Pražské ostrovy – Petržilkovský a Dětský ostrov

Petržilkovský ostrov je dnes nejmenším pražským ostrovem. Jeho rozměry
jsou pouhých 60 metrů délky a 10 metrů šířky. Leží na levém
Vltavském břehu stejně jako ostrov Dětský. Není přístupný veřejnosti,
ale jeho krásně zrekonstruovaná věž bývalé Malostranské vodárny
přitáhne vaše oko už z dálky ať jdete odkudkoliv. Dětský ostrov je
přístupný z Janáčkova nábřeží na Smíchově. Své dnešní jméno
získal v 60. letech 20. století, kdy zde byl vybudován komplex
dětských hřišť.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Petržilkovský ostrov je dnes nejmenším pražským ostrovem. Jeho rozměry jsou pouhých 60 metrů délky a 10 metrů šířky. Leží na levém Vltavském břehu stejně jako ostrov Dětský. Není přístupný veřejnosti, ale jeho krásně zrekonstruovaná věž bývalé Malostranské vodárny přitáhne vaše oko už z dálky ať jdete odkudkoliv.

Ostrov byl pojmenovaný podle pekaře a mlynáře Jana Petržílka, který tady roku 1483 přestavěl a vlastnil mlýn. Vybudoval ho na spáleništi, kde kdysi býval kartouzský mlýn, který lehl popelem v husitských bitkách. Městská obec pak roku 1502 vybudovala u mlýna dřevěnou vodárenskou věž. Ta byla později nahrazena stavbou z cihel a kamení. To ale ostrov zabavil v 16. století král Ferdinand Habsburský. Zpět do rukou obce se dostala až roku 1859. V letech 1911 až 1922 ostrov z velké části zanikl při stavbě plavební propusti, Plavební komory Smíchov. Byl natolik zmenšen, že z některých map úplně zmizel, ale přesto je tam, i když z něj zůstalo už pouze torzo s vodárenskou věží.

Dětský ostrov o rozloze 1,48 ha v nadmořské výšce 188 metrů je přístupný z Janáčkova nábřeží na Smíchově. Své dnešní jméno získal v 60. letech 20. století, kdy zde byl vybudován komplex dětských hřišť. První zmínky o něm jsou již z roku 1355. Jeho majitelem byl maltézský klášter s kostelem. Nesl tedy jméno Maltézský. Záplavy si na něm ale několikrát smlsly a tak tam někdy byl a jindy ne. Záleželo, který živel vyhrál a kolik nánosů voda dokázala odnést a kolik jich jindy naopak přinesla.


Století 18. a 19. mu přineslo několik jmen podle jeho majitelů, a tak byl Funkovský, pak Hykyšův a nakonec Židovský. Jeho majitelem byl továrník Leopold Jerusalem, Žid. Ten byl majitelem kartounky, která stála nedaleko na pevnině a na ostrově se bělily její látky. Na ostrov bývala jen dřevěná lávka.

Začátek 20. století přinesl ostrovu velkou změnu. Celý jeho západní břeh zabrala stavba dvoudílné plavební komory podle plánů architekta Františka Sandera, která vznikala s mnoha těžkostmi. Má dvě zdymadla a překračuje dva jezy. Roku 1917 byla dokončena. Na jihu byl k ostrovu připojen kus Petržilkovského ostrova a na severu byla vybudována dlouhá dělící zeď z kyklopského zdiva. Roku 1917 proběhla i kolaudace. První dvě lodě tudy ale slavnostně propluly až květnu 1921. V současnosti tudy proplouvá až několik tisíc lodí ročně.

Ostrov je ukončen kamennou kruhovou pergolou a pod ní je schodiště vedoucí přímo do řeky. Kdysi tam bývala fontána. Když přestala být funkční, byla zasypána hlínou a osázena různou zelení. Na kamenném podstavci je pylon s bronzovou sochou Vltavy, která má u nohou miniaturu plachetnice od sochaře Pekárka. Pod ní jsou plastiky dívek, které znázorňují přítoky Vltavy, Berounka, Sázava, Lužnice a Otava.


Po první světové válce byl ostrov skladištěm sportovních lodí. Lidé sem ale stejně chodili za sportem, procházkami a také na filipojakubskou pouť, která tady měla tradici už od roku 1815. Mezi roky 1933 až 1941 byl na ostrov postaven podle architekta Vlastislava Hofmana most. Jedná se o železobetonový oblouk se spolupůsobící mostovkou. Dnes spravuje městská část Praha 5 na ostrově 3 dětská hřiště, fotbalové hřiště a skatepark. Hojně využíváno je hřiště na malou kopanou s umělým travnatým povrchem. Stejně tak se tady dá po cestách jezdit na kolečkových bruslích.

Na jižní straně ostrova je příjemné posezení v restauraci Rezavá kotva, kde si můžete dát vynikající steak připravený na venkovním grilu. Restaurace je zařízena v námořnickém stylu a ze své terasy nabízí nádherný výhled k Národnímu divadlu a Tančícímu domu. Milovníci lodí mohou pozorovat lodní dopravu na Vltavě a skrze plavební komoru i její provoz.

U sochy Vltavy se každý rok konají dvě tradiční události. Ta příjemná je, že se tady u sochy Vltavy každoročně otevírá vodácká sezona. Ta smutná, že se tady před svátkem Dušiček pokládají za pietní akce věnce obětem řeky. Dříve to dělával Spolek mistrů plavčích, kdy na památku ve vodě zesnulých vyjížděl smutečně vyzdobený parník ze Štěchovic. Dnes v tradici pokračuje spolek Vltavan. Pražané často přihlížejí akci z mostu Legií.

Po povodni z roku 2002 byl ostrov zrekonstruovaný již v březnu 2003. Od té doby tu jsou krásná dětská hřiště s komfortním vybavením. Prostory jsou opatrované hlídačem. Rok 2008 přinesl ostrovu již desátý ročník akce zvané Bambiriáda, největší prezentační přehlídky občanských sdružení dětí a mládeže a středisek volného času.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Setkání cestovatelů v Brně, podzim 2008

Letošní setkání cestovatelů a příznivců webu Cestovatel.cz spojené
s promítáním se uskuteční v sobotu 29. 11.
Začínáme ve 14 hodin v čajovně nového Klubu cestovatelů v Brně
.

POZOR, změna termínu

Letošní setkání cestovatelů a příznivců webu Cestovatel.cz spojené s promítáním se uskuteční v sobotu 29. 11. Začínáme ve 14 hodin v čajovně nového Klubu cestovatelů v Brně .

Promítání v sobotu 29. 11.

Island…


země ohně a ledu, vodopádů, ledovců a gejzírů. Island, to je především divoká, člověkem nedotčená příroda, městeček, které se od tří set obyvatel považují za metropole, každodenního aprílového střídání počasí, vodorovného deště a průměrné srpnové teploty 10°. Zvu vás na procházku po nejkrásnější části Islandu, po jižním pobřeží. Pohorky nechte doma, poctivě jsem všechno odšlapala a vyfotila za vás. :-)

Promítá: Pavla Lžičařová

„Sex, drogy a reggaeton“


Povídání o Kolumbii, nejbezpečnější zemi Jižní Ameriky. Pláže, hory, džungle a nejlepší kafe na světě! Pár fotek a trocha kolumbijské hudby.

Promítá: Tomáš Peterka

Klub cestovatelů Brno

Nabízí arabskou a indickou kuchyni, vodní dýmky s exkluzivními tabáky, orientální tanečnice, 60 druhů čajů, pravidelné přednášky, promítání a etnické večery, každý měsíc nová výstava fotek, internet a WiFi zdarma, kouzelná mapa přání, cestovatelská seznamka…

… to vše nyní v Brně – Králově Poli, Veleslavínova 14.

Více na webu: www.hedvabnas­tezka.cz/brno

Pokud máte zájem se s námi sejít, povykládat o cestách, tak neváhejte a přijďte. Pokud byste chtěli, tak můžete promítnout i své fotografie. :-)

Na shledanou se těší tým webu Cestovatel.cz

Festival Rajbas Outdoor Kotlík

Desátý ročník festivalu filmů setkání a dobrodružství nabízí kromě cestoavtelských promítání také soutěže a závody, koncert i tancovačku…

Více se dozvíte na webu: www.festivalraj­bas.cz

V původně ohlášeném termínu se již konají 2 cestovatelské festivaly, tak se omlouváme za zmatky. Pokud si s námi chcete popovídat tuto sobotu, tak budeme k zastižení na výborném Festivalu Rajbas Outdoor Kotlík v Blansku.

