Počet turistů přijíždějících do českých kempů rok od roku klesá.
Zatímco v roce 2004 se jich tu ubytovalo 1,3 milionu, loni to
bylo už o 300 000 méně. Jak to bude s kempy dál? Bude jejich
návštěvnost nadále stagnovat, nebo naopak dojde k opětovnému
rozmachu? Vzrůstající zájem o ekoturistiku a venkovský turismus
rozvoji kempinku nahrává, hodně ale záleží na tom, jak se zlepší
poskytované služby a marketing.
Počet turistů přijíždějících do českých kempů rok od roku klesá. Zatímco v roce 2004 se jich tu ubytovalo 1,3 milionu, loni to bylo už o 300 000 méně. Jak to bude s kempy dál? Bude jejich návštěvnost nadále stagnovat, nebo naopak dojde k opětovnému rozmachu? Vzrůstající zájem o ekoturistiku a venkovský turismus rozvoji kempinku nahrává, hodně ale záleží na tom, jak se zlepší poskytované služby a marketing.
Možná jste to také zažili. Levná dovolená pod stanem, zastaralé sociální zařízení, teplá voda jen ráno, fronty na občerstvení. S takovou nabídkou by už dnes kempy neobstály. Zahraniční i český turista je stále náročnější a očekává za své peníze kvalitní služby. „Trend neustále vylepšovat a zvyšovat standard služeb skutečně pozorujeme. Majitelé věnují každoročně část zisku na rekonstrukce či rozšiřování. To je ostatně nezbytné, pokud chtějí přitáhnout také zahraniční klientelu. Nabídku ubytování doplňují další služby – animátoři, dětské koutky, letní kina nebo masáže,“ uvádí ředitel agentury CzechTourism Rostislav Vondruška.
Do kempů se sice jezdí méně než dřív, ale k jejich zavírání nedochází. Právě naopak, vloni bylo podle ČSÚ v provozu přes pět set kempů, což je o několik desítek více než v roce 2000. Kvalitu kempů označuje stejně jako u hotelů počet hvězdiček. V nejnižší kategorii vám místo kuchyňky postačí ohniště, čtyři hvězdičky zase říkají, že je tu možné platit kartou nebo že v areálu je přírodní koupaliště či bazén. Vyšší počet hvězdiček ale nemusí automaticky znamenat vyšší cenu. Dva stejně ohodnocené kempy nabízejí své služby v naprosto rozdílných cenových relacích. Šetření agentury CzechTourism potvrzuje i v tomto případě klasickou nerovnost Praha versus regiony. Nejlevnější kempy v Česku provozují v Moravsko-slezském kraji – jedno přenocování ve stanu tu čtyřčlennou rodinu vyjde v průměru na 215 Kč. V Praze si naopak tatáž rodina pořádně připlatí. Za noc tu vydá okolo 770 Kč. Mezi dražší lokality patří také Středočeský (průměrně 660 Kč) a Karlovarský kraj (455 Kč), levnější dovolenou lze pořídit třeba na Zlínsku (271 Kč) nebo v Jihočeském kraji (280 Kč).
Stálými hosty českých kempů jsou Nizozemci. Boom z roku 2000, kdy jich sem přijelo 165 tisíc, se ale neopakuje. Nizozemci si u nás často kupují vlastní usedlosti, budují celé areály a kempy je už tolik nelákají. Klientela se ale mění, a tak má kempink pořád svou budoucnost, myslí si Bohumil Starý, prezident Federace campingu a caravaningu ČR. „Opět dojde k nárůstu českých turistů, ale i hostů ze středně vzdálených zemí – Ruska a Pobaltí. Náš marketing musíme zaměřit na země, s nimiž máme historicky a jazykově hodně společného – na Slovensko a Polsko.“
České ceny příliš nevybočují z evropského standardu. Čtyřčlenná rodina s autem a stanem zaplatí za den zhruba stejně jako v Maďarsku, Polsku nebo třeba Norsku (15–20 eur). Výjimkou jsou kempy v blízkosti Prahy, ty se dostávají až na úroveň západní Evropy či např. Chorvatska (kolem 30 eur). Nejdráže vyjde přenocování v italském kempu (40–60 eur). Češi ale s cenami v našich kempech nejsou spokojeni. Výsledky internetového průzkumu na stránkách Kudy z nudy ukázaly, že 78 % respondentů považuje ceny v českých kempech vzhledem ke kvalitě poskytovaných služeb za přemrštěné. Jen 5 % bylo s výdaji versus kvalita spokojeno.
Ubytování v přírodě je oblíbené rovněž jinde ve světě. Mezi evropskými a severoamerickými kempy lze přitom najít zásadní rozdíly. Zatímco Američané v kempech nocují při svém putování po přírodních areálech, ty evropské spojují návštěvu přírody se zábavou a rozptýlením. Evropané také rádi využívají kempy, pokud chtějí snížit náklady na cestování. Proto kempy najdeme v bezprostřední blízkosti měst nebo přímo v městských aglomeracích. V Česku jsou nejoblíbenějšími lokalitami jižní Čechy, okolí Prahy, Šumava a jižní Morava.
Zámek Lednice a Valtice a k nim přiléhající Lednicko-valtický
areál, zapsaný od roku 1996 do světového dědictví UNESCO, patří
bezesporu k největším turistickým lákadlům jižní Moravy. Proč
nespojit poznávání se sportem?
Zámek Lednice a Valtice a k nim přiléhající Lednicko-valtický areál, zapsaný od roku 1996 do světového dědictví UNESCO, patří bezesporu k největším turistickým lákadlům jižní Moravy. Proč nespojit poznávání se sportem? Do Lednice se vine příjemná cyklostezka, větší část sice vede po okresní, ale málo frekventované silnici, několik posledních kilometrů vás však čeká krásná projížďka kolem Dyje a svěže zelenými lesy. Tak vzhůru do sedel.
Nahoru, dolů, nahoru, dolů a pořád dokola
Výlet můžete začít opět ve Vranovicích, odkud se stejnou cestou, jakou jsem vám popisovala v prvním díle seriálu, dostanete do Dolních Věstonic. Protože lednický výlet je malinko delší než okruh kolem Nových Mlýnů, doporučuji z Pouzdřan zabočit přímo do Strachotína a ne to objíždět přes „hard MTB“ stezku kolem břehu. Je to o nějaký ten kilometřík kratší. Tentokrát sjedeme z hráze až do Dolních Věstonic a zabočíme podle šipky (je to cyklotrasa č. 5043) doleva. Větší část cesty vás čekají samé kopečky. Jsou však mírné a každý zdolaný vrch vás odmění krásným sjezdem dolů. Až budete svištět dolů a vítr vám bude ovívat zpocený obličej, nesmíte myslet na to, že pakliže se vydáte stejnou cestou nazpět, přesně tímhle kopečkem budete supět nahoru.
Vrchařská prémie
Po necelých třech kilometrech se ocitnete na rozcestí pod vesnicí Pavlov. Cyklostezka odbočuje doprava, do pořádně velkého krpálu. Když jsem tudy jela poprvé, v dobré víře jsem se svými supícími a nadávajícími kolegyněmi odbočila a vydala se nahoru přesně tam, kam mi žlutá tabulka kázala. Poté, co jsme se vyškrábaly nahoru, čekal nás úžasný sjezd dolů. Celou cestu zpět jsme pak nemyslely skoro na nic jiného, než že nás čeká opět ten strmý kopec. Jenže nekoukaly jsme po značkách, jely pořád rovně a nakonec se ocitly na rozcestí, kde z druhého směru odbočovala cyklostezka. Koukla jsem do mapy a pochopila jsem, že pod Pavlovem vede paralelní, úplně rovinatá silnice. Takže je to je na vás: pokud milujete kopce či se nechcete před spolujezdci zahanbit a zbaběle kopec objet, vydejte se směle nahoru.
