Dnešní Istanbul je nepřehlednou metropolí, kterou za svůj domov
považuje téměř 14 miliónů Turků, a oproti relativně zaostalému
východu je až neuvěřitelně vyspělý a moderní. Není divu, že bohatí
Turci tvrdí, že kdyby byl Istanbul samostatný a zbavil se zátěže
zaostalého zbytku země, byl by bohatý jako Švýcarsko. Něco na tom je.
Historie Istanbulu je stejně dlouhá jako barvitá. Město bylo založeno již v 7. století před naším letopočtem, dlouhých 16 století pak bylo hlavním městem, nejdříve byzantské říše (pod jménem Konstantinopol) a později říše ottomanské. V posledních staletích ztrácela říše přes reformní snahy sultánů jak bohatství, tak i vliv, takže úspěšná revoluce vedená Mustafou Kemalem, známějším pod jménem Ataturk (což znamená Otec Turků), nikoho nepřekvapila. Následovaly prudké reformy, oddělení církve od státu a postupné poevropštění, které probíhá dodnes. Brzy zmizely známé fezy, místo arabským písmem se začalo psát latinkou.
Ataturk si tak získal zbožňování, o kterém se nám dnes ani nezdá. Vytržení v oku i hlase, které je patrné na každém, od prostého Turka až po ostřílenou průvodkyni, kdo o Kemalovi promluví, připomíná náboženské zanícení.
Dnešní Istanbul
Dnešní Istanbul je nepřehlednou metropolí, kterou za svůj domov považuje téměř 14 miliónů Turků, a oproti relativně zaostalému východu je až neuvěřitelně vyspělý a moderní. Není divu, že bohatí Turci tvrdí, že kdyby byl Istanbul samostatný a zbavil se zátěže zaostalého zbytku země, byl by bohatý jako Švýcarsko. Něco na tom je, ne že by byl zase tak dokonalý, na většině lidí je vidět, že mají stále hluboko do kapsy, v porovnání se zbytkem země je to ale pravý blahobyt.
Z pohledu turisty je Istanbul skutečným rájem. Turci jsou pohostinní, mimo oblast hlavních turistických atrakcí nijak neobtěžují, turecká kuchyně je velice pestrá a chutná a v jednoduchých restauracích i levná, navíc Istanbul je nákupní ráj a památky milovní turisté snad v žádné evropské metropoli nenajdou více, nežli právě v Istanbulu. Na druhou stranu přiznat, že pokud má někdo obavy z množství lidí, nebude centrum Istanbulu nic pro ně, hustota chodců (a koneckonců i aut) je opravdu velká.
Atrakce – jedna za druhou
Zkusme se podívat jen na ty nejdůležitější atrakce. Jedním z hlavních taháků je samozřejmě sultánský palá Topkapi, založený již v roce 1459 Mehmetem II. Jedná se o sérii pavilónů, desítku kuchyní a přilehlých budov, největším magnetem je vedle oslňující kolekce sultánových šperků samozřejmě komplex harému. Při jeho prohlídce si dnes jen těžko představíme život, který obyvatelé tohoto uzavřeného paláce prožívali, i tak jsou ale zdejší mozaiky okouzlující. Připlatit si za vstup do všech přístupných místností a budov stojí za to.
Minaretů a mešit je v Istanbulu více nežli v Praze věží, za návštěvu však stojí jen několik hlavních, jsou si ostatně velice podobné a mimo celkem omezeného prostoru stejně do větších částí vstoupit nesmíme. Samozřejmě se nesmíme zapomenout zout, dámy někde vyfasují i šátek na hlavu. O odložené botky se ale nemusíme bát, nikdo je neukradne, i kdyby se jednalo o lodičky od Blahnika.
Ta nejkrásnější
Nejstarší a nejkrásnější mešitou je Hagia Sophia, patřící mezi architektonické zázraky světa. Byl to původně byzantský kostel z 6. století, později v 15. století přestavěný na impozantní mešitu. Centrální dom musel být opakovaně zvnějšku posílen, takže z některých stran připomíná spíše protiatomový kryt. Jakmile ale vejdeme dovnitř, zážitek je opravdu nezapomenutelný. Křesťanský původ dodnes připomínají zbytky některé mozaiky s křesťanskou tématikou.
Nedaleko pak stojí další skvost, Modrá mešita, pojmenovaná podle převládající modré barvy vnitřní kachlové výzdoby, pocházející ze slavných dílen v Izniku. Modrá je tedy zevnitř a ne z vnější. Snad nejkrásnější pohled je v noci, kdy je celá mešita zvenku osvětlená a nad štíhlými minarety neslyšně krouží hejna ptáků.
Další zajímavou raritou je starověká podzemní cisterna z roku 532. Dnes se můžeme procházet mezi 336 sloupy vysokými přes 8 metrů. Pravděpodobně si někde trochu nabereme do bot, o nějakém brodění ale nemůže být řeč. Na konci jsou dva sloupy zakončené hlavou Medúzy, pravděpodobně na oslavu vodních nymf. Proč jsou hlavou dolů, to už dnes nikdo neví. Musíme ale vědět kam jdeme, cisterna se špatně hledá.
Prakticky při každém toulání centrem uvidíme věž Galata, stojící uprostřed starobylé čtvrti nesouíc stejné jméno. Původně byla součástí opevnění, dnes slouží turistům. Ve dvou posledních patrech jsou restaurace, takže se nahoru vyvezeme výtahem. Okolo věže je ochoz, z něhož se v případě spolupracujícího počasí můžeme pokochat nádhernými pohledy na město.
Vždyť smouvat je tak krásné
Návštěva Istanbulu by nebyla úplná bez procházky Velkým bazarem. Nepřehledný shluk budov založených již v 15. století sice mnohokrát vyhořel, starobylý dojem se ale přestavbami nijak nevytratil. Nákupy jsou zde pravým požitkem, a pokud zvládneme i tajemství úspěšného smlouvání, budeme cenami zlata, kožených věcí nebo oblečení příjemně překvapeni. Na koberce ale můžeme úspěšně zapomenout, ty vyjdou hodně draho i v případě, že budeme výřeční jako Jan Zlatoústý.
Popsané památky představují jen nepatrnou část toho, co nám může historie Istanbulu nabídnout. Na důkladnou prohlídku všech zajímavostí bychom potřebovali nejméně dva týdny, ale i kratší návštěva bude zcela určitě patřit mezi ty těžko zapomenutelné.
Než jsme se stačili rozkoukat a vybalit si, zaklepal nám na dveře jakýsi
mladík s tím, že je „průvodce“ a nabízí nám své průvodcovské
služby v podobě výletů po okolních zajímavostech. Nejvíce nás
lákala možnost na vlastní oči spatřit kvetoucí Rafflesii, největší
květinu na světě – v okolí Bukittinggi totiž existuje jedna
rezervace, kde údajně roste.
Téměř stotisícové Bukittinggi (v indonéštině „vysoký kopec“) se nachází v západní části Sumatry pouhých 70 km jižně od rovníku, avšak díky své nadmořské výšce 930 m zde panuje příjemné svěží klima se snesitelnými denními teplotami okolo 25°C. Vzdálenost od hlavního města Sumatry, Medanu, je odhadem 670 km, a pokud byste se jako my rozhodli překonat tuto vzdálenost najednou, připravte se na úmorných 21 hodin jízdy autobusem.
Příjezd
Z městského autobusového terminálu jsme se opeletem přesunuli do centra města a nastalo hledání cenově přijatelného bydlení. Vystoupili jsme v ulici Jalan Ahmad Yani, kde jsme prošli několik hotelů či jiných ubytovacích zařízení, avšak sehnat slušný dvoulůžkový pokoj pod 90 000 IDR (cca 10 USD) se jevilo jako nadlidský úkol. Nakonec se úspěch dostavil, na pátý pokus jsme zakotvili v hotelu Srikandi a za 75 000 IDR dostali solidní pokoj s vlastním záchodem, sprchou a bez děr ve stěnách.
Na skútru za Rafflesií
Než jsme se stačili rozkoukat a vybalit si, zaklepal nám na dveře jakýsi mladík s tím, že je „průvodce“ a nabízí nám své průvodcovské služby v podobě výletů po okolních zajímavostech. Nejvíce nás lákala možnost na vlastní oči spatřit kvetoucí Rafflesii, největší květinu na světě – v okolí Bukittinggi totiž existuje jedna rezervace, kde údajně roste. Průvodce vytáhl mobilní telefon a na minutku se omluvil. Když se vrátil, sdělil nám, že jedna Rafflesie zrovna kvete a že můžeme klidně vyrazit hned. Vyžádal si zálohu 50 000 IDR a zbylých 90 000 IDR jsme mu měli dát na konci výletu (celkově tedy 140 000 IDR). Do odjezdu jsme si nechali 25 minut, které jsme využili k hygieně a přípravě nejnutnějších věcí s sebou.
Na hotelovou recepci jsme se vydali s pochybnostmi, jestli jsme náhodou nenaletěli podvodníkovi. Naše obavy se nakonec nenaplnily, průvodce nás už očekával i se svým bratrancem, ale přijeli na skútrech. Výběrem dopravního prostředku jsme byli celkem zaskočeni a navíc začalo pršet, takže žádné skvělé vyhlídky. Pořádně jsme se zabalili do pláštěnek, na hlavu nasadili helmy, nasedli každý k jednomu řidiči a vyrazilo se. Začátek jízdy nebyl díky sílícímu dešti a nepříjemnému větru nikterak příjemný, naštěstí šlo jen o několikaminutovou přeháňku a zbytek trasy skládající se z mnoha ostrých zatáček jsme si mohli náležitě vychutnat.
