Divoký Západ

Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických
států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy.
A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme
nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným
proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních
plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až
po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své
kouzlo.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Wyoming a okolí

Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy. A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své kouzlo.


Pokud patříme mezi ty první, budeme zde jako doma, stát je prakticky pustý a dodnes je zde více ovcí a dobytka nežli lidí. Stejně mnoho je zde rančů, i když těch pravých, používaných k zemědělství, je díky tvrdým zimám stále méně. O to více se mezi majiteli objevují nejrůznější boháči, toužící po samotě nebo ukázat, že na to mají. Zvlášť v oblibě je mají politikové, pro něž život na ranči nabízí šikovné pozadí pro fotograficky vděčné snímky. Příkladem může sloužit třeba bývalý americký viceprezident Chenney.

Ruku v ruce s tímto trendem roste i zájem Američanů o všechno spojené s životem honáků dobytka. Dallaský boutique Cowboy Cool přitahuje i Madonnu a časopis Cowboys & Indians má náklad, o jakém se mu ještě před lety ani nesnilo. Nadšení z Divokého Západu nezná mezí a kdo chce mezi smetánkou něco znamenat, musí tuto fantazii splnit. Vlastnit ranč je právě tou pravou trofejí.

Nedělní ranč

Na podobné ranče je mimořádně bohatá především  oblast městeček Cody a Jackson Hole, kde ostatně podobné radovánky vznikly a v dvacátých letech se začaly prudce rozvíjet. Napomáhal tomu vliv takových autorů jako třeba byl Zane Gray, který nabídl romantický život na Západě miliónům čtenářů. Pobyt si můžeme dopřát i na ranči Willow Creek Ranch v šikovně ukrytém údolí zvaném Hole in the Wall – ano, milovníci filmů dobře reagují – ukrývali se tady Butch Cassidy a Sundance Kid. Znalci historie psanců pak vědí, že sem prchal i Jesse James.


Dnes je z podobných rančů dokonale připravený turistický průmysl, lákající zákazníky neustále opakovanými reklamními záběry mužů s ostře řezanými rysy, které se staly synonymem reklam na cigarety Marlboro (proto se také jednomu z okresů říká Okres Malboro), i desítky filmů, které se ve zdejších exteriérech s malebnými záběry na okolní vrcholy pohoří Grand Teton pravidelně natáčí. Situován zde byl i hollywoodský trhák Zkrocená hora – Brokeback Mountain (který byl ve skutečnosti natáčen v kanadské Albertě). Prohlídnout si můžeme i starobylý a věkem omšelý bar Mint Bar v městečku Sheridan, kde autorka Annie Prouixová dostala nápad na svojí povídku, která dala filmu základ. Když jsem se v městském informačním středisku ptal na cestu k baru, upozornili mne, ať mne ani nenapadne zeptat se místních pijáků, co si o filmu myslí. Wyoming patří mezi nejkonzervativnější státy dnešních Spojených států a zmínka o tom, že by zdejší ranče mohly být zdrojem homosexuálních kovbojů, by nepadla na nejúrodnější půdu.

Cestou do Yellowstone

Pokud městečkem Jackson Hole pouze projíždíme cestou do Yellowstonu, oknem auta město vypadá jako klasické honácké městečko období Rodokapsů. Ve chvíli, kdy vystoupíme, je iluze pryč. Vstup na náměstí sice stále hlídají brány sestavené z tisíců kusů paroží, ale průměrná mzda přes 60 tisíc dolarů ročně dělá z tohoto okresu jeden z 20ti nejbohatších okresů Ameriky. Když vstoupíme na zdejší dřevěné chodníky, kabelky Louis Vuitton a dámské boty Manolo Blahnik vystavené ve výlohách a ahi sashimi na jídelníčku dají brzy zapomenout na dobytkářskou minulost. Místní sice stále chodí ve Stetsonech a kovbojských botách, jedná se ale o boty Lucchece šité na míru za více než dva tisíce, a v restauraci si k jelenímu stejku objednáme lahev vína Petrus za 900. Občas jim to neobyčejně sluší, kolem motelu Alpine, kde jsem bydlel, pravidelně chodila bourbonem poněkud zmožená dívka, která ovšem nikdy neopomenula zdvořile máchnout kolem Stetsonu rukou a pípnout místní Howdy. Nikdy jsem nezjistil, jestli tam bydlela nebo jestli pracovala v místním baru, v jehož zadní části večer otevírali hampejz.

Odkaz z tohoto rámečku si zakoupila cestovní kancelář ESO Travel. Dovolená USA – to je nepřeberné množství zajímavých míst a zážitků.


A už jsme tam

A když už do těchto míst zavítáme, nelze vynechat slavný Yellowstonský park. Přispěji hned na úvod dobrou radou – slabší nátury by měly raději vynechat studium některého důkladnějšího průvodce, neboť ty často upozorňují na drobný detail, že se totiž budeme pohybovat nejen na jednom z geologicky nejméně stabilních místech zeměkoule, ale současně také na špičce obrovitého supervulkánu. Stejně tak je dobré ledabyle přehlédnout kapitolu o tom, jak v roce 1925 zemětřesení prolomilo hráz a příval utopil 6 lidí, jak v roce 1959 způsobilo další zemětřesení lavinu, která zasypala 28 lidí a donutila všech 300 gejzírů k současné erupci. A v žádném případě nedoporučuji číst o tom, že horu, která bývala v celém parku největší, dnes můžeme najít ve formě štěrku hned v osmi okolních státech, kam ji rozprášila gigantická sopečná erupce.

Indiánské legendy sem umísťují první osídlení Kiowů někdy kolem roku 1 400. Občas sem zavítali i Šošoni, později se zde usídlil kmen Vran. Běloši si o krásách Yellowstonu přečetli poprvé v poněkud mlhavém popisu Williama Clarka z počátku 19. století, ve kterém mluví o obrovském hluku a otřesech země. Známá expedice Lewise a Clarka, která mapovala tehdejší americkou divočinu, se celé oblasti raději vyhnula, nálezy expedice Johna Coltera byly zesměšněny jako vymyšlené a když bobří čepice přestaly být kolem roku 1840 v módě, bílý člověk oblast Yellowstonu opět opustil.

Pořádně do ruky to vzala až o třicet let později Haydenova expedice. Hayden si byl vědom pořekadla o tom, že jeden obrázek je lepší než tisíc slov a že pokud má Kongres přesvědčit, musí mu zdejší krásy ukázat, a tak mezi členy expedice zařadil i malíře Thomase Morana a fotografa Williama Henryho Jacksona. Po návratu pak byla překvapená veřejnost najednou konfrontována s nevyvratitelnými důkazy o téměř nadpřirozených krásách Yellowstonu. Haydenova 500 stránková zpráva o expedici vedla po roce urputných bojů k tomu, že celou oblast americký Kongres vyhlásil národním parkem.


Troška statistiky

Yellowstone National Park není v žádném případě nějaký drobeček, park zabírá 8 987 čtverečních kilometrů a pro lepší porovnání lze konstatovat, že je větší nežli dva nejmenší americké státy, Rhode Island a Delaware, dohromady. Ochrana samozřejmě prospívá zvířatům, vedle dvou druhů medvědů zde žije dalších 50 druhů savců, 311 druhů ptáků a 18 druhů ryb. Na své si ale přijdou i geologové, vedle aktivní sopky se zde každým rokem odehraje kolem 2 000 zemětřesení (naštěstí jen drobných), nalezneme zde více než 300 aktivních gejzírů a 290 vodopádů. Pro návštěvníky, a jejich počet v posledním desetiletí každoročně převyšuje 3 milióny, je zde uděláno maximum – celkem 9 návštěvnických center, 9 hotelů s 2 238 lůžky, 750 kilometrů silnic a 1 529 kilometrů turistických stezek. Tak, a statistiku máme za sebou.

Zvěře je zde více než dost, jen medvědů se zde toulá nejméně 600, takže pokud se někdo odhodlá opustit pohodlný gauč, dostane se do přírody, která může být divočejší než je v kraji zvykem. Bdělost a ostražitost je proto na místě, zvířata mají k ochočenosti daleko, takže o úrazy není nouze. Správa parku se proto do omrzení snaží vtlouct do tvrdohlavých turistů dvě magická čísla – 8 a 30, tj. na kolik metrů se člověk smí přiblížit ke zvířatům a na kolik k medvědovi. A zákaz krmení zvěře je zde brán skutečně seriózně, proto je také přísně zakázáno z Aljašky známé odhození ruksaku s jídlem v případě útoku medvěda. Bohužel často jsou tato varování marná a není možné si park prohlídnout, aniž bychom viděli nějakého troubu, jak se ve snaze ulovit co nejzajímavější záběr blíží k bizonům nebo medvědům na riskantní vzdálenost. Nebezpečí je ale v parku ještě víc, jednak zde dost často hoří, a potom každým rokem se nějaký šílenec zatouží vykoupat se v horkém pramenu a drobný fakt, že se teplota vody blíží varu, většinou zjistí až pozdě. Koupel v přírodě se tak stává koupelí zároveň první a poslední.


Park plný divů

Přírodních krás a divů je zde opravdu více než dost. Pozůstatky obrovité vulkanické exploze, která zde nastala zhruba před 600 000 lety, dodnes přináší to nejdůležitější – teplo. Působení horké vody plné minerálů za dlouhá tisíciletí vytvořilo dnešní oblast Mammoth Hot Spring, kde na terasách vytvořených usazeninami spolupracují vápencové plotny a praskliny v zemské kůře. A vedle těchto usazenin jsou zde samozřejmě gejzíry, spousta gejzírů. Nejznámější gejzír je dodnes zahalen rouškou legend, většinou nepravdivých. Rozhodně si podle něj hodinky nenařídíme, erupce nejsou pravidelné ani stejně dlouhé. Doba mezi erupcemi i jejich délka se v průběhu roku mění. Gejzír sice pracuje věrně, ostatně jeho název Starý věrný to naznačuje, nicméně doba mezi erupcemi se pohybuje od 40 do 106 minut a všechny časy erupcí, kterými Rangeři pohostinně vybavují turisty, jsou pouze přibližné a pokud se opozdíme, můžeme hodinu litovat. Řada Američanů je přesvědčena, že frekvence erupcí kontrolují správci parku sypáním mýdla, což je samozřejmě pustý nesmysl.

Na pořádnou prohlídku budeme potřebovat několik dnů, šílenci, kteří parkem proletí za den, z toho mít moc nebudou. Pokud si ale uděláme dost času a počasí bude alespoň trochu spolupracovat, odneseme si skutečně nezapomenutelné vzpomínky.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Wyoming a okolí

Divoký Západ zasáhl během své krátké historie celou řadu amerických států, jenom Wyoming se ale chlubí tím, že Západem zůstane navždy. A za návštěvu stojí i dnes, ať už se na kovboje díváme nostalgickým pohledem Rodokapsů nebo nám honáci s koltem zavěšeným proklatě nízko neříkají vůbec nic. Od svých nedozírných prérijních plání až po vysoká pohoří, od příběhů hraničářské oblasti Unie až po staletou historii indiánských kmenů, Wyoming rozhodně neztrácí své kouzlo.


Pokud patříme mezi ty první, budeme zde jako doma, stát je prakticky pustý a dodnes je zde více ovcí a dobytka nežli lidí. Stejně mnoho je zde rančů, i když těch pravých, používaných k zemědělství, je díky tvrdým zimám stále méně. O to více se mezi majiteli objevují nejrůznější boháči, toužící po samotě nebo ukázat, že na to mají. Zvlášť v oblibě je mají politikové, pro něž život na ranči nabízí šikovné pozadí pro fotograficky vděčné snímky. Příkladem může sloužit třeba bývalý americký viceprezident Chenney.

Ruku v ruce s tímto trendem roste i zájem Američanů o všechno spojené s životem honáků dobytka. Dallaský boutique Cowboy Cool přitahuje i Madonnu a časopis Cowboys & Indians má náklad, o jakém se mu ještě před lety ani nesnilo. Nadšení z Divokého Západu nezná mezí a kdo chce mezi smetánkou něco znamenat, musí tuto fantazii splnit. Vlastnit ranč je právě tou pravou trofejí.

Nedělní ranč

Na podobné ranče je mimořádně bohatá především  oblast městeček Cody a Jackson Hole, kde ostatně podobné radovánky vznikly a v dvacátých letech se začaly prudce rozvíjet. Napomáhal tomu vliv takových autorů jako třeba byl Zane Gray, který nabídl romantický život na Západě miliónům čtenářů. Pobyt si můžeme dopřát i na ranči Willow Creek Ranch v šikovně ukrytém údolí zvaném Hole in the Wall – ano, milovníci filmů dobře reagují – ukrývali se tady Butch Cassidy a Sundance Kid. Znalci historie psanců pak vědí, že sem prchal i Jesse James.


Dnes je z podobných rančů dokonale připravený turistický průmysl, lákající zákazníky neustále opakovanými reklamními záběry mužů s ostře řezanými rysy, které se staly synonymem reklam na cigarety Marlboro (proto se také jednomu z okresů říká Okres Malboro), i desítky filmů, které se ve zdejších exteriérech s malebnými záběry na okolní vrcholy pohoří Grand Teton pravidelně natáčí. Situován zde byl i hollywoodský trhák Zkrocená hora – Brokeback Mountain (který byl ve skutečnosti natáčen v kanadské Albertě). Prohlídnout si můžeme i starobylý a věkem omšelý bar Mint Bar v městečku Sheridan, kde autorka Annie Prouixová dostala nápad na svojí povídku, která dala filmu základ. Když jsem se v městském informačním středisku ptal na cestu k baru, upozornili mne, ať mne ani nenapadne zeptat se místních pijáků, co si o filmu myslí. Wyoming patří mezi nejkonzervativnější státy dnešních Spojených států a zmínka o tom, že by zdejší ranče mohly být zdrojem homosexuálních kovbojů, by nepadla na nejúrodnější půdu.

Cestou do Yellowstone

Pokud městečkem Jackson Hole pouze projíždíme cestou do Yellowstonu, oknem auta město vypadá jako klasické honácké městečko období Rodokapsů. Ve chvíli, kdy vystoupíme, je iluze pryč. Vstup na náměstí sice stále hlídají brány sestavené z tisíců kusů paroží, ale průměrná mzda přes 60 tisíc dolarů ročně dělá z tohoto okresu jeden z 20ti nejbohatších okresů Ameriky. Když vstoupíme na zdejší dřevěné chodníky, kabelky Louis Vuitton a dámské boty Manolo Blahnik vystavené ve výlohách a ahi sashimi na jídelníčku dají brzy zapomenout na dobytkářskou minulost. Místní sice stále chodí ve Stetsonech a kovbojských botách, jedná se ale o boty Lucchece šité na míru za více než dva tisíce, a v restauraci si k jelenímu stejku objednáme lahev vína Petrus za 900. Občas jim to neobyčejně sluší, kolem motelu Alpine, kde jsem bydlel, pravidelně chodila bourbonem poněkud zmožená dívka, která ovšem nikdy neopomenula zdvořile máchnout kolem Stetsonu rukou a pípnout místní Howdy. Nikdy jsem nezjistil, jestli tam bydlela nebo jestli pracovala v místním baru, v jehož zadní části večer otevírali hampejz.

Odkaz z tohoto rámečku si zakoupila cestovní kancelář ESO Travel. Dovolená USA – to je nepřeberné množství zajímavých míst a zážitků.


A už jsme tam

A když už do těchto míst zavítáme, nelze vynechat slavný Yellowstonský park. Přispěji hned na úvod dobrou radou – slabší nátury by měly raději vynechat studium některého důkladnějšího průvodce, neboť ty často upozorňují na drobný detail, že se totiž budeme pohybovat nejen na jednom z geologicky nejméně stabilních místech zeměkoule, ale současně také na špičce obrovitého supervulkánu. Stejně tak je dobré ledabyle přehlédnout kapitolu o tom, jak v roce 1925 zemětřesení prolomilo hráz a příval utopil 6 lidí, jak v roce 1959 způsobilo další zemětřesení lavinu, která zasypala 28 lidí a donutila všech 300 gejzírů k současné erupci. A v žádném případě nedoporučuji číst o tom, že horu, která bývala v celém parku největší, dnes můžeme najít ve formě štěrku hned v osmi okolních státech, kam ji rozprášila gigantická sopečná erupce.

Indiánské legendy sem umísťují první osídlení Kiowů někdy kolem roku 1 400. Občas sem zavítali i Šošoni, později se zde usídlil kmen Vran. Běloši si o krásách Yellowstonu přečetli poprvé v poněkud mlhavém popisu Williama Clarka z počátku 19. století, ve kterém mluví o obrovském hluku a otřesech země. Známá expedice Lewise a Clarka, která mapovala tehdejší americkou divočinu, se celé oblasti raději vyhnula, nálezy expedice Johna Coltera byly zesměšněny jako vymyšlené a když bobří čepice přestaly být kolem roku 1840 v módě, bílý člověk oblast Yellowstonu opět opustil.

Pořádně do ruky to vzala až o třicet let později Haydenova expedice. Hayden si byl vědom pořekadla o tom, že jeden obrázek je lepší než tisíc slov a že pokud má Kongres přesvědčit, musí mu zdejší krásy ukázat, a tak mezi členy expedice zařadil i malíře Thomase Morana a fotografa Williama Henryho Jacksona. Po návratu pak byla překvapená veřejnost najednou konfrontována s nevyvratitelnými důkazy o téměř nadpřirozených krásách Yellowstonu. Haydenova 500 stránková zpráva o expedici vedla po roce urputných bojů k tomu, že celou oblast americký Kongres vyhlásil národním parkem.


Troška statistiky

Yellowstone National Park není v žádném případě nějaký drobeček, park zabírá 8 987 čtverečních kilometrů a pro lepší porovnání lze konstatovat, že je větší nežli dva nejmenší americké státy, Rhode Island a Delaware, dohromady. Ochrana samozřejmě prospívá zvířatům, vedle dvou druhů medvědů zde žije dalších 50 druhů savců, 311 druhů ptáků a 18 druhů ryb. Na své si ale přijdou i geologové, vedle aktivní sopky se zde každým rokem odehraje kolem 2 000 zemětřesení (naštěstí jen drobných), nalezneme zde více než 300 aktivních gejzírů a 290 vodopádů. Pro návštěvníky, a jejich počet v posledním desetiletí každoročně převyšuje 3 milióny, je zde uděláno maximum – celkem 9 návštěvnických center, 9 hotelů s 2 238 lůžky, 750 kilometrů silnic a 1 529 kilometrů turistických stezek. Tak, a statistiku máme za sebou.

Zvěře je zde více než dost, jen medvědů se zde toulá nejméně 600, takže pokud se někdo odhodlá opustit pohodlný gauč, dostane se do přírody, která může být divočejší než je v kraji zvykem. Bdělost a ostražitost je proto na místě, zvířata mají k ochočenosti daleko, takže o úrazy není nouze. Správa parku se proto do omrzení snaží vtlouct do tvrdohlavých turistů dvě magická čísla – 8 a 30, tj. na kolik metrů se člověk smí přiblížit ke zvířatům a na kolik k medvědovi. A zákaz krmení zvěře je zde brán skutečně seriózně, proto je také přísně zakázáno z Aljašky známé odhození ruksaku s jídlem v případě útoku medvěda. Bohužel často jsou tato varování marná a není možné si park prohlídnout, aniž bychom viděli nějakého troubu, jak se ve snaze ulovit co nejzajímavější záběr blíží k bizonům nebo medvědům na riskantní vzdálenost. Nebezpečí je ale v parku ještě víc, jednak zde dost často hoří, a potom každým rokem se nějaký šílenec zatouží vykoupat se v horkém pramenu a drobný fakt, že se teplota vody blíží varu, většinou zjistí až pozdě. Koupel v přírodě se tak stává koupelí zároveň první a poslední.


