Cestovatel.cz – 224. stránka – Cestovatelský portál

Val di Fiemme – Lyžování prochází žaludkem

Val di Fiemme – lyžařská oblast táhnoucí se v délce desítek
kilometrů patří mezi nejlépe dostupná italská střediska z naší
republiky. Centrem celé oblasti je malebné městečko Cavalese, které
obklopuje hned pět areálů. My se zaměříme na tři největší.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Val di Fiemme – lyžařská oblast táhnoucí se v délce desítek kilometrů patří mezi nejlépe dostupná italská střediska z naší republiky. Centrem celé oblasti je malebné městečko Cavalese, které obklopuje hned pět areálů. My se zaměříme na tři největší.

Alpe Cermis – zábava na celý den

Část střediska pojmenovaná Alpe Cermis se nachází přímo nad městečkem Cavalese, kde se, mimochodem, vyplatí strávit alespoň jeden večer při procházce a večeří v některé z mnoha místních restaurací a taveren.

Z parkoviště přímo ve městě, u dřevěné kruhové haly s bruslením pro veřejnost, vede do údolí kabinová lanovka. Ano, opravdu nejprve klesá k dalšímu parkovišti a mezistanici, než začne prudce stoupat do výšky rovných 2 000 m. U horní stanice nečekejte žádný výhled, pro něj budete muset vystoupat sedačkovou lanovkou až na vrchol Paion ve výšce 2 250 m. Zde se kromě mapy celé oblasti a vyhlídkových míst nachází vyhlášená restaurace, kde vám i na italské poměry doslova za pár euro udělají více než přijatelnou pizzu. Počítejte však s frontou. Na ni navazuje samostatně stojící kruhový panoramatický bar, ve kterém doporučujeme zakončit celodenní ježdění na lahodném Bombardinu nebo Aperol Spritz. Ten si ale nejprve musíte zasloužit.

Celá oblast je obsluhována čtyřmi lanovkami a převážnou většinu tratí tvoří modré a červené sjezdovky. Na své si tu však přijdou i vyznavači prudkých svahů. Nachází se zde totiž i jedna černá sjezdovka. Ta má úctyhodných 6 km a vede až do údolí. Při cestě zpátky nezoufejte. Máte možnost se jí vyhnout a k autu se dostat po doslova relaxační modré.

Rodiny s dětmi zde nejčastěji směřují na modré tratě pod zmiňovanou restaurací. Zdatnější lyžaři se pak odklání do pravé části střediska, kde se nachází 4 červené sjezdovky. Nebýt toho, že ať se vydáte kamkoliv, všude bude plno lidí, dalo by se hovořit o optimální lokalitě na carving. Bohužel zde platí stejná situace jako například v rakouském Bad Kleinkirchheimu, tedy stále plno.

Ski area Alpe Lusia

O poznání menším střediskem v rámci Val di Fiemme je poměrně vzdálené středisko Ski area Alpe Lusia. Do něj se dostanete po silnici směřující z Cavalese na Bellamonte. Než se však dostanete k vysněnému cíli, doslova protrpíte táhlé stoupání mnoha serpentinami.

Odměnou vám však bude ideální místo na ježdění. Ve středisku se sice nachází pouze 5 sedačkových a 2 kabinové lanovky. Zato však obsluhují skutečně povedené svahy, které dostávají pověstnému přirovnání italských sjezdovek k širokým dálnicím. Přímo od parkoviště směřují do kopce dvě na sebe navazující sedačky. Pod nimi se po obou stranách klikatí velmi mírné modré sjezdovky se snowparkem a atrakcemi pro děti. Jejich mírný sklon je však vhodný i pro pohodové vykrajování carvingových oblouků. Vlevo od těchto svahů se nachází další možnosti. Najdete zde jednu modrou, dvě červené a jednu černou sjezdovku, které se všechny sbíhají u nástupních stanic na dvě sedačky.

Mezi nimi se skrývá kromě jiného i měřený úsek sjezdovky, kde si můžete vyzkoušet, jaké maximální rychlosti se vám podaří dosáhnout. Pokud se zde rozhodnete obědvat, pak zamiřte do největší tamní restaurace s obří sluneční terasou a výhledem do údolí. Najdete ji kousek nad nástupními stanicemi lanovek. Má dvě patra a v oblibě je pro své vynikající pizzy a antipasty za velmi lákavé ceny. Garantujeme vám, že se odtud za pěkného počasí nebudete chtít zvedat. Zvláště pak v případě, když ulovíte místo v některém z měkounkých křesel.

Z tohoto střediska se dá pohodlně dostat až do malebné vesničky Moena. Budete-li ji chtít navštívit, pak počítejte s černou sjezdovkou, které se nevyhnete. Nejde však o žádného bubáka. Je velmi pohodlná. A kdybyste se přece zalekli, není problém dolů sjet kabinovou lanovkou.

Ski Center Latemar

Největší oblast celého Val di Fiemme se jmenuje Ski Center Latemar. I to je důvod, proč sem míří největší množství návštěvníků. A je to znát nejen na kvalitě sněhu, frontách na obědě, ale také na svazích, kde je to občas hlava na hlavě. Konkrétně u dojezdů k nástupním stanicím v údolí to vypadá spíše jako na Václavském náměstí. Nicméně být ve Val di Fiemme a vynechat Latemar a cestu do Obereggenu jednoduše nelze.

