Do odletu expedice, který byl stanoven na 9.7., zbývá přesně měsíc,
což znamená, že přípravy vrcholí. Dáváme dohromady lezecký materiál,
stany a lana. Sháníme instantní potraviny, které by bylo obtížné
v Pakistánu obstarat, a dáváme dohromady věci, které pošleme cargem
v předstihu. Doufáme, že se s nimi v Islamabádu opět
šťastně shledáme.
Nezadržitelně se blíží odlet. V pátek 4.7. proběhla v proslulé „GARÁŽi“ (nejedná se o název podniku nýbrž o skutečnou garáž u Lišina na zahradě) rozlučková akce plzeňské sekce expedice (viz. fota). Celá záležitost proběhla za účasti kapely ZNOUZECTNOST a mnoha plzeňských přátel, kteří pod záminkou loučení přišli vypít neskutečně moc piva:-)) Po nutné regeneraci a resocializaci členů expedice pokračujeme v přípravách a dolaďování detailů, kterých je více než by se nám líbilo, a často nejde právě o detaily. Nicméně, vše se snad stihne, ve středu proběhne ještě krátký breefing v hospodě Adrie a ve čtvrtek ve 12:20 start z Mnichovského letiště přes Abu Dhabi směr Islamabád. Další novinky z cesty naleznete na těchto stránkách pokaždé, kdy to technika dovolí.
Starší zápisky:
První vlna balení
24.6. proběhla velká balicí akce, bylo nutno vyexpedovat cargo. Museli jsme zabalit 6 expedičních plastových sudů, které pocestují v předstihu do Islamabádu. Bylo potřeba zkontrolovat a zabalit lezecký materiál, jídlo na kopec, postavit a zkontrolovat stany. Vše jsme více méně chaoticky našlapali do sudů, veškeré pokusy o organizovaný pořádek selhaly. Nyní je již expediční vybavení, jak doufáme, na cestě do Pakistánu, a pevně věříme, že se s ním radostně shledáme. V dalších dnech nás čeká již jen několik organizačních drobností, vzpomenout si na zapomenuté, to obstarat a zabalit do batohu, který spolu s námi opustí 9.7. Mnichovské letiště….
Do odletu expedice, který byl stanoven na 9.7., zbývá přesně měsíc, což znamená, že přípravy vrcholí. Dáváme dohromady lezecký materiál, stany a lana. Sháníme instantní potraviny, které by bylo obtížné v Pakistánu obstarat, a dáváme dohromady věci, které pošleme cargem v předstihu. Doufáme, že se s nimi v Islamabádu opět šťastně shledáme. Také se snažíme sledovat prostřednictvím internetu situaci na Gašerbrumu I., zjistili jsme, že i několik dalších zahraničních expedic se letos pokusí o vrchol ,ale nezdá se, že by byl právě nával. Také sledujeme politicko-bezpečnostní situaci v Pakistánu, která, jak se zdá, není právě nejrůžovější. Nicméně důvěřujeme informacím od našeho spojence v Pakistánu, Gullama, který na náš dotaz na bezpečnostní situaci odpověděl stručně: Islamabad: OK, Karakoram Higrway: OK, Skardu: OK. Věříme mu a pokračujeme v přípravách.
{{reklama()}}
Připojujeme se po bok našeho tradičního partnera Humi OUTDOOR a budeme vás informovat o průběhu expedice výstupu na Gašerbrum I. I když se jedná spíše o sportovní výkon, účastníci expedice slíbili i pár zajímavých cestovatelských tipů a triků. Nechejme se překvapit a držme palce!
Aktualizováno
těsně před odletem
Odlet
Nezadržitelně se blíží odlet. V pátek 4.7. proběhla v proslulé „GARÁŽi“ (nejedná se o název podniku nýbrž o skutečnou garáž u Lišina na zahradě) rozlučková akce plzeňské sekce expedice (viz. fota). Celá záležitost proběhla za účasti kapely ZNOUZECTNOST a mnoha plzeňských přátel, kteří pod záminkou loučení přišli vypít neskutečně moc piva:-)) Po nutné regeneraci a resocializaci členů expedice pokračujeme v přípravách a dolaďování detailů, kterých je více než by se nám líbilo, a často nejde právě o detaily. Nicméně, vše se snad stihne, ve středu proběhne ještě krátký breefing v hospodě Adrie a ve čtvrtek ve 12:20 start z Mnichovského letiště přes Abu Dhabi směr Islamabád. Další novinky z cesty naleznete na těchto stránkách pokaždé, kdy to technika dovolí.
Starší zápisky:
První vlna balení
24.6. proběhla velká balicí akce, bylo nutno vyexpedovat cargo. Museli jsme zabalit 6 expedičních plastových sudů, které pocestují v předstihu do Islamabádu. Bylo potřeba zkontrolovat a zabalit lezecký materiál, jídlo na kopec, postavit a zkontrolovat stany. Vše jsme více méně chaoticky našlapali do sudů, veškeré pokusy o organizovaný pořádek selhaly. Nyní je již expediční vybavení, jak doufáme, na cestě do Pakistánu, a pevně věříme, že se s ním radostně shledáme. V dalších dnech nás čeká již jen několik organizačních drobností, vzpomenout si na zapomenuté, to obstarat a zabalit do batohu, který spolu s námi opustí 9.7. Mnichovské letiště….
Do odletu expedice, který byl stanoven na 9.7., zbývá přesně měsíc, což znamená, že přípravy vrcholí. Dáváme dohromady lezecký materiál, stany a lana. Sháníme instantní potraviny, které by bylo obtížné v Pakistánu obstarat, a dáváme dohromady věci, které pošleme cargem v předstihu. Doufáme, že se s nimi v Islamabádu opět šťastně shledáme. Také se snažíme sledovat prostřednictvím internetu situaci na Gašerbrumu I., zjistili jsme, že i několik dalších zahraničních expedic se letos pokusí o vrchol ,ale nezdá se, že by byl právě nával. Také sledujeme politicko-bezpečnostní situaci v Pakistánu, která, jak se zdá, není právě nejrůžovější. Nicméně důvěřujeme informacím od našeho spojence v Pakistánu, Gullama, který na náš dotaz na bezpečnostní situaci odpověděl stručně: Islamabad: OK, Karakoram Higrway: OK, Skardu: OK. Věříme mu a pokračujeme v přípravách.
{{reklama()}}
Připojujeme se po bok našeho tradičního partnera Humi OUTDOOR a budeme vás informovat o průběhu expedice výstupu na Gašerbrum I. I když se jedná spíše o sportovní výkon, účastníci expedice slíbili i pár zajímavých cestovatelských tipů a triků. Nechejme se překvapit a držme palce!
Vranov nad Dyjí, který v celé své kráse ční na velké skále nad
městem, láká v červnu hned na dvě zajímavé výstavy. Na zámku,
jenž patří k nejpozoruhodnějším světským stavbám
středoevropského baroka, lze zhlédnout expozici Vranovská kamenina.
Milovníky květin pak jistě potěší již devátý ročník Vranovské
lilie.
Vranov nad Dyjí, který v celé své kráse ční na velké skále nad městem, láká v červnu hned na dvě zajímavé výstavy. Na zámku, jenž patří k nejpozoruhodnějším světským stavbám středoevropského baroka, lze zhlédnout expozici Vranovská kamenina. Milovníky květin pak jistě potěší již devátý ročník Vranovské lilie.
Vranovská lilie: výstavu lze zhlédnout od 12. do 17. června a bude otevřena denně kromě pondělí od 9 do 16 hodin v rámci prohlídky zámku. Expozici uvidíte také samostatně, a to od 16:15 do 17 hodin.
Výstava Vranovské kameniny umožní návštěvníkům pohled na krásu keramických výrobků zdejší manufaktury z let 1799 až 1882. V bývalé zámecké kočárově, kde se koná již jedenáctý ročník této velké sezónní výstavy, spatříte zejména jídelní servisy, čajové a kávové soupravy, toaletní nádoby, dekorativní vázy, ale dokonce i původní sádrové formy, grafické návrhy, desky pro tisk a obrazy zdejších malířů a technologů. Vranovská keramika byla v 19. století známá nejen u nás, ale i ve světě.
{{reklama()}}
Vranovská kamenina: výstava se zahajuje ve čtvrtek 11. června v 15 hodin. Navštívit ji můžete od 12. června do konce září denně kromě pondělí, v září jen o víkendech. V červnu, červenci a srpnu je otevřená od 9:30 do 17 hodin, v září do 16 hodin.
Vranovská lilie nabízí oslavu krásných květin a floristické práce. V každé místnosti naleznete barevně a stylově přizpůsobené aranžmá, jehož hlavním tvůrcem je florista Slávek Rabušic. Jde o výjimečné spojení řezané rostliny a historického prostředí. Celkem uvidíte asi 250 lilií a 400 doprovodných květin a zeleně. Výstavu pořádá Národní památkový ústav – správa Státního zámku Vranov nad Dyjí a Květinová galerie Brno.
Zámek Vranov nad Dyjí je původně starý románsko-gotický hrad, ten poprvé zmiňuje již kolem roku 1100 děkan pražské kapituly Kosmas ve slavné „Kronice Čechů“. Současnou podobu mu po ničivém požáru v roce 1665 vtiskla hrabata Althannové. Zámek po nich získali polští Mniszkové, kteří se zasloužili o nebývalý rozkvět vranovského závodu na výrobu kameniny a porcelánu. S nimi spřízněný rod Stadnických ho měl v držení až do počátku druhé světové války. V současné době je zámek v péči českého státu. Zámecké prostory Vranova nad Dyjí vyhledávají nejen svatebčané, ale i filmaři (pohádka Nesmrtelná teta, film Andělská tvář).
Městys Vranov nad Dyjí se stal pro turisty vyhledávanou lokalitou. Není to však jen kvůli četným historickým památkám, nýbrž i kvůli pestrým možnostem turistiky a stále populárnější cykloturistiky. Nedaleko Vranova se nachází vyhlášená vinice Šobes a vinohradnictví Šatov, kde si prohlédnete unikátní Malovaný sklep a navštívíte Moravský sklípek. Určitě si také nesmíte nechat ujít plavbu po Vranovské přehradě s ochutnávkou vín ze Znovína.
Vranov nad Dyjí, který v celé své kráse ční na velké skále nad městem, láká v červnu hned na dvě zajímavé výstavy. Na zámku, jenž patří k nejpozoruhodnějším světským stavbám středoevropského baroka, lze zhlédnout expozici Vranovská kamenina. Milovníky květin pak jistě potěší již devátý ročník Vranovské lilie.
Vranovská lilie: výstavu lze zhlédnout od 12. do 17. června a bude otevřena denně kromě pondělí od 9 do 16 hodin v rámci prohlídky zámku. Expozici uvidíte také samostatně, a to od 16:15 do 17 hodin.
Výstava Vranovské kameniny umožní návštěvníkům pohled na krásu keramických výrobků zdejší manufaktury z let 1799 až 1882. V bývalé zámecké kočárově, kde se koná již jedenáctý ročník této velké sezónní výstavy, spatříte zejména jídelní servisy, čajové a kávové soupravy, toaletní nádoby, dekorativní vázy, ale dokonce i původní sádrové formy, grafické návrhy, desky pro tisk a obrazy zdejších malířů a technologů. Vranovská keramika byla v 19. století známá nejen u nás, ale i ve světě.
{{reklama()}}
Vranovská kamenina: výstava se zahajuje ve čtvrtek 11. června v 15 hodin. Navštívit ji můžete od 12. června do konce září denně kromě pondělí, v září jen o víkendech. V červnu, červenci a srpnu je otevřená od 9:30 do 17 hodin, v září do 16 hodin.
Vranovská lilie nabízí oslavu krásných květin a floristické práce. V každé místnosti naleznete barevně a stylově přizpůsobené aranžmá, jehož hlavním tvůrcem je florista Slávek Rabušic. Jde o výjimečné spojení řezané rostliny a historického prostředí. Celkem uvidíte asi 250 lilií a 400 doprovodných květin a zeleně. Výstavu pořádá Národní památkový ústav – správa Státního zámku Vranov nad Dyjí a Květinová galerie Brno.
Zámek Vranov nad Dyjí je původně starý románsko-gotický hrad, ten poprvé zmiňuje již kolem roku 1100 děkan pražské kapituly Kosmas ve slavné „Kronice Čechů“. Současnou podobu mu po ničivém požáru v roce 1665 vtiskla hrabata Althannové. Zámek po nich získali polští Mniszkové, kteří se zasloužili o nebývalý rozkvět vranovského závodu na výrobu kameniny a porcelánu. S nimi spřízněný rod Stadnických ho měl v držení až do počátku druhé světové války. V současné době je zámek v péči českého státu. Zámecké prostory Vranova nad Dyjí vyhledávají nejen svatebčané, ale i filmaři (pohádka Nesmrtelná teta, film Andělská tvář).
Městys Vranov nad Dyjí se stal pro turisty vyhledávanou lokalitou. Není to však jen kvůli četným historickým památkám, nýbrž i kvůli pestrým možnostem turistiky a stále populárnější cykloturistiky. Nedaleko Vranova se nachází vyhlášená vinice Šobes a vinohradnictví Šatov, kde si prohlédnete unikátní Malovaný sklep a navštívíte Moravský sklípek. Určitě si také nesmíte nechat ujít plavbu po Vranovské přehradě s ochutnávkou vín ze Znovína.
Vzpomínky na Karla Maye byly asi to první, co mne ve chvíli, kdy jsem
s kufrem vyšel před kahirské letiště, napadlo. Představa
o stovkách taxíkářů bojujících o turistu, vzala za své ve
chvíli, kdy jsem se deset minut marně rozhlížel po jediném autě. Nakonec
jsem se musel pracně vlísat do přízně někoho, kdo přislíbil získat
auto, a za pouhou půlhodinku na slunci a smogu jsem se konečně
v rozpadajícím se Peugeotu prodíral káhirskou zácpou
k hotelu.
Vzpomínky na Karla Maye byly asi to první, co mne ve chvíli, kdy jsem s kufrem vyšel před káhirské letiště, napadlo. Představa o stovkách taxíkářů bojujících o turistu, vzala za své ve chvíli, kdy jsem se deset minut marně rozhlížel po jediném autě. Nakonec jsem se musel pracně vlísat do přízně někoho, kdo přislíbil získat auto, a za pouhou půlhodinku na slunci a smogu jsem se konečně v rozpadajícím se Peugeotu prodíral káhirskou zácpou k hotelu.
