Rozmanitým Ekvádorem

Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí
mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem
nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a
sportovišť plných dětí.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Ukázalo se, ze Iberia investovala do business class opravdu hodně a jedenáctihodinová cesta nám na plnohodnotném lůžku uběhla velmi rychle. Trochu nás zaskočilo, že po přistání jsme dostali na naši odpověď, že jdeme do Quita, cedulku Transit. Nicméně, po několika pokusech dostat se k zavazadlům a ven z letiště a několika pro nas nesmyslných odpovědí personálu jsme zjistili, ze nejsme v Quitu, ale na letišti v Guayaguil a do Quita se dostaneme dalším přeletem. O tom Iberia ve svých letových plánech taktně pomlčela, a tak jsme dost překvapeně a s drobnou nedůvěrou čekali, až zprovozní naše letadlo, které při přistání do motoru nasálo ptáka a tomu se ani po kousíčkách moc z lopatek turbiny nechtělo. Při hodinovém přeletu do Quita jsme fascinovaně sledovali nad mraky vystupující zasněžený vrchol sopky Chimborazo, jednoho z potenciálních vrcholu naší cesty.

Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a sportovišť plných dětí.

Tento článek přináší agentura PoznejteSvet.cz, která zajišťuje a kompletně organizuje individuální cesty do exotických zemí. Zveřejnění je s laskavým dovolením Martina a Jany, autorů původního cestovního deníku.

Petr Kučera, majitel agentury tel.: 777115347, e-mail: info (at) poz­nejtesvet.cz

Vzhledem k tomu, ze jsme měli přes tři hodiny času, rozhodli jsme se podívat do města. Taxíkem jsme byli na Plaza Grande, hlavním náměstí starého města, za necelých dvacet minut. V taxi jsme si poprvé vyzkoušeli španělštinu a zjistili, ze se se slovníčkem v ruce a Martinovými zbytky francouzštiny domluvíme.


Na náměstí se k nám ochotně přidal jeden z místních soukromých průvodců a za 18 dolarů nás za hodinku provedl několika místy starého Quita, kde se mísí koloniální španělská architektura a historie s fragmenty z doby Inků a oslavou vůdců boje za nezávislost Ekvádoru.

Po návratu na letiště a krátkém letu obstojně udržovaným letadlem jsme přistáli na pobřeží Pacifiku v městě Manta, kde na nás již čekal vůz, který nás měl dovézt do Puerto Lopez, kde jsme měli strávit další tři dny. Při asi hodinové cestě Škodou Octavia!! jsme se začali seznamovat s jihoamerickou přímořskou realitou. Jediný asfalt byla nová silnice a při projíždění několika vesnic jsme viděli jen prach a spinu, ve které si svorně hrály děti, pobíhali psi a klábosili dospělí. Celou cestu jsme projížděli neuvěřitelně vyprahlou pustinou se suchými keři a stromy, kde cokoliv zeleného působilo nepatřičně.

O to více nestandardně působila Hosteria Mandala, která má své domky rozesety uvnitř obrovské tropické zelené zahrady. Byli jsme ubytováni v zajímavém stylovém bungalovu Concha (mušle). Jeho okolí a střechu obývali dva nádherní leguáni, kteří se na nás hned přilezli podívat. Po podvečerní procházce po pláži a rybí večeři jsme po dvou dnech cestování spokojeně usnuli.

Isla de la Plata – „Malé Galapágy“


Ráno jsme vyrazili spolu s dalšími třemi hosty na jednu z místních atrakcí, ostrov Isla de la Plata, kterému se také říká malé Galapágy. Je proslulý zejména tím, ze se v okolních vodách páří velryby a žije na něm řada živočichů, zejména ptáci. Nyní, v době před začátkem období dešťů je ostrov vyprahlý a obsazený hnízdícími ptáky, které tam lze potkat na každém kroku, jak sedí na vejcích. Vedle toho jsme v průběhu tříhodinového treku po ostrově, který je vzdálený přes hodinu plavby z Puerto Lopez, zahlédli i dva lvouny sloní a řadu dalšího ptactva. Počasí bylo teplé (20 – 25st) a chvílemi mezi mraky vykouklo i slunce. To nás trochu zmátlo, takže jsme podcenili situaci a docela slušně jsme se spálili, zejména Jana, která večer chladila své tělo Pantenolem.

Ještě pár vět k Hosterii Mandala. Jak jsem již psal, je to velmi specifické ubytovací zařízení, jak stylem, tak komfortem (alespoň při letmém srovnání s okolními hostely). Vše je ve stylu ‚producto naturale‘, s nádechem Greenpeace zajmu o velrybí populaci. Majitelé nám přišli jako hippies na odpočinku, ale vše včetně jídla tu je super, všichni tu byli příjemní a vše fungovalo (za 40 USD za den).

Na jedné z nejkrásnějších pláží v Jižní Americe

Po pozdější snídani – jsme tu přeci na zasloužené dovolené! – jsme se vydali znovu do národního parku Machalilla, tentokráte na všemi průvodci opěvovanou pláž Los Frailes. Jako dopravní prostředek jsme zvolili místní moto taxi, což je levná a překvapivě i pohodlná doprava podobná rikšám v Indii. Nechali jsme se dovézt jen ke vstupní bráně parku a pak jsme se vydali pěšky po značené stezce.

Celý park je v tomto období vyschlý a jen sem tam vykukují mezi suchým křovím kaktusy a zelené kvetoucí stromy. Po chvíli se však dostáváme k pobřeží do první zátoky, kde zkoumáme jak to vypadá, když se v rámci geologického vývoje utrhne od pevniny její součást a pomalu cestuje do oceánu. To samé, ale s úplně jinou horninou, vidíme v další zátoce. Dále jsme pokračovali po stezce a z různých vyhlídek pozorovali pelikány a další mořské ptáky a všudypřítomné přírodní pláže. Zhruba po třech hodinách jsme dorazili na Los Frailes, kde jsme se v teplém Pacifiku i vykoupali. Na pláži už na nás čekal ‚náš‘ mototaxikář a odvezl nás zpět do Puerto Lopez. Protože se pres den konečně rozptýlily mraky a začalo svítit sluníčko, museli jsme konstatovat, ze vše najednou vypadá jinak, lépe. Zejména pláž před Hosterií přímo vybízela k návštěvě. My jsme vsak šetřili svoji spálenou kůži a v klidu strávili odpoledne na kryté terase u pláže. Navečer jsme se vydali do internetové kavárny, ale nakonec jsme vše vyřídili až u ‚hotspotu‘, který měl, na rozdíl od ostatních, pokrytý výpadek proudu vlastním generátorem. Již se nám to tu u Pacifiku krátí a jdeme brzo spát, abychom si jej ještě zítra před odletem do hor chvíli užili.

Peru – intermezzo naší cesty

Dnešek byl o přesunu do Peru, takže jsme se srdečně rozloučili s Hosterii Mandala a jejími majiteli. Mimochodem, on Ital, který je v Ekvádoru skoro dvacet pět let a jeho zena Švýcarka již třináct let. Po příletu do Quita jsme se vydali do města domluvit výstup na šestitisícovou sopku Cotopaxi, kam bych rád na závěr naší cesty vylezl. Co se ukázalo jako téměř neřešitelný problém, byla skutečnost, ze se Jana rozhodne, zda půjde také, až po pobytu v peruánských Andách. Nakonec jsme domluvili dobrý kompromis a vyrazili na krátkou procházku po New Quito a pak zpět na letiště.

Našemu pobytu v Peru se budeme věnovat v samostatném článku. Po návratu do Ekvádoru jsme se ubytovali v hotelu přímo na Mariscal, což je něco jako Václavské náměstí v Praze a jeho okolí. Jedna restaurace a bar za druhým, večer to tu žije. Naštěstí máme okna do dvora a mohu se v klidu vyspat před zítřejší cestou na Cotopaxi. Jana si bude užívat konec dovolené přes víkend ve městě a plánuje odpočinek před návratem domů.

Před výstupem na Cotopaxi

Po nezvykle dlouhém spánku a snídani v restauraci s výhledem na náměstí jsem odešel do agentury, kde jsme sbalili výbavu, seznámili se s dalšími účastníky výstupu na Cotopaxi a vyrazili na cestu. Na krásnou šestitisícovou sopku polezu s dvěma Indy, sympatickým mladým francouzským párem, Australanem a legračním Britem Olim, který je nejstarším členem výprav (je mu padesát šest let). Ani jeden moc nepůsobí jako zkušený horolezec, což je fajn.


Po docela náročné cestě ve velkém terénním pickupu cestou a necestou jsme vyšplhali na parkoviště v 4 600 metrech. Odsud jsme s proviantem vystoupali kolem třetí hodiny do chaty Jose Ribas ve 4 800 m., kde jsme začali s aklimatizací a tréninkem na ledu. Počasí je zatím nádherné, slunečno a teplo. Doufáme, že to vydrží. Po večeři jsme v osm zalezli do spacáku a zkusili usnout. V jednu hodinu ráno vyrazíme na vrchol. Adaptace na výšku je zatím bez problému.

Výstup na Cotopaxi

Po asi dvou hodinách převalování ve spacáku a dvou hodinách spánku vstáváme. Ze snídaně jsem schopný vypít jen dva hrnky čaje a nasoukat do sebe čokoládovou tyčinku. Po oblečení a nasazení výstroje konečně v půl druhé vyrážíme. Vzhledem k nezkušenosti ostatních při balení a nasazování sedáku a ostatních věcí vše trvalo déle a vyrážíme z chaty jako poslední skupina. Teplota je tři stupně pod nulou a na cestu nám září hvězdy i měsíc.

Po asi třičtvrtěhodinovém stoupání směrem k ledovci si nás rozdělili průvodci na tři dvojce a Oliho. Takto vyrážíme na vrchol. Můj průvodce se jmenuje Julio a jdeme spolu s Australanem Davidem (23 let). Vyrazili jsme svižným tempem k ledovci a brzo jsme začali míjet první skupinky, které si již začali nasazovat mačky či odpočívali. My jsme hledali co nejdelší cestu, kdy jsme mohli ještě rychle pokračovat jen v botách a získali tím docela náskok. Po nazutí maček však začal David v cca 5200 metrech pociťovat nevolnost od žaludku a museli jsme začít dělat často přestávky. Mně je dobře, cítím se v pohodě a plný síly. Po nějaké chvíli David potíže překonal a my pokračovali stoupáním po ledovci, pokrytém tvrdým sněhem. Obcházíme první obrovské trhliny v ledu, pak překračujeme jednu menší po úzkém sněžném můstku. Najednou narážíme na první příkrý svah, který zdoláváme po spádnici. Takovýchto úseků se sklonem až padesát stupňů nás nakonec čekalo několik. Jsem rád, že jsem si nakonec vzal i jednu hůlku, protože mi spolu s cepínem pomáhá do takových kopců lézt bokem. Moje artrozticke kotníky mi totiž nedovolují všude šplhat napřímo. Obešli jsme obrovskou skálu Yanasacha (kečuánsky Černý les) a v 5600 metrech jsme se v jejím závětří občerstvili před poslední částí výstupu. Počasí je stále vynikající, jen trochu začal foukat vítr. Teplota je kolem nuly, přesto mi zamrzá hadička od camelbacku, snažím se ji častým pitím udržet průchodnou.


Objevilo se před námi poslední dlouhé prudké stoupání a pak nás čekalo posledních 150 výškových metrů šikmo na vrchol Cotopaxi. V tomto úseku mi najednou začínají docházet síly, začínám mít krizi. Snažil jsem se do sebe dostat energetickou tyčinku a museli jsme začít častěji odpočívat. Rozednilo se, a v šest vyšlo slunce. Klasicky nejhorších bylo posledních pět set metrů, kde jsem viděl de facto vrchol a vracející se dvojice nám již gratulovali.

Jsme tam! V 6.30 dne 3. Ledna 2010 jsme dosáhli vrcholu vulkánu Cotopaxi. Stojíme za nádherného slunečného počasí a viditelnosti ve výšce 5897 metrů a shlížíme na okolní sopky. Jsem vyčerpaný, ale je to tu nádherné. Pod námi, asi padesát metrů, hledíme na obrovský pravidelný kráter, s průměrem petset metrů. Na jihu se krásně rýsuje nejvyšší vrchol Ekvádoru, 6310 metrů vysoké Chimborazo.

