Yucatán

Mexický poloostrov Yucatán najdeme turistický ráj, ať už se zajímáme
o bělostné pláže Cancunu nebo mayské památky. Zatímco líný turista
si vybere hotel a dovolenou tráví na pláži, cestovatel se vydá do
mexického vnitrozemí.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Mexický poloostrov Yucatán najdeme turistický ráj, ať už se zajímáme o bělostné pláže Cancunu nebo mayské památky. Zatímco líný turista si vybere hotel a dovolenou tráví na pláži, cestovatel se vydá do mexického vnitrozemí.


Pro většinu bude opěrným bodem město Merida, což z Cancunu představuje dobrých 300 km po placené dálnici, která je sice docela kvalitní, ale zato zcela mimořádně nudná. S o to větším nadšením se konečně dostáváme do Meridy, které kdysi daly bíle natřené domy přezdívku Bílé město. Podle tištěných průvodců by měla být něčím jako Osmým divem světa. Pravda není ani jedna, bílých domů je hrstka a na pár zajímavých uliček nám bude stačit jedno odpoledne. Zbytek města tvoří rušná a značně nepřehledná směs jednopatrovových budov, často ve větším či menším rozkladu.

Merida, založená v roce 1542, má přitom v historii velice důležité místo, vždyť v jejím okolí vzdorovali Mayové neuvěřitelně dlouho, až do roku 1855. Není proto divu, že na jejich potomky narazíme opravdu na každém kroku a často je poznáme podle tradiční bílé blůzy huipil s výšivkami kolem krku.

Meridy ale budeme mít brzy dost, takže nastane čas na expedice po okolí. Na výběr máme hned dva typy památek – buď se vydáme za ruinami Mayů, nebo po katolických památkách koloniálních měst. Začal jsem v Uxmalu, považovaném za perlu památek na mayskou minulost. Třikrát vystavěné město je pravděpodobně nejstarším dochovaným mayským městem a začátky jsou datované až do 6. století. Nejvíce zaujme oválná 28 m vysoká Kouzelníkova pyramida, bohužel se na ní už nesmí. Palác králů je asi nejkrásnější stavba předkolumbovské Ameriky, 98 metrů dlouhý palác měl 24 místností a řada reliéfů se zachovala dodnes. Před palácem je kamenný oltář se zbytky trůnu v podobě dvouhlavého jaguára. Zatímco ruiny stavby příslovečně nazvané Holubník překvapí svojí krásou, o to nepříjemněji překvapí pelotové hřiště, kde známý kruh, do něhož se hráči trefovali těžkým míček, je z velké části dostavěný z gypsu a připomíná tak sádrové parohy trofejního šestnácteráka z filmu Když Burian prášil.


O kus dál si můžeme prohlédnout další ruiny s nevyslovitelným názvem Dzibilchaltún. Za dob největší slávy zde bylo téměž devět tisíc budov, ve kterých našlo domov kolem 200 000 lidí, dnes si vychutnáme zejména archeologicky významné stély a Chrám sedmi panenek. Pokud budeme mít mimořádné štěstí a přijedeme v den rovnodennosti, uvidíme, jak slunce zasvítí dveřmi chrámu a připomene tak sestup boha slunce. A protože ve vnitrozemí Yucatanu je opravdové vedro, můžeme se ochladit koupelí v mimořádně fotogenické cenote Xlacah, která je jednou z největších a nejhlubších cenote v celém Yucatánu. Vykoupání stojí za to, voda je průzračná a koupajícího zvědavě okukují rybičky nejrůznějších velikostí i barev.

Vedle těch nejpopulárnějších ruin, kde bývá v plné sezóně hlava na hlavě, je zajímavější vypravit se za sice méně monumentálními, nicméně zajímavými památkami, které budeme mít sami pro sebe. V ruinách Labna, pouhých 27 km od turisty přecpaného Uxmalu, jsem se procházel sám. O co méně je zde staveb, o to jsou unikátnější a zachovalejší, navíc se na nich nevyřádili archeologové, kteří v turisticky známějších lokalitách některé pyramidy prakticky postavili znovu. Nádherný je zejména slavný Oblouk z Labna, což je dnes prakticky nejlépe zachovalou a dekorovanou stavbou starých Mayů ve stylu Puuc a zvláště masky boha deště Chac vypadají, jakoby je jejich tvůrci zhotovili před pár lety.

Dovolená Mexiko – s cestovní kanceláří ESO Travel se můžete vypravit nejenom na poloostrov Yucatán, ale také na spoustu dalších magických míst této jedinečné země. Toto sdělení spolu s odkazem bylo zakoupeno za účelem propagace.

Když už se mi začaly mayské památky plést, začal jsem se zajímat o památky z dob Španělů. Samozřejmě jsem musel začít v městě Izamal, jehož historie sahá až do 5. století. I zde najdeme pyramidy, sice již ze sedmi původních zbyly jen dvě, ovšem pyramida Kinich Kakmo o rozloze 4 hektarů je největší stavbou prehistorického Yucatanu. Na základech další pyramidy postavili Španělé krásný kostel a klášter San Antonio de Padua. Ten je věnován Paně z Izamalu a je dnes největší v celém Yucatánu. Dvůr je ze všech stran lemován podloubím se 75 sloupy a byl ve své době po Vatikánu druhý největší.

Samotné město rozhodně stojí za návštěvu, a své přezdívce „Zlaté město“ dělá čest, protože okrovou barvu má nejen klášter, ale i většina ulic města. Nevelké městečko dýchá zvláštní směsí tří kultur, prehistorické, koloniální a současné, na rozdíl od jiných. Turistu navíc příjemně překvapí, že na rozdíl od a jen nevalně udržovaných měst v Yucatánu je centrum výtečně zrenovováno.

Výlet do středního Yucatánu stojí rozhodně za námahu. Mexičané i potomci Mayů jsou hrdí, ale současně velice pohostinní, a pokud zvládneme alespoň pár španělských slov, udělají pro nás cokoliv. Na rozdíl od zamerikanizovaného Cancunu na nás dýchne atmosféra dávno zapomenutých časů a připadáme si, jakoby sisal byl stále králem. Pokud se nechceme spokojit se sterilními hotely mezinárodních řetězců, k dispozici je ubytování v desítkách haciend přebudovaných na více či méně luxusní hotýlky. Bez auta se ale neobejdeme, neboť haciendy jsou bez vyjímky daleko za městy. Auto se ostatně bude hodit pro návštěvu všech památek, protože jsou od sebe většinou pěkně daleko. Milovníci dobrého jídla navíc jistě ocení, že v malých, rodinných restauracích se dodnes vaří tak, jak se vařilo za doby Mayů. Jídla sice nejsou nejpestřejší, o to je ale chuť unikátnější.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Idylické Lucembursko

Romantické hrady a malebná městečka, krásné hory i skalní
útvary, zelené louky, husté lesy, čistý vzduch a pohodoví lidé, kteří
působí dojmem, že nikam nespěchají. Takovýto obraz skýtá Lucembursko pro
turisty a tato idyla rychle pronikla i do nás

Romantické hrady a malebná městečka, krásné hory i skalní útvary, zelené louky, husté lesy, čistý vzduch a pohodoví lidé, kteří působí dojmem, že nikam nespěchají. Takovýto obraz skýtá Lucembursko pro turisty a tato idyla rychle pronikla i do nás.


Lucembursko je malá země, ale přesto má 5 turistických regionů, které jsou hojně navštěvované jak Němci, tak Francouzi a Belgičany. Tato země má skvěle fungující dopravní systém, služby všeho druhu na vysoké úrovni. Země leží vklíněná mezi Belgii, Francii a Německo a jejím státním zřízením je konstituční monarchie, v jejímž čele stojí velkovévoda. Obyvatelstvo čítá jen 451 600 osob a platí se zde eurem. Tato maličká země má ale tři úřední jazyky: lucemburštinu, němčinu a francouzštinu.

Hrabě Sigi a Gibraltar Severu

No, a my jsme se rozhodli, že tuto zemi skutečně chceme vidět. A začali jsme v hlavním městě Lucemburska, jehož zakladatelem byl hrabě Siegfried v roce 963. Hrabě „Sigi“, jak ho Lucemburčané familiárně nazývají, využil strategické polohy skalnatého ostrohu mezi břehy řeky Alzetty a založil svůj „Lucilinburhuc“ (Malý hrad). A udělal moc dobře, protože dodnes je Luxembourg nejpozoruhodněji položenou metropolí Evropy a také nejimpozantnější. Město má nádhernou romantickou polohu, které podlehne asi každý návštěvník. A nás si zcela podmanilo.

Město je natolik malé, že se dá prohlížet pěšky nebo z vozíčku minivláčku. My jsme chtěli nechat naše otisky nohou v tomto podivuhodném městě, a tak jsme brouzdali pěšky. Luxembourg je zapsán do památek UNESCO od roku 1994. Během staletí se město opevňovalo stále víc, protože jeho strategická poloha vábila nejrůznější dobyvatele. Posléze bylo město tak opevněné, že se stalo nedobytným a vysloužilo si přezdívku „Gibraltar Severu“. Skály pod městem jsou prošpikovány jako ementál 23 kilometry vytesaných chodeb s jeskyněmi a světe div se, některé byly až 40 metrů hluboké. Tvůrci těchto kasematů určitě tehdy netušili, že tak zachrání v budoucnu mnoho lidských životů. Stalo se tak za 2.světové války, kdy se zde před leteckými útoky ukrylo 35 000 lidí. Dnes se tady už samozřejmě nikdo neukrývá a čipernější turisté mohou prolézt zpřístupněných 17 kilometrů chodeb. Procházka je to skoro strašidelná i vzrušující a vyhlídky z opevnění jsou nádherné.