Hned první dojem, který se potom opakovaně potvrzoval ve všech městech, které jsem v Egyptě navštívil, byla gigantická kasárna. Desetiletí výjimečného stavu spolu s obavami, že nějaký další atentát muslimských fanatiků zabije slepici přinášející zlatá vejce, naplnila Egypt ozbrojenci natolik, že na první pohled není ani bájný Fort Knox chráněn lépe.
{{reklama()}}
Druhý pohled však ukáže realitu – policista ve špinavé košili, chránící pětihvězdičkový hotel, se ve chvíli, kdy jsem vyšel ze dveří, okamžitě přestal zajímat o případné teroristy a převedl mne přes ulici, aby na druhé straně natáhl špinavou dlaň a požádal o jedno Euro. A pak už to pokračovalo – ozbrojenců v nejrůznějších uniformách bylo všude víc než normálních lidí, v každém vchodu se procházelo detektorem kovů, nicméně bílý sahiv klidně s taškou na rameni. Show převeliká, účinnost minimální.
Většina zkušených cestovatelů přiletí do Káhiry. Hotelů je zde více než dost, náročný Evropan by ale neměl sáhnout po ničem, co se nechlubí nejméně čtyřmi hvězdičkami, jinak sice neriskuje ani život ani zdraví, o pohodlí se mu však pravděpodobně bude pouze zdát. Hodnocení hotelů totiž s evropským standardem nemá mnoho společného, Pokud nás přemůže dobrodružná povaha a sáhneme po něčem opravdu levném, odměnou sice bude zajímavý zážitek v místní restauraci, ale také vysoká pravděpodobnost faraonovy pomsty. V každém lepším hotelu je restaurací více než dost, většinou se však jedná o jakési egyptské modifikace jednotlivých etnických skupin, s podezřele převládající kuchyní italskou. Žádné kulinářské orgie nás tedy nečekají, a zájemce o víno musím před egyptským vínem varovat. Zkoušel jsem šest různých značek (víc jich nenabízejí ani ty nejdražší restaurace) a žádná nestála za nic.
Samotná Káhira nabízí turistům tři okruhy – muslimskou historii, křesťansko-židovskou (často nazývanou kopskou), a samozřejmě památky na dobu faraonů. Průvodce si můžeme najmout v každém hotelu a ceny jsou všude přibližně stejné. Auto s řidičem a průvodcem bývá samozřejmostí. Soukromou prohlídku sice nabízí každý druhý taxikář, který má automaticky bratrance v městě, do kterého se za pár dnů z Káhiry vydáváme, ale úspora se nemusí vyplatit – průvodce nejenže mluví mnohem lépe anglicky, ale také toho o památkách ví neporovnatelně víc a ještě jeho auto nehrozí rozpadnutím na každém rohu.
Kostely a mešity jsou sice historicky cenné a zajímavé, za jeden den je ale pohodlně zvládneme. Moje prohlídky byly vylepšené blížícími se volbami, takže ulice naplněné pestrobarevnými prapory a transparenty, poněkud připomínaly Nepál. Líbily se mi až do chvíle, kdy mne průvodce poněkud zamračeně upozornil na to, že sice opěvují klady donekonečna znovuvoleného prezidenta, že ale nejsou znamením lásky lidu, ale prozaického strachu ze stolibrové pokuty tomu, kdo svou náklonnost nevystaví na veřejnosti.
Slavné muzeum
Egyptské muzeum za prohlídku samozřejmě stojí, kvalita vystavených objektů bere dech. O to menší péče je věnována samotnému způsobu, jak jsou památky setřepány dohromady, některé popisy jsou v několika jazycích, ostatní jsou očividně původní cedulky napsané původními objeviteli, takže často budeme muset pátrat v paměti nad zbytky znalostí dalších jazyků. A pokud se někomu v rozpálených místnostech dělá nevolno, musím připomenout, že klimatizaci si vysloužily jen dvě místnosti vystavující nejcennější památky z Tutanchamonovy hrobky. Do muzea nás navíc nepustí ani s videokamerou (na což upozorní u vchodu), ale ani s foťákem, se kterým nás vyhodí obsluha detektoru kovů, takže nás zaženou do poněkud nesolidně vypadající úschovny, a frontu u vchodu si vystojíme podruhé.
A konečně se dostáváme k pyramidám. Pokud nás do Egypta dovedla fanatická láska ke všemu opravdu starému, potom se vyplatí investovat poslední korunu a stihnout maximum. Všichni ostatní udělají lépe, pokud věnují nějaký čas plánování a potom jdou najisto. Řadu památek, které jsou automaticky na programu všech cestovních kanceláří, lze s klidným srdcem a svědomím vynechat, aniž bychom o něco přišli. Klasickým příkladem je Memphis, který sice byl skutečně založen před 5 000 lety, ale dnes je z něj zaprášená vesnička s muzeem, za kterým se člověk nemusí hodinu vláčet. Za zmínku stojí snad jen obrovitá socha Ramsese II, se kterou se kdysi Britové nehodlali vláčet až do Londýna. Většina expedic nám navíc neukáže prakticky nic ani z blízkého pohřebiště v Sakkaře.
Pyramidy
Pyramidy v Gíze, což je dnes předměstí Káhiry, si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Ta nejslavnější je známá pod jménem vládce, který ji nechal postavit, faraóna Chufeva, řecky Cheopse. Je to největší dodnes stojící pyramida a na dlouhá tisíciletí to bylo největší dílo lidských rukou vůbec. Se čtvercovou základnou o straně 230 metrů a původní výškou 146 m si naše představivost až do chvíle, kdy budeme stát těsně u ní, asi těžko poradí.
Další dvě pyramidy nejsou o nic méně impresivní, a tři velké jehlany se sfingou v popředí jsou snad nejčastěji používaným symbolem Egypta. Udivující je, že vznikly již v raném počátku egyptské civilizace a státnost, za vlády 4. dynastie. Fotografují se ale prachmizerně, Káhira končí doslova na jejich úpatí a smog dělá z modrého nebe nepříjemně šedivé pozadí. Před slavnou Sfingou si navíc většinou jen tiše povzdechneme zklamáním, tak maličká se totiž na pozadí Cheopsovy pyramidy zdá být.
Tohle všechno neznamená, že by návštěva Egypta nestála za to, nebo že by se z něj měla stát opravdu jen země pro last minute zájezdy k moři. Nabídnout nám toho může na mnohaměsíční pobyt, jenom se asi budeme muset smířit s tím, že arabský svět je přece jenom od evropské civilizace dál, než si myslíme.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Vzpomínky na Karla Maye byly asi to první, co mne ve chvíli, kdy jsem s kufrem vyšel před káhirské letiště, napadlo. Představa o stovkách taxíkářů bojujících o turistu, vzala za své ve chvíli, kdy jsem se deset minut marně rozhlížel po jediném autě. Nakonec jsem se musel pracně vlísat do přízně někoho, kdo přislíbil získat auto, a za pouhou půlhodinku na slunci a smogu jsem se konečně v rozpadajícím se Peugeotu prodíral káhirskou zácpou k hotelu.
Hned první dojem, který se potom opakovaně potvrzoval ve všech městech, které jsem v Egyptě navštívil, byla gigantická kasárna. Desetiletí výjimečného stavu spolu s obavami, že nějaký další atentát muslimských fanatiků zabije slepici přinášející zlatá vejce, naplnila Egypt ozbrojenci natolik, že na první pohled není ani bájný Fort Knox chráněn lépe.
{{reklama()}}
Druhý pohled však ukáže realitu – policista ve špinavé košili, chránící pětihvězdičkový hotel, se ve chvíli, kdy jsem vyšel ze dveří, okamžitě přestal zajímat o případné teroristy a převedl mne přes ulici, aby na druhé straně natáhl špinavou dlaň a požádal o jedno Euro. A pak už to pokračovalo – ozbrojenců v nejrůznějších uniformách bylo všude víc než normálních lidí, v každém vchodu se procházelo detektorem kovů, nicméně bílý sahiv klidně s taškou na rameni. Show převeliká, účinnost minimální.
Většina zkušených cestovatelů přiletí do Káhiry. Hotelů je zde více než dost, náročný Evropan by ale neměl sáhnout po ničem, co se nechlubí nejméně čtyřmi hvězdičkami, jinak sice neriskuje ani život ani zdraví, o pohodlí se mu však pravděpodobně bude pouze zdát. Hodnocení hotelů totiž s evropským standardem nemá mnoho společného, Pokud nás přemůže dobrodružná povaha a sáhneme po něčem opravdu levném, odměnou sice bude zajímavý zážitek v místní restauraci, ale také vysoká pravděpodobnost faraonovy pomsty. V každém lepším hotelu je restaurací více než dost, většinou se však jedná o jakési egyptské modifikace jednotlivých etnických skupin, s podezřele převládající kuchyní italskou. Žádné kulinářské orgie nás tedy nečekají, a zájemce o víno musím před egyptským vínem varovat. Zkoušel jsem šest různých značek (víc jich nenabízejí ani ty nejdražší restaurace) a žádná nestála za nic.
Samotná Káhira nabízí turistům tři okruhy – muslimskou historii, křesťansko-židovskou (často nazývanou kopskou), a samozřejmě památky na dobu faraonů. Průvodce si můžeme najmout v každém hotelu a ceny jsou všude přibližně stejné. Auto s řidičem a průvodcem bývá samozřejmostí. Soukromou prohlídku sice nabízí každý druhý taxikář, který má automaticky bratrance v městě, do kterého se za pár dnů z Káhiry vydáváme, ale úspora se nemusí vyplatit – průvodce nejenže mluví mnohem lépe anglicky, ale také toho o památkách ví neporovnatelně víc a ještě jeho auto nehrozí rozpadnutím na každém rohu.
Kostely a mešity jsou sice historicky cenné a zajímavé, za jeden den je ale pohodlně zvládneme. Moje prohlídky byly vylepšené blížícími se volbami, takže ulice naplněné pestrobarevnými prapory a transparenty, poněkud připomínaly Nepál. Líbily se mi až do chvíle, kdy mne průvodce poněkud zamračeně upozornil na to, že sice opěvují klady donekonečna znovuvoleného prezidenta, že ale nejsou znamením lásky lidu, ale prozaického strachu ze stolibrové pokuty tomu, kdo svou náklonnost nevystaví na veřejnosti.
Slavné muzeum
Egyptské muzeum za prohlídku samozřejmě stojí, kvalita vystavených objektů bere dech. O to menší péče je věnována samotnému způsobu, jak jsou památky setřepány dohromady, některé popisy jsou v několika jazycích, ostatní jsou očividně původní cedulky napsané původními objeviteli, takže často budeme muset pátrat v paměti nad zbytky znalostí dalších jazyků. A pokud se někomu v rozpálených místnostech dělá nevolno, musím připomenout, že klimatizaci si vysloužily jen dvě místnosti vystavující nejcennější památky z Tutanchamonovy hrobky. Do muzea nás navíc nepustí ani s videokamerou (na což upozorní u vchodu), ale ani s foťákem, se kterým nás vyhodí obsluha detektoru kovů, takže nás zaženou do poněkud nesolidně vypadající úschovny, a frontu u vchodu si vystojíme podruhé.
A konečně se dostáváme k pyramidám. Pokud nás do Egypta dovedla fanatická láska ke všemu opravdu starému, potom se vyplatí investovat poslední korunu a stihnout maximum. Všichni ostatní udělají lépe, pokud věnují nějaký čas plánování a potom jdou najisto. Řadu památek, které jsou automaticky na programu všech cestovních kanceláří, lze s klidným srdcem a svědomím vynechat, aniž bychom o něco přišli. Klasickým příkladem je Memphis, který sice byl skutečně založen před 5 000 lety, ale dnes je z něj zaprášená vesnička s muzeem, za kterým se člověk nemusí hodinu vláčet. Za zmínku stojí snad jen obrovitá socha Ramsese II, se kterou se kdysi Britové nehodlali vláčet až do Londýna. Většina expedic nám navíc neukáže prakticky nic ani z blízkého pohřebiště v Sakkaře.
Pyramidy
Pyramidy v Gíze, což je dnes předměstí Káhiry, si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Ta nejslavnější je známá pod jménem vládce, který ji nechal postavit, faraóna Chufeva, řecky Cheopse. Je to největší dodnes stojící pyramida a na dlouhá tisíciletí to bylo největší dílo lidských rukou vůbec. Se čtvercovou základnou o straně 230 metrů a původní výškou 146 m si naše představivost až do chvíle, kdy budeme stát těsně u ní, asi těžko poradí.
Další dvě pyramidy nejsou o nic méně impresivní, a tři velké jehlany se sfingou v popředí jsou snad nejčastěji používaným symbolem Egypta. Udivující je, že vznikly již v raném počátku egyptské civilizace a státnost, za vlády 4. dynastie. Fotografují se ale prachmizerně, Káhira končí doslova na jejich úpatí a smog dělá z modrého nebe nepříjemně šedivé pozadí. Před slavnou Sfingou si navíc většinou jen tiše povzdechneme zklamáním, tak maličká se totiž na pozadí Cheopsovy pyramidy zdá být.
Tohle všechno neznamená, že by návštěva Egypta nestála za to, nebo že by se z něj měla stát opravdu jen země pro last minute zájezdy k moři. Nabídnout nám toho může na mnohaměsíční pobyt, jenom se asi budeme muset smířit s tím, že arabský svět je přece jenom od evropské civilizace dál, než si myslíme.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Modrozelený ledovec stékal z hor a v údolí se měnil
v šedou pokroucenou hmotu, do toho svítilo sluníčko a modrala se
obloha. A nejkrásnější bylo, že tam dole je ubytovna kde shodím ten
100 kilovej batoh, najím se a odpočinu si. Byly otevřené jen dvě
ubytovny, takže jsem kluky rychle našel, pokoj byl zadarmo, a splnil veškerá
má očekávání. Nabral jsem si tři deky aby mi bylo fajn, najedl se a šel
na hodinu spát. Nejhorší věc, je sundat si boty, při předklonu se vám
nažene krev do hlavy a je to bolest, že byste si nejradši utrhli hlavu a
naplivali si do krku.