Přijeli jsme do vesničky Papuluh, kde průvodcův bratranec zůstal i s motorkou a nahradila ho jiná osoba se svým strojem, asi nějaký správce místní rezervace. Takže helmy na hlavu a opět nasedat! Projeli jsme vesnicí a posléze se dostali na uzoučkou pěšinku, která rozhodně nevypadala jako cesta pro motorky. Napravo vysoká tráva a bujná vegetace, vlevo prudký sráz a rýžová pole, kde pracovalo pár zemědělců. Cestička byla navíc samá nerovnost a chvílemi se zdálo, že to motorky nevyjedou a my budeme muset šlapat po svých.
Zhruba po 0,5 km jsme zastavili v přírodní rezervaci Batang Papuluh a náš „nový průvodce“ hlásil, že Rafflesia Arnoldii roste jen 100 metrů odsud. Pravda, 100 metrů to skutečně bylo, ale do strmého kopce mezi hustou vegetací a liánami. Trocha námahy se rozhodně vyplatila a již z dálky jsme mohli zahlédnout velký červenooranžový květ, kterým se tento epifyt parazitující na vinné révě Tetrastigma vyznačuje. Rostlina nemá žádné listy ani kořeny, jen květ, ze kterého se line nepatrný zápach zkaženého masa.
Rafflesie začínají kvést po dešti – ta naše kvetla první den a měřila „jen“ necelých 40 cm v průměru, protože její tuhé voskovité okvětní lístky nebyly ještě rozvité. Škoda, kdybychom ji viděli o dva tři dny později, dosahovala by možná dvojnásobné velikosti. Každopádně nás potěšilo, že jsme takovou vzácnost vůbec mohli vidět, Rafflesie totiž kvete pouze sedm dní a navíc se přesně neví kdy a kde. Poblíž kvetoucího exempláře rostlo ještě jedno poupě připomínající menší hlávku červeného zelí, takže jsme vlastně viděli rostliny dvě.
Indonéská večeře
Jelikož nám z výletu pěkně vytrávilo, projevili jsme přání dát si v Bukittinggi nějaké typické indonéské jídlo. Průvodce nás zavedl do jedné restaurace, kde podle něj dobře vařili. Dostali jsme velkou mísu rýže a dalších devět malých talířků s kuřetem, rybou a dalšími neidentifikovatelnými druhy masa, to vše v různých omáčkách, okořeněné či se zeleninou. Princip fungoval následovně – rýži platíte vždycky a dále už jen za talířky, jejichž obsah sníte či pouze ochutnáte. Docela jsme si pochutnali, ačkoli některé „delikatesy“ jsme si radši nechali ujít. Na večeři jsme pozvali i našeho průvodce, protože byl milý a ochotný – získali jsme od něj cenné informace týkající se dopravy po okolí a na kus papíru nám napsal pár základních indonéských frází, což se v zemi, kde drtivá většina obyvatel hovoří pouze indonésky, rozhodně hodí.
Danau Maninjau, jezero v kráteru sopky
Alarm na hodinkách byl nastaven na 7:00, ale už hodinu předtím nás úspěšně budil hlas muezzina z nedaleké mešity. K snídani jsme si koupili výborné kokosové buchty a následně si stopli projíždějící opelet, který nás hodil na autobusové nádraží. Díky pomoci vstřícných Indonésanů jsme našli místo, odkud vyjížděly spoje k jezeru Danau Maninjau. Hned nás „naverbovali“ do jednoho prázdného autobusu a tvrdili, že se pojede co nevidět, ale nakonec jsme čekali dlouhých 40 minut. Časové prostoje pokračovaly i po opuštění nádraží – nejdříve musel řidič u benzínové pumpy doplnit palivo a poté na 45 minut zastavil v okrajové části města, aby nabral další cestující.
Když jsme opustili město a projeli krajinou malebných zemědělských vesniček, pastvin a rýžových polí, dostali jsme se k závěrečnému klesání k jezeru, což byl nezapomenutelný zážitek. Autobus se musel vypořádat se 44 ostrými serpentinami, které sotva dokázal vytočit. Celkově trasa z Bukittinggi měřila kolem 30 km a my ji s několika čekacími pauzami zvládli za „pouhé“ tři hodiny. Snad jedinou výhodou bylo, že jsme mohli pozorovat obyčejné lidi, vychutnat si nádhernou přírodu a i přes mlžný opar si z výšky prohlédnout obrovský sopečný kráter, ve kterém se jezero Maninjau nacházelo.
Vystoupili jsme na silnici lemované palmami a rýžovými políčky, mezi kterými vedla stezka k vodě. Po 200 m jsme dorazili na malou písčitou pláž, v jejíž těsné blízkosti stálo několik menších domků pro turisty. Smočili jsme si nohy v průzračně čisté vodě, chvilku si povídali s majitelem chatek a odpočívali. Při zpáteční cestě jsme mohli sledovat jednoho staršího zemědělce drobné postavy (byl snad o dvě hlavy menší než my) při práci, jak v hlubokém bahně sahajícím nad kotníky a s motykou v ruce poctivě okopává svůj pozemek – popravdě řečeno, nechtěl bych v Indonésii pracovat na poli.
Kromě zemědělství je hlavním zdejším zdrojem obživy rybolov – na jezeře se prohání rybáři ve vydlabaných dřevěných loďkách a pobřežní vody jsou lemovány důmyslným systémem dřevěných rámových konstrukcí, v nichž jsou upevněny plovoucí rybářské sítě, které v podstatě slouží jako sádky.
Vydali jsme se na tříkilometrovou trasu po silnici do vesnice Maninjau, odkud nám měl jet autobus do Bukittinggi. Čas zbývající do odjezdu jsme využili k obhlídce nejbližšího okolí. Viděli jsme indonéské studenty, jak hrají na hřišti volejbal a se zájmem sledovali nacvičování slavnostního pochodu k blížícímu se výročí vzniku Indonéské republiky v podání několika desítek dětí ve slušivých uniformách a jejich učitelů.
Prohlídka Bukittinggi
Zpáteční cesta do Bukittinggi tentokrát proběhla bez zbytečných zastávek a trvala pouze 1,5 hodiny. V našem hotelu jsme si dali hodinový odpočinek a následně zamířili na pozdní oběd spojený s prohlídkou města.
Začali jsme na hlavním náměstí, kterému dominovala modrobílá věž s hodinami, Jam Gadang, jejíž střecha ve tvaru býčích rohů symbolizovala tradiční kulturu Minangkabau. Střechy ve stejném stylu spatříte na desítkách domů a domků v okolí, ať už se jedná o moderní či starší stavby.
Ulicemi Jalan Sudirman a Jalan Panorama jsme se dostali do Panorama parku, odkud byl i přes mírný opar krásný výhled do kaňonu Ngarai Sianok. V areálu se nacházelo pár stánků se suvenýry, ale většina už zavírala. Jeden prodejce a zároveň průvodce po okolních horách se s námi dal do řeči – zmínil se např. o silném zemětřesení, které oblast postihlo v létě 2007, kdy otřesy půdy poničily část kaňonu i s tamějšími vesnicemi. Dostal se i k tématu místní fauny. Říkal, že pokud počkáme do soumraku, uvidíme prý „flying foxes“. Nevěděli jsme, co chtěl těmi „létajícími liškami“ básník říci, ale po chvilce nám došlo, že asi myslí kaloně, obrovské býložravé netopýry s rozpětím křídel až 1,7 m a váhou přes 1,5 kg.
Bohužel, na kaloně nebyl čas, před západem slunce jsme ještě chtěli stihnout návštěvu pevnosti Fort de Kock a projít se po zdobené lávce pro pěší, která vedla nad ulicí Jalan Ahmad Yani. Navíc nás začali okusovat dotěrní moskyti, takže jsme v rychlosti vylezli na dvoupatrovou vyhlídkovou věž, ještě jednou si prohlédli kaňon a svižnější chůzí směřovali k pevnosti.
U vchodu nás zastavil hlídač, nepochopili jsme, jestli máme zaplatit vstup, anebo se už zavírá. Šlo nejspíše o variantu číslo dvě, ale domlouvejte se s člověkem, který vládne jen indonéštinou – nakonec nás však dovnitř pustil a nemuseli jsme nic platit.
Pevnost Fort de Cock postavili Holanďané v 1. polovině 19. století, ale dnes z ní zbyla jen menší bílá budova čtvercového půdorysu, na pohled nic extra. Mnohem větší dojem na nás udělala lávka pro pěší Limpapeh, z níž jsme měli celé město a okolní sopky jako na dlani. Na druhé straně jsme okoukli miniaturní ZOO, kde měli slony, velblouda, tygra a malé stádo jelenů. Nakonec jsme se dočkali i slibovaných kaloňů – když jsme se podívali na potemnělé nebe nad sebou, uviděli jsme několik tmavých siluet těchto velkých létajících savců, takže naprostá spokojenost.
Potřebovali jsme ještě napsat nějaké e-maily, a tak jsme navštívili internet nedaleko našeho hotelu. Zanedlouho však vypadla elektřina a všude se rozhostila černočerná tma. Výpadky proudu jsou tu asi na denním pořádku, předešlý den to bylo podobné. Zbytek cesty až na pokoj jsme absolvovali za svitu čelovek. Naneštěstí v hotelu světlo stále nesvítilo a navíc ani netekla voda, takže nezbývalo nic jiného, než odložit sprchu na ráno.
