Escondido je jedním z nejteplejších míst v San Diego county. Je
známým centrem umění, sídlí zde Wild animal park, pobýval zde i Erik
Clapton. Blízko je jak do San Diega, tak na celou řadu pláží v okruhu
jižního pacifického pobřeží Kalifornie.
Escondido je jedním z nejteplejších míst v San Diego county. Je známým centrem umění, sídlí zde Wild animal park, pobýval zde i Erik Clapton. Blízko je jak do San Diega, tak na celou řadu pláží v okruhu jižního pacifického pobřeží Kalifornie. Ve velmi krátkém čase se můžete dopravit stejně tak do Hollywoodu, jako do nedalekých hor a pouští.
Můžete si zajet i na ochutnávku vína do blízké Temeculy, či si trošku zahazardovat do oblíbeného Harrash kasina, vzdáleného pouhých 20 minut od Escondida. Kdo rád kasina, určitě nebude litovat, je opravdu komfortně vybavené, je součástí hotelu a samozřejmě se zde můžete i najíst a napit dle libosti. Jen je občas dost nesnadné hledat místo k zaparkování, je lépe vyrazit s nastávajícím večerem, později už může být pozdě.
Velkou atrakcí je už padesátým rokem Causin’Grande Ave, což je show amerických veteránů na niž se sjíždějí lidé ze širokého okolí, pátek co pátek, od dubna do září. Američané milují svá stará veliká auta, i když už se s nimi na cestách moc nepotkáte. V Escondidu se na tahle jejich představení sjíždí více než 8.000 lidí, aby zde obdivovali tyto nablýskané staré kousky. Ráda zde s manželem trávím svůj čas. Je zde šance pozdravit známé, zajít do baru mezi motorkáře či setřepat ze sebe pracovní týden v rytmu rock and rollu v některých ze zdejších diskoték.
Nesmím zapomenout, že celá jižní Kalifornie, to je také golf a stovky nádherně udržovaných hřišť. Velice snadné a dostupné je si jej zahrát i v Escondidu, kde je k tomu nepřeberně možností. V okolí, v Rancho Santa Fe, žije jeden z nejlepších hráčů golfu, Phil Mickelson. Pro milovníky sportu, je zde ovšem řada dalších možností kam vyrazit. Kdo rád baseball či fotbal, určitě nevynechá zápasy San Diego Padres či Chargers.
Město je svými 141 000 obyvateli čtvrtým největším v San Diego county. Zachovává si ale stále ráz velmi příjemného, klidného městečka, jež zvláště o víkendech působí dost ospale. Lidé utíkají před horkem k oceánu, či zůstávají ve svých příjemně klimatizovaných domovech. Ti kdo milují opravdu tropické teploty a že je jich zde není málo, vyrážejí ven za poznáváním blízkého či širokého okolí, přiměřeně své kondici i stavu v peněženkách. Na výlet do Palm Springs ale můžete v parném létě raději zapomenout, je-li v Escondidu 40 stC, v tomhle pouštním městě mezi palmami vás omráčí teploty v průměru o 10 stupňů vyšší.
V Escondidu nenarazíte na velkolepé a vysokánské mrakodrapy jako třeba v blizoučkém San Diegu. Nejvyšší budovou ve městě je městská nemocnice. Převážná část obyvatel zde bydlí v apartmánech, domcích a domečcích. Velice rozšířenou formou bydlení je zde také mobil home. Žijí zde obyvatelé všech etnik, většinu ale tvoří přistěhovalci ze sousedního Mexika. Legální či nelegální. Oficiálním jazykem je zde sice angličtina, ale více zde slyšíte španělštinu, mexická hrdost angličtinu jen těžko přijímá.
Až jednou zavítáte do jižní Kalifornie, neopomeňte se zastavit i v tomhle malebném městě v údolí.
Táborský festival Léto nad Jordánem letos doplnila začínající přehlídka ohňostrojů Vulkán 2008. Letos byly nad Jordánem
odpáleny 2 komponované ohňostroje s hudebním doprovodem.
Táborský festival Léto nad Jordánem letos doplnila začínající přehlídka komponovaných ohňostrojů Vulkán 2008. Letos byly nad Jordánem odpáleny 2 ohňostroje s hudebním doprovodem.
Jordán je nejstarší vodní nádrží ve střední Evropě. Byl založen v roce 1492 jako zásobárna pitné vody pro město. Hráz Jordánu je ideálním hledištěm pro ohňostroje, která jsou odpalovány ze Sokolské plovárny.
Ohňostroj brněnských ohňostrůjců pod zahájil ve čtvrtek letošní festival. Designér ohňostroje Ivan Martínek vytvořil ohnivé divadelní představení vztahující se k historii města Tábor. Ohňostroj měl 3 obrazy vztahující se k historii města Tábor, které byly uvedeny mluveným slovem a nízkými ohnivými efekty. Díky odrazům na hladině mohli diváci spatřit symbolický červený kalich nakreslený ohněm.
Tento ohňostroj pražské společnosti odpálil jeho designér Jaroslav Štolba v sobotu. Tradičně perfektní ohňostrojná show na jazzovou a filmovou hudbu diváky zaujala. Barevná duha nádherně osvítila Jordán ve kterém se odrážely dominanty Tábora.
Ohňostrojnou přehlídku doplňoval táborský festival Léto nad Jordánem kulturním i hudebním programem. Koncerty na pódiích doplňovaly večerní hudební puby. Hradby v páteční podvečer obsadili kejklíři a divadelníci. Hasiči slavili 140. výročí založení a v rámci jeho oslav předvedli svoji techniku i barevnou vodní fontánu s hudbou.
Celou akci pořádala společnost SNIP & CO, která je organizátorem prestižní mezinárodní ohňostrojné přehlídky IGNIS BRUNENSIS v Brně. Ohňostrojná přehlídku Vulkán v Táboře se má stát národní přehlídkou komponovaných ohňostrojů a doplnit tak již tradiční brněnské ohňostroje.
Dva parky v Karlíně, které slouží jako pěší spojky a pro
příležitostnou relaxaci. Oba v brzké budoucnosti čekají změny.
Park na Lyčkově náměstí
Najdeme ho na Lyčkově náměstí, Praha 8, Karlín v nadmořské výšce 186 metrů na rozloze 0,42 ha. Park prošel před přelomem tisíciletí kompletní obnovou podle architektky Kateřiny Tomanové a nadále je veřejně trvale přístupný a slouží jak pro relaxaci místních občanů tak jako průchozí spojnice pro pěší.