Park plný divů

Přírodních krás a divů je zde opravdu více než dost. Pozůstatky obrovité vulkanické exploze, která zde nastala zhruba před 600 000 lety, dodnes přináší to nejdůležitější – teplo. Působení horké vody plné minerálů za dlouhá tisíciletí vytvořilo dnešní oblast Mammoth Hot Spring, kde na terasách vytvořených usazeninami spolupracují vápencové plotny a praskliny v zemské kůře. A vedle těchto usazenin jsou zde samozřejmě gejzíry, spousta gejzírů. Nejznámější gejzír je dodnes zahalen rouškou legend, většinou nepravdivých. Rozhodně si podle něj hodinky nenařídíme, erupce nejsou pravidelné ani stejně dlouhé. Doba mezi erupcemi i jejich délka se v průběhu roku mění. Gejzír sice pracuje věrně, ostatně jeho název Starý věrný to naznačuje, nicméně doba mezi erupcemi se pohybuje od 40 do 106 minut a všechny časy erupcí, kterými Rangeři pohostinně vybavují turisty, jsou pouze přibližné a pokud se opozdíme, můžeme hodinu litovat. Řada Američanů je přesvědčena, že frekvence erupcí kontrolují správci parku sypáním mýdla, což je samozřejmě pustý nesmysl.

Na pořádnou prohlídku budeme potřebovat několik dnů, šílenci, kteří parkem proletí za den, z toho mít moc nebudou. Pokud si ale uděláme dost času a počasí bude alespoň trochu spolupracovat, odneseme si skutečně nezapomenutelné vzpomínky.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Legendy, mýty a tisíce let historie – Cornwall

Cornwall, nejjižnější cíp Britských ostrovů, je sice díky své poloze
a tím teplejšímu klimatu, nedotčené přírodě a unikátním památkám
neméně oblíbenou destinací, přesto však budí dojem tajemné
„neprobádanosti“, krajiny skryté a zapomenuté a tím nanejvýš
záhadné a pozoruhodné.

Londýnský Big Ben, náměstí Trafalgar, či katedrála sv. Pavla, to všechno jistě stojí za pozornost a patří mezi oblíbená lákadla cestovních kanceláří, ale co takhle zkusit to z jiného konce, vzít batoh na záda a vyrazit za poznáním na vlastní pěst. Anglie zdaleka není jen o Londýnu a jeho památkách či atrakcích, které každoročně odolávají tisícům turistů a o kterých jsme už všichni tolikrát slyšeli.


Cornwall, nejjižnější cíp Britských ostrovů, je sice díky své poloze a tím teplejšímu klimatu, nedotčené přírodě a unikátním památkám neméně oblíbenou destinací, přesto však budí dojem tajemné „neprobádanosti“, krajiny skryté a zapomenuté a tím nanejvýš záhadné a pozoruhodné. Říká se, že Cornwall byl bezpochyby domovem krále Artuše a tím i místem zrodu jeho nesmrtelné legendy, je proto příslibem mnoha nevšedních objevů a zážitků. První osídlení této bezmála samostatné části Velké Británie sahá až do doby bronzové. Podobně jako Wales nebo Skotsko, se ještě v nedávné minulosti nepovažovala za podřízenou anglické koruně.

Cornwall byl ještě donedávna poměrně chudou hospodářskou oblastí, lidé zde žili a doposud žijí převážně z rybolovu a zemědělství. Nemalým přínosem v současné době je jistě i cestovní ruch a turistika. Právě ta neuvěřitelná rozlehlost a zeleň krajiny, výhled na moře z nádherných útesů, písčité pláže, lesy a nekonečná pole ve všech zelenavých odstínech, to všechno je najednou kolem vás. Výhled je dechberoucí a vy si připadáte najednou mnohem menší, před vším tím prostorem, který se vám tu jako na dlani nabízí.

A na každém z těch kopců či v údolích jsou zasazena stavení s břidlicovými střechami, jako by se tu objevila z nějaké pohádky a kolem se pasou pestrobarevná stáda krav a ovcí. A vy to všechno sledujete tiše, se zatajeným dechem a myslíte si, jak je možné, že jsem tady dnes poprvé.

Ztracené zahrady Heliganské a Projekt Eden


Heliganské panství patřilo rodině Tremayneových, která je dříve spravovala. První zápis o vzniku Heliganských zahrad se datuje do roku 1603. V 18. století, přesněji kolem roku 1780, bylo celé prostranství zvětšeno do zhruba dnešních rozměrů a doba Viktoriánská byla dobou rozkvětu celého projektu.

Ve 20. století, od roku 1914 do roku 1991, však došlo k úpadku a celé místo bylo téměř opuštěno a zapomenuto. Vzácné dřeviny, traviny, stromy a kilometry cest byly zavaleny porostem křovin a pohřbeny pod tunami plevele a tlejících větví.

Teprve poté došlo na pokus vrátit Heliganské zahrady světu a začalo se s největším zahradnickým a restauračním projektem v Evropě. Tuny odpadu a spadaných křovin byly odvezeny a původní vzácné rostlinstvo se mohlo pomalu znovu obracet ke světlu. Restaurační práce trvají vlastně dodnes a již znovu velkolepé dílo se neustále vylepšuje a modernizuje.


Veřejnost dnes může obdivovat skleníky, italskou zahradu, vinohrady, subtropickou džungli a její samostatný fascinující svět, farmářské prostory a jeskyně. Bylo zasazeno přes pět tisíc nových stromů. Velkolepý a hodný obdivu je také konzervační projekt, kterým se chlubí zdejší provozovatelé a který slouží k ochraně divoké přírody a nutnosti jejího zachování. Vzhled Heliganských zahrad se od doby jejich vzniku liší jen nepatně – můžeme tedy obdivovat jejich původní podobu, jako ti, co stáli u jejich zrodu. Heliganské zahrady reprezentují umění botaniky a zahradnictví 19. století a jsou tedy zároveň jakousi živoucí a nevšední historickou památkou.

A byly to právě ztracené zahrady Heliganské, které inspirovaly a daly podnět ke vzniku jiného projektu, k naprosto unikátnímu a ve světě ojedinělému monumentu, jakémusi „vzdání holdu“ světu botaniky – Projektu Eden.

Projekt Eden je botanické veledílo, má vlastní výzkumný a vzdělávací biologický program. Ve třech skleníkových kopulích se můžete kochat exotickým rostlinstvem, na vlastní kůži okusit subtropické klima, můžete se tu dokonce dozvědět, jak se z tropických květů stávají parfémy. Uvidíte, jak žijí domorodé kmeny a za zmínku jistě stojí i mnohá malířská a sochařská díla moderních umělců, zdobící toto ojedinělé místo spolu s uměle vytvořenými vodopády. Projekt Eden je prý jedním z důvodů, proč jsou zdejší obyvatelé tolik pyšní na to, že patří právě sem.

Tintagel – kde se narodil král Artuš a legenda o Excalibru?


Ke Cornwallu, přesněji řečeno k místu zvanému Tintagel, se vztahuje většina příběhů a legend o králi Artušovi a jeho rytířích. Místní lidé prý věří, že král Artuš stále dlí v jedné z jeskyní a čeká, až ho jeho země bude potřebovat.

Hrad krále Artuše je dnes již v ruinách a rozvalinách, přesto nebo možná právě proto, má své kouzlo, půvab dávných věků. Místo se nachází na vrcholku útesu, samo o sobě tajemné, nehostinné, snad i trochu strašidelné. Pod ním se nabízí pohled na ostrá skaliska, o která se rozbíjí vlny tmavého, rozbouřeného moře, hnané silným větrem.

Legenda vypráví, že právě takové vlny vyhodily na břeh malého krále Artuše, před Merlinovou jeskyní. Existence krále Atuše je samozřejmě těžko prokazatelná a vše co o něm víme, se vztahuje k legendám a mýtům. Je jisté, že v té době žil na západoanglickém pobřeží velký bojovník, a podle vykopávek zde byl hrad již v pátém století. Tintagel je dnes ve správě Britského národního dědictví a hrad krále Artuše patří současným vévodům z Cornwallu.

Lydfordská rokle a tajemství břidlicových jeskyní

Lydfordská rokle už vlastně patří Devonu, oblasti těsně hraničící s Cornwallem. Nabízí se vám tu cca 6km dlouhá stezka, vroubená stržemi, propastmi s vřící vodou, vodopády, srázy a to vše víceméně na vlastní nebezpečí, s kovovým zábradlím zaraženým do skály. Zážitek z Lydfordské rokle je neopakovatelný. Neustálé vědomí blízkého nebezpečí dodává příchuť adrenalinových sportů, na druhé straně bublavá vřídla, měnící se v klidné, průzračné potůčky, vodou omílané skály, ohlušující vodopády a to všechno uprostřed pralesní zeleně, zanechá každého v tichém ohromení.


Cornwallské břidlicové jeskyně vypovídají o způsobu a tvrdých podmínkách života zdejších obyvatel před mnoha lety. Nyní představují něco jako muzeum. Dostane se vám i výkladu, ukázek výrobků, ale naprosto nezapomenutelná jsou jeskynní jezera, zrcadlově čistá a nebezpečně hluboká, která v tom tichu a temnotě podzemního světa působí nadmíru velkolepě.

Zahrady kolem vchodu do jeskyní jsou obohaceny soškami bronzových skřítků, nepochybně strážců jeskyně. Okřídlené postavičky jsou, od nejmenších až po ty v životní velikosti, k dostání i jako suvenýry. A pokud máte slabost pro cokoli nevšedního, nebo i výstředního, můžete mít přímo tady, obklopeni krásou břidlicové jeskyně, dokonce i svatbu.

Kudy za Cornwallským dobrodružstvím?

Cornwall je vzdálen asi 430 km od Londýna a cesta autem trvá přibližně pět hodin. Letecky budete na místě asi za 1 hodinu a 45 minut. Cenově je Cornwall rozhodně přijatelný, v porovnání s cenami v okolí Londýna, nebo jiných větších měst. A navíc, ke všem už tolik lákavým atrakcím, pirožky z Cornwallu vám určitě zůstanou v paměti!


Londýnský Big Ben, náměstí Trafalgar, či katedrála sv. Pavla, to všechno jistě stojí za pozornost a patří mezi oblíbená lákadla cestovních kanceláří, ale co takhle zkusit to z jiného konce, vzít batoh na záda a vyrazit za poznáním na vlastní pěst. Anglie zdaleka není jen o Londýnu a jeho památkách či atrakcích, které každoročně odolávají tisícům turistů a o kterých jsme už všichni tolikrát slyšeli.


Cornwall, nejjižnější cíp Britských ostrovů, je sice díky své poloze a tím teplejšímu klimatu, nedotčené přírodě a unikátním památkám neméně oblíbenou destinací, přesto však budí dojem tajemné „neprobádanosti“, krajiny skryté a zapomenuté a tím nanejvýš záhadné a pozoruhodné. Říká se, že Cornwall byl bezpochyby domovem krále Artuše a tím i místem zrodu jeho nesmrtelné legendy, je proto příslibem mnoha nevšedních objevů a zážitků. První osídlení této bezmála samostatné části Velké Británie sahá až do doby bronzové. Podobně jako Wales nebo Skotsko, se ještě v nedávné minulosti nepovažovala za podřízenou anglické koruně.

Cornwall byl ještě donedávna poměrně chudou hospodářskou oblastí, lidé zde žili a doposud žijí převážně z rybolovu a zemědělství. Nemalým přínosem v současné době je jistě i cestovní ruch a turistika. Právě ta neuvěřitelná rozlehlost a zeleň krajiny, výhled na moře z nádherných útesů, písčité pláže, lesy a nekonečná pole ve všech zelenavých odstínech, to všechno je najednou kolem vás. Výhled je dechberoucí a vy si připadáte najednou mnohem menší, před vším tím prostorem, který se vám tu jako na dlani nabízí.

A na každém z těch kopců či v údolích jsou zasazena stavení s břidlicovými střechami, jako by se tu objevila z nějaké pohádky a kolem se pasou pestrobarevná stáda krav a ovcí. A vy to všechno sledujete tiše, se zatajeným dechem a myslíte si, jak je možné, že jsem tady dnes poprvé.

Ztracené zahrady Heliganské a Projekt Eden


Heliganské panství patřilo rodině Tremayneových, která je dříve spravovala. První zápis o vzniku Heliganských zahrad se datuje do roku 1603. V 18. století, přesněji kolem roku 1780, bylo celé prostranství zvětšeno do zhruba dnešních rozměrů a doba Viktoriánská byla dobou rozkvětu celého projektu.

Ve 20. století, od roku 1914 do roku 1991, však došlo k úpadku a celé místo bylo téměř opuštěno a zapomenuto. Vzácné dřeviny, traviny, stromy a kilometry cest byly zavaleny porostem křovin a pohřbeny pod tunami plevele a tlejících větví.

Teprve poté došlo na pokus vrátit Heliganské zahrady světu a začalo se s největším zahradnickým a restauračním projektem v Evropě. Tuny odpadu a spadaných křovin byly odvezeny a původní vzácné rostlinstvo se mohlo pomalu znovu obracet ke světlu. Restaurační práce trvají vlastně dodnes a již znovu velkolepé dílo se neustále vylepšuje a modernizuje.


Veřejnost dnes může obdivovat skleníky, italskou zahradu, vinohrady, subtropickou džungli a její samostatný fascinující svět, farmářské prostory a jeskyně. Bylo zasazeno přes pět tisíc nových stromů. Velkolepý a hodný obdivu je také konzervační projekt, kterým se chlubí zdejší provozovatelé a který slouží k ochraně divoké přírody a nutnosti jejího zachování. Vzhled Heliganských zahrad se od doby jejich vzniku liší jen nepatně – můžeme tedy obdivovat jejich původní podobu, jako ti, co stáli u jejich zrodu. Heliganské zahrady reprezentují umění botaniky a zahradnictví 19. století a jsou tedy zároveň jakousi živoucí a nevšední historickou památkou.

A byly to právě ztracené zahrady Heliganské, které inspirovaly a daly podnět ke vzniku jiného projektu, k naprosto unikátnímu a ve světě ojedinělému monumentu, jakémusi „vzdání holdu“ světu botaniky – Projektu Eden.

Projekt Eden je botanické veledílo, má vlastní výzkumný a vzdělávací biologický program. Ve třech skleníkových kopulích se můžete kochat exotickým rostlinstvem, na vlastní kůži okusit subtropické klima, můžete se tu dokonce dozvědět, jak se z tropických květů stávají parfémy. Uvidíte, jak žijí domorodé kmeny a za zmínku jistě stojí i mnohá malířská a sochařská díla moderních umělců, zdobící toto ojedinělé místo spolu s uměle vytvořenými vodopády. Projekt Eden je prý jedním z důvodů, proč jsou zdejší obyvatelé tolik pyšní na to, že patří právě sem.

Tintagel – kde se narodil král Artuš a legenda o Excalibru?


Ke Cornwallu, přesněji řečeno k místu zvanému Tintagel, se vztahuje většina příběhů a legend o králi Artušovi a jeho rytířích. Místní lidé prý věří, že král Artuš stále dlí v jedné z jeskyní a čeká, až ho jeho země bude potřebovat.

Hrad krále Artuše je dnes již v ruinách a rozvalinách, přesto nebo možná právě proto, má své kouzlo, půvab dávných věků. Místo se nachází na vrcholku útesu, samo o sobě tajemné, nehostinné, snad i trochu strašidelné. Pod ním se nabízí pohled na ostrá skaliska, o která se rozbíjí vlny tmavého, rozbouřeného moře, hnané silným větrem.

Legenda vypráví, že právě takové vlny vyhodily na břeh malého krále Artuše, před Merlinovou jeskyní. Existence krále Atuše je samozřejmě těžko prokazatelná a vše co o něm víme, se vztahuje k legendám a mýtům. Je jisté, že v té době žil na západoanglickém pobřeží velký bojovník, a podle vykopávek zde byl hrad již v pátém století. Tintagel je dnes ve správě Britského národního dědictví a hrad krále Artuše patří současným vévodům z Cornwallu.

Lydfordská rokle a tajemství břidlicových jeskyní

Lydfordská rokle už vlastně patří Devonu, oblasti těsně hraničící s Cornwallem. Nabízí se vám tu cca 6km dlouhá stezka, vroubená stržemi, propastmi s vřící vodou, vodopády, srázy a to vše víceméně na vlastní nebezpečí, s kovovým zábradlím zaraženým do skály. Zážitek z Lydfordské rokle je neopakovatelný. Neustálé vědomí blízkého nebezpečí dodává příchuť adrenalinových sportů, na druhé straně bublavá vřídla, měnící se v klidné, průzračné potůčky, vodou omílané skály, ohlušující vodopády a to všechno uprostřed pralesní zeleně, zanechá každého v tichém ohromení.


Cornwallské břidlicové jeskyně vypovídají o způsobu a tvrdých podmínkách života zdejších obyvatel před mnoha lety. Nyní představují něco jako muzeum. Dostane se vám i výkladu, ukázek výrobků, ale naprosto nezapomenutelná jsou jeskynní jezera, zrcadlově čistá a nebezpečně hluboká, která v tom tichu a temnotě podzemního světa působí nadmíru velkolepě.

Zahrady kolem vchodu do jeskyní jsou obohaceny soškami bronzových skřítků, nepochybně strážců jeskyně. Okřídlené postavičky jsou, od nejmenších až po ty v životní velikosti, k dostání i jako suvenýry. A pokud máte slabost pro cokoli nevšedního, nebo i výstředního, můžete mít přímo tady, obklopeni krásou břidlicové jeskyně, dokonce i svatbu.

Kudy za Cornwallským dobrodružstvím?

Cornwall je vzdálen asi 430 km od Londýna a cesta autem trvá přibližně pět hodin. Letecky budete na místě asi za 1 hodinu a 45 minut. Cenově je Cornwall rozhodně přijatelný, v porovnání s cenami v okolí Londýna, nebo jiných větších měst. A navíc, ke všem už tolik lákavým atrakcím, pirožky z Cornwallu vám určitě zůstanou v paměti!


Dny otevřených dveří na Býčí skále

Dny otevřených dveří na Býčí skále vypuknou v letošním roce
2009 netradičně již ráno v pátek 8. května, dále též
v sobotu a neděli 10. 5. Akce potrvá i následující dva
víkendy 16. – 17. 5. a 23. – 24. 5. Připravena bude
prohlídková trasa jeskyní ve skupinách s komentovaným doprovodem na
trase Stará a Nová býčí skála.

Dny otevřených dveří na Býčí skále vypuknou v letošním roce 2009 netradičně již ráno v pátek 8. května, dále též v sobotu a neděli 10. 5. Akce potrvá i následující dva víkendy 16. – 17. 5. a 23. – 24. 5.

Připravena bude prohlídková trasa jeskyní ve skupinách s komentovaným doprovodem na trase Stará a Nová býčí skála. Vstup a výstup z jeskyně bude poprvé dolní branou a dále německou štolou, zatímco Předsíň bude samostatnou galerií s doprovodnými programy. Jejich hlavní zacílení se odráží již samotném názvu akce „Býčí skála 2009. J. Wankel a K. Abslon, badatelé moravského krasu.“ Chystané jsou odborné přednášky o K. Absolonovi, objevu Svozilovy jeskyně ze dne 14. 2. 2009 mezi Předsíní Býčí skály a jeskyní Barovou, dále zoologická přednáška o jeskyni. Bude se promítat film Cestou Býčí skály nebo si návštěvníci mohou vychutnat hudební projekci Ozvěny minulosti a budoucnosti. Přichystány jsou další menší kulturní a umělecká překvapení.

Prohlídky v jeskyni budou prováděny od 9 do 16 hodin. Bližší informace o akcích na plakátu k akci a internetových stránkách www.byciskala.cz.


Další články o Byčí skále na www.cestovatel­.cz:

Dny otevřených dveří na Býčí skále vypuknou v letošním roce 2009 netradičně již ráno v pátek 8. května, dále též v sobotu a neděli 10. 5. Akce potrvá i následující dva víkendy 16. – 17. 5. a 23. – 24. 5.

