JAR – Stonožka na kolejích

Schongoloo znamená v řadě jazyků jihoafrických kmenů housenka.
Když byla tamní železnice v plenkách a domorodci uviděli, jak krajinou
uhání první vlaky, které se kroutily v neskutečných serpentýnách,
považovali je za obrovité stonožky a volali „schongoloo“.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Schongoloo znamená v řadě jazyků jihoafrických kmenů housenka. Když byla tamní železnice v plenkách a domorodci uviděli, jak krajinou uhání první vlaky, které se kroutily v neskutečných serpentýnách, považovali je za obrovité stonožky a volali „schongoloo“.


Cestovat na jihu Afriky se dá několika způsoby. Z Johannesburgu do Kapského Města se můžete přepravit letecky, autobusem, autem, ale i po železnici. A právě poslední možnost jsme si zvolili, přestože nebyla nejlevnější a navíc i časově nejdelší. Více jak šestadvaceti hodinová jízda začíná ve tři odpoledne, v Kapském Městě vystoupíte druhý den krátce po šestnácté hodině. Přestože část trasy projíždíte v noci, tu nejkrásnější krajinu Jižního kříže máte právě následující den.

Luxusních vlaků jezdí v JAR několik. Abychom měli jistou, že se svezeme tím „naším“ Shosholoza Meyl Train – Premier Classe, bylo nutné si s předstihem zakoupit jízdenku.

Na palubu!


Hodinu před odjezdem jsme byli pozvání do nádražního salonku na přivítání a občerstvení. Kufry do vlaku nám odnesl poslíček a druhý nás zase zavedl až k naší dvojmístné „kajutě“ označené našimi jmény. Na stolku ležela obálka s jízdenkami, mapou kde pojedeme a jízdní řád. Když se vlak s téměř dvacítkou vagonu dal do pohybu, pozvali nás do luxusního barového salonku. Připili jsme si šampaňským, dostali každý talíř vynikajících sýrů, oříšky kešu i sušené maso, kávu, čaj, džus, zákusky a zmrzlinu.

V kupé nechybělo pod stolkem u okna umyvadlo, telefon, povlečení, bílý župan a stejné barvy i pantofle a ve všech vagonech byl čistý koberec. Toalety byly neustále vzorně uklizené, stejně jako sprchovací kout.

Krajina do setmění byla z Johannesburgu lemována pyramidami hlušiny z místích šachet i dlouhými ghetthy a teprve později nádhernou krajinou. Večeře i oběd v jídelním voze byly typické pro tuto část země. Veškeré pohoštění bylo v ceně jízdného. Po večeři jsme měli povlečené „hnízdečko“ k spánku. Kuřáci měli možnost vychutnat si cigaretu v jednom z vagonových barů. Před ulehnutím do postele, jsme si zazpívali společně s černošskou skupinkou lidí z kmene Svazijského. Oni afrikánsky a my česky.


Zastávka ve Worcestru


Worcestr, bylo jedno z mála míst, kde vlak zastavil. Celou cestu nikdo nevystupuje, ani nenastupuje. Po dvacetiminutové přestávce se dal vlak do pohybu, aby ukrajoval další kilometry své cesty. Kolem samá vinice a neskutečná krajina plošiny Karroo, v dálce pohoří Langeberg i Outeniqua. Kolem tratě se na oplocených polích pásli koně, krávy, ale i pštrosi, opice, ovce a kozy.

Jedno z nejkrásnějších měst na světě, Kapské Město, i se Stolovou horou, máme na dohled. Vlak výrazně zpomalil, i když ani celou cestu nijak „nepelášil“. Nejdříve projíždíme tounshipy – předměstími a černošskými ghetty, které nejde přehlédnout. Jsou to oplocené plochy, kde vidíte nejnuznější domky ztlučené z různého materiálu, který byl zrovna po ruce. Střechy jsou z vlnitého plechu, zatěžkané starými pneumatikami i velikými kameny. Ovšem příjezd k nádraží, které je v centru města spolu s nákupním centrem Golden Acre, vás udiví čistotou, která je všude v Jihoafrické republice.



Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.

O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Pražské zahrady – zahrady Petřína

Petřín, ten dobře zná každý rodilý Pražák. Petřín a jeho zahrady
to je romantika mládí a vzpomínky stáří. Petřín a láska jedno jest.
A to bez nadsázky, pro každou generaci.

Krásný k procházkám ruku v ruce jak stvořený je tady Sad na Nebozízku, místo, které se rozprostírá mezi Hladovou zdí a lanovou dráhou až k vrcholu pod Štefánkovu hvězdárnu. Stejně kouzelná je i Seminářská zahrada. Je to ovocná zahrada založená v 17. století na východním svahu Petřína. Sousedí přímo s Nebozízkem na straně jedné a s Schönbornskou a Lobkovickou zahradou na straně druhé. Právě v ní je studánka Petřínka, kam milenci chodí pít za horkých letních dnů, a nedaleko je i restaurace Petřínské terasy, kam se dá schovat za náhlých dešťů. Zahrada je dodnes plná ovocných stromů.



Schönbornská zahrada je terasovitá barokní zahrada, která se rozprostírá nad Vrtbovskou zahradou. Kousek z ní odtud možná zahlédnete. Jinak je veřejnosti nepřístupná. Patří od roku 1924 Spojeným státům americkým spolu s palácem, který je využíván jako velvyslanectví. Z různých částí Petřína je ale z dálky vidět bílý vyhlídkový pavilon s vlajkou USA v horní části zahrady. Palác i zahrada byly založeny kolem roku 1650.

Lobkovická zahrada (někdy zvaná Přehořovská zahrada) rovněž patřící k paláci. Vznikla v roce 1696, kdy F. Karel Přehořovský začal s budováním palácového komplexu na místě domu U Tří mušketýrů s pivovarem a pěti vinicemi. Roku 1723 přešel palác do rukou Antonie Černínové, od roku 1753 byl majitelem Augustin Josef Lobkovic. Za jeho éry došlo v paláci a zahradě k rozsáhlým úpravám, při kterých vznikla barokní zahrada italského typu osově provázaná na palác. Další úpravy byly až po roce 1790 v anglickém krajinářském slohu. V paláci se dnes nachází velvyslanectví Spolkové republiky Německo a část zahrady k ní patří a je nepřístupná veřejnosti. Zbývající část zahrady je na severním svahu Petřína bujně zarostlá vegetací.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz Máte-li zájem, můžete si stáhnout ozvučenou prezentaci vytvořenou z vybraných fotografií z galerie.

Prezentace upravená jako video ve formátu wmv (11MB).

Strahovské zahrady a zahrady kláštera jsou v klášterním komplexu řádu premonstrátů. Leží jižně od ulic Pohořelec a Úvoz. Byly založeny spolu s kostelem roku 1140 knížetem Vladislavem II. jako užitkové. To znamená, že zde byly především vinice, zelinářské zahrady a zahrady potřebné k pěstění léčivých rostlin a koření. Jedná se o zahrady Konventní, Opatskou, Velkou strahovskou zahradu a Vyhlídku s vinicí.

