Indonésie: Každý den plný zážitků

Přinášíme vám rozhovor se stážistou Michalem Libičem, který si
vybral za svou cílovou zemi Indonésii. Učil děti angličtinu, prezentoval
Slovensko a Českou republiku či pomáhal překlenout kulturní rozdíly.
Pojďte se ponořit do vyprávění o šílené dopravě, potápění mezi
žraloky a zemi, kterou není snadné popsat.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Přinášíme vám rozhovor se stážistou Michalem Libičem, který si vybral za svou cílovou zemi Indonésii. Učil děti angličtinu, prezentoval Slovensko a Českou republiku či pomáhal překlenout kulturní rozdíly. Pojďte se ponořit do vyprávění o šílené dopravě, potápění mezi žraloky a zemi, kterou není snadné popsat.


Proč sis vybral tuto zemi a co bylo náplní tvé stáže?

Pro Indonésii jsem se rozhodl ze dvou důvodů. První byl ten, že tato země splňovala mnou stanovené požadavky. Byla dostatečně daleko a pro mě dostatečně neznámá. Druhý důvod byl ten, že před pár měsíci u nás byla na stáži jedna Indonézanka, takže jsem tam měl už nějaké kontakty a pomohla mi s hledáním stáže.

Popravdě řečeno, o Indonésii jsem skoro nic nevěděl, o to víc vzrušujíci bylo, když se mi stáž finálně potvrdila a já jsem se na internetu díval, kam vlastně jedu. Nikdy v životě jsem nebyl mimo Evropu a teď jsem měl cestovat na opačnou stranu světa. Plánování této cesty bylo fakt něco skvělého. Moje stáž měla proběhnout na střední škole, kde jsem měl dělat facilitátora, účastnit se všech aktivit a být jakýmsi mezinárodním prvkem, který bude podněcovat ve studentech a učitelích nadšení pro nové země a hlavně komunikaci v angličtině. Neměl jsem žádné zkušenosti s prací s dětmi, ale i tak jsem se do toho dal.

Nakonec vše bylo bez problémů. Před odjezdem jsem si připravil nějaké aktivity, které bych s dětmi mohl dělat, nakonec jsem z toho využil jen minimum. Měl jsem s dětmi jen pár hodin na kterých jsem dostal materiály, takže jsem byl něco jako učitel základů angličtiny. Celková úroveň angličtiny je v zemi poměrně nízká, takže není se čeho bát, myslím, že každý průměrný Evropan bude v angličtině na úrovni učitelů. Pak jsem měl připravenou prezentaci o Slovensku a Evropě. Ke konci stáže mě už ve škole příliš nevyužívali, takže jsem měl dost času na cestování.

Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.

Jakých prvních 5 věcí tě napadne při slově Indonésie?

Nádherná příroda: Indonésie je opravdu rájem, co se týče přírody. Najdete tam nádherné pláže s bílým pískem, ale i vysoké sopečné pohoří, často ještě plné aktivních sopek. To nejkrásnější na tom je, že sice i v Evropě máme nádherné hory a najdou se i krásné pláže, avšak v Indonésii je vše pro Evropana tak trochu jiné. Rýže. Rýže je jednoznačně hlavní složkou potravy. Je všude. Indonésané si jídlo bez rýže neumí ani představit. Pro mě bylo asi největším šokem, když na snídani mi naservírovali kopu rýže, něco takového se vám u nás asi nestane. Rýži mám sice rád, ale musím se přiznat, že po návratu jsem si dal na pár týdnů rýžovou dietu, jednoduše řečeno, už mi lezla i z uší.

Doprava: Ve srovnání s Evropou je úplně jiná. Ne jen tím, že se jezdí na levé straně, ale hlavně tím, že organizaci byste tam hledali jen marně. Pravděpodobně tam však je a docela funguje. Já bych si tam za volant ale asi nesedl.

„Hello, Mister!“: Tímto oslovením mě tam oslovoval skoro každý. Studenti mě ještě volali i „Sir, Michal“. Když přijedete do Indonésie, určitě se stanete celebritou. Já jsem se do místních novin dostal už první den ve škole. Lidé vás budou zdravit všude na ulici a budou se chtít s vámi fotit. Někdy je to až nepříjemné, ale co by člověk neudělal pro jejich radost.


Životní úroveň: Ta je v Indonésii mnohem nižší. Ve městech můžete vidět obrovské rozdíly. Například vedle chatrčí teče stoka a hned vedle je pětipatrový obchoďák. Nebo se nejdříve procházíte v úzkých uličkách mezi malými domečky plnými lidí a o pár metrů dále najdete obrovskou čtvrť se širokými ulicemi a domy, které bych mohl nazvat i paláci. Celkově je však životní úroveň mnohem nižší a lidé zde žijí i z příjmu 70 € na měsíc.

Mohl bys nám pár slovy popsat život domorodců?

Způsob života je samozřejmě jiný a hlavně přizpůsoben muslimské kultuře. Skoro všichni obyvatelé Indonésie jsou muslimové. Takže ráno vstávají brzy a modlí se 5 krát denně. Takže se vám může i uprostřed rozhovoru stát, že vám člověk s nímž hovoříte řekne: „I need to pray.“ A odejde na několik minut. Stejně je normálním, že rodiny střední vrstvy mají služky, které jim pomáhají s domácími pracemi. Jinak bych život lidí v Indonésii ohodnotil jako klidnější. Nevládne tam takový shon jako u nás. Často vidíte lidi jen tak posedávat na zápraží i celý den.

Co bylo pro tebe nejtěžší překonat na začátku pobytu?

První šok jsem zažil už při letu z Kuala Lumpur do Surabaya. Uvědomil jsem si, že jsem jediný bílý v letadle, tisíce kilometrů od domova a v podstatě nevím, co se mnou v nejbližších hodinách bude. Říkal jsem si: „Panebože, co tady dělám? Já chci jít domů.“ Tyto stavy ale rychle přešly. Nejtěžší překážkou pro mě byla asi doprava. Ve městě Surabaya, které je po Jakartě druhé největší, jsem nemohl jít nikam sám. Vše je tam příliš daleko, prakticky nefunguje hromadná doprava, neexistují chodníky. Pokud se chcete někam dostat, potřebujete motorku. Pomůže i kolo, ale na to je třeba být vyzbrojen nutnou dávkou nejen jezdeckých schopností, ale i odvahy. Rád se toulám městem a tato situace byla pro mě zpočátku frustrující, postupně jsem si však zvykl.


Co si Indonésané myslí o ČR?

Když někomu v Indonésii řeknete, že jste ze Slovenska (Česka), pravděpodobně vám souhlasně přikývne hlavou, jako kdyby přesně věděl, o jakou zemi se jedná. Dokonce pokud se s podivem zeptáte, zda tuto zemi znají, odpověď bude opět pozitivní. To je však jen projev jejich mentality. Ve skutečnosti nemají ani ponětí. Většinou se jejich zeměpisné znalosti končí za nejbližší vesnicí, nebo ostrovem. Ti vzdělanější, například učitelé, na mě vyrukovali s odpovědí, že to je součást Sovětského svazu, nebo že jsme anglicky mluvící země. Takže vše, co jim o naší zemi řeknete, je pro ně nové a zajímavé.

Komu bys tuto zemi doporučil a komu naopak ne?

Určitě bych ji doporučil dobrodruhům, kteří touží po nových zážitcích a jsou otevřeni všemu novému. Nedoporučil bych ji lidem, co nemají rádi teplé počasí a nejsou ochotni zvyknout si na úplně jiný životní styl a úroveň.

Co si z této země odnášíš?

Během stáže jsem měl možnost vyzkoušet si práci s dětmi, což byla pro mě také zajímavá zkušenost. V zemi jako je Indonésie je každý den plný zážitků, takže jich mám opravdu hodně, ty největší jsou samozřejmě z cest po Jávě, Bali a ostrovech Karimunjava. Nahlédnout do kráteru aktivní sopky, vidět erupci z hrany kráteru, sledovat východ slunce z vrcholu sopky, plavat se žraloky, potápět se mezi nádhernými rybami a korály, objevovat opuštěné pláže, potkávat divoce žijící opice, spát na pláži v národním parku pod souhvězdím Jižního kříže, a tak dále, a tak dále… Mohl bych jmenovat zážitky asi dlouho. A co se týče dojmů, budu stručný. Žít bych tam nechtěl, ale určitě se tam chci vrátit. Indonésie mi nějakým způsobem prostě přirostla k srdci.


Přinášíme vám rozhovor se stážistou Michalem Libičem, který si vybral za svou cílovou zemi Indonésii. Učil děti angličtinu, prezentoval Slovensko a Českou republiku či pomáhal překlenout kulturní rozdíly. Pojďte se ponořit do vyprávění o šílené dopravě, potápění mezi žraloky a zemi, kterou není snadné popsat.


Proč sis vybral tuto zemi a co bylo náplní tvé stáže?

Pro Indonésii jsem se rozhodl ze dvou důvodů. První byl ten, že tato země splňovala mnou stanovené požadavky. Byla dostatečně daleko a pro mě dostatečně neznámá. Druhý důvod byl ten, že před pár měsíci u nás byla na stáži jedna Indonézanka, takže jsem tam měl už nějaké kontakty a pomohla mi s hledáním stáže.

Popravdě řečeno, o Indonésii jsem skoro nic nevěděl, o to víc vzrušujíci bylo, když se mi stáž finálně potvrdila a já jsem se na internetu díval, kam vlastně jedu. Nikdy v životě jsem nebyl mimo Evropu a teď jsem měl cestovat na opačnou stranu světa. Plánování této cesty bylo fakt něco skvělého. Moje stáž měla proběhnout na střední škole, kde jsem měl dělat facilitátora, účastnit se všech aktivit a být jakýmsi mezinárodním prvkem, který bude podněcovat ve studentech a učitelích nadšení pro nové země a hlavně komunikaci v angličtině. Neměl jsem žádné zkušenosti s prací s dětmi, ale i tak jsem se do toho dal.

Nakonec vše bylo bez problémů. Před odjezdem jsem si připravil nějaké aktivity, které bych s dětmi mohl dělat, nakonec jsem z toho využil jen minimum. Měl jsem s dětmi jen pár hodin na kterých jsem dostal materiály, takže jsem byl něco jako učitel základů angličtiny. Celková úroveň angličtiny je v zemi poměrně nízká, takže není se čeho bát, myslím, že každý průměrný Evropan bude v angličtině na úrovni učitelů. Pak jsem měl připravenou prezentaci o Slovensku a Evropě. Ke konci stáže mě už ve škole příliš nevyužívali, takže jsem měl dost času na cestování.

Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.

Jakých prvních 5 věcí tě napadne při slově Indonésie?

Nádherná příroda: Indonésie je opravdu rájem, co se týče přírody. Najdete tam nádherné pláže s bílým pískem, ale i vysoké sopečné pohoří, často ještě plné aktivních sopek. To nejkrásnější na tom je, že sice i v Evropě máme nádherné hory a najdou se i krásné pláže, avšak v Indonésii je vše pro Evropana tak trochu jiné. Rýže. Rýže je jednoznačně hlavní složkou potravy. Je všude. Indonésané si jídlo bez rýže neumí ani představit. Pro mě bylo asi největším šokem, když na snídani mi naservírovali kopu rýže, něco takového se vám u nás asi nestane. Rýži mám sice rád, ale musím se přiznat, že po návratu jsem si dal na pár týdnů rýžovou dietu, jednoduše řečeno, už mi lezla i z uší.

Doprava: Ve srovnání s Evropou je úplně jiná. Ne jen tím, že se jezdí na levé straně, ale hlavně tím, že organizaci byste tam hledali jen marně. Pravděpodobně tam však je a docela funguje. Já bych si tam za volant ale asi nesedl.

„Hello, Mister!“: Tímto oslovením mě tam oslovoval skoro každý. Studenti mě ještě volali i „Sir, Michal“. Když přijedete do Indonésie, určitě se stanete celebritou. Já jsem se do místních novin dostal už první den ve škole. Lidé vás budou zdravit všude na ulici a budou se chtít s vámi fotit. Někdy je to až nepříjemné, ale co by člověk neudělal pro jejich radost.


Životní úroveň: Ta je v Indonésii mnohem nižší. Ve městech můžete vidět obrovské rozdíly. Například vedle chatrčí teče stoka a hned vedle je pětipatrový obchoďák. Nebo se nejdříve procházíte v úzkých uličkách mezi malými domečky plnými lidí a o pár metrů dále najdete obrovskou čtvrť se širokými ulicemi a domy, které bych mohl nazvat i paláci. Celkově je však životní úroveň mnohem nižší a lidé zde žijí i z příjmu 70 € na měsíc.

Mohl bys nám pár slovy popsat život domorodců?

Způsob života je samozřejmě jiný a hlavně přizpůsoben muslimské kultuře. Skoro všichni obyvatelé Indonésie jsou muslimové. Takže ráno vstávají brzy a modlí se 5 krát denně. Takže se vám může i uprostřed rozhovoru stát, že vám člověk s nímž hovoříte řekne: „I need to pray.“ A odejde na několik minut. Stejně je normálním, že rodiny střední vrstvy mají služky, které jim pomáhají s domácími pracemi. Jinak bych život lidí v Indonésii ohodnotil jako klidnější. Nevládne tam takový shon jako u nás. Často vidíte lidi jen tak posedávat na zápraží i celý den.

Co bylo pro tebe nejtěžší překonat na začátku pobytu?

První šok jsem zažil už při letu z Kuala Lumpur do Surabaya. Uvědomil jsem si, že jsem jediný bílý v letadle, tisíce kilometrů od domova a v podstatě nevím, co se mnou v nejbližších hodinách bude. Říkal jsem si: „Panebože, co tady dělám? Já chci jít domů.“ Tyto stavy ale rychle přešly. Nejtěžší překážkou pro mě byla asi doprava. Ve městě Surabaya, které je po Jakartě druhé největší, jsem nemohl jít nikam sám. Vše je tam příliš daleko, prakticky nefunguje hromadná doprava, neexistují chodníky. Pokud se chcete někam dostat, potřebujete motorku. Pomůže i kolo, ale na to je třeba být vyzbrojen nutnou dávkou nejen jezdeckých schopností, ale i odvahy. Rád se toulám městem a tato situace byla pro mě zpočátku frustrující, postupně jsem si však zvykl.


Co si Indonésané myslí o ČR?

Když někomu v Indonésii řeknete, že jste ze Slovenska (Česka), pravděpodobně vám souhlasně přikývne hlavou, jako kdyby přesně věděl, o jakou zemi se jedná. Dokonce pokud se s podivem zeptáte, zda tuto zemi znají, odpověď bude opět pozitivní. To je však jen projev jejich mentality. Ve skutečnosti nemají ani ponětí. Většinou se jejich zeměpisné znalosti končí za nejbližší vesnicí, nebo ostrovem. Ti vzdělanější, například učitelé, na mě vyrukovali s odpovědí, že to je součást Sovětského svazu, nebo že jsme anglicky mluvící země. Takže vše, co jim o naší zemi řeknete, je pro ně nové a zajímavé.

Komu bys tuto zemi doporučil a komu naopak ne?

Určitě bych ji doporučil dobrodruhům, kteří touží po nových zážitcích a jsou otevřeni všemu novému. Nedoporučil bych ji lidem, co nemají rádi teplé počasí a nejsou ochotni zvyknout si na úplně jiný životní styl a úroveň.

Co si z této země odnášíš?

Během stáže jsem měl možnost vyzkoušet si práci s dětmi, což byla pro mě také zajímavá zkušenost. V zemi jako je Indonésie je každý den plný zážitků, takže jich mám opravdu hodně, ty největší jsou samozřejmě z cest po Jávě, Bali a ostrovech Karimunjava. Nahlédnout do kráteru aktivní sopky, vidět erupci z hrany kráteru, sledovat východ slunce z vrcholu sopky, plavat se žraloky, potápět se mezi nádhernými rybami a korály, objevovat opuštěné pláže, potkávat divoce žijící opice, spát na pláži v národním parku pod souhvězdím Jižního kříže, a tak dále, a tak dále… Mohl bych jmenovat zážitky asi dlouho. A co se týče dojmů, budu stručný. Žít bych tam nechtěl, ale určitě se tam chci vrátit. Indonésie mi nějakým způsobem prostě přirostla k srdci.


RYCHLÁ REZERVACE LETU

Mölltal začíná zbrojit

Na první pohled se může zdát, že Mölltalský ledovec stojí ve stínu
svých velkých kolegů. Asi se shodneme, že takový Kaprun, Stubaital či
Hintertux jsou určitě známější. Avšak na jak dlouho?

Na první pohled se může zdát, že Mölltalský ledovec stojí ve stínu svých velkých kolegů. Asi se shodneme, že takový Kaprun, Stubaital či Hintertux jsou určitě známější. Avšak na jak dlouho?


Mölltal, korutanský ledovec nabírá během posledních pár let na věhlasu. Dokladem toho může být stále se rozšiřující nabídka zimních zájezdů do tohoto opomíjeného pokladu. A není se čemu divit. Vždyť pro letošní sezónu jsou na Mölltalu připraveny velké novinky.

