Cestovatel.cz

Dopoledne jsme tedy odjeli do Homsu, kde jsme počkali na řidiče, kterého pro nás Basám poslal, a který měl na starosti postarat se o českou delegaci a v pořádku ji dopravit do Palmyry.

Cesta z Homsu vede napříč pouští přímo do Palmyry. Cesta byla příjemná a pěkně utíkala. Najednou se však zvedl vítr a byli jsme v písečné bouři. Nebylo vidět téměř na krok. Řidič nám také ukazoval výmoly kolem silnice, které způsobila velká bouře, která se tu přehnala asi dva týdny před naším příjezdem.

Než jsme ovšem dojeli do Palmyry, už zase svítilo sluníčko a obloha byla modrá bez jediného mráčku.

Řidič nás dovezl přímo před muzeum, kde již karibský ministr s doprovodem procházeli jednotlivé sály. Skočily jsme před prvním shledáním ještě na záchod, pokusit se o nemožné – nějak se upravit. Přeci jen jsme s takovým shledáním nepočítaly a po víkendu u moře a s pár oblečením, které jsme si sebou vzaly (samozřejmě sportovním), se nedaly vymýšlet nějaké moc velké zázraky. Posadili jsme se všichni do kanceláře pana ředitele muzea, kde jsme se představili. Byly jsme představeni jako česká delegace, která je právě na návštěvě v Sýrii. Většina z nás měla vytahané kraťase nebo plátěné kalhoty, tričko… no rozhodně jako delegace, zastupující a reprezentující Českou republiku jsme musely vypadat opravdu legračně. Nevím, zda pan ministr ze slušnosti či lhostejnosti nedal na sobě nic znát, ale choval se k nám velice přátelsky a tvářil se, jako bychom byly ten nejlepší zástup, který mohl z České republiky přijet.

Z muzea jsme jeli přímo na prohlídku hrobek a poté na samotný chrám. Palmyra je opravdu krásná, obrovská a hlavně, bez turistů. V tomto je Sýrie prostě dokonalá.

Nevím, jestli znáte legendu, o královně Zenobii, která Palmyru nejvíce proslavila, která vzdorovala Římu a nakonec do něj byla přivedena v okovech, ale při návštěvě Sýrie mohu toto místo jen doporučit. A toho, koho antické památky až tak neberou, si najde třebas zalíbení v poušti a horách, které se za Palmyrou nacházejí. Dodnes v této poušti žijí beduínské rodiny starým, klasickým způsobem života. Nám se povedlo při mé druhé návštěvě Sýrie je navštívit a strávit s nimi celou noc. Bylo to opravdu moc příjemné.

Tenkrát jsme se ubytovaly s kamarádkou Martinou v jednom hotýlku, ve kterém byl také ubytován nějaký šejk ze Spojených arabských emirátů. To, že je v hotelu nějaká česka, mluvící arabsky se velice rychle rozneslo. Pozval nás k sobě do apartmánu a nabídl nám, abychom jej doprovodily na noční lov v poušti. Nakonec z lovu sešlo, ale noční výlet do pouště a večeře s beduínskou rodinou se uskutečnila. Bylo nám divné, proč je stan plný žen. A tak nám bylo vysvětleno, že beduínky jsou nejdražší nevěsty, neboť umějí žít ve tvrdých podmínkách, starat se o rodinu, stádo, jídlo. Proto po svatbě většina novopečených manželů musí odjet na pár let za prací do zahraničí (nejčastěji do Saudské Arábie nebo do Emirátů), kde vydělávají na manželčino věno. Ale musím uznat, že beduínky jsou opravdu krásné a prastaré zažité tradice a způsob života z nich dělají neskutečně zajímavé lidi. Ale zpět k naší cestě.

Po prohlídce chrámu jsme odjeli do nedaleké restaurace, kde jsme společně povečeřeli a měli možnost si s panem ministrem popovídat o všem možném. Ekologie, politika, způsob života,… témat bylo mnoho. Nás pan ministr jen trošku překvapil svou neskrývanou láskou a obdivem ke kubánskému prezidentovi Fidelu Castrovi. Přiznal, že jeho jeden z nejsilnějších okamžiků života bylo, když vůdci políbil ruku. Byl hrdý za něj na to, že Kubánci nejsou otroci USA. S tím jsme souhlasili, jen už jsme pro jistotu nerozebíraly náš pohled na „diktátorovi“ taktiky a systém, jestli i ten tak trošku kubánský lid neotročí…

Po několika hodinové večeři jsme se rozloučili, předali si kontakty a udělali pár společných fotografií. Doufám, že jestli pan ministr někdy zavítá do České republiky, nebude mu divné, že jej právě tato česká delegace nevítá.