Konečně pryč od aut!
Stezka vás bude vést pořád rovně, přes Milovice do Bulhar. Zde se konečně oddělíte od silnice a vjedete na krásnou vyvýšenou cestičku podél Dyje. Potkáte tu hodně rybářů, projedete po mostě a pravděpodobně vjedete na dlouhodobou stavbu. Na rozcestí se pak dejte napravo a čeká vás asi šestikilometrová projížďka krásným lesem. Pokud jste někdy zavítali do Litovelského Pomoraví u Olomouce, tady to vypadá podobě. Krásná asfaltka vede až do samotného města Lednice. Cestou si ještě můžete udělat odbočku na představení sokolnické skupiny. Ve vsi stačí zdolat malý kopeček a už jste u brány zámeckého areálu. Tady platí zákaz jízdy na kole, alespoň je tu cedulka, ale je pravda, že jsme tu hodně lidí na kolech viděli. Své kolo můžete nechat ve stojanech u zámku, i když je jich dlouhá řada, za pěkných dní počítejte, že na vás možná ani nezbude místo. A pak už vzhůru tam, kam vás srdce táhne: do zámku, k Minaretu, na Janův hrad či do skleníku. Anebo jen tak po zahradách, kolem Zámeckého rybníku.
Jižní Morava patří k našim nejoblíbenějším cykloturistickým lokalitám. Zdejší krásnou krajinu plnou vinic a výhledů do okolí protíná síť dobře značených cyklostezek, které vedou k atraktivním turistickým cílům (Lednice, Mikulov), na své si přijdou rodiny s dětmi (krátké, rovinaté okruhy), milovníci historie (Sirotčí hrádek, Dívčí hrady, starobylá města, Dolní Věstonice) i zkušení bikeři (nezpevněné cesty okolo Nových Mlýnů atd.). Nesmím samozřejmě opomenout, že skrz Pálavu vede i známá a oblíbená cyklotrasa Brno-Vídeň. V tomto malém seriálu vám představím hned tři trasy, které vedou kolem nádrže Nové Mlýny, do Lednice a do Mikulova. Všechny tyto trasy jsem sama již dvakrát projela a vy se teď prostřednictvím těchto článků můžete na tato místa vrátit společně se mnou.
Než se vydáte zpátky, mám pro vás ještě jeden tip: při cestě k Minaretu po levém břehu rybníka (od zámku), dorazíte k akvaduktu, který překlenuje cestu ve výšce zhruba pěti metrů. Po svahu se dostanete k jeho okraji a když otevřete nezamčená dvířka, můžete se protáhnout škvírou a v podřepu prolézt celým prostorem akvaduktu. Na konci se dá vylézt ven a pokochat se výhledem. Nevím, zda je to zákonné, avšak nikde žádný zákaz není a dvířka nejsou nijak zajištěná, takže co. A jak zpátky? Buď stejnou cestou (a pokud vám zbudou síly, tak nezapomeňte na vrchařskou prémii v Pavlově) anebo se od Lednice vydejte na sever po cyklostezce označené erbem Lichtenštejnů a pak pokračujte po cyklotrase č. 5066 do Rakvic, Přítluk, Zaječí, Šakvic a pak buď do Hustopečí nebo zpátky do Vranovic.
Z Vranovic je to do Lednice asi 29 km. Pokud se rozhodnete nevracet se stejnou cestou, ale přes Rakvice atd., okruh až zpátky do Vranovic měří 62 km. Jestli svou cestu zakončíte už v Hustopečích, zkrátíte si okruh o cca 7,5 km.
V listopadu jsem si udělala malé prázdniny a na týden do Paříže
vyrazila. Jela jsem tam už asi po páté, a tak jsem se rozhodla poznat toto
úžasné velkoměsto z trochu jiného pohledu-ze sedátka silničního
kola.
Zatímco se v Praze uvažovalo o možnosti nakupování jízdenek MHD smskou, v Paříži zaváděli Velib-službu, která umožňuje pohyb po městě téměř zdarma a na kole. V Paříži tak vyrostla poměrně hustá síť stanic s jízdními koly, která jsou k dispozici každému. Stačí jen zaplatit směšně nízký poplatek, který činí 1 euro na den, pak si vybrat nepoškozené a funkční kolo a vyrazit.
V listopadu jsem si udělala malé prázdniny a na týden do Paříže vyrazila. Jela jsem tam už asi po páté, a tak jsem se rozhodla poznat toto úžasné velkoměsto z trochu jiného pohledu-ze sedátka silničního kola.
V informačním centru pařížské radnice jsem obdržela mapku s vyznačenými stanicemi systému Velib a rovnou se vydala do akce. V samotném centru Paříže se nachází spousta stanic, a tak jsem si jednu vybrala s tím, že se nejdříve jen tak bezcílně projedu. K mému překvapení stanice nikdo neobsluhoval, vše tedy záleželo na mých chápacích schopnostech a dobré vůli automatu. K tomu, abyste si mohli půjčit kolo, je potřeba vlastnit platební kartu, protože každý účastník systému musí dát k dispozici 150 euro pro případ, že by kolo nevrátil. Dalším omezením je doba, po kterou kolo můžete mít vypůjčené. Je to 30 minut, což mi nejdříve připadalo jako dostatečně dlouhá doba-přece jsem si do Paříže nepřijela vylepšit fyzičku a trávit celé dny „v sedle“.
Dobu 30 minut jsem ihned poté přehodnotila, protože jezdit po pařížských třídách na kole není jako jezdit u nás v Krkonoších. V Paříži je poněkud rušněji, ale překonala jsem strach z toho, že mě nějaké to auto smete, a vyjela. Do kaslíku nad předním kolem jsem si samozřejmě připravila mapu. Projela jsem Champs-Élysées, přejela nad Seinou a zakotvila u Eiffelovky. Když už se blížila půlhodina mého času ke konci, nemohla jsem najít žádnou stanici, kde bych kolo mohla nechat. Trochu jsem znervózněla a pak konečně jednu našla. Radost ale ze mě rychle vyprchala, protože jsem sice našla stanici Velib, ale nebylo tam ani jedno místo, kde bych kolo mohla nechat, všechna byla obsazená. Tenhle problém ještě není vyřešen-ráno se lidé z obydlených oblastí přemísťují do svých prací, takže všechna kola ze stanic v obytných částech Paříže zmizí a ve stanicích u kanceláří naopak nenajdete ani jedno místo volné. Jediné, co vás může zachránit, je automat, který vám dá k dobru 15 minut a zobrazí nejbližší stanice s volnými místy. Druhá možnost je zaplatit pokutu, která je také není nijak vysoká a užít si další půlhodinu.
Jízda na kole po Paříži mi pomohla se v tomto velkém městě pořádně zorientovat, dokonce si pamatuju, kde je jednosměrka a kde ne. Na kole jsem se otrkala, a tak mi jenom přišlo legrační tam jezdit na kole na těch velkých silnicích plných nemírumilovných aut a na semaforu je všechny předjet a pak v klídku pokračovat dál.