Už tak dosti různorodý ledovec, nabízející svým návštěvníkům tratě všech obtížností se ještě rozrůstá. Navíc zde rozhodně nečekejte stejně rychle se měnící počasí jako například na Pitztalském ledovci. Další výhodou jsou velmi příznivé ceny skipasů a ubytování. Kapacity pro ubytování jsou situovány nedaleko od ledovce, respektive přímo pod ním ve městečku Flattach, kde najdete vše, co můžete během svého pobytu na horách potřebovat. Opomenout nelze ani vynikající dostupnost z naší republiky, jelikož po kvalitních dopravních komunikacích je cesta jak z Brna, tak Prahy dlouhá okolo 560 km, což rozhodně není žádná přehnaná dálka.


Za slunečného počasí je hlubokým zážitkem hlavní restaurace „Panorama Bergrestaurant eissee“, ze které je nádherný výhled na okolní hory.

Co přináší letošní sezóna?

Díky odvážnému rozhodnutí majitelů resortu se můžete těšit na velké novinky. Do střediska totiž bylo investováno přes 5,5 mil. €. Za tyto peníze vyrostla vlevo, od hlavního svahu nová čtyřsedačková lanovka, která vyváží návštěvníky do výšky 2 751 m. n. m. Právě tato lanovka obsluhuje dvě nové černé sjezdovky a jednu červenou, která se dále větví. Celkem je nově k dispozici 21 km sjezdových tratí. V procentech to znamená zvýšení počtu kilometrů sjezdovek o 40% z původních 50 km na aktuálních 71 km. Zkrátka nepřijdou ani děti. Jejich dětský svět situovaný u střední stanice lanovek nabídne svým návštěvníkům kromě školeného personálu i vyžití, které mnoho ledovců nenabízí.

Ubytování

Jak jsem se již zmiňoval, ubytování je situováno nedaleko nástupní stanice lanové dráhy vedoucí z údolí na ledovec. Mimochodem ta mölltalská je dlouhá 4 718 m. Nejvyhledávanější obcí je Flattach. Tradiční ubytování zde naleznete jak v apartmánech, tak rodinných pensionech, ale i v hotelech s polopenzí. Brněnská cestovní kancelář PUXtravel vám ráda zprostředkuje ubytování na Mölltalu již od 560 kč/osoba/noc. Stačí si vybrat na jejich webu.


Vlastní zkušenosti

Rád píšu o střediscích, se kterými mám osobní zkušenost a tak mohu posoudit, nakolik se oficiální informace shodují s realitou, či nikoliv. Na Mölltalu jsem byl již dvakrát v minulosti a letos se na něj chystám dokonce dvakrát během jedné sezóny. A ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá. Chci změnu oproti „profláklým“ známějším ledovcům. Chci změnu. A musím se přiznat, že tento ledovec mě skutečně oslovil.

Navíc nabízí kromě kvalitních sjezdových tratí i možnost jízdy mimo svahy, což u ledovců není zase tak časté. Dále se zde nachází funpark a poměrně dlouhá U-rampa. Obrovskou výhodou je i vyžití mimo sjezdovky v městečku Flattach, který skutečně nespornou výhodou oproti jiným Ledovcům, kde často spáváte odříznuti od možnosti večer někam zajít.

Díky pozitivním zkušenostem z tohoto střediska již nemusím mít obavy, že bych neměl kam na ledo-vec za změnou vyrazit. Navíc se letos moc těším na novinky, které jsou pro nás, návštěvníky připraveny.

Do Mölltalu s CK PUXtravel

Neváhejte ani vy a vyzkoušejte něco nového. Třeba si vás Mölltalský ledovec získá stejně jako mě. Věřím, že nabídka CK PUXtravel je natolik bohatá, že si z ní dokážete vybrat.

Na první pohled se může zdát, že Mölltalský ledovec stojí ve stínu svých velkých kolegů. Asi se shodneme, že takový Kaprun, Stubaital či Hintertux jsou určitě známější. Avšak na jak dlouho?


Mölltal, korutanský ledovec nabírá během posledních pár let na věhlasu. Dokladem toho může být stále se rozšiřující nabídka zimních zájezdů do tohoto opomíjeného pokladu. A není se čemu divit. Vždyť pro letošní sezónu jsou na Mölltalu připraveny velké novinky.

Už tak dosti různorodý ledovec, nabízející svým návštěvníkům tratě všech obtížností se ještě rozrůstá. Navíc zde rozhodně nečekejte stejně rychle se měnící počasí jako například na Pitztalském ledovci. Další výhodou jsou velmi příznivé ceny skipasů a ubytování. Kapacity pro ubytování jsou situovány nedaleko od ledovce, respektive přímo pod ním ve městečku Flattach, kde najdete vše, co můžete během svého pobytu na horách potřebovat. Opomenout nelze ani vynikající dostupnost z naší republiky, jelikož po kvalitních dopravních komunikacích je cesta jak z Brna, tak Prahy dlouhá okolo 560 km, což rozhodně není žádná přehnaná dálka.


Za slunečného počasí je hlubokým zážitkem hlavní restaurace „Panorama Bergrestaurant eissee“, ze které je nádherný výhled na okolní hory.

Co přináší letošní sezóna?

Díky odvážnému rozhodnutí majitelů resortu se můžete těšit na velké novinky. Do střediska totiž bylo investováno přes 5,5 mil. €. Za tyto peníze vyrostla vlevo, od hlavního svahu nová čtyřsedačková lanovka, která vyváží návštěvníky do výšky 2 751 m. n. m. Právě tato lanovka obsluhuje dvě nové černé sjezdovky a jednu červenou, která se dále větví. Celkem je nově k dispozici 21 km sjezdových tratí. V procentech to znamená zvýšení počtu kilometrů sjezdovek o 40% z původních 50 km na aktuálních 71 km. Zkrátka nepřijdou ani děti. Jejich dětský svět situovaný u střední stanice lanovek nabídne svým návštěvníkům kromě školeného personálu i vyžití, které mnoho ledovců nenabízí.

Ubytování

Jak jsem se již zmiňoval, ubytování je situováno nedaleko nástupní stanice lanové dráhy vedoucí z údolí na ledovec. Mimochodem ta mölltalská je dlouhá 4 718 m. Nejvyhledávanější obcí je Flattach. Tradiční ubytování zde naleznete jak v apartmánech, tak rodinných pensionech, ale i v hotelech s polopenzí. Brněnská cestovní kancelář PUXtravel vám ráda zprostředkuje ubytování na Mölltalu již od 560 kč/osoba/noc. Stačí si vybrat na jejich webu.


Vlastní zkušenosti

Rád píšu o střediscích, se kterými mám osobní zkušenost a tak mohu posoudit, nakolik se oficiální informace shodují s realitou, či nikoliv. Na Mölltalu jsem byl již dvakrát v minulosti a letos se na něj chystám dokonce dvakrát během jedné sezóny. A ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá. Chci změnu oproti „profláklým“ známějším ledovcům. Chci změnu. A musím se přiznat, že tento ledovec mě skutečně oslovil.

Navíc nabízí kromě kvalitních sjezdových tratí i možnost jízdy mimo svahy, což u ledovců není zase tak časté. Dále se zde nachází funpark a poměrně dlouhá U-rampa. Obrovskou výhodou je i vyžití mimo sjezdovky v městečku Flattach, který skutečně nespornou výhodou oproti jiným Ledovcům, kde často spáváte odříznuti od možnosti večer někam zajít.

Díky pozitivním zkušenostem z tohoto střediska již nemusím mít obavy, že bych neměl kam na ledo-vec za změnou vyrazit. Navíc se letos moc těším na novinky, které jsou pro nás, návštěvníky připraveny.

Do Mölltalu s CK PUXtravel

Neváhejte ani vy a vyzkoušejte něco nového. Třeba si vás Mölltalský ledovec získá stejně jako mě. Věřím, že nabídka CK PUXtravel je natolik bohatá, že si z ní dokážete vybrat.

Cesta za hudbou Gruzie

„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš
známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje
počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu
plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance,
jaký se tančí po celém severním Kavkaze.

„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po celém severním Kavkaze. „A tenhle tanec?“ ptáme se, „Ten je odkud?“ – „Ten? Ten už je ze srdce!“


I když je Gruzie rozlohou země malá – menší, než naše republika – podle povahy hudebního a tanečního folkloru se dělí na sedmnáct etnografických regionů (osmnáctý, Lazeti, leží v Turecku). Charakterem a instrumentářem se tento folklor řadí k dalším oblastem pohoří Kavkaz, je příbuzný folkloru čečenskému, dagestánskému, osetinskému aj. a souhrnně se nazývá iberokavkazský. Obvyklými nástroji jsou zejména loutně příbuzné strunné nástroje, v Gruzii zvané panduri nebo čonguri (podle výšky ladění), bubny nagara, z dechových různé píšťaly (salamuri, pilili) a také akordeon. Tradiční vícehlasy znějí v harmoniích pro naše evropské uši nezvyklých a právě to je jeden z hlavních rozdílů v povaze hudby jižních sousedů Gruzie: národů Arménie, Ázerbajdžánu a dalších arabských zemí – tam se totiž, kromě odlišných nástrojů, používá jednohlasý zpěv (rozdílů je ale daleko více, např. požadovaná barva hlasu, technika hry a zpěvu apod.). Takhle „nasucho“ se to ale všechno hůře vysvětluje a o mnoho hůře chápe, takže pro lepší představu ukázka tradiční písně v podání tušetinské kapely Kolcheti:

První zastávka – aklimatizační

Jestli jsem do této země přijížděla s nějakou tezí, bylo to snad jen přesvědčení, že se nám podaří setkat se po cestě s živou produkcí „tradiční hudby“ (etnologové mi tento termín snad prominou:)), tedy, že mezi lidmi není interpretace a vůbec znalost původního zpěvného repertoáru nečím neobvyklým nebo vzácným. Jak se mi to ověřilo, můžete posoudit sami.

První náloží pro naše ucho byla cesta teréňáky z města Telavi do tušetinských hor, která, protože trvala několik dlouhých hodin, byla dobrým kulturně-aklimatizačním zážitkem. Náš milý pan řidič (jinak ošlehaný horal!) se nám snažil zřejmě vyhovět, a tak jsme si zpočátku vyslechli několik kousků, směle se řadících k slabému ruskému vodka-popu, ale po naší o mnoho méně smělé žádosti („gruzinskij folklor óčiň krasívij…“) vsunul do rozhrkaného přehrávače – všechno ve vozidle bylo rozhrkané – ošumělou kazetu a již jsme se nestačili divit! Vedle jemných a zasněných i drsných a bojovných lidových písní, ve kterých se to hemžilo tradičními vícehlasy, zaznělo třeba také gruzínské zpracování proslulé finské lidovky Levan polkka, ve kterém nechyběly ojedinělé harmonie a žádaná barva mužského hlasu, a kterýžto počin jen dokládal gruzínský smysl pro hudební humor.

Bohužel není tato veselost v našich končinách zřejmě jen tak k sehnání, a tak si můžete poslechnout aspoň původní – finskou verzi písně a krásné harmonie si k ní domyslet:):

Druhá zastávka – osudová

Další „hudební zastávku“ jsme v horách ani v nejmenším nečekali zdaleka tak brzy, jak se dostavila. V malém horském městečku Omalo totiž – k naší velké radosti – probíhaly v den našeho příjezdu přípravy na kulturní festival, představující folklor tušetinské oblasti. Ačkoliv nedorazil některými z naší skupiny vehementně očekávaný Saakašvili, užili jsme si dosyta nejen vystoupení ženské pěvecké čtveřice se dvěma akordeony…


… i mužského souboru ve složení: čtyři hlasy, buben, dvě panduri a jeden akordeon.


Toužebným přáním nás všech bylo mimo jiné naučit se nějakou gruzínskou píseň nazpaměť, abychom si ji mohli po cestě prozpěvovat do kroku, a také, abychom se jí mohli chlubit při případném dalším navazování známostí s místními. Díky tomu, že se naše Vlaďka na omalském festivalu setkala se svým gruzínským otcem, strávili jsme ve společnosti jeho a jeho tří veselých přátel ještě další krásný večer u ohně, při kterém nás „máma“ (tak se gruzínsky řekne táta) naučil kousek jeho oblíbené písně.

Bohužel, víc, než tento popěvek (doslova: „čito, grito, čito margarito, dáááááá…ta da da da!“) jsme z něj nedostali – zřejmě si nemohl na pokračování vzpomenout. Naoplátku jsme naše přátele naučili oblíbenou hitovku Bejvávalo, bejvávalo, kterou jsme si s nimi také mnohokrát a na mnoho hlasů zazpívali. I s tradičním tancem jsme se poprvé setkali díky těmto milým společníkům. Jelikož jeden z nich býval za mlada mistrem mužského sólového tance, předvedl nám několik základních kroků za hlasitého počítání dob: erty! ori! sami! ótchi! chuty!

Milé setkání, ale nám už nadešel čas na další cestu. Jaká asi bude naše další hudební zastávka?


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Třetí zastávka – pod armádním dohledem

Na stanici pohraniční policie ve vesnici Dartlo bývá přes léto kolem dvaceti vojáků. Přijdou-li do vesnice turisté, nabídnou jim soldáti nejprve fotbalový duel, a když odmítnou, navštíví je alespoň večer na jejich tábořišti na kus řeči. Protože s námi celou dobu cestovala kytara, neváhali jsme ani chvilku a už jeden z junáků třímal nástroj v ruce a hrál jednu dojímavou píseň za druhou. Byly to vesměs tklivé písně o neopětovaných či ztracených láskách v ruštině i gruzínštině a zřejmě velmi profláklé, protože ostatní pohraničníci si ke hře svého kamaráda sborově pobrukovali a tesknili nad osiřelostí vojenského života až do chvíle, kdy jsme se vytasili s písničkou na přání: neuměl byste zahrát „čito grito“??? Prosíme! No, tenhle kamarád to neumí, ale tadyten ji zná… Zatajil se nám dech, když moloděc udeřil do strun a již jsme nábožně poslouchali „skutečné“ podání naší posvátné písně… Věru, lišilo se o mnoho. Ale že se může lišit ještě o více, jsem pochopila, když jsem si potom v Praze o měsíc později pustila na youtube tuto verzi:

Čtvrtá zastávka – chevsurská

Festival v Šatili, překrásném, trochu tajemném městě v horách, se zaměřuje na lidovou kulturu Chevsureti, kraje sveřepých horalů, známých z historie svou odvahou a bojovností. Proto tu byl jako doma soubor tradičního šermu, jehož členové předváděli bojové techniky typické pro region, obohacené ještě o působivou fireshow, pro region sice netypickou, ale diváky velmi nadšeně přijatou. Měli jsme velké štěstí (které se nás ostatně chytlo už na Hlavním nádraží v Praze, kde se nás za měsíc zase pustilo), protože když jsme pak druhý den stopovali do Tbilisi, zastavil nám právě autobus s těmito artisty, vracejícími se do hlavního města, takže jsme s nimi absolvovali celodenní cestu, plnou zpěvu (artisté byli také vynikajícími interprety lidových chevsurských vícehlasů), vyprávění a bubnování (jeli s námi totiž také členové Tbiliského divadelního souboru vybavení množstvím bubnů) a nechybělo ani pozvání na hostinu do restaurace pod širým nebem. Během pojídání masových chinkali je člověk jenom kousek od sedmého nebe, a když k tomu spolustolovníci zpívají silnými hlasy procítěné písně, stačí opravdu už jen krůček. Třeba když se od vedlejšího stolu zvedne neznámý Gruzínec, představí se a poprosí, jestli by se nemohl přidat se svou oblíbenou písní. Nejen nám se v očích leskly slzy…


Pátá zastávka – odborná

Tbilisi je město, probuzené k životu. Lidé v ulicích vypadají, jako by spěchali, v centru se začínají objevovat obchody a butiky značek, na které Gruzínci sice zatím nemají, ale nejspíš brzy mít budou a všude se o překot staví. Staví se i Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů. A tak jsem během procházení exponátů poslouchala mezi odborným výkladem milého pana zástupce ředitele jeho neustálé omluvy, že interiéry ještě nejsou hotové, a že většina sbírek je ještě v depozitářích, ale mně se toto skromné muzeum velice líbilo, a to nejen proto, že to, co je v něm k vidění, žádnou skromnost určitě nepotřebuje.

Tvoří ho tři místnosti, z nichž jedna je věnována dějinám evropské klasické hudby a jejím nástrojům a vévodí jí kromě harmonia i velkolepé křídlo, druhá hudbě arménské a ázerbájdžánské, se kterou se v Gruzii vždy bylo možné setkat a třetí místnost patří hudbě gruzínské, tedy iberokavkazské, protože nástroje zde vystavené jsou i z jiných končin Kavkazu.

