O turecké Evropě a evropském Turecku

O Turecku se v poslední době mluví především
v souvislosti s jeho budoucím možným vstupem do Evropské unie.
Několik milionů Turků však ve státech unie dlouhodobě pracuje a žije,
takže v ní už vlastně jsou. Do své rodné země však stále jezdí.
Přesvědčit se o tom mohl každý, kdo se někdy na přelomu června a
července pohyboval na dálnicích v Maďarsku, Srbsku či Bulharsku.


O Turecku se v poslední době mluví především v souvislosti s jeho budoucím možným vstupem do Evropské unie. Několik milionů Turků však ve státech unie dlouhodobě pracuje a žije, takže v ní už vlastně jsou. Do své rodné země však stále jezdí. Přesvědčit se o tom mohl každý, kdo se někdy na přelomu června a července pohyboval na dálnicích v Maďarsku, Srbsku či Bulharsku. Toto opravdové stěhování (tureckého) národa bylo nejvíce patrné na hranicích mezi těmito státy, kde Turci se svými auty tvořili fronty dlouhé i několik kilometrů. Docela zajímavé bylo sledovat z jakých zemí tito evropští Turci přijíždějí. Většina aut sice měla německé a rakouské „espézetky“, nicméně bylo možné potkat i množství Turků z Francie, Belgie a skandinávských zemí. Turci si na rozdíl od většiny evropských národů udržují silné rodinné vazby, což bylo patrné i z letmých pohledů do jejich automobilů, v nichž kromě rodičů s několika dětmi často seděli i prarodiče. Na dálničních parkovištích si pak početné turecké rodiny mezi svými auty na zemi rozprostřely velké deky a s naprostou přirozeností připravovaly jídlo a bavily se. Některé matky zde i kojily a přebalovaly své děti.

Většina Turků se vrací do své rodné země z Bulharska nejkratší cestou podél řeckých hranic a pak přes město Edirne na Istanbul, odkud případně pokračují dále do asijského vnitrozemí. Z Bulharska do Turecka je však cestovatelsky mnohem zajímavější trasa podél černomořského pobřeží a pak směrem na městečko Malko Tarnovo, v jehož blízkosti je hraničních přechod. Zdejší téměř liduprázdná horská krajina je prostě krásná a pokud sem právě míříte z rušného černomořského pobřeží, působí na vás zklidňujícím dojmem. Kdo zažil čekání na maďarsko-srbské a srbsko-bulharské, nebude jistě vyveden z míry ani situací na bulharsko-turecké hranici. Zdejší procedury však trvají ještě o něco déle a jsou ještě trochu nesmyslnější. Poté, co získáte dostatečný počet razítek do svého pasu a projdete či projedete všemi určenými hraničními stanovišti, vás však nakonec do Turecka obvykle pustí. Podle ochoty a vstřícnosti na hranicích to však vypadá, že tu o nikoho příliš nestojí.

Příjezd z Bulharska do Turecka se pozná především podle toho, že prakticky v každé vesnici tvoří zdejší siluetu mešita s minaretem a nikoli kostelní věž. Z hlediska architektury domů, vzhledu místních lidí ani typu krajiny však žádná zásadní změna nenastane. Po několika desítkách kilometrů se však pohraniční horská krajina otevírá do rozsáhlé nížiny, která vyplňuje většinu evropské části Turecka. Cesta do Istanbulu tak dále probíhá celkem nudným prostorem, který je teprve po nějaké době vylepšen pohledem na pobřeží Marmarského moře. S jistou mírou nadsázky lze říct, že předměstí Istanbulu už začíná nějakých sto kilometrů od centra města. Nejprve se v okolí silnice začínají stále častěji vyskytovat větší skupiny podobných rodinných domů, které poněkud připomínají satelitní městečka z našich končin. Pár desítek kilometrů od města už stojí i kolonie mnohapatrových bytových domů. Většina těchto budov je pravděpodobně stará jen několik let a stále se zde staví i nové. Istanbul tak opravdu příznačně potvrzuje stálý trend rozrůstání velkoměst.


Při příjezdu se Istanbul jeví především jako rušný a přesycený dopravou. Se stavem ovzduší to ale rozhodně není zase tak špatné jako třeba v Athénách. Jak je všeobecně známo, město leží na evropském i asijském kontinentu. Většina více i méně známých památek a zajímavých míst se však nachází v jeho evropské části. Istanbul je městem starověku, středověku i současnosti. V historickém jádru města se nachází obrovské množství staveb z říše římské, byzantské i osmanské. Nejnavštěvovanější (a zřejmě právem) jsou palácový komplex osmanských sultánů Topkapi (z jeho zahrad jsou krásné výhledy na záliv Zlatý roh a protější břeh), tzv. Modrá mešita sultána Ahmeda a samozřejmě proslulý, původně křesťanský, chrám ze 4. století Hagia Sophia (turecky Aya Sofya), který byl předělán na mešitu po dobytí města Turky. Jako mešita je také stále vybaven. K modlitbám se však už od roku 1934 nevyužívá a slouží jen jako atrakce pro turisty. Krásných mešit jsou ovšem v Istanbulu desítky. Běžně jsou volně přístupné i pro nemuslimy. Ženy by sice při vstupu měly mít na hlavě šátek a dlouhou sukni, nicméně jsem v několika mešitách občas viděl některé turistky nejen bez šátku, ale i v kratších kalhotách či sukni. Nikdo je však nevyháněl ani nezahaloval. Jedinou povinností při vstupu do zdejších mešit je tak fakticky pouze vyzutí bot, což je ale celkem pochopitelné, když je podlaha pokryta koberci. Ve srovnání s obvyklými interiéry historických křesťanských chrámů vyniknou při pobytu uvnitř mešity dva základní dojmy: světlo a prostor. Bohoslužba v mešitě má podobu kolektivní modlitby, která se odehrává pětkrát denně. Celkem náhodu jsem se zúčastnil jedné z nich v mešitě naproti hlavní bráně istanbulské univerzity. Duchovní recitoval a zpíval arabské verše do mikrofonu a někteří věřící si ho při tom dokonce fotografovali. Na místech v blízkosti duchovního byli výhradně muži. Ženám jsou během bohoslužby vyhrazena místa v zadní části mešity.

V jiné mešitě nedaleko univerzity, která byla poněkud menší a stranou od hlavních turistických tras, se se mnou dal lámanou angličtinou do řeči jeden Turek. Byl zřejmě něco jako zdejší správce a začal mi ochotně líčit dějiny této stavby. Ptal se také, odkud pocházím. Jak už to v zahraničí často bývá, Českou republiku neznal, ale Československo ano. Na závěr mi názorně vysvětlil, jaký je rozdíl mezi Evropanem a Turkem při loučení. Evropan prý podá druhému ruku jako leklá ryba, zatímco Turek člověka obejme, až kosti v těle praskají. Pravdou asi bude, že Turci podobně jako Arabi dávají všeobecně mnohem víc najevo své city než většina evropských národů. Projevuje se to i v jejich rodinné soudržnosti.


Také postavení ženy je v Turecku poněkud odlišné od zbytku Evropy. Není ale ani úplně stejné jako v ostatních muslimských zemích. Jen zřídka zde vidíte ženu veřejně pracovat. Většina zřejmě zůstává v domácnosti a stará se o rodinu. Ženy zde také často nechodí po ulicích samy, ale v doprovodu muže. Se zahalením žen je to zvláště ve městech velmi různé. Občas potkáte některé zakryté od hlavy až k patě. Část žen nosí na hlavě šátek a jiné chodí i bez něj. Jen výjimečně však u místních vidíte krátké sukně či kalhoty. Míra zahalení je zřejmě přímo úměrná míře náboženské horlivosti či vlažnosti rodiny, z níž daná žena pochází. Turecko je ve své podstatě od vyhlášení republiky sekulárním státem, který se distancoval od náboženství. V posledních letech je však islám v zemi na vzestupu, což se projevuje i tvrdými střety mezi stoupenci a odpůrci pronikání islámu do veřejného života. Odrazem těchto sporů je i situace na istanbulské univerzitě, za jejíž brány se kromě zdejších studentů a zaměstnanců nikdo nedostane. Některé vstupy dokonce hlídají vojáci se samopaly, zřejmě z obavy před teroristickými útoky islámských radikálů. Právě univerzity totiž v Turecku spolu s armádou střeží světský charakter státu. Projevem toho je i fakt, že studentky mohou vstoupit na univerzitní půdu pouze bez zahalené hlavy.

