Do Černé Hory na řeky a do kaňonu Nevideo

V červenci 2008 jsme se vydali do Černé Hory. Jedním
z cílů naší cesty byly zdejší řeky. Světoznámá Tara, Morača a
její přítok Mrtvica, Cijevna, která si vyhlodala miniaturní kaňonek…
Největším zážitkem výpravy ale byl kaňon Nevideo, který svou činností
vyhloubila Malá Komarnica. Je to kaňon, který se podařilo projít jako
poslední v Evropě a jeho prostoupení je řazeno k největším
úspěchům černohorského horolezectví.


Hlavní akci roku 2008 jsme začali připravovat už víc než půl roku dopředu. Jsme taková volná skupina „pálavistů“ a tohle byla naše zatím největší akce, už tradičně nejen čistě vodní. I přes to ale velká část našich aktivit nějak souvisela s černohorskými řekami. Samozřejmě jsem si nemohli nechat ujít populární Taru, sjeli jsme část Morači, prošli kaňon jejího přítoku Mrtvice, nahlédli do minikaňonu Cijevne a doslova proskákali tajemný kaňon Nevidio (Nevideo) protékaný říčkou Komarnicou. Černá Hora je nádherná země se spoustou nahuštěných krás, jen kdyby alespoň s odpadem nakládali lépe. My jsme ji navštívili ve druhé polovině července. To už platil zákaz dovozu potravin. Na přechodu Ščepan Polje jsme projeli bez problémů, ale vozit sebou větší zásoby je zbytečné. I ve vnitrozemí se dá v řekněme okresních městech bez problémů nakoupit plný sortiment za podobné, možná i nižší ceny jako u nás.

{{reklama()}}

Na vodě byla hlavním cílem Tara. Permit na splutí je opravdu krvavý (cca 70E/osobu) a to se ještě platí kemp na Radovan Luka. Tamní kuchyni jako jedinou nemůžeme doporučit. Kaňon Tary je hluboký, ale poměrně otevřený, málokde jdou skály až do vody. Za ty „prachy“ si na něj patří nechat celé dva dny, kochat se, nespěchat, zajít k vodopádům, nakouknout do bočních kaňonů. Vodácky jsou horní dvě třetiny ne příliš náročné peřeje, mezi kterými to příjemně teče (rychlost vychází cca 7km/hod ). Spodní úsek je zajímavější, dlouhé úseky vysokých vln, ale technicky jednoduché, přehledné, bez většího manévrování a bez složitější vody. Pro srovnání, rakouská Salza za stavu cca 180 byla technicky náročnější a více zalévala. Pokud si chcete aspoň trochu užít pocit, že jste jeli údajně druhým nejhlubším kaňonem světa (aspoň v průvodcích se to píše), vyzkoušejte si jen spodní úsek. Podle všeho se za něj neplatí permit.

Dalším naším cílem byla řeka Morača. Tam jsme řešili problém s nasedacím místem. Hledali jsme kilometr 34, výš jsme rozhodně na vodu nechtěli. Všechny zdroje prakticky opisují starou DKV, ale všudypřítomné silniční tunely jsou už jiné a čísla většinou nemají. Popisované dva domky tam jsou, ale z auta je neuvidíte. Naštěstí jsme měřili vzdálenost od soutoku s Mrtvicí. Pokud tedy pojedete shora, tak za novým dlouhým tunelem hodně zpomalte a dívejte se do leva. Tam je cosi s plotem, před tím je místo tak na tři auta, a pár desítek metrů dál je stezička dolů.

Morača moc vody neměla a směrem dolů jí snad ubývalo. Vodočtů jsme viděli několik, ale nepoužitelných. Na řece jsou stupně a peřeje a mezi tím skoro „olej“. Rychlost vycházela do 3km/hod včetně překonávání překážek. Pokud byste se chtěli na řeku vydat, tak vězte, že před oběma těžkými místy jsou lanové mostky. První místo jsme skoro koníčkovali vpravo. Před druhým místem těžili štěrk a zastavení zde nejspíš nebude vždy jednoduché. Trochu jsme uvažovali o sjetí, ale je to asi padesátimetrový úsek, kde by byla velmi obtížná pomoc. Přenášení vlevo je opravdu velmi namáhavé a proto doporučuji nasedat níž. Na více místech se těží štěrk a k řece se tudíž dá dostat. Kaňon ve spodní části připomíná Salzu. Tady byly navíc fíkovníky, cikády, spousta hadů, vraky aut a igelitky visící ze stromů. Bez větších záludností tok pokračoval až před Podgoricu, kde je na levém břehu šikovné místo i na nouzový bivak.


Kaňon Mrtvice je program na celý den. Stojí za to jej projít celý. Každá část má svoje kouzlo. Do Velje Duboko jsme šli 4,5hod, jak se běžně uvádí. Návrat stejnou cestou sice není nudný, ale když nevyšel původní plán přechodu z údolí Morače (z Dragoviča Polje), tak někteří z nás vyzkoušeli přístupovou cestu z Medurječe. Ta je v prostřední části obtížně sjízdná, od aut domorodců létaly jiskry a stop byl jen o něco rychlejší než chůze. I orientačně by to ze spodu nebylo úplně jednoduché. Při případném pokusu doporučuji směřovat (logicky) nahoru a spíše doleva.

Na Cijevnu jsme nasedali na začátku kaňonku z odbočky na Dinoše, vody se zdálo maličko, ale dál to bylo akorát. Rychlost vycházela do 1km/hod, ujeli jsme asi tři kilometry a překonávali čtyři problematická místa. Na krásný zážitek to úplně stačilo. Kaňonek má hloubku od hladiny cca 10 metrů. Když se do něj vydáte, počítejte s tím, že polezete několikrát nahoru a dolů, protože loď zde prostě nezatočí. Vezměte si tedy vhodné vybavení.

Největším zážitkem celé výpravy byl kaňon Nevideo. Je to údajně poslední projitý evropský kaňon. V podhůří Durmitoru ho vyhlodala říčka Komarnica, která se o pár kilometrů dál vlévá do Pivské přehrady. Jméno znamená něco jako „neviditelný“. Díky strmým až převislým stěnám není shora vidět jeho dno. Dnes je v jeho okolí spousta nových značených tras. Jedna z nich, která směřovala do spodnější části kaňonu, nebyla ani vyšlapaná. Průměrná hloubka kaňonu Nevideo je cca 150 m, maximální hloubka se pohybuje okolo 400 m, nejužší místo má asi metr. To byly první získané informace. Dál to bylo složitější. Na jedné straně je jeho prostoupení řazeno k největším úspěchům černohorského horolezectví, na druhé do něj chodí komerční výpravy. Popisy uvádějí nutnost potápěčské a horolezecké výbavy, ale na fotkách a videích není vidět nic potápěčského kromě neoprenu. Za to jsou tam vidět skoky a proplavání sifonů, které vypadají, že se dají obejít. Na netu nacházím odkaz na tištěného českého průvodce Nevideem s kontaktem na autora a získávám kontakty na lidi, co ho prošli. Vrací se mi ale jen oznámení „zobrazeno na počítači“. S Petrem Hnykem, který je z nás největší horolezec, sháníme dál informace a lámeme si hlavy. Všechny prameny se shodují, že je tam místo, odkud už se dá jít jen dopředu – ale po 50 nebo 500 metrech? Nakonec dáváme dohromady ještě informace od Piffa, který kdysi u Nevidea byl a prameny, přeložené Markem „Šamaničem“. Shrnutí dostupných informací zní: úsek je dlouhý 3 až 3,5 km, průchod trvá několik hodin, je obtížný a nebezpečný. Vyjasňujeme si, že s sebou vezmeme co nejvíc materiálu a na místě se rozhodneme, zda a jak do toho půjdeme. Tolik přípravy.


Smůlu s počasím v předchozí části výpravy nám vynahradilo štěstí při příjezdu k Nevideu. Těsně před námi sem dorazila komerční skupina. Od té pomoc neočekávám, ale znamená to, že průchod je možný. Obhlížíme jejich vybavení. Balí se zde ale i několik „amatérů“, kteří kaňon včera prošli, a ti jsou pro nás důležitější. Ověřujeme si nejdůležitější informace. Popisují nám výstupové místo. Sice znám fotku, ale pokračovat kaňonem dalších údajně 20km rozhodně nechceme. Odkazují nás na komerčního guida. Ten nás varuje, že je to nebezpečné. Před pár dny si tam někdo zlomil nohu. Nakonec slibuje mužika u výstupu. Neviděl jsem ho, ale prý řešili vlastní problém s vymknutým kotníkem.

Je rozhodnuto. Jdeme do toho s tím, že musíme projít. Máme kompletní vodácké vybavení (neopreny, vesty, helmy) a dva batohy materiálu. V desetičlenné skupině nám průchod trval skoro pět hodin, pak půl hodiny nahoru a hodinu zpět na tábořiště. Také jsem pochopil, proč mi nikdo na mé otázky neodpověděl. Obtížnost a nebezpečnost Nevidea se velmi špatně vysvětluje a možná ještě hůř chápe. Přesto se o to právě pokouším.


Nevideo není obtížné kvůli jednotlivým faktorům, které zde působí. Obtížnost a nebezpečnost způsobuje jejich souhrn, doba působení a nemožnost předčasného ukončení. Zkusím to postupně. Vše je mokré a kluzké, většinou se jde vodou, často i plave. Teplota je hodně nízká, uvádí se pod 10 stupňů. Světla se sem moc nedostane. Každý krok vyžaduje soustředění, protože může skončit pádem. Lezení po tak kluzkých skalách je skoro nemožné, jištění a slaňování by bylo neúměrně časově náročné. Proto se skáče do tůní z různě problematických míst, z různých výšek, někdy do hodně omezeného prostoru. Decimetry dělí od zranění. To vše s vědomím, že záchrana z těchto míst by byla velmi problematická. Několik hodin vypětí a napětí, chladu a vyčerpání. Zpátky to nejde, musíš dopředu. Skončit to nejde, musíš dopředu. Asi v polovině je trochu širší místo, možná 10 m. Kdyby se tady dalo skončit, tak by to bylo dobré. V druhé polovině cesty už jsme toužebně vyhlíželi konec. Asi nejen my. Drtivá většina fotek, které jsme našli a nakonec i těch našich je z první poloviny. Výstup se nedá přejít, je to opravdu první místo, které připadá v úvahu, velmi ostrý travnatý svah vpravo.