Dozvěděla jsem se ještě, že pan J. Kubíček, který si zde v roce 2005 založil dnes oblíbený pivovar, není jediným Čechem, který v Gruzii udělal kariéru. V osmdesátých letech 19. století sem byl umělcem Lado Agniašvilim pozván český etnomuzikolog Josef Navrátil, který pomáhal se založením prvního souboru lidové hudby a stál v začátcích gruzínského hudebního národopisu vůbec. Ptejte se ale na jméno Joseph Ratili – Gruzínci si svého oblíbence překřtili a že do místního vskutku zapadal jsem poznala, když jsem se pokoušela najít ho na zašlé fotografii mezi krojovanými vousatými horaly v beranicích… nenašla jsem ho, ukázal mi ho láskyplně až milý pan zástupce ředitele.

Nejstarším exponátem muzea je kostěná píšťalka salamuri nalezená v hrobě malého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1500 let př. Kr. a neméně zajímavé jsou nejstarší dochované dudy kavkazské oblasti nebo jeden z prvních Edisonových fonografů, který se do Gruzie dostal v roce 1901. V muzeu mají k dispozici také asi hodinový naučný film, ve kterém jsou formou archivních záběrů představeny etnografické regiony země. Když jsem opakovaně nemohla pochopit ojedinělost místní lidové hudby, řekl mi můj milý průvodce, že jejich stupnice má třináct tónů. Já jsem ho požádala, abych se ještě více znemožnila, jestli by mi ji teda nemohl zahrát na klavír. Pan zástupce ředitele se se shovívavým úsměvem zadíval na přezdobené křídlo a řekl: „Naše stupnice nejde zahrát na klavír. Nejde zahrát na žádný z těchto evropských nástrojů.“ A právě v této velké bohatosti a v základní vlastnosti tradiční hudby – improvizaci, spočívá tajemství hudební rozmanitosti země. Písně jsou totiž rozdílné, pevně zařaditelné do konkrétního regionu, nedá se tedy o žádné místní písni říct, že by byla „gruzínská národní“. Zároveň je pro zpěváka velice složité zazpívat „správně“ píseň z jiné oblasti, až folklorní soubory posledních desetiletí zahrnují do svých repertoárů folklor více etnografických regionů.

To bylo tedy moje letmé setkání s vědeckým pohledem na věc, ale zpátky mezi lidi.


Poslední zastávka – mírně opilá

Křivdili bychom tomuto kulturnímu národu, kdybychom zapomněli uvést také něco z oblíbené hudby pro široké vrstvy (tou v Gruzii do velké míry stále jsou, díky Bohu, i ony tradiční lidové písně) a tak zabrousíme i do popíku místní výroby, ale pro jistotu jen na samý okraj, protože bychom se v něm mohli snadno začít topit!

Sakartvelo hledá superstar:

a ještě jeden povedenější kousek: (protože i Gruzie miluje youtube:))

Na vlastní kůži jsme to zažili v Zugdidi, kde jsme se chtěli naposledy dosyta najíst vynikajícího gruzínského jídla a pomalu se tak rozžehnat s tímto pohostinným krajem. Místní nás okázali na jednu z – pravděpodobně – lepších hospod ve městě, která byla dokonce tak dobrá, že byla téměř plná, naštěstí až na jeden stůl, postavený přímo u dvou poctivých reprobeden. Reprobedny byly napojeny na klávesovou samohrajku a několik mikrofonů, což nás, díky tomu, že jsme byli zaměstnáni kuřetem v ořechách a skopovým na paprikách, příliš nezajímalo… až do chvíle, než DJ za klávesami spustil „zábavu“ na plné obrátky. Celá příjemná restaurace se začala natřásat v rytmu toho nejpopulárnějšího západního popu a jedinou možností, jak nebýt mohutnými decibely odhozeni někam směrem k toaletám, bylo vstát od ohroženého stolu a přidat se k roztančeným hostům na parketu.

Na tomto místě by byla ukázka zřejmě nadbytečná, jelikož Shakiru a její globální hitovky asi všichni znají… I tato hudební zátoka ale do moře hudby, ketrou jsme na cestě slyšeli, patří, a tak se nám, ovíněným a trsajícím v teplákách a pohorkách mezi o nic méně ovíněnými Gruzínci, pěkně uzavřela celá gruzínská hudební kapitola a společným nadšeným zpěvem „vaka, vaká!“ jsme se rozloučili s předposledním dnem v této čarokrásné kavkazské zemi. Další den jsme totiž strávili v přístavním Batumi a ještě ten večer jsme překročili tureckou hranici.

A na závěr jeden audiovizuální důkaz toho, že jsou Gruzínci vskutku veselým a kulturně tolerantním národem aneb „na pláži je veselo“ (v poslední třetině jsou dokonce k slyšení krásné gruzínské vícehlasy, pokud ovšem vydržíte poslouchat až tam):

Další odkazy:

„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po celém severním Kavkaze. „A tenhle tanec?“ ptáme se, „Ten je odkud?“ – „Ten? Ten už je ze srdce!“


I když je Gruzie rozlohou země malá – menší, než naše republika – podle povahy hudebního a tanečního folkloru se dělí na sedmnáct etnografických regionů (osmnáctý, Lazeti, leží v Turecku). Charakterem a instrumentářem se tento folklor řadí k dalším oblastem pohoří Kavkaz, je příbuzný folkloru čečenskému, dagestánskému, osetinskému aj. a souhrnně se nazývá iberokavkazský. Obvyklými nástroji jsou zejména loutně příbuzné strunné nástroje, v Gruzii zvané panduri nebo čonguri (podle výšky ladění), bubny nagara, z dechových různé píšťaly (salamuri, pilili) a také akordeon. Tradiční vícehlasy znějí v harmoniích pro naše evropské uši nezvyklých a právě to je jeden z hlavních rozdílů v povaze hudby jižních sousedů Gruzie: národů Arménie, Ázerbajdžánu a dalších arabských zemí – tam se totiž, kromě odlišných nástrojů, používá jednohlasý zpěv (rozdílů je ale daleko více, např. požadovaná barva hlasu, technika hry a zpěvu apod.). Takhle „nasucho“ se to ale všechno hůře vysvětluje a o mnoho hůře chápe, takže pro lepší představu ukázka tradiční písně v podání tušetinské kapely Kolcheti:

První zastávka – aklimatizační

Jestli jsem do této země přijížděla s nějakou tezí, bylo to snad jen přesvědčení, že se nám podaří setkat se po cestě s živou produkcí „tradiční hudby“ (etnologové mi tento termín snad prominou:)), tedy, že mezi lidmi není interpretace a vůbec znalost původního zpěvného repertoáru nečím neobvyklým nebo vzácným. Jak se mi to ověřilo, můžete posoudit sami.

První náloží pro naše ucho byla cesta teréňáky z města Telavi do tušetinských hor, která, protože trvala několik dlouhých hodin, byla dobrým kulturně-aklimatizačním zážitkem. Náš milý pan řidič (jinak ošlehaný horal!) se nám snažil zřejmě vyhovět, a tak jsme si zpočátku vyslechli několik kousků, směle se řadících k slabému ruskému vodka-popu, ale po naší o mnoho méně smělé žádosti („gruzinskij folklor óčiň krasívij…“) vsunul do rozhrkaného přehrávače – všechno ve vozidle bylo rozhrkané – ošumělou kazetu a již jsme se nestačili divit! Vedle jemných a zasněných i drsných a bojovných lidových písní, ve kterých se to hemžilo tradičními vícehlasy, zaznělo třeba také gruzínské zpracování proslulé finské lidovky Levan polkka, ve kterém nechyběly ojedinělé harmonie a žádaná barva mužského hlasu, a kterýžto počin jen dokládal gruzínský smysl pro hudební humor.

Bohužel není tato veselost v našich končinách zřejmě jen tak k sehnání, a tak si můžete poslechnout aspoň původní – finskou verzi písně a krásné harmonie si k ní domyslet:):

Druhá zastávka – osudová

Další „hudební zastávku“ jsme v horách ani v nejmenším nečekali zdaleka tak brzy, jak se dostavila. V malém horském městečku Omalo totiž – k naší velké radosti – probíhaly v den našeho příjezdu přípravy na kulturní festival, představující folklor tušetinské oblasti. Ačkoliv nedorazil některými z naší skupiny vehementně očekávaný Saakašvili, užili jsme si dosyta nejen vystoupení ženské pěvecké čtveřice se dvěma akordeony…


… i mužského souboru ve složení: čtyři hlasy, buben, dvě panduri a jeden akordeon.


Toužebným přáním nás všech bylo mimo jiné naučit se nějakou gruzínskou píseň nazpaměť, abychom si ji mohli po cestě prozpěvovat do kroku, a také, abychom se jí mohli chlubit při případném dalším navazování známostí s místními. Díky tomu, že se naše Vlaďka na omalském festivalu setkala se svým gruzínským otcem, strávili jsme ve společnosti jeho a jeho tří veselých přátel ještě další krásný večer u ohně, při kterém nás „máma“ (tak se gruzínsky řekne táta) naučil kousek jeho oblíbené písně.

Bohužel, víc, než tento popěvek (doslova: „čito, grito, čito margarito, dáááááá…ta da da da!“) jsme z něj nedostali – zřejmě si nemohl na pokračování vzpomenout. Naoplátku jsme naše přátele naučili oblíbenou hitovku Bejvávalo, bejvávalo, kterou jsme si s nimi také mnohokrát a na mnoho hlasů zazpívali. I s tradičním tancem jsme se poprvé setkali díky těmto milým společníkům. Jelikož jeden z nich býval za mlada mistrem mužského sólového tance, předvedl nám několik základních kroků za hlasitého počítání dob: erty! ori! sami! ótchi! chuty!

Milé setkání, ale nám už nadešel čas na další cestu. Jaká asi bude naše další hudební zastávka?


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Třetí zastávka – pod armádním dohledem

Na stanici pohraniční policie ve vesnici Dartlo bývá přes léto kolem dvaceti vojáků. Přijdou-li do vesnice turisté, nabídnou jim soldáti nejprve fotbalový duel, a když odmítnou, navštíví je alespoň večer na jejich tábořišti na kus řeči. Protože s námi celou dobu cestovala kytara, neváhali jsme ani chvilku a už jeden z junáků třímal nástroj v ruce a hrál jednu dojímavou píseň za druhou. Byly to vesměs tklivé písně o neopětovaných či ztracených láskách v ruštině i gruzínštině a zřejmě velmi profláklé, protože ostatní pohraničníci si ke hře svého kamaráda sborově pobrukovali a tesknili nad osiřelostí vojenského života až do chvíle, kdy jsme se vytasili s písničkou na přání: neuměl byste zahrát „čito grito“??? Prosíme! No, tenhle kamarád to neumí, ale tadyten ji zná… Zatajil se nám dech, když moloděc udeřil do strun a již jsme nábožně poslouchali „skutečné“ podání naší posvátné písně… Věru, lišilo se o mnoho. Ale že se může lišit ještě o více, jsem pochopila, když jsem si potom v Praze o měsíc později pustila na youtube tuto verzi:

Čtvrtá zastávka – chevsurská

Festival v Šatili, překrásném, trochu tajemném městě v horách, se zaměřuje na lidovou kulturu Chevsureti, kraje sveřepých horalů, známých z historie svou odvahou a bojovností. Proto tu byl jako doma soubor tradičního šermu, jehož členové předváděli bojové techniky typické pro region, obohacené ještě o působivou fireshow, pro region sice netypickou, ale diváky velmi nadšeně přijatou. Měli jsme velké štěstí (které se nás ostatně chytlo už na Hlavním nádraží v Praze, kde se nás za měsíc zase pustilo), protože když jsme pak druhý den stopovali do Tbilisi, zastavil nám právě autobus s těmito artisty, vracejícími se do hlavního města, takže jsme s nimi absolvovali celodenní cestu, plnou zpěvu (artisté byli také vynikajícími interprety lidových chevsurských vícehlasů), vyprávění a bubnování (jeli s námi totiž také členové Tbiliského divadelního souboru vybavení množstvím bubnů) a nechybělo ani pozvání na hostinu do restaurace pod širým nebem. Během pojídání masových chinkali je člověk jenom kousek od sedmého nebe, a když k tomu spolustolovníci zpívají silnými hlasy procítěné písně, stačí opravdu už jen krůček. Třeba když se od vedlejšího stolu zvedne neznámý Gruzínec, představí se a poprosí, jestli by se nemohl přidat se svou oblíbenou písní. Nejen nám se v očích leskly slzy…


Pátá zastávka – odborná

Tbilisi je město, probuzené k životu. Lidé v ulicích vypadají, jako by spěchali, v centru se začínají objevovat obchody a butiky značek, na které Gruzínci sice zatím nemají, ale nejspíš brzy mít budou a všude se o překot staví. Staví se i Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů. A tak jsem během procházení exponátů poslouchala mezi odborným výkladem milého pana zástupce ředitele jeho neustálé omluvy, že interiéry ještě nejsou hotové, a že většina sbírek je ještě v depozitářích, ale mně se toto skromné muzeum velice líbilo, a to nejen proto, že to, co je v něm k vidění, žádnou skromnost určitě nepotřebuje.

Tvoří ho tři místnosti, z nichž jedna je věnována dějinám evropské klasické hudby a jejím nástrojům a vévodí jí kromě harmonia i velkolepé křídlo, druhá hudbě arménské a ázerbájdžánské, se kterou se v Gruzii vždy bylo možné setkat a třetí místnost patří hudbě gruzínské, tedy iberokavkazské, protože nástroje zde vystavené jsou i z jiných končin Kavkazu.

Dozvěděla jsem se ještě, že pan J. Kubíček, který si zde v roce 2005 založil dnes oblíbený pivovar, není jediným Čechem, který v Gruzii udělal kariéru. V osmdesátých letech 19. století sem byl umělcem Lado Agniašvilim pozván český etnomuzikolog Josef Navrátil, který pomáhal se založením prvního souboru lidové hudby a stál v začátcích gruzínského hudebního národopisu vůbec. Ptejte se ale na jméno Joseph Ratili – Gruzínci si svého oblíbence překřtili a že do místního vskutku zapadal jsem poznala, když jsem se pokoušela najít ho na zašlé fotografii mezi krojovanými vousatými horaly v beranicích… nenašla jsem ho, ukázal mi ho láskyplně až milý pan zástupce ředitele.

Nejstarším exponátem muzea je kostěná píšťalka salamuri nalezená v hrobě malého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1500 let př. Kr. a neméně zajímavé jsou nejstarší dochované dudy kavkazské oblasti nebo jeden z prvních Edisonových fonografů, který se do Gruzie dostal v roce 1901. V muzeu mají k dispozici také asi hodinový naučný film, ve kterém jsou formou archivních záběrů představeny etnografické regiony země. Když jsem opakovaně nemohla pochopit ojedinělost místní lidové hudby, řekl mi můj milý průvodce, že jejich stupnice má třináct tónů. Já jsem ho požádala, abych se ještě více znemožnila, jestli by mi ji teda nemohl zahrát na klavír. Pan zástupce ředitele se se shovívavým úsměvem zadíval na přezdobené křídlo a řekl: „Naše stupnice nejde zahrát na klavír. Nejde zahrát na žádný z těchto evropských nástrojů.“ A právě v této velké bohatosti a v základní vlastnosti tradiční hudby – improvizaci, spočívá tajemství hudební rozmanitosti země. Písně jsou totiž rozdílné, pevně zařaditelné do konkrétního regionu, nedá se tedy o žádné místní písni říct, že by byla „gruzínská národní“. Zároveň je pro zpěváka velice složité zazpívat „správně“ píseň z jiné oblasti, až folklorní soubory posledních desetiletí zahrnují do svých repertoárů folklor více etnografických regionů.

To bylo tedy moje letmé setkání s vědeckým pohledem na věc, ale zpátky mezi lidi.


Poslední zastávka – mírně opilá

Křivdili bychom tomuto kulturnímu národu, kdybychom zapomněli uvést také něco z oblíbené hudby pro široké vrstvy (tou v Gruzii do velké míry stále jsou, díky Bohu, i ony tradiční lidové písně) a tak zabrousíme i do popíku místní výroby, ale pro jistotu jen na samý okraj, protože bychom se v něm mohli snadno začít topit!

Sakartvelo hledá superstar:

a ještě jeden povedenější kousek: (protože i Gruzie miluje youtube:))

Na vlastní kůži jsme to zažili v Zugdidi, kde jsme se chtěli naposledy dosyta najíst vynikajícího gruzínského jídla a pomalu se tak rozžehnat s tímto pohostinným krajem. Místní nás okázali na jednu z – pravděpodobně – lepších hospod ve městě, která byla dokonce tak dobrá, že byla téměř plná, naštěstí až na jeden stůl, postavený přímo u dvou poctivých reprobeden. Reprobedny byly napojeny na klávesovou samohrajku a několik mikrofonů, což nás, díky tomu, že jsme byli zaměstnáni kuřetem v ořechách a skopovým na paprikách, příliš nezajímalo… až do chvíle, než DJ za klávesami spustil „zábavu“ na plné obrátky. Celá příjemná restaurace se začala natřásat v rytmu toho nejpopulárnějšího západního popu a jedinou možností, jak nebýt mohutnými decibely odhozeni někam směrem k toaletám, bylo vstát od ohroženého stolu a přidat se k roztančeným hostům na parketu.