Istanbul je městem kosmopolitním, které se od zbytku Turecka liší asi podobně jako New York od ostatních částí USA. Je orientováno především na turistický ruch a jeho centrum je spravené a udržované. Zdejší domy mají spíše evropský než asijský charakter a v některých místech hodně připomínají jiné evropské metropole. Zajímavé by také jistě bylo srovnání evropského Istanbulu s jeho asijskými částmi za Bosporem, kam jsem se už ovšem nedostal. Kromě Istanbulu jsem ještě v Turecku navštívil Edirne, které leží v bezprostřední blízkosti řeckých hranic a nedaleko Bulharska. Jde v celku o poměrně obyčejné příhraniční město, kde hlavní a v podstatě také jedinou zajímavostí je zdejší velká a členitá mešita s mnoha nádvořími a vedlejšími budovami. Shrnuto a podtrženo: Evropské Turecko a Istanbul jsou pouze branou do Orientu či jakousi jeho ochutnávkou. Kdo ho chce zažít ve vší plnosti, musí za Bospor a pravděpodobně ještě mnohem dál.

Pražské zahrady, zastavení šedesáté čtvrté – botanická zahrada v Troji

Když vstoupíte do jižní části areálu botanické zahrady, dýchne to tu
na Vás nejen vůní a barvami ale i jasnou představou a záměrem.
Nenajdete tu žádné staré vzrostlé stromy, stín, chlad ani bujnou vegetaci.
Uvidíte naopak posečené louky, spousty trsů nízkých květin a skalniček a
tújí, které narostly do výšky svých 16 let. Je vidět, že zahrada je
zbudována koncem tisíciletí. Dominantou je unikátní skleník Fata Morgana,
který se nachází mimo vlastní areál botanické zahrady.


Když vstoupíte do jižní části areálu botanické zahrady v ulici Nádvorní 134 v Praze 7 Troji, dýchne to tu na Vás nejen vůní a barvami ale i jasnou představou a záměrem. Všechno je na svém místě, pěstěné, přesně určené, dokonalé. Nenajdete tu žádné staré vzrostlé stromy, stín, chlad ani bujnou vegetaci. Uvidíte naopak posečené louky, spousty trsů nízkých květin a skalniček a tújí, které narostly do výšky svých 16 let a mnohé z nich důvěrně znáte, protože je nejspíš sami pěstujete na svých zahradách. Je vidět, že zahrada je zbudována koncem tisíciletí. Pro veřejnost byla venkovní expozice otevřena od roku 1992 a přesně dle zahradních architektů má svůj pevný řád. Koncem května tu kvete na 500 taxonů kosatců, prý je to kolem 5000 rostlin, ale najdete tady i léčivé bylinky, uvádí se kolem 350 druhů. A to už na své zahrádce nenajdete. Nejvíce druhů tady ale zaujímají trvalky; celých 2000.

Nepřehlédnete ani skalničkový skleník s vitrínami, který je rozdělen na čtyři části. Bála jsem se, že uvnitř něj bude horko. Při mé návštěvě koncem května bylo 29 stupňů i venku na slunci. Opak byl pravdou. Ve skleníku se hodně větralo větralo, takže ve skleníku bylo stejně jako venku. Jiné dny tomu tak nebývá. Jedna část obsahuje dokonce chladnomilné orchideje.

Mě osobně v této části zahrady nejvíce nadchla Japonská zahrada. Ta je ještě mladší. Založena byla roku 1997 na ploše 0,67 hektaru. Japonské zahrady jsou tvořeny zejména kameny a jezírky a můstky a altány. Tady se snažili přiblížit co nejvíce, prostor ale příliš možností nedává a tak tady najdeme jedno jezírko s ostrůvkem připomínající želvu. Rostliny jsou zde stále zelené, jak keře, tak listnáče i jehličnany. Celá zahrada je rozdělena do dvou částí. Ta první má představovat „krajinu s horami“, potůček a jezírko, druhá představuje dřeviny, které pochází z Japonska a Číny.

Nedaleko Japonské zahrady ve směru k severní části areálu najdete další jezírko. Želvy sice nepřipomíná, za to v něm žijí a za slunečného dne se krásně vyhřívají na slunci podél jezírka. Mezi nimi je posedává řada ptáků, kteří si neúnavně čechrají peří. Zahradou vede potůček, spíše strouha . Je proložena seskupenými kameny.


Když se chcete rozhlédnout do kraje můžete dojít na vyhlídku nad vinicí svaté Kláry. Máte odtud jako na dlani Šternberskou vilu a její zahradu, uvidíte lesklého vodního hada Vltavu a hned za ní Stromovku. Hned pod vyhlídkou je sbírka vřesovištních rostlin, které tvoří překrásnou barevnou mozaiku z vřesů, vřesovce, medvědice, azalek a rododendronů. Vinice svaté Kláry je již velmi stará, pamatuje dobu a vládu Václava II., proto je památkově chráněna. Na jejím vrcholu je malá Kaple svaté Kláry, ve které se jednou týdně vždy v neděli dopoledne konají bohoslužby. Ve střední části vinice je viniční domek s vinotékou. Na slunné straně pod Japonskou zahradou najdete květenu Středomoří a Turecka.


Pokud chcete vidět tropický skleník Fata Morgana, musíte opustit zahradu ven východem z areálu a jít pěšky nahoru po asfaltové silnici směrem na sever. Z dálky už uvidíte moderní impozantní budovu s esovitým půdorysem, která je zapuštěna do skalnatého terénu. Uvnitř je rozdělena do tří částí podle teploty a vlhkosti vzduchu. V první z nich jsou suché tropy a subtropy, spousta rostlin z Madagaskaru či z australské buše, jižního Mexika a různých oblastí Afriky. Největší část tady ale patří vlhkým tropům, deštným pralesům. Tady uvidíte i tropická jezera a rostliny umístěné v těchto místech měly původně svůj domov ve střední a jižní Americe, v Austrálii, Oceánii, Africe, Madagaskaru, ale i ve Vietnamu či na Filipínách. V poslední třetí části je napodobeno prostředí vysokých hor, tato část je chlazená. Najdete zde rostliny z And, Asie, Afriky a Venezuely.

Během měsíce dubna tady můžete vidět množství tropických motýlů. Při mé návštěvě tady, 27.5. jich už ale leželo velké množství otřepaných a mrtvých po zemi a létalo jich vzduchem už jen pár. I tropičtí motýli žijí obvykle jen několik dnů, výjimečně až dva týdny.

Expoziční plocha skleníku má 1750 metrů čtverečních a zadní stranu zapuštěnou přímo do skály a činí tak ze skleníku evropský unikát. Skleník Fata Morgana je otevřen denně mimo pondělí, venkovní expozice a vinice svaté Kláry denně celoročně od 9 hodin. Od května do konce září až do 19 hodin, ostatní měsíce se s večerním přítmím zkracuje.

A ještě na závěr. Kdo má rád naučné stezky může se vydat mezi bohnickým sídlištěm a lesem. Po cestě uvidí nejen příměstskou krajinu, ale i přírodní památky, zahrady, vinice i pastviny a usedlosti. Během zhruba dvou hodin projdete kolem Havránky, Salabky i Velké skály. K botanické zahradě se nejlépe dostanete autobusem číslo 112 až na konečnou ze stanice metra C Nádraží Holešovice.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Ploučnice – Na kánoi divočinou a tunelem

Ploučnice vás rozhodně nenadchne peřejemi, sjízdnými jezy a hospůdkami
u vody. Avšak pokud vás už otravují známé řeky s davy vodáků
a láká liduprázdná divočina, zkuste se podívat na sever. Střední tok od
Stráže do České Lípy je sjízdný téměř celoročně, dále k Labi
je potřeba vyšší vodní stav. Oficiální tábořiště není u vody
jediné, avšak hezkých míst na postavení stanů je dostatek. Potraviny a
pitnou vodu je nutné mít s sebou, u řeky nic neseženete.
Nejlepším plavidlem je laminátová či plastová kánoe, případně kajak.
Na raft či pramici zapomeňte, v některých místech by se nevešly na
šířku.


Ploučnice vás rozhodně nenadchne peřejemi, sjízdnými jezy a hospůdkami u vody. Avšak pokud vás už otravují známé řeky s davy vodáků a láká liduprázdná divočina, zkuste se podívat na sever. Střední tok od Stráže do České Lípy je sjízdný téměř celoročně, dále k Labi je potřeba vyšší vodní stav. Oficiální tábořiště není u vody jediné, avšak hezkých míst na postavení stanů je dostatek. Potraviny a pitnou vodu je nutné mít s sebou, u řeky nic neseženete. Nejlepším plavidlem je laminátová či plastová kánoe, případně kajak. Na raft či pramici zapomeňte, v některých místech by se nevešly na šířku.

Nasedáme do lodí

Ploučnice je splavná od silničního mostu ve Stráži pod Ralskem (toho u centra a autobusového nádraží), nad mostem je i možné zaparkovat a je zde dobrý přístup k vodě. Pokud nemáte vlastní plavidlo, půjčovna lodí VOKOTUR se nachází právě tady. První úsek není příliš zajímavý – poznamenala ho nedaleká chemická těžba uranu. Řeka je vlastně jen úzké vybagrované koryto, které občas kříží potrubí, o jehož obsahu se můžeme jen dohadovat.