Asi po patnácti minutách, kdy, i přes ranní slunce a teplotu nad nulou, jsme stále prokřehlí, se vydáváme na cestu dolů. Máme před sebou podle průvodců 2–4 hodiny sestupu. Zvládli jsme to za dvě hodiny bez problémů a předběhli i většinu lidi před námi. V 8.35 jsme dorazili zpět na chatu. Byli jsme unavení, ale šťastní, že jsme to dokázali.


Ostatní začali postupně přicházet během dalších hodin. Z naší skupiny byl překvapivě první na vrcholu i zpět na chatě outsider Oli, který sice stále tvrdil, že nikdy takto nelezl, ale moc jsme mu to nevěřili. Z ostatních to vzdal jen jeden z Indů, který se musel vrátit asi z 5200 metrů.

Po poledni jsme sestoupili na parkoviště a odjeli zpět do Quita. Po vydatném pozdním obědě následoval ještě vydatnější spánek, kdy jsem se probudil až druhý den ráno. Jana si během víkendu prohlédla některé části Quita a hlavně odpočívala. Zítra nás čeká poslední den v Jižní Americe a odlet domů.

Quito

Dnešek jsme pojali velmi pohodově, a z hotelu jsme odešli až odpoledne. Zajeli jsme se ještě podívat na kopec uprostřed Quita, kde se tyčí obrovská socha anděla, strážce města. Odsud jsme si naposledy prohlédli město, udělali poslední fotografie a pak jsme se vydali na letiště.

Návrat domů

Cesta zpět proběhla bez problémů a v úterý večer jsme šťastně a odpočinutí přistáli ve Vídni. Odsud jsme autem vyrazili do Prahy, kam jsme před půlnocí bez problému dojeli. Bohužel, necestoval s námi můj batoh, který se zatoulal někde na nějakém letišti, včetně několika litrů peruánské pálenky. Nicméně, hned druhý den večer mi ho domů přivezli, takže ani tato drobnost nám nemohla zkazit naši úžasnou dovolenou :o).


Ukázalo se, ze Iberia investovala do business class opravdu hodně a jedenáctihodinová cesta nám na plnohodnotném lůžku uběhla velmi rychle. Trochu nás zaskočilo, že po přistání jsme dostali na naši odpověď, že jdeme do Quita, cedulku Transit. Nicméně, po několika pokusech dostat se k zavazadlům a ven z letiště a několika pro nas nesmyslných odpovědí personálu jsme zjistili, ze nejsme v Quitu, ale na letišti v Guayaguil a do Quita se dostaneme dalším přeletem. O tom Iberia ve svých letových plánech taktně pomlčela, a tak jsme dost překvapeně a s drobnou nedůvěrou čekali, až zprovozní naše letadlo, které při přistání do motoru nasálo ptáka a tomu se ani po kousíčkách moc z lopatek turbiny nechtělo. Při hodinovém přeletu do Quita jsme fascinovaně sledovali nad mraky vystupující zasněžený vrchol sopky Chimborazo, jednoho z potenciálních vrcholu naší cesty.

Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a sportovišť plných dětí.

Tento článek přináší agentura PoznejteSvet.cz, která zajišťuje a kompletně organizuje individuální cesty do exotických zemí. Zveřejnění je s laskavým dovolením Martina a Jany, autorů původního cestovního deníku.

Petr Kučera, majitel agentury tel.: 777115347, e-mail: info (at) poz­nejtesvet.cz

Vzhledem k tomu, ze jsme měli přes tři hodiny času, rozhodli jsme se podívat do města. Taxíkem jsme byli na Plaza Grande, hlavním náměstí starého města, za necelých dvacet minut. V taxi jsme si poprvé vyzkoušeli španělštinu a zjistili, ze se se slovníčkem v ruce a Martinovými zbytky francouzštiny domluvíme.


Na náměstí se k nám ochotně přidal jeden z místních soukromých průvodců a za 18 dolarů nás za hodinku provedl několika místy starého Quita, kde se mísí koloniální španělská architektura a historie s fragmenty z doby Inků a oslavou vůdců boje za nezávislost Ekvádoru.

Po návratu na letiště a krátkém letu obstojně udržovaným letadlem jsme přistáli na pobřeží Pacifiku v městě Manta, kde na nás již čekal vůz, který nás měl dovézt do Puerto Lopez, kde jsme měli strávit další tři dny. Při asi hodinové cestě Škodou Octavia!! jsme se začali seznamovat s jihoamerickou přímořskou realitou. Jediný asfalt byla nová silnice a při projíždění několika vesnic jsme viděli jen prach a spinu, ve které si svorně hrály děti, pobíhali psi a klábosili dospělí. Celou cestu jsme projížděli neuvěřitelně vyprahlou pustinou se suchými keři a stromy, kde cokoliv zeleného působilo nepatřičně.

O to více nestandardně působila Hosteria Mandala, která má své domky rozesety uvnitř obrovské tropické zelené zahrady. Byli jsme ubytováni v zajímavém stylovém bungalovu Concha (mušle). Jeho okolí a střechu obývali dva nádherní leguáni, kteří se na nás hned přilezli podívat. Po podvečerní procházce po pláži a rybí večeři jsme po dvou dnech cestování spokojeně usnuli.

Isla de la Plata – „Malé Galapágy“


Ráno jsme vyrazili spolu s dalšími třemi hosty na jednu z místních atrakcí, ostrov Isla de la Plata, kterému se také říká malé Galapágy. Je proslulý zejména tím, ze se v okolních vodách páří velryby a žije na něm řada živočichů, zejména ptáci. Nyní, v době před začátkem období dešťů je ostrov vyprahlý a obsazený hnízdícími ptáky, které tam lze potkat na každém kroku, jak sedí na vejcích. Vedle toho jsme v průběhu tříhodinového treku po ostrově, který je vzdálený přes hodinu plavby z Puerto Lopez, zahlédli i dva lvouny sloní a řadu dalšího ptactva. Počasí bylo teplé (20 – 25st) a chvílemi mezi mraky vykouklo i slunce. To nás trochu zmátlo, takže jsme podcenili situaci a docela slušně jsme se spálili, zejména Jana, která večer chladila své tělo Pantenolem.

Ještě pár vět k Hosterii Mandala. Jak jsem již psal, je to velmi specifické ubytovací zařízení, jak stylem, tak komfortem (alespoň při letmém srovnání s okolními hostely). Vše je ve stylu ‚producto naturale‘, s nádechem Greenpeace zajmu o velrybí populaci. Majitelé nám přišli jako hippies na odpočinku, ale vše včetně jídla tu je super, všichni tu byli příjemní a vše fungovalo (za 40 USD za den).

Na jedné z nejkrásnějších pláží v Jižní Americe

Po pozdější snídani – jsme tu přeci na zasloužené dovolené! – jsme se vydali znovu do národního parku Machalilla, tentokráte na všemi průvodci opěvovanou pláž Los Frailes. Jako dopravní prostředek jsme zvolili místní moto taxi, což je levná a překvapivě i pohodlná doprava podobná rikšám v Indii. Nechali jsme se dovézt jen ke vstupní bráně parku a pak jsme se vydali pěšky po značené stezce.

Celý park je v tomto období vyschlý a jen sem tam vykukují mezi suchým křovím kaktusy a zelené kvetoucí stromy. Po chvíli se však dostáváme k pobřeží do první zátoky, kde zkoumáme jak to vypadá, když se v rámci geologického vývoje utrhne od pevniny její součást a pomalu cestuje do oceánu. To samé, ale s úplně jinou horninou, vidíme v další zátoce. Dále jsme pokračovali po stezce a z různých vyhlídek pozorovali pelikány a další mořské ptáky a všudypřítomné přírodní pláže. Zhruba po třech hodinách jsme dorazili na Los Frailes, kde jsme se v teplém Pacifiku i vykoupali. Na pláži už na nás čekal ‚náš‘ mototaxikář a odvezl nás zpět do Puerto Lopez. Protože se pres den konečně rozptýlily mraky a začalo svítit sluníčko, museli jsme konstatovat, ze vše najednou vypadá jinak, lépe. Zejména pláž před Hosterií přímo vybízela k návštěvě. My jsme vsak šetřili svoji spálenou kůži a v klidu strávili odpoledne na kryté terase u pláže. Navečer jsme se vydali do internetové kavárny, ale nakonec jsme vše vyřídili až u ‚hotspotu‘, který měl, na rozdíl od ostatních, pokrytý výpadek proudu vlastním generátorem. Již se nám to tu u Pacifiku krátí a jdeme brzo spát, abychom si jej ještě zítra před odletem do hor chvíli užili.

Peru – intermezzo naší cesty

Dnešek byl o přesunu do Peru, takže jsme se srdečně rozloučili s Hosterii Mandala a jejími majiteli. Mimochodem, on Ital, který je v Ekvádoru skoro dvacet pět let a jeho zena Švýcarka již třináct let. Po příletu do Quita jsme se vydali do města domluvit výstup na šestitisícovou sopku Cotopaxi, kam bych rád na závěr naší cesty vylezl. Co se ukázalo jako téměř neřešitelný problém, byla skutečnost, ze se Jana rozhodne, zda půjde také, až po pobytu v peruánských Andách. Nakonec jsme domluvili dobrý kompromis a vyrazili na krátkou procházku po New Quito a pak zpět na letiště.

Našemu pobytu v Peru se budeme věnovat v samostatném článku. Po návratu do Ekvádoru jsme se ubytovali v hotelu přímo na Mariscal, což je něco jako Václavské náměstí v Praze a jeho okolí. Jedna restaurace a bar za druhým, večer to tu žije. Naštěstí máme okna do dvora a mohu se v klidu vyspat před zítřejší cestou na Cotopaxi. Jana si bude užívat konec dovolené přes víkend ve městě a plánuje odpočinek před návratem domů.

Před výstupem na Cotopaxi

Po nezvykle dlouhém spánku a snídani v restauraci s výhledem na náměstí jsem odešel do agentury, kde jsme sbalili výbavu, seznámili se s dalšími účastníky výstupu na Cotopaxi a vyrazili na cestu. Na krásnou šestitisícovou sopku polezu s dvěma Indy, sympatickým mladým francouzským párem, Australanem a legračním Britem Olim, který je nejstarším členem výprav (je mu padesát šest let). Ani jeden moc nepůsobí jako zkušený horolezec, což je fajn.


Po docela náročné cestě ve velkém terénním pickupu cestou a necestou jsme vyšplhali na parkoviště v 4 600 metrech. Odsud jsme s proviantem vystoupali kolem třetí hodiny do chaty Jose Ribas ve 4 800 m., kde jsme začali s aklimatizací a tréninkem na ledu. Počasí je zatím nádherné, slunečno a teplo. Doufáme, že to vydrží. Po večeři jsme v osm zalezli do spacáku a zkusili usnout. V jednu hodinu ráno vyrazíme na vrchol. Adaptace na výšku je zatím bez problému.

Výstup na Cotopaxi

Po asi dvou hodinách převalování ve spacáku a dvou hodinách spánku vstáváme. Ze snídaně jsem schopný vypít jen dva hrnky čaje a nasoukat do sebe čokoládovou tyčinku. Po oblečení a nasazení výstroje konečně v půl druhé vyrážíme. Vzhledem k nezkušenosti ostatních při balení a nasazování sedáku a ostatních věcí vše trvalo déle a vyrážíme z chaty jako poslední skupina. Teplota je tři stupně pod nulou a na cestu nám září hvězdy i měsíc.

Po asi třičtvrtěhodinovém stoupání směrem k ledovci si nás rozdělili průvodci na tři dvojce a Oliho. Takto vyrážíme na vrchol. Můj průvodce se jmenuje Julio a jdeme spolu s Australanem Davidem (23 let). Vyrazili jsme svižným tempem k ledovci a brzo jsme začali míjet první skupinky, které si již začali nasazovat mačky či odpočívali. My jsme hledali co nejdelší cestu, kdy jsme mohli ještě rychle pokračovat jen v botách a získali tím docela náskok. Po nazutí maček však začal David v cca 5200 metrech pociťovat nevolnost od žaludku a museli jsme začít dělat často přestávky. Mně je dobře, cítím se v pohodě a plný síly. Po nějaké chvíli David potíže překonal a my pokračovali stoupáním po ledovci, pokrytém tvrdým sněhem. Obcházíme první obrovské trhliny v ledu, pak překračujeme jednu menší po úzkém sněžném můstku. Najednou narážíme na první příkrý svah, který zdoláváme po spádnici. Takovýchto úseků se sklonem až padesát stupňů nás nakonec čekalo několik. Jsem rád, že jsem si nakonec vzal i jednu hůlku, protože mi spolu s cepínem pomáhá do takových kopců lézt bokem. Moje artrozticke kotníky mi totiž nedovolují všude šplhat napřímo. Obešli jsme obrovskou skálu Yanasacha (kečuánsky Černý les) a v 5600 metrech jsme se v jejím závětří občerstvili před poslední částí výstupu. Počasí je stále vynikající, jen trochu začal foukat vítr. Teplota je kolem nuly, přesto mi zamrzá hadička od camelbacku, snažím se ji častým pitím udržet průchodnou.