Na prostoru dřívějšího Špitálského pole začala vznikat osada roku 1817. Byla pojmenována Karolinenthal. František I. místo nechal pojmenovat podle své čtvrté manželky Karoliny Augusty. Koncem 19. století se lidově nazývaný Karlín započal rozrůstat východním směrem až na dnešní Lyčkovo ( dříve Riegrovo) náměstí. Řešení tohoto parku už původně navazovalo na budovu školy, situovanou na jižní straně náměstí. Travnatý parter před budovou zkrášlují kruhy a ovály růží, po obvodu parku jsou obnovené aleje jeřábu, z původních dřevin tu najdeme lísky, buky, habry. Park je klidný, tichý a překrásná budova školy je jeho skvostnou dominantou.
Praha 8, Karlín, park na výměře 1,54 ha s nadmořskou výškou 186 až 187 metrů. Stejně jako park na Lyčkově náměstí slouží pro relaxaci a jako pěší spojka. Nejdříve zde stál kostel sv. Cyrila a Metoděje ( 1845–1863), park vzniknul až v době rozvoje průmyslu v 2. polovině 19. století. Byl prvním městským parkem obce Karlín a byl dokončen až roku 1873.
Ze Sokolovské ulice je krásný průhled přes celý park až ke kostelu. Kostel dominuje celému parku i náměstí. V přední travnaté části je kašna bez vody. Mramorová kašna s dvěma kruhovými mísami nad kruhovým bazénem sem byla osazena při zřizování sadů roku 1862. Park je olemován chodníky ze všech stran. Podél východní části parku je dětské hřiště. Po obou stranách park lemují aleje z platanů javorolistých, uvnitř parku jsou lípy velkolisté. Nechybí tu ani keřové výsadby ponejvíce po obvodu parku. V letních měsících jsou lavičky plné lidí a park a hřiště zase plný dětí, místo je využíváno hojně místními Pražany k odpočinku. Pod solitéry, samostatně stojícími stromy jako je tady jerlín japonský nebo červenolistý buk lesní, polehávají studenti nebo rodiny s dětmi na malém pikniku. Hradba z alejí stromů a keřů po obvodu celého parku jsou clonou proti hluku z přilehlých ulic.
Celé Karlínské náměstí má projít v budoucnu významnou proměnou. Radnice Prahy 8 zde plánuje podzemní garáže a nad nimi zcela nový park, celkově za zhruba 60 milionů korun. Protože takovou investici nelze zvládnout z vlastních zdrojů je počítáno s využitím evropských fondů. Uvidíme v budoucnu, jak se získání financí a obnova parku zadaří. A co zbude z toho dnešního. Možná zanedlouho moje dnešní fotky budou už dávnou historií, na kterou si sotva kdo vzpomene.
Festivaly mění i průměrného filmového fanouška v maratonce.
Stojí ve frontě na akreditaci, vstává na první projekci a snaží se
neusnout při té poslední. Pokud nesedí v kině, je na koncertě nebo
v divadle. Ten týden, který stráví na mezinárodním festivalu
v Karlových Varech nebo Letní filmové škole v Uherském Hradišti,
je sice pořádně nabitý, ale jen tak se na něj nezapomíná.
Festivaly mění i průměrného filmového fanouška v maratonce. Stojí ve frontě na akreditaci, vstává na první projekci a snaží se neusnout při té poslední. Pokud nesedí v kině, je na koncertě nebo v divadle. Ten týden, který stráví na mezinárodním festivalu v Karlových Varech nebo Letní filmové škole v Uherském Hradišti, je sice pořádně nabitý, ale jen tak se na něj nezapomíná.
Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary (MFF KV), nejvýznamnější mezinárodní filmový festival ve střední a východní Evropě a jediný festival kategorie A v České republice, vstupuje od 4. do 12. 7. 2008 do svého 43. ročníku. V sekci retrospektiv vzdají jeho dramaturgové poctu dvěma vynikajícím režisérům. Pětici svých filmů přijede do Karlových Varů osobně uvést britský režisér Nicolas Roeg, kontroverzní tvůrce, který vstoupil do širšího povědomí jako kameraman Truffautova 451º Fahrenheita. Druhým vzpomínaným bude Mexičan Arturo Ripstein, jehož tvorba bude zastoupena sedmi filmy. Asistent Luise Buñuela na filmu Anděl zkázy (1962) natočil několik desítek filmů v Mexiku, ve Francii i ve Španělsku.
Významné zastoupení budou mít filmy nizozemské provenience natočené po roce 2000. Svět dospívajících poodhalí Adrift (2001) a Bluebird (2004), skutečné události připomene oceňovaný psychologický thriller Off Screen (2005). Opomenuty nebudou ani díla nejuznávanějších nizozemských režisérek současnosti: Nanouk Leopoldové a Heddy Honigmannové. Kolekci filmů doplní sedm krátkometrážních snímků.
Druhá část karlovarského ohlédnutí za americkou filmovou tvorbou období 1968–1980 nese název Nový Hollywood II. Zde exceluje Robert De Niro v retromuzikálu New York, New York, Warren Beatty a Julie Christieová v revizionistickém westernu McCabe a paní Millerová nebo Jack Nicholson coby cynický námořník v Poslední eskortě. Legendární krimi film Francouzská spojka samozřejmě chybět nebude!
Pro ty, kdo se v kině rádi bojí, jsou určeny půlnoční filmy s působivým názvem Mrtvé oči Londýna. Vic Pratt, kurátor Britského filmového institutu, vybral sedm klasických britských hororů z 30.–60. let minulého století. Jednoznačně nejkontroverznější film retrospektivy představuje voyeuristický opus Peeping Tom (1960), příběh kameramana posedlého zachycením smrti na filmový pás.
Fórum nezávislých zůstává čtvrtou festivalovou soutěží, v níž se originální snímky z celého světa utkají o cenu Nezávislá kamera udělovanou ve spolupráci s Českou televizí. Oproti předchozím letům bude většina filmů uvedena ve světové, mezinárodní či evropské premiéře. Do Varů přijede také nestor amerického dokumentárního filmu Les Blank (nar. 1935), nezávislý tvůrce zachycující především lidovou kulturu.