Skoky jsme nepočítali. První větší, kde se všichni fotí, má cca 4 m, největší skoro na konci možná 7 m. Na pár místech jsou nýty, někde jsou trámy ze spadlého mostu použity jako pomůcka. Na začátku kaňonu je vodočet. Při naší akci byl prakticky na nule a přitom vody bylo poměrně dost. Bylo také poměrně brzo (červenec). Jako nejvhodnější období se uvádí kvůli nižšímu stavu vody a stabilnímu počasí až srpen a září. Naštěstí se nám vyhnula vážnější zranění. I já jsem ocenil tlumící schopnosti vybavení, když mi ujela noha. Je to zkrátka životní zážitek, ale podruhé mne tam nikdo nedostane.

Neodpustím si dvě závěrečné poznámky. Mějte na paměti, že všechny kaňony jsou „živé“. Čerstvé sesuvy třeba po jarním tání mohou zásadně změnit podmínky. Tento text také nechce být pozvánkou do průšvihu, ale informací, která by měla pomoci se mu vyhnout.

Inckou stezkou na Machu Picchu

Inca Trail neboli Incká stezka je bezesporu nejznámější a
nejpopulárnější horskou túrou Jižní Ameriky. Během čtyř dnů si
můžete prohlédnout celou řadu zajímavých inckých ruin, projdete
údolími, překonáte vysokohorské průsmyky a skrz džungli mlžného
horského pralesa se dostanete k vytouženému cíli, ztracenému městu
Inků Machu Picchu, jednomu ze sedmi novodobých divů světa.

Inca Trail neboli Incká stezka je bezesporu nejznámější a nejpopulárnější horskou túrou Jižní Ameriky. Během čtyř dnů si můžete prohlédnout celou řadu zajímavých inckých ruin, projdete údolími, překonáte vysokohorské průsmyky a skrz džungli mlžného horského pralesa se dostanete k vytouženému cíli, ztracenému městu Inků Machu Picchu, jednomu ze sedmi novodobých divů světa.

Ještě před pár lety se dala Incká stezka absolvovat individuálně a velmi levně, ale v současnosti je vše jinak. Čtyřdenní výlet lze uskutečnit pouze s místními cestovními agenturami, avšak volná místa si musíte rezervovat již několik měsíců dopředu, protože zájem turistů z celého světa je obrovský. Navíc ceny každý rok prudce stoupají, v létě roku 2007 jsme platili 315 USD/os., ale dnešní nabídka (na rok 2009) se obvykle pohybuje kolem 400 USD/os. a pokud preferujete malou skupinu, osobního nosiče či další speciální služby, budete si muset připlatit mnohem více.

Navzdory vysoké ceně a širokému spektru omezení by byla rozhodně velká škoda Inckou stezku vynechat. Kromě čtyř dnů strávených v nádherném vysokohorském prostředí dorazíte na Machu Picchu brzy ráno, vyhnete se davům turistů a budete si moci vychutnat zdejší magickou atmosféru, kterou toto místo bezpochyby má.

Start na 82. kilometru

Vstávali jsme 5:30, dobalili batohy a nepotřebné věci ponechali v úschovně hostelu. V 6:15 pro nás přijel minibus cestovní agentury Puma´s Adventure a spolu s ostatními turisty i nosiči jsme kolem 7. hodiny opustili Cuzco.

Po třech hodinách jízdy do celkem slušné silnici jsme dorazili do vesničky Ollantaytambo, kde byla krátká přestávka na občerstvení a kdo chtěl, mohl si dokoupit výbavu potřebnou ke zdolání Inca Trail. Kromě incké pevnosti, kterou jsme však zahlédli pouze z dálky, jsme si prošli hezké náměstí se sochou nějakého slavného Inky, květinovými záhony a řadou stánků a obchůdků, kde se prodávalo všechno možné od látek, čepic a rukavic, přes bambusové hole až po jídlo.

Cesta z Ollantaytamba byla hrbolatá, prašná a místy příliš úzká na to, aby se dvě protijedoucí vozidla dokázala bez problémů vyhnout. V jednom bodě jsme strávili snad 15 minut, kdy se náš minibus opakovaně rozjížděl, zastavoval a couval, aby mohl pustit auta a autobusy jedoucí v protisměru. Nakonec jsme však do místa zvaného Piskacucho, které se nacházelo na 82. kilometru železnice vedoucí z Cuzca, úspěšně dojeli.

Seznámili jsme se s našimi dvěma průvodci a zbytkem turistické skupiny (Američanky, Španělky, Filipínec, Holanďané a Italové), celkově nás bylo čtrnáct. Po úpravě zavazadel jsme si vystáli frontu u vstupní kontroly, přes kterou musel projít bez výjimky každý. Správce v registrační budce všem zkontroloval pas, dostali jsme razítko s místem a datem začátku cesty, a když jsme měli tyto nezbytné formality za sebou, mohli jsme spokojeně vyrazit na první metry nejslavnější jihoamerické túry.

Pohodový první den

Přešli jsme ocelový most a následoval zhruba tříkilometrový nenáročný úsek údolím řeky Urubamba. Během cesty jsme mohli obdivovat nedaleké ruiny Q´anabamba nacházející se poblíž železniční trati a zasněžený vrchol hory Véronica (5 750 m), jež dostala své jméno podle horolezkyně, která ji pokořila jako první. V dalších 2 km přišla dvě stoupání, z nichž zvláště to druhé by se dalo označit za solidní „vrchařskou prémii“. Naštěstí nebylo dlouhé a za pár minut jsme se ocitli na vyhlídce, odkud byl krásný výhled na ruiny a rozsáhlé terasy Llactapata. Poblíž se nacházela i menší kamenná pevnost Willkarakay a jakási drobná pyramida porostlá zelení.


Sestoupili jsme dolů po písčitém svahu mezi malými stromky a keři a dostali se do údolí řeky Cusichaca. Po 15 minutách chůze jsme zastavili ve vesničce Tarayoq, kde byla naplánována hodinová přestávka na oběd. Dalších 5 km vedlo do mírného kopce, stezka byla lemována hustou vegetací a dokonce jsme spatřili i pár nádherně zbarvených kolibříků. Ani tento úsek nebyl extra náročný a za necelou hodinu a půl jsme úspěšně dorazili do osady Wayllabamba (3 000 m), kde naše dnešní pouť v 16:30 skončila. Spát jsme šli po večeři asi ve 20:30, abychom byli odpočatí na nejnáročnější den celé trasy.

Nezničitelní nosiči

Průvodci nás vzbudili v 5:45 ranním čajem, v 6:30 se podávala vydatná snídaně a v 7:15 jsme opustili Wayllabambu (ani jsme si nestačili pořádně prohlédnout nedaleké ruiny). Čekalo nás dlouhé nepříjemné stoupání s převýšením 1 200 metrů a po překonání nevyššího bodu celé trasy sestup do kempu Pacaymayo.

Nepostradatelnou součást naší výpravy tvořili nosiči. Vykonávali tu nejtěžší práci, za níž byli bohužel dost bídně placeni. Původním povoláním šlo především o zemědělce, kteří si tímto způsobem přivydělávali, aby mohli uživit své rodiny. K naší skupině jich patřilo asi osmnáct a každý z nich měl na starosti něco jiného – jeden vařil, druzí mu pomáhali, další myli nádobí, starali se o vodu, nosili a stavěli stany, jiní zase nosili židle, stoly, nádobí, potraviny a další potřebné věci. Ačkoli tito lidé neměli žádné vybavení do hor (chodili jen v jednom otrhaném tričku, starých kalhotách a univerzálních černých pantoflích) a na zádech tahali značnou zátěž, přesto dokázali v rychlém tempu, což znamená asi třikrát rychleji než drtivá většina turistů, zdolávat kopce ve výšce nad 4 000 metrů.

Systém fungoval následovně. My, turisté, jsme se nasnídali a vyrazili na cestu. Nosiči mezitím umyli nádobí, složili všechny stany, zabalili veškeré příslušenství do velkých těžkých batohů (odhaduji váhu mezi 20 a 30 kg) a vydali se rychlým tempem za námi. Po pár desítkách minut nás předešli a „pospíchali“ k dalšímu tábořišti, kde buď připravili oběd, nebo pro nás rovnou nachystali stany. My akorát přišli do kempu a zapadli do připravených stanů, kde jsme mohli nerušeně odpočívat. Nosiči šli mezitím vařit, a když bylo jídlo připraveno, vzbudili nás. Zatímco my jsme se najedli a šli spát, oni umyli nádobí a připravili se na zítřek, kdy vše začalo nanovo.


Stoupáme a stoupáme…

Hned za Wayllabambou jsme se napojili na další výpravy a v jakési „frontě“ postupovali ke kontrolnímu bodu, který naštěstí nebyl daleko. V následujícím stoupání, jež by se ještě dalo označit za mírnější, se startovní pole roztrhalo, což člověku umožnilo lépe vstřebávat nádhernou přírodní scenérii.

Po 2 km jsme narazili na můstek z klád přes řeku Llullucha a po chvilce prudšího stoupání došli na místo zvané Trés Piedras (Tři kameny), avšak místo avizovaných kamenů zde byla jen umývárna, záchody a plocha určená ke kempování. Dali jsme si zhruba půlhodinovou přestávku – nejlepší bylo sednout si do stínu stromů, kde nepražilo ostré slunce a v klidu čekat na zbytek výpravy.

Tříkilometrový úsek z Trés Piedras do dalšího tábořiště Llullucha Pampa by se co do obtížnosti terénu dal označit jako nejtěžší úsek z celé Inca Trail. Nejdříve nastalo prudší stoupání po prašné cestě, která byla lemována nízkými stromy a hustými keři. Po necelém půl kilometru se prudší stoupání změnilo na velmi prudké, prašnou cestu nahradily stovky kamenných schodů různého tvaru a velikosti (některé byly snad 60 cm vysoké) a nízké stromy a keře přešly doslova v džungli. Stezka vedla kolem kmenů padlých stromů, kličkovala mezi kořeny a vyhýbala se vodním tokům, ale i tak byly některé schody mokré a kluzké a výstup po nich žádná legrace. Nejen turisté, ale i zdatní nosiči toho měli plné zuby, těžce oddychovali, potili se a museli dělat přestávky.

Krajina v okolí Llullucha Pampa dostala oproti předchozímu úseku úplně jiný ráz – zelené stromy a keře vystřídaly holé rozeklané skály, jejichž úbočí byla pokryta hustými trsy vysušené žlutohnědé trávy, kterou pár desítek metrů od nás spásalo malé stádečko huňatých lam, a na mohutném horském masivu v dáli se bělal věčný sníh.