Druhou, pro víkendové splutí výrazně lepší, možností je začínat až těsně nad průrvou. Přijíždíte-li od Mimoně přes Noviny pod Ralskem, odbočte za cedulí označující konec obce po vozové cestě vpravo (jsou tam dvě – tu do kopce podél plotu nebrat). Zaparkovat je možné těsně nad řekou, pokud popojdete asi sto metrů proti proudu, narazíte na pěknou loučku na táboření.


Průrva Ploučnice

Nad Novinami se najednou po obou stranách zdvihají svislé pískovcové stěny a po několika zatáčkách vplouváme do tunelu. Sice má dohromady přes padesát metrů, ale kříží puklinu, kterou přichází světlo, takže se bez baterky obejdeme. Pozor, zaklíněná kláda v průrvě by byla za vyššího stavu vody velmi nebezpečná. Je lépe se nejprve podívat svrchu a odspodu, zda je průrva průjezdná. Na konci voda padá asi třiceticentime­trovým stupněm do jezírka. Můžete jet přes hranu uprostřed nebo těsně u pravé stěny, kde je nižší.

Toto podivuhodné dílo vzniklé součinností přírody a lidských rukou původně sloužilo jako náhon hamru, později soutěskou zvanou Pekelný jícen vozil místní mlynář za svitu pochodní ohromené návštěvníky.

K Mimoni

Vyplouváme od průrvy a projíždíme Noviny. Následující kilometry obeplouváme horu Ralsko, její sopečný kužel s hradem na vrcholu se stále tyčí na levém boku. Řeka svižně teče, lemují ji stromy, plavbu zpestřuje několik jízků, všechny jsou po předchozí prohlídce sjízdné.

Vplouváme do Mimoně, zprava přitéká Panenský potok a před námi je klenutý most. Stojí za to zakotvit vpravo před ním a vystoupat pár kroků na náměstí. Je to poslední setkání s civilizací a upravený park přímo láká, abychom si dali obídek v trávě, případně vytáhli z loďáku míč.


Do divočiny

Za městem vplouváme do Země Nikoho. Území bylo od roku 1947 vojenským újezdem, mezi lety 1968 a 1991 zde sídlila vojska sovětských okupantů. Nevybuchlé munice se už bát nemusíme a příroda se většinou už vzpamatovala, takže můžeme obdivovat zapomenuté krásy tohoto území.

Řeka zde nikdy nebyla regulovaná, meandruje v široké nivě a možná potkáme padlé stromy (v létě 2006 nebyl na řece žádný, v květnu 2008 jsme lodě přetahovali asi na dvaceti místech, možná řeku zase někdo prořeže).

Najednou se před námi objevuje starý železniční most, koleje už dávno někdo zpeněžil. Pokud se chcete podívat na bývalé vojenské letiště Hradčany, vydejte se po traťovém tělese vlevo. Můžete si prohlédnout třeba hangáry zvané „včelí úly“, které měly odolat i bombardování, nebo jednu z nejdelších runwayí, která byla připravena pro přistání sovětského raketoplánu Buran.

Řeka se dále rozděluje na dvě ramena, pokud nejste zrovna příznivci extrémní divočiny, dejte se vpravo. Postupně se kolem řeky objevuje asi padesát stejně vypadajících komínů (zlí jazykové tvrdí, že je to pořád jeden a jezdíme stále okolo).


Podplouváme menší most a vzápětí borečský silniční. Na levém břehu je louka využívaná jako tábořiště, lze na ni i zajet autem. Pokud však nepotřebujete mít svého plechového miláčka u sebe, bude lepší ještě kilometr či dva popojet – zítřejší úsek nebude tak dlouhý a v noci vás nebudou rušit projíždějící auta.

Kus za mostem se řeka opět rozděluje na množství meandrů, zkratek a slepých ramen. Osvědčila se strategie „stále vlevo“. Asi po kilometru se na levém břehu objevuje rovná louka, o kousek dál lávka a skála vpravo. Někde zde pro dnešek postavíme stany. Pokud máte žízeň, přes lávku vede žlutá značka, která nás asi po kilometru dovede do Hradčan, kde je hospoda.

Meandry a vrbičky

Ty pravé meandry teprve přicházejí. V následujících kilometrech se nám mnohokrát stane, že projedeme mnoho zatáček, abychom se znovu ocitli u povědomého stromu či posedu. Postupně ztrácíme pojem o vzdálenosti i o čase, když přichází změna. Meandry se narovnávají, zato se z obou stran naklání vrbičky.


Projet metrovou klikatící se mezerou je náročný úkol i pro sehranou posádku, ale i ta se občas seznámí s okolní zelení až moc zblízka. Nenadávejte svému háčkovi či zadákovi, oni za setkání s vrbičkami opravdu nemohou, to řeka je taková…

Konec plavby

Koryto se po čase rozšiřuje a přijíždíme k Brennskému mlýnu. Chceme-li se vrátit večer domů, ukončíme plavbu nejspíše již zde. Třešničkou na dortu je sjízdný jez, těsně za ním (ještě před mostem) zakotvíme. Na levém břehu je sice louka s příjezdovou cestou, pokud však nemáme traktor, je lepší na nakládání lodí zaparkovat na pravém břehu mezi mostem a jezem.

Máme-li čas a chuť v plavbě pokračovat, podjedeme historický most a zanedlouho se zprava vlévá Svitávka. Pod soutokem je řeka širší a rychle zvládneme tři zbývající kilometry k mostu v Heřmaničkách. Pokud máme na plavbu ještě jeden den, dojedeme do Žizníkova (7 km od Heřmaniček), kde je vyhlášená hospoda, či až do České Lípy (dalších 6 km). Tábořit je možné třeba u Brenenského mlýna nebo u mostu v Heřmaničkách.

Užitečné odkazy

Madeira – země větru II.

Dnes jsme měli dá se říci, štěstí v neštěstí. Túra měla
začínat v sedle Encuameda, ale nedojeli jsme! Těsně pod sedlem to
v autobuse zapraskalo a místo dopředu se autobus sune dozadu. Řidič
autobusu neváhá, šlápne na brzdu a s cestováním v autobuse je
konec. Popadli jsme baťohy a ten kousek jsme si to vyšlápli.

Hřebenovka a očekávané výhledy

Den začal obětováním snídaně ve prospěch celodenní túry. Přítel není moc nadšený, ale myslím, že kopečky a dlouho očekávané výhledy ho přesvědčili velice rychle.

Dnes jsme měli dá se říci, štěstí v neštěstí. Túra měla začínat v sedle Encuameda, ale nedojeli jsme! Těsně pod sedlem to v autobuse zapraskalo a místo dopředu se autobus sune dozadu. Řidič autobusu neváhá, šlápne na brzdu a s cestováním v autobuse je konec. Popadli jsme baťohy a ten kousek jsme si to vyšlápli. Tak či tak, nás dneska čeká výstup na pár kopečků, tak se aspoň zahřejeme.


V sedle uděláme malý striptýz, zabalíme oblečení a vyrážíme. Máme nádherné počasí, sluníčko, bezvětří, což na Madeiře nebývá zvykem. Na hřebenu se vyskytuje jedno nádherné místo. Rozpažíte zde ruce a jednou rukou ukazujete na Atlantik na jihu a druhou ukazujete na Atlantik na severu. To nádherné počasí nám vydrželo skoro celou naši trasu. Jenom před koncem bylo sedlo, od kterého se na druhou stranu valila mlha hustá jako mléko. Zde jsme sestupovali do údolí. Na dnešek jsme si vybrali hezkou trasu, i když poněkud krátkou. Koukli jsme do mapy a viděli jsme, že jde jeden kopeček obejít. Druhou stranou se vrátíme do již zmiňovaného sedla. Jeden myslel a vymyslel… kompas. Hory jsou nehorázně členité a bez kompasu a v mlze nebylo možné určit na jakou světovou stranu se díváte. Na chvíli jsem se ztratili. Nakonec jsme zvolili stejnou zpáteční cestou a žádný okruh se nekonal. Vrátili jsme se do sedla Boca dar Torrinhas (1326m) a do města Curral des Freiras.

Funchal a delfíni


Třetí den bývá často označován za krizový. Vzali jsem si z toho příklad a motali jsme se jen po hlavním městě. Ale proč! Další dva dny jsme chtěli udělat túru na těžko a přespat na tábořišti. Není to tak jednoduché jak se zdá. K přespání potřebujete povolení. A než ho dostanete navštívíte tři úřady. Jeden proto, abyste se zeptali, kde to povolení dostanete. Druhý, aby vám řekli, že jste na nesprávném místě a třetí je konečně ten správný. Něco mi to připomíná, jen s tím rozdílem, že jsme byli na dovolené, a běhat po úřadech se nám dvakrát nechtělo. Podstoupili jsme to a za půl dne čekání držíme v ruce povolení, které jsme nakonec ani nepotřebovali. Naštěstí ještě ten den si zpříjemňujeme vyjížďkou za delfíny, naštěstí úspěšnou. Po nějaké hodince se kapitánovi povedlo najít rodinku delfínů a foťáky cvakají a cvakají. Nazpět se vracíme kolem druhého největšího útesu na světě, takže foťáky opět cvak, cvak. Nakonec to nebylo špatně strávené dopoledne. Vydali jsme se na prohlídku hlavního města. Toto malebné městečko se spoustou krásných budov, udržovanou zelení a krásně dlážděnými chodníky. Na každém chodníku najdete jiný vzor. Hlavně je tu čisto. Polorozpadlých a neudržovaných domů bylo pomálu.

