Zámek Lednice

Lednicko-valtický areál je od roku 1996 zapsán do seznamu Světového
kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Rozkládá se na jižní Moravě,
na pravém břehu řeky Dyje. Jeho největší dominantou je bezesporu
novogotický zámek Lednice.

Lednicko-valtický areál je od roku 1996 zapsán do seznamu Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Rozkládá se na jižní Moravě, na pravém břehu řeky Dyje. Jeho největší dominantou je bezesporu novogotický zámek Lednice.


Trocha historie

Původní tvrz založili ve 13. století místní vladykové Adamar a Lipert z Lednice. Dalším vlastníkem byl významný rakouský rod Sirotků, který však své rodinné bohatství prohýřil. Pánem se stal rod Lichtenštejnů a mimo pětileté přestávky v 16. století jím zůstal až do roku 1945. V 16. století byla tvrz přestavena v renesanční zámek. Po celé 17. století byl zvelebován jako reprezentativní letní sídlo, kam přijížděli Lichtenštejnové z Valtic. Karel Eusebius z Lichtenštejna měl významný podíl na rozkvětu Lednicko-valtického panství. Zval a také štědře platil spoustu velkých umělců té doby. Vzniká komplex hospodářských budov, kašna, také barokní jízdárna a konírna podle návrhu Jana Bernhardta Fischera z Erlachu. K posledním velkým úpravám dochází v 19. století, kdy je zámek přestaven v anglickém novogotickém slohu, na východní straně je přistaven skleník, změnou procházejí také interiéry. Projektantem byl Jiří Wingelmüller, rakouský architekt, po jehož smrti dílo dokončil jeho asistent Jan Heidrich. Výsledkem je impozantní komplex budov o osmi křídlech se čtyřmi dvory, dvěma věžemi a skleníkem, ozdoben zámeckým parkem, nazývaným „zahrada Evropy“.


Interiéry

V reprezentačních místnostech zámku vás určitě zaujme řezbářské dílo zdobící podlahy, obložení zdí i kazetové stropy. Pozoruhodné je dřevěné schodiště ve vstupní hale, kde můžete vidět také velký mosazný lustr, který se svými 116 rameny na svíčky váží téměř 700kg. Prohlídka zahrnuje mimo jiné čínský kabinet s ručně malovanými tapetami, letní jídelnu či zámeckou knihovnu, kde můžete obdivovat nádherně vyřezávané schodiště vyrobené z jednoho kusu dřeva.

Zámecký park

Také zámecký park prošel několika úpravami. Založen byl v 16. století, postupně měnil svou podobu přes barokní, klasicistní až při své nejvýznamnější přeměně v začátku 19. století, kterou provedl zahradní architekt Fanti, dostal podobu romantickou. Byl přetvořen do tvaru hvězdy, vznikla zde řada romantických objektů a byl vybudován zámecký rybník s 15 ostrovy. Velká přestavba zámku v 19. století si vyžádala také změny v okolí. Park byl rozšířen a přebudován na francouzskou zahradu. Nachází se zde bohatá sbírka rostlin a dřevin.


Zámecký skleník je 92 m dlouhý, 13 m široký a 10 m vysoký. Jeho litinovou konstrukci podpírají sloupy ve tvaru bambusu ozdobeny dekoračními listy. Mezi původní mobiliář patří lavičky, keramická sedátka a čínská ohřívadla. Vodu do skleníku přivádí Maurská vodárna už od dob renesance. Teplotu zajišťuje staré parní topení, na které je napojena automatizovaná kotelna. Největší teplota je v části u zámku 18–25°C, uprostřed je 15–18°C a na druhém konci klesá až na 7–14°C. Mezi nejvzácnější sbírky rostlin patří cykasovité, nejstarší zástupce je 300 let starý. Uvidíte tropické kapradiny, palmy, spoustu kvetoucích rostlin atd.

Odpočinout si můžete při sledování letových ukázek dravců. Probíhají v určené hodiny, kdy se posadíte na tribunu a pak už se jen díváte, jak ptáci útočí na makety zvířat.

Jako dopravní prostředek v zámeckém parku můžete zvolit kočár, který jezdí po čtyřech trasách, nebo loďky na řece Dyji, jezdící od zámku k Minaretu a dále k Janovu hradu. V zámeckém parku je zakázáno jezdit na kole, můžete jej pouze vést vedle sebe.

Minaret

Minaret, tyčící se do výšky 60 m, stojí cca 1,5 km od zámku. Byl dokončen roku 1804. Na rozhledně jsou tři vyhlídkové ochozy, ze kterých je nádherný rozhled po okolí. Při cestě na ten nejvyšší musíte vystoupat 302 schodů. Základna rozhledny má tvar hranolu s arkádami, uvnitř je osm místností s orientální výzdobou, které však nejsou veřejnosti přístupné. Stavitelem minaretu byl Josef Hardtmuth, kterého jistě znáte jako vynálezce tužky a zakladatele firmy Koh-i-noor.

Informace čerpány z www.zamek-lednice.info , www.hrady.cz , www.breclav.info .

Být tak řekou aneb podél Innu na kole

Jistě jste také v dětství rádi hráli hru Čím bych chtěl být,
kdybych nebyl člověkem? Znáte ty dívčí či chlapecké představy a sny.
Ptákem, abych mohl létat. Medvědem, co může celou zimu spát. Nebo hadem,
protože ten když jde, tak u toho leží.

Jistě jste také v dětství rádi hráli hru Čím bych chtěl být, kdybych nebyl člověkem? Znáte ty dívčí či chlapecké představy a sny. Ptákem, abych mohl létat. Medvědem, co může celou zimu spát. Nebo hadem, protože ten když jde, tak u toho leží.

Chtěla bych být řekou

Pramenem, jenž osvěžuje a dává lidem pít. Dovádivým potůčkem, uhánějícím průrvami skal, ženoucím se bezhlavě přes balvany i do propastí. Nespoutanou řekou valící se divokou krajinou. A nakonec i mohutným poklidným tokem, osedlaným přehradami s elektrárnami, cestou kudy plují lodě. V době zralosti se připojit k silnějšímu toku, třeba se o něj i trochu opřít. Doběhnout spolu s ním do stříbrné delty života a tam se rozplynout v nekonečném moři.


A přesně takový je Inn. Vydáte-li se na kole stezkou ze švýcarské Maloji do německorakouského Passova, můžete toto 530 km dlouhé vodní dobrodružství okusit na vlastní kůži, neřku-li nohy.

Od alpských velikánů k Dunaji

Bude to jistě nádherný zážitek. Začnete v úzkém průsmyku v klínu dvou až třítisícových alpských velikánů a postupně vyklesáte stále se rozšiřujícím údolím, plným kukuřičných polí, až k soutoku tří mohutných řek Innu, Ilzu a Dunaje. Innská cyklotrasa téměř v celé délce toku věrně kopíruje některý z břehů řeky. Jen tam, kde to opravdu není možné, se občas na chvíli odkloní, aby vám představila i vzdálenější okolí. Jízda po ní je příjemná. Často vede po asfaltových cyklostezkách nebo úzkých silničkách, kde projede jen pár aut za den. Na skutečnou silnici se dostanete jen výjimečně, třeba při průjezdu většími městy. A někdy zase uhání upravenou štěrkovou cestou po přímočaré, zdánlivě nekončící, hrázi. I po té se ale jede dobře. Jediným zádrhelem je, že na některých místech přechází do jednostopé, (resp. dvoustopé, ale automobilově), a pokud po ní šlapete natěžko s naloženým dvoukolovým vozíkem, jako jsme vyrazili my, pěkně si jej na trávě vydrncáte a trochu vám to zpomalí rychlost postupu.

