Cestovatel.cz

Slovanský ostrov má rozlohu 2,24 ha a leží v nadmořské výšce 189 až 190 metrů. Je tři sta padesát metrů dlouhý a v nejširším místě měří 95 metrů.

My Pražáci mu neřekneme jinak než Žofín a je to taková naše matka pražských ostrovů. Je nejznámější, nejnavštěvovanější, nejkulturnější a paradoxně možná nejmladší. Jedním z předchůdců Slovanského ostrova byl malý ostrůvek, kde roku 1495 stál mlýn a vodárna. Ostrov sám pak nejspíš vznikal až mezi 17. a 18. stoletím náplavami, které přinášela v průběhu času řeka. Nejdříve vznikaly malé ploché ostrůvky a ty se pak s časem přirozeně a přírodně spojovaly v celek. Lidská ruka do jeho tvorby zasáhla až po povodni roku 1784. Tehdy byl obehnán zdí a jeho zemina byla osázena stromy. Aby byl chráněn před vnějšími vlivy po celém jeho obvodu byly plánovitě vysazeny topoly, nejvyšší stromy.

Nově vzniklý ohrazený ostrov patřil Novému Městu pražskému. Roku 1760 byl městem prodán barvíři Josefu Ignáci Saengerovi ke stavbě barvířského bělidla. Vznikla zde celá osada barvířů, měli tady svůj život a své chatrče a řemeslo zde začalo vzkvétat. Odtud také plyne název ostrova v té době, a to Barvířský. Pražané mu často říkali zkráceně Barvířka. František Antonín Engel tady ale vybudoval známou kartounku a také hospůdku. Hospůdka byla sice jen dřevěná, ale měla častou návštěvnost, nejen od lidí, pracujících v kartounce. Ostrovu se začalo říkat počeštěně Andělský ostrov, nebo-li Andělák. Po roce 1801 dostal oficiální název Engelův ostrov.

Zlomem pro vývoj na ostrově byl rok 1830, kdy ostrov zakoupil mlynář Václav Antonín Novotný a postavil tady rodinný dům a místo starého dřevěného hostince patrovou budovu restaurace a ještě lázně. Ty měly dvě části, vanovou a parní. Byly to čtyři budovy s klasicistní fasádou a zanikly již na přelomu 20. a 30. let 20. století.

Restaurace už tenkrát měla taneční sály, plesový a koncertní. Prvním otevíracím dnem tanečního sálu byl 30. květen 1837, kdy se v něm pořádal první bál. Nejen budova na ostrově skvěla novotou a byla atrakcí pro Pražany. Novotný nechal v téže době předělat a upravit celý ostrov od vyhlídky v severním cípu až po vysázení dalších stromů. Nechyběly trávníky s květinovými záhony a keři a kruhová vodní nádrž s plastikou. Dokonce město se uvolilo a aby ostrov mohl být zpřístupněn Pražanům a nechalo postavit dřevěný most. Sám arcivévoda František Karel roku 1840 po mostě přišel a ostrov navštívil. Po té byl oficiálně požádán, zda by ostrov mohl být pojmenován k poctě jeho manželky Žofie, Žofínským ostrovem. Toto pojmenování arcivévoda osobně schválil svým podpisem dne 19.ledna 1841.

Žofín se proslavil už v květnu 1841 další atrakcí. Na kruhové dráze v délce 158 metrů tady jel malý parní vlak s názvem Český lev. Byla to zdrobnělina vlakové soupravy parního vlaku. Pro Prahu událost nevídaná. Vláček prý dokázal jet rychlostí 11 km v hodině. Po celé 19. století se v budově konaly prestižní bály, plesy a tancovačky mající hlavně vlastenecký charakter. Stýkaly se tady společensky známé osobnosti té doby. Dámy se předháněly v plesových toaletách a Pražané na ně a na jejich kočáry zvědavě pokukovali před můstkem. Jezdívala sem i Božena Němcová, která tehdejší společnost okouzlila svým šarmem, mládím a krásou. Dodnes má na ostrově plastiku uprostřed trávníku a keřů od sochaře Karla Pokorného z r. 1955, architektem byl Jaroslav Fragner.