V mezinárodní soutěži celovečerních hraných filmů bude za Českou republiku uveden ve světové premiéře snímek režisérky Michaely Pavlátové Děti noci. Více info na www.kviff.com
V půli prázdnin se rozhodně vyplatí zajet do Uherského Hradiště na již 34. ročník Letní filmové školy (25. 7. – 3. 8. 2008). Nezáživné vyučování tady nehrozí, pro diváky je připraveno přes deset zajímavých cyklů, které představí filmy na téma magie; retrospektivy Juraje Jakubiska, Jana Švankmajera, Julia Medema (své filmy všichni osobně představí) a Alejandra Jodorowského. Aktuální politické téma otevřou snímky zabývající se dlouholetým konfliktem Izraele a Palestiny. Tradiční součástí LFŠ jsou hudební doprovody k němým filmům, letos vystoupí Erik Truffaz či Masala Sound System. Současný český a slovenský film přinese kromě snímků posledního roku atraktivní sbírku nejlepších filmů z nejhorších natočených po roce 1989. Nový cyklus Přepisování minulosti obrátí pozornost k československým filmům zejména z období normalizace a pootevře i možnost porozhlédnout se po zahraničních pohledech na klíčové události roku 1968. Další retrospektiva bude věnována dílu kontroverzního spisovatele, režiséra, dramatika a dalšího hosta LFŠ 2008 Pavla Kohouta. Filmové magazíny zemí Visegrádu představí výběr filmů jednotlivých kinematografií. Zapomenut nebude ani výchovně-vzdělávací rozměr LFŠ – úvodní kurz pro středoškolské studenty bude probíhat po celou dobu festivalu. Doprovodný program zahrne koncerty, divadelní představení, velkou výstavu o díle Jana Švankmajera a také literárně-hudební setkání. Více informací na www.lfs.cz.
Jižní Morava patří k našim nejoblíbenějším cykloturistickým
lokalitám. Zdejší krásnou krajinu plnou vinic a výhledů do okolí
protíná síť dobře značených cyklostezek, které vedou k atraktivním
turistickým cílům, na své si přijdou rodiny s dětmi, milovníci
historie i zkušení bikeři.
Po hrázi a přes výmoly
Pro rozšlapání pedálů a navození té správné cyklo nálady snad neexistuje vhodnější okruh než ten, který vás provede kolem větší části vodní nádrže Nové Mlýny. Výlet je vhodné začít třeba ve Vranovicích na nádraží. Odtud se vydáte po stezce číslo 5043 jihovýchodním směrem do Pouzdřan a poté buď přímo do obce Strachotín anebo kolem Pouzdřanského rybníka až ke břehům Střední nádrže Nových mlýnů. Toto vodní dílo, vybudované v letech 1975–1988, se skládá ze třech nádrží: nejzápadnější Horní nádrži se říká Mušovská, Střední nádrž se jmenuje Věstonická a Dolní dali lidé jméno Novomlýnská. Ve Věstonické nádrži uvidíte na ostrůvku kostelík, jediná památka z obce Mušov, která musela být kvůli Novým Mlýnům zatopena. Cyklostezka vás sama navede na okruh označený „Kolem ATC Merkur“. Čeká vás zhruba dvoukilometrový nezpevněný úsek, který si nejvíc vychutnáte na horském kole, ale moje crossové pěknou řádku let staré kolo tuto cestu zdolávalo skoro každý den a bez problémů. Po vyjetí z lesa ještě řádně rozhrkaní objedete závoru a pustíte se po hrázi okolo Strachotínského rybníka až na hlavní hráz, rozdělující Novomlýnskou od Věstonické nádrže. Na konci můžete buď přímo odbočit doprava anebo sjet pár set metrů do Dolních Věstonic.
Trocha té historie nikoho nezabije
Vyhlášená archeologická lokalita Dolní Věstonice v sobě skrývá hned tři lákadla pro znavené a po historii lačnící cyklisty. Můžete navštívit vyhlášené Archeologické muzeum s místními nálezy keramiky, modelem pravěkého sídliště atd. nebo si vyšlápnout na geologickou atrakci nazvanou Kalendář věků, kde dobře uvidíte jednotlivé usazené půdní horizonty od doby ledové. Tím třetím lákadlem je vynikající točená kofola. Až spláchnete žízeň obyčejnou i tu po historii, vraťte se zpátky na hráz a na rozcestí zabočte doleva, na západ. Nedejte se odradit nepříliš valnou kvalitou asfaltu, myslete na to, že vás tu nebudou děsit svištící auta jako na dokonale upravené hrázi. 3,6 kilometrů se můžete kochat výhledy na Střední nádrž a na ostrůvky rozeseté při pobřeží. Na tomto místě nesmím opomenout dodat, že tato druhá největší nádrž z Nových Mlýnů slouží jako ptačí rezervace, tudíž je zde zakázáno se koupat a plout na loďkách. Asfaltka končí u hlavního silničního tahu na Vídeň, který bohužel budete muset napříč překonat (pozor, je tu velký provoz). Pak už se napojíte na možná méně pohodlnou, zato romantičtější stezku.
Jižní Morava patří k našim nejoblíbenějším cykloturistickým lokalitám. Zdejší krásnou krajinu plnou vinic a výhledů do okolí protíná síť dobře značených cyklostezek, které vedou k atraktivním turistickým cílům (Lednice, Mikulov), na své si přijdou rodiny s dětmi (krátké, rovinaté okruhy), milovníci historie (Sirotčí hrádek, Dívčí hrady, starobylá města, Dolní Věstonice) i zkušení bikeři (nezpevněné cesty okolo Nových Mlýnů atd.). Nesmím samozřejmě opomenout, že skrz Pálavu vede i známá a oblíbená cyklotrasa Brno-Vídeň. V tomto malém seriálu vám představím hned tři trasy, které vedou kolem nádrže Nové Mlýny, do Lednice a do Mikulova. Všechny tyto trasy jsem sama již dvakrát projela a vy se teď prostřednictvím těchto článků můžete na tato místa vrátit společně se mnou.
Ani Český, ani Uherský, ani Vyšší… zkrátka Brod nad Dyjí
Šestikilometrovou stezku do obce Brod nad Dyjí si můžete prodloužit a zpestřit objížděním nádrže po cestičkách těsně podél břehu anebo se držet stále rovno. Značku tu skoro nepotkáte, ale není tu kde zabloudit. Brod nad Dyjí je příjemná vesnička s necelou pětistovkou obyvatel, kde vás zelená šipka s nápisem „Pasohlávky“ spolehlivě navede na nejzápadnější hráz celé nádrže. Při jízdě po asfaltové silnici, která, nezapomeňte, slouží jak vám, tak motoristům, se můžete podívat doleva a pokochat se pohledem na široké hrdlo Dyje, které vypadá skoro jako pokračování nádrže. Na konci hráze zabočte doprava, kde vás čeká opět asfalt v nepříliš pohodlném stavu. Stačí však párkrát šlápnout do pedálů a ocitnete se v naší poslední zastávce na břehu Nových Mlýnů – v Pasohlávkách. Zásoby zde můžete doplnit v dobře vybavené Jednotě a pak už nezbývá nic jiného, než se vydat na sever cyklotrasou č. 4 zpět přes Ivaň do Vranovic. Šťastnou cestu!
