Z Adelaide do Melbourne přes Kangaroo Island

Naše poslední reportáž byla z Adelaide, kde jsme trávili celkem
týden a dopřávali si odpočinek po více než jedné polovině expedice.

Určitě nejsilnější zážitek pro nás byla návštěva přírodního
parku Clealand, kde mají návštěvníci možnost spatřit mnohá australská
zvířata jako klokany, emu, dingo, wombaty, ježury atd. Největším lákadlem
jsou koalové.

Naše poslední reportáž byla z Adelaide, kde jsme trávili celkem týden a dopřávali si odpočinek po více než jedné polovině expedice.

Poslední dny v Adelaide


Určitě nejsilnější zážitek pro nás byla návštěva přírodního parku Clealand, kde mají návštěvníci možnost spatřit mnohá australská zvířata jako klokany, emu, dingo wombaty, ježury atd. Největším lákadlem jsou koalové. A právě zde máte možnost si za poplatek koalu pohladit, vzít do náručí a nechat se s ním vyfotit. To jsme si nemohli nechat ujít! Pro Renču to byl nezapomenutelný zážitek, na který se celých 5000 km těšila. Kromě parku ze zvířaty jsme ještě navštívili nádhernou botanickou zahradu a v centru Adelaide také největší aboriginské muzeum na světě.

V Adelaide jsme se také měli sejít s dánským cyklistou Nicolaiem. Na místo srazu jsme nechtěně dorazili se zpožděním a Nicolai už na nás bohužel nečekal. Tak snad v Melbourne – jede totiž stejnou trasu.

Neplánovaně trávíme další tři noci v Adelaide navíc a to u Pavla Kohouta, který je zde na stáži. Společně s ním vyrážíme na první koupání k moři. Dosud jsme se kvůli nízké teplotě vody nikde nekoupali. Tady je tomu podobně, moc teplá není. Renča zůstává na břehu a já lezu do oceánu sám.

Huráá na Kangaroo Island

Tento ostrov plný původní fauny se nachází asi 100 km jižně od Adelaide. Cesta lodí trvá asi 2 hodiny. Do přístavu Wirrina nás doprovází Pavel a pak už plujeme sami do hlavního města Kingscote. Teprve až na lodi se dozvídáme, že téměř 85 % ostrova bylo evakuováno a zavřeno policejními zatarasy kvůli obrovským požárům. Jsme rozčarováni, neboť zaměstnanci lodní společnosti nám informaci sdělili až po nástupu na palubu a zaplacení lodních lístků. Zároveň jsme strašné zklamaní, že asi nic neuvidíme. Po připlutí zjišťujeme aktuální stav v infocentru a je tomu opravdu tak. Můžeme jen do 60 km vzdáleného přístavu Penneshaw. Váháme, zda jet, a vidět aspoň tučňáky, anebo se vrátit na australskou pevninu. Nakonec tučňáci vítězí. Pozorování těchto tvorů při návratu z moře za setmění stálo opravdu za to. Vracíme se zpět do Kingscote kde se dozvídáme, že byla otevřená další malá část ostrova. Zde se nachází další park se zvířaty. A tak se jedeme podívat na klokany, medvídky koala, krokodýly, papoušky, dravce a dokonce i possumy. Měli tam take wombata, toho jsme viděli úplně poprvé. Před odplutím pozorujeme ještě krmení pelikánů a potom nám nezbývá nic jiného než se vrátit na australskou pevninu. Ohně zuří dále, zvětšují se a nedaří se je uhasit. Přijíždějí požárníci z celé Austrálie, dokonce až z Tasmánie. Konvoje stovek vozů. Nepříjemný pohled. Myslíme jen na ta všechna nádherná zvířátka, která se asi nepodaří zachránit… .

Podél pobřeží směrem k Melbourne

Volíme trasu, která kopíruje pobřeží směrem k Victor Harbor a Goolwa. Udělali jsme dobře, je to parádní cesta skrz vysoké lesy, je příjemně chladno, nádherné pohledy z kopců na oceán. Jediné, co nás trápí, jsou stovky dotěrných much. Moskytiéry máme navlečené už celé dny, bez nich to nejde.

Ve Victor Harbor musíme s mým kolem do servisu, mám něco se středem. Profesionální a příjemný chlapík během 30 minut vše perfektně opravuje a účtuje si jen 15 AUD.

V tomto městečku nás zaujala historická, koňmi tažená tramvaj, ktera po náspu vozí turisty na ostrůvek Granit Island. Následující kilometry následují po atraktivní pobřežní cyklostezce.

Velmi nás zaujalo historické městečko Strathalbyn. Doposud asi nejhezčí město na naší cestě. Odsud dále jedeme několik set kilometrů velmi neatraktivní a nudnou krajinou. Jediným zpestřením, kromě několika vyschlých bílých solných jezer, je snad překonání slavné řeky Murray, po které se v historii plavily krásné kolesové parníky.

Začíná nás trápit počasí, začíná pršet, máme hodně silný protivítr. Nedá se nic dělat, musíme bojovat.

V městečku Kingston nás vítá 20 metrů vysoká socha humra. Člověk by se skoro až lekl. Za Kingstonem už začíná být cesta konečně trošku zajímavější, občas nějaké kopečky, lesy a vinice. Musíme ale spěchat, čeká nás další den více než 130 km do Mount Gambieru. Kdyz to stihneme do večera, budeme mít šanci krmit possumy.


A vychází nám to. 139 kilometru přibylo na tachometru a večer se jdeme podívat do propasti plné malých nor, ze kterých po setmění vylézají possumi za potravou a lidé je tam chodívají krmit. Je to krasny zážitek. Tyhle zvířátka – něco jako veverky velikosti kočky se vůbec nebojí, žerou ovoce klidně z ruky, můžete si je pohladit, no paráda. Mount Gambier má ovšem ještě jednu raritu. Nádherné kalderové jezero Blue Lake o obvodu 5 km, které se třpytí fantastickou tyrkysovou barvou. Fantazie. Nemůžeme se nabažit. Tady také končí naše putování Jižní Austrálií. Vstupujeme na území dalšího státu – Victoria.

Great Ocean Road

K této pobřežní silnici jsme dorazili přes města Portland a Warrnambool. První slavné útesy které potkáváme jsou skaliska v místě zvaném Bay of Islands. Přijíždíme k nim před setměním. Zrovna přichází silná bouřka, spousta blesků a silný déšť. Je to ale jen přeháňka a hned po ní přichází západ slunce – neuvěřitelné divadlo stínů a barev. Takové přírodní show jsme tady ještě nezažili. Fotíme co to jde, ale hlavně vše jen pozorujeme a užíváme si to. Tak tohle bylo opravdu skvostné přivítaní na Great Ocean Road. Druhý den ráno je ještě hezky, projíždíme kolem bizarních útesů ve tvaru mostu – London Bridge. Pomalu se ale počasí horší, sluníčko se ztrácí. V Loch Ard Gorge a pak dále na slavných Twelve Apostels sice ještě neprší, ale už to není na focení.

