Brněnské ohňostroje se rozzáří nad polovypuštěnou přehradou

Maraton festivalů Brno, město uprostřed Evropy pokračuje již
jedenáctým ročníkem přehlídky ohňostrojů Ignis Brunensis. Letošní
ročník festivalu bude probíhat za ztížených podmínek. Brněnská
přehrada se totiž čistí od sinic a její hladina je o několik metrů
snížená.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Maraton festivalů Brno, město uprostřed Evropy pokračuje již jedenáctým ročníkem přehlídky ohňostrojů Ignis Brunensis. Tu již tradičně zahájily dva ohňostroje odpálené v centru města skupinou Theatrum Pyroboli. Jednalo se o malý ohňostroj na závěr Slavnosti masek Zjevení draka (brněnského) odpálený na Zelném trhu a ohňostrojné prelude Tance draka odpálené z teras pod Petrovem.

Letošní ročník festivalu, který si získal vysoký kredit i v mezinárodním měřítku, bude probíhat za ztížených podmínek. Brněnská přehrada se totiž čistí od sinic a její hladina je o několik metrů snížená dokonce do té míry, že letos nevypluly ani výletní lodě. Diváci tak do jisté míry příjdou o efekty vytvářené odrazy na hladině. Divácké prostory jsou vymezeny původními břehy přehrady a vstup do vypuštěných částí nebude z bezpečnostních důvodů možný.

Stručný návod pro ty, kteří by chtěli zkusit ohňostroje vyfotografovat, jsme uveřejnili v jednom z našich starších článků

Podrobný program festivalových akcí najdete na stránkách Ignis brunensis


Maraton festivalů Brno, město uprostřed Evropy pokračuje již jedenáctým ročníkem přehlídky ohňostrojů Ignis Brunensis. Tu již tradičně zahájily dva ohňostroje odpálené v centru města skupinou Theatrum Pyroboli. Jednalo se o malý ohňostroj na závěr Slavnosti masek Zjevení draka (brněnského) odpálený na Zelném trhu a ohňostrojné prelude Tance draka odpálené z teras pod Petrovem.

Letošní ročník festivalu, který si získal vysoký kredit i v mezinárodním měřítku, bude probíhat za ztížených podmínek. Brněnská přehrada se totiž čistí od sinic a její hladina je o několik metrů snížená dokonce do té míry, že letos nevypluly ani výletní lodě. Diváci tak do jisté míry příjdou o efekty vytvářené odrazy na hladině. Divácké prostory jsou vymezeny původními břehy přehrady a vstup do vypuštěných částí nebude z bezpečnostních důvodů možný.

Stručný návod pro ty, kteří by chtěli zkusit ohňostroje vyfotografovat, jsme uveřejnili v jednom z našich starších článků

Podrobný program festivalových akcí najdete na stránkách Ignis brunensis

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Výprava na Kolínsko a zámek Kačina

Zámek je nejvýznamnější a nejkvalitnější stavbou v empírovém
architektonickém slohu u nás. Najdete tu i muzeum prezentující
význam českého venkova, které je skutečně unikátní a svou odborností
podtrhuje nevšednost a výjimečnost celého zámku.

V České republice je dost národních kulturních památek, kterým se věnuje podstatně méně pozornosti než jiným. Třeba jen proto, že jsou v oblasti příliš vzdálené od známějších a vyhledávanějších míst, tak jsou neprávem přehlíženy a opomíjeny. Dal by se mezi ně zařadit i zámek Kačina na Kolínsku, mimo jiné i proto, že byl dlouho uzavřený veřejnosti.

Nyní je však tento mimořádný objekt znovu přístupný a přesto, že je vzdálen 90 km od Prahy, stojí za to se sem vypravit, protože význam tohoto zámku a jeho okolí je rozsáhlejší a zajímavější, než se může na první pohled zdát.


Empírová hraběcí rezidence

Zámek Kačina stojí na místě zaniklé středověké vesnice jménem Kačín. Nechal jej postavit Jan Rudolf Chotek, nejvyšší purkrabí Království českého, s výraznou pomocí dvou významných architektů – Johanna Philippa Joendla z Čech a Christiana Franze Schurichta z Drážďan. Zámek je nejvýznamnější a nejkvalitnější stavbou v empírovém architektonickém slohu u nás. Stavební návrh, předložený zmíněným drážďanským architektem, byl návrhem jedné z nejhonosnějších rezidencí své doby. Stavba probíhala v letech 1802 – 1823. Kolem zámku byl vytvořen nádherný anglický park, na jehož vzniku se podílel významný vídeňský botanik Nikolaus Joseph Jacquine. Zámek patřil rodu Chotků do roku 1911. Poté došlo k několika stavebním úpravám během let 1927 – 1930 a během války došlo ke značnému poškození interiérů zámku. Zámek Kačina je ve státním vlastnictví od roku 1945.

Muzeum zemědělství a expozice českého venkova

Muzeum prezentující význam českého venkova je skutečně unikátní a svou odborností podtrhuje nevšednost a výjimečnost celého zámku. Expozice se zaměřuje na současnost i historii v oblasti zemědělství a potravinářství.


Tři samostatné prohlídkové okruhy mají více než 3000 m. První okruh nás seznamuje s pěstováním nejrůznějších druhů zemědělských plodin, chovem dobytka a koní a můžeme zde vidět ukázky nejrůznějších hospodářských řemesel od středověku po současnost. Tento okruh je možné projít samostatně bez průvodce, další dva už pouze s průvodcem. Druhý okruh je věnován zakladatelskému rodu Chotků a jeho historii, dozvíme se mnoho zajímavostí nejen o nich, ale i o pozoruhodném životě jiných předních českých šlechticů. Třetí okruh vás zavede do knihovny rodu Chotků a do zámeckého divadla a dále do zahrad a skleníků zahrnutých ve venkovní expozici, za pozornost stojí například zahrada léčivých bylin.

Akce a slavnosti na zámku Kačina

Každoročně se v areálu a zahradách zámku Kačina koná cukrářská pouť. Letos proběhla začátkem dubna a k vidění byla výroba mnoha druhů sladkostí, dortů, ale i květinových aranžmá a mnoho dalších atrakcí. Pokud jste tuto “sladkou“ pouť na Kačině nestihli, máte možnost si to vynahradit tradičními Chotkovskými slavnostmi, které se letos konají 24. května. Jedná se o slavnosti na počest stavitele a majitele zámku J. R. Chotka.

Na pozadí nádherného zámku a okolí, si můžete prohlédnout umění starodávných řemesel a zvyklostí v doprovodu dechovky, účastnit se mnoha soutěží a ochutnat výborné speciality staročeské kuchyně.

Ve dnech 1. 6. – 31. 10. se koná výstava s názvem “Mezi rančerem a kolchozníkem“, která prezentuje podrobný přehled evropského a světového zemědělství, nevyjímaje současnou situaci zemědělství českého.


Začátkem října probíhá také akce s názvem Hubertova jízda a slavnosti brambor, kterou provází ochutnávka likérů, výstava brambor a bramborové speciality. 13. prosince si pak můžete vychutnat tu pravou atmosféru venkovských Vánoc na Kačině – pečení vánoček, cukroví, domácího chleba a pečiva, čeká vás také výstava betlémů a pravá vesnická zabijačka.

Na zámku probíhala v nedávné době rekonstrukce, kvůli které musely být dočasně zrušeny tyto expozice – šlechtitelství a semenářství, lnářství, včelařství, potravinářství, cukrářství, venkovské stavby a řemesla. Nové expozice by měly být zpřístupněny znovu během letošního a příštího roku. Před návštěvou bude lepší podívat se přímo na webové stránky zámku, nebo se dotázat telefonicky, pro aktuální informace.

Venkovské sídlo Kačina – ráj filmařů i snoubenců

Bílý honosný zámek, stojící uprostřed nádherného parku, jehož půdorys je ve tvaru luku vyhnutého západním směrem, se svými čtvrtkruhovými kolonádami, iónskými a dórskými sloupy, mohl být jen těžko opomenut filmovými štáby a režiséry. Nejen pro tvorbu filmů a dokumentů, ale i pro natáčení komerčních snímků a reklam. Zámecké interiéry, zvláště pak přízemní kruhový sál, jsou skutečně reprezentační a připomínají spíše prostory paláce hodné královské rodiny, což zejména filmoví tvůrci mohou dobře využít.

Zámek, nanejvýš romantický, je samozřejmě k dispozici pro svatební obřady, jak v samotné kapli, nebo v tanečním sále, tak i v zámeckém parku, pro dokonalou atmosféru v hezkém počasí.


Jak, kudy a za kolik?

Zámek Kačina se nachází v obci Sv. Mikuláš a vede k němu červená turistická stezka z Kutné Hory přes Sedlec a Nové Dvory. Vlakem se vypravíte do Kutné Hory, hl. nádraží, na trati – Praha, Havlíčkův Brod, Brno. Z Kutné Hory pak vedou linkové autobusy přímo k zámku. Z Prahy je zámek Kačina vzdálen asi 90 km, přímo u zámku je velmi dobré parkování.

Vstupné do zámku je kolem 60 Kč, rodinné vstupné 150 Kč, děti a studenti 30 Kč. Otevřeno je většinou od 8.00 do 17.00, poslední prohlídka v 16.00, mimo státní svátky, více informací na webu zámku.

Jiné památky na Kolínsku

Kromě historické Kutné Hory, která je vzdálená jen několik kilometrů, je v okolí zámku Kačina i mnoho jiných památek, které stojí za pozornost. Přímo v Kolíně je k vidění např. radnice, chrám sv. Bartoloměje, kostel sv. Víta, mezi rarity patří úzkokolejná řepařská dráha, kostel sv. Václava v Nové Vsi, městské opevnění v Kouřimi, zámek Bečváry a mnohé jiné.

V České republice je dost národních kulturních památek, kterým se věnuje podstatně méně pozornosti než jiným. Třeba jen proto, že jsou v oblasti příliš vzdálené od známějších a vyhledávanějších míst, tak jsou neprávem přehlíženy a opomíjeny. Dal by se mezi ně zařadit i zámek Kačina na Kolínsku, mimo jiné i proto, že byl dlouho uzavřený veřejnosti.

Nyní je však tento mimořádný objekt znovu přístupný a přesto, že je vzdálen 90 km od Prahy, stojí za to se sem vypravit, protože význam tohoto zámku a jeho okolí je rozsáhlejší a zajímavější, než se může na první pohled zdát.


Empírová hraběcí rezidence

Zámek Kačina stojí na místě zaniklé středověké vesnice jménem Kačín. Nechal jej postavit Jan Rudolf Chotek, nejvyšší purkrabí Království českého, s výraznou pomocí dvou významných architektů – Johanna Philippa Joendla z Čech a Christiana Franze Schurichta z Drážďan. Zámek je nejvýznamnější a nejkvalitnější stavbou v empírovém architektonickém slohu u nás. Stavební návrh, předložený zmíněným drážďanským architektem, byl návrhem jedné z nejhonosnějších rezidencí své doby. Stavba probíhala v letech 1802 – 1823. Kolem zámku byl vytvořen nádherný anglický park, na jehož vzniku se podílel významný vídeňský botanik Nikolaus Joseph Jacquine. Zámek patřil rodu Chotků do roku 1911. Poté došlo k několika stavebním úpravám během let 1927 – 1930 a během války došlo ke značnému poškození interiérů zámku. Zámek Kačina je ve státním vlastnictví od roku 1945.

Muzeum zemědělství a expozice českého venkova

Muzeum prezentující význam českého venkova je skutečně unikátní a svou odborností podtrhuje nevšednost a výjimečnost celého zámku. Expozice se zaměřuje na současnost i historii v oblasti zemědělství a potravinářství.


Tři samostatné prohlídkové okruhy mají více než 3000 m. První okruh nás seznamuje s pěstováním nejrůznějších druhů zemědělských plodin, chovem dobytka a koní a můžeme zde vidět ukázky nejrůznějších hospodářských řemesel od středověku po současnost. Tento okruh je možné projít samostatně bez průvodce, další dva už pouze s průvodcem. Druhý okruh je věnován zakladatelskému rodu Chotků a jeho historii, dozvíme se mnoho zajímavostí nejen o nich, ale i o pozoruhodném životě jiných předních českých šlechticů. Třetí okruh vás zavede do knihovny rodu Chotků a do zámeckého divadla a dále do zahrad a skleníků zahrnutých ve venkovní expozici, za pozornost stojí například zahrada léčivých bylin.

Akce a slavnosti na zámku Kačina

Každoročně se v areálu a zahradách zámku Kačina koná cukrářská pouť. Letos proběhla začátkem dubna a k vidění byla výroba mnoha druhů sladkostí, dortů, ale i květinových aranžmá a mnoho dalších atrakcí. Pokud jste tuto “sladkou“ pouť na Kačině nestihli, máte možnost si to vynahradit tradičními Chotkovskými slavnostmi, které se letos konají 24. května. Jedná se o slavnosti na počest stavitele a majitele zámku J. R. Chotka.

Na pozadí nádherného zámku a okolí, si můžete prohlédnout umění starodávných řemesel a zvyklostí v doprovodu dechovky, účastnit se mnoha soutěží a ochutnat výborné speciality staročeské kuchyně.

Ve dnech 1. 6. – 31. 10. se koná výstava s názvem “Mezi rančerem a kolchozníkem“, která prezentuje podrobný přehled evropského a světového zemědělství, nevyjímaje současnou situaci zemědělství českého.


Začátkem října probíhá také akce s názvem Hubertova jízda a slavnosti brambor, kterou provází ochutnávka likérů, výstava brambor a bramborové speciality. 13. prosince si pak můžete vychutnat tu pravou atmosféru venkovských Vánoc na Kačině – pečení vánoček, cukroví, domácího chleba a pečiva, čeká vás také výstava betlémů a pravá vesnická zabijačka.

Na zámku probíhala v nedávné době rekonstrukce, kvůli které musely být dočasně zrušeny tyto expozice – šlechtitelství a semenářství, lnářství, včelařství, potravinářství, cukrářství, venkovské stavby a řemesla. Nové expozice by měly být zpřístupněny znovu během letošního a příštího roku. Před návštěvou bude lepší podívat se přímo na webové stránky zámku, nebo se dotázat telefonicky, pro aktuální informace.

Venkovské sídlo Kačina – ráj filmařů i snoubenců

Bílý honosný zámek, stojící uprostřed nádherného parku, jehož půdorys je ve tvaru luku vyhnutého západním směrem, se svými čtvrtkruhovými kolonádami, iónskými a dórskými sloupy, mohl být jen těžko opomenut filmovými štáby a režiséry. Nejen pro tvorbu filmů a dokumentů, ale i pro natáčení komerčních snímků a reklam. Zámecké interiéry, zvláště pak přízemní kruhový sál, jsou skutečně reprezentační a připomínají spíše prostory paláce hodné královské rodiny, což zejména filmoví tvůrci mohou dobře využít.

Zámek, nanejvýš romantický, je samozřejmě k dispozici pro svatební obřady, jak v samotné kapli, nebo v tanečním sále, tak i v zámeckém parku, pro dokonalou atmosféru v hezkém počasí.


Jak, kudy a za kolik?

Zámek Kačina se nachází v obci Sv. Mikuláš a vede k němu červená turistická stezka z Kutné Hory přes Sedlec a Nové Dvory. Vlakem se vypravíte do Kutné Hory, hl. nádraží, na trati – Praha, Havlíčkův Brod, Brno. Z Kutné Hory pak vedou linkové autobusy přímo k zámku. Z Prahy je zámek Kačina vzdálen asi 90 km, přímo u zámku je velmi dobré parkování.

Vstupné do zámku je kolem 60 Kč, rodinné vstupné 150 Kč, děti a studenti 30 Kč. Otevřeno je většinou od 8.00 do 17.00, poslední prohlídka v 16.00, mimo státní svátky, více informací na webu zámku.

Jiné památky na Kolínsku

Kromě historické Kutné Hory, která je vzdálená jen několik kilometrů, je v okolí zámku Kačina i mnoho jiných památek, které stojí za pozornost. Přímo v Kolíně je k vidění např. radnice, chrám sv. Bartoloměje, kostel sv. Víta, mezi rarity patří úzkokolejná řepařská dráha, kostel sv. Václava v Nové Vsi, městské opevnění v Kouřimi, zámek Bečváry a mnohé jiné.

Réunion: K návštěvě stačí občanka

Máte-li pocit, že už vás Evropská unie nemůže ničím překvapit, že
jste sedmadvacítku procestovali křížem krážem a napříště už chcete
zamířit do exotických končin, ještě to s Unií nevzdávejte. Po
dvanácti hodinách letu z Paříže, poté co přeletíte velkou část
Afriky a minete Madagaskar, dosednete s obrovským Boeingem na provinční
letiště Rolanda Garrose na ostrově Réunion.

