Jak se cestovalo dříve

Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec
sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou
oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co
tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Přenášíme se o více něž třicet let zpátky, na konec sedmdesátých let minulého století. Svět byl rozdělen takzvanou železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. Navzdory všemu, co tato doba přinášela, lidé v tehdejší ČSSR rádi cestovali.


Výběr míst, kde strávit dovolenou, byl ale mnohem jednodušší než dnes. Rozhodující podíl na trhu měly tři velké cestovní kanceláře, Čedok, Rekrea a Cestovní kancelář mládeže. Všechny nabízely především zájezdy do socialistických zemí a velmi omezenou nabídku pobytů v ostatních zemích. Pro individuální turistiku to bylo obdobné. Cestování do nesocialistických zemí bylo omezeno, neboť na cestu bylo nutné mít směnitelnou měnu a koruna mezi ně tehdy nepatřila. Směnitelné měny nebylo u nás tehdy možné volně nakupovat. Každý rok proto podávali lidé, kteří chtěli cestovat na Západ, žádost o takzvaný devizový příslib. K tomu určená komise ze žádostí vybrala část žadatelů a těm pak bylo přiděleno omezené množství směnitelné měny.

Samotný devizový příslib však k cestě nestačil. Vedle pasu a víza, byla ještě nutná takzvaná výjezdní doložka. Jednalo se o zvláštní povolení, které bylo zaznamenáno v cestovním pase. Získat tuto doložku však bylo velmi složité. Do nesocialistických zemí mohlo proto cestovat jen malé procento lidí. Všem ostatním tak prakticky zbývalo cestování do evropských socialistických zemí, do kterých nebyla, až na výjimky, výjezdní doložka nutná. Nejčastěji proto lidé vyjížděli k chladnému Baltskému moři do tehdejší NDR a do Polska, k maďarskému „moři“ Balatonu a k Černému moři do Rumunska, nebo Bulharska.


Příprava na cestu

Jelikož mám rád teplo, volíme jako místo pro naši dovolenou, teplé Černé moře. Při cestě bylo možné využít jen trasu vedoucí přes Maďarsko a Rumunsko. Do rumunského letoviska Mangalia, kam máme namířeno, nás čeká přes tisícosmset kilometrů dlouhá cesta. Dálniční síť u nás, ale i v Maďarsku a Rumunsku byla ještě v plenkách. Na celé trase byl tehdy částečně zprovozněn úsek dálnice mezi Prahou a Bratislavou a pak asi sto kilometrů v Rumunsku. Zbytek trasy představují nepříliš kvalitní silnice. Při průměrné rychlosti šedesát kilometrů za hodinu, na nás čeká asi třicet hodin jízdy. K tomu je nutné připočítat zdržení na dvou hraničních přechodech, nutné přestávky na odpočinek a čas na průjezd Budapeští a Bukureští. Doba jízdy se pak přibližuje ke čtyřiceti hodinám. Při třech asi dvanácti hodinových „směnách“ za volantem a dvou přenocování, na nás tedy čekají tři dny a dvě noci na cestě.


Na konci sedmdesátých let byla spolehlivost našich automobilů dost vzdálena dnešním standardům a infrastruktura pro automobilismus byla jen málo rozvinutá. Vzdálenost mezi benzínovými čerpadly se měřila v desítkách kilometrů a jen málokteré z nich bylo otevřeno i v noci. Autoservisů a pneuservisů bylo rovněž málo. Podobné to bylo i v Maďarsku a Rumunsku. Asistenční služba v dnešním pojetí neexistovala a o mobilních telefonech se psalo jen v science-fiction. Za těchto okolností musel být tehdy řidič připraven, pomoci si při poruše během cesty sám. Tomu také odpovídá naše výbava na cestu. Samozřejmostí je kanistr plný benzínu, náhradní duše, montovací páky na sejmutí pneumatiky z disku, hustilka, náhradní hlava rozdělovače, raménko a palec rozdělovače, cívka, kondenzátor, zapalovací svíčky, klínový řemen, různé kabely a hadičky a také sada nářadí.

Článek je převzat z Vladislavova cestovatelského blogu Poznámky z cest. Další vzpomínky na tuto cestu najdete v sekci Rumunsko.

Rovněž odpočívadel s možností občerstvení a motorestů bylo tehdy velice málo. Proto přibalujeme na cestu smažené řízky, vařená vajíčka, zeleninu, trvanlivý salám, tatranky, termosku s kávou a vodu na pití, vše v množství potřebném na tři dny cesty. Ve směnárně si kupujeme cestovní šeky na rumunskou měnu. K růžovému řidičskému průkazu přidáváme zelenou pojišťovací kartu. Zdravotní pojištění není potřeba, neboť naši občané měli tehdy v Rumunsku nárok na bezplatnou akutní lékařskou péči.


Jednoho pátečního, prázdninového odpoledne nakládáme stan, kempinkový stůl s křesílky, kempové nádobí, propanbutanový vařič, spací pytle a trvanlivé potraviny na začátek pobytu. Přibalujeme kanistr s vodou na nezbytnou osobní hygienu během cesty a výlet začíná.

Čím se dříve jezdilo

Na začátku cesty tankujeme plnou nádrž a kanistr benzínu speciál. Dále plechovku motorového oleje Mogul na doplňování během cesty. U tehdejších škodováckých motorů bylo vlivem netěsností běžné, že spotřebovávaly kromě benzínu i určité množství oleje. Přes Prahu projíždíme bez problémů a vyjíždíme směrem na Brno. Během cesty vjíždíme na zprovozněný úsek dálnice. Nyní je jízda o trochu rychlejší, naše Škoda 100 dosahuje na rovinách rychlosti ke stodvaceti kilometrům. V táhlých stoupáních je to ale horší, motor auta zde vadne a ztrácí výkon. Auta, která potkáváme cestou, jsou většinou škodovky. Dále míjíme Wartburgy, Trabanty, Moskviče a Dacie. Sem tam kolem nás projede Tatra a jen ojediněle auto ze Západu.

Mnohá auta mají střešní nosič plný zavazadel a také vozidel s obytnými přívěsy potkáváme plno. Nejvíce je jich se značkou DDR. Úsměvný je pohled na trabanty táhnoucí přívěs. Je až neuvěřitelné, co tyto „bakelitové“ minivozy, s motorem o výkonu dvacetšest koní dokáží. Zvládnou více něž dvatisíce kilometrů dlouhou cestu z NDR k Černému moři a to ještě s přívěsem.


Nezřídka rovněž míjíme motocykly s postraním vozíkem, lidově zvaným „sajtkára“, nebo s přívěsným vozíkem „pávíkem“. To podle jeho obchodního označení PAv 40. Odpočívacích ploch je podél silnic málo a tak řidiči využívají k odpočinku každé vhodné místo. Je již večer, když překonáváme řeku Moravu. V současnosti je zde státní hranice se Slovenskem, která ale tehdy neexistovala. Následně projíždíme klidnými večerními ulicemi Bratislavy a podél Dunaje přijíždíme do Komárna.

Celní kontrola

Zastavujeme u poslední čerpací stanice na našem území, abychom ještě za koruny doplnili benzín. Stejný nápad mají však desítky dalších řidičů a tak si tu vystojíme skoro hodinu ve frontě. Pak přijíždíme na hraniční přechod, ten je umístěn před obloukovým mostem přes Dunaj, za kterým již leží Maďarsko. Nějakou dobu popojíždíme v koloně vozidel, až přijíždíme k hraniční závoře. Cestujeme sice do takzvaně spřátelené země, ale přesto jsme podrobeni důkladné celní kontrole. Nutností je rovněž celní a devizové prohlášení. Do tohoto tiskopisu, opatřeného kolkem, zapisujeme všechny vyvážené „hodnotnější“ předměty. V našem případě hodinky, fotoaparát, stan a další. Podobně musíme zaevidovat i převážené peníze.

Celníci si namátkově vybírají cestující k osobní prohlídce. Nás osobní prohlídka naštěstí minula. Celník v zelené uniformě se ještě pouští do kontroly zavazadlového prostoru našeho auta. Zatím si pečlivě uschováváme celní a devizové prohlášení, neboť jej budeme muset při návratu znovu předložit ke kontrole, zda přivážíme všechny deklarované předměty zpět. Prohlídka zavazadlového prostoru končí, celník dává razítko do pasů a my opouštíme hraniční přechod, který zde v současnosti již neexistuje, protože není pro překročení hranice potřeba.

Jak jste tenkrát cestovateli vy? Podělte se s námi v diskuzi pod článkem nebo na našem Facebooku

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Tip na výlet: Po hřebeni Gruně k Bílému Kříži

Jednou z nejvíce prošlapaných stezek v Beskydech je určitě
hřebenovka ze Starých Hamer přes Gruň na Bílý Kříž a dále na
Visalaje.