Po rozloučení jsme ještě odjeli na arabský hrad, který byl postaven nedaleko chrámového komplexu, abychom udělaly pár fotek západu slunce nad chrámem a nad pouští.

Poté jsme se vydaly na cestu domů, do naší krásné staré damašské čtvrti, plné arabské kultury, mešit a minaretů.

Pokračování příště…

Bylo za námi pár perných dní ve škole, když jeden večer přišel Básim s výborným nápadem: „Mám kamaráda Basáma z Homsu, který může mít tento víkend volnou chatu na pobřeží Středozemního moře na Zlatých pískách, pár kilometrů za městem Tartůs (Tartous, طرطوس). Tak jsme jednohlasem zvolaly, že je to super, a že jedeme.

V arabských zemí je víkend v pátek a sobotu. Takže ve čtvrtek po škole, jsme utíkaly rovnou domů a začaly balit věci na víkend.

Anas s Básimem pro nás přijeli kolem osmé večer. Pochopitelně s hodinovým zpožděním. Kolem desáté hodiny jsme ještě nabrali v Homsu Basáma s jeho kamarádkou Samr a kolem jedenácté dorazili na Zlaté písky.

Zlaté písky je rekreační středisko v blízkosti města Tartůs, kde movitější lidé tráví v teplých měsících víkendy, mají na plážích postavené zděné chatky (o některých by se dalo říci domy), středisko je vybaveno obchody, zábavnými zařízeními a velkým počtem plážových restaurací. Vše je chráněno místní policií a i vjezd do střediska je povolen pouze majitelům chatek a jejich hostům.

Jelikož byla sezóna, chatky byly plně obsazeny, takže živo bylo vidět i slyšet odevšad. Až později nám bylo řečeno, že Basám pracuje pro vládu a chatku na víkend pronajal pro českou delegaci, která do Sýrie zavítala. Ano, tou českou delegací bylo nás pět. Chatka měla dvě velké místnosti, kuchyni, ale především zděnou předzahrádku, na kterou jsme nanosili stoly a židle a udělali si na ní příjemné posezení.

Poté jsme odešli nakoupit jídlo a pití na večeři a začala bujará večeře. Kolem třetí hodiny ranní nás nenapadlo nic lepšího, než, že se půjdeme vykoupat do moře. Nakonec jsem šla jen já, Basám a Natálka, ostatní šli spát.

Moře bylo teplé a díky větru byly docela i velké vlny. V Natálce se ukázal vodní živel, který si noční koupání značně užíval. Já, i když si myslím, že jsem dobrý plavec, mám přeci jen k nočnímu moři respekt, a tak jsem neplavala tak daleko jako Natálka s Basámem a po chvíli se vrátila na břeh. Za chvilku došel Anas a počkal se mnou, než se Natálka s Basámem vyrochtali. Nakonec jsme ještě v dobré náladě seděli na pláži a povídali o všem možném.

Pro mě byla příjemná změna nálady u Natálky, která najednou ožila a byl z ní úplně někdo jiný, než jak se doposud první dny v Sýrii projevovala, tedy spíše neprojevovala. Bylo vidět, že ji tento výlet sedl a pěkně si jej užívá. Možná díky i této rozparáděnosti se beze studu začala legračně převlíkat z plavek do oblečení, což způsobilo náhlý zájem místní poposedávající mládeže, která se najednou přiblížila hodně blízko k nám. Po chvilce jsme se rozhodli, že bude fajn jít taky spát a připravit se na následující dva dny.

Ráno nás čekala jako obvykle vydatná snídaně. Jen se mně stal osudným starší olivový olej, který jsme našli v chatce, a na který jsme zapomněli při nákupu potravin. Ale syrské jídlo bez olivového oleje? To by přeci nebylo ono.

Po snídani jsme se převlékli do plavek a utíkali na pláž. Moře bylo čisté, teplé. K poměru velikosti pláží a lidí téměř poloprázdné. Byla to opravdu idýlka i pro mě, kdy po pár návštěvách Rudého moře, mně už jiná moře připadala nudná.

Za chvilku Anas přijel se šlapací loďkou, a tak jsme jeli na výlet, chvilku šlapali, chvilku skákali z loďky do moře, chvilku se na loďce opalovali… no prostě pohoda.

Pak jsme si šli sednout do jedné z plážových restaurací. Měli jsme chuť na dýmku a na osvěžující ovocný džusík.