Vrátili jsme se na úřad, kde nám velice milá paní předala pro nás důležitý dokument. Prostudovali jsem ho a chechtali se, že byrokracie je všude. Slunce bylo stále ještě hodně vysoko, a my vyrazili na horu Monte tyčící se nad Funchalem. Na Monte je pro turisty připravená atrakce v podobě proutěných saní. Na těch v doprovodu dvou mladých Madeiranů, sjedete dolů. Jelikož máme nohy ještě zdravé a chtěli jsme pokračovat v naši obhlídce, tak jsme jejich služeb nevyužili. Jinak Monte není nijak známá hora. Leží na ní však Nossa Seunova de Monte. Chtěli jsme navštívit ještě botanickou zahradu, ta byla však k naší smůle zavřená a tak se vracíme zpátky do hotelu.

Tři kopečky


A je to tady! Vstáváme v pět hodin ráno, abychom stihli svítání na Pico de Areeiro (1818m). Večer před tím jsme si s taxikářem dohodli za kolik a v kolik nás v pravou chvíli – právě začalo svítat. Nádherná viditelnost, ale ten vítr! Vítr nás skoro srážel z nohou, ale my jsem se nedali. Pěkně ohnutí jsme se vydali fotit. Byla to nádhera. V tento den jsme chtěli začít dvoudenní přechod přes hory. Chtěli jsme zdolat tři nejvyšší vrcholy Madeiry – Pico de Areeiro (1818m), Pico das Torres (1860m) a přes Pico Ruivo de Santana (1880m).


Seděli jsme někde v závětří, dávali si snídani a uvažovali co budeme dělat. Na hřeben v tom větru nemá smysl jít. Nevěděli jsme, jestli udržíme rovnováhu v některých úzkých partiích. Zvědavost byla ale větší než strach. Na dohled byla další vyhlídka a my vyrazili. Ještě chvíli vanul silnější vítr, který ale tichnul se zvedajícím se sluncem. Krátce na to nastalo bezvětří. Cestou jsme potkali jen pár lidí, takže se dala krásně vychutnat atmosféra vysokých hor. Pomalu jsme se blížili k rozcestníku ukazující hodnotu půl kilometru k nejvyššímu vrchu Madeiry. Provoz začal houstnout. Bodejť by ne, na zpáteční cestě na druhou stranu hory jsme zjistili, že se na vrchol dá z druhé strany dojít v lodičkách a sukýnce. Z druhé strany je přibližně půl hodiny cesty velké parkoviště a odtud směrem na vrchol vede vydlážděná cesta s mírním stoupáním. Takže jsme na vrchol dorazili s davem turistů. Snažili jsme se je ignorovat. Na vrcholu jsme si dali oběd. Tak krásný výhled si umíte určitě živě představit. Jen vy a hory obklopené Atlantikem. Když jsme byli nasytili žaludek i zrak vydali jsme se na druhou stranu ostrova.


Jelikož jsme byli velice rychlí tak jsme opět změnili své plány. Rozhodovali jsme se, jestli se vrátit do Funchalu. Je nám líto strávit celé dopoledne na tábořišti. Celou naši túru jsme si udělali těžší a úplně zbytečně. Toto naše rozhodnutí mělo ale jednu závadu. Dole k severnímu Atlantiku bychom se museli dostat po asfaltové cestě a to se nám nechtělo. Takže na tom velkém parkovišti pod horou jsme si ulovili stopa, který nás dovezl do Santany. Tu jsme sice vůbec neměli v plánu navštívit, ale nelitovali jsme toho. V tomto městě je jedinečná klasická architektura. Střechy pokryté slámou, okna orámovaná modrou barvou a celý dům má zpravidla tvar písmene A. Tu naše dnešní putování skončilo. Nasedli jsme na autobus a vracíme se směr Funchal.

Bulharská mozaika

V období komunismu představovalo Bulharsko pro našince jednu
z mála zemí, kde bylo možné trávit dovolenou u moře. V 90.
letech Češi přirozeně objevovali dosud nepoznané destinace, ale
v posledních letech se sem opět ve stále větší míře začínají
vracet. Zdejší cenové podmínky jsou totiž ve srovnání s Jadranem či
Středomořím více než lákavé. Bulharsko však není jen moře, ale také
půvabná hornatá krajina i úrodná a zemědělsky využívaná
nížina.


V období komunismu představovalo Bulharsko pro našince jednu z mála zemí, kde bylo možné trávit dovolenou u moře. V 90. letech Češi přirozeně objevovali dosud nepoznané destinace, ale v posledních letech se sem opět ve stále větší míře začínají vracet. Zdejší cenové podmínky jsou totiž ve srovnání s Jadranem či Středomořím více než lákavé. Bulharsko však není jen moře, ale také půvabná hornatá krajina i úrodná a zemědělsky využívaná nížina.

Do bulharských přímořských letovisek se dnes obvykle turisté dopravují letecky. Při cestě autem či autobusem se dříve Češi dostávali do Bulharska přes Rumunsko, nyní se většinou jezdí poněkud kratší cestou přes Srbsko. Problém ovšem je, že Srbsko není a zřejmě ještě dlouho nebude členem EU, takže pokud si vyberete tuto trasu, čeká vás (většinou) několikahodinové čekání nejprve na maďarsko-srbské a později na srbsko-bulharské hranici.

Nedaleko srbských hranic se pod nečekaně vysokými horami (blízká Vitoša má přes 2200 m) rozkládá hlavní město Sofie. Jeho okraje jsou jako ve všech východních postkomunistických zemích „ozdobeny“ hradbami chátrajících paneláků. Také střed města není příliš udržovaný. Je vidět, že davy turistů sem nejezdí a ani je tu zřejmě nečekají, což ovšem může být i celkem příjemné. Pokud však někdo jako turista na první pohled vypadá (to znamená, že drží v ruce mapu nebo má na sobě fotoaparát či objemnější batoh), brzy k němu v určitých lokalitách začnou přicházet přátelsky naladěné osoby s nabídkou na zaručeně výhodnou výměnu peněz. Tyto transakce se zásadně nedoporučují, protože bývají poněkud jednostranně výhodné a je asi předem jasné pro koho.

Centrum Sofie vyplňují široké bulváry, lemované megalomanskými komplexy vládních a úředních budov z komunistické éry, které jsou na rozdíl od mnoha jiných domů opravené a do širokého okolí září svými bělostnými fasádami. Tyto stavby jsou nespornou dominantou bulharské metropole, ale zároveň působí odlidštěným a chladným dojmem. S podobným typem architektury se setkáme např. v rumunské Bukurešti. Skutečně nádhernou dominantou města je však pravoslavný chrám Alexandra Něvského. Kromě mnoha dalších (větších i menších) pravoslavných kostelů se v Sofii také nachází největší synagoga v Bulharsku a nedaleko od ní je i pěkná mešita s minaretem.

Docela zajímavým a tak trochu dekadentním zážitkem je návštěva sofijského tržiště s jeho koloritem chaoticky rozmístěných stánků a budek, všudypřítomným nepořádkem a volně se toulajícími psy a kočkami (často bohužel vyzáblými a nemocnými). Ty ostatně ve zvýšené míře můžete potkat po celé Sofii i v jiných bulharských městech. Kdyby tuto tržnici navštívili třeba bruselští úředníci, kontrolující dodržování hygienických norem Evropské unie, tak by určitě padli do mdlob a museli by je urychleně převézt k zotavení do nejbližšího pěti-hvězdičkového hotelu.

Cesta od Sofie k černomořskému pobřeží probíhá příjemnou krajinou Hornotrácké nížiny, která je z jedné strany ohraničena horským pásmem Stara planina a z druhé pak pohořími Rila a Rodopi. Cestou je možné se zastavit v druhém největším bulharském městě Plovdiv, jehož tři pahorky, na kterých bylo původně vystavěno, jsou vidět už zdaleka. S přibližujícím se pobřežím však horská pásma ustupují poněkud do stran a nížina se směrem k východu stále více rozevírá. Přestože Bulharsko nemá zatím příliš rozsáhlou dálniční síť, lze celkem příjemně jezdit i po silnících vyšších tříd, což se o některých jiných východoevropských státech (především tedy o Ukrajině) říci nedá.