Osvětim – Továrna na smrt

Jen těžko se hledají vhodná slova, kterými lze vyjádřit hrůzy
páchané v největším nacistickém vyhlazovacím táboře. Statistiky
pracují s milionovými čísly a to má za následek jakési otupění ve
vnímání jednotlivce. Je však nutné si uvědomit, že v každém
statistickém milionu se skrývá milion skutečných osob, které měly rodiny,
pracovaly, cítily, toužily…

Jen těžko se hledají vhodná slova, kterými lze vyjádřit hrůzy páchané v největším nacistickém vyhlazovacím táboře. Statistiky pracují s milionovými čísly a to má za následek jakési otupění ve vnímání jednotlivce. Je však nutné si uvědomit, že v každém statistickém milionu se skrývá milion skutečných osob, které měly rodiny, pracovaly, cítily, toužily…

Tématika koncentračních táborů mě vždy zajímala, přečetla jsem o nich spoustu knih. Jako završení mého soukromého „vzdělávání“ jsem se rozhodla navštívit Osvětim. Myslela jsem, že mě zde nemůže nic překvapit. To byl ale hluboký omyl! Něco jiného je o tom číst knihu, něco jiného pak stát vlastníma nohama na místě, kde vylétlo komínem milion a půl lidských duší.



Koncentrační tábor Osvětim-Březinka leží v jižním Polsku, asi 60km západně od Krakowa. Název dostal podle přilehlého města Osvětim (německy Auschwitz) a vesnice Březinka (německy Birkenau). Oba tábory jsou jako památková rezervace zpřístupněny návštěvníkům. Většina objektů se dochovala, některé objekty zničené příslušníky SS byly rekonstruovány z původních dílů, např. pece v krematoriu. Některé objekty byly však zničeny nenávratně ve snaze zamést stopy zločinů. Státní muzeum v Osvětimi, jenž má tábor ve správě, několik z nich rekonstruovalo a umístilo tam, kde se nacházely v době existence. Jedná se o tzv.popravčí zeď a hromadnou šibenici na shromaždišti.

Vstup do táborů je zdarma, připlatíte si za průvodce. V muzeu můžete v kinosále shlédnout dobový dokument o táboře. Ručím vám za to, že už na něho nikdy nezapomenete.

KL Auschwitz I /Konzentration­slager-pozn.aut./

Nad vstupní branou do tábora vás uvítá nápis: Arbeit mach frei. Práce osvobozuje. Tento cynický výsměch vyčerpaným vězňům, kteří jej denně četli při návratu z práce, je typickým příkladem nacistické zvrhlosti.


Tábor v Osvětimi byl založen r.1940 na Himmlerův rozkaz. Velitelem tábora se stal Rudolf Höss. Po rozšíření bývalých kasáren a přístavbách celkem tábor čítal 28 poschoďových obytných budov plus hospodářské budovy a kuchyně. Průměrně zde bylo vězněno asi 16 000 osob. Vězni, převážně muži, byli ubytovaní v blocích. V nich je umístěna stálá expozice představující dějiny koncentračního tábora. Vedle spousty fotografií a dokumentů se zde nachází velmi působivé expozice původních předmětů zabavených transportovaným lidem. Uvnitř bloků se samozřejmě nesmí fotografovat, ale ty hromady kufrů, bot, kartáčků apod. si budu pamatovat do smrti. Uvidíte zde také kolekci děl vytvořenou bývalými vězni, která ukazuje různé scény z táborového života. Velmi mě zasáhly expozice přibližující denní život vězňů – kde a jak spali, co a jak jedli, tzv.lékařskou péči, způsoby trestů…Nachází se zde také modely plynové komory a krematoria II.

Blok 11– blok smrti, je izolován od zbytku tábora. Dvůr mezi bloky 10 a 11 je obehnán vysokou zdí. Uprostřed je popravčí zeď, kde nalezly smrt tisíce vězňů. V expozici zde uvidíte původní nástroje k mučení a popravám. V podzemí se nacházela táborová věznice. Zde lze vidět tři druhy kobek, jedna děsivější než druhá. V první z nich se umíralo vyhladověním, v druhé – temnici – udušením. Třetí cela se dělí na 4kobky o rozměrech 90×90cm, kde si vězni odpykávali zvláštní tresty.

Táborové shromaždiště – apelplac. Během apelů se zjišťoval početní stav vězňů.Trvaly několik hodin, během kterých museli všichni nehybně stát. Při trestných apelech museli celou dobu třeba klečet, dřepět apod. Na apelplacu stála také hromadná šibenice. Prováděly se zde také veřejné popravy.

Krematorium a plynová komora byly v provozu v letech 1940–1943. V plynové komoře, vytvořené z bývalé márnice, byli vražděni sovětští váleční zajatci a Židé z ghett v Horním Slezsku. V krematoriu se nacházejí dvě pece, původně zde byly tři. Denně v nich bylo spáleno přibližně 350 těl. Spravedlnost alespoň jednou nebyla slepá, na šibenici před vchodem zde byl v roce 1947 oběšen sám Rudolf Höss.



KL Auschwitz II -Birkenau Přesunuli jsme se asi 3 km a stanuli před hlavní branou do koncentračního tábora Březinka. Jeho budování začalo v roce 1941. Rozloha činila asi 175ha, na kterých bylo postaveno na 300 baráků pro 100000 lidí. Dochovalo se však jen 45 zděných a 22 dřevěných baráků. Z ostatních zbyly jen komíny nebo obrysy rozvalin. Území bylo rozděleno na několik sektorů, které tvořily samostatné tábory.

Hned na začátku tábora je železniční rampa, kam přijížděly transporty a kde se konaly tzv.selekce. O tom, kdo bude dále živořit, a kdo půjde rovnou do plynu, rozhodoval často Dr.Mengele. Tento lékař se také „proslavil“ svými nelidskými pokusy na dětech, těhotných ženách apod.

Tábor v Březince byl vybudován jako vyhlazovací. Proto zde byla postavena zařízení pro hromadné vraždění – čtyři krematoria s plynovými komorami (na konci rampy), další dvě plynové komory v bývalých selských domech, spalovací jámy a hranice. V plynových komorách se vraždilo Cyklonem B. Ze dvou krematorií jsou sice trosky, lze v nich však zřetelně rozlišit plynové komory i kremační pece. Nepodařilo se tak nacistům zlikvidovat důkazy, přestože krematoria vyhodili do povětří a baráky s vězni zapálili. Krematorium IV bylo poničeno vězni během vzpoury v roce 1944.

Mezi krematorii č. II a III stojí Mezinárodní pomník obětem nacismu v Osvětimi. Slavnostně byl odhalen v roce 1967.

Zděné baráky byly vystavěny bez základů přímo na bahnité půdě. Uvnitř byly třípatrové palandy se shnilou slámou. Na každém poschodí spalo asi 8 osob. Údiv i odpor budí pohled na toalety a umývárny. Dřevěné baráky byly původně stáje pro 52 koní. Nyní zde žilo až 1000 vězňů. Celý barák vytápěl pouze rozvod komínu, kterým procházel kouř. To bylo samozřejmě naprosto nedostačující a tak vězni krutě trpěli zimou.

Životní podmínky v koncentračním táboře byly nelidské. Kdo přežil otřesný transport do tábora a měl štěstí při selekci, toho čekalo jen utrpení, hladovění, vyčerpávající práce a mučení. V Osvětimi-Březince zahynulo celkem asi 1,1 – 1,5 milionu osob. Dodnes není přesné číslo známo. Tábor byl osvobozen Rudou armádou 27.ledna 1945. Našli zde asi 2800 zubožených vyhladovělých osob, hromady mrtvol, balíky vlasů…


Říká se, že kdo Osvětim-Březinku jednou navštíví, je navždy poznamenán. Můžu to jen potvrdit. Tato místa jsou prosycena atmosférou smrti. Myslím si ale, že by to měl každý vidět na vlastní oči. Neboť: „Národ, který nezná svou minulost, je odsouzen ji prožít znovu.“

Informace čerpány z tištěného průvodce Auswitz-Birkenau a z www.holocau­st.cz.

