Kristiansand a Søgne, chlouba jižního cípu Norska

V poslední kapitole mého povídání o severských zemích jsme
opustili jižní Norsko v Breviku. Dnes se přesuneme ještě níž, do
tzv. norského pytle, oblasti, ve které tráví většina Norů své dovolené.
Díky své poloze má tato krajina nejvíce slunných a teplých dnů
v celém Norsku.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

V poslední kapitole mého povídání o severských zemích jsme opustili jižní Norsko v Breviku. Dnes se přesuneme ještě níž, do tzv. norského pytle, oblasti, ve které tráví většina Norů své dovolené. Díky své poloze má tato krajina nejvíce slunných a teplých dnů v celém Norsku. Místní obyvatelé si tajemství zdejší přírody a atmosféry se stabilním a krásným letním počasím nechávali dlouhá léta pro sebe. Až v posledních letech sem začínají jezdit i turisté ze zahraničí. Region nabízí písčité pláže, romantické ostrůvky, lodní vyjížďky, rybaření a další atrakce a místa, které v létě samy lákají k návštěvě.


Přístavní město Kristiansand

Hlavní a největší dominantou této oblasti je přístavní město Kristiansand. Leží skoro na samém jižním cípu Norska. (Nezaměňovat s podobně znějícím městem Kristiansund ležícím ve středním Norsku na západním pobřeží). Město bylo založeno v polovině 17. století a dnes v něm žije už okolo 80.000 obyvatel. Protože je to ale hlavní přístav, spojující lodní linkou společnosti Color Line Norsko s dánským přístavem Hirtshals a také anglickými a švédskými přístavy, je toto město většinou mnohem lidnatější. Hlavně v červenci. To se zde pořádá každoročně několikadenní největší norský festival svého druhu, Quart Festival. Je to událost, která se pyšní největší návštěvností v Norsku. Na tento hudební festival se sjíždějí muzikanti nejen z celého Norska, ale také mezinárodní umělci. Mimochodem – z Kristiansandu pochází také někteří slavní Norové, jako např. Henrik Wergeland, známý Norský básník a spisovatel (1808–1845), nebo Andreas Thorkildsen (*1982) atlet, dvojnásobný olympijský vítěz, mistr Evropy a mistr světa v hodu oštěpem.

Kristiansand má bohatou historii. Už ve 13. a 14. století se v místě dnešního Kristiansandu, u ústí řeky Otra nacházel rušný přístav a rybářská osada. V letech 1630 a 1635 místo navštívil dánský král Kristán IV a v roce v roce 1641 založil na protilehlém písečném břehu Otry (Sanden) město Kristiansand. Dostalo podobu obchodního střediska, aby podnítilo rozvoj této strategicky velice důležité oblasti. Král mu také udělil různá obchodní privilegia a na 10 let město osvobodil od placení daní. Centrum města se nazývá Kvadraturen podle původního přísně pravoúhlého uspořádání ulic. Nejstarší část města se jmenuje Posebyen. Další místo stojící za návštěvu je tradiční rybí trh s bohatým výběrem čerstvých mořských ryb a plodů, či poloostrov Oderrøya, jehož útesy nabízejí překrásné výhledy od širokého okolí. Směrem na východ je spousta dalších, zajímavých míst, jako např. největší ZOO v Norsku, ale tam dnes naše cesta nevede. Vydáme se opačným směrem, kde leží malebné městečko Søgne, jakási riviéra jižního pobřeží.


Měl jsem to štěstí, že jsem do tohoto malého městečka přijel obchodně v pátek odpoledne a tudíž jsem zde měl možnost strávit víkend a čekat do pondělka. Byl to každopádně jeden z nejhezčích víkendů, které jsem v Norsku strávil.

Focení vodopádů v Søgne

Søgne leží v hlubokém údolí na konci jednoho z oblíbených fjordů, protkaných ostrůvky. Po obou stranách se tyčí vysoké srázy a skaliska, ze kterých se dolů řítí menší i větší vodopády. V jedné z četných zatáček nad údolím je posazeno jako orlí hnízdo prostorné odpočívadlo, na kterém jsem mohl pohodlně zaparkovat. Betonové stolky a lavice nabízely posezení s krásným výhledem dolů, do fjordu. Při kuchtění večeře jsem tedy mohl sledovat loďky místních rybářů a plánovat focení na nadcházející sobotu a neděli.

Počasí už ani nemohlo být lepší a vzduch byl tak čistý a hustý, že by se dal krájet. Ještě večer jsem připravil fotobatoh s fototechnikou, stativ hodil na ramena a vyrazil do kopečků k vodopádům. Fjordy jsem záměrně nechal až na oba víkendové dny. Měl sem už vymyšlen plán a modlil se, aby vyšel. Bylo už poměrně pozdě a světelného času mi už mnoho nezbývalo. Přes to se mi ještě podařilo nafotit několik kouzelných splavů, kaskád a vodopádů. Nemáme na stránkách magazínu tolik místa, abych sem mohl umístit všechny. Až ale jednou dokončíme severské putování a vydáme se do jiných končin, slibuji odkaz na knížku, kde naleznete i zbývající snímky.


Když jsem se vrátil k autu, byla už tma. Poseděl jsem ještě chvilku nad příkrým srázem, pozoroval světýlka vracejících se lodiček, s chutí vypil jedno vychlazené pivko a ulehl ke spánku. Otevřenými okénky mi do auta profukoval čerstvý větřík od moře a já za chvilku usnul jako mimino.

Bárka za 20 EURO

Plán na víkend jsem musel trošku přeorganizovat. Nenařídil jsem si totiž večer budíka a po večerním běhání po kopcích, vypitém pivku a klidné noci na čerstvém vzduchu jsem se probudil až v 10 hodin dopoledne. Uvařil jsem si tedy jakousi obědosnídani, stáhnul z karty do počítače fotky z předešlého dne a vyrazil klikatou stezkou dolů, k soukromým molům v přístavu. Tam mě hnal můj plán, o kterém jsem snil celý předešlý večer.

Měl jsem totiž v úmyslu umluvit některého z domorodců, nebo chatařů, aby mi pronajal nějakou bárku, se kterou bych se mohl projet fjordem a pokusit se doplout až k ostrovům v jeho ústí. Podle mapy jich tam mělo být požehnaně. Moc peněz jsem na to neměl, ale byl jsem ochoten při smlouvání jít až do takových 50 EUR, což pro tuto zemi není zrovna závratná suma. Norsko je pro nás jednou z nejdražších zemí v Evropě. Pro ilustraci, chcete-li se občerstvit u pumpy, levné to nikdy nebude. Párek v rohlíku 10 EUR, bochník chleba 10 EUR, krabička cigaret 10 EUR atd.


Pomalu jsem procházel mezi chatkami a typickými dřevěnými skandinávskými domky a zjišťoval, že sny se velice lehce plánují, jejich realizace už je ale poněkud těžší. V chatičkách i domcích bylo totiž všude hrobové ticho. Místní obyvatelé v sobotu a v neděli zřídka kdy vstávají před polednem, pokud se neživí rybolovem a nejsou už od časného rána dávno někde na moři. Procházel jsem se tedy po březích fjordu, nakukoval do zahrádek domečků, občas něco vyfotil a dychtivě čekal, až se někdo probudí. Kolem poledne se skutečně začali lidé objevovat, ale nastal další problém. Jako naschvál jsem zpočátku narážel na samé ortodoxní Nory, kteří mimo svou rodnou řeč nerozuměli ani slovu a nedařilo se mi jim vysvětlit, co to od nich vlastně chci. Moje gestikulace jim byla spíš k smíchu a odkazovali mě stále na jiné sousedy, kde se však situace většinou opakovala.

„Jsi štír,“ říkal jsem si stále, „a ti se, jak známo, nikdy nevzdávají.“ A moje trpělivost nakonec slavila úspěch, jaký jsem ani neočekával. U jedné chaty jsem narazil na domorodce, který právě opravoval loď na vysoké stolici. Pozorně mě vyslechl, vytáhl mobil a chvilku cosi norsky probíral s druhou stranou. Pak mě vyzval, abych ½ hodiny počkal, že přijede jeho syn a ten mě vezme do fjordu svou vlastní lodí. Za půl hodiny skutečně přijel mladý kluk na motorce a dobrodružství mohlo začít. Když mě totiž zavedl ke své „lodi“, trochu jsem se zarazil. Na snímku můžete posoudit sami, že má počáteční nedůvěra byla trochu opodstatněná. Oprýskanou a otlučenou bárku musel nejprve zbavit všelijakého haraburdí (připomínala malé skladiště všeho nepotřebného). Potom odkryl dřevěnou bedýnku, pod kterou se skrýval prehistorický motor, napumpoval naftu a začal dlouze, trpělivě otáčet klikou. Nakonec motor přece jenom naskočil, vyfoukl kouř jako z dýmovnice a začal spokojeně klapat.

Nastoupil jsem, fotovýbavu ukryl před vlhkem do malé kajutky a odrazili jsme od mola. Čím dál jsme se vzdalovali od břehu, tím víc se má počáteční nedůvěra ztrácela a začínal jsem mít tu starou kocábku rád. Příjemně se pohupovala na vlnách a kilometry k ústí fjordu nám mizely za zády. Když jsem si představil, že jsem měl původně v úmyslu půjčit si v případě nutnosti i pramici a k ústí dopádlovat, musel jsem se v duchu usmát. Bylo to určitě dobrých 7 km daleko, možná i víc.

Projížděli jsme tedy mezi ostrovy a ostrůvky, pozorovali rybáře lovící tresky, rekreanty na závodních člunech a já měl pořád co fotit. Klučina se usadil na přídi a nechal mě beze všeho celou cestu sedět u kormidla. Když bylo něco zajímavého, sám mě upozornil, zaskočil u řízení a já si vylezl na palubu a cvakal a cvakal. Nemít rodinu, povinnosti doma a mít slušné konto v bance, dovedu si docela dobře představit, jak by se mi líbil takovýto život. Úžasný klid na psaní v útulné chatičce na břehu fjordu, lov tresek a lososů pro svou potřebu i na prodej v některé z přístavních rybích tržnic, příjem internetu a satelitu, abych měl kontakt se světem a spoustu pěkných knížek v regálech. Vím, že dnes bych si takto zcela vystačil a byl plně spokojen. Je to ale jenom sen stárnoucího dobrodruha a romantika.


Když jsme se vrátili ke břehu, byl jsem jako na trní, na jaké ceně se dohodneme. Po cestě jsem se snažil mladíkovi vysvětlit, z jaké země pocházím, jak je u nás těžké přijít poctivou cestou k penězům, o svých čtyřech dětech a čtyřech vnoučatech, kolik je u nás průměrný výdělek v přepočtu k norské koruně. Nakonec si řekl o 20 EUR, podal mi ruku a pozval mě na druhý den, že si zase vyjedeme. Hrozně rád na ten víkend i na ochotného mladíka vzpomínám. V neděli odpoledne jsem si tedy plavbu s klučinou zopakoval. Jen mě mrzelo, že jsem si tentokrát nevzal na cestu jako na potvoru žádné rybářské náčiní. Takovou příležitost na rybaření jsem zatím v Norsku nikdy neměl. S trochou lítosti jsem sledoval zakotvené loďky uprostřed ústí fjordu a Němce tahající tresky a platýze na palubu. Byl by to další, zajímavý námět na psaní. Snad někdy příště.

Pokud se někdy do těchto končin dostanete a budete mít čas, udělejte si tady pauzu. Je to jediné odpočívadlo nad Søgne směrem ke Kristiansandu a dolů, k vodě vede jenom jedna stezka.

Víkend skončil, v pondělí jsem složil náklad v jednom z nově vznikajících skladů v Søgne, naložil zpátečku tamtéž a vrátil se do přístavu v Kristiansandu. Po nabukování na loď jsem se setkal se starými známými a za krásného počasí jsme si měli po skvělé večeři o čem povídat na palubě. Večeře i kamarádi jsou na dvou z přiložených snímků. Snad si náš časopis koupí a poznají se.

V příštím čísle se podíváme víc na sever, do krásného městečka LOM s jedním z nejhezčích a nejzachovalejších vikinských kostelů z 12. století a dorazíme až do kraje Lofot.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

V poslední kapitole mého povídání o severských zemích jsme opustili jižní Norsko v Breviku. Dnes se přesuneme ještě níž, do tzv. norského pytle, oblasti, ve které tráví většina Norů své dovolené. Díky své poloze má tato krajina nejvíce slunných a teplých dnů v celém Norsku. Místní obyvatelé si tajemství zdejší přírody a atmosféry se stabilním a krásným letním počasím nechávali dlouhá léta pro sebe. Až v posledních letech sem začínají jezdit i turisté ze zahraničí. Region nabízí písčité pláže, romantické ostrůvky, lodní vyjížďky, rybaření a další atrakce a místa, které v létě samy lákají k návštěvě.


Přístavní město Kristiansand

Hlavní a největší dominantou této oblasti je přístavní město Kristiansand. Leží skoro na samém jižním cípu Norska. (Nezaměňovat s podobně znějícím městem Kristiansund ležícím ve středním Norsku na západním pobřeží). Město bylo založeno v polovině 17. století a dnes v něm žije už okolo 80.000 obyvatel. Protože je to ale hlavní přístav, spojující lodní linkou společnosti Color Line Norsko s dánským přístavem Hirtshals a také anglickými a švédskými přístavy, je toto město většinou mnohem lidnatější. Hlavně v červenci. To se zde pořádá každoročně několikadenní největší norský festival svého druhu, Quart Festival. Je to událost, která se pyšní největší návštěvností v Norsku. Na tento hudební festival se sjíždějí muzikanti nejen z celého Norska, ale také mezinárodní umělci. Mimochodem – z Kristiansandu pochází také někteří slavní Norové, jako např. Henrik Wergeland, známý Norský básník a spisovatel (1808–1845), nebo Andreas Thorkildsen (*1982) atlet, dvojnásobný olympijský vítěz, mistr Evropy a mistr světa v hodu oštěpem.

Kristiansand má bohatou historii. Už ve 13. a 14. století se v místě dnešního Kristiansandu, u ústí řeky Otra nacházel rušný přístav a rybářská osada. V letech 1630 a 1635 místo navštívil dánský král Kristán IV a v roce v roce 1641 založil na protilehlém písečném břehu Otry (Sanden) město Kristiansand. Dostalo podobu obchodního střediska, aby podnítilo rozvoj této strategicky velice důležité oblasti. Král mu také udělil různá obchodní privilegia a na 10 let město osvobodil od placení daní. Centrum města se nazývá Kvadraturen podle původního přísně pravoúhlého uspořádání ulic. Nejstarší část města se jmenuje Posebyen. Další místo stojící za návštěvu je tradiční rybí trh s bohatým výběrem čerstvých mořských ryb a plodů, či poloostrov Oderrøya, jehož útesy nabízejí překrásné výhledy od širokého okolí. Směrem na východ je spousta dalších, zajímavých míst, jako např. největší ZOO v Norsku, ale tam dnes naše cesta nevede. Vydáme se opačným směrem, kde leží malebné městečko Søgne, jakási riviéra jižního pobřeží.


Měl jsem to štěstí, že jsem do tohoto malého městečka přijel obchodně v pátek odpoledne a tudíž jsem zde měl možnost strávit víkend a čekat do pondělka. Byl to každopádně jeden z nejhezčích víkendů, které jsem v Norsku strávil.

Focení vodopádů v Søgne

Søgne leží v hlubokém údolí na konci jednoho z oblíbených fjordů, protkaných ostrůvky. Po obou stranách se tyčí vysoké srázy a skaliska, ze kterých se dolů řítí menší i větší vodopády. V jedné z četných zatáček nad údolím je posazeno jako orlí hnízdo prostorné odpočívadlo, na kterém jsem mohl pohodlně zaparkovat. Betonové stolky a lavice nabízely posezení s krásným výhledem dolů, do fjordu. Při kuchtění večeře jsem tedy mohl sledovat loďky místních rybářů a plánovat focení na nadcházející sobotu a neděli.