Na tomto místě by byla ukázka zřejmě nadbytečná, jelikož Shakiru a její globální hitovky asi všichni znají… I tato hudební zátoka ale do moře hudby, ketrou jsme na cestě slyšeli, patří, a tak se nám, ovíněným a trsajícím v teplákách a pohorkách mezi o nic méně ovíněnými Gruzínci, pěkně uzavřela celá gruzínská hudební kapitola a společným nadšeným zpěvem „vaka, vaká!“ jsme se rozloučili s předposledním dnem v této čarokrásné kavkazské zemi. Další den jsme totiž strávili v přístavním Batumi a ještě ten večer jsme překročili tureckou hranici.

A na závěr jeden audiovizuální důkaz toho, že jsou Gruzínci vskutku veselým a kulturně tolerantním národem aneb „na pláži je veselo“ (v poslední třetině jsou dokonce k slyšení krásné gruzínské vícehlasy, pokud ovšem vydržíte poslouchat až tam):

Další odkazy:

Poetická Arménie

Arménie je pro mě šustění holubích křídel v opuštěném
studeném klášteru a praskání suchého lavaše uprostřed tržiště plného
smíchu, klapání podpatků a cinkání peněz. Je pro mě stejně něžná
jako doteky lidí v přeplněné horké mashrutce a stejně drsná jako
zacuchaná hříva naloženého osla, který schází po kamenité stezce plné
spadlých švestek.

Arménie je pro mě šustění holubích křídel v opuštěném studeném klášteru a praskání suchého lavaše uprostřed tržiště plného smíchu, klapání podpatků a cinkání peněz. Je pro mě stejně něžná jako doteky lidí v přeplněné horké mashrutce a stejně drsná jako zacuchaná hříva naloženého osla, který schází po kamenité stezce plné spadlých švestek.


Arménie má pro mě vůni čerstvé kávy, meruněk a sýru. Má vůni, na kterou nikdy nezapomenu. Vůni, ze které mi slzí oči

Co ochutnat v Jerevanu

co ochutnat a co neminout v Jerevanu kromě muzeí, zpívající fontány, výhledu z Kaskád a skvělého chorovatz v restauraci Kavkaz?

Jerevan je nádhernou ukázkou architektury chaosu plné romantiky poskládané z růžového tufu, rezavých vraků aut a bílých mashrutek, kam se ve špičce vejde 20 lidí místo 9.

Pro mě je městem plným paradoxů. Městem krásy snoubené s ošklivostí. Městem obzoru zakrytého arménským Araratem, jež není v Arménii, a společnosti rozdělené nůžkami na až moc přesné poloviny. Je pro mě městem, kde jsem ani po třech měsících nepochopila rozdíl mezi tou červenou, na kterou pár aut stojí a tou červenou, na kterou většina za hlasitého troubení jede.


Nikdy nezapomenu na starou voňavou Rasíju na konečné trasy mashrutky 88, která je až po plechovou střechu plná čerstvého koření, sušeného ovoce, slaných ryb, hlasů a smíchu. Podobně jako vernisáž a tmavé podchody je to jedno z míst, kde se dá koupit všechno. Staré plechové hrnečky, čerstvé maso, nádherné keramika a obrazy, mňoukající koťata a spící štěnata, rezavé násady lopat a vzorky kyselin v lahvích Coca Coly. Nikdy nebudu chtít odjet z Jerevanu bez toho, abych se ještě alespoň jednou projela jerevanskou dopravou. Miluju, jak mašutky čekají na zastávkách a vyjedou prostě až tehdy, když jsou plné. Miluju jízdy, kde si všichni vzájemně sedí na klínech a drží tašky. Kdy při cestě do kopce čekám, až nás řidič poprosí, ať všichni vystoupíme a jdeme tlačit. Kdy mi řidiči při placení něžně drží ruku mnohem déle než je třeba. Kdy se na sebe všichni usmívají.


Nejkrásnější střípky z cest

Arménií stopem krážem aneb kde se projít pěšky a co a vidět při na cestě na sever a na jih

Stopování

Arménské stopování je plné pohostinnosti, koňaku, smíchu, úžasného jídla a tradičního tance.

Po třech měsících stopování nevěřím nikomu, kdo tvrdí, že procestoval Kavkaz stopem. Není to možné. Každý můj pokus dostat se na jižní cíp Arménie, který začal zvednutým palcem u silnice, skončil prohlížením zaprášených rodinných alb v obalu z růžového plyše a tradičním tancem u stolu plného toho nejlepšího z arménské kuchyně a z arménské pohostinné povahy. U stolu plného smíchu, milé kavkazké ruštiny a dlouhých přípitků, kdy po několikáté lahvi domácího vína přestane být podstatné, jestli si přesně rozumíme nebo ne. Nikde jsem se necítila tak strašně doma jako v pletených ponožkách, s kvítky ve vlasech, které mi natrhaly děti a s talířem neuvěřitelně dobrého arménského jídla.


Střípky z cesty na jih

Cesta na jih je v létě lemovaná melouny, rajčaty, broskvemi a vínem. Je lemovaná stády líných krav, splašených ovcí a divokých koní. Vede přes kouzelný Geghard, Khor Virap , Noravank, Tatev a Meghri. Uhýbá od komplikovaně zavřených hranic s Tureckem kolem ještě komplikovanějšího výhledu na Karabach, aby skončila u ostnatého plotu s Íránem. Trvá tři dny, vede kolem červených skal a spasených pastvin a je nádherně plná Arménských dálek. Téměř celou cestu je na obzoru doprovázená bolestně nearménským Araratem a bolestně chudými pastevci ovcí.

Nezapomenutelné jsou vlhké zdi nádherného Noravanku a Tatevu, které jsou zase tak prázdné, aby se dovnitř vešla všechna vůně dohořívajících svíček, ozvěny kapající vody a šeptotu motliteb. Stejně nezapomenutelný je výhled na Ararat přes dřevěnou stříšku Khor Virapu plnou obětních holubů, kteří v klecích zapomněli létat.

Výhledy z cesty na sever ke hranicím s Gruzií

Cesta ke gruzínským hranicím kličkuje přes nekonečně rovné planiny a serpentiny plné pomalých kamionů. Je plná vzdálených údolí, na jejichž dnech tečou malé řeky a arménsky modrého nebe, které se tady zdá mnohem výš. Nejkrásnější zastávky jsou v Dilijanském národním parku a u klášterů v okolí Alaverdi. Při cestě přes Sevanské jezero je nádhernou povinností udělat alespoň jednu fotku Sevanavanských klášterů.


Z Dilijanu se dá kolem Parc Lich a dál neprostupným lesem pěšky dojít až ke kouzelnému Goshavanku. Protože malá pěšinka není dobře značená, je potřeba se ptát pasáčků krav, kteří s mp3kou v uších ukazují cestu ke klášteru tak, že dají ruce nad hlavu a spojí špičky prstů, aby naznačili střechu. Asi po 4 hodinové túře a malém odpočinku u hromady sena s výhledem na Dilijanské hory a létající orly, se pak nečekaně otvírá pohled do údolí, ze kterého vystupuje fialovým vřesem a myšími kožíšky porostlá střecha Goshavanského kláštera. Vede k němu rozbitá ulička plná kamenů a spadlých jablek. Kolem běhají slepice, špinaví pastevečtí psi a houpavou chůzí schází staří Arménci na koních.

V okolí Aleverdi se dá skrz pichlavé křoví po neviditelné pěšině dojít až k půvabně rozpadlému klášteru Svatého Grigora. Cesta, na kterou je lepší poprosit jako doprovod kohokoli z místních, je vyšlapaná od oslů naložených dřevem a vede asi 4 kilometry do prudkého kopce. Nečekanou odměnou je atmosféra rozlámaných křížů porostlých mechem a vůně dávno dohořelých svíček. O něco známější, poměrně nenáročná, avšak podobně neviditelná cesta vede kolem divokých ostružin a stád koní od krásného Sanahinu k stejně krásnému Haghpatu.


Arménský střípek Kavkazu pro mě byl nejsilnější cestovatelskou drogou. Tak silnou, že se bojím, že mě brněnská odvykačka z lásky k němu nikdy nevyléčí. Ještě teď když zavřu oči, vidím západ slunce jen kousek od zasněženého vrcholku Arraratu na obzoru první křesťanské země. Vidím opuštěný klášter uprostřed hor, ke kterému vedou rozbité schody plné růžových kvítků ze včerejší svatby. Slyším řehtání splašených divokých koní, klapání nohou arménských tanečníků a ozvěnu kapek vody, které dopadají na starý kamenný kříž.

Arménie je pro mě šustění holubích křídel v opuštěném studeném klášteru a praskání suchého lavaše uprostřed tržiště plného smíchu, klapání podpatků a cinkání peněz. Je pro mě stejně něžná jako doteky lidí v přeplněné horké mashrutce a stejně drsná jako zacuchaná hříva naloženého osla, který schází po kamenité stezce plné spadlých švestek.


Arménie má pro mě vůni čerstvé kávy, meruněk a sýru. Má vůni, na kterou nikdy nezapomenu. Vůni, ze které mi slzí oči

Co ochutnat v Jerevanu

co ochutnat a co neminout v Jerevanu kromě muzeí, zpívající fontány, výhledu z Kaskád a skvělého chorovatz v restauraci Kavkaz?

Jerevan je nádhernou ukázkou architektury chaosu plné romantiky poskládané z růžového tufu, rezavých vraků aut a bílých mashrutek, kam se ve špičce vejde 20 lidí místo 9.

Pro mě je městem plným paradoxů. Městem krásy snoubené s ošklivostí. Městem obzoru zakrytého arménským Araratem, jež není v Arménii, a společnosti rozdělené nůžkami na až moc přesné poloviny. Je pro mě městem, kde jsem ani po třech měsících nepochopila rozdíl mezi tou červenou, na kterou pár aut stojí a tou červenou, na kterou většina za hlasitého troubení jede.


Nikdy nezapomenu na starou voňavou Rasíju na konečné trasy mashrutky 88, která je až po plechovou střechu plná čerstvého koření, sušeného ovoce, slaných ryb, hlasů a smíchu. Podobně jako vernisáž a tmavé podchody je to jedno z míst, kde se dá koupit všechno. Staré plechové hrnečky, čerstvé maso, nádherné keramika a obrazy, mňoukající koťata a spící štěnata, rezavé násady lopat a vzorky kyselin v lahvích Coca Coly. Nikdy nebudu chtít odjet z Jerevanu bez toho, abych se ještě alespoň jednou projela jerevanskou dopravou. Miluju, jak mašutky čekají na zastávkách a vyjedou prostě až tehdy, když jsou plné. Miluju jízdy, kde si všichni vzájemně sedí na klínech a drží tašky. Kdy při cestě do kopce čekám, až nás řidič poprosí, ať všichni vystoupíme a jdeme tlačit. Kdy mi řidiči při placení něžně drží ruku mnohem déle než je třeba. Kdy se na sebe všichni usmívají.


Nejkrásnější střípky z cest

Arménií stopem krážem aneb kde se projít pěšky a co a vidět při na cestě na sever a na jih

Stopování

Arménské stopování je plné pohostinnosti, koňaku, smíchu, úžasného jídla a tradičního tance.

Po třech měsících stopování nevěřím nikomu, kdo tvrdí, že procestoval Kavkaz stopem. Není to možné. Každý můj pokus dostat se na jižní cíp Arménie, který začal zvednutým palcem u silnice, skončil prohlížením zaprášených rodinných alb v obalu z růžového plyše a tradičním tancem u stolu plného toho nejlepšího z arménské kuchyně a z arménské pohostinné povahy. U stolu plného smíchu, milé kavkazké ruštiny a dlouhých přípitků, kdy po několikáté lahvi domácího vína přestane být podstatné, jestli si přesně rozumíme nebo ne. Nikde jsem se necítila tak strašně doma jako v pletených ponožkách, s kvítky ve vlasech, které mi natrhaly děti a s talířem neuvěřitelně dobrého arménského jídla.


Střípky z cesty na jih

Cesta na jih je v létě lemovaná melouny, rajčaty, broskvemi a vínem. Je lemovaná stády líných krav, splašených ovcí a divokých koní. Vede přes kouzelný Geghard, Khor Virap , Noravank, Tatev a Meghri. Uhýbá od komplikovaně zavřených hranic s Tureckem kolem ještě komplikovanějšího výhledu na Karabach, aby skončila u ostnatého plotu s Íránem. Trvá tři dny, vede kolem červených skal a spasených pastvin a je nádherně plná Arménských dálek. Téměř celou cestu je na obzoru doprovázená bolestně nearménským Araratem a bolestně chudými pastevci ovcí.

Nezapomenutelné jsou vlhké zdi nádherného Noravanku a Tatevu, které jsou zase tak prázdné, aby se dovnitř vešla všechna vůně dohořívajících svíček, ozvěny kapající vody a šeptotu motliteb. Stejně nezapomenutelný je výhled na Ararat přes dřevěnou stříšku Khor Virapu plnou obětních holubů, kteří v klecích zapomněli létat.

Výhledy z cesty na sever ke hranicím s Gruzií

Cesta ke gruzínským hranicím kličkuje přes nekonečně rovné planiny a serpentiny plné pomalých kamionů. Je plná vzdálených údolí, na jejichž dnech tečou malé řeky a arménsky modrého nebe, které se tady zdá mnohem výš. Nejkrásnější zastávky jsou v Dilijanském národním parku a u klášterů v okolí Alaverdi. Při cestě přes Sevanské jezero je nádhernou povinností udělat alespoň jednu fotku Sevanavanských klášterů.


Z Dilijanu se dá kolem Parc Lich a dál neprostupným lesem pěšky dojít až ke kouzelnému Goshavanku. Protože malá pěšinka není dobře značená, je potřeba se ptát pasáčků krav, kteří s mp3kou v uších ukazují cestu ke klášteru tak, že dají ruce nad hlavu a spojí špičky prstů, aby naznačili střechu. Asi po 4 hodinové túře a malém odpočinku u hromady sena s výhledem na Dilijanské hory a létající orly, se pak nečekaně otvírá pohled do údolí, ze kterého vystupuje fialovým vřesem a myšími kožíšky porostlá střecha Goshavanského kláštera. Vede k němu rozbitá ulička plná kamenů a spadlých jablek. Kolem běhají slepice, špinaví pastevečtí psi a houpavou chůzí schází staří Arménci na koních.

V okolí Aleverdi se dá skrz pichlavé křoví po neviditelné pěšině dojít až k půvabně rozpadlému klášteru Svatého Grigora. Cesta, na kterou je lepší poprosit jako doprovod kohokoli z místních, je vyšlapaná od oslů naložených dřevem a vede asi 4 kilometry do prudkého kopce. Nečekanou odměnou je atmosféra rozlámaných křížů porostlých mechem a vůně dávno dohořelých svíček. O něco známější, poměrně nenáročná, avšak podobně neviditelná cesta vede kolem divokých ostružin a stád koní od krásného Sanahinu k stejně krásnému Haghpatu.


Arménský střípek Kavkazu pro mě byl nejsilnější cestovatelskou drogou. Tak silnou, že se bojím, že mě brněnská odvykačka z lásky k němu nikdy nevyléčí. Ještě teď když zavřu oči, vidím západ slunce jen kousek od zasněženého vrcholku Arraratu na obzoru první křesťanské země. Vidím opuštěný klášter uprostřed hor, ke kterému vedou rozbité schody plné růžových kvítků ze včerejší svatby. Slyším řehtání splašených divokých koní, klapání nohou arménských tanečníků a ozvěnu kapek vody, které dopadají na starý kamenný kříž.

Nassfeld – korunovaný král z Korutan

Středisko, vzdálené 623 km od Prahy a 544 km od Brna, ležící
v srdci Gailtálských Alp. To je Nassfeld. Právem ho Rakušané
považují za jedno z nejlepších středisek v Rakousku. Vždyť
během posledních let prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, která jej oblékla do
nového hávu.

Druhé nejlepší středisko v očích Rakušanů

Středisko, vzdálené 623 km od Prahy a 544 km od Brna, ležící v srdci Gailtálských Alp. To je Nassfeld. Právem ho Rakušané považují za jedno z nejlepších středisek v Rakousku. Vždyť během posledních let prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, která jej oblékla do nového hávu.


Více než 110 km sjezdových tratí všech obtížností, které se neustále střídají a umožňují tak vyžití lyžařům expertům, ale i začátečníkům. Hned ze startu vás jistě nadchne dlouhá lanovka Millenium-Express, ze které je krásný výhled. Ta lyžaře vyváží z městečka Tröplach (600 m. n. m.) na vrchol Madritsche, jehož výška dosahuje téměř 2000 metrů. U nástupní stanice této lanovky najdete úschovnu lyží, která je k dispozici návštěvníkům resortu zcela zdarma. Právě sem vede známá 7,5 km dlouhá červená sjezdovka. Ve skimapě ji hledejte pod jménem Carnia.