Ptačí ráj

Tuto nepříjemnost vám ale hravě vynahradí pohled na nesčetná mokřadní společenstva plná vodního ptactva a orchideí, která tady již bezmála 30 let chrání podle Ramsarské dohody a zůstávají tak zachována v jejich divoké dokonalosti a kráse. Někde jsou zbudované i dřevěné pozorovatelny s dalekohledem nebo třeba mostky, kde máte mokřad přímo pod nohama a nádherné volavky jako na dlani. V některých úsecích si můžete dokonce vybrat, po kterém břehu řeky chcete jet. Ve svém dolním toku tvoří řeka hranici mezi Německem a Rakouskem, takže můžete třeba přejíždět střídavě mezi oběma zeměmi, jak vás napadne. Doporučuji ale nevynechat německý Wasserburg, město obkroužené řekou jako širokou pentlí, a také rakouský Schörding, barevné barokní sídlo na kopci nad vodou. Pro všestranně založené bude jistě zajímavá i venkovní lezecká stěna Kufstein Wand nedaleko Rosenheimu, ale už na rakouské straně, na které si užijí jak dospělí, tak i děti.


Komfort pro cyklisty

Protože v civilizované Evropě se na cyklisty opravdu myslí, na cestě vás doprovází spousta specializovaných infocenter, kde si můžete zdarma vyzvednout reklamní mapu s vyznačenou trasou pro kola, třeba i s variantami a nabídkou dalších výletů a povyražení. Samozřejmostí jsou také toalety a pitná voda, často i schránka s nářadím pro nejnutnější opravy a údržbu vašich kol. Aby nebylo vše až zas tak úplně jednoduché, cyklotrasa vás v pozornosti udržuje hned třemi typy značení. Startujete na Radroute n.6, tu později střídají zelené značky Inntal-Radweg a označení Naturerlebnisweg Unterer Inn se zeleným cyklistou na bílém podkladu, podle toho v které zemi se zrovna nacházíte. A protože tento výlet rozhodně není jednodenní záležitostí, kolem celé trasy naleznete nespočet různých penzionků a restaurací či občerstvení. Kempů už je méně, pokud jste ale dobrodružnější povahy, můžete klidně nocovat přímo podél stezky a stravování zajišťovat samostatným vařením ze zásob zakoupených v supermarketech na okrajích větších měst.

V létě, a hlavně o víkendech, je na stezce dost rušno, proto je možná vhodnějším obdobím pro poklidný výlet pozdější jaro nebo barevnější babí léto.

Chtěla bych být řekou

My jsme vyrazili v druhé polovině září a velikou řeku jsme si vychutnali v celé její kráse. S ranními mlhami, rudě zbarvenými západy slunce či vlahým podzimním deštěm. Tentokrát jsme to vzali proti proudu a jen do Innsbrucku, tam jsme se oddělili a vystoupali vzhůru do Brennerského průsmyku a odtud hurá na jih k moři. Směřujeme do Maroka za zimním sluncem. I ostatní řeky se k moři dostanou. Chtěla bych být řekou.

Banát – u krajanů v Rumunsku

V roce 1823 se po Dunaji vydali čeští kolonisté samý okraj
rakouské monarchie, aby zde v horách a hlubokých lesích založili
vesnice a těžili dřevo. Dnes jich tady žije kolem dvou tisíc v šesti
ryze českých vesnicích. O téměř dvě století později vydali jsme se
za nimi…

O šesté ráno vyhlížíme u metra na Opatově nám neznámého řidiče, který nás prý má odvézt do rumunského Banátu. Vlastně pořádně nevím, kam jedu ani co tam budu dělat – akci vymyslel kamarád a já si před odjezdem stačil přečíst jen to, že Češi do hor na samém okraji rakousko-uherské monarchie odešli okolo roku 1820 a dodnes tam žije několik tisíc čechů v šesti vesnicích. Ostatní čtyři nevědí o mnoho více, necháme se překvapit…


Přijíždí „náš“ Transporter a vyrážíme po dálnici na Brno, Bratislavu, Budapešť a Szeged. Cestou se dozvídáme, že řidič z Banátu pochází a stejně jako mnoho dalších se před pár lety přestěhoval i s rodinou do Čech; nyní tady pracuje a přivydělává si dopravou turistů do svého rodiště. Odpoledne překračujeme rumunskou hranici, a jak se blížíme našemu cíli, začínají se z nekonečné roviny, která nás obklopovala téměř celou cestu, zvedat kopečky, kopce a hory. V Nové Moldavě končí silnice, jak ji chápeme v našem omezeném středoevropském pojetí, a do Gerníku pokračujeme po cestě, na které je více děr než asfaltu.

První dojmy

Přijíždíme už potmě a hned potkáváme paní Boudovou, se kterou máme domluvené ubytování. Moc se nám omlouvá, že v chalupě, kde jsme měli být ubytovaní, jsou ještě jiní turisté a že zatím budeme muset být v jiné. Nechápeme, co by nám na tom mělo vadit, odvádí nás totiž do malované chaloupky, která vypadá jako z pohádky, v kamnech plápolá oheň, prostě útulnější místo je těžko možné si představit. Není ještě tak pozdě – vydáváme se tedy poznávat místní kulturu do hostince, který je středobodem celé vesnice. Opravdu to tam žije, krom spousty místních potkáváme i skupinu brněnských fotografů, kteří se s námi nad pivem Timisoarana a slivovicí dělí o cenné zkušenosti a tipy na výlety.

Druhý den nás čeká první snídaně u Boudů – rozhodli jsme se totiž poznávat české vesnice všemi smysly a proto jsme přijali nabídku místní polopenze. Snídaně překonala všechny naše sny – chléb ještě teplý z místní pekárny, domácí máslo, marmeláda, med, smažená slanina, vajíčka, kompot,… Všechno z vlastního hospodářství nebo od sousedů. Posilněni na těle i na duchu, počali jsme se přesouvat do našeho definitivního obydlí, které nám připomělo pohádku o Šípkové Růžence – nenápadný domeček je totiž zcela porostlý vinnou révou, až úplně mizí v zeleni; zato však můžeme hrozny trhat z okna.


Gerník, okolí a jeskyně

S aktivitou se má začínat postupně – rozhodujeme se tedy pro prohlídku Gerníku a nejbližšího okolí. Dojem malebné vesničky s malovanými domky ještě podtrhují slepice u cesty, volně se potulující psi (na rozdíl od rumunských mají úmysly ryze přátelské), koňské povozy majestátně jedoucí po hlavní třídě i barevné dýně složené ve dvorech. Opouštíme vesnici, obcházíme ji přes louky, sady a přicházíme do míst, kde nemůže být pochyb – krasovatější kras jsme ještě nepotkali. Škrapová pole, závrty, nízké křoviny a bílé kameny. A kde je kras, tam bývají jeskyně; jedna je v mapě kreslena přímo za naším obydlím. Hledáme ji trochu s nedůvěrou – z našich zemí jsme zvyklí, že díra do země buďto nestojí za řeč, nebo je zamřížovaná, případně člověk platí vstupné a musí se pohybovat po betonových chodníčkách. Avšak tady už prostorná vstupní síň napověděla, že to není ani jeden ze zmíněných případů. Zmocňuje se nás objevitelské nadšení, postupujeme nízkými chodbami i většími sály stále níž a hlouběji do nitra hory. Najednou stojíme na břehu podzemní řeky a nad hladinou se rýsují krápníky. Brodíme se vodou a jílem a pokoušíme se pořídit neotřelou jeskynní fotografii. Nadšeni a umazaní od jílu až za ušima vylézáme na světlo denní, jdeme se trochu zkultivovat a následně zahnat hlad. Chléb máme z pekárny, avšak co na to? Stačí se zeptat prvního kolemjdoucího a jdeme najisto k babičce, která nám prodává nejen máslo, ale i podmáslí a tradiční šátky. Při večeři zjišťujeme, že jíst u Boudů má i další výhody kromě poznání výborné místní stravy – paní totiž ráda povídá a vyzná se v místních poměrech, takže za pár dní budeme dozajista vzdělanější než po přečtení celé knihovny místní vlastivědné literatury.