Rovník
Před 7. hodinou jsme vyklidili pokoj, odevzdali klíče, nechali si velké batohy na recepci a vyrazili opeletem na nádraží, kde jsme na poslední chvíli stihli nastoupit do „public busu“ směr Medan. Měli jsme namířeno na rovník a k naší velké radosti jsme se dozvěděli, že nám tam zastaví. Zaplatili jsme každý 10 000 IDR a mohlo se jet.
Náš autobus zdaleka nedosahoval velikosti autobusů dálkových, v jeho vnitřním stísněném prostoru bylo umístěno přibližně 20 sedadel. Nicméně Indonésané jsou na rozdíl od nás drobní, a tudíž velmi skladní. Zatímco my si během jízdy připadali jako sardinky a prakticky se nemohli pohnout, oni se na sedadla naskládali v mnohem větším počtu, než bychom očekávali (napočítali jsme až 33 osob včetně dětí).
Po dvou hodinách mačkání jsme vystoupili a uviděli velkou bránu s nápisem „I Crossed the Equator“. Zaplatili jsme symbolické vstupné 1 000 IDR a u bílé čáry rozdělující zemi na dvě polokoule (opět doplněno nápisem „I Crossed the Equator“) mohli začít vymýšlet všelijaké pózy. Také jsme se vyfotili u velkého globu s nápisem „Equator“ a vydali se okouknout nedaleké muzeum věnované boji za indonéskou nezávislost, uvnitř byla např. expozice historických zbraní.
Hned jsme se stali terčem zájmu asi 30 malých dětí v uniformách, které za námi v muzeu neustále chodily, prohlížely si nás a smály se. Ochotně se nechávaly fotit a dělaly přitom různé opičky. Pořád na nás pokřikovaly „Hello“ a „What´s your name“, a když jsme jim řekli svá jména, dávaly nám papírky, abychom se jim podepsali. Připadali jsme si jako na autogramiádě filmových hvězd.
Nakonec jsme se přemístili ke stánkařům a koupili si dvě celkem pěkná trička s tradičním nápisem „I Crossed the Equator“ – alespoň jsme měli památku a zároveň hmatatelný důkaz toho, že jsme na rovníku skutečně byli.
Návštěva Liparských ostrovů neznamená jen setkání se sopkami a
s projevy jejich činnosti, ale i poznání zdejší přírody. Při
toulkách po ostrovech člověk může pozorovat návrat rostlinstva a
zvířectva do míst, kde po dlouhá staletí a tisíciletí vládl jen oheň a
vulkanická činnost.
Návštěva Liparských ostrovů neznamená jen setkání se sopkami a s projevy jejich činnosti, ale i poznání zdejší přírody. Při toulkách po ostrovech člověk může pozorovat návrat rostlinstva a zvířectva do míst, kde po dlouhá staletí a tisíciletí vládl jen oheň a vulkanická činnost.
Na Liparských ostrovech
Na svazích ať už vyhaslých nebo činných sopek musí člověk vzít zavděk jakýmkoliv projevem života a spokojit se třeba jen s trávou, lišejníky, mechy, v lepším případě keřovitými porosty. A stejně tak je tomu i mezi zástupci fauny. Vděčni jsme byli při naší návštěvě Liparských ostrovů za každé setkání s ovečkou, kozou či oslíkem, ale zcela samostatnou kapitolu představovali zdejší „voříšci“, kteří se jednou coby „miláčkové“, jindy zase jako „parchanti zmlsaní“ zjevovali a brzy opět mizeli na místech veřejných i tam, kde by je člověk jen stěží očekával.
Psí průvodci na kráteru
Nemohu se ubránit dojmu, že náš první aklimatizační výstup na vulkán Gran Cratere byl uspořádán jen proto, abychom si uvědomili, že jakýkoliv výstup v této oblasti bez asistence chlupatého stvoření a bez „bakšiše“ je nemyslitelný. Pro ně věc jasná a samozřejmá, pro nás nemyslitelná, musela nutně vyústit ve střet dvou světonázorů. Velmi záhy jsme měli pochopit, z čeho pramení sebedůvěra v jejich očích a lehce ironický úsměv na jejich tlamičkách. Existence ježibaby v jakési podivné chatrči při výstupové cestě ke kráteru byla věcí zákeřnou a požadavek na poplatek ve výši 3 EUR na osobu věcí nehoráznou. Myslíte-li si, že se nám po tomto extempore dočkali ze strany „voříšků“ nějakého politování, zařadíte se tím do řady nenapravitelných snílků a optimistů. „Cha, cha, cha.“ Opak byl pravdou. Psíci, kteří si během našeho dohadování s „kasírtaškou“ v ženských sukních řádně odpočinuli, teď jako šipky zamířili k okraji kráteru s vizí plných piknikových košíků v našich batozích. Když se ukázala drobná odchylka v jejich kalkulacích, rychle se to promítlo do našich vzájemných vztahů. Je pravda, že ty naše ochladly už na úpatí kopce, zatímco psí vychladly až nahoře u kráteru, o to však rychleji. Mizející vidina svačiny je zdrtila natolik, že mnozí z nás raději nasadili teplé bundy a rychlým tempem zamířili na vrchol. Ani slunko pálící z modré oblohy nedokázalo rozehnat napjatou atmosféru. Zbaběle jsme opustili kráter druhou cestou. Ještě teď vidím výraz opovržení a znechucení v psích očích. Jako kdyby říkaly: „Tak tahle várka turistů se teda fakt nepovedla!“
Vzhůru na Stromboli
Musím říci, že se nám v následujících dnech ulevilo, když jsme při našich cestách nikde nepotkali žádná psiska. Nálada se rychle zlepšovala a dar zapomnění nám dovoloval hledět s optimismem do dalších dní. Cesta na ostrov Stromboli slibovala krásné zážitky, které umocňovalo slunko zářící z bezmračné oblohy od samého rána. Zastávka s koupáním na ostrově Panarea nám ještě dodala na optimismu a nebýt malého konfliktu s chlupáčem na pobřežní promenádě, tak by se den jevil téměř bez kazu. To hafanovo přesvědčení, že námi koupený salám patří jemu, bylo nezlomné. Námi uhájených 10 deka salámu z původního půl kila, bylo možno považovat za vítězství v pravdě Pyrrhovo. Připisujíce další záporné body liparským „psím parchantům“ jsme zamířili na ostrov Stromboli. V našich srdcích jsme zatím intenzivně živili naději, že „ ti holomci chlupatý přece nemůžou být tak blbý, aby se šplhali na činnou sopku!“
Zjevení na vrcholu sopky
Vylodění na ostrově Stromboli přineslo novou naději – po psech nebylo vidu ani slechu. Připadali jsme si jako v ráji a užívali chvíle klidu a pohody. Při výstupu na vrchol sopky jako bychom přímo letěli vzhůru na křídlech optimismu. Fascinující západ slunce, mořská hladina hluboko pod námi a blízkost kráterů činné sopky naplnilo naše duše pokorou, vnitřním klidem a atmosférou očekávání. Jak nádherně bylo tady nahoře bez těch psích „spratků“. Erupce svými vizuálními a zvukovými efekty naplno zaměstnávaly naši pozornost. Ve chvíli, kdy se noc definitivně ujímala vlády nad ostrovem, však stačil jediný pohled stranou, aby nám ztuhla krev v žilách. V posledních záblescích denního světla k nám přicházely čtyři bílé ponožky. Nijak nespěchaly, jisty si svou převahou. Ještě chvíli v nás doutnala naděje, že se jedná jen o přelud, o mámení smyslů. Lehké drcnutí čumáku do našich nohou nás však přesvědčilo o realitě. Všechno v nás jakoby křičelo: „Ti parchanti chlupatí jsou zase tady!!!!!“ Nechtělo se nám věřit, že i tady, na místě téměř posvátném, budeme podrobeni propracované psí metodě vydírání. Přiznávám se. Zbaběle jsme prchli dolů do přístavu, řítíce se hlava nehlava po strmém svahu sopky pokrytém sypkým popelem.
Útěk z ostrova
Ostrov, který se ještě před pár minutami zdál být rájem bez těch psích holomků, už nám tak báječný nepřipadal. Že se nám podařilo hafany setřást, nebyla až tak naše zásluha. Ti nás totiž ponechali svému osudu jako beznadějné případy a raději si počkali na další „menáž“, kterou jim v batozích nesly nahoru další skupiny turistů, teprve vystupující na sopku. Připadali jsme si jako ve zlém snu, když jsme se blížili k přístavišti, z něhož se nesl zuřivý štěkot. Dva psí „hoši“ se tu chtěli seznámit s psí krasavicí, kterou držela její „pěstěná“ panička v náručí. Fenka po počátečních mdlobách, které se o ni pokoušely při pohledu na oba psí otrapy, lehce vzkypěla a snažila se vyrvat z náruče paničky, aby se to mohla s oběma frajírkama „dovyříkat“. To už na nás bylo doopravdy moc. Zbaběle jsme prchli i z ostrova Stromboli.