Pobyt v Latemaru si můžete zpříjemnit hned několika aktivitami. Napříč střediskem vede značená pěší stezka, která je i v zimě udržovaná, a tak je vítaným zpestřením mnoha milovníků zimy. Dát odpočinout vašim nohám můžete i díky velmi zábavné sáňkařské dráze vedoucí od restaurace Epircher Laner do zmiňovaného Obereggenu. Sáňky si zde samozřejmě můžete půjčit. Trať vede bezpečně oddělená od okolí, podél velmi pěkných červených sjezdových tratí.

V celé oblasti převládají spíše červené sjezdovky, které se různě klikatí po všech okolních kopcích. I zde je místo, které byste rozhodně neměli vynechat. Jedná se o restauraci Baita Passo Feudo, která leží vysoko na úpatí horského masivu Latemar. Dostanete se k ní sedačkovou lanovkou č. 32. A proč sem zavítat? Mají tu totiž vynikající obří pizzu, nad jejíž nízkou cenou zůstává rozum stát. Zároveň tu budete mít překrásný výhled na obě strany údolí.

Kromě samotného lyžování na svazích Val di Fiemme nabízí dobré možnosti i pro freeride a freeskiing. Celé údolí je navíc proslulé i díky svým báječným běžeckým tratím, které patří k těm nejlepším v celé Evropě. O jejich kvalitě do jisté míry určitě svědčí i skutečnost, že se zde v sezóně 2012/2013 konalo mistrovství světa v běžeckém lyžování. Kolik dalších argumentů bude potřeba, abyste se odvážili poznat krásy této „brány Dolomit“?

Skiservis Dako Sport nabízí profesionální péči o vaše zimní vybavení – servis lyží a snowboardů včetně běžek, půjčovna a prodej nového i bazarového zboží. Navštivte naše stránky nebo stylovou prodejnu v Brně.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

3 tipy na špičkové cestovní kufry

Vybrat to správné cestovní zavazadlo není mnohdy právě
nejjednodušším procesem. Proto v tomto článku naleznete tři tipy,
které by Vám mohly s jeho výběrem pomoci.

Vybrat to správné cestovní zavazadlo není mnohdy právě nejjednodušším procesem. Proto v tomto článku naleznete tři tipy, které by Vám mohly s jeho výběrem pomoci.

Jestliže se často vydáváte na cesty, ať už pracovní či soukromé, nepochybně potřebujete kvalitní cestovní zavazadla. Těch nicméně v současné době existuje nepřeberné množství. Cestovní kufry, tašky a batohy, brašny na notebook anebo příruční zavazadla – to vše a mnohem více se nabízí jako prostředek k převozu vašich věcí. Pojďme se tedy pro lepší orientaci zaměřit na některé takové produkty blíže.

1. Skořepinové kufry – vysoká odolnost i překrásný vzhled

Zejména mezi cestovními kufry dnes naleznete skutečně pestrý sortiment výrobků. Zajímavou variantu přitom rozhodně představují skořepinové kufry. Již zde ovšem zmiňme alespoň jejich zajímavý vzhled, vysokou odolnost a v mnoha případech i speciální povrchovou ochranu proti poškrábání. Zkrátka a dobře máte u skořepinových kufrů záruku, že Vaše věci přečkají cestu naprosto bez újmy.

2. Tašky a kufry na kolečkách pro pohodlné přesuny

Velmi pohodlnou variantu představují kufry a cestovní tašky na kolečkách. Ať už si totiž zabalíte jakkoli těžkou „výbavu“, nebude se jednat o žádný problém. Lze přitom vybírat mezi dvěma a čtyřmi kolečky a zároveň z mnoha velikostí, barev a tvarů. Velkým pozitivem moderních kufrů a cestovních tašek na kolečkách je navíc pohodlné madlo, které činí samotnou manipulaci ještě o něco jednodušší.

3. Kufry s puncem spolehlivosti = Samsonite

Pokud bychom chtěli uvést alespoň jednu značku výrobce kvalitních cestovních kufrů, pak je to kupříkladu Samsonite. Tato firma totiž v nedávné době oslavila již 100 let své existence, což je samo o sobě zárukou toho, že jsou její produkty velmi oblíbené. Kufry Samsonite Vás ohromí svým moderním vzhledem, originálním provedením, ale rovněž vysokou funkčností a odolností. Chystáte-li se tedy v nejbližší době na cesty, představují zajímavé řešení.

Bratři Diblíkové v Íránu: Isfahán – město, které vás okouzlí

Na teheránském centrálním autobusovém terminálu nám z dálky běží naproti řidiči autobusu, kteří se během odpoledne už stačili naučit naše jména. Hrdí, že vezou cizince, hlasitě volají: „diblik, diblik“ a odebírají nám batohy, které ukládají do odděleného zavazadlového prostoru. Překvapuje nás vysoký standard služeb, třeba úroveň autobusu Volvo made in Iran. Nadstandardní je i rychlost, jakou se autobus pohybuje. Urazit 520 km za pět hodin by nebylo špatné ani na západoevropské dálnici. Jelikož v poušti je místa dost, při budování dálnice si zdejší stavitelé dopřáli menší luxus. Protisměrné pruhy dálnice se kvůli nežádoucímu oslňování reflektory v nočním provozu vinou kilometry od sebe. Jedeme na jih vstříc někdejšímu sídlu králů a údajně nejkrásnějšímu městu země – Isfahánu.

