Počasí už konečně vypadá jako jarní a příroda láká
k prvním výletům a vandrům. Za 10 let existence jsme
v magazínu Cestovatel.cz vydali již stovky tipů na
výlety. V tomto článku připomínáme některé
z nich.
Jarní tipy na výlety nejen po ČR z magazínu Cestovatel.cz
Počasí už konečně vypadá jako jarní a příroda láká k prvním výletům a vandrům. Za 10 let existence jsme v magazínu Cestovatel.cz vydali již stovky tipů na výlety. V tomto článku připomínáme některé z nich.
Naučnou stezku znáte – většinou se jedná značenou cestu doplněnou o informační tabule, na kterých se dočtete o zajímavostech a možná se i něco přiučíte. Na první české smyslově naučné stezce zapojíte do procházky všechny smysly, například pomocí čichária, dendrofonu nebo hmatové cestičky, a také spolucestovatele – pro všechny věkové kategorie jsou zde připraveny hry a úkoly. Cesta není nijak náročná a lze ji bez problému projet i na kole.
„HLEDÁNÍ JARA NA STEZCE“
13.4.2008 od 14.00 Vycházka jarní přírodou s pozorovací soutěží na trase smyslově naučné stezky „Údolím Skuhrovského potoka“. Na nových stanovištích poznáte život v podzemí i v korunách stromů. V cíli čekají pro všechny účastníky odměny. Trasa vycházky je v délce 5 km. Start je od 14 do 15 hodin. Začátek trasy je u prvního zastavení stezky u tenisových kurtů v Rybníku. Cíl je u restaurace Nad Hrází. Startovné 20 Kč.
Už jste viděli za nekonečno? Víte, co je lelkovadlo? Ne? Tak to je nejvyšší čas podívat se do kraje říčky Ponávky. Pěkně je tam kdykoli. Nejspíš proto je to někdy až příliš oblíbené vycházkové místo obyvatel Brna.
Jak historie kráčela obchodními stezkami vedoucími Křtinským údolím, zanechávala zde stopy, z nichž mnohé nemají obdoby na celém našem území. Kromě památek na lidské počínání je tu možno projít asi největší volně přístupné jeskyně v celém Moravském krasu.
O Moravském krasu a jeskyních naleznete na Cestovateli více článků a zpráviček plných informací z první ruky. Pokud nemáte zrovna na jih Moravy, podívejte se do polských skalních měst…
Kdo z nás by neznal Adršpašsko-Teplické skály, nebo Broumovské stěny? Už malí školáci se v zeměpise učí, že je to pískovcový skalní masiv, táhnoucí se v délce několika desítek kilometrů podél česko-polských hranic. Ale věděli jste, že má svoji nádhernou tvář i na polské straně? Že ne? Tak přijměte pozvání k malé, virtuální prohlídce.
Vydavatelství ZonerPress přineslo unikátní fotografickou publikaci Jiřího Tillera, zachycující přírodní kamenné sochy šumavského příhraničí od Slavonic/Fratres až po řeku Vydru a Bayerischer Wald. Kniha obsahuje 123 tajuplných fotografií, které textem doprovází PhDr. Luděk Jirásko, CSc. Na přiloženém mapovém CD je ukázáno přesné umístění těchto „soch přírody“, cyklotrasy a turistické stezky česko-rakousko-německého příhraničí.
Máte nějaký tip na místo, které právě ožívá? Podělte se s ostatními v diskuzi…
Vrch Vítkov je protáhlý kopec na pravém břehu Vltavy a tvoří od
nepaměti přirozenou severní hranici Žižkova od Karlína. Název obce
Žižkov zase vzniknul díky vítězství husitů nad křižáckými vojsky
Zikmunda Lucemburského. Na památku této bitvy se Vítkov začal nazývat
Žižkův vrch – Žižkov. Dnes ho Pražané nazývají oběma
přízvisky.
V meziválečném období bylo rozhodnuto vybudovat zde národní
památník, který se spolu se sochou Jana Žižky stal dominantou tohoto
místa. V současné době prochází památník i park rozsáhlou
rekonstrukcí.
Vrch Vítkov je protáhlý kopec na pravém břehu Vltavy a tvoří od nepaměti přirozenou severní hranici Žižkova od Karlína. Patří ku Praze 3 Žižkov a leží mezi ulicí Husitskou a železniční tratí. Je velký. Jeho výměra je 14,93 hektarů se značnými výškovými rozdíly od 210 po 270 metrů nad mořem. Park je trvale celoročně přístupný a nyní je využíván k rekreačním procházkám i během své dlouhotrvající revitalizace.
Kdysi dávno byl vrch zcela zarostlý hustým lesním porostem. Při jeho osídlování byly lesy mýceny a jak jinak, Karel IV. zde nechal založit vinice a vymýtit většinu přírodních porostů. Hodně vinic patřilo duchovenstvu a měšťanstvu. Jedním z majitelů byl také pražský konšel Vítek z Hory. Právě po něm dostal tento vrch své jméno. Název obce Žižkov zase vzniknul díky vítězství husitů nad křižáckými vojsky Zikmunda Lucemburského 14. července 1420 podle jejich vůdce Jana Žižky z Trocnova. Na památku této bitvy v těchto místech se Vítkov začal nazývat Žižkův vrch – Žižkov. Dnes ho Pražané nazývají oběma přízvisky.
Během třicetileté války byla většina vinic zničena, protože docházelo k opevňování vrchu valy a ohradami. Ke zničení zbytku vinic a nemnoha původních porostů, které se zachovaly, došlo při vpádu pruských vojsk roku 1757 a od té doby až do 30. let 19. století zůstala celá severní strana vrchu úplně holá. Až roku 1824 došlo k prvnímu pokusu ji osadit ovocnými stromy. Nápad ale nebyl dobrý, severní strana jim nesvědčila a neudržely se zde. Od roku 1860 až do roku 1879 probíhaly další pokusy se zalesněním vrchu obyčejnými občany z okolí, kteří neměli žádný plán ani koncepci. V 90. letech byl oficiálně požádán František Thomayer, aby místo až k západní rovině přeměnil na městský sad.
Původně bylo plánováno, že k sadu budou připojeny další pozemky vykoupené kolem kamenitých strání nad tratí a zbytky pole. Plány přerušila první světová válka. Po ní byla rovinatá část pozemků využita pro stavbu sportovního areálu TJ Sokol Praha. V meziválečném období bylo také rozhodnuto vybudovat zde, na nejvyšším bodě vrchu Vítkov, v nadmořské výšce 270 metrů, národní památník. Od roku 1929 do roku 1938 došlo k přeměně dispozic parku. Byl budován památník k poctě účastníků boje za vznik Československé republiky (Památník Národního osvobození). Rovněž byly přeměňovány původní parkové úpravy a cesty, vysazovány okrasné dřeviny.
Architektura Národního památníku na Vítkově (NPV) realizovaného v letech 1929 až 1932, (symbolický výkop provedl prezident T. G. Masaryk 8. listopadu 1928) a rozšířeného v letech 1946 až 1948 markantně změnila vzhled vrchu Vítkov. Jezdecká socha Jana Žižky od Bohumila Kafky z roku 1950 je největší jezdeckou sochou v Evropě. Podstavec je obložen žulou.
Tato jedna z největších jezdeckých soch na světě je dokonalá i naprosto důsledným realistickým pojetím. Kafka neponechal náhodě žádný detail. Po odborných diskusích o typu koně se modelem nakonec stal norický ryzák Theseus z tlumačovského hřebčína. Sochař po té vypracoval mnoho studií koně, nechal ho fotografovat v klidu i pohybu, až po několika letech práce představil model koně v životní velikosti. Samotná socha koně je k vidění v parku zámku ve Slatiňanech u Chrudimi.
Podle dochovaných zpráv postavě jezdce stálo modelem několik typů mužů – zápasník, důstojník, písmák i architekt. Postupně tak byly zachyceny veškeré podrobnosti od posezu jezdce, po takový detail jako knír. Veškeré podrobnosti výzbroje a výstroje byly vytvořeny na základě dobrozdání historiků. Bohumil Kafka pracoval na soše 10 let, od roku 1932 až do své smrti roku 1942. Podařilo se mu kompletně dokončit model v sádře. Po válce byla socha odlita z bronzu a slavnostně odhalena až 14. července 1950. Její výška je devět metrů, délka 9,6 metru, šířka pět metrů a hmotnost 16,5 tuny.
Nápad postavit na Vítkově sochu vzniknul ale mnohem dříve. Někdy uprostřed druhé poloviny devatenáctého století v pražském hostinci U deklarace vznikl Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky na Vítkově. Pomník měl vzniknout na tehdy ještě pustém vrchu Vítkov. Léta běžela, k realizaci myšlenky nedošlo. Až roku 1904 se v materiálech Národního muzea můžeme dočíst výmluvné: „Po letech stagnace byla činnost Spolku obnovena.“ a myšlenka o obří soše tady zase létala prostorem jako výzva. Práce prostě čekala na Kafku víc jak půl století.
Budova NPV je konstruktivistická stavba podle projektu architekta Jana Zázvorky. Výška hlavní budovy je 31,5 metru, délka 143 metrů a šířka 27,6 metru. Hrubá stavba byla dokončena roku 1932. Vnitřní práce na interiérech pak pokračovaly dalších šest let. Na výzdobě se podíleli významní umělci, například Jakub Obrovský, Karel Pokorný, Max Švabinský, Jan Štursa, Jaroslav Horejc, Otakar Španiel či Josef Malejovský. V době okupace za druhé světové války sloužil památník jako sklad vojenského materiálu německé armády. Jako celek byl areál památníku dokončen až v roce 1950.
Hrob Neznámého vojína a vojenské kolumbárium pod pomníkem Jana Žižky bývalo místem piety a slavnostních aktů. V roce 1949 sem byly přeneseny ostatky neznámého bojovníka od Dukly. Hrob kryje žulová deska pro kladení věnců s nápisem „Sláva hrdinům padlým za vlast“. Nad hrobem je vytesán velký státní znak. V roce 2006 zde byly uloženy ostatky generála Aloise Eliáše a jeho manželky. Od roku 1962 je NPV národní kulturní památkou.
