Skrytý poklad rakouských Korutan

Křišťálově čistá voda, malebné alpské vrcholky, příjemná
rekreační střediska a snadno dosažitelná nenarušená příroda, to vše
nabízí málo známe korutanské jezero Weissensee.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Křišťálově čistá voda, malebné alpské vrcholky, příjemná rekreační střediska a snadno dosažitelná nenarušená příroda, to vše nabízí málo známe korutanské jezero Weissensee. V porovnání s ostatními známějšími korutanskými jezery jako Millstätter see, Ossiacher see nebo Faaker see nabízí Weissensee klidné, masovým turistickým ruchem nepoznamenané prostředí. Na své si zde přijdou jak milovníci letní turistiky, tak příznivci zimních sportů.


Weissensee, neboli „Bílé jezero“, odvozuje svůj název od zářivě bílých křídových břehů, které vznikly zvětráváním okolních vápencových hornin. Jezero se nachází v jihozápadní části rakouských Korutan, asi 40 km západně od Villachu. Pokud cestujete autem, jezero objevíte asi na půli cesty mezi Villachem a městem Lienz. Jezero vzniklo ledovcovou činností, podobně jako většina rakouských jezer. Zatímco délka jezera je necelých 11 km, jeho šířka v nejširším místě nedosahuje ani 1 km. Zajímavá je rovněž značně rozdílná hloubka jezera v jeho různých částech. V západní části nepřesahuje 5 m, kdežto na opačném konci je to téměř 100 m.

Úctyhodná je i jeho nadmořská výška, která činí 930 m.n.m. O to víc pak každého jistě překvapí, že teplota vody dosahuje v letních měsících neuvěřitelných 24°C. V létě je tak možné se v jezeře vykoupat nebo se vydovádět na některém z vodních sportů. Příznivé podmínky pro plavání nabízí zejména mělčí a teplejší západní část jezera. Zkrátka zde nepřijdou ani příznivci rybaření. Žije zde značné množství ryb, především kaprů, štik, pstruhů, candátů a línů. Kvalitou vody patří Weissensee mezi nejčistší jezera v Evropě. Přírodní ráz jezera dotváří přítomnost vodních ptáků, z nichž nejpočetnější jsou nám dobře známé husy a kačeny. Zachovalost zdejší přírody, ke které přispěla odlehlost oblasti a zejména pak citlivý přístup člověka ke krajině, vedla v minulých letech k vyhlášení přírodního parku Weissensee.

Osídlení a turistická střediska se koncentrují na severozápadním břehu jezera, přičemž 2/3 pobřeží jsou dlouhodobě neosídleny. Centrem oblasti je malé městečko Techendorf – jedna z mála protestantských obcí v Rakousku, kde se nachází jediný most spojující oba břehy jezera. Zajímavostí je, že tento most byl až do roku 1967 pouze dřevěný. Samotné městečko, které se turisticky rozvíjelo již v předválečných letech, bylo dokonce v roce 1968 na čas přejmenováno na Weissensee, a to ryze z propagačních důvodů. Dnes už však opět nese svůj původní název. Zdá se tedy, že vůle zdejších obyvatel nakonec zvítězila nad zájmy hoteliérů.


Historicky byla hlavní obživou zdejších obyvatel výroba olova a skla. V současnosti ale hraje dominantní roli cestovní ruch, zejména pak v letní sezóně. Ostatně nejen výroba skla, ale i turismus má zde dlouhou tradici. Například turisty dnes velmi vyhledávané okružní plavby po jezeře jsou zde organizovány již od roku 1929. Hlavní rozvoj turistiky se však do této poměrně odlehlé oblasti dostavil až po válce. Pokud byste dnes vyrazili na dovolenou k jezeru, najdete zde kromě řady hotýlků a penzionů hustou síť značených turistických tras včetně stezek pro cyklisty a příznivce nordic walkingu (chůze se speciálními holemi). Trasy jsou vedeny jak méně náročným terénem podél břehů jezera, tak po svazích okolních hor. Přestože zdejší hory jsou z velké části pokryty lesy a mají spíše méně dynamický ráz, můžete na vašich túrách narazit na mnoho zajímavých vyhlídek na jezero i okolí. Samotné jezero svírají ze severu a jihu masivy Latschur a Spitzegel Gruppe, které jsou součástí skupiny Gailtalských Alp. K této skupině patří i poměrně blízké Lienzské dolomity, které jsou navštěvovány zejména milovníky skalnatých horských štítů. Svou atraktivitou rozhodně nezůstávají o mnoho pozadu za známějšími italskými Dolomity, a tak mohou být jedním z cílů, kam se lze od jezera vypravit třeba na jednodenní výlet. Dostatečnou odměnou za náročné výstupy Vám jistě budou nádherné pohledy na majestátný hřeben Karnských Alp nebo údolí řek Drávy a Gail.


Základním stavebním kamenem okolních hor i celého masivu Gailtalských Alp jsou vápence a dolomity, které často vytvářejí zajímavé skalní útvary. Nejinak je tomu v oblasti vrcholu Weisse Wand v západní části jezera, kde vyčnívají divoké, borovicemi porostlé skalní věže nabízející jednu z působivých výhledek na průzračnou hladinu jezera. Z okolních vrcholků můžeme při procházkách téměř liduprázdnou krajinou spatřit severněji položenou horskou skupinu Kreuzeck Gruppe, dále masiv Reisskofelkette, Karnské Alpy nebo údolí řeky Drávy. Zajímavostí skupiny Kreuzeck Gruppe je skutečnost, že byť se jedná o poměrně mále navštěvované pohoří, je známé jako oblast s hojným výskytem alpské květeny. Vrcholové partie pohoří jsou často porostlé travinami, což jim dodává specifické kouzlo. Návštěva zdejších hor tak může být zajímavou alternativou pro ty, kteří hledají klidnější, turisty méně navštěvovaná místa.

Weissensee nabízí řadu atraktivit také v zimním období. Na své si zde přijdou zejména bruslaři. Hladina jezera přibližně od prosince každoročně zamrzá a stává se tak jednou z největších přírodních bruslařských ploch v Evropě. Ledové dráhy, vedoucí po obvodu jezera, jsou pro bruslaře pečlivě upraveny a nabízí vhodný povrch jak pro začátečníky, tak i pokročilé. Od roku 1989 je zde dokonce pravidelně pořádán nizozemský závod v rychlobruslení. V okolí jezera je možné provozovat také běžecké a sjezdové lyžování nebo absolvovat projížďku zimní krajinou na saních tažených koňmi.


V městečku Techendorf najdeme jediný lyžařský vlek vedoucí od jezera k chatě Naggler Alm. Místní sjezdovky ocení zejména méně náročnější lyžaři nebo rodiny s dětmi. Další sjezdovky pak najdeme nedaleko odsud, poblíž vrcholu Goldeck, který se tyčí nad městem Spittal an der Drau. V zimních měsících můžeme na jezeře zahlédnout také příznivce curlingu, potápění nebo ledního golfu. Těm, co dávají přednost relaxačním pobytům, nabízí místní hoteliéři wellness služby.

Ať už si návštěvník zvolí jakýkoliv způsob trávení dovolené u Weissensee, jedno je jisté, a sice, že toto místo jistě utkví v jeho paměti jako poklidné, lidskou činností málo zasažené prostředí, které nabízí svým návštěvníkům služby vysoké kvality. Vyváženost mezi rozvojem turismu a ochranou přírodní bohatství je zde cítit na každém kroku. Doufejme tedy, že si tento osobitý ráz Weissensee uchová i pro další generace.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

St. Croix – ostrov sedmi vlajek

Ostrov St. Croix, patřící do Amerických panenských ostrovů, má
i na Karibik, zvyklý na časté střídání pánů, určité prvenství.
Nad ostrovem totiž od roku 1493, kdy zde během své druhé expedice přistál
Kolumbus, postupně vlálo hned sedm vlajek – španělská, francouzská,
britská, holandská, maltských rytířů, dánská a americká.

Ostrov St. Croix, patřící do Amerických panenských ostrovů, má i na Karibik, zvyklý na časté střídání pánů, určité prvenství. Nad ostrovem totiž od roku 1493, kdy zde během své druhé expedice přistál Kolumbus, postupně vlálo hned sedm vlajek – španělská, francouzská, britská, holandská, maltských rytířů, dánská a americká.

Od každého trochu zbylo. Po Angličanech zůstalo řízení vlevo, i když poněkud zmatené, protože auta mají volant na levé straně, jak je zvyklý zbytek světa. Po Dánech zase zůstala architektura ve dvou hlavních městech ostrova. Především Christiansted, hlavní město ostrova, vypadá, jakoby tam Dánové žili ještě dnes. Prohlédnout si můžeme i přístavní pevnost Fort Christiansvaern, kterou Dánové postavili již v roce 1738. Druhé město, Fredericksted, je o něco méně malebné, a za mé návštěvy trpělo naprostou prázdnotou, takže vypadalo, jakoby jej nějaká choroba zcela vylidnila.