Konventní zahrada přiléhá k jižní fasádě konventu, je maličká 0,27 ha, rozkládá se v nadmořské výšce 290 – 295 metrů na Strahovském nádvoří č.1. Je to jedna z mála dobře opečovávaných zahrad a není běžně přístupná veřejnosti.


Opatská zahrada je dnes využívána komerčně, a to pro účel letní restaurace s překrásnou vyhlídkou na Prahu. Zahrada leží na Strahovském nádvoří č.1 a přiléhá přímo ke zdi konventu. Rozkládá se na velmi malé ploše a to 0,2 ha v nadmořské výšce 285 m.V zahradě je umístěna v kruhovém půdorysu kašna s vodotryskem. Pamatuji se na 80. léta, kdy byla zahrada pro svůj neutěšený stav nepřístupná veřejnosti. Až roku 1991 započala její obnova dle plánů architekta Kuči. Její plná obnova není dokončena dodnes, proto je v ní provizorně letní restaurace a dětské hřiště s velkými plastovými hračkami. Výhled na Prahu je tady ale opravdu skvostný a zahrada bývá plná cizinců, kteří si sem jdou posedět přímo po procházce po hradních nádvořích.

Přímo pod touto zahradou, označovanou také jako Strahovské nádvoří č.1, se nachází vyhlídka s vinicí, která má výměru 306 metrů čtverečních a nadmořskou výšku 276–284 m. Pečlivě obdělávaná vinice je oddělená plotem. Vinná réva se zde pěstuje na čtyřech sestupných terasách. Jsou tu lavice, stolky a židle a překrásný výhled na Prahu. Zahrada je velmi mladá, vznikla až v letech 1991–1995 podle návrhu architekta Kuči na místě tehdejší části Velké strahovské zahrady.

Velká strahovská zahrada se nachází jižně až východně od klášterních budov. Má rozlohu 11 ha a rozprostírá se v nadmořské výšce 225–320 metrů. Je to tedy velmi rozlehlé a krásné území z velké části přístupné veřejnosti, místy polodivoké s velkou plochou ovocných stromů podél Hladové zdi a s nezanedbatelnou plochou lesnatých porostů (duby a habry obecné) nad vyhlídkovou cestou. Podle návrhu Milana Bubenky a Luboše Gaudníka byla v letech 1996–1998 značná část ploch rehabilitována.



Na úplném vrcholu, náhorní plošině Petřína, okolo Petřínské rozhledny se nachází Park u rozhledny. Jeho výměra je 2,5 ha, nadmořská výška 300–326 m. Park je celý přístupný pro veřejnost. Jeho dominantou je právě Petřínská rozhledna a kostel sv. Vavřince. Známá je nejen již zmíněná Hladová zeď, Bludiště ale i kaple Křížové cesty.

Na náhorní plošině Petřína, jihozápadně od Hladové zdi , na výměře 5,6 ha, v nadmořské výšce 320–328 m leží park Petřína a to Růžový sad. Ten je nejkrásnější v létě, od června do srpna. Dá se sem vyjet lanovkou a tak je jedním z nejvíce navštěvovaných míst Petřína. Skutečné rozárium zde vzniklo až po roce 1932 až 1943. Květnice, která navazuje na Růžový sad z jihu vznikla v letech 1935 až 1937. Prostory parku vymezují zdi barokního opevnění a Hladové zdi s vyhlídkovou věží. Zahradní cesty mají kompozici rozevřeného vějíře a kruhu. V Květnici je kompozice čtvercová a obdélníková.


Pamatuji, že v letech 1992 – 1997 probíhala rozsáhlá obnova sadu a porostů a vegetace. Kromě nových odrůd růží a vybudování jiných rozvodů vody, byly také nahrazeny ošklivé asfaltové cesty cestami z dekorativně barveného betonu a byly instalovány nové konstrukce pro pnutí růží.

Jo, Petřín, ten dobře zná každý rodilý Pražák. Petřín a jeho zahrady to je romantika mládí a vzpomínky stáří. Petřín a láska jedno jest. A to bez nadsázky, pro každou generaci.

Na Srí Lance na kole s kokosem v ruce

Nikdy jsem si nemyslela, že se budu prohánět Asií na kole,
s košíkem před řídítky a s kokosem v ruce. A vidíte,
tady jsem. Jedeme v proudu aut, tuk-tuků, autobusů a jiných dopravních
prostředků. Všude je prach, smog a slunce nás nemilosrdně pálí do zad.
Pod kola se nám motají psi a naše hrdla každou chvíli díky obrovskému
horku vysychají.


Nikdy jsem si nemyslela, že se budu prohánět Asií na kole, s košíkem před řídítky a s kokosem v ruce. A vidíte, tady jsem. Jedeme v proudu aut, tuk-tuků, autobusů a jiných dopravních prostředků. Všude je prach, smog a slunce nás nemilosrdně pálí do zad. Pod kola se nám motají psi a naše hrdla každou chvíli díky obrovskému horku vysychají. Ale přesto je to obrovská zábava! Možná díky tomu, že na nás ve vesnicích mávají děti a vesničané. Možná díky tomu, že nás na křižovatce staví policisté a s úsměvem se s námi chtějí seznámit. A možná právě proto, že je strašně fajn sundat kravaty, košile a lodičky, a namísto nich narazit slamák, sluneční brýle a vyrazit na rozvrzaném kole do asijských ulic. Nevěříte?

Anurádhapura a hotel s domácí atmosférou

Když jsme večer před tím dorazili do bývalého královského města Anurádhapura v severní části Srí Lanky, byli jsme po šestihodinové cestě horkým autobusem k smrti unavení. Už se nám nechtělo hledat žádné ubytování, a tak jsme jednoduše stopli řidiče tuk-tuku a požádali, jestli nám může něco levného doporučit. Hned nás vzal a během pár minut jsme přijeli před polorozpadlý hotel (barák). Oprýskané zdi, spadlá střecha a rozvrzané židle nás naštěstí neodradily, a my se za více než slušné peníze ubytovali v „luxusním“ apartmá na břehu jezera, které, samozřejmě, v tu chvíli nebylo vidět. Kolem kvákaly žáby, zpívali ptáci a byly slyšet další prapodivné zvuky. Kouzlo tohoto místa, kde jste mohli ležet v houpací síti a pozorovat jezero, jsme objevili až druhý den ráno. Pohostinnost místních ale ještě týž večer. Hotel patřil místní rodině, která nám během chvíle připravila skutečně vynikající karí s rýží. Zatímco jsme se hladově vrhli na jídlo, sedl si Upali, majitel hotelu, k nám a dobrou angličtinou se zajímal, odkud jsme a co chceme na Srí Lance vidět. Kolem běhaly děti a s poťouchlými úsměvy si nás měřily, zatímco jejich matka se na nás ostýchavě usmívala. Kdyby bylo tohle místo v katalogu cestovní kanceláře, hned bych k němu připsala „hotel s domáckou atmosférou“.

