Cestovatel.cz

Tak tady jsem jako ryba ve vodě, je to místo mého dětství a her. V Rooseveltově ulici, kde je parčík s krásným kovovým altánem, jsem bydlela celých 25 let. Pásy domů jsou zde protkány zahradami a každá ze zahrad a parků je věšena jako malý korálek na náhrdelník, který spojuje největší zelenou plochu Stromovku s masivem zeleně v okolí Pražského hradu. Procházíte se mezi zástavbou 20. a 30. let minulého století a mezi každým blokem domů najdete skvost. Uzavřenou, chráněnou zahradu patřící těm, kdož v domech okolo bydlí.

Sami lidé, kteří zde žijí se také svépomocí o tyto zahrady starají a tak je některá krásná a romantická, upravená a naleštěná jako pravý diamant a jiná ztrácí svůj lesk pod nánosem prachu a stáří. V Dejvicích dnes žijí hodně staří lidé. Mladé rodiny jsou zde pomálu, většinou jen tam, kde zdědily byty po předcích. Přece jen se ale v posledních letech hřiště zvolna zaplňují dětmi. Bylo období, kdy tady žila spousta stařečků nad 80 a 90 let a všichni posedávali přes léto v parcích a zahradách v tichu a dětská hřiště tu zela prázdnotou. Taky jich tady nikdy nebylo mnoho.

Parky měly rozsáhlé zelené plochy a lavičky a upravené cesty, ale jen výjimečně prolézačky a houpačky. Dětí a mladých rodin zvolna přibývá a tak přibývá i rekonstrukcí větších parků a dětských hřišt. Pro zajímavost ve věku 0–14 let žije na Praze 6 pouhých 11,4% obyvatel.

Zelené bohatství Prahy 6 tvoří více než 250 ha zelených ploch spravovaných radnicí, která investuje ročně přes 100 milionů korun na jejich uchování a zvelebení. V části Dejvice je rozvoj parků a parkových ploch také pečlivě plánován.Cílem územního rozvoje v oblasti životního prostředí je rozvoj parků a parkových ploch v centrálních oblastech čtvrti. Hlavní zásadou a cílem je myšlenkový záměr, aby každý sídelní celek měl svůj centrální park. V důsledku této nosné myšlenky je a nadále bude posilován význam jednotlivých systémů zelených ploch v územích, která jsou souvisle zastavěna zelenými pásy historické zeleně a těch je v Dejvicích doslova nepočítaně. Proto také dostala tato čtvrť přízvisko „zelená“. U těch nejvýznamnějších je a bude posilována odlišná identita a samozřejmě význam jednotlivých parkových ploch. Bude zaveden odpovídající provozní režim co se týče míst pro hru dětí nebo venčení pejsků či relaxačních ploch.

Příkladem je mnoholetý park Ve struhách , kde je nyní připravována rekonstrukce, která povede k zavedení zvláštního návštěvního řádu, protože zde bude založena Japonská zahrada. Ta by měla být dokončena v roce 2010. Právě tento neprostupný park, údolí plné romantické zeleně v okolí tenké strouhy vody, která vede z kopce dolů byl parkem her malých dětí a zůstal jím dodnes. Co jsem se tu jako malá nabobovala do dna ke strouze a v létě namáchala nožiček v jejím toku.

Na fotce jsem tam při včerejší procházce zachytila tři malé holčičky jak se brouzdají a hrají si na kraji strouhy a všude kolem zeleň kam až oko dohlédne. Nic se tu za těch třicet let nezměnilo. Část rokle je téměř neprostupná. Co náletových dřevin a křovin si tady bujně vegetí. Vysoké vzrostlé stromy dělají všude chlad a stín a daří se tu mnoha vodním rostlinám. Na horní části parku je velké betonové posprejované hřiště pro náctileté a rovná kulatá plocha pro hry.

