Není cesty bez dobrodružství – Z vězení až do ráje rybářů

Jenže to není jen pokuta, ale výše kauce, kterou musíme zaplatit, aby si
Reného nevzali do vězení. Probíhá velmi živá diskuze a my končíme na
policejní stanici. Než stačím přinést peníze na vyhádanou kauci, Reného
už zouvají z bot, zabavují mu osobní věci včetně pásku a strkají
ho do úzké chodby ošumtělých cel.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Do vězení nechci!!


Od Masajů se procouráváme přes Nairobi, hlavní město Keni až na pobřeží. Zastavujeme se na skok v Nairobi, vyřídit víza do následujících zemí směr jih. To nám je ale čert dlužný. Kličkujeme ulicemi metropole od ambasády k úřadům a všude necháváme pasy nebo peníze. V jedné uličce ústící na hlavní, chybí jasná cedule „průjezd zakázán“, prostě nic nevidíme a to se hodí zkorumpovanému policistovi. Zkorumpovaný v Keni je snad každý policista a úředník, bylo by s podivem, kdyby tento nebyl. Vždyť prodávají i samolepky: „Miluji Keňu, nesnáším korupci,“ tu máme samozřejmě na předním okně. Jé, ale té keňské švestce se to asi vůbec nelíbí. Hned otravuje, hraje si na drsňáka a Renému píše blok. Jenže to není jen pokuta, ale výše kauce, kterou musíme zaplatit, aby si Reného nevzali do vězení. 6000 šilinků. Probíhá velmi živá diskuze a my končíme na policejní stanici. Než stačím přinést peníze na vyhádanou kauci, Reného už zouvají z bot, zabavují mu osobní věci včetně pásku a strkají ho do úzké chodby ošumtělých cel, k těm všem lumpům. Z jedněch mříží koukají jen velké černé špinavé bosé nohy. No Renému se honí hlavou podivné věci.

Na jednu stranu to ze strany vlády není špatný tah, i za přestupek lumpa šoupnout rovnou do vězení a pustit ho jen na kauci. Alespoň se nikdo spravedlnosti nevyhne. I když otázka je, jak dalece je vše v Africe spravedlivé. A jak pro koho. Za pár dní probíhá soud. René je atrakcí celé soudní síně. Bílá ovce mezi černými, všichni ho sledují jako exota v ZOO. Já zatím běhám od ambasády k ambasádě a vyřizuji víza pro pokračování naší cesty. Najednou pípá sms z neznámého čísla „Prosím, rychle přines 10000,– šilinků nebo jdu do vězení – soud je až za 14 dnů!“ Zkorumpovaný policista si vymyslel hnedle dva přestupky a pro výši pokuty s tím Renda nesouhlasí, čeká se na další soud. Ten dopadá dobře, ale vrácení té obrovské kauce většinou trvá několik dní.

Vydáváme se čekat na bělostné pláže lemující Indický oceán. Před horkým sluncem nás skrývají kokosové palmy, které zdobí celé pobřeží.


Medová cesta do ráje

Byla by chyba ale nevzpomenout na příjemnou a „úrodnou“ plně asfaltovou silnici, která spojuje Nairobi s pobřežím. Jestli si někdo myslí, že Afrika, tedy alespoň ta východní je nějaká buš a divočina, je na omylu. Infrastruktura je na vysoké úrovni, i když v některých zemích co dnes je krásná dálnice, zítra je tankodrom. Čína se svými velmi kvalitními výrobky proniká i sem a věřte mi, silnice jsou jedny z nich.


To bychom ale odbočili. Co na Keni milujeme, nebo alespoň já, jsou prodejci všeho a všude. Velké i malé trhy, stolky na krajnicích silnic, cest a cestiček. A právě tato hlavní silnice směr Mombasa je ráj pro shopoholiky. Na každém kilometru je něco nebo někdo, co Vás okouzlí a ten kousek té Afriky si budete chtít vzít domu. Samozřejmě máte na výběr, naleštěné sošky a suvenýry v Curio shopech za astronomickou cenu, nebo autentická figurka či maska od umouněného kluka, který pod slaměnou stříškou hbitě kmitá svýmm opotřebovaným náčiním a pod rukama mu roste nádherná žirafa či rituální maska. My jsme již od prvních kroků po černém kontinentu najeli na tzv. Fairtrade.

Cesta do Mombasy obvykle trvá cca 5–6 hodin, jenže když Vám tady nabízí voňavý výborný med divokých včel, támhle nějakou pěknou masku, tu zase ananas anebo o kousek dál zeleninu či voňavé grilované kozí maso nebo samosu, tak určitě i silná osobnost neodolá a je z toho celodenní výlet. Do Mombasy přijíždíme již dost pozdě. Slunce padá dolu, a když ne nikde jinde, tak alespoň tady v Keni se snažíme držet pravidla „nejezdit za tmy“. Vydáváme se tedy bez zastávky rovnou na trajekt na pláž Tiwi.


Krátká dovolená neuškodí

Twiga lodge je proslulé místo setkávání cestovatelů a overlanďáků. Mezi kokosovými palmami, spolu s chmatavými pracičkami místních kočkodanů s modrými kulkami si užíváme pár dní nerušené dovolené. Za těch pár dní co se tu válíme, diskutujeme a pěkně se připékáme, si nacházíme i svého osobního lovce chobotnic. Každý den nás zásobuje čerstvými mořskými dary a každý den k tomu původnímu množství přidává jeden bonus, až máme za pár dolarů celou mísu chobotnic (i pěkně připravených – namlácených). Měníme místo a relaxujeme i v bazénu. René si v Matatu odskočí pro peníze z kauce a na Velikonoce se ještě vracíme do Twiga lodge. Je plno. Jsou svátky a ani černoši nepracují, alespoň né tady v okolí Twiga lodge. A drzá modrokulková opice nám krade poslední kousek chleba. Není jiného zbytí než se živit co moře a okolní příroda dá. Ohh, ještě že máme našeho lovce chobotnic. Přežíváme. Nakonec krásně odpočatí a nabití energií se vydáváme okolo Kilimandžára do Tanzánie.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

V klíně Kilimadžára

Poslední ráno se s námi Keňa loučí s úchvatným pohledem na majestátní střechu Afriky – Kilimandžáro. Ukazuje se nám v celé své kráse jako doprovodný program snídaně u parku Amboseli. Hranice s Tanzánií přejíždíme v malém městečku Oloitokitok. Jak jinak, vždycky musíme mít něco extra.

Z tanzánské strany je Kili i Meru snad nadobro ukryto pod velkou duchnou černých mraků. Zase začíná pršet. Jedeme po krásné asfaltce, kterou lemují vesničky a plantáže banánovníků, avokádovníků a ananasovníků, do Moshi. Blíží se moje narozeniny a výročí startu naší cesty, šest měsíců. Chceme si udělat takovou malou hostinu. Zastavujeme se na místním trhu a minimálně hodinu vybíráme tu největší a nejtlustší slepici jakou tam mladíci nabízejí.


Hlavní město Tanzánie není Dar es Salam, ale Dodoma. Tam se chceme zajet podívat, cesta je asfaltovaná, nic nebrání drobné zajížďce do srdce země. Po několika desítkách kilometrů asfalt mizí a z hladké vozovky se stává rozbitá vojenská cesta. Alespoň nacházíme příjemné místo na kempování a malou oslavičku. Ha ha oslavičku… z pěkně baculaté slepice, dokrmované ještě v kabině auta, se po oškubání vyklubala vyzáblá slípka. Pro Vaši představu, vypadala jak ta gumová hračka pro naše domácí mazlíčky. Takže nebyl žádný drůběží steak a bramborový salát plus nějaké rizoto, ale pěkně slepička na paprice na jeden oběd, vařená asi 2,5 hodiny.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web divokaafrika.cz, Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.


Transit za všechny prachy

Tanzánii bereme jako tranzit a i přesto, že máme jen tranzitní víza, zkracujeme si dobu na čekání na víza do Malawi výletem na Zanzibar. Platíme 80 USD za převoz a ejhle, končíme jen v přístavu a čekáme na další převoz zpět. Zapomněli nám totiž říct, že v přístavu má Zanzibar svou celnici a kontroluje pasy. No a my máme jen ty tranzitní víza, které nás opravňují zemi pouze projet ne se po ní courat. Přesto to zkoušíme. „Třeba to vyjde, v Africe jeden nikdy neví!“ zlehčuje Renda situaci. Pokoušíme se ještě o diskuzi a oháníme se textem ze zákona, který nám ten neústupný nepřítel cizinců ukáže, ale nic nepomáhá. Co je černé na bílém tady prostě neplatí. Tady na černém kontinentu platí co je černé na černém, a „to“ samozřejmě není vidět, takže si „to“ každý vysvětlí dle nálady a obličeje. A tenhle „boss“, jak se někteří černoši oslovují, evidentně dobrou náladu nemá. Náš výlet na ostrov koření skončil v přístavu. „Sbohem Zanzibare.“ Nočním katamaranem se vracíme na pevninu. Kapitán, který ten katamaran řídil, ho nejspíš ukradl a VIP kabina, kam cpou každého bělocha, je na této lodi za trest. Celou dobu plavby místo Reného objímám velký odpadkový koš a modlím se, abychom narazili na molo a já mohla vypadnout ze spárů krvelačného kormidelníka.

V Dar es Salamu si ustýláme v jedné boční ulici a druhý den si jdeme zvednout náladu na jeden z nejznámějších rybích trhů. Pomalu se blížíme k velkému tržišti. Není ani potřeba GPSka, s přesností nás naviguje nos. Nevoní to sice vábně, ale to jim člověk odpustí, když má na výběr z takového množství lahůdek. Makrely, tuňáci, mečouni, tresky a spusty dalších najdete na obrovských stolech. Ke konci dne se na neprodané kusy vyhlašuje aukce. To je také sranda… Zadní roh trhu patří občerstvení. Ženské tam ve velkých hrncích připravují ryby, kuřecí ale i hovězí nebo kozí maso. Najde se i zelenina a samozřejmě kukuřičná kaše. Kdyby si někdo představoval africké občerstvení tak jako evropské, tak na to opravdu zapoměňte. Z pohledu Evropana je návštěva takového stravovacího zařízení jen pro otrlé. Nedýchat, nekoukat okolo a jen se sousředit na vůni nad jednotlivými hrnci, vstřícnost a úsměv prodejců a ostatních hostů. Co nás nezabije, to nás posílí! Heslo, kterým se řídíme celou cestu napříč Afrikou. Lokální jídla nám chutnají, a když navíc přičtete radost a údiv místních, že s nimi jíte, u nich nakupujete, tak je to gurmánský zážitek. Nakoupíme si nějaké specialitky do lednice a pryč z tohoto města.