A světe div se, nebudete potřebovat víc než občanský průkaz, platit budete eurem a obejdete se bez jakéhokoliv očkování. Přistáli jste totiž v jednom z francouzských departementů a neopustili prostor EU, byť během letu se pod vámi rozprostřel nádherný africký reliéf. Réunion je relativně malý ostrov v Indickém oceánu, má 70 km na délku, 50 km na šířku a jako svůj domov ho uvádí 750 tisíc obyvatel.


Na ostrově jsem s rodinou před pár lety strávila šest týdnů během takzvané zimní sezóny, která trvá od června do září. Pro nás Evropany je to na ostrově nejlepší doba, protože se vyhneme velkému teplotnímu skoku a za příjemného stabilního počasí kolem 25 stupňů můžeme ostrov objevovat, aniž bychom upadali do bezvědomí z vedra. A ačkoliv místní mají pocit, že je touto dobou příroda málo barevná, my Evropané se cítíme jako v pohádkovém světě. Barvy a vůně jsou tím nejintenzivnějším dojmem, který si na ostrově vytvoříme.

Rozvoj i zachování tradic

Réunion – dříve také Bourbonský ostrov – jedna z bývalých francouzských kolonií, prodělal za posledních padesát let překotný hospodářský rozvoj. A ten jakoby ne všichni místní obyvatelé stačili vstřebat. Těsně po skončení druhé světové války patřil ostrov k nejchudším místům na světě, chyběla mu rozvinutá infrastruktura a nacházel se hluboko v hospodářské krizi. Dnes zde nalezneme nechvalně proslavenou “nejdražší silnici Evropy” a související čilý, či spíše neúnosný automobilový ruch, komerční a obchodní centra, banky a drahé hotely. Z velké části vděčí Reunionci tomuto trendu EU a jejím finančním tokům, především strukturálním fondům.


Sousedé z vedlejších ostrovů – Madagaskaru a Mauricia – si o životní úrovni Réunionců mohou nechat jen zdát. Zároveň si řada místních ponechala své zvyky a tradice či desetiletími navyklý způsob života. Vedle moderních paneláků nebo tradičních kreolských budov se krčí skromné plechové boudy. Obyvatelé jedněch i druhých se setkávají na stejném tržišti a klábosí na lavičkách jako před lety.

Zbožňovaná i odmítaná Francie

Citlivý pozorovatel se však neubrání obavám z dalšího modernizačního procesu, který ostrov unifikuje s takzvaným vyspělým světem a okrádá o mnohé, co jej činí zajímavým. Cítí zde nelogičnost a hrubost, kterou zanechává civilizační kvalt. Ochrana životního prostředí lidem moc neříká. Okouzlení bujícím konzumem je silnější. Místní se zbavují svých odpadků vskutku necitlivě. Staré pračky, ledničky a harampádí všeho druhu se často povaluje na břehu oceánu i v odlehlých horách. Osvěta i praxe naplňování běžných návyků ekologicky šetrného života jsou pouze zbožnou fantazií.


Etnické složení obyvatel se udává následovně: Indové, Afričané, Evropané a Asiati. Ostrov obývají se svou kulturou také Kreolci – tedy potomci černých otroků a později příchozích Asiatů, Indů a Evropanů. Hovoří francouzsky nebo kreolsky a svého prezidenta Nicolase Sarkozyho mají všichni v Elysejském paláci v Paříži. Kontinentální Francie je pro ně metropole, kterou zbožňují i odmítají zároveň. Většina obyvatel podléhá kouzlu Bollywoodských filmových hvězd, ale ještě více touží po tom, podívat se na Paříž z Eiffellovky. Podaří se to většinou jen těm bohatším a také mladým lidem, kteří – za pomoci různých stipendií – odcházejí studovat do Evropy.

Multikultura v praxi

Ostrovní populace je mladá, a proto se každým rokem otevírají nové školky a školy. Děti hrající si na školním dvoře nám můžou připadat jako kompars ve filmu o multikulturní výchově, tady jde ale o přirozenou skladbu etnik a kultur tak, jak ji nikde jinde asi nenajdeme.

A jak je to na ostrově s náboženstvím? Pohodově a podle hesla, čím víc, tím líp – na škodu nemůže být nic! Součet udávaných náboženství při dotazníkovém šetření vydá přes sto procent, protože řada obyvatel se hlásí k více než jedné konfesi. V neděli se jde do křesťanského kostela, a když je člověku těžko, zajde si i do tamulského chrámu. Náboženská praxe na ostrově se dá s čistým svědomím označit za ekumenickou v nejširším smyslu toho slova.

Měnící se klima

Stvořitel – ať už jím byl kdokoliv – byl k ostrovu štědrý. Na malém prostoru zde naleznete tolik rozmanitých krajinných scenérií a kontrastní klima jako málokde. Klidné a písčité pláže na západním pobřeží, skalnaté břehy a bouřící oceán na východě. Během několika málo kilometrů se zelená tropická krajina a třtinová pole promění v měsíční poušť, nad níž se majestátně tyčí vulkán, který pravidelně – rok co rok – předvádí úžasný ohňostroj a chrlí proud rozžhavené lávy, která se vine krajinou, aby svedla vzrušující boj s chladnými vlnami oceánu. Ostrované očekávají tuto podívanou se vzrušením již týdny dopředu a podivují se obavám, které tato zpráva vyvolává u nově příchozích.


Také teplotní rozdíl kolísá na rozloze 50 kilometrů vzdušnou čarou o 15 stupňů Celsia a literatura udává, že se na ostrově vyskytuje až 200 různých mikroklimat. Na písčitých plážích s korálovými útesy se můžete slunit a oddávat pozorování pestrého a úchvatného podmořského spektáklu a ve stejný okamžik fouká vysoko v horách studený vítr, který vás donutí obléknout si bundu a ohřát se teplým čajem. Výborně se zde daří tropickým rostlinám. Mezi nejúžasnější se řadí nádherné a pestrobarevné orchideje, mezi něž patří také vanilka, dnes známá a ceněná téměř po celém světě jako bourbonská.

Dobrou chuť!


Kreolská kuchyně, stejně jako veškerá kreolská kultura, se vyznačuje kombinací celé řady vlivů – Asie, Indie, Afriky a Evropy. Nejčastější přílohu k hlavnímu pokrmu tvoří, stejně jako v Asii a Indii, rýže. Kromě té bílé mají Kreolci rádi rýži kombinovanou s luštěninami – nejčastěji hnědými fazolkami. Příprava takovéto přílohy není náročná a výsledkem je pro nás neobvyklá, ale velice chutná a sytá pochoutka. Do osmahnuté, na proužky nakrájené cibulky vsypeme lžičku kurkumy (místní jí říkají selský šafrán) a omyté fazolky. Vše zalijeme vodou. Jakmile fazolky změknou, přisypeme pečlivě propláchnutou rýži a celou směs vaříme doměkka. Přisolíme a servírujeme jako přílohu.

Nejčastějším hlavním pokrmem je takzvané curi, doprovázené omáčkou, které se říká rougail (čti rugaj). Cari a rugail jsou indická slova a oba pokrmy vařily původně indické ženy, které na ostrov přišly. Cari má shodný základ pro celou řadu pokrmů, ať už jsou z masa, ryb či zeleniny. Velice jednoduché je například zelné cari: Cibulku pokrájíme na proužky, spolu s nasekaným česnekem a zázvorem osmahneme na oleji. Zasypeme kurkumou, posolíme a přidáme oloupaná a nakrájená rajčata. Krátce osmahneme a přidáme na proužky pokrájenou hlávku zelí. Dusíme, dokud zelí nezměkne. V případě ryb nebo masa postupujeme obdobně, místo zelí přidáme do rajčatového základu kousky masa či ryb. Vyvarujeme se při tom rajčatových protlaků – Kreolci vaří pouze z čerstvých rajčat, kterých je vždy dostatek.


Článek nám napsala Kateřina Jacques ze Strany zelených, která v cestování hledá příjemný odpočinek od dlouhých debat v poslanecké sněmovně.

Omáčku rougail připravíme z různých druhů zeleniny. Nejčastější je rajčatový. Pokrájené rajče vložíme do hmoždíře spolu s česnekem, zázvorem a několika chilli papričkami. Osolíme, případně okořeníme, vše podrtíme a podáváme studené jako přílohu hlavního pokrmu. Díky lánům cukrové třtiny mají Réunionci v oblibě rum a punč, který si sami připravují. Například kávový rum – který se nesmí zaměnit s českým Tuzemákem – připravíme tak, že do láhve vhodíme jeden lusk čerstvé vanilky a několik kávových zrn. Můžeme osladit třtinovým cukrem a nejméně tři měsíce macerujeme.

Dobrou chuť, na zdraví a hlavně šťastnou cestu!

Fotografie dodal autor Michal Setnička, vyznavač aktivit všeho druhu, canyoningu a ferrat obzvláště.

A světe div se, nebudete potřebovat víc než občanský průkaz, platit budete eurem a obejdete se bez jakéhokoliv očkování. Přistáli jste totiž v jednom z francouzských departementů a neopustili prostor EU, byť během letu se pod vámi rozprostřel nádherný africký reliéf. Réunion je relativně malý ostrov v Indickém oceánu, má 70 km na délku, 50 km na šířku a jako svůj domov ho uvádí 750 tisíc obyvatel.


Na ostrově jsem s rodinou před pár lety strávila šest týdnů během takzvané zimní sezóny, která trvá od června do září. Pro nás Evropany je to na ostrově nejlepší doba, protože se vyhneme velkému teplotnímu skoku a za příjemného stabilního počasí kolem 25 stupňů můžeme ostrov objevovat, aniž bychom upadali do bezvědomí z vedra. A ačkoliv místní mají pocit, že je touto dobou příroda málo barevná, my Evropané se cítíme jako v pohádkovém světě. Barvy a vůně jsou tím nejintenzivnějším dojmem, který si na ostrově vytvoříme.

Rozvoj i zachování tradic

Réunion – dříve také Bourbonský ostrov – jedna z bývalých francouzských kolonií, prodělal za posledních padesát let překotný hospodářský rozvoj. A ten jakoby ne všichni místní obyvatelé stačili vstřebat. Těsně po skončení druhé světové války patřil ostrov k nejchudším místům na světě, chyběla mu rozvinutá infrastruktura a nacházel se hluboko v hospodářské krizi. Dnes zde nalezneme nechvalně proslavenou “nejdražší silnici Evropy” a související čilý, či spíše neúnosný automobilový ruch, komerční a obchodní centra, banky a drahé hotely. Z velké části vděčí Reunionci tomuto trendu EU a jejím finančním tokům, především strukturálním fondům.


Sousedé z vedlejších ostrovů – Madagaskaru a Mauricia – si o životní úrovni Réunionců mohou nechat jen zdát. Zároveň si řada místních ponechala své zvyky a tradice či desetiletími navyklý způsob života. Vedle moderních paneláků nebo tradičních kreolských budov se krčí skromné plechové boudy. Obyvatelé jedněch i druhých se setkávají na stejném tržišti a klábosí na lavičkách jako před lety.

Zbožňovaná i odmítaná Francie

Citlivý pozorovatel se však neubrání obavám z dalšího modernizačního procesu, který ostrov unifikuje s takzvaným vyspělým světem a okrádá o mnohé, co jej činí zajímavým. Cítí zde nelogičnost a hrubost, kterou zanechává civilizační kvalt. Ochrana životního prostředí lidem moc neříká. Okouzlení bujícím konzumem je silnější. Místní se zbavují svých odpadků vskutku necitlivě. Staré pračky, ledničky a harampádí všeho druhu se často povaluje na břehu oceánu i v odlehlých horách. Osvěta i praxe naplňování běžných návyků ekologicky šetrného života jsou pouze zbožnou fantazií.


Etnické složení obyvatel se udává následovně: Indové, Afričané, Evropané a Asiati. Ostrov obývají se svou kulturou také Kreolci – tedy potomci černých otroků a později příchozích Asiatů, Indů a Evropanů. Hovoří francouzsky nebo kreolsky a svého prezidenta Nicolase Sarkozyho mají všichni v Elysejském paláci v Paříži. Kontinentální Francie je pro ně metropole, kterou zbožňují i odmítají zároveň. Většina obyvatel podléhá kouzlu Bollywoodských filmových hvězd, ale ještě více touží po tom, podívat se na Paříž z Eiffellovky. Podaří se to většinou jen těm bohatším a také mladým lidem, kteří – za pomoci různých stipendií – odcházejí studovat do Evropy.

Multikultura v praxi

Ostrovní populace je mladá, a proto se každým rokem otevírají nové školky a školy. Děti hrající si na školním dvoře nám můžou připadat jako kompars ve filmu o multikulturní výchově, tady jde ale o přirozenou skladbu etnik a kultur tak, jak ji nikde jinde asi nenajdeme.

A jak je to na ostrově s náboženstvím? Pohodově a podle hesla, čím víc, tím líp – na škodu nemůže být nic! Součet udávaných náboženství při dotazníkovém šetření vydá přes sto procent, protože řada obyvatel se hlásí k více než jedné konfesi. V neděli se jde do křesťanského kostela, a když je člověku těžko, zajde si i do tamulského chrámu. Náboženská praxe na ostrově se dá s čistým svědomím označit za ekumenickou v nejširším smyslu toho slova.

Měnící se klima

Stvořitel – ať už jím byl kdokoliv – byl k ostrovu štědrý. Na malém prostoru zde naleznete tolik rozmanitých krajinných scenérií a kontrastní klima jako málokde. Klidné a písčité pláže na západním pobřeží, skalnaté břehy a bouřící oceán na východě. Během několika málo kilometrů se zelená tropická krajina a třtinová pole promění v měsíční poušť, nad níž se majestátně tyčí vulkán, který pravidelně – rok co rok – předvádí úžasný ohňostroj a chrlí proud rozžhavené lávy, která se vine krajinou, aby svedla vzrušující boj s chladnými vlnami oceánu. Ostrované očekávají tuto podívanou se vzrušením již týdny dopředu a podivují se obavám, které tato zpráva vyvolává u nově příchozích.


Také teplotní rozdíl kolísá na rozloze 50 kilometrů vzdušnou čarou o 15 stupňů Celsia a literatura udává, že se na ostrově vyskytuje až 200 různých mikroklimat. Na písčitých plážích s korálovými útesy se můžete slunit a oddávat pozorování pestrého a úchvatného podmořského spektáklu a ve stejný okamžik fouká vysoko v horách studený vítr, který vás donutí obléknout si bundu a ohřát se teplým čajem. Výborně se zde daří tropickým rostlinám. Mezi nejúžasnější se řadí nádherné a pestrobarevné orchideje, mezi něž patří také vanilka, dnes známá a ceněná téměř po celém světě jako bourbonská.

Dobrou chuť!


Kreolská kuchyně, stejně jako veškerá kreolská kultura, se vyznačuje kombinací celé řady vlivů – Asie, Indie, Afriky a Evropy. Nejčastější přílohu k hlavnímu pokrmu tvoří, stejně jako v Asii a Indii, rýže. Kromě té bílé mají Kreolci rádi rýži kombinovanou s luštěninami – nejčastěji hnědými fazolkami. Příprava takovéto přílohy není náročná a výsledkem je pro nás neobvyklá, ale velice chutná a sytá pochoutka. Do osmahnuté, na proužky nakrájené cibulky vsypeme lžičku kurkumy (místní jí říkají selský šafrán) a omyté fazolky. Vše zalijeme vodou. Jakmile fazolky změknou, přisypeme pečlivě propláchnutou rýži a celou směs vaříme doměkka. Přisolíme a servírujeme jako přílohu.

Nejčastějším hlavním pokrmem je takzvané curi, doprovázené omáčkou, které se říká rougail (čti rugaj). Cari a rugail jsou indická slova a oba pokrmy vařily původně indické ženy, které na ostrov přišly. Cari má shodný základ pro celou řadu pokrmů, ať už jsou z masa, ryb či zeleniny. Velice jednoduché je například zelné cari: Cibulku pokrájíme na proužky, spolu s nasekaným česnekem a zázvorem osmahneme na oleji. Zasypeme kurkumou, posolíme a přidáme oloupaná a nakrájená rajčata. Krátce osmahneme a přidáme na proužky pokrájenou hlávku zelí. Dusíme, dokud zelí nezměkne. V případě ryb nebo masa postupujeme obdobně, místo zelí přidáme do rajčatového základu kousky masa či ryb. Vyvarujeme se při tom rajčatových protlaků – Kreolci vaří pouze z čerstvých rajčat, kterých je vždy dostatek.


Článek nám napsala Kateřina Jacques ze Strany zelených, která v cestování hledá příjemný odpočinek od dlouhých debat v poslanecké sněmovně.

