Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada
kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě
mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města
Vranova nad Dyjí.
Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města Vranova nad Dyjí. V této lokalitě si přijde na své nejen ten, kdo míří za kulturou. Pro milovníky přírody se nabízí poznávání Národního parku Podyjí, sportovci mohou využít místních cyklostezek nebo různých tras pro své procházky a ti z vás kteří jsou romantické povahy, mohou vyjet na prohlídku krajiny lodí. Jestli chcete třeba jenom lenošit a užívat si moravského Jadranu, jak je Vranovská přehrada často přezdívána, nic vám v tom nebude bránit.
Za skvosty jižní Moravy
Do Vranova nad Dyjí je možné vyrazit na jednodenní výlet, třeba za poznáním místního zámku. Z Brna trvá cesta něco málo přes hodinu a to především díky rychlostní silnici vedoucí směrem k Pohořelicím.
Ideální je vyrazit do těchto míst trávit vícedenní dovolenou. V okolí Vranova nad Dyjí se nachází několik kempů, či ubytovacích jednotek, které je možné využít. Například kemp Pláž, nacházející se u samotné Vranovské přehrady nabízí místa jak pro stany, tak karavany. Okolí je zde ideální k procházkám. Přímo v kempu obchůdky, restaurace a vodní atrakce. Jestli se chystáte trávit akční dovolenou, tak právě tady se můžete vyřádit na vodní trampolíně, skluzavce, zahrát si vodní fotbálek nebo vyzkoušet zorbing na vodě. Tato oblast se vyznačuje, jako jedna z nejteplejších v ČR. Určitě doporučuji milovníkům relaxování na sluníčku. Během letní sezóny probíhá v kempu řada akcí, tzv. Vranovské kulturní léto. V termínu od 29.7. – 30.7. 2011 bude probíhat například již třetí ročník Miss pláž. Na návštěvníky čeká nejen samotná soutěž miss, ale i bohatý doprovodný program, jak pro dospělé, tak pro děti.
Zámek Vranov nad Dyjí
Jen pár minut cesty autem z kempu přijedete do samotného Vranova nad Dyjí, kde se na kopci tyčí nádherný zámek v barokním stylu. Autem se nedá dojet až nahoru k zámku, ale parkuje se dole pod kopcem. Dál už každý musí šlapat po svých
. Na zámku lze podniknout několik prohlídkových okruhů – kaple, zámecké zahrady a interiér zámku. Který okruh si k prohlídce zvolíte je jen na vás. Interiér zámku si lze prohlédnout během přibližně hodinové prohlídky. Vstupné pro dospělou osobu činí 120 Kč. Pokud jste student, určitě si sebou vezměte ISIC kartu, nebo jiné potvrzení o studiu, prohlídka vás tak vyjde levněji o čtyřicet korun. Zvýhodněné jsou zde i rodinné vstupy nebo vstup pro seniory a děti. Otevřeno je během letních prázdnin od 9 do 18 hod. Jedna z hlavních dominant zámku je především místní keramika tzv. kamenina, jejíž ukázky zdobí interiér zámku.
Hrad Bítov
V oblasti Podyjí si vaši pozornost zaslouží také hrad Bítov. Z Vranova nad Dyjí se zde autem dostanete za dvacet minut. Ani v Bítově nebude problém najít ubytování, ať už v některém z místních hotelů, penzionů nebo třeba místním kempu Bítov Horka nabízející až 150 míst ke stanování.
Stejně jako k zámku Vranov, tak ani tady se nedostanete až přímo k hradu autem. Auto je nutné nechat odstavené na parkovišti a dojít k hradu vzdálenému zhruba půl kilometru pěšky. Cesta vede příjemnou lesní cestou. Další možností je doplavit se k hradu lodí. Zastavuje hned v blízkosti hradu, takže vám tato varianta může ušetřit vaše kroky. Hrad nabízí také hned několik různých okruhů prohlídek. Vstupné se pohybuje přibližně ve stejné cenové relaci jako u zámku. Uvnitř se nachází sbírky různých zvířat a to i exotických – vycpaná lvice, poník a bohaté zastoupení různých druhů ptáků. Každého milovníka nejvěrnějšího přítele člověka určitě zaujme početná sbírka vycpaných psů několika různých plemen.
V okolí se najde spousta míst, která stojí zato poznat. Hranice s Rakouskem jsou, co by kamen dohodil, je tedy možné vydat se i na návštěvu našich sousedů, nebo se jen tak toulat okolím.
Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města Vranova nad Dyjí. V této lokalitě si přijde na své nejen ten, kdo míří za kulturou. Pro milovníky přírody se nabízí poznávání Národního parku Podyjí, sportovci mohou využít místních cyklostezek nebo různých tras pro své procházky a ti z vás kteří jsou romantické povahy, mohou vyjet na prohlídku krajiny lodí. Jestli chcete třeba jenom lenošit a užívat si moravského Jadranu, jak je Vranovská přehrada často přezdívána, nic vám v tom nebude bránit.
Za skvosty jižní Moravy
Do Vranova nad Dyjí je možné vyrazit na jednodenní výlet, třeba za poznáním místního zámku. Z Brna trvá cesta něco málo přes hodinu a to především díky rychlostní silnici vedoucí směrem k Pohořelicím.
Ideální je vyrazit do těchto míst trávit vícedenní dovolenou. V okolí Vranova nad Dyjí se nachází několik kempů, či ubytovacích jednotek, které je možné využít. Například kemp Pláž, nacházející se u samotné Vranovské přehrady nabízí místa jak pro stany, tak karavany. Okolí je zde ideální k procházkám. Přímo v kempu obchůdky, restaurace a vodní atrakce. Jestli se chystáte trávit akční dovolenou, tak právě tady se můžete vyřádit na vodní trampolíně, skluzavce, zahrát si vodní fotbálek nebo vyzkoušet zorbing na vodě. Tato oblast se vyznačuje, jako jedna z nejteplejších v ČR. Určitě doporučuji milovníkům relaxování na sluníčku. Během letní sezóny probíhá v kempu řada akcí, tzv. Vranovské kulturní léto. V termínu od 29.7. – 30.7. 2011 bude probíhat například již třetí ročník Miss pláž. Na návštěvníky čeká nejen samotná soutěž miss, ale i bohatý doprovodný program, jak pro dospělé, tak pro děti.
Zámek Vranov nad Dyjí
Jen pár minut cesty autem z kempu přijedete do samotného Vranova nad Dyjí, kde se na kopci tyčí nádherný zámek v barokním stylu. Autem se nedá dojet až nahoru k zámku, ale parkuje se dole pod kopcem. Dál už každý musí šlapat po svých
. Na zámku lze podniknout několik prohlídkových okruhů – kaple, zámecké zahrady a interiér zámku. Který okruh si k prohlídce zvolíte je jen na vás. Interiér zámku si lze prohlédnout během přibližně hodinové prohlídky. Vstupné pro dospělou osobu činí 120 Kč. Pokud jste student, určitě si sebou vezměte ISIC kartu, nebo jiné potvrzení o studiu, prohlídka vás tak vyjde levněji o čtyřicet korun. Zvýhodněné jsou zde i rodinné vstupy nebo vstup pro seniory a děti. Otevřeno je během letních prázdnin od 9 do 18 hod. Jedna z hlavních dominant zámku je především místní keramika tzv. kamenina, jejíž ukázky zdobí interiér zámku.
Hrad Bítov
V oblasti Podyjí si vaši pozornost zaslouží také hrad Bítov. Z Vranova nad Dyjí se zde autem dostanete za dvacet minut. Ani v Bítově nebude problém najít ubytování, ať už v některém z místních hotelů, penzionů nebo třeba místním kempu Bítov Horka nabízející až 150 míst ke stanování.
Stejně jako k zámku Vranov, tak ani tady se nedostanete až přímo k hradu autem. Auto je nutné nechat odstavené na parkovišti a dojít k hradu vzdálenému zhruba půl kilometru pěšky. Cesta vede příjemnou lesní cestou. Další možností je doplavit se k hradu lodí. Zastavuje hned v blízkosti hradu, takže vám tato varianta může ušetřit vaše kroky. Hrad nabízí také hned několik různých okruhů prohlídek. Vstupné se pohybuje přibližně ve stejné cenové relaci jako u zámku. Uvnitř se nachází sbírky různých zvířat a to i exotických – vycpaná lvice, poník a bohaté zastoupení různých druhů ptáků. Každého milovníka nejvěrnějšího přítele člověka určitě zaujme početná sbírka vycpaných psů několika různých plemen.
V okolí se najde spousta míst, která stojí zato poznat. Hranice s Rakouskem jsou, co by kamen dohodil, je tedy možné vydat se i na návštěvu našich sousedů, nebo se jen tak toulat okolím.
V Čechách se vžil pojem Alpenverein jako synonymum pro výhodné
celoroční pojištění všech outdoorových aktivit. Členství
v Alpenverein přináší kromě pojištění i další výhody: až
50% slevy na ubytování na horských chatách v celém alpském sektoru,
možnost účastnit kurzů se zaměřením na výuku horských sportů.
Rakouský horský svaz – Österreichischer Alpenverein (ve zkratce OeAV) sdružuje už téměř 150 let, od roku 1862, všechny zájemce a milovníky hor, horské přírody a všechny aktivně i sportovně založené nadšence i rodiny. K jeho hlavní činnosti patří také starost o horké chaty, chodníky, zajištěné cesty a další lezeckou i turistickou infrastrukturu v Alpách.
Jako „advokát Alp“ se Alpenverein stará o rozšiřování ekologického povědomí mezi návštěvníky hor, mnozí členové se aktivně podílí na projektech a práci v terénu, obnově a ochraně porostů apod. Díky všem těmto aktivitám je Alpenverein důležitým partnerem národních parků a dalších chráněných území.
V Čechách se vžil pojem Alpenverein jako synonymum pro výhodné celoroční pojištění všech outdoorových aktivit. Zaplacením členství (na kalendářní rok) lze získat poměrně unikátní pojištění, které pokrývá všechny druhy pohybových a sportovních aktivit, od lezení přes zajištěné cesty po jízdu na horském kole nebo lyžování (i mimo značené tratě) a to nejen v Alpách, ale celosvětově. Často tak nejen mladí využívají Alpenverein jako náhradu klasického komerčního cestovního pojištění, které je navíc platné po celý rok. Navíc tato pojistka pokrývá nejen léčebné výlohy v zahraničí, ale také záchranné a pátrací akce, vrtulník, vyprošťování a na území Evropy také pojištění zákonné odpovědnosti a právních výloh. Takovýto druh pojištění vám prakticky žádná komerční pojišťovna nebo sportovní svaz na světě nabídnout nemůže.
Členství v Alpenverein ale přináší kromě pojištění i další výhody – často využívanou jsou například až 50% slevy na ubytování na horských chatách v celém alpském sektoru, možnost účastnit se školení a kurzů se zaměřením na výuku horských sportů nebo slev u partnerů Alpenvereinu nejen v Rakousku, ale i v České republice. (jen namátkou Hudy sport, Rock-point, největší lezecká stěna v Rakousku ve Vídni atd).
Sečteno a podtrženo se každému, kdo tráví svůj život aktivně, cestuje, sportuje nebo chodí po horách, Alpenverein vyplatí. Členství vám rychle a za výhodných podmínek může zprostředkovat např. V-Tour/Alpský klub Brno, stačí vyplnit přihlášku na www.oeav.cz.
A pozor – akce pro všechny stávající členy: doporučte člena nového a získáte mapu z edice Alpenverein dle vlastního výběru zdarma!
Rakouský horský svaz – Österreichischer Alpenverein (ve zkratce OeAV) sdružuje už téměř 150 let, od roku 1862, všechny zájemce a milovníky hor, horské přírody a všechny aktivně i sportovně založené nadšence i rodiny. K jeho hlavní činnosti patří také starost o horké chaty, chodníky, zajištěné cesty a další lezeckou i turistickou infrastrukturu v Alpách.
Jako „advokát Alp“ se Alpenverein stará o rozšiřování ekologického povědomí mezi návštěvníky hor, mnozí členové se aktivně podílí na projektech a práci v terénu, obnově a ochraně porostů apod. Díky všem těmto aktivitám je Alpenverein důležitým partnerem národních parků a dalších chráněných území.
V Čechách se vžil pojem Alpenverein jako synonymum pro výhodné celoroční pojištění všech outdoorových aktivit. Zaplacením členství (na kalendářní rok) lze získat poměrně unikátní pojištění, které pokrývá všechny druhy pohybových a sportovních aktivit, od lezení přes zajištěné cesty po jízdu na horském kole nebo lyžování (i mimo značené tratě) a to nejen v Alpách, ale celosvětově. Často tak nejen mladí využívají Alpenverein jako náhradu klasického komerčního cestovního pojištění, které je navíc platné po celý rok. Navíc tato pojistka pokrývá nejen léčebné výlohy v zahraničí, ale také záchranné a pátrací akce, vrtulník, vyprošťování a na území Evropy také pojištění zákonné odpovědnosti a právních výloh. Takovýto druh pojištění vám prakticky žádná komerční pojišťovna nebo sportovní svaz na světě nabídnout nemůže.
Členství v Alpenverein ale přináší kromě pojištění i další výhody – často využívanou jsou například až 50% slevy na ubytování na horských chatách v celém alpském sektoru, možnost účastnit se školení a kurzů se zaměřením na výuku horských sportů nebo slev u partnerů Alpenvereinu nejen v Rakousku, ale i v České republice. (jen namátkou Hudy sport, Rock-point, největší lezecká stěna v Rakousku ve Vídni atd).
Sečteno a podtrženo se každému, kdo tráví svůj život aktivně, cestuje, sportuje nebo chodí po horách, Alpenverein vyplatí. Členství vám rychle a za výhodných podmínek může zprostředkovat např. V-Tour/Alpský klub Brno, stačí vyplnit přihlášku na www.oeav.cz.
A pozor – akce pro všechny stávající členy: doporučte člena nového a získáte mapu z edice Alpenverein dle vlastního výběru zdarma!
Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme
na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček
rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi,
kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun.
Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi, kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun. Letíme nad jedinečnou přírodní lokalitou jižní Floridy, široce rozlehlými prastarými mokřady, bažinami, ostrůvky a cypřišovými lesy plnými divoké zvěře a vzácného ptactva. A právě tam, do specifického národního parku Everglades, který je jedním z nejvýznamnějších mokřadů na světě, jsme po příletu do Miami, vzdálené od této bažinaté přírodní rezervace něco kolem 150 km, zamířili.