Babička mi vyprávěla o tom, že v Panteonu na Vítkově, kde měly být původně uloženy ostatky prezidenta Masaryka, i přes to, že se obecně vědělo, že sem po své smrti nechtěl, byly později vystaveny ostatky Klementa Gottwalda. Mauzoleum Klementa Gottwalda bylo otevřeno 5. prosince 1953. V podzemí památníku bylo kvůli tomu vybudováno rozsáhlé technické příslušenství. Gottwaldova mumie ale začala brzy ohnívat a to navzdory výkonné vzduchotechnice a dvěma směnám techniků, kteří vše dozorovali a starali se o to, aby vše bylo přesně podle norem. Roku 1962, aniž by se media touto záležitostí nějak zabývala, byla mumie zpopelněna, popel uložen v Ústřední síni a celé mauzoleum zrušeno.
I přes to, že zde byly uloženy ostatky Antonína Zápotockého, Ludvíka Svobody a dalších významných funkcionářů doby, význam památníku se počal vytrácet. Jen ke hrobu Neznámého vojína občas chodily delegace s věnci nebo pionýři. Generace moje, to jest tehdy malých dětí narozených v 60. a 70. letech, tady byla houfně pasována na pionýry a jako akt nám zde byl uvázán rudý šátek. To bylo vlastně moje první setkání s Vítkovem.
Po roce 1989 byl popel funkcionářů nabídnut rodinám. Ostatky, které vesměs nikdo nechtěl, odkoupila nakonec komunistická strana a včetně těch Gottwaldových je uložila ve společném hrobě na Olšanech. Další zajímavostí bylo, že Katolická církev provedla cosi jako vymítání ďábla, když prostory Památníku nechala vysvětit, prokropit svěcenou vodou – gesto snad v polistopadové euforii pro někoho pochopitelné, pro jiné nelogické či komické.
Ale zpět k parku. Vrcholová partie Vítkova je seříznutou plošinou velkého rozsahu, na kterou navazuje příjezdová komunikace v ose kopce. Na plošinu pak navazuje schodiště a rozsáhlý systém stezek k procházkám po svazích kopce Vítkova. V prostoru před památníkem dosahuje vrch nadmořské výšky 260,9 metrů, na severním konci pak 270,4 metrů. Plochy, které se nepodařilo účelově zalesnit, jsou porostlé vesměs trnovníkem akátem a náletovými dřevinami. Další porosty v parku tvoří hlavně javor mléč, jírovec maďal, duby, lípy, jeřáby, pajasam a mahalebky. V keřovitém porostu najdeme zimolezy, šeříky, bezy a tavolníky. Nechybí věncový pustoryl a v předjaří právě teď kvetou zlatice – Forsythie.
Od roku 2000 spravuje Národní památník na Vítkově Oddělení novodobých českých dějin Historického muzea Národního muzea. Generální ředitel muzea Michal Lukeš tehdy řekl: „Jisti jsme si tím, že Památník rozhodně nemůže být strnulou muzejní expozicí. Chceme, aby byl moderní, založený na multimediálních prezentacích, obměně dočasných výstav, pořádání kulturních akcí, aby byl v neposlední řadě příjemným místem k setkávání lidí.“ To mimo jiné podle předběžného projektu znamená dostavbu prosklené restaurace a otevření vyhlídky na střeše. O typu proměny a oživení lokality se diskutovalo dlouho především s památkáři. V lednu Roku 2006 byl schválen plán obnovy tohoto vrchu.
Celkové náklady na obnovu centrální části parku budou v desítkách milionů korun. Projekt předpokládá výstavbu nových cest, míst pro hru dětí i vyhlídkové restaurace s terasou a sociálním zařízením. Plánují se také úpravy zeleně, přibýt má mobiliář, například lavičky.
Vrch Vítkov by se měl stát pro lidi lépe přístupným. Zejména v části vrchu směrem ke Karlínu jsou některé cesty dávno zarostlé, další zcela zanikly. Měl by tam vzniknout nový velký parkový okruh, lidé by se dostali po hraně svahu pohodlnou cestou na různá atraktivní místa s vyhlídkami. V rozpočtu roku 2006 mělo město na obnovu Vítkova deset milionů korun. Práce budou postupné a potrvají několik let. Na založení vinice o rozloze 1000 metrů čtverečních žižkovská radnice vyčlenila tři miliony korun, magistrát záměr podpořil dalšími pěti miliony.
Spodní část Vítkova si na podstatnější zásahy bude muset počkat o něco déle. Pod vrchem se staví tunely pro novou železniční trať z Hlavního nádraží. Nynější trať potom bude zrušena, povede tam stezka pro cyklisty. Současný projekt obnovy vrchu také nezahrnuje hlavní cestu k památníku.
Panteon českých legionářů, mauzoleum Klementa Gottwalda a sál pro večírky podnikatelů, tím vším už byl Národní památník na Vítkově. Nyní je na dva roky pod lešením a v říjnu 2009 nás překvapí zcela nový interiér. Národní muzeum v něm chce 28. října 2009 otevřít expozici dějin české a československé státnosti. „Česká republika trpí takovou ostudou, že nemá žádnou expozici moderních českých dějin. To bychom chtěli novou expozicí v Památníku napravit,“ řekl k tomu ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Expozice, která v Památníku vznikne, se bude jmenovat Křižovatky české a československé státnosti ve 20. století. Představit by měla klíčové body českých dějin. V muzejní expozici je plánováno pět křižovatek, které se budou soustředit kolem roků 1918, 1938, 1948, 1968 a 1989. „Vždy to bude samozřejmě i s událostmi, které těmto zlomovým okamžikům předcházely i těmi, které následovaly po nich. V místnosti, kde byl mumifikovaný Gottwald, plánuje muzeum expozici k 50. létům minulého století. „Z toho místa dodnes běhá mráz po zádech, takže bychom jej chtěli do expozice zapojit,“ doplňuje historik Junek.
Kromě expozice má lidi na Vítkov dle definitivního rozhodnutí přilákat také nová kavárna a rozhledna. Panoramatická kavárna vyroste na jedné z bočních střech památníku, rozhledna bude na střeše hlavní. Kromě těchto dvou novinek nečeká Památník žádný jiný výrazný architektonický zásah. Podle slov architekta Petra Všetičky bude nově pouze zasklen podchod před vstupem do hrobu Neznámého vojína, aby nebylo narušeno pojetí autora stavby Jana Zázvorky.
Kromě Památníku čeká rekonstrukce také sochu Jana Žižky. Praha by dokonce měla načas o jednu ze svých dominant přijít. Socha je totiž v tak špatném stavu, že ji bude třeba rekonstruovat ve specializované dílně. V říjnu 2009, kdy se bude nový Památník otevírat pro veřejnost, by měl ze svého původního místa chrabrý Žižka už zase shlížet na Prahu i na svoje Pražany.
V současné době park i objekt odpovídá plánovaným přestavbám. Objekt je kvůli rekonstrukci pro veřejnost uzavřen a park zatím vypadá dost nehostinně. Jarní procházky s výhledy na mnohá místa Prahy jsou tady ale nijak neomezené.
Sama se ale těším až uteče pár let a všechny plány se stanou reálnou skutečností. Právě toto místo s neučesanou minulostí a nehostinnou syrovou přírodou by mohlo být skutečnou perlou Prahy obdobně jako Petřín. Výhledy na moře domů, kostelů a pražských věží jsou tady impozantní a Praha na Vás dýchá svojí nostalgií. Večer svítí až k oněmění. Pokud zde skutečně budou zbudovány všechny plánované vyhlídky na město byl by hřích nechat si to kouzlo noční Prahy odtud ujít. A co teprve atraktivní pohledy z panoramatické kavárny nebo rozhledny. No, myslím, že se máme opravdu nač těšit.
Na úpatí Vítkova v ulici U Památníku Národního osvobození se nachází Armádní muzeum Žižkov. A u něj tank. Že už jsem lakonická? Ani ne, informace o Armádním muzeu nechám povolanějším. Na tomto článku jsem strávila 24 hodin a je čas jít spát.
Začíná jaro a spolu s ním cyklistická sezóna. Většina cyklistů
používá (zejména v Česku) v drtivé většině při svých
cestách běžné turistické mapy, příp. specializované cyklomapy, zatímco
cykloprůvodce jsou vidět málokdy.
Začíná jaro a spolu s ním cyklistická sezóna. Vzhledem k tomu, že počet cyklistů stále narůstá a s tím dochází k nárůstu publikací zaměřených na cykloturistiku, rád bych představil nabídku cykloprůvodců po Česku i do zahraničí. Především kvůli tomu, že většina cyklistů používá (zejména v Česku) v drtivé většině při svých cestách běžné turistické mapy, příp. specializované cyklomapy, zatímco cykloprůvodce jsou vidět málokdy.
V podstatě jediné dostupné cykloprůvodce Česka vydává nakladatelství Freytag & Berndt. Doposud vyšly tituly: Česká Kanada, Český ráj, Jeseníky, Okolí Prahy – Dolní Berounka, Okolí Prahy – Kladensko, Podřipsko, Okolí Prahy – Kokořínsko, Polabí, Pálava a Podyjí a Šumava. Průvodce obsahují různé množství cyklistických výletů (23–31 podle typu oblasti) a jejich velkým kladem je velikost (25×12 cm) aby se dobře vešly do cyklobrašen. Základem každého průvodce je krátké povídaní o dané oblasti a obsah, kde jsou jednotlivé trasy označeny stupněm obtížnosti (modrá – černá). Samotné trasy jsou pak detailně popsány většinou na 2–3 strany a kromě základních informací (start, cíl, délka, převýšení, obtížnost, značení, možnost občerstvení, charakter trasy) obsahují i podrobnou turistickou mapu dané oblasti s vyznačenou trasou a obrázek výškového profilu trasy. Navíc je u každé trasy vybraná nějaká zajímavost, o které je uvedeno více podrobností v samostatném odstavci.