Celý tento okruh se startem a cílem ve Vranovicích měří zhruba 34 km.
Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme,
jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.
Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví
se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a
o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého
jídla ne.
Člověk musí jíst, aby žil, když už se bez pokrmů neobejdeme, jezme co nejlépe a nejpříjemněji. – Francouzské přísloví.
Jedním z hlavních témat rozhovorů Francouzů je jídlo…. Mluví se o poslední návštěvě restaurace, o kuchařském umění a o receptech. Ve Francii se může člověk vzdát ledasčeho, jen dobrého jídla ne. Stále ještě platí dvojí teplé jídlo za den, i když se stále častěji ve městech k obědu jí jenom sendvič nebo salát. Ale správný Francouz z venkova prostě musí mít v poledne k obědu předkrm, hlavní jídlo, sýr nebo dezert. A na závěr malá černá káva. Mnoho lidí dodnes nelituje času a přehlídne i těžkosti dopravní zácpy, jenom když se dostane včas na oběd domů. Ve Francii je totiž polední přestávka od 13. do 15. hodiny.
Bývalý ministr zahraničí se ve svých pamětech přiznal: „Vykonávat funkci diplomata znamená prodělat kurs gastronomie. Jedním z mých nejlepších spolupracovníků byl můj šéfkuchař. Po dobré hostině se totiž nejlépe podepisovaly smlouvy“.
O Francii se říká, že je kolébkou gastronomie. A pravda je, že francouzská kuchyně je vskutku vynikající. Možná i proto, že Francie je šťastná země, která dodává kuchyni jemné máslo i olivový olej, víno a pivo, sklízí kaštany, jablka, pomeranče i citróny, chová skvělý dobytek i drůbež, má ale také dostatek zvěřiny a ryb, pěstuje hodně zeleniny, ve sklepích dozrávají lahodné sýry i skvělá vína. Francouzská kuchyně je uměním i proto, že měla v minulosti mnoho vynalézavých kuchařů a legie labužníků, kteří dovedli ocenit jakost dobrých jídel. Světoznámá francouzská vína zjemňují kuchyni a dávají možnost správné kritiky upravených jídel. Dobré jídlo nemůže být podáváno bez dobrého vína. Celá škála francouzských vín se pojí s pokrmy v naprosto gastronomickém souladu. Každá francouzská provincie má svoji kuchyni a všechny tyto kuchyně dohromady, obohaceny kreacemi kuchařských mistrů tvoří La cuisine francaise – tedy francouzskou kuchyni.
Speciality nejrůznějších druhů najdeme jak v největších francouzských mezinárodních hotelech, tak ve skromnějších restauracích i v originálních okrajových hospůdkách. Mořští korýši všeho druhu, kachní i zaječí paštika, husí játra, hlemýždi na másle s petrželí, mušle po námořnicku, krůta s kaštany, kachňátko s olivami, kuře na víně, rybí polévka bouillabaisse, ragú z husího masa s fazolemi, nákypy s likérem, pálené omelety, koláče se šlehačkou a také ovoce a zelenina – to jsou jen některé z mnoha specialit. Samozřejmě nemůžeme opomenout vždy a všude dominující jehněčí kotletu.
Skladatel Héctor Berlioz patřil mezi přední labužníky své doby. Jednou po obědě u slavné herečky mu tato umělkyně přinesla památník a prosila hosta o zápis s podpisem. Když se Berlioz k tomu neměl, hostitelka slíbila, že za to dostane buď polibek od ní nebo od jejího kuchaře paštiku. Berlioz odpověděl: „Když tak naléháte, tak mi ten památník podejte“. Do památníku potom napsal: „Prosím, přineste paštiku – Berlioz.“
Nejlepší kuchyně jsou v Burgundsku, Alsasku, Provence, Normandii a ovšem také v Paříži. Zde dostaneme to nejlepší ze všech částí Francie. Každý kraj má v hlavním městě několik specializovaných restaurací.
Víno je denním nápojem průměrného Francouze. Při nákupu chleba a sýra nezapomene na litr červeného. Statistika o spotřebě vína ve Francii říká, že roční spotřeba vína na obyvatele je 140 litrů. Dospělý člověk vypije průměrně 200 litrů. Je ovšem třeba také říct, že Francouzi umí víno pít. Málokde uvidíte někoho opilého. Velký vědec Louis Pasteur před sto lety řekl, že víno je nejzdravější a nejhygieničtější nápoj. Tento výrok zná každý Francouz a občas ho při víně připomene. Moderní věda dává Pasteurovi za pravdu.
Při vyslovení názvu Champagne se samozřejmě vybaví hlavně ušlechtilé víno. Tato perlivost však byla ze začátku pomlouvaná a mnozí tvrdili, že takovéto víno je dobré pouze pro zábavu. Později mu ale přišli na chuť a perlivé víno se stalo obdivované nejen labužníky, ale i nejznámějšími básníky. Pan Voltaire o něm napsal: „Perlivá svěžest tohoto vína ukazuje veselý způsob života Francouzů.“
A na závěr ještě něco chytrého z knihy Psychologie chuti od Brillat-Savarina: „Radosti stolování náležejí každému věku, každému stavu, každé zemi, každému času, mohou se spojit se všemi ostatními radostmi, ale nakonec zůstanou s člověkem samy a potěší ho, když je opuštěn všemi ostatními.“
Na pravém břehu Sázavy v zeleni na návrší nad městem najdete
v rozlehlé zahradě překrásný a romantický renesanční zámek
porostlý zelenými listy a schovaný za hradbami. Na prohlídkovém okruhu
přístupné části můžete mimo jiné vidět výstavu Království
panenek.
