O Turecku se v poslední době mluví především v souvislosti s jeho budoucím možným vstupem do Evropské unie. Několik milionů Turků však ve státech unie dlouhodobě pracuje a žije, takže v ní už vlastně jsou. Do své rodné země však stále jezdí. Přesvědčit se o tom mohl každý, kdo se někdy na přelomu června a července pohyboval na dálnicích v Maďarsku, Srbsku či Bulharsku. Toto opravdové stěhování (tureckého) národa bylo nejvíce patrné na hranicích mezi těmito státy, kde Turci se svými auty tvořili fronty dlouhé i několik kilometrů. Docela zajímavé bylo sledovat z jakých zemí tito evropští Turci přijíždějí. Většina aut sice měla německé a rakouské „espézetky“, nicméně bylo možné potkat i množství Turků z Francie, Belgie a skandinávských zemí. Turci si na rozdíl od většiny evropských národů udržují silné rodinné vazby, což bylo patrné i z letmých pohledů do jejich automobilů, v nichž kromě rodičů s několika dětmi často seděli i prarodiče. Na dálničních parkovištích si pak početné turecké rodiny mezi svými auty na zemi rozprostřely velké deky a s naprostou přirozeností připravovaly jídlo a bavily se. Některé matky zde i kojily a přebalovaly své děti.
Většina Turků se vrací do své rodné země z Bulharska nejkratší cestou podél řeckých hranic a pak přes město Edirne na Istanbul, odkud případně pokračují dále do asijského vnitrozemí. Z Bulharska do Turecka je však cestovatelsky mnohem zajímavější trasa podél černomořského pobřeží a pak směrem na městečko Malko Tarnovo, v jehož blízkosti je hraničních přechod. Zdejší téměř liduprázdná horská krajina je prostě krásná a pokud sem právě míříte z rušného černomořského pobřeží, působí na vás zklidňujícím dojmem. Kdo zažil čekání na maďarsko-srbské a srbsko-bulharské, nebude jistě vyveden z míry ani situací na bulharsko-turecké hranici. Zdejší procedury však trvají ještě o něco déle a jsou ještě trochu nesmyslnější. Poté, co získáte dostatečný počet razítek do svého pasu a projdete či projedete všemi určenými hraničními stanovišti, vás však nakonec do Turecka obvykle pustí. Podle ochoty a vstřícnosti na hranicích to však vypadá, že tu o nikoho příliš nestojí.
Příjezd z Bulharska do Turecka se pozná především podle toho, že prakticky v každé vesnici tvoří zdejší siluetu mešita s minaretem a nikoli kostelní věž. Z hlediska architektury domů, vzhledu místních lidí ani typu krajiny však žádná zásadní změna nenastane. Po několika desítkách kilometrů se však pohraniční horská krajina otevírá do rozsáhlé nížiny, která vyplňuje většinu evropské části Turecka. Cesta do Istanbulu tak dále probíhá celkem nudným prostorem, který je teprve po nějaké době vylepšen pohledem na pobřeží Marmarského moře. S jistou mírou nadsázky lze říct, že předměstí Istanbulu už začíná nějakých sto kilometrů od centra města. Nejprve se v okolí silnice začínají stále častěji vyskytovat větší skupiny podobných rodinných domů, které poněkud připomínají satelitní městečka z našich končin. Pár desítek kilometrů od města už stojí i kolonie mnohapatrových bytových domů. Většina těchto budov je pravděpodobně stará jen několik let a stále se zde staví i nové. Istanbul tak opravdu příznačně potvrzuje stálý trend rozrůstání velkoměst.