Jako na perském bazaru

V Isfahánu, perle bývalé Perské říše, přímo tepe historie. Bohatá muzea, originální mešity, přeplněné bazary i typické a slavné mosty. Máme příležitost nahlédnout pod ruce výrobcům tradičních koberců, když se synem majitele kobercové továrničky absolvujeme důkladnou kobercovou exkurzi. Výroba kvalitního ručního koberce je dost náročná a někdy trvá celý rok. Obchůzka bazaru nás pak vede do dílny s ručním potiskem látek. Napadlo nás jeden ubrus koupit a poslat domů. Člověk si může vybrat mezi dvěma druhy potištěných textilií, jedny údajně s přírodními barvami za plnou cenu, druhé s „chemickými“ barvami za třetinu. Začínáme smlouvat a projevujeme zájem o oba druhy. Po chvíli je nám jasné, že v barvách žádný rozdíl neexistuje a je to jen finta obchodníka. V klidu tedy volíme ubrus s „chemickými“ barvami. To prodávajícího naštve a začne ten levnější ubrus kritizovat, což naši hypotézu jen potvrzuje. Ale když se na něčem jednou s Peršanem dohodnete, tak to platí. Ubrus nám tedy, byť s notnou nevolí, prodá. Nesplnění slibu je ztrátou tváře. Na stranu druhou, dokud se obchod neuzavře, nemá lišácké chování žádné hranice. Nakupování je tady adrenalin a navíc užitečná zkušenost.

Na návštěvě v íránské rodině

Hlavní bojový úkol v Isfahánu je ale stanoven jasně: prodloužit víza. Dostáváme pět dní navíc. Zdá se to sice málo, ale oproti pěti dnům, které jsme získali v Praze je to 100% navýšení. Tento úspěch se podaří hlavně díky postarší ženě, která nám pomáhá vyplnit formuláře. Společně se synem si tu na úřadě vyřizují nějaké dokumenty ohledně svého pobytu. Ani oni tu tedy nejsou doma, protože během irácko-íránské války, při níž tato rodina ztratila otce, nuceně odešli ze země. Autem nás pak zavezou k centru, kde by měly být levné ubytovny, tzv. mosaferchanés. Opravdu tu jsou, ale žádná z nich nemá povolení k ubytování cizinců. Mehin a její syn Araš se po krátké poradě dohodnou a zvou nás k sobě domů, do jedné z řadovek na isfahánském předměstí. V domácnosti tu žije Mehin s pěti dětmi (12 – 25 let), dvě z nich živí rodinu. Mají prostorný, i když prostý byt. V obýváku je jediným kusem nábytku podstavec pod televizi, jinak všude na zemi leží perské koberce, kterým se říká po tomto městu, tzv. isfahány. Atmosféra je doma poklidná a velmi vřelá. V pět hodin hostitelé opatrně upozorňují, že pro ně nastává čas modliteb a na chvíli odcházejí. Po výborné večeři (kuře „à la Írán“ s tradičním nekvašeným chlebem) a filmu o jakémsi pouštním zbojníkovi jdou děti spát. Nám přináší paní domu šálek čaje a na chvíli si s námi ještě sedá. Ač si nemůžeme kvůli jazykové bariéře nic říct, sedíme společně delší čas a je nám spolu dobře. Starostlivost hostitelů podtrhuje snídaně, kterou nám nejstarší dcera Šahrezád přináší až k posteli, tedy ke spacáku na koberci. Šádor ani burku doma většina Iráčanek nenosí, a tak můžeme opětovat její jemný úsměv. Po rozloučení nás Araš veze na hlavní autobusové nádraží, odkud pokračujeme dále na východ.

Právě tento zážitek nám opět potvrzuje pravdu, kterou jsme na naší cestě kolem světa poznali: „Ať už Evropan, Asiat nebo Afričan – křesťan, muslim nebo hinduista – diplomat, obchodník, rolník, nebo bezdomovec. V každé kultuře, profesi i náboženství žije spousta lidí, kteří usilují o dobro.“

O autorech, jejich cestě kolem světa a knize

Bratři Diblíkové urazili od Silvestra 2000 do Vánoc 2001 60 000 kilometrů a procestovali 17 států z Asie, Oceánie a Severní a Střední Ameriky. Mezi nejzajímavější zážitky patřila návštěva Pákistánu a Íránu, nebo pobyt na území USA během 11. září 2001.

Karel „po cestě“ dostudoval ekonomii a pracuje v investičním rozvoji výrobní firmy. Honza je advokátem v Praze a specializuje se na práva duševního vlastnictví. Petr byl „na cestě“ gymnazistou. Následně vystudoval ekonomii a poté se pustil ještě do teologie.

Nejzajímavější zážitky ze svého ročního putování popisují bratři ve své knize Tři bratři v cizích světech, která vyšla v únoru 2013. Představují čtenářům jednotlivé země a také reﬂektují své zkušenosti z rozmanitých kultur s tím, co mohou dnes a denně prožívat doma Česku. Více informací naleznete na tribratri.cz.

Z Prahy do centra NYC za pár korun

Je zajímavé, že lidé sní o dovolené v divoké přírodě a
místo toho si koupí letenku do New Yorku. Vysvětlení je snadné – říká
se, že kdo se aspoň jednou neproběhl v jednom z newyorských
parků, jako by toto město ani nenavštívil.