Český král a Velkovévodský palác

Luxembourg je rozdělen na část novou a část starou a spojují jej dva hlavní mosty, Pont Adolphe a Pont Viaduc. Oba se klenou nad údolím řeky Pétrusse a samy o sobě představují impozantní památky. Pont Adolpe má výšku 46 metrů a v r. 1903, kdy byl dokončen, byl největším kamenným mostem na světě. Nejkrásnější terasa Evropy – promenáda Chemin de La Corniche – ční nad starým městem a částí města v údolí. Z promenády jsme si na chvíli odskočili k nejdůležitější lucemburské sakrální památce. Nemůžeme přece opomenout navštívit katedrálu Notre Dame, když v ní odpočívá český král Jan Lucemburský.

Když je velkovévoda v létě na dovolené, že možné navštívit Le Palais grand-ducal neboli Velkovévodský palác. A to jsme si nemohli nechat ujít i přesto, že se právě konala prohlídka v lucemburštině. Ale průvodce byl pohledný milý člověk a my jsme se tvářili tak nechápavě, že se smiloval a vždy nám pár vět přeložil do angličtiny. Renesanční palác je vlastně kanceláří lucemburského velkovévody a konávají se v něm oficiální setkání. Současná královská rodina – velkovévoda s manželkou a pěti dětmi – sídlí na zámku Le Chateau De Colmar Berg.


„Mušle“ a finanční království

Pokud se člověk chce pocvičit v lucemburštině, francouzštině nebo němčině, tak na to má mnoho příležitostí v kině Utopolis s 10 plátny. My jsme, bohužel tolik času neměli, protože jsme toužili vidět originální moderní stavbu D´Coque (Mušle) na návrší Kirchberg. Je to národní sportovní a kulturní centrum a Lucemburčané svoji „Mušli“ milují. Samotný Kirchberg je zážitkem – tady vedle sebe stojí v jednom šiku banky a různé finanční společnosti, protože Lucembursko se stalo finančním královstvím celé Evropy. Jen pro názornost – v městě sídlí 230 mezinárodních bank, 1300 investičních fondů a 7000 holdingových společností. Země profituje z finančního světa a je bohatá a její kosmopolitní obyvatelé jsou velmi vzdělaní.

Rudá země, secese a „Obdivuhodný park“

Jsme zvědaví na oblast De Minett (Rudá země), jejíž název pochází od ložisek železné rudy, kterou tady těžili už dávní Římané. Země má skutečně temně rudou barvu, která by se dobře vyjímala na malířském plátnu. Oblast bývala vždycky velmi chudá. Až v 19. století se našla významná ložiska a chudá země začala bohatnout. Jak moc je vidět na druhém největším městě Lucemburska – Esch-sur-Alzette, kde fasády výstavních domů mají bohatou secesní výzdobu. A teď něco z jiného soudku. Máme chuť napást oči spoustou zeleně a květin a také zvířátek, a tak jdeme omrknout Parc Merveilleux (Obdivuhodný park) do města Bettembourg, které je z hlavního města vzdálené asi 10 kilometrů. Našli jsme tam vše, po čem naše oči toužily a vyhověli jsme i své chuti na kafíčko v jedné z půvabných kavárniček uprostřed barevného parku.

Idylická plavba a gastronomická lákadla

A když jsme už byli u těch požitkářských lákadel, tak jsme se rozhodli pro idylickou plavbu po řece Mosele a krásné panorama si užívat s pravým lucemburským vínem. Vyznavači kvalitních vín určitě znají lucemburská vína značky Elbling, Pinot gris, Pinot blanc a další. Ty se pěstují v kouzelném údolí řeky Mosely, která tvoří přirozenou, 42 kilometrů dlouhou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Místní obyvatelé jsou nejen pěstitelé vína, ale také gurmáni a nenechají si samozřejmě uniknout žádnou příležitost vychutnat si jiskřivý nápoj. Skvěle k němu chutnají typické lucemburské gastronomické pochoutky jako pečená štika, ardénská šunka nebo paštika Riesling. Upřímně řečeno, ještě teď se nám sbíhají sliny.


Roztodivné skály a svérázné procesí

Pro ty, kteří rádi šlapou v turistických botách po vyznačených stezkách, je jako stvořená oblast De Mullerdall zvaná Malé Švýcarsko. Je to krajina plná skalních útvarů roztodivných tvarů, které nejsou tak monumentálních rozměrů jako ve Švýcarsku. Je to lucemburská krajina jeskyň, roklí a propastí, labyrintů cestiček ke skalním přístřeškům, zurčícím vodopádům i bublajícím potůčkům. A opět si uvědomujeme, že když toto všechno svážeme do uzlíčku slov, opět nám vyjde slovo idyla.

Nejznámějším městem této oblasti je Echternach ležící při hranici s Německem. Starobylé město je poutním městem, které se pyšní velmi svérázným procesím. Procesí se koná vždy ve výročí úmrtí patrona města – svatého Wilibrorda, jehož hrobka se nachází v impozantní bazilice. Poprvé se procesí konalo už v roce 739 a s různými přestávkami přetrvalo do dnešních dnů. A čím je tak zvláštní? Říká se mu tančící nebo také skákající procesí, protože podle legendy tento svatý muž zažehnal transu podobnou nemoc, při které nemocný poskakoval. Během let lidé v procesí poskakovali anebo šli tanečním krokem. Procesí současných let je spíše tančící s náznaky poskoku. V posledních létech nabývá na významu a účastní se ho nejen Lucemburčané, ale i mnoho cizinců. A přitažlivé na celé akci je i skutečnost, že toto procesí bylo navrženo na zápis do listiny UNESCO.

Římané v Lucembursku

Z Echternachu je možné se krásnou procházkou dostat k jezeru a také k římské vile, která každoročně láká mnoho návštěvníků kvůli římským vykopávkám. Ty podávají svědectví o dvouposchoďové vile, která měla sedmdesát místností vyzdobených mramorem a překrásnými mozaikami. Celý římský areál je pečlivě obnovený a dozvěděli jsme se zajímavé informace o životě Římanů v Lucembursku, kde se nachází pár římských hřbitovů i římských vesnic. V mini-muzeu jsme nakoukli do římské výuky, pozdravili uctivě vznešeného patricije i jeho manželku, která se právě věnovala domácnosti. Raději jsme se jí tiše ztratili z očí, aby nám nějakou práci také nepřidělila.

Krvavá lázeň v romantické krajině

Turistická oblast D´Eisléck (Ardény) je rájem pro milovníky středověkých hradů a hustých lesů. Z výšky vypadá tento kraj jako vlnící se koberec lesů a pastvin protkaný modrými nitkami řek a jezer. V těchto krásných lesích se za 2. světové války odehrálo mnoho krvavých bojů, při kterých zahynulo velmi mnoho místních obyvatel. Časté památníky jsou toho smutným dokladem. Městu Wilz se říká hlavní město Ardén. V hradním muzeu se připomíná tragická Bitva o Ardény z let 1944–45. Dnešní temně zelené lesy už nenahánějí hrůzu, ale lákají k toulání a oddychu. Je zde hodně příležitostí také ke koupání jednak v umělých jezerech, jednak na výborně vybavených koupalištích.

Lucemburský Karlštejn

Jedním z nejnavštěvo­vanějších míst v Ardénách je hrad Vianden. Má bohatou historii a narodil se tady český král Jan Lucemburský. Pro místní má stejný význam jako pro našince Karlštejn. Bohužel, z tohoto hradu v minulém století zůstaly jen ruiny, ale celý objekt byl znovu postaven podle historických plánů a je téměř poutním místem Lucemburčanů. Má nádhernou polohu na kopci nad malebným městečkem. Posedět v kavárně nad řekou a obdivovat tento hrad při voňavé kávičce nebo osvěžujícím místním pivečku Mousel, Simon Pils nebo Diekirch je skvělý zážitek. My jsme ho toužili doplnit ještě projížďkou po okolí a k tomu účelu jsme si zvolili vyhlídkový patrový autobus. Na poslední jízdu jsme se dostavili ovšem sami a vypadali jsme tak zklamaně, že řidiči se ustrnuli nad smutnými obličeji, a jeli pouze se dvěma pasažéry. Byli úžasní a zastavili kdekoli jsme si přáli, aniž tam zastávku měli. Pak nás ještě zadarmo zavezli do dalšího města. Prostě jedním slovem – idyla.

„Rodina člověka“ na pohádkovém hradě

Dalším osobitým hradem je Clervaux. Vypadá jako z pohádky a stojí na skalnatém návrší uprostřed městečka. V létě se na jeho nádvoří koná spousta kulturních akcí – například jazzový festival. Hrad má jednu zvláštnost. Je domovem světově proslulé výstavy s názvem Family of the Man – Rodina člověka. Uspořádal ji Američan lucemburského původu. Je zde vystaveno přes 500 fotografií, které jsou zařazeny do 37 témat. Tato výstava svého času obletěla celý svět a dnes je pod patronací UNESCO. Nám se „Rodina člověka“ dostala pod kůži. Fotografie jakoby vyprávěly lidské příběhy – příběhy veselé a šťastné, smutné a zraňující, strašlivé a krvavé, ale i příběhy plné naděje a člověčenství.

Lucemburské velkovévodství je milá malá země s přátelskými lidmi, kteří byli ochotni nám kdykoli pomoci jak radou, tak skutkem, aby se nám u nich skutečně líbilo, aby to byla skutečná Idyla.

Info servis

Place d´Armes (Náměstí armády) je asi nejživějším místem hlavního města. Kdo se chce dozvědět o atraktivitách města, o kulturních i sportovních akcích, má možnost zajít do Informačního centra na rohu náměstí. Zde se také dají koupit vstupenky do Velkovévodského paláce.

Ubytování v Lucembursku je trošku dražší, ale 120 hostelů nabízí své levnější služby nejen mladým lidem. Cestovat po zemi je možné kromě vlastního automobilu také místními autobusy i vlaky. Jezdí přesně, jsou čisté a dobře vybavené. Kromě toho je možné si vybrat z několika karet, které nabízí slevy a některé platí i do památkových objektů nebo muzeí. V celé zemi je možné trávit aktivní dovolenou – zahrát si golf, tenis, squash, rybařit i surfovat.