Velib se stal hodně oblíbeným nejenom místním obyvatelstvem, ale také turisty. Navíc tento systém šetří životní prostředí a prospívá tělu (a snad i duchu). Pokud tedy budete mít cestu do Paříže, tak neváhejte, ušetříte na jízdném a kolo vám pomůže poznat Paříž takovou, jaká doopravdy je, i když jízda metrem stojí taky za to.
Břevnov patřil k nejstarším osadám náležejícím Praze. Jeho
vznik a vývoj byl poznamenán tím, že zde vedla prastará cesta z Prahy
na západ a především založením Benediktinského kláštera. Dnes
uzavřený klášter ve vnitřním ohrazení opěrných zdí a hospodářských
staveb žil v minulosti svébytným způsobem, založeným na
soběstačném hospodářství.
Břevnov patřil k nejstarším osadám náležejícím Praze. Jeho vznik a vývoj byl poznamenán tím, že zde vedla prastará cesta z Prahy na západ a především založením Benediktinského kláštera. V roce 1907 byl povýšen na město a ku Praze připojen roku 1923. K Praze 6 v roce 1960.
Rozlehlá zahrada o výměře 12,4 hektaru leží v Markétské ulici č. 23 a je součástí klášterního komplexu benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Břevnově na Praze 6. Zahrada je ve svahu v nadmořských výškách od 325 do 368 metrů v různých výškových úrovních. Díky těmto několika úrovním je velmi přehledná a z té nejvyšší můžete vidět téměř celou plochu zahrady. Také díky vytrvalé a svědomité péči je stále krásná a čistě upravená. V hlavní části zahrady je oranžerie, ze které zbyly více méně trosky, ale i tak je mimořádná svou historickou hodnotou. Ovocný sad je vhodný k rozjímání a relaxaci stejně jako upravené hlavní i vedlejší cesty. Ty jsou plné návštěvníků po celý rok stejně jako sad. Chodí sem celé rodiny, rodiče hrát si s dětmi, samotní lidé se psy, důchodci ruku v ruce a posedávají všude při hezkém počasí. I milenci sedí v trávě kdekoli po sadu pod stromy. Všude je tady klid a mír a spousta krásných pohledů na opravenou architekturu staveb i zahrad.
V letech 1990 až 1995 tady došlo k rozsáhlé rekonstrukci budov, ale i kostela a konventu a pavilonu Vojtěška. V započatých pracích se stále a průběžně pokračovalo dílčími obnovami. Benediktinské arciopatství u sv. Markéty, tuto mimořádně významnou církevní, historickou i kulturní památku, v roce 1997 navštívil papež při tisíciletém výročí mučednické smrti zakladatele kláštera sv. Vojtěcha.
Na místě původního prvního mužského kláštera v Čechách (založen 14.1. 993 sv. Vojtěchem a knížetem Boleslavem II.) stojí klášter z 1. poloviny 18. století. Podle legendy prý původní název vzniknul podle břevna plavajícícho ve zdejší studánce, které tam objevil sv. Vojtěch. Břevnovský klášter je dnes jedna z nejcennějších historických památek Prahy 6. Jde o nejstarší klášter u nás a jednu z nejvýznamnějších staveb vrcholného baroka stavitelů Kryštofa a po něm jeho syna Kiliána Ignáce Dientzenhoferů. Roku 2008 oslavil již 1015. výročí svého založení. Od roku 1990 postupně dostává díky četným rekonstrukcím a opravám čistší ráz a o jeho zachování a úpravy se snaží jak řád benediktinů, kteří jsou zde „doma“(původně byli vyhnáni komunisty a místo využívalo Ministerstvo vnitra a státní ústřední archiv jako depozitář, až po roce 1990 byl majetek navrácen benediktinskému řádu), tak také úřad Prahy 6, který se na některých opravách finančně podílí. Rehabilitace této národní kulturní památky v jeho původních hranicích včetně hospodářské části a barokního parku byla záměrem městské části Praha 6. Roku 1991 byl klášter vyhlášen národní kulturní památkou.
V první polovině 18. století vzniklo také dochované členění a koncept barokní zahrady. Už tehdy byl upravován terén a založeny terasy. Na ně navazovalo postavení hlavních terasových zdí a byla dokončena výstavba pavilonu Vojtěška a také oranžérie. Tehdy měla barokní zahrada část veřejnou, klausurní a hospodářskou. Klausurní zahrada přiléhala k budovám ze severu, v její těsné blízkosti byly zahrady užitkové a okrasné jako Šudovka, Kuchyňská, Provizorská, Správcovská, Převorská a Farská. Na třetím nádvoří na západ byl Rajský dvůr. Opakované zábory a plenění kláštera v letech 1743, 1848 a 1870 a hlavně požáry se postaraly o nedochování dokladů o výsadbách v těchto zahradách.
V místech pod ohradní zdí kláštera u Markétské ulice bývala vestavěná zahrádkářská kolonie z 60. let 20. století, zmenšený rybník měl hráz v havarijním stavu, pivovar a ovčín zmizely při budování Patočkovy ulice a kvalitní výsadba barokního parku a hospodářského zázemí kláštera byla zčásti nahrazena tendenční výsadbou z bříz a náletů. Tehdy se proto radnice rozhodla učinit značné změny. Řešený prostor je vymezen ulicemi Bělohorskou a Patočkovou z jižní strany, ohrazeným areálem kláštera na severní straně, břevnovským sídlištěm na východě a prostorem palouku za ul. U Vojtěšky na západě. Tento prostor je stejně jako převážná část území nedílnou součástí historického areálu národní kulturní památky Břevnovského kláštera sv. Markéty. Bylo rozhodnuto pro obnovu původní podoby alespoň zčásti .Tam, kde to bylo ještě možné.
Zajímavé je, že dnes uzavřený klášter ve vnitřním ohrazení opěrných zdí a hospodářských staveb žil v minulosti svébytným způsobem, založeným na soběstačném hospodářství. Od prvopočátku předpolí kláštera tvořil velký hospodářský dvůr s pivovarem, ovčínem a velkou užitkovou zahradou včetně velkého pivovarského rybníka a sádky. Klášterní komplex dosahoval až k ulici Bělohorské, kde dnešní kulturní dům Kaštan býval hostincem při dvoru klášterního pivovaru. Areál byl uzavřený do sebe a obehnaný ohradní zdí.
V 50. letech s výstavbou ulice Pionýrů (dnes Patočkova) byly zbourány všechny hospodářské objekty i ohradní zdivo a byl necitlivě upravován původní velký rybník. Byl tím zcela zničen celkový krajinný ráz okolí kláštera. Vše dovršila stavba sídliště a k němu vedoucí komunikace v okrajové východní části v 70. letech dvacátého století. Sídliště je jakoby přimknuto k opěrní zdi areálu v místě, kde bývala původní stará břevnovská náves . Na přelomu tisíciletí již nebylo možné klášter vnímat jako součást něčeho většího v kontextu na širší okolí. Proto řada projektantů i památkářů usilovala po mnoho let o nápravu a alespoň částečnou obnovu k původnímu stavu v místech, kde ještě něco řešit šlo. Bylo rozhodnuto, že úpravy neminou zdi, zahrady, rybníky a nedaleké sportoviště.
Po mnoha dílčích již zrealizovaných úpravách vznikla komplexní studie zpracovaná ing. arch. D. Tůmovou „Úpravy předpolí břevnovského kláštera sv. Markéty“ řešily zejména sjednocení různorodých ploch zeleně v jeden organický celek včetně zapojení rušené zahrádkářské kolonie do parkového komplexu, obnovení barokní urbanistické osy ve vazbě na objekt prelatury, úprava provizorního parkoviště a revitalizace biologické složky parkových ploch s důrazem na řešení problémového fyziologického stavu břehových porostů. Návrh obnovy vycházel z náznaku historického stavu z období vrcholného baroka a navrhoval zjednodušenou formou rehabilitaci původní zničené podoby klášterního předpolí. Celý prostor byl rozdělen do třech územních částí (čtvrtá část se týkala sportovního zázemí sídliště a dětského hřiště) a s obnovou bylo započato roku 2003.
