Ostrov svaté Lucky

Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na
každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet
čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi
s sebou používají patois, který je založen na francouzštině.
A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Nejdříve ostrov objevili mírumilovní Arawakové, později mnohem militantnější Caribové. O přesném datu objevu tohoto karibského ostrova bělochy kupodivu nemáme přesné údaje. Řada historiků je přesvědčena o tom, že ostrov poprvé spatřil v roce 1499 Kolumbův navigátor Juan de la Cosa, další sází přímo na Kolumba a 13. prosinec roku 1502, jiní zase tvrdí, že to byli sice Španělé, ale o něco později. Každopádně s příchodem Evropanů zmizel původní název Hewanorra.

Dobrých 80 let ostrov využívali jen piráti, následovalo několik pokusů o trvalé osídlení, ale Karibové byli vždy proti. Úspěch měla až v roce 1651 francouzská výprava z blízkého Martiniku, která si navíc úspěch pojistila hned dvakrát – první budovou byla pořádná vojenská pevnost a vedoucí výpravy si vzal Indiánku za ženu. Kolonisté brzy začali expandovat a první město stojí v podobě dnešního Castries dodnes.

{{reklama()}}

Potom se už opakovala historie ostatních ostrovů, St. Lucia se začala líbit každému a bojů mezi Angličany a Francouzi bylo během 100 let tolik, že ostrov měnil své pány hned 14×. Nakonec připadl Pařížskou smlouvou z roku 1763 Francii. Klid ale dlouho nevydržel a boje trvaly až do roku 1814, kdy novou Pařížskou smlouvou ostrov připadl pro změnu Británii.

Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi s sebou používají patois, který je založen na francouzštině. A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.

Drahý ráj


St. Lucia dnes patří mezi oblíbené turistické destinace, paradoxně však již před mnoha lety vsadila na luxusní resorty typu All inclusive. Tam sice skutečně nebudeme muset nic platit (na rozdíl třeba od Mexika zde nějaké to dýško vysloveně zakazují), zato se nám ovšem protočí panenky při placení celkového účtu. Pět set dolarů za pokoj není nic neobvyklého a znamená spíše spodní cenovou hladinu.

Podobné hotely dnes mají na ostrově většinu, což pomalu ale jistě začíná místním obchodníkům pít krev, protože jim konečně dochází, že většinu peněz spolknou spíše zahraniční cestovní kanceláře a zbytek zahraniční majitelé rezortů. Hýčkaní turisté často rezort vůbec neopustí, takže místním obchodům zbývají oči pro pláč. Snaží se to proto vynahradit jinak – na ostrově by hostům nejraději účtovali i vánek a šplouchání moře. Na plážích jsou turisté vystaveni neustálému dotírání prodavačů, každý taxík či mikrobus s turisty opakovaně zastavuje na místech, kde je parkoviště do posledního centimetru obsazeno prodavači agresivně nabízejícími turistický šunt, takže z vyhlídky toho moc nebude. Navíc nás řidič či průvodce bude celou cestu krmit tím, jak manželka/dcera­/maminka má rakovinu a kolik léčba, kterou musí podstupovat na Martiniku, stojí. Když už jsem to slyšel během prvního týdne potřetí, musel jsem se začít smát.


Prášky do kapsy

Doprava je poněkud speciální – ostrov je velice hornatý, takže rovné úseky silnice jsou vzácné. Když k tomu přidáme jízdu vlevo, je jasné, že mimo Angličanů se nikdo do pronájmu aut nehrne. Do většiny rezortů nás sice dopraví zdarma, součástí rezervace ale bývá varování o tom, že prášky proti mořské nemoci jsou nezbytností. Pro ty více zvracející nešťastníky potom existuje možnost dopravy do lepších hotelů pomocí vrtulníku. Nabídky cestovních kanceláří nejsou nejlepší, pokud je nás víc, vyplatí se domluva s nějakým taxíkářem, anglicky umí každý. Ale pozor, cenu přesně dohodnout předem.

A když už jsme u toho letiště: pro českého turistu je příjemná skutečnost, že na St. Lucii konečně nepotřebujeme vízum. To potěší zejména ty, kteří ostrov využívali jako mezičlánek pro putování po dalších ostrovech. Dříve nutné vízum totiž bývalo platné jen pro jeden vstup, takže zpátky jsme museli buď jinudy, nebo platit dvakrát. Letiště jsou navíc na ostrově dvě, mezinárodní a lokální, a vzdálenost mezi nimi je velká.

Největší trhák

Pro turisty bývá největším lákadlem sopka Qualibou, téměř výhradně inzerovaná jako jediná aktivní drive-in sopka na světě. Samozřejmě to není tak docela pravda. Jednak to co vidíme, vlastně aktivní sopka není, a potom si autem neprojedeme sopkou, ale dostaneme se akorát na parkoviště. Dál se mezi smrdutými sirnými výpary budeme pohybovat v zástupu turistů. Kdysi jsme se mohli pohybovat volně, potom se ale jeden průvodce propadl tenkou slupkou do horké vody a tak turistům courání zatrhli. Co dnes uvidíme, budou jezírka vařícího se bahna, místa odkud z nitra země vystupuje horká pára a několik míst, která síra zabarvila do žluta. Kdo má zájem a čas, může si o kus dál dopřát koupel v sirných jezírkách. Zajímavé to tady rozhodně je, ale kdo čekal nějaký vulkán jako hrom, bude zklamán.

Jet nebo nejet


Ostrov si naši návštěvu určitě zaslouží, ať už se hodláme válet u bazénu (díky hornatému ostrovu nemá každý rezort přístup k moři nebo se často alespoň pořádně projdeme) nebo po ostrově skutečně putovat či dokonce šplhat na jeden z dvojice Pitonů. K tomu ovšem budeme potřebovat nejen povolení, ale i oficiálního průvodce, jedná se přece jenom o solidní sportovní výkon. Musíme ale počítat s tím, že všechno je opravdu spíše na drahé straně. Odměnou ale bude nejen krásná příroda, ale i vynikající jídlo. Pro to ale budeme muset rezorty s all inclusive opustit. Rozhodnutí přijet na návštěvu jsem rozhodně nelitoval, ale opakovat tuto expedici asi nebudu. Karibik rozhodně nabízí cenově dostupnější a v podstatě i zajímavější ostrovy.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Nejdříve ostrov objevili mírumilovní Arawakové, později mnohem militantnější Caribové. O přesném datu objevu tohoto karibského ostrova bělochy kupodivu nemáme přesné údaje. Řada historiků je přesvědčena o tom, že ostrov poprvé spatřil v roce 1499 Kolumbův navigátor Juan de la Cosa, další sází přímo na Kolumba a 13. prosinec roku 1502, jiní zase tvrdí, že to byli sice Španělé, ale o něco později. Každopádně s příchodem Evropanů zmizel původní název Hewanorra.

Dobrých 80 let ostrov využívali jen piráti, následovalo několik pokusů o trvalé osídlení, ale Karibové byli vždy proti. Úspěch měla až v roce 1651 francouzská výprava z blízkého Martiniku, která si navíc úspěch pojistila hned dvakrát – první budovou byla pořádná vojenská pevnost a vedoucí výpravy si vzal Indiánku za ženu. Kolonisté brzy začali expandovat a první město stojí v podobě dnešního Castries dodnes.

{{reklama()}}

Potom se už opakovala historie ostatních ostrovů, St. Lucia se začala líbit každému a bojů mezi Angličany a Francouzi bylo během 100 let tolik, že ostrov měnil své pány hned 14×. Nakonec připadl Pařížskou smlouvou z roku 1763 Francii. Klid ale dlouho nevydržel a boje trvaly až do roku 1814, kdy novou Pařížskou smlouvou ostrov připadl pro změnu Británii.

Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi s sebou používají patois, který je založen na francouzštině. A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.

Drahý ráj


St. Lucia dnes patří mezi oblíbené turistické destinace, paradoxně však již před mnoha lety vsadila na luxusní resorty typu All inclusive. Tam sice skutečně nebudeme muset nic platit (na rozdíl třeba od Mexika zde nějaké to dýško vysloveně zakazují), zato se nám ovšem protočí panenky při placení celkového účtu. Pět set dolarů za pokoj není nic neobvyklého a znamená spíše spodní cenovou hladinu.

Podobné hotely dnes mají na ostrově většinu, což pomalu ale jistě začíná místním obchodníkům pít krev, protože jim konečně dochází, že většinu peněz spolknou spíše zahraniční cestovní kanceláře a zbytek zahraniční majitelé rezortů. Hýčkaní turisté často rezort vůbec neopustí, takže místním obchodům zbývají oči pro pláč. Snaží se to proto vynahradit jinak – na ostrově by hostům nejraději účtovali i vánek a šplouchání moře. Na plážích jsou turisté vystaveni neustálému dotírání prodavačů, každý taxík či mikrobus s turisty opakovaně zastavuje na místech, kde je parkoviště do posledního centimetru obsazeno prodavači agresivně nabízejícími turistický šunt, takže z vyhlídky toho moc nebude. Navíc nás řidič či průvodce bude celou cestu krmit tím, jak manželka/dcera­/maminka má rakovinu a kolik léčba, kterou musí podstupovat na Martiniku, stojí. Když už jsem to slyšel během prvního týdne potřetí, musel jsem se začít smát.


Prášky do kapsy

Doprava je poněkud speciální – ostrov je velice hornatý, takže rovné úseky silnice jsou vzácné. Když k tomu přidáme jízdu vlevo, je jasné, že mimo Angličanů se nikdo do pronájmu aut nehrne. Do většiny rezortů nás sice dopraví zdarma, součástí rezervace ale bývá varování o tom, že prášky proti mořské nemoci jsou nezbytností. Pro ty více zvracející nešťastníky potom existuje možnost dopravy do lepších hotelů pomocí vrtulníku. Nabídky cestovních kanceláří nejsou nejlepší, pokud je nás víc, vyplatí se domluva s nějakým taxíkářem, anglicky umí každý. Ale pozor, cenu přesně dohodnout předem.

A když už jsme u toho letiště: pro českého turistu je příjemná skutečnost, že na St. Lucii konečně nepotřebujeme vízum. To potěší zejména ty, kteří ostrov využívali jako mezičlánek pro putování po dalších ostrovech. Dříve nutné vízum totiž bývalo platné jen pro jeden vstup, takže zpátky jsme museli buď jinudy, nebo platit dvakrát. Letiště jsou navíc na ostrově dvě, mezinárodní a lokální, a vzdálenost mezi nimi je velká.

Největší trhák

Pro turisty bývá největším lákadlem sopka Qualibou, téměř výhradně inzerovaná jako jediná aktivní drive-in sopka na světě. Samozřejmě to není tak docela pravda. Jednak to co vidíme, vlastně aktivní sopka není, a potom si autem neprojedeme sopkou, ale dostaneme se akorát na parkoviště. Dál se mezi smrdutými sirnými výpary budeme pohybovat v zástupu turistů. Kdysi jsme se mohli pohybovat volně, potom se ale jeden průvodce propadl tenkou slupkou do horké vody a tak turistům courání zatrhli. Co dnes uvidíme, budou jezírka vařícího se bahna, místa odkud z nitra země vystupuje horká pára a několik míst, která síra zabarvila do žluta. Kdo má zájem a čas, může si o kus dál dopřát koupel v sirných jezírkách. Zajímavé to tady rozhodně je, ale kdo čekal nějaký vulkán jako hrom, bude zklamán.

Jet nebo nejet


Ostrov si naši návštěvu určitě zaslouží, ať už se hodláme válet u bazénu (díky hornatému ostrovu nemá každý rezort přístup k moři nebo se často alespoň pořádně projdeme) nebo po ostrově skutečně putovat či dokonce šplhat na jeden z dvojice Pitonů. K tomu ovšem budeme potřebovat nejen povolení, ale i oficiálního průvodce, jedná se přece jenom o solidní sportovní výkon. Musíme ale počítat s tím, že všechno je opravdu spíše na drahé straně. Odměnou ale bude nejen krásná příroda, ale i vynikající jídlo. Pro to ale budeme muset rezorty s all inclusive opustit. Rozhodnutí přijet na návštěvu jsem rozhodně nelitoval, ale opakovat tuto expedici asi nebudu. Karibik rozhodně nabízí cenově dostupnější a v podstatě i zajímavější ostrovy.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Finalisté ankety Strom roku 2009 jsou známí

V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují
do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom
života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost
ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku
stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska.

O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude
rozhodovat sama veřejnost od 1. srpna do 10. října prostřednictvím
dárcovských SMS zpráv nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané
peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby
stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství.


V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska, která v roce 2009 věnovala na činnost programu Strom života pět milionů korun.

„V letošním roce jsme obdrželi 65 nominací jednotlivců, obcí, škol, firem či občanských sdružení. Většinou to byly pečlivě zpracované návrhy, do kterých se se značným úsilím zapojilo velké množství lidí. Některé stromy poukazují na úzké sepětí s dlouholetou historií obce či města, jiné jsou vyjádřením odporu proti znečišťování životního prostředí. Rozhodování poroty tedy rozhodně nebylo lehké,“ uvedla Adéla Badáňová z Nadace Partnerství. „V minulém roce podali obyvatelé Římova při sbírání hlasů pro svou vítěznou Lípu Jana Gurreho neuvěřitelný výkon – díky rozsáhlé kampani se jim podařilo nasbírat plných 33 967 hlasů. Pro svůj strom sháněli příznivce z okolních obcí a škol, do kampaně se podařilo zapojit také řadu místních firem. Uvidíme, jak si finalisté povedou letos,“ doplnila Magdaléna Dobišová ze společnosti Skanska.