Omáčku rougail připravíme z různých druhů zeleniny. Nejčastější je rajčatový. Pokrájené rajče vložíme do hmoždíře spolu s česnekem, zázvorem a několika chilli papričkami. Osolíme, případně okořeníme, vše podrtíme a podáváme studené jako přílohu hlavního pokrmu. Díky lánům cukrové třtiny mají Réunionci v oblibě rum a punč, který si sami připravují. Například kávový rum – který se nesmí zaměnit s českým Tuzemákem – připravíme tak, že do láhve vhodíme jeden lusk čerstvé vanilky a několik kávových zrn. Můžeme osladit třtinovým cukrem a nejméně tři měsíce macerujeme.

Dobrou chuť, na zdraví a hlavně šťastnou cestu!

Fotografie dodal autor Michal Setnička, vyznavač aktivit všeho druhu, canyoningu a ferrat obzvláště.

Výstup na Gašerbrum I

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma
dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří
světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na
hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou
pro mnohé horolezce a dobrodruhy.

Expedice HUMI Outdoor 2009 – výstup na Gašerbrum I. klasickou cestou


Úvod: seznámení

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou pro mnohé horolezce a dobrodruhy. Tato drsná krajina se stala i cílem horolezecké expedice HUMI Outdoor Gašerbrum 2009.

{{reklama()}}

S myšlenkou vystoupit v tomto roce na vrchol osmitisícovky Gašerbrum I. přišel lezec Mára Holeček, člen reprezentačního horolezeckého týmu ČR. Má za sebou prvovýstupy v Asii i Jižní Americe, z nichž některé byly oceněny jako české výstupy roku od českého horolezeckého svazu. Spolu s ním se o výstup pokusí i Zdeňek Hrubý, dvojnásobný držitel ocenění „výstup roku“, vedoucí několika expedic v minulých letech na osmitisícové vrcholy (K2, Everest). Oba lezci se pokusí o unikátní prvovýstup na vrchol Gašerbrumu I. dosud neslezenou cestou, svůj projekt nazvali „Klättermusen New Decision 2009“. K této akci se připojí i expedice HUMI Outdoor 2009, skupina horolezců z Plzně, kteří mají také v plánu vystoupit na Gašerbrum I., ovšem klasickou výstupovou cestou.


Připojujeme se po bok našeho tradičního partnera Humi OUTDOOR a budeme vás informovat o průběhu expedice výstupu na Gašerbrum I. I když se jedná spíše o sportovní výkon, účastníci expedice slíbili i pár zajímavých cestovatelských tipů a triků. Nechejme se překvapit a držme palce!

Gasherbrum I. (8068 m.n.m) je jedenáctou nejvyšší horou světa a třetí nejvyšší horou Pákistánu. Název pochází z místního jazyka Baltí, kde rgasha znamená krásný a brum znamená hora, dohromady tedy Krásná hora. Anglicky bývá také nazýván Hidden Peak, tedy Skrytý štít. Hora je součástí masívu Gasherbrum, který se nachází na hranici mezi Pákistánem a Čínou v již zmíněném pohoří Karákoram, k dalším vrcholům tohoto masívu patří i Gašerbrum II, zvaný též K4, a Gačerbumy III. a IV. Oblast Karákoramu patří mezi nejsušší na světe ve svých nižších polohách, letní monzun sem prakticky nezasahuje. Jedná se o jakousi vysokohorskou poušť, kde teploty dosahují hranice 40 stupňů. Nad hranicí 5000 m. n. m však mizí srážkový stín a podnebí se stává vlhčím – až 4000 mm srážek ročně, čímž je umožněno mohutné zalednění, toto pohoří je nejvíce zaledněným pohořím na světě. Tyto nelehké klimatické podmínky v kombinaci s nadmořskou výškou činí z výstupu fyzicky velmi náročnou záležitost, i když technicky nepatří Gasherbrum mezi nejobtížnější. Jednou z oblastí tohoto odlehlého regionu je i království Hunza, kterým v minulosti procházela slavná Hedvábná stezka. Dnes tudy prochází neméně slavná silnice zvaná poněkud nadneseně Karákoram Highway.


Čtveřice plzeňských horolezců, Matrin Liška, Honza Tráva, Kuba Vaněk a expediční lékař Kamil Havlíček, se pokusí o výstup v červenci až srpnu tohoto roku. Téměř dvouměsíční cesta začne letem do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Poté bude následovat cesta místními prostředky do města Skardu na severu po již zmíněné Karákoram Highway, a následně do Askole, brány k masívu Gašerbrum. V Askole začne po nezbytných přípravách zhruba šestidenní trek do base campu, vedoucí jednou z nejkrásnějších vysokohorských oblastí světa, po ledovci Baltoro. Cesta vede v blízkosti dalších dvou karákoramských osmitisícovkek, slavné K2 a Broad peaku. V base campu začne zhruba měsíční zápolení s přírodou, nadmořskou výškou, drsným klimatem, ledem a sněhem a především se sebou samým. Jak doufáme, bude odměněno nezapomenutelnými zážitky na vrcholu Gašerbrumu.

Po návratu z expedice bude následovat série promítání filmového i fotografického materiálu na různých místech ČR, vyprávění z cesty na vlnách Plzeňského rozhlasu a řada dalších mediálních výstupů, kde se dozvíte více o podrobnostech a zážitcích z této doufáme že zajímavé akce. Již nyní naleznete více na www.gasherbrum­.cz, kde budeme pokud možno co nejaktuálněji informovat o expedici a o událostech přímo z cesty, pokud to technické podmínky dovolí.

Expedice HUMI Outdoor 2009 – výstup na Gašerbrum I. klasickou cestou


Úvod: seznámení

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou pro mnohé horolezce a dobrodruhy. Tato drsná krajina se stala i cílem horolezecké expedice HUMI Outdoor Gašerbrum 2009.

{{reklama()}}

S myšlenkou vystoupit v tomto roce na vrchol osmitisícovky Gašerbrum I. přišel lezec Mára Holeček, člen reprezentačního horolezeckého týmu ČR. Má za sebou prvovýstupy v Asii i Jižní Americe, z nichž některé byly oceněny jako české výstupy roku od českého horolezeckého svazu. Spolu s ním se o výstup pokusí i Zdeňek Hrubý, dvojnásobný držitel ocenění „výstup roku“, vedoucí několika expedic v minulých letech na osmitisícové vrcholy (K2, Everest). Oba lezci se pokusí o unikátní prvovýstup na vrchol Gašerbrumu I. dosud neslezenou cestou, svůj projekt nazvali „Klättermusen New Decision 2009“. K této akci se připojí i expedice HUMI Outdoor 2009, skupina horolezců z Plzně, kteří mají také v plánu vystoupit na Gašerbrum I., ovšem klasickou výstupovou cestou.


Připojujeme se po bok našeho tradičního partnera Humi OUTDOOR a budeme vás informovat o průběhu expedice výstupu na Gašerbrum I. I když se jedná spíše o sportovní výkon, účastníci expedice slíbili i pár zajímavých cestovatelských tipů a triků. Nechejme se překvapit a držme palce!

Gasherbrum I. (8068 m.n.m) je jedenáctou nejvyšší horou světa a třetí nejvyšší horou Pákistánu. Název pochází z místního jazyka Baltí, kde rgasha znamená krásný a brum znamená hora, dohromady tedy Krásná hora. Anglicky bývá také nazýván Hidden Peak, tedy Skrytý štít. Hora je součástí masívu Gasherbrum, který se nachází na hranici mezi Pákistánem a Čínou v již zmíněném pohoří Karákoram, k dalším vrcholům tohoto masívu patří i Gašerbrum II, zvaný též K4, a Gačerbumy III. a IV. Oblast Karákoramu patří mezi nejsušší na světe ve svých nižších polohách, letní monzun sem prakticky nezasahuje. Jedná se o jakousi vysokohorskou poušť, kde teploty dosahují hranice 40 stupňů. Nad hranicí 5000 m. n. m však mizí srážkový stín a podnebí se stává vlhčím – až 4000 mm srážek ročně, čímž je umožněno mohutné zalednění, toto pohoří je nejvíce zaledněným pohořím na světě. Tyto nelehké klimatické podmínky v kombinaci s nadmořskou výškou činí z výstupu fyzicky velmi náročnou záležitost, i když technicky nepatří Gasherbrum mezi nejobtížnější. Jednou z oblastí tohoto odlehlého regionu je i království Hunza, kterým v minulosti procházela slavná Hedvábná stezka. Dnes tudy prochází neméně slavná silnice zvaná poněkud nadneseně Karákoram Highway.


Čtveřice plzeňských horolezců, Matrin Liška, Honza Tráva, Kuba Vaněk a expediční lékař Kamil Havlíček, se pokusí o výstup v červenci až srpnu tohoto roku. Téměř dvouměsíční cesta začne letem do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Poté bude následovat cesta místními prostředky do města Skardu na severu po již zmíněné Karákoram Highway, a následně do Askole, brány k masívu Gašerbrum. V Askole začne po nezbytných přípravách zhruba šestidenní trek do base campu, vedoucí jednou z nejkrásnějších vysokohorských oblastí světa, po ledovci Baltoro. Cesta vede v blízkosti dalších dvou karákoramských osmitisícovkek, slavné K2 a Broad peaku. V base campu začne zhruba měsíční zápolení s přírodou, nadmořskou výškou, drsným klimatem, ledem a sněhem a především se sebou samým. Jak doufáme, bude odměněno nezapomenutelnými zážitky na vrcholu Gašerbrumu.

Po návratu z expedice bude následovat série promítání filmového i fotografického materiálu na různých místech ČR, vyprávění z cesty na vlnách Plzeňského rozhlasu a řada dalších mediálních výstupů, kde se dozvíte více o podrobnostech a zážitcích z této doufáme že zajímavé akce. Již nyní naleznete více na www.gasherbrum­.cz, kde budeme pokud možno co nejaktuálněji informovat o expedici a o událostech přímo z cesty, pokud to technické podmínky dovolí.

Plavba jachtou po ostrovech Whitsundays

Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do
Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se
nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays. Tyto ostrůvky jsou
oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte
se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte.

Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays.

Tyto ostrůvky jsou oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte. Velké množství a členitost ostrůvků nabízí dostatečný klid a dokonalé místo pro relaxaci. Po většinu roku zde můžete bez obtíží najít romantická místa, kde můžete mít celou pláž jen pro sebe. Jedním z největších lákadel je asi nejhezčí pláž celé Austrálie, vyhlášená Whiteheaven beach, na které najdete ten nejbělejší písek, jaký si dovedete představit.


Ostrovy ležící v tropickém pásmu nabízejí během celého roku příjemné počasí a mnoho slunečných dnů. Celá oblast je známá ideálními podmínkami pro sailování a plavbu lodí. Nabízí se tři možnosti, jak strávit Vaši dovolenou na těchto ostrovech. Vybrat si můžete z bohaté nabídky jednodenních až sedmidenních plaveb kolem ostrůvků s veškerým servisem nebo si také můžete vybrat pobyt na jednom z ostrůvků v luxusním resortu. Třetí možností je pronajmutí jachty jen pro Vás! K tomu dokonce nemusíte být ani držiteli žádné licence a můžete být kapitánem na Vámi vybrané jachtě či motorové lodi. Zní to neuvěřitelné, ale je to tak, oblast patří k nejbezpečnějším, a pokud mate přece jen strach, můžete si najmout kapitána či si vybrat jednu z několika nabízených plaveb s plným servisem.

  • Whitsundays se skládají ze 74 ostrovů.
  • Nacházejí se v blízkosti jižního konce Velkého bariérového útesu.
  • Nejlepší čas se sem vydat je od srpna do konce roku, případně na jaře.

Výchozím místem Vašeho dobrodružství je městečko Airlie Beach, kde se nachází mnoho ubytovacích kapacit všech kategorii, umělá laguna na koupání a přístav plný plachetnic. Samotné městečko je hlavně místem pro turisty před jejich plavbou po ostrovech. Samotné plavení se na jachtě je zážitkem, vítr se Vám opírá do plachet a Vy si připadáte jako v dobrodružném filmu. Všude kolem jsou ostrovy porostlé bujnou vegetací a Vy můžete byt za kormidlem lodi nebo si v klidu na palubě užívat sluníčka.


Moře je většinou klidně, protože se většinu času pohybujete nedaleko ostrovů. Celé oblasti dominují dva velké ostrovy Hook Island a Whitsunday Island, které nabízejí nesčetné množství krásných a liduprázdných pláží. Severní pláže jsou vyhlášené pro úžasné šnorchlovaní, což jenom potvrzuje blízkost Velkého bariérového útesu. Zátoky jako Manta Ray jsou posety barevnými korály a hejny barevných ryb. Za každým rohem se skrývá nějaká zajímavost, a tak můžete narazit na velké mořské želvy, krmit velké ryby přímo z lodi, nebo se koupat na písečném výběžku, který se objevuje s odlivem a mizí s přílivem.


Taková dovolená Vám dá pocit neskutečné svobody, člověk může jet téměř všude, kam se mu zachce, zastavit na jakékoliv pláži a mít soukromí, jakého se Vám na podobných místech málokdy dostane. Nádherné jsou také večery, kdy si můžete opravdu vychutnávat dovolenou v naprosté izolovanosti, s úžasnou oblohou plnou hvězd nad Vámi. Pokud máte rádi společnost, můžete naplánovat zastávku v jednom z resortu a zajít si na skleničku do baru. Lodě samotné jsou dostatečně pohodlné a komfortní pro klidný spánek. Interiér lodi je příjemný jak pro vaření, tak pro posezení s přáteli. Většina lodí má gril a výjimkou není televize s DVD přehrávačem. Možností noclehu se nabízí více, ale pokud spíte na lodi (doporučuji) samozřejmostí by mělo být kotvení v klidných a tomu vyhrazených zátokách, kde loď není vystavena houpání vln. Pokud se rozhodnete obeplout tyto ostrovy dokola, budete na to potřebovat alespoň 1 týden. Populární jsou rovněž třídenní výlety.


Nejhezčím místem, pokud se dá vůbec nějaké vybrat, je zátoka Hill Inlet u Whiteheaven beach. Z nedaleké vyhlídky se Vám při odlivu, kdy voda klesne až o 4 m, naskytne úžasný pohled na nejhezčí pláž a zátoku v Austrálii, Whiteheaven beach. Na první pohled to vypadá, jak kdyby někdo přenesl mléčnou dráhu z oblohy do moře. Nekonečné množství třpytivě bílého písku vystupuje z křišťálové vody a vypadá, že nemá konce. Člověk cítí, že by chtěl seběhnout do zátoky a brouzdat se ve vytvořených jezírkách. A proč ne? Z vyhlídky je to jen 10 minut do zátoky a rázem se cítíte jak v ráji. Při koupáni uprostřed vzniklé laguny s průzračnou vodou můžete vidět množství malých rejnoků, kteří se prohání ve Vaší blízkosti. Pro člověka zvyklého na srnky a zajíce je na Whitsundays nezvyklých zvířat plno, vidět můžete papoušky, velké ještěry a na některých ostrovech dokonce i klokany.

Autor článku je provozovatelem www.viva-australie.cz, specializuje se na Austrálii, Nový Zéland a Fiji. Pomůže naplánovat dovolenou v těchto končinách.

  • Zpáteční letenka ČR – Austrálie již od 25 500 Kč.
  • Pronájem jachty pro 6 lidí od 7 000 Kč na den.


Za zmínku stojí ještě 2 ostrovy, a to Hayman Island, na kterém se nachází luxusní letoviska, výborné podmínky pro šnorchlování a také krásné pláže, na které si můžete zaletět třeba helikoptérou a strávit tak den na opuštěném ostrůvku. Druhým ostrovem je Hamilton Island, který je ideálním místem pro noční život, zahrát si zde můžete golf nebo si aspoň v golfovém autíčku projet část ostrova. Taktéž je zde přístav pro doplnění zásob a letiště pro snadný přístup na Whitsundays ostrovy. Takže pokud přemyslíte nad ideálním místem pro dovolenou Vašich snu, Whitsundays může být tím pravým místem!

Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays.

Tyto ostrůvky jsou oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte. Velké množství a členitost ostrůvků nabízí dostatečný klid a dokonalé místo pro relaxaci. Po většinu roku zde můžete bez obtíží najít romantická místa, kde můžete mít celou pláž jen pro sebe. Jedním z největších lákadel je asi nejhezčí pláž celé Austrálie, vyhlášená Whiteheaven beach, na které najdete ten nejbělejší písek, jaký si dovedete představit.


Ostrovy ležící v tropickém pásmu nabízejí během celého roku příjemné počasí a mnoho slunečných dnů. Celá oblast je známá ideálními podmínkami pro sailování a plavbu lodí. Nabízí se tři možnosti, jak strávit Vaši dovolenou na těchto ostrovech. Vybrat si můžete z bohaté nabídky jednodenních až sedmidenních plaveb kolem ostrůvků s veškerým servisem nebo si také můžete vybrat pobyt na jednom z ostrůvků v luxusním resortu. Třetí možností je pronajmutí jachty jen pro Vás! K tomu dokonce nemusíte být ani držiteli žádné licence a můžete být kapitánem na Vámi vybrané jachtě či motorové lodi. Zní to neuvěřitelné, ale je to tak, oblast patří k nejbezpečnějším, a pokud mate přece jen strach, můžete si najmout kapitána či si vybrat jednu z několika nabízených plaveb s plným servisem.

