Lisabonské MHD

Jednou z lisabonských atrakcí jsou tzv. elevadores (v překladu
výtahy). Jedná se o lanovky, které jsou umístěné v nejprudších
kopcích města. Samotný Lisabon není žádná placka, a tak ani mé chození
nebyla nevinná procházka, ale často pěkná túra s výšlapy do
kopečků a kopců. Pro místní obyvatelstvo tu existují tyto lanovky
(některé jezdí trať dlouhou pouze 200 m) k ulehčení
každodenního života.

První část seriálu o Lisabonu: Lisboa – a boa vida!

Je to trochu dál, není úplně nejlevnější se tam dostat, ale stojí to za to. Já jsem do Lisabonu zavítala v říjnu roku 2008. Už dlouho jsem o tom snila, a protože se učím portugalsky, cítila jsem určitou potřebu si po roce bez mluvení jazyk trochu osvěžit.


V nevelkém předstihu se mi podařilo koupit letenku Praha – Lisabon od Skyeurope zhruba za 4.400 Kč . V rámci příprav na cestu jsem začala kontaktovat lisabonské členy Couchsurfingu a domlouvat si s nimi schůzky, případně i ubytování.

Po příletu do Portugalska mě čekaly úžasné tři týdny seznamování se s místní kulturou. Samozřejmě se na mém nadšení pro Portugalsko podílelo také klima. I přesto, že už byl říjen, se v Lisabonu stále dalo chodit v šatičkách a sandálcích. Příjemných 25 stupňů a téměř každodenní slunce jsem s radostí vyměnila za zimu a oblačno v Čechách.

První týden jsem strávila v domě Ricarda v části Arreeiro. Celý první týden jsem se také ještě snažila šetřit, protože jsem netušila, kolik peněz budu na svůj pobyt potřebovat. Vždy, když jsem někam jela na delší dobu, snažila jsem si na místě zároveň nějaké ty peníze vydělat. Na tři týdny ale nemělo cenu si práci shánět nehledě na to, že bych ji stejně nejspíš po sezóně nesehnala. V rámci úspory financí a z důvodu, že jsem měla spousta času, jsem chodila téměř stále pěšky. Z Arreira do centra to bylo tak na 40 minut chůze s občasnými zastávkami v místních obchůdcích a kavárnách. Tento způsob turistiky místní moc nechápali. Co může být zajímavého na naprosto normální lisabonské ulici, která ještě není ani v centru města? Pro mě je právě tohle důležité. Člověk potká běžné obyvatelstvo, které zrovna nakupuje nebo má polední pauzu a obědvá…a navíc, i v těch odlehlejších ulicích Lisabonu se kolemjdoucím dávají na odiv modrobíle malované kachle domů – azulejos (vliv africké kultury).


Nedílnou součástí mých procházek po městě byly vyhlídky – tzv. miradouros. Vyhlídka z Castela (lisabonského hradu) je povinná pro všechny turisty. Ještě lepší výhled se naskýtá poblíž Castela – z Miradoudo da Senhora de Monte (a bez turistů). Mezi mé oblíbené a více ukryté vyhlídky patří ta v Alcantaře (v části Bairro Alto). Mým největším objevem ale byla Santa Catarina taktéž v Bairro Alto. Tato vyhlídka je charakteristická tím, že se zde setkávají imigranti a místní si sem chodí na pivko v příjemné kavárně. Santa Catarina je také místem, které sluneční paprsky hladí déle než jakékoliv jiné místo ve městě, a proto se právě z této vyhlídky dá krásně sledovat západ slunce nad řekou Tejo.

Jednou z lisabonských atrakcí jsou tzv. elevadores (v překladu výtahy). Jedná se o lanovky, které jsou umístěné v nejprudších kopcích města. Samotný Lisabon není žádná placka, a tak ani mé chození nebyla nevinná procházka, ale často pěkná túra s výšlapy do kopečků a kopců. Pro místní obyvatelstvo tu existují tyto lanovky (některé jezdí trať dlouhou pouze 200 m) k ulehčení každodenního života. Pouze jedna z nich ale opravdu vypadá jako výtah – Elevador de Santa Justa ve čtvrti Baixa. Jeho architektem je Raoul de Mesnier, žák slavného Gustava Eiffela. Už od pohledu na tento výtah je jasné, kde bral jeho tvůrce inspiraci. Jeho konstrukce nápadně připomíná styl Eiffelovy věže v paříži. Původně byl výtah využíván místním obyvatelstvem, které se tak pohodlně a rychle mohlo přemístit z dolní čtvrti Baixa do horní čtvrti Bairro Alto. Dnes výtah slouží zejména pro turisty. Za drobný poplatek je možné se svézt nahoru, kde lze posedět v kavárně a porozhlédnout se po městě z výšky. Komu se nechce platit a má zájem o výhled na Lisabon, může se do horního patra výtahu dostat z náměstíčka Largo do Carmo, ze kterého k výtahu vede výškový tunel. Pro ostatní elevadores platí běžné jízdné, protože jsou součástí lisabonské městské hromadné dopravy.

Lisabonské MHD má daleko k tomu pražskému. Na/z letiště se dá dostat autobusem pouze od 8h ráno do půlnoci. Čtyři linky metra jsou základem dopravní sítě Lisabonu (jsou pojmenované podle barev – linha vermelha, amarela, azul a verde). Podzemní doprava metrem je doplňována sítí autobusových linek a několika tramvajemi. Místní tramvaje mají žlutou barvu a tradiční vzhled. Ve všech průvodcích Lisabonem se píše, že nelze vynechat projížďku tramvají číslo 28. Je to pravda, tato tramvaj projíždí centrem Lisabonu, kolem Katedrály Sé ke Castelu až do čtvrti Graça. Vtipné je, že téměř stejnou tratí jezdí další tramvaj – tentokrát červená, určená speciálně pro turisty – a rozdíl mezi nimi je pouze v ceně lístku. Lístky se kupují u řidiče (i v autobusu), jeden stojí 1.35 EUR a je lepší mít drobné. Na přesnost MHD se zde nedá moc spoléhat. Každý, kdo do Lisabonu zavítá, by si měl uvědomit, že zde vládne jižanská kultura, do které spěch nepatří. Velkým nedostatkem lisabonské MHD jsou chybějící noční spoje, takže po jedné hodině ranní (kdy přestává fungovat metro) funkci MHD zastávají taxikáři. Ti jsou hojně využívaní, protože pokud jedou aspoň 2 osoby, tak cesta taxíkem nevyjde o moc dráž než jízdenka na autobus!

Expediční fond: nové kolo!

Chystáte dobrodružnou či sportovní expedici? Máte vědecký či
charitativní projekt v odlehlém koutě světa? Pošlete ho Expedičnímu
fondu. Na dobré projekty je připraveno 300 000 Kč.

Chystáte dobrodružnou či sportovní expedici? Máte vědecký či charitativní projekt v odlehlém koutě světa? Pošlete ho Expedičnímu fondu. Na dobré projekty je připraveno 300 000 Kč.


Zatímco příroda i lidé se pomalu ukládají k zimnímu spánku, najdou se takoví, kteří nezahálejí a připravují své nové expedice a jiné projekty. Pokud mezi ně patříte, zbystřete pozornost! 5. kolo soutěže Expedičního fondu totiž právě začalo.

Kdo může přihlásit projekt?

Expediční fond podporuje cestovatelské, horolezecké, speleologické, vodácké a další expedice a humanitární, vědecké či výzkumné projekty – vždy pokud obsahují prvek dobrodružství nebo objevování. Finanční, materiální a mediální podpora se rozděluje dvakrát ročně ve veřejné soutěži.

Svůj projekt může přihlásit kdokoliv. Soutěž Expedičního fondu je určena jak pro zkušené borce, tak i začínající cestovatele, vědce, dobrodruhy a sportovce.

Jak poslat projekt?

Není nic jednoduššího! Pošlete krátký popis své expedice (stačí třeba jen dvě stránky formátu A4) na e-mailovou adresu projekty (at) ex­pedicnifond.cz. Svoji expedici můžete do soutěže přihlásit do půlnoci 31. 1. 2009. Projekty posílejte ale raději dříve – umožníte nám tak vyžádat si od Vás případné doplňující informace. Výsledky budou zveřejněny do konce února 2009.

Kolik můžete získat?

Díky hlavním partnerům, kterými jsou cestovatelský časopis Koktejl, přední český výrobce outdoorového vybavení HUMI OUTDOOR, cestovní kancelář ESO travel, výrobce člunů, kajaků a raftů GUMOTEX a Evropská cestovní pojišťovna se bude soutěžit o rekordních 300 000 Kč.

Novými oficiálními partnery Expedičního fondu se stala Česká speleologická společnost a Český horolezecký svaz, kteří budou zejména spolupracovat na odborném hodnocení příslušných projektů.

Jak na to?

Přečtěte si, prosím, pozorně podrobná pravidla soutěže i užitečné neformální rady, jak co nejlépe sepsat plán vaší expedice, které najdete na internetových stránkách Expedičního fondu (www.expedicni­fond.cz). Zde také najdete přehled a reportáže z předchozích vítězných projektů.

Vítěze soutěže vybere odborná komise sestavená z partnerů Expedičního fondu.

Případné další dotazy zasílejte na tyto e-maily: jirka (at) hed­vabnastezka.cz nebo david.gladis (at) hed­vahnastezka.cz.

David Gladiš a Jiří Černý, za organizační tým Expedičního fondu.

Kouzelný vánoční čas v České republice

Rozzářené ulice a náměstí, shon vánočních trhů a všudypřítomné
koledy přesvědčí i zaryté odpůrce svátků, že Vánoce
v České republice patří k nejkrásnějším obdobím v roce.
Staré tradice si připomínají nejen muzea a skanzeny, ale i lidé ve
svých domovech. Podívat se na betlém nebo vyslechnout adventní koncert
v kostele, na zámku či na náměstí patří k jedněm
z nich…

Rozzářené ulice a náměstí, shon vánočních trhů a všudypřítomné koledy přesvědčí i zaryté odpůrce svátků, že Vánoce v České republice patří k nejkrásnějším obdobím v roce. Staré tradice si připomínají nejen muzea a skanzeny, ale i lidé ve svých domovech. Podívat se na betlém nebo vyslechnout adventní koncert v kostele, na zámku či na náměstí patří k jedněm z nich…


Mikuláš přináší dětem první nadílku

Šestého prosince slaví jmeniny Mikuláš a to je pro děti i jejich rodiče jasné znamení, že Vánoce už jsou za dveřmi. V předvečer svého svátku, 5. prosince, přichází svatý Mikuláš v doprovodu své družiny, aby navštívil všechny děti. Pro ty hodné má připraveny sladkosti, ovoce a drobné dárečky, zlobidlům podstrčí jejich výslužku v podobě starých brambor nebo uhlí hrozivě namaskovaný čert. Aby se ho děti tolik nebály, přimlouvá se u Mikuláše anděl. Na takto maskované trojice narazíte v tento den kdekoli v České republice. Do hávu nadpozemských bytostí se s radostí oblékají dospělí i větší děti. Náš tip: Mikulášská nadílka v Třebíči (www.kviztrebic­.cz) nebo v hornickém muzeu v Ostravě (www.muzeumok­d.cz).

