Historické tramvaje budou i letos brázdit ulice našich měst

Tramvaj, elektrika, šalina či lokalka jsou různé názvy pro vozidla
pouliční dráhy, bez nichž bychom si dopravu v řadě našich měst už
ani nedovedli představit. Bohatou historii své kolejové dopravy si budou
města připomínat i letos jízdami historických tramvají, které sice
nejsou tak rychlé a pohodlné, jako současná velkokapacitní monstra, ale
dokáží připomenout dobu, kdy i stroje mívaly lidštější rozměry.
Mnohdy se nebude jednat jen o ojedinělé jízdy a někde historické
tramvaje vyrazí do ulic i v zimních měsících.


Na koci devatenáctého století se v našich městech začaly objevovat první pokusy o zavedení kolejové městské osobní dopravy. Jako první na území dnešního Česka a třetí v Rakousku-Uhersku zahájila již v srpnu roku 1869 provoz brněnská koňka. Postupně se přidávala i další města s projekty pouličních drah s koněspřežným či parním provozem. Ty však narážely na ekonomické potíže a byly proto obvykle pro nerentabilitu ukončeny. Jako životaschopné se ukázaly až elektrické tramvaje. Na autobusy a trolejbusy si pak naše města musela počkat až do doby mezi světovými válkami.

Od konce devatenáctého století až do první světové války začaly elektrické tramvaje na našem území postupně jezdit v Praze, Teplicích (1895), Liberci (1897), Olomouci, Plzni a Ústí nad Labem (1899), v Brně a Jablonci (1900), v Mostě a na Ostravsku (1901), v Mariánských Lázních (1902), Opavě (1905), Českých Budějovicích, Jihlavě (1909) a Českém Těšíně (1911). Po druhé světové válce pak došlo ke zrušení mnoha tramvajových tratí. Do dnešních dnů využívá tramvajovou dopravu Praha, Brno, Olomouc, Ostrava, Liberec a Jablonec a Plzeň. Po připojení k Schengenskému prostoru připravuje obnovení tramvajové dopravy Český Těšín.

Od devadesátých let minulého století jezdí v turistické sezóně v Praze historická linka 91, která vyráží každou celou hodinu z vozovny Střešovice skrz centrum k výstavišti v Holešovicích, odkud se opět v celou hodinu vrací zpět. Na lince platí zvláštní tarif a nastoupit a vystoupit je možno kdekoli po trase. V roce 2008 bude linka v provozu od 22. března do 17. listopadu na trase Vozovna Střešovice – Pražský hrad – Malostranská – Malostranské náměstí – Národní třída – Václavské náměstí – Náměstí Republiky – Styrossmayerovo náměstí – Výstaviště.

Od loňského roku (2007) vyráží historické tramvaje pravidelně i do Brněnských ulic. Po té, co musela být kvůli rekonstrukci ulice Rašínovy pozastavena linka H jezdící denně po centru města, začaly dřevěné šaliny jezdit na vybraných spojích linky č 10. kde jezdily až do pozdního podzimu a zvládly i sněhovou kalamitu na začátku listopadu. Jakmile to bude možné, vrátí se zas do centra. Na pravidelných historických linkách platí běžný tarif DPMB. Kromě Pravidelných linek pořádá při různých příležitostech Dopravní podnik města Brna i nostalgické jízdy historických vozidel. Největší zátěž čeká na tyto unikáty na přelomu května a června, kdy bude probíhat festival Brno, město uprostřed Evropy, jehož součástí je i mezinárodní soutěžní přehlídka ohňostrojů Ignis Brunensis. V rámci Dopravní nostalgie se brňané i návštěvníci města budou moci svézt i vozy taženými populární „Karolínkou“ (parní lokomotivou Caroline), která pamatuje nejstarší začátky brněnské městské hromadné dopravy.

V roce 1996 byl za kulturní památku vyhlášen vůz číslo 223 Dopravního podniku města Olomouce. Město na jeho opravu a údržbu vyhlásilo veřejnou sbírku, jejíž součástí je i prodej čestných jízdenek. Od března 2008 plánuje olomoucký dopravní podnik pravidelné jízdy historickou tramvají, které se budou konat mimo jiné i s ohledem na počasí.

Dopravní podnik Ostrava a.s. a Kroužek přátel MHD v Ostravě se chystají vyjet s historickou tramvají už v únoru. V sobotu 18. února 2006 si mimořádnými jízdami připomenou 20. výročí ukončení provozu dvounápravových tramvají v Československu. Vzhledem ke specifikům některých jednokolejných tratí byly staré dvounápravové tramvaje v Ostravě vyřazené z provozu jako v posledním z našich měst. Na vzpomínkovou jízdu vyjede historická souprava v trase Vřesinská – Vřesina – Dolní Lhota – Zátiší. Další historické jízdy plánuje ostravský dopravní podnik při různých příležitostech v průběhu roku.

Plzeňské městské dopravní podniky, a.s. mají ve svém vlastnictví technický unikát. Je jím „primátorský vůz“. Jedná se o nejstarší dochovanou provozuschopnou tramvaj u nás a pravděpodobně i ve střední Evropě. Dne 29. 6. 1899 zahajovala pravidelný tramvajový provoz v Plzni. Vůz je dodnes provozuschopný i s řadou unikátních dílů pocházejících z dílen legendárního Františka Křižíka. Z pochopitelných důvodů vyráží tato tramvaj na různé příležitostné jízdy pouze od jara do podzimu.

Tramvaj Bovera mohou obyvatelé Liberce vídat v ulicích od roku 1929. Po té, co dosloužila, byla využívána dopravním podnikem jako brusný vůz. Od roku 1987 do roku 1999 se jí věnovali nadšenci ze sdružení Boveraklub, kteří ji uvedli do provozuschopného stavu. Nadšením party lidí je tato tramvaj i nadále postupně rekonstruována do původní podoby. Kromě smluvních jízd je vůz Bovera používán při provozu zvláštní historické linky č. 1, která je v provozu v odpoledních hodinách ve dnech státem uznaných jako svátek.

Poslední tramvajovou kuriozitu najdete od letošního roku (2008) v Českém Těšíně. Od roku 1911 zde byla v provozu nejkratší tramvajová linka na našem území. Spojovala polskou a českou část města. Po první světové válce, kdy bylo město rozděleno mezi dva státy, byl provoz lokalky v roce 1921 ukončen a trať byla rozebrána. Se vstupem do Schengenského prostoru plánují Český a polský Těšín alespoň symbolické obnovení linky ve formě vozů v podobě historických tramvají na ekologických autobusových podvozcích. K obnovení tratě zatím asi nedojde nejen z důvodů finančních, ale i proto, že by bylo nutno stavět v historické části města. Pokud by přeci jen byla obnovena, jednalo by se hned o dvojnásobnou kuriozitu. Trať by opět byla nejkratší nejen u nás, ale pravděpodobně i v Evropě a navíc by ležela na území dvou států.

Pět slečen na cestě za studiem arabštiny VI. díl – Palmyra (Tadmur, تدمر)

Cesta z Homsu vede napříč pouští přímo do Palmýry. Cesta byla
příjemná a pěkně utíkala. Najednou se však zvedl vítr a byli jsme
v písečné bouři. Nebylo vidět téměř na krok. Řidič nám také
ukazoval výmoly kolem silnice, které způsobila velká bouře, která se tu
přehnala asi dva týdny před naším příjezdem.

Dopoledne jsme tedy odjeli do Homsu, kde jsme počkali na řidiče, kterého pro nás Basám poslal, a který měl na starosti postarat se o českou delegaci a v pořádku ji dopravit do Palmyry.

Cesta z Homsu vede napříč pouští přímo do Palmyry. Cesta byla příjemná a pěkně utíkala. Najednou se však zvedl vítr a byli jsme v písečné bouři. Nebylo vidět téměř na krok. Řidič nám také ukazoval výmoly kolem silnice, které způsobila velká bouře, která se tu přehnala asi dva týdny před naším příjezdem.