Ještě ten večer jsme probírali všechny naše plány a na doporučení Upaliho se rozhodli půjčit na druhý den kola. Noc byla klidná a ráno už jsme snídali ve společnosti rybářů, kteří chodili v jezeře a holýma rukama chytali do sítí ryby. Paní domu nám připravila tradiční jídlo pittu. To se dělá z rýžové mouky a kokosu, směs se potom dusí v bambusové formě. A pokud do toho zamícháte ještě čerstvě rozmačkané ovoce, např. mango, je to opravdová lahůdka. Pak už zbývalo jediné, osedlat naše oře a vyrazit vstříc dobrodružství.


Kouzla královského města

Za půl hodiny jízdy přijíždíme k nádhernému jezeru. Tyrkysová voda nás okamžitě láká ke koupání a voda je tak příjemná, že skoro nemůžeme odejít. Když se konečně odhodláme a vydáme na cestu podél severního břehu, naskýtá se nám skoro až kýčovitý pohled na mnicha v hnědočerveném oděvu, jak s deštníkem kráčí podél břehu. Taková procházka sice zní lákavě, a pokud si město chcete doopravdy prohlédnout, lze kolo nebo tuk-tuk více než doporučit.


Anurádhapura má pověst jednoho z nejvýznamnějších kulturních měst na Srí Lance. Najdete tu nespočet památek, chrámů a jezer. Její paláce byly svědky jak vlád sinhálských králů, tak příležitostných jihoindických vetřelců. Svého času byla také nejrozlehlejším a nejdůležitějším královským hlavním městem Srí Lanky. Za návštěvu stojí především její starobylá část, která je poměrně rozlehlá a neuvěřitelně zajímavá. Obdivovat můžete mnoho památek, jako je Srí Mahá Bodhi (posvátný strom buddhistů), Dágoba (stúpa, obvykle jednoduchá kupolovitá stavba), Ruvanvelisaya, Dágoba Thuparama, Mosazný palác nebo Issarasamana Vihára (vihára je označení buddhistického kláštera).Až se budete večer vracet z vašeho výletu, s největší pravděpodobností budete stejně unavení, jako jsme byli my. Zatímco ráno vyjížděli na výlet dva energičtí mladí lidé, večer se vrátili dva ušmudlaní, unavení a hladoví jedinci. Co je však důležité, stálo to za to!

Na stole už voní opět domácí karí s několika druhy omáček. Nasajeme libou vůni a beze slov sedáme ke stolu. Jak říkala naše hostitelka: „Srí Lanka lasanai,“ (Srí Lanka je nádherná) a to měla pravdu.

Autorkou článku je Hana Dekojová, průvodkyně CK Mundo, která pořádá poznávací zájezd Srí Lanka a také další letecké exotické zájezdy.

Čeští cestovatelé v zahraničí zbytečně riskují

Přitažlivé exotické země Jižní Ameriky, Afriky i Asie lákají
mnoho Čechů. Poslední jmenovaný kontinent působí na České cestovatele
jako magnet. „Nejvíc českých cestovatelů míří do Asie.
K nejoblíbenějším destinacím patří Thajsko, Bali, Indie, Srí Lanka,
Čína a Vietnam říká docent Rastislav Maďar, specialista na cestovní
medicínu a odborný garant center Očkování a cestovní medicíny
Avenier.

Přitažlivé exotické země Jižní Ameriky, Afriky i Asie lákají mnoho Čechů. Poslední jmenovaný kontinent působí na České cestovatele jako magnet. „Nejvíc českých cestovatelů míří do Asie. K nejoblíbenějším destinacím patří Thajsko, Bali, Indie, Srí Lanka, Čína a Vietnam říká docent Rastislav Maďar, specialista na cestovní medicínu a odborný garant center Očkování a cestovní medicíny Avenier.

Cestovatelé, kteří podceňují prevenci a odmítají se chránit před svoji cestou, vystavují svůj imunitní systém v exotice obrovskému náporu. Než člověk sbalí kufr či batoh na cestu do exotiky, měl by se vypravit na konzultaci rizik za specialistou na cestovní medicínu. Infekční nemoci jsou totiž v rozvojových zemích, které zabírají převážnou část tropů a subtropů, stále nejčastější příčinou úmrtí.

Čistá hotelová restaurace ani upravený pracovní oděv recepčního, číšníka nebo pokojské negarantují, že nemohou být přenašeči nejrůznějších infekcí. Způsob bydlení a minimální hygienické návyky těchto lidí jsou na hony vzdáleny luxusu, ve kterém pobývají turisté. Zejména v Asii se nelze spolehnout na to, že i na první pohled čistá restaurace dodržuje hygienické zvyky Evropanů, že seženete ubytování, kde bude použitelná toaleta. I když se ti lidé snaží, nikdy nevíte, v jakém prostředí žije kuchař a číšník a s jakými nemocemi přichází do styku.

Ze studie center Avenier vyplynulo, že výskyt zdravotních problémů u cestovatelů je v cizině poměrně častý. Nejrizikovější jsou individuální cesty s improvizovaným stravováním v pouličních restauracích a poznávací formy zájezdu, kdy cestovatel často mění ubytování i stravování.

Žloutenka

Alespoň základní ochranu pro všechny cestovatele představuje očkování proti žloutence typu A a B. Očkování probíhá 3 dávkami a chrání až doživotně! Importovaná nemoc z dovolené může Vás i vaše blízké vystavit karanténě.

Akce a příspěvky zdravotních pojišťoven na očkování proti žloutence A+B

Pojišťovna Infolinka   Výše příspěvku
VZP 844 117 777   1 300 Kč
ČPZP 810 800 000   1500 Kč
VOZP 222 929 199   500 Kč
OZP 261 105 555   500 – 1 000 Kč
ZZP 800 209 000   1 000 Kč
ZPMV ČR 844 211 211   300 – 500 Kč
RBP 800 213 213   1 000 Kč

Příspěvky jsou aktuální od 1. března 2013. Informace o příspěvcích jsou pouze orientační – pro kompletní znění podmínek kontaktujte svoji pojišťovnu.

Sezónní sleva navíc

Kromě příspěvku zdravotní pojišťovny můžete využít aktuální slevu na očkování proti žloutence A+B, kterou nabízí centra Avenier. Sleva 700,– Kč se poskytuje na nákup všech 3 dávek najednou. Například pojištěnci VZP tak můžou získat toto očkování s konečným zvýhodněním až 2 000,– Kč, což je sleva téměř 40%.