Tato nesmírně zajímavá subtropická oblast jižní Floridy, kterou tvoří jen voda a 10 000 ostrůvků s rozmanitou florou a faunou, začíná u Orlanda řekou Kissimmee. Ta se vlévá do velkého mělkého jezera Okeechobee ve střední části Floridy a končí na jihu u Atlantického oceánu na Florida Bay. Zdejší přírodní rezervace je unikátní tím, že ji tvoří jediná nekonečně rozlehlá travnatá řeka. Její rozměry jsou skutečně fascinující, hloubka je sotva 15 cm, však její šíře dosahuje 80 km. A kam oko dohlédne, všude pod vodou vlají a vlní se dlouhé zelené vlasy místní trávy, která dala řece jméno. V jazyce indiánských domorodých obyvatel Seminole „Pa-hay-Okee“ – „Travnatá voda“ nebo-li „Řeka trávy“. Pověstný je pomalý pohyb této mělké řeky, známý jako „sheetflow“, který tak dává možnost vzniknout mokřadům a bažinám. Voda v řece ucestuje kolem 0,8 km za den. Při její délce 200 km trvá tedy několik měsíců i let nežli dosáhne svého cíle – jižního cípu Slunečného státu, Florida Bay. Na posledních 160 m svého toku pokrývá řeka střední část Floridy, sníženou pod hladinou moře. Tato specifická konfigurace je pozůstatkem doby ledové. Celá lokalita Národního parku je svou biologickou podstatou skutečně mimořádná, a to nejen výskytem vzácných a ohrožených druhů. V roce 1979 byla vyhlášena památkou UNESCO.
Bažinaté mokřady Everglades představují systém vzájemně na sobě závislých ekosystémů, cypřišových bažin, mangrovových lesů u ústí řek, tisíce ostrůvků s tropickými stromy, vzácného mahagonu, borovic, palem, leknínů, kapradin. U jezera Okeechobee na střední Floridě, kde se mísí jeho sladké vody se slanou vodou Mexického a Floridského zálivu, se nachází největší mangrovová oblast v Severní Americe hned se třemi druhy „kráčejících stromů“- mangrovníků – červeným, černým a bílým. Mangrovník červený, jehož kořeny barví vodu do hněda díky taninu v jeho listech, se vyskytuje především podél mořského pobřeží a březích četných kanálů. Dva další druhy, mangrovník černý a bílý, rostou v hlubokých lagunách a zátokách brakických vod, blíže vnitrozemí, a slaná voda k nim dosahuje jen za vysokého přílivu. Bizarní kořeny, které poskytují ochranu mnoha živočišným druhům, pomáhají stromům udržovat stabilitu na pobřeží tak, že mohou odolávat prudkým tropickým dešťům a větru v období hurikánů. Mnohdy jsou stromy zaplavovány až po svou korunu.
Z této jižní oblasti Floridy pochází též hlavní dřevina těchto bažinných lesů (big cypress swamp) – dlouhověký cypřiš holý, známý též jako tisovec dvouřadý, pocházející ze stejné rodiny jako sekvoj. Dorůstá až 40m výše, dožívá se 500–1000 let a je schopen života ve stojaté vodě. Jeho tisíceré vzdušné, z bažin vystupující kůlové kořeny – pneumatofory, kterými vyrovnává nedostatek kyslíku, mají skutečně mystický vzhled. Větve a kmeny hostí četné epifytické rostliny, převážne tillandsie. Další tropické druhy stromů zde mnohočetně zastupuje mahagonovník, palma gumbo-limbo, divoký citron a divoký gumovník, březule balzámová, dub viržinský, červený javor, břestovec, magnólie, fíkovník, platan, jilm a borovice. Na rozptýlení semen těchto stromů a dalších místních rostlin se mnohdy podílí zvláštní faktor – silný vítr pocházející z tropických bouří a hurikánů, které navštěvují tuto oblast poměrně často. Tropické bouře jednou za rok, hurikán přibližně jednou za deset let. Naposledy zde řádil hurikán Andrew v roce 1992.
Diversita živočišných druhů v národním parku Everglades je překvapivě vysoká. Žije zde kolem 326 druhů ptactva, převážně ptáků vodních a brodivých, též mnoho druhů plazů, ryb a obojživelníků. Z vodního ptactva zde nacházejí útočiště především anhingy, kormoráni, kachny, kolpíci, volavky, slípky, ibisové, plameňáci růžoví, čápi, pelikán bílý a hnědý. Vody Řeky trávy jsou též domovem aligátora severoamerického, krokodýla kubánského a kapustňáka širokonosého. Z malých šelem zde žijí lišky a mývalové lesní, z větších jezevec, vydra, puma, rys, medvěd černý a medvěd baribal, ze spárkaté zvěře pak jelenec běloocasý. Migrující ptactvo využívá tento Národní park k přezimování a k odpočinku při mezipřistání. Též obtížného hmyzu, jako například komárů, jsou v určitých oblastech a v určitém období roku skutečná mračna.
Bažinaté mokřady jsou osídleny též lidským národem, hrdým indiánským kmenem Seminole („Svobodný muž“ v jazyce Seminoles), který zde, v divočině na samém jižním cípu Floridy, našel útočiště po válce jak se španělskými tak s americkými dobyvateli. Je to národ nezávislý, velice houževnatý a v otázce přežití silný. Žije rytmem řeky a jeho umění žít v souladu s tamní specifitou přírody je obdivuhodné. Indiánské vesnice jsou velice půvabné, vypadají díky doškovým střechám vystupujícím z prérijních travin jako obydlí pohádkových bytostí. Některé domy jsou postaveny na kůlech. Kostru srubu tvoří cypřišové dřevo, došky jsou tkány z palmového listí, révy a tenkých lanových provazců. Dům má „přírodní chlazení“, neboť je beze stěn a zdí, s ohništěm uprostřed.
Ženy i muži kmene Seminoles si potrpí na velice dekorativní pestré ošacení, plné nápaditých barevných vzorů, především vodorovných pruhů, kabátce, haleny a suknice, zdobné košile, klobouky a čepice zdobené kůží, korálky, ptačím peřím. Specialitou místních žen je záliba v náhrdelnících ze skleněných korálků o velikosti hrášku. Tvoří jim na krku obrovský límec, sahající od ramen ke krku a je až několik kilogramů těžký. Jsou na něj právem hrdé. Neodkládají ho ani při práci, krmení prasat, vaření nad ohněm apod. Pouze na noc je odložen do připraveného koše. Traduje zde pověst, že dítě při narození dostane jeden pramen korálků a další prameny pak každý rok při svých narozeninách. Ve středním věku se sled obrací a do hrobu jde opět s první šňůrou korálků, které dostal při narození. Staly se však, díky tomuto okrasnému závaží, i smutné případy utonutí. Převrácená kanoe a tíha náhrdelníku byla pak kráskám smutným osudem. Ženy kmene Seminoles se proslavily též celosvětově obdivovanou výtvarnou textilní technikou, unikátní mozaikou „Taweekaache“ známou jako patchwork. Tato umělecká práce se stala přední součástí jejich příjmů stejně tak jako tkaní půvabných košů rozličných kreací z divoké trávy „Sweetgrass“. Spolu s rybolovem, řezbářstvím a výrobou panenek z palmového vlákna a bavlny v indiánských tradičních oděvech a účesech, v neposlední řadě pak pěstováním cukrové třtiny, citrusových hájů a dobytka, jsou tyto činnosti převážně zdrojem současné obživy indiánů žijících na Řece trávy.
Národní park Everglades je protkán nesčetným množstvím stezek a přírodních trailů a celou oblast lze tedy poměrně dobře prozkoumat. Náš los padl, mimo jiné, i na stezku Anhinga Trail, která vede přímo skrz mokřady díky dřevěným chodníkům a pozorovacím plošinám na pilotech, přímo nad rozsáhlou vodní hladinou. Během celého našeho putování kolem nás nebojácně poskakovaly zvědavé, antracitově černé vrány americké. V temných jezírkách, obklopených hustou křovinatou vegetací, bylo možno při troše štěstí spatřit z vody vykukující či na břehu se vyhřívající aligátory, vodní želvy, kormorány, žáby a černé dlouhokrké anhingy, vystavující svá roztažená křídla teplu slunečních paprsků. V jedné z mangrovových tůní zaznělo hlasité štěkavé kňučení aligátořího miminka. A skutečně, opatrné tichounké přiblížení a odměnou je mrňavá hlavička vykukující z vody a volající svou matku. Mládě bylo dlouhé asi 15 cm a jeho plachost nesmírná, stačil malinký pohyb mé hlavy a mládě střelhbitě zmizelo v hnědých vodách mangrovových kořenů.
Na stezku Anhinga Trail navazuje trasa Gumbo Limbo, která vede tropickým pralesem, hustou džunglí, kde jsme okouzleně sledovali třepotavé lety barevných tropických motýlů, velké špičaté ulity bílých šneků přilepených na kůře stromů, ve větvích stromů pak zelené růžice bromelií, vlající listy kapradin, orchidejí a roztodivně pokroucených lian. Pralesní zemina příjemně kořenně voněla tlejícím listím a vzdušnou vlhkostí. Se zájmem jsme na stezce sledovali počínání ještěrky vzorované pravidelnými geometrickými vzory, anolise šedého. Místními lidmi je tento druh plazu nazýván „nepravý chameleon“. Anolis je schopen částečně měnit barvu. Nafukováním červeného vaku pod krkem se nás a naši optiku snažil zastrašit velmi statečně.
Na zpáteční cestě jsme ještě zastavili u malebného jezírka, které nese název nám příjemně domácky znějící – „Mrazek Pond“. V pozdním večeru, během mocné tropické bouře a lijavce, pak zbývalo již jen posmutnělé rozloučení s jedinečnou lokalitou a půvabem této „Země klidu a tiché krásy“ a cesta zpět do horkého hlučného Miami.
Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi, kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun. Letíme nad jedinečnou přírodní lokalitou jižní Floridy, široce rozlehlými prastarými mokřady, bažinami, ostrůvky a cypřišovými lesy plnými divoké zvěře a vzácného ptactva. A právě tam, do specifického národního parku Everglades, který je jedním z nejvýznamnějších mokřadů na světě, jsme po příletu do Miami, vzdálené od této bažinaté přírodní rezervace něco kolem 150 km, zamířili.
Tato nesmírně zajímavá subtropická oblast jižní Floridy, kterou tvoří jen voda a 10 000 ostrůvků s rozmanitou florou a faunou, začíná u Orlanda řekou Kissimmee. Ta se vlévá do velkého mělkého jezera Okeechobee ve střední části Floridy a končí na jihu u Atlantického oceánu na Florida Bay. Zdejší přírodní rezervace je unikátní tím, že ji tvoří jediná nekonečně rozlehlá travnatá řeka. Její rozměry jsou skutečně fascinující, hloubka je sotva 15 cm, však její šíře dosahuje 80 km. A kam oko dohlédne, všude pod vodou vlají a vlní se dlouhé zelené vlasy místní trávy, která dala řece jméno. V jazyce indiánských domorodých obyvatel Seminole „Pa-hay-Okee“ – „Travnatá voda“ nebo-li „Řeka trávy“. Pověstný je pomalý pohyb této mělké řeky, známý jako „sheetflow“, který tak dává možnost vzniknout mokřadům a bažinám. Voda v řece ucestuje kolem 0,8 km za den. Při její délce 200 km trvá tedy několik měsíců i let nežli dosáhne svého cíle – jižního cípu Slunečného státu, Florida Bay. Na posledních 160 m svého toku pokrývá řeka střední část Floridy, sníženou pod hladinou moře. Tato specifická konfigurace je pozůstatkem doby ledové. Celá lokalita Národního parku je svou biologickou podstatou skutečně mimořádná, a to nejen výskytem vzácných a ohrožených druhů. V roce 1979 byla vyhlášena památkou UNESCO.
Bažinaté mokřady Everglades představují systém vzájemně na sobě závislých ekosystémů, cypřišových bažin, mangrovových lesů u ústí řek, tisíce ostrůvků s tropickými stromy, vzácného mahagonu, borovic, palem, leknínů, kapradin. U jezera Okeechobee na střední Floridě, kde se mísí jeho sladké vody se slanou vodou Mexického a Floridského zálivu, se nachází největší mangrovová oblast v Severní Americe hned se třemi druhy „kráčejících stromů“- mangrovníků – červeným, černým a bílým. Mangrovník červený, jehož kořeny barví vodu do hněda díky taninu v jeho listech, se vyskytuje především podél mořského pobřeží a březích četných kanálů. Dva další druhy, mangrovník černý a bílý, rostou v hlubokých lagunách a zátokách brakických vod, blíže vnitrozemí, a slaná voda k nim dosahuje jen za vysokého přílivu. Bizarní kořeny, které poskytují ochranu mnoha živočišným druhům, pomáhají stromům udržovat stabilitu na pobřeží tak, že mohou odolávat prudkým tropickým dešťům a větru v období hurikánů. Mnohdy jsou stromy zaplavovány až po svou korunu.
Z této jižní oblasti Floridy pochází též hlavní dřevina těchto bažinných lesů (big cypress swamp) – dlouhověký cypřiš holý, známý též jako tisovec dvouřadý, pocházející ze stejné rodiny jako sekvoj. Dorůstá až 40m výše, dožívá se 500–1000 let a je schopen života ve stojaté vodě. Jeho tisíceré vzdušné, z bažin vystupující kůlové kořeny – pneumatofory, kterými vyrovnává nedostatek kyslíku, mají skutečně mystický vzhled. Větve a kmeny hostí četné epifytické rostliny, převážne tillandsie. Další tropické druhy stromů zde mnohočetně zastupuje mahagonovník, palma gumbo-limbo, divoký citron a divoký gumovník, březule balzámová, dub viržinský, červený javor, břestovec, magnólie, fíkovník, platan, jilm a borovice. Na rozptýlení semen těchto stromů a dalších místních rostlin se mnohdy podílí zvláštní faktor – silný vítr pocházející z tropických bouří a hurikánů, které navštěvují tuto oblast poměrně často. Tropické bouře jednou za rok, hurikán přibližně jednou za deset let. Naposledy zde řádil hurikán Andrew v roce 1992.
Diversita živočišných druhů v národním parku Everglades je překvapivě vysoká. Žije zde kolem 326 druhů ptactva, převážně ptáků vodních a brodivých, též mnoho druhů plazů, ryb a obojživelníků. Z vodního ptactva zde nacházejí útočiště především anhingy, kormoráni, kachny, kolpíci, volavky, slípky, ibisové, plameňáci růžoví, čápi, pelikán bílý a hnědý. Vody Řeky trávy jsou též domovem aligátora severoamerického, krokodýla kubánského a kapustňáka širokonosého. Z malých šelem zde žijí lišky a mývalové lesní, z větších jezevec, vydra, puma, rys, medvěd černý a medvěd baribal, ze spárkaté zvěře pak jelenec běloocasý. Migrující ptactvo využívá tento Národní park k přezimování a k odpočinku při mezipřistání. Též obtížného hmyzu, jako například komárů, jsou v určitých oblastech a v určitém období roku skutečná mračna.