Za klidem na ostrov Alicudi
Mezi mraky nesměle probleskující sluníčko nás ráno přivítalo na palubě lodi Ghibli, jejíž příď mířila na nejzápadnější výspu Liparských ostrovů. Po předcházejících traumatizujících zážitcích jsme potřebovali naši nervovou soustavu zregenerovat a tak trochu opomíjené ostrůvky Alicudi a Filicudi se nám jevili být ideálním místem. Krátká zastávka v přístavu Pecorini a Mare nás naplnila optimismem. Ani tlapka se neukázala, ani ocásek nezamával. Posíleni ve své víře a uklidněni jsme zamířili k ostrovu Alicudi. Při pohledu na přístavní molo nás však zamrazilo. Považte, že i tady, na téměř opuštěném ostrově, kde žije jen pár stálých obyvatel, se na břehu promenovala dvojice (s prominutím) psích telat! Jak jinak nazvat exemplář německého ovčáka „šmrncnutého“ místní směskou. Připraveni zbaběle prchnout, jsme vytahali skrovné zásoby potravin z batohů, odhodláni předhodit je hafanům a definitivně opustit Liparské ostrovy.
Psí „gastarbeitři“
Oba chlupáči dokonale zapadali do ospalé atmosféry ostrova na “konci světa“. Pro sochaře toužící po modelech zosobňujících nudu a lenost, by se jen těžko našli lepší. Ovšem jen do chvíle, kdy se k přístavnímu molu přiblížil lodní trajekt. Jakmile bezpečně zakotvil a lodní vrata s rachotem dosedla na přístavní můstek, obou vlčáků se zmocnila horečná aktivita. První z nich rychle vyběhl na lodní palubu, aby provedl letmou revizi. Zastavil u jednoho z náklaďáků, u jehož zadní pneumatiky zvedl nožku a opatřil ho svým „razítkem“. A řidič jakoby čekal jen na tento moment, rychle vycouval na přístavní molo. V tu chvíli se ujal své role druhý hafan, který podobným „razítkem“ označil jediný automobil v přístavu, který se vzápětí nalodil. Unaveni pracovní činností oba chlupáči skončili pro tento den s prací a během chvilky už pravidelně oddychovali ve stínu staré rybářské bárky. Potichu jsme se vytratili z ostrova, který sice nemůže nabídnout bahenní lázně, ani sopečné erupce, ale umožnil nám shlédnout zázrak. Ono totiž objevit na Lipanských ostrovech psa, který nejenže nežebrá, ale naopak pracuje, se skutečně zázraku rovná.
Sbohem Liparské ostrovy
Opustili jsme Liparské ostrovy s novými zážitky, s novými zkušenostmi, ale pamětliví jednoho ponaučení. Za vším na Liparských ostrovech nehledej ženu, ale psa.
Dvě stě lidí za pět let postavilo v krajině Kašperských Hor
v blízkosti horního toku řeky Otavy známou dominantu kraje, gotický
hrad Kašperk. Hrad byl vystavěný z rozkazu Karla IV. k ostraze
zemské hranice a ochraně obchodní stezky a zlatorudných dolů.
Dvě stě lidí za pět let postavilo v krajině Kašperských Hor v blízkosti horního toku řeky Otavy známou dominantu kraje, gotický hrad Kašperk. Hrad byl vystavěný z rozkazu Karla IV. k ostraze zemské hranice a ochraně obchodní stezky a zlatorudných dolů.
Tajemný hrad Kašperk postavený v 886 metrech nadmořské výšky je nejvýše položeným královským hradem v Čechách. Obě jeho věže, východní i západní mají ještě výšku 30 metrů. Aby těch trojek a nul nebylo málo, tak vězte, že hrad byl původně postaven na půdorysu 300 metrů dlouhého protáhlého oválu. Žádné poselství v tom ale nehledejte. Na metry se začalo měřit až dlouho po postavení hradu.
Hrad byl vybudován na výběžku hory Ždánova pro ochranu zlatonosné oblasti Kašperských Hor. Karel IV. považoval za nutné zajištění bezpečnosti na tehdy zřízené obchodní cestě zvané Zlatá stezka. Ta spojovala Čechy s Bavorskem a dále s vyspělými oblastmi západní Evropy. Jedna z jejích větví vedla právě přes Kašperské Hory. Tehdy byl přístupný těžko, protože na všech stranách skála spadala prudce z kopců do údolí a místo nedalekých parkovišť a silnic byly všude neprostupné hvozdy. Výhled z věží byl dokonalý na celou českou krajinu až po Bavorsko a o všem co se kde šustlo byl tedy dokonalý přehled. Dnes se na hrad dostanete z parkoviště vzdáleného 1200 metrů od hradu příjemnou procházkou.
Stavbu řídil Vít zvaný Hedvábný. Existuje ale domněnka, že vlastním realizátorem stavby byl pod Vítovým organizačním vedením Michal Parléř, méně slavný bratr známého Petra Parléře. Kdysi měl Kašperk statut královského hradu, ale jak nám průvodce prozradil s největší pravděpodobností se přímo Karel IV. na hradě ani neukázal. Nechal ho postavit, ale pronajímal ho zástavním držitelům, kteří často bývali i královými věřiteli. Pronajímal ho i s celým Kašperským panstvím.
Prvním zástavním držitelem hradu byl druhý pražský arcibiskup a první český kardinál Jan Očko z Vlašimi. Až mezi lety 1411 až 1454 přešel hrad do rukou rodu Zmrzlíků ze Svojšína a Orlíka. Otec Petr, královský mincmistr, i jeho stejnojmenný syn Petr Zmrzlík patřili k stoupencům kalicha, a tím ochránili hrad Kašperk před ničivými husitskými útoky. Je však také známo, že sám mladší Petr Zmrzlík z hradu podnikal loupeživé nájezdy na území sousedních katolických Bavor.
Hrad byl tak vysoko a tak pevný a byl z něj takový výhled a přehled, že nikdy ani ve své další historii nebyl dobyt. Stal se sídlem popravy, což znamenalo, že každému zástavnímu pánu příslušelo právo a povinnost pečovat o veřejný pořádek a bezpečnost, stejně tak jako stíhat provinilce z celého kraje. Možná proto se o něm povídá tolik zkazek co o žádném jiném.
Ve druhé polovině 15. století se stali majiteli hradu Kašperk Šternberkové ze Šternberka. Roku 1465 Zdeněk Šternberk kvůli sesazení Jiřího z Poděbrad z českého trůnu ohrozil Kašperk. Posádka se připravovala na obléhání královským vojskem. Říká se, že tehdy byla pravděpodobně spěšně postavena malá pevnost Pustý hrádek, která stojí 400 metrů východně na výše položeném místě. Dodnes zbylo z tohoto předsunutého opevnění pouze torzo. I když z hrádku zbylo dnes jen kamení, kvůli krásnému výhledu se určitě vyplatí zříceninu navštívit. Je odtud pěkný výhled přímo na hrad. Pustý hrádek, ještě když byl nový a zachovalý, měl podobu velké pětiboké věže. Cesta, která pod ním na okraji severní stráně ústila do sedla a odtud stoupala k první hradní bráně, byla po celé délce i se vstupní částí hradu přímo pod kontrolou tohoto opevnění. I ke zničení tohoto místa se váže několik zcela odlišných pověstí.
Dalším pánem hradu Kašperk byl místokancléř a tajemník krále a císaře Ferdinanda I. Jiří z Lokšan. Tento známý slezský rytíř měl hrad před polovinou 16. století a svým rozhodným zákrokem zde v jihozápadních Čechách přispěl k rychlému potlačení pokusu o stavovské povstání roku 1547. Koncem 16. století hrad postupně ztrácel svůj původní význam a chátral, protože na jeho údržbu se již nedostávalo prostředků. Královská komora začala rozprodávat kašperské panství. Už roku 1616 odkoupilo zpustlý a polorozpadlý hrad nedaleké Město Kašperské Hory. Zajímavé na tom je, že město zůstalo vlastníkem i provozovatelem hradu Kašperk dodnes. Na hradě se dnes konají různé akce, divadla, svatby, rytířské turnaje a pochopitelně prohlídky hradu.
Na to aby zde bylo co prohlížet byla nutná rekonstrukce hradu. Od roku 2002 na některé vybrané stavební akce každoročně poskytuje finanční příspěvek i Ministerstvo kultury ČR prostřednictvím Programu záchrany architektonického dědictví. Většinu všech údržbových prací ale zabezpečuje město Kašperské Hory samo. Každý rok už od roku 2000 probíhají postupně všechny práce k jeho udržení. V červnu 2008 tak mohla být otevřena východní věž a nový prohlídkový okruh.
V lednu 2007 řádil v kraji orkán Kyrill, který poničil střechu Východní věže a mnoho stromů v okolí, takže dnes je viditelnost a přehlednost kraje v okolí hradu a hlavně Pustého hrádku vyšší. Na jeho zříceninu je vidět dokonce přímo od hradu, což ještě nedávno nebývalo.
Absolvovala jsem s průvodcem prohlídkový okruh Západní věž. Ta začínala na horní části nádvoří před bývalým padacím mostem. Přímo na mostě jsme postáli a vyslechli počátky historie hradu. Později zde byla vidět budova purkrabství, hradní expozice o mládí Karla IV. Tady mě nejvíce zaujaly dřevěné meče pro chlapce k nácviku jejich bojových schopností a obrazy. Po prohlídce hradního paláce následovala prohlídka západní věže s přesným a popisným výkladem o stavebně historickém vývoji hradu. Pak jsme vyšli až do nejvyššího patra věže, kde nejzajímavější věcí z prostor krom úžasného výhledu do kraje z 5. patra byla tzv. cihlová helmice. Tomuto typu cihel se říkalo buchty. Některé dochované cihly byly dokonce ze 16. století a tady i o patra níže se dochovaly skutečné původní omítky již z 15. století. Prohlídka trvala rovných 45 minut.