Ráno jsme se opět ve spěchu sbalili, posnídali a vyrazili. Nejraději bych šel sám, ale tahle vysoko už si to nedovolím. Mám k tomuhle tichému místu respekt. Proto jsem raději pospíchal za Davidem, který vybíral cestu a nedržel se klasické pěšiny. Nakonec jsem to vzdal a vrátil se s Braňem na křižovatku ke skleněné pyramidě a vykročil po klasické cestě.
Stále jsme pokračovali ledovcovým údolím, ale už i na této pohodové cestě jsem cítil únavu. A bohužel tahle snadná cesta nevydržela až do konce. Museli jsme vyjít kopec, pro mě naprosto nekonečný.
{{reklama()}}
Nakonec jsem skončil sám, protože i 60letý Braňo šel rychleji než já. Mojí jedinou útěchou je, že oni tu jsou teprv pět dní a já téměř třikrát tolik. Jednoduše už jsem vyčerpaný a každý krok mě stojí úsilí. Přesto jsem si ani jednou nepoložil otázku, jestli to mám zapotřebí. Vím to uplně přesně a jsem rád, že tu jsem. Jen kdyby už ten zatracenej kopec skončil. Na vrcholu jsem propadl depresi, nečekal mě žádný výhled na ubytovny, ale jen další štěrková cesta nahoru a dolů. Po deseti minutách plahočení jsem přesně chápal průvodcem popisovanou smrt z nedostatku odhodlání. Bylo neuvěřitelně lákavé svalit se na plochý balvan a na chvíli si zdřímnout. Ale pokračoval jsem dál, na víc jsem neměl, takže krásná okolní krajina mi byla totálně ukradená. Nakonec jsem sešel a vyšel poslední kopeček a až tam jsem se poprvé rozhlédnul.
Modrozelený ledovec stékal z hor a v údolí se měnil v šedou pokroucenou hmotu, do toho svítilo sluníčko a modrala se obloha. A nejkrásnější bylo, že tam dole je ubytovna kde shodím ten 100 kilovej batoh, najím se a odpočinu si. Byly otevřené jen dvě ubytovny, takže jsem kluky rychle našel, pokoj byl zadarmo, a splnil veškerá má očekávání. Nabral jsem si tři deky aby mi bylo fajn, najedl se a šel na hodinu spát. Nejhorší věc, je sundat si boty, při předklonu se vám nažene krev do hlavy a je to bolest, že byste si nejradši utrhli hlavu a naplivali si do krku.
Další zápisky nejen z treků po nepálských Himalájích hledejte na blogu Tomáše CikCak.
Po odpočinku jsme vyrazili na Kala Pattar – Černou skálu(5545m). Nebyl to zrovna nejlepší nápad, protože jsme neměli čas se aklimatizovat a taky se vždycky odpoledne zatáhne. Už nějaký čas se po obloze honily mraky, ale vždycky se aspon na chvíli roztrhaly. V půli kopce nám už bylo jasné, že se žádného úžasného výhledu nedočkáme. Everest byl celý v mracích, a když se výjmečně objevilo modré místo, nikdy nestihlo doputovat až k němu. Nijak extra mně to nevadilo, pohled Everestu si koupím, ale ten zážitek se musí prožít. Everest je tu od vás co by kamenem dohodil a zbytek dopliv. Šílená Kanaďanka tvrdila, že pouhé tři kilometry.
Nakonec jsme seběhli dolů, najedli se, ohřáli u kamen a šli spát. Týl hlavy mě bolel jak prase a v noci se mi ještě uďálo špatně od žaludku. Mohl by to být druhý stupeň výškové nemoci. Pro jistotu jsem vstal a uďál si opileckej test, pokud neudržíte rovnováhu musíte co nejrychleji sejít dolů. Rovnováhu jsem měl v pohodě, možná to bylo jen z jídla. Daleko klidnější jsem si lehla a blaženě v bolestech spal až do rána.
Ráno jsme se opět ve spěchu sbalili, posnídali a vyrazili. Nejraději bych šel sám, ale tahle vysoko už si to nedovolím. Mám k tomuhle tichému místu respekt. Proto jsem raději pospíchal za Davidem, který vybíral cestu a nedržel se klasické pěšiny. Nakonec jsem to vzdal a vrátil se s Braňem na křižovatku ke skleněné pyramidě a vykročil po klasické cestě.
Stále jsme pokračovali ledovcovým údolím, ale už i na této pohodové cestě jsem cítil únavu. A bohužel tahle snadná cesta nevydržela až do konce. Museli jsme vyjít kopec, pro mě naprosto nekonečný.
{{reklama()}}
Nakonec jsem skončil sám, protože i 60letý Braňo šel rychleji než já. Mojí jedinou útěchou je, že oni tu jsou teprv pět dní a já téměř třikrát tolik. Jednoduše už jsem vyčerpaný a každý krok mě stojí úsilí. Přesto jsem si ani jednou nepoložil otázku, jestli to mám zapotřebí. Vím to uplně přesně a jsem rád, že tu jsem. Jen kdyby už ten zatracenej kopec skončil. Na vrcholu jsem propadl depresi, nečekal mě žádný výhled na ubytovny, ale jen další štěrková cesta nahoru a dolů. Po deseti minutách plahočení jsem přesně chápal průvodcem popisovanou smrt z nedostatku odhodlání. Bylo neuvěřitelně lákavé svalit se na plochý balvan a na chvíli si zdřímnout. Ale pokračoval jsem dál, na víc jsem neměl, takže krásná okolní krajina mi byla totálně ukradená. Nakonec jsem sešel a vyšel poslední kopeček a až tam jsem se poprvé rozhlédnul.
Modrozelený ledovec stékal z hor a v údolí se měnil v šedou pokroucenou hmotu, do toho svítilo sluníčko a modrala se obloha. A nejkrásnější bylo, že tam dole je ubytovna kde shodím ten 100 kilovej batoh, najím se a odpočinu si. Byly otevřené jen dvě ubytovny, takže jsem kluky rychle našel, pokoj byl zadarmo, a splnil veškerá má očekávání. Nabral jsem si tři deky aby mi bylo fajn, najedl se a šel na hodinu spát. Nejhorší věc, je sundat si boty, při předklonu se vám nažene krev do hlavy a je to bolest, že byste si nejradši utrhli hlavu a naplivali si do krku.
Další zápisky nejen z treků po nepálských Himalájích hledejte na blogu Tomáše CikCak.
Po odpočinku jsme vyrazili na Kala Pattar – Černou skálu(5545m). Nebyl to zrovna nejlepší nápad, protože jsme neměli čas se aklimatizovat a taky se vždycky odpoledne zatáhne. Už nějaký čas se po obloze honily mraky, ale vždycky se aspon na chvíli roztrhaly. V půli kopce nám už bylo jasné, že se žádného úžasného výhledu nedočkáme. Everest byl celý v mracích, a když se výjmečně objevilo modré místo, nikdy nestihlo doputovat až k němu. Nijak extra mně to nevadilo, pohled Everestu si koupím, ale ten zážitek se musí prožít. Everest je tu od vás co by kamenem dohodil a zbytek dopliv. Šílená Kanaďanka tvrdila, že pouhé tři kilometry.
Nakonec jsme seběhli dolů, najedli se, ohřáli u kamen a šli spát. Týl hlavy mě bolel jak prase a v noci se mi ještě uďálo špatně od žaludku. Mohl by to být druhý stupeň výškové nemoci. Pro jistotu jsem vstal a uďál si opileckej test, pokud neudržíte rovnováhu musíte co nejrychleji sejít dolů. Rovnováhu jsem měl v pohodě, možná to bylo jen z jídla. Daleko klidnější jsem si lehla a blaženě v bolestech spal až do rána.
Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých
kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem
se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.
Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.
Na ostrov jsem cestoval z Kréty, odkud kupodivu na Santorini nic nelétá, takže jsem musel sáhnout po lodní přepravě. Létající kočka značně připomínala ruskou Raketu blahé paměti, ale první třída byla pohodlná. V přístavu již čekalo auto, takže honem nahoru. Samozřejmě jsem hned v první zatáčce potkal autobus a teprve po intenzivní gestikulaci jsem pochopil, že se v takovém případě autobus míjí vlevo.
{{reklama()}}
Historie neuškodí
Jméno se několikrát měnilo, od pradávného Stonghyle přes Calliste až po nejznámnější Thera, nicméně dnešní název je s největší pravděpodobností zkomolenina názvu, který ostrovu dávali cizí námořníci po patronce svaté Ireně. Ze jména Santa Ini zniklo dnešní Santorini. Nutno ale připomenout, že oficiální název je stále Thera a samotní Řekové jméno Santorini nepoužívají.
Většina cestovatelů ví, že masu ostrova tvořila sopka, která zhruba před 3 500 lety vybuchla a zbyla dnešní kaldera. Ti znalejší si možná vzpomenou na hypotézu o tom, že výbuch a následné tsunami zničily krétskou kulturu. Prakticky každý historik však z této teorie dostává kopřivku. Ve skutečnosti ale tento výbuch rozhodně nebyl první, neboť vlastně vybuchl kráter, který byl uprostřed té dnešní kaldery. Dnes již nový sopečný útvar vzniká, uprostřed kaldery roste nový ostrov Nea Kameni, takže sopka na své smrti opět pracuje. Ti dobrodružnější se na rodící se ostrůvek mohou vypravit.
Archeologie
Naprosto ojedinělá památka u města Akrotiri v podobě sopečným popelem zasypaného města Akropolis, zůstane utajena. Před lety se řecká vláda rozhodla památku zastřešit, a když po několika letech v roce 2005 otevřeli brány návštěvníkům, střecha spadla a jednoho turistu zabila. Muzeum bude zavřené minimálně do roku 2010. V muzeu v městě Fira sice mají model, mozaiky na zdech jsou ale kopie a na originály se musíme jet podívat až do Athén.
Poněkud jiná káva je návštěva starobylé Thiry (pro zmatení turistů se v průvodcích používají dvě jména – Thira a Thera), které je pouze pro cestovatele s ultrapevnými nervy. Na cestu budeme vzpomínat dlouho, od pobřeží se šplhá vzhůru po silničce přilepené na kolmou skálu. Cesta, vhodná tak pro mezka, je široká s bídou na jedno auto, jen v zatáčkách se můžeme vyhnout. A když jsem se konečně nahoru vyškrábal a začal šplhat pěšky dál k vykopávkám, ukázalo se, že zavírají v půl třetí, takže se z prohlídky vykopávek města založeného před více než třemi tisíci roky, se stal kvapík. Řada turistických průvodců doporučuje prožít si zde západ slunce, ale tato rada se mi zdá poněkud podivná. Sice je možné, že v plné sezóně je památka otevřená déle, ale jednak slunce zapadá na druhé straně ostrova, jednak se zde procházíme po kraji útesu bez jakéhokoliv zábradlí, takže cestu zpět po tmě bych si raději odpustil.
Cesta dolů je potom stejně pamětihodná jako cesta nahoru, moje spolujezdkyně střídavě bledla a psala závěť a bylo zajímavé poslouchat, jak ve chvíli, kdy její sedadlo bylo na straně obrácené ke skále, pokřikovala, že teď je to lepší, aby se situace po příští zatáčce obrátila a ve chvíli, kdy pod okýnkem auta byla propast, zápasila s mdlobami. Na návštěvu této památky zcela určitě dlouho nezapomeneme.
Slavná města
Zajímavá jsou tři města, Fira, Thera a Oia. Fira připomíná hnízdo orla přilepené na skále a vypadá, jakoby viselo mezi nebem a mořem. Pokud do města přijedeme autem, bude to pohodička. Procházka sice brzy prozradí, že se jedná o klasickou turistickou past, se zástupy turistů a desítkami obchodů se zlatem a suvenýry. Pokud ale na to dokážeme zapomenout a najdeme si uličku s výhledem na moře, budeme děkovat bohu za digitální fotoaparát, neboť klasický film by nás finančně zruinoval. Cesta nabízí pohled na domečky nalepené na skále, všechny v tradiční bělostné barvě, občas se zableskne šmolkově modré okno. Po obou stranách pak černé nebo červené masivy stěn kráteru, a dole azurové moře. Může si fotograf přát víc?
Pokud ale přijedeme od moře, a to udělá nejméně 95 procent všech návštěvníků, neboť výletní lodi přijíždějí právě sem, bude to o něčem jiném. Lodi s tisíci turistů v přístavu nezakotví, takže je bude muset nejdříve dovézt lodní pendl. Následovat potom bude buď pracné šplhání po prudké cestě s 800 schody, gigantická fronta na lanovku nebo pořádné sáhnutí do kapsy a pronajmutí oslího hřbetu.
Tohle všechno si po prohlídce města, byť v opačném gardu, zopakujeme směrem dolů. Je z toho jasné, že při jednodenním fakultativním zájezdu na Santorini budeme trávit víc času ve frontě než prohlídkou ostrova, a každého cestovatele, který upřednostňuje prachový polštář před baťůžkem, před ním varuji.
Théra je výrazně jiná káva, město je na ploché části ostrova, proto je oblíbeno spíše těmi, kteří se rádi plácnou u moře. Pláží je zde víc než dost, ale šedivý písek vypadá, jako bychom se váleli na smetišti. Navíc v létě je zde tělo na těle.
Oia
Perlou ostrova je samozřejmě město Oia (často nazývaná jaké Ia, zdejší si na matení turistů potrpí), nalepené na skále na severním cípu ostrova. Město bylo po dlouhé generace bydlištěm těch nejbohatších ostrovanů, v roce 1900 jich zde bydlelo přes 9 tisíc. Po devastujícím zemětřesení v roce 1956 se populace smrskla na 500 a teprve mnohem později, když Řekové začali Santorini propagovat jako turistický magnet, se sem lidé začali zase stěhovat.
Oia je proslulá zejména slavným západem slunce, neboť podle toho, z které části vesnice si západ slunce vychutnáváme, uvidíme buď mizející oranžový koláč padající do moře nebo naopak záři, která pomalu barví bělostné domy do oranžova a z temně modré vody zátoky postupně dělá černou hlubinu. Restaurací, kaváren a hospůdek je zde více než dost, ceny se pohybují podle toho, jestli máme nebo nemáme výhled na zátoku. Povětšinou jsou ale jen pro turisty, takže můžeme očekávat obvyklé vysušené souvlaki. Hospůdky pro Řeky mít výhled rozhodně nebudou, zato kvalita jídla bude o několik tříd vyšší.