Objevilo se před námi poslední dlouhé prudké stoupání a pak nás čekalo posledních 150 výškových metrů šikmo na vrchol Cotopaxi. V tomto úseku mi najednou začínají docházet síly, začínám mít krizi. Snažil jsem se do sebe dostat energetickou tyčinku a museli jsme začít častěji odpočívat. Rozednilo se, a v šest vyšlo slunce. Klasicky nejhorších bylo posledních pět set metrů, kde jsem viděl de facto vrchol a vracející se dvojice nám již gratulovali.

Jsme tam! V 6.30 dne 3. Ledna 2010 jsme dosáhli vrcholu vulkánu Cotopaxi. Stojíme za nádherného slunečného počasí a viditelnosti ve výšce 5897 metrů a shlížíme na okolní sopky. Jsem vyčerpaný, ale je to tu nádherné. Pod námi, asi padesát metrů, hledíme na obrovský pravidelný kráter, s průměrem petset metrů. Na jihu se krásně rýsuje nejvyšší vrchol Ekvádoru, 6310 metrů vysoké Chimborazo.

Asi po patnácti minutách, kdy, i přes ranní slunce a teplotu nad nulou, jsme stále prokřehlí, se vydáváme na cestu dolů. Máme před sebou podle průvodců 2–4 hodiny sestupu. Zvládli jsme to za dvě hodiny bez problémů a předběhli i většinu lidi před námi. V 8.35 jsme dorazili zpět na chatu. Byli jsme unavení, ale šťastní, že jsme to dokázali.


Ostatní začali postupně přicházet během dalších hodin. Z naší skupiny byl překvapivě první na vrcholu i zpět na chatě outsider Oli, který sice stále tvrdil, že nikdy takto nelezl, ale moc jsme mu to nevěřili. Z ostatních to vzdal jen jeden z Indů, který se musel vrátit asi z 5200 metrů.

Po poledni jsme sestoupili na parkoviště a odjeli zpět do Quita. Po vydatném pozdním obědě následoval ještě vydatnější spánek, kdy jsem se probudil až druhý den ráno. Jana si během víkendu prohlédla některé části Quita a hlavně odpočívala. Zítra nás čeká poslední den v Jižní Americe a odlet domů.

Quito

Dnešek jsme pojali velmi pohodově, a z hotelu jsme odešli až odpoledne. Zajeli jsme se ještě podívat na kopec uprostřed Quita, kde se tyčí obrovská socha anděla, strážce města. Odsud jsme si naposledy prohlédli město, udělali poslední fotografie a pak jsme se vydali na letiště.

Návrat domů

Cesta zpět proběhla bez problémů a v úterý večer jsme šťastně a odpočinutí přistáli ve Vídni. Odsud jsme autem vyrazili do Prahy, kam jsme před půlnocí bez problému dojeli. Bohužel, necestoval s námi můj batoh, který se zatoulal někde na nějakém letišti, včetně několika litrů peruánské pálenky. Nicméně, hned druhý den večer mi ho domů přivezli, takže ani tato drobnost nám nemohla zkazit naši úžasnou dovolenou :o).

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Cestovatelské středy 2011

I letos budou v Brně na Masarykově univerzitě Cestovatelské
středy.

Na našem webu propagujeme mimo jiné různá cestovatelská promítání, veletrhy, festivaly besedy a další podobné počiny. I letos tedy upozorňujeme na Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.


Na našem webu propagujeme mimo jiné různá cestovatelská promítání, veletrhy, festivaly besedy a další podobné počiny. I letos tedy upozorňujeme na Cestovatelské středy na Masarykově univerzitě. Takže zase něco pro Brňáky.


Přenocuj a jdi dál – nouzové nocoviště na Šumavě

Láká vás přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře,
temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Díky
síti nouzových nocovišť můžete legálně přespat přímo v srdci
šumavských lesů.

Příliš dlouho krotíte svou dobrodružnou povahu? Láká vás aspoň jednou v životě přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře, temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Najít v dnešní době místo, nedotčené činností člověka, je vskutku úkol hodný dobrodruha. Ovšem není to úkol nemožný. Poslední ostrůvky panenské přírody lze ještě dnes nalézt na Šumavě. Díky síti nouzových nocovišť Přenocuj a jdi dál, mohou návštěvníci přespat přímo v srdci šumavských lesů.


Kromě projektu Přenocuj a jdi dál, který určitě návštěvníky potěší, jsou nastartovány další zajímavé projekty jako Zelené pivo nebo Zelená Šumava. „Určitě si všimnete, že se na místech dnešních holin, na které při svém putování Šumavou nejspíš narazíte, začínají vysazovat mladé listnáče,“ říká Jiří Mánek ze Správy NP Šumava. Kromě zeleného piva ve vybraných hospodách, si tak budete moc vysadit vlastní buk či jedli a pomoci obnovit poničená území. Správa Šumavy slibuje, že brzy by se mohla Šumava stát opět zelenou střechou Evropy a možností zapojit se do její obnovy bude přibývat.

Jen tak se procházet po vyznačených cestách šumavskou přírodou je sice úžasný zážitek, ale něco mu přeci jen chybí. Na území NP platí přísná pravidla ochrany přírody. Díky nim se tyto místa daří zachovat i pro další generace. Na druhou stranu divočina je tak trochu spoutaná a nepřístupná. Jedním z omezení je i zákaz nocování. Občas je daleko účinnější jen nezakazovat, ale také něco povolit. V duchu zpřístupnění Šumavy návštěvníkům se Správa NP snaží v blízkosti páteřní turistické trasy vytvořit podmínky pro legální nocování. Pro milovníky bivakování ve volné přírodě, vznikají v rámci projektu nouzových nocovišť v jižní části NP Šumava ohraničené prostory, určené pro nouzové přespání. Tato červeně značená turistická stezka se klikatí napříč Šumavou a to úctyhodných 103 kilometrů.

Nocoviště fungují celoročně vždy od 18.00 do 9.00 hodin ráno. Návštěvníci si zde mohou posedět a dojít si i na mobilní toaletu. Bez ní by to byla časem až příliš velká divočina. Nouzová nocoviště ke svému názvu nepřišla náhodou. Na jednom místě by se měl nocležník zdržet vždy jen jednu noc. Pokud vezmete na výpravu i známé, nemělo by vás zde přespat více než 15. Je to sice pochopitelné, ale určitě nezaškodí si připomenout, že si na nouzových stanovištích buřty neopečete a obaly od tatranek společně s PET lahvemi si odnesete s sebou. Pokud si budete chtít opravdu vychutnat noc v přírodě a třeba se i setkat tváří v tvář s místními chráněnými zvířaty, bude dobré dodržovat další pravidlo nouzových nocovišť a tedy nekřičet, nelomozit, prostě být tiše. Pokud vaše výše zmiňované PET lahve zejí po ránu prázdnotou, nemusíte mít obavy. Na každém nocovišti najdete i informaci, kde najít nejbližší dostupný zdroj vody. Na své cestě divočinou žízní neumřete. Ačkoli je na nouzových nocovištích třeba dodržet některá pravidla, odměnou je jedinečný zážitek z nocování v srdci šumavské přírody. Díky nocovištím můžete projít po hřbetu Šumavy, aniž byste se museli vracet do civilizace.


Pokud byste se i vy chtěli vydat objevovat Šumavu a využít nouzová nocoviště, mapu s konkrétními místy nouzových nocovišť najdete na oficiálních internetových stránkách. http://www.npsu­mava.cz/…a-nocoviste/

Příliš dlouho krotíte svou dobrodružnou povahu? Láká vás aspoň jednou v životě přespat v divočině? Nebojíte se divoké zvěře, temných vřesovišť ani močálů? Je na čase vyrazit mimo civilizaci. Najít v dnešní době místo, nedotčené činností člověka, je vskutku úkol hodný dobrodruha. Ovšem není to úkol nemožný. Poslední ostrůvky panenské přírody lze ještě dnes nalézt na Šumavě. Díky síti nouzových nocovišť Přenocuj a jdi dál, mohou návštěvníci přespat přímo v srdci šumavských lesů.


Kromě projektu Přenocuj a jdi dál, který určitě návštěvníky potěší, jsou nastartovány další zajímavé projekty jako Zelené pivo nebo Zelená Šumava. „Určitě si všimnete, že se na místech dnešních holin, na které při svém putování Šumavou nejspíš narazíte, začínají vysazovat mladé listnáče,“ říká Jiří Mánek ze Správy NP Šumava. Kromě zeleného piva ve vybraných hospodách, si tak budete moc vysadit vlastní buk či jedli a pomoci obnovit poničená území. Správa Šumavy slibuje, že brzy by se mohla Šumava stát opět zelenou střechou Evropy a možností zapojit se do její obnovy bude přibývat.

Jen tak se procházet po vyznačených cestách šumavskou přírodou je sice úžasný zážitek, ale něco mu přeci jen chybí. Na území NP platí přísná pravidla ochrany přírody. Díky nim se tyto místa daří zachovat i pro další generace. Na druhou stranu divočina je tak trochu spoutaná a nepřístupná. Jedním z omezení je i zákaz nocování. Občas je daleko účinnější jen nezakazovat, ale také něco povolit. V duchu zpřístupnění Šumavy návštěvníkům se Správa NP snaží v blízkosti páteřní turistické trasy vytvořit podmínky pro legální nocování. Pro milovníky bivakování ve volné přírodě, vznikají v rámci projektu nouzových nocovišť v jižní části NP Šumava ohraničené prostory, určené pro nouzové přespání. Tato červeně značená turistická stezka se klikatí napříč Šumavou a to úctyhodných 103 kilometrů.

Nocoviště fungují celoročně vždy od 18.00 do 9.00 hodin ráno. Návštěvníci si zde mohou posedět a dojít si i na mobilní toaletu. Bez ní by to byla časem až příliš velká divočina. Nouzová nocoviště ke svému názvu nepřišla náhodou. Na jednom místě by se měl nocležník zdržet vždy jen jednu noc. Pokud vezmete na výpravu i známé, nemělo by vás zde přespat více než 15. Je to sice pochopitelné, ale určitě nezaškodí si připomenout, že si na nouzových stanovištích buřty neopečete a obaly od tatranek společně s PET lahvemi si odnesete s sebou. Pokud si budete chtít opravdu vychutnat noc v přírodě a třeba se i setkat tváří v tvář s místními chráněnými zvířaty, bude dobré dodržovat další pravidlo nouzových nocovišť a tedy nekřičet, nelomozit, prostě být tiše. Pokud vaše výše zmiňované PET lahve zejí po ránu prázdnotou, nemusíte mít obavy. Na každém nocovišti najdete i informaci, kde najít nejbližší dostupný zdroj vody. Na své cestě divočinou žízní neumřete. Ačkoli je na nouzových nocovištích třeba dodržet některá pravidla, odměnou je jedinečný zážitek z nocování v srdci šumavské přírody. Díky nocovištím můžete projít po hřbetu Šumavy, aniž byste se museli vracet do civilizace.


Pokud byste se i vy chtěli vydat objevovat Šumavu a využít nouzová nocoviště, mapu s konkrétními místy nouzových nocovišť najdete na oficiálních internetových stránkách. http://www.npsu­mava.cz/…a-nocoviste/

Pálava a Pohansko – fascinující krajiny jihu Moravy

Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na
úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna
komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To
jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko
Břeclavi.

Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko Břeclavi.


Putování můžeme začít u nádrží přehrady Nové Mlýny, která v 70. – 90. létech minulého století trvale zatopila velké plochy lužního lesa přímo pod Pálavou. Do dnešních dob se zachoval jen jejich zlomek, chráněný v rezervaci Křivé jezero. V hladině nádrží se zrcadlí kostel na ostrůvku, jediná památka na ves Mušov. Hned za tímto „pálavským mořem“ se zvedají bílá skaliska Děvína, nejvyššího bodu Pálavy a zároveň největšího masivu nejmenších moravských velehor. Jednotlivé bloky vápence se ukládaly na dně druhohorního moře kdesi na území dnešního Slovenska a sem byly přesunuty za Karpatského vrásnění. Od těch dob tvoří nepřehlédnutelnou dominantu v okolní jen mírně zvlněné krajině, tvořené převážně říčními sedimenty, sprašovými návějemi a měkkým flyšem. Zároveň jsou ostrůvkem teplomilné květeny i zvířeny, s druhy reprezentujícími oblast panonskou a karpatskou. Na jaře zde rozkvétají lány kosatců, konikleců, hlaváčků, v horkém létě se nad vlnícími stébly kavylů prohánějí motýli.