  • Whitsundays se skládají ze 74 ostrovů.
  • Nacházejí se v blízkosti jižního konce Velkého bariérového útesu.
  • Nejlepší čas se sem vydat je od srpna do konce roku, případně na jaře.

Výchozím místem Vašeho dobrodružství je městečko Airlie Beach, kde se nachází mnoho ubytovacích kapacit všech kategorii, umělá laguna na koupání a přístav plný plachetnic. Samotné městečko je hlavně místem pro turisty před jejich plavbou po ostrovech. Samotné plavení se na jachtě je zážitkem, vítr se Vám opírá do plachet a Vy si připadáte jako v dobrodružném filmu. Všude kolem jsou ostrovy porostlé bujnou vegetací a Vy můžete byt za kormidlem lodi nebo si v klidu na palubě užívat sluníčka.


Moře je většinou klidně, protože se většinu času pohybujete nedaleko ostrovů. Celé oblasti dominují dva velké ostrovy Hook Island a Whitsunday Island, které nabízejí nesčetné množství krásných a liduprázdných pláží. Severní pláže jsou vyhlášené pro úžasné šnorchlovaní, což jenom potvrzuje blízkost Velkého bariérového útesu. Zátoky jako Manta Ray jsou posety barevnými korály a hejny barevných ryb. Za každým rohem se skrývá nějaká zajímavost, a tak můžete narazit na velké mořské želvy, krmit velké ryby přímo z lodi, nebo se koupat na písečném výběžku, který se objevuje s odlivem a mizí s přílivem.


Taková dovolená Vám dá pocit neskutečné svobody, člověk může jet téměř všude, kam se mu zachce, zastavit na jakékoliv pláži a mít soukromí, jakého se Vám na podobných místech málokdy dostane. Nádherné jsou také večery, kdy si můžete opravdu vychutnávat dovolenou v naprosté izolovanosti, s úžasnou oblohou plnou hvězd nad Vámi. Pokud máte rádi společnost, můžete naplánovat zastávku v jednom z resortu a zajít si na skleničku do baru. Lodě samotné jsou dostatečně pohodlné a komfortní pro klidný spánek. Interiér lodi je příjemný jak pro vaření, tak pro posezení s přáteli. Většina lodí má gril a výjimkou není televize s DVD přehrávačem. Možností noclehu se nabízí více, ale pokud spíte na lodi (doporučuji) samozřejmostí by mělo být kotvení v klidných a tomu vyhrazených zátokách, kde loď není vystavena houpání vln. Pokud se rozhodnete obeplout tyto ostrovy dokola, budete na to potřebovat alespoň 1 týden. Populární jsou rovněž třídenní výlety.


Nejhezčím místem, pokud se dá vůbec nějaké vybrat, je zátoka Hill Inlet u Whiteheaven beach. Z nedaleké vyhlídky se Vám při odlivu, kdy voda klesne až o 4 m, naskytne úžasný pohled na nejhezčí pláž a zátoku v Austrálii, Whiteheaven beach. Na první pohled to vypadá, jak kdyby někdo přenesl mléčnou dráhu z oblohy do moře. Nekonečné množství třpytivě bílého písku vystupuje z křišťálové vody a vypadá, že nemá konce. Člověk cítí, že by chtěl seběhnout do zátoky a brouzdat se ve vytvořených jezírkách. A proč ne? Z vyhlídky je to jen 10 minut do zátoky a rázem se cítíte jak v ráji. Při koupáni uprostřed vzniklé laguny s průzračnou vodou můžete vidět množství malých rejnoků, kteří se prohání ve Vaší blízkosti. Pro člověka zvyklého na srnky a zajíce je na Whitsundays nezvyklých zvířat plno, vidět můžete papoušky, velké ještěry a na některých ostrovech dokonce i klokany.

Autor článku je provozovatelem www.viva-australie.cz, specializuje se na Austrálii, Nový Zéland a Fiji. Pomůže naplánovat dovolenou v těchto končinách.

  • Zpáteční letenka ČR – Austrálie již od 25 500 Kč.
  • Pronájem jachty pro 6 lidí od 7 000 Kč na den.


Za zmínku stojí ještě 2 ostrovy, a to Hayman Island, na kterém se nachází luxusní letoviska, výborné podmínky pro šnorchlování a také krásné pláže, na které si můžete zaletět třeba helikoptérou a strávit tak den na opuštěném ostrůvku. Druhým ostrovem je Hamilton Island, který je ideálním místem pro noční život, zahrát si zde můžete golf nebo si aspoň v golfovém autíčku projet část ostrova. Taktéž je zde přístav pro doplnění zásob a letiště pro snadný přístup na Whitsundays ostrovy. Takže pokud přemyslíte nad ideálním místem pro dovolenou Vašich snu, Whitsundays může být tím pravým místem!

Chavín de Huántar, odkaz staré peruánské kultury

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva
tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité
šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě
zvaném Chavín de Huántar.

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě zvaném Chavín de Huántar, což je nejstarší, nejzajímavější a zároveň nejnavštěvovanější archeologická památka oblasti Huarázu a Cordillery Blanca.


Odjezd

Na miniaturním autobusovém terminálu společnosti Chavín Express jsme byli v 7:30. Do odjezdu zbývala ještě půlhodina, kterou jsme využili ke snídani a pozorování nejbližšího okolí. Zjistili jsme, že se pojede obstarožním autobusem výrazně zelené barvy, ale dovnitř jsme zatím nemohli, jelikož zaměstnanci autobusové společnosti nakládali do zavazadlového prostoru a na střechu všechno možné i nemožné – batohy, tašky, dlouhé plastové trubky, klece s drůbeží a zahlédli jsme dokonce i ovce. Po naložení veškerého nákladu mohli všichni nastoupit a v 8:00 se z Huarázu skutečně vyjíždělo.

Autobusoví mluvkové

Asfaltová silnice vedla údolím k městečku Catac, odkud se dále stoupalo do hor. Cestu nám téměř od začátku „zpříjemňoval“ člověk, který si stoupl do uličky a začal hlasitě vykládat o tom, jak je on či někdo z jeho rodiny nemocný, nemá na léky či pobyt v nemocnici apod. Po svém cca desetiminutovém projevu obešel celý autobus a rozdával karamelky. Lidé, co si nějaký ten bonbon vzali, mu museli dát peníze. Tento způsob „přivýdělku“ je v peruánských autobusech velmi častý.

Když jeho výstup skončil, postavil se do uličky další muž, tentokráte v obleku a na rozdíl od předchozího „mluvky“ vypadal velmi solidně. Začal vyprávět něco o globálních problémech lidstva, jak se na zemi zhoršuje ovzduší, klesá kvalita vody atd., a proto má spousta lidí oslabený imunitní systém. A právě na celkovou tělesnou slabost a únavu tu byl jeho slavný produkt – jakýsi výtažek z řas v prášku. Povídal, jak je tato „medicína“ úžasná a pár cestujícím, kteří měli zájem a zvedli ruku, dal dokonce ochutnat vzorek. Říkal, že pravidelné užívání tohoto preparátu udělá divy a za pár solů (7 nebo 10, záleželo na množství) bude jejich. Docela nás překvapilo, kolik Peruánců si to koupilo.

Serpentiny, horský tunel a zase serpentiny

Projeli jsme Catacem a zanedlouho se dostali k jezeru Querococha (3980 m), obklopeném zasněženými vrcholky Pucaraju (5322 m) a Yanamarey (5237 m). Okolní krajina byla velmi zajímavá, takže jsme se z otevřeného okénka snažili za jízdy něco vyfotit. Po chvíli jsme okno radši zavřeli, protože po skle začala stékat jakási zapáchající látka – byl to ptačí trus, který produkovaly slepice umístěné v klíckách na střeše autobusu.


Kvalita silnice se neustále zhoršovala a mírné zatáčky byly nahrazeny ostrými a nebezpečnými serpentinami. Řidič autobusu měl co dělat, aby je vůbec vytočil, ale nakonec to zvládl na jedničku. Projeli jsme tunelem Cahuish (4178 m), což byl nejvyšší bod naší trasy procházející vysokohorským průsmykem stejného jména, poté následovalo už „jen“ klesání do městečka Chavín.

Silnice, která se klikatila mezi skalami, byla otřesná a rozhodně horší než na druhé straně hor. Ve vozovce se nacházely desítky obrovských hlubokých děr, každá z nich byla okroužkována oranžovým sprejem a měla své vlastní číslo, takže když jsme např. míjeli díru číslo 120, věděli jsme, že nás ještě dalších 119 čeká. V některých úsecích se musela činit těžká technika, aby odstranila následky sesuvů půdy a padajícího kamení. Ze silnice zůstal jen písčitý hrbolatý podklad, po stranách stály náklaďáky a bagry, které znepříjemňovaly průjezd ostatním vozidlům, zvláště autobusům. Když jsme koukali z okna a pod námi jen propast, nebylo nám příjemně po těle.

Archeologické naleziště

Přibližně po dvou a tři čtvrtě hodinách jízdy (110 km z Huarázu) jsme vystupovali v Chavínu na křižovatce poblíž hlavního náměstí. Naleziště jsme sice zahlédli již z autobusu, ale trvalo přes 20 minut, než jsme se tam dostali – místo cesty přes město jsme nesprávně zvolili hlavní silnici, čímž se naše trasa o 2 km prodloužila.

Zaplatili jsme vstup (11 solů na osobu) a vydali se na průzkum areálu. Nejdříve jsme si prohlédli kamennou desku, do které byly vytesány podoby chavínských božstev – šlo o směs zvířecích a lidských hlav propojených různými bizarními ornamenty, alespoň tak jsem to viděl já, laik. Další kroky nám zpříjemňovala skupinka různě barevných lam, které se procházely a pásly v naší těsné blízkosti. Jsou to opravdu krásná zvířata.


Zabočili jsme doprava k travnatému centrálnímu náměstí a následně se vydali k největší a nejdůležitější budově celého komplexu, tzv. Castillu (výška 13 metrů a půdorys 75 m2). Hlavním vchodem se dovnitř projít nedalo, a tak jsme zamířili na pravou stranu, kde bylo několik vstupů do podzemí. V jednom místě, kde se čtyři úzké chodby sbíhaly, se nacházel zlatý hřeb celého komplexu, tzv. Lanzón de Chavín – zhruba 5 m vysoký zdobený kámen ve tvaru dýky, jenž byl zabodnut hluboko do země. Škoda jen, že ho od nás oddělovala železná mříž.

Když jsme vylezli ven z podzemního labyrintu, pokračovali jsme k zadní části Castilla. Na jedné zdi jsme objevili kamennou hlavu, jejíž úsměv zdobily velké špičaté zuby. Byl to však jediný takto „upravený“ kámen, který se dochoval na původním místě, protože ostatní byly přeneseny do vybraných peruánských muzeí.

Jedno miniaturní muzeum se nacházelo i tady. Před budovou byla zahrada s nádhernými exotickými květinami a replikou Lanzónu de Chavín a uvnitř výstavka několika bizarních kamenných hlav, pár zajímavých fotografií a kamenné desky s obrazy zvířecích i lidských božstev. O vystavených předmětech jsme se příliš nedozvěděli, protože veškeré popisky byly ve španělštině.


Morče k obědu

Ruiny Chavínu de Huántar jsme opustili v 12:30 a pospíchali do městečka na oběd. Zapadli jsme do takové obyčejné a ne zrovna luxusní restaurace, kde nás mile přivítal (asi) její majitel. Sedli jsme si ven do jídelní zahrádky, kde byla udusaná hlína, trámová konstrukce s ledabyle postavenou střechou a tři rozviklané stoly s postaršími dřevěnými židlemi. Prohlédli jsme si jídelní lístek a za pár okamžiků jsme měli vybráno.

Předkrm obstarala pražená zrnka kukuřice, jež chutí připomínala spíše lískové oříšky, a po kroupové polévce jsme se dočkali hlavního chodu. Kromě tradičního jídla (kombinace rýže, brambor, kuřecího masa a omáčky) jsme chtěli zkusit něco nevšedního a dali si typickou andskou specialitu – „cuy“ neboli morče, přesněji čtvrtku pečeného morčete s bramborami a tmavě oranžovou pálivou omáčku.

Pečínka „ozdobená“ křečovitě zkroucenou pacičkou s drápky a občasnými malými chloupky v křupavé kůrčičce nepůsobila na první pohled nikterak vábně. Každopádně se to jíst dalo – chuťově bych morče přirovnal k tužšímu králičímu masu. Stejně je přinejmenším zvláštní, že zvířátko, které se v Česku chová jako domácí mazlíček, končí v Peru jako pochoutka na jídelním stole.


Jízda v zavazadlovém prostoru

Vrátili jsme se na hlavní křižovatku a doufali v brzký příjezd nějakého dopravního prostředku. Místní lidé říkali, že autobus dorazí v 16:00, ale čekat více než dvě hodiny jsme rozhodně neměli v plánu. Záchranou se zdálo být prázdné colectivo směřující do Catacu (10 solů na osobu), které přijelo v 14:15. Spokojeně jsme se usadili uvnitř vozidla, jenže kromě čtyř Peruánců nikdo další nenastoupil. Bylo nám jasné, že vozidlo nepojede, dokud se nenaplní, takže jsme byli ve stejné situaci jako před půl hodinou.

Mezitím se objevilo taxi a taxikář prohlásil, že jede za 15 solů až do Huarázu. Museli jsme se rychle rozhodnout: buďto zaplatit víc a odjet, nebo ušetřit a čekat. Zvítězila první varianta, avšak nebyli jsme dostatečně rychlí – ostatní vyběhli z colectiva dříve a naskákali rovnou do auta. Všechny sedačky byly rázem obsazeny, ale taxikář chtěl vydělat co nejvíce a naznačil nám, že si můžeme vlézt do kufru. Představa, že pojedeme jako zavazadla, nás zprvu zaskočila, ale řekli jsme si, že to zkrátka nějak přežijeme. Nasoukali jsme se dovnitř, zaujali polohu skrčence, malý batoh si dali na nohy a přepychová jízda mohla začít. Celkově nás v taxikářské Toyotě kombi sedělo devět – řidič, spolujezdec, čtyři lidé na zadní sedačce a tři v kufru (kromě nás ještě jeden malý Peruánec).

Sotva jsme opustili Chavín, stopla nás policejní kontrola. Taxikář vystoupil, šel ke strážcům zákona a musel jim asi sáhodlouze vysvětlovat, proč má v autě tolik lidí a některé dokonce v kufru. Zhruba po pěti minutách se s nimi „domluvil“ (dal jim s největší pravděpodobností nějaký úplatek) a mohli jsme jet dál.

Byli jsme vzadu narvaní jak sardinky bez možnosti sebemenšího pohybu, což znamenalo dělat i nadále skrčence. Peruánec vedle nás byl evidentně v pohodě, aby ne, když měřil sotva metr šedesát. Zadek a nohy nás šíleně bolely a pociťovali jsme každou nerovnost silnice připomínající tankodrom. Zpočátku jsme se domnívali, že po cestě někdo vystoupí – toto přání se nám bohužel nesplnilo. Jízda se zdála být nekonečná, ale nemohli jsme nic dělat, jen trpělivě sedět a čekat, až zastavíme.


Vysvobození v Catacu

Utrpení skončilo po dvou úmorných hodinách. Zastavili jsme u benzínové pumpy v Catacu, abychom doplnili palivo, a při té příležitosti jsme byli na chvíli vysvobozeni ze zajetí kufru. Bylo skvělé narovnat se, udělat pár kroků a protáhnout rozlámané tělo. Za pár minut jsme zavazadlový prostor opustili nadobro – taxikář zastavil u colectiva jedoucího do Huarázu a nás všechny „kufrové“ pasažéry přemístil dovnitř. Konečně jsme měli každý svou pohodlnou sedačku.

Když se vozidlo z poloviny zaplnilo, nastal čas odjezdu. Neuplynulo však ani čtvrt hodiny a vedle nás se objevila povědomá bílá Toyota kombi. Řidič, se kterým jsme jeli z Chavínu, měl zřejmě další problémy s policií, a proto musel rychle najít náhradní dopravu pro zbytek své posádky. Všichni lidé z taxíku se tak opět sešli a v 17:30 jsme společně a bez problémů dorazili do Huarázu.

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě zvaném Chavín de Huántar, což je nejstarší, nejzajímavější a zároveň nejnavštěvovanější archeologická památka oblasti Huarázu a Cordillery Blanca.