Jednou z nejvíce prošlapaných stezek v Beskydech je určitě hřebenovka ze Starých Hamer přes Gruň na Bílý Kříž a dále na Visalaje. Protože tato nádherná cesta je vhodná jak pro pěší turistiku, kterou zvládnou i ti dříve narození, pro vycházku s malými dětmi, cykloturistiku, či zimní běžkaře, povíme si o ní blíže a také o všech možných variantách.


Pomník Maryčky Magdónové


Ten kdo se rozhodne vydat do těchto míst veřejnou hromadnou dopravou, tak z Ostravice bude muset dále autobusem, kolem vodní nádrže Šance, která byla vybudovaná v roce 1969, do „Hamer“, na zastávku u kostela. Ve Starých Hamrech je nádherný kostelík svatého Jindřicha a na místním hřbitově můžete vidět při zdi i pomník bez křížku i kvítí. Tam leží bez víry samovrazi. Tam má pomník Maryčka Magdónová, o které napsal báseň Petr Bezruč. V místě určitě neminete ani léčivý pramen.

Od kostela k nejstaršímu Hotelu v Beskydech, Charbulákovi, na parkoviště, to je po žluté značené cestě 3 – 4 kilometry s převýšením necelých tři sta metrů. Dá se jít i po dosti strmé asfaltové silnici. Na parkoviště se dá dojet autem, ale dále už se musíte vydat jen po svých. Nenáročná hřebenová cesta vás ovšem pohladí po duši. Pohledy na vrcholky Beskyd, nejvyšší vrchol Lysou horu a při dobré viditelnosti i na Chočské vrchy, Malou Fatru a dále až na Nízké i Vysoké Tatry, vás na nějaký čas zastaví.

„Občerstvovacích stanic“ a krásného výhledu je dostatek


Ale pojďme pěkně popořádku. Vyjdeme z parkoviště a hned jste u Hotelu Charbulák. Potom minete bývalou místní školu a dojdete k další horské chatě, Dům sv. Josefa a kousek dále bude dřevěný kostelík Panny Marie (820m. n. m.), který má i svoji kapli sloužící k duchovním aktivitám a rozjímání. V dalším úseku cesty zbystřete. Horská cesta vede dále k samotnému vrcholku Gruně, ke Švarné Hance, další krásné nově opravené chatě, a co je hlavní, po obou stranách budete mít nádherný výhled do dálav. Odtud možná uvidíte i Vysoké Tatry.

Kozlena je část zdejší horské osady v nadmořské výšce 886 metrů, kde se z pravé strany na naší červenou značku přidá modrá vedoucí z Konečné na Visalaje. Zajímavé občerstvení vám poskytne bačovská Chyže. Bývalá dřevěná usedlost sloužila za starých času bačům – lidem, kteří chovali a pásli ovce, nejen pro maso a vlnu, ale dělali i velmi chutný sýr.


Úzkou asfaltovou cestu (auta zde nejezdí) a oboustranné krásné výhledy, změníte za kamenitou cestu lesem a dojdete k pobočce Vědeckého centra na výzkum globálních změn klímat, k Bílému Kříži. Navíc se na „červenou cestu“, připojí modře a o pár metrů dále i zeleně značené cesty.

Historie Bílého Kříže

Pašování nejen tabáku v dávných letech (1830) přes tamní hraniční místo se stalo osudným nejen pašerákům samotným, ale i hlídačům hranice tzv. jägrum. Pašeráci jednoho usmrtili a na onom místě mordu, postavili lidé kříž. Tím, že jej zbavili kůry, svítil bíle do dálky. Proto, když v dnešní době potřebuje obnovit, natírá se též na bílo.

Eura mít nemusíte


Asi po jednom kilometru dojdete nejen na hraniční rozmezí s našim východním sousedem Slovenskem, ale i k dvěma horským chatám v nadmořské výšce 923 metrů – Sulov a slovenské Baron Kysuca. Eura mít nemusíte, platit se dá i naší měnou.

Celková trasa od parkoviště u Charbuláka až sem, je zhruba 6 –7 kilometrů. Ti, kteří mají na parkovišti auto, se budou poklidnou cestou vracet zpátky. Druhá skupina se může vydat kolem „kříže“ na Visalaje, odkud je autobus dopraví třeba do Frýdku – Místku. Trasa je dlouhá tři kilometry.

Závěrem

Tento tip na výlet je na jaro, léto, podzim i zimu. Je to místo, kde můžete strávit den, dva a utéci tak před ruchem vašeho města. Vše zvládnete i na kole, po dobře značených cyklostezkách a v zimě na běžkách. Běžecké tratě jsou udržovány v bezvadném stavu. Pokud v některé z chat uslyšíte melodii, kterou hraje skupina Buty, nedivte se. Ve Starých Hamrech bydlí jeden z členů této veleznámé kapely!

Ale na jednu věc přeci jen nezapomeňte. V zimním období není možné vždy počítat se zcela umetenou cestičkou.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.

O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Albánská riviéra

Jet se válet na pláž do Albánie u nás jen tak někoho nenapadne.
Přitom albánské pobřeží poskytuje veškerý komfort, který může
pohodlné turisty, očekávající klidnou dovolenou strávenou nicneděláním
u moře, plně uspokojit.


Češi jezdí k moři do Chorvatska, do Itálie, do Francie, do Egypta nebo do Řecka. Jet se válet na pláž do Albánie u nás jen tak někoho nenapadne. Přitom albánské pobřeží poskytuje veškerý komfort, který může pohodlné turisty, očekávající klidnou dovolenou strávenou nicneděláním u moře, plně uspokojit.

Největší letoviska jsou Himara a Sarande na jihu země blízko hranic s Řeckem. Ale i severnější destinace nabízejí plno hotelů, restaurací a písečných pláží s lehátky a slunečníky. Tyto pláže zaplňují především Albánci a to jak ti, kteří přijíždějí z vnitrozemí, tak hlavně ti, kteří žijí v zahraničí a do Albánie se vrací jen o prázdninách. Potkali jsme zde i hodně kosovských Albánců a pak i obyvatel z různých dalších Balkánských zemí a z nedaleké Itálie. Mimo to tu není nouze ani o památky. Třeba městečko Dermi je poseté spoustou pravoslavných kostelů – od velkých, které tvoří jeho panorama, po úplně malinkaté schované v bočních uličkách. Nebo téměř na hranicích s Řeckem se nachází starověké město Butrint. My jsme největší pozornost věnovali městu Vlora a národnímu parku Logara.

Přímořské město Vlora

Do Vlory nás dovezl vlak z Tirany. Město je to rozlehlé, pokus přejít jej pěšky jsme na radu místních vzdali a raději jsme zvolili městský autobus. Autobusy jezdí naštěstí dost často, jízdenka stojí pár drobáků. Přestože autobusy ve zdejší zmatené dopravě projíždějí doslova šnečím tempem a zastavují občas i mimo značené zastávky, cestu to urychlí a zjednoduší.


Z historického centra k pláži vede široký bulvár se spoustou obchodů, restaurací, kavárniček i různých kanceláří. Nejvíc mě překvapilo luxusně vybavené informační centrum Evropské Unie určené pro osvětu místních obyvatel. Naopak v „informačním centru pro turisty“ (alespoň tak jsem pochopil význam malé budky uprostřed historického centra, která byla jako informační centrum označená) se žádná osvěta neprovádí. Když jsem se ptal na nějakou mapu města či letáček o místních památkách, nebyl jsem pochopen. Zdálo se, že zaměstnance překvapilo to, že tam vůbec nějaký cizinec přišel na něco zeptat.

I rozcestník na hlavní křižovatce v centru města odkazující k místním pamětihodnostem je poněkud zavádějící. Šipky ukazovaly jen přibližné směry bez udání vzdálenosti. Ukázalo se, že to, co je označováno jako „castle,“ je jedna široká zeď v parku. Ze starých památek tohoto starodávného města“ jsem našel už jenom malou mešitu, kterou bylo možno navštívit jen v době modliteb. Kousek dál stál monumentální pomník vyhlášení nezávislosti v roce 1912, které proběhlo právě v tomto městě a hrob jednoho významného vlastence.


„Fašist: Pao! Pao!“

Při bloudění okolními uličkami jsme nalezli další pomník. Tento připomínal albánský odboj proti italským fašistům za druhé světové války. Ironií osudu je to, že přímo naproti dnes stojí budova italského konzulátu. Tento malý pomníček bychom asi přešli bez povšimnutí, kdyby ze sousedního domu nepřišel drobný dědeček, který nám hned s velkým nadšením začal jakousi podivnou snětí albánštiny a italštiny vyprávět o krvavých bojích, jež probíhali ve Vloře a okolí. Než jsme stihli nějak zareagovat, oblékl si košili a obul pantofle, že nám něco ukáže. Zavedl nás na vyvýšený terasovitý vojenský hřbitov, aby nám na počtu bílých hrobů ukázal, kolik hrdinů zde tehdy padlo.