Kde bydlet
To je otázka přímo hamletovská. Při procházce místními městy získáme brzy pocit, že je hotelem každý druhý dům. Navíc jsme na ostrov samozřejmě přiletěli kvůli západu slunce. U většiny návštěvníků rozhodne kapsa – máme totiž dvě možnosti – šetřit a usídlit se v podstatě kdekoliv, kde nám to srdce a peněženka dovolí, a na západ slunce si přijet. V sezóně to ale znamená buď včas obsadit strategicky umístěný stůl v některé z mnoha hospůdek, a můžeme si být jisti, že se nám čekání na západ slunce zatraceně prodraží, nebo ušetřit ještě víc a posadit se na některý z kamenných plotů. Tím ovšem nepotěšíme ty turisty, kteří si pro nerušený výhled zaplatili drahý hotel.
Druhou možností je výběr jednoho z luxusních hotelů, které jsou umístěny přímo na skále, takže se mu do výhledu nepřimotá žádný baťůžkář, a potom si může divukrásný západ slunce vychutnávat podle libosti, třeba se sklenicí šampaňského v ruce přímo z vlastní terasy nebo dokonce z vířivé vany.
Podobné hotely samozřejmě nejsou levné. Pokoje jsou vybudovány v původních jeskyních vydlabaných do lávové skály, většina hotelů jich má jen pár, takže ceny mohou připomínat rozpočet rozvojových zemí.
Ať už uděláme cokoliv, na západ slunce na Santorini budeme ještě dlouho vzpomínat. Kalendáře nelžou.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Fotografie z tohoto ostrova plní dobrou polovinu všech řeckých kalendářů, což mne na jedné straně velice lákalo, na druhé straně jsem se nemohl zbavit pochybností o tom, jestli to tak krásné opravdu je.
Na ostrov jsem cestoval z Kréty, odkud kupodivu na Santorini nic nelétá, takže jsem musel sáhnout po lodní přepravě. Létající kočka značně připomínala ruskou Raketu blahé paměti, ale první třída byla pohodlná. V přístavu již čekalo auto, takže honem nahoru. Samozřejmě jsem hned v první zatáčce potkal autobus a teprve po intenzivní gestikulaci jsem pochopil, že se v takovém případě autobus míjí vlevo.
{{reklama()}}
Historie neuškodí
Jméno se několikrát měnilo, od pradávného Stonghyle přes Calliste až po nejznámnější Thera, nicméně dnešní název je s největší pravděpodobností zkomolenina názvu, který ostrovu dávali cizí námořníci po patronce svaté Ireně. Ze jména Santa Ini zniklo dnešní Santorini. Nutno ale připomenout, že oficiální název je stále Thera a samotní Řekové jméno Santorini nepoužívají.
Většina cestovatelů ví, že masu ostrova tvořila sopka, která zhruba před 3 500 lety vybuchla a zbyla dnešní kaldera. Ti znalejší si možná vzpomenou na hypotézu o tom, že výbuch a následné tsunami zničily krétskou kulturu. Prakticky každý historik však z této teorie dostává kopřivku. Ve skutečnosti ale tento výbuch rozhodně nebyl první, neboť vlastně vybuchl kráter, který byl uprostřed té dnešní kaldery. Dnes již nový sopečný útvar vzniká, uprostřed kaldery roste nový ostrov Nea Kameni, takže sopka na své smrti opět pracuje. Ti dobrodružnější se na rodící se ostrůvek mohou vypravit.
Archeologie
Naprosto ojedinělá památka u města Akrotiri v podobě sopečným popelem zasypaného města Akropolis, zůstane utajena. Před lety se řecká vláda rozhodla památku zastřešit, a když po několika letech v roce 2005 otevřeli brány návštěvníkům, střecha spadla a jednoho turistu zabila. Muzeum bude zavřené minimálně do roku 2010. V muzeu v městě Fira sice mají model, mozaiky na zdech jsou ale kopie a na originály se musíme jet podívat až do Athén.
Poněkud jiná káva je návštěva starobylé Thiry (pro zmatení turistů se v průvodcích používají dvě jména – Thira a Thera), které je pouze pro cestovatele s ultrapevnými nervy. Na cestu budeme vzpomínat dlouho, od pobřeží se šplhá vzhůru po silničce přilepené na kolmou skálu. Cesta, vhodná tak pro mezka, je široká s bídou na jedno auto, jen v zatáčkách se můžeme vyhnout. A když jsem se konečně nahoru vyškrábal a začal šplhat pěšky dál k vykopávkám, ukázalo se, že zavírají v půl třetí, takže se z prohlídky vykopávek města založeného před více než třemi tisíci roky, se stal kvapík. Řada turistických průvodců doporučuje prožít si zde západ slunce, ale tato rada se mi zdá poněkud podivná. Sice je možné, že v plné sezóně je památka otevřená déle, ale jednak slunce zapadá na druhé straně ostrova, jednak se zde procházíme po kraji útesu bez jakéhokoliv zábradlí, takže cestu zpět po tmě bych si raději odpustil.
Cesta dolů je potom stejně pamětihodná jako cesta nahoru, moje spolujezdkyně střídavě bledla a psala závěť a bylo zajímavé poslouchat, jak ve chvíli, kdy její sedadlo bylo na straně obrácené ke skále, pokřikovala, že teď je to lepší, aby se situace po příští zatáčce obrátila a ve chvíli, kdy pod okýnkem auta byla propast, zápasila s mdlobami. Na návštěvu této památky zcela určitě dlouho nezapomeneme.
Slavná města
Zajímavá jsou tři města, Fira, Thera a Oia. Fira připomíná hnízdo orla přilepené na skále a vypadá, jakoby viselo mezi nebem a mořem. Pokud do města přijedeme autem, bude to pohodička. Procházka sice brzy prozradí, že se jedná o klasickou turistickou past, se zástupy turistů a desítkami obchodů se zlatem a suvenýry. Pokud ale na to dokážeme zapomenout a najdeme si uličku s výhledem na moře, budeme děkovat bohu za digitální fotoaparát, neboť klasický film by nás finančně zruinoval. Cesta nabízí pohled na domečky nalepené na skále, všechny v tradiční bělostné barvě, občas se zableskne šmolkově modré okno. Po obou stranách pak černé nebo červené masivy stěn kráteru, a dole azurové moře. Může si fotograf přát víc?
Pokud ale přijedeme od moře, a to udělá nejméně 95 procent všech návštěvníků, neboť výletní lodi přijíždějí právě sem, bude to o něčem jiném. Lodi s tisíci turistů v přístavu nezakotví, takže je bude muset nejdříve dovézt lodní pendl. Následovat potom bude buď pracné šplhání po prudké cestě s 800 schody, gigantická fronta na lanovku nebo pořádné sáhnutí do kapsy a pronajmutí oslího hřbetu.
Tohle všechno si po prohlídce města, byť v opačném gardu, zopakujeme směrem dolů. Je z toho jasné, že při jednodenním fakultativním zájezdu na Santorini budeme trávit víc času ve frontě než prohlídkou ostrova, a každého cestovatele, který upřednostňuje prachový polštář před baťůžkem, před ním varuji.
Théra je výrazně jiná káva, město je na ploché části ostrova, proto je oblíbeno spíše těmi, kteří se rádi plácnou u moře. Pláží je zde víc než dost, ale šedivý písek vypadá, jako bychom se váleli na smetišti. Navíc v létě je zde tělo na těle.
Oia
Perlou ostrova je samozřejmě město Oia (často nazývaná jaké Ia, zdejší si na matení turistů potrpí), nalepené na skále na severním cípu ostrova. Město bylo po dlouhé generace bydlištěm těch nejbohatších ostrovanů, v roce 1900 jich zde bydlelo přes 9 tisíc. Po devastujícím zemětřesení v roce 1956 se populace smrskla na 500 a teprve mnohem později, když Řekové začali Santorini propagovat jako turistický magnet, se sem lidé začali zase stěhovat.
Oia je proslulá zejména slavným západem slunce, neboť podle toho, z které části vesnice si západ slunce vychutnáváme, uvidíme buď mizející oranžový koláč padající do moře nebo naopak záři, která pomalu barví bělostné domy do oranžova a z temně modré vody zátoky postupně dělá černou hlubinu. Restaurací, kaváren a hospůdek je zde více než dost, ceny se pohybují podle toho, jestli máme nebo nemáme výhled na zátoku. Povětšinou jsou ale jen pro turisty, takže můžeme očekávat obvyklé vysušené souvlaki. Hospůdky pro Řeky mít výhled rozhodně nebudou, zato kvalita jídla bude o několik tříd vyšší.
Kde bydlet
To je otázka přímo hamletovská. Při procházce místními městy získáme brzy pocit, že je hotelem každý druhý dům. Navíc jsme na ostrov samozřejmě přiletěli kvůli západu slunce. U většiny návštěvníků rozhodne kapsa – máme totiž dvě možnosti – šetřit a usídlit se v podstatě kdekoliv, kde nám to srdce a peněženka dovolí, a na západ slunce si přijet. V sezóně to ale znamená buď včas obsadit strategicky umístěný stůl v některé z mnoha hospůdek, a můžeme si být jisti, že se nám čekání na západ slunce zatraceně prodraží, nebo ušetřit ještě víc a posadit se na některý z kamenných plotů. Tím ovšem nepotěšíme ty turisty, kteří si pro nerušený výhled zaplatili drahý hotel.
Druhou možností je výběr jednoho z luxusních hotelů, které jsou umístěny přímo na skále, takže se mu do výhledu nepřimotá žádný baťůžkář, a potom si může divukrásný západ slunce vychutnávat podle libosti, třeba se sklenicí šampaňského v ruce přímo z vlastní terasy nebo dokonce z vířivé vany.
Podobné hotely samozřejmě nejsou levné. Pokoje jsou vybudovány v původních jeskyních vydlabaných do lávové skály, většina hotelů jich má jen pár, takže ceny mohou připomínat rozpočet rozvojových zemí.
Ať už uděláme cokoliv, na západ slunce na Santorini budeme ještě dlouho vzpomínat. Kalendáře nelžou.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Treking v Alpách a Dolomitech patří mezi nejoblíbenější aktivity
mnoha Čechů. To je dáno zejména blízkostí těchto hor, ale také jejich
krásou a velkým množstvím značených cest různé délky a obtížnosti.
Každá alpská země má vlastní, velmi široký výběr turistických map a
tak je občas těžké si vybrat toho pravého vydavatele. Zejména pokud
nevíte jaký je mezi mapami rozdíl a které oblasti jednotlivá vydavatelství
pokrývají.
Treking v Alpách a Dolomitech patří mezi nejoblíbenější aktivity mnoha Čechů. To je dáno zejména blízkostí těchto hor, ale také jejich krásou a velkým množstvím značených cest různé délky a obtížnosti. Každá alpská země má vlastní, velmi široký výběr turistických map a tak je občas těžké si vybrat toho pravého vydavatele. Zejména pokud nevíte jaký je mezi mapami rozdíl a které oblasti jednotlivá vydavatelství pokrývají. Tato drobná recenze Vám, doufám, pomůže se alespoň trochu zorientovat při pořizování těchto map. Pro větší přehlednost budu postupovat podle jednotlivých alpských zemí.
Rakousko
Tato asi nejoblíbenější alpská země je zmapována skutečně dokonale. Turistické mapy rakouských nakladatelství Freytag & Berndt (F & B) a Kompass pokrývají téměř celé území v měřítku 1:50 000. Nejzajímavější oblasti (např. Vysoké Taury, Dachstein) jsou pak k dispozici v měřítku 1:35 000 (F & B) nebo 1:25 000/1:35 000 (Kompass). Množství zobrazovaných informací (turistické trasy, cyklotrasy, vrstevnice, zajímavá místa, letiště atd.) je u obou nakladatelství téměř totožné a tak hlavní rozdíl představuje zejména pokrytí.
{{reklama()}}
V porovnání s F & B mají mapy Kompass o trochu horší pokrytí středního Rakouska (oblast Seetaler Alpen a Gleinalpe), ale na druhou stranu mají mnohem komplexnější pokrytí ostatních oblastí, větší nabídku velmi detailních map v měřítku 1:25 000 a často lepší návaznost přeshraničních map. Obě vydavatelství distribuují mapy v plastovém pouzdře a některé mají navíc malého knižního průvodce (v němčině), kde jsou adresy na turistické chaty dané oblasti a tipy na nejlepší trasy, včetně jejich délek a časové náročnosti. Nakladatelství Kompass vydalo pro některé destinace (např. Solná komora, Vysoké Taury) speciální sety obsahující 2–3 mapy dané oblasti za velmi výhodnou cenu ve zvláštním nepromokavém pouzdře. Cenově jsou mapy Kompass o trochu dražší, ale celkově vzato se dá říci, že jsou si obě nakladatelství v podstatě rovna, záleží hlavně na zvyku a na tom, do jaké oblasti se chystáte/jaké měřítko preferujete. Výše dvě uvedená nakladatelství pak doplňují turistické mapy rakouského horského svazu Alpenverein (OEAV) v měřítku 1:50 000 a 1:25 000. Tyto mapy jsou velmi detailně provedeny a svým zpracováním reliéfu jsou pravděpodobně nejlepším produktem na trhu, čemuž ovšem odpovídá i poněkud vyšší cena. Pro milovníky skialpinismu navíc vydal OEAV pro některé oblasti speciální zimní mapy.
Itálie
Italské Alpy a Dolomity jsou zmapovány také dokonale, ale stupeň pokrytí se u jednotlivých vydavatelů značně liší. Oproti třem výše zmíněným vydavatelům (F & B, Kompass, Alpenverein), jsou k dostání ještě mapy Tabacco a IGC (Istituto Geografico Centrale). Zatímco turistické mapy od F & B pokrývají pouze velmi malou oblast v okolí Bolzana, Trenta, Cortiny d’Ampezzo a Ortleru většinou v měřítku 1:50 000, mapy od Kompassu pokrývají, až na malé výjimky, kompletně celou oblast Alp a Dolomit v měřítku 1:50 000. Navíc, jako jediná ze všech společností, zahrnuje příhraniční oblasti se Švýcarskem a Francií a velmi oblíbenou oblast Lago di Garda. Celá oblast Dolomit je navíc zpracována ve velmi detailním měřítku 1:25 000.