Počasí už ani nemohlo být lepší a vzduch byl tak čistý a hustý, že by se dal krájet. Ještě večer jsem připravil fotobatoh s fototechnikou, stativ hodil na ramena a vyrazil do kopečků k vodopádům. Fjordy jsem záměrně nechal až na oba víkendové dny. Měl sem už vymyšlen plán a modlil se, aby vyšel. Bylo už poměrně pozdě a světelného času mi už mnoho nezbývalo. Přes to se mi ještě podařilo nafotit několik kouzelných splavů, kaskád a vodopádů. Nemáme na stránkách magazínu tolik místa, abych sem mohl umístit všechny. Až ale jednou dokončíme severské putování a vydáme se do jiných končin, slibuji odkaz na knížku, kde naleznete i zbývající snímky.


Když jsem se vrátil k autu, byla už tma. Poseděl jsem ještě chvilku nad příkrým srázem, pozoroval světýlka vracejících se lodiček, s chutí vypil jedno vychlazené pivko a ulehl ke spánku. Otevřenými okénky mi do auta profukoval čerstvý větřík od moře a já za chvilku usnul jako mimino.

Bárka za 20 EURO

Plán na víkend jsem musel trošku přeorganizovat. Nenařídil jsem si totiž večer budíka a po večerním běhání po kopcích, vypitém pivku a klidné noci na čerstvém vzduchu jsem se probudil až v 10 hodin dopoledne. Uvařil jsem si tedy jakousi obědosnídani, stáhnul z karty do počítače fotky z předešlého dne a vyrazil klikatou stezkou dolů, k soukromým molům v přístavu. Tam mě hnal můj plán, o kterém jsem snil celý předešlý večer.

Měl jsem totiž v úmyslu umluvit některého z domorodců, nebo chatařů, aby mi pronajal nějakou bárku, se kterou bych se mohl projet fjordem a pokusit se doplout až k ostrovům v jeho ústí. Podle mapy jich tam mělo být požehnaně. Moc peněz jsem na to neměl, ale byl jsem ochoten při smlouvání jít až do takových 50 EUR, což pro tuto zemi není zrovna závratná suma. Norsko je pro nás jednou z nejdražších zemí v Evropě. Pro ilustraci, chcete-li se občerstvit u pumpy, levné to nikdy nebude. Párek v rohlíku 10 EUR, bochník chleba 10 EUR, krabička cigaret 10 EUR atd.


Pomalu jsem procházel mezi chatkami a typickými dřevěnými skandinávskými domky a zjišťoval, že sny se velice lehce plánují, jejich realizace už je ale poněkud těžší. V chatičkách i domcích bylo totiž všude hrobové ticho. Místní obyvatelé v sobotu a v neděli zřídka kdy vstávají před polednem, pokud se neživí rybolovem a nejsou už od časného rána dávno někde na moři. Procházel jsem se tedy po březích fjordu, nakukoval do zahrádek domečků, občas něco vyfotil a dychtivě čekal, až se někdo probudí. Kolem poledne se skutečně začali lidé objevovat, ale nastal další problém. Jako naschvál jsem zpočátku narážel na samé ortodoxní Nory, kteří mimo svou rodnou řeč nerozuměli ani slovu a nedařilo se mi jim vysvětlit, co to od nich vlastně chci. Moje gestikulace jim byla spíš k smíchu a odkazovali mě stále na jiné sousedy, kde se však situace většinou opakovala.

„Jsi štír,“ říkal jsem si stále, „a ti se, jak známo, nikdy nevzdávají.“ A moje trpělivost nakonec slavila úspěch, jaký jsem ani neočekával. U jedné chaty jsem narazil na domorodce, který právě opravoval loď na vysoké stolici. Pozorně mě vyslechl, vytáhl mobil a chvilku cosi norsky probíral s druhou stranou. Pak mě vyzval, abych ½ hodiny počkal, že přijede jeho syn a ten mě vezme do fjordu svou vlastní lodí. Za půl hodiny skutečně přijel mladý kluk na motorce a dobrodružství mohlo začít. Když mě totiž zavedl ke své „lodi“, trochu jsem se zarazil. Na snímku můžete posoudit sami, že má počáteční nedůvěra byla trochu opodstatněná. Oprýskanou a otlučenou bárku musel nejprve zbavit všelijakého haraburdí (připomínala malé skladiště všeho nepotřebného). Potom odkryl dřevěnou bedýnku, pod kterou se skrýval prehistorický motor, napumpoval naftu a začal dlouze, trpělivě otáčet klikou. Nakonec motor přece jenom naskočil, vyfoukl kouř jako z dýmovnice a začal spokojeně klapat.

Nastoupil jsem, fotovýbavu ukryl před vlhkem do malé kajutky a odrazili jsme od mola. Čím dál jsme se vzdalovali od břehu, tím víc se má počáteční nedůvěra ztrácela a začínal jsem mít tu starou kocábku rád. Příjemně se pohupovala na vlnách a kilometry k ústí fjordu nám mizely za zády. Když jsem si představil, že jsem měl původně v úmyslu půjčit si v případě nutnosti i pramici a k ústí dopádlovat, musel jsem se v duchu usmát. Bylo to určitě dobrých 7 km daleko, možná i víc.

Projížděli jsme tedy mezi ostrovy a ostrůvky, pozorovali rybáře lovící tresky, rekreanty na závodních člunech a já měl pořád co fotit. Klučina se usadil na přídi a nechal mě beze všeho celou cestu sedět u kormidla. Když bylo něco zajímavého, sám mě upozornil, zaskočil u řízení a já si vylezl na palubu a cvakal a cvakal. Nemít rodinu, povinnosti doma a mít slušné konto v bance, dovedu si docela dobře představit, jak by se mi líbil takovýto život. Úžasný klid na psaní v útulné chatičce na břehu fjordu, lov tresek a lososů pro svou potřebu i na prodej v některé z přístavních rybích tržnic, příjem internetu a satelitu, abych měl kontakt se světem a spoustu pěkných knížek v regálech. Vím, že dnes bych si takto zcela vystačil a byl plně spokojen. Je to ale jenom sen stárnoucího dobrodruha a romantika.


Když jsme se vrátili ke břehu, byl jsem jako na trní, na jaké ceně se dohodneme. Po cestě jsem se snažil mladíkovi vysvětlit, z jaké země pocházím, jak je u nás těžké přijít poctivou cestou k penězům, o svých čtyřech dětech a čtyřech vnoučatech, kolik je u nás průměrný výdělek v přepočtu k norské koruně. Nakonec si řekl o 20 EUR, podal mi ruku a pozval mě na druhý den, že si zase vyjedeme. Hrozně rád na ten víkend i na ochotného mladíka vzpomínám. V neděli odpoledne jsem si tedy plavbu s klučinou zopakoval. Jen mě mrzelo, že jsem si tentokrát nevzal na cestu jako na potvoru žádné rybářské náčiní. Takovou příležitost na rybaření jsem zatím v Norsku nikdy neměl. S trochou lítosti jsem sledoval zakotvené loďky uprostřed ústí fjordu a Němce tahající tresky a platýze na palubu. Byl by to další, zajímavý námět na psaní. Snad někdy příště.

Pokud se někdy do těchto končin dostanete a budete mít čas, udělejte si tady pauzu. Je to jediné odpočívadlo nad Søgne směrem ke Kristiansandu a dolů, k vodě vede jenom jedna stezka.

Víkend skončil, v pondělí jsem složil náklad v jednom z nově vznikajících skladů v Søgne, naložil zpátečku tamtéž a vrátil se do přístavu v Kristiansandu. Po nabukování na loď jsem se setkal se starými známými a za krásného počasí jsme si měli po skvělé večeři o čem povídat na palubě. Večeře i kamarádi jsou na dvou z přiložených snímků. Snad si náš časopis koupí a poznají se.

V příštím čísle se podíváme víc na sever, do krásného městečka LOM s jedním z nejhezčích a nejzachovalejších vikinských kostelů z 12. století a dorazíme až do kraje Lofot.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Venkovské muzeum má své kouzlo – Horní Smržov

I přes to, že zde nenajdete unikáty světového významu, stojí
muzeum v Horním Smržově za návštěvu. Je názornou ukázkou toho, co
lze vybudovat, když se nadšení podpoří financemi z rozvojových
projektů. Uprostřed malebné krajiny najdete s láskou udržovanou
expozici věnovanou životu na venkově na přelomu 19. a 20. století.


Když v Horním Smržově uvažovali o tom, co udělat se starým, notně zchátralým zemědělským skladem a zděnou stodolou, které hyzdily vjezd do obce, nabízelo se hned několik řešení. Nejjednodušší bylo nechat objekt samovolně rozpadnout, případně zbourat a na jeho místě nechat proluku, nebo postavit novou stavbu. Nakonec ale zvítězilo řešení mnohem náročnější. Místní se rozhodli starou roubenku se stodolou opravit a vybudovat zde muzeum zemědělské techniky související s obcí. Protože náklady mnohonásobně přesáhly rozpočet malé obce, bylo nutno využít dotace od Jihomoravského kraje a dotace Evropského fondu pro regionální rozvoj. I přes to by se bez velkého úsilí a nadšení smržovských nepodařilo celý projekt realizovat. Projektu věnovali nejen značné množství dřeva, ale v roce 2005 a 2006 zde odpracovali bez nároku na odměnu v dnešní době skoro neuvěřitelných osm tisíc brigádnických hodin. Z darů místních občanů pocházejí často i exponáty v muzeu. Pokud je to možné, zajišťují místní nadšenci vlastními silami i jejich restaurování a údržbu.


Povzbuzení úspěchem při realizaci projektu muzea, rozhodli se ve Smržově využít Program rozvoje venkova a v roce 2009 začal v horní části obce vznikat miniskanzen. V současné době je rekonstruovaná roubená stodola, kamenný sklep a byl sem přemístěn dřevěný včelín. V budoucnu by sem měly být postupně přesunuty další drobné roubené stavby.

Muzeum ve Smržově se skládá ze dvou částí. V roubené stavbě se nachází expozice venkovského bydlení z přelomu 19. a 20. století. V kuchyni je kromě běžného zařízení k vidění například i přístroj na pražení kávy, nebo strojek na vypeckovávání třešní. V ložnici je pak vystavený model vesnice z oblasti Lanškrounska. Předlohou byly skutečné stavby, z nichž mnohé jsou dnes zachovány pouze na fotografiích.


Zděná stodola je doslova nacpána různou zemědělskou i domácí technikou. Kromě velkých zemědělských strojů zde najdete i sbírku ručních praček, nebo kolekci odstředivek na mléko. Z méně obvyklých exponátů tady můžete vidět stroj na vázání povřísel, nebo pomůcku pro vykrmování hus, proti které by v dnešní době s chutí protestovali ochránci práv zvířat. V horním patře muzea je vystavený i model fiktivního zámku, který k zahnání nudy vyrobil za první světové války vojenský zběh ukrytý na půdě jedné smržovské chalupy.

Protože jednou z podmínek získání dotací bylo i vytvoření ubytovacích kapacit, nachází se v části roubené stavby pokoje s deseti lůžky s možností ubytování v turistickém standardu. V přízemí je možnost občerstvení. Obec leží v poměrně členitém terénu severně od Letovic na hranici okresů Blansko a Svitavy. Je součástí Mikroregionu Letovicko. Již v roce 2000 zde byly vyznačeny cyklistické trasy.


Když v Horním Smržově uvažovali o tom, co udělat se starým, notně zchátralým zemědělským skladem a zděnou stodolou, které hyzdily vjezd do obce, nabízelo se hned několik řešení. Nejjednodušší bylo nechat objekt samovolně rozpadnout, případně zbourat a na jeho místě nechat proluku, nebo postavit novou stavbu. Nakonec ale zvítězilo řešení mnohem náročnější. Místní se rozhodli starou roubenku se stodolou opravit a vybudovat zde muzeum zemědělské techniky související s obcí. Protože náklady mnohonásobně přesáhly rozpočet malé obce, bylo nutno využít dotace od Jihomoravského kraje a dotace Evropského fondu pro regionální rozvoj. I přes to by se bez velkého úsilí a nadšení smržovských nepodařilo celý projekt realizovat. Projektu věnovali nejen značné množství dřeva, ale v roce 2005 a 2006 zde odpracovali bez nároku na odměnu v dnešní době skoro neuvěřitelných osm tisíc brigádnických hodin. Z darů místních občanů pocházejí často i exponáty v muzeu. Pokud je to možné, zajišťují místní nadšenci vlastními silami i jejich restaurování a údržbu.


Povzbuzení úspěchem při realizaci projektu muzea, rozhodli se ve Smržově využít Program rozvoje venkova a v roce 2009 začal v horní části obce vznikat miniskanzen. V současné době je rekonstruovaná roubená stodola, kamenný sklep a byl sem přemístěn dřevěný včelín. V budoucnu by sem měly být postupně přesunuty další drobné roubené stavby.

Muzeum ve Smržově se skládá ze dvou částí. V roubené stavbě se nachází expozice venkovského bydlení z přelomu 19. a 20. století. V kuchyni je kromě běžného zařízení k vidění například i přístroj na pražení kávy, nebo strojek na vypeckovávání třešní. V ložnici je pak vystavený model vesnice z oblasti Lanškrounska. Předlohou byly skutečné stavby, z nichž mnohé jsou dnes zachovány pouze na fotografiích.


Zděná stodola je doslova nacpána různou zemědělskou i domácí technikou. Kromě velkých zemědělských strojů zde najdete i sbírku ručních praček, nebo kolekci odstředivek na mléko. Z méně obvyklých exponátů tady můžete vidět stroj na vázání povřísel, nebo pomůcku pro vykrmování hus, proti které by v dnešní době s chutí protestovali ochránci práv zvířat. V horním patře muzea je vystavený i model fiktivního zámku, který k zahnání nudy vyrobil za první světové války vojenský zběh ukrytý na půdě jedné smržovské chalupy.

Protože jednou z podmínek získání dotací bylo i vytvoření ubytovacích kapacit, nachází se v části roubené stavby pokoje s deseti lůžky s možností ubytování v turistickém standardu. V přízemí je možnost občerstvení. Obec leží v poměrně členitém terénu severně od Letovic na hranici okresů Blansko a Svitavy. Je součástí Mikroregionu Letovicko. Již v roce 2000 zde byly vyznačeny cyklistické trasy.

Společně pro školu v Himálajích – sbírková akce v Brně

Od 2. do 8. května pořádáme v centru města Brna a několika
obchodních domech sbírkovou akci „Společně pro školu
v Himálajích“ na podporu školy ve vesnici Mulbekh v Indii. Akce
bude slavnostně zakončena 12. května benefičním koncertem Lenky Dusilové
v konventu Milosrdných bratří. Hostem koncertu bude i herec Pavel
Liška, který je mediálním patronem sbírkové akce.

Od 2. do 8. května pořádáme v centru města Brna a několika obchodních domech sbírkovou akci „Společně pro školu v Himálajích“ na podporu školy ve vesnici Mulbekh (Ladakh, sev. Indie). Akce bude slavnostně zakončena 12. května benefičním koncertem Lenky Dusilové v konventu Milosrdných bratří. Hostem koncertu bude i herec Pavel Liška, který je mediálním patronem celé sbírkové akce.

Podrobný popis akce:


Bude probíhat v prvním květnovém týdnu na osmi stanovištích v centru Brna (na ulicích Česká, Kobližná, Masarykova a u nadchodu do Vaňkovky) a obchodních domech (Olympia, Globus, Avion Shopping Park a NC Královo pole). Stánky budou otevřeny v centru města od devíti do šesti a v obchodních domech podle jejich otvíracích dob.