Program Strom života Nadace Partnerství pomáhá nevládním organizacím, obcím a dalším partnerům vytvářet zdravé a příjemné prostředí pro každodenní život, a to zejména podporou výsadeb stromů a péče o krajinu či veřejná prostranství. Péči o stromy mohou lidé podporovat formou veřejné sbírky, každoročním hlasováním v anketě Strom roku nebo přímou účastí při výsadbách. Generálním partnerem programu Strom života je již pátým rokem společnost Skanska.

Od 1. srpna do 10. října můžete hlasovat o stromu roku 2009 prostřed­nictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo prostřednictvím zpoplatněných hlasovacích archů. Podrobnosti o projektu najdete na stránkách projektu Strom života

Letošní finálový výběr je velice pestrý, uspělo šest lip, dva duby, skupina vrb, jasan, hrušeň a oskeruše. „Lípa je každoročně nejčastěji navrhovaným druhem stromu. V letošním roce jich do finále postoupilo šest a to nejen díky úctyhodnému stáří a krásnému vzhledu, ale také díky jejich zajímavé historii. Raritou je lípa v zámeckém parku v Kamenici nad Lipou, na jejíž vodorovných větvích stál údajně taneční parket, dodala Adéla Badáňová. Detailní informace o jednotlivých finalistech budou v nejbližší době k dispozici na stránkách www.stromzivo­ta.cz/anketa.

Kromě finalistů ankety Strom roku 2009 vybrala porota také čtyři stromy, které získaly titul „Strom hrdina“. Jedná se o stromy, které v současné době poškozuje, či v minulosti poškozovala lidská činnost. Například hrušeň v Borovanech v Jihočeském kraji přežila již několik pokusů o likvidaci trávením neznámým pachatelem.

{{reklama()}}

O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude rozhodovat sama veřejnost. Hlasovat bude možné od 1. srpna do 10. října prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství. Vítězný strom Nadace Partnerství slavnostně vyhlásí 22. října na Koncertu pro stromy, kde zazpívá Marta Kubišová.

Dvanáct finalistů ankety Strom roku 2009:

  • Žižkova hrušeň v Otěvěku – Jihočeský kraj
  • Lípa Samaritánka v Hradišti – Jihomoravský kraj
  • Pozořické vrby – Jihomoravský kraj
  • Lípa u fary v Horním Maršově – Královéhradecký kraj
  • Lípa v obci Kotel-Osečná – Liberecký kraj
  • Jasan ve Světlé Hoře – Vévoda z Morgenlandu – Moravskoslezský kraj
  • Mladějovická lípa – Olomoucký kraj
  • Dub u kláštera v Kladrubech – Plzeňský kraj
  • Dub u Postupic – Středočeský kraj
  • Žeberská lípa – Ústecký kraj
  • Lípa v Kamenici nad Lipou – kraj Vysočina

Titul Strom hrdina 2009:

  • Písecký akát – Jihočeský kraj
  • Borovanská hrušeň – Jihočeský kraj
  • Buk na Vinařské v Brně – Jihomoravský kraj
  • Douchův doubek v Kochánově – kraj Vysočina


V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska, která v roce 2009 věnovala na činnost programu Strom života pět milionů korun.

„V letošním roce jsme obdrželi 65 nominací jednotlivců, obcí, škol, firem či občanských sdružení. Většinou to byly pečlivě zpracované návrhy, do kterých se se značným úsilím zapojilo velké množství lidí. Některé stromy poukazují na úzké sepětí s dlouholetou historií obce či města, jiné jsou vyjádřením odporu proti znečišťování životního prostředí. Rozhodování poroty tedy rozhodně nebylo lehké,“ uvedla Adéla Badáňová z Nadace Partnerství. „V minulém roce podali obyvatelé Římova při sbírání hlasů pro svou vítěznou Lípu Jana Gurreho neuvěřitelný výkon – díky rozsáhlé kampani se jim podařilo nasbírat plných 33 967 hlasů. Pro svůj strom sháněli příznivce z okolních obcí a škol, do kampaně se podařilo zapojit také řadu místních firem. Uvidíme, jak si finalisté povedou letos,“ doplnila Magdaléna Dobišová ze společnosti Skanska.


Program Strom života Nadace Partnerství pomáhá nevládním organizacím, obcím a dalším partnerům vytvářet zdravé a příjemné prostředí pro každodenní život, a to zejména podporou výsadeb stromů a péče o krajinu či veřejná prostranství. Péči o stromy mohou lidé podporovat formou veřejné sbírky, každoročním hlasováním v anketě Strom roku nebo přímou účastí při výsadbách. Generálním partnerem programu Strom života je již pátým rokem společnost Skanska.

Od 1. srpna do 10. října můžete hlasovat o stromu roku 2009 prostřed­nictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo prostřednictvím zpoplatněných hlasovacích archů. Podrobnosti o projektu najdete na stránkách projektu Strom života

Letošní finálový výběr je velice pestrý, uspělo šest lip, dva duby, skupina vrb, jasan, hrušeň a oskeruše. „Lípa je každoročně nejčastěji navrhovaným druhem stromu. V letošním roce jich do finále postoupilo šest a to nejen díky úctyhodnému stáří a krásnému vzhledu, ale také díky jejich zajímavé historii. Raritou je lípa v zámeckém parku v Kamenici nad Lipou, na jejíž vodorovných větvích stál údajně taneční parket, dodala Adéla Badáňová. Detailní informace o jednotlivých finalistech budou v nejbližší době k dispozici na stránkách www.stromzivo­ta.cz/anketa.

Kromě finalistů ankety Strom roku 2009 vybrala porota také čtyři stromy, které získaly titul „Strom hrdina“. Jedná se o stromy, které v současné době poškozuje, či v minulosti poškozovala lidská činnost. Například hrušeň v Borovanech v Jihočeském kraji přežila již několik pokusů o likvidaci trávením neznámým pachatelem.

{{reklama()}}

O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude rozhodovat sama veřejnost. Hlasovat bude možné od 1. srpna do 10. října prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství. Vítězný strom Nadace Partnerství slavnostně vyhlásí 22. října na Koncertu pro stromy, kde zazpívá Marta Kubišová.

Dvanáct finalistů ankety Strom roku 2009:

  • Žižkova hrušeň v Otěvěku – Jihočeský kraj
  • Lípa Samaritánka v Hradišti – Jihomoravský kraj
  • Pozořické vrby – Jihomoravský kraj
  • Lípa u fary v Horním Maršově – Královéhradecký kraj
  • Lípa v obci Kotel-Osečná – Liberecký kraj
  • Jasan ve Světlé Hoře – Vévoda z Morgenlandu – Moravskoslezský kraj
  • Mladějovická lípa – Olomoucký kraj
  • Dub u kláštera v Kladrubech – Plzeňský kraj
  • Dub u Postupic – Středočeský kraj
  • Žeberská lípa – Ústecký kraj
  • Lípa v Kamenici nad Lipou – kraj Vysočina

Titul Strom hrdina 2009:

  • Písecký akát – Jihočeský kraj
  • Borovanská hrušeň – Jihočeský kraj
  • Buk na Vinařské v Brně – Jihomoravský kraj
  • Douchův doubek v Kochánově – kraj Vysočina

Nekuřácké restaurace

Také vám vadí, když po návštěvě restaurace po zbytek dne větráte
z oblečení nezaměnitelné „aroma“ cigaretového kouře?
Současná podoba protikuřáckého zákona bohužel kouření
v restauracích nezakazuje a Sněmovnou schválené znění jej skoro
podporuje. Server Cestovatel.cz se rozhodl podpořit ty, kteří
provozují nekuřáckou hospodu, restauraci, kavárnu, cukrárnu,
kiosek, či bar zejména v menších městech a na
vesnicích.

Také vám vadí, když se na služební cestě stavíte na oběd v restauraci a po zbytek dne větráte z oblečení nezaměnitelné hospodské aroma? Nelíbí se vám, když se s rodinou na výletě stavíte třeba jen doplnit tekutiny a dětičky se pak v klidu mohou ztratit v hlubokém lese, protože je i na dálku identifikujete po čichu, jelikož se stihly proměnit v pobíhající popelníky? Čekáte na vlak raději v nádražní hale s kelímkem z automatu, nebo lahví nějakého pití ze sámošky naproti, místo toho, abyste zašli na jedno orosené do zakouřené nádražní restaurace? Vadí vám na restauračních zahrádkách kuřáci „strategicky“ umístění na návětrné straně dopřávající obtěžující čichové vjemy zbytku osazenstva? Pak vězte, že takto „divní“ nejste sami.

Kdyby záleželo jen na hostech, bylo by v českých hospodách dýchatelno už dávno. Podle průzkumu veřejného mínění agentury CVVM z února 2008 je pro zákaz kouření v restauracích 59% Čechů. Větší tolerance panuje vůči kouření v kavárnách a barech (39% pro zákaz). Pokud ale senátem projde protikuřácký zákon v té podobě, jak ho v červnu 2009 schválila Poslanecká sněmovna, tak se zlepšení asi nedočkáme. Málokterý hospodský, zvlášť v menších městech a obcích, si asi sám od sebe troufne vyhlásit svůj podnik za nekuřácký v obavě, aby nepřišel o hosty.

Cestovatel.cz podpoří provozovatele nekuřáckých restaurací

Protože i my chceme mít možnost zastavovat se na svých cestách v nezakouřených občerstvovnách, rozhodli jsme se, že na Cestovateli podpoříme majitele a provozovatele nekuřáckých restaurací.

Přehled nekuřáckých restaurací najdete na serveru České koalice proti tabáku Podobná databáze je i na portálu Nekuřácké restaurace, jehož technickým poskytovatelem je www.banan.cz Přehled najdete i na Seznamu Menší přehled je na portálu Nekouříme.cz Přehled nekuřáckých restaurací v Brně a okolí

Kromě toho, že tento článek budeme průběžně aktualizovat přidáváním odkazů na databáze a vyhledávače zaměřené na nekuřácké restaurace a ubytovací zařízení, nabízíme možnost uveřejňování krátkých článků (do 1 stránky v textovém editoru), ve kterých se mohou jednotlivé nekuřácké podniky zviditelnit. Přeci jen bychom ale rádi zůstali serverem cestovatelským a ne gastronomickým. Podle toho by měly vypadat i příslušné články. To znamená, že články by měly obsahovat alespoň stručnou informaci o tom, jaké zajímavé cíle je možné navštívit v okolí. Pokud se nekuřácký podnik nachází v blízkosti nějakého místa, o kterém jsme již na Cestovateli psali, máte ušetřenou práci. Napište nám a my informaci v rozsahu zhruba 10 řádků vložíme do článku ve zvláštním rámečku.

Protože nekuřácké restaurace ve velkých městech se úbytku zákazníků bát nemusí (spíše naopak), připadá nám férové, když budeme v rámci našeho projektu upřednostňovat ty, které se nacházejí mimo krajská města. V krajských městech podpoříme nekuřácké restaurace a kluby, které pravidelně dělají něco pro cestovatele (výstavy, promítání, cestovatelská knihovna,…).

Článek by měl být doplněn dvěma až pěti fotografiemi, na kterých bude nejen příslušný podnik, ale také ony cíle v okolí.

Autory, kteří nám dodají kvalitní článek, který nebude primárně věnovaný restauracím, ale například formou tipu na výlet bude informovat o zajímavém místě, aktivitě, nebo trase, kde je možné se stavit v nekuřáckém podniku, budeme dle možností drobně honorovat. Odměníme také ty autory, kteří zpracují informace o větším množství nekuřáckých podniků.

Projekt ukončíme v okamžiku, kdy vejde v platnost taková verze protikuřáckého zákona, která jej učiní bezpředmětným. Potom články, které ztratí aktuálnost přesuneme do archivu.

Pár informací o tom, jak psát článek a v jakém formátu posílat na Cestovatele fotografie, najdete na http://www.ces­tovatel.cz/…psat-clanek/ Články zasílejte na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz a do předmětu uveďte heslo „nekuřáci“

Své tipy můžete samozřejmě přidávat i do diskuse pod článkem.

{{reklama()}}

Také vám vadí, když se na služební cestě stavíte na oběd v restauraci a po zbytek dne větráte z oblečení nezaměnitelné hospodské aroma? Nelíbí se vám, když se s rodinou na výletě stavíte třeba jen doplnit tekutiny a dětičky se pak v klidu mohou ztratit v hlubokém lese, protože je i na dálku identifikujete po čichu, jelikož se stihly proměnit v pobíhající popelníky? Čekáte na vlak raději v nádražní hale s kelímkem z automatu, nebo lahví nějakého pití ze sámošky naproti, místo toho, abyste zašli na jedno orosené do zakouřené nádražní restaurace? Vadí vám na restauračních zahrádkách kuřáci „strategicky“ umístění na návětrné straně dopřávající obtěžující čichové vjemy zbytku osazenstva? Pak vězte, že takto „divní“ nejste sami.

Kdyby záleželo jen na hostech, bylo by v českých hospodách dýchatelno už dávno. Podle průzkumu veřejného mínění agentury CVVM z února 2008 je pro zákaz kouření v restauracích 59% Čechů. Větší tolerance panuje vůči kouření v kavárnách a barech (39% pro zákaz). Pokud ale senátem projde protikuřácký zákon v té podobě, jak ho v červnu 2009 schválila Poslanecká sněmovna, tak se zlepšení asi nedočkáme. Málokterý hospodský, zvlášť v menších městech a obcích, si asi sám od sebe troufne vyhlásit svůj podnik za nekuřácký v obavě, aby nepřišel o hosty.

Cestovatel.cz podpoří provozovatele nekuřáckých restaurací

Protože i my chceme mít možnost zastavovat se na svých cestách v nezakouřených občerstvovnách, rozhodli jsme se, že na Cestovateli podpoříme majitele a provozovatele nekuřáckých restaurací.