Vynikající italské mapy Tabacco pokrývají část Dolomit (Cortina d’Ampezzo, Brixen, Brenta, Latemar, Civetta) v měřítku 1:50 000 a navíc oblast od Bormia po slovinské hranice v měřítku 1:25 000. Jejich značnou výhodou je široký záběr území jednotlivých map. Jako jediné zahrnují oblast východních italských alp (např. Tarvisio). Mapy IGC jsou unikátní záběrem západních italských alp (zejména oblast Torina, Vale d’Aosta) v měřítku 1:50 000 a příhraničních alpských oblasti s Francií v měřítku 1:50 000 a 1:25 000. Rakouský horský svaz Alpenverein nabízí pouze 2 mapy v měřítku 1:25 000 (oblast Langkofel a Brenta).
Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. Taky velice rád s čímkoliv poradí, chystáte-li se na nějakou cestu.
Švýcarsko
Sortiment švýcarských turistických map není, co se týká nakladatelství, tak široký, nicméně rozsáhlá nabídka různých měřítek a typů map, nemá konkurenci. Federální švýcarský kartografický ústav Swisstopo vydává topografické mapy různých druhů zahrnující celé území Švýcarska v měřítku 1:100 000, 1:50 000 a 1:25 000, trekové mapy v měřítku 1:50 000 (včetně několika speciálních edicí, např. pro oblast Matterhornu) a zimní mapy určené zejména pro skialpinismus v měřítku 1:50 000. Způsobem zpracování jsou tyto mapy podobné mapám Alpenverein, jejich snad jedinou nevýhodou je vysoká cena. Alternativu k mapám Swisstopo v podstatě představují turistické mapy Kompass v měřítku 1:50 000, které ovšem pokrývají pouze jižní a východní část Švýcarska a jsou zpracovány stejným způsobem jako ostatní mapy od tohoto vydavatelství.
Německo
Německé Alpy jsou kompletně pokryty turistickými mapami Kompass v měřítku 1:50 000 a 1:25 000 a při hranicích s Rakouskem rovněž mapami F & B v měřítku 1:50 000. Oba typy map mají klasické zpracování jako v případě jejich rakouských a italských typů.
Francie
Turistické mapy francouzských alp (a potažmo celé Francie a jejích zámořských území) jsou doménou francouzského geografického ústavu IGN (Institut Geographique National). Tato společnost vydává mapy převážně ve dvou měřítkách: (a) 1:100 000, které jsou určeny hlavně pro cykloturistiku (nicméně nová vydání z roku 2009 již obsahují rovněž turistické trasy:) a (b) velmi detailní mapy v měřítku 1:25 000 určené zejména pro turistiku. Mapy mají trochu rozdílný formát (11×22 cm) oproti ostatním mapám uvedeným výše (cca. 13×22 cm) a nejsou dodávány v plastovém pouzdře.
Slovinsko
Oblast Julských alp je velmi detailně pokryta v měřítku 1:50 000 a 1:25 000 jak mapami od F & B tak mapami Kompass. Pohoří Karawanken a Steiner Alpen jsou zatím pokryty spíše z rakouské strany mapami v měřítku 1:50 000 (F & B, Kompass), ale v pololetí roku 2009 by měly konečně vyjít nové mapy od nakladatelství Kompass, které budou zaměřeny zejména na slovinské části těchto pohoří.
Treking v Alpách a Dolomitech patří mezi nejoblíbenější aktivity mnoha Čechů. To je dáno zejména blízkostí těchto hor, ale také jejich krásou a velkým množstvím značených cest různé délky a obtížnosti. Každá alpská země má vlastní, velmi široký výběr turistických map a tak je občas těžké si vybrat toho pravého vydavatele. Zejména pokud nevíte jaký je mezi mapami rozdíl a které oblasti jednotlivá vydavatelství pokrývají. Tato drobná recenze Vám, doufám, pomůže se alespoň trochu zorientovat při pořizování těchto map. Pro větší přehlednost budu postupovat podle jednotlivých alpských zemí.
Rakousko
Tato asi nejoblíbenější alpská země je zmapována skutečně dokonale. Turistické mapy rakouských nakladatelství Freytag & Berndt (F & B) a Kompass pokrývají téměř celé území v měřítku 1:50 000. Nejzajímavější oblasti (např. Vysoké Taury, Dachstein) jsou pak k dispozici v měřítku 1:35 000 (F & B) nebo 1:25 000/1:35 000 (Kompass). Množství zobrazovaných informací (turistické trasy, cyklotrasy, vrstevnice, zajímavá místa, letiště atd.) je u obou nakladatelství téměř totožné a tak hlavní rozdíl představuje zejména pokrytí.
{{reklama()}}
V porovnání s F & B mají mapy Kompass o trochu horší pokrytí středního Rakouska (oblast Seetaler Alpen a Gleinalpe), ale na druhou stranu mají mnohem komplexnější pokrytí ostatních oblastí, větší nabídku velmi detailních map v měřítku 1:25 000 a často lepší návaznost přeshraničních map. Obě vydavatelství distribuují mapy v plastovém pouzdře a některé mají navíc malého knižního průvodce (v němčině), kde jsou adresy na turistické chaty dané oblasti a tipy na nejlepší trasy, včetně jejich délek a časové náročnosti. Nakladatelství Kompass vydalo pro některé destinace (např. Solná komora, Vysoké Taury) speciální sety obsahující 2–3 mapy dané oblasti za velmi výhodnou cenu ve zvláštním nepromokavém pouzdře. Cenově jsou mapy Kompass o trochu dražší, ale celkově vzato se dá říci, že jsou si obě nakladatelství v podstatě rovna, záleží hlavně na zvyku a na tom, do jaké oblasti se chystáte/jaké měřítko preferujete. Výše dvě uvedená nakladatelství pak doplňují turistické mapy rakouského horského svazu Alpenverein (OEAV) v měřítku 1:50 000 a 1:25 000. Tyto mapy jsou velmi detailně provedeny a svým zpracováním reliéfu jsou pravděpodobně nejlepším produktem na trhu, čemuž ovšem odpovídá i poněkud vyšší cena. Pro milovníky skialpinismu navíc vydal OEAV pro některé oblasti speciální zimní mapy.
Itálie
Italské Alpy a Dolomity jsou zmapovány také dokonale, ale stupeň pokrytí se u jednotlivých vydavatelů značně liší. Oproti třem výše zmíněným vydavatelům (F & B, Kompass, Alpenverein), jsou k dostání ještě mapy Tabacco a IGC (Istituto Geografico Centrale). Zatímco turistické mapy od F & B pokrývají pouze velmi malou oblast v okolí Bolzana, Trenta, Cortiny d’Ampezzo a Ortleru většinou v měřítku 1:50 000, mapy od Kompassu pokrývají, až na malé výjimky, kompletně celou oblast Alp a Dolomit v měřítku 1:50 000. Navíc, jako jediná ze všech společností, zahrnuje příhraniční oblasti se Švýcarskem a Francií a velmi oblíbenou oblast Lago di Garda. Celá oblast Dolomit je navíc zpracována ve velmi detailním měřítku 1:25 000.
Vynikající italské mapy Tabacco pokrývají část Dolomit (Cortina d’Ampezzo, Brixen, Brenta, Latemar, Civetta) v měřítku 1:50 000 a navíc oblast od Bormia po slovinské hranice v měřítku 1:25 000. Jejich značnou výhodou je široký záběr území jednotlivých map. Jako jediné zahrnují oblast východních italských alp (např. Tarvisio). Mapy IGC jsou unikátní záběrem západních italských alp (zejména oblast Torina, Vale d’Aosta) v měřítku 1:50 000 a příhraničních alpských oblasti s Francií v měřítku 1:50 000 a 1:25 000. Rakouský horský svaz Alpenverein nabízí pouze 2 mapy v měřítku 1:25 000 (oblast Langkofel a Brenta).
Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. Taky velice rád s čímkoliv poradí, chystáte-li se na nějakou cestu.
Švýcarsko
Sortiment švýcarských turistických map není, co se týká nakladatelství, tak široký, nicméně rozsáhlá nabídka různých měřítek a typů map, nemá konkurenci. Federální švýcarský kartografický ústav Swisstopo vydává topografické mapy různých druhů zahrnující celé území Švýcarska v měřítku 1:100 000, 1:50 000 a 1:25 000, trekové mapy v měřítku 1:50 000 (včetně několika speciálních edicí, např. pro oblast Matterhornu) a zimní mapy určené zejména pro skialpinismus v měřítku 1:50 000. Způsobem zpracování jsou tyto mapy podobné mapám Alpenverein, jejich snad jedinou nevýhodou je vysoká cena. Alternativu k mapám Swisstopo v podstatě představují turistické mapy Kompass v měřítku 1:50 000, které ovšem pokrývají pouze jižní a východní část Švýcarska a jsou zpracovány stejným způsobem jako ostatní mapy od tohoto vydavatelství.
Německo
Německé Alpy jsou kompletně pokryty turistickými mapami Kompass v měřítku 1:50 000 a 1:25 000 a při hranicích s Rakouskem rovněž mapami F & B v měřítku 1:50 000. Oba typy map mají klasické zpracování jako v případě jejich rakouských a italských typů.
Francie
Turistické mapy francouzských alp (a potažmo celé Francie a jejích zámořských území) jsou doménou francouzského geografického ústavu IGN (Institut Geographique National). Tato společnost vydává mapy převážně ve dvou měřítkách: (a) 1:100 000, které jsou určeny hlavně pro cykloturistiku (nicméně nová vydání z roku 2009 již obsahují rovněž turistické trasy:) a (b) velmi detailní mapy v měřítku 1:25 000 určené zejména pro turistiku. Mapy mají trochu rozdílný formát (11×22 cm) oproti ostatním mapám uvedeným výše (cca. 13×22 cm) a nejsou dodávány v plastovém pouzdře.
Slovinsko
Oblast Julských alp je velmi detailně pokryta v měřítku 1:50 000 a 1:25 000 jak mapami od F & B tak mapami Kompass. Pohoří Karawanken a Steiner Alpen jsou zatím pokryty spíše z rakouské strany mapami v měřítku 1:50 000 (F & B, Kompass), ale v pololetí roku 2009 by měly konečně vyjít nové mapy od nakladatelství Kompass, které budou zaměřeny zejména na slovinské části těchto pohoří.
Pokud čas od času organizujete s kamarády výjezdy do přírody, tak
pro vás máme skvělé doporučení na to, jak vyplnit čas mezi večerní
nevázanou zábavou. Druhý prodloužený víkend v květnu jsem se
s partou dalších 16 lidí jela oddávat aktivnímu odpočinku na
Šumavu.
Pokud čas od času organizujete s kamarády výjezdy do přírody, tak pro vás mám skvělé doporučení na to, jak vyplnit čas mezi večerní nevázanou zábavou.
Druhý prodloužený víkend v květnu jsem se s partou dalších 16 lidí jela oddávat aktivnímu odpočinku na Šumavu. Cílem a startem pro naše výpravy byla pronajatá chaloupka ve vesničce Annín. Hlavní náplní měla být cyklistika. A samozřejmě i grilování s pivkem za doprovodu několika kytar. Už v průběhu prvního rána, ještě před startem cyklistů neznámo kam, vznikla myšlenka proměnit tři volné dny v zajímavý trojboj. Nakonec se tak i stalo a zdravé jádro, absolvovalo každý den jinou disciplínu, při které se nesoutěžilo a tak bylo pouze vítězů a nikoliv poražených.
První disciplína: kombinovaná cyklistika
Druhá disciplína: frekvenční pěší turistika
Třetí disciplína: stíhací závod lodí
{{reklama()}}
Cyklistika
Cyklistická trasa měla nakonec za cíl Prášilské jezero. Původní verze byla dojet na Poledník. Vzhledem k tomu, že někteří se ze svých pyžámek dostali až těsně před polednem, a taky proto, že nás v Prášilech přepadl velký hlad, jsme celou trasu museli v průběhu přehodnotit.
Prášilské jezero je jedním z pěti českých šumavských ledovcových jezer. Leží na východním výběžku hory Poledník (1.315 m) ve výšce 1.080 m nad mořem asi 5 km jihovýchodně od obce Prášily a asi 10 km západojihozápadně od Srní. Naše trasa vedla z Annína přes Radešov, Malý Radkov, Malý Babylon, Prášily, Prášilské jezero a zpět přes Srní, Čeňkovu Pilu do Annína. Celkem najeto 53 km.
Pěší turistika
Pěší disciplína měla začít v 11,30 nástupem do autobusu v kempu Annín a odjezdem do Modravy. Na zastávce jsme se shromáždili a jedním okem zkontrolovali, jestli zjištěný autobus opravdu jede. A jel, jenže jenom v prázdninových měsících, což květen bohužel není! Je vidět, že v e-době zapomínáme kromě jiného i čtení jízdních řádů a dešifrování značek u odjezdů autobusů. Takže během chvilky došlo ke změně plánu pěší disciplíny a to tak, že místo odjezdu autobusem do Modravy, jsme naplánovali návrat pravidelnou linkou autobusu z Antýglu zpět do Annína. Tenhle autobus měl skutečně odjíždět v 16,38. Vyšli jsme tedy po silnici po červené značce z Annína směrem Čeňkova pila.
Cestou někteří z nás zatoužili dodat svým po večeru ochablým tělům energii v podobě dršťkové, pěti houskových nebo bramborových knedlíků s flákotou masa. Energii jsme tedy dobili na zahrádce hospůdky v Rejštejně. Hospodské zastavení znamenalo menší zpoždění v našem časovém harmonogramu a nebezpečí, že autobus z Antýglu odjede bez nás. Z Čeňkovy pily jsme nasadili značné tempo, což nám potvrdila i GPSka. Důvodem možná nebyl odjezd autobusu, ale pivo na Turnerově chatě. Jen stěží jsme při rychlosti 6 km za hodinu zvládali kochat se obrovskými balvany v korytě řeky Vydry. Turnerova chata byla ten slunečný den úplně plná a tak jsme odložili slibované pivečko až do kempu v Antýglu. Po krátké občerstvovací přestávce jsme se seřadili na zastávce a v 16,38 nastoupili do autobusu, který nás zavezl zpět do Annína s vyhlídkovou jízdou do Kašperských hor, kam pravidelná linka zajíždí. Celkem v nohou 18 km.
Třetí etapa trojboje
Vodácká etapa po středním úseku řeky Otavy byla domluvena z Radešova, kam nám kluci z Otava tour zavezli své lodě. Někdo se po bujarém večeru velmi těžko vzpamatovával a tak jsme se do Radešova trousili jako švábi na pivo.
