Míjíme malebné vesničky a u jedné z nich, u Chateau –
d´ Oex, uhýbáme z vytčené trasy a míříme asi 20 km na sever do
Gruyéres (německy Greyerz). Nemůžeme si přece nechat ujít návštěvu prý
nejmalebnější vesnice v Evropě. Že vám je název nějak povědomý?
Není divu – stejně se jmenuje slavný sýr, který se zde vyrábí.
Pár kilometrů jedeme k západu a neustále pozorujeme oblohu. V údolí se válí cáry mlhy, nad nimi se občas objeví vrcholky hor. Míjíme malebné vesničky a u jedné z nich, u Chateau – d´ Oex, uhýbáme z vytčené trasy a míříme asi 20 km na sever do Gruyéres (německy Greyerz). Nemůžeme si přece nechat ujít návštěvu prý nejmalebnější vesnice v Evropě. Že vám je název nějak povědomý? Není divu – stejně se jmenuje slavný sýr, který se zde vyrábí. My se sem nevydáváme za sýrem – i když i ten by určitě bylo dobré ochutnat –, ale za „patinou věků.“
Protože vesnice je uzavřena pro cizí automobily, zastavujeme na velkém parkovišti v těšné blízkosti města. Je devět ráno a slunce začíná slušně připalovat. Kéž by pěkné počasí vydrželo. Stojíme na začátku hlavní ulice a hned musíme říci, že zajížďka stála zato. Máme pocit, že jsme se propadli tak o pět století do minulosti. Jen ten asfalt na vozovce uprostřed sem nějak nepatří.
Malé náměstí (či snad náves, když se jedná o vesnici) je lemováno starými domy, v nichž se dole usídlily restaurace a obchůdky, v oknech našly své místo bohatě kvetoucí muškáty. A styl domů? Něco ze stylu francouzského, něco z italského a něco z německého. Je to přirozené, vždyť se nacházíme právě na rozhraní těchto tří kulturních oblastí.
Náměstí uzavírá na druhé straně kaple a nad ní vykukuje kus hradu. Než do něj vejdeme, vystoupíme ještě na hradby a v jejich blízkosti objevíme další malebná zákoutí. V restauraci se právě uklízí, z obchůdku usměvavá Švýcarka vydělává nejzajímavější zboží. Hned před námi jdou dvě ženy a vedou spolu živý rozhovor. Jinak je zde po ránu klid.
Masivní hrad hraběte Gruyéres, feudálního vládce regionu ve 12. století, stojí na nejvyšším místě a z něj hrdě přehlíží široké okolí. Dnes už sice neplní funkci strážce, ale možno říci, že tak trochu i teď je ve státních službách. Od roku 1938 je ve vlastnictví kantonu Fribourg a jeho část slouží úředním účelům. V další části se nachází muzeum.
Obejdeme hrad a sestoupíme ještě ke hřbitovnímu kostelu. Bělost jeho zdí září do dálky, stejně tak jako červeň jeho střechy. Je to trošku morbidní, ale velice často při našich výletech zabloudíme i na hřbitovy. Ale vždyť i ony jsou dokladem kultury právě navštívené oblasti. Vypovídají o zvycích místních obyvatel, o tragédiích, o úctě k mrtvým i o touhách živých.
Znovu se vracíme k proslavenému sýru. Všude se nacházejí poutače zvoucí k exkurzi do jeho výrobny. Ne, touto nabídkou se zlákat nedáme, ale ódy pěné na sýry z Gruyéres nás přinutí k ochutnávce. Při naší první zastávce na nákupu pátráme po sýrech s označením Gruyére. Setkáme se s nepřebernou nabídkou a tak není divu, že v ní značně tápeme. Vybereme tři druhy a okamžitě se do jednoho z nich pustíme, abychom zjistili, co jsme si to koupili. Sáhli jsme po vysoce aromatickém sýru, tak lahodný a tučný sýr jsme zatím nejedli. Sice nejsme znalci sýrů, ale zvláštní, dosud nepoznaná chuť v nás zanechá silný dojem. Na chvále zdejších sýrů asi něco opravdu bude.
Příjemně naladěni z návštěvy Gruyéres ujíždíme k jihu. V nedalekém Montbovonu nás vyvede z míry neobvyklá dopravní situace. Jedeme po široké silnici a najednou se proti nám řítí něco mezi vlakem a tramvají. Ano, na začátku městečka jsme zaregistrovali, že koleje, které vedly loukou pod silnicí, se objevily hned vedle silnice. Teď i vidíme, co po těchto kolejích jezdí.
Ráno sice vypadalo slibně, ale počasí se opět zhoršuje. Nicméně jedeme dál a necháváme se okouzlovat přírodními krásami. Našimi průvodci jsou hluboká údolí, propasti, na jejichž dně se valí voda, horské vrcholky ještě zalité sluncem, půvabné domy v místech, v nichž bychom je nikdy nehledali (říkáme si, jak v té stráni mohou lidé vůbec žít), zatáčka stíhá zatáčku.
Tak jako každý rok, tak i letos se začnou příznivci netradičních
oslav svátku jara sjíždět do Keltské osady ISARNO Letovice. Letos se zde
mají uskutečnit ve formě jarního festivalu začínajícího posledním
dubnovým dnem a konče prvním dnem měsíce lásky.
Tak jako každý rok, tak i letos se začnou příznivci netradičních oslav svátku jara, tedy pálení čarodějnic, sjíždět do Keltské osady ISARNO, která se nachází v Jihomoravském kraji u městečka Letovice.
O osadě, přesněji řečeno skanzenu v keltském stylu, psala již redakce Cestovatele dvakrát, přičemž si dovolím upoutat zejména na článek od Bohuslava Švába: Isarno – staňte se na chvilku keltem.
Letos se zde mají uskutečnit oslavy ve formě jarního festivalu začínajícího posledním dubnovým dnem a konče prvním dnem měsíce lásky. Během této doby se na pódiu vystřídá 7 hudebních kapel z nichž mnohé patří již ke tradičním stálicím Beltine konajícího se v Letovicích a spousty doprovodných vystoupení přičemž nebudou chybět ani šermířská vystoupení či „ohňoví umělci“.
Ve skanzenu je dostatečně velký prostor pro posezení a poslech hudby, má být postaveno pódium a zajištěno tak kvalitní ozvučení celé akce. Po celou dobu festivalu bude možné se občerstvit grilovanými specialitami, ochutnat dobré pivo, medovinu i limonádu. Pro labužníky a odvážné je možnost stanování na přilehlé pastvině ve vlastním stanu, kdo nemá může se kochat svitem hvězd. Pro dětské návštěvníky je ve skanzenu dostatek zvěře – ať už se jedná o kůzlátka či prasátka. Dále pak je zde možnost svezení se na koních, případně střelba z luku apod.
Keltská osada ISARNO se nachází v Letovicích v prostředí bývalého lomu. Název ISARNO je odvozen od starého keltského názvu pro železo. „Chtěli jsme vytvořit co možná nejreálnější podobu keltské vesnice, včetně staveb, řemesel, a vůbec života z období před dvěma tisíci lety, kdy na našem území žili Keltové.“ tvrdí provozovatel Aleš Olesov.
Možnost kempování ve vlastním stanu, ale i bez něj.
Více informací o keltském skanzenu ISARNO Letovice se dozvíte na jejich internetových stránkách www.isarno.com, kde také naleznete fotografie z minulých akce a úplný program na následující sezónu.
Jedna z mnoha staveb v Keltském stylu …
Večerní vystoupení je obvykle zpestřeno efekty s ohněm
Druhá část putování v okolí výše jmenované přehrady byla
motivována nejen poznáním krás, ale i prozaičtější nutností zbavit
se alkoholických příměsí v krevním oběhu před cestou automobilem
k bydlišti. Hezké počasí a sedlo kola k tomu vybízelo –
tentokrát byl zvolen jižní směr a za oficiální start cyklotúry jsem
vyhlásil malou vesničku ležící cca 5 km od Seče v údolí
říčky Doubravy.
Druhá část putování v okolí výše jmenované přehrady byla motivována nejen poznáním krás, ale i prozaičtější nutností zbavit se alkoholických příměsí v krevním oběhu před cestou automobilem k bydlišti. Hezké počasí a sedlo kola k tomu vybízelo – tentokrát byl zvolen jižní směr a za oficiální start cyklotúry jsem vyhlásil malou vesničku ležící cca 5 km od Seče v údolí říčky Doubravy.