Připravena bude prohlídková trasa jeskyní ve skupinách s komentovaným doprovodem na trase Stará a Nová býčí skála. Vstup a výstup z jeskyně bude poprvé dolní branou a dále německou štolou, zatímco Předsíň bude samostatnou galerií s doprovodnými programy. Jejich hlavní zacílení se odráží již samotném názvu akce „Býčí skála 2009. J. Wankel a K. Abslon, badatelé moravského krasu.“ Chystané jsou odborné přednášky o K. Absolonovi, objevu Svozilovy jeskyně ze dne 14. 2. 2009 mezi Předsíní Býčí skály a jeskyní Barovou, dále zoologická přednáška o jeskyni. Bude se promítat film Cestou Býčí skály nebo si návštěvníci mohou vychutnat hudební projekci Ozvěny minulosti a budoucnosti. Přichystány jsou další menší kulturní a umělecká překvapení.

Prohlídky v jeskyni budou prováděny od 9 do 16 hodin. Bližší informace o akcích na plakátu k akci a internetových stránkách www.byciskala.cz.


Další články o Byčí skále na www.cestovatel­.cz:

Bretaňský Pont Aven

Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním
magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné
mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými
bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného
zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau,
vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však
do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to
romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont
Aven.

Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau, vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont Aven.

Malířská vesnička


Tuto malebnou vísku s necelými třemi tisícovkami stálých obyvatel nalezneme v regionu Bretaň, v departamentu Finiístére. Mluvit o Pont Aven a vyhnout se zmínce o Paulu Gaugainovi, který svůj život spojil s tímto místem hned několikrát, se dá opravdu jen těžko. Jeho pobyt v roce 1886 a následně i v roce 1888 je dodnes připomínán na každém kroku. Na padesát soukromých obrazových galerií prezentuje jeho působení v těchto místech. Při pohledu na romantická zákoutí na březích říčky Aven, člověk pochopí zájem malířů o zdejší kraj. Zvláště Gaugainův pobyt před jeho odjezdem na Tahiti, zpopularizoval Pont Aven v celé malířské obci. Hlavně díky němu sem brzy začali přijíždět za inspirací třeba Emil Bernard či Paul Sérusier, kteří se spolu s Gaugainem zasloužili na konci 19. století o vznik tzv. Pont Avenské malířské školy. Ale nejen francouzští malíři zde nacházeli polibky múzy. Dalším, koho tento kout Bretaně výrazně ovlivnil, byl například anglický malíř Robert Polhill Bevan, který za impuls ke vzniku svých litografických děl označil právě pobyt v Pont Aven.

Za klapotu mlýnského kola

Označení „město malířů“ není jediným přídomkem, kterým se tato víska může pyšnit. Stačí krátká procházka vesničkou a člověk pochopí, co spojuje Pont Aven a označení „město 14 domů a 15 mlýnů“. Jak idylicky musel znít veselý klapot mlýnů, které v dřívějších dobách lemovaly tok zdejší šumivé bystřiny.


Jen rámcovou představu nám dnes poskytuje jeden z mála dochovaných mlýnů s jeho typickým mlýnským kolem, který stojí pár desítek metrů od zdejšího přístavu. Kromě toho, že dotváří atmosféru a stylovost prosperující restaurace, stává se zároveň vděčným objektem fotografických objektivů, které jinde jen těžko pátrají po připomínce dřívějších mlýnů. Klapot otáčejícího se kola dnes už jen tvoří kulisu pro posezení návštěvníků restaurace. Jeho charakteristický zvuk naplňuje úzké údolí a proti proudu říčky Aven se nese stovky metrů daleko. I vy si jej můžete vychutnat při posezení nad některou z bretaňských specialit.

Za Pont Avenskou specialitou

Krámky s keramikou a textilními výrobky pochopitelně poutají pozornost návštěvníků. Výrazná vůně linoucí se z obchůdku nedaleko přístaviště, spolehlivě zaplaší myšlenky na cokoliv jiného. Máslové sušenky patří k tradici městečka stejně tak jako obrazové galerie, klapající mlýnská kola či žulový most, klenoucí se přes říčku, kterému vděčí městečko za svůj název (pont – most). Těžko můžete opustit toto místo, aniž byste si koupili zdobenou, smaltovanou krabici, která obsahuje tuto křehkou a voňavou dobrotu. Zhlédnout jejich výrobu nebo se jen tak potulovat obchůdkem provoněným jejich aroma patří jistě k těm příjemným zážitkům.

Z Pont Avenské kuchyně

K posezení v Pont Aven Vás zvou nejen restaurace, ale i v této oblasti velmi oblíbené crepérie, s bohatou nabídkou palačinek. Před jejich návštěvou snad jen stručnou informaci pro Vaši lepší orientaci. Ochotný personál Vám nabídne dva základní druhy zdejších palačinek. Vybrat si můžete z crepes (připravované z bílé pšeničné mouky), do kterých se přidávají sladké náplně. Zatímco tmavší galettes jsou připravovány z celozrnné mouky a jako jejich náplň se hodí rozličné slané směsi.


Tím o všem kulinářská nabídky nekončí. Na jídelních lístcích tu najdete různé druhy atlantických ryb – sardinkami počínaje a těmi velkými rybami konče. Na žádném stole nemohou pochopitelně chybět ani krevety. A pokud budete ochotni sáhnout hluboko do peněženky, bez problému najdete v jídelním lístku ústřice, uchovávané do poslední chvíle v mořské vodě a před samotnou konzumací zakápnuté citrónovou šťávou. Poněkud finančně náročné je menu v podobě několikapatrových talířů, kde jsou na ledové tříšti servírovány „dary moře“, mezi nimiž má nejčestnější místo oblíbený humr. Brzy pochopíte, že k nim přikládané sady nejrůznějších „dloubátek a páčidel“ jsou pro konzumaci nezbytné. Ani pokud nejste milovníky experimentů, nebudete se tu cítit ošizeni. Co třeba bretaňské fazole, bretaňské kuře nebo tuňák s rajčaty a bramborovou kaší? A pochoutkou může být docela obyčejný chléb se slaným máslem – pozůstatkem z dob, kdy o lednicích lidé neměli ani potuchy a nasolování másla bylo jediným způsobem jeho uchování. Bretaňská kuchyně Vás přesvědčí o své bohatosti. Co si dát jako malý dezert po dobrém jídle takový Farsach du Finistere – sladkost se švestkami? Příjemné je i posezení u cidre – 4–7% alkoholického jablečného moštu či pro něžnější pohlaví u sklenky likéru z mořských řas, které mají kromě jiného údajně i posilující účinek na ženskou potenci. Kdo ví?

Po okolí Pont Aven

Po dobré večeři, zvláště za letních večerů, není na škodu příjemná procházka proti proudu říčky Aven. Po necelém kilometru dojdete k „Lesu lásky“ (Bois D´Amour), k místu, kde často své malířské stojany rozestavovali již zmiňovaní malíři pont avenské školy.

A pokud se zdržíte déle, je možné doporučit Vaší pozornosti kapli Trémalo v prudkém svahu nad vesnicí. Ani tady se nevyhnete setkání s malířskou minulostí Pont Aven. Krucifix ve zmiňované kapli se stal inspirací pro vznik obrazu „Žlutý Kristus“ a zde používaná technika zploštělých barev a zjednodušených tvarů se promítla i do dalšího díla – „Bretaňské venkovanky“ (Paysonnes Bretonnes).

Adieu Pont Aven

Nízké životní náklady a možnost inspirace Pont Aven svého času lákaly francouzské malíře k letním pobytům. Zatímco dnes životní náklady i zde znatelně stouply, možnost inspirace tu stále čeká na každého z nás. Nechte se i vy inspirovat a okouzlit tímto kouzelným místem. Navštivte Bretaň, navštivte Pont Aven!

Pro většinu návštěvníků severozápadní části Francie se hlavním magnetem jejich cesty nejčastěji stává magické a zároveň trochu drsné mořské pobřeží. Někdo se naopak rád jen tak potuluje charakteristickými bretaňskými městečky a vesnicemi a vstřebává jejich atmosféru. Jiného zaujme třeba architektura Quimperu, starobylý půvab přístavu Concernau, vzdorné Saint Malo či magický Saint-Michel v Normandii. Zamiřme však do místa ne snad tolik známého, ale snad právě o to romantičtějšího a půvabnějšího – do bretaňské vesničky Pont Aven.

Malířská vesnička


Tuto malebnou vísku s necelými třemi tisícovkami stálých obyvatel nalezneme v regionu Bretaň, v departamentu Finiístére. Mluvit o Pont Aven a vyhnout se zmínce o Paulu Gaugainovi, který svůj život spojil s tímto místem hned několikrát, se dá opravdu jen těžko. Jeho pobyt v roce 1886 a následně i v roce 1888 je dodnes připomínán na každém kroku. Na padesát soukromých obrazových galerií prezentuje jeho působení v těchto místech. Při pohledu na romantická zákoutí na březích říčky Aven, člověk pochopí zájem malířů o zdejší kraj. Zvláště Gaugainův pobyt před jeho odjezdem na Tahiti, zpopularizoval Pont Aven v celé malířské obci. Hlavně díky němu sem brzy začali přijíždět za inspirací třeba Emil Bernard či Paul Sérusier, kteří se spolu s Gaugainem zasloužili na konci 19. století o vznik tzv. Pont Avenské malířské školy. Ale nejen francouzští malíři zde nacházeli polibky múzy. Dalším, koho tento kout Bretaně výrazně ovlivnil, byl například anglický malíř Robert Polhill Bevan, který za impuls ke vzniku svých litografických děl označil právě pobyt v Pont Aven.

Za klapotu mlýnského kola

Označení „město malířů“ není jediným přídomkem, kterým se tato víska může pyšnit. Stačí krátká procházka vesničkou a člověk pochopí, co spojuje Pont Aven a označení „město 14 domů a 15 mlýnů“. Jak idylicky musel znít veselý klapot mlýnů, které v dřívějších dobách lemovaly tok zdejší šumivé bystřiny.


Jen rámcovou představu nám dnes poskytuje jeden z mála dochovaných mlýnů s jeho typickým mlýnským kolem, který stojí pár desítek metrů od zdejšího přístavu. Kromě toho, že dotváří atmosféru a stylovost prosperující restaurace, stává se zároveň vděčným objektem fotografických objektivů, které jinde jen těžko pátrají po připomínce dřívějších mlýnů. Klapot otáčejícího se kola dnes už jen tvoří kulisu pro posezení návštěvníků restaurace. Jeho charakteristický zvuk naplňuje úzké údolí a proti proudu říčky Aven se nese stovky metrů daleko. I vy si jej můžete vychutnat při posezení nad některou z bretaňských specialit.

Za Pont Avenskou specialitou

Krámky s keramikou a textilními výrobky pochopitelně poutají pozornost návštěvníků. Výrazná vůně linoucí se z obchůdku nedaleko přístaviště, spolehlivě zaplaší myšlenky na cokoliv jiného. Máslové sušenky patří k tradici městečka stejně tak jako obrazové galerie, klapající mlýnská kola či žulový most, klenoucí se přes říčku, kterému vděčí městečko za svůj název (pont – most). Těžko můžete opustit toto místo, aniž byste si koupili zdobenou, smaltovanou krabici, která obsahuje tuto křehkou a voňavou dobrotu. Zhlédnout jejich výrobu nebo se jen tak potulovat obchůdkem provoněným jejich aroma patří jistě k těm příjemným zážitkům.

Z Pont Avenské kuchyně

K posezení v Pont Aven Vás zvou nejen restaurace, ale i v této oblasti velmi oblíbené crepérie, s bohatou nabídkou palačinek. Před jejich návštěvou snad jen stručnou informaci pro Vaši lepší orientaci. Ochotný personál Vám nabídne dva základní druhy zdejších palačinek. Vybrat si můžete z crepes (připravované z bílé pšeničné mouky), do kterých se přidávají sladké náplně. Zatímco tmavší galettes jsou připravovány z celozrnné mouky a jako jejich náplň se hodí rozličné slané směsi.


Tím o všem kulinářská nabídky nekončí. Na jídelních lístcích tu najdete různé druhy atlantických ryb – sardinkami počínaje a těmi velkými rybami konče. Na žádném stole nemohou pochopitelně chybět ani krevety. A pokud budete ochotni sáhnout hluboko do peněženky, bez problému najdete v jídelním lístku ústřice, uchovávané do poslední chvíle v mořské vodě a před samotnou konzumací zakápnuté citrónovou šťávou. Poněkud finančně náročné je menu v podobě několikapatrových talířů, kde jsou na ledové tříšti servírovány „dary moře“, mezi nimiž má nejčestnější místo oblíbený humr. Brzy pochopíte, že k nim přikládané sady nejrůznějších „dloubátek a páčidel“ jsou pro konzumaci nezbytné. Ani pokud nejste milovníky experimentů, nebudete se tu cítit ošizeni. Co třeba bretaňské fazole, bretaňské kuře nebo tuňák s rajčaty a bramborovou kaší? A pochoutkou může být docela obyčejný chléb se slaným máslem – pozůstatkem z dob, kdy o lednicích lidé neměli ani potuchy a nasolování másla bylo jediným způsobem jeho uchování. Bretaňská kuchyně Vás přesvědčí o své bohatosti. Co si dát jako malý dezert po dobrém jídle takový Farsach du Finistere – sladkost se švestkami? Příjemné je i posezení u cidre – 4–7% alkoholického jablečného moštu či pro něžnější pohlaví u sklenky likéru z mořských řas, které mají kromě jiného údajně i posilující účinek na ženskou potenci. Kdo ví?

Po okolí Pont Aven

Po dobré večeři, zvláště za letních večerů, není na škodu příjemná procházka proti proudu říčky Aven. Po necelém kilometru dojdete k „Lesu lásky“ (Bois D´Amour), k místu, kde často své malířské stojany rozestavovali již zmiňovaní malíři pont avenské školy.

A pokud se zdržíte déle, je možné doporučit Vaší pozornosti kapli Trémalo v prudkém svahu nad vesnicí. Ani tady se nevyhnete setkání s malířskou minulostí Pont Aven. Krucifix ve zmiňované kapli se stal inspirací pro vznik obrazu „Žlutý Kristus“ a zde používaná technika zploštělých barev a zjednodušených tvarů se promítla i do dalšího díla – „Bretaňské venkovanky“ (Paysonnes Bretonnes).

Adieu Pont Aven

Nízké životní náklady a možnost inspirace Pont Aven svého času lákaly francouzské malíře k letním pobytům. Zatímco dnes životní náklady i zde znatelně stouply, možnost inspirace tu stále čeká na každého z nás. Nechte se i vy inspirovat a okouzlit tímto kouzelným místem. Navštivte Bretaň, navštivte Pont Aven!

Seattle, město s vonící kávou

Do Seattlu, největšího město státu Washington na severozápadním
pobřeží Spojených států, nesmíme přijet a očekávat příjemné
počasí. Proti němu totiž vypadá pověstné anglické počasí jako
procházka rájem. Místní deště si užijí zvláště plešatí. Jeden
kamarád, který ze Seattlu uprchl, mi líčit, že procházka po městě mu
připomínala, jakoby mu na hlavě tančili plameňáci.

Do Seattlu, největšího město státu Washington na severozápadním pobřeží Spojených států, nesmíme přijet a očekávat příjemné počasí. Proti němu totiž vypadá pověstné anglické počasí jako procházka rájem. Místní deště si užijí zvláště plešatí. Jeden kamarád, který ze Seattlu uprchl, mi líčit, že procházka po městě mu připomínala, jakoby mu na hlavě tančili plameňáci.


Město se může pyšnit nesčíslnými pouličními bary a kavárničkami, které unaveného pocestného lákají opravdu na každém kroku. O poutače na voňavou kávu, která je zde pravděpodobně nejlepší v celé Americe, lze zakopnout doslova kdekoliv. Snad také proto zde začínala známá firma Starbucks, která se snaží Američanům připomenout, že pořádný šálek kávy nemusí obsahovat nahnědlou vodu. Firma sice ukazuje první kavárnu v blízkosti trhu Pike Place, ale babička původního zakladatele již předtím prodávala kávu v blízkosti místní univerzity. Její expanze do světa už má logiku poněkud překroucenou, neboť každá solidnější evropská kavárna bez potíží zvládne připravit lahodnější kávu, než nad kterou zákazníci Starbucksu piští nadšením. Nicméně svět si žádá pokrok a tak dnes kavárnu s logem Starbucku, mimochodem název inspirovalo jméno námořníka z Mervillova Moby Dicka, najdeme v 25ti zemích světa.

Boeing a Microsoft

Seattle je samozřejmě po světě proslavený i jinak než pouhou kávou, na jednom předměstí má své obrovité haly a vlastní letiště firma Boeing, další předměstí Redmond je zase domovem známého softwarového giganta Microsoftu. Výrobce letadel se ale z města postupně stahuje.

Microsoft je v Seattlu kapitola sama pro sebe. Softwarová společnost založená průměrným programátorem Billem Gatesem, se agresivní a často podpásovou strategií stala nejbohatší softwarovou firmou celého světa. Úctyhodný obrat 33 miliard dolarů a 50 000 zaměstnanců jsou hlavními důvody, proč je v Seattlu největší koncentrace vysokoškoláků z celých Spojených států. To, že Bill Gates městu vládne, je vidět i z toho, že v „jeho“ předměstí zákony neplatí a když si usmyslí, že firemní stavby budou vyšší, nežli předepisuje stavební řád, dostane obratem výjimku. A nad tím, že mu město vystavělo mnohoproudou dálnici končící v lese jen proto, že sliboval, že tam postaví pobočku, kterou si nakonec zase rozmyslel, se nikdo v městě ani nepodiví. Dnes zase tahá federální dotace na to, aby mu město postavilo most spojující dvě části kampusu.


Pohodlný život?

Žít v Seattlu je sice pohodlné, do krásné přírody je to jen pár kilometrů, ne vždy je to však jednoduché, prostě musíme na to mít peníze. Seattle patří ve Spojených státech mezi ta nejdražší města a za cenu skromného baráčku v Seattlu mám v Louisvillu pohodlný třípatrový dům. Díky několika jezerům a řadě zálivů je město dopravní katastrofou, mostů je málo (jeden je dokonce pontonový a ve větším větru jej musí zavírat) a aut hodně.

Okolní příroda je sice krásná, může být ale nepříjemně nebezpečná – není to tak dávno, kdy městem otřáslo zemětřesení, které jen shodou šťastných náhod neskončilo katastrofou. V relativní blízkosti je navíc činná sopka Mt. Rainier a o možnosti dalšího ničivého zemětřesení, dost možná vylepšeného přílivovou vlnou a výbuchem Mt. Rainieru, raději v Seattlu nechtějí ani mluvit.

Pike Market

Nejen softwarem, letadly a kávou je ale živ Seattle. Na ryby bohaté pobřežní vody jej tvoří Mekkou milovníků ryb a ostatních mořských pochoutek. Proto je Seattle jedním z center rybářského průmyslu na západním pobřeží, sídlí zde firmy jako Trident či American Seafoods. Vody jsou tady zdrojem téměř všeho, na co si vzpomeneme, od divokého lososa a hejka až po tuňáka a sardinky. A ryby si můžeme i vychutnat, vedle nepřeberné nabídky rybích restaurací stojí za prohlídku i trh Pike Market, kdysi místo, kde rybáři nabízeli své úlovky. Stánky s rybami sice dnes vytěsňují spíše prodavači kdejakého haraburdí, pořád je to ale místo, kde si můžeme koupit ten den ulovené ryby a kraby a prodavači, kteří po sobě pro zábavu přihlížejících házejí celé lososy, se objevili v nesčetných filmech o Seattlu.