Bulharské černomořské pobřeží má fakticky vzato dvě velká centra. V severní části je to Varna, poblíž které leží známá lokalita Zlaté Písky, kam do uzavřených hotelových komplexů v současnosti jezdí spíše bohatší turisté z Německa (svědčí o tom i četné německé nápisy na zdejších silnicích). V pořadí třetí největší město Bulharska Varna má velké letiště, kde přistávají stroje s moře-chtivými rekreanty. Příjemnou atmosféru města vytváří především rozlehlý přímořský park s akváriem a řadou dalších lákadel pro turisty včetně mnoha restaurací a bister. Ve Varně je však také k vidění krásná katedrála či ruiny starověkých římských lázní. V blízkém okolí města je zvláštní přírodní památka s názvem Kamenný les. Jde o skupiny až pět metrů vysokých kamenných sloupů, které vznikly před mnoha miliony let přirozenou cestou a tedy nikoli činností člověka jako v případě megalitických objektů z francouzské Bretaně či Anglie, které jinak na pohled velmi připomínají. Procházka mezi těmito kamennými kolosy je skutečně zvláštní a přenese vás jakoby do jiného času i prostoru.

Nedaleko Varny se též nalézá městečko Balčik, kam jezdí turisté obdivovat letní sídlo rumunské královny (tato oblast patřila jistou dobu Rumunsku) s přilehlou botanickou zahradou a parkem. Zatímco zahrada zaujme asi především milovníky kaktusů, přilehlý park je úžasně fotogenickým místem s řadou neobyčejných pohledů na moře a pobřeží a s velmi osobitou úpravou. Kombinace tekoucí i stojaté vody, tvarovaných keřů, záhonů květin, obřích hliněných nádob a různých skulptur a objektů vytváří silně působivé místo, které v tomto ohledu připomíná meditační atmosféru japonských zahrad. Zdejší neotřelé scenérie v minulosti dokonce nalákaly československé filmaře, kteří zde např. natáčeli záběry do filmů Labakan nebo Morgiana.

Střediskem jižní části bulharského pobřeží je Burgas. Je to průmyslové město, které samo o sobě příliš zajímavostí nenabízí. Leží ve stejnojmenném zálivu a je též obklopeno několika jezery, takže se při pohybu v terénu může snadno stát, že nevíte, zda se zrovna nacházíte u sladké nebo slané vody (pokud ji tedy nechcete ochutnat). Nedaleko Burgasu se však vyskytují dvě malebná menší města, která jsou si velmi podobná nejen co do velikosti, ale také svým půdorysem, architekturou a původně snad i celkovou atmosférou. Jedná se o Sozopol a Nesebr. Obě města leží na poloostrovech a jsou tak z většiny stran obklopena mořem. Úzké, křivolaké a malebné uličky se táhnou do kopce i z kopce a nabízejí nepřeberné množství nejrůznějších pohledů a průhledů na moře a pobřeží. Specifický kolorit obou míst dotváří typická architektura obytných domů z kamene a dřeva.


Nesebr je však na rozdíl od Sozopolu zapsán na seznamu organizace UNESCO. V jeho ulicích totiž stojí množství typických středověkých kostelů v byzantském stylu. Jejich typické zdivo tvoří kámen, cihly a zdobená keramika. Řada z nich je více či méně zříceninami, což ovšem ještě zvyšuje jejich atraktivitu a zvláštní atmosféru. Díky svému věhlasu je však Nesebr magnetem pro turisty, což má také svou stinnou stránku. Kromě toho, že se musíte prodírat davy lidí v malých uličkách, také neustále narážíte na prodejce čehokoli a bohužel také kdekoli. Reklamní štíty a pulty se zbožím jsou i u historických budov, což naprosto ničí jejich původní kouzlo. S těmito projevy turistického průmyslu se sice setkáte i v Sozopolu, ovšem v mnohem menší a přijatelnější míře, takže procházka po jeho ulicích je nakonec mnohem příjemnější.

Rozmach turistického ruchu je ale vlastně možné vidět všude na pobřeží v širokém okolí Burgasu. Staví se zde obrovské hotelové komplexy, jejichž těžkopádný styl a snaha o zdobnost a luxus za každou cenu působí nepřirozeně. Především v kontrastu s tradiční místní architekturou jsou tyto stavby přímo nevkusné. Protikladem k této oblasti, poznamenané turistickým byznysem, je téměř panenská atmosféra jižního černomořského pobřeží u tureckých hranic. Sem zřejmě žádní rekreanti nejezdí, takže zde můžete objevit liduprázdné pláže, ale také krásnou horskou krajinu, ve které se volně pasou stáda ovcí a koz. Taky na silnicích tu spíše než auta potkáte osly či koňská spřežení.

Zážitky s vůní starých časů

Zářivá nádhera historického průvodu, nebezpečné rytířské souboje,
veselá vystoupení kejklířů a divadelníků, dávno zapomenuté lahůdky
staročeské kuchyně… Zážitky jako žádné jiné na vás čekají na
podzimních historických slavnostech v České
republice.

Zářivá nádhera historického průvodu, nebezpečné rytířské souboje, veselá vystoupení kejklířů a divadelníků, dávno zapomenuté lahůdky staročeské kuchyně… Zážitky jako žádné jiné na vás čekají na podzimních historických slavnostech v České republice.


Královna Eliška Rejčka (+1335) je hlavní patronkou Slavností královny Elišky (5.–6. 9. 2008) v Hradci Králové. Kromě její bohatě vyšňořené družiny město navštíví také hudebníci, kejklíři, sokolníci, šermíři, rytíři, trhovci nebo divadelníci. Zvídaví návštěvníci budou moci nahlédnout do rytířského stanu, středověké lazebny či katovny a občerstvit se v dobové taverně. Letos se bude připomínat také významné 700. výročí založení katedrály Sv. Ducha v Hradci Králové. Vrcholem dvoudenních slavností bude velké ohňové divadlo a ohňostroj. (www.calendari­umregina.cz)

Historické centrum města Tábora, jeho křivolaké uličky i parky za městskými hradbami se od 12. do 14. 9. 2008 navrátí o několik epoch nazpět, do první poloviny 15. století. Tehdy městu vládl legendární český vojevůdce Jan Žižka z Trocnova, muž, který několikrát vítězně vedl husitská vojska do válek s křižáky. Táborská setkání divákům naservírují nejen porci středověké a současné hudby, historické průvody za rachotu bubnů a světel pochodní nebo divadelní představení, ale i dobové laskominy, jako jsou medovina či chléb se škvarky. (www.tabor.cz)

Na ochutnávku tradic zvou Svatováclavské slavnosti v Českém Krumlově (26.–28. 9. 2008). Na těchto slavnostech bude opravdu veselo: bude se tančit, zpívat, v krčmách poteče proudem pivo a podávat se bude speciální Svatováclavské menu, na kterém najdete tradiční jídla české kuchyně připravená podle starých receptů. Na Svatováclavském trhu na náměstí nakoupíte řemeslné výrobky i občerstvení. Duchovní stravu nabídne umělecký happening k svátku sv. Václava, folklorní inspirace nebo Svatováclavská noc otevřených muzeí a galerií se vstupem zdarma. (www.ckrumlov­.cz/svs2008)

Na přelomu 19. a 20. století se věnovali boskovičtí Židé výnosnému obchodu: vždy na podzim vykrmovali husy a dodávali je na vídeňský trh a do dalších rakouských měst. Dnešní Husí slavnosti s trhy, specialitami a výrobky z peří jsou milým připomenutím staré tradice. O víkendu 27. a 28. 9. 2008 bude v Boskovicích vonět husí pečínka, ochutnat můžete i husí játra nebo třeba jen chleba namazaný husím sádlem.

Další slavnosti:

Svatováclavské časy, Telč, 20. 9. 2008, (www.telc.eu)

Oživlý hrad Kost, 20.–21. 9. 2008, (www.hrad-kost.cz)

Svatováclavské slavnosti v Kutné Hoře, 27. 9. 2008, (www.kutnahora­.cz)

Pražské zahrady, zastavení šedesáté třetí – Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Vstoupíte a omámí Vás tisíce vůní. Roku 1845 pozemky zakoupila
společnost pro zvelebování zahradnictví Böhemische
Gartenbaugese­llschaft za finančního přispění hraběte Rohana a
právě zde založila Společenskou zahradu. Po velké povodni roku
1890 odkoupil zahradu stát pro pražskou univerzitu.

Zahrada slouží nejen jako zdroj demonstračního materiálu pro studenty
biologie a přidružených oborů jak z Karlovy univerzity, tak ze
sesterských fakult, ale i pro studenty středních a žáky základních
škol. Částečně slouží i k relaxaci návštěvníků zejména
z řad obyvatel Prahy 2.


Vstoupíte a omámí Vás tisíce vůní. Vstoupíte a uslyšíte němou mluvu květin, keřů a stromů. Vstoupíte a uslyšíte ptačích křídel šum a když se pozorně zahledíte a zaposloucháte možná i mnohé uvidíte na vlastní oči.