Na pravém břehu Sázavy v zeleni na návrší nad městem najdete v rozlehlé zahradě překrásný a romantický renesanční zámek porostlý zelenými listy a schovaný za hradbami. Po vstupu Vás přivítá stříkající fontána a kouzelná zahrada plná vzrostlých stromů. Zámek je krásně vidět z altánku v zahradě. Jde o trojkřídlou dvoupatrovou budovu s třípatrovou věží, která je umístěna v jihovýchodním nároží. Hradby okolo zámku jsou zbytky pseudogoticky upravených hradeb a bašt. Dokonce zde najdete i části původního hradu, kterým je zbytek bašty za zámkem. V severozápadní části parku jsou dodnes hranolové věže.
Pár údajů z historie místa jsem našla na internetových stránkách města Zruč. Hodně mě překvapilo, kolik až majitelů se na místě vystřídalo. Město Zruč nad Sázavou je známo od roku 1335, kdy náleželo Heřmanovi ze Zruče. O dvacet let později již byla Zruč majetkem Petra z Orlíka a v roce 1364 patřila Ješku z Kolovrat. Kolovratům náležela Zruč až do roku 1433. Právě za Kolovratů byl zde ve 14. stol. nebo počátkem 15.stol. vystavěn původní gotický hrad.
Od roku 1433 je znám jeho majitel Milota z Chřenovic spřízněný s Kolovraty. Právě jeho potomci užívali jméno Zručtí z Chřenovic. Zdeněk Zručský z Chřenovic již roku 1547 prodal hrad Jindřichovi Střelovi z Rokyc a ten roku 1548 Janovi Černickému z Kácova. Ten ho měl v držení pouhých pět let a již roku 1553 jej prodal dál, Jiřímu Kalenicovi z Kalenic. Za Kaleniců v druhé polovině 16. stol. byl přestavěn původní hrad na renesanční zámek. Tomuto rodu náleželo zručské panství až do roku 1623, kdy bylo Albrechtovi Kalenicovi z Kalenic pro účast na stavovském povstání zkonfiskováno.
Zkonfiskované panství koupil Arnold Perglar z Losentic. V roce 1642 je dcera Arnolda Perglara z Losentic, Bohumila Alžběta, prodala Markétě Mecerodové a ta ho roku 1657 postoupila Kryštofovi Hložkovi ze Žampachu. Majitelé Zruče se pak i po další staletí rychle střídali až roku 1781 zámek vyhořel. Protože i po té zde žádný majitel dlouho nevydržel, byla provedena jen nejnutnější oprava, aby budova zcela nezchřadla. Teprve v letech 1872 – 1878 za Jana Skrejšovského byla provedena rozsáhlá oprava a přestavba zámku.
Roku 1885 koupil zámek zbohatlý podnikatel železničních staveb Jan Schebek. Jeho syn, Adolf Schebek dal v letech 1891 – 1892 zámek přestavět v pseudogotickém slohu. Byla zbořena část hradeb a bašt dosud zachovalých na východní straně a v těch místech byla postavena nová pseudogotická vstupní brána do zámeckého areálu, která je velmi krásná a zámek zdobí dodnes. Bašty a části hradeb, které byly ponechány, byly také pseudogoticky upraveny a to jako altány a zahradní terasy. Ve stejném slohu bylo upraveno i torzo velké věže v severovýchodním rohu hradeb. Výrazně se tak změnil celý vnější vzhled zámku. Byly odstraněny starší fasády a budova dostala vzhled stavby z lomového kamene. Zámek byl nově zastřešen vysokou valbovou střechou. Celá stavba byla v té době vyšperkována několika gotickými štíty, věžičkami a vikýři.
V majetku Schebků zůstal zámek až do roku 1948, kdy přešel do správy Městského národního výboru a byly zde umístěny jeho kanceláře. V 90. letech 20. století byl zámek Schebkům v restitucích vrácen. V části zámku jsou i nadále kanceláře radnice a další část je po rekonstrukci přístupná veřejnosti. Na prohlídkovém okruhu přístupné části můžete vidět výstavu Království panenek, kterou obhospodařuje Klub panenky ČR. Panenky jsou zde z různých časových období i materiálů a sbírka se průběžně rozšiřuje a také mění. Uvidíte zde nejen panenky, ale i staré proutěné kočárky nebo jiné doplňky k panenkám. Panenky umístěné v zámku jsou poetické a mnohá z nás si vzpomene na své dny dětství a her. Některé z panenek a kočárků pamatují už jenom naše babičky.
V průjezdu zámku je zřízeno info centrum. Zámek může veřejnost navštívit od 15. června do 30.srpna od 9 do 16 hodin. Prohlídka trvá cca 40 minut a k vidění je 11 místností. Nově je možný pronájem zrekonstruovaného rytířského sálu.
Při mé návštěvě zámku v sobotu 31.5. 08 se zde právě konala slavnost. Na nádvoří tančila dětská skupina historického tance Mariane, dobová skupina CORMALEN a další. Slečny oděné za princezny z pohádek tady později tančily s malými holčičkami, které měly také princeznovské šatičky a korunky. Venku na nádvoří se točily v rytmu dobové hudby. Každé dítko si v zahradě mohlo nechat namalovat na obličej od zdatně kreslící slečny Denisy nějaký vzor. Největší zájem byl o motýly. V zahradě bylo plno stánků s roztomilými věcmi, od polodrahokamů až po loutky. Nechybělo ani občerstvení. Všude bylo živo a veselo a zahrada i nádvoří plné barev a hudby.
Vřele doporučuji návštěvu zámku i nečasté návraty do dětství. Procházka parkem pak příjemně prožitý den jen umocní.
Park je poměrně rozsáhlý, dnes disponuje výměrou 4,25 ha
v nadmořských výškách od 184 metrů do 210 metrů.
Z východu jej lemuje ulice Zenklova a z jihu ulice U Českých
loděnic. Jméno Františka Thomayera nese park od roku 1958, kdy zde byl
odhalen i Thomayerův pomník.
Sem jsme se s dcerami nachodily hodně. Především proto, že k Libeňskému zámečku mám nostalgickou vzpomínku a také proto, že přímo naproti parku chodily dcery na jazykovou základní školu. Nejkrásnější je tady reprezentační prostor před hlavním průčelím zámečku, mírně na kopci.