Vánoční trhy: nápadité dárky a sváteční atmosféra

Pražské vánoční trhy patří mezi nejvyhlášenější v Evropě. Letos začínají rozsvícením vánočního stromu 29. listopadu 2008 a budou trvat až do 1. ledna 2009. Na Staroměstském a Václavském náměstí se otevřou desítky stánků, kde bude možné zakoupit vánoční dekorace, figurky z kukuřičného šustí, ozdoby ze slámy, krásně nazdobené perníčky, vonné svíčky nebo teplé šály a čepice. I když si dárek nevyberete, určitě neodoláte nabízenému občerstvení. Horký punč, vonící medovina, pečené kaštany a kukuřice, staročeské pečivo s veselým jménem „trdlo“ nebo grilovaná klobása jsou malou odměnou za vánoční shon. Pod rozsvíceným živým stromem na Staroměstském náměstí najdete jesličky s malým Ježíškem a jeho věrným zvířecím doprovodem (oslík, kozy, ovečky), které jsou vždy obklopeny houfem dětí. Na podiu se představí pěvecké sbory nebo představení pro děti. Menší pražské vánoční trhy se v prosinci budou konat i na náměstí Míru, náměstí Republiky, na Výstavišti v Holešovicích nebo na Kampě. Módní výstřelky a luxusní zboží objevíte v buticích na nejznámějších pražských nákupních třídách – Na Příkopech a Pařížské. Češi nakupování milují a za dárky často míří také do velkých obchodních center na okraji města. Náš tip: V komornější atmosféře proběhne vánoční jarmark v Mělníku. 6. 12. si tu nakoupíte šikovné dárečky a ve dnech 12.–13. 12. 2008 zase ochutnáte dobroty z adventní kuchyně našich babiček a prababiček. (www.muzeum-melnik.cz).

České betlémy patří mezi světové unikáty


Příběh o Ježíškově narození byl a je věčnou inspirací pro tvůrce betlémů. Česká republika se v jejich počtu řadí mezi betlemářské velmoci, protože výroba betlémů – ať už ze dřeva, papíru, sádry, keramiky či perníku – zde má tradici už od 16. století. Muzeum v Jindřichově Hradci (www.muzeum.es­net.cz) uchovává největší mechanický lidový betlém na světě – Krýzovy jesličky. Toto monumentální dílo vyráběl jejich autor více než 60 let a obsahuje téměř 1400 figurek! V Třebechovicích pod Orebem (www.betlem.cz) založili dokonce Muzeum betlémů, kde vystavují betlémy z České republiky a Slovenska. Jeho nejcennějším exponátem je Třebechovický pohyblivý betlém. Nejvzácnějším pokladem Muzea betlémů v Karlštejně (www.obeckarlstej­n.cz) není nic menšího než Karlštejnský královský betlém s figurkami českých králů. Každý rok od 26. prosince do 2. února můžete obdivovat výtvory zručných obyvatel města Třešť na Vysočině (www.trest.cz), a to přímo doma u jejich tvůrců nebo v místním muzeu. Svou tradici už mají také výstavy betlémů v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu (www.hrad.cz) Náš tip: Ještě lepší než výtvory z nejrůznějších materiálů jsou živé betlémy. Vidět je můžete v Horní Plané na Šumavě (23. 12.), v Kadani (25. 12.) nebo v Českém Krumlově (23. 12.)

Vánoce a památky UNESCO

Nezapomenutelné Vánoce prožijete se svou rodinou v Českém Krumlově (www.ckrumlov­.info). Město zahájí období adventu rozsvícením vánočního stromu a zpěvem vánočních koled 30. listopadu 2008. Každou adventní neděli je na náměstí připraven kulturní program. K tradici Štědrého dne už patří i předávání dárků pro medvědy z hradního příkopu. Přijedete-li do Krumlova o Štěpánském posvícení (26. 12.), čeká vás spousta dobrého jídla, hudba a tanec. Vánoce se středověkou a renesanční hudbou vyzkoušejte v dalším městě oceněném organizací UNESCO, v historické Telči (www.telc-etc.cz). České koledy zazní jak na vánočních trzích, tak i při společném zpívání na zámku. Náš tip: Dopřejte si romantické chvíle při adventních a vánočních plavbách na řece Dyji (www.lodnidopra­va.com) v Lednicko-valtickém areálu. Čeká vás vánoční výzdoba, zapalování svíček, koledy a svařené víno nebo čaj.

Hrady a zámky

Také při návštěvě hradů a zámků poznáte, že se blíží doba Vánoc. Prozradí je slavnostně vyzdobené komnaty, průvodci v dobových kostýmech a vánoční trhy v podhradí. Na vánočních trzích (13.–14. 12. 2008) na hradě Loket (www.hradloket­.cz) se nudit určitě nebudete. Ukázky řemeslného a šermířského umění zabaví vás i děti, pro které je navíc připraven speciální koláčový turnaj. Hrad Křivoklát (www.krivoklat­.cz) bude po dva adventní víkendy (6.–7., 13.–14. 12. 2008) dějištěm vánočního jarmarku, jehož součástí budou hudební a divadelní představení. Řemeslné výrobky s vánoční tematikou, prohlídky v dobových kostýmech nebo adventní koncerty mají připraveny pro oslavy adventu na zámku Nelahozeves 29. a 30. 11. 2008 (www.lobkowic­zevents.cz). Adventní trhy s šermířským a divadelním program chystají na zámku Sychrov 6.–7. 12. 2008 (www.zamek-sychrov.cz). Náš tip: Vánoční slavnosti v duchu barokní doby poloviny 18. století, projížďky v kočáře, živý betlém, stánky s řemesly, prodej ryb, stromků, horké pochoutky a nápoje, to vše vás čeká 13. 12. 2008 na zámku Mnichovo Hradiště (www.mnichovo-hradiste.cz) během Valdštejnských Vánoc.

Vánoční a adventní hudba

Česká hudba patří k světovým kulturním pokladům a není lepšího dárku pro její příznivce než speciální koncerty vánoční a adventní hudby. V jejich repertoáru často objevíte českou vánoční mši Hej mistře, vstaň bystře, kterou koncem 18. století složil Jakub Jan Ryba. Státní opera v Praze (www.opera.cz) tradičně uvede vánoční koncerty 25. a 26. 12. 2008. Varhanní koncerty s vánoční tematikou budete moci vyslechnout od 26. 12. do 1. 1. 2009 v bazilice svatého Jakuba na pražském Starém Městě (www.auditeor­ganum.cz). Oblibu adventní a vánoční hudby potvrzuje řada festivalů s tímto zaměřením. V Praze se počátkem prosince konají hned dva (11.–14. 12. 2008 www.choirs.cz; 28.–29. 11. 2008 www.orfea.cz). Na festivalu Souznění v Ostravě ve dnech 18. až 21. prosince 2008 představí zpěváci, tanečníci a řemeslníci mizející svět lidových tradic a původní lidové muziky. (www.souzneni-festival.cz). Adventní koncert sólistů pražského Národního divadla si budou moci vychutnat návštěvníci zámku Vranov nad Dyjí 20. 12. 2008 (www.zamekvra­nov.cz)

Jak se slavily Vánoce před 100 lety?


Oživit starého ducha Vánoc s jeho zvyky a tradicemi se pokouší muzea a skanzeny v České republice. Během týdne Vánoce na dědině (8.–17. 12. 2008) se zajeďte podívat do valašské vesničky v Rožnově pod Radhoštěm (www.vmp.cz). Hodný pan učitel naučí děti koledy, hospodyňky ukážou pečení a zdobení perníčků, zručný řezbář vyloupne ze dřeva stádo oveček, a pokud sem přijedete 13. prosince, budete si moci tyto originální výrobky pořídit na vánočních trzích. Na koledování jste pak zváni o svátku svatého Štěpána 26. prosince.

Vánoční program Radujme se, veselme se… připravilo ve dnech 6.–10. 12. 2008 Muzeum jihovýchodní Moravy ve Strážnici (www.nulk.cz). Lidová stavení budou vyzdobena ve stylu venkovských Vánoc minulého století a jejich obyvatelé budou ponořeni do předvánočních příprav, ať už to bude pečení vánočních oplatek, výroba slaměných ozdob nebo figurek do betléma. Když se vám tato ručně vyrobená dílka zalíbí, můžete si je přímo na místě zakoupit.

Do tajemného podzemí se vydáte při návštěvě Hornického muzea v Příbrami (www.muzeum-pribram.cz). Od 8. do 19. prosince 2008 na vás čeká slavnostně vyzdobený hornický domek a prokopská štola, kterou si prohlédnete při jízdě důlním vláčkem. Na tradiční výstavu betlémů jste zváni do příbramské Galerie Františka Drtikola (5. 12. 2008 – 4. 1. 2009).

O Štědrém večeru se otevírá okno do budoucnosti

Štědrý den je významným křesťanským svátkem, ale byly mu přiznány také magické schopnosti. K jejich odhalení vám budou stačit jednoduché metody. Šupinka vložená pod talíř na štědrovečerní tabuli vám přinese štěstí a peníze po celý příští rok. Mimochodem, pokud se v tento den postíte až do večera, měli byste zahlédnout další symbol štěstí, zlaté prasátko. Po bohaté večeři nastává vhodný čas nahlédnout do budoucnosti. Rozkrojíte jablko, a jestli v jádřinci uvidíte jasně vykreslenou hvězdičku, čeká vás štěstí a zdraví. Zdraví po celý rok předpovídají také čtyři rozlousknuté vlašské ořechy se zdravým jádrem. Lití olova a luštění roztodivných tvarů pobaví děti, házet střevícem přes rameno zase budou dívky a ženy, které chtějí vědět, zda se v příštím roce budou vdávat.

Co by byly Vánoce bez kapra a cukroví?

Přípravy na Vánoce zpravidla začínají několik týdnů dopředu. Generální úklid, pečení cukroví, nákupy dárků – to vše by mělo být do Štědrého dne hotovo, aby pak celá rodina mohla v klidu usednout k večeři a poté k nazdobenému stromečku. Štědrovečernímu menu je věnována velká pozornost a připravuje se podle rodinných zvyklostí. Na slavnostní tabuli je nejdříve naservírována rybí polévka (případně bramborová) a poté hlavní jídlo – smažený kapr s bramborovým salátem. Pouze v tomto období můžete na ulicích vidět mohutné kádě s rybami z proslulé rybníkářské oblasti na jihu Čech. Kapřík však nemusí nutně skončit na vašem talíři, ale můžete ho na Štědrý den pustit zpět na svobodu.

Vánoční cukroví je dalším fenoménem českých Vánoc. Ačkoli lze nejoblíbenější druhy bez problémů nakoupit, přednost mají domácí produkty – už jen kvůli radosti z jejich přípravy, na které se rády podílejí i děti. Vánoční cukroví se peče v dostatečném předstihu, aby bylo správně měkké a voňavé. K stálicím sladkého vánočního nebe patří vanilkové rohlíčky, umně zapletená vánočka s mandlemi, linecké pečivo, sněhové pusinky z našlehaných bílků a zdobené medové perníčky. Recepty na tyto laskominy jsou vyzkoušené a vylepšované několika generacemi, a proto byste je při své návštěvě České republiky neměli zapomenout ochutnat.

Silvestr podle vašich přání…

Silvestr s ohňostrojem a zábavou až do rána prožijete ve velkých městech stejně jako v zapadlých vesničkách. Do Prahy jej každoročně přijíždějí oslavit také tisíce zahraničních turistů. Na Staroměstském náměstí začíná zábavný silvestrovský program už odpoledne a po půlnoci vrcholí ohňostrojem. Opravdu velkolepou světelnou show si však hlavní město nechává až na první den nového roku. Vpodvečer 1. ledna 2009 ji mohou v doprovodu svých rodičů obdivovat i malé děti.

…a po Novém roce na hory!

Vánoce skončily a vy máte chuť změnit prostředí a udělat něco pro sebe? V zimních měsících není nic lepšího než dovolená na horách. Čekají na vás kilometry kvalitně upravených běžkařských tras, sjezdové svahy různé náročnosti, sáňkařské a bobové dráhy. Horská střediska s kvalitním zázemím najdete v Krkonoších, Beskydech, Jeseníkách, Jizerských, Krušných a Orlických horách a na Šumavě. Podrobnější informace najdete na www.holidayin­fo.cz a www.ceskehory.cz.

