Z Darwinu k Uluru

Na začátku trasy i v průběhu celé stezky okolo skály se člověk
čas od času setká s místy, kde je cedule, že určitá část se nemá
fotit. Je to kvůli tomu, že místní komunita aboriginců – Anangů má
Uluru za posvátnou a některá místa připomínají buď bohy, nebo jsou to
místa, kde starší z kmene Anangů meditují.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Austrálie 2006 II. – z Darwinu k Uluru

Přistání v Darwinu, „top end“ městu Austrálie, bylo fascinující. Bylo již kolem deváté večer a na horizontu byly vidět v dáli dlouhé blesky tropické bouře, které osvětlovaly ve velké frekvenci nebe.

Letištní autobus jezdil jednou za hodinu a já musel odjiždět z letiště až kolem dvanácté večer. Rovnou jsem požádal řidiče ať mi zastaví u nějakého hostelu v centru.

Hostel nalezen. Obsluha na recepci, břichatý a zarostlý chlapík kolem 30. , viditelně vzbuzený a nevrlý, mně vydal klíče od pokoje a já šel složit věci. V pokoji nešla dobře klimatizace, nešlo ani větrat, postel byla rozvrzaná a sousedi rozmrzelí kdo to přijel takhle pozdě a ještě je budí.


I přes to všechno jsem usnul dost rychle. Druhý den jsem mohl podle průvodce projít centrum Darwinu. Za zmínku určitě stojí botanická zahrada a muzeum. V botanické zahradě, mimo jiné zajímavé rostliny, může člověk vidět australské Baobaby, které jsou jinak skryté v přírodě očím turisty. Muzeum zase ukrývá kromě bohaté sbírky živočichů Severní Austrálie i krokodýla jménem „Drahoušek“. Ten napadal lodě dokud byl naživu a v momentě kdy jej rybáři vylovili z řeky mrtvého, vážil 780 kg. Také Aboriginské artefakty a způsob života jsou zde velmi hezky pojaté. Část muzea je i věnovaná připomínce cyklónu Tracy, který roku 1974 Darwin zničil.

Darwin jako takový je pěkné a klidné město, je velmi kosmopolitní, přátelské a rasismus zde díky neskutečnému mixu lidí ze všech koutů světa nemá šanci. Není neobvylké vidět černého aborogince s číňankou nebo bělocha s černoškou. Nikdo to zde neřeší a lidi jsou spokojení. Bohužel někteří aboriginci jsou zde spíše problémem. Lidé černé pleti, většinou staršího věku se zde válejí po ulicích a žebrají na alkohol. Právě alkohol některé aborigince vyčlení z jejich původních komunit a stáhne je do měst, kde ale nehledají práci a jen čekají, bude-li příležitost něco „sehnat“…

Hned naproti hostelu bylo Informační centrum a kancelář společnosti, jenž nabízela výlety do Kakadu N.P. a ostatních národních parků, které jsou na severu Austrálie. Po návštěvě a zaplacení částky kolem 400 AUD, což jsou běžné taxy společností poskytujících výlety pro batůžkáře na tři dny, jsem si zaplatil cestu do Kakadu, kterou jsem si rezervoval již v Informačním centru v Cairns. Odjezd byl druhý den ráno. Do terénního auta se vešlo 9 lidí + řidič a v přívěsu byly zásoby vody a potravin na celou dobu výletu. Spolucestující byly také mladí batůžkáři cestující po Austrálii – dva Angličané, tři Francouzi, Němec, Holanďan a slečna z Nizozemí. Toto národnostní složení je ostatně mezi turisty v Austrálii velice časté. Řidič, jménem Leon, který byl dost podobný hlavní postavě z filmu Krokodýl Dundee, neváhal kdykoliv zastavit (a z jakékoliv rychlosti), aby nám přinesl ukázat nějakého místního živočicha. Takže zastávky na lovení hadů nebo sundavání ještěrek ze stromu, v tomto případě Agamu Límcovou, bylo běžným koloritem a perfektním zpestřením cesty.

Podle letáku společnosti Kakadu Dreams jsme se měli podívat i na dvě turisticky protěžovaná místa – Jim Jim a Twin Falls, nádherné vodopády v Kakadu. Bohužel cesty k nim byly zaplavené vodou, tak jsme museli zvolit náhradní program. Leon musel zvolit jiný program cesty.


Putování do srdce Kakadu N.P. je dlouhé a rozhodně se nejedná o odbočku z Darwinu. Vzdálenost do srdce parku je cca 150 km. Jako první atrakce, na které se zastavuje, je „Jumping crocodile cruise“ na řece Adelaide. Zde krmí divoké slanovodní krokodýly masem za velkého zájmu turistů. Krokodýli se dokáží nad hladinu řeky za masem na provázku vymrštit až do poloviny své délky díky silnému ocasu, což při váze nad 400 kg je úctyhodný výkon.

Od krokodýlům k termitům, respektive k obřím stavbám – termitištím při cestě, jsme se dostali až k večeru. Cesta už vedla jen k malé osadě v parku, kde byly dvě obyvatelné maringotky v nichž se přespávalo.

Večer Leon připravil na grilu klokaní maso, ale o původu masa už se raději nezmiňoval. Možná pocházelo od silnice, nicméně bylo výborné a s tím pocitem jsme i všichni usnuli.

Ráno, zmožení po večerním jídle a pití, cesta pokračovala k Noulandgie rock. Tato skála je známá hlavně díky malbám aboriginců a díky pěkným procházkám po okolí. Jednoduché obrázky většinou zobrazují tančící postavy, rituály a bohy Nabulwinjbulwinje (nebezpečný duch, který žere ženy) a Namarrgona (světelného muže, jež si aboriginci spojovali s bouřkami a blesky).

Malby jsou pečlivě udržovány. Hlavně kvůli vodní erozi jsou nad malbami umístěny kanálky ze silikonu, které v případě dešťů odvádí vodu pryč. Někteří lidé se mylně domnívají, že malby jsou původní. Jelikož se však používají přírodní barvy, čas od času musejí domorodí obyvatelé domalovávat obrazy znovu. Pravdou však je, že skála Nourlangie byla používaná původním obyvatelstvem již před 20 000. lety. Druhé, neméně zajímavé místo – Ubirr, kde jsou také nádherné malby se bohužel nedalo navštívit kvůli záplavovým oblastem.

Leon namísto návštěvy Ubirru vymyslel náhradní program a vzal nás na místo jménem „Rock Country“, kde byly taktéž malby původních obyvatel plné lovců s oštěpy, klokany a jinými zvířaty.

Právě dvě sezóny, suchou a mokrou, je dobré v Kakadu nepodceňovat a pokud je to možné, park navštívit jedině v období sucha.


Jelikož bylo dost času, díky nemožnosti návštěvy původně zamýšlených míst, nakonec jsme si dali malou túru do buše s poutavým Leonovým výkladem, co kde roste a co se kde dá sníst za suchou trávu. Sám říkal, že jezdí do Arnhémské země za aborigincema, kde má dost známých a často je u nich po dlouhou dobu. Tudíž pro práci průvodce po Kakadu to byl člověk na pravém místě.

V buši člověka překvapilo pár velmi krásných míst, kde se dalo i koupat v průzračně čisté vodě. Ta po několikakilometrové cestě, kdy člověk byl olepený potem, opravdu bodla.

Večer Leon připravil Didgeridoo a zkoušelo se na něj hrát. Je to hudební nástroj v podobě klacku, původně kmen stromu. Vzniká tak, že jej termiti vyžerou zevnitř, a pak stačí dutý strom jen odříznout a hrát. Hraje se tak, že se fouká i během dýchání, což chce nějakou dobu cvičení a což necvičení Evropané po jednom večeru opravdu nezvládli. Na třetí den už byla jen nutná zastávka v obchodě se suvenýry, kde měli právě Didgerida mimořádně levné. Při cestě zpět do Darwinu jsme navštívili několik pěkných míst s výhledy do parku.

Večer bylo rozloučení se spolucestovateli, kteří už také pospíchali jinam a druhý den ráno následovala denní cesta autobusem Grayhoundu směr Alice Springs. Cesta byla pohodová, jak jen se to na 24.hodinovou trasu autobusem dá říct. Lidé, jak místní, tak turisté vystupovali a zase nastupovali. Pomalu se směrem do středu Austrálie měnila krajina ze zelené na červenou s malými keříky a žlutou trávou. S přibývajícím časem už člověk poznával to, co je vidět na všemožných prospektech a letácích – středoaustralskou červenou polopoušť.


Vyloženě zábavnou situaci si člověk zažil přibližně v druhé polovině cesty, kdy autobus ve 2 hodiny po půlnoci zastavil uprostřed buše u benzínové stanice a řidič nemilosrdně vyprovodil všechny cestující ven s tím, že si potřebuje udělat technickou kontrolu. Na tom by ještě nebylo nic tak špatného, kámen úrazu byl v tom, že na pumpě byli kamarádští, notně špinaví a opilí aboriginci a hned se s každým začali kamarádit. Odnesl to jeden mladý kluk z Japonska, který neodolal být kamarádský také a okamžitě byl v obležení všech, musel mimo vynucených úsměvů rozdat i peníze jako dárek z kamarádství na další alkoholový proviant pro místní „zaparkované“ Austrálce.

Naštěstí čas od času přijížděl šerif kontrolovat benzínovou stanici, jelikož tuto situaci zřejmě již dobře znal. Po 30.minutách řidič autobusu přijel zpět a cesta mohla pokračovat dál.

Svítání v buši bylo krásné. V dopoledních hodinách jsme dorazili do Alice Springs. Město je opravdovou oázou v poušti, jelikož široko daleko není nic. Je stavěné uprostřed kopců, které se táhnou po celém horizontu. Hostel ve městě jsem naštěstí sehnal velmi levný, kolem 20 AUD, a ani za vodu nemusel člověk platit zvlášť, jak jsem někde četl, že sprchy jsou na mince a užívání časově omezené.

Alice Springs je plné aboriginců z okolí a i v průvodcích píší, že je lepší se večer zdržovat jen na hlavních ulicích a hlavních prostranství ve městě. Jelikož problém s alkoholem podobně jako v Darwinských ulicích je i zde, akorát mnohem markantnější. Odrané a špinavé Austrálce černé pleti, kteří si to bosí štrádují po ulici v Alice, vidí člověk poměrně často. Město samotné má díky umístění opravdu nádech drsné výspy lidstva v nehostinných podmínkách, kde teploty lezou ke 40°C a kde přes poledne jsou v ulicích jen turisté. Stejně jako v Darwinu, i v Alice Springs jsem si rezervoval dopředu výlet na tři dny s místní baťůžkářskou společností.

Hned druhý den ráno nás mikrobus odvážel směr Uluru – Katatjuta N.P. Původně jsem zamýšlel i půjčení auta ale nakonec díky velkým vzdálenostem toto rozhodnutí padlo, jelikož jenom Uluru je po silnici od Alice Springs kolem 350 km vzdálené.


První zastávka byla ve Watarrka N.P. v Kings Canyonu. Cesta na půl dne vede přes vrcholky dávného zkamenělého moře, jež bizardními tvary připomíná povrch jiného světa. Uprostřed této krajiny protýká Kings creek a na úplném dně Watarrky rostou u vody i stromy a keře. Celá tato scenérie se do této suché krajiny skoro až nehodí a je velmi zvláštní. Od návštěvy Watarrky následovala zastávka ve velbloudí stanici, kde se člověk mohl povozit na velbloudovi a dál už byla jen silnice k hlavnímu bodu výletu – k červené skále.

Cestou k Uluru po silnici číslo 4 může návštěvník v euforii snadno zaměnit Uluru za vzdálený objekt na horizontu, horu jménem Mt.Conner, která je sice o dost vyšší, ale mají podobný – dominantní prvek v krajině. Teprve po ujištění řidičky, že to opravdu Uluru ještě není, se lidé v mikrobuse zklidnili a pokračovalo se v cestě dál. Až do turistického městečka jménem Yulara, nedaleko parku, jsem Uluru nezahlédl. Teprve po dojezdu na místo přespání v Yulare bylo z malého kopečku vidět nádherně na nejslavnější monolit na světě. Ten se vypíná do výšky 348m nad okolní krajinu a minimálně stejná délka je ještě ukrytá pod pískem.

Spaní ve sleeping swagu, tedy velkém vaku z tvrdé látky, do kterého si člověk vloží svůj klasický spacák bylo přerušeno těsně před svítáním, kdy vedoucí výpravy zahlásila odjezd za pohledem na Uluru za svítání.

