Park je zde už od dob parcelace usedlosti Nigrinka, ke které došlo koncem
80. let 19. století. Půdorys parku téměř stejný, jako je dnes, byl poprvé
zaznamenán roku 1890 na plánu města Prahy pod názvem Růžové sady.
Vznikly zřejmě podle návrhu architekta Františka Thomayera. Nesou jeho
rukopis, ale není nikde skutečného záznamu o tom, kdo park skutečně
vybudoval.
Po desetiletí nesl park jméno Sady Svatopluka Čecha. Na současných
oficiálních mapách je uváděn jako Čechovy sady. O přejmenování,
ani kdy k němu došlo, není nikde ani zmínka.
Na úvod jen něco krátce o Královských Vinohradech. Jsou nejen jednou z nejmladších částí Prahy, ale také jednou z nejvýstavnějších. Ještě v předminulém století většinu Vinohrad pokrývaly pole a pustiny. Říkalo se těm místům na Sahaře. Roku 1754 tu baron Wimmer znovu založil vinice a nechal vysázet krásná stromořadí, ale až od roku 1817, po odstranění novoměstských hradeb a bran, započal jejich výrazný růst a rozmach. Pro zajímavost v roce 1784 na „Viničních horách“ bylo v 51 domech 136 obyvatelů, roku 1843 se zde nacházelo 69 samot se 169 obyvateli. Roku 1849 byly usedlosti za branami Žitnou, Koňskou, Novou a Poříčskou spojeny v obec zvanou „Královská Vinohradská obec“. V roce 1866 byla nynější Bělehradská třída pouze silnicí a na Fochtově třídě byly budovy jen při Pštrosce, při Kanálce a Cikánka. Dále byly jenom osamělé dvorce Smetanka, Vozová, Kuchyňka, Švihanka, Kravín, Nigrinka a Prkenka. Roku 1869 tady bylo 75 domů se 1274 obyvateli Teprve roku 1875 byly Vinohrady uznány městem.
Na prostoru s výměrou 2,33 hektaru vymezeném ulicemi Vinohradská, Slezská, Šumavská a U Vodárny, v Praze 2 na Vinohradech najdeme park, který je volně přístupný veřejnosti a neuzavírá se. Pokud chcete toto místo navštívit, je nejlepší dojet na stanici metra Jiřího z Poděbrad, kde se můžete projít i parkem, kterému byl věnován jeden z předchozích článků . O kus dál pak najdete dlouhý pás přírody, zeleně i cest s názvem Čechovy sady.
Park je zde už od dob parcelace usedlosti Nigrinka, ke které došlo koncem 80. let 19. století. Půdorys parku téměř stejný, jako je dnes, byl poprvé zaznamenán roku 1890 na plánu města Prahy pod názvem Růžové sady. Vznikly zřejmě podle návrhu architekta Františka Thomayera. Nesou jeho rukopis, ale není nikde skutečného záznamu o tom, kdo park skutečně vybudoval. Roku 1903 byly sady přejmenovány na Sady Svatopluka Čecha dle českého básníka, prozaika a právníka, který právo opustil a začal se výhradně věnovat literatuře a působil v novinách a časopisech. Ve Světozoru, Lumíru, Národních listech a Květech, které pomohl založit. Čech patřil mezi představitele literární skupiny ruchovců. Prosazoval vlasteneckou tvorbu, která navazovala na ideály národního obrození. V roce 1895 odešel do ústraní, kde psal drobné hořké básně. Mladí autoři ho nadále uznávali. Svatopluk Čech zemřel 23.2.1908 v Praze a zažil pět let pocit jaké to je mít své pražské sady. Většinou dostávaly různé parky jména po mrtvých osobnostech české kultury a politiky, tady se dá říci, že výjimka potvrzovala pravidlo.
Za války tady byla vyhloubena protipožární nádrž, později z ní vzniknul zahradní bazén. Po válce byla oplocena terasa na východní straně. Roku 1980 byla v západní části parku zbudována větrací šachta metra a došlo díky ní dle některých odborných studií ke stržení podzemních vod. Tím postupně docházelo k rychlému rozpadu stromoví a keřoví v celé nadmořské výšce 250 až 265 metrů. Většina dřevin byla na přelomu tisíciletí nejen přestárlá, ale i vyschlá a rychle se rozpadaly, jejich stav se trvale zhoršoval. Místy byly dřeviny dosazovány, ale nestačilo to.
V září roku 2002 došlo k obnově parku firmou Firma Projekce zahradní, krajinná a GIS, s.r.o., která vznikla v roce 1997 a měla za sebou již jiné úspěšné realizace obnov zahradních ploch. Objednatelem prací byla MČ Praha 2 zastoupená zástupcem starosty RNDr. Karlem Winkelbauerem. V podstatě byla zachována původní struktura parku do plochy protáhlého úzkého obdélníku s osou východ západ, kde je vkomponována okružní cesta a na západě květinový parter a terasa se stromovím. Na ose je pěkný průhled parkem. Je tady zastoupeno přes 50 druhů dřevin. Park funkčně navazuje na Bezručovy sady a nachází se v blízkosti Riegrových sadů a parku na náměstí Jiřího z Poděbrad . Je tedy možné projít za jediné odpoledne tyto čtyři parky. Roku 1924 byl do parku umístěn bronzový pomník s kamenným podstavcem, monumentální socha Svatopluka Čecha od J. Štursy, rok 1924. Rok dokončení pomníku se shodoval s osazením na své místo a bylo to autorovo poslední význačné dílo.
Dnes si mladí mohou v Čechových sadech zajezdit na skateboardu a všichni na kolečkových bruslích nebo na kole, zkrátka na všem, co není motorovým vozidlem. Po obvodu celého parku je krásná promenádní cesta, škoda, že z asfaltu. Parčík hyzdí jen vypuštěný bazén pomalovaný sprejerama, jinak je místo udržované a příjemné.
Opouštíme pomalu se probouzející kemp a ujíždíme za naším dalším
cílem. Tím má být dnes nejprve hora Titlis, na níž – jak praví
turistický materiál – je nebe člověku nadosah. Nejprve najedeme na
dálnici směr Luzern, město objedeme širokým obloukem a jižně od jezera
Vierwaldstätter See zahneme do údolí Engelberg, v jehož závěru se
kromě stejnojmenného městečka nachází i údolní stanice lanovky na
vrchol Titlis.
Sobotní ráno je jasné, na vrcholné léto trochu chladné, nohy nám smáčí silná rosa, nad námi visí balón. V 7,45 hod opouštíme pomalu se probouzející kemp a ujíždíme za naším dalším cílem. Tím má být dnes nejprve hora Titlis, na níž – jak praví turistický materiál – je nebe člověku nadosah. Nejprve najedeme na dálnici směr Luzern (objevíme i pěkné parkoviště, na němž by se dalo přespat), město objedeme širokým obloukem a jižně od jezera Vierwaldstätter See zahneme do údolí Engelberg, v jehož závěru se kromě stejnojmenného městečka nachází i údolní stanice lanovky na vrchol Titlis.
Je před devátou hodinou a tak není divu, že obří parkoviště je téměř prázdné. Trochu váháme, zda máme vyjet na vrchol. Při průjezdu údolím se nám okolní vrcholky cudně skrývaly v oblacích a ze zdejšího parkoviště na vrchol nedohlédneme. A tak to riskneme. Snad budeme mít alespoň trochu pověstného štěstíčka. Patřičně se nabalíme a vyrážíme k lanovce. Informační tabule u pokladny hlásí, že nahoře nás očekává teplota –1 stupeň a vítr 45 km/hod.
Zakoupíme za 79 švýcarských franků jízdenku a nastoupíme do kabinky. Ta nás rychle vynáší nahoru a my už po tolikáté, ale stále v úžasu sledujeme údolí pod námi i pohlížíme na objevující se alpské panorama za ním. Bohužel obloha není bezmračná, tu jeden, tu druhý vrcholek se schovává v bílých mracích jako v peřinách. Necháváme pod sebou hluboko i jezero Trübsee (1 800 m n m), u něhož vystoupilo hodně turistů, aby se vydali na procházku po alpských loukách, a jako ptáci se vznášíme mezi horskými štíty. Tak „doplujeme“ až do stanice Stand ve výšce 2 428 m. Cestou jsme pozorovali sviště na loukách pod námi, jak bezstarostně shánějí něco k snídani. Tak jsme vystoupali téměř 1 400 m a teď nás čeká „přepravní“ překvapení. Přestupujeme do velké kruhové kabiny, na jejíž vnější straně se skví nápis „ROTAIR.“ Už víme z informačních materiálů, že v roce 1993 zde zahájila provoz první rotační lanovka na světě. Jsme na ni zvědaví.
Do kabiny nastupujeme s neuvěřitelným množstvím štěbetajících Japonců, kteří se okamžitě hrnou k oknům. Za chvíli se lanovka rozjíždí. Najednou cítíme, jak se nám pod nohama točí podlaha, a hned nám je jasné, co je to ten „rotair.“ Během pětiminutové jízdy se s námi podlaha jednou otočí dokola, takže se nám naskytnou pohledy takzvaně na všechny strany. Bohužel některé pohledy nám neodhalí horské velikány, ale jen neprostupné mraky. Snad nahoře bude líp.
A nahoře skutečně o něco lépe je. Ale všechno po pořádku. Vystoupili jsme v království věčného ledu a sněhu, ve výšce 3 020 m a nacházíme se těsně pod nejvyšším vyhlídkovým bodem centrálních švýcarských Alp. A musíme uznat, že turistické materiály vůbec nepřehánějí. Sice část výhledu nám zakryly mraky, ale i to, co vidíme, stojí zato. Tedy nejprve vidíme mnoho Japonců a teprve přes jejich hloučky dohlédneme k horským vrcholkům. Vyšplháme po ledu a sněhu do sedla, abychom měli ještě lepší výhled. Rychle fotíme a natáčíme, než vše zmizí v mracích. Jsme doslova polapeni japonskou manželskou dvojicí, která chce, abychom je na tom pro ně asi vzácném ledu vyfotografovali. A co víc – chtějí i společnou fotografii s námi. Proč jim nevyhovět? I v našem albu se bude vyjímat fotografie s japonským párem.