Odjezd

Na miniaturním autobusovém terminálu společnosti Chavín Express jsme byli v 7:30. Do odjezdu zbývala ještě půlhodina, kterou jsme využili ke snídani a pozorování nejbližšího okolí. Zjistili jsme, že se pojede obstarožním autobusem výrazně zelené barvy, ale dovnitř jsme zatím nemohli, jelikož zaměstnanci autobusové společnosti nakládali do zavazadlového prostoru a na střechu všechno možné i nemožné – batohy, tašky, dlouhé plastové trubky, klece s drůbeží a zahlédli jsme dokonce i ovce. Po naložení veškerého nákladu mohli všichni nastoupit a v 8:00 se z Huarázu skutečně vyjíždělo.

Autobusoví mluvkové

Asfaltová silnice vedla údolím k městečku Catac, odkud se dále stoupalo do hor. Cestu nám téměř od začátku „zpříjemňoval“ člověk, který si stoupl do uličky a začal hlasitě vykládat o tom, jak je on či někdo z jeho rodiny nemocný, nemá na léky či pobyt v nemocnici apod. Po svém cca desetiminutovém projevu obešel celý autobus a rozdával karamelky. Lidé, co si nějaký ten bonbon vzali, mu museli dát peníze. Tento způsob „přivýdělku“ je v peruánských autobusech velmi častý.

Když jeho výstup skončil, postavil se do uličky další muž, tentokráte v obleku a na rozdíl od předchozího „mluvky“ vypadal velmi solidně. Začal vyprávět něco o globálních problémech lidstva, jak se na zemi zhoršuje ovzduší, klesá kvalita vody atd., a proto má spousta lidí oslabený imunitní systém. A právě na celkovou tělesnou slabost a únavu tu byl jeho slavný produkt – jakýsi výtažek z řas v prášku. Povídal, jak je tato „medicína“ úžasná a pár cestujícím, kteří měli zájem a zvedli ruku, dal dokonce ochutnat vzorek. Říkal, že pravidelné užívání tohoto preparátu udělá divy a za pár solů (7 nebo 10, záleželo na množství) bude jejich. Docela nás překvapilo, kolik Peruánců si to koupilo.

Serpentiny, horský tunel a zase serpentiny

Projeli jsme Catacem a zanedlouho se dostali k jezeru Querococha (3980 m), obklopeném zasněženými vrcholky Pucaraju (5322 m) a Yanamarey (5237 m). Okolní krajina byla velmi zajímavá, takže jsme se z otevřeného okénka snažili za jízdy něco vyfotit. Po chvíli jsme okno radši zavřeli, protože po skle začala stékat jakási zapáchající látka – byl to ptačí trus, který produkovaly slepice umístěné v klíckách na střeše autobusu.


Kvalita silnice se neustále zhoršovala a mírné zatáčky byly nahrazeny ostrými a nebezpečnými serpentinami. Řidič autobusu měl co dělat, aby je vůbec vytočil, ale nakonec to zvládl na jedničku. Projeli jsme tunelem Cahuish (4178 m), což byl nejvyšší bod naší trasy procházející vysokohorským průsmykem stejného jména, poté následovalo už „jen“ klesání do městečka Chavín.

Silnice, která se klikatila mezi skalami, byla otřesná a rozhodně horší než na druhé straně hor. Ve vozovce se nacházely desítky obrovských hlubokých děr, každá z nich byla okroužkována oranžovým sprejem a měla své vlastní číslo, takže když jsme např. míjeli díru číslo 120, věděli jsme, že nás ještě dalších 119 čeká. V některých úsecích se musela činit těžká technika, aby odstranila následky sesuvů půdy a padajícího kamení. Ze silnice zůstal jen písčitý hrbolatý podklad, po stranách stály náklaďáky a bagry, které znepříjemňovaly průjezd ostatním vozidlům, zvláště autobusům. Když jsme koukali z okna a pod námi jen propast, nebylo nám příjemně po těle.

Archeologické naleziště

Přibližně po dvou a tři čtvrtě hodinách jízdy (110 km z Huarázu) jsme vystupovali v Chavínu na křižovatce poblíž hlavního náměstí. Naleziště jsme sice zahlédli již z autobusu, ale trvalo přes 20 minut, než jsme se tam dostali – místo cesty přes město jsme nesprávně zvolili hlavní silnici, čímž se naše trasa o 2 km prodloužila.

Zaplatili jsme vstup (11 solů na osobu) a vydali se na průzkum areálu. Nejdříve jsme si prohlédli kamennou desku, do které byly vytesány podoby chavínských božstev – šlo o směs zvířecích a lidských hlav propojených různými bizarními ornamenty, alespoň tak jsem to viděl já, laik. Další kroky nám zpříjemňovala skupinka různě barevných lam, které se procházely a pásly v naší těsné blízkosti. Jsou to opravdu krásná zvířata.


Zabočili jsme doprava k travnatému centrálnímu náměstí a následně se vydali k největší a nejdůležitější budově celého komplexu, tzv. Castillu (výška 13 metrů a půdorys 75 m2). Hlavním vchodem se dovnitř projít nedalo, a tak jsme zamířili na pravou stranu, kde bylo několik vstupů do podzemí. V jednom místě, kde se čtyři úzké chodby sbíhaly, se nacházel zlatý hřeb celého komplexu, tzv. Lanzón de Chavín – zhruba 5 m vysoký zdobený kámen ve tvaru dýky, jenž byl zabodnut hluboko do země. Škoda jen, že ho od nás oddělovala železná mříž.

Když jsme vylezli ven z podzemního labyrintu, pokračovali jsme k zadní části Castilla. Na jedné zdi jsme objevili kamennou hlavu, jejíž úsměv zdobily velké špičaté zuby. Byl to však jediný takto „upravený“ kámen, který se dochoval na původním místě, protože ostatní byly přeneseny do vybraných peruánských muzeí.

Jedno miniaturní muzeum se nacházelo i tady. Před budovou byla zahrada s nádhernými exotickými květinami a replikou Lanzónu de Chavín a uvnitř výstavka několika bizarních kamenných hlav, pár zajímavých fotografií a kamenné desky s obrazy zvířecích i lidských božstev. O vystavených předmětech jsme se příliš nedozvěděli, protože veškeré popisky byly ve španělštině.


Morče k obědu

Ruiny Chavínu de Huántar jsme opustili v 12:30 a pospíchali do městečka na oběd. Zapadli jsme do takové obyčejné a ne zrovna luxusní restaurace, kde nás mile přivítal (asi) její majitel. Sedli jsme si ven do jídelní zahrádky, kde byla udusaná hlína, trámová konstrukce s ledabyle postavenou střechou a tři rozviklané stoly s postaršími dřevěnými židlemi. Prohlédli jsme si jídelní lístek a za pár okamžiků jsme měli vybráno.

Předkrm obstarala pražená zrnka kukuřice, jež chutí připomínala spíše lískové oříšky, a po kroupové polévce jsme se dočkali hlavního chodu. Kromě tradičního jídla (kombinace rýže, brambor, kuřecího masa a omáčky) jsme chtěli zkusit něco nevšedního a dali si typickou andskou specialitu – „cuy“ neboli morče, přesněji čtvrtku pečeného morčete s bramborami a tmavě oranžovou pálivou omáčku.

Pečínka „ozdobená“ křečovitě zkroucenou pacičkou s drápky a občasnými malými chloupky v křupavé kůrčičce nepůsobila na první pohled nikterak vábně. Každopádně se to jíst dalo – chuťově bych morče přirovnal k tužšímu králičímu masu. Stejně je přinejmenším zvláštní, že zvířátko, které se v Česku chová jako domácí mazlíček, končí v Peru jako pochoutka na jídelním stole.


Jízda v zavazadlovém prostoru

Vrátili jsme se na hlavní křižovatku a doufali v brzký příjezd nějakého dopravního prostředku. Místní lidé říkali, že autobus dorazí v 16:00, ale čekat více než dvě hodiny jsme rozhodně neměli v plánu. Záchranou se zdálo být prázdné colectivo směřující do Catacu (10 solů na osobu), které přijelo v 14:15. Spokojeně jsme se usadili uvnitř vozidla, jenže kromě čtyř Peruánců nikdo další nenastoupil. Bylo nám jasné, že vozidlo nepojede, dokud se nenaplní, takže jsme byli ve stejné situaci jako před půl hodinou.

Mezitím se objevilo taxi a taxikář prohlásil, že jede za 15 solů až do Huarázu. Museli jsme se rychle rozhodnout: buďto zaplatit víc a odjet, nebo ušetřit a čekat. Zvítězila první varianta, avšak nebyli jsme dostatečně rychlí – ostatní vyběhli z colectiva dříve a naskákali rovnou do auta. Všechny sedačky byly rázem obsazeny, ale taxikář chtěl vydělat co nejvíce a naznačil nám, že si můžeme vlézt do kufru. Představa, že pojedeme jako zavazadla, nás zprvu zaskočila, ale řekli jsme si, že to zkrátka nějak přežijeme. Nasoukali jsme se dovnitř, zaujali polohu skrčence, malý batoh si dali na nohy a přepychová jízda mohla začít. Celkově nás v taxikářské Toyotě kombi sedělo devět – řidič, spolujezdec, čtyři lidé na zadní sedačce a tři v kufru (kromě nás ještě jeden malý Peruánec).

Sotva jsme opustili Chavín, stopla nás policejní kontrola. Taxikář vystoupil, šel ke strážcům zákona a musel jim asi sáhodlouze vysvětlovat, proč má v autě tolik lidí a některé dokonce v kufru. Zhruba po pěti minutách se s nimi „domluvil“ (dal jim s největší pravděpodobností nějaký úplatek) a mohli jsme jet dál.

Byli jsme vzadu narvaní jak sardinky bez možnosti sebemenšího pohybu, což znamenalo dělat i nadále skrčence. Peruánec vedle nás byl evidentně v pohodě, aby ne, když měřil sotva metr šedesát. Zadek a nohy nás šíleně bolely a pociťovali jsme každou nerovnost silnice připomínající tankodrom. Zpočátku jsme se domnívali, že po cestě někdo vystoupí – toto přání se nám bohužel nesplnilo. Jízda se zdála být nekonečná, ale nemohli jsme nic dělat, jen trpělivě sedět a čekat, až zastavíme.


Vysvobození v Catacu

Utrpení skončilo po dvou úmorných hodinách. Zastavili jsme u benzínové pumpy v Catacu, abychom doplnili palivo, a při té příležitosti jsme byli na chvíli vysvobozeni ze zajetí kufru. Bylo skvělé narovnat se, udělat pár kroků a protáhnout rozlámané tělo. Za pár minut jsme zavazadlový prostor opustili nadobro – taxikář zastavil u colectiva jedoucího do Huarázu a nás všechny „kufrové“ pasažéry přemístil dovnitř. Konečně jsme měli každý svou pohodlnou sedačku.

Když se vozidlo z poloviny zaplnilo, nastal čas odjezdu. Neuplynulo však ani čtvrt hodiny a vedle nás se objevila povědomá bílá Toyota kombi. Řidič, se kterým jsme jeli z Chavínu, měl zřejmě další problémy s policií, a proto musel rychle najít náhradní dopravu pro zbytek své posádky. Všichni lidé z taxíku se tak opět sešli a v 17:30 jsme společně a bez problémů dorazili do Huarázu.

Vídeň v nedbalkách

Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi.
Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na
vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na
v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady
a parky. Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz
stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu
o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli.

Vídeň nás vítá

Je prosluněné nedělní dopoledne a já po čtyřech hodinách jízdy expresním vlakem Super City vystupuji na nádraží Wien Südbahnhof. Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi. Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady a parky.

{{reklama()}}

Vídeň pracovní

Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli. No co!? „Vídeňané se rozhodli pro výstavbu nového centrálního nádraží a to sebou nese nepořádek,“ říkám si.


Vídeň historická

Mé první kroky míří palácům Horní a Dolní Belveder. Člověk vstoupí do jejich zahrad a jakoby se švihnutím kouzelného proutku ocitl v jiném světě. Rušné vídeňské ulice zmizely za zdí a k mým uším doléhá jen šumění větru v korunách stromů a cákot vody v kašnách a vodních kaskádách. Přede mnou stojí impozantní budova paláce, který již od roku 1722 sloužil jako letní sídlo Evžena Savojského. Člověku jaksi rozum nebere ten fakt, že tak nádherné architektonické dílo, od architekta Johanna Lucase von Hildebranta, bylo využíváno jen několik málo měsíců v roce. Galerie umění 19. a 20. století, která dnes v jeho sálech sídlí, přitahuje pozornost návštěvníků po celý rok, stejně tak jako audienční síň a zrcadlový sál. Stačí jen obejít budovu paláce a pochopíte, proč si Evžen Savojský nechal vybudovat své letní sídlo právě zde. Z terasy se otevírá nádherný výhled nejen na historické centrum Vídně, ale kochat se můžete zároveň krásou barokního paláce Dolní Belveder.


A je tu druhá kaňka na kráse! Značná část trávníků, vodních kaskád a vodotrysků je mimo provoz, protože probíhá generální rekonstrukce celého systému, a tak ohrazení, hromady zeminy a kupy stavebního materiálu poněkud hyzdí krásu celého areálu.

Rakouskou metropolí krok za krokem

Vycházím branou zpět do ruchem kypících ulic a mířím na Karlsplatz. Nápisy v polštině a čínštině na okolních obchůdcích jasně dokumentují, jak kosmopolitním městem Vídeň je. A pomník ruským vojákům na již zmiňovaném náměstí pro změnu dokumentuje, v jak velkém rozsahu se s nástupem jara rozjely stavební práce ve městě. Pomník ruským vojákům není téměř vidět pod lešením, bedněním a krycími plachtami.

Zkouším tedy štěstí jinde a mířím ke kostelu Karla Boromejského. Ten tu stojí ve své plné kráse, nesvírán prstencem lešení. Tato, svým způsobem zajímavá, směsice řecké antiky, římských sloupů a orientální zvonice nepoutá jen mou pozornost. Polsky, srbsky a rusky hovořící skupiny proudí kolem mne v zoufalé snaze stihnout během pár hodin návštěvu všeho zajímavého, čím se Vídeň může pochlubit. Že je to snaha marná, je asi každému jasné. Vždyť jen kolik krásného se nám nabízí všude kolem! Člověk neví, zda dříve obdivovat nádherně zdobené průčelí nedalekého koncertního sálu, který mají za svou domovskou scénu Vídeňští filharmonici, nebo zaměřit svou pozornost na stejně zdobnou budovu Vídeňské opery? Nebo bych snad měl raději zamířit k císařskému paláci, parlamentu, kunsthistorickému muzeu, katedrále sv. Štefana…? Je těžké se rozhodnout, když má člověk k dispozici jen pár hodin.


Vídní krásnou, rozestavěnou

Procházím se rušnou Maria Hilfe Strasse, míříce ke známé vídeňské dominantě, katedrále sv. Štefana. Vnímám davy lidí i téměř letní den, který se rozklenul nad rakouskou metropolí, ale vnímám i ten mohutný stavební ruch, který vládne všude kolem. Ohrazení, hromady materiálu, prach, ale nikde žádní dělníci. Jen v duchu si představuji, jaká kritika a pohoršení by se snesla u nás v Čechách nad tím, že se něco rekonstruuje, že je všude prach a že se o víkendu nepracuje. Tady je vše v klidu a v pohodě! A tak tedy vesele dále! Že nás katedrála sv. Štefana přivítá rovněž ozdobena lešením, nás po předchozích zkušenostech nepřekvapí. Nic to neubere na kráse stavby, jejíž 130 metrů vysoká věž je jednou z dominant města. Nevadí to zřejmě ani podupávajícím koníkům zapřaženým do jízdních kočárů, kteří v sousedství stavební ohrady čekají trpělivě na své zákazníky.


Vídeň pod lešením

A takto bychom mohli pokračovat dále a dále. Na lešení narazíme ve Spolkových zahradách u rekonstruovaného antického chrámu. Kovová konstrukce zakrývá i část městské radnice. Před zraky turistů se schovává i sousoší na budově Parlamentu, pod bedněním se schovávají kašny na náměstí Marie Terezie u Kunsthistorického muzea.

Praha není o nic horší, než Vídeň

Určitě nechci těmito řádky kritizovat vídeňskou radnici za to, že rekonstruuje své památky, že pečuje o pohodlí svých návštěvníků. Spíše si jen v duchu představuji jaká lamentace a kritika, by se spustila v našich sdělovacích prostředcích, mezi naší veřejností, pokud by se do něčeho podobného pustil třeba pražský magistrát. A když teď v klidu sedím ve vídeňském parku, v ruce držím vídeňského „buřtíka“ a pozoruji Vídeňany, kteří se i přes zákaz povalují na travnatých plochách parku, v duchu si pokládám jednu otázku. Nejsme snad papežtější než papež (nebo chcete-li EU)?