Než jsme ovšem dojeli do Palmyry, už zase svítilo sluníčko a obloha byla modrá bez jediného mráčku.

Řidič nás dovezl přímo před muzeum, kde již karibský ministr s doprovodem procházeli jednotlivé sály. Skočily jsme před prvním shledáním ještě na záchod, pokusit se o nemožné – nějak se upravit. Přeci jen jsme s takovým shledáním nepočítaly a po víkendu u moře a s pár oblečením, které jsme si sebou vzaly (samozřejmě sportovním), se nedaly vymýšlet nějaké moc velké zázraky. Posadili jsme se všichni do kanceláře pana ředitele muzea, kde jsme se představili. Byly jsme představeni jako česká delegace, která je právě na návštěvě v Sýrii. Většina z nás měla vytahané kraťase nebo plátěné kalhoty, tričko… no rozhodně jako delegace, zastupující a reprezentující Českou republiku jsme musely vypadat opravdu legračně. Nevím, zda pan ministr ze slušnosti či lhostejnosti nedal na sobě nic znát, ale choval se k nám velice přátelsky a tvářil se, jako bychom byly ten nejlepší zástup, který mohl z České republiky přijet.

Z muzea jsme jeli přímo na prohlídku hrobek a poté na samotný chrám. Palmyra je opravdu krásná, obrovská a hlavně, bez turistů. V tomto je Sýrie prostě dokonalá.



Nevím, jestli znáte legendu, o královně Zenobii, která Palmyru nejvíce proslavila, která vzdorovala Římu a nakonec do něj byla přivedena v okovech, ale při návštěvě Sýrie mohu toto místo jen doporučit. A toho, koho antické památky až tak neberou, si najde třebas zalíbení v poušti a horách, které se za Palmyrou nacházejí. Dodnes v této poušti žijí beduínské rodiny starým, klasickým způsobem života. Nám se povedlo při mé druhé návštěvě Sýrie je navštívit a strávit s nimi celou noc. Bylo to opravdu moc příjemné.

Tenkrát jsme se ubytovaly s kamarádkou Martinou v jednom hotýlku, ve kterém byl také ubytován nějaký šejk ze Spojených arabských emirátů. To, že je v hotelu nějaká česka, mluvící arabsky se velice rychle rozneslo. Pozval nás k sobě do apartmánu a nabídl nám, abychom jej doprovodily na noční lov v poušti. Nakonec z lovu sešlo, ale noční výlet do pouště a večeře s beduínskou rodinou se uskutečnila. Bylo nám divné, proč je stan plný žen. A tak nám bylo vysvětleno, že beduínky jsou nejdražší nevěsty, neboť umějí žít ve tvrdých podmínkách, starat se o rodinu, stádo, jídlo. Proto po svatbě většina novopečených manželů musí odjet na pár let za prací do zahraničí (nejčastěji do Saudské Arábie nebo do Emirátů), kde vydělávají na manželčino věno. Ale musím uznat, že beduínky jsou opravdu krásné a prastaré zažité tradice a způsob života z nich dělají neskutečně zajímavé lidi. Ale zpět k naší cestě.

Po prohlídce chrámu jsme odjeli do nedaleké restaurace, kde jsme společně povečeřeli a měli možnost si s panem ministrem popovídat o všem možném. Ekologie, politika, způsob života,… témat bylo mnoho. Nás pan ministr jen trošku překvapil svou neskrývanou láskou a obdivem ke kubánskému prezidentovi Fidelu Castrovi. Přiznal, že jeho jeden z nejsilnějších okamžiků života bylo, když vůdci políbil ruku. Byl hrdý za něj na to, že Kubánci nejsou otroci USA. S tím jsme souhlasili, jen už jsme pro jistotu nerozebíraly náš pohled na „diktátorovi“ taktiky a systém, jestli i ten tak trošku kubánský lid neotročí…

Po několika hodinové večeři jsme se rozloučili, předali si kontakty a udělali pár společných fotografií. Doufám, že jestli pan ministr někdy zavítá do České republiky, nebude mu divné, že jej právě tato česká delegace nevítá.


Po rozloučení jsme ještě odjeli na arabský hrad, který byl postaven nedaleko chrámového komplexu, abychom udělaly pár fotek západu slunce nad chrámem a nad pouští.

Poté jsme se vydaly na cestu domů, do naší krásné staré damašské čtvrti, plné arabské kultury, mešit a minaretů.

Pokračování příště…

BARAKA

Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky

Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.al­baraka.cz/

Etiopské kostely

Jako ve většině zemí světa, i v Etiopii je náboženství
důležitou součástí života. Neprojel jsem na cestě Etiopií rozhodně
všechny kostely a kláštery, ale několik ano a o těch bych vám rád
povyprávěl.

Jako ve většině zemí světa, i v Etiopii je náboženství důležitou součástí života. Neprojel jsem na cestě Etiopií rozhodně všechny kostely a kláštery, ale několik ano a o těch bych vám rád povyprávěl. V Etiopii je, mimo zbytku animistických náboženství a judaistů, asi polovina křesťanů a polovina muslimů. Křesťané jsou obvykle ortodoxní, výjimečně římští katolíci. Mešity jsou zde spíš strohé a oproti kostelům ničím nevynikají.

Lalibela

Největší a nejznámější je komplex kostelů v Lalibele. Legenda praví, že za vlády krále Lalibely mnoho etiopských lidí toužilo dostat se do Jeruzaléma, do města kde se narodil Ježíš Kristus, pro požehnání. A tak se ve snu králi zjevil Bůh a řekl ať postaví kostely v Lalibele. Král údajně postavil všechny kostely vlastníma rukama, pouze s pomocí Boha, andělů a asi dvou tisíc dělníků.


První chrám, který postavil, je zároveň největší. Z vnějšku je 17 metrů vysoký. Nebo bych měl říci spíš hluboký. To je největší zvláštnost těchto kostelů. Nejsou totiž postaveny, nýbrž vytesány do země. V Lalibele a okolí jsou celkem 3 druhy kostelů. První, monolitické, jsou vytesány do země v jednom kusu skály. Další jsou v zemi, ale nejsou monolitické a poslední jsou postaveny v přírodních jeskyních.

První kostel patřil do skupiny monolitických, ale zemětřesení jeho části poničilo, a opravené sloupy už , samozřejmě, nejsou ze stejného kusu skály jako zbytek kostela. Asi nejznámější je poslední kostel postavený králem Lalibelou a zasvěcený svatému Jiří. Kostel je vytesán do tvaru kříže. Navíc Lalibela léty strávenými výstavbou jedenácti kostelu nasbíral spoustu zkušeností, a tak tento kostel jako jediný odolává větru, dešti a není třeba mu postavit novou střechu. Toho je docíleno drážkami v jinak rovné a ploché střeše, které fungují jako okapy a odvod vody.

Chrámy jsou propojeny chodbami, tunely a schodišti. A bez průvodce byste asi jen těžko našli všechna zákoutí a prošli všechny kostely. Celkově je v Lalibele 11 kostelů a všechny jsou doposud funkční, takže můžete narazit i na probíhající kázání nebo zpěv kněžích.

Tana

K další skupině kostelů se přesuneme asi den cesty terénním jeepem na západ, k jezeru Tana. Respektive na jezero Tana. Najmeme si loď a vyrazíme na ostrůvky rozeseté po největším jezeře severo-východní Afriky. K samotnému kostelu projdete hustou vegetací zahrnující banánovníky, papayu i kávu.