Zde se prvně setkáváme s proudícími davy turistů. Skoro jak v Praze na Václaváku. Turismus a s ním spojená komerce dorazila bohužel už i sem. V Austrálii naštěstí zatím pouze sem…

Zbytkovou část po Great Ocean Road překonáváme v dešti. Hlavne v okolí Apollo Bay jsou velké lijavce. Krajina je kopcovitá. Nedá se nic dělat, musíme šlapat. Chceme být přece včas na vánoce v Melbourne.

Na závěr Great Ocean Road jsme narazili na medvídky koala, žijící poblíž cesty, v malém eukalyptovém lesíku. Tak přece jen nejsou pouze v parcích, ale i divocí ve volné přírodě.

Setkání s blbcem

V městečku Princetown jsme byli požádat v místní restauraci o vodu. Odmítli nás s tím, že podzemní voda není pitná. Máme si koupit balenou. O tom, že mají dešťovku, se nezmínili. Tak jsme vyšli ven a chtěli si nabrat z kohoutku, který jsme objevili pár metrů vedle na pozemku kempu. Odtamtud nás ale sprostě vyhodil jeden místní obyvatel. Rezolutně nám odmítl dát vodu, máme si ji koupit u něj v obchodě. Vysmál jsem se mu a řekl, ze on je prvním a jediným nepříjemným Australanem kterého jsme potkali a že ostatní jsou moc fajn. O vodu jsme nakonec požádali v nedaleké farmě, kde nám ji bez problémů velmi ochotní Australané dali. Ostatně jako vždy.

Příjezd do Melbourne.


Ze 70 km vzdáleného Geelongu vede dvouproudá dálnice. Cyklisté mají vjezd povolen. Tak tedy jedeme. V jednom místě je zničehonic zákaz. Hledáme náhradní řešení. Asi po půl hodině marného hledání se vracíme na dálnici a frčíme dalších 20 km k Melbourne. Je to hrozně nepříjemná jízda a navíc se bojíme, že nás bude pokutovat policie. Těsně před městem dálnice začína stoupat na obrovský dlouhý most. Tak tohle určitě nezvládneme. Tady by šlo o život. Sjíždíme z dálnice dolů a jdeme se motat předměstskými uličkami, abychom se dostali do centra. První pohledy na Melbourne jsou úchvatné. Je vidět plno skleněných mrakodrapů i historických budov. Je až překvapivé, jak k sobě docela ladí. Na několik hodin se zastavujeme u Kořínkových, kteří zde žijí už mnoho let. Je zde zrovna na návštěvě Mirek, bývalý Renčin spolupracovník. Povídalo by se, jenže my se musíme prokousat na druhý konec Melbourne k našim známým, u kterých budeme trávit vánoce. Jedeme podél řeky Yarra po parádní dlouhé cyklostezce. Pro cyklisty je Melbourne opravdový ráj. Začíná se stmívat, cesta je dlouhá a komplikovaná. Nemáme podrobnou mapu a trošku bloudíme. S pomocí kolemjdoucích se nakonec daří dosáhnout cíle. Jsme na místě. Tachometr ukazuje 6506 km. Tak tady u Marka a Prue ve čtvrti Ivanhoe budeme trávit vánoce.

Závěrem

Na průběh australských vánoc, zážitky z Melbourne se můžete těšit v další reportáži. Bude zároveň spojena s prvními zážitky z Tasmánie, kam se vydáváme už 28.12. a strávíme zde Silvestra.

V rámci projektu je zřízen zcela nový web www.cyklocesto­vani.cz, na kterém bude možnost aktuálně sledovat, kde se naši cyklocestovatelé právě vyskytují, jak se jim daří, co zažívají atd.

Napříč austrálií na kole

Cyklocesto­vatelé Martin a Renáta děkují všem sponzorům, partnerům, kamarádům a dalším, kteří jakkoli přispívají ke zdárnému úspěchu celého projektu!

Masopust, nejbláznivější svátek roku

Ať už mu říkáme masopust, fašank nebo karneval, je to vždy jeden
z nejveselejších a nejbujařejších svátků roku. V současných
oslavách masopustu v ČR se odráží inspirace benátského karnevalu
i osobité folklorní tradice. Jedno mají ale společné: před
nekonečným půstem se lidé chtěli pořádně najíst a pobavit, a to
s chutí děláme dnes stejně jako před staletími.

Ať už mu říkáme masopust, fašank nebo karneval, je to vždy jeden z nejveselejších a nejbujařejších svátků roku. V současných oslavách masopustu v České republice se odráží inspirace benátského karnevalu i osobité folklorní tradice. Jedno mají ale společné: před nekonečným půstem se lidé chtěli pořádně najíst a pobavit, a to s chutí děláme dnes stejně jako před několika staletími.


Buďte tím, čím chcete být, vyzývá pražský Bohemian Carnevale (www.carnevale­.cz), festival talentu, vůní a kreativity. Od 31. 1. do 5. 2. 2008 ovládne město karneval a jeho nespoutaná veselost vás bude ponoukat, abyste si vybrali masku a přidali se do alegorických průvodů. V karnevalovém Salonu v Clam-Gallasově paláci se změníte v postavu svých snů a zároveň budete moci nahlédnout do karnevalové dílny masek a kostýmů. Líbí se vám vaše nová podoba? Třeba s ní uspějete v DIVERTIMENTO FURIOSO, soutěži alegorií, kostýmů a masek, která se koná 2. 2. 2008 na Staroměstském náměstí. Své vítězství si pak vychutnáte na galavečeru v maskách GALACTICOS. Chuť do palety zážitků doplní gastronomický festival CUISINE D’ALCHIMISTE. Ten vás zavede do pražských hotelů, restaurací a barů na přehlídku masopustního kulinářského umění.

Na Moravě se masopustu říká fašank a jak se slaví, uvidíte např. ve slovácké obci Strání (www.strani.cz). Od 1. 2. do 6. 2. 2008 prostoupí obec folklorní hudba, tanec, divadlo i film. Hlavní část programu se chystá na sobotu 2. 2., a to s domácí zabijačkou, ukázkami lidových řemesel a především vystoupením folklorních souborů. Maškary projdou obcí v úterý 5. 2. a určitě zatancují i pověstný mečový tanec Pod šable.

Masopust s označením c.k. (podle literární postavy vojáka Švejka) pořádá 16. 2. 2008 město Kadaň (www.mesto-kadan.cz). Masky i diváci se vydají na veselou pouť od hradu k františkánskému klášteru, kde na ně čeká ukázka starých řemesel a ochutnávka zabijačkových dobrot.