Od roku 1917 patří ostrov Spojeným státům, nutno však konstatovat, že je systém poněkud zvláštní – obyvatelé jsou sice američtí občané, ale nemají právo volit a do kontinentálních Spojených států musí lítat přes celnici.

Z čistě turistického pohledu je tento ostrov zajímavý, neboť vzhledem k tomu, že jej Američané zanedbávají, stále ještě připomíná Karibik z doby, kdy byla cukrová třtina králem. Letadla sem přilétají jen několikrát za týdnen, takže turistů je pomálu a život se tedy pohybuje karibským tempem, které rozhodně nikam nepospíchá.


Klidu si tedy užijeme víc než dost. Na druhé straně ale nebude potěšen ten, kdo hledá nějaké luxusní hotely, na rozvinutou turistickou infrastrukturu můžeme s klidem zapomenout. Hotelů je tak do pytlíku a zatřepat, mnohem častější je pronajímání celých vil i s bazénem. Místní ale nejsou nespokojeni, sami mluví o tom, ať si turisté jezdí na druhé sva ostrovy souostroví, na St. John a St. Thomas, a jejich ostrov nechají napokoji.

Batůžkáři to nebudou mít nejjednodušší, prakticky jediný kam je Mount Victory Camp, který si vychutnají především milovníci přírody a vody. Kemp je uprostřed deštného pralesa. Nevýhodou je to, že bez auta si ho příliš neužijeme, na pláž jsou to dobré tři kilometry, navíc zpátky se projdeme do pěkného kopce.


Americká vláda se projeví i v dalším aspektu – na domorodou kuchyň prakticky nenarazíme, po dlouhém bádání jsem našel všehovšudy tři restaurace. Všechno ostatní byly pouhé modifikace hamburgerů stokrát jinak. A co bylo ještě horší, na ostrově snad vyhlásili válku rybám, na kterých si ani v drahých restauracích, ani v chajdách na pláži, nepochutnáme. Jedinou možností je koupit si rybu u silnice přímo od rybářů a upéct si ji sami. Musíme ale počítat s tím, že ji budeme muset vykuchat.

To ale neznamená, že si návštěvu St. Croix neužijeme. Ostrov není největší, autem ho projedeme pohodlně za několik hodin. Po stovkách plantáží s cukrovou třtinou už dnes zůstaly jen stopy v podobě zbytků větrných mlýnů, ty jsou ale o to fotogeničtější. Prohlídnou si můžeme i jedinou místí rumovou destilovnu vyrábějící rumy Cruzan. Za prohlídku, která trvá jen pár minut, sice zaplatíme 4 dolary, po prohlídce ale můžeme prakticky neomezeně ochutnávat. A vedle šesti různých rumů mají i osm dalších ochucených rumů, takže cesta z destilovny bude zaručeně veselá.


Zvlášť si návštěvu užijí sportovní potápěči, především prudký pokles dna v oblasti Cane Bay. Potápět se u „zdi“ (celý název je nejčastěji Cane Bay Wall) sem jezdí nadšenci z celého světa. Doveze nás tam člun z každého obchodu pro sportovní potápěče, kterých je u pobřežní silnice víc než dost. Za cestu a pronájem jedné lahve zaplatíme asi 65 dolarů.

St. Croix rozhodně nepředstavuje žádnou láci. V každém případě ale potěší ty, kteří si chtějí prohlídnout karibský ostrov, který ještě nezasáhl démon masové turistiky.

Cyklocestovatelský festival CYKLOCESTOVÁNÍ 2009

Tradiční specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání
o „cyklocestování“ a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena
nejen pro všechny „cyklocestovatele“, kteří vyrážejí na své cesty po
světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné
cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě.

Tradiční specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání o „cyklocestování“ a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena nejen pro všechny „cyklocestovatele“, kteří vyrážejí na své cesty po světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě. Letos opět ve třech městech a to 21.-22.2. 2009 v Hradci Králové, o týden později 28.2.-1.3. 2009 ve Frýdku-Místku a na podzim zase v Brně. V programu je plno nových tváří a tak se můžeme těšit na další dobrodružství, sportovní výkony a spoustu krásných fotografií. Samozřejmostí je fajn nálada a jako vždy bohatá tombola.

Hlavním partnerem festivalu se pro rok 2009 stala německá firma Ortlieb, známá svými nekompromisními voděodolnými cyklistickými brašnami.

Letos mezi nás zavítají např.: svérázný cyklotremp Honza Vlasák, extrémní biker Robert Šamonil, cyklocestovatel Martin Stiller, šéfredaktorka časopisu Cykloturistika Slávka Chrpová či dobrodruh Dalibor Kupka. Ti všichni a mnozí další se budou starat o výbornou atmosféru již ověřené tradiční akce. Neváhejte a přijeďte.

Detailní informace naleznete na www.cyklocesto­vani.cz

SOBOTA 21.2. 2009, HRADEC KRÁLOVÉ – Muzeum východních Čech

10:00 – 11:15 Josef Honz – „Karpaty“

11:30 – 12:45 Jirka Bošek & Jaroslav Balatka – „Kuba na všechny způsoby“

13:00 – 14:15 Jiří Pouč – „Hory a roviny švýcarské krajiny“

14:15 – 15:30 PŘESTÁVKA

15:30 – 16:45 Martin Vejmělka & Josef Honz – „Na kole přes Andy“

17:00 – 18:15 Martin Stiller – „Korsika ze sedla kola“

18:45 – 20:00 Slávka Chrpová – „Dvě baby mezi baobaby“

20:15 – 21:30 Dalibor Kupka – „Simpson Desert Cycle Challenge“

NEDĚLE 22.2. 2009, HRADEC KRÁLOVÉ, Muzeum východních Čech

09:00 – 10:15 Pavel Matějka – „Na kole za polární kruh“

10:30 – 11:45 Roman Šinkovský – „Čtyřiapůl za pětapůl – Laos a Thajsko!“

12:00 – 13:15 Radoslav Zlý – „Až tam dole na kole“

13:45 – 15:00 Robert Šamonil – „Kolmo na Damávand“

15:15 – 16:30 Honza Vlasák – „Island proti směru hodinových ručiček“

SOBOTA 28.2. 2009, FRÝDEK-MÍSTEK, Kino Nová scéna Vlast

10:00 – 11:15 Josef Honz – „Karpaty“

11:30 – 12:45 Jirka Bošek & Jaroslav Balatka – „Kuba na všechny způsoby“

13:00 – 14:15 Jiří Pouč – „Hory a roviny švýcarské krajiny“

14:15 – 15:30 PŘESTÁVKA

15:30 – 16:45 Martin Vejmělka & Josef Honz – „Na kole přes Andy“

17:00 – 18:15 Martin Stiller – „Korsika ze sedla kola“

18:45 – 20:00 Slávka Chrpová – „Dvě baby mezi baobaby“

20:15 – 21:30 Dalibor Kupka – „Simpson Desert Cycle Challenge“

NEDĚLE 1.3. 2009, FRÝDEK-MÍSTEK, Kino Nová scéna Vlast

09:00 – 10:15 Pavel Matějka – „Na kole za polární kruh“

10:30 – 11:45 Roman Šinkovský – „Čtyřiapůl za pětapůl – Laos a Thajsko!“

12:00 – 13:15 Radoslav Zlý – „Až tam dole na kole“

13:45 – 15:00 Robert Šamonil – „Kolmo na Damávand“

15:15 – 16:30 Honza Vlasák – „Island proti směru hodinových ručiček“

Trosečníkem na ostrově Vulcano

Kdo z nás si v mládí nepředstavoval, jaké by to bylo být
trosečníkem na nějakém ostrově. Kdo z nás si později, v už
dospělém věku, nepřál na chvíli vypadnout z každodenního kolotoče
a zmizet z civilizace někam, kde by se byť na chvilku zastavil čas a
člověk by nemusel „hlídat“ hodinky, aby něco nezmeškal.

Kdo z nás si v mládí nepředstavoval, jaké by to bylo být trosečníkem na nějakém ostrově. Kdo z nás si později, v už dospělém věku, nepřál na chvíli vypadnout z každodenního kolotoče a zmizet z civilizace někam, kde by se byť na chvilku zastavil čas a člověk by nemusel „hlídat“ hodinky, aby něco nezmeškal.


Ráno na ostrově Vulcano

Jak už to tak bývá, sny se vyplňují nečekaně. Náš zářijový pobyt na ostrově Vulcano (jeden z ostrovů Liparského souostroví) probíhal v klidu a v pohodě. Vulkán Gran Cratere poklidně vyfukoval své sirnaté výpary, na úpatí vulkánu v bahenním jezírku stejně poklidně probublávaly výpary do bahenní lázně a i v moři bylo všechno tak jak má být. Vše běželo stejně jako po celých 118 let, které uplynuly od poslední erupce zdejší sopky.