Nassfeld nejsou jen upravené sjezdovky

Během vašeho lyžování nezapomeňte na odpočinek. Dobrou alternativou lyžování je zábavní park, nacházející se v mezistanici lanovky Millenium Express. Pro malé i velké návštěvníky je zde při-praveno velké množství atrakcí, které vás jistě pobaví.

Přijeli jste do Nassfeldu s malými dětmi? Pak jste tu správně. Nassfeld totiž patří mezi „baby frien-dly“ resorty, tedy střediska přátelská k dětem. Pro nejmenší lyžaře je kromě mnoha cvičných vleků a lyžařské školy připraven i dětský zimní zábavní park. Pouze počítejte s tím, že z tohoto parku se vám vaše ratolest bude těžko dostávat. V případě nepřízně počasí máte možnost děti zanechat v BOBO´s mini clubu, který je jakousi dětskou školkou, ve které se vyškolený personál stará o děti ve věku 3 – 5 let. Nasfeld jednoduše uspokojí i ty nejnáročnější dětské návštěvníky.


Formule 1 na svazích

Díky vynikajícímu zázemí, které korutanský král nabízí, se budete cítit jako piloti Formule 1. Veškerý potřebný servis najdete přímo na svazích. Půjčovny lyžařského vybavení a skiservisy za velmi příz-nivé ceny. Úschovny zdarma, dostatek restaurací a barů, které poskytnou střechu nad hlavou při špatném počasí. A to není vše! Nebydlíte přímo u nástupních stanic lanovek v údolí? Bydlíte stranou od tohoto střediska? Nevadí! Nassfeld totiž zajišťuje svoz turistů z celého regionu. Můžete si být téměř jisti, že nedaleko vašeho ubytování bude situována zastávka skibusu. Takže auta nechte pěkně odpočívat u penzionu a vyrazte do resortu skibusem. Je zdarma v ceně permanentky. A aspoň si řidiči budou moci dát i nějaké to dobré pšeničné pivo.

Jak zde ušetřit na ubytování

Nejblíže položeným městečkem je Tröpolach. Právě z tohoto městečka vede zmíněná lanovka Millenium Express. Díky skibusům se však doporučuje heldat si ubytování ve vzdálenějších obcích a městečkách. Je tomu tak proto, že s rostoucí vzdáleností od Nassfeldu klesá i cena ubytování. A poměrně výrazně. Nejčastěji jsou k dispozici ubytovací kapacity v městečku Rattendorf a Podlading, které jsou od lanovek vzdáleny přibližně 2 km. Dále to je například cca 15 km vzdálený Presseger. Jak vidíte možností ubytování je skutečně spousta, takže není důvod se za každou cenu cpát do Tröpolachu – hlavního centra, když lze ušetřit, bydlet trošku dál a dojíždět skibusem.


Akce během roku

Aby toho nebylo málo, nassfeld nabízí jako třešničku na dortu hned několik lákavých akcí, které se zde konají během celé lyžařské sezóny. Třeba vás některá z nich zaujme a vy jí přizpůsobíte výběr termínu své dovolené.

Sezóna v Nassfeldu začíná začátkem prosince, stejně jako ve většině středisek, které nedisponují ledovcem. Nassfeld spouští vleky 3. 12. kdy je na svazích oficiální skiopening, během kterého se můžete těšit na spoustu open-air koncertů, nebo na akční ceny v barech a restauracích. Velkým tahákem kromě doprovodného programu jsou skipasy za mimosezóní ceny. Jedná se o tradiční svátek lyžování na začátek sezóny. 8. – 11. 12. je v Nassfeldu organizován největší studentský skiopening v Evropě, který si během několika let získal mnoho věrných návštěvníků. Další zajímavou akcí v resortu jsou každoročně pořádané Sněhulákové slavnosti konané 1., 8. a 15. 2. 2012. Slavnosti se konají na zámečku Lerchenhof v Hermagoru/Möschachu. Kromě stavby obřího sněhuláka na vás čeká živá hudba a spousta místních specialit. Celý festival je ukončen pompézním ohňostrojem.

Do Nassfeldu s CK PUXtravel

Jak vidíte, sezóna v Nassfeldu je skutečně bohatá, tak neváhejte a vyrazte třeba s cestovní kanceláří PUXtravel vstříc zimním radovánkám za korutanským králem. CK PUXtravel – specialista na zimní zájezdy nabízí ubytování v Nassfeldu v apartmánech od 470 Kč/osobu na noc. Vybrat si můžete hned z šesti ubytovacích kapacit. K dispozici jsou jak apartmány, tak pension. O výhodnosti nabídky se můžete sami přesvědčit na www.PUXtravel.cz.

Druhé nejlepší středisko v očích Rakušanů

Středisko, vzdálené 623 km od Prahy a 544 km od Brna, ležící v srdci Gailtálských Alp. To je Nassfeld. Právem ho Rakušané považují za jedno z nejlepších středisek v Rakousku. Vždyť během posledních let prošlo rozsáhlou rekonstrukcí, která jej oblékla do nového hávu.


Více než 110 km sjezdových tratí všech obtížností, které se neustále střídají a umožňují tak vyžití lyžařům expertům, ale i začátečníkům. Hned ze startu vás jistě nadchne dlouhá lanovka Millenium-Express, ze které je krásný výhled. Ta lyžaře vyváží z městečka Tröplach (600 m. n. m.) na vrchol Madritsche, jehož výška dosahuje téměř 2000 metrů. U nástupní stanice této lanovky najdete úschovnu lyží, která je k dispozici návštěvníkům resortu zcela zdarma. Právě sem vede známá 7,5 km dlouhá červená sjezdovka. Ve skimapě ji hledejte pod jménem Carnia.

Nassfeld nejsou jen upravené sjezdovky

Během vašeho lyžování nezapomeňte na odpočinek. Dobrou alternativou lyžování je zábavní park, nacházející se v mezistanici lanovky Millenium Express. Pro malé i velké návštěvníky je zde při-praveno velké množství atrakcí, které vás jistě pobaví.

Přijeli jste do Nassfeldu s malými dětmi? Pak jste tu správně. Nassfeld totiž patří mezi „baby frien-dly“ resorty, tedy střediska přátelská k dětem. Pro nejmenší lyžaře je kromě mnoha cvičných vleků a lyžařské školy připraven i dětský zimní zábavní park. Pouze počítejte s tím, že z tohoto parku se vám vaše ratolest bude těžko dostávat. V případě nepřízně počasí máte možnost děti zanechat v BOBO´s mini clubu, který je jakousi dětskou školkou, ve které se vyškolený personál stará o děti ve věku 3 – 5 let. Nasfeld jednoduše uspokojí i ty nejnáročnější dětské návštěvníky.


Formule 1 na svazích

Díky vynikajícímu zázemí, které korutanský král nabízí, se budete cítit jako piloti Formule 1. Veškerý potřebný servis najdete přímo na svazích. Půjčovny lyžařského vybavení a skiservisy za velmi příz-nivé ceny. Úschovny zdarma, dostatek restaurací a barů, které poskytnou střechu nad hlavou při špatném počasí. A to není vše! Nebydlíte přímo u nástupních stanic lanovek v údolí? Bydlíte stranou od tohoto střediska? Nevadí! Nassfeld totiž zajišťuje svoz turistů z celého regionu. Můžete si být téměř jisti, že nedaleko vašeho ubytování bude situována zastávka skibusu. Takže auta nechte pěkně odpočívat u penzionu a vyrazte do resortu skibusem. Je zdarma v ceně permanentky. A aspoň si řidiči budou moci dát i nějaké to dobré pšeničné pivo.

Jak zde ušetřit na ubytování

Nejblíže položeným městečkem je Tröpolach. Právě z tohoto městečka vede zmíněná lanovka Millenium Express. Díky skibusům se však doporučuje heldat si ubytování ve vzdálenějších obcích a městečkách. Je tomu tak proto, že s rostoucí vzdáleností od Nassfeldu klesá i cena ubytování. A poměrně výrazně. Nejčastěji jsou k dispozici ubytovací kapacity v městečku Rattendorf a Podlading, které jsou od lanovek vzdáleny přibližně 2 km. Dále to je například cca 15 km vzdálený Presseger. Jak vidíte možností ubytování je skutečně spousta, takže není důvod se za každou cenu cpát do Tröpolachu – hlavního centra, když lze ušetřit, bydlet trošku dál a dojíždět skibusem.


Akce během roku

Aby toho nebylo málo, nassfeld nabízí jako třešničku na dortu hned několik lákavých akcí, které se zde konají během celé lyžařské sezóny. Třeba vás některá z nich zaujme a vy jí přizpůsobíte výběr termínu své dovolené.

Sezóna v Nassfeldu začíná začátkem prosince, stejně jako ve většině středisek, které nedisponují ledovcem. Nassfeld spouští vleky 3. 12. kdy je na svazích oficiální skiopening, během kterého se můžete těšit na spoustu open-air koncertů, nebo na akční ceny v barech a restauracích. Velkým tahákem kromě doprovodného programu jsou skipasy za mimosezóní ceny. Jedná se o tradiční svátek lyžování na začátek sezóny. 8. – 11. 12. je v Nassfeldu organizován největší studentský skiopening v Evropě, který si během několika let získal mnoho věrných návštěvníků. Další zajímavou akcí v resortu jsou každoročně pořádané Sněhulákové slavnosti konané 1., 8. a 15. 2. 2012. Slavnosti se konají na zámečku Lerchenhof v Hermagoru/Möschachu. Kromě stavby obřího sněhuláka na vás čeká živá hudba a spousta místních specialit. Celý festival je ukončen pompézním ohňostrojem.

Do Nassfeldu s CK PUXtravel

Jak vidíte, sezóna v Nassfeldu je skutečně bohatá, tak neváhejte a vyrazte třeba s cestovní kanceláří PUXtravel vstříc zimním radovánkám za korutanským králem. CK PUXtravel – specialista na zimní zájezdy nabízí ubytování v Nassfeldu v apartmánech od 470 Kč/osobu na noc. Vybrat si můžete hned z šesti ubytovacích kapacit. K dispozici jsou jak apartmány, tak pension. O výhodnosti nabídky se můžete sami přesvědčit na www.PUXtravel.cz.

Svanetie – budoucnost turismu na Kavkaze

Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější,
dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Svanové žijí sice
již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ
s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam
dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi.

Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější, dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Mně se osobně nejvíce líbila Tušetie, a to především proto, že do Svanetie jezdí podstatně více turistů. Z hlediska kulturně-historického se od zbytku Gruzie v mnohém liší. Svanové žijí sice již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi (tam jsme dojeli nočním vlakem z Tbilisi). Klikatá cesta přes hory trvá několik hodin, ale již brzy se doprava zrychlí. Turistický ruch ve Svanetii je totiž hojně dotován vládou a tak se ze Zugdidi do Mestie, hlavního centra oblasti, staví asfaltová silnice.


Mestia

Celí rozlámaní po dlouhé cestě s jedinou zastávkou jsme dorazili do Mestie. I v tomto městě je vidět rozvoj směřující ke zlepšení služeb pro turisty. Dnes je to tu samá jáma, halda štěrku a těžká technika, ale za rok za dva zde bude stát gruzínská varianta Špindlerova Mlýnu. Už nyní tu potkáte několik hotelů a informační centrum. Město má však stále ještě hodně vad na kráse. Po prašných ulicích se prochází prasata a krávy, nerušeny hřmotem gigantických bagrů. Obchodů s potravinami je tu sice asi deset, ale pokud chcete udělat větší nákup, musíte obejít všechny, protože v každém mají jen něco. Banka se nachází na hlavní ulici v domě, který budí dojem, že se každou chvíli rozpadne. Aby sis mohl vybrat peníze, musíš projít špinavou chodbou s pavučinami u stropu, podél ohyzdných místností s rozbitým nábytkem. A pošta? Jejím hledáním byste se zbytečně zdržovali. Žádná tu není.

Co však dělá Mestii atraktivní, a co zároveň přitahuje do Svanetie turisty (kromě krásných hor), jsou obranné věže. Podobné věže nalezneme v různých částech hor podél gruzínsko-ruské hranice, v každé oblasti ale vypadají trochu jinak a pochází z jiného období. Ty Svanské vznikaly od devátého do dvanáctého století a je jich opravdu hodně. Když se rozhlédnete po Mestii, každým směrem na nějakou narazíte. Mají čtyři nebo pět pater a dosahují do výše až dvaceti pěti metrů. Některé jsou již velmi zchátralé a chybí jim kusy zdí, jiné jsou napojené na domy běžných obyvatel. Jedna z věží je opravena a zpřístupněna pro veřejnost. Protože k ní nevedou žádné směrovky ani poutavé cedule, bloudili jsme tam asi hodinu. Hned vedle stojí „Svanský dům“ – jedna místnost vybavená co možná nejtypičtěji a nejtradičněji. Paní, které jsme za vstup zaplatili každý 3 lari (30 Kč), nám vysvětlila, že dříve žili lidé a dobytek v jedné místnosti. Chlévy stojící ze tří stran byly dole a nad nimi se spalo. U čtvrté zdi stála pec a uprostřed se sedělo. Inu smrádek, ale teplíčko…


Stanovat se může všude

V Gruzii si můžete stan postavit prakticky kdekoliv a nikomu to nevadí. Alespoň tak to platilo v době naší expedice. Jak to bude za pár let, až se zde turistický ruch náležitě rozvine, se zatím lze jen dohadovat. Utábořili jsme se nahoře nad Mestií u bývalé turistické chaty, dnes ruiny, kterou navštěvují už jen krávy. Z toho místa jsme měli krásný výhled na město, nádherná horská panoramata a malé letiště, kam každý den přilétá z Tbilisi letadlo s pohodlnými turisty, kteří strašně spěchají. Ani to, že jsme si rozdělali oheň, nikomu nevadilo, dokonce ani okolo procházejícím pastevcům. Na tomto místě jsme nakonec strávili tři noci.


Mimo turistické trasy

Druhý den naší návštěvy Svanetie jsme podnikli výlet po malých vesničkách v blízkém údolí. Dostávali jsme se tam poněkud obtížně, skrz hluboký porost a hustý les. Nicméně podle GPS navigace jsme šli po cestě. Po cca dvou hodinách bloudění jsme konečně dorazili na normální cestu, která údolím vedla. Pak jsme procházeli jednu vesničku za druhou. Na rozdíl od Mestie zde byl klid. I zde bylo spoustu obranných věží a občas nějaké krávy. Místních jsme potkali jen málo, turisty žádné. Ti si vybírají populární trasy k nejvyšším vrcholům, nekrásnějším ledovcům a jezerům.

Svanetie je také známa malými kostelíky se starými freskami. Přestože i po naší trase měly nějaké být, potkali jsme jen jeden, který do tohoto popisu nezapadal. U přední zdi na římse stálo několik ikon a láhev vodky, uprostřed se nacházelo vyhaslé ohniště. Domníváme se, že se v tomto kostele stále ještě praktikuje Jvarismus, staré kavkazské náboženství, jehož rituály se často během christianizace odlehlých oblastí zkombinovaly s těmi křesťanskými. Škoda, že jsme ve Svanetii měli tak málo času, kdybychom měli o pár dní víc, nemuseli bychom se ve vesničce Mulakhi otáčet a podél řeky se vracet zpátky, ale mohli bychom pokračovat pár dní do městečka Ushguli, kde je k vidění také strašná spousta obraných věží. Údajně jsou ale o mnoho krásnější než v těchto malých vesničkách, nebo v Mestii. Jsou dokonce tak krásné, že je můžeme najít i na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Od ledovce do nemocnice

Jak již jsem zmínil, turisté si ve Svanitii vybírají hlavně trasy vedoucí k vrcholům hor, k velkým ledovcům a jezerům. I my jsme se rozhodli náš poslední celodenní výlet po Svanetii zaměřit k ledovci Chalaadi, který patří k nejoblíbenějším a z Mestie nejdostupnějším. Nejprve jsme šli několik hodin údolím, až jsme došli k malé vojenské základně. Kdo chce jít dál, musí se zde registrovat. Vojáci zde totiž dávají pozor, aby se jim turisté neztráceli do Ruské federace, jejíž hranice jsou vzdálené již jen pár kilometrů. Po úspěšné registraci jsme se vydali na poslední úsek cesty za ledovcem. Bylo nám trochu trapno, když jsme na cestě lesem podél ledovcové řeky potkali asi bambilión turistů, včetně řady důchodců.


Po nějaké době se nám konečně otevřel výhled na slibovaný ledovec. Kdo by však čekal nádherný masiv zářící bílé hmoty, byl by zklamán. Povrch této ledové masy je totiž pokryt šedivým písečkem a kusy kamenů z okolních hor. Nádherná namodralá barva zářila jen pod ledovcem v místě, kde vytékala ledovcová řeka. My, coby hloupý a nezkušení turisté, jsme se k tomuto výtoku samozřejmě šli podívat, abychom se mohli vyfotit. Přátelé, prosím vás, NIKDY SI NESTOUPEJTE POD LEDOVEC! Jak je známo, ledovce tají, což nemá za následek jenom vznik ledovcových řek, ale i také to, že utává i jejich povrch, díky čemuž se uvolňují již zmiňované kameny. A když jeden z těchto kamenů zasáhl člena naší expedice do hlavy, nebyl to příliš krásný pohled. Naštěstí bez problémů (leč se zkrvavenou hlavou) došel až na vojenskou stanici. Vojáci nám zavolali sanitku (pradávné auto, které by u nás již dávno bylo sešrotované nebo vystavené v muzeu).