Celá plocha se v úzkém pásu svažuje dolu k budově Léčebny pro dlouhodobě nemocné a Chitussiho nemocnici. Léčebna sama je obklopena dalším velkým parkem, který není udržovaný. Tráva tam sahá až nad kolena a plevel si vesele roste skoro do nebe. Místo ponechané ladem, ale má svoje kouzlo, svoji vlastní sílu ve svobodě, kterou zde rostliny mají. Velmi vysoké vzrostlé a staré stromy tu vytvářejí mnoho zákoutí a samý stín. Park by měl sloužit dlouhodobě nemocným k procházce a posezení. Leží zde však obvykle lidé už velmi těžce nemocní na dožití a nebývají ve stavu, aby se ještě mohli procházet. Z jedné strany je zahrada viditelná a nikoho jsem v ní nezahlédla. Ze strany od parku ve struhách je obklopena vysokou zdí. Možná sem někdy zavítají návštěvy s nemocnými z nemocniční části.

Park Ve struhách leží mezi ulicemi Rooseveltovou a Na Marně. Dnešní park je zbytek původního velkého Bučkova parku. Právník a univerzitní profesor Josef Ignác Buček z Heraldic jako majitel statku v Ovenci založil roku 1786 původní sady u Podbabské silnice. Ještě pro zajímavost štěrkopísková terasa na jižní hraně parku byla zdrojem pro první vodovod Bubenče. Vodárna byla v místech dnešní mateřské školky v Terronské ulici. Uprostřed dnešního parku pramení bezejmenný potok, spíše strouha, přítok Dejvického potoka.

Od roku 2007 je pečlivě připravována rehabilitace historického zeleného pásu Dejvic spojujícího Stromovku s masivem zeleně Pražského hradu. Tento historický zelený pás je tvořen soustavou parkových ploch, které byly dosud upravovány bez podpory vzájemné vazby celistvosti. Některé z nich, jako park na Lotyšském náměstí, zvaný Lotyšák, doznal mnoha změn. Při několika rekonstrukcích v minulosti mnohokrát změnil podobu. Přesunula se dětská hřiště, pískoviště, sportovní část areálu byla značně zušlechtěna a zlepšena. Místo původního jednoduchého hřiště tady vznikly úplně nové moderní plochy pro hry. Levá část parku byla obkroužena cestou, osazena lavičkami, zatravněna. Do nenávratna zmizely cesty původní, kde na konci jedné slepé cesty stály do písmene U tři lavičky, místo mých pubertálních let, kde jsme se do noci všichni spolužáci a kámoši setkávali a dlouze diskutovali o životě, o světě, když nám bylo …náct.

Dětské hřiště, které i s pískovištěm a prolézačkami bylo kousek za třemi lavičkami, bylo celé přesunuto do druhé části parku a zde byly všechny plochy pod stromy zatravněny. Zůstala tu jen stará lípa a mohutná sakura, dalších pár stromů a zahrádky k domům po obvodu. Jinak se za ty roky parčík změnil k nepoznání.

Původně tento park vznikl při regulaci Nových Dejvic roku 1928 podle plánů profesora ing. Arch. Antonína Engla. Na místě dnešního hřiště stávaly ve 30. letech minulého století provizorní školní budovy a můj táta tam chodíval do základní školy. Když jsem já bývala malá holka, na Lotyšáku bylo krásné loutkové divadlo Brouček v původní zástavbě a viděla jsem celý jeho repertoár. Prodávali tam o přestávce zmrzlinu Jahůdka a Pierot a já byla vždycky zvědavá, jestli z maminky vyloudím 70 haléřů nebo celé 3 koruny na oblíbenou kornoutovou. To všechno je už dávno pryč. V letech 1999 až 2000 došlo k poslední obnově parku, přičemž východní polovina je upravena jako dětské hřiště a polyfunkční rekreační plocha, zatímco západní část má charakter typického městského parku – zeleň, vzrostlé stromy, lavičky a okružní cesta. Změn za ty roky opravdu neúrekom.