Našim cílem je získat finanční podporu pro rozvoj školy v Mulbekhu a zároveň zábavnou formou (zapojení lidí do her a kvízů) informovat občany města Brna o životě v Himálajích. Zájemcům budeme rozdávat upomínkové předměty z naší kolekce „Malý Tibet očima dětí“.

12. května v 19.00 zazpívá slavnostní tečku za celou akcí zpěvačka Lenka Dusilová v konventu Milosrdných bratří v Brně (Vídeňská 7). Naším patronem je herec Pavel Liška, který „Jde do toho s námi!“ a na koncertu Lenky Dusilové vydraží několik obrázků, jejichž autory jsou děti ze sponzorovaného Mulbekhu.

O životě v Mulbekhu:

Mé jméno je Skarma. Nedávno mi bylo 8 let. Narodil jsem se v Mulbekhu na okraji Himálají v Indii. Vím, že moje maminka a tatínek mě mají moc rádi. A chtějí pro mě hlavně dobré vzdělání, protože to je u nás opravdu důležité. V naší vesnici ale doposud byla jen stará škola, ve které by mě nenaučili, co budu v životě potřebovat. Odjížděl jsem proto vždy na celý rok až do Jammu. To bylo opravdu hrozné! Musel jsem na celý rok opustit maminku s tatínkem. Nikoho jsem v Jammu neznal. Všechno bylo pro mě cizí a bylo těžké si najít nové kamarády! Celý rok mi bylo moc smutno… Když jsem pak jednou za rok přijel do Mulbekhu, skoro jsem to už ani doma nepoznával…

Teď to ale konečně vypadá, že se u nás všechno zlepší. Staví nám naši vlastní školu.


V roce 2008 se nové vedení školy začalo věnovat rozvoji staré školy, aby pro ni mohlo získat státní certifikát základního školství. K tomu je zapotřebí obnovit školní prostory (současné jsou v havarijním stavu) a zajistit kvalifikovaný personál. Aby učitelé dosáhli vytyčeného cíle, rozhodli se jim členové Hnutí Brontosaurus (základní článek Modrý kámen) odborně i finančně pomoci.

Navrhli jsme urbanistickou koncepci a provedení nových budov školy, jejichž výstavbu také zajišťujeme. Budovy jsou navrženy jako modelové objekty kombinující moderní a tradiční stavitelství. Chtěli bychom především co nejvíce využít lokální materiály a zachovat tradiční stavební zvyklosti a zároveň vylepšit jejich nedostatky – školní prostory plánujeme vytápět sluneční energií (formou tzv. solárního domu), nosné stěny budou postaveny z dusané hlíny, konstrukce stropu se bude skládat z lokálně dostupného topolu a vrbového proutí apod. Věříme, že se nové školní prostory stanou příkladem moderního trendu ladackého stavitelství. Budoucí škola o osmi budovách by měla umožnit vzdělání 400 dětem z okruhu 20 km.


Na financování projektů se podílí členové místní komunity, jeho svatost 14. Dalajlama, francouzská nezisková organizace Himalayan Dialect a Hnutí Brontosaurus, které navíc odborně zajišťuje i výstavbu. Stavba nových školních budov je rozdělena do několika fází. V roce 2011 plánujeme postavit školní internát, na jehož rozpočet bychom chtěli přispět 700 000 Kč.

Návrh nových školních prostor, který jsme vytvořili v roce 2010 společně s místními obyvateli, byl vyhlášen nejlepším příspěvkem mezinárodní konference doktorského studia Juniorstav na VUT v Brně (zúčastnilo se 400 soutěžících) a díky poctivé snaze obyvatel vesnice Mulbekh navštívil na podzim 2010 školu sám 14. Dalajlama.

Kontakt:

Ing. Jiří Sázel

Koordinátor akce Společně pro školu v Himálajích

Zákaldní článek Hnutí Brontosaurus Modrý kámen

Email: jiri.sazel (at) bron­tosaurus.cz

Tel: +420 603 534 730

www.brontosau­rivhimalajich­.cz

Od 2. do 8. května pořádáme v centru města Brna a několika obchodních domech sbírkovou akci „Společně pro školu v Himálajích“ na podporu školy ve vesnici Mulbekh (Ladakh, sev. Indie). Akce bude slavnostně zakončena 12. května benefičním koncertem Lenky Dusilové v konventu Milosrdných bratří. Hostem koncertu bude i herec Pavel Liška, který je mediálním patronem celé sbírkové akce.

Podrobný popis akce:


Bude probíhat v prvním květnovém týdnu na osmi stanovištích v centru Brna (na ulicích Česká, Kobližná, Masarykova a u nadchodu do Vaňkovky) a obchodních domech (Olympia, Globus, Avion Shopping Park a NC Královo pole). Stánky budou otevřeny v centru města od devíti do šesti a v obchodních domech podle jejich otvíracích dob.

Našim cílem je získat finanční podporu pro rozvoj školy v Mulbekhu a zároveň zábavnou formou (zapojení lidí do her a kvízů) informovat občany města Brna o životě v Himálajích. Zájemcům budeme rozdávat upomínkové předměty z naší kolekce „Malý Tibet očima dětí“.

12. května v 19.00 zazpívá slavnostní tečku za celou akcí zpěvačka Lenka Dusilová v konventu Milosrdných bratří v Brně (Vídeňská 7). Naším patronem je herec Pavel Liška, který „Jde do toho s námi!“ a na koncertu Lenky Dusilové vydraží několik obrázků, jejichž autory jsou děti ze sponzorovaného Mulbekhu.

O životě v Mulbekhu:

Mé jméno je Skarma. Nedávno mi bylo 8 let. Narodil jsem se v Mulbekhu na okraji Himálají v Indii. Vím, že moje maminka a tatínek mě mají moc rádi. A chtějí pro mě hlavně dobré vzdělání, protože to je u nás opravdu důležité. V naší vesnici ale doposud byla jen stará škola, ve které by mě nenaučili, co budu v životě potřebovat. Odjížděl jsem proto vždy na celý rok až do Jammu. To bylo opravdu hrozné! Musel jsem na celý rok opustit maminku s tatínkem. Nikoho jsem v Jammu neznal. Všechno bylo pro mě cizí a bylo těžké si najít nové kamarády! Celý rok mi bylo moc smutno… Když jsem pak jednou za rok přijel do Mulbekhu, skoro jsem to už ani doma nepoznával…

Teď to ale konečně vypadá, že se u nás všechno zlepší. Staví nám naši vlastní školu.


V roce 2008 se nové vedení školy začalo věnovat rozvoji staré školy, aby pro ni mohlo získat státní certifikát základního školství. K tomu je zapotřebí obnovit školní prostory (současné jsou v havarijním stavu) a zajistit kvalifikovaný personál. Aby učitelé dosáhli vytyčeného cíle, rozhodli se jim členové Hnutí Brontosaurus (základní článek Modrý kámen) odborně i finančně pomoci.

Navrhli jsme urbanistickou koncepci a provedení nových budov školy, jejichž výstavbu také zajišťujeme. Budovy jsou navrženy jako modelové objekty kombinující moderní a tradiční stavitelství. Chtěli bychom především co nejvíce využít lokální materiály a zachovat tradiční stavební zvyklosti a zároveň vylepšit jejich nedostatky – školní prostory plánujeme vytápět sluneční energií (formou tzv. solárního domu), nosné stěny budou postaveny z dusané hlíny, konstrukce stropu se bude skládat z lokálně dostupného topolu a vrbového proutí apod. Věříme, že se nové školní prostory stanou příkladem moderního trendu ladackého stavitelství. Budoucí škola o osmi budovách by měla umožnit vzdělání 400 dětem z okruhu 20 km.


Na financování projektů se podílí členové místní komunity, jeho svatost 14. Dalajlama, francouzská nezisková organizace Himalayan Dialect a Hnutí Brontosaurus, které navíc odborně zajišťuje i výstavbu. Stavba nových školních budov je rozdělena do několika fází. V roce 2011 plánujeme postavit školní internát, na jehož rozpočet bychom chtěli přispět 700 000 Kč.

Návrh nových školních prostor, který jsme vytvořili v roce 2010 společně s místními obyvateli, byl vyhlášen nejlepším příspěvkem mezinárodní konference doktorského studia Juniorstav na VUT v Brně (zúčastnilo se 400 soutěžících) a díky poctivé snaze obyvatel vesnice Mulbekh navštívil na podzim 2010 školu sám 14. Dalajlama.

Kontakt:

Ing. Jiří Sázel

Koordinátor akce Společně pro školu v Himálajích

Zákaldní článek Hnutí Brontosaurus Modrý kámen

Email: jiri.sazel (at) bron­tosaurus.cz

Tel: +420 603 534 730

www.brontosau­rivhimalajich­.cz

Islandem po čtyřech kolech

Kam až se člověk se svým vozidlem dostane a jaké cíle se mu otevřou,
záleží na terénních schopnostech a odolnosti vozidla stejně jako na
šikovnosti a odvaze řidiče. Islanďané jsou v tomto ohledu extremisty
bez pudu sebezáchovy. Láká vás taky překonávat autem dravé řeky nebo se
vyhrabávat z jemného lávového popela?

Na tajuplný ostrov ledu a ohně ležící přímo na geologické hranici mezi Evropou a Amerikou jezdí návštěvníci odpočívat do čisté neponičené krajiny a pozorovat neobvyklé přírodní jevy jako gejzíry a sirné prameny vyrážející z nitra země v těsném sousedství největších evropských ledovců, roztodivné čedičové útvary, údolí a strže vymodelované divokými řekami a vodopády i ponurou měsíční krajinu tvořenou černými lávovými poli. Ačkoliv je Island jen o málo větší než Česká republika, vzdálenosti jsou tu obrovské a k jejich překonávání se nejvíce hodí autobus nebo automobil. Cestování po zdejších silnicích a stezkách vedených mnohdy extrémně náročným terénem patří k dalším lahůdkám dovolené v této nejzápadnější výspě Evropy.

Kam až se člověk se svým vozidlem dostane a jaké cíle se mu otevřou, záleží na terénních schopnostech a odolnosti vozidla stejně jako na šikovnosti a odvaze řidiče. Islanďané jsou v tomto ohledu extremisty bez pudu sebezáchovy. Láká vás taky překonávat autem dravé řeky nebo se vyhrabávat z jemného lávového popela?


Od Ringroadu po horské stezky

Na Islandu neexistují dálnice. Hlavní silnicí je tu tzv. Ringroad, okružní silnice číslo jedna vedoucí z většiny pobřežní oblastí ostrova. Celý okruh v délce necelých 1 500 km byl dokončen v roce 1974 a teprve před několika málo lety získala tato silnice asfaltový povrch po celé své délce. I když je to nejsilnější cesta v zemi, na některých jejích úsecích neprojede někdy žádné auto třeba i po několik hodin a v zimním období může být tu a tam i několik dní neprůjezdná kvůli čerstvé sněhové pokrývce.

Většina ostatních silnic v zemi má jen štěrkový povrch. Jednak není dost pracovních sil, jednak zimní mrazy, jarní bláto a občasné zemětřesení pravidelně silnice poškozují a tak je ekonomičtější silnici jen občas srovnat buldozerem. A pak zbývají horské stezky. To nejsou silnice, ale kdysi koňmi vyježděné cesty, které vedou skrz vnitrozemí různě náročným terénem. Tyto cesty jsou značené písmenem „F“ před svým číslem a stejně jako ostatní silnice mají každá svůj název. Sjízdné jsou jen v letním období a správně by po nich měla jezdit jen vozidla s pohonem na všechna čtyři kola. Ne vždy je v terénu jasné, kudy cesta vede a proto jsou značené kůly. Mimo tyto trasy je jízda terénem přísně zakázána, aby se zabránilo dalšímu poškozování povrchu země, která je tu extrémně náchylná k erozi.

Obecná pravidla provozu a zvláštnosti na Islandu

Řidičský průkaz vám tu stačí náš běžný evropský, rychlostní limity se nevymykají naším zvyklostem – v zastavěných oblastech 50 km/h, na asfaltovaných silnicích 90 km/h, na štěrkových 80 km/h, dálnice, jak už bylo řečeno, neexistují. Povinné je použití bezpečnostních pásů, rozsvícená světla po celý rok, alkohol není tolerován. Dopravní policisty lze vidět v podstatě jen v okolí větších měst a zaměřují se téměř výhradně na překročení rychlosti a požití alkoholu před jízdou. Jsou nesmlouvaví a pokuty astronomické.

Výhodou cestování autem je velice nízký provoz. Dopravní zácpy jsou výjimečné, s parkováním nikdy není problém. Na druhou stranu je třeba dávat si pozor na zdejší záludnosti. K těm patří jednoproudové mosty, kdy jedno z protijedoucích vozidel prostě musí počkat, až to rychlejší projede, dále časté slepé horizonty, na které je řidič upozorněn dopravními značkami stejně jako na konec asfaltované silnice. Častou pastí jsou nezpevněné krajnice, které se mohou utrhnout, pokud při míjení jiného vozu zajedete příliš ke kraji. Stejně tak nepříjemné jsou od protijedoucích aut odletující kamínky a štěrk, které rády rozbíjejí přední skla a světla.


I v liduprázdných končinách budete podél silnic potkávat volně se pasoucí ovce. Na ty pozor, mají vždy přednost. Pokud jsou všechny ovce na jedné straně od silnice, problém většinou nehrozí. Jestliže jsou ovšem jehňata na opačné straně od silnice než stará ovce, počítejte s tím, že jako kamikadze skočí před vámi na vozovku a poběží k mamince. Stejně tak je potřeba dávat si pozor na hejna mladých ptáků v hnízdních oblastech.

Velkým nepřítelem řidiče je špatné počasí – čerstvý sníh, bílá mlha či písečná bouře, která dokáže obalit celé auto včetně oken jemným písečkem. Pro případ nehody či jen nutnosti zastavit a počkat, až se situace zlepší, existují v obzvlášť nebezpečných úsecích tzv. záchranné chatky. Jsou natřené oranžovou barvou, aby byly dobře vidět i v mlze, a uvnitř může člověk v nouzi najít deku, kamna s palivem, zásobu jídla a vody a často taky vysílačku, kterou lze přivolat pomoc. Bohužel tradice záchranných chat skomírá kvůli cizincům, kteří tyto chatky často vykrádají či zneužívají k noclehu, aniž se skutečně ocitli v nouzi.


Autorkou článku je průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá poznávací zájezd na Island a také další turistické poznávací zájezdy.

Nástrahy na islandských cestách

Některé tyto prašné stezky zvládne projet i obyčejné auto či autobus, české Škodovky či Karosy dokážou Islanďany hodně překvapit. Nicméně je nutné mít na vědomí, že pokud se vám tu vůz bez úpravy 4×4 porouchá nebo dokonce způsobíte nehodu, zaplatíte obrovskou pokutu a než ji zaplatíte, policie vám zabaví pas a řidičský průkaz. Ta pokuta může jít do desítek i stovek tisíc českých korun. Stejně tak jako jakákoliv technická pomoc či odtah, protože v tom případě neplatí vaše pojistka.

Pomineme-li počasí a ostatní „běžné“ nástrahy, čekají tu na řidiče jako břitva ostré lávové kameny (jen jedna rezervní pneumatika může být málo), jemný lávový popel (bez lopaty se z toho budete těžko dostávat), místy strmé srázy, které v kombinaci s prudkým větrem, nezpevněnou krajnicí a nepřehlednými zatáčkami mohou být smrtící. Největší adrenalin ale čeká našince při brodění.