Výlet na Svatou Helenu

Další den jsme zasvětili výletu do další české vesnice – Svaté Heleny. Vede nás červená turistická značka, kterou vyznačil v rámci projektu na podporu turistiky v Banátu Člověk v tísni. Vyzbrojeni klacky pro případ setkání s divokými rumunskými psy jdeme první polovinu cesty lesem a pak už vycházíme na louky svažující se k Dunaji, kde osamělé stromy už podzim barví do žlutočervena. V Heleně kupujeme pohledy a občerstvujeme se zmrzlinou či pivem a jdeme se podívat na návrší nad vesnicí, odkud vidíme Dunaj v celé jeho šířce. Bohužel k němu nedojdeme, už je čas pomýšlet na návrat. Zpátky jdeme trochu jinou cestou, která nás vede k jeskyni Vranovec. Včerejší nadšení Filipovou dírou ustupuje do pozadí, když procházíme chodbami s nádhernou krápníkovou výzdobou a občas potkáváme netopýry. Pokračujeme dál domů a síla hladu působí stále silněji, takže cestu zvládáme v rekordním čase.

Další den trávíme procházkami po vsi a okolí, nasáváním místní atmosféry a odpočinkem – včerejších třicet kilometrů je pořád znát. A připravujeme se na zítrejší dvoudenní výlet do Rovenska.

Putování na Rovensko

Vyrážíme po brzké (a výborné) snídani. Nad Gerníkem potkáváme místního zemědělce orajícího pole s párem koní, který se s námi hned dává do řeči a nabízí nám místní slivovici. Odmítnout by byla nezdvořilost, a nelitujeme – je výborná. Přicházíme do údolí zvaného U Filipa, které je proslulé tradičními vodenicemi. Pod tímto tajuplným slovem se skrývá zařízení na mletí obilí, složené z malé přehrádky, potrubí vedoucího vodu na jednoduchou turbínu pohánějící mlýnské kolo, vše schované v malé roubené chaloupce. Mimo mlýnice nachází se zde ještě druhá místnost, sloužící jako garáž na koně. Dále míjíme několik rumunských salaší, kde nás vítá především zuřivý štěkot ovčáckých psů, ani hole v ruce moc nedodávají odvahy. Jdeme dál a dál po hřebeni, střídají se lesy, vypasené louky, stohy sena a Rovensko se pomalu, ale jistě blíží. Přicházíme do vsi společně s kravami, které se samy vrací z pastvin do svých stájí. Nemáme s sebou ani spacák a nemáme nic domluveného, doufáme, že něco najdeme. Avšak pohostinost místních nás opět překvapuje – na zdvořilou otázku u prvního stavení, zda neví o někom nabízejícím ubytování, odpovídá paní: „Klidně můžete u nás, a co vám mám udělat k večeři. A nevadí, že to bude až za půl hodiny? Zatím si zajděte do hospody aspoň na pivo, ať jen tak nečekáte.“ Rady se držíme, a po návratu k pohostinným lidem jsme překvapeni podruhé – místní zapečené brambory s klobásama vypadají úžasně a chutnají ještě lépe. Večer se ještě jdeme jako správné děti velkoměsta podívat na dojení krav a pak se ukládáme ke spánku do měkoučkých postelí v malované světnici.

Ráno si povídáme s místními, procházíme Rovensko, obdivujeme selátka a vydáváme se na cestu zpátky. Sice po stejné cestě, ale je tak pěkná, že nám to nevadí. Unavení po cestě přicházíme tak akorát na večeři.


Rozloučení s Banátem

A byla noc a bylo jitro, den poslední v Gerníku. Je toho hodně, co chceme stihnout před odjezdem. Sháníme slivovici, sýry, med a další dobroty pro blízké doma, vyrážíme na fotografickou procházku Gerníkem, na doporučení paní Boudové jdeme do jednoho hospodářství, kde kromě koupě sýra žasneme nad vařením šípkových povidel v ohromném hrnci nad ohněm (dostali jsme i ochutnat, je to vybraná pochoutka). Odpoledne se vydáváme na výlet do nedaleké vesnice Padina Matei. Rozdíl mezi českými vesnicemi a touto rumunskou jsme čekali velký, ale stejně nás překvapil. Místo pěkných chaloupek vidíme směs zřícenin, chatrčí i novostaveb místních zbohatlíků. Z různých jevů, které z domova neznáme, nás nejvíce zaujal komín tvořený trubkou vystrčenou z okna do silnice. Překvapila nás i záliba místních dětí ve fotografování – stačilo vyndat foťák a už běžely před objektiv. Zkušenost zajímavá, ale rádi se vracíme do „našeho“ Gerníku.

Čeká nás dlouhé loučení, zabalení věcí, nedlouhý spánek a před šestou ráno přijíždí domluvený řidič s Transporterem. Vyjíždíme zpátky do Čech. Ještě se stavujeme v pekárně, abychom měli na cestu chléb přímo z pece. Banát se nám opouští těžko; i za těch pár dní nám přirostl k srdci.

Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:

www.Pavucina.or­g/pruvodce

RAF Hendon – Londýn

Ačkoliv se moje návštěva v Muzeu RAF (Royal Air Force – Britské
královské letectvo) v Hendonu uskutečnila již před nějakou dobou,
zážitky jsou stále natolik silné, že stojí za to je dát na papír, teda
na stránky.

Ačkoliv se moje návštěva v Muzeu RAF (Royal Air Force – Britské královské letectvo) v Hendonu uskutečnila již před nějakou dobou, zážitky jsou stále natolik silné, že stojí za to je dát na papír, teda na stránky. Myslím, že každý fanoušek letectví nebo milovník novodobé válečné historie, by si toto místo neměl nechat ujít, protože je co vidět. Z pohledu malého Čecháčka je taky příjemné, že vstupné je zdarma, což je na britské poměry (a s ohledem na ceny vlezného kamkoliv v Anglii) věc poměrně nebývalá.

Kromě ceny je příznivá informace, že lze využít londýnské metro k dopravě na místo (to už pravda zadarmo není ); ze stanice Colindale je to cca 15 minut chůze, je to značené, takže zabloudit nelze. Umístění v Hendonu má svoji logiku, neboť je to bývalá letecká základna, která sloužila svému účelu mezi roky 1908 až 1968. Teď byste to asi neřekli, protože je místo obklopeno spoustou obytných domů, a tak nepoznáte, že tu kdysi bylo letiště. Ze tří vzletových a přistávacích drah nezbylo nic, poslední letadlo, které přistálo na zbytcích ranwejí, byl Blackburn Beverley, který se následně stal exponátem. Co zůstalo, jsou budovy firmy Grahame-White Aviation Company (během mé návštěvy však zavřené). Museum bylo otevřeno v roce 1972 za účasti královny a v současné době má přes sto letadel, počínaje létajícími stroji „plátno a trubky“ a konče moderními jety.