Poetický zámek Duchcov, pozdní domov Giacoma Casanovy

Město Duchcov najdeme v Severních Čechách na úpatí Krušných hor.
Leží v okrese Teplice a je od nich vzdáleno 8 km. První písemná
zpráva pochází z roku 1207. Zámek se do širšího povědomí dostal
mimo jiné i proto, že tu jako správce knihovny pracoval Benátčan
Giacomo Casanova. Byla to spíše úloha čestná, ale finančně odměňovaná.
V zámku je dosud k vidění křeslo, ve kterém umělec života a
lásky zesnul.


Město Duchcov najdeme v Severních Čechách na úpatí Krušných hor. Leží v okrese Teplice a je od nich vzdáleno 8 km. První písemná zpráva pochází z roku 1207. Město se nachází v nadmořské výšce 201 metrů. Na území žije 9002 obyvatel. Jeho dominantou je zámek, který nechal postavit Jan Bedřich z Valdštejna během deseti let. V letech 1675 až 1685 tak vznikl na místě staršího renesančního lobkovického sídla z konce 16. století podle plánů J.B. Matheye zámek nový a skvostný. Netrvalo dlouho a roku 1 707 byl rozšířen o dvě křídla a okolo něj byla založena barokní zahrada, práce na níž trvaly až do roku 1720.

Původně žili v Duchcově pánové ze Sulevic, kteří jej získali roku 1473. Později byl na tomto místě hrad pánů z Oseka a po roce 1570 zde vznikal zámek pro Václava Popela v Lobkowicz, který budoval Filip Vlach podle plánů Ulrica Aostaliho. Roku 1731 došlo po úpravě terénu k rozšíření zahrad a tyto plochy byly zajištěny opěrnými zdmi. Tím byly vytvořeny dobré podmínky k založení tzv. Knížecí zahrady. V letech 1967–68 se dočkala rekonstrukce v duchu baroka. V nižší části zahrady je květinový parter, při opěrných zdech byly vysazeny popínavé růže. Lomená osa zahrady vychází z bočního vstupu a je zakončena plastikou. Stromky jsou stříhané do jehlanů. Výškový rozdíl vyrovnává dvouramenné schodiště s drobnou kašnou s maskaronem. Dolní rozšířená část je oddělena od přírodního parku okrasnými jabloněmi. V letech 1812 až 1818 byly rozsáhlé zahrady upraveny na klasicistní přírodní park a klacisistně byly předělány i fasády zámku.

Barokní období v zámku vyvrcholilo stavbou hospitálu s kaplí Nanebevzetí P. Marie umístěnou na středu stavby s freskou V. V. Reinera. Hospitál byl nejspíš dílem litoměřického stavitele Octavia Broggia. Jeho maketu můžete dodnes spatřit při prohlídce interiérů zámku. Umělcem, který završil výzdobu špitálu, byl Václav Vavřinec Reiner. Již před rokem 1720 namaloval pro Jana Josefa Valdštejna rozsáhlý cyklus obrazů valdštejnských předků. Je možno je shlédnout na stěnách hlavního sálu zámku. Výzdobu tohoto sálu dokončil rozsáhlou nástropní freskou. Roku 1728 přišel do města znova, aby na žádost vyzdobil kapli špitálu. Reiner byl v té době umělcem známým a velmi žádaným. Ve své tvorbě rozvíjel dědictví Karla Škréty a říká se, že v mnohém navazoval na Petra Brandla. Co se týká fresek, byl jeho vzorem přítel Jan Kryštof Liška, který ho zřejmě zasvětil do této malířské techniky.

V roce 1956 a v dalších letech byla téměř třetina parku zasažena těžbou hnědého uhlí. Již zchátralý barokní hospitál mu padl za zbytečnou oběť. Byly zachráněny jen Reinerovy fresky, pro něž byla speciálně v zahradě parku vybudována stavba, kam byly stropní i další freskys ložitě umístěny. Nyní je opět z technických důvodů stavba dlouhodobě nepřístupná veřejnosti.


Pavilón speciálně pro tuto Reinerovu fresku projektoval v roce 1972 Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze podle návrhu prof. ing. arch. Jana Sokola. Koncepci pavilónu určovaly rozměry a tvar původní kopule, zachována musela být i výška fresky nad podlahou a osvětlení čtyřmi oválnými okny v kopuli. Stavba pavilónu byla zahájena zároveň s rekultivací zámecké zahrady. Stavbu prováděly Doly Julia Fučíka v Bílině a Inženýrské a průmyslové stavby v Praze. Mezi prvním výkopem 11. 5. 1973 a závěrečnou kolaudací počátkem roku 1976 bylo možno vidět celou řadu unikátních stavebních postupů, které byly nezbytné, protože životnost stavby v našich podmínkách má překročit 300 let. K nejtěžším pracím patřila přesná konstrukce kopule. Oprava a instalace fresky trvala až do 5. července 1982, kdy proběhla kolaudace hotového díla. Slavnostní zpřístupnění pavilónu s Reinerovou freskou se uskutečnilo 19. května 1983. Představy o uchování fresky pro veřejnost na 300 let byly sice krásné, ale realita je zcela jiná.

V srpnu jsem se tedy alespoň zúčastnila prohlídky zámku a zahrady s vodní plochou . Úžasným zážitkem je prohlídka hlavního sálu s Valdštejnskou rodovou galerií, kde na vás dýchne historie. Jinak uvidíte v interiérech historický nábytek od gotiky až do poloviny 19. století a tři místnosti (knihovnu, ložnici a pracovnu), kde žil známý a doslova věhlasný Benátčan Giacomo Casanova jako správce knihovny (bibliotékář) majitele zámku. Byla to spíše úloha čestná, ale finančně odměňovaná. V zámku je možné shlédnout i křeslo, ve kterém umělec života a lásky zesnul. Je na něm položena rudá růže. Roztomilé je, že se říká, když si na křeslo nějaký muž sedne a spočine, nasaje jeho energii a stane se stejně dobrým milovníkem jako mistr sám. Háček je jen v tom, že je křeslo nepřístupné a za provazem. Docela to chápu, protože by v něm byl jistě dávno vyseděn ďůlek.

Překrásná je v zámku výzdoba chodeb, kde si můžete prohlédnout grafiku ze 17. a 18. století, na většině z nich je motiv slavných Benátek. Zajímavá je i vojenská zbrojnice. V zámku bezesporu zaujme také biliárový pokoj, který je pojmenován podle zdařile rekonstruovaného monstrózního, čtyři metry dlouhého biliárového stolu z masivu. V pokoji jsou ale i jiné stolky pro hry, kombinované a patrové nebo sklopný stolek karetní. Celá místnost byla určena pro hry a zábavu a biliárový stůl má navíc nevídané osvětlení. Jedná se o soustavu ploch po obou stranách nad stolem, na každé z nich je umístěna svíce a za ní zrcadlo. Tím, že se plamen v zrcadle odrážel a tyto bloky jsou umístěné v řadách proti sobě byl celý čtyřmetrový stůl při hře dokonale osvětlen. Zatím jsem nikde nic obdobného neviděla. V rohu místnosti jsou vysoká a krásná kachlová kamna, do kterých se nakládalo zvenčí z chodby, aby panstvo nebylo při hře rušeno. Bývá to často na mnoha zámcích.

Při prohlídce knihovny (kde knihy nejsou původní a jsou dovezené z jiného zámku) na vás paní průvodkyně klikne a ve stěně za vámi s knihami odjedou do pozadí maskované dveře a světe div se, v komůrce za knihovnou sedí v celé své kráse maketa Casanovy píšícího za stolem…). Můžete si jej vyfotit podobně, jak to dělá i většina cizinců, kteří zámek navštíví. Je to výjimka. Projela jsem během letošního (2008) srpna sérii zámků a úplně ve všech je focení během prohlídky buď úplně zakázané, nebo se musí koupit povolenka zvlášť mimo vstupné.


Pokud vás zajímá bohatý život dobrodruha Casanovy, přijďte na prohlídku zámku nebo si jeho životopis přečtěte třeba na stránkách http://www.pru­vodce.com/duchcov/ . Dočtete se o něm, že byl nejen dobrodruh a svůdce žen, ale i to, že v noci na 25. července 1755 byl zatčen agenty benátské inkvizice a uvězněn v dóžecím paláci v lepším vězení, podstřešních Olověných komorách. Původně tam měl pobýt celých pět let, ale po patnácti měsících se mu podařilo utéct. Prokázal při tom mnoho důvtipu i odvahy. Nejen jeho život sám, ale i jeho spisovatelské dílo je hodno zastavení. Říká se, že nebýt na sklonku svého života právě tady v klidu na Duchcově, kde prožil posledních 13 let svého života, nestal by se proslulým spisovatelem, ale vzpomínalo by se na něj hlavně jako na cestovatele, dobrodruha a sukničkáře. Zemřel 4. června 1798 . Byl pohřben na hřbitově u sv. Barbory. Když byl „Starý hřbitov“ proměněn na park, zmizel i jeho hrob. Duchcovský „casanovista“ B. Marr se domníval, že roku 1822 v zámeckém parku nalezený, hrubě zpracovaný kámen je náhrobní kámen Casanovův, ale později se zjistilo, že to byl žertík duchcovských kameníků.

Když prodali Waldstein-Wartenbergové svůj duchcovský zámek státu, přestěhovali svoji knihovnu do Mnichova Hradiště včetně archivu a památek na Casanovu. Další část do Prahy a Doks. Až po roce 1945 se Casanovova pozůstalost z archivu a knihovny zase sešla v zámku v Mnichově Hradišti.

Na náměstí proti zámku nepřehlédnete druhou duchcovskou dominantu a to sloup Nejsvětější trojice, který vznikl v letech 1750 až 1760. Nechal ho vybudovat František Josef Jiří z Valdštejna. Barokní sousoší vytvořil v letech 1750–1760 duchcovský sochař Matyáš Kühnel. Při příjezdu do města mě nadchla úžasná budova gymnazia, kde se dalo nakouknout i do zahrady. Budova byla postavena v letech 1923–1926 podle projektu architekta Ladislava Skřivánka. Pokud budete ve městě nenechte si pohled na ni ujít.