První částí je nástupní prostor ke klášteru, kde byla obnovena klášterní zeď v pohledově exponované jižní části závěru Patočkovy ulice. Tím došlo k oddělení klidové části předprostoru kláštera od rušného provozu frekventované komunikace. Další částí byla obnova vstupní barokní brány od K. I. Dientzenhofera a umístění sochy sv. Jana Nepomuckého se zachováním původního výtvarného záměru. Návrh počítal i s ideovou obnovou původního ovčína, který uzavíral areál na západní straně, včetně obnovy západní brány. Druhou částí je předprostor prelatury, kde dominuje obnova původní barokní osy, směřující od prelatury východním směrem. Je zdůrazněna alejí a ukončena symbolickou bránou. Původní uzavření východní části kláštera je připomenuto v půdorysné stopě nízkou parapetní zídkou a mezi ní a současnou hranicí kláštera se nalézá původní barokní užitková zahrada pojata zjednodušeně jako užitkové sady.
Vodní plochy, Markétské rybníky a potok Brusnice, zůstávají dominujícími přírodními prvky řešeného území, které podtrhují celkovou monumentálnost břevnovského kláštera a jeho zasazení do přírodního rámce. Tuto myšlenku se zdařilo prosadit na sto procent, protože nelze si nepovšimnout krásných průhledů přes vodní plochu rybníka Velká Markéta a to ze všech stran. Rovněž zde umístěný altán evokuje rybářský domek situovaný v těchto místech na břehu rybníka a krásně se odráží v ploše vodní hladiny. Původně stojící, dnes již zbouraný pivovar, je v návrhu připomenut v náznakové obnově jeho stěny v pěší trase podél Patočkovy ulice.
Malá Markéta – dříve méně udržovaná a zpustlá část vodních ploch i okolní zeleně procházela razantnější úpravou spolu s realizací stromořadí podél barokní osové cesty. Protékající potok Brusnice tady vytváří ústřední osu celé údolní nivy. V návrhu byla uplatněna úprava s otevřením propustků, které vedou trubkami pod cestami. V krajinářské úpravě se uplatnily dřevěné mostky a lávky. Byla dořešena revitalizace s přirozenější modelací břehů, průběžně byla osazována nová břehová vegetace.
Celá obnova areálu byla navržena do tří etap. V první etapě došlo k rekonstrukci havarijní hráze rybníka, k obnově dětského hřiště před sídlištěm a k úpravě prostoru před prelaturou. Druhá etapa řešila nástupní prostor kláštera, třetí etapa revitalizovala rybníky a potok Brusnice.
Dnes se zde nalézá opravený kostel sv. Markéty, budova konventu, Rajský dvůr, který je obklopen zazděným ambitem, dvůr konventu a dvůr prelatury. Rozlehlé zahrady , v nichž najdete pavilon Vojtěška, gloriet Josefka a kapli Lazarka. Nepřehlédnete trosky Oranžérie, krásné zejména když jsou osvícené večerním sluncem. Můžete zde projít nejen zahrady, ale i terasy, ovocný sad a lesnatou část. Nahlédnout můžete i do hřbitova.
Vstoupit je nejlepší krásnou opravenou vstupní branou z Markétské ulice, postavenou Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem roku 1740, která je zdobena sochou sv. Benedikta a andílky od Karla Josefa Hiernla. Hned za ní je upravený vstupní prostor, po levé straně sýpka, po pravé straně hospodářský dvůr a hospůdka, kde výborně vaří. Komu by se chtělo udělat si ještě delší výlet je možné projít vpravo na svazích nad Patočkovou třídou k souboru meziválečných sociálních bytů a obytné zástavbě různých stylů. Vlevo na svahu se mísí novější sídliště s uličkami starých činžáků i rodinných domků. Půjdete postupně kolem Radimovy ulice dále, kde jsou vidět výškové budovy studentských kolejí a za nimi rozlehlá zahrada s rybníkem a usedlostí Kajetánka s malým zámečkem. Za osamělým domem stará kajetánská kaple v podobě románské rotundy, a za přilehlým parčíkem s rybníkem Vincentinum další usedlost Petynka a vedle potom Malovanka.
Kdybych měla psát podrobně o všech zahradách a usedlostech v Praze, bylo by to pomalu ještě na další rok. Z toho důvodu se tyto další krásná místa Prahy 6 bližšího popisu v cyklu o pražských zahradách nedočkají
Dole pod námi se vine v zajetí skal říčka lemovaná silničkou.
Říčka však mizí kdesi pod námi v ohromné skalní stěně. Tam někde
je to bájné místo kde Orfeus podle pověsti vstoupil do podsvětí, aby
zachránil svoji milovanou. Tam je jeskyně s příznačným názvem
Ďáblovo hrdlo.
Po několikahodinovém pochodu v úmorném vedru se konečně blížíme k našemu dnešnímu cíli. Před námi jako by byla hora puklá. Odkládám batoh a vyrážím k okraji této pukliny. Z pohledu dolů se mi motá hlava. Hladké vápencové stěny ubíhají kamsi dolů do hlubin. Již dorazili i ostatní a stojí nehnutě nad hranou téměř bezedné propasti. Hledíme přes okraj skály do Trigradské soutěsky.
Dole pod námi se vine v zajetí skal říčka lemovaná silničkou. Říčka však mizí kdesi pod námi v ohromné skalní stěně. Tam někde je to bájné místo kde Orfeus podle pověsti vstoupil do podsvětí, aby zachránil svoji milovanou. Tam je jeskyně s příznačným názvem Ďáblovo hrdlo. Ještě chvíli koukáme do té hlubiny. U silnice je vidět domeček, snad tam půjde i přespat. Plni naděje vyrážíme dál. Následuje prudký sestup. A už jsme na silničce, která mizí v zajetí vysokých skal.
Vyrážíme po silničce do přítmí a příjemného chladu soutěsky. Silnička se tu pouští do prudkého sestupu, mostem překlenuje říčku a v serpentinách padá soutěskou hlouběji a hlouběji. Místy se zařezává pod převisy do skály. Vybíháme k domečku, který jsme viděli i z vrchu. Je to vskutku odpočívadlo pro turisty. Už je jisté, kde dnes budem spát. Po zběžné prohlídce odpočívadla pokračujme soutěskou. Zastavuje nás bača a snaží se nám prodat zázračné rostliny. Prej léčí všechny nemoci, ale nejlepší jsou na potenci. A že jsme mu sympatičtí, nabízí nám svazeček za 3 Leva. S díky odmítáme. Po chvíli docházíme k místu, kde říčka mizí mezi balvany do podzemí. To je obávané Ďáblovo hrdlo. Odtud je to k samotnému vstupu do jeskyně již jen kousek.