Je zajímavé, že lidé sní o dovolené v divoké přírodě a místo toho si koupí letenku do New Yorku. Vysvětlení je snadné – říká se, že kdo se aspoň jednou neproběhl v jednom z newyorských parků, jako by toto město ani nenavštívil.

Na Manhattanu se odehrává seriál Sex ve městě, hraje se tu tenisový US OPEN a New York považuje za ideální místo k životu třeba režisér Woody Allen.

Jak nejlépe cestovat na trase Praha–New York a zároveň ušetřit? Pokud chcete levné letenky do New Yorku, doporučujeme do online formuláře napsat termín cesty co nejdříve. Podle zkušených cestovatelů je ideální dobou pro návštěvu New Yorku babí léto nebo jarní měsíce.

Na tuto dobu se dají sehnat i akční letenky za dobrou cenu. Nejdražší jsou naopak letenky v létě a o vánočních svátcích. Letenkáři doporučují rezervaci letenky v atraktivním termínu minimálně tři měsíce dopředu.

Jak dlouho trvá let?

Kolik času strávíte na trase z Prahy do New Yorku na palubě letadla? Let s mezipřistáním trvá zhruba 10–13 hodin, přímý let není většinou delší než 10 hodin. Pokud letíte z Prahy, běžná cena letenky do USA a zpět startuje zhruba u 12 tisíc korun (údaj ze září 2013). Pokud budete mít štěstí, můžete letět i o několik tisíc levněji.

Doprava z letiště

Když si koupíte letenku do New Yorku, pravděpodobně přiletíte na Letiště Johna F. Kennedyho nebo Newark.

Do centra „Velkého jablka“, jak se New Yorku přezdívá, se můžete dopravit vlakem, autobusem i taxíkem. Doporučujeme vlak AirTrain, který vás odveze z letiště až na metro – nejčastěji se jezdí na Jamaica Station, kde se dá přestoupit na metro E. Vlak staví na všech terminálech a doprava po letišti je zdarma. Cesta z letiště na nejbližší stanici metra vás bude stát zhruba 5 dolarů. Přečtete si více o dopravě v New Yorku.

Robinsonem na zkoušku

Kniha o milovníkovi dobrodružství, který se proti své vůli stane
trosečníkem na opuštěném ostrově, provázela bezstarostným dětstvím
celou řadu z nás. I já tento sen měl. A díky maličkému
ostrůvku Sušac v Lastovském souostroví jsem si jej mohl, alespoň na
pár dní, splnit.

Kniha o milovníkovi dobrodružství, který se proti své vůli stane trosečníkem na opuštěném ostrově, provázela bezstarostným dětstvím celou řadu z nás. Že jste při pročítání jednotlivých stránek knihy zatoužili po tom, stát se alespoň na malou chvíli nebojácným Robinsonem, který je odkázán pouze na své schopnosti a dovednosti? I já tento sen měl. A díky maličkému ostrůvku Sušac v Lastovském souostroví jsem si jej mohl, alespoň na pár dní, splnit. Zážitek to byl vskutku nezapomenutelný…

Ve společnosti delfínů

Ostrůvek o rozloze 6 kilometrů čtverečních leží západně od ostrova Lastovo a přibližně 23 námořních mil od známého Hvaru. Ačkoli jsme sedmidenní zájezd zakoupili takřka „za hubičku“, za samotný transfer na ostrov jsme zaplatili téměř 400 Eur! Motorový člun na nás čekal v přístavu Vela Luka, ze kterého trvala cesta na Sušac necelé dvě hodiny.

Během této chvíle jsme měli možnost pohovořit s „kapitánem“, který nás seznámil s celou řadou zajímavostí, jež tajemný ostrůvek nabízí. Jazykové bariéry nás nijak neomezovaly. Přeci jen chorvatština vzešla z rodiny slovanských jazyků a velká spousta slov je podobná nebo logicky odvoditelná.

Cestu nám kromě vyprávění kapitána zpestřila také skupinka delfínů, která dováděla ve vlnách a předváděla nám kousky, nad kterými občas zůstával rozum stát. A bílé skalnaté štíty se začaly pomalu, ale jistě přibližovat…

Ostrov s pěti stálými obyvateli

Na ostrově nás čekal postarší, přesto velmi příjemný, strážce majáku – jeden z pěti stálých obyvatel tohoto okouzlujícího místa. Ano, čtete správně – na ostrově žijí pouze čtyři strážci majáku, který je prakticky jedinou ubytovací kapacitou, a jeden pastýř starající se o třísethlavé stádo ovcí a padesátihlavé stádo koz. Jednou z prvních věcí, která vás na ostrově naprosto uchvátí, je honosný maják postavený v roce 1878. Dnes plní funkci tříhvězdičkového apartmánu nabízejícího dva čtyřlůžkové pokoje. Výhled z majáku na nekonečné mořské pláně je jednoduše nepopsatelný a do kolen dostane i ty největší tvrďáky, což jsme mohli na vlastní kůži otestovat.

Robinson by záviděl

Náš sedmidenní pobyt na ostrově byl protkán celou řadou zážitků. Velmi mile nás překvapili strážci majáku, kteří nám po celou dobu byli – troufám si bez ostychu říci – náhradní rodinou. Stali se našimi průvodci, hostiteli a zejména také přáteli. Hned druhý den jsme se společně vydali na lov langust, které nám byly následně naservírovány během bohaté večeře plné místních specialit a delikates. Znalost zdejších vod obyvatelé ostrova nezapřou.