Dunajec – řeka pstruhů, černých čápů a Jánošíka

„Jirko, právě jsem koukal do kilometráže a je tam peřej
Jánošíkův skok, tam se na laminátkách zabijem! Půjčíme si radši raft,
že jo?“

Vzpomínám jak to s tím Jánošíkem bylo a vysvětluji, že
Jánošík unikl pronásledovatelům skokem PŘES řeku, takže to žádný
vodopád nebude…“

(Telefonát pár dní před odjezdem) „Jirko, právě jsem koukal do kilometráže a je tam peřej Jánošíkův skok, tam se na laminátkách zabijem! Půjčíme si radši raft, že jo?“ Vzpomínám jak to s tím Jánošíkem bylo a vysvětluji, že Jánošík unikl pronásledovatelům skokem PŘES řeku, takže to žádný vodopád nebude…“

Snažíme se přivázat na střechu půjčeného Transita dvě kánoe a kajak a dovnitř naházet všechno potřebné. Konečně vyrážíme (pouze o čtyři hodiny později než bylo v plánu).

„Honzo, je to velký rozdíl řídit Transita a normální auto?“ ptá se Vlaďka. „Trochu jo, ale já to nemůžu moc srovnávat, do dneška jsem nic jiného než naši Feldu neřídil,“ odpovídá kolega od volantu, čímž nás všechny uklidňuje.“


Měl bych upřesnit, že v autě je pět statečných, kteří se nezalekli poměrně živelné organizace (ještě týden před odjezdem jsme nevěděli, jaká plavidla vezmeme a čím je odvezeme apod.), a míříme na Dunajec. Před chvílí se setmělo a právě ukazujeme pasy mezi Českým Těšínem a Cieszynem. Teď řídí Vlaďka a já se pokouším navigovat podle deset let starého polského autoatlasu. Dobře to dopadlo, okolo půlnoci přijíždíme do cíle – Noweho Targu. Místo na spaní se v noci s autem hledá špatně, ale po chvíli se podařilo a usínáme na louce za městem.

Horní Dunajec

Ráno nás probouzí zvonečky okolo se pasoucích ovcí. Běžíme se vykoupat do řeky a proti nám se tyčí panorama Tater. Popojíždíme autem k mostu v centru města a spouštíme lodě na Bílý Dunajec. Po chvíli se zprava přidávají vody Černého a od této chvíle se řeka nazývá jediným kouzelným slovem – Dunajec.

Pod kýlem máme tak průzračnou vodu, že vidíme hejna ryb i oblázky na dně; nad hlavou nám občas proletí volavka či černý čáp. Řeka svižně teče neporušenou přírodou, střídají se peřeje a klidnější úseky, jezy potkáváme za celý den jen dva. K večeru vplouváme na stojaté vody Czorsztyńské přehrady. Večeříme, koupeme se, odpočíváme a mezitím Honza stopuje zpátky, aby přivezl auto. Přejíždíme pod přehradu do vsi Sromowce Wyżne a protože se nám nechce platit za kemp, stavíme stany na trávníku mezi fotbalovým hřištěm a řekou.

Soutěska

Ráno nakládáme do lodí i stany a spacáky, protože máme v úmyslu se pro dnešek bez auta obejít. Nasedáme do lodí a vyrážíme vstříc místům, kterými je řeka proslavená. Je znát, že pod přehradou je více vody a proud rychlejší. Pravý břeh se stává slovenským a objevuje se osada Červený klášter. Hospůdce na břehu se odolat nedá a tak vychutnáváme halušky a Smädného mnicha. Posilněni a osvěženi vyrážíme. Míjíme přístaviště pltí na slovenském i polském břehu. Odtud vyrážejí plťaři ve stejných krojích jako před staletími, aby bidly a svojí zručností provedli soutěskou vor svázaný z několika dlouhých dřevěných člunů, jenom místo nákladu dnes vozí zvědavé turisty. A už je to tady! Po obou stranách se zvihají nebetyčné bílé vápencové útesy. Peřeje nejsou nikterak náročné, ale pořád je na co se dívat. Míjíme skály zvučných jmen, vyhlídky i turisty jak na břehu, tak na pltích. Po devíti kilometrech, které nám utekly až moc rychle, přijíždíme do Nižné Szczawnice. Poblíž centra visí nad řekou barevné tyče, zkoušíme (nepříliš úspěšně) svou šikovnost ve vodním slalomu. O něco níže kotvíme v parku na levém břehu (nazvali jsme jej pracovně Stromovka), vaříme večeři a stavíme stany. Okolo nás prochází zamilované dvojice, maminky s kočárky i důchodci; jedni na nás koukají jako na zvířátka v zoo, druzí jako na bezdomovce na nádraží. Nenecháváme se tím odradit, koupeme se v řece a následně, se zvukovou kulisou přicházející bouře, usínáme.

Poslední den plavby

Probouzíme se v naší známé Stromovce, opět nás okukují místní, tak radši rychle balíme a odrážíme. Řeka je krásná, pořád teče svižně, míjíme louky, lesy, vesničky s kostely. Bohužel je málo vody a tak každou chvíli dřeme o dno. Je to jediná vada na kráse, ale natolik závažná, že po jedenácti kilometrech v Ochotnici končíme, a já si vytahuji pomyslného černého petra, značícího stopování pro auto. Poláci staví ochotně, jsem zpátky právě ve chvíli, kdy ostatní vynesli lodě na cestu. Tentokrát už víme, jak přivázat lodě na zahrádku, za chvíli vyjíždíme ke státní hranici a dále do Spišské Staré Vsi. Vychutnáváme slovenské speciality v restauraci a spokojeně usínáme na kopci za vesnicí.

Za krásami Slovenska

Z nápadu strávit zbývající den splutím Popradu sešlo kvůli nízkému vodnímu stavu, takže nás čekají suchozemské aktivity. Nikam nespěcháme, před polednem vyjíždíme k jihu.

Na křižovatce nás zaujala směrovka na Belanské jeskyně, rozhodujeme se ji následovat. Kluci jsou nadšení unikátním diagonálně orientovaným systémem chodeb i pěknou výzdobou; holky naše nadšení nesdílí, prý by o jeskyní tmě a pověsti o tom, že každý kdo se dotkne tohoto krápníku do roka otěhotní, dokázali povídat z fleku lépe než průvodkyně.

Druhá zastávka je v Kežmarku. Krásným historickým centrem přicházíme ke hradu a za 40 Sk kupujeme vstupenky. Prohlídka se tentokrát líbila všem – od zbraní, přes středověká řemesla a vybavení dávné lékárny, až k expozici o místním průkopníkovi rentgenu.

Večer míříme do Liptovského Jána. Za posledními domy vesnice, nedaleko kostela, se nachází minerální vřídlo. Uprostřed parku jsou volně přístupná jezírka bublající vody. Sedíme po krk v lehce teplé vodě se sirným zápachem, vzpomínáme na uplynulé dny a voda z nás smývá všechnu špínu i nemoci (podle místních působí blahodárně na všechno od kožních chorob po potenci).

Následující den se dělíme, část se vrací domů, přidávají se k nám další kamarádi a míříme do Roháčů. Ale to už je jiné povídání…

Nevšední zážitky z jižní Afriky

Ve dvou jsme se vydaly do jižní Afriky, kde jsme strávily se sestrou
necelé tři týdny. Za tuto dobu jsme poznaly život místních lidí
v šesti zemích. Na africké poměry bohatou Jihoafrickou republiku a
Botswanu, zemědělské Svazijské království, chudý Mozambik, Zimbabwe, kde
se nedá nic koupit a Zambie.

Ve dvou jsme se vydaly do jižní Afriky, kde jsme strávily se sestrou necelé tři týdny. Za tuto dobu jsme poznaly život místních lidí v šesti zemích. Na africké poměry bohatou Jihoafrickou republiku a Botswanu, zemědělské Svazijské království, chudý Mozambik a Zimbabwe, kde se nedá nic koupit. Poslední zemí je Zambie, kterou dělí přírodní hranice Viktoriiny vodopády na řece Zambezi od Zimbabwe.


K cestování jsme si zvolili jeden z exkluzivních vlaků jezdících po této části afrického kontinentu a to Shongololo Express. Na každý den jsme měli připravenou jednu či dvě varianty programu ať už se jednalo o poznávání měst, kultur místních lidí nebo adrenalinových zážitků. Za sedmnáct dní jsem si vytvořila obrázek o životě lidí, jak v bohatých městech Johannesburgu a Pretorii, které se pomalu spojují. Nebo chudého hlavního města Mozambiku Maputa. Bohužel zde chátrají krásné stavby z doby kolonizace, nikdo se o ně nestará. Ještě ubožejší pohled je na předměstí tohoto města, kde lidé bydlí v podstatě na skládce. Nedá se říct, že je to chyba bohatých zemí. Tento problém je v místních lidech, stejně tak i nedostatek zemědělské výroby. Je to země s krásným pobřežím, klasickým venkovem a možnostmi, ale nikdo je nechce nebo neumí využívat.