Záchranka přijela asi za hodinu a dovezla naši skupinu a ještě další lidi na kraj Mestie a raněného kamaráda až do malé nemocnice. Mají tam dva sály a vždy jen jednoho doktora ve službě. Ten, aniž by zrentgenoval lebku (jednoduše proto, že rentgen neměli), ránu zašil, našeho pacienta si nechal přes noc na pozorování a ráno mu předepsal léky, které se ve městě nikde nedají koupit… Naštěstí jsme krátce na to Svanetii opustili, léky sehnali a prasklá lebka se během pár týdnů zahojila.

Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější, dost pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Mně se osobně nejvíce líbila Tušetie, a to především proto, že do Svanetie jezdí podstatně více turistů. Z hlediska kulturně-historického se od zbytku Gruzie v mnohém liší. Svanové žijí sice již po staletí pod nadvládou Gruzie, ale jedná se o samostatný národ s vlastním jazykem. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz se tam dostala maršrutou od nádraží v Zugdidi (tam jsme dojeli nočním vlakem z Tbilisi). Klikatá cesta přes hory trvá několik hodin, ale již brzy se doprava zrychlí. Turistický ruch ve Svanetii je totiž hojně dotován vládou a tak se ze Zugdidi do Mestie, hlavního centra oblasti, staví asfaltová silnice.


Mestia

Celí rozlámaní po dlouhé cestě s jedinou zastávkou jsme dorazili do Mestie. I v tomto městě je vidět rozvoj směřující ke zlepšení služeb pro turisty. Dnes je to tu samá jáma, halda štěrku a těžká technika, ale za rok za dva zde bude stát gruzínská varianta Špindlerova Mlýnu. Už nyní tu potkáte několik hotelů a informační centrum. Město má však stále ještě hodně vad na kráse. Po prašných ulicích se prochází prasata a krávy, nerušeny hřmotem gigantických bagrů. Obchodů s potravinami je tu sice asi deset, ale pokud chcete udělat větší nákup, musíte obejít všechny, protože v každém mají jen něco. Banka se nachází na hlavní ulici v domě, který budí dojem, že se každou chvíli rozpadne. Aby sis mohl vybrat peníze, musíš projít špinavou chodbou s pavučinami u stropu, podél ohyzdných místností s rozbitým nábytkem. A pošta? Jejím hledáním byste se zbytečně zdržovali. Žádná tu není.

Co však dělá Mestii atraktivní, a co zároveň přitahuje do Svanetie turisty (kromě krásných hor), jsou obranné věže. Podobné věže nalezneme v různých částech hor podél gruzínsko-ruské hranice, v každé oblasti ale vypadají trochu jinak a pochází z jiného období. Ty Svanské vznikaly od devátého do dvanáctého století a je jich opravdu hodně. Když se rozhlédnete po Mestii, každým směrem na nějakou narazíte. Mají čtyři nebo pět pater a dosahují do výše až dvaceti pěti metrů. Některé jsou již velmi zchátralé a chybí jim kusy zdí, jiné jsou napojené na domy běžných obyvatel. Jedna z věží je opravena a zpřístupněna pro veřejnost. Protože k ní nevedou žádné směrovky ani poutavé cedule, bloudili jsme tam asi hodinu. Hned vedle stojí „Svanský dům“ – jedna místnost vybavená co možná nejtypičtěji a nejtradičněji. Paní, které jsme za vstup zaplatili každý 3 lari (30 Kč), nám vysvětlila, že dříve žili lidé a dobytek v jedné místnosti. Chlévy stojící ze tří stran byly dole a nad nimi se spalo. U čtvrté zdi stála pec a uprostřed se sedělo. Inu smrádek, ale teplíčko…


Stanovat se může všude

V Gruzii si můžete stan postavit prakticky kdekoliv a nikomu to nevadí. Alespoň tak to platilo v době naší expedice. Jak to bude za pár let, až se zde turistický ruch náležitě rozvine, se zatím lze jen dohadovat. Utábořili jsme se nahoře nad Mestií u bývalé turistické chaty, dnes ruiny, kterou navštěvují už jen krávy. Z toho místa jsme měli krásný výhled na město, nádherná horská panoramata a malé letiště, kam každý den přilétá z Tbilisi letadlo s pohodlnými turisty, kteří strašně spěchají. Ani to, že jsme si rozdělali oheň, nikomu nevadilo, dokonce ani okolo procházejícím pastevcům. Na tomto místě jsme nakonec strávili tři noci.


Mimo turistické trasy

Druhý den naší návštěvy Svanetie jsme podnikli výlet po malých vesničkách v blízkém údolí. Dostávali jsme se tam poněkud obtížně, skrz hluboký porost a hustý les. Nicméně podle GPS navigace jsme šli po cestě. Po cca dvou hodinách bloudění jsme konečně dorazili na normální cestu, která údolím vedla. Pak jsme procházeli jednu vesničku za druhou. Na rozdíl od Mestie zde byl klid. I zde bylo spoustu obranných věží a občas nějaké krávy. Místních jsme potkali jen málo, turisty žádné. Ti si vybírají populární trasy k nejvyšším vrcholům, nekrásnějším ledovcům a jezerům.

Svanetie je také známa malými kostelíky se starými freskami. Přestože i po naší trase měly nějaké být, potkali jsme jen jeden, který do tohoto popisu nezapadal. U přední zdi na římse stálo několik ikon a láhev vodky, uprostřed se nacházelo vyhaslé ohniště. Domníváme se, že se v tomto kostele stále ještě praktikuje Jvarismus, staré kavkazské náboženství, jehož rituály se často během christianizace odlehlých oblastí zkombinovaly s těmi křesťanskými. Škoda, že jsme ve Svanetii měli tak málo času, kdybychom měli o pár dní víc, nemuseli bychom se ve vesničce Mulakhi otáčet a podél řeky se vracet zpátky, ale mohli bychom pokračovat pár dní do městečka Ushguli, kde je k vidění také strašná spousta obraných věží. Údajně jsou ale o mnoho krásnější než v těchto malých vesničkách, nebo v Mestii. Jsou dokonce tak krásné, že je můžeme najít i na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO.


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Od ledovce do nemocnice

Jak již jsem zmínil, turisté si ve Svanitii vybírají hlavně trasy vedoucí k vrcholům hor, k velkým ledovcům a jezerům. I my jsme se rozhodli náš poslední celodenní výlet po Svanetii zaměřit k ledovci Chalaadi, který patří k nejoblíbenějším a z Mestie nejdostupnějším. Nejprve jsme šli několik hodin údolím, až jsme došli k malé vojenské základně. Kdo chce jít dál, musí se zde registrovat. Vojáci zde totiž dávají pozor, aby se jim turisté neztráceli do Ruské federace, jejíž hranice jsou vzdálené již jen pár kilometrů. Po úspěšné registraci jsme se vydali na poslední úsek cesty za ledovcem. Bylo nám trochu trapno, když jsme na cestě lesem podél ledovcové řeky potkali asi bambilión turistů, včetně řady důchodců.


Po nějaké době se nám konečně otevřel výhled na slibovaný ledovec. Kdo by však čekal nádherný masiv zářící bílé hmoty, byl by zklamán. Povrch této ledové masy je totiž pokryt šedivým písečkem a kusy kamenů z okolních hor. Nádherná namodralá barva zářila jen pod ledovcem v místě, kde vytékala ledovcová řeka. My, coby hloupý a nezkušení turisté, jsme se k tomuto výtoku samozřejmě šli podívat, abychom se mohli vyfotit. Přátelé, prosím vás, NIKDY SI NESTOUPEJTE POD LEDOVEC! Jak je známo, ledovce tají, což nemá za následek jenom vznik ledovcových řek, ale i také to, že utává i jejich povrch, díky čemuž se uvolňují již zmiňované kameny. A když jeden z těchto kamenů zasáhl člena naší expedice do hlavy, nebyl to příliš krásný pohled. Naštěstí bez problémů (leč se zkrvavenou hlavou) došel až na vojenskou stanici. Vojáci nám zavolali sanitku (pradávné auto, které by u nás již dávno bylo sešrotované nebo vystavené v muzeu).

Záchranka přijela asi za hodinu a dovezla naši skupinu a ještě další lidi na kraj Mestie a raněného kamaráda až do malé nemocnice. Mají tam dva sály a vždy jen jednoho doktora ve službě. Ten, aniž by zrentgenoval lebku (jednoduše proto, že rentgen neměli), ránu zašil, našeho pacienta si nechal přes noc na pozorování a ráno mu předepsal léky, které se ve městě nikde nedají koupit… Naštěstí jsme krátce na to Svanetii opustili, léky sehnali a prasklá lebka se během pár týdnů zahojila.

Tunis – cesta za sluncem

Mnozí z nás znají Tunisko z pohledu přímořských destinací,
z perspektivy hotelových komplexů a bohatých švédských stolů.
Cestujeme na sever Afriky, aniž bychom si všímali její bohaté historie a
tajuplných a mnohdy divokých městských zákoutí, která tato země
skýtá.

Mnozí z nás znají Tunisko z pohledu přímořských destinací, z perspektivy hotelových komplexů a bohatých švédských stolů. Cestujeme na sever Afriky, aniž bychom si všímali její bohaté historie a tajuplných a mnohdy divokých městských zákoutí, která tato země skýtá. Za pouhé dvě hodinky letadlem jste na místě. Miliónové hlavní město Tunis hoří neutěšeným životem. Přijmete pozvání?


Proč se vydat do hlavního města

Tunis, ležící na severozápadním pobřeží Tuniska, patří mezi nejstarší města na světě. Již na počátku 9. století před naším letopočtem založili Féničané v těchto místech první osadu zvanou Kartágo. Dnes patří Kartágo k severnímu předměstí Tunisu a je archeologickým klenotem zdejšího kraje. Z Tunisu se k němu krásně dostanete.

Tunis v sobě snoubí jak historii, tak i moderní architekturu. A to je na něm právě to výjimečné. Město se skládá z mediny, tedy starého města a ze středověkých čtvrtí, které takřka splývají s historickým jádrem. Rozmanitou atmosféru města doplňuje rozsáhlé moderní předměstí s přístavem. Na chuť si zde zkrátka přijde každý.

V celém Tunisku nemusíte v ruce obracet každou korunu (ani dinár). Tunisko se stále řadí mezi rozvojové země, a tak nemusíte dlouho spořit, abyste si mohli koupit arabské koberce nebo vodní dýmky. Mají tu docela levno, zvlášť pokud si uvědomíme, že Tunisané jsou ochotni s vámi dlouho smlouvat a rádi dostávají například propisky. Atmosféra tuniské vstřícnosti vás určitě vtáhne do víru, někdy trochu komediálního, arabského vyjednávání.


Vzhůru do mediny!

Pokud se vyžíváte v rušném životě města, zavítejte nejprve do mediny. Staré město bylo založeno již v 8. století za vlády Arabů, což je znát dodnes. Medinu bych nedoporučila ani tak kvůli zajímavým památkám jako spíš kvůli impozantním úzkým uličkám, kterým osobně říkám „ohnivé uličky“. Proč ohnivé? Ze všech stran se na vás line křik a hluk z okolních obchodů či tržišť. Každý Tunisan vás žoviálně zve do svého obchodu, přičemž hádá, z jaké země jste, a lámanou angličtinou se s vámi pokouší domlouvat za pochodu. Rozhodně je to skvělá zkušenost, možná si tak vysmlouváte pěknou lampu nebo pouštní růži.

V „ohnivých“ uličkách se setkáte s malými krámky, kavárnami a krčmami, v kterých je o zábavu postaráno. Dříve nebo později ještě narazíte na rozdělená tržiště podle toho, co se kde prodává. Hrnčíři, tkalci, zámečníci nebo kováři, dále pak obchody s rybami, ovocem nebo kořením vás na cestě medinou neminou.

Za pohodovějším prostředím do moderních čtvrtí

Moderní předměstí s přístavem je o poznání uvolněnější. V moderních čtvrtích je i patrná francouzská architektura, takže se tu dočkáte zase trochu jiného života. Celkově se zdá předměstí čistší a upravenější i díky zavlažovaným zahradám, které podporují až nezvyklou pohodu v této oblasti.


Za zmínku i návštěvu (tomu se určitě nevyhnete) stojí bulvár Habiba Bourguiby (nebo-li bulvár 7.listopadu, ale takový název asi neuslyšíte, všichni říkají Habiba Bourguiby). Bulvár jde od přístavu ke starému městu. Čeští turisté se shodují, že bulvár funguje podobně jako náš Václavák, s čímž se nedá než souhlasit. Veprostřed se procházíte na pěší zóně a po okrajích vedou dva automobilové pruhy. 1,5 kilometrová ulice platí zčásti jako středobod místního života. Bulvár Habiba Bourguiby vám nabídne i luxusnější obchůdky, zahrádky a kavárničky vyšší kategorie na rozdíl od starého města.

Kousek od Tunisu vzpomínka na antické město – Kartágo

Starověké Kartágo, ze kterého můžeme vidět dnes už jen trosky, bývalo symbolem severní Afriky, obchodním centrem, ale také ohniskem několika válek. Kartágo je opředeno mnoha legendami o jeho založení. Zřejmě bylo založeno na začátku 9. století před naším letopočtem Féničany. Vykopávky najdete především z vrcholného římského období.

Nejnavštěvovanější a nejzajímavější jsou nepochybně Antoniovy lázně, chrám a divadlo Svatého Cypriána nebo římské vily. Poblíž ruin najdete muzeum, ve kterém mj. dostanete odpovědi na otázky ohledně některých historických událostí týkajících se Kartága. Kromě historických vykopávek si všimněte krásných zahrad. Cypřiše, eukalypty ani pepřovníky vás tu nepřekvapí.

Kartágo dnes spadá do severního předměstí Tunisu. Oblast je poměrně rozlehlá. Podle vlastní zkušenosti vím, že jeden den na prohlídku celého Kartága bohužel nestačí. Během jednoho dne zřejmě stačíte navštívit jen ty „nejprofláklejší“ památky. Vyrazte do Kartága na dvakrát anebo brzo ráno, pak máte šanci, že si všechno projdete.

Tento článek jsme připravili ve spolupráci s CK EXIM Tours, která zájezdy do Tuniska organizuje.

Jak se dostanete do Kartága z Tunisu? Je to jednoduché. Vlakem zvaným TGM (Tunis-Goulette-Marsa) se do Kartága dostanete zhruba za půl hodiny. Cesta vás bude stát v přepočtu maximálně 20–25 korun (v Kartágu je jinak celkem šest zastávek, takže ho určitě neminete).

Co dodat závěrem? Snad už jen to, že ideálním časem pro poznávání Tunisu a jeho okolí je duben až květen. Teploty jsou rozhodně snesitelnější než v hlavní letní sezóně. Tak teď už jen sbalte kufry a leťte vstříc novým cestovatelským výzvám!

Mnozí z nás znají Tunisko z pohledu přímořských destinací, z perspektivy hotelových komplexů a bohatých švédských stolů. Cestujeme na sever Afriky, aniž bychom si všímali její bohaté historie a tajuplných a mnohdy divokých městských zákoutí, která tato země skýtá. Za pouhé dvě hodinky letadlem jste na místě. Miliónové hlavní město Tunis hoří neutěšeným životem. Přijmete pozvání?


Proč se vydat do hlavního města

Tunis, ležící na severozápadním pobřeží Tuniska, patří mezi nejstarší města na světě. Již na počátku 9. století před naším letopočtem založili Féničané v těchto místech první osadu zvanou Kartágo. Dnes patří Kartágo k severnímu předměstí Tunisu a je archeologickým klenotem zdejšího kraje. Z Tunisu se k němu krásně dostanete.

Tunis v sobě snoubí jak historii, tak i moderní architekturu. A to je na něm právě to výjimečné. Město se skládá z mediny, tedy starého města a ze středověkých čtvrtí, které takřka splývají s historickým jádrem. Rozmanitou atmosféru města doplňuje rozsáhlé moderní předměstí s přístavem. Na chuť si zde zkrátka přijde každý.

V celém Tunisku nemusíte v ruce obracet každou korunu (ani dinár). Tunisko se stále řadí mezi rozvojové země, a tak nemusíte dlouho spořit, abyste si mohli koupit arabské koberce nebo vodní dýmky. Mají tu docela levno, zvlášť pokud si uvědomíme, že Tunisané jsou ochotni s vámi dlouho smlouvat a rádi dostávají například propisky. Atmosféra tuniské vstřícnosti vás určitě vtáhne do víru, někdy trochu komediálního, arabského vyjednávání.


Vzhůru do mediny!