Kostel nepřekvapí svou architekturou, nízká okrouhlá budova s plechovou střechou a plechovými cinkrlaty. Pravé poklady se však nacházejí uvnitř. Stařičký, usměvavý a milý kněz (Abé) vám milerád ukáže vše co kostel skrývá. Starobylý kříž ze zlata vysvěcený v Jeruzalémě. Ale hlavně manuskripty 600 až 900 let staré, psané na kozích kůžích písmem tak starým, že už mu dnes rozumí jen hrstka kněžích. Abé listuje knihami a ukazuje a pojmenovává každého svatého, jenž je vyobrazen jasnými barvami. Posilněn naším nadšením vytahuje zpod koberce další manuskript. Ano, opravdu zpod koberce. U nás by byla taková kniha za neprůstřelným sklem, v hermeticky uzavřeném prostředí s pečlivě hlídanou teplotou, tlakem a vlhkostí vzduchu. A tady jí má Abé pod kobercem.

Gondar

Z Bahir Daru, od jezera Tana, je to jen kousek na sever po kvalitní asfaltové silnici do Gondaru, někdejšího královského města (Fasilidas ho ustanovil svým královským městem roku 1636). Nenajdete zde bohužel historické kostely, ale pouze jejich zříceniny. Nicméně hrad i celý kompex nazývaný „royal encloser“ stojí rozhodně za návštěvu. Nejlépe zachovalý, respektive opravený, je Fasilidův hrad, jedna z nejstarších památek.

Debre Damo

Poslední naše zastávka je na severovýchodě, v blízkosti hranic s Eritreou. Mezi kopci, v autem těžce přístupném terénu, se nachází nejsvatější místo v Etiopii. Klášter Debre Damo. Klášter se rozprostírá na vrcholku stolové hory a nevede k němu žádná cesta. První svatý muž prý na horu vylezl za pomoci obřího hada a založil na ní první kostel. Dnes už máme situaci snazší. Ze vstupní branky visí dolů asi 10 metů dlouhé lano a turistům navíc přiváží okolo pasu smyčku z nějakých kůží. Případné cestovatelky ale musím zklamat, do kláštera mohou vstoupit pouze muži. Sice jsme neprocházeli žádnou kontrolou mužství, ale asi by se země zatřásla kdyby na posvátnou půdu vstoupila žena (nebo by měl nějaký svatý muž špatné sny – rozuměj Boží vnuknutí). V klášteře žije asi 400 lidí, z toho dvě stovky kněžích.


Hned na uvítanou jsme si sedli se třemi staříky a popili talu. Tala je nápoj ze zkvašeného obilí. Není alkoholický, ale je kyselý. Abychom neurazili, tak jsme se tvářili jak nám to chutná. Tak jsme dostali přidáno.

Pak už následovala prohlídka kostelů. Hlavní kostel je postaven z dřevěných trámů a z kamene. Uvnitř najdete několik obrazů svatých a hlavně krásný vyřezávaný strop. Pak jsme se ještě podívali na další kostel, ale jen zdálky, protože ten slouží jako pohřebiště a mrtvé není radno rušit. Pak už se jen spustit po laně na zem, mezi ostatní smrtelníky a pokračujeme v cestě.

Pražské zahrady, zastavení třicáté první – Park Charlotty G. Masarykové a zahrada Bílkovy vily

Park Charlotty G. Masarykové je jeden z městských veřejných stále
přístupných parků. Park je v bezprostřední blízkosti zahrady
Bílkovy vily, první pražské vyjímečné stavby s plochou střechou.
Vila i se zahradou od září 2007 prochází rekonstrukcí.


Dříve park u Písecké brány, Praha 6, Hradčany. Výměra parku je 2,49 ha, nadmořská výška jednotná 236 metrů. Je to jeden z městských veřejných stále přístupných parků. Písecká brána, dominanta parku byla postavena roku 1721 v době Karla VI. Celá dispozice parku se odvíjí od Písecké brány a původních obvodových opěrných zdí.

Cesta vedoucí k bráně rozděluje park pomyslně na dvě části, východní a západní. Na západní straně parku je umístěn kámen s pamětními deskamidvou obětí z Pražského povstání roku 1945. V letech 2003 až 2006 došlo k rehabilitaci tohoto parku, zejména úpravy cest. V tomto parku jsou dochované topoly černé, platany javorolisté, topol bílý.

Park je v bezprostřední blízkosti zahrady Bílkovy vily. Ta se nachází v Mickiewiczově ulici č.1, má výměru 845 metrů čtverečních a leží v nadmořské výšce 230 až 233 metrů. Tato zahrada je přístupná v rámci Galerie hlavního města Prahy, která má právě tady rozsáhlou expozici sochařské tvorby Františka Bílka(1872–1941). Tento významný secesní umělec, mystik, sochař, architekt, autor užitého umění, grafik, ilustrátor a náboženský myslitel byl hlavním představitelem symbolismu. Bílkova tvorba podle slov historiků vyrůstala z náboženské výchovy a z osobní bolesti, způsobené nepochopením jeho raných prací. Bílkova vila patří k význačným stavbám, kterými bylo v Praze završeno období secese. Je řešena v tzv. geometrickém stylu secesní architektury, který chápal budovu především jako tektonický organismus a nepoužíval již na fasádách rostlinný dekor ani lidské figury, ale kladl důraz na silně stylizované symboly. Z dalších výjimečností Bílkovy vily stojí za zmínku první fungující systém teplovzdušného topení.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz


Bílkova vila vznikla podle vlastního návrhu sochaře roku 1912, zahrada byla dobudována roku 1926 a její koncepce byla završena instalací kamenného sousoší Komenský se loučí s vlastí. Tento dům má plochou střechu a konkávní zaoblení, byl první pražskou vyjímečnou stavbou tohoto druhu. I navržení zahrady bylo dokonalým doplňkem stavby. Sám autor hovořil o své zahradě jako o secesním náhrdelníku, který je položen na podušku. Zahrada kdysi mívala kolem 50 stromů. Dodnes se jich však mnoho nedochovalo. Jsou zde hlavně borovice černé a vpravo od sousoší javor babyka, mnoho květnatých keřů a drobné afrikány.

Fotografie je v tomto období beze světla už velmi těžké pořídit, jsou pouze ilustrativní pro rámcovou představu. Uveřejňuji je spíše proto, že Bílkova vila bude uzavřena od října 2007 až do září 2009. Projde rekonstrukcí a po jejím znovuotevření zde vznikne Centrum Františka Bílka, které představí novou expozici a nabídne možnost soustředěného studia materiálů z jeho pozůstalosti. Po dva roky už tedy žádné další fotografie zahrady nepořídím a není tedy možno čekat na dobré světlo.

Účast na lovu nežádoucí

Položil jsem Mukokovi otázku, jestli bychom se mohli s Dongem
zúčastnit lovu, kdybychom zůstali přes noc. Dongo pravděpodobně nerozuměl
kondicionálu a přeložil moji hypotetickou otázku jako konkrétní žádost.
Způsobil tím zmatek v celém hloučku, který pak vyústil
v Mukokův zatím nejdelší proslov.
Úryvek z knihy Vladimíra
Plešingera „Kniha Konga (Výpravy k srdci temnot)“

Doménou všech mužů je lov a sběr medu. Obou těchto aktivit se však mohou a někdy dokonce musí účastnit i ženy a větší děti. Čistě mužskou záležitostí, byť jenom pro ty vyvolené mezi mužskou polovinou klanu, je šamanství.

Věděl jsem, jaký je pro Pygmeje Aka nejčastější způsob lovu, a proto mě nepřekvapilo, že v některých chýších se válely neforemné hromady sítí, upletených z pralesních lián. Muži, kteří byli nepřítomni, s sebou však sítě neměli: byli lovit pouze za pomoci kopí a obcházeli pasti. Výsledkem takových lovů jsou především malá zvířata do velikosti dikobraza a jenom ve výjimečných případech i prasata a malé antilopy. Do pygmejské výchovy patří výuka celé škály zvuků, používaných jako vábničky pro jednotlivé druhy zvířat. Stejně tak je nutné umět stopovat anebo hledat nory, z nichž je možné jejich zvířecí obyvatele vykouřit. Jakkoli těžko je to uvěřitelné, pozná prý pygmejský stopař podle stop větších zvířat i pohlaví (slona, antilopy, gorily, prasete) a dobu, před jakou přešlo.