Lukáš založil internetový obchod s průvodci jako odpověď na vysoké ceny cestovatelských průvodců jak v knihkupectvích tak často i na Internetu. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guides, Eyewitness, Ikar, Nelles, Freytag & Berndt, Rother, Merian, cykloprůvodce, vodácké průvodce, široký výběr map, atlasů a GPS.
Nabídka cykloturistických průvodců do zahraničí je velmi pestrá a to zejména díky vydavatelství Esterbauer, které vydává světoznámé průvodce Bikeline. Tyto průvodce Vás zavedou na cyklostezky Česka, Chorvatska, Dánska, Estonska, Francie, Holandska, Irska, Itálie, Lotyšska, Německa, Nového Zélandu, Polska, Rakouska, Slovenska, Španělska, Švýcarska a USA. Cykloprůvodce jsou většinou zaměřeny na jednotlivé cyklostezky (např. podél Dunaje, Innu, alpských jezer apod.) nebo jsou koncipované jako cykloatlasy daného území/státu (Toskánsko, Nový Zéland apod.) nebo města (Vídeň, Hamburg) s detailním popisem jednotlivých cykloturistických tras. Všechny průvodce jsou téměř totožného formátu, stylu a rozsahu jako české vydání výše popsaných průvodců Freytag & Berndt. Kromě klasických cykloprůvodců nabízí vydavatelství i specializované cykloprůvodce pro horská kola pro některé atraktivní oblasti (např. Mallorca). Pravděpodobně jedinou nevýhodou těchto všech průvodců Bikeline je, že až na výjimky (cykloprůvodce USA, Nového Zélandu) jsou všechny v německém jazyce. Na druhou stranu, všechny základní informace jsou sděleny grafickým způsobem a tak se v nich vyznají i ne-německy mluvící.
Jednodenní výlet, na kterém uvidíte kousek sopečné geologie,
nenápadnou zříceninu dávno opuštěného hradu, krásnou rozhlednu a zámek
– to je trasa z Těchlovic na Ústecku do Děčína. Stačí se držet
červené značky.
Jednodenní výlet, na kterém uvidíte kousek sopečné geologie, nenápadnou zříceninu dávno opuštěného hradu, krásnou rozhlednu a zámek – to je trasa z Těchlovic na Ústecku do Děčína. Stačí se držet červené značky.
Vrabinec
Na pravém břehu Labe hned za Těchlovicemi je nápadný skalní výchoz. V krajině hradů by bylo moc divné, kdyby zrovna tady, na extrémně nápadném místě žádný nebyl. Byl. Ale dnes už jsou z něj v podstatě nerozeznatelné zbytky. Nicméně i tak stojí za to Vrabinec navštívit a pak pokračovat dál směrem na Děčín.
Čedičová historie
Výrazný skalní útvar Vrabince je složený z několika čedičových sopouchů, což v krajině Českého středohoří není nic divného. V kraji je to jedna třetihorní sopka vedle druhé. Tedy správněji řečeno, jeden vypreparovaný sopouch vedle druhého, protože v minulosti byly zdejší sopky o stovky metrů vyšší. Nejvyšší horou zdejšího kraje Milešovkou počínaje a malým Vrabincem konče. Je dobré si uvědomit, že sopouchy jsou jen erozí vypreparovanou částí dávných vulkánů, které jen matně vykreslují žhavou minulost, jenž tady vládla před desítkami milionů let. Dnes je území chráněné jako přírodní památka, (vyhlášeno 30.6.1993, výměra 8,77 ha). Přístup je naprosto bezproblémový po červené turistické značce z Těchlovic, kde je železniční i autobusová zastávka. Nebo v opačném směru z Děčína po stejné červené, jen v protisměru. Na skalách a v bezprostředním okolí můžete narazit na tařici skalní, bělozářka liliovitou, modřenec tenkokvětý nebo lilii zlatohlavou. Byl tady provedený i průzkum fauny měkkýšů, který odhalil 25 druhů. Pro ty z nás, kteří poznají jen hlemýždě, to může být velké číslo, jenže fauna českých měkkýšů čítá stovky druhů. Vzhledem k tomu, že je okolo příjemný lesík a skály, hnízdí tady několik druhů dravců a sov. Občas nad hlavou proletí káně, nebo se ozve svým chraplavým hlasem dnes už čím dál běžnější krkavec. Vrabinec je opravdu nápadný skalní útvar. Proto není divu, že už od začátku 15. století tady stojí hrad. Nechal si jej vybudovat Jan z Těchlovic. Jenže měl smůlu, protože už v roce 1444 došlo k jeho vypálení. Podle listinných důkazů jej ještě k roku 1504 kdosi obýval, ale stačilo pouhých jedenáct let, aby byl prohlášený za pustý. A takovým i zůstal. Nicméně hospodářský statek u hradu fungoval až do poloviny 20. století. Některé zdroje udávají výstup na Vrabinec jako náročný. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že vozíčkář se tam nedostane, ale běžný turista bez problémů. Tedy pokud neprší. To pak výstup vzhůru docela klouže.
Velký Chlum
Cesta na rozhlednu Velký Chlum, která se kamenně vypíná nad Děčínem je nenáročná a rozhledna sama o sobě velmi půvabná. Postavena byla v létech 1927 – 1929. V době okupace české republiky sovětskými vojsky, která začala v osudovém roce 1968, ji využívala sovětská armáda, která na něm měla umístěný vysílač. Pro turisty to znamenalo, že se dostali jen do prvního ochozu. Sověti odešli a rozhledna zase slouží svým návštěvníkům a původnímu účelu. A rozhled je, pokud to dovolí počasí, opravdu hezký. Zejména pohled k Děčínu odhalí, jak dlouhá, tedy vlastně krátká, cesta poutníka kráčejícího do města ještě čeká. K rozhledně, která stojí výšce 507 m.n.m. doporučuji vyrazit co nejdříve, protože bude trvat jen několik málo let a krásný výhled zastíní okolní stromy. Stavba z lomového kamene a tvárnic působí dojmem poctivé práce, což je dáno tím, že byla před lety nákladem zhruba 700 000 korun rekonstruována.
Děčín
Do Děčína už je to kousek. K prohlídce město mimo jiné nabízí zoologickou zahradu, muzeum s oddělením historie zdejší labské plavby a samozřejmě dominantu města – děčínský zámek. Vojáci s výložkami sovětské armády už odešli, což zámku jenom prospělo. Říct, že se k zámku chovali macešsky byl příliš velký eufemismus. Skoro by se chtělo napsat, že tam nebyli ubytováni, nýbrž ustájeni. Podle škod, které po sobě zanechali na historickém interiéru se k zámku chovali dost prasácky. V době svého pobytu to na kontrolu vysílače na Velikém Chlumu neměli daleko. Zámek se vypíná nad soutokem Labe a Ploučnice a na jeho nynějším místě existovalo už v 10. století dřevěné hradiště. Mě osobně zaujal Staroměstský most, který leží v Děčíně na cestě mezi Velkým Chlumem a centrem města. Své první hosty přivítal v roce 1524. Stačí porovnat „moderní“ překlenutí údolí a hned je každému jasné, jak moc se architektura posunula. Mnohem více k užitkovosti a mnohem dál od krásy. Milovníky Jaroslava Foglara potěší před muzeem vzrostlý jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba). Ginga znají čtenáři foglarovek jako „tajemný strom Vontů“, ale i ty, kterým Foglar nic neříká, možná zaujme neobvyklý tvar listů. Jinan je popisován jako „žijící fosilie“, neboť jeho evoluční historie se začala psát v permu, tedy zhruba před 270 miliony lety. Z medicínského hlediska jsou mu připisovány silné léčivé účinky.
Trasa Vrabinec – Děčín je ideální na jednodenní výlet. Ústí nad Labem je coby krajské město snadno dostupné z mnoha míst republiky. Následně doporučuji sedmnáctiminutový přesun vlakem do Těchlovic. Až dorazíte do cíle, tak se z děčínského dopravního uzlu snadno přesunete, kam je potřeba. Třeba dál do Národního parku Českosaské Švýcarsko nebo na Děčín bezprostředně navazující CHKO Labské Pískovce. Jen si pečlivě naplánujte spoje. Vlaky Ústí nad Labem – Těchlovice jezdí jen několikrát denně. Doporučuji výlet někdy zjara, ideální období okolo velikonoc. Když „chytíte počasí“ tak je tam opravdu moc hezky.
Jedním ze symbolů jara jsou babičky postávající na nárožích a
nabízející k prodeji sněženky a bledule. Byť tím porušují zákon
(a to dokonce i v případě, že si je natrhaly na vlastní zahrádce)
jsou bílé květy jasným důkazem, že jaro je tu. Občas dokonce vykoukne
bledule zpod zbytků sněhu.
Český název: Bledule jarní
Latinský název: Leucojum vernum
čeleď: amarylkovité (Amaryllidaceae)
Jedním ze symbolů jara jsou babičky postávající na nárožích a nabízející k prodeji sněženky a bledule. Byť tím porušují zákon (a to dokonce i v případě, že si je natrhaly na vlastní zahrádce) jsou bílé květy jasným důkazem, že jaro je tu. Občas dokonce vykoukne bledule zpod zbytků sněhu. Ostatně jak anglický název snowflake – sněhová vločka – naznačuje sněhobílou barvu a i možné sněžení během květu. Ostatně přesně to se stalo letošní jato, kdy bledule zmizely pod nenadálým sněhovým přídělem Květ (velmi vzácně dva květy) nese 10 – 30 cm vysoká lodyha. Právě počet květů je dobrým rozlišovacím znakem bledule jarní od bledule letní (Leucojum aestivalis), jejíž lodyha nese 3–7 květů. Ačkoli je celá rostlina jedovatá a při požití vyvolává zvracení a průjmy, otravy nebývají smrtelné. Prvním příznakem intoxikace je zvýšené slinění. Takže až se vám na něco budou sbíhat slinu, můžete říct, že „slintáte, jako byste snědli bleduli“. A když se vás někdo zeptá „proč bledule?“, máte po ruce zajímavou odpověď. Rostlina obsahuje celou plejádu toxinů, z nichž se v medicínské praxi mimo jiné ujal alkaloid galantamin. Bulharská medicína jej využívá při léčbě Alheimerovy a Parkinsonovy choroby, u nás je hydrobromid galantaminu používán mimo jiné při léčení svalových poruch. Tato látka byla původně izolovaná z příbuzné sněženky Galanthus woronowi a ve východní Evropě se k farmaceutickým účinkům používá od 60. let 20. století. Latinský název bledule jarní má původ v řečtině, kde „leukós“ znamená bílý a „ion“ fialka. Leckoho napadne leukémie ve spojitosti s bílými krvinkami. A má pravdu.