Jiné parky jsou ale stále stejné jako bývaly a je na nich znát spíše zub času než lidská ruka. Například park Lázaro Gárdenase, který je také součástí pásu parků spojující zelený masiv Pražského hradu s Královskou oborou Stromovka. I tento park vznikl na základě regulačního plánu profesora ing. Arch. Antonína Engla ve 20. letech 20. století. Původní charakter této městské zeleně je ještě zachován v množství starých vzrostlých stromů. Park najdeme mezi ulicemi Antonína Čermáka a Maďarskou. Nedaleko severního okraje parku jsou dva pomníky jihoamerických revolucionářů. Pomník Benita Juáreze, mexického vojevůdce a politika indiánského původu, který byl v letech 1861 až 1870 mexickým prezidentem. Jde o bronzovou bustu od neznámého mexického sochaře a je zde od roku 1972. Druhý pomník je od sochaře Jana Hanya a architekta Stanislava Hubičky je z roku 1983 a zobrazuje venezuelského politika Simona Bolívara. Současný název parku je z roku 2000 a nese jméno bývalého mexického prezidenta, generála a státníka Lázaro Gárdenase. I tento park čeká v blízké budoucnosti náročná a nákladná rekonstrukce.

Tento zelený pás parků je do budoucna co se oprav týče rozdělen na několik realizačních etap. Počítá se s rehabilitací aleje u Thákurovy ulice před budovou bývalého církevního semináře. Dojde k transformaci před prostoru na zpevněnou nástupní plochu s vodní fontánou. Bude upraven parčík a komunikace převedena novou spojkou. Roku 2007 až 8 bude probíhat výtvarná soutěž a k realizaci by mělo dojít v roce 2009.

Rovněž je plánována rekonstrukce nedaleko, dá se říci kousíček vedle, ležícího parku na Flemingově náměstí, kde má dojít k výměně vysoké zeleně, opravě povrchu v místech, kde řada vysokých topolů a jejich mohutné kořeny navlnily asfalt jak vlny na moři. Měl by zde být doplněn vodní prvek v ose do nástupu do Akademie věd ČR, jejíž mohutnou budovu najdeme za alejí mohutných a vzrostlých stromů, jejichž středem po asfaltové cestě k AV rovněž středem parku přicházíme. Protože je plánována rekonstrukce areálu AV ČR, termín realizace rekonstrukce parku musí navazovat na ni, není zatím přesně určen.

Navazující rozsáhlá parková plocha při ulici Nikoly Tesly, kde je dnes jen trávník a jedna aplikace květinového záhonku při hlavní silnici chaoticky ze všech stran roubené barevnými plochami parkujících aut, bude do budoucna rovněž reorganizována a to hlavně tím, že budou odstraněny divoké plochy pro parkování a na upraveném pásu zeleně bude instalován pomník Nikoly Tesly. Toho se dočkáme ještě letos, v roce 2008, kdy by měla být ukončena výtvarná soutěž a do konce roku proběhnout i realizace. Počítá se zde i s úpravou vysoké zeleně.

Prahu 6 čeká ještě rekonstrukce parkové plochy mezi Jugoslávských partyzánů a Stromovkou a zřízení lapidária osobností pod širým nebem. V celém pásu bude rehabilitována nízká i vysoká zeleň, bude protažena pěší cesta se zastaveními u míst soch světových osobností. I tady budou odstraněny divoké parkovací plochy, prověřeno zřízení podzemního parkování s přímou vazbou na třídu Jugoslávských partyzánů. Prozatím je to ale hudba budoucnosti. Termín realizace I.etapy spadá až do roku 2010 a pak se bude pokračovat dál.

Nyní v těchto místech najdeme park na Náměstí interbrigády. Vznikl také podle Engla ve 20. letech 20. století. Do dnešní podoby byl upraven v 90. letech, to tady také přibylo nové dětské hřiště.

9.5.1980 zde byl na západní hraně parku odhalen pomník velitele vojsk I. ukrajinského frontu Ivana Štěpanoviče Koněva od sochaře Zdeňka Krybuse a architekta V. Růžičky a J. Saala. Dnes pomník slouží hlavně mladým prkýnkářům, kteří se na jeho ploše na zemi a hranách učí salta. Je jich tu požehnaně a pěkně jim to sviští.