Na počátku této knihy bylo, jak Vladimír Plešinger přiznává, okouzlení střední Afrikou. Slůvka Ubangi-Šari zněla autorovi podmanivě už v dětství, aby o mnoho let později okusil pořádně a z první ruky slasti i mizérie středoafrických tropů.


Kniha z těchto míst světa rozhodně není líbivým cestopisem shrnujícím snad jen atraktivní a turisticky vděčné cíle a zážitky. Pokud si člověk dokáže plnit své sny, vznikají projekty naplněné entuziasmem a zaujetím. A taková je Kniha Konga, ke které Vladimíra Plešingera dovedl celoživotní zájem o střední Afriku.

Kdybych se se svou návštěvou u tohoto klanu opozdil o den, našel bych tábor daleko víc vylidněný než dnes. Dověděl jsem se totiž od Mukoka, že jeden z nepřítomných mužů, jehož funkce by se dala nazvat „vrchní lovec“, hledá v lese místo pro zítřejší kolektivní lov do sítí. Muži v takových případech natahují sítě a čekají u nich v úkrytu, aby pak zabili svými kopími zvířata, zahnaná do sítí povykujícím zbytkem komunity, to jest ženami a výrostky. Protože divoká prasata jsou schopna sítě roztrhat a utéct, bývá lov do sítí především lovem malých lesních antilop – lesoňů a chocholatek.


Položil jsem Mukokovi otázku, jestli bychom se mohli s Dongem zúčastnit lovu, kdybychom zůstali přes noc. Dongo pravděpodobně nerozuměl kondicionálu a přeložil moji hypotetickou otázku jako konkrétní žádost. Způsobil tím zmatek v celém hloučku, který pak vyústil v Mukokův zatím nejdelší proslov. Nerozuměl jsem ani slovu, ale bylo mi jasné, že vykládá, že něco takového není možné. Po lekcích, které mi dali Abel i Sylvie (která před tím, než dostudovala etnolingvistiku, studovala v jedné vesnici na hranici s Kamerunem sedentarizaci Pygmejů), jsem věděl, že život Pygmejů je skrz naskrz prostoupený nejrůznějšími zákazy a tabu. Některé z nich jsou obecné pro všechny, některé jsou výplodem klanových šamanů. Mohl jsem se pouze domýšlet, z jakého důvodu bychom byli nežádoucí a jestli by naše přítomnost znamenala porušení tabu nebo pouhé ohrožení lovu nešikovností vetřelců.

Podle Abelových studií například tito Pygmejové Aka nesměli mít v noci před velkým lovem do sítí sexuální styk. Nahánění se nesměla zúčastnit menstruující žena a dokonce jí nepatřilo po úspěšném lovu ani sousto z úlovku, protože by to negativně ovlivnilo příští lov. Mohl jsem se za těchto okolností divit, že já, tvor z jiného světa, nejsem jako společník v lovu zrovna persona grata?

Plačtivá skála v Orlických horách

„Mokrá fylitová skála…“, tak to se dočtete
v kdejakém turistickém průvodci o tomto přírodním jevu.
Většině lidí se při tom nic nevybaví, někteří se možná
i vyděsí. Ničeho se neobávejte a pokud jste na zimní dovolené
v Orlických horách nepropásněte možnost navštívit tuto přírodní
zajímavost.

Aktualizovaný první tip na cestu – 10 let
Cestovatel.cz

„Mokrá fylitová skála…“, tak to se dočtete v kdejakém turistickém průvodci o tomto přírodním jevu. Většině lidí se při tom nic nevybaví, někteří se možná i vyděsí. Ničeho se neobávejte a pokud jste na zimní dovolené v Orlických horách nepropásněte možnost navštívit tuto přírodní zajímavost.


Co tedy již zmiňovaná Plačtivá skála opravdu je? Skalní útvar na soutoku řeky Zdobnice a Říčky, ze kterého neustále „vytéká“ voda. Nejedná se ale o žádný velký pramen, v létě voda sotva kape a ke skále se dá dostat jedině korytem řeky. Takže by se dalo říct nic moc.

Plačtivá skála je v celé své kráse teprve v zimě, kdy „vytékající“ voda postupně umrzá a vytváří tak rozsáhlé „ledopády“. Je to opravdu úžasná podívaná pro oči a objektiv fotoaparátu. To se také snažím dokázat několika snímky.

Nyní již máte inspiraci kam vyrazit, ale ještě chybí informace jak se tam dostat. Je to velice jednoduché:

Vlakem do Pěčína a z vlakového nádraží do kopce směrem na Rychnov nad Kněžnou. Na kopci nad Pěčínem se před statkem napojíte na modrou turistickou značku, které se držíte dokud nanarazíte na druhou větší skálu. Pod skálou uvidíte zamrzlou řeku, neváhejte a slezte na její zamrzlé koryto, otočte se doprava a vychutnávejte si pohled na zamrzlou plačtivou skálu… Cesta od nádraží k plačtivé skále by neměla trvat víc než hodinu. Zpátky se dá jít zamrzlým korytem až k mostu. Kousek nad mostem se opět napojíte na modrou turistickou značku, po které můžete jít do kopce a z kopce do Pěčína nebo podél řeky do Slatiny nad Zdobnicí. To je asi nejlepší varianta jednodenního výletu.

Z Rokytnice v Orlických horách se dostanete k plačtivé skále po žluté značce, ze které v Julinčiném údolí odbočíte na modrou.

Z Říček je to ještě jednodušší, po modré značce podél řeky až k Plačtivé skále.

10 let projektu Cestovatel.cz

Tento článek byl jedním z prvních tipů na cesty publikovaným na www.Cestovatel­.cz. Po deseti, možná i více letech jsem Plačtivku znovu navštívil a konečně pořídil k článku aktuální fotografie…

Pět slečen na cestě za studiem arabštiny V. díl – Výlet k moři

Bylo za námi pár perných dní ve škole, když jeden večer přišel
Básim s výborným nápadem: „Mám kamaráda Basáma z Homsu,
který může mít tento víkend volnou chatu na pobřeží Středozemního
moře na Zlatých pískách, pár kilometrů za Tartůsem.“ Tak jsme
jednohlasem zvolaly, že je to super, a že jedeme.

V arabských zemí je víkend v pátek a sobotu. Takže ve
čtvrtek po škole, jsme utíkaly rovnou domů a začaly balit věci na
víkend.

Bylo za námi pár perných dní ve škole, když jeden večer přišel Básim s výborným nápadem: „Mám kamaráda Basáma z Homsu, který může mít tento víkend volnou chatu na pobřeží Středozemního moře na Zlatých pískách, pár kilometrů za městem Tartůs (Tartous, طرطوس). Tak jsme jednohlasem zvolaly, že je to super, a že jedeme.

V arabských zemí je víkend v pátek a sobotu. Takže ve čtvrtek po škole, jsme utíkaly rovnou domů a začaly balit věci na víkend.

Anas s Básimem pro nás přijeli kolem osmé večer. Pochopitelně s hodinovým zpožděním. Kolem desáté hodiny jsme ještě nabrali v Homsu Basáma s jeho kamarádkou Samr a kolem jedenácté dorazili na Zlaté písky.

Zlaté písky je rekreační středisko v blízkosti města Tartůs, kde movitější lidé tráví v teplých měsících víkendy, mají na plážích postavené zděné chatky (o některých by se dalo říci domy), středisko je vybaveno obchody, zábavnými zařízeními a velkým počtem plážových restaurací. Vše je chráněno místní policií a i vjezd do střediska je povolen pouze majitelům chatek a jejich hostům.

Jelikož byla sezóna, chatky byly plně obsazeny, takže živo bylo vidět i slyšet odevšad. Až později nám bylo řečeno, že Basám pracuje pro vládu a chatku na víkend pronajal pro českou delegaci, která do Sýrie zavítala. Ano, tou českou delegací bylo nás pět. Chatka měla dvě velké místnosti, kuchyni, ale především zděnou předzahrádku, na kterou jsme nanosili stoly a židle a udělali si na ní příjemné posezení.