Bažinaté mokřady jsou osídleny též lidským národem, hrdým indiánským kmenem Seminole („Svobodný muž“ v jazyce Seminoles), který zde, v divočině na samém jižním cípu Floridy, našel útočiště po válce jak se španělskými tak s americkými dobyvateli. Je to národ nezávislý, velice houževnatý a v otázce přežití silný. Žije rytmem řeky a jeho umění žít v souladu s tamní specifitou přírody je obdivuhodné. Indiánské vesnice jsou velice půvabné, vypadají díky doškovým střechám vystupujícím z prérijních travin jako obydlí pohádkových bytostí. Některé domy jsou postaveny na kůlech. Kostru srubu tvoří cypřišové dřevo, došky jsou tkány z palmového listí, révy a tenkých lanových provazců. Dům má „přírodní chlazení“, neboť je beze stěn a zdí, s ohništěm uprostřed.
Ženy i muži kmene Seminoles si potrpí na velice dekorativní pestré ošacení, plné nápaditých barevných vzorů, především vodorovných pruhů, kabátce, haleny a suknice, zdobné košile, klobouky a čepice zdobené kůží, korálky, ptačím peřím. Specialitou místních žen je záliba v náhrdelnících ze skleněných korálků o velikosti hrášku. Tvoří jim na krku obrovský límec, sahající od ramen ke krku a je až několik kilogramů těžký. Jsou na něj právem hrdé. Neodkládají ho ani při práci, krmení prasat, vaření nad ohněm apod. Pouze na noc je odložen do připraveného koše. Traduje zde pověst, že dítě při narození dostane jeden pramen korálků a další prameny pak každý rok při svých narozeninách. Ve středním věku se sled obrací a do hrobu jde opět s první šňůrou korálků, které dostal při narození. Staly se však, díky tomuto okrasnému závaží, i smutné případy utonutí. Převrácená kanoe a tíha náhrdelníku byla pak kráskám smutným osudem. Ženy kmene Seminoles se proslavily též celosvětově obdivovanou výtvarnou textilní technikou, unikátní mozaikou „Taweekaache“ známou jako patchwork. Tato umělecká práce se stala přední součástí jejich příjmů stejně tak jako tkaní půvabných košů rozličných kreací z divoké trávy „Sweetgrass“. Spolu s rybolovem, řezbářstvím a výrobou panenek z palmového vlákna a bavlny v indiánských tradičních oděvech a účesech, v neposlední řadě pak pěstováním cukrové třtiny, citrusových hájů a dobytka, jsou tyto činnosti převážně zdrojem současné obživy indiánů žijících na Řece trávy.
Národní park Everglades je protkán nesčetným množstvím stezek a přírodních trailů a celou oblast lze tedy poměrně dobře prozkoumat. Náš los padl, mimo jiné, i na stezku Anhinga Trail, která vede přímo skrz mokřady díky dřevěným chodníkům a pozorovacím plošinám na pilotech, přímo nad rozsáhlou vodní hladinou. Během celého našeho putování kolem nás nebojácně poskakovaly zvědavé, antracitově černé vrány americké. V temných jezírkách, obklopených hustou křovinatou vegetací, bylo možno při troše štěstí spatřit z vody vykukující či na břehu se vyhřívající aligátory, vodní želvy, kormorány, žáby a černé dlouhokrké anhingy, vystavující svá roztažená křídla teplu slunečních paprsků. V jedné z mangrovových tůní zaznělo hlasité štěkavé kňučení aligátořího miminka. A skutečně, opatrné tichounké přiblížení a odměnou je mrňavá hlavička vykukující z vody a volající svou matku. Mládě bylo dlouhé asi 15 cm a jeho plachost nesmírná, stačil malinký pohyb mé hlavy a mládě střelhbitě zmizelo v hnědých vodách mangrovových kořenů.
Na stezku Anhinga Trail navazuje trasa Gumbo Limbo, která vede tropickým pralesem, hustou džunglí, kde jsme okouzleně sledovali třepotavé lety barevných tropických motýlů, velké špičaté ulity bílých šneků přilepených na kůře stromů, ve větvích stromů pak zelené růžice bromelií, vlající listy kapradin, orchidejí a roztodivně pokroucených lian. Pralesní zemina příjemně kořenně voněla tlejícím listím a vzdušnou vlhkostí. Se zájmem jsme na stezce sledovali počínání ještěrky vzorované pravidelnými geometrickými vzory, anolise šedého. Místními lidmi je tento druh plazu nazýván „nepravý chameleon“. Anolis je schopen částečně měnit barvu. Nafukováním červeného vaku pod krkem se nás a naši optiku snažil zastrašit velmi statečně.
Na zpáteční cestě jsme ještě zastavili u malebného jezírka, které nese název nám příjemně domácky znějící – „Mrazek Pond“. V pozdním večeru, během mocné tropické bouře a lijavce, pak zbývalo již jen posmutnělé rozloučení s jedinečnou lokalitou a půvabem této „Země klidu a tiché krásy“ a cesta zpět do horkého hlučného Miami.
Husté porosty kapradin tvoří neproniknutelnou buš
Bromelie Tillandsie šedá (Tillandsia usneoides)
Anolis šedý (Anolis saegrei)
Seminole – indiánský náčelník Tuko-See-Maathla
Aligátor americký (Alligator mississippiensis)
Bizarní kmeny tropických stromů uchvacují svou krásou
Aligátor americký (Alligator mississippiensis)
Anhinga americká (Anhinga anhinga)
Borovicové porosty a nízká palmová vegetace
Florida Bay
Jezírka s temně rezavou vodou zbarvenou kořeny mangrovů
Křemešník je významným poutním místem, obklopují jej krásné lesy
s pozoruhodnými prameny, na vrcholu stojí rozhledna a nedaleko je pěkné
lanové centrum. Zavítáte-li na Pelhřimovsko, rozhodně stojí za
návštěvu. Určitě se bude líbit dospělým, rodinám i dětským
oddílům.
Křemešníkje významným poutním místem, obklopují jej krásné lesy s pozoruhodnými prameny, na vrcholu stojí rozhledna a nedaleko je pěkné lanové centrum. Zavítáte-li na Pelhřimovsko, rozhodně stojí za návštěvu. Určitě se bude líbit dospělým, rodinám i dětským oddílům.
Leží asi osm kilometrů východně od Pelhřimova. Vlakem můžete krom Pelhřimova dojet i do Zajíčkova o dva kilometry blíže, autobusy zastavují pár minut cesty pod vrcholem a autem se dá vyjet až takřka nahoru. Byla by však škoda neprojít si okolní lesy, kde leží i tři pozoruhodné studánky.
Stříbrná studánka se nachází přibližně v půli cesty mezi Prosečí pod Křemešníkem a vrcholem. K vydatnému prameni často přijíždí místní lidé pro mimořádně kvalitní vodu. Má stejné chemické složení jako Zázračná studánka, ke které přijdeme vzápětí. Ta vyvěrá pod malou barokní kapličkou, se sochami svatých Josefa a Anny. Léčivý pramen byl příčinou vzniku poutního místa, lidé k němu přicházeli už odpradávna. Pověst o léčivých účincích vody zesílila za třicetileté války. V dobách epidemie cholery v českých zemích uprostřed 19. století přišly pro zázračnou vodu desetitisíce lidí. Literatura uvádí, že se tato voda vozila na povozech do Hradce Králové, Kutné Hory i mnohem vzdálenějších míst. Pramen vyvěrá periodicky obvykle okolo vánoc a přestává téci v létě (červen, červenec), někdy se objevuje i na podzim. Chemickou analýzou bylo zjištěno, že voda je velice čistá, chudá na minerály, slabě radioaktivní a obsahuje nepatrné množství stříbra. Tím se vysvětluje, že je ji možné uchovávat dlouhou dobu, aniž by ztrácela na kvalitě.
Třetí studánka se nachází na protější straně kopce, nazývá se U Buku a nejspíše je se zázračnou propojena, neboť má vodu podobného složení a pramen se také vyskytuje periodicky. Ale to byla jen odbočka, pijeme vodu ze Zázračné studánky a ještě se musíme podívat k poustevně, která je hned za kaplí. V dávno zapomenuté a nedávno odkryté hornické štole do osmnáctého století žilo asketickým životem několik poustevníků.
Od kaple stoupáme krásným lesem okolo třinácti kapliček křížové cesty k vrcholu Křemešníku. Pokud je vám něco divné, je to v pořádku – čtrnáctou kapličku s obrazem zde nenajdeme, místo ní je jeskyňka se sochou Krista ležícího v hrobu od sochaře Antonína Bílka.
Vycházíme vedle několika budov, u kterých marně přemýšlíme, z jakého období pochází a čemu sloužily. Až tabule nám prozrazuje, že se jedná o Větrný zámek, který v roce 1930 začal stavět sochař a medailér Josef Šejnost. Své medailérské práce chtěl vystavit v prostorách vskutku velkolepých – autorem projektu pseudogotického hrádečku byl známý architekt Kamil Hilbert, který roku 1929 dokončil stavbu katedrály svatého Víta na Pražském hradě. Zámeček však zůstal do dnešních dnů nedostavěn a na rozdělané dílo shlíží jen sochy havranů sedících na věži.
Najvýznamnější stavbou na Křemešníku je poutní kostel Nejsvětější Trojice. Současný kostel stojí na místě, kde od roku 1555 stála dřevěná kaple. O sto let později byla přestavěna a zvětšena kvůli rostoucímu počtu poutníků a jako díkuvzdání za ukončení třicetileté války. V letech 1710–1720 dostal objekt současnou barokní podobu, poslední stavební úpravy pocházejí z roku 1750, kdy byl kostel slavnostně vysvěcen. Trojlodní svatyně má na východní straně příčnou loď, takže závěr je tvořen třemi rameny. Nad křížením se tyčí nevysoká věž s charakteristickou bání. Také v interiéru nacházíme symboliku Nejsvětější Trojice. Hlavní oltář byl komponován jako trojboký baldachýn do tří stran, aby zde mohly být slouženy současně tři mše svaté najednou. Okolo kostela stojí ambity, které poskytovaly útočiště poutníkům za nepříznivého počasí a během poutí oddělovaly prostor pro církevní slavnosti od stánků, hluku a křiku.
Počátkem dvacátého století zde působil kněz, spisovatel a kulturní organizátor František Bernard Vaněk, který toto období ztvárnil ve svém románu Na krásné samotě.
Křemešník – výška 765 m n. m.
kostel Nejsvětější Trojice – mše svaté každou neděli v 10.45
rozhledna – otevřena v sezóně o víkendech a svátcích od 10 do 17 hodin
lanové centrum – otvírací doba: červenec–srpen denně 10.00–18.00
Dalším lákadlem na Křemešníku je rozhledna Pípalka, ze které je výhled na značnou část Českomoravské vrchoviny. Jednoduchá ocelová konstrukce napovídá, že slouží nejenom turistům, ale i armádě a telekomunikacím. Podobná věž stojí na Kozákově v Českém Ráji.
První rozhlednou zde byla dřevěná zeměměřičská věž ze třicátých let 20. století, která však dlouho nevydržela. O tuto se zasloužil předseda pelhřimovského KČT Pavel Pípal, po kterém je pojmenována. Stavět se začala v listopadu 1992 a první turisté na ni vystoupali po necelém roce při křemešnické pouti 3. června 1993.
Z vyhlídkové plošiny ve výšce 40 m vidíme na jihu Jihlavské vrchy s televizním vysílačem na Javořici – nejvyšším vrcholu Českomoravské vrchoviny, směrem k jihozápadu Českou Kanadu, na severu Posázaví a přehradní nádrž Želivku, vrch Melechov a hrad Lipnici a na severovýchodě Žďárské vrchy.
Nejsilnější dojmy ve mně však zanechalo lanové centrum. Je vybudováno v lese na úbočí hory, čímž se liší od mnoha jiných center. Zejména malým dětem se budou líbit nízké překážky, pro náročnější je připravena cesta v korunách stromů. Mohutné smrky stíní horké sluneční paprsky a díky svahu mohou být mezi překážkami dlouhé lanovky. Další netradiční a příjemnou změnou je, že se na překážkách jistíte sami, systém je podobný via ferratám.
Přicházíme se skautským oddílem do centra a hned se nám věnují ochotní instruktoři. Pomáhají nám obléci celotělové úvazky a vysvětlují, jak se máme jistit. To si vzápětí vyzkoušíme na lanech natažených při zemi, takže oni i my máme jistotu, že ve výšce nebude problém.
Cesta do výšin začíná žebříkem a hned následuje dlouhá lanovka. Přicvaknout kladku, zkontrolovat jištění, sebrat všechno odhodlání… a odrazit se do prázdna. Zvláštní pocit. Člověk nabírá rychost vysoko mezi stromy, blíží se cílové plošince a naráží do měkkého pytle. Přecvaknout obě karabiny a hurá na další překážku. Následuje kříž, volná kláda, zhoupnutí na laně, tramvaj a podobné atrakce, z nichž většinu potkáváme v lanových centrech pravidelně. V prostředí krásného lesa to však rozhodně nevadí.
Překonáváme překážky, když tu najednou začíná krápat a v dálce zahřmí. Zanedlouho les mizí v dešťové cloně, jsme promočení na kůži a mokrá lana kloužou. Instruktoři nabízí, že nás mohou spustit na zem, všichni však s díky odmítáme. Horší než voda za krkem a mokrá lana je však kývání stromů ve větru. Utěšování, že tu za desítky let vydržely mnohem větší vichřice, přestává fungovat.
Přecházíme poslední lanovou lávku a sjíždíme na pevnou zem, jak jinak než další lanovkou. Restaurace v poutním hotelu Křemešník nás přitahuje magickou silou. Převlékáme se do suchého a teplého oblečení a polévka a palačinky jsou zaslouženou odměnou za sportovní výkon mezi provazy deště.
Křemešníkje významným poutním místem, obklopují jej krásné lesy s pozoruhodnými prameny, na vrcholu stojí rozhledna a nedaleko je pěkné lanové centrum. Zavítáte-li na Pelhřimovsko, rozhodně stojí za návštěvu. Určitě se bude líbit dospělým, rodinám i dětským oddílům.
Leží asi osm kilometrů východně od Pelhřimova. Vlakem můžete krom Pelhřimova dojet i do Zajíčkova o dva kilometry blíže, autobusy zastavují pár minut cesty pod vrcholem a autem se dá vyjet až takřka nahoru. Byla by však škoda neprojít si okolní lesy, kde leží i tři pozoruhodné studánky.
