Kanada se pokládá za zemi rozprostřenou mezi dvěma oceány, za místo,
kde se lidem nejlépe žije. Nádherná příroda, nevyčerpatelné zásoby
pitné vody, až tisíc kilometrů široký pás velehor, nedozírné prérie
s nekonečnými obilnými lány, bohatá ložiska nerostů, množství
zvěře a především lidé, jejichž nejcharakterističtějším rysem
je tolerance.
Kanada se pokládá za zemi rozprostřenou mezi dvěma oceány, za místo, kde se lidem nejlépe žije. Nádherná příroda, nevyčerpatelné zásoby pitné vody, až tisíc kilometrů široký pás velehor, nedozírné prérie s nekonečnými obilnými lány, bohatá ložiska nerostů, množství zvěře a především lidé, jejichž nejcharakterističtějším rysem je tolerance. To všechno dohromady je Kanada. Vydejte se poznat její východní část po jedinečné železnici položené v průsmycích Skalistých hor.
Cestování s Rocky Mountaineer (skalním horolezcem) je nezapomenutelná zkušenost z úchvatné přírody Kanady. Romantická cesta vinoucí se mezi skalami od Vancouveru k Jasperu nebo do Calgary je jedinečným zážitkem z okolní přírody. Vyhlídkové jízdy se konají pouze přes den, a tím zajišťují kouzelné chvíle sledování skalních štítů, třpytících se jezer a peřejí divokých řek.
Společnost funguje trochu na jiném principu, než jiné luxusní vlakové společnosti světa. Jejím krédem je ukázat svým hostům krásy kanadské přírody z paluby vlaku. Vlaková souprava je přizpůsobena jízdě přes den a maximálnímu výhledu během cesty. Vlaky míjí monstrózní horské masívy a čistá jezera. Pokud se v okolí soupravy vyskytuje jakákoliv zajímavost, ochotný personál na něj hosty upozorní a vlak v některých případech zpomalí nebo i zastaví, aby bylo možné pořídit snímky. Během večerních hodin vlak dojíždí do jednoho z měst, kde je připraveno ubytování v hotelech (kategorii hotelu si sami zvolíte). Jediná změna je v případě trasy Trans-Canada, kdy vlak jede přes noc tři nebo čtyři noci. Protože vlakové soupravy vezou dva typy vagónů pro hosty, je tedy možné vybrat ze dvou kategorií služeb během cesty, a to z GoldLeaf a RedLeaf. Výhody varianty GoldLeaf spočívají v pohodlí sedaček, panoramaticky prosklenými okny a střechou, rozsáhlejším servisem, jídlem podávaným v restaurační části vozu, ubytováním v hotelech vyšší kategorie.
Ten koho tyto řádky trošku zaujaly, se určitě bude ptát: „A jaké programy mě budou čekat?“. Variant je bezpočet a lze je krásně kombinovat mezi Britskou Kolumbií a městy Vancouver, Whistler (město rekreace), Jasper, Lake Louise, Banff, Calgary a Alberta. Klasický okruh na 6 nocí, spojený okruh vlakem s plavbou na luxusní lodi směrem k Aljašce, vydat se na cestu skrz druhou největší zemi světa od Pacifiku k Atlantiku nebo jen se na dva dny projet jedním z nejzajímavějších vlaků světa. Program v Kanadě lze zpestřit vyhlídkovými lety, lyžováním, výletem za velrybami, medvědy, a to i ledními, prodloužením pobytu v jednom z měst, zapůjčením auta s rezervacemi hotelů. Možnosti jsou veliké, stačí jen projevit přání. Za úvahu stojí i spojení cesty s pobytem na Aljašce nebo výlet i Niagarským vodopádům během Transkontinentální cesty.
A co ceny? Vlakový program kupříkladu na 6 nocí Vás přijde od 38.000,– Kč v měsících nižší sezóny a v plné sezóně, která je během července až září je cena od 48.000,– Kč. Záleží vždy na výběru kategorie hotelu a třídy ve vlaku. Pro opravdové fajnšmekry je pak vlaková cesta s plavbou nebo transkontinentální cesta, zde je potřeba počítat s částkou od 80.000,– Kč. Ceny letenek do Kanady jsou pak dle aktuální nabídky na trhu (cca 30tis včetně tax).
Cestu Vám zabezpečí a pomůže naplánovat specializovaná cestovní kancelář pro vlakové cesty Dovolená Snů s.r.o. Kompletní příprava cesty zahrnuje rezervaci letenky, vlakový program včetně ubytování v hotelu, transfery, cestovní pojištění a další služby pro zpříjemnění dovolené. Podrobnosti o jednotlivých programech najdete na www.DovolenaSnu.cz . Vaše dovolená bude přesně taková, jakou jste si vybrali.
Nevím jak vy, ale já si často své sny ukládám do pomyslné krabičky,
ve které se pak ráda přehrabuji. Jeden jsem tam měla už několik roků a
aby mi náhodou nezplesnivěl, tak jsem se pevně rozhodla tohle nedopustit a
tento svůj dlouholetý cestovatelský sen si splnit.
Nevím jak vy, ale já si často své sny ukládám do pomyslné krabičky, ve které se pak ráda přehrabuji. Jeden jsem tam měla už několik roků a aby mi náhodou nezplesnivěl, tak jsem se pevně rozhodla tohle nedopustit a tento svůj dlouholetý cestovatelský sen si splnit. Konečně jsem se vypravila do země protinožců, do Austrálie. Musím říct, že jsem se za to dlouhé čekání odměnila tím, že jsem si svůj pobyt užila i s „chlupama“. Také jsem nasbírala pár postřehů, které nejsou možná tak známé, a ráda bych se o ně podělila.
Austrálie je v podstatě jednou velikou a kompaktní zemí plošin, plání, tabulí a rovin. Naprostá většina jejího území leží nevysoko nad mořskou hladinou a hor, kterých, pravda, není příliš mnoho. Jejich nadmořská výška nepřesahuje příliš přes dvoutisícovou hranici. Hory ale stoupají z nulové nadmořské výšky a jsou prořezaná toky řek, dozdobená vodopády, kaňony a hlubokými údolími, takže horám dodávají jakousi majestátnost. Mapa australského vnitrozemí v podstatě plynule přechází v rovinu, kterou jen občas vyplňují názvy pouští. Na poušti je písku na hraní dost a dost. Ale v tom horku kolem 40 stupňů Celsia si asi v rozpáleném písku hrát nebudete chtít. Během cesty si také nepustíte rádio, protože tu není signál. A také vám nezazvoní mobil, protože tu není signál. a tak uprostřed pouště, kde se vzdálenosti od farmy k farmě čítají na stovky kilometrů zažijete často pocit jakési odloučenosti, který v České republice určitě nikdy nepoznáte. Když zastavíte, pravděpodobně budete slyšet jen bublání vlastní krve a v tom horku se ani nebudete divit.
Na tuto plochu vnitrozemí by se vešlo 12 Českých republik vedle sebe. Protínají ji jen tři pochybné cesty určené pouze pro terénní vůz. a sem tam potkáte nějaký poledník. A to jsou zhruba všechny mapové prvky. Dokonce ani vrstevnice nemusí být zakresleny. Oni totiž nejsou. Je tu rovno. Možná takhle nějak může vypadat nekonečno. Zajímavé je, že když se někde v Austrálii podíváte na mapu světa, je vám na ní něco nápadné. Něco, co na naši mapách není. a, už je to jasné. Je úplně jinak zobrazena. My známe mapy, kde ve středu je zobrazena Evropa a Afrika, vpravo obě Ameriky a vlevo Asie a Austrálie. Jenže to nějak neodpovídá Australanům o důležitosti jejich země, a tak na jejich mapách světa trůní Austrálie namísto Evropy a Afriky uprostřed.
Australané mají výběr nejrůznějších obchodních řetězců, ale nejoblíbenějším je Woolworths. V každé volné chvíli si Australané pochutnávají na kávě, rádi se stravují ve fastfoodech, i když jídelníček Australanů je mnohem zdravější než náš. Základem je hlavně zelenina a také hodně ovoce. Jí se rozličné druhy ryb a maso, jako příloha brambory, rýže a v poslední době i těstoviny. Australané jsou přeborníci a specialisté v grilování, kterému se tady říká barbecue. Gril je nezbytnou součástí každé domácnosti – griluje se i ve městech na balkonech, ale najdete ho v každém parku i ve volné přírodě, aby si lidé na výletě do přírody mohli užít obojího. Nejčastěji se griluje z obchodu připravené ražniči, ale hodně oblíbené jsou i jehněčí kotlety, kuřata, klokaní steaky a samozřejmě nesmí chybět nejrůznější ryby.
Australané milují reality show, které v různých formách a časech vysílá australská televize na všech kanálech. Nepotkáte „ozzika“ (výraz pro Australana), pro kterého by něco nebylo „no worries“. Místo pozdravu na vás vychrlí své „Hey mate, how are you?“a určitě od vás očekávají zcela prostou konkrétní odpověď „Good, how are you?“
Pro nás Čechy je dost divné, že revizoři ve všech vlakových dopravních prostředcích (vlaky fungují místo metra) jsou vážení a respektovaní. Oni ale také mají větší pravomoci, a proto je i dost možné cestujícího, který odmítne zaplatit pokutu, vyvést v poutech. (Tak to si v České republice umím živě představit. Jen jestli by revizoři měli dost pout).
V západní Austrálii je úrodná půda, ale přesto zde žije více klokanů než lidí. Není žádnou výjimkou, že se kdekoli v Austrálii v noci před autem náhle vynoří k smrti vyděšený klokan, kterého reflektory magicky přitahují. Velcí rudí klokani si při skoku pomáhají robustním ocasem. Srážka není příjemná ani pro klokana ani pro už tak vyděšeného řidiče.
Australská příroda vůbec připravuje svým obyvatelům řadu nepříjemných překvapení jako jsou několikaletá sucha, časté požáry, i záplavy. Příroda si ale svůj běh života chce regulavat sama. A někteří ochránci přírody se tomu zarputile brání. A tak se stalo, že ochránci tak zarputile bránili tomu, aby se každý rok v zimě v buši vypalovalo spadané listí, protože se tím čistí les, že se kvůli jejich protestům čtyři roky nezapalovalo listí, které následkem toho dosáhlo metrové výše a výsledkem byl tak obrovský požár, který se dostal až do nebezpečné blízkosti Sydney a často jsme ho mohli spatřit i ve zprávách v naší televizi
Velmi důležitou roli v životě Australanů hraje sport. A to nejen pasivní, kdy sledují utkání v rugby, kriketu, turnaje v tenise, dostihy koní nebo závody F. Blízkost moře a nádherných pláží láká spoustu Australanů k surfování, teplé počasí vybízí k toulkám v nádherné přírodě a na písečných plážích se lidé nejen na písku opalují, ale hraje se tu spousta sportovních her. Všichni cestují nebo chtějí cestovat. Životní styl je tady klidnější, vyrovnanější a člověku dává dost možností věnovat se rodině, sportu a zálibám. To vše má za následek pohodovou náladu většiny lidí, kteří jsou přátelští a srdeční. Hodně lidí z USA a západní Evropy se tady usadilo, aby uniklo hektickému tempu života ve svých zemích.