Průsmyk mrtvé ženy

Nejvyšší bod Incké stezky se nazývá Warmiwañusca (Průsmyk mrtvé ženy) a nachází se v nadmořské výšce 4 215 m. Stoupání o délce cca 2,5 km není extra prudké či technicky náročné, avšak nedostatek kyslíku udělá své. Musím uznat, že posledních 100 výškových metrů bylo poměrně krušných, musel jsem si dát několik povinných přestávek, při kterých jsem se v mírném předklonu a opřen o hůlky snažil nalézt ztracený dech. Nicméně za 45 minut jsem měl jako druhý z naší skupiny výstup zdárně za sebou a mohl se těšit z úchvatných výhledů do okolí.

V následující půlhodině dorazili téměř všichni členové výpravy, společně jsme se vyfotili, a protože v průsmyku nepříjemně foukalo, nastal čas pokračovat po kamenitém chodníčku dolů do kempu Pacaymayo (3 600 m). Krajina vypadala velmi podobně jako v posledním stoupání k Warmiwañusca, ale tato část byla rozhodně příjemnější – z mírného kopce se rozhodně chodí lépe a ve vysokých horách to platí dvojnásob.

Pár desítek metrů před kempem jsme uviděli jednoho nosiče s vlaječkou cestovní agentury Puma´s Adventure, který nás nasměroval přímo ke stanům. Stejným způsobem usměrňovaly své „ovečky“ i ostatní společnosti, čímž se zabránilo zmatenému bloudění turistů po tábořišti. Kolem 14. hodiny jsme se ocitli u stanů téměř všichni a na uvítanou dostal každý z nás hrneček sladkého teplého nápoje rudé barvy, který se nazýval „chicha“, což bylo něco mezi čajem a punčem s přibližně 2 % alkoholu – moc dobré.


Zbytek dne se odehrával především ve znamení jídla a odpočinku – v 15:00 oběd, následovala zasloužená relaxace, v 17:30 se podával čaj a malá svačina (při té příležitosti jsme se dozvěděli plán na další den) a před večeří, která byla naplánována na 19:30, jsme si s ostatními členy výpravy krátili dlouhou chvíli hraním společenských her. Po vynikajícím jídle jsme zalezli do stanů a sbírali síly na zítřek.

Ruiny Runkuraqay v mlze

Na noc se obloha zatáhla a začalo pršet, což nás příliš nepotěšilo. Déšť trval několik hodin, k ránu však naštěstí ustal. Naši průvodci říkali, že na tomto místě prší snad každý den v roce, období sucha nevyjímaje. Nebylo se čemu divit, nedaleko od kempu začínalo pásmo horského pralesa, ze kterého stoupala hustá mlha přímo k nám.

V 7:30 jsme opustili tábořiště Pacaymayo a vydali se opět do kopce k tzv. „Druhému průsmyku“, který se nacházel v nadmořské výšce 3 998 metrů. Stoupání sice nebylo náročné jako včera, ale i tak jsme museli překonat čtyřsetmetrové převýšení. Situaci nám navíc komplikovala nejen mlha a mokro, ale především mračna dotěrných malinkatých mušek, kterým ošklivé počasí vyloženě vyhovovalo, a jejich štípnutí byla dost bolestivá – naštěstí zafungovalo kouzlo repelentu.

Kamenná stezka se místy měnila ve velmi strmé a úzké schodiště, ale po 40 minutách jsme byli za námahu odměněni ruinami Runkuraqay (3 780 m) neboli „Domem ve tvaru košíku“, ale průvodce nám říkal, že správný název by prý měl být Runturaqay. Tato stavba okrouhlého tvaru kdysi bývala inckou pevností a strategickým pozorovacím bodem, prohlédli jsme si ji i zevnitř a na závěr si vychutnali pohled na průsmyk Warmiwañusca a mlžný prales pod námi.


Zbývající části výstupu vedla serpentinami až k planině se dvěma malými jezírky a odsud už chyběl jen kousek nejvyššímu bodu dnešní trasy. Nahoře měla být hezky vidět zasněžená Cordillera Vilcabamba, ale jelikož bylo sychravo a mlha, zůstalo vše skryto za bílou clonou. Alespoň jsme se tedy porozhlédli po nejbližším okolí, spatřili jednoho kolibříka a dali si svačinu.

Čnící město Sayacmarca a horský mlžný prales

Sestupovou cestu do údolí tvořil kamenný chodníček lemovaný vysokou a suchou trávou, poté jsme míjeli jezero pokryté velkým množství zelených řas a pokračovali mezi nízkými stromy a keři až k rozlehlým ruinám Sayacmarca (3 580 m) neboli „Čnícímu městu“. Přístup na skalní ostroh, kde se zachovalý komplex staveb nalézal, umožňovalo dlouhé a strmé kamenité schodiště, a proto bylo nejlepší vylézt sem nalehko bez batohů.

Sayacmarca nebyla jen další z řady strategicky umístěných pevností, které měly inckou říši chránit před vpádem nepřátel, ale měli zde např. i obřadní místo s kamenným oltářem, kde se konaly náboženské rituály, prostory s astronomickým významem a důmyslný systém inckých vodovodů. A jelikož se hustá bílá oblaka protrhala a mlha opadla, naskytly se nám úžasné výhledy do všech světových stran.


Vrátili jsme se pro batohy, prošli kolem menších ruin Qonchamarca a pokračovali pásmem horského mlžného pralesa, což byl opravdu nevšední zážitek. Obrovské množství rostlin (např. bambus či orchideje), keřů a stromů vytvářelo dohromady neprostupnou zelenou hradbu často zasahující i nad kamennou stezku, a tak si člověk místy připadal jako v zeleném tunelu. Chvíli nato jsme stanuli na planině s tábořištěm, kde už na nás čekali nosiči s připraveným jídelním stanem a vzápětí se podával oběd.

Najedení a trochu odpočatí jsme se vydali na další pouť krásným horským pralesem. Znovu začalo pršet, ale to v žádném případě nemohlo pokazit úžasný prožitek z okolní krajiny – řeka Urubamba, zalesněné hory, strmé srázy a hluboká údolí, ve kterých stále ležela mlha. Tato část cesty nebyla nijak náročná a vedla převážně po vrstevnici. Zpestřením byl incký tunel vytesaný do skály, kde se však s velkým batohem na zádech nedalo pořádně projít.


Phuyupatamarca a 2500 schodů

Po necelých 4 km jsme opustili prales a ocitli se na menším tábořišti poblíž krásného a zachovalého inckého naleziště Phuyupatamarca (3 620 m), což v překladu znamená „Město nad mraky“. Skutečnost by však odpovídala spíše označení „Město pod mraky“, protože kromě několika krátkých okamžiků byly ruiny neustále zahaleny neproniknutelným závojem husté mlhy.

Dolů k Phuyupatamarce vedlo prudké kamenné schodiště a po jeho úspěšném zdolání jsme si mohli v klidu prohlédnout kaskádovité obřadní lázně a zemědělské terasy. V následujících několika kilometrech pralesa nás čekalo nepříjemných 2 500 schodů různé výšky, šířky a délky. Člověk se musel pohybovat velmi obezřetně, protože drtivá většina schodů měřila sotva 20 cm, což přibližně odpovídalo polovině trekové boty bílého turisty.


Asi za hodinu jsme přišli k rozcestí, odkud byly vidět nedaleké terasy Intipata, ale pohled z dálky nám bohatě stačil. Počkalo se na zbylé členy výpravy a všichni společně jsme zahájili čtvrthodinový sestup serpentinami do kempu, poblíž kterého se nacházely i další ruiny Wiñaywayna.

V 16:30 jsme byli konečně na místě a už jsme se nemohli dočkat, až se po třech dnech osprchujeme, a navíc v teplé vodě. Dostat se do sprchy byl poměrně složitý proces – každý musel nejdříve navštívit recepci hostelu, kde si za 5 solů koupil lístky, poté si šel stoupnout do své fronty a nezbývalo mu než trpělivě čekat (i přes půl hodiny), až na něj přijde řada.

Večeře byla naplánována na 19:30 a při té příležitosti jsme se dozvěděli plán na poslední den, kterého jsme se už nemohli dočkat. Mělo se vstávat před 4. hodinou ranní, abychom byli včas u kontrolní brány a dostali se na Machu Picchu za svítání. Následovalo poděkování všem našim nosičům – průvodce nám je po jednom představil, oni řekli, co dělají a my jim zatleskali. Jelikož tady jejich práce skončila (na Machu Picchu s námi už nešli), dostali od každého z nás nějaký ten finanční obnos, který byl alespoň malou odměnou za jejich tvrdou a namáhavou práci.

Poslední kilometry

Alarm na hodinkách nás probudil ve 3:50, sbalili jsme si věci, nasnídali se a v půl páté byli připraveni vyrazit, bohužel jako jedni z mála. Zatímco některé výpravy byly již na odchodu, my museli čekat na ostatní. Tábořišti jsme dali sbohem až ve 4:50, následoval přesun za svitu baterek ke strážní budce, kde jsme se zařadili do fronty za ostatní turisty.

Před půl šestou se závora strážnice konečně otevřela a my se mohli vydat na poslední kilometry, které nás dělily od vytouženého Machu Picchu. Stezka vedla mlžným pralesem téměř po vrstevnici, takže jsme nemuseli překonávat žádné velké převýšení. Zpočátku byla ještě tma, ale po 20 minutách se za zpěvu ptáků začalo rozednívat a i přes poměrně hustou mlhu se dalo spatřit údolí řeky Urubamba a světla městečka Aguas Calientes.

Jediný obtížnější úsek přišel po hodině a půl cesty. Čekalo nás velmi prudké, asi padesátimetrové schodiště, které vedlo k Intipunku (2 650 m) neboli „Sluneční bráně“. Když jsme se sem všichni úspěšně doplazili, hodinky ukazovaly 7:15.

Zasloužená odměna

Intipunku mělo být místem, odkud poprvé uvidíme Machu Picchu, ale okolí bylo zahaleno do mlhy husté tak, že by se dala krájet, takže jsme neviděli nic. Pokračovali jsme husím pochodem po kamenité stezce, u které jsme narazili na údajně největší orchideu celé Jižní Ameriky. Měla růžovou barvu a její květ měřil v průměru cca 20 cm. Za dalších 10 minut jsme se ocitli u obřadního místa s kamenným oltářem, a když jsme se podívali dolů, zmocnily se nás pocity štěstí.


Mlha, která do té doby halila celé údolí, se pozvolna začala zvedat a za pár okamžiků jsme s úžasem hleděli na Machu Picchu v celé své kráse. Pohled na ztracené město Inků obklopené mlžným oparem, zalesněnými horami a neprostupným pralesem byl prostě ohromujícím, úžasným a nepopsatelně silným zážitkem, na který se zkrátka nezapomíná.