Ve Svazijském království je zajímavé sledovat místní vesničky s malými políčky. Jedná se o druhou nejmenší zemi na Africkém kontinentu, kde je hlavou státu král. Najdou se tu i luxusní hotely, golfové hřiště a všude přítomné tržiště pro místní i pro turisty.

V Jihoafrické republice je mnoho a mnoho zajímavého. Hlavní naší zastávkou byl Kruger Park s velkou populací slonů, antilop, nosorožců a šelem. Z otevřeného auta se lehce nechá sledovat zvěř na několik málo metr. Další zastávky jsme měli v Pretorii a ve zlatokopeckém skanzenu na severu země. Uchvátil nás i pohled na druhý největší kaňon na světě, který vytvořila řeka Blyde.


V Zimbabwe nás čekali pak adrenalinové zážitky, na které se nedá snad nikdy zapomenout. V parku pro podporu návratu lvů do volné přírody (Antilope Park) jsme se hned ráno podívali, jak se krmí dospělí lvi. Při čaji jsme si poslechli hudební umění místních dětí. Pak přišel hřeb tohoto dne, procházka s lvíčaty. Na naši skupinku vyšli půlroční sourozenci. Na pohled se zdáli být jako dva plyšáčci, ale jejich srst je hrubá. Doufejme, že tito dva se budou moci vrátit do přírody. Se svými ošetřovateli se v ranních hodinách chodí projít do buše a v žádném případě nejsou nijak omezováni. Projekt vrácení lvů do přírodních rezervací je podporován světovými granty a právě turistickým ruchem. Nejen, že se v základně můžete ubytovat v pětihvězdičkovém hotelu, ale zažijete tu i mnoho zajímavého. Zmíněné procházky s lvíčaty, projížďky na slonech, koupání se slony (což je velká legrace), po řece se projedete na kanoích nebo si půjčíte koně. Prostě je tu co zažít.

Zimbabwe je sice velice chudá země, která po vyhnání bílé populace v osmdesátých letech velice chátrá. Nicméně je tu co zažít a vidět. Další naší zastávkou byl národní park Matobo, kde na nás čekal průvodce, se kterým jsme vyrazili hledat divoké nosorožce do buše. K našemu údivu jsme se dostali k několika skupinkám těchto nebezpečných, ale velice úchvatným zvířatům. Nejblíže jsme byli od matky s mládětem na 5 metrů a od dospělého samce na 20 metrů. Na tohle se opravdu nedá zapomenout. Další parky a další zvířata z džípu a stovky zajímavých fotek to byly dny před příjezdem do Victoria Falls. Malého městečka nebo spíše vesnice na hranicích se Zambií. Nejen, že jsou zde jedny z nejhezčích vodopádů světa „Viktoriiny vodopády“, ale i úchvatný Livingstone Bridge. Z tohoto železničního mostu si odvážlivci, můžou zkusit let volným pádem 111 m, samozřejmě na laně. Řeka Zambezi zde tvoří přírodní hranici a pod vodopády jsme si vychutnaly rafting na tomto úchvatném toku.

Cestování vlakem nám nabídlo perfektní útočiště pro návraty z jednotlivých výletů, které jsme dennodenně absolvovali. Vlak si veze sebou vlastní mikrobusy, které každý den řídí a průvodci s perfektní znalostí místních poměrů. Každá dvojice či jednotlivec má vlastní kupé, kde je minimálně tekoucí voda nebo dokonce vlastní koupelna. Což byl i náš případ. Je to fajn, že se nemusíte denně stěhovat z hotelu do hotelu. Je postaráno i vynikající jídlo, kdy večeře je o několika chodech. Pro spřátelení se s ostatními spolucestující je tu vagón s barem, zde se dokonale mísí celý svět. Je super popovídat si s lidmi z Austrálie, Kanady, Evropy a USA najednou.

Moje poděkování patří cestovní kanceláři DovolenaSnu.cz a samozřejmě vlakové společnosti i všem jejich zaměstnancům, kteří se o nás bezvadně starali. Asi bychom se nevydaly do Afriky bez průvodců, člověk se opravdu cítí v těchto zemích bezpečně v doprovodu osob znalých a zkušených. Všem vřele doporučuji takovouto poznávací cestu vlakem. Je to super.

Za krásami Toskánska

Jen nerad jsem pohostinné Toskánsko opouštěl a jediné, co mne smutek
alespoň trochu pomáhalo překonat, byl šplouchající obsah lahví
v kufru. U skleničky dobrého Brunella jsem pak na Toskánsko
vzpomínal ještě dlouho.

Příslušnost k EU je v Itálii na první pohled patrná, konec je s památkami těsně před rozpadem, většina je vzorně opravena a kde to nestihli, tam stojí jeřáb a pilně se pracuje, na ulicích i kolem silnic pořádek. Koneckonců už ani ti Italové nejsou divoce gestikulující jako ve filmové komedii.


Jelikož jsem zvolil letadlo, cesta začala samozřejmě ve Florencii, jejíž letiště sice má honosný názvem Da Vinci Airport a přijímá i zaoceánské lety, ale svými rozměry by odpovídalo spíše Košicím. Probírat se historií Florencie by vydrželo na dlouho, což potvrdí i pozůstatky renezanční slávy. Já měl štěstí, přiletěl jsem koncem března, takže jsem svých pět dnů prožil v relativním poklidu, během letních prázdnin.

I tak to byla honička oběhnout a solidně si prohlídnout všechno důležité, od gigantického Duomo přes Museo dell’Opera del Duomo až po nečekaný záblesk gotiky v podobě Santa Croce. Michelangelův David sice trůní na slavném náměstí Piazza della Signoria, nicméně i v tomto případě si na originál musíme vytrpět frontu (ano, i v březnu je zde poctivá fronta) před galérií Galleria Dell’Accademia. A když už jsme u toho náměstí – je skutečně úchvatné, nicméně záplava okouzlujících renezančních budov brzy uondá, a tak jsem chvíli na náměstí hledal místo, kde byl 23.května 1498 upálen mnich Girolamo Savonarola, proslulý svým náboženským šílenstvím, díky kterému místní obyvatelé na gigantické hranici spálili všechno, co mnich považoval za pyšné.


Z chuti na osvěžující doušek ginu s tonikem mne vyléčila cena přes 12 euro, a tak jsem raději šel dál. Florencie je každopádně zvláštním městem a po několika dnech začíná být jasné, proč se stala inspirací velikánům. Dnes je to zvláštní kombinace opravdu omračujících památek a turistické pasti oděné do renezančního roucha.

A když už je člověk ve Florencii, nesmí zapomenout na Toskánsko. Samozřejmě jsem přitom ochutnával i víno. Konzumní Chianti má do dobrého vína dost daleko. Místní vinaři si toho jsou velmi dobře vědomi a proto založili asociaci, která kvalitu hlídá. Pozná se to jednoduše, pokud není na lahvi nálepka s logem asociace v podobě černého kohouta, žádný zázrak ve sklenici nenajdeme. A to nemluvím o tom, že pokud se nejedná o Classico, nemusíme se namáhat, a žádné označení DOCG nám nepomůže.

I tak ale Toskánsko nezklamalo. Projet celou oblast za deset dnů nebylo jednoduché, naštěstí byli všude jen skalní turisté, takže prohlídka památek byla bez čekání a letních front. Vyjmenovat vše nejde, v Toskánsku je totiž plná památek každá vesnice. Všechny památky jsou však buď vzorně renovovány, nebo se na nich alespoň intenzivně pracuje, zlatá Unie a její dotace. Po několika dnech začaly některé paláce a kostely splývat, ostatní však zůstávají v paměti dodnes.

Mezi ty nezapomenutelné patří bezesporu chvíle ztrávené v městě San Gimignano. Už když jsem se k němu blížil, napadlo mne, jak impozantní a nepřátelům strach nahánějící musel být pohled na město proslulé jako město sta věží. Z původních 76 jich dnes zbylo jen 14, ale i tak tyto kamenné sloupy bez oken, kdysi poslední útočiště a současně i pyšná ukázka majetku, mění jedno z mnoha toskánských středověkých měst na naprostý unikát. Na jednu z nejvyšších jsem se vyšplhal a když jsem konečně popadl dech, mohl jsem si vychutnat pohled z ptačí perspektivy. Pomalu jsem se chystal na další boj se schodištěm, tentokráte cestou dolů, když tu udeřila dvanáctá hodina a zvon, o který jsem se mezitím nonšalantně opíral, začal zvonit.