Ostrov má dlouhou tradici hudební. Byla zde založena Žofínská akademie, koncertoval tady známý český pěvecký spolek Hlahol, také svůj první samostatný koncert zde měl Antonín Dvořák, dále tu koncertoval Bedřich Smetana, kterému poprvé zde zazněla jeho Má vlast v pozadí s šumem Vltavy. Nejen Češi tady předvedli svůj um. Prostory hostily takové umělce, jako byl Franc Liszt, Hector Berlioz, Petr Iljič Čajkovskij. Dirigoval tady např. Richard Wagner.

Dnešní jméno Slovanský ostrov nese místo podle roku 1848, kdy zde byl 2. června zahájen Slovanský sjezd, na němž vznikl dokument Manifest k evropským národům. Mnozí z dějepisu víme, že sjezd musel být předčasně ukončen již po deseti dnech kvůli povstání pražského lidu, které bylo krvavě potlačeno a vzalo si za oběť 43 mrtvých a 63 zraněných Pražanů. Na budově se nalézají pamětní desky vážící se k historii místa. Ostrov byl přejmenován roku 1925. Jeho název se příliš nezažil, dodnes Pražané místo označují jednoduše Žofín.

Nejvýznamnějším rokem pro Žofín byl rok 1884. Toho roku byl v dražbě a městu se ho podařilo koupit za 285 099 zlatých včetně všech nemovitostí. Od té doby byla zásadním způsobem přestavěna jednopatrová klasicistní budova restaurace na dvoupatrovou novorenesanční budovu s čp. 226 podle architekta Jindřicha Fialky z roku 1885. Budova byla nová a z jihu k ní přiléhal jednopatrový dům se sály. K němu byla pak přistavěna veranda. Bylo to úžasné propojení původní stavby se zcela novou. K původním sálům přibyl reprezentační sál v prvním patře. O malířskou výzdobu budovy se postarali František Duchoslav a Viktor Oliva. Novou parkovou úpravu ostrova navrhnul zahradní architekt Thomayer ( psala jsem o něm již několikrát, např. v souvislosti s úpravou Karlova náměstí). Díky němu místo předčilo mnohá ostatní a bylo až dojemné souhrou květinové výzdoby, známými květinovými ornamentálními vzory, stále zeleným podrostem. Byly zde dokonce skupiny palem nebo vázy z vysázených květin.

Protože provoz na dřevěném mostě sílil, jezdily přes něj hlavně těžké kočáry s koňmi, vzniknul roku 1875 na jeho místě železný most s délkou téměř padesát metrů. Byl usazen na litinových pilířích. Ty však nevydržely nápor vody při povodni roku 1940 a most se zřítil do rozbouřených vod Vltavy. Jeho následník, který vydržel až do dnešních časů tu stojí od roku 1950 a je železobetonový.

Rok 1886 přinesl místu novou veřejnou plovárnu, jejíž provozovatelem byl pražský továrník Karel Zellinger. Už tenkrát si tady návštěvníci mohli zapůjčovat lodičky. Je tomu tak i dnes a to hned na několika místech za velmi přijatelnou cenu. I rok 1891 byl pro Žofín významným. Konal se zde sjezd českých sociálních demokratů.

Roku 1904 hostil ostrov poprvé výstavu motocyklů a automobilů. Tenkrát to bylo se značkami ještě jednoduché, byly vystaveny stroje osmi výrobců z toho tří českých (Laurin a Klement, Josef Walter, Vilém Michl). Výstavy se opakovaly každoročně po deset let. Po demolici lázeňských budov byla tato část upravena podle architekta Františka Šrámka jednoduše a geometricky.

Rok 1933 přinesl změnu prostoru východně od paláce, kde bylo zbudováno rozárium a květnice. Také na jižní straně ostrova přibyla velká květnatá plocha. Jihozápadní strana byla obohacena o kamennou terasu, která je součástí plavební komory. Jižní cíp má po mnoho století vodárenskou věž. Původně Šítkovská vodárenská věž bývala obklopena několika mlýny. Poslední z nich byl zbořen roku 1928 a věž byla staticky stabilizovaná. Roku 1930 byla dokončena novostavba Mánesa, spolková a výstavní budova.