Park je poměrně rozsáhlý, dnes disponuje výměrou 4,25 ha v nadmořských výškách od 184 metrů do 210 metrů. Z východu jej lemuje ulice Zenklova a z jihu ulice U Českých loděnic. Jméno Františka Thomayera nese park od roku 1958, kdy zde byl odhalen i Thomayerův pomník. Na zámečku se od poloviny 20. století konají svatby. Na tomhle kouzelném romantickém místě se brali moji rodiče a vdávala jsem se zde i já. Nedaleko odtud prožili svůj život dva čeští nestoři, spisovatel Bohumil Hrabal (28. 3. 1914 až 3. 2. 1997) ale i grafik Vladimír Boudník (17. 3. 1924 až 5. 12. 1968). Oba odešli z tohoto světa smutně. Boudník se omylem uškrtil, Hrabal vypadl z okna nemocnice, když údajně krmil holuby. Svérázný spisovatel prožil velkou část svého života nedaleko, v Libni, v ulici Na hrázi, kterou on sám poeticky nazýval Na Hrázi věčnosti. Právě tady napsal některé pábitelské knížky jako Svatby v domě a Něžný Barbar.
První zmínka o Libni je už z roku 1363 a ku městu Praze byla připojena v září 1901, a to předtím byla od roku 1898 samostatným městem. Ulice Na hrázi vznikla v 18. století na hrázi rybníka, který sahal přes celou dolní Libeň až za automat Svět pod libeňským zámečkem. Pražští primátoři, kteří kdysi měli zámeček za letní sídlo, pluli prý v ozdobných lodičkách po tehdejším rybníku až k ulici Na hrázi a mávali vstříc svým voličům.
Ale vraťme se k počátkům, k původně lesnatému vrchu, zvanému Okrouhlá hora. Tady, za vlády Karla IV. stála tvrz a lesy v širokém dalekém okolí ustupovaly vinicím, které na tomto místě zakládal patricijský rod Rotlevů ze Starého Města pražského, jemuž pozemky patřily až do roku 1437. Majitelé se pak střídali do doby, než místo gotické tvrze stanul na místě zámeček, který nechala postavit Eliška Hoffmannová provdaná za Fridricha z Černhausu. Roku 1608 tady byl uzavřen tzv. Libeňský mír mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem. Matyáš podporován moravskými i rakouskými stavy chtěl se zmocnit bratrova trůnu a tažení zastavil po Libeňském míru jen proto, že se Rudolf II. vzdal v jeho prospěch Uher a ještě mu zajistil nástupnictví v Čechách. Roku 1662 zámeček koupilo město a až do poloviny 19. století bylo zde již výše zmíněné letní sídlo pražských primátorů. V letech 1769 až 1770 byl rokokově přestavěn podle Jana Prachnera. V 80. letech 19. století si Vojta Náprstek usmyslel , že zřídí v zámečku polepšovnu a vychovatelnu nezvedených dětí a tak se za pomoci profesora Saura také stalo. V okolí zámku byly zpustošené plochy, které byly tou dobou revitalizovány. Do zámecké zahrady bylo vysazeno na pět set ovocných stromů.
Ústav pro mravně narušenou mládež ve věku od osmi do osmnácti let se jmenoval Pražská vychovatelna. Sloužil 55 chovancům a byla zde obecná a pokračovací škola a také čtyři řemeslnické dílny. Ústav byl předvojem pozdější Vychovatelny postavené o něco výš. Počátkem 20. století došlo k další stavební úpravě pod vedením stavitele Bartoňka. Malby ve Velkém sále i v ostatních interiérech restauroval r. 1909 Jakub Obrovský. Ani dnes nikdo nepřehlédne pomník při úpatí parku JUDr. Jana Podlipného, českého vlastence, starosty hlavního města Prahy a prvního starosty České obce sokolské.Tento pomník v nadživotní velikosti byl slavnostně odhalen roku 1935. Jeho autorem je akademický sochař prof. Jaroslav Brůha.
Roku 1946 byl velký sál v zámečku upraven pro účely svatební síně. Později zde sídlil Obvodní národní výbor Prahy 8. Teprve v r. 1996 – 97 byly znovu prováděny náročné rekonstrukce celého objektu, i fasáda opět změnila kombinaci barev. V interiéru obřadního sálu a přilehlých prostorách byly provedeny úpravy dle návrhu architekta Pavla Kolíbala. Při této rekonstrukci byly v předsálí pod omítkou objeveny dosti rozsáhlé nástěnné malby z počátku 18. století, jejichž obnova byla svěřena restaurátorkám Renatě Drahotové a Dominice Machačové. Zajímavostí je, že v současné době lze na jediném místě v Praze uzavřít civilní i církevní sňatek pod jednou střechou , a to v Libeňském zámku ve Velkém sále sňatek civilní a ve vysvěcené a zrestaurované zámecké kapli církevní sňatek. V kapli se také ojediněle koncertuje.
Když se roku 1898 Libeň stala samostatným městem, byl tady podle návrhu Františka Thomayera vybudován novokrajinářský park. Ten je utvořen z menší části krásnými terasovými partiemi na jižní straně zámečku a z větší části leží na velkých plochách na severozápad nad zámečkem. Na odkrytých skalách je alpinum. Před zámečkem, zejména na jaře nepřehlédneme kvetoucí sakury, magnólie a tvarované tisy červené. V zadním traktu parku jsou cesty vedené po vrstevnicích a vyhlídky na Prahu, na Libeňský ostrov a na Vltavu. Střídají se zde stromy mnoha druhů, listnáče i jehličnany.
Na své si v těchto sadech přijdou i děti. Rybářská loď se dvěma skluzavkami na cvičení rovnováhy, pro šplh, schody, pískoviště, kolébačky jako pes, koník, čtyřlístek, kolébačka vahadlová je nenechají v klidu. Oplocené hřiště se nachází v parku mezi hlavní pěšinou a přírodním valem. V přilehlém okolí je zbudováno také hřiště na petangue.
Obě dcery ještě zažily slavnostní otevření školní naučné stezky Thomayerovy sady, které proběhlo 20. září 2006. Zúčastnil se ho i starosta Prahy 8 Josef Nosek, čímž potvrdil význam celé události. Přítomni byli i další zástupci městské části Prahy 8. V hojném počtu přišly děti jak z jazykové školy spolu s ředitelkou Irenou Lhotkovou a autorkou stezky, učitelkou Dominikou Dobrylovskou, ale byly pozvány i děti z jiných základních škol a probíhaly tady soutěže o ceny a radovánky.