I když jsme vzájemně neuměli žádný společný jazyk, pokračoval dál ve svém horlivém výkladu, některá jména padlých speciálně zdůraznil a občas vypočítával, v kolika letech dotyční zemřeli. Pořád horlivě máchal rukama a dokola opakoval: „Fašist: Pao! Pao!“ a naznačoval při tom výstřely z pistole. Po podrobné prohlídce hřbitova, kde leželi i jeho příbuzní, se nám snažil pomoci najít hotel. Snažili jsme se vysvětlit, že v hotelu spát nechceme, ale stařík našemu vysvětlování nerozuměl. Až když jsme na ulici náhodně potkali mladou slečnu ovládající anglický jazyk, konečně se nám podařilo přes tuto tlumočnici našemu nevyžádanému průvodci sdělit, že od něj opravu nic nepotřebujeme a poradíme si sami.



Ve Vloře jsme navštívili také dvě muzea. Nebylo to úplně jednoduché se do nich dostat, protože se nám ponejprv nepodařilo se trefit do otevírací doby do jedné odpoledne a pak až od půl šesté do sedmi. Nejedná se o žádné velké muzejní komplexy zaměřené na turisty. Podmínky, ve kterých se exponáty nacházejí, jsou více než skromné. Průvodkyně v historickém muzeu se skoro až podivovala, že někdo dorazil a hned podala k vystaveným exponátům stručný anglický výklad. Uprostřed místnosti byly v plastových lavórech položené starověké amfory, podél zdí leželi kachlíky, sarkofágy a nejrůznější nástroje z doby římské říše i starší. Hned vedle vykopávek byly vystaveny zbraně z druhé světové války. Horní patro muzea patří vyhlášení nezávislosti v roce 1912 a válce s Itálií v roce 1920.

Entografické muzeum je skryto na trochu zastrčeném dvoře. Pokud se průvodkyně v historickém muzeu divila, že přišli návštěvníci, tak mohu říct, že pánové v etnografickém muzeu nad naší návštěvou doslova žasli. Jeden z nich nám slušnou ruštinou popsal všechny části muzea, včetně výstavy zemědělského náčiní, tradičně vybavených místností albánských domácností v minulých stoletích a lidových krojů. Moji kamarádku dokonce vybídl, aby si jeden z krojů vyzkoušela, aby se v něm mohla vyfotit.

Na pláži s Obamou

Přespali jsme na městské pláži, kde nám místní kápo přezdívaný Obama dokonce zdarma roztáhl jinak zpoplatněná lehátka a celý večer nám povídal všechno možné o Albánii a především o této oblasti. Pro lepší vysvětlení do písku nakreslil i pár schématických mapek a tabulek. Když po nás ráno jeho podřízený „Elvis“ chtěl za lehátka zaplatit, stačilo se odkázat na Obamu a hned svou žádost zamítl.


Logara – pohoří na břehu mořském

Silnice z Vlory stoupá do kopce, aby pak mohla zase klesat směrem k jižním destinacím. Vede totiž přes pohoří Logara. Autobus nás vyklopil uprostřed lesů mezi několika hotely a restauracemi. Když se nám podařilo se trochu zorientovat, vyrazili jsme po malé lesní cestičce na Céarovu stezku, což je kameny vytvořený chodník vedoucí na malou náhorní plošinu s nádhernými výhledy do údolí i na okolní hory. Na stromě visí cedule, že se zde jednou zastavil Julius César s vojskem, když táhl proti Pompeiovi. Jinak zde není nic, jen keře, pichlavá tráva a plácek na dva stany, kde jsme se utábořili.


Po té jsme znovu sešli na silnici a pokračovali po ní několik kilometrů do sedla asi kilometr nad mořem, odkud vede cesta na horu s několika vysílači. Na vrcholu, odkud víc jak tisíc metrů vysoký sráz končil přímo v moři, foukal horský vánek nijak podobný vedru na plážích vzdušnou čarou vzdálených jen pár kilometrů. Na rozdíl od těchto pláží jsme tady nahoře nepotkali vůbec žádné turisty. Přitom z těchto míst se naskýtají krásné výhledy na další hory v okolí, na serpentiny silnice slézající do údolí i na otevřené moře.

Tirana, s příchutí Itálie i socialistického realismu

Do hlavního města Albánie jsme přijeli starým rozpadajícím se vlakem
na nádraží, na kterém končí jedna z mála místních železničních
tratí. Místo obvyklého ruchu cestujících směřujících do
nejrůznějších směrů, jak by se dalo od hlavního nádraží očekávat,
zde vládne poklid.

Do hlavního města Albánie jsme přijeli starým rozpadajícím se vlakem na nádraží, na kterém končí jedna z mála místních železničních tratí. Místo obvyklého ruchu cestujících směřujících do nejrůznějších směrů, jak by se dalo od hlavního nádraží očekávat, zde vládne poklid. Když cestující z vlaku ze severu země odešli, zbylo tu jen pár líně polehávajících toulavých psů. Žádný další vlak v nejbližší době ani přijíždět, ani odjíždět neměl.


Přímo od nádraží se táhne hlavní bulvár, který de facto tvoří celé centrum města. U kraje parkují žluté taxíky, na chodníku stojí pár stánků se zeleninou a jako v každém velkém městě, i zde spodní část baráků zabírají obchody a služby. Mezi nimi jsme našli turistickou agenturu, přes kterou jsme měli smluvené ubytování. Do „hostelu“ nás zavedl jeden Švýcar, který zde pobýval za účelem studia albánského jazyka. To, co bylo prezentováno jako hostel, sestávalo se z ložnice s jednou postelí a dvěma rozkládacími gauči a skromnou koupelnou se sprchou. To vše za 10 euro na osobu. Měli jsme však štěstí, ubytování přímo v Tiraně sehnat lze, ale za velké peníze v luxusních hotelech. Kdybychom si toto ubytování nesjednali s předstihem, pravděpodobnost levného ubytování by se rázem velmi snížila. Skromné podmínky „hostelu“ byly pro naši skupinu dostačujícím luxusem, mimo jiné i proto, že nám za poledního srpnového žáru poskytl stín a alespoň relativní chládek.

S atmosférou maloměsta


Z důvodu vysokých teplot jsme se do centra vydali až v podvečer. Jak se ukázalo, tak to vůbec nevadilo, protože centrum Tirany je opravdu velmi malé a dá se projít za poměrně krátkou dobu. V informacích z různých turistických webů jsme se dočetli, že je zde několik zajímavých muzeí, kde je možno spatřit vykopávky z různých epoch bohaté albánské historie, či sbírky výtvarného umění, včetně početné kolekce socialistického realismu. Bohužel Tirana není město zařízené na turisty a všechna muzea i galerie jsou během letních prázdnin zavřena.

V Tiraně nehledejte žádné pradávné památky či staré město. Centrum bylo vystavěno ve dvacátých letech minulého století. Budovy kopírují italskou architekturu, protože právě Itálie měla na Albánii v té době silný kulturní i politický vliv. Na hlavním náměstí postaveném v oválném tvaru se nachází několik z nejvýznamnějších budov města, včetně opery, malé, ale významné mešity a budovy s velkou mozaikou oslavujících v duchu socialistického realismu albánskou historii i socialistického člověka. Uprostřed náměstí stojí socha dávného krále Skanderbega. Za jeho zády sídlí různá ministerstva a pár dalších aparátů státní moci. U zdí těchto budov stojí malé budky pro vojáky, dnes však zející prázdnotou. Budovy jsou ale stále střežené, mě například u jedné budovy zastavil člen ochranky s tím, že prý mám okamžitě schovat foťák.


Podél hlavního bulváru se rozprostírá několik parků s různými atrakcemi pro děti, pouličními prodavači opékané kukuřice a hospodami různých cenových kategorií. Po setmění jsou parky příjemně osvícené a po cestičkách chodí spousty lidí, někteří se na chvíli posadí na lavičku, jiní se jen tak prochází. Spíše než anonymita velkoměsta je zde cítit uvolněná atmosféra maloměsta. A abyste nezapomněli, že jste stále ještě na chudém Balkáně, přijdou k vám s nataženými rukami malé žebrající děti.

Tirana má k hlavním městům západního střihu opravdu velmi daleko. Na zadní straně mapy měst je mezi stručnými informacemi pro cizince vyzdvihnuto třeba to, že zde mají kino, kde se promítají americké filmy. Svou náklonost k západu tu reflektují do jmen kaváren a barů, které pojmenovávají po západních zemích a městech. Potkali jsme také cedulku „BAR KAFE NATO.“ Mezi budovami místní university jsme nalezli i fastfood, který tak trochu kompenzuje absenci sítě McDonald ‘s. Jmenuje se Kolonat a svým menu, vybavením i logem známý fastfoodový řetězec v mnohém připomíná.

Na věčnou památku Envera Hodži

Nejzajímavější památkou v Tiraně je obrovská betonová pyramida stojící vedle hlavního bulváru, kousek na jih od náměstí. Jedná se o památník mnohaletému komunistickému diktátorovi Enveru Hodžovi. Monumentální betonový kolos je postavený tak, aby z vrchu připomínal dvouhlavou orlici ze státního znaku. Dříve se tu prý konaly různé výstavy, koncerty a jiné kulturní akce. Slyšeli jsme také, že se prostor uvnitř stavby údajně používal jako televizní studio nebo diskotéka.