Konzultace rizik a očkování

Všem cestovatelům doporučujeme objednat se před cestou do nejbližšího centra Očkování a cestovní medicíny. Seznam naleznete ZDE.

Výskyt žloutenky typu A ve světě


Výskyt žloutenky typu B ve světě


Norské sněhové království Hardangervidda

Konečně hromada sněhu. Vypadá to tu jako v pohádce. Jen pár chalup
a kolem rozsáhlá bílá masa zamrzlých jezer a zasněžených rovin.
Půjčujeme si sněžnice a vydáváme se přes zamrzlá jezera. Večer
zjišťujeme, že tu zítra startuje adrenalinový závod týmů na běžkách
se sáněmi přes náhorní plošinu Hardangervidda. Je pojmenovaný na počest
legendárního norského polárníka Amundsena.

Je konec února, čas kdy se v Norsku slunce ukazuje opět na více než jen pár hodin denně. Balíme teplé oblečení a vyrážíme busem do Osla na týdenní zimní sněhový exkurz. Očekáváme zimu a spoustu sněhu. Chceme vyrazit na běžky a sněžnice. Naším cílem je okruh přes kraj Telemark a kolem náhorní plošiny Hardangervidda až do Bergenu a zpět.


Začínáme městem Drammen, asi hodinu jihozápadně od Osla. Vítá nás neskutečné jaro. Jasno, teploty kolem 10 stupňů a ve městě po sněhu ani vidu. Ach ten Golfský proud! Vyrážíme z údolí na protější kopce a vítá nás nejen panoramatický výhled, ale i obrovská síť připravených běžkařských tratí. Ale ani tady zas tak moc sněhu není. Na běžky to stačí jen tak tak. Doma v ČR jsme ho měli daleko více. Výlet si tedy užíváme v jarním bez lyží a alespoň zkoušíme místní síť cvičebních bodů, která tu protíná síť tras na běžky či běhání. Takto má za městem takřka každé norské město.

Temné městečko Rjukan

Další zastávkou je městečko Rjukan, na jižní straně největší náhorní plošiny zvané Hardangervidda. Město je známé dvěma věcmi. Za prvé svou vodní elektrárnou, která byla předmětem boje a partyzánských válek během 2. světové války, a za druhé svým umístěním v úzkém hlubokém údolí, kam slunce takřka celý den nenakoukne. Aby místní pracovníci nešíleli z temnoty, nechalo jim vedení elektrárny vybudovat lanovku, která je doveze během chvilky na vrchol údolí zdarma, tak aby mohli ze slunce načerpat sílu a psychickou pohodu. Dole v údolí je tedy temno a chladno, kdežto na kopcích kolem teplo a krásně slunečno. Využíváme lanovku za sluncem taky a vydáváme se pěšky po náhorní plošině. Příšerně fouká. Občas sníh vůbec není a občas zapadáváme po pás. To ten vítr. Chůze je díky němu značně obtížná a tak se po pár hodinách rádi vracíme dolů do temnoty údolí.

Na sněžnicích a běžkách Hardangerviddou


Pokračujeme dále na západ kolem jižní části Hardangerviddy. Přijíždíme do osady Haukelisaeter. Konečně hromada sněhu. Vypadá to tu jako v pohádce. Jen pár chalup a kolem rozsáhlá bílá masa zamrzlých jezer a zasněžených rovin. Půjčujeme si sněžnice a vydáváme se přes zamrzlá jezera. Večer zjišťujeme, že tu zítra startuje adrenalinový závod týmů na běžkách se sáněmi přes náhorní plošinu Hardangervidda. Je pojmenovaný na počest legendárního norského polárníka Amundsena. Ráno tedy nazouváme běžky a volíme výlet tak, abychom zčásti sledovali trasu závodu. Hnedka na úvod mají perný výstup do kopců, který jim opravdu nezávidím. Volíme objížďku přes sedlo a škrábeme se na okraj široké roviny a přes pár dalších kopců. Je to nádhera projíždět si vlastní cestu. Tady totiž žádné upravené stopy nenajdete. Je to taková kombinace skialpu a běžek. Po pár hodinách nám závodníci mizí z očí a začíná přicházet mlha. Radši se proto rychle obracíme a nabíráme kurz chata, abychom se tu v té směsici bílých ploch a mlhy neztratili. Pozdní odpoledne již trávíme v teple chaty sledováním kitařů, kteří se nechávají se svým padákem a prknem unášet přes zamrzlé jezero.


Z Haukelisaeter, kde jsme zažili tu pravou norskou zimu, projíždíme dlouhatánským tunelem, na jehož druhé straně nás opět vítá jaro. Po několika hodinách jízdy dorážíme k moři do Bergenu. Prý je tu krásně slunečno tak šest až sedm dní v roce. Máme neskutečné štěstí, a tak se kocháme výhledem na záliv, krásné domečky i přístav.

Mystickou krajinou vlakem

Po dvou dnech sedáme na vlak a objíždíme Hardangerviddu druhou stranou jednou z nejznámějších vlakových tras světa přes Dale i Geilo. Opět přijíždíme do sněhové říše snů a míjíme obrovské zasněžené plošiny s pár rozesetými chalupami. I z vlaku to působí mysticky a dojemně. Škoda, že už musíme zpět. I z této strany by to určitě stálo za to.


Náš zimní exkurz do sněhového království Norska nás tedy zaskočil poněkud jarním počasím a nedostatkem sněhu. Ale i tak jsme si našli krásné partie a osady zejména v okolí Hardangerviddy, kde bylo sněhu kvanta a kde jsme si mohli užít se vším všudy zimní radovánky. A to zejména na běžkách napříč zasněženými obrovskými pláněmi. To opravdu nemá chybu!

JAR: Kde Tom Bourke našel zlato

Z Jo´burgu, jak místní nazývají Johannesburg na severovýchod
země, k třetímu největšímu kaňonu, a zároveň největšímu
zelenému svého druhu na světě, Blyde River, je necelých pět set
kilometrů.


Z Jo´burgu, jak místní nazývají Johannesburg na severovýchod země, k třetímu největšímu kaňonu, a zároveň největšímu zelenému svého druhu na světě, Blyde River, je necelých pět set kilometrů. Největší kaňon je k vidění v Americe, známý Grand Canyon a v Nambii je druhý největší, Fish River Canyon.

Blyde River kaňon a Krůgerův Národní park

Projíždíme provincii Mpumalanka a Limpopo, která nám nabízí nádhernou panoramatickou cestu. V dálce s pohořím a kolem cesty se střídají plantáže banánů, slunečnic, smíšené lesy, na loukách se prohání koně i pštrosi. O pár kilometrů dále si zase připadáte, jako v Kalifornii. Příroda podél cesty se neustále mění a je se nač dívat. Jelikož jsme páni svého času a nikdo nám nic nenařizuje, volíme prohlídku pohádkového kaňonu obráceným způsobem, jak nám radí tištěný průvodce.