Každá z částí Prahy má svou atmosféru i svůj rukopis. Jiný rukopis mají ulice a stavby, jiný rukopis zeleně a parky. Právě Dejvice je část města nejvíce protkaná parky a zahradami s markantním rukopisem a prolínajícím se jak architekturou, tak zelení.

Dejvice se původně jmenovaly Dehnice a poprvé je o nich zmínka z roku 1088 jako o majetku svatovítského proboštství. Ve středověku se nacházely na jejich stráních vinice a po zániku pražského vinařství dvory se zahradami. Plán z roku 1890 ukazuje zcela volné území, na němž se nacházelo několik lomů, cihelen, vojenských pekáren a cvičišť. Krátce po vzniku Velké Prahy se jednoznačně rozhodlo, že se Dejvice stanou novým pražským centrem s rezidenční výstavbou. Nová čtvrť byla postavena podle plánů profesora Antonína Engla. Od roku 1924 byla tato městská část plně v rukou regulačního úřadu hlavního města Prahy, který postupně vypracoval regulační plány celého tohoto území, jež se dotkly i lokalit Fišerka, Kotlářka, Hanspaulka, Baba, Šťáhlavka a Paťanka. Koncepce postupné zástavby byla podřízena kompozičním zásadám, které se podřizovaly zejména bohatě členitému terénu. Na území, jasně vymezeném trasami ulic, bylo kombinováno umístění kompaktní blokové zástavby činžovních domů v centru, s rozvolněnými vilovými čtvrtěmi na okrajích. Každý blok domů měl svoji osobitou zahradu, z nichž mnohé jsou dochovány do dnešních let a slouží jako uzavřené prostory pro hrací a relaxační vyžití obyvatel okolo postavených domů. Jejich děti tam mají téměř po století svá hřiště a jsou pod dozorem z oken a balkonů vedoucích přímo do zahrad. Výhodou je, že děti nemají kam utéct a nejsou ohrožené dopravou. Skladba individuální výstavby dále kombinovala izolované rodinné domy či vily, umístěné v samostatných zahradách, rodinné dvojdomy, trojdomy či řadové zastavění ekonomickými domky. Prostě stavby uprostřed zeleně, všude kam se podíváte.

Jedním z nejkrásnějších míst tady je pražská rezidenční čtvrť Hanspaulka. V roce 1773 nechal Hans Paul Hippman na místě staré viniční usedlosti vystavět pozdně barokní zámeček, jehož jméno dalo později název celé čtvrti. Součástí zámečku byla zahrada doplněná štěpnicí. Výstavba byla zahájena na místě venkovského statku po pražském arcibiskupovi Josefu Mayerovi. Zámeček i zahrada měly charakter letoviska v korespondujícím stylovém provedení. Park leží na východním svahu pod zámkem a je z něj překrásný výhled na panorama Prahy. Lze odtud vidět jak Podbabu a Pražský hrad, tak Petřín, Královskou oboru a celé Dejvice. Krásná je i novobarokní brána, kterou lze vstoupit do parku z východní strany. Jen kdyby nebyla tak sešlá zubem času.

Roku 1866 toto letovisko odkoupila metropolitní kapitula sv. Víta a pronajímala ho. Nechala novokrajinářsky upravit zahrady. Roku 1922 vykoupilo tento majetek město. To se postaralo o rekonstrukci zámku v letech 1927 až 1930. Při tom ale nechalo zbourat přilehlé hospodářské budovy. Zahrada pak byla otevřena veřejnosti. Část zahrady, kde byla původně štěpnice ale byla zastavěna novou vilovou čtvrtí. Územní plán hlavního města Prahy a výškopisné zaměření spolu s využitím dosti členitého terénu předurčilo budoucí zástavbu této lokality. Území je otevřeno západním větrům a díky tomu je nejčistším a nejvhodnějším místem pro bydlení.