Určitě pojedete i kolem obrovského rybníka se jménem Barbora a před vchodem do zámeckého nádvoří budete po levé straně obdivovat kostel Zvěstování Panny Marie, který byl prý dokončen v roce 1721 F. M. Kaňkou. Plány na výstavbu tohoto barokního skvostu však nechal vytvořit Arnošt Josef z Valdštejna již v roce 1696 stavitelem Marcem Antoniem Canevalou. Koncem 2. světové války a to 10. května 1945 byl kostel vypálen a při tomto zničujícím a rozsáhlém požáru byly nenávratně zničeny oltářní obrazy od V. V. Reinera a dřevěné nadživotní plastiky od Matyáše Brauna.

V Duchcově se dá prožít příjemný den. Můžete se zastavit i u kašny sv. Floriána, prohlédnout si Kapli sv. Barbory nebo sochu – pomník Karla Havlíčka Borovského. Pokud je dobré počasí, můžete skončit na duchcovském koupališti. Když prší je nejlépe navštívit místní muzeum, které sídlí v barokním domě s renesančním jádrem. Je jedním z nejstarších domů ve městě. Mají tady výstavní síň Jana Ignáce Poppela, kde se konají příležitostné výstavy. V badatelně je možné nahlédnout do písemností B. Marra o životě G. Casanovy. V atriu muzea je zachovaná část jinak téměř zaniklých hradeb a galerie historických kamenných reálií.

Fotosoutěž: Jsme za polovinou!

V naší velké fotosoutěži jsme se dostali do čtvrtého měsíce
z pěti! Máte tedy několik posledních dní k tomu, abyste poslali
své fotografie do probíhajícího zářijového kola. Upozorňujeme, že
říjnové kolo je posledním v základní části fotosoutěže.

V naší velké fotosoutěži jsme se dostali do čtvrtého měsíce z pěti! Máte tedy několik posledních dní k tomu, abyste poslali své fotografie do probíhajícího zářijového kola. Upozorňujeme, že říjnové kolo je posledním v základní části fotosoutěže. Po jeho vyhodnocení proběhne finálové kolo, ve kterém fotograf nejlepší fotografie získá letenky do DUBAJE od našeho partnera, společnosti REISINGER.

Zatím všechny články, které tu o fotosoutěži vyšly, včetně vítězných fotografií v prvním a druhém kole (hodnocení třetího kola probíhá právě nyní), naleznete v Seriálu o fotosoutěži Domov objektivem cestovatelů

Pravidla, formulář k nahrání soutěžních fotografií a probíhající hlasování lidu průběžného kola najdete na stránce fotosoutez.ces­tovatel.cz

Partneři, bez kterých by fotosoutěž nemohla probíhat:

www.Reisinger.cz

Do finálového kola věnuje dvě letenky do Dubaje s odletem kdykoliv v období 1.3. 2009 – 1.6.2009 obchodní společnost Reisinger.

www.Zoner.cz

Do finálového věnuje brněnský Zoner něco ze své dílny.

Zoner sdílí stejné zaujetí pro přidávání GPS souřadnic k fotografiím jako my, proto jsme rádi, že je partnerem naší fotosoutěže již druhým rokem.


Institut digitální fotografie – IDIF.cz

Do každého kola, stejně jako loňský rok, věnuje IDIF ze své nabídky kvalitní publikace o digitální fotografii.


Humi Outdoor

Pro nejlepší fotografy HUMI Outdoor připravil dohromady 4000 Kč v poukázkách na nákup vybavení.

S HUMI Outdoor máme dlouholeté, velmi dobré vztahy a věříme, že se vám nějaká ta voděodolná výbava, až budete na čekat na ten správný fotografický okamžik někde v dešti, bude hodit.


LevnéPrůvodce.cz

Lukáš z LevnéPrůvod­ce.cz věnuje každé kolo slevový kupón na nákup jakéhokoliv zboží (turistické průvodce, mapy, cestopisy, GPS atd.). V každém kole to bude 700 Kč, ve finále pak 1000 Kč.


www.DigitalniS­tudio.cz

Digitální studio věnuje výhercům v každém kole tisky:

  • 430×650 mm zdarma + sleva 30% na jednu další obj.
  • 290×430 mm zdarma + sleva 30% jednu na další obj.
  • A4 zdarma + sleva 30% na jednu další obj.

a ve finále pak:

  • 1. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 9 měsíců
  • 2. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 6 měsíců
  • 3. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 3 měsíců


Nakladatelství Libri.cz

Nakladatelství Libri věnuje do druhého kola fotosoutěže 3 ks publikace Víta Ryšánka Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska.


Hrad Grabštejn

Budete-li mít někdy cestu do okolí Liberce, nebo ještě lépe Hrádku nad
Nisou, nenechte si ujít jednu z velmi zajímavých památek, která zde
ukryta v hlubokých lesích, stojí již téměř osm století. Hrad
Grabštejn. Hrad s bohatou historií byl po druhé světové válce
zkonfiskován a od roku 1953 zde sídlila vojenská posádka. Po roce
1989 jeho rekonstrukci kromě státu pomohly i občanské iniciativy a
o jeho další zvelebení bojují místní nadšenci bezmála dvacet
let.


Budete-li mít někdy cestu do okolí Liberce, nebo ještě lépe Hrádku nad Nisou, nenechte si ujít jednu z velmi zajímavých památek, která zde ukryta v hlubokých lesích, stojí již téměř osm století. Hrad Grabštejn. Od malého parkoviště se k němu dostanete úzkou cestou po úbočí kopce, až se před vámi znenadání otevře panoráma hradu ve své plné mohutnosti.

První zmínky o místních pánech jsou ze 2. poloviny 13. století a řeč je o rodu Donínů. V roce 1256 Přemysl Otakar II. odňal hrad, zvaný tehdy „Ulsicz“ či „Ulsytz“, neznámému šlechtici a udělil jej v léno Jindřichovi z Donína. Ti tomuto místu vtiskli neopakovatelnou atmosféru a často prováděli nejrůznější architektonické úpravy.

Za husitských válek, kdy na Frýdlantsku vypukly prudké boje, stáli Donínové na straně katolické šlechty a lužických měst. Poprvé zaútočili husité pod vedením Bočka z Poděbrad na Grabštejn v roce 1424, tehdy se však ještě hrad třítýdennímu obléhání ubránil. Nebezpečí pro Lužici a její spojence však rapidně vzrostlo, když se o pět let později v nedaleké Chrastavě usadil bojovný Mikuláš z Kaišperka, horlivý zastánce husitství. Roku 1430 zaútočil Mikuláš z Kaišperka na Grabštejn a dobyl ho. Z Chrastavy a Grabštejna pak bylo po následujících více než pět let intenzivně válčeno proti Lužici a Biberštejnům. Hrad byl v této době silně poškozen. Roku 1435 padl Kaišperk do lužického zajetí, avšak jeho nástupce na Grabštejně, husitský hejtman Jan Čapek ze Sán, v nájezdech proti lužickým městům pokračoval. Od roku 1437 seděl na Grabštejně Hlaváč z Donína, který z něj podnikal loupežné výpravy opět do Lužice. Situace se nakonec znovu vyhrotila do té míry, že roku 1450, za Václava z Donína, se před Grabštejnem objevilo spojené vojsko Lužičanů a Biberštejnů a hrad po třítýdenním obléhání dobylo. Ke smíru mezi Lužičany a Doníny došlo až v šedesátých letech 15. století. Přes mnohé snahy hrad dobýt udrželi Donínové tento hrad ve svém majetku až do poloviny 16. století, kdy ho z důvodu značných dluhů museli prodat.

Dalším majitelem hradu se tak stal dr. Jiří Mehl ze Střelic, zemský rada a místokancléř. Mehl sám oblíbeným pánem nebyl, takže roku 1569 vypuklo na grabštejnském panství povstání poddaných, které však bylo tvrdě potlačeno. Mehl v letech 1564 – 1569 hrad kompletně přebudoval na reprezentativní renesanční sídlo. Zejména vybudování kaple sv. Barbory (o ní bude ještě řeč) mezi starým palácem a věží, bylo počinem velmi prozíravým. Patří totiž k nejcenějším a zároveň nejohroženějším renesančním památkám v naší republice (v současné době v ní probíhají restaurátorské práce, ale část, především strop a jeho výmalbu lze spatřit). V roce 1586 Mehl hrad prodává, neboť se jeho postavení u dvora nástupem císaře Rudolfa velmi zkomplikovalo. Dalšími majiteli byli Černousové, Nosticové, Trauttmannsdorfové (hrabata z Trauttmannsdorfu nastolila na panství krutý útisk, na který odpověděli grabštejnští poddaní roku 1680 povstáním. ), až v roce 1706 sídlo zakoupil Jan Václav Gallas. V dalších letech vznikla v okolí rozsáhlá zahrada. Jedním z pozůstatků je tisíciletá lípa stojící před vstupem do hradu. V roce 1920 byla značná část panství nyní již Clam-Gallasů vyvlastněna a po druhé světové válce byl zámek konfiskován.


Od roku 1953 sídlila v objektu vojenská posádka. Po roce 1989 se započalo s náročnou rekonstrukcí, která dosud není úplně dokončena, avšak nebrání prohlídce a poutavému výkladu. Kromě státu rekonstrukci hradu po roce 1989 hodně pomohly občanské iniciativy, na jeho obnově se podílel i Česko-německý fond budoucnosti. O jeho zvelebení bojují místní nadšenci bezmála 20 let. Například Luděk Vele, sólista opery Národního divadla a rodák z Chotyně, kde Grabštejn stojí, pořádá pravidelné benefiční koncerty na záchranu hradu. Ty se zde konají každoročně pravidelně již od roku 1993 a celkem vystoupilo kolem 60 umělců. Diváků zde bylo přítomno 10.308. Čistý výtěžek z 15 beneficí překročil 2 mil Kč.