Přehrada Blydepoort Dam leží na horním konci kaňonu a nám se nabízí útesy horské scenérie Escarpmenu, které vyrůstají z nízkého úrodného veldu. Přes všechny vyhlídky nás čeká ujet třicet kilometrů a k tomu dvě řeky s poetickým názvem Radostná – Blyde a Smutná – Treur.

Tři rondavely – Three Rondavels


Stojím na okraji vyhlídkové terasy a sleduji dokonalé dílo přírody. Kaňon pode mnou dosahuje hloubky více jak sedm set metrů. Celé to dílo je dlouhé téměř třicet kilometrů a tvořila ho po staletí pomalu a klikatě tekoucí řeka Blyde, v břidlici a křemeni. Před sebou mám tři okrouhlé útesy se špičatým zakončením. Hned vedle nich je hora Mariepskop, měřící 1 945 metrů, která při trošce fantazie připomíná letadlovou loď. Krása je pode mnou i vedle mě, je prostě všude kolem a já si to plně vychutnávám.

Gold´s Window – Boží okno je na světě jen jedno

O pár kilometrů níže, po proudu řeky, je soutok řek Radostné a Smutné. Vyhlídka pojmenovaná podle stařičkého zlatého dolu, Jámy šťastného Bourkeho. I zde si příroda neskutečně vyhrála a vytvořila díry do skal. Voda se v nich točí a vytváří krásnou bílou pěnu. Tom Bourke zde jako první našel a rýžoval zlato.

Stát na okraji Božího okna ve výšce sem set merů a dívat se na krajinu, budete si připadat stejně jako její první obdivovatelé, kterým připomínala ráj na zemi. A pokud jste viděli film Bohové musí být šílení, kdy se bushman domnívá, že došel na konec světa, když je Boží okno zahaleno v mlze, tak i my tak málem dopadli. Mlha nám neudělala radost u vyhlídky na jámy, kde se Bourke radoval z prvního zlata a málem se jí to podařilo i tady.


Pokud je výhled bez oparu, můžete tady stát dle libosti a maximálně si vychutnávat nádheru celého okolí. Žádná fotografie zde pořízená nemůže dokonale vystihnout tuto podívanou, když každou chvíli výhled zahalí mlha. Ale jelikož jste tam nebyli a neviděli tu krásu na vlastní oči, nic jiného vám nezbývá, než si pár fotek prohlédnout. K ústí kaňonu už to není daleko, stejně jako k branám NP Kruger.

Národní park Kruger

Jedním z mála míst v Africe, kterou se před lidským vlivem podařilo uchránit, je právě Krugerův národní park. Vidíte zde zblízka a bez mříží africká zvířata. Po noční bouřce se ráno řádně ochladilo, ale vypadá to, že bude krásně. Je půl šesté a zatím, co jiní si užívají teplo postele, my vyrážíme vstříc zvířatům. Snad si konečně budeme připadat jak v africkém ráji zvířat, která nám, doufejme, zprostředkují neuvěřitelné zážitky.


Lepší začátek a přivítání jsme si přát nemohli, jako první se na cestě objevuje levhart. Prohlíží si nás svýma nádherně zelenýma očima. Jen o pár metrů dál se před námi ze zatáčky vynořuje slon, další, celé stádo, je v nedaleké buši. V těsné blízkosti vidíme množství antilop, mezi kterými jsou lehce rozpoznatelné antilopy kudu. Pokud jste milovníky sušeného masa, tak právě z nich je to nejlepší. Ke koupi je v každém krámku a chutná opravdu skvěle.

U velké louže, kterou tu vytvořila noční bouře, popíjí stádo pruhovaných zeber vypadajících, jako by si zapomněly sundat pyžama. Společně s nimi se ve vodě čabrají volušky, které zase mají ozdobené svůj zadek bílým půlkruhem.

U písečné řeky Sabie vidíme Daniela, místního strážce zdejšího okolí v parku, v řece lebedícího si hrocha a několik metrů dál se na kameni vyvaluje krokodýl. Daniel, pětapadesátiletý černoch s puškou, dalekohledem a velikou svačinou, nám prozradil, že tady jezdí na kole, den co den z domova, odkud to má patnáct kilometrů a od rána do večera svěřený prostor hlídá dlouhých dvacet šest let. A dodal „Pokud chcete vidět lvy, tak ti zde chodí v zimní měsíce a na krokodýly, je třeba přijet ráno kolem sedmé hodiny. V zimě zde napočítáte až třicet pět hrochů, ale přiblížit se k nim je velmi nebezpečné“.


Všechna zvířata od buvolů, opic, pakoňů a těch, které jsem již jmenoval, byly nejkrásnější žirafy. Ne proto, že jsme viděli toto krásné zvíře, jak se stará a krmí své mládě, ale proto, jak ladně chodí, jak každého sledují, co provede. Pro mě jsou to modelky se vším všudy!

Poledne se blíží a zvířata vyhledávají stín pod keři. Teploměr se vyšplhal ke čtyřicítce. Asi jediným komu to žnoucí slunce nevadí, jsou opice. Poskakují, dovádí a pojídají ovoce na cestě, a ne a ne je napadnout odejít a cestu nám uvolnit. Nechtějí pochopit, že žnoucího slunce máme už i my dost a že máme před sebou ještě hodně k vidění.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.

O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Johannesburg – Mrakodrapy i chatrče na zlatě

Jihoafrická republika je čím dál tím více vyhledávaným místem
turistů z celého světa. A to navzdory tomu, že různá periodika
o této zemi chrlí informace často zkreslené, nahánějící obavu a
strach.

Jihoafrická republika je čím dál tím více vyhledávaným místem turistů z celého světa. A to navzdory tomu, že různá periodika o této zemi chrlí informace často zkreslené, nahánějící obavu a strach. Je pravda, že průzkumy vypracované OSN, před třinácti lety, opravdu lichotivé nebyly a zemi zařadily na přední příčky v trestné činnosti na světě. Od této doby žádné nové statistiky nedohledáte a „nálepku“, kterou zem dostala, jí zůstala po dnes a hned si jí tak neodpárá. Přetrvává, nebo zlepšila se v zemi, kde vládl dlouhá léta apartheid – doba temna, tato bilance?


Slumy postavené na zlatě

Nejznámější černošská čtvrť Johannesburgu se nazývá Soweto, a tvoří ji nekonečná směsice chatrčí. Toto město ve městě má dvacet osm okrsků a žije zde více jak dva miliony lidí, převážně černochů, z různých kmenů země. Uvidíte zde rodiny chudé, chudší, i nejchudší, které bydlí v nejnuznějších chatrčích, z nichž řada je bez elektriky nebo kanalizace. Chatrče a zase chatrče, kde jen oko dohlédne, jsou postaveny z toho, co bylo zrovna po ruce.