Úvodní krátká etapa vede doslova cestou-necestou (byla ale zvolena záměrně, protože jinak by mě čekala delší oklika po asfaltu) a lehce zablácen nakonec vjíždím do obce Úhrov. V únoru roku 1469 proběhlo ve vesnici jednání mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a uherským Matyášem Korvínem poté, co bylo Matyášovo uherské vojsko obklíčeno u nedalekého Vilémova. Výsledkem jednání bylo uzavření mírové dohody mezi oběma vládci. Po propuštění však Korvín dohodu nedodržel (což jistě Jiřího z Poděbrad hodně mrzelo, ale ne dlouho, protože krátce na to v roce 1471 zemřel). Památnou událost připomíná lípa, pod kterou prý oba státníci rokovali. Tedy, ehm, ehm, už jen pahýl vhodný tak na topení (ochránci přírody prominou). Jedná se o cca 5 m vysoké torzo kmene staré lípy malolisté, která obráží z kořenových výmladků a jedné živé větvě rostoucí z kmene. Dále minu barokní zámek z 18. století, který po roce 1948 zchátral, a nyní je opravený, protože se nachází v soukromém vlastnictví. Skutečnost, že je v soukromých rukou ale znamená, že bohužel není přístupný…a velký pes za vraty s divokým výrazem nenaznačuje, že se tak brzo stane. Ve vesnici se ještě nachází kaple Antonína Paduánského, leč taktéž nepřístupná. Proto si místo toho prohlédnu alespoň památnou alej a park rozprostírající se u zámku.
A jedeme dále. Ačkoliv provoz na silnicích není silný, rozhodnu se pro zelenou turistickou značku směr Golčův Jeníkov. Zjišťuji ovšem, že tato trasa není příliš turisticky frekventovaná, omšelé směrovníky ještě existují, leč značkař již dávno odešel do důchodu nebo rovnou umřel…. Začíná to být docela dobrodružné, nejen po stránce orientace. Poslední vozidlo, které zde jelo, bylo něco extra velkého a těžkého, takže cesta je výmol za výmolem. Vysvobození z toho utrpení přichází až s prvními domky obce Leškovice. Leškovice se na konci II. světové války staly dějištěm smutné události – na kraji lesa zemřelo několik ruských a českých partyzánů v čele s osmadvacetiletým majorem Fominem z Leningradu. Byla to část partyzánské skupiny Mistra Jana Husa, která operovala v oblasti Železných hor; zde byla v březnu 1945 obklíčena a v nerovném boji zahynula. Na místě boje je památník (resp. památníky dva, velký a malý) a jsou na něm uvedena jména padlých (dvě jména jsou ženská – ve štábu byla lékařka a radistka). Ani jednomu z hrdinů nebylo třicet let…
Protože mě další putování po zelené značce obralo o čas (značka vede cik – cak), rozhodl jsem se pro kratší variantu a po nějakých 6 kilometrech v terénu se vracím v Jakubovicích na asfaltku. Dle malé informační tabule byly v minulosti Jakubovice hojně navštěvovány různými malíři, protože jim v tomto krásném kraji poskytovaly dostatek inspirace k umělecké tvorbě. Místo skutečně umožňuje daleký pohled do krajiny, přede mnou je hradba lesů CHKO Železné hory a údolí táhnoucí se od Čáslavi až někam za Chotěboř. Navíc místní obyvatelé patří do kategorie šprýmařů a tak na křižovatce cest je dřevěný rozcestník s nápisem „Jakubovice – střed České republiky – pupík Evropy“. Jsou zde i pokyny, jak se mají lidé chovat za určitých okolností, cituji z textu: „…při vplutí zaoceánského parníku uhnout z plavební dráhy, při příjezdu autobusu vyvěsit státní vlajku…“.
Je čas pro nějaké občerstvení a tak se bez větší námahy a šlapání svezu do Vilémova a žízeň spláchnu kofolou konzumovanou na zahrádce. Přitom se mi naskýtá pohled na další zámek v soukromých rukou – o postoji jeho majitelů k náhodným návštěvníkům výmluvně vypovídají zákazy vstupu i nápis „zámek není turistickým objektem“ na bráně. Má dlouho a pohnutou historii, základy pocházejí z roku 1120, kdy na tomto místě stál jeden z největších benediktinských klášterů ve střední Evropě. Zakladatelem tohoto kláštera byl opat jménem “Vilém” a podle jeho jména dostaly “Vilémov” i zámek svůj název. Mniši, kteří bydleli v klášteře, jsou známí hlavně tím, že pojídali ryby a žáby. No věru vybraný jídelníček, brrrrrrr…
Odpoledne se nám nachýlilo a je tu závěr výletu. Ten patří zastavení u přehrady Pařížov postavené v roce 1911, která je zajímavým technickým dílem. V údolí Doubravy zapadající sluníčko vrhá dlouhé stíny přes zgotizované věže přehrady. Je zde jen pár výletníků a okraje vodní plochy jsou lemovány rybáři. Je čas se vrátit k autu a vyrazit domů…
V prvním díle seriálu o světových trendech v cestovním
ruchu vám představíme tzv. volunturismus. Termín (z anglického
„Voluntourism“) vznikl spojením slov volunteer (dobrovolník) či voluntary
(dobrovolný) a turismus. Česky bychom tedy mohli říci: dobrovolnická
turistika. Jednoduše řečeno, jde o spojení dovolené s aktivní
pomocí navštíveným oblastem.
V prvním díle seriálu o světových trendech v cestovním ruchu vám představíme tzv. volunturismus. Termín (z anglického „Voluntourism“) vznikl spojením slov volunteer (dobrovolník) či voluntary (dobrovolný) a turismus. Česky bychom tedy mohli říci: dobrovolnická turistika. Jednoduše řečeno, jde o spojení dovolené s aktivní pomocí navštíveným oblastem.
Původně byly dobrovolnické cesty podnikány lidmi s přímou vazbou na danou oblast či problém a byly spíše vnímány jako krátkodobé, intenzivní dobrovolnické programy než jako dovolená. Během 90. let začaly vznikat produkty a firmy nabízející toto spojení. V praxi to nejčastěji znamená, že během týdne se pracuje a o víkendech je možnost poznávat danou zemi jako běžný turista. Účastníci takovýchto „zájezdů“ bývají velmi různorodí, ale zpravidla je spojuje touha „udělat něco dobrého“ a zároveň poznat nová místa, kam by se jinak pravděpodobně nedostali. Typy pomoci mohou být různé – od neodborných manuálních prací, přes výuku jazyků až po např. vysoce odbornou lékařskou pomoc. Ceny dobrovolných pobytů se liší v závislosti na typu destinace a službách, které jsou poskytovány zprostředkující organizací. Výše nákladů závisí také na tom, zda je účastník ubytován v rodině či speciálním zařízení hotelového typu s lokálními zaměstnanci. Balíčky většinou neobsahují letenku, kterou si účastník hradí zvlášť. Zdánlivě jednoduchý princip „neplať za dovolenou – odpracuj si ji“ je však zavádějící. Například osmidenní monitorování kamzíků ve slovenských Tatrách přijde na 790 liber. Pomoc oblastem postiženým tsunami na Srí Lance po dobu tří týdnů vyjde volunturistu na 954 liber. Stejně dlouhý pobyt v tradiční vesnici na Fiji stojí „pouze“ 540 liber. Samozřejmě bez letenky.
Volunturismus je pro mnohé přitažlivý, neboť umožňuje lépe než jiné způsoby cestování poznat danou zemi, její obyvatele a kulturu tím, že se účastník stane přímou součástí určité komunity. Nejedná se o nový fenomén, existuje již desítky let. Nicméně teprve od 90. let vznikají na poli cestovního ruchu speciální produkty a firmy, které nabízí tento typ dovolené i lidem bez předchozí zkušenosti. Jde mj. o reakci na globální problémy Země a rostoucí zodpovědnost jejích obyvatel. Mladým lidem nabízí možnost, jak rozumně využít prázdninové měsíce po čas studií či dobu po skončení studia, který tak jako tak čím dál častěji využívají k cestování. Volunturisty jsou často také lidé, kteří si chtějí odpočinout od kariéry a každodenního stresu plynoucího ze života v civilizaci, nebo senioři hledající nové uplatnění.
Jak již bylo řečeno, odvětví cestovního ruchu zaznamenává v současnosti rostoucí zájem o tento způsob dovolené, kombinující poznávání s pomocí postiženým či zaostalým oblastem. Zatímco někteří odborníci tento trend vítají a vidí v něm možnost, jak získat nové prostředky pro charitativní projekty a také cestu, jak v lidech podporovat solidární smýšlení, jiní poukazují na to, že skrze obchodní praktiky touroperátorů může docházet až k využívání komunit, kterým se má pomoci. Existují určitá etická úskalí volunturismu, například je třeba ověřit, zda volunturista nebere práci místním, kteří za ni mohou být zaplaceni.
Kromě humanitárně zaměřených cest existují také další, spojené s péčí o životní prostředí, vědeckými průzkumy či vzděláváním. Účastníci zaplatí poplatek, který pokryje náklady a mohou se věnovat činnosti, která je zajímá či je zavede na místa jako je Antarktida, deštný prales či mořské dno. Tento typ volunturistiky je často provozován také v rozvinutých zemích jako je Velká Británie, Portugalsko či např. Slovensko.