A ještě než jej opustíme, stihnou nás i okrást. Dva dny se pokoušíme zloděje lapit, ale ani radikální sestřih vlasů a změna image nepomáhá, jsme odhaleni a zloději se na nějakou dobu ukrývají ve své vesnici. Vzdáváme to a bez dlouhého přemýšlení se shodujeme na tom, že Tanzánie pro nás tentokrát není zemí vyvolenou. Jedeme raději do Zambie.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Svět ze sloního hřbetu

Cestuju, protože mi to dává volnost. Poznávám spoustu míst,nových
kultur, setkávám se s lidmi, se zvířaty. Pojďte se se mnou podívat do
chobotového království, ukrytého u prašné cesty odpočinkového
Kanchanaburi.

Cestuju, protože mi to dává volnost. Poznávám spoustu míst,nových kultur, setkávám se s lidmi, se zvířaty. Pojďte se se mnou podívat do chobotového království, ukrytého u prašné cesty odpočinkového Kanchanaburi.

Šedá skvrna u silnice


„Zastav, zastav, zastav.“, křičím ze zadního sedátka na Zbyňka, který řídí vypůjčenou motorku. Seskakuji z přibrzďujícího dvoukolového chrchláku, sundavám kokosku z hlavy a ignoruju Zbyňďovo reptání. Rozbíhám se za rozmazaným šedým obrysem, který jsem periferně zahlédla. Jen doufám, že mě má intuice nemýlí. Pár metrů ode mě se z vizuálního doufání vylupuje betonově zbarvené sloní klubíčko. Nevěřícně kráčím k malému slůněti. Stojí na plácku, na těch svých čtyřech robustních nohách a svojí pozornost obrací k mé udivené osůbce. Hladím ho po chobotě, který má zakončený jedním prstíkem.

Farma chobotnatců

Přichází paní oblečená v citronovém tričku a ametystové sukni. Zdraví nás úslužným hlasem thajského pozdravu: „Sabajdýýýý.“ Prozrazuje, že tohle je nejmladší přírůstek v rodině. Celkem mají 25 slonů na práci. „Where? Where are the elephants?“, položím pro mě tolik neodkladnou otázku. Když vidí mé rozzářené oči, ujišťuje mě, že na farmu je budou nahánět později.


Sloní apetit na banány

Hladový nedočkavec sleduje, jak se Thajka ohýbá pro malé žluté půlměsíčky a začíná banánové krmení. Ovšem v žádném případě chaotické házení žrádla. Slůně Kwai pojmenované podle místní řeky musí o banán nejdříve požádat. Hned jak spatří žluté srpečky, sroluje zadní nohy a na místo lidského „Prosím“ napřáhne chobot, kterým si na sebe ještě před chvílí házelo hlínu kvůli vedru. Thajka mu vloží jeden dietní banán s plnohodnotnou dávkou energie do vykrojené tlamičky a on ho s vervou slupne. Poděkuje chobotím úklonkem a radostným zábleskem v očích.

Kapybara a slon ve společné domácnosti


Mladá Thajka se ubírá ke své chýši a přináší největšího hlodavce na světě. Zvíře má usazené v náručí. Udiveně kulíme na podivnou srstnatou kuličku oči a ona začíná vysvětlovat, že to je kapybara, v překladu „pán trávy“. Je chován hlavně pro maso a kůži, která se například využívá jako podložky pod koňská sedla. Kapybary mívají až 80 kg.“ „Tak to z něj bude pěkný macek.“, napadá mě. Zírám nevěřícně na zvíře podobné morčeti. Má jemnou hnědou srst, tupý čenich a prsty zakončené blánami.

Na správném místě ve správný čas: čekej nečekané

Čas kvapí. Naposledy se podívám na slůně a nasedám na motorku. V tom slyším za mými zády hromcující dunění. Zpoza bambusové chýše se vynořuje obrovské stvoření jako z Hvězdných válek. Šedá viklající hrouda se rozhlíží nejdříve na pravou, poté na levou stranu a inteligentně přechází skrz pendrekově zbarvenou silnici. Mezi plácačkovýma ušima se krčí lidské stvoření. Thajec má na sobě čtverečkovanou košili a tmavé kalhoty. Bambusovou tyčkou šťouchá do sloního obra. Díky silné a tvrdé kůži si slon z nemístného pošťuchování nic moc nedělá. Okamžitě sesedám z motorky a utíkám směrem k šedíškovému chobotnatci, jednomu z největších žijících suchozemských živočichů. Sleduji, jak kroutí baculatou zadnicí a natřásá se při každém dusivém a ohlašujícím kroku. Zvedá se za ním oblak dýmu.


Farma dlouhověkosti a zdravého životního stylu

Po pár krocích se vyhupujeme na místo, které jsem označila jako „Planina slonů“. Sloni jsou býložravci a denně dokážou zkonzumovat až 420 kg vegetace. Jedí větve, listy, kůru, rostliny. Když objeví strom s plody, tak malé ovoce snědí na jedno nadechnutí. Ty větší kusy si shodí na zem, rozšlápnou je a podávají si chobotem naporcované ovoce. Přičemž pouze 40 % potravy jsou schopni zpracovat, ostatní projde trávicím traktem nestrávené. Sloní starci se dožívají 60–70 let.

Sloní jízda without elephant driving licence


Thajec jménem Lucky pokyne slonovi a ten si dominovým způsobem skládá nejdříve zadní a poté i přední nohy. Lucky seskočí, otočí se na mě a gestikulací ukazuje, ať si jdu zkusit sloní jízdu. Nesmírnou vděčností na něj koukám a nevěřím svým očím. Drápu se sloního obra jako bych šplhala na cejlonský Adam´s Peak. Když je zřejmé, že jsem to zvládla, dá Thajec chobotnatci povel k vstání. V první chvíli mě napadá: zemětřesení. Jako by se nadzvedla hrouda země. Vzpomínám si na hodinu zeměpisu, kde nám paní profesorka Mašková vyprávěla, že sloni v Asii dorůstají až do 3,5 metru. Snažím se ten fakt raději zapomenout. Dunivými kroky kráčíme udusanou hlínou, která prahne po prvních monzunech. Slon při chůzi používá jak chobot, tak i ocas, který se mu mnohdy zkroutí jako kotouč nití.

Jak seskočit ze sloního hřbetu?

Z mého snění mě vytrhne Thajec, který si uvědomil, že slunko pro dnešek odvrací tvář a rychlými kroky seskakuje po nebeských schůdkách na západ. Dává slonímu velikánovi příkaz. Thajec se pousměje, kroutí hlavou a říká mi, že se tohle slonbidlo rádo předvádí. V tom si slon sedne na zadní nohy a pomalu se posunuje do pololehu, aby evropská slečna mohla dolů. S radostí děkuji tradičním „[Kop kump kap.]“

Můj vnitřní život se obohatil o jednu úžasnou chvilku, na kterou velmi ráda vzpomínám a přenáším se na sloní hřbet vždy, když cítím, že na mě jde chmur. Díky takovým dnům stojí za to žít.

Val Gardena: Pohádka pro každého lyžaře

Zatímco v Ortisei mi přišly sjezdovky pomalé, nudné a nedynamické,
v St. Christině jsme byli nadmíru spokojení. Upravené sjezdovky, méně
lyžařů a větší nabídka Aprés-Ski na sjezdovkách.


Když jsme se v únoru 2013 vydávali na cestu do italské Val Gardeny, cítila jsem mírnou úzkost. Naše skupina byla tvořená mladým párem pokročilých lyžařů, párem očekávajícím dítě a třemi seniory, z nichž dva sice lyžují, ale svým osobitým stylem a spíše poklidnější trasy (korektně řečeno). Přesto jsme chtěli lyžovat všichni spolu a najít nějaký rozumný kompromis. Očekávali jsme tedy mnoho a taky jsme to dostali.

Vyjeli jsme v sobotu brzy ráno, pršelo, sněžilo a na rakouských silnicích nás často zdravilo z informačních tabulí nepěkné slovo „Stau“. Cesta se nám protáhla asi o 3 hodiny oproti plánu a vyčerpaní jsme dojeli do Ortisei, kde jsme měli domluvené ubytování. A zde nastal první problém. Apartmán Walter Senoner se nachází na samém vrcholu městečka, cesta vede pouze úzkou silničkou, velmi příkrou a tehdy plnou rozježděného sněhu. A my neměli řetězy. Po velkém úsilí jsme to zvládli i bez nich, ale pro příště máme ponaučení – opravdu je nutné zkontrolovat, že řetězy v kufru jsou, ne si to jen myslet!


Ubytování bylo pěkné. Prostorný apartmán s plně vybavenou kuchyní, velkou jídelnou a obývacím pokojem. Měl tři ložnice, každá vlastní koupelnu s toaletou a sprchou či vanou. Paní domácí nás přivítala s italskou vřelostí, popila s námi moravské víno a oznámila, že u ní nikdo na přistýlce spát nebude (jednalo se o jednu osobu) a dala nám v rámci ceny ještě jednolůžkový pokoj. Příjemné překvapení pro začátek.

Lehčí trasy v Ortisei

Ráno nás uchvátil výhled z okna na masiv Alpe di Siusi. Bylo slunečno a krásných –3°C pod nulou. První den jsme se rozhodli lyžovat ve středisku Ortisei, které nabízí většinou modré a červené sjezdovky. Skibus jezdící na trase Ortisei-St. Christina- Selva Gardena vycházel 6 euro na osobu na týden. Parkovné u kabin stálo kolem 4 euro na den, vyšlo nás tedy lépe jezdit autem. Cena za jednodenní skipas Dolomiti Superski vycházela na 48euro za osobu. S parkováním u sjezdovek jsme neměli problém, kapacita byla velmi dobrá.


První den se tedy nesl ve znamení lehčích tras, které se ale odpoledne díky množství lidí změnily na terén plný muld a rozježděného sněhu. Také mě překvapil malý počet restaurací a barů na svahu (např. oproti Rakousku). Celkově jsem měla dojem, že většina tras označených červeně svojí náročností neodpovídala. Sjezdovky byly jednoduché, spíše krátké. Za celou dobu pobytu jsme už v Ortisei nelyžovali, přesto, že pro nás středisko bylo nejblíže.