Vyblbneme se na sněhu, prohlédneme nabídku suvenýrů i restauraci a když nám už i přes naše teplé oblečení začne být zima – podle informační tabule tu jsou –3 stupně –, raději se vydáme zpět do teplejších nadmořských výšek. Nejprve opět rotair, pak kabinky a za tři čtvrtě hodiny jsme opět v Engelbergu zalitém sluncem. Protože alpské panoráma se už úplně ponořilo do mraků, všímáme si věcí, které nám cestou nahoru unikly. Naši pozornost upoutávají především vlajky všech možných zemí namalované na boku kapinek. Pokoušíme se přiřadit k jednotlivým vlajkám stát a samozřejmě hledáme i tu naši. Zatímco v prvním případě jsme občas i úspěšní, v druhé „záležitosti“ nikoliv.
Krátce se projdeme městem. Naší pozornosti neujde především mohutný komplex benediktinského kláštera založeného v roce 1120. Současný kostel a klášterní budovy byly postaveny po požáru v letech 1730 – 1737 Johannem Rueffem. Město samo je jeden hotel, penzion a restaurace vedle druhého, to vše prošpikováno mnoha obchody s nejrůznějším zbožím. Nechybí zde ale ani zeleň a drobné parčíky a jsou tu i klimatické lázně.
Vrátíme se zpět na dálnici směr St. Gotthard, u města Wassen z ní odbočíme na západ. Chceme ještě dnes projet průsmykem Sustenpass a trochu se v něm i projít. Počasí se ale stále zhoršuje. Nenecháme se od svého úmyslu odradit a hrdě stoupáme zatáčkami. Kolem nás se v rychlém sledu střídají lidská obydlí, louky a lesní porost. Ten se se stoupající výškou stává nižším a nižším, až vymizí úplně. Bohužel místo něj je více a více mraků a klesají níž a níž, až nás téměř pohltí. Než dojedeme na nejvyšší bod silnice, zažijeme ještě jedno „překvápko.“ Předjíždíme stojící auto s přívěsem, v němž se běžně přepravují koně. Jenže z tohoto přívěsu nevybíhá kůň, ale stádo ovcí. Tři jehňata nakonec vytáhnou ze samotného auta.
Až nahoře projedeme tunelem dlouhým 325 m – někde jsme si přečetli, že tento tunel je mistrovským dílem švýcarských stavitelů – a už zastavujeme na parkovišti. Nacházíme se ve výšce 2 224 m.
Jen co se trochu rozhlédneme, uznáme, že dnes nám prý jeden z nejkrásnějších švýcarských průsmyků své krásy neukáže. Za námi od východu, z údolí Meiental, přitáhly těžké mraky, zatím se ale nestačily přehoupnout do západního údolí Gadmental. Se spěchem na sebe natáhneme to nejnutnější a vyrážíme přes kamení a sněhové pole do sedla, z něhož snad ještě budeme něco vidět. Musíme říci, že skutečně něco vidíme. Jen se dohadujeme, které vrcholky se nám to představily.
Celkem bez problémů poznáme jen ledovec Steingletscher, který sahá svým splazem až k jezeru Steinsee v blízkosti silnice. V mracích postupně mizí na východ od ledovce zvedající se Klein Sustenhorn (3 318 m n m) i Sustenhorn (3 503 m n m), zatímco horská skupina Gewichtenhornu (3 425 m n m) a Tierbergu (3 444 m n m) na západě se ještě urputně mrakům brání. Na severu se tyčící a námi ráno navštívený Titlis však nevidíme. I přes takto omezený výhled ten kratičký sprint stál zato. Alespoň víme pro příště, kam a na jak dlouho zamířit. Podle zdejších ukazatelů jsme si vyhlédli túru „někdy příště.“
Ze sedla také pozorujeme chvíli dění na parkovišti. Provoz tu moc velký není, ale stojí zde jedno originální vozidlo. Staré nákladní Volvo bylo přebudováno na „pojízdný hotel“ a dojelo až sem. Za kabinou řidiče jsou místa k sezení jako v autobuse a za nimi se nachází lůžková část. Samozřejmě tento neobvyklý dopravní prostředek nebudí jen naši pozornost, ale pozornost i všech ostatních turistů. A kdo že jím přijel? Kdo jiný než podnikaví Češi, má jihlavskou poznávací značku.
Serpentinami údolí Gadmental klesáme k západu. Lidských příbytků potkáváme jen několik, sem tam rozhozených, větší soustředění tvoří až vesnice Innertkirchen. Hned na začátku vesnice zahlédneme poutač na dva kempy – jeden vlevo, druhý vpravo –, a protože bychom rádi postavili stan ještě za sucha, k tomu vlevo zamíříme. Propleteme se mezi hospodářskými budovami a ocitáme se před celkem moderním domem. Na louce stojí množství stanů a obytných přívěsů. Jsme na místě. Jen chvíli váháme, kde je recepce, až příjemný pán se nás zeptá, zda něco hledáme. „Ano, kemp.“ „Jste u cíle,“ zní jeho odpověď.
Vyplníme nezbytné papíry a „pan domácí“ se s námi dává do hovoru. Chválí české vozy Octavia – viděl, že jsme s ní přijeli –, říká, jak dobře slouží v horách. Jeho slova přijímáme trochu s rezervou, asi nám chce polichotit. O tom, že Švýcaři skutečně mají mnoho octávií, se přesvědčíme během dalších dnů, když si začneme jejich četnosti více všímat. Dále nám pán také důvěrně sděluje, že mu neskonale chutnají české bramboráky, ty německé prý za nic nestojí. Potom přejdeme k věčnému tématu, k tématu počasí. My říkáme, že dnes bylo docela slušně, až odpoledne se počasí začalo zhoršovat, pán ale oponuje, že to za moc nestálo, že zítra má být lépe. No tedy zatím to nevypadá.
Náš pesimismus je na místě. Stan sice postavíme ještě bez doprovodu dešťových kapek, ale jen co jsme s prací hotovi, spustí se liják. Poslušně vyčkáváme v autě, až se počasí umoudří, abychom si mohli uvařit večeři. Jakmile přestane pršet, okamžitě se vrháme na vaření. Jídlo ale dojídáme už zase pod dešťovými kapkami. Rychle do stanu, stručná rekapitulace dnešního dne a pak už jen posilující spánek. I když jsme dnes moc nechodili, jsme unaveni a po odpočinku toužíme.
Moravskou gobelínovou manufakturu najdete téměř v centru
Valašského Meziříčí. Jakmile se ocitnete před vchodem, neváhejte
cinknout na zvonek, neboť se Vám doslova otevřou dveře rovnou na počátek
minulého století a dýchne na Vás atmosféra staré dobré umělecké
rukodělné tvorby.
Moravskou gobelínovou manufakturu najdete téměř v centru Valašského Meziříčí. Skromně, ale důstojně stojí v přímém sousedství Gymnázia F. Palackého a nezabloudíte, když budete následovat komín její historické budovy s čapím hnízdem, které je místní raritou přesně tak jako samotná Moravská gobelínová manufaktura.
Jakmile se ocitnete před vchodem, neváhejte cinknout na zvonek, neboť se Vám doslova otevřou dveře rovnou na počátek minulého století a dýchne na Vás atmosféra staré dobré umělecké rukodělné tvorby. Když vejdete do první místnosti, zůstane za Vámi stát století a před Vámi mohutný tkalcovský stav jakoby ponořen do proudu bavlněných lelíků osnovních nití přírodní barvy. Jste v kobercové líhni plné krabic naplněných škálou různobarevných vlněných přízí. Tkadleny těžkými železnými vidlicemi zatkávají útek za jednotlivými řadami uvázaných uzlů. Síla příklepu a kvalita novozélandské vlny dává kobercům do vínku předpoklad dlouhého života na několik lidských generací. Vznikají tak koberce-originály jediné toho druhu a kvality v České republice. Na konci dílny se dostanete k unikátní kobercové postřihovačce z roku 1932 od firmy Matyáš Wirtz a synové pocházející z Brna-Husovic. Na této funkční technické památce se dají postřihovat koberce v šíři až šest metrů. Průvodce Vám rád stroj předvede, protože vidět roztočená původní kola a převodové kožené řemeny staré “postřihovací” dámy je vskutku zážitek!
Následující gobelínová dílna Vás přenese do některé z vrcholných epoch gobelínů renesance nebo baroka. Zde hbité a zkušené ruce místních žen opravují krásu ze zaniklých evropských gobelínových manufaktur. Zrestaurovat poškozené dílo není vůbec jednoduché, ale tady si s ním vědí rady. S restaurováním mají více než šedesátileté zkušenosti. Opravě se věnují se vší pečlivostí: nové hedvábné a vlněné příze se setkávají se svými sestrami 400 až 500 let starými. Tisíce hodin svého života stráví restaurátorky drobnou prací a pod rukama jim znovu ožívá starý gobelín.
Hned vedle historické tapiserie uvidíte vznik nového gobelínu. Současný ředitel akademický malíř Jan Timotej Strýček s kolektivem gobelínářek vytváří technikou, která je stará více než 2000 let, aktuální textilní výtvarná díla. Je to práce mnoha hodin, dnů, týdnů a měsíců. Gobelín se tká z rubu, zespodu nahoru a výtvarná předloha se čte obráceně z vrchu dolů. Zakládání každého útku je tvůrčí počin – nepřetržité dobrodružství, na jehož konci je umělecké dílo. Tisíce tónů barev ve vzájemné souhře vybírají oči a přemýšlivé hlavy tkadlen. Jejich jediným nástrojem je obyčejná vidlička a přesto jim pod rukama vzniká nádherné dílo se všemi nuancemi světla, stínů a barevnosti.