Vídeň nás vítá

Je prosluněné nedělní dopoledne a já po čtyřech hodinách jízdy expresním vlakem Super City vystupuji na nádraží Wien Südbahnhof. Těším se na rakouskou metropoli se všemi jejími pamětihodnostmi. Těším se na procházky romantickými uličkami, katedrálu sv. Štefana, na vídeňské kavárničky s neodmyslitelným sachr dortem, na v předčasném létě rozkvetlé, a proto tak nádherně barevné zahrady a parky.

{{reklama()}}

Vídeň pracovní

Trochu mě zaráží fakt, že na nádraží mě vítá hluk a lomoz stavebních strojů. Všudypřítomný prach trochu nabourává mou představu o elegantní a čistotou svítící rakouské metropoli. No co!? „Vídeňané se rozhodli pro výstavbu nového centrálního nádraží a to sebou nese nepořádek,“ říkám si.


Vídeň historická

Mé první kroky míří palácům Horní a Dolní Belveder. Člověk vstoupí do jejich zahrad a jakoby se švihnutím kouzelného proutku ocitl v jiném světě. Rušné vídeňské ulice zmizely za zdí a k mým uším doléhá jen šumění větru v korunách stromů a cákot vody v kašnách a vodních kaskádách. Přede mnou stojí impozantní budova paláce, který již od roku 1722 sloužil jako letní sídlo Evžena Savojského. Člověku jaksi rozum nebere ten fakt, že tak nádherné architektonické dílo, od architekta Johanna Lucase von Hildebranta, bylo využíváno jen několik málo měsíců v roce. Galerie umění 19. a 20. století, která dnes v jeho sálech sídlí, přitahuje pozornost návštěvníků po celý rok, stejně tak jako audienční síň a zrcadlový sál. Stačí jen obejít budovu paláce a pochopíte, proč si Evžen Savojský nechal vybudovat své letní sídlo právě zde. Z terasy se otevírá nádherný výhled nejen na historické centrum Vídně, ale kochat se můžete zároveň krásou barokního paláce Dolní Belveder.


A je tu druhá kaňka na kráse! Značná část trávníků, vodních kaskád a vodotrysků je mimo provoz, protože probíhá generální rekonstrukce celého systému, a tak ohrazení, hromady zeminy a kupy stavebního materiálu poněkud hyzdí krásu celého areálu.

Rakouskou metropolí krok za krokem

Vycházím branou zpět do ruchem kypících ulic a mířím na Karlsplatz. Nápisy v polštině a čínštině na okolních obchůdcích jasně dokumentují, jak kosmopolitním městem Vídeň je. A pomník ruským vojákům na již zmiňovaném náměstí pro změnu dokumentuje, v jak velkém rozsahu se s nástupem jara rozjely stavební práce ve městě. Pomník ruským vojákům není téměř vidět pod lešením, bedněním a krycími plachtami.

Zkouším tedy štěstí jinde a mířím ke kostelu Karla Boromejského. Ten tu stojí ve své plné kráse, nesvírán prstencem lešení. Tato, svým způsobem zajímavá, směsice řecké antiky, římských sloupů a orientální zvonice nepoutá jen mou pozornost. Polsky, srbsky a rusky hovořící skupiny proudí kolem mne v zoufalé snaze stihnout během pár hodin návštěvu všeho zajímavého, čím se Vídeň může pochlubit. Že je to snaha marná, je asi každému jasné. Vždyť jen kolik krásného se nám nabízí všude kolem! Člověk neví, zda dříve obdivovat nádherně zdobené průčelí nedalekého koncertního sálu, který mají za svou domovskou scénu Vídeňští filharmonici, nebo zaměřit svou pozornost na stejně zdobnou budovu Vídeňské opery? Nebo bych snad měl raději zamířit k císařskému paláci, parlamentu, kunsthistorickému muzeu, katedrále sv. Štefana…? Je těžké se rozhodnout, když má člověk k dispozici jen pár hodin.


Vídní krásnou, rozestavěnou

Procházím se rušnou Maria Hilfe Strasse, míříce ke známé vídeňské dominantě, katedrále sv. Štefana. Vnímám davy lidí i téměř letní den, který se rozklenul nad rakouskou metropolí, ale vnímám i ten mohutný stavební ruch, který vládne všude kolem. Ohrazení, hromady materiálu, prach, ale nikde žádní dělníci. Jen v duchu si představuji, jaká kritika a pohoršení by se snesla u nás v Čechách nad tím, že se něco rekonstruuje, že je všude prach a že se o víkendu nepracuje. Tady je vše v klidu a v pohodě! A tak tedy vesele dále! Že nás katedrála sv. Štefana přivítá rovněž ozdobena lešením, nás po předchozích zkušenostech nepřekvapí. Nic to neubere na kráse stavby, jejíž 130 metrů vysoká věž je jednou z dominant města. Nevadí to zřejmě ani podupávajícím koníkům zapřaženým do jízdních kočárů, kteří v sousedství stavební ohrady čekají trpělivě na své zákazníky.


Vídeň pod lešením

A takto bychom mohli pokračovat dále a dále. Na lešení narazíme ve Spolkových zahradách u rekonstruovaného antického chrámu. Kovová konstrukce zakrývá i část městské radnice. Před zraky turistů se schovává i sousoší na budově Parlamentu, pod bedněním se schovávají kašny na náměstí Marie Terezie u Kunsthistorického muzea.

Praha není o nic horší, než Vídeň

Určitě nechci těmito řádky kritizovat vídeňskou radnici za to, že rekonstruuje své památky, že pečuje o pohodlí svých návštěvníků. Spíše si jen v duchu představuji jaká lamentace a kritika, by se spustila v našich sdělovacích prostředcích, mezi naší veřejností, pokud by se do něčeho podobného pustil třeba pražský magistrát. A když teď v klidu sedím ve vídeňském parku, v ruce držím vídeňského „buřtíka“ a pozoruji Vídeňany, kteří se i přes zákaz povalují na travnatých plochách parku, v duchu si pokládám jednu otázku. Nejsme snad papežtější než papež (nebo chcete-li EU)?

Z našich blogů: Na břehu Niagary

Stojíme ve svých žlutých plastikových pláštěnkách u zábradlí
terasy, obklopeni běsnícím vodním živlem. V mysli se mi vybavuje
písnička „Na břehu Niagary“, kterou jsem zpíval jako náctiletý tremp.
Tenkrát, před mnoha lety, jsem snil o tom, že se sem jednou podívám a
představoval jsem si, jak asi vodopády vypadají. Nyní je mám přímo před
očima a do sytosti si vychutnávám pocit, že se můj klukovský sen právě
naplnil.

Na cestě k Erijskému jezeru projíždíme přes Pittsburg. Zastavujeme na krátkou prohlídku města, které bývalo střediskem amerického ocelářského průmyslu. V tomto městě byla v roce 1918 podepsána Pittsburská dohoda, jejímž autorem byl T.G. Masaryk.

Město leží v hlubokém údolí řeky Ohio a v celé aglomeraci žije přes dva miliony obyvatel. Stojíme na okraji údolí a pozorujeme město pod námi. Vidíme veliký stadion na americký fotbal, ležící na břehu řeky. Právě tam probíhá utkání. Ochozy jsou plné diváků a zaléhá k nám jejich povzbuzování. Stadion září do nastávajícího soumraku stovkami světel.


Sjíždíme dolů do města, zastavujeme u známé Civic arény, ve které hraje místní hokejový tým, za který několik let hrál i český hokejista Jágr. Pokračujeme v cestě do centra města. Jedeme kolem starých železáren, míjíme již nepoužívané vysoké pece a další, již zrezivělé objekty. Vjíždíme do Downtown, jak se říká centru velkých měst. Procházíme ulicemi lemovanými vysokými mrakodrapy, od jejichž skleněných fasád se odráží poslední paprsky zapadajícího slunce. V centru téměř nikdo nebydlí. Ve zdejších mrakodrapech vesměs sídlí firmy. Nyní, kdy je již po pracovní době, zejí ulice centra prázdnotou. Před světly semaforů, na jindy rušných křižovatkách, čeká jen několik vozů. Procházíme po hlavní ulici až na okraj parku a pak dál až k řece.

Celý Vladislavův blog se jmenuje Poznámky z cest

Je zde, uprostřed zelené louky, postavena replika pevnosti, kterou v roce 1754 postavili francouzští kolonisté. Nízká dřevěná stavba je v kontrastu s vysokými moderními budovami tyčícími se nedaleko odtud. Již potemnělými ulicemi vyjíždíme z centra. Necháváme za sebou světly rozzářené město a míříme na sever, ke kanadské hranici.

Plavba k vodopádu

Přijíždíme do městečka Niagara Falls a ihned se vydáváme na prohlídku jednoho z přírodních divů světa, Niagarských vodopádů. Ty tvoří přirozenou hranici mezi Kanadou a USA. Přicházíme na vyhlídkovou terasu vedoucí ze břehu daleko nad kaňon, který řeka vytvořila pod vodopádem. Z terasy se nám naskýtá krásný pohled na americkou část vodopádu, kterému se říká Nevěstin závoj. Vpravo od vodopádu se nachází Kozí ostrov a pak kanadská část vodopádu, nazývaná Podkova. Sestupujeme z terasy na břeh a nastupujeme na vyhlídkovou loď, která nás veze do těsné blízkosti vodopádu.

Loď se v mohutných vírech kolébá ze strany na stranu. Motor lodi běží na plné obrátky, aby překonal silný proud a my stojíme na palubě a pozorujeme hřmící vodní stěnu. Vzduch je nasycen vodní tříští, kterou vytváří padající voda. Kdybychom nebyli zahaleni do pláštěnek, které jsme dostali k lodnímu lístku, byli bychom zakrátko úplně promočeni. Po zážitku na lodi přicházíme k širokému kamennému korytu, kterým přitéká voda z jezera Irie k vodopádu. Stojíme na skále těsně vedle vodopádu. Pozorujeme masy vody jak s duněním padají do padesátimetrové hloubky, kde se tříští o veliké balvany a mění se ve změť vírů a vodní mlhy. Mlčky stojíme u vodního živlu vytvářejícího tři sta metrů široký vodopád. Již se stmívá a na protější straně kaňonu se na vysokém stožáru rozsvěcují reflektory, které svými barevnými světly osvětlují toto překrásné přírodní divadlo.

Cesta za vodopád

Další den se vydáváme přes Duhový most vedoucí přes Niagaru, na kanadskou stranu. Stačí zaplatit správní poplatek čtvrt dolaru a jsme v Kanadě. Vydáváme se po chodníku podél Niagary ke kanadské části vodopádů. Zanedlouho již vidíme devět set metrů široký vodopád, padající přes podkovovitý přepad na dno kaňonu do hloubky více než padesát metrů. Když se nabažíme pohledu na Podkovu, jdeme přes nedalekou prodejnu suvenýrů k výtahu, kterým sjíždíme do podzemí. Oblékáme si pláštěnky, které jsme dostali se vstupenkou a vydáváme se do skalního labyrintu vybudovaného ve skále za vodopádem.

Procházíme skalní chodbou vedoucí přímo k vodopádu. Již slyšíme dunění vody. Ze stropu kamenné chodby stékají praménky vody. Dunění s každým krokem zesiluje. Po chvíli již stojíme u zamřížovaného konce chodby. Přistupujeme až ke mříži a pozorujeme zadní stranu vodopádu. Padající voda je od nás vzdálena jen několik metrů. Hřmot vody je tak silný, že nás skoro ohlušuje. Stojíme před mříží jak hypnotizováni. Po chvíli postupujeme skalní chodbou dál. Chodba končí a my se ocitáme na betonové terase v hlubokém korytu řeky, těsně vedle vodopádu. Pohled na vodní masu padající z více než padesátimetrové výšky je skoro děsivý. Vlevo od terasy se z mohutných otvorů ve skále valí vysokou rychlostí voda, vytékající z vodní elektrárny vybudované ve skále. Před námi v hlubokém korytě zběsile protéká zpěněná voda plná vírů a vpravo od nás hučí vodopád.

Stojíme ve svých žlutých plastikových pláštěnkách u zábradlí terasy, obklopeni běsnícím vodním živlem. V mysli se mi vybavuje písnička „Na břehu Niagary“, kterou jsem zpíval jako náctiletý tremp. Tenkrát, před mnoha lety, jsem snil o tom, že se sem jednou podívám a představoval jsem si, jak asi vodopády vypadají. Nyní je mám přímo před očima a do sytosti si vychutnávám pocit, že se můj klukovský sen právě naplnil.

Chcete-li i vy svůj blog na www.cestovatel.cz

Zaregistrujte se jako uživatel a napište nám do redakce (redakce (at) ces­tovatel.cz) vaše uživatelské jméno a název blogu. Vše připravíme a můžete volně tvořit.

Na cestě k Erijskému jezeru projíždíme přes Pittsburg. Zastavujeme na krátkou prohlídku města, které bývalo střediskem amerického ocelářského průmyslu. V tomto městě byla v roce 1918 podepsána Pittsburská dohoda, jejímž autorem byl T.G. Masaryk.

Město leží v hlubokém údolí řeky Ohio a v celé aglomeraci žije přes dva miliony obyvatel. Stojíme na okraji údolí a pozorujeme město pod námi. Vidíme veliký stadion na americký fotbal, ležící na břehu řeky. Právě tam probíhá utkání. Ochozy jsou plné diváků a zaléhá k nám jejich povzbuzování. Stadion září do nastávajícího soumraku stovkami světel.


Sjíždíme dolů do města, zastavujeme u známé Civic arény, ve které hraje místní hokejový tým, za který několik let hrál i český hokejista Jágr. Pokračujeme v cestě do centra města. Jedeme kolem starých železáren, míjíme již nepoužívané vysoké pece a další, již zrezivělé objekty. Vjíždíme do Downtown, jak se říká centru velkých měst. Procházíme ulicemi lemovanými vysokými mrakodrapy, od jejichž skleněných fasád se odráží poslední paprsky zapadajícího slunce. V centru téměř nikdo nebydlí. Ve zdejších mrakodrapech vesměs sídlí firmy. Nyní, kdy je již po pracovní době, zejí ulice centra prázdnotou. Před světly semaforů, na jindy rušných křižovatkách, čeká jen několik vozů. Procházíme po hlavní ulici až na okraj parku a pak dál až k řece.

Celý Vladislavův blog se jmenuje Poznámky z cest

Je zde, uprostřed zelené louky, postavena replika pevnosti, kterou v roce 1754 postavili francouzští kolonisté. Nízká dřevěná stavba je v kontrastu s vysokými moderními budovami tyčícími se nedaleko odtud. Již potemnělými ulicemi vyjíždíme z centra. Necháváme za sebou světly rozzářené město a míříme na sever, ke kanadské hranici.

Plavba k vodopádu

Přijíždíme do městečka Niagara Falls a ihned se vydáváme na prohlídku jednoho z přírodních divů světa, Niagarských vodopádů. Ty tvoří přirozenou hranici mezi Kanadou a USA. Přicházíme na vyhlídkovou terasu vedoucí ze břehu daleko nad kaňon, který řeka vytvořila pod vodopádem. Z terasy se nám naskýtá krásný pohled na americkou část vodopádu, kterému se říká Nevěstin závoj. Vpravo od vodopádu se nachází Kozí ostrov a pak kanadská část vodopádu, nazývaná Podkova. Sestupujeme z terasy na břeh a nastupujeme na vyhlídkovou loď, která nás veze do těsné blízkosti vodopádu.

Loď se v mohutných vírech kolébá ze strany na stranu. Motor lodi běží na plné obrátky, aby překonal silný proud a my stojíme na palubě a pozorujeme hřmící vodní stěnu. Vzduch je nasycen vodní tříští, kterou vytváří padající voda. Kdybychom nebyli zahaleni do pláštěnek, které jsme dostali k lodnímu lístku, byli bychom zakrátko úplně promočeni. Po zážitku na lodi přicházíme k širokému kamennému korytu, kterým přitéká voda z jezera Irie k vodopádu. Stojíme na skále těsně vedle vodopádu. Pozorujeme masy vody jak s duněním padají do padesátimetrové hloubky, kde se tříští o veliké balvany a mění se ve změť vírů a vodní mlhy. Mlčky stojíme u vodního živlu vytvářejícího tři sta metrů široký vodopád. Již se stmívá a na protější straně kaňonu se na vysokém stožáru rozsvěcují reflektory, které svými barevnými světly osvětlují toto překrásné přírodní divadlo.

Cesta za vodopád

Další den se vydáváme přes Duhový most vedoucí přes Niagaru, na kanadskou stranu. Stačí zaplatit správní poplatek čtvrt dolaru a jsme v Kanadě. Vydáváme se po chodníku podél Niagary ke kanadské části vodopádů. Zanedlouho již vidíme devět set metrů široký vodopád, padající přes podkovovitý přepad na dno kaňonu do hloubky více než padesát metrů. Když se nabažíme pohledu na Podkovu, jdeme přes nedalekou prodejnu suvenýrů k výtahu, kterým sjíždíme do podzemí. Oblékáme si pláštěnky, které jsme dostali se vstupenkou a vydáváme se do skalního labyrintu vybudovaného ve skále za vodopádem.