Dnes uvnitř není nic, budova chátrá, oprýskané zdivo je počmárané různými nápisy a sgrafity. Po betonových žebrech lze vylézt na plácek na vrcholu pyramidy, odkud je skvělý výhled po městě i na hory v jeho blízkém okolí. Vesměs se sem vydávají turisté a malé děti. Potkali jsme tu ale i skupinku mladíků, která zde nalezla úkryt před lidmi na ulici, kde si mohli pokojně ubalit jointy a nerušeně si zahulit.

Bali – Bohové a démoni

Bali je jedním z drahokamů tohoto gigantického náhrdelníku, byť ve
srovnání s ostatními ostrovy je relativně malé. V mnoha směrech
je to však ostrov výjimečný, stejně jako domorodci, kteří vyznávají
balijský hinduismus.

Indonéské souostroví, to je v pravdě smaragdový náhrdelník ležící mezi dvěma světadíly – Asií a Austrálií.


Bali je jedním z drahokamů tohoto gigantického náhrdelníku, byť ve srovnání s ostatními ostrovy je relativně malé. V mnoha směrech je to však ostrov výjimečný, stejně jako domorodci, kteří vyznávají balijský hinduismus.

Nerozlišuje se zde jaro, léto, podzim, zima, ale platí zde jen doba sucha a období dešťů. Přesto už ani tady tato období vždy neplatí, o čemž se mohla přesvědčit řada turistů na vlastní kůži.

Kolik je chrámů na Bali?

Když vidíte na celém Bali nespočet chrámů, neodpustíte si otázku, zda se vůbec ví, kolik těchto svatyň na ostrově stojí, jestli je někdy někdo spočítal. Proto jsem se zvídavě zeptal svého balijského přítele.


Počet, který mi Adi po chvíli váhání řekl, mě doslova šokoval. „Nevím, jestli je někde oficiálně tento počet zveřejněn, ale pokusím se ti ho alespoň trošku přiblížit“, řekl mi. „Začít musíme od hlavních chrámů přes svatyně v horách a u moře. Každá domácnost také vlastní svůj chrám a ne jeden. Na každém rýžovém poli u každého hřbitova také. Ve vesnicích jsou vždy tři…“, a začal vyjmenovávat bajnary – vesnické sněmy, danauy – jezera, nebo pura dalem – chrám mrtvých a řadu dalších, až nakonec došel ke sto tisícům chrámům. Shodli jsme se, že počet určitě není nadsazen.

Chrám, neboli pura, je otevřená, čistá, nazdobená hinduistická stavba, aby bohové kterým ostrované stále oznamují veškeré dění a záměry, zde měli ten nejjednodušší vstup. Jinak se můžou bohové rozhněvat, tak jak to udělali v roce 1963. To jim pak je jedno, že je to uprostřed stoleté slavnosti, a připraví o život mnoho lidí.

Sliny – sliny, ale též pálenka nežádoucím duchům

Zato démonům se hlavní vchod „zatarasí“ zdí postavenou z cihel, které místní říkají sliny – sliny. Navíc u hlavních vchodů můžete vidět strašidelné sochy a obrazy, které mají démony co nejvíce vystrašit a od chrámu odradit.


Sliny – sliny se staví proto, že balijci jsou přesvědčeni, že démoni chodí či létají přímo a náraz do této zdi je odradí a více se zde nevrátí. Pro zlé duchy tu místo není. Přesto démoni nepřijdou zkrátka, pravidelně i oni, stejně jako bohové, dostávají své dary, protože by se mohli rozhněvat. Dary jsou dávány na zem a jde o věci často zkažené, plesnivé, ale nechybí tam rýže, či kapky pálenky araku.

Abychom se na Bali zbavili zlých a nežádoucích duchů, pořádá se jednou za sto let na sopce Gunung Agung slavnostní rituál trvající několik dní.

Na Bali je každý sebemenší kopec, potůček sídlem nějakého boha či ducha.


Duchům moře patří Tanah Lot chrám který je postaven na skále kterou omývá oceán a leží na jihozápadním pobřeží. Založil ho údajně potulný jávský hinduistický kněz jménem Nirarthou. Z krátkého povídání se opět dozvídám, že pro našince a normálního evropského smrtelníka jsou místní zvyky, obyčeje, legendy, báje i tradice naprosto nepochopitelné. Čím více jsem se o zvyklostech dočítal a hlavně dovídal, tím méně jsem jim i já rozuměl.

Porozumět a pochopit život na Bali by nám nepomohlo ani nestačilo, kdybychom zde žili celý život. Pro poznání balijské víry bychom tu museli prožít hned několik životů.

Chrám je pro místní místo, které jim přináší pohodu a radost.

Pro turistu je rajský ostrov Bali zemi překvapení, kde stále prožívá skutečná dobrodružství a je svědkem exotických rituálů, které nikdy neviděl. Žijí zde krásní lidé s jedinečnou tradicí hudby, tance, divadla i poezie, ale také malování, sochařství a architektury. Salamat jalan Bali! Šťastnou cestu na Bali!


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.

O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Albánie: Prokleté Alpy

Albánií se od severu k jihu táhne pás hor. Ty nejvyšší jsou
v severní části země na hranicích s Černou Horou. Albánci jim
říkají Albánské Alpy, ale používá se pro ně i jiný název –
Prokletije. Obě jména mají své opodstatnění.

Albánií se od severu k jihu táhne pás hor. Ty nejvyšší jsou v severní části země na hranicích s Černou Horou. Albánci jim říkají Albánské Alpy, ale používá se pro ně i jiný název – Prokletije. Obě jména mají své opodstatnění.

Označení Alpy evokuje krásnou čistou přírodu, nádherná panoramata horských štítů a hřebenů. Takové tyto hory opravdu jsou, čisté a krásné. Název Prokletije zase připomíná hrůzyplné příběhy o krevní mstě, chudých zapadlých vesničkách a turistech, kteří se zde ztratili, a nikdy je už nikdo nespatřil.


Různé turistické weby toto pohoří popisují jako oblast bez značených cest, případně cest, které ani v nejmenším neodpovídají tomu, jak jsou na mapách vyznačeny. I skupina jiných českých turistů, které jsme potkali ke konci naší cesty, nám tyto informace potvrdila. Několik týdnů se toulali po odlehlejších oblastech hor a někdy i několik dní nedokázali na mapě objevit svou přesnou lokaci.

Naše zkušenost však žádnou z černých historek nepotvrzuje. Jediná negativní věc, která návštěvu hor doprovázela, se stala ještě ve Shkodře, největším městě severní Albánie, kde jsme nejprve směnili ve špatném kurzu a pak si zaplatili předražený furgon, mikrobus, který zde funguje jako běžná hromadná doprava, do vesnice Thethi. Ještě před nástupem do furgonu jsme se seznámili s Davidem, švédským turistou, který si jen tak na vlastní pěst vyjel po maturitě na Balkán. Vysvětlil nám plán své cesty, který se nám na rozdíl od našich původních plánů tolik zalíbil, že jsme pak spolu strávili následujících několik dní.

Vyrážíme z Thethi


Po dlouhé cestě úzkými serpentinami kamenitých cest s krátkou zastávkou v hospodě ve vesnici Böge, jsme dorazili do Thethi. Roztahaná vesnice v údolí mezi vysokými hřebeny je jedním z nejčastějších výchozích bodů na horské treky, turistů jsme nepotkali žádné davy, ale přesto pro místní nejsou tato podivná stvoření neznámým jevem. Hned, když jsme vylezli z furgonu, přišel k nám malý, tak asi dvanáctiletý kluk a výbornou angličtinou nás zval do rodinného hotelu. Popisoval nám, jakého komfortu se nám dostane, a bez vybízení nás vedl cestičkou mezi oplocenými políčky. Když jsme se ho ptali, kde se naučil tak dobře anglicky, říkal, že ve škole přímo tady ve vesnici. Údajně v těchto malých zapadlých vesničkách není nouze o zahraniční učitele angličtiny, kteří zde jistě krom práce hledají i kousek té dobrodružné romantiky. S místními učiteli je to horší. Stává se prý i to, že učitel i po několik měsíců vůbec do školy nedorazí. Ale ani skvělá angličtina malého syna nepřinesla jeho rodičům zázračné tržby. V „hotelu“ jsme si totiž dali jen pivo a pak jsme vyrazili.

Ještě před odchodem z vesnice jsme potřebovali nakoupit jídlo na cestu. Když se nám podařilo doptat se na něco na způsob obchodu, nalezli jsme malou budku se skromnými zásobami. Anglicky se tu dohovořit moc nedalo, ale když pochopili, že chceme chléb a sýr, přinesli nám jej z domova, protože v „obchodě“ žádný neměli. Pak jsme se už vydali na cestu kolem malého kostelíka, který, ač vypadal velmi staře, byl postaven teprve před několika lety. Jednalo se o kostel katolický, protože horské oblasti severní Albánie jsou téměř výhradně katolické.