Na fungování australské ekonomiky se výrazně podílí také vzdělávání. Každý rok totiž do Sydney, Melbourne, Adelaide, Perthu nebo Cairnsu přijíždí mnoho studentů, aby se naučili nebo si procvičili angličtinu, případně aby vystudovali některý z odborných kurzů. Má to velké výhody pro obě strany. australská ekonomika roste a sílí a studenti si kromě skvěle připravených kurzů užívají exotiky, úžasné přírody, osobní svobody i notné dávky poznání.
Zajímavý je rozdíl mezi australskou přírodou, tamní faunou a flórou, a moderními městy jako jsou Sydney a Melbourne. Zatímco venkov je plný nám neznámých rostlin a zvířat, města jsou vzhledem a architekturou velice podobná velkoměstům v USA, Kanadě a na jiných místech. I přes tuto podobnost tady najdeme mnohem více zeleně a volného prostranství. Sydney a Melbourne jsou také dobrým příkladem rozmanitosti městské architektury a volné krajiny, protože se rozkládají mezi plážemi a strmými svahy pobřeží. Zatímco využíváte veškerý luxus městského života, zabere vám to pouze 20 minut autobusem nebo vlakem a jste na písčitých plážích obklopených palmami, kde si můžete užívat průzračně modrého oceánu. To vám umožní najít rovnováhu mezi rušným městským životem a pocitu volnosti v přírodě.
Návrat do našeho mírného pásu na začátku prosince je tak trochu „o hubu“. Na jižní polokouli vrcholí jaro, všechno bujně kvete a rozkvétá a sluníčko o překot svítí, zatímco na naší severní polokouli je to opačné. Vlezlá zima, šedo, brzy tma a hlavně holé stromy mohou i otrlejším povahám přivodit na pár depresi.
Asi po půl hodině, co se opět změnilo proudění a nikdo již nic
nechytil, jsme se rozhodli zajet na otevřené moře, kde by šance na úlovek
měla být vyšší. Na otevřeném moři jsme kromě dvou menším
„Snapperů“ nechytli nic. Zato jsme však zažili další neobyčejný
zážitek. V dálce asi 30 metrů od lodi jsme zahlédli pověstnou
žraločí hřbetní ploutev…
Během pobytu na ostrově Tongatapu v Tonžském království (Kingdom of Tonga), který leží asi 4 hodiny letu severně od Nového Zélandu, jsme se seznámili s jedním místním rybářem. Nejednalo se o žádného velkého rybáře, ale spíše jen o jednoho místního obyvatele, který vlastnil malou loď a čas od času vyjel zkusit štěstí na moře. Na naše naléhání, které bylo samozřejmě podpořeno i finančním obnosem, jsme se domluvili, že jakmile bude vhodné počasí, tak společně vyrazíme na moře a pokusíme rybářské štěstí. Příznivé podmínky byly hned druhý den, takže nám nic nebránilo v našem plánu, vyzvedli jsme rybáře, jeho pomocníka a potřebné vybavení a jeli k lodi. Nutno zmínit, že pod pojmem „rybářské vybavení“ byly myšleny především prázdné skleněné lahve, na které byl navázán a následně navinut silon na konci zakončen samozřejmě zátěží a háčkem. Vzhledem k „rybářskému vybavení“ spočívalo rybaření v roztočení zátěže a háčku s návnadou s odhozením co nejdále od lodi, poté následovalo pozvolné namotávání silonu na lahev. Druhý a jednodušší způsob spočíval pouze v ponoření návnady ke dnu a čekání. Pak stačilo jen čekat, co se na připravenou návnadu chytne. Jako návnada se nejčastěji používají kousky malých sépií, které se dají sehnat prakticky v každém místním obchůdku.
První úlovky
K našemu překvapení jsme však nemuseli čekat nijak dlouho a už jsme z nehlubokého moře tahali rybu. V prvním případě se jednalo o velmi malého Snappera (ryba s velmi chutným masem, se kterou jsme se setkávali i při rybaření na Novém Zélandu), kterého jsme pustili nazpět. Druhá ryba již byla o dost větší, neměla však více jak 3 kg. Bohužel se však jednalo o neznámou a podle rybáře i jedovatou rybu. A protože nikdo z nás nechtěl riskovat a zkoušet zda je ryba jedlá či opravdu jedovatá, tak jsme ji pustili také zpět do oceánu.
Nutno říci, že v okamžiku kdy jsme rybu vytáhli z vody, tak to rybáře dosti znepokojilo a ihned začal zvýšeným hlasem upozorňovat na to, že tato ryba je jedovatá a ať mu ji v žádném případě nedáváme do jeho lodi. Náš výlet tedy začal hned dvěma „nezdary“, které nám však pouze ukázali, že v blízké laguně můžeme chytnout téměř cokoliv a s každým zaškubnutím o háček jsme byli v očekávání, co to bude tentokrát. Postupem času se změnilo proudění a po delší dobu jsme nic nechytli. To byl impuls pro změnu místa. Nastartovali jsme motor a popojeli asi o kilometr více směrem k otevřenému moři, kde jsme zakotvili poblíž většího korálového útesu. Zde nám však štěstí také moc nepřálo a krom pár menších „Snapperů“ jsme nechytli nic.
Úspěch jiných
O poznání více štěstí měl rybářův pomocník, který měl hned 3 slušné úlovky. První rybu, co vytáhl z vody, byla dle rybářových slov „rockfish“, která se zdržuje poblíž korálů. Jedná se spíše o menší rybu, která bývá pestře zbarvená (pravděpodobně aby splynula s barevným prostředím korálových útesů) a která má vzhledem ke svému tělu neúměrně velkou tlamu, která je opatřena silnými zuby.
Dalším úlovkem rybářova pomocníka byla tzv. „Leatherfish“. Tuto rybu se nám podařilo chytnout také ve vodách Marlborough sounds na Novém Zélandu. Je to ryba co nedorůstá větší velikosti, ale všeobecně je považována za pěknou rybu s kvalitním a dobrým masem.
Hned při dalším nahození se na rybářova pomocníka opět usmálo štěstí. Závaží s háčkem a návnadou ještě ani nekleslo ke dnu a už měl úlovek. Spodní proud odnesl návnadu asi na 20 metrů od lodi a při přitahování úlovku bylo již v dálce vidět, jak ryba čas od času vyskočí nad hladinu. Tentokrát to byl opravdu pěkný kousek. Nedověděli jsme se přesný název ryby, ale podle rybáře se jednalo o tzv. „frostfish“, což byla ryba s dlouhým válcovitým tělem a špičatou tlamou, která byla vyplněna opravdu ostrými a dlouhými zuby, nebezpečí skýtaly i její tvrdé a ostré ploutve. Vzdáleně se mohla podobat barakudě. Název „frostfish“ byl patrně odvozen od ledově namodralé a lesklé barvy kůže. Ryba byla asi jeden metr dlouhá a byla rozhodně nejlepším úlovkem dne. Bohužel však ne naším.
Setkání se žraloky
Asi po půl hodině, co se opět změnilo proudění a nikdo již nic nechytil, jsme se rozhodli zajet na otevřené moře, kde by šance na úlovek měla být vyšší. Na otevřeném moři jsme kromě dvou menším „Snapperů“ nechytli nic. Zato jsme však zažili další neobyčejný zážitek. V dálce asi 30 metrů od lodi jsme zahlédli pověstnou žraločí hřbetní ploutev, která vyčuhovala nad hladinu. Naše a rybářovi reakce byly naprosto odlišné. Já s kamarádem jsme se spíše zalekli a v obavách onu žraločí ploutev sledovali. Rybář reagoval úplně jinak, okamžitě navázal návnadu a nahazoval ji směrem před žraloka v naději, že jej chytne. Zajistil by si tak dostatek masa a peněz z prodeje na trhu. Ani jeden pokus však nevyšel a žraloka jsme nechytli. Po chvíli se objevila i druhá žraločí ploutev, která směřovala směrem k naší lodi. I na tento podnět reagoval rybář snahou o chycení žraloka, avšak opět neúspěšně. Pro nás to byl opravdu nezvyklý a velký zážitek, i když se nejednalo o lidožravé žraloky. I přes to, že jsme kromě jedovaté ryby a pár Snapperů nechytli nic, tak jsme výletu s domorodým rybářem ani v nejmenším nelitovali a velmi rádi bychom si jej ještě zopakovali.
Kontaminovaná pitná voda je nejčastějším zdrojem infekcí našeho organizmu na cestách. Příčinou problému je skutečnost, že pitná voda s níž přicházíme při cestování do styku, pochází z neznámých zdrojů, které mohou být kontaminovány malými nebezpečnými mikroorganizmy jako jsou bakterie, viry a prvoci.
Kontaminovaná pitná voda je nejčastějším zdrojem infekcí našeho organizmu na cestách. Příčinou problému je skutečnost, že pitná voda s níž přicházíme při cestování do styku, pochází z neznámých zdrojů, které mohou být kontaminovány malými nebezpečnými mikroorganizmy jako jsou bakterie, viry a prvoci. Žádná povrchová voda (ani voda proudící ve vysokých nadmořských výškách) není vhodná k pití a vaření bez předchozího vyčištění.
To platí jak při cestování v našich zeměpisných šířkách, tak při cestách do exotických destinacích, kde je riziko podstatně vyšší v důsledku neexistence nebo nedostatečné údržby veřejné vodovodní sítě. Nejčastější příčinou kontaminace vody bývají zvířecí nebo lidské exkrementy, jejichž stopy proniknou do zdrojů pitné vody. Kromě mikrobů může voda z povrchových zdrojů obsahovat také nebezpečné mechanické nečistoty, úlomky hornin, apod.
Problémy se získáním nezávadné pitné vody při cestování je možné předvídat. Je proto otázkou vyspělosti a zodpovědnosti cestovatele, jak je na takovou nouzovou situaci připraven. Stále větší počet cestovatelů si uvědomuje tato zdravotní rizika a tak k základnímu cestovnímu vybavení dnes patří cestovní vodní filtry a chemické dezinfekční prostředky, které umožňují rychlé a bezpečné ošetření pitné vody. Kvalitní cestovní filtry dokáží z pitné vody odstranit jak houževnaté patogenní prvoky (Entamoeba histolytica, Giardia intestinalis, Cryptosporidumparvum) tak i rychle se množící bakterie (Escherichia coli, Salmonella typhimurium, Shigella, Legionella, Pseudomonas aeruginosae, Campylobacter, Vibrio cholerae). Právě tyto nebezpečné mikroorganizmy mohou být původci těžkých onemocnění jako je břišní tyfus, úplavice, legionela, cholera, kryptosporidióza nebo giardióza.
Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy? Napište nám v diskuzi své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!
Představte si, že se klepete zimou ve vlhkém mlhavém ránu, ocelové
okovy vám mačkají zápěstí a kotníky, díky čemuž je těžké udržet
rovnováhu. Hýbete se jen z donucení, děláte první krok z lodi na
„váš“ ostrov, rychle se rozhlížíte po tom, co se brzy stane
vaším domovem v mlhavém zálivu… Vaši spolubydlící jsou
považováni za nejdrsnější zločince v Americe, jejichž trestní
rejstříky obsahují záznamy od únosů, přes bankovní loupeže až po
nemilosrdné vraždy…
Představte si, že se klepete zimou ve vlhkém mlhavém ránu, ocelové okovy vám mačkají zápěstí a kotníky, díky čemuž je těžké udržet rovnováhu. Hýbete se jen z donucení, děláte první krok z lodi na „váš“ ostrov, rychle se rozhlížíte po tom, co se brzy stane vaším domovem v mlhavém zálivu… Vaši spolubydlící jsou považováni za nejdrsnější zločince v Americe, jejichž trestní rejstříky obsahují záznamy od únosů, přes bankovní loupeže až po nemilosrdné vraždy. Vylodíte se za pomoci důstojníka, kterému se na tváří zračí škodolibý úsměv, podívá se nahoru k budově s celami a mezi zuby procedí pár slov, které se vám budou neustále vracet: „Vítej doma, vítej na Alcatrazu.“
Každý rok více než milion turistů navštíví molo 41 a zakoupí si výlet lodí do tohoto světově proslulého bývalého vězení, které bylo kdysi považováno za nejtvrdší Federální věznici v USA. Poctí tak svojí návštěvou jeden ze nejznámějších symbolů San Francisca.