Navštivte také

Masopust v Chebu – 2. 2. 2008 (www.muzeumcheb­.cz)

Masopust ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově p. Radhoštěm (www.vmp.cz) 2. 2. 2008

Fašaňkovou obchůzku v Kyjově – 3. 2. 2008 (www.mestokyjov­.cz)

Masopust v Telči – 10. 2. 2008 (www.telc-etc.cz)

Masopust v Hornickém muzeu Příbram – 9. 2. 2008 (www.muzeum-pribram.cz)

Pygmej se v lese vyzná

Při svém počítání chýší a jejich obyvatel jsem už našel
Pygmeje, ochotného mě a Donga dovést k svým soukmenovcům. Není divu,
že o druhém táboru věděl. Byl mladý a pravděpodobně si od
pralesních sousedů jednou přivede nevěstu.
Úryvek z knihy
Vladimíra Plešingera „Kniha Konga (Výpravy k srdci
temnot)“

Déšť mohl zhatit mé plány. Někde nepříliš daleko od tohoto tábora měl ležet ještě nejméně jeden další. V něm jsem chtěl podniknout stejný sčítací průzkum jako tady. Venkované z Ndélé mi sice byli schopni dát některé informace – například zrovna tu, že v pralese na Bodingué se pohybují dvě skupiny, s nimiž se občas dostanou do styku – ale jinak mi moc platní nebyli. To, že Dongo znal cestu k jednomu z táborů, bylo nakonec největším přínosem.

Při svém počítání chýší a jejich obyvatel jsem už našel Pygmeje, ochotného mě a Donga dovést k svým soukmenovcům. Není divu, že o druhém táboru věděl. Byl mladý a pravděpodobně si od pralesních sousedů jednou přivede nevěstu. Ke styku s nimi mu mohly sloužit vzájemné návštěvy, ale i vzkazy na dálku. Sousední skupiny Pygmejů se totiž jsou schopny dorozumět bubnováním. Na jakou dálku? O tom, že by se pralesem nesl nějak skvěle zvuk bubnů, jsem měl a dosud mám pochybnosti, takže ke zprávám o neuvěřitelných tamtamových telegrafech, jaké jsem objevil v populárních článcích o Pygmejích ve francouzských časopisech, chovám značnou skepsi.


Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává, okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě už v dětství, aby o mnoho let později okusil pořádně a z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.


Kniha z těchto míst světa rozhodně není líbivým cestopisem shrnujícím snad jen atraktivní a turisticky vděčné cíle a zážitky. Pokud si člověk dokáže plnit své sny, vznikají projekty naplněné entuziasmem a zaujetím. A taková je Kniha Konga, ke které Vladimíra Plešingera dovedl celoživotní zájem o střední Afriku.

Co jsem měl už poměrně dobře ověřeno, byl fakt, že pro Pygmeje znalost lesa a všeho, co se v něm pohybuje, je asi stejnou samozřejmostí jako pro rodilého Pražáka znalost jeho čtvrti. Najde-li například Pygmej strom s hnízdem lesních včel, nejenom že si nemusí od něj značit cestu do tábora. Je ještě schopen vysvětlit umístění stromu ostatním lidem svého klanu tak, že každý z nich se ke stromu může najisto a bez doprovodu vypravit.

Moje spontánní, nearanžované ověření orientačního mistrovství Pygmejů se odehrálo mezi vůbec prvními Pygmeji, které se mi podařilo ve Středoafrické republice navštívit. Jednalo se stejně jako zde v pralese na Bodingué o skupinu Aka, jenže k oněm mým prvním Pygmejům se nevycházelo z Ndélé, nýbrž z nesrovnatelně snáze dostupné vesnice Bagandou na pravém břehu řeky Lobaye. Pro odlišení o nich zde budu mluvit jako o Pygmejích z Lobaye, protože tak se navíc jmenuje i prefektura, v níž leží Bagandou.


V lese na místě, vzdáleném necelý kilometr od pygmejského tábora, ale zcela mimo hlavní stezku, po níž mne a mého přítele László Konvalinku přivedl černošský průvodce z vesnice Bagandou, jsem fotografoval náhodně potkanou ženu. Prováděla svou každodenní práci, tedy sběr jedlých rostlin a malých živočichů, a měla s sebou děvče, jemuž nebylo jistě ani deset let.

Až za dvě hodiny nato jsem v pygmejském táboře zjistil, že mi schází jeden z objektivů. Vzpomněl jsem si, že jsem ho měnil právě před záběrem ženy na sběru, protože jsem v tmavém prostředí potřeboval objektiv s větší světelností. A taky jsem věděl, že v rychlosti, aby mi žena neutekla, jsem položil objektiv k nohám s tím, že do brašny ho umístím potom.

Náš průvodce z Bagandou jménem Mboto prokázal tlumočnickou zdatnost. Nejprve jsme našli ženu, která se mezitím vrátila do tábora. Vyndal jsem z brašny jiný objektiv. Mboto řekl ženě na mou žádost něco jako: „Pamatuješ si, kde se u tebe zastavil tenhle bílý člověk a hrál si s takovouhle věcí?“

Žena k sobě zavolala holčičku a poslala ji s Mbotem do lesa. S nimi šlo ještě pár výrostků. Za půl hodiny byli zpátky s objektivem. Mboto uměl dobře francouzsky a řekl mi potom: „Šla tam tak najisto, jako když já jdu navštívit souseda u nás v Bagandou.“

Úryvek z knihy Kniha Konga (Výpravy k srdci temnot)

Pražské zahrady, zastavení dvacáté deváté – Chotkovy sady

Tyto zeleně a místa se nazývají Chotkovy sady po svém zakladateli,
nejvyšším purkrabím, hraběti Karlu Chotkovi, který dal k výstavbě
tohoto parku popud roku 1833. Jejich původní název byl Lidová zahrada. Toto
místo však bylo od počátku upraveno pro procházky pro běžný lid.
Chotkovy sady byl tehdy první veřejný park tohoto typu na území Prahy.

Zveřejnit po zámeckých parcích a Královských oborách


Nachází se jižně od ulice Mariánské hradby v oblouku Chotkovy ulice na Hradčanech, Praha 1. Můžete odtud přejít lávkou přímo do navazujícího parku s názvem Letenské sady. Projít do něj lze rovnou z Královské zahrady zadním traktem okolo letohrádku královny Anny. Park má nyní výměru 3,7 ha, je situován v nadmořské výšce 230 až 245 metrů a neuzavírá se. Můžete jej navštívit kdykoli, i v noci.

Tyto zeleně a místa se nazývají Chotkovy sady po svém zakladateli, nejvyšším purkrabím, hraběti Karlu Chotkovi, který dal k výstavbě tohoto parku popud roku 1833. Jejich původní název byl Lidová zahrada. Park byl přejmenován až roku 1841. Byl založen původně na zčásti pastvině a zčásti ploše, kde se skladovalo dříví, z části místo sloužilo jako hospodářské zázemí Pražského hradu.Zajímavé je, že v minulosti se zde konávaly rytířské turnaje i jezdecké soutěže.