Stříbrná studánka se nachází přibližně v půli cesty mezi Prosečí pod Křemešníkem a vrcholem. K vydatnému prameni často přijíždí místní lidé pro mimořádně kvalitní vodu. Má stejné chemické složení jako Zázračná studánka, ke které přijdeme vzápětí. Ta vyvěrá pod malou barokní kapličkou, se sochami svatých Josefa a Anny. Léčivý pramen byl příčinou vzniku poutního místa, lidé k němu přicházeli už odpradávna. Pověst o léčivých účincích vody zesílila za třicetileté války. V dobách epidemie cholery v českých zemích uprostřed 19. století přišly pro zázračnou vodu desetitisíce lidí. Literatura uvádí, že se tato voda vozila na povozech do Hradce Králové, Kutné Hory i mnohem vzdálenějších míst. Pramen vyvěrá periodicky obvykle okolo vánoc a přestává téci v létě (červen, červenec), někdy se objevuje i na podzim. Chemickou analýzou bylo zjištěno, že voda je velice čistá, chudá na minerály, slabě radioaktivní a obsahuje nepatrné množství stříbra. Tím se vysvětluje, že je ji možné uchovávat dlouhou dobu, aniž by ztrácela na kvalitě.
Třetí studánka se nachází na protější straně kopce, nazývá se U Buku a nejspíše je se zázračnou propojena, neboť má vodu podobného složení a pramen se také vyskytuje periodicky. Ale to byla jen odbočka, pijeme vodu ze Zázračné studánky a ještě se musíme podívat k poustevně, která je hned za kaplí. V dávno zapomenuté a nedávno odkryté hornické štole do osmnáctého století žilo asketickým životem několik poustevníků.
Od kaple stoupáme krásným lesem okolo třinácti kapliček křížové cesty k vrcholu Křemešníku. Pokud je vám něco divné, je to v pořádku – čtrnáctou kapličku s obrazem zde nenajdeme, místo ní je jeskyňka se sochou Krista ležícího v hrobu od sochaře Antonína Bílka.
Vycházíme vedle několika budov, u kterých marně přemýšlíme, z jakého období pochází a čemu sloužily. Až tabule nám prozrazuje, že se jedná o Větrný zámek, který v roce 1930 začal stavět sochař a medailér Josef Šejnost. Své medailérské práce chtěl vystavit v prostorách vskutku velkolepých – autorem projektu pseudogotického hrádečku byl známý architekt Kamil Hilbert, který roku 1929 dokončil stavbu katedrály svatého Víta na Pražském hradě. Zámeček však zůstal do dnešních dnů nedostavěn a na rozdělané dílo shlíží jen sochy havranů sedících na věži.
Najvýznamnější stavbou na Křemešníku je poutní kostel Nejsvětější Trojice. Současný kostel stojí na místě, kde od roku 1555 stála dřevěná kaple. O sto let později byla přestavěna a zvětšena kvůli rostoucímu počtu poutníků a jako díkuvzdání za ukončení třicetileté války. V letech 1710–1720 dostal objekt současnou barokní podobu, poslední stavební úpravy pocházejí z roku 1750, kdy byl kostel slavnostně vysvěcen. Trojlodní svatyně má na východní straně příčnou loď, takže závěr je tvořen třemi rameny. Nad křížením se tyčí nevysoká věž s charakteristickou bání. Také v interiéru nacházíme symboliku Nejsvětější Trojice. Hlavní oltář byl komponován jako trojboký baldachýn do tří stran, aby zde mohly být slouženy současně tři mše svaté najednou. Okolo kostela stojí ambity, které poskytovaly útočiště poutníkům za nepříznivého počasí a během poutí oddělovaly prostor pro církevní slavnosti od stánků, hluku a křiku.
Počátkem dvacátého století zde působil kněz, spisovatel a kulturní organizátor František Bernard Vaněk, který toto období ztvárnil ve svém románu Na krásné samotě.
Křemešník – výška 765 m n. m.
kostel Nejsvětější Trojice – mše svaté každou neděli v 10.45
rozhledna – otevřena v sezóně o víkendech a svátcích od 10 do 17 hodin
lanové centrum – otvírací doba: červenec–srpen denně 10.00–18.00
Dalším lákadlem na Křemešníku je rozhledna Pípalka, ze které je výhled na značnou část Českomoravské vrchoviny. Jednoduchá ocelová konstrukce napovídá, že slouží nejenom turistům, ale i armádě a telekomunikacím. Podobná věž stojí na Kozákově v Českém Ráji.
První rozhlednou zde byla dřevěná zeměměřičská věž ze třicátých let 20. století, která však dlouho nevydržela. O tuto se zasloužil předseda pelhřimovského KČT Pavel Pípal, po kterém je pojmenována. Stavět se začala v listopadu 1992 a první turisté na ni vystoupali po necelém roce při křemešnické pouti 3. června 1993.
Z vyhlídkové plošiny ve výšce 40 m vidíme na jihu Jihlavské vrchy s televizním vysílačem na Javořici – nejvyšším vrcholu Českomoravské vrchoviny, směrem k jihozápadu Českou Kanadu, na severu Posázaví a přehradní nádrž Želivku, vrch Melechov a hrad Lipnici a na severovýchodě Žďárské vrchy.
Nejsilnější dojmy ve mně však zanechalo lanové centrum. Je vybudováno v lese na úbočí hory, čímž se liší od mnoha jiných center. Zejména malým dětem se budou líbit nízké překážky, pro náročnější je připravena cesta v korunách stromů. Mohutné smrky stíní horké sluneční paprsky a díky svahu mohou být mezi překážkami dlouhé lanovky. Další netradiční a příjemnou změnou je, že se na překážkách jistíte sami, systém je podobný via ferratám.
Přicházíme se skautským oddílem do centra a hned se nám věnují ochotní instruktoři. Pomáhají nám obléci celotělové úvazky a vysvětlují, jak se máme jistit. To si vzápětí vyzkoušíme na lanech natažených při zemi, takže oni i my máme jistotu, že ve výšce nebude problém.
Cesta do výšin začíná žebříkem a hned následuje dlouhá lanovka. Přicvaknout kladku, zkontrolovat jištění, sebrat všechno odhodlání… a odrazit se do prázdna. Zvláštní pocit. Člověk nabírá rychost vysoko mezi stromy, blíží se cílové plošince a naráží do měkkého pytle. Přecvaknout obě karabiny a hurá na další překážku. Následuje kříž, volná kláda, zhoupnutí na laně, tramvaj a podobné atrakce, z nichž většinu potkáváme v lanových centrech pravidelně. V prostředí krásného lesa to však rozhodně nevadí.
Překonáváme překážky, když tu najednou začíná krápat a v dálce zahřmí. Zanedlouho les mizí v dešťové cloně, jsme promočení na kůži a mokrá lana kloužou. Instruktoři nabízí, že nás mohou spustit na zem, všichni však s díky odmítáme. Horší než voda za krkem a mokrá lana je však kývání stromů ve větru. Utěšování, že tu za desítky let vydržely mnohem větší vichřice, přestává fungovat.
Přecházíme poslední lanovou lávku a sjíždíme na pevnou zem, jak jinak než další lanovkou. Restaurace v poutním hotelu Křemešník nás přitahuje magickou silou. Převlékáme se do suchého a teplého oblečení a polévka a palačinky jsou zaslouženou odměnou za sportovní výkon mezi provazy deště.
Rok se s rokem sešel a na hladině Brněnské přehrady se znovu
chystá mezinárodní přehlídka ohňostrojů Starobrno – Ignis
Brunensis. Festival tradičně zahájí a ukončí dva ohňostroje odpálené
v v centru Brna. Ohňostroje jsou ale jen částí jarního festivalového
dění v jihomoravské metropoli.
Rok se s rokem sešel a na hladině Brněnské přehrady se znovu chystá mezinárodní přehlídka ohňostrojů Starobrno – Ignis Brunensis. Festival tradičně zahájí a ukončí dva ohňostroje odpálené v v centru Brna.
Ohňostroje jsou však jen částí jarního festivalového dění v Brně. Od 27. 5. do 12. 6. bude ve městě samém i blízkém okolí probíhat festival Brno – město uprostřed Evropy. Ten návštěvníkům nabídne dětské dny, oslavy 65 let lodní dopravy na přehradě a 50. výročí Technického muzea. Nelze opomenout ani festival Zábava pod hradbami, přehlídku historie dopravy Dopravní nostalgie a lidovou hradní slavnost na Špilberku.
Podrobný program festivalu včetně aktuálních organizačních pokynů najdete na stránkách Ignis Brunensis.
Program festivalu ohňostrojů tradičně zahájí 27. 5. v Denisových sadech Ohňostrojné prelude týmu Theatrum pyroboli s názvem Metamorfózy. První přehradní ohňostroj předvede v sobotu 28.5. společnost Flash Barrandov SFX, která tradičně festival technicky zajišťuje. Představení má název Vitamíny pro přátele. DAlší ohňostroje budou již soutěžní. Ve středu 1. 6. to bude Bouřlivý koncert francouzské skupiny Storm Artifices, v sobotu 4. 6. bude následovat ohňostroj Lucembursko přichází do Brna skupiny Fire Event les Pyrotechniciens. Posledním soutěžním ohňostrojem budou Lidské nálady italského týmu Vaccalluzzo ve středu 8. 6. V pátek 10. 6. festival zakončí gradfinále nad Špilberkem opět v režii týmu Flash Barrandov SFX, který představí Polovecké tance kníže Igora. Všechny ohňostroje začínají ve 22:30 a hudbu k nim si budete moci naladit na rádiu Hády.
Kromě samotných festivalů je připravená i řada doprovodných akcí, z nichž některé svým trváním přesáhnou i dobu konání festivalů. Je to interaktivní výstava Play v Technickém muzeu, Evropský pohár juniorů v triatlonu, výstava v Moravském zemském muzeu Beatlemánie, mezinárodní policejní mistrovství ČR v jízdě na koni, mezinárodní festival Divadelní svět Brno, Noc kostelů, přehlídka práce ZUŠ Brno Mozartovy děti, svátek balonového létání Balloon Jam, setkání a orientační jízda youngtimerů Classic Rally 2011, Bitva Midway s obřími modely RC lodí a letadel, veletrh historických vozidel Classic Show Brno a Autosalon Brno.
Rok se s rokem sešel a na hladině Brněnské přehrady se znovu chystá mezinárodní přehlídka ohňostrojů Starobrno – Ignis Brunensis. Festival tradičně zahájí a ukončí dva ohňostroje odpálené v v centru Brna.
Ohňostroje jsou však jen částí jarního festivalového dění v Brně. Od 27. 5. do 12. 6. bude ve městě samém i blízkém okolí probíhat festival Brno – město uprostřed Evropy. Ten návštěvníkům nabídne dětské dny, oslavy 65 let lodní dopravy na přehradě a 50. výročí Technického muzea. Nelze opomenout ani festival Zábava pod hradbami, přehlídku historie dopravy Dopravní nostalgie a lidovou hradní slavnost na Špilberku.
Podrobný program festivalu včetně aktuálních organizačních pokynů najdete na stránkách Ignis Brunensis.
Program festivalu ohňostrojů tradičně zahájí 27. 5. v Denisových sadech Ohňostrojné prelude týmu Theatrum pyroboli s názvem Metamorfózy. První přehradní ohňostroj předvede v sobotu 28.5. společnost Flash Barrandov SFX, která tradičně festival technicky zajišťuje. Představení má název Vitamíny pro přátele. DAlší ohňostroje budou již soutěžní. Ve středu 1. 6. to bude Bouřlivý koncert francouzské skupiny Storm Artifices, v sobotu 4. 6. bude následovat ohňostroj Lucembursko přichází do Brna skupiny Fire Event les Pyrotechniciens. Posledním soutěžním ohňostrojem budou Lidské nálady italského týmu Vaccalluzzo ve středu 8. 6. V pátek 10. 6. festival zakončí gradfinále nad Špilberkem opět v režii týmu Flash Barrandov SFX, který představí Polovecké tance kníže Igora. Všechny ohňostroje začínají ve 22:30 a hudbu k nim si budete moci naladit na rádiu Hády.
Kromě samotných festivalů je připravená i řada doprovodných akcí, z nichž některé svým trváním přesáhnou i dobu konání festivalů. Je to interaktivní výstava Play v Technickém muzeu, Evropský pohár juniorů v triatlonu, výstava v Moravském zemském muzeu Beatlemánie, mezinárodní policejní mistrovství ČR v jízdě na koni, mezinárodní festival Divadelní svět Brno, Noc kostelů, přehlídka práce ZUŠ Brno Mozartovy děti, svátek balonového létání Balloon Jam, setkání a orientační jízda youngtimerů Classic Rally 2011, Bitva Midway s obřími modely RC lodí a letadel, veletrh historických vozidel Classic Show Brno a Autosalon Brno.
Horní Cerekev leží na česko-moravském pomezí, 15 km jihovýchodně
od Pelhřimova v malebné krajině Českomoravské vysočiny. Městečko
letos oslaví v polovině června významné kulatiny, a to 650 let od
první písemné zmínky. V rámci slavností se představí osobnosti
hudební i sportovní scény a bohatý celodenní program nabídne zábavu
pro celou rodinu.
Horní Cerekev leží na česko-moravském pomezí, 15 km jihovýchodně od Pelhřimova v malebné krajině Českomoravské vysočiny. Městečko letos oslaví v polovině června významné kulatiny, a to 650 let od první písemné zmínky. V rámci slavností se představí osobnosti hudební i sportovní scény a bohatý celodenní program nabídne zábavu pro celou rodinu bez ohledu na věkovou skupinu. Připravena jsou hudební představení Petra Koláře, Rangers a místní rockové formace VIGO, soutěže a atrakce pro děti či zábavně – naučná historická představení.
Horní Cerekev ale nabízí více než „světské radovánky“, ale v rámci výletu určitě stojí za to navštívit nedaleký zatopený lom, kde se nachází místní čtyřmetrový dřevěný žralok či renesanční zámek, který byl ve 14. století zbudován jako vodní tvrz, starý židovský hřbitov ze 17. století a v neposlední řadě kapličku Svatého Františka. Příznivce cyklistického sportu zve Horní Cerekve každoročně na Trek Bikemaraton „Přes tři vrchy Vysočiny“ Ubytovat se výletníci mohou například v Apartmánu u Freyů, či na privátě U Fousů. Doprava do Horní Cerekve je jednoduchá, a to vlakem, autobusem z Jihlavy, Pelhřimova anebo přímým ranním spojem z Prahy.