Ostrov byl poničen povodněmi roku 1890 a 2002. Po rekonstrukci budov, obnově zeleně a hřišť pro děti se stal ostrov opět místem různého společenského dění a kulturních akcí. Nejvíce se tady konají koncerty a plesy nebo politická setkání. Opět tady fungují půjčovny lodiček a vodních šlapadel a restaurace u řeky a nad řekou. Krásné vyžití tady mají děti na moderním hřišti, které je plné barev a má široké vybavení: pískoviště, počítadlo, točidlo, „vývrtky“, „otočný kyblík“, pružinová houpadla, závěsné houpačky, skluzavky, závěsná šplhací lana, šplhací síť. Hlavní dominantou hřiště jsou barevné bloky, do kterých jsou jednotlivé herní prvky osazeny Toto hřiště bylo opravováno během měsíce srpna 2008 a vše je tady krásně nově natřené a funkční. Pro děti opravdový ráj.

Na ostrově najdeme jedno ze známých děl sochaře Ladislava Šalouna, sochu Souzvuk. Pochází z roku 1946 a znázorňuje dudáka. Žofín byl a je pro většinu z nás oázou zeleně a klidu v centru velkoměsta a pro mnohé Pražany vzpomínkou na taneční a plesy. Návštěvníci Žofína navíc nyní okouzlí i nová krytá zahradní restaurace Žofín Garden s neopakovatelným výhledem na Vltavu a historické jádro města. Je umístěna mezi neorenesančním palácem a zahradním altánem a je plná příjemných překvapení, a to nejen díky svému interiéru koncipovanému jako oranžerie s živými citrusy a palmami, ale i díky kosmopolitní atmosféře a dobrému jídlu.

Veslařský ostrov najdete na jih od Vyšehradu, mezi Podolím a Císařskou loukou, v Praze 4. Nedaleko dnešních Žlutých lázní, které jsou v sezoně nabity k prasknutí, vznikal postupně naplavováním písku a dalších naplavenin. Jeho vznik a ukotvení je značně kuriózní. Byla tady totiž potopena nákladní loď, aby se na ní říční nánosy rychle ukládaly. Ostrov patřil rodu Schwarzenberků a nesl jejich jméno. Ještě v 19. století zde byla pila a sklad dříví a celých kmenů, které připlouvaly z jihu Čech.

Když byla roku 1885 vybudována v Podolí vodárna, brala vodu ze tří filtračních studní právě ze Schwarzenberského ostrova. Měla ale jepičí život. Roku 1922 byla zbourána a místo ní vznikla na stejném místě zbrusu nová filtrační stanice. Už původní vodárna vzala život mnoha kašnám na náměstích i v ulicích. Věřte nebo ne, roku 1872 měla Praha 51 veřejných kašen kamenných a 24 dřevěných. Zkuste se rozhlédnout kolik nám z té nádhery zbylo dodnes. A jestli by nebylo milé v parném létě potkávat v centru Prahy fontány se zurčící vodou?

První zmínky o kousku tohoto ostrova ale pocházejí už od roku 1420. Dnešní jméno Veslařský nese od roku 1952 díky zde položeným loděnicím. Ale i za dob mezi světovými válkami, kdy byl lidově nazýván Švarcák, měl již své koupaliště, tělocvičné vyžití i dětský koutek. Po druhé světové válce byl ostrov vyhrazen pro závodní veslařské kluby. Na ostrově jsou dvě velké loděnice. Obě budovy byly dost poničené povodní roku 2002, protože voda zde stoupla o neuvěřitelných pět metrů. Do letošního roku obnova loděnice VK Blesk značně pokročila a je jednou z nejmodernějších na Vltavě. I loděnice ČVK se skví novotou po rekonstrukci, která ještě není úplně dokončena. Srpnové záplavy 2002 poznamenaly všechny veslařské oddíly v povodí Vltavy tím, že zničily velkou část lodního parku. Vodáci zvládli i toto a jeli a jezdí dodnes. Devadesátý ročník nejslavnějšího českého veslařského závodu Primátorské osmiveslice se jel dokonce rok po povodních, v červnu 2003 na tradiční dvoukilometrové trati ze severního cípu Veslařského ostrova.