Jednoho zářijového jitra však bylo všechno jinak. Po nočních bouřích jsme kráčeli svěžím jitrem do Přístavu Porto di Levante. Cesty byly lemovány po nočních lijácích velkými kalužemi, zatímco po obloze pluly cáry mraků a mezi nimi nesměle vykukovalo slunce. Náš dnešní cíl – kterým měl být ostrov Salina se svými dvěma vrcholky Monte dei Porri a Monte Fossa delle Felci vykukoval nad úzkou šíjí spojující ostrov Vulcano s poloostrovem Vulcanello. Prostě idylické ráno.

V přístavu

Naše loď na ostrov Salina měla odjíždět o sedmé hodině ranní, ale rozbouřená hladina Tyrhénského moře však dávala tušit problém. Jakkoliv to na pevnině vypadalo, že se počasí k ránu umoudřilo, zvlněná mořská hladina nás přesvědčovala o opaku. Ani aliscaf zajišťující rychlé spojení mezi jednotlivými lipanskými ostrovy, ani později jedoucí mohutný trajekt, nás na palubě nepřivítaly. Trajekt se sice několikrát pokusil o přistání, ale mohutné vlny u přístavního mola ho od toho vždy odradily. Své snažení nakonec ukončil trojnásobným dlouhým zahoukáním a vydal se na další plavbu do poněkud lépe chráněného přístavu na ostrově Lipari. Přístav na Vulcanu osiřel. Jen několik plachetnic stálo uvázaných u přístavního pontonu.

Čekání

Na přístavním molu zatím postávalo pár automobilů čekajících s vírou, že někdy něco přece pojede! Vzhledem k tomu, že jsme byli na italském území a italský temperament je všeobecně známý a my jsme byli jen pár kilometrů od Sicílie, naše očekávání bylo jednoznačné. Sílící proud nadávek a lamentací se nám jevil jako neodvratný, zvláště když v dosahu byla kancelář dopravce, zajišťujícího lodní spojení v této oblasti. Ale pravda byla jiná! Nikdo se nepouštěl do lamentování, nikdo nezvyšoval hlas, nikdo nehrozil pěstmi. Někteří cestující usedli na lavičky a otevřeli denní tisk. Kdosi odběhl do lodní kanceláře, obratem byl zpět, nasedl do svého auta a odjel pryč, neboť zřejmě obdržel informaci o vývoji počasí.

Setkání s ostrovany

Radost musel mít místní rybář, který rozložil svůj obchůdek na kolech hned u přístavního můstku a o klientelu měl teď postaráno. Ne snad, že by cestující přímo kupovali jeho zboží a někde u ohníčku si krátili čekání opékáním ryb. Jeho zřejmě uspokojovalo už jen to množství diváků (chtělo by říci čumilů) i ruch a shon vládnoucí kolem něho, na který nebyl za normálních okolností zvyklý. On byl teď středem pozornosti a náležitě si to vychutnával!


Další pracovní den začal i pro místního zelináře, jenž na stánku vystavoval broskve, hroznové víno, rajčata, papriky…, které se na nás smály z jeho stánku po celou dobu pobytu. Snad to okoukaly od prodavače, z jehož rtů úsměv nemizel snad ani ve spánku, když se po poledni uložil pod slunečníkem k pravidelné siestě. K nějakým zlostným projevům měli daleko i pánové v oblecích a s aktovkami v rukou, evidentně mířící za obchodními záležitostmi na pevninu. Ti zasedli do nedaleké hospůdky, poručili si svou oblíbenou kávu a nerušeně rokovali možná právě o tom, že se nám dnes po ránu to počasí trošku nevyvedlo. Opravdu klid, pohoda. Vždyť taky nač si stěžovat. Hospůdky byly otevřené, z pekárny už také voněly čerstvé dobroty, sluníčko vyhrávalo svůj souboj s mraky, a že byly na moři nějaké ty vlnky? „Jsme přeci u moře,“ odpovídali nám místní. Z přístavního baru se linula vůně čerstvé pizzy a arancinni (smažené rýžové koule plněné masovou směsí), zatímco k rybářskému stánku přihrkala motorová tříkolka jedné z místních restaurací, aby naložila čerstvého mečouna, patřícího ke zdejším oblíbeným pochoutkám.

Neporučíme ani větru, ani dešti

A tak jedinými lamentujícími byli nakonec turisté s kufry, kteří zřejmě míříce k odletu letadla, spílali neschopnosti lodní společnosti poručit větru a dešti. Oni totiž na rozdíl od zdejších domorodců, zřejmě nepochopili, že přírodní zákony platí pro všechny. A to na zdejších ostrovech platí dvojnásob.

Muzejní týden – pojeďte do Londýna

Londýn je největší metropolí západní Evropy. Někdo ho zatracuje a pro
jiného je to zase jedno z nejkrásnějších měst na světě. Snad
nejzajímavější jsou muzea a galerie, kterými je Londýn proslulý.
I vstupy zdarma do většiny z nich nejsou k zahození. Napadlo
nás proto uspořádat v Londýně muzejní týden.


Londýn je největší metropolí západní Evropy. Někdo ho zatracuje a pro jiného je to zase jedno z nejkrásnějších měst na světě. Já patřím k těm druhým. Jen tak si tam na pár dní zaletět, nasát atmosféru, užít si památek, míst známých i turisty většinou neprobádaných a také zavítat do dalších míst zvoucích k objevování. Člověk by tam mohl jet třeba stokrát a stejně by tam stále bylo co objevovat. To je také jeden z důvodů, proč se do Londýna s nadšením vracím a nakonec mohu i říci, že ho už přeci jen trochu znám. To, co mám ale nejraději, jsou asi muzea a galerie, kterými je Londýn proslulý. I vstupy zdarma do většiny z nich nejsou k zahození. Napadlo nás proto uspořádat v Londýně muzejní týden.


Pro zájemce pořádá Cestovatel.cz Muzejní týden v Londýně. Přibližný program bude následující:

Den první Do Londýna přiletíme ve čtvrtek, protože to je den, kdy jsou nejlevnější letenky. Ubytujeme se ve slušném ale levném hotelu, pravděpodobně to bude hotel „Sleeping beauty“. A odpoledne vyrazíme na procházku do města. Omrkneme Big Ben, nábřeží Temže, svezeme se na ruském kole jménem London Eye a tak. Prostě první seznámení se s městem.

Den druhý Vyrazíme do Science Muzea. Tam lze vidět opravdu všelicos. Třeba skutečné kosmické rakety. Anebo jakousi divnou laminátovou kapsli ve které bych si netroufl plout ani po klidné hladině rybníka někde na vesnici. A ona to je to orbitální stanice Sojuz, ono se v tom lítá vesmírem… Divná představa… To muzeum je obrovské a je plné nejrůznějších pozoruhodností. Od balonů až po historii medicíny. Až nás muzeum přestane bavit tak vyrazíme pěšky do Hyde Parku, ten je tam poblíž.

Den třetí je sobota. Takže je nutné zajít na Oxford street a vidět víkendovou nákupní horečku. Až se prodereme nákupů chtivým davem tak zajdeme dorazit Science Muzeum, protože jeden den na toto muzeum určitě nestačí. Pak navštívíme některý další ze slavných londýnských parků, pokud bude ještě nálada někam jít.

Den třetí je neděle. Ideální den na to nepodnikat nic organizovaného. Prostě se rozprchneme po městě a každý si ho užije jak uzná za vhodné. Odvážnější povahy můžou navštívit třeba tržnici v Camdenu, říká se jí londýnský Amsterdam. V něděli tam lze potkat fakt zajímavé týpky.

Den čtvrtý zajdeme do Greenwiche. Navštívíme Muzeum námořnictví a přilehlé kulturní expozice. Potom vylezeme nahoru na kopec a projdeme si slavnou hvězdárnu Greenwiche kterou prochází nultý poledník. Je to zvláštní pocit stát jednou nohou na východní polokouli a druhou nohou na západní polokouli… Ti kdo budou mít v kapse GPSku ale užasnou, že jim na nultém poledníku ukazuje něco jiného než nulu. Takže se pak klidně můžeme jít projít na místo kde je nultý poledník dle GPS – je to taková nenápadná čárka namalovaná barvou na obrubníku vedle chodníku. A cestou můžeme pokecat o příčinách této nesrovnalosti.

Den pátý Zajdeme do Docklandu. To je bankovní londýnská čtvrt sestavená z mrakodrapů. Bude-li nálada tak potom odpoledne zajdeme i do Národní galerie anebo do Natural history muzea. Tohle muzeum obsahuje věci jako třeba kámen přivezený z Měsíce a tak. Taky zajímavé muzeum.

Den šestý letíme zpět domů…

Na muzejní týden 21.-26.5. 2009 je možné přihlásit se mailem autorovi článku hdelectronic (at) gma­il.com. Uveďte jméno, příjmení adresu, mailové a telefonické spojení.