Na místě východu slunce při silnici již bylo namačkáno mnoho lidí a všichni čekali s připravenýma foťáky aby zachytili měnící se barvu červené skály při prvních ranních paprscích. Východ slunce byl opravdu pěkný a po plném osvícením Uluru se pokračovalo na začátek pěší cesty okolo celé skály.


Na začátku trasy i v průběhu celé stezky okolo skály se člověk čas od času setká s místy, kde je cedule, že určitá část se nemá fotit. Je to kvůli tomu, že místní komunita aboriginců – Anangů má Uluru za posvátnou a některá místa připomínají buď bohy, nebo jsou to místa, kde starší z kmene Anangů meditují. Po procházce kolem návštěvník zjistí, že skála není jeden nepřerušený hladký celek, ale že je místy popraskaná. Jsou zde malby původních obyvatel, nicméně o dost jednodušší než ty, co jsou k vidění například v Kakadu. Stejně tak je překvapivá malá vodní nádržka v průrvě. Ta prý nevysychá ani v největších vedrech, které přehupují 40°C.

Cesta kolem je dlouhá kolem 10 Km a běžnou chůzí zabírá kolem tří hodin. Hned naproti parkovišti u skály je jediná možnost, jak si vylézt skálu nahoru. Jiné cesty jsou zakázané. Nedávno se tam stalo, že jeden německý turista slézal po špatné straně a zablokoval se. Jeho záchrana + porušení pravidel parku ho poté stály 20 000 AUD. Na vrchol vede ořetězovaná a velmi příkrá cesta. S ohledem na vedro a náročnost cesty se to doporučuje jen zdravým lidem a ne přes poledne. Dost lidí už během výstupu zemřelo. Právě tyto úmrtí jsou trnem v oku místní komunitě aboriginců, a proto si nepřejí, aby na skálu kdokoliv lezl. Jelikož při úmrtí člověka na skále jim dle jejich náboženství hora přinese neštěstí. Správa parku však nezakazuje výstup nahoru a je jen na každém turistovi, jestli chce lézt nahoru nebo nikoliv. Místní hned vedle parkoviště turistům předvádějí co vše se dá v polopoušti jíst a domorodé zvyky lidu Anangu. Je zde však zakázáno fotit.

Jen 30 Km západně od Uluru je shluk obřích kamenů jménem Kata Tjuta (Mnoho Hlav). Nejvyšší balvan je 546 m vysoký oproti okolnímu terénu. Nejznámější stezka skrz skály se jmenuje Valley of the Winds a je dlouhá 8 km.


Procházka skrz bizardní krajinu, kde je člověk obklopený kopci táhnoucími se po celém horizontu, byla fascinující. Po dokončení cesty se už definitivně blížil konec návštěvy Uluru – Kata Tjuta N.P.

Cesta zpět byla dlouhá a po rozloučení se s partičkou lidí, která byla spolucestujícími tři dny jsem se druhý den posadil do letadla a odletěl o pár set kilometrů jižněji do druhého největšího města Austrálie – Melbourne. Melbourne je na rozdíl od Sydney méně čitelné a člověk se musí zorientovat trochu déle. Pomyslné centrum, nově vybudované Federation Square, je středem města, ale skutečnost je taková, že centrum se táhne podél řeky Yarra a rovnoběžných ulic podél vodního toku.

Mně osobně se Melboune líbil méně než Sydney, ale je to věc názoru, i v Melbourne jsou pěkná místa.

Dva dny v Melbourne uběhly rychle a již následovala jen cesta na letiště a odlet zpět do České republiky. Po třech měsících strávených v Austrálii a Tasmánii se člověk chtě nechtě musel rozloučit a přemýšlet, kdy se poštěstí, aby tuto fantastickou zemi viděl znovu. Na poznání všeho, co je v Austrálii zajímavého k vidění by potřeboval rok a i ten je málo, jak říkali někteří místní, co cestovali s karavanem po kontinentu…

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Česká republika je součástí schengenského prostoru

Tolik očekávaný okamžik je tady. V noci z 20. na 21. prosince
2007 se Česká republika (ČR) připojí k zemím schengenského
prostoru. Hraniční závory oddělující sousední země jsou minulostí a
cestování po Evropě tak bude zase o něco snadnější. Společně
s ČR dosavadní patnáctku schengenských států rozšířilo Estonsko,
Litva, Lotyšsko, Polsko, Maďarsko, Malta, Slovensko a Slovinsko.

Tolik očekávaný okamžik je tady. V noci z 20. na 21. prosince 2007 se Česká republika (ČR) připojí k zemím schengenského prostoru. Hraniční závory oddělující sousední země jsou minulostí a cestování po Evropě tak bude zase o něco snadnější. Společně s ČR dosavadní patnáctku schengenských států rozšířilo Estonsko, Litva, Lotyšsko, Polsko, Maďarsko, Malta, Slovensko a Slovinsko.

Česká republika tímto krokem ruší pasové kontroly na svých pozemních hranicích, na mezinárodních letištích by měly být kontroly zrušeny až 30. března 2008. Po tomto datu už budou pasovou kontrolou procházet pouze cestující z /do zemí mimo schengenský prostor. Na mezinárodních letištích v Praze-Ruzyni, Brně-Tuřanech, Ostravě-Mošnově, v Pardubicích a Karlových Varech byly provedeny i stavební úpravy, které rozdělí cestující z/mimo schengenského prostoru. Na letišti Praha-Ruzyně už odbavování v tomto režimu probíhá od 28. 10. 2007 (při zachování pasových kontrol).

Schengen přináší také další pozitivní změny pro cestovní ruch. Především zjednodušení vízové politiky. Jednotné schengenské vízum, které umožňuje pobyt na území schengenského prostoru až po dobu 90 dnů, nyní platí i pro Českou republiku. Odpadá tak zdlouhavé vyřizování národních víz při návštěvě více evropských států. Žádost o vízum podává zájemce na velvyslanectví nebo konzulátu toho členského státu schengenského prostoru, který je jeho jedinou, hlavní, případně první vstupní destinací. Poplatek za vyřízení víza byl stanoven na 60 eur, pro občany Ruské federace na 35 eur.

Cesta volnému pohybu osob je otevřena, nezapomeňte ale, že povinnost prokázat svou totožnost na území jiného státu stále platí. Ať už tedy plánujete svou dovolenou v zahraničí kdekoli, platný doklad totožnosti vždy mějte u sebe!

Více informací o tom, co přináší vstup ČR do Schengenu, najdete na www.euroskop.cz/schen­gen či na stránkách Evropské komise http://ec.euro­pa.eu

Rozhovor s Vladimírem Plešingerem

Vladimír Plešinger žil léta ve Venezuele, Gambii a Středoafrické
republice a dlouhé měsíce v Tádžikistánu nebo v Peru.
Soustředil na psaní o světě, který poznal na svých cestách a
zahraničních pobytech. Vznikla tak více než stovka časopiseckých článků
a několik knih, které soukromě nazývá „pobytopisy“.

Sám sebe podle vlastních slov nepovažujete za cestovatele, jak byste se tedy nazval?

Nějak jsem si označení „cestovatel“ přiřadil k osobnostem, o jakých je psáno třeba zrovna v Knize Konga – konkrétně například k Livingstoneovi nebo Stanleyovi, abych mluvil o těch největších. Možná, že je to přehnané, ale vezměte si druhou stranu mince: dnes je označován za cestovatele i ten, kdo vyjíždí s cestovkou a promítá pak někde na plátno obrázky z cesty na Kanáry nebo do Thajska. Musím-li se nějak nazvat, nenapadá mě nic šikovnějšího, než „spisovatel knih s exotickou tematikou, založených na vlastní zkušenosti“.


Jak jste se k cestování vlastně dostal? Od malička jste tíhnul k výletům do čím dál tím vzdálenějších míst, nebo se to prostě zlomilo?

Jsem z generace, která se v mládí ze socialistického Československa obtížně dostávala kamkoliv. U typů jako jsem já (a určitě jsem nebyl nic výjimečného), to budilo šílenou touhu někam vyjet. (Možná, že jsem to měl trochu v genech. Moje matka se za svobodna jmenovala Parlesáková a jejím bratrancem byl Adolf Parlesák, autor „Habešské odyssey“, u nějž by se už možná označení „cestovatel“ dalo aplikovat.) V půlce šedesátých let se tvrdý prosovětský režim na čtyři roky trochu uvolnil. Tenkrát jsem se dostal prvně do západní Evropy, Skandinávie a severní Afriky (hrál jsem tam všude košíkovou za Kladno, ve Francii jsem kromě toho trhal hrozny v Champagni a vykládal zboží v pařížské tržnici). V roce 1969 byl s podobným ježděním konec, Strašně jsem se snažil využít jediné další možnosti, kterou jsem měl jako nestraník – dostat se ven přes svou profesi. Podařilo se mi to až v roce 1974, kdy jsem odjel jako geolog vrtné expedice do Venezuely. Vyvinulo se to tak, že jsem se stal jejím vedoucím a místo původně plánovaného půl roku jsem tam pobyl šest let. Po návratu jsem se přes pohovory a zkoušky dostal do rangu expertů, připravených na terénní práci pro OSN. V roce 1983 jsem odjel jako vedoucí projektu OSN do Gambie a v různých zemích Afriky jsem pak působil ve stejné funkci nebo jako konzultant s malými přestávkami až do roku 1995. Díky jazykům jsem byl pro newyorské ústředí univerzál a mohl jsem ještě pokračovat – po pravdě jsem ve zmíněném roce 1995 vzdal už podepsaný nový kontrakt v Guineji Bissau. Vrátil jsem se, protože moje matka onemocněla.

Co na to Vaše rodina, Vaši přátelé? Nebylo to asi tak běžné v tehdejší společnosti

Ze strany rodiny a přátel jsem se nikdy nesetkal s nepochopením. Moje žena absolvovala s malým synem skoro celou Venezuelu a část Afriky, což byla velká zkouška samostatnosti, protože já jsem trávil spoustu času v terénu – tj. mimo hlavní město, kde jsme měli základnu. Zlomem byla Honzova těžká malárie ve Středoafrice. Když se z ní jentaktak vylízal (bylo to na Vánoce 1987 a Honzovi bylo 13), odjela s ním zpátky do Prahy s tím, že už ji nikdo nepřinutí risovat život dítěte. Paradoxní je, že Honza pak, sotva skončil vejšku, odjel s Člověkem v tísni nejprve do Kosova a potom do Čečny na dlouhodobé akce, při nichž možná šlo o život víc než při té malárii.

Kdybyste měl říct tři místa, kam byste se teď hned nejraději vrátil, kam by to bylo?

Když jste někde dlouho a vysloveně vám tam neubližují, identifikujete se s tou zemí a stane se z vás její fanda. Do Venezuely se de facto vracím, kdy to jde. Do Středoafriky bych jel taky hned, jenom bych měl rád k dispozici terénní auto jako kdysi (na projektu jsem jich měl deset). V obou těch zemích je dneska problém s režimem, ale naštěstí ve Venezuele to dosud neohrožuje pohyb. Třetí zemí je Peru. V posledních čtyřech letech jsem tam byl sedmkrát, z toho šestkrát pracovně na projektu termálních vod. Z toho plyne, že tam mám přátele a taky to, že si neskromně myslím, že o některých věcech a místech v Peru toho vím víc, než druzí Češi, přestože teď u nás o Peru vychází spousta literatury. Osmá návštěva by byla čistě soukromým zaplněním mých bílých míst na mapě.

Dostala se mi do rukou Vaše Kniha Konga. Myslím, že to je vážně unikátní „pobytopis“ jak Vy říkáte. Jak se ale díváte na dnešního studenta, který se v ní inspiruje a rozhodne se navštívit Pygmeje tak, jako jste to udělal Vy? Měl byste pro něho nějaké rady? Má vůbec Vaše kniha inspirovat k „turistické“ návštěvě?