Kromě skvělých míst pro rybaření nám ukázali také okouzlující podmořské jeskyně a skryté laguny, které by nám i samotný Robinson záviděl. Pravidelně jsme pořádali dlouhé vycházky po ostrově a zkusit jsme si mohli také to, jak nelehké je uhlídat stádo ovcí a koz. Jelikož jsme v této nelehké disciplíně uspěli, na naši počest byly uspořádány pravé jehněčí hody. Tento gurmánský zážitek byl naprosto výjimečný. Chuť masa byla opravdu netradiční a velmi příjemná, což – jak jsme se později dozvěděli – je dáno skutečností, že zvířata se zde pasou na loukách plných bylin, které jsou pokryty krystalky soli vypařující se z mořské hladiny.

Odjezd nebyl vůbec jednoduchý

Týden utekl jako voda a náš netradiční pobyt se pomalu, ale jistě chýlil ke svému konci. Loučit ani odjíždět se nám v žádném případě nechtělo. Ostrov Sušac byl jednoduše přesně takový jako naše představa opravdového „ráje na zemi“. K romantické atmosféře místa připočtěte okouzlující přírodu, rodinnou pohodu, netradiční zážitky a gurmánské speciality a stejně jako my dospějete k názoru, že tuto dovolenou á la Robinson jen tak nějaké jiné místo nepřekoná.

Živoucí legenda – ledovec Kitzsteinhorn

Jen málo míst v Alpách má tak zvučné jméno, jako ledovec
Kitzsteinhorn, přilehlý Kaprun a měs-tečko Zell am See. Jde o jedno
z nejatraktivnějších středisek nejen v Salcbursku, ale
vlastně v celém Rakousku.

Jen málo míst v Alpách má tak zvučné jméno, jako ledovec Kitzsteinhorn, přilehlý Kaprun a měs-tečko Zell am See. Jde o jedno z nejatraktivnějších středisek nejen v Salcbursku, ale vlastně v celém Rakousku.

Kaprun jako letitá záruka kvality

Na Kaprunu lyžařská sezóna začíná v druhé polovině září a končí v druhé půlce července. Kvalitně si zde však zajezdíte přibližně od listopadu do dubna. Díky dobré poloze je ledovec Kitzsteinhorn, nacházející se v úctyhodné výšce okolo 3 000 m n. m., častým cílem českých turistů. Vzhledem k vysoké oblibě i mezi místními je o víkendech i mimo hlavní sezónu na svazích poměrně plno. V listopadu je však člověk tak natěšený na první obloučky po létě, že nějaké fronty neřeší. Zvláště když praží sluníčko.

Co čekat od střediska světového formátu

Z pohledu samotného ježdění na lyžích nebo snowboardu je Kitzsteinhorn vybaven více než skvostně. 41 kilometrů sjezdových tratí a 18 lanovek a vleků z něj dělá prostor pro velice solidní poježdění. Na své si zde přijdou i vyznavači freeskiingu. Kaprun je totiž vybaven vyhlášeným Glacier Snowparkem ve výšce 2 900 m n. m. Aby toho nebylo málo, v pravé části střediska stojí obří U-rampa a další park pro méně zkušené jezdce.

Oproti jiným ledovcům se na Kitzu rozhodně nemusíte bát o místo v restauracích během oběda. O turisty tu je dobře postaráno nejen v obligátním Alpine Centre, ale i v dalších restauracích.

Víc než jen lyžování

Asi největší výhodou celého areálu je přímo unikátní zázemí. A to jak v samotném resortu, tak i v blízkém okolí. Kromě samotného ježdění se totiž můžete nechat vyvézt do výšky 3 029 m gondo-lovou lanovkou a vychutnat si některou ze specialit v místní restauraci. Pomyslnou třešničkou na dortu bude nádherný pohled do údolí, směrem k Zell am See i na druhou stranu horského masivu. V komplexu Gipfwelt 3000, těsně pod vrcholkem hory Kitzsteinhorn najdete i muzeum, druhou, níže položenou vyhlídku a multimediální místnost s kinem. Nudit se tedy nebudou ani děti.

V údolí se zase můžete těšit na unikátní Tauern Spa, druhý největší a zároveň nejmodernější lázeňský komplex v Rakousku. Najdete jej na cestě mezi Kaprunem a samotným ledovcem. Za 18 – 20 € si můžete po lyžování vychutnat skutečně jedinečný odpočinek, který vás dokonale zregeneruje na další den.

Tajné tipy pravidelných návštěvníků

Až budete dovádět na svazích nebo mimo ně, určitě nezapomeňte navštívit Ice Camp – Ledovou vesničku, kde si můžete dát drink ve sněhovém iglú a popovídat si s přáteli. Nezapomeňte si také vyjet do zmíněné horní restaurace Gipfel Restaurant. Když nebudete mít hlad, kupte si alespoň něco na pití a vystoupejte o několik schodů výš na vyhlídku a jednoduše se kochejte.