Ukrajina – Zakarpatská Rus na kole

Již začátkem školního roku 2007 nám bylo jasné, že
tentokráte se stane naším putováním na kolech Ukrajina, konkrétně oblast
„Zakarpatské Rusi“.

aneb na kole v Ukrajině od Užgorodu až po NP Siněvir

Již začátkem školního roku 2007 nám bylo jasné, že tentokráte se stane naším putováním na kolech Ukrajina, konkrétně oblast „Zakarpatské Rusi“. Této „expedice“ se chtělo zúčastnit cca 8 členů z toho dvě dívky. Bohužel nemoci nechodí po horách, ale po lidech, holky nám onemocněly, proto se na východ vydala skupina 6 lidí. A jak probíhaly jednotlivé dny posuďte sami..

Stále ještě na Slovensku…

První den: 28.7.2007
Popis trasy: Michalovce – Velké Kapušany

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
12:30 19:30 21,2 81,20 81,20 163,87


Probudili jsme se do krásného rána. Sbalili jsme stany, nastrojili kola a vyrazili k hranicím. U hraničního přechodu „Malé Slemence“ jsme byli ani ne za půl hodiny. Když jsme přijeli k přechodu byla tam docela dlouhá fronta. Jak nám bylo sděleno jednou místní paní, tak čekání je na dvě hodiny. Za tu dobu jsme se dozvěděli, jak probíhá přechod přes hranice, co nás může na Ukrajině potkat a taky místní poměry. Popíši vám jaký je postup přechodu přes hranice: První je pasová kontrola na Slovenské straně, ta proběhla bez problému. Pak dostanete od Ukrajinců tzv. Imigrační kartu, kterou vyplníte. Má dvě poloviny, jednu si nechávají při vstupu do země a druhou odevzdáváte při odchodu. Potom jdete k pasové kontrole, kde se ptají proč a kam jedete a pak teprve můžete vstoupit na ukrajinské území. Pro člověka zvyklého se pohybovat po území EU dost nezvyklý zážitek. Nakonec jsme tam strávili ty dvě avizované hodiny a mohli jsme se vydat do Užhorodu, našeho prvního cíle. Podle mapy nás čekalo 20 km. Cesty na Ukrajině nejsou zrovna moc kvalitní, proto doporučuji vzít si opravdu kvalitní kolo. Užhorod je stavbou hodně podobný našim městům, občas se tady dá narazit ještě na nápisy z doby, kdy Zakarpatská Rus patřila pod Československo. První co jsme v Užhorodě hledali, byla nějaká restaurace. Nakonec jsme zastavili v místní pizzerii. Po jídle a pivu jsme dále pokračovali k návštěvě místního hradu. Místní obyvatelé jsou velmi vstřícní a rádi nám ukázali cestu. K hradu to bylo celkem složité, tak jsme byli rádi, že nás tam místní člověk zavedl. Vstupné do hradu činilo 5 UAH, zamkli jsme si kola před kasou a šli na prohlídku. Průvodce jako u nás tady nefunguje, hrad je rozdělen na 3 částí.

Historie hradu, místní folklór a místní fauna a flora. Nejzajímavější byla asi expozice zvířectva. Hned pod hradem se nachází skanzen, proto ani ten neušel naší pozornosti. Nechyběl kostelík, kovárna a asi nejzajímavější byla škola. Po prohlídce jsme vyrazili zase kousek dál, další naší zastávkou měla být obec „Perečin“. Podle mapy nás čekalo 18 km, cesta ubíhala vcelku rychle. Pomalu se začal měnit ráz krajiny a začaly se nám ukazovat „kopečky“. V Perečinu jsme se zastavili na jedné zahrádce a vyzkoušeli koupi v místním obchodě. Milé překvapení bylo, že láhev kolkované vodky se dá koupit za 10 UAH. Další náš cíl byla „Poljana“ vzdálená cca 40 km. Řekli jsme si, že dojedeme co nejblíže, přece jen už bylo dosti pokročilá doba a chtěli jsme se ještě okoupat. Nakonec jsme vhodné místo našli u obce „Poroškovo“. Vykoupali jsme se a za obcí si našli odlehlé místo pro spaní.

Alpina – Cesty za dobrodružstvím


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina, která pořádá mnoho cyklistických, turistických a zimních zájezdů na Ukrajinu

Hranice a první návštěva „východu“

Druhý den: 29.7.2007
Popis trasy: Velké Kapušany – Poroškovo

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
7:30 20:00 19,8 82,67 163,87


Probudili jsme se do krásného rána. Sbalili jsme stany, nastrojili kola a vyrazili k hranicím. U hraničního přechodu „Malé Slemence“ jsme byli ani ne za půl hodiny. Když jsme přijeli k přechodu byla tam docela dlouhá fronta. Jak nám bylo sděleno jednou místní paní, tak čekání je na dvě hodiny. Za tu dobu jsme se dozvěděli, jak probíhá přechod přes hranice, co nás může na Ukrajině potkat a taky místní poměry. Popíši vám jaký je postup přechodu přes hranice: První je pasová kontrola na Slovenské straně, ta proběhla bez problému. Pak dostanete od Ukrajinců tzv. Imigrační kartu, kterou vyplníte. Má dvě poloviny, jednu si nechávají při vstupu do země a druhou odevzdáváte při odchodu. Potom jdete k pasové kontrole, kde se ptají proč a kam jedete a pak teprve můžete vstoupit na ukrajinské území. Pro člověka zvyklého se pohybovat po území EU dost nezvyklý zážitek. Nakonec jsme tam strávili ty dvě avizované hodiny a mohli jsme se vydat do Užhorodu, našeho prvního cíle. Podle mapy nás čekalo 20 km. Cesty na Ukrajině nejsou zrovna moc kvalitní, proto doporučuji vzít si opravdu kvalitní kolo. Užhorod je stavbou hodně podobný našim městům, občas se tady dá narazit ještě na nápisy z doby, kdy Zakarpatská Rus patřila pod Československo. První co jsme v Užhorodě hledali, byla nějaká restaurace. Nakonec jsme zastavili v místní pizzerii. Po jídle a pivu jsme dále pokračovali k návštěvě místního hradu. Místní obyvatelé jsou velmi vstřícní a rádi nám ukázali cestu. K hradu to bylo celkem složité, tak jsme byli rádi, že nás tam místní člověk zavedl. Vstupné do hradu činilo 5 UAH, zamkli jsme si kola před kasou a šli na prohlídku. Průvodce jako u nás tady nefunguje, hrad je rozdělen na 3 částí.

Historie hradu, místní folklór a místní fauna a flora. Nejzajímavější byla asi expozice zvířectva. Hned pod hradem se nachází skanzen, proto ani ten neušel naší pozornosti. Nechyběl kostelík, kovárna a asi nejzajímavější byla škola. Po prohlídce jsme vyrazili zase kousek dál, další naší zastávkou měla být obec „Perečin“. Podle mapy nás čekalo 18 km, cesta ubíhala vcelku rychle. Pomalu se začal měnit ráz krajiny a začaly se nám ukazovat „kopečky“. V Perečinu jsme se zastavili na jedné zahrádce a vyzkoušeli koupi v místním obchodě. Milé překvapení bylo, že láhev kolkované vodky se dá koupit za 10 UAH. Další náš cíl byla „Poljana“ vzdálená cca 40 km. Řekli jsme si, že dojedeme co nejblíže, přece jen už bylo dosti pokročilá doba a chtěli jsme se ještě okoupat. Nakonec jsme vhodné místo našli u obce „Poroškovo“. Vykoupali jsme se a za obcí si našli odlehlé místo pro spaní.

Začíná ta pravá „Ukrajina“…


Třetí den: 30.7.2007
Popis trasy: Poroškovo – Volovec

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
7:40 15:30 18,5 54,48 218,35

Ráno jsme se probudili do slunečného dne, první noc na Ukrajině proběhla v poklidu. Po ranní hygieně, sbalení věcí a rychlé snídani jsme vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Po pár kilometrech začala silnice pozvolna stoupat. Po asi tří kilometrovém stoupání jsme dojeli na místo, kde se dělí „Perečinský rajón“ se „Slajavským rajónem“. Tady jsme si dali malou pauzu, vyřešili drobné technické problémy a vydali se z kopce dolů směr obec „Poljana“. Cesta vedla pořád mírně z kopce, vše rychle ubíhalo a během krátké doby jsme byli v „Poljaně“. Zde jsme si našli pěknou zahrádku a dali si delší pauzu na občerstvení. Odpočinek trval asi hodinu.

Cca 5 km za „Poljanou“ začíná silnice opět mírně stoupat. Po cestě potkáváme další cyklisty, jsou to naši „bratři slovenští“. Ptáme se na jejich trasu, vyměňujeme si pár informací a pokračujeme dál. Vrchol tohoto stoupání je „ozdoben“ netradiční růžovou autobusovou zastávkou. Tady nás na chvíli zdržel déšť. Po této přeháňce se vydáváme dolů směr „Nižná Bogota“. Cesta vede hlubokými údolími, několikrát míjíme stádo krav, které pasáčci vedou po silnici jako by jim celá cesta patřila. Při dojezdu do „Bogoty“ nám silně prší, proto začínáme rychle hledat restauraci. Naštěstí v téhle obci je začátek dálnice směr hlavní město Ukrajiny – Kyjev, o občerstvení tedy není nouze. Zamykáme kola a jdeme se ohřát. Na oběd si dáváme boršč a pivo.

Ptáme se místních, jak daleko je to do města „Volovec“. Jeden nám tvrdí 12 km, druhý 16 km a podle mapy to je nakonec 15 km. Takže nám nezbývá než si to změřit sami. Déšť pomalu ustal a vydáváme se dál. Posledních 5 km do Volovce je přes kopec. Když vyjedeme na kopec vidíme celé město pod námi. Dlouho se nezdržujeme, protože se opět slušně rozpršelo. Ve Volovci hledáme nějakou restauraci, kde by jsme se mohli ohřát a najíst. Nakonec jsme se rozhodli pro hotel. Dáváme si zde oběd a po krátké poradě hlasujeme o tom, zda v hotelu přespíme či nikoliv. Vyhrává varianta zůstat, usušit věci a dobře se vyspat. Noc v hotelu stála 50 hřiven (v přepočtu cca 200 Kč ). Hotel je ovšem luxusní, sprcha, televize se satelitem. A co bylo velice důležité, měli jsme kde usušit věci. Večer hrajeme kostky a těšíme se na další den. Snad už slunečný….


V „srdci“ Zakarpatské Rusi

Čtvrtý den: 31.7.2007
Popis trasy: Volovec – Siněvir

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
9:00 16:00 17,5 60,14 278,49

Ráno svítí sluníčko. Včerejší průtrž mračen připomínaly jen kaluže na cestě. Posnídali jsme, sbalili věci, nastrojili kola a vyrazili směr „Mižgirja“. Z počátku byla cesta hodně pohodová, jeli jsme krásným údolím kolem místní železniční trati. Asi po 5 km začala silnice mírně stoupat, konec stoupáni byl v sedle „Mižgirja“. V sedle je velká tabule popisující okolí. Po delší zastávce, vynucené defektem Vichiho, jsme se vydali krásným sjezdem dolů ze sedla. Silnice byla pořád mírně z kopce, kilometry nám proto ubíhaly velmi rychle. Jednotlivé obce nacházejíce se na naší trase jsme projížděli za pohledu zvědavých domorodců. V jedné takové obci jsme narazili na „Hospůdku u Potoku“. Nedalo nám to, a tak jsme se na chvilku zastavili.

I tady jsme se opět přesvědčili, že na Ukrajině se dá hodně často narazit na někoho, kdo umí česky nebo slovensky. Poptali jsme se na cestu, zjistili nové podrobnosti o NP Siněvir a pokračovali dále. Těsně před městem „Mižgirja“ v obci „Soňmi“ jsme se setkali s dalším kontrastem. Luxusní hotel nad obci vůbec nezapadal do rázu okolní krajiny.