Je sice trochu po šesté, tedy zavírací hodině, ale ochotná průvodkyně nám ještě otvírá. Batohy si můžeme nechat u vchodu a tak nic nebrání vstupu do podzemních prostor. Začátek prohlídky není příliš zajímavý. Vede tunelem vysekaným ve skále. Tunel ústí do obrovského dómu. Je tu tma, ale již je slyšet hučení vodopádu. Procházíme dómem, je vskutku ohromující. Cesta stoupá po schodech okolo vodopádu vzhůru. Vodopád je ale zařízlý hluboko v puklině, proto je z něj vidět jen kousek nahoře. Tady bych chtěl upozornit všechny vášnivé fotografy, že zde nejde nic pořádně vyfotit. Proto, budete-li hledat nějakou dobrou fotku na internetu, tak pravděpodobně neuspějete. Prohlídka končí ve skalním bludišti vymletém řekou. Z mostků zde můžete pozorovat, jak se voda propadá do tůněk a zase spěchá dál do podzemí.
Když vyrážíme k výše zmiňované chatce spát, již se stmívá. Ještě využíváme možnosti nabrat pitnou vodu z pramene u silnice. Je skoro tma a tak rychle připravujme večeři a hurá do spacáku. Druhý den jsme ještě objevili nad tábořištěm jednu ferratu končící jeskyní s výhledy do soutěsky, ale o tom někdy příště…
Festival pro židovskou čtvrť s názvem Boskovice 2008 už
šestnáctým rokem propaguje jedinečnou urbanistickou památku v tomto
jihomoravském městě.
Zachránit objekt Staré synagogy v Plzni pomáhá projekt Hudba
v synagogách plzeňského regionu.
Na pátý ročník festivalu židovské kultury Šamajim zve město
Třebíč.
Přes dvě stovky synagog, vzácné umělecké předměty a knihy, unikátní židovské čtvrti v historických městech – to jsou jen některé doklady více než tisícileté přítomnosti židovské komunity na území České republiky. Představit tento výjimečný odkaz veřejnosti chtějí festivaly židovské kultury.
Festival pro židovskou čtvrť s názvem Boskovice 2008 už šestnáctým rokem propaguje jedinečnou urbanistickou památku v tomto jihomoravském městě. Od 17. do 20. července 2008 se návštěvníci opět mohou těšit na koncerty v amfiteátru letního kina (Hudba Praha, Vlastimil Třešňák Band), na další hudební scénu Za muzeem a na jazzovou scénu v zámeckém skleníku (opět ve spolupráci s drážďanským jazzovým klubem Neue Tonne), odpolední divadla na hradě (Loutky bez hranic, Lachtaní divadlo), výstavy v Muzeu Boskovicka (Jan Lukas – fotografie z cyklů Pražský deník a Ghetta a židovské hřbitovy), varhanní koncert Mariána Vargy v evangelickém kostele, autorská čtení, výlety (cyklovýlet z Boskovic do Velkých Opatovic – prohlídka unikátní budovy Moravského kartografického centra), výtvarné dílny, street performance (Létající rabín) a další překvapení. Židovský hřbitov bude během festivalu veřejně přístupný, v synagoze je k vidění stálá expozice věnovaná židovské čtvrti a proběhnou zde komornější projekty. Opět bude možné projít si židovkou čtvrť s odborným výkladem průvodce. (www.unijazz.cz , www.boskovice.cz )
Zachránit objekt Staré synagogy v Plzni pomáhá projekt Hudba v synagogách plzeňského regionu. Výtěžek ze vstupného bude věnován na záchranu nejstarší dochované plzeňské synagogy a na koncertech se představí především sólisté a členové České filharmonie. 22. 6. rozezní Velkou synagogu v Plzni Komorní večer Josefa Suka, 6. 7. vystoupí v synagoze v Hartmanicích violoncellisté Dominika a Jiří Hoškovi, do synagogy v Kasejovicích vás 24. 8. pozve Pražské kvarteto lesních rohů a ukončení bude v rukou uskupení Tre Violini, které zahraje 14. 9. v synagoze ve Kdyni. www.zoplzen.cz
Na pátý ročník festivalu židovské kultury Šamajim (1.–3. 8. 2008) zve město Třebíč i ty návštěvníky, kteří dosud nenavštívili třebíčskou židovskou čtvrť, památku UNESCO. Festival zahájí vernisáž výstavy Protektorát očima židovských dětí v Zadní synagoze. Po ní budou následovat koncerty violoncellistů Jiřího a Dominiky Hoškových a klezmer skupiny Klec. Následující den v Třebíči vystoupí izraelský hudebník Avshalom Farjun, klezmer skupina Ester nebo seskupení Nigun. V neděli publikum roztančí taneční soubor Yocheved a program ukonční koncert EljazzER. www.mkstrebic.cz
Festival židovské kultury a historie s názvem Židovské dny proběhne od 15. do 21. září 2008 na několika místech Prácheňska (Čkyně, Písek, Strakonice, Březnice). Pietní akt obětem holocaustu z Prácheňska, koncerty a divadelní představení, literární večery, přednášky o historii a kultuře Židů, videoprojekce, výstavy, zájezd po židovských památkách Prácheňska – to jsou stěžejní body letošního programu. Na rozdíl od jiných festivalů Židovské dny zdůrazňují především konkrétní místa se židovskou minulostí v regionu. www.synagoga-ckyne.cz
Příležitostí lépe poznat židovskou kulturu budete mít v České republice ještě více. Např. jen na Moravě můžete kromě Třebíče navštívit také Holešov s unikátní Šachovou synagogou ze 16. století nebo Mikulov, kde se nachází jeden z největších a nejstarších židovských hřbitovů v České republice. Od loňského roku opět veřejnosti slouží mikve v budově Židovské obce v Brně.
Židovské památky v centru Prahy – židovská radnice, šest synagog a Starý židovský hřbitov – patří k nejcennějším v Evropě. V Praze můžete rovněž obdivovat rozsáhlou sbírku judaik Židovského muzea Až do 31. 8. zde probíhá výstava Neznámý Michel Fingesten. Prostřednictvím obrazů, grafik a ex libris se seznámíte s originální tvorbou židovského autora, který se narodil ve Slezsku, ale působil také v Americe a Itálii. www.jewishmuseum.cz
Více než milion lidí na celém světě dnes využívá komunikační
sítě, které jim umožňují sdílet po čas dovolené domov zdarma
s jinými nadšenci. Projektů, založených na konceptu bezplatného
sdílení ubytování a pohostinnosti, je několik, asi nejznámějším je
CouchSurfing.com. Proklamovanými cíly těchto projektů jsou – kromě
minimalizace cestovních nákladů – také navázání nových
přátelství, šíření tolerance a zlepšení mezikulturního
porozumění.
Více než milion lidí na celém světě dnes využívá komunikační sítě, které jim umožňují sdílet po čas dovolené domov zdarma s jinými nadšenci. Projektů, založených na konceptu bezplatného sdílení ubytování a pohostinnosti, je několik, asi nejznámějším je CouchSurfing.com. Proklamovanými cíly těchto projektů jsou – kromě minimalizace cestovních nákladů – také navázání nových přátelství, šíření tolerance a zlepšení mezikulturního porozumění.
CouchSurfing
CouchSurfing International je nezisková organizace, která vznikla v roce 2003 v USA za účelem zprostředkování bezplatného ubytování pro registrované uživatele. Služba je poskytována zdarma a umožňuje cestovatelům navázat kontakty s podobně smýšlejícími lidmi kdekoliv na světě. První webová prezentace projektu byla uvedena do provozu na počátku roku 2003, současná verze byla zprovozněna v červenci 2006. Od té doby se do projektu zapojilo přes 560 tisíc osob z 230 zemí světa. Největší zájem zaznamenali provozovatelé v první polovině roku 2008, kdy se počet uživatelů zvýšil o 30 % (v předchozích 5 letech se přihlásilo 400 tisíc osob).