Předpokládaná výše účastnického příspěvku je 11.800,– Kč, pokud vydrží dnešní skvělý kurs libry vůdči koruně. Protože Muzejní týden je akce nezisková, bude tato částka vyúčtována podle skutečně vynaložených nákladů.

Účastnický příspěvek pokryje náklady na

  • dopravu, čili letenku, jízdenky po Londýně a transfer mezi Londýnem a letištěm.
  • ubytování v hotelu, včetně snídaně.
  • průvodce který dokáže hodně říct zejména k vědecko-technickým věcem co jsou jich plná ta muzea. Samozřejmě česky.

V účastnickém příspěvku není:

  • cestovní pojištění
  • Jídlo s vyjimkou snídaně v hotelu

V úsporném režimu na jídlo a pití v pohodě bude stačit 5 liber na den. Těm, kteří se rozšoupnou, by mělo stačit zhruba 10 nebo 20 liber na den

  • Vstup na placené atrakce. Ale nemáme v úmyslu navštívit příliš mnoho placených atrakcí pokud vůbec nějakou. Vstup do většiny muzeí je totiž zadarmo.

Výše uvedený program a náklady jsou pouze orientační, může se na místě změnit podle dohody účastníků akce nebo v závislosti na okolnostech, které lze jen obtížně předvídat. Výše účastnického příspěvku může kolísat v závislosti na vývoji kurzu měny, cenách letenek a dalších okolnostech. Účastnický příspěvek je splatný ve dvou splátkách na účet Cestovatel, o.s. První splátka bude použita k uhrazení letenky. V případě zrušení účasti bude příspěvek vrácen po odečtení vynaložených nákladů.

Galerií a muzeí je tu na výběr opravdu mnoho. Například The National Gallery. Spatříte zde krásná originální plátna malířů zvučných jmen z celého světa. Kdo by neznal Donatela, Raffaela či Slunečnice od Vincenta van Gogha. Můžete se tu procházet snad donekonečna a kochat se a kochat a kochat. Pokud to tedy vaše nohy vydrží. Ten, kdo je „vědečtěji“ zaměřený, může zamířit do The Science Museum. Vejdete do expozice létání a před sebou spatříte vývoj letectví od jeho počátků, kdy se nad zemí vznášely balóny Mongolfiéry plněné horkým vzduchem, přes pár slepených a plátnem potažených „párátek“, na kterých už létali první šílenci, až po dnešek, kdy se v oblacích vznášejí stroje neuvěřitelných rozměrů dosahujících nepředstavitelných rychlostí. Nezbývá než žasnout, do čeho že to vlastně vstupujeme a čemu to tak bezmezně věříme, když se rozhodneme takovým letadlem cestovat… Neméně zajímavé jsou expozice o vesmíru a o moderních výdobytcích civilizace, kde můžete vedle raket spatřit Stephensonovu parní lokomotivu nebo třeba přistávací modul kosmické lodi Apollo.

Koho zajímá vývoj Země a života na ní, nemusí chodit daleko a hned vedle Science Museum může navštívit The Natural History Museum s expozicemi zabývajícími se botanikou, zoologií, geologií nebo třeba brouky. Najdete tu 70 miliónů exponátů, takže projít ho celé by vám zabralo několik opravdu dlouhých dnů. Ale nebojte, nikdo vás nebude nudit dlouhými popisy. Naopak si můžete na modelu vyzkoušet, jak funguje sopka, užasnout nad kouskem kamene přivezeným až z dalekého Měsíce, uleknout se řevu koster dinosaura nebo prozkoumat zvětšeniny roztodivných rostlin a živočichů.


Londýn ale nejsou jen samá muzea. Když se vydáte z City směrem na východ kolem Temže, budete mít možnost spatřit Tower Bridge, důstojného velikána, dlouhého 268 metrů a vysokého 43 metrů, kterého proslavily především jeho dvě mohutné věže a fakt, že se jedná o most zvedací. Ve druhé polovině 19. století se totiž ve východní části Londýna začal rozvíjet průmysl, ale nebylo zde možné postavit tradiční typ mostu, protože by znemožnil lodní dopravu do londýnského přístavu, který se nacházel mezi mostem London Bridge a Towerem. Proto byla ustavena Komise pro zvláštní most nebo tunel, aby se pokusila najít řešení této dopravní hádanky. Návrhů se sešlo asi 50 a ten vítězný už dnes známe. Dnes je pravda Tower Bridge důležitější pro řidiče, kterých zde projede denně asi 38 tisíc, ale ani dnes ozubená kola, jež zvedají ramena mostu, úplně nezahálejí a zvednou se asi 500krát do roka. Přestože je to mnohem méně, než v dobách dřívějších, stále má lodní doprava přednost před dopravou silniční. Tato skutečnost téměř způsobila diplomatický incident, když prezident USA Bill Clinton se svou kolonou zůstal stát před mostem, který se neočekáváně zvedl.

Až vás všechno to chození unaví, můžete třeba na Greenwichi navštívit Royal Observatory a pak si užívat zeleného ticha okolo se rozprostírajících rozlehlých parků s výborně udržovanými trávníky. V observatoři si můžete stoupnout rozkročmo přes nultý poledník, jednu nohu na jedné polokouli, druhou na druhé, abyste pak zjistili, že nultá zeměpisná délka se ve skutečnosti nachází někde úplně jinde, a to o dobré dvě stovky metrů dál, kde ji označuje jen drobná čára na chodníku.

Obrázky v galerii pocházejí z Wikipedie a jsou použity na základě licence Attribution ShareAlike 2.0

Sevilla – Carmenino město

Projíždíme podél pobřeží Costa de Luz. Míjíme stovky štíhlých
bílých stožárů větrných elektráren, pak silniční závodní okruh
u města Jerez a od jihu se blížíme k cíli naší cesty, do perly
jižního Španělska, do Sevilli.

Projíždíme podél pobřeží Costa de Luz. Míjíme stovky štíhlých bílých stožárů větrných elektráren, pak silniční závodní okruh u města Jerez a od jihu se blížíme k cíli naší cesty, do perly jižního Španělska, do Sevilli. Město má asi tři čtvrtě milionu obyvatel a je významným průmyslovým a kulturním centrem. Podnikáme okružní jízdu městem. Přes řeku Guadalquivir jedeme po mostě, který projektoval A. G. Eiffel. Přijíždíme na ostrov uprostřed řeky, na kterém se rozkládá areál světové výstavy EXPO 1992. Rozsáhlé výstaviště, vybudované pro tuto výstavu, je dnes pusté. I z první významné výstavy konané ve městě v roce 1929, zůstali ve městě původní pavilony. Ty se nachází v rozsáhlém parku poblíž centra a většina z nich dnes slouží jako konzuláty zemí, které se v nich při výstavě presentovali. V parku jsou z té doby také zachovány lavičky obkládané místní keramikou – azulejos.

Procházíme se mezi pavilony, jejichž bohatá výzdoba kontrastuje se strohostí výstavních pavilonů vybudovaných pro EXPO 1992. Přicházíme na Španělské náměstí, na kterém stojí půlkruhový Španělský pavilon. Obdivujeme krásu tohoto pavilonu a necháváme se při tom osvěžit vodní tříští dopadající na nás z obrovské fontány, stojící uprostřed náměstí. Po odpočinku na jedné z keramických laviček se přesouváme do historického středu města.


Projíždíme kolem budovy univerzity, ve které dříve bývala továrna na zpracování tabáku. Do této továrny umístil skladatel G. Bizet děj své slavné opery a Carmen zde spolu s dalšími ženami kroutila doutníky. V nedalekém parku vystupujeme a vydáváme se na prohlídku centra. Na mnohých domech, které míjíme, je patrný arabský vliv. Přicházíme na pěší zónu, jejíž část je zastřešena barevnými plachtami, které vytváří příjemný stín. Teplota vzduchu se již vyšplhala na třicet sedm stupňů a pobyt v rozpálených ulicích začíná být únavný. Zakrátko přicházíme k nejznámější sevillské památce, ke katedrále. Tento kostel je největší gotickou katedrálou na světě. Katedrála stojí na místě bývalé mešity, ze které se dochovala jen věž.

Vstupujeme do chrámu, jehož vnitřní prostory jsou impozantní. Uvnitř chrámu je patnáct kaplí, z nichž ta největší je veliká jako běžný kostel. Množství mohutných sloupů, podpírajících klenbu, připomíná kamenný les. Obrovské pozlacené varhany, široké přes celou jednu chrámovou loď, dosahují až pod klenbu. Hlavní oltář, na jehož pozlacení bylo spotřebováno 3500 kilogramů zlata, je ohromující. Součástí katedrály je také pokladnice a klášter. V kostele se nachází také hrobka Kryštofa Kolumba. Odborníci vedou spory o to, zda zde uložené ostatky, patří skutečně slavnému mořeplavci. Další, určitě pravý Kolumbův hrob je totiž také v Dominikánské republice. Návštěva chrámu v nás zanechává silné dojmy.