Pozadu nezůstávají ani památky kulturní, sahající od pravěkých nalezišť sídlišť lovců mamutů, přes středověké strážní hrady Děvičky a Sirotčí hrádek po mikulovský zámek, Svatý kopeček a židovské stavby. A pak samozřejmě víno, kterému se na zdejších výslunných, teplých a suchých stráních mimořádně daří. Množství cyklostezek, vedoucích mezi vinicemi, vás zavede i do chladných sklípků, kde můžete ochutnat třeba zde vyšlechtěnou odrůdu, Pálavu.


Když se posuneme o kousek více na jihovýchod, podél řeky Dyje, krajina se rázem změní. Místo suchých a teplých hor nastupuje příšeří lužního lesa, protkaného spletí starých říčních ramen, periodicky protékaných vodotečí a pomalu vysychajících tůní. Od jara do podzimu je nejhlasitějším zvukem bzukot mračen komárů, který občas přeruší troubení jelena či štěkání srnce. O něco blíže soutoku Dyje a Moravy pak na loukách stojí množství mohutných, několik set let starých dubů – pozůstatků z doby, kdy velká část zdejších lesů připomínala spíše africkou savanu s rozptýlenými dřevinami, než zapojený les, jaký – téměř výhradně – známe dnes.

Právě v těchto přestárlých dubech přežívají populace ohrožených brouků, jako je roháč obecný – největší evropský brouk, tesařík obrovský s úctyhodným rozpětím dlouhých tykadel nebo několik druhů krasců. Naopak v rozpadajících se porostech měkkého luhu žije zvláštní, nížinná populace tesaříka alpského, nádherně modrého brouka. Staré stromy také s oblibou vyhledávají ke svému hnízdění čápi i dravci, pozorovat zde můžete i orla mořského.

Do těchto dvou lokalit zavítá podzimní fotokurz, zaměřený na krajinářskou a panoramatickou fotografii, který se uskuteční na podzim 2012 Další informace včetně možnosti přihlášení naleznete na www.fotokurz.cz.

Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko Břeclavi.


Putování můžeme začít u nádrží přehrady Nové Mlýny, která v 70. – 90. létech minulého století trvale zatopila velké plochy lužního lesa přímo pod Pálavou. Do dnešních dob se zachoval jen jejich zlomek, chráněný v rezervaci Křivé jezero. V hladině nádrží se zrcadlí kostel na ostrůvku, jediná památka na ves Mušov. Hned za tímto „pálavským mořem“ se zvedají bílá skaliska Děvína, nejvyššího bodu Pálavy a zároveň největšího masivu nejmenších moravských velehor. Jednotlivé bloky vápence se ukládaly na dně druhohorního moře kdesi na území dnešního Slovenska a sem byly přesunuty za Karpatského vrásnění. Od těch dob tvoří nepřehlédnutelnou dominantu v okolní jen mírně zvlněné krajině, tvořené převážně říčními sedimenty, sprašovými návějemi a měkkým flyšem. Zároveň jsou ostrůvkem teplomilné květeny i zvířeny, s druhy reprezentujícími oblast panonskou a karpatskou. Na jaře zde rozkvétají lány kosatců, konikleců, hlaváčků, v horkém létě se nad vlnícími stébly kavylů prohánějí motýli.

Pozadu nezůstávají ani památky kulturní, sahající od pravěkých nalezišť sídlišť lovců mamutů, přes středověké strážní hrady Děvičky a Sirotčí hrádek po mikulovský zámek, Svatý kopeček a židovské stavby. A pak samozřejmě víno, kterému se na zdejších výslunných, teplých a suchých stráních mimořádně daří. Množství cyklostezek, vedoucích mezi vinicemi, vás zavede i do chladných sklípků, kde můžete ochutnat třeba zde vyšlechtěnou odrůdu, Pálavu.


Když se posuneme o kousek více na jihovýchod, podél řeky Dyje, krajina se rázem změní. Místo suchých a teplých hor nastupuje příšeří lužního lesa, protkaného spletí starých říčních ramen, periodicky protékaných vodotečí a pomalu vysychajících tůní. Od jara do podzimu je nejhlasitějším zvukem bzukot mračen komárů, který občas přeruší troubení jelena či štěkání srnce. O něco blíže soutoku Dyje a Moravy pak na loukách stojí množství mohutných, několik set let starých dubů – pozůstatků z doby, kdy velká část zdejších lesů připomínala spíše africkou savanu s rozptýlenými dřevinami, než zapojený les, jaký – téměř výhradně – známe dnes.

Právě v těchto přestárlých dubech přežívají populace ohrožených brouků, jako je roháč obecný – největší evropský brouk, tesařík obrovský s úctyhodným rozpětím dlouhých tykadel nebo několik druhů krasců. Naopak v rozpadajících se porostech měkkého luhu žije zvláštní, nížinná populace tesaříka alpského, nádherně modrého brouka. Staré stromy také s oblibou vyhledávají ke svému hnízdění čápi i dravci, pozorovat zde můžete i orla mořského.

Do těchto dvou lokalit zavítá podzimní fotokurz, zaměřený na krajinářskou a panoramatickou fotografii, který se uskuteční na podzim 2012 Další informace včetně možnosti přihlášení naleznete na www.fotokurz.cz.

Povydří – podél nejkrásnější řeky Šumavy

Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní,
projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat
energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás
nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku.


Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní, projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku. Nádherná scenerie Vás nenechá na pochybách, že se sem budete rádi vracet, ať už v létě nebo v zimě, neboť každé roční období v této oblasti má své kouzlo. Rezervace je zastoupena mnoha vzácnými rostlinami. Jmenovat můžeme například plavuň vidlačku, prhu chlumní, kapradinku skalní, vřes obecný a vrbovku úzkolistou. Z teplomilnějších rostlin je to třeba lýkovec jedovatý či lilie zlatohlavá. Z korun stromů zas můžete zaslechnout ořešníka kropenatého nebo jeřábka lesního. Celá oblast Povydří vede pohodlnou cestou vhodnou i pro kočárky a vozíčkáře s doprovodem. Jízda na kole je přísně zakázána, stezka je určena pouze pro pěší.


Nejprve Hamerský potok

Naše trasa však nezačíná v Povydří, neboť by byla škoda vynechat krásnou cestu podél Hamerského potoka, ale od rozcestníku na Horské Kvilně (1075 m.n.m.). Hned na začátku na Vás dýchne atmosféra klidu a pohody a zaručeně potkáte první turisty, jenž se budou občerstvovat na terase hotelu Rank. Půjdete mírným klesáním po modré turistické značce procházkou dlouhou 4 km. Sejdete z mírného kopečku a dostanete se na pěšinu, kde po několika desítkách metrech narazíte na Hamerský potok. Jeho tok je dlouhý 9 km a pramení v Mezilesní slati. Procházka podél této říčky Vás nadchne.Cesta vede lesem a když se slunce začne opírat do stromů a paprsky si najdou své místo mezi větvemi, spatříte obdivuhodnou krásu této scenerie. Cestou si můžete odpočinout na některé z laviček a zaposlouchat se do ticha této krásné lokality. Na konci trasy dojdete na most Antýgl, kde se Hamerský potok vlévá do řeky Vydry. Tím ale naše procházka nekončí, neboť jsme se dostali na turistickou křižovatku Antýgl, kde začíná již zmíněná nejznámější naučná stezka Povydří.


Antýgl (898 m.n.m.) – dříve sklářská huť, dnes zastávka pro turisty s možností občerstvení nebo kempinku. Nachází se mezi obcemi Srní a Modrava. Tato bývala sklárna zde byla v provozu od roku 1523 až do roku 1815. Huť měla zpočátku jen jednu pánev a odtud nese název – ein Tiegel. Vyrábělo se tu především duté sklo nebo korálky do růžence, tzv. pateříky.

Nejkrásnější naučná stezka

My se vydáme po červené turistické značce podél řeky Vydry směrem na Čeňkovu Pilu. Tato naučná stezka je jednou z nejkrásnějších a nejnavštěvova­nějších míst Šumavy a je dlouhá zhruba 7 km. Její okolí a samotná horská řeka Vám často vyrazí dech. Název Vydra si nese od soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka a celý tok je dlouhý zhruba 23 km. Ze začátku se říčka zdá být docela klidná, s mnoha menšími kameny, ale po chvíli se začne měnit v divokou horskou řeku, která si hledá cestu mezi obrovskými žulovými balvany. Tím vznikají peřeje a úchvatné vodopády. Vzhledem k tomu, že potoky napájející Vydru vytékají z rašelinišť, má voda temně rezavou barvu, ale přesto je nádherně čistá a v mělčinách průsvitná až na samé dno.


Důkazem čistoty říčky je přítomnost pstruhů či lipanů. Po 3 km dorazíte k Turnerově chatě (820 m.n.m.). Tato typická šumavská roubenková chata byla postavena roku 1888 a sloužila lesním dělníkům jako občerstvovací. Bohužel roku 1932 zde došlo k požáru a chata vyhořela. Po čase, v roce 1934, se postavila nová, která dodnes slouží turistům jako restaurace. Pod Turnerovou chatou jsou příkré svahy Vydry pokryty balvanitými poli, kterým se odborně říká kamenná moře.Vznikly trháním skal v puklinách, kde zamrzla voda. Dále tu najdete veliké a zajímavé útvary v kamenných podložích – obří hrnce či obří mísy, které vznikly činností písku a drobného štěrku v rule a žule.V neposlední řadě stojí za zhlédnutí tři balvany nesoucí jména Baba, Pana a Mnich. Tyto obrovské viklany najdete v nejdivočejší části Vydry mezi Turnerovou a Hálkovou chatou.


Na samém konci naučné stezky dojdete k cílovému místu Čeňkova Pila (670 m.n.m.). Zde se Vydra spojí s Křemelnou a společně se vlévají do Otavy. Čeňkovu Pilu nechal postavit v roce 1868 pražský obchodních dřívím Čeněk Bubeníček a stavba trvala asi dva roky. V letech 1912 se přebudovala na vodní elektrárnu, a dnes slouží jako funkční národní technická památka s možností prohlídky.Také stojí za zmínku, že hostem zde byl v roce 1867 i Bedřich Smetana, jehož šumění této řeky inspirovalo k napsání symfonické básně Vltava.

Divoká řeka Vydra

Řeka Vydra je tou nejkrásnější horskou říčkou Šumavy. Není nad to, zaposlouchat se do šumění vody a zažít klid v této nádherné přírodní rezervaci. Kamenité koryto řeky Vám po celé délce svého toku ukazuje nepřeberné množství své krásy, uvidíte nádherné peřeje, obrovské viklany a žulové kameny. Břeh lemují vzrostlé stromy, které střídavě do řeky propouštějí sluneční paprsky a voda se stříbřitě leskne a září, až Vás bude přecházet zrak. Říká se, že kdo se neprošel bosýma nohama po balvanech Vydry, jakoby na Šumavě vůbec nebyl. Ale pozor, kameny jsou kluzké a může se stát, že se zanoříte do vody víc než byste chtěli. Teplota vody je i v horkých letních měsících poměrně chladná, což sice může být na jedné straně výhoda v podobě příjemného ochlazení, nicméně studené nohavice kalhot třeba na konci října už tak příjemně nepůsobí.