Větší brody jsou na mapách značené písmenem „V“, ty menší se nepočítají. Mohou to být jen hluboké louže ale taky třeba divoká řeka, jejíž vlny vám budou stříkat do oken. Někdy menší auto na pár okamžiků zmizí pod vodou. V každém případě překonávat brody je velmi riskantní a každý rok se na Islandu utopí mnoho aut i autobusů a to i těch domácích. Doporučuje se předem zjistit hloubku a charakter dna pěšky, to ale snad nikdo nedělá, jezdit by měla vždy alespoň dvě auta společně, aby si v případě problémů mohla pomoci, a mít s sebou lano s navijákem a umět je použít. Velké brody je lepší překonávat brzy ráno, kdy je nižší hladina vody a menší proud. S rostoucí teplotou během dne a tedy i rychlejším táním ledovců se podmínky v řece neuvěřitelně rychle mění


Adrenalinová jízda na Islandu

Oblíbené jsou na Islandu tzv. super – džípy. Jsou to speciálně upravené terénní vozy s vysokými podvozky a obrovskými koly, které působí jako něco mezi lunárním vozidlem a obojživelným tankem. S takovými Islanďané vyrážejí překonávat ledovcové trhliny či polozamrzlé řeky a vyjížďky v podobném duchu jsou místními turistickými agenturami nabízeny i návštěvníkům. Pokud jste odvážní a vyrazíte na vlastní pěst, mějte vždy v autě spacák, zásobu jídla a pití, náhradní díly a nářadí, lopatu, lano a dost rezervního paliva, protože spotřeba nafty v terénu je opravdu vysoká a nikdy nevíte, do jakého dobrodružství se dostanete.

Na tajuplný ostrov ledu a ohně ležící přímo na geologické hranici mezi Evropou a Amerikou jezdí návštěvníci odpočívat do čisté neponičené krajiny a pozorovat neobvyklé přírodní jevy jako gejzíry a sirné prameny vyrážející z nitra země v těsném sousedství největších evropských ledovců, roztodivné čedičové útvary, údolí a strže vymodelované divokými řekami a vodopády i ponurou měsíční krajinu tvořenou černými lávovými poli. Ačkoliv je Island jen o málo větší než Česká republika, vzdálenosti jsou tu obrovské a k jejich překonávání se nejvíce hodí autobus nebo automobil. Cestování po zdejších silnicích a stezkách vedených mnohdy extrémně náročným terénem patří k dalším lahůdkám dovolené v této nejzápadnější výspě Evropy.

Kam až se člověk se svým vozidlem dostane a jaké cíle se mu otevřou, záleží na terénních schopnostech a odolnosti vozidla stejně jako na šikovnosti a odvaze řidiče. Islanďané jsou v tomto ohledu extremisty bez pudu sebezáchovy. Láká vás taky překonávat autem dravé řeky nebo se vyhrabávat z jemného lávového popela?


Od Ringroadu po horské stezky

Na Islandu neexistují dálnice. Hlavní silnicí je tu tzv. Ringroad, okružní silnice číslo jedna vedoucí z většiny pobřežní oblastí ostrova. Celý okruh v délce necelých 1 500 km byl dokončen v roce 1974 a teprve před několika málo lety získala tato silnice asfaltový povrch po celé své délce. I když je to nejsilnější cesta v zemi, na některých jejích úsecích neprojede někdy žádné auto třeba i po několik hodin a v zimním období může být tu a tam i několik dní neprůjezdná kvůli čerstvé sněhové pokrývce.

Většina ostatních silnic v zemi má jen štěrkový povrch. Jednak není dost pracovních sil, jednak zimní mrazy, jarní bláto a občasné zemětřesení pravidelně silnice poškozují a tak je ekonomičtější silnici jen občas srovnat buldozerem. A pak zbývají horské stezky. To nejsou silnice, ale kdysi koňmi vyježděné cesty, které vedou skrz vnitrozemí různě náročným terénem. Tyto cesty jsou značené písmenem „F“ před svým číslem a stejně jako ostatní silnice mají každá svůj název. Sjízdné jsou jen v letním období a správně by po nich měla jezdit jen vozidla s pohonem na všechna čtyři kola. Ne vždy je v terénu jasné, kudy cesta vede a proto jsou značené kůly. Mimo tyto trasy je jízda terénem přísně zakázána, aby se zabránilo dalšímu poškozování povrchu země, která je tu extrémně náchylná k erozi.

Obecná pravidla provozu a zvláštnosti na Islandu

Řidičský průkaz vám tu stačí náš běžný evropský, rychlostní limity se nevymykají naším zvyklostem – v zastavěných oblastech 50 km/h, na asfaltovaných silnicích 90 km/h, na štěrkových 80 km/h, dálnice, jak už bylo řečeno, neexistují. Povinné je použití bezpečnostních pásů, rozsvícená světla po celý rok, alkohol není tolerován. Dopravní policisty lze vidět v podstatě jen v okolí větších měst a zaměřují se téměř výhradně na překročení rychlosti a požití alkoholu před jízdou. Jsou nesmlouvaví a pokuty astronomické.

Výhodou cestování autem je velice nízký provoz. Dopravní zácpy jsou výjimečné, s parkováním nikdy není problém. Na druhou stranu je třeba dávat si pozor na zdejší záludnosti. K těm patří jednoproudové mosty, kdy jedno z protijedoucích vozidel prostě musí počkat, až to rychlejší projede, dále časté slepé horizonty, na které je řidič upozorněn dopravními značkami stejně jako na konec asfaltované silnice. Častou pastí jsou nezpevněné krajnice, které se mohou utrhnout, pokud při míjení jiného vozu zajedete příliš ke kraji. Stejně tak nepříjemné jsou od protijedoucích aut odletující kamínky a štěrk, které rády rozbíjejí přední skla a světla.


I v liduprázdných končinách budete podél silnic potkávat volně se pasoucí ovce. Na ty pozor, mají vždy přednost. Pokud jsou všechny ovce na jedné straně od silnice, problém většinou nehrozí. Jestliže jsou ovšem jehňata na opačné straně od silnice než stará ovce, počítejte s tím, že jako kamikadze skočí před vámi na vozovku a poběží k mamince. Stejně tak je potřeba dávat si pozor na hejna mladých ptáků v hnízdních oblastech.

Velkým nepřítelem řidiče je špatné počasí – čerstvý sníh, bílá mlha či písečná bouře, která dokáže obalit celé auto včetně oken jemným písečkem. Pro případ nehody či jen nutnosti zastavit a počkat, až se situace zlepší, existují v obzvlášť nebezpečných úsecích tzv. záchranné chatky. Jsou natřené oranžovou barvou, aby byly dobře vidět i v mlze, a uvnitř může člověk v nouzi najít deku, kamna s palivem, zásobu jídla a vody a často taky vysílačku, kterou lze přivolat pomoc. Bohužel tradice záchranných chat skomírá kvůli cizincům, kteří tyto chatky často vykrádají či zneužívají k noclehu, aniž se skutečně ocitli v nouzi.


Autorkou článku je průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá poznávací zájezd na Island a také další turistické poznávací zájezdy.

Nástrahy na islandských cestách

Některé tyto prašné stezky zvládne projet i obyčejné auto či autobus, české Škodovky či Karosy dokážou Islanďany hodně překvapit. Nicméně je nutné mít na vědomí, že pokud se vám tu vůz bez úpravy 4×4 porouchá nebo dokonce způsobíte nehodu, zaplatíte obrovskou pokutu a než ji zaplatíte, policie vám zabaví pas a řidičský průkaz. Ta pokuta může jít do desítek i stovek tisíc českých korun. Stejně tak jako jakákoliv technická pomoc či odtah, protože v tom případě neplatí vaše pojistka.

Pomineme-li počasí a ostatní „běžné“ nástrahy, čekají tu na řidiče jako břitva ostré lávové kameny (jen jedna rezervní pneumatika může být málo), jemný lávový popel (bez lopaty se z toho budete těžko dostávat), místy strmé srázy, které v kombinaci s prudkým větrem, nezpevněnou krajnicí a nepřehlednými zatáčkami mohou být smrtící. Největší adrenalin ale čeká našince při brodění.

Větší brody jsou na mapách značené písmenem „V“, ty menší se nepočítají. Mohou to být jen hluboké louže ale taky třeba divoká řeka, jejíž vlny vám budou stříkat do oken. Někdy menší auto na pár okamžiků zmizí pod vodou. V každém případě překonávat brody je velmi riskantní a každý rok se na Islandu utopí mnoho aut i autobusů a to i těch domácích. Doporučuje se předem zjistit hloubku a charakter dna pěšky, to ale snad nikdo nedělá, jezdit by měla vždy alespoň dvě auta společně, aby si v případě problémů mohla pomoci, a mít s sebou lano s navijákem a umět je použít. Velké brody je lepší překonávat brzy ráno, kdy je nižší hladina vody a menší proud. S rostoucí teplotou během dne a tedy i rychlejším táním ledovců se podmínky v řece neuvěřitelně rychle mění


Adrenalinová jízda na Islandu

Oblíbené jsou na Islandu tzv. super – džípy. Jsou to speciálně upravené terénní vozy s vysokými podvozky a obrovskými koly, které působí jako něco mezi lunárním vozidlem a obojživelným tankem. S takovými Islanďané vyrážejí překonávat ledovcové trhliny či polozamrzlé řeky a vyjížďky v podobném duchu jsou místními turistickými agenturami nabízeny i návštěvníkům. Pokud jste odvážní a vyrazíte na vlastní pěst, mějte vždy v autě spacák, zásobu jídla a pití, náhradní díly a nářadí, lopatu, lano a dost rezervního paliva, protože spotřeba nafty v terénu je opravdu vysoká a nikdy nevíte, do jakého dobrodružství se dostanete.

Do města štěstí v Brazílii – Salvador da Bahia

Po čtyřech měsících strávených v deštivém São Paulu, kamenném
městě mrakodrapů, dopravních zácp a stresu, jsem se konečně dočkala
vánoční dovolené: hurá na sever Brazílie do státu Bahia, kraje afrických
rytmů a nekonečných sluncem zalitých pláží!

Salvador da Bahia – Capital da Alegria


Po čtyřech měsících strávených v deštivém São Paulu, kamenném městě mrakodrapů, dopravních zácp a stresu, jsem se konečně dočkala vánoční dovolené: hurá na sever Brazílie do státu Bahia, kraje afrických rytmů a nekonečných sluncem zalitých pláží! Plán cesty byl následující: rozvrhnout jedenáct dní dovolené mezi hlavní město Bahie, Salvador da Bahia, národní park Chapada Diamantina a ostrov Morro de São Paulo. Vyzbrojená slunečním krémem faktoru 50, krosnou, průvodcem Lonely Planet a hlavně notnou dávkou euforie, jsem vyrazila směrem letiště. Letenka São Paulo – Salvador da Bahia zakoupená s předstihem vyšla na cca. 3000 Kč, férová cena, když vezmeme v úvahu vzdálenost obou měst. Z Evropy létá do Salvadoru z Frankfurtu společnost Condor, která také čas od času nabízí výhodné letenky.

Bez peněz do taxiku nelez!

Do Salvadoru jsme dorazili s hodinovým zpožděním, nic neobvyklého pro leteckou společnost Gol, která patří mezi ty levnější v Brazílii. Brazilce zpoždění letadla ale samozřejmě nevyvedlo z míry, nadšeně při přistání tleskali pilotovi jako malé děti. To mi připomnělo, že se Salvadoru říká „Capital da Alegria“, aneb „hlavní město štěstí“. Místní obyvatelé život vychutnávají plnými doušky, umějí se radovat, jsou pohostinní, rádi vám pomohou a narozdíl od ČR se na vás v obchodech prodavačky budou usmívat! Na druhou stranu ale počítejte s tím, že Salvador a Bahia obecně jsou velmi oblíbenou destinací mezi evropskými turisty, takže ceny se zde během sezony mohou vyšplhat do neúnosné výše. Jako například ceny taxíku z letiště: přiletěla jsem v jednu ráno, autobusy do centra v tuto dobu už bohužel nejezdily. Jediná možnost byl taxík, a tak začalo smlouvání: první taxikář chtěl neskutečných 100 reálů (1000 Kč)! Můj obličej a la „gringa“ očividně cenu zdvojnásobil. Rázně jsem taxikáře odbila Paulistana slangem. Vyjeveně na mě koukal a cena okamžitě klesla na „pouhých“ 800 Kč. To se mi ale také zdálo příliš, takže následovalo další smlouvání. Nakonec jsem se o taxík rozdělila s Bahiano, který jel stejným směrem, a každý z nás zaplatil 35 realů. A tak jsem s blaženým pocitem vítězství dojela k Renatovi, kde jsem měla strávit následující tři dny. Renato mě přivítal se vší bahijskou pohostinností a rozvyprávěl se o afro-brazilském kulturním dědictví Salvadoru, historii, místní hudbě, capoeiře, koloniální architektuře Salvadoru, pikantním jídle a obřadech mystického candomblé. Sice jsem o Salvadoru načetla s předstihem řadu článků, ale Renatovo nadšené vyprávění mě strhlo natolik, že jsem se nemohla dočkat následujícího rána.


Pelourinho – historické centrum Salvadoru

Brzy ráno (což bylo v mém případě 11:30) jsem vyrazila objevovat Salvador na vlastní pěst. Bydlela jsem v dobré lokalitě Vitoria, rychlou chůzí cca 30 min od historického centra Pelourinho. Bylo mi řečeno, že se nemusím bát, že žádná favela cestou není. Stejně jsem ale nechala veškeré cennosti jako hodinky, náramek, atd. doma, přendala kopii pasu a menší množství peněz do hadrové eko tašky, abych nebyla tak nápadná. Což s mým vybledlým obličejem a blond vlasy stejně nebylo možné, zvlášť když vezmeme v úvahu, že převážná část populace Bahie má africké předky. Po cestě do centra mě upoutal park Campo Grande s obrovským vánočním stromem. Ve třicetistupňovém vedru mi představa blížícího se Štědrého dne přišla komická, a tak jsem za každou cenu chtěla fotit. Procházející prodavač zmrzliny mě ale dvakrát rázně varoval: „Não fica com a camera na mão, menina!“ – „Nestuj tady s foťákem v ruce,“ takže jsem foťák v naprosto klidně vypadajícím parku raději zastrčila a pokračovala dál. Hned za parkem jsem si prohlídla barokní divadlo, místní hlídač a průvodce v jednom měl očividně radost, že má někdo o jeho výklad zájem. Před Pelourinhem mě čekala „pravá“ tvář Brazílie: ulice Av. 7 de Setembro, která se hemžila pouličními prodavači všemožných cetek, obchody s padělanou i pravou elektronikou, pouličními stánky s osvěžujícím kokosovým mlékem a místním fast-foodem acarajé. Nikde žádný gringo, můj bílý čumák opravdu vykukoval z davu. Sluneční brýle a trochu drsnější výraz alespoň trochu odradily místní obejdy. Na Av. 7 de Setembro si zcela určitě vychutnáte opravdový místní kolorit: pokřikování pouličních prodavačů, pozorování rodin nakupujících vánoční dárky, vůni jídla mísící se se smradem odpadků. Nejednou mě udivila exotická krása místních: ženy popř. muži s africkými kořeny, avšak s modrýma nebo zelenýma očima, naprosto neskutečná podívaná. A tak jsem se plná dojmů konečně dostala k Pelourinhu, světovému dědictví UNESCA a historické části města.


Salvador da Bahia byl založen jako hlavní město Bahie roku 1549 portugalskými kolonizátory, kteří zde pěstovali cukrovou třtinu a tabák. Když už místní domorodé obyvatelstvo nestačilo na práci, přivezli Portugalci otroky z Afriky. Podle odhadů bylo do Salvadoru dovezeno mezi 1500 a 1850 nejméně 3,6 milionů otroků. Africká kultura a tradice tak významně ovlivnily jak místní rodící se brazilskou kulturu, tak i hudbu a kuchyni. Dnes je historické Pelourinho vyhlášené velkolepou koloniální architekturou, dlážděnými ulicemi, třpytivým zlatem kostelů, ale i rytmem bahijské hudby a dále také capoeirou. Ne nadarmo je Bahia považovaná za místo, kde se zrodila jak samba, tak i samotná Brazílie, kultura země a životní styl.