Myjavský kopaničiarsky kraj

„Ná, vitajte! Neokúňajte sa a pojte bližej. Šak ket uš ste tu.“
Takto nejako by Vás privítali na myjavských kopaniciach ešte pred pár rokmi
kopaničiari v krojoch. Dnes už ľudia nie sú takí bezprostrední ako
kedysi a bežne kroje nenosia. Avšak svojské nárečie, ktoré má svoje
nezameniteľné charakteristické črty, tu možno počuť i dnes a to bez
ohľadu na vek, pohlavie či dokonca povolanie.

Kraj vŕškov, slivkových sadov a stále žijúcich tradícií.

Na úvod

„Ná, vitajte! Neokúňajte sa a pojte bližej. Šak ket uš ste tu.“ Takto nejako by Vás privítali na myjavských kopaniciach ešte pred pár rokmi kopaničiari v krojoch. Dnes už ľudia nie sú takí bezprostrední ako kedysi a bežne kroje nenosia. Avšak svojské nárečie, ktoré má svoje nezameniteľné charakteristické črty, tu možno počuť i dnes a to bez ohľadu na vek, pohlavie či dokonca povolanie.


Kto je to kopaničiar

Škriepky, ženská závisť, bitky v krčme, ale i spoločné dožinky, fašiangy, krstiny a svadby. Správanie kopaničiara je nevyspitateľné. Nečudo. Veď jeho povahu dlhé stáročia formoval tvrdý život medzi kopcami. Pytlikári, mlynári, kožkári i obyčajní roľníci žijúci vo svojich malých domčekoch ukrytých medzi vŕškami museli tvrdo pracovať, aby v tomto kraji prežili.Dnes už to majú podstatne ľahšie, ale svojej tvrdej povahy sa nevzdali.

Slivovivca

A tak ako sa nemožno zbaviť povahy a zvykov, pravý kopaničiar sa nemôže vzdať svojho každodenného „tekutého chlebíka“ v podobe páleného. Reč nie je o ničom inom ako o mjavskej slivovici, jabĺčkovici či hruškovici. V kraji slivkových sadov to inak ani nejde. Pálenice sa pred neúprosnými očami richtárov schovávali takmer v každej domácnosti. Mládenci si dajú kalíšok – dva aby boli silní, dievčence zasa pre krásu. Nemožno sa diviť. Veď ide o životodarnú tekutinu, ktorou bol každý kopaničiar odkojený. Tekutinu, bez ktorej sa nekoná žiadna svadba, jarmok, zabíjačka či pohreb.

Tí, na ktorých se nezabúda

Kraj opradený povesťami sa rozprestiera medzi Veľkou Javorinou a Bradlom. V minulosti patril striedavo braneckému a čachtickému panstvu. Z hradov sú dnes už len zrúcaniny. Ale povesti o nich a ich pánoch stále žijú a nedajú spať nejednému historikovi. Veď kto by nepoznal čachtickú pani Alžbetu Báthoryovú ako „krvavú grófku“, ktorá sa kúpavala v krvi mladých panien, či Mórica Beňovského, z ktorého sa stal kráľ Madagaskaru. Kraj, ktorý odchoval svetu osobnosti ako boli generál Milan Rastislav Štefánik, architekt Dušan Samuel Jurkovič, primáš Samko Dudík, spisovateľka Ľudmila Podjavorinská a iní. Z tých súčasných možno spomenúť napríklad veľkého dobrodruha a horolezca Petra Ondrejoviča z Beckova, ktorý splavil africkú rieku Omo či zlanil stolovú horu Venezuely a ďalších mladých úspešných športovcov.

Stopy minulosti

„Hore, za česť, slobodu, slovenskému národu!“ Pokrik, ktorý v meruôsmych rokoch, v čase maďarského útlaku, znel z úst dobrovoľníkov z radov Myjavčanov, Turolúčanov, Vrbovčanov,… Na čele tohto zápasu za národnú slobodu stáli ako inak Ľudovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban a Michal Miloslav Hodža. Tí sa tajne stretli v Dome pani Kolényovej (dnes súčasť SNM Múzea SNR v Myjave), kde sa ukrývali a celé povstanie naplánovali. Okrem múzeí sa na myjavských kopaniciach nachádza nespočetne mnoho pamätníkov dokumentujúcich bohatú históriu utláčaných, ale vzdorovitých a nebojácnych sedliakov.

Bohatstvo přírody

Nielen bohatstvo histórie, ale najmä na mnohých miestach ešte stále nedotknutej prírody môže očariť nejedného návštevníka kopaníc. Hustá sieť turistických a cykloturistických trás ponúka jedinečné zážitky na čerstvom vdzuchu. Chodníky vedú na zaujímavé miesta, k pomníkom, kultúrnym pamiatkam, naprieč chránený-mi oblasťami Bielych i Malých Karpát či na vrcholky kopcov, odkiaľ je nezabudnuteľný výhľad. Ak sa lepšie rozhliadnete, určite neprehliadnete množstvo chránených druhov rastlín. Takisto si nemožno nevšimnúť lesnú zver, ktorá pred Vami nečakane prebehne k najbližšej skupinke stromov či jastrabi, ktoré počas výletu v prírode neustále krúžia nad hlavami.


Agroturistika

Bezrohý americký Charolais, škótske plemeno Hailander, Muránsky Norik, Belgický ardénsky chladnokrvník, Lipicana, Furióza. Okrem poznávania kopaničiarskeho spôsobu života, či týchto pre tento kraj nezvyčajných zvierat, sa na Biofarme v Podkylave ponúka neopakovateľný zážitok v podobe jazdy na voze ťahanom koňmi naprieč touto krajinou (v zime je to jazda na saniach), prvotriedny jazdecký výcvik pod dohľadom profesionálnych inštruktorov v krytej jazdiarni i pokojná jazda v konskom sedle voľne v prírode po poliach, ktoré striedajú pásy lesov. A veľa ďalších aktivít spojených s vidiekom.


Podujatia počas celého roku

„Tu bratia vždy sa stretať budú.“ To prehlásili štúrovci a platí to dodnes. Každoročne sa na najvyššom vrchu Bielych Karpát – na Veľkej Javorine koná spoločné Stretnutie Čechov a Slovákov. Každodenný život tu domácim i hosťom spestrujú i ďalšie pravidelné podujatia ako sú akcie v rámci Kultúrneho leta, Michalský jarmok, Vianoce v divadle, Rodeo Lubina v štýle divokého západu, megakoncerty spevákov i skupín súčasnej scény, ale i príležitostné akcie, kedy napr. na trati Myjava – Veselí nad Moravou premávala parná lokomotíva s historickou súpravou.

Medzinárodný folklórny festival a festival európskej tradičnej kultúry

V júni 2009 sa bude konať už 50. ročník MFF a 5. toho európskeho. Ak ste z tých, ktorým slovo folklór nič nehovorí, skúste sa raz prekonať, prísť na trojdňový festival, ktorý sa koná v Myjave a nebudete vedieť, čo fotografovať skôr. Začína sprievodom všetkých účinkujúcich cez mesto, pokračuje oficiálnym otvorením v prírodnom amfiteátri uprostred príjemného prostredia a následným programom všetkých súborov. Účinkujú tu nielen domáce súbory zo Slovenska a Európy, ale i z ďalekej Ázie, čiernej Afriky i temperamentnej Južnej Ameriky. Veď nie pre nič za nič sa tento festival koná pod hlavičkou C.I.O.F.F., ktorá je súčasťou UNESCO. Vidieť toľko rôznorodých etník na jednom mieste skutočne stojí za to!

Zvyky a tradície všade, kam se pozrieš

Fašiangy, ručné stavanie mája, dožinky, dupanie humna, čepčenie nevesty, pravá kopaničiarska svadba, tradičná zabíjačka, priadky, driapanie peria, varenie lekváru, koštovka páleného, kopaničiarske majstrovstvá v jedení slivkových gulí, vystúpenia domácich folklórnych súborov Kopaničiarik a Kopa. To všetko a mnoho ďalšieho možno zažiť na kopaniciach. Stačí sa len lepšie poobzerať okolo seba a zistíte, že v Gazdovskom dvore v Turej Lúke či na námestí v Myjave sa stále niečo deje.


Adrenalín stúpa

Ak si myslíte, že tento kraj je len pre rodiny s deťmi či seniorov, ste na veľkom omyle. Mladí ľudia a nadšenci športu si tu každoročne merajú sily v rôznych športoch od cyklistiky cez futbal až po orientačné behy. Každoročne sa tu tiež konajú Majstrovstvá Slovenska v motocrosse. A kto nechce byť len ďalšou hlavou v dave divákov, nič mu nebráni zobrať si výstroj a zlaniť skaly, rozbehnúť sa z kopca a voľne obdivovať krajinu z vtáčej perspektívy ako rogalista či nechať sa voľne unášať v balóne počas vyhliadkového letu. Pre tých, ktorí radi riskujú, no predsa sa radšej držia pri zemi, je tu možnosť využitia vleku na Starej Myjave či Veľkej Javorine. Lyže, snowboard či bežky v zime i crossové bicykle v lete v kvalitnom lesnom teréne dajú zabrať aj tomu najväčšiemu športovcovi. Jedinou nevýhodou týchto športov je fakt, že kopanice zatiaľ, bohužiaľ, nie sú vybavené požičovňami tohto športového vybavenia a profesionálnymi inštruktormi. Takže ak nemáte vlastnú výstroj, zážitok v podobe adrenalínu sa nekoná.

Niečo málo pre podnikatelov

Kongresové centrá miestnych hotelov v Myjave či Starej Turej ponúkajú klasické kvalitné služby na vysokej úrovni. Keďže ubytovacie zariadenia sa ešte len budujú či sú práve novootvorené, nemožno povedať, že myjavské kopanice sú stálou destináciou v tejto oblasti. Avšak plná obsadenosť týchto zariadení naznačuje, že kongresy, školenia, zasadnutia či rokovania sa tu bežne konajú, a je teda len otázkou času, kedy sa dostanú do povedomia firiem.

Filmy

Pokojný kraj kopcov si ako miesto natáčania vybrali viacerí režiséri. Filmy, ktoré sa tu natočili: Bathory, Štúrovci, Sváko Ragan z Brezovej, Bičianka z Doliny a ďalšie.

Fotosoutěž: Finále

Sice trochu se spožděním, ale o to radostněji oznamujeme výherce
finálového kola fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů

Sice trochu se spožděním, ale o to radostněji oznamujeme výherce finálového kola fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů. Vítězný fotograf získává dvě letenky do Dubaje, kde si může třeba zalyžovat a všech šest fotografů získává Zoner Photo Studio.