Brity lze obecně považovat za mistry v aranžování různých výstav, expozic a jiných edukačních alotrií a tohle muzeum není výjimkou. Asi nejpůsobivější je multimediální show „Their Finest Hour“, aneb příběh letců, kteří bojovali v Bitvě o Británii. To se promítá přímo mezi letadly, pak sál ztichne, světla se rozsvítí a člověk sedí přímo mezi kovovými aktéry bojů, které před chvíli viděl na plátně. Nemůže tam tedy chybět válečný dříč Hawker Hurricane ani létající legenda Supermarine Spitfire, stejně tak jejich protivníci z Luftwafe (Messerschmidt Bf 109 a Bf110, Heinkel He 111). Ve stejné části jsou pak další letadla, která se podílela na válečném úsilí, např. tréninkový de Havilland Tiger Moth, Boulton Paul Defiant, Westland Lysander nebo Supermarine Wallrus, který přispěl k záchraně mnoha životů sestřelených letců. Tuhé boje připomíná vrak Hurricanu, který byl sestřelen v srpnu 1940 u Walton-on-the-Naze a jehož zbytky byly objeveny v roce 1973. Impozantním dojmem pak působí velký létající člun Short Sunderland MR5.

Další monotematickou halou je Bomber Hall, tedy hangár věnovaný bombardovacímu letectvu. I zde je možné najít letadla, na kterých létali čs. letci; zejména zmíníme „velouše“ (Vickers Wellington) a také čtyřmotorový Liberator. Další „kousky“ jsou neméně známé, tj. je tu „létající pevnost“ Boeing B 17, která byla častým hostem na protektorátním nebi, North American B 25 „Mitchell“, Avro Lancaster. Dále je tu v hezkém aranžmá vystaven vrak letounu Handley Page Halifax, který při jedné své misi (evidentně té poslední) přistál na zamrzlém jezeře Hoklingen v Norsku. Letadlo se pak potopilo skrz tající led a spočívalo na dně až do roku 1973 než ho tým specialistů RAF vytáhnul pomocí sudů naplněných vzduchem. Nadšenci nejdříve uvažovali o kompletní rekonstrukci, z důvodu technického stavu vraku pak od této myšlenky upustili – což je možná dobře, „éro“ je takové autentičtější. Poválečnou etapu rozvoje proudových bombardéru dokumentuje Avro Vulcan, který je tak velký, že ho na místě samém prostě nejde vyfotit vcelku. Patrně z důvodů vyplnění místa mezi letouny jsou vystavovány i dvě stíhačky a to dvoumístný Fw 190 A-8 a proudový Heinkel He 162.


Hala s označením „milníky letectví“ je takový trochu miš-maš, dle muzea obsahuje letadla, která svým pojetím nebo výkony byla zásadní pro vývoj letectví. Je zde průřez počínaje letadly jako je Blériot, dále stíhačkami z první světové války, následováno druhou světovou a konče opět tryskáči z doby nedávné. Kromě bojových typů jsou tu i typy nebojové, např. závodní Percival Mew Gull či Miles M 12. Ale opět je na co koukat, řada letadel je známých jako P 51 Mustang, reaktivní Me 262, de Havilland Mosquito nebo poněkud exotický Kawasaki Ki 100, který naštěstí pro americké letce přišel do služby až na úplném konci války. Dle informačních cedulí jediný dochovaný na světě.

Poslední halou, kterou jsem navštívil, byl tzv. historický hangár, čímž je míněno, že sbírka je v autentických hangárech RAF z první světové války. Tematická linie je ta, která obsahuje jen typy používané RAF (resp. jen letadla s výsostným označením RAF), opět v průřezu několika období. Kromě letadel jsou tu i vrtulníky. Za důstojné reprezentanty připomeňme oba Hawkery (Tempest i Typhoon), Kittyhawk, dále P 47 Thunderbolt, z proudové éry jsou zde Gloster Meteor a English Electric Canberra.

Co jsem nezmínil, je pochopitelně celá řada dalších artefaktů, které dokreslují historii letectví nebo válečné úsilí jako motory, bomby, servisní vybavení, vozidla, kombinézy, figuríny letců a velké množství fotografií a jiných obrazových dokumentů. V muzeu jsem strávil 3,5 hodiny a to je skutečně minimum na tak zajímavé místo. Návštěvník v dobré kondici zde klidně prožije celý den. V celém areálu je povoleno fotografování, takže si vezměte hodně velkou kartu do digitálu.

Silvestr podle vašich přání…

Poslední den v roce si zaslouží něco speciálního. Projížďka na
lodi, návštěva divadla nebo prohlídka hradu, velkolepý ohňostroj na
náměstí, večerní lyžování… Vyberte si a přijeďte strávit
nevšedního Silvestra v České republice!

Poslední den v roce si zaslouží něco speciálního. Projížďka na lodi, návštěva divadla nebo prohlídka hradu, velkolepý ohňostroj na náměstí, večerní lyžování… Vyberte si a přijeďte strávit nevšedního Silvestra v České republice!


Silvestr kulturní

Silvestrovská představení mívají uvolněnou atmosféru, a mají je rádi jak diváci, tak sami interpreti. V Praze i jinde si můžete zajít na balet, operu nebo představení černého divadla. Černé divadlo: představení Kouzelný cirkus v divadle Laterna Magika (www.laterna.cz) nebo The Best of Image v divadle Image (www.imagethe­atre.cz) Balet: Louskáček v Národním divadle (www.nd.cz) Opera: Cikánský baron v Janáčkově divadle v Brně (www.ndbrno.cz) nebo galavečer ve Státní opeře Praha (www.opera.cz) Klasická hudba: Praha: Silvestr v Rudolfinu (www.ceskafil­harmonie.cz), Vánoční koncert ve Vile Bertramka (www.bertramka­.cz), Český Krumlov – Vánoční koncerty (www.ckkrumlov­.info.cz)

Silvestr v klubu nebo na diskotéce

Speciální silvestrovský program připravuje snad každý hudební klub nebo diskotéka v Česku. Vstupenka většinou zahrnuje také silvestrovské menu včetně přípitku. Pokud chcete jít na místo, kde to spolehlivě žije, zamiřte na Stodolní ulici v Ostravě (www.stodolní­.cz). V ulici, která prý nikdy nespí, najdete desítky klubů, barů a hospod.

Silvestr na vodě

Může být sychravo, ale na lodi s pohárkem horkého grogu v dlaních zima nevadí! V Praze si vyberte kratší plavbu po Vltavě (www.prazskebe­natky.cz) nebo si objednejte rovnou celý večer na vlnách. Golfistu nejvíce potěšíte pozváním na palubu GolfYacht (www.golfyacht­.cz), protože silvestrovský balíček tu zahrnuje také indoor golf!

Silvestr v luxusu

Hlavní město České republiky se stává Mekkou luxusních hotelových značek. Např. v nově otevřeném hotelu Kempinski (www.kempinski-prague.com) si dopřejete vybranou šestichodovou večeři a soukromý půlnoční ohňostroj v hotelové zahradě. Ve stylu 50. let ladí silvestrovský program na zámku Mcely (www.chateaumce­ly.com). Tento zámecký hotel je jediným českým pětihvězdičkovým hotelem na venkově a vy se můžete těšit na stylový večer v příjemné společnosti. Na putování historií vás pozvou na zámku Zbiroh (www.zbiroh.com). Za doprovodu kejklířů, tanečníků a žongléřů se projdete od středověku až po současnost…

Silvestr na hradech a zámcích

Na Karlštejně (www.hradkarlstej­n.cz), nejnavštěvovanějším českém hradě, vás poslední den v roce čeká speciální prohlídka ve slavnostně vyzdobených interiérech. Předem objednané skupiny se mohou podívat také na zámek v Nelahozevsi (www.zamek-nelahozeves.cz).

Silvestr na horách

Na chalupě nebo v hotelu, Silvestr na horách je něco, po čem touží většina Čechů. Dáváte-li také přednost zimní romantice, neváhejte a vyberte si co nejdříve pobyt na českých a moravských horách (www.holidayin­fo.cz).