V parku pod rozhlednou je vedle dalších atrakcí také poněkud procovské museum hudby, v jehož vzniku má Microsoft prsty i peníze. Samotná expozice je značně zmatená, návštěvníci s velkým humbukem vyfasují údajný zázrak moderní techniky, bedničku se sluchátky a senzorem, které nutno namířit na čidla v blízkosti jednotlivých panelů a ve sluchátkách se má ozvat patřičná informace. Jak je tomu s výrobky Microsoftu časté, systém pracuje jen někdy, bedýnka tíží a systém občas samovolně konvertuje do španělštiny. Zhruba kolem třetí expozice již má většina návštěvníků bedýnku v ruce, sluchátka nonšalantně přes rameno a je po zázraku.


Alki

Severozápadní pobřeží Ameriky má jedinou slavnou pláž v podobě pláže Alki, a tu najdeme právě ve městě Seattlu. Jak už jsem říkal, počasí městu příliš nepřeje a Seattle je proto pověstný spíše neustálým mrholením nežli počasím ke koupání. Nedostatek slunce potom žene obyvatele na pláž ve chvíli, kdy se teplota přehoupne přes 24 stupňů.

Alki je pláž z mnoha pohledů zajímavá, ve vzácný teplý den je široký chodník plný lidí na kolech či kolečkových bruslích, lidé se procházejí s kočárky nebo se svými chlupatými čtyřnohými kamarády. Místní policie dokonce nosí na pláž misky s čerstvou vodou, aby se psi na procházce mohli pořádně občerstvit. I silnice je plná pomalu jedoucích aut, neboť když už místní nemají čas se po pláži procházet, jedou se na ní alespoň podívat z auta. Pláži vévodí několik metrů vysoká replika sochy Svobody, kterou tomuto místu věnovala bohatá Reginalda Parsonsová, toužící povzbudit místní skauty. Poté, co jsem v San Francisku pozorovat sochu Kryštofa Kolumba, jak nadšeně pozoruje opačný oceán, nežli po kterém do Ameriky připlul, se už ale v Americe ničemu nedivím.

Alki slouží svojí délkou 2.5 míle především k procházkám a odpovídá tak maloměstské promenádě dob našich tatínků a dědečků. Pláž začíná v místě nazvaném Alki Point a končí u ústí řeky Duwamish River, na čemž je zajímavý spíše fakt, že název pochází ze slova duwamish, čímž Indiáni kmene Chinook označovali mnohobarevnou řeku a které bylo opakovaně navrhováno jako název budoucího města. Co se názvu týče, mohl na tom tedy Seattle být výrazně hůře. Alki je ale slavná již velmi dlouho, dokonce v roce 1902 si její pověst vynutila stavbu tramvaje, která sem vedla „až z dalekého Seattlu“, jak se tehdy vyjádřily místní noviny.

Při pohledu ze silnice na pláž se nám navíc ukáže centrum Seattlu v plné kráse, a zvláště západy slunce zde patří k nezapomenutelným. Celé nábřeží navíc patří mezi nejoblíbenější místa na bydlení, takže pokud můžeme na adrese uvést Alki beach, každý v Seattlu ví, že naše hotovost se pohybuje někde od miliónu dolarů výš. Proto je celá pláž lemovaná domy nabízejícími luxusní byty s nádherným výhledem na pláž a centrum města. Když jsem se na Alki procházel loni, průměrná cena bytu se pohybovala kolem miliónu dolarů, letos v červnu již nabízely byty pouze od půldruhého miliónu výš. Mezi luxusními domy pro majetné však občas nacházíme i otlučené chajdy lidí, kteří zde bydlí již celá desetiletí a domy si postavili ještě v době, kdy o dnešním boomu trhu s nemovitostmi neměl nikdo ani tušení. A tak procházka po pláži současně slouží jako porovnání toho, jak vypadal Seattle před třiceti lety a jak vypadá dnes. Někteří majitelé skromných domků prostě po změně bydlení nijak netouží, ostatní jednoduše kalkulují, že čím déle budou s prodejem vyčkávat, tím vyšší částku nakonec utrží.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Do Seattlu, největšího město státu Washington na severozápadním pobřeží Spojených států, nesmíme přijet a očekávat příjemné počasí. Proti němu totiž vypadá pověstné anglické počasí jako procházka rájem. Místní deště si užijí zvláště plešatí. Jeden kamarád, který ze Seattlu uprchl, mi líčit, že procházka po městě mu připomínala, jakoby mu na hlavě tančili plameňáci.


Město se může pyšnit nesčíslnými pouličními bary a kavárničkami, které unaveného pocestného lákají opravdu na každém kroku. O poutače na voňavou kávu, která je zde pravděpodobně nejlepší v celé Americe, lze zakopnout doslova kdekoliv. Snad také proto zde začínala známá firma Starbucks, která se snaží Američanům připomenout, že pořádný šálek kávy nemusí obsahovat nahnědlou vodu. Firma sice ukazuje první kavárnu v blízkosti trhu Pike Place, ale babička původního zakladatele již předtím prodávala kávu v blízkosti místní univerzity. Její expanze do světa už má logiku poněkud překroucenou, neboť každá solidnější evropská kavárna bez potíží zvládne připravit lahodnější kávu, než nad kterou zákazníci Starbucksu piští nadšením. Nicméně svět si žádá pokrok a tak dnes kavárnu s logem Starbucku, mimochodem název inspirovalo jméno námořníka z Mervillova Moby Dicka, najdeme v 25ti zemích světa.

Boeing a Microsoft

Seattle je samozřejmě po světě proslavený i jinak než pouhou kávou, na jednom předměstí má své obrovité haly a vlastní letiště firma Boeing, další předměstí Redmond je zase domovem známého softwarového giganta Microsoftu. Výrobce letadel se ale z města postupně stahuje.

Microsoft je v Seattlu kapitola sama pro sebe. Softwarová společnost založená průměrným programátorem Billem Gatesem, se agresivní a často podpásovou strategií stala nejbohatší softwarovou firmou celého světa. Úctyhodný obrat 33 miliard dolarů a 50 000 zaměstnanců jsou hlavními důvody, proč je v Seattlu největší koncentrace vysokoškoláků z celých Spojených států. To, že Bill Gates městu vládne, je vidět i z toho, že v „jeho“ předměstí zákony neplatí a když si usmyslí, že firemní stavby budou vyšší, nežli předepisuje stavební řád, dostane obratem výjimku. A nad tím, že mu město vystavělo mnohoproudou dálnici končící v lese jen proto, že sliboval, že tam postaví pobočku, kterou si nakonec zase rozmyslel, se nikdo v městě ani nepodiví. Dnes zase tahá federální dotace na to, aby mu město postavilo most spojující dvě části kampusu.


Pohodlný život?

Žít v Seattlu je sice pohodlné, do krásné přírody je to jen pár kilometrů, ne vždy je to však jednoduché, prostě musíme na to mít peníze. Seattle patří ve Spojených státech mezi ta nejdražší města a za cenu skromného baráčku v Seattlu mám v Louisvillu pohodlný třípatrový dům. Díky několika jezerům a řadě zálivů je město dopravní katastrofou, mostů je málo (jeden je dokonce pontonový a ve větším větru jej musí zavírat) a aut hodně.

Okolní příroda je sice krásná, může být ale nepříjemně nebezpečná – není to tak dávno, kdy městem otřáslo zemětřesení, které jen shodou šťastných náhod neskončilo katastrofou. V relativní blízkosti je navíc činná sopka Mt. Rainier a o možnosti dalšího ničivého zemětřesení, dost možná vylepšeného přílivovou vlnou a výbuchem Mt. Rainieru, raději v Seattlu nechtějí ani mluvit.

Pike Market

Nejen softwarem, letadly a kávou je ale živ Seattle. Na ryby bohaté pobřežní vody jej tvoří Mekkou milovníků ryb a ostatních mořských pochoutek. Proto je Seattle jedním z center rybářského průmyslu na západním pobřeží, sídlí zde firmy jako Trident či American Seafoods. Vody jsou tady zdrojem téměř všeho, na co si vzpomeneme, od divokého lososa a hejka až po tuňáka a sardinky. A ryby si můžeme i vychutnat, vedle nepřeberné nabídky rybích restaurací stojí za prohlídku i trh Pike Market, kdysi místo, kde rybáři nabízeli své úlovky. Stánky s rybami sice dnes vytěsňují spíše prodavači kdejakého haraburdí, pořád je to ale místo, kde si můžeme koupit ten den ulovené ryby a kraby a prodavači, kteří po sobě pro zábavu přihlížejících házejí celé lososy, se objevili v nesčetných filmech o Seattlu.

V parku pod rozhlednou je vedle dalších atrakcí také poněkud procovské museum hudby, v jehož vzniku má Microsoft prsty i peníze. Samotná expozice je značně zmatená, návštěvníci s velkým humbukem vyfasují údajný zázrak moderní techniky, bedničku se sluchátky a senzorem, které nutno namířit na čidla v blízkosti jednotlivých panelů a ve sluchátkách se má ozvat patřičná informace. Jak je tomu s výrobky Microsoftu časté, systém pracuje jen někdy, bedýnka tíží a systém občas samovolně konvertuje do španělštiny. Zhruba kolem třetí expozice již má většina návštěvníků bedýnku v ruce, sluchátka nonšalantně přes rameno a je po zázraku.


Alki

Severozápadní pobřeží Ameriky má jedinou slavnou pláž v podobě pláže Alki, a tu najdeme právě ve městě Seattlu. Jak už jsem říkal, počasí městu příliš nepřeje a Seattle je proto pověstný spíše neustálým mrholením nežli počasím ke koupání. Nedostatek slunce potom žene obyvatele na pláž ve chvíli, kdy se teplota přehoupne přes 24 stupňů.

Alki je pláž z mnoha pohledů zajímavá, ve vzácný teplý den je široký chodník plný lidí na kolech či kolečkových bruslích, lidé se procházejí s kočárky nebo se svými chlupatými čtyřnohými kamarády. Místní policie dokonce nosí na pláž misky s čerstvou vodou, aby se psi na procházce mohli pořádně občerstvit. I silnice je plná pomalu jedoucích aut, neboť když už místní nemají čas se po pláži procházet, jedou se na ní alespoň podívat z auta. Pláži vévodí několik metrů vysoká replika sochy Svobody, kterou tomuto místu věnovala bohatá Reginalda Parsonsová, toužící povzbudit místní skauty. Poté, co jsem v San Francisku pozorovat sochu Kryštofa Kolumba, jak nadšeně pozoruje opačný oceán, nežli po kterém do Ameriky připlul, se už ale v Americe ničemu nedivím.

Alki slouží svojí délkou 2.5 míle především k procházkám a odpovídá tak maloměstské promenádě dob našich tatínků a dědečků. Pláž začíná v místě nazvaném Alki Point a končí u ústí řeky Duwamish River, na čemž je zajímavý spíše fakt, že název pochází ze slova duwamish, čímž Indiáni kmene Chinook označovali mnohobarevnou řeku a které bylo opakovaně navrhováno jako název budoucího města. Co se názvu týče, mohl na tom tedy Seattle být výrazně hůře. Alki je ale slavná již velmi dlouho, dokonce v roce 1902 si její pověst vynutila stavbu tramvaje, která sem vedla „až z dalekého Seattlu“, jak se tehdy vyjádřily místní noviny.

Při pohledu ze silnice na pláž se nám navíc ukáže centrum Seattlu v plné kráse, a zvláště západy slunce zde patří k nezapomenutelným. Celé nábřeží navíc patří mezi nejoblíbenější místa na bydlení, takže pokud můžeme na adrese uvést Alki beach, každý v Seattlu ví, že naše hotovost se pohybuje někde od miliónu dolarů výš. Proto je celá pláž lemovaná domy nabízejícími luxusní byty s nádherným výhledem na pláž a centrum města. Když jsem se na Alki procházel loni, průměrná cena bytu se pohybovala kolem miliónu dolarů, letos v červnu již nabízely byty pouze od půldruhého miliónu výš. Mezi luxusními domy pro majetné však občas nacházíme i otlučené chajdy lidí, kteří zde bydlí již celá desetiletí a domy si postavili ještě v době, kdy o dnešním boomu trhu s nemovitostmi neměl nikdo ani tušení. A tak procházka po pláži současně slouží jako porovnání toho, jak vypadal Seattle před třiceti lety a jak vypadá dnes. Někteří majitelé skromných domků prostě po změně bydlení nijak netouží, ostatní jednoduše kalkulují, že čím déle budou s prodejem vyčkávat, tím vyšší částku nakonec utrží.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Z našich blogů: Albánie, Nepál a Indie

V poslední době přibylo několik zajimavých zápisků na našem
cestovatelském blogu. Tři upoutávky vám nyní přinášíme: Cesty po
Albánii, Nepál a Indie

V poslední době přibylo několik zajímavých zápisků na našem cestovatelském blogu. Tři upoutávky vám nyní přinášíme.

Cesty po Albánii

Michal Setnička je náš nejnovější „bloger“. Svůj zápisník věnuje cestám na Balkán.

…Asi po hodině prodírání konečně vylézáme z bukového pralesa a přicházíme na náhorní planinu plnou ostrých škrapů a krasových závrtů. Cestu zde však bohužel opět nevidíme. Posíláme výzvědnou skupinu na obhlídku okolí a nalezení cesty, ale bohužel nic. Vyšplháme se tedy všichni na jeden z vršků, kocháme se zdejší pro nás nezvyklou krajinou a přemýšlíme kudy nejlépe dál.


Po dlouhém koukání do mapy, do GPSky a do terénu kolem nás pomalu vyrážíme touto bezvodou krajinou. Chvíli se snažíme jít po jakémsi falešném hřebenu, abychom měli přehled a viděli na „cestu“, ale po několika minutách jsme nuceni krkolomně slézat do jednoho ze závrtů na jehož dně Vojta potkává první, zatím malou, zmiji růžkatou.

Zmije růžkatá – Vipera ammodytes je malý had, termín „růžkatá“ pochází z výběžku malých šupin umístěných na špičce jeho nosu. Tato zmije je odpovědná za mnoho smrtelných uštknutí. Její jed je hemotoxický, způsobuje kruté bolesti a masivní poškození tkáně. Šance na přežití se zlepšuje při včasné lékařské pomoci.)

Když se propleteme hustým porostem, který je na dně každého závrtu opět šplháme nahoru, abychom v zápětí spadli do dalšího a tak dále.

Takovouto krajinou jdeme až do odpoledne, kdy přicházíme pod vysoké sedlo, v němž již zezdola jasně rozeznáváme kamenného mužíka, který nás utvrzuje, že jdeme správně. Plni radosti z toho, že jdeme správně a očekávání, že za sedlem již nebude takováto bezútěšná krajina, téměř běžíme po travnatém svahu nahoru. Když se vydrápeme asi o 120 metrů výše do sedla, zjišťujeme, že se vlastně o žádné sedlo nejedná (sedla jsou v krasu většinu falešná za nimi je závrt a další sedlo) a i krajina není zelenější, ale naopak. Ještě více ubylo zeleně a stromů a závrty s travnatým dnem vystřídaly jako břitva ostré škrapy…

Celý zápisek

Michal ve svém blogu Cesty na východ popisuje zážitky ze svých cest, jak je asi zřejmé, na východ. Mimo jiné, je vášnivým vyznavačem Canyoningu a právě se nachází na expedici Reunion 2009

Po horách v Nepálu

…Už tradičně vstávání v 7:11, a musím říct, že dnes v noci jsem se poprvé přioblékal do teplých kalhot a mikiny a pak mi bylo fajn. Snídani jsme pořešili polévkou a čajem. Záchod byl slámový, ale upgradovaný na dvě díry, ta druhá je asi pisoár.

Záchod tu vůbec procházel zajímavým vývojem. V Káthmándú začínáte tlačit na pěkných porcelánových mísách jako u nás, ale stačí popojet kousek do hor a uz se klátíte nad tureckým hajzlíkem někde v hotýlku a nad temnou dírou u někoho doma. A ta už se nesplachuje, ale spíš jen zalévá ze sudu. No a pak už příjde jen chybějící prkno v podlaze a zametání vašeho výtvoru loňským listím. A tím se stáváte součástí krajiny, protože vás určitě použijí k hnojení.


Jen co jsme vyšli, narazili jsme na zmrzlý potok, takže se vyjasnilo proč jsem se musel v noci doobléct. Čekal nás výstup na 3071m vysoký kopec, takže jsme zákonitě stoupali. Dokonce jsme správně odbočili u mani zídky k lesu. Normálně se kolem mani zídek chodí vlevo, ale v tomhle případě je dobré udělat vyjímku, protože jinak můžete překročit bludnej kořen a cestu si pořádně zkomplikovat. Konečně jsme se zase napojili na šerpskou cestu tak přestal být klid a potkávali jsme šerpy a lidi s jejich zvířecím doprovodem.

Z čista jasna se z jedné zatáčky vynořila starobylá, kamená gompa, opět s pozadím zasnežených hor a vytvářela jedno z monha nezapomenutelných magických míst. Chvíli jsme vyčkávali na přibližující se cinkání jaků či oslů a doufali v úžasné fotky, ale ukázalo se, že se nic nepřibližuje a jednoduše se jentak flákáme. Lesem plným pasoucích se jaků (to bysme se načekali) jsme vyšli na vrchol vyzdobený chortenem (čorten- zjednodušeně gompa s relikvii) bránou ověšenou praporky a obrovským kamenem popsaným mantrou. Jen baterka mě nepotěšila a začla signalizovat konec radovánek. Dal jsem ji do kapsy a poctivě zahříval.

A pak už následoval jen strašně nudný sestup. Akorát jsme si vyprali a naobědvali v Nhutala s komunistickým altánkem kde Maoisté svolávají své rudé bratry. Aspoň tak si to představuji já. Poprvé jsme si nedali rýži a obětovali pár peněz navíc za špagety se sýrem a zeleninou a bylo to něco delikatesního. A zase jsme klesali a dostal jsem údolní nemoc. Klesání z 3000m. do 1500m. během pár hodin s váma může pěkně zamávat. Možná je to uplně nová nemoc tak vylíčím pár postřehů. Příznaky: obličej vám sála jak starosta Varšavy těsně před vznícením, chcete se vykoupat v každém zaplivaném potoku, špatně se vám dýchá hustý vzduch a spáleniny, nespáleniny musíte si obléct nejmenší kus oblečení co máte v batohu. Léčba: hodně píjte, nestydtě se vykoupat, pokud máte čas vystoupejte opět výš a aklimatizujte se, při silných příznacích omezte dýchání.

Celý zápisek

Tomášův blog se jmenuje CikCak. Nepál je fotogenické místo a Tomáš tam ulovil pár hodně podařených fotek.

S Vojtou v Indii

…Nás hned po příjezdu oslovila jedna postarší Němka a doporučila nám ubytování, kde je ona, v rodinném domku, za příjemnou cenu. Tak jsme se ubytovali a celý týden příjemně proflákali na pláži. Večer nám ta Němka vyprávěla o tom, jak tu byla v 70. letech, když tu na pláži žili stovky hipíků, všichni chodili nahatí, kouřili trávu, brali LSD a užívali si svobodu. Živili se prodejem věci na marketu a měli všechno dohromady. Říkala že někteří tu ještě jsou, vyprávěla nám o jednom, kterému je už 80, a pořád si jezdí do Nepálu prodlužovat víza. Čekali jsme tam na Anju, která měla po meditačním týdnu přijet do Arambolu, ale pak se rozhodla, že tam zůstane, a tak dál pojedeme už bez ní.


Měli jsme to štěstí shlédnout každoroční arambolský karneval pořádaný turisty, moc hezká podívaná, už si jen říkám, jaké to asi musí být v Riu, když už i tady dokáže poměrně malá skupina udělat úžasnou atmosféru.

Celý zápisek

Pokračujte ve čtení na Vojtově blogu Do Indie a dál. Vojta je v Indii už docela dlouho a jeho zápisky mohou posloužit i jako dobrá inspirace pro další cestovatele.