Stalo se mi, že mě v roce 1998 oslovil člověk, který četl mé články, a sdělil mi, že by rád navštívil Pygmeje. Pro mě je takováhle záležitost fakt delikátní. Píšu o tom v Knize Konga v podkapitolce „Vetřelci a informátoři“. Upřímně si myslím, že nejlepší je nechat ty lidi na pokoji. Jenže – vždyť já sám jsem je taky navštívil! Nebylo by sobectvím to nedopřát druhým? Takhle jsem zauvažoval a dal jsem tomu člověku dost podrobné know how včetně jména vesnice, odkud má vyrazit za Pygmeji do lesa, a včetně způsobu, jak se do té vesnice a pak do toho lesa dostat. A za rok jsem se dočetl, že si udělal cestovku a že se rozhodl k Pygmejům vodit lidi víceméně podle sloganu: Když mi dobře zaplatíte, ukážu vám krásně primitivní lidi. (A protože je to muž činu, taky to realizoval – možná i vícekrát.) Zavolal jsem tomu člověku a říkal jsem mu: „Nepřipadne ti blbý dělat z lidí turistické objekty?“ Odpověděl mi: „Tohleto já jsem si už vyřešil.“ Tečka. Mimochodem, dneska už bych ani žádný návod dávat nemohl, protože od mého pobytu ve Středoafrice utekl dost dlouhý čas.


Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává, okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě už v dětství, aby o mnoho let později okusil pořádně a z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.

Nedá mi to, abych se nezeptal, jaké další jazyky, kromě pygmejštiny, ovládáte?

Podruhé ocituji sám sebe. V knize sice používám výraz „pygmejština“, ale vzápětí vysvětluji, že žádná pygmejština neexistuje. U Pygmejů větve Aka, o nichž především píšu, je „pygmejštinou“ přizpůsobený jazyk sousedních bantuských etnik. Můj tehdejší přítel Abel Koulaninga, doktorand etnologie na Sorbonně, mi dal před mým odjezdem na sčítání k dispozici svůj slovníček nejpotřebnějších výrazů. O tom, že bych tím jazykem vládnul, nemůže být řeč. – S mými jazyky to není nijak slavné. Pochopitelně umím španělsky, francouzsky a anglicky, ale mám i jazyky, v nichž sice čtu bez problémů, ale na rozmluvení bych potřeboval nějaký čas. Myslím tím především portugalštinu, ale taky ruštinu. V němčině jsem chronickým začátečníkem, a musím-li nějaký pramen studovat z němčiny (což se mi stalo i v případě Knihy Konga), tratím strašně moc času hledáním ve slovníku a náladu mám pod psa.

Věříte pořekadlu „kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem?“

Nevěřím. Jazyk je pro mě nástroj, nutnost. Američan nebo Angičan se žádný jazyk neučí a tím pádem má víc místa na jiné věci na harddisku, jímž je příslušná část mozku. Byl jsem v hodně zemích ve všech obydlených světadílech (číslo neuvedu, vypadalo by to, že se chlubím), ale už asi nikdy nebudu v Číně nebo v Japonsku. Návštěvu bych jistě neodmítl, ale fakt si nepřipadám dobře tam, kde se nedomluvím – a to je zřejmě případ dvou citovaných zemí. (Citovaný Áda Parlesák s jeho deseti jazyky, to byla jiná klasa. Projel kus Číny a velký kus Japonska včetně souostroví Rjúkjú na kole. „Japonština, to nic není,“ řekl mi. „Ale v Číně je to blbý, naučíš se něco v Pekingu a v Hong Kongu ti nikdo nerozumí.“) Pokud jde o mě, osobně mám rád latinské (románské) jazyky, ale vlastní latinu neumím. Při učení jazyka mám rád gramatiku a nerad nádeničinu při učení slovíček. V Gambii jsem uměl základy jazyků wollof a mandinka, v Centrafrice základy univerzálního jazyka sango. Dneska už bych si z těch řečí vzpomněl tak na pozdrav. Možná, že je to dobře, nezaplňuje to ten harddisk.

Vaše „Kniha Konga“ systematicky celou oblast střední Afriky detailně popisuje. Jak jste k té knize dospěl, bylo napsání takového detailního díla vaším cílem od počátku, nebo jste k tomu tak nějak dospěl postupně?

Dospěl jsem k tomu postupně. Původně jsme chtěli udělat s Rudou Švaříčkem knihu o přírodních lidech, kam já bych přispěl povídáním o Pygmejích, on o Papuáncích a Miloslav Stingl o nějakých Mikronézanech či Polynézanech. Pak jsme se nějak termínově nedohodli, v dobrém jsme se rozešli a Ruda se dal dohromady s pány Zikmundem a Stinglem a vydal velkou knihu o Novoguinejcích. Mně se na každou věc, na kterou narazím při psaní a sbírání podkladů, navinují další věci a spektrum se rozšiřuje. A z těch Pygmejů se to spektrum brzy rozšířilo na celou pánev Konga. (Po otázkách jako: Kdo je první objevil? Kde k tomu došlo? Od kdy žijí v symbióze s černochy? Kdo byl v pánvi dřív? atd.). K své původní odborné profesi jsem kdysi přidal hydrologii, která je pro mě opravdovým opiem. Jak známo, objevování vnitrozemí je v tropech vždycky závislé na cestování po řekách, takže od hydrologie byl krůček k objevitelským cestám. Nakonec mi ze všeho vyšel slepenec (doufám, že organicky stmelený) tří základních vrstev: vrstvy příběhové (založené na mých vlastních zážitcích), informační (zaměřené především přírodovědecky) a historické (to jsou ony „výpravy k srdci temnot“ z podtitulu). Jaksi navíc se v knize objevila i rovina politická, bez níž se dílo o současné střední Africe těžko může obejít.

Střední Afrika se tedy stala Vaší velkou láskou, co byste jí a jejím obyvatelům do budoucna popřál?

Jednoznačně mír. Nezapomeňme, že střední Afrika vstoupila do třetího tisíciletí „velkou africkou válkou“, ozbrojeným střetem s největším počtem lidských obětí od konce druhé světové války. Druhou věcí, již bych přál Afričanům, je to, aby se v nějaké rozumné době dobrali způsobu, jak doopravdy a v zájmu obyvatelstva využít vlastních zdrojů i zdrojů ze zahraniční pomoci. Jsem nerad skeptický, ale fakt je, že tohle přání je zatím nepříjemně iluzorní.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji pěkně prožití svátků

Vladimír Plešinger (1938) pochází z Posázaví, vyrůstal v Kladně a přírodovědeckou průpravu získal na Karlově univerzitě v Praze. V hlavním městě také od dob studií s přestávkami žije. Některé z těchto přestávek byly několikaleté a znamenaly vždycky víceméně přestěhování do zemí, do nichž ho zavedla práce. Žil takto léta ve Venezuele, Gambii a Středoafrické republice, ale dlouhé měsíce třeba i v Tádžikistánu nebo v Peru. Publikační činnost zprvu dělil mezi odbornou a krásnou literaturu, ale pak se soustředil na psaní o světě, který poznal na svých cestách a zahraničních pobytech. Vznikla tak více než stovka časopiseckých článků a několik knih, které soukromě nazývá „pobytopisy“, protože se vesměs zabývají zeměmi či územími, které poznal nikoliv jen letmým dotykem přechodného cestovatele, nýbrž tak, že se stal jejich obyvatelem. V době vydání této knihy naplňuje tříletou smlouvu (na rozdíl od těch minulých však nikoliv takovou, jež by vyžadovala nepřetržitý pobyt) v jihoamerickém Peru.

Pět slečen na cestě za studiem arabštiny IV. díl – Škola

Do nového domova jsem dorazily až za tmy. Ale nadšení nás nabylo takovou
energií, že jsme se hned daly do úklidu a vynášení harampádí
z pokojů. Pan Nabíl nám ukázal volný pokoj v prvních poschodí,
kam jsme mohly všechno nanést.

Jelikož jsme se na úzkých schodech do prvního patra všechny motaly,
rozhodla jsem se jít prozkoumat cestu na nejbližší zastávku autobusů a
mikrobusů, abych zjistila cestu do školy.

Do nového domova jsem dorazily až za tmy. Ale nadšení nás nabylo takovou energií, že jsme se hned daly do úklidu a vynášení harampádí z pokojů. Pan Nabíl nám ukázal volný pokoj v prvním poschodí, kam jsme mohly všechno nanést.

Jelikož jsme se na úzkých schodech do prvního patra všechny motaly, rozhodla jsem se jít prozkoumat cestu na nejbližší zastávku autobusů a mikrobusů, abych zjistila cestu do školy. Nechtěly jsme zahálet a začít chodit do školy co nejdříve.

Na průzkum se se mnou vydal Anas. Došli jsme k bráně „Báb Šarqí“ (Bab Sharqi, باب شرقي), kde byla nejbližší zastávka autobusů. Zjistili jsme, že žádný autobus odtud nejede přímo do čtvrti al-Mazza (Mezzeh, المزة) , kde byla naše škola. Sedli jsme si na zahrádku a já si dala konečně syrské pivo „Baradu“. Sice mě číšník pořád tvrdil, že má jen nealkoholické pivo, ale já se smála a opakovala, že chci jen Baradu. Nakonec se rozesmál taky, posunkem zavolal pomocníka a ten zřejmě skočil pro pivo do nejbližšího obchodu. Mezitím jsme se dali s číšníkem do řeči a on nám jen potvrdil, že ani z Báb Šarqí, ani z Báb Tůmy (Bab Tuma, بال توما) přímý autobus do Mezzeh nejede.

Vrátila jsme se domů a cestou jsem koupila první základní pomůcku do každé domácnosti – postřik proti švábům. Nepostradatelná toť věc! Samozřejmě nás jeden pěkný, velký přivítal v koupelně hned po nastěhování.

Anas se nabídl, že ráno pro nás přijede a do školy nás poprvé doveze, že se ještě zkusíme zastavit na univerzitu, kde se konají taktéž letní kurzy arabštiny a kde, dle něj, je výuka kvalitnější než v našem zvoleném Jazykovém institutu.

U Anase jsme si později zvykly, že když něco slíbil, vždy to splnil, jen jeho čas a náš čas byl rozdílný. Takže když řekl, že přijede v 08:00, věděly jsme, že přijede v 10:00. A to i tentokrát. Ale nakonec druhý den ráno, když už jsme byly celé netrpělivé a jeho mobil byl stále vypnutý, zavolal, řekl, že už je na cestě a s malým, dvouhodinovým zpožděním dorazil.

Na univerzitě opravdu letní kurz probíhal také, ovšem byl již plný a ani v jediné třídě nebylo místo. Pokračovali jsme tedy v cestě do Jazykového institutu v Mezzeh. Příjemným zjištěním bylo, že si mě v kanceláři pamatovali, když jsem domlouvala detaily a přihlášky z Brna. Dalším příjemným zjištěním bylo, že zrovna otevřeli nový kurz pro začátečníky, takže Veronika s Natálkou, nebudou muset dohánět již jedoucí kurz. Kurz začal na začátku června.

Vyplnily jsme přihlášku, dostaly složenku a žádost o vyšetření na AIDS do místní nemocnice. Díky této žádance ze školy bylo provedení krevního testu zdarma. Odjely jsme rovnou do nemocnice, abychom testy měly co nejdříve, a konečně mohly se studiem začít. Takový bezbolestný a rychlý odběr krve snad neměla nikdy žádná z nás. Poté jsme odjely do banky zaplatit školné, ale banka měla již zavřeno. Nehledě jsme neustále „vtipkovaly“, zda je vhodné platit školné bez výsledků testu…

Druhý den jsme se tedy dostavily pro výsledky, samozřejmě negativní a opět jely do banky, která byla opět zavřená. Takže dalšího dne brzy ráno, ještě před začátkem školy, jsme jely do banky, zaplatily a hurá do školy.

Tam nás nejdříve čekal rozřazovací test. Skládal se z gramatiky a nakonec krátké slohové úlohy o naší první noci v Damašku. Po tomto testu bylo nezbytné ještě mluvit osobně s ředitelem institutu, který nás pak dle svého rozvážení zařadil do vhodné třídy.

Ve škole bylo pět úrovní. První byla pro začátečníky, pátá pro nejlepší. Musím říct, že test těžký nebyl, s panem ředitelem se dalo mluvit o čem člověk tak nějak chtěl, zeptal se na práci, na školu, a jelikož jsem slovíčka o mé práci znala, mluvila jsem celkem plynule, i když jsem arabštinu studovala naposledy před třemi roky.

Veronika s Natálkou šly rovnou bez testu do začátečníků, Pavla s Markétkou šly do pátého ročníku a mě samotnou poslal do čtvrtého. Ovšem než se pan ředitel rozmyslel, bylo téměř půl vyučovacího dne za námi, takže jsme ve třídě první den strávily pouze hodinu a půl.

Když jsem si sedla do třídy, vzbudila jsem celkem pozornost, ještě aby ne, když jsem ve třídě byla jediná světlá dívka. Všimla jsem si jen zahalených Turkyň, ostatní jsem si nebyla jistá, kam zařadit. Četli zrovna nějaký článek o Islámu, o kterém poté živě diskutovali.