Gobelínka umožňuje skupinám návštěvníků nahlédnout do svých dílen. Exkurze jsou pořádány pro skupiny minimálně deseti návštěvníků a je nutno se na ně objednat nejpozději tři pracovní dny předem (vstupné 40,–Kč za osobu). Při nižším počtu návštěvníků je cena za skupinu 400,– Kč. Vstup do galerie gobelínů bez výkladu a shlédnutí provozu je možný i pro jednotlivce, poplatek je 40,– Kč/os. Manufaktura pořádá pro zájemce i týdenní kurzy tkaní koberců Bližší informace a kontakty najdete na stránkách Moravské gobelínové manufaktury
Budete-li mít štěstí, vezmou Vás do místnosti s dalšími dvěmi historickými stroji z 30. let minulého století. Přadenovačka, která vlnu připraví k barvení, a mohutná skačka, která dodnes seskává přízi do potřebné tloušťky.
Poslední částí prohlídky je galerie hotových gobelínů, tapisérií a kelimových koberců, kde si sami můžete uvázat pár uzlů. A když Vás přepadne únava posadíte se pohodlně v historické kavárničce s dobovými fotografiemi a secesními gobelínky. Můžete požádat i o promítnutí pohyblivých obrázků o historii manufaktury. Spolu s Vámi se bude hrdě i tiše dívat z obrazu tvář zakladatele, bez jehož zaujetí a nadání, by toto místo vlastně neexistovalo. Byl to akademický malíř Rudolf Schlattauer.
Pohled do dílny
snovadlo
gobelínová dílna
Nově vybudovaná kavárna v areálu zpříjemní návštěvníkům pobyt.
První doušek Vám málem utrhne pusu. V létě osvěží,
v zimně zahřeje. Sdružuje lidi. Příjemně naladí. Krásná zlatá
barva dozdobená čerstvou bylinnou snítkou. Podává se nejlépe
v ulepené skleničce, pokud možno ještě zabalené v papíře,
abyste se nespálili.
První doušek Vám málem utrhne pusu. V létě osvěží, v zimě zahřeje. Sdružuje lidi. Příjemně naladí. Krásná zlatá barva dozdobená čerstvou bylinnou snítkou. Podává se nejlépe v ulepené skleničce, pokud možno ještě zabalené v papíře, abyste se nespálili. Takový je nápoj typický pro Marocké království – berberská whisky aneb zelený čaj s čerstvou mátou.
Ať chcete nebo nechcete, zaručeně to bude první věc (nanejvýš druhá – pomeranče jsou dost velká konkurence, ale zas ty každý zná), kterou v Maroku ochutnáte. S prvními doušky čaje do Vás začne vnikat i místní atmosféra a naladí se Váš zvídavý cestovatelský duch. Jste připraveni poznávat všechny stránky Maroka.
Navštívit zmíněnou africkou zemi v zimě je vhodné nejen pro lidi utíkající za sluníčkem a teplem, ale jak jsme se sami přesvědčili i pro lidi, kteří rádi zimu zasněženou. A kdyby náhodou sníh nebyl, lyžovat se dá i na písečných dunách. Tuto možnost máte například v severním cípu Západní Sahary zasahujícím do Maroka – v Erg Chebbi [Šibi]. (erg – písečná poušť)
Písečné poušti předchází asi deset kilometrů široký pás kamenné pouště (hamady). Je to obrovská šedivá placka, sem tam, hodně sem tam, strom (většinou jeden ze stálezelených dubů) či křovitá tráva, jež se tváří dost suše. Ačkoliv je hamada kamenitá poušť, nedá se po ní rallye jezdit všude. Bezpečnější je držet se na cestách vyznačených balvany a patníky. Jednak se tu člověk snadno ztratí, a když takový ztracený někde zapadne, pomoci se nedovolá. Dále do pouště se začínají objevovat menší domky z hliněných, pouze na sluníčku vysušených cihel, z nichž trčí sláma a jsou zaplácnuté bahenní omítkou, a ve kterých opravdu žijí lidé – berbeři. Osídlení je řídké a krajina zde vypadá velmi opuštěně. Avšak když se na chvíli zastavíte, během okamžiku se kolem Vás vytvoří houf dětí, které hned začnou vybalovat z nejrůznějších tašek a pytlíků hadrové panáčky, velbloudy, korálky atd. s tím, že si něco jako máte koupit. Kromě rozesmátých dětí a zvídavých obyvatel tu můžete také nalézt třeba mrtvého velblouda. Pošel, tak ho tam prostě nechali ležet. Naštěstí mnohem častěji potkáte zvířata živá.
Jednotlivé domky v blízkosti už písečné pouště vystřídají velké osady – oázy. Ty jsou vybudovány hlavně pro turisty. Vypadají tak trochu jako statky. Z velké části jsou taktéž postavené z hliněných nevypálených cihel, ale hlavní či nosné zdi jsou již z vepřovek. Vše je ale pečlivě schováno pod bahenní omítkou, která je někdy zdobená štukováním. Ve většině osad byly nedávno instalovány solární panely, které jim teď v zimně ohřívají vodu a dodávají proud a vůbec se snaží zařídit osady evropsky. Každá z těchto osad má svou zahradu. Překvapilo nás, jak je v nich vše šťavnatě zelené. Pěstují zde mrkev, cibuli, brambory, datlové palmy…a to s takovou produkcí, že zahrádka uživí jak osadníky, tak hosty. Velké záhony jsou rozděleny na menší políčka sítí zavlažovacích kanálů. A kde se v poušti vzala voda? Při procházce po okolí jsme nedaleko od osady narazili na místo, kde se nacházelo několik jednoduchých studen z betonových skruží. Překvapující bylo, že hladina vody se pohybovala pouze o kolo třech metrů pod povrchem! Zda je voda ze studen pitná, to nevím. V osadách pijí vodu balenou, ale berbeři žijící v jednotlivých domcích nejspíš jinou vodu nemají než studniční. Bylo vidět, že si tu vody váží. Opodál je mělké údolíčko s vádí, které bylo znatelně zelenější, než mrtvé okolí, tudíž tu musí být vysoká hladina podzemní vody. Toto místo bylo dokonce lehce oploceno. Stejně jak se u nás označuje ochranné vodní pásmo. Akorát podle stop plot málo koho zastavil. (Taky jak u nás.) U naší oázy byla dokonce prohlubeň zaplněná vodou. Takový menší rybníček. Od místních jsme se dozvěděli, že ačkoliv žijí na poušti, v posledních letech je zde sužují dvakrát do roka záplavy. Přívalové deště vyprahlá zem vsakuje pomalu. Všude stojí voda. „To much water!“, jak nám bylo sděleno. Tyto deště a následný povrchový odtok bourají a rozpouští chatrná hliněná stavení. Vzaly si i oběti na životech. Všechno je pryč…Až voda opadne, lidé si znova vystaví své hliněné příbytky. O vydatnosti povodně svědčí již zmíněná vysoká zásoba podzemní vody. Uživí i takovou rostlinu, jako je vodní meloun. Je to sice divoká odrůda pro člověka nepoživatelná, slouží jako krmivo pro velbloudy. Ale velbloudům prý moc nechutná. Dokonce jsme našli studny s odčerpáváním vody poháněným solárními panely relativně daleko v písečné poušti! Ohromné vrstvy písku jsou nejspíš dobrým izolantem proti zahřívání země a zvýšenému výparu. Erg Chebbi je poušť na vodě.
Paríž má veľa prívlastkov. Medziiným metropolu volajú aj „Mesto
svetiel“. Veď Paríž bol odpradávna centrom vzdelania a nových
myšlienok, parížsku Sorbonnu ako jednu z najstarších európskych
univerzít, založil v meste na Seine v roku 1257 spovedník
kráľa Ľudovíta IX, jediného svätého francúzskeho kráľa, Robert de
Sorbonne. Ako druhý dôvod pre spomínaný prívlastok môže byť
skutočnosť, že mesto malo ako jedno z prvých európskych miest
pouličné osvetlenie.
Hlavné mesto Francúzska, Paríž, má viac ako dva milióny obyvateľov (časť Ile-de-France, užší Paríž), s predmestiami temer desať miliónov obyvateľov. Paríž má veľa prívlastkov. Medziiným metropolu volajú aj „Mesto svetiel“. Veď Paríž bol odpradávna centrom vzdelania a nových myšlienok, parížsku Sorbonnu ako jednu z najstarších európskych univerzít, založil v meste na Seine v roku 1257 spovedník kráľa Ľudovíta IX, jediného svätého francúzskeho kráľa, Robert de Sorbonne. Ako druhý dôvod pre spomínaný prívlastok môže byť skutočnosť, že mesto malo ako jedno z prvých európskych miest pouličné osvetlenie. Osvetlenie tohto veľkomesta zostalo naozaj skvelé do dnešných dní. Návštevníkovi vychutnávajúcemu Paríž večerami a v noci, umožňuje získať jedinečné estetické dojmy. I staručká dôstojná dáma, Eiffelova veža, vyzerá úplne inak vo dne ako v noci. Vysvietená tisícami svetiel žiari naďaleko ako obrovský trblietavý šperk. Hneď v blízkosti veže môžete od pouličných predavačov získať za pár eur malú vysvietenú verziu veže.
Paríž niektorí volajú aj Mesto večnej lásky. Najmä ku sviatku svätého Valentína sem vo zvýšenej miere prúdia turisti z celého sveta a parížske hotely sú beznádejne obsadené. Turisti sa potulujú doslova všade: na nekonečných bulvároch pozdĺž Seiny, v blízkosti bývalého väzenia Conciergerie, v ktorom väznili aj Máriu Antoinettu, v okolí katedrály Notre Dame a vôbec pri všetkých magnetoch tohto mesta.
Parížania a turisti všetkých rás a farieb pleti, dopravné prostriedky najrozličnejšieho druhu, všetko je v tomto meste v neustálom chvatnom pohybe, ktorý neutícha ani v noci. Výnimkou nie je ani metro s celkovou dĺžkou viac ako dvesto kilometrov, má 380 staníc a 16 liniek. Mimochodom, parížske metro je jedno z najstarších v Európe, prvú trasu otvorili v roku 1900, poslednú v roku 1998. Dianie v metre, no nielen tam, je dôsledne monitorované bdelými očami videokamier. Ani to však miestami nebráni najmä vyšportovaným mladíkom tmavšej pleti obchádzať nie príliš dokonalý vstupný turniketový systém a zamieňať si východ za vchod. Tu sa však nikto nad tým príliš nepozastavuje, revízorov je v metre ako šafránu. Pre uponáhľané tempo života a ostrahu takmer na každom kroku by som Paríž týchto dní nazvala aj mestom neustáleho zhonu a možno aj strachu. Je to určite spôsobené celkovou situáciou vo svete.