Za zmínku určitě stojí i noční život v oblasti. Kdo by se na chvíli nezastavil v Aprés-ski baru hned u dolní stanice lanovky vedoucí z parkoviště v údolí na Kaprun, jako by zde nikdy nebyl. Je legendární. Živo je i v nedalekém Zell am See. Kromě četného množství restaurací a barů přímo v historickém centru městečka se dá dobře pobavit například i v samostatně stojícím dřevěném baru, jen kousíček vzdáleném od nástupní stanice Areitbahn I v městečku Schüttdorf. Najdete jej u hlavní silnice do Zell am See a určitě ho neminete.

Pokud to s ježděním myslíte alespoň trošku vážně, Kitzsteinhorn – Kaprun a městečko Zell am See by určit nemělo chybět ve vašem seznamu navštívených středisek. Vždyť z Prahy i Brna tam jste už za necelých 6 hodin.

Pod skály za americkými indiány – Mesa Verde

O Americe se často mluví jako o místu, kde není žádná
historie. Ale tak jako vždycky, samozřejmě existují výjimky. Jednou
z nich je Národní park Mesa Verde.

O Americe se často mluví jako o místu, kde není žádná historie. Musím přiznat, že když člověk prochází moderní centra a náměstí amerických měst a s určitou nostalgií vzpomíná na historické uličky třeba stověžaté Prahy, dává uvedené větě za pravdu, ale tak jako vždycky, samozřejmě existují výjimky. Jednou z nich je Národní park Mesa Verde. Park pod skalními převisy velké stolové hory, odsud španělské pojmenování Mesa Verde – zelený stůl – ukrývá indiánské příbytky (cliff dwellings). A ty jsou už pěkně starodávné. Kmen Anasaziů zde žil před více jak osmi stoletími.

Na prohlídku jen s „dobrou“ fyzičkou

Stejně jako u jiných amerických národních parků zaplatíme u vstupu poplatek a vyzbrojeni právě obdrženou mapou hledáme nejbližší informační centrum. V Mesa Verde se totiž nachází kolem 600 skalních příbytků, ale na většinu se lze podívat jen z ptačí perspektivy při okružní jízdě parkem, a pokud si chceme indiánské příbytky prohlédnout pěkně zblízka, musíme využít organizované prohlídky s rangerem. A na ni potřebujeme vstupenky (hlavně v létě v plné sezóně je dobré si vstupenky koupit dopředu, protože samozřejmě počet prohlídek je omezený).

Mesa Verde je národní park ležící v jihozápadním cípu amerického státu Colorado, který je od roku 1978 zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Více informací poskytne Wikipedie (anglicky).

Než ale budeme chudší o pár dolarů (vloni to byly 3 dolary za prohlídku na osobu), musíme podstoupit dotazníkové šetření. „Netrpíte strachem z výšek? Nejste klaustrofobik? Dokážete vylézt desetimetrový žebřík? A zvládnete to i v poledne, když je teplo?“ Přišlo mi to až komické, ale na druhou stranu, když jsme pak stoupali po asi dvaceti schodech k nejznámějšímu příbytku v Mesa Verde, k takzvanému Cliff Palace, tedy Paláci v útesu, začala jsem všetečné otázky paní v návštěvnickém centru chápat.

V naší zhruba dvacetičlenné skupince bylo pár dobře živených Američanů (tipuju Texasanů), kteří toho už chvilku po začátku prohlídky měli dost. Zatímco si utírali zpocená čela a popadali dech, my jsme se od zdejšího průvodce dozvěděli, že Cliff Palace je se svými 217 místnostmi (většina ale sloužila jako sýpky a skladiště) největším objektem v Mesa Verde. Dodnes není zcela jasné, kolik lidí zde zhruba od 12. do 13. století žilo. Nejčastěji vědci hovoří o několika kmenových rodinách, zhruba 100 až 200 lidech. Při prohlídce kamenného obydlí zaujmou pod zem zahloubené kruhové stavby – kivy – které sloužily k náboženským účelům a shromážděním.

Podstatně menší ale z hlediska lokality daleko zajímavější je druhý námi navštívený skalní objekt Balcony House, tedy balkónový dům. Ten není shora viditelný a lze se k němu dostat jedině vylezením několika žebříků a protažení se úzkou zhruba půlmetrovou škvírou. „Námaha“ ale rozhodně stojí. Naskýtá se nám netypický pohled na stolovou horu (na některých místech není tak zelená, protože park postihly v poslední době dva velké požáry) a hlavně člověk začne uvažovat – proč je toto obydlí tak těžko přístupné, když Anasaziové byli v této krajině zcela osamoceni? Jasnou odpověď nemá ani ranger a tajemstvím je zahalen i odchod zdejších indiánů na konci 13. století. Možná vylidnění způsobilo stále větší odlesňování náhorní planiny nebo neúroda po velikém suchu a ve hře je i vpád cizího kmene od severu.

Nečekaná romantika v Chorvatsku

Sadké bílé víno příjemně chladí na jazyku a já pozoruji, jak se na
protější stůl zahradní restaurace vyšplhala mladá dívka. Ostatní
z dobře se bavící partičky tleskají do rytmu a dívka začíná
tančit.

Sadké bílé víno příjemně chladí na jazyku a já pozoruji, jak se na protější stůl zahradní restaurace vyšplhala mladá dívka. Ostatní z dobře se bavící partičky tleskají do rytmu a dívka začíná tančit.

V letních šatech, které toho moc neschovávají, bosky, strhává na sebe pozornost celé zahrádky. Dívám se, co na to personál, ale ti se jen usmívají. Hosté se baví a to je hlavní. Jsem v Chorvatsku, na pár dní. Poprvé a hned úplně na jihu, v Dubrovníku.