Na začátku prohlídky vstoupíte nejprve do rozlehlé vstupní haly, jejíž současná podoba je dílem Mehlovy renesanční přestavby hradu. Původně však v tomto prostoru býval starý gotický palác. Dále budete moci spatřit místnosti, kde od 16. století byla hradní kuchyně. Její současná podoba je však z 19. století, kdy sloužila již pouze pro potřeby rodiny vrchního nadlesního, který v těchto místnostech bydlel. V minulosti však tato kuchyň vařila pro celý hrad. Jak již bylo řečeno výše, nejpůsobivějším místem na hradě, je renesanční kaple sv. Barbory. Dlouhá léta zde probíhaly restaurátorské práce na varhanách a v současné době se restaurují nástěnné malby. Dalším zajímavým místem je hlavní obytná místnost v prvním patře severního křídla, kde je ke zhlédnutí kamenný krb. Z tohoto krbu se malými dvířky přikládalo i do kachlových kamen, které byly umístěny v jiné místnosti.


V celých prostorách hradu jsou rovněž deponovány části sbírek Severočeského muzea v Liberci, aby se zde uchovala atmosféra jednotlivých epoch, které tento prostor tak významnou měrou utvářely. Je zde tedy místnost gotiky, baroka, renesance, klasicismu a secese a také empíru a panó. Panó byl styl, kdy obrazy nesloužily pouze jako doplněk výzdoby interiéru, ale pokrývaly komplet celou stěnu. Ty, které jsou zde umístěny, patřily k výzdobě v nějakém městském paláci Clam-Gallasů. Jsou na nich vyobrazeny rokokové scény ze zahrad šlechtických sídel s fontánami a zvěří. Lidské postavy byly zřejmě malovány podle členů Clam-Gallasovy rodiny.

Po prohlídce hradního interiéru se dostanete do sklepních prostor. Ty jsou velmi staré a je možné, že pochází z období stavby hradu ve 13. století. Jsou celkově rozloženy do třech podlaží s tím, že to nejspodnější je opředeno legendami o tajných chodbách. V současné době zde jsou instalovány nejrůznější výstavy u kterých se díky příjemnému chladu v letních měsících jistě rádi zdržíte. Zejména jde o výstavu drahých kamenů a dřevěné humorné plastiky.

Na Korsiku na kole

Korsika je francouzský ostrov, který láká mnoho turistů krásnými
plážemi s horami na pozadí, kam se vydávají milovníci přírody a
výšek. Málokoho by ale napadlo, že si na Korsice najde své i cyklista.
Máte tady vždy dvě možnosti. Jet podél pobřeží nebo do vnitrozemí.
Cesta podél pobřeží je méně náročná, ale znepříjemňuje ji
ubíjející slunce, kterému je sportovec téměř nepřetržitě vystaven. Na
výletě do vnitrozemí zas často čeká velké převýšení, které je ale
kryté stínem a zásobou vody z pramenů.


Korsika je francouzský ostrov, který láká mnoho turistů krásnými plážemi s horami na pozadí, kam se vydávají milovníci přírody a výšek. Málokoho by ale napadlo, že si na Korsice najde své i cyklista.

Já jsem pro svou cestu na Korsiku zvolila asi ten nejdrsnější termín – první polovinu srpna, kdy je na ostrově největší teplo a nejvíce turistů, kteří svými automobily zaplňují už tak úzké silnice.

Korsika, která ve svých extrémech měří 83 na 183 kilometrů, disponuje pohořím, jehož nejvyšší bod – Monte Cinto – měří 2 706 m. Pro turistu na kole to znamená, že kdykoliv pojede od moře do vnitrozemí, bude stoupat. Po každém stoupání následuje sjezd, při kterém lze předvídat další výšlap a tak to jde stále dokola.

Vlastně tady máte vždy dvě možnosti. Jet podél pobřeží nebo do vnitrozemí. Cesta podél pobřeží je méně náročná, ale znepříjemňuje ji ubíjející slunce, kterému je sportovec téměř nepřetržitě vystaven. Já jsem z tohoto důvodu volila výlety do vnitrozemí, kde na mě čekalo často velké převýšení, ale kryté stínem a zásobou vody z pramenů. Nejideálnějším řešením je tedy volit kempy u moře, brzy ráno vyjet, aby se člověk vyhnul nejhoršímu stoupání v tom největším horku, pak si užil opojného pocitu na vybraném vrcholu a nakonec sjel zase dolů zpět do kempu, kde si může dopřát regeneraci koupáním v moři.


Mezi nejnáročnější trasy na ostrově patří výšlap ze Solenzary na Col de Bavella (1 218 m). Tuto trasu, které se přezdívá „královská“, jsem zvolila již druhý den mého pobytu na ostrově, dokud jsem měla energii našetřenou ještě z domu. Udělala jsem dobře, protože 30 km stoupání s prudkým zakončením dá opravdu zabrat a zároveň poslouží k rozježdění se.

Při jízdě na kole jsem narazila na spoustu krav, koz, prasat a dalších zvířat, která již přítomnosti člověka přivykla, a tak nevyvíjí žádné úsilí, aby vám v cestě uhnula, a naopak, snaží se z vás vyloudit svačinu. Místní řidiči jsou k cyklistům shovívaví, a tu už jen proto, že je pro ně cyklista jakousi obdivuhodnou atrakcí, protože je pro ně nepředstavitelné v takovém horku jet na kole do takového kopce. Pokud kolemjedoucí řidiči vidí, že už opravdu nemůžete, jsou schopni zastavit, nabídnout vám vodu nebo dokonce odvoz nahoru na kopec. Já jsem hrdě takovéto nabídky odmítla, i když tu bylo pokušení nasednout a svézt se.

Každý zkušený cyklista ví, že dostatek vody je základ a na Korsice toto pravidlo platí dvojnásob. Pokud nepijete 15 l denně, stačí s sebou vzít 1,5 l vody, kterou můžete poměrně často dotočit u pramenů pitné vody u cesty, kterých je na Korsice spousta.


Další etapa, kterou řadím mezi nejhezčí na ostrově, začíná v Sagone, odkud zdolávám asi 15 km táhlé stoupání k vesničce Vico, které pokračuje velmi strmým stoupáním do Col de Sevi. I zdatný cyklista by tu uvítal aspoň malé občerstvení, ale kde nic, tu nic. Já tedy jedu dál, prudkým kopcem dolů, který si při vidině, že tyto lehce sjeté kilometry budu poté zase těžce šlapat nahoru, ani neužívám. V údolí mě vlídně vítá vesnička Cristinacce, ze které se jede do kopce až na samý vrchol etapy – Col de Vergio (1 477 m). Odměnou za propocený trikot jsou krásné výhledy, kterými se kochám jak nahoře, tak po celou dobu sjezdu do Porta k moři.

Korsika se dá na kole objet kolem dokola, a tak si člověk nejlépe uvědomí její charakteristiky. Možností, kam si vyjet, je nespočet, jen je nutné počítat s nerovným terénem. Tento čtvrtý největší ostrov Středozemního moře uspokojí rodiny s dětmi krásnými písečnými a oblázkovými plážemi, pěší turisty vysokými horami a zelenou přírodou, ale jedině cykloturista toho bude mít možnost zhlédnout nejvíce a zastavit si, kde se mu zachce. V sedle se tu člověk cítí jako volný pták.

Pohostinné Filipíny

Po několikaletém hecování vlastní sekretářkou, která těžce nesla,
že jsem se při mém cestování po světě ještě nezastavil na Filipínách,
přišla řada i na tuhle mimořádně zajímavou oblast světa.

Po několikaletém hecování vlastní sekretářkou, která těžce nesla, že jsem se při mém cestování po světě ještě nezastavil na Filipínách, přišla řada i na tuhle mimořádně zajímavou oblast světa.


Samozřejmě jsem si nejdříve obnovil zašlé znalosti historie – Filipíny objevil v roce 1521 Magellan, který za to zaplatil životem stejně jako Cook za objevení Havaje. O čtyřicet let později již byly Filipíny španělskou kolonií, což vedle téměř 100 procentní konverzi ke katolické církvy přineslo i speciální filipínskou kuchyni, která je dodnes více španělská nežli asijská. Koncem 19. století chytily Spojené státy vira hegemonie a brzy se Filipíny staly první a jedinou americkou kolonií. I když válka z roku 1898 nebyla jednoduchá, druhá světová byla mnohem horší a neslavný ústup a o to slavnější dobývání Filipín generálem McArthurem zná každý milovník historie. O něco méně známá je skutečnost, že po bitvě o Manilu nezůstal v městě kámen na kameni a přežila jen jedna jediná historická budova.

Hlavním centrem je pochopitelně hlavní město Manila. Oficiálně se udávají 3 milióny obyvatel, mnohem reálnějších bude nejméně 16 miliónů. A je to vidět na každém kroku, především ve chvíli, kdy opustíme obchodní centrum Makati, mimochodem patřící jediné rodině Ayala, dostaneme se do lidského mraveniště v podobě nepřehledného bludiště uliček. V porovnání se zbytkem asijských velkoměst je Manila stále výrazně bezpečnější, nicméně osamělý běloch s drahým fotoaparátem, jehož cena představuje často roční mzdu domorodce, může být přece jenom příliš velkým lákadlem. A zatímco ve zbytku Asie panuje všeobjímající špína, Filipíncům nutno přiznat až úzkostlivou čistotu.

Pro turisty toho v Manile moc není, zvědavce čekají jen na dvě místa – obrovský vojenský hřbitov, kde odpočívá 17 000 padlých z bojů v Tichomoří, a staré město Intramuros, místo původního španělského vojenského opevnění Fort Santiago. Kdysi to musela být nádhera, ale po bojích o Manilu z ní mnoho nezbylo. Zůstaly snad jen tři atrakce – jednou je místnost, kde prožil poslední noc před popravou filipínský národní hrdina Jose Rizal. Druhou, méně viditelnou, je důkladné překopání celé pevnosti v roce 1988, kdy zde američtí milovníci tajemství marně hledali legendární poklad japonského generála Yamashity a třetí kostel St. Augustina, který je nejstarší na Filipínách. Tam jsem měl ale smůlu, bylo zavřeno.