Botanická zahrada leží v Praze 2 na Novém Městě, Na Slupi 16. Zahrada má rozlohu 3,5 ha. Její nejnižší místo je u ulice Na Slupi a to 195,56 metrů nad mořem a nejvýše položená plocha je nad velkým alpinem ve 227.51 m.n.m. V jejím areálu se nachází budova katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK, Ústav životního prostředí a sídlí zde i studijní oddělení Přírodovědecké fakulty UK. Expozice zahrady jsou rozděleny na skleníkové (interiéry) a přírodní venkovní (exteriéry).

Ve sklenících je stálá expozice tropů a suchých subtropů (sbírka kaktusů a sukulentů). Sbírka rostlin z vlhkých subtropů je v létě instalována pod širým nebem podle světadílů původu rostlin, které jsou pak v zimním období uskladněny ve velkém studeném skleníku. Vedle rozsáhlé sbírky sukulentů stojí za zmínku velké a staré exempláře cykasů, kamélie, myrty a další rostliny pocházející ze sbírek někdejší smíchovské univerzitní zahrady z 19. století. Z venkovních expozic je významný unikátní exemplář jinanu dvoulaločného, Ginkgo biloba cv. Praga. Je to vlastně někdejší obří bonsaj, jejíž stáří se odhaduje na přibližně 130 let. Uvidíte tady například jednu z prvních do Evropy introdukovaných metasekvojí a další dřeviny. Nejcennější zdejší expozicí je prý kolekce středoevropské květeny založená v roce 1904 a kontinuálně udržovaná po celých předchozích sto let.


Zahrada je pravidelně pořadatelem mnoha různých výstav. Já tam viděla výstavu exotického ptactva, později různých kaktusů a nedávno bonsají. O zahradu prý pečuje v současné době přibližně 20 zahradníků a kurátorů a roční náklady na její provoz, hrazené Přírodovědeckou fakultou UK, se pohybují kolem 6 milionů Kč.

Ještě něco málo z její historie. Na větší části pozemků byl až do poloviny 19. století ovocný sad. Roku 1845 tyto pozemky zakoupila společnost pro zvelebování zahradnictví Böhemische Gartenbaugese­llschaft za finančního přispění hraběte Rohana a právě zde založila Společenskou zahradu. Roku 1862 dostal prostor z ulice Na Slupi litinový plot na podezdívce z pískovce a od roku 1882 byl budován komplex skleníků. Od počátku byly brány jako výstavní pavilony a pořádaly se zde spousty výstav. Krásná byla centrální kopule se spoustou světla. O zahrady se v té době staral zahradní architekt Eduard Fiala.

Po velké povodni roku 1890 odkoupil zahradu stát pro pražskou univerzitu. V letech 1897 a 1898 sem byla přenesena velká část sbírek ze Smíchova, z tamější zahrady, která utrpěla povodní a byla zrušena. Roku 1898 byl tady v české zahradě vybudován orchidejový skleník a skupina dalších sedmi skleníků. Z téže doby je i dřevěný altán v zahradě. Ten byl roku 1994 opraven.V le­tech 1900 až 1902 vzniklo první alpinum, v letech 1906 až 1907 druhé. Roku 1938 přibyl skleník pro tropické vodní rostliny. V červenci 1940, po uzavření českých vysokých škol, byla česká botanická zahrada připojena k německé nacházející se hned nad ní a oddělené jen plotem.


Při spojeneckém náletu na Prahu dne 14.2.1945 byly německé skleníky i části zahrady vážně poničené. Došlo pak k trvalému sloučení obou zahrad a byly rozšířeny o svah s výměrou 1795 m2. Místo původních náletem zničených skleníků byly postaveny nové s původní kompozicí, ale ocelové. Původní kopule a dvě křídla zde zůstaly dodnes. Venkovní expozice se neustále mění podle potřeb školy. Větší revitalizace zahrady započala v roce 1992. V letech 1996 až 1998 byly rekonstruovány skleníkové komplexy.

Celková dispozice zahrady je dána svažitým terénem, který je terasovitě upraven. V západní části je rovinatý parter ve dvou úrovních. Svahové části jsou osázené dřevinami, mezi cestami vedou schodiště. Z původní Společenské zahrady se tady dochovaly až dodnes sloupovité duby letní, skupina tisů červených nebo nahovětvec dvoudomý. Krásný je také starý trojkmenný platan javorolistý. Ostatní dřeviny jsou mladší, většina jich pochází z posledních let 19. století. Najdeme mezi nimi řadu cenných druhů.

Zahradu ročně navštíví asi 100.000 návštěv­níků. Slouží nejen jako zdroj demonstračního materiálu pro studenty biologie a přidružených oborů jak z Karlovy univerzity, tak ze sesterských fakult, ale i pro studenty středních a žáky základních škol. Zahrada zároveň umožňuje celoživotní vzdělávání obyvatelstva, protože u každé květinky, keře i stromu najdete cedulku s botanickým názvem. Částečně slouží i k relaxaci návštěvníků zejména z řad obyvatel Prahy 2, kteří se zdržují na mnoha lavičkách i cestičkách. Chodí sem ale celá Praha, lidé všech věkových kategorií. Najdete tu na pěšinkách mezi skalkami běhat malé děti nebo líbající se milence v tichých zákoutích či v dřevěném altánku. Nejvíc jsem tady ale dneska potkala důchodců a přišlo mi to velmi romantické. Takoví staříčci co sotva chodí se tu prochází, drží za ruce a pomáhají si do schodů mezi terasami a květinami. Mnozí se nakloní a přivoní k právě kvetoucím rhododendronům až je to přinutí kýchnout. A o tom ta botanická zahrada je. O klidu, o tichu, o vůni a o lásce.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Klokočské skály a hrádek Rotštejn

Písek z Klokočských skal se dostane i do zavřené konzervy.
Tvrdí to alespoň čeští trampové, kteří svého času uskutečnili pokus,
za jehož provedení by se skoro nemusela stydět ani renomovaná vědecká
laboratoř.

Klokočské skály spolu s nedalekými Betlémskými skalami tvoří od
roku 1985 základ přírodní rezervace. Je zde k vidění množství
pseudokrasových jevů včetně jedné z největších jeskyní Českého
ráje, Postojny. Významnou památkou zdejší oblasti je skalní hrad
Rotštejn, ze kterého se nám do dnešní doby zachovala pouze zřícenina.
K hrádku Rotštejnu i Klokočským skalám se váže
i množství pověstí. Povídá se o pokladech ukrytých ve skalách,
tajné chodbě vedoucí z Rotštejna do Postojny a mnoho dalších.


Písek z Klokočských skal se dostane i do zavřené konzervy. Tvrdí to alespoň čeští trampové, kteří svého času uskutečnili pokus, za jehož provedení by se skoro nemusela stydět ani renomovaná vědecká laboratoř. Jestli tomu nevěříte, můžete si to vyzkoušet sami. Riskujete jen to, že zdejší jemný písek budete vyklepávat z těch nejnemožnějších míst, bude vám skřípat mezi zuby a nakonec se vám zadře do duše tak, jako mnohým před vámi.

Oblast Klokočských skal leží mezi Turnovem a nejvyšším vrcholem Českého ráje Kozákovem. Díky tomu, že jsou snadno dostupné a při tom nejsou tak na očích, jako Hruboskalsko, staly se svého času snad nejtrampštější oblastí v okolí. Určitě k tomu přispělo i to, že zdejší skály, ač nejsou tak mohutné, jako v jiných skalních městech, jsou bohaté na množství různých skrýší, převisů, skalních průchodů, puklin a jeskyněk. To podněcovalo fantazii romanticky založených lidí a ve zdejších skalách pak v jedné z jeskyněk vzniklo i symbolické indiánské pohřebiště podle některých věnované památce malíře a ilustrátora Zdeňka Buriana. Dnes už je skalní dutina, kde bývalo, prázdná. V Klokočkách začalo být o víkendech přelidněno a trampové se stáhli. Zmizely osady a nocoviště pod převisy a osiřelo i velké pohřebiště, které začalo být příliš známé a přitahovalo nežádoucí pozornost. Ve skalách pak ještě nějakou dobu přežívaly utajované a pečlivě maskované svatyňky. Dnes už byste je asi marně hledali. Změnila se doba a ubylo lidí jezdících na víkend jen tak do přírody a mnozí z těch, kterým záliba zůstala, vyrazili za svými cestovatelskými sny do světa. Stále ještě se ale najde nemálo nadšenců, kteří ve zdejších skalách tráví volný čas a jsou ochotni pro ně i něco udělat.

Klokočské skály spolu s nedalekými Betlémskými skalami tvoří od roku 1985 základ přírodní rezervace. Skály jsou tvořeny prvohorními svrchnokřídovými pískovci o mocnosti až 60 m, které byly vyzdviženy do plošiny zakončené asi 1600 m dlouhou skalní stěnou. Kromě pro pískovcové oblasti typických skalních měst, která se vytvářejí na okrajích pískovcových masivů, se v této oblasti vytvářejí útvary, které jsou označovány jako pseudokras. Podobně jako ve vápencových a dolomitových oblastech zde dochází ke zkrasovatění, tedy vytváření jeskyní a dutin a s nimi spojených povrchových krasových jevů, jako jsou například závrty. Zatímco pravý kras vzniká chemickým rozpouštěním a případně usazováním hornin, pseudokrasové jevy vznikají hlavně mechanickým zvětráváním způsobeným fyzikálním rozrušováním horniny vlivem střídání teplot a zamrzání vody. Celkem je v Klokočských a Betlémských skalách registrováno okolo tří set pseudokrasových jeskyní.