Ak sa zaujímate o historické pamiatky, je potrebné doslova „obrniť sa svätou trpezlivosťou. Hoci vo februári okrem spomínaného sviatku svätého Valentína, je turistická sezóna ešte tak povediac za horami – za dolami, v Paríži boli dlhé rady pred vstupom azda do každej pamätihodnosti. Pred každým múzeom, galériou, ba i kostolmi sa stáčali nekonečné hady záujemcov. Obyčajne bolo potrebné vystáť dva rady. V prvom nám pracovníci bezpečnostných zložiek presondovali kabelky a akúkoľvek príručnú batožinu včítane vrchného ošatenia, prípadne i obuvi a prešli sme cez bezpečnostný detektor. Zažili sme aj trocha absurdnú situáciu, keď bdelým strážcom pod Eiffelovou vežou prekážalo, že jeden člen našej skupinky neniesol v rukách vôbec nič… Len potom sme mohli postúpiť do ďalšieho radu na nie práve lacné vstupenky. S čakaním sa musíte zmieriť, či pôjdete do dvojposchodovej Svätej kaplnky /Sainte Chapelle/, považovanej za najkrajší parížsky kostol, ktorý dal postaviť Ľudovít IX. pre nakúpené relikvie: Kristovu tŕňovú korunu a kvapky Kristovej krvi alebo do múzea múzeí – Louvru, alebo sa rozhodnete hoci vzdať hold technickému umu a schopnostiam človeka, ktoré stelesňuje Eiffelova veža. V stánkoch umenia vás tiež bude sledovať bdelé oko kamier, v niektorých inštitúciách je zakázané fotografovať. Našťastie, vo Francúzsku sa tento zákaz obchádza s gavalierskou nevšímavosťou, počínajúc kustódmi a končiac samotnými návštevníkmi.
A pravdaže, treba si zvyknúť na prítomnosť vojakov ovešaných samopalmi, obyčajne chodia v trojici. Vojaci sú v dnešnom Paríži azda všadeprítomní. Má to aj svoju výhodu. Už len svojou nenápadnou prítomnosťou vyčisťujú terén od bezdomovcov, drobných zlodejíčkov a podvodníkov. Ale zároveň je to daň našej dobe, ktorá neustále hlasno bubnuje na výstrahu proti terorizmu. Zažívajúc neustále kontroly a pri stretnutiach s vojakmi a policajtmi človeku napadne kacírska myšlienka, kam sme to až vo svojom vývoji dospeli… Trojice vojakov prečesávajú aj parížske stanice, ktoré sú síce čisté, ale svojím chladom a prievanom pripomínajú skôr polárne stanice. Žobrákov a bezdomovcov tu ťažko nájdete, ešte tak v metre.
Hliadkujúcich vojakov stretnete dokonca na chýrnom starobylom cintoríne Père-Lachaise, ktorý dal zriadiť v roku 1804 cisár Napoleon ako jeden z troch cintorínov mimo hradieb mesta. Od roku 1786 bolo totiž zakázané zriaďovať cintoríny vo vnútri mesta. Dnes leží cintorín Pére-Lachaise hlboko v srdci mesta a záujmu všadeprítomných turistov. Na cintoríne Père-Lachaise je vraj viac ako milión hrobov, usporiadaných do 65 divízií, je to naozajstné cintorínové mesto dokonca s nazvami ulíc. Na cintoríne našli posledný odpočinok mnohé známe svetové osobnosti, napríklad Moliér, La Fontaine, Edith Piaf, poľský skladateľ Frederik Chopin (Chopinov pomník je neustále obsypaný živými a umelými kvetmi), Miguel Angelo Asturias, zakladateľ magického realizmu a nositeľ Nobelovej ceny za literatúru z roku 1967, či z novších osobností tu odpočiva aj Jim Morrison, spevák skupiny The Doors. Najmä mladší návštevníci, keď nenájdu Morrisonov hrob, nepohrdnú ani odfotografovaním sa pri avantgardnom pomníku Oscara Wilda vo forme akéhosi mužského fénixa.
Cintorín Père-Lachaise je známy tým, že sa tu nachádza najviac pamätníkov 1. svetovej vojny. Aj my sme tu našli pamätník československým vojakom, ktorí padli v prvej svetovej vojne na francúzskej pôde. Neďaleko Múra komunardov postaveného na počesť tu zastreleným asi stopäťdesiatym komunardom, ktorí ako poslední bránili v roku 1871 robotnícku štvrť Belleville, stoja tiež pomníky obetiam koncentračných táborov 2. svetovej vojny. Pamätník československým vojakom nebola jediná pripomienka našej vlasti v srdci tejto skvelej uponáhľanej metropoly. Kúsok Slovenska leží neďaleko Eiffelovej veže v podobe Prešporskej ulice. K názvu ulice je pripojené vysvetlenie, že ide o historický názov hlavného mesta Slovenska, Bratislavy.
Paríž je mesto nesmierne bohaté na kultúrne a historické pamiatky, ukryté v múzeách, galériách či vystavené priamo na uliciach. Väčšina pamiatok, historických budov a pomníkov je vo výbornom stave, po ošarpanosti ani stopy. Turista by na dôkladnejšie spoznanie historických a kultúrnych lahôdok Paríža potreboval iste zopár týždňov.
Netreba sa však uzatvárať len do minulosti. Čas beží, doba postupuje. Paríž je živý organizmus so svojimi slabšími aj krásnymi miestami, a kráča s dobou. A ako naozajstná krásavica, mesto hýri rôznorodosťou po všetkých stránkach. Kto má rád modernú architektúru, rozhodne by si nemal nechať ujsť napríklad Námestie Bastilly a tiež najmodernejšiu parížsku administratívnu a obchodnú štvrť La Défense. Na Námestí Bastilly dávno niet ani stopy po obávanom väzení, do ktorého kedysi francúzski králi posielali svojich protivníkov. Spomínanému miestu dnes dominuje 52 metrov vysoký Júlový stĺp s pozlátenou sochou anjela slobody /ako pamiatka na tých, ktorí tu zomreli počas revolúcií v roku 1830 a 1848/ a moderná Opera Bastille, ktorá bola otvorená presne k dvojstému výročiu dobytia obávaného žalára, má vraj 2.700 rovnocenných diváckych miest. Budovu supermoderného stánku múz postavili za neuveriteľných päť rokov. Hraje sa tu klasický a aj moderný repertoár.
Za moderný Paríž alebo Paríž budúcnosti možno považovať štvrť La Défense. Táto časť veľkomesta leží viac na predmestí. La Défense je dnes jedno z najväčších administratívnych a obchodných centier na svete. Francúzska vláda ho začala stavať ešte v roku 1958. Nájdete tu čosi ako novodobý Víťazný oblúk s charakteristickou Veľkou archou, v ktorej sídli ministerstvo dopravy. Ďalej drahé hotely a moderné kiná a centrály najvýznamnejších francúzskych firiem, napríklad edf, Areva a iné, nekonečné obrovské vydláždené plochy a schody. La Défense je futuristický Paríž.
Niektoré vybrané pamiatky v Paríži
Sainte Chapelle – dvojposchodová gotická kaplnka, skôr menší kostol v našom ponímaní. Nachádza sa v blízkosti Ministerstva spravodlivosti. Je považovaná za najkrajší parížsky kostol. Francúzsky kráľ Ľudovít IX., svätý kráľ, jediný kanonozovaný francúzsky kráľ, dal kaplnku postaviť v 13. storočí, aby mal kde uschovať relikvie: Kristovu tŕňovú korunu, kus z Kristovho kríža a niekoľko kvapiek Kristovej krvi. Tieto relikvie nakúpil Ľudovít IX. od byzantského cisára Balduina II., boli údajne trikrát drahšie ako samotná kaplnka. Na prízemí je dvorana so stĺpmi na ktorých sa striedajú dva motívy: trojitá veža /kastílska veža ako pocta Blanke Kastílskej/ a ruža-charakteristická bourbonská ľalia. Na prvom poschodí kaplnky, vychádza sa po točitých schodoch, je 15 prekrásnych vitráží siahajúcich do výšky 15 metrov s námetmi zo Starého a Nového zákona. Počas Veľkej francúzskej revolúcie boli vitráže a sochy zničené, v roku 1840 tieto diela reštauroval Viollet-le Duc.
Eiffelova veža bola otvorená v roku 1889 pri príležitosti svetovej výstavy, dielo staviteľa Gustáva Eiffela. Vo svojej dobe to bola najvyššia veža na svete, váži viac ako desať tisíc ton a obsahuje údajne 2,5 milióna nitov. Na vrchole, vo výške 276 metrov je vyhliadková plošina. Odtiaľto ale aj z 2. a z 1. poschodia je za dobrého počasia vynikajúci výhľad na Paríž. Na vrchole sú dve miestnosti zariadené ako obývacia izba a pracovňa G. Eiffela, ktorý sa za stavbu veže stal dôstojníkom Čestnej légie. Vo veži stále funguje pôvodný výťah z roku 1889, ročne vraj najazdí až 100 tisíc kilometrov. Prvé poschodie je vo výške 57 metrov, možno vyjsť aj peši po 360 schodoch, 2. poschodie je vo výške 115 metrov, tiež ho možno zdolať aj peši. Vstupné zdola výťahom priamo až na vrchol je 11,5 E; polovičné len pre deti do určitého veku je 6, 5 E; žiadne iné zľavy oficiálne nedeklarujú. V pokladni dole nevisí ani oznam, že je možné zakúpiť si vstupenku na peší výstup na 1. alebo 2. poschodie. Keď sme sa na takúto možnosť pýtali/po francúzsky!/ nedostali sme ani odpoveď. Ale táto možnosť tu je, asi treba byť patrične neodbytný. Kto vyjde peši na 2. poschodie, môže si tu zakúpiť lístok na vrchol výťahom už len za 3,7 E /!/
Gotická katedrála Notre Dame nachádza sa na Ile de la Cité. Základný kameň položil pápež Alexander III. ešte v roku 1163, stavala sa 170 rokov. Katedrála bola počas Veľkej francúzskej revolúcie temer zničená. V rokoch 1841–1864 ju reštauroval architekt Viollet –le Duc. Je dlhá 130 metrov, stredná loď má výšku 35 metrov, bočné lode lemuje 37 kaplniek. V katedrále je inštalovaný najväčší organ vo Francúzsku. Na západnom priečelí stojí charakteristická dvojica veží /podobne ako v Remeši/ s prekrásnymi rozetovými oknami. Väčšina francúzskych kráľov bola korunovaná v katedrále Notre Dame v Remeši, len traja, medzi nimi Napoleon, boli korunovaní v Notre Dame v Paríži. Pred katedrálou je kruh- symbolický stred Paríža. Veľmi pekná stavba, za katedrálou je príjemný parčík s upravenými záhonmi a stromami, v blízkosti Seina.