A tady naučná stezka Povydří končí. Z Čeňkovi Pily se zpět dostanete autobusem na Antýgl, ale protože my jsme si procházku prodloužili o Hamerský potok, vystoupíte pouze tehdy, pokud se chcete na Antýglu občerstvit. Jinak pokračujete autobusem dál až na Kvildu. Tam se buď můžete vydat po svých a ještě cestou zhlédnout Jezerní slať nebo počkat na další autobus, který Vás odveze zpátky na Horskou Kvildu, kde naše procházka začínala. Zkrátka záleží na tom, kolik máte času, v jaké jste fyzické kondici a podle toho podřídit svůj plán a trasy. Tato oblast skýtá nepřeberné množství turistických cest a spousty zajímavých míst k vidění. Nikdy však nezapomínejte na to, že se nacházíte v Chráněné krajinné oblasti a tomu byste měli přizpůsobit i své chování k této lokalitě. Již básník Adolf Heyduk kdysi prohlásil: „Není krásnější země v celé střední Evropě nad Čechy, není krásnějšího pohoří nad Šumavu…“


Pokud se někdy budete chtít odreagovat od starostí všedních dní, projít krásnou přírodou, nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat energii, určitě navštivte přírodní rezervaci Povydří. Tato oblast Vás nadchne ještě dříve, než překročíte první turistickou značku. Nádherná scenerie Vás nenechá na pochybách, že se sem budete rádi vracet, ať už v létě nebo v zimě, neboť každé roční období v této oblasti má své kouzlo. Rezervace je zastoupena mnoha vzácnými rostlinami. Jmenovat můžeme například plavuň vidlačku, prhu chlumní, kapradinku skalní, vřes obecný a vrbovku úzkolistou. Z teplomilnějších rostlin je to třeba lýkovec jedovatý či lilie zlatohlavá. Z korun stromů zas můžete zaslechnout ořešníka kropenatého nebo jeřábka lesního. Celá oblast Povydří vede pohodlnou cestou vhodnou i pro kočárky a vozíčkáře s doprovodem. Jízda na kole je přísně zakázána, stezka je určena pouze pro pěší.


Nejprve Hamerský potok

Naše trasa však nezačíná v Povydří, neboť by byla škoda vynechat krásnou cestu podél Hamerského potoka, ale od rozcestníku na Horské Kvilně (1075 m.n.m.). Hned na začátku na Vás dýchne atmosféra klidu a pohody a zaručeně potkáte první turisty, jenž se budou občerstvovat na terase hotelu Rank. Půjdete mírným klesáním po modré turistické značce procházkou dlouhou 4 km. Sejdete z mírného kopečku a dostanete se na pěšinu, kde po několika desítkách metrech narazíte na Hamerský potok. Jeho tok je dlouhý 9 km a pramení v Mezilesní slati. Procházka podél této říčky Vás nadchne.Cesta vede lesem a když se slunce začne opírat do stromů a paprsky si najdou své místo mezi větvemi, spatříte obdivuhodnou krásu této scenerie. Cestou si můžete odpočinout na některé z laviček a zaposlouchat se do ticha této krásné lokality. Na konci trasy dojdete na most Antýgl, kde se Hamerský potok vlévá do řeky Vydry. Tím ale naše procházka nekončí, neboť jsme se dostali na turistickou křižovatku Antýgl, kde začíná již zmíněná nejznámější naučná stezka Povydří.


Antýgl (898 m.n.m.) – dříve sklářská huť, dnes zastávka pro turisty s možností občerstvení nebo kempinku. Nachází se mezi obcemi Srní a Modrava. Tato bývala sklárna zde byla v provozu od roku 1523 až do roku 1815. Huť měla zpočátku jen jednu pánev a odtud nese název – ein Tiegel. Vyrábělo se tu především duté sklo nebo korálky do růžence, tzv. pateříky.

Nejkrásnější naučná stezka

My se vydáme po červené turistické značce podél řeky Vydry směrem na Čeňkovu Pilu. Tato naučná stezka je jednou z nejkrásnějších a nejnavštěvova­nějších míst Šumavy a je dlouhá zhruba 7 km. Její okolí a samotná horská řeka Vám často vyrazí dech. Název Vydra si nese od soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka a celý tok je dlouhý zhruba 23 km. Ze začátku se říčka zdá být docela klidná, s mnoha menšími kameny, ale po chvíli se začne měnit v divokou horskou řeku, která si hledá cestu mezi obrovskými žulovými balvany. Tím vznikají peřeje a úchvatné vodopády. Vzhledem k tomu, že potoky napájející Vydru vytékají z rašelinišť, má voda temně rezavou barvu, ale přesto je nádherně čistá a v mělčinách průsvitná až na samé dno.


Důkazem čistoty říčky je přítomnost pstruhů či lipanů. Po 3 km dorazíte k Turnerově chatě (820 m.n.m.). Tato typická šumavská roubenková chata byla postavena roku 1888 a sloužila lesním dělníkům jako občerstvovací. Bohužel roku 1932 zde došlo k požáru a chata vyhořela. Po čase, v roce 1934, se postavila nová, která dodnes slouží turistům jako restaurace. Pod Turnerovou chatou jsou příkré svahy Vydry pokryty balvanitými poli, kterým se odborně říká kamenná moře.Vznikly trháním skal v puklinách, kde zamrzla voda. Dále tu najdete veliké a zajímavé útvary v kamenných podložích – obří hrnce či obří mísy, které vznikly činností písku a drobného štěrku v rule a žule.V neposlední řadě stojí za zhlédnutí tři balvany nesoucí jména Baba, Pana a Mnich. Tyto obrovské viklany najdete v nejdivočejší části Vydry mezi Turnerovou a Hálkovou chatou.


Na samém konci naučné stezky dojdete k cílovému místu Čeňkova Pila (670 m.n.m.). Zde se Vydra spojí s Křemelnou a společně se vlévají do Otavy. Čeňkovu Pilu nechal postavit v roce 1868 pražský obchodních dřívím Čeněk Bubeníček a stavba trvala asi dva roky. V letech 1912 se přebudovala na vodní elektrárnu, a dnes slouží jako funkční národní technická památka s možností prohlídky.Také stojí za zmínku, že hostem zde byl v roce 1867 i Bedřich Smetana, jehož šumění této řeky inspirovalo k napsání symfonické básně Vltava.

Divoká řeka Vydra

Řeka Vydra je tou nejkrásnější horskou říčkou Šumavy. Není nad to, zaposlouchat se do šumění vody a zažít klid v této nádherné přírodní rezervaci. Kamenité koryto řeky Vám po celé délce svého toku ukazuje nepřeberné množství své krásy, uvidíte nádherné peřeje, obrovské viklany a žulové kameny. Břeh lemují vzrostlé stromy, které střídavě do řeky propouštějí sluneční paprsky a voda se stříbřitě leskne a září, až Vás bude přecházet zrak. Říká se, že kdo se neprošel bosýma nohama po balvanech Vydry, jakoby na Šumavě vůbec nebyl. Ale pozor, kameny jsou kluzké a může se stát, že se zanoříte do vody víc než byste chtěli. Teplota vody je i v horkých letních měsících poměrně chladná, což sice může být na jedné straně výhoda v podobě příjemného ochlazení, nicméně studené nohavice kalhot třeba na konci října už tak příjemně nepůsobí.


A tady naučná stezka Povydří končí. Z Čeňkovi Pily se zpět dostanete autobusem na Antýgl, ale protože my jsme si procházku prodloužili o Hamerský potok, vystoupíte pouze tehdy, pokud se chcete na Antýglu občerstvit. Jinak pokračujete autobusem dál až na Kvildu. Tam se buď můžete vydat po svých a ještě cestou zhlédnout Jezerní slať nebo počkat na další autobus, který Vás odveze zpátky na Horskou Kvildu, kde naše procházka začínala. Zkrátka záleží na tom, kolik máte času, v jaké jste fyzické kondici a podle toho podřídit svůj plán a trasy. Tato oblast skýtá nepřeberné množství turistických cest a spousty zajímavých míst k vidění. Nikdy však nezapomínejte na to, že se nacházíte v Chráněné krajinné oblasti a tomu byste měli přizpůsobit i své chování k této lokalitě. Již básník Adolf Heyduk kdysi prohlásil: „Není krásnější země v celé střední Evropě nad Čechy, není krásnějšího pohoří nad Šumavu…“

Jižní Bretaň: Megality Morbihanského zálivu

Na hodně lidí působí megality magickým dojmem a to především
v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů
v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří
necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů.


Morbihan je název departementu a zálivu v jižní části Bretaně. Toto magicky znějící jméno znamená v místním bretonském jazyce „Malé moře“. Morbihanský záliv je skutečně téměř uzavřeným prostorem, který spíše působí jako jezero s desítkami ostrovů a ostrůvků. Většina z nich je neobydlených. Trvale osídlené jsou pouze dva největší z nich: Ile d´Arz a Ile aux Moines. Vypravit se na ně můžete z přístavu města Vannes, které taky určitě stojí za vidění. Kromě gotické katedrály tvoří směrem od přístavu jeho panorama mohutné hradby. Prostranství před nimi zdobí park s nádhernými květinovými záhony. Historické centrum města je velmi členité a v úzkých uličkách stojí malebné a tvarově rozmanité hrázděné domy.

Ile d´Arz a Ile aux Moines


Oba zmíněné ostrovy mají své centrální městečko (Le Bourg) s malebnými kamennými domky a záhony hortensií. Zdejší krajina tvořená vřesovišti, pastvinami i menšími lesíky je plná kamenných křížů, kalvárií, studánek a především megalitických staveb. Ile d´Arz je z obou ostrovů menší a při plavbě z Vannes je první na řadě. Větší z ostrovů Ile aux Moines má z jedné strany na druhou asi sedm kilometrů. Prohlídka obou ostrovů se dá tedy celkem v pohodě zvládnout pěšky, ale přeci jen je lepší a rychlejší projet ostrovy na kole po zdejších cyklostezkách. Mezi přístavištěm a městečkem je na obou ostrovech půjčovna kol. Horské či trekingové kolo zde dostanete za pět euro na dvě hodiny, což je doba, za kterou můžete ostrov v pohodě projet.


Menší ostrov Arz je vhodnější ke koupání, protože má více pláží. Zajímavou stavbou je zde starý mlýn na pobřeží. Megalitické stavby jsou zase především na Ile aux Moines. Najít tu lze všechny tři hlavní typy: menhiry – samostatně stojící, většinou podlouhlé kameny; kromlechy – seskupení menhirů, obvykle v kruhovém tvarů; i dolmeny – svislé kamenné bloky překryté vodorovnými ve tvaru stolu, zřejmě pozůstatky pohřebních komor. Nejznámější místní menhir se jmenuje Mnich, protože údajně připomíná postavu řeholníka v řádovém rouchu. Ačkoli se ostrov podle mnichů také jmenuje, dnes zde už žádní nežijí. Kromlech Kergonan, jehož kameny jsou rozptýleny ve vzdálenosti více než sedmdesáti metrů patří k největším v Evropě. Vizuálně působivé dolmeny jsou na ostrově dva a oba se nacházejí nedaleko od sebe v jižní části ostrova. Megalitické stavby jsou k vidění i na některých dalších neobydlených ostrovech Morbihanského zálivu.

Tisíce menhirů v Carnacu


Skutečný ráj pro milovníky megalitů je však v okolí nedalekého Karnagu (Carnacu). Na několika polích tu stojí v kamenných řadách asi tři tisíce menhirů. Vedle anglického Stonehenge jde o nejznámější a nejnavštěvovanější megalitickou památku na světě. Trochu jízlivě se říká, že kamenů zde stojí tolik, kolik existuje teorií a názorů o jejich původu a funkci. Jednotlivá pole kamenů jsou ohraničena asi metrovým plotem. Po jeho obvodu se lze procházet, ale chodit dovnitř je zakázáno. Lidé totiž kameny často poškozovali a odnášeli si jejich části sebou jako suvenýry. Zákaz ovšem neplatí pro místní ovce, které se mezi menhiry spokojeně pasou zcela bez omezení. Do vnitřních prostor menhirových polí je však údajně možné vstoupit po předchozí dohodě v doprovodu průvodce a samozřejmě za poplatek. V době své návštěvy jsem ale uvnitř menhirových polí (kromě zmíněných oveček) nikoho neviděl.


Na hodně lidí působí (nejen) zdejší megality magickým dojmem a to především v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů. V blízkosti megalitů je informační centrum, kde můžete dokonce získat i brožurku v češtině. To ve Francii, kde často jen obtížně seženete informace i v angličtině, příjemně překvapí. Samozřejmě tu nechybí ani obchody se suvenýry a občerstvením, což ale může výsledný zážitek a dojem z místa spíše pokazit. Nejvyšší menhir Francie se ovšem nenachází v Karnagu. Stojí poblíž městečka Dol de Bretagne na hranicích Bretaně a Normandie. Nazývá se Champ-Dolent, což lze přeložit jako „Naříkající pole“. Váží asi 150 tun a je téměř deset metrů vysoký. V minulosti byl na jeho vrcholu ještě umístěn asi čtyřmetrový kříž.