Zamýšlená stezka je v mnoha směrech výjimečná. Není to jen proto, že se jedná o první školní naučnou stezku, ale i proto že může být využita pro výuku základních i středních škol jako doplnění či zpestření učiva o životním prostředí, organismech, geologii či historii, čímž plně uspokojuje současné požadavky moderního školství. Naučná stezka má 20 informačních panelů, které se vztahují k nejrůznějším tématům, většinou přírodovědným. Nechybí tu však ani historie Libně s jejími významnými stavbami a panel připomínající dalšího významného občana Libně, spisovatele Eduarda Štorcha, který usiloval o spojení školy s pobytem dětí v přírodě. Skutečnou školu v přírodě prakticky vyzkoušel v letech 1926–1930 ve své proslulé Dětské farmě, kterou vybudoval z vlastních prostředků na Libeňském ostrově. Děti vodil o nedělích po okolních krásách přírody, vedl skautský tábornický oddíl, učil děti bruslit, lyžovat a plavat. Ani jeho osud nebyl lehký, po vážném úrazu Eduard Štorch částečně oslepl a roku 1939 odešel do penze. Ani tyto ztížené podmínky mu nebránily, aby se v dalších letech mohl věnoval literární tvorbě pro děti a mládež.
Na panelech naučné stezky najdeme i informace o povodni 2002 a protipovodňových opatřeních. V Thomayrových sadech, na louce u studánky, kde ústí Rokytka do Vltavy se také každoročně pořádá dětský den, loni byl již šestnáctý v pořadí a pořádá ho místní TJ Sokol Libeň. Vždy to byly dny plné her a soutěží a rozzářených dětských očí. Mimoděk to vypadá , že náhodou zde pokračuje jak tradice tak myšlenka Eduarda Štorcha, umožnit pražským dětem co nejvíce radostného sportovního vyžití v lůnu přírody, která se na těchto místech po staletí udržela dodnes.
Počet turistů přijíždějících do českých kempů rok od roku klesá.
Zatímco v roce 2004 se jich tu ubytovalo 1,3 milionu, loni to
bylo už o 300 000 méně. Jak to bude s kempy dál? Bude jejich
návštěvnost nadále stagnovat, nebo naopak dojde k opětovnému
rozmachu? Vzrůstající zájem o ekoturistiku a venkovský turismus
rozvoji kempinku nahrává, hodně ale záleží na tom, jak se zlepší
poskytované služby a marketing.
Počet turistů přijíždějících do českých kempů rok od roku klesá. Zatímco v roce 2004 se jich tu ubytovalo 1,3 milionu, loni to bylo už o 300 000 méně. Jak to bude s kempy dál? Bude jejich návštěvnost nadále stagnovat, nebo naopak dojde k opětovnému rozmachu? Vzrůstající zájem o ekoturistiku a venkovský turismus rozvoji kempinku nahrává, hodně ale záleží na tom, jak se zlepší poskytované služby a marketing.
Možná jste to také zažili. Levná dovolená pod stanem, zastaralé sociální zařízení, teplá voda jen ráno, fronty na občerstvení. S takovou nabídkou by už dnes kempy neobstály. Zahraniční i český turista je stále náročnější a očekává za své peníze kvalitní služby. „Trend neustále vylepšovat a zvyšovat standard služeb skutečně pozorujeme. Majitelé věnují každoročně část zisku na rekonstrukce či rozšiřování. To je ostatně nezbytné, pokud chtějí přitáhnout také zahraniční klientelu. Nabídku ubytování doplňují další služby – animátoři, dětské koutky, letní kina nebo masáže,“ uvádí ředitel agentury CzechTourism Rostislav Vondruška.
Do kempů se sice jezdí méně než dřív, ale k jejich zavírání nedochází. Právě naopak, vloni bylo podle ČSÚ v provozu přes pět set kempů, což je o několik desítek více než v roce 2000. Kvalitu kempů označuje stejně jako u hotelů počet hvězdiček. V nejnižší kategorii vám místo kuchyňky postačí ohniště, čtyři hvězdičky zase říkají, že je tu možné platit kartou nebo že v areálu je přírodní koupaliště či bazén. Vyšší počet hvězdiček ale nemusí automaticky znamenat vyšší cenu. Dva stejně ohodnocené kempy nabízejí své služby v naprosto rozdílných cenových relacích. Šetření agentury CzechTourism potvrzuje i v tomto případě klasickou nerovnost Praha versus regiony. Nejlevnější kempy v Česku provozují v Moravsko-slezském kraji – jedno přenocování ve stanu tu čtyřčlennou rodinu vyjde v průměru na 215 Kč. V Praze si naopak tatáž rodina pořádně připlatí. Za noc tu vydá okolo 770 Kč. Mezi dražší lokality patří také Středočeský (průměrně 660 Kč) a Karlovarský kraj (455 Kč), levnější dovolenou lze pořídit třeba na Zlínsku (271 Kč) nebo v Jihočeském kraji (280 Kč).
Stálými hosty českých kempů jsou Nizozemci. Boom z roku 2000, kdy jich sem přijelo 165 tisíc, se ale neopakuje. Nizozemci si u nás často kupují vlastní usedlosti, budují celé areály a kempy je už tolik nelákají. Klientela se ale mění, a tak má kempink pořád svou budoucnost, myslí si Bohumil Starý, prezident Federace campingu a caravaningu ČR. „Opět dojde k nárůstu českých turistů, ale i hostů ze středně vzdálených zemí – Ruska a Pobaltí. Náš marketing musíme zaměřit na země, s nimiž máme historicky a jazykově hodně společného – na Slovensko a Polsko.“
České ceny příliš nevybočují z evropského standardu. Čtyřčlenná rodina s autem a stanem zaplatí za den zhruba stejně jako v Maďarsku, Polsku nebo třeba Norsku (15–20 eur). Výjimkou jsou kempy v blízkosti Prahy, ty se dostávají až na úroveň západní Evropy či např. Chorvatska (kolem 30 eur). Nejdráže vyjde přenocování v italském kempu (40–60 eur). Češi ale s cenami v našich kempech nejsou spokojeni. Výsledky internetového průzkumu na stránkách Kudy z nudy ukázaly, že 78 % respondentů považuje ceny v českých kempech vzhledem ke kvalitě poskytovaných služeb za přemrštěné. Jen 5 % bylo s výdaji versus kvalita spokojeno.
Ubytování v přírodě je oblíbené rovněž jinde ve světě. Mezi evropskými a severoamerickými kempy lze přitom najít zásadní rozdíly. Zatímco Američané v kempech nocují při svém putování po přírodních areálech, ty evropské spojují návštěvu přírody se zábavou a rozptýlením. Evropané také rádi využívají kempy, pokud chtějí snížit náklady na cestování. Proto kempy najdeme v bezprostřední blízkosti měst nebo přímo v městských aglomeracích. V Česku jsou nejoblíbenějšími lokalitami jižní Čechy, okolí Prahy, Šumava a jižní Morava.