Po cestě dál za kostelem jsme potkali další malé kluky v podobném věku, jako byl syn majitele „hotelu,“ kteří nám taktéž velmi dobrou angličtinou vysvětlili, kudy máme pokračovat. Přesto jsme po nějaké době ze správného směru sešli. Naštěstí nás zpět na správnou cestu odnavigovala jedna paní pořváváním a mohutnou gestikulací ze své vyvýšené zahrady. Poté již byla cesta snadná, vedly po ní obrovské bílo-červeno-bílé značky. Stejné červené značky vedly i po ostatních cestách, žádné modré, žluté či zelené, jak jsme zvyklí z České republiky. Naším směrem však vedla cesta jen jedna, bez vedlejších odboček a rozcestí, takže jsme se neměli šanci ztratit.

Cesta nás vedla do prudkého kopce, nejprve lesem, později ve vyšších polohách se objevily louky a pak i holá skála. V protisměru prošlo několik párů a jednotlivců, ale žádné velké skupiny, ani jiní Češi, jak to známe z jiných evropských pohoří. Asi půl hodiny cesty před hřebenem jsme k velkému překvapení objevili malou kavárničku – budku, kde postarší pán vařil výbornou tureckou kávu. Cena byla stejná jako všude jinde, žádná vysokohorská přirážka. Jednalo se také na dlouhou dobu o poslední místo, kde šlo doplnit vodu. Posilněni teplým nápojem jsme vylezli nahoru a pokocháni nádherným výhledem do obou údolí, která od sebe hřeben odděloval, jsme sestoupili na druhou stranu a našli místo ke spaní.

Luxusní hotely pod vlajkami USA

Druhý den po sestupu do údolí nás čekal šok. Po cestě podél vyschlého koryta řeky jsme došli k Rraganu, první vesnici v údolí. Čekal jsem zapadlou vesničku s malými dřevěnými domečky, kde žijí chudí horalé. Místo toho se před námi zjevilo parkoviště s nablýskanými auty a hned za ním obrovská restaurace s dobrými jídly. Zde končí nebezpečné prokleté hory a začínají luxusní Alpy. Restaurace vedle restaurace, hotel vedle hotelu, podél silnice auta se západními značkami. Ti, kteří luxusu těchto míst nejvíce využívají, nejsou západní turisté, ale albánští emigranti, kteří se do vlasti vrací už jen na letní prázdniny. Albánců žijících v zahraničí je dostatek na to, aby zaplnili zdaleka největší procento turistů, kteří sem o prázdninách přijíždí.


Ve Valboně, další vesnici na naší trase, jsme si dali v jedné restauraci výborný velký oběd za nepříliš vysokou cenu. Co nás také překvapilo, byly vlajky USA, EU a NATO, které byly vyvěšeny na některých domech vedle těch albánských. Tyto vlajky si sem místní prý vyvěsili jen tak, z pouhé sympatie. Ještě více nás překvapilo setkání s Američankou Catherine Bohne, která sem před pár lety přijela na krátkou dovolenou a tak se jí zde zalíbilo, že zde zůstala a provozuje malý penzion, který funguje zároveň i jako turistické informační centrum pro ty, kdo neumí albánsky.

Velká část zahraničních turistů, včetně Davida, díky kterému jsme se o ní dozvěděli, plánuje svou cestu do této oblasti na základě internetových stránek, které Catherine vytvořila. Utábořili jsme u řeky, kousek od hostelu a druhý den ráno si zaplatili odvoz velkým autem do městečka Fierze. Auto nám smluvila právě Catherine, jiným způsobem bychom se před šestou hodinou ranní k nádrži nedostali.


V šest ráno totiž z přístavu ve Fierze vyplouvá loď, která pro vesnice okolo nádrže Komani představuje místní hromadnou dopravu. Zastávky jsou malé usedlosti na břehu řeky, nebo jen místečka, kam vedou úzké pěšinky vedoucí odkudsi z druhé strany kopce. Na některých zastávkách nastoupí či vystoupí jeden dva lidé, jinde se jen vyloží náklad v podobě základních potravin nebo pytlů se vším možným, který se na břehu naloží na připraveného osla. Vodní nádrž vede dlouhým údolím se mnoha zákruty, obklopeným nádhernými panoramaty hor, které se v průběhu cesty pomalu snižují. Trasa končí v malém přístavu u plácku, odkud odjíždí furgony do různých měst, včetně Shkodry a Tirany. I my jsme se na tomto místě definitivně rozloučili s oblastí severoalbánských hor, abychom navštívili další části této pozoruhodné země.

Albánie: jiný svět v Evropě

První domy, které jsme z autobusu uviděli, neměly daleko od toho,
aby se staly ruinami. Odkudsi v protisměru se vynořil nuzný povoz
tažený koňmi a za chvíli jsme projeli kolem billboardu s obrovským
nápisem: „Welcome to Albania!“

Když jsme projížděli autobusem skrz hraniční přechod z Černé Hory do Albánie, pasy nám zkontrolovali jen na černohorské straně. V albánské celnici si nás nikdo zastavit neobtěžoval. Ostatně, ani to skrz okénko nevypadalo, že by tam vůbec někdo byl. Hned po přejezdu hranic se všude okolo silnice objevily nekonečné hromady odpadků, mezi kterými se občas pásly krávy. První domy, které jsme z autobusu uviděli, neměly daleko od toho, aby se staly ruinami. Odkudsi v protisměru se vynořil nuzný povoz tažený koňmi a za chvíli jsme projeli kolem billboardu s obrovským nápisem: „Welcome to Albania!“

Poté, co jsme po cestě sem projeli půl Balkánu, jsme se octli ve zcela jiném světě a Černá Hora i Srbsko se v tomto srovnání najednou jevili jako právoplatní členové západní Evropy. Hned po příjezdu do severoalbánské Shkodry nás první Albánec, kterého jsme zde potkali, nasměroval do směnárny s nevýhodným kurzem a pak zavedl k furgonu jedoucího do Thethi za předraženou cenu. Mluvil dobře anglicky, tvářil se velmi přátelsky a tvrdil, že z toho nechce žádné peníze. Bylo to ráno, a cesta vedla dlouhou ulicí plnou pouličních prodavačů se vším možným, včetně obrovských v ničem nezabalených chuchvalců tabáku a živých slepic.


Z prvního odstavce asi čtenář nebude mít příliš dobrý pocit. Kdybych na tomto místě své vyprávění o Albánii skončil, obrázek, který jsem úvodním popisem o této zemi vytvořil, by vyzníval velmi negativně, možná až děsivě. Přes ne příliš pozitivní první dojem mohu po návratu návštěvu této země pouze doporučit. Když jsem před cestou někomu říkal, že plánuji jet do Albánie, mnozí mě od cesty zrazovali. Vyslechl jsem si nejednu historku o tom, jak tu každý krade, jak se na horách střílí a jak se tam ztrácejí turisté. Je možné, že to bylo jen štěstí, že nás žádná tragédie nepostihla, přesto jsem přesvědčen, že předsudky o hrozbách této země jsou přehnané. Je jen potřeba se tu trochu zorientovat, protože spousta věcí zde funguje prostě trochu jinak, než jsme zvyklí.

Několik slov o dopravě

Asi největší problém pro cizince představuje doprava. Pokud nemáte vlastní auto, jste odkázáni na autobusy a furgony – mikrobusy jezdící bez přesných jízdních řádů. Vyjíždějí většinou tehdy, když se naplní a na přání lze kdekoli po trase vystoupit a když je místo, tak také nastoupit. Při placení cesty furgonem nejsou výjimkou dvojí ceny. Stalo se nám i to, že řidič slíbil, že nás odveze zadarmo a po příjezdu na místo si žádal tisíc leků (skoro dvě stě Kč). V jiném furgonu si po zaplacení a po příjezdu do cílové destinace vymysleli ještě příplatek za zavazadla. V obou případech jsme zaplatit odmítli, ale kdybychom neměli početní převahu, možná bychom se dostali do nepříjemné situace.

Když vám ujede autobus (autobusy nejezdí moc často, většinou vyjíždějí kolem šesté ráno) a nechcete jet předraženým furgonem, ani ještě dražším taxíkem, můžete zkusit stopovat. Jde to tu celkem rychle, potkal jsem řidiče, který mě kromě toho ještě zaplatil drahé pivo, ale i řidiče, který ode mne chtěl při příjezdu zaplatit jako za taxi, přestože jel naprosto obyčejným, nijak neoznačeným autem.

Hromadnou dopravu ve městech zajišťují autobusy. Autobusy, které zde jezdí, sem zakoupili z různých evropských zemí, podle toho, kde zrovna co vyřazovali. Nejedná se tedy o nejnovější kusy a na dveřích mimo albánských nápisů stále zůstávají cedulky v italštině, němčině či francouzštině. Jízdenky prodává průvodčí, který má nezáviděníhodný úkol procpávat se kvůli pár drobným davem cestujících.