Když se vymotáte z žižkovských uliček, dostanete se na opačnou
stranu ráje. Na tu ještě krásnější. Do srdce Žižkova, zeleně
pražské. Stezkou můžete vystoupat na Vrch svatého Kříže, místo spíše
známé pod obecným názvem Parukářka. Žižkováci to tady jednu dobu
nazývali přízviskem Na Křížku. Údajně tu kdysi bývalo popravčí
místo, ale tuto nedoloženou informaci někteří historici popírají. Nyní
tu stojí svérázná hospoda s výhledem na starou Prahu, s jakým se
může chlubit málokterý lokál v hlavním městě. V okolí
hospůdky i přilehlém parku je spousta laviček.
Tato čtvrť Prahy 3 plná kouzla, pavlačových domů, svých typických starousedlíků, hospod, pivnic, putyk, barů a heren, podnapilých Cikánů tančících a zpívajících po ulicích stejně tak jako bezdomovců a dalších nepřehlédnutelných postaviček sousedí přímo s královskými Vinohrady. Právě tady zhusta tepe život Prahy ve dne i v noci.
Při sčítání lidu v roce 1843 měla část nynějšího Žižkova pouhých 83 usedlíků. Ale již o sedm let později roku 1850 to byl více než dvojnásobek, přesně 197 osob. Za dalších sedm let přibylo 71 osob a v roce 1869 už bylo zapsáno 292 obyvatel. Tenkrát se ale ještě moc nestavělo a obyvatel i domků přibývalo pomalu. Spíš obyvatel než domků. Dětí se tu rodila spousta. Zatímco v letech šedesátých a sedmdesátých docházelo k osídlování spíš vyšších poloh za hradbami, v osmdesátých letech se už stavělo po celém území a Žižkov už se stal velkým městem s 21.212 obyvateli! Další sčítání obyvatel v roce 1890 už mělo ve výkazech 42.000 osob ve více než 750 domech! Rychlý to rozmach.
Místo se původně mělo jmenovat podle rakouského korunního prince a následníka trůnu Rudolfov. To se ale místním obyvatelům nelíbilo. A protože staré „prohnilé“ Rakousko nebylo zřejmě tak absolutistické a zkostnatělé, jak se dodnes domníváme, mínění obyvatelstva bylo akceptováno, přestože k českému válečníkovi Janu Žižkovi určitě mnoho sympatií pociťováno nebylo. Název Žižkov byl pak úředně potvrzen 7. srpna 1877.
Rozvoj místa s sebou nesl i potřebu městského vybavení, například škol. A tak původní Olšanská – Volšanská škola velice záhy přestala stačit přílivu místních dětí. Další škola, budova s č.p. 190 stála naproti Žižkovské radnici, ale ani ta nestačila a město Žižkov záhy rozhodlo o výstavbě další velké školy. Škola Komenského byla první z velkých školních budov na Žižkově a stavěl jí stavitel Karel Hartig (mimochodem také 22. března 1876 byl zvolen prvním starostou Žižkova). Po ní následovala škola na tehdejším Basilejském náměstí, další škola se otevřela v Cimburkově ulici, další na Palackého třídě, nynější Vlkově ulici a Žižkov se rozrůstal dál. I když nové školy byly velké, jejich kapacita byla zaplněna. Otevíraly se další školy měšťanské.
Město Žižkov mělo pět zdravotních obvodů, v každém s jedním i více městskými lékaři. Na území Žižkova působila i záchranná zdravotní služba! Když se navrátíte k historii Žižkova, zjistíte, kolik mnohých spolků a sdružení obyvatel tady vzniklo a působilo! Spolků pěveckých, divadelních, sportovních a profesních cechů.
Historie Žižkova od osmnáctého do devatenáctém století byla pestrá. Jen z několika usedlostí za městskými hradbami vyrostlo město, které se zařadilo mezi největší města v Čechách. Konec jeho samostatnosti se blížil díky zboření městských hradeb Prahy. Jako samostatné město Žižkov existoval 45 let. Postupné sbližování obou měst vedlo ke splynutí zástavby i přes oddělující prostor obou velkých pražských nádraží. Protože Praha byla pochopitelně silnější, stalo se jednoho dne město Žižkov součástí města Prahy. Bylo to v roce 1922, kdy byl podle zákona č. 114/1920 Sb. připojen Žižkov ku Praze a spolu s Hrdlořezy a Malešicemi se stal Prahou XI. To už byla Praha hlavním městem nového státu – Československa a být jeho součástí přinášelo zajímavé výhody. Po novém dělení města v roce 1949 se Žižkov změnil v Prahu 11 a od roku 1960 je spolu s částí Královských Vinohrad součástí Prahy 3.
Vlastní jádro Žižkova ve dvacátém století utržilo velký zásah do své svébytnosti. Přestavba Žižkova se svojí plošnou asanací nahradila mnoho historických domů panelovou výstavbou. Pod paneláky skončila i první Volšanská škola, Bezovka, Güttlingův dvůr a další historické budovy.
Ty prastaré domy s pavlačemi jsou pamětí dob dávno minulých a jsou zajímavé nejen pro mnohého turistu, ale i Pražany z jiných částí Prahy, které tyto doslova skvosty s nenahraditelnou atmosférou neznají. Nemohla jsem se odtrhnout a vynadívat na mnohá zákoutí domů s namrzlým prádlem, uschlýma kytkama v květináčích po letošní zimě a spoustě věcí na balkonech. Roztomilé haraburdí mi připomínalo proslavené Benátky. Atmosféra opravdového tepajícího života, každodenního ruchu je tady nezaměnitelná. Obzvlášť když za vámi ještě hrčí tramvaje a cinkají jak o život, lidé si tu chodí po ulicích jak chtějí, nějaké přechody nebo semafory jsou zbytečným luxusem. A těch lehkonohých děvčat a bordýlků po okolí. Nikde jejich koncentrace v Praze není taková jako právě tady, nikde tolik nafintěných a zmalovaných slečen v minisukních po ulicích nepotkáte tolik co tu. Co se týká pavlačí, můžeme si jen přát konec bourání. Jen citlivé rekonstrukce můžou zachovat z historického Žižkova maximum. Co se týká děvčat, tak ta k Žižkovu prostě nějak patří stejně jako ty putyky, pivnice a čilý noční život.
Když se vymotáte z žižkovských uliček, dostanete se na opačnou stranu ráje. Na tu ještě krásnější. Do srdce Žižkova, zeleně pražské. Stezkou můžete vystoupat na Vrch svatého Kříže, místo spíše známé pod obecným názvem Parukářka. Žižkováci to tady jednu dobu nazývali přízviskem Na Křížku. Údajně tu kdysi bývalo popravčí místo, ale tuto nedoloženou informaci někteří historici popírají. Nyní tu stojí svérázná hospoda s výhledem na starou Prahu, s jakým se může chlubit málokterý lokál v hlavním městě. V okolí hospůdky i přilehlém parku je spousta laviček.
Je to kus krásné přírody s travnatým parkově upraveným návrším přesně uprostřed čtvrti Žižkov na kopci. Vrch svatého Kříže leží zhruba v prostoru mezi vrchem Žižkov (Vítkov) a Olšanskými hřbitovy a z jeho temene je netušený výhled na centrum Prahy od Vinohrad přes Petřín a Hradčany až po památník na Vítkově a na jezdeckou sochu Žižky, která dominuje širokému okolí.
Vede tu Stezka, která popisuje tento vrch ve všech podobách historických i současných, flóru i faunu. Informační panel na vrcholu zobrazuje viditelné panorama s vyznačením významných staveb. Trasa je vedena po asfaltovém chodníku rozděleným na část pro chodce a pro cyklisty, jinak není značena. Je cca 1 kilometr dlouhá a jsou na ní tři informační panely. Na jednom z nich je popsán výhled nejen na Vítkov a Žižkovskou televizní věž, kterou rozhodně nepřehlédnete, ale i na Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad , telefonní ústřednu, Hotel Olšanka, ZŠ Chelčického, kostel sv. Rocha, sv. Rozálie a sv. Šebestiána, na ZŠ Lupáčova a na Neumannovu vilu a na mnoho dalších významných staveb Prahy v okolí. Mimochodem ona zmíněná televizní věž je nejvyšší věží v Česku a ve výšce 66 metrů nad zemí je v ní i restaurace. Stezka je věnována žižkovské patriotce Jiřině Polanecké, a RNDr. Věře Toběrné, které se obě podílely i na její tvorbě.
Z panelů se dozvíte, že geologický podklad tohoto parku, stejně jako většina území Prahy 3 je tvořen břidlicemi s jílem, drobami a křemenci, usazenými horninami, které vznikly v prvohorách. Prvohorní křemence byly od pradávna důležitou stavební surovinou a proto se na několika místech těžily. Opracované kameny známé pod pojmem kočičí hlavy se často používaly na dláždění ulic. Na počátku 20. století byl jeden z lomů provozován i na úpatí tohoto kopce. Těžil se tady štěrk a vyráběly dlažební kostky, kterými se dláždil Žižkov. Ještě dnes jejich pozůstatky můžeme vidět například v Krásově ulici.