Sjezdovka Světového poháru Saslong ve Val Gardena

Druhý den jsme se rozhodli vyzkoušet středisko v městečku St. Christina, kde se nachází sjezdovka Světového poháru Saslong. Zatímco v Ortisei mi přišly sjezdovky pomalé, nudné a nedynamické, v St. Christině jsme byli nadmíru spokojení. Upravené sjezdovky, méně lyžařů a větší nabídka Aprés-Ski na sjezdovkách. Kvůli rozmanitosti naší skupiny jsme se nakonec rozdělili. Červené sjezdovky dostály svému označení, mnohdy jsem měla dojem, že již jedeme trasu černou. Ale i méně lyžařsky založená část posádky si našla krásnou sjezdovku a vyhodnotila středisko jako velmi dobré. Také kvůli tomu jsme se sem ještě vrátili. Jako poslední sjezd jsme zvolili sjezdovku Saslong, po které jsme se dostali přímo k parkovišti. I přes svoji hrdost se musím přiznat, že místy jsem měla chuť sundat lyže a jít pěšky. Jeli jsme ji až v odpoledních hodinách. Po celé délce se střídaly zledovatělé, vydřené plochy a obrovské muldy. Takže moje doporučení – sjeďte si Saslong hned ráno, kdy je sjezdovka upravená. Odpoledne už to nestojí za nic.

Okruh Sella Ronda a Marmolada

Třetí den se nesel ve znamení klidu. Oblast nabízí nepřeberné množství wellness & spa. My zvolili Mar Dolomit přímo v Ortisei, nabízející krásnou relaxační zónu, 11 saun, venkovní i vnitřní bazén, vířivky a vše, co unavené tělo potřebuje. Jelikož jsme se další den chystali na okruh Sella Ronda, odpočinek byl nutností.


A nastal den čtvrtý, nejnáročnější. Sella Ronda je slavný okruh kolem masivu Gruppo de Sella. Je možné vybrat si ze dvou tratí. Oranžová je dlouhá 42 km, je sportovnější, tvořená většinou červenými sjezdovkami. Zelená trasa měří 39 km, je spíše lehčí, tvořená převážně modrými sjezdovkami. Během cesty překonáte čtyři údolí (Alta Badia, Val Gardena, Val di Fassa, Livinallongo) a 4 sedla (Gardena, Sella, Pordoi a Campolongo). Na stránkách okruhu je doporučení, že jízda by se měla započít nejpozději v 10 hodin. My začali o půl hodiny dříve, stejně jako spousta jiných lyžařů. Začínali jsme v Selva Gardena (německy Wolkenstein). Bohužel celou noc hustě sněžilo, takže krásně upravené sjezdovky byly zasypané asi 30cm vrstvou nového sněhu. Pro mě osobně to bylo nepříjemné, protože jsem vyznavač spíše ježdění po manšestru než v neupraveném sněhu. Mínusem byl i dav lyžařů, ne vždy schopných zastavit či zatočit dle potřeby. Docházelo i k malým srážkám. Asi po hodině jízdy se lyžaři rozprostřeli a začalo se jezdit mnohem příjemněji. Okruh byl opravdu sportovní, přesto i méně zdatná část naší skupiny všechny sjezdovky sjela, i když se objevily slzičky, pády a naštvání. V Arrabě je nutné sundat lyže a projít přes několik silnic. Znovu se tu potkáte s davem lyžařů a první kilometry je nutné jet se skromností, co se místa na sjezdovce týče. Zvýšené množství lyžařů je zde proto, že právě odtud se můžete dostat na ledovec Marmolada. Pokud ale nejste skutečně zdatní lyžaři, nechejte si návštěvu Marmolady na jiný den, okruh Sella Ronda je náročný sám o sobě a pokud se chcete stavit na oběd, gluewein nebo si prostě jen posedět, nemuseli byste okruh stihnout do uzavření lanovek. My po šesti hodinách jízdy a různých zastávkách došli k autu z posledních sil. Ten večer jsme si udělali večeři ze zásob, protože i malý kopec vedoucí z města do apartmánu by pro nás byl nepřekonatelný.

Příjemná atmosfére městečka Ortisei


Pátý den jsme jezdili v Selva Gardena. Zkazilo se počasí, foukal silný vítr a teploty klesly až k –15°C. Po předchozím náročném dni jsme tedy jezdili jen dvě hodiny a moc sjezdovek jsme nepoznali. Přesto ve mně Selva Gardena zanechala dobrý dojem. Poslední den našeho pobytu jsme se ale vrátili do osvědčené St. Christiny a vybili tam ze sebe poslední zbytky energie. Městečko Ortisei jsme opouštěli s tím, že za pár let se sem musíme vrátit. Centrum mělo neskutečně romantickou, až pohádkovou atmosféru. Krásně osvětlené a čisté ulice plné ledových soch, domy pokryté sněhovou peřinou. Výběr restaurací nabízejících italské speciality a pravou pizzu, německé dobroty nebo steaky byl obrovský. V každé z navštívených restaurací jsme si pochutnali, jen ceny se pohybovaly malinko výše než v Rakousku. Ale stálo to za to. V centru byla také bohatá nabídka barů, které jsme ale příliš nevyužili. Sečteno, podtrženo, Val Gardena dostává plný počet bodů a zabírá si své místo v lyžařském srdci.

Pokud si přejte prožít skvělou dovolenou v Alpách, navštivte webové stránky cestovní kanceláře Zimní Alpy a vyberte si z široké nabídky výhodných zájezdů. Naleznete zde i sněhové zpravodajství, webkamery, hodnocení sjezdovek a podrobné informace o střediscích.

Na kole za Nikolou Šuhajem

Cyklistika v ukrajinských Karpatech má dvě tváře. Buď praží
slunce a vy uháníte po křivolakých horských cestách, až se za vámi
práší. Nebo je mokro a vy i vaše kolo si užíváte intenzívní
bahenní lázně.


Cyklistika v ukrajinských Karpatech má dvě tváře. Buď praží slunce a vy uháníte po křivolakých horských cestách, až se za vámi práší. Nebo je mokro a vy i vaše kolo si užíváte intenzívní bahenní lázně.

Obě situace mají svá pozitiva. Za pěkného počasí vám denní etapu zpestřují výhledy na okolní krajinu, takže se ani nenadějete a 60 kilometrů je za vámi. Za deště nejsou výhledy tak velkolepé, ale zato nehrozí, že špatně odbočíte. Blátivé stopy jasně ukazují směr, kterým se prohnalo stádo cyklistů před vámi. Jako bonus navíc můžete po návratu ze zájezdu přehánět v hospodě, že jste pokořili ukrajinské blátivé peklo.

Už i na Ukrajinu dorazily sprchy

Podobovec a Pilipec jsou nejvýznamnější horská střediska na úbočí poloniny Boržava. Míst, kde se můžete najíst nebo složit hlavu je tady díky tomu dostatek. Nám se nejvíc osvědčila hospoda U Leva a proslavená turbáza Podobovec 2000. Vyznavači extrému sice nejspíš ohrnou nos nad každodenní hygienou, ale pokoje bez teplé sprchy už prakticky nejsou k mání. Zato pivo tady vyjde zhruba na dvacet korun.

Z Podobovce můžete vyrazit nejen nahoru na Borźavu, ale i směrem na sever, kde je spousta nižších hřebenů a rozeklaných údolí. Čas se ve zdejších zapadlých vesničkách zastavil už hodně dávno. Jízdu po asfaltu si užijete jen na hlavní silnici, ostatní cesty jsou jen bláto a kamení.


Vůbec nejlepší pohled na poloniny si užijete z hraničního hřebenu mezi Zakarpatskou oblastí a bývalou Haličí. Dosahuje výšky okolo tisíce metrů a je hrbolatý jako hřbet velblouda. Nikdy nejedete déle než pět minut jedním směrem. Nahoře se před vámi otevře výhled na nekonečné jehličnaté lesy Karpatského podhůří. Oko středoevropana zvyklého na obydlenou českou krajinu marně hledá pevný bod, na němž by mohlo v klidu spočinout.

Medvědy prolezlý Siněvir


Na Ukrajině není jiné místo s takovou koncentrací chlupáčů jako v Siněvirském národním parku. Pobíhá jich tady údajně přes 600. Ukrajincům to ale nejspíš nestačí a rozhodli se zde vybudovat ozdravovnu pro vysloužilé medvědy z cirkusu. Učí je tomu, jak znovu začít žít v přírodě a děsit nebohé turisty. Člověk ale musí mít pořádné štěstí, aby alespoň jednoho potkal. Medvědi se nejprofláklejším turistickým místům vyhýbají.

Mezi taková místa patří i Siněvirské jezero. Cyklistu, který má v nohách dvě a půl hodiny jízdy, právě překonal desetikilometrové stoupání přes stejnojmenný průsmyk, dojel do stejnojmenné obce, možná překvapí fakt, že stejnojmenné jezero je ještě 15 kilometrů daleko. Nemá cenu se vztekat Lidí, kteří naletěli zdejším místopisným hříčkám už bylo hodně. Rozhodně to ani není důvod proč propadat zoufalství. Právě zde totiž vjíždíte do jedné z nejkrásnějších částí Karpat.

Cesta vede zalesněným údolím, kde nebudete vnímat nic než vůni smrkového dřeva a hukot peřejnaté řeky Terebly, Divoká krása zdejších hor ohromila i Jaroslava Foglara, který sem zavítal ještě v dobách první republiky. V údolí nedaleké říčky Ozerjanky se údajně měl zrodit námět pro knihu Hoši od Bobří řeky.


Samotné jezero je ledovcového původu a leží ve výšce okolo 900 metrů. To znamená, že od dolní brány je to ještě pořádný krpál nahoru. Po zaplacení 10 hřiven jste vpuštěni dovnitř a můžete si vybrat z asfaltové cesty a krkolomné boční stezky, kde je menší frmol. Koupání i rybolov jsou zde bohužel zakázány. Můžete si ale půjčit vor nebo si dát něco k obědu v blízké restauraci.