Přehled nekuřáckých restaurací najdete na serveru České koalice proti tabáku Podobná databáze je i na portálu Nekuřácké restaurace, jehož technickým poskytovatelem je www.banan.cz Přehled najdete i na Seznamu Menší přehled je na portálu Nekouříme.cz Přehled nekuřáckých restaurací v Brně a okolí

Kromě toho, že tento článek budeme průběžně aktualizovat přidáváním odkazů na databáze a vyhledávače zaměřené na nekuřácké restaurace a ubytovací zařízení, nabízíme možnost uveřejňování krátkých článků (do 1 stránky v textovém editoru), ve kterých se mohou jednotlivé nekuřácké podniky zviditelnit. Přeci jen bychom ale rádi zůstali serverem cestovatelským a ne gastronomickým. Podle toho by měly vypadat i příslušné články. To znamená, že články by měly obsahovat alespoň stručnou informaci o tom, jaké zajímavé cíle je možné navštívit v okolí. Pokud se nekuřácký podnik nachází v blízkosti nějakého místa, o kterém jsme již na Cestovateli psali, máte ušetřenou práci. Napište nám a my informaci v rozsahu zhruba 10 řádků vložíme do článku ve zvláštním rámečku.

Protože nekuřácké restaurace ve velkých městech se úbytku zákazníků bát nemusí (spíše naopak), připadá nám férové, když budeme v rámci našeho projektu upřednostňovat ty, které se nacházejí mimo krajská města. V krajských městech podpoříme nekuřácké restaurace a kluby, které pravidelně dělají něco pro cestovatele (výstavy, promítání, cestovatelská knihovna,…).

Článek by měl být doplněn dvěma až pěti fotografiemi, na kterých bude nejen příslušný podnik, ale také ony cíle v okolí.

Autory, kteří nám dodají kvalitní článek, který nebude primárně věnovaný restauracím, ale například formou tipu na výlet bude informovat o zajímavém místě, aktivitě, nebo trase, kde je možné se stavit v nekuřáckém podniku, budeme dle možností drobně honorovat. Odměníme také ty autory, kteří zpracují informace o větším množství nekuřáckých podniků.

Projekt ukončíme v okamžiku, kdy vejde v platnost taková verze protikuřáckého zákona, která jej učiní bezpředmětným. Potom články, které ztratí aktuálnost přesuneme do archivu.

Pár informací o tom, jak psát článek a v jakém formátu posílat na Cestovatele fotografie, najdete na http://www.ces­tovatel.cz/…psat-clanek/ Články zasílejte na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz a do předmětu uveďte heslo „nekuřáci“

Své tipy můžete samozřejmě přidávat i do diskuse pod článkem.

{{reklama()}}

Nový Zéland – NP Nelson Lakes

Uprostřed jižní zimy (srpen 2007) se nám naskytla možnost navštívit
Národní park Nelson Lakes na Novém Zélandu. Tento výlet jsme měli
v plánu delší dobu, jen jsme čekali na dobré počasí, protože vydat
se do hor za nepříznivého počasí ve většině případů nemá smysl ani
očekávaný efekt.


Uprostřed jižní zimy (srpen 2007) se nám naskytla možnost navštívit Národní park Nelson Lakes na Novém Zélandu. Tento výlet jsme měli v plánu delší dobu, jen jsme čekali na dobré počasí, protože vydat se do hor za nepříznivého počasí ve většině případů nemá smysl ani očekávaný efekt.

Národní Park Nelson Lakes se nachází na severu Jižního ostrova, na území Tasmánského distriktu. NP Nelson lakes byl zřízen roku 1956 a rozkládá se na 1020 km2. Národní park je tvořen hlavně horskými hřbety a údolími, kde tečou řeky, které napájejí dvě hlavní jezera ledovcového původu, což také vyplývá i ze samotného názvu národního parku. Větší ze dvou hlavních jezer se jmenuje Rotoroa, druhé jezero pak Rotoiti. Hřebeny hor tvoří nejsevernější součást pohoří Jižní Alpy.

{{reklama()}}

Cesta do NP Nelson Lakes

Do národního parku jsme vyrazili z našeho přechodného bydliště ve městě Blenheim, což je centrum oblasti Marlborough na východním pobřeží. Z Bleihemu vede údolím řeky Wairau silnice (highway) číslo 63, která spojuje Blenheim se západním pobřežím. Během prvních asi 30 kilometrů nevidíte kolem silnice prakticky nic jiného než vinohrady. Dolní část údolí řeky Wairau je již dost široká a pro vinici se zde nacházejí ideální podmínky, navíc každým rokem vinic stále přibývá. Asi po 100 kilometrech silnice č. 63 narazíte na městečko St. Arnaut, které je hlavním centrem a výchozím bodem národního parku. Městečko st. Arnaut leží na březích jezera Rotoiti, takže se zde nachází i hlavní molo na jezeře. Samotné městečko disponuje kvalitním zázemím a kompletní infrastrukturou pro turisty a návštěvníky. St. Arnaud je také výchozím bodem k nedalekému Rainbow ski areálu. V Národním Parku Nelson Lakes tak můžete na horách lyžovat a na jezerech třeba chytat ryby (koupat se dá jen v létě).


Jezera

Obě dvě hlavní jezera, Rotoiti i Rotoroa, jsou vyhledávány hlavně rybáři, kteří touží po kvalitním rybolovu. Prakticky se zde nechytá nic jiného než pstruzi. Nejvíce vyhlášení a nejoblíbenější jsou pstruzi hnědí (tzv. „brown trouts“). Kromě jezer se k rybaření hojně využívají také okolní řeky, říčky a potoky, které jsou také plné velkých hnědých či duhových pstruhů. Ti, kteří o rybaření v NP Nelson Lakes uvažují, si musí zakoupit v st. Arnaud rybářskou povolenku. Na den vyjde tato povolenka na cca 150 korun.

Na jezeře Rotoiti, poblíž mola u st. Arnaud, se zabydlelo větší množství kačen, kteří se tak stávají turistickou zajímavostí a na krmení od turistů jsou více než zvyklé.


Břehy jezera Rotoiti jsou u města St. Arnaud upraveny na oblázkové pláže, jedná se však pouze asi o 200 metrů. Nástup do jezera je pomalý a plavání v čisté vodě se zasněženými vrcholky hor v okolí je výborným zážitkem. Pro vyznavače prudkého a náhlého vstupu do vody je určeno molo, respektive dvě mola, přičemž každé je umístěno na jednom konci pláže.

Kromě rybaření či plavání v jezerech je možné si vypůjčit loďku a obě jezera důkladně probrázdit. Asi největším zážitkem je západ slunce. Pokud je jasná obloha tak se při západu slunce jezera zbarví do červena a spolu s okolními bílými vrcholky hor tak vznikne netradičně barevná kulisa, na kterou je dobré si počkat do západu slunce.

Jezero Rotoroa je větší a více odsazené od centra dění. Na rozdíl od jezera Rotoiti není v blízkosti žádné významnější středisko a tak je jezero Rotoroa vyhledáváno spíše pro svůj klid. Aktivity a možnosti jsou však na obou jezerech přibližně stejné. Jezero Rotoroa je přístupné z osady Rotoroa, na severním břehu jezera, kde je i malá oblázková pláž a možnost pronajmout si loďku.


Hory

Nejvyšší horou národního parku je Hora Beznaděje (Mt. Hopeless, 2278 m n.m.). Nedaleko této hory se nachází Rainbow ski areál, který je jediným ski areálem na území národního parku. Lyžovat se zde dá přibližně do června do září, v noci se tratě zasněžují sněhovými děly. Jedná spíše o menší lyžařský areál, kde hlavní sjezdovky mají převýšení pouze 218 metrů. Areál je však dobře vybaven všemi potřebnými službami. Dostupný je autem, většinou však je nutné mít auto s pohonem na všechny čtyři kola, nebo alespoň sněhové řetězy.

V létě je hlavním důvodem návštěvy NP Nelson Lakes horská turistika. Velmi atraktivní je přechod po hřebeni, a to ze St. Arnaud přes Mt. Robert, dále po hřebeni až k jezeru Angelu, odtud pak k jezeru Rotoroa. Lze naplánovat velké množství tratí či okruhů. Nejdelší a nejznámější okruh, tzv. „The Travers-Sabine circuit“ se doporučuje rozplánovat na pět dní. Během přechodu narazíte na horská plesa, potůčky a vodopády, které tak vytvářejí často velmi rozmanitou mozaiku, které je doplněna zasněženými vrcholy hor.

I přesto, že Nelson Lakes patří spíše mezi méně známé národní parky Nového Zélandu, tak nejen českého cestovatele uchvátí obrovská rozmanitost terénu i vegetace stejně jako klid a divoká liduprázdná příroda.


Uprostřed jižní zimy (srpen 2007) se nám naskytla možnost navštívit Národní park Nelson Lakes na Novém Zélandu. Tento výlet jsme měli v plánu delší dobu, jen jsme čekali na dobré počasí, protože vydat se do hor za nepříznivého počasí ve většině případů nemá smysl ani očekávaný efekt.

Národní Park Nelson Lakes se nachází na severu Jižního ostrova, na území Tasmánského distriktu. NP Nelson lakes byl zřízen roku 1956 a rozkládá se na 1020 km2. Národní park je tvořen hlavně horskými hřbety a údolími, kde tečou řeky, které napájejí dvě hlavní jezera ledovcového původu, což také vyplývá i ze samotného názvu národního parku. Větší ze dvou hlavních jezer se jmenuje Rotoroa, druhé jezero pak Rotoiti. Hřebeny hor tvoří nejsevernější součást pohoří Jižní Alpy.

{{reklama()}}

Cesta do NP Nelson Lakes

Do národního parku jsme vyrazili z našeho přechodného bydliště ve městě Blenheim, což je centrum oblasti Marlborough na východním pobřeží. Z Bleihemu vede údolím řeky Wairau silnice (highway) číslo 63, která spojuje Blenheim se západním pobřežím. Během prvních asi 30 kilometrů nevidíte kolem silnice prakticky nic jiného než vinohrady. Dolní část údolí řeky Wairau je již dost široká a pro vinici se zde nacházejí ideální podmínky, navíc každým rokem vinic stále přibývá. Asi po 100 kilometrech silnice č. 63 narazíte na městečko St. Arnaut, které je hlavním centrem a výchozím bodem národního parku. Městečko st. Arnaut leží na březích jezera Rotoiti, takže se zde nachází i hlavní molo na jezeře. Samotné městečko disponuje kvalitním zázemím a kompletní infrastrukturou pro turisty a návštěvníky. St. Arnaud je také výchozím bodem k nedalekému Rainbow ski areálu. V Národním Parku Nelson Lakes tak můžete na horách lyžovat a na jezerech třeba chytat ryby (koupat se dá jen v létě).


Jezera

Obě dvě hlavní jezera, Rotoiti i Rotoroa, jsou vyhledávány hlavně rybáři, kteří touží po kvalitním rybolovu. Prakticky se zde nechytá nic jiného než pstruzi. Nejvíce vyhlášení a nejoblíbenější jsou pstruzi hnědí (tzv. „brown trouts“). Kromě jezer se k rybaření hojně využívají také okolní řeky, říčky a potoky, které jsou také plné velkých hnědých či duhových pstruhů. Ti, kteří o rybaření v NP Nelson Lakes uvažují, si musí zakoupit v st. Arnaud rybářskou povolenku. Na den vyjde tato povolenka na cca 150 korun.

Na jezeře Rotoiti, poblíž mola u st. Arnaud, se zabydlelo větší množství kačen, kteří se tak stávají turistickou zajímavostí a na krmení od turistů jsou více než zvyklé.


Břehy jezera Rotoiti jsou u města St. Arnaud upraveny na oblázkové pláže, jedná se však pouze asi o 200 metrů. Nástup do jezera je pomalý a plavání v čisté vodě se zasněženými vrcholky hor v okolí je výborným zážitkem. Pro vyznavače prudkého a náhlého vstupu do vody je určeno molo, respektive dvě mola, přičemž každé je umístěno na jednom konci pláže.

Kromě rybaření či plavání v jezerech je možné si vypůjčit loďku a obě jezera důkladně probrázdit. Asi největším zážitkem je západ slunce. Pokud je jasná obloha tak se při západu slunce jezera zbarví do červena a spolu s okolními bílými vrcholky hor tak vznikne netradičně barevná kulisa, na kterou je dobré si počkat do západu slunce.

Jezero Rotoroa je větší a více odsazené od centra dění. Na rozdíl od jezera Rotoiti není v blízkosti žádné významnější středisko a tak je jezero Rotoroa vyhledáváno spíše pro svůj klid. Aktivity a možnosti jsou však na obou jezerech přibližně stejné. Jezero Rotoroa je přístupné z osady Rotoroa, na severním břehu jezera, kde je i malá oblázková pláž a možnost pronajmout si loďku.


Hory

Nejvyšší horou národního parku je Hora Beznaděje (Mt. Hopeless, 2278 m n.m.). Nedaleko této hory se nachází Rainbow ski areál, který je jediným ski areálem na území národního parku. Lyžovat se zde dá přibližně do června do září, v noci se tratě zasněžují sněhovými děly. Jedná spíše o menší lyžařský areál, kde hlavní sjezdovky mají převýšení pouze 218 metrů. Areál je však dobře vybaven všemi potřebnými službami. Dostupný je autem, většinou však je nutné mít auto s pohonem na všechny čtyři kola, nebo alespoň sněhové řetězy.

V létě je hlavním důvodem návštěvy NP Nelson Lakes horská turistika. Velmi atraktivní je přechod po hřebeni, a to ze St. Arnaud přes Mt. Robert, dále po hřebeni až k jezeru Angelu, odtud pak k jezeru Rotoroa. Lze naplánovat velké množství tratí či okruhů. Nejdelší a nejznámější okruh, tzv. „The Travers-Sabine circuit“ se doporučuje rozplánovat na pět dní. Během přechodu narazíte na horská plesa, potůčky a vodopády, které tak vytvářejí často velmi rozmanitou mozaiku, které je doplněna zasněženými vrcholy hor.