Prehistorie
Ostrov získal své jméno v roce 1775, kdy španělský objevitel Juan Manuel de Ayala mapoval San Franciský záliv, a pojmenoval tento kousek země „La Isla de los Alcatraces“, což znamená „Ostrov Pelikánů.“ Ovšem malý neobydlený ostrov neměl nic k nabídnutí – rychlé proudy, minimum vegetace a holou zem. O 72 let později, v roce 1847, si strategické polohy „Skály“ všimla americká armáda a postavila si zde pevnost. Alcatraz se tehdy stal symbolem síly armády na západě USA. V nové pevnosti se nacházela dalekonosná a čtyři obrovská děla (18t, průměr 45 cm), která byla schopna potopit obrovské nepřátelské lodě. Zbraně na Alcatrazu byly schopné vypálit téměř 3,5 tuny střeliva v jedné salvě. Nicméně po několika desetiletích obranná role ostrova začala ztrácet smysl a výbava pevnosti se stala zastaralou.
Alcatraz se kvůli své přírodní izolaci a faktem, že je obklopen ledovými vodami a nebezpečnými proudy, stal pro armádu ideálním místem pro držení zajatců. V roce 1861 začal přijímat vězně z Občanské války. Po katastrofálním zemětřesení v San Franciscu v roce 1906 byly na ostrov převezeny stovky civilních vězňů. Tak začala historie věznice na Alcatrazu.
Věznice a její vězni
„Ostrov pelikánů“ se uvedl do povědomí svými drsnými podmínkami a železnou disciplínou. Vězni byli rozděleni do tří tříd podle spáchaných zločinů a chování. Každá skupina měla odlišný stupeň privilegií. Například trestancům třetí třídy nebylo dovoleno půjčovat si knihy z knihovny nebo mít návštěvy a dostávat dopisy od příbuzných. Všichni pak museli přísně dodržovat pravidlo mlčení. Kdo se provinil proti tomuto pravidlu, musel počítat s trestem, který mohl znamenat těžkou práci, připoutání šestikilové koule řetězem ke kotníku, nebo zavření na samotku, s čímž se pojilo snížení přídělů chleba a vody.
Veřejnosti se nelíbil pohled na bezbarvý bod uprostřed krásného San Franciského Zálivu, a tak armáda navezla na ostrov hlínu a několik trestanců začalo pracovat jako zahradníci a pěstovali různé rostliny, aby ostrov dostal hezčí vzhled při pohledu z pevniny.
Během let se tvrdý režim postupně uvolňoval a na konci 20. let 20. století bylo vězňům dokonce povoleno postavit si hřiště na baseball a nosit i své dresy. V pátek večer armáda pořádala „Alcatrazské boje“, jejichž náplní byly zápasy v boxu mezi vězni.
Kvůli rostoucím provozním nákladům se armáda rozhodla věznici v roce 1934 zavřít a převedla ji na Ministerstvo spravedlnosti. Hospodářská krize pomohla vytvořit novou éru organizovaného zločinu. Éra gangsterů byla v plném proudu a národ byl svědkem strašného násilí, zčásti způsobeného prohibicí. Americký lid ve strachu pozoroval, jak gangy využívají svého vlivu ve velkoměstech i jejich úřadech. Policejní složky byly velice špatně vybavené, aby se vypořádaly s takovým prudkým náporem a často se v přestřelkách jen krčily před lépe vybavenými gangy.
Nová éra věznice
Veřejnost se tak dočkala zrození unikátního vězeňského zařízení tak odpudivého, že bylo přezdíváno „Ďáblův ostrov Strýčka Sama.“ Alcatraz byl ideálním řešením, a tak v dubnu 1934 začaly práce, které měly dát věznici nový vzhled a novou identitu. Staré mříže byly nahrazeny novými, do každé cely byla zavedena elektřina, údržbové tunely byly zabetonovány, aby se odstranila jakákoli možnost, že by se do nich mohli vězni dostat a schovat se. Všechna místa, kde se trestanci pohybovali, byla opatřena železnými mřížemi. Byly postaveny speciální střelecké ochozy, kde byly uloženy všechny klíče. Byly zvýšené a mimo dosah vězňů, což umožňovalo dozorcům nosit zbraně a vidět veškerou činnost vězňů.
Na stropě v jídelně byly instalovány nádoby se slzným plynem, které mohly být aktivovány ze střeleckých ochozů. Strážní věže byly strategicky umístěny po obvodu a nová techonolgie umožnila použití detektorů kovů, které byly umístěny u východu z jídelny a na přístupových cestách k pracovním místům vězňů. Hlavní budova obsahovala téměř 600 cel, ze kterých ani jedna nepřiléhala k obvodní zdi, což znamenalo, že i kdyby se někomu podařilo vykopat si tunel z cely, ještě by stejně musel najít cestu ven z budovy. Bylo naplánováno, že vězni budou umístěni v blocích B, C, nebo D, přičemž počet vězňů v hlavní věznici nepřesáhne 300. Zavedením těchto opatření spolu s ledovými vodami Zálivu se „Skála“ stala připravenou i na ty nenapravitelné zločince USA.
Do čela nové věznice byl jmenován James A. Johnston, který dosáhl věhlasu svým vedením věznice v San Quentinu. Bylo stanoveno, že vězni si svůj převoz do Alcatrazu musí „zasloužit“, že nikdo nebude odsouzen přímo do Alcatrazu, že právo na návštěvu si vězeň bude muset zasloužit, že nebudou dovoleny žádné návštěvy první tři měsíce pobytu na ostrově, že všechny návštěvy bude muset schválit správce sám, a ty že budou limitovány na jednu návštěvu za měsíc, že vězni budou mít omezený přístup do knihovny, avšak nebudou dovoleny noviny a rádia ani jiné čtivo, že posílání a dostávání pošty bude výsada a všechny dopisy budou po cenzuře přepsány na stroji, a že na základě chování bude přidělena i práce. Každému vězni byla přidělena cela a měl právo jen na minimum osobních věcí. Rutina byla neměnná, den za dnem, rok za rokem. Každé velké věznici bylo umožněno poslat na Alcatraz své nejhorší zločince, a tak se na „Skále“ objevili i ti nejznámější zločinci Ameriky té doby, jako Al Capone, George „Machine gun“ Kelly, Robert „Birdman z Alcatrazu“ Stroud a Floyd Hamilton (člen gengu a řidič pro známou dvojici Bonnie and Clyde).
Den pro vězně začínal budíčkem v 6.30. V 6.55 odešli do jídelny a po dvaceti minutách odcházeli na svá pracovní místa. Tato nemilosrdná rutina se neměnila a byla spolehlivá jako hodinky. Hlavní chodba bloku cel byla vězni pojmenována „Broadway“ a cely na této chodbě byly neoblíbené, protože byly chladnější a bez soukromí, protože kolem nich pořád někdo chodil. Na Alcatrazu na každého dozorce připadali 3 vězni, ve srovnání s poměrem 1:12 v jiných věznicích. Strážci měli díky střeleckých ochozům dokonalý přehled o vězních, k čemuž jim pomáhalo i počítání vězňů dvanáctkrát za den.
V počátcích pokračoval správce Johnston v politice ticha, což mnoho vězňů považovalo za ten vůbec nejhorší trest, a objevily se i zprávy o tom, že několik vězňů z tohoto pravidla zešílelo. Toto pravidlo bylo později zmírněno, jako jedna z mála změn, která se v pravidlech na Alcatrazu udála.
Ve věznici byla jedna cela známá jako „Orientální“ – temná, uzavřená, bez záchodu nebo umyvadla. Jen v podlaze byla díra, a dokonce splachování bylo ovládáno od strážných. Vězni byli do cely umístěni bez šatů, mříže a ocelové dveře nechávaly vězně v černočerné tmě. Cela byla chladná a matrace na spaní se přes den odnášela. Tato cela byla považována za nejdrsnější trest pro závažné porušení a vězni sem byli posíláni jen na jeden nebo dva dny.
Přezdívku „Díra“ si vysloužily podobné cely, ovšem tyto měly umyvadlo i záchod a také slabou žárovku. Trestanci tu mohli strávit až 19 dní, což bylo také považováno za těžký trest, protože museli čas trávit v neustálé nudě.
Konec
Avšak jak už to bývá, všechno končí. Ledové vody San Franciského zálivu, které byly nepřekonatelnou překážkou pro útěk z věznice, se ukázaly jako zkáza. Korozivní účinky slané vody způsobující postupné chátrání budov společně s velkými provozními náklady ($10 za trestance a den, oproti $3 ve věznici v Atlantě; a odhadovaná cena rekonstrukce $5 mil), vedly k uzavření nápravného zařízení. A tak 21. března 1963 byla věznice na Alcatrazu uzavřena po 29 letech provozu. Objevily se plány na přeměnu ostrova, například na „Sochu svobody západního pobřeží“, nákupní centrum nebo hotelový komplex.
V roce 1969 začala ostrov okupovat skupina Indiánů. Snažili se tak o znovunabytí ostrova, přičemž hnutí citovalo dohody, ve kterých bylo stanoveno, že veškerá nevyužitá federální půda automaticky přechází do rukou původních vlastníků. Vláda využila veškerých právnických kliček, na které se zmohla, a nakonec je v roce 1971 odtud vypudila, když tvrdila, že funkční maják na ostrově ji kvalifikuje coby aktivní.
Útěky
I Alcatraz zažil několik pokusů o útěk, konkrétně 14. Téměř všichni, co se pokusili o útěk, byli zabiti nebo chyceni. Nicméně nejznámější pokus o útěk se odehrál v roce 1962, kdy trio trestanců uskutečnilo svůj několik měsíců připravovaný plán. Z nejrůznějších pracovních míst ukradli různé věci, s jejichž pomocí postavili figuríny, aby ošálili dozorce při počítání, postavili si i člun a obstarali si nafukovací vesty na cestu vodami Zálivu. Skutečná genialita plánu spočívala v tom, že dokázali skrýt vydlabaný beton tak, že nikdo nic netušil. Za pomoci mýdla, betonové drtě a barvy vytvořili hlavy figurín, které potom ozdobili vlasy ukradenými z holičství věznice. V noci 11. června 1962 začali uskutečňovat svůj plán. Vydlabanou dírou kolem ventilátoru vylezli údržbovou šachtou až na střechu, sešplhali po potrubí dolů, překonali 7m vysokou zeď a u břehu nafoukli svůj člun a vesty. Dostali se až do chladivých vod Zálivu, a pak už je nikdy nikdo neviděl. Neví se, jestli se dostali až na pevninu, utopili se, nebo je sežrali žraloci, zkrátka zmizeli.