Těm, kteří rádi koukají na pohádky, ještě připomenu, že mohli vidět hrad Kašperk v zimním hávu ve filmu Anděl Páně z roku 2005 v režii Jiřího Stracha. Nejen filmařům toto místo učarovalo. Fantazie lidí jej opředla řadou tajemných pověstí. Pochmurné a strašlivé příběhy z Kašperku učinily hrad jedním z nejstrašidelnějších hradů v Čechách. Možná znáte příběh o třech rozsekaných krejčích, o mečích létajících vzduchem, o ženě v černém hávu nebo o rvačce kostlivců. Roztomilé byly jen pověsti o desítkách malých skřítků, kteří se pohybovali hlubokými lesy a hlídali zdejší zlato…
Sólový jachtař Milan Koláček staví v zaprášené hale kousek za
Brnem první karbonový závodní speciál u nás pro sólový závod
Transat 6,50. Jachta postavená z nejmodernějších materiálů bude
mimořádně lehká. Kompletní paluba váží jen 57 kg, trup necelých
80 kg. Na této 6,50 m dlouhé a 3 m široké plachetnici hodlá
Milan zdolat Atlantický oceán.
Sólový jachtař Milan Koláček staví v zaprášené hale kousek za Brnem první karbonový závodní speciál u nás pro sólový závod Transat 6,50. Jachta postavená z nejmodernějších materiálů bude mimořádně lehká. Kompletní paluba váží jen 57 kg, trup necelých 80 kg. Na této 6,50 m dlouhé a 3 m široké plachetnici hodlá Milan zdolat Atlantický oceán.
Loď je vyráběna z nejmodernějších materiálů, jako jsou karbonová vlákna, kevlarová voština nomex a epoxidová pryskyřice. Zpracování nejmodernějších materiálů a výrobní postupy se Milan naučil v loděnici Cookson Boats na Novém Zélandu, která se vyrábí jedny z nejlepších závodních jachet na světě. Milan Koláček.
Veřejnost bude mít výjimečnou možnost seznámit se se stavbou Milanova závodního speciálu ve čtvrtek 5.3.2009 v 18:30 v Klubu cestovatelů v Brně – Králově Poli na ulici Veleslavínova 14.
Milan zde bude mít přednášku o problematice stavby moderní závodní lodi a o své přípravě na závod.
Milan je čtyřnásobný Mistr České republiky v jachtingu. Získal bronz na Mistrovství světa. Je stavitel jachtařských závodních speciálů. Jachtingu se věnuje od útlého dětství a přivedl ho k němu jeho otec. Závodnímu jachtingu se věnuje od 15 let. Vystudoval kompozitní materiály na VUT. Několik let strávil v zahraničí prací na stavbě významných závodních speciálů, které zdolávají ty největší jachtařské závody na světě jako je např. Americký pohár nebo Volvo Ocean Race a také jako kapitán na 68stopé plachetnici Nimmo.
Transat 6.50 – drsný závod osamělých mořeplavců je jeden z nejextrémnějších závodů sólových jachtařů světa. Jede se z Francie do Brazílie s povinou zastávkou na Madeiře známé jako „Ostrov květin“ nebo „perla Atlantiku“. Závodník pluje sám, má zakázanou veškerou komunikaci se břehem, žádné zprávy o počasí. Jeden muž – jedna loď – jeden oceán. Celkem stráví o samotě uprostřed Atlantiku 3 týdny a zdolá 4250 námořních mil, což je téměř 8000 km.
Monte Gordo je nejvýchodněji položené portugalské letovisko na břehu
Atlantického oceánu. Jsou zde jednak moderní hotely a penziony, které
lemují pláž s jemným pískem, ale v centru nalezneme také
bezvadně udržované staré kamenné domy.
Odlétáme z Prahy směrem na západ. Nad západní Evropou je slunečné počasí. Máme tak možnost sledovat z okénka krajinu pod námi. Rozeznáváme Ženevské jezero a nedaleko hranice Francie se Španělskem pozorujeme doslova les bílých stožárů větrných elektráren. Pak přelétáváme nad Pyrenejským poloostrovem. Krajina je většinou hnědá, jak je vyprahlá. Potom již následuje mezipřistání v Malaze, kde doplňujeme pohonné hmoty. Letadlo znovu vzlétá, okénkem pozorujeme Gibraltarskou skálu a zřetelně vidíme pobřeží Afriky. Pak přelétáváme širokou deltu řeky Guadalquivir. Necháváme za sebou pobřeží Španělska a míříme do Portugalska. Po názorné zeměpisné lekci sledované z okénka letadla přistáváme ve městě Faro. Z letiště jedeme do Monte Gorda, kde jsme ubytováni.
Monte Gordo je nejvýchodněji položené portugalské letovisko na břehu Atlantického oceánu. Jsou zde jednak moderní hotely a penziony, které lemují pláž s jemným pískem, ale v centru nalezneme také bezvadně udržované staré kamenné domy. Ulice jsou plné restaurací, kavárniček a obchodů s řemeslnými výrobky. Z mnoha restaurací umístěných přímo na chodnících je cítit vůně servírovaného jídla a zejména pak neodolatelná vůně grilovaných sardinek, které jsou místní specialitou. Místní písečná pláž je široká a plná přenosných slunečníků, které si lidé upevňují do písku co nejblíže k moři. Vlivem nezvykle vysokého přílivu voda postupně zaplaví značnou část pláže a lidé se musí i se svými slunečníky přemístit a stěsnat se na zbývající pruh písku. Toto stěhování se s každým přílivem opakuje. Pobřeží Algarve omývá Atlantický oceán, jehož voda je dost chladná. Teplota vody dosahuje nejvýše dvacet stupňů. Některý den klesne teplota vody jen na sedmnáct stupňů. Ačkoli je pláž plná opalujících se turistů, do vody se odváží málokdo. Koupání je zde opravdu jen pro otužilé. Podél pláže leží velké množství mušlí, vyplavených mořem. Některé jsou veliké jako dlaň. Je to doslova ráj pro děti, které mušle sbírají ve velkém.
Monte Gordo je město rybářů, kteří každé ráno vyplouvají na moře za úlovkem. Zvláštností je to, že zde není žádný přístav. Rybáři po návratu z lovu najedou lodí na břeh, zapřáhnou jí za traktor a ten jí vytáhne dál na břeh. Před vyplutím zase loď traktorem zatáhnou do moře. Důvod tohoto zvláštního počínání je prostý, zdejší přístav již několikrát zničil oceán. Mnoho rybářů proto s lovem skončilo. Zbývající pak „kotví“ na pláži.
Na konci pobřežní promenády, která lemuje celou pláž, jsou instalovány prodejní stánky, ve kterých se koná Art Fest. Prodávají se zde rukodělné výrobky ze zemí ležících u Středozemního moře. V jednom ze stánků prodává obchodník z Maroka vedle jiných předmětů také tepané mosazné talíře. Máme zájem talíř koupit a ptáme se na cenu. Obchodník nabízí talíř za čtyřicet eur. Muž se ihned ptá, odkud jsme a vychvaluje svoje zboží. Neprojevuji na oko o talíř zájem. Obchodník nabízí dva talíře za šedesát. Odpovídám, že chci jeden. Muž nabízí tři talíře za osmdesát. Nabízím dvacet pět za jeden. Muž něco gestikuluje a snižuje cenu na padesát za dva. Trvám na svém, chci jeden za dvacet pět. Obchodník nakonec souhlasí, balí talíř a něco si mumlá. Platím, ale nemám to přesně. Zdráhám se dát obchodníkovi dvě dvacetieurové bankovky. Obávám se komplikací při vracení peněz. Nakonec podávám muži čtyřicet eur. Bere si peníze a okamžitě zkouší nabídnout dva talíře za čtyřicet. Rezolutně trvám na svém, chci jeden talíř. Obchodník je očividně rozladěný, vrací mně patnáct eur a hlasitě něco říká v arabštině. Odcházíme od stánku a asi je dobře, že mu nerozumíme. I když je Marokánec zjevně nespokojený s konečnou cenou, tak na nás jistě velice dobře vydělal.
Tennessee bylo původně šestnáctým státem nově vznikající Unie, tedy
záhy po té původní třináctce bývalých kolonií. Tehdy se pyšnila
jménem Franklin, ale v té době nebyla pravým státem a spíše byla
jakýmsi přidruženým územím. Potom ale Severní Karolína vrátila
federální vládě rozsáhlou část svého západního území, a místní
obyvatele konečně napadlo udělat si vlastní ústavu a vyhlásit
samostatnost.
Tennessee bylo původně šestnáctým státem nově vznikající Unie, tedy záhy po té původní třináctce bývalých kolonií. Tehdy se pyšnila jménem Franklin, ale v té době nebyla pravým státem a spíše byla jakýmsi přidruženým územím. Potom ale Severní Karolína vrátila federální vládě rozsáhlou část svého západního území, a místní obyvatele konečně napadlo udělat si vlastní ústavu a vyhlásit samostatnost.