Soweto bylo založeno v roce 1901, kdy byla zavedena brutální separace lidí. Černí se museli z Johannesburgu vystěhovat, a to i přesto, že bydleli ve svých vlastních domech. Do podvědomí světa vstoupilo Soweto v roce 1976, kdy poklidně protestující studenti dávali najevo nesouhlas se zavedením afrikánštiny (jazyka vládnoucí menšiny) jako vyučovacího jazyka. Policie zastřelila třináctiletého Hectora Petersona a potom ještě dalších dvě stě lidí. Dnes na tomto místě stojí Muzeum apartheidu, které ukazuje, jak složitý život v období apartheidu byl.

Aparheid: Oficiální státní politika v letech 1948 až 1990, která byla založena na rozdělení společnosti dle rasy. Projevovala se oddělením např. dopravních prostředků pro bělošské a takzvané barevné obyvatele. Více na Wikipedii

Nikde na světě nenajdete ulici, kde by žili dva nositelé Nobelovy ceny. Pouze Vilakazi Street se tímto může pyšnit, žili zde – Nelson Mandela a arcibiskup Desmond Tutu. Nedaleko stojí největší kostel Regina Mundi, který v době bojů, byl místem setkání aktivistů a politiků.

Johannesburg leží na velkých ložiscích zlata, většina dolů však už byla uzavřena.


Johannesburg, město zlata a kriminality

Johannesburg, přezdívaný jako město postavené na zlatě, je po Káhiře a Lagosu třetím největším městem Afriky. Dopočítat se přesného čísla obyvatel se stále nedaří, ale hovoří se o více než třech miliónech obyvatel. Jedno je jisté, Jozi, jak mu místní říkají, dosahuje rozlohy Lucemburska. Jen v centru města žije dva miliony lidí, z nichž je šedesát procent bez práce. Státní podpora prakticky nexistuje, proto se lidé často „živí“ kriminalitou.

„Je mi osmadvacet let“, říká mi náš průvodce Charles a dodává, „tady už žiji šestnáct let a moc dobré to není. Přestože mám práci a od doby apartheidu je situace o něco málo lepší, lidé se stále dělí na chudé, chudší, a nejchudší. K násilným činům v takové mase lidí dochází. A já se ptám, je to jinde ve světě lepší? Stačí nahlédnout do států v Asii, kde jsou atentáty téměř týden co týden a umírá při nich mnoho lidí, nebo na opačnou stranu zeměkoule a pak můžeme porovnávat. Nemyslím si, že jsme horší národ. Rok od roku je násilností méně. Co nás trápí a štve daleko více je, jak se naše země jmenuje. Proč právě Jihoafrická. V Afice je přeci fůra států a každý má svůj název. Žádný z nich se nejmenuje Východoafrický stát, Západní, či Střední Afrika.“


K nejhezčímu místu velkoměsta patří bezesporu část Newtownu, kde jsou vyhlášené restaurace, noční kluby, divadla, muzea. Při projíždění z jedné části do druhé, vás ohromí všudy přítomná zeleň, kvetoucí keře, stromy, fialově kvetoucí jacarandy a hlavně, jak je všude neskutečně čisto.

Pod Jižním křížem jsem procestoval dva tisíce pět set mil. Příště se z Jozi podíváme na sever této „pruhované“ a krásné země, k třetímu největšímu kaňonu na světě a do NP Kruger.



Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.

O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Zlatý chrám v Amritsaru

Zlatý chrám leží uprostřed jakéhosi bazénu, který je obklopen ze
všech stran budovami z bílého mramoru. V areálu se chodí bez bot
a s pokrývkou hlavy. V celém komplexu projdou denně tisíce Sikhů,
Hinduistů, ale i křesťanů či bezvěrců.

Amritsar je více než milionové městečko ležící na severozápadě Indie, zhruba 30km od hranic s Pákistánem. Amritsar je známý jako spirituální centrum sikhského náboženství a turisticky vyhledávaný pro svůj Golden Temple (Zlatý chrám). Pro nás představuje Amritsar především neuvěřitelný a nezapomenutelný zážitek.


Návštěva Zlatého chrámu

Zlatý chrám leží uprostřed jakéhosi bazénu, který je obklopen ze všech stran budovami z bílého mramoru. V areálu se chodí bez bot a s pokrývkou hlavy. V celém komplexu projdou denně tisíce Sikhů, Hinduistů, ale i křesťanů či bezvěrců. Návštěvnost dokonce předčí i jeden ze sedmi novodobých divů světa – Taj Mahal. Jako důkaz sikhské pohostinnosti může chrám navštívit úplně kdokoliv a za nic se nemusí platit. Turisté se mohou vyspat pár metrů od Zlatého chrámu v jakési ubytovně nebo také najíst v obrovské jídelně. Obojí je skvělý zážitek. Na oplátku se samozřejmě očekávají příspěvky do společné sikhské kasy.


My se do Amritsaru dostáváme těsně po poledni. V průvodci se dočteme, že se v komplexu nachází speciální ubytovna, která je zřízena speciálně pro zahraniční turisty. Nacházíme ji až s pomocí Sikhy a ihned jsme uvedeni dovnitř. Hlavní část tvoří v podstatě chodba, po jejíž celé délce je postavena několik metrů dlouhá postel. V noci tedy ležíme vyskládáni jeden vedle druhého, my konkrétně vedle dvou izraelských rodinek s dětmi v batolecím věku.

Přes den se na přímém slunku příliš kolem chrámu korzovat nedá, proto se ven vydáváme až se západem slunce. Někteří Indové si zrovna dávají lázeň v bazénu kolem chrámu, většina z nich se už ale pomalu připravuje ke spánku a rozkládá své deky podél celého bazénu. My se vydáváme na prohlídku Zlatého chrámu.

Nekonečná fronta s rozcvičkou

Cesta po molu vedoucí přímo k němu je trochu strastiplná. I když se v průběhu celého dne snažíme vychytat okamžik, kdy bude trochu kratší než stometrová jako obvykle (v šestistupu), jsme neúspěšní. Ta fronta tam prostě stojí pořád. Jakmile padne tma, stavíme se tudíž na její konec a pomalu se po molu přibližujeme k chrámu. Po zhruba půlhodinovém čekání již vidíme na začátek fronty, z čehož máme poměrně velkou radost, to čekání nám připomnělo již dávno zapomenuté mačkanice ve školních jídelnách.


Najednou však všichni Sikhové kolem nás začnou zpívat jakousi modlitbu, při které se nikdo nesmí hýbat, fronta se tak na dalších 20 min zastavuje. Dokud všichni stojí, zdá se vše v pořádku. Ve chvíli, kdy se však součástí další modlitby stává sednutí na zem a její políbení, z nevinného čekání na prohlídku chrámu se stává trochu adrenalinová záležitost. Sedím na nohou nějakého Inda (tomu to evidentně nevadí, je plně pohroužen do modlitby), jiný Ind sedí na nohou mně (mně to trochu vadí, ale co mohu dělat?). Po 10 minutách vše utichá, my vstáváme a fronta se opět dává pomalu do pohybu.