Současnost
V současné době je Alcatraz společně s Golden Gate Bridge, funkční městskou lanovkou a rybářským přístavem Fisherman’s Wharf především turistickou atrakcí San Francisca. Pokud se chcete vydat na toto historické místo, vězte, že je nutné zamluvit si lístek na loď pár dní dopředu, protože v kteroukoli roční dobu pluje na Alcatraz obrovské množství turistů dychtících ochutnat trošku z jeho historie. Při vstupu na hlavní prohlídku dostanete malý přehrávač a sluchátka – takového svého vlastního průvodce. Nespornou výhodu to má v tom, že nemusíte šponovat uši přes dav dalších lidí, abyste něco slyšeli. Při takovém počtu turistů to snad jinak ani nejde. Další výhodou je, že k vám mluví i bývalí vězni, dozorci, kteří popisují skutečnou situaci, která na ostrově panovala, když byla věznice ještě v provozu. Na ostrově máte volnost, můžete se tu procházet jak dlouho se vám chce, jen nezapomeňte, kdy odjíždí poslední loď na pevninu. V létě se zde organizují i noční prohlídky, za které je ale nutné si trošku připlatit. Na opravu budov přispějete také nákupem nějakého toho suvenýru – pohledy, knihy o historii věznice, trička, hrníčky, videokazety – to vše je k dostání v obchůdku se suvenýry, který je v doku. Chystáte-li se navštívit toto magické místo s nesporně zajímavou historií, pak nezbývá než vám popřát pěkný zážitek!
Dnešní Vídeň je, jako ostatně celé Rakousko, poklidným a sebevědomým
velkoměstem, které z pohledu turisty žije svým neuspěchaným životem
hlavního města. Všechno funguje jak má, nikdo nikam nespěchá, jakoby duch
starého Rakouska ještě žil. Nabídnou toho ale Víděń může opravdu
hodně, po stránce architektonické, speciálně pokud se zajímáme
o baroko a rokoko, je skutečným skvostem.
Původně keltské osídlení, později vojenský tábor Římanů (odtud pochází známé jméno Vindobona), dnešní Víděň má historii opravdu bohatou. Poloha na kraji uherských plání byla z pohledu obrany poněkud nešťastná, proto byla také častým terčem vojenských útoků, které na čas přerušilo vítězství nad Turky v roce 1683. Nicméně historie zaznamenala i Napoleonovu okupaci, a na okupaci sovětskými vojsky najdeme ve Vídni architektonické památky dodnes. Není jich mnoho, ale vydařily se.
Sebevědomé velkoměsto
Dnešní Vídeň je, jako ostatně celé Rakousko, poklidným a sebevědomým velkoměstem, které z pohledu turisty žije svým neuspěchaným životem hlavního města. Všechno funguje jak má, nikdo nikam nespěchá, jakoby duch starého Rakouska ještě žil. Nabídnou toho ale Víděń může opravdu hodně, po stránce architektonické, speciálně pokud se zajímáme o baroko a rokoko, je skutečným skvostem. A není divu, Vídeň nebyla náhodou sídelním místem císařství. Pokud si chceme všechny přístupné paláce a kostely důkladněji prohlédnout, budeme zde muset nějaký den pobýt. A to nemluvím o hudbě, na nejrůznější koncerty abychom měli extra dny.
Většinou se začíná prohlídkou císařského letního paláce Schonbrunn, kde si můžeme dopřát elektronického průvodce i v češtině. Striktní symetrie je doplněna přepychovou zahradou, a pokud nebudeme líní vyšlápnou si do kopce (po pravdě řečeno zase tak strašný krpál to není), tak po prohlídce Neptunovy fontány se dostaneme až do letohrádku Gloriette, kde nám bude odměnou nejen odpočinek u nějakého vídeňského kávy nebo u sklenky šampaňského, ale také velice zajímavý a neotřelý pohled na zámek s městem v pozadí.
Stephansdom
Samému centru města vévodí majestátní katedrála Stephansdom, která se dočkala nejrůznějších přestaveb a dostavování až do dnešní doby. Jak tomu bývá, najdeme zde celou přehršel stavebních stylů, od původního románského kostela ze 13. století přes vlivy gotiky až po barokní přestavbu. Koncem 2. světové války byla katedrála těžce poškozena a pečlivá renovace trvala opravdu dlouho. Rozlišit opravy od originálu však dokáže jen opravdový znalec.
Neuvěřitelná směs
Vynechat nelze ani Karlskirche, postavený jako dík za překonanou morovou epidemii. Jedná se o skutečně nečekanou směs architektonických stylů. Monumentální barokní styl se neobvykle inspiroval řeckými a orientálními vzory, byť minaret připomínající věže ve skutečnosti kopírují trojanské sloupy z Říma. Dvě vstupní brány po obou stranách zase připomínají čínský pavilon. Když to tak píšu, je jasné, že z tohoto suchého popisu se jedná spíše o kombinaci architektonické všehochuti a zlého snu, z blízka však kostel vypadá mnohem zajímavěji a zůstává nečekaným architektonickým skvostem.
Ve Švarcenberském paláci, před kterým se ve své ohyzdnosti tyčí monumentální pomník sovětské armádě, je dnes luxusní hotel, takže bez plné peněženky si ho neprohlídneme. Nicméně o kus dál dojdeme ke komplexu Belvedere, což původně bylo letní sídlo prince Evžena Savojského. Ve dvou palácích jsou zajímavá muzea, mnohem příjemnější, zvláště v létě, je však prohlídka dvou obrovských zahrad tvořících příjemnou oázu klidu a pohody.
Milovníci soudobé architektury si jistě nenechají ujít slavný dům Hundertwasser Haus. Ten je od centra poněkud vzdálen a mimo stanice metra, takže cesta k němu se zdá být zarubaná, nicméně za trochu toho hledání určitě stojí. Komplex domů z roku 1995 boří všechny konvence, a od svého vzniku rozdělil domácí na dvě poloviny, jedni jej vychvalují, druzí by v něm nebydleli ani za nic. Jelikož ale získat zde byt je prakticky nemožné, asi těch milovníků bude víc.
Pro Čechy je procházka ulicemi Vídně obzvláště zajímavá. Na jedné straně si tu připadáme jako doma, neboť podoba se starou Prahou je opravdu veliká, navíc i kulturně jsme si blízcí, řada nápisů v centru pak česká jména silně připomíná. Nemůžeme se proto zbavit myšlenek na to, že by Praha takhle nějak vypadala bez 50 let experimentování se socialismem.
Když se z peruánské metropole Limy vydáte cca 400 km na sever,
ocitnete se ve městě Huaráz a šestitisícové zasněžené vrcholy pohoří
Cordillera Blanca máte doslova na dosah ruky.
Když se z peruánské metropole Limy vydáte cca 400 km na sever, ocitnete se ve městě Huaráz a šestitisícové zasněžené vrcholy pohoří Cordillera Blanca máte doslova na dosah ruky. Tato oblast je součástí NP Huascarán, jehož název vznikl podle nejvyšší hory Peru, 6768 m vysokého Huascaránu. Kromě úchvatných hor a vzácné vysokohorské flory a fauny zde spatříte až neskutečně zbarvená ledovcová jezera, která rozhodně stojí za to vidět.
Přes Yungay
Snad každá cestovní agentura v Huarázu vám nabídne jednodenní výlet k jezerům Chinancocha a Orconcocha, kterým se dohromady říká Lagunas Llanganuco. Jelikož se jednalo o jednu z oblíbených a nejsnáze přístupných destinací v okolí , usoudili jsme, že se na místo dopravíme sami – nejlépe colectivem.
První část trasy, padesátikilometrový úsek z Huarázu do Yungay zvládlo námi vybrané colectivo za hodinu a čtvrt. Na rozdíl od ostatních cestujících jsme se nemuseli ve vozidle mačkat, protože jsme seděli v kabince vedle řidiče a měli i dostatek místa na nohy. Kromě okolní krajiny bylo zajímavé sledovat, jaká zavazadla Peruánci převážejí – kromě tašek či pečlivě zavázaných ranců chtěla jedna Indiánka odvézt i se dvěma ovcemi! Colectivo zastavilo, pomocníci řidiče popadli ovce, strčili je do kufru a mohlo se vesele pokračovat dál.
Vystoupili jsme na hlavní křižovatce poblíž rušného tržiště, kde se prodávalo zkrátka všechno: ovoce a zelenina, oblečení, látky, suvenýry či živá zvířata, jako např. vypasená strakatá morčata ve velkých síťovaných pytlích. Škoda, na pořádnou prohlídku bohužel nebyl čas, potřebovali jsme se co nejdříve dostat k jezerům Llanganuco.
Hned jsme se ocitli v zajetí taxikářů, ale jejich ceny byly jako obvykle natažené. Když se nám konečně podařilo usmlouvat částku 15 solů za oba, museli jsme čekat na další dvě osoby – řidiči by se jinak taková jízda nevyplatila, alespoň nám to tvrdil. Čas rychle plynul, žádná dvojice se neukázala a my začínali být s trpělivostí u konce.
Najednou se objevilo další taxi jedoucí k jezerům a zrovna do něj nastupovalo několik místních. Ptali jsme se řidiče na cenu – 20 solů a usmlouvat nešlo nic. Po zvážení možných alternativ jsme si radši připlatili 5 solů, než abychom trávili další dlouhé minuty v nejistotě. Taxikářovi se jízda náramně vyplatila, auto měl slušně zaplněné již od začátku, ale přesto během jízdy dokázal do svého vozu vmáčknout i další pasažéry. V jednu chvíli nás sedělo v autě dvanáct – řidič, dva lidé na sedadle spolujezdce, tři na zadním sedadle a dalších šest v kufru.
Lagunas Llanganuco
Jezera Llanganuco jsou vzdálena 28 km východně od Yungay a nedá se k nim dostat jinak než po prašných a velmi hrbolatých serpentinách, kde musíte občas projet kamenitými strouhami, anebo se vyhnout velkým volně ležícím balvanům. Byla to spíše cesta určená pro off-roady, ale náš taxikář to se svou Toyotou kombi skvěle zvládl, aniž by ho zastihl nějaký defekt.
Po zaplacení jednodenního vstupného (5 solů/os.) u brány NP Huascarán jsme projeli kolem spodního jezera Chinancocha a v 10:30 se nechali vysadit u horního jezera Orconcocha lemovaného vysokými a strmými skalními masívy. Vodní plocha měla zvláštní nazelenalou barvu a poblíž jednoho jejího břehu se nacházela ptačí rezervace, kde jsme mohli pozorovat husy, kachny, racky či jiné vodní ptáky.
Vzhůru do hor
Při pohledu na hodinky nás napadlo, že bychom mohli zkusit trek k jezeru „Laguna 69“ a uvidíme, jak na tom budeme fyzicky i časově. Vyrazili jsme po prašné silnici a zanedlouho potkali jednoho ze správců parku. Ukázali jsme mu vstupenku a on nám na oplátku dal schématickou mapku, kde byla zakreslena i trasa k jezeru.
Prošli jsme kolem stanového tábora a pokračovali dále údolím. Cesta nebyla zpočátku náročná, mírně jsme stoupali mezi malými stromy a keři k úbočí hor. Po třech kilometrech přišel o něco obtížnější úsek, kde jsme museli zdolat několik klikatých serpentin. Při výstupu jsme se kochali šumícími vodopády a vysokými zasněženými velikány, mezi kterými nechyběly oba vrcholy nejvyšší peruánské hory – Huascarán Norte (6654 m) a Huascarán Sur (6768 m).