Procházíme skalní chodbou vedoucí přímo k vodopádu. Již slyšíme dunění vody. Ze stropu kamenné chodby stékají praménky vody. Dunění s každým krokem zesiluje. Po chvíli již stojíme u zamřížovaného konce chodby. Přistupujeme až ke mříži a pozorujeme zadní stranu vodopádu. Padající voda je od nás vzdálena jen několik metrů. Hřmot vody je tak silný, že nás skoro ohlušuje. Stojíme před mříží jak hypnotizováni. Po chvíli postupujeme skalní chodbou dál. Chodba končí a my se ocitáme na betonové terase v hlubokém korytu řeky, těsně vedle vodopádu. Pohled na vodní masu padající z více než padesátimetrové výšky je skoro děsivý. Vlevo od terasy se z mohutných otvorů ve skále valí vysokou rychlostí voda, vytékající z vodní elektrárny vybudované ve skále. Před námi v hlubokém korytě zběsile protéká zpěněná voda plná vírů a vpravo od nás hučí vodopád.

Stojíme ve svých žlutých plastikových pláštěnkách u zábradlí terasy, obklopeni běsnícím vodním živlem. V mysli se mi vybavuje písnička „Na břehu Niagary“, kterou jsem zpíval jako náctiletý tremp. Tenkrát, před mnoha lety, jsem snil o tom, že se sem jednou podívám a představoval jsem si, jak asi vodopády vypadají. Nyní je mám přímo před očima a do sytosti si vychutnávám pocit, že se můj klukovský sen právě naplnil.

Chcete-li i vy svůj blog na www.cestovatel.cz

Zaregistrujte se jako uživatel a napište nám do redakce (redakce (at) ces­tovatel.cz) vaše uživatelské jméno a název blogu. Vše připravíme a můžete volně tvořit.

Hawaii – Big Island

Prakticky okamžitě po příjezdu uslyšíme brnkání na ukulele, pokud
patříme k movitější cestovce, dočkáme se i květin kolem krku.
Zatímco květiny skutečně jsou místním zvukem, ukulele přinesli honáci
z Portugalska v podobě malé kytary, ze které se brzy vyvinulo
ukulele.

Prakticky okamžitě po příjezdu uslyšíme brnkání na ukulele, pokud patříme k movitější cestovce, dočkáme se i květin kolem krku. Zatímco květiny skutečně jsou místním zvukem, ukulele přinesli honáci z Portugalska v podobě malé kytary, ze které se brzy vyvinulo ukulele.


Celkem 132 ostrovů a atolů se natáhlo na vzdálenost 2 400 kilometrů, důležitých je ale pouze 8 ostrovů na jihovýchodním cípu souostroví. Pokud je vezmeme od severu k jihu, jsou to ostrovy Nihau, Kuai, Oahu, Molokai, Lanai, Kahoolawe, Maui a Hawaii. Všechny ostrovy jsou sopečného původu, a zatímco se tektonická planina pod Pacifikem zvolna pohybuje k severozápadu, horké místo štítové sopky zůstává stacionární, což vysvětluje, že aktivní sopky jsou pouze na nejjižnějším ostrově Hawaii. Jižně od něj pomaloučku vzniká nový ostrov Loihi, zatím skrytý hluboko pod hladinou.

Všudypřítomný kapitán Cook

Na Cooka nemůžeme zapomenout, neboť Havaj nejen objevil, ale také na ní zemřel. Cook měl to štěstí, že přijel na Havaj právě v době slavností úrody. Díky tomu jej domorodci považovali za nedotknutelného. Za nejlepší dar považovali domorodci obyčejný železný hřebík, za který byli ochotni vyměnit cokoliv. Když ale touha po hřebících došla tak daleko, že spálili Cookův člun jen proto, aby mohli z popela vybrat hřebíky, došla Cookovi trpělivost. V potyčce kapitána Cooka poprvé v životě štěstí opustilo a byl lehce raněn. Z toho domorodci usoudili, že nemůže když krvácí, být bohem, a vzali námořníky šturmem. Cookovo tělo se nikdy nenašlo a předpokládá se, že si ho domorodci podle svého tehdejšího chvalného zvyku uvařili k večeři. Místo, kde Cook zemřel, je označeno památníkem, o který se celkem nečekaně stará Austrálie.

Ráj komerčního turismu


Havaj je v očích turistů většinou opředená legendami a bývá považována za tropický ráj. Díky prudce narůstající komerčnosti to už bohužel platí jen částečně, místa s přívětivými plážemi jsou přeplněna gigantickými hotely a najít restauraci nabízející havajské jídlo bývá kus života těžkého. Nicméně díky překrásné přírodě a přívětivému počasí, kde pravidelné větry snižují tropické teploty, stojí rozhodně za návštěvu. Jednotlivé ostrovy se navíc od sebe výrazně odlišují, takže pokud si Havaj chceme skutečně prohlédnout, je radno zatnout do kasičky sekeru a dopřát si pobyt nejméně na čtyřech ostrovech. Auto je nutností, neboť vzdálenosti jsou větší, než se při pohledu na mapu může zdát.

Hawaii

Ostrov Hawaii, nazývaný celkem oprávněně Velký ostrov, protože je z celého souostroví největší, je geologicky nejmladší. Ostrov je tvořen obrovskými sopečnými masivy Mauna Loa, Mauna Kea a kráterem Halemaumau, kde podle pověsti sídlí bohyně sopek a ohně vůbec Pelé. Mauna Loa je největší a nejmasivnější hora na světě, dobrých 4 000 metrů nad hladinou moře a dalších 6 000 metrů pod hladinou moře. Mauna Kea má svoji špičku pokrytou sněhem od prosince do května, a přijedeme-li na Velký ostrov ve správnou chvíli, můžeme se po ránu u úpatí sopky vykoupat a odpoledne si nahoře zalyžovat. A tím se může pochlubit jen málo kdo. Nějaký extra požitek z lyžování to ale není, ve vysoké nadmořské výšce se dýchá jen s obtížemi.

Ráj sopek

Milovníci sopek si asi neodpustí expedici do Národního parku sopek. Cesta nejdříve opustí vegetaci tropického pralesa, banánovníky a cukrovou třtinu vystřídají pastviny a silnice začne stoupat. Brzy se objeví první pruhy popraskané lávy, z níž už začíná vyrůstat první vegetace jako upomínka toho, že tu jednou bude úrodná vulkanická půda. Potom se objeví měsíční krajina, to jak se silnice šplhá výš a výš k úpatí kráteru Halemaumau. Naštěstí se havajské sopky nepředvádějí žádnými ohňostroji, při kterých by létal sopečný popel do dálky mnoha kilometrů a vystačí si se solidními výlevy žhavé lávy, což je pro zvědavé turisty mnohem bezpečnější. Nedoporučuje se ale brát si s sebou kousek lávy na památku, bohyně Pelé to nerada vidí a trestá opovážlivce kletbou. Na místní poštovní úřad docházejí každoročně desítky zásilek, ve kterých pošetilci vrací ukradené kousky lávy.


Po silnici pojmenované nenápaditě Cesta kolem kráterů se prokličkujeme mezi krátery a lávovými poli dolů k oceánu. Najednou silnice končí, jak ji nedávno přeťal pruh lávy. Černá láva leží na silnici, na kraji z ní kouká akorát kousek patníku jako ulomený zub. Celkem je zde lávou pohřbeno celých 19 kilometrů silnice, v některých místech je vrstva lávy vysoká až 90 metrů. O kus dál padá horká láva do nepokojných vln Tichého oceánu. Nemůžeme to přímo vidět, ale oblaka bílé páry stoupající k nebi a milióny žhavých jisker rozsvěcujících stále temnější oblohu jasně signalizují, co se v dálce děje. Pokud si to chceme prohlédnout, máme dvě možnosti – zaplatit si helikoptéru nebo se vydat pěšky. To ale ochránci parku vidí velmi neradi a pár zdrápaných odvážlivců, kteří vypadali, jakoby prošli polem ostnatého drátu, jsem po podobné expedici viděl.

Kiluaea

Aktivní sopka Kilauea je považována za jednu z nejaktivnějších sopek na světě. Od roku 1983 vytéká láva nepřetržitě z kráteru Puu Oo na východě, cestou k moři strhává a ničí vše, s čím se setká. Jedna vesnička unikla zničení jen zázrakem, proud žhavé lávy se na poslední chvíli vydal trochu jiným směrem. Vesnice ale byla naprosto odříznuta od okolního světa, všude okolo byla jen pomalu chladnoucí láva. Zarputilí obyvatelé se ale nevzdali a odmítli evakuaci, celkem čtyři dlouhé roky žili v horkém obležení, než láva ochladla natolik, že se přes ní mohli první odvážlivci vydat do nejbližšího města. A i tak to byl heroický výkon, protože museli překonat téměř dvacet kilometrů po čerstvé lávě.

Mauna Kea

Na vrcholu je observatoř a můžeme se sem vypravit v relativní pohodě autem. Vrchol je ale ve výši 4 200 m, navíc posledních pár kilometrů silnice připomíná tankodrom, takže pokud po tom toužíme, bude lepší připlatit si v půjčovně za větší a hlavně silnější auto. Pokud někdo dokáže u observatoře popoběhnout nebo si dokonce zapálit, bude mít můj obdiv.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Prakticky okamžitě po příjezdu uslyšíme brnkání na ukulele, pokud patříme k movitější cestovce, dočkáme se i květin kolem krku. Zatímco květiny skutečně jsou místním zvukem, ukulele přinesli honáci z Portugalska v podobě malé kytary, ze které se brzy vyvinulo ukulele.


Celkem 132 ostrovů a atolů se natáhlo na vzdálenost 2 400 kilometrů, důležitých je ale pouze 8 ostrovů na jihovýchodním cípu souostroví. Pokud je vezmeme od severu k jihu, jsou to ostrovy Nihau, Kuai, Oahu, Molokai, Lanai, Kahoolawe, Maui a Hawaii. Všechny ostrovy jsou sopečného původu, a zatímco se tektonická planina pod Pacifikem zvolna pohybuje k severozápadu, horké místo štítové sopky zůstává stacionární, což vysvětluje, že aktivní sopky jsou pouze na nejjižnějším ostrově Hawaii. Jižně od něj pomaloučku vzniká nový ostrov Loihi, zatím skrytý hluboko pod hladinou.

Všudypřítomný kapitán Cook

Na Cooka nemůžeme zapomenout, neboť Havaj nejen objevil, ale také na ní zemřel. Cook měl to štěstí, že přijel na Havaj právě v době slavností úrody. Díky tomu jej domorodci považovali za nedotknutelného. Za nejlepší dar považovali domorodci obyčejný železný hřebík, za který byli ochotni vyměnit cokoliv. Když ale touha po hřebících došla tak daleko, že spálili Cookův člun jen proto, aby mohli z popela vybrat hřebíky, došla Cookovi trpělivost. V potyčce kapitána Cooka poprvé v životě štěstí opustilo a byl lehce raněn. Z toho domorodci usoudili, že nemůže když krvácí, být bohem, a vzali námořníky šturmem. Cookovo tělo se nikdy nenašlo a předpokládá se, že si ho domorodci podle svého tehdejšího chvalného zvyku uvařili k večeři. Místo, kde Cook zemřel, je označeno památníkem, o který se celkem nečekaně stará Austrálie.

Ráj komerčního turismu


Havaj je v očích turistů většinou opředená legendami a bývá považována za tropický ráj. Díky prudce narůstající komerčnosti to už bohužel platí jen částečně, místa s přívětivými plážemi jsou přeplněna gigantickými hotely a najít restauraci nabízející havajské jídlo bývá kus života těžkého. Nicméně díky překrásné přírodě a přívětivému počasí, kde pravidelné větry snižují tropické teploty, stojí rozhodně za návštěvu. Jednotlivé ostrovy se navíc od sebe výrazně odlišují, takže pokud si Havaj chceme skutečně prohlédnout, je radno zatnout do kasičky sekeru a dopřát si pobyt nejméně na čtyřech ostrovech. Auto je nutností, neboť vzdálenosti jsou větší, než se při pohledu na mapu může zdát.

Hawaii

Ostrov Hawaii, nazývaný celkem oprávněně Velký ostrov, protože je z celého souostroví největší, je geologicky nejmladší. Ostrov je tvořen obrovskými sopečnými masivy Mauna Loa, Mauna Kea a kráterem Halemaumau, kde podle pověsti sídlí bohyně sopek a ohně vůbec Pelé. Mauna Loa je největší a nejmasivnější hora na světě, dobrých 4 000 metrů nad hladinou moře a dalších 6 000 metrů pod hladinou moře. Mauna Kea má svoji špičku pokrytou sněhem od prosince do května, a přijedeme-li na Velký ostrov ve správnou chvíli, můžeme se po ránu u úpatí sopky vykoupat a odpoledne si nahoře zalyžovat. A tím se může pochlubit jen málo kdo. Nějaký extra požitek z lyžování to ale není, ve vysoké nadmořské výšce se dýchá jen s obtížemi.

Ráj sopek

Milovníci sopek si asi neodpustí expedici do Národního parku sopek. Cesta nejdříve opustí vegetaci tropického pralesa, banánovníky a cukrovou třtinu vystřídají pastviny a silnice začne stoupat. Brzy se objeví první pruhy popraskané lávy, z níž už začíná vyrůstat první vegetace jako upomínka toho, že tu jednou bude úrodná vulkanická půda. Potom se objeví měsíční krajina, to jak se silnice šplhá výš a výš k úpatí kráteru Halemaumau. Naštěstí se havajské sopky nepředvádějí žádnými ohňostroji, při kterých by létal sopečný popel do dálky mnoha kilometrů a vystačí si se solidními výlevy žhavé lávy, což je pro zvědavé turisty mnohem bezpečnější. Nedoporučuje se ale brát si s sebou kousek lávy na památku, bohyně Pelé to nerada vidí a trestá opovážlivce kletbou. Na místní poštovní úřad docházejí každoročně desítky zásilek, ve kterých pošetilci vrací ukradené kousky lávy.


Po silnici pojmenované nenápaditě Cesta kolem kráterů se prokličkujeme mezi krátery a lávovými poli dolů k oceánu. Najednou silnice končí, jak ji nedávno přeťal pruh lávy. Černá láva leží na silnici, na kraji z ní kouká akorát kousek patníku jako ulomený zub. Celkem je zde lávou pohřbeno celých 19 kilometrů silnice, v některých místech je vrstva lávy vysoká až 90 metrů. O kus dál padá horká láva do nepokojných vln Tichého oceánu. Nemůžeme to přímo vidět, ale oblaka bílé páry stoupající k nebi a milióny žhavých jisker rozsvěcujících stále temnější oblohu jasně signalizují, co se v dálce děje. Pokud si to chceme prohlédnout, máme dvě možnosti – zaplatit si helikoptéru nebo se vydat pěšky. To ale ochránci parku vidí velmi neradi a pár zdrápaných odvážlivců, kteří vypadali, jakoby prošli polem ostnatého drátu, jsem po podobné expedici viděl.

Kiluaea

Aktivní sopka Kilauea je považována za jednu z nejaktivnějších sopek na světě. Od roku 1983 vytéká láva nepřetržitě z kráteru Puu Oo na východě, cestou k moři strhává a ničí vše, s čím se setká. Jedna vesnička unikla zničení jen zázrakem, proud žhavé lávy se na poslední chvíli vydal trochu jiným směrem. Vesnice ale byla naprosto odříznuta od okolního světa, všude okolo byla jen pomalu chladnoucí láva. Zarputilí obyvatelé se ale nevzdali a odmítli evakuaci, celkem čtyři dlouhé roky žili v horkém obležení, než láva ochladla natolik, že se přes ní mohli první odvážlivci vydat do nejbližšího města. A i tak to byl heroický výkon, protože museli překonat téměř dvacet kilometrů po čerstvé lávě.

Mauna Kea

Na vrcholu je observatoř a můžeme se sem vypravit v relativní pohodě autem. Vrchol je ale ve výši 4 200 m, navíc posledních pár kilometrů silnice připomíná tankodrom, takže pokud po tom toužíme, bude lepší připlatit si v půjčovně za větší a hlavně silnější auto. Pokud někdo dokáže u observatoře popoběhnout nebo si dokonce zapálit, bude mít můj obdiv.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Víkend v Paříži

Paříž je jednou z nejkrásnějších evropských metropolí, každý
Pařížský bulvár má v sobě kus francouzské historie. Dějiny, které
hýbaly celou Evropou a politickým děním celého světa, nemohly zanechat
Paříž bez viditelných stop, které nám její slávu, velkolepost,
bohatství a moc monarchie připomínají dodnes.