Já si dovolím říct, že o islámu něco vím, ale abych se o něm bavila v arabštině a opravdu o detailech, tak to jsem nezvládla. V článku jsem rozuměla možná z celé strany deseti slovíčkám, no vyloženě jsem se tam trápila. Jen jsem si opakovala, že začátky jsou prostě těžký. Byla jsem neskutečně šťastná, když zazvonilo. Někteří spolužáci mě přišli přivítat, představit se, mnozí z nich byli z Azerbajdžánu, Pakistánu a Turecka. Byli moc milí, ale jejich plynulá arabština a již dvouletý pobyt v Sýrii, plný pouze studiem arabštiny, mě nakonec přesvědčil, že půjdu za panem ředitelem a nechám se přeřadit do lehčí, třetí úrovně. U ředitelny jsme se srazily i s Pavlou a Markétou, které řešily stejný problém a šly žádat o přeřazení do úrovně čtvrté.


Druhého dne jsem tedy nastoupila opět do nové třídy. Byla menší. Místo 30 studentů tam bylo tak 12. Jediné místo bylo v první lavici u dveří. Přes uličku vedle mě seděli dva mladíci z Pákistánu, které můj příchod opravdu překvapil. Ten blíž ke mně, Nádir, ležel první hodinu na lavici, jen na mě koukal, jak na nějaký zázrak, a celou hodinu vydržel opakovat, Linda, Linda z České republiky. Musela jsem se tomu smát. Ostatní spolužáci byli z Turecka, Ázerbajdžánu, Německa, Rumunska a Itálie.


Dalšího dne, když jsem přišla do třídy, seděl Nádir v mé lavici. Řekla jsem mu: „Tady sedím já“, a on ukázal na místo vedle sebe a říká: „Však tady máš místo, můžeme sedět přeci spolu.“ Jeho krajan a kamarád si přesedl na Nádirovo místo, přišoupl si lavici blíž k té naší, a tak jsem po zbytek kurzu seděla mezi dvěmi, dvacetiletými mladíky z Pákistánu.

Škola v Sýrii je známá svou těžkostí, ale ani tak jsme netušily, co nás opravdu čeká. Začínalo se ráno, v 09:00. Vždy se začalo s novým článkem. Učitel, který mluvil pouze a jen arabsky, nám začal vysvětlovat nová slovíčka, co znamenají a vždy napsal na tabuli větu, ve které to nové slovíčko použil. Rychlost toho celého byla opravdu neskutečná a miniaturní škrabopis pana učitele nečitelný. V 10:30 zazvonilo na přestávku. V blízkosti naší školy byl malý obchůdek s čerstvými ovocnými džusíky a plackami se sýrem a zeleninou. O přestávce se tam sešla půlka školy.

V 11:00 zazvonilo opět na výuku, která končila v 12:30. V této hodině a půl jsme článek všichni museli přečíst, poté se zavřela učebnice a my se střídali před tabulí a z paměti odříkávali, co si pamatujeme z článku. Bylo to opravdu těžké, kór, když nových slov bylo každý den nepočítaje. Na konci hodiny, asi jen tak na odpočinek, učitel chodil mezi lavicemi a zkoušel nás z nových slov, na které jsme hned museli vytvořit nějakou větu.

Pokud jste se po škole nenaučili jak lekci toho dne, a alespoň velkou část z lekce na den druhý, nedalo se to víceméně zvládnout. Holky se opravdu učívaly poctivě až do noci, kolikrát ani nechtěly jít ven. Já to vzdala, řekla jsem si, že se zkusím učit tím, že budu chodit právě ven mezi místní a témata z článku procvičovat konverzací.

Do školy jsme nakonec ráno jezdívaly taxíkem. Jelikož nebyl problém vézt více lidí, než je sedadel, jak jsem již zmiňovala dříve, cena za taxi pro nás pět byla srovnatelná, jako jet autobusem se dvěmi přestupy. Nazpátek jsme již jezdívaly autobusem a z centra chodily pešky. Aspoň jsme se mohly stavit po cestě na oběd a na výbornou zmrzlinu na tržišti.

Pokračování příště…

BARAKA

Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky

Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.al­baraka.cz/

Okradeni v petrohradském metru

Kapsáři jsou v každém velkém městě, tudíž i v Petrohradu.
Stačí chvilka nepozornosti a jsou vítězové. My jsme jim takovou chvilku
dopřáli a bratrovi v metru ukradli peněženku i s cestovním
pasem.


Kapsáři jsou v každém velkém městě, tudíž i v Petrohradu. Stačí chvilka nepozornosti a jsou vítězové. My jsme jim takovou chvilku dopřáli a bratrovi v metru ukradli peněženku i s cestovním pasem.

Ze zpětného pohledu jsme byli pro ně ideálním soustem. Trojice cizinců s mapou v ruce přemýšlející kam jet. Náhle k nám přistoupil mladík s bundou v ruce a při nastupování do vagonu vytvořil ve dveřích „tlačenici“. V tu chvíli vytáhl bratrovu peněženku z kapsy u kalhot a stihl ještě vystoupit než se vlak rozjel. Klasická modelová situace.

Nám vše došlo vzápětí. Nešlo tak ani o peníze v řádu stokorun a různé průkazky, ale o cestovní pas. Do další stanice to bylo asi 4 minuty jízdy. Celou dobu jsme přemýšleli co dělat. Nejlepším řešením bylo se vrátit a zkusit najít toho mladíka. Pochopitelně tam byl v družném rozhovoru s dalšími (asi taky zloději). Rozhodli jsme se volat policii. Šel jsem za děžurnou u eskalátoru a řekl jsem jí, že potřebuji policii, že nám ukradli pas. Neochotně někam telefonovala, do sluchátka mluvila v tom smyslu, že jsou tu cizinci a že je „náš“ člověk okradl. Tehdy mi to nějak nedošlo, co znamená slůvko „náš“. Až poději jsem pochopil, že vysílala echo, protože od zlodějské mafie dostávala určitě „(ne)všimné“.

Další autorovy články a fotografie věnované evropským zemím bývalého Sovětského svazu najdete na stránkách http://www.rus­ko.nazory.cz/

Jakmile se v metru objevil policista, šéf zlodějů odchytil bratra a začal mu vysvětlovat, že viděl, jak mu pas spadl do kolejiště. Chtěl, abychom si policisty nevšímali, což se mu povedlo. Dokonce sehnal ještě nějakého zaměstnance metra, který se podíval do kolejiště. Kvůli tomu dokonce otevřel bezpečnostní dveře. Pochopitelně tam nic neviděl. U jiných techniků nám „vyjednal“, že až skončí noční směna, podívají se do kolejiště a že ráno budeme mít pas připravený na dozorně. Druhý den ráno nikdo o ničem nevěděl a žádný český pas tam nebyl.

Okamžitě nám bylo jasné, že jsou všichni propojení a zaměstnanci metra dostávají peníze od zlodějů za to, že nic nevidí. Nám stačilo pár desítek minut, abychom poznali, kdo patří do jejich party a kdo ji vede. Na dozorně mají monitory a musí vše vidět. Jen policie nechce nebo neumí zakročit.

Když ukradli v metru bratrovi peněženku s jeho cestovním pasem, nezbylo nám nic jiného než jít na českou ambasádu; ještě že je přímo v Petrohradu. Odtud nás poslali na policii pro potvrzení o krádeži pasu. Nejprve jsme šli zpět do stanice metra a ptali se na policii. Poslali nás o dvě stanice dál. Tam nás nasměrovali na kriminální policii o dalších pět stanic dál. Když už jsme se zhruba po hodině dostali do správné budovy, museli jsme čekat dvě hodiny na příchod vyšetřovatele.


Upřímnou radost měl z toho, že nepožadujeme tlumočníka, a že se snad nějak domluvíme. Pak vytáhl ze šuplíku pár listů papíru, proložil je kopíráky, vzal do ruky propisku a začal sepisovat protokol. Žádný počítač, žádný psací stroj, jen obyčejná propisovací tužka. Měl tradiční otázky, typu: Kdy? Kde? Kdo? Jak? a podobně. Naopak se vůbec nezajímal o číslo cestovního pasu a ani o jeho typ (fialový nebo zelený). Za to jej velice zajímalo, zda-li jsme ztrátu objevili blíž k nástupní stanici metra nebo k té druhé. Když jsme nechápali význam jeho otázek, prozradil nám, že právě mezi těmito dvěma stanicemi je hranice policejních rajonů a podle toho bude případ vyšetřovat on nebo jeho kolega. Řekli jsme mu, ať si napíše, co chce. Byl rád.

Další problém nastal na konci výslechu, kdy bratr jako vyslýchaný měl dolů na protokol napsat rukou, že všemu rozuměl a s celým protokolem souhlasí. Vše v ruštině. Bratrovy znalosti ruštiny byly minimální. Znal pár frází, dovedl si něco přečíst, ale psát už bylo nad jeho síly. Navrhl jsem, že to za něj napíšu a podepíšu. Vyšetřovatel byl štěstím bez sebe, jak jsme problém rychle vyřešili. Jen jsme mu museli slíbit, že to na něj neřekneme. Až doteď jsme slib dodrželi.

Výslech trval asi hodinu a nám bylo od začátku jasné, že smyslem celého sezení a papírování je jen získání patřičného potvrzení o krádeži pro naši ambasádu. To jsme nakonec získali. Jak vyšetřování skončilo, nevíme. Za celé čtyři roky bratr nedoslal od ruské nebo české policie jakékoliv vyrozumění o průběhu vyšetřování.

Soutěž na víkend: poznejte místo – kostelík

Tak tu máme další soutěž na víkend. Schválně, kdo pozná, kde je
tenhle kostelík. Drobná nápověda: Tento kostelík byl původně postaven
úplně jinde, než kde se nachází dnes.

Tak tu máme další soutěž na víkend. Schválně, kdo pozná, kde je tenhle kostelík.

Drobná nápověda: Tento kostelík byl původně postaven úplně jinde, než kde se nachází dnes.


Kostel sv. Michala, zvaný „Karpatský“ pochází z Medvědovců u Mukačeva. Byl postaven v 2. polovině 17. století a do Kinského zahrady byl přenesen v roce 1929, aby se stal součástí sbírek Národopisného muzea.

Pražské zahrady, zastavení dvacáté sedmé – Královská obora, lidově Stromovka

Několik generací naší rodiny prožilo svůj život v těsné
blízkosti Královské obory. Byla takovou naší zelenou mámou, útočištěm
radostí i bolestí, mládí i stáří.

Kdysi jsem tu psala o řece Vydře a nazvala jsem jí svou srdeční
záležitostí. Z pražských zahrad a parků je takovou mou opravdovou
srdeční záležitostí obora Stromovka a tak bude mé vyprávění o ní
poněkud delší než jsem původně plánovala.


Jako malá holka jsem pochopitelně milovala pohádky, ale o to víc jsem dokázala hodiny večer před spaním poslouchat babiččiny zážitky. Vždycky, když se mě zeptala, jestli pohádku odpověděla jsem: „ Ani ne babi, raději zase něco ze života“. Několik generací naší rodiny prožilo svůj život v těsné blízkosti Královské obory. Byla takovou naší zelenou mámou, útočištěm radostí i bolestí, mládí i stáří. Kdysi jsem tu psala o řece Vydře a nazvala jsem jí svou srdeční záležitostí. Z pražských zahrad a parků je takovou mou opravdovou srdeční záležitostí obora Stromovka a tak bude mé vyprávění o ní poněkud delší než jsem původně plánovala.

První královská obora se rozkládá dnes vedle holešovického Výstaviště, mezi ulicemi Za elektrárnou, Nad Královskou oborou a slepým ramenem Vltavy, tzv. Malou říčkou. Její dnešní výměra je přibližně 90 ha a leží v nadmořské výšce 185 až 220 metrů. Pro všechny generace je od nepaměti čistým a rozsáhlým místem pro procházky, některé cesty umožňují dokonce jízdu na koni. Přístupná je z Letné, Bubenče a od Výstaviště. Do Stromovky se lze dostat i z Tróji, přes Trojskou lávku – pouze pro pěší. Po vyznačených trasách můžete jezdit na kole nebo kolečkových bruslích. Na rozlehlých travních plochách si můžete udělat piknik, projít se dá kolem jezírek a posedět na mnoha lavičkách.