Do Mižgirje jsme dorazili akorát na oběd. Proto naše první starost byla kde se najíme. Za pomoci místních obyvatel jsme našli celkem slušnou restauraci, kde vařili. Výběr menu byl téměř žádný, takže jsme měli hned jasno co budeme jíst. Boršč, dušené maso s rýži a k tomu pivo. Cena byla opět příjemná, 15 UAH. Po jídle jsme vyrazili dál k našemu dnešnímu cíli – obci „Siněvir“. Podle mapy to nemělo být více než 15 km. Více to sice opravdu nebylo, avšak po cca 5 kilometrech začala silnice prudce stoupat do hor. Na dalším 5 km úseku jsme nabrali značně výšku, ovšem za přítomnosti krásných výhledů do okolí. V sedle nás opět čekala velká dřevěná tabule a přivítání v „Siněvirském národním parku“. Zde jsme udělali pár společných fotek a vydali se na cestu dolů. Musím říct, že ta dřina nahoru stála za to, lepší sjezd jsme už později nejeli.

Další zastávka byla v Kolibě, kde nám udělali místní specialitu – šašlik. Je to vepřové maso na špejli, opékané na přírodním ohni. Když jsme vše spořádali, začali jsme hledat místo k přespání. Za „slušnou“ útratu, kterou jsme v Kolibě udělali, nám bylo nabídnuto, že si můžeme kola uschovat do podsklepení Koliby a stany rozložit v přilehlé zahrádce. Nikdo neprotestoval a po postavení stanů jsme si šli ještě jednou sednout do koliby. Byla velice útulná, uprostřed hořel oheň, na něm se dělal šašlik. Prostě pohoda.


Nejhezčí etapa….

Pátý den: 1.8.2007
Popis trasy: Siněvir – Sokirnica

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
7:00 18:30 21,0 102,04 380,53

Probudili jsme se do poněkud studeného rána, bylo poznat, že jsme v horách, navíc jsme se probouzeli v blízkosti místní říčky. Po sbalení stanů jsme vyrazili na sever k „Siněvirské Poljaně“. Čekalo nás podle informací místních asi 7 km do „Poljany“ a dalších 5 km k jezeru do kopce. Do Siněvirského NP se platí vstup 2 UAH na osobu. Dá se zaplatit buď pod Poljanou, nebo těsně pod jezerem, tam jsme platili i my. V dolní části vstupu do NP o nás nikdo nejevil zájem. Těsně za vjezdem do NP je kemp, byl z části zaplněn. Podél cesty jsou studánky a spousta pastvin. Ve vesnici jsme zastavili, abychom se nasnídali. Našli jsme si místo u řeky. Ráz místní krajiny kazil pohled na spoustu PET lahví a podobného odpadu, válející se u řeky a v blízkém okolí. Tohle nás však provázelo celým naším putováním. Po snídani jsme vyrazili dál, cca po půl hodině šlapání jsme dojeli k místu, které nám dalo tušit, že náš vytoužený cíl, „Siněvirské jezero“ už není daleko. Projeli jsme kolem pár kolib a penzionů a dojeli k bráně se závorou. Tam nás přišel přivítat chlap v uniformě a s cigaretou. Vybral od nás 2 hřivny na osobu a pustil nás dál. Posledních 700 metrů bylo dosti náročné stoupání. Nakonec jsme všichni dojeli na místo a ukázal se nám nádherný pohled na jednu z „perel Zakarpatí“ – „Siněvirské jezero“. Zde jsme pobyli asi hodinku, jezero jsme objeli a udělali nezbytné fotky u symbolu jezera – totemu, na kterém jsou vyobrazeny postavy „Sině“ a „Vira“. K těmto dvěma postavám se váže legenda o vzniku jezera.

Pak jsme se vydali na cestu dolů. V jedné z kolib jsme se posilnili a pokračovali zpátky směr obec „Kolčava“. Po cestě jsme se zdrželi opravou Jirkova defektu, ale jinak jsme jeli svižně až do Koločavy. 24 km nám trvalo necelou hodinku. Prvním naším plánovaným cílem byla hospůdka „Četnická stanice“. Je to objekt bývalé četnické stanice, ze které je teď restaurace a taky se tam dá přespat. Tohle místo je taky zajímavé tím, že se tam bez problému domluvíte česky a taky jsme tam spoustu Ćechů potkali. Dali jsme si zde místní specialitu „Tokáň po Kolčavsku“, ale není o co stát. Jde o kukuřičnou kaši se slaninou a brynzou. Po jídle jsme pokračovali dál do místní školy, kde má své muzeum spisovatel Ivan Olbracht, který zde určitou dobu pobýval. Měli jsme štěstí a natrefili jsme na český autobus, prohlídku jsme proto měli i s výkladem místní občanky. Řekla nám vše o působení pana Olbrachta v Koločavě. Jak to bylo s Nikolou Šuhajem a vysvětlila kudy se dostaneme k jeho hrobu. Že hrob poznáme tak, že u něj leží modrý kbelík. Moc práce nám to nedalo, ale dost jsme se pobavili, když jsme tam lezli přes ostnatý drát. Hrob jsme našli rychle. Vyfotili se a vydali se dál. Ještě bych se rád vrátil k městu Koločava jako takovému. Tato obec na mě působila dosti podivně… Je špinavá a taková nevzhledná. Přitom to je dosti navštěvovaná obec.

Další naše cesta pokračovala směrem na jih k vlaku. Sjížděli jsme z hor hlubokým údolím. Dosti nás překvapila kvalita silnice, je to hlavní tah a místy to byl jen hrubý kámen zalitý jen tak asfaltem, na naše poměry lepší polní cesta. Minuli jsme přehradu, pohled to byl zajímavý, ale smutný a hlavně opět ty PETky. Bylo to vlastně pořád z kopce, úseky, kde byla cesta dobrá, jsme jeli velmi rychle. K vlaku nám to trvalo zhruba 3 hodiny čisté jízdy. Spatřili jsme železnici. První naše starost byla, jestli se vůbec dostaneme do vlaku s koly. Nakonec nám jeden místní občan pomohl, dokonce jsme i věděli v kolik vlak jede apod. Jelikož jsme měli čas do zítře jšího rána, jeli jsme kousek dál podél trati. Našli si pěknou hospůdku, dali večeři a pivko. Pak už jen postavit stany a zalézt do spacáků…


Část trasy po železnici…

Šestý den: 2.8.2007
Popis trasy: Sokirnica – Vojany

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
6:55 20:00 18,0 29,81 410,34

Tohle ráno probíhalo klasicky, balení spacáků, stanů, oblečení a nastrojení kol. Raději jsme si dali pořádnou rezervu před odjezdem vlaku. U nádraží jsme byli za chvilinku, zastavili jsme se v „magazínu“. Nestihli jsme ani posnídat a přijížděl vlak! Naštěstí se na Ukrajině kola řeší jinak než u nás, no vlastně neřeší, jak se nastoupí, tak se jede. To znamená, že jsme nemuseli sundávat kapsy a kola dávat zvlášť. Kola jsme měli hezky u sebe. „Pojezd“ jak je správný název vlaku na Ukrajině je trošku větší než u nás, s polstrovanými sedačkami se tam nesetkáte, ty jsou dřevěné. Vlaky jsou v průměru 45 let staré. Za to cestování vlakem je velmi levné. I s koly jsme platili cca 5 UAH. A to jsme se cestovali přes železnici cca 150 km. Cesta železnicí byla rozdělena na tři etapy.

I.etapa – „Sokornice-Korolevo“ byla v poklidu, ve vlaku moc lidí nebylo. Další část z „Koroleva do Baťova“ už tak pohodová nebyla, vlak byl k prasknutí. Poslední část z „Baťova do Ratifu“ byla po elektrické dráze a ve vlaku jsme byli téměř sami. V „Ratifu“ jsme si ještě nakoupili a dali poslední „levné“ pivo a vyrazili na hranice se Slovenskem. Když jsme se blížili k hranici, potkali jsme další skupinu cyklistů z Čech, připadalo nám to, jako bychom se střídali. V příhraničních obchůdcích jsme směnili poslední hřivny na slovenské koruny a zařadili jsme se do fronty na přechodu. Se směněním nebyly žádné větší potíže. Na hranicích jsme strávili opět dvě hodiny, než jsme stanuli na slovenskou část. Nutno dodat, že přes hranice se může převést maximálně 1 litr tvrdého alkoholu, 2 litry vína a jeden karton cigaret. Jinak se musí platit daň. Pustili nás bez větších problémů a tak jsme se těšili na dobré jídlo v obci „kaplany“. Netrvalo nám to ani hodinu a už jsme si vybírali z jídelního lístku. Dávali jsme si samé klasiky, svíčkovou, guláš, vepřo – knedlo – zelo apod. Po dobré večeři jsme se vydali hledat místo na spaní. Našli jsme ho před obcí „Vojany“, kousek od cesty v polích. Noc byla teplá, proto poslední spaní na cestách bylo pod širým nebem.


Poslední etapa..

Šestý den: 3.8.2007
Popis trasy: Vojany – Košice

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
7:55 13:00 22,3 91,11 501,45

Poslední probuzení na cestách proběhlo jako obvykle, nacvičenými úkony jsme se rychle sbalili a vyrazili směr Košice. Samozřejmě naše první starost byla sehnat něco do žaludku a zjistit nejlepší cestu. Tenhle den nám šlo vlastně jen o kilometry, potřebovali jsme se dostat co nejdříve na vlak, který míří směr ČR a bere i kola. Takže 80 km jsme jeli téměř bez zastávky. Teda až na jednu větší v „Drábovském průsmyku“. Kde je mimo jiné památník sovětské armádě. Odtud ještě přes dva kopečky a byli jsme v Košicích. Nádraží jsme našli celkem v pohodě. Koupili jízdenky, a jelikož jsme měli ještě chvilku času, vyrazili jsme hledat nějakou zahrádku. Nádraží je však kousek od centra, takže najít zahrádku nebyl problém. Pak už jsme jen nasedli na vlak a hurá domů.

Zhodnocení na závěr

Mít možnost nahlédnout do zákulisí již „pravého“ východu byl nezapomenutelný zážitek. Ukrajina nabízí již mnohé nepoznané pro „našince“. Je zde možnost nahlédnout pod pokličku života místních lidí, kteří i přes to, že nemají nic, Vám vždy pomůžou, jsou přátelští a milí. Zde můžete shlédnout domečky, které připomínají skanzeny…O horách ani nemluvě…Poloniny mají svoje kouzlo a je škoda, že jsme se nahoru díky kolům nemohli dostat. Ukrajina je prostě něco neobvyklého, a pokud hledáte netradiční zážitky v netradiční a „zajímavé“ zemi, můžu jen doporučit!

Závěrem bych chtěl touto cestou poděkovat svým kamarádům a přátelům za opětovný perfektní zážitek, který jsem s jejich přítomností mohl prožít! Díky a na příští výpravě ahojky!:o)


Základní údaje:

Počáteční místo: Michalovce
Konečné místo: Košice
Délka: 501,45 km
Doporučená mapa: Zakarpatská Ukrajina 1:50 000
Projeté oblasti: NP Siněvir, Poloninský hřbet (Poloniny Runa, Krásná, Boržava), Verchovinské Karpaty (Užanský masív, Bukovská polonina, Verchovina), Horhany
Projeté hl.obce a města: Užgorod, Mižgirja, Volovec, Sobrance, Michalovce, Košice

Kuala Lumpur, město budoucnosti

Kuala Lumpur je jedno z nejmodernějších měst Jihovýchodní Asie –
člověk se o tom může přesvědčit ihned po příletu na mezinárodní
letiště KLIA. Vše je nové, čisté, upravené a dobře značené, takže
problémy s orientací zde opravdu nejsou.