Dřívější Parukářka bývala v minulosti viničnou a zemědělskou usedlostí. Až do roku 1804 se jmenovala Hejtmanovská. Když usedlost koupil parukář Jan Hrabánek začalo se jí říkat po jeho profesi. V roce 1825 zde francouzští podnikatelé Sellier a Bellot zavedli výrobu střelných zápalek. Byly zde vyráběny zápalky pro lovecké náboje, později i pro náboje vojenské. Od roku 1827 továrna zvaná Kapslovna vyráběla zapalovadla z bílého střelného prachu. Byl to tovární objekt s několika domky, které byly od sebe z bezpečnostních důvodů odděleny už od prvopočátku silnou zdí. Poslední zbytky této zdi jsou vidět ještě dnes asi 100 metrů odsud při cestě do kopce. Bylo tady prý vyráběno až 60 milionů zápalek ročně zejména pro Rakousko a dále pro export do USA, Anglie, Brazílie a východní Indie. Bylo zde zaměstnáno kolem sto zaměstnanců, dívky ve věku 12 až 14 let třídily kapsle. Celá výroba byla podle zachované dokumentace dost nebezpečná. Roku 1832 utrpěl sám Bellot vážné poranění při explozi třaskaviny. Skla z brýlí, která se rozprskla mu poškodila oči. Pro větší bezpečnost výroby pak nechal přistavět domy na přípravu třaskavé směsi. V roce 1872 ale dle dochovaných zpráv došlo k velkému výbuchu, kdy bylo usmrceno 14 lidí a řada jich byla vážně popálena. Trpkou ironií osudu to byly právě Bellotovy náboje, které v pruských flintách způsobily porážku rakouského vojska v bitvě u Hradce Králové roku 1866. Víme, že ve třicátých letech 19. století pracovalo v žižkovské kapslovně již přes tisíc dělníků. Dalšímu rozkvětu továrny však zabránilo její umístění. V době založení ležela Parukářka daleko za branami města, ale později stavební rozvoj Žižkova způsobil, že obytné domy byly stavěny až v blízkosti kapslovny. To bylo důvodem, aby byla roku 1936 výroba přestěhována do Vlašimi.
Na Vrchu svatého Kříže, který leží mezi horou Vítkov a Olšanským náměstím je několik pivních deštníků u zdejšího kiosku, který nabízí k občerstvení nejen pivo, víno a různé druhy destilátů ale taky nakládaný hermelín nebo výborné klobásy . O pár desítek metrů níže, respektive v podzemí jednoho z mnoha bývalých protiatomových bunkrů, které byly zbudovány během „studené“ války v 50. až 60. letech minulého století, najdeme zábavně relaxační centrum – bunkr Parukářka. Že se tenkrát na bezpečnosti pro zasloužilé soudruhy nešetřilo, dokazují mohutné podzemní prostory s na svoji dobu precizním technickým zázemím. Zdejší „Bunkr“ sloužil hlavně pro zajištění bezpečnosti funkcionářů z nedalekého hotelu Olšanka. Dnes je tu malý bárek a pódium, kde hrají kapely. Díky starým nápisům, různému potrubí a elektroinstalaci, ze které dýchají staré časy, je tady navozena působivá atmosféra. Byla tady spojena minulost a současnost a vznikl prostor, kde se vše potkává a souzní. Vystupovat tady je pro kapely věc prestiže. Je zde zájem o cokoli moderního z taneční hudební scény, reggae, punk, rock nebo experiment, jen ne o heavy metal. Do klubu je osobám mladším 18 let vstup zakázán.
Hospoda Parukářka ani podzemní protiatomový kryt nemají adresu. Není zde žádná ulice, protože obě stavby jsou umístěny na okraji parku Parukářka, na Vrchu svatého Kříže. Dostanete se sem tramvají č. 5, 9, 26 nebo autobusem č. 136 když vystoupíte na Olšanském náměstí. Za hotelem Olšanka se musíte dát nad nadchod. Kopec, na němž hospůdka stojí, je sevřen ulicí Olšanskou, Lupáčovou a Jeseniovou.
Pod Vrchem sv. Kříže byly vybudovány v letech 1950 – 1955 další podzemní stavby, protiatomové kryty s kapacitou asi 2500 osob. Pro porovnání, pražské metro je v současné době schopno pojmout asi 300 tisíc osob. Systém štol je napojený na Ochranný systém metra a má pět vstupů z různých stran kopce a dvě věže, které zajišťují větrání a mohou sloužit i jako nouzové vstupy. Kryt je také vybaven vlastním zdrojem elektrického proudu a vodní nádrží. V současné době slouží jako sklady. Kromě toho zde mají České radiokomunikace nouzové vysílací studio, které bylo prý použito v roce 1968.
Nemyslete si ale, že Žižkov je jen stará zástavba, bunkry, paneláky a místní kolorit, to ne. Díky své dobré dostupnosti, na Václavské náměstí jen čtyři stanice tramvají, je to lokalita vyhledávaná k nové zástavbě. Hned pod Parukářkou, oddělen jen zahrádkou, vzniká momentálně obrovský komplex novostaveb, jižně orientovaný bytový dům PIANO HOUSE v Jeseniově ulici. Záměrem architektů je vytvořit nadčasový a elegantní designe s dynamikou a nábojem moderního životního stylu. Velké prosklené plochy Vás nenechají na pochybách, že uvnitř je dostatek slunečního svitu. Ještě že garáže jsou koncipovány především jako podzemní a zbytek aut bude mít parkovací místa v Jeseniově ulici. Stačí, že do místního parku a na Vrch svatého Kříže brzy přibude invaze nových majitelů bytů ať už na projížďku na kole, nebo pejskařů či lidí, kteří si sem půjdou jen tak na vycházku mezi starobylé stromy, keře, květiny a další zeleň.
Jsou tady především spousty druhů keřů jako bez černý, růže šípková, šeřík obecný, pustoryl obecný, meruzalka alpská, zlatice převislá, netvařec křovitý a žanovec měchýřník. Najdeme tady i zajímavé liány jako přísavník pětilistý či plamének plotní. Plamének kvete bíle na konci léta a zajímavé je, že chomáče semen opatřené bílými chlupy zůstávají na rostlině po celou zimu. Na Vrchu svatého Kříže se vyskytují jak pěvci, tak druhy tažných ptáků, které zde pobudou jen několik měsíců. Zkrátka, můžete zde najít poslední zbytky přírody, které vám nechají zapomenout, že se nacházíte téměř v centru Prahy.
A čemu vlastně vděčí vrch za své jméno? Podle některých pověstí tady bylo na čas popraviště, na kterém byl umístěn kříž se šibenicí. Původní popraviště ale prokazatelně bylo na Šibeničním vrchu. Ten stával na místě dnešní křižovatky U Bulhara. Tady bylo popraviště zcela prokazatelně a sloužilo Starému městu. Podle pověsti byl právě tady také zakopán Golem. Protože toto popraviště bylo příliš blízko hradeb a hlavně blízko obytných domů a lidé z nich už nechtěli koukat na tolik násilí, bylo v letech 1817 a 1836 opakovaně přesunuto do dalších lokalit. Bylo to dál od města, do oblasti dnešních Olšan. Má se za to, že nějakou dobu mohlo být i na Vrchu svatého kříže, ale historicky to podloženo není. Je však známo, že jeho poslední poloha byla na Židovských pecích.
Podle jiné pověsti nechali na tomto místě postavit dřevěný kříž František Xaver Šefl a jeho žena Eva roku 1822. Roku 1825 se tento dřevěný kříž podle dochovaných zpráv rozpadl působením přírodních sil. Na kopci byl vítr a hojně pršelo. Co ale doložené je, že majitelka Olšanského dvora, Amálie Eckhardová tyto pozemky koupila roku 1829 a nechala na vrchu postavit kříž nový, který byl roku 1846 vysvěcen jako symbol ochrany a víry tohoto místa.
Městečko Brienz si našlo své místo u jezera Brienzer See. Nejprve
oceníme krásu jezera, i když právě se nad ním válí cáry mraků a
ranní mlhy, potom jdeme po hlavní ulici až k evangelickému kostelu,
jehož románská věž pamatuje 12. století.
Když jsme po příjezdu do města zastavili u nádraží hlavní
žel. trati, uviděli jsme na druhé straně silnice další nádraží ozubené
železnice.
Nedělní ráno je znovu deštivé. Nakonec sice snídáme už bez deště, ale na obloze visí souvislá deka mraků. Vysíláme domů SOS, aby se dcera podívala na internet, jak to vypadá na Schilthornu a Jungfraujochu. Právě tam máme dnes namířeno. Zprávy od dcery nejsou vůbec povzbudivé. Zvolíme vyčkávací taktiku. Sice v osm hodin opustíme přívětivý kemp, ale měníme plán. Za pár kilometrů zastavujeme v Brienzu.
Městečko Brienz si našlo své místo u jezera Brienzer See v nadmořské výšce 571 m. Nejprve oceníme krásu jezera, i když právě se nad ním válí cáry mraků a ranní mlhy, potom jdeme po hlavní ulici až k evangelickému kostelu, jehož románská věž pamatuje 12. století. Hned vedle se z pamětní desky na domě dozvíme, že se zde narodil významný švýcarský spisovatel Heinrich Federer (1866 – 1928). Jenže tyto kulturní krásy nás v tuto chvíli příliš nezajímají, toužíme po přírodních krásách. Neustále hledíme toužebně na nebe a doufáme a doufáme.¨
Když jsme po příjezdu do města zastavili u nádraží hlavní železniční trati, uviděli jsme na druhé straně silnice další nádraží, nádraží ozubené železnice vedoucí pod vrchol Brienzer Rothorn. Než jsme šli do města, vyptali jsme se tady, kolik stojí jízda a zda nedostaneme slevu na naši „fipku.“ Když nám slečna v pokladně slíbí slevu 25 %, jsme nalomeni, že pojedeme nahoru. Po návratu z města už neváháme.