Park Hanspaulka ležící okolo zámečku v Šárecké ulici 29 se rozprostírá na ploše 1,45 hektarů v nadmořských výškách 275 až 287 metrů. Východně od zámečku leží terasa, která bývala přístupná dvěma schodišti. Dnes je zarostlá travou a náletovými dřevinami. Na ní je umístěna studna, nad níž je šestihranná pískovcová kašna s kovanou mříží, která připomíná klec. Na jejím vrcholu najdeme špici a kovanou ornamentální kytici. Bohužel i celá kašna je zarostlá uprostřed holého proutí keřů a celý zámeček je v dezolátním stavu ohrazen plotem a nepřístupný. Na plotech visí cáry velkých hadrů, aby do zahrady nebylo vidět, ale jsou stejně tak poničené jako zámek sám a smutně děravé a špinavé vlají ve větru. Celý objekt tak posmutněle a odevzdaně čeká na svoji rekonstrukci, která je nutností.

Vzácností zahrady je ořešák popelavý, u terasy najdeme jedle ojíněné, borovice černé a tisy červené, jinak je zde ještě přes 30 druhů stromoví, při čemž starší výsadby jsou především na severní a západní straně od zámku. Nejvíce zde jsou zastoupeny lípy, jírovce a jasany. Punc zahradě dodávají břízy a vrby. Z novějších dosadeb jsou nejčastějšími stromy javory. Po 30. letech 20. století byla do zámečku umístěna archeologická sbírka, o kterou pečovala Společnost pro zachování a rozmnožení sbírek Josefa Antonína Jíry v Dejvicích. Po 2. světové válce dokonce zámeček sloužil jako archeologické pracoviště i depozitář Muzea hl.m. Prahy a to až do roku 1995. Zahrada byla městským veřejným parkem. V polovině 90. let 20. století ale město zámeček prodalo a sbírky vystěhovalo. V parku u zámečku Hanspaulka se dnes nachází i dětské hřiště s vybavením: 2 závěsné houpačky, prolézačka s pavučinou, tyčí a skluzavkou. To je upravené, plné krásných laviček a vhodné k relaxaci.

V okolí Hanspaulky a na ní se pochopitelně dál stavělo. Architektonické řešení viladomů je soudobé, přesto sleduje nekonfliktní začlenění nových staveb do jejich okolí pomocí různorodého řešení členění fasád i použitím materiálů. Z použitých materiálů dominují přírodní, které architekti nechávají působit v obnažené podobě s přírodním povrchem. Příkladně ocel je ošetřena jen bezbarvým lakem, aby byl vidět surový materiál. Autorem urbanistického projektu a konkrétní podoby viladomů je architektonický tým vedený předním českým architektem – Prof. Ing. arch Ladislavem Lábusem.

Hanspaulka je charakteristická typickým osazováním solitérů do svažitého terénu, což umožňuje i při poměrně vysoké koncentraci staveb dostatečné proslunění a pocit větších odstupů a soukromí. Tato malebná pražská čtvrť přímo sousedí s přírodní rezervací, která už dál nedovoluje rozšíření zástavby. Proto se ceny zdejších parcel postupně vyšplhaly na vrchol pražského cenového žebříčku. Zajímavé je i nedaleké sousedství kolonie Baba, nejčistší ucelené programové realizace funkcionalistického bydlení v Evropě. Základními výrazovými prvky jsou kompozice průniků jednoduchých kubistických objemů a barevných ploch, které dotvářejí výraz obytného komplexu. Architektonický výraz jednotlivých objektů je inspirován tvaroslovím a barevností české moderny 30.let minulého století a holandským hnutím de-stijl. Hmotově a urbanisticky vychází návrh ze současné struktury Hanspaulky. Mnoho lidí se domnívá, že o nové vily za desítky milionů korun na pražské Hanspaulce mají zájem především bohatí cizinci. Opak je pravdou, většinu z prodaných domů ve funkcionalistickém stylu vlastní Češi. Proč? Protože právě pro Čechy je Hanspaulka od věků synonymem pro nejlepší adresu.

Ten pravý stavební rozmach zažila Hanspaulka jak ve 30. letech 20. století tak nedávno. V impozantních hanspaulských vilách kdysi žili například Lída Baarová, Cyril Bouda nebo Jaroslav Seifert. Známá je i legenda, která říká, že na hanspaulském hřbitově leží muži ze Ctiradovy družiny, kteří byli pobiti v dívčí válce.