Žebříček osmi nejžhavějších dobrovolnických destinací podle portálu Forbes (březen 2008): Ekvádor, Bolívie, Malawi, Dominikánská republika, Tanzanie, Čína, Indie a Thajsko.
Česká republika jako destinace tohoto typu turistiky přichází v úvahu – podobně jako Slovensko – v souvislosti s ochranou přírody. Nabídka není příliš široká. Na serveru http://www.volunteerabroad.com/ je v nabídce např. obnova ekosystémů zničených kyselými dešti v Jizerských horách.
V České republice se organizováním dobrovolných aktivit doma i ve světě zabývá např. INEX – sdružení dobrovolných aktivit. V současné době nabízí téměř 1700 projektů, od několikatýdenních až po dlouhodobé, trvající 1 – 2 roky. Sdružení si účtuje poplatek ve výši 2200,– Kč.
I v cestovním ruchu neustále zaznamenáváme nové, někdy velice bizarní, trendy. V současné době jsou zejména ve znamení orientace k humanitárním a ekologicky šetrným formám. CzechTourism je pro vás mapuje a přinese vám jejich přehled v několikadílném seriálu.
Pamatuju dobu, kdy šerif trampské osady ukázal na statný strom,
evidentně jehličnan bez jehličí, a se slovy „tohle je souška, to bude
dobře hořet“ ho porazil. Byl únor a slušný „jehličnan“ by jehličí
mít měl. Ovšem to neplatí pro modřín.
Pamatuju dobu, kdy šerif trampské osady ukázal na statný strom, evidentně jehličnan bez jehličí, a se slovy „tohle je souška, to bude dobře hořet“ ho porazil. Byl únor a slušný „jehličnan“ by jehličí mít měl. Ovšem to neplatí pro modřín. Tehdy poražený modřín hořel špatně, protože byl zcela živý a zdravý. Tato dřevina „klame tělem“, protože jí opadává všechno jehličí najednou. Ne že by borovici nebo smrku jehličí neopadávalo (kde by se pak ve smrkovém lese vzala ta vrstva jehličí na zemi), ale děje se tak v průběhu celého roku, takže jde o proces celkem nenápadný. Zato modřín na podzim krásně zežloutne, shodí jehličí a celou zimu se tváří „jako souška“, aby mu se na jaře svěže zazelenal. Tenhle strom se štíhlou korunou dorůstá výšky několika desítek metrů (různé zdroje udávají různé výšky, ale padesátimetrová výška je asi pro zdravý modřín ideální). A ještě dříve, než jehličí mu vyrazí malé fialové samičí šištice.
Ačkoli se vyskytuje ve většině pohoří střední Evropy, přece jen jsou Čechy ve vztahu k modřínům unikátní. První historické zmínky o pěstování modřínu jsou ze šestnáctého století a pocházejí z Krnovska. Ovšem jeho přirozený výskyt na našem území je zaznamenán už ve 14. století. Modřín je často popisován jako nepůvodní druh naší flóry, ale v analýze Ústavu lesnické a dřevařské ekonomiky a politiky se píše, že autochtonní (původní) je modřín v části Nízkého Jeseníku a Zlatohorské pahorkatiny. Tuhle informaci lze vzít jako tip na výlet s názvem „Putování za modřínem“, které může skončit například v Národní přírodní rezervaci Ptačí hora v katastrálním území obce Nové Heřminovy. Právě tady se chrání původní výskyt „našeho“ modřínu. Jiným tipem je Polžický modřín, který je chráněn jako památný strom, ovšem od původního přirozeného výskytu v Jeseníkách se dost zatoulal. Polžice jsou totiž v jihozápadních Čechách. A už za modříny vyrazíte kamkoli, nezapomeňte si vzít sebou knihu Josefa Motyčky Jesenický modřín: původní jeho výskyt a zavádění modřínu v českých zemích.
Zámecký park v Krči, Michelský les, Kunratický les a údolí Kunratického potoka jsou označovány za zelené plíce Prahy 4. Na tomto rozsáhlém území najdete různorodé prostředí od chráněného území porostlého na pražské poměry poměrně divokým lesem až po udržovaný zámecký park s golfovým hřištěm.
Zámecký park v Krči, Michelský les, Kunratický les a údolí Kunratického potoka jsou označovány za zelené plíce Prahy 4.
Dnes je čtvrť Krč součástí Prahy 4. Jméno Krč (lat. Carrium) bylo uváděno v písemných památkách již r. 1222 jako majetek kapituly Vyšehradské. V Dolní Krči bývala r. 1293 tvrz probošta u sv. Víta, do níž „utíkali se poddaní za nebezpečenství“. Také v Horní Krči byla tvrz proboštova. O Krči se podruhé můžeme dočíst v dokumentech z roku 1273.
V květnu r. 1434 bylo Tábory a Sirotky při ústupu k Lipanům vypáleno celé zdejší okolí. R. 1448 u Krče byl slavnostně vítán papežský legát Jan Carvayala, odkud byl veden do Prahy pod nebesy. Během dalších století se majitelé i události Krče střídali. Až roku 1628 se Dolní Krč stala majetkem havelského kláštera. Na části území Horní Krče a v jejím okolí vznikla v 19. století nově ještě osada Jalové dvory se 152 obyvateli. Původní Horní Krč měla 823 obyvatel a obě obce byly v té době v okresu Královské Vinohrady.
Dolní Krč měla 1354 obyvatel. V roce 1900 byla vsí nuselského okresu a stál zde již zámek, pivovar a cihelna. Zámeček byl postaven v první polovině 19. století tam, kde předtím bývalo letní sídlo řádu Karmelitánů se jménem zámeček Svatý Havel. Roku 1860 byl novogoticky přestavěn a rozšířen o další křídlo jižně od kaple. Tehdejší vlastník baron JUDr. Karel Schlosser byl i stavebníkem této přestavby, kterou zrealizoval v tzv. winsdorském stylu. Před rokem 1989 měla v zámečku sídlo firma Agroprojekt se zemědělským učilištěm. Zámek prošel roku 2003 až 2007 kompletní rekonstrukcí, při níž byl přeměněn na hotel jménem Chateau St. Havel Součástí hotelu je i stylově zařízená restaurace pro 50 osob. Nabízí českou a mezinárodní kuchyni s širokým výběrem vín i dalších nápojů.
V zámeckých hotelových pokojích už byla například ubytována celá kapela Glenn Miller Orchestra a nebo syn Johna Lennona – Sean. Pokoje jsou zařízeny stylovým nábytkem, sladěny do atmosféry zámeckého pokoje. Prostředí novogotického zámku s rozlehlými rybníky a parkem se také stalo důstojným místem pro svatby v zámecké kapli. Letiště je odtud vzdáleno 24 km a Hlavní nádraží 6 km, Václavské náměstí 5 km. Je to tedy poloha k podnikání velmi výhodná.
Poblíž hotelu je golfové hřiště zahrnující putting a chipping green, molo na hladině rybníka a 7 krytých odpališť s koši plných plovoucích balonů. Tento první Aqua range v naší republice byl slavnostně otevřen 20. září 2007. Vznikl díky majiteli hotelu Michalu Filipovi v odborné spolupráci s profesionálním trenérem Jiřím Zavázalem. Čtyři zakotvené jamky jsou ve vzdálenostech 30, 60 a, 80 a 110 metrů, a tak si může každý vyzkoušet různé velikosti holí. Rozsáhlý putting green se rozkládá na ploše cca 700 metrů čtverečních. Příjemná je možnost osvětlení celého drivingu a tudíž trénování i ve večerních hodinách. Na chipping greenu se dají trénovat i příhry z písku. Areál je nyní určený pro pořádání nejrůznějších rodinných, obchodních a hlavně golfových akcí včetně například závěrečného večírku našeho největšího golfového podniku Lady Paradise Golf Tour. TEn se tu konal v roce 2007. Aqua range v Praze – Krči je kompletně vybaven pro výuku golfu a zajištění kursů pro přípravu na ZK ve spolupráci s blízkými golfovými kluby.
Plány majitelů jsou velké, v blízké budoucnosti chtějí započít s výstavbou malého devítijamkového hřiště v prostoru přilehlého parku, kde jsou ještě dva další rybníky dosud volné a hotel v nich momentálně nabízí možnost rybaření se zajištěním rybářského náčiní i rybářského instruktora. Pokud se projekt podaří prosadit, procházky dříve divokým parkem plným vegetace, dnes o trochu přehlednějším, to tedy brzy omezí. Neomezí to ale návštěvnost areálu, protože do budoucna je plánováno, že nedaleko vznikne nadzemní stanice metra D s názvem Nádraží Krč. Měl by pak odtud být výhled nejen na zámek – hotel, golfová hřiště ale i celý zámecký park.