Poté jsme odešli nakoupit jídlo a pití na večeři a začala bujará večeře. Kolem třetí hodiny ranní nás nenapadlo nic lepšího, než, že se půjdeme vykoupat do moře. Nakonec jsem šla jen já, Basám a Natálka, ostatní šli spát.

Moře bylo teplé a díky větru byly docela i velké vlny. V Natálce se ukázal vodní živel, který si noční koupání značně užíval. Já, i když si myslím, že jsem dobrý plavec, mám přeci jen k nočnímu moři respekt, a tak jsem neplavala tak daleko jako Natálka s Basámem a po chvíli se vrátila na břeh. Za chvilku došel Anas a počkal se mnou, než se Natálka s Basámem vyrochtali. Nakonec jsme ještě v dobré náladě seděli na pláži a povídali o všem možném.

Pro mě byla příjemná změna nálady u Natálky, která najednou ožila a byl z ní úplně někdo jiný, než jak se doposud první dny v Sýrii projevovala, tedy spíše neprojevovala. Bylo vidět, že ji tento výlet sedl a pěkně si jej užívá. Možná díky i této rozparáděnosti se beze studu začala legračně převlíkat z plavek do oblečení, což způsobilo náhlý zájem místní poposedávající mládeže, která se najednou přiblížila hodně blízko k nám. Po chvilce jsme se rozhodli, že bude fajn jít taky spát a připravit se na následující dva dny.

Ráno nás čekala jako obvykle vydatná snídaně. Jen se mně stal osudným starší olivový olej, který jsme našli v chatce, a na který jsme zapomněli při nákupu potravin. Ale syrské jídlo bez olivového oleje? To by přeci nebylo ono.

Po snídani jsme se převlékli do plavek a utíkali na pláž. Moře bylo čisté, teplé. K poměru velikosti pláží a lidí téměř poloprázdné. Byla to opravdu idýlka i pro mě, kdy po pár návštěvách Rudého moře, mně už jiná moře připadala nudná.

Za chvilku Anas přijel se šlapací loďkou, a tak jsme jeli na výlet, chvilku šlapali, chvilku skákali z loďky do moře, chvilku se na loďce opalovali… no prostě pohoda.

Pak jsme si šli sednout do jedné z plážových restaurací. Měli jsme chuť na dýmku a na osvěžující ovocný džusík.


Celkem musím říct, že mě překvapil počet zahalených žen, sedících na židlích a pouze pozorujících moře. Střední oblast Sýrie je známá svojí otevřeností a liberalismem, na ulici zahlédnou jen ženu se šátkem je vzácné. Jestliže jsou někomu nepříjemné pohledy lidí na ulicích starého Damašku, zde si možná některé ženy budou stěžovat na nedostačující zájem místních.

Většina Syřanek zde sama chodí moderně „evropsky“ oblečena, není žádnou výjimkou vidět ženu v minisukni a tílku. Možná množství „černých hábitů“ je zvýšené v létě, kdy sem přijíždí mnoho rodin trávit mírnější léto ze Saudské Arábie, Arabským Emirátů a ostatních zemí Gulfu. Pochopitelně je v Sýrii i spousta uprchlíků z Iráqu, Palestiny a Libanonu.

Většinou jsou pláže rozdělené pro ty, kteří se chtějí koupat v plavkách, a kteří v tričku a šortkách. Ale Zlaté písky jsou známy svým moderním postojem k plavkám, a proto mě překvapilo, jak jsme tam byli všichni namixovaní. Z pochopitelných důvodů jsme si s tím lámaly hlavy asi více my, než ty ženy v černém, pro které je tento oděv přirozený a představa odhalit své tělo do plavek nepředstavitelná.

Já bych tuto kapitolu uzavřela tím, že bych každému dala právo být v čem chce a nesouhlasím s kritikou lidí, kteří hlásí, že žena v muslimské společnosti nemá žádná práva a je chudinka. Není to v žádném případě pravda. Muslimské společnosti jsou víceméně matriarchální a náš koncept typu života prostě nemůžeme nutit do zemí se stoletými vlastními a zcela odlišnými tradicemi, a prostě tam, kde o to lidé ani nestojí.

Podívejte se na jednoduchý příklad z Afghánistánu, kde po vpádu amerických vojsk a svržení Talibanu, nová vláda vyzvala ženy, aby odložily burky. Neudělalo to ani 1 % žen. Tamější společnost, kde po staletí není dovoleno ani vyslovit jméno manželky, matky, sestry před cizím člověkem, kdy ani vzdálenější členové rodiny neznají všechna jména žen v klanu, není možné najednou odhalovat tvář a postavu. Nechme jim právo na vlastní tradice a kulturu. Na vlastní rozhodnutí, co chtějí a co ne. Není právě nádhera cestování v tom, že jsou lidé a vše, co s nimi souvisí právě tak rozdílní? Copak by někoho z nás bavilo jezdit po světě a vidět všude to samé?

Odpoledne jsme se vydali do hor, které jsou plné krásných vesnic a obrovských zahradních restaurací na večeři. V restauraci bylo veselo, hrála tam živá skupina a lidé tancovali a zpívali. V této části Sýrie není také divné vidět, že lidé pijí alkohol. Domácí oblíbená pálenka Araq je snad ve všech domácnostech. Také je zde více typů ať už alkoholického či nealkoholického piva. Řekla bych, že je to dané mírnějším postojem k náboženství, které v této oblasti panuje. Vyskytuje se zde ve větší míře šíitský islám – tzv. Alavité (Alavi, Alvi, علوي). Svolávání k motlitbě téměř neslyšíte, nevidíte modlící se lidi, vznikají zde vepřové farmy, rodiny mají méně dětí, ženy studují, pracují atd. Ve srovnání s Damaškem je to úplně jiný svět.

Jako vždy, stoly se prohýbaly pod nátlakem jídla, které bylo pro českou delegaci objednáno. Mě již nebylo úplně dobře, začala jsem cítit tlak v břiše. A tak jsem tomu vyhlásila válku a na boj s mikroby jsem snědla čtyři feferonky. Večer jsem pak ještě vypila pár kmínových čajů a musím říct, že v noci jsem již spala klidně, a druhého dne jsem byla v pořádku úplně. Pochopitelně i s nemalou pomocí naší slivovice.

Večer jsme se vrátili na Zlaté písky, které nás odměnily nádherným pohledem na zapadající slunce. Západ i zbytek večera jsme strávili na pláži v restauraci, kouřili vodní dýmku a hráli oblíbenou hru – tawlu.


Druhý den ráno nás čekalo další překvapení. Basám musel kvůli práci odjet již dopoledne, přijel karibský ministr školství do Sýrie a měl na starost jeho návštěvu Palmýry. Tak co kdyby do Palmyry (Tadmur, تدمر) společně s ministrem zavítala také česká delegace?

A vše o tom, se dozvíte v příštím pokračování…

BARAKA

Centrum pro kultury Blízkého východu a severní Afriky

Blízký východ i severoafrické státy jsou nejbližší sousedé Evropy. Své kořeny zde mají i tři velká náboženství – judaismus, křesťanství a islám – která tolik ovlivnila osud Evropy i západního světa. Je tak paradoxní, že dnes mnoho Evropanů na tyto regiony pohlíží spíš jen jako na nebezpečné a zaostalé. Občanské sdružení Baraka by tak chtělo nejen ony pozitivní věci připomenout, ale podílet se take na odstraňování předsudků a vzájemných nedorozumění, chce přispět k dialogu a porozumění mezi oběma regiony, zlepšení informovanosti a vzdělání Evropanů o Blízkém východě a severní Africe a povzbuzení vzájemné kulturní výměny. http://www.al­baraka.cz/

Ferraty v Totes Gebirge

Totes Gebirge, česky Mrtvé Hory, nalezneme v Horním Rakousku nedaleko
Linze. Jsou tvořeny největší vápencovou náhorní plání ve Východních
Alpách. Průměrná výška plošiny je od 1600 do 1800 metrů n.m. a
z ní vyrůstají majestátné vápencové štíty, z nichž
nejvyšší je Grosser Priel měřící 2515 m.n.m.