Bazilika Sacre Coeur /Sväté srdce/ leží na najvyššom bode Paríža. Dá sa k nej vyjsť po schodoch alebo lanovkou. Bazilika je vlastne pomníkom pre 58 tisíc francúzskych vojakov, ktorí padli vo francúzsko-pruskej vojne v rokoch 1870–1871. Výstavba baziliky trvala 46 rokov, dokončená bola v roku 1923 a náklady činili 40 miliónov frankov. V bazilike sa nesmie fotografovať, kňazi sa tu modlia nocou – dňom za duše zomrelých. Vo svätyni je veľká mozaika Krista v byzantskom štýle z rokov 1912–1922, vytvoril ju Luc Olivier Merson. Mozaika má symbolizovať oddanosť Francúzska Kristovi. Kupola baziliky je po Eiffelovej veži druhá najvyššia vyhliadka v Paríži. Nad hlavným vchodom sú jazdecké sochy Jean de Arc a svätého Ľudovíta. V blízkosti baziliky Sacré Coeur je Montmartre. Vo februári tohto roku to bolo len obyčajné, nudné, takmer ničím nezaujímavé námestíčko s niekoľkými trocha dotieravými maliarmi, resp. karikaturistami, ktorí sa ponúkali maľovať turistov /ceny za desať eur a viac/.
Pár poznámok k metru: je veľmi prehľadné, rozľahlé, rýchle a pomerne čisté. Bezdomovci sa vyskytujú len miestami na plošinkách a akoby na medziposchodiach. Na nástupištiach a chodbách sú nainštalované videokamery, neviem ako je to vo vozňoch. V každom prípade treba byť opatrný, veľa sa hovorí o krádežiach priamo vo vozňoch. Jeden individuálny lístok stojí 1,5 EUR a možno ho používať, kým neopustíte systém metra. Pri viacdennom pobyte v Paríži sa oplatí kúpiť týždenný lístok za 19 EUR. Na železničných staniciach alebo pri vstupe do metra vám pracovníci v plexi- búdkach pri vstupných turniketoch vystavia potrebnú preukážku k takémuto lístku. My sme si kúpili tzv. carnet. To je desať lístkov- za 11 eur, t. j. jeden lístok za 1,1 E. Chcela by som upozorniť na nedokonalosť tohto systému a s tým spojené nepríjemnosti. Časť zakúpených lístkov carnetov bola navonok v poriadku, ale v skutočnosti nepoužiteľná-neplatná. Tieto nepoužiteľné lístky, hoci sme ich riadne zakúpili od zamestnancov v búdkach pri turniketoch boli síce navonok v poriadku, neboli orazené, ale časť lístkov carnetu /zaujímavé, že nikdy tie, ktoré boli navrchu/, boli poznačené na magnetickom pásku, ktorý viedol cez stred. Takže keď sme vložili takýto navonok čistý lístok do turniketu, systém nás nechcel prepustiť. Keď sme reklamovali, záležalo od ľubovôle zamestnancov, či nám reklamáciu uznali alebo nie. Niektorí uznali, opečiatkovali takéto lístky a dali nám nové, niektorí nie, museli sme kúpiť nové. Stalo sa, že nás stroj nepustil ani na nové lístky priamo „pod nosom“ predávajúceho zamestnanca. Jeden zamestnanec nám takéto sporné lístky najskôr skontroloval a skonštatoval, že sú v poriadku, turniket nás však nepustil. Potom nám tieto lístky opečiatkoval a poslal nás s nimi do metra. Samozrejme, turniket nás nepustil. Zo zúfalstva sme už potom turniket preskočili presne tak, ako sme videli miestami robiť Černochov. Zamestnanci metra si z danej záležitosti nerobia „ťažkú hlavu“, len vy míňate zbytočne peniaze… Pozor, keď si kúpite lístok na dráhu RER C napríklad z Paríža do Versailles /to je iný, drahší druh lístka, za 3,4 EUR/, označený lístok si treba uchovať do konca cesty a pri východe zo stanice vo Versailles ho treba vložiť opäť do turniketu. Ak ho stratíte, nezostáva iné, len preskočiť cez turniket. Na druhej strane, všadeprítomní zamestnanci v plexi-búdkach /vo Versailles/ z takejto veci nerobia žiadnu vedu.
V prostoru vymezeném ulicemi Polská, Italská, Chopinova, Vozová a
U Rajské zahrady leží už více než celé století park Riegrovy sady.
Místo s kouzelným výhledem na Hradčany a Malou Stranu, místo, které
je považováno za duši celých Vinohrad. Sady nesly od svého vzniku jméno
českého politika Františka Ladislava Riegra, jen během války byly dočasně
přejmenovány na Smetanovy sady. Pak se jim vrátil název původní.
V prostoru vymezeném ulicemi Polská, Italská, Chopinova, Vozová a U Rajské zahrady leží už více než celé století park Riegrovy sady. Místo s kouzelným výhledem na Hradčany a Malou Stranu, místo, které je považováno za duši celých Vinohrad. Místo, které je plné návštěvníků především na Silvestra, protože právě odtud lze sledovat ohňostroj na pozadí panoramatu Prahy se stovkami věží jako na dlani. Mimochodem víte kolik věží má stověžatá Praha? Prý něco přes pět set.
Park, který má výměru 11 hektarů leží v nadmořské výšce 237 až 270 metrů a výhledy na Prahu jsou odtud během celého roku impozantní, ať už na jaře a v létě kdy všechno kvete a přímo se tu noříte do zeleně, posedáváte po trávnících nebo na podzim s barevným listím stromů procházíte cestami, či v zimě, když se Vám lepí sníh na paty a s dětmi tady stavíte sněhuláky. Praha má odtud vždy své nezaměnitelné kouzlo a díváte se na ni z rámu tohoto parku jako na obrázek, a právě park mu k tomu dodá svůj specifický punc. Tyto pozemky jsou na východ od původních městských hradeb, kdysi tady byla obyčejná pole, později vinice a ještě později zahrady usedlostí.
Jako na mnoha dalších místech Prahy byly vinice i zde založeny na velkých plochách za vlády Karla IV. Až konec třicetileté války přinesl de facto i konec zdejších vinic. Postupně chátraly a pustly a nikdo se o ně nezajímal. Zašly spolu s časem nepozorovaně. Jen ty, které byly v rukách duchovních nebo měšťanů přetrvaly déle, podobně jako vinice Andělka. Jméno měla po lékárníkovi Angelu z Florencie a na jejím místě později vznikla tzv. Rajská zahrada.
Roku 1783 ale získal toto místo a ještě přilehlou část za Koňskou bránou (místo, kde je dnešní Národní muzeum) Josef Emanuel Canal de Malabaila a nechal zde vybudovat dvorec, kde se chovala ušlechtilá zvěř. Část zahrady, která tu vznikla místo vinic, získala podobu zelinářské zahrady, ze druhé části se pak stala zahrada okrasná. Byla tu také pokusná rostlinná stanice, pěstovaly se např. brambory tehdy ještě v českých zemích málo rozšířené. Na druhé straně v okrasné zahradě se nacházely cizokrajné dřeviny, miniaturní pavilonky v čínském stylu, jezírka, voliéry, bludiště, vodotrysky, dokonce i menší zoologická zahrada. Po majiteli se místo nazývalo Kanálka. Roku 1811 tu byl postaven také malý pokusný cukrovar a v parku byla založena posluchárna botanických věd. Přednášel tady známý přírodověděc, profesor zoologie a mineralogie na univerzitě v Praze, Jan Svatopluk Presl. Právě on vymyslel řadu pojmenování dodnes známých květin a rostlin, jako například kopretina, kukuřice nebo bledule a mnoho dalších. Zasloužil se také o rozpracování českého chemického názvosloví. Místo bylo veřejně přístupné a proslavené také svými zahradními slavnostmi. Po hraběti Canalovi vlastnil toto místo továrník a bankéř Mořic Zdekauer. Za něj byla tato zahrada stálým hospodářským výstavištěm. Zahrady byly zrušeny v letech 1901 až 1903 a jejich pozemky byly rozparcelovány. Zbytek byl roku 1895 darován obci.
Severozápadní část dnešního parku zabírala dříve největší z místních usedlostí zvaná Saracinka. Dnes je to prostor mezi Italskou a Vozovou ulicí. Pojmenována byla po jednom z majitelů, Italovi Sarracinovi. Dodnes ji připomíná kamenná vstupní brána ve spodní části Vozové ulice. Malebná brána je z opuky kombinované s ozdobnými koulemi symetricky umístěnými na obou zdech.