Pokud se vyžíváte v rušném životě města, zavítejte nejprve do mediny. Staré město bylo založeno již v 8. století za vlády Arabů, což je znát dodnes. Medinu bych nedoporučila ani tak kvůli zajímavým památkám jako spíš kvůli impozantním úzkým uličkám, kterým osobně říkám „ohnivé uličky“. Proč ohnivé? Ze všech stran se na vás line křik a hluk z okolních obchodů či tržišť. Každý Tunisan vás žoviálně zve do svého obchodu, přičemž hádá, z jaké země jste, a lámanou angličtinou se s vámi pokouší domlouvat za pochodu. Rozhodně je to skvělá zkušenost, možná si tak vysmlouváte pěknou lampu nebo pouštní růži.

V „ohnivých“ uličkách se setkáte s malými krámky, kavárnami a krčmami, v kterých je o zábavu postaráno. Dříve nebo později ještě narazíte na rozdělená tržiště podle toho, co se kde prodává. Hrnčíři, tkalci, zámečníci nebo kováři, dále pak obchody s rybami, ovocem nebo kořením vás na cestě medinou neminou.

Za pohodovějším prostředím do moderních čtvrtí

Moderní předměstí s přístavem je o poznání uvolněnější. V moderních čtvrtích je i patrná francouzská architektura, takže se tu dočkáte zase trochu jiného života. Celkově se zdá předměstí čistší a upravenější i díky zavlažovaným zahradám, které podporují až nezvyklou pohodu v této oblasti.


Za zmínku i návštěvu (tomu se určitě nevyhnete) stojí bulvár Habiba Bourguiby (nebo-li bulvár 7.listopadu, ale takový název asi neuslyšíte, všichni říkají Habiba Bourguiby). Bulvár jde od přístavu ke starému městu. Čeští turisté se shodují, že bulvár funguje podobně jako náš Václavák, s čímž se nedá než souhlasit. Veprostřed se procházíte na pěší zóně a po okrajích vedou dva automobilové pruhy. 1,5 kilometrová ulice platí zčásti jako středobod místního života. Bulvár Habiba Bourguiby vám nabídne i luxusnější obchůdky, zahrádky a kavárničky vyšší kategorie na rozdíl od starého města.

Kousek od Tunisu vzpomínka na antické město – Kartágo

Starověké Kartágo, ze kterého můžeme vidět dnes už jen trosky, bývalo symbolem severní Afriky, obchodním centrem, ale také ohniskem několika válek. Kartágo je opředeno mnoha legendami o jeho založení. Zřejmě bylo založeno na začátku 9. století před naším letopočtem Féničany. Vykopávky najdete především z vrcholného římského období.

Nejnavštěvovanější a nejzajímavější jsou nepochybně Antoniovy lázně, chrám a divadlo Svatého Cypriána nebo římské vily. Poblíž ruin najdete muzeum, ve kterém mj. dostanete odpovědi na otázky ohledně některých historických událostí týkajících se Kartága. Kromě historických vykopávek si všimněte krásných zahrad. Cypřiše, eukalypty ani pepřovníky vás tu nepřekvapí.

Kartágo dnes spadá do severního předměstí Tunisu. Oblast je poměrně rozlehlá. Podle vlastní zkušenosti vím, že jeden den na prohlídku celého Kartága bohužel nestačí. Během jednoho dne zřejmě stačíte navštívit jen ty „nejprofláklejší“ památky. Vyrazte do Kartága na dvakrát anebo brzo ráno, pak máte šanci, že si všechno projdete.

Tento článek jsme připravili ve spolupráci s CK EXIM Tours, která zájezdy do Tuniska organizuje.

Jak se dostanete do Kartága z Tunisu? Je to jednoduché. Vlakem zvaným TGM (Tunis-Goulette-Marsa) se do Kartága dostanete zhruba za půl hodiny. Cesta vás bude stát v přepočtu maximálně 20–25 korun (v Kartágu je jinak celkem šest zastávek, takže ho určitě neminete).

Co dodat závěrem? Snad už jen to, že ideálním časem pro poznávání Tunisu a jeho okolí je duben až květen. Teploty jsou rozhodně snesitelnější než v hlavní letní sezóně. Tak teď už jen sbalte kufry a leťte vstříc novým cestovatelským výzvám!

Diashow turné Patagonie

Cestovatel a fotograf Martin Loew v listopadu otevírá své další
diashow turné po mnoha českých městech. Tentokrát se bude věnovat
Patagonii – nejjižnějšímu cípu jihoamerického kontinentu. Během
večera plného barevných diapozitivů i autentické patagonské hudby
nabízí Loew více než 2.000 km putování, jež diváky zavede až do
Ohňové země.

Jde o vůbec nejjižnější oblast, kam se lze na celé zeměkouli mimo
Antarktidu vypravit.

Divočina na konci světa.

Patagonie – „divočina na konci světa“ – je tématem letošního podzimního turné cestovatele a fotografa Martina Loewa. Svou nově zpracovanou digitální diashow naplnil obrázky velkolepých hor a divoké patagonské přírody, nabídne však také záběry odlehlých vesnic i jejich svérázných obyvatel. Dobrodružný příběh daleké cesty vypráví Loew v živém a poutavém komentáři a zážitky dokresluje ukázkami krásné patagonské hudby.


Na stránkách autora se můžete podívat na fotky i krátkou video ukázku z diashow.

Patagonie – nejjižnější cíp jihoamerického kontinentu – je doslovným koncem světa. Dál na jih leží již jen zmrzlá Antarktida. Není divu, že při vyslovení jejího tajemně znějícího názvu se rozbuší srdce snad každému, kdo aspoň někdy snil o dobrodružství a dalekých výpravách do neznámých končin. Obtížně dostupná Patagonie jako šipka míří k jihu a na její špici se coby třešnička na dortu vyjímá Ohňová země. Kolem ní kdysi v průlivech dlouho bloudil kapitán Magalhães a jeho námořníci se už domnívali, že dopluli do samotného pekla.

Přitom Patagonie je vysloveným rájem. Rájem divoké přírody a úchvatných horských scenérií. V jejím srdci se jako poklady ukrývají neprostupné pralesy, hluboké fjordy, obrovské ledovce i blankytná jezera. Místní lidé ve svých srdcích také ukrývají svůj poklad: pohodu, srdečnost a životní rovnováhu. Snad pro tu zdejší odlehlost a obrovské vzdálenosti nebo možná proto, že divoké patagonské počasí často překazí lidské plány, všichni si tu udržují záviděníhodný vnitřní klid. Pozitivní energie zde z lidí vyzařuje na dálku. Jakoby nám, návštěvníkům z moderní doby, chtěli ukázat, že život beze spěchu, nervozity a stresu je mnohem krásnější. Je radost se s Patagonií setkat.

Věřím, že krásu i pohodu Patagonie se mi do diashow podařilo uložit tak, aby si ji diváci mohli během představení naplno užívat zve na své promítání cestovatel Martin Loew.

Program celého diashow turné „Patagonie“

  • 2.11. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
  • 3.11. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
  • 14.11. Po – Teplice, Dům kultury – 19:00
  • 15.11. Út – Ústí nad Labem, Aula PF UJEP – 19:30
  • 17.11. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
  • 18.11. Pá – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 21.11. Po – Pardubice, KD Hronovická – 18:00
  • 23.11. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
  • 24.11. Čt – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
  • 25.11. Pá – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
  • 28.11. Po – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
  • 29.11. Út – Třebíč, Kino Pasáž – 19:00
  • 30.11. St – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
  • 1.12. Čt – Olomouc, U-klub – 19:00
  • 2.12. Pá – Ostrava, Kino Vesmír – 18:00
  • 6.12. Út – Klatovy, Kino Šumava – 19:00
  • 7.12. St – Domažlice, Kino Čakan – 19:00
  • 19.1.2012 Čt – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00
  • 23.1.2012 Po – Hradec Králové, Adalbertinum – 18:00

Divočina na konci světa.

Patagonie – „divočina na konci světa“ – je tématem letošního podzimního turné cestovatele a fotografa Martina Loewa. Svou nově zpracovanou digitální diashow naplnil obrázky velkolepých hor a divoké patagonské přírody, nabídne však také záběry odlehlých vesnic i jejich svérázných obyvatel. Dobrodružný příběh daleké cesty vypráví Loew v živém a poutavém komentáři a zážitky dokresluje ukázkami krásné patagonské hudby.


Na stránkách autora se můžete podívat na fotky i krátkou video ukázku z diashow.

Patagonie – nejjižnější cíp jihoamerického kontinentu – je doslovným koncem světa. Dál na jih leží již jen zmrzlá Antarktida. Není divu, že při vyslovení jejího tajemně znějícího názvu se rozbuší srdce snad každému, kdo aspoň někdy snil o dobrodružství a dalekých výpravách do neznámých končin. Obtížně dostupná Patagonie jako šipka míří k jihu a na její špici se coby třešnička na dortu vyjímá Ohňová země. Kolem ní kdysi v průlivech dlouho bloudil kapitán Magalhães a jeho námořníci se už domnívali, že dopluli do samotného pekla.

Přitom Patagonie je vysloveným rájem. Rájem divoké přírody a úchvatných horských scenérií. V jejím srdci se jako poklady ukrývají neprostupné pralesy, hluboké fjordy, obrovské ledovce i blankytná jezera. Místní lidé ve svých srdcích také ukrývají svůj poklad: pohodu, srdečnost a životní rovnováhu. Snad pro tu zdejší odlehlost a obrovské vzdálenosti nebo možná proto, že divoké patagonské počasí často překazí lidské plány, všichni si tu udržují záviděníhodný vnitřní klid. Pozitivní energie zde z lidí vyzařuje na dálku. Jakoby nám, návštěvníkům z moderní doby, chtěli ukázat, že život beze spěchu, nervozity a stresu je mnohem krásnější. Je radost se s Patagonií setkat.

Věřím, že krásu i pohodu Patagonie se mi do diashow podařilo uložit tak, aby si ji diváci mohli během představení naplno užívat zve na své promítání cestovatel Martin Loew.

Program celého diashow turné „Patagonie“

  • 2.11. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
  • 3.11. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
  • 14.11. Po – Teplice, Dům kultury – 19:00
  • 15.11. Út – Ústí nad Labem, Aula PF UJEP – 19:30
  • 17.11. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
  • 18.11. Pá – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 21.11. Po – Pardubice, KD Hronovická – 18:00
  • 23.11. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
  • 24.11. Čt – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
  • 25.11. Pá – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
  • 28.11. Po – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
  • 29.11. Út – Třebíč, Kino Pasáž – 19:00
  • 30.11. St – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
  • 1.12. Čt – Olomouc, U-klub – 19:00
  • 2.12. Pá – Ostrava, Kino Vesmír – 18:00
  • 6.12. Út – Klatovy, Kino Šumava – 19:00
  • 7.12. St – Domažlice, Kino Čakan – 19:00
  • 19.1.2012 Čt – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00
  • 23.1.2012 Po – Hradec Králové, Adalbertinum – 18:00

Kaprun, to není jen ledovec

Mnoho lidí má zafixováno, že Zell am See/Kaprun je pouze ledovec. Chyba
lávky! Za jeden skipas máte možnost vyrazit hned do tří míst!

Zell am See/Kaprun nabízí mnohem víc

Mnoho lidí má zafixováno, že Zell am See/Kaprun je pouze ledovec. Chyba lávky! Za jeden skipas máte možnost vyrazit hned do tří míst. Pro začátečníky, nebo rodiny s dětmi je primárně určen Maiskogel, lyžařský areál, jehož lanovky vedou přímo z městečka Kaprun do výšky 1 675 m. n. m. Dále je zde areál pro náročné lyžaře, který se spouští z vrcholku hory Schmittenhöhe ve výšce rovných 2 000 m. n. m. Třetím a nejznámějším je samozřejmě ledovec Kitzsteinhorn. Díky lanovkám se zde dostanete až do úctyhodných 3 203 m. n. m. Na ledovci převažují modré tratě, avšak najdou se i červené.


Tauern spa, místo pro relax

Celkově si za jeden skipas užijete 137 Km sjezdovek a komfort, kterým je tento resort vyhlášený. Mezi nejlákavější mimo lyžovací aktivity patří před nedávnem otevřený vodní svět Tauern spa. Na ploše přesahující 48 000 m2 se nachází snad vše, co si dokážete ve vodním světě představit. Tauern spa patří k nemodernějším stavbám svého druhu v Evropě. Asi byste čekali, že cena bude odpovídat kvalitě a úrovni poskytovaných služeb. Avšak opak je pravdou. Ceny se jen pramálo liší od těch, na které jsme zvyklí například v rakouských příhraničních lázních.

Novinka na ledovci Kitzsteinhorn

Nově otevřená atrakce na vrcholku ledovce nenechá nikoho chladným. Jedná se totiž o vyhlídkovou plošinu ve výšce 3 029 m. n. m. A aby toho nebylo málo, ve stejné budově, jako je vyhlídková plošina se nalézá i multimediální místnost s projekcí o přírodě a restaurace, kde budete mít možnost ochutnat pravou nefalšovanou rakouskou gastronomii. Až zde budete koukat do okolních hor, nebo si užívat kulinářský zážitek, vzpomeňte si na fakt, že jste právě v nejvýše položeném bodě Salzburska.


Velké lákadlo, Zell am See

Zell am See, jak název napovídá, je městečko ležící na břehu jezera, přímo pod ledovcem Kitzstei-nhorn. Právě odsud vedou lanovky na horu Schmittenhöhe. Díky své unikátní atmosféře způsobené úzkými uličkami, historickým centrem, promenádou podél jezera a mnoha velmi útulnými podniky vybízejícími k posezení, se Zell am See stalo skutečným pojmem.

Kromě jiného zde najdete i krytý aquapark otevřený až do pozdního večera. Právě od této atrakce to je už jen kousek přes říčku protékající městečkem do srdce Zell am See. Úplným centrem je náměstíčko se starobylým kostelem, ke kterému ze všech stran vedou úzké uličky. Právě v těchto uličkách se každoročně jezdí exhibiční závod všech věkových kategorií, včetně bývalých profesionálů. Trať je postavena na ulici, jedná se o úzké koryto, kterým závodníci projíždějí, hnáni davem fanoušku v jejich těsné blízkosti. Nevím jak pro vás, ale vidět závodit Marca Giradelliho byl pro mě zážitek.

Zell am See/Kaprun nabízí mnohem víc

Mnoho lidí má zafixováno, že Zell am See/Kaprun je pouze ledovec. Chyba lávky! Za jeden skipas máte možnost vyrazit hned do tří míst. Pro začátečníky, nebo rodiny s dětmi je primárně určen Maiskogel, lyžařský areál, jehož lanovky vedou přímo z městečka Kaprun do výšky 1 675 m. n. m. Dále je zde areál pro náročné lyžaře, který se spouští z vrcholku hory Schmittenhöhe ve výšce rovných 2 000 m. n. m. Třetím a nejznámějším je samozřejmě ledovec Kitzsteinhorn. Díky lanovkám se zde dostanete až do úctyhodných 3 203 m. n. m. Na ledovci převažují modré tratě, avšak najdou se i červené.


Tauern spa, místo pro relax

Celkově si za jeden skipas užijete 137 Km sjezdovek a komfort, kterým je tento resort vyhlášený. Mezi nejlákavější mimo lyžovací aktivity patří před nedávnem otevřený vodní svět Tauern spa. Na ploše přesahující 48 000 m2 se nachází snad vše, co si dokážete ve vodním světě představit. Tauern spa patří k nemodernějším stavbám svého druhu v Evropě. Asi byste čekali, že cena bude odpovídat kvalitě a úrovni poskytovaných služeb. Avšak opak je pravdou. Ceny se jen pramálo liší od těch, na které jsme zvyklí například v rakouských příhraničních lázních.

Novinka na ledovci Kitzsteinhorn

Nově otevřená atrakce na vrcholku ledovce nenechá nikoho chladným. Jedná se totiž o vyhlídkovou plošinu ve výšce 3 029 m. n. m. A aby toho nebylo málo, ve stejné budově, jako je vyhlídková plošina se nalézá i multimediální místnost s projekcí o přírodě a restaurace, kde budete mít možnost ochutnat pravou nefalšovanou rakouskou gastronomii. Až zde budete koukat do okolních hor, nebo si užívat kulinářský zážitek, vzpomeňte si na fakt, že jste právě v nejvýše položeném bodě Salzburska.


Velké lákadlo, Zell am See

Zell am See, jak název napovídá, je městečko ležící na břehu jezera, přímo pod ledovcem Kitzstei-nhorn. Právě odsud vedou lanovky na horu Schmittenhöhe. Díky své unikátní atmosféře způsobené úzkými uličkami, historickým centrem, promenádou podél jezera a mnoha velmi útulnými podniky vybízejícími k posezení, se Zell am See stalo skutečným pojmem.