Založení parku navázalo přímo na Chotkovu silnici, která nahradila příkrou úvozovou cestu roku 1831 až 32. Již roku 1833 byl park otevřen přímo pro veřejnost. Je to výjimečné. Většina dnešních parků a zahrad byla po mnoho staletí soukromým majetkem panstva. Toto místo však bylo od počátku upraveno pro procházky pro běžný lid. Chotkovy sady byl tehdy první veřejný park tohoto typu na území Prahy. Autorem plánu zahrady byl Josef Fuks a práce zajišťoval Jiří Braul, který též navrhl osadit park stromovím. Veškeré práce byly financovány z obecních prostředků. Od roku 1887 podle návrhu Františka Thomayera najdeme v místech novoromantické jezírko a partie kolem něj. Ty byly dotvořeny podle pomníku Julia Zeyera od Josefa Maudra z roku 1913. Musím říci, že jako dítě mě socha nad rybníčkem uprostřed husté zeleně a skály děsila a park jsem neměla ráda. zdaleka ne tak jako sousední Královskou zahradu se zpívající fontánou, kterou jsem naopak milovala. Připadala jsem si tam jako na Olšanském hřbitově u hrobky svých praprarodičů. Ještě že v sedmdesátých letech minulého století byla zřízena v ohradní zdi pod letohrádkem průchozí branka, kterou se dalo rychle přeběhnout do prostor daleko krásnějších.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Dnes to vnímám jinak. Zahrada je plná velmi vzrostlých stromů. Připisuje se jí přibližně 55 kusů dřevin, z toho 27 listnáčů. Tedy na podzim ráj pro oko. Dva exempláře platanu javorolistého mají ve výšce 130 cm nad zemí obvod kmene nad 330 a 340 cm. Z jižní strany jsou impozantní duby zimní, největší z nich má obvod kmene také nad 330 cm. Najdeme tady ale i borovice, smrky, v partiích u jezírka je mohutný topol kanadský. Ve výšce 130 cm od země má obvod kolem 5 metrů. Nazvala bych ho majordomem zahrady, ale nelze. Dočetla jsem se, že kdysi tady stával skutečný strom majordomus, byl u vstupu z Mariánských hradeb, jilm horský (Ulkus glabra) a po něm prý žádný jiný strom roli majordoma nepřevzal. Topol kanadský na to tedy alespoň aspiruje, je statný a zdravý.


Dneska jako na dospělou už na mě sousoší z bílého mramoru nepůsobí tak depresivním dojmem. Objekt má podobu umělého skalnatého výstupu s jeskyní, v němž jsou mramorové sochy, představující nejznámější postavy ze Zeyerových děl. Jezírko pod nimi je opravdu romantické, obzvlášť, když se v něm zrcadlí barevné listí stromů. Z okrajů parku jsou výhledy na Malou stranu a Kramářovu vilu. Kdysi byla součástí veřejného parku Lidová zahrada i zahrada Kramářovy vily. Napravo od vchodu do parku z Chotkovy silnice je umístěn pamětní kámen s datem 4. listopadu 1841, který nese nápis Chotkova silnice – Chotkovy sady. V 60. letech byla postavena nová lávka spojující Letenské sady s Chotkovými podle návrhu arch. Jaroslava Fragnera. Od r. 1997 jsou sady ve Správě Pražského hradu a byly znovu propojeny s Královskou zahradou. V r. 1998 nahradila péčí Nadace Václava a Olgy Havlových Fragnerovu lávku novou lávkou podle návrhu arch. Bořka Šípka. Lávka tady ale v mnoha podobách existuje už od založení parku, hned po dobudování silnice nad Myší dírou. Podél silnice existuje zkratka, příkrá cesta z Malé strany nahoru na Hradčanskou, která se dodnes Pražany nazývá Myší díra. Nejedny podpatky jsem na ní poničila a poztrácela, když jsem se tudy jako mnoho jiných Pražanů vracela pozdě v noci domů nestihnouc poslední metro. Právě jsem si uvědomila jak dlouho jsem tudy nešla a o kolik romantiky noční Prahy přicházím. Možná to někdo z Vás stihne za mě.

Ještě bych doporučila tomu, kdo má rád pražské zahrady a parky a má dostatek času na opravdu dlouhou procházku, projít si trasu počínající Jelením příkopem, vystoupat nahoru do Královské zahrady, projít Chotkovými sady a lávkou do Letenských sadů, dát si kafíčko v Hanavském pavilonu, pokochat se opravdu úchvatným výhledem na pražské mosty, vzít to kolem metronomu procházkou až do restaurace Letenský zámeček. U něj si nezapomeňte prohlédnout zahradní altán a nedaleko pod ním Pavilon Expo 58. Ale o těchto místech blíže až následující pátek.

Za betlémy do podhůří Orlických hor

Beltlémářská tradice má v podhůří Orlických hor velmi dlouhou
tradici. Můžete se o tom přesvědčit při návštěvě více měst
Podorlicka. Letos největší výstavu betlémů naleznete v Rychnově nad
Kněžnou. Jsou zde nejen betlémy z Čech, ale i zajímavá sbírka
jihoamerických betlémů. Další známou a stálou výstavu betlémů
naleznete o kousek dále v Třebechovicích pod Orebem.

Beltlémářská tradice má v podhůří Orlických hor velmi dlouhou tradici. Můžete se o tom přesvědčit při návštěvě více měst Podorlicka. Letos největší výstavu betlémů naleznete v Rychnově nad Kněžnou. Jsou zde nejen betlémy z Čech, ale i zajímavá sbírka jihoamerických betlémů. Další známou a stálou výstavu betlémů naleznete o kousek dále v Třebechovicích pod Orebem.


Betlémy, někdy také nazývané jesličky, si před vánocemi lidé stavěli v domcích z nejrůznějších dostupných materiálů, poté co je císař Josef II. zakázal stavět v kostelích. Betlémářsví v těchto krajích je velmi rozšířené více než 2 století a nyní se po těžké době, kdy se o něm za „minulého režimu“ nesmělo mnoho mluvit, opět bouřlivě ožívá.

Hlavní část betlému se skládá z výjevu narození Ježíška v chlévě – jesličkách, okolo jesliček bývá celá řada postaviček, které přinášejí dary a nesmí zde samozřejmě chybět ani andělé a ovce. Lidé a krajina v betlémě je inspirovaná místem vytvoření, které lidoví malíři znali vždy lépe než biblický Jeruzalém. Na Tři krále se do betléma přidávají i postavičky tří mudrců. Na vytváření postaviček u některých rodinných betlémů se podílelo i několik generací, takže původně malé betlémy časem zabíraly poměrně velkou část pokoje.

V čase vánoc je dodnes živá tradice chození po betlémech. Ale protože je o betlémy obrovský zájem, tak se tato tradice udržuje jen v úzkém okruhu betlémářů a jejich přátel. Nicméně v muzeích a výstavních síních naleznete celou řadu velkých betlémů.

Betlémy z kraje Orlických hor


Jedenáctý ročník regionální výstavy podorlických betlémů. Na této výstavě se podílejí východočeská muzea, soukromí sběratelé a jsou zde i betlémy od současných tvůrců. Výstava je otevřena do 30.12. ve velkém sále Společenského centra v Rychnově nad Kněžnou.