Kuala Lumpur je jedno z nejmodernějších měst Jihovýchodní Asie – člověk se o tom může přesvědčit ihned po příletu na mezinárodní letiště KLIA (Kuala Lumpur International Airport). Vše je nové, čisté, upravené a dobře značené, takže problémy s orientací zde opravdu nejsou. Mezi technické vymoženosti letiště patří např. speciální automaticky řízený vlak, jenž vozí cestující mezi jednotlivými terminály. Letiště je vzdáleno 70 km od centra města, ale možností, jak se dopravit do města, je poměrně dost. Dá se jet buďto rychlodráhou za 35 ringgitů (RM), malým taxíkem (pro 3 osoby) za 66 RM, velkým taxíkem za 130 RM nebo obyčejným autobusem za 10 RM, což je cenově nejvýhodnější řešení. Co se týče směnného kurzu mezi malajskou a českou měnou, 1 RM odpovídá necelým 5 Kč (údaj je z července 2008).

V centru je celá řada zajímavých míst k vidění. Nejdříve se zmíním o náměstí Merdeka, kde byla 31. srpna 1957 vůbec poprvé vyvěšena malajská vlajka, což znamenalo konec britské nadvlády a vznik samostatné Malajsie. Jinak se tu každoročně konají přehlídky a oslavy Dne nezávislosti, kdy se na náměstí shromáždí tisíce lidí a vychutnávají si atmosféru. Místo dříve známé jako Selangor Club Padang vybudovali v roce 1884 britští kolonizátoři, aby jim alespoň trochu připomínalo rodnou zem. Travnatá plocha uprostřed byla oblíbeným místem pro společenské aktivity a příležitostně se používala i pro hraní kriketu. V rohu náměstí najdete fontánu z roku 1897 a zajímavostí je i 95 metrů vysoký stožár, který patří mezi největší na světě.


Asi 5 minut chůze od náměstí Merdeka se nachází mešita Masjid Jamek z roku 1909, která je jednou z hlavních turistických atrakcí ve městě. Je postavena z červených cihel a mramoru, čímž se podobá některým mešitám v Severní Indii. Vstup je zdarma, ale abyste vůbec mohli do areálu, musíte být zahalení. Dostanete dlouhý tmavomodrý „hábit“ a ženy samozřejmě i šátek na hlavu. Po pár minutách pobytu na prudkém slunci, navíc v kombinaci s vysokou vlhkostí vzduchu, si každý bude připadat jako v sauně. Nicméně mešita je to krásná a dalo by se říci, že patří mezi nejkrásnější v celé Malajsii.

Neměli byste vynechat ani čínskou čtvrť, kde najdete nespočetné množství stánků se sortimentem všeho druhu. Můžete nahlédnout do několika čínských chrámů nebo navštívit nejznámější hinduistický chrám ve městě, Sri Mahamariamman, jehož střechy a stěny jsou doslova přeplněny pestrobarevnými soškami nejrůznějších hinduistických božstev. Boty si musíte zout před vchodem, a poté již můžete dovnitř. Pokud budete mít štěstí, budete svědky náboženského obřadu zvaného púdža, kdy se přítomní Indové modlí ke svým božstvům a dávají obětiny, vše je doprovázeno hudbou a bubnováním. Obřad trvá zhruba 15 minut a pro Evropana je to opravdu zajímavý a barvitý zážitek. Když chrám opustíte, očekává se od vás symbolický příspěvek, ale je to jistě pro dobrou věc.


Na jih od čínské čtvrti narazíte na staré vlakové nádraží, které zde postavili Britové v roce 1911 a dodnes zde staví a projíždějí vlaky. Na první pohled však tato krásná bílá budova se špičatými věžičkami rozhodně nádraží nepřipomíná. Kousek odsud nalezneme národní mešitu Masjid Negara, která byla oficiálně otevřena v roce 1965. Je situována na 13 akrech, má 73 metrů vysoký minaret a může pojmout až 15 000 věřících. Bohužel, na ceduli u vstupní brány je napsáno, že nemuslimští turisté dovnitř nesmějí, takže vám nezbývá nic jiného, než se kochat její krásou pouze zvenčí.


Když už máte dost chození v únavném horku, dojeďte si jednou z linek městské dráhy do KLCC (Kuala Lumpur City Centre), kde můžete obdivovat hlavní atrakci a symbol města – Petronas Towers. Věže „dvojčata“ měří 452 metrů a v roce 1996 byly oficiálně uznány za největší budovy na světě. Prvenství hájily až do konce roku 2003, kdy je s 509 metry předstihl mrakodrap Taipei 101 na Taiwanu. Každá z věží Petronas Towers váží 300 000 tun a má 88 podlaží. Ve 41. patře (170 metrů nad zemí) je umístěn Skybridge, nebeský most, který umožňuje pohyb mezi oběma věžemi a v případě nebezpečí slouží jako úniková cesta. Díky své stavební konstrukci mohou věže odolat nárazům větru až o síle 180 km/h, přičemž maximální rychlost větru naměřená v Kuala Lumpur nedosahovala ani 60 km/h.


Jelikož jsou Petronas Towers hlavním lákadlem města, každý turista, který do Kuala Lumpur zavítá, je chce navštívit. Kromě pondělků se zde zdarma vydávají vstupenky na Skybridge, ale jejich počet je omezen. Takže si musíte ráno přivstat a čekat ve frontě až v 8:30 otevřou – to je jediná jistota, že se na vás dostane. Vedle výdeje lístků je místnost věnovaná výstavbě věží Petronas a dalším zajímavostem týkajících se výškových budov. Je zde například zařízení, které vás změří a po stisknutí tlačítka ukáže, kolikrát se svou výškou vejdete do věží Petronas, Menary a dalších výškových staveb.

Ještě než začne samotná prohlídka Skybridge, zhlédnete v malém kinosále propagační 3D film o petrochemické společnosti Petronas. Po vstupní kontrole nastoupíte s průvodkyní do speciálního vysokorychlostního výtahu (rychlost cca 6 m/s) a za chvíli už zastavujete ve 41. patře u Skybridge, kde máte asi 10 minut volno na fotky a užívání si pohledu na město z ptačí perspektivy. Bohužel se přes most do druhé věže nedostanete, ale i tak jde o zajímavý zážitek.

V Kuala Lumpur najdete ještě jednu zajímavou stavbu, která rozhodně stojí za návštěvu. Jedná se o televizní věž Menara, která je postavena na malém kopci jménem Bukit Nanas (1,5 km od věží Petronas) a se svými 421 metry je pátou nejvyšší věží světa. K věži dojdete pěšky nebo speciálním taxíkem – jízda je zdarma. U pokladny zaplatíte 20 RM a výtah vás vyveze do výšky 276 metrů, kde se nachází prosklená kruhová vyhlídka pro veřejnost, ze které je nádherný výhled do všech světových stran. Někteří lidé si zde nechávají udělat fotografii s Petronas Towers, ale cena je asi 30 RM. Můžete navštívit i otočnou restauraci, která je umístěna ve výšce 282 metrů, takže zatímco čekáte na jídlo, můžete se kochat panoramatickým výhledem na město.

Pokud si chcete zpříjemnit zpáteční cestu do centra trochou přírody, lesní rezervace Bukit Nanas je docela dobrým místem. Na značených stezkách a dřevěných chodníčcích uvidíte mnoho zajímavých tropických rostlin a při troše štěstí i pár zvířat – ptáky, veverky a opice. Zaručeně však narazíte na hejna dotěrných štípajících komárů, takže je dobré mít po ruce pořádný a účinný repelent.

Co se týče stravování ve městě, největší výběr restaurací a jídelen je v čínské nebo v indické čtvrti, v KLCC mnoho restaurací nenajdete, snad jen uvnitř Petronas Towers. Ochutnat můžete kuchyni malajskou, čínskou, indickou, evropskou nebo dát přednost rychlému občerstvení. Není třeba se obávat typických asijských jídel – vše je velmi chutné (rovněž i velmi ostré) a nezávadné, takže případné žaludeční či střevní potíže by vás neměly ohrozit.

Pokud máte centrum Kuala Lumpur již prochozené, udělejte si půldenní výlet k Batu Caves, nejvýznamnější hinduistické svatyni v Malajsii. Již od roku 1890 jsou tyto jeskyně dějištěm hinduistického svátku Thaipusam, kdy si někteří oddaní stoupenci boha Murugana nechávají probodnout tváře a jazyk ostrou jehlicí a na sobě nesou konstrukci zvanou „kavadi“, jež je zakončena háčky, které mají dotyční zabodnuty v zádech. Tato třídenní náboženská slavnost, během níž navštíví Batu Caves přes milion lidí, se odehrává každoročně na konci ledna nebo na začátku února (samozřejmě i v jiných částech roku stojí návštěva jeskyní za to). Na místo se dostanete městským autobusem č.11, který má nástupní zastávku poblíž čínské čtvrti. Jednosměrná jízdenka stojí 2 RM na osobu a po necelé hodině jízdy jste u cíle.

Když projdete zdobenou vstupní branou, na první pohled vás upoutá obrovská zlatá socha boha války Murugana, největší svého druhu na světě. Hned vedle se nachází poměrně příkré schodiště se 272 schody vedoucími do chrámové jeskyně Gua Kecil. Každý schod má své číslo, aby člověk během namáhavého výstupu věděl, kolik mu ještě zbývá. Uvnitř se nachází několik stánků se suvenýry, malé hinduistické chrámky, největší z nich je umístěn v zadní části jeskyně. Tradičními obyvateli těchto prostor jsou skupinky makaků dlouhoocasých, kteří vybírají odpadkové koše a nechávají se krmit od turistů.



Další významnou jeskyní je Gua Galleri nacházející se v dolní části schodiště. Vstupné do této „jeskynní galerie“ činí 15 RM na osobu. Nejdříve přejdete lávku vedoucí přes rybníček s oranžovými rybkami, a poté se dostanete ke vstupu do jeskyně. Uvnitř na stěnách můžete vidět obrazy a popisky z hinduistické mytologie, dále několik soch a sousoší hinduistických božstev, např. Šiva, Ganéša, Hanuman atd. V zadních chodbách jeskyně je i miniaturní zoologická zahrada, kde mají krokodýla, pár hadů a bezobratlé živočichy. V areálu Gua Galleri je i malý parčík s několika voliérami (opice, ptáci), pódiem a restaurací. Pro turisty se zde konalo i čtvrthodinové představení indických tanců v podání místních umělců, a kdo chtěl, mohl si to také zkusit.

V dolní části areálu jsou umístěny stánky se suvenýry a několik hinduistických chrámů, z nichž jednomu např. dominuje velká zelená socha opičího boha Hanumana.

Co říci závěrem? Kuala Lumpur patří k nejzajímavějším městům v celé Malajsii a nabízí turistům široké spektrum nevšedních zážitků: hinduistické či čínské chrámy s tradičními rituály, krásné mešity, moderní výškové budovy, skvělou místní kuchyni a samozřejmě širokou možnost nákupů. Pokud zde strávíte alespoň 2 nebo lépe 3 dny, rozhodně nebudete litovat.

Pražské ostrovy – Kampa

Nejstarší zmínka o Kampě je z r. 1169 v zákládací
listině kostela Maltézského řádu za krále Vladislava II. „Ostrov pod
mostem“ – Kampa dostal svoji rozhodující podobu po obrovském požáru
roku 1541, kdy sem byly naváženy zbytky stavební suti z dřívějších
krásných malostranských domů. Břehy byly pevně zformovány po roce
1600.


„Ostrov pod mostem“ – Kampa dostal svoji rozhodující podobu po obrovském požáru roku 1541, kdy právě sem byly naváženy zbytky stavební suti z dřívějších krásných malostranských domů. Břehy byly pevně zformovány po roce 1600. Sám ostrov kdysi vznikl vytvořením umělého vodního náhonu, ramene Vltavy pro mlýny. Čertovka je tedy umělá strouha, vodní rameno Vltavy, původně roku 1585 pojmenovaná jako „Rožmberská strouha“ podle majitele zdejších pozemků Viléma z Rožmberka. Dnešní pojmenování Čertovka je odvozeno od domu U sedmi čertů. Strouha odděluje Kampu od Malé Strany a také park Kampa od Nosticovy zahrady . Před Michlovským palácem vlevo na Čertovce se točí obnovené velké dřevěné kolo, které připomíná zdejší původní mlýn Huť.