Vydáváme se na věž Giralda, která tvoří hlavní dominantu města. Vstupujeme do věže a k našemu překvapení zjišťujeme, že na věž nevedou schody. Mezi obvodovou a vnitřní zdí je soustava ramp, které spirálovitě stoupají až na vrchol 98 metrů vysoké věže. Toto uspořádání mělo svůj význam, na věž tak bylo možné vyjet na koni. Stoupáme po terasách, vystavěných z cihel, až na ochoz. Nad hlavami nám visí několik mohutných zvonů. Při pohledu na ně, máme obavy, aby nezačaly odbíjet. Asi bychom pak přišli o sluch. Přicházíme k jednomu z velikých oken ve zdi věže. Naskýtá se nám z něj krásný pohled na město. Na nábřeží vidíme druhou dominantu města, Zlatou věž, která bývala součástí městských hradeb. Z výšky obdivujeme královský palác Alcazar s terasovitými zahradami, stojící nedaleko chrámu. Hned vedle paláce pozorujeme čtvrť Santa Cruz, se spletí křivolakých uliček. Asi v polovině vzdálenosti mezi řekou a chrámem leží velice dobře patrná kruhová aréna Maestranza. Je jedna z největších v zemi a konají se zde významné býčí zápasy. Postupně obcházíme celou věž a panoramatický pohled na město se uzavírá. Sestupujeme dolů z věže.

Je čas se vydat na zpáteční cestu. Opouštíme krásné hlavní město Andalusie a v duchu si slibujeme, že se sem určitě ještě někdy vrátíme.

NP Taman Negara – nejstarší prales na světě

Taman Negara znamená v národním jazyce Malajsie „národní park“,
se svými 4 343 km2 je největším ze všech chráněných území
poloostrovní Malajsie a považuje se za jeden z nejstarších deštných
pralesů na světě (odhaduje se stáří 130 milionů let).

Taman Negara znamená v národním jazyce Malajsie „národní park“, se svými 4343km2 je největším ze všech chráněných území poloostrovní Malajsie a považuje se za jeden z nejstarších deštných pralesů na světě (odhaduje se stáří 130 milionů let). Zasahuje do třech malajských států – Kelantanu, Terengganu a Pahangu, kde se nachází i nejvyšší hora celého poloostrova, Gunung Tahan (2187 m). Park vznikl v roce 1939 pod názvem „Národní park krále Jiřího V.“, avšak krátce po vyhlášení nezávislosti Malajsie v roce 1957 byl jeho název změněn na nynější podobu.

Vlakem do Jerantutu

Všechny cesty do parku vedou přes město Jerantut, kam pravidelně jezdí autobusy z Kuala Lumpur. Pokud se však nacházíte na severovýchodě země, což byl i náš případ, nejlepší a nejrychlejší variantou je využít služeb malajské železnice – trať vede od hranic s Thajskem přes Kuala Lumpur až do Singapuru. Jelikož v největším zdejším městě, Kota Bharu, není železniční stanice, budete muset na vlak nastoupit v 5 km vzdáleném Wakaf Bharu.

Do Wakaf Bharu jsme se dostali taxíkem, na nádraží u pokladny koupili jízdenky, a protože jsme měli do odjezdu vlaku zhruba 2 hodiny, využili jsme ještě služeb „našeho“ taxikáře, který nás zavezl k buddhistickému chrámu Wat Phothivan. Nachází se zde čtyřicetimetrový ležící Buddha, údajně nejdelší socha v Jihovýchodní Asii a druhá nejdelší na světě. I když nás tento malý výlet nevyšel úplně nejlevněji, rozhodně jsme nelitovali.


Vlak přijel přesně podle jízdního řádu (18:45) a po necelých 6 hodinách jízdy potemnělou džunglí jsme se ocitli na nádraží v Jerantutu. Jelikož jsme věděli, že do města přijedeme po půlnoci, zajistili jsme si ubytování již v předstihu přes internet. Hotel Sri Emas byl sice jen 5 minut chůze od nádraží, ale nakonec jsme pěšky nemuseli, protože nás tam dovezl hotelový minibus. Bylo to jedno z nejhezčích a nejlevnějších ubytování, na které jsme v Malajsii narazili.

Pokračujeme autobusem a lodí

Ráno jsme nejdříve vyrazili na autobusové nádraží, abychom si v předstihu 2 dnů koupili lístky do Kuala Lumpur. Následně jsme se vrátili do hotelu pro batohy a zamířili do informačního centra nacházejícího se přibližně 150 metrů od hotelu – odtud nám měl v 8:30 jet autobus do Kuala Tembeling. Informační centrum bylo propojené s restaurací, takže jsme se mohli v klidu nasnídat a poté zaplatit za vstup a dopravu do parku.

O půl hodiny později oproti plánovanému odjezdu jsme společně s dalšími turisty nastoupili do autobusu, který ještě před opuštěním Jerantutu zastavil u jedné banky, kde jsme měli poslední možnost vyměnit si peníze – v NP Taman Negara ani okolních vesnicích samozřejmě žádné směnárny nejsou.

Po hodině jízdy jsme zastavili na malém parkovišti na břehu řeky Tembeling. Vytáhli jsme si všechna zavazadla z autobusu a začali je přenášet po schodech dolů k dlouhým dřevěným motorovým člunům. Do každého z nich se vešlo 30 lidí včetně zavazadel. Seděli jsme na matracích na dně člunu a opírali se o nízká dřevěná opěrátka. Zaujali jsme v podstatě polohu „napůl sed a napůl leh“, ale bylo to celkem pohodlné.


Jízda proti proudu řeky do Kuala Tahan, kde se nachází ředitelství parku, trvala necelé 3 hodiny. Zatímco nás během plavby míjely další lodičky a čluny, mohli jsme obdivovat obrovské zelené masy pralesa, zahlédli jsme i několik domorodých dětí, rybáře v úzké dřevěné loďce a stádo vodních buvolů (malajsky se jim říká Kerbau). Podél řeky jsme občas zaznamenali nějaký ten domek či chatku, ale jinak tu kromě tradičních domorodých obyvatel téměř nikdo nežije.

Co s načatým odpolednem?

V Kuala Tahan nás vyložili v první plovoucí restauraci, jejíž část rovněž sloužila jako recepce, kde se turisté dozvěděli základní informace o parku a rovnou si mohli zamluvit i nějaké ty výlety či další aktivity s místními cestovními agenturami. Nás zlákalo tzv. „Night Safari“, což byla devadesátiminutová procházka noční džunglí s průvodcem, který vám ukazuje zvířata.

Šli jsme hledat ubytování. Zjistili jsme, že ceny jsou poměrně vysoké. Neměli jsme předem nic zajištěno, a tak jsme si nechali poradit. Vylezli jsme do svahu nad plovoucími restauracemi a dostali se k zástavbě, kde byly domečky, obchůdky a ubytovací zařízení. První ubytovna obsazena, ale na druhý pokus to vyšlo – skončili jsme v Yellow hostelu a pronajali si pokoj pro 4 osoby. Proti Jerantutu byl o dost dražší, ale už se nám nechtělo plahočit se s těžkými batohy v šíleném vedru, navíc pokoj byl prostorný, čistý, se sprchou, záchodem a hlavně, měli jsme výkonnou a fungující klimatizaci, bez které se člověk v těchto podmínkách, alespoň podle mého názoru, neobejde.

Po obědě, kdy jsme ochutnali směs zeleniny a kuřecího masa zvanou „Kerabu“, jsme zamířili do Správy národního parku pro mapy, povolenky a nějaký ten tip na krátkou procházku. Mysleli jsme si, že zvládneme minimálně 5 km, ale sluníčko svítilo naprosto nekompromisně a vysoká vlhkost vzduchu také udělala své – celí zpocení jsme ušli pouze 1,5 km a byli jsme rádi. Ale i tak nás prales uchvátil, slyšeli jsme neuvěřitelné zvuky a viděli i pár zvířat např. obrovské mravence (velikost asi 3,5 cm), ptáky, varana, motýly, veverku a u chatek několik divokých prasat. Vyřízení jsme se vrátili do našeho ubytovacího zařízení, kde jsme velice ocenili hodinový odpočinek s klimatizací nastavenou na minimum.


Noční džunglí za zvířaty

Po načerpání energie jsme se vydali do plovoucí restaurace na večeři, během níž jsme zhlédli dokumentární film o národním parku Taman Negara. Zanedlouho si nás vyzvedl průvodce jménem Ni Zam, a ačkoli jsme si původně mysleli, že nás bude maximálně osm, nakonec jsme byli velká skupina 17 lidí (během výletu jsme navíc potkali nejméně sedm stejně velkých skupin, takže se jednalo o dost masovou akci). Nastoupili jsme do člunu, který nás převezl na druhou stranu řeky. Dostali jsme od průvodce instrukce, co můžeme a co ne, a noční putování za zvířaty mohlo začít.