Nápad se zrodil v hlavě zakladatele projektu Caseyho Fentona poté, co získal levně letenku na prodloužený víkend na Islandu. Uvědomil si, že jej nechce strávit v hotelu jako běžný turista; chtěl tuto zemi nedaleko severního pólu poznat se vším všudy. Obeslal proto tisícovku islandských studentů s prosbou, zda by nemohl „okupovat“ po několik nocí jejich gauč. Slovo dalo slovo a Casey strávil úžasný víkend v Reykjavíku ve společnosti místních. Od té doby uskutečnil tento nápad ještě několikrát. Projekt CouchSurfing byl na světě.
Provozovatelé na webových stránkách pravidelně aktualizují statistiky, z nichž vyplývá, že typickým uživatelem této služby je anglicky hovořící člověk ve věku mezi 18 a 29 lety (74 %). Nejvíce „surfařů“ pochází ze Spojených států amerických (1/4), odkud se tento fenomén postupně rozšířil do Evropy. V současné době se již polovina uživatelů nachází na starém kontinentě, zejména ve Francii, Německu a Velké Británii. Česká republika se v pomyslném žebříčku zemí pohybuje kolem 30. příčky s necelými 3 tisíci zaregistrovaných. Zajímavé je umístění Indie na 11. místě. Žebříček měst, kde lze vybírat z největšího počtu „gaučů“, vede Paříž, následována Londýnem, Montrealem a Berlínem.
CouchSurfing je v současnosti největší výměnná „hospitality“ síť na světě. Kromě ní však existuje ještě mnoho dalších, z nichž některé jsou specializované (např. „Warm Showers“ pro cyklisty či „Lesbian and Gay Hospitality Exchange International” určená čtyřprocentní minoritě). Druhou největší sítí, jež funguje na totožném principu jako CouchSurfing, je “The Hospitality Club”. Počet členů tohoto klubu, který vznikl již v roce 2000 v Německu, dosahuje 390 tisíc ve více než dvou stovkách zemí. V členské základně klubu převažují Evropané, počet registrovaných Čechů je 4,6 tisíc.
Jak to funguje?
Systém je založen na principu reciprocity – uživatelé získají přístup k informacím na základě poskytnutí svých vlastních. Každý zájemce se musí na zvoleném serveru zaregistrovat a uvést svou pravou identitu. Poté si může založit svůj profil a podle zájmů se zařadit např. do některé z diskusních skupin. Bezpečnost je zajištěna systémem referencí a osobních ručitelů. Další rada zní: „stýkat“ se jen s osobami, které poskytly maximum osobních dat nebo mají prověřené vztahy s dalšími členy. Pokud se člověk rozhodne vydat na cestu, stačí jen kontaktovat osoby ve vybrané destinaci a domluvit s nimi podmínky (délku pobytu atd.). Předpokladem pro úspěšné fungování principu sdílení je poskytnout vlastní přístřeší ostatním, není však nezbytnou podmínkou.
Výhody
Základním motivem pro využívání této služby je snížení nákladů na cestování, u delších cest (2 – 4 týdny) lze tímto způsobem náklady snížit až na polovinu. Kromě toho, že je tato forma cestování v souladu s principy udržitelného rozvoje cestovního ruchu a ekoturistiky, přispívá také k lepšímu poznání lokálních komunit a kultur. Cestovatelé mají možnost navázat nové vztahy a získat nová přátelství. Prostřednictvím svých hostitelů mohou prožít autentické okamžiky v cizí, ba dokonce exotické zemi.
Je to dost podivné, že? Pokud nás paměť nešálí, tak nás učitelé
vždycky napomínali za jakékoli projevy hvízdání a že by se teď na
školách hvízdat nejen mohlo, ale dokonce to bylo povinné? Tak tomu se dá
jen těžko uvěřit.
Je to dost podivné, že? Pokud nás paměť nešálí, tak nás učitelé vždycky napomínali za jakékoli projevy hvízdání a že by se teď na školách hvízdat nejen mohlo, ale dokonce to bylo povinné? Tak tomu se dá jen těžko uvěřit.
To je pravda. Alespoň u nás v Evropě tomu tak není a asi ani nikdy nebude. Ale představte si, že existují školy, které hvízdání vyučují. A nejen to. Dokonce se hvízdání stalo povinným vyučovacím předmětem na základních školách do věku 14 let a volitelným předmětem ve vyšších školských zařízeních. Já vím, zní to fakt neuvěřitelně, ale je to přesto všechno skutečnost.
a tak kde že se to vlastně děje: Na malém ostrově Gomera, který patří ke Kanárským, ostrovům ležícím v Atlantickém oceánu u západního pobřeží Afriky. Kanárské ostrovy patří administrativně ke Španělsku. A teď vás jistě napadla otázka: proč se tam ale žáci učí hvízdat? Hned vysvětlím.
Kdybyste se podívali na mapu ostrovy Gomera, zjistili byste, že je od svého středu rozbrázděný hlubokými údolími a strmými roklinami. Silnice, které se šplhají těmito roklinami, se neuvěřitelně kroutí a jsou nebezpečné a obtížně sjízdné. A když si člověk představí, že místní obyvatelé se tady museli před jejich výstavbou plahočit pěšky, musí konstatovat, že to byl obdivuhodný výkon. Aby si tedy ulehčili komunikací přes nekonečná úzká údolí a strmé propasti, vymysleli dávní Gomeřané jazyk, kterým se nemluví, ale kterým se píská.
Tento jazyk se nazývá El Silbo Gomero a vyvinul se pravděpodobně z pozdravu nebo bezpečnostního signálu. Jeho vyjadřování se stále vyvíjelo a dnes je to jazyk, který má čtyři samohlásky a čtyři souhlásky a i když chvílemi připomíná ptačí zpěv víc než lidskou mluvu, je to dobře propracovaný jazykový systém. Dá se s ním domluvit na velkou vzdálenost – je srozumitelný podle terénu do vzdálenosti čtyř až pěti kilometrů.
Ostrované s ním dokázali vyjadřovat i své myšlenky a názory, ale samozřejmě byl hlavně využíván pro krátké a jednoduché vzkazy. V případech nouze bylo možné vzkázat pro lékaře i pro kněze. Posíláním hvízdavých zpráv od souseda k sousedovi bylo možné vzkaz doručit na velkou vzdálenost. Místní lidé byli vlastně stále v dění události na ostrově aniž by k tomu potřebovali denní tisk. V době, kdy neexistovaly telefony, faxe, Internet ani mobily a kdy asfaltové silnice nespojily ostrov, to byl neuvěřitelně funkční jazyk.
A jak vlastně takové pískání vypadá? Je založeno na zvukovém ztvárnění jazyka, ale není spojeno s žádnou jazykovou skupinou nebo typem jazyka. Zvuk vytváří jazyk v ústech, jehož špička je opřena o zuby a pomocí malíčku jsou rty různě roztahovány. Druhá ruka slouží jako malý megafon, který usměrňuje zvuk. Intenzita zvuku se tvoří také čelistmi a pohybem rtů. I když to vypadá jednoduše, napodobit místní hvízdavý jazyk je téměř nemožné.