Přesné datum založení není dle historických pramenů známo. Původní osada byla nazvána po svém zakladateli Líčkovice, později byla pojmenována podle dřevěného kostela, v tehdejším jazyce – cierkev. Osadu rozšířil ve 13. století Dobeš z Bechyně, nejvyšší maršál Království českého, po kterém se nazývala Cerekev Dobešova. Městečko bylo přes své české jméno od počátku německé. Bylo založeno pro německé horníky okolních stříbrných dolů, které však byly již v průběhu 14. století vytěženy. Nový přísun českého obyvatelstva zaznamenala obec až v průběhu husitských válek.
První doklad o městě je až z roku 1361. Dobeš z Bechyně vystavěl při kraji největšího rybníka vodní tvrz s příkopy. Ve druhé polovině 14. století vládli v Cerekvi páni z Vlašimi a Jankova, po nich ji drželi Krušinové z Lichtenberka. Jistě nejvýznamnějšími majiteli se však stali příslušníci jednoho z nejstarších rodů zdejšího kraje – Léskovcové (r. 1411 – 1655). Po nejstarším známém členu rodu, Janu, byla pojmenována Cerekev Léskovcova Superiori (Horní). Roku 1655 přechází dědictvím na Maxmiliána Valentina z Martinic. Od roku 1662 se na cerekvickém panství vystřídala v rychlém sledu řada majitelů. V roce 1821, za vlády hraběte Kryštofa Cavrianiho, byla Horní Cerekev postižena velkým požárem, který zachvátil 82 domů. Posledním majitelem panství se stává rod Hohenzollernů, a to v letech 1842 – 1945.
Od 50. let minulého století prošlo město několika změnami, přežilo období socialismu a po revoluci se zde začalo ještě více rozvíjet zemědělství a soukromé podnikání. K Horní Cerekvi v současnosti patří (Hříběcí, Chrástov, Těšenov, Turovka) a má téměř 2.000 obyvatel. Malebné okolí a zámek Horní Cerekve či nedaleký lom každoročně láká rodiny s dětmi i výletníky z Čech i Moravy.
Mezi slavné rodáky Horní Cerekve patří matka Karla Havlíčka Borovského, Josefina Havlíčková či známý herec Josef Dvořák, jehož tvorbě je věnovaná i část zdejšího muzea.
Horní Cerekev leží na česko-moravském pomezí, 15 km jihovýchodně od Pelhřimova v malebné krajině Českomoravské vysočiny. Městečko letos oslaví v polovině června významné kulatiny, a to 650 let od první písemné zmínky. V rámci slavností se představí osobnosti hudební i sportovní scény a bohatý celodenní program nabídne zábavu pro celou rodinu bez ohledu na věkovou skupinu. Připravena jsou hudební představení Petra Koláře, Rangers a místní rockové formace VIGO, soutěže a atrakce pro děti či zábavně – naučná historická představení.
Horní Cerekev ale nabízí více než „světské radovánky“, ale v rámci výletu určitě stojí za to navštívit nedaleký zatopený lom, kde se nachází místní čtyřmetrový dřevěný žralok či renesanční zámek, který byl ve 14. století zbudován jako vodní tvrz, starý židovský hřbitov ze 17. století a v neposlední řadě kapličku Svatého Františka. Příznivce cyklistického sportu zve Horní Cerekve každoročně na Trek Bikemaraton „Přes tři vrchy Vysočiny“ Ubytovat se výletníci mohou například v Apartmánu u Freyů, či na privátě U Fousů. Doprava do Horní Cerekve je jednoduchá, a to vlakem, autobusem z Jihlavy, Pelhřimova anebo přímým ranním spojem z Prahy.
Přesné datum založení není dle historických pramenů známo. Původní osada byla nazvána po svém zakladateli Líčkovice, později byla pojmenována podle dřevěného kostela, v tehdejším jazyce – cierkev. Osadu rozšířil ve 13. století Dobeš z Bechyně, nejvyšší maršál Království českého, po kterém se nazývala Cerekev Dobešova. Městečko bylo přes své české jméno od počátku německé. Bylo založeno pro německé horníky okolních stříbrných dolů, které však byly již v průběhu 14. století vytěženy. Nový přísun českého obyvatelstva zaznamenala obec až v průběhu husitských válek.
První doklad o městě je až z roku 1361. Dobeš z Bechyně vystavěl při kraji největšího rybníka vodní tvrz s příkopy. Ve druhé polovině 14. století vládli v Cerekvi páni z Vlašimi a Jankova, po nich ji drželi Krušinové z Lichtenberka. Jistě nejvýznamnějšími majiteli se však stali příslušníci jednoho z nejstarších rodů zdejšího kraje – Léskovcové (r. 1411 – 1655). Po nejstarším známém členu rodu, Janu, byla pojmenována Cerekev Léskovcova Superiori (Horní). Roku 1655 přechází dědictvím na Maxmiliána Valentina z Martinic. Od roku 1662 se na cerekvickém panství vystřídala v rychlém sledu řada majitelů. V roce 1821, za vlády hraběte Kryštofa Cavrianiho, byla Horní Cerekev postižena velkým požárem, který zachvátil 82 domů. Posledním majitelem panství se stává rod Hohenzollernů, a to v letech 1842 – 1945.
Od 50. let minulého století prošlo město několika změnami, přežilo období socialismu a po revoluci se zde začalo ještě více rozvíjet zemědělství a soukromé podnikání. K Horní Cerekvi v současnosti patří (Hříběcí, Chrástov, Těšenov, Turovka) a má téměř 2.000 obyvatel. Malebné okolí a zámek Horní Cerekve či nedaleký lom každoročně láká rodiny s dětmi i výletníky z Čech i Moravy.
Mezi slavné rodáky Horní Cerekve patří matka Karla Havlíčka Borovského, Josefina Havlíčková či známý herec Josef Dvořák, jehož tvorbě je věnovaná i část zdejšího muzea.
Ve čtvrtek 12. 5. zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci Společně pro školu v Himálajích benefičním
koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Koncert v krásném
prostředí vygradoval velmi úspěšnou dražbou.
Ve čtvrtek 12. 5. 2011 zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci Společně pro školu v Himálajích benefičním koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Příznivci projektu i široká veřejnost měli nejen krásný kulturní zážitek, ale také si připomněli, co všechno Brontosauři udělali pro pomoc v Mulbekhu a jaké mají další plány!
„Mým snem je podívat se do Himálají a líbí se mi, jak Brontosauři podporují právě místní děti,“ vysvětlil na začátku koncertu herec Pavel Liška. Potom Lenka rozezněla svou kytarou koncertní sál pověstný výbornou akustikou. Sto padesát posluchačů si vychutnalo úžasnou hudbu a pohled na osvětlené pódium krásného barokního sálu.
Dražba všechny překvapila. Obrázky a fotografie se podařilo vydražit skoro za 40 tisíc. Na neuvěřitelných osm tisíc, se vyšplhal obrázek Draka a těsně za ním skončil Jak, který byl vydražen za 7100 Kč. Nejcennější fotografií se stala fotka Údolí vesnice Mulbekh, kterou za sedm tisíc vydražila majitelka obchodu Tibet v Brně (www.tibetvbrne.cz) paní Jurečková. Dražby se zúčastnila i samotná Lenka Dusilová. Ta si odnesla obrázek Setí za 3500 Kč.
Na závěr koncertu rekapituloval Jiří Sázel co všechno se pro školu v Mulbekhu podařilo udělat. Díky sbírce pořádané v Brně první květnový týden mohli lidé přispět a zároveň se dozvědět více o životě v Himálajích. „Ze sbírky mám super pocit. U stánku se zastavila spousta milých lidí, s kterými jsme vedli skvělé rozpravy nad fotkami. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci a těším se, až si to příště zopakuji,“ hodnotní své dojmy dobrovolnice Alice v závěrečném feedbacku.
„Sbírka v Brně však nebyla jediná akce, kterou jsme uspořádali. Prodejem kalendáře, listopadovým a květnovým benefičním koncertem, dražbou obrázků a fotografií, dary firem a individuálních dárců a dalšími aktivitami jsme získali pro školu v Mulbekhu neuvěřitelných 750 tisíc korun, díky kterým pokryjeme 60% rozpočtu nového školního internátu,“ shrnul Jiří Sázel, koordinátor projektu.
Díky za vaši důvěru a taky všem, kteří se zapojili!
Ve čtvrtek 12. 5. 2011 zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci Společně pro školu v Himálajích benefičním koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Příznivci projektu i široká veřejnost měli nejen krásný kulturní zážitek, ale také si připomněli, co všechno Brontosauři udělali pro pomoc v Mulbekhu a jaké mají další plány!
„Mým snem je podívat se do Himálají a líbí se mi, jak Brontosauři podporují právě místní děti,“ vysvětlil na začátku koncertu herec Pavel Liška. Potom Lenka rozezněla svou kytarou koncertní sál pověstný výbornou akustikou. Sto padesát posluchačů si vychutnalo úžasnou hudbu a pohled na osvětlené pódium krásného barokního sálu.
Dražba všechny překvapila. Obrázky a fotografie se podařilo vydražit skoro za 40 tisíc. Na neuvěřitelných osm tisíc, se vyšplhal obrázek Draka a těsně za ním skončil Jak, který byl vydražen za 7100 Kč. Nejcennější fotografií se stala fotka Údolí vesnice Mulbekh, kterou za sedm tisíc vydražila majitelka obchodu Tibet v Brně (www.tibetvbrne.cz) paní Jurečková. Dražby se zúčastnila i samotná Lenka Dusilová. Ta si odnesla obrázek Setí za 3500 Kč.
Na závěr koncertu rekapituloval Jiří Sázel co všechno se pro školu v Mulbekhu podařilo udělat. Díky sbírce pořádané v Brně první květnový týden mohli lidé přispět a zároveň se dozvědět více o životě v Himálajích. „Ze sbírky mám super pocit. U stánku se zastavila spousta milých lidí, s kterými jsme vedli skvělé rozpravy nad fotkami. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci a těším se, až si to příště zopakuji,“ hodnotní své dojmy dobrovolnice Alice v závěrečném feedbacku.
„Sbírka v Brně však nebyla jediná akce, kterou jsme uspořádali. Prodejem kalendáře, listopadovým a květnovým benefičním koncertem, dražbou obrázků a fotografií, dary firem a individuálních dárců a dalšími aktivitami jsme získali pro školu v Mulbekhu neuvěřitelných 750 tisíc korun, díky kterým pokryjeme 60% rozpočtu nového školního internátu,“ shrnul Jiří Sázel, koordinátor projektu.
Díky za vaši důvěru a taky všem, kteří se zapojili!
Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna
z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu
všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední
chvíli, můžete taky zůstat doma.
Další článek věnuji loňské cestě na východ Turecka. Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední chvíli, můžete taky zůstat doma. Doporučuji si víza vyřizovat 2–3 měsíce předem.
Martin, Jiří a já jsme původně nechtěli cestovat po Turecku. Měli jsme namířeno do Íránu na horu Damavand (5671 m, jedná se o nejvyšší sopku v Asii). Toto tvrzení jsme si však na vlastní kůži neověřili, protože víza nám nedošla včas a letenku do Istanbulu, z kterého jsme chtěli vlakem přejet do Íránu, jsme nechtěli nechat propadnout. Byli jsme proto nuceni změnit plány. Naši novou prioritou se stala hora Ararat (5137 m).
Ještě teď má pro mne toto téma příchuť slupky grepu máčenou v pelyňkovém čaji, protože obě tyto hory od sebe leží pouhých 800 km a Ararat je od íránských hranic vzdálen jen 15 km. Snad se mi jednou povede vstoupit na íránskou půdu, slyšel jsem, že jde o zemi s bohatou kulturou a velkou náklonností k cestovatelům, nemluvě o tom, že je tam levně. V následujících řádcích bych se chtěl věnovat horské části naší cesty.
Konec keců, pojďme cestovat!
Celkem jsme se vydrápali na 3 vrcholy. Každý z nich byl něčím jedinečný a odlišný od těch ostatních. Nejprve bych si vzal na paškál Ararat. Než jsme se dostali do terorismem trochu utlumené oblasti, vesničky Dogubeyazit, museli jsme urazit cestu dlouhou 1200 km začínající v Istanbulu. Pro cestování jsme si zvolili autobus, protože vlaková trasa nebyla v provozu. Nakonec se ukázalo, že autobus byla dobrá volba. Byl levný, se servisem a vodou zdarma. Řekl bych, že autobus byl srovnatelný s autobusy Student Agency, ale dvakrát levnější. Po pár přestupech jsme se dostali do vesničky Dogubeyazit, která je střežena velikánem jménem Ararat. Zde se na nás sesypali žebráci v podobě místních dítek. Na jejich výzvy k obdarování jsme nereagovali. Platí zde pravidlo, dáš jednomu, seběhne se sto dalších a stokrát vytrvalejších, a proto jsme nasadili ty nejdrsnější výrazy okoukané od akčních hrdinů amerických béčkových filmů devadesátých let a vyrazili jsme směr pekárna. Za pár tureckých lir jsme dostali chléb tak křupavý a čerstvý, že jsem ho nechtěl nikdy dojíst. Vychutnával jsem si tu atmosféru blízkého východu s kusem chleba, který v sobě měl tu atmosféru poctivé práce. Další kroky nás směrovaly k nalezení někoho, kdo nám řekne co dál.
Jelikož v přilehlých horách byli v roce 2008 separatistickou stranou kurdských pracujících (PKK) uneseni 3 němečtí horolezci, je zde turistům povolen vstup jen s průvodcem. Ale nenechte se mýlit, asi o 6 dnů později jsme stopovali a jediní, kdo nám za 2 hodiny zastavil, byli právě 3 kurdští chlápci. No, jak jsem se již zmínil, bylo potřeba povolení a průvodce. Tato situace samozřejmě nahrává místním cestovkám, které nabízejí své průvodce a doufají, že zákaz nikdy neskončí. Asi po 20 minutách si nás našel nějaký chlapík, to víte, 3 bílí kluci s krosnami na zádech, to přímo křičí „Ararat“. Byl tak v našem věku, pozval nás na čaj, u kterého nám udělá nabídku. Asi po 10 minutách jsme dostali celkem dobrou cenu a navíc jsme mohli jít bez průvodce. Navrch jsme dostali 3 páry maček k zapůjčení, které jsme sice nepoužili, ale jako zátěž v batohu posloužily skvěle. Ten den jsme nocovali nad městem u nedalekého kláštera.
Hned ráno nás vyvezla dodávka do poslední osady zhruba ve výšce 2000 m a odtud jsme pokračovali po svých. Po chvíli jsme si dali pauzu na sváču a dojedli jsme poslední zbytky řízků z domova, ještě podotknu, že na strouhance byla plíseň, ale řídili jsme se Jiřího heslem „Přece to nevyhodíme“.