Naštěstí jsme vyšli jako jedni z prvních, cesta vedla buď po dřevěných chodnících, nebo po normálních cestách, kde bylo dost kořenů. Pokud člověk neměl baterku nebo čelovku, měl šanci, že se o něco úspěšně přerazí. Průvodce šel v čele skupiny, měl velkou halogenovou svítilnu, se kterou svítil do podrostu a korun stromů.

Sice jsme zpočátku pochybovali, jestli vůbec nějaké zvíře uvidíme, ale Ni Zam byl velmi schopný, takže jsme jich nakonec viděli docela dost. Nejdříve jsme pod větvemi stromů zahlédli jelena myšího, který má velikost kočky a je nejmenším zdejším druhem jelena.

Další půlhodinu jsme potkávali pouze hmyz nebo jiné drobné živočichy. Na kmeni stromu jsme objevili asi dvaceticentime­trovou mnohonožku (u nás dorůstá sotva 5 cm), která však byla neškodná. Naproti tomu stonožka (asi 7 cm), kterou jsme zahlédli na jiném stromě, byla prý tak nebezpečná, že by dokázala zabít člověka za několik málo minut (myslím, že za 4 minuty). Ve větvích nám průvodce ukázal i jednoho malého hada, ale ten prý jedovatý nebyl a na listech jsme viděli i pár pakobylek (samec 8 cm, samice 15 cm).

Asi po 40 minutách trvání našeho výletu jsme došli k jedné z pozorovatelen neboli „bambunů“ do míst, kam chodí větší zvířata za potravou. Jednalo se o jednoduché dřevěné budky se základním vybavením, jako např. lavičky či místo na spaní. Zdrželi jsme tu asi 10 minut, během nichž nám průvodce pomocí halogenu posvítil na tři pasoucí se jeleny sambary, největší jeleny, co jsme zde mohli vidět.

Na zpáteční cestě k ředitelství parku nám Ni Zam ještě ukázal napůl schovaného štíra, pavouka pojídajícího kobylku a netopýra. Mohli jsme si prohlédnout i několik tzv. „Magic Mushrooms“, malé houby, které ve tmě svítily. Mezi chatkami jsme ještě viděli jednoho hada, což byl poslední živočich na naší přírodovědné procházce.

Nejdelší provazová lávka na světě

Druhý den ráno jsme vstávali tak, abychom před 9. hodinou mohli vyrazit do parku a užít si v klidu Canopy Walkway. Potřebovali jsme se na místo dostat co nejdříve, abychom se vyhnuli davům turistů, kteří si tento výlet objednali u cestovních agentur. Naštěstí organizované výpravy s průvodcem začínaly v Kuala Tahan až v 9:30, takže jsme měli asi 45 minut náskok, což byla dobrá zpráva.

Canopy Walkway, nejdelší visutá lávka v korunách stromů na světě (450 metrů délka, 45 metrů výška nad zemí), původně sloužila vědcům, aby mohli provádět svůj výzkum i v horních patrech pralesa, ale dnes je jedním z hlavních turistických lákadel celého národního parku. Podobné „mosty“ jako v Taman Negara můžete nalézt například v peruánském Iquitosu, dále v Brazílii, Ekvádoru, Kostarice, Indonésii, Číně, Jižní Africe nebo USA.


Po hodině chůze džunglí jsme se ocitli u cíle, zaplatili vstupní poplatek, zapsali se do návštěvní knihy a mohli jít na věc. Lávky byly asi 30 cm široké, zabezpečené z obou stran systémem provazových a ocelových lan a důkladně připevněné k několika velkým stromům. Na jednu lávku mohli vstoupit maximálně 4 lidé najednou a museli mezi sebou dodržovat rozestupy 5 metrů, na delších lávkách dokonce 10 metrů. Ve skutečnosti se totiž celá Canopy Walkway skládala z 10 mostů a 9 plošin, což byla jediná místa na trase, kde se dalo odpočívat.

Systém pohybu byl jednoduchý – člověk musel jít pomalu, přidržovat se lan po obou stranách (s fotoaparátem či kamerou v ruce se chodí velmi špatně) a kochat se pohledem kolem i pod sebe. Lávky se poměrně dost houpaly, zvláště ty delší. Dohromady jsme tu strávili 30 minut a na celé trase jsme kromě jednoho správce parku a dvou turistů, kteří šli chvíli za námi, nepotkali nikoho, takže jsme si tento jedinečný adrenalinový zážitek mohli lépe vychutnat.

V blízkosti Canopy Walkway vedla stezka, po které se dalo dojít na vrcholek 344 metrů vysokého kopce Bukit Terisek. Řeknete si, 344 metrů nic není, ale v prostředí, kde si po chvíli připadáte jako v prádelně, je to ažaž. Mohlo se buď stoupat mezi kořeny a využívat při tom provazových lan, která byla upevněna mezi kmeny stromů, anebo jít po vysokých plastových schodech, což byla dle mého názoru ta namáhavější varianta.

Poslední část trasy vedla po pěšince do mírného kopce a za pár minut jsme se ocitli na vyhlídce u cedule s nápisem „Bukit Terisek“. Výhled na okolní hory a prales kazil opar, ale něco málo vidět bylo. Udělali jsme pár snímků, doplnili tekutiny, a protože sem začali přicházet další a další turisté, rozhodli jsme se pro návrat.

Chtěli jsme se ještě podívat na pozorovatelnu Bambun Tahan, kde jsme byli včera večer s průvodcem. Koukali jsme na místo, kde jsme včera spatřili jeleny sambary. Místo nich jsme na stromech zahlédli krásně zbarveného ledňáčka a několik makaků dlouhoocasých, na které jsme rovněž narazili i u chatek na okraji parku.

Na návštěvě u domorodců

Když jsme poobědvali, vyrazili jsme s agenturou do vesnice domorodců Orang Asli. Tito lidé žijí pouze z toho, co si uloví, vypěstují anebo najdou v džungli. Pokud už nemohou sehnat v okolí vesnice žádnou potravu, přemístí se jednoduše jinam. Znají velmi dobře místní flóru a faunu, k lovu používají bambusové foukačky a rozdělávají oheň pomocí lián, klacků a listů.

Nasedli jsme do obstarožního člunu, který vypadal, že se každou chvíli potopí, ale vydržel. Ujeli jsme 400 metrů po proudu řeky, vystoupali do prudkého, ale krátkého kopce a ocitli jsme se u Orang Asli „doma“.


Dnešní domorodci žijí především z turistického ruchu a jsou více či méně ovlivněni civilizací. Sice jsme tu mohli vidět několik tradičně oblečených a trochu otrhaných obyvatel, ale většina z nich nosí spíše džíny, fotbalový dres nebo tričko s Mickey Mousem. Bydleli však v primitivních dřevěných chatrčích, které měly střechy z listů nebo igelitových folií, což rozhodně žádný luxus nebyl.

Na prohlídku vesnice a nafocení místních obyvatel jsme měli přibližně 20 minut. Potom si nás průvodce svolal, aby nám pověděl něco o tradičním způsobu života těchto lidí a o jejich zvycích. Domorodci nám rovněž předvedli, jak se vyrábí šipky do foukačky, jak se z ní střílí a jak rozdělat oheň bez sirek či zapalovače. Také jsme se dozvěděli, jak získávat vodu z lián – jednoduše se nařízne a kape z ní voda. Akorát nevím, kdo by to ve skutečnosti zkoušel, protože 50 % lián je údajně jedovatých. Dále jsme ochutnali něco jako přírodní lékořici, a když se na ní člověk napije obyčejné vody, tak chutná jako sladká limonáda. Nakonec si mohli dobrovolníci vyzkoušet střelbu z dvoumetrové foukačky na cíl nebo rozdělat oheň pomocí liány, dřívka a suchých listů. Rozhodně to však nebylo jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Jiné zážitky kromě nákupu suvenýrů a zajišťování dopravy do Jerantutu nás už bohužel nečekaly, takže nastává čas rekapitulace. Taman Negara je bezesporu největší přírodní zajímavostí Malajského poloostrova s nepřeberným množstvím turistických aktivit – Canopy Walkway, procházky džunglí, původní obyvatelé Orang Asli či další zajímavosti, zkrátka každý si přijde na své.

Kolik co stojí?

V následujícím přehledu jsem uvedl náklady na 1 osobu spojené s dopravou, pobytem a aktivitami v NP Taman Negara (1 RM, malajský ringgit, odpovídá přibližně 5 Kč – údaj z července 2008).