Ve zdejších kaňonech a soutěskách se nachází i největší pseudokrasová jeskyně Českého ráje, jeskyně Postojna, někdy nazývaná Amerika. Za jejím nízkým vstupem je Velká síň o rozměrech 16×18 m. V zadní části pak přechází ve Spletitou chodbu. Hned u vchodu do jeskyně odbočuje Malá síň o rozměrech 8×4 m. Nejen, že tato jeskyně je jedna z největších v Českém ráji, ale je i jediná veřejnosti přístupná a navíc je to jedna z významných archeologických lokalit. Ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století zde byly nalezeny pozůstatky lužické kultury z období 12 až 9 tisíc let před naším letopočtem. Nejstarší osídlení v Českém ráji bylo nalezeno v Jíslově jeskyni, která se rovněž nachází v Klokočských skalách. Jedná se o nástroje z doby kamenné staré okolo padesáti tisíc let.

Významnou památkou zdejší oblasti je skalní hrad Rotštejn, ze kterého se nám do dnešní doby zachovala pouze zřícenina. Hrad byl založen v polovině 13. století na třech skaliskách šlechtici z rodu Markwarticů. Již v roce 1318 za doby Voka II. z Rotštejna, který měl spory s asi 150 šlechtici z okolí byl hrad dobyt a vypálen. Později byl obnoven a pravděpodobně přežil bez větší úhony i husitské války. V roce 1514 je ale hrad uváděn již jako pustý. Nové obyvatele získal hrad až za třicetileté války, kdy se sem stáhli obyvatelé okolních vesnic, kteří ve skalách pod hradem vybudovali provizorní příbytky. Postupně tu vzniklo pět usedlostí s chlévy, z nichž některé byly obývány ještě v 19. století. V první polovině dvacátého století pak došlo ke zřícení části hradního zdiva a kusu jedné ze skal. V průběhu druhé světové války, v roce 1941 byla skrz hrad vylámána turistická stezka a přímo do hradu bylo vytesáno schodiště. V osmdesátých letech se pak o záchranou hradu začalo zabývat místní trampské sdružení, které se v devadesátých letech změnilo na občanské sdružení Ochrana Klokočských skal a stará se o Rotštejn i jeho okolí ve spolupráci s památkáři, archeology a okolními obcemi dodnes.


Hrádek Rotštejn je veřejnosti přístupný za pěkného počasí v letní sezóně. Vstupné je dobrovolné. Aktuální informace o přístupnosti, případně akcích, které se zde pořádají, najdete na stránkách občanského sdružení Ochrana Klokočských skal nebo na stránkách http://www.rot­stejn.info/

K hrádku Rotštejnu i Klokočským skalám se váže i množství pověstí. Povídá se o pokladech ukrytých ve skalách, tajné chodbě vedoucí z Rotštejna do Postojny a mnoho dalších. I kdyby na nich nebylo ani zrnko pravdy, určitě stojí za to zajít se na Klokočky podívat. Na vrchol skalní stěny se dostanete z vesnice Klokočí po červené značce skrz 70 metrů dlouhou soutěsku Klokočské průchody. Ve středověku zde vedla stará kupecká slezská cesta a dodnes můžete ve skalách spatřit kupecké značky. Po červené se pak dostanete dál po okraji Betlémských skal přes vyhlídku na Zdenčině skále až do Turnova. Pokud se z rozcestí nad Klokočskými průchody vydáte po žluté značce, můžete dojít buď přes Zelený důl k jeskyni Postojna, nebo přes skály po můstcích a schodištích na skalní hrádek Rotštejn. V nedaleké osadě Rotštejn najdete ve skalním výklenku lidovou plastiku Jana Nepomuckého a kousek od ní i skalní kovárnu. Pokud dojdete po silnici až do vesnice Klokočí, najdete na jejím konci skalní kapli Československé církve husitské.

Co si představit pod pojmem zkorumpovaní postsovětští policajti?

Ve stínu velkého stromu sedí chlapi v uniformách. Tuším
nepříjemnosti. Hergot, z Arisu jsem popojel teprve 25 km. Stopují
mě s úsměvy přes celý obličej. Tohle je „ekologická policie“.

„Odkudá?“ To se ví, že první otázka se nebude týkat peněz.

„Kudá?„

Ten časopis s článkem o cestě přes Sibiř a s mými
fotkami, kterej vozím s sebou a ukazuju domorodcům, abych získal jejich
sympatie, je ohromná vymoženost.

„Tady máš 25 tengi – na chleb.“

„Pánové, děkuju, jste mí sponzoři.“


Myslím na rady do života, které nám dával expert na Rusko a okolí Ivoš Dokoupil ve vlaku, než jsme vystoupili do Kazachstánské reality: „Policajti jsou nebezpeční. Svlíknou tě, odhalí všechny skrýše, vymyslí si ňáké porušení předpisů, a zabaví pár peněz. Takže v peněžence mít jen část a hlavní zásobu dobře schovanou. U útlocitnějších milicioněrů někdy pomůže, když řekneš, žes už dnes platil.“

Slunce žhne jako v pekle. Každý závan větru zvedá oblak prachu. Ve stínu velkého stromu sedí chlapi v uniformách. Tuším nepříjemnosti. Hergot, z Arisu jsem popojel teprve 25 km. Stopují mě s úsměvy přes celý obličej. Tohle je „ekologická policie“. „Odkudá?„ To se ví, že první otázka se nebude týkat peněz. „Kudá?“ Ten časopis s článkem o cestě přes Sibiř a s mými fotkami, kterej vozím s sebou a ukazuju domorodcům, abych získal jejich sympatie, je ohromná vymoženost. „Tady máš 25 tengi – na chleb.“ (Tengi = místní peníze. 1 USD – 115 tengi.) „Pánové, děkuju, jste mí sponzoři.“

Další milicioněri mě pohostili čímsi jako syrovátkou s centimetrovými skvrnitými kuličkami. Snad to byly kousky sýra nebo nějaké plody či semena. Kozí bobky určitě ne. Ty by chutnaly jinak.

Stanice GAI (= gosudarsvenaja avtomobilnaja inspekcia = státní dopravní policie) je u každé větší vesnice nebo, důležité křižovatky. Cesta je tam ještě zúžena masivními závorami. Šoféři zpomalí na třicítku a bedlivě sledují černobíle pruhovanou kuželku v milicionářově ruce. Když se s ní nenápadně plácne do stehna, je to příkaz k zastavení. Gájové mě stopli ještě mnohokrát. Ne že by mě všichni krmili a dávali peníze, ale nikdy jsem neplatil. Až na pár desetníků, které jsem rozdal jako suvenýry.

Zase se vyplatilo nepodceňovat otázku vzhledu. Ošumělý úbor, vyhublé tělo, oduševnělý obličej. Velocipéd natřený na špinavě šedo-hnědo, jako bagáž starý pytel od brambor.

Pak jsem měl možnost poznat problém i z pozice šoféra. Na hlavní cestě z Almaty na západ u postu gájů jsem stopnul gruzovik. Tady musí zastavit každý. Konečně jeden prázdný. Vezme mě do Čimkentu. Každá stovka kiláků dobrá. Chlapi jsou Čečenci. „Každej se nás ptá, jestli vezeme zbraně“, říkají se smíchem.

Step je jedna nekonečná plantáž rozkvetlé divizny. Na těch necelých sto kilometrech je šest postů gájů. Na každém nás zastavili a šofér musí zaplatit 200 tengi = skoro 2 dolary. Nikdo si nedovolí se vzepřít. Jednoho by z toho trefil šlak!

A zahraniční auta berou policajti hákem ještě hůř. Ba jo. Nechtěl bych být automobilistou ve Společenství Nezávislých Států. Takhle vypadá test na alkohol: šofér dýchne do stakanu, gáj k němu čuchne, a když neucítí pálenku, je to v pořádku. Detekční trubičky jsou drahé a je jich málo.