Stejně unikátní bylo i městěčko Monteriggioni, které je doslova perlou i v památkami bohatém Toskánsku. Město, postavené přes 800 lety, bylo po pouhých deseti letech přestavěno na vojenskou pevnost, a od té doby se prakticky nezměnilo. Za originálními hradbami je uvnitř ospalá vesnice, a jelikož jsem byl jediným turistou, měl jsem volnou ruku. Chvílemi jsem si připadal, jako bych vstoupil do zakletého hradu.

Jen nerad jsem pohostinné Toskánsko opouštěl a jediné, co mne smutek alespoň trochu pomáhalo překonat, byl šplouchající obsah lahví v kufru. U skleničky dobrého Brunella jsem pak na Toskánsko vzpomínal ještě dlouho.

Pražské ostrovy – Střelecký ostrov

Ostrov měnil v průběhu doby svou velikost i podobu a s tím
se měnily i jeho názvy. Říkalo se mu Malé Benátky, Hořejší či
Malý ostrov, Ostrov pod mostem, Trávník, Vodní dvůr a také
„šicinzl“ pocházející německého Schützeninsel. Po
vítězství češtiny Střelecký ostrov, pro Pražany odjakživa
„Střelečák“.


Střelecký ostrov leží mezi trojúhelníkem Malé Strany, Starého Města a Nového Města . Má výměru cca 2,5 ha a najdeme ho mezi Slovanským a Dětským ostrovem. Je přístupný z mostu Legií. Ostrov měnil v průběhu doby svou velikost i podobu a s tím se měnily i jeho názvy. Říkalo se mu Malé Benátky, Hořejší či Malý ostrov, Ostrov pod mostem, Trávník, Vodní dvůr a také „šicinzl“ pocházející německého Schützeninsel. Po vítězství češtiny Střelecký ostrov, pro Pražany odjakživa „Střelečák“.

Kdysi, jako ostrůvky V trávníce a později, ve 14. století byl v majetku johanitského konventu. V 15. století byl majetkem Starého a Nového Města. V 16. století se pak pro změnu vedly spory o jeho vlastnictví.

Střelecká tradiceje v tomto místě po několik století až neuvěřitelná. Kdysi se tu střílelo z kuší na terč, později z pušek. V jižním traktu byla střelnice, kam si chodili zastřílet nejen šlechtici, ale i měšťané nebo bohatí živnostníci a později členové pražské ostrostřelecké společnosti s krásnými uniformami, které byly ozdobou na různých akcích v Praze. Střelnice byla tak frekventovaná, že nestačil přívoz.

Roku 1812 Josef Zobel postavil podsklepenou jednotraktovou empírovou budovu, kde byla i restaurace. Ta roku 1842 prošla klasicistními úpravami, v letech 1934 až 36 k ní byla přistavěna restaurační terasa, která je zde v provozu dodnes. Roky 1967 až 69 přinesly adaptaci budovy na TJ Start Praha .


V letech 1839 až 1841 vznikl právě tady první pražský řetězový most dlouhý 412,7 metrů a široký 9 metrů. Jeho otevření 4. listopadu 1841 bylo velkou slávou pro všechny Pražany a také velkou podívanou. Most byl odzkoušen tím, že na něj bylo nahnáno 150 kusů jatečního dobytka. Roku 1898 ale dosloužil tak vedle něj byl zbudován most provizorní, dřevěný. Když byl zprovozněn započala stavba kamenného mostu. Zahájena byla slavnostně 3. srpna 1898 a dána do provozu 14. června 1901. V té době byla také provedena stavba širokého schodiště přímo z mostu na Střelecký ostrov. Dnes most nese jméno most Legií.

Střelecký ostrov byl místem kulturního i sportovního dění, lákal k procházkám nejen Pražany. Roku 1872 zde byla pořádána velká průmyslová výstava, kde prezentovalo svá díla na 302 vystavovatelů. Rok 1882 sem přivedl první sokolský slet, 76 sokolských jednot z celých Čech i Moravy, což bylo kolem 1600 Sokolů. Na podzim roku 1885 Střelecký ostrov také ožil, a to Svatováclavským posvícením, rok 1890 přinesl první dělnickou oslavu 1. máje. Svatojánské oslavy pokračovaly s léty a ostrovu přinesly slavnostní střelbu a ohňostroje, vypravované z finančních sbírek Pražanů.

S výstavbou mostu se tady společenský a kulturní ruch ještě posílil. Konaly se tady běžně koncerty, taneční zábavy, plesy. Zejména přes léto se tančilo vždy v neděli pod širým nebem a za živé hudby a to až do 60. let minulého století. Stejně tak zde po několik staletí pokračovaly různé sportovní aktivity. Těmi hlavními tady jsou lukostřelba, tenis, ping pong a volejbal. Ale můžete tady potkat i kurióznější sporty, třeba cvrnkatele kuliček. Roku 2007 tady dokonce bylo jejich Mistrovství Prahy a hned následně Mistrovství světa.

Jinak Pražané chodí na „Střelák“ či „Střelečák“ hlavně do letního kina, na koncerty a za sportem. Chodí sem ale také do Café baru a restaurace, která je jedinečná svou polohou v centru Prahy, na ostrově uprostřed řeky Vltavy, s panoramatickým výhledem na most Legií, Národní divadlo a Žofín.

Letní kino na Střeleckém ostrově spolu s kinematografem bratří Čadíků je v provozu od roku 1997 a zprostředkovává celé léto svým návštěvníkům zážitky nejenom filmové, ale také koncertní. Loni, v červenci 2007 Střelečák roztančili Indové při jejich 60. výročí nezávislosti . Letos v červenci tady na hudebním festivalu Pražané fandili své oblíbené skupině Vypsaná fixa.


Roku 2002 byl ostrov pod vodou. Škody na něm se podařilo napravit do května 2003, kdy byl znovu otevřen pro veřejnost. V té době dostal ostrov i nové lavičky. Komplexní revitalizace ho ale ještě čeká, plánuje se a mluví se o ní od jara 2008 a jaké změny nám Pražanům přinese uvidíme časem. Přesné změny zatím nejsou dané, finančně se mluví o zhruba 20 milionech korun investovaných do oprav. Nájemci ostrova se ale obávají, že po jeho chystané revitalizaci již nezbude místo na letní kino.Petici za jeho podepsalo podle zástupkyně provozovatele Simony Čadíkové již kolem 1400 lidí. Jen letos (2008) letní kino navštívilo kolem 10 000 lidí. Podle mluvčího Prahy 1 Alexandra Korába ještě o budoucnosti kinematografu na ostrově rozhodnuto není.

Dnes, v půli října, je kolem ostrova spousta labutí a kačen, které brázdí Vltavou stejně jako spousta lodiček a šlapadel. Na lavičkách posedávají hlavně zamilovaní, na procházky sem chodí i maminky s kočárky a malými dětmi, i když přístup přes mohutné schodiště je pro ně dost náročný. Základem zdejšího dětského hřiště je loď. On sám ostrov také působí jako taková loď uprostřed Vltavy. Kulisa lodi pro děti s několika palubami je v různých úrovních, které slouží jako prolézačky. Jednotlivé paluby jsou propojeny schůdky, provazovými žebříky a skluzavkami, které končí na zemi v pískovištích na přídi a na zádi lodi. Nad částí lodi je vypnutá plachta , membránová konstrukce kryjící loď jako střecha…

Gibraltar: Opičí skála

Na pastvinách podél silnice se pasou početná stáda býků. Zdá se nám
neuvěřitelné, že je pro býčí zápasy potřeba takové množství
zvířat. Přijíždíme na pobřeží a na obzoru se již rýsují typické
obrysy Gibraltarské skály.

Využíváme výhodné polohy Monte Gorda ležícího nedaleko hranic se Španělskem a vydáváme se na výlet na Gibraltar. Po tom co přejedeme hraniční řeku Guadianu, objíždíme národní park Coto de Doňana rozprostírající se kolem ústí řeky Guadalquivir, pak míjíme město Cádiz a míříme k rozsáhlé pahorkatině. Tu protíná silnice zvaná Toro Road. Jméno silnice je odvozeno od toho, že jsou na farmách ležících téměř podél celé její délky, chováni býci pro býčí zápasy. Na pastvinách podél silnice se pasou početná stáda býků. Zdá se nám neuvěřitelné, že je pro býčí zápasy potřeba takové množství zvířat. Přijíždíme na pobřeží a na obzoru se již rýsují typické obrysy Gibraltarské skály. Zakrátko již projíždíme městem La Linea, na jehož okraji leží hranice s Gibraltarem. Gibraltar je britské území s rozšířenou autonomií. Má plochu necelých šest kilometrů čtverečných a žije zde kolem třiceti tisíc obyvatel. Území má strategický význam, neboť je zde umístěna britská námořní a letecká základna.