V Chrámu

Návštěva Zlatého chrámu je zážitkem nejen z architektonického hlediska. Uvnitř chrámu sedí zasloužilý Sikha, který celé dny čte ze svaté knihy měřící na šířku asi dva metry, hmotnost si netroufáme odhadovat. Jiný Sikha nám nabízí svatou vodu nabranou před našimi zraky přímo z bazénu, ve kterém se i teď v noci koupe nejeden Ind. Máme strach, abychom neurazili, ale více se bojíme se vody napít. Zdvořile odmítáme.


Pak už si ale sedáme se zkříženýma nohama na okraj bazénu a pozorujeme dění a hluk kolem nás. Takovou atmosféru jsme nikde jinde v Indii nezaznamenali, prostě nádhera. Zanedlouho se k nám připojuje Ind, který si chce procvičit angličtinu (známý trik, jak se jednoduše dostat do kontaktu s turisty a pak je okrást). Tento se nám zdá být docela milý. Pak se ovšem stane něco, co dodnes nechápeme. Přijde pán s kopím (strážce chrámu), něco v hindi zakřičí a tento chlapec se ve vteřině zvedá a bleskem mizí v davu. Odpovědí onoho strážce na naši otázku, co se stalo, je střihnutí prsty. Všichni okolo se smějí, nikdo nám to nechce vysvětlit a my tomu nerozumíme. Vymýšlíme tedy několik vlastních teorií, které naši zvědavost sice částečně uspokojí, ale pokud někdo víte, napište nám to do komentářů pod článek. Děkujeme!

V největší jídelně na čaji

Ráno vstáváme na úsvit, což podle průvodce stojí za to, a průvodce opravdu neklame. Slunce vycházející přímo za Zlatým chrámem ukazuje úplně novou tvář celého komplexu. Jakmile se dostatečně nabažíme, necháme se zlákat další frontou Indů, tentokrát mířící do obří jídelny. U vstupu dostáváme misku a snažíme se zapadnout mezi místní. Po vlnách jsme vpouštěni do obrovské jídelny, odhadem pro 500 až 800 lidí, po jejíž celé šířce je nataženo několik koberců (takových těch na gymnastiku). Podle vzoru ostatních sedáme jeden vedle druhého na volné místo na koberci, nohy křížíme do tureckého sedu, misku pokládáme před sebe na zem.


Jakmile se všichni usadí, vběhnou do jídelny desítky Sikhů a rozlévají extrémně sladký masala chai. Sikhové ho mají místo snídaně a je pravda, že po jeho vypití už ji nepotřebujeme ani my. Do stejné jídelny zavítáme na doporučení nějakého pána i na oběd. Kromě misky dostáváme i talíř na thalí (tuším, že i lžíci). Tentokrát se obsluha ještě rozrůstá, Sikhové s obřími kýbly a naběračkami obchází postupně celou jídelnu. Některý s rýží, jiný se sabdží, dalem, rýžovým pudinkem. Nesmí samozřejmě chybět chapatí a masala chai. Při jídle s nohama křížem z talíře na zemi se sice trochu pokydáme, ale o to větší a autentičtější zážitek z toho všeho potom máme. Během celého jídla jsme velkou atrakcí, zdá se, že mnoho zahraničních turistů se zde nestravuje. Na pochvalu jídla, které bylo opravdu vynikající, nám jeden milý Sikha odpovídá: „It’s a gift from the God.“ (je to dar od Boha).

My si uvědomujeme diametrální odlišnost tohoto světa od toho v Dillí, Agře nebo mimo areál Zlatého chrámu a konstatujeme, že Indie by potřebovala více takovýchto Sikhů.

Diashow turné „Madagaskar 2013“

Madagaskar je ostrov, který jako archa Noemova odrazil před
160 miliony let od afrického kontinentu a od té doby na své palubě veze
náklad unikátních zvířat i rostlin. Většina toho, co na tomto
pestrém ostrově roste, běhá, létá či plazí se, nenajdeme nikde jinde na
světě.

Ostrov Madagaskar je tématem letošního jarního turné cestovatele Martina Loewa. Během celovečerních živě komentovaných projekcí představí Loew v 22 městech ČR svou nejnovější digitální diashow. V té vypráví poutavý příběh dobrodružné cesty plný úžasných fotografií i veselých zážitků z ostrova lemurů, chameleonů i věkovitých baobabů. Více informací na www.promitani­.cz/madagaskar.


Madagaskar je ostrov, který jako archa Noemova odrazil před 160 miliony let od afrického kontinentu a od té doby na své palubě veze náklad unikátních zvířat i rostlin. Většina toho, co na tomto pestrém ostrově roste, běhá, létá či plazí se, nenajdeme nikde jinde na světě.

Ostrov Madagaskar vás uchvátí od prvního okamžiku: Spatříte rudé horské svahy s terasovitými políčky a skromnými hliněnými domky místních lidí. Najdete živá a barevná tržiště se zástupy domorodých žen, které svůj nákup ztepile nesou s neuvěřitelnou elegancí na hlavě. V úžasu zůstanete stát před tisíciletými baobaby. Bez hlesu budete sledovat roztomilé lemury, kteří jako opičky skotačivě skáčou z větve na větev. Napjatě si počkáte na každý další pomalý krok chameleona, kterého jen tak náhodou objevíte na keři u cesty.

Mezitím se na vás sesype roj dětí z nedaleké vesnice, protože všichni si potřebují sáhnout na vaší bílou kůži. A když dětem ukážete jejich fotku na displeji svého fotoaparátu, vybuchnou společně v hurónský smích a okamžitě se chtějí fotit znovu.

Večer pak dojedete na pobřeží Mosambického průlivu, usadíte se pod palmou na pláži, sledujete západ slunce a máte pocit, že jste v ráji.

Turné po 22 městech ČR, leden až duben 2013

„Rád bych tímto všechny pozval na svou nejnovější multimediální show. Je to pořad zcela nový nejen věkem, ale také po technické stránce. Kromě tradiční projekce fotografií doplněné autentickými zvuky, hudbou a mým živým vyprávěním, jsem tentokrát do diashow použil i záběry z videokamery. Je to vůbec poprvé, kdy se obraz během mého promítání na plátně také rozhýbe. Navíc v sálech, kde to technika umožňuje, budu promítat diashow ve vysoké kvalitě ve Full HD rozlišení. Úžasně barvený Madagaskar tak bude celý večer doslova na dosah. Přijďte se podívat.“, uzavírá svou pozvánku Martin Loew.