Cestou jsme v jedné ze skal ukryli přebytečné věci (jídlo, oblečení). Tento bod jsme uložili do „dží-pí-esky“ a plni entusiasmu jsme pokračovali směr vrchol. Cestou na vrchol se nic dramatického nestalo až na to, že jsem po Jiřím házel koule sněhu a on na to reagoval, pro něj typicky – uražením se. Když nám pomalu slunce mávalo svými paprsky na rozloučenou, dorazili jsme do základního tábora ve výšce 4000 m, bohužel tam bylo plno a my jsme pokračovali o pár desítek metrů výše. Tábor jsme rozbili přímo ve svahu. Vykopat patřičný zářez pro stan bylo po celodenním pochodu a ve výšce nad 4000 m dosti vysilující, přirovnal bych to k posledním kolu dvanácti kolové bitvy o titul šampiona v boxu. Po našem boji se sněhem byla už tma.
Když jsme se konečně uvelebili ve spacácích, bylo nám pěkně zle. Zimnice lomcovala celým mým tělem jako bych byl panák sešitý z hadrů. Moje zuby o sebe klepaly tak, že je mohl Beethoven použít jako hudební nástroj ve své Deváté. Stále mi nelezlo na rozum co se děje, byl jsem ve svém druhém domově jménem Marmot-Never Summer (spacák) a na sobě jsem měl snad všechno oblečení. Chvíli jsem si myslel, že za to může ten zkažený řízek, ale potom jsem to zavrhl, protože Jiřímu nic nebylo. Po dvou hodinách „tance“ v rytmu tekna jsem se do sebe snažil dostat nějaké jídlo, ale zmohl jsem se jen na 4 lžičky a předal jsem pochodeň jídla Jiřímu, který byl jediný vitální. Nakonec se mi podařilo usnout. S odstupem času a nabytými zkušenostmi jsem zjistil, že jsme to ten den asi přehnali s převýšením. Ráno už jsme byli v pořádku a připraveni k výstupu.
Vyšli jsme asi kolem desáté, což bylo hodně pozdě. Důvodem bylo počasí, které bylo jako na houpačce. Martin byl proti výstupu, ale já a Jiří jsme ho přehlasovali, což, jak se později ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Zhruba ve výšce 5000 m jsme potkali skupinku, která už mířila dolů. Na vrcholu nebyli z důvodu špatného počasí. My jsme to nevzdali a s tvrdohlavostí raněného býka v koridě, jsme pokračovali dále. Počasí už se tak zhoršilo, že viditelnost byla jen 30–50 m. Martin šel kousek před námi, a když jsem viděl, že se zastavil, tak to znamenalo buď vrchol anebo nějaký problém. První myšlenka byla správná.
Sestup plný adrenalinu
Nahoře jsme se moc nezdržovali, ale pamatuji si, že vytáhnout náhradní baterky z foťáku, byl téměř nadlidský úkol. Když jsme byli dostatečně zbičováni větrem, otočili jsme to dolů. Po třech minutách jsme ztratili cestu a řídili se jen GPS navigací. Ta nás sice vedla správným směrem, ale špatnou cestou. Ocitli jsme se v lavinovém svahu. Za ty dvě hodinky napadlo pěkných pár centimetrů sněhu a my měli vážné obavy, aby se na ledovém podkladu sníh neproměnil v lavinu. Začínali jsme se utěšovat myšlenkou, že přinejhorším sejdeme do údolí a noc už nějak přečkáme. Hlavně že zmizíme z té výšky. Všude by to bylo lepší, než být ve výšce 5000 m zády k lavině. Doteď nevím, jak jsme se dostali ke stanu, ale prostě se nám to pomocí GPS nějak povedlo. Přišli jsme z úplně jiné strany, než jsme vycházeli. Pozitivní na celém sestupu bylo to, že jsme nezpanikařili a pořád si udržovali pozitivní myšlení, které je v takových momentech to nejdůležitější. V takové chvíli, vám mozek pracuje na plné obrátky a to musíte využít ve svůj prospěch.
Nálada ve stanu byla dobrá, akorát se vyměnily role z předešlého večera. Já a Martin jsme byli plni euforie a vitality, ale Jiří byl, jak říkáme „na sračky“. Po výstupu je ideální pořádně pít. Tak jsem donekonečna roztápěl sníh a snažil se nás zavodnit. Další den už bylo vše úžasné, skvělé a my si užívali slunce při sestupu. Nohy byly lehké jako nikdy. Užíval jsem si to, jak se mi nekontrolovatelně bořily v měkké moučce, kterou slunce proměnilo ze zmrzlé, ledové krusty.
Příjemný byl také nalezený pomeranč, který tu musela vytratit nějaká jiná parta. Když jsem se podíval na Jiřího obličej, v hlavě mi proběhla věta „přece to nevyhodíme“ a za pár vteřin už jsme do sebe ládovali zmrzlé ovoce, což byl náš pomeranč na vrcholu pomyslného tureckého dortíku s názvem Ararat. Je mi líto, že nemám fotky ze sestupu, ale vždycky, když jste v takové situaci, nemáte myšlenky na focení.
Další článek věnuji loňské cestě na východ Turecka. Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední chvíli, můžete taky zůstat doma. Doporučuji si víza vyřizovat 2–3 měsíce předem.
Martin, Jiří a já jsme původně nechtěli cestovat po Turecku. Měli jsme namířeno do Íránu na horu Damavand (5671 m, jedná se o nejvyšší sopku v Asii). Toto tvrzení jsme si však na vlastní kůži neověřili, protože víza nám nedošla včas a letenku do Istanbulu, z kterého jsme chtěli vlakem přejet do Íránu, jsme nechtěli nechat propadnout. Byli jsme proto nuceni změnit plány. Naši novou prioritou se stala hora Ararat (5137 m).
Ještě teď má pro mne toto téma příchuť slupky grepu máčenou v pelyňkovém čaji, protože obě tyto hory od sebe leží pouhých 800 km a Ararat je od íránských hranic vzdálen jen 15 km. Snad se mi jednou povede vstoupit na íránskou půdu, slyšel jsem, že jde o zemi s bohatou kulturou a velkou náklonností k cestovatelům, nemluvě o tom, že je tam levně. V následujících řádcích bych se chtěl věnovat horské části naší cesty.
Konec keců, pojďme cestovat!
Celkem jsme se vydrápali na 3 vrcholy. Každý z nich byl něčím jedinečný a odlišný od těch ostatních. Nejprve bych si vzal na paškál Ararat. Než jsme se dostali do terorismem trochu utlumené oblasti, vesničky Dogubeyazit, museli jsme urazit cestu dlouhou 1200 km začínající v Istanbulu. Pro cestování jsme si zvolili autobus, protože vlaková trasa nebyla v provozu. Nakonec se ukázalo, že autobus byla dobrá volba. Byl levný, se servisem a vodou zdarma. Řekl bych, že autobus byl srovnatelný s autobusy Student Agency, ale dvakrát levnější. Po pár přestupech jsme se dostali do vesničky Dogubeyazit, která je střežena velikánem jménem Ararat. Zde se na nás sesypali žebráci v podobě místních dítek. Na jejich výzvy k obdarování jsme nereagovali. Platí zde pravidlo, dáš jednomu, seběhne se sto dalších a stokrát vytrvalejších, a proto jsme nasadili ty nejdrsnější výrazy okoukané od akčních hrdinů amerických béčkových filmů devadesátých let a vyrazili jsme směr pekárna. Za pár tureckých lir jsme dostali chléb tak křupavý a čerstvý, že jsem ho nechtěl nikdy dojíst. Vychutnával jsem si tu atmosféru blízkého východu s kusem chleba, který v sobě měl tu atmosféru poctivé práce. Další kroky nás směrovaly k nalezení někoho, kdo nám řekne co dál.
Jelikož v přilehlých horách byli v roce 2008 separatistickou stranou kurdských pracujících (PKK) uneseni 3 němečtí horolezci, je zde turistům povolen vstup jen s průvodcem. Ale nenechte se mýlit, asi o 6 dnů později jsme stopovali a jediní, kdo nám za 2 hodiny zastavil, byli právě 3 kurdští chlápci. No, jak jsem se již zmínil, bylo potřeba povolení a průvodce. Tato situace samozřejmě nahrává místním cestovkám, které nabízejí své průvodce a doufají, že zákaz nikdy neskončí. Asi po 20 minutách si nás našel nějaký chlapík, to víte, 3 bílí kluci s krosnami na zádech, to přímo křičí „Ararat“. Byl tak v našem věku, pozval nás na čaj, u kterého nám udělá nabídku. Asi po 10 minutách jsme dostali celkem dobrou cenu a navíc jsme mohli jít bez průvodce. Navrch jsme dostali 3 páry maček k zapůjčení, které jsme sice nepoužili, ale jako zátěž v batohu posloužily skvěle. Ten den jsme nocovali nad městem u nedalekého kláštera.
Hned ráno nás vyvezla dodávka do poslední osady zhruba ve výšce 2000 m a odtud jsme pokračovali po svých. Po chvíli jsme si dali pauzu na sváču a dojedli jsme poslední zbytky řízků z domova, ještě podotknu, že na strouhance byla plíseň, ale řídili jsme se Jiřího heslem „Přece to nevyhodíme“.
Cestou jsme v jedné ze skal ukryli přebytečné věci (jídlo, oblečení). Tento bod jsme uložili do „dží-pí-esky“ a plni entusiasmu jsme pokračovali směr vrchol. Cestou na vrchol se nic dramatického nestalo až na to, že jsem po Jiřím házel koule sněhu a on na to reagoval, pro něj typicky – uražením se. Když nám pomalu slunce mávalo svými paprsky na rozloučenou, dorazili jsme do základního tábora ve výšce 4000 m, bohužel tam bylo plno a my jsme pokračovali o pár desítek metrů výše. Tábor jsme rozbili přímo ve svahu. Vykopat patřičný zářez pro stan bylo po celodenním pochodu a ve výšce nad 4000 m dosti vysilující, přirovnal bych to k posledním kolu dvanácti kolové bitvy o titul šampiona v boxu. Po našem boji se sněhem byla už tma.
Když jsme se konečně uvelebili ve spacácích, bylo nám pěkně zle. Zimnice lomcovala celým mým tělem jako bych byl panák sešitý z hadrů. Moje zuby o sebe klepaly tak, že je mohl Beethoven použít jako hudební nástroj ve své Deváté. Stále mi nelezlo na rozum co se děje, byl jsem ve svém druhém domově jménem Marmot-Never Summer (spacák) a na sobě jsem měl snad všechno oblečení. Chvíli jsem si myslel, že za to může ten zkažený řízek, ale potom jsem to zavrhl, protože Jiřímu nic nebylo. Po dvou hodinách „tance“ v rytmu tekna jsem se do sebe snažil dostat nějaké jídlo, ale zmohl jsem se jen na 4 lžičky a předal jsem pochodeň jídla Jiřímu, který byl jediný vitální. Nakonec se mi podařilo usnout. S odstupem času a nabytými zkušenostmi jsem zjistil, že jsme to ten den asi přehnali s převýšením. Ráno už jsme byli v pořádku a připraveni k výstupu.
Vyšli jsme asi kolem desáté, což bylo hodně pozdě. Důvodem bylo počasí, které bylo jako na houpačce. Martin byl proti výstupu, ale já a Jiří jsme ho přehlasovali, což, jak se později ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Zhruba ve výšce 5000 m jsme potkali skupinku, která už mířila dolů. Na vrcholu nebyli z důvodu špatného počasí. My jsme to nevzdali a s tvrdohlavostí raněného býka v koridě, jsme pokračovali dále. Počasí už se tak zhoršilo, že viditelnost byla jen 30–50 m. Martin šel kousek před námi, a když jsem viděl, že se zastavil, tak to znamenalo buď vrchol anebo nějaký problém. První myšlenka byla správná.
Sestup plný adrenalinu
Nahoře jsme se moc nezdržovali, ale pamatuji si, že vytáhnout náhradní baterky z foťáku, byl téměř nadlidský úkol. Když jsme byli dostatečně zbičováni větrem, otočili jsme to dolů. Po třech minutách jsme ztratili cestu a řídili se jen GPS navigací. Ta nás sice vedla správným směrem, ale špatnou cestou. Ocitli jsme se v lavinovém svahu. Za ty dvě hodinky napadlo pěkných pár centimetrů sněhu a my měli vážné obavy, aby se na ledovém podkladu sníh neproměnil v lavinu. Začínali jsme se utěšovat myšlenkou, že přinejhorším sejdeme do údolí a noc už nějak přečkáme. Hlavně že zmizíme z té výšky. Všude by to bylo lepší, než být ve výšce 5000 m zády k lavině. Doteď nevím, jak jsme se dostali ke stanu, ale prostě se nám to pomocí GPS nějak povedlo. Přišli jsme z úplně jiné strany, než jsme vycházeli. Pozitivní na celém sestupu bylo to, že jsme nezpanikařili a pořád si udržovali pozitivní myšlení, které je v takových momentech to nejdůležitější. V takové chvíli, vám mozek pracuje na plné obrátky a to musíte využít ve svůj prospěch.
Nálada ve stanu byla dobrá, akorát se vyměnily role z předešlého večera. Já a Martin jsme byli plni euforie a vitality, ale Jiří byl, jak říkáme „na sračky“. Po výstupu je ideální pořádně pít. Tak jsem donekonečna roztápěl sníh a snažil se nás zavodnit. Další den už bylo vše úžasné, skvělé a my si užívali slunce při sestupu. Nohy byly lehké jako nikdy. Užíval jsem si to, jak se mi nekontrolovatelně bořily v měkké moučce, kterou slunce proměnilo ze zmrzlé, ledové krusty.
Příjemný byl také nalezený pomeranč, který tu musela vytratit nějaká jiná parta. Když jsem se podíval na Jiřího obličej, v hlavě mi proběhla věta „přece to nevyhodíme“ a za pár vteřin už jsme do sebe ládovali zmrzlé ovoce, což byl náš pomeranč na vrcholu pomyslného tureckého dortíku s názvem Ararat. Je mi líto, že nemám fotky ze sestupu, ale vždycky, když jste v takové situaci, nemáte myšlenky na focení.
Nahoře před výtahem vás uvítají vlezlé děti, které se vám pokusí
dát „dárek“ – barevnou stuhu. Ale pozor, žádný dárek není
zadarmo, takže radši rázně odmítněte. Barevné stuhy, tradiční to symbol
Salvadoru, mají nosit štěstí a lze je zakoupit na každém rohu.