Morbihan je název departementu a zálivu v jižní části Bretaně. Toto magicky znějící jméno znamená v místním bretonském jazyce „Malé moře“. Morbihanský záliv je skutečně téměř uzavřeným prostorem, který spíše působí jako jezero s desítkami ostrovů a ostrůvků. Většina z nich je neobydlených. Trvale osídlené jsou pouze dva největší z nich: Ile d´Arz a Ile aux Moines. Vypravit se na ně můžete z přístavu města Vannes, které taky určitě stojí za vidění. Kromě gotické katedrály tvoří směrem od přístavu jeho panorama mohutné hradby. Prostranství před nimi zdobí park s nádhernými květinovými záhony. Historické centrum města je velmi členité a v úzkých uličkách stojí malebné a tvarově rozmanité hrázděné domy.

Ile d´Arz a Ile aux Moines


Oba zmíněné ostrovy mají své centrální městečko (Le Bourg) s malebnými kamennými domky a záhony hortensií. Zdejší krajina tvořená vřesovišti, pastvinami i menšími lesíky je plná kamenných křížů, kalvárií, studánek a především megalitických staveb. Ile d´Arz je z obou ostrovů menší a při plavbě z Vannes je první na řadě. Větší z ostrovů Ile aux Moines má z jedné strany na druhou asi sedm kilometrů. Prohlídka obou ostrovů se dá tedy celkem v pohodě zvládnout pěšky, ale přeci jen je lepší a rychlejší projet ostrovy na kole po zdejších cyklostezkách. Mezi přístavištěm a městečkem je na obou ostrovech půjčovna kol. Horské či trekingové kolo zde dostanete za pět euro na dvě hodiny, což je doba, za kterou můžete ostrov v pohodě projet.


Menší ostrov Arz je vhodnější ke koupání, protože má více pláží. Zajímavou stavbou je zde starý mlýn na pobřeží. Megalitické stavby jsou zase především na Ile aux Moines. Najít tu lze všechny tři hlavní typy: menhiry – samostatně stojící, většinou podlouhlé kameny; kromlechy – seskupení menhirů, obvykle v kruhovém tvarů; i dolmeny – svislé kamenné bloky překryté vodorovnými ve tvaru stolu, zřejmě pozůstatky pohřebních komor. Nejznámější místní menhir se jmenuje Mnich, protože údajně připomíná postavu řeholníka v řádovém rouchu. Ačkoli se ostrov podle mnichů také jmenuje, dnes zde už žádní nežijí. Kromlech Kergonan, jehož kameny jsou rozptýleny ve vzdálenosti více než sedmdesáti metrů patří k největším v Evropě. Vizuálně působivé dolmeny jsou na ostrově dva a oba se nacházejí nedaleko od sebe v jižní části ostrova. Megalitické stavby jsou k vidění i na některých dalších neobydlených ostrovech Morbihanského zálivu.

Tisíce menhirů v Carnacu


Skutečný ráj pro milovníky megalitů je však v okolí nedalekého Karnagu (Carnacu). Na několika polích tu stojí v kamenných řadách asi tři tisíce menhirů. Vedle anglického Stonehenge jde o nejznámější a nejnavštěvovanější megalitickou památku na světě. Trochu jízlivě se říká, že kamenů zde stojí tolik, kolik existuje teorií a názorů o jejich původu a funkci. Jednotlivá pole kamenů jsou ohraničena asi metrovým plotem. Po jeho obvodu se lze procházet, ale chodit dovnitř je zakázáno. Lidé totiž kameny často poškozovali a odnášeli si jejich části sebou jako suvenýry. Zákaz ovšem neplatí pro místní ovce, které se mezi menhiry spokojeně pasou zcela bez omezení. Do vnitřních prostor menhirových polí je však údajně možné vstoupit po předchozí dohodě v doprovodu průvodce a samozřejmě za poplatek. V době své návštěvy jsem ale uvnitř menhirových polí (kromě zmíněných oveček) nikoho neviděl.


Na hodně lidí působí (nejen) zdejší megality magickým dojmem a to především v době svítání, soumraku nebo mlhy. Je zajímavé, že řady menhirů v Karnagu jsou srovnány podle své výšky. Nejmenší kameny měří necelý metr a ty nejvyšší dosahují výšky kolem čtyř metrů. V blízkosti megalitů je informační centrum, kde můžete dokonce získat i brožurku v češtině. To ve Francii, kde často jen obtížně seženete informace i v angličtině, příjemně překvapí. Samozřejmě tu nechybí ani obchody se suvenýry a občerstvením, což ale může výsledný zážitek a dojem z místa spíše pokazit. Nejvyšší menhir Francie se ovšem nenachází v Karnagu. Stojí poblíž městečka Dol de Bretagne na hranicích Bretaně a Normandie. Nazývá se Champ-Dolent, což lze přeložit jako „Naříkající pole“. Váží asi 150 tun a je téměř deset metrů vysoký. V minulosti byl na jeho vrcholu ještě umístěn asi čtyřmetrový kříž.

Leonardo da Vinci v Londýně!

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu
kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě
tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního
mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda
da Vinciho!

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda da Vinciho!

Národní galerie slavného města nad Temží otevře 9. listopadu toho roku expozici, na které veřejnosti představí polovinu ze 14 dochovaných maleb tohoto italského vědce a umělce. Dále budou k vidění mistrovy kresby a kresby některých jeho následovníků – vše z období posledních dvaceti let patnáctého století, kdy renesanční umělec pobýval na dvoře milánského vévody Lodovica Sforzy, mecenáše, který jej podporoval. Zajímavým faktem je, že Leonardo původně žádal o zaměstnání jako odborný vojenský inženýr a své malířské nadání zmínil jen tak okrajově. Podle kurátorů výstavy výhodou placeného angažmá bylo, že autor měl „uměleckou svobodu a mohl hledat nové cesty, jak vnímat a zachycovat přírodu, a zaměřoval se přitom hlavně na lidskou anatomii, duši a emoce“.

Jedinečná příležitost


Z tohoto milánského období slavného mistra pochází celá řady jeho děl, které londýnská galerie zapůjčila z několika zemí. Budete tedy mít jedinečnou příležitost shlédnout je pod jednou střechou v ucelené kolekci. A na co se těšit? Třeba na odborníky velice ceněný obraz Dámy s hranostajem – jak uvedla galerie, „portrét Cecilie Galleraniové namalovaný v letech 1488 až 1490 je považován za první skutečně moderní portrét“. Pokud byste jej chtěli vidět běžně, museli byste navštívit krakovské Czartoryski Museum. Takhle ho ale máte možnost spatřit ve společnosti dalších mistrových děl – například jediného portrétu muže, který kdy slavný umělec vytvořil, Portrétu hudebníka – za tímto kouskem byste naopak museli do Milána. Některé kresby výstavě zapůjčila také britská královna, tudíž se jedná o jedinečnou příležitost je vidět. Kromě toho, sama Národní galerie vlastní nedávno zrestaurovanou Leonardovu Madonu ve skalách, rané dílo milánského období, za které Leonardo nedostal požadovanou cenu, tak jej prodal jinému kupci. Později byl ale přesvědčen, aby dílo namaloval znovu – a tento kus visí právě v londýnské galerii.


K dalším „kouskům“, které návštěvník galerie uvidí, patří Madona s dítětem (Petrohrad), Sv. Jeroným (Vatikán) a Portrét dámy z pařížského Louvru. Nečekejte zde ale zřejmě nejznámější mistrovo dílo – Monu Lisu – tento obraz už nespadá do koncepce výstavy, která má podtitul „malíř na milánském dvoře“ – byl totiž namalován zpátky ve Florencii.

Velkým „tahákem“ výstavy je ale dobová kopie Poslední večeře, kterou vytvořil jeden z Leonardových žáků Giampietrino, doplněná o Leonardovy kresby a náčrtky k originální malbě. Impozantní obraz má rozměry 440 × 880 cm a znázorňuje biblický výjev z Nového zákona, kdy Ježíš naposledy večeří se svými učedníky a promění chleba a víno v tělo a krev.

Vyplatí se neotálet

Výstava bude otevřena každý den od 10 do 18 hodin, přičemž v pátek a sobotu je otvírací doba prodloužena do 22 hodin a v neděli do 19 hodin místního času. Poslední návštěvníci budou vpuštěni hodinu před zavírací dobou. Vstupné činí 16 liber (poloviční pro studenty). Rodina se dvěma dětmi do 12 let zaplatí 32 liber. Pokud jste se tedy rozhodli, že si rozšíříte obzory a dopřejete si nevšední kulturní zážitek, tak vězte, že je záhodno si vstupenku do galerie rezervovat. Výstava probíhá od 9. listopadu 2011 do 5. února 2012, ale počet návštěvníků, kteří mohou expozici shlédnout je oproti kapacitě sálů omezen. Podle organizátorů z londýnské Národní galerie je důvodem komfort návštěvníků, kteří si při jedné z předchozích akcí stěžovali na přeplněné sály. A to se vám nyní nemůže stát!

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda da Vinciho!

Národní galerie slavného města nad Temží otevře 9. listopadu toho roku expozici, na které veřejnosti představí polovinu ze 14 dochovaných maleb tohoto italského vědce a umělce. Dále budou k vidění mistrovy kresby a kresby některých jeho následovníků – vše z období posledních dvaceti let patnáctého století, kdy renesanční umělec pobýval na dvoře milánského vévody Lodovica Sforzy, mecenáše, který jej podporoval. Zajímavým faktem je, že Leonardo původně žádal o zaměstnání jako odborný vojenský inženýr a své malířské nadání zmínil jen tak okrajově. Podle kurátorů výstavy výhodou placeného angažmá bylo, že autor měl „uměleckou svobodu a mohl hledat nové cesty, jak vnímat a zachycovat přírodu, a zaměřoval se přitom hlavně na lidskou anatomii, duši a emoce“.

Jedinečná příležitost


Z tohoto milánského období slavného mistra pochází celá řady jeho děl, které londýnská galerie zapůjčila z několika zemí. Budete tedy mít jedinečnou příležitost shlédnout je pod jednou střechou v ucelené kolekci. A na co se těšit? Třeba na odborníky velice ceněný obraz Dámy s hranostajem – jak uvedla galerie, „portrét Cecilie Galleraniové namalovaný v letech 1488 až 1490 je považován za první skutečně moderní portrét“. Pokud byste jej chtěli vidět běžně, museli byste navštívit krakovské Czartoryski Museum. Takhle ho ale máte možnost spatřit ve společnosti dalších mistrových děl – například jediného portrétu muže, který kdy slavný umělec vytvořil, Portrétu hudebníka – za tímto kouskem byste naopak museli do Milána. Některé kresby výstavě zapůjčila také britská královna, tudíž se jedná o jedinečnou příležitost je vidět. Kromě toho, sama Národní galerie vlastní nedávno zrestaurovanou Leonardovu Madonu ve skalách, rané dílo milánského období, za které Leonardo nedostal požadovanou cenu, tak jej prodal jinému kupci. Později byl ale přesvědčen, aby dílo namaloval znovu – a tento kus visí právě v londýnské galerii.


K dalším „kouskům“, které návštěvník galerie uvidí, patří Madona s dítětem (Petrohrad), Sv. Jeroným (Vatikán) a Portrét dámy z pařížského Louvru. Nečekejte zde ale zřejmě nejznámější mistrovo dílo – Monu Lisu – tento obraz už nespadá do koncepce výstavy, která má podtitul „malíř na milánském dvoře“ – byl totiž namalován zpátky ve Florencii.

Velkým „tahákem“ výstavy je ale dobová kopie Poslední večeře, kterou vytvořil jeden z Leonardových žáků Giampietrino, doplněná o Leonardovy kresby a náčrtky k originální malbě. Impozantní obraz má rozměry 440 × 880 cm a znázorňuje biblický výjev z Nového zákona, kdy Ježíš naposledy večeří se svými učedníky a promění chleba a víno v tělo a krev.

Vyplatí se neotálet

Výstava bude otevřena každý den od 10 do 18 hodin, přičemž v pátek a sobotu je otvírací doba prodloužena do 22 hodin a v neděli do 19 hodin místního času. Poslední návštěvníci budou vpuštěni hodinu před zavírací dobou. Vstupné činí 16 liber (poloviční pro studenty). Rodina se dvěma dětmi do 12 let zaplatí 32 liber. Pokud jste se tedy rozhodli, že si rozšíříte obzory a dopřejete si nevšední kulturní zážitek, tak vězte, že je záhodno si vstupenku do galerie rezervovat. Výstava probíhá od 9. listopadu 2011 do 5. února 2012, ale počet návštěvníků, kteří mohou expozici shlédnout je oproti kapacitě sálů omezen. Podle organizátorů z londýnské Národní galerie je důvodem komfort návštěvníků, kteří si při jedné z předchozích akcí stěžovali na přeplněné sály. A to se vám nyní nemůže stát!