Salvador da Bahia – Capital da Alegria


Po čtyřech měsících strávených v deštivém São Paulu, kamenném městě mrakodrapů, dopravních zácp a stresu, jsem se konečně dočkala vánoční dovolené: hurá na sever Brazílie do státu Bahia, kraje afrických rytmů a nekonečných sluncem zalitých pláží! Plán cesty byl následující: rozvrhnout jedenáct dní dovolené mezi hlavní město Bahie, Salvador da Bahia, národní park Chapada Diamantina a ostrov Morro de São Paulo. Vyzbrojená slunečním krémem faktoru 50, krosnou, průvodcem Lonely Planet a hlavně notnou dávkou euforie, jsem vyrazila směrem letiště. Letenka São Paulo – Salvador da Bahia zakoupená s předstihem vyšla na cca. 3000 Kč, férová cena, když vezmeme v úvahu vzdálenost obou měst. Z Evropy létá do Salvadoru z Frankfurtu společnost Condor, která také čas od času nabízí výhodné letenky.

Bez peněz do taxiku nelez!

Do Salvadoru jsme dorazili s hodinovým zpožděním, nic neobvyklého pro leteckou společnost Gol, která patří mezi ty levnější v Brazílii. Brazilce zpoždění letadla ale samozřejmě nevyvedlo z míry, nadšeně při přistání tleskali pilotovi jako malé děti. To mi připomnělo, že se Salvadoru říká „Capital da Alegria“, aneb „hlavní město štěstí“. Místní obyvatelé život vychutnávají plnými doušky, umějí se radovat, jsou pohostinní, rádi vám pomohou a narozdíl od ČR se na vás v obchodech prodavačky budou usmívat! Na druhou stranu ale počítejte s tím, že Salvador a Bahia obecně jsou velmi oblíbenou destinací mezi evropskými turisty, takže ceny se zde během sezony mohou vyšplhat do neúnosné výše. Jako například ceny taxíku z letiště: přiletěla jsem v jednu ráno, autobusy do centra v tuto dobu už bohužel nejezdily. Jediná možnost byl taxík, a tak začalo smlouvání: první taxikář chtěl neskutečných 100 reálů (1000 Kč)! Můj obličej a la „gringa“ očividně cenu zdvojnásobil. Rázně jsem taxikáře odbila Paulistana slangem. Vyjeveně na mě koukal a cena okamžitě klesla na „pouhých“ 800 Kč. To se mi ale také zdálo příliš, takže následovalo další smlouvání. Nakonec jsem se o taxík rozdělila s Bahiano, který jel stejným směrem, a každý z nás zaplatil 35 realů. A tak jsem s blaženým pocitem vítězství dojela k Renatovi, kde jsem měla strávit následující tři dny. Renato mě přivítal se vší bahijskou pohostinností a rozvyprávěl se o afro-brazilském kulturním dědictví Salvadoru, historii, místní hudbě, capoeiře, koloniální architektuře Salvadoru, pikantním jídle a obřadech mystického candomblé. Sice jsem o Salvadoru načetla s předstihem řadu článků, ale Renatovo nadšené vyprávění mě strhlo natolik, že jsem se nemohla dočkat následujícího rána.


Pelourinho – historické centrum Salvadoru

Brzy ráno (což bylo v mém případě 11:30) jsem vyrazila objevovat Salvador na vlastní pěst. Bydlela jsem v dobré lokalitě Vitoria, rychlou chůzí cca 30 min od historického centra Pelourinho. Bylo mi řečeno, že se nemusím bát, že žádná favela cestou není. Stejně jsem ale nechala veškeré cennosti jako hodinky, náramek, atd. doma, přendala kopii pasu a menší množství peněz do hadrové eko tašky, abych nebyla tak nápadná. Což s mým vybledlým obličejem a blond vlasy stejně nebylo možné, zvlášť když vezmeme v úvahu, že převážná část populace Bahie má africké předky. Po cestě do centra mě upoutal park Campo Grande s obrovským vánočním stromem. Ve třicetistupňovém vedru mi představa blížícího se Štědrého dne přišla komická, a tak jsem za každou cenu chtěla fotit. Procházející prodavač zmrzliny mě ale dvakrát rázně varoval: „Não fica com a camera na mão, menina!“ – „Nestuj tady s foťákem v ruce,“ takže jsem foťák v naprosto klidně vypadajícím parku raději zastrčila a pokračovala dál. Hned za parkem jsem si prohlídla barokní divadlo, místní hlídač a průvodce v jednom měl očividně radost, že má někdo o jeho výklad zájem. Před Pelourinhem mě čekala „pravá“ tvář Brazílie: ulice Av. 7 de Setembro, která se hemžila pouličními prodavači všemožných cetek, obchody s padělanou i pravou elektronikou, pouličními stánky s osvěžujícím kokosovým mlékem a místním fast-foodem acarajé. Nikde žádný gringo, můj bílý čumák opravdu vykukoval z davu. Sluneční brýle a trochu drsnější výraz alespoň trochu odradily místní obejdy. Na Av. 7 de Setembro si zcela určitě vychutnáte opravdový místní kolorit: pokřikování pouličních prodavačů, pozorování rodin nakupujících vánoční dárky, vůni jídla mísící se se smradem odpadků. Nejednou mě udivila exotická krása místních: ženy popř. muži s africkými kořeny, avšak s modrýma nebo zelenýma očima, naprosto neskutečná podívaná. A tak jsem se plná dojmů konečně dostala k Pelourinhu, světovému dědictví UNESCA a historické části města.


Salvador da Bahia byl založen jako hlavní město Bahie roku 1549 portugalskými kolonizátory, kteří zde pěstovali cukrovou třtinu a tabák. Když už místní domorodé obyvatelstvo nestačilo na práci, přivezli Portugalci otroky z Afriky. Podle odhadů bylo do Salvadoru dovezeno mezi 1500 a 1850 nejméně 3,6 milionů otroků. Africká kultura a tradice tak významně ovlivnily jak místní rodící se brazilskou kulturu, tak i hudbu a kuchyni. Dnes je historické Pelourinho vyhlášené velkolepou koloniální architekturou, dlážděnými ulicemi, třpytivým zlatem kostelů, ale i rytmem bahijské hudby a dále také capoeirou. Ne nadarmo je Bahia považovaná za místo, kde se zrodila jak samba, tak i samotná Brazílie, kultura země a životní styl.

Ukrajinský Krym – tak trochu jiná Ukrajina

Ukrajina už nemá jen cejch země, kde vybouchl Černobyl a kde se plnily
pětiletky v ohromných ocelárnách. Pomalu se stává i oblíbenou
turistickou destinací. Důkazem toho mohou být miliony turistů, kteří se
vyrážejí. V roce 2009 jich bylo celých 16 milionů. Velká
část z Ruska, ale po zrušení vízové povinnosti přibývá
i Američanů a ostatních Evropanů.


Ukrajina už nemá jen cejch země, kde vybouchl Černobyl a kde se plnily pětiletky v ohromných ocelárnách. Pomalu se stává i oblíbenou turistickou destinací. Důkazem toho mohou být miliony turistů, kteří se vyrážejí. V roce 2009 jich bylo celých 16 milionů. Velká část z Ruska, ale po zrušení vízové povinnosti přibývá i Američanů a ostatních Evropanů.

Nejvíce z nich zamíří po překročení hranic na poloostrov Krym. Oblast, dříve známá jako Taurida, byla oblíbeným dovolenkovým místem už ruských carů. Předurčily ji k tomu subtropické podnebí, oblázkové a písečné pláže, od nichž se zvedají mohutné skalní stěny a v neposlední řadě i spousta zajímavých míst. Díky poloze se na Krymu odnepaměti střetávala východní kultura se západní a ukrajinský poloostrov byl jakýmsi tavícím kotlíkem mnoha národů, kultur a stylů. I tahle pozoruhodná směs stojí za turistickým boomem, který tato oblast zažívá.


Do nejhlídanějšího ukrajinského města

Až do roku 1994 byl ukrajinský Sevastopol naprosto nepřístupný civilistům. Žít v něm a navštěvovat ho mohli pouze vojáci, popřípadě lidé se zvláštním povolením. Nikdo jiný neměl za jeho brány přístup. Dnes patří k oblíbeným výletním cílům – dílem díky krásnému pobřeží, dílem kvůli několika stovkám pomníků válečných hrdinů, kterými je město prošpikované.

Za slavnou Bachčisarajskou fontánou

Vzpomínáte si na hodinu literatury a stejnojmenné dílo ruského velikána Alexandra Puškina? Možná jste si mysleli, že tahle fontána je jen výplodem básníkovy fantazie, ale takzvaná „fontána slz“ skutečně stojí a turisté sem vyrážejí po stovkách. Fontána stojí uprostřed orientálních zahrad chánského paláce v Bachčisaraji a pověst vypráví, že ji nechal postavit chán Girej na počet své manželky, kterou předtím ze žárlivosti zavraždil. Kromě fontány je dominantou města ještě Velká mešita. Bachčisaraj je totiž ukrajinské centrum islámského náboženství.

Ukrajinské Pompeje

Na předměstí Sevastopolu je možné vyrazit i k ruinám starého antického města, které bývalo před více než 2500 lety hlavním městem Tauridy. Občas je možné se tady setkat s označením „ukrajinské Pompeje“, popřípadě „ruská Troja“, nejčastěji ho ale v mapách a průvodcích najdete pod názvem Chersones Tauridský. Z antických dob se tady toho dochovalo celkem dost. Přístupné jsou obranný val, hradby, řecký chrám i římský amfiteátr. Koktejl stylů vynesl městečko Chersones až mezi sedm divů Ukrajiny. Vrásky na čele ale historikům dělá postupující mořská eroze. Dokonce je prý možné, že v nejbližších letech čeká „ukrajinské Pompeje“ zánik.

Na tvorbě tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel , která je specialistou na exotickou dovolenou. Dovolená Ukrajina – to je další země z její nabídky, která v její pestré nabídce zajezdů figuruje.


Jalta, místo, kde se psaly dějiny

Právě v oblíbeném krymském letovisku se v únoru roku 1945 tvořily dějiny novodobé Evropy. Roosevelt, Churchill a Stalin, tedy trojička nejmocnějších mužů tehdejšího světa, si dali „dostaveníčko“ v jaltském paláci Livadia, v původním carském letním sídle. Kromě tohoto klasicistního paláce Jaltu proslavila pobřežní kolonáda lemovaná subtropickou flórou. Celoročně příjemné počasí je ostatně i dnes důvodem, proč je Jalta největším a nejnavštěvovanějším přímořským letoviskem celého regionu. Tento výčet byl jen stručným nástinem toho, co všechno Ukrajina a hlavně dnešní Krym nabízí, a bylo by velkou chybou omezit se při představě Ukrajiny jen na klišé v podobě jaderných elektráren a průmyslových kolosů. Pro ESO Travel napsala Lucie Štěrbová


Ukrajina už nemá jen cejch země, kde vybouchl Černobyl a kde se plnily pětiletky v ohromných ocelárnách. Pomalu se stává i oblíbenou turistickou destinací. Důkazem toho mohou být miliony turistů, kteří se vyrážejí. V roce 2009 jich bylo celých 16 milionů. Velká část z Ruska, ale po zrušení vízové povinnosti přibývá i Američanů a ostatních Evropanů.

Nejvíce z nich zamíří po překročení hranic na poloostrov Krym. Oblast, dříve známá jako Taurida, byla oblíbeným dovolenkovým místem už ruských carů. Předurčily ji k tomu subtropické podnebí, oblázkové a písečné pláže, od nichž se zvedají mohutné skalní stěny a v neposlední řadě i spousta zajímavých míst. Díky poloze se na Krymu odnepaměti střetávala východní kultura se západní a ukrajinský poloostrov byl jakýmsi tavícím kotlíkem mnoha národů, kultur a stylů. I tahle pozoruhodná směs stojí za turistickým boomem, který tato oblast zažívá.


Do nejhlídanějšího ukrajinského města

Až do roku 1994 byl ukrajinský Sevastopol naprosto nepřístupný civilistům. Žít v něm a navštěvovat ho mohli pouze vojáci, popřípadě lidé se zvláštním povolením. Nikdo jiný neměl za jeho brány přístup. Dnes patří k oblíbeným výletním cílům – dílem díky krásnému pobřeží, dílem kvůli několika stovkám pomníků válečných hrdinů, kterými je město prošpikované.

Za slavnou Bachčisarajskou fontánou

Vzpomínáte si na hodinu literatury a stejnojmenné dílo ruského velikána Alexandra Puškina? Možná jste si mysleli, že tahle fontána je jen výplodem básníkovy fantazie, ale takzvaná „fontána slz“ skutečně stojí a turisté sem vyrážejí po stovkách. Fontána stojí uprostřed orientálních zahrad chánského paláce v Bachčisaraji a pověst vypráví, že ji nechal postavit chán Girej na počet své manželky, kterou předtím ze žárlivosti zavraždil. Kromě fontány je dominantou města ještě Velká mešita. Bachčisaraj je totiž ukrajinské centrum islámského náboženství.

Ukrajinské Pompeje

Na předměstí Sevastopolu je možné vyrazit i k ruinám starého antického města, které bývalo před více než 2500 lety hlavním městem Tauridy. Občas je možné se tady setkat s označením „ukrajinské Pompeje“, popřípadě „ruská Troja“, nejčastěji ho ale v mapách a průvodcích najdete pod názvem Chersones Tauridský. Z antických dob se tady toho dochovalo celkem dost. Přístupné jsou obranný val, hradby, řecký chrám i římský amfiteátr. Koktejl stylů vynesl městečko Chersones až mezi sedm divů Ukrajiny. Vrásky na čele ale historikům dělá postupující mořská eroze. Dokonce je prý možné, že v nejbližších letech čeká „ukrajinské Pompeje“ zánik.

Na tvorbě tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel , která je specialistou na exotickou dovolenou. Dovolená Ukrajina – to je další země z její nabídky, která v její pestré nabídce zajezdů figuruje.


Jalta, místo, kde se psaly dějiny

Právě v oblíbeném krymském letovisku se v únoru roku 1945 tvořily dějiny novodobé Evropy. Roosevelt, Churchill a Stalin, tedy trojička nejmocnějších mužů tehdejšího světa, si dali „dostaveníčko“ v jaltském paláci Livadia, v původním carském letním sídle. Kromě tohoto klasicistního paláce Jaltu proslavila pobřežní kolonáda lemovaná subtropickou flórou. Celoročně příjemné počasí je ostatně i dnes důvodem, proč je Jalta největším a nejnavštěvovanějším přímořským letoviskem celého regionu. Tento výčet byl jen stručným nástinem toho, co všechno Ukrajina a hlavně dnešní Krym nabízí, a bylo by velkou chybou omezit se při představě Ukrajiny jen na klišé v podobě jaderných elektráren a průmyslových kolosů. Pro ESO Travel napsala Lucie Štěrbová

Rozhovor s Kamilem Bortelem, členem úspěšné expedice K2 2007

Rozhodl jsem se udělat rozhovor s jedním z předních českých
horolezců panem Kamilem Bortelem, protože už jsem chtěl sakra něco vědět
o těch véééélkých horách, kterým bych chtěl být jednou aspoň na
pár minut roven.

Rozhodl jsem se udělat rozhovor s jedním z předních českých horolezců panem Kamilem Bortelem, protože už jsem chtěl sakra něco vědět o těch véééélkých horách, kterým bych chtěl být jednou aspoň na pár minut roven.