Vítězové finále:

Vítězným snímkem se stává:

Dalšími vybranými snímky jsou:

Miroslav Olšák


Jana Vicariová


Václav Novotný


Jan Kondziolka


Ivana Filipová


Vítězům blahopřejeme!

Všechny fotografie si také můžete, teď už pohodlně, prohlédnout na stránce fotosoutez.ces­tovatel.cz

…a nesmíme zapomenout na naše partnery, kteří do soutěže věnovali ceny…


www.Zoner.cz

Do finálového věnuje brněnský Zoner něco ze své dílny.

Zoner sdílí stejné zaujetí pro přidávání GPS souřadnic k fotografiím jako my, proto jsme rádi, že je partnerem naší fotosoutěže již druhým rokem.



Institut digitální fotografie – IDIF.cz

Do každého kola, stejně jako loňský rok, věnuje IDIF ze své nabídky kvalitní publikace o digitální fotografii.



Humi Outdoor

Pro nejlepší fotografy HUMI Outdoor připravil dohromady 4000 Kč v poukázkách na nákup vybavení.

HUMI Outdoor máme dlouholeté, velmi dobré vztahy a věříme, že se vám nějaká ta voděodolná výbava, až budete na čekat na ten správný fotografický okamžik někde v dešti, bude hodit.



LevnéPrůvodce.cz

Lukáš z LevnéPrůvod­ce.cz věnuje každé kolo slevový kupón na nákup jakéhokoliv zboží (turistické průvodce, mapy, cestopisy, GPS atd.). V každém kole to bude 700 Kč, ve finále pak 1000 Kč.



www.DigitalniS­tudio.cz

Digitální studio věnuje výhercům v každém kole tisky:

  • 430×650 mm zdarma + sleva 30% na jednu další obj.
  • 290×430 mm zdarma + sleva 30% jednu na další obj.
  • A4 zdarma + sleva 30% na jednu další obj.

a ve finále pak:

  • 1. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 9 měsíců
  • 2. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 6 měsíců
  • 3. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 3 měsíců



Nakladatelství Libri.cz

Nakladatelství Libri věnuje do druhého kola fotosoutěže 3 ks publikace Víta Ryšánka Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska.



Pražské ostrovy – Trojský ostrov a Císařský ostrov

Mnoho lidí si plete ostrov Císařská louka na jihu Prahy a
nejsevernější z pražských ostrovů, ostrov Císařský. Ten je stále
častěji místo Císařský nazýván Trojský. Aby těch nejasností ale
nebylo málo, tak Trojský ostrov kdysi bývalo území v dnešní spodní
části ZOO Praha, která v pozůstatcích ramene kanálu vybudovala tůně
pro vodní ptactvo a krásně jej využila.


Trojský ostrov kdysi bývalo území v dnešní části ZOO Praha. Ta v pozůstatcích ramene kanálu vybudovala tůně pro vodní ptactvo a krásně jej využila. Území bývalo odděleno odpadním ramenem Trojského mlýna, který byl roku 1845 přestavěn na sýpku a dnes je v soukromých rukách.

Císařský ostrov (někdy nazývaný také Trojský) je nejsevernějším a tedy posledním pražským ostrovem a se svou rozlohou 29 hektarů také ostrovem největším. Najdeme ho mezi Bubenčí a Trójou. V minulosti se nazýval též Císařský a Purkrabský.

Mnoho lidí si plete ostrov Císařská louka (na jihu Prahy) a ostrov Císařský (na severu Prahy). Proto je stále častěji místo Císařský nazýván Trojský. Přesto na mapy.cz se Trojský ostrov nenajde. Jen ostrov Císařský, což je jeho oficiální pojmenování.

Pro nás Bubeňáky a Dejvičáky byl ostrov odjakživa jednoduše Troja a často býval výletním místem a také Stromovka – Královská obora , která se rozkládá hned za ním. Obzvlášť romantická místa byla zezadu od vody jak od Vltavy, tak od Malé říčky, slepého ramena. Ještě tady dodnes zbyly pozůstatky luk a palouků, kde bývalo za doby Rudolfa II. místo pro jeho rozlehlou bažantnici. Dodnes tam u Malé říčky stojí staré vrby a osiky, plave spousta kačen a dalších ptáků.


Kdysi tu byly rozsáhlé louky a palouky a v 17. století byl velký zájem o pronájem těchto pozemků. V té době byl ostrov rozparcelován, protože právě na něm se stýkaly majetky tří vrchností a měly zde své malé pozemky i další držitelé. V 18. století naproti ostrovu Troja voda naplavila další tři ostrovy s názvem Císařské Bubenečské ostrovy, které časem byly spojeny v jeden ostrov. Právě tento ostrov leží na nejkrásnějším místě Prahy. Sám je obestřen krajinou s kouzelnou přírodní scenérií. A jak by ne, když jižně leží rozsáhlá Královská obora a severně od ostrova Drahaň – Troja, chráněné území přírodního parku, na který za Klecany navazuje přírodní park Střední Povltaví. Přírodní park Drahaň-Troja leží na pravém břehu Vltavy od Pelc-Tyrolky v Troji až po Drahaňské údolí, na východě a severovýchodě jej bezprostředně ohraničují městské části Dolní Chabry, Čimice a Bohnice. Místo je cenné jak ekologicky, tak biologicky, geomorfologicky a z velké části také historicky. Z přírodních hodnot je to řada zvláště chráněných území: Zámky, Čimické údolí, Bohnické údolí, Podhoří, Salabka, Havránka, Velká skála, Trojská a Jabloňka chránící unikátní biotopy vzácných rostlin a živočichů.

Najdete nedaleko odtud Pražskou zoologickou zahradu, Botanickou zahradu v Troji a překrásný barokní zámek Troja s dokonalou zahradou a kapli sv. Kláry s rozlehlou vinicí. Místa, o kterých jsem tady na cestovateli v minulosti již psala. Dokážete si tedy už dobře představit jakým koloritem a čistou krásou je tato oblast Prahy opuncována. Korunu jí dává jižní špička ostrova, kde je umístěn Trojský jez, za nímž ostrov Vltava obtéká zprava. Na regulovaném toku u břehu je známá umělá vodní slalomová dráha jak pro tréninky slalomářů, tak pro závody. Zleva Vltava teče plavebním kanálem Podbaba, který pochází z let 1899 až 1902 a je zakončen zdymadlem.

V roce 1927 byl na ostrově vybudován parkurový stadion. Koně dodnes na ostrově jsou, i když povodeň roku 2002 přinesla mnoho problémů a proud odnesl mnoho postrojů, sedel… Koně naštěstí byly včas v bezpečí. Stáje pak musely projít velkou rekonstrukcí. Dnes mají ustájeno 18 koní, které se připravují na policejní akce. Nedaleko od policejních koní je další jezdecký areál TJ Žižka Praha, který byl po povodních také obnoven. Povodně vydržela také jezdecká hala IN-EXPO GROUP, kde bývají závody v parkuru i drezuře.


Počátkem 20. století na ostrově vznikla také rozsáhlá zahrádkářská kolonie. Ta dopadla při povodních 2002 nejhůře. Na tři sta chatiček vzala voda a pouhých deset, které vydržely nápor živlu muselo být stejně strženo pro narušenou statiku. Stejně tak do nenávratna zmizelo cvičiště pro psy a již nebylo obnoveno. Severní část ostrova je známa Ústřední čistírnou odpadních vod, která je od roku 1991 nemovitou kulturní památkou, ve které je umístěno Ekotechnické muzeum.

V současnosti je ostrov využíván pro sportovní a rekreační účely a všechna místa na ostrově i v širokém okruhu kolem něj doporučuji od srdce navštívit. A nečekejte, že byste všechno dokázali stihnout za jediný den.

Nenechte se zmást sychravými fotografiemi místa, které je zachyceno za ranních mlh a končícího podzimu, kdy je všechno studené a syrové a nevzhledné a beze světla. Jaro a léto je tady naprosto kouzelné. Zkuste také někdy vyjít na skalní srázy nad údolím Vltavy. Z výšky okolo 200 metrů nad hladinou řeky jsou odtud okouzlující výhledy přímo na Trojský ostrov a na téměř celou Prahu.

Mistrovství světa v klasickém lyžování Liberec 2009

Největší sportovní podnik roku 2009 v České republice – to
je FIS mistrovství světa v klasickém lyžování
v Liberci
. Od 18. 2. do 1. 3. 2009 se tu na
běžeckých tratích a skokanských můstcích střetne světová lyžařská
špička.

Největší sportovní podnik roku 2009 v České republice – to je FIS mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci. Od 18. 2. do 1. 3. 2009 se tu na běžeckých tratích a skokanských můstcích střetne světová lyžařská špička.

Mistrovství světa v klasickém lyžování se koná každé dva roky, v Česku přitom bude úplně poprvé (www.liberec2009­.com). Pro soutěže ve skocích na lyžích byly upraveny dosavadní skokanské můstky na úpatí vrcholu Ještěd, pro běžecké lyžování byl vybudován zbrusu nový areál ve Vesci u Liberce.

Mistrovství představí také atraktivní premiéru: poprvé se totiž na skokanských můstcích utkají také ženy, pro které byla tato soutěž dosud uzavřena. Na to, jak se jim bude ve vzduchu dařit, se diváci mohou přijít podívat 20. února. Oproti tomu disciplína skoků pro muže už je dobře zavedená. Hlavní boje na velkém můstku se svedou 27. 2., soutěž týmů pak 28. 2. Do Liberce dorazí loňský vítěz světového poháru Rakušan Thomas Morgenstern, legendární Adam Malysz z Polska či vítězka kontinentálního poháru žen Ulrika Grässler hájící barvy německého týmu.

Nový běžecký areál ve Vesci přivítá závodníky na dvou okruzích dlouhých 3,75 km, jejichž kombinací vzniknou tratě o délce 5 a 7,5 km. Závodit se tu bude hned od začátku šampionátu, finálové závody ve sprintu, štafetě a maratonu mužů a žen se odehrají od 24. 2. do 1. 3. České publikum vkládá své naděje v loňského vítěze světového poháru Lukáše Bauera, který si dobré umístění v Liberci stanovil jako prioritu letošní sezony. Česká běžkyně Kateřina Neumannová byla na posledním mistrovství v Sapporu zlatá, na tom nynějším bude jako jeho prezidentka fandit rovněž svým bývalým soupeřkám Norce Kirstin Steiraové nebo Italce Follisové.