I přesto, že Nelson Lakes patří spíše mezi méně známé národní parky Nového Zélandu, tak nejen českého cestovatele uchvátí obrovská rozmanitost terénu i vegetace stejně jako klid a divoká liduprázdná příroda.

Česká Kanada

Přírodní park Česká Kanada se rozkládá na území mezi Jindřichovým
Hradcem, Novou Bystřicí, Slavonicemi, Českým Rudolcem a Kunžákem. Hluboké
lesy s osamocenými žulovými útvary, louky zpestřené borovicovými
remízky, nespočet rybníků, plno historických skvostů, čistého vzduchu a
mnoho dalšího, jí dává magické kouzlo, které vás zaručeně
uchvátí.


Přírodní park Česká Kanada se rozkládá na území mezi Jindřichovým Hradcem, Novou Bystřicí, Slavonicemi, Českým Rudolcem a Kunžákem. Hluboké lesy s osamocenými žulovými útvary, louky zpestřené borovicovými remízky, nespočet rybníků, plno historických skvostů, čistého vzduchu a mnoho dalšího, jí dává magické kouzlo, které vás zaručeně uchvátí.

I my jsme chtěli okusit její atmosféru, tak jsme se tam o velikonočních prázdninách vydali. Naše pouť začala nedaleko Nové Bystřice, odkud jsme pak dále pokračovali autobusem do Albeře. První atrakcí se pro většinu z nás stala místní hospoda, ve které jsme byli nuceni počkat na zbytek týmu. Nedaleko Albeře jsme se také na noc utábořili a ráno se už v plné sestavě vydali napříč Českou Kanadou směrem na Slavonice.

{{reklama()}}

Míjeli jsme Klášter, malou vísku ve které, jak název napovídá, stojí klášter, jenž byl postaven v 15. st. při pramenech, které byly považovány za léčivé. Tento klášter byl však zapálen a zničen, následně pak obnoven. Budovy kláštera byly odstraněny ve dvacátém století, zůstala zde jen tzv. Červená chodba, která přiléhá ke kostelíku, náležícímu ke klášteru.


Kromě kostela je veřejně přístupná i část původních podzemních chodeb. Dále nás uchvátily bunkry československého opevnění posázené kolem cest. Mnohé objekty jsou stále opuštěné. Část z nich je možné zhlédnout zevnitř a dozvědět se něco málo z jejich historie. Pozornosti nám neunikla ani ohrada se stádem bizonů v obci Veclov nedaleko Starého Města pod Landštejnem. A samozřejmě Landštejn, zřícenina středověkého hradu, jenž je považována za nejrozsáhlejší zříceninu románského hradu v české zemi.


V odpoledních hodinách jsme se dobelhali do Slavonic. V podzemí zde probíhají každodenní prohlídky. Tři kilometry odsud vzdálená víska Maříž, je proslulá svou ručně malovanou mařížskou keramikou. Ve Slavonicích je možnost si v obchodu s keramikou namalovat pestrobarevný a veselý hrnek, který si po pár strávených hodinách, můžete vypálený odnést domů. Po cestě dál můžete stejně jako my, navštívit zahradu plnou samorostů. Místní sběratel neustále doplňuje svojí sbírku o pozoruhodné skvosty, které stojí za shlédnutí. Už jsme měli v nohách pěkných 25 km, a tak jsme se rozhodli zalehnout.


Další den nás čekala spíše příroda České Kanady. Její kraj je málo osídlený, tu a tam menší vesnice či obec, ale jinak spíše zelenající se louky na jemně zvlněném terénu, který je vhodný také pro cyklistiku. No a tu bych doporučil asi nejvíc, chcete-li se sem vydat.

Cestami tohoto kraje jsme procházeli mnoha vesnicemi a městy (Český Rudolec, Matějovec, Heřmaneč,..). Také jsme občas v nějakém rybníku smočili unavené nohy. Během cesty se objevilo pár studánek, díky kterým jsme doplnili zásoby vody k pití. Jarní počasí při nás opravdu stálo, nepostihla nás ani kapka deště. V podzimních měsících se často tento kraj zahalí do mlhy. Díky ní si také oblast vysloužila přezdívku Kanada. Nám ale ukázala svůj příjemný sluneční jarní půvab. Díky krásné přírodě jsme měli v nohách o další tři desítky kilometrů více. Následující den nás čekala prohlídka krásné Telče, proto jsme se jí tento den snažili co nejvíce přiblížit.


Poslední den už nás od Telče dělilo pouhých pár kilometrů. Nejstarší dochovaná zmínka o Telči pochází ze 14.st. Nejen díky svému zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO je Telč cílem návštěvníků z celého světa. Je zde k vidění mnoho kostelů; radnice, navrhnuta italským stavitelem; a v neposlední řadě zámek, kterému sousedí nádherný přírodní park, ve kterém stojí už několik stovek let mohutný dutý strom. Celá Telč, včetně krásně zdobeného náměstí, stojí za návštěvu.

Pokud se do České Kanady chcete vydat v letních měsících, máte možnost se svést unikátní úzkokolejkou na tratích: Jindřichův Hradec – Obrataň či Jindřichův Hradec – Nová Bystřice. Z dalších zajímavostí: např. zámek Červená Lhota či město Dačice, kde jistý pan Kryštof Rad začal poprvé vyrábět kostky cukru namísto tehdejších homolí.


Přírodní park Česká Kanada se rozkládá na území mezi Jindřichovým Hradcem, Novou Bystřicí, Slavonicemi, Českým Rudolcem a Kunžákem. Hluboké lesy s osamocenými žulovými útvary, louky zpestřené borovicovými remízky, nespočet rybníků, plno historických skvostů, čistého vzduchu a mnoho dalšího, jí dává magické kouzlo, které vás zaručeně uchvátí.

I my jsme chtěli okusit její atmosféru, tak jsme se tam o velikonočních prázdninách vydali. Naše pouť začala nedaleko Nové Bystřice, odkud jsme pak dále pokračovali autobusem do Albeře. První atrakcí se pro většinu z nás stala místní hospoda, ve které jsme byli nuceni počkat na zbytek týmu. Nedaleko Albeře jsme se také na noc utábořili a ráno se už v plné sestavě vydali napříč Českou Kanadou směrem na Slavonice.

{{reklama()}}

Míjeli jsme Klášter, malou vísku ve které, jak název napovídá, stojí klášter, jenž byl postaven v 15. st. při pramenech, které byly považovány za léčivé. Tento klášter byl však zapálen a zničen, následně pak obnoven. Budovy kláštera byly odstraněny ve dvacátém století, zůstala zde jen tzv. Červená chodba, která přiléhá ke kostelíku, náležícímu ke klášteru.


Kromě kostela je veřejně přístupná i část původních podzemních chodeb. Dále nás uchvátily bunkry československého opevnění posázené kolem cest. Mnohé objekty jsou stále opuštěné. Část z nich je možné zhlédnout zevnitř a dozvědět se něco málo z jejich historie. Pozornosti nám neunikla ani ohrada se stádem bizonů v obci Veclov nedaleko Starého Města pod Landštejnem. A samozřejmě Landštejn, zřícenina středověkého hradu, jenž je považována za nejrozsáhlejší zříceninu románského hradu v české zemi.


V odpoledních hodinách jsme se dobelhali do Slavonic. V podzemí zde probíhají každodenní prohlídky. Tři kilometry odsud vzdálená víska Maříž, je proslulá svou ručně malovanou mařížskou keramikou. Ve Slavonicích je možnost si v obchodu s keramikou namalovat pestrobarevný a veselý hrnek, který si po pár strávených hodinách, můžete vypálený odnést domů. Po cestě dál můžete stejně jako my, navštívit zahradu plnou samorostů. Místní sběratel neustále doplňuje svojí sbírku o pozoruhodné skvosty, které stojí za shlédnutí. Už jsme měli v nohách pěkných 25 km, a tak jsme se rozhodli zalehnout.


Další den nás čekala spíše příroda České Kanady. Její kraj je málo osídlený, tu a tam menší vesnice či obec, ale jinak spíše zelenající se louky na jemně zvlněném terénu, který je vhodný také pro cyklistiku. No a tu bych doporučil asi nejvíc, chcete-li se sem vydat.

Cestami tohoto kraje jsme procházeli mnoha vesnicemi a městy (Český Rudolec, Matějovec, Heřmaneč,..). Také jsme občas v nějakém rybníku smočili unavené nohy. Během cesty se objevilo pár studánek, díky kterým jsme doplnili zásoby vody k pití. Jarní počasí při nás opravdu stálo, nepostihla nás ani kapka deště. V podzimních měsících se často tento kraj zahalí do mlhy. Díky ní si také oblast vysloužila přezdívku Kanada. Nám ale ukázala svůj příjemný sluneční jarní půvab. Díky krásné přírodě jsme měli v nohách o další tři desítky kilometrů více. Následující den nás čekala prohlídka krásné Telče, proto jsme se jí tento den snažili co nejvíce přiblížit.


Poslední den už nás od Telče dělilo pouhých pár kilometrů. Nejstarší dochovaná zmínka o Telči pochází ze 14.st. Nejen díky svému zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO je Telč cílem návštěvníků z celého světa. Je zde k vidění mnoho kostelů; radnice, navrhnuta italským stavitelem; a v neposlední řadě zámek, kterému sousedí nádherný přírodní park, ve kterém stojí už několik stovek let mohutný dutý strom. Celá Telč, včetně krásně zdobeného náměstí, stojí za návštěvu.

Pokud se do České Kanady chcete vydat v letních měsících, máte možnost se svést unikátní úzkokolejkou na tratích: Jindřichův Hradec – Obrataň či Jindřichův Hradec – Nová Bystřice. Z dalších zajímavostí: např. zámek Červená Lhota či město Dačice, kde jistý pan Kryštof Rad začal poprvé vyrábět kostky cukru namísto tehdejších homolí.

Nová Kaledonie – Ostrovy věčného jara

Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem
kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož
mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly
své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků.
A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy
věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného
parna.


Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.

Francie

Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.

{{reklama()}}

Botanikův ráj

Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.

Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.


Jídlo

Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.

Okolní ostrovy

Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.


Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.

Cesta domů

Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.

Francie

Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.

{{reklama()}}

Botanikův ráj

Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.

Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.


Jídlo

Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.

Okolní ostrovy

Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.


Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.

Cesta domů

Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Luxor, památky plnými doušky

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné
sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává
kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice
impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné
čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají
příliš nadějně.


Vidět jen Káhiru by znamenalo nebýt v Egyptě, a proto raději honem do Luxoru. Místo nekonečné cesty autobusem si zkušený cestovatel raději zaplatí cestu letadlem, místní letecká společnost nečekaně používá moderní airbusy, nicméně na nějakou zvláštní spolehlivost se u místní letecké společnosti spolehnout nemůžeme, ať už se jedná o letu na čas nebo o letu vůbec – při cestě zpátky jsem na letišti musel tvrdnout o čtyři hodiny déle jen proto, že ranní let zrušili, aniž by se to cestujícím namáhali řict.

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají příliš nadějně. V září ale bylo turistů pramálo, takže za Luxorem byly tyto nilské koráby zaparkované ve třech vrstvách.

{{reklama()}}

V blízkosti Luxoru je snad všechno, co dělá Egypt Egyptem. Chrám je prakticky uprostřed města, takže tam pohodlně dojdeme pěšky. S blízkým chrámovým komplexem v Karnaku je spojen Alejí sfing. Těch se sice zachovala jen hrstka, ale pro představu to rozhodně stačí. Do samotného chrámu se vstupuje jedním z nejpůsobivějších vchodů v Egyptě. Pylon byl vyzdoben motivem bitvy u Kadeše. Před pylonem stojí několik obřích soch Ramesse II a jeden ze dvou obelisků z červené žuly. Pokud se chceme pokochat jeho dvojčetem, musíme do Paříže.


Soustava chrámů

Spojení obou chrámů dnes existuje jen taxíkem. Karnacká soustava chrámů byla nepřetržitě budována po dobu téměř 2 000 let. Hlavním bohem, který zde byl uctíván, byl samozřejmě nejvyšší bůh Nové říše Amon, a jak se každý faraón snažil zalíbit Amonovi novou stavbou, chrámů utěšeně přibývalo. Když nepomyslíme na plochu komplexu, která nám v palčivém slunci dá nepochybně zabrat, budeme stát v úžasu nad gigantickými pylony, o nichž si jen těžko představíme, jak je tehdy dokázali postavit.

Chceme-li se zde alespoň trochu orientovat, měli bychom přicházet alejí lemovanou sfingami s hlavou berana, které byly zasvěcené bohu Amonovi. U druhého pylonu, který býval skutečných průčelím chrámu v Karnaku, nelze přehlédnout obrovské sochy Amona-Rea. Po pravé straně máme chrám Ramesse III a přímo proti nám je slavná velká hypostylová síň. Fotografickou horečku poněkud kazí monumentální rozměry, pokud se ale vydáme o kus dál, ze stínu se neomylně vynoří jeden z ozbrojených vojáků předstírajících ochranu a začne nabízet, že nás za mírný bakšiš nechá vylézt na nějaký strop menšího chrámu, kde je prakticky jediné místo, odkud se nám celý komplex vejde do hledáčku.


Okolí Luxoru, Údolí králů

Okolí Luxoru toho ale ještě skrývá mnohem víc, nedaleko je solidně zrestaurovaný chrám královny Hatshepsut, ve kterém si pravděpodobně nejlépe představíme, jak tyto chrámy asi kdysi vypadaly. Restaurování samozřejmě přináší nekonečné diskuze o tom, jestli má po tolika letech památka vypadat jako ze škatulky, nebo jestli má vypadat tak, jak na ní zapracoval zub času.