Demirkazik (3756 m) – Tak trochu úprk na vrchol

Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní.
Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom
dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude
pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů.


Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů. Pro tento cíl jsme si vybrali nádhernou horu, která se tyčí do výšky 3756 metrů a leží v pohoří Ala Daglar, které se nachází uprostřed Turecka.

Dobrodružství začíná

Kolem osmi hodin večer jsme přijeli do stejnojmenné vesnice Demirkazik (cca 1570 m). Moc jídla jsme neměli, a proto nám nezbylo nic jiného, než doufat v to, že bude otevřena nějaká večerka. Štěstí se k nám obrátilo čelem a v obchůdku na konci vesnice ještě bylo otevřeno. Pečivo už bylo vyprodáno, takže jsme se museli ráno vrátit. Ještě bylo zapotřebí zjistit, jestli bude zítra v neděli otevřeno. Řekli byste si „snadná věc“. Do této chvíle jsem si myslel, že pomocí gestikulace, pantomimi, tužky a papíru se člověk na základních věcech domluví po celém světě. Mýlil jsem se. Po patnácti minutách neustálého vcházení a vycházeni do prodejny, klepání na dveře, ukazování na hodinky a několika podrobných obrázcích jsme to vzdali. Noc jsme strávili na louce, kousek nad vesnicí. Na večeři jsme dojedli poslední kousky pečiva a modlili se, ať je další den otevřeno. Alláh naše prosby vyslyšel. S čerstvým pečivem v doprovodu ovcí jsme vyrazili k vrcholu Demirkaziku. Cestou byly malé neshody ohledně plánu pro dnešní den. Někdo chtěl na vrchol vystoupit už dnes, druhý názor byl, že přespíme v kempu Sokulupinar (cca 2150 m) a až další den provedeme výstup. Nakonec jsme do tábora došli kolem tří hodin odpoledne. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme už dnes.

Jen my a Demirkazik


Postavili jsme stan a vzali si jen to nejpotřebnější. Cestou jsme potkávali jen lidi, kteří šli dolů. Dívali se na nás jako na blázny, když jsme jim říkali, že jdeme na vrchol. K tomuto výstupu byste měli vyrážet brzy ráno, ale my jsme si tento plán trochu upravili. Další blbost byla to, že jsme neměli cepín ani mačky, které jsou v těchto měsících nutností, když jdete na Demirkazik. Asi po 20 minutách, co jsme vyšli z tábora, už jsme nikoho nepotkali. Na hoře už jsme byli jen my a na pár hodin byla jen naše, tento pocit byl skvělý. Počasí nám přálo a po cestě došlo i na opalování. Když jsme se dostali do výšky 3000 metrů, sluníčko už přelezlo přes skály a znovu jsme ho viděli až na vrcholu. Z tohoto místa začalo strmé stoupání na hřeben. To trvalo asi 300 výškových metrů.

Závěrečná pasáž s příchutí adrenalinu

Po výstupu na hřeben jsme si uvědomili, že až se sem vrátíme, bude už skoro tma a my budeme muset 2/3 cesty absolvovat za tmy za pomoci čelovek. Od tohoto místa by se v naší výbavě hodily mačky a cepín, protože strmost svahu nabrala na síle. Cestou jsme ještě překonali pár problematických míst a za nedlouho se radovali na vrcholovém hřebínku. Nevím proč, ale když jsme tak stoupali, pořád dokola jsem si opakoval hlavní města Evropy, asi abych si zkrátil čas :-D. Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.


Odměnou byla chutné večeře a dobrý pocit

Po sjezdu hřebene byla i ve tmě orientace lehká. Cestou se nestalo nic dramatického a kolem 23:00 jsme si už užívali večeři v podobě chlebu s máslem, mrkví a jarní cibulkou. Na náš výkon jsem dodnes hrdý, i když to nebyl nejsvědomitěji naplánovaný výstup.


Do Turecka jsme odjeli prvního dubna a byli jsme tady už čtrnáct dní. Úspěšně jsme vystoupili na Ararat (5137 m) a Süphan (4058 m). Abychom dodrželi posloupnost, museli jsme teď vylézt na vrchol, který se bude pohybovat v rozmezí 3000–3999 metrů. Pro tento cíl jsme si vybrali nádhernou horu, která se tyčí do výšky 3756 metrů a leží v pohoří Ala Daglar, které se nachází uprostřed Turecka.

Dobrodružství začíná

Kolem osmi hodin večer jsme přijeli do stejnojmenné vesnice Demirkazik (cca 1570 m). Moc jídla jsme neměli, a proto nám nezbylo nic jiného, než doufat v to, že bude otevřena nějaká večerka. Štěstí se k nám obrátilo čelem a v obchůdku na konci vesnice ještě bylo otevřeno. Pečivo už bylo vyprodáno, takže jsme se museli ráno vrátit. Ještě bylo zapotřebí zjistit, jestli bude zítra v neděli otevřeno. Řekli byste si „snadná věc“. Do této chvíle jsem si myslel, že pomocí gestikulace, pantomimi, tužky a papíru se člověk na základních věcech domluví po celém světě. Mýlil jsem se. Po patnácti minutách neustálého vcházení a vycházeni do prodejny, klepání na dveře, ukazování na hodinky a několika podrobných obrázcích jsme to vzdali. Noc jsme strávili na louce, kousek nad vesnicí. Na večeři jsme dojedli poslední kousky pečiva a modlili se, ať je další den otevřeno. Alláh naše prosby vyslyšel. S čerstvým pečivem v doprovodu ovcí jsme vyrazili k vrcholu Demirkaziku. Cestou byly malé neshody ohledně plánu pro dnešní den. Někdo chtěl na vrchol vystoupit už dnes, druhý názor byl, že přespíme v kempu Sokulupinar (cca 2150 m) a až další den provedeme výstup. Nakonec jsme do tábora došli kolem tří hodin odpoledne. Rozhodli jsme se, že se o výstup pokusíme už dnes.

Jen my a Demirkazik


Postavili jsme stan a vzali si jen to nejpotřebnější. Cestou jsme potkávali jen lidi, kteří šli dolů. Dívali se na nás jako na blázny, když jsme jim říkali, že jdeme na vrchol. K tomuto výstupu byste měli vyrážet brzy ráno, ale my jsme si tento plán trochu upravili. Další blbost byla to, že jsme neměli cepín ani mačky, které jsou v těchto měsících nutností, když jdete na Demirkazik. Asi po 20 minutách, co jsme vyšli z tábora, už jsme nikoho nepotkali. Na hoře už jsme byli jen my a na pár hodin byla jen naše, tento pocit byl skvělý. Počasí nám přálo a po cestě došlo i na opalování. Když jsme se dostali do výšky 3000 metrů, sluníčko už přelezlo přes skály a znovu jsme ho viděli až na vrcholu. Z tohoto místa začalo strmé stoupání na hřeben. To trvalo asi 300 výškových metrů.

Závěrečná pasáž s příchutí adrenalinu

Po výstupu na hřeben jsme si uvědomili, že až se sem vrátíme, bude už skoro tma a my budeme muset 2/3 cesty absolvovat za tmy za pomoci čelovek. Od tohoto místa by se v naší výbavě hodily mačky a cepín, protože strmost svahu nabrala na síle. Cestou jsme ještě překonali pár problematických míst a za nedlouho se radovali na vrcholovém hřebínku. Nevím proč, ale když jsme tak stoupali, pořád dokola jsem si opakoval hlavní města Evropy, asi abych si zkrátil čas :-D. Na vrcholu náš foťák vytvořil několik kouzelných fotek. Začaly přípravy k sestupu a věděli jsme, že při něm, musíme být dvakrát tak opatrní, než při výstupu. V takových situacích je sestup nebezpečnější než jindy. Čas vás tlačí dolů, navíc nám chybělo potřebné vybavení a profil terénu nám taky moc nepřidával na jistotě. Díky svědomitě vykopaným stupům jsme se dostali zpět na hřeben relativně bez problémů a v překvapivě dobrém čase. Chvíli nás ještě v sestupu doprovázelo slunce, abychom tohoto doprovodu využili co nejvíce, sestup jsme urychlili klouzáním po zadku. Byla to skvělá zábava, i přesto, že jsem si při tom obnovil díru v kalhotách. Z toho plyne ponaučení „Pokud máte gore-texovou záplatu na zadku nesjíždějte po něm svahy“.


Odměnou byla chutné večeře a dobrý pocit

Po sjezdu hřebene byla i ve tmě orientace lehká. Cestou se nestalo nic dramatického a kolem 23:00 jsme si už užívali večeři v podobě chlebu s máslem, mrkví a jarní cibulkou. Na náš výkon jsem dodnes hrdý, i když to nebyl nejsvědomitěji naplánovaný výstup.

Černá hora do Unie? Za kolik?

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst
Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii
poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se
ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat
do Evropské unie.

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat do Evropské unie.

{{reklama()}}

Doteď se jim to ale nepodařilo. Proč? Důvodů je hned několik a vlastně pořád ten samý. Pokusím se vám je popsat na svých zážitcích z cesty do Kotoru, historického centra Černé Hory. Černá hora se nachází na pobřeží Jaderského moře a sousedí se samými sympatickými státy – Bosna- Hercegovina, Albánie a Srbsko. Nejčastěji se tedy turisté do Černé Hory dopravují letecky. Když se ale vydáte směr Černá Hora po českých dálnicích, máte hned několik možností. Můžete totiž dojet velice pohodlně po dálnici až hluboko do Chorvatska, odkud jsou pak hranice Černé Hory relativně blízko. Dálnice přes Chorvatsko je krásná, nová a s českými se vůbec nedá srovnat. Je to přesně ten typ dálnice, za kterou člověk velmi rád zaplatí. Mě ale přišla zajímavější cesta vnitrozemím Maďarska, Bosny-Hercegoviny se zajížďkou do Srbska atd. Návštěva Černé Hory tak dostává úplně jiný rozměr.


Je to cesta kopcovitá, ale donutí vás mnohem víc vnímat kraj, kterým projíždíte. Například návštěva Sarajeva je nezapomenutelný zážitek. Vydat se na cestu po Balkáně s sebou nese určité předsudky. Člověk očekává, že na Bosenských hranicích se bude střílet, pašovat drogy atd. Nakonec ale dojede k malé závoře, u které sedí jeden muž v uniformě, který kontroluje pasy. Nuda. Největší zábava byla až na hranicích s Černou Horou.

Nejen, že si celníci dali záležet na tom, abychom z batohu vytáhli i tu nejzastrčenější pěnu na holení a oni ji mohli významně zkontrolovat, ale hned jakmile nás celníci propustili, nebyl čas ani nastartovat auto a už se objevil usměvavý pán, který vyžadoval „ekologickou taxu“. To se ví, že ji člověk zaplatí. Sotva jsme se objevili u domu mého známého, kde jsme měli týden přebývat, objevila se jiná usměvavá paní, která chtěla „turistickou taxu“. Když přišel druhý den další její kolega s žádostí o „ubytovací taxu“, došlo nám, že pokud budeme platit všechny kolemjdoucí taxy, nezbude nám ani na jídlo, natož na Rakiji. Při návštěvě postraší robustní Černohorkyně, která si přišla pro „dopravní taxu“, jsme řekli o našich neustálých poplatcích známému. Ten se sebral a po pěti minutách diskuse s výběrčí se vrátil s tím, že už nic vybírat nebudou. Nechápali jsme, jak se mu to podařilo zařídit. Vysvětlení bylo prosté: „Dal jsem mu deset euro a odešel.“

Černá hora, oficiální video

Černá Hora byla první zemí na světě, kde se platilo eurem. Vyšlo to z historické potřeby, když byly zrušeny německé marky, kterými se v Montenegru (historický název Černé Hory) platilo. Do Unie se ale Černohorci jen tak nedostanou, kvůli své naprosto všudypřítomné a automatické korupci.

Černohorci jsou výbornými válečníky. Město Kotor rozkládající se v zálivu obklopeném skalnatými horami je největší chlouba Černohorců, protože nebylo nikdy v historii dobyto. V období míru jsou však velmi velmi líní, a pokud se dá něco vyřešit snadno a rychle úplatkem, jsou vždycky pro. Než se z přímořského ráje stane turistický ráj, budeme si muset počkat na změnu myšlení Černohorců, která se snad projeví v dalších generacích.