Obsluha v pokladně se vystřídala a ejhle – máme slevu 50 %. To je příjemné. Na malém nádražíčku už funí parní lokomotiva s rudými vagóny. Některé z nich jsou zadané – za chvíli poznáme, že pro Japonce (no přece pro koho jiného) –, ale i tak se nám podaří zaujmout strategickou pozici. Než odjedeme, stihneme si prohlédnout ukázku ozubeného kola na zubaté střední kolejnici a přečíst informační materiály, které jsme obdrželi k jízdence. V nich se nabízí neobyčejný zážitek z jízdy mezi kvetoucími loukami, holými skalami a krásné výhledy samozřejmě nechybí. Brienz Rothorn Bahn – tak je dráha označena na vagónech – je 7,5 km dlouhá a během padesáti pěti minut vyšplhá do výšky 2 244 m, překoná tedy výškový rozdíl více než 1 600 m. Nejvyšší její stoupání činí neuvěřitelných 250 promile. Tuto trasu železnice překonává již od roku 1892. V současnosti vlaky uvádí v pohyb vždy jedna z devíti lokomotiv. Jedna parní je z roku 1891, další parní z roku 1933, čtyři parní z let 1992 –96 a tři dieselové z let 1975 – 87.
Usměvavý výpravčí nám odmávne jako za starých časů a vlak začíná supět nahoru. Nejprve projíždí mezi zástavbou, která se zde šplhá vysoko do strání, pak lesem, v jehož průsecích se začínají objevovat skutečně krásné výhledy. Ještě musí zdolat jízdu pěti tunely – některé z nich mají vytesáno i „výhledové“ okno – a pak už tu je první zastávka – Planalp ve výšce 1 346 m. Dostali jsme se nad čáru lesa. Když se vláček pohnul, museli jsme si chvíli zvykat na ostrý rachot parního stroje, který nás trápí především v tunelech, a také na nějakou tu zatoulanou sazi.
Navíc máme od „spolusedících“ perfektní komentář k tomu, co vidíme a co ještě uvidíme. Moc se divíme, proč německy mluvící rozšafný, podle našeho odhadu, sedmdesátník má zájem s námi zavést hovor. Pak se od něj dozvíme, že pochází z Liberce a že stále vzpomíná… Sice nevíme, na co vzpomíná – napadá nás nechvalně proslulá „sudetoněmecká problematika“ –, ale tento pán v typických kraťasech a se štětkou na klobouku nám připadá až příliš přívětivý, nevykazuje žádné známky nepřátelství vůči nám, Čechům. Jsme ostražití, možná až příliš podezřívaví, a tak trochu se za tento pocit i stydíme. Přece nemůžeme všechny Němce házet do stejného pytle a považovat je za úhlavní nepřátele.
Na jednokolejce se vystřídáme s vlakem jedoucím z vrcholu a dáváme se pomalu do pohybu. Projíždíme loukami, míjíme osamělá stavení s hospodářskými budovami, po cestě křižující železniční trať procházejí turisté a mohutně nám mávají. A výhledy jsou skutečně úžasné, nevíme, na kterou stranu se dívat dříve. A nejen my. Neustále cvakají fotoaparáty a jedou kamery veškerého osazenstva vagónu. Největší „frčák“ s fotografováním je ve chvíli, kdy lak vjíždí do zatáčky a ve své kráse se představuje stařičká lokomotiva.
Doslova téměř bez dechu a v úžasu dojedeme do horní stanice a úžas se usadil na našich tvářích i v následujících dvou hodinách. Vydáváme se na vrchol Brienzer Rothorn (2 350 m n m). Zastavujeme po každých deseti krocích, abychom se „kochali.“ Pohled ze samotného vrcholu je úchvatný. Vůbec nás nezajímá, jak se vrcholy v tři sta šedesáti stupňové vyhlídce jmenují, pouze v mracích tušíme populární Jungfrau (Pannu), Eiger a Mönch (Mnicha). Nevadí nám, že docela silně fouká, že na červenec je trochu chladno, i když nejsme zase tak vysoko.
Pod hranou vrcholu se nám cosi mihne. Ano, uložilo se tam k polední siestě několik kozorožců. Je to zážitek vidět tato mohutná zvířata ve volné přírodě. Pokoušíme se k nim dostat co nejblíže a kupodivu se nám daří. Kozorožci nám vůbec nevěnují pozornost a máme pocit, že snad „chytají bronz.“
Chtěli bychom zde zůstat déle, ale má to jeden háček. V Brienzu jsme si zaplatili parkoviště jen do dvou hodin odpoledne, netušili jsme, že se nám výlet tak vydaří. Jen neradi ve tři čtvrtě na jednu usedáme do vláčku a sjíždíme dolů. Ještě si vychutnáváme pohledy, které jsou zase jiné než ty otevírající se při výjezdu. Dole nám „zapózuje“ i paní či slečna strojvedoucí „naší“ lokomotivy a my z faktu, že žena se uplatní i tady, jsme opět v šoku. Oceňujeme především to, že „něžné ženské stvoření“ se nevyhýbá ani tak „špinavé“ práci, jako je obsluha této staré lokomotivy.
Výjezd na Jungfraujoch definitivně vzdáváme, snad na zpáteční cestě domů by nám v tomto smyslu mohla svitnout naděje. Bude třeba lepší počasí. Jenže je realistické v tomto letošním „poněkud rozmarném“ létě doufat???? Nicméně naděje umírá poslední a my máme stále podle plánu jeden den „k dobru.“ A ten si šetříme právě pro Jungfraujoch či Schilthorn. Vždyť přece být ve Švýcarsku a nenavštívit minimálně Jungfraujoch – to je nepřípustné.
Pokračujeme dále na západ, profrčíme Interlakenem a zastavujeme ve městě Spiez. Než se do něj dostaneme, máme trochu potíže, protože na hlavní silnici se stala nehoda, a my musíme objíždět. Vše ale zvládneme. Projedeme okrajovými částmi, z parkoviště nad starou částí města otipujeme, kudy se dostaneme dolů, a pak hurá za architektonickými památkami věků dávno minulých.
Malebně položený Spiez, lázeňské středisko a důležitý dopravní uzel, leží na břehu jednoho z mnoha nádherných švýcarských jezer, jezera Thuner See. Příliš informací o minulosti tohoto města se nám nepodaří zjistit, lépe na tom jsme u informací o jednotlivých budovách.
Zaparkujeme v těsné blízkosti jezera a k němu také vede nejprve naše cesta. Nedělní odpoledne je zde skutečně prosycené pro nás až nepochopitelným klidem. Předzahrádky mnoha restaurací jsou plné, všude v uličkách i na molu jezera korzují lidé. I my se k nim přidáváme a plnými doušky nasáváme pohodu a klid. Ne že bychom nahlíželi do talířů obědvajících – musíme ale sebekriticky přiznat, že i sem nám občas sklouzne zrak –, ale pohled na jezero i k horám přes něj je přenádherný.
Postojíme na břehu, zajdeme do přístaviště, prohlédneme jízdní řád vyhlídkových lodí a pak se vydáme ke středověkým městským památkám. Vystoupáme po úzkých schůdcích. Vpravo od nás „se usadil“ zámecký kostel sv. Kolumbana z 11. století s gotickými freskami a přímo před námi nás zve k návštěvě vchod do hradu. Jeho nejstarší části pocházejí z 12. stol., k dostavbám docházelo od 14. do 18. století. Dnes zde sídlí muzeum, nacházejí se tu úřední místnosti a v reprezentačních místnostech se konají koncerty. U zámku je v tuto dobu v plném květu krásný park. Posezení v něm určitě srovná nervy. I my podlehneme jeho různobarevné a voňavé kráse.
Odjíždíme ze Spiezu a údolím Nieder Simmental stoupáme opět do hor. Zastavujeme tam, kde nás zaujme přírodní scenérie, u zajímavých staveb i ve chvíli, kdy se ke slovu hlásí náš žaludek. Z vytčené trasy na jihozápad si ještě odskočíme do průsmyku Jaunpass a pak už hledáme kemp. Najdeme ho v městě Saanen.
Tedy nenajdeme ho hned. Po detektivním pátrání nevěřícně hledíme na to, co je definováno jako kemp. Vpravo řeka, pak kousek trávníku, asfaltová cesta (bez zákazu vjezdu), následuje opět pruh trávníku, další, už jen prašná cesta, zase trávník tak na šíři normálního stanu a za ním železniční trať. No poněkud originální kemp, ale my se spokojíme se vším. „Paní domácí“ je vstřícná, sociální zřízení čisté (jak také jinak ve Švýcarsku) a tak se ubytujeme. Večer, se zapadajícím sluncem, vplujeme do ulic, či spíše uliček Saanen. Pozornost věnujeme nejen historicky významnému kostelu z let 1444 – 1447 a dřevěným, vyřezáváním i malbami bohatě zdobeným domům ze 16. – 18. století bernského typu, ale i věcem modernějším. Tady dokonce i pochopíme, proč mnohé dřevěné domy se nám zdály pro dvě či tři rodiny (rodiče a třeba jejich provdané a oženěné děti) příliš velké. V domě žije osm i více rodin, mezi nimiž není evidentně žádný příbuzenský vztah. Takže jsme se setkali s „činžovními“ domy ve švýcarském stylu. Ale to není vše ze zajímavostí tohoto přívětivého městečka. Neodoláme pokušení a nejprve prohlížíme překrásné a velmi funkční vozítko, něco mezi traktůrkem a otevřeným náklaďáčkem. Nakonec se odhodláme se do něj i posadit. Nikdo z kolemjdoucích nás nevyhodí, nikoho svou drzostí nepohoršujeme.
Několikasetletá tradice, více než třicet lázeňských míst
v zemi, stovky léčivých pramenů a bohatá naleziště peloidů – to
vše dělá z České republiky jednu ze světových lázeňských
velmocí. A jako každá velmoc, i tato má na svém kontě několik
prvenství.
Několikasetletá tradice, více než třicet lázeňských míst v zemi, stovky léčivých pramenů a bohatá naleziště peloidů (slatinná a rašelinová zemina, bahno pro koupele) – to vše dělá z České republiky jednu ze světových lázeňských velmocí. A jako každá velmoc, i tato má na svém kontě několik prvenství.