Při příjezdu se Istanbul jeví především jako rušný a přesycený dopravou. Se stavem ovzduší to ale rozhodně není zase tak špatné jako třeba v Athénách. Jak je všeobecně známo, město leží na evropském i asijském kontinentu. Většina více i méně známých památek a zajímavých míst se však nachází v jeho evropské části. Istanbul je městem starověku, středověku i současnosti. V historickém jádru města se nachází obrovské množství staveb z říše římské, byzantské i osmanské. Nejnavštěvovanější (a zřejmě právem) jsou palácový komplex osmanských sultánů Topkapi (z jeho zahrad jsou krásné výhledy na záliv Zlatý roh a protější břeh), tzv. Modrá mešita sultána Ahmeda a samozřejmě proslulý, původně křesťanský, chrám ze 4. století Hagia Sophia (turecky Aya Sofya), který byl předělán na mešitu po dobytí města Turky. Jako mešita je také stále vybaven. K modlitbám se však už od roku 1934 nevyužívá a slouží jen jako atrakce pro turisty. Krásných mešit jsou ovšem v Istanbulu desítky. Běžně jsou volně přístupné i pro nemuslimy. Ženy by sice při vstupu měly mít na hlavě šátek a dlouhou sukni, nicméně jsem v několika mešitách občas viděl některé turistky nejen bez šátku, ale i v kratších kalhotách či sukni. Nikdo je však nevyháněl ani nezahaloval. Jedinou povinností při vstupu do zdejších mešit je tak fakticky pouze vyzutí bot, což je ale celkem pochopitelné, když je podlaha pokryta koberci. Ve srovnání s obvyklými interiéry historických křesťanských chrámů vyniknou při pobytu uvnitř mešity dva základní dojmy: světlo a prostor. Bohoslužba v mešitě má podobu kolektivní modlitby, která se odehrává pětkrát denně. Celkem náhodu jsem se zúčastnil jedné z nich v mešitě naproti hlavní bráně istanbulské univerzity. Duchovní recitoval a zpíval arabské verše do mikrofonu a někteří věřící si ho při tom dokonce fotografovali. Na místech v blízkosti duchovního byli výhradně muži. Ženám jsou během bohoslužby vyhrazena místa v zadní části mešity.
V jiné mešitě nedaleko univerzity, která byla poněkud menší a stranou od hlavních turistických tras, se se mnou dal lámanou angličtinou do řeči jeden Turek. Byl zřejmě něco jako zdejší správce a začal mi ochotně líčit dějiny této stavby. Ptal se také, odkud pocházím. Jak už to v zahraničí často bývá, Českou republiku neznal, ale Československo ano. Na závěr mi názorně vysvětlil, jaký je rozdíl mezi Evropanem a Turkem při loučení. Evropan prý podá druhému ruku jako leklá ryba, zatímco Turek člověka obejme, až kosti v těle praskají. Pravdou asi bude, že Turci podobně jako Arabi dávají všeobecně mnohem víc najevo své city než většina evropských národů. Projevuje se to i v jejich rodinné soudržnosti.
Také postavení ženy je v Turecku poněkud odlišné od zbytku Evropy. Není ale ani úplně stejné jako v ostatních muslimských zemích. Jen zřídka zde vidíte ženu veřejně pracovat. Většina zřejmě zůstává v domácnosti a stará se o rodinu. Ženy zde také často nechodí po ulicích samy, ale v doprovodu muže. Se zahalením žen je to zvláště ve městech velmi různé. Občas potkáte některé zakryté od hlavy až k patě. Část žen nosí na hlavě šátek a jiné chodí i bez něj. Jen výjimečně však u místních vidíte krátké sukně či kalhoty. Míra zahalení je zřejmě přímo úměrná míře náboženské horlivosti či vlažnosti rodiny, z níž daná žena pochází. Turecko je ve své podstatě od vyhlášení republiky sekulárním státem, který se distancoval od náboženství. V posledních letech je však islám v zemi na vzestupu, což se projevuje i tvrdými střety mezi stoupenci a odpůrci pronikání islámu do veřejného života. Odrazem těchto sporů je i situace na istanbulské univerzitě, za jejíž brány se kromě zdejších studentů a zaměstnanců nikdo nedostane. Některé vstupy dokonce hlídají vojáci se samopaly, zřejmě z obavy před teroristickými útoky islámských radikálů. Právě univerzity totiž v Turecku spolu s armádou střeží světský charakter státu. Projevem toho je i fakt, že studentky mohou vstoupit na univerzitní půdu pouze bez zahalené hlavy.
Istanbul je městem kosmopolitním, které se od zbytku Turecka liší asi podobně jako New York od ostatních částí USA. Je orientováno především na turistický ruch a jeho centrum je spravené a udržované. Zdejší domy mají spíše evropský než asijský charakter a v některých místech hodně připomínají jiné evropské metropole. Zajímavé by také jistě bylo srovnání evropského Istanbulu s jeho asijskými částmi za Bosporem, kam jsem se už ovšem nedostal. Kromě Istanbulu jsem ještě v Turecku navštívil Edirne, které leží v bezprostřední blízkosti řeckých hranic a nedaleko Bulharska. Jde v celku o poměrně obyčejné příhraniční město, kde hlavní a v podstatě také jedinou zajímavostí je zdejší velká a členitá mešita s mnoha nádvořími a vedlejšími budovami. Shrnuto a podtrženo: Evropské Turecko a Istanbul jsou pouze branou do Orientu či jakousi jeho ochutnávkou. Kdo ho chce zažít ve vší plnosti, musí za Bospor a pravděpodobně ještě mnohem dál.