Zastavujeme nedaleko kontrolního stanoviště a pěšky se vydáváme k hranici. U závory stojí voják, který namátkově kontroluje doklady přicházejících turistů. Máme trochu obavy, neboť nemáme britské vstupní vízum a nejsme si jisti, zda by nás bez víza hlídka pustila. Kontrola dokladů na nás nevyšla a tak již kráčíme přes letištní plochu, která leží napříč příjezdové komunikace. Za letištěm nastupujeme do mikrobusu a vydáváme se na okružní jízdu Gibraltarem, nazvanou příhodně Rock-Tour. Projíždíme okrajem města podél nízkých domů se zahradami. Pak nás úzká asfaltová silnice vede do tunelu vyhloubeného v Gibraltarské skále. Z tunelu vyjíždíme na jižním cípu poloostrova. Obě strany silnice zde lemuje vysoký plot s ostnatým drátem. Projíždíme totiž vojenskou základnou. V nedalekém přístavu kotví vojenské lodě. Plot podél silnice mizí a my zastavujeme u terasy vedle silnice. Z místa, kudy prochází pomyslná čára oddělující Atlantický oceán a Středozemní moře, pozorujeme Gibraltarskou úžinu, za kterou se v mlžném oparu rýsuje pobřeží Afriky. Černý kontinent je od nás vzdálený jen asi patnáct kilometrů. Silnice nás dále vede k majáku, nedaleko kterého se do výše vypíná štíhlý bílý minaret místní mešity. Na Gibraltaru působí dvacet tři různých náboženství a většina z nich zde má i svůj svatostánek.

Stojíme u majáku a pozorujeme moře, ze kterého k nám doléhají silné detonace, pocházející z výstřelů lodních děl. To ve Středozemním moři právě probíhají manévry britského vojenského námořnictva. Opouštíme maják a vydáváme se po silnici vedoucí ke skále. Úzká silnice stoupá do prudkého kopce. Asi po jednom kilometru zastavujeme v místě, kde se silnice rozšiřuje. Pod námi se na břehu rozkládá závod na odsolování mořské vody. Je to jediný zdroj pitné vody pro celý poloostrov. Během chvíle se kolem nás začínají shlukovat proslulé gibraltarské opice. Jsou velice drzé a neodbytně se od nás a od dalších turistů domáhají nějakého pamlsku. Krmení opic je nezapomenutelný zážitek. Opice skáčou na auta, dobývají se turistům do tašek a skáčou na všechny, kteří mají v ruce něco k snědku. Nepohrdnou ničím, co se dá sníst. Přímo z ruky nám berou sušenky, jablka, banány a cukrovinky. Místní člověk je dokonce krmí neuvařenými těstovinami. Berou si kousky, které drží v ruce ale i těstoviny, které má sevřené mezi rty. Opice zde žijí od šestnáctého století. Po druhé světové válce byly téměř vyhubeny. Od té doby jsou chráněny a dnes jich tu v pěti rodinách žije přes dvě stě. Opice spořádaly poslední jablko, které máme a my sjíždíme dolů do města.

Projíždíme kolem pevnosti Džebel-al-Tárika postavené Araby. Pod pevností již vjíždíme do města, jehož část leží na místě vysušeného moře. Okružní jízda končí, vystupujeme a pěšky se vydáváme na prohlídku centra.

Procházíme branou přes hradby, které pochází z dob arabské nadvlády a ocitáme se na náměstí plném obchodů a restaurací. Z náměstí vede pěší zóna, která prochází celým středem města. Procházíme živou ulicí, ta je lemována výkladními skříněmi mnoha obchodů. Prohlížíme si nabízené zboží a sledujeme jeho ceny. Ty jsou zde velmi vysoké. V porovnání se sousedním Španělskem jsou až o polovinu vyšší. Korzujeme ulicí a míjíme typickou červenou poštovní schránku, nedaleko stojí červená telefonní budka, a když potkáváme strážníka s typickou černou anglickou helmou, připadáme si jako v Londýně. Prohlídka končí a my se přes letiště vracíme zpátky do Španělska.

Za zády nám zůstává Gibraltarská skála, ve která je spousta otvorů. Jsou to střílny, neboť skála je provrtána mnoha chodbami a tvoří velikou přírodní pevnost. Jsme asi uprostřed cesty, když se znenadání ozve zvuk sirény. Zprvu nechápeme co se děje, pak ale vidíme, jak voják uzavírá závoru přes silnici. Stejně tak byla spuštěna závora přes cestu pro pěší. Na letišti bude přistávat letadlo. Přicházíme na okraj přistávací plochy, obcházíme spuštěnou závoru a zastavujeme se, abychom se podívali na přistání letadla. Vedle nás kontroluje voják zábranu z ocelových bodců, položenou přes silnici. Zábrana má zajistit to, aby se nedalo vjet na přistávací dráhu. Od západu je slyšet motor letadla, které se blíží k přistávací dráze. Stroj klesá a posléze přistává. Je to malé letadlo pro několik cestujících. Kromě podobných malých letadel zde denně přistávají dva spoje z Londýna. Do jiných destinací se z tohoto letiště nelétá. Letiště využívá rovněž vojenské letectvo. Po přistání letadla jdeme k hraničnímu přechodu. Přicházíme ke stanovišti celní a pasové kontroly. Pozorujeme celníka, jak zastavuje ženu s dvěma taškami v ruce a důkladně prohlíží její plné tašky. Hledá alkohol a cigarety. Gibraltar je bezcelní pásmo a tento artikl je zde, na rozdíl od všeho ostatního, o mnoho levnější než ve Španělsku. Někteří Španělé toho využívají a chodí na Gibraltar toto zboží nakupovat.

Procházíme kontrolním stanovištěm a ocitáme se zpátky v ulicích města La Linea. Usedáme na lavičce v nedalekém parku a pojídáme plody opuncie, které jsme koupili u pouličního prodavače. Je již podvečer a začíná nás zmáhat únava. Již těšíme na sprchu a na odpočinek. Před tím nás ale ještě čeká přesun do přístavního města Algeciras, kde máme zajištěno ubytování.

Írán – když je náboženství zákonem

Způsobů, jak se dostat do Íránu, je přemnoho. Vzduchem, pro vytrvalé po
zemi, pro dobrodruhy i po vodě. My volili kombinovaný způsob – půlku
letět a zbytek dojet autobusem. Přechod přes hranice byl pro nás, české
turisty, naprosto bezproblémový. Jen jsme se museli zahalit (dlouhé kalhoty
pro pány, dlouhý rukáv a šátek pro dámy) a mít v pořádku víza.
Celý autobus musel ven i se všemi věcmi.


Způsobů, jak se dostat do Íránu, je přemnoho. Vzduchem, pro vytrvalé po zemi, pro dobrodruhy i po vodě. My volili kombinovaný způsob – půlku letět a zbytek dojet autobusem. Konkrétně jsme letěli z Vídně do Istanbulu a odtud jsme s íránskou společností jeli 35 hodin autobusem. Do Íránu jsme vstoupili (opravdu vstoupili) hraničním přechodem Bazargan. Je odtud krásný pohled na biblický Ararat.

Přechod přes hranice byl pro nás, české turisty, naprosto bezproblémový. Jen jsme se museli zahalit (dlouhé kalhoty pro pány, dlouhý rukáv a šátek pro dámy), mít v pořádku víza do Iránu (ta jsme vyřizovali v ČR, pouhá formalita a tahání peněz). Celý autobus musel ven i se všemi věcmi. Vzali jsme si batohy a prošli jsme do Iránské islámské republiky. Prohlídka ostatních a autobusu trvala cca tři hodiny. No, ale byli jsme tam!