V minulosti se mnohokrát uvažovalo o zasypání Čertovky, ale nikdy k němu nedošlo. Při povodni roku 1940 rozbouřená Čertovka zatopila i malostranské ulice. Jindy se pro změnu ocitla téměř na suchu a 70 přivolaných dělníků ji očistilo nejen od hlubokých nánosů bahna, ale i od vyházeného starého železa a nevybuchlých granátů.

Pan Hrubeš píše v knize Pražské ostrovy dokonce o tom, kolik různých bot a škrpálů bylo z Čertovky vyloveno a také o tom, že při čištění jejích vod a koryta pod prvním domem Lužické ulice bylo pod obloukem Karlova mostu objeveno velké a silné zdivo, z něhož se nakonec vyklubal zbytek mostního pilíře prvního pražského románského kamenného Juditina mostu. Tuto poměrně novou knížku (2007) z nakladatelství Milpo vřele doporučuji každému, kdo se chce o pražských ostrovech dočíst něco zajímavého. Informace o Kampě najdete i v článku na Cestovateli v seriálu Kouzlo pražských zahrad .


Ostrov Kampa byla v minulosti zeleň sama a dodnes tu zbyla spousta zeleně po zahradách rozsáhlých malostranských šlechtických paláců. V zeleni najdeme několik soch . Bělostně svítící a něžná je plastika Réva od akademické sochařky K. Vobišové Žákové. Zajímavá je socha Hrnčířka od akademika V. Vokálka, ale i Žena s nádobou od profesora Korejse. Známý sedící akt v parku na travnaté ploše poblíž Muzea Kampa je plastika Jana Hány z roku 1965. Dílo s názvem Titáni najdeme také na Kampě, před Sovovými mlýny. Jde o tři monumentální sochy z hrubě opracovaných kmenů stromů. Jejich autorkou je Emilie Benes Brzezinská, která je darovala Museu Kampa. Sochy zde budou umístěny nastálo. Původně jich bylo pět, ale při provizorním umístění před galeriií dvě z nich poničila bouře.

Nejstarší zmínka o Kampě je z r. 1169 v zákládací listině kostela Maltézského řádu za krále Vladislava II. Velmi zajímavé jsou na ostrově objekty Sovových mlýnů. Kdysi dávno právě na jejich místě byl zbudován úplně první pražský mlýn. Nejstarší zmínka o mlýnech na Kampě pochází až z roku 1393. Není pochyb, že vznikly daleko dříve. Stopy bádání vedou do 10.stol. Založil je klášter benediktinek u sv. Jiří. Svoji mouku později dodávaly až na Pražský hrad. Jméno nesou po měšťanovi Václavu Sovovi z Liboslavě a jejich minulostí putoval jing a jang, požáry a povodně. Od poloviny předminulého století byla majitelem sídla a mlýna rodina Odkolků. František převedl část mlýnů na parní pohon. Mlýny se v té době nazývaly Odkolkovy a opět jimi zatřásl roku 1896 silný požár, který pohltil nevzhledný komín a z objektu učinil jen torzo, které odkoupilo město Praha. O novější historii se už dočtete na odkazu ve článku.


V předchozím článku jsem se už také zmínila o domku Josefa Dobrovského, čp. 501, který pro mnoho Pražanů je více známý pod jménem Werichova vila. Úplně původně byl dům koželužnou v 17. století. V následujícím století 18. v něm bydlel kněz a učenec Josef Dobrovský, který pedagogicky rozvíjel schopnosti čtyř synů hraběte Nostice. V letech 1948 až 1968 v domě číslo 501 bydlela další známá osobnost, básník a překladatel Vladimír Holan. Od roku 1945 do své smrti zde se svojí rodinou žil především herec, ale i dramatik a spisovatel Jan Werich. Jeden ze zakladatelů Osvobozeného divadla v Praze.

Dnes je Kampa spíš městským parkem než ostrovem. Já sama bych ji dnes mezi ostrovy určitě neřadila. I tak ale patří mezi nejromantičtější a nejkrásnější zákoutí Prahy. Procházky tamním koloritem důstojně opěvoval už T.G. Masaryk. I když je Kampa téměř v centru města, je dosud tichým a klidným místem k odpočinku i procházkám. Je to místo jakoby z jiného světa. Severní část ostrova, která je u toku říčky, či vlastně náhonu, Čertovky, je nazývána Pražské Benátky.

Youth Travel – mladí cestovatelé

Mladí lidé sami sebe spíše než za turisty označují za cestovatele.
„Youth Travel“ sektor je v současnosti jedním z nejrychleji
rostoucích v rámci světového cestovního ruchu. Velmi důležitým
pojmem v souvislosti s cestováním mladých lidí je i tzv.
„Gap Year“.

Mladí lidé sami sebe spíše než za turisty označují za cestovatele. „Youth Travel“ sektor je v současnosti jedním z nejrychleji rostoucích v rámci světového cestovního ruchu. Velmi důležitým pojmem v souvislosti s cestováním mladých lidí je i tzv. „Gap Year“.

Proč jsou právě mladí lidé hybnou silou a nadějí současného cestovního ruchu, se snažil osvětlit průzkum New Horizons II, který provedla WYSE (The World Youth Student & Educational) Travel Confederation v roce 2007.

Podle UNWTO představuje cestování mladých odhadem 20 % světových mezinárodních příjezdů a je jedním z nejdynamičtěji rostoucích sektorů na trhu. Přitom mladý cestovatel dnes nutně nemusí mít nálepku baťůžkáře. Průměrná útrata na jednu cestu vzrostla za 5 let o 40 %, na téměř 2 tisíce eur.

Z výsledků výzkumu vyplynulo, že:

• mladí lidé cestují častěji,

• navštěvují více destinací a objevují nové,

• utrácejí za cestování více než kterákoliv jiná skupina,

• využívají více internet při plánování své cesty a rezervacích služeb,

• jsou hladoví po nových zkušenostech a informacích,

• jsou odvážní, neodradí je ani hrozba terorismu, přírodních katastrof či epidemií.

Gap Year

Na cesty se mladí lidé vydávají nejčastěji po zakončení určitého studijního cyklu, před startem profesní kariéry nebo při změně zaměstnání. Odtud pochází výraz „Gap Year“, česky by se dal přeložit jako přelomový rok („gap“ doslova znamená „mezera“). Fenomén „Gap Year“ se však nevztahuje jen na mladou generaci. Byly identifikovány tři věkové skupiny: 18–24 let (před, během či po ukončení univerzitního studia), 25–35 let (přestávka v kariéře, zároveň období před založením rodiny) a 55–65 let (před či po odchodu do důchodu).

Jaký je prototyp mladého cestovatele?

Je to poměrně vzdělaný člověk, většinou ještě student, který dosáhl v průměru 24,5 roku. Jeho hlavní motivací je poznávat jiná místa a kultury, dalšími důvody jsou pak rekreace a zábava. Obvykle se mladí vydávají na jednu kratší a jednu delší cestu ročně. Čím zkušenějšími cestovateli jsou, tím více se vydávají mimo hlavní turistické destinace, objevují okrajové části nepříliš poznamenané turismem.

Nejdůležitějším zdrojem informací je pro ně pochopitelně internet, dále rodina a známí. Ve větší míře než jiní turisté využívají internetu také k rezervacím. Nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje plány mladých cestovatelů, je cena. Je nutné si však uvědomit, že v destinaci tráví více času než běžný turista. Nejčastějším typem ubytování je nadále hostel (62 %), ovšem podíl zařízení hotelového typu neustále roste a v současnosti je na druhém místě (48 %).

Oblíbené destinace

Nejoblíbenějšími regiony, které navštíví více než polovina mladých cestovatelů, jsou jižní a severní Evropa. Více než 40 % jich navštíví také severní Ameriku a východní Evropu. Za 5 let se zdvojnásobila obliba jihovýchodní Asie, Australasie, Číny a Japonska. Tyto nové destinace ukrajují podstatné podíly z návštěvnosti tradičních evropských destinací. Nejoblíbenější státy jsou Austrálie, USA a Francie.

Z výzkumu vyplynuly i zajímavé informace o postavení České republiky z pohledu mladých cestovatelů. Zdá se, že Česko je ve světovém kontextu poměrně oblíbenou destinací (nachází se ve 2. desítce navštěvovaných zemí). Pokud se jedná o baťůžkáře („backpackers“), zaujímá ČR dokonce devátou pozici. Co z toho plyne? Dlouhodobým cílem agentury CzechTourism je podporovat návštěvnost regionů mimo Prahu. Pokud se opravdu jedná o tak dynamicky rostoucí sektor trhu, nestálo by za to, zaměřit se při propagaci regionů i na tuto cílovou skupinu?

Význam

WYSE Travel Confederation a UNWTO vydaly letos studii (“Youth Travel Matters: Understanding The Global Phenomenon of Youth Travel”), která upozorňuje na potenciál tohoto segmentu trhu a na to, že by neměl být podceňován. Většina mladých lidí (přes 70 %) cestuje za nějakým účelem, tím může být např. zdokonalení jazykových dovedností, dobrovolnická činnost, práce nebo studium. Většina mladých lidí přiznává, že je cestování naučilo větší toleranci vůči jiným lidem, kulturám a přimělo je více se zajímat o dění kolem sebe. Kromě toho, že vede k pozitivnější percepci světa, přispívá také k šíření principů udržitelného rozvoje a zodpovědného způsobu cestování.

6 z 10 národních organizací podporujících cestovní ruch se dnes domnívá, že tento segment je důležitý pro další rozvoj turismu v jejich zemi a pracuje na způsobech, jak mladé cestovatele přilákat. Jedním ze způsobů je např. rozvoj sportovních a adrenalinových atraktivit, nezbytné je také budování příslušné infrastruktury (levné ubytování, zavádění systémů slev pro mladé, apod.) a v neposlední řadě kvalitní a moderní internetová prezentace.

Zdroje:

New Horizons II, The Young Independent Traveller 2007

Wikipedia

UNWTO

Zpracovala: Lenka Šindelářová

Zimní české hory 8x jinak

Zimní dovolená nemusí nutně znamenat jen Alpy nebo Pyreneje.
Přesvědčte se, že si skvělou zábavu na sněhu můžete užít i v
Česku. Nečekejte superdlouhé sjezdovky, ale zato svahy různé náročnosti,
snowparky, bobové nebo sáňkařské dráhy. Výborné podmínky tu mají
běžkaři, pro které jsou pravidelně udržovány stovky kilometrů
běžeckých tratí.

Zimní dovolená nemusí nutně znamenat jen Alpy nebo Pyreneje. Přesvědčte se, že si skvělou zábavu na sněhu můžete užít i v Česku. Nečekejte superdlouhé sjezdovky, ale zato svahy různé náročnosti, snowparky, bobové nebo sáňkařské dráhy. Výborné podmínky tu mají běžkaři, pro které jsou pravidelně udržovány stovky kilometrů běžeckých tratí. Na českých a moravských horách se navíc v posledních letech hodně investuje: zlepšuje se kvalita sjezdovek, v provozu jsou nové lanovky a rozšiřuje se také nabídka volnočasových aktivit v zimních střediscích.


1. Hory pro zkušené lyžaře

Ideální podmínky pro náročnější lyžaře nabízejí horská střediska v Krkonoších (). V nejvyšších českých horách se nacházejí známá střediska – Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, Černá hora – Janské Lázně, Harrachov a Rokytnice nad Jizerou. Samozřejmostí jsou kvalitní ski servisy, půjčovny lyžařského vybavení či lyžařské školy.