Třebechovické muzeum betlémů

V tomto muzeu naleznete nejslavnější pohyblivý betlém tří Josefů. Rolník Josef Probošt přišel s nápadem postavit největší betlém na světě a začal se stavbou. Řezbář Josef Kapucián vyřezal většinu postaviček a Josef Friml je autorem mechanismu. Tento unikátní betlém ale i další současné i historické kousky můžete v muzeu vidět až do konce října přístího roku.

Betlémy v České Třebové

V čase vánoc jsou v místním Kulturním centru opět k vidění místní betlémy o kterých se více dočtete na stránkách: http://ct.upce­.cz/ctb99/.

Ousteckoorlické betlémy

Tradiční betlémářské město pořádá výstavu Vánoce a betlém. Jedná se o výstavu betlémů, které vyrobily děti ze základních a mateřských škol. K vidění jsou betlémy z papíru, skla, keramiky, malované a zajímavě pojaté závěsné betlémy.

Mořský svět – největší mořská akvária v ČR na Výstavišti v Praze

Tento pražský mořský svět je největším mořským akváriem
v celé republice. Výstava se rozkládá v přízemí a v patře
na ploše 1000 metrů čtverečních. Uvnitř jednotlivých akvárií je
prý vtěsnáno 250 000 litrů speciálně upravené mořské vody a
doplňků, které simulují přirozené prostředí, ve kterém druhy normálně
žijí.


V den předvánoční jsme si s dcerou dopřály krásné pohodové odpoledne v prostorách ukrytých v budově na Výstavišti na Praze 7. Bylo tu temno, romanticky, ve velkých mořských akváriích brázdily vodu mořské ryby, murény, perutýni, krásné barevné korálové rybky a spousty dalších exotických rybiček ze všech možných koutů podmořského světa. Mají tu dokonce i žraloka písečného. Ten žije v největší nádrži v České republice, která má obsah 100 000 litrů. Když jsme v areálu byly my, žralok měl na horní ploutvi přilepenou velkou rybu, která brázdila vodu stále dokola vymezeného prostoru s ním a další společnost mu u pusy plné ostrých zubů dělalo hejno malých rybiček, které mu čistily ostré tesáky tím, že mu za plutí vybíraly zbytky potravy z tlamy. Pozorovaly jsme impozantní pohyb žraloka dlouhého téměř dva metry a zuby na nás cenil ukázkově.

Tento pražský mořský svět je největším mořským akváriem v celé republice. Výstava se rozkládá v přízemí a v patře na ploše 1000 metrů čtverečních. Uvnitř jednotlivých akvárií je prý vtěsnáno 250 000 litrů speciálně upravené mořské vody a doplňků, které simulují přirozené prostředí, ve kterém druhy normálně žijí. Ale abychom se nemýlili, jsou zde i druhy ryb sladkovodních. Celý mořský svět čítá přes 350 druhů mořských a sladkovodních ryb celkem v padesáti akváriích. Někdo prostory projde do hodinky, jiní tu vydrží i několik hodin. Smí se zde bez problémů fotit, ale rybičky doporučuji stejně jako majitelé mořského světa fotit bez blesku na dlouhý čas. Ideální by bylo mít s sebou stativ.


Pro ty, kterým se v Mořském světě podaří pořídit bez blesku nejlepší záběry, je vypsána fotosoutěž. Více se dozvíte přímo na stránkách Mořského světa. Najdete zde i informaci o otevírací době a výši vstupného.

Jednotlivci, nebo firmy, které chtějí Mořský svět podpořit, se mohou, podobně jako třeba v zoologických zahradách, stát adoptivními rodiči jednotlivých druhů.

Celé první patro je výpravné, tvořené jako sluj a kamenné jeskyně a mezi tím v menších akváriích najdeme téměř bezpočet sasanek, korálů a malých pestrých rybek. Korálová jeskyně je dlouhá 25 metrů a má různá podloubí a průchody v uměle vytvořené skále. V předsálí je umělá nádrž s vodou. V různých zákoutích se v prvním patře dá nafotit spousta hezkého makra, detaily korálů nadchnou asi každého.

Z celé výstavy se dceři líbila nejvíc dominanta expozice, nádrž ve které je umístěn vrak lodi Bounty. Má objem 50 000 litrů a vodní sloupec tři metry,. Celou nádrž prý drží pouze 15 centimetrů silné plexisklo. Vodou brázdí žraloci kobercoví, murény, rejnoci a korálové ryby menších druhů. Většina návštěvníků expozice se právě tady u lodě fotí. Vzhledem k tomu, že místo je krásně vánočně vyzdobeno, u vánočního stromu zase fotí tatínci své ratolesti. Milá je i výzdoba zdí, které jsou pomalované velkými rybami.


Mě zase zaujal model majáku ze Severní Karolíny. V této nádrži je 15 000 litrů vody a sdílí jí hejno dravých barakud. U nich jsem se s foťákem zdržela nejdéle, protože mě naprosto fascinovaly. Druhá moje nejdelší zastávka byla u ryb Selene vomer, lesklých, jakoby průsvitných potvůrek, které v čelním pohledu vypadaly jako ET Mimozemšťan.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Výstava je otevřena už přes 4 roky, je to stálá expozice a za tu dobu ji navštívilo přes 320 000 návštěvníků. Kdo z Vás do tohoto čísla ještě nepatří, vřele doporučuji. Pro ty, se zde podaří nafotit bez blesku pěkné záběry je vypsána fotosoutěž .

Velký malý lovec

Mít smůlu při lovu do sítě, kopím nebo samostřílem může
znamenat hlad, ale smůla může mít ještě jiné jméno. Při lovu slona
smůla znamená, že nešťastný lovec se už nemusí vrátit do tábora.

Úryvek z knihy Vladimíra Plešingera „Kniha Konga (Výpravy
k srdci temnot)“

Klanový specialista na vrcholný lovecký počinek, jímž je zabití pralesního slona, je vázán neuvěřitelným tabu: v celém dospělém životě nesmí ochutnat sloní maso. Týmž zákazem, k němuž se ještě přidává maso prasete, krajty, želvy a potočních ryb, je vázán šaman a léčitel v jedné osobě. O menstruujících ženách už byla zmínka, ale týkají se jich i další zákazy, stejně jako se speciální tabu týkají i žen v jiném stavu. Systém tabu je neobyčejně komplexní, ale nevznikl sám o sobě. Jeho patronem je nadpřirozená bytost Komba. Na jejím jméně se shodnou Pygmejové Aka i Baka, a přesto, že jejich způsob lovu je odlišný (Baka neloví do sítí), shodují se i v tom, že na Kombovi závisí lovecké štěstí nebo smůla.


Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává, okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě už v dětství, aby o mnoho let později okusil pořádně a z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.


Kniha z těchto míst světa rozhodně není líbivým cestopisem shrnujícím snad jen atraktivní a turisticky vděčné cíle a zážitky. Pokud si člověk dokáže plnit své sny, vznikají projekty naplněné entuziasmem a zaujetím. A taková je Kniha Konga, ke které Vladimíra Plešingera dovedl celoživotní zájem o střední Afriku.