Nikdo asi nevynechá návštěvu známého Údolí králů, což bylo v minulosti velmi obtížně přístupné místo. Díky tomu se stalo ideální pro poslední odpočinek faraónů 18. až 20. dynastie. Evropští archeologové zde postupně objevují další a další hrobky králů, dnes jich je již přes 60, navíc nikdy předem nevíme, které hrobky jsou otevřené. Ale nemusíme se bát, v ceně prohlídky jsou vždy tři hrobky, za další se platí navíc. Zkušený průvodce většinou vybere trojici tak, abychom si vychutnali jednotlivé styly. Za další poplatek můžeme navštívit i slavnou hrobku faraóna Tutanchamona, jemuž k dnešní nepředstavitelné slávě pomohlo pouze objevení jeho hrobky, která byla jediná nevykradená a plná zlata. Ke slávě bezvýznamného faraóna napomohla i známá legenda o Tutanchamonově kletbě.

O kus dál je Champollionem pojmenované Údolí královen, kde byly pohřbívány královny a jejich děti. Hrobky jsou často mnohem dokonaleji vyzdobené, turisté ale houfně dávají přednost místům posledního odpočinku faraónů. Prohlédnout si můžeme i hrobku královny Nefertari, kterou v roce 1904 objevil Ital Schaiparelli. Ta je zcela bezpochybně ze všech nejkrásnější (také nejlépe zrestaurovaná). Egypská vláda si však z turistů dělá dobrý den, nejdříve ji ze strachu před zkázou uzavřela úplně, potom ji otevírala jen pár dnů v měsíci, a dnes si ji může prohlídnout jen movitý turista, který sáhne do peněženky pro deset tisíc dolarů. Tak tomu bylo za mé návštěvy, dnes to může být zase úplně jinak.


Stranou zájmu bývá vesnička Deir al-Medina, která dnes vypadá stejně jako v době, kdy zde bydleli dělníci pracující na královských hrobkách. Ti movitější byli pohřbíváni zde, takže si dnes můžeme prohlédnout mnohem skromnější, o to působivější hrobky zdobené tentokráte světskými motivy. Vadou na kráse je Egypťan krčící se v každé z nich, který okamžitě přiskočí, ofukuje turistu kusem papundeklu a druhou ruku nastrkuje pro bakšiš. Arabský svět v plné kráse.

Dendara

Kapitolou samou pro sebe je potom návštěva chrámu Dendara. Celá oblast je považována za nebezpečnou, proto se v určenou hodinu připraví kolona autobusů a mikrobusů, která pod těžkou vojenskou ochranou vyrazí. Zablokována je každá křižovatka a most, někde stojí armáda, někde policie a na menších mostech jsou po zuby ozbrojení civilisté. Kolona řítící se maximální rychlostí po uzavřené silnici připomíná přejezdy kremelských papalášů a po pravdě řečeno docela chápu, že pokud musí místní obyvatelé čekat v horku půlhodinku na přechod silnice jenom proto, že okolo pojedou bílí sáhibové, nemají turisty zrovna v lásce. Chrám ale stojí za pár nepříjemných pocitů.

Mrkněte i na první část vyprávění o Egyptě pod názvem Káhira, ve stínu pyramidy a sfingy

Několik kilometrů před ním se kolona rozdělí a většina míří směrem na Abu Simbel, dál jsem jel jen s průvodcem a osamoceným náklaďákem s několika vojáky. Pozoruhodně zachovalý chrám, který se až do 19. století skrýval pod pískem, jsme tedy měli sami pro sebe. Vnitřní výzdoba je dost poškozená, pozdější obyvatelé pracně vytloukli reliéfy, zato venku už jim píle došla. Mezi tisícem reliéfů si můžeme prohlédnout i vzácný, údajně jediný reliéf s Kleopatrou. Turistů sem zavítá tak málo, že je to snad jediný chrám, kde nikdo neotravuje a stráž se spokojí s propisovací tužkou.

Čas v Egyptě utekl rychleji, než bych čekal. Zbýval jen poslední večer, trávený pozorováním slunce zapadajícího nad skalami a barvícího pomalu tekoucí Nil do oranžova. Pomalé faluky s rybáři vypadaly stejně jako v dobách faraónů a zdálo se, že se zastavil čas. Jen hlahol pivem rozjařených anglických turistů mne opakovaně vracel do nepříjemné reality dneška.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Vidět jen Káhiru by znamenalo nebýt v Egyptě, a proto raději honem do Luxoru. Místo nekonečné cesty autobusem si zkušený cestovatel raději zaplatí cestu letadlem, místní letecká společnost nečekaně používá moderní airbusy, nicméně na nějakou zvláštní spolehlivost se u místní letecké společnosti spolehnout nemůžeme, ať už se jedná o letu na čas nebo o letu vůbec – při cestě zpátky jsem na letišti musel tvrdnout o čtyři hodiny déle jen proto, že ranní let zrušili, aniž by se to cestujícím namáhali řict.

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají příliš nadějně. V září ale bylo turistů pramálo, takže za Luxorem byly tyto nilské koráby zaparkované ve třech vrstvách.

{{reklama()}}

V blízkosti Luxoru je snad všechno, co dělá Egypt Egyptem. Chrám je prakticky uprostřed města, takže tam pohodlně dojdeme pěšky. S blízkým chrámovým komplexem v Karnaku je spojen Alejí sfing. Těch se sice zachovala jen hrstka, ale pro představu to rozhodně stačí. Do samotného chrámu se vstupuje jedním z nejpůsobivějších vchodů v Egyptě. Pylon byl vyzdoben motivem bitvy u Kadeše. Před pylonem stojí několik obřích soch Ramesse II a jeden ze dvou obelisků z červené žuly. Pokud se chceme pokochat jeho dvojčetem, musíme do Paříže.


Soustava chrámů

Spojení obou chrámů dnes existuje jen taxíkem. Karnacká soustava chrámů byla nepřetržitě budována po dobu téměř 2 000 let. Hlavním bohem, který zde byl uctíván, byl samozřejmě nejvyšší bůh Nové říše Amon, a jak se každý faraón snažil zalíbit Amonovi novou stavbou, chrámů utěšeně přibývalo. Když nepomyslíme na plochu komplexu, která nám v palčivém slunci dá nepochybně zabrat, budeme stát v úžasu nad gigantickými pylony, o nichž si jen těžko představíme, jak je tehdy dokázali postavit.

Chceme-li se zde alespoň trochu orientovat, měli bychom přicházet alejí lemovanou sfingami s hlavou berana, které byly zasvěcené bohu Amonovi. U druhého pylonu, který býval skutečných průčelím chrámu v Karnaku, nelze přehlédnout obrovské sochy Amona-Rea. Po pravé straně máme chrám Ramesse III a přímo proti nám je slavná velká hypostylová síň. Fotografickou horečku poněkud kazí monumentální rozměry, pokud se ale vydáme o kus dál, ze stínu se neomylně vynoří jeden z ozbrojených vojáků předstírajících ochranu a začne nabízet, že nás za mírný bakšiš nechá vylézt na nějaký strop menšího chrámu, kde je prakticky jediné místo, odkud se nám celý komplex vejde do hledáčku.


Okolí Luxoru, Údolí králů

Okolí Luxoru toho ale ještě skrývá mnohem víc, nedaleko je solidně zrestaurovaný chrám královny Hatshepsut, ve kterém si pravděpodobně nejlépe představíme, jak tyto chrámy asi kdysi vypadaly. Restaurování samozřejmě přináší nekonečné diskuze o tom, jestli má po tolika letech památka vypadat jako ze škatulky, nebo jestli má vypadat tak, jak na ní zapracoval zub času.

Nikdo asi nevynechá návštěvu známého Údolí králů, což bylo v minulosti velmi obtížně přístupné místo. Díky tomu se stalo ideální pro poslední odpočinek faraónů 18. až 20. dynastie. Evropští archeologové zde postupně objevují další a další hrobky králů, dnes jich je již přes 60, navíc nikdy předem nevíme, které hrobky jsou otevřené. Ale nemusíme se bát, v ceně prohlídky jsou vždy tři hrobky, za další se platí navíc. Zkušený průvodce většinou vybere trojici tak, abychom si vychutnali jednotlivé styly. Za další poplatek můžeme navštívit i slavnou hrobku faraóna Tutanchamona, jemuž k dnešní nepředstavitelné slávě pomohlo pouze objevení jeho hrobky, která byla jediná nevykradená a plná zlata. Ke slávě bezvýznamného faraóna napomohla i známá legenda o Tutanchamonově kletbě.

O kus dál je Champollionem pojmenované Údolí královen, kde byly pohřbívány královny a jejich děti. Hrobky jsou často mnohem dokonaleji vyzdobené, turisté ale houfně dávají přednost místům posledního odpočinku faraónů. Prohlédnout si můžeme i hrobku královny Nefertari, kterou v roce 1904 objevil Ital Schaiparelli. Ta je zcela bezpochybně ze všech nejkrásnější (také nejlépe zrestaurovaná). Egypská vláda si však z turistů dělá dobrý den, nejdříve ji ze strachu před zkázou uzavřela úplně, potom ji otevírala jen pár dnů v měsíci, a dnes si ji může prohlídnout jen movitý turista, který sáhne do peněženky pro deset tisíc dolarů. Tak tomu bylo za mé návštěvy, dnes to může být zase úplně jinak.


Stranou zájmu bývá vesnička Deir al-Medina, která dnes vypadá stejně jako v době, kdy zde bydleli dělníci pracující na královských hrobkách. Ti movitější byli pohřbíváni zde, takže si dnes můžeme prohlédnout mnohem skromnější, o to působivější hrobky zdobené tentokráte světskými motivy. Vadou na kráse je Egypťan krčící se v každé z nich, který okamžitě přiskočí, ofukuje turistu kusem papundeklu a druhou ruku nastrkuje pro bakšiš. Arabský svět v plné kráse.

Dendara

Kapitolou samou pro sebe je potom návštěva chrámu Dendara. Celá oblast je považována za nebezpečnou, proto se v určenou hodinu připraví kolona autobusů a mikrobusů, která pod těžkou vojenskou ochranou vyrazí. Zablokována je každá křižovatka a most, někde stojí armáda, někde policie a na menších mostech jsou po zuby ozbrojení civilisté. Kolona řítící se maximální rychlostí po uzavřené silnici připomíná přejezdy kremelských papalášů a po pravdě řečeno docela chápu, že pokud musí místní obyvatelé čekat v horku půlhodinku na přechod silnice jenom proto, že okolo pojedou bílí sáhibové, nemají turisty zrovna v lásce. Chrám ale stojí za pár nepříjemných pocitů.

Mrkněte i na první část vyprávění o Egyptě pod názvem Káhira, ve stínu pyramidy a sfingy

Několik kilometrů před ním se kolona rozdělí a většina míří směrem na Abu Simbel, dál jsem jel jen s průvodcem a osamoceným náklaďákem s několika vojáky. Pozoruhodně zachovalý chrám, který se až do 19. století skrýval pod pískem, jsme tedy měli sami pro sebe. Vnitřní výzdoba je dost poškozená, pozdější obyvatelé pracně vytloukli reliéfy, zato venku už jim píle došla. Mezi tisícem reliéfů si můžeme prohlédnout i vzácný, údajně jediný reliéf s Kleopatrou. Turistů sem zavítá tak málo, že je to snad jediný chrám, kde nikdo neotravuje a stráž se spokojí s propisovací tužkou.

Čas v Egyptě utekl rychleji, než bych čekal. Zbýval jen poslední večer, trávený pozorováním slunce zapadajícího nad skalami a barvícího pomalu tekoucí Nil do oranžova. Pomalé faluky s rybáři vypadaly stejně jako v dobách faraónů a zdálo se, že se zastavil čas. Jen hlahol pivem rozjařených anglických turistů mne opakovaně vracel do nepříjemné reality dneška.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Dětenice

Znáte ten příběh z hlubokých divokých lesů první poloviny 11.
století, kdy opuštěné děti bloudily lesem, plakaly a hledaly slunce a
něčí dlaň, když tu se lesem přihnala družina přemyslovského knížete
Oldřicha, muže dobrého srdce. Děti nejen že k sobě vzal ale hned obec
v lesích jim postavit dal a na jejich počest Dětenicemi ji pojmenoval.
Dnes tady najdete zámek s parkem a zámeckým pivovarem, ve kterém se
vaří místní proslulé Pivo lásky. Neméně proslulá je i zdejší
středověká krčma.

Znáte ten příběh z hlubokých divokých lesů první poloviny 11. století, kdy opuštěné děti bloudily lesem, plakaly a hledaly slunce a něčí dlaň, když tu se lesem přihnala družina přemyslovského knížete Oldřicha, muže dobrého srdce. Děti nejen že k sobě vzal ale hned obec v lesích jim postavit dal a na jejich počest Dětenicemi ji pojmenoval.

Dětenice jsou brány za bránu do Českého ráje, leží v jižní části okresu Jičín uprostřed lesů, pahorkatiny a rybníků. Už roku 1295 vznikla v Dětenicích gotická tvrz . Postavit ji nechal Beneš, nejstarší ze 4 synů Jaroslava z Hruštičce z rodu Markvarticů. Další známé české rody se zde střídaly po celé 15. a 16. století, Okořtí, Semečkové, Blektové, Valkounové, známí Černínové, mocný český rod Křineckých z Ronova.



Jiří Křinecký nechal roku 1619 postavit ohromnou věž, která zde stojí dodnes. Po bitvě na Bílé hoře roku 1621 byl Křineckým majetek zkonfiskován a dostal jej Albrecht z Valdštejna. A jak si někdy osud pohraje, ten v té době již zámek vyměnil za tři jiná panství a k srdci mu nepřirostl. Naštěstí ho získal příbuzný, Adam z Valdštejna a tak Valdštejnové stejně drželi zámek ve svých rukách 100 let až do doby, kdy je sňatkem s Adamovou dcerou získal hrabě z Kunburku. Jan Kristián Clam-Gallas nechal přebudovat renesanční zámek na pozdně barokní v letech 1762–1765 dle projektu stavitele Zachariáše Fiegerta. Téměř v této podobě se zámek zachoval.