Podle dochovaných zpráv založil oboru patrně již v 60. letech 13. století český král Přemysl Otakar II. (1253 – 1278) na území osady Ovenec. Víme ale, že první přímé písemné zmínky o ní pocházejí z roku 1319. V této době zde byla postavena první stavba a to tribuna pro rytířské turnaje. Na přelomu 15. a 16. století v ní z podnětu českého krále Vladislava II. Jagellonského (1471 – 1516) vyrostl lovecký hrádek. O oboru se zpočátku starali královští lovčí, později písaři a inspektoři Pražského hradu. Rozloha v roce 1536, po zaměření a po obehnání zdí, činila cca 84 ha. Přesně to bylo 1500 krát 1000 kroků – pro porovnání nyní po sloučení se štěpnicí a různých úbytcích ploch má cca 89 ha.

Vrcholu své existence obora dosáhla v 16. století za panování císaře Rudolfa II. (1576 – 1612), který nechal v 90. letech přestavět lovecký hrádek na vyhlídkový letohrádek. 1585 byla rozšířena západním směrem k „Císařskému mlýnu“, který byl přestavěn v roce 1583. V roce 1594 zde byla vybudována podle plánů Jana Gargioliho grotta s portálovým průčelím. Za galerií byla založena terasová zahrada s obdélným bazénem. Ve stejné době došlo k výraznému rozšíření stávajícího rybníka a vybudování dalších tří menších za účelem chovu pstruhů a vodního ptactva. Byla založena i bažantnice. Kvůli zásobování velkého rybníka vodou z Vltavy byla pod Letnou proražena štola, známá pod názvem Rudolfova, dlouhá 1097 metrů. Sloužila a opět slouží k napájení rybníků vodou z Vltavy. V roce 1598 byl ve východní části obory založen Zelený rybník.


V období třicetileté války (1618 – 1648) došlo ke zpustošení porostů i staveb obory. Po válce byly obnoveny oborní zdi, aby se zde koncem 17. století mohla chovat četná lovná zvěř. Od Prašného mostu vedla k oboře přímá alej, původně vysázená lípami, později jírovci Od roku 1664 je obora propojená s Hradem. V letech 1689 – 1691 byla u velkého rybníka zbudována Královská dvorana s velkým sálem, zdobeným freskami Jana Jakuba Stenifelse z roku 1691, představující Apollona na slunečném voze a další mytologické výjevy a mostek na ostrov. Dvorana – dolní letohrádek byl v roce 1791 upraven na zahradní restauraci. Ta byla 1855 architektem Bernardem Grueberem přestavěna v novogotickém stylu. Roku 1882 získal objekt do pronájmu Václav Šlechta, jehož rodina zde provozovala restauraci (původ lidového názvu „Šlechtova restaurace“). Byly to doby velké slávy restaurace i královské obory. V dnešní době je tzv. Šlechtova restaurace v katastrofálním stavu.

Do této zahradní restaurace chodívala moje prababička s manželem na pivo, které zde bývalo vyhlášené. Nosívala podle tehdejší módy hedvábné vycházkové šaty až na zem a velký klobouk zdobený ovocem nebo květinami. Když byla velká horka nad hlavou nosila bílý látkový slunečník s krajkou. Tyhle dobové fotky mám opravdu ráda. Časy dávno minulé. Na fotce jsem našla i moji babičku. Právě tam po Stromovce ji vozívali v proutěném kočárku s obrovskými kolečky. Později moje babička tam v těch stejných místech v doprovodu své chůvy vozívala v kočárku panenky a v bílých krajkových šatičkách až na zem poskakovala přes zablácené cesty, tenkrát tam prý bývala jen tráva a rozježděná hlína. Restaurace měnila své speciality, i babička vyrostla a chodívala do Stromovky na tajné vycházky s mládenci a vždycky se prý zastavila na krátké posezení právě v této restauraci. Nechodila na černé pivo, ale prý na vídeňskou kávičku. Po letech, když byla vdaná, pobíhal po Stromovce můj otec s bratrem a vůbec to prý nemívali lehké. Babička se sice zabavila s přítelkyněmi, ale oni chlapci byli pod bedlivým dohledem dvou babiččiných služek. Obzvlášť Nan bývala velmi přísná, ale uhlídat se je většinou stejně nepodařilo. Často prý v krátkých bílých sportovních kalhotách a bílé košili s kravatkou nebo v klasickém námořnickém oblečku skončili v některém z rybníků nebo na dně říčky obalení blátem. Když byla Nan dobře naladěná, dovolila jim vzít s sebou velké dřevěné koloběžky s ohromnými koly. To se pak rychle dalo dostat z dozoru a jezdit s větrem o závod.

V lednu 1950 zemřel majitel restaurace, která byla známá a hojně navštěvovaná takřka všemi Pražany. Šlechta zemřel na infarkt hned poté, co odmítl začlenit svůj podnik do podniku Hotely a restaurace hl. m. Prahy. Doby slávy a romantiky byly ty tam. Babička tenkrát i slzu uronila, protože tím skončila celá jedna další její životní epocha. Těch slz návazně uronila mnohem víc, protože vzápětí přišla i o svého manžela, mého dědečka, který jako akcionář všech velkých továren v republice přišel komplet o všechno, co celý svůj život budoval. Jediné, co dodnes zbylo byly výpisy tehdejších velkých bank s nulovými konty. Tenkrát jsem ještě nebyla na světě, příběhy lidských osudů spojených se Stromovkou a s rodinou znám z vyprávění, ale roztomilé na tom bylo, že Nan, tatínkova chůva ( jmenovala se Anna, ale tatínek jako maličký jméno neuměl pořádně vyslovit) k nám chodívala do svých 87 let dokud nezemřela, tedy v době, když jsem se sem na svět dostala i já, a tatínek jí celý život říkal Nan a ona mé babičce milostpaní. Nasmály se spolu a navyprávěly a taky navzpomínaly (mimo jiné i na Stromovku) a vídeňskou kávičku jsem jim k tomu vařila já. Vzpomínaly na krásné romantické písně a tancovačky pod širým nebem a na to jak se právě tady ve Stromovce scházela skoro celá Praha a místo koukání na televizi, se prý vedl čilý společenský život.

Restaurace pak byla v provozu do 70. let 20. století.To jsem tam občas zašla já se svými rodiči, kteří si dávali pivko na obyčejných dřevěných lavicích venku. Bylo to tam takové zkrátka prosté hospodské posezení pod stříškou. Žádné zahradní slavnosti nebo čaje o páté, žádné říhající koně na cestě, prostě samota u cesty z asfaltu. Vždycky jen pár lidí. V roce 1978 a 1980 objekt vyhořel, byla to dokonalá zkáza. Babičce bylo už přes 80 let a neváhala se vydat na cestu spolu s Nan, aby se na místo podívala. A nebyla by to babička, aby zase slzičku neuronila. Do roku 1989 byl objekt provizorně zastřešen. Královská dvorana byla v majetku ministerstva kultury a následně Státních restaurátorských ateliérů. Později přešla na Fond národního majetku, v roce 1995 na hl. m. Prahu. O rok později byla svěřena Praze 7.

Dnes je na toto místo velmi smutný pohled, posoudit můžete na fotografiích pod článkem. Na torzo Šlechtovy restaurace z boku navazuje oplocená plocha s jírovci maďaly, kdysi využívaná za mého dětství jako letní restaurace. Bývalé komunistické lavice a stoly s provizorním zastřešením o kus dál tam za plotem stojí opuštěné dodnes. Je tam i napůl zničený stánek pro rychlé občerstvení a skrz poničený plot můžete nahlédnout.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz


Ale zpět k historii. Roku 1689 – 1693 byl na břehu rybníka vybudován altán a současně na ostrově uprostřed rybníka byl zbudován malý pavilonek. Tehdejší modelace terénu je dodnes patrná. Jsou dodnes zachovány hráze velkého rybníka (ve tvaru podkovy) i ostrov (vyvýšenina – tzv. dubový pahorek) je patrný se svými vzrostlými duby dodnes. V průběhu 17. a 18. století se stávala obora častou obětí válek, její částečná obnova se uskutečnila v období po roce 1742. Roku 1792 při korunovaci Františka I. zde probíhala dožínková slavnost, kdy byl opraven letohrádek. Později se zde pořádaly ukázkové svatby dle národních zvyklostí. Z téhož roku je zmínka o vypuštění rybníka, na jehož dně byl zřízen taneční parket.

Stromovka se proslavila dnem 30. 10. 1790, kdy zde uskutečnili hrabata Blanchard a Šternberk první let balónem v Českých zemích. V roce 1804 pak byla Stromovka díky Rudolfu Chotkovi zpřístupněna veřejnosti. Připomínkou je deska osazená do nástavce vstupní brány z Gotthardské ulice. V letech 1805 – 1811 došlo k novogotické přestavbě rudolfínského letohrádku, který se následně stal letním sídlem královských místodržících, odtud název Místodržitelský letohrádek. Během 19. století prošla zeleň Stromovky změnami a byl vybudován krajinářský park (částečně podle projektu J. Braula a J. Wünschera), ve 2. polovině století byl vysušen rybník a upraveno jeho dno s parketem, vybudována restaurace, kočárová silnice a založeno rosárium podle zahradníka Karla Rozínka.

V letech 1840 – 1845 do parku zasáhla stavba železnice Praha – Drážďany, která jej rozdělila na dvě části, a stavba Buštěhradské dráhy v roce 1867, vedoucí po jižním okraji. V roce 1891 pak byla východní část obory vyhrazena pro pořádání Zemské jubilejní výstavy a získala zahradní úpravu, výrazně odlišnou od celku. Hlavními projektanty výstavy se stali Bedřich Münzberger a Antonín Wiehl, sadovou úpravu garantoval František Thomayer. Vyměřovací práce začaly v březnu 1890. Současně byl císař František Josef I. požádán, aby nad výstavou přijal protektorát. V květnu 1890 započala stavba výstavních budov. Začala se stavět Strojovna a vyrůstat konstrukce Průmyslového paláce. Na sklonku roku 1890 přišla do Prahy povodeň, která neměla obdoby. Pobořila Karlův most a staveniště pro budoucí výstavu v Královské oboře proměnila v ohromné jezero. Přesto dne 15. května 1891 byla výstava slavnostně zahájena za zvuků Dvořákových fanfár. Úvodní projev měl arcivévoda Karel Ludvík. Slavnostního otevření se zúčastnili ministři vídeňské vlády Gautsche, Pražák, Bacquehem, Záleský, místodržitel hrabě František Thun, maršálek kníže Jiří Lobkovic, poslanci zemského a říšského sněmu, představitelé české šlechty a podnikatelů, mimo jiné i moje prababička a pradědeček. Až do roku 1991 nám zůstal doma uschován certifikát, který opravňoval opět 2 návštěvníky k výstavě za celých 100 let zdarma. Tenkrát roku 1991 jsem ho ráda využila, akorát jsem se v tom roce vdávala a certifikát jsem použila se svým novomanželem a dodnes mě mrzí, že jsem o něj jako o raritu přišla, protože mě pořádající donutili jej skutečně odevzdat. Je jen škoda, že žádný certifikát pro rok 2091 pro svá pravnoučata jsem nedostala. Určitě bych ho stejně jako prababička a babička nosila jako oko v hlavě.

Ještě bych ráda připomněla, že Křižíkova fontána rozkládající se za Průmyslovým palácem byla tehdy největší technickou atrakcí výstaviště. Tenkrát tam byly barevné proudy vody nasvětleny a vrhány až do výšky 25 metrů. Teprve večer ožívala výstava zvláštní atmosférou, kterou s sebou přinášelo elektrické světlo. Byly to desítky žárovek a obloukovek rozmístěných po celém výstavišti. Ani parabolický reflektor neupoutal prababičku tolik jako elektrický vodotrysk. Světelná fontána, kašna plná barevných světel, která ožívala se setměním. Tento zážitek si pečlivě zapsala do deníčku.

O roce 1991 mohu vyprávět já, po sto letech. 15. května 1991, zažila fontána renesanci na svém původním místě. Pod vedením architektů Zdeňka Staška a Milana Honzíka realizoval Projektový a architektonický ateliér Praha novou fontánu. Dnes zabírá vodní plocha 1 500 m2 a světelný zážitek zajišťuje 1 248 světlometů. Před zraky veřejnosti je ukryto 24 čerpadel s výtlakem do dvaceti metrů. Celý systém je plně automatizován a řízen počítačem. I pro mě bylo první spatření hry vody a světel doprovázené hudbou a tmou jedním z nejkrásnějších životních zážitků. A věřte, že se nedalo nevzpomenout na prababičku, která na stejném místě stála před sto lety v němém úžasu jako já po boku svého muže.