Následovalo prudší stoupání zakončené průsmykem, za kterým, jak jsme si naivně mysleli, spatříme Lagunu 69. Místo toho nás stezka zavedla k nějakému malinkému jezírku a pokračovala na rozlehlou travnatou planinu rovnou jako stůl. Potkali jsme jednoho osamoceného turistu a zeptali se ho, jak je to k jezeru 69 ještě daleko. Jeho odpověď nezněla příliš optimisticky – prý nás čekají minimálně dvě hodiny chůze a ukázal na vysoký protější svah. Na závěr přišel s alternativou, že se můžeme jít podívat k jinému bližšímu jezeru, které se však kráse jezera 69 rozhodně vyrovná.
Za pár minut jsme došli na rozcestí, kde byly směrovky se vzdálenostmi k oběma jezerům. Tady jsme se střetli s další malou skupinkou turistů, kteří nás naopak velmi potěšili informací, že jezero 69 je odsud „pouhých“ 30 minut chůze do kopce. Zmobilizovali jsme všechny síly a vydali se do posledních nepříjemných serpentin. Na konci náročného stoupání nás uvítal pouze kamenitý val a místo vytouženého jezera jsme spatřili akorát pěšinku kroutící se dále do hor. Nic moc.
Tyrkysová Laguna 69
Když jsme se vyškrábali na vršek valu, ocitli jsme se na kamenité cestě a po několika krocích přišla vytoužená odměna. Před námi se objevila velká, průzračná a neuvěřitelně modrá Laguna 69. Byli jsme velmi šťastní, že jsme to dokázali. Nacházeli jsme se v nadmořské výšce 4 500 metrů, nikde ani živáčka, klid, kolem dokola zářivě bílé hory a před námi pohádkově modré jezero s vodopádem. Takovou přírodní scenérii člověk mockrát za život neuvidí.
Škoda, že jsme neměli více času – hodinky ukazovaly 14:50, a tak jsme se museli probudit z desetiminutového „snu“ a vrátit se dolů do reality. Zpáteční cesta byla o poznání snazší a hlavně rychlejší. Šlo se nám oběma velmi dobře, mohli jsme si opět prohlédnout Huascarán a další hory ze všech možných úhlů. Za hodinu a půl jsme se dostali zpět do kempu, kde jsme si odpočinuli a dali si pořádnou svačinu (během celého výletu jsme totiž pořádně nejedli).
Dopravo, dopravo, kde jsi?
V 16:40 jsme vyrazili k hlavní silnici v naději, že nebude problém chytit si autobus nebo colectivo do Yungay či Huarázu. Šeredně jsme se spletli, protože poslední colectivo jezdí ve dvě hodiny odpoledne a na taxíky či autobusy se rovněž nedalo spoléhat. Takže jsme šli a šli opuštěnou krajinou a doufali, že se něco objeví. Ušli jsme přibližně 3 km a ocitli se u horního jezera Llanganuco.
Slunce začalo pozvolna zapadat a nám připadalo, že jsme v parku snad sami. Bylo úplné ticho, nikde nikdo. Jediný, kdo nám dělal společnost, byla divoká zvířata – viděli jsme opět husy, racky a zajímavě zbarvené kachny. Pár metrů od nás jsme zahlédli i několik vzácných andských hlodavců, kterým se říká „viskača“. Byla to velmi roztomilá, ale plachá zvířátka, která svým vzezřením připomínala velkého šedohnědého králíka s dlouhým huňatým ocasem.
Po dalších minutách rychlé chůze nás ovládla mírná nervozita, přeci jen se začalo stmívat a my neměli žádné teplé oblečení ani věci na spaní pro případ, že bychom museli nocovat v parku. Veškeré jídlo jsme už dávno snědli, měli jsme jen pár loků Coca Coly. Navíc k hranici parku zbývalo 7 km a dalších 28 km do Yungay. Vymýšleli jsme různé varianty, jako např. dojít k hlavní bráně, odtud si zavolat taxíka nebo přespat v nějaké horské vesničce.
I přes katastrofické vize jsme tajně doufali a modlili se, aby nám peruánské nebe seslalo autobus nebo auto. Naše přání a motlitby byly naštěstí vyslyšeny, okolo 17:50 jsme zahlédli v dálce autobus a tušili jsme, že bychom mohli být zachráněni. Očima jsme neustále sledovali vzdálenou silnici v horách a těšili se na moment, až budeme moci nastoupit. Měli jsme ohromnou radost, že nezůstaneme uvězněni v parku, a nezkazilo nám ji ani jízdné s turistickou přirážkou; průvodčí si řekl nejdříve o 15 solů a vzápětí ještě o dalších 5 – tudíž celková cena byla 20 solů za osobu. Ale co, hlavně že se odsud dostaneme živí a zdraví.
Návrat do Huarázu
Jízdu autobusem jsme si jaksepatří užili. Předpotopní vrzající stroj poskakoval po hrbolaté silnici jak čamrda a občas nás vymrštil několik centimetrů nad sedadlo. Jedinou věcí, kterou jsme na této „vrzající piksle“ ocenili, byly funkční brzdy. Dokodrcali jsme se do Yungay a pokračovali po asfaltové silnici, což byla v porovnání s předchozím úsekem hotová idylka.
Potemnělý Huaráz nás přivítal krátce před 20. hodinou a po výborné večeři nastal čas návratu do hostelu. Konečně jsme si mohli po velmi náročném výletu náležitě odpočinout a vymyslet plán na zbývající dny.
Caraz a taxislužba
Před 7. hodinou ranní jsme se vydali colectivem do 76 km vzdáleného Carazu, kam jsme přibližně po dvou hodinách mačkání úspěšně dorazili. První postupný cíl byl tedy splněn, ale horší část cesty nás ještě čekala – potřebovali jsme se dostat k 32 km vzdálenému a o 2 km výše položenému jezeru s názvem Laguna Parón.
Vytáhli jsme plánek města a vydali se směrem k hlavnímu náměstí. Cestou nás oslovil taxikář, který chtěl za odvoz k jezeru 80 solů, což jsme rezolutně odmítli. Neměli jsme však ponětí o cenách a možnostech místní dopravy, a tak jsme se šli radši zeptat do turistické informační kanceláře sídlící na zmíněném náměstí. Majitel byl velmi ochotný a vysvětlil nám, že colectiva jezdí jen sporadicky a končí ve vesnici vzdálené 9 km od jezera. Jediný dopravní prostředek, který za daných podmínek přicházel v úvahu, byl tedy taxík s pevně stanovenými cenami – 80 solů za 2 osoby, 90 solů za 3 osoby a 100 solů za 4 osoby.
Po deseti minutách pátrání jsme našli místo, odkud prý měly jezdit taxíky k jezeru. Zanedlouho se odněkud jeden vůz skutečně vynořil, a tak jsme ho hned odchytli. Uvnitř seděli dva polští turisté, takže jsme se s nimi mohli podělit o náklady na zpáteční cestu – 100 solů na 4 osoby, ideální řešení.
Laguna Parón, jezero jako malované
Krkolomné serpentiny z Carazu byly věrnou kopií cesty k jezerům Llanganuco – samý prach, díry, hrboly a kameny různých velikostí. Po bezmála dvou hodinách, které jsme si krátili konverzací s našimi polskými spolucestujícími, otřesná silnice skončila, taxikář zastavil na malém parkovišti a my konečně spatřili modrozelenou Lagunu Parón (4170 m) obklopenou nádhernými a sněhem pokrytými vrcholky, mezi kterými dominoval pravidelný jehlan Pyramide (5885 m). Měli jsme dvě hodiny času na to, abychom si udělali malou procházku a pokochali se úchvatnými „panoramaty“.
Jezero se na první pohled zdálo o dost menší, než ve skutečnosti bylo; na délku měřilo přibližně 3 km, což je mnohem více než obě jezera Llanganuco. Hned za parkovištěm jsme narazili na stezku, která vedla pouze po levém břehu jezera, muselo se jít tam i zpátky stejně. Udělali jsme několik desítek fotek, z nichž některé byly až kýčovité – azurově modrá obloha bez jediného mráčku, pod ní třpytící se hory, písčitá pláž a zvláštní modrozelená hladina, která vypadala jak namalovaná. Úchvatné přírodní scenérie jsme si mohli navíc v klidu vychutnat, nebyli zde totiž žádní turisté, jen my a hory.
Na druhou stranu jezera jsme nakonec nedošli, protože dvě hodiny uběhly jako voda a my se museli vrátit na parkoviště k taxíku. Zpáteční dvouhodinová jízda do Carazu byla opět otřesná, ale v žádném případě nám nemohla pokazit nádherný a neopakovatelný zážitek z výletu.
Z 66 projektů vybral Expediční fond, ve spolupráci
s Českým horolezeckým svazem a Českou speleologickou společností,
19 výborných vědeckých, humanitárních a sportovních expedic.
Z 66 projektů vybral Expediční fond, ve spolupráci s Českým horolezeckým svazem a Českou speleologickou společností, 19 výborných vědeckých, humanitárních a sportovních expedic.
Do probíhajícího 5. kola soutěže Expedičního fondu se přihlásilo rekordních 66 projektů. Ti nejlepší z nich dostanou 345 000 Kč finanční a materiální podpory. Hlavními sponzory Expedičního fondu jsou: GUMOTEX, HUMI Outdoor, Evropská cestovní pojišťovna, ESO Travel a Koktejl. Zřizovatelem Expedičního fondu je cestovatelský portál HedvabnaStezka.cz.
Úroveň zaslaných projektů byla velmi vysoká a na řadu velmi kvalitních a zajímavých expedic prostě už nebyly peníze. Při hodnocení sportovních projektů Expediční fond spolupracoval s Českým horolezeckým svazem a Českou speleologickou společností. Slovy jednoho z členů komise „Vybírání projektů, které už nemůžeme podpořit, bylo bolestivé. Je to jako topit krásná koťata jen proto, že je jich moc…“
Expediční fond, jménem všech svých partnerů, děkuje všem účastníkům 5. kola. Každý, kdo má odvahu uskutečnit expedici vedoucí (dle svých možností) za hranici všedních dnů, si zaslouží uznání.
Podporu Expedičního fondu v 5. kole získávají:
Následující členění expedic je jen orientační. Všechny níže uvedené expedice získávají také zdarma pojištění od Evropské cestovní pojišťovny.
SPORTOVNÍ EXPEDICE
První český pokus o výstup na šestitisícové vrcholy v dolině Sary-Šitchar (Zdeněk Bouda a kol.). Expedice organizováná do Čechy dosud nenavštívené oblasti Pamíru v Tádžikistánu zkusí zdolat některé místní šestitisícovky jako například Pik Ozbrojených sil (6138m.n.m.), Pik Bajkonur (6038m.n.m.), či Pik Maršála Grečka (6105m.n.m.). Materiální podpora v hodnotě 40.000,–Kč.
Projekt SKI 8167 (Jaroslav Uvízl). Pokus o výstup a světový prvosjezd na lyžích jedné z osmitisícovek – Dhaulagiri. Finanční podpora: 30.000.-Kč Jamal – Karské moře – Polární Ural (Dalibor Beneš). Zimní pochod 320 km na lyžích tundrou, přes hory i zamrzlé moře, v oblasti vysoko nad polárním kruhem. Materiální podpora: 30 000 Kč.