Pamplona, město býků

Dnešní proslulosti se Pamploně dostalo především díky slavnostem,
které probíhají v druhém červencovém týdnu. Jejich součástí je
totiž slavný, byť bizarní „běh býků“, při kterém od radnice ke
vchodu na koridu běží stádo býků, před kterým prchá nadšený dav
ozbrojený pouze výtiskem novin.

Historie španělského města Pamplona je bohatá, ostatně není divu, bývalo to sídelní město navarrského království. Dnešní historie je jiná, za své historické hlavní město jej považují zejména Baskové.


Dnešní proslulosti se ale Pamploně dostalo především díky slavnostem, které probíhají v druhém červencovém týdnu. Jejich součástí je totiž slavný, byť bizarní „běh býků“, při němž od radnice ke vchodu na koridu běží stádo býků, před kterým prchá nadšený dav ozbrojený pouze výtiskem novin. Samotný běh, který je v Pamploně známý pod názvem festival San Fermín, jsem si s potěšením odpustil, nicméně i samotná procházka starou částí Casco Viejo mi stačila. Nemusel jsem mít za zády vyděšené stádo. Proč v Pamploně býci běhají, už dnes nikdo neví. O samotném festivalu jsou zmínky již ze 13. století, tehdy se ovšem slavilo v říjnu. Každopádně nebýt Ernesta Hemingwaye, který tuto slavnost zvěčnil ve své první novele, již by asi upadla do zapomnění.

Pamplona je každopádně zajímavé město, relativně levné, pro turisty přívětivé, bez dopravní zácpy. Nechat peněženku na sedadle auta nepůsobí ani v centru města žádný problém. Není divu, že Pamplona je považována za jedno z měst s nejvyšším životním standardem v celém Španělsku.


Na své si přijdou i milovníci kulinářského umění. Řada navarrských jídel rozhodně stojí za vyzkoušení. Jen si musíme uvědomit, že i když v Pamploně si oficiálně na siestu příliš nepotrpí, přece jenom se ve slušné restauraci před devátou hodinou večerní pravděpodobně nenajíme. Když jsem na pozdní večeři neměl čas, zašel jsem do levnějšího podniku, ale i tam jsem stoloval sám. Španělé mezitím obsadili bar a cpali se tapas.

Za prohlídku rozhodně stojí i okolí. Autobusové spojení je solidní, ale bez znalosti španělštiny složité na pochopení. Pronájem auta se určitě vyplatí. Za prohlídku stojí prakticky každá vesnička. Kostely z 13. století nejsou ničím mimořádným. Okolní příroda do určité míry připomíná horkem vyprahlé Toskánsko. O co méně je zde vína, o to více se pěstuje speciální typ papriky, na kterou jsou místní oprávněně pyšní.

Pamplona a celá navarrská oblast není na turistickém Top listu, takže mimo týden letních slavností se nebudeme prodírat záplavou turistů. Pokud se sem ale vydáme na týdenní toulky, litovat určitě nebudeme.

Pražské ostrovy – Libeňský ostrov

Libeňský ostrov býval po mnohá století dokonce největším
z deseti ostrovů mezi Libní a Holešovicemi. Při regulaci Vltavy ve 20.
letech 20. století byl ale na jihu spojen s územím Libně a Karlína, na
východě pak s Rohanským ostrovem. Na severu byl vytvořen poloostrov se
slepým ramenem.

Libeňský ostrov býval po mnohá století dokonce největším z deseti ostrovů mezi Libní a Holešovicemi. Při regulaci Vltavy ve 20. letech 20. století byl ale na jihu spojen s územím Libně a Karlína, na východě pak s Rohanským ostrovem. Na severu byl vytvořen poloostrov se slepým ramenem. Úzká kosa dříve označovaná jako Maniny je plná především skladišť.


Koncem 16. století zde stávaly dva mlýny a ostrov žil svým klasickým životem, jako jiné ostrovy. Bývaly i tady pily a barvírny. Přes ostrov se čas od času přelévaly povodně, po nichž se zdejší život vždy postupně obnovoval. Až roku 1890 zaplavila voda nejen celý Libeňský ostrov ale velkou část celé Libně. Zůstalo na 800 lidí bez domova, kterým obec dvakrát denně vařila a poskytla přístřeší. Velké ztráty utrpěly dva libeňské pivovary a ostatní továrny. Proto bylo rozhodnuto koryto Vltavy zasypat, aby už žádná další ničivá povodeň nezpůsobila škody tak obrovského rozsahu. Obec kvůli tomu vykoupila i ostrov Kubešův a během tří měsíců bylo vše hotovo. Libeň i Vysočany se po povodni nečekaně rozrůstaly a tak se započaly budovat Libeňský přístav (dokončen 1896) a Holešovický přístav. S přístavy byla vybudována nábřežní zeď, ochranná hráz a překladiště.

Od roku 1927 byl ostrov Pražany hojně užíván k rekreaci. I tady byly vodácké oddíly, tenisový a volejbalový oddíl, Dům dětí a mládeže a hned dvě organizace zahrádkářů. Spousty zahradních domků a malých pozemků jsou tady dodnes a vzpamatovaly se i z povodně v roce 2002. Dům dětí a mládeže tady provozuje lanové centrum, existuje tady Junák a Skaut. Nad ostrovem se klene dnes opět Libeňský most, dobudovaný a předaný k užívání 29. října 1928. Původně se jmenoval Libeňský, pak Baxův, opět Libeňský, později zase Baxův, pak dokonce Stalingradský a naše generace ho už zase zná pod svým původním názvem. Doufejme, že mu zůstane už na dobu co bude stát.


Dnes je existence Libeňského přístavu už historií. Od roku 1924 areál vlastnila Vltavsko labská společnost a měla tu opravnu plavidel a výrobu nových lodí. Dnes je většina budov pronajata různým společnostem jako skladiště. Najdeme tady velké množství autobazarů, autoopraven a prodejní haly se starým nábytkem. Ostrov je dost zubožený, nevyužitý, jen laguna je plná krásných malých lodí a zahrádkáři tady mají idylku.

Kolonie zahrádek je tady už od roku 1927. Tehdy byly uzavřeny nájemní smlouvy na velké množství parcel. V prvorepublikové době se stalo, že na Libeňském vznikla osada, v podstatě vesnice čítající dnes cca 500 přechodných obyvatel, kteří tu mají nejen své chaty a zahrádky, ale taky hospodu a hřiště pro děti. Stačí projít zeleně natřenou bránou a jste ve vesnici uprostřed velkoměsta, na místě, které si žije vlastním životem s typickým koloritem posezení u řeky, kde se prolínají všechny generace. Roční nájem za pozemek a chatičku tady činil 3000 Kč. Po povodni 2002 si své místečko nájemci obnovili úplně sami bez pomoci, ale stejně jim smlouvy nebyly obnoveny. Hlavně proto, že jsou v záplavové oblasti a že se městu toto využití místa prostě nevyplatí. Přesto je to tady jediné příjemné místo na celém ostrově. Dnešní doba je ale zcela jiná a uzavřená komunita chatiček na poloostrově uprostřed velkoměsta je bohužel již přežitkem. Staré dobré časy prostě odcházejí a místní tak typický kolorit bárek na řece a posezení u táboráků na zapomenutém ostrově bude brzy nahrazen exklusivním nábřežím 21. století.