Skiareál Špindlerův Mlýn () je s 25 km sjezdových tratí, 90 km běžkařských tratí, 11 vleky a 5 lanovkami, širokou nabídkou ubytování i volnočasových aktivit stále považován za jedničku mezi českými středisky. Zakoupený skipas využijete v areálech Svatý Petr, Horní Mísečky, Labská, Hromovka a Medvědín. Hlavní lyžařské areály Svatý Petr a Medvědín spojují linky skibusu. Sjezdové tratě ve Svatém Petru patří díky svému převýšení mezi nejkvalitnější v ČR, což potvrzují i významné sportovní akce, které se zde pravidelně konají. (Cena 1950/1260 Kč*)

SKIREGION.CZ () zastřešuje největší lyžařskou oblast v České republice, nacházející se na pomezí západních Krkonoš a Jizerských hor. Lyžařská střediska Harrachov, Rokytnice nad Jizerou, Paseky nad Jizerou, Rejdice a Příchovice společně nabízejí 6 lanových drah, 36 vleků, 40,5 km sjezdovek a 200 km upravovaných běžeckých tratí. Lyžařské středisko Harrachov (www.skiareal­.com) s řadou sjezdových a běžeckých tratí znají dobře fanoušci skoků na lyžích. Na zdejších skokanských můstcích padlo několik světových rekordů a na závodech světového poháru se tu pravidelně potkává skokanská špička. V Rokytnici nad Jizerou (www.rokytnice­.com) si díky rozmanitému terénu (n. v. 620–1315 m) výborně zalyžují začátečníci i ti nejzkušenější. V areálu jsou v provozu dvě moderní čtyřsedačkové lanovky. (Cena 1680/1350 Kč*)

Skiareály Pec pod Sněžkou (), Černá hora – Janské Lázně a Velká a Malá Úpa spojily svou nabídku pro lyžaře pod hlavičkou Skiarena Krkonoše. Skiarena zahrnuje 4 lanové dráhy, 31 lyžařských vleků a 28 km sjezdových tratí. Mezi středisky jezdí v zimní sezonu pravidelné linky skibusu. Skiareál Černá Hora (www.cerna-hora.cz) v Janských Lázních se může pochlubit novou 8místnou kabinkovou lanovkou, jedinou svého druhu v ČR. Nároční lyžaři ocení jedny z nejdelších sjezdových tratí v Česku, rodiče zase cvičné louky pro děti. (Cena 1670/900 Kč*)

Jizerské hory a město Liberec, Liberec a televizní vysilač Ještěd, nerozlučná spojení a zároveň výborné podmínky pro lyžování na severu Čech. Do areálu Ještěd () pohodlně dojedete tramvají, při lyžování vám budou k dispozici 4 lanovky a 6 vleků. Hlavní město je jen hodinu cesty odsud, takže sem z Prahy zajíždějí pravidelné linky skibusu. Vítanou možnost relaxace v aquaparku nebo při bowlingu nabízí multifunkční Centrum Babylon (www.babylon-lbc.cz). (Cena 1200/800 Kč*)

Zatímco Tanvaldský Špičák () je díky tratím rozdílné obtížnosti vhodný pro všechny lyžaře, jsou střediska Bedřichov a Severák určena především pro rodiny s dětmi. (Cena Tanvaldský Špičák 1350/1000 Kč*)

2. Hory pro běžkaře

Česká republika je světovou velmocí v běžeckých dálkových trasách, které jsou často vedeny po hřebenech hor. Všechny trasy jsou dokonale značeny a pravidelně udržovány. V Krkonoších je v sezonu k dispozici přes 550 km dobře vyznačených běžeckých cest, mnoho z nich navazuje na devadesátikilo­metrovou Krkonošskou lyžařskou magistrálu. Jizerskými horami prochází cca 115 km upravovaných běžeckých tratí Jizerské magistrály. Kvalitně udržovaná síť lyžařských tras v Národním parku Šumava přispívá nejen k pohodlí sportovců, ale i k ochraně přírody. V Beskydech je pro běžkaře upravováno více než 100 km tras. Mezi nimi např. Lysohorská magistrála, běžecké trasy v okolí Pusteven či traverzové cesty Těšínských Beskyd. Také běžecká magistrála v Jeseníkách nabízí vše, co si jen můžete přát: holé pláně, hluboké lesy, daleké výhledy, prudší i pozvolné sjezdy a stoupání…

3. Hory pro relaxaci

Spojit zimní sporty a relaxaci v lázních můžete v České republice hned na několika místech. V blízkosti Krušných hor najdete nejznámější české lázně Karlovy Vary (), Mariánské Lázně (www.ensanaho­tels.com/…ian­ske-lazne) a Františkovy Lázně (www.franzensbad­.cz). Největším lyžařským střediskem Krušných hor je Skiareál Klínovec (www.klinovec­.cz), vzdálený přibližně 120 km od Prahy. Všechny trati jsou uměle zasněžovány, takže se lyžuje i při nízké sněhové pokrývce. V Božím Daru (www.bozidar.cz), nejvýše položeném městečku ve střední Evropě, jsou k dispozici sjezdovky lehké až střední obtížnosti. V lázních Jeseník (www.priessnit­z.cz) vznikl první vodoléčebný ústav na světě a v Jeseníkách se nachází i nejvýše položené lyžařské středisko v ČR – skiareál Praděd–Ovčárna (www.figura.cz). Lyžovat a těšit se z krásné přírody Jeseníků můžete také v ostatních areálech: v Červenohorském sedle (www.skiklub-su.cz) se 4 sjezdovkami nebo v Klepáčově (www.klepacov.cz) a Ramzové (www.bonera.cz). (Cena Praděd 1100/700 Kč*)

4. Hory pro rodiny s dětmi

Nedotčená příroda, menší lyžařská střediska, lehké až středně obtížné sjezdovky, rodinné balíčky – to jsou ideální podmínky pro rodinnou dovolenou, které nabízejí areály na Šumavě, v Orlických horách a Beskydech.

V nejmodernější české středisko se má počátkem prosince proměnit šumavský Skiareál Lipno (). Díky velkým investicím se tu rozjedou hned tři 4sedačkové lanovky a 3 pohyblivé koberce, dojde k prodloužení stávajících sjezdovek a garantováno bude také 100% zasněžování. Lipno se profiluje jako rodinné středisko s moderním výukovým hřištěm nebo vyhřívanou hernou pro děti. Rodinné a dětské slevy jsou zde samozřejmostí, společné zážitky je možné ještě znásobit v aquaworldu Lipno. (Cena 1400/980 Kč)

Orlické hory () zvou do lyžařských středisek Deštné a Říčky, moravské Beskydy do areálů Pustevny (www.skialpin.cz) a Bílá (www.skibila.cz).

5. Hory pro fanoušky zimních sportů

Seriál významných sportovních akcí v Česku zahájí běžecký závod Zlatá lyže v Novém Městě na Moravě (31. 12. 2008 – 1. 1. 2009). Ten je součástí FIS Tour de Ski (), jehož druhá etapa se 29. 12. 2008 poběží opět v Praze. Sportovní akce číslo jedna v roce 2009 potěší právě fanoušky zimních sportů. V Liberci se od 18. 2. do 1. 3. 2009 uskuteční FIS Mistrovství světa v klasickém lyžování (www.liberec2009­.com). Prezidentka podniku a zároveň vynikající bývalá běžkařka Kateřina Neumannová slibuje divákům souboje lyžařské špičky v moderním areálu. Legendou mezi běžeckými závody se za 42 let trvání stala Jizerská padesátka, která odstartuje v Bedřichově 11. 1. 2009 (www.jiz50.cz). Mezi netradiční sportovní akce se řadí nejtěžší středoevropský etapový závod psích spřežení Šediváčkův long – 21.–25. 1. 2009 (www.czechlon­gtrail.com).

6. Hory pro snowboardisty

Svůj prostor na českých horách mají i snowboardisté. Snowpark ve Svatém Petru s řadou skoků, crossovou tratí a prostorem pro akrobatické lyžování dobře znají čeští a zahraniční závodníci. V snowparku v Horních Mísečkách mohou změřit své síly zkušení borci, ale i začátečníci. Další snowparky najdete také v Peci pod Sněžkou, Harrachově nebo Božím Daru, třetím rokem smějí snowboardisté i na Lysou horu. V Tanvaldském Špičáku v Jizerských horách je snowpark pro začátečníky i pokročilé a kvalitním snowparkem disponují rovněž krušnohorský Klínovec a šumavský Špičák.

7. Hory pro hravé…

Výbornou zábavou pro lyžaře i nelyžaře jsou . Černou horu a Janské Lázně spojuje 3,5km Zvonková cesta, po níž se jezdilo na sáňkách už před 100 lety (). U Špindlerovy boudy v Krkonoších začíná další čtyřkilometrová sáňkařská jízda (www.sankarska-draha.cz). Zalíbilo se vám svištění větru v uších při prudkém sjezdu? Zkuste ve Špindlerově Mlýně a Harrachově (). Při se zase spustíte dolů ledovým korytem na speciálních nafukovacích duších a na snow trampolíně se vyřádí především děti (). Nudit se určitě nebudete ani při . Při snowkitingu vás dopředu požene vítr opírající se do kitu, při motoskijöringu dokonce terénní motocykl!

8. Hory pro netradiční zážitky

S historií Harrachova je úzce spjata výroba skla a ve zdejší sklárně s muzeem skla () můžete nově vyzkoušet také pivní lázně. Ty první byly otevřeny v rodinném pivovaru Chodovar (www.chodovar.cz) nedaleko Mariánských Lázní, na své hosty čekají také nové lázně v Beskydech (www.pivnilaz­ne.eu).

Přehled všech zimních středisek v České republice najdete na webových stránkách nebo www.ceskehory.cz.

*cena za třídenní skipas v hlavní sezoně dospělý/dítě/př. rodina

Portugalsko: Lisabon, město objevitelů.

Most stavěla stejná firma, jako slavný most Golden Gate Bridge v San
Franciscu. Však také zdejší most svého slavného předchůdce dost
připomíná. Z mostu pozorujeme sochu Krista, tyčící se na nevysokém
kopci nad řekou. Tato deset metrů vysoká socha muže s rozpaženýma
rukama je podobná proslulé soše v Rio de Janeiru.

Po nové dálnici míříme na sever. Naším cílem je Lisabon. Asi v polovině cesty zastavujeme na odpočívadle. V motorestu si chceme koupit občerstvení. Tato zdánlivě jednoduchá činnost je pro nás však dosti komplikovaná. Je zde totiž zaveden specifický systém placení. Zákazník nejprve musí zboží, které si chce koupit, zaplatit u pokladny. Zde dostane lístek a s ním jde k pultu, kde dostane zaplacené zboží. Problém je však v tom, že nevíme jak se co portugalsky jmenuje a zboží za pultem není vůbec nijak označeno. Postupně tedy pokladní ukazujeme na jednotlivé druhy zboží, které chceme koupit. Než jsme zaplatili, utvořila se za námi dlouhá fronta.


Cesta rychle ubíhá a za nějaký čas se již blížíme k řece Tejo, u jejíhož ústí do Atlantického oceánu se rozkládá hlavní město Portugalska, Lisabon, který má asi tři čtvrtě milionu obyvatel. Projíždíme předměstím na levém břehu, kde jsou soustředěny především průmyslové závody. Kolem velkých hal a rozlehlých areálů přijíždíme ke starému mostu, po kterém míříme do centra. Most stavěla stejná firma, jako slavný most Golden Gate Bridge v San Franciscu. Však také zdejší most svého slavného předchůdce dost připomíná. Z mostu pozorujeme sochu Krista, tyčící se na nevysokém kopci nad řekou. Tato deset metrů vysoká socha muže s rozpaženýma rukama je podobná proslulé soše v Rio de Janeiru. Přijíždíme na pravý břeh. Projíždíme diplomatickou čtvrtí plnou pěkných vilek s krásnými zahradami. Sjíždíme z kopce do parku, který lemuje ústí řeky do oceánu. Ústí střeží majestátní věž Torre de Belém, která sloužila jako pevnost a maják. Masivní věž a její ochozy jsou bohatě zdobeny, tak že vypadá spíše jako zámek než zařízení sloužící k obraně. Jdeme podél nábřeží až k věži. Po mostě, který jí spojuje se břehem, vcházíme dovnitř. V přízemí je muzeum věnované historii věže. Z ochozu věže je krásný výhled na okolí. Od věže se vracíme parkem proti proudu řeky až k Památníku objevitelů. Ten má tvar lodi, na jejíž přídi je socha Jindřicha Mořeplavce. Za ním stojí v řadě sochy dalších slavných postav portugalské historie. Památník připomíná, že odtud vyplouvaly flotily na objevitelské cesty. Přecházíme přes širokou ulici a parkem se blížíme ke klášteru Jeronýmů s katedrálou. Vcházíme do katedrály a přes gotickou halu se dostáváme do mauzolea, které je místem posledního odpočinku pěti králů. Šerem mauzolea přicházíme k místu, kde má sarkofág slavný mořeplavec Vasco de Gama. Z chladivých prostor chrámu vycházíme na prudké polední slunce a vydáváme se do vnitřního města.