První dojmy: jak to, že se s námi všichni bez okolků baví? Jak to, že některé slečny nosí šátky dost ležérně? To my jsme byly víc zahalené. Na chodníku pořádek, na silnici neuvěřitelný zmatek. Lidé jsou zvídaví, někteří si s námi povídají (tady snad každý mluví anglicky?), jiní se jen zastavují a pozorují nás méně či více nápadně. Zdá se, že i když sem jezdí turistů relativně hodně, ještě pořád je baťůžkář pro Iránce novinkou. Lidé jsou moc příjemní, každý nám chce pomoci. Dokonce tak moc, že přesto že vůbec neví, co chceme, nebo neví kde je to, co chceme, vše vám odkývají, jen aby vám udělali radost. Ještě, kromě několika taxikářů, tu nejsou zkažení a nesnaží se turisty podvádět a vytřískat z nich peníze.

Lidé: Mužští tu chodí oblíkaní naprosto normálně, přímo evropsky. Jediné, co musí mít, jsou dlouhé kalhoty. Jinak nagelovaná číra, uplá trička… Musím dodat, že tady je každý druhý homosexuál… A je to dost vidět. A chovají se tak, že vám bez ostychu nabídnou cokoliv… Musím říct, že mi ta země na znásilnění připadne víc nebezpečná pro mužský než pro holky. A to beze srandy…

Ženy tu chodí většinou v černém. Tak dvě třetiny z nich opravdu nosí čádor, černý obří závoj, do kterého se celé halí. A jsou tu i extrémistky, které mají jen průzor na oči. Pod čádorem nosí již téměř cokoliv. Mohou mít i kalhoty, jen blůza s dlouhým rukávem musí být přes boky volná a zakrývat zadek. Zkrátka nemají být vidět ženské tvary. Kdo nenosí čádor, má buď kuklu nebo šátek. Rebelky nosí barevné šátky a to jen tak, aby se neřeklo, a s ním sladěné botky. Většinou používají křiklavé barvy, aby to bylo vidět, aby se odlišily. No, občas jsou to zajímavé modely… Ale my, dámské zastoupení naší výpravy, jsme nevypadaly o moc lépe. Doslechli jsme se totiž, že kdyby nebylo mravnostní policie, která kontroluje oblékání, hodně dívek by už šátek nenosilo… Jako holky jsme si pro jistotu vzaly ještě prstýnek, jakože jsme vdané. A to fungovalo skvěle. Oslovovali nás „paní“ a zprostili jsme se tím obtěžování.


Země je to pro nás v současné době laciná. Ubytování zhruba 5 dolarů, přesun klimatizovaným autobusem na 600 km taky 5 dolarů, jídlo na ulici kolem dolaru a půl, jídlo v restauraci pro turisty kolem 8 dolarů.

Írán je velmi suchá země. Je unavující dívat se stále na vybledlou až šedou barvu. Zato na městské zeleni si dávají záležet až přespříliš. Ve městech jsou mezi silnicemi krásné aleje stromů s čerstvou trávou, kde je místo, je umístěný parčík s fontánou. Podle toho, jak to vše neustále kropí proudy vody, jejím nedostatkem nejspíš netrpí. Tato zelená místa slouží k odpočinku a k večerním piknikům, ale hlavně jako zvlhčovadla a čističe vzduchu. Jinak je tu horko, sucho, prašně a je tu hrozný smog, protože každý jezdí v autě nebo na motorce. Takovou dopravu jsem ještě neviděla a to si myslím, že jsem viděla hodně.

Zdá se, že všichni zde pracují. Na ulici skoro nepotkáte žebráka. To na procházce Brnem jich vás osloví několikanásobně víc. Je pravda, že některá povolání jsou taková skoro nepracovní. Lidská práce je zde velmi levná, takže lidé dělají všechno. Jsou tu ale taková legrační zaměstnání. Třeba v lékárně jsme se setkali s podavačem a pokladníkem. Ti dva jsou od sebe asi metr a půl. Ale podavač vám dá zboží, pak vám na jméno vytiskne lístek, který vyjede pokladníkovi, vy se otočíte od pultu k pultu, pokladník se vás ještě třikrát zeptá, jestli je to opravdu váš lístek a pak teprve platíte. A nemůžete-li se s pokladníkem domluvit na ceně, odněkud se objeví radič – překladatel. A tak je to téměř všude.

Domluvení se na ceně a placení komplikuje snaha zjednodušit počítání škrtáním nul. Íránskou oficiální měnou je riál. (10 000 riálů je asi 16 Kč). Oni jsou tam prostě milionáři, akorát ty nuly nemají žádnou cenu. To jsme byli v pěkným balíku. No ale snaží se ty nuly škrtat, takže když Vám někdo řekl 1000 tumanů, znamená to totéž, jako 10 000 riálů. Škrtli jen jednu nulu. Aby toho nebylo málo, tak tu mají ještě 1 chomejný = 10 000 riálů. Nemají na to speciální bankovky, funguje to jenom ústně. Takže musíte dávat sakramentsky pozor, co Vám prodávající říká. Oni sami občas neví, co vlastně chtějí, mají problém i s tou jednou škrtnutou nulou.

A kde jsme všude byli? První zastávka byla v předhůří pohoří Elborz. Tam jsme chtěli udělat přechod ke Kaspickému moři, ale museli jsme se podřídit většině… takže se bohužel nedokončil. Přes noc jsme se dopravili do horské vesničky Reynek. Odtud se jelo na schelter 1, první výchozí bod na Damavand (5671 mn.m.). Další tři dny jsme zdolávali toho jejich obra. Podařilo se. Z hor jsme přes Teherán zamířili na jih. Drželi jsme se jen průvodce Lonely Planet a jak bylo demokraticky rozhodnuto, co nebylo v průvodci, nebylo zajímavé… Isfahán, tady jsme zůstali kvůli obřímu náměstí s největší iránskou mešitou, jednou menší mešitou, královským palácem. Kolem náměstí je docela hezký bazar s místními výrobky. Pak tu mají pět historických mostů. Ty opravdu stály za to. Dále je tu arménská čtvrť s křesťanskými kostely. Také tu jsou Shaking minarets, hrobka, se dvěma minarety. Když jeden rozhoupete tím, že se do něj opíráte, začne se kymácet i ten druhý. Opravdu jsme to viděli! Akorát lidí, co chtěli kymácet s minarety bylo tolik, že hrozilo spadnutí minaretů, tudíž se dnes kývá jednou za hodinu a činí tak osoba pověřená a nejspíš i k tomu to účelu vyškolená.


Yazd, pouštní město na okraji se dvěma věžemi ticha. Je to město, kde bylo dříve rozšířeno zoroastriánství, druh náboženství, postavené na uctívání čtyř základních živlů. Na věžích ticha pohřbívali své mrtvé tím způsobem, že je tam posadili a nechali je sežrat dravci…To aby neznesvětili posvátnou půdu, vzduch, vodu a oheň. Samotné městečko se mi líbilo ze všech navštívených měst nejvíce. Je splácané z bláta. Doslova a do písmene. Ale mešity tu mají klasické kachličkové. Krásné, ale všechny jsou stejné, jen jinak veliké a trochu jinak uspořádané.

Z Yazdu jsme se přesunuli do Shirazu. Toto město je známé hlavně kvůli Šeherezádině zahradě a pomerančové zahradě. Pak je tu citadela a ta je vlastně to jediné, co jsme zde navštívili. Hlavní důvod, proč jsme jeli do Shirazu byl ten, že je to výchozí místo pro návštěvu Persepolis.

Persepolis byla tedy naše další zastávka. Vstupné byl půl dolaru. Co mám psát? Krásné. Vůbec si nedokážu představit původní velikost těch staveb. Alexandr Veliký prý potřeboval 3000 velbloudů, jen aby odnesl bohatství z Xerxovy pokladny, když Persepolis raboval…

Kousek od Persepolis je Nekropolis, jsou to čtyři hrobky, vytesané do skály, údajně je v jedné z nich pohřben právě sám Xerxes. Monumentální dílo. Obrovské… A té práce… A na tomto místě stojí také zoroastriánská věž, kde hoříval věčný oheň.