Švihanka, říkalo se jí také Švihovka i Marvánka, byla přibližně v místech dnešní restaurace a původně zde byla též vinice. V 15. století patřila Jeronýmu Šrolovi. Pak se po mnoho století majitelé střídali a až roku 1903 ji obec koupila od poslední majitelky Isabely Broscheové. Jihozápadní část sadů se sochou Františka Ladislava Riegra od Josefa Václava Myslbeka z roku 1913 leží na území bývalé zahrady Pštrosky. Tato zahrada majitele Eduarda Pštrosa byla po nalezení minerálních pramenů zastavěna lázeňskými objekty, které byly hojně využívány Pražany. Jak rychle se lázně proslavily, tak stejně rychle jejich věhlas pominul. Roku 1849 zde bylo otevřeno české divadlo, v němž působil i Josef Kajetán Tyl. Později zde hrálo letní německé divadlo jménem Heinovka, zatímco lázeňské období brzy skončilo.
Vlastní park byl po vykoupení všech pozemků vinohradskou obcí založen v letech 1904 – 08 vinohradským zahradním ředitelem Leopoldem Baťkem spojením bývalé zahrady Kanálka a zahrad usedlostí Saracinka, Pštroska, Švihanka a Kuchyňka. Všechny tyto zahrady a usedlosti dostaly společný ráz anglického přírodního parku. Jeho osázení novými dřevinami i cibulovinami nebylo ve svažitém terénu jednoduché, ale zdařilo se. Roku 1938 byla plocha sadů zmenšena výstavbou vinohradské sokolovny s hřištěm podle plánů architektů Františka Marka a Zbyňka Jirsáka. Jeden z největších sokolských areálů na světě za protektorátu zabral útvar SS.
Sady nesly od svého vzniku jméno českého politika Františka Ladislava Riegra, jen během války byly dočasně přejmenovány na Smetanovy sady. Pak se jim vrátil název původní. Právě 3. března jsme si mohli připomenout výročí 105 let od smrti této význačné osobnosti českého národního života. O Františku Ladislavu Riegrovi se hovoří jako o jedné z největších postav českého liberalismu 19. století. Ovlivňoval českou politiku po celá tři desetiletí tím, že se angažoval ve prospěch národa nejen v politice ale i na poli kulturním a hospodářském. Stal se miláčkem národa, nástupcem Františka Palackého, obdivovanou a uznávanou osobností, která přijatelně ztělesňovala představy Čechů o svém představiteli – svým mužným zevnějškem a přitažlivým vzhledem, svými rétorickými schopnostmi, kultivovaným vystupováním.
Po válce byl zdevastovaný park v roce 1947obnoven. Známým objektem je bývalý Šťastného hostinec, který byl přestavěn roku 1934 a kterému se podle nájemce říkalo Šretrova restaurace. Po válce zde byly vystavěny různé školní objekty zejména na prostoru bývalé Rajské zahrady – zásobní zahrady města Prahy založené Františkem Thomayerem. Dnešní hospoda Riegrovy sady leží uprostřed parku pod širým nebem oplocena jak živým tak drátovým plotem. Plocha hospody s lavičkami je na pohled obrovská a není mnoho stejně velkých zahrádek. Točí zde Plzeň a Gambrinus + jako bonus ledovou tříšť do které je možnost dát si vodku. Muži tvrdí, že pivo je zde dosti podprůměrné a i drahé což je ta nejhorší kombinace. Pro tak velkou hospodu je zde jen jeden výčep s dvoučlennou obsluhou, tudíž se zde tvoří velice často fronty. V tuto roční dobu (březen) ale byla ještě zavřená. V parku najdeme dodnes trojboký pískovcový obelisk z roku 1840. Údajně je to památka na souboj dvou důstojníků o dívku. Na obelisku v blízkosti Vozové ulice je reliéf ptáka s mláďaty.
Park je známý svými prostornými loukami, harmonickými průhledy a nezapomenutelnou vyhlídkou na Prahu, ale i intimními zákoutími v téměř lesním prostředí. Připomínkou časů dávno minulých je také klasicistní rozhledna postavená ve 20. letech 19. století, rozhledna přezdívaná Mlékárna, která byla zrekonstruována a v současné době v ní funguje kavárna. I odtud je překrásný výhled z ptačí perspektivy na malebnost města.
Při vstupu do parku Riegrovy sady z Chopinovy ulice najdeme dětské hřiště s herními prvky: pískoviště, klouzačka, pružinové houpačky, závěsné houpačky, kolotoč, skluzavka s prolézačkou a stěnou na lezení, vše umístěné na slunci. Sedět se dá pod stromy v chládku. Místo je velmi příjemné. V centru Prahy, nedaleko parku se od roku 2006 stavěl komplex Rezidence Riegrovy sady. Krásné bydlení s výhledem na Prahu, pět pětipodlažních bytových domů se 151 byty. Na stavbě bylo použito více než 12.800 m3 betonových konstrukcí a 1.600 tun armatury. Ano, v Praze se stále více a více staví a staví. Poslední zbytky zeleně jsou vyrovnávány hladinou betonu. Ale to už je osud velkoměst.
Tibetský exilový duchovní vůdce dalajláma Tändzin Gjamccho
18. 3. 2008 na tiskové konferenci v Dharamsále vyzval
k uklidnění situace v Tibetu. Zároveň zde pohrozil, že se vzdá
funkce politického vůdce Tibetu, neuklidní–li se násilné protesty
v Tibetu. Dalajláma také vyzval k uklidnění nepokojů a
k pokusu o soužití těchto dvou odlišných národů.
Tibetský exilový duchovní vůdce dalajláma Tändzin Gjamccho 18. 3. 2008 na tiskové konferenci v Dharamsále vyzval k uklidnění situace v Tibetu. Zároveň zde pohrozil, že se vzdá funkce politického vůdce Tibetu, neuklidní–li se násilné protesty v Tibetu. Dalajláma také vyzval k uklidnění nepokojů a k pokusu o soužití těchto dvou odlišných národů. Zároveň se ohradil proti výrokům čínského premiéra Wen Ťia-pao, které pronesl na závěr výročního zasedání čínského parlamentu. Wen Ťia-pao obvinil dalajlámu z organizování tibetských nepokojů a také z toho, že se dalajlámovi stoupenci snaží podněcovat sabotáž olympijských her v Číně. Exilová tibetská vláda následně oznámila, že při násilném potlačování nepokojů v Tibetu dosud zemřelo nejméně 99 lidí.
Odchod dalajlámy z pozice politického vůdce Tibetu, který byl více než 50 let symbolem odporu čínské okupace, by mohl představovat velký zlom. Již teď nemá dalajláma kontrolu nad několika nejmladšími tibetskými vůdci. Ti totiž nesdílí jeho názor na boj proti čínské vládě pouze nenásilnými prostředky, vidí je jako neúčinné.
Do roku 1951 byl Tibet fakticky nezávislý. S výhrou komunistické strany v Číně ve volbách v roce 1949 přišlo období změn, které se výrazně dotkly i Tibetu. Výhra komunistické strany v Číně v roce 1949 ale vše změnila. O rok později čínské ozbrojené jednotky zahájily invazi. Dobily město Čhamdo a pod hrozbou dalšího postupu vojsk byl Tibet donucen podepsat tzv. „Sedmnácti bodovou smlouvu“, která zbavila Tibet nezávislosti. Stupňující se napětí vyvrcholilo 10. března 1959 masivním povstáním v hlavním městě Lhase. Povstání bylo krvavě potlačeno (zemřelo při něm na 80 000 Tibeťanů) a 14. tibetský dalajláma spolu s celou tibetskou vládou uprchl do indického exilu.
Každý rok se proto 10. března vyvěšují vlajky Tibetu v mnoha zemích světa, i v mnoha městech České republiky. K letošnímu 49. výročí se ve Lhase sešlo několik tisíc lidí a konala se největší protestní akce za posledních 20 let. Čínská vláda proto zavřela tři největší kláštery ve Lhase a zatkla desítky demonstrantů. Řada mnichů proto zahájila hladovku. Hned první den americké rozhlasové studio Radio Free Asia oznámila nejméně dva mrtvé a desítky zraněných. Protestní akce ale neutichly a naopak se do nich zapojuje stále více lidí. Stovky demonstrantů podpálily ve Lhase několik obchodů a řadu aut. Násilné nepokoje rostou. Objevilo se několik případů rasistického útoku na čínské obyvatelstvo. Dalajláma proto vyzval k neútočení a snaze sžít se s čínským obyvatelstvem. Nejméně dva mniši se pokusili o sebevraždu a nyní jsou v kritickém stavu. Čínské vojenské jednotky prohledávají ulice a hledají skrývající se mnichy. Na největším náměstí Lhasy stojí několik čínských tanků, které mají rozhánět demonstranty a udržovat pokoj.
Objevila se řada protestů a otázka, zda by se neměly Olympijské hry (které se v Pekingu konají právě tento rok) bojkotovat. Olympijské výbory jednotlivých zemí se na společné schůzi dohodly pokračovat v přípravách a žádost o bojkot označily za předčasnou. Ještě stále jsme se nepoučili z Olympiády v roce 1936.
„Z návštěvy Tibetu či jenom Lhasy se stal pro Číňany výnosný byznys, cesty jen organizovaně, na letišti Hongat převezme do své péče čínský průvodce na celou dobu pobytu.“
Aarau leží na řece Aare, má prý krásné historické centrum, postavené
ve stylu, jenž naznačuje, že na jeho architekturu mělo rozhodující vliv
období, kdy toto území kontroloval Bern. Pro svou jednotnou výstavbu
s řadou pozdně gotických a barokních domů je nazýváno „městem
štítů.“
Dost bylo filozofických úvah. Před námi se náhle objevuje další historické město, město Aarau. Po krátkém „motání se“ zdárně zamíříme do centra a zaparkujeme téměř v něm. Jen co vyjdeme z podzemního parkoviště, uvidíme velký poutač na informační centrum. A to je pro nás „to pravé ořechové.“ I tady nejsme zklamáni. Nabídka je bohatá, slečny či paní příjemné, poradí a vůbec nedají najevo pohoršení nad naší mizernou němčinou. Že nám hned stoupne sebevědomí, to snad nemusíme dodávat.