Zámek Lednice a Valtice a k nim přiléhající Lednicko-valtický
areál, zapsaný od roku 1996 do světového dědictví UNESCO, patří
bezesporu k největším turistickým lákadlům jižní Moravy. Proč
nespojit poznávání se sportem?
Zámek Lednice a Valtice a k nim přiléhající Lednicko-valtický areál, zapsaný od roku 1996 do světového dědictví UNESCO, patří bezesporu k největším turistickým lákadlům jižní Moravy. Proč nespojit poznávání se sportem? Do Lednice se vine příjemná cyklostezka, větší část sice vede po okresní, ale málo frekventované silnici, několik posledních kilometrů vás však čeká krásná projížďka kolem Dyje a svěže zelenými lesy. Tak vzhůru do sedel.
Nahoru, dolů, nahoru, dolů a pořád dokola
Výlet můžete začít opět ve Vranovicích, odkud se stejnou cestou, jakou jsem vám popisovala v prvním díle seriálu, dostanete do Dolních Věstonic. Protože lednický výlet je malinko delší než okruh kolem Nových Mlýnů, doporučuji z Pouzdřan zabočit přímo do Strachotína a ne to objíždět přes „hard MTB“ stezku kolem břehu. Je to o nějaký ten kilometřík kratší. Tentokrát sjedeme z hráze až do Dolních Věstonic a zabočíme podle šipky (je to cyklotrasa č. 5043) doleva. Větší část cesty vás čekají samé kopečky. Jsou však mírné a každý zdolaný vrch vás odmění krásným sjezdem dolů. Až budete svištět dolů a vítr vám bude ovívat zpocený obličej, nesmíte myslet na to, že pakliže se vydáte stejnou cestou nazpět, přesně tímhle kopečkem budete supět nahoru.
Vrchařská prémie
Po necelých třech kilometrech se ocitnete na rozcestí pod vesnicí Pavlov. Cyklostezka odbočuje doprava, do pořádně velkého krpálu. Když jsem tudy jela poprvé, v dobré víře jsem se svými supícími a nadávajícími kolegyněmi odbočila a vydala se nahoru přesně tam, kam mi žlutá tabulka kázala. Poté, co jsme se vyškrábaly nahoru, čekal nás úžasný sjezd dolů. Celou cestu zpět jsme pak nemyslely skoro na nic jiného, než že nás čeká opět ten strmý kopec. Jenže nekoukaly jsme po značkách, jely pořád rovně a nakonec se ocitly na rozcestí, kde z druhého směru odbočovala cyklostezka. Koukla jsem do mapy a pochopila jsem, že pod Pavlovem vede paralelní, úplně rovinatá silnice. Takže je to je na vás: pokud milujete kopce či se nechcete před spolujezdci zahanbit a zbaběle kopec objet, vydejte se směle nahoru.
Konečně pryč od aut!
Stezka vás bude vést pořád rovně, přes Milovice do Bulhar. Zde se konečně oddělíte od silnice a vjedete na krásnou vyvýšenou cestičku podél Dyje. Potkáte tu hodně rybářů, projedete po mostě a pravděpodobně vjedete na dlouhodobou stavbu. Na rozcestí se pak dejte napravo a čeká vás asi šestikilometrová projížďka krásným lesem. Pokud jste někdy zavítali do Litovelského Pomoraví u Olomouce, tady to vypadá podobě. Krásná asfaltka vede až do samotného města Lednice. Cestou si ještě můžete udělat odbočku na představení sokolnické skupiny. Ve vsi stačí zdolat malý kopeček a už jste u brány zámeckého areálu. Tady platí zákaz jízdy na kole, alespoň je tu cedulka, ale je pravda, že jsme tu hodně lidí na kolech viděli. Své kolo můžete nechat ve stojanech u zámku, i když je jich dlouhá řada, za pěkných dní počítejte, že na vás možná ani nezbude místo. A pak už vzhůru tam, kam vás srdce táhne: do zámku, k Minaretu, na Janův hrad či do skleníku. Anebo jen tak po zahradách, kolem Zámeckého rybníku.
Jižní Morava patří k našim nejoblíbenějším cykloturistickým lokalitám. Zdejší krásnou krajinu plnou vinic a výhledů do okolí protíná síť dobře značených cyklostezek, které vedou k atraktivním turistickým cílům (Lednice, Mikulov), na své si přijdou rodiny s dětmi (krátké, rovinaté okruhy), milovníci historie (Sirotčí hrádek, Dívčí hrady, starobylá města, Dolní Věstonice) i zkušení bikeři (nezpevněné cesty okolo Nových Mlýnů atd.). Nesmím samozřejmě opomenout, že skrz Pálavu vede i známá a oblíbená cyklotrasa Brno-Vídeň. V tomto malém seriálu vám představím hned tři trasy, které vedou kolem nádrže Nové Mlýny, do Lednice a do Mikulova. Všechny tyto trasy jsem sama již dvakrát projela a vy se teď prostřednictvím těchto článků můžete na tato místa vrátit společně se mnou.
Než se vydáte zpátky, mám pro vás ještě jeden tip: při cestě k Minaretu po levém břehu rybníka (od zámku), dorazíte k akvaduktu, který překlenuje cestu ve výšce zhruba pěti metrů. Po svahu se dostanete k jeho okraji a když otevřete nezamčená dvířka, můžete se protáhnout škvírou a v podřepu prolézt celým prostorem akvaduktu. Na konci se dá vylézt ven a pokochat se výhledem. Nevím, zda je to zákonné, avšak nikde žádný zákaz není a dvířka nejsou nijak zajištěná, takže co. A jak zpátky? Buď stejnou cestou (a pokud vám zbudou síly, tak nezapomeňte na vrchařskou prémii v Pavlově) anebo se od Lednice vydejte na sever po cyklostezce označené erbem Lichtenštejnů a pak pokračujte po cyklotrase č. 5066 do Rakvic, Přítluk, Zaječí, Šakvic a pak buď do Hustopečí nebo zpátky do Vranovic.
Z Vranovic je to do Lednice asi 29 km. Pokud se rozhodnete nevracet se stejnou cestou, ale přes Rakvice atd., okruh až zpátky do Vranovic měří 62 km. Jestli svou cestu zakončíte už v Hustopečích, zkrátíte si okruh o cca 7,5 km.