Ernest Hemingway prý řekl: „Měl-li jsi to štěstí žít v Paříži jako mladý, zůstane to v tobě po zbytek života, ať půjdeš kamkoliv.“

Zřejmě na tom něco pravdy bude. Paříž je jednou z nejkrásnějších evropských metropolí, každý Pařížský bulvár má v sobě kus francouzské historie. Dějiny, které hýbaly celou Evropou a politickým děním celého světa, nemohly zanechat Paříž bez viditelných stop, které nám její slávu, velkolepost, bohatství a moc monarchie připomínají dodnes.


Louvre a obraz té, co se záhadně usmívá

V Paříži, podobně jako např. v Londýně, můžeme snadno naplánovat prohlídku valné části nejznámějších památek, třeba jen na jediný víkend, protože nejsou od sebe příliš vzdálené a tak nemusíme mít ani velké problémy s dopravou. Louvre, světoznámá obrazárna, muzeum celosvětového umění a domov rozsáhlých exhibicí a uměleckých sbírek nevyčíslitelné hodnoty, se dá jen těžko vynechat při prohlídce města. Mona Lisa je pravděpodobně největším lákadlem pro většinu návštěvníků, je však jen jedním z mnoha slavných, mistrovských děl, která jsou zde k vidění. Kromě obrazů jsou tu sbírky starožitností ze všech koutů světa, sochy, muzeum Napoleona a v blízké době se můžeme těšit na novou fotografickou výstavu na téma – Louvre v období války.

Vstupné do Louvru se pohybuje od 9 do12 Eur za osobu a v době turistické sezóny se připravte na dlouhodobé fronty, které nám ostatně znepříjemňují každou poznávací dovolenou. Louvre však rozhodně stojí i za trochu toho nepohodlí.

Středověký Notre Dame


Ke katedrále Notre Dame se dostaneme od Louvru jen tím, že přejdeme most přes řeku. Na tuto gotickou “krásku“ jsou Francouzi náležitě pyšní, jak je vidět už z jejího názvu – Notre Dame de Paris – Naše pařížská dáma. Jde o jednu z prvních a zároveň nejkrásnějších gotických duchovních staveb na světě. V roce 1160 byla srovnána se zemí stará původní katedrála, aby uvolnila místo mnohem impozantnější stavbě. V roce 1163 byl zaznamenán počátek stavebních prací, ale do dnešní podoby se zdi a věže katedrály dostaly až v roce 1345.

Během francouzské revoluce kolem roku 1790 hrozilo katedrále zničení, díky vandalismu povstalců. Mnoho vzácností z interiérů katedrály bylo zničeno nebo rozkradeno. Panna Marie byla na mnoha oltářích nahrazena revolucionářskou sochou svobody. Katedrála sloužila také jako skladiště potravin a zvony unikly jen o vlásek roztavení. V roce 1802 byla katedrála znovu vysvěcena a v roce 1804 tu byl korunován na císaře Napoleon I. a jeho žena Josefína. Další zajímavostí je vyjmutí a uschování oken katedrály za 2. světové války, aby unikly zničení při bombardování.


Eiffelova věž – symbol města

Právě sem určitě vedly vaše kroky nejdřív, pokud jste už Paříž navštívili. Mohly vás odradit nekonečné fronty návštěvníků, stojících pod věží a čekajících na výstup nahoru. Ale dojem, kterým “Eiffelovka“ působí, se jistě vryl do paměti každého z nás bez rozdílu.

Stojíte pod čtyřmi nosníky věže a díváte se do té spleti kovu, do té neproniknutelné dokonalosti, monumentu velikosti a majestátu a mísí se ve vás různé pocity, od uchvácení přes obdiv ke konstrukčním schopnostem člověka, možná až po nepatrnou stopu závisti.


Před výstupem na věž musíte projít kontrolou zavazadel z bezpečnostních důvodů. Pro výstup můžete použít tři výtahy, nebo schodiště, minimálně jeden výtah však bývá zavřený z důvodů bezpečnosti nebo opravy. Po schodech můžete dojít až do druhého patra, které se nachází ve výšce 115 m, pro dosažení vrcholu věže ve výšce 276 m, použijete výtah z druhého patra. Tady si můžete vychutnat nezapomenutelný výhled na celou Paříž, někdy v trochu nepříjemných větrných podmínkách. Pod věží, stejně jako na obou poschodích se nabízí velký výběr občerstvení a nápojů.

Vstupné pro dospělé je v rozmezí zhruba od 6.40 do 13 Eur, 13 Euro zaplatíte při použití výtahu do nejvyššího patra. Provozní doba bývá do 23 h, někdy až do půlnoci a v záři světel a speciálního nasvícení se vám naskytne úžasná podívaná.

Moulin Rouge v rytmu kankánu

Nejstarší kabaret Paříže, slavný pro svá velkolepá show, možná však ještě slavnější díky stejnojmennému muzikálu, romantickému příběhu o krásné kurtizáně, který nám ukazuje Paříž a Francii ve víru nočního života, ve světlech šantánů a v hříšné atmosféře typické pro její bulváry a avenue.

Moulin Rouge – “Růžový Mlýn“, je jen kousek od stanice metra Blanche a nachází se ve čtvrti tanečních klubů, nočních barů a erotických obchodů, za denního světla září ve své růžové barvě, v noci je nasvícen do červena a rej divoké zábavy pulsuje všude kolem něj. Taneční show v Moulin Rouge se cenově pohybuje kolem 140 Eur, v ceně je láhev šampaňského a těšit se můžete na slavný kankán v podání krásných, spoře oděných tanečnic, světoznámých Doriss Girls a jejich kostýmy zdobené peřím.


Palác a zahrady ve Versailles – triumf krále Slunce

Versailles je asi 20 km jihozápadně od Paříže a lehce se tam dostanete městskou dopravou. Nádherné sídlo Ludvíka XIV., který začal s jeho přeměnou k dnešnímu monumentu krásy a blahobytu ve věku pouhých 23 let. Veškerá umělecká síla francouzského národa byla poslána v té době do Versailles, aby přední malíři, sochaři, architekti a jiní umělci přispěli k velkoleposti tohoto díla, k potěše krále a nyní všech návštěvníků.

Samotné zahrady si vyžádají několik hodin k úplnému prozkoumání, každá fontána či sousoší si zaslouží svůj čas k ocenění dokonalosti a krásy. Svůj zážitek můžete obohatit projížďkou v kočáře taženým koňmi, nebo na loďce po Grand Canalu, kam vás dopraví výletní vlak.

Zámek se může chlubit takovými skvosty, jako je Zrcadlová síň s množstvím křišťálových lustrů. Z oken je nádherný výhled do zahrad a Ludvík XIV. tudy denně procházel do kaple. Tato místnost byla také svědkem mnoha politických převratných událostí, včetně podpisu smlouvy, jež formálně ukončila 1. světovou válku. Za zmínku stojí také luxusní a honosná ložnice krále, ložnice královny, kde se dalo přihlížet narození mnoha následníků trůnu. Sál, kde jsou na zdech vyobrazeny všechny významné bitvy a státní apartmány, které jsou rovněž zdobeny portréty Ludvíka XIV., XV. a XVI., Marie Antoinetty a Napoleona.

Sacré- Coeur – bílá bazilika

Románská katolická bazilika z pískovcových bloků, které ji proslavily svou jasně bílou barvou, stojí a přehlíží celou Paříž z Montmartru, odkud se nabízí krásný panoramatický výhled na město.


Turisté využívají toto místo k odpočinku, k posezení na širokém bílém schodišti, odkud se dívají na Paříž pod nimi. Bazilika byla dostavěna až kolem roku 1914 a otevřena až těsně po skončení 1. světové války.

K této památce se dostanete metrem do stanice Anvers a poté spletí malebných uliček s obchůdky se suvenýry. Někdy tu bývá jarmark. K bazilice pak dojdete buď pěšky, nebo můžete použít lanovku, pro kterou platí stejné jízdenky, jako na metro.

Champs Elysées a Vítězný oblouk


Vítězný oblouk (Arc de Triomphe), dal postavit Napoleon Bonaparte v letech 1806 – 1836, jako symbol své moci. Oslavuje Napoleonova vítězství a stojí na náměstí Charlese de Gaulla, na konci nejslavnějšího pařížského bulváru Champs Elysées, uprostřed frekventovaného kruhového objezdu. V noci je oblouk krásně nasvícen a za malý poplatek, asi 3 Euro, máte opět možnost krásného výhledu na noční Paříž v tisících světel, zářící hlavní třídu Champs Elysées a celé její okolí v nejmodernějším pojetí.

Ernest Hemingway prý řekl: „Měl-li jsi to štěstí žít v Paříži jako mladý, zůstane to v tobě po zbytek života, ať půjdeš kamkoliv.“

Zřejmě na tom něco pravdy bude. Paříž je jednou z nejkrásnějších evropských metropolí, každý Pařížský bulvár má v sobě kus francouzské historie. Dějiny, které hýbaly celou Evropou a politickým děním celého světa, nemohly zanechat Paříž bez viditelných stop, které nám její slávu, velkolepost, bohatství a moc monarchie připomínají dodnes.


Louvre a obraz té, co se záhadně usmívá

V Paříži, podobně jako např. v Londýně, můžeme snadno naplánovat prohlídku valné části nejznámějších památek, třeba jen na jediný víkend, protože nejsou od sebe příliš vzdálené a tak nemusíme mít ani velké problémy s dopravou. Louvre, světoznámá obrazárna, muzeum celosvětového umění a domov rozsáhlých exhibicí a uměleckých sbírek nevyčíslitelné hodnoty, se dá jen těžko vynechat při prohlídce města. Mona Lisa je pravděpodobně největším lákadlem pro většinu návštěvníků, je však jen jedním z mnoha slavných, mistrovských děl, která jsou zde k vidění. Kromě obrazů jsou tu sbírky starožitností ze všech koutů světa, sochy, muzeum Napoleona a v blízké době se můžeme těšit na novou fotografickou výstavu na téma – Louvre v období války.

Vstupné do Louvru se pohybuje od 9 do12 Eur za osobu a v době turistické sezóny se připravte na dlouhodobé fronty, které nám ostatně znepříjemňují každou poznávací dovolenou. Louvre však rozhodně stojí i za trochu toho nepohodlí.

Středověký Notre Dame


Ke katedrále Notre Dame se dostaneme od Louvru jen tím, že přejdeme most přes řeku. Na tuto gotickou “krásku“ jsou Francouzi náležitě pyšní, jak je vidět už z jejího názvu – Notre Dame de Paris – Naše pařížská dáma. Jde o jednu z prvních a zároveň nejkrásnějších gotických duchovních staveb na světě. V roce 1160 byla srovnána se zemí stará původní katedrála, aby uvolnila místo mnohem impozantnější stavbě. V roce 1163 byl zaznamenán počátek stavebních prací, ale do dnešní podoby se zdi a věže katedrály dostaly až v roce 1345.

Během francouzské revoluce kolem roku 1790 hrozilo katedrále zničení, díky vandalismu povstalců. Mnoho vzácností z interiérů katedrály bylo zničeno nebo rozkradeno. Panna Marie byla na mnoha oltářích nahrazena revolucionářskou sochou svobody. Katedrála sloužila také jako skladiště potravin a zvony unikly jen o vlásek roztavení. V roce 1802 byla katedrála znovu vysvěcena a v roce 1804 tu byl korunován na císaře Napoleon I. a jeho žena Josefína. Další zajímavostí je vyjmutí a uschování oken katedrály za 2. světové války, aby unikly zničení při bombardování.


Eiffelova věž – symbol města

Právě sem určitě vedly vaše kroky nejdřív, pokud jste už Paříž navštívili. Mohly vás odradit nekonečné fronty návštěvníků, stojících pod věží a čekajících na výstup nahoru. Ale dojem, kterým “Eiffelovka“ působí, se jistě vryl do paměti každého z nás bez rozdílu.

Stojíte pod čtyřmi nosníky věže a díváte se do té spleti kovu, do té neproniknutelné dokonalosti, monumentu velikosti a majestátu a mísí se ve vás různé pocity, od uchvácení přes obdiv ke konstrukčním schopnostem člověka, možná až po nepatrnou stopu závisti.


Před výstupem na věž musíte projít kontrolou zavazadel z bezpečnostních důvodů. Pro výstup můžete použít tři výtahy, nebo schodiště, minimálně jeden výtah však bývá zavřený z důvodů bezpečnosti nebo opravy. Po schodech můžete dojít až do druhého patra, které se nachází ve výšce 115 m, pro dosažení vrcholu věže ve výšce 276 m, použijete výtah z druhého patra. Tady si můžete vychutnat nezapomenutelný výhled na celou Paříž, někdy v trochu nepříjemných větrných podmínkách. Pod věží, stejně jako na obou poschodích se nabízí velký výběr občerstvení a nápojů.

Vstupné pro dospělé je v rozmezí zhruba od 6.40 do 13 Eur, 13 Euro zaplatíte při použití výtahu do nejvyššího patra. Provozní doba bývá do 23 h, někdy až do půlnoci a v záři světel a speciálního nasvícení se vám naskytne úžasná podívaná.

Moulin Rouge v rytmu kankánu

Nejstarší kabaret Paříže, slavný pro svá velkolepá show, možná však ještě slavnější díky stejnojmennému muzikálu, romantickému příběhu o krásné kurtizáně, který nám ukazuje Paříž a Francii ve víru nočního života, ve světlech šantánů a v hříšné atmosféře typické pro její bulváry a avenue.

Moulin Rouge – “Růžový Mlýn“, je jen kousek od stanice metra Blanche a nachází se ve čtvrti tanečních klubů, nočních barů a erotických obchodů, za denního světla září ve své růžové barvě, v noci je nasvícen do červena a rej divoké zábavy pulsuje všude kolem něj. Taneční show v Moulin Rouge se cenově pohybuje kolem 140 Eur, v ceně je láhev šampaňského a těšit se můžete na slavný kankán v podání krásných, spoře oděných tanečnic, světoznámých Doriss Girls a jejich kostýmy zdobené peřím.


Palác a zahrady ve Versailles – triumf krále Slunce

Versailles je asi 20 km jihozápadně od Paříže a lehce se tam dostanete městskou dopravou. Nádherné sídlo Ludvíka XIV., který začal s jeho přeměnou k dnešnímu monumentu krásy a blahobytu ve věku pouhých 23 let. Veškerá umělecká síla francouzského národa byla poslána v té době do Versailles, aby přední malíři, sochaři, architekti a jiní umělci přispěli k velkoleposti tohoto díla, k potěše krále a nyní všech návštěvníků.

Samotné zahrady si vyžádají několik hodin k úplnému prozkoumání, každá fontána či sousoší si zaslouží svůj čas k ocenění dokonalosti a krásy. Svůj zážitek můžete obohatit projížďkou v kočáře taženým koňmi, nebo na loďce po Grand Canalu, kam vás dopraví výletní vlak.

Zámek se může chlubit takovými skvosty, jako je Zrcadlová síň s množstvím křišťálových lustrů. Z oken je nádherný výhled do zahrad a Ludvík XIV. tudy denně procházel do kaple. Tato místnost byla také svědkem mnoha politických převratných událostí, včetně podpisu smlouvy, jež formálně ukončila 1. světovou válku. Za zmínku stojí také luxusní a honosná ložnice krále, ložnice královny, kde se dalo přihlížet narození mnoha následníků trůnu. Sál, kde jsou na zdech vyobrazeny všechny významné bitvy a státní apartmány, které jsou rovněž zdobeny portréty Ludvíka XIV., XV. a XVI., Marie Antoinetty a Napoleona.

Sacré- Coeur – bílá bazilika

Románská katolická bazilika z pískovcových bloků, které ji proslavily svou jasně bílou barvou, stojí a přehlíží celou Paříž z Montmartru, odkud se nabízí krásný panoramatický výhled na město.


Turisté využívají toto místo k odpočinku, k posezení na širokém bílém schodišti, odkud se dívají na Paříž pod nimi. Bazilika byla dostavěna až kolem roku 1914 a otevřena až těsně po skončení 1. světové války.

K této památce se dostanete metrem do stanice Anvers a poté spletí malebných uliček s obchůdky se suvenýry. Někdy tu bývá jarmark. K bazilice pak dojdete buď pěšky, nebo můžete použít lanovku, pro kterou platí stejné jízdenky, jako na metro.

Champs Elysées a Vítězný oblouk


Vítězný oblouk (Arc de Triomphe), dal postavit Napoleon Bonaparte v letech 1806 – 1836, jako symbol své moci. Oslavuje Napoleonova vítězství a stojí na náměstí Charlese de Gaulla, na konci nejslavnějšího pařížského bulváru Champs Elysées, uprostřed frekventovaného kruhového objezdu. V noci je oblouk krásně nasvícen a za malý poplatek, asi 3 Euro, máte opět možnost krásného výhledu na noční Paříž v tisících světel, zářící hlavní třídu Champs Elysées a celé její okolí v nejmodernějším pojetí.