Doprava

vlak, Wakaf Bharu – Jerantut – 17 RM

autobus, Jerantut – Kuala Lumpur – 14,90 RM

autobus, Jerantut – Kuala Tembeling – 5 RM

autobus, Kuala Tahan – Jerantut – 6 RM

loď, Kuala Tembeling – Kuala Tahan – 35 RM

loď, Kuala Tahan (na druhou stranu řeky) – 1 RM

Ubytování

Jerantut, Hotel Sri Emas (dvoulůžkový pokoj) 15 RM

Kuala Tahan, Yellow Hostel (čtyřlůžkový pokoj) 90 RM

Jídlo

Kuala Tahan – snídaně 6–10 RM, oběd nebo večeře 9–18 RM

Vstupy a výlety

NP Taman Negara – 5 RM

Night Safari – 25 RM

Orang Asli – 45 RM

Vyrazte na FOR TRAVEL!

Cestujete s dětmi, hledáme poklidnou dovolenou, relax nebo se chcete
naopak vydat na pořádně divokou jízdu? Spoustu skvělých tipů a
především kontaktů získáte 5. až 8. března v Pražském
veletržním areálu Letňany, kde se bude konat veletrh cestování FOR TRAVEL.
A pro velký úspěch ho bude i letos doprovázet
i Cestovatelský festival, který pořádá i časopis Travel
Digest!

Cestujete s dětmi, hledáme poklidnou dovolenou, relax nebo se chcete naopak vydat na pořádně divokou jízdu? Spoustu skvělých tipů a především kontaktů získáte 5. až 8. března v Pražském veletržním areálu Letňany, kde se bude konat veletrh cestování FOR TRAVEL. A pro velký úspěch ho bude i letos doprovázet i Cestovatelský festival, který pořádá i časopis Travel Digest!

Hledáte inspiraci na cesty? Vyrazte na FOR TRAVEL!


Tuzemské i zahraniční dovolenkové zájezdy, zajímavá místa a památky, wellness a relaxace, aktivní dovolená, zážitková dovolená, agroturistika, dovolená pro rodiny s dětmi či pro seniory… Zkrátka veškeré aktivity, na které si ve spojení s cestováním vzpomenete, se představí na veletrhu cestování FOR TRAVEL. Ten i letos spadá pod FOR FAMILY – soubor veletrhů pro rodinu, bydlení a volný čas, které pořádá společnost ABF.

Grand Prix mezi dovolenými

A ačkoliv se jedná teprve o druhý ročník For Travelu, mezi návštěvníky i vystavovateli už získal na popularitě. O tom svědčí počet zařízení zaměřených na pohodové trávení volného času, které se přihlásili do soutěže Grand Prix. Vítězem, který si odnese hodnotnou cenu, bude nejlepší produkt či služba a vy při vyhlašování můžete načerpat skvělou inspiraci pro dovolenou na příští rok!

Pestrou nabídku jistě poskytnou i sami vystavovatelé. Jen namátkou se můžete setkat například se zástupci Cestovní kanceláře HOŠKA – TOUR, Cestovní kanceláře DODO – Zbyněk Dokulil, společností INTERHOME, JAF – LIPNO, NOVASOL, Léčebných lázní Jáchymov a mnohých dalších. Nově se na veletrhu FOR TRAVEL představí unikátn cestovní kanceláře (např. AUTOTURIST), hotely (např. FRANKŮV DVŮR) či realitní společnosti (např. LEO REALITY GROUP).

Travel Digest doporučuje

Vám by však rozhodně neměl uniknout ani doprovodný program, který letos připravuje i tým časopisu Travel Digest. Obav spojených s cestováním vás zbaví přednášející na odborných přednáškách (vystoupí zde členové Asociace českých cestovních kanceláří a agentur a Asociace cestovních kanceláří České republiky). Jistě vám dají spoustu skvělých tipů a rad od aktuálních témat z evropské legislativy až po možnostmi dovolené pro seniory (více informací o veletrhu naleznete na www.for-travel.cz a www.traveldiges­t.cz

A co vás čeká letos na Cestovatelském festivalu?

Především spousta zajímavých přednášek doplněných unikátními fotografiemi či promítáním filmů. S cestovatelem Vladimírem Plešingerem se vydáte do Konga, Tomáš Peterka vás zavede do Kolumbie a Daniel Balcar na Papuu Novou Guineu. Můžete se však také těšit na povídání o gastronomických specialitách z Holandska a Flander, a pozor: dobroty se budou také ochutnávat!

Stromboli

Sedíme na palubě malé výletní lodě a kolem nás ubíhají vody
Tyrhénského moře. Mořské vlnky tiše šplouchají pod přídí, zatímco
sluneční paprsky se odrážejí v lehce zčeřené mořské hladině.

Sedíme na palubě malé výletní lodě a kolem nás ubíhají vody Tyrhénského moře. Mořské vlnky tiše šplouchají pod přídí, zatímco sluneční paprsky se odrážejí v lehce zčeřené mořské hladině. Nad hlavami blankytně modré nebe bez jediného mráčku a slunce rozpalující okolní vzduch do letních teplot i teď na konci září, dotváří lehce ospalou atmosféru tohoto dopoledne. Je konec září , jsme na Liparských ostrovech a před necelými dvěmi hodinami naše loď Ghibli opustila přístav na ostrově Porto di Levante na ostrově Vulcano a vyrazila za svým cílem – ostrovem Stromboli. I když je tento ostrov viditelný z Vulcana pouhým okem, přesto plavba na něj trvá téměř tři hodiny a tak máme dost času trochu si tento pozoruhodný ostrov, vyčnívající nad hladinu Tyrhénského moře jen pár desítek kilometrů od italského pobřeží, představit.


Na vlnách Tyrhénského moře

Ostrov Stromboli musíme vnímat jako součást Liparských ostrovů, jakkoliv je nejvýchodnější výspou celého souostroví. I když toto místo nikdy nedoznalo významnějšího osídlení, přesto bylo jako přírodní maják dychtivě vyhlíženo námořníky všech tudy proplouvajících lodí. Zvláště za bouřlivého počasí sloužil ostrov jako důležitý orientační bod v navigačně složité oblasti ostrovů a blízkého italského pobřeží. I teď, když proplouváme v blízkosti ostrova Panarea, dobře vidíme na navigační mapě, jak těžkou úlohu tu měli a mají posádky lodí. Jakkoliv se na mapě objevují veskrze uklidňující údaje o hloubce pohybující se kolem 50 až 100 metrů, přesto se najdou zvláště v blízkosti ostrova Panarea místa, kterým je lepší se za bouřlivého počasí vyhnout. Nebezpečím hrozí nejen skalnaté ostrůvky Basiluzzo, Datillo, Lisca Nera, Lisca Bianco, Bottaro, Dattilo či Panarelli, ale především zrádné podmořské útesy. Jedná se o vrcholky podmořských hor, které však nedosáhly takové výšky, aby vystoupaly až nad mořskou hladinu a v některých případech končí jen pár metrů pod ní. Zvláště obávaný je podmořský útes „Černí mravenci“, který je za hezkého počasí dobře viditelný pod hladinou průzračně čistého Tyrhénského moře.

Ostrov věčného ohně

Za názvem ostrova Stromboli musíme hledat generaci starých Řeků, kteří při hledání názvu vcelku logicky vyšli z jeho tvaru pravidelného kužele, v řečtině označovaného jako strombos.

I když je historie osídlení ostrova v průběhu staletí přerušována obdobími bez osídlení, přesto jsou lidé spojeni s tímto neklidným ostrovem už po tisíce let. Dnes na rozloze 12,6 kilometrů čtverečních žije na 660 stálých obyvatel v na severovýchodním pobřeží situované osadě Stromboli a v osadě Ginostra na opačné straně ostrova. Původní zdroj obživy zdejších obyvatel – rybolov a pěstování vína (známá odrůda malvasie) byl dnes povětšinou nahrazen příjmy z turistického ruchu. V letním období sem každodenně přijíždí desítky výletních lodí s turisty, toužícími spatřit na vlastní oči největší pozoruhodnost ostrova – aktivní vulkán ve svahu pod nejvyšším bodem ostrova – vrcholem Vancori.

Dříve než zamíříte do výšin

Za stejným cílem sem míříme i my a když okolo třetí hodiny odpolední přistáváme u osady Stromboli, vítá nás ostrov přívětivě a jen obláček kouře nad jeho vrcholkem dává vědět, že nahoře nás čeká něco pozoruhodného. Úzkými uličkami, kterými neprojede žádné auto, míříme do srdce osady, abychom se zaregistrovali u místní průvodcovské agentury a kromě svých osobních dat podepsali i prohlášení, že jsme byli obeznámeni s veškerými riziky výstupu na sopku. Při kontrole vybavení, náš průvodce Mario opravu důkladně prověřuje obutí, přítomnost teplého oblečení v batozích a hlavně funkčnost našich „čelovek“. Že nejsou tyto kontroly zbytečné, se brzy přesvědčujeme na vlastní kůži. Zbývá už jen vyfasovat ochranné přilby a naše skupina spolu s ještě několika dalšími vyráží ke zdolání devítisetmetrového převýšení.