Expedice Sardinie 2009 (Dan Hutňan a kol.). Skupina speleologů se pokusí propojit jeskyně Blue Marino a Su Palu- Su Spiria do jednoho, 70 km dlouhého celku a tím vytvořit NEJDELŠÍ JESKYNNÍ SYSTÉM CELÉ ITÁLIE. Materiální podpora: 5.000,–Kč.
Expedice Kačna jama 2009 – Reka exploration (Tomáš Roth a kol.) Cílem expedice bude druhá nejdelší jeskyně Slovinska – Kačna jama (13,75km). Průzkum bude probíhat 300 metrů pod povrchem ve vzdálenosti 5km od vstupní propasti, na konci těžce přístupné povodňové chodby. Je zde velká šance k objevení dalšího pokračování jeskyně. Materiální podpora: 5.000,–Kč.
Canyoning Reunion (Peter Lobodáš a kol.). Expedice deseti kaňonářů z České a Slovenské republiky na tropický ostrov Reunion za nejkrásnějšími a nejtěžšími kaňony světa. Materiální podpora: 5000,–Kč.
CESTOVATELSKÉ EXPEDICE
Expedice do srdce střední Afriky (Tomáš Kubeš a Martin Cícha). Hlavním cílem expedice do Konga a Středoafrické republiky je studium života domorodých Pygmejů, kteří udržují jen malý nebo žádný kontakt s okolím, dále mapování stavu pralesa a pytláctví v oblasti. Materiální podpora v hodnotě 45 000 Kč (loď Pulsar 340 společnosti GUMOTEX).
Expedice Amazonia „Z“ (Ivan Mackerle a kol.). Tým známého českého záhadologa se vydává do Amazonie po stopách plukovníka Fawcetta pátrat po ztraceném městě Z, které má podle legend místních Indiánů ukrývat mnoho zázračných artefaktů. Materiální podpora v hodnotě 30 000 Kč (loď Colorado společnosti GUMOTEX).
Kajakem za nahohřbetem (Vojtěch Sláma). Cílem této expedice na řeku Curuduri do oblasti Amazónie je pátrání po novém druhu ryb z rodu Gymnorhamphichthys. Podle zpráv indiánů z oblasti může mít expedice velkou naději na úspěch. Materiální podpora v hodnotě 23 000 Kč (loď Baraka společnosti GUMOTEX).
Za ztraceným čajem Gruzie (Petr Sič a Markéta Petříková). Expedice se pokusí prozkoumat jak využívané, tak zejména zaniklé čajové plantáže v Gruzii, která v 80. letech bývala významným producentem čaje. Materiální podpora: 10.000,–Kč.
CHARITATIVNÍ PROJEKTY
Monitorovací cesta rozvojového projektu „Světlo pro Ugandu“ (František Kramota a kol.). Členové sdružení ACET ČR se vydají na monitorovací cestu do Ugandy, která je velmi postižena pandemií AIDS s cílem zdokumentovat stav probíhajícího humanitárního projektu Světlo pro Ugandu a naplánovat jeho další rozvoj. Finanční podpora: 30.000,–Kč
Škola dětem (Jana Vozábová a kol.) Střecha nad hlavou, lavice, podlahy, tabule, učebnice, psací potřeby…běžná součást každé z evropských škol. Pro děti z rozvojových zemí, to ale nemusí být tak samozřejmé. Tento projekt se bude snažit splnit toto přání i dětem ve škole v zapadlé vesnici Ngolang v Indonésii. Finanční podpora: 20.000,–Kč.
VĚDECKÉ EXPEDICE A PROJEKTY
Při výběru vědeckých projektů posuzuje Expediční fond zejména, jaké jsou odborné znalosti předkladatele, zda jde o jeho dlouhodobý zájem, zda bude na výzkum někdo další navazovat (nebo skončí v šuplíku), zda existuje spolupráce s českými nebo zahraničními univerzitami apod.
Expedice Altaj 2009 (Kateřina Tvardíková a kol.) Expedice míří do oblasti Altajské reubliky na území Ukok Quiet Zone, přírodní rezevace vyhlášené UNESCO. Jejím cílem je zdokumentování biotopu levharta sněžného a vytvoření plánu udržitelného rozvoje zdejší krajiny. Finanční podpora: 10.000,–Kč a materiální podpora: 10.000,–Kč.
Výprava za bengálskými bauly (Jindra Štolcová). Baulové jsou potulní zpěváci mystických písní z oblasti Západního Bengálska v Indii. Cílem projektu je strávit co nejdelší dobu v jejich vesnických komunitách a prozkoumat jejich tradici, která dnes závratnou rychlostí vymírá. Finanční podpora: 10.000,–Kč a materiální podpora: 3.000,–Kč.
Kamerun – výzkum rozmanitosti žab ve světovém centru biodiverzity (Václav Gvoždík a kol.) Přírodovědecká expedice do kamerunských hor má za cíl popsat a podrobněji prozkoumat biodiverzitu žab v místních ohrožených mlžných lesích. Finanční podpora: 10.000,–Kč a materiální podpora: 3.000,–Kč.
Expedice Macuya (Libotovský Marek a Patrick Marek). Entomologická expedice z ČZU míří do hlubin tropického pralesa oblasti Macuya v peruánské Amazonii, aby odhalila tajemství života exotických mravenců. Finanční podpora: 10.000,–Kč a materiální podpora: 3.000,–Kč.
Za užankou do Maroka (Karel Sutorý a kol.) Cílem expedice botaniků z Moravského zemského muzea je prozkoumat lokality, na kterých se vyskytují dva druhy užanek – Cynoglossum dioscoridis a Cynoglossum atlanticum. Druhý druh přitom nebyl od svého prvního popsání nalezen. Materiální podpora: 4.500,–Kč.
Mongolia 2009 – „nejen cesta může být cíl“ (Jindřich Kynický) – multioborová studentská vědecká expedice do Mongolska. Materiální podpora: 6.000,–Kč.
Výprava do močálu Pantanal (Hanka Cikánová a Veronika Cikánová) Cílem této expedice je prozkoumat ekosystém brazilského močálu Pantanal, zejména zdejší herpetofaunu. Materiální podpora: 3.000,–Kč.
ČESTNÉ UZNÁNÍ
Bohužel jsme nemohli penězi nebo materiálem podpořit všechny, které bychom chtěli. Zvláštní uznání si zaslouží několik dalších expedic. Těm pomůžeme alespoň cestovním pojištěním zdarma od Evropské cestovní pojišťovny, průvodci Lonely Planet a mediální a reklamní pomocí.
Ač sedíme, neposedíme… (Roman Flovarský). Dva cestovatelé upoutáni na invalidní vozík se spolu s doprovodem vydají na cestu k Viktoriiným vodopádům. Cílem expedice jsou nejen vlastní zážitky, ale sběr dat pro vytvoření průvodce pro hendikepované.
Projekt ‚ho avy‘: školka pěstění budoucnosti v ráji baobabů (Martina Petrů a kol.). Projekt má za cíl umožnit malgašským vesničanům aktivně se zapojit do budoucí obnovy přírodních zdrojů, na kterých jsou zcela závislí, a které patří k nejunikátnějším, druhově nejrozmanitějším a zároveň nejohroženějším na světě.
Ajal – na pomezí východu a západu (Barbora Gregorová a Lucie Poláková) Projekt je zaměřen na zdokumentování postavení žen ve společnosti v Kyrgyzstánu. To je zde ovlivněno mnoha faktory jako náboženství (islám versus pravoslaví), sílícím tlakem západní kultury i starými tradicemi.
Gruzií a Arménií s pádlem v ruce (Jan Holub a kol.) – zmapování vodáckých terénů v Arménii a Gruzii a současné vytvoření kilometráží pomocí GPS a popisu terénů.
Expedice Honoria -„Stezkou šamanů“ (Jitka Krausová a kol.) – projekt na ochranu přírody v oblasti Honoria a Pucallpa, ve spolupráci s entomologickým muzeem v Limě, Národní univerzitou v Ucayali a Institutem tropů a subtropů bude sledována biologická diverzita a na základě druhové pestrosti a přítomnosti ohrožených druhů bude každé lokalitě přidělena hodnota míry ohrožení. Data budou dále využita místními organizacemi.
________________________________________
Zcela mimořádný projekt GREEN LIFE – Prales dětem, zaslaný Milanem Jeglíkem, spočívá ve vytvoření soukromé přírodní rezervace na Sumatře (projekt se již uskutečňuje). Tento záměr natolik zaujal zřizovatele Expedičního fondu, že začal jednat o přímé, výraznější podpoře projektu. V případě nedohody bude projekt zařazen do 6. kola soutěže Expedičního fondu.
Alsasko je země, která je sice součástí Francie, ale zároveň je to tak
trochu Německo. A to nejen proto, že během své historie bylo Alsasko
mnohokrát střídavě pod vládou Německa a Francie, ale především proto,
že němčina a německá kultura je zde stále živá.
Alsasko je země, která je sice součástí Francie, ale zároveň je to tak trochu Německo. A to nejen proto, že během své historie bylo Alsasko mnohokrát střídavě pod vládou Německa a Francie, ale především proto, že němčina a německá kultura je zde stále živá. Francouzi a Němci zde vedle sebe žijí ve vzájemné symbióze. Nakupují ve stejných obchodech, pracují ve stejných firmách, nadávají na stejné politiky. Ale někteří doma mluví francouzsky, jiní německy. Někteří se cítí býti Francouzi, jiní Němci. A někteří o sobě říkají, že jsou prostě Alsasané. Někteří Alsasané hovoří vlastním jazykem, alsasštinou. Ale ta alsasština není nic víc, než nářečí němčiny s francouzským přízvukem. Alsasko je věčná otázka: Francie nebo Německo? Dnes Francie, ale před šedesáti pěti lety, tedy za druhé světové války, tady bylo Německo. Před druhou světovou válkou zde byla Francie, ale před tím zase Německo, a před tím zase Francie a tak se to střídalo po staletí, snad už od dob velkého třesku. Kdo chce poznat opravdovou Francii, ať do Alsaska nejezdí, na to je Alsasko příliš německé. Kdo by si snad myslel, že zde nalezne Německo, také se mílí, neboť na to je Alsasko zase příliš francouzské. Ani Francie, ani Německo. Alsasko je především Alsasko.
Alsaské nápoje a jídla
Typickým Alsaským nápojem je pivo. Pivo, které Alsasko spojuje s Německem. Jedním pivem se tu nemyslí půllitr, ale jen čtvrtlitr, ale je dražší než u nás půllitr. Prodávají se tu značky německé a alsaské. Poslední dobou se sem navrací fenomén malých pivovarů, které jsou určeny pouze pro spotřebu jednoho malého městečka a přilehlých vesniček. V jednom jsem se byl podívat a řeknu vám, k vidění tu bylo jen několik obrovských stříbrných kádí, sládek, který sáhodlouze cosi vykládal a nakonec i sklenička piva k okoštování, která chutnala jako hořké mýdlo.