Začátek konce světa

„Dej mi vodku!“ „Celou flašku!“ haleká vesničan na obsluhu v zatuchlé nálevně… Jsme ve vesnici Sloboda a tento dialog asi nejlépe dokresluje životní styl zdejšího obyvatelstva. Právě tady pomyslně končí civilizace. Dál nasleduje asi 30 kilometrů hor a lesů a pak končí i turistická mapa. Jestli vám ukrajinské vesnice připadaly zaostalé, tak tady si budete připadat jako ve skanzenu. Těch 5 kilometrů navíc od jezera za to poznání stojí.

Loupeživá Koločava


Pokud v Siněviru neodbočíte k jezeru, ale pojedete dál po hlavní, tak dřív nebo později dorazíte do Koločavy. Ta je zářným příkladem toho, že negativní reklama je nejlepší způsob propagace. Kdyby tu Nikola Šuhaj nezastřelil několik českých četníků a Olbracht o tom nenapsal knihu, nikdo by této vesnici utopené v horách nevěnoval větší pozornost.

Dnes se ale v Koločavě střídá jeden český autobus za druhým. Hlavním centrem turistiky je hospoda Četnická stanice vlastněná místní učitelkou Natálkou, která má na starosti i Olbrachtovo muzeum v místní škole,

Koločava má také štěstí v tom, že jeden z místních rodáků dnes sedí v Kyjevském parlamentu a štědře dotuje rozvoj obce. Na jeho účet dokonce opravili silnici a provozují 10 muzeí. Z nich je nejzajímavější právě muzeum Ivana Olbrachta, dřevěný kostelík sv. Ducha a koločavský skanzen, ve kterém najdete všechno od roubených chalup až po lokomotivu a obrněný transportér.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která Zájezdy na Podkarpatskou Rus pořádá.

Na hřbitov jedině přes plot

Brána od místního hřbitova je opatřena solidním zámkem, který se odemyká jen při zvláštních příležitostech. Ukrajinci to vyřešili tak, že přes plot postavili něco jako průměrně vratké štafle. Návštěva hrobu samotného Šuhaje tudíž vyžaduje jistou dávku fyzické zdatnosti.

Po této anabázi je nalezení loupežníka už hračka. Stačí dojít do spodní části hřbitova a hledat kříž s modrým kýblem. Zde leží Šuhaj. Pochován je sám, daleko od ostatních, neboť jako zločinec a hříšník nepatří mezi slušné lidi. Můžete se ještě pokusit najít hrob Eržiky, který je situován trochu výše, mezi ostatními náhrobky.

Nebo zkuste zapadnout do hospody a počkat na večer. Rody známé z Olbrachtových knih v Koločavě žijí i po 90 letech. Když budete mít štěstí, tak si můžete dát panáka s opravdovým Šuhajem.

Pět důvodů, proč si zamilujete Skotsko

I pro znalce angličtiny může být šokující skotská mluva,
protože severský přízvuk Skotů, především starší generace, není moc
podobný angličtině, kterou známe ze školy. Skotsko je ideální ke
zlepšení angličtiny z hlediska jazykové zdatnosti, tak i bohaté
historie a kultury, kterou zde můžete poznávat. Jiný a nezvyklý přízvuk
je třeba brát jako výzvu a postavit se k ní čelem.

Při mé první návštěvě Skotska jsem se až zarazila, jak bylo oproti Anglii odlišné. Změnil se ráz krajiny, i města měla zcela jinou podobu zvláště pak v porovnání s Londýnem. Lidé jsou velmi přátelští jak ve Skotsku, tak i v Anglii, avšak pro zachování milé atmosféry je lepší používat pojmy jak „skotská snídaně“ a „skotský čaj“ než ty v anglické podobě. Skoti jsou velmi hrdí na svou zem a často nechtějí být považováni za Brity.

1. Umělecký Fringe Festival

Každý rok v srpnu hostí hlavní město Skotska Edinburgh největší festival umění na světě Fringe Festival. Ulice jsou v tuto dobu plné hudebníků, živých soch, stand-up komediantů a dalších umělců. Koncerty, divadelní hry a představení probíhají dokonce i v kostelech, což se mi zdálo být dost netypické, také ale sympatické. Město Edinburgh tak praská ve švech, protože málokdo si nechá takovou nevšední událost ujít.


2. Skotský přízvuk

I pro znalce angličtiny může být šokující skotská mluva, protože severský přízvuk Skotů, především starší generace, není moc podobný angličtině, kterou známe ze školy. Skotsko je ideální ke zlepšení angličtiny z hlediska jazykové zdatnosti, tak i bohaté historie a kultury, kterou zde můžete poznávat. Jiný a nezvyklý přízvuk je třeba brát jako výzvu a postavit se k ní čelem. Na severu Británie a ve Skotsku poskytuje jazykové kurzy například i úspěšná a spolehlivá agentura ESL-jazykovky. Procvičit si angličtinu 400 mil od Londýna je jistě zážitkem na celý život.

3. Příroda a historie

Ve Skotsku máte na dosah nejen moře, ale i přírodu, která je naprosto nádherná a jedinečná. Hemží se barvami, staletými stromy a krásou, kterou známe z filmů. Můžete navštívit různé hrady, monumenty a přírodní krásy. Lákadlem je zajisté i jezero, které údajně obývá Lochneská příšera. Pokud budete mít štěstí, spatříte dokonce polární záři. Skotská příroda a hory jsou snem každého správného turisty.


4. Smysl pro humor

Skotský smysl pro humor je surový, sarkastický a dost podobný tomu českému. I Skoti jsou velmi přátelští, upřímní a zábavní.

Přestože je Edinburgh od Glasgow vzdálený jen čtyřicet kilometrů, lidé mají dost odlišný humor a v jednom městě vtipům pocházejícím z města druhého nerozumí. Všichni společně se ale rádi posmívají Angličanům na jihu. A obráceně, ti na jihu se zase smějí samotnému jazyku, hlavně skotskému přízvuku, který rádi napodobují.

5. Kultura

Tradičně důležitými skotskými pojmy jsou kilt a hra na dudy, kterou zaslechnete při procházení jakýmkoli skotských městem. Muž v sukni tedy také není nic divného, naopak. Skoti mají také své vlastní slavné tance, které tančí při různých festivalech a slavnostech a cizinci pobývající delší dobu ve Skotsku, se je obvykle učí tančit. Skoti jsou velmi pyšní na svou zem, která zrodila například televizi či Sherlocka Holmese.

Něco málo o Kapském Městě

Řada světových metropolí je ověnčena superlativy. Boloňa s Prahou
jsou proslaveny svými věžemi. Paříž zase „Eiffelovkou“. Druhé
největší město v JAR a hlavní město západního Kapska – Kapské
Město, se jako jediné na planetě pyšní horou plochou jako stůl.


Na celé naší planetě existují nebezpečná a neklidná místa. Těžce lze odhadnout, kolik lidí u nás zná dobře současnou bezpečnostní situaci v Jihoafrické republice. Bylo by sice naivní se domnívat, že tu k násilné trestné činnosti nedochází, ale kde je bezpečno, že? Ať se podíváte na východ či západ zeměkoule, situace je v mnoha zemích o mnoho horší než v JAR. Afriku jsem nenavštívil poprvé a pro mne osobně, patřilo Kapské Město nejen k nejkrásnějším, ale i k nejbezpečnějším oblastem země, kde se můžete každý cítit bezpečně.

Kapské Město

Řada světových metropolí je ověnčena superlativy. Boloňa s Prahou jsou proslaveny svými věžemi. Paříž zase „Eiffelovkou“. Druhé největší město v JAR a hlavní město západního Kapska – Kapské Město, se jako jediné na planetě pyšní horou plochou jako stůl. „Horou, které kdosi uřezal špici“ a snad proto dostala název Table Mountain – Stolová hora. Druhou nejvýznamnější dominantou města, přestože se jedná o skromnější a svým tvarem spíš hrot, je o málo nižší nedaleký protipól Lion Head – Lví skála. Krásu města umocňuje jeho poloha na hornatém Kapském poloostrově i skutečnost, že leží také na rozhraní dvou oceánu, Atlantiku a teplejšího Indického.


Když přijíždíte k městu, už z dálky vidíte tuto zajímavou horu, jak se přes ní valí mlha, jako tsunami, aby po chvíli byla pryč. Zřetelně vidíte kabinky lanovek, jak pendlují nahoru a dolů. Na předměstí nejdou přehlédnout townships, kde dodnes na malém prostoru, je nalepena jedna chatrč, vedle druhé.

V nedůstojném prostředí tu přežívá mnoho lidí a bude to trvat řadu let, než se tato situace změní. Chvíli si tu připadáte, jako v kterémkoli velkoměstě na světě, jenže chvíli. Kolem obrovských mrakodrapů je mnoho míst k odpočinku, plných zeleně i pěších kolonád, které jsou neskutečně čisté a nablýskané, kde neuvidíte pohozené papíry a o nalepených žvýkačkách na chodnících nemluvě. Stihnout navštívit všechna zajímavá místa a lákadla po čas jedné návštěvy Kapského Města je zhola nemožné. Klidnou dovolenou si zde užijí jak milovníci moře, tak aktívní cestovatelé, vyznavači luxusu i klasičtí baťůžkáři. Ubytovacích zařízení je zde pro každou skupinu dostatek. Ti, kteří mají hlouběji do kapsy, ocení síť hostelů typu Backpackers. Není bez zajímavosti, že ve městě nevidíte taxíky, které ve městě volně jezdí a hledají potenciální zájemce o svezení. Taxi zde pochopitelně jezdí, jen přijede až na předem stanovené místo.

Stolová hora

Nepsané pravidlo říká, že kdo nezdolá vrchol hory ve výšce 1087 metrů, nemá odsud odjíždět. Lanovky ve tvaru kulovitého akvária s otáčivou podlahou 360 stupňů zdolají trasu za sedm minut a je se nač dívat. Na vrcholu je „bludiště“ cestiček, na které jsou k dispozici dalekohledy, mapy okolí nejkrásnější pohledy jsou ovšem na pobřeží Atlantiku s centrem města. V dálce je vidět i nechvalný ostrov Roben Island, vězení, které bylo téměř dvacet let „domovem“ Nelsona Mandely. Jako na dlani máte Signální horu, Lví hlavu a opačným směrem i Dvanáct apoštolů. V případě náhlé změny počasí svolává turisty k odjezdu siréna.