Unikáty českého lázeňství
Nikde jinde na světě nenajdete takovou koncentraci léčivých pramenů jako v západočeském lázeňském trojúhelníku, který tvoří tři proslulá lázeňská města: Karlovy Vary, Mariánské Lázně a Františkovy Lázně. Kolekce českých světových unikátů by nebyla úplná bez lázní Jáchymov a Jeseník. V Jáchymově v roce 1906 navázali na vědecké objevy Marie Curie a začali jako první na světě využívat léčivých účinků radonové vody. Jeseník zase vděčí za svou proslulost Vincenzi Priessnitzovi, který zde v roce 1822 založil první vodoléčebný ústav. Čím je však české lázeňství tak unikátní? Především spojením kvalitní lékařské péče, progresivních léčebných a rehabilitačních metod s využíváním přírodních prvků: minerálních vod, léčebných peloidů (slatina, rašelina a bahno), přírodních plynů a také pozitivního vlivu klimatu.
Tradice a současnost
Podle starého zvyku se vhozením mincí do léčivých pramenů děkovalo za uzdravení. Množství římských a keltských mincí nalezených v termálních pramenech v Teplicích dokazuje, že se historie českého lázeňství začala psát už před 2000 lety. Na konci 19. století dosáhly české lázně takové proslulosti, že se o nich hovořilo jako o salonech Evropy. V současnosti lázně svým hostům nabízejí moderně vybavená zařízení a služby na vysoké úrovni.
Lázeňské programy pro všechny
Odpočinout si od pracovních povinností a stresu, vyléčit zdravotní potíže nebo nabrat síly při rekonvalescenci. Motivy, proč jezdíme do lázní, jsou různorodé a tomu se přizpůsobují i lázeňské programy. Dnes už se jejich nabídka neomezuje jen na klasické lázeňské pobyty, programy pro seniory či děti, ale zahrnuje také populární wellness programy. Ty jsou ušity opravdu na míru a vyzkoušet můžete třeba programy manažerské, antistresové, redukční, detoxikační nebo wellness & beauty.
Lázeňská pohoda
Říká se, že už samotná procházka v lázních má uklidňující účinky. Zvolníte krok, abyste mohli obdivovat jedinečnou architekturu lázeňských domů, upravené parky, kvetoucí zahrady a především kolonády zvoucí k promenádě a najednou cítíte, že ani není kam spěchat. Příjemné prostředí učinilo z lázní oblíbené místo společenského setkávání: konaly se tu plesy, hudební a divadelní představení, uzavíraly obchody a navazovaly kontakty. Významné společenské akce rozhodně nejsou věcí minulosti. Počátkem května se každoročně s velkou slávou zahajuje hlavní lázeňská sezona a symbolicky se znovu otevírají léčivé prameny. Ať už ale do lázní přijedete kdykoli, nezapomeňte si odvézt typické suvenýry. Křupavé oplatky, bylinné likéry nebo pohárky na minerální vodu vám budou ještě dlouho připomínat sladký čas lázeňské pohody.
Lázně aktivně
Všichni víme, že alfou a omegou zdravého životního stylu je pohyb. Jen málokdo si ale na něj během pracovního týdne najde čas. Co je pro běžný den výjimečné, vám v lázních přijde naprosto samozřejmé. Zvláště v okamžiku, kdy si můžete vybrat z různých druhů sportovních aktivit. Pohodové tempo udržíte na procházkách po lázeňských stezkách. Radši byste šlápli do pedálů? Není problém, nově vznikající cyklostezky umožní výlety různé náročnosti. Indoorové aktivity zahrnují pobyt v aquaparku nebo zápolení na tenisových kurtech. Jestliže rádi kombinujete lázně a golf, jste na více než správné adrese. Vždyť nejstarší a nejznámější česká golfová hřiště se nacházejí právě v blízkosti Karlových Varů (www.golfresort.cz) a Mariánských Lázní (www.golfml.cz). Netradiční relaxaci slibuje i rybaření, které si můžete vyzkoušet třeba v lázních Třeboň (www.trebon-mesto.cz) nebo Toušeň (www.slatinnelaznetousen.cz). Ani zima neznamená, že byste měli na lázně zanevřít. Lyžařské svahy a běžecké trasy budete mít na dosah v Jeseníku, Janských Lázních (www.janske-lazne.cz) nebo v Lázních Libverda (www.laznelibverda.cz).
Teplice – slavná lázeňská tradice
Teplické termální prameny (www.teplice.cz, www.lazneteplice.cz), které jsou využívány k léčbě poruch oběhových, srdečně-cévních či poruch pohybového aparátu, patří k nejdéle známým a nejvíce využívaným ve střední Evropě. Teplice jsou také jedním ze 60 měst ležících podél česko-německé hranice, kde se koná Festival uprostřed Evropy – Mitte Europa (www.festival-mitte-europa.com). Tato hranice bořící kulturní akce, jejímž těžištěm je vážná hudba, jedinečným způsobem navazuje dialog mezi českou a německou kulturou.
Karlovy Vary – největší české lázně
Nejznámější české lázně Karlovy Vary (www.karlovy-vary.cz) jsou oblíbeným místem odpočinku klientely z celého světa. Léčí se tu především poruchy metabolismu a trávicího ústrojí nebo zde pacienti nabírají síly po onkologických onemocněních. Třináct horkých pramenů s teplotou od 41 °C do 73 °C tryská z hloubek 2–2,5 km, teplota dvou dosud zachycených studených pramenů se pohybuje okolo 15 °C. Jejich zřídla střeží půvabné kolonády a poskytují přístřeší k příjemnému korzování s pohárkem v ruce. Lázeňskou přitažlivost města ještě zvyšují významné kulturní akce. Začátkem července sem přijíždějí hvězdy stříbrného plátna a filmoví fanoušci, aby zažili neopakovatelnou atmosféru Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary (www.iffkv.cz). V říjnu se tu zase scházejí odborníci v oblasti cestovního ruchu a lázeňství na společné akci Karlovarský týden. Ten kromě Lázeňské konference a Lázeňského festivalu (www.spalife.info) zastřešuje i nejstarší festival turistických filmů na světě – TOURFILM (www.tourfilm.cz). S městem je rovněž neodmyslitelně spjata tradiční výroba křišťálového skla (www.moser-glass.com) a porcelánu, produkce světově známého bylinného likéru Becherovka (www.becherovka.cz) či stáčení oblíbené minerální vody (www.mattoni.cz).
Mariánské Lázně – lázně slavných hostů
Mariánské Lázně (www.marianskelazne.cz) zahájily svou první lázeňskou sezonu až v roce 1808, ale velmi rychle se staly oblíbeným místem evropské smetánky. Svého času zde pobýval anglický král Edward VII., polský skladatel a pianista Fryderyk Chopin nebo německý spisovatel J. W. Goethe. Jednoho ze slavných hostů ostatně dodnes připomíná Chopinův festival (www.chopinfestival.cz), na němž zaznívají Chopinovy melodie v podání předních světových klavíristů. Architektonické skvosty včetně novobarokní kolonády, výstavných empírových domů či Zpívající fontány dotvářejí neobyčejnou atmosféru tohoto města. Lázně samotné se specializují hlavně na léčbu nemocí pohybového ústrojí, močových cest a ledvin a gynekologických onemocnění. Léčebné kúry jsou založeny na využití účinků přírodních zdrojů – studené železnaté kyselky, přírodního plynu CO2 a léčivé slatiny.
Františkovy Lázně s komorní atmosférou
Františkovy Lázně (www.franzensbad.cz) jsou považovány za jedny z nejmalebnějších českých lázní. Jednotná klasicistní architektura a rozlehlý lesopark navozuje v lázeňských hostech pocit, jako by se tu zastavil čas na přelomu 18. a 19. století. Léčba onemocnění cév, srdce a gynekologických nemocí je však už plně moderní. Také tady se při procedurách využívají přírodní zdroje – ať už jsou to koupele v minerální vodě bohaté na oxid uhličitý nebo koupele a zábaly v léčivé slatině.
Jeseníky a Jáchymov, držitelé světových prvenství
V neporušené přírodě severozápadní Moravy byly založeny první hydroterapeutické lázně světa – lázně Jeseník (www.priessnitz.cz, www.jesenik.org). Do Jeseníku jezdí pacienti trpící poruchami nervové soustavy a vegetativního nervstva, pacienti s nemocemi dýchacího ústrojí či s potížemi krevního oběhu. Jáchymovské termální radioaktivní prameny (www.laznejachymov.cz) s vysokým obsahem vzácných prvků jsou ve světovém měřítku ojedinělé, a proto jsou lázně v podhůří Krušných hor vyhledávaným místem, kde se léčí nemoci pohybového ústrojí.
Luhačovice – lázně v zeleni
Největší moravské lázně Luhačovice (www.mesto.luhacovice.cz) se specializují na léčbu nemocí dýchacích cest a trávicího ústrojí. Každou hodinu tu na povrch vytéká 15 tisíc litrů minerální vody, která je pro vysoký obsah minerálních látek a pro vynikající proplynění volným kysličníkem uhličitým považována za jednu z nejúčinnějších v Evropě. Ke skvělým léčebným výsledkům jistě přispívá i poloha města v zalesněných kopcích chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Slovenskému architektu Dušanu Jurkovičovi Luhačovice vděčí za ojedinělý soubor staveb lidové secese, které obdivují lázeňští hosté i milovníci architektury.
Z dalších lázní bychom měli alespoň připomenout Karlovu Studánku (www.k.studanka.cz), lázně s nejčistším vzduchem ve střední Evropě, Lázně-Lipová (www.lazne.cz), kde se specializují na kožní nemoci, Darkov (www.darkov.cz) se zaměřením mj. na popáleniny a pooperační léčbu, Třeboň (www.trebon-mesto.cz), jejíž léčivá slatina zmírňuje artrózu a revma, „srdeční lázně“ Poděbrady (www.mesto-podebrady.cz), Lázně Kynžvart (http://web.telecom.cz/detska_lecebna), orientované výhradně na dětské pacienty, či Anenské slatinné lázně v Bělohradu (www.belohrad.cz), které se mohou pochlubit prvenstvím v získání certifikátu EUROPESPAMED udělovaného Evropským svazem lázní.