Hurá na moře

Jako každý našinec, i já mám rád moře, a jako každý našinec jsem smutný, že ho nemáme přímo u nás. Nemůžu se dočkat, až vezmu šnorchl a ploutve a zanořím se pod hladinu. Samozřejmě, korálové útesy a rybička Nemo na mne nečeká, ale křišťálově čistá voda s neskutečnou viditelností ano.

Přítelkyně dodělává nějaký projekt na hotelu, tak se musím zabavit sám.

„Kam jdeš s tím šnorchlem“, ptá se mne mladý kluk, když jdu směrem k moři. No, kam asi, potápět se, myslím si, a moc se mi s ním nechce dávat do řeči. „Ukážu ti, kde jsou na potápění skvělá místa“, pokračuje. Dávám se s ním do řeči. Nakonec místo na pláži skončím v malém kanclíku potapěčů, po chvilkovém smlouvání o ceně na sebe navlékám neopren a jdu si udělat potapěčský kurz. Jako opravdový, s kyslíkem a tak. Kluci, co to vedou jsem fajn, všechno mi vysvětlují, potápěním vysloveně žijí a evidentně s tím mají hodně zkušeností.

Večer přicházím zpátky do hotelu s hromadou zážitků a rozhodnutý, že se ještě párkrát budu chtít potopit.

Nečekaná romantika

Dubrovník je definitivně jedno z nejromantičtějších měst na světě. Bezstarostnou atmosféru, namíchanou působením historického místa, mořského vzduchu, dlouhých teplých večerů, bílého mramoru a bavících se mladíých lidí, si musí vychutnat snad úplně každý. Kde jinde zapomenout na ranní vstávání do práce, protivného šéfa, hypotéky, složenky nebo fronty u pokladen.

Ne tak já. V kavárně sedím sám a pozoruji okolí. Přítelkyně je na hotelu, už druhý den a dodělává něco do práce. Prý by jinak nejela vůbec. Úplně mě to sice neuspokojuje, ale co se dá dělat.

Teprve třetí den práci dokončuje a my si můžeme vyrazit spolu. V Chorvatsku je po několikáte, ale v Dubrovníku poprvé. Večer má pomalý rozjezd, ještě mi povídá o projektu v práci, ale postupně, s dobrou večeří (krevety) a několika koktejly, se uvolňuje. Procházíme Dubrovníkem, celé centrum města je jedna velká pěší zóna, prohlížíme obrovské hradby a přidáváme další koktejly.

Dubrovník, to je romantika v čisté podobě. Jsem překvapen, jak moc to na přítelkyni působí. Okolo třetí hodiny ráno mne napůl žertem, napůl vážně, žádá o ruku. Stojí u toho na kašně a její hlas se odráží v tichu malého náměstíčka.

Přijímám. Sice taky napůl v žertu, ale po nějakým prstýnku se zítra určitě poohlédnu.

Konečně dovolená

Zbytek dovolené už trávíme spolu. Historické centrum, rybí trh, přístav, pláže v blízkém okolí Dubrovníku. Hodně piva, vína a ryb. Je začátek září, hlavní sezóna skončila, moře je pořád ještě vyhřáté z horkých letních měsíců a v restauracích už není takový mumraj.

Romantickou dovolenou 2014 v Chorvatsku si můžete rezervovat online na www.croatia24.travel.

Diashow turné „Petrohrad“ 2013

„Skvost na řece Něvě“ – Petrohrad – je tématem
letošního podzimního turné cestovatele a fotografa Martina Loewa. Přijďte
se podívat na některou z mnoha diashow po celé České republice.

„Skvost na řece Něvě“ – Petrohrad – je tématem letošního podzimního turné cestovatele a fotografa Martina Loewa. Nově zpracovaná digitální diashow provede diváky jedním z nejkrásnějších měst světa i jeho okolím. Nad luxusem carských paláců i honosností pravoslavných chrámů se zde tají dech. Jako vždy celou diashow provází živé a poutavé Loewovo vyprávění a vše doplňují ukázky krásné ruské hudby. Více informací najdete na www.promitani.cz/petrohrad.

Informace a kompletní program celého diashow turné najdete na: www.promitani.cz/Petrohrad

Ke své nové diashow o Petrohradu cestovatel Martin Loew říká:

Již to, že Petrohradu a okolí jsem se rozhodl věnovat celou diashow, naznačuje krásu a zajímavost tohoto města. Někdejší metropole carského Ruska je totiž klenotem hodným skutečného obdivu. Však také téměř všechna místa, kterými tentokrát provedu diváky, jsou takového kulturního významu, že byla zařazena na seznam světového dědictví UNESCO.

Věrní diváci mých promítání si jistě pamatují, že před několika lety jsem již jednu diashow o Petrohradu uváděl. A právě tehdejší zájem mě přesvědčil, že se tomuto městu budu věnovat znovu. Petrohrad jsem mezi tím několikrát navštívil, doplnil spousty nových fotografií a diashow kompletně aktualizoval. V moderním digitálním zpracování tak uvidíme i místa, kam jsme se posledně nedostali, zejména velkolepé interiéry chrámů a paláců, včetně věhlasné Ermitáže.