Doky Waterfront dnes V&A Waterfront

Původně staré zapáchající viktoriánské námořní doky se začátkem 90. let minulého století začaly měnit nejen v kulturní a zábavní centrum volného času, ale i v přepychové místo nákupů v Kapském Městě a staly se magnetem na peněženky zahraničních turistů, kteří zde můžou flámovat sedm dní v týdnu do časných ranních hodin. Dominantou nábřeží je osmihranná sytě červená budova „Hodinová věž“, kde sedával hlavní kapitán celého přístavu. Pokud chcete vidět místní doky i město z moře stačí se projet lodí. Devět galerií nabízí Mořské akvárium, zde máte možnost vidět unikátní ekosystém vod, kde se stýkají teplý Indický oceán s chladným Atlantikem.

Barevné Bo-Kapp

Jednoduché staré gregoriánské budovy s nevídanou kombinací barev, od červené, žluté, až po zářivě zelenou, vytváří z Bo-Kaap duhovou čtvrť města, které leží na svazích výšiny Signální hory. Bydlí zde v poklidu hlavně Asiaté a muslimští imigranti, kteří nechali tomuto nejstaršímu místu jedinečnou orientální atmosféru, kde můžete také vidět i první oficiální mešitu Auwal, založenou v roce 1795. Labyrint barevných uliček patří bezesporu k největším lákadlům metropole nejen z fotografického pohledu.


Hrad Dobré naděje


Přímo v centru města se nachází nejstarší budova Jižní Afriky hrad Dobré naděje. Mohutná pětiúhelníková stavba láká především díky svým zahradám i expozicím, jako jsou Vojenské muzeum nebo sbírka sběratele umění Williama Fehra. V hradě také sídlí velení Obranných sil provincie Západní Kapsko. Lákadla v zázemí města

K velmi zajímavým místům ležícím nedaleko města, kam se dá dostat pohodlně z centra vlakem, případně zapůjčeným autem patří pláž Boulder Bay s kolonií volně se pohybujících tučňáků brýlatých. V nedalekém Hout Bay se z přístavu můžete vydat zase za tuleni. Takřka povinným cílem je návštěva Mysu Dobré naděje a o kus dále nejjižnější místo celé Afriky mys Agulhas.

Kapské Město je svým okolím místem, kde můžete pobývat měsíce a stále budete mít co objevovat.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.

O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Nejdelší pláž světa v Bangladéši

Prázdninovou destinací ze stránek katalogů cestovních kanceláří
bangladéšský Cox’s Bazar asi ještě nějakou chvíli nebude. Ani během
koupání není ženám dovoleno odhalit nohy nebo břicho, přilehlý přístav
místy připomíná spíše skládku a hotely a restaurace by v očích
náročnějšího turisty propadly.

Prázdninovou destinací ze stránek katalogů cestovních kanceláří bangladéšský Cox’s Bazar asi ještě nějakou chvíli nebude. Ani během koupání není ženám dovoleno odhalit nohy nebo břicho, přilehlý přístav místy připomíná spíše skládku a hotely a restaurace by v očích náročnějšího turisty propadly. Koho ale více než slunění na pláži přitahuje setkání s barmskými emigranty, prohlídka buddhistických památek a procházka mezi sušárnami ryb, neměl by toto městečko na východě země vynechat.

Jestliže ve většině míst Bangladéše je bílý turista zjevením, nečekanou a nepochopitelnou senzací, pak v Cox’s Bazaru je důvod jeho návštěvy jasný – návštěva pláže, koupání, odpočinek. Město Cox‘s Bazar je místem dovolených mnoha Bangladéšanů i cizinců. Spojení „nejdelší pláž světa“ zní přece jen lákavě a její návštěva je téměř povinností všech cizinců, kteří se v Bangladéši ocitnou. Cox‘s Bazar je v očích Bangladéšanů chloubou země, nejkrásnějším místem Bangladéše a pro mnoho z nich i v pro ně dostupném vesmíru.


To, že se k návštěvě Cox’s Bazaru nejlépe hodí zimní období, jsme se dozvěděli až na místě. Srpnové období dešťů se najednou projevilo v celé své kráse, předvedlo, jak dokáže vytrvat několik dní bez přestání, promočit všechno naše oblečení naskrz, lámat deštníky a způsobit menší záplavy v nezpevněných ulicích. „Cox‘s Bazar je nejkrásnější v lednu nebo únoru,“ jakoby omluvně vysvětlovali ti, které jsme potkali při ukrývání se před deštěm pod nejrůznějšími přístřešky a převisy, „venku je sice zima, ale moře je čisté a vůbec neprší.“ Zimní teploty v Bangladéši klesají na deset stupňů, mnoho odvážlivců se ale prý od koupání v moři nenechá odradit. Ti ostatní si prý alespoň užívají pohledu na blankytné moře, krásných západů slunce, krás okolí a atrakcí, které hlavní turistická sezóna nabízí.


Řidiči lodí, rikš ani pouliční prodejci se, na štěstí pro nás, deštěm nechat odradit nemohou. Měli jsme tedy možnost poznat alespoň tu „neplážovou“ stránku města. K největším lákadlům patří především nedaleký ostrov Maheškali, buddhistický chrám a barmský trh. Na ostrov Maheškali jsme vyrazili motorovým člunem z přístavu v západní části města. Místo na hranici mezi dokonalou fotogeničností a vrcholem hnusu bylo v podstatě bažinou plnou odpadků, v níž kotvilo množství starodávných lodí pirátského vzhledu sloužících rybářům a soukromým přepravcům. Naše plavidlo bylo obyčejným motorovým člunem, zážitek z něj byl však umocněný množstvím lidí, kteří se na jeho palubu směstnali, a černou plachtou, pod níž jsme se svorně mačkali ve snaze ochránit se před deštěm. Představovala jsem si lodě převážející ukryté uprchlíky a děsila se při každém šplouchnutí, zatímco spolucestující obyvatelé ostrova prožívali cestu jako každodenní rutinu. Kvůli nulové nadmořské výšce země a zvedající se hladině řek zatápí voda stále nová a nová území. Každoroční stěhování i cesty domů motorovým člunem jsou tedy denním chlebem stále většího počtu Bangladéšanů.


Maheškali je domovem buddhistického i hinduistického chrámu, obyvatel žijících o něco pomaleji a uspořádaněji než na pevnině a mnoha sušíren ryb. Sušené ryby, neboli šutky (či šutky – tutky, protože bangla miluje rýmovaná slovíčka), jsou specialitou oblasti. Sušení je vlastně jen formou konzervace, ryba se opět namáčí a při vaření získá svou původní podobu. Vysušené ryby se však lépe skladují a také převážejí jako suvenýry příbuzným, na něž nesmí žádný Bangladéšan při návštěvě Cox’s Bazaru zapomenout. Z kopce se svatyní nad hinduistickým chrámem je krásný výhled do zeleně okolí, na moře, pevninu i stráně, na nichž se pěstují hořké listy betelu. Spíše než oba chrámy, upoutalo mě právě jejich kopcovité okolí umožňující nadhled, který mi v celé, naprosto placaté Bangladéši, tak chyběl.

Navštivte Markétin Fairtrade obchůdek tuktuki.cz a dejte svému šatníku nový rozměr. Budete originální a fér.

I samotné město Cox‘s Bazar se od ostatních měst Bangladéše v něčem liší. Kvůli poloze těsně u hranic s Myanmarem tvoří velkou menšinu Barmánci. Tito buddhističtí obyvatelé dělají město barevnější co do složení obyvatelstva, barvy domů i nabídky zboží. Jedna z hlavních ulic, „barmský trh“, je posetá obchůdky Barmánců, z nichž některé připomínají tržnice s čínským zbožím, jiné ale téměř hraničí s rukodělnou tvorbou. K sehnání je vše od modlitebních pomůcek, přes bělící krémy a dřívka až po ručně tkané tašky od barmských uprchlíků. Za zhlédnutí také rozhodně stojí buddhistický chrám Aggameda Khyang v centru města, respektu hodná dřevěná stavba ve stylu barmského buddhismu s klášterem a přilehlým komplexem budov.


Do posledního okamžiku jsme se nedokázali smířit s představou, že náš výlet k moři ukončíme bez aspoň symbolického okoupání. Na pláž jsme naivně mířili každý den, ale déšť jakoby se stupňoval s tím, jak jsme se k rozbouřené vodě blížili. Útočiště jsme vždy našli v téměř jediné přes den otevřené restauraci na pláži, kde jsme si po několika měsících rýže s čočkou dopřáli přepychu západní kuchyně. Znamenitá kuchyně i celkový vzhled plážové párty restaurace napovídali, že přeci jen existují dny, kdy Cox‘s Bazar praská pod náporem turistů. Začátkem srpna, v období dešťů snoubícího se se závěrem postního měsíce Ramadánu však bylo celé město dost za zenitem. Jako kdysi slavné letovisko vyzařující poslední zbytky zašlé slávy působila ušmudlaná pláž, bahnité moře, opuštěné restaurace a stánky se suvenýry i několik vytrvalých plážových prodavačů šňůrek s mušličkami. „Next time,“ odpovídali jsme domorodcům podivujícím se nad termínem našeho příjezdu do Cox’s Bazaru. Teď už víme, že období dešťů na pobřeží řádí, i když zbytek země zmírá horkem a suchem.

Za podporu na naší cestě děkujeme očkovacímu centru Avenier a firmě Transalpinus, která nás vybavila filtrem Katadyn na přípravu pitné vody.

Konopiště: Krůpěj fortele hasičského

Hasičská schůze bouřlivější víc než nedělní politický duel.
Tradiční ples tančících hasičů a hasiček bezkonkurenčně trumfující
fotbalové a myslivecké zábavy. Hasičské cvičení, kdy touha po
vítězství předčí lecjakou sportovní olympiádu.

aneb Ohlédnutí za hasičskou tradicí


Hasičská schůze bouřlivější víc než nedělní politický duel. Tradiční ples tančících hasičů a hasiček bezkonkurenčně trumfující fotbalové a myslivecké zábavy. Hasičské cvičení, kdy touha po vítězství předčí lecjakou sportovní olympiádu. Precizně nacvičená pořadovka, běh na 100 m s úctyhodnou zručností spojování hadic. Kolektivní útok, obecenstvo čekající na rychlý a bravurní trysk vody. Bleskurychle zamáčknuté stopky lichého počtu rozhodčích. Brigády a stavění máje, pořádání výletů a stmelování vesnice. To vše patří k profilu dobrovolného hasiče/hasičky.