Vzhůru do Apalačských hor
Průjezd napříč státem Tennessee je v každém případě zajímavý. Stát je plný krásných lesů i jezer, vesniček jako vymalovaných i odporně špinavých, ve kterých jsou satelitní antény surrealisticky umístěné v bahně prasečích výběhů jedinou známkou dnešní doby. Brzy ale objevíme i další tvář dnešní Ameriky. Jsou jí odumírající městečka ležící mimo tahy dálnic spojujících co nejkratším směrem jednotlivé státy nebo ležící daleko od turistických atrakcí a odsouzená proto k pomalé smrti z chudoby. Jsou to městečka tak nudná, že jedinou sobotní zábavou je jít k vrakovišti a poslouchat, jak rez chroupá plech. Není divu, že mladí, kteří umí alespoň trochu číst a psát, prchají někam jinam.
Posměšky
Apalačské pohoří zabírá největší část Tennessee, ale vlastně zahrnuje i zapomenuté okresy Kentucky, Virginie a Západní Virginie. Pro turisty je tu krásně, je to malebná směs hor, lesů a tabákových polí (pokud nenarazíme na pozůstatky těžby uhlí, což dá práci), ale pro ty, co tu žijí, je zde také spousta bídy. Nezaměstnanost často přesahuje 20 procent a na jednoho doktora připadá 5 000 lidí. Obyvatelé jsou zbytky Ameriky považovány za naprosté burany a trochu to připomíná Poláčkovu poznámku o děvčeti z Kašperských hor. Když tudy v roce 1964 projížděl prezident Lyndon Johnson, byl natolik zdrcen, že brzy vyhlásil svoji proslulou Válku chudobě. Že se jí nepodařilo vyhrát ani v Apalačských horách, ani nikde jinde, už je jiná otázka.
Smokey Mountains
Nicméně i tato oblast se pyšní místy, kvůli kterým se sem sjíždějí lidé z celých Spojených států. Jedním z nich je národní park Smokey Mountains. Znalci sem jezdí zejména na podzim, neboť krása zdejší přírody v období podzimního zbarvení listí je tak proslavená, že televize na celém území vyhlašuje kvalitu barev zdejšího listí. A návštěva stojí za to, stromy jsou zbarvené jako malířova paleta a chvílemi to vypadá, jakoby stromy někdo vysazoval turistům pro potěchu, převládá zelená se všemi odstíny žluti přes okrovou, pomerančově oranžovou, až po temně červenou. V dálce se z věčných obláčků mlhy – odtum pochází název Smokey, kouřící – vynořují jednotlivé kopce jako barevné bochánky. Musíme se ale dobře trefit, stačí pár dnů zimního počasí nebo prudší vítr a krása je pryč a musíme přijít o rok později.
Past na turisty
Obrovský zájem turistů pak dal vzniknout gigantické turistické pasti – konglomerátu atrakcí kolem města Gatlingburg, kde v podivné, a přiznejme si, nepříliš pohledné směsi Disneylandu, umělé hmoty a tyroláků najdeme všechno, po čem dnešní americký turista touží, od minigolfu přes nekonečné nákupy a zábavní parky až po kasína. Raději pryč a zpátky do přírody. Napříč tímto státem prochází i další atrakce, která láká jak naprosté amatéry, tak i ty nejskalnější turisty – slavná Apalačská stezka. Ta je úctyhodnou dávkou – od počátku v Mount Katahdin ve státě Maine na severovýchodě Spojených států až po konec v horách Springer Mountain ve státě Georgia měří plných 2 174 mil. A to už je na pěší stezku pořádný ranec.
Kdo tuto stezku zvládne, projde 14 států a šest Národních parků. Po kouskách se na stezku vydá každým rokem kolem 4 miliónů lidí, odvážlivců, kteří se o tuto „procházku“ pokusí na jeden zápřah, je každoročně přes 2 500. Kdo to zvládne, dostane za odměnu oficiální nálepku. Většinou se startuje na jihu a celá štreka trvá nejméně pět měsíců. Někteří na stezce oslaví své padesáté narozeniny, jiní, jako třeba Melody Blaneyová, využijí svých 178 dnů pochodu k psychické léčbě. I když Apalačskou stezku oficiálně rozeznal i americký Kongres, Správa Národních parků lišácky předala starosti o stezku dobrovolné organizaci Appalachian Trail Conservatory. A dobrovolníci si máknou, loni jich na stezce pracovalo přes 5 500 a odpracovali téměř 200 000 hodin. Možností ubytování cestou moc není, takže zásoby a spacák s sebou. Jednotlivé kousky stezky si ale může vyzkoušet i mnohem línější poutník. Pokud nechce k pochodům vyrážet z obludného Gatlingburgu, může si najmout jednu ze stovek chat. Jejich cena není zase tak děsivá, nicméně vzhledem k jejich velikosti jsou mnohem pro rodinu či větší partu. Vybavení odpovídá ceně, od myčky nádobí až po pohostinně narovnané dříví do krbu.
Pro Indiány stát nepříjemný
Stát Tennessee se do historie Spojených států zapsal celou řadou skutků či slavných rodáků, od známého zálesáka Davida Crocketta až po Elvise Presleyho, jehož procovský dům Graceland v blízkosti Memphisu si můžeme prohlédnout a nechat manželce cinknout v kasičce. Ne vždy se však jednalo o pozitivní zápis do historie, američtí Indiáni dodnes vzpomínají na jednu z mnoha smutných kapitol své historie, která začala právě tady. Na jaře roku 1838 přinutila americká armáda 16 000 pokojných Indiánů kmene Cherokee opustit domovy v Alabamě, Karolíně a Tennessee a vydat se na 1 500 km dlouhou cestu do Indiánského teritoria (jak se tehdy nazýval stát Oklahoma). Čtyři tisíce indiánů na nuceném pochodě zemřelo a Cherokeeové na něj dodnes vzpomínají pod názvem Nunahi-Duna-Dlo-Hilu-I, což se překládá jako Stezka slz. Tento kmen byl přitom prakticky nejpokojnější a nejpřizpůsobyvější a nepomohla mu ani skutečnost, že byli původními obyvateli Tennessee. Rozsudek podepsal nález zlata, které se přitom těžilo jen velice krátce. Jen několika stovkám Indiánů se podařilo uprchnout a ukrýt v divočině Smokey Mountains. O čtyřicet let později jim osvícenější vláda povolila návrat a na území dnešní rezervace Qualla Indian Reservation dnes nalezneme téměř 11,000 potomků původních uprchlíků.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Psal se rok 2008, když jsme se 20. prosince vydali na Kralický Sněžník.
Nebyl to ale jen tak ledajaký výstup. Já a pár mých přátel jsme měli na
sobě pouze pravěké oblečení. Chtěli jsme otestovat, jestli vydrží
i v kruté zimě, která tady na Kraličáku panuje.
Psal se rok 2008, když jsme se 20. prosince vydali na Kralický Sněžník. Nebyl to ale jen tak ledajaký výstup. Já a pár mých přátel jsme měli na sobě pouze pravěké oblečení. Chtěli jsme otestovat, jestli vydrží i v kruté zimě, která tady na Kraličáku panuje.
Okolo 12:00 jsme dorazili autem na Dolní Moravu na parkoviště (695 m.n.m.). Vystoupili z auta a začali se oblékat do pravěkých šatů, z celé expedice se oblékli pouze čtyři lidé, ostatní ale šli s námi, aby mohli fotit a pečovat o nás v případě nezdaru. Musím podotknout, že všechny věci jsme si sami ručně ušili. Například místo ponožek jsme měli králičí kůže omotané onucemi a pevnost boty nahradily takové volné nazouváky vyrobené z tvrdé kraví kůže. Další části těla měl už každý zakryté individuálně. Mimo trenek jsme neměli na sobě nic, co by nezapadalo do období pravěku.
Po asi půl hodinovém usilovném oblékání jsme se konečně vydali na cestu. Hned z počátku se na nás s úsměvem a podivem dívalo několik kolemjdoucích, ale tuto reakci jsme čekali. Šli jsme lesní cestou po žluté. Já jsem se hned zpotil, protože mé kalhoty z králíka byli absolutně neprodyšné. Pravěk je hold pravěk, lepší vedro než zima!
Pár slov ke Kralickému Sněžníku
A teď pár slov ke Kralickému Sněžníku. Leží na hranici České republiky a Polska. Se svými 1424 m.n.m. je nejvyšším vrcholem stejnojmenného pohoří Kralický Sněžník. Přezdívá se mu Střecha Evropy. Je to díky tomu, že zde pramení tři řeky, jejichž voda odtéká do tří moří: Kladská Nisa do Baltského, Tichá orlice do Severního a Morava do Černého moře.
Cesta utíkala docela rychle, ačkoliv jsem se každým krokem posunul tak o deset centimetrů dozadu, protože pravěké boty nemají vzorek na podrážce. Ale pravěk není pohádka!!! I přes to jsem byl potěšen, protože jsem necítil žádnou zimu na chodidla.
Co nevidět jsme se asi po 7 km objevili na konci lesa, kde byl nádherný výhled do okolí. Chvilku jsme se kochali a pak šli zase dál. Míjeli jsme pramen již zmíněné řeky Moravy ve výšce 1380 m.n.m.
Proč zrovna slon???