Jarní festival Cyklocestování je už pár dní za námi.
Přinášíme vám alespoň krátkou zprávu o jeho průběhu. Díky
velkému zájmu o minulý ročník se pořadatelé rozhodli protáhnout
program na dva dny. Účinkující i hosté tedy 23. a 24. února zaplnili
Novou scénu Vlast ve Frýdku Místku a užívali si bohatého programu.
Pro ty, kteří jarní Cyklocestování nestihli, přinášíme tento
článek jako pozvánku na podzimní festival, jehož
dějištěm se stane 15.-16.11. 2008 Hradec Králové,
konkrétně prostory Východočeského muzea.
Druhý ročník CYKLOCESTOVÁNÍ byl zahájen v sobotních dopoledních hodinách netradiční přednáškou Libora Hnyka o tom, jak se na kolech cestovalo před více než 25 lety. Tato velmi zajímavě pojatá projekce dokumentovala několik historických cyklocest a snažila se poukázat na to, jaké nástrahy čekaly na tehdejší dobrodruhy.
Poté se slova ujal již nám známý Honza Galla, který představil netradiční projekt o nonstop jízdě na ležatém kole z Nordkappu až na Gibraltar. Tento týmový sportovní výkon zanechal v sále velmi adrenalinovou atmosféru.
Následovala beseda nové tváře na festivalu, ale pro mnohé známého cyklodobrodruha Josefa Kozáka, který mimo jiné už také na kole objel svět. Nám ale povídal o své cestě na východ. Pepa Kozák zaujal diváky hlavně svým velmi přátelským, upřímným a skromným vyprávěním.
A pak už na scénu přišli jediní necyklističtí hosté Katka a Miloš Motani, kteří spustili svou velkoplošnou audiovizuální diashow z cest po americkém západě. I když se tato projekce rapidně vymykala obsahu festivalu, sklidila obrovský úspěch.
Dále na řadě byl všem známý vypravěč a srandista Honza Vlasák, který ani letos nezklamal a svou projekcí o Indii a zábavným výkladem rozesmál celý sál.
Předposledním programem bylo povídání světově uznávaného jezdce na vysokém kole Josefa Zimovčáka, který nám letos povyprávěl a ukázal film z účasti na slavném závodě Vuelta. Na závěr, jako tradičně, na pódiu předvedl, jak bravurně ovládá techniku jízdy na vysokém kole.
Závěrečnou projekcí sobotní části festivalu bylo promítání Martina Stillera o právě dokončené cykloexpedici napříč Austrálií, při které s partnerkou Renátou Lorišovou našlapali u protinožců více než 9300 kilometrů. Martin se z expedice vrátil pouhé dva dny před festivalem a tak jeho vyprávění bylo maximálně autentické a aktuální a bylo vítaným zakončením prvního festivalového dne.
Podzimní ročník festivalu Cyklocestování proběhne v prostorách Východočeského muzea v Hradci králové 5.-16.11. 2008.
V neděli zahájili promítání manželé Sztulovi a vyprávěli nám o cykloputování s malým synkem po Švédsku. Za netradiční rodinné cyklocestování sklidili opět velký obdiv.
Dalšími novými tvářemi na festivalu byli pánové Josef Honz a Martin Vejmělka, kteří nám představili velmi kvalitně zpracovaný film o dobývání nejvyššího průsmyku světa na kole. Tato prezentace sklidila asi největší úspěch u většiny diváků. Gratulujeme.
Poté se slova ujal poprvé v historii festivalu cizinec, slovenský cyklocestovatel Jozef Trabalka, který je asi největší osobností na cyklocestovatelské scéně našich sousedů. Jožo jako jediný letos povídal o Africe, konkrétně o málo známém Madagaskaru a tak se bylo na co dívat.
Dalšími a většině diváků známými přednášejícími byli Lucka s Michalem. Letos nevyprávěli o své cestě kolem světa, ale o cykloputování národními parky USA. Diváci tak mohli zavítat do těch nejzajímavějších koutů Ameriky prostřednictvím krásných fotografií.
Úplně posledním programem celého festivalu byla projekce z dobrodružné expedice Jirky Boška a Klárky Hejnové do Gruzie a Arménie. Tito málo známí cyklocestovatelé překvapili úrovní fotografií i samotným vyprávěním všechny posluchače a vysloužili si tak velký potlesk.
Všem promítajícím a besedujícím mnohokrát děkujeme a jsme si plně vědomi, že úspěch festivalu je z velké části právě jejich zásluhou.
Orebič je největším a nejrušnějším letoviskem poloostrova Pelješac.
Rozkládá se na jižním úpatí horského hřebene pod jeho nejvyšší horou
Sveti Ilja. Středem města prochází pelješacká transverzála, která je
jeho hlavní dopravní tepnou. Na obě strany z ní vedou úzké odbočky,
často slepé, končící mezi apartmánovými domy. Převážná část staveb
v Orebiči slouží turistickému ruchu jako ubytovací zařízení. Tím
je také určen celkový kolorit města.
Orebič je největším a nejrušnějším letoviskem poloostrova Pelješac. Rozkládá se na jižním úpatí horského hřebene pod jeho nejvyšší horou Sveti Ilja. Středem města prochází pelješacká transverzála, která je jeho hlavní dopravní tepnou. Na obě strany z ní vedou úzké odbočky, často slepé, končící mezi apartmánovými domy. Převážná část staveb v Orebiči slouží turistickému ruchu jako ubytovací zařízení. Tím je také určen celkový kolorit města. Nejvýše ceněny jsou apartmány ležící od hlavní třídy směrem dolů k moři. Na druhou stranu „gore“ je postaveno mnoho nových. Ubytování tu bývá většinou levnější z důvodu větší vzdálenosti od moře.
Pokud se chystáte na Pelješac nezávisle na cestovních kancelářích a hledáte ubytování, zkuste Ubytování v Chorvatsku
Na hlavní ulici najdeme kromě jiného obchody se suvenýry, poštu, opravnu aut, dvě samoobsluhy, prodejnu vín. Je poměrně frekventovaná, jedou po ní všichni, kdož pokračují v cestě Pelješacem dál na západ směrem na Viganj a Lovište.
Když přijíždíme do Orebiče směrem od pevniny, míjíme po pravé ruce větší supermarket. Jsou v něm o něco nižší ceny, než ve městě. Pěšky je z města nedostupný, musí se „autem“. Parkovací možnosti ve městě jsou omezené. Přijedeme-li do Orebiče jen na výlet, je asi nejlepší projet celým městem a zaparkovat na parkovištích kolem přístaviště.
Kousek za přístavem se v piniovém lese rozkládají hotelové komplexy Bellevue, Orsan a Rathaneum. V podvečer, až se sluníčko schová za horský hřbet, je odtud pěkná vycházka lesem vzhůru k Františkánskému klášteru. Odměnou za námahu, vynaloženou při výstupu, je pěkný výhled na město a na blízký ostrov Korčula.
Od hotelů vede kolem celého Orebiče pobřežní promenáda. Je hlavní pěší zónou a tepnou večerního společenského života městečka. Vydáme-li se po ní z přístaviště směrem na východ, mineme banku, obecní úřad, „slastičarnu“ s výbornou zmrzlinou, turistické informační centrum, malé obchůdky, stánky a také bezpočet konob. Na tuto promenádu ústí většina uliček vedoucích z hlavní třídy dolů k moři. Z druhé strany je lemována oblázkovými a skalnatými plážičkami. Občas na ní bývají koncerty a různá kulturní vystoupení.
Půjdeme-li dál na východ, dovede nás k malému, ale pěknému kempu s názvem Glavna plaža. Je situován mezi palmami v zahradě domu a od promenády je oddělen kamennou zídkou. Počet míst je omezený a už na začátku sezóny byl beznadějně plný. Po schůdcích dolů pak promenáda pokračuje do zátoky Trstenica na hlavní pláž. Ta je v přední části písčitá s oblázky a postupně přechází na oblázkovou. Je rozlehlá, pojme pom�rně velké množství lidí a v sezóně je na ní rušno. Přístup do vody je příjemný, vhodný i pro děti. Není zde mnoho stínu, takže do plážového zavazadla je dobré přibalit slunečník. Na samotném konci pláže je místo pro nudisty. Výhled je na otevřené moře, posázené malinkými ostrůvky.
Kdo zavítá do Orebiče, neměl by si nechat ujít vyjížďku lodí do města Korčula na nedalekém stejnojmenném ostrově. Plavba trvá zhruba dvacet minut a lístek stojí 12 Kn. Loď vyplouvá z přístaviště v pravidelných intervalech. Je dobré pohlídat si čas návratu posledního spoje, který bývá mezi 22. a 23. hodinou. Z Orebiče je na ostrov i trajektové spojení – do části Korčula-Dominće. Orebič Pelješac Chorvatsko
Starobylá Korčula ožívá v podvečer a pak dlouho do noci kypí životem. Historické jádro, rozkládající se na malém vršku ze tří stran obklopeného mořem, je protkáno uzounkými uličkami, z nichž v každé objevíme nějakou tu konobu, obchůdek se suvenýry, či jen zajímavě vypadající domovní průčelí.
Jachtaři, připlouvající do Korčuly, mají k dispozici velkou a dobře vybavenou marínu, nacházející se v těsné blízkosti poloostrůvku s historickým jádrem. Celkově je město velmi „fotogenické“ a záběry z něj patří k ozdobám alba z dovolené.
Korčulu a Orebič ocení společensky založení návštěvníci Pelješacu, kteří se o dovolené chtějí bavit a mají rádi kolem sebe lidi, ubytování pak naleznete v mnoha hotelích či soukromých apartmánech.