Nicméně pro Alsasko je ještě jeden typický nápoj. A tím je víno. Víno, které Alsasko spojuje s Francií. Vinic je tu hodně, a typické víno se zde dělá bílé. Byl jsem se podívat i do jednoho vinného sklípku. Jmenovalo se to tam Cleembourg. Jednalo se o novou budovu, kam člověk přijde, přistoupí k obrovskému pultu a počká, až k němu dorazí někdo z obsluhy, řekne mu, jaké víno si chce ochutnat, čeká, obsluha mu přinese skleničku se čtyřmi kapkami vína, ochutná víno, a pak si případně řekne o další nebo si nějaké víno koupí nebo jde zase pryč. To je sice moc hezké, ale chybí tu ta správná vinařská romantika. I samotný sklípek mě hodně zklamal. Čekal jsem klenuté kamenné stropy a několikasetleté dřevěné sudy. Místo toho tu byla úplně obyčejná velká místnost s rovnými bílými zdmi a sudy, které měly tvar obrovských stříbrných kádí. Turistům zde ukazují jen jednu místnost. Prý je potřeba minimálně 15 lidí na vpuštění dovnitř, ale když se místní zaměstnanci dozvěděli, že jsem až z České republiky, slitovali se nade mnou a pustili nás dovnitř, přestože jsme byli pouze tři. V této místnosti stojí několik laviček a jeden sud s německým nápisem: „Kdo pije, umře, kdo nepije, taky umře.“ Když jsme si usedli, přišel nějaký zaměstnanec, otevřel sud, vlezl dovnitř a začal něco štelovat. Po chvíli vylezl ze sudu, odešel někam pryč a asi za pět minut se vrátil. Opět zalezl do sudu a opět něco šteloval a po chvíli opět vylezl a za několik minut se opět vrátil zpět. Potom konečně zapnul promítačku, která byla zaměřena zevnitř sudu na protější zeď, a zapnul film o víně. On to vlastně ani pořádný film nebyl, vlastně se jednalo jen o prolínající se fotky, na nichž se občas objevovaly dvě víly, které nesrozumitelnou francouzštinou vysvětlovaly takové ty věci, jako že víno roste na vinici a že se po zpracování pije.
To bylo tedy pivo a víno. O žádném dalším nápoji, který by se dal považovat za opravdu typicky alsaský, jsem neslyšel. Zato tu mají své typické jídlo. Kromě preclíků, které tu považují za své specifické pečivo a chlubí se tu jimi snad v každé restauraci, kde je mistička preclíků zdarma k jídlu nebo pití naprostou samozřejmostí, je to tarte flambé. Tarte flumbé znamená v češtině doslova ožehnutý koláč. Jedná se o tenkou placku s vrstvou sýru a s kousky jehněčího masa. Nebo existuje také tarte flumbé na sladko. To je zase placka s krémem, jablečnými plátky a skořicí. A jak se tato specialita konzumuje? To k vám takhle přijde číšník s obrovskou plackou na prkýnku, placku položí na váš stůl, polije ji nějakou tekutinou, zapálí ji, ožehnutý koláč hoří, a jakmile dohasne, vezmete do ruky kráječ, placku nakrájíte, rozdělíte si ji s ostatními hosty u stolu a potom ji prostě sníte, podobně jako pizzu nebo palačinku.
Čápi
Když už jsem se rozepsal o tom, co je typicky alsaské, nemohu zapomenout na čápy. Čápi jsou symbolem Alsaska a to zcela oprávněně. Četl jsem o nich, že v osmdesátých letech tu tito ptáci byli téměř vyhubeni, tak co je to, prosím vás, za symbol? Ve Štrasburku jsem viděl čápy na každém druhém suvenýru. Čápi na tričkách, čápi na pohledech, plyšoví čápi… a potom, když jsem byl v Surburku a jednoho čápa jsem viděl, jak sedí v hnízdě na dobře viditelném místě uprostřed městečka, nabyl jsem názoru, že je zřejmě umělý, že je to jen taková imitace pro turisty. Ale když roztáhl křídla a odletěl, byl jsem tím příjemně překvapen. A když jsem pak viděl další hnízdo s dalším čápem, a tentokrát na věži kostela přímo v centru Colmaru, nabyl jsem názoru zcela opačného než prve. Čápi jsou symbolem Alsaska zcela oprávněně. Je to jeden z těch známých stereotypů, který není pouhým vodítkem pro turistu, když si vybírá typický suvenýr z dané oblasti, ale i opravdovou realitou.
Alsaská města a vesnice
Pro Alsasko jsou typické hrázděné domy. Těch tu mají opravdu na tisíce. Je jich zde velmi mnoho, najdete je v každé vesnici a v každém městě, je to takový místní standard. Tady neplatí, že když je nějaký dům vystavěn v klasické lidové architektuře, jedná se o ojedinělý unikát. Platí, že ojedinělý unikát je právě ten, který v lidové architektuře vystavěn není. Takže když projíždíte zdejšími vesnicemi, vidíte sta a sta hrázděných domů za sebou. Hodně těchto domů je bílých (tím se vyznačuje například vesnice Hunspach, která je hrozně dlouhá a všechny domy jsou v ní naprosto stejné), ale nejsou výjimkou ani domy hnědé a žluté. V některých těchto vesnicích najdete ještě k tomu v každém druhém hrázděném domu (tj. v každém druhém domu) keramickou dílnu nebo keramický obchůdek. A když mezi těmi hrázděnými vesnicemi najdete vesnici nehrázděnou, znamená to, že byla během II. světové války zničena.
Stejně tak tomu je i s Alsaskými městy. Mám takový pocit, že všechna alsaská města jsou stejná. V centru stojí náměstí s románským kostelem a kolem zástupy hrázděných domů. Tak třeba město Obernai, které je prý jedním z nejkrásnějších měst Alsaska. Ať tu jdete, kudy a kam chcete, vždy jste obklopeni dalšími a dalšími hrázděnými domy. Je to sice hezké, ale když už vidíte během jednoho dne sto padesátý hrázděný dům, zvyknete si, otrnete a přestanete je obdivovat. Kromě hrázděných domů mají v Obernai obrovský kostel, ve kterém byl zrovna pohřeb, takže jsem si ho moc neprohlédl, městské hradby, synagogu a obrovskou věž, u které stojí malinkatý dům, asi kostelík.
Další město, které jsem navštívil, se jmenuje Wissembourg. Leží jen dva kilometry od německých hranic, ale příslušnost tohoto městečka k Německu se vyznačuje i tím, že zde stojí klášter, kde byla v roce 870 zhotovena první německy psaná bible (teda ještě ne celá, šlo vlastně jen o evangelia). Jako všude jinde i tady jsou samé hrázděné domy. Některé z nich mají nad dveřmi cedulku, že byly vystavěny v roce 1733, 1740, 1718 nebo dokonce už 1614. A také je tam nakresleno, že tento dům patřil k cechu krejčovskému, tento pekařskému a tento zase kovářskému. Nejzajímavějším domem je dům soli, který má ve střeše sklopená okna, to aby sůl přechovávaná vevnitř nemohla ani v nejprudším lijáku zmoknout. Jako v každém jiném alsaském městě zde stojí románský kostel. Právě tento zmiňuji především kvůli tomu, že jsem zde poprvé spatřil zajímavou vychytávku. Dovnitř totiž vede jeden vchod, ale pak následují dvoje dveře. Jedněmi se jde do prostoru kostela na mši a druhými dozadu. Tam je místo pro turisty, které je od zbytku kostela oddělené sklem. Takže turisti si kostel mohou alespoň z části prohlédnout, aniž by přitom sebeméně rušili účastníky bohoslužby.
O Hagenau jen krátce. Nic moc příliš zvláštního tu nenajdete. Mě tu však jedna věc přece jen překvapila. Uprostřed tohoto města na kraji náměstí tu zčista jasna stojí vodní mlýn. Jakoby sem vůbec nepatřil. Není tu žádná pořádná řeka, jen vyschlé koryto nějakého kanálu. Tímto mlýnek se však Hagenau nechlubí. Toto město se chlubí tím, že kolem něj se rozléhá jeden z největších lesů Francie. Je to les listnatý a musím uznat, že na délku má jen několik kilometrů. Ale jestli to je opravdu jeden z největších lesů Francie, tak je Francie oproti České republice holá planina.
Nakonec bych chtěl alsaská města a vesnice pochválit. Ač jsem si na hrázděnou architekturu zvykl velmi rychle a velmi rychle mi zevšednila a zobyčejněla, nemohu říci, že bych tu spatřil jediný dům, jenž by se dal označit za vyloženě ošklivý.
Štrasburk
Štrasburk je hezké město. A asi nejhezčí částí Štrasburku je čtvrť mezi Europarlamentem a starým městem. Stojí tu spousty krásných domů z devatenáctého století a ty domy nejsou hrázděné, což je taková úleva od zbytku Alsaska. Ulice jsou široké, provzdušněné, plné stromů a tak nějak příjemně monumentální. Hodně lidí tu jezdí na kolech a málo lidí tu dělá nepořádek. Naopak jsem tu viděl i člověka, který seděl na chodníku a škrabkou odlepoval ze země žvýkačky.
Staré město je zase plné hrázděných domů, jak je tomu u ostatních alsaských měst. Kromě nich je tu strašná spousta turistů a pro ně určených obchodů se suvenýry, černošských prodavačů zbytečností a pouličních malířů jako na Karlově mostě. Snad všichni tito turisti míří do štrasburské katedrály. Je to stavba vskutku ohromná. Najdete tu Ježíška, který vypadá jako černoušek, obrovské varhany a jednu vadu. Vepředu totiž nejsou věže dvě, ale jen jedna. Za to však 142 metrů vysoká. Pod ní dokonce stojí sloup, který nese většinu její váhy, a tím získal světový primát v ustání největší tlačené síly na jeden sloup. Pravda, napsal jsem, že věž zde je jen jedna, ale kdo hledá tu druhou, najde ji. Stačí se podívat do výlohy jednoho obchodu v protější ulici. V této výloze je totiž vidět odraz věže tak, že to i spolu s ní vypadá jako jeden celek. Pro obchod musí být tato zrcadlová výloha výhodná. Není totiž zcela nepropustná a turista, který se chce podívat na odraz věže, uvidí i kousek vnitřku obchodu.
Kousek od katedrály se nalézá kanál. Plaví se po něm lodičky s turisty. Při plavbě tu turistům ukazují vzácná nábřeží, mosty, kostely, hrázděné domy, malebnou čtvrť Petit France a v neposlední řadě i Europarlament. Štrasburský Europarlament je strašně obrovská oválná monumentální moderní budova. Uprostřed toho oválu leží dvůr. Svou rozlohou však připomíná spíš náměstí. Dovnitř vás pustí celkem bez problému. Jen se musíte nahlásit předem, ukázat jim svou občanku a odevzdat zavazadla. Foťáky k mému údivu povolují. Z vrátnice se dostanete do nesmírně obrovského bludiště sloupů, chodeb a eskalátorů. Všude najdete tisíce informačních materiálů ve všech jazycích unie (včetně podrobného rozpisu jednání). Většina lidí, které na chodbách potkáte, jsou především turisté, občas nějaký úředník a jen výjimečně politik. Dokonce tu mají i obchůdek se suvenýry. Převaha turistů je vidět především v jednacím sále. Tam vás pustí si sednout na tribunu. Sedíte, a když se kolem sebe rozhlížíte, uvidíte asi milion turistů, za sklem místnosti se stovkami překladatelů mezi všemi jazyky unie, a dole v samotném jednacím sále sotva několik desítek poslanců.