Chcete-li i vy svůj blog na www.cestovatel.cz

Zaregistrujte se jako uživatel a napište nám do redakce (redakce (at) ces­tovatel.cz) vaše uživatelské jméno a název blogu. Vše připravíme a můžete volně tvořit.

V poslední době přibylo několik zajímavých zápisků na našem cestovatelském blogu. Tři upoutávky vám nyní přinášíme.

Cesty po Albánii

Michal Setnička je náš nejnovější „bloger“. Svůj zápisník věnuje cestám na Balkán.

…Asi po hodině prodírání konečně vylézáme z bukového pralesa a přicházíme na náhorní planinu plnou ostrých škrapů a krasových závrtů. Cestu zde však bohužel opět nevidíme. Posíláme výzvědnou skupinu na obhlídku okolí a nalezení cesty, ale bohužel nic. Vyšplháme se tedy všichni na jeden z vršků, kocháme se zdejší pro nás nezvyklou krajinou a přemýšlíme kudy nejlépe dál.


Po dlouhém koukání do mapy, do GPSky a do terénu kolem nás pomalu vyrážíme touto bezvodou krajinou. Chvíli se snažíme jít po jakémsi falešném hřebenu, abychom měli přehled a viděli na „cestu“, ale po několika minutách jsme nuceni krkolomně slézat do jednoho ze závrtů na jehož dně Vojta potkává první, zatím malou, zmiji růžkatou.

Zmije růžkatá – Vipera ammodytes je malý had, termín „růžkatá“ pochází z výběžku malých šupin umístěných na špičce jeho nosu. Tato zmije je odpovědná za mnoho smrtelných uštknutí. Její jed je hemotoxický, způsobuje kruté bolesti a masivní poškození tkáně. Šance na přežití se zlepšuje při včasné lékařské pomoci.)

Když se propleteme hustým porostem, který je na dně každého závrtu opět šplháme nahoru, abychom v zápětí spadli do dalšího a tak dále.

Takovouto krajinou jdeme až do odpoledne, kdy přicházíme pod vysoké sedlo, v němž již zezdola jasně rozeznáváme kamenného mužíka, který nás utvrzuje, že jdeme správně. Plni radosti z toho, že jdeme správně a očekávání, že za sedlem již nebude takováto bezútěšná krajina, téměř běžíme po travnatém svahu nahoru. Když se vydrápeme asi o 120 metrů výše do sedla, zjišťujeme, že se vlastně o žádné sedlo nejedná (sedla jsou v krasu většinu falešná za nimi je závrt a další sedlo) a i krajina není zelenější, ale naopak. Ještě více ubylo zeleně a stromů a závrty s travnatým dnem vystřídaly jako břitva ostré škrapy…

Celý zápisek

Michal ve svém blogu Cesty na východ popisuje zážitky ze svých cest, jak je asi zřejmé, na východ. Mimo jiné, je vášnivým vyznavačem Canyoningu a právě se nachází na expedici Reunion 2009

Po horách v Nepálu

…Už tradičně vstávání v 7:11, a musím říct, že dnes v noci jsem se poprvé přioblékal do teplých kalhot a mikiny a pak mi bylo fajn. Snídani jsme pořešili polévkou a čajem. Záchod byl slámový, ale upgradovaný na dvě díry, ta druhá je asi pisoár.

Záchod tu vůbec procházel zajímavým vývojem. V Káthmándú začínáte tlačit na pěkných porcelánových mísách jako u nás, ale stačí popojet kousek do hor a uz se klátíte nad tureckým hajzlíkem někde v hotýlku a nad temnou dírou u někoho doma. A ta už se nesplachuje, ale spíš jen zalévá ze sudu. No a pak už příjde jen chybějící prkno v podlaze a zametání vašeho výtvoru loňským listím. A tím se stáváte součástí krajiny, protože vás určitě použijí k hnojení.


Jen co jsme vyšli, narazili jsme na zmrzlý potok, takže se vyjasnilo proč jsem se musel v noci doobléct. Čekal nás výstup na 3071m vysoký kopec, takže jsme zákonitě stoupali. Dokonce jsme správně odbočili u mani zídky k lesu. Normálně se kolem mani zídek chodí vlevo, ale v tomhle případě je dobré udělat vyjímku, protože jinak můžete překročit bludnej kořen a cestu si pořádně zkomplikovat. Konečně jsme se zase napojili na šerpskou cestu tak přestal být klid a potkávali jsme šerpy a lidi s jejich zvířecím doprovodem.

Z čista jasna se z jedné zatáčky vynořila starobylá, kamená gompa, opět s pozadím zasnežených hor a vytvářela jedno z monha nezapomenutelných magických míst. Chvíli jsme vyčkávali na přibližující se cinkání jaků či oslů a doufali v úžasné fotky, ale ukázalo se, že se nic nepřibližuje a jednoduše se jentak flákáme. Lesem plným pasoucích se jaků (to bysme se načekali) jsme vyšli na vrchol vyzdobený chortenem (čorten- zjednodušeně gompa s relikvii) bránou ověšenou praporky a obrovským kamenem popsaným mantrou. Jen baterka mě nepotěšila a začla signalizovat konec radovánek. Dal jsem ji do kapsy a poctivě zahříval.

A pak už následoval jen strašně nudný sestup. Akorát jsme si vyprali a naobědvali v Nhutala s komunistickým altánkem kde Maoisté svolávají své rudé bratry. Aspoň tak si to představuji já. Poprvé jsme si nedali rýži a obětovali pár peněz navíc za špagety se sýrem a zeleninou a bylo to něco delikatesního. A zase jsme klesali a dostal jsem údolní nemoc. Klesání z 3000m. do 1500m. během pár hodin s váma může pěkně zamávat. Možná je to uplně nová nemoc tak vylíčím pár postřehů. Příznaky: obličej vám sála jak starosta Varšavy těsně před vznícením, chcete se vykoupat v každém zaplivaném potoku, špatně se vám dýchá hustý vzduch a spáleniny, nespáleniny musíte si obléct nejmenší kus oblečení co máte v batohu. Léčba: hodně píjte, nestydtě se vykoupat, pokud máte čas vystoupejte opět výš a aklimatizujte se, při silných příznacích omezte dýchání.

Celý zápisek

Tomášův blog se jmenuje CikCak. Nepál je fotogenické místo a Tomáš tam ulovil pár hodně podařených fotek.

S Vojtou v Indii

…Nás hned po příjezdu oslovila jedna postarší Němka a doporučila nám ubytování, kde je ona, v rodinném domku, za příjemnou cenu. Tak jsme se ubytovali a celý týden příjemně proflákali na pláži. Večer nám ta Němka vyprávěla o tom, jak tu byla v 70. letech, když tu na pláži žili stovky hipíků, všichni chodili nahatí, kouřili trávu, brali LSD a užívali si svobodu. Živili se prodejem věci na marketu a měli všechno dohromady. Říkala že někteří tu ještě jsou, vyprávěla nám o jednom, kterému je už 80, a pořád si jezdí do Nepálu prodlužovat víza. Čekali jsme tam na Anju, která měla po meditačním týdnu přijet do Arambolu, ale pak se rozhodla, že tam zůstane, a tak dál pojedeme už bez ní.


Měli jsme to štěstí shlédnout každoroční arambolský karneval pořádaný turisty, moc hezká podívaná, už si jen říkám, jaké to asi musí být v Riu, když už i tady dokáže poměrně malá skupina udělat úžasnou atmosféru.

Celý zápisek

Pokračujte ve čtení na Vojtově blogu Do Indie a dál. Vojta je v Indii už docela dlouho a jeho zápisky mohou posloužit i jako dobrá inspirace pro další cestovatele.

Chcete-li i vy svůj blog na www.cestovatel.cz

Zaregistrujte se jako uživatel a napište nám do redakce (redakce (at) ces­tovatel.cz) vaše uživatelské jméno a název blogu. Vše připravíme a můžete volně tvořit.

Krásy města Melaka

Když se vydáte autobusem z Kuala Lumpur směrem na jih, po
2 hodinách jízdy (cca 150 km) se ocitnete v Melace, která
patří k nejkrásnějším, nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším
místům v celé Malajsii.

Když se vydáte autobusem z Kuala Lumpur směrem na jih, po 2 hodinách jízdy (cca 150 km) se ocitnete v Melace, která patří k nejkrásnějším, nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším místům v celé Malajsii.

Pro pořádek trocha historie – počátkem 15. století sem přišel hinduistický princ Paramešvára z království Sri Vijaya na Sumatře, po přijetí islámu získal titul Rádža Iskandar Šáh a stal se prvním vládcem nového království, které bylo prvopočátkem melackého sultanátu. V době, kdy mělo město význačné postavení jako námořní obchodní centrum, prahlo po něm hned několik cizích mocností. Portugalci vedení Alfonsem d´Albuquerquem ho obsadili v roce 1511, v roce 1641 přišli Holanďané a roku 1824 byli vystřídáni Brity, kteří zde vládli až do doby, kdy Malajsie získala nezávislost (1957).

Koloniální stavby

Dnešní Melaka láká turisty z celého světa především svými krásnými koloniálními stavbami v centru města. Pokud přicházíte od východu ulicí Jalan Laksamana, narazíte nejdříve na kostel sv. Františka Xavera, který byl postaven v roce 1849 na místě, kde původně stál ženský klášter Dominikánek. Budova byla navržena podle vzoru katedrály sv. Petra ve francouzském Montpellier a vznikla na počest Františka Xavera, jezuitského misionáře narozeného ve Španělsku, který se neúnavně snažil o propagaci římskokatolické církve.


Ulice Jalan Laksamana vás dále dovede na hlavní náměstí, kde mají krásnou kašnu, tradiční stánky se suvenýry a květinami vyzdobené cyklorikši, jejichž majitelé vás budou ihned přemlouvat k projížďce. Najdete zde nejen Kristův kostel s červenou fasádou z roku 1753 a Uměleckou galerii, kde si můžete prohlédnout např. malou výstavku předmětů, které v minulosti vyplavilo moře (staré láhve, mince, keramika či podobné věci), ale hlavně městskou radnici Stadthuys, jež je symbolem a největší chloubou Melaky.

Radnice byla postavena v roce 1650 jako oficiální sídlo holandských guvernérů a jejich úředníků. Budova byla holandským správním centrem až do roku 1824, poté ji ke stejnému účelu začali využívat Britové. Měla původně bílou barvu, ale ve 20. letech 19. století byla změněna na červenou a od té doby je známá jako tzv. „Červená budova“. Uvnitř se nachází Muzeum historie, etnografie a vzdělávání věnované nejen ukázkám z malajské historie a válečným konfliktům, ale i systému výuky ve školách či obyčejnému životu venkovských obyvatel. Návštěva muzea rozhodně není ztrátou času, ale v šíleném vedru, které tu panuje, je detailnější prohlídka vystavovaných věcí a v podstatě jakýkoli druh pohybu nadlidským úkolem. Většina vnitřních prostor je sice vybavena ventilátory, ale ty vám od horka rozhodně nepomohou. Opravdu se zchladíte pouze v pár místnostech s klimatizací, kde mají snad o 20°C méně než venku, což také není ideální stav.


Stadthuys stojí na úpatí kopce, na jehož vrcholu naleznete kostel, přesněji řečeno zbytky kostela sv. Pavla. Původně se jednalo o malou kapli, kterou nechal postavit portugalský kapitán Duarto Coelho v roce 1521 a postupně byla rozšířena o druhé podlaží a věž. Když Holanďané převzali Melaku od Portugalců, pojmenovali budovu jako „kostel sv. Pavla“ a používali ho až do roku 1753, kdy byl dokončen jejich vlastní křesťanský kostel. V době britské nadvlády se už toto místo nevyužívalo k modlitbám, sloužilo jen jako sklad střelného prachu. Před kostelem uvidíte maják z britské éry a sochu sv. Františka Xavera z roku 1952, která měla připomínat jeho zdejší pouť. Uvnitř ruin však nenaleznete nic převratného, pouze pár starých kamenných náhrobků s erby, nápisy či lebkami se zkříženými hnáty.

Zbytky portugalské pevnosti a sultánův palác

Až se pokocháte hezkým výhledem na město, seběhněte po schodech dolů a dostanete se k portugalské bráně Porta de Santiago, která byla pravděpodobně jednou ze čtyř hlavních bran do portugalské pevnosti A´Famosa postavené v roce 1511 portugalským admirálem Alfonsem d´Albuquerquem. Pevnost byla na počátku 19. století téměř zničena a zachovala se z ní pouze již zmíněná brána, v jejíž těsné blízkosti je vystaveno několik menších pojízdných děl na kamenných podstavcích.


Naproti bráně Porta de Santiago uvidíte pomník nezávislosti Malajsie. Není to však pomník v pravém slova smyslu, jde v podstatě o celou budovu, poblíž které stojí obrněné vozidlo a krásný zachovalý veterán.

Přibližně 200 m odsud se nachází replika paláce malajského sultána z Melaky, vstup stojí 2 RM. Uvnitř tohoto převážně dřevěného komplexu uvidíte obrazy, historické zbraně, vzácné šperky, šaty a tradičně oblečené figuríny znázorňující sultánův život a obyčeje v sultanátu. K paláci patří i tzv. „Zakázaná zahrada“, kde mají krásně upravené chodníky, mnoho druhů rostlin, stromů a několikametrový monument v podobě zlatého turbanu.

Vyhlídková věž a námořní muzeum

Pokud byste si chtěli prohlédnout Melaku z ptačí perspektivy, určitě neodoláte návštěvě moderní vyhlídkové věže. Základ tvoří masivní sloup, na kterém se pohybuje a zároveň rotuje vyhlídková prosklená plošina nebo lépe řečeno prstenec, jenž vás za pár okamžiků vyveze do výše 80 metrů a máte tak celé město i přístav jako na dlani. Cena 20 RM za sedmiminutový pobyt nahoře je poměrně vysoká, ale odměnou vám bude pěkný a netradiční zážitek.


Z věže zahlédnete i zajímavě řešené Námořní muzeum, které má tvar staré portugalské galeony „Flora de la Mar“. Muzeum ukazuje námořní historii Melaky během sedmi období: slavnou éru malajského sultána od počátku 15. století do roku 1511, portugalské období 1511–1641, holandské období 1641–1795, britské období 1795–1941, japonské období 1941–1945, znovu britské období 1945–1957 a období malajské nezávislosti od roku 1957. Ve vnitřních prostorách lodi spatříte např. staré mapy, texty a obrázky týkající se středověkého přístavu Melaka a pirátství. Mají zde i několik soch pirátů, makety truhel a dobové kanóny.

Jízda cyklorikšou a noční Melaka

Naproti muzeu se nalézá tržnice s mnoha těsně sousedícími stánky a obchůdky se suvenýry, oblečením či jinými doplňky – rozhodně tam však nekoupíte nic úžasného nebo netradičního. Pokud by vás spíše zajímala pohodová vyhlídková jízda čínskou čtvrtí Chinatownem, využijte služeb některého z místních řidičů cyklorikši. Na zdobené sedátko vozíku se vedle sebe pohodlně vejdou dva lidé drobnější postavy, avšak ti větší se ale musí více či méně zmáčknout. Na vysloužilé kolo bez přehazovačky, které je spojené s vozíkem, nasedne starý řidič a už se jede. Pokud nepatříte zrovna mezi nejmenší a nejlehčí jedince, bude minimálně jeden z vás muset při sebemenším převýšení seskočit a pomáhat starému pánovi jeho zdroj obživy tlačit. Projížďka městem je na jednu stranu zajímavým zpestřením dne, ale při pohledu na unaveného, oddychujícího a zpoceného řidiče se chvílemi necítíte zrovna příjemně.

Den v Melace vám uběhne velmi rychle, ale město má své neopakovatelné kouzlo i v noci. Většina ulic v centru je červeně, žlutě či bíle osvětlená, což dotváří nádhernou atmosféru a např. domky na nábřeží řeky Sungai Melaka jsou v tento čas rozhodně hezčí než za denního světla. Můžete se toulat klidnými poloprázdnými uličkami bez davů turistů a nasávat příjemnou zdejší atmosféru. Pokud budete mít chuť, odskočte si na večeři nebo do některého z mnoha barů na výborné míchané nápoje a v klidu vstřebávejte dojmy z celého dne.

Když se vydáte autobusem z Kuala Lumpur směrem na jih, po 2 hodinách jízdy (cca 150 km) se ocitnete v Melace, která patří k nejkrásnějším, nejzajímavějším a nejnavštěvovanějším místům v celé Malajsii.

Pro pořádek trocha historie – počátkem 15. století sem přišel hinduistický princ Paramešvára z království Sri Vijaya na Sumatře, po přijetí islámu získal titul Rádža Iskandar Šáh a stal se prvním vládcem nového království, které bylo prvopočátkem melackého sultanátu. V době, kdy mělo město význačné postavení jako námořní obchodní centrum, prahlo po něm hned několik cizích mocností. Portugalci vedení Alfonsem d´Albuquerquem ho obsadili v roce 1511, v roce 1641 přišli Holanďané a roku 1824 byli vystřídáni Brity, kteří zde vládli až do doby, kdy Malajsie získala nezávislost (1957).

Koloniální stavby

Dnešní Melaka láká turisty z celého světa především svými krásnými koloniálními stavbami v centru města. Pokud přicházíte od východu ulicí Jalan Laksamana, narazíte nejdříve na kostel sv. Františka Xavera, který byl postaven v roce 1849 na místě, kde původně stál ženský klášter Dominikánek. Budova byla navržena podle vzoru katedrály sv. Petra ve francouzském Montpellier a vznikla na počest Františka Xavera, jezuitského misionáře narozeného ve Španělsku, který se neúnavně snažil o propagaci římskokatolické církve.


Ulice Jalan Laksamana vás dále dovede na hlavní náměstí, kde mají krásnou kašnu, tradiční stánky se suvenýry a květinami vyzdobené cyklorikši, jejichž majitelé vás budou ihned přemlouvat k projížďce. Najdete zde nejen Kristův kostel s červenou fasádou z roku 1753 a Uměleckou galerii, kde si můžete prohlédnout např. malou výstavku předmětů, které v minulosti vyplavilo moře (staré láhve, mince, keramika či podobné věci), ale hlavně městskou radnici Stadthuys, jež je symbolem a největší chloubou Melaky.

Radnice byla postavena v roce 1650 jako oficiální sídlo holandských guvernérů a jejich úředníků. Budova byla holandským správním centrem až do roku 1824, poté ji ke stejnému účelu začali využívat Britové. Měla původně bílou barvu, ale ve 20. letech 19. století byla změněna na červenou a od té doby je známá jako tzv. „Červená budova“. Uvnitř se nachází Muzeum historie, etnografie a vzdělávání věnované nejen ukázkám z malajské historie a válečným konfliktům, ale i systému výuky ve školách či obyčejnému životu venkovských obyvatel. Návštěva muzea rozhodně není ztrátou času, ale v šíleném vedru, které tu panuje, je detailnější prohlídka vystavovaných věcí a v podstatě jakýkoli druh pohybu nadlidským úkolem. Většina vnitřních prostor je sice vybavena ventilátory, ale ty vám od horka rozhodně nepomohou. Opravdu se zchladíte pouze v pár místnostech s klimatizací, kde mají snad o 20°C méně než venku, což také není ideální stav.


Stadthuys stojí na úpatí kopce, na jehož vrcholu naleznete kostel, přesněji řečeno zbytky kostela sv. Pavla. Původně se jednalo o malou kapli, kterou nechal postavit portugalský kapitán Duarto Coelho v roce 1521 a postupně byla rozšířena o druhé podlaží a věž. Když Holanďané převzali Melaku od Portugalců, pojmenovali budovu jako „kostel sv. Pavla“ a používali ho až do roku 1753, kdy byl dokončen jejich vlastní křesťanský kostel. V době britské nadvlády se už toto místo nevyužívalo k modlitbám, sloužilo jen jako sklad střelného prachu. Před kostelem uvidíte maják z britské éry a sochu sv. Františka Xavera z roku 1952, která měla připomínat jeho zdejší pouť. Uvnitř ruin však nenaleznete nic převratného, pouze pár starých kamenných náhrobků s erby, nápisy či lebkami se zkříženými hnáty.