V polovině 20. století se hvízdavý jazyk na Gomeře téměř vytratil. Po Občanské válce ve Španělsku jej nejprve zakázal generál Franco a moderní telekomunikační technologie jej téměř vymýtily. Nyní představitelé Gomery vyvíjí obrovské úsilí na poli vzdělávání za záchranu tohoto unikátního jazyka. Od roku 1999 je na základních školách povinný a ve vyšších ročnících je volitelný. I když mají žáci relativně málo času na výuku – pouze 25 minut za týden, odborníci říkají, že je to dost, aby se naučily základům tohoto obdivuhodného jazyka, a jsou přesvědčeni, že pískací jazyk není pro budoucí generace ztracen a jisté je, že se gomerským učitelům Silba musíme obdivovat, protože jsou jen tři a vyučují 3 000 dětí po celém ostrově Gomera. A jejich obrovské úsilí za přežití jazyka Silbo je korunováno úspěchem už nyní. Stále více je prý slyše, jak na sebe děti hvízdají různé vzkazy. I když je konkurence mobilních telefonů velká, za odhvízdané zprávy se na rozdíl od mobilních nic neplatí.
Do současné doby bylo vytvořeno jen několik málo studií o tomto jazyku, jeho původu a historii, ale i tak o něj začíná být ve světě zájem. Že se věci daly už do pohybu, ukazuje i skutečnost, že v roce 2003 se na Gomeře konal První mezinárodní kongres o hvízdavých jazycích a další se uskutečnil v roce 2005. Na kongresu se sešlo mnoho odborníků z různých částí světa, aby informovali o svých studiích těchto jazyků. Podobné jazyky se totiž vyskytují na mnoha místech západní Afriky a také v Mexiku. Vyskytují se vlastně na všech kontinentech, i když někde jen v malých oblastech – v Nepálu, Barmě, Bolívii, Řecku, Turecku a dokonce i ve Francii. Žádný z těchto hvízdacích jazyků ovšem není tak výborně propracovaný jako el Silbo Gomero.
Je proto určitě na místě vyjádřit velkou poklonu těm třem učitelům i jejich žákům, kteří se tak usilovně snaží, aby se takováto unikátní věc jako je hvízdací jazyk Silbo, neztratila z našeho světa a aby byla naopak zachována i příštím generacím, které možné existenci Silba budou umět ocenit víc než my.
Pátečním grandfinále nad Špilberkem skončila brněnská soutěžní
přehlídka ohňostrojů. Protože festival Ignis Brunensis již dávno
přerostl národní úroveň, proběhne letos nultý ročník národní
přehlídky Vulkán 2008 společně s festivalem Léto nad Jordánem – Tábor 2008.
Pátečním grandfinále nad Špilberkem skončila brněnská soutěžní přehlídka ohňostrojů. Vítězové jsou známí, výsledky jsou vyhlášené a v současné době dobíhá hlasování o cenu diváka. Vraťme se ještě na chvíli k jednotlivým představením, která byla nad hladinou přehrady k vidění.
Čtyři roční období byl nazván ohňostroj japonské skupiny Marutamaya. Jako doprovod byla vybrána japonská hudba doplněná o ukázku japonské poezie waka. Pro přiblížení se evropskému divákovi byl hudební doprovod proložen úryvky Smetanovy hudby. Japoncům přálo počasí a umožnila vyniknout vypilované hře s odlesky na vodní hladině v jejich jinak místy až trochu přeorganizovaně působícím představení. Díky dobrému počasí i příslibu exotičnosti navštívlo tento ohňostroj okolo dvou set tisíc diváků.
Hlavní cenu přehlídky STAROBRNO – IGNIS BRUNENSIS získala skupina FLASH BARRANDOV SFX z České republiky. Cena Českého rozhlasu „Hudba mezi ohni“ byla udělena skupině FETES & FEUX z Francie a Cenu České televize „Scéna mezi ohni“ si odvezla skupina MARUTAMAYA z Japonska. Již nyní se můžeme těšit na příští ročník, který proběhne v termínu 22. 5. – 7. 6. 2009.
Přesným opakem byla středeční show francouzské skupiny Fêtes & Feux. Celému představení předcházela neslaná nemastná charakteristika uvedená v programech a ve srovnání s jinými skupinami Francouzi pustili předem i méně informací. O to výraznější byl ale jejich ohňostroj nazvaný Road Movies odpalovaný na směs filmové hudby. Nad přehradou se rozběhla plynule navazující emotivní show využívající poměrně velké množství originálních nízkých efektů. Zkrátka jeden z ohňostrojů, který utkví v paměti. Odhadovaný počet diváků byl stočtyřicet tisíc.
Nesoutěžní granfinále v podání Flash Barrandov SFX působilo jako příjemné svěží a lehce nezávazné žonglování barvami a světly za doprovodu klasického jazzu. I dopředu slibovaná duha se na závěr ohňostroje vrátila v odlehčené podobě.
Festival Léto nad jordánem – Tábor 2008 spojený s přehlídkou ohňostrojů Vulkán 2008 proběhne ve dnech 26. června – 29. června 2008. Informace najdete na stránkách města Tábor, kde si můžete stáhnout i program akce<.
Festival Ignis Brunensis již dávno přerostl národní úroveň a stal se jedním z prestižních světových ohňostrůjných festivalů. Díky tomu ale u nás začala chybět národní přehlídka. Pořadatelé brněnského festivalu se proto rozhodli založit národní soutěž Vulkán, jejíž nultý ročník proběhne letos společně s festivalem Léto nad Jordánem – Tábor 2008. Ti, kteří v Brně nestihli grandfinále nad Špilberkem, se mohou zajet podívat na Duhovou rapsodii do Tábora, kde budou mít druhou a u nás poslední příležitost spatřit tento ohňostroj, který pak bude odpálen už jen na festivalu v Cannes. Příznivci barevných prskavek se tedy mají na co těšit.
Park se nachází v blízkosti obory Hvězda a nedaleko Markétské
zahrady (zahrady kláštera v Břevnově) na Praze 6 podél ulice
Tomanova.
Areál volného času byl budován v celé rozloze pláně, která má
nyní síť pěších cest s in-line bruslařskou dráhou dlouhou
3 800 metrů. Najdeme zde dětská hřiště, volejbalové kurty,
posilovací stroje, travnaté plochy pro rekreační míčové hry, fotbalové
hřiště, plochu, na které modeláři létají s uměleckými modely
letadel. Rekonstrukce statku Ladronka byla oceněna titulem stavba roku
2006.
Park se nachází v blízkosti obory Hvězda a nedaleko Markétské zahrady (zahrady kláštera v Břevnově) na Praze 6 podél ulice Tomanova. Na území dnešní Ladronky se nacházely od 10. století lomy na opuku. Mezi nejstarší známé patřil opukový lom Johanitů, z něhož zůstal až do dnešních dob zachován fragment západně od barokní usedlosti Ladronka. Před první světovou válkou byly opukové lomy zasypány a vznikly tady cvičné zákopy a cvičiště vojáků. Areál volného času byl budován v celé rozloze pláně, která má nyní síť pěších cest s in-line bruslařskou dráhou dlouhou 3 800 metrů. Najdeme zde dětská hřiště, volejbalové kurty, posilovací stroje, travnaté plochy pro rekreační míčové hry, fotbalové hřiště, plochu, na které modeláři létají s uměleckými modely letadel.
Areál pro bruslení byl stavěn v letech 2002 až 2005, kdy byla též rekonstruována usedlost Ladronka. Ta má jméno po italském hraběti Filipu Ferdinandovi de la Croně, zjednodušeně Lagrone, lidově Ladrone. Ten byl pánem tohoto motolského panství v letech 1677 až 1700. Postavil zde tenkrát proslulý zájezdní hostinec. V roce 1713 zde propukl mor. Protože za čas při epidemii břevnovský hřbitov nestačil, mrtvé začali pohřbívat do společného hrobu právě zde u Ladronky. Usedlost tenkrát patřila maltézským rytířům, kteří ji měli v majetku až do roku 1922. Po té se stala majetkem hlavního města Prahy. Kdysi tudy vedla historická cesta, u které stával výletní hostinec.