Své sídlo zde měli i baron Jakub Wimmer z Wiemmersberku, roku 1808 koupil Dětenice baron Jan Filip Wessenberk z Ampringen významný rakouský diplomat, který nechal dostavět 2. patra obou křídel a roku 1820 původně francouzský park proměnil na přírodně krajinářský. Jeho éru zde na zámku ukončila sebevražda roku 1873, kdy byl obviněn z vlastizrady a jako Maltézský rytíř zámek odkázal tomuto nejstaršímu rytířskému řádu křesťanství, který zámek spravoval prostřednictvím svých velkopřevorů. Řád zámek prodal až roku 1903 velkoprů­myslníkovi Adolfu Blochovi, jehož syn Rudolf Bloch prohrál celé jejich jmění za jediný den na burze.

Roku 1927 koupil panství v dražbě stavitel ing. Emanuel Řehák, velký vlastenec, který místo pozvedl k prosperitě.Část zámku zpřístupnil veřejnosti už kdysi za 1. republiky. Roku 1948 byl Řehákův majetek znárodněn, Řehákovi vystěhováni a byl jim přidělen jednopokojový byt na Kladně, kde prý po roce oba zemřeli. Na zámku místo nich sídlila dívčí škola zahradnická, později zvláštní internátní chlapecká škola, sbírky byly rozebrány, budova zdevastována. V tomto stavu ji koupil roku 1998 pan Pavel Ondráček, který provedl náročnou, za to šetrnou rekonstrukci a zámek zpřístupnil veřejnosti.



Dnes v zámku zaujme unikátní sbírka zbraní maltézských rytířů stejně jako lovecká sbírka trofejí, které mají různé odchylky. Střílela se především zvířata zdegenerovaná, aby nebyla možnost přenosu vad na další generaci zvěře. Renesanční salonek vás okouzlí také odkrytými freskami. Jsou na nich vyobrazeni Křinečtí z Ronova o nichž se říká, že Jiří zakopal v tajných chodbách zámku své jmění, když prchal do Saska, protože měl být popraven mezi 27 českými pány na Staroměstském náměstí. Život si zachránil a poklad zřejmě ukryl tak dobře, že ho nikdy nikdo nenašel.

Zámecká kaple bývala zasvěcena Panně Marii, byly zde odkryty původní fresky Adam a Eva v ráji a další zbytky fresek, jen tam kde bylo okénko do kuchyně, když zde sídlila zvláštní chlapecká škola, je bílá zeď a oltářní obrázek .

Zajímavým prostorem je taneční sál, kde se odjakživa tančilo a koncertovalo. Tradice zůstala zachována dodnes. Místnost je charakteristická stropní freskou ,která připomíná spojení dvou rodů Clamů a Gallasů a překrásným lustrem z českého křišťálu, má 180 svíček a váží kolem 600 kilogramů.


Na zámku je možno shlédnout i další skvosty, jako Hudební salonek, Rokokový salonek, Zlatý salonek, Stříbrný salonek, Lovecký salonek, Přijímací sál, Květinový salonek Emy Destinové či Rytířský sál. Jako žena bych zdůraznila Modrou jídelnu, ve které je na stole vidět překrásný 105 dílný servis ve stylu Delfské fajáns a nádoba uprostřed, která sloužila na mytí rukou .

Na tajemství všech těchto salónků se ale přijeďte podívat osobně. Návštěva Dětenic skutečně stojí za to a věřte, že tady prožijete celý den ani nebudete vědět jak ten čas běží… Určitě se zde projděte dvouhektarovým volně koncipovaným zámeckým parkem, ve kterém mimo jiné uvidíte ve výběhu koně nebo pštrosy v oboře.

Před budovou zámku můžete posedět v okolí kašny se sousoším Kentaura s nymfou od F. Rouse z roku 1860 nebo se projít cestami po zahradě mezi květinami a vysokými vzrostlými stromy. Jaro přineslo spousty různobarevných květů rododendronů, kterými je zahrada ve skupinkách protkána. Do budovy bývalého purkrabství je umístěna prodejna suvenýrů, oblečení, korálky, šperky, dětenické pivo a spousta dalších věcí.

Roku 1790 byla hrabětem Clam-Gallasem postavena vedle Starého sklepa nedaleko od parku zámku budova varny s ležáckými sklepy, spilkou a ledárnou. Poslední stavební úpravy převážně na sladovně byly koncem 19. století za maltézských rytířů a toto pivo bylo velmi oblíbeno. Pivovar byl znovu zprovozněn v polovině dubna 2003. Vaření piva probíhá na otevřeném ohni, scezuje se přes slámu, kvasí v dubových kádích a leží v dobových ležáckých sudech. Dětenické pivo si zachovalo prastarou chuť. Dnes chutná stejně jako kdysi chutnalo našim předkům. V budově pivovaru bylo i muzeum pivovarnictví. Součástí prohlídky pivovaru byla samozřejmě také ochutnávka piva. Říká se, že toto místní pivo dává nadlidskou chuť na sex. Místnímu červenému ležáku se proto říká Pivo lásky. Jako první si toto pivo zvyšující chuť na sex nechával vařit loupeživý a též sexu chtivý rytíř Artur mladými pannami, které byly jeho otrokyněmi. Aby neprozradily recept, nechal jim vždy vyříznout jazyk.


Dnes na příchozí středověk dýchá v historických sklepích, kde původně vznikla středověká krčma a kde stylově oděná obsluha oslovuje hosty jadrnou i peprnou staročeštinou. Dnes se dá posedět i venku v předzahrádce u dřevěných stolů a lavic. Večer se uvnitř krčmy dějí věci. Vystupují zde šermíři, kejklíři, tanečnice i fakír. Pro ohromný zájem z širého a dalekého okolí je krčma již v několika stylových místnostech. V jedné z nich dokonce visí u stropu klec s uvězněným „ vycpaným“ člověkem. Sedíte na dřevěných lavicích, kde se místy povalují teplé kožešiny, jíte za masivními dřevěnými stoly a u stropu visí železné lustry se svícemi. Na každém ze stolů hoří další mohutné svíce a drobné svíčky, které probleskují přítmím.

Báječnou baštu, samozřejmě především masitou a vynikající tamtéž pečený chléb můžete okusit právě tady, ve středověké krčmě, která se proslavila až za hranice a kde na vás pokřikuje úslužná obsluha“ Tak se nestyď a žer !“ a když si objednáte vodu, abyste zapili „flákotu mastnou“ okatý mladík se vás jemně optá: „ A chceš do ní naprdět?“ Kupodivu i malé děti pochopí, že jde o vodu s bublinkami či bez!!!

Dětenice, to je celodenní výlet s očima na vrch hlavy!!! Myslím, že tam určitě nezajedete jen jednou…O tom svědčí přeplněná parkoviště stejně jako štrůdly aut podél silnice… ‘Ženy jistě okouzlí zámek se zahradou, děti pštrosi a koně a muže uzené ovarové koleno, klobásky a dětenický ležák, ale abych jim nekřivdila, možná tanečnice na stolech, jemnější povahy při prohlídce zámku trofeje zvěře a milovníky zbraní sbírka různých zbraní Maltézských rytířů. No a na příjemně prožitou noc, si můžete nakoupit Pivo lásky v atraktivních lahvích s sebou.

Znáte ten příběh z hlubokých divokých lesů první poloviny 11. století, kdy opuštěné děti bloudily lesem, plakaly a hledaly slunce a něčí dlaň, když tu se lesem přihnala družina přemyslovského knížete Oldřicha, muže dobrého srdce. Děti nejen že k sobě vzal ale hned obec v lesích jim postavit dal a na jejich počest Dětenicemi ji pojmenoval.

Dětenice jsou brány za bránu do Českého ráje, leží v jižní části okresu Jičín uprostřed lesů, pahorkatiny a rybníků. Už roku 1295 vznikla v Dětenicích gotická tvrz . Postavit ji nechal Beneš, nejstarší ze 4 synů Jaroslava z Hruštičce z rodu Markvarticů. Další známé české rody se zde střídaly po celé 15. a 16. století, Okořtí, Semečkové, Blektové, Valkounové, známí Černínové, mocný český rod Křineckých z Ronova.



Jiří Křinecký nechal roku 1619 postavit ohromnou věž, která zde stojí dodnes. Po bitvě na Bílé hoře roku 1621 byl Křineckým majetek zkonfiskován a dostal jej Albrecht z Valdštejna. A jak si někdy osud pohraje, ten v té době již zámek vyměnil za tři jiná panství a k srdci mu nepřirostl. Naštěstí ho získal příbuzný, Adam z Valdštejna a tak Valdštejnové stejně drželi zámek ve svých rukách 100 let až do doby, kdy je sňatkem s Adamovou dcerou získal hrabě z Kunburku. Jan Kristián Clam-Gallas nechal přebudovat renesanční zámek na pozdně barokní v letech 1762–1765 dle projektu stavitele Zachariáše Fiegerta. Téměř v této podobě se zámek zachoval.

Své sídlo zde měli i baron Jakub Wimmer z Wiemmersberku, roku 1808 koupil Dětenice baron Jan Filip Wessenberk z Ampringen významný rakouský diplomat, který nechal dostavět 2. patra obou křídel a roku 1820 původně francouzský park proměnil na přírodně krajinářský. Jeho éru zde na zámku ukončila sebevražda roku 1873, kdy byl obviněn z vlastizrady a jako Maltézský rytíř zámek odkázal tomuto nejstaršímu rytířskému řádu křesťanství, který zámek spravoval prostřednictvím svých velkopřevorů. Řád zámek prodal až roku 1903 velkoprů­myslníkovi Adolfu Blochovi, jehož syn Rudolf Bloch prohrál celé jejich jmění za jediný den na burze.

Roku 1927 koupil panství v dražbě stavitel ing. Emanuel Řehák, velký vlastenec, který místo pozvedl k prosperitě.Část zámku zpřístupnil veřejnosti už kdysi za 1. republiky. Roku 1948 byl Řehákův majetek znárodněn, Řehákovi vystěhováni a byl jim přidělen jednopokojový byt na Kladně, kde prý po roce oba zemřeli. Na zámku místo nich sídlila dívčí škola zahradnická, později zvláštní internátní chlapecká škola, sbírky byly rozebrány, budova zdevastována. V tomto stavu ji koupil roku 1998 pan Pavel Ondráček, který provedl náročnou, za to šetrnou rekonstrukci a zámek zpřístupnil veřejnosti.



Dnes v zámku zaujme unikátní sbírka zbraní maltézských rytířů stejně jako lovecká sbírka trofejí, které mají různé odchylky. Střílela se především zvířata zdegenerovaná, aby nebyla možnost přenosu vad na další generaci zvěře. Renesanční salonek vás okouzlí také odkrytými freskami. Jsou na nich vyobrazeni Křinečtí z Ronova o nichž se říká, že Jiří zakopal v tajných chodbách zámku své jmění, když prchal do Saska, protože měl být popraven mezi 27 českými pány na Staroměstském náměstí. Život si zachránil a poklad zřejmě ukryl tak dobře, že ho nikdy nikdo nenašel.

Zámecká kaple bývala zasvěcena Panně Marii, byly zde odkryty původní fresky Adam a Eva v ráji a další zbytky fresek, jen tam kde bylo okénko do kuchyně, když zde sídlila zvláštní chlapecká škola, je bílá zeď a oltářní obrázek .

Zajímavým prostorem je taneční sál, kde se odjakživa tančilo a koncertovalo. Tradice zůstala zachována dodnes. Místnost je charakteristická stropní freskou ,která připomíná spojení dvou rodů Clamů a Gallasů a překrásným lustrem z českého křišťálu, má 180 svíček a váží kolem 600 kilogramů.


Na zámku je možno shlédnout i další skvosty, jako Hudební salonek, Rokokový salonek, Zlatý salonek, Stříbrný salonek, Lovecký salonek, Přijímací sál, Květinový salonek Emy Destinové či Rytířský sál. Jako žena bych zdůraznila Modrou jídelnu, ve které je na stole vidět překrásný 105 dílný servis ve stylu Delfské fajáns a nádoba uprostřed, která sloužila na mytí rukou .

Na tajemství všech těchto salónků se ale přijeďte podívat osobně. Návštěva Dětenic skutečně stojí za to a věřte, že tady prožijete celý den ani nebudete vědět jak ten čas běží… Určitě se zde projděte dvouhektarovým volně koncipovaným zámeckým parkem, ve kterém mimo jiné uvidíte ve výběhu koně nebo pštrosy v oboře.

Před budovou zámku můžete posedět v okolí kašny se sousoším Kentaura s nymfou od F. Rouse z roku 1860 nebo se projít cestami po zahradě mezi květinami a vysokými vzrostlými stromy. Jaro přineslo spousty různobarevných květů rododendronů, kterými je zahrada ve skupinkách protkána. Do budovy bývalého purkrabství je umístěna prodejna suvenýrů, oblečení, korálky, šperky, dětenické pivo a spousta dalších věcí.