Filipíny jsou z turistického pohledu zatím málo rozvinuté, celkem 7 107 ostrovů má sice pláží více než dost, ale jen málokde je patřičná turistická infrastruktura. Nejznámější jsou ostrovy Boracay a Palawan, tam ale masivní turistický ruch nějakému většímu klidu na plážích rozhodně nepřeje a oba ostrovy v podstatě představují noční můru masové turistiky v exotickém místě.

Pokud toužíme spíše po klidu nežli po rozverných turistech z Německa, příjemnější, byť dražší, alternativou je ostrov Cebu. Najdeme zde několik velice zajímavých pláží a dokonce i pár čtyřhvězdičkových hotelů, pod tři hvězdičky musíme mít buď hluboko do kapsy, nebo velmi dobrodružnou povahu. Cebu je někdy nazýváno Královské město Jihu, ostatně samotné Cebu City je nejstarším městem Filipín. Ostatně právě v jeho blízkosti poprvé přistáli běloši. Zájemci o historii si nenechají ujít ani návštěvu pevnosti Fort San Pedro, postavené v roce 1565 Miguelem Lopezem de Legaspi, která je nejstarší španělskou pevností na Filipínách. Pokud sem přijedeme ve vhodnou dobu a máme dost peněz (za rohem to zrovna není), můžeme si dopřát expedici do oblasti nazvané Čokoládové hory v Bohol. Plných 1 268 vápencových homolí většinu roku připomíná zelené houbičky, ale palčivé léto trávu spálí, takže homole vypadají jako čokoládové pusinky. Samozřejmě je celý ten zázrak nejlépe vidět shora, takže nezbude než plácnout se přes kapsu a sednout do helikoptéry.

Turisté toužící po naprostém klidu udělají nejlépe, když pro svou dovolenou zvolí malinký ostrůvek Badian, umístěný na slunečné strabě Cebu. Třetinu ostrova vlastní luxusní hotel, na zbytku bydlí domorodí rybáři, ale zůstává volně přístupný. Doprava z letiště, která podle provozu na silnici trvá několik hodin, je součástí ceny. Díky příslovečné filipínské pohostinnosti je se perzonál snaží hostům splnit, co jim na očích vidí, i když po pravdě řečeno tak blízký kontrast mezi turistickým luxusem a filipínskou chudobou mi občas na chuti nepřidával. A že se zaměstnanci snažili, vymýšlet si jídla mimo jídelníček bylo samozřejmostí, stačilo jen kývnou a kuchař ráno klusal na trh koupit toho nejčerstvějšího tuňáka.

Filipíny samozřejmě nejsou zcela bez nebezpečí. Návštěva jižních ostrovů se doporučuje pouze skutečným dobrodruhům, neboť právě zde mají základny marxistické a náboženské guerilly a jejich kombinace. Únosy turistů patří mezi oblíbené zdroje příjmu. Pozor si musíme dát i ve volné přírodě, neboť na nejrůznější jedovaté potvory jsou Filipíny bohaté až přespříliš, a když jsem si pročetl mnoha set stránkové instrukce americké armády pro vojáky na Filipínách, lehce jsem polkl. Pokud ale necháme pracovat zdravý rozum, bude naše návštěva Filipín patřit mezi ty nezapomenutelné.

Na embéčku u českých kolotočářů v Rusku

V pondělí prvního září vyrazili Martin Beťko s Michalem
Vičarem z Horního náměstí v Olomouci se svým embéčkem
Jůlinkou na cestu kolem světa. Od té doby projeli šťastně Polskem,
Estonskem až do Ruska. Projeli Petěrburkem, navštívili Moskvu a pokračují
dál. V Nižném Novgorodu opravili karburátor zanesený nekvalitním
ruským benzínem a zakotvili u českých kolotočářů. Přinášíme
vám autentické úryvky z cestovního deníku tak, jak nám přišly do
redakční pošty.

V pondělí prvního září vyrazili Martin Beťko s Michalem Vičarem z Horního náměstí v Olomouci se svým embéčkem Jůlinkou na cestu kolem světa. Od té doby projeli šťastně Polskem, Estonskem až do Ruska. Projeli Petěrburkem, navštívili Moskvu a pokračují dál. V Nižném Novgorodu opravili karburátor zanesený nekvalitním ruským benzínem a zakotvili u českých kolotočářů. Přinášíme vám autentické úryvky z cestovního deníku tak, jak nám přišly do redakční pošty.


Tallin jsme si docela užili. Přidali jsme se k erasmáckým studentům. Poté co nám o jedné čtvrti jejich průvodce řekl, že je nebezpečná, že je tam plno „drug adicts a homless people lajing everywhere on the streets“. V noci jsme se tam s Julčou vydali. Jediný drug adict a homless co jsem však viděl, byl Maťo, občas mu píchačku přidržoval Stejski.

Ruské hranice jsme v Narvě hledali asi tři hodiny, protože tam mají fakt divný systém. Celníci z nás byli docela nervózní, protože jsme vyplňovali všechny papíry až na místě. Tak nám za oplátku prohledali celé auto, ale pivo schované pod kufrem nenašli. Jsou to senilové. Za to našli naší lékárničku plnou léků, tak jsem jim vysvětlil, že jsem drug adict. V kombinaci s neobvyklým autem nevěděli, co na to říct a tak se nás chtěli zbavit.

Zbavit se nás chtěl i první policajt. První pokutu jsme platili hned za hranicema, Maťo projel zákazem vjezdu přímo před policejní budkou. Stálo nás to půl hodiny ukecávání, 400 rublů, jednu láhev vodky a čtyři plechovky Zubra. Musel jsem použít i argumenty tvrdšího kalibru, například jsem policajtovy tvrdil, že „za 400 rublů kupíš doma dvě děvočky“, popřípadě: „My chudí studenti z Bosny.“ Stejně jako celníci se nás nakonec chtěl zbavit, a tak Maťovi vrátil řidičák.

Petěrburg je špinavé město s krásnými paláci v centru. Turisti si ale více než Zimní palác s carem fotili Julču s Zimním palácem, což se jí samozřejmě velmi líbilo a odvděčila se nám bezproblémovým průjezdem Petěrburskými zácpami.

Do Moskvy je cesta daleká, a tak jsme cestou udělali několik nezbytných oprav, už se cítím jako mechanik. Nejprve jsme diagnostikovali problém (uvolněný chladič) následně jsme zvolili vhodné nástroje (klíč číslo 13) a provedli nápravu (dotáhli šroub) Aby toho nebylo málo, vyměnili jsme jednu pojistku a dotáhli sytič, prostě Pat a Mat v akci.

Teď jsme v Moskvě, bydlíme u Nataši. Nataša je psycholog a žije na kraji města se svým manželem. Docela si rozumíme, hlavně po konzumaci většího množství lihovin. Jsou docela milí, a tak se ani nezlobili za naše pětihodinové zpoždění kvůli zácpě v Moskvě. Je tu klemra jak v Cařihradu a tak zítra zkusíme zimě ujet na sever, na Ural. Prší, ještě že jsme vyměnili tu pojistku, protože jinak by nám nešly stěrače. Šli jsme na procházku kolem Kremlu. Putina ani Medveděva jsme neviděli, přej jsou v první linii v Gruzii.

Základní informace o projektu Na embéčku kolem světa najdete ve starším článku na Cestovateli Další podrobnosti pak najdete na stránkách Na embéčku kolem světa Tam také najdete kontaktní údaje pro případ, že budete chtít znát nejaktuálnější informace z cesty.

Haha! Práve sme sa pridali ku kolotociarom. Ale po poriadku. Dnes bol deň plný zvratov. Včera k večeru sme dorazili do Nižného Novgorodu. Názov mi pripomínal Dolný Kubín. O to viac som bol prekvapený, keď som zistil, že toto mesto má 2 miliony obyvateľov. Skutočná perla ale ešte iba prisla…

Asi po dvoch kilometroch jazdy mestom motor odrazu stratil ťah, zakašlal a uložil sa k spánku… Naša úporná snaha po sebe navzdory zákonu akcie a reakcie nezanechala ani ten najmenší efekt. V jazere kauzality sme nerozčerili jediný kruh, až na to, že sme naším hektickým pobehovaním okolo auta pobavili dve mladé Rusky, ktoré nás následne prehovárali k inhalácii ilegálnych psychotropných látok, čo sme, s ohľadom na našu beznádejnú situáciu a z toho prameniacu nastupujúcu depresiu, poľutovaniahodne odmietli…

Miestna mládež nás potom úspešne dotlačila k benzinke, kde sme upadli do bezvedomia. O desiatej ráno na druhý deň nám jeden z mládežníkov klope na okno. Zlatá ruská duša nám pomohla presvedčiť mechanika Voloďu, aby sa nám pozrel na „mašinu“. Po chvilke spoločného chaosenia sme diagnostikovali problém: ako ináč, ruský benzín. Celý karburátor bol zanesený podivným svinstvom, rovnako benzinove cerpadlo a filter. Na skúšku sme vymenili nový karburátor za náhradný starý, ktorý sme vylovili odkialsi z útrob embéčky a skutočne – motor zase vrčí! Podivne však poskakoval, tak sme sa rozhodli starý kaburátor opäť odmontovať, kúpiť technický benzín vycistiť a prefúknúť pôvodný karburátor a namontovať ho späť. To už sme ale s Michalom zase osameli. S radosťou konštatujem, že po tomto výkone Júlinka zase šlape ako hodinky. Od kohosi z mnohých prístojacích, ktorí sa pri nás za celý deň nášho kutenia postupne vystriedali, sme zistili, že nie sme jediný Čechoslováci v meste. Vraj tu na Leninovom prospekte zakotvili český kolotociari…

Na čerstvo vyladenom aute sme sa ich teda vydali navštíviť a čuduj sa svete, už tu na nás boli nachystaní. Pri večeri a káve sme podebatili o špecifikách kolotočiarkského života – niekedy poreferujem. Preparkovali sme auto k maringotkám a zmyli zo seba prach a kolomaz. Vraj tu zajtra majú veľkú slávu – Dni mesta. Tak sme sa rozhodli na deň ostať. Som zvedavý a dosť sa teším. Snáď ma zajtra nechajú obluhovať nejaký kolotoč. Pekne to tym Rusom osladim za ten benzín, chacha!