Projdeme se nejen centrem města kolem mohutné řeky Něvy, ale navštívíme také slavné carské paláce v petrohradském okolí nebo vojenský přístav Kronštadt s ponorkami. Podnikneme výlet na Ladožské a Oněžské jezero s jejich ostrovy Valaam a Kiži, kde v krásné krajině objevíme unikátní dřevěnou architekturu.

V posledních letech byla většina důležitých petrohradských památek kompletně rekonstruována. Například nádherně opravený palác v Petrodvorci se svou Velkou kaskádovou fontánou posetou zlatými sochami je jednoduše okouzlující a obnovená Jantarová komnata v Carském selu pak přímo neuvěřitelná. Je skvělé, že se našly prostředky i lidé, kteří celé toto úžasné kulturní dědictví doslova vytáhli z propadliště dějin a zpřístupnili všem. Petr Veliký by měl radost.

Kompletní program celého diashow turné „Petrohrad“ najdete na www.promitani.cz/petrohrad

Fata morgána aneb ostrov Vir, jak jej neznáte

Ačkoli nejsem zastáncem komerčních destinací, které během letní sezony okupují hordy turistů, krása chorvatských ostrovů mi jednoduše nedá spát. Letošní volba padla na ostrov Vir nacházející se v severní části zadarského souostroví nedaleko Pagu a Zadaru. Při rozhodování, který z chorvatských skvostů letos navštívíme, sehrála velkou roli malá lidnatost ostrova a lákadlo v podobě ne příliš známé destinace. Po návratu zpět do rodné domoviny jsme se společně shodli na tom, že naše volba byla správná.

Počáteční nedůvěra k ostrovu

„Jedeme na ostrov po souši a bez toho aniž bychom museli využít služeb trajektu?“ Nedůvěřivé myšlenky se mi honily hlavou. Mému klepání na čelo osádka automobilu nevěnovala sebemenší pozornost. Možná to byla únava z poměrně dlouhé a náročné cesty, možná jsem trpěl horkostí a okolní krajina byla pouhou fata morgánou. Připadalo mi však, že projíždíme českými vesničkami, na které jako by jejich obyvatelé již dávno zanevřeli a zanechali je svému osudu. Nikde ani moře, ani živáčka. Palmy a další středomořské rostlinstvo, pro chorvatské pobřeží typické, zřejmě migrovalo do krajin věrohodnějších. Pasoucí se dobytek kolem silnic nevyrušil zvuk motoru ani mé nářky a stěžování si.

Adrenalin i české pivo v (ne)typické chorvatské destinaci

Konečně se objevil třpytivý srpek moře a světe – div se, ostrov spojený s pevninou mostem. Most měl pouhých 300 metrů, kolem něj se však nerušeně proháněli milovníci adrenalinu na skútrech, které jsem měl později tu čest taktéž vyzkoušet. Řeknu vám, že taková jízda rozbouřeným mořem po několika kouscích chutného českého piva (ano čtete správně – české pivo se na Viru skutečně čepuje, jen musíte vědět, kam zajít) byla vskutku nezapomenutelným zážitkem.

Ráj potápěčů i milovníků horských výšlapů

Vir nepatří mezi tradiční destinace, na které v Chorvatsku narazíte. Panuje zde klid a pohoda. Na své si přijdou milovníci dlouhých procházek, odpočinku na malých soukromých plážičkách, jachtingu i potápění. Podmořský život je v určitých cípech ostrova opravdu bohatý a na jeden ponor můžete objevit skutečné rarity, což se mimo jiné podařilo i naší skupině amatérských potápěčů vybavených pestrobarevnými šnorchly a neustále zatékajícími brýlemi. Není se proto čemu divit, že se sem sjíždějí potápěči z celé Evropy. Patříte-li mezi milovníky turistiky, i vám má ostrov Vir co nabídnout. Z nejvyššího vrcholu ostrova (Bandira – 112 m) se vám naskytne okouzlující pohled do údolí.

České resorty bez jazykových bariér

Nemalou raritou je také skutečnost, že zde natrefíte na zcela české resorty (např. Paradise Resort Vanessa v ulici Stary Put), ve kterých vás překvapí příjemná obsluha roznášející pivo vyhlášené české značky (které zde mimochodem dovážejí za nekřesťanské prachy) a svůj sen o pohodové dovolené bez bariér si tak mohou splnit i ti méně jazykově zdatní.

Komu ostrov Vir učaruje?

Ostrov Vir nadchne všechny, kteří spíše než polehávání na pláži, ocení aktivní trávení volného času. Možností k jeho využití, je zde opravdu nepřeberné množství. Věnovat se můžete jachtingu (na ostrově se nachází několik kvalitně vybavených marin), hlubokomořskému potápění, vysokohorské turistice nebo vodním sportům. Vydat se můžete také na výlet lodí do národního parku Paklenica nebo na souostroví Kornati, které je mnohými považováno za skutečný ráj na zemi. Na ostrově se nachází také několik historických památek (zbytky předrománského kostelíku a bývalé benátské pevnosti ze 17. století, románský hřbitovní kostel sv. Jana). Velmi mile vás překvapí také pohostinnost místních obyvatel, kteří se s vámi podělí nejen o spoustu zážitků, ale také o doušek domácí pálenky. Vir ve vás zkrátka zanechá nesmazatelnou stopu vonící mořskou solí, vinnou révou a nekonečnými borovicovými háji.