Mimo zahrádkářskou osadu bych ale procházku po Libeňském ostrově dnes nikomu nedoporučila. Ostrov je plný kontrastů. V jedné jeho části najdete všude plno špíny, míjíte náklaďáky, které převážejí hlavně odpad a pořádně se tady nedá ani nadechnout. Na ostrově jsou stovky bazarových aut. Mezi hromadou odpadu vás jinde vytrhne ze zamyšlení třeba ten obří medvěd, kterého jsem zachytila na fotografii a kterého někdo z odpadků vylovil a posadil na židli, nebo stará zapomenutá figurína s brýlemi oblečená do moderního vyhozeného hávu. Projdete se kolem sběrny dřevěných palet, hromady igelitových pytlů s odpadem a také kolem hromad dřev a dřevotřísek. Celkem je to tam dnes jedna velká katastrofa. I tady zapracovaly na dnešním stavu povodně roku 2002, ale celkově byl ostrov kromě části zahrádkářů a dobře vedených a upravených autobazarů a tenisových kurtů vždy velmi zanedbaný a zneužívaný ke skládkám odpadů a podobně.

Dnes je již v provozu řídící systém protipovodňové technologie v Libeňském přístavu a tak se další povodně prý už není třeba obávat. Proto také může v bývalém přístavu v Libni vznikat nová zástavba – Libeňské doky, výstavba nových kancelářských budov. Prostory jsou pracovně rozděleny na JIH A, ulice Octářova a okolí, JIH B a lokalitu STŘED na poloostrově mezi loděničními bazény. Měl by tu vzniknout centrální park a domy k bydlení se střešními zahradami, v jejichž přízemí by byla nákupní zóna, stejně jako administrativní objekty. Nábřeží by měla lemovat nově vysazená zeleň a venkovní drobná architektura. Lokalita by měla být určena pro komfortní a rezidenční bydlení ve vila domech, průměrné velikosti bytů kolem 100 metrů čtverečních. Tak se nechejme překvapit příštím desetiletím a úplně novým Libeňským ostrovem. Jeho současný stav po takovéto změně doslova volá a všechno, co jsem tady viděla na vlastní oči dnes a co můžete vidět na fotografiích pod článkem bude velmi brzy historií.

Po okolí Lisabonu

Když už jsme s kamarády byli na cestě do Belému, prodloužili jsme
si náš výlet a vyrazili dál železniční tratí podél toku Tejo až
k moři do Estorilu a Cascais. Sedli jsme si na jednu z pláží a za
poslechu hudby imigrantského hráče na kytaru užívali posledních okamžiků
slunečního svitu.

Třetí část seriálu o Lisabonu: Lisboa – a boa vida!

Můj třetí týden v Lisabonu začal dalším stěhováním, tentokrát do čtvrti Saldanha. Můj hostitel se jmenoval Gabriel a byl to milovník koček. Jeho bydliště se nenacházelo přímo v centru, a tak jsem zase chodila pěšky, i když jsem občas v rámci úspory času jezdila metrem. Saldanha je obchodní čtvrť se snad největší koncentrací dražších obchodních domů v Lisabonu. Nedaleko leží slavný park Eduardo VII., ze kterého je pěkný pohled na Město z trochu neobvyklého úhlu.


Vědoma toho, že už za pár dní poletím zpátky do Prahy, jsem si snažila vychutnat si zdejší atmosféru co nejvíce. Moje portugalština se od prvních dnů ve městě dost zlepšila a mě komunikace v tomto jazyce začala hodně bavit. Stále jsem potkávala nové i již známé osoby. Jedna z nich mě několikrát vzala do hodiny tance – salsy nebo africké kizomby. Jindy jsem se zase šla podívat na univerzitu. S někým jiným jsme zašli do místních kaváren, které nesou jméno Pastelaria. Lisabon je jimi přímo posetý a není nic příjemnějšího, než si tam sednout, dát si minikafíčko za 0.60 – 1 EUR a tradiční zákusek Pastel de Natas. Pastel de Natas je slavný po celém Portugalsku, není drahý a jeho chuť se liší výrobce od výrobce. Jedná se o košíček z listového těsta s vanilkovou pudinkovou náplní. Existují i další speciality, ale tato jednoznačně vede, co se oblíbenosti týče.

Jeden z velkých výrobců tohoto zákusku má sídlo v Belému – trochu vzdálenější části Lisabonu, kam se nejlépe jezdí vlakem ze stanice Cais do Sodré. V Belému je toho hodně k vidění, a tak sem míří spousta turistů. Povinností je ochutnat v belémské pastelarii Pastel de Belém (prakticky to samé jako Pastel de Natas, akorát prý daleko lepší a čerstvější – pro mě to ale byl minimální rozdíl). V Belému stojí také slavný Klášter sv. Jeronýma, u kterého se nachází belémské kulturní centrum s muzeem, kde jsem navštívila výstavu současného umění. V Belému také stojí velký kamenný památník portugalských mořeplavců – Padrão dos Descobrimentos (památník objevů). Nedaleko lze navštívit Torre de Belém (belémská věž) s asi pěti patry a úzkým točitým schodištěm.


Když už jsme s kamarády byli na cestě do Belému, prodloužili jsme si náš výlet a vyrazili dál železniční tratí podél toku Tejo až k moři do Estorilu a Cascais. Sedli jsme si na jednu z pláží a za poslechu hudby imigrantského hráče na kytaru užívali posledních okamžiků slunečního svitu. Cascais je malebné turistické městečko s přístavem, které v říjnu turisty už příliš nehýří. Bylo zajímavé se tam procházet, prohlížet si všechna ta turistická lákadla a přitom ve vylidněných uličkách potkávat pouze místní.

Poslední týden v Lisabonu jsem nelenila a vydala se na další výlet do Sintry – městečka asi 40 km vzdáleného od Lisabonu. Po 40 minutách cesty vlakem jsem já a dvě švýcarské cestovatelky, které jsem v Lisabonu potkala, vystoupily na nádraží v Sintře. Sintra je také turisticky vyhlížející městečko s úzkými uličkami v centru a několika pastelariemi. Mají tu svou sladkou specialitu Travesseiro (taštička z listového těsta plněná vanilkovým krémem a obalená v cukru). Do Sintry se ale jezdí hlavně kvůli přírodě, hradům a palácům. Já jsem navštívila Parque e Palácio de Pena. Je to velký park s mnoha cestičkami, kde se každý lehce ztratí, a s Palácem de Pena uprostřed. Tento palác disponuje mnoha barvami, že by jeden řekl, že je jako z pohádky. Komu se nelení, může zajít až na nejvyšší místo parku, kde stojí kříž Cruz Alta a odkud je krásně vidět právě na palác. Vstup do parku i s návštěvou paláce stojí 8 EUR.

Během posledních dnů v Lisabonu jsem se stihla ještě jednou přestěhovat do místa nedaleko stanice metra Marquês de Pombal a slavné Avenida de Liberdade, která je posetá luxusními obchody s oblečením. Můj poslední hostitel se jmenoval Dinis a oba s jeho brazilským spolubydlícím byli moc sympatičtí.


Na poslední den mého pobytu v Lisabonu jsem zorganizovala společnou večeři s lidmi, které jsem tam potkala. Večeři předcházel místní aperitiv Ginjinha (podobný naší griotce s plody višní), který je k sehnání v lahvi v obchodech, ale tradičně se pije na ulici. Několik prodejen „panáků“ tohoto nápoje se nachází u Praça do Rossio, kde Ginjinhu rozlévají do plastikových kelímků. Kolem osmé hodiny večer se to před těmito obchůdky zaplní místními, kteří si přišli popovídat se známými nebo na aperitiv.

Jídlo v lisabonských restauracích není extrémně drahé, ale určitě se vyplatí si zajít na polední menu, které stojí od 4.50 do 8 EUR. Tímto způsobem lze ochutnat typické jídlo a neutratit majlant. Já jsem se stala velkým příznivcem polévek, které jsou v Portugalsku většinou zeleninové a hodně hutné. Člověk by skoro řekl, že to je 100% zeleninová polévka. Její cena se pohybuje od 1 do 2.50 EUR. Kdo by rád ochutnal něco opravdu speciálního, měl by navštívit Casa do Alentejo (centrum propagace kultury portugalského regionu Alentejo). Casa do Alentejo je starobylý dům s vysokými stropy a zdobením. Mají zde restauraci s barem, kde lze ochutnat různé speciality a přitom se shora dívat do ulic centra.