Zvláštní odstavec o dopravě bych rád věnoval vlakům. I přímo od místních jsem slyšel názor, že v Albánii vlaky nejezdí. Není to pravda, vlaky zde jezdí, leč nejedná se o příliš hojně využívaný způsob dopravy. Síť železnic je velmi omezená a vlaky nejezdí příliš často, většinou vyjíždí v časných ranních hodinách. Jedná se o nejpomalejší, ale také nejlevnější způsob dopravy. Stejně jako městské autobusy i vlakové soupravy jsou vyřazené z jiných zemí (včetně Československa), kde stejné vagóny a lokomotivy najdete už jen v muzeu. Vagóny jsou v žalostném stavu, okna jsou rozbitá či úplně vymlácená, občas chybí dveře nebo zástěny v průchodu mezi vagony. Proto cestující, které zde potkáte, patří často k nejchudším vrstvám obyvatelstva, anebo jsou to zahraniční turisti.

Přesto dráhy nabízejí spoustu pracovních míst. Vlaky mají spoustu zastávek, kde se všude prodávají jízdenky, ve vlaku můžete potkat speciálně určeného policistu, i u každého přejezdu musí být zřízenec na otevírání a zavírání závor, které ještě nebyly automatizovány. Jiní zaměstnanci zase mají na starost třeba spalování keřů kolem tratě.

Italsky, řecky, nebo tak nějak všelijak

Kromě dopravy je pro cizince problémem jazyková bariéra. Starší generace často žádný cizí jazyk neovládají. Albánština tvoří samostatnou jazykovou skupinu, není tedy žádné jiné řeči podobná. Stejně jako v Československu i zde se za vlády komunistické strany ve školách vyučovala ruština. Místní nám ale vysvětlovali, že kvůli velké izolaci země od zbytku světa de facto neexistovala žádná možnost použít ruštinu v praxi a dnes už si ji jednoduše nikdo nepamatuje.

Angličtinu nejlépe ovládají malé děti tak kolem deseti let. S velmi dobrou angličtinou jsme se setkali i v nevelké vesnici vysoko v horách, kde děti ve škole vyučují přímo rodilí mluvčí. Mezi dospívající mládeží jsme zaznamenali úroveň angličtiny velmi různorodou a mezi dospělými se jednalo spíše o jednotlivce. I mezi lidmi pracujícími v turistickém ruchu jsme potkali takové, kteří se spoléhali jen na pár základních frází. Nejednou s námi místní chtěli zavést konverzaci v italštině či řečtině. Mnozí místní však v komunikaci na jazykovou bariéru příliš nehleděli a tak konverzace probíhala v poměrně zajímavých improvizovaných jazykových mutacích.

Albánci jsou přátelští lidé a to se projevuje nejen tím, že si s cizinci rádi popovídají. Jsem přesvědčen, že vás v Albánii můžou okrást, nebo minimálně slušně natáhnout, ale toto nebezpečí hrozí jen od těch, kteří pracují v turistickém ruchu a „už se v tom naučili chodit“. Jiní lidé nemají důvod vám jakkoli škodit a naopak jsou velmi pohostinní.

Stalo se nám jednou, že jsme stanovali za jedním malým městečkem, které se nevyskytuje žádnou přírodní zajímavostí, či úžasnou kulturní pamětihodností. Zkrátka turisti sem nejezdí, nikdo je zde ani neočekává. Tábořili jsme kousek od silnice na nepříliš krytém místě. Když jsme umývali nádobí po večeři, zastavilo kousek od nás auto, ze kterého vyskákali tři kluci okolo sedmnácti let a šli se za námi podívat. Poté nám přivezli vychlazenou vodu a dvě igelitky plné ovoce a jen tak jsme spolu seděli a povídali o všem možném dlouho do noci. Druhý den nám dokonce koupili jízdenky do Tirany a následující večer nám ještě v Tiraně zaplatili pivo.


Panorama skoro každého města obsahuje jeden či více minaretů, ze kterých se poctivě pětkrát denně ozývá muezzin. Během naší návštěvy Albánie byl zrovna ramadán. Snad na všech mešitách, ale i mimo ně byly rozvěšeny plakáty, které na tento svátek upozorňovaly. Někde bylo možné sehnat i letáčky s přesným rozpisem modliteb. Nebyl problém vstoupit do mešity i v době modliteb, dokonce mě i pokaždé vybízeli, že si mohu cokoli z výzdoby či vybavení vyfotit. Není výjimkou, když vedle minaretu naleznete i věž katolického či pravoslavného kostela. Muslimové, katolíci i pravoslavní zde po staletí žijí vedle sebe a nejeden Albánec nám hrdě vysvětloval, že mezi jednotlivými skupinami nikdy žádné konflikty nenastaly. Všichni jsou to Albánci, proč by se tedy mezi sebou měli nenávidět kvůli rozdílné víře?

NEVER HODŽA

Na začátku tohoto článku jsem se vymezil proti stereotypům. Nutno však říct, že jsou i stereotypy, které opravdu platí. Například ten, že Albánie je zemí mercedesů a bunkrů. Bunkry můžete spatřit opravdu úplně všude – podél silnic, v polích, ale i vysoko v horách, nebo v parku v centru Tirany. Nikdy nebyly k ničemu použity, a kdyby k tomu došlo, pravděpodobně by se ukázaly jako naprosto nefunkční. Je jich tady tolik, že nikdo ani přesný počet nezná a nikdo se nezdržuje jejich odstraňováním. Bunkry jsou památkou komunistického režimu, který zemi na řadu let zcela izoloval od zbytku světa.

Není divu, že velké množství Albánců žije v emigraci. Do emigrace ale neodcházeli během komunistické éry jako u nás, tehdy to totiž nebylo možné, ale až po jejím pádu. Devastace, kterou si Albánie za tvrdé diktatury prošla, je totiž stále znatelná na stavu měst, infrastruktury i na ekonomické situaci. Navíc, kdo mohl vědět, jestli rok 1990 není jen krátkodobým ochlazením poměrů.

Nejznámějším představitelem Albánské komunistické moci byl mnohaletý diktátor Enver Hodža. Dnes proklínán, dříve veřejně oslavovaný. Na svahu jednoho kopce u města Berat byl na jeho počest vytvořen obrovský nápis ENVER. Po revoluci někdo vyměnil první dvě písmena a dnes z beratského hradu čteme NEVER.


Hodža se spolu s Matkou Terezou stal vděčným vyobrazením na suvenýry pro turisty. Stejně jako jeho obraz se mění i celá Albánie, ze které si člověk může odnést rozličné dojmy. Již zmíněné město Shkodra má více tváří. Své dojmy z první návštěvy hned po příjezdu do Albánie jsem již popsal. Když jsme Shkodru navštívili podruhé, tentokrát poslední den před odjezdem, místo špinavých trhů a přátelského „pomocníka“ jsme v centru města viděli čisté ulice s obchody a restauracemi, jaké bych na první pohled tipoval do nějaké západní země.

Večer se na jedné ulici konal velkolepý koncert, po kterém nás jeden Albánec žijící v USA zcela spontánně pozval na pivo do luxusní restaurace. Přitom to bylo to samé město a pohybovali jsme se prakticky po těch stejných místech. Albánie je prostě země mnohých překvapení a paradoxů, jak se ještě budete moct dočíst v dalších článcích této série.

Na ledovec Hintertux za celoročním lyžováním

O Hintertuxu se říká, že je rakouským pokladem. Tento 3 250 m
vysoký ledovec v Zillertalských Alpách je známý vynikajícími
sněhovými podmínkami a 86 km sjezdových tratí všech
obtížností.

O Hintertuxu se říká, že je rakouským pokladem. Tento 3 250 m vysoký ledovec v Zillertalských Alpách je známý vynikajícími sněhovými podmínkami a 86 km sjezdových tratí všech obtížností. Zpravodajství hlásí 65 cm sněhu a 9 otevřených lanovek. Rozhodli jsme se proto věhlas, kterým se Hintertux pyšní, prověřit.

Z České republiky na ledovec za pár hodin

Vyrážíme z Brna chvíli po půlnoci, abychom byli ráno na svahu. Chceme si lyžování užít na maximum. Do cíle nás žene představa, jak budeme krájet obloučky na upravených sjezdovkách už za pár hodin.


Naše cesta by měla trvat přibližně 8 hodin i s přestávkami. Brno je vzdálené 610 km. Pro zajímavost Praha pouze 550 km. Na doporučení navigace směřujeme na Vídeň, kde odbočujeme na západ a přes St. Pölten, okolo Linze, až do Salzburgu. Prozatím všemi městy pouze projíždíme. Cestou zpět se však hodláme zastavit v Salzburgu a projít si večerní centrum. Cesta nás bezpečně vede až k německému Rosenheimu. Odtud padáme na jih do města Wörgl. U města Wiesing sjíždíme z dálnice A12 a míříme přes menší města do Zillertalského údolí. Jeho součástí je náš cíl, ledovec Hintertux.