Celkem musím říct, že mě překvapil počet zahalených žen, sedících na židlích a pouze pozorujících moře. Střední oblast Sýrie je známá svojí otevřeností a liberalismem, na ulici zahlédnou jen ženu se šátkem je vzácné. Jestliže jsou někomu nepříjemné pohledy lidí na ulicích starého Damašku, zde si možná některé ženy budou stěžovat na nedostačující zájem místních.

Většina Syřanek zde sama chodí moderně „evropsky“ oblečena, není žádnou výjimkou vidět ženu v minisukni a tílku. Možná množství „černých hábitů“ je zvýšené v létě, kdy sem přijíždí mnoho rodin trávit mírnější léto ze Saudské Arábie, Arabským Emirátů a ostatních zemí Gulfu. Pochopitelně je v Sýrii i spousta uprchlíků z Iráqu, Palestiny a Libanonu.

Většinou jsou pláže rozdělené pro ty, kteří se chtějí koupat v plavkách, a kteří v tričku a šortkách. Ale Zlaté písky jsou známy svým moderním postojem k plavkám, a proto mě překvapilo, jak jsme tam byli všichni namixovaní. Z pochopitelných důvodů jsme si s tím lámaly hlavy asi více my, než ty ženy v černém, pro které je tento oděv přirozený a představa odhalit své tělo do plavek nepředstavitelná.

Já bych tuto kapitolu uzavřela tím, že bych každému dala právo být v čem chce a nesouhlasím s kritikou lidí, kteří hlásí, že žena v muslimské společnosti nemá žádná práva a je chudinka. Není to v žádném případě pravda. Muslimské společnosti jsou víceméně matriarchální a náš koncept typu života prostě nemůžeme nutit do zemí se stoletými vlastními a zcela odlišnými tradicemi, a prostě tam, kde o to lidé ani nestojí.

Podívejte se na jednoduchý příklad z Afghánistánu, kde po vpádu amerických vojsk a svržení Talibanu, nová vláda vyzvala ženy, aby odložily burky. Neudělalo to ani 1 % žen. Tamější společnost, kde po staletí není dovoleno ani vyslovit jméno manželky, matky, sestry před cizím člověkem, kdy ani vzdálenější členové rodiny neznají všechna jména žen v klanu, není možné najednou odhalovat tvář a postavu. Nechme jim právo na vlastní tradice a kulturu. Na vlastní rozhodnutí, co chtějí a co ne. Není právě nádhera cestování v tom, že jsou lidé a vše, co s nimi souvisí právě tak rozdílní? Copak by někoho z nás bavilo jezdit po světě a vidět všude to samé?

Odpoledne jsme se vydali do hor, které jsou plné krásných vesnic a obrovských zahradních restaurací na večeři. V restauraci bylo veselo, hrála tam živá skupina a lidé tancovali a zpívali. V této části Sýrie není také divné vidět, že lidé pijí alkohol. Domácí oblíbená pálenka Araq je snad ve všech domácnostech. Také je zde více typů ať už alkoholického či nealkoholického piva. Řekla bych, že je to dané mírnějším postojem k náboženství, které v této oblasti panuje. Vyskytuje se zde ve větší míře šíitský islám – tzv. Alavité (Alavi, Alvi, علوي). Svolávání k motlitbě téměř neslyšíte, nevidíte modlící se lidi, vznikají zde vepřové farmy, rodiny mají méně dětí, ženy studují, pracují atd. Ve srovnání s Damaškem je to úplně jiný svět.

Jako vždy, stoly se prohýbaly pod nátlakem jídla, které bylo pro českou delegaci objednáno. Mě již nebylo úplně dobře, začala jsem cítit tlak v břiše. A tak jsem tomu vyhlásila válku a na boj s mikroby jsem snědla čtyři feferonky. Večer jsem pak ještě vypila pár kmínových čajů a musím říct, že v noci jsem již spala klidně, a druhého dne jsem byla v pořádku úplně. Pochopitelně i s nemalou pomocí naší slivovice.

Večer jsme se vrátili na Zlaté písky, které nás odměnily nádherným pohledem na zapadající slunce. Západ i zbytek večera jsme strávili na pláži v restauraci, kouřili vodní dýmku a hráli oblíbenou hru – tawlu.

Druhý den ráno nás čekalo další překvapení. Basám musel kvůli práci odjet již dopoledne, přijel karibský ministr školství do Sýrie a měl na starost jeho návštěvu Palmýry. Tak co kdyby do Palmyry (Tadmur, تدمر) společně s ministrem zavítala také česká delegace?

A vše o tom, se dozvíte v příštím pokračování…