Park zabírá dnes plochu vymezenou ulicemi Vídeňská, Jižní spojka, Před nádražím. Poslední část parku odděluje kolejiště nádraží Praha Krč. Do areálu se dá dostat z několika stran a to buď z ulic Před nádražím, Vídeňská, ale i podchodem pod Jižní spojkou z ulice Za Obecním úřadem, i podchodem pod nádražním kolejištěm z ulice U Krčského nádraží.
Park byl rozsáhlý s výměrou 8,94 hektarů, založený v anglickém stylu v nadmořských výškách 212 až 221 metrů. Kdysi byl park spíše lesem, až roku 1998 tady došlo ke kácení a probírkám nejen stromů ale hlavně keřového podrostu. Tři rybníky sloužící dříve výhradně k chovu ryb představují 2,2 hektaru této plochy a je s nimi spojen systém kanálů. Ve východní části parku býval kdysi mlýn, od roku 1927 tady byla restaurační budova pivovaru Pragovar podle projektu architekla Stoklasy.
Plocha parku je obdélníková, orientovaná západ východ, přičemž východní část je rovinatá, západní skloněná k severu. Bývalý cestní systém dnes prezentuje jediná cesta ve směru západ východ, od bývalého zámku k bývalému hostinci. Projít se dá také po hrázi mezi dvěma rybníky nebo podél rybníku a zpět nahoru na asfaltovou cestu napříč parkem.
Po velké ploše parku rostou stromy a keře ještě i dnes hustě, takže park mnohde nevypadá přehledně, ne však v okolí hotelu. Zde se stromy nadále kácí. Ze stromů tady najdete hlavně javor mléč, dub letní, jasan ztepilý, lípy malolisté. Na březích rybníků olše. Na prostředním z rybníků krásnou vrbu a nyní začátkem dubna tady kvete spousta fialek v barvách lila, sytě fialová a čistě bílá. Na jižní straně dožívají topoly černé. Dnes má park rozlohu zhruba 5 hektarů díky vybudování golfového areálu a prostranství za hotelem, které je oploceno drátěným plotem. Rozloha se zmenšila, divoká takřka neprostupná krajina plná vegetace dostala řád a omezení a kdo je nejspokojenější jsou golfisté. Ti tady mají ráj.
Krč byla ku Praze připojena roku 1922. V té době žilo na území Horní a Dolní Krče a Jalových Dvorů celkem přes 3.700 obyvatel v 323 domech. Roku 1960 se Krč stala součástí nového obvodu Praha 4 a o třicet let později, od roku 1990 je součástí městské části Praha 4. Nedaleko zámeckého parku, stačí přejít jedinou silnici a ocitnete se v přírodním ráji. Najdete zde dva souvislé dalekosáhlé lesní porosty Michelský les a Kunratický les, můžete se projít chráněným územím, údolím Kunratického potoka. Botanicky cenné jsou proslulé skalky na prosluněných svazích nad potokem. Najdeme tady vzrostlé smrky, borovice, modříny a duby červené. Přírodní památka údolí Kunratického potoka byla vyhlášena roku 1988 na katastrálním území Krče, Kunratic a Michle a má rozlohu 152 hektarů.
Kunratický les je velmi příjemným místem pro relaxaci, vstup do lesa je možný od zastávky autobusů „Michelský les“ (jedna stanice z Kačerova) nebo přímo lze navázat procházkou od třetího rybníka v zámeckém parku přejitím komunikace a hned dojdete k dalšímu rybníku, který je plný kachen a tam navážete na další cestu vedoucí kolem rybníka směr buď Michelský nebo Kunratický les, nebo se vydáte údolím podél Kunratického potoka.
Pokud zvolíte trasu na nejvyšší vrcholek skály, otevře se vám do několika světových stran pohled na velkou část Prahy 4. Nepřehlédnete ohromný areál Thomayerovy nemocnice a kulatou přistávací plochu pro vrtulníky. Z té výšky tam paneláky, které převažují v širokém dalekém okolí, vypadají jak krabičky od sirek.
Turistické trasy jsou vedeny po dobře udržovaných lesních cestách a slouží jak pro pěší, tak i pro cykloturistiku. Rezervací prochází podél Kunratického potoka žlutá turistická značka. Trasa začíná u stanice metra Roztyly a vede Kunratickým lesem, kolem rybníka Labuť, studánky Habrovka, Kunratické hájovny až do Kunratic (Kostelní náměstí, zast. autobusu č.114, 165). Po této trase je možno dojít ke zřícenině hradu Nový hrádek. Žlutá turistická značka navazuje na modrou a zelenou značku. Modrá turistická značka začíná u stanice metra Roztyly a vede Kunratickým lesem kolem tří dubů a zříceniny až na Zelené Domky. Zelená značka prochází centrální části lesa.
Značná část Kunratického lesa je tvořena přírodní památkou Údolí Kunratického potoka, která zahrnuje svahy v údolí Kunratického potoka o celkové rozloze 152 hektarů. V luhu podél Kunratického potoka většinou dominují porosty olší, vrb, topolů a jasanů. Pokud dojdete až do jihozápadní části nedaleko ulice Vídeňské narazíte na zříceninu gotického Nového hradu, který zde byl postaven mezi lety 1411-1412 na rozkaz krále Václava IV., který na hradě také 16. srpna 1419 zemřel. Zbytky hradu jsou volně přístupné a přímo v lese můžete posedět v některé z tamějších stylových restaurací, U krále Václava IV., Na zelené louce nebo v restauraci U Labutě.
Kunraticko – Michelský les, jak jsou dnes lesy často společně nazývány (Pražané jim také ještě častěji říkají jednoduše Krčský les), má celkovou rozlohu 285 hektarů. Najdeme v něm skutečnou raritu – stádo muflonů. Z obratlovců zde žije srnčí zvěř, zajíc a bažant. Z ptáků je zde zastoupen strakapoud prostřední, datel černý, žluna šedá i několik druhů sov. V lese převažují porosty dubu a smrku – smrkové monokultury jsou však postupně přeměňovány na smíšené porosty blížící se původnímu přirozenému složení porostů v oblasti Prahy.
V lese jsou v rámci obnovy lesních porostů prováděny prořezávky, probírky a výsadby stromků. Ve vhodných lokalitách je podporována obnova lesa přirozeným zmlazením. Kdo z vás se při dlouhé procházce dostane až do západní části Kunratického lesa, uvidí hájovnu a výběhy pro srnčí a daňčí zvěř.
Další zajímavá místa v Praze můžete najít na stránkách Tripduck.com. Každý turista se tam vyhledá ke své cestě velké množství aktivit co mu zanechají krásné vzpomínky.
Hotel Chateau St. Havel přestavěný z původního zámku
Hotel Chateau St. Havel přestavěný z původního zámku
Hotel Chateau St. Havel přestavěný z původního zámku
Hotel Chateau St. Havel přestavěný z původního zámku
Hotel Chateau St. Havel přestavěný z původního zámku
Hotel Chateau St. Havel přestavěný z původního zámku
Molo na rybníku
Hotel Chateau St. Havel přestavěný z původního zámku
Hotel Chateau St. Havel přestavěný z původního zámku
Hotel Chateau St. Havel přestavěný z původního zámku
Malebně položený Spiez, lázeňské středisko a důležitý dopravní
uzel, leží na břehu jednoho z mnoha nádherných švýcarských jezer,
jezera Thuner See.
Nedělní odpoledne je zde skutečně prosycené až nepochopitelným
klidem. Plné jsou předzahrádky mnoha restaurací, všude v uličkách
i na molu jezera korzují lidé.
Pokračujeme dále na západ, profrčíme Interlakenem a zastavujeme ve městě Spiez. Než se do něj dostaneme, máme trochu potíže, protože na hlavní silnici se stala nehoda, a my musíme objíždět. Vše ale zvládneme. Projedeme okrajovými částmi, z parkoviště nad starou částí města otipujeme, kudy se dostaneme dolů, a pak hurá za architektonickými památkami věků dávno minulých.
Malebně položený Spiez, lázeňské středisko a důležitý dopravní uzel, leží na břehu jednoho z mnoha nádherných švýcarských jezer, jezera Thuner See. Příliš informací o minulosti tohoto města se nám nepodaří zjistit, lépe na tom jsme u informací o jednotlivých budovách.
Zaparkujeme v těsné blízkosti jezera a k němu také vede nejprve naše cesta. Nedělní odpoledne je zde skutečně prosycené pro nás až nepochopitelným klidem. Předzahrádky mnoha restaurací jsou plné, všude v uličkách i na molu jezera korzují lidé. I my se k nim přidáváme a plnými doušky nasáváme pohodu a klid. Ne že bychom nahlíželi do talířů obědvajících – musíme ale sebekriticky přiznat, že i sem nám občas sklouzne zrak –, ale pohled na jezero i k horám přes něj je přenádherný.