Colmar
V Colmaru mají také hrázděné domy, ale ty colmárské mají nejrůznější barvy a tím vytvářejí krásné uličky a zákoutí, a proto se mi hrázděné domy taky v Colmaru líbí víc než kdekoliv jinde v Alsasku. Občas vám tu může připadat, že procházíte mezi čerstvě připravenými kulisami připravenými pro natáčení historického filmu. Jeden takový pohled jsem se pokusil také vyfotit, iluzi však bohužel zkazilo nablištěné nové auto. Ta romantika se týká především čtvrti Petit Venize – Malé Benátky. Vtipné je, že název „Benátky“ má tato čtvrť jen díky jednomu úzkému potoku, který skrz čtvrť protéká.
Ale Malé Benátky a ani hrázděné domy nejsou tím nejvýznamnějším, co jsem v Colmaru viděl. Tím je totiž po Louveru druhá největší a nejnavštěvovanější galerie ve Francii, Museum Unterlinden. Museum se ukrývá v bývalém klášteru. Najdete tu výtvory z většiny nejvýznamnějších slohů, které se v Evropě vystřídaly. Je tu spousta zajímavých věcí, to je pravda, ale ta různorodost a spletitost kulturních epoch působí poněkud chaoticky. Především tu jsou obrazy a sochy gotické a renesanční, nacházejí se zde však i vykopávky z pravěku a ve vedlejší vitríně máte dohromady umění Etrusků a starých Řeků. V jednom sále stojí rytířská brnění, obrovské pistole a klasicistní nábytek. A najednou z ničeho nic zabloudíte do místnosti s Picassem, Monetem a dalšími moderními malíři.
Nejslavnějším a nejzajímavějším dílem, který tu mají je Isenheimský oltář. Vytvořil jej Němec Mathis Gothart Neithert. Jedná se nejen o dílo z konce gotiky a začátku renesance, ale i o dílo, které je právem považováno za předchůdce expresionismu. Vyskytuje se na něm totiž spousty výjevů, z nichž asi nejzajímavější je pokušení sv. Antonína. Postavy na oltáři jsou velmi propracované. Z vyobrazených těl je cítit strach a bolest. Mezi postavami se vyskytují příšery hrůzostrašnější než v nejstrašidelnějších hororech. Na jedné jeho části (myslím, že to byl tento oltář, možná to byl ale jiný obraz někde poblíž) je vyobrazen Bůh jako nějaký čaroděj z Pána prstenu. Už jenom kvůli tomuto originálnímu oltáři, u kterého se budete podivovat, jak jen něco takového mohlo vzniknout, stojí návštěva musea za to.
Maginotova Linie
Maginotova linie je něco podobného, jako linie bunkrů v českém pohraničí. Jedná se o skvěle vybavený pás bunkrů, podzemních chodeb a pevností, vystavěný v letech 1939–1940 po celých německo-francouzských hranicích. Problém této linie byl v tom, že v letech 1939–1940 Němci dobyli Belgii a skrz ni se dostali do Francie a zničili Maginotovu linii ze dvou stran, takže byla Francouzům houby platná. Do dneška po ní zbylo spousty bunkrů a několik pevností. Bunkry dnes stojí osamoceně uprostřed luk a polí (pasou se kolem nich krávy a ovce), podobně jako u nás jsou bunkry uprostřed hor a lesů. Viděl jsem zvenčí také jednu pevnost, Schoenenbourg. Stojí uprostřed lesa a je obklopena informačními panely. Kromě nich tu najdete také pomník padlým vojákům, dobové auto americké armády, a aby se neřeklo, i hlouček japonských turistů. Vevnitř jsou dlouhatánské betonové chodby sahající kilometry daleko. Tam jsem ale nebyl, vstupné totiž činí 10 euro. Francouzská rodina, která mě sem vzala, bydlí pár kilometrů odtud, ale nikdy dříve tu ještě nebyla.
Memorial d´Alsase
Uprostřed lesnaté kopcovité krajiny (podle místních jsou to hory) nad malým městečkem Schirmeck najdete budovu památníku věnovanému francouzsko-německým vztahům a především II. světové válce. Po dlouhé klikaté cestě nahoru (asi neví, co jsou to schody) dojdete k obrovské terase, ze které je vidět městečko Schirmeck a kopečky.
Vevnitř se skrývá museum, věnující se Alsasku za II. světové války. Na začátku prohlídky vám promítnou dost divný film o Francii a Německu. Vystupuje zde muž, znázorňující Německo, a žena, znázorňující Francii. Tak nějak jedou vlakem a pak někam jdou… Najednou vidíme obrazy z válek 20. stol., se kterými Francie a Německo neměli příliš nic moc společného, takže jejich význam ve filmu zůstává nejasný. Potom se zase vracíme k muži a ženě. Po dlouhé cestě doputovali do Europarlamentu a na samém konci filmu se chytí za ruce a odcházejí. Je to v podstatě taková propaganda Evropské unie, která podle mého názoru byla natočena poměrně nákladně, nikoli však efektivně.
V další části musea naleznete spousty fotek, videí a informačních tabulí, imitaci bunkru, plotu koncentračního tábora nebo třeba dobového vagonu. A celou dobu prohlídky vám pan průvodce něco vykládá. Jeho řeč je sice relativně srozumitelná, ale když už mluvil dost dlouho, nedokázal jsem udržet pozornost.
Jsou místa, která Vás při jejich návštěvě naplňují velkým
očekáváním. Jsou však také místa, u kterých do poslední chvíle
nevíte, co od nich očekávat. Jedním z takových míst je
i městečko Concernau, ležící na západě Francie, v regionu
Bretaň, na které většina z Vás při toulkách bretaňským krajem,
určitě narazí.
V místech, která již dýchají Bretaní
Jsou místa, která Vás při jejich návštěvě naplňují velkým očekáváním. Jsou však také místa, u kterých do poslední chvíle nevíte, co od nich očekávat. Jedním z takových míst je i městečko Concernau, ležící na západě Francie, v regionu Bretaň, na které většina z Vás při toulkách bretaňským krajem, určitě narazí.
Pevnost ve městě, město v pevnosti
To co tomuto městečko v minulosti dodávalo na významu, byla nejen existence přístavu, ale od 13. století i existence opevněného městečka – Ville Close – na ostrůvku v zálivu. Jeho pevnostní zdi chránily obyvatelstvo od nájezdů loupeživých hord v dobách klidnějších a před vojsky oblehatelů v letech válečných. Stoletá válka se stala rozhodujícím impulsem pro zdokonalení opevnění válečným architektem ve službách Ludvíka XIV. – Sébastiena Vaubana. Nic nemůže lépe charakterizovat propojení významu zdejšího městečka jak z hlediska vojensko-strategického, tak z hlediska průmyslového než fakt, že v budovách bývalého komplexu kasáren dnes naleznete museum Musée de la Péche, dokumentující historii zdejšího rybářského průmyslu. Bylo by však chybou vnímat Concarneau pouze jako rybářský přístav nebo historický komplex středověkého opevněného města.
Barvy v ulicích
Každoročně nejen ulice Ville Close, ale i celého města, ožívají festivalem bretaňské hudby a tance Féte des Filets Bleus (Festival modrých sítí), vzniknuvšího na základě slavnosti žehnání rybářským sítím. Setkáte se tu nejen s kapelami a tanečními skupinami. Celé město během festivalu rozkvete různobarevnými bretaňskými kroji, charakterizujícími tento svérázný region. S pestrobarevností se tu však setkáte při každé vaší návštěvě. V rybářském přístavu se o ni starají různobarevně natřené především rybářské bárky, které na svých výpravách za nelehkým živobytím, často vyplouvají i daleko mimo francouzské výsostné vody (většinou k africkým břehům nebo do vod Indického oceánu.
Místo k obědu
V sílícím žáru poledního červencového slunce se těžko hledá stín i v uličkách Ville Close a tak člověk musí vzít zavděk chladivým stínem celé řady restaurací, lemujících uličky opevněného města. Jsme v Bretani, což nám symbolizuje bretaňská vlajka vlající vedle francouzské na pevnostních hradbách a odráží se to i v jídelním lístku. Tomu znovu vévodí velké druhy atlantických ryb. A ti, kteří jsou ochotni sáhnout hlouběji do peněženky, tu mohou ochutnat ústřice, humry a ostatní delikatesy přímořského regionu a v rámci příslušnosti k EU se v nabídce objevují i univerzální pizzy a těstovinová jídla. Nicméně opravdu doporučit můžeme to, co umí bretonci připravit nejlépe – tedy platýze, sardinky, tuňáky, makrely, tresky, langusty,…
Na hradbách
Jsme v turistickém regionu a tak zájemcům o návštěvu komplexu žulových, lišejníkem obrostlých pevnostních hradeb, je jejich návštěva umožněna až po zaplacení 5 EUR. Výhled na přístav i na město s 20 000 obyvatel na pevnině však stojí za to! Palčivé sluneční paprsky se odráží od drobných vlnek čeřících mořskou hladinu, která obklopuje opevněné městečko ze všech stran. Procházka po hradbách, kterým řada obyvatel v minulých stoletích vděčila za své životy, člověka naplňuje klidem a pohodou. Sem nahoru nedoléhá shon uliček naplněných davy turistů. Jen lehké šumění větru, vzdálené zvuky lodních sirén a ruchu v přístavu ruší to absolutní ticho tady nahoře. Z chodníku kopírujícího hradby občas vybíhají pevnostní bašty, nabízející ještě lepší vyhlídku na okolí Ville Close. Okruh po nich bohužel neumožňuje jižní brána, která přerušuje celistvý kruh. Od ní se bohužel musíme ve vlastních stopách vrátit zpět do výchozího bodu naší prohlídky.
Po ulici Rue Vauban
Sestupujeme zpět do hlavní ulice Rue Vauban (nese jméno stavitele zdejšího městského opevnění ze 17. stol.), protínající v severo – jižním směru celý městský komplex. Z obou stran ulic k nám doléhá cinkání příborů, sklenic a nádobí. Jsme ve Francii, kde se při obědě na nějakou tu minutu nekouká, a proto teď kolem druhé hodiny odpolední správný francouzský oběd vrcholí. Zvolna se prodíráme tímto mumrajem, a teprve když jižní branou vyjdeme na mořský břeh, dostáváme se do klidného zákoutí.
Vodní tramvaj
Obdivujeme hradby působící z úrovně mořské hladiny monumentálním dojmem. Brzy přijíždí jakási lodní tramvaj spojující tento konec ostrůvku s protějším břehem, vzdáleným jen pár desítek metrů. Je zajímavé sledovat její rychlost i velmi snadnou manévrovatelnost, která ji umožňuje velmi rychlé přistávací manévry. Za ni vděčí vodním tryskám umístěnými pod čarou ponoru, které na minimum zkracují dobu, během níž je loď schopna přepravit pasažéry na pevný břeh. V duchu vzpomínáme na francouzskou Marseille, turecký Istanbul a další místa, kde se s podobnými vodními „tramvajemi“ můžeme setkat.
Sbohem Concarneau
Je na čase se rozloučit se s Concarneau. Míříme za dalšími cíli, ještě na nás čekají další zážitky při seznamování s rázovitým bretaňským krajem. Ale už teď jsme si jisti, že se sem, byť třeba jen ve vzpomínkách, budeme rádi vracet. Jen snad ještě jedna poznámka. Zkuste přijet do Concernau brzy po ránu. Rybí aukce ve zdejším přístavu Port Péche je věc, kterou byste si neměli nechat ujít.