Hasičský den zahajují farmářské trhy

Na prodejním stolečku se nesystematicky povalují kartonové lístečky „Ochutnejte zdarma“, „Ochutnávka“. A za nimi se na staročeských talířích klaní malé kousky, rozlomené podle osy jader a rozinek. Mladá slečna prodává napečené dobroty, aniž by k tomu musela přemlouvat. Její elegance mluví za ní. Sezamové tyčinky napravo lemují její štíhlost. Medové oválky jako by jí z oka vypadly. Dlouhé kakaové vlasy sepnuté sponou ji pomalu padají do tváře jako i mně čokoládové čtverečky semknuté půlkou vlašského jádra. Lidé nakukují do pekařského stánku a se stydlivým pohybem ruky ochutnávají celozrnné sladkosti.

Sousední dřevěný stánek se pyšní vůní koření od štiplavého kmínu až po skořicovou vůni Cejlonu. Bylinkové koření se pronáší vzduchem nad Masarykovým náměstím v Benešově jako by hledalo své kořínky. Když popojdu o pár metrů dále, připadám si jak na holandské půdě, protože stánek je zaplněný bílými dirkatými kolosy sýrů. Ale u pána se zeleninou se patriocky vracím k českému česneku. Návštěvníci farmářského trhu berou hlavičky naducané několikavrstvými stroužkami útokem. Prodavač se pilně ochomýtá kolem své červené váhy, kterou pamatujeme ještě, když se stávaly fronty na banány.

Zvednul se vítr a proutěný košík si odskočil ze svého prodejního místa po vydlážděném náměstí kolem sklenic s českým medem. Protáhl se kolem paní, která prodává keramiku z hrnčířského kruhu a zastavuje se u voňavých včelích svíček smotaných jako květy růží. Kdyby měly trhy soutěžit o nejmenší stánek, vyhrála by to dívka s ručně vyráběnou bižutérií, která sem úplně tak nezapadala. Chvílemi jsem si na trzích připadala spolu s jedním kloučkem v kočárku jako jedna z nejmladších účastníků. Asi proto, že atmosféru květnové soboty podtrhovala „Vlašimská sebranka“, která vystoupila s repertoárem dechovky za doprovodu zlatavých žesťových nástrojů.

Prvotní hlas hasičské sirény se z Masarykova náměstí přesouvá na Konopiště

A právě odtud vychází v 10 dopoledne hasičský slavnostní průvod s půvabem historické pýchy. Bohužel název „Hasičský den na Konopišti“ není natolik originální jako hasiči v historických sněhově bílých mundurech, kteří kráčí s kamenně chladným pohledem a rozvážným krokem. Ještě aby ne. Každý má tu čest, nést hasičský prapor, houpající se na bytelné dřevěné žerdi. Koňské povozy s nablýskanými hasičskými stříkačkami se hodnotí svým rokem výroby. Zlatavými medailonky a barevnými stuhami se ozdobení valaši bravurně proplétají mezi vozy obléknutými do rajčatového hasičského kabátu. Na mostě nad železničními kolejemi, které nechal zhotovit následník trůnu František Ferdinand d´Este průvod zpomaluje, aby měli hasiči čas pokynout nevěřícím řidičům a udiveným chodcům. Za doprovodu hasičského pištění sirén jede průvod dál po silnici vedoucí na Konopiště, kde od 13hod pokračuje program. Možná kvůli dlouhé časové odmlce se za hasičskou sirénovou kapelou vydalo jen několik málo nadšenců. Ostatní si doposud vychutnávali atmosféru farmářských trhů se snídaňovou klobáskou v ruce.


Vláčkem k amfiteátru

I přes nepřízeň počasí vyzývá zámecké prostředí k procházce přes konopišťský park nebo pěší cestičkou podél silnice. Ti znalejší odbočili z pěší cesty za Benešovem doleva a prošli vyšlapanou zkratkou ke Konopišti, kde se mohli pozdravit s medvědem Jiříkem. Chvílemi se množství stop vyrovnává benešovskému Pochodu za povidlovým koláčem. Našli se i tací, kteří čekali na vlakové zastávce historického vláčku, jezdícího z Benešova. Projede zajímavými místy města a pak vás mašinka doveze až k zámku. Ti, co přijeli autem, nechávají své vozidlo na placeném parkovišti. Úplnou náhodou se potkávám se zástupkyní kastelánky, která s lehkou stydlivostí ve tváři povídá: „Nevím, nevím, ale auto bych tu asi nenechávala. Nedávno jsme dostali dopis od jedné návštěvnice, že se jí prohlídka zámeckých komnat moc líbila. Netušila, že když je parkoviště hlídané a ona za něj zaplatí, že jí někdo může ukrást auto.“ Ano, vrátila se po pár hodinách na parkoviště a její Fabie byla fuč i s parkovacím lístkem.“

Zámecké komnaty ve stínu hasičské techniky

Do začátku hasičského dění zbývají dvě hodiny. Nejdříve se jen tak procházím parkem a vzhlížím na konopišťské věže od zámeckých skleníků. Uducané pěšiny mě vedou podél obory s lesní zvěří až k příkopu, kde bydlí medvěd. Jméno Jiřík mu bylo dáno do vínku nejspíše podle nebojácného bojovníka, který za dobro bojoval proti zlému drakovi. Přesouvám se na vydlážděné nádvoří a nechám se vést davem. Vystraší mě elektronická tabule s časy jednotlivých prohlídek, která svítí modře jako na vlakových nádražích odjezdy a příjezdy vlaků. Ale trasy s fotkami vedle na zdi vypadají poutavě. Z nabízených možností vybírám třetí okruh. Nejdříve mě paní pokladnice upozorní, že je ten okruh nejdelší, nejvíce historicky zaměřený a s omluvným pohledem dodává: „I nejdražší“. Naopak jsem mile překvapená. Je vidět, že paní za pokladnou odvádí skvělou práci. Nejde jí jen o prodej vstupenky, ale i o spokojenost návštěvníka. Za pár minut stojím se třemi lidmi a s průvodkyní na hlavním schodišti, vysázeném loveckými trofejemi. Hubeňoučká slečna v huňatém modrém svetru se představuje jako Hanka Kouklíková. Díky Hančinýmu poutavému vyprávění se přenáším o 126 let zpátky. Procházíme prvním zařízeným pokojem, ze kterého dýchá opečovávaná omšelá atmosféra. Dozvídám se o životě následníka trůnu, o jeho zálibě k lovu i o společensky kontroverzní svatbě s hraběnkou Žofií Chotkovou. Při popisu atentátu z 28. června 1914 mi naskakuje husí kůže. Z přemýšlení o tom, za jak podivných okolností vyhasíná život první oběti první světové války, mě vytrhne pohled na kabinu původního hydraulického výtahu. Srdíčko mi pookřálo i přes tu všudypřítomnou prokletou zimu a jinak tomu není ani venku. Po nasycení informací se rychlým krokem vydávám z nádvoří k amfiteátru.

Předkapela v rendlíku: pojízdná hasičská kuchyně se šesti a s gulášem


Před vkročením do letního divadla na mě čeká bojovné procpávání haldou návštěvníků. Mezi fandy hasičské techniky se proplétají rivalové sborů, kteří se rozpoznávají podle jednotlivých uniforem. Nepřeberné množství stánků sestavených z bakelitových tyček a potištěného pláště nabízí pochutiny, ze kterých si vybere i ten nejmlsnější jazýček. Dlouhá štangle dětí stojí před cukrovou vatou a heliovými balonky. Maminky vyčkávají na své „Coffee to go“ a mužské osazenstvo šmudlá v ruce mince na kelímek s točeným Hubertem a klobáskou za 45 Kč.

Nalevo za stánky se názorně předvádí průběh záchranné hasičské akce při autonehodě. Zmuchlané plechy věrohodně naznačují nebezpečné dopravní momenty, které se během chvíle mohou změnit v hrůzu. Kráčím trávou dál po louce a prohlížím si zaparkovaná hasičská auta. Chvílemi si připadám jako v muzeu. Jedno vypadá jako obytný přívěs, druhé připomíná teréňák do hor, třetí je takový brunclík na čtyřech kolech, ale jedno mají společné – barvu. Mezi červeňáky parkuje i vozidlo „VB“. Okolo se prochází lampasák v kožené bundě s plácačkou za opaskem. Zaujme mě kouř, který se hrne z hasičské pojízdné kuchyně. Umělohmotné talíře se prohýbají pod kolosy houskových knedlíků a staročeského guláše, který voní na míle daleko. Když jde o jídlo, tak jde soutěživost stranou. K hasičskému sboru chodí i hasiči jiných uniforem pro nášup. Všichni společně si pochutnávají na dřevěných lavičkách, kde se mačká jeden strávník vedle druhého. Historická i současná technika zkrášluje i provoňuje prostor před amfiteátrem spolu se vzpomínkou na pana Eberta, vynálezce hasičské stříkačky stejnojmenné značky. Škoda, že ohlédnutí nesahá až do počátků hasičství, které vzniklo už ve starověkém Římě a čítalo 500 otroků.

Plameny hasičství: Rozděláním ohně se vykřesaly hasičské sbory

Prvotní hasičské kořeny mají co dočinění s tím, jak rozdělat oheň, získat teplo, připravit jídlo. S mocí ohně se zapálila i lícová strana: umí škodit a je potřeba ho umět zkrotit. Velkým průkopníkem se stala Marie Terezie, která roku 1751 vydala „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského“. Listina radila, jak se zachovat při vzniku požáru. Marie Terezie, zvaná jako „Tchyně Evropy“ nejenom, že zavedla povinnou školní docházku, ale i povinnost vzájemné sousedské výpomoci při hašení požáru. Josef II. pokračoval ve šlépějích své matky a vydal nový požární řád, který zakazoval stavět domy ze dřeva. Stavby musely mít povinně postavený cihlový komín a požáry byly vyšetřovány s následným potrestáním viníků.

Hasičské sbory jako takové se začaly formovat v 19. století. Odborně vycvičené skupiny s potřebnými prostředky nahradily všeobecnou pomoc obyvatelstva. První český dobrovolný hasičský sbor vznikl ve Velvarech roku 1864 a postupně se přidávaly další: Benešov, Hořovice, Chrudim Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Mělník, Nové Město nad Metují, Tábor, Votice aj. Díky formování a vznikání dobrovolných hasičských útvarů se dochovaly historické stříkačky, které dnes můžeme vidět přímo v provozu. Vyblýskaností a elegancí přitahuje červená stříkačka z Pyšel, která předčí mnohé svou ladnou konstrukcí. Stojí vznešeně vedle pojízdné vývařovny a tváří se pyšnou odměřeností.