Kromě jiného zde najdete i krytý aquapark otevřený až do pozdního večera. Právě od této atrakce to je už jen kousek přes říčku protékající městečkem do srdce Zell am See. Úplným centrem je náměstíčko se starobylým kostelem, ke kterému ze všech stran vedou úzké uličky. Právě v těchto uličkách se každoročně jezdí exhibiční závod všech věkových kategorií, včetně bývalých profesionálů. Trať je postavena na ulici, jedná se o úzké koryto, kterým závodníci projíždějí, hnáni davem fanoušku v jejich těsné blízkosti. Nevím jak pro vás, ale vidět závodit Marca Giradelliho byl pro mě zážitek.

Tbilisi – pradávné město mnoha kouzel

Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a
údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního
města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu
špíny.

Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu špíny. Ubytování jsme si našli v lehce undergroundovém Tbilisi Hostelu ve čtvrti Alvabari. Po sprše a ochutnání oblíbeného gruzínského piva Natakhtari, vařeného českým sládkem, jistým panem Kubíčkem, jsme ulehli do pokoje, sdíleného s turisty z Izraele, Dánska a dalších zemí.


Ve Starém Městě, v kostelech i sirných lázních

Teprve po vydatném spánku jsme začali Tbilisi, to pradávné město mnoha kouzel, objevovat. Tbilisi bylo založeno již v pátém století králem Vagantem Gorgasali. O sto let později se stalo hlavním městem Iberie, království pokrývajícím východní část dnešní Gruzie. Díky tomu, že tudy procházela Hedvábná stezka, město zkvétalo a rostlo. Již tehdy zde stálo mnoho kostelů, neboť Iberie byla jednou z prvních zemí, která přijala křesťanství.

Dnes panorama města vytváří kopec se zříceninou starodávné pevnosti Narikala původně ze čtvrtého století a dvacetimetrovou bílou sochou Kartlis Deda, matky Gruzie, ze století dvacátého.

Pod kopcem se rozkládá Staré Město, rozlohou poměrně malé, leč na památky bohaté. Když se propleteš mezi luxusně se jevícími restauracemi, dorazíš do klikatých uliček, kde na každém rohu potkáš kostel. Většina z nich je pravoslavných, ale některé patří pod arménskou církev, protože v Tbilisi již po staletí žije početná arménská menšina. Nejvýznamnější pravoslavnou sakrální památkou Starého Města je překrásná katedrála Sioni, postavená původně v osmém století. Bohužel všechny kostely byly mnohokrát přestavovány a jejich současné podoby jsou třeba tři sta let staré, pokud ovšem nebyly po velkém ničení za vlády Stalina zbourány a postaveny nově až po pádu Sovětského svazu. Přesto většina gruzínských kostelů velmi konzervativně kopíruje starý sloh i vnitřní výzdobu. Proto uvnitř všech kostelů, nehledě na jejich stáří, naleznete zbožné Gruzínce zapalující svíčky u překrásných ikon s Pannou Marií, svatou Nino či svatým Jiřím, popy s dlouhými vousy a pomocnice úklidu kostela, které vás vykážou ven, nemáte-li na sobě dlouhé kalhoty.


Kromě kostelů jsem zde potkal i jednu synagogu. Přítomný Žid se mě zde ujal a vyprávěl mi, že Židé do těchto končin přišli již před 2600 lety, a že po rozpadu SSSR jich v Gruzii žilo na sto tisíc. Dnes jsou to jen asi tři tisíce, protože většina odešla do Izraele, USA, nebo do Evropy.

Na kraji Starého Města leží proslavené sirné lázně. Koupat se sem chodí jak turisté, tak i místní. Rozděleny jsou na jednotlivé místnosti, zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, postavené v orientálním stylu, kde se nachází vany s horkou smradlavou vodou, sprchy se studenou vodou a lehátka, kde si můžete nechat udělat masáž. My jsme si masáž zaplatili a jak se ukázalo, byla to chyba. O masáž v pravém slova smyslu se totiž nejednalo. Masér nám trochu protáhl svaly, pomlátil záda a pak nás ještě pořádně vymydlil a nakonec poslal do sprchy.

Occupation still continues

Na hranici Starého Města stojí náměstí Míru se zlatou sochou svatého Jiří a jediným informačním centrem ve městě (kde nic neví, s ničím nám neporadili a kromě mapy nám nic nedali). Na severozápad se odtud táhne hlavní třída Rustaveli, pojmenovaná podle středověkého gruzínského básníka. V devatenáctém století se jednalo o krásný bulvár procházející moderní výstavní čtvrtí. Dnes se jedná spíše o hlavní silniční tah, který lze přirovnat k pražské magistrále. Podél této silnice stojí parlament s vlajkou Evropské Unie, ke které Gruzínci shlížejí s velkými nadějemi. Naproti se nalézá obrovská budova Národního muzea. Většina pater je momentálně prázdných, z mnoha slibovaných expozic jsme tu našli pouhé tři, z nichž jedna se věnovala historii muzea. Ty dvě ostatní ale stály za to, uvážíme-li, že studentské vstupné bylo v přepočtu pouhých deset korun. Dole ve sklepení je místnost plná nádherných šperků vykopaných v různých částech Gruzie. Mnohé z těchto drobných a pracně vyrobených artefaktů pochází z dob dávno před Kristem. V době, kdy u nás žily barbarské národy, které si dokázaly maximálně upatlat z hlíny misku, zde již dávno byla rozvinutá civilizace srovnatelná s Řeckem.


Oslněni krásou zlatých a stříbrných kovů, vyšli jsme do horního patra, kde nás zamrazila expozice o éře Sovětského svazu. Tato výstava velmi syrově vypovídá o sovětském teroru, především za vlády Stalina. Na informačních panelech si v angličtině můžeš pročítat opravdové příběhy perzekuovaných lidí a nekonečné výčty obětí. Jen ve dvacátých a třicátých letech to byly řádově statisíce. Gruzínci jsou hrdí na svou identitu, bojují za ni a nechtějí se poddat. Toho je důkazem i poslední část této expozice. Pod nápisem „Occupation still continues“ je mapa Gruzie s vyznačenou Abcházií a Jižní Osetií. Ve vedlejší místnosti běží ve smyčce videoprojekce z války s Ruskem, kde se objevují emotivní záběry z protiruských demonstrací ve Tbilisi.


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Fungl nová katedrála

Na druhém břehu řeky Mtkvari leží čtvrť Avlabari, kterou jsem již zmínil v souvislosti s hostelem. Zde se v opozici k Narikale nacházejí dvě nové dominanty města. Obrovský prezidentský palác a ještě větší komplex monumentální katedrály Svaté trojice, vysvěcené v roce 2004. Pozlacená střecha, obrovské ikony, několik postraních kaplí, velký obchod s náboženskými předměty a spoustu lidí, mezi nimiž modlící se Gruzínci stále mají převahu nad zvědavými turisty. Je to obrovská nádherná stavba, dokazující, že křesťanství je v Gruzii stále aktuální. Kontroverzní je však tím, že vznikla na místě bývalého arménského hřbitova. Nezbývá než dodat, že Gruzíni obecně Armény příliš v lásce nemají.


Jak se ve Tbilisi hledá pošta

Byla by ale škoda toulat se pouze po pamětihodnostech a nevšímat si obyčejných věcí. Já jsem se při své návštěvě procházel i skrz čtvrti zdánlivě nezajímavé, ležící zcela mimo zájem turistů. Když tudy jdeš, vidíš šikmé ulice, nesmyslně postavené domy s oprýskanou omítkou, trubky vedoucí od nikud nikam, šikmé balkóny, které by se podle všeobecně uznávaných fyzikálních zákonů měly už dávno rozpadnout, a domorodce posedávající jen tak na ulicích. Krásné jsou také místní pekařství. U pultu si můžeš koupit čerstvý chleba, placku s masem, koláček, nebo chačapuri (místní pečivo se sýrem) a přitom nahlížíš přímo do pekárny, kde se jídlo připravuje. Vyjeď si na výlet maršrutou, projeď se také hromadnou dopravou či tbiliským metrem. V mnohém se podobá tomu pražskému, neboť je také postavené v jednotném sovětském stylu. Je ale o něco temnější a méně výstavní. Všude tu narazíš na nějaké zaměstnance, kteří sledují bezpečnost provozu a to tak důsledně, že nám zakázali fotit i filmovat.

Zajdi si na trh. Kup si skleničku kvasu, čerstvou broskev nebo nelegální kopii tradiční gruzínské hudby. Velmi zábavné je také shánění poštovní známky. Pohledy jsem sehnal v jediném obchodě, gruzínskou známku v žádném. Ptám se místních: „Kde je pošta?“ Ukazují mi na mapě několik míst někde daleko na předměstí. V centru není žádná. Na jedno z rčených míst jsem došel, ale uviděl jsem jen temný kout pod nejodpornějším panelákem, který jsem kdy spatřil. „Pošta byla,“ řekl mi stařeček sedící na lavičce, „uže nět.“

Po nějakých deseti dnech toulání se po kavkazských hřebenech a údolích přijela naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz do hlavního města Gruzie, aby zde nechala spočinuti svá těla a zbavila je nánosu špíny. Ubytování jsme si našli v lehce undergroundovém Tbilisi Hostelu ve čtvrti Alvabari. Po sprše a ochutnání oblíbeného gruzínského piva Natakhtari, vařeného českým sládkem, jistým panem Kubíčkem, jsme ulehli do pokoje, sdíleného s turisty z Izraele, Dánska a dalších zemí.


Ve Starém Městě, v kostelech i sirných lázních

Teprve po vydatném spánku jsme začali Tbilisi, to pradávné město mnoha kouzel, objevovat. Tbilisi bylo založeno již v pátém století králem Vagantem Gorgasali. O sto let později se stalo hlavním městem Iberie, království pokrývajícím východní část dnešní Gruzie. Díky tomu, že tudy procházela Hedvábná stezka, město zkvétalo a rostlo. Již tehdy zde stálo mnoho kostelů, neboť Iberie byla jednou z prvních zemí, která přijala křesťanství.

Dnes panorama města vytváří kopec se zříceninou starodávné pevnosti Narikala původně ze čtvrtého století a dvacetimetrovou bílou sochou Kartlis Deda, matky Gruzie, ze století dvacátého.

Pod kopcem se rozkládá Staré Město, rozlohou poměrně malé, leč na památky bohaté. Když se propleteš mezi luxusně se jevícími restauracemi, dorazíš do klikatých uliček, kde na každém rohu potkáš kostel. Většina z nich je pravoslavných, ale některé patří pod arménskou církev, protože v Tbilisi již po staletí žije početná arménská menšina. Nejvýznamnější pravoslavnou sakrální památkou Starého Města je překrásná katedrála Sioni, postavená původně v osmém století. Bohužel všechny kostely byly mnohokrát přestavovány a jejich současné podoby jsou třeba tři sta let staré, pokud ovšem nebyly po velkém ničení za vlády Stalina zbourány a postaveny nově až po pádu Sovětského svazu. Přesto většina gruzínských kostelů velmi konzervativně kopíruje starý sloh i vnitřní výzdobu. Proto uvnitř všech kostelů, nehledě na jejich stáří, naleznete zbožné Gruzínce zapalující svíčky u překrásných ikon s Pannou Marií, svatou Nino či svatým Jiřím, popy s dlouhými vousy a pomocnice úklidu kostela, které vás vykážou ven, nemáte-li na sobě dlouhé kalhoty.


Kromě kostelů jsem zde potkal i jednu synagogu. Přítomný Žid se mě zde ujal a vyprávěl mi, že Židé do těchto končin přišli již před 2600 lety, a že po rozpadu SSSR jich v Gruzii žilo na sto tisíc. Dnes jsou to jen asi tři tisíce, protože většina odešla do Izraele, USA, nebo do Evropy.

Na kraji Starého Města leží proslavené sirné lázně. Koupat se sem chodí jak turisté, tak i místní. Rozděleny jsou na jednotlivé místnosti, zvlášť pro muže, zvlášť pro ženy, postavené v orientálním stylu, kde se nachází vany s horkou smradlavou vodou, sprchy se studenou vodou a lehátka, kde si můžete nechat udělat masáž. My jsme si masáž zaplatili a jak se ukázalo, byla to chyba. O masáž v pravém slova smyslu se totiž nejednalo. Masér nám trochu protáhl svaly, pomlátil záda a pak nás ještě pořádně vymydlil a nakonec poslal do sprchy.

Occupation still continues

Na hranici Starého Města stojí náměstí Míru se zlatou sochou svatého Jiří a jediným informačním centrem ve městě (kde nic neví, s ničím nám neporadili a kromě mapy nám nic nedali). Na severozápad se odtud táhne hlavní třída Rustaveli, pojmenovaná podle středověkého gruzínského básníka. V devatenáctém století se jednalo o krásný bulvár procházející moderní výstavní čtvrtí. Dnes se jedná spíše o hlavní silniční tah, který lze přirovnat k pražské magistrále. Podél této silnice stojí parlament s vlajkou Evropské Unie, ke které Gruzínci shlížejí s velkými nadějemi. Naproti se nalézá obrovská budova Národního muzea. Většina pater je momentálně prázdných, z mnoha slibovaných expozic jsme tu našli pouhé tři, z nichž jedna se věnovala historii muzea. Ty dvě ostatní ale stály za to, uvážíme-li, že studentské vstupné bylo v přepočtu pouhých deset korun. Dole ve sklepení je místnost plná nádherných šperků vykopaných v různých částech Gruzie. Mnohé z těchto drobných a pracně vyrobených artefaktů pochází z dob dávno před Kristem. V době, kdy u nás žily barbarské národy, které si dokázaly maximálně upatlat z hlíny misku, zde již dávno byla rozvinutá civilizace srovnatelná s Řeckem.


Oslněni krásou zlatých a stříbrných kovů, vyšli jsme do horního patra, kde nás zamrazila expozice o éře Sovětského svazu. Tato výstava velmi syrově vypovídá o sovětském teroru, především za vlády Stalina. Na informačních panelech si v angličtině můžeš pročítat opravdové příběhy perzekuovaných lidí a nekonečné výčty obětí. Jen ve dvacátých a třicátých letech to byly řádově statisíce. Gruzínci jsou hrdí na svou identitu, bojují za ni a nechtějí se poddat. Toho je důkazem i poslední část této expozice. Pod nápisem „Occupation still continues“ je mapa Gruzie s vyznačenou Abcházií a Jižní Osetií. Ve vedlejší místnosti běží ve smyčce videoprojekce z války s Ruskem, kde se objevují emotivní záběry z protiruských demonstrací ve Tbilisi.


Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.

Fungl nová katedrála

Na druhém břehu řeky Mtkvari leží čtvrť Avlabari, kterou jsem již zmínil v souvislosti s hostelem. Zde se v opozici k Narikale nacházejí dvě nové dominanty města. Obrovský prezidentský palác a ještě větší komplex monumentální katedrály Svaté trojice, vysvěcené v roce 2004. Pozlacená střecha, obrovské ikony, několik postraních kaplí, velký obchod s náboženskými předměty a spoustu lidí, mezi nimiž modlící se Gruzínci stále mají převahu nad zvědavými turisty. Je to obrovská nádherná stavba, dokazující, že křesťanství je v Gruzii stále aktuální. Kontroverzní je však tím, že vznikla na místě bývalého arménského hřbitova. Nezbývá než dodat, že Gruzíni obecně Armény příliš v lásce nemají.


Jak se ve Tbilisi hledá pošta

Byla by ale škoda toulat se pouze po pamětihodnostech a nevšímat si obyčejných věcí. Já jsem se při své návštěvě procházel i skrz čtvrti zdánlivě nezajímavé, ležící zcela mimo zájem turistů. Když tudy jdeš, vidíš šikmé ulice, nesmyslně postavené domy s oprýskanou omítkou, trubky vedoucí od nikud nikam, šikmé balkóny, které by se podle všeobecně uznávaných fyzikálních zákonů měly už dávno rozpadnout, a domorodce posedávající jen tak na ulicích. Krásné jsou také místní pekařství. U pultu si můžeš koupit čerstvý chleba, placku s masem, koláček, nebo chačapuri (místní pečivo se sýrem) a přitom nahlížíš přímo do pekárny, kde se jídlo připravuje. Vyjeď si na výlet maršrutou, projeď se také hromadnou dopravou či tbiliským metrem. V mnohém se podobá tomu pražskému, neboť je také postavené v jednotném sovětském stylu. Je ale o něco temnější a méně výstavní. Všude tu narazíš na nějaké zaměstnance, kteří sledují bezpečnost provozu a to tak důsledně, že nám zakázali fotit i filmovat.

Zajdi si na trh. Kup si skleničku kvasu, čerstvou broskev nebo nelegální kopii tradiční gruzínské hudby. Velmi zábavné je také shánění poštovní známky. Pohledy jsem sehnal v jediném obchodě, gruzínskou známku v žádném. Ptám se místních: „Kde je pošta?“ Ukazují mi na mapě několik míst někde daleko na předměstí. V centru není žádná. Na jedno z rčených míst jsem došel, ale uviděl jsem jen temný kout pod nejodpornějším panelákem, který jsem kdy spatřil. „Pošta byla,“ řekl mi stařeček sedící na lavičce, „uže nět.“