Letos (2008) už po páté proběhnul na ostrovech festival United Islands of Prague. Festival letos potvrdil, že patří k hlavním kulturním aktivitám, které oživují veřejná prostranství české metropole, zejména devět pražských ostrovů. V Praze vystoupilo na 100 účinkujících souborů z 12 zemí světa. Oproti loňskému roku se rozšířil program ze dvou na tři hlavní festivalové koncertní dny. Akci rozšířila i desetidenní výstava českých koncertních plakátů v Meet Factory. Oproti předcházejícímu ročníku se téměř zdvojnásobila návštěvnost a tak se akce zúčastnilo více než 25.000 diváků. Na Veslařském ostrově zněla pro Pražany i dechovka.

V polovině 20. století byl vystavěn z podolského břehu na Veslařský ostrov krásný nový most metodou letmé betonáže. Jeho celková délka je přes 70 metrů. Břehy ostrova si dodnes zachovaly přírodní charakter. Podél břehů Pražané odpočívají, za hezkého počasí se i sluní. Jen nejsevernější část ostrova je uzavřena veřejnosti. Jednoduše proto, že se tady nachází jímací objekt pro Podolskou vodárnu a ochranné pásmo.

Ještě bych se jen okrajově zmínila o Podolské vodárně, která leží na pevnině v Podolí nedaleko ostrova a na kterou je od ostrova dobrý výhled. Patří mezi nejzajímavější díla architekta a později také rektora ČVUT Antonína Engela, známého především svým projektem Vítězného náměstí v Dejvicích nebo úpravou bývalé sněmovny v Rudolfinu na koncertní sál.

Praha byla v devatenáctém století zásobována ze čtyř vodáren: Staroměstské, Štítkovské, Novomlýnské a Malostranské. V padesátých letech přibyla ještě vodárna Žofínská. První etapa výstavby nové vodárny spadá do rozmezí let 1922–28. Postavena ale byla pouze jedna ze dvou filtračních stanic a to severní a dvě menší budovy areálu, administrativní a strojovna. Když byla nová filtrační stanice v roce 1929 uvedena do provozu, zařadila se mezi naše největší železobetonové stavby. Engel použil jednoduché a jasné uspořádání budov, což umožnilo její celkem bezproblémovou dostavbu o třicet let později. Časem se posunul vývoj technologií, který musela architektura respektovat. V druhé části vodárny postavené v letech 1953 až 56 vznikl právě z tohoto důvodu věžovitý kubus s valbovou střechou, který umožňoval nutný větší výškový spád. Kvůli neustávajícím požadavkům na větší výkonnost a kvalitu byl komplex neustále přestavován a oficiálně hotov jak po stránce technologické tak architektonické byl až roku 1965, tj. sedm let po smrti Antonína Engela. Podoba stavby byla trochu pozměněna, místo původních oken byly použity sklobetonové tvárnice. V průčelí je jedenáct soch znázorňujících Vltavu a její přítoky. Celá stavba je nepřehlédnutelná dominanta podolského břehu a pokud navštívíte Veslařský ostrov bude to první stavba, na které vaše oko v této lokalitě ulpí.

Schody na ostrově dříve sloužily jako tribuna. Dnes jsou zarostlé trávou a náletovými dřevinami a občas na nich posedávají rybáři a čekají na kružnice na hladině. Také se píše v tisku, že na ostrově byl kdysi zahlédnut zpívající samec pěnice mistrovské. Kdo ví jak se tam dostal, jeho domovina je daleká. Já si odtud v září vlezla do řeky a krásně si zaplavala. na rozdíl od břehů Vltavy u Žlutých lázní je tady boží klid, jen lodě způsobují vlnky na řece. Pokud nejsou nějaké závody (pořádá se tu i běh na 2 nebo 5 km) nebo jiná sportovní akce nebo parné léto Veslařský ostrov je oázou klidu a zeleně a mnoho Pražanů tady nebývá. Procházka mezi řekou je tady příjemná a romantická.