Vstupenky je možné koupit v předprodeji v síti TICKETPRO (www.ticketpro­.cz). Na zahajovací ceremonii stojí od 300 do 750 Kč, na finále od 250 až do 1500 Kč. Nabídku hotelů, penzionů a ubytování v soukromí najdete na portálu www.liberecho­tels.com.

Město Liberec (www.infolbc.cz) divákům a sportovcům nabídne také jiné než sportovní vyžití. K jeho atrakcím patří symbol kraje, televizní vysílač a hotel Ještěd, botanická zahrada či zábavní a relaxační komplex Centrum Babylon.

Infolinka FIS MS v Liberci: +420 840 111 308

Turín – metropola čokolády a médií

Matka talianskych riek, rieka Pád, vydala v priebehu stáročí mnoho
skvostov. Starobylých a jedinečných. K nim sa určite radí aj mesto
Turín, metropola regiónu Piemont, prvé hlavné mesto zjednoteného
Talianska.

Matka talianskych riek, rieka Pád, vydala v priebehu stáročí mnoho skvostov. Starobylých a jedinečných. K nim sa určite radí aj mesto Turín, metropola regiónu Piemont, prvé hlavné mesto zjednoteného Talianska.

Máte-li problém se čtením slovenštiny, zkuste stránku přeloženou do češtiny pomocí automatického překladače od Googlu (a není to vůbec zlé):

Turín – metropole čokolády a médií ČESKY

Pre súčasníkov je Turín predovšetkým významným priemyselným centrom, v ktorom sa vyrábajú autá značky Fiat a Lancia. Ďalej mestom futbalu, sídlia tu až dva známe futbalové kluby: Juventus Turín a FC Turín. Na štadióne posledne menovaného sa v roku 2006 otvárali a ukončovali zimné olympijské hry. Supermoderný štadión je známy tým, že diváci vychutnávajú dianie na otvorenej hracej ploche spod zastrešených priestorov a tiež dômyselným zabezpečením štadióna pred výtržnosťami fanúšikov. V blízkosti štadióna stojí, možno ako istý druh amuletu, stavba Metafyzický tieň. Ide o otvorený kváder s dvoma radmi okien na všetkých stenách s tou vlastnosťou, totiž nevrhá v žiadnu dennú dobu tieň. Rovnako ako nepadol ani najmenší tieň na spomínané olympijské zápolenie v Turíne.

Pre istý druh milovníkov toho lepšieho v našom živote je Turín európskym hlavným mestom čokolády. Koncom 18. storočia tu istý vynaliezavý konštruktér menom Doret zostrojil stroj na výrobu čokolády v pevnej forme. Každý rok koncom októbra mesto Turín organizuje dvojtýždňový festival čokolády. Milovníci daru Mayov si môžu zakúpiť špeciálny čokoládový pas, s ktorým ochutnajú vo vybraných zariadeniach až päťdesiat druhov čokolády vyrábaných v regióne.

Hoci v Taliansku vládne prísna odluka štátu od cirkvi, 95% Talianov sa hlási ku katolíckej viere. Mesto Turín je baštou viacerých katolíckych cirkevných rádov, najmä však je kolískou rádu svätého Don Bosca, tzv. Saleziánov. Spomínaný rád, v ktorom vychovávajú aj slovenských Saleziánov, tu má päť kostolov a viacero viacúčelových zariadení, ktoré sa orientujú na teraz tak prepotrebnú prácu s mládežou.

Najmladší a najmodernejší zo všetkých turínskych kostolov, je kostol Svätej tváre, dielo švajčiarskeho architekta Mária Bottu, dokončený tiež v roku 2006. Moderný a nanajvýš originálny kostol bol postavený, tak povediac, ekologicky. Z klasického materiálu: tehál a dreva, ktoré sa využili zo starších budov priemyselnej turínskej štvrte Thorn 3. Za obetným stolom sa skromne a nič si nenárokujúc vynára tvár trpiaceho Bohočloveka. Moderná pripomienka známeho Turínskeho plátna je vytvorená z dômyselne zošikmených tehál a s pomocou umne vedených lúčov svetla. Tento skvost modernej sakrálnej architektúry príznačne zapadá do priemyselnej časti Spina 3. Z jednej strany kostol obklopuje klasický štrnásťposchodový obytný činžiak s obitými balkónmi, z druhej strany múr s kresbami grafitti, za ktorým sa rozkladá odstavená ale nie zbúraná továreň premenená na múzeum v prírode. Nič príliš vzdialené, všetko prvky našej doby.

Turín sa právom hrdí minimálne ešte jedným prvenstvom. V meste je najmladšie a určite najmodernejšie metro v Európe a možno aj vo svete. Prvá línia turínskeho metra, Metropolitana di Torino, bola otvorená krátko pred zahájením spomínaných Zimných olympijských hier v roku 2006. Jazda turínskym metrom, v ktorom vlakovú súpravu neriadi vodič, ale počítač, vozne sú obuté v gumených kolesách a pohybujú sa na betónových koľajniciach, je pôžitkom pre milovníkov výdobytkov techniky. V turínskom metre umne zamedzili možnosť znesvätiť tento stánok technickej moderny spáchaním samovraždy. Vstup na koľajiská metra a do samotných vozňov vymedzuje stena z plexiskla, ktorá sa otvorí len keď na zastávke zastane vlaková súprava.

Mnohí predstavitelia našich miest ba aj štátu by si mohli vziať príklad z nápaditosti otcov mesta Turína, ako v dobrom zmysle spropagovať svojeť a udržať mesto stále na pulze času. V roku 2008 napríklad vyhlásili mesto Turín za hlavné mesto svetového dizajnu, na znak toho na kandelábroch hlavných tepien doteraz vlajú charakteristické zeleno-čierne zástavky s príslušným nápisom. Predtým, v roku 2006 organizácia UNESCO vyhlásila Turín po Alexandrii, Madride, Antverpách a Montreale za hlavné mesto svetovej knihy.

Kniha, dizajn, alebo iné produkty, ktoré jedinec sprostredkúva iným, úzko súvisia s médiami. Mesto Turín sa právom nazýva aj metropolou médií. Okrem iných periodík, vydávajú tu aj jeden z najstarších talianskych denníkov, dodnes mienkotvorný denník La Stampa s celoštátnym rozšírením.

Každý súdny človek uzná, že veľmi silným médiom je kinematografia. A to už viac ako sto rokov. Ešte v 20. rokoch 20. storočia vyjadril ruský revolucionár Trockij nádej, že kiná pomôžu vyprázdniť kostoly, že pritiahnu ľudí lákavejším prostredím a oblečením ako občania nachádzajú v kostoloch. Celkom tak sa síce nestalo, no i tak sa kinematografickému priemyslu podarilo vytvoriť báječný fantastický svet, ktorý premieňa ľudské predstavy na realitu, hoci často len podenkovú. Mýty, príbehy, sny, najrozličnejšie fantázie, to všetko film úplne demokraticky poskytuje miliónom. Vďaka kinematografickým technológiám sa vysnívané aj nadprirodzené stáva reálnym. A práve kinematografii je v Turíne zasvätený v prenesenom význame a doslova chrám – Múzeum kinematografie, ktoré sa nachádza v budove Mole Antonelliana. Budova Múzea kinematografie sa vyznačuje takou originalitou a impozantnosťou, že sa stala nielen symbolom mesta, ale Taliani Mole Antonelliana umiestnili aj na svojich dvojcentových eurominciach. Upomienka na chrám nie je márna, architekt Alessandro Antonelli naprojektoval budovu v 60. rokoch 19. storočia ako synagógu. Neskôr, keď turínska židovská obec pre neustále rastúce náklady a megalomanské vízie architekta odstúpila od stavby, budovu získalo mesto Turín. V čase dokončenia v roku 1889 bola Mole Antonelliana so svojimi viac ako 167 metrami najvyššou tehlovou budovou na svete. Nielen budova, v ktorej múzeum od roku 2000 sídli, je impozantná. Tiež ráz a vnútorné stvárnenie budovy ohromuje. Vnútro múzea tvorí jedna celistvá výstavná plocha rozdelená len podlažiami. Expozície múzea dávajú návštevníkovi možnosť nahliadnuť do sveta kinematografie od počiatkov až k najsofistiko­vanejším prvkom tohto žánru, ako ich poznáme dnes. Pozostávajú z častí: vývoj kinematografie od prvopočiatkov, dejiny fotografie, plagáty k filmom, počiatky filmových záznamov: zbierka a ukážky nemých a zvukových filmov, najrozličnejšie filmové kulisy a rekvizity. Súčasťou múzea je knižnica a archív.

Autori výstavy sú toho názoru, že žáner filmu sa zrodil zo snahy človeka zabaviť druhých. Prvé obrazy človek vytvoril a poskytoval pomocou rúk, svetla a tieňa. O kúsok ďalej vo vývoji sa už nachádzalo poskytovanie obrazov cez jednoduché a zložitejšie okuláre. Na ceste k dnešnej kinematografii nasledovali rôzne optické schránky na prezeranie obrázkov. Na konci 18. a začiatkom 19. storočia dobyla svet zábavy laterna magica. Mimochodom, múzeum vlastní okolo stovky týchto zariadení, starších či novších, stále funkčných a asi 2000 obrázkov na prezeranie. Cesta vývoja potom viedla k fotografickému zachyteniu pozitívneho obrazu na kovových doskách – k dagerotypii a ešte neskôr k prvým fotografickým aparátom. Návštevník sa môže pokochať staručkými fotografickými prístrojmi zo začiatku 20. storočia spolu s kompletným vybavením na vyhotovenie fotografií, azda ani netreba spomínať bohaté ukážky vyhotovených starých fotiek. Čo všetko, ako detailne a v akej kvalite vedeli zachytiť priekopníci filmovania v rokoch 1880–1902, si uvedomí návštevník, až keď sa posadí v jednej z okrúhlych sál na prvom poschodí a zahľadí sa na ukážky nemých filmových snímok, ktoré zachycujú napríklad let muchy, pohyb svalov na nohe pri behu, pohyb svalov na tvári pri vyslovení pozdravu, chôdzu kozy, ovce a podobne.