Moje babička mi těsně před svými stými narozeninami vyprávěla příhodu, kterou znala od své maminky právě ze Zemské výstavy 1891. Prý po celou dobu výstavy denně putoval tady do výše s účastníky z obecenstva balon captif zvaný Kysibelka, který byl majetkem podnikatele Hoffmanna a velkou atrakcí tady, řízený nezkušeným kapitánem Wolffem . Jednoho dne s ním byla podniknuta první volná jízda, které se kromě dvou zřízenců podniku (bez kapitána) zúčastnil nadporučík p. Vondruška. Po krátkém letu ale tento balon nad Bubny (dnešní Bubeneč) praskl a spadnul s výše asi 700 m na továrnu Ant. Reissenzahna v Bubnech, a tam se vznítil a shořel. Šťastnou náhodou se prý nikomu z lidí v baloně nic moc nestalo a tak se lidé utvrdili v tom, že Bůh létání balonem přeje a další pokrok byl tady.

Roku 1850 došlo původně k částečné úpravě Královské obory, kdy byl v prostoru západně od hráze založen tzv. Tiergarten, dnes Starý park a roku 1886 zde bylo vysazeno více než 8 000 jehličnatých stromů. V roce 1896 došlo k záboru části obory při budování Akademie výtvarných umění.

Od roku 1898 zde stojí Maroldovo panorama s proslulým obrazem Luďka Marolda „Bitva u Lipan“ – nyní součást Výstaviště. Tam jsem byla také nejméně šestkrát. Bylo to takové místo určené k pravidelné návštěvě nás žáků a později studentů z Prahy 6.

Ve vlastnictví a správě hl.města Prahy je Stromovka od roku 1949. Podle projektu architekta Jaroslava Fragnera je tady od roku 1961 Planetárium, kam jsem jako holka chodila později pravidelně se školou. Bylo krásné zaklonit se a vidět stovky hvězd, programy pro školy tady pořádané byly vždy napínavé a hravé, seděli jsme ani nedutali. Roku 1968 došlo k dalšímu rozsáhlejšímu úbytku plochy Královské obory výstavbou zastupitelského úřadu Sovětského svazu. Ten tam také sídlí dodnes.


Královská obora – Stromovka je plochou zeleně I. významové kategorie v systému zeleně města tj. plochou mimořádného významu. Současně je Královská obora Zvláště chráněným územím dle zákona ČNR č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny a podléhá také plánu péče o zvláště chráněné území. Chráněným územím prochází biokoridor lokálního Územního systému ekologické stability se dvěma biocentry. V těsném sousedství prochází nadregionální biokoridor „Vltava“. Tento historický park je rovněž chráněn dle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších změn a doplňků. Údržbu provádí firma Pavel Langmayer – zahradnické práce. Královská obora je ve vlastnictví Hl.m.Prahy, ve správě odboru životního prostředí Magistrátu hl.m.Prahy a Městské části Praha 7.

Pamatuji si, když jsem tady jezdívala na kole, jak roku 1974 vypouštěli rybníky a proběhla jejich rekonstrukce. Byly zvýšeny zaplavované plochy původního dna rybníka. Bylo mi v té době 10 let a na rybníky i dozadu na slepé rameno, na říčku jsme s holkama ze školy chodívaly bruslit. Říčky zamrzala jen část, ale pokud byla tuhá zima bruslilo se na dlouhé ploše úžasně. Jen těch modřin a boulí, když zamrzly do ledu kořeny stromů u vymletých břehů. Také si pamatuji na rok 1997, kdy byla zprovozněna po dokončené rekonstrukci Rudolfova štola, pro Prahu 7 to tenkrát byla velká sláva.

Vzpomínám, jak jsem v letech 1997 – 2000 chodívala do Stromovky se svýma dvěma malýma holčičkama, jezdily tady ještě na koloběžkách právě okolo těch rybníků, kde jsem kdysi bruslívala a zase probíhalo kompletní vyčištění všech rybníků s provedením obnovy břehů. Zase byly po 3 roky vypuštěné, blátivé a smutné. Kačeny běhaly po trávníku a nevěděly co si počít. Krmily jsme je a přitom jsem dětem vyprávěla jak je čistili, když mě bylo 10 let a jak ten čas nezadržitelně letí. Některé věci ale zůstávají po staletí stejné. Dneska sem zase jiné maminky s dětmi chodí krmit ptáky a hlavně všudypřítomné veverky, kterých je tu takřka bezpočet, od zrzek až po černé. Jenže dnes jsou plaché, sotva by přišly a posadily se na ruku jako dřív. Kdysi dávno jsem si jako copatá okatá holka sedla na bobek a natáhla do dáli ruku s rozloupnutým ořechem a tiše čekala. Vždycky přišly, opřely se packama o mé drobné prstíky a v klidu si vydolovaly pochoutku. Dneska si vezmou jen ořech hozený do dáli a rychle jak s větrem o závod s ním odběhnou.

Roky už probíhá revitalizace Stromovky, roku 1998 bylo založeno manžely Maurerovými a Martinou Navrátilovou občanské sdružení 3duby, které má v programu napomáhat při obnově Stromovky. Odvedli spoustu práce. Roku 1998 byly nainstalovány 3 nové dřevěné mostky přes odvodní kanál, jsou krásné a zapadají do prostředí.


Ještě bych se zmínila o některých unikátních stromech v oboře. Najdeme zde největší topol černý v Královské oboře a v Trojské kotlině. Unikátní exemplář roste v luhu u rybníčků. Jeho mimořádně pravidelná koruna převyšuje o kus všechny okolní stromy. Protože roste v zamokřeném místě, vyvinuly se u něj mimořádně mohutné kořenové pilíře, jejichž rozpětí dosahuje až 4 metrů. Výška stromů činí asi 40 metrů. Topol vyrostl v 60. až 70. létech 19. století. Jilm habrolistý u parkoviště za Výstavištěm je jeden z mála starých žijících stromů tohoto druhu v Praze. Jilmy habrolisté a jilmy drsné byly druhy nejvíce postižené tzv. grafiózou, chorobou vyvolávanou houbou Ceratocystis ulmi. Její epidemie vrcholila v 70. a na počátku 80. let a zahubila většinu starých jilmů téměř po celé Evropě. Nejstarší duby letní rostou na vyvýšenině uprostřed parku. Kdysi to býval ostrůvek uprostřed velkého rybníku; koncem 17. století byl upraven a na něm postaven gloriet, který později beze stopy zmizel. Za mého dětství bylo právě toto místo největším útočištěm veverek ve Stromovce, právě tady jsem natahovala tu ručku s oříšky.

Naposledy jsem se byla Stromovkou projít v říjnu 2007 s kamarády se serveru Photopost. Nebyla jsem v těchto místech už řadu let a byla jsem překvapena svěžestí a krásou. Nejen, že na podzim to tu hrálo všemi barvami, dokonalá paleta, ale všechno tady, zelené plochy, rybníky, vzrostlé stromy, dětská hřiště, lavičky, všechno mělo svůj řád a jevilo se to na správném místě. Prostě celá Stromovka byla harmonická, opravená a upravená co se týče zeleně a rybníků. Zase jsem tam potkala spousta ptáků i veverek, a nejen jich i krmítek. A nostalgicky jsem si zavzpomínala. Oboru jsem opustila po té, co jsem prošla okolo Místodržitelského letohrádku, který je hlavním bubenečským vstupním prostorem do obory. Je zde terasa s vyhlídkou na Královskou oboru, horizont Troje i Bohnic.

Zpátky do civilizace

Od předchozí reportáže utekly zase asi dva týdny, během kterých jsme
definitivně opustili více pustou, méně obydlenou, divočejší a
dobrodružnější půlku naší cyklocesty a nyní už nás bude čekat více
obydlená jihovýchodní a východní půlka Austrálie.

Od předchozí reportáže utekly zase asi dva týdny, během kterých jsme definitivně opustili více pustou, méně obydlenou, divočejší a dobrodružnější půlku naší cyklocesty a nyní už nás bude čekat více obydlená jihovýchodní a východní půlka Austrálie.

Port Augusta

Tento přístav byl po skoro měsíci prvním větším městem na naší cestě. Než jsme ale do něj dojeli, byli jsme přivítání tzv. pricles, kterým se také říká “3 corner jacks”. Hned ráno před Port Augustou jsme totiž zjistili, že máme gumy plné desítek těchto trnů a duše propíchané na několikrát. Nezbývalo tedy nic jiného, než to vše vytrhat, vyčistit a zalepit.


Byla to pěkná piplačka. Ve městě jsme museli poté nakoupit potraviny na plánovanou cestu na Uluru (Ayers Rock). Dohodli jsme se, že zkusíme 1–2 stopovat i s koly směrem na sever a když to nepůjde, otočíme kola k jihu a Uluru vzdáme. Na výpadovce z města směrem na sever k Uluru jsme tedy začali zkoušet štěstí. Během celého odpoledne zde ale projelo úplně minimálně aut. Pár nám jich zastavilo, ale nejdále jel jeden cca 300 km a na Ayers Rock by to bylo pak ještě dalších 1000 km. My jsme si ale řekli, že buď pojedeme s někým na jeden zátah nebo že to radši vzdáme. Rozkouskovávat se nám to nechtělo, bylo by to velmi komplikované a problematické a hlavně nejisté. Na sever ale téměř nikdo nejel a nebo byl plný. Sezóna už je pryč, v tuto dobu se už na Uluru nejezdí, je pozdě a začínají tam šílená spalující horká. V opačném směru nám zastavil jeden chlapík vracející se právě z vnitrozemí a říkal nám o vedrech 46 stupňů, která tam právě zažil. To byla další věc, která nás odrazovala tam jet. Holt jsme sem dorazili pozdě díky cca 1500 extra kilometrům v Západní Austrálii. Kolem 18. hodiny večer se zvedl silný vítr a přišla písečná bouře. Z pouště a buše to přineslo ohromné množství prachu a měli jsme co dělat, abysme se dostali zpět do města do bezpečí. Měli jsme ale kliku. Kontaktovali jsme jednoho horolezce, na kterého jsme dostali telefon asi o 300 km zpátky od jeho kamarádky. Steven nás ihned bez rozpaků vzal k sobě domů. Byla to záchrana.

Během noci později přišel ještě déšť a blesky. U Stevena a Kerry jsme strávili parádní večer, nabaštili se, dali si teplou sprchu a krásné se vyspali. Ráno už bylo krásné a my mohli vyrazit dále. Jenže…opět trny v kole a plno der. To jak ta vichřice přitáhla trny z buše až do města… Hrůza, zase opravování. Ale co, i to patří k životu cyklisty. Nejsou jen krásné chvíle…! Když to viděl Steven, místní horolezec a cyklista, jen se pousmál a řekl: „Welcome to Port Augusta“. Co dodat…

Pozor na „pricles“ alias „three-corner-jacks“

Jedna se o nebezpečné trny, které sem do Austrálie byly přitažený díky velbloudům někde a Asie. Prvním přístavem, kde velbloudí přistáli, byl právě Port Augusta a okolí. Tyto trny mají tři ostře hroty každý na jinou stranu a proto jsou tak zrádné. Mnohdy s nimi mají problémy i velké džípy. A co potom my cyklisti. To je úplná katastrofa. Není se čemu divit, že místní cyklisti se tomu musí nějak bránit. A už i nám prozradili různé triky. Tak například hodně zesílené tvrdě duše nebo tvrdý plastový pásek vloženy do pláště či zelený gel (green slime), který skrz ventilek natlačí do duše. Gel potom při píchnutí ihned zacelí díru a vzduch tak neuniká. Dle rady prý bývá nejlepší kombinace dvou věci. My jsme si tedy řekli, že vyzkoušíme každý něco. Já jsem si koupil ty speciálně tvrdě duše a Renče jsme naplnili obyčejné duše tím zeleným gelem.

Tak uvidíme, jak to bude fungovat. Od některých cyklistů jsme se ještě dozvěděli, že když jezdí hodně do terénu v buší, vkládají do pláště ještě navíc starý sjetý seříznutý plášť či novou duši ještě navléknou do staré duše, aby se nejvíce zabránili možnému proseknuti. Opravdoví koumáci. Není se ale čemu divit, pricles tu jsou opravdu všude!

Na Uluru nejedeme!