Z Lisabonu se mi odjíždělo s těžkým srdcem. Tento výlet se povedl nad má očekávání a vděčím za to hlavně lidem, které jsem v Portugalsku potkala, jejich přívětivosti a náruživosti jejich kultury.

Fagaraš – jen pro zasvěcené?

Když člověka posedne touha po dobrodružství, nedá se jí nijak
ubránit. Ona měla po maturitě a on měl napsanou disertační práci. Usadila
se u nich a nenechala je spát…

Když člověka posedne touha po dobrodružství, nedá se jí nijak ubránit. Ona měla po maturitě a on měl napsanou disertační práci. Usadila se u nich a nenechala je spát… Deset dní v transylvánském pohoří Fagaraš s jasným cílem – zdolat Moldoveanu, nejvyšší horu Rumunska. Na cestě, kde se osvědčil stan z výprodeje v Tescu, mapa okopírovaná na A4 z jakési komunistické příručky, paperbackové vydání Stockerova Draculy a rozlámaná tabulka čokolády.


Zážitky hned na kolejích

Je moc prima ležet před stanem na louce zalité sluncem, jíst sušenky a těšit se na vlak, který pojede zítra ze zastávky v Oltetu…

Člověka by málem odradily citové výlevy rodičů a jejich hrůzostrašné historky o lidožravých medvědech, nedostatek peněz a nulové zkušenosti. Jenže někde se začít musí. Do neskutečně těžkých krosen nám zřejmě skočilo kousek štístka a snad proto jsme se potkávali cestou jen s milými a příjemnými lidmi. První setkání a načerpání užitečných rad proběhlo už cestou ve vlaku. Oba spolucestující pocházeli právě ze země, kde byl cíl naší cesty. Česko-německo-anglicko-italsko-rusko-polsko-rumunská konverzace skončila hodně nad ránem, kdy už oba museli vystoupit. Načerpali jsme takovou slovní zásobu, že jsme si s ní vystačili po celý zbytek cesty, to jsme ale v tu chvíli nemohli vědět a jako oko v hlavě jsme střežili praktickou česko-rumunskou konverzaci. Hořce jsme mnohem později litovali jiné věci – rozdělili jsme se s nimi o řízek.

První dojmy byly hodně mokré, pršelo jako z konve a naše expedice bloudila kolem nádraží a hledala směnárnu. Za pár minut už jsme stáli u pokladny s květovanými penězi a kupovali jízdenku na další cestu. Trochu nás zarazila paní u pokladny, když se nám zdráhala prodat jízdenku. Při důkladném prozkoumání ve vlaku se ukázalo, že se prodávají přesně na čas a paní zřejmě nepředpokládala, že stihneme vlak jedoucí za tři minuty. Naštěstí stihli.


První setkání s domorodými domorodci

Avrig byla další zastávka při putování nahoru. Ukázala se jako velmi užitečná pro aklimatizaci a asimilaci. Nesmlouvavá rodinka nás na ulici ověšela zaručeně pravým stříbrem a přesvědčovala nás o výhodnosti obchodu. Zřejmě jsme vypadali jako velmi snadná kořist a ani nevím, jak se nám je podařilo odmítnout. Po pár hodinách prozkoumávání městečka nám začaly chybět řízky, proto jsme se vydali do místní pekárny. Milá prodavačka bohužel neměla drobné mince na vrácení, tak nám vrátila drobné karamely.

Nadšené a plné naivních plánů nás uvítal Podul Olt, odkud jsme chtěli vyrazit pěšky. Naštěstí nás skoro vecpal do auta jeden prima pán, jen co jsme vystrčili hlavu z vlaku a vůbec nic nechtěl. Byl docela upovídaný, bohužel jeho samomluva byla čistá rumunština. Bez něho bychom se ten den na vytyčený cíl cesty vůbec nedostali. Uvažovali jsme o přehodnocení sil… Vstupní brána do hor byla krásná, ne moc strmá cesta, po které chodily sem a tam krávy s oslíky. Hrdinně jsme za mírného deště postavili stan nedaleko tamějšího kláštera, dojedli poslední sladkosti (krom dvou tabulek čokolády, které jsme chtěli přivést našemu rumunskému kamarádovi) a nenechali se odradit skupinkou borců, která scházela dolů kvůli špatnému počasí.

Výše než Sněžka

Jako později každé ráno jsme vstali v osm hodin a do terénu se vyhrabali kolem desáté, někdy jedenácté. Odnášeli jsme to občas odpolední nepřízní počasí a stavěním stanu při zapadajícím slunci. Hned ráno po necelém kilometru na příjemné cestě následuje stoupání, které v tu chvíli považujeme za děsivý sráz a vytahujeme zbrusu nové trekové hole. „Sem se bál, že tahle cesta jednou skončí,“ pronesl velitel výpravy památnou větu, kterou jsme při cestě použili ještě několikrát. Výstup stál za to. Nahoře se poprvé setkáváme s bačou, poprvé se ocitáme ve výšce větší než jakou má Sněžka, poprvé zjišťujeme jak je náš stan proklatě těžký a poprvé panikaříme. Při západu slunce stavíme z posledních sil stan, zatímco naši kolegové, které jsme po cestě potkali, odpočívají už od tří, že prý ráno brzy vstávají, to je nejlepší počasí.


Vodovodní panika

Že bychom zvolili špatnou taktiku? Pomalu nám dochází voda. Jako správní amatéři zmatkujeme, že když do zítřka nenajdeme žádnou vodu, budeme se muset vrátit. Vydáváme se na průzkum a po vodě ani památky, jen vřes a borůvčí. Pár metrů pod námi se pásly ovce okolo bači. Přiřítili jsme se k němu, jako k naší jediné naději a zoufale se ptali chudou rumunskou slovní zásobou: „ Va rog, Apa?“ Pobaveně se zasmál a odvedl nás asi 500 metrů ve směru značky, kde protékal malý potok. „Mulcumesc, mulcumesc.“ Trochu nechápavě vrtěl hlavou a shovívavě se usmíval. Tyto hory jsou plné vody, jak jsme později zjistili. Místy cesta vedla přímo potokem a okolo jezer. Kdo ví, co si o nás pomyslel.

Přes hory a doly

Následující den to bylo snad naposledy, co jsme si v průběhu cesty vyčistili zuby a poté vyrazili na cestu. Sledování překonané nadmořské výšky nás po pár kilometrech omrzelo. S každým dalším vrcholem by to byl nový rekord. Pod vrcholem Suru jsme potkali skupinku fajn Čechů, kteří nás uzemnili hláškou, že v Rumunsku jsou už po čtvrté a teprve si troufli na Fagaraš. Co naplat, couvat se nám nechtělo, tak jsme celý den udrželi jejich tempo a nechali se nakazit hecováním. Po výkonu dvanácti kilometrů jsme byli docela vděční, že už je večer a zašlo slunce. Sladká nevědomost, že toto byl poslední krásný den. K večeři jsme ukuchtili špagety a bojové podmínky daly vzniknout novému receptu: slijeme slanou vodu ze špaget, přidáme pár zatím neuvařených špaget, tuk z luncheonmeatu a kousek masa. Nechutné. Podáváme ve špinavém ešusu. Po skvostné mňamce jsme se rozložili ve stanu, s úsměvem vzpomínali na obavy rodičů z medvědů a rozečetli první kapitolu Draculy. Mimochodem, člověku se snad ani nechce věřit, že jsou na horách mnohokrát horší věci než medvědi.