Postojíme na břehu, zajdeme do přístaviště, prohlédneme jízdní řád vyhlídkových lodí a pak se vydáme ke středověkým městským památkám. Vystoupáme po úzkých schůdcích. Vpravo od nás „se usadil“ zámecký kostel sv. Kolumbana z 11. století s gotickými freskami a přímo před námi nás zve k návštěvě vchod do hradu. Jeho nejstarší části pocházejí z 12. stol., k dostavbám docházelo od 14. do 18. století. Dnes zde sídlí muzeum, nacházejí se tu úřední místnosti a v reprezentačních místnostech se konají koncerty. U zámku je v tuto dobu v plném květu krásný park. Posezení v něm určitě srovná nervy. I my podlehneme jeho různobarevné a voňavé kráse.
Odjíždíme ze Spiezu a údolím Nieder Simmental stoupáme opět do hor. Zastavujeme tam, kde nás zaujme přírodní scenérie, u zajímavých staveb i ve chvíli, kdy se ke slovu hlásí náš žaludek. Z vytčené trasy na jihozápad si ještě odskočíme do průsmyku Jaunpass a pak už hledáme kemp. Najdeme ho v městě Saanen.
Tedy nenajdeme ho hned. Po detektivním pátrání nevěřícně hledíme na to, co je definováno jako kemp. Vpravo řeka, pak kousek trávníku, asfaltová cesta (bez zákazu vjezdu), následuje opět pruh trávníku, další, už jen prašná cesta, zase trávník tak na šíři normálního stanu a za ním železniční trať. No poněkud originální kemp, ale my se spokojíme se vším. „Paní domácí“ je vstřícná, sociální zřízení čisté (jak také jinak ve Švýcarsku) a tak se ubytujeme. Večer, se zapadajícím sluncem, vplujeme do ulic, či spíše uliček Saanen. Pozornost věnujeme nejen historicky významnému kostelu z let 1444 – 1447 a dřevěným, vyřezáváním i malbami bohatě zdobeným domům ze 16. – 18. století bernského typu, ale i věcem modernějším. Tady dokonce i pochopíme, proč mnohé dřevěné domy se nám zdály pro dvě či tři rodiny (rodiče a třeba jejich provdané a oženěné děti) příliš velké. V domě žije osm i více rodin, mezi nimiž není evidentně žádný příbuzenský vztah. Takže jsme se setkali s „činžovními“ domy ve švýcarském stylu. Ale to není vše ze zajímavostí tohoto přívětivého městečka. Neodoláme pokušení a nejprve prohlížíme překrásné a velmi funkční vozítko, něco mezi traktůrkem a otevřeným náklaďáčkem. Nakonec se odhodláme se do něj i posadit. Nikdo z kolemjdoucích nás nevyhodí, nikoho svou drzostí nepohoršujeme.
Noc není vůbec klidná. Přehnal se liják s typicky letní bouřkou, kdy hrom mezi horami strašidelně duní, jakoby i on ukazoval člověku jeho malost a nicotnost ve srovnání s možnostmi přírody. Náš starý, stařičký stan tuto pohromu nevydržel. Ne že by „zkolaboval“ úplně, ale nemůžeme už říci, že jsme spali v absolutním suchu. Však nám slouží již neuvěřitelných 17 let a nutno říci, že ho vůbec nešetříme. I přes toto nepříjemné poznání jsme v pondělí ráno příjemně naladěni, protože z mlžného oparu se rodí čisté ráno. Zda bude i den příjemně slunečný, to zatím nejsme schopni odhadnout. Na rozmary počasí jsme si už letos zvykli, prostě se právě podle počasí zařizujeme. Ještě že jsme vypracovali „suchou“ a „mokrou“ variantu naší dovolené.
Ne všichni dostanou v životě šanci vystoupit na Mt. Everest.
Některým z běžných smrtelníků se ale možnost zdolat tuto
himálajskou osmitisícovku brzy naskytne.
Pro všechny sportovce či nadšence se v květnu stane nejvyšší
horou světa pražský Petřín. Všichni, kdo se rozhodnou Everest alias
Petřín zdolat, budou na něj muset jen několikrát vystoupit a zase slézt
– a to přibližně osmdesátkrát. Přijďte na vlastní kůži zažít,
jaké to je šplhat k takovým magickým výšinám.
… únava, halucinace, přerývavý dech, vyčerpání, mihotavé světlo baterek… kroky, další a ještě jeden, noha nohu těžce míjí… svítání, vítr a sníh, probdělá noc a zase další kroky, posun o metr dál, o něco blíže vysněnému cíli – vrcholu…
Takové je dobývání nejvyšších vrcholů naší planety. Horolezcům se honí hlavou nejroztodivnější myšlenky, zápasí s vlastní vůlí – vytrvat a pokořit vrchol, nebo podlehnout lidské slabosti a otočit to? Zvítězí hora, nebo člověk?
Nepálsky se jmenuje Ságarmátha, tibetsky Čomolungma, česky „Hora tak vysoká, že ji žádný pták nepřeletí ani zvíře nepřeskočí“. Nejvyšší vrchol nepálského pohoří Khumbu Himal své nejznámější jméno dostal po britském inženýrovi siru George Everestovi, který na ni vedl v roce 1823 výpravu. (National Geographic)
Připomeňme si slavného horolezce
Před padesáti pěti lety sir Edmund Hillary zdolal dosud nepokořenou nejvyšší horu světa, Mt. Everest. Pro výstup se rozhodl ještě před druhou světovou válkou, ale do Himálají se poprvé dostal až v roce 1951. Na základě zkušeností s výstupy v Himálajích a novozélandských Alpách byl roku 1953 jmenován členem britské výpravy na Everest. Expedice se uskutečnila v květnu. Na poslední úsek cesty se však vydal už jen Hillary a nepálský šerpa Tenzig Norgay. 29. května v 11:30 dosáhli vysněného vrcholu.
Letos v lednu tento „prvopokořitel“ Everestu ve věku osmdesáti osmi let zemřel. Připomeňme si tohoto slavného horolezce i výročí pokoření Everestu. Připomeňme si ho silným osmitisícovým prožitkem.
Ne každý má na to poměřit si síly s horskými velikány. Ne každý si troufne. Ne každý to vydrží. Myslíte si, že vy byste na to měli? Za naším Everestem nemusíte jezdit do Asie. Nemusíte získávat sponzory, povolení, ani podstoupit dlouhodobý trénink.
Výstup na Mt. Everest Petřínskou cestou pořádá Duha Gymnazion klub Akce proběhne 17. – 18. května 2008. K účasti je potřeba se předem registrovat. Účastnický poplatek by neměl přesáhnout 100,– Kč. Podrobnosti a registrační formulář najdete na stránkách akce Everest
Everest se o víkendu 17. – 18. května objeví v samém centru Prahy – na Petříně. Ten se v osudový víkend stane pro mnoho lidí střechou světa. Pokusí se pokořit oněch magických 8848 metrů právě tady. To se rovná přibližně osmdesáti výstupům na Petřín. Nejde však o závod, a tedy ani o to, kdo bude „v cíli“ první. Jde spíše o to, vyzkoušet si, na co máte fyzicky i psychicky. Ač se to nemusí na první pohled zdát, jde o docela náročnou akci. Musíte odolat nejen únavě svalů, bolesti kloubů, ale i případné ponorce v expedici či prchavým myšlenkám slabé vůle.
Můžete se pokusit o sólovýstup, tedy zdolat celou horu na vlastní pěst, nebo k akci přistoupit více společensky až recesisticky a pokořit vrchol v expedici. Ta probíhá na způsob štafety a nastoupané metry se sčítají.
Aby stoupání nebylo příliš jednotvárné, je výstup rozdělen do čtyř úseků – tras. Ty musí účastníci expedice absolvovat vždy celé a v daném pořadí. Každý úsek je nutné zdolat přibližně dvacetkrát, než se můžete přesunout na další. Každá trasa se skládá z výstupové a sestupové cesty. Je ohraničena „úpatím“ a „vrcholem“, které střeží horští náčelníci.
Potkáte na Petříně i Yettiho?
Hory jsou nevypočitatelné. Musíte počítat se vším. V cestě se může objevit ledová trhlina či průrva, nevyhnete se bludišti ledopádu Khumbu, může vás postihnout sněžná slepota či větrná smršť… A nakonec možná potkáte i Yettiho. Stejně tak nesmí chybět nepálští obchodníci, šerpové, vlajky, odříkávání manter či takový detail, jakým je třeba meteorologické zpravodajství z oblasti Himálaje. To vše totiž k výstupu na Mt. Everest neodmyslitelně patří.