Jak už jsem psal výše, Kamil Bortel patří mezi přední české horolezce. Narodil se v roce 1964 a horolezectví se věnuje asi 20 let. Kromě škrábání se na střechy světa ho baví také sportovní lezení a sport jako takový. Většina asi neví, že dalším z jeho koníčků je mineralogie. Je to také nadšený fotograf, cestovatel a otec dvou dětí. Vyzvednout bych chtěl jeho aktivitu v práci s mládeží, protože pořádá přednášky pro školy.


Expedice

  • 1995 Nepál-Island Peak 6189 m, dosažení vrcholu
  • 2000 Pakistán-Broad Peak 8047 m, dosažená výška 7100 m
  • 2003 Čína-přejezd centrální Čínou z Pekingu přez Chengdu do Lhasy
  • 2003 Čína-projekt 2003 Shisha Pangma 8046 m, dosažená výška 6200 m
  • 2005 Pakistán-Broad Peak 8047 m, dosažení vrcholu Rocky Summit 8035 m
  • 2006 Nepál-Dhaulágiri 8167 m, dosažená výška 7800 m
  • 2007 Pakistán-K2 8611 m, dosažená výška 8150 m
  • 2009 Nepál-Cho Oyu 8201 m. dosažení vrcholu
  • 2010 Nepál-Lhotse 8516 m, dosažená výška 7800 m

A teď už samotný rozhovor

Jak jste se dostal k horolezectví?

S kamarády jsme začali lézt na Kružberku, potom následovaly Tatry, Alpy, cesta do Nepálu na moji první vysokou horu Island Peak (6189 m), tam mě to chytlo a už nepustilo. Nejdříve jsem na ty hory zíral a říkal si „To se nedá vylézt“ a o několik dní později se mi to povedlo s mým kamarádem Romanem.

Jak jste se dostal do kontaktu s panem Sulovským? (pozn.autora Leopold Sulovský-vedoucí expedice K2 2007)

S Poldou jsem se potkal poprvé v roce 2005, když jsem se úspěšně pokoušel o vrchol Broad Peaku, Rocky Summit (8035 m). Na Broad Peaku jsme měli špatné počasí a věděli jsme , že se Polda se svou expedicí pokouší o vrchol K2, která je od Broad Peaku vzdálena vzdušnou čarou jen pár kilometrů. Udělali jsme si trek do BC* K2, kde byl Polda se svou expedicí. Jejich výstup na K2 neskončil dosažením vrcholu. Za pár měsíců po příjezdu domů se mi ozval s tím, že je v plánu expedice K2 2007 a že dává dohromady tým. Vytvořila se opravdu dobrá parta, která je jedním z důvodů, proč mě to na expedice pořád táhne.


Jaká byla vaše nejobtížnější expedice po fyzické a psychické stránce?

Po fyzické stránce to byla expedice K2 2007. Po psychické expedice Broad Peak 2005, kdy při záchranné akci, kde jsme z pod vrcholu stahovali Artura Hajzera, a mně se ten sestup stál málem osudným /proletěl jsem se stěnou/.

Dojem z expedice K2 2007?

Mám radost, protože expedice byla zásluhou Libora Uhera úspěšná. Přesto mám smíšené pocity.

Proč jsou smíšené?

V noci kolem 1 hod. jsme s Libanem** společně ve dvou odstartovali na rameno do neznáma, zřejmě cesta z předsazené 4 byl možná prvovýstup (cca 200 výškových metrů pod ramenem) s jedním lanem, které jsme stejně nepoužili, jelikož na to nebyl ani čas. Při krátkém odpočinku na rameni (8000m) nás dolezli Roman a Galoš***.. Mě trápily lehce omrzající nohy, dvojice se vyměnily, Liban, Galoš, Roman a já jsme šli dohromady. Vše bylo dopředu dohodnuto už v BC, že Rusové, kteří šli s kyslíkem, nám rozhrnou cestu, a my z ostatních expedicí se budeme střídat ve vedení. Libor a Galoš šel nad námi s Američany.

Cestou byl šílený vichr a já jsem viděl, jak skupinka nade mnou sestupuje zpět, myslel jsem si, že to jsou Rusové a že to prostě dál nejde, tak jsem řekl Romanovi, že musíme dolů. Ale ve čtvrtém táboře mi Polda sdělil, že Američané i s Liborem dosáhli vrcholu a že ve výšce 8300 m už byly dobré podmínky. Tenkrát mě to velice mrzelo, měl jsem výčitky i vůči Romanovi, že jsem tak špatně odhadl situaci. Ale později jsem pochopil, že to tak mělo být. Protože kdo ví /potom co bylo nahoře/ jestli bychom si tady ještě povídali.


Jak vypadala fyzická příprava na K2 2007?

Ze začátku se to nesmí přehánět s intenzitou, potřeba je hlavně objem. Je to jako stavět dům, nejdříve je potřeba vystavět dobré základy, ať máš na čem stavět. Intenzitu mi pomáhala určovat práce s tepem. Samozřejmě kolo, brusle, lezení.

Co byl váš nejstrašnější a naopak nejúžasnější zážitek?

Shodou okolností to bylo v jeden den. Při výstupu na vrchol Broad Peak jsme se já a můj kamarád Roman spojili s legendou polského horolezectví Piotrem Pustelnikem. Piotr je 23. člověk, který slezl všechny osmitisícovky a nejvyšší hory všech kontinentů a jeho parťákem Arturem. Úspěšně jsme stanuli na vrcholu Rocky Summit, ale bez Artura, mysleli jsme si, že to po cestě otočil dolů. Při sestupu jsme však viděli, že nad serákem**** svítí světlo, ale byli jsme si vědomi toho, že tam žádná cesta nevede. Šli jsme se tam tedy podívat. Byl to Artur, který vypadl ze stěny a měl zlomenou nohu. Tak jsme mu ji lanem trošičku zafixovali, ale čekala nás ještě pořádná práce, protože to bylo ve výšce kolem 7800 m. Romanovi navíc nebylo moc dobře a museli jsme rychle dolů. S Piotrem jsme Artura začali spouštět dolů. Slaňoval jsem jako poslední, chtěl jsem se slanit prostředkem seráku, ale byla tam trhlina a já jsem se propadl a zůstal jsem viset za batoh. V tu chvíli jsem si říkal, „Tak nahoře jsem byl a teď tady zůstanu v nějaké díře“, dostal jsem panickou hrůzu, protože trhliny a laviny nemusím. Nade mnou byl starý fix***** od nějaké předešlé expedice, tak jsem se na něj cvakl pomocí prusíku a karabiny a vší silou jsem se vyšvihl nahoru a doufal, že se zastavím na nějakém zamrzlém štandu, který bude pode mnou. Ale lano se přetrhlo a já jsem letěl kotrmelci dál. Vždycky si vzpomenu jak dole, když už bylo po všem a my seděli s Arturem v BC, se mě ptal, jestli se mi odehrál v tu danou chvíli ten film a proběhl mi celý život. Ne, nic takového nebylo…pouze strach a chtít to zastavit, protože pak je konec, nemyslel jsem na nic jiného. Ale teď jsem musel bez lana do toho šíleného svahu zpět k Piotrovi, protože jsem kolem nich po cestě prolítl. Cestou jsem zjistil, že mám v batohu zapíchlý cepín od nějaké předešlé expedice. Nakonec se nám povedlo Arthura bezpečně dopravit dolů a to byl ten nejúžasnější zážitek.

Jak se dá skloubit zaměstnání s tréninkem a expedicemi?


Závisí to na toleranci zaměstnavatele.

Zajímalo by mě, jak sháníte sponzory?

No to je tajemství know how. Ne, teď doopravdy. Chce to se obrnit spoustou trpělivosti. A není to vůbec jednoduché. Musíte vědět, co můžete nabídnout.

Jaká další expedice je v plánu?

No to je otázka. Po poslední expedici jsem uvažoval, že bych si zase rád udělal něco sám, tak 2 až 3 lidi. Možná, že se znovu pokusím o K2, kde se chci vrátit a dolézt ji. Ale tahle parta mi moc sedí a myslím, že jsme už sehraný tým pod vedením Poldy. Tak proč to rozbít, vyrazíme na Lhotse, alespoň se to tak jeví. Také mi tam zůstal batoh.

Pokusíte se o to už letos?

Bude to napřesrok.

*BC=base camp neboli základní tábor

**Liban=Libor Uher

***Galoš= Radovan Marek

****serák=ledovcový blok na příčných trhlinách na povrchu ledovce

*****starý fix=fixní lano, pomocí kterého se horolezci jistí.

Rozhodl jsem se udělat rozhovor s jedním z předních českých horolezců panem Kamilem Bortelem, protože už jsem chtěl sakra něco vědět o těch véééélkých horách, kterým bych chtěl být jednou aspoň na pár minut roven.

Jak už jsem psal výše, Kamil Bortel patří mezi přední české horolezce. Narodil se v roce 1964 a horolezectví se věnuje asi 20 let. Kromě škrábání se na střechy světa ho baví také sportovní lezení a sport jako takový. Většina asi neví, že dalším z jeho koníčků je mineralogie. Je to také nadšený fotograf, cestovatel a otec dvou dětí. Vyzvednout bych chtěl jeho aktivitu v práci s mládeží, protože pořádá přednášky pro školy.


Expedice

  • 1995 Nepál-Island Peak 6189 m, dosažení vrcholu
  • 2000 Pakistán-Broad Peak 8047 m, dosažená výška 7100 m
  • 2003 Čína-přejezd centrální Čínou z Pekingu přez Chengdu do Lhasy
  • 2003 Čína-projekt 2003 Shisha Pangma 8046 m, dosažená výška 6200 m
  • 2005 Pakistán-Broad Peak 8047 m, dosažení vrcholu Rocky Summit 8035 m
  • 2006 Nepál-Dhaulágiri 8167 m, dosažená výška 7800 m
  • 2007 Pakistán-K2 8611 m, dosažená výška 8150 m
  • 2009 Nepál-Cho Oyu 8201 m. dosažení vrcholu
  • 2010 Nepál-Lhotse 8516 m, dosažená výška 7800 m

A teď už samotný rozhovor

Jak jste se dostal k horolezectví?

S kamarády jsme začali lézt na Kružberku, potom následovaly Tatry, Alpy, cesta do Nepálu na moji první vysokou horu Island Peak (6189 m), tam mě to chytlo a už nepustilo. Nejdříve jsem na ty hory zíral a říkal si „To se nedá vylézt“ a o několik dní později se mi to povedlo s mým kamarádem Romanem.

Jak jste se dostal do kontaktu s panem Sulovským? (pozn.autora Leopold Sulovský-vedoucí expedice K2 2007)

S Poldou jsem se potkal poprvé v roce 2005, když jsem se úspěšně pokoušel o vrchol Broad Peaku, Rocky Summit (8035 m). Na Broad Peaku jsme měli špatné počasí a věděli jsme , že se Polda se svou expedicí pokouší o vrchol K2, která je od Broad Peaku vzdálena vzdušnou čarou jen pár kilometrů. Udělali jsme si trek do BC* K2, kde byl Polda se svou expedicí. Jejich výstup na K2 neskončil dosažením vrcholu. Za pár měsíců po příjezdu domů se mi ozval s tím, že je v plánu expedice K2 2007 a že dává dohromady tým. Vytvořila se opravdu dobrá parta, která je jedním z důvodů, proč mě to na expedice pořád táhne.


Jaká byla vaše nejobtížnější expedice po fyzické a psychické stránce?

Po fyzické stránce to byla expedice K2 2007. Po psychické expedice Broad Peak 2005, kdy při záchranné akci, kde jsme z pod vrcholu stahovali Artura Hajzera, a mně se ten sestup stál málem osudným /proletěl jsem se stěnou/.

Dojem z expedice K2 2007?

Mám radost, protože expedice byla zásluhou Libora Uhera úspěšná. Přesto mám smíšené pocity.

Proč jsou smíšené?

V noci kolem 1 hod. jsme s Libanem** společně ve dvou odstartovali na rameno do neznáma, zřejmě cesta z předsazené 4 byl možná prvovýstup (cca 200 výškových metrů pod ramenem) s jedním lanem, které jsme stejně nepoužili, jelikož na to nebyl ani čas. Při krátkém odpočinku na rameni (8000m) nás dolezli Roman a Galoš***.. Mě trápily lehce omrzající nohy, dvojice se vyměnily, Liban, Galoš, Roman a já jsme šli dohromady. Vše bylo dopředu dohodnuto už v BC, že Rusové, kteří šli s kyslíkem, nám rozhrnou cestu, a my z ostatních expedicí se budeme střídat ve vedení. Libor a Galoš šel nad námi s Američany.

Cestou byl šílený vichr a já jsem viděl, jak skupinka nade mnou sestupuje zpět, myslel jsem si, že to jsou Rusové a že to prostě dál nejde, tak jsem řekl Romanovi, že musíme dolů. Ale ve čtvrtém táboře mi Polda sdělil, že Američané i s Liborem dosáhli vrcholu a že ve výšce 8300 m už byly dobré podmínky. Tenkrát mě to velice mrzelo, měl jsem výčitky i vůči Romanovi, že jsem tak špatně odhadl situaci. Ale později jsem pochopil, že to tak mělo být. Protože kdo ví /potom co bylo nahoře/ jestli bychom si tady ještě povídali.


Jak vypadala fyzická příprava na K2 2007?

Ze začátku se to nesmí přehánět s intenzitou, potřeba je hlavně objem. Je to jako stavět dům, nejdříve je potřeba vystavět dobré základy, ať máš na čem stavět. Intenzitu mi pomáhala určovat práce s tepem. Samozřejmě kolo, brusle, lezení.

Co byl váš nejstrašnější a naopak nejúžasnější zážitek?

Shodou okolností to bylo v jeden den. Při výstupu na vrchol Broad Peak jsme se já a můj kamarád Roman spojili s legendou polského horolezectví Piotrem Pustelnikem. Piotr je 23. člověk, který slezl všechny osmitisícovky a nejvyšší hory všech kontinentů a jeho parťákem Arturem. Úspěšně jsme stanuli na vrcholu Rocky Summit, ale bez Artura, mysleli jsme si, že to po cestě otočil dolů. Při sestupu jsme však viděli, že nad serákem**** svítí světlo, ale byli jsme si vědomi toho, že tam žádná cesta nevede. Šli jsme se tam tedy podívat. Byl to Artur, který vypadl ze stěny a měl zlomenou nohu. Tak jsme mu ji lanem trošičku zafixovali, ale čekala nás ještě pořádná práce, protože to bylo ve výšce kolem 7800 m. Romanovi navíc nebylo moc dobře a museli jsme rychle dolů. S Piotrem jsme Artura začali spouštět dolů. Slaňoval jsem jako poslední, chtěl jsem se slanit prostředkem seráku, ale byla tam trhlina a já jsem se propadl a zůstal jsem viset za batoh. V tu chvíli jsem si říkal, „Tak nahoře jsem byl a teď tady zůstanu v nějaké díře“, dostal jsem panickou hrůzu, protože trhliny a laviny nemusím. Nade mnou byl starý fix***** od nějaké předešlé expedice, tak jsem se na něj cvakl pomocí prusíku a karabiny a vší silou jsem se vyšvihl nahoru a doufal, že se zastavím na nějakém zamrzlém štandu, který bude pode mnou. Ale lano se přetrhlo a já jsem letěl kotrmelci dál. Vždycky si vzpomenu jak dole, když už bylo po všem a my seděli s Arturem v BC, se mě ptal, jestli se mi odehrál v tu danou chvíli ten film a proběhl mi celý život. Ne, nic takového nebylo…pouze strach a chtít to zastavit, protože pak je konec, nemyslel jsem na nic jiného. Ale teď jsem musel bez lana do toho šíleného svahu zpět k Piotrovi, protože jsem kolem nich po cestě prolítl. Cestou jsem zjistil, že mám v batohu zapíchlý cepín od nějaké předešlé expedice. Nakonec se nám povedlo Arthura bezpečně dopravit dolů a to byl ten nejúžasnější zážitek.