Samozřejmě, že Kombovi se musí pomoci. Pygmejovi nestačí trefit se do kořisti kopím nebo šípem samostřílu. (Tento vynález se dostal k Pygmejům Babinga od „velkých černochů“, k nimž ho přinesli první portugalští obchodníci na atlantském pobřeží. Bambuti z Konga samostříl neznají, ale zato jedni z nich – Pygmejové Efé – prosluli jako lukostřelci.) Aby byly hroty pygmejských zbraní zaručeně smrtelné, namáčí je lovci nad ohněm v rostlinném jedu, vylisovaném z jistého druhu liány.

Jiná liána dává zase Pygmejům krém, jímž se mažou hrdinové, šplhající na strom pro med lesních včel. Tato aktivita předčí rizikem cokoliv kromě lovu slonů. Přes svůj talent k šplhání, daný i tělesnou konstrukcí, může nepozorný Pygmej sletět – a včelí hnízda jsou většinou ve třiceti metrech a výše. Držet se stromu v takové výšce, druhou rukou nejprve upevnit doutnající a kouřící chomáč listí k vyhnání včel a potom sekyrkou rozsekat kryt pláství, naložit plástve do košíku a spustit košík dolů svým soukmenovcům, to je úkol, jaký by nesplnil žádný jiný člověk kromě malého Pygmeje. Málokdo by také vydržel bolest z tolika žihadel, neboť liánová mast není stoprocentní ochranou. Pro spravedlnost je však nutné napsat, že Pygmejové projevují vůči žihadlovému jedu dosud vědecky nevysvětlenou zvýšenou imunitu.


Mít smůlu při lovu do sítě, kopím nebo samostřílem může znamenat hlad, ale smůla může mít ještě jiné jméno. Při lovu slona smůla znamená, že nešťastný lovec se už nemusí vrátit do tábora. Přiblížit se ke slonovi, zranit ho kopím pod kolenem zadní nohy, včas se zachránit před slonovým odvetným útokem a totéž udělat pod druhým kolenem tak, aby slon nebyl schopen pohybu, to je vrcholné číslo loveckého umění drobných pralesních lidí. Málokdo kromě Pygmejů tento lov viděl a pravděpodobně nikdo ho dosud nenafilmoval. Svědectvím o úspěšnosti lovu je až mrtvá hromada masa. Ubohý slon uhyne vykrvácením po tom, co mu Pygmejové v době, kdy už je zcela vysílený, uříznou chobot.

Dnes už lov na slona není ani zdaleka tak častou záležitostí jako v minulosti. Je ostatně ve většině zemí zakázán. Pygmejové Středoafrické republiky i Konga mají výjimku, doplněnou jakousi směrnicí o dovoleném počtu ubitých zvířat za sezónu. Jenže který úředník může jít kontrolovat do pralesa, kolik slonů padlo Pygmejům za oběť? Pro slony je rozhodně důležitější to, že s akulturací Pygmejů ubývá specializovaných lovců.

Portugalci, kteří na západoafrickém pobřeží poblíž rovníku první kupovali slonovinu, ji měli od „velkých černochů“. Tito černoši však slony nelovili, nýbrž získávali kly od Pygmejů. Ti ostatně ani dnes neloví slona výhradně pro sebe: co by taky dělala padesátka Pygmejů s pěti tunami masa, vystavenými tropickému vlhkému vedru? V osadách na okraji pralesa nemá nikdo ledničku nebo mrazák. Dostanete-li se tam do nějaké bantuské vesnice a vidíte veliké vyuzené pláty masa, víte, na čem jste. Velký malý lovec byl úspěšný.

Jak pomoci zvířatům, procvičit španělštinu a poznat Mexiko

PNA je mexické občanské sdružení, celým jménem Protectora Nacional de
Animales, které operuje především na území hlavního města Mexika a
okolí. Jedná se o sdružení zabývající se ochranou zvířat a
aktivitami s tím spojenými.


PNA je mexické občanské sdružení, celým jménem Protectora Nacional de Animales, které operuje především na území hlavního města Mexika a okolí. Jedná se o sdružení zabývající se ochranou zvířat a aktivitami s tím spojenými. Krom útulku, adopčního centra, veterinární stanice také PNA připravuje přednášky pro děti a mládež.

Funkčnost PNA z velké míry zajišťují dobrovolníci a vzhledem k nedostatku mexických dobrovolníků, napadlo jednu z pracovnic PNA, českou krajanku Ivu Koukalovou, nabídnout možnost dobrovolné práce pro PNA českým zájemcům a provozovat tak něco na styl známých workcampů. PNA spolupracuje již několik let s jednou z českých agentur (KMC – KMC Travel service spol. s r.o.) a tak si případní zájemci mají možnost ověřit pravdivost a věrohodnost celého projektu u těch, kteří byli sami jeho součástí.

Dobrovolníky PNA přijímá po celý rok a bez omezení pohlaví a věku a to především pro útulky a adopční centra v hlavním městě Mexiku a Cuautle (stat Morelos, asi hodinu a půl od hlavního města). Dobrovolníkům PNA zajišťuje dopravu z a na letiště, ubytování a stravu. Přesné podmínky vám v češtině ráda upřesní zmiňovaná pracovnice PNA, Iva Koukalová.



U dobrovolníků není požadováno žádné speciální vzdělání, i když logicky veškeré zkušenosti s prací o zvířata jsou vítány. PNA prostě potřebuje lidi s láskou a pochopením pro zvířata a připravené být s nimi v nepřetržitém kontaktu. Co se jazykového vybavení týče, je potřeba dodat, že pracovníci PNA jsou z většiny Mexičané a tak jsou čeští dobrovolníci při práci v podstatě nuceni okolnostmi používat španělštinu. Doporučuje se tedy aspoň minimální znalost tohoto jazyka.

Krom krásné, i když velmi náročné práce, mexických známých a kamarádů, nezaplatitelných zkušeností z velmi rozdílné kultury a zlepšení španělštiny může dobrovolník také využít tuto cestu poznání země. Nepsané pravidlo toho projektu je takové, že po určité době práce pro PNA se dobrovolníci vydávají na samostatnou cestu po Mexiku. Logicky jsou už lépe vybaveni, protože už více pronikli do mexické kultury, lépe se tak orientují a cestu si pak lépe vychutnají.


Více o práci PNA na www.pnamexico.com (stránka je i v češtině) případně žádejte informace přímo u Ivy Koukalové ivakoukalova (at) y­ahoo.com.mx .

Reportáž o PNA natočená TV Prima v rámci Cesty kolem světa za 54. týdnů.

Pro lepší plánování vaší cesty doplňuji, že mezi ČR a Mexikem je uzavřena dohoda o bezvízovém styku, která dovoluje pobyt českých občanů v Mexiku po dobu 3 měsíců bez víza pokud nejde o lukrativní činnost. Tento pobyt se dá prodloužit u Národního migračního institutu. Pracovníci PNA vám v této oblasti rádi poradí.