Na rozlehlém náměstí Praca do Comércio obdivujeme jezdeckou sochu krále Josefa I. Vítězným obloukem procházíme na pěší zónu a jdeme až na náměstí Pedra IV. Právě zde probíhá ukázka vystoupení cvičenců světového setkání gymnastů, v rámci kterého se uskuteční několik hromadných vystoupení cvičenců. Celého podniku se účastní na dvacet čtyři tisíc sportovců. Stojíme uprostřed náměstí u velikého pódia zastřešeného plachtou. Asi dvacet cvičenců oblečených do tmavých dresů předvádí své cvičení, napodobují chod imaginární výrobní linky. Na začátku přenáší cvičenec nataženou paží, napodobující rameno stroje, neviditelné polotovary ze zásobníku na pomyslnou linku. Druhý cvičenec jakoby odebírá součástku z linky a přenáší ji pod lis. Další napodobuje svislý pohyb lisu. Pak se polotovar vrací na linku. Takto probíhá ještě několik dalších výrobních operací, až je pomyslný výrobek hotov. Poslední cvičenec pak napodobuje balící stroj. Pohyby všech cvičenců jsou dokonale synchronizovány, tak že vzniká iluze, že před námi skutečně běží výroba nějakého výrobku. Vystoupení končí a my se vydáváme na náměstí Praca de Figueira, kde usedáme v malém bistru ke krátkému odpočinku. Sedíme pod slunečníkem a kolem nás beze spěchu korzují lidé. Po ulici projíždí výletní autobusy bez střechy, plné turistů. Po úzkých kolejích pomalu projíždí žlutá historická tramvaj. Posíleni výbornou kávou se vydáváme na pevnost sv. Jiří, jejíž zubatá cimbuří se vypínají na kopci vysoko nad náměstím. Uličkami starého města stoupáme po kamenných schodech k cíli.

Přicházíme k bráně pevnosti, která byla do své dnešní romantické podoby přestavěna v letech 1938–40. Vcházíme branou dovnitř a přes zahrady plné exotických rostlin jdeme k hradbám, na kterých je umístěno několik starých bronzových děl. Z hradeb je krásný výhled na město a na ústí řeky Tejo. Pod hradbami stojí historické domy se střechami pokrytými červenými taškami, které nám připomínají střechy malostranských domů. Usedáme na lavičku ve stínu vzrostlých stromů a vychutnáváme si krásný pohled na město zalité zapadajícím sluncem. Kolem nás prochází hloučky turistů a nedaleko nás se v zahradní restauraci mezi stoly proplétá páv, který vystavuje na odiv svá dlouhá pestrobarevná pera. Sestupujeme zpátky na náměstí a vydáváme se na zpáteční cestu.

Po nábřeží se dostáváme na východní okraj města. Projíždíme čtvrtí nových domů s moderní architekturou. Přes most Vasco de Gama, který velikým odvážným obloukem překonává široký záliv, který zde vytváří řeka Tejo, se dostáváme na levý břeh. Tento moderní most je jeden z nejdelších silničních mostů v Evropě. Za mostem již najíždíme na dálnici a opouštíme Lisabon, město, které se pyšní mnoha pamětihodnostmi, místo odkud slavní mořeplavci vyplouvali na velkolepé objevitelské cesty ale i město moderní architektury a pozoruhodných stavebnětechnických děl.

Cameron Highlands letem světem

Vysočina Cameron Highlands je známá především díky rozlehlým
čajovým plantážím, ze kterých se získává nejkvalitnější černý čaj
v Malajsii. Oblast se nachází přibližně 250 km severně od Kuala
Lumpur v nadmořské výšce kolem 1600 metrů.

Vysočina Cameron Highlands je známá především díky rozlehlým čajovým plantážím, ze kterých se získává nejkvalitnější černý čaj v Malajsii. Oblast se nachází přibližně 250 km severně od Kuala Lumpur v nadmořské výšce kolem 1600 metrů. Podnebí je oproti ostatním částem poloostrovní Malajsie velmi příjemné a svěží, takže už žádné nepříjemné a vyčerpávající vedro. Dešťové přeháňky jsou však na denním pořádku a asi právě proto jsou zde ideální podmínky pro pěstování čaje.

Mezi Kuala Lumpur a Cameron Highlands jezdí několik spojů denně, vesměs se jedná o luxusní klimatizované autobusy s pohodlnými sedačkami a dostatkem místa na nohy, což lidé vyššího vzrůstu velmi ocení. Po necelých 5 hodinách jízdy se ocitnete uprostřed zelených kopců v městečku Tanah Rata, kde se můžete ubytovat v některém z místních hostelů a zajistit si výlety po okolních zajímavostech. My jsme měli na pobyt necelé dva dny, a tak jsme tuto možnost využili a zaplatili si půldenní výlet s agenturou (cena 25 RM na osobu).

Následující den v 9 hodin ráno nás průvodce s ostatními cizinci naložil do minibusu a vyrazilo se. První zastávka byla růžová zahrada Rose Garden (vstupné 5 RM), kde se pěstovaly nejen různé druhy růží, ale i jiné, a pro Malajsii typické květiny. Mohli jsme obdivovat např. tzv. „motýlí květinu“ – měla krásnou modrou barvu, a pokud se její dva květy utrhly a daly zrcadlově k sobě, vypadaly jak motýlí křídla. Viděli jsme i zvláštní růži, která kvetla zeleně – popravdě řečeno, květ rozhodně nepřipomínala. Dále tu měli i nádherné obrovské ibišky, což je národní květina Malajsie. Na prohlídku jsme měli zhruba 40 minut, což se záhy ukázalo, že je málo, protože nad zahradami vedlo velké množství cestiček k vyhlídkám na nádhernou okolní krajinu, a tudíž nebylo možné se všude podívat. Škoda.

Druhým bodem programu byla jahodová farma (Strawberry Farm), kde jsme si mohli v rychlosti prohlédnout zvláštní způsob pěstování jahod – záhony s jahodami byly umístěny na třístupňové dřevěné konstrukci asi 1 až 1,5 metru nad zemí, aby mohli být lépe a jednodušeji zavlažovány a aby se k nim lidé při sklízení nemuseli zbytečně ohýbat.

Po občerstvení jahodovým nápojem u nedalekého stánku jsme se přemístili do motýlí zahrady Butterfly Gardens (vstup 3 RM), která se skládala z několika částí. V té první jsme si mohli prohlédnout různý hmyz a bezobratlé živočichy, kteří byli vskutku obrovští – nosorožík (12 cm), saranče (9 cm), šváb (7 cm), pakobylky (15 až 30 cm!) a velcí jedovatí černí štíři. Kdo projevil zájem a trochu odvahy, mohl se s nimi seznámit na vlastní kůži. Mít pár štírů na chvíli na tričku nebo na předloktí je opravdu zvláštní pocit.


Hned vedle se nacházela voliéra, v níž poletovali motýli nejrůznějších druhů a barev. Největší zastoupení měl motýl zvaný „Bílý Rádža Brooke“, další motýlí druhy jsme sice neznali jmény, ale díky nim jsme si vzpomněli na Fata Morganu v Praze, kde některé tyto motýly mají také. V dolní části tohoto malého areálu byla kaktusová školka s mnoha kaktusy roztodivných tvarů a dalšími tropickými květinami.


Dalších zhruba 40 minut nás minibus vezl úzkou klikatou silničkou vedoucí mezi nádherně zelenými čajovými plantážemi až k továrně na zpracování čaje Sungei Palas, kde se vyrábí čaj značky Boh. Nejdříve jsme s místním průvodcem absolvovali malou exkurzi výrobní linkou, kde jsme si udělali alespoň základní obrázek o těžké práci obyčejných zaměstnanců továrny a také o procesu výroby zdejšího čaje, který se skládá z 5 fází.


Zelené čajové lístky (sbírají se pouze ty horní) putují z plantáží ihned do továrny, kde postupně vadnou a poté jsou válcovány, lámány a deformovány, čímž se vylučuje tekutina v nich obsažená. Rozdrcené lístky jsou posléze rozprostřeny na tácech, aby mohlo dojít k jejich okysličení. Jedná se o rozhodující stupeň výroby trvající obvykle 2 až 3 hodiny, během něhož musí být pečlivě kontrolována chuť a vůně, aby bylo dosaženo optimálních výsledků. Následuje přibližně dvacetiminutové sušení, kdy se polotovar přivádí do strojů, přes které proudí horký vzduch o teplotě téměř 100°C. Obsah vody v lístcích se sníží na méně než 3 % a rostlinky získávají důvěrně známou černou barvu a tvar. Nakonec se usušené lístky musí roztřídit – jde o poslední stupeň celého výrobního procesu, který je kompletně ukončen po 2 dnech.

Kromě výrobní haly jsme si v areálu Sungei Palas mohli ještě prohlédnout výstavu, která byla věnována historii pěstování čaje v Cameron Highlands a vzápětí zavítat do „čajového“ obchůdku, kde nabízeli nejen různá balení čaje Boh, ale i další dárkové předměty jako např. čajové konvice, hrnečky nebo obrázky. Po nákupu jsme si ještě stihli několik krásných fotek okolních plantáží, k čemuž jsme využili terasu vyhlídkové restaurace, a mohlo se pokračovat dál.

Čekala nás včelí farma (Bee Farm), kde kromě několika dřevěných hranatých včelích úlů, u kterých létaly roje včel, měli i několik metrů vysoké a dost kýčovité sochy včelích vojáků a královny, které trochu připomínaly postavičky z kresleného seriálu Včelka Mája. Před odchodem jsme ještě ochutnali včelí nektar, ale dalším nákupům medu a ovoce jsme odolali.


Ještě nás čekala krátká zastávka v čínském buddhistickém chrámu Sam Poh, kde nás zaujalo ohromné množství malých Buddhů na kamenných dlaždicích. A to byl již poslední bod našeho pětihodinového výletu, který nám za poměrně slušnou cenu nabídl spoustu zajímavých a rozdílných zážitků.


Po výborném obědě jsme měli ještě pár hodin času, než se začne stmívat. Sice bylo zataženo a vypadalo to na déšť (ostatně jako téměř každé odpoledne v Cameron Highlands), ale i přesto jsme se rozhodli pro krátký hodinový pěší výlet k vodopádům Robinson Falls. Šli jsme nejdříve městem a poté jsme odbočili na cestičku vedoucí podél řeky v džungli. Jelikož začalo pršet a kameny na cestě dost klouzaly, rozhodli jsme se pro cestu zpět – ale jeden pěkný vodopád (cca 10 metrů vysoký) jsme si prohlédnout stačili.

Jelikož jsme se na závěr dne chtěli podívat i na jinou čajovou plantáž, odchytli jsme si taxi, které nás dovezlo k plantážím Cameron Bharat. Viditelnost byla sice špatná, ale na krátkou procházku mezi čajovými keříky a nasátí atmosféry to stačilo. Taxikář na nás 30 minut počkal a kolem 18. hodiny jsme se vrátili do hostelu. Byl to opravdu povedený den, a pokud člověk nemá moc času na prozkoumání okolí, je tato varianta (půldenní výlet a krátká procházka po okolí) vhodným řešením.