Sála na druhom poschodí múzea kinematografie sa volá jednoducho chrám. Všetko a všetkých v chráme sleduje obrovský byvol so svetielkujúcim tretím okom na hlave a Božím okom uprostred Dávidovej hviezdy na hrudi, ktorý sedí na tróne. Žeby boh kinematografie? Alebo azda symbol toho, že podaktorí túžia urobiť z kinematografie božstvo, ktoré kontroluje naše mysle a vtláča nám cez pohybujúce sa obrázky do podvedomia svoje predstavy? Tak či onak alebo úplne ináč, božstvo je k svojmu trónu symbolicky pripútané reťazami. Určite však pozorne sleduje všetkými štyrmi očami aj dianie na dvoch veľkých filmových plátnach, na ktorých bežia paralelne rôzne filmy. A tiež divákov pohodlne ležiacich v leňoškách pred nimi. Do polovice septembra bol chrám zasvätený tvorbe všestranného talianskeho umelca a režiséra Uga Nespola. Jeho expozícia Čas po čase, ktorá dáva nahliadnuť do umelcovej tvorby od roku 1967 do súčasnosti, sa nesie v duchu umelcovej myšlienky, že umenie má zobrazovať všetky aspekty reálneho života. Súčasťou výstavy sú fotografické zábery z filmov, plagáty k Nespolovým filmom, videoprojekcie a časti filmových exteriérov z tvorby režiséra. Nespolo je známy tým, že rád využíva aj v nových filmoch už použité exteriéry a tých je po bokoch chrámu nepreberné množstvo. Mimochodom, Ugo Nespolo víta návštevníka už z plagátu pri vchode do samotného múzea.

Návštevník, ktorý sa nasýtil pozlátkom sveta kinematografie, môže sa nechať preskleným výťahom vyviesť na vrchol veže Mole Antonelliana a vychutnať reálny Turín z vtáčej perspektívy.

Mamuti na Donu

Většina z vás v dětství jistě četla Štorchovy “Lovce
mamutů” a potom společně s Kopčemem a Veverčákem prožívala ty
dobrodružné příběhy znovu a znovu. My jsme letos v létě dostali
možnost navštívit jedno z největších nalezišť lovců mamutů na
světě. Protože nás naprosto okouzlilo svou přitažlivostí a vyzařující
energií, rozhodli jsme se o tom napsat, a podělit se tak
s vámi.

Většina z vás v dětství jistě četla Štorchovy “Lovce mamutů” a potom společně s Kopčemem a Veverčákem prožívala ty dobrodružné příběhy znovu a znovu. My jsme letos v létě dostali možnost navštívit jedno z největších nalezišť lovců mamutů na světě. Protože nás naprosto okouzlilo svou přitažlivostí a vyzařující energií, rozhodli jsme se o tom napsat, a podělit se tak s vámi.


Pravěcí lidé, jejichž způsob života je spojován právě s lovem mamutů, žili v období nazývaném mladý paleolit, zhruba před 20–35 tisíci let. Mamuti, blízcí příbuzní dnešních slonů, obývali spolu s paleolitickými lovci nezaledněné stepní oblasti Evropy a Asie. O našich nejznámějších lokalitách lovců mamutů jste určitě slyšeli, jsou třeba v Dolních Věstonicích či v Předmostí u Přerova. Nad okolní krajinu vyvýšené a dodnes zdaleka viditelné vápencové kopce Dolních Věstonic přitahovaly paleolitické lovce a zároveň jim poskytovaly výhodnou pozici pro lov mamutů. Tato místa se sezónně stávala dočasnými tábořišti lovců a sběračů a to opakovaně v průběhu stovek až tisíců let. Existuje však místo, od Dolních Věstonic vzdálené více než tisíc kilometrů na východ, v oblasti jihozápadního Ruska, kam skupiny paleolitických lovců přicházely za lovem mamutů opakovaně, a to po dobu minimálně 15 000 let. Malá vesnice Kostenki, ležící jižně od Voroněže na pravém břehu řeky Don, skrývá více než 21 mladopaleo­litických lokalit, rozmístěných na vzdálenosti zhruba tří kilometrů. Naleziště pravěkých tábořišť jsou situována v bočních údolích, vybíhajících do hlavního údolí řeky Don. Zde se jim říká „logy“, a tak můžete slyšet o nalezištích v Pokrovském, Antosovském či třeba v Popovském logu.


Vesnice Kostěnki byla založena v sedmnáctém století, na vysokém pravém břehu řeky Don, jako nájezdní vesnice proti nájezdům kočovníků z východu. Jméno vesnice získala díky hojným nálezům kostí velkého neznámého zvířete, které lidé nacházeli v zemi. Dnes již poklidná atmosféra zapadlé ruské vesnice nijak nenasvědčuje tomu, že toto místo bylo kdysi významným centrem, kde se při lovu mamutů setkávaly skupiny lovců z přilehlých oblastí Evropy a Asie.

Vesnice vám bude připomínat zapadlou jihočeskou vesničku, ovšem z doby někdy před 100 lety. Tedy pokud si odmyslíte vlnitý plech na střechách a všudypřítomné žluté plynovodní potrubí lemující ve výšce dvou metrů všechny silnice a silničky. Jen nad vraty do stavení se potrubí zdvíhá, aby tudy mohl projet povoz či traktor. Pomalu chátrající malované dřevořezby na oknech však pořád dýchají svou domáckou atmosférou. Vesnice je neuvěřitelně tichá. V letních parnech uslyšíte uprostřed vesnice jen bzukot much a kozí pomekávání. K řece Don je to kousek a její chladivá voda je úžasně osvěžující. Nevede tam však kupodivu přímo z vesnice žádná cesta. To je tím, že je tu tak široká rozlivová zóna řeky a každou cestu by dřív nebo později zničila jarní povodeň. Stejně tak jako před pár lety zchátralý most na vzdáleném okraji vesnice. Nebojte se vydat po úzkých stezkách mezi zahrádkami. Protože vidět Don a vykoupat se v něm je zážitek, na který určitě nezapomenete. Mně osobně se při pohledu na Don vybavovaly příběhy z Tichého Donu a to dodávalo mému cítění ještě jakési větší kouzlo.


Nálezy mamutích kostí odjakživa lidi inspirovaly k vytváření legend o původu ohromných neznámých zvířat. Jedna z legend praví, že mamut žije pod zemí a jeho kosti jsou viditelné a dostávají se na povrch až po jeho smrti. Odtud také pochází slovo mamut. V jednom ze sibiřských nářečí slovo „ma“ znamená země a slovo „mut“ krtek. První sbírky mamutích kostí z Kostěnek organizoval Petr I. S tím, že jde o pozůstatky sloních kostí z výpravy Alexandra Makedonského. Až v roce 1799 Johan Blumenbach popsal podle těchto nálezů nový živočišný druh Mammuthus primigenius Blumenbach. Koncem devatenáctého století bylo již známé, že mamuti byli součastníky pravěkých lidí a mamut se zároveň stal jakýmsi symbolem doby ledové. Mamuti byli rozšířeni v severní Evropě, v Asii a v severní Americe v předpolí glaciálního zalednění. Tato zvířata dosahovala výšku 3,5–4 m a vážila 5–6 tun. Mamuti měli hustou, přibližně jeden metr dlouhou srst. Největšího rozšíření dosáhli v době, kdy severní část Evropy pokrýval rozsáhlý ledovec, jehož předpolí pokrývaly tundrostepi.

Místní obyvatelé jsou vesměs příjemní postarší lidé. Vlastně narazíte hlavně na usměvavé upracované babky. Okopávají maličké zahrádky u domků, tahají obrovské džbery pitné vody domů nebo pasou kozy na návsi. Vypadají smířené a vděčné za to, co jim život dává. A není divu. Když se s některou z nich zapovídáte, po chvíli stočí vždy řeč na to, jaké to bylo za války, když se přes Don v těchto místech honila fronta sem a tam. A potom za komunistů, kdy byli lidé násilně přemisťováni či posíláni rovnou na Sibiř. Mladé lidi práce na vesnici tolik nepřitahuje a s vidinou vyšší sociální úrovně migrují do velkých měst. Tam potom žijí v maličkých garsonkách na špinavých sídlištích. Pravda ale je, že venkov je tu opravdu chudý a sociální rozdíly mezi nejvyšší společenskou vrstvou a tou nejnižší se neustále prohlubují. Město nabízí lepší výdělek, vesnice naopak nedostatek všeho kromě klidné atmosféry a překrásné přírody.

Pavel Lisý (1960) je fotograf a cestovatel. Jeho oblíbeným námětem fotografií je architektura, detaily v ní a dokumentární fotografie. Ta je často spojená s cestováním především do zemí jako je Kyrgyzstán, Rusko, Maroko, Španělsko či do hor východní Sibiře, Pamíru či Tien-shanu. V současnosti fotí na digitální zrcadlovku CANON 5D. Jeho fotografie můžete najít na www.LPhoto.cz

Lenka Lisá (1975) pracuje jako kvartérní geoložka v Geologickém ústavu Akademie Věd ČR v Praze. Při svém povolání, které je jejím největším koníčkem, se ráda věnuje cestování a dokumentární publicistice. Cestuje ráda do zemí východní Evropy a Asie a všude tam kde nachází zajímavé ekosystémy a vstřícné lidi. Více informací o ní získáte na www.gli.cas.cz/li­sa

V současnosti pracují ve vesnici Kostěnki a v přilehlé vesnici Borščevo tři týmy archeologů. Odkryvy mamutích kostí spolu s nálezy kamenné industrie však můžete celoročně vidět v místním muzeu postaveném na lokalitě Antosovka II. Pokud se sem přijedete podívat, Kostěnki vás přivítají poklidnou atmosférou a nabídnou vám ponořit se plně do doby pravěkých lovců mamutů. Ani občasné přelety vojenských stíhacích letounů neubraly na energii tomuto místu, jež upoutá jistě i vás.


Jak se tam dostat: Letecky do Moskvy (zpáteční letenka s ČSA stojí cca devět tisíc korun, čas letu přibližně 2,5 hodiny), odtamtud z Paveleckého nádraží vlakem do Voroněže (jízdní řády se dají najít na www.jizdnirady­.cz). Přestože je Voroněž od Moskvy vzdálena pouze 563 kilometrů bude vám cesta vlakem trvat jedenáct hodin. Jednosměrná jízdenka v ekonomické třídě stojí 633 rublů. Z jihozápadního autobusového nádraží ve Voroněži potom dvakrát denně odjíždí autobus do Kostěnek (50 km, 45 minut, cena jedosměrné jízdenky 40 rublů)


Rady před cestou: Do Ruska potřebujete vízum a pozvání. To lze vyřídit ve většině cestovních kanceláří, my jsme naše vyřizovali přes Klub cestovatelů po Rusku. Cena víza a pozvání se závisí na době, kterou plánujete v Rusku strávit. Pokud chcete ušetřit, doporučujeme cestovat nočním vlakem z Moskvy do Voroněže a zakoupit si tzv. plackartnyj lístek. Je to typ cestování v otevřeném vagonu pro přibližně 80 lidí, což pravděpodobně způsobí částečnou ztrátu vašeho soukromí, zato však získáte možnost užšího sociálního kontaktu s ostatními cestujícími. K dispozici budete mít čisté povlečení zdarma a nepřetržitě horkou vodu na mytí, čaj či instantní polévku. Ty si můžete zakoupit u tzv. děžurného, neboli stevarda, člověka, který se stará o pořádek ve vašem vagonu. Úroveň čistoty sociálního zařízení se od minulosti značně změnila, takže nemusíte mít strach ani v tomto ohledu. Ve vesnici Kostěnki jsou dva plně zásobované obchody, pošta, lékárna a dokonce i malá nemocnice. Internetové spojení však dostanete nejblíže ve Voroněži.