Aarau leží na řece Aare, má prý krásné historické centrum, postavené ve stylu, jenž naznačuje, že na jeho architekturu mělo rozhodující vliv období, kdy toto území kontroloval Bern. Pro svou jednotnou výstavbu s řadou pozdně gotických a barokních domů je nazýváno „městem štítů.“ Bylo založeno ve 13. století a patřilo k habsburskému majetku. Od roku 1415 bylo ovládáno již zmíněným Bernem, roku 1803 se stalo správním střediskem nově zřízeného kantonu. Dnes sice patří s osmnácti tisíci obyvatel k malým městům, ale o to by podle informačních materiálů mělo být půvabnější. Takže hurá za poznáním jeho krás.
Hned vedle informačního centra se majestátně do výšky tyčí Horní brána s Horní věží. Její základy byly položeny kolem roku 1270, v 16. století byla přistavěna další tři patra. Od paty ke špičce prý věž měří 61,24 m, čas města zde odměřují hodiny z roku 1532.
Městský kostel září do dáli svou bělostí, neomylně k něm směřujeme ulicí lemovanou starobylými domy. Jejich štíty se široce převislými římsami upoutají naši pozornost dříve, než samotný kostel. Ten je trojlodní bazilikou z let 1471 – 1478 a byl postaven Sebastianem Giselem. Barokní věž ho zdobí od 17. století. Varhany byly původně sestaveny pro francouzský kostel v Bernu, později je „vzácní muži z Bernu“ darovali do Aarau. Okna v kostele jsou sice moderní, ale velice dobře zapadají do středověkého interiéru. Chvíli se uvnitř kostela zasníme, potom pokračujeme dál.
Po schodech seběhneme mezi další starobylé domy do části nazývané Halde. Vpravo, ve stráni pod kostelem, stojí věž, tzv. Turm Rose, což je pozůstatek původního malého městského hradu. V roce 1515 přešel hrad do rukou města a byl přebudován na radnici. Kamenná masa věže je dosud výmluvnou výpovědí o jeho někdejší slávě. Rozhlížíme se vpravo i vlevo, dopředu i dozadu a v každém pohledu nalézáme něco nového, čeho jsme si dosud nevšimli. Ale právě o tom je přece poznávání neznámého.
I naše další cesta vede kolem domů, které by mohly dlouze vyprávět o tom, co se událo v jejich útrobách i v jejich nejbližším okolí. Kolem radnice, jejíž střední část je pozdně gotická, dojdeme k historickému obchodnímu domu, který provokuje kolemjdoucí červenou barvou omítky. Nahlédneme i k tzv. Schlössli, dnes muzeu, jinak nejstarší stavbě ve městě, pocházející z 11. století.
Kolem moderních obchodů se vrátíme na parkoviště, kde jsme zanechali svého čtyřkolového miláčka. První den našeho švýcarského pobytu se pomalu chýlí ke konci. Můžeme říci, že se vydařil. Ještě alespoň přes sklo auta oceníme krásu malebného města Aarburgu, jehož klid střeží mohutná pevnost (mimochodem právě v opravě), a pak se už soustředíme na hledání kempu. Je sice teprve pět hodin odpoledne, ale cítíme se dost unavení.
Při sjezdu k jezeru Sursee nás zve poutač do kempu Sursee – Waldheim. Neváháme, zastavíme a na terase rodinného domu objevíme „pana ubytovatele.“ Jeho usměvavá tvář a vstřícnost nás nenechává na pochybách, že tady je pro nás to pravé místo pro strávení dnešní noci. Vyplníme dotazník, dostaneme písemné rady pro pobyt v kempu dokonce v češtině, postavíme stan, provedeme hygienu, uvaříme večeři. A po ní „padneme.“ Měli jsme sice představu, že se projdeme k jezeru, po večeři však tuto možnost zavrhneme a raději si užíváme poklidnou siestu. Jen co ulehneme, přemůže nás úvaha a my se ocitáme v objetí posilujícího spánku.
Velikonoční oslavy v Iztapalapě lákají návštěvníky domácí
i zahraniční od roku 1843. Letos tedy slaví 165. výročí. Během
těchto oslav se 8 ze čtvrtí městské části Iztapalapa promění
v obrovské divadelní jeviště pod širým nebem na němž se postupně
odehrávají obrazy z Ježíšova života, utrpení, smrti a
vzkříšení.
Dřív než začnu cokoliv psát o prozívání Velikonočních svátků v Mexiku, je potřeba si uvědomit, že Mexico, stejně jako většina „latino“ národů je extrémně katolická země. Náboženství tu často hraničí s fanatismem a ještě časteji brání v rozvoji jinak moderní společnosti. Nehodlám se pouštět na tenký led a polemizovat nad vírou a její užitečnosti, pouze chci poukázat, že v zemi, kde se podle posledního provedeného sčítání hlásí celých 88 procent obyvatel ke katolickému náboženství, by bylo naprosto nesmyslné očekávat, že Velikonoční svátky budou mít něco společného s vítáním jara jako je tomu v ČR (přestože v roce 2005 proběhlo v Mexiku rozsáhlé sčítání obyvatel, našla jsem na portálu INEGI – statistický úřad – tabulku věnovanou tématu pouze do roku 2000).
První rozdíl můžeme zaznamenat již v tom, že několik týdnů před začátkem Velikonoc, které se v Mexiku nazývají Semana Santa nebo-li Svatý týden, je ve čtvrtích s menším počtem cizinců nebo v menších městech a vesnicích, v pátek nemožné koupit maso. Masny a taquerías mají zavřeno, protože se předpokládá, že řádný katolík drží půst nazývající se Cuaresma (vigilie). Jedná se o půst, jenž má samozřejmě katolický původ. Každopádně kapitalistické myšlení je většinou ještě silnější než náboženské zvyky a tak se nevěřicí a po masu toužící obyvatel Mexika může v tyto pátky vydat do nadnárodních supermarketů nebo jednoduše do restaurací ve velkých městech.
Druhý rozdíl je v rozdělení svátků. Respektive ve dnech volna, protože vlastně i v ČR jsou krásné původně pohanské Svátky jara rozděleny na Popeleční středu, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu. V Mexiku, ostatně jako i v dalších katolických zemích se ve skutečnosti začíná slavit právě na Popeleční středu (Miércoles de ceniza). Volno uznané zákonem připadá na následující čtvrtek a pátek. Velikonoční pondělí, které my slavíme s pomlázkou v ruce, už Mexičani prožívají na svých pracovištích. To znamená, že letos připadají Velikonoční svátky v Mexiku na 20. – 23. března, kdežto v ČR je svátkem pondělí 24. března.
Troufám si tvrdit, že vzhledem k sjednocenému pohledu Mexičanů na náboženství, se Semana Santa slaví, až na maličké odchylky, po celých Spojených státech mexických velmi podobně. Každopádně nejznámější a největší oslavy, které Vám doporučí každý katolík, probíhají v hlavním městě Mexiku v jinak poměrně nehostinné městské části Iztapalapa.
Velikonoční oslavy v Iztapalapě lákají návštěvníky domácí i zahraniční od roku 1843. Letos tedy slaví 165. výročí. Během těchto oslav se 8 ze čtvrtí městské části Iztapalapa promění v obrovské divadelní jeviště pod širým nebem na němž se postupně odehrávají obrazy z Ježíšova života, utrpení, smrti a vzkříšení. Představení má bezpočet herců, kteří jsou buď pečlivě vybraní (v případě hlavních rolí) mezi obyvateli zúčastněných čtvrtí a nebo role dědí v rodinách. V obou případech je participace na tomto divadelním představení a jeho přípravě vůbec obrovskou ctí.
Autorka textu trvale žije v Mexiku. Další texty věnované nejen této úžasné zemi najdete na jejích osobních stránkách http://www.tamushf.com/
Mezi každoročně přehrávanými obrazy z Ježíšova života můžete shlédnout například jak vybraný herec táhne tři kilometry kříž vážící 75 kilogramů až k vrcholu Cerro de la Estrella, kde se odehraje ukřižování a také předkolumbovský rituál Nového ohně. Právě tyto paradoxy jako je míšení přísné katolické víry s předkolumbovskými rituály, dělá z těchto oslav barevné a okouzlující představení. Je také velmi zajímavé pozorovat tváře herců s typicky mexickými rysy (které jsou samozřejmě velmi vzdálené tvářím, jenž si představíme jako ty z bible), jak přestrojeni za Ježíše, Marii a ostatní zapáleně citují verše určené jejich biblickým postavám. Krom hlavního procesí existují ještě další, ve kterých zúčastnění doprovází Ježíšovo utrpení svým vlastním. Můžete vidět osoby táhnoucí vlastní kříže, osoby jenž jdou bosy nebo po kolenou a tím se snaží smýt své vlastní hříchy. V některých případech dochází dokonce na propichování kůže a bičování. Jistě, jde o zajímavost, ale jinak zamyšlení nad smyslem těchto „obětí“ nechám raději na někom jiném…
Jinak už jen dodatek, pro ty co se chystají v budoucnu Mexiko v době Velikonoc navštívit. První rada je mít rezervaci v hotelu. Mexičané mají na rozdíl od Evropanů velmi málo dní dovolené a tak využívají k cestám do turistických destinací a k návštěvám příbuzných právě všechna státem uznaná volna. To znamená, že ceny zájezdů, letenky a ubytování v tomto období šplhají až na dvoj nebo dokonce trojnásobek obvyklé ceny. Nehledě na to, že se vám opravdu může stát, že nenaleznete ani ubytování a ani dopravní prostředek. Přeci jen má Mexiko podle posledního sčítání více než 103.000.000 obyvatel a ti, když se jen z části začnou přemisťovat, přestává veškerá legrace…
Rada druhá je pro cestovatele, kteří touží po neopakovatelném zážitku, kterým je návštěva hlavního města Mexika beze stresu, bez dopravní zácpy a bez poloviny jeho obyvatel v ulicích. Je opravdu neuvěřitelné jak se nepřetržitě bublající město změní a je rázem téměř oázou klidu. Jen pro příklad v době mimo Velikonoce mi trvala cesta do práce 40 – 60 minut místní MHD. O Velikonočních svátcích jsem úplně stejnou vzdálenost ujela za 15 minut. To jen pro představu. Na druhou stranu je nutno počítat s tím, že mnoho menších obchodů, restaurací a především bank a státních institucí může být po dobu státem uznaného volna zavřeno a tak v případě jakéhokoliv problému se situace mírně komplikuje. Ale já sama bych pohled na neuvěřitelně krásně opravené historické centrum a jeho koloniální kouzlo, které si v těchto dnech můžete vychutnat aniž byste byli unášeni davem někam kam vůbec nechcete, klidně vyměnila za trošku rizika.