Ferraty v Totes Gebirge Totes Gebirge, česky Mrtvé Hory, nalezneme v Horním Rakousku nedaleko Linze. Jsou tvořeny největší vápencovou náhorní plání ve Východních Alpách. Průměrná výška plošiny je od 1600 do 1800 metrů n.m. a z ní vyrůstají majestátné vápencové štíty, z nichž nejvyšší je Grosser Priel měřící 2515 m.n.m.


Neboť jsme na toto pohoří od známých a na internetu slyšeli jen samou chválu, rozhodli jsme se, že i my zavítáme do tohoto nádherného koutu Evropy a pokusíme se po ferratě zdolat dva nejvyšší vrcholy – Grosser Priel a Spitzmauer.

{{reklama()}}

Vyrazili jsme 26. června v počtu 6 kusů v 13 hodin z Pardubic po trase Havlíčkův Brod, České Budějovice, Dolní Dvořiště, Linz, Hinterstoder. Cesta po dobrých silnicích a dálnicích rychle ubíhala a tak jsme po 420 km jízdy v 19:00 dorazili do Hinterstoderu (590 m.n.m.), kde jsme na parkovišti u řeky Steyr, u mostu který odbočuje do údolí potoka Krumme Steyr, nechali naše auto na neplaceném parkovišti. Na záda jsme si nahodili naše batohy s věcmi na ferraty a jídlem na tři dny a po cestě číslo 201 jsme vyrazili přes most.

Míjíme usedlost Johannishof a pokračujeme malebným údolím k usedlosti Polster, kde nás vítá několik poníků, kteří mají dlouhou hřívu a tak vypadají jako pankáči. Zde se údolí poněkud otevírá a tak se můžeme plnými doušky pokochat pohledem na majestátné vrcholy před námi. Neboť světlo kvapem ubývá, jdeme rychle dál. Procházíme lesem a poté přicházíme na paseku, kde je mnoho popadaných stromů nejspíše v důsledku pádu laviny. Díky tomu se nám ale otevřel pěkný pohled na široký vodopád Klinser Wasserfall a prudce se zvedající cestu před námi. Chvíli odpočíváme, doplňujme vodu a zahajujme výstup skalním prahem vzhůru. Než se dostaneme na úroveň vrcholu vodopádu, je téměř tma a k chatě Priel Schutzhaus (1420 m.n.m.) dorážíme za tmy. A to ve 22:15. Snad proto, že jsme studenti a ještě k tomu z Čech, pohrdáme pohodlím chaty a stavíme stany u vodárny kus nad chatou.

Ráno jsme se probudili po páté hodině pod azurovou oblohou, sbalili stan a podle informací z internetu jsme se vydali hledat krásný plac na bivak (čechokemp), který by měl být asi o 100 metrů výše. Plac jsme bez problému našli, postavili stany, lehce pojedli a připravili si věci na ferratu. Protože bylo opravdu nádherné počasí, rozhodli jsme se, že zdoláme rovnou nejvyšší vrchol Grosse Priel. Nejlépe uděláte, když se vrátíte zpět na značený chodník a po něm budete pokračovat až na rozcestí. My si cestu chtěli zkrátit a zbytečně jsme zakufrovali. Na rozcestí se dáte doprava po cestě číslo 260 po níž dojdete na další rozcestí, kde pokud chcete jít ferratou, odbočíte znovu doprava. Po této cestě dojdeme sutí až k úpatí žebra na Grosse Priel, kde začíná i ferrata jménem Bert – Rinesch. Ferrata. Je obtížnosti D z pěti místné stupnice obtížnosti (viz http://www.klet­tersteig.com/…001sca­le.htm). Celá ferrata má převýšení asi 700 metrů a je perfektně zajištěna ocelovým lanem o délce dvou kilometrů. V cestě, která vede opravdu náročným terénem, je použito mnoho žebříků a kramlí, které nám „ulehčí“ cestu. Ferrata nejprve traverzuje po hladkých plotnách a pak začne prudce po žebřících stoupat, které jsou dost často v převisu, po východní straně žebra. Pod námi se v hloubce několika set metrů rozprostírá kotel Goldkar, kde touto dobou leželo ještě mnoho starého sněhu. Honící se lehké bílé mraky a chlad z kotle dával našemu výstupu zajímavý rozměr dobrodružství a my stále stoupali po nekonečných žebřících výš a výš až nakonec klettersteigu, odkud cesta ještě asi 150 metrů pokračuje až na vrchol, kde je na konci (začátku) cedule „Klettersteig is sehr schwierig“. Další doplňující informace a přesný plánek celé ferraty najdete na internetových stránkách rakouského horského spolku (www.bergstei­gen.at/de/tou­ren.aspx?…).


Na vrcholu jsme něco po 14 hodině, což je ten správný čas něco zakousnout a pokochat se nádhernými rozhledy na okolní hory a nebetyčné štíty. Když se dost vynadíváme na tu krásu kolem, vyrazíme dolů. Samozřejmě dolů nejdeme ferratou, ale po normální turistické cestě. Ta zprvu vede po úzkém hřebeni směrem na západ a později se stáčí na jihozápad a dál pod vrcholem Schlund na jih. Z hřebene se nám opět naskýtá plno nádherných pohledů na toto lidmi opomíjené pohoří. Po hřebenu pomalu dojdeme až do sedla Brotfallscharte, pod stejnojmeným vrcholem. Odtud dole pod námi zahlédneme rodinu kamzíků jak vesele skotačí ve sněhu a užívají si sluníčka. Ze sedla po skále slezeme do rozlehlého zasněženého kotle Kühkar, kde i přesto, že je konec června, leží ještě minimálně metr sněhu. Protože je to z kopce, snažíme si cestu všemožně ulehčit jízdou na helmě nebo na igelitce, což se nám docela daří a tak cesta dolů nejen rychle ubíhá, ale ještě se u ní nasmějeme. Když se dokloužeme na konec obřího sněhového plata, sluníčko se už chýlí ke konci své dnešní pouti a tak i my míříme do našeho base campu. Stan máme na malé rovné vyvýšenině mezi drobnou klečí a všude okolo, kam až oko dohlédne, samé hory a nic než hory. Po večeři pozorujeme západ Slunce a usínající krajinu pod námi a přesto, že máme postavené stany, neodoláme a uleháme venku do milion hvězdičkového hotelu.

Ráno vstáváme ve tři čtvrtě na pět, abychom se mohli pokochat východem Slunce a poté se ještě chvíli dospat a nabrat síly na zdolání dalšího vrcholu – Spitzmauer, který je se svou výškou 2446 m.n.m. druhým nejvyšším vrcholem Totes Gebirge.

Dříve než sluníčko začne nemilosrdně pálit, vyrážíme opět po cestě 201 až na rozcestí, kde se dnes dáváme doleva, dál po cestě 201, která vede skrz celé pohoří. Nejprve mírně stoupáme mezi řídkou klečí, přecházíme jeden pramen u kterého jako poslové jara rozkvétají alpské protěže a stoupáme dál sutí, až přijdeme k ústí rokle Klinserschlucht. Poměrně úzkou roklí, kde je opět ještě plno sněhu, stoupáme stále výše a jsme přímo očarováni její panenskou krásou a božským klidem, který v ní vládne. Procházíme okolo klid a pokoru navozujícího dřevěného kříže a pak se rokle opět o něco rozestoupí, zmizí sníh a kleč a my se octneme u dalšího rozcestníku uprostřed suťového pole.