Islámská republika Írán (Jomhuri-ye Islāmi-ye Irān) Počet obyvatel: asi 68 mil. Hlavní město: Teherán (asi 7,8 mil obyv.) Rozloha: 1 648 000 km2 Hustota obyvatel: 41 / km2 (ČR – 154 / km2) Úřední jazyk: Perština (fársí) Gramotnost: 80% Měna: Íránský rijál (IRR) Časové pásmo: + 3:30 Národnostní složení: Íránci (51%), Ázerové (25%), Kurdové (8%), Arabové (4%), Turkmeni, Lúrové, Baličové, Židé, Asyřané Náboženství: muslimové (99%), z toho 91 % šíité a 8 % sunnité, křesťané, zoroastrijci, židé Nejvyšší bod: Damávand – 5671 m n. m. Nerostné suroviny: asi 15% prokázaných světových zásob zemního plynu, 11,5% prokázaných světových zásob ropy

No a už bylo na čase cestovat zase zpátky. Přes Teherán, o němž nestojí za to psát. Je tam sice spousta krásných muzeí, jako Muzeum šperků, ale půldenní zastávka v Teheránu nás odradila od jakéhokoliv delšího pobytu. Tolik smogu, lidí, aut…to se nedalo. Takže se pokračovalo směrem na západ do Tabrízu.

Samotné město je nic moc, nic k vidění. Je proslulé akorát svým bazarem, který má údajně dvacet kilometrů chodeb. Abych objasnila pojem bazar – je to místo spletené z úzkých uliček, které je zastřešené, v tomto případě klenbou, která se podobala gotické. Mysleli jsme, že to bude alespoň částečně tradiční bazar, s místními věcmi, malovanými miniaturami, kořením, čajem, tabákem, koberci… Oni z toho udělali normální hadrárnu, jako u nás u ťamanů… To bylo veliké zklamání. Ještě že jsme si dýmku koupili už v Shirazu.

Asi 50 km o Tabrizu je k vidění městečko Chandovan. Jestli vám to něco říká, je v podobném stylu jako turecká Kapadocie. Je to maličké, na prohlídku nepotřebujete ani hodinu, ale posedět se tam dá samozřejmě déle. Tady se člověk krásně schová před těmi smradlavými velkoměsty. Celé městečko je vytesané do skály, která je z nějakého sopečného tufu, relativně měkkého materiálu. Všechno je tu do kopce, má to takový flinstounovský ráz. A lidé tu dodnes opravdu žijí! A není to žádná habaďura. Alespoň prozatím. Věřím, že až se do Iránu požene více turistů, už to bude jinak…

Všechna místa jsou od sebe Zhruba 500 – 600 kilometrů, přesouvali jsme se v noci. Zbytek se dospával v nádražním parčíku. Když jsme někde zůstávali víc jak den, samozřejmě jsme spali v místním hotelu. Ale byly i takové přesuny, kdy se přes noc jelo, přes den město a v noci se zase jelo. No a to by bylo z naší cesty Iránem v kostce vše. Je to jen takový náčrt, jak to v Iránu teď vypadá. Zážitky se sem nevešly.

Lázně Libverda

Lázně bývají synonymem osvobození z rodinných a manželských
stereotypů. Lidé bez ohledu na svůj věk a mnohdy i zdravotní stav se
pokouší zavzpomínat na nevázaná období svých životů. Ne všechna
lázeňská místa však takovou míru vyžití umožňují. Patří mezi ně
rozhodně i severočeská Libverda. Oč méně taškařic zde lázenští
hosté mají příležitost prožít, o to více zde načerpají
blahodárného klidu a osvěžení (nutno podotknout, že i zde se
v jednom lázeňském domě taneční večery pořádají).


Lázně bývají synonymem osvobození z rodinných a manželských stereotypů. Lidé bez ohledu na svůj věk a mnohdy i zdravotní stav se pokouší zavzpomínat na nevázaná období svých životů. A tak v lázních praskají ve švech taneční parkety i restaurace a na lavičky v parcích by se téměř vyplatilo vydávat rezervační lístky. Ne všechna lázeňská místa však takovou míru vyžití umožňují. Patří mezi ně rozhodně i severočeská Libverda. Oč méně taškařic zde lázenští hosté mají příležitost prožít, o to více zde načerpají blahodárného klidu a osvěžení (nutno podotknout, že i zde se v jednom lázeňském domě taneční večery pořádají).

Svojí polohou ve stejnojmenném údolí Jizerských hor v nadmořské výšce 424 metrů jsou přímo předurčeny k relaxaci a uvolnění. Ale i toto zajímavé místo, byť tak trochu stojící mimo ruch dnešních středisek, má zajímavou historii svého vzniku. A jak jinak, než že vše začalo krásnou legendou. Podle pověsti se na místě dnešní obce usadil salikvarda, neboli hajník, který střežil pohraniční stezku a pěším strážcům hranic poskytoval občerstvení a lože k odpočinku. Na svém pozemku pěstoval nejrůznější zvířata a mezi nimi i kohouta. Ten ale nechodil pít tak jako ostatní zvířata do potoka, ale na nepřístupné místo blízkého mokřadu. Bylo mu to divné, ale k jeho překvapení kohout kypěl zdravím a přibýval na váze. Když nakonec uhynul, salikvarda ho rozřízl a zjistil, že má mimořádně vyvinuté vnitřní orgány. Byl přesvědčen, že je to vodou, kterou kohout pil a tak se vydal na průzkum. Nakonec nalezl nedaleko ležící studánku, která na povrchu bublala velkými bublinami. Začal tedy vodu sám pít a po čase již nedokázal před ostatními utajit její posilující účinky. Lidé ze širokého okolí proto počali přicházet a vodu pít ve velkém.

První oficiální zmínka o Libverdě se objevuje roku 1381 v písemných zprávách v urbáři frýdlantského panství, který je zachován ve státním archivu v Děčíně. Pověsti o uzdravujících vlastnostech libverdského pramene se časem donesly až na drážďanský dvůr saského panovníka a kurfiřta Augusta I., který si roku 1583 nechal z Libverdy dovézt několik soudků léčivé vody. V roce 1593 zkoumal vlastnosti libverdského pramene Paul Luther, syn známého náboženského reformátora a jeho osobní lékař. Sám Luther uznal léčivé schopnosti a nechal vodu pravidelně do Drážďan dovážet. Později si tuto zázračnou vodu nechal posílat také syfilidou trpící Albrecht z Valdštejna (dokonce ji s sebou vozil i na svá vojenská tažení), od roku 1622 majitel Frýdlantského panství.

Vznik lázní je však spojen se šlechtickou rodinou Clam-Gallasů. Původní rod Gallasů (který vymřel v polovině 18. století po meči a přechodem majetku na synovce Kristiána Filipa Clama a s příslibem, že navždy uchová erb i jméno Gallas, vzniklo jméno Clam – Gallas) získala roku 1636 Frýdlantské panství od císaře Ferdinanda II. jako odměnu za věrnost císaři v tažení proti Albrechtu z Valdštejna. A právě za vlády Kristiána Filipa hraběte Clam – Gallase začaly kolem roku 1760 vznikat první lázeňské stavby. Další lázeňské budovy, o kterých máme písemné zmínky, byly postaveny zhruba po dvaceti letech. Ke konci 18.století Kristián Filip vybudoval lázeňský park v anglickém stylu, kde byl 22. července roku 1790 odhalen pomníček zakladatelům lázní a i sedlákům, kteří postoupili pro zřízení lázní své pozemky. Kolem roku 1800 nechal Kristián Filip pro sebe zbudovat promenádu a empírový zámeček s Clam-Gallasovským erbem, v němž v letních měsících pobýval. Všechny postavené budovy z té doby jsou v klasicistním či empírovém slohu.


V roce 1836 byl lázním udělen zemským výborem statut Státních léčivých lázní. Na přelomu 18. a 19. století se staly natolik věhlasnými, že zde pobývali mnohé významné osobnosti. Pobýval zde nejen císař Josef II., ruská princezna a velkokněžna Anna Fjodorovna, ale také například slavný německý skladatel Carl Maria von Weber o kterém se traduje, že právě zdejší okolí ho inspirovalo k napsání opery Čarostřelec. V lázních ale trávili čas i další významní hosté, mimo jiné spisovatel Franz Kavka, německý přírodovědec a spoluzakladatel geografie jako empirické vědy, Alexander von Humbold, dále český historik a profesor Karlovy univerzity Josef Vítězslav Šimák, syn zakladatele českého státu a pozdější ministr zahraničních věcí Jan Masaryk a v neposlední řadě světoznámý dirigent Václav Talich.

V roce 1868 se vývoj lázní zastavil, protože lidé začali dávat přednost nově vzniklým Teplicím a dalším, zejména západočeským lázním. Libverda ale i přesto zůstává překrásným místem. Okolní malebné kopce přímo lákají k procházkám a pozorování vší krásy, která je zde nabízena plnými hrstmi a zdarma. Na co lázeňský turista narazí především, je restaurace a hotel Obří sud, jehož stavba byla započata v roce 1930 a je jedinou svého druhu v České republice.