Práve sa okolo mihol Michal a hukol na mňa, že si ide kúpiť niečo na jedenie a že sa vraj keď tak stretneme „doma“ pri kolotočoch. Heh, toto ma fakt baví.

Zákupy, cíl jednodenního výletu

O osídlení místa, kde jsou dnešní Zákupy jsou první zprávy už
ze 14. století. V okolí dnešního kostela bývala německá obec a
v okolí dnešního zámku česká obec. Časem splynuly obě dvě a staly
se městem. Česky se nazývalo Zákupy a německy Reichstadt. Tehdy patřily
rytířskému roku Pancířů ze Smojna. Na místě dnešního zámku stával
už koncem 14. století na skále hrad.

Když r. 1848 odstoupil císař Ferdinand V., vládl v letech
1835 až 1848, zvolil si Zákupy (spolu s Ploskovicemi) za své letní
sídlo. Měl epilepsii, na kterou tehdy neznali lék a obávali se jí. Lékaři
doporučovali jen klid a neměnnost.


Najdete tady všechno. Krásné koupaliště s rozlehlou a čistou písečnou pláží a tobogánem, který hned vyzkoušela moje dcera. Píšou o něm, že má téměř 100 metrů délku a je vysoký devět metrů. Navíc jsou tu i stánky s občerstvením a placené a hlídané parkoviště. V Zákupech je toho ale co stojí za pozornost víc. Můžete vidět radnici založenou v 16. století. Je tu i kapucínský klášter, který kvůli špatnému technickému stavu není nepřístupný.

Za to je přístupný kostel, který byl vystavěn v letech 1550 – 1562. Je zdoben presbytářem s patrovými přístavky a sakristií. Celé zařízení kostela je pseudogotické. Nejzajímavějšími exponáty jsou sochy dvou světců z poloviny 18. století a obraz Nebeské Trojice také z poloviny 18. století. Kolem kostela je hřbitov, na jehož zdi se dochovalo sedm náhrobků z 18. století.

Ve městě zaujme ještě morový sloup se sousoším Nejsvětější Trojice ,1706 – 1710, dvorní sochař Anny Marie Františky Ondřej Dubke, a domy, o kterých se ví, že hodně z nich bylo přestavěno ve druhé polovině 19. století, nejspíše v souvislosti s prosperitou města způsobenou častou přítomností Ferdinandova dvora. I zvenčí působí monumentálně barokní zámek Zákupy s rozlehlou zahradou a jedním živým medvědem pod hradem. Dříve mívali dva, jeden ale umřel. Uvnitř zámku najdete rokokové interiéry.

O osídlení místa, kde jsou dnešní Zákupy jsou první zprávy už ze 14. století. V okolí dnešního kostela bývala německá obec a v okolí dnešního zámku česká obec. Časem splynuly obě dvě a staly se městem. Česky se nazývalo Zákupy a německy Reichstadt. Tehdy patřily rytířskému roku Pancířů ze Smojna. Na místě dnešního zámku stával už koncem 14. století na skále hrad.

Od 60. let 15. století vlastnili hrad Berkové z Dubé. Byl to významný severočeský rod, ale žádný z nich ničím nevynikal až Zdislav Berka z Dubé, původem docela chudý zbohatl až když se zasloužil a pomohl při volbě Ferdinanda I. Habsburského na český trůn a ještě ho celý život podporoval. Odměnou mu byly peníze, které dokázaly sloučit Zákupy a dalších pět vesnic z okolí s dvěma vzdálenějšími vesnicemi a celým milštejnským panstvím, k němuž patřilo město Cvikov a kolem devíti vesnic. Zdislav Berka nejdříve zastával úřad zemského sudí, později byl jmenován zástupcem (fojtem) v Horní Lužici (severně od nás, centrum v Budyšíně, která tehdy patřila k Českému království) a nejvyšším hofmistrem. Ačkoliv bylo známo, že král jinak věcnými a finančními odměnami šetřil, přesto pan Zdislav za svoji věrnost od něj získal mnoho výhod, ale i peněz a pozemkového majetku. Koupil si další panství Jablonné (v Podještědí) a do zástavy od panovníka získal panství Mělník. Na všech svých panstvích příliš nepobýval, protože se zdržoval více v Praze u svého panovníka. Jeho majetek, který tak krásně rozmnožil mu ale nebyl nic platný, protože ač sám byl třikrát ženatý, nepodařilo se mu zplodit jediného potomka, který by po něm majetek převzal. Po jeho smrti byl rozdělen dle jeho závěti dalším příbuzným.

Podařilo se mu ale přebudovat hrad na výstavní sídlo, rozsáhlý renesanční zámek s jedním patrem. Ten pak vlastnil po dobu 25 let Zbyněk Berka z Dubé. Byl to syn Zdislavova bratrance, nepříliš majetný. Díky stejné politice se mu podařilo rozšířit panství o panství Horní Police a podařilo se mu oženit s dcerou významného a bohatého šlechtice, Veronikou z Lobkovic. Na rozdíl od Zdislava, zplodil Zbyněk v rychlém sledu s Veronikou dvanáct potomků. Mnoho z nich ale zemřelo záhy ještě jako děti. Než roku 1578 Zbyněk zemřel zámek vyhořel. Byl rychle opraven, dodnes se zachovaly sgrafitové fasády na půdě na štítě.

Roku 1612 ale muselo být panství prodáno. Syn Jan zemřel v tomtéž roce co otec a syn Václav byl nezletilý a tak zámek před prodejem obhospodařovali poručníci. Novým majitelem zámku pak byl manžel Václavovy sestry Elišky, Jan Novohradský z Kolovrat. Ten ale zemřel již roku 1613 a jeho syn Zbyněk Novohradský během 30. leté války a protože byl bezdětný panství přešlo na jeho ženu Annu Magdalénu z Lobkovic.

Majitelé se střídali až vévoda Julius František nechal zámek přestavět do raně barokní podoby. Stavba se v ní dochovala dodnes. Přestavbu tehdy vedl nejdříve Domenico Orsi a později Julius Broggio. Barokní úpravy ale dokončila až vévodova dcera Anna Marie Františka. Ve druhé polovině 18. století se majitelé opět rychle střídali, zámek nebyl obýván a chátral, a to i poté, co ho r. 1805 získali Habsburkové.


Když r. 1848 odstoupil císař Ferdinand V., vládl v letech 1835 až 1848, zvolil si Zákupy (spolu s Ploskovicemi) za své letní sídlo. Měl epilepsii, na kterou tehdy neznali lék a obávali se jí. Lékaři doporučovali jen klid a neměnnost. Proto byl Ferdinand jako malý držen v absolutním klidu, nebyl ani vzděláván, nedovolovali mu ani žádná tělesná cvičení.Změnilo se to až v jeho devíti letech, když nastoupil nový vychovatel. Později byl oženěn s Marií Annou Karolínou, princeznou sardinskou. Podle přání jeho otce za něj ale vládla rada složená z knížete Metternicha a hraběte Kolovrata a do vlády zasahoval i císařův příbuzný arcivévoda Ludvík. Za revoluce roku 1848 Ferdinand V. v Olomouci, kam se s dvorem uchýlil, odstoupil. Ani on neměl děti, a tak se císařem stal jeho synovec František Josef I.

V zimě r. 1850 – 1851 a r. 1853 byly architektem Bělským provedeny drobné stavební úpravy, zejména však celý zámek nově vytapetován, vymalován a zařízen, protože před tím byl úplně zanedbán. Tyto práce vedl „dekoratér“ Josef Veselý z Prahy a prý na jeho doporučení byla výmalba stropů zadána pražskému malíři Josefu Navrátilovi. Byly i nově zařizovány a zdobeny jednotlivé pokoje a to ve stylu romantismu, chcete-li druhého rokoka. To obnášelo sounáležitost a kontinuitu, např. čalounění bylo shodné se závěsy a případně i s tapetou nebo výmalbou. Prostě všechno ladilo se vším, jak barvy tak vzory. Třeba v prvním salónu císařovny jsou dodnes stejné závěsy a potahy křesel. Císařovna se prý osobně podílela na zařizování zámku a sama si prý látky i vybírala. Proto právě sem Ferdinand s císařovnou až do své smrti přijížděli pravidelně každé léto. Císař měl mnoho zájmů, vynikala nad nimi botanika a zemědělství i hospodářství a tak se tady sám staral o statek, který před tím ztrátový začal vynášet. Dávali s manželkou i mnoho peněz na charitu a opravy kostelů a far a tak byl v okolí značně oblíben. Po jeho smrti dostal majetek císař František Josef I. a Marie Anna Karolína dožila na Pražském hradě.

Zámek pak býval opuštěný. Císař František Josef I. byl na zámku prý pouze dvakrát a to roku 1876, kdy tady jednal s ruským carem Alexandrem o otázkách Balkánského poloostrova, roku 1899 tu bydlel, když se v okolí konaly manévry armády. Prameny tvrdí, že jediný syn Františka Josefa I. korunní princ Rudolf a jeho manželka Štěpánka Belgická dleli v Zákupech pouze krátce roku 1881, dva měsíce po své svatbě a osm týdnů v létě roku 1882. Princ Rudolf se věnoval hlavně lovu v okolních lesích a na Novozámeckém rybníku u Zahrádek. Štěpánka, i když na několika lovech byla s ním , byla většinu času sama se svými dámami a cítila se opuštěná. Takovým životem došlo mezi manželi brzy k odcizení, které způsobilo 30. ledna 1889 tragédii na zámečku Mayerling, kde princ Rudolf pravděpodobně zastřelil nejprve svoji milenku a potom sám sebe. Novým následníkem trůnu byl jmenován synovec Františka Josefa I. František Ferdinand d´Este. R. 1889 byl též na manévrech, ale už tehdy měl neshody s císařem kvůli svému ohlášenému nerovnému sňatku, proto se odstěhoval do České Lípy. Do Zákup pak přijel pouze uzavřít sňatek s Žofií Chotkovou 1. července 1900. Svatba zde však proběhla velmi rychle a bez přítomnosti významných členů dvora. Oba manželé byli později, 28.6.1914, zastřeleni v Sarajevu, což dalo podnět k rozpoutání první světové války. Za první světové války zámek sloužil jako vojenský lazaret.