K dalšímu čtení: Valoch K. (2007): Kostěnki na Donu, mimořádný doklad stability osídlení v mladém paleolitu.- Acta Mus. Moraviae, Sci. Soc. XCII:53–70, Brno.

Peniscola a Aquarama

Jedním z nejpoutavějších pobřeží Španělska je Costa del Azahar
– pobřeží pomerančovníkového květu. Celý kraj je každé jaro ozdoben
záplavou bílých vonících květů nejen pomerančovníků, ale
i dalších citrusů.

Jedním z nejpoutavějších pobřeží Španělska je Costa del Azahar – pobřeží pomerančovníkového květu. Celý kraj je každé jaro ozdoben záplavou bílých vonících květů nejen pomerančovníků, ale i dalších citrusů.


Peniscole, ležící téměř 200 km jižně od Barcelony, se přezdívá město nad mořem. Její historické centrum leží na skalnatém poloostrově, vysokém 54 metrů, který býval dříve ostrovem a během několika tisíciletí se spojil s pevninou. Dominantou je středověký hrad ze 13. století, postavený templáři. Tuto impozantní stavbu přeměnil do nynější podoby v 15. století papež Benedikt XIII. – ve Španělsku zvaný Papa Luna. Zdejší obyvatelé jej velmi obdivují a jsou na něj hrdí. V noci nádherně nasvícený hrad jakoby přímo vystupoval z černých vln. Pokud stojíte na hradbách, ukáže se vám celá krása zdejšího pobřeží, ať už na severu přibližně 6 km dlouhá písčitá pláž s přilehlou promenádou, nebo na jihu staré městečko a krátké oblázkové pláže lemované skalisky.

Pokud vás již ze samých procházek bolí nohy, můžete využít kyvadlovou dopravu, která pravidelně jezdí mezi Peniscolou a městečkem Benicarlo, které na severu tuto oblast uzavírá.

Aktivnější turisté mají stovky možností, jak zde strávit zajímavou dovolenou. Můžete vyzkoušet téměř všechny vodní i plážové sporty, motokáry, golf, nebo ochutnat zdejší gastronomii v některé ze sta restaurací. Kdo netrpí mořskou nemocí, jistě si zakoupí lístek na hodinovou jízdu na lodi podél celého pobřeží při Peniscole. Začátkem září se konají dvoutýdenní slavnosti, opěvující patronku města Ermitanu. Pořádají se koncerty, průvody, ohňostroje a vše je zakončeno slavnostním přátelským pochodem maurů a křesťanů.

Z Peniscoly můžete také vyrazit na spoustu výletů, například asi hodinu cesty odtud se nachází moderní městečko Benicassim (v překladu „synové Casimu), které je pověstné svými plážemi, měřícími šest kilometrů. Nejvýznamnějšími památkami jsou farní kostel z 18.století, nebo nedaleko stojící karmelitánský klášter.


Nás však nejvíce zajímal místní aquapark Aquarama. Zábavu zde najdou návštěvníci všech věkových kategorií. Možností, jak se vyřádit, je zde spousta. Můžete sjet otevřený i zavřený tobogán, skočit z lana za jízdy jako Tarzan, s parťákem projet Black Hole na nafukovacím kole, zaskotačit si v několika bazénech, včetně toho s umělými vlnami, nebo se nechat masírovat různými vodopády.

Kdo má odvahu, vyšlape pár schodů a sjede Kamikaze. Je nejprudšší a nejvyšší z místních skluzavek. Když jsme stáli nahoře, tak se nám do toho ani nechtělo. Ale jízda byla super! Několikrát jsme si to zopákli a vydali se na největší adrenalinovou atrakci – Space Shot. Je to 60 m vysoká věž, dole jsou po obvodu 4×3 sedačky. Připoutáte se a po odpočítání jste vystřeleni nahoru. Na vrcholu jsme byli za 3 vteřiny! Chvíli jsme pak viseli a rozhlíželi se. Nohy nám trnuly, napětím jsme sotva dýchali, ale ten rozhled byl nádherný. Následoval volný pád do poloviny věže, kde jsme se mohli opět pár vteřin kochat okolím a pak už jsme pomalu sjížděli dolů. Všem vřele doporučuji. Byli jsme tak uneseni, že jsme si znova vystáli frontu a absolvovali to znovu. Podruhé to bylo snad ještě horší!

Vstup do aquaparku stál přibližně 15 euro na celý den. Jednotlivé atrakce se už neplatí, i Space Shot je v ceně. Kdo umí španělsky, může si přečíst podrobnější informace zde: www.aquarama.net

Informace čerpány z www.benicasim­.org a turistického průvodce.

Oslo – mladá perla

Sami Norové se o svém hlavním městě vyjadřují poněkud jinak,
jejich nikterak hanlivá přezdívka „Velká vesnice na severu“ je značně
trefná. Norové tak pyšně dávají zbytku světa najevo, že Oslo je asi
jediným hlavním městem průmyslově vyspělé země, kde je ještě
příjemné žít.

Sami Norové se o svém hlavním městě vyjadřují poněkud jinak, jejich nikterak hanlivá přezdívka „Velká vesnice na severu“ je značně trefná. Norové tak pyšně dávají zbytku světa najevo, že Oslo je asi jediným hlavním městem průmyslově vyspělé země, kde je ještě příjemné žít. Na různá jména jsou tady ostatně zvyklí, původní název města Oslo dlouho nevydržel a brzy bylo přejmenováno na Christiania, to po slavném králi Christianu IV. Občas se objeví přezdívka Tygří město, kterou nedávno převzala i čiperná radnice, a tak dnes najdeme v ulicích města celou řadu tygřích soch.

Christiania, vybudovaná v roce 1624 na místě původního vypáleného Osla, měla být dokonale vzdorující ohni. Plánovat začal sám král, který nařídil, že domy budou výhradně z kamene a navíc nejméně 15 metrů od sebe, aby oheň nemohl přeskočit z domu na dům. Ze 17. století ale v městě již téměř nic nenajdeme, jen centrum stále do značné míry odráží sít ulic nakreslených osvíceným vladařem. Od roku 1877 se město krátce jmenovalo Kristiania, od roku 1925 pak zase přešlo k původnímu názvu Oslo.


Když před lety začala Norům vadit přítomnost letiště na okraji města, postavili ultramoderní letiště daleko za městem. Staré pozemky vykoupili a dnes je na něm sídliště. Nebe nad městem už neruší vůbec nic. Taxíka si do města vezme jen šílenec, který za to také patřičně zaplatí. Naštěstí Norové mysleli na všechno a mezi letištěm a centrem jezdí levný rychlovlak. Zájemci o architekturu si prohlédnou katedrálu Domkirke posvěcenou v roce 1697, za prohlídku rozhodně stojí královským hrad Akerhus, postavený kolem roku 1300 králem Hakonem V, byť dnešní podoba je mnohem novější. Znalci historie druhé světové války budou vědet, že hrad jedříve sloužil jako vězení pro příslušníky norského odboje, po válce zde byl při krátkém poválečném obnovení trestu smrti popraven domácí zrádce Vidkun Quisling.


Při vyslovení slova Norsko si lidé jistě vybaví nájezdy bojovných Vikingů. Památkám na ně se můžeme obdivovat i v dnešním Oslu, několik jejich 800 let starých lodí je přístupných v muzeu na ostrově Bygdoy v blízkosti Osla. Zajímavý ostrůvek, na který se dostaneme pohodlně autobusem, však nabízí i další skvosty, které dýchnou na dušičku každému pořádnému klukovi. V muzeu Thora Heyerdahla si můžeme prohlédnout nejen Ra II, ale také zbytky slavného Kon-Tiki. Na autentičnost vzorků bych ale poslední kalhoty nevsadil, Kon-Tiky zničily útesy tichomořského ostrova Raroia, většina památek působí poněkud gypsovitě.

Ještě zajímavější pro mne byla procházka po palubě lodi Fram, která se dvakrát vypravila k Severnímu a jednou k Jižnímu pólu. A můžeme si ji prohlédnout opravdu důkladně, od paluby až po kajuty v podpalubí, navíc na všechno si můžeme sáhnout.

V zimě je sněhové království tak blízko, že Fridtjor Nanses trénoval na své polární výpravy právě v předměstí Osla. A pokud nám běžky nestačí, pohodlné a přehledné metro nás pohodlně doveze kousek od známých skokanských můstků Holmenkollen, kde se závodně skáče již od roku 1892. Tehdy se na vítězný skok přišlo podívat deset procent celé tehdejší populace Osla. Na hlavní můstek si můžeme vyšlápnout, cestou nahoru si můžeme prohlížet unikátní muzeum lyžování. Pohled dolů, se kterým se skokané setkávají, je ale jen pro otrlé a při představě, že bych se měl z můstku spustit, mne poněkud mrazilo v zádech.


Oslo je skutečně pohostinné město (pokud netoužíme po alkoholu, který nám udělá pořádnou díru do peněženky), velice příjemná je třeba procházka parkem Vigeland, kde najdeme kolekci soch známého sochaře Gustava Vigelanda, která obsahuje téměř jeho kompletní dílo včetně toho nejslavnějšího, obrovitého monolitu vytesaného z jednoho kusu žuly, vzpínajícího se k nebi. A cestou zpátky do centra si můžeme prohlédnout budovu, kde je každoročně předávána Nobelova cena míru. Nobel byl sice Švéd, ale za jeho života byly obě země spojené, a Nobel si tehdy vynutil, že zrovna cena za mír bude předávána v Oslu.

Oslo rozhodně není pro každého. Pravidelně se objevuje na žebříčku nejdražších měst světa a ceny všeho tomu odpovídají. Poněkud chladná a seversky strohá architektura neuchvátí příznivce jihoevropského zmatku, a architektonické zázraky tady neuvidíme. Kdo si ale chce na vlastní oči prohlídnout způsob jak spojit velkoměsto a přírodu do harmonického celku, bude nadšen.