Ranní Hintertux ve znamení tepla a azura

Cesta byla malinko kratší, a tak už před devátou hodinou ranní stojíme na spodním parkovišti a převlékáme se. Ubytování zatím neřešíme. Jelikož není hlavní sezóna, o nalezení cenově přijatelného ubytování v blízkosti ledovce nemáme obavy. Za chvíli již stojíme v drobné frontě u nástupní stanice na Glescherbus 1. Jde o panoramatickou gondolovou kabinovou lanovku, která nás vyváží do 2 100 m. n. m. Od vrchní stanice se dá pokračovat téměř do všech směrů.

Letošní první lyžování

My se vydáváme pomocí další kabinky Gletscherbus 2 k restauraci Tuxer Fernerhaus. Naše současná nadmořská výška je 2 600 m. Nám to ale nestačí. Pomocí Gletscherbus 3 a poté delším vlekem vystoupáme na nejvyšší bod, kam se lze lanovkami dostat. Gr. Kaserer ve výšce 3 268 m. n. m. nám poskytuje nádherný výhled.

Odtud si užíváme pěknou, širokou červenou sjezdovku Kaserer 11. Není příliš dlouhá, ale výborně se na ní vykrajují carvingové obloučky. Po chvilce ježdění spadneme až do 2 100 m. Zde nás Ledovec Hintertux pohostí v centrální Panorama Restaurant Sommerberg. Jelikož nemáme velký hlad, postačí nám vydatná gulášová polévka s tradiční bulkou Semmel. Po jídle se sluníme v lehátkách před restaurací a dopřáváme si odpočinek. Atmosféru tu dotváří obligátní rakouská hudba hrající z reproduktorů.


Po zbytek odpoledne se věnujeme lyžování na levých svazích, kde jsou červené a modré. Po cestě jsme však dosti unavení a navíc nás ještě čeká hledání ubytování. Ve tři hodiny odpoledne očistíme na parkovišti v údolí lyže a nasedáme do auta. I přes pouze částečně otevřený Hintertux jsme si lyžování užili. Možná to bylo tím, že šlo o letošní první svezení, možná je Hintertux skutečně tak dobrý.

Ubytování v okolí Hintertuxu

Hintertux je součástí rozsáhlého údolí Zillertal, které je největším údolím v Tyrolsku. Nejvíce rušno je v městečku Mayrhofen s necelými čtyřmi tisíci obyvateli. Abychom měli večer kam zajít na drink, snažíme se najít ubytování v jeho blízkosti, nebo přímo v něm. Nehledě na to, že v den odjezdu chceme prozkoumat středisko, které se tyčí nad tímto městem a nese stejný název. A důvod? Až připadne více sněhu, chtěli bychom ho navštívit.


Nakonec cenově přijatelné a pěkné ubytování nacházíme v pensionu kousek od lanovky Horbergbahn. Není to žádný luxus, ale naopak příjemný rodinný pension. Přesně to co jsme hledali. Na ledovec to odtud je jen 22 km. Spokojeni trávíme večer v jedné z místních hospůdek a jdeme brzy spát. Přece jenom nám cesta a lyžování daly do těla.

Zillertal, zábava i bez lyží

Každý den vstáváme brzy, aby ranní manšestr patřil výhradně nám. Po třetím dnu lyžování se s únavou v nohách rozhodujeme dát odpočnout svalům v krytém bazénu v Mayrhofenu. Jde o pěkný a moderní bazén, kde se nachází i 101 m dlouhý tobogán. Skutečně doporučuji k návštěvě. Součástí jsou dokonce i různé sauny.

Činnosti mimo svahy se odvíjejí od období, ve kterém do údolí zavítáte. V době, kdy jsme tu byli my, se ještě na svazích v údolí zelenala tráva a dolů z kopce se proháněli cyklisté. V oblasti se nachází pět tras pro horská kola, včetně singltreků.

Užít si můžete i vysokohorskou turistiku. Vyšlápněte si na jednu z okolních hor, nebo se na ni vyvezte některou z lanovek otevřených i v létě a v túře pokračujte po hřebeni. Překrásné výhledy jsou zaručeny.

Adrenalinu víc než dost

Nejenom ledovec Hintertux, ale i celé Zillertalské údolí je prošpikované adrenalinovými atrakcemi. Divoký sjezd na horském kole, paragliding, seskoky padákem, vyhlášené ferraty a další. Pro tyto a mnohé jiné sporty je zde výborná infrastruktura.

O vaši bezpečnost se během těchto činností postarají profíci, kteří jsou špičkou ve svém oboru a přesně vědí, co si mohou dovolit.

Hintertux se loučí

Po čtyřech dnech opouštíme ledovec Hintertux a do navigace zadáváme směr domů. Nechce se nám odtud, ale povinnosti nelze odkládat. Náš výlet končí a my se přesně podle plánu, přes Salzburg, vracíme do ČR.

Zhodnotím-li celkový dojem z údolí Zillertalu v tomto ročním období, musím říct, že šlo o velmi příjemnou změnu. Kvalita sněhu sice odpovídala září, ale zalyžovali jsme si skutečně pěkně. Je dobré vědět, že kvalitní lyžování Hintertux poskytuje i dlouho před začátkem hlavní sezóny.

Hinduistický Prambanan a Jávské sopky

Další z cestovatelských střípků z putování po Indonesii.
O chámech v Prambananu, o sopkách a neskutečné dřině
dělníků v sirných dolech.

Prambanan


Platilo a stále platí, že Prambanan je velkým soupeřem, co do rozlohy a velikosti blízkému buddhistickému Borobuduru, který je stále největší stúpou světa. Stavbu prambadannského kolosu počala Dynastie Sanžajů a trvala téměř půl století. Vstoupit sem můžeme dvěma vchody. Naše volba byla východní branou i přesto že, druhá možnost nabízela vše shlédnout za pár minut zeleným vláčkem.

Návštěva nám dala hezky zabrat. Šest chrámů stojících na vyvýšeném nádvoří a neuvěřitelných 224 menších okolo. Časté přírodní katastrofy, sice řadu z nich zcela zničily, ale i tak jsme měli možnost vidět stavby v Evropě nevídané. Nejhorší „pohroma“ se datuje rokem 1903 a místní tvrdí, že vše se může opakovat každých deset let, ale naštěstí tomu tak není. Přesto tento komplex je neustále v ohrožení a sotva se dokončí opravy po tsunami, na „řadu“ přichází zemětřesení.


Největší chrám patří, jak jinak, než Šivovi. Nádherné plastiky jsou jak na jeho chrámu, tak i dalších dvou. V jižní části každého zaujme socha světce Agastyi. Na „vytvoření“ svého břicha, si nechal opravdu hodně záležet.

Pověst o Štíhlé panně

Legenda o soše, která je k vidění v Šivově chrámu, se jmenuje Durgy. Není to socha, ale údajně zkamenělina dcery krále Ratu Boko. Jmenovala se Loro Jonggrang – Štíhlá panna. Takto jí proměnil její nápadník a ženich v hněvu. Přestože splnil její nelehké požadavky, sňatku se nedočkal a zkamenělina byla na světě. Chrámy se obchází vždy tak, jak „běží“ hodinové ručičky. Domorodci tvrdí, že jinak neodháníte přítomné zlé duchy. Pouze muslimové, po návratu z Meky, obchází chrámy opačně.

Chrlící oheň – sopka Merapi

Šestá nejaktivnější na světě a nejmocnější v Indonésii, tímto označením se může pochlubit, stále dýmající kužel sopky Merapi, která, shlíží na půlmilionovou Jogyakartu z výšky 2911 metrů.


Poslední erupce sopky byla šestadvacátého října 2010. Lidé z vesničky Kinahrejo i nejbližšího okolí opustili svá obydlí. Na přání sultána měl svůj domov opustit i šaman a hlídač sopky mBah Madirjan. Tento skromný a vtipný člověk, který dostával od sultána měsíční plat ve výši jednoho dolaru, to ovšem odmítl. Spolu s dalšími třinácti lidmi je pak našli mrtvé v domě, kde žil. Horký popel zničil nejen tyto lidské životy, ale okolní krajinu změnil k nepoznání.

Dnes se příroda z této „šlamastiky“ vzpamatovává a domorodci se zde znova vrací a začínají zcela zničené domy opravovat, jiní staví domy nové. Tady jsem žil a dále budu, říká mi téměř každý, kterého se ptám, zda tady chce žít. Věří, že si bohy udobřují, když se v létě vypravují v procesí s dary a na vrchol sopky. Zatím je Merapi moc neposlouchá a „žuchne“ si, kdy se jí zlíbí. Pro nás věc nepochopitelná. Místo toho, aby se nastěhovali jinam, znova se „nasáčkují“, pod „Chrlící oheň“, kde jim hrozí smrt.