Nápad vystoupit na Everest Petřínskou cestoupochází z osmdesátých let dvacátého století. První Výstup na střechu světa se konal v režii Klubu Gymnasion 15.-16. 10. 1983 a podle dochovaných záznamů se stal skoro masovou záležitostí. Celková trasa, kterou bylo potřeba k nastoupání potřebných merů ujít, tehdy měřila 118 km. Druhý výstup proběhl v roce 1985. Na vrchol Petřína byla dokonce navezena hromada ledu symbolizující vrcholový ledovec. Dva tehdejší výstupy odstartovaly menší lavinu podobných akcí odehrávajících se často například na schodištích výškových budov vysokoškolských kolejí po celé republice.Další akce se opakovaly v režii skautů až v říjnu 1998 a v květnu 2003, tedy vždy v letech kulatých výročí prvovýstupů na skutečný Mt Everest.Výstupy na Everest se každoročně konají také na Ještědu. Děje se tak obvykle v červenci při příležitosti výročí otevření horského hotelu a vysílače. Ke zdolání pomyslné střechy světa stačí vyjít během dne na Ještěd osmkrát.Více o historii akce se můžete dočíst na stránkách Everest, kde najdete i historické fotografie z prvních ročníků.
Více informací o vrchu Petřín najdete v článku na Cestovateli . V seriálu Ivany Filipové Kouzlo pražských zahrad se dočtete i o dalších zelených plochách, které s Petřínem souvisí. Kromě zeleně, známé rozhledny a zrcadlového bludiště, najdete v létě na Petříně i výstavu věnovanou pražskému podzemí .
Jaké je to vystoupat převýšení odpovídající výšce nejvyšší hory světa, si můžete vyzkoušet na pražském Petříně.
Nejvyšší hora světa Mt. Everest při pohledu z vrcholu Kala Patthar v Nepálu
Sečská přehrada byla vystavěna v letech 1925 až 1934, aby
ochránila dolní tok Chrudimky před povodněmi. Kolem nádrže to vypadá jako
kolem každé vodní plochy v ČR, tj. je to osázené rekreačními
objekty různé kapacity, stylu a stáří, nicméně – dle mého názoru –
to tam není až tak moc zahuštěné a příroda má také svůj prostor.
Tato minisérie vznikla díky podnikovému teambuildingu, který se konal v minulých letech v Juniorcentru na břehu Sečské přehrady. Čas, který zůstal po ukončení akce jsem využil k cyklotúrám v této části Železných hor. Původně měl znít název „Třikrát okolo Sečské přehrady“, ale první výlet skončil dřív než začal, protože pro nepřízeň počasí jsem byl nucen první výlet na zříceninu hradu Lichnice radikálně zkrátit.
Připomeňme, že Sečská přehrada byla vystavěna v letech 1925 až 1934, aby ochránila dolní tok Chrudimky před povodněmi. Kolem nádrže to vypadá jako kolem každé vodní plochy v ČR, tj. je to osázené rekreačními objekty různé kapacity, stylu a stáří, nicméně – dle mého názoru – to tam není až tak moc zahuštěné a příroda má také svůj prostor. Což byl asi důvod, proč tato oblast, rozkládající se na ploše 284 km² v severní části Českomoravské vrchoviny, byla v roce 1991 vyhlášena za Chráněnou krajinnou oblast Železné hory. Nápadnou dominantou je hlavní hřeben, který se táhne od Ždírce nad Doubravou do Podhořan a dále k Týnci nad Labem. V tomto hřebenu jsou vedle četných vrcholů i hluboké rokle. Největší a nejkrásnější jsou Lovětínská a Hedvíkovská, které protínají hlavni hřeben u Třemošnice a Závratce.
Před vlastním líčením cesty si opět dovolím standardní poznámku, že naše domovina skýtá krásné kouty a člověk nemusí jezdit za hranice republiky, aby se potěšil pohledy na přírodu či všelijaké historické památky. Za pozitivum též považuji to, že přes nesporné krásy zvolené cesty jsem na své krosové trase nepotkal téměř živáčka.
Za výchozí bod výletu volím obec Horní Bradlo a usilovně nabírám výšku k jižní straně Železných hor. V Lipce míjím starou tvrz (raduji se, že nějaký dobrý člověk se pustil do náročné a nikdy nekončící opravy a nenechal ji zcela zchátrat) a přes Modletín mířím k jednomu z nejvyšších bodů – Spálavě (663 m.n.m). Vrchol mají obsazený radioamatéři se svými anténami a maringotkami. Zřejmě chytají signály z celého světa ve dne v noci. Kupodivu zde není vybudován žádný stožár radiokomunikací, vojáků ani mobilního operátora ač rozhled (a tím pádem i šíření vln v éteru) je famózní. Krátké, byť větrné pokocháníčko, a už je tu stejnojmenná osada Spálava. Osadě vévodí krásná stará lípa, o které se píše, že byla vysazena na památku vítězství Jiřího z Poděbrad nad Matyášem Korvínem před 530 lety. Po několika kilometrech projíždím obcí Polom, kde si prohlížím kostel Sv. Kunhuty. Kostel je odsvěcený a postupně chátrá a ve stínu vzrostlých stromů, které ho obklopují, působí téměř strašidelným dojmem. Kontrastně ke kostelu působí opravená zvonice (leč bez zvonů ) s šindelovou střechou. To už se pomalu blížím k pomyslnému cíli vyjížďky, kterým je „open-air“ Skanzen lidových staveb Veselý kopec, kde první expozice byly zpřístupněny v roce 1972. Ještě předtím však zastavuji v Možděnicích u staré truhlárny a kolárny (taktéž součást Skanzenu, leč obé z důvodů škrtů financí na Ministerstvu kultury zavřeno do odvolání). Bohužel přijíždím po zavírací době a proto si návštěvu roubenek nechám asi na zvláštní výlet. Tuto osadu volně rozptýlených zemědělských usedlostí v původním krajinném prostředí doplnili památkáři lidovými technickými památkami na vodní pohon. Přenesené objekty a expozice v nich přinášejí svědectví o životě a způsobu hospodaření drobných řemeslníků a zemědělců od poloviny 19. století do první poloviny 20. století. Veselý Kopec je místem, kde se pořádají také četné kulturní programy. Nezbývá než otočit a zamířit patrně na nejzajímavější místo cesty, kterým je již nepoužívaný lesní židovský hřbitov. Nejstarší náhrobek se datuje do druhé poloviny 16. století, kdy do nedalekého Dřevíkova přišla početná židovská komunita. Zvláštní je, že asi v polovině trvání existence hřbitova se místní rozhodli pro rekonstrukci a obrátili hlavní vchod, takže část náhrobků „kouká“ do lesa a část zase z lesa. Poslední, kdo zde v 1983 našel věčný klid, byl jistý pan Bergman, starosta nedaleké Trhové Kamenice. Další pozoruhodností je, že na řadu náhrobních kamenů byly po válce dotesány jména těch, kteří zahynuli v koncentračních táborech či jinde. Na cestě zpět míjím ještě rekonstruovaný hamr na řece Chrudimce a bez dalších zastávek a s deštěm v zádech se vracím tam, odkud jsem vyjel. Ještě dodávám, že lepší a profesionálnější fotografie z této oblasti si můžete prohlédnout na webu pana Hlavatého.
Mesto Remeš považujú mnohí za historické hlavné mesto Francúzska. Je
to najmä pre skutočnosť, že v Remeši boli po stáročia korunovaní
francúzski králi. Dnes je to najväčšie mesto regiónu Champagne-Ardenne
s asi 200 tisíc obyvateľmi, ktoré leží približne 150 km SV
od Paríža.
Mesto Remeš nie je len metropolou historických pamiatok a šampanského.
Je centrom, čo aj regionálnym, kultúry a vzdelania.
Mesto Remeš považujú mnohí za historické hlavné mesto Francúzska. Je to najmä pre skutočnosť, že v Remeši boli po stáročia korunovaní francúzski králi. Dnes je to najväčšie mesto regiónu Champagne-Ardenne s asi 200 tisíc obyvateľmi, ktoré leží približne 150 kilometrov severovýchodne od Paríža. Remeš sa zapísal do spoločenskej pamäte Európy nielen ako miesto korunovácie francúzskych kráľov, no najmä ako miesto, kde bola 7. mája 1945 podpísaná bezpodmienečná kapitulácia Nemecka v 2. svetovej vojne a ako mesto, ktoré vlastní až tri objekty, zapísané na listine svetového dedičstva UNESCO. Od roku 1991 listina objektov svetového kultúrneho a prírodného dedičstva obsahuje tieto remešské skvosty: katedrálu Notre Dame, benediktínske opátstvo svätého Rémusa a palác Palais du Tau. Najstaršia pamiatka mesta je však Marsova brána z čias rímskych dobyvateľov, jedna zo štyroch brán do mesta. Nachádza sa v blízkosti skvele udržiavaného pamätníka obetiam prvej svetovej vojny – stále v svojej pôvodnej sivobielej mramorovej kráse.