Kapkama se proplétám…

Ráno bylo pěkné počasí. Pomalu jsme scházeli k jezeru a pomalu se za námi plížil mrak. Vypadal fotogenicky, tak jsme si ho vyfotili. Jen co docvakla spoušť, spustila se děsivá průtrž mračen, vichr a kroupy. Než nám došlo co teď, zmateně jsme pobíhali a nacpali krosny pod pláštěnky. Nebylo kam se schovat a jediná možnost byla znovu postavit stan. Bohužel se nám to na kamenném podkladu nedařilo a při hledání vhodnějšího místa se nám povedlo ztratit hvězdici z konstrukce a dovnitř stanu nachytat pár litrů vody. Při amatérském paraglydingu s plachtou jsme zpozorovali v kopci mezi stádem ovcí baču. Zpod pláštěnky se mu zvedla ruka a vřele nám zamával. Zajímavé, co v tu chvíli člověku proběhne hlavou, ale heslem výpravy se stalo: „Ještě není tak zle, dokud mávají bačové.“ Po delším úsilí se nám podařilo najít hvězdici, postavit stan a převléct se do suchého oblečení. Na náladě nám přidal až čajík a padla na to i první tabulka čokolády. K jezeru se postupně vracelo mnoho výprav, aby se mohli usušit. Docela foukal vítr, takže se nám podařilo vyjít ještě ten den. Povedl se docela náročný výstup a ze strmé cesty před námi jsme si už nic nedělali. Trochu nás hlodaly tři věci: nevyzpytatelnost počasí, vyprávění o místě kudy zaručeně budeme muset projít – průrva Strunga Dracului a hlad. Nesmíme vzpomínat na naše řízky a bude to dobré.

Na vzdory všemu

Následující noc jsme zažili první bouři a na dalších pár nocí se její návštěva stala pravidlem. Stan jsme za silného větru přikamenovali v sedle za kamennou zídkou, ale vítr foukal stejně ze všech stran a hromy se odrážely po celém údolí. Možná se nám stan na zahradní stanování mstil za to, že jsme ho vytáhli tak daleko a celou noc ležel na nás a pršelo dovnitř malým okýnkem. Noční nečas se na něm bohužel podepsal, ráno jsme v boku našli pěknou škubu. Sbalili jsme našeho maroda a vydali se vstříc druhé nejvyšší hoře – Negoiu a obávanému Strunga Dracului. Už jen samotná cesta tam byla dost „crazy“. Z jedné strany sotva schůdného hřebenu se valila neproniknutelná bílá mlha a z druhé strany nás smetal prudký vítr. Při výstupu jsme, možná naštěstí, neviděli před sebe a najednou po nekonečném škrábání stojíme nahoře. Nezbytné foto a pak už hledíme do bezedných hlubin Strungy. Nemáme moc na výběr, vzadu skalnatá hora a vpředu propast s řetězy pro komfortnější lezení. Snažíme se nenásledovat krosny, které nás převažují, a pokoušíme se udržet kluzkého řetězu. Dolů jsme se dostali po pár nekonečných metrech. Tekla krev, ale nic vážného. Azyl pak nacházíme blízko jezírka a slibujeme si, že si ráno vyčistíme zuby. To se nám bohužel povede až těsně před návratem do civilizace. V noci jsme vymysleli vychytávku – okýnko jsme přikryli pláštěnkou.

Tentokrát až na kost

Ráno po bouřlivé noci není moc příjemné, člověk vstává přímo do kaluže a je skoro smeten větrem. Do bot přišly igelitové pytlíky – šlo se v nich dost blbě, ale protože dnešní cesta vedla v podstatě potokem, posloužily. Neviděli jsme dál jak na deset metrů, možná tím lépe pro nás, protože vedle úzké cestičky po které jsme kráčeli, spadaly dolů nebezpečně vyhlížející srázy. Procházíme nad magistrálou se známými zákruty, kterou jsme chtěli vidět – usměje se na nás štěstí a asi na deset sekund odchází mrak. Při sestupu opět přišel déšť a vzhledem k pláštěnkám připevněným na krosnách jsme prolili až na kůži. Rozmrzele stavíme stan u jezera Capri a padne druhá tabulka čokolády. Při dlouhých pochodech mlhou se stávají oblíbeným tématem pohádky a jídlo. Safra, co člověka na těch horách tak láká? V noci nádherně svítí hvězdy a ráno je sice proklatě chladno, ale slunečno. Bohužel nemůžeme jít dál, protože nemáme nic suchého na sebe. Sušíme a odpoledne jdeme pár kilometrů podél nekonečných stád ovcí. Snažili jsme se z bači vypáčit, kde se právě nacházíme a která hora v dohledu je která. Možná nám odpověděl, možná ne, těžko říct. Na oplátku jsme mu dali sirky, které zrovna potřeboval.


2 543 v mlze

Další den přišel mrak. Po chvíli váhání jsme se rozhodli jít a během šermování naší okopírovanou mapkou před anglicky mluvícími borci s velkou mapou jsme se dozvěděli naši přesnou lokaci a zjistili, že dnes je Den D, kdy by se nám mohlo podařit dobýt vysněný vrchol. Koukali dost zvláštně po otázce, zda by nám nemohli říct, kde jsme, ale to už jsme měli sbalený stan a upalovali do mraku. Tentokrát jsem se domnívala, že převezu déšť, když si vezmu pláštěnku přímo na sebe. Minula nás početná skupina trekařů s velbloudími pláštěnkami. Hmm, to si budeme muset pořídit. Cestu lemuje hustá mlha a mnoho křížů či pomníků. Na vrcholu Vistei visí cedulka: Moldoveanu 15 minut! Lezeme mlhou půl hodiny a konečně zdoláváme náš cíl vysoký 2 543 metrů. Jupí! Krásný výhled z vrcholu si budeme muset přehrát na internetu, ale stojí to za to. Spustil se déšť a ledový vichr. Naštěstí stojí blízko úpatí železná bouda, kam se jen tak tak nacpeme. Zjišťuji geniální věc – batoh mi promokl skrz na skrz, včetně spacáku, který je lepší mít zabalený v igelitu. Následovala bezesná noc ve dvou v jedné mumii.

Poslední den

Poslední ráno bylo ukázkové počasí a krásný výhled na obě hory. Většina osazenstva chaty nechápala, proč za tak ideálních podmínek na cestu sestupujeme dolů. Ale naše mise byla splněna a proto vzhůru, spíš dolů, za Miklošem. Sestupujeme až do tmy krásnou krajinou a ne a ne najít místo pro upíchnutí stanu. Nakonec kotvíme blízko chatové osady na břehu Vistea Mare, kde nás ráno čeká brutálně studená koupel. Do Victorie je to dost daleko, ale místní lidé, kteří jeli z louky se senem, nás svezli na valníku až do městečka, kde jsme si koupili pořádnou porci jídla. Cestou k vlakovému nádraží jsme mírnou nedokonalostí naší mapy zabloudili a dostali se do zapomenutého kouta světa – Draguše. Sympatický pán, který se nám představil jako Sofonea, nás bez okolků vzal k sobě na zahradu a připravil večeři. Nevycházeli jsme z údivu a lámaně se s ním domlouvali přes třináctiletého německého překladatele, co máme dělat. Ráno musel do práce a před stanem čekala usměvavá babička, která nás donutila vypít asi litr mléka a vzít si výslužku zeleniny. Cesta do Oltetu proběhla snadno za doprovodu zvědavých dědečků. Doplnili jsme vodu, natáhli se před stan a z pesimistického „proč lidi nahoru lezou“, se stalo „tak to musíme zopáknout“.

Je prima ležet před stanem na louce zalité sluncem a těšit se na vlak, který pojede zítra ze zastávky v Oltetu.