Východní Jáva – GUNUNG BROMO

Pokud se budete chtít dostat na okraj kráteru a podívat se, do tři sta metrů hluboké sopky Bromo, z vesničky Cemoro Lawang, budete muset nejdříve zdolat černé pouštní pole – „Moře písku“, které zde zbylo z vyhaslé sopky Gunung Tengger s pozoruhodným hinduistickým chrámem a poté 249 schodů. Okolo kouřícího kráteru vede úzká pěšina, a pokud nebude zamračeno a tesilové mraky nebudou sahat až k zemi, budete se kochat pohledem z výšky 2392 metrů na okolní sopky Kursi, Batok, i na 3676 metrů vysokou sopku Semeru.

Pracovití Tenggeřané a legenda o vzniku sopky Bromo

V okolí „Broma“ žije ve zhruba čtyřiceti vesnicích, tři sta tisíc pracovitých Tengeřanů, kteří se od Jávanců liší jak jazykově, tak etnicky i kulturně. Na neskutečně strmých sopečných svazích vidíte růst cibuli, česnek, kukuřici i brambory a v upravených zahradách zase nádherné exotické květiny.

Tenggeřané stále bezmezně věří, že Rara Anteng, poslední dcera krále majapahitského, která porodila pětadvacet dětí, zapomněla dodržet svůj slib. Bohové zemi potrestali nemocemi i smrtí. Otec se rozhodl darovat bohům nejmladšího syna. Následoval silný výbuch, po kterém vznikla hora a sopka Gunung Bromo. Legenda se slaví pohyblivým svátkem Kasada. Začíná motlitbou u chrámu a následně věřící rok co rok jdou darovat bohům nejen květiny, ale i peníze, ovoce a své výpěstky, které vypěstovali, na vrchol sopky.

Kawah Ijen – Cesta ke žlutým galejím

Bez šesti metrů měří dva tisíce, hloubka modrozeleného jezera dosahuje dvě stě metrů a teplotu má od dvaceti do čtyřiceti stupňů. Je největší a nejdéle existující sirným jezerem světa.


Samozřejmě, že jsme toto jezero chtěli vidět. Vydali jsme se na tři kilometrovou prudkou cestu zeleným lesem, kterou poté, vystřídala holá skaliska a v hloubce dvě stě metrů uviděli, hladinu Kawah Ijenu.

Žluté galeje


Na dno kráteru vede potrubí s čistou kapalnou sírou, kde kapalní, tuhne a následně jí primitivním způsobem (železnými tyčemi) těží horníci. Do dvou proutěných košů, spojených vahadlem, naloží holýma rukama síru o celkové váze i přes 80 kilogramů a vynáší jí k vážení, odkud pak putuje k dalšímu zpracování. Cesta těmito žlutými galejemi je dlouhá čtyři kilometry. Skalnaté bílé svahy kráteru jsou strmé a cesta dolů zabere půl hodiny. Ochranné a pracovní pomůcky se tady nenosí, pouze v ústech kus mokrého hadru, aby se nenadýchali sirných výparů. Za kilo vytěženého nerostu nedostanou ani celou korunu platu. Za den to „otočí“ dva krát. Vidět tyto drobné chlapy v otrhaných tílkách, galoších, nebo jen v pryžových šlapkách, kteří musí tímto způsobem, živit své rodiny moc příjemný zážitek nebyl a stejně tak vidět chatrče, kde po čas týdne žijí.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.

O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Single traily – Česko vs. Švýcarsko

Pro každého, kdo miluje horské kolo, je single trail tím nejlepším
prožitkem z jízdy. Žádní automobilisté ani turisté. Jen krásná
příroda a speciálně připravená trať pro horské kolo. Ať už jedete
lesem, přes travnaté či kamenité sedlo nebo údolím, tak vám cyklistická
jednokolejka single trailu nabídne to nejlepší. Hupy, zatáčky, lávky,
úzké průjezdy i jiné technické pasáže vám budou pumpovat adrenalin
i zvyšovat nadšení z jízdy.


Pro každého, kdo miluje horské kolo, je single trail tím nejlepším prožitkem z jízdy. Žádní automobilisté ani turisté. Jen krásná příroda a speciálně připravená trať pro horské kolo. Ať už jedete lesem, přes travnaté či kamenité sedlo nebo údolím, tak vám cyklistická jednokolejka single trailu nabídne to nejlepší. Hupy, zatáčky, lávky, úzké průjezdy i jiné technické pasáže vám budou pumpovat adrenalin i zvyšovat nadšení z jízdy. Stejně jako mě na mých třech posledních zastávkách.

Singletrek pod Smrkem

Zastávka číslo 1 – Singletrek pod Smrkem, Liberecký kraj. V centru dění na mě čeká hustě vybarvená mapa. Jsou tady mraky single trailů. Začínám tedy těmi jednoduchými modrými – přes lávky a krásně upravené cesty kličkuju lesem nejdřív lehce nahoru a posléze po vrstevnicích šikmo dolů. Fantastické. Jdu na střední obtížnost. Tohle zvládne každý.


Červené singly jsou delší a čekají na mne delší pasáže. Hup nahoru a hup dolů, doleva a doprava, projíždím úzkou cestou mezi stromy. Chvilku stoupám a chvilku zase klesám. Ale žádná dřina. Nádheru z dynamiky jízdy občas přeruší krásný výhled do okolí. To černé singly přitvrzují. Ne technikou jízdy, ale úvodním stoupáním, které mne ale záhy dovoluje to rozjet ještě o chlup víc dolů. Bomba, skvělý flow, za den a půl projeta hustá mapa a mezitím ještě koupačka v rybníku. Rozhodně vynikající možnost.

Rychlebské stezky

Zastávka číslo 2 – Rychlebské stezky, Olomoucký kraj. Začíná přituhovat. Single trail kolem Černého potoka ještě pohodička. Lážo plážo a skvělá dynamika jízdy. Jen při dvou nucených objížďkách jednou zastavuju vlastní chybou uprostřed široké říčky. Bylo to za zatáčkou a už nemám rychlost. Jedna bota to tedy odnáší a začíná čvachtat. Dávám si oběd a vyrážím do druhé sekce. Delší výjezd korunuje velmi technickou pasáží s kořeny, kameny a lávkami, na kterou ještě nejsem připraven. Byl to dost velký skok. A tak několikrát zastavuju a šlapu si na zem. Ale určitě to vyjet jde. Cestou dolů volím střední obtížnost. Je to tu jak po výbuchu sopky. Samé větší kameny. Proskakuju svým užším pláštěm štěrbinami mezi kameny, ale občas se zaseknu. Kolo ještě drží. Pokouším se trošku skákat. Ruce mám už natřesené jako řízky. Šlapu kameny jako zelí. Konečně dorážím do sjízdnější pasáže. Už mě čeká jen sjezd dolů. Aspoň ten je super.

Černou už si dneska nedám. Jsem zvědav, co mě čeká příště. Musím svého oře ještě trochu pošetřit.


Sv. Mořic ve Švýcarsku

Zastávka číslo 3 – Východní Švýcarsko, oblast Sv. Mořice a Davosu. Těším se jako malý kluk. Kopce jsou tu o pár chlupů vyšší než u nás. Někde ještě ledovce. Single traily kam se podívám. Jen tu člověk čas od času potká i turisty a alpské krávy. Začínám vypečeným výjezdem do sedla a místním „čerňákem“. Párkrát musím nést pěšky. Ale stojí to za to. Drbání krav, nádherný sjezd a vrcholová prémie v podobě serpentin mne dodávají nutnou dávku euforie. Takové výjezdy a sjezdy holt v Čechách nejsou. Druhý den skoro nohou v Itálii a více než 1000 metrů převýšení. Techniku jsem již vyladil na poměry místních single trailů. Obtížné pasáže s kameny jsou tu taky, ale už jsem připraven z Rychlebských hor. Ruce vyklepané, ale šťastné. Kolo ještě žije. Několikrát míjím vlak. Slunce tu prý svítí 320 dnů v roce. Hlavně ty krásné single traily bez kamenů, to je bonbónek.

Při přejezdu šlapeme asfalt. Do průsmyku Albula. Neskutečná krajina a sjezd dolů. Kličkujeme single trailem mezi popadanými stromy. Najednou jdeme po vysokém viaduktu. Člověk nevěří svým očím. Vyjíždím lanovkou nahoru, abych si mohl užít sjezd dolů. Tu a tam údolí, průsmyk či visutý most. Paráda. Jen škoda, že začíná pršet.


Mizím do místních lázní a regeneruji se. Přežil jsem to. Stejně i mé kolo. Mám radost a nespočet zážitků. Ty tři zastávky za to stály. Singletrek po Smrkem je parádním rozjezdem a zážitkem pro všechny. Rychlebské stezky spíše pro tvrdé příznivce a rozjezd na cizinu. A Švýcarsko? Taková panoramata a stovky kilometrů single trailů s možností lanovek holt u nás nemáme. Prozatím?