U Stevena jsme se rozhodli, že stopovat na Uluru už nebudeme a cestu ke slavnému monolitu tak pro tentokrát vzdáme a necháme na jindy. Důvodů pro to je více – na 1300 km není nic kromě Uluru a Coober Pedy k vidění, už tam začínají silná vedra a sebralo by nám to hodně času, který radši strávíme někdy jinde. Udělali jsme si tedy několik dalších plánu, kam jet místo Uluru. Bude to pohoří Flinder Ranges, ostrov Kangaroo Island a Tasmánie.


Flinders Ranges

Než se k těmto horám dostanete, je třeba překonat mírně zvlněnou krajinu s mnoha, v létě vyschlými řečišti, kde rostou úžasné veliké blahovičníky. Kousek dál od řečiště je ale zase hned celkem vyprahlo.

Jedna se o horský pas táhnoucí se zhruba od severu k jihu nedaleko Port Augusty. My jsme se rozhodli navštívit přírodní horský amfiteátr Wilpena Pound a vylézt na nejvyšší vrchol St.Máry Peak. Zvolili jsme si tady nejdelší okruh s výstupem na vrchol v délce 22 km a k tomu si ještě přidali 6 km do soutěsky Edowie Gorge. Při prostupu buší k této soutěsce jsme se dvakrát ve spleti husté buše ztratili. Cesta je zde neznačená a bylo to celkem nepříjemné. Naštěstí jsme ale vždy našli cestu zpět. To ráno jsme zažili úžasný východ slunce, skály zbarvené do červená, prostě euforie. Celá túra se nám moc líbila. Dalo nám to ale hodně zabrat. Nejsme přece jen teď poslední měsíce zvyklí ťapkat pěšky, když sedíme celé dny na kole. Krajina byla ale tak krásná, že i přes velké puchýře na mých nohách jsme dorazili do cíle. Ten den jsme ušli asi 28 km pěšky a najeli k tomu ještě asi 29 km na kole. Byl to tedy hodně náročný, ale krásný den. V celém národním parku je obrovské množství klokanů a emu. Tolik na jednom místě jsme jich ještě nikde neviděli.

V tomto národním parku jsme též navštívili jeskyně Yourambulla caves, kde jsou k vidění prapůvodní aboriginské kresby na skalách. Bylo to velmi zajímavé.

Konečně jsme si pohladili klokany

Při návratu z túry jsme narazili na nebojácně klokany hned poblíž vstupu do národního parku. Byli zvyklí na lidí a nechali se i pohladit. Byli jsme z toho nadšení a chtěli je za to odměnit kouskem chleba. Když Renča ale vytáhl pytel s chlebem a chtěla jim jeden krajíček dát, jeden z klokanů neváhal a rozhodl se, že získá celý pytel. Postavil se na zadní a tváří v tvář Renče. Oba byli tak najednou stejně velcí. Renča se snažila chleba ubránit a utéct, ale klokan furt za ní. V jednu chvíli se Renča už dost lekla, spadla, upustila chleba a klokan zvítězil. Rozcupoval pytel a začal se ládovat. Potvora jedna! Takže už teď víme, že si na ne musíme dávit bacha. Oni můžou být i nebezpeční. Nejednou se prý již stalo, že rozpárali člověka mohutným ostrým drápem, který mají na zadních tlapách. Na každé noze vždy jen jeden.

Na kole do Aligátoři soutěsky


Ve Vilmingtonu jsme se rozhodli pro další zajížďku navíc a to do 12 km vzdálené Aligátor Gorge. Mysleli jsme si, že tam tak za 45 min budeme. Silně jsme se ale mýlili. Cesta vedla šíleně do kopce přes nečekaně prudká stoupání a strmě sjezdy a zase stoupání. Druhá polovina byla dokonce po štěrku. Šíleně jsme se tady nadřeli. Už jsme museli i kola tlačit ve dvou lidech, jak to bylo neskutečně strmě. Zvládli jsme to ale a stalo to za to. Soutěska je otevřena jen o víkendech, neboť během týdne se rekonstruuje právě ta šílená silnice. No a my do soutěsky vjeli právě v neděli večer. T znamená, že druhý den v pondělí byla soutěska jen naše, žádný jiná turista, nikdo se tam nedostane. Plně vyčerpání jsme v neděli večer uprostřed „džungle“ usnuli a druhý den ráno se vydali na 4 hodinový průzkum červené skalní soutěsky.

Prolézání korytem potoka s cca 30 m vysokými červenými stěnami určitě stalo za to. Na okraji rokle jsme zahlédli také obrovského ještěra, asi 150 cm velkou gonnu! Fantastický pohled. Už nám bylo jasné, proč to tady někdo kdysi mylně nazval Aligátoři soutěska.

Setkání s Nicolaiem

Na dánského dálkového cyklistů Nicolaie jsme narazili v Port Auguste. Tento mladík je prvním dánským cykloturistou, co jede kolem světa. Něco jako nás Víťa Dostál před 13 lety. Nicolai plánoval a vyjel na expedici se svým kamarádem, ale ten to po necelém roce vzdal a vrátil se. Od té doby šlape Nicolai sám. Zajímavé a neuvěřitelně celkem je, že z dálkovou cykloturistikou neměl předtím kromě 2 týdny v Maroku žádné zkušenosti. A přesto se vydal na takové dobrodružství. Nyní už má za sebou cca 25 000 km. Během dvou dní jsme se potkali v P.A. několikrát a následujících pár km jeli společně směr na Adelaide. Pak jsme se rozdělili, neboť my měli v plánu Flinder Ranges ještě navíc a on přímou cestu. Co nás hodně překvapilo bylo, že Nicolai je kompletně sponzorován několika firmami, které ani často nemusel hledat, sponzorství mu nabídli sami. To je u nás v Česku věc nevídaná, aspoň tedy v cykloturistice. Další prostředky získává Nicolai formou článku pro cestovatelský deník. Výše honoráře 150,– EUR za jednu stránku A4 nás též šokovala. Z toho se dá opravdu úžasné cestovatelský vyžít. Domluvili jsme se s ním, že se ještě po cestě párkrát potkáme, máme totiž stejný směr Adelaide, Kangaroo Island a pak Melbourne a Tasmánii. Tak uvidíme, zda to dopadne. Nicolai je opravdu velmi fajn kamarád.

První technické problémy

A hned dva naráz. Lehce se mi už nějakou dobu vikle zadní kolo na náboji. Už jsme to jednou dotahovali u Mička a Moniky na farmě, ale začalo teď znova. Podařilo se to doladit opět v Claře, snad to bude OK. Horší je to ale s nepříjemným lupáním někde ve středu kola. V jediném servisu po cestě si s tím nevěděli rady a tak to musím trpět dál. Nečekaně je, že to ale nebude kde v opravit. Všechny servisy kol jsou teď zavřené, i tady v Adelaide, neboť za měsíc jsou vánoce a všichni mechanici byli povolání do obchodu skládat a prodávat kola, jak nám v několika cykloshopech řekli. No, uvidíme, co dál… Zkusím s tím jezdit a hledat po cestě nějaký servis.

Další gurmánská specialita

Konečně jsme ochutnali klokana! A to zrovna ve vyhlášené staré pekárně ve Stone Huť. Jedna se o tzv. „pies“ s klokaním masem. Byl to takový košík z listového těsta plněny právě masíčkem z chlupatých potvůrek. Celkem nám to ale chutnalo.

Ve vedlejším městečku, přímo ve výrobně, jsme ochutnali vyhlášenou zmrzlinu Golden North.

Komáři opět útočí!

Dlouho dlouho jsme teď žili bez komárů, jak jsme projížděli vyprahlými krajinami. Jak se ale přibližujeme k zeleni, je komárů více. Úplně nálety stovek komárů a kousavých minimušek jsme zažili severně nad Adelaide. Bylo to strašné.

Adelaide

Je čtvrtým největším městem v Austrálii, a to po Sydney, Melbourne a Brisbane. Zároveň je to hlavní město státu South Australia a největší dopravní a obchodní uzel v celé oblasti.

My dorazíme do Adelaide od severu, část cesty jedeme po parádní cyklostezce zbudované na původním železničním náspu. Zbytek k městu jedeme už po velmi frekventovaných cestách, což je pro cyklistů velmi nepříjemné. Už jsme úplně, za ty poslední dva měsíce bez velkých měst, zapomněli na to, co je to doprava, zácpy, smrad z aut atd.

V Adelaide jsme se rozhodli strávit tak 3 dny a udělat si delší odpočinek po více než půlce expedice a 4800 najetých km. Bydlíme u Dennyho a Brigitte Nicových, mých strašně vzdálených příbuzných, se kterými se nám podařilo před roky asi po 40 letech obnovit kontakt. Poprvé se tedy setkáváme osobně. Jsou to strašně fajn lidí, velmi pohostinní a Brigitte je výborná kuchařka. Do Austrálie odešli ještě jako děti s rodiči před 50 lety. V domácnosti mluví míchanou angličtinou a němčinou, neboť Denny žil v Česku jen 5 let a dalších 12 ve Vídni. Brigitte je rodilá Rakušanka a v Austrálii je od svých 10 let. U Nicových máme tedy parádní zázemí v hezkém domečku v klidně zóně na okraji města. Máme tedy dostatek prostoru udělat kompletní údržbu kol a všeho vybavení, vyprat a vyčistit všechny věci atd.

Prohlédli jsme si také město a jeho zajímavosti. Centrum je celkem malé a je celé obklopené zelenými parky. Parádně navržené.

U Mikuláše v Československém klubu v Adelaide


V Adelaide jsme na pozvání generálního konzula České republiky pana Víta Koláře navštívili československou komunitu, která právě v neděli 2.12. uspořádala pro děti mikulášskou nadílku. Bylo to moc fajn odpoledne, kde jsme se dozvěděli spoustu věci o československé komunitě žijící v Adelaide a okolí. Prý je tu asi na 3000 Čechoslováků a je moc fajn, že stále drží při sobě, scházejí se a pořádají akce. V 15 hodin přišel i Mikuláš, čert a anděl a rozdávali se dárečky. Posezení s generálním i honorárním konzulem bylo velmi zajímavé a informačně přínosné. Popovídali jsme ještě s několika krajany a navečer jsme se odebrali do centra, kde jsme se znovu už jen ve třech setkali znova s generálním konzulem České republiky v Sydney Vítem Kolářem, který nás pozval na večeři. S panem Kolářem už jsme v pravidelném spojení hned od začátku expedice a velmi si vážíme jeho velkého zájmu o naší cestu a vyjádření podpory a záštity nad naší cykloexpedici. Velmi příjemné bylo posezení v australské hospůdce u steaku a dobrého pití. Nebýt nachlazení a ztráty hlasů, určitě bysme si povídali ještě déle. Už teď se těšíme na další setkání za cca 2 měsíce v Sydney, na kterém jsme se domluvili.

Závěrem

Z plánovaných 3–4 volných dní v Adelaide je nakonec téměř týden. Nějak se nám odsud nechce. Je tu krásné prostředí, dobře jídlo, pohoda. Ale na druhou stranu lenošit se nám už také nechce a těšíme se na další dobrodružství, která nás čekají. Zítra zajedeme ještě pohladit si koaly do Clealend parku a ve středu už hurá do sedla obtěžkaných kol.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Nasbírejte inspiraci na veletrzích GO a REGIONTOUR 2008

Cestování patří mezi nejvíce oblíbené lidské činnosti. O tom
svědčí každoroční rozmanitá nabídka veletrhů GO a REGIONTOUR, které se
konají od 10. do 13. ledna 2008 v areálu brněnského výstaviště.
Tato dvojice veletrhů se řadí k nejvýznamnějším oborovým
prezentacím v Evropě s důrazem na regiony.

Cestování patří mezi nejvíce oblíbené lidské činnosti. O tom svědčí každoroční rozmanitá nabídka veletrhů GO a REGIONTOUR, které se konají od 10. do 13. ledna 2008 v areálu brněnského výstaviště. Tato dvojice veletrhů se řadí k nejvýznamnějším oborovým prezentacím v Evropě s akcentem na regiony. V letošním ročníku najdou nově v pavilonu F návštěvníci všechny významné cestovní kanceláře i agentury z celé České republiky. Pavilon V je naopak vyčleněn prezentaci turistických možností v regionech. Posílil i mezinárodní charakter obou veletrhů – dokazuje to účast zahraničních centrál cestovního ruchu, ale také množství zahraničních turistických oblastí.