Těsně pod vrcholem jsme narazili na symbol Kraličáku, slona. Stojí tu již 75 let. Zásluhu na něm má spolek mladých Němců, kteří zde konali své schůzky v první polovině 19. století. Proč zde ale postavili slona? Je to díky tomu, že počátečním místem jejich schůzek byl Ještěd, kde si začali říkat „Jescher“, později se stal jejich cílem Kralický Sněžník, ale chtěli si zachovat jméno. Všimli si, že když slon kýchá, vydává „ješšš“. Pojmenování jim zůstalo, ale odvozovali ho od kýchání slona. V roce 1932 postavil tento spolek na vrcholu žulovou plastiku slona a my jsme právě stáli u ní. Slon se nedal moc rozpoznat, byl celý zasněžený a zledovatělý po neustálém fičáku, který ho má na mušce. Ani my jsme zde nebyli ochuzeni o nějaký ten větřík. Párkrát jsme se vyfotografovali, aby nám doma věřili, že jsme tu byli a pokračovali dál.
A už jsme konečně na vrcholu
Okolo 16:00 jsme konečně dorazili na vrchol, tady foukalo úctyhodně. Můžu s jistotou říci, že veškeré moje pravěké oblečení obstálo výstup. Hlavně naše boty, od kterých jsem čekal nedostatky, ani v nejmenším nezradily. Možná jen to podkluzování jim ubíralo na dokonalosti, ale to časem vyřešíme.
Stejnou cestou jsme se vrátili i dolů k autu, protože se už začínalo stmívat a do noci jsme bloudit opravdu nechtěli. K autu jsme se dostali okolo 19:00, dolů to šlo o mnoho rychleji. Boty bez podrážky byly cestou nahoru nevýhodou, ale dolů nádherně klouzaly! V autě jsme už jen vzpomínali na to, jak jsme to Králičáku natřeli, a to dokonce v pouhopouhém pravěkém oblečení!!!
Život Tongánců je velmi jednoduchý. Denní náplň většiny obyvatel
vypadá nějak takto: ráno dlouho spát většinou tak do 9 hodin ráno,
pak jít nakoupit, popřípadě nějak jinak sehnat věci na oběd, kolem
poledne se začíná připravovat oběd, většinou se jedná o maso
(rybí, jehněčí, vepřové či hovězí) s kasavou či tarem dušené
v zemi na žhavých kamenech a zakryté listy banánu. Po obědě je
polední oddych, který se často protáhne až do večerních hodin, kdy teprve
začíná život. Večer se lidé často scházejí a popíjejí alkohol
(nejraději whisky s colou nebo pivo) či kavu (regionální nápoj) a
pozdě v noci jdou spát.
Království Tonga se řadí k nejchudším státům ve svém regionu (jižní Pacifik). Hlavním zdrojem obživy jsou plantáže, a to především kokosové a banánové, pěstuje se však i vanilka, taro či kasava. Místní lidé ve většině případů nemají stálou práci a živí se jak umí – většinou zemědělstvím, rybářstvím, na tržišti či využívají místního zvyku, který udává povinnost poskytnutí pomoci sousedovi, pokud o ni požádá.
Život Tongánců je velmi jednoduchý. Denní náplň většiny obyvatel vypadá nějak takto: ráno dlouho spát většinou tak do 9 hodin ráno, pak jít nakoupit, popřípadě nějak jinak sehnat věci na oběd, kolem poledne se začíná připravovat oběd, většinou se jedná o maso (rybí, jehněčí, vepřové či hovězí) s kasavou či tarem dušené v zemi na žhavých kamenech a zakryté listy banánu. Po obědě je polední oddych, který se často protáhne až do večerních hodin, kdy teprve začíná život. Večer se lidé často scházejí a popíjejí alkohol (nejraději whisky s colou nebo pivo) či kavu (regionální nápoj) a pozdě v noci jdou spát.
Výjimkou je neděle, kdy chodí většina do kostela. Vzhledem k tomu, že obyvatelé Tongy většinu dne tráví ve vodorovné poloze a většinu doby, kdy jsou na nohách, věnují jídlu, je zcela logické, že nadváha je zde považována za jeden ze symbolů krásy. Proto je velmi obtížné narazit na ženu, pro nás, s ideální postavou. A když už se setkáte s mladou a štíhlou ženou, tak od ní uslyšíte jak je nehezká, protože nemůže přibrat. Prostě v tomhle ohledu to zde mají ženy asi o dost jednodušší.
Na oběd na Tongu
Vzhledem k tomu, že lidé na Tonze jsou velmi milí a přátelští, tak není naprosto žádným problémem navázat přátelství prakticky s kýmkoliv a kdekoliv. To se také brzo povedlo i nám, a za to, že jsme si zahráli s pár místními obyvateli ping pong a plážový volejbal, nás pozvali na oběd. Samotná příprava oběda a oběd samotný je pro většinu obyvatel nejvýznamnější událostí všedního dne a podle toho to také vypadá. Pokud je dostatek času, což je prakticky pořád, tak má ve většině případů přednost tradiční tongánský způsob přípravy oběda. Jak již bylo zmíněno, tak tradiční způsob je značně pracný.
Nejprve je třeba rozdělat oheň a v něm rozžhavit kameny. Než se kameny pořádně rozpálí, tak se nachystá jídlo, respektive maso či masová směs a přílohy (kasava, taro, maniok). Vše se zabalí do alobalu, a to většinou dle jednotlivých porcí (kasavu lze pouze přikrýt banánovým listem). Poté se odkryje díra v zemi, která je k tomu určena (většinou je kvůli písku vyztužena plechem), a na dno se vloží do červena rozpálené kameny. Ty se následně v malé vrstvě přikryjí bylinkami a banánovými listy. Na tuto vrstvu se položí jednotlivé jídlo zabalené v alobalu a znovu přikryje bylinkami a banánovými listy. Vše se pak zasype pískem a dobře utěsní.
Během dvou hodin se pak jen čeká, což je přesně to, co je přes horký polední čas potřeba. Po dvou hodinách odpočívání ve stínu je ten správný čas vytáhnout připravenou pochoutku, která je díky alobalu plná šťávy. Samotný oběd trvá obyčejně dlouhou dobu, nikam se pochopitelně nepospíchá a jídlo se vychutnává. Během oběda se také hojně popíjí pivo (Ikale). Není výjimkou, když se oběd protáhne až do setmění a plynule přejde do večeře.
Návštěva místní školy
Krom toho, že jsme byli pozváni ke společnému stolu na tradiční oběd, jsme mohli navštívit i základní školu ve městečku Kanokupolli, kde nás přivítalo spoustu opravdu roztomilých dětí. Školu jsme navštívili právě v době, kdy měli děti něco jako tělesnou výchovu a pobíhali všude, kde se dalo.
Naše první cesta ovšem vedla za ředitelem školy, který zapískal, a všechny děti ihned přiběhly a postavily se do pozoru. Dětem jsme vysvětlili, odkud jsme a jak jsme se dostali až k nim, také jsme jim ukázali Českou republiku na mapě. Děti nám pak na oplátku zazpívali tongánskou hymnu i s modlitbou. Zároveň nás také ředitel slušně požádal o příspěvek na provoz školy. Pro zájemce, kteří by chtěli poslat příspěvek této školy, se jedná o školu s adresou: Goverment primary school, Kanokupolli, Nukualofa, Kingdom of Tonga, South Pacific.
Nezvyklá orientace
Již během pobytu na Novém Zélandu jsem dospěl k názoru, že se v těchto končinách vyskytuje nezvykle vysoké procento mladých mužů, jejichž sexuální orientace směřuje jinam než k ženám. Většinou se jedná o homosexuály a transsexuály.
Na Tonze pak toto procento rozhodně neklesá, spíše ještě roste. Homosexualita a transsexualita je zde naprosto normální věcí. Přímo s jedním transsexuálem jsme se setkávali prakticky každý den, neboť pracoval(a) v resortu, kde jsme byli ubytovaní. Jednalo se o mladého muže, který se oblékal jako žena, myslel jako žena, sexuálně byl orientován na muže a jeho hlavním cílem bylo podstoupit v USA operaci, která by z něj „ženu“ i udělala. Muži – transsexuálové jsou také dost poptáváni majiteli resortů a hotelů neboť vykonají více práce než žena a dobře zastanou i čistě „mužské“ práce. Na Tonze se dokonce každoročně koná oblíbená a významná přehlídka transsexuálů a právě poslední vítěz této přehlídky pracoval(a) v „našem“ resortu. Dokonce jsem byl poctěn tím, že mne tento mladík během posledního večera požádal o tanec.
NP Kubah je jedním z nejpřístupnějších národních parků
malajského státu Sarawak na Borneu. Na šesti turistických stezkách, které
procházejí parkem, naleznete vzácné kapradiny, divoké orchideje a
především 93 různých druhů palem, což je největší koncentrace
těchto rostlin na světě.
NP Kubah je jedním z nejpřístupnějších národních parků malajského státu Sarawak na Borneu. Nachází se 20 km západně od města Kuching a veřejnosti byl poprvé otevřen v roce 1995. Na tomto relativně malém území o rozloze 22,3 km2 (2 230 ha) pokrytém hlavně smíšeným dipterocarpovým lesem objevíte křišťálově čisté potoky a říčky, malé vodopády a několik míst vhodných ke koupání. Na šesti turistických stezkách, které procházejí parkem, naleznete vzácné kapradiny, divoké orchideje a především 93 různých druhů palem, což je největší koncentrace těchto rostlin na světě. Co se týče pozorování zvířat, mnoho jich při své cestě nepotkáte, protože jsou velmi plachá a žijí hluboko v džungli.