V 11 jsme se nakonec seřadili na břehu u lodí a díky tomu, že na vodě nestaví policie a nenutí účastníky provozu k dechovým zkouškám, jsme se nebáli odstartovat naši plavbu. Vyrazilo 7 dvoučlených posádek, někdo zdatný a jiný méně zdatnější. Mokrý byl každý, někdo víc a někdo míň. Neutopil se nikdo, i když pár členů výpravy se o to pokoušelo. Po čtřech hodinách a jedné občerstvovačce v kempu Annín, jsme zakončili třetí etapu ve vodáckém táboře pod Sušicí.
Voda tekla, takže nebylo třeba vynakládat velkou sílu do pohonu lodí. Velkou část cesty bylo důležité sledovat cestu před sebou a odhadovat umístění kamenů v peřejích řeky Otavy. Cestou jsme překonali tři jezy a ještě dlouho po přiražení ke břehu vodáckého kempu za Sušicí, mi v uších znělo …aspoň potápěčem v hrnku se stát, chytit svoji vlnku s ní se prát, s krabičky mýdla mít vor a sjíždět vanu bez závor…. (Píseň skupiny Kryštov, Tak nějak málo tančím). Celkem v pažích 17 km.
Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz
Pokud čas od času organizujete s kamarády výjezdy do přírody, tak pro vás mám skvělé doporučení na to, jak vyplnit čas mezi večerní nevázanou zábavou.
Druhý prodloužený víkend v květnu jsem se s partou dalších 16 lidí jela oddávat aktivnímu odpočinku na Šumavu. Cílem a startem pro naše výpravy byla pronajatá chaloupka ve vesničce Annín. Hlavní náplní měla být cyklistika. A samozřejmě i grilování s pivkem za doprovodu několika kytar. Už v průběhu prvního rána, ještě před startem cyklistů neznámo kam, vznikla myšlenka proměnit tři volné dny v zajímavý trojboj. Nakonec se tak i stalo a zdravé jádro, absolvovalo každý den jinou disciplínu, při které se nesoutěžilo a tak bylo pouze vítězů a nikoliv poražených.
První disciplína: kombinovaná cyklistika
Druhá disciplína: frekvenční pěší turistika
Třetí disciplína: stíhací závod lodí
{{reklama()}}
Cyklistika
Cyklistická trasa měla nakonec za cíl Prášilské jezero. Původní verze byla dojet na Poledník. Vzhledem k tomu, že někteří se ze svých pyžámek dostali až těsně před polednem, a taky proto, že nás v Prášilech přepadl velký hlad, jsme celou trasu museli v průběhu přehodnotit.
Prášilské jezero je jedním z pěti českých šumavských ledovcových jezer. Leží na východním výběžku hory Poledník (1.315 m) ve výšce 1.080 m nad mořem asi 5 km jihovýchodně od obce Prášily a asi 10 km západojihozápadně od Srní. Naše trasa vedla z Annína přes Radešov, Malý Radkov, Malý Babylon, Prášily, Prášilské jezero a zpět přes Srní, Čeňkovu Pilu do Annína. Celkem najeto 53 km.
Pěší turistika
Pěší disciplína měla začít v 11,30 nástupem do autobusu v kempu Annín a odjezdem do Modravy. Na zastávce jsme se shromáždili a jedním okem zkontrolovali, jestli zjištěný autobus opravdu jede. A jel, jenže jenom v prázdninových měsících, což květen bohužel není! Je vidět, že v e-době zapomínáme kromě jiného i čtení jízdních řádů a dešifrování značek u odjezdů autobusů. Takže během chvilky došlo ke změně plánu pěší disciplíny a to tak, že místo odjezdu autobusem do Modravy, jsme naplánovali návrat pravidelnou linkou autobusu z Antýglu zpět do Annína. Tenhle autobus měl skutečně odjíždět v 16,38. Vyšli jsme tedy po silnici po červené značce z Annína směrem Čeňkova pila.
Cestou někteří z nás zatoužili dodat svým po večeru ochablým tělům energii v podobě dršťkové, pěti houskových nebo bramborových knedlíků s flákotou masa. Energii jsme tedy dobili na zahrádce hospůdky v Rejštejně. Hospodské zastavení znamenalo menší zpoždění v našem časovém harmonogramu a nebezpečí, že autobus z Antýglu odjede bez nás. Z Čeňkovy pily jsme nasadili značné tempo, což nám potvrdila i GPSka. Důvodem možná nebyl odjezd autobusu, ale pivo na Turnerově chatě. Jen stěží jsme při rychlosti 6 km za hodinu zvládali kochat se obrovskými balvany v korytě řeky Vydry. Turnerova chata byla ten slunečný den úplně plná a tak jsme odložili slibované pivečko až do kempu v Antýglu. Po krátké občerstvovací přestávce jsme se seřadili na zastávce a v 16,38 nastoupili do autobusu, který nás zavezl zpět do Annína s vyhlídkovou jízdou do Kašperských hor, kam pravidelná linka zajíždí. Celkem v nohou 18 km.
Třetí etapa trojboje
Vodácká etapa po středním úseku řeky Otavy byla domluvena z Radešova, kam nám kluci z Otava tour zavezli své lodě. Někdo se po bujarém večeru velmi těžko vzpamatovával a tak jsme se do Radešova trousili jako švábi na pivo.
V 11 jsme se nakonec seřadili na břehu u lodí a díky tomu, že na vodě nestaví policie a nenutí účastníky provozu k dechovým zkouškám, jsme se nebáli odstartovat naši plavbu. Vyrazilo 7 dvoučlených posádek, někdo zdatný a jiný méně zdatnější. Mokrý byl každý, někdo víc a někdo míň. Neutopil se nikdo, i když pár členů výpravy se o to pokoušelo. Po čtřech hodinách a jedné občerstvovačce v kempu Annín, jsme zakončili třetí etapu ve vodáckém táboře pod Sušicí.
Voda tekla, takže nebylo třeba vynakládat velkou sílu do pohonu lodí. Velkou část cesty bylo důležité sledovat cestu před sebou a odhadovat umístění kamenů v peřejích řeky Otavy. Cestou jsme překonali tři jezy a ještě dlouho po přiražení ke břehu vodáckého kempu za Sušicí, mi v uších znělo …aspoň potápěčem v hrnku se stát, chytit svoji vlnku s ní se prát, s krabičky mýdla mít vor a sjíždět vanu bez závor…. (Píseň skupiny Kryštov, Tak nějak málo tančím). Celkem v pažích 17 km.
Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz
V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem
kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku,
seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně
ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů,
vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní
svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry
prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy
přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.
Tento článek je součástí společného projektu OBUV spolupracujících webů 1.outdoorova.eu. Na zúčastněných webech vyjde série několika článků na toto téma, z více úhlů pohledu. Odkazy na jednotlivé články:
V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku, seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů, vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.
Jasně, plánujete-li polární výpravu, můžete mít menší problém vtěsnat do tenkých pásků teplé vlněné ponožky, při lezení na střechy světa se zas možná objeví nepohodlné připínání maček. Ve všech ostatních případech se ale ztratíte mezi místními obyvateli, často celoživotními sandálkáři.
{{reklama()}}
Postupem času jsem úplně přestal vozit jiné boty, čímž batoh značně zeštíhlel o těžké pohory a v igelitu balený, starý a smradlavý ponožky. I když jsem to občas fakt přehnal a zvolil obuv naprosto nevhodnou, či pro daný účel minimálně nezvyklou, musím říct, že to vždycky byla zábava a zážitky se díky tomu staly nezapomenutelnými:
Half Dome v Yosemitském národním parku
Po dvou měsících těžké práce v Michiganu sedím v autě mířícím na Západ. Ze dvou párů celkem slušných bot mi zbyly jen jedny roztrhaný kecky. Jdu do supermarketu a chci koupit aspoň něco, aby Baťa neměl pocit, že dvacet let házel hrách na stěnu, když se snažil obouvat svět. Je takové vedro, že si nedovedu představit nic, co má na sobě víc látky, než striptérka ke konci šichty.
Do oka mi padnou žabky klasického střihu, gumový pásek spojený mezi palcem a (asi bych to nazval) ukazováčkem.
O několik dní a několik stovek kilometrů jinde, v Campu 4, obouvám ráno žabky a vyrážím vstříc dominantě Yosemit – kopci s názvem Half Dome. Cesta se nijak nevleče, okolo několika vodopádů procházím přes celé údolí a blížím se zezadu k finálnímu výstupu. Ano, ostatní turisti se na moji obuv dívají s nedůvěrou. Já jsem rozhodnutý jít až tam, kam to půjde a kdyžtak se vrátit. Bez problémů se dostávám až pod vrchol. Natažená ocelová lana a hromada pracovních rukavic říkají, že finální výstup po hladké stěně na vrchol, nebude pro mou obuv úplně vhodný. Mýlim se. Jde to skvěle. Sranda začíná cestou zpět, z vrcholu až do kempu. Pásek se zařezává mezi prsty tak, že boty chvílemi raději sundávám.
Jestli to byly nebo nebyly vhodné boty z pohledu bezpečnosti, nechám na čtenáři, ale že je v žabkách za jeden dolar možné vystoupat na Half Dome, sestoupit dolů a druhý den ještě chodit, to si žádalo zápis do kroniky.
Fagaraš – přechod v sandálích
Při plánu přejít Fagaraš jsem chtěl zůstat věrný sandálnímu způsobu turistiky a blahosklonným úsměvem jsem odpovídal na rady ohledně rezervních pohorek. Při troše cviku můžete chodit po horách jako kamzík aniž by bota držela kotník pevností stisku ruského zápasníka ve volném stylu. Při troše cviku zdoláváte fagarašské štíty s lehkostí leoparda a vaši kamarádi vám jen těžko stačí ve dvoukilových botách. A co je nejlepší, naprosto bez cviku večer pouze oprášíte prach z nohou, které nesmrdí a nejsou vyzdobeny puchýři na nejnevhodnějších místech, zatímco kamarádi s chirurgickou trpělivostí a žaludkem patologa sundávají ponožky z nohou vlhkem zkrabatělých.
Když začne pršet, jste první, kdo má v botách mokro, ale pak taky první, kdo má sucho. Po několika dnech se v dalším úseku hor přeci jen objevuje drobný problém. Přicházíme k místu, kde je po kolena sněhu. Haha, prvních deset metrů je ohromná zábava, ale po sto metrech začínám přemýšlet nad čímkoliv, co oddělí prsty u nohou od sněhu.
Etna
Vrchol kopce, na kterém je umístěno Peklo. Námaha spojená s výstupem stojí za to. Různobarevný kouř, silný zápach jedovatých plynů, kameny sírou zbarvené do žluta a občasné zahřmění z hlubin dotváří dokonalou kulisu. A uprostřed všeho já, užívající si nejvyšší kopec dosažený v sandálech . Skvělý pocit, hlavně proto, že výstup nebyl po nějaké cestě, ale přímo vzhůru po lávovém svahu.
První krok sestupu ale odhaluje jiné peklo, než je to sírové. Ostré úlomky lávy se dostávají mezi podrážku a botu a já si rázem připadám jako fakír. Ale na rozdíl od fakíra mi to žádný příjemný pocity nepřináší. Naopak. Cesta dolů je však dlouhá a není jiná možnost než pořádně utáhnout sandále, zatnout zuby a pomaličku postupovat dolů. Dole vím jedno jistě, v sandálech už na žádnou sopku nikdy nelezu.
Tento článek je součástí společného projektu OBUV spolupracujících webů 1.outdoorova.eu. Na zúčastněných webech vyjde série několika článků na toto téma, z více úhlů pohledu. Odkazy na jednotlivé články:
V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku, seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů, vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.
Jasně, plánujete-li polární výpravu, můžete mít menší problém vtěsnat do tenkých pásků teplé vlněné ponožky, při lezení na střechy světa se zas možná objeví nepohodlné připínání maček. Ve všech ostatních případech se ale ztratíte mezi místními obyvateli, často celoživotními sandálkáři.
{{reklama()}}
Postupem času jsem úplně přestal vozit jiné boty, čímž batoh značně zeštíhlel o těžké pohory a v igelitu balený, starý a smradlavý ponožky. I když jsem to občas fakt přehnal a zvolil obuv naprosto nevhodnou, či pro daný účel minimálně nezvyklou, musím říct, že to vždycky byla zábava a zážitky se díky tomu staly nezapomenutelnými:
Half Dome v Yosemitském národním parku
Po dvou měsících těžké práce v Michiganu sedím v autě mířícím na Západ. Ze dvou párů celkem slušných bot mi zbyly jen jedny roztrhaný kecky. Jdu do supermarketu a chci koupit aspoň něco, aby Baťa neměl pocit, že dvacet let házel hrách na stěnu, když se snažil obouvat svět. Je takové vedro, že si nedovedu představit nic, co má na sobě víc látky, než striptérka ke konci šichty.
Do oka mi padnou žabky klasického střihu, gumový pásek spojený mezi palcem a (asi bych to nazval) ukazováčkem.
O několik dní a několik stovek kilometrů jinde, v Campu 4, obouvám ráno žabky a vyrážím vstříc dominantě Yosemit – kopci s názvem Half Dome. Cesta se nijak nevleče, okolo několika vodopádů procházím přes celé údolí a blížím se zezadu k finálnímu výstupu. Ano, ostatní turisti se na moji obuv dívají s nedůvěrou. Já jsem rozhodnutý jít až tam, kam to půjde a kdyžtak se vrátit. Bez problémů se dostávám až pod vrchol. Natažená ocelová lana a hromada pracovních rukavic říkají, že finální výstup po hladké stěně na vrchol, nebude pro mou obuv úplně vhodný. Mýlim se. Jde to skvěle. Sranda začíná cestou zpět, z vrcholu až do kempu. Pásek se zařezává mezi prsty tak, že boty chvílemi raději sundávám.
Jestli to byly nebo nebyly vhodné boty z pohledu bezpečnosti, nechám na čtenáři, ale že je v žabkách za jeden dolar možné vystoupat na Half Dome, sestoupit dolů a druhý den ještě chodit, to si žádalo zápis do kroniky.