Zbytky portugalské pevnosti a sultánův palác

Až se pokocháte hezkým výhledem na město, seběhněte po schodech dolů a dostanete se k portugalské bráně Porta de Santiago, která byla pravděpodobně jednou ze čtyř hlavních bran do portugalské pevnosti A´Famosa postavené v roce 1511 portugalským admirálem Alfonsem d´Albuquerquem. Pevnost byla na počátku 19. století téměř zničena a zachovala se z ní pouze již zmíněná brána, v jejíž těsné blízkosti je vystaveno několik menších pojízdných děl na kamenných podstavcích.


Naproti bráně Porta de Santiago uvidíte pomník nezávislosti Malajsie. Není to však pomník v pravém slova smyslu, jde v podstatě o celou budovu, poblíž které stojí obrněné vozidlo a krásný zachovalý veterán.

Přibližně 200 m odsud se nachází replika paláce malajského sultána z Melaky, vstup stojí 2 RM. Uvnitř tohoto převážně dřevěného komplexu uvidíte obrazy, historické zbraně, vzácné šperky, šaty a tradičně oblečené figuríny znázorňující sultánův život a obyčeje v sultanátu. K paláci patří i tzv. „Zakázaná zahrada“, kde mají krásně upravené chodníky, mnoho druhů rostlin, stromů a několikametrový monument v podobě zlatého turbanu.

Vyhlídková věž a námořní muzeum

Pokud byste si chtěli prohlédnout Melaku z ptačí perspektivy, určitě neodoláte návštěvě moderní vyhlídkové věže. Základ tvoří masivní sloup, na kterém se pohybuje a zároveň rotuje vyhlídková prosklená plošina nebo lépe řečeno prstenec, jenž vás za pár okamžiků vyveze do výše 80 metrů a máte tak celé město i přístav jako na dlani. Cena 20 RM za sedmiminutový pobyt nahoře je poměrně vysoká, ale odměnou vám bude pěkný a netradiční zážitek.


Z věže zahlédnete i zajímavě řešené Námořní muzeum, které má tvar staré portugalské galeony „Flora de la Mar“. Muzeum ukazuje námořní historii Melaky během sedmi období: slavnou éru malajského sultána od počátku 15. století do roku 1511, portugalské období 1511–1641, holandské období 1641–1795, britské období 1795–1941, japonské období 1941–1945, znovu britské období 1945–1957 a období malajské nezávislosti od roku 1957. Ve vnitřních prostorách lodi spatříte např. staré mapy, texty a obrázky týkající se středověkého přístavu Melaka a pirátství. Mají zde i několik soch pirátů, makety truhel a dobové kanóny.

Jízda cyklorikšou a noční Melaka

Naproti muzeu se nalézá tržnice s mnoha těsně sousedícími stánky a obchůdky se suvenýry, oblečením či jinými doplňky – rozhodně tam však nekoupíte nic úžasného nebo netradičního. Pokud by vás spíše zajímala pohodová vyhlídková jízda čínskou čtvrtí Chinatownem, využijte služeb některého z místních řidičů cyklorikši. Na zdobené sedátko vozíku se vedle sebe pohodlně vejdou dva lidé drobnější postavy, avšak ti větší se ale musí více či méně zmáčknout. Na vysloužilé kolo bez přehazovačky, které je spojené s vozíkem, nasedne starý řidič a už se jede. Pokud nepatříte zrovna mezi nejmenší a nejlehčí jedince, bude minimálně jeden z vás muset při sebemenším převýšení seskočit a pomáhat starému pánovi jeho zdroj obživy tlačit. Projížďka městem je na jednu stranu zajímavým zpestřením dne, ale při pohledu na unaveného, oddychujícího a zpoceného řidiče se chvílemi necítíte zrovna příjemně.

Den v Melace vám uběhne velmi rychle, ale město má své neopakovatelné kouzlo i v noci. Většina ulic v centru je červeně, žlutě či bíle osvětlená, což dotváří nádhernou atmosféru a např. domky na nábřeží řeky Sungai Melaka jsou v tento čas rozhodně hezčí než za denního světla. Můžete se toulat klidnými poloprázdnými uličkami bez davů turistů a nasávat příjemnou zdejší atmosféru. Pokud budete mít chuť, odskočte si na večeři nebo do některého z mnoha barů na výborné míchané nápoje a v klidu vstřebávejte dojmy z celého dne.

Doprava Liparských ostrovů

Liparské ostrovy jsou ostrovy u pobřeží Sicílie, a tak se doprava
mezi nimi nemůže obejít bez lodí. Pojďme se nyní podívat na to, jakým
způsobem se můžete mezi ostrovy Vulcano, Lipari, Salina, Filicudi, Alicudi,
Panarea, Stromboli a samozřejmě přístavy Neapol a Milazzo na italské
pevnině, dopravovat.

Kudy na Liparské ostrovy?

Liparské ostrovy jsou ostrovy u pobřeží Sicílie, a tak se doprava mezi nimi nemůže obejít bez lodí. Pojďme se nyní podívat na to, jakým způsobem se můžete mezi ostrovy Vulcano, Lipari, Salina, Filicudi, Alicudi, Panarea, Stromboli a samozřejmě přístavy Neapol a Milazzo na italské pevnině, dopravovat.


Pomalu a levněji, nebo rychle a draho?

Na vybranou máme mezi poněkud robustnějšími levnějšími, ale pomalejšími trajekty a rychlejšími, ale dražšími plavidly – aliscafy. V každém případě je třeba si ujasnit, kolik hodláme utratit, zda cestujeme svým dopravním prostředkem či ne a nakolik je pro nás důležitý čas strávený na cestě.

Vzhůru na trajekt

V případě, že cestujeme vlastním vozidlem, tak je věc jasně daná. O vaši dopravu se postarají velké osobní trajekty, které pravidelně pendlují mezi všemi ostrovy Liparského soustroví. Společnost Siremar tu provozuje kromě jiných i na zdejší poměry obří trajekt Isla di Stromboli, který nabízí dostatek prostoru jak pro osobní vozidla, tak i prostorné paluby pro pasažéry. I otázka ceny vyznívá jednoznačně příznivěji pro tento způsob dopravy, a tak snad jediným mínusem tohoto druhu přepravy se jeví časové hledisko.

Kdy, jak a s kým na Liparské ostrovy

Druhou lodní společností, která provozuje trajektovou přepravu v oblasti Lipar, je společnost N. G. I. (Navigazione Generale Italiana) se sídlem v Mesině, která na pravidelné spoje nasazuje hned trojici plavidel. Zatímco lodě Bridge a Ulisse dosahují shodné délky 94 m a pyšní se výtlakem 1396 tun, o něco menší Helga nabízí délku 76 m při výtlaku 999 tun. Je třeba říci, že čas, který u těchto tří lodí rozhodně nehraje významnou roli. Pokud někam spěcháte, rozhodně pro Vás nebudou tím ideálním dopravním prostředkem. Svou kolébavou a rozvážnou plavbou ze všeho nejvíce připomínají velkou kačenu doprovázenou malými káčaty, která zdobí boky lodě jménem Bridge. Je to velmi působivý pohled, když vidíte plout po hladině Tyrhénského moře kačenu v nadživotní velikosti, vyvedenou v zářivých barvách s dorostem v závěsu, a vše doprovázené brumláním lodního motoru.

Když čas není naším pánem


Za všeobecně spolehlivější pro plavbu v tomto regionu jsou považovány trajekty. Jejich robustnost a lepší stabilita jim umožňuje plavbu i za bouřlivého počasí. Přesto jsou dny, kdy se ani oni nedostanou do všech přístavů. My jsme to osobně zažili na ostrovu Vulcano, kde se po jedné noční bouři moře natolik rozvlnilo, že neumožnilo přistát v přístavu Porto di Levante ani tomu největšímu ze zdejší flotily trajektů – Isola di Stromboli. Přesto ani u nich si nemůžete být jisti přesnou dobou odjezdu a dodržením jízdního řádu během plavby. Jsme v Itálii, kde se předpisy ani jízdní řády neberou až tak moc vážně. My jsme měli možnost seznámit se s volnějším pojetím jízdního řádu hned při naší první plavbě ze Sicílie na ostrov Vulcano. Plánovaný odjezd spoje už dávno vypršel, přesto kolem trajektu Idoly di Vulcano vládl klid, který narušovaly jen skupinky cestujících čekajících na odjezd. Teprve po půlhodině čekání se ukázala pravá příčina čekání. S mohutným troubením se přihnala cisterna, která teprve přivezla palivo pro obří loď. Ta toho spolyká opravdu hodně, a tak se tankování protáhlo skoro na celou hodinu a my jsme s dvouhodinovým zpožděním odrazili od břehů Sicílie. V rámci objektivity je třeba říci, že podobné problémy nevládnou pouze v Milazzu, ale i ve vzdálené Neapoli, kam se tento kolos dostane po celonoční plavbě. Není výjimkou, že z tohoto přístavu vyplouvají lodě i s jednodenním zpožděním, což některé cestovní kanceláře odradilo od dopravy svých klientů na ostrovy právě tímto lodním spojem.. Přes všechna zmiňovaná rizika se můžeme spolehnout na to, že nás zmiňované lodě dopraví do cíle celkem spolehlivě. Někdy snad za cenu určitého zdržení, ale určitě bezpečně.


Na Lipary snadno a rychle

Podstatně rychlejší způsob dopravy nabízejí rychlolodě – aliscafy, které denně pendlují mezi ostrovy. Jejich hlavní nevýhodou je znatelně vyšší cena v porovnání s trajektovou dopravu, naopak velkou devízou je rychlost, kterou zákazníkům nabízejí. K porovnání nám může posloužit třeba úsek mezi přístavem Milazzo a ostrovem Vulcano, kterou trajekt zdola za hodinu a třičtvrtě, zatímco aliscaf jím „proletí“ za 40 minut. Samozřejmě záleží na vzdálenosti, kterou potřebujete zdolat. Časová úspora je minimální, pokud hodláme cestovat třeba z Vulcana na sousední ostrov Lipari. Do diametrálně odlišné situace se však ale dostaneme, pokud cestujeme na některý z odlehlejších Liparských ostrovů, kdy časová úspora roste geometrickou řadou. Provoz rychlých lodních spojů zajišťují obě již zmiňované společnosti Siremar a N. G. I. , k nimž se ještě přidává společnost Ustica Lines a SNAV, které s podobnými typy lodí nabízejí stejné služby. Mezi nejexponovanějšími přístavy jezdí tyto spoje prakticky každé dvě hodiny. Provozované lodě vypadají při pohledu z venku poměrně zachovale, jejich interiér už však roky služby nezapře. Ty se nejmarkantněji projevují ve chvíli, kdy se motory rozbíhají do vyšších obrátek a loď nabírá cestovní rychlost. V tu chvíli se za nimi v délce několika set metrů rozvine mrak černočerného kouře, který se nad mořskou hladinou jen pomalu rozplývá.

Na shledanou Liparské ostrovy


Při pohledu na síť lodních linek spojujících jednotlivé ostrovy, lze za hlavní trasu považovat tu, která začíná v přístavu Milazzo a přes přístavy Porto di Levante, Lipari, Panarea, Ginostra a Stromboli míří až do Neapole. Za optimálních podmínek loď vyplouvá v 15 hod a do Neapole připlouvá v 8hod ráno druhého dne. Znovu připomínám za optimálních podmínek! Tedy v případě, že přeje nejen počasí, ale že se dobře vyspal nejen kapitán, ale i pracovníci čerpacích stanic, řidiči cisteren, … Nepravidelné spojení mají ostrovy i s Palermem a Messinou, ale v těchto případech se jedná spíše o příležitostné plavby. Lodní provoz mezi ostrovy utichá zhruba kolem desáté hodiny večerní s tím, že první spoje vyjíždí kolem páté hodiny ranní. Povětrnostní podmínky mají zásadní vliv na provoz lodních linek a zatímco přístavy jako Lipari, Rinella či Stromboli přerušují svůj provoz jen výjimečně, u těch vzdálenějších (Alicudi, Filicudi) může být přístav uzavřen třeba i dva týdny (zvláště v zimních měsících). Ať už se za svého pobytu na Liparských ostrovech rozhodnete pro ten či onen způsob lodní dopravy, vězte, že Vás pokaždé na konci Vaší cesty bude čekat malý přírodní ráj – Liparské ostrovy.

Kudy na Liparské ostrovy?

Liparské ostrovy jsou ostrovy u pobřeží Sicílie, a tak se doprava mezi nimi nemůže obejít bez lodí. Pojďme se nyní podívat na to, jakým způsobem se můžete mezi ostrovy Vulcano, Lipari, Salina, Filicudi, Alicudi, Panarea, Stromboli a samozřejmě přístavy Neapol a Milazzo na italské pevnině, dopravovat.


Pomalu a levněji, nebo rychle a draho?

Na vybranou máme mezi poněkud robustnějšími levnějšími, ale pomalejšími trajekty a rychlejšími, ale dražšími plavidly – aliscafy. V každém případě je třeba si ujasnit, kolik hodláme utratit, zda cestujeme svým dopravním prostředkem či ne a nakolik je pro nás důležitý čas strávený na cestě.

Vzhůru na trajekt

V případě, že cestujeme vlastním vozidlem, tak je věc jasně daná. O vaši dopravu se postarají velké osobní trajekty, které pravidelně pendlují mezi všemi ostrovy Liparského soustroví. Společnost Siremar tu provozuje kromě jiných i na zdejší poměry obří trajekt Isla di Stromboli, který nabízí dostatek prostoru jak pro osobní vozidla, tak i prostorné paluby pro pasažéry. I otázka ceny vyznívá jednoznačně příznivěji pro tento způsob dopravy, a tak snad jediným mínusem tohoto druhu přepravy se jeví časové hledisko.

Kdy, jak a s kým na Liparské ostrovy

Druhou lodní společností, která provozuje trajektovou přepravu v oblasti Lipar, je společnost N. G. I. (Navigazione Generale Italiana) se sídlem v Mesině, která na pravidelné spoje nasazuje hned trojici plavidel. Zatímco lodě Bridge a Ulisse dosahují shodné délky 94 m a pyšní se výtlakem 1396 tun, o něco menší Helga nabízí délku 76 m při výtlaku 999 tun. Je třeba říci, že čas, který u těchto tří lodí rozhodně nehraje významnou roli. Pokud někam spěcháte, rozhodně pro Vás nebudou tím ideálním dopravním prostředkem. Svou kolébavou a rozvážnou plavbou ze všeho nejvíce připomínají velkou kačenu doprovázenou malými káčaty, která zdobí boky lodě jménem Bridge. Je to velmi působivý pohled, když vidíte plout po hladině Tyrhénského moře kačenu v nadživotní velikosti, vyvedenou v zářivých barvách s dorostem v závěsu, a vše doprovázené brumláním lodního motoru.

Když čas není naším pánem


Za všeobecně spolehlivější pro plavbu v tomto regionu jsou považovány trajekty. Jejich robustnost a lepší stabilita jim umožňuje plavbu i za bouřlivého počasí. Přesto jsou dny, kdy se ani oni nedostanou do všech přístavů. My jsme to osobně zažili na ostrovu Vulcano, kde se po jedné noční bouři moře natolik rozvlnilo, že neumožnilo přistát v přístavu Porto di Levante ani tomu největšímu ze zdejší flotily trajektů – Isola di Stromboli. Přesto ani u nich si nemůžete být jisti přesnou dobou odjezdu a dodržením jízdního řádu během plavby. Jsme v Itálii, kde se předpisy ani jízdní řády neberou až tak moc vážně. My jsme měli možnost seznámit se s volnějším pojetím jízdního řádu hned při naší první plavbě ze Sicílie na ostrov Vulcano. Plánovaný odjezd spoje už dávno vypršel, přesto kolem trajektu Idoly di Vulcano vládl klid, který narušovaly jen skupinky cestujících čekajících na odjezd. Teprve po půlhodině čekání se ukázala pravá příčina čekání. S mohutným troubením se přihnala cisterna, která teprve přivezla palivo pro obří loď. Ta toho spolyká opravdu hodně, a tak se tankování protáhlo skoro na celou hodinu a my jsme s dvouhodinovým zpožděním odrazili od břehů Sicílie. V rámci objektivity je třeba říci, že podobné problémy nevládnou pouze v Milazzu, ale i ve vzdálené Neapoli, kam se tento kolos dostane po celonoční plavbě. Není výjimkou, že z tohoto přístavu vyplouvají lodě i s jednodenním zpožděním, což některé cestovní kanceláře odradilo od dopravy svých klientů na ostrovy právě tímto lodním spojem.. Přes všechna zmiňovaná rizika se můžeme spolehnout na to, že nás zmiňované lodě dopraví do cíle celkem spolehlivě. Někdy snad za cenu určitého zdržení, ale určitě bezpečně.


Na Lipary snadno a rychle

Podstatně rychlejší způsob dopravy nabízejí rychlolodě – aliscafy, které denně pendlují mezi ostrovy. Jejich hlavní nevýhodou je znatelně vyšší cena v porovnání s trajektovou dopravu, naopak velkou devízou je rychlost, kterou zákazníkům nabízejí. K porovnání nám může posloužit třeba úsek mezi přístavem Milazzo a ostrovem Vulcano, kterou trajekt zdola za hodinu a třičtvrtě, zatímco aliscaf jím „proletí“ za 40 minut. Samozřejmě záleží na vzdálenosti, kterou potřebujete zdolat. Časová úspora je minimální, pokud hodláme cestovat třeba z Vulcana na sousední ostrov Lipari. Do diametrálně odlišné situace se však ale dostaneme, pokud cestujeme na některý z odlehlejších Liparských ostrovů, kdy časová úspora roste geometrickou řadou. Provoz rychlých lodních spojů zajišťují obě již zmiňované společnosti Siremar a N. G. I. , k nimž se ještě přidává společnost Ustica Lines a SNAV, které s podobnými typy lodí nabízejí stejné služby. Mezi nejexponovanějšími přístavy jezdí tyto spoje prakticky každé dvě hodiny. Provozované lodě vypadají při pohledu z venku poměrně zachovale, jejich interiér už však roky služby nezapře. Ty se nejmarkantněji projevují ve chvíli, kdy se motory rozbíhají do vyšších obrátek a loď nabírá cestovní rychlost. V tu chvíli se za nimi v délce několika set metrů rozvine mrak černočerného kouře, který se nad mořskou hladinou jen pomalu rozplývá.

Na shledanou Liparské ostrovy


Při pohledu na síť lodních linek spojujících jednotlivé ostrovy, lze za hlavní trasu považovat tu, která začíná v přístavu Milazzo a přes přístavy Porto di Levante, Lipari, Panarea, Ginostra a Stromboli míří až do Neapole. Za optimálních podmínek loď vyplouvá v 15 hod a do Neapole připlouvá v 8hod ráno druhého dne. Znovu připomínám za optimálních podmínek! Tedy v případě, že přeje nejen počasí, ale že se dobře vyspal nejen kapitán, ale i pracovníci čerpacích stanic, řidiči cisteren, … Nepravidelné spojení mají ostrovy i s Palermem a Messinou, ale v těchto případech se jedná spíše o příležitostné plavby. Lodní provoz mezi ostrovy utichá zhruba kolem desáté hodiny večerní s tím, že první spoje vyjíždí kolem páté hodiny ranní. Povětrnostní podmínky mají zásadní vliv na provoz lodních linek a zatímco přístavy jako Lipari, Rinella či Stromboli přerušují svůj provoz jen výjimečně, u těch vzdálenějších (Alicudi, Filicudi) může být přístav uzavřen třeba i dva týdny (zvláště v zimních měsících). Ať už se za svého pobytu na Liparských ostrovech rozhodnete pro ten či onen způsob lodní dopravy, vězte, že Vás pokaždé na konci Vaší cesty bude čekat malý přírodní ráj – Liparské ostrovy.