Niet azda turistu, čo by vstúpil do Remeša a nenavštívil by gotickú katedrálu Notre Dame z 13. storočia. V Remeši sa konali korunovácie francúzskych panovníkov od 9. storočia až do roku 1825, kedy kráľovské defilé uzavrel Karol X. Len Napoleon a Henrich IX. sa dali korunovať v sesterskej Notre Dame v Paríži. V blízkom Palais du Tau sú okrem iného vystavené stovky predmetov sakrálneho aj svetského charakteru, ktoré akýmkoľvek spôsobom súviseli s obradom korunovácie francúzskych kráľov. Tento palác sa považuje za symbol spojenia cirkevnej a svetskej moci na uskutočnenie vlády nad Francúzskom. Vstup do tohot múzea bol zadarmo /aspoň vo februári 2008/.
Dlhodobo opravovaná katedrála Notre Dame by vedela všeličo rozprávať. V roku 1429 sem priviedla mladučká Jeanne d´Arc, zbožňovaná, zatracovaná a neskôr kanonizovaná patrónka Francúzska, na korunováciu Karola VII., čím pomohla prekonať vtedajšiu rozdrobenosť a devastáciu krajiny. Dnes turistov vstupujúcich do katedrály sleduje vľavo od vyšperkovaného dvojdverového vchodu jej skromná, medenkou pokrytá jazdecká socha. Nielen ona. Aj tisícky krásne vypracovaných sošiek svätcov a postáv z najrozličnejších biblických výjavov. Z nich sa vyníma najmä socha usmievavého anjela, ktorý sa stal symbolom a ochrancom mesta Remeš. Obrovská, trocha pošmúrna gotická katedrála Notre Dame s dvoma hlavnými oltármi bola svedkom korunovácie tridsaťdva francúzskych kráľov. Najmä za prvej ale aj druhej svetovej vojny bola silno zničená a odvtedy sa neustále opravuje. Aj v súčasnosti. Na východnej strane katedrály za dvoma hlavnými oltármi sa nachádzajú búrkovo-modré okná Marca Chagalla, ktoré umelec vytvoril v 70. rokoch 20. storočia. Do diaľky žiaria výjavy zo života Abraháma a Krista ako hlavných postáv Starého a Nového zákona. Nielen pre majstrovstvo menovaného francúzskeho maliara rusko-židovského pôvodu, ktorý sa narodil v bieloruskom Vitebsku, no najmä preto, že Chagall použil pri tvorbe vitráží staré stredoveké techniky výroby okenných skiel a charakteristickú modrú farbu, ktorá má rovnaký odtieň ako chýrna modrá remešských vitráží z 13. storočia. Znalosti potrebné pre výrobu vitráží pre Chagalla oživili Remešania, manželia Charles Marq a Brigitte Simonová.
V čase, keď v niektorých našich periodikách prebiehala polemika viac či menej známych a fundovaných historikov a laikov, či v čase Veľkej Moravy, pred ňou a po nej na našom území žili Slováci, starí Slováci, Slovania, či Sloveni, na západnej vnútornej stene katedrály Notre Dame, viselo a určite doteraz visí niekoľko typov predajných kópií historických máp, medzi nimi aj mapa ríše Frankov datovaná rokmi 482 až 987 alebo mapa Európy z obdobia okolo roku 1000, na ktorých je jasne a menovite vyznačené osídlenie Slovákov a Čechov ako Tchéques, a Slovaques.
Tretím remešským objektom zapísaným do zoznamu svetového kultúrneho dedičstva je impozantná románsko-gotická bazilika svätého Rémusa a komplex okolitých budov benediktínskeho opátstva. Bazilika a opátstvo ležia vo vzdialenosti približne 1, 5 km od katedrály Notre Dame. Svätý Rémus, pôvodom Gáloromán, teda porímštený Gál, sa stal vo veku len dvadsaťdva rokov arcibiskupom v svojom rodnom meste, ktoré bolo v tých časoch hlavným mestom belgickej Galie. Je patrónom Remeša už viac ako 15 storočí. Podľa legendy v blízkosti dnešnej baziliky nesúcej jeho meno v roku 496 pokrstil franského kráľa Chlodovika. Ako pripomienka stojí po pravej strane chrámu medené súsošie arcibiskupa Rémusa a krst podstupujúceho Chlodovika. Franskému kráľovi Chlodovikovi sa krstom podarilo zjednotiť na základe spoločného náboženstva, rímskeho kresťanstva, dovtedy znepriatelené franské a galské šľachtické rody. Chlodovik týmto geniálnym ťahom nielenže inicioval proces zmierenia a zjednotenia starousadlíkov Galorománov a novo prišlých barbarov Frankov, ale zároveň položil aj základy formovania francúzskeho národa, pretože šľachta postupne prijala vieru svojho panovníka, ako to bolo potom po dlhé roky zvykom v celej Európe. Našinec si musí povzdychnúť: Kiež by to aj dnes šlo takto jednoducho! Podľa legendy pri krste kráľa Chlodovika zletela z nebies biela holubica (Duch svätý), ktorá niesla v zobáku ampulku s posvätným olejom na pomazávanie francúzskych kráľov. Ampulka a jej nevyčerpateľný obsah potom vydržali v Remeši na slávnostné akty korunovácií veľmi dlho- až do čias Veľkej francúzskej revolúcie, keď božskú nádobku revolucionári verejne rozbili. Aj medzi revolucionármi však nepanovala očividne úplná jednota, časť chrizmy sa podarilo zachovať a dokonca rozmnožiť, pretože ako je známe, aj po roku 1789 sa v Remeši uskutočnilo ešte niekoľko korunovácií francúzskych panovníkov.
V októbri minulého roka si v Remeši pripomenuli tisícročné výročie položenia základného kameňa na stavbu tejto baziliky. Slávnostnú omšu, pri ktorej sa konala procesia s ostatkami svätca, ktorý je v bazilike pochovaný, celebroval bruselský arcibiskup Daneels. Pri tejto špeciálnej príležitosti vystrelilo v priebehu omše v istom okamihu k povale majestátneho chrámu dvanásť fakieľ Nebeského Jeruzalemu. Tak sa nazýva obrovský chrámový luster vo forme koruny s dvanástimi svietnikmi. Remešský Jeruzalem otvoril na okamih svoje nebesko-pozemské brány.
O Remeši sa povráva, že v prenesenom zmysle pláva na šampanskom víne. Pozor, ide o pravé, autorizované šampanské. Veď sa pohybujeme v regióne Champagne Ardenne, ktorý jediný si môže nárokovať takto označovať tu dorábaný šumivý mok, zvyšok sveta produkuje len obyčajný sekt. Niektorí odborníci odhadujú, že mesto Remeš leží na sieti pivníc určených na zretie šampanského dlhšej ako dvesto kilometrov. Remešské šampanské sa rodí a dozrieva do vyberanej akosti v spomínaných pivniciach a často aj v bývalých baniach na kriedu, ktoré v tomto kraji ťažili ešte starí Gálovia a Rimania. Bývalé bane na kriedu majú totiž mimoriadne priaznivé podmienky pre zrenie šampanského vína – v zime, v lete stabilnú teplotu a vysokú vlhkosť. V samotnom Remeši a blízkom okolí sú štyria veľkí producenti šampanského moku, medzi nimi vynikajú najmä šampanierske domy Pommery a Mumm, no výborne sa darí aj početným drobným výrobcom. Francúzi a hovorí sa, že najmä obyvatelia regiónu Champagne-Ardenne popíjajú šampanské víno v každý čas a pri každej príležitosti. Očividne úprimne vzývajú božského Stvoriteľa podľa známej modlitby z blízkeho Hautvilliers: aby im dal dlho dobré zdravie, robotu, ale nie pričasto, lásku z času na čas, lež šampanské v každý čas.