Balkánské národy proti sobě mají výhrady stejně jako všichni sousedi. Černohorci se ale vyznačují tím, že svou lenost nijak nezakrývají, ba co víc ještě na sebe vymýšlí vtipy:

Leží Černohorec na trávě a volá na ženu: „Ženo, přines sérum!“ „Uštknul tě had, muži?“ ptá se žena. Černohorec bez mrknutí oka odvětí: „Ne, ale blíží se z křoví.“

Článek je sponzorován stránkou TravelPortal.cz – vaše dovolená 2011 může vypadat i takto!

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat do Evropské unie.

{{reklama()}}

Doteď se jim to ale nepodařilo. Proč? Důvodů je hned několik a vlastně pořád ten samý. Pokusím se vám je popsat na svých zážitcích z cesty do Kotoru, historického centra Černé Hory. Černá hora se nachází na pobřeží Jaderského moře a sousedí se samými sympatickými státy – Bosna- Hercegovina, Albánie a Srbsko. Nejčastěji se tedy turisté do Černé Hory dopravují letecky. Když se ale vydáte směr Černá Hora po českých dálnicích, máte hned několik možností. Můžete totiž dojet velice pohodlně po dálnici až hluboko do Chorvatska, odkud jsou pak hranice Černé Hory relativně blízko. Dálnice přes Chorvatsko je krásná, nová a s českými se vůbec nedá srovnat. Je to přesně ten typ dálnice, za kterou člověk velmi rád zaplatí. Mě ale přišla zajímavější cesta vnitrozemím Maďarska, Bosny-Hercegoviny se zajížďkou do Srbska atd. Návštěva Černé Hory tak dostává úplně jiný rozměr.


Je to cesta kopcovitá, ale donutí vás mnohem víc vnímat kraj, kterým projíždíte. Například návštěva Sarajeva je nezapomenutelný zážitek. Vydat se na cestu po Balkáně s sebou nese určité předsudky. Člověk očekává, že na Bosenských hranicích se bude střílet, pašovat drogy atd. Nakonec ale dojede k malé závoře, u které sedí jeden muž v uniformě, který kontroluje pasy. Nuda. Největší zábava byla až na hranicích s Černou Horou.

Nejen, že si celníci dali záležet na tom, abychom z batohu vytáhli i tu nejzastrčenější pěnu na holení a oni ji mohli významně zkontrolovat, ale hned jakmile nás celníci propustili, nebyl čas ani nastartovat auto a už se objevil usměvavý pán, který vyžadoval „ekologickou taxu“. To se ví, že ji člověk zaplatí. Sotva jsme se objevili u domu mého známého, kde jsme měli týden přebývat, objevila se jiná usměvavá paní, která chtěla „turistickou taxu“. Když přišel druhý den další její kolega s žádostí o „ubytovací taxu“, došlo nám, že pokud budeme platit všechny kolemjdoucí taxy, nezbude nám ani na jídlo, natož na Rakiji. Při návštěvě postraší robustní Černohorkyně, která si přišla pro „dopravní taxu“, jsme řekli o našich neustálých poplatcích známému. Ten se sebral a po pěti minutách diskuse s výběrčí se vrátil s tím, že už nic vybírat nebudou. Nechápali jsme, jak se mu to podařilo zařídit. Vysvětlení bylo prosté: „Dal jsem mu deset euro a odešel.“

Černá hora, oficiální video

Černá Hora byla první zemí na světě, kde se platilo eurem. Vyšlo to z historické potřeby, když byly zrušeny německé marky, kterými se v Montenegru (historický název Černé Hory) platilo. Do Unie se ale Černohorci jen tak nedostanou, kvůli své naprosto všudypřítomné a automatické korupci.

Černohorci jsou výbornými válečníky. Město Kotor rozkládající se v zálivu obklopeném skalnatými horami je největší chlouba Černohorců, protože nebylo nikdy v historii dobyto. V období míru jsou však velmi velmi líní, a pokud se dá něco vyřešit snadno a rychle úplatkem, jsou vždycky pro. Než se z přímořského ráje stane turistický ráj, budeme si muset počkat na změnu myšlení Černohorců, která se snad projeví v dalších generacích.

Balkánské národy proti sobě mají výhrady stejně jako všichni sousedi. Černohorci se ale vyznačují tím, že svou lenost nijak nezakrývají, ba co víc ještě na sebe vymýšlí vtipy:

Leží Černohorec na trávě a volá na ženu: „Ženo, přines sérum!“ „Uštknul tě had, muži?“ ptá se žena. Černohorec bez mrknutí oka odvětí: „Ne, ale blíží se z křoví.“

Článek je sponzorován stránkou TravelPortal.cz – vaše dovolená 2011 může vypadat i takto!

Turecký Süphan 4058 m v doprovodu dětí

Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit.
Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si
hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud
si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti,
ale jak se říká „jde o princip“.

Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.

Ze stanu do postele, štěstí nebo smůla?


Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.

Fotbal jako světový jazyk

Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.


Kurz sebekontroly

Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo :-D). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.

Vzhůru k vrcholu

Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.


Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).

Pohodový sestup a jedeme dál

Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.

Po výstupu hory Ararat jsme se přesunuli do města Dogubeyazit. Z důvodu pokročilé doby jsme museli strávit noc ve městě a vzít si hotel. To víte, tři studenti, no nebyli jsme z toho moc nadšení. Pokud si dobře vzpomínám, tak pokoj nás vyšel na 25 euro, asi jsme škrti, ale jak se říká „jde o princip“. Na zádech mám spacák, ve kterém můžu za tohoto počasí spát i nahý a stejně mi bude vedro. Společníka mu dělá expediční stan, pro který je každé prostředí mimo hory jako dovolená v Karibiku. Po cestě na pokoj už nám to bylo jedno, protože vydrápat se pět pater s dvaceti-pěti kily na zádech, to vám změní myšlenky.

Ze stanu do postele, štěstí nebo smůla?


Člověk by řekl, že když po šesti dnech postaví tři lidi do vzdálenosti 2 metry od sprchy, tak se o ni poperou. U nás byste tento pud „sebečistoty“ hledali marně. Naše první kroky vedly za jídlem. Po uspokojení žaludků jsme šli brzo spát. Další den jsme si zabalili saky paky a vyrazili směr Süphan. Süphan je hora sahající do výšky 4 058 metrů, která leží blízko vesnice Aydinlar 120 kilometrů západně od Dogubeyazit. Náš plán byl jasný: dostat se za město a „chytit stopa“. Na periférii města jsme potkali místní dítka, která pobíhala kolem a pokřikovala na nás. Náš nezájem je asi dost naštval, protože po nás začaly házet kameny. Naštěstí bylo jejich svalstvo v pažích stejně slabé jako to, které (možná) měly v mozku a kameny na nás buď nedolétly, nebo se netrefily. Po chvíli přišlo setkání s další takovou skupinkou. Tady už jsem si půjčil jejich míč a ukázal jím pár kousků, aby se situace neopakovala. Když jsme se konečně dostali za město, začali jsme stopovat. Ze začátku byl Jiří v této, pro něj nové disciplíně, docela nesmělý, ale časem se z něj stal stopař par excellence. Přísný pohled, křečovitý úsměv a ocelový palec. To vše si Jiří osvojil a zvládal na výbornou. Nakonec jsme stejně museli jet busem, protože nám tři hodiny nikdo nezastavil.

Fotbal jako světový jazyk

Cesta pod Süphan v sobě obnášela tři přestupy. Při jednom z nich jsem se šel do místního bistra zeptat na další spoj. Chlapíci, kteří tam seděli, ze mě měli takovou radost, že mě pohostili zadarmo. Naservírovali mi něco, co vypadalo jako čevapčiči a k tomu kopec zeleniny a pečiva. Anglicky neuměli, takže se naše konverzace smrskla na Baroš-Galatasaray, Rosický-Arsenal, Čech-Chelsea, Nedvěd-Juventus. Když jsme si to všechno řekli, nastala minutka ticha, kterou prolomilo opět vyjmenování několika fotbalistů. Po snědení jídla, jsem jim na památku dal pohled Araratu a českou minci. To, že pohled vystavili hned vedle plakátu Rüştü Reçbera (bývalý turecký reprezentační brankář) znamenalo, že z toho měli opravdovou radost. Po tomto setkání nám pomáhala polovina vesnice sehnat plynovou bombu k vařiči. Byli to skvělí lidé.


Kurz sebekontroly

Po příjezdu k Süphanu, respektive vysazení nás uprostřed pustiny, jsme museli ujít ještě další čtyři kilometry do vesnice po rovné a nezáživné asfaltové cestě. Tady jsme zažili to nejhorší z celé turecké cesty. Opět v tom byly turecké děti (moc bych si přál nazvat je jinak, ale to by asi neprošlo :-D). Zkusím vás vnést do naší situace. Od rána jsme na cestě v třiceti stupňovém vedru. Ještě včera jsem byl ve výšce nad 4000 metrů. K tomu vláčíte 25 kilovou krosnu a na jídlo taky moc času nebylo. Teď jsem vám nastínil naše rozpoložení, pojďme tedy pokračovat v ději. Uprostřed vesnice nás obklopilo asi 20 uřvaných tureckých dětí. Ve vesnici po nás jen křičeli, protože tam byli dospělí, ale jen co jsme vytáhli paty za její hranice, začaly být mnohem otravnější a agresivnější. Házely po nás kameny, tahaly nás za oblečení, snažily se ukrást věci, které byly připnuté na krosně a žebraly. To celé nás provázelo čtyři kilometry ve strmém terénu (nástup k hoře). Byl jsem zpocený jak Eskymák v sauně. Do rukou už nás chytaly tiky a chtěli jsme ta protivná děcka roztrhat. Možná, že kdybychom jim dali nějaký peníz, tak nás nechají, ale ze zkušenosti vím, že když je obdarujete, jsou ještě vlezlejší. Navíc, za to jak se chovaly, bych jim nic nedal, ani kdybych měl krosnu plnou peněz. Naštěstí se začalo stmívat a ony musely domů. Asi kilometr po tomto „rozloučení“ jsme našli místo na spaní ve výšce 2200 metrů.

Vzhůru k vrcholu

Ráno nebylo kam spěchat, protože náš další cíl byl hřeben ve výšce 3700 metrů. Začátek cesty vedl přes velké louky, na kterých se pásly ovce. Čas od času nás spláchl déšť, ale nebylo to nic velkého. Když jsme dorazili na místo, postavili jsme si stan přímo na hřebeni. Jak se ráno ukázalo, byla to pěkná blbost, protože to, co se začalo dít venku, bylo jako v pekle. Vítr byl tak silný, že jsme vlastními těly a krosnami museli dělat oporu nosným tyčím stanu.


Asi po dvou hodinách nejistoty, co bude dál, se počasí uklidnilo a my mohli vyrazit k vrcholu. Počasí pořád nebylo nic moc. Celá obloha byla bílá, viditelnost 200–300 metrů, takže vrchol nebyl vidět. Po strmém stoupání do výšky 4058 metrů jsme ho pomocí GPS našli. Tomuto momentu předcházelo bloudění, protože nebylo jasně poznat, co je absolutní vrchol. Byly tam další tři vrcholky, které nás zmátly. Ten nejvyšší pro nás přichystal pěkné drama. Když jsem chtěl Martina vyfotit na vrcholu, dal se na úprk, který provázel mnoho vulgarizmů a věta „musíme rychle dolů“. Nechápavě jsme se po sobě s Jiřím dívali a běželi za ním. Když seběhl asi 20 metrů pod vrchol, zastavil se a celou situaci nám objasnil. Ten běh dolů zapříčinilo počasí. Martinovi se do krku začal nabíjet blesk, aspoň tak ten brnivý pocit v zátylku popsal. Zkušenosti s blesky jsme měli z Dolomitů, když jsme lezli ferrátou na Marmoladu (nejvyšší hora Dolomit-3343 m) a chytla nás bouřka. Nikdy nezapomenu na ten vrčivý zvuk ocelových lan (to už jsme, ale byli na vrcholu a dráty byly jistící body boudy, která byla nahoře).

Pohodový sestup a jedeme dál

Po této dramatické chvíli jsme to otočili dolů. Asi za dvacet hodin od této chvíle už dřepíme na stejném místě (v pustině), kde nás vysadil autobus, a snažíme se někoho stopnout, abychom se přesunuli do další horské oblasti.