Největší útlum českého hasičství se zaznamenává za 1. a 2. světové války. Většina členů byla nedobrovolně odvedena do služby. Roku 1935 se do požárnické výzbroje zařadily plynové masky. Hasičská organizace byla jednou z mála spolků, která zůstala zachována i v protektorátu. Mozaiku vzpomínek uzavírá stánek před vstupem do amfiteátru: hasičské vybavení a doplňky.

Vlající praporová smršť

Napochodovaná barevná praporová řada se členy hasičských sborů připravuje pro návštěvníky jedinečný zážitek. Mladí statní hasiči svírají se ctí levou rukou vlající prapory na dřevěných žerdích. Po vyrovnání chlapců s prapory přistupuje pan Páv, starosta OSH ČMS okresu Benešov, a zdobí všechny hasičské vlajky ozdobnou stuhou. Není co dodat. Pocta a síla okamžiku je vidět v každém hasičském obličeji.

SDH Zderadice: bílé hasičské rukavice & sv. Florián

Pozornost mi sklouzává k chlapci se sněhově bílými hasičskými rukavicemi, jehož dlaň svírá prapor za SDH Zderadice. Pár minut předtím než nakročil do průvodu, mi díky focení praporu pověděl pár slov o jejich sboru. Martinovi bude 29 let a nést prapor je pro něj veliká čest. Vzpomíná, že sbor dobrovolných hasičů ve Zderadicích byl založen roku 1935 a od té doby se formuje dodnes. Se spikleneckým úsměvem prozrazuje, že nejvíce se vždycky těší na každoroční ples, díky němuž malinká dědina jednou v roce ožívá a návštěvnost ji tiše může závidět i vedlejší obec Maršovice. Ples je pro ně jediná větší příležitost, kdy si hasiči mohou vydělat a poté si dovolit lepší hasičské vybavení. Na Martinově tváři zpozoruji lítostivý tón v hlase. Prozrazuje, že větší hasičské sbory jsou sponzorovány naprosto jinak než malinký vesnický: „Když se účastníme hasičských soutěží, tak místo aby lidé ocenili, jak umíme vyjít se zastaralou technikou, stáváme se terčem posměchu sborů s novější technikou, kde už nejde o umění, ale o chloubu moderní doby. V průběhu vyprávění si prapor přendavá do pravé ruky se slovy: „No není to lehká záležitost.“ A rozpovídává se o robustním látkovém obdélníku: „ Velkou zásluhu na zhotovení měl bývalý starosta sboru Milan Vacek a paní Věra Rokytenská. Myšlenka starosty Milana byla zrealizována paní Věrou. SDH Zderadice pak hotové dílo financovalo ze společné pokladny. Martin se nadechuje a sděluje dál: “Vyšlo nás to na 20 tis Kč, což je pro malinký vesnický sbor opravdu veliká částka, ale nelitujeme toho. Následně jsme si prapor nechali vysvětit místním panem farářem a starosta ho předal mladým hasičům, ve kterých je teď zasazená jiskřička naděje, že budou vést sbor zodpovědně jako doposud.“

Zastavuje se u nás houf slovenského mužstva v červených tričkách a ptají se na praporovou výzdobu. Martin jim ukazuje, že na lícu je na modré ploše velký znak Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska se čtvrceným státním znakem ČR. V něm první a čtvrté pole představuje stříbrného dvouocasého lva ve skoku se zlatou korunkou a zbrojí na červeném podkladě. Ve druhém modrém poli je vyšita stříbro-červeně šachovaná orlice se zlatou korunkou a zbrojí. Ve třetím zlatém obrazci je červená orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným trojlístky a s křížem uprostřed, se zlatou korunkou a červenou zbrojí. Načež dodává: „Kolem znaku máme věnec šesti lipových listů s řapíky směřujícími do středu a pod ním dva zkřížené dvouhákové žebříky. Přes ně pak ve svislé ose sekyrka s ostřím nahoře. Nad znakem je do oblouku vyšitý zlatavý nápis „Sbor dobrovolných hasičů“ a pod znakem je opět do oblouku slovo „Zderadice“. Nechybí rok založení a celý obdélník rámují zlatavé třásně.“ Mladý hasič otáčí prapor na stranu rubu a pokračuje v popisu: „Tady na červenou plochu jsme nechali vyšít patrona hasičů, kterého ze shora chrání nápis „Hasič ke cti“ a zezdola se zlataví písmenka „Obci k ochraně“. Tak jako na lícu i tady jsme Floriánka orámovali lipovými lístečky. Je to naše hasičské miminko, na které jsme pyšní. Proto si velmi ceníme, že jsme byli pozváni na hasičský den Středočeského kraje.

Zderadice: Malinká vesnička, která čítá něco kolem 100 obyvatel. Nemají radnici, obchod ani kostel, ale skoro každý je ve sboru dobrovolných hasičů. Postavili si svojí hasičárnu, vybavili se nezbytnou výzbrojí, pořádají každoročně tradiční akce a drží pospolu.

Tradiční útok s vodou a netradiční veselou náladou

Pro velký zájem soutěžních družstev je klání koňských stříkaček rozděleno do dvou bloků. Všech devět českých týmů se na přehlídku s původními hasičskými stříkačkami vyfešákovalo do vyžehlených papírově bílých uniforem. Dneska odhodili titul hasiče a propůjčili si roli dřívějšího „požárníka“. Dva zahraniční týmy budou předvádět své výkony až v úplném závěru soutěže. Všechna družstva mají stejný úkol. Přijet s koňskou stříkačkou pod podium, nasát vodu z připravené kádě, správně spojit hadice a uhasit červený plamínek. Každé mužstvo má na to ovšem jiný grif.


Za tým Dubějovice nastupují staří pardálové, kteří se nenechají ničím rozhodit. S klidným počínáním nandavají vodu ručně z přistavené kádě. Navícekrát startují stříkačku z roku 1914. Ležérně rozmotávají hadice a s ohnivým klidem hasí naaranžovaný plamínek. Tým z Prčic nechtěně oddaluje moment uhašení ohýnku, protože se vodě nechce do hadic. Nakonec se Prčičákům podaří vodu přemluvit a i oni vítězí nad živlem.

Následuje pauza propojená s představením soutěže v hasičské kráse. Poté se opět vrací k předvádění hasičského umění. Mužstva z Potroupimy a z Dubějovic zahajují svou ukázku tradičním požárnickým zvoláním: „Stříkačku k hašení pohotově.“, „Vodu vpřed.“ Zdislavice se na útok pojistili lahví Fernetu a před fyzicky náročným výkonem si každý člen dává frťana. Poté se věnují uhašení rádoby plazícího se plamínku. Na divácké zvolání: „No, vy byste toho teda uhasili!“, s olíznutím rtů konstatují: „Co má shořet, shoří.“

Všichni účastníci berou útok s nadhledem a s úsměvem. Ouštice se nechtějí moc zapotit, tak zapojují k hasičskému útoku i diváky. Dva tatíci z předních řad „musí“ přispět rukou k dílu a pomoci týmu s nasáváním vody. Mnozí z hlediště jim závidí nejen spoluúčast, ale i domácí makové koláčky, které si potom odnáší plnými hrstmi ze scény.

S největší vervou a vážností vystupují poslední dva zahraniční sbory. Slovenský sbor z Košic (Matějovu nad Hornádou) berou útok tak rychle, že diváci nestihnou průběžně sledovat práci strojníka u mašiny a mladíka v útoku. Maďarští hosté z Budapešti ze 13. okrsku si zapůjčují koňskou stříkačku od Slováků. S ní nevědomky přebírají rychlost a šikovnost. Předvádí famózní výkon.

Holky ze sborů: Miss hasička a Miss sympaťačka

Stejně důležitou soutěží jako jsou koňské stříkačky, je i volba Miss hasička a Miss sympaťačka. Z 6 nominovaných mladých dívek bude zvolena jen jedna, která si odnese titul Miss hasička a Miss sympatie. Dívky podstupují 3 disciplíny. Nejdříve je promenáda v hasičské uniformě. Následuje volná scénka s hasičskou tématikou: slečny zpívají v doprovodu s harmonikou, předvádí scénku hasiček, jedoucích na hasičskou soutěž, tančí, učí hasičskou vlastivědu a galantně točí modrou stuhou. Třetím úkolem krásných hasiček je nenáročné několikaminutové povídání s každou nominovanou. Jak diváci, tak porodci se dozvídají, že hasička může být nadšenou fotbalistkou nebo jak je jednoduché stát se hasičkou už v šesti letech. Soutěž o nejkrásnější hasičku středočeského kraje uzavírá promenáda ve společenských šatech s oficiálním vyhlášením, na kterém se podílejí jak organizátoři, tak sponzoři.


Oheň spláchneš vodou, plamínky radosti nech plápolat!

Hasičský den je opepřen doprovodným hudebním programem. Pozvaní zpěváci zpívají na živo a jejich hlasy se rozléhají v přírodním zámeckém prostoru. Tím dnešní den nekončí. Je to jeden ze dnů dobrovolných hasičských sborů, kdy se snaží stmelovat kolektiv a s vtipem a osobní nápomocí vést k rozkvětu své vesnice. Na hasičských tvářích se usadilo kouzlo dobrovolnosti. Nechodí stereotypně přes týden do práce, o víkendu do posilovny a do kina. Svou hasičskou odpovědnost odvádí ať je pondělí nebo sobota. Snaží se obnovit požárnickou tradici a lidem připomenout smysl života: Uhasit oheň soudružností.

Pokus o Ramadán v Bangladéši

Měsíc Ramadán arabského kalendáře připadl letos na přelom července a
srpna. Pro muslimy tato doba znamená půst, ale také duchovní a duševní
očistu. Horké počasí postní pravidla ještě ztěžuje, na obyvatelích
Bangladéše není ale vyčerpání skoro znát. Po několika prvních
utahaných dnech bez jídla nabrali novou energii a každodenní život
v této jihoasijské zemi se znovu rozběhl.