Jak se dá skloubit zaměstnání s tréninkem a expedicemi?


Závisí to na toleranci zaměstnavatele.

Zajímalo by mě, jak sháníte sponzory?

No to je tajemství know how. Ne, teď doopravdy. Chce to se obrnit spoustou trpělivosti. A není to vůbec jednoduché. Musíte vědět, co můžete nabídnout.

Jaká další expedice je v plánu?

No to je otázka. Po poslední expedici jsem uvažoval, že bych si zase rád udělal něco sám, tak 2 až 3 lidi. Možná, že se znovu pokusím o K2, kde se chci vrátit a dolézt ji. Ale tahle parta mi moc sedí a myslím, že jsme už sehraný tým pod vedením Poldy. Tak proč to rozbít, vyrazíme na Lhotse, alespoň se to tak jeví. Také mi tam zůstal batoh.

Pokusíte se o to už letos?

Bude to napřesrok.

*BC=base camp neboli základní tábor

**Liban=Libor Uher

***Galoš= Radovan Marek

****serák=ledovcový blok na příčných trhlinách na povrchu ledovce

*****starý fix=fixní lano, pomocí kterého se horolezci jistí.

Úplňková taneční party na ostrově Ko Phangan

Party v plavkách. Ta nejznámější probíhá na přelomu roku na
slavné Copacabaně, na pomyslné paty jí ale šlape ta na thajském ostrově
Ko Phangan. Říká se jí také „úplňková party“ a probíhá
„nečekaně“ pokaždé, když je měsíc v úplňku. V hlavní
sezoně se na pláži Haad Rin sejde i třicet tisíc tanečníků.


Party v plavkách. Ta nejznámější probíhá na přelomu roku na slavné Copacabaně, na pomyslné paty jí ale šlape ta na thajském ostrově Ko Phangan. Říká se jí také „úplňková party“ a probíhá „nečekaně“ pokaždé, když je měsíc v úplňku. V hlavní sezoně se na pláži Haad Rin sejde i třicet tisíc tanečníků.

Úplňková party prý vznikla v 80. letech čistě náhodou. Prý jako spontánní oslava narozenin několika „baťůžkářů“. Pro velký úspěch ji další měsíc zopakovali znovu, pak znovu a znovu a … dnes už rozhodně nejde o demonstraci nezávislosti a svobody, ale o pečlivě řízenou masovou akci. Ta začíná v den lunárního úplňku se setměním. Na pláži se otevře několik desítek barů, prodejci suvenýrů rozloží své stánečky, objeví se první žongléři a artisté. Nakonec naplno spustí více než desítka soundsystémů, které utichnou až další den odpoledne.

Fosforeskující barvy a pití do kyblíčků

Poznávacím znamením Úplňkové party potom jsou fosforeskující barvy, kterými je natřená většina účastníků a také nádobky, do kterých vám tady nalijí pití. Nečekejte plastové kelímky nebo snad dokonce skleničky. Koktejly, vodka a rum se tady lijí do kyblíčků a báboviček na písek. Pokud vás zajímá, na kolik vás tahle kratochvíle přijde, pak vězte, že vstup na pláž Haad Rin je v den konání akce 100 bahtů, což v přepočtu vyjde na zhruba pětašedesát korun. Ceny drinků začínají na 200 bahtech a samozřejmě záleží na tom, co si dáte. Také je potřeba počítat s tím, že se na ostrov Ko Phangan musíte nějak dostat. Nejlepší spojení je z nedalekého ostrova Ko Samui (známého dovolenkového letoviska), ze kterého vyplouvají na Ko Phangan pravidelné lodní linky. Ty jsou v den konání party sice posílené, ale i tak se na ně nemusíte v podvečer dostat. Proto je lepší vyrazit už časně odpoledne. Odvoz na soukromém člunu, který je taky možný, totiž řádně provětrá peněženku.

Rady pro přežití


Svá nepsaná pravidla má potom i samotný pobyt na party. Samozřejmě, nemusíte se jimi řídit, ale léty prověřená praxe říká, že rady od těch, kteří tuto událost absolvovali, mají svá opodstatnění. Takže na co si dát ještě pozor?

  • Na party vyrazte bez cenností. Mezi davy turistů totiž jen kvete kapsářství. Na pokrytí všech tužeb a potřeb během večera by vám mělo v pohodě vystačit maximálně 3000 bahtů. Víc peněz je zbytečnost a zároveň i risk.
  • Určitě si ale nezapomeňte boty! Party sice probíhá na pláži, ale pobyt na ní může předčasně ukončit jediný střep.
  • Rozhodně si s sebou neberte originály dokladů. Naopak by se ale mohly hodit jejich kopie. Když se vám povede ztratit tu, tak se nic nestane. S originálem by to bylo o poznání horší.
  • Nedrážděte zloděje a doma, respektive na hotelu, nechte i batohy a kabelky. Navíc vám nic nebude překážet při tanci.
  • Thajsko je pověstné svou přísností, co se týká drog. Velmi přísné jsou tresty i za „pouhou“ konzumaci. A právě na Úplňkové party pořádá policie čas od času namátkové kontroly.
  • Pokud termín lunárního úplňku připadá na některý buddhistický svátek, pak počítejte s tím, že se party přesouvá na jiný den. Na internetu není problém dohledat přesné termíny konání.

Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel, která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Thajska.

Pokud se chystáte na dovolenou do Thajska, ale nepodaří se vám trefit zrovna termín Úplňkové party, můžete vzít zavděk třeba „Black moon party“. Ta probíhá také na ostrově Ko Phangan na pláži Ban Tai a je ve znamení techna a UV barev. V mezidobí pak probíhají i tzv Half moon party. Takže když to vezmete kolem a kolem, na ostrově Ko Phangan probíhají velké plážové oslavy každý týden.


Party v plavkách. Ta nejznámější probíhá na přelomu roku na slavné Copacabaně, na pomyslné paty jí ale šlape ta na thajském ostrově Ko Phangan. Říká se jí také „úplňková party“ a probíhá „nečekaně“ pokaždé, když je měsíc v úplňku. V hlavní sezoně se na pláži Haad Rin sejde i třicet tisíc tanečníků.

Úplňková party prý vznikla v 80. letech čistě náhodou. Prý jako spontánní oslava narozenin několika „baťůžkářů“. Pro velký úspěch ji další měsíc zopakovali znovu, pak znovu a znovu a … dnes už rozhodně nejde o demonstraci nezávislosti a svobody, ale o pečlivě řízenou masovou akci. Ta začíná v den lunárního úplňku se setměním. Na pláži se otevře několik desítek barů, prodejci suvenýrů rozloží své stánečky, objeví se první žongléři a artisté. Nakonec naplno spustí více než desítka soundsystémů, které utichnou až další den odpoledne.

Fosforeskující barvy a pití do kyblíčků

Poznávacím znamením Úplňkové party potom jsou fosforeskující barvy, kterými je natřená většina účastníků a také nádobky, do kterých vám tady nalijí pití. Nečekejte plastové kelímky nebo snad dokonce skleničky. Koktejly, vodka a rum se tady lijí do kyblíčků a báboviček na písek. Pokud vás zajímá, na kolik vás tahle kratochvíle přijde, pak vězte, že vstup na pláž Haad Rin je v den konání akce 100 bahtů, což v přepočtu vyjde na zhruba pětašedesát korun. Ceny drinků začínají na 200 bahtech a samozřejmě záleží na tom, co si dáte. Také je potřeba počítat s tím, že se na ostrov Ko Phangan musíte nějak dostat. Nejlepší spojení je z nedalekého ostrova Ko Samui (známého dovolenkového letoviska), ze kterého vyplouvají na Ko Phangan pravidelné lodní linky. Ty jsou v den konání party sice posílené, ale i tak se na ně nemusíte v podvečer dostat. Proto je lepší vyrazit už časně odpoledne. Odvoz na soukromém člunu, který je taky možný, totiž řádně provětrá peněženku.

Rady pro přežití


Svá nepsaná pravidla má potom i samotný pobyt na party. Samozřejmě, nemusíte se jimi řídit, ale léty prověřená praxe říká, že rady od těch, kteří tuto událost absolvovali, mají svá opodstatnění. Takže na co si dát ještě pozor?

  • Na party vyrazte bez cenností. Mezi davy turistů totiž jen kvete kapsářství. Na pokrytí všech tužeb a potřeb během večera by vám mělo v pohodě vystačit maximálně 3000 bahtů. Víc peněz je zbytečnost a zároveň i risk.
  • Určitě si ale nezapomeňte boty! Party sice probíhá na pláži, ale pobyt na ní může předčasně ukončit jediný střep.
  • Rozhodně si s sebou neberte originály dokladů. Naopak by se ale mohly hodit jejich kopie. Když se vám povede ztratit tu, tak se nic nestane. S originálem by to bylo o poznání horší.
  • Nedrážděte zloděje a doma, respektive na hotelu, nechte i batohy a kabelky. Navíc vám nic nebude překážet při tanci.
  • Thajsko je pověstné svou přísností, co se týká drog. Velmi přísné jsou tresty i za „pouhou“ konzumaci. A právě na Úplňkové party pořádá policie čas od času namátkové kontroly.
  • Pokud termín lunárního úplňku připadá na některý buddhistický svátek, pak počítejte s tím, že se party přesouvá na jiný den. Na internetu není problém dohledat přesné termíny konání.

Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel, která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Thajska.

Pokud se chystáte na dovolenou do Thajska, ale nepodaří se vám trefit zrovna termín Úplňkové party, můžete vzít zavděk třeba „Black moon party“. Ta probíhá také na ostrově Ko Phangan na pláži Ban Tai a je ve znamení techna a UV barev. V mezidobí pak probíhají i tzv Half moon party. Takže když to vezmete kolem a kolem, na ostrově Ko Phangan probíhají velké plážové oslavy každý týden.

Islanďani a deštníky

Ingvar, můj islandský kamarád žijící v Praze, mi jednou
u piva vyprávěl, že Islanďané prostě nepoužívají deštník. Kvůli
větru. A tak jediný, koho prý na ulicích Reykjavíku potkáte
s deštníkem, je cizinec.

Zkušenost Islanďana

Ingvar, můj islandský kamarád žijící v Praze, mi jednou u piva vyprávěl, že Islanďané prostě nepoužívají deštník. Kvůli větru. A tak jediný, koho prý na ulicích Reykjavíku potkáte s deštníkem, je cizinec.

Takže když jsem se v Praze balila na cestu, dlouho jsem váhala, zda vzít či nevzít. Na jedné straně já, která přikládám deštníku stejně důležité místo jako má onen proslulý RUČNÍK ze „Stopařova průvodce“, na druhé straně Ingvar, islandský domorodec s více než dvacetiletou zkušeností. No, nakonec jsem jedno paraple stejně přibalila.


Jak vyzrát na islandský déšť

Druhý den ráno po mém příjezdu na Island jsem se vydala do práce a na deštník ani nepomyslela. Byla tma, teplo a trochu mlha. Den jsem strávila trochu hekticky, jak už to u prvních dnů bývá, a večer, když jsem se chtěla vydat na obhlídku vybraných destinací nabízeného bydlení, zjistila jsem, že venku lije jak z konve. Nicméně rozhodnutí o bydlení jsem nechtěla oddalovat, tak jsem si řekla, že mám kabát s kapucí a že je to jen voda.

Když mě v práci viděli, jak se chystám ven, nejprve nabídli odvoz a po mém odmítnutí, jsem nekompromisně vyfasovala DEŠTNÍK. Od Islanďana. Po té přednášce, co nám udělal Ingvar, jsem se ho venku trochu zdráhala použít, ale nakonec proč neudělat vlastní zkušenost. Navíc se zdálo, že příliš nefouká.


Deštník byl od těch islandských větrů již dost poznamenaný, takže měl většinu z těch kovových paprsků trošku zohýbaných, ale tvar držel. Tedy alespoň do prvního poryvu větru, který přišel vzápětí. V té chvíli mě napadlo, jestli to nebyla malá zlomyslnost nebo spíš nějaký druh zkoušky, kterou tady musí projít každý. Faktem je, že během minuty byl deštník mokrý ze všech stran a ještě mi mrzly ruce, takže jsem ho složila a šla jen v kapuci.

Když jsem se dostala do uzavřenější ulice, zkusila jsem mu dát ještě jednu šanci. Vyzbrojena rukavicemi, zjistila jsem, že deštník lze v Reykjavíku používat za následujících předpokladů: procházíte uzavřenější ulicí, deštník nemáte už tolik jetý, jako byl ten můj, rukověť si stáhnete nakrátko, takže ho máte v podstatě posazený na hlavě, druhou rukou přidržujete okraj a podle zástavby okolí odhadujete, odkud přijde další poryv větru a pokud možno se na něj připravíte.

Po tomto výčtu je jasné, že mnohem efektivnější je projít deštěm bez deštníku, ale o to rychleji. Výsledek bude totožný a vy budete mít navíc suché rukavice, protože budete mít ruce v kapsách.

Další den jsem deštník s díky vrátila a během dne jsem po kanceláři objevila ještě další dva. Tak nevím, kdy je používají, možná v létě na slunce, protože na ulici opravdu Islanďana s deštníkem nepotkáte. Procházejí i v největším slejváku s odkrytou hlavou, v lepším případě v čepici. A to kdokoli – manažer s kufříkem, slečny na podpatcích, děda s nákupem. Nezáleží na věku, stavu ani pohlaví. Tak se snažím aklimatizovat, ale kapuce, to je základ. Zkoušela jsem to celý minulý týden.


Autorkou článku je průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá poznávací zájezd na Island a také další turistické poznávací zájezdy.

Zkušenost Islanďana

Ingvar, můj islandský kamarád žijící v Praze, mi jednou u piva vyprávěl, že Islanďané prostě nepoužívají deštník. Kvůli větru. A tak jediný, koho prý na ulicích Reykjavíku potkáte s deštníkem, je cizinec.

Takže když jsem se v Praze balila na cestu, dlouho jsem váhala, zda vzít či nevzít. Na jedné straně já, která přikládám deštníku stejně důležité místo jako má onen proslulý RUČNÍK ze „Stopařova průvodce“, na druhé straně Ingvar, islandský domorodec s více než dvacetiletou zkušeností. No, nakonec jsem jedno paraple stejně přibalila.


Jak vyzrát na islandský déšť

Druhý den ráno po mém příjezdu na Island jsem se vydala do práce a na deštník ani nepomyslela. Byla tma, teplo a trochu mlha. Den jsem strávila trochu hekticky, jak už to u prvních dnů bývá, a večer, když jsem se chtěla vydat na obhlídku vybraných destinací nabízeného bydlení, zjistila jsem, že venku lije jak z konve. Nicméně rozhodnutí o bydlení jsem nechtěla oddalovat, tak jsem si řekla, že mám kabát s kapucí a že je to jen voda.

Když mě v práci viděli, jak se chystám ven, nejprve nabídli odvoz a po mém odmítnutí, jsem nekompromisně vyfasovala DEŠTNÍK. Od Islanďana. Po té přednášce, co nám udělal Ingvar, jsem se ho venku trochu zdráhala použít, ale nakonec proč neudělat vlastní zkušenost. Navíc se zdálo, že příliš nefouká.


Deštník byl od těch islandských větrů již dost poznamenaný, takže měl většinu z těch kovových paprsků trošku zohýbaných, ale tvar držel. Tedy alespoň do prvního poryvu větru, který přišel vzápětí. V té chvíli mě napadlo, jestli to nebyla malá zlomyslnost nebo spíš nějaký druh zkoušky, kterou tady musí projít každý. Faktem je, že během minuty byl deštník mokrý ze všech stran a ještě mi mrzly ruce, takže jsem ho složila a šla jen v kapuci.