Dáme se doprava po cestě číslo 264, která vede poměrně příkře vzhůru sutí. Těsně u skály je ještě mnoho sněhu a tak je nutné po příkrém sněhu postupovat s největší opatrností. Když se konečně dostaneme na skálu a „cvakneme se na drát“, strach nás opouští a opět si můžeme plně vychutnávat okolní přírodu a lezení. Tato ferrata jménem Stodertalersteig s převýšením 250 metrů a o obtížnosti B, je o něco lehčí a kratší než včerejší, ale i tak se zde najdou pěkná vzdušná místa a výhledy jsou též kouzelné. Asi po hodině lezení jsme v sedle pod Spitzmauerem, kde je vrcholová kniha. Pročítáme zápisy, pozorujeme kamzíky s hustou srstí, a vyrážíme dál na vrchol. Odtud ze sedla již nevede ferrata, ale pouze značený vysokohorský chodník. Nejprve sutí a ve vrcholové partii po mohutných kamenných plotnách, které by za deště mohly klouzat! Když nabereme asi 300 výškových metrů stojíme na vrcholu Spitzmaueru a celé Totes Gebirge máme opět jako na dlani. Na vrcholu je místo tradičního kříže obří kovová alpská protěž jako symbol DAV a vrcholová kniha.

Protože se však začínají sbíhat mraky, dlouho se nezdržujeme a chvátáme dolů, neboť představa chůze po mokrých plotnách nám nedělá dobře. V sedle se dáváme doleva a traversem obcházíme vrchol Weitgrubenkopf, na jehož jižních a jihozápadních svazích leží opět mnoho sněhu. Travers příkrými sněhovými platy nedělá některým z nás dobře a tak jsme rádi, když jsme v dalším sedle pod Meisenbergem, kde nás zastihuje krátký lehký déšť. Dál pokračujeme kotlem Weitgrube, sice také po sněhu, ale již ne v tak strmém svahu. Obcházíme několik obřích vývěrů, nyní plných sněhu, a pak se opět napojujeme na cestu 201, po níž se vrátíme do rokle Klinserschlucht k rozcestí, kde jsme odbočovali na ferratu. Cestu si opět zpříjemňujeme a zrychlujeme sjížděním sněhových svahů, což se Pikimu stane osudným, když spadne a celý se odře o ostré krystalky ledu. Nakonec se všichni v pořádku vrátíme až do base campu, vaříme večeři, mažeme si od slunce spálená těla a protože počasí se umoudřilo, opět usínáme pod oblohou plnou hvězd, obklopeni majestátnými horami.


Ráno vstáváme opět chvíli po východu slunce, balíme věci a dřív než sluníčko začne nemilosrdně pálit, vydáváme se na cestu dolů k autu. Jdeme zpět k chatě a od ní dál přes Märchen weise, která je opravdu jak vystřižená z pohádky bratří Grimů, až k vodopádu Klinser. Kousek pod ním neodoláme zurčící vodě, slézáme z cesty a za chvíli se všichni, tak jak nás Pán Bůh stvořil cachtáme ve vodě, která je nezvykle teplá a smýváme ze sebe prach a pot z výstupu.

Po této očistné koupeli pokračujeme dál dolů a protože nikam nechvátáme od usedlosti Polstel, nejdeme po značené cestě, ale jdeme po cestě těsně vedle potoka a přicházíme k jezeru Schiederweiher. Od dřevěné hráze se stavidlem, se nabízí neobyčejně fotogenický pohled na dominantu Totes Gebirge, trojici vrcholů Spitzmauer, Brotfall a Gross Priel. Tento pohled je tak okouzlující tečkou na konci naší cesty, že jsme si lepší nemohli ani přát. Několik dlouhých chvil sedíme u hráze na lavičkách a každý sám přemítáme o nedávno prožitých zážitcích a snažíme se do paměti vrýt tento pohled.

Další informace

Mapa oblasti: KOMPASS-Wanderkarte 19 – Almtal-Steyrtal-Totes Gebirge

Vybavení: Helma, ferratový set, sedací + prsní úvazek, (rukavice, smyčka s karabinou na odsednutí)

Info o ferratách a lezení: www.bergsteigen­.at

Pozor: V celém pohoří je nedostatek vody. Sníh se zde drží dosti dlouho a chůze po příkrých svazích může být nebezpečná.

Expediční fond rozdává 224 tisíc Kč

Pro dobrodruhy a cestovatele začíná rok 2008 velkou výzvou.
Expediční fond v lednu vypisuje 3. kolo soutěže, v němž mezi
zajímavé cestovatelské projekty rozdělí 224 tisíc korun.

Expediční fond v 3. kole rozdává 224 tisíc korun

Pro dobrodruhy a cestovatele začíná rok 2008 velkou výzvou. Expediční fond v lednu vypisuje 3. kolo soutěže, v němž mezi zajímavé cestovatelské projekty rozdělí 224 tisíc korun.


Podporu Expedičního fondu mají opět šanci získat cestovatelé, horolezci, vodáci, speleologové, dobrovolníci a všichni další dobrodruzi, kteří se v novém roce chystají na akci s výrazným prvkem dobrodružství nebo objevování.

Expediční fond ve svém třetím kole rozdává více peněz než v celém minulém roce dohromady. Získal totiž podporu nových významných partnerů, jimiž se stala cestovní kancelář „Adventura“http://www­.adventura.cz/, geografický časopis Koktejl, výrobce sportovního oblečení Humi, a Evropská cestovní pojišťovna, která zdarma pojistí všechny vítězné projekty.

Větší finanční příspěvek Expediční fond získává také od svých zřizovatelů, jimiž je cestovatelský portál HedvábnáStezka.cz a Klub cestovatelů Karavanseráj. Dalšími partnery fondu jsou vydavatel české řady průvodců Lonely Planet nakladatelství Svojtka, outdoorový obchod Sambarsport a Sportovní klub vozíčkářů Frýdek-Místek.

Zprávy a reportáže z vítězných projektů přinesou mediální partneři Expedičního fondu: Deníky Bohemia, magazín Koktejl, časopis Travel Focus, HoryDoly.cz, Výletník.cz a časopis Žlutý rozdávaný v autobusech společnosti Student Agency. Expediční fond a vybrané projekty budou navíc prezentovány na Cestovatelském festivalu v Praze, setkání Cesty v Prosiměřicích pořádaném Klubem cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe a na outdoorovém festivalu Rajbas Outdoor Kotlík v Blansku.

Přihlaste váš cestovatelský projekt! 3. kolo Expedičního fondu přichází s upravenými a rozšířenými pravidly, která by si měl každý soutěžící pozorně přečíst. Podání přihlášky však nadále zůstává velmi jednoduché – stačí dvě strany A4.

Přijímání přihlášek na emailové adrese projekty (at) ex­pedicnifond.cz končí v pondělí 4. února 2008 ve 24:00. Kdo přihlášku podá dříve, získá výhodu, že jej hodnotící komise bude moci požádat o případné doplnění informací. Vítězné projekty budou slavnostně vyhlášeny na veletrhu cestovního ruchu Holiday World v Praze 16. února 2008. Vítězové budou oznámeni také na stránkách Hedvábné stezky a emailem všem zúčastněným žadatelům.

Vítěze vybírá komise sestavená z partnerů a spolupracovníků Expedičního fondu. Jsou to lidé, které spojuje zájem o cestování a poznávání různých zemí a kultur. Více informací o Expedičním fondu najdete na expedicnifond.cz.

Pražské zahrady, zastavení třicáté – park Letenské sady

Park volně navazuje na Chotkovy sady. Současný název pochází
z roku 1919. Je odvozen od slova Leteň, což znamená Sluneční vrch.
25 ha v různých nadmořských výškách, od 192 do
230 metrů. Současný název pochází z roku 1919. Je odvozen od
slova Leteň, což znamená Sluneční vrch. Park je celoročně a celodenně
(i v noci) přístupný veřejnosti. Je využíván lidmi všech věkových
kategorií jak k promenádním procházkám, tak ke sportovnímu vyžití.
Je zde i hřiště pro malé děti a dvě restaurace.