A už jen malé upozornění na závěr. Práce se zvířaty je drogou a tak se připravte i na to, že pokud neodoláte, tak pak jako několik z předchozích dobrovolníků poletíte zpět do ČR s novým chlupatým kamarádem. Adopce zvířat PNA do ČR je možná a PNA je schopna připravit veškerou potřebnou dokumentaci pro bezproblémový převoz zvířat a jejich přijetí v ČR.

Soutěž na víkend: Panorama

Pokud Vám fotografie z předchozích kol připadaly malé, zkuste
štěstí dnes. Fotografie z dnešního kola zabírá úhel téměř
120 stupňů.

Pokud Vám fotografie z předchozích kol připadaly malé, zkuste štěstí dnes. Fotografie z dnešního kola zabírá úhel téměř 120 stupňů.

Otázka je jednoduchá: Ze kterého města pochází tato panoramatická fotografie?


Nápověda: foceno od hřbitova přes řeku.

Řešení: fotografie je noční panorama Tábora.


Milí čtenáři, jestli máte ve svém archivu zajímavé a hlavně neobvyklé pohledy na známá místa, o které byste se chtěli podělit s ostatními, zašlete nám je prosím se stručným komentářem do redakce. Zkusíme z nich vybrat podklady pro tuto nepravidelnou minisoutěž.

Pražské zahrady, zastavení dvacáté osmé – skrytá historie letohrádku Hvězda

Nedaleko odtud, kde dnes proudí hady aut a kudy se procházela historie
lásky i války, tam, kde se kdysi milovalo, tančilo, zpívalo a bavilo,
ale také zabíjelo (zvěř při honitbách) a vraždilo (bitva na Bílé
Hoře), tam v blízkém okolí Bílé Hory kdysi, roku 1534 započala
výstavba druhé královské obory, která v počátcích svého vzniku
byla nazývána Novou. Tam, kde po staletí pulzovala tak protichůdná energie,
je dnes oáza klidu a míru a pohody. Tam můžete zajet na příjemnou
procházku mezi množstvím všech odstínů zeleně, jaké jen existují.


Obora, která je kusem krásné zušlechtěné přírody na okraji Prahy, se rozprostírá mezi ulicemi Ruzyňská, Na Vypichu a Moravanů v nadmořské výšce 320 až 370 metrů. Zřídil ji Ferdinand I. na místě bývalého lesa Malejov, který vykoupil od kláštera v Břevnově. Právě tam dal v letech 1555 až 8 na své náklady a podle svého návrhu arcivévoda Ferdinand Tyrolský vystavět ojedinělé dílo, letohrádek vystavěný na půdorysu šesticípé Davidovy aneb Šalamounovy hvězdy. Základem stavby jsou dva protínající se pravoúhlé trojúhelníky. Říká se, že jeden z nich značí pozitivitu a lásku, druhý je negativní. Říká se, že v tomto hexagramu, na překrytí dvou rovnostranných trojúhelníků dokáží citliví lidé pocítit přívaly energie, říká se, že na středu protínajících se trojúhelníků se vychýlí virgule… Půdorys má průměr 40 metrů stejně jako výška budovy. Sám Ferdinand I. dokonce položil základní kámen k letohrádku 27. června 1555 . Ani tento rok zřejmě nebyl náhodou. Šlo o 311. lustrum po narození Ježíše, tj. pětileté období (311×5), po němž se ve starém Římě konaly očistné oběti. Na této stavbě ve stylu renesance se podíleli italští stavitelé pražského královského dvora Giovanni Maria Aostalli a Giovanni Lucchese pod vedením Hanse Tirola, později Bonifáce Wohlmuta. Po poslední rekonstrukci, která probíhala v letech 1995 až 2000 Hvězda patří Památníku národního písemnictví a výstavní činnosti.

Výzdoba celého letohrádku je úzce přimknuta k významu jednotlivých pater. Podzemí je sama země, přízemí voda, první patro je zasvěceno vzduchu a druhé poschodí patří ohni. Druhé poschodí je běžně veřejnosti skryto, jen občas se využívá pro společenské akce. Tady je krásná mozaiková glazurovaná podlaha v tzv. Hodovním sále, která pokrývá nad 500m2 a vzor, který vytváří odpovídá geometrii stavby. Také určitě zaujme štuková výzdoba stropů s klenbou, kterou zdobí 334 polí s motivy z řecké mytologie, řeckých i římských dějin. Ostatní patra je možno si běžně prohlédnout.


Málo kdo ale ví, že letohrádek dal zbudovat velmi zamilovaný Ferdinand Tyrolský, druhorozený syn Ferdinanda I., pro svoji vzdělanou a úchvatně krásnou milenku Filipinu Welserovou. Nebyla urozeného původu ač pocházela z velmi bohaté bankéřské rodiny a nemohla tedy dlít na Hradčanech. Snažil se jí tedy toto příkoří vynahradit vzácnou výzdobou letohrádku, mytologickými postavami a alegorickými výjevy. Ona se mu odvděčila láskou a tajným sňatkem na zámku v Březnici roku 1557 a povila mu syny Andrease a Karla. Žila s ním také po mnoho let na hradě Křivoklát. Jejich manželství uznal papež za právoplatné až roku 1576 a jejich synové získali svá práva. Štěstí Filipiny ale netrvalo dlouho, roku 1580 zemřela. Ferdinand Tyrolský měl vzor ve svém otci, který nechal zbudovat pro svoji manželku Annu Jagellonskou Letohrádek královny Anny a založil Královskou oboru, dnes známou jako Stromovka. Snad se mu snažil vyrovnat a sám také budoval mimořádné sídlo pro svoji lásku. Sem si ji přivedl hned po svatbě .

Původně sloužila obora ke královské honitbě, často byla využívána při slavnostních příležitostech, jako byly korunovace nebo diplomatické návštěvy . Během doby své dlouhé a dramatické minulosti vývoj královské obory zahrnoval nejen období slávy a lesku, ale často krušná období válek, ničení cizími i vlastními vojsky, válečná loupení i pálení a místní i velkoplošná kácení stromů. Jako by opravdu po celou historii v tomto místě proti sobě působily dvě energie, dobro a zlo z půdorysu hexagramu.

Letohrádek ve svém nitru hostil císařská vojska z Moravy a Slezska roku 1603, byl svědkem velkolepé slavnosti Rudolfa II roku 1610, roku 1611 zde pobyl krátce král Matyáš, roku 1619 zde byl uvítán Fridrich Falcký, který se neslavně proslavil jako zimní král a v roce 1620 postavil svá vojska proti přesile habsburské armády. Tato bitva, tehdy v neděli 8. listopadu byla první bitvou třicetileté války a zpečetila osud českého stavovského povstání. Dopadla proti očekávání císařské strany porážkou českých stavů. Ze zhruba 21 000 mužů v bitvě padlo a bylo zraněno na 5 000, zatímco z protivníkovy armády, která čítala téměř 26 000 mužů padlo a bylo zraněno pouhých 700 lidí. Král Fridrich Falcký hned následující den uprchl ze země.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz


Hvězda ale zažila i příjemné radovánky, např. hostinu císaře Ferdinanda III roku 1637 ale i roku 1647 a 1648 pompézní císařské hony. Velké hony zde následovaly po korunovaci krále Leopolda, ale i v letech 1723 a 1734 zde byly uspořádány proslavené a velkolepé hony doplněné hostinou a zpěvy.