Fagaraš – přechod v sandálích
Při plánu přejít Fagaraš jsem chtěl zůstat věrný sandálnímu způsobu turistiky a blahosklonným úsměvem jsem odpovídal na rady ohledně rezervních pohorek. Při troše cviku můžete chodit po horách jako kamzík aniž by bota držela kotník pevností stisku ruského zápasníka ve volném stylu. Při troše cviku zdoláváte fagarašské štíty s lehkostí leoparda a vaši kamarádi vám jen těžko stačí ve dvoukilových botách. A co je nejlepší, naprosto bez cviku večer pouze oprášíte prach z nohou, které nesmrdí a nejsou vyzdobeny puchýři na nejnevhodnějších místech, zatímco kamarádi s chirurgickou trpělivostí a žaludkem patologa sundávají ponožky z nohou vlhkem zkrabatělých.
Když začne pršet, jste první, kdo má v botách mokro, ale pak taky první, kdo má sucho. Po několika dnech se v dalším úseku hor přeci jen objevuje drobný problém. Přicházíme k místu, kde je po kolena sněhu. Haha, prvních deset metrů je ohromná zábava, ale po sto metrech začínám přemýšlet nad čímkoliv, co oddělí prsty u nohou od sněhu.
Etna
Vrchol kopce, na kterém je umístěno Peklo. Námaha spojená s výstupem stojí za to. Různobarevný kouř, silný zápach jedovatých plynů, kameny sírou zbarvené do žluta a občasné zahřmění z hlubin dotváří dokonalou kulisu. A uprostřed všeho já, užívající si nejvyšší kopec dosažený v sandálech . Skvělý pocit, hlavně proto, že výstup nebyl po nějaké cestě, ale přímo vzhůru po lávovém svahu.
První krok sestupu ale odhaluje jiné peklo, než je to sírové. Ostré úlomky lávy se dostávají mezi podrážku a botu a já si rázem připadám jako fakír. Ale na rozdíl od fakíra mi to žádný příjemný pocity nepřináší. Naopak. Cesta dolů je však dlouhá a není jiná možnost než pořádně utáhnout sandále, zatnout zuby a pomaličku postupovat dolů. Dole vím jedno jistě, v sandálech už na žádnou sopku nikdy nelezu.
Vydejte se na 4 km dlouhou procházku, na které uvidíte krásné
Jurkovičovy stavby na Pustevnách, vyfotíte se u sochy pohanského boha
Radegasta a rozhlédnete se po kraji z vrcholu hory Radhoště. Pak vás
ovšem čekají opět 4 km zpátky na parkoviště.
Vydejte se na 4 km dlouhou procházku, na které uvidíte krásné Jurkovičovy stavby na Pustevnách, vyfotíte se u sochy pohanského boha Radegasta a rozhlédnete se po kraji z vrcholu hory Radhoště. Pak vás ovšem čekají opět 4 km zpátky na parkoviště.
{{reklama()}}
Pustevny
Horské sídlo Pustevny (1018 m) patří mezi nejoblíbenější turistické cíle Beskyd. Dříve zde žili poustevníci, z nichž poslední zemřel v roce 1874. O pár let později zde členové frenštátského spolku Pohorská jednota Radhošť postavili dvě útulny Pústevňu a Šumnou. V roce 1899 byly otevřeny další dvě útulny: Maměnka a Libušín. Jejich projektantem byl slovenský architekt Dušan Jurkovič. Na výzdobě interiéru se podílel také Mikoláš Aleš.
Další rozvoj Pustevny zaznamenaly po 1. světové válce, kdy byl postaven horský hotel Tanečnica (1926) a přibyl také skokanský můstek. Během 2. světové války byly na Pustevnách ubytovávány německé jednotky Hitlerjugend a maďarské asistenční oddíly. Také proto se stavby rychle dostávaly do havarijního stavu, až fungoval pouze hotel Tanečnica.
Útulnám hrozil zánik, téměř osmdesátiletý Jurkovič se však přimluvil za jejich zachování, i když se měl vyjádřit, že by takto již nestavěl. Valašské muzeum v přírodě začalo útulny v roce 1995 rekonstruovat. Při rekonstrukci se dodržovaly původní stavební technologie, přednost měla ruční práce. Veškeré vybavení bylo opraveno nebo vyrobeno podle původních vzorů. Libušín, postaven v secesním stylu, byl slavnostně znovuotevřen v roce 1999 a nyní funguje jako restaurace. Maměnka byla zpřístupněna v roce 2003 a slouží jako hotel. Areál Pusteven se v roce 1995 stal Národní kulturní památkou.
Socha Radegast
Radegast byl uctíván jako pohanský bůh hojnosti a úrody. Autorem původní sochy byl Albín Polášek, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, působící v USA. Nynější podobu díla vytvořil Novákův ateliér v Praze – mužské tělo, na lví hlavě je přilbice s podobou býčí hlavy s rohy, pravá ruka svírá roh hojnosti s kačenou, levá sekeru. Jeho zjev je velmi majestátní. Radegasta Polášek dokončil v roce 1930 a věnoval jej místním lidem. Socha byla vyrobena z umělého kamene, měřila 320 cm, vážila 2 tuny a byla v roce 1931 instalována do výšky 1100 m nad mořem, zády k přicházejícím.
Zde však během následujících let utrpěla vlivem počasí a vandalů četná poškození. V roce 1982 byla částečně rekonstruována, pouze však s dočasným efektem. Když už téměř hrozilo její zhroucení, bylo rozhodnuto o výrobě kopie. Zakázku dostali v roce 1996 Jan Sobek a Miroslav Zubíček z Leskovce u Vsetína. Na práci dohlížel akademický sochař Miroslav Machala. Jejich Radegast je vytesán z přírodní žuly, která bude výborně odolávat extrémním klimatickým podmínkám. Váha se zvýšila na sedm tun. Originál nyní stojí ve vstupní hale frenštátské radnice. Kopie Radegasta byla slavnostně odhalena na původním místě 4. července 1998.
Radhošť
Staré legendy říkají, že hora Radhošť (1129 m) je sídlem pohanského boha Radegasta. Na vrcholu hory byla prý jeho modla, kterou však nechali odstranit soluňští věrozvěstové Cyril a Metoděj v 9. století, kdy sem údajně zavítali. Při cestě z Pusteven na vrchol Radhoště se můžete z deseti informačních cedulí dozvědět více o zajímavostech na této stezce, např. o životě poustevníků, jež zde kdysi žili, nebo o pseudokrasových vápencových jeskyních, jimiž je tento horský masív protkán. Z historických pramenů je patrné, že místní lidé hojně oslavovali období letního slunovratu. V nynější době se zde v červenci konají cyrilometodějské poutě, které navštěvuje několik tisíc lidí.
Na vrcholu Rahoště příchozí vítá další sochařské dílo Albína Poláška: sousoší sv. Cyrila a Metoděje. Je duté, měří 260 cm, váží 800 kg a je ulito z bronzu. Stojí na žulovém podstavci, měřícím 160 cm, jež je zdoben zlatým citátem z Bible: Spravedliví budou na věky živi (Kniha moudrosti). Sousoší symbolizuje bratrství a sjednocení. Ležící pohanský bůžek u jejich nohou znázorňuje poražené pohanství. Sv. Cyril se soustředěním drží rozevřenou knihu, ve které je v hlaholici napsáno: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh,“ (Evangelium sv. Jana). Sv. Metoděj ukazuje na písmo a zdvihá trojramenný byzantský kříž.
Historické zápisy a mapy ukazují, že první kaple na vrcholu Radhoště stála už ve 2. polovině 18. století. Ví se jen, že byla dřevěná, ale není známa ani její podoba, ani data vzniku a zániku.
Dominantou Radhoště je ovšem kaple sv. Cyrila a Metoděje. Byla navržena ve stylu byzantských staveb architektem Skibinským, a vysvěcena 11. 9. 1898 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Byla poloviční než dnes a celá kamenná, s kupolí v byzantském stylu. Stavba byla částečně financována z veřejné sbírky, na jednom z trámů je vytesán nápis: Valaši sobě.
Uvnitř kaple je několik uměleckých děl, např. mramorový cyrilometodějský oltář sochaře Neumanna z Kroměříže, nebo obraz Piety (zobrazení truchlící Panny Marie s tělem Ježíše Krista). Osm oken kaple zdobí mozaiky, zobrazující výjevy ze života svatých (Cyrila a Metoděje, Hedviky, Ludmily, Václava, Jana Nepomuckého).
Jelikož do stavby stále zatékalo a špatně se udržovala, byla v letech 1924 - 1926 provedena rekonstrukce. Kaple byla omítnuta a obložena šindelem, aby lépe odolávala místnímu klimatu. Přibyla také zvonice v řecko-unitářském stylu, která se dočkala rekonstrukce v roce 2000. Všechny opravy řídil spolek Matice radhošťská, v jejíž správě je kaple od svého vysvěcení.
Zajímavým faktem je, že kaplí prochází hranice Zlínského a Moravskoslezského kraje. Stavba tedy částí stojí v Trojanovicích a částí v Dolní Bečvě.
Odborné informace jsou čerpány z internetových stránek Pustevny.cz a Beskydy.org. Stránky jsou vhodné také pro naplánování vašeho výletu a pro získání podrobnějších a aktuálních informací.
Vydejte se na 4 km dlouhou procházku, na které uvidíte krásné Jurkovičovy stavby na Pustevnách, vyfotíte se u sochy pohanského boha Radegasta a rozhlédnete se po kraji z vrcholu hory Radhoště. Pak vás ovšem čekají opět 4 km zpátky na parkoviště.
{{reklama()}}
Pustevny
Horské sídlo Pustevny (1018 m) patří mezi nejoblíbenější turistické cíle Beskyd. Dříve zde žili poustevníci, z nichž poslední zemřel v roce 1874. O pár let později zde členové frenštátského spolku Pohorská jednota Radhošť postavili dvě útulny Pústevňu a Šumnou. V roce 1899 byly otevřeny další dvě útulny: Maměnka a Libušín. Jejich projektantem byl slovenský architekt Dušan Jurkovič. Na výzdobě interiéru se podílel také Mikoláš Aleš.
Další rozvoj Pustevny zaznamenaly po 1. světové válce, kdy byl postaven horský hotel Tanečnica (1926) a přibyl také skokanský můstek. Během 2. světové války byly na Pustevnách ubytovávány německé jednotky Hitlerjugend a maďarské asistenční oddíly. Také proto se stavby rychle dostávaly do havarijního stavu, až fungoval pouze hotel Tanečnica.
Útulnám hrozil zánik, téměř osmdesátiletý Jurkovič se však přimluvil za jejich zachování, i když se měl vyjádřit, že by takto již nestavěl. Valašské muzeum v přírodě začalo útulny v roce 1995 rekonstruovat. Při rekonstrukci se dodržovaly původní stavební technologie, přednost měla ruční práce. Veškeré vybavení bylo opraveno nebo vyrobeno podle původních vzorů. Libušín, postaven v secesním stylu, byl slavnostně znovuotevřen v roce 1999 a nyní funguje jako restaurace. Maměnka byla zpřístupněna v roce 2003 a slouží jako hotel. Areál Pusteven se v roce 1995 stal Národní kulturní památkou.
Socha Radegast
Radegast byl uctíván jako pohanský bůh hojnosti a úrody. Autorem původní sochy byl Albín Polášek, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, působící v USA. Nynější podobu díla vytvořil Novákův ateliér v Praze – mužské tělo, na lví hlavě je přilbice s podobou býčí hlavy s rohy, pravá ruka svírá roh hojnosti s kačenou, levá sekeru. Jeho zjev je velmi majestátní. Radegasta Polášek dokončil v roce 1930 a věnoval jej místním lidem. Socha byla vyrobena z umělého kamene, měřila 320 cm, vážila 2 tuny a byla v roce 1931 instalována do výšky 1100 m nad mořem, zády k přicházejícím.
Zde však během následujících let utrpěla vlivem počasí a vandalů četná poškození. V roce 1982 byla částečně rekonstruována, pouze však s dočasným efektem. Když už téměř hrozilo její zhroucení, bylo rozhodnuto o výrobě kopie. Zakázku dostali v roce 1996 Jan Sobek a Miroslav Zubíček z Leskovce u Vsetína. Na práci dohlížel akademický sochař Miroslav Machala. Jejich Radegast je vytesán z přírodní žuly, která bude výborně odolávat extrémním klimatickým podmínkám. Váha se zvýšila na sedm tun. Originál nyní stojí ve vstupní hale frenštátské radnice. Kopie Radegasta byla slavnostně odhalena na původním místě 4. července 1998.
Radhošť
Staré legendy říkají, že hora Radhošť (1129 m) je sídlem pohanského boha Radegasta. Na vrcholu hory byla prý jeho modla, kterou však nechali odstranit soluňští věrozvěstové Cyril a Metoděj v 9. století, kdy sem údajně zavítali. Při cestě z Pusteven na vrchol Radhoště se můžete z deseti informačních cedulí dozvědět více o zajímavostech na této stezce, např. o životě poustevníků, jež zde kdysi žili, nebo o pseudokrasových vápencových jeskyních, jimiž je tento horský masív protkán. Z historických pramenů je patrné, že místní lidé hojně oslavovali období letního slunovratu. V nynější době se zde v červenci konají cyrilometodějské poutě, které navštěvuje několik tisíc lidí.
Na vrcholu Rahoště příchozí vítá další sochařské dílo Albína Poláška: sousoší sv. Cyrila a Metoděje. Je duté, měří 260 cm, váží 800 kg a je ulito z bronzu. Stojí na žulovém podstavci, měřícím 160 cm, jež je zdoben zlatým citátem z Bible: Spravedliví budou na věky živi (Kniha moudrosti). Sousoší symbolizuje bratrství a sjednocení. Ležící pohanský bůžek u jejich nohou znázorňuje poražené pohanství. Sv. Cyril se soustředěním drží rozevřenou knihu, ve které je v hlaholici napsáno: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh,“ (Evangelium sv. Jana). Sv. Metoděj ukazuje na písmo a zdvihá trojramenný byzantský kříž.
Historické zápisy a mapy ukazují, že první kaple na vrcholu Radhoště stála už ve 2. polovině 18. století. Ví se jen, že byla dřevěná, ale není známa ani její podoba, ani data vzniku a zániku.
Dominantou Radhoště je ovšem kaple sv. Cyrila a Metoděje. Byla navržena ve stylu byzantských staveb architektem Skibinským, a vysvěcena 11. 9. 1898 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Byla poloviční než dnes a celá kamenná, s kupolí v byzantském stylu. Stavba byla částečně financována z veřejné sbírky, na jednom z trámů je vytesán nápis: Valaši sobě.