Roku 1790 byla hrabětem Clam-Gallasem postavena vedle Starého sklepa nedaleko od parku zámku budova varny s ležáckými sklepy, spilkou a ledárnou. Poslední stavební úpravy převážně na sladovně byly koncem 19. století za maltézských rytířů a toto pivo bylo velmi oblíbeno. Pivovar byl znovu zprovozněn v polovině dubna 2003. Vaření piva probíhá na otevřeném ohni, scezuje se přes slámu, kvasí v dubových kádích a leží v dobových ležáckých sudech. Dětenické pivo si zachovalo prastarou chuť. Dnes chutná stejně jako kdysi chutnalo našim předkům. V budově pivovaru bylo i muzeum pivovarnictví. Součástí prohlídky pivovaru byla samozřejmě také ochutnávka piva. Říká se, že toto místní pivo dává nadlidskou chuť na sex. Místnímu červenému ležáku se proto říká Pivo lásky. Jako první si toto pivo zvyšující chuť na sex nechával vařit loupeživý a též sexu chtivý rytíř Artur mladými pannami, které byly jeho otrokyněmi. Aby neprozradily recept, nechal jim vždy vyříznout jazyk.


Dnes na příchozí středověk dýchá v historických sklepích, kde původně vznikla středověká krčma a kde stylově oděná obsluha oslovuje hosty jadrnou i peprnou staročeštinou. Dnes se dá posedět i venku v předzahrádce u dřevěných stolů a lavic. Večer se uvnitř krčmy dějí věci. Vystupují zde šermíři, kejklíři, tanečnice i fakír. Pro ohromný zájem z širého a dalekého okolí je krčma již v několika stylových místnostech. V jedné z nich dokonce visí u stropu klec s uvězněným „ vycpaným“ člověkem. Sedíte na dřevěných lavicích, kde se místy povalují teplé kožešiny, jíte za masivními dřevěnými stoly a u stropu visí železné lustry se svícemi. Na každém ze stolů hoří další mohutné svíce a drobné svíčky, které probleskují přítmím.

Báječnou baštu, samozřejmě především masitou a vynikající tamtéž pečený chléb můžete okusit právě tady, ve středověké krčmě, která se proslavila až za hranice a kde na vás pokřikuje úslužná obsluha“ Tak se nestyď a žer !“ a když si objednáte vodu, abyste zapili „flákotu mastnou“ okatý mladík se vás jemně optá: „ A chceš do ní naprdět?“ Kupodivu i malé děti pochopí, že jde o vodu s bublinkami či bez!!!

Dětenice, to je celodenní výlet s očima na vrch hlavy!!! Myslím, že tam určitě nezajedete jen jednou…O tom svědčí přeplněná parkoviště stejně jako štrůdly aut podél silnice… ‘Ženy jistě okouzlí zámek se zahradou, děti pštrosi a koně a muže uzené ovarové koleno, klobásky a dětenický ležák, ale abych jim nekřivdila, možná tanečnice na stolech, jemnější povahy při prohlídce zámku trofeje zvěře a milovníky zbraní sbírka různých zbraní Maltézských rytířů. No a na příjemně prožitou noc, si můžete nakoupit Pivo lásky v atraktivních lahvích s sebou.

Nový Zéland – NP Arthur´s pass

Arthur´s pass je nejvýše položeným bodem silničního
i železničního přejezdu horského pásma Jižních Alp, nejvyšším a
největším pohořím Nového Zélandu. Přes Arthur´s pass vedla spojnice
východního a západního pobřeží již v daleké minulosti, kdy toto
sedlo užívali domorodí Maurové, později tato spojnice posloužila také
zlatokopům, kteří se přesouvali na západní pobřeží za zlatem.


Národní park Arthur´s pass je v pořadí třetím národním parkem na Novém Zélandu a vůbec prvním zřízeným parkem na území Jižního ostrova, byl založen již roku 1901. Národní park se rozkládá přibližně na ploše 114 500 hektarů.

Arthur´s pass (920 m n. m.) je nejvýše položeným bodem silničního i železničního přejezdu horského pásma Jižních Alp, nejvyšším a největším pohořím Nového Zélandu. Arthur´s pass najdeme přibližně uprostřed severní poloviny Jižního ostrova, respektive na hranicích Westlandu a Canterbury. Z města Christchurch (východní pobřeží) je to do Arthur´s pasu asi 140 km, z Greymouthu (západní pobřeží) pak asi 95 km. Přes Arthur´s pass vedla spojnice východního a západního pobřeží již v daleké minulosti, kdy toto sedlo užívali domorodí Maurové, později tato spojnice posloužila také zlatokopům, kteří se přesouvali na západní pobřeží za zlatem.

V zimě zde nejsou žádnou výjimkou přívaly sněhu. Nedaleko samotného Artur´s pass jsou i kvalitní lyžařská střediska. Na území národního parku se lze setkat i s mnoho chráněnými živočichy jako kiwi, horský papoušek Kea, dále třeba Roroa či Koromiko. S papouškem Kea se běžně setkáte třeba i na parkovišti u hlavního informačního centra Arthur´s pass, kde jsme se setkali hned se třemi exempláři.

{{reklama()}}

Cestou směrem k Arthur´s pass

My jsme přes Arthur´s pass jeli ve směru ze západu na východ, tedy od města Greymouth směrem na Christchurch. Za městem Greymouth, asi po 25 kilometrech můžete odbočit vlevo a zajet si ke klidnému, čistému a romantickému jezeru Brunner, kde se za jasného počasí odráží okolní zasněžené hory a je zde možnost chytnout si i pár pstruhů.

Většinu cesty směrem na Arthur´s pass jedete poklidným údolím řeky Otira. Stejnojmenné městečko, nebo spíše jen osadu, minete asi sedm kilometrů před samotným Arthur´s pass. Za tímto městečkem se cesta začíná zvedat a často stoupáte i v úhlu 16°. V roce 2005 byl dokončen nový viadukt přes řeku Otira, který byl po stavební a architektonické stránce určitě velmi náročným dílem a není mi úplně jasné jak se na Arthur´s pass jezdilo dříve, před dokončením viaduktu. Kousek před nejvyšším bodem cesty se otvírá překrásný rozhled o údolí řeky Otira, které je lemováno sněhem zasypanými kopci a vodopády. Za jasného počasí se jedná opravdu o krásné panorama, a to nejen v údolí řeky Otira, ale prakticky všude na území národního parku Arthur´s pass.


V sedle

V sedle Arthur´s pass je velké parkoviště, turistické centrum a vlaková zastávka. Sedlo je také výchozím bodem pro spoustu túr a treků do okolí. Nejčastěji se chodí k nedalekému vodopádu Devil’s Punchbowl, kam cesta trvá asi 90 minut, ale stojí opravdu za to. Stejně tak v sedle počínají výstupy na některý z okolních zasněžených vrcholů, nejčastěji se zdolává Mt. Rolleston (2 275 m n. m.).

Železnice procházející přes Arthur´s pass je v dnešní době používána už jen pro turistické účely. Pravidelně po této železnici jezdí tzv. „Scenic train“, který vozí pouze turisty a zastavuje prakticky na všech zajímavých místech nebo na místech, kde se otvírá krásný pohled.


Trať vede stejným údolím jako silnice, pokud tedy jedete autem, tak s vlakem můžete „závodit“. Jedná se o historický vlak, který je tažený ještě parní lokomotivou, která je vždy ve velmi zachovalém stavu a svezení se je jistě nevšedním zážitkem. Lístky na vlak nejsou nejlevnější a průměrný český turista dá proto přednost cestě po silnici. Po návštěvě národního parku Arthur´s pass se všeobecně doporučuje navštívit nedaleký Lewis pass, který je jen něco nižší než Arthur´s pass. Cestou směrem na východní pobřeží je dobré si odpočinout ve středisku Hanmer sprint, kde jsou známé horké prameny.


Národní park Arthur´s pass je v pořadí třetím národním parkem na Novém Zélandu a vůbec prvním zřízeným parkem na území Jižního ostrova, byl založen již roku 1901. Národní park se rozkládá přibližně na ploše 114 500 hektarů.

Arthur´s pass (920 m n. m.) je nejvýše položeným bodem silničního i železničního přejezdu horského pásma Jižních Alp, nejvyšším a největším pohořím Nového Zélandu. Arthur´s pass najdeme přibližně uprostřed severní poloviny Jižního ostrova, respektive na hranicích Westlandu a Canterbury. Z města Christchurch (východní pobřeží) je to do Arthur´s pasu asi 140 km, z Greymouthu (západní pobřeží) pak asi 95 km. Přes Arthur´s pass vedla spojnice východního a západního pobřeží již v daleké minulosti, kdy toto sedlo užívali domorodí Maurové, později tato spojnice posloužila také zlatokopům, kteří se přesouvali na západní pobřeží za zlatem.

V zimě zde nejsou žádnou výjimkou přívaly sněhu. Nedaleko samotného Artur´s pass jsou i kvalitní lyžařská střediska. Na území národního parku se lze setkat i s mnoho chráněnými živočichy jako kiwi, horský papoušek Kea, dále třeba Roroa či Koromiko. S papouškem Kea se běžně setkáte třeba i na parkovišti u hlavního informačního centra Arthur´s pass, kde jsme se setkali hned se třemi exempláři.

{{reklama()}}

Cestou směrem k Arthur´s pass

My jsme přes Arthur´s pass jeli ve směru ze západu na východ, tedy od města Greymouth směrem na Christchurch. Za městem Greymouth, asi po 25 kilometrech můžete odbočit vlevo a zajet si ke klidnému, čistému a romantickému jezeru Brunner, kde se za jasného počasí odráží okolní zasněžené hory a je zde možnost chytnout si i pár pstruhů.

Většinu cesty směrem na Arthur´s pass jedete poklidným údolím řeky Otira. Stejnojmenné městečko, nebo spíše jen osadu, minete asi sedm kilometrů před samotným Arthur´s pass. Za tímto městečkem se cesta začíná zvedat a často stoupáte i v úhlu 16°. V roce 2005 byl dokončen nový viadukt přes řeku Otira, který byl po stavební a architektonické stránce určitě velmi náročným dílem a není mi úplně jasné jak se na Arthur´s pass jezdilo dříve, před dokončením viaduktu. Kousek před nejvyšším bodem cesty se otvírá překrásný rozhled o údolí řeky Otira, které je lemováno sněhem zasypanými kopci a vodopády. Za jasného počasí se jedná opravdu o krásné panorama, a to nejen v údolí řeky Otira, ale prakticky všude na území národního parku Arthur´s pass.


V sedle

V sedle Arthur´s pass je velké parkoviště, turistické centrum a vlaková zastávka. Sedlo je také výchozím bodem pro spoustu túr a treků do okolí. Nejčastěji se chodí k nedalekému vodopádu Devil’s Punchbowl, kam cesta trvá asi 90 minut, ale stojí opravdu za to. Stejně tak v sedle počínají výstupy na některý z okolních zasněžených vrcholů, nejčastěji se zdolává Mt. Rolleston (2 275 m n. m.).

Železnice procházející přes Arthur´s pass je v dnešní době používána už jen pro turistické účely. Pravidelně po této železnici jezdí tzv. „Scenic train“, který vozí pouze turisty a zastavuje prakticky na všech zajímavých místech nebo na místech, kde se otvírá krásný pohled.


Trať vede stejným údolím jako silnice, pokud tedy jedete autem, tak s vlakem můžete „závodit“. Jedná se o historický vlak, který je tažený ještě parní lokomotivou, která je vždy ve velmi zachovalém stavu a svezení se je jistě nevšedním zážitkem. Lístky na vlak nejsou nejlevnější a průměrný český turista dá proto přednost cestě po silnici. Po návštěvě národního parku Arthur´s pass se všeobecně doporučuje navštívit nedaleký Lewis pass, který je jen něco nižší než Arthur´s pass. Cestou směrem na východní pobřeží je dobré si odpočinout ve středisku Hanmer sprint, kde jsou známé horké prameny.

Londýn – procházka britskou metropolí

Londýn – hlavní město Spojeného království, či chcete-li Velké
Británie, pýcha všech Angličanů, obdivovaný turisty a vyhledávaný
emigranty, město mnoha uskutečněných snů, bouřlivé historie, oslavující
moc králů, přihlížející jejich pádům.


Londýn – hlavní město Spojeného království, či chcete-li Velké Británie, pýcha všech Angličanů, obdivovaný turisty a vyhledávaný emigranty, město mnoha uskutečněných snů, bouřlivé historie, oslavující moc králů, přihlížející jejich pádům.

Londýn je veliké téma, inspirace umělců, obchodníků, hazardérů i bláznů, mnozí tu najdou slávu i úspěch v umění či v centru světové ekonomiky, jiní hledají jen sami sebe, v metropoli mnoha náboženství a etnických skupin. Londýn je město mnoha kultur, ale i životních úrovní, lidských snah a víření osudů.

Bylo o něm napsáno už mnoho a stále je a vždycky bude o čem psát, Londýn se neustále mění a rozrůstá, i jeho historie přichází se stále novými příběhy, ale přesto jsme se v našem článku pokusili zachytit alespoň některé londýnské divy a půvaby, pro inspiraci čtenářů. {{reklama()}}

BigBen ve svém 150. výročí!

Jeden z nejslavnějších symbolů města a celé Anglie byl letos obzvlášť středem pozornosti, poslední den v květnu totiž oslavil své 150 narozeniny. Tento londýnský monument, stojící přímo ve středu všeho dění, byl svědkem desítek a stovek událostí světového významu, mnoha slavných ceremonií, od samotných korunovací přes královské svatby, smuteční obřady králů a vysokých státníků, zkrátka při pohledu na tuto majestátní věž vám určitě bleskne hlavou – ten by mohl vyprávět…


Původní název – Věž sv. Štěpána (St. Stephen’s Tower), je mnohem méně známý, než slavná přezdívka BigBen, která se prý váže k největšímu z pěti zvonů uvnitř hodin a dále k siru Benjaminu Hallovi, hlavnímu staviteli.

BigBen je dále neodmyslitelnou součástí Westminsterského paláce a budov parlamentu. Přímo zde se také nachází Westminsterské opatství (Westminster Abbey), kde se návštěvníci, ohromení silou přítomnosti britské historie, doslova zastaví v čase. Jsou zde pohřbeni králové a královny ve svých honosných hrobkách, např. pro zajímavost Alžběta I. hned vedle své sestřenice, skotské královny, Mary Stuart, kterou dala popravit.