Salvador, město barevných stuh
Historické centrum Salvadoru se rozprostírá přibližně mezi Praça Municipal a Largo do Pelourinho. Většina turistů vyjede výtahem Lacerda nahoru na Praça Municipal (0,15 RLS) ke kavárně, kde se skýtá nádherný pohled na zátoku a přístav, odkud vyplouvají trajekty na okolní ostrovy (např. Morro de Sao Paulo) a vzdálenější pláže. Z terasy je vidět i stinná tvář Salvadoru: opuštěné a zdevastované domy v okolí přístavu ve čtvrti Comercio, z nichž se řada pyšní koloniálním slohem. Na opravy ale očividně chybí peníze, a tak domy z dob zašlé slávy chátrají dál. Naopak Pelourinho je díky finanční podpoře UNESCA relativně dobře restaurované a velmi malebné, tedy alespoň hlavní turistická náměstí s kostely a uličky s barevnými koloniálními domy, dnes plné suvenýrů popř. restaurací. Připravte se, že vás místní pouliční umělci ve snaze prodat své malby, popř. šperky z přírodních materiálů, atd. nenechají na pokoji. Můžete zvolit taktiku „ignorovat“, popř. taktiku slušného odmítání, kdy vám postačí úsměv a dvě slova „Não, obrigado/a“.
Nahoře před výtahem vás uvítají vlezlé děti, které se vám pokusí dát „dárek“ – barevnou stuhu. Ale pozor, žádný dárek není zadarmo, takže radši rázně odmítněte. Barevné stuhy, tradiční to symbol Salvadoru, mají nosit štěstí a lze je zakoupit na každém rohu. Od výtahu se vydejte směrem Praça da Sé a dále k Largo do Pelourinho. Cestou můžete obdivovat kostely (např. kostel Igreja Do Rosário dos Pretos z 18. století, popř. kostel Igreja da Ordem Terceira de São Francisco, 18. st), muzea i výhled z terasy od Museum Da Misericórdia.
Padla na vás únava z úmorného třicetistupňového vedra? Zajděte si na ovocný džus (3 – 4 realů) popř. na kokosovou vodu (2 realů) do nekteré z malebných restaurací nebo stánků. Na oběd doporučuji bufet restauraci kulturního centra SENAC (Largo do Pelourinho 13–19), kde se za 18 realů/kg najíte k prasknutí. Jídlo je zde opravdu dobré a díky systémů bufet si každý přijde na to své a zároveň vyzkouší tradiční bahijskou kuchyni.
Zvuky berimbao a bojové umění Capoeira
Po toulkách okolními uličkami se vám určitě naskytne podívaná na capoeristy. Capoeira je brazilské bojové umění, kombinace tance a netradičního boje. Toto bojové umění vzniklo jako odezva afrických otroků na životní a sociální podmínky, ve kterých žili v době koloniálního zřízení, jako forma neozbrojeného zápasu mezi otrokem a pánem. Koloniálním pánům byla capoeira natolik trnem v očích, že ji roku 1707 úplně zakázali. V roce 1809 dokonce vznikla speciální policie, která pronásledovala capoeristy. Vytrvalost afrických otroků však nenechala capoeiru zaniknout. První formální škola capoeiry byla založena roku 1927, dnes existují dva hlavní proudy tohoto umění: capoeira Regional a capoiera Angola. Brazilským národním sportem byla capoeira vyhlášena oficielně roku 1972. Během show capoeiry, tzv. „roda da capoiera“ (kruh capoeiry), se zadívejte na plynulost souhry pohybů obou hráčů, akrobacii a celkovou vyváženost hry. Zaposlouchejte se do hudby provázející toto bojové umění, která je směsicí tleskání a zvuků jednostrunného nástroje berimbao. Berimbao laikovi jako jsem já, možná připomene rybářský prut. Dalšími hudebními nástroji jsou tamburína, buben a zvonky, to vše za doprovodu zpěvu tradičních capoiera písní.
Řada capoeira show v Salvadoru je zadarmo, někdy ale budete vyzváni věnovat malý příspěvek, který je určen pro danou školu capoeiry. Placené show mohou být lepší kvality, informujte se proto v turistickém centru ohledně jejich konání. V případě, že chcete za každou cenu ušetřit, stačí zajít na pláž Barra. Místní mládež tu trénuje akrobatické prvky capoeiry na měkkém písku, nádherná podívaná!
Potřebujete dárky pro své blízké, anebo máte dlouhou chvíli?
Zkuste zajít do Mercado Modelu hned naproti výtahu Lacerda, kde je řada obchůdků se suvenýry, podobně jako i restaurace s místními pokrmy. Mercado Modelo byl postaven v roce 1861 a sloužil jako přepravní bod v obchodu s otroky. Dodnes je tato budova opředena legendami strašících duchů otroků, se kterými bylo krutě zacházeno. I zde je k vidění capoeira.
Afro-jazzové rytmy v Solar do Unhão
Kousek od Mercado Modelo je komplex Solar do Unhão z 18. století, ve kterém sídlí MAM, Muzeum moderního umění. Vřele doporučuji muzeum navštívit: každou neděli od 19h do 22h zde probíhá jazzový festival pod širým nebem (4 reály). Komplex muzea se rozkládá v nádherně položeném terasovitém terénu přímo nad oceánem a skýtá proto úžasný pohled na salvadorskou zátoku. Během jazzového večera můžete navštívit výstavy, kochat se výhledem na moře ze zahrad, popř. si sednout do malé romantické restaurace, která je součástí komplexu, a povečeřet zde při svíčkách. Místní mi tvrdili, že nedoporučují jít k muzeu večer pěšky, neboť je obklopeno na jedné straně favelou a nemá autobusovou zastávku poblíž. Za světla by ale procházka neměla být problém.
Salvadorské pláže
Příjemným odpočinkovým programem, po návštěvě muzeí ve stinné a poklidné čtvrti Vitoria, je odpoledne strávené na pláži Barra . Barra se pyšní hned několika plážemi. První z nich, Praia Porto da Barra, je relativně dost narvaná, ale moře poklidné a dobře si tu zaplavete. V noci se zde schází mládež, brazilská hudba duní z mobilných sound-systémů aut, levné pivo SKOL chutnající jako voda, tu teče proudem. Sem tam někdo griluje podivně vypadající maso, že by zbloudilá kočka? Připravte se na zajímavou podívanou: Brazilky troufale tančící do rytmů funk, forro, atd., to si nesmíte nechat ujít!
Naopak roztáhlá Praia do Farol da Barra za majákem má větší vlny a nabízí poklidnější prožitek. I když plážových prodavačů i různých jiných obejdů se ani tady nezbavíte. Obecně platí pravidlo nebrat příliš mnoho cenností a peněz s sebou. Po pláži můžete utišit žízeň a hlad například ve stinné zahrádce restaurace/baru Carangueijo do Sergipe , která nabízí řadu mořských plodů. Porce krevet s česnekem tu stojí kolem 9 reálů. Po menším občerstvení můžete vyrazit na západ slunce, který každodenně s potleskem vítá dav lidí za hlavním majákem pláže Farol.
A co po západu slunce?
Salvador nabízí i noční život, který je koncentrován částečně v Pelourinhu a dále hlavně ve čtvrti Rio Vermelho, kolem náměstí Largo de Santana a Largo de Mariquita. Autobusy jezdí cca do půlnoci, přepravovala jsem se i v noci a žádný problém ohledně bezpečnosti neměla. Záleží ale dost na tom, v jaké čtvrti bydlíte. Obecně se dá říci, že dále od centra je více favel a větší chudoba. Salvador je chudší než Sao Paulo i Rio, takže není radno se potloukat po nocích se zlatým řetězem a foťákem kolem krku, zvláště když neznáte město dobře!
Boca da Galinha aneb dobrá bašta
V případě, že si chcete po zdařilé noci udělat výlet a shlédnout pravý neturistický Salvador, vydejte se autobusem do čtvrti Ribeira na vzdáleném konci města. Odtud se z přístavu malinkým člunem za 1,50 reálů přepravte na druhou stranu a zajděte na výborné rybí pokrmy do jednoduché, ale vždy narvané restaurace Boca de Galinha. O víkendu většina pasažérů míří právě sem, takže nemějte obavy, že restauraci nenajdete. Oběd vás nevyjde na víc než 20 realů, spolu s předkrmem, rýží, fazolemi, rybou, pivem a kokosovou vodou. Porce, která je podávaná pro dva, vystačí v klidu pro tři osoby. Jedná se o nefalšovanou místní kuchyni – comida baiana. Během cesty nazpátek autobusem do centra (autobus k nákupnímu středisku Morumbi) vám možná přijde, že Salvador je jedna velká favela. Favely se táhnou všude po kopcích kolem dálnic, v záři zapadajícího slunce ale vypadají velmi fotogenicky a skoro až malebně. Na focení ale není čas, přiblížil se čas loučení: na shledanou Salvadore, město afrických rytmů! A hurá dál směrem vnitrozemí do národního parku Chapada Diamantina.
Salvador, město barevných stuh
Historické centrum Salvadoru se rozprostírá přibližně mezi Praça Municipal a Largo do Pelourinho. Většina turistů vyjede výtahem Lacerda nahoru na Praça Municipal (0,15 RLS) ke kavárně, kde se skýtá nádherný pohled na zátoku a přístav, odkud vyplouvají trajekty na okolní ostrovy (např. Morro de Sao Paulo) a vzdálenější pláže. Z terasy je vidět i stinná tvář Salvadoru: opuštěné a zdevastované domy v okolí přístavu ve čtvrti Comercio, z nichž se řada pyšní koloniálním slohem. Na opravy ale očividně chybí peníze, a tak domy z dob zašlé slávy chátrají dál. Naopak Pelourinho je díky finanční podpoře UNESCA relativně dobře restaurované a velmi malebné, tedy alespoň hlavní turistická náměstí s kostely a uličky s barevnými koloniálními domy, dnes plné suvenýrů popř. restaurací. Připravte se, že vás místní pouliční umělci ve snaze prodat své malby, popř. šperky z přírodních materiálů, atd. nenechají na pokoji. Můžete zvolit taktiku „ignorovat“, popř. taktiku slušného odmítání, kdy vám postačí úsměv a dvě slova „Não, obrigado/a“.
Nahoře před výtahem vás uvítají vlezlé děti, které se vám pokusí dát „dárek“ – barevnou stuhu. Ale pozor, žádný dárek není zadarmo, takže radši rázně odmítněte. Barevné stuhy, tradiční to symbol Salvadoru, mají nosit štěstí a lze je zakoupit na každém rohu. Od výtahu se vydejte směrem Praça da Sé a dále k Largo do Pelourinho. Cestou můžete obdivovat kostely (např. kostel Igreja Do Rosário dos Pretos z 18. století, popř. kostel Igreja da Ordem Terceira de São Francisco, 18. st), muzea i výhled z terasy od Museum Da Misericórdia.
Padla na vás únava z úmorného třicetistupňového vedra? Zajděte si na ovocný džus (3 – 4 realů) popř. na kokosovou vodu (2 realů) do nekteré z malebných restaurací nebo stánků. Na oběd doporučuji bufet restauraci kulturního centra SENAC (Largo do Pelourinho 13–19), kde se za 18 realů/kg najíte k prasknutí. Jídlo je zde opravdu dobré a díky systémů bufet si každý přijde na to své a zároveň vyzkouší tradiční bahijskou kuchyni.
Zvuky berimbao a bojové umění Capoeira
Po toulkách okolními uličkami se vám určitě naskytne podívaná na capoeristy. Capoeira je brazilské bojové umění, kombinace tance a netradičního boje. Toto bojové umění vzniklo jako odezva afrických otroků na životní a sociální podmínky, ve kterých žili v době koloniálního zřízení, jako forma neozbrojeného zápasu mezi otrokem a pánem. Koloniálním pánům byla capoeira natolik trnem v očích, že ji roku 1707 úplně zakázali. V roce 1809 dokonce vznikla speciální policie, která pronásledovala capoeristy. Vytrvalost afrických otroků však nenechala capoeiru zaniknout. První formální škola capoeiry byla založena roku 1927, dnes existují dva hlavní proudy tohoto umění: capoeira Regional a capoiera Angola. Brazilským národním sportem byla capoeira vyhlášena oficielně roku 1972. Během show capoeiry, tzv. „roda da capoiera“ (kruh capoeiry), se zadívejte na plynulost souhry pohybů obou hráčů, akrobacii a celkovou vyváženost hry. Zaposlouchejte se do hudby provázející toto bojové umění, která je směsicí tleskání a zvuků jednostrunného nástroje berimbao. Berimbao laikovi jako jsem já, možná připomene rybářský prut. Dalšími hudebními nástroji jsou tamburína, buben a zvonky, to vše za doprovodu zpěvu tradičních capoiera písní.
Řada capoeira show v Salvadoru je zadarmo, někdy ale budete vyzváni věnovat malý příspěvek, který je určen pro danou školu capoeiry. Placené show mohou být lepší kvality, informujte se proto v turistickém centru ohledně jejich konání. V případě, že chcete za každou cenu ušetřit, stačí zajít na pláž Barra. Místní mládež tu trénuje akrobatické prvky capoeiry na měkkém písku, nádherná podívaná!
Potřebujete dárky pro své blízké, anebo máte dlouhou chvíli?
Zkuste zajít do Mercado Modelu hned naproti výtahu Lacerda, kde je řada obchůdků se suvenýry, podobně jako i restaurace s místními pokrmy. Mercado Modelo byl postaven v roce 1861 a sloužil jako přepravní bod v obchodu s otroky. Dodnes je tato budova opředena legendami strašících duchů otroků, se kterými bylo krutě zacházeno. I zde je k vidění capoeira.
Afro-jazzové rytmy v Solar do Unhão
Kousek od Mercado Modelo je komplex Solar do Unhão z 18. století, ve kterém sídlí MAM, Muzeum moderního umění. Vřele doporučuji muzeum navštívit: každou neděli od 19h do 22h zde probíhá jazzový festival pod širým nebem (4 reály). Komplex muzea se rozkládá v nádherně položeném terasovitém terénu přímo nad oceánem a skýtá proto úžasný pohled na salvadorskou zátoku. Během jazzového večera můžete navštívit výstavy, kochat se výhledem na moře ze zahrad, popř. si sednout do malé romantické restaurace, která je součástí komplexu, a povečeřet zde při svíčkách. Místní mi tvrdili, že nedoporučují jít k muzeu večer pěšky, neboť je obklopeno na jedné straně favelou a nemá autobusovou zastávku poblíž. Za světla by ale procházka neměla být problém.
Salvadorské pláže
Příjemným odpočinkovým programem, po návštěvě muzeí ve stinné a poklidné čtvrti Vitoria, je odpoledne strávené na pláži Barra . Barra se pyšní hned několika plážemi. První z nich, Praia Porto da Barra, je relativně dost narvaná, ale moře poklidné a dobře si tu zaplavete. V noci se zde schází mládež, brazilská hudba duní z mobilných sound-systémů aut, levné pivo SKOL chutnající jako voda, tu teče proudem. Sem tam někdo griluje podivně vypadající maso, že by zbloudilá kočka? Připravte se na zajímavou podívanou: Brazilky troufale tančící do rytmů funk, forro, atd., to si nesmíte nechat ujít!