Park volně navazuje na Chotkovy sady. Najdete ho na Letné, Praha 7, Holešovice. Na severu jej vymezuje Letenská pláň a Kostelní ulice, na východě ulice Františka Křížka, na západě bývalá hradební zeď bašty sv. Tomáše a ulice Badeniho, na jihu svah k nábřeží Edvarda Beneše. Je to velmi rozlehlý park, cca 25 ha v různých nadmořských výškách, od 192 do 230 metrů. Současný název pochází z roku 1919. Je odvozen od slova Leteň, což znamená Sluneční vrch.

Park je celoročně a celodenně (i v noci) přístupný veřejnosti. Je využíván lidmi všech věkových kategorií jak k promenádním procházkám, tak ke sportovnímu vyžití. Je zde i hřiště pro malé děti a dvě restaurace. Jedna je v zámečku a druhá, spíše komorní v Hanavském pavilonu. Místo od nepaměti sloužilo jako tábořiště vojsk. Kdysi zde byly také vinice, ale i kamenolomy. Později zde proběhly slavnosti – korunování Přemysla Otakara II. Místo jakoby bylo začarováno, mnoho staveb zde realizovaných vzalo za své v dalším běhu času a tak zde již nenajdeme ani kapli sv. Máří Magdalény, ani viničný zámeček Belvedér, ani Stalinův pomník.

Ještě něco k historii místa. Začátkem 19. století většinu pozemků na Letné nakoupil Jakub Wimmer. Došlo k rozkvětu vinic, byla založena vinárna s belvedérským vínem a moštem. V 60. letech 19. století ale pozemky začala vykupovat pražská obec a přeměňovat ve veřejný park. Holé letenské svahy se započaly zalesňovat. Nakonec byla postavena novorenesanční restaurace podle architekta Vojtěcha Ullmanna a to roku 1863. Podle historických dokumentů bylo vysázeno na 150.000 stromů a jejich pořízení stálo obec 12.000 zlatých.

Roku 1891 při příležitosti Jubilejní výstavy byla ve svahu zřízena lanová dráha. Ta navazovala na Křižíkovu tramvaj směřující na Výstaviště. Když výstava skončila, bylo na Letnou převezeno několik staveb. Dodnes zde stojí pouze novobarokní litinový Hanavský pavilon. V historii se opakovaně uvažovalo a uvažuje o zastavění Letenské pláně. Starší ročníky si jistě pamatují na architektonické soutěže už od první republiky až dodnes. Jednou z impozantních budov své doby je restaurace Praha. Budova je je dílem architektů Josefa Hrubého, Zdeňka Pokorného a Františka Zubra a jedná se o jeden ze dvou československých pavilonú ze světové výstavy Expo 58 v Bruselu, který byl na hranu Letenských sadů instalován roku 1960. Roku 1962 byl odstřelen Stalinův pomník, který v devadesátých letech minulého století nahradil metronom. V nejbližší budoucnosti by zde měla stát budova Národní knihovny. Jestli bude realizován médii tolik propíraný projekt Jana Kaplického, nebo se najde jiné řešení, je zatím ve hvězdách. Kdo ví, zda zde nebude zase umístěna dočasná stavba, jako tomu již tady bylo v minulosti. To asi nejspíš ukáže čas.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz


Letenské sady působí svěže a krásně nejen z místa kudy se procházíte, ale i z dálky, kdy je celý dlouhý horizont zelený. Park má podélnou kompozici, která je řešena na ose dvou promenádních tras. Právě z nich se nabízí mnoho bonbónků, úchvatných pohledů na mnohé části hlavního města Prahy. Zejména od Hanavského pavilonu je výhled na množství pražských mostů. Bohužel je i řada atraktivních výhledů místy zarostlá bujnou vegetací, ale pokud půjdete promenádní cestou na okraji stráně jistě ještě mnohé překrásné výhledy najdete. Opravdu úžasný třpytivý dárek dostanete večer a v noci, kdy Praha září barvami neonů a žlutých světel mezi nimiž probleskují špičky věží. Právě tady pochopíte, proč se jí odedávna říká stověžatá. Od Hanavského pavilonu vidíte nejen mosty, ale i mohutnou zeď, opevnění u Kramářovy vily. Východ do Gogolovy ulice je olemován cihelnou branou.

Největším zásahem do parku je dodnes patrný pravidelný útvar bývalého Stalinova pomníku. Ten dělí místo na několik malých hájů, v nichž jsou zejména duby a buky. Podesta pomníku má rám z jehličnanů.

Dnes je na vrcholu umístěn podle expertů měřítkově neadekvátní skoro pětadvaceti metrový metronom, který váží 7 tun. Jeho kyvadlo bylo poprvé rozkýváno v květnu 1991. Metronom tenkrát na Letnou osadila obří helikoptéra, protože statici měli obavy z možnosti porušení statiky okolního prostoru. Nevím, zda měřítko má něco společného s jeho funkčností, ale pokud je v provozu, je to pro Pražany svátek. Většinou kdykoli jedu kolem, nefunguje.

V parku nepřehlédnete mohutné exempláře platanů. Jsou zde i topoly jimž se ve větru mihotavě chvějí listy, smutné schýlené vrby a mnoho keřů plných barev, i pěstěné a vysazované květiny. Nejkrásnější a zejména na podzim, je dvojitá alej platanů javorolistých, břízy, modříny a tisy, které Vás dovedou až k jinanu dvoulaločnému.

Na ploše na severní straně, která bývala používána jako vojenské cvičiště se v letech 1895, 1901, 1907, 1912 a 1920 konaly všesokolské slety. O těch mi opět vyprávěla babička. Prý to byla společenská událost, na které se scházela celá Praha. Letná prý zářila barvami a elánem cvičenců, kteří dokázali sladit choreografii s pohybem a energií a vytvořili tak neutuchající atmosféru vlastenectví. Češi na sebe v těch chvílích bývali velmi hrdí. Jak ti co cvičili, tak i ti, co se jen zpovzdálí dívali. Prý bývali všichni nějak úžasně spojení nějakou neviditelnou nitkou, kterou cítili pevně jako vnitřní syntonní vlnu, která letí prostorem i časem. Babičce při vyprávění jiskřilo v očích. A bylo to mnoho, mnoho let po té. Také mi vyprávěla jak ji jako malou (narodila se v roce 1897), když rodiče chodívali na nedělní korzo buď na Letnou nebo do Stromovky, nechávali povozit na nádherném vyřezávaném kolotoči.


Zjistila jsem, že Pavilon nedaleko Letenského zámečku skrývá skutečně tuto ojedinělou perlu. Je to novorenesanční dvanáctistěnný, barevný a vyřezávaný kolotoč, který má na své podestě dřevěné koníky ve skutečné velikosti a modely aut. Zajímavá kombinace pojící čas. Unikátní na dřevěných koních je, že jsou potaženi pravou koňskou kůží a to bez spojů od kopyt až po hlavu. Koně jsou dokonce osedláni pravým sedlem. Uprostřed kolotoče je umístěno několik rytířů v dobových brněních. Jedná se o nejstarší dochovaný podlahový kolotoč v Evropě a na jeho záchranu byla v roce 2007 vypsána Národním technickým muzeem sbírka. Kdysi tento unikátní kolotoč stával u zájezdní hospody Na Kravíně v Královských vinohradech a byl sem převezen na konci 19. století. Kolotoč vytesal a vyřezal vinohradský tesař Matěj Bílek. Do provozu na Letné byl uveden roku 1894. V začátcích jeho fungování jím točil chudák sluha, později jeho úmornou stále se opakující a monotónní dřinu nahradil stroj. Dnes kolotoč odpočívá a čeká na lepší časy. Byl stvořen k pohybu a nečinnost jej tíží. Snad dobří lidé pomohou.

K Letné jako takové bych jen dodala: Kdo chce poznat krásu a poezii, kdo chce odhalit tajemství velké Prahy, shlédněte na ni ze sadů Letenských. Ožije Vám srdce.