Mesto Remeš nie je len metropolou historických pamiatok a šampanského. Je centrom, čo aj regionálnym, kultúry a vzdelania. Historické tradície vzdelanosti Remeša siahajú do stredoveku. Už v roku 1548 pápež Pavol III. a francúzsky kráľ Henrich II. sa dohodli, že v meste založia univerzitu. Počas Veľkej francúzskej revolúcie Konvent univerzity vo Francúzsku zrušil. Tento osud postihol aj univerzitu v Remeši. Akademické tradície tu prežívali v oklieštenej forme a podobe až do polovice 20. storočia. Univerzita sa v Remeši oficiálne znova po druhý raz narodila v roku 1967. Od roku 1982 nesie názov Université de Reims Champagne – Ardenne. V názve je zdôraznený regionálny charakter univerzity. V zmysle reforiem vysokého školstva z roku 1968 a z neskorších rokov sa zdôrazňuje okrem autonómie, multidisciplinárnosti, medzinárodnej spolupráce najmä účasť univerzity na regionálnych a národných aktivitách. Remešská univerzita nepatrí síce medzi najprestížnejšie francúzske univerzity, ako sú Sorbonna v Paríži, univerzity vStrasburgu, Grenobli, Lyone a Touluse, no i tak znamená prínos pre život mesta a regiónu Champagne- Ardenne. Na remešskej univerzite v súčasnosti študuje približne sedemnásťtisíc študentov, z toho dvanásť percent je cudzincov, predovšetkým z Maroka, Alžírska, Číny a Senegalu. Rozpočet univerzity činil v roku 2006 bájnych a pre nás nepredstaviteľných 66 miliónov eur. Univerzita má tieto fakulty: fakultu humanitných vied, fakultu práva a politických vied, lekársku a prírodovedeckú fakultu a osem odborných inštitútov. Na čele univerzity stojí prezident, ktorý je podriadený rektorovi Akadémie, t.j. akoby riaditeľovi asociácie všetkých akademických inštitúcií v Remeši.
Remešská univerzita leží viac na okraji mesta. Keď sa blížite k univerzitnému areálu, už z diaľky vás vítajú dve obrovské baňaté čierno-sivé misy, ktoré akoby symbolizovali čaše poznania. Komplex univerzitných budov je umiestnený v parku, čím sa zmierňuje určitá strohosť a funkcionalita zariadenia postaveného v 60.-70. tokoch 20. storočia. V tomto akademickom roku bola otvorená nová supermoderná knižnica, pomenovaná podľa Roberta de Sorbonne, spovedníka kráľa Ľudovíta IX. a zakladateľa známej Sorbonny v Paríži. Rozdiel medzi starou knižnicou a novou je priepastný. Nielen čo do vybavenia. Starý objekt doteraz zdobia zvyšky plagátov študentského hnutia UNEF z čias minuloročného študentského štrajku s nie príliš prívetivým výrazom Nicolasa Sarkozyho a jeho hanlivým gestom. Nová budova knižnice hýri útulnou modernosťou zvonka i zvnútra. Dychtivým po poznaní ponúka 130 tisíc kníh a 2 tisíc časopisov. Študentom je k dispozícii množstvo moderných počítačov aj s tlačiarňami, pripojenie na internet je samozrejmosťou.
Niet pravdepodobne na svete národa, ktorý by mal toľko občianskych združení, a rôznych neziskových asociácií ako Francúzi. Tento spoločenský trend neobišiel ani univerzity, nevynímajúc remešskú. Na univerzite existujú študentské asociácie, ktoré združujú študentov podľa odboru a ročníka štúdia alebo potom asociácie, kde sa môže študent stať členom bez ohľadu na študijný odbor. V zásade každý magisterský študijný program (Master 2) má vlastnú študentskú asociáciu a všetci študenti daného programu sa voľky-nevoľky stávajú jej členmi. Je to neuveriteľné, no študentské asociácie jestvujú vo Francúzsku už rovných sto rokov! Najrozšírenejšia študentská organizácia s celofrancúzskou pôsobnosťou je Národná únia francúzskych študentov UNEF. Existuje od študentského kongresu v Lille, ktorý sa konal v roku 1907. Mimochodom, členmi UNEF-u boli aj bývalý francúzsky premiér Jospin a vodca francúzskych socialistov Francois Hollande. UNEF je študentský odborový zväz s výrazne ľavicovou orientáciou. Na svojej webovej stránke UNEF uvádza, že ako jediný študentský odborový zväz je prítomný na všetkých vysokoškolských zariadeniach v krajine. Ich činnosť možno postrehnúť aj na remešskej univerzite. Hneď za hlavnou bránou univerzity azda doteraz visia plagátiky UNEF-u mierne frivolného rázu, ktorými študenti poukazujú na neuspokojivú situáciu ubytovacích kapacít pre študentov. Plagátiky UNEF-u naznačujú, ako budú niektorí študenti tento nedostatok riešiť… iste celkom príjemne, ale kto vie, či bez následkov na tele alebo na duši! Aktivisti UNEFU pod chvíľou rozdávajú letáky proti úmyslom terajšieho francúzskeho prezidenta, ktorý si predsavzal oklieštiť slobodu a najmä financovanie francúzskych univerzít z verejných zdrojov. Podieľali sa na organizácii minuloročných štrajkov v novembri a decembri, ktoré boli zamerané proti návrhu prezidenta Sarkozyho zmenšiť autonómiu univerzít (pripravovaný zákon o univerzitnej autonómii). Prezidentov návrh by totiž umožnil vstup súkromného sektoru do financovania univerzity. Podľa UNEFu je tento návrh nespravodlivý, lebo povedie k zvyšovaniu rozdielov medzi školami a zbaví univerzity časti tradičnej samosprávy v duchu hesla: kto platí, ten sa môže zúčastňovať aj na rozhodovaní. UNEFisti vyčítajú prezidentovi Sarkozymu, že daňovými úľavami pomáha bohatým a nedbá o študentov, ktorí sú nútení pracovať popri štúdiu a mnohí z existenčných dôvodov zanechávajú štúdium.
Keď sa konal posledne menovaný štrajk na remešskej univerzite, študenti urobili z lavíc a stoličiek zátarasy pred učebňami, budovami a pred vstupom do univerzity a pomocou hliadok zablokovali vstup do areálu. Pedagógovia tento krok rešpektovali. Viackrát sa potom hlasovalo (študentské zhromaždenie a vyučujúci) o ukončení štrajku, no väčšinou bol štrajk len predĺžený. Štrajkom študenti vyjadrovali protest, nebol o tom, aby odpadlo vyučovanie. Veď niektorým študentom, napríklad v končiacich ročníkoch spôsobil aj vážne problémy.
Čo sa týka študentských štrajkov vo Francúzsku, povestné sú najmä štrajky v Toulose. Študenti tam vraj tak dôsledne blokujú vstup do univerzity, že za bránu alma mater neprekĺzne doslova ani myš a zvyknú pri štrajkoch aj zničiť najviac školského zariadenia. Hja, južanský temperament!
Pozíciu UNEFu treba chápať aj v kontexte celkovej politickej orientácie Francúzov. Francúzi sú vo všeobecnosti veľmi ľavicovo orientovaní v porovnaní s naším dnes rozšíreným chápaním. Okrem klasickej sociálno-demokratickej strany – Socialistickej strany tu existuje viacero malých viac alebo menej až extrémnych ľavicových subjektov. Francúzi si veľmi bránia výhody svojho sociálneho štátu, sú krajinou s tradíciou revolúcií a štrajkov. Majú už piatu republiku, okrem toho mali dve cisárstva a reštauráciu monarchie, a to všetko od roku 1792, keď vznikla prvá republika. Každá republika znamenala zmena politického režimu. Štrajky sú tu takmer na dennom poriadku a Francúzi sú národom, ktorý sa o politiku živo zaujíma. Nie je nezvyčajné, ak si tu priatelia či známi vyjdú hoci na pivo a o krátku chvíľu sa rozhovor stočí na politickú debatu a hneď hoci aj na škriepku. Francúzi nemajú zábrany hovoriť o politike aj s ľuďmi, ktorých veľmi nepoznajú, a otvorene kritizovať politikov, Často ani akademická pôda nie je dostatočne posvätná nato, aby profesor neprezentoval svoje ľavicové názory.
Ďalšia zaujímavá črta Francúzov je ich veľký príklon k sekularizmu a republikanizmu. Táto črta sa prejavuje najmä od prijatia zákona z roku 1905, kedy bol odlúčený štát od cirkvi. Vo Francúzsku si politik nesmie dovoliť spomenúť v prejavoch na verejnosti Boha.
Na záver ešte jedna základná črta štúdia, najmä humanitného štúdia, vo Francúzsku. Je jednoduchá: treba mať vlastný názor a ten si vedieť vyargumentovať. Je jedno, aký má študent názor, pokiaľ má argumenty. A tento trend sa potom prejavuje aj v spoločnosti. Francúzi nemajú zábrany, aby povedali, čo si myslia o politikoch /a nielen pri pive/, majú vlastné názory a k tomu argumenty. Hanenie, zosmiešňovanie a odsudzovanie len pre to, že človek má iný názor ako mienkotvorné masovokomunikačné prostriedky, je proste neprípustné.
Katedrála Notre Dame
Notre Dame-jedna z historických máp s vyznačením osídlenia Čechov a Slovákov v časoch Franskej ríše
Remeš- Universite de Reims Champagne Ardenne vstup
univerzita – plagáty UNEF-u
Remeš- Universite de Reims Champagne Ardenne vstup
Katedrála Notre Dame
Marsova brána
mesto
pomnik obetiam 1. sv. vojny
Remeš benediktínske opátstvo sv. Rémusa
jazdecká socha Jean de Arc pri katedrále Notre Dame