Něco ze zlatokopecké historie státu Colorado

Stát Colorado je pro milovníky Divokého západu, koltů zavěšených
proklatě nízko nebo slávy zlatokopů (i když nutno přiznat, že
v Coloradu se vždy těžilo spíše stříbro než zlato) tou pravou zemí
zaslíbenou…

Stát Colorado je pro milovníky Divokého západu, koltů zavěšených proklatě nízko nebo slávy zlatokopů (i když nutno přiznat, že v Coloradu se vždy těžilo spíše stříbro než zlato) tou pravou zemí zaslíbenou. A památek není málo: nad Denverem sní svůj věčný sen William Cody, známý spíše pod přezdívkou Buffalo Bill. Náhrobní kámen nad nevalně udržovaným hrobem hledí na nedozírné planiny, kde dnes už bizona nenajdeme, spíše smogovým mrakem sužované město Denver.


Slavný je také úsek silnice č. 550 je mezi městy Silverton a Oumy nazýván Million Dolar Highway. Proč, to nechávají domorodci na fantazii turistů, pro jistotu jim ale nabízejí hned čtyři možná vysvětlení. Podle jedné verze cesta nabízí tak krásné podívání, že stojí za miliony dolarů, podle druhé je cesta vybudovaná z hlušiny zlatých dolů, ve které ještě zůstalo dost zlata, ta prozaičtější naráží na vysoké náklady nutné na vybudování této horské silnice, a ta snad nejpravděpodobnější ukazuje na miliony, které podnikavý majitel koncese vydělal na mýtném placeném majiteli dolů na zlato a stříbro.

Silverton

Samotné městečko Silverton prosperovalo až do čtyřicátých let minulého století a poslední důl byl zavřen až před 15 lety. Vypadalo to na rychlý konec, ale znovuotevření úzkokolejky z Duranga pomohlo úspěšně přežít. Dnes tato více než 100 let stará dráha přiváží několikrát denně v originálních vagónech stovky turistů. Chcete-li se také svézt, musíte lístky v turistické sezóně objednat měsíce dopředu. Američané při pohledu na parní lokomotivu hýkají posvátným nadšením a při snaze ukořistit co nejlepší záběry by se snad nechali i přejet.

Dvě dlouhé ulice zůstaly zachovány v téměř nedotčeném stavu, saloony vypadají jako dřív, zlaťoučký bourbon chutná při pohledu na prostřílený strop obzvláště sladce. Silverton měl i svůj díl vykřičených domů, ale i v té opravdu drsné době byly tyto neobyčejně prosperující podniky vykázány mimo hlavní třídu a jakkoliv byly místní dámy populární, z mravnostních důvodů nesměly své podniky opustit, takže si musely najímat někoho i na tak prozaickou úlohu jako nakoupení jídla.


Robert Ford

V okolí skutečně kráčela historie Divokého západu, jejíž milovníci si tady přijdou na své. V městě Creede žil Robert Ford, proslulý svým zabitím nebo vraždou, jak to kdo vezme, ještě mnohem proslulejšího psance Jesse Jamese, rejdila tu Martha Cannary, slavná pod jménem Calamity Jane, mezi zdejší pionýry patřili i Kit Carson a Jim Bridger. O sobě výmluvně vypovídá zápis z diáře, který si ctihodný Artemus Ward učinil v roce 1865: „Dnes jsem zaměstnal poháněče mezků jménem Edward Whitney, který nikdy nenadává a nekleje. To ho činí výjimečným v celém státě.“

Cestovat po hornických městečkách minulosti připomíná listování průvodcem po lyžařských střediscích současnosti. Keystone, Telluride, Breckenridge, Aspen, tady všude se dolovalo. Dnes jsou zde luxusní zimní střediska pro tu nejbohatší klientelu a jen málo připomíná konec 19. století, kdy se zde hemžilo prospektory, na které už nezbyl výhodný klejm v Leadvillu. Zdejší Pašerákův důl byl místem nálezu největšího stříbrného nugetu na světě, važícího rovnou tunu. Klasická je historie Aspenu – byl příliš daleko od civilizace, i po dnešní dálnici to trvá autem za dobrého počasí dobré dvě hodiny, a tak rozkvět města nebyl zrovna nejrychlejší. Změna nastala až poté, co se do Aspenu přestěhoval Jerome Wheeler, zakladatel známého newyorkského obchodního domu Macy’s, který hledal vhodné podnebí pro svou nemocnou manželku. Wheeler se rozhodl v Aspenu investovat, dokončil potřebnou drtičku rudy a prosadil prodloužení železnice do Aspenu. Najednou se sem dostaly potřebné peníze, doly začaly vynášet na tehdejší dobu závratných šest miliónů dolarů ročně. Na rozdíl od divokého Leadvillu ale v Aspenu přibývaly spíše kostely než bordely, v tomto ohledu byl Aspen vždy poněkud vyjímečným. Aspen se prostě od samotného začátku orientoval spíše na bohaté. Luxusní hotel Jerome byl na rok 1889 neuvěřitelně extravagantní, pyšnil se prvním výtahem Západu, měl vlastní skleník zajišťující stálý přísun čerstvé zeleniny. Na ples, přichystaný pro příležitost slavnostního zahájení provozu, se sjeli hosté až z Paříže. Jeho bar vypadá dnes přesně stejně, jako vypadal před sto lety. Na rozdíl od mnoha barů, ve kterých jsem měl to potěšení na Divokém Západě posedět a popít, zdejší barový pult neohladily drsné ruce zlatokopů, ale pěstěné dlaně boháčů.


Nezapomenutelný Leadville

Milovník historie zlaté horečky si ale nejvíce přijde na své v městě Leadville. To je opravdu město jako žádné jiné, jak ostatní potvrdil už hrdý výrok z roku 1916 – “Existuje jen jeden jediný Leadville, žádné podobné město nebude nikdy existovat.”

Když se Abe Lee v roce 1860 podíval na zlaté nugety lesknoucí se na dně jeho rýžovací pánve, nadšeně prohlásil: “Pánové, v téhle pánvi mám celou Kalifornii!” Svůj klejm nazval California Gulch a propukla horečka, která vynesla 10 miliónů tehdejších dolarů a dala vzniknout městu Oro City. Zlaté nálezy byly ale záhy vytěženy a město téměř zaniklo. O patnáct let později ale dva zkušení prospektoři rozhodli jinak. Prohlíželi vytěžený a opuštěný díl a rozhodli se prozkoumat těžké písky, které zlatokopům přidělávaly práci. Testy prokázaly téměř čistý olovnatan uhličitý plný stříbra. O pár let později bylo založeno město Leadville.

Sláva města doslova a do písmene stála a padala s barvitou a zemitou postavou Horace Austina Warnera Tabora, jehož životní příběh zní jako laciný román. Historie úspěchu a pádu rodiny tohoto majitele dolů na stříbro je opravdu pozoruhodná. Do Colorada přijel ze stepí dobytkářského Kansasu, v té době se mu celý majetek pohodlně vešel do jednoho krytého vozu. Brzy si za vypůjčené peníze koupil vůz zásob, dozadu přivázal dvě krávy, které s ním přišly až z Kansasu a vydal se do divočiny obchodovat. Postupně se usadil v několika táborech, nakonec pak v Leadville, které mu z neznámých důvodů učarovalo. Zbohatl celkem “jednoduše”, byl ochoten půjčovat ve svém krámě zásoby prospektorům za příslib podílu na budoucích nálezech. První výtěžky z obchodování mu umožnily koupit malý podíl v dole Discovery, který později prodal za tehdy závratných osm tisíc dolarů.


Tím získal peníze na další rozjetí úspěšného podnikání. Byla to riskantní politika, ale vyplatila se. V některém období měl v obchodních knihách vedeno až několik tisíc dolarů jako půjčky prospektorům. Dva z nich se jmenovali August Rische a George Hook. Tabor jim půjčil zásoby v hodnotě 64 dolarů, prospektoři za čtrnáct dnů našli v oblasti Little Pittsburg stříbro a důl do dvou měsíců vynášel osm tisíc dolarů týdně. Když Tabor později prodal svůj podíl, dostal více než milión. Sám nikdy nedoloval, ale tato obchodní politika mu brzo umožnila vlastnit ty nejvýnosnější doly na stříbro, které kdy v Coloradu existovaly.

Tabor měl vše

To ale neznamenalo, že byl pouze dravým obchodníkem. O jeho dobrém srdci svědčí vyprávění jistého A. V. Bohna, který se v roce 1878 dokodrcal do Leadvillu s třemi vozy plnými vajec a másla. Jak to tehdy dokázal, zůstává dodnes tajemstvím, protože nerozbít vajíčka a nenechat zmrznout máslo při minimálně mínus dvaceti stupních vyžadovalo nějakou zvláštní šikovnost. Tabor okoukl vajíčka, ochutnal máslo a pak od něj na fleku všechny zásoby koupil. Když se Bohn ráno probudil a viděl frontu před Taborovým krámem, šel se zvědavě podívat, co se to děje. S obrovským překvapením zjistil, že Tabor prodává vejce i máslo za přesně stejnou cenu, za jakou je koupil. Tabor vyděšenému Bohnovi tehdy odpověděl: “Proč bych to prodával dráž? Ti lidé tady neviděli máslo ani vejce řadu měsíců, zaslouží si je.”

Více než patnáct let chrlily jeho doly bohatství rychleji, nežli je rodina stačila utrácet. A snažila se poctivě, vždyť postavila hned dvě opery najednou, Tabor založil banku, postaral se o vodovod i rozvod plynu, což ve vesnici na konci světa tehdy něco znamenalo, byl hlavním pošmistrem, postaral se o chodníky, zaplatil hasičskou stříkačku, řídil místní noviny. Jak to všechno stihl, zůstává záhadou. Leadville byl tak známý, že se málem stal hlavním městem státu Colorado. V roce 1880 se jeho obyvatelé rozhodli oslavit úspěšné nálezy postavením největšího zimního paláce na světě a na rozloze dvou hektarů postavili z ledu obrovský palác s několika věžemi vysokými třicet metrů. Uvnitř paláce bylo obrovité kluziště a dokonce i řada soch vytesaných z ledu. Díky chladnému počasí přečkal zimní palác neuvěřitelných šestnáct let.

Když se Tabor v roce 1882 rozváděl, jeho majetek čítal více než 9 miliónů dolarů, což v té době bylo skutečné bohatství. Najednou ho opouští štěstí. Zhroucení cen stříbra v roce 1893 přivodilo nečekaný konec Taborova imperia. Přátelé, kteří se kolem něj točili ve chvílích slávy, ho najednou přestávali znát. Tabor pokračoval v riskantním podnikání, ale štěstí mu již nebylo nakloněno. Za poslední peníze koupil důl Matchless Mine, kde se sám pokoušel dolovat. Když Tabor v roce 1899 úplně bez peněz umírá, je mu šedesát devět let. Na prahu smrti přikázal Tabor své druhé ženě Baby Doe udržet za každou cenu poslední důl u města Leadville. Důl, o kterém věřil, že jí jednou vrátí ztracené bohatství. Kdysi pohádkově bohatá stříbrná královna si toto poslední přání vzala k srdci a v dřevěné chatrči držela třicet šest let svoji osamělou stráž u vchodu do opuštěného dolu. Dobří lidé z okolí jí občas přinesli nějaké zásoby, takže Baby Doe to vydržela nečekaně dlouho. Tento melodramatický příběh se posléze stal nesmrtelným v díle Balada o Baby Doe, kterou mnozí kritici považují za nejlepší americkou operu všech dob. Chajdu si můžeme prohlédnout i dnes, vedle rezavé postele je zde už jen vyviklaná židle, stěny jsou vytapetované novinami, Baby Doe se podle všeho ve zdejší samotě zbláznila.

V Leadville v dobách jeho největší slávy žilo téměř 30 000 obyvatel a mezi jeho obyvatele, kteří zde zbohatli, patřil i pozdější mecenáš umění Guggenheim, který zahynul na Titaniku. Mezi známé osobnosti tehdejšího života, kteří alespoň krátce žili v Leadvillu, patřil i stopař Kit Carson či slavní pistolníci Doc Holliday a Buffalo Bill. Po vyčerpání nálezů stříbra se Leadville téměř stal dalším z coloradských měst duchů, tentokát ho však nezachránili turisté, jak tomu povětšině bývá, ale molybdenový důl Climax, který byl po dlouhá léta největším dolem na molybden na světě. Teprve když tento důl zavřeli, začal mít Leadville skutečné potíže.

Jen opera, mimořádně impozantní stavba, chátrá. A byla to budova zatraceně slavná, své umění zde předváděl slavný Houdini, předčítat sem přijel i sám Oscar Wilde. Ten dokonce neodolal a sestoupil do jednoho z dolů, kde s horníky v družné zábavě poobědval. Oběd tehdy spočíval ze tří chodů, první byla whisky, druhý chod byla whisky, a třetím chodem byla pro změnu whisky. Horníci si prý tehdy moc pochvalovali, jaký má tento proslavený autor dobře fungující splávek.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Stát Colorado je pro milovníky Divokého západu, koltů zavěšených proklatě nízko nebo slávy zlatokopů (i když nutno přiznat, že v Coloradu se vždy těžilo spíše stříbro než zlato) tou pravou zemí zaslíbenou. A památek není málo: nad Denverem sní svůj věčný sen William Cody, známý spíše pod přezdívkou Buffalo Bill. Náhrobní kámen nad nevalně udržovaným hrobem hledí na nedozírné planiny, kde dnes už bizona nenajdeme, spíše smogovým mrakem sužované město Denver.


Slavný je také úsek silnice č. 550 je mezi městy Silverton a Oumy nazýván Million Dolar Highway. Proč, to nechávají domorodci na fantazii turistů, pro jistotu jim ale nabízejí hned čtyři možná vysvětlení. Podle jedné verze cesta nabízí tak krásné podívání, že stojí za miliony dolarů, podle druhé je cesta vybudovaná z hlušiny zlatých dolů, ve které ještě zůstalo dost zlata, ta prozaičtější naráží na vysoké náklady nutné na vybudování této horské silnice, a ta snad nejpravděpodobnější ukazuje na miliony, které podnikavý majitel koncese vydělal na mýtném placeném majiteli dolů na zlato a stříbro.

Silverton

Samotné městečko Silverton prosperovalo až do čtyřicátých let minulého století a poslední důl byl zavřen až před 15 lety. Vypadalo to na rychlý konec, ale znovuotevření úzkokolejky z Duranga pomohlo úspěšně přežít. Dnes tato více než 100 let stará dráha přiváží několikrát denně v originálních vagónech stovky turistů. Chcete-li se také svézt, musíte lístky v turistické sezóně objednat měsíce dopředu. Američané při pohledu na parní lokomotivu hýkají posvátným nadšením a při snaze ukořistit co nejlepší záběry by se snad nechali i přejet.

Dvě dlouhé ulice zůstaly zachovány v téměř nedotčeném stavu, saloony vypadají jako dřív, zlaťoučký bourbon chutná při pohledu na prostřílený strop obzvláště sladce. Silverton měl i svůj díl vykřičených domů, ale i v té opravdu drsné době byly tyto neobyčejně prosperující podniky vykázány mimo hlavní třídu a jakkoliv byly místní dámy populární, z mravnostních důvodů nesměly své podniky opustit, takže si musely najímat někoho i na tak prozaickou úlohu jako nakoupení jídla.


Robert Ford

V okolí skutečně kráčela historie Divokého západu, jejíž milovníci si tady přijdou na své. V městě Creede žil Robert Ford, proslulý svým zabitím nebo vraždou, jak to kdo vezme, ještě mnohem proslulejšího psance Jesse Jamese, rejdila tu Martha Cannary, slavná pod jménem Calamity Jane, mezi zdejší pionýry patřili i Kit Carson a Jim Bridger. O sobě výmluvně vypovídá zápis z diáře, který si ctihodný Artemus Ward učinil v roce 1865: „Dnes jsem zaměstnal poháněče mezků jménem Edward Whitney, který nikdy nenadává a nekleje. To ho činí výjimečným v celém státě.“

Cestovat po hornických městečkách minulosti připomíná listování průvodcem po lyžařských střediscích současnosti. Keystone, Telluride, Breckenridge, Aspen, tady všude se dolovalo. Dnes jsou zde luxusní zimní střediska pro tu nejbohatší klientelu a jen málo připomíná konec 19. století, kdy se zde hemžilo prospektory, na které už nezbyl výhodný klejm v Leadvillu. Zdejší Pašerákův důl byl místem nálezu největšího stříbrného nugetu na světě, važícího rovnou tunu. Klasická je historie Aspenu – byl příliš daleko od civilizace, i po dnešní dálnici to trvá autem za dobrého počasí dobré dvě hodiny, a tak rozkvět města nebyl zrovna nejrychlejší. Změna nastala až poté, co se do Aspenu přestěhoval Jerome Wheeler, zakladatel známého newyorkského obchodního domu Macy’s, který hledal vhodné podnebí pro svou nemocnou manželku. Wheeler se rozhodl v Aspenu investovat, dokončil potřebnou drtičku rudy a prosadil prodloužení železnice do Aspenu. Najednou se sem dostaly potřebné peníze, doly začaly vynášet na tehdejší dobu závratných šest miliónů dolarů ročně. Na rozdíl od divokého Leadvillu ale v Aspenu přibývaly spíše kostely než bordely, v tomto ohledu byl Aspen vždy poněkud vyjímečným. Aspen se prostě od samotného začátku orientoval spíše na bohaté. Luxusní hotel Jerome byl na rok 1889 neuvěřitelně extravagantní, pyšnil se prvním výtahem Západu, měl vlastní skleník zajišťující stálý přísun čerstvé zeleniny. Na ples, přichystaný pro příležitost slavnostního zahájení provozu, se sjeli hosté až z Paříže. Jeho bar vypadá dnes přesně stejně, jako vypadal před sto lety. Na rozdíl od mnoha barů, ve kterých jsem měl to potěšení na Divokém Západě posedět a popít, zdejší barový pult neohladily drsné ruce zlatokopů, ale pěstěné dlaně boháčů.


Nezapomenutelný Leadville

Milovník historie zlaté horečky si ale nejvíce přijde na své v městě Leadville. To je opravdu město jako žádné jiné, jak ostatní potvrdil už hrdý výrok z roku 1916 – “Existuje jen jeden jediný Leadville, žádné podobné město nebude nikdy existovat.”

Když se Abe Lee v roce 1860 podíval na zlaté nugety lesknoucí se na dně jeho rýžovací pánve, nadšeně prohlásil: “Pánové, v téhle pánvi mám celou Kalifornii!” Svůj klejm nazval California Gulch a propukla horečka, která vynesla 10 miliónů tehdejších dolarů a dala vzniknout městu Oro City. Zlaté nálezy byly ale záhy vytěženy a město téměř zaniklo. O patnáct let později ale dva zkušení prospektoři rozhodli jinak. Prohlíželi vytěžený a opuštěný díl a rozhodli se prozkoumat těžké písky, které zlatokopům přidělávaly práci. Testy prokázaly téměř čistý olovnatan uhličitý plný stříbra. O pár let později bylo založeno město Leadville.

Sláva města doslova a do písmene stála a padala s barvitou a zemitou postavou Horace Austina Warnera Tabora, jehož životní příběh zní jako laciný román. Historie úspěchu a pádu rodiny tohoto majitele dolů na stříbro je opravdu pozoruhodná. Do Colorada přijel ze stepí dobytkářského Kansasu, v té době se mu celý majetek pohodlně vešel do jednoho krytého vozu. Brzy si za vypůjčené peníze koupil vůz zásob, dozadu přivázal dvě krávy, které s ním přišly až z Kansasu a vydal se do divočiny obchodovat. Postupně se usadil v několika táborech, nakonec pak v Leadville, které mu z neznámých důvodů učarovalo. Zbohatl celkem “jednoduše”, byl ochoten půjčovat ve svém krámě zásoby prospektorům za příslib podílu na budoucích nálezech. První výtěžky z obchodování mu umožnily koupit malý podíl v dole Discovery, který později prodal za tehdy závratných osm tisíc dolarů.