Vyrážíme na cestu
Návštěvu parku jsme měli v plánu v rámci jednodenního výletu z Kuchingu. Na autobusové nádraží v centru jsme se dostali po 8. hodině ranní, ale nevěděli jsme, odkud nám spoj jede a než jsme se stačili rozkoukat, ujel nám – měl totiž zastávku někde za rohem. Holt smůla, takže nám nezbývalo nic jiného, než si jako dopravní prostředek zvolit dražší minibus za 10 ringgitů na osobu. Do NP Kubah totiž mnoho spojů nejezdí a my jsme se tam potřebovali dostat co nejdříve.
U hlavní brány jsme zaplatili vstupné, od správce parku dostali malý plánek s vyznačenými trasami a nechali si poradit, kudy bychom měli jít. Náš původní plán projít napříč džunglí do Matang Wildlife Centre, kde prý měli mít i některé druhy zvířat včetně vzácných orangutanů vzal za své, protože dle tvrzení správce byla cesta zbytečně dlouhá, nikterak zajímavá a navíc zvířata bychom viděli pouze v klecích. Jako časově výhodnější a zajímavější alternativu nám správce doporučil jakousi okružní trasu a až se odpoledne vrátíme zpět, zavolá našemu řidiči, aby si nás vyzvedl.
První úsek vedl po asfaltové silnici hned za vstupní branou a podle „rangera“ neměl být nikterak namáhavý, ačkoli jsme museli do kopce. Celkově bylo stoupání 1,5 km dlouhé, místy poměrně prudké a navíc jsme se již od prvních metrů pochodu museli potýkat s tradičním šíleným vedrem a vysokou vlhkostí vzduchu, takže jsme se po pár minutách začali pěkně potit. Po 1,2 km výstupu jsme si udělali malou přestávku u žabího jezírka nacházejícího se po levé straně silnice. V celém NP Kubah žije prý 34 druhů žab, z toho 3 velmi vzácné. Jenomže žáby jsou aktivní hlavně po soumraku a v noci, tudíž jsme neviděli ani jednu.
Džungle, včely a pijavice
Za dalších 0,3 km jsme narazili na rozcestí, kde jsme odbočili doprava na trasu Waterfall Trail, zatímco silnice pokračovala rovně až na vrchol hory Gunung Serapi (911 m). Úzká pěšinka klikatící se hustou džunglí nás po 200 metrech klesání dovedla k první zdejší zajímavosti, k tzv. „včelám bez žihadel“. Jediný včelí druh, který zaručeně nikoho nebodne. Dospělí jedinci jsou přibližně dvakrát menší než naše včela medonosná, mají černou barvu a staví si bizarní hnízda, která mají podobu dutých bílých trubiček přichycených ke kmeni či kořenům stromu.
Šli jsme po stezce dál a všude kolem nás rostly ohromné stromy se zvláštními „nadzemními“ kořeny, jejichž výška byla místy i 1,5 metru. Viděli jsme i liány neskutečných tvarů, jedna například připomínala zakroucený telefonní drát. Atmosféru pralesa kromě všudypřítomného vedra dokreslovaly neznámé a neuvěřitelně hlasité zvuky, které byste u nás slyšeli spíše v dílně než v přírodě.
Druhá polovina trasy vedla po dřevěných chodnících přes potoky, mokřady a dále po cestičce, na které se nacházelo velké množství vlhkých a tlejících listů z okolních stromů, což bylo ideální prostředí pro výskyt pijavic. Člověk by neřekl, jak jsou tito tencí, zhruba pěticentimetroví tvorové mrštní. Aniž si jich všimnete, už je máte na noze – jednu z nich jsme odcvrnkli na poslední chvíli.
Pijavice se přemisťují pomocí přísavek, které mají na obou koncích těla. Při svém pohybu se občas zastaví, napřímí a „čichají“ člověčinu a poté zamíří přímo k vašim botám. V nadsázce by se dalo říci, že tato roztomilá stvoření cítí krev snad na kilometry daleko. Prý proti nim nejlépe zabírá sůl, kterou jsme si s sebou na výlet bohužel nepřibalili. Místo toho jsme vyzkoušeli zapalovač a přesvědčili se o jejich odolnosti. Při působení plamene se pijavice jakoby stáhne do sebe, čímž zmenší svou velikost, ale když nebezpečí pomine, opět se vrátí ke své tradiční podobě a vesele pokračuje dál v hledání potravy.
Odpočinek u vodopádů
Po 250 metrech jsme opustili přítmí pralesa a uviděli nádherný vodopád obklopený džunglí. Nikde nikdo, zkrátka paráda. Než jsme se však k němu dostali, museli jsme úspěšně zdolat úsek s velmi kluzkými kameny a na závěr přebrodit či obejít potůček tekoucí z menšího vodopádu po levé straně.
Veškerá námaha rozhodně stála za to, vodopád byl přibližně 7 metrů vysoký a tvořil ho skalní zlom, přes který proudila křišťálově čistá voda. Sedli jsme si na kameny a vybalili jídlo, byl totiž čas oběda. Udělali jsme si pár záběrů a snímků nádherné přírodní scenérie a odpočívali. Vodopád byl rovněž ideálním místem k osvěžení v parném dni. Stačilo si stoupnout do blízkosti hlavního proudu padající vody a člověk byl za pár okamžiků totálně mokrý. Každopádně to bylo velmi osvěžující.
Když jsme se dostatečně zregenerovali, museli jsme se vrátit stejnou cestou zpět, protože z Waterfall Trail se zkrátka jinam jít nedalo. Po 1,2 km jsme se dostali na rozcestí a ocitli se v sušší části pralesa, kde již nebezpečí pijavic nadobro pominulo. Mohli jsme obdivovat palmy s nádhernými obrovitými listy, např. endemický druh Licuala Orbicularis, jehož mladé listy se používají na balení potravin.
Vyhlídka Bukit Selang
Než jsme se dostali k začátku trasy Selang Trail, museli jsme absolvovat kratší stoupání, po jehož zdolání jsme doslova mohli ždímat trika. Ta vlhkost vzduchu byla neuvěřitelná, stačilo pár kroků a lilo z nás jako z konve. Takhle jsme se nepotili ani v NP Taman Negara!
Odpočinuli jsme si, doplnili zásoby tekutin a ubírali se pralesem dál směrem k vyhlídce Bukit Selang. Vylezli jsme si na čtyřmetrový dřevěný posed s lavičkou, kde jsme půl hodiny relaxovali, stihli posvačit a kochali se výhledem na nádherné okolní panorama. Sice nebyla stoprocentní viditelnost, ale přesto jsme mohli snadno rozpoznat malé vesnice, řeky klikatící se skrz mangrovové lesy na pobřeží, v dáli ostrov Satang a horu Santubong.
Zbývající část trasy byla ve znamení nepříjemného sestupu k ředitelství parku. Nakonec jsme byli moc rádi, že jsme dali na doporučení správce a nešli tuto trasu v opačném směru. Cesta byla šíleně prudká, člověk se sice mohl přidržovat lanových zábradlí, ale v případě pádu by mu to stejně nepomohlo. Nicméně přežili jsme bez úhony a v pořádku dorazili do cíle.
Palmetum a reflexologický chodníček
V areálu ředitelství parku jsme si v rychlosti stihli prohlédnout místo zvané Palmetum, kde byly vysázeny desítky druhů palem rostoucích v NP Kubah. Zahlédli jsme zde i několik „létajících ještěrek“. Tito drobní plazi se neslyšně pohybovali mezi stromy tak, že roztáhli své končetiny, mezi kterými měli jakousi blánu, která jim umožňovala několikametrový klouzavý let. Kromě několika velkých motýlů a obřích mravenců jsme na jiná zvířata nenarazili, ale i tak jsme si výlet velmi užili.
Správce parku nám ještě před odjezdem doporučil, abychom si vyzkoušeli zdejší reflexologický chodníček. Prý si budeme připadat jako v Hongkongu, a že jde o vynikající věc na masáž chodidel. Nelenili jsme, sundali si boty i ponožky a bosky se vydali na strastiplnou cestu. Postupovali jsme velmi pomalu a opatrně našlapovali na oblázky zalité do betonu, jako kdyby byly rozžhavené. Samozřejmě nás napadlo, že bychom se mohli vrátit, ale v rámci masochistického kroužku jsme se rozhodli zatnout zuby a dát trasu celou. Z krátkého úseku, jak jsme si původně mysleli, se sice vyklubal asi dvousetmetrový okruh s různými zatáčkami, schody a zákrutami, ale postupem času jsme vychytali styl chůze a šlo se nám lépe a rychleji. Na konci jsme si zhluboka oddychli a byli jsme spokojeni, že už to máme zdárně za sebou. Každopádně tento očistec splnil svůj účel, protože naše chodidla byla neskutečně dobře promasírovaná.
Zhodnocení
NP Kubah je perfektním místem na jednodenní výlet, a ačkoli nepatří mezi největší přírodní zajímavosti Sarawaku, určitě by byla velká škoda ho vynechat. Jelikož tato lokalita není turisty příliš navštěvovaná, budete mít zdejší nádherný a nedotčený kus přírody de facto jen pro sebe. Můžete se nerušeně procházet džunglí, vstřebávat všechny její zvuky, v klidu rozjímat a každý krok si náležitě vychutnat. Tento národní park má bezpochyby své obrovské kouzlo a podle mého názoru patřil k tomu nejlepšímu, co jsme v Malajsii poznali a zažili.