Když jsem se dostala do uzavřenější ulice, zkusila jsem mu dát ještě jednu šanci. Vyzbrojena rukavicemi, zjistila jsem, že deštník lze v Reykjavíku používat za následujících předpokladů: procházíte uzavřenější ulicí, deštník nemáte už tolik jetý, jako byl ten můj, rukověť si stáhnete nakrátko, takže ho máte v podstatě posazený na hlavě, druhou rukou přidržujete okraj a podle zástavby okolí odhadujete, odkud přijde další poryv větru a pokud možno se na něj připravíte.

Po tomto výčtu je jasné, že mnohem efektivnější je projít deštěm bez deštníku, ale o to rychleji. Výsledek bude totožný a vy budete mít navíc suché rukavice, protože budete mít ruce v kapsách.

Další den jsem deštník s díky vrátila a během dne jsem po kanceláři objevila ještě další dva. Tak nevím, kdy je používají, možná v létě na slunce, protože na ulici opravdu Islanďana s deštníkem nepotkáte. Procházejí i v největším slejváku s odkrytou hlavou, v lepším případě v čepici. A to kdokoli – manažer s kufříkem, slečny na podpatcích, děda s nákupem. Nezáleží na věku, stavu ani pohlaví. Tak se snažím aklimatizovat, ale kapuce, to je základ. Zkoušela jsem to celý minulý týden.


Autorkou článku je průvodkyně cestovní kanceláře Mundo, která pořádá poznávací zájezd na Island a také další turistické poznávací zájezdy.

Za zvířaty národním parkem Etosha

Překvapilo nás chování jednotlivých druhů zvířat, jako by se tu
odehrávalo divadlo s přesně stanoveným scénářem. V jeden moment
utichly veškeré typické africké zvuky a po chvíli se znenadání na scéně
objevil mohutný lví samec a všechny žirafy otočily a nenápadně se
vytratily kdesi v přilehlém křoví.

Po několikaletém plánování, přemítání a nezbytných přípravách jsme se konečně rozhodli vypravit se na poznávací cestu do Afriky a to konkrétně do Namibie. Pro tuto cestu jsme vybrali říjnový termín, abychom se vyvarovali hlavní turistické sezoně a zároveň deštivému období. Po prozkoumání dostupných materiálů jako jsou internetové zdroje, průvodce a mapa zvolené oblasti, jsme si vytýčili několik nejzajímavějších bodů, které bychom rozhodně nechtěli minout. Mezi nimi i proslulý Národní park Etosha, známý českým posluchačům především z televizních pořadů o přírodě.


NP Etosha – svět zvířat

Národní park Etosha se rozkládá na severo-západě Namibie, na rozloze 22 000 km2. Patří k jedněm z nejstarších národních parků na světě, byl zřízen již v roce 1907. Tento park je snadno dostupný po asfaltové silnici, která vede z hlavního města Windhoek. Během jednodenní jízdy autem (450 km) se lze bez problému dopravit na dosah parku. V našem případě jsme zvolili variatu „to nejlepší nakonec“. V rámci závěrečné části cesty okolo namibijských přírodních a geografických skvostů jsme zamířili navštívit zmíněnou lokalitu, vyhlášenou rozmanitostí africké fauny.


Po příjezdu k jednomu z hlavních vstupů do parku – Namutoni, jsme zaplatili vstupné na dobu tří dnů a obdrželi informační leták a podrobnou mapu parku s jednotlivými trasami a hlavně napáječkami pro zvěř. Na první noc jsme neměli rezervaci ohledně ubytování, zjistili jsme, že státní kemp nacházející se přímo v srdci parku je již obsazen, a tak jsme si museli hledat náhradní řešení v soukromém kempu za hranicemi parku. Naštěstí jsme uspěli. Ještě ten den na večer jsme vyjeli zapůjčeným terénním vozem na podvečerní průzkum severo-východní části parku. Obecně večerní a brzké ranní hodiny, kdy teplota lehce poklesne, jsou ideální dobou pro pozorování zvířat. Téměř okamžitě jsme spatřili vzácné impaly černočelé, klátivě skotačící párek žiraf, stádo pakoní pasoucí se společně s elegantně pruhovanými zebrami. Z ptačí říše jsme zahlédli dropy a hrdě kráčejícího hadilova písaře pochodujícího vyschlým travním porostem a hledajícího potravu.

Vodní napajedla, místo mezidruhové komunikace

Na druhý den jsme si připravili větší přejezd z jedné strany národního parku na druhý. Cestu jsme si zpestřili několika výjezdy na tematicky laděné okruhy jako je například Dik-dik drive, Elephant drive, Rhino drive, atd. Trasa spojující Namutoni centrum s Okaukuejo měří asi 150 km a vede po dobře udržované cestě. V Okaukuejo centru jsme již měli vyřízenou rezervaci na kempovací místo, takže v tomto případě to bylo bez problému. Nicméně kemp je značně vytížený. Na druhou stranu jeho velkou předností je přítomnost napajedla s možností celodenního výhledu na žíznivá africká zvířata, která se přicházejí napojit z širokého okolí.


Využili jsme této příležitosti a chodili pravidelně „na díru“ v rozdílných denních dobách, abychom viděli, jak se mění druhová pestrost. Asi nejzajímavější výhledy nabízí díra v nočních hodinách, kdy je lehce nasvícena reflektory a návštěvníci kempu mají možnost pozorovat zvěř z přilehlých laviček a pozorovatelen. Měli jsme štěstí a spatřili jsme vzácná africká zvířata, jako je ohrožený nosorožec černý, nosorožec bílý, ohromné stádo slonů čítající asi 50 členů sloní rodiny, smečku lvů a překvapivě velmi nenápadného levharta.

Překvapilo nás zejména chování jednotlivých druhů zvířat, jako by se tu odehrávalo divadlo s přesně stanoveným scénářem. V jeden moment utichly veškeré typické africké zvuky a po chvíli se znenadání na scéně objevil mohutný lví samec. V tuto chvíli se všechny žirafy otočily a nenápadně se vytratily kdesi v přilehlém křoví. Nosorožčí samice přivolaly svá mláďata a schovaly je za svými baculatými těly, vyčkávajíc bez sebemenšího pohybu, co se bude dít v nadcházejících momentech. Lev jako by se snažil ukázat ostatním návštěvníkům napajedla svoji nezpochybnitelnou pozici v hierarchii živočišné říše. Po nezbytném napojení se začal nebezpečně přibližovat k jedné samici nosorožce a vyhrožoval napadením mláděte. Samice byla však velmi ostražitá a mládě chránila tělem tak, aby bylo vždy na vzdálenější straně těla matky. Po chvíli oba účastníci střetu „vychladli“ a pokračovali v každodenním rituálu napájení, krmení, jako by se nic nestalo. Unaveni pozorováním až do pozdních ranních hodin, jsme se s vděky zachumlali do spacáků a ponořili se do africké noci, nevšedně osvícené jižní oblohou plnou hvězd. K ránu nás ale vzbudil mohutný lví řev a šakalí vytí, rozléhající se po širokém okolí. Nic moc příjemného, přesto jsme se utěšovali tím, že kemp je oddělen od zbytku divoké přírody plotem.


Cesta rozlehlou solnou pánví Etosha

Další den, kdy už od časného rána pražilo slunce a bylo opravdu velké horko, jsme nasedli do auta vstříc dalším africkým zážitkům, plni očekávání, co nám tento výjezd přichystá. Toho dne jsme se vypravili směrem na centrum Halali, které leží asi ve středu parku v blízkosti samotné pánve. Halali kemp nabízí návštěvníkům příjemné koupání v bazénu, které jsme s nadšením uvítali. S odcházejícím poledním vedrem jsme se vydali na další pozorování vodních napajedel. Napajedla jsou v Etoshi oázou pro všudypřítomná zvířata, neboť celá pánev je po většinu roku vyprahlá, zejména na podzim, těsně před příchodem deštivého období.


U jednoho napajedla jsme zpozorovali ohromného sloního samce celého pokrytého bílým prachem, který je typický pro tuto suchou oblast. Roztržitě pobíhající perličky a frankolíni nás vždy mile rozesmáli svým legračním chováním a pískotem. Naši pozornost ale upoutala elegantně přicházející mladá samice hyeny. Budila u ostatních druhů zvířat, zvláště antilop a dalších přežvýkavců velký respekt. Bezprostředně po napití se vydala směrem k našemu autu. I my jsme zpozorněli, nicméně hyena prošla s úplným klidem okolo našeho auta a pokračovala dále kamsi do africké savany. Pro nás byl toto velký zážitek a příležitost spatřit obávaného predátora z očí do očí. Jen neradi jsme opouštěli pánev Etosha po třech dnech strávených v přírodě na dosah africkým zvířatům směřujíce nazpět do civilizace třetího tisíciletí…

Po několikaletém plánování, přemítání a nezbytných přípravách jsme se konečně rozhodli vypravit se na poznávací cestu do Afriky a to konkrétně do Namibie. Pro tuto cestu jsme vybrali říjnový termín, abychom se vyvarovali hlavní turistické sezoně a zároveň deštivému období. Po prozkoumání dostupných materiálů jako jsou internetové zdroje, průvodce a mapa zvolené oblasti, jsme si vytýčili několik nejzajímavějších bodů, které bychom rozhodně nechtěli minout. Mezi nimi i proslulý Národní park Etosha, známý českým posluchačům především z televizních pořadů o přírodě.


NP Etosha – svět zvířat

Národní park Etosha se rozkládá na severo-západě Namibie, na rozloze 22 000 km2. Patří k jedněm z nejstarších národních parků na světě, byl zřízen již v roce 1907. Tento park je snadno dostupný po asfaltové silnici, která vede z hlavního města Windhoek. Během jednodenní jízdy autem (450 km) se lze bez problému dopravit na dosah parku. V našem případě jsme zvolili variatu „to nejlepší nakonec“. V rámci závěrečné části cesty okolo namibijských přírodních a geografických skvostů jsme zamířili navštívit zmíněnou lokalitu, vyhlášenou rozmanitostí africké fauny.


Po příjezdu k jednomu z hlavních vstupů do parku – Namutoni, jsme zaplatili vstupné na dobu tří dnů a obdrželi informační leták a podrobnou mapu parku s jednotlivými trasami a hlavně napáječkami pro zvěř. Na první noc jsme neměli rezervaci ohledně ubytování, zjistili jsme, že státní kemp nacházející se přímo v srdci parku je již obsazen, a tak jsme si museli hledat náhradní řešení v soukromém kempu za hranicemi parku. Naštěstí jsme uspěli. Ještě ten den na večer jsme vyjeli zapůjčeným terénním vozem na podvečerní průzkum severo-východní části parku. Obecně večerní a brzké ranní hodiny, kdy teplota lehce poklesne, jsou ideální dobou pro pozorování zvířat. Téměř okamžitě jsme spatřili vzácné impaly černočelé, klátivě skotačící párek žiraf, stádo pakoní pasoucí se společně s elegantně pruhovanými zebrami. Z ptačí říše jsme zahlédli dropy a hrdě kráčejícího hadilova písaře pochodujícího vyschlým travním porostem a hledajícího potravu.

Vodní napajedla, místo mezidruhové komunikace

Na druhý den jsme si připravili větší přejezd z jedné strany národního parku na druhý. Cestu jsme si zpestřili několika výjezdy na tematicky laděné okruhy jako je například Dik-dik drive, Elephant drive, Rhino drive, atd. Trasa spojující Namutoni centrum s Okaukuejo měří asi 150 km a vede po dobře udržované cestě. V Okaukuejo centru jsme již měli vyřízenou rezervaci na kempovací místo, takže v tomto případě to bylo bez problému. Nicméně kemp je značně vytížený. Na druhou stranu jeho velkou předností je přítomnost napajedla s možností celodenního výhledu na žíznivá africká zvířata, která se přicházejí napojit z širokého okolí.


Využili jsme této příležitosti a chodili pravidelně „na díru“ v rozdílných denních dobách, abychom viděli, jak se mění druhová pestrost. Asi nejzajímavější výhledy nabízí díra v nočních hodinách, kdy je lehce nasvícena reflektory a návštěvníci kempu mají možnost pozorovat zvěř z přilehlých laviček a pozorovatelen. Měli jsme štěstí a spatřili jsme vzácná africká zvířata, jako je ohrožený nosorožec černý, nosorožec bílý, ohromné stádo slonů čítající asi 50 členů sloní rodiny, smečku lvů a překvapivě velmi nenápadného levharta.

Překvapilo nás zejména chování jednotlivých druhů zvířat, jako by se tu odehrávalo divadlo s přesně stanoveným scénářem. V jeden moment utichly veškeré typické africké zvuky a po chvíli se znenadání na scéně objevil mohutný lví samec. V tuto chvíli se všechny žirafy otočily a nenápadně se vytratily kdesi v přilehlém křoví. Nosorožčí samice přivolaly svá mláďata a schovaly je za svými baculatými těly, vyčkávajíc bez sebemenšího pohybu, co se bude dít v nadcházejících momentech. Lev jako by se snažil ukázat ostatním návštěvníkům napajedla svoji nezpochybnitelnou pozici v hierarchii živočišné říše. Po nezbytném napojení se začal nebezpečně přibližovat k jedné samici nosorožce a vyhrožoval napadením mláděte. Samice byla však velmi ostražitá a mládě chránila tělem tak, aby bylo vždy na vzdálenější straně těla matky. Po chvíli oba účastníci střetu „vychladli“ a pokračovali v každodenním rituálu napájení, krmení, jako by se nic nestalo. Unaveni pozorováním až do pozdních ranních hodin, jsme se s vděky zachumlali do spacáků a ponořili se do africké noci, nevšedně osvícené jižní oblohou plnou hvězd. K ránu nás ale vzbudil mohutný lví řev a šakalí vytí, rozléhající se po širokém okolí. Nic moc příjemného, přesto jsme se utěšovali tím, že kemp je oddělen od zbytku divoké přírody plotem.


Cesta rozlehlou solnou pánví Etosha

Další den, kdy už od časného rána pražilo slunce a bylo opravdu velké horko, jsme nasedli do auta vstříc dalším africkým zážitkům, plni očekávání, co nám tento výjezd přichystá. Toho dne jsme se vypravili směrem na centrum Halali, které leží asi ve středu parku v blízkosti samotné pánve. Halali kemp nabízí návštěvníkům příjemné koupání v bazénu, které jsme s nadšením uvítali. S odcházejícím poledním vedrem jsme se vydali na další pozorování vodních napajedel. Napajedla jsou v Etoshi oázou pro všudypřítomná zvířata, neboť celá pánev je po většinu roku vyprahlá, zejména na podzim, těsně před příchodem deštivého období.


U jednoho napajedla jsme zpozorovali ohromného sloního samce celého pokrytého bílým prachem, který je typický pro tuto suchou oblast. Roztržitě pobíhající perličky a frankolíni nás vždy mile rozesmáli svým legračním chováním a pískotem. Naši pozornost ale upoutala elegantně přicházející mladá samice hyeny. Budila u ostatních druhů zvířat, zvláště antilop a dalších přežvýkavců velký respekt. Bezprostředně po napití se vydala směrem k našemu autu. I my jsme zpozorněli, nicméně hyena prošla s úplným klidem okolo našeho auta a pokračovala dále kamsi do africké savany. Pro nás byl toto velký zážitek a příležitost spatřit obávaného predátora z očí do očí. Jen neradi jsme opouštěli pánev Etosha po třech dnech strávených v přírodě na dosah africkým zvířatům směřujíce nazpět do civilizace třetího tisíciletí…