Naopak roztáhlá Praia do Farol da Barra za majákem má větší vlny a nabízí poklidnější prožitek. I když plážových prodavačů i různých jiných obejdů se ani tady nezbavíte. Obecně platí pravidlo nebrat příliš mnoho cenností a peněz s sebou. Po pláži můžete utišit žízeň a hlad například ve stinné zahrádce restaurace/baru Carangueijo do Sergipe , která nabízí řadu mořských plodů. Porce krevet s česnekem tu stojí kolem 9 reálů. Po menším občerstvení můžete vyrazit na západ slunce, který každodenně s potleskem vítá dav lidí za hlavním majákem pláže Farol.
A co po západu slunce?
Salvador nabízí i noční život, který je koncentrován částečně v Pelourinhu a dále hlavně ve čtvrti Rio Vermelho, kolem náměstí Largo de Santana a Largo de Mariquita. Autobusy jezdí cca do půlnoci, přepravovala jsem se i v noci a žádný problém ohledně bezpečnosti neměla. Záleží ale dost na tom, v jaké čtvrti bydlíte. Obecně se dá říci, že dále od centra je více favel a větší chudoba. Salvador je chudší než Sao Paulo i Rio, takže není radno se potloukat po nocích se zlatým řetězem a foťákem kolem krku, zvláště když neznáte město dobře!
Boca da Galinha aneb dobrá bašta
V případě, že si chcete po zdařilé noci udělat výlet a shlédnout pravý neturistický Salvador, vydejte se autobusem do čtvrti Ribeira na vzdáleném konci města. Odtud se z přístavu malinkým člunem za 1,50 reálů přepravte na druhou stranu a zajděte na výborné rybí pokrmy do jednoduché, ale vždy narvané restaurace Boca de Galinha. O víkendu většina pasažérů míří právě sem, takže nemějte obavy, že restauraci nenajdete. Oběd vás nevyjde na víc než 20 realů, spolu s předkrmem, rýží, fazolemi, rybou, pivem a kokosovou vodou. Porce, která je podávaná pro dva, vystačí v klidu pro tři osoby. Jedná se o nefalšovanou místní kuchyni – comida baiana. Během cesty nazpátek autobusem do centra (autobus k nákupnímu středisku Morumbi) vám možná přijde, že Salvador je jedna velká favela. Favely se táhnou všude po kopcích kolem dálnic, v záři zapadajícího slunce ale vypadají velmi fotogenicky a skoro až malebně. Na focení ale není čas, přiblížil se čas loučení: na shledanou Salvadore, město afrických rytmů! A hurá dál směrem vnitrozemí do národního parku Chapada Diamantina.
Mapu někdy v životě použil snad každý z nás. Plastické mapy
sem tam najdeme v nádražních halách, muzeích, informačních centrech
nebo na vyhlídkových bodech. Plastická mapa o ploše sto deset metrů
čtverečních je ale unikát. Můžete jej spatřit v Moravském
kartografickém centru ve Velkých Opatovicích. Plastická mapa Moravy a
části Slezska v měřítku 1:25000 je sestavená ze 79 desek a
zobrazuje reliéf území zhruba od Jeseníku po Břeclav ve směru
severojižním a od Polné (u Jihlavy) až po Jablunkov ve směru
východozápadním.
Mapu někdy v životě použil snad každý z nás. Plastické mapy sem tam najdeme v nádražních halách, muzeích, informačních centrech nebo na vyhlídkových bodech. Plastická mapa o ploše sto deset metrů čtverečních je ale unikát. Můžete jej spatřit v Moravském kartografickém centru ve Velkých Opatovicích. Plastická mapa Moravy a části Slezska v měřítku 1:25000 je sestavená ze 79 desek a zobrazuje reliéf území zhruba od Jeseníku po Břeclav ve směru severojižním a od Polné (u Jihlavy) až po Jablunkov ve směru východozápadním.
Původně stála ve Velkých Opatovicích tvrz. Ta byla počátkem v roce 1757 přebudována na barokní zámek. Poslední přestavbu realizovali Herbersteinové. Ti se kvůli svému finančně náročnému životnímu stylu a podnikatelským neúspěchům dostali do potíží a zámek připadl od roku 1924 obci. Od té doby byl využíván jako obecní úřad a škola. V lednu 1973 zde došlo k požáru, kterému padlo za oběť jižní křídlo zámku. To bylo později nahrazeno novostavbou podle projektu místního architekta Zdeňka Fránka.. Ten navrhl elegantní organickou budovu s eliptickým sálem, jež jako by odkazovala k Santiniovským stavbám v okolí (Jaroměřice, Jesenec, Křenov). Dostavba pod názvem Fosili byla zahájena v roce 1990. Po roce výstavby však byla stavba z finančních důvodů zastavena. Po různých peripatií byla nakonec stavba v roce 2008 dokončena a bylo zde umístěno Moravské kartografické centrum. Jedná se o unikátní projekt nejen v celé ČR, ale i v Evropě. Expozice MKC je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách a na kartografické zpracování map na území ČR. MKC bylo slavnostně otevřeno 26.10.2007 a dne 26.11.2007 je navštívil i prezident republiky, pan Václav Klaus s manželkou.
Město Velké Opatovice se nachází ve střední části Malé Hané, tzv. Boskovické brázděv okrese Blansko v Jihomoravském kraji, 14 km severně od Boskovic na říčce Jevíčce.
Expozice Moravského kartografického centra je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách, kartografického zpracování map na území České republiky a především na Moravě a ve Slezsku.
Otevírací doba: Duben – květen – víkendy a svátky – 10:00 – 16:00 hod. Červen – 15. září – denně mimo pondělí – 10:00 – 17:00 hod. Od 15. září – říjen – víkendy a svátky – 10:00 – 16:00 hod.
V současné době se expozice zaměřuje na klasické analogové mapování. Celá výstava je rozdělena do několika tematicky souvisejících celků: zeměměřictví, geodézii, fotogrammetrii. V chodbách okolo hlavního sálu jsou pověšeny tisky digitálně vyčištěných a rekonstruovaných starých map počínaje rytinou na mamutím klu nalezenou pod Pálavou a konče ukázkou moderních map. První poschodí expozice je věnováno geodetickým a kartografickým pomůckám.
V hlavním sále se kromě plastické mapy nachází i pravděpodobně největší fotoaparát na našem území. Je to kartografická kamera Olymplux, která sloužila od roku 1955 sloužila k převodu měřítka map v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem. V roce 1992 byla kamera demontována odvezena do Národního technického muzea v Praze, odkud byla později zapůjčena Moravskému kartografickému centru. Původní konstrukce kamery včetně zavěšení vážila skoro 11 tun. Nedaleko najdete modernějšího tříapůltunového bratříčka, který dostal jméno Kristián podle technika, který jej montoval. Jedná se o dvouprostorovou kameru AHZ 78 K, která od roku 1980 pracovala na Katastrálním úřadu v Plzni. Ještě v roce 2008 byla kamera provozuschopná. Z Katastrálního úřadu putovala rovnou do muzea.
Sama plastická mapa je unikátním kartografickým dílem. Byla vyrobena jako štábní mapa a ejí topografický obsah vychází převážně z map tzv. třetího vojenského mapování z let 1876 – 1878. Mapa vznikala pravděpodobně po částech od konce 19. století a byla dokončena až v průběhu 30. až 40. let 20. století. Pozdější části mapy vycházejí již z aktualizovaných map třetího vojenského mapování. Hmotnost jednotlivých desek se pohybuje od 3 do 50 kg podle výšky zobrazeného reliéfu, který je tvořený z vrstev překližky polepených mapovými listy a vyřezaných podle jednotlivých vrstevnic. Na vytvoření každé výškové vrstvy byl tedy spotřebován jeden mapový list.
Plastická mapa byla v polovině 30. let vystavena na brněnském výstavišti. Po 2. světové válce byla až do roku 1989 v majetku armády. Krátkodobě byla vystavena v roce 2000 v Boskovicích a v roce 2004 v Praze. Po konzervaci je trvale vystavena ve Velkých Opatovicích.
Je možné, že do budoucna se expozice kartografického centra ještě rozšíří. Pokrok kráčí mílovými kroky vpřed i v kartografii a firmy zabývající se mapováním nabízejí muzeu vysloužilou mapovací techniku. Možná se dočkáme rozšíření expozice také o snímkování terénu a digitální zpracování map.
Mapu někdy v životě použil snad každý z nás. Plastické mapy sem tam najdeme v nádražních halách, muzeích, informačních centrech nebo na vyhlídkových bodech. Plastická mapa o ploše sto deset metrů čtverečních je ale unikát. Můžete jej spatřit v Moravském kartografickém centru ve Velkých Opatovicích. Plastická mapa Moravy a části Slezska v měřítku 1:25000 je sestavená ze 79 desek a zobrazuje reliéf území zhruba od Jeseníku po Břeclav ve směru severojižním a od Polné (u Jihlavy) až po Jablunkov ve směru východozápadním.
Původně stála ve Velkých Opatovicích tvrz. Ta byla počátkem v roce 1757 přebudována na barokní zámek. Poslední přestavbu realizovali Herbersteinové. Ti se kvůli svému finančně náročnému životnímu stylu a podnikatelským neúspěchům dostali do potíží a zámek připadl od roku 1924 obci. Od té doby byl využíván jako obecní úřad a škola. V lednu 1973 zde došlo k požáru, kterému padlo za oběť jižní křídlo zámku. To bylo později nahrazeno novostavbou podle projektu místního architekta Zdeňka Fránka.. Ten navrhl elegantní organickou budovu s eliptickým sálem, jež jako by odkazovala k Santiniovským stavbám v okolí (Jaroměřice, Jesenec, Křenov). Dostavba pod názvem Fosili byla zahájena v roce 1990. Po roce výstavby však byla stavba z finančních důvodů zastavena. Po různých peripatií byla nakonec stavba v roce 2008 dokončena a bylo zde umístěno Moravské kartografické centrum. Jedná se o unikátní projekt nejen v celé ČR, ale i v Evropě. Expozice MKC je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách a na kartografické zpracování map na území ČR. MKC bylo slavnostně otevřeno 26.10.2007 a dne 26.11.2007 je navštívil i prezident republiky, pan Václav Klaus s manželkou.
Město Velké Opatovice se nachází ve střední části Malé Hané, tzv. Boskovické brázděv okrese Blansko v Jihomoravském kraji, 14 km severně od Boskovic na říčce Jevíčce.
Expozice Moravského kartografického centra je zaměřena na historický vývoj zobrazení zemského povrchu na mapách, kartografického zpracování map na území České republiky a především na Moravě a ve Slezsku.
Otevírací doba: Duben – květen – víkendy a svátky – 10:00 – 16:00 hod. Červen – 15. září – denně mimo pondělí – 10:00 – 17:00 hod. Od 15. září – říjen – víkendy a svátky – 10:00 – 16:00 hod.
V současné době se expozice zaměřuje na klasické analogové mapování. Celá výstava je rozdělena do několika tematicky souvisejících celků: zeměměřictví, geodézii, fotogrammetrii. V chodbách okolo hlavního sálu jsou pověšeny tisky digitálně vyčištěných a rekonstruovaných starých map počínaje rytinou na mamutím klu nalezenou pod Pálavou a konče ukázkou moderních map. První poschodí expozice je věnováno geodetickým a kartografickým pomůckám.
V hlavním sále se kromě plastické mapy nachází i pravděpodobně největší fotoaparát na našem území. Je to kartografická kamera Olymplux, která sloužila od roku 1955 sloužila k převodu měřítka map v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse nad Labem. V roce 1992 byla kamera demontována odvezena do Národního technického muzea v Praze, odkud byla později zapůjčena Moravskému kartografickému centru. Původní konstrukce kamery včetně zavěšení vážila skoro 11 tun. Nedaleko najdete modernějšího tříapůltunového bratříčka, který dostal jméno Kristián podle technika, který jej montoval. Jedná se o dvouprostorovou kameru AHZ 78 K, která od roku 1980 pracovala na Katastrálním úřadu v Plzni. Ještě v roce 2008 byla kamera provozuschopná. Z Katastrálního úřadu putovala rovnou do muzea.
Sama plastická mapa je unikátním kartografickým dílem. Byla vyrobena jako štábní mapa a ejí topografický obsah vychází převážně z map tzv. třetího vojenského mapování z let 1876 – 1878. Mapa vznikala pravděpodobně po částech od konce 19. století a byla dokončena až v průběhu 30. až 40. let 20. století. Pozdější části mapy vycházejí již z aktualizovaných map třetího vojenského mapování. Hmotnost jednotlivých desek se pohybuje od 3 do 50 kg podle výšky zobrazeného reliéfu, který je tvořený z vrstev překližky polepených mapovými listy a vyřezaných podle jednotlivých vrstevnic. Na vytvoření každé výškové vrstvy byl tedy spotřebován jeden mapový list.
Plastická mapa byla v polovině 30. let vystavena na brněnském výstavišti. Po 2. světové válce byla až do roku 1989 v majetku armády. Krátkodobě byla vystavena v roce 2000 v Boskovicích a v roce 2004 v Praze. Po konzervaci je trvale vystavena ve Velkých Opatovicích.
Je možné, že do budoucna se expozice kartografického centra ještě rozšíří. Pokrok kráčí mílovými kroky vpřed i v kartografii a firmy zabývající se mapováním nabízejí muzeu vysloužilou mapovací techniku. Možná se dočkáme rozšíření expozice také o snímkování terénu a digitální zpracování map.
Obsáhnout celou plchu není reálné. Pro podrobné zobrazení je nutno použít kameru
Část expozice je věnována i leteckému snímkování. Prozatím v analogové formě
Největší fotoaparát u nás – kartografická kamera Olymplux
Pohled na Bílé Karpaty ze slovenské strany
Plastika na trávníku před vchodem do Kartografického centra
V chodbách okolo hlavního sálu jsou tisky rekonstruovaných starých map.
Ústřední exponát – plastická mapa Moravy a části Slezska
Pohled na plastickou mapu
Plastická mapa Moravy a Slezska
Pohled od Jeseníků
Pohled od severu
Unikátní plastická mapa
Obsáhnout celou plochu není reálné. Pro podrobné zobrazení je nutno použít kameru
Velké Opatovice jsou na mapě vyznačeny vlaječkou
Detail reliéfu mapy
Kristián – dvouprostorová kamera AHZ 78 K
Horní patro je věnované kartografickým a geodetickým pomůckám
Pohled do hlavního sálu z prvního patra
V chodbě okolo hlavního sálu jsou vystaveny mapy od pravěké rytiny na mamutím klu až po současnost.