Uvnitř kaple je několik uměleckých děl, např. mramorový cyrilometodějský oltář sochaře Neumanna z Kroměříže, nebo obraz Piety (zobrazení truchlící Panny Marie s tělem Ježíše Krista). Osm oken kaple zdobí mozaiky, zobrazující výjevy ze života svatých (Cyrila a Metoděje, Hedviky, Ludmily, Václava, Jana Nepomuckého).
Jelikož do stavby stále zatékalo a špatně se udržovala, byla v letech 1924 - 1926 provedena rekonstrukce. Kaple byla omítnuta a obložena šindelem, aby lépe odolávala místnímu klimatu. Přibyla také zvonice v řecko-unitářském stylu, která se dočkala rekonstrukce v roce 2000. Všechny opravy řídil spolek Matice radhošťská, v jejíž správě je kaple od svého vysvěcení.
Zajímavým faktem je, že kaplí prochází hranice Zlínského a Moravskoslezského kraje. Stavba tedy částí stojí v Trojanovicích a částí v Dolní Bečvě.
Odborné informace jsou čerpány z internetových stránek Pustevny.cz a Beskydy.org. Stránky jsou vhodné také pro naplánování vašeho výletu a pro získání podrobnějších a aktuálních informací.
Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha
různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam
sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království,
aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.
Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království, aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.
V poledne si můžete udělat romantický piknik na pláži, nebo vyrazit s rodinou na zábavní molo, kde na vás čeká spousta krkolomných atrakcí, herních automatů, krámků s cukrovou vatou a americkými koblihami. Dále je tu spousta malých obchůdků, kde vám od hlavy až k patě potetovaný mužík nabídne stejné ozdoby – piercing, běžná, a dokonce i smývatelná tetování.
{{reklama()}}
Večer se vám otevírá nevázanost nočního života v Brightonu a to v pravém slova smyslu. Brighton je proslavený množstvím klubů, barů, tanečních zábav a diskoték, hospod a restaurací, ale díky velké gay komunitě také speciálních nočních klubů a hospůdek pro tuto menšinu.
Do Brightonu je z Londýna velmi dobré vlakové spojení a autem trvá cesta asi hodinu. Problém může být s parkováním a s velkými zácpami na silnicích směrem k pobřeží, vyplatí se vyrazit brzy ráno. Pláže v Brightonu jsou pro obyvatele Londýna nejrychleji a nejlépe dostupné. Nelze se proto divit, že stačí jedna slibná předpověď počasí a všichni vyrážejí za sluncem a zábavou právě tam.
Brightonské molo
Zábavní park na Brightonském molu (Brighton Pier), je velkým lákadlem pro děti, ale i skvělou zábavou pro dospělé. Byl otevřen poprvé v roce 1899. Nedaleko od něj stojí druhé, opuštěné molo, jehož vyhořelé torzo je tu stále ponecháno na obdiv. Nynější molo je už třetí a má za sebou velký požár v roce 2003. Škody se však podařilo rychle opravit a molo bylo znovu otevřeno druhý den.
Díky pulsujícímu životu a pouťovým radovánkám se může zdát neuvěřitelné, že spousta návštěvníků si sem jezdí odpočinout, zaposlouchat se do šumivých zvuků moře, nechat se unášet romantikou přímořského města, posedět na pláži nebo na lavičkách, lemujících přístavní hráz, a dívat se na západ slunce.
Přímořská pochoutka – “Fish and Chips“
V překladu zní docela prostě – “ryba s hranolky.“ Jde však o lahůdku natolik tradiční, že při návštěvě Brightonu, nebo jakéhokoliv jiného města na pobřeží, bychom si ji rozhodně neměli nechat ujít.
Bude vám přinesena treska na způsob trojobalu, není to však náš známý trojobal, připomíná spíš strouhanku na kuřecích křídlech z KFC. K tomu velké hranolky, většinou ochucené solí a octem, popř. kečupem a tzv. hnědou omáčkou (brown sauce), dále si k tomu můžete dát okurku, nebo lisovaný hrášek. V těchto oblastech se k vám ryba dostane naprosto čerstvá, proto je lépe vychutnat si ji tady než v restauracích v centru Londýna.
Sedět na pláži, na patnících, nebo i na zemi a pojídat rybu s hranolky z mastného papíru, zapíjet ji pivem a odhánět dotěrné racky je typickým zakončením úžasného dne na pobřeží v Brightonu.
Plážové kamínky
Pláže v Brightonu nejsou písčité, jak by se dalo předpokládat, ale kamenité, plné oblázků, mušlí a jiných “pokladů“, jakoby připravené pro všechny malé průzkumníky. Děti se většinou baví tím, že hledají nejhezčí mušle nebo kamínky, někdy i malé ráčky. Kamenité pláže rozhodně neodrazují spoustu nadšenců, kteří si sem přicházejí zaplavat a to dokonce i v době dávno před nebo po sezóně.
Při procházce po pláži máte možnost obdivovat umělecká díla mnoha výtvarníků, kteří tu vystavují a prodávají svá díla, jsou tu krámky se suvenýry a mnoho plážových kavárniček, restaurací a klubů.
Směrem na východ, mezi přístavem a molem, je vyznačena jedna z mála nudistických pláží v dosud mírně “konzervativní“ Anglii. Ve městě jako je Brighton, které občas budí dojem, že se tu zastavilo období hippies, něco takového nemůže chybět.
Královský pavilon, Muzeum Brightonu a Galerie umění
Ani ve svobodomyslném a extravagantním Brightonu nám není dáno zapomenout, že jsme v zemi, které vládne monarchie.
Stavba, které se zde říká “Královský pavilon“, však nemá nic společného s anglickými královskými sídly, která můžeme vidět jinde. Kolem roku 1783 ho koupil mladý princ a následník trůnu pro svou milenku, se kterou se posléze v Londýně tajně oženil. Nelegální svazek s katoličkou ohrožoval princův nárok na trůn, a tak Brighton, tehdy malé, rybářské městečko bylo dokonalým místem k úkrytu před nelibostí dvora.
Když od roku 1811 převzal princ většinu panovnických povinností po svém otci a s nimi i volnost a moc, začal s přestavbou svého domu v Brightonu, do podoby orientálního paláce po vzoru architektury v Indii. Interiéry jsou zařízené jakousi svéráznou směsicí čínského a indického stylu. Palác byl dokončen v roce 1823. Jeho majitel, tehdy již král Georgie IV., zemřel v roce 1830 a po něm toto sídlo občas využíval král William IV. a královna Viktorie. Ta však dávala přednost jiným svým rezidencím a v roce 1850 prodala palác městu Brighton.
Při návštěvě můžete využít audio průvodce v mnoha jazycích, včetně angličtiny pro začátečníky a verze výkladu pro děti, rovněž v angličtině.
Vedle Královského pavilonu je budova Muzea a umělecké galerie, které nabízejí k vidění zajímavé sbírky dekorativního světového umění, kolekce kostýmů a sbírky týkající se místní historie.
“Duhový“ Brighton
Brighton je mimo jiné proslavený svou velmi početnou komunitou homosexuálů. Není proto divu, že se tu koná jeden z největších gay festivalů ve Velké Británii. Podniky, které se zaměřují na tuto skupinu klientů, se tu označují vlajkou v barvách duhy. Barů, hospod a nočních klubů s takovým označením je tu víc než dost. Festival s názvem “Brighton Pride“ začíná veselým průvodem duhových barev v ulicích města a pokračuje v jednom z městských parků.
Brighton však nabízí v sezóně festivalů mnohem víc a každý si tu jistě přijde na své. Koncerty všech hudebních žánrů a množství tanečních a divadelních vystoupení během jara a léta uspokojí každého. Navíc do většiny galerií a muzeí v Brightonu je vstup zdarma, jako ostatně i v jiných anglických městech včetně Londýna, což je, vzhledem k relativně drahým vstupenkám do historických objektů, jistě příjemné.
Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království, aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.
V poledne si můžete udělat romantický piknik na pláži, nebo vyrazit s rodinou na zábavní molo, kde na vás čeká spousta krkolomných atrakcí, herních automatů, krámků s cukrovou vatou a americkými koblihami. Dále je tu spousta malých obchůdků, kde vám od hlavy až k patě potetovaný mužík nabídne stejné ozdoby – piercing, běžná, a dokonce i smývatelná tetování.
{{reklama()}}
Večer se vám otevírá nevázanost nočního života v Brightonu a to v pravém slova smyslu. Brighton je proslavený množstvím klubů, barů, tanečních zábav a diskoték, hospod a restaurací, ale díky velké gay komunitě také speciálních nočních klubů a hospůdek pro tuto menšinu.
Do Brightonu je z Londýna velmi dobré vlakové spojení a autem trvá cesta asi hodinu. Problém může být s parkováním a s velkými zácpami na silnicích směrem k pobřeží, vyplatí se vyrazit brzy ráno. Pláže v Brightonu jsou pro obyvatele Londýna nejrychleji a nejlépe dostupné. Nelze se proto divit, že stačí jedna slibná předpověď počasí a všichni vyrážejí za sluncem a zábavou právě tam.
Brightonské molo
Zábavní park na Brightonském molu (Brighton Pier), je velkým lákadlem pro děti, ale i skvělou zábavou pro dospělé. Byl otevřen poprvé v roce 1899. Nedaleko od něj stojí druhé, opuštěné molo, jehož vyhořelé torzo je tu stále ponecháno na obdiv. Nynější molo je už třetí a má za sebou velký požár v roce 2003. Škody se však podařilo rychle opravit a molo bylo znovu otevřeno druhý den.
Díky pulsujícímu životu a pouťovým radovánkám se může zdát neuvěřitelné, že spousta návštěvníků si sem jezdí odpočinout, zaposlouchat se do šumivých zvuků moře, nechat se unášet romantikou přímořského města, posedět na pláži nebo na lavičkách, lemujících přístavní hráz, a dívat se na západ slunce.
Přímořská pochoutka – “Fish and Chips“
V překladu zní docela prostě – “ryba s hranolky.“ Jde však o lahůdku natolik tradiční, že při návštěvě Brightonu, nebo jakéhokoliv jiného města na pobřeží, bychom si ji rozhodně neměli nechat ujít.
Bude vám přinesena treska na způsob trojobalu, není to však náš známý trojobal, připomíná spíš strouhanku na kuřecích křídlech z KFC. K tomu velké hranolky, většinou ochucené solí a octem, popř. kečupem a tzv. hnědou omáčkou (brown sauce), dále si k tomu můžete dát okurku, nebo lisovaný hrášek. V těchto oblastech se k vám ryba dostane naprosto čerstvá, proto je lépe vychutnat si ji tady než v restauracích v centru Londýna.
Sedět na pláži, na patnících, nebo i na zemi a pojídat rybu s hranolky z mastného papíru, zapíjet ji pivem a odhánět dotěrné racky je typickým zakončením úžasného dne na pobřeží v Brightonu.
Plážové kamínky
Pláže v Brightonu nejsou písčité, jak by se dalo předpokládat, ale kamenité, plné oblázků, mušlí a jiných “pokladů“, jakoby připravené pro všechny malé průzkumníky. Děti se většinou baví tím, že hledají nejhezčí mušle nebo kamínky, někdy i malé ráčky. Kamenité pláže rozhodně neodrazují spoustu nadšenců, kteří si sem přicházejí zaplavat a to dokonce i v době dávno před nebo po sezóně.
Při procházce po pláži máte možnost obdivovat umělecká díla mnoha výtvarníků, kteří tu vystavují a prodávají svá díla, jsou tu krámky se suvenýry a mnoho plážových kavárniček, restaurací a klubů.
Směrem na východ, mezi přístavem a molem, je vyznačena jedna z mála nudistických pláží v dosud mírně “konzervativní“ Anglii. Ve městě jako je Brighton, které občas budí dojem, že se tu zastavilo období hippies, něco takového nemůže chybět.
Královský pavilon, Muzeum Brightonu a Galerie umění
Ani ve svobodomyslném a extravagantním Brightonu nám není dáno zapomenout, že jsme v zemi, které vládne monarchie.
Stavba, které se zde říká “Královský pavilon“, však nemá nic společného s anglickými královskými sídly, která můžeme vidět jinde. Kolem roku 1783 ho koupil mladý princ a následník trůnu pro svou milenku, se kterou se posléze v Londýně tajně oženil. Nelegální svazek s katoličkou ohrožoval princův nárok na trůn, a tak Brighton, tehdy malé, rybářské městečko bylo dokonalým místem k úkrytu před nelibostí dvora.
Když od roku 1811 převzal princ většinu panovnických povinností po svém otci a s nimi i volnost a moc, začal s přestavbou svého domu v Brightonu, do podoby orientálního paláce po vzoru architektury v Indii. Interiéry jsou zařízené jakousi svéráznou směsicí čínského a indického stylu. Palác byl dokončen v roce 1823. Jeho majitel, tehdy již král Georgie IV., zemřel v roce 1830 a po něm toto sídlo občas využíval král William IV. a královna Viktorie. Ta však dávala přednost jiným svým rezidencím a v roce 1850 prodala palác městu Brighton.
Při návštěvě můžete využít audio průvodce v mnoha jazycích, včetně angličtiny pro začátečníky a verze výkladu pro děti, rovněž v angličtině.
Vedle Královského pavilonu je budova Muzea a umělecké galerie, které nabízejí k vidění zajímavé sbírky dekorativního světového umění, kolekce kostýmů a sbírky týkající se místní historie.
“Duhový“ Brighton
Brighton je mimo jiné proslavený svou velmi početnou komunitou homosexuálů. Není proto divu, že se tu koná jeden z největších gay festivalů ve Velké Británii. Podniky, které se zaměřují na tuto skupinu klientů, se tu označují vlajkou v barvách duhy. Barů, hospod a nočních klubů s takovým označením je tu víc než dost. Festival s názvem “Brighton Pride“ začíná veselým průvodem duhových barev v ulicích města a pokračuje v jednom z městských parků.
Brighton však nabízí v sezóně festivalů mnohem víc a každý si tu jistě přijde na své. Koncerty všech hudebních žánrů a množství tanečních a divadelních vystoupení během jara a léta uspokojí každého. Navíc do většiny galerií a muzeí v Brightonu je vstup zdarma, jako ostatně i v jiných anglických městech včetně Londýna, což je, vzhledem k relativně drahým vstupenkám do historických objektů, jistě příjemné.