Po odklonění cesty v běhu 19. století se původní hostinec změnil v hospodářskou usedlost. V počátcích 20. století byla upravena jako obytná na jednotlivé chudinské byty, po druhé světové válce tady měla sídlo organizace Sady lesy zahradnictví a teprve v té době se dá hovořit o počátcích vlastního parku, kdy bylo místo soustavně zvelebováno. Po odchodu firmy začal park pustnout. Od roku 1964 byl sice původní barokní statek památkově chráněn, ale trvale chátral. Objekt, který byl v majetku státu a sloužil jako sklad Státního statku hl. m. Prahy, poté Pražským silničním a vodohospodářským stavbám byl ve stavu stále žalostnějším. Z tisku z let 1994 až 2000 víme, že byl v této době obsazen squattery. Až 9. listopadu 2000 městská policie ve spolupráci se soukromou bezpečnostní agenturou objekt násilně vyklidila. A až od roku 2003 se Městské části Praha 6 podařilo jej začít rekonstruovat a zřídit zde restaurace, občerstvení, sociální zázemí, půjčovnu sportovního zboží – především in-line bruslí a čtyřdráhový bowling.
Statek Ladronka je položen na hraně náhorní plošiny a jižního svahu, který padá směrem k Motolu a Homolce a je srdcem celého místa. Východní a jižní strana statku nabízí krásné pohledy na jih Prahy. Hlavní pěší osy parku se křižují v těsné blízkosti usedlosti. Cílem architektonického řešení při rekonstrukci bylo zachovat stávající charakter a formu usedlosti Ladronka a zároveň umožnit v tomto souboru staveb sportovně rekreační a kulturně společenskou funkci požadovanou zadáním investora.
Architektonické řešení z provozních důvodů propojuje některé části stávajícího objektu mezi sebou a zároveň umožňuje větší optické i funkční otevření usedlosti směrem k okolnímu parku. Pro dosažení tohoto cíle obnovili autoři na původním místě západní a východní vjezdy a brány do areálu. Ve výtvarném scénáři rekonstrukce jsou vedle sebe vědomě postaveny stávající tradiční budovy s ponechanou křivostí zdí, nepravidelností okenních otvorů a rozmanitostí sedlových střech a nové prvky se zcela soudobým výrazem. Nové prvky jsou v kombinaci skla, oceli a obkladu z velkoformátových desek. V konstrukci skleněných výplní jsou použity ocelové prvky vycházející se zámečnického až kovářského zpracování válcovaných profilů. Skleněné výplně jsou lepeny přímo k těmto prvkům, aby bylo docíleno kontrastu moderní bezrámové zasklívací technologie a poměrně tradičního zámečnického řemesla. Konstrukční ocelové prvky lávky a venkovního schodiště jsou z válcovaných profilů. Toto řešení a informace o jeho realizaci podala tisku firma architekt: Šafer Hájek Architekti s. r. o. a autoři: Ing. arch. O. Hájek, Ing. arch. T. Pavlík, Ing. arch. L. Fecsu, Ing. arch. P. Čížková, Ing. arch. J. Šafer. Realizace stavby byla oceněna titulem „Stavba roku 2006“.
Prostředí je tady všude velmi inspirativní, čisté, plné prostoru a svobody. Lidi všech věkových kategorií jsem tady potkávala nejen na kolečkových bruslích, kolech a kovových koloběžkách. Na travnaté ploše se hrál fotbal, mamka s dcerou badminton, jiná rodina baseball. Nadšenci pouštěli ve vzduchu malá letadla na vysílačku. Po cestách, kudy se nejezdí chodili lidé se psy, maminky s kočárky, tátové učili syny a dcery jezdit na kole. I dvě dětská hřiště v krásném prostředí s novými herními prvky byla úplně plná. Rodiče se vyhřívali na sluníčku na spoustě laviček, které tu doslova roubí všechny cesty a děcka lítala na houpačkách až do nebe.
Jedno ze hřišť zvané Dětské hřiště Tomanova bylo zrekonstruováno v září 2006. Jeho dnešní podoba stála téměř 1 milion korun a bylo již vybudováno v souladu s požadavky na dětská hřiště v EU. Do budoucna je v plánu areál nadále rozšiřovat a to západním směrem. A je proč. Obliba celého areálu už dávno překročila lokální charakter i sezónnost.
Když sem vyrazíte za sportem nebo na procházku zjistíte, že parkem vede Poutní cesta výklenkových kaplí z Lorety do Hájku. Ta byla vybudována roku 1720. Kdysi to bývalo dvacet kaplí, jejichž výzdoba byla inspirována výjevy ze života svatého Františka a svaté Marie. Dodnes se dochovalo jedenáct kaplí. Jedna dokonce na zahradě u jedné vilky, kterou jsme cestou sem míjeli. Městská část Praha 6 je postupně nechává opravit. Uvnitř nich ale žádná freska není, alespoň u těch, které jsem viděla. Mají jednolitou béžovou omítku.
Ještě pro zajímavost. Ladronka je místem, kde se ráda schází pražská smetánka. Třeba loni, v červnu 2007 tady oslavila své šedesátiny známá česká zpěvačka, Helena Vondráčková. Krásný a originální dárek jí zařídil kolega Václav Neckář a to projížďku kočárem, který ji odvezl na nádvoří usedlosti Ladronka, v níž na ni čekalo na 300 hostů.
V parku Ladronka se také opakovaně pořádá akce in-line párty. Na podzim 2007 tady proběhlo již páté setkání nadšenců tohoto sportu. Na pořadu bylo samozřejmě bruslení, ale i pro nebruslící osazenstvo byla připravena spousta her a pro velký úspěch z minulých setkání proběhly opět nějaké soutěže o hodnotné ceny.
Na podzim nás zase čeká Ladronka 2008. Je to kulturní, sportovní a společenská akce realizovaná již sedmým rokem ve spolupráci s Městskou částí Praha 6. Akce je určena hlavně dětem, dospívající mládeži ale i nejširší veřejnosti. Hlavním cílem celodenního programu je zábava a poučení, v kontextu trávení volného času s důrazem na sportovní a kulturní vyžití, osvětu a nespecifickou drogovou prevenci. Nad akcí tradičně přebírají záštitu primátor HMP Pavel Bém a starosta MČ Praha 6 Tomáš Chalupa. O atraktivitě a kvalitě programu dlouhodobě svědčí vzrůstající návštěvnost, v roce 2007 již 12 000 návštěvníků, a zájem a podpora médií. Akce Ladronka 2008, která nás hned po prázdninách čeká, představuje unikátní nekomerční projekt. Během jednoho dne mají návštěvníci možnost vidět mnoho nových a zajímavých sportovních disciplín, exhibice našich reprezentantů, setkat se s známými osobnostmi, mohou sportovat, soutěžit, užít si koncert nebo jen tak relaxovat…to vše zdarma! Program je složen ze sportovních aktivit a exhibic, vystoupení hudebních skupin, tanečních vystoupení, autogramiád, prezentací neziskových subjektů, diskuzí, atrakcí a soutěží. Vzpomeňte si na Ladronku až bude léto za námi a přesto si budete chtít kvalitně zasportovat a užít si relaxace. Zkuste přijít právě sem.