Kompletní program celého diashow turné „Madagaskar“ najdete na internetové stránce www.promitani­.cz/madagaskar

Indická doprava aneb co vám knížky nepoví

Strávíte-li v Indii určitou dobu, nevyhnete se styku s různými
dopravními prostředky. Některé jsou na evropské poměry standardní, jiné
trochu méně. A právě ty pro vás mohou připravit nejedno
překvapení.

Strávíte-li v Indii určitou dobu, nevyhnete se styku s různými dopravními prostředky. Některé jsou na evropské poměry standardní, jiné trochu méně. A právě ty pro vás mohou připravit nejedno překvapení.


Vlakem

Indické vlaky jsou velice rozmanité a na kratší vzdálenosti rozhodně nejpohodlnější. Máte na výběr z několika tříd, za většinu z nich by se nemuseli stydět ani čeští dopravci. První zkušenost s indickým nádražím však nemusí být úplně příjemná. Celé nástupiště osídlují na svých dekách Indky se svými nahými potomky, kteří se nezdráhají přímo před vašimi zraky čůrat a kakat do kolejiště pár metrů od vás. Ti nejroztomilejší, co již umí chodit, u vás žebrají peníze. Největší šok však přichází, kdy na nástupiště přijíždí vlak měřící na délku odhadem 5 kilometrů (samozřejmě pocitově, ve skutečnosti je to daleko méně). To již desítky Indů skáčou do jeho oken, popřípadě už visí za všechno možné i nemožné na brzdícím vlaku, a vy se nestačíte divit. Z údivu se stává malá obava, zvlášť pokud plánujete vyzkoušet jízdu druhou třídou, tj. bez rezervace, třídou pro nejchudší lid a dobytek (vyčteno z knížek).


Jakmile vlak zastaví a všechny davy se z nástupiště navalí do vlaku, nastoupíte a s překvapením zjistíte, že vlak je vevnitř poloprázdný a vy se pohodlně můžete usadit mezi místní. Nutno ještě dodat, že ony zmíněné rodinky mající deky roztažené po celém nástupišti nadále zůstávají na svých místech, pravděpodobně čekajíce, až hlava rodiny přinese něco k snědku. Nejchudší lidé v Indii vlakem necestují. Tedy obecně necestují. I v druhé třídě (kvalitou nejhorší) tudíž budete sedět s indickou smetánkou. Čeká vás pohodlná a příjemná cesta. Jediný problém nastává ve chvíli, kdy celý vagon zjišťuje, že sedíte pouze ve 3 na sedadle určeném pro 4 osoby (v ČR by to bylo tak pro 2). Nikdo nedokáže pochopit, že evropské zadky jsou holt trochu širší než ty asijské. Veškerý vztek rozzlobených cestujících vás však mine a padne na hlavu Indovi, který sdílí sedadlo s vámi.

Třídu „SLEEPER“ si mohou lajznout i uťáplí turisťáčci s úzkými rameny a bojácnou povahou. Dostanete místenku, své jméno dokonce najdete na seznamu cestujících vylepeném zvenčí na vlaku. K dispozici máte celou vlakovou postel. Nejlepší jsou ty úplně nahoře, kam si můžete zalézt hned a nemusíte čekat, až indičtí spolupasažéři budou svolní ke spánkovému režimu. V tomto typu vlaků občas podepíšete panu průvodčímu papír o tom, že jste byli seznámeni s riziky cestování turistů ve vlaku. Jsou tam poměrně zajímavá upozornění, která však každý alespoň trochu připravený turista vybavený průvodcem zná.


Kromě 2. třídy a třídy Sleeper existují ještě další třídy, luxusnější a dražší. S těmi osobní zkušenost nemáme. Většinou se týkají (alespoň třída nejlepší) turistů, kteří se kolem vás vyfiknutí a vyvonění mihnou na nástupišti. Následují šerpu, jež jim klestí cestu davy, nesouce přitom nad hlavou jejich obrovské kufry. V těch chvílích si připadáte hrozně dobře a současně trochu méněcenně.

Autobusem

Co se týče dopravy silniční, z té již tak nadšeni nejsme. V Indii asfaltovou silnici sice najdete, ale to, v jakém je stavu, odpovídá zhruba českým frekventovaným a nepříliš udržovaným silnicím v období časného jara. Často ovšem asfaltová silnice mezi městy vůbec nevede. Pokud je to cesta na delší vzdálenosti (například celodenní cesta z Lehu do Manalí, sedíte-li na 5sedadle úplně vzadu autobusu), vřele doporučujeme vzít si s sebou velké množství antidepresiv, Kinedrylů, popřípadě prášků proti mořské nemoci. V jedoucím autobuse je také dobré zavírat okýnko, Indové nejsou na Kinedryl zvyklí (a evidentně ani na cestování autobusem), o čemž vypovídají zneřáděné stěny autobusů.

V autobusech určených místním jsou navíc mezery mezi sedadly stavěny na míru typickým indickým rozměrům, měříte-li tudíž více než 160cm, nepočítejte s tím, že se tam vejdete. Ale věřte, že se vždycky najde nějaké řešení, kam s těma vašima ukrutně dlouhýma nohama. Autobusová doprava je každopádně tak neuvěřitelně levná, že snadno odpustíte všechny její nevýhody.

Rikšou


K popojíždění po městech jsou naprosto bezkonkurenční rikši, buď ty moto, nebo cyklo. Některé jsou pohodlné, jiné méně, některé vytuněné, jiné ne. Můžete narazit dokonce i na rikšu s audio výbavou, což dodá cestování po městě úplně jiný rozměr. S rikšáky si většinou moc nepopovídáte, umí jen pár naučených frází, ale bývají spolehliví. Spolehliví v tom, že vás oškubou (z 95%). Pokud se dáte (z 94%). A pokud se nedáte, může se vám stát, že vás uprostřed podivné čtvrti v Dillí vyhodí z rikši ven do monzunové průtrže, jakou jste ještě nezažili. Ale co vás nezabije, to vás posílí. A navíc máte dodnes dobrý pocit z toho, že jste se tenkrát nenechali ošidit.


Metrem

Za vyzkoušení stojí jistě i metro v Dillí, které je modernější a hezčí než to v Praze a které je pro pohyb po Dillí tím nejlepším možným řešením. Metro je neustále nacpané, ale pokud se před cestou metrem nebudete půl dne mýt, utvoří se kolem vás příjemný osobní prostor.

Letadlem

Letecká doprava funguje dobře, až na občasná zpoždění. Zpoždění, kvůli kterým na cestě domů zmeškáte navazující let z Bombaje do Evropy, kvůli kterým ztropíte na letišti nejednu scénu, protože vám řeknou, že si musíte koupit novou letenku (jste přece bohatý bílý turista). V takových chvílích si začnete vážit velkých leteckých dopravců, kteří vám bezplatně poskytnou nový let do Evropy, v takových chvílích řeknete francouzské stevardce, že ji milujete, a na takové chvíle potom doma nejraději vzpomínáte.