No a řada třetí, pokud naopak toužíte po lidském teple velmi z blízka není nic jednoduššího než se vydat do Iztapalapy a shlédnout celé vystoupení. Jen upozorňuju, že je opravdu potřeba dávat si pozor. Dav je obrovský a stát se může cokoliv. Každoročně se někteří z návštěvníků nevyhnou zranění, omdléváni a také drobné kriminalitě. Na druhou stranu si určitě odnesou pro Evropana neopakovatelný zážitek, obzvlášť pokud jsou katolického vyznání.
katedrála a hlavní náměstí
Ulice v historickém centru. Takto vypadá mimo Velikonoce. O svátcích je tu skoro pusto.
Po předchozích deštivých dnech ve Sněžných horách se rozhodujeme
zůstat několik dní u našich fantastických litevských hostitelů
Mindaugase a Rasy na okraji Canberry. Během prvního dne provádíme nutnou
údržbu kol, pereme prádlo, sušíme promočené věci z předchozích
dní a zbytek času odpočíváme. Venku je stejně šeredně, tak toho aspoň
využíváme. Snažím se také sehnat nové pláště na mé kolo.
Několik dní v hlavním městě Austrálie
Po předchozích deštivých dnech ve Sněžných horách se rozhodujeme zůstat několik dní u našich fantastických litevských hostitelů Mindaugase a Rasy na okraji Canberry. Během prvního dne provádíme nutnou údržbu kol, pereme prádlo, sušíme promočené věci z předchozích dní a zbytek času odpočíváme. Venku je stejně šeredně, tak toho aspoň využíváme. Snažím se také sehnat nové pláště na mé kolo. Rád bych si koupil ty speciální expediční Schwalbe Marathon XR, ale v celé Canbeřře je nikde nemají. Ani na australském internetu nejsem úspěšný. A tak mi nezbývá nic jiného než koupit obyčejnější, ale přesto dobré pláště s kevlarovým protiprůrazovým plátkem značky Maxxis. Není to přesně to, co bych chtěl, ale lepší než ty trosky plášťů, na kterých jsem dojížděl přes celé Snowy Mountains až sem do Canberry.
Následující dny trávíme prohlídkou města. Canberra rozhodně stojí za navštívení. Jedná se o nově vybudované město na zelené louce, které bylo zbudováno jako kompromis po nekonečných sporech mezi Sydney a Melbourne, které z nich bude hlavním městem státu. Canberra je vlastně taková síť několika satelitních městeček, která obklopují lesy a louky uprostřed nichž se nachází malé centrum samotné Canberry. My jsme se nejdříve vydali do Národního muzea, které nás velmi zaujalo svojí rozmanitostí, interaktivností a komplexním stylem uspořádání. Další, co jsme navšívili, byla budova nového parlamentu. Jedná se o velmi netradiční stavbu se 4 500 místnostmi, 17 nádvořími, 10 km chodeb a 2800 nastěnnými hodinami. Za zmínku třeba ještě stojí, že v parlamentu jsou na plný pracovní úvazek zaměstnáni tři lidé, kteří se strají výhradně jen o výměny žárovek!!! Nad parlamentem se tyčí cca 80 m vysoká stožárovitá konstrukce, na které vlaje australská vlajka velikosti kamionu.
Jeden večer máme sraz také s Milanem Buškem z české komunity v Canbeřře. Bere nás do československého klubu, kde se seznamujeme s dalšimi Čechy, mimojiné také s konzulkou Hankou. Všichni pak společně večer sedíme a povídáme.
Asi jednou z nejzajímavějších atrakcí v Canbeřře je tzv. War memorial neboli válečný památník. Jedná se o jedinečné vojenské muzeum dokumentující účast australských vojaků v různých válkách. Muzeum je také interaktivní, takže si můžete nasednout do vrtulníku a virtuálně se proletět Vietnamem nebo v obrovské hale Anzac se zúčastnit letecké bitvy mezi stíhačkami a bombardéry. I pro nás, kteří se o vojenské věci nezajímáme, to byl velmi jedinečný a zajímavý zážitek, který by rozhodně návštěvník Canberry neměl opominout.
Celá Canberra na nás nechala velmi dobrý dojem. Je to krásné zelené město plné parků, potoků, vodních nádrží a hlavně nekonečné sítě stezek pro cyklisty. Někde jsme se dočetli, že na území Canberry se nachází neuvěřitelných 700 km cyklostezek. Opravdový ráj pro cyklisty a bruslaře na kolečkových bruslích.
Posledních pár dní v sedle bicyklu
Bohužel čas letí a my musíme vyrazit dále. Nechce se nám! Citíme totiž blížící se konec expedice. V Canbeřře se nám zalíbilo. Mindaugas, Rasa a Vilkis nám byli skvělými kamarády, ale nedá se nic dělat, musíme dál.
Hned po startu nás ale opět trápí smůla. Na benzince se snažím dofouknout Renčino kolo. A najednou: bááác! Bouchla duše. To snad není možné! V životě se mi to ještě nikdy nestalo a teď během asi týdne už potřetí. Musíme tedy dát novou duši, koupit další rezervní a konečně opouštíme Canberru. Směrem na Bungendore. Ještě týž den máme další tři defekty. Já dvě píchlá kola a Renča jedno. A to i přes nové pláště! Ách jo!
Další den je velmi zajímavé počasí, silné bouřky a průtrže mračen. Nás to ale vždy míjí. Jen se o tom dozvídáme, když nás někdo dojede či mi někam přijedeme. Honí se to všude kolem nás, ale my máme konečně jednou štěstí a nemokneme.
Předposlední den je trasa celkem nudná. Až v samotném závěru dne se před námi objevuje nečekaný a dlouhý sjezd národním parkem dolů k oceánu k městečku Wollongong, za nimž kousek nocujeme. Ještě před klesáním jsme narazili na jednu neuvěřitelnou věc. Objevili jsme celkem velké plochy plné sněholedu. Něco jako kroupy, ale takové netradiční. Byly to asi 10 cm tlusté nánosy. Vůbec jsme nechápali, co to tam na pobřeží dělá. Muselo to tam být už ale mnoho dní, neboť led byl zašpiněný od prachu atd. Byli jsme z toho hodně překvapeni. Vždyť jsme byli u moře, kde je v té době normální teplota mezi 35 a 40 stupni Celsia. Dobré překvapení v závěru horké Austrálie.
Podél pobřeží a skrz národní park Royal až do Sydney
Je tu poslední den expedice, blížíme se k cíli. Vyrážíme od Wollongongu podél pobřeží na Stanley Park a po cestě projíždíme po zajímavém pulkruhovitém mostě lemujícím pobřežní útesy. Opravdu velmi netradiční stavba. Dále nás čeká krátké, ale prudké stoupání na nádherný vyhlídkový útes na okraji Royal NP. Tady se setkáváme s dalšími krajany ze Sydney, kteří tu jsou na výletě. Zde se také cesty dělí, jedna vede vnitrozemím do Sydney a druhá blíže k pobřeží středem národního parku Royal. My samozřejmě volíme variantu B. A udělali jsme dobře. Ubylo aut a je stále se na co dívat. Projíždíme příjemným deštným lesem a krásně se nám dýchá. Najednou narážíme na turistickou stezku a zjišťujeme, že se po ní dá jet na kole po rovince podél říčky a že bysme si tím ušetřili tak 10 km. Není co řešit, jedeme! Tohle byl fakt super nápad. Parádní šotolinová stezka nás vede přímo středem divočiny, kolem potůčku a na několika místech také skrz skály. I když to bylo jen 9 km, tak stálo určitě za to. Pak už se jen napojujeme zpět na asfaltku, stoupáme prudce do kopce a opuštíme tento zajímavý, hned na okraji Sydney ležící národní park. V podstatě několik set metů za hranicí NP se najíždíme na hlavní tah do Sydney z jihu. Jedná se o osmiproudovou Princess Highway, která nas povede až do centra. To bude ale trvat ještě asi 25 km. Cyklistika na této megasilnici není nic příjemného, ale zažili jsme už i horší. Řidiči jsou celkem ohleduplní a dávájí na nás pozor. V jednu chvíli projíždíme dlouhým tunelem přímo pod letištní přístávací plochou. Taky dobrá raritka.
Poslední kilometry a jsme v cíli…
Závěrečný úsek vede už jen nacpaným centrem této čtyřmiliónové metropole. Rozhodujeme se zakončit expedici symbolicky kde jinde než u Opera house a Harbour Bridge. Najít cestu k těmto symbolům Sydney není nic težkého. Počasí nám moc nepřeje, je zataženo. Cílové fotky super nebudou. Ale to nevadí. Na posledních metrech mi hlavou problikávají střípky z celé expedice. A najednou jsme tam, u opery a před slavným mostem… . Aha, tak my jsme fakt už v cíli. Jéje…tohle je ale opravdu už konec. Nechceme tomu uvěřit. Teď teprve si pořádně tuhle realitu uvědomujeme. Pět měsíců šlapání, stanování, někdy velké dřiny, občas i trošku strádání a naopak tisiců krásných chvil…. tak tohle všechno už je pryč. Pocity nadšení a euforie z úspěšného dokončení expedice a dosažení vysněného cíle, to vše se misí se smutkem, že už je všemu konec. Opravdu zajímavé myšlenky a pocity se honí v našich hlavách… . Těžko to popisovat. To se musí zažít. A kdo to zažil, ten ví, o čem mluvíme. A kdo neměl to štěstí, tak tomu přejeme, aby si něco podobného mohl někdy prožít… .
Poznámka: příště se těšte na poslední reportáž z Austrálie, která bude o tom, jak se jezdí na kole po Sydney, co vše lze zde vidět, kam na pláže a na surfing a také o tom, jak nás na své residenci mile přivítal generální konzul České republiky pan Vít Kolář.