Veškerý habsburský majetek byl roku r. 1918 převzat státem, když vznikla samostatná republika. Muzeum, které tady bylo otevřeno roku 1936 zaniklo po Mnichovské dohodě, kdy zdejší kraj byl připojen k Německu. Správu zde převzaly říšské lesy a statky. V letech 1940 – 1941 byli v zámku ubytováváni Němci z neněmeckých oblastí, přesidlovaní do Říše. Po druhé světové válce celý komplex včetně zahrady převzala památková péče a nyní je součástí Národního památkového ústavu. Mezi léty 1977 – 1985 byl zámek z důvodu rozsáhlé rekonstrukce uzavřen.


Dodnes je překrásnou ozdobou zámku raně barokní Kaple, která byla přistavěna k renesančnímu zámku koncem 17. stol. Františkem Juliem. Můžete obdivovat oltář z kararského mramoru z druhé poloviny 19. století a nepřehlédnete na oltářním obraze sv. Františka z Assisi, kterému je kaple zasvěcena. Na oltáři je umístěna neogotická stříbrná monstrance. Na stropě je úchvatná barokní štuková výzdoba opravená v polovině 19. století sochařem Václavem Levým.

Zámek obsahuje klasické pokoje jako jiné zámky, pokoje císaře, pracovny, salony, jídelnu, hernu, přijímací kabinet, hudební kabinet, ložnici, převlékárnu, zajímavým je dětský pokoj, ačkoli Ferdinand V. děti neměl. Byl vystavěn a zařízen pouze pro děti příchozích návštěv, kde si hrály se svými vychovatelkami a spolu. Z hraček se tady zachovaly panenky s porcelánovými hlavami s parukami z pravých vlasů. Malá je vosková, v zelených šatech. Hračka na klíček, skládačka. Cínoví vojáčci, kuchyňka z měděného plechu, sáňky, to všechno si zde můžete prohlédnout. V prvním salonu císařovny mě zaujal strop s výjevy z jižních krajin jako Itálie a Balkán a portréty, na kterých je namalován Ferdinandův synovec a nástupce František Josef I. a jeho manželka císařovna Alžběta („Sisi“). V druhém salonu císařovny jsou ojedinělé obrazy, portréty, spíše obrázky francouzských šlechtičen, v rohu u okna , na kterých jsou šperky dívek zhotoveny ze sklíček. Pocházejí ze 17. století. Jako ženu mě pochopitelně zaujal pokoj se sbírkou porcelánu.

Ví se, že porcelánové kabinety byly oblíbeny ve šlechtických kruzích zejména v 18. stol. To se v Evropě začal porcelán vyrábět. První porcelánku založil v roce 1710 sasský král August II. Přestože tajemství výroby porcelánu bylo přísně střeženo, rozšířila se jeho výroba brzy do dalších evropských zemí a určitě to nebyla škoda. Právě tady jsou vidět ukázky nejznámějších evropských porcelánek (Míšeň, Vídeň, Berlín Sevres). Podle barvy potahů a nádobí je tady nazvána Modrá jídelna, která sloužila jen dvorním dámám a do mé oblíbené knihovny, ráda si je na zámcích prohlížím, se tady dá jen nahlédnout. Je tady převážně německá a francouzská literatura a převažují spisy o Napoleonovi a Orlíkovi.

Mé ještě oblíbenější místo na hradech a zámcích je zámecká zahrada. Tady si můžete chodit docela dlouho, má totiž dvě části a jednu poměrně rozsáhlou. První část je dodnes francouzský park, který je pozůstatkem původní barokní zahrady a je to ta menší část hned u příchodu do zámku. Ta byla šlechtěna a stavěna delší dobu, dodnes jsou zde dochované terasy, které zřejmě vznikly za Anny Marie Františky okolo roku 1700 se sochařskou výzdobou. Určitě se na nich podílelo větší množství umělců. V 19. století následně vznikl sousední přírodní anglický park, který vypadá nedávno z větší části zrekonstruovaný. Jeho osou je alej plná jírovců maďalů, která směřuje od vstupní brány do brány hospodářského dvora. Pro Ferdinanda V. zde kdysi byly postaveny skleníky. Zákupy Vás určitě nadchnou stejně jako mě, obzvlášť když si v nedaleké hospůdce dáte na závěr jako já staročeskou kachničku.

Víno chutná nejlépe s přáteli

Povzneste sklenici proti světlu a pozorujte, jak v ní víno jiskří.
Lehce si přivoňte a dopřejte si doušek. Jak vám chutná? Ne, nikdy asi
nerozeznáte tolik nuancí jako zkušený sommeliér. To ale není při
ochutnávce vína to nejdůležitější. O víně a nad vínem se má
mluvit, nejlépe s lidmi, se kterými je vám dobře. V přátelské
atmosféře také probíhají slavnosti vína.

Povzneste sklenici proti světlu a pozorujte, jak v ní víno jiskří. Lehce si přivoňte a dopřejte si doušek. Jak vám chutná? Ne, nikdy asi nerozeznáte tolik nuancí jako zkušený sommeliér. To ale není při ochutnávce vína to nejdůležitější. O víně a nad vínem se má mluvit, nejlépe s lidmi, se kterými je vám dobře. V přátelské atmosféře probíhají také slavnosti vína, které zpříjemní vaši podzimní poznávání České republiky.

V jihomoravském Mikulově mají slavnosti vína více než šedesátiletou tradici. Letos se tu Pálavské vinobraní probíhá ve dnech 12.–14. září 2008. Folklorní program budou střídat vystoupení současných hudebních hvězd a návštěvníci se opět mohou těšit na historický průvod Václava IV., kterého doprovodí bubeníci, trubači a tanečníci. Koho do Mikulova láká hlavně víno, zamíří na vinařskou tržnici s řízenou degustací a prodejem burčáku. Speciálně pro vinobraní bude vypraven Mikulovský expres, který odveze turisty z Brna do Mikulova a zpět. Permanentka vyjde dospělého na 250 Kč. (www.mikulov.cz)

Největší kulturně-společenská akce na jižní Moravě oslavující víno se bude konat 12. a 13. 9. 2008 ve Znojmě. Letošní ročník Znojemského historického vinobraní přináší řadu změn. Oblíbený historický průvod se sice převlékne do nového hávu, ovšem vznešený královský pár – Jan Lucemburský (+1346) a Eliška Přemyslovna – půjde v jeho čele jako vždy. Na historickém tržišti si na vlastní kůži vyzkoušíte dobová řemesla a na podiu uslyšíte největší hvězdy české pop-music (Lucii Bílou nebo skupinu Olympic). Program vyvrcholí v sobotu večer ohňostrojem a velkou laserovou show. Vstupné na oba dny je 220 Kč. (www.znojmoci­ty.cz)

Královské město Uherské Hradiště bude o víkendu 13. a 14. 9. 2008 žít reprezentativní národopisnou slavností měst a obcí z celého Slovácka. Slovácké slavnosti vína a otevřených památek představují historii a bohatou folklorní tradici východní Moravy. Kromě ochutnávky vína ze slovácké oblasti vás čekají kulturní pořady ve zpřístupněných historických památkách, slavnostní průvod v krojích nebo plavba na muzikantské lodi po Baťově kanále. (www.slovacko.cz)

Přímo na nejnavštěvovanějším českém hradu Karlštejn vzdáleném pouhých 35 km od Prahy se 27. 9. a 28. 9. 2008 uskuteční oblíbené Karlštejnské vinobraní. Od kuropění do klekání bude v karlštejnském podhradí připraven skvělý program. Kromě ochutnávky karlštejnských vín, burčáku, kulinářských specialit a vepřových hodů se všichni mohou těšit na módní přehlídku z doby středověku, výuku historických tanců, vystoupení polykačů ohně, fakírů a dvorních mágů, velký královský rytířský turnaj či středověký jarmark. Vrcholem Karlštejnského vinobraní bude historický průvod vedený císařem Karlem IV., který začíná ve 13.30 u centrálního parkoviště. (www.hrad-karlstejn.cz)

Třídenní slavnosti vína plné hudby a zajímavých atrakcí pořádají v Mělníku ve dnech 19.–21. 9. 2008. Do města zavítá císař Karel IV. a diváci budou moci obdivovat barevnou nádheru jeho družiny. Příležitostí ochutnat víno z mělnické oblasti bude během vinobraní opravdu hodně, jednou z nich je i degustace v historických vinných sklepích ze 14. století, které jsou celoročně přístupné na mělnickém zámku. (www.melnik.cz, www.lobkowicz-melnik.cz)

Pozvánka na další slavnosti vína:

Strážnické vinobraní (www.straznice-mesto.cz):13. 9­. 2008

Trojské vinobraní v pražské botanické zahradě (www.botanicka­.cz): 13.–14. 9. 2008

Bzenecké krojované vinobraní (www.bzenec.cz): 19.–20. 9. 2008

Svatováclavské vinobraní v Kadani (www.mesto-kadan.cz): 27. 9. 2008

Vinobraní v Litoměřicích (www.litomeri­ce.cz): 26.–27. 9. 2008

Vinobraní ve Velkých Pavlovicích (www.velke-pavlovice.cz): 29.–30. 9. 2008

Valtické vinobraní (www.radnice-valtice.cz): 4. 10. 2008

Vinobraní na hradě Loket (www.hradloket­.cz): 11.–12. 10. 2008

Zajímavosti:

Vyhlášeným regionem vína v České republice je jižní Morava. Půvabnou krajinou prochází 1100 km Moravských vinařských stezek, které spojují nejvýznamnější památky, přírodní atraktivity a samozřejmě vinařská centra (www.vinarske­.stezky.cz). Vyčerpávající informace o českých a moravských vínech najdete na stránkách www.wineofczechre­public.cz.