Regiontour – komplexní informace o dovolené v tuzemsku

Veletrh Regiontour je unikátní přehlídkou možností trávení dovolené v regionech České republiky. Veletrh REGIONTOUR opětovně překvapuje šíří svého záběru – reprezentuje nabídku všech krajů a turistických oblastí České republiky. V letošním ročníku se nově představí regiony Ivančicko, Hustopečsko, Moravský Kras, České Švýcarsko, svazek obcí Domažlicko, město Zlaté hory, Skuteč, Rožmitál pod Radhoštěm a řada dalších. K novým tématickým oblastem bude patřit i prezentace možností venkovské turistiky a agroturistiky v regionech ČR.

Cestovatel.cz se letos bude prezentovat malým stánečkem na Regiontouru. K vidění u nás bude výstava fotografií z fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů a také nás zde budete moci potkat na živo a podiskutovat o našich i vašich projektech.

K nejpočetněji zastoupené zemi na veletrzích patří tradičně Slovensko jako jedna z velmi oblíbených destinací českých turistů. Prezentace slovenských regionů v pavilonu V bude zaměřena především na zimní, vysokohorskou a lázeňskou turistiku. Předvede se zde město Skalica s Baťovým kanálem, park Bešeňová, Vrátná Dolina, Malá Fatra s okolím anebo lázně Sklenné Teplice. Nově se také představí čtveřice Královských měst – Levoča, Bardejov, Ružomberok a Kežmarok.

GO nabízí více než 80 destinací

Na GO se tradičně představují cestovní kanceláře a agentury z celé České republiky. Kvůli zvýšenému zájmu vystavovatelů a realizaci nových témat je veletrh GO nově přesunut do většího a modernějšího pavilonu F.

Návštěvníci se mohou těšit na početnější zastoupení vystavovatelů z Německa a Rakouska, svoji nabídku představí termální lázně Laa an der Thaya a letiště Vídeň. Návštěvníci se v expozicích mohou inspirovat, jak příjemně strávit zimní či letní dovolenou v jižním Tyrolsku nebo Korutanech. Nabídku zahraničních destinací doplní exotické země jako Indie, Egypt, Itálie, Tunisko a samozřejmě v tuzemsku oblíbené Chorvatsko

Naše ohlédnutí za loňským ročníkem: Brněnské veletrhy GO a REGIONTOUR se vracejí ke svým dobrým začátkům

Pět slečen na cestě za studiem arabštiny III. díl – Damašek

Abú Ivan je blízký kamarád od mých kamarádů žijících
v Tartusu. Poprosila jsem je před naším odjezdem, zda by nám nepomohli
s hledáním bytu v Damašku. Přes rok najít byt není žádný
problém, ale v létě, kdy do Sýrie utíká většina lidí z Gulfu,
kvůli horku, kdy Syřané se vrací na prázdniny domů, je složité.

Kolem jedenácté večer přijíždíme konečně do Damašku. Mohamed nás dovezl na místo, které jsme po telefonu domluvili s naším hostitelem pro další dny, Abú Ivanem.

Abú Ivan je blízký kamarád mých známých žijících v Tartusu. Poprosila jsem je před naším odjezdem, zda by nám nepomohli s hledáním bytu v Damašku. Přes rok najít byt není žádný problém, ale v létě, kdy do Sýrie utíká většina lidí z Gulfu kvůli horku, je složité. Navíc se Syřané vrací na prázdniny domů. Samozřejmě s touto situací úzce souvisí i ceny za pronájem. Informace, že bychom si mohly pronajmout jen pokoj, který by měl být do 150 USD, byla pro léto zcela mylná.

A jelikož Abú Ivan nemohl za nás vybrat jen tak nějaké bydlení, odvezl si nás všech pět k sobě domů, kde jsme strávily následující dvě noci, než jsme konečně „bydlely ve svém“.

Jeho byt se nachází na severu Damašku, daleko od centra, mezi pískovcovými kopci. Jak překvapující byla jeho zahrádka s kulatým posezením, která byla jako oáza v poušti, zelená, plná rozkvetlých květin.

Daly jsme si rychlou sprchu a už jsme utíkaly na zahrádku, kam nás přišli přivítat sousedé a rodina od Abú Ivana. Popíjeli jsme čaj, kouřili vodní dýmku a užívaly si první chvilky v Damašku. Také jsme se dozvěděly, že jeho kamarád pronajímá kousek od centra dvoupokojový byt. Tedy se na něj pojedeme druhý den podívat.

Rozdělily jsme se do dvou pokojíčků, syn i dcera od Abú Ivana šli spát k rodině a po 4 dnech strávených na cestě jsme konečně usnuly v posteli.

Ráno jsme samozřejmě zaspaly. Abů chtěl vyjet už kolem deváté ráno, ale nechal nás spát. Takže už nebylo kam pospíchat, kamarád, na jehož byt jsme se měly jít podívat odjel z města a bude zpátky až večer.

Snídaně už byla nachystaná, a tak jsme se šly nacpat.

Po snídani jsme vyjeli na prohlídku centra. Prošli jsme si Azem palác (Azem palace, قصر العظم), trh Al-Hamidija (Al-Hamidiyah Souq, سوق الحميدية), kde si určitě dejte výbornou zmrzlinu z mléka, plnou oříšků a pistácií. Ani vody v kašnách na ulicích se nemusíte bát. Ráno a večer lok slivovice a nemusíte mít strach. Také jízda autem, kde je více lidí než sedadel není žádný problém. Jen řidič musí být na sedadle sám a být připásán.

Po tomto krátkém výletě chtěl jet Abů zase k němu domů, kde prý budeme čekat na jeho kamaráda. My jsme už začaly být nedočkavé, neboť představa, že budeme zabírat místo opět Abuovým dětem, pro nás nebyla úplně příjemná. A taky jsme už prostě chtěly být ve svém. Jenže znáte poklidné Araby. Všechno v klidu, na všechno je času dost a hlavně, žádný stres a shon.

Takže když už bylo osm večer a kamarád Abú Ivana stále nebral telefon, bylo nám jasné, že i druhou noc strávíme u Abú Ivana. Zřejmě nám to vadilo víc než jemu a jeho rodině. Přeci jen proslulá arabská pohostinnost funguje a v Sýrii stoprocentně.



Vrátily jsme se tedy zpět k Abú Ivanovi a šly odpočívat. Za světla jsme uviděly obrovskou díru, která začínala asi metr od plotu. Abú nám vysvětlil, že se tam bude stavět obrovský supermarket, a že málem přišel i o svou zahradu. Ovšem portrét syrského prezidenta Bašára al-Asada na altánku stavební dělníky zastavil. Přeci by si nedovolili zbourat altán s jeho obrazem. A tak díky tomu Abú nepřišel o svou oázu.

Večer nás přijel navštívit „můj známý“. Jelikož jsme odjely na 6 týdnů a v práci pochopitelně nemám tak dlouhou dovolenou, slíbila jsem, že se pokusím v Sýrii pro firmu najít nějaké zajímavé kontakty. Předem jsem si domluvila pár schůzek. Anas, majitel jedné společnosti, zavolal, jestli jsme již v pořádku v Damašku a zda nás může pozvat na večeři. Jelikož jsme chtěli poskytnout chvilku klidu našim hostitelům, pozvání jsme přijaly.

Vzal nás do nedaleké restaurace, kterou vlastní jeho kamarádi. Způsobil vcelku rozruch, s kým, že to přišel. Zanedlouho přijel ještě Anasův kamarád Bassem. Oba dva byli moc milí a stali se našimi blízkými přáteli, se kterými jsme trávily většinu volného času. Probírali jsme s nimi také problematiku hledání bytu. Sami se nabídli, že nám druhý den pomůžou něco najít.

Jedna z možností, které Bassem vyslovil, nás velice pobavila. Prý má kamaráda kněze a mohl by nám domluvit ubytování v místním klášteře, které bude „za babku“. Hned jsme se rozesmály, že v tom případě by klášter asi do druhého dne spadl. Ale především přísný řád, že dveře kláštera se zamykají v jedenáct hodin večer, byl jeden z důvodů, proč jsme tuto nabídku odmítly.

Druhého dne ráno jsme již netrpělivě vstávaly kolem deváté ráno a hned uhodily na Abú Ivana, že musíme vyjet co nejdříve, že rozhodně dnes již musíme najít vlastní bydlení. Syřané jsou sice strašně milí a přátelští, ale samo jejich rychlost pro nás Evropany je občas a v jistých situací pomalá.

Druhého dne ráno jsme netrpělivě vstávaly kolem deváté ráno a hned uhodily na Abú Ivana, že musíme vyjet co nejdříve, že rozhodně dnes již musíme najít vlastní bydlení. Syřané jsou sice velmi milí a přátelští, ale jejich rychlost pro nás Evropany je v jistých situací nedostatečná.

Naštěstí Abú nezklamal a opravdu měl již domluvené nějaké prohlídky. Spával jen pár hodin denně, a tak od časného rána zjišťoval možnosti.

Náš požadavek byl jednoznačný, chceme bydlet ve staré části Damašku. Nevadilo nám, že budeme dojíždět daleko do školy. Chtěly jsme především být v centru dění. A nejlépe najít byt přímo v části Báb Tumá (křesťanská čtvrť) (Bab Tuma, باب توما) nebo u Báb Šarqí (Bab Sharqi, باب شرقي), kde bude pro nás život jednodušší a budeme si moci dát i nějaké to pivko.


A tak jsme vyjely. První pokoj byl v rodinném domku, byl ve staré části, kousek od Báb Tumy, ale na mě moc nezapůsobil. Pokoj byl malý a poměrně špinavý. Paní domu vzhledem k létu a velké poptávce ještě namítla, že nás všech pět nemůže bydlet v jednom pokojíku, a že nám tedy dá k dispozici dva a cena se začala pohybovat kolem 850 USD. Což se mě zdálo tedy opravdu hodně, vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo.

Další prohlídka byla již kus od centra, byt pěkný, ale zase bez možnosti sezení venku. Ale jak říkám, celkem daleko od centra. Tak jsme jej zavrhly hned.

A tak jsme vyjely. První pokoj byl v rodinném domku, byl ve staré části, kousek od Báb Tumy, ale na mě moc nezapůsobil. Pokoj byl malý a poměrně špinavý. Paní domu vzhledem k létu a velké poptávce ještě namítla, že nás všech pět nemůže bydlet v jednom pokojíku, a že nám tedy dá k dispozici dva a cena se začala pohybovat kolem 850 USD. Což se mě zdálo tedy opravdu hodně, vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo.

Další prohlídka byla již kus od centra, byt pěkný, ale zase bez možnosti sezení venku. Ale jak říkám, celkem daleko od centra. Tak jsme jej zavrhly hned.

Nakonec jsme navštívíly realitku. Tedy spíš než kancelář to byli prostě dva mladí kluci, kteří shánějí pro cizince byty k pronajmutí. Karím nás vedl křivými, nádhernými uličkami staré části, až jsme najednou zcela bez orientace stanuli před velkými vraty. Uvítal nás příjemný majitel domu Nabíl a ukázal nám celé druhé patro jejich rodinného domku, s velkou terasou a tím nejúžasnějším výhledem, který jsem kdy viděla. Celé staré město jak na dlani a také výhled na pohoří Qásíjůn (Mount Qasioun, جبل قاسيون).

Oba pokoje byly sice zaskládány krámy, ale ta terasa… a vše nově vymalované, čisťounké. Byly jsme téměř rozhodnuté. Jen jsme ještě Anasovi a Bassemovi slíbili, že s nimi ještě odpoledne projdeme další nabídky, které pro nás našli. Majiteli jsme poděkovaly s tím, že mu do večera dáme vědět. Cena se dohodla na 600 USD + 100 USD realitce.

S Anasem a Bassemem jsme jeli do již zmíněného kláštera. Ovšem být v Damašku, kde se žije převážně v noci a muset se vracet do určité hodiny za zamčená vrata, bylo nemyslitelné. Další byt byl obrovský, dokonce s internetem. Ale daleko od centra, a také bez možnosti sezení venku.

Takže bylo jasno. Vrátily jsme se do bytu k Abů Ivanovi, rychle naházely vše do baťohů a kufrů a s pomocí Anase a Abů Ivana ujížděli co nejrychleji do realitky, vyzvednout si klíče a zaplatit. Nemohly jsme se už dočkat na vlastní bydlení, na terasu, pohodu, kterou si tam vytvoříme, na atmosféru, která na nás promlouvala z každé uličky, starého domu, z každé polorozpadlé střechy se satelitem…


BARAKA

Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky

Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.al­baraka.cz/