Tím získal peníze na další rozjetí úspěšného podnikání. Byla to riskantní politika, ale vyplatila se. V některém období měl v obchodních knihách vedeno až několik tisíc dolarů jako půjčky prospektorům. Dva z nich se jmenovali August Rische a George Hook. Tabor jim půjčil zásoby v hodnotě 64 dolarů, prospektoři za čtrnáct dnů našli v oblasti Little Pittsburg stříbro a důl do dvou měsíců vynášel osm tisíc dolarů týdně. Když Tabor později prodal svůj podíl, dostal více než milión. Sám nikdy nedoloval, ale tato obchodní politika mu brzo umožnila vlastnit ty nejvýnosnější doly na stříbro, které kdy v Coloradu existovaly.

Tabor měl vše

To ale neznamenalo, že byl pouze dravým obchodníkem. O jeho dobrém srdci svědčí vyprávění jistého A. V. Bohna, který se v roce 1878 dokodrcal do Leadvillu s třemi vozy plnými vajec a másla. Jak to tehdy dokázal, zůstává dodnes tajemstvím, protože nerozbít vajíčka a nenechat zmrznout máslo při minimálně mínus dvaceti stupních vyžadovalo nějakou zvláštní šikovnost. Tabor okoukl vajíčka, ochutnal máslo a pak od něj na fleku všechny zásoby koupil. Když se Bohn ráno probudil a viděl frontu před Taborovým krámem, šel se zvědavě podívat, co se to děje. S obrovským překvapením zjistil, že Tabor prodává vejce i máslo za přesně stejnou cenu, za jakou je koupil. Tabor vyděšenému Bohnovi tehdy odpověděl: “Proč bych to prodával dráž? Ti lidé tady neviděli máslo ani vejce řadu měsíců, zaslouží si je.”

Více než patnáct let chrlily jeho doly bohatství rychleji, nežli je rodina stačila utrácet. A snažila se poctivě, vždyť postavila hned dvě opery najednou, Tabor založil banku, postaral se o vodovod i rozvod plynu, což ve vesnici na konci světa tehdy něco znamenalo, byl hlavním pošmistrem, postaral se o chodníky, zaplatil hasičskou stříkačku, řídil místní noviny. Jak to všechno stihl, zůstává záhadou. Leadville byl tak známý, že se málem stal hlavním městem státu Colorado. V roce 1880 se jeho obyvatelé rozhodli oslavit úspěšné nálezy postavením největšího zimního paláce na světě a na rozloze dvou hektarů postavili z ledu obrovský palác s několika věžemi vysokými třicet metrů. Uvnitř paláce bylo obrovité kluziště a dokonce i řada soch vytesaných z ledu. Díky chladnému počasí přečkal zimní palác neuvěřitelných šestnáct let.

Když se Tabor v roce 1882 rozváděl, jeho majetek čítal více než 9 miliónů dolarů, což v té době bylo skutečné bohatství. Najednou ho opouští štěstí. Zhroucení cen stříbra v roce 1893 přivodilo nečekaný konec Taborova imperia. Přátelé, kteří se kolem něj točili ve chvílích slávy, ho najednou přestávali znát. Tabor pokračoval v riskantním podnikání, ale štěstí mu již nebylo nakloněno. Za poslední peníze koupil důl Matchless Mine, kde se sám pokoušel dolovat. Když Tabor v roce 1899 úplně bez peněz umírá, je mu šedesát devět let. Na prahu smrti přikázal Tabor své druhé ženě Baby Doe udržet za každou cenu poslední důl u města Leadville. Důl, o kterém věřil, že jí jednou vrátí ztracené bohatství. Kdysi pohádkově bohatá stříbrná královna si toto poslední přání vzala k srdci a v dřevěné chatrči držela třicet šest let svoji osamělou stráž u vchodu do opuštěného dolu. Dobří lidé z okolí jí občas přinesli nějaké zásoby, takže Baby Doe to vydržela nečekaně dlouho. Tento melodramatický příběh se posléze stal nesmrtelným v díle Balada o Baby Doe, kterou mnozí kritici považují za nejlepší americkou operu všech dob. Chajdu si můžeme prohlédnout i dnes, vedle rezavé postele je zde už jen vyviklaná židle, stěny jsou vytapetované novinami, Baby Doe se podle všeho ve zdejší samotě zbláznila.

V Leadville v dobách jeho největší slávy žilo téměř 30 000 obyvatel a mezi jeho obyvatele, kteří zde zbohatli, patřil i pozdější mecenáš umění Guggenheim, který zahynul na Titaniku. Mezi známé osobnosti tehdejšího života, kteří alespoň krátce žili v Leadvillu, patřil i stopař Kit Carson či slavní pistolníci Doc Holliday a Buffalo Bill. Po vyčerpání nálezů stříbra se Leadville téměř stal dalším z coloradských měst duchů, tentokát ho však nezachránili turisté, jak tomu povětšině bývá, ale molybdenový důl Climax, který byl po dlouhá léta největším dolem na molybden na světě. Teprve když tento důl zavřeli, začal mít Leadville skutečné potíže.

Jen opera, mimořádně impozantní stavba, chátrá. A byla to budova zatraceně slavná, své umění zde předváděl slavný Houdini, předčítat sem přijel i sám Oscar Wilde. Ten dokonce neodolal a sestoupil do jednoho z dolů, kde s horníky v družné zábavě poobědval. Oběd tehdy spočíval ze tří chodů, první byla whisky, druhý chod byla whisky, a třetím chodem byla pro změnu whisky. Horníci si prý tehdy moc pochvalovali, jaký má tento proslavený autor dobře fungující splávek.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Velhartice

Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické
zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení
komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou
obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná.
Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a
potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně
budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic.


V lůně šumavských hvozdů leží středověký gotický hrad, zřícenina gotického paláce Rajský dům a pozdně renesanční zámek Velhartice, který byl k Rajskému domu připojen roku 1627. Zámek nese jméno Huertovo křídlo podle svého stavitele, Martina de Hoef Huerta. Komplex je chráněn romantickou kulisou lesů a Borkem.

Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná. Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Vzpomenete si na Nerudovu Romanci o Karlu IV.? Král Karel s Buškem z Velhartic ted‘ zasedli si k dubovému stolu, ti dva už mnohé víno pili spolu a zapěli si z plných plic. ,,Nuž dej sem zlaté číše, páže. Nalej vína, dolej výš! Dnes pane Bušku čehos zvíš!“ Král Karel vesel káže.

Na nejvyšším místě skály stojí severní palác, zvaný Rajský dům a jižní palác stojí na místě nižším. Hrad je budován jako dvoupalácová dispozice bezvěžového typu na skalnatém ostrohu. Později aby bylo lépe kryto severozápadní čelo hradu je zde přistavěna na konci 14. století hranolová obytná a obranná věž zvaná donjon a také Putna. Ze stejné doby pochází i velký a mohutný kamenný most se čtyřmi lomenými oblouky, který v tehdejší střední Evropě neměl obdoby. Z něj se po padacím můstku dá dostat jediným možným přístupem do věže. Je to zhruba úroveň druhého podlaží.

Stavbu započal Bohumil z Budětic, pokračoval Bušek starší a jeho syn Bušek mladší z Velhartic, oba oblíbení a věrní komorníci krále a císaře Karla IV. Pánové z Velhartic měli hrad v rukou do roku 1390, kdy tento majetek přešel sňatkem do vlastnictví Jana z Hradce. Často sídlil ve Velharticích i jeho syn Menhart a představte si, že právě zde na hradě byly schovány korunovační klenoty Království českého, v době kdy měl být korunován Jiří z Poděbrad. Klenoty zde byly uschovány od roku 1448 do roku 1453. V 15. stol. za pánů z Hradce bylo vystavěno nové opevnění s věžemi, baštami a vrátnicí. Na dolním nádvoří byl vybudován pivovar a vinopalna.


Koncem 15. století byl významným majitelem hradu Zdeněk Lev z Rožmitálu a tomu se podařilo získat pro oblast mnoho privilegií včetně práva těžit drahé kovy. Po třicetileté válce,v 17. století, kdy byl hrad v dost zoufalém stavu získal místo jako konfiskovaný majetek císařský generál Martin de Hoeff Huerta. Na jedné straně poddaným zrušil robotu, na druhé straně celý kraj rekatolizoval. Dodnes se vypráví hrůzostrašné zkazky, jak se svými třiceti jezdci tvrdě stál na svém. Byl to ale právě on, kdo velhartický hrad obnovil, přestavěl a nechal přistavět ve východní části horního nádvoří renesanční palác.

Posledním majitelem velhartického panství byl právník Josef Windischgrätz, který na Velharticích pobýval do roku 1946. Odtud byl nucen odejít do Rakouska, protože mu byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Zámecká část pak byla upravena jako rekreační objekt a od 1952 až do roku 1978 sloužila k rekreačním účelům ROH.

Dnes v areálu najdete ještě zbytky hradebních zdí, hospodářských objektů a rekonstruovanou budovu pivovaru vše ve velmi malebném hávu posečených trav a hlubokých lesů. Hradní i zámecká část Velhartice stojí v rekreační části oblasti Šumavy, proto je od roku 1978 ve správě Památkového ústavu Plzeň, který zde provedl záchrannou rekonstrukci jednotlivých budov a opevnění.

O historii a obnově hradu je možné na místě shlédnout ojedinělý audiovizuální pořad před prohlídkou hradu či zámku. Tento překrásný hradní i zámecký komplex najdete uprostřed lesů na skalním ostrohu, kolem kterého teče říčka Ostružná, místními nazývaná Pstružná. Místo je asi v polovině cesty mezi městy Klatovy a Sušice.

Auto lze nechat na parkovišti 350 metrů od hradu a v areálu je dostupné občerstvení. V září je hrad otevřený od 9 do 17 hodin kromě pondělí, v říjnu ale už jen o sobotách, nedělích a ve svátek a pouze do 16 hodin. Za příplatek 100 % ke vstupnému je možno ale hrad i zámek shlédnout celoročně mimo otevírací dobu i mimo sezonu.

Původní hrad si můžete prohlédnout na samostatné prohlídce. Setkáte se zde s tématickou expozicí o životě v 15.století podle středověkého autora Tomáše Štítného, který život jako takový přirovnává ke hře v šachy.


V renesanční zámeckém paláci je tématická expozice o každodenních zálibách šlechtické rodiny v 16. a 17.století na venkovském šlechtickém sídle. Procházíte renesančně zařízenými sály, kde jsou prezentovány i dobové hry a zábavy. Najdete tu například známé královské vrchcáby nebo ručně malované karty, domino a další.

Hned v první prohlídkové místnosti uvidíte na zemi medvěda s vypreparovanou hlavou. V zámku nechybí ani tehdejší zbraně dospělých mužů. Pokoje a činnosti jsou doplněny malovanými postavami na papírových kartonech v lidské velikosti, které znázorňují šlechtu i další obyvatele zámku při různých činnostech, při tanci, při hře na nástroje a podobně.

V ložnici uvidíte překrásnou postel s nebesy a dámské šaty z tmavě zeleného sametu, jejichž pořízení prý vyšlo na dnešních 50 000 korun. Šaty mají dvojité prý proto, že do vnitřního rukávu šlechtična smrkala. Na zemi pod šaty jsou nákresy a návrhy dalších dobových oděvů. V témže pokoji uvidíte obrovskou a krásně zdobenou šperkovnici, které v té době mívaly až 250 zásuvek a byly důmyslně dělány nejen pro šperky, ale měly tajnou skrýš i pro milostné dopisy šlechtičen. Ve vedlejším pokoji je dřevěná postel chůvy a dřevěná vyřezávaná kolébka pro malé dítě. Na zemi před kolébkou jsou umístěné tehdejší hračky malých rytířů. Jsou obvykle dřevěné a najdete tu nejen káči, ale i meče.

Na prostoru venku před zámkem najdete velké ručně vyřezávané šachy. To, co zdálky vypadá jako šibenice, se zblízka pak za stromy objeví jako velké dřevěné kuželky, které můžete specifickým kruhovým pohybem na laně zavěšené koule začít porážet. Tuhle zábavu využijí hlavně malé děti.

Já sama byla místem doslova okouzlená a to i přes velmi špatné počasí. Je to jeden z mála komplexů, který má mimořádný náboj i atmosféru a všem, kdo zde ještě nepobyli vřele doporučuji.


V lůně šumavských hvozdů leží středověký gotický hrad, zřícenina gotického paláce Rajský dům a pozdně renesanční zámek Velhartice, který byl k Rajskému domu připojen roku 1627. Zámek nese jméno Huertovo křídlo podle svého stavitele, Martina de Hoef Huerta. Komplex je chráněn romantickou kulisou lesů a Borkem.

Kdysi dávno, mezi roky 1290 až 1310, na pohádkově romantické zalesněné stráni uprostřed neprostupných hvozdů si dva oblíbení komorníci krále Karla IV. řekli, že právě zde nechají postavit vysokou obvodovou hradbu s cimbuřím. Nejdříve byla dřevěná a hrázděná. Až později zde začaly vznikat kamenné hradní paláce, nejprve jižní a potom severní. Oba paláce byly propojené hradbami. Hrad byl původně budován jako rodové sídlo pánů z Velhartic. Vzpomenete si na Nerudovu Romanci o Karlu IV.? Král Karel s Buškem z Velhartic ted‘ zasedli si k dubovému stolu, ti dva už mnohé víno pili spolu a zapěli si z plných plic. ,,Nuž dej sem zlaté číše, páže. Nalej vína, dolej výš! Dnes pane Bušku čehos zvíš!“ Král Karel vesel káže.

Na nejvyšším místě skály stojí severní palác, zvaný Rajský dům a jižní palác stojí na místě nižším. Hrad je budován jako dvoupalácová dispozice bezvěžového typu na skalnatém ostrohu. Později aby bylo lépe kryto severozápadní čelo hradu je zde přistavěna na konci 14. století hranolová obytná a obranná věž zvaná donjon a také Putna. Ze stejné doby pochází i velký a mohutný kamenný most se čtyřmi lomenými oblouky, který v tehdejší střední Evropě neměl obdoby. Z něj se po padacím můstku dá dostat jediným možným přístupem do věže. Je to zhruba úroveň druhého podlaží.

Stavbu započal Bohumil z Budětic, pokračoval Bušek starší a jeho syn Bušek mladší z Velhartic, oba oblíbení a věrní komorníci krále a císaře Karla IV. Pánové z Velhartic měli hrad v rukou do roku 1390, kdy tento majetek přešel sňatkem do vlastnictví Jana z Hradce. Často sídlil ve Velharticích i jeho syn Menhart a představte si, že právě zde na hradě byly schovány korunovační klenoty Království českého, v době kdy měl být korunován Jiří z Poděbrad. Klenoty zde byly uschovány od roku 1448 do roku 1453. V 15. stol. za pánů z Hradce bylo vystavěno nové opevnění s věžemi, baštami a vrátnicí. Na dolním nádvoří byl vybudován pivovar a vinopalna.


Koncem 15. století byl významným majitelem hradu Zdeněk Lev z Rožmitálu a tomu se podařilo získat pro oblast mnoho privilegií včetně práva těžit drahé kovy. Po třicetileté válce,v 17. století, kdy byl hrad v dost zoufalém stavu získal místo jako konfiskovaný majetek císařský generál Martin de Hoeff Huerta. Na jedné straně poddaným zrušil robotu, na druhé straně celý kraj rekatolizoval. Dodnes se vypráví hrůzostrašné zkazky, jak se svými třiceti jezdci tvrdě stál na svém. Byl to ale právě on, kdo velhartický hrad obnovil, přestavěl a nechal přistavět ve východní části horního nádvoří renesanční palác.

Posledním majitelem velhartického panství byl právník Josef Windischgrätz, který na Velharticích pobýval do roku 1946. Odtud byl nucen odejít do Rakouska, protože mu byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Zámecká část pak byla upravena jako rekreační objekt a od 1952 až do roku 1978 sloužila k rekreačním účelům ROH.

Dnes v areálu najdete ještě zbytky hradebních zdí, hospodářských objektů a rekonstruovanou budovu pivovaru vše ve velmi malebném hávu posečených trav a hlubokých lesů. Hradní i zámecká část Velhartice stojí v rekreační části oblasti Šumavy, proto je od roku 1978 ve správě Památkového ústavu Plzeň, který zde provedl záchrannou rekonstrukci jednotlivých budov a opevnění.

O historii a obnově hradu je možné na místě shlédnout ojedinělý audiovizuální pořad před prohlídkou hradu či zámku. Tento překrásný hradní i zámecký komplex najdete uprostřed lesů na skalním ostrohu, kolem kterého teče říčka Ostružná, místními nazývaná Pstružná. Místo je asi v polovině cesty mezi městy Klatovy a Sušice.

Auto lze nechat na parkovišti 350 metrů od hradu a v areálu je dostupné občerstvení. V září je hrad otevřený od 9 do 17 hodin kromě pondělí, v říjnu ale už jen o sobotách, nedělích a ve svátek a pouze do 16 hodin. Za příplatek 100 % ke vstupnému je možno ale hrad i zámek shlédnout celoročně mimo otevírací dobu i mimo sezonu.

Původní hrad si můžete prohlédnout na samostatné prohlídce. Setkáte se zde s tématickou expozicí o životě v 15.století podle středověkého autora Tomáše Štítného, který život jako takový přirovnává ke hře v šachy.


V renesanční zámeckém paláci je tématická expozice o každodenních zálibách šlechtické rodiny v 16. a 17.století na venkovském šlechtickém sídle. Procházíte renesančně zařízenými sály, kde jsou prezentovány i dobové hry a zábavy. Najdete tu například známé královské vrchcáby nebo ručně malované karty, domino a další.

Hned v první prohlídkové místnosti uvidíte na zemi medvěda s vypreparovanou hlavou. V zámku nechybí ani tehdejší zbraně dospělých mužů. Pokoje a činnosti jsou doplněny malovanými postavami na papírových kartonech v lidské velikosti, které znázorňují šlechtu i další obyvatele zámku při různých činnostech, při tanci, při hře na nástroje a podobně.

V ložnici uvidíte překrásnou postel s nebesy a dámské šaty z tmavě zeleného sametu, jejichž pořízení prý vyšlo na dnešních 50 000 korun. Šaty mají dvojité prý proto, že do vnitřního rukávu šlechtična smrkala. Na zemi pod šaty jsou nákresy a návrhy dalších dobových oděvů. V témže pokoji uvidíte obrovskou a krásně zdobenou šperkovnici, které v té době mívaly až 250 zásuvek a byly důmyslně dělány nejen pro šperky, ale měly tajnou skrýš i pro milostné dopisy šlechtičen. Ve vedlejším pokoji je dřevěná postel chůvy a dřevěná vyřezávaná kolébka pro malé dítě. Na zemi před kolébkou jsou umístěné tehdejší hračky malých rytířů. Jsou obvykle dřevěné a najdete tu nejen káči, ale i meče.

Na prostoru venku před zámkem najdete velké ručně vyřezávané šachy. To, co zdálky vypadá jako šibenice, se zblízka pak za stromy objeví jako velké dřevěné kuželky, které můžete specifickým kruhovým pohybem na laně zavěšené koule začít porážet. Tuhle zábavu využijí hlavně malé děti.

Já sama byla místem doslova okouzlená a to i přes velmi špatné počasí. Je to jeden z mála komplexů, který má mimořádný náboj i atmosféru a všem, kdo zde ještě nepobyli vřele doporučuji.