K Westminsteru se pojí legenda o pokusu vyhodit jej do povětří za pomoci střelného prachu. Guy Fawkes, jeden ze zločinců, kteří se tak pokusili zabít krále, byl vězněn a mučen v Toweru.


Londýnský „Tower“ a katedrála sv. Pavla


“Tower of London“ patří do správy britských královských paláců a sídel, přestože jde o stavbu sloužící dříve jako vězení. Ne však ledajaké, mezi studenými a temnými zdmi tu našli smrt ti, kdo se znelíbili králi, většinou vysoce postavení a mezi nimi i samotné královny, čímž je historie britských panovníků dobře známá. Vzpomeneme si na Annu Boleynovou, druhou manželku krále Jindřicha VIII., stejně tak jako jeho pátou ženu, Kateřinu Howardovou. Obě byly v Toweru vězněny a popraveny, slavná Anna Boleynová, žena, která byla jedním z důvodů pro náboženskou reformu, je tu i pohřbená. Jsou tu také uloženy korunovační klenoty, jejichž expozice je přístupná veřejnosti. Hned vedle Toweru je nepřehlédnutelný “Tower Bridge“, další slavná londýnská ikona.

Jako je Westminster Abbey posledním místem odpočinku mnoha britských monarchů, katedrála sv. Pavla je zasvěcena národním hrdinům a válečníkům, mužům, kterým Anglie vděčí za to, čím je dnes. Proto právě tady odpočívá i admirál Nelson.

Zde se konala také pohádková svatba korunního prince Charlese a princezny Diany, kterou sledoval celý svět a v nedávné době se tu konaly slavnostní mše u příležitosti 80. narozenin a zlaté svatby královny Alžběty II.


Buckinghamský palác

Oficiální rezidence královny a královské rodiny, kromě slavnostních recepcí a banketů se tu projednávají státní záležitosti, část paláce je každoročně v určité době přístupna veřejnosti.

Vyrážíte do Londýna? Zkontrolujte stránky Jazykové školy Elvis. Kurzy angličtiny by se Vám před cestou mohly hodit.

Buckinghamský palác má celkem 775 místností, z toho oficiálních místností přístupných veřejnosti je 19. Místnosti jsou vybaveny nábytkem, obrazy a dekorativními předměty nedozírné ceny, všechny většinou spadající do královských uměleckých sbírek. Palác by se dal sám o sobě považovat za výsostnou uměleckou galerii nebo muzeum. Portréty na stěnách v přízemní hale jsou stále ve stejném pořadí, jak je naaranžovali podle přání královny Viktorie.

Jiné atrakce a zajímavosti – obchodní dům Harrods

Harrods sice patří ke vzorům velkosvětské elegance, můžete tu při nákupu narazit na slavné osobnosti, můžete mít pocit, že si tu dává dostaveníčko“ horních deset tisíc“ a že to není nic pro vás. Omyl! Harrods je zvyklý na davy turistů, korzujících s poschodí do poschodí, obdivujících vystavené plody moře všech tvarů a velikostí, stejně jako šperky a oblečení v cenách sportovních automobilů apod. Je zvykem a tradicí odnést si z Harrods třeba jen nepatrný suvenýr, ale nemějte strach, Harrods myslel na všechno a k dostání jsou tu věcičky, cukrovinky a jiné suvenýry dostupné pro každou kapsu.


Kromě historických staveb a královských paláců nám Londýn nabízí k vidění mnoho i v oblasti moderní architektury, město, které je centrem obchodu, stejně jako největším finančním centrem, je samozřejmě plné skleněných “věžáků“ a jiných administrativních budov, hodných světové metropole.

London Eye – vyhlídkové kolo, je vidět přímo od BigBenu a můžete jeho návštěvu spojit s příjemnou procházkou po břehu řeky Temže. V této části Londýna je také velké množství galerií a uměleckých výstav pod širým nebem, známá je Tateova moderní galerie, přímo u “kola“ je také Londýnské akvárium.


Mezi historické zajímavosti Londýna patří již zmíněný pokus o atentát ve Westminsteru, jehož strůjci a organizátoři byli včas dopadeni a uvězněni. Na oslavu odvrácení nebezpečí se v Anglii každoročně konají během listopadu ohňostroje a oslavy.

Významným datem je také rok 1666, kdy byla velká část Londýna zničena obrovským požárem. fotografie kreseb a informace je možné najít v galeriích.

Legendární postavou starého Londýna je známý Sherlock Holmes, který zde má své muzeum s příběhem o postrachu jménem Jack the Ripper (Jack Rozparovač). Patří mezi hrůzyplné londýnské atrakce, jeho legenda je však také úzce spjata s královskou rodinou.


Londýn je v nabídkách mnoha cestovních kanceláří za přijatelné ceny, vyplatí se využít např. Student Agency. Nejdražší je ubytování a vstup do velkých, královských paláců, do Toweru apod. Mnoho památek a atrakcí však stojí za to i bez toho, abyste museli chodit dovnitř. Umělecké galerie bývají naopak zdarma, včetně Národní galerie na náměstí Trafalgar. Ve vnitřních prostorách se většinou nesmí fotografovat, ale pohlednice s interiéry zámků, katedrál a jiných budov jsou vždy k dostání v příslušném obchodu se suvenýry.

Tip: O víkendech není na škodu si přivstat a vyrazit do ulic Londýna brzy ráno, mezi sedmou a osmou hodinou, abyste se vyhnuli neproniknutelným davům. Mnoho obchodů, atrakcí, či galerií sice otvírá kolem deváté, ale do té doby si můžete, bez problémů a mačkání se v tlačenici, prohlédnout a vyfotit z venku mnoho památek, jako je BigBen, Tower, nebo Tower Bridge a navíc atmosféra pomalu se probouzejícího města, těsně před návalem tisícových davů, má rozhodně něco do sebe.


Londýn – hlavní město Spojeného království, či chcete-li Velké Británie, pýcha všech Angličanů, obdivovaný turisty a vyhledávaný emigranty, město mnoha uskutečněných snů, bouřlivé historie, oslavující moc králů, přihlížející jejich pádům.

Londýn je veliké téma, inspirace umělců, obchodníků, hazardérů i bláznů, mnozí tu najdou slávu i úspěch v umění či v centru světové ekonomiky, jiní hledají jen sami sebe, v metropoli mnoha náboženství a etnických skupin. Londýn je město mnoha kultur, ale i životních úrovní, lidských snah a víření osudů.

Bylo o něm napsáno už mnoho a stále je a vždycky bude o čem psát, Londýn se neustále mění a rozrůstá, i jeho historie přichází se stále novými příběhy, ale přesto jsme se v našem článku pokusili zachytit alespoň některé londýnské divy a půvaby, pro inspiraci čtenářů. {{reklama()}}

BigBen ve svém 150. výročí!

Jeden z nejslavnějších symbolů města a celé Anglie byl letos obzvlášť středem pozornosti, poslední den v květnu totiž oslavil své 150 narozeniny. Tento londýnský monument, stojící přímo ve středu všeho dění, byl svědkem desítek a stovek událostí světového významu, mnoha slavných ceremonií, od samotných korunovací přes královské svatby, smuteční obřady králů a vysokých státníků, zkrátka při pohledu na tuto majestátní věž vám určitě bleskne hlavou – ten by mohl vyprávět…


Původní název – Věž sv. Štěpána (St. Stephen’s Tower), je mnohem méně známý, než slavná přezdívka BigBen, která se prý váže k největšímu z pěti zvonů uvnitř hodin a dále k siru Benjaminu Hallovi, hlavnímu staviteli.

BigBen je dále neodmyslitelnou součástí Westminsterského paláce a budov parlamentu. Přímo zde se také nachází Westminsterské opatství (Westminster Abbey), kde se návštěvníci, ohromení silou přítomnosti britské historie, doslova zastaví v čase. Jsou zde pohřbeni králové a královny ve svých honosných hrobkách, např. pro zajímavost Alžběta I. hned vedle své sestřenice, skotské královny, Mary Stuart, kterou dala popravit.

K Westminsteru se pojí legenda o pokusu vyhodit jej do povětří za pomoci střelného prachu. Guy Fawkes, jeden ze zločinců, kteří se tak pokusili zabít krále, byl vězněn a mučen v Toweru.


Londýnský „Tower“ a katedrála sv. Pavla


“Tower of London“ patří do správy britských královských paláců a sídel, přestože jde o stavbu sloužící dříve jako vězení. Ne však ledajaké, mezi studenými a temnými zdmi tu našli smrt ti, kdo se znelíbili králi, většinou vysoce postavení a mezi nimi i samotné královny, čímž je historie britských panovníků dobře známá. Vzpomeneme si na Annu Boleynovou, druhou manželku krále Jindřicha VIII., stejně tak jako jeho pátou ženu, Kateřinu Howardovou. Obě byly v Toweru vězněny a popraveny, slavná Anna Boleynová, žena, která byla jedním z důvodů pro náboženskou reformu, je tu i pohřbená. Jsou tu také uloženy korunovační klenoty, jejichž expozice je přístupná veřejnosti. Hned vedle Toweru je nepřehlédnutelný “Tower Bridge“, další slavná londýnská ikona.

Jako je Westminster Abbey posledním místem odpočinku mnoha britských monarchů, katedrála sv. Pavla je zasvěcena národním hrdinům a válečníkům, mužům, kterým Anglie vděčí za to, čím je dnes. Proto právě tady odpočívá i admirál Nelson.

Zde se konala také pohádková svatba korunního prince Charlese a princezny Diany, kterou sledoval celý svět a v nedávné době se tu konaly slavnostní mše u příležitosti 80. narozenin a zlaté svatby královny Alžběty II.


Buckinghamský palác

Oficiální rezidence královny a královské rodiny, kromě slavnostních recepcí a banketů se tu projednávají státní záležitosti, část paláce je každoročně v určité době přístupna veřejnosti.

Vyrážíte do Londýna? Zkontrolujte stránky Jazykové školy Elvis. Kurzy angličtiny by se Vám před cestou mohly hodit.

Buckinghamský palác má celkem 775 místností, z toho oficiálních místností přístupných veřejnosti je 19. Místnosti jsou vybaveny nábytkem, obrazy a dekorativními předměty nedozírné ceny, všechny většinou spadající do královských uměleckých sbírek. Palác by se dal sám o sobě považovat za výsostnou uměleckou galerii nebo muzeum. Portréty na stěnách v přízemní hale jsou stále ve stejném pořadí, jak je naaranžovali podle přání královny Viktorie.

Jiné atrakce a zajímavosti – obchodní dům Harrods

Harrods sice patří ke vzorům velkosvětské elegance, můžete tu při nákupu narazit na slavné osobnosti, můžete mít pocit, že si tu dává dostaveníčko“ horních deset tisíc“ a že to není nic pro vás. Omyl! Harrods je zvyklý na davy turistů, korzujících s poschodí do poschodí, obdivujících vystavené plody moře všech tvarů a velikostí, stejně jako šperky a oblečení v cenách sportovních automobilů apod. Je zvykem a tradicí odnést si z Harrods třeba jen nepatrný suvenýr, ale nemějte strach, Harrods myslel na všechno a k dostání jsou tu věcičky, cukrovinky a jiné suvenýry dostupné pro každou kapsu.


Kromě historických staveb a královských paláců nám Londýn nabízí k vidění mnoho i v oblasti moderní architektury, město, které je centrem obchodu, stejně jako největším finančním centrem, je samozřejmě plné skleněných “věžáků“ a jiných administrativních budov, hodných světové metropole.

London Eye – vyhlídkové kolo, je vidět přímo od BigBenu a můžete jeho návštěvu spojit s příjemnou procházkou po břehu řeky Temže. V této části Londýna je také velké množství galerií a uměleckých výstav pod širým nebem, známá je Tateova moderní galerie, přímo u “kola“ je také Londýnské akvárium.


Mezi historické zajímavosti Londýna patří již zmíněný pokus o atentát ve Westminsteru, jehož strůjci a organizátoři byli včas dopadeni a uvězněni. Na oslavu odvrácení nebezpečí se v Anglii každoročně konají během listopadu ohňostroje a oslavy.

Významným datem je také rok 1666, kdy byla velká část Londýna zničena obrovským požárem. fotografie kreseb a informace je možné najít v galeriích.

Legendární postavou starého Londýna je známý Sherlock Holmes, který zde má své muzeum s příběhem o postrachu jménem Jack the Ripper (Jack Rozparovač). Patří mezi hrůzyplné londýnské atrakce, jeho legenda je však také úzce spjata s královskou rodinou.


Londýn je v nabídkách mnoha cestovních kanceláří za přijatelné ceny, vyplatí se využít např. Student Agency. Nejdražší je ubytování a vstup do velkých, královských paláců, do Toweru apod. Mnoho památek a atrakcí však stojí za to i bez toho, abyste museli chodit dovnitř. Umělecké galerie bývají naopak zdarma, včetně Národní galerie na náměstí Trafalgar. Ve vnitřních prostorách se většinou nesmí fotografovat, ale pohlednice s interiéry zámků, katedrál a jiných budov jsou vždy k dostání v příslušném obchodu se suvenýry.

Tip: O víkendech není na škodu si přivstat a vyrazit do ulic Londýna brzy ráno, mezi sedmou a osmou hodinou, abyste se vyhnuli neproniknutelným davům. Mnoho obchodů, atrakcí, či galerií sice otvírá kolem deváté, ale do té doby si můžete, bez problémů a mačkání se v tlačenici, prohlédnout a vyfotit z venku mnoho památek, jako je BigBen, Tower, nebo Tower Bridge a navíc atmosféra pomalu se probouzejícího města, těsně před návalem tisícových davů, má rozhodně něco do sebe.