Na posledním postu jsem kámošům půjčil, protože fíra už nemá drobné. Doprčic, a já nemám zpátky na tisícovku a rozměnit není kde. Teda – mám, ale další tengi jsou mezi dolary v tajné kapse na bříšku trenýrek. Sakra, tak jo. Chlapi nevypadají na podrazáky. Vytahuju ten balík a Čečenci kulí očka. „Prodej mi jednodolarovku,“ říká ten mladší. Co by ne. „Budu potřebovat moře peněz na vlak domů„, povídám, aby řeč nestála. „Nikomu ty prachy neukazuj,“ kladou mi chlapi na srdce. „Bez obav. To je mně jasný.“

Přidám pár historek, co mně vyprávěl šofér rozchrastané LIAZky Dědek, když mě vezl 4000 km z Ufy do Brna-Bystrce. Byl to nejdelší stop mého života. „Do CCCP jsem začal jezdit už dávno. U gájů mě nemůže nic překvapit. Kontroloval mně papíry. V zrcátku vidím, jak mně děcka kradou jídlo ze skříněk nad koly. Hrnul jsem se je zahnat, ale gáj mně v tom bránil. „Teď jednáme spolu“, říkal. Ty moje konzervy jsem pak uviděl u něj v šuplíku a prej, máme demokracii a jsme demokrati. Jídlo můžeš koupit. Jedno lečo mně dal, aby předvedl, jakej je dobrák.“


Autor má na svém kontě cestopisné knihy Vandry s bejkem, Tenkrát na východě, Těžký život cyklotrempa. Článek popisuje část cesty zmíněné v další z autorových knih, Ze života cyklotrempa.

„Když tě zastaví a ty dáš najevo, že spěcháš, že nemáš čas, má tě v hrsti. Tyhle záležitosti jsou děsně časově náročný. Jeden takovej mně tvrdil, že jsem jel moc rychle, a chtěl 40 mařen. Podle mýho kolečka jsem rychlost zdaleka nepřekročil. Naštval jsem se a chtěl, aby zavolal náčelníka. To se mu nehodilo, tak snížil taxu na 20. Stál jsem na svým, že neodjedu, dokud ho nezavolá. Jak mu měla končit směna, začal být nervózní, a že vyřešíme to napomenutím. To už říkal proto, aby neztratil tvář. Ale nepovolil jsem. Nakonec mně vnutil 20 marek a já vítězně odjel.“

„Chachá, máš bezva pestrej život, to je vono!“ Celé moje nitro se vzpírá tomu uvěřit, ale fajn se to poslouchá.

Jak to bylo dál, se dočtete v mé knížce „Ze života cyklotrempa“

Madeira – země větru I.

Rozhodli jsme se, že se tento rok podíváme na ostrov ležící
v Atlantickým oceánu. Madeira má na délku pouhých 20 km. Mnozí
by si řekli, že těch pár kilometrů by mohla být velmi příjemná
procházka. Tedy především ti, kteří mají velmi dobrou fyzickou kondici.
My jsme však přijeli poznávat krásy této krajiny a tak jsme bohužel
nestihli projít celý ostrov. O to víc jsme mohli čerpat
z místních tradic a poznávat místní kulturu.

Něco málo o zemi

Rozhodli jsme se, že se tento rok podíváme na ostrov ležící v Atlantickým oceánu. Madeira má na délku pouhých 20 km. Mnozí by si řekli, že těch pár kilometrů by mohla být velmi příjemná procházka. Tedy především ti, kteří mají velmi dobrou fyzickou kondici. My jsme však přijeli poznávat krásy této krajiny a tak jsme bohužel nestihli projít celý ostrov. O to víc jsme mohli čerpat z místních tradic a poznávat místní kulturu.


Celé naše cestování začalo tím, že jsme si nepůjčili auto. V tuto chvíli se cestovatel dostává do situace, kdy začne využívat místní hromadnou dopravu. Opravdu to stojí za to. Všude tam, kde jsou úzké cesty nebo kde se míjejí dva autobusy zavíráte oči, nebo se sázíte, které zpětné zrcátko to vydrží. Naproti tomu stojí krásná panoramata, kterým díky těmto cestám necestám nestojí nic co by bránilo ve výhledu. Ale já se vrátím zpět k tématu, proč jsme nestihli procestovat celý ostrov. Systém hromadné dopravy je spolehlivý, ale díky hornatému terénu a výškovým rozdílům až 1000 metrů to dost trvá. Styl jízdy řidičů je neopomenutelný. V ostrých zatáčkách se nebrzdí a klakson se používá častěji než spojka – možná to dokonce mají v pravidlech silničního provozu(). Autobus si to funí nahoru a dolu a vy celí vytřesení jste rádi, když se po pěti hodinách cesty dostanete na druhou stranu ostrova jen s mírným psychickým otřesem. O jejich autobusové dopravě se dají napsat litanie ale popíšu vám už jenom jeden malý detail o jejich jízdních řádech.

Takže za prvé: „dávejte si pozor jakou barvou autobusu pojedete“. Nevím, jestli znají jenom omezený počet číslic, ale každý autobus má tři barvy. Žlutá barva jede na sever, červená na západ a zelená jede na východ. A za druhé: „každá barva autobusu má stanoviště v jiné části města“. Nikdy nenajdete pohromadně rozličné barvy autobusů. No, na jedné straně je to určitě výhoda, ale zatím ještě nevím jaká. Nevýhodu to jistě má. Když se spletete, zaručeně nestihnete svůj spoj. Perlička na závěr: „Jízdní řády neobsahují časy“. To znamená, že jestli potřebujete do daného autobusu nastoupit někde během cesty, tak si musíte spočítat, kolik by mu to asi mohlo trvat z výchozího místa, kde časy uvedeny jsou, k vaší zastávce a ve vypočítaném čase se dostavit na místo. Když se seknete o pár minutek, prostě máte smůlu a počkáte si pár hodinek na další spoj. No co, jste přece na dovolené.

Přemýšlela jsem jakou formou mám popsat naše zážitky a nakonec vyhrála forma denníku

Přípravy na cestu a první den v cizině

Přišel den D, a my se chystáme na cestu. Nevím, jak ostatní cestovatelé, ale my ještě ani v den odletu nevíme, co tam chceme vidět. Nevíme, jak budeme cestovat, jestli budou více denní pochody, nebo se budeme každý den vracet. Prostě jsme si koupili mapu a vložili ji do ruksaku. No, abych nám nekřivdila. Přibalujeme si s sebou několik průvodců, každý v jiném jazyce. Jistota je jistota. Vše připraveno, jenom my ne. Ale co, baťohy na záda a vyrazili jsme. Však jsme mladí, flexibilní, tak uvidíme. Ale musím říct, že jsme měli štěstí a náš přístup se nám nevymstil.


Na cestu letadlem jsme se vysloveně těšili. Vychutnávali jsme si vzlétnutí a pak jsme se chtěli kochat výhledy, ale ty se nám povedlo zaspat. Asi se na nás podepsalo to ranní vstávání. Když jsme opustili Portugalsko, tak se letadlo začalo stáčet k africkému kontinentu. Nevím proč na všech mapách je Madeira nakreslena v úrovni Portugalska. Začala jsem panikařit, že piloti si určitě spletli let a letíme místo na Madeiru do Afriky. Když se můj spolucestovatel dozvěděl, co se mi honí hlavou, kouknul se na mě útrpným pohledem a vyjasnil mi, že chyba je někde jinde. Letiště v Funchalu, kde jsme přistáli, je od hlavního města vzdáleno ještě pár kilometrů, takže hned v první den jsem poznávali krásy ostrova prostřednictvím autobusu, který nás čekal před letištěm a dovezl nás v pohodlí přímo před hotel. A tu začalo naše vlastní cestování.

Levada Furado

Proč vlastně lidé cestují na Madeiru? Tento ostrov je známy svými Levadami. Levady jsou uměle vybudované kanály, v kterých teče voda a které kdysi sloužily k zavlažování políček. Jelikož na severní straně ostrova více prší, tak v minulosti byli lidé nuceni nějakým levným způsobem dopravit vodu na jižní stranu ostrova a proto vybudovali systém kanálů. Voda v nich teče samospádem a aby nezarůstaly trávou, tak kolem kanálu stavitelé vytvořili cestičky. Ty sloužily k čištění vody.


Řekli jsme si, že se na jednu z nich půjdem podívat. Vybrali jsem si levádu s výhledem nazvaným Balcoa. Leváda začíná v městečku Ribeiro Frio, ale ještě před ní jsme si odskočili podívat se na krásny výhled. Smířili jsme se s myšlenkou, že tam budou davy lidí. Samozřejmě, že tam ty davy byly, ale ten výhled nezklamal. Byl to nejhezčí výhled v ten den. Levada byla nekonečná, měřila jedenáct kilometrů, vedla neustále po rovině a byla po obou stranách zalesněná, takže výhledy veškeré žádné. Nic pro nás, ale vysvětluje to ty davy starších turistů My jsme dali přednost vrcholkům hor. Podél levády jsme se dostali do městečka Portela. Cestou se některým „šikovnějším“ povedlo v levádě vykoupat.. Aspoň vám můžu říci, že levády jsou hluboké tak po kotník a voda v nich není moc studená. A zároveň jsem pobavila kolemjdoucí.

Konečně město Portela. Koukli jsme na jízdní řád a začali počítat, kdy dorazí autobus. Pro jistotu jsme si to nechali potvrdit domácími. Když jsme konečně usedli do autobusu začali jsme probírat zítřejší výlety a výhledy, které by stály za to.