Vzhůru na sopku

Pokud se rozhodnete k výstupu na Pizzo o Sopra la Fossa, měli by jste opravdu zodpovědně zvážit svou fyzickou kondici. Náročnost výstupu je vysoká a protože trasa výstupu není totožná se sestupovou trasou, tak každý problém „tam nahoře“ znamená velké komplikace. Z osady Stromboli vyrážíme za slunného podvečera.


První stovky metrů vedou nenáročným terénem po zvolna stoupající asfaltované cestě, která však končí na hranicích zdejší rezervace. A tady začíná i poslední test naší připravenosti na výstup. Dalších 300 výškových metrů poslouží našemu průvodci Mariovi k tomu, aby si otestoval, zda jsme všichni schopni vystoupit bez problémů až k samotnému kráteru a uchovat si přitom dostatek sil i na sestup zpět na pobřeží. Po úspěšném zvládnutí tohoto testu se cesta ve zhruba čtyřech stech metrech nad mořem stáčí doleva a my si můžeme na chvíli vydechnout při zhruba 400 metrovém traverzu s výhledem na stále ještě sluncem ozářenou osadu Stromboli hluboko pod námi. Po něm přichází závěrečná etapa výstupu. Po prudkém kamenitém svahu stoupáme dalších téměř 500 výškových metrů a pak přichází poslední krátká zastávka pod vrcholovým hřebenem, který nás teď chrání před silným větrem, který nahoře vane. Výrazně se ochladilo a o pár desítek metrů dále se už do nás opírá ledový vítr vanoucí od italských břehů a my se rychle oblékáme do teplého oblečení. Ještě rychle ochranné přilby na hlavu a ve skupině pod bedlivým dohledem Maria zdoláváme posledních 50 výškových metrů na vrcholek Pizzo o Sopra la Fossa.

V říši ohně

Čpavý zápach síry, kouře a spáleniny se nám dere do nosů a jsme proto rádi, že je nám bůh větru Aiol nakloněn a vítr odnáší kouř stoupající z kráterů mimo náš vyhlídkový bod. Zhruba o 200 metrů níže a nějakých 700 metrů dále se před námi červenají dva žhnoucí jícny – vstupy do podzemního pekla. Sopka na kterou jsme právě vystoupili, patří mezi pár sopek na celém světě u kterých dochází k sopečným erupcím pravidelně každých deset až dvacet minut. Díky tomu, že se mohutný tlak pravidelně uvolňuje formou menšich erupcí, je možno vystupovat až k samotnému kráteru a pozorovat jedinečné přírodní divadlo z bezprostřední blízkosti. Ačkoliv se pozornost naše i našich fotoaparátu a videokamer soustředí na rudooranžově žhnoucí krátery, k první erupci dochází nakonec ve škvárou pokrytém svahu nad oběma krátery. Z černé masy začínají v rychlém sledu za rachotu připomínající nízko letící stíhačku vyletovat v gejzírech kusy roztavené horniny, aby pak rychle chladnoucí dopadaly na tzv. „Cestu ohně“(Sciara del Fuoco) a po ní se kutálely až do vln Středozemního moře. Další erupce následují v pravidelných intervalech tu s menší, tu s větší intenzitou.


Se zapadajícím sluncem a houstnoucí tmou se efekt ohňových gejzírů zvyšuje, ale stejně tak rychle klesá i okolní teplota a roste síla větru. Na vyhlídkový bod vystupuje v sezóně celá řada skupin a tak je doba pobytu každé z nich vyměřena na přibližně 40 – 45 minut, kterou bedlivě kontrolují akreditovaní průvodci. O přibližně čtyřista metrů níže je možno pozorovat erupce od hospůdky Punta Labronzo hezky v závětří, ale tady nahoře už začíná být pěkná zima. Ani se nechce věřit, že dole vládne letní počasí a že z nás ještě před necelými třemi hodinami tekl pot při výstupu na vrchol! Teď jsme však i přes teplé oblečení celí zmrzlí a proto ochotně a rádi sestupujeme do relativního závětří sedla le Croci. Spíše jen tušit můžeme v temnotě vpravo nad námi 924 m vysoký vrchol Vancori.

Návrat z říše divů

Ve svitu čelovek svlékáme teplé oblečení protože nás čeká prudké a dlouhé klesání traverzem přes Rina Grande do nadmořské výšky 400 m.n.m., kde nejenže začíná pásmo vegetace, ale i přes pokročilou večerní hodinu vládne teplo. Sypký a neustále ujíždějící popel pod našimi nohami totiž neumožňuje výměnu oblečení někde po cestě a zmiňované sedlo je nadlouho jediným místem, kde se něco takového dá zrealizovat. Pravidelné oddechování ostatních členů skupiny, sypký popel ujíždějící pod nohami ve svitu čelovek a poziční světla lodí hluboko pod námi – to je to jediné co člověk po následujících třicet minut může vnímat. Teprve po půlhodině strmý sráz končí a my máme na dohled nejen světla blížící se osady, ale konečně můžeme pohlédnout nad naše hlavy. Na jasném nočním nebi se rozsvítily celé girlandy světel, které svou nádherou donutí k zastávce a ke zhasnutí svítilen snad každého. V nastalé tmě vyznívá nádhera nočního nebe ještě mohutněji.

Na shledanou, Stromboli!

Ještě později, když už sedíme na palubě naší lodě, jejíž příď prořezávala klidnou mořskou hladinu, přichází čas rozloučení.. Světla přístavu Stromboli jakoby se s námi loučila za celý ostrov. Záře sopečných erupcí teď zůstaly skryty našim očím na odvrácené straně ostrova a tak s očima upjatýma k noční obloze vzpomínáme na chvíle setkání se skutečně živou přírodou, s její ničivou silou, ale i s uchvacující krásou její divokosti. Na setkání s divem přírody jménem Stromboli.

Dva studenti a sovětská Lada pro dobrou věc za dobrodružstvím

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydají na
východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku.
Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice, a v závěru cesty
podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří
dobrodruhů.


Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydají na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů.

Když cestovat a poznávat svět, tak proč to nespojit s něčím užitečným. Jako cíl své cesty si tito tři přátelé zvolili Mongolsko a jeho hlavní město Ulánbátar. Ovšem to je pouze závěrečná meta. Skutečný cíl této výpravy se nalézá již na samotné cestě. Vydat se do východních krajů vozidlem, které již dávno vyšlo z módy – to už tu mockrát bylo. Pravda. Ovšem spojit toto nemalé motoristické dobrodružství s takovým, které skýtá horolezectví a dobývání několikatisícových vrcholů vlastními silami a ještě prospět dobré věci – to je plán, se kterým přišli dva přátelé z Brna.

Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Mongolsko. To jsou jen některé ze zemí, kterými jejich cesta povede. A právě Mongolsko je asi nejzajímavější z hlediska počtu chystaných aktivit. Cestou chtějí členové expedice podrobit zkoušce horolezecký potenciál této oblasti. Jejich zájem v cíli cesty, v ajmaku (kraji) Bulgan, je pomoc při podpoře rozvoje zdejšího školství v rámci projektu humanitární podpory Charity České republiky.


Mongolské základní vzdělání prochází v současné době významnou změnou. Nástup do první třídy se posunul z 9 na 6 let věku. Malé děti z venkova jsou nuceny odcházet do internátních škol, což samo o sobě přináší mnohá rizika. Navíc tyto internáty jsou ve špatném stavu. Charita ČR ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR připravila projekt Cesta domů , který by měl umožnit těmto dětem zůstat doma a účastnit se vyučování prostřednictvím radiovysílání. Do projektu budou zapojeni studenti sociální práce, kteří již pracují na stávajícím projektu Charity v Ulánbátaru.

Iniciátoři akce se spojili s neziskovou organizací české Charity, aby dali síly dohromady a pokusili se o drobnou hmotnou, ale hlavně mediální podporu projektu, který Charita v Mongolsku v posledních letech rozpohybovala. Projekt, který je teprve v plenkách a který bude stát ještě před samotným odstartováním mnoho úsilí, by měl přinést jako výsledek pojednání ve formě časopiseckých článků o samotné cestě, o nástrahách, se kterými si jeho členové budou muset na cestě poradit a při zdárném dokončení i o výsledcích humanitární podpory, kterou se chystají tito lidé na východ dovézt. Dále jsou již nyní plánovány přednášky prezentující fotografické a případné filmové materiály z této cesty – jednak na cestovatelských festivalech, jednak na soukromé dráze.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska

Před aktéry teď leží přehršel nelehkých úkolů. Detailní plánování samotné cesty. Podrobné rozebrání zemí z hlediska potenciálních sportovních aktivit. Jednání o možnostech podpory humanitárních akcí v Mongolsku a v neposlední řadě příprava vozidla, které bude podrobeno své nejtěžší životní zkoušce.