Měsíc Ramadán arabského kalendáře připadl letos na přelom července a srpna. Pro muslimy tato doba znamená půst, ale také duchovní a duševní očistu. Horké počasí postní pravidla ještě ztěžuje, na obyvatelích Bangladéše není ale vyčerpání skoro znát. Po několika prvních utahaných dnech bez jídla nabrali novou energii a každodenní život v této jihoasijské zemi se znovu rozběhl.


Ramadán při pobytu v Bangladéši zastihl i nás. I když jsme o tomto svátečním měsíci mnoho nevěděly, měly jsme jasno v tom, že se chceme postit stejně jako naši hostitelé. Naše hladovění mělo být vyjádřením úcty, snahou Bangladéšany lépe pochopit, ale hlavně novou zkušeností a také hecem. Mé představy o brzké snídani a celodenním dopingu v podobě přeslazených čajů se rozplynuly, když jsme chvíli před začátkem zjišťovaly, co všechno vlastně půst v měsíci Ramadánu obnáší.

Duchovního růstu během Ramadánu má být dosaženo vlastním utrpením. Každý muslim má během celého měsíce zakoušet život chudých. To neobnáší jen vynechání jídla během dne, jak jsem si původně představovala. Základním pravidlem Ramadánu je zákaz polykat, tedy jíst, pít a dokonce polykat vlastní sliny. I když plivání všude nás už v Bangladéši rozhodně nepřekvapovalo, během Ramadánu se počet plivačů a plivanců ještě rozrostl.

Příchod Ramadánu jsme očekávaly s napětím, protože nikdo přesně nevěděl, na který den připadne. Začátek postního měsíce se určuje podle viditelnosti měsíce. Ramadán začíná v den následující po noci, kdy je po novu měsíc opět viditelný. Začátek oznamuje televizní vysílání i hlášení z tlampačů mešit. Začátek půstu je očekáván s překvapivým nadšením: „Na Ramadán se těším, cítím se na něj připravený a vím, že to zvládnu,“ ujišťoval nás před začátkem jeden z našich přátel.

Náš půst jsme zahájily spolu s ostatními jakousi noční snídaní. První jídlo dne musí být ukončeno před ranní modlitbou ve 4 hodiny ráno. I když je svítání ještě v nedohlednu, vše se řídí saudskoarabským časem, který nařizuje posnídat v tuto dobu. V polospánku jsem se pokoušela nacpat rýží s čočkou, jak nejvíc to šlo. Místní obyvatelé, pro něž je měsíc půstu každoroční rutinou, se smáli mému nepřítomnému výrazu a chvatně jedli, aby nepřekročili daný čas ani o minutu.


Už při ranním probuzení mi bylo jasné, že den bez pití se v bangladéšských podmínkách prostě přežít nedá. Období dešťů je letos obzvlášť horké, a tak denní teploty neklesají pod třicítku. Podle vlastních pravidel se tedy rozhoduju pít podle libosti, jen když vydržím celý den nejíst. První den je krušný pro všechny. Bangladéšani, pro něž běžně není nic problém, mrtvě posedávají a mdle se přiznávají, že se necítí úplně dobře. Pracovní doba pro zaměstnance je během Ramadánu zkrácená. Končit se má ve tři, většina ale odchází chvíli po poledni, aby posledních pár hodin hladu a žízně prospala. Právě tuto taktiku jsem zvolila taky a vzbudila se chvíli před sedmou k večernímu iftaru, prvnímu jídlu po setmění. O iftar se můžete rozdělit s přáteli nebo pozvat k jídlu chudé.

Navštivte Markétin Fairtrade obchůdek tuktuki.cz a dejte svému šatníku nový rozměr. Budete originální a fér.

Venku bylo ještě úplně světlo, řídily jsme se ale podle Saudské Arábie a spolu s hlasatelkou v televizi jsme odpočítávaly poslední vteřiny. Toto jídlo nebylo jen vysvobozením po celém dni, ale také společenskou událostí. Začínaly jsme modlitbou, pokračovaly jsme smaženou sladkostí, banánem a datlemi, na závěr jsme jedly cizrnu. Menu je prakticky stejné každý den a ve všech rodinách. Obchodníci s potravinami, jejichž tržby během dnů Ramadánu razantně klesají, chytře proměňují své stánky s čajem a sušenkami na stánky s iftarovými sladkostmi, sušeným ovocem a nakládanou cizrnou.


Zatímco já jsem se po několika dnech cítila úplně zmožena ranním vstáváním a během dne jsem nevydržela bez litru džusu nebo coly, život v ulicích Bangladéše se rychle vracel do normálu.

Postící se Bangladéšan zvládne celý den řídit rikšu, vařit v rozpálené kuchyni nebo opravovat chodníky. K našemu překvapení jsme zjistily, že většina dětí se začíná postit v deseti letech. Kde berou energii k tomu, aby nás učily hrát fotbal a kriket, nechápu. Po prvním týdnu prozradí postní dobu jen ulice, jež se několikrát denně téměř úplně vyprázdní. I ti, kteří pravidlo pěti modliteb denně, během roku nedodržují, si modlitbu během Ramadánu nenechávají ujít. „Je to jako, když si dáš do banky peníze s vyšším úrokem. Každá modlitba, všechno dobré, co v Ramadánu uděláš, se ti úročí mnohonásobně víc,“ bylo mi vysvětleno.

Náš pseudopůst jsme vydržely týden. Posunutý denní režim a nulová výkonnost mě vedly k přemýšlení nad smyslem toho všeho. „Pro nás je Ramadán duchovním prožitkem, osobní zkušeností. Navíc jsme na něj zvyklí a připravení,“ vysvětloval nám pan Raihan, když se nás snažil od půstu odradit. Kvůli přísunu vody i spousty slazeného pití si ani netroufám říct, že jsem Ramadán držela. Osmý den jsme raději otevřeně poprosila o celodenní dávky jídla. Prohlašovat, že se postím, a dopíjet přitom litrovku coly, byla asi přece jen víc urážka, než vyjádření respektu místní kultuře.

Za podporu na naší cestě děkujeme očkovacímu centru Avenier a firmě Transalpinus, která nás vybavila filtrem Katadyn na přípravu pitné vody.

Rozhovor s tanečníkem a moderátorem Jiřím Zbořilem nejen o cestování

Jiří Zbořil, choreograf divadla SEMAFOR a tanečník, který tančil pro
Norskou královnu. Jak se dívá na cestování on? (Rozhovor)

Víme o vás, že jste se doslova protančil světem. Můžete nám říct, jak k tomu došlo?


Jednoduše. Ještě jako student Konzervatoře jsem hostoval v pár představeních Pražského komorního baletu Pavla Šmoka a tento soubor byl vyhlášený tím, že neustále cestoval po světě. Můžu říct, že snad není místo na světě, kde by „Šmokovci“ nevystupovali. Já měl to štěstí, že jsem na několika zájezdech byl.

Kde se Vám nejvíc líbilo?

Mě nejvíce oslovilo Turecko, přesněji Istanbul. Je to pro mě takové magické místo. Mám pocit, že jsem tam snad někdy v minulém životě žil. Vždycky, když tam vylezu do ulic, tak mám pocit, že jsem doma.Ty nádherné mešity a nádherná zákoutí. Možná má to město své kouzlo právě v tom, že se rozkládá na dvou kontinentech. Ráno snídáte v Evropě a večer sedíte u kávy v Asii. No není to nádhera? Rád se tam vracím.

A severské země se Vám nelíbí?

Ale jo, líbí. Nicméně, já mám raději teplo. Ze severských zemí se mi nejvíce líbilo v Norsku.

Jste vystudovaný tanečník, z čeho se skládá takový den tanečníka?

No většinou, když jste naplno v praxi, tak každodenním trénikem na tanečním sále, potom zkoušení nových choreografií a vymýšlení nových výrazových prostředků, aby se divák nenudil. Večer pak představení.

V čem jsme Vás mohli vidět?

Třeba právě v představeních Pražského komorního baletu Pavla Šmoka – Golem, Don Juan, Pohádka nebo v Divadle na Vinohradech v představení Ze života hmyzu. V muzikálech Starci na chmelu, Galileo,Romeo a Julie, Miss Saigon, Zasněžená romance…a v dalších.

Je něco co byste si rád ještě vyskoušel?

Už pár let moderuju různé akce a to mě nesmírně baví. Nabízí mi to oproti tomu přísnému tanečnímu řádu obrovskou volnost a možnost improvizace. Víte v baletu je nekompromisní řád, je daná hudba, daná choreografie a vy musíte přijít a odtančit to, co vám někdo určí, u moderování vznikají krásné situaci, které přináší daný okamžik.

Spolupracujete s velkými osobnostmi českého divadla. Máte někoho, s kým děláte nejraději?

Určitě ne. S každým z nich je to jiné.

S kým vším spolupracujete?

Tak už dlouhá léta třeba s herečkou Gabrielou Vránovou z Vinohradského divadla, se kterou jezdíme poetické večery nebo s legendou českého baletu Vlastimilem Harapesem, kterého představuji divákům z úplně jiného úhlu, než jak ho znají. Mimochodem, ten má za sebou taky procestováno kus světa. Velkou radost mám, třeba ze spolupráce s královnou českého dabingu Valérií Zawadskou nebo zpěvačkami Marcelou Březinovou a Miluškou Voborníkovou.

Je vidět, že máte hodně práce. Co děláte ve volném čase?

Ve volném čase právě rád cestuji a poznávám nové kraje a lidi. Je toho tolik, kde jsem ještě nebyl a chtěl bych se tam podívat, třeba do Brazílie. Mám kamarádku Brazilku a její vyprávění o této zemi mě uchvacuje a láká. Těším se, až tam společně vyrazíme.

A máte u nás v Čechách nějaké oblíbené místo?

Mám rád podřipsko, je tam krásně. Nebo Novohradské hory a okolí Horní Stropnice. Tam jezdím rád. Strašně mě baví kolo a rád objíždím zajímavá místa. Je to paráda.

Jste nově patronem Nadace Divoké husy. Co Vás vede k tomu, že se věnujete oblasti charity?

Tato nadace je mi blízká svoji filosofií. Divoké husy peníze nedávají, ale zdvojnásobují výtěžek charitativní akce. Takže vyberete na charitativním večeru např. 15 tisíc kourun a nadace Divoké husy vám tento výtěžek navýší na 30 tisíc Kč. No uznejte, jestli to není báječné. Motivuje to jednotlivé organizaci k aktivitě.