Od roku 1740 zde působila negativa. Nejdříve bavorský král Albrecht se svým vojskem pobil všechnu zvěř a zpustošil celou oboru. Její ničení pokračovalo i v roce 1742, kdy zde francouzská vojska hledala vojenský materiál. Do roku 1757 se zbytky obory změly takřka v mýtinu. Střídala se zde vojska Karla Lotrinského a Bedřicha II. Právě za Bedřicha II .bylo dřevo ze stromů v oboře použito pro vaření piva pro pruské vojáky v Břevnovském klášteře. Při jejich ústupu pak padlo přímo v oboře přes 1 200 Prusů. Jejich hromadné hroby, prý téměř dvoumetrových vojáků, byly objeveny v roce 1938, když probíhala úprava prostranství okolo letohrádku.

Osud letohrádku zpečetilo nadlouho rozhodnutí Josefa II , který v letohrádku roku 1779 nechal umístit střelný prach. Počátkem 19. století pak místo oživilo pořádání tzv. svatomarkétských poutí, které ale bývaly příliš hlučné a hojně navštěvované a pro časté výtržnosti brzy zakázané. Po mnoha letech roku 1850 zde byla obnovena výsadba stromů a obora nově z 86 % zalesněna. Zablýsklo se na lepší časy. Roku 1867 byla obora krátkodobě zpřístupněna pro veřejnost a roku 1874 byla s konečnou platností zrušena prachárna. Během první světové války se ale časy nehostinnosti opět navrátily. Docházelo k nekontrolovatelné těžbě dřeva. Lidé si zde za úplatu mohli těžit dřevo dokonce podle vlastního výběru. Samozřejmě spousta řemeslníků této nabídky využila a obora byla opět pustošena. Oboru pokrývaly náletové dřeviny, cesty byly i travnaté plochy zarostlé a zpustošené. Až po válce, roku 1918, se obora dostala do rukou správy pražského hradu. Její první rekonstrukce započala roku 1929 ve vlastní oboře a byla dokončena roku 1938 dokonalou úpravou plochy před letohrádkem podle návrhů architekta Josefa Sokola.

Obnovených prostor si ale návštěvníci dlouho neužili, protože opět armáda využila plochy obory při mobilizaci roku 1938. Nejdříve tady měl cvičení telegrafní prapor a pak následoval odvod koní z celé republiky. Táboření vojska i koní poškodilo celou oboru, nejvíce trávníky. Záhy přišla druhá světová válka 1939 až 1945 a místo se stalo opravnou vojenských vozidel a navíc zde probíhala stavba krytů pro oddíly SS.

Od května 1945 zde pobývaly osvoboditelské armády. Nejdříve rudá armáda s několika tisíci koní a velkým počtem hovězího dobytka, který byl určen pro její zásobování. Tuto armádu záhy vystřídala motorizovaná divize československého vojska z anglické armády a samotný letohrádek obsadil následně vozatajský oddíl generála Svobody. Vojáci jakoby byli pro tato místa po celou historii prokletím. Po válce byly částečně opraveny opět trávníky i cesty.

Podle projektu architekta Pavla Janáka byl v letech 1949 až 51 letohrádek rekonstruován. Až období let 1952 až 1996 přineslo místu klid v podobě muzea Aloise Jiráska. Od roku 1964 byla expozice rozšířena o díla Mikoláše Alše. Rok 1996 přinesl další pozitiva. Obnovu a rekonstrukci letohrádku, aby v květnu 2000 mohl být opět slavnostně zpřístupněn veřejnosti. Na přelomu tisíciletí byla také opravena mozaiková podlaha v Hodovní síni. Roku 2004 proběhlo další zušlechtění cest a plochy před letohrádkem. Podle projektu architekta Josefa Dubského byla pak postupně opravena opuková zeď kolem obory a bran.


Celá obora je dnes obehnána kamennou zdí se dvěma vchody, bránami Libockou a Břevnovskou a je prakticky zcela zalesněna. Porost ve Hvězdě má nejspíše návaznost na původní lesy severozápadního okolí Prahy. Bohužel v minulosti byl mnohokrát zcela zničen. Později byly lesní porosty obnoveny dubem, bukem a habrem, pak bohužel i jehličnatými dřevinami, smrkem a borovicí. Přesto jsou v Oboře Hvězda zachovány všechny rekonstrukční geobotanické jednotky. V porostech existují dosud některé unikátní staré exempláře dubů a buků. Keřové a bylinné patro se skládá převážně z nitrofilních druhů jako je bez černý, ostružiník, kuklík městský, kerblík lesní.Díky tomu je Hvězda refugiem pro velké množství živočichů, především ptáků. Ve Hvězdě bylo v roce 2002 vytipováno na 40 starých stromů, které jsou a budou ponechány až do svého úplného rozpadu. Mnohé z nich jsou stromy doupné a v nich hnízdí druhy dutinových ptáků. Pro ptáky je příznivé, že na Hvězdu navazuje i stará původní zástavba plná zahrad. Celkem se ve Hvězdě vyskytuje až na 46 druhů ptáků. Nejznámější z nich jsou pěnkava obecná, drozd zpěvný, kos černý, červenka obecná, pěnice černohlavá, sýkory a budníčci. Pravidelně zde hnízdí strakapoud velký a obě žluny. Ze savců se tu můžete potkat s ježkem západním, rejskem obecným, žijí tu ale i netopýři, bělozubka šedá, veverky obecné, zajíc polní, plšík lískový, plch velký.

Dokonce i šelmy zde mají své zástupce v podobě lišky obecné, kuny skalní a lasice kolčavy. Z plazů je tady zastoupena ještěrka obecná, vyjímečně slepýš křehký. Kdo se ale rád pokochá něhou motýlích křídel na loukách zde najde okáče Lasiommata maera, můru Dichonia aprilina a motýlka Fabiola pokornyi. Žije zde i několik druhů brouků, z nichž nejvzácnější je Eutheia scydmaenoides orientalis, který žije právě v dutých stromech. Najdeme zde množství cest a cestiček už původních vedoucích a sbíhajících se přímo u letohrádku nebo volně vyšlapaných neoficiálních cest a cestiček od náruživých návštěvníků obory. Po cestách se dá nejen procházet, ale i jezdit na kole a běhat. V zimě tu najdete i běžkaře.V létě se dá v poklidu relaxovat na nově zatravněných plochách s kvalitním trávníkem vhodným k piknikům a dlouhodobému odpočívání. V roce 2006 zde dokonce proběhnul orientační závod vozíčkářů, na jaře 2007 tréning ve cvrnkání kuliček, 7.7. 2007 zde proběhla soutěž 30. ročník Běhu oborou Hvězda. Místo je velmi často užíváno k různým sportovním akcím. Letohrádek byl roku 1962 zařazen na seznam národních kulturních památek.