Šumavský trojboj

Pokud čas od času organizujete s kamarády výjezdy do přírody, tak
pro vás máme skvělé doporučení na to, jak vyplnit čas mezi večerní
nevázanou zábavou. Druhý prodloužený víkend v květnu jsem se
s partou dalších 16 lidí jela oddávat aktivnímu odpočinku na
Šumavu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Pokud čas od času organizujete s kamarády výjezdy do přírody, tak pro vás mám skvělé doporučení na to, jak vyplnit čas mezi večerní nevázanou zábavou.


Druhý prodloužený víkend v květnu jsem se s partou dalších 16 lidí jela oddávat aktivnímu odpočinku na Šumavu. Cílem a startem pro naše výpravy byla pronajatá chaloupka ve vesničce Annín. Hlavní náplní měla být cyklistika. A samozřejmě i grilování s pivkem za doprovodu několika kytar. Už v průběhu prvního rána, ještě před startem cyklistů neznámo kam, vznikla myšlenka proměnit tři volné dny v zajímavý trojboj. Nakonec se tak i stalo a zdravé jádro, absolvovalo každý den jinou disciplínu, při které se nesoutěžilo a tak bylo pouze vítězů a nikoliv poražených.

  • První disciplína: kombinovaná cyklistika
  • Druhá disciplína: frekvenční pěší turistika
  • Třetí disciplína: stíhací závod lodí

{{reklama()}}

Cyklistika

Cyklistická trasa měla nakonec za cíl Prášilské jezero. Původní verze byla dojet na Poledník. Vzhledem k tomu, že někteří se ze svých pyžámek dostali až těsně před polednem, a taky proto, že nás v Prášilech přepadl velký hlad, jsme celou trasu museli v průběhu přehodnotit.

Prášilské jezero je jedním z pěti českých šumavských ledovcových jezer. Leží na východním výběžku hory Poledník (1.315 m) ve výšce 1.080 m nad mořem asi 5 km jihovýchodně od obce Prášily a asi 10 km západojihozápadně od Srní. Naše trasa vedla z Annína přes Radešov, Malý Radkov, Malý Babylon, Prášily, Prášilské jezero a zpět přes Srní, Čeňkovu Pilu do Annína. Celkem najeto 53 km.


Pěší turistika

Pěší disciplína měla začít v 11,30 nástupem do autobusu v kempu Annín a odjezdem do Modravy. Na zastávce jsme se shromáždili a jedním okem zkontrolovali, jestli zjištěný autobus opravdu jede. A jel, jenže jenom v prázdninových měsících, což květen bohužel není! Je vidět, že v e-době zapomínáme kromě jiného i čtení jízdních řádů a dešifrování značek u odjezdů autobusů. Takže během chvilky došlo ke změně plánu pěší disciplíny a to tak, že místo odjezdu autobusem do Modravy, jsme naplánovali návrat pravidelnou linkou autobusu z Antýglu zpět do Annína. Tenhle autobus měl skutečně odjíždět v 16,38. Vyšli jsme tedy po silnici po červené značce z Annína směrem Čeňkova pila.


Cestou někteří z nás zatoužili dodat svým po večeru ochablým tělům energii v podobě dršťkové, pěti houskových nebo bramborových knedlíků s flákotou masa. Energii jsme tedy dobili na zahrádce hospůdky v Rejštejně. Hospodské zastavení znamenalo menší zpoždění v našem časovém harmonogramu a nebezpečí, že autobus z Antýglu odjede bez nás. Z Čeňkovy pily jsme nasadili značné tempo, což nám potvrdila i GPSka. Důvodem možná nebyl odjezd autobusu, ale pivo na Turnerově chatě. Jen stěží jsme při rychlosti 6 km za hodinu zvládali kochat se obrovskými balvany v korytě řeky Vydry. Turnerova chata byla ten slunečný den úplně plná a tak jsme odložili slibované pivečko až do kempu v Antýglu. Po krátké občerstvovací přestávce jsme se seřadili na zastávce a v 16,38 nastoupili do autobusu, který nás zavezl zpět do Annína s vyhlídkovou jízdou do Kašperských hor, kam pravidelná linka zajíždí. Celkem v nohou 18 km.

Třetí etapa trojboje

Vodácká etapa po středním úseku řeky Otavy byla domluvena z Radešova, kam nám kluci z Otava tour zavezli své lodě. Někdo se po bujarém večeru velmi těžko vzpamatovával a tak jsme se do Radešova trousili jako švábi na pivo.

V 11 jsme se nakonec seřadili na břehu u lodí a díky tomu, že na vodě nestaví policie a nenutí účastníky provozu k dechovým zkouškám, jsme se nebáli odstartovat naši plavbu. Vyrazilo 7 dvoučlených posádek, někdo zdatný a jiný méně zdatnější. Mokrý byl každý, někdo víc a někdo míň. Neutopil se nikdo, i když pár členů výpravy se o to pokoušelo. Po čtřech hodinách a jedné občerstvovačce v kempu Annín, jsme zakončili třetí etapu ve vodáckém táboře pod Sušicí.


Voda tekla, takže nebylo třeba vynakládat velkou sílu do pohonu lodí. Velkou část cesty bylo důležité sledovat cestu před sebou a odhadovat umístění kamenů v peřejích řeky Otavy. Cestou jsme překonali tři jezy a ještě dlouho po přiražení ke břehu vodáckého kempu za Sušicí, mi v uších znělo …aspoň potápěčem v hrnku se stát, chytit svoji vlnku s ní se prát, s krabičky mýdla mít vor a sjíždět vanu bez závor…. (Píseň skupiny Kryštov, Tak nějak málo tančím). Celkem v pažích 17 km.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz

Pokud čas od času organizujete s kamarády výjezdy do přírody, tak pro vás mám skvělé doporučení na to, jak vyplnit čas mezi večerní nevázanou zábavou.


Druhý prodloužený víkend v květnu jsem se s partou dalších 16 lidí jela oddávat aktivnímu odpočinku na Šumavu. Cílem a startem pro naše výpravy byla pronajatá chaloupka ve vesničce Annín. Hlavní náplní měla být cyklistika. A samozřejmě i grilování s pivkem za doprovodu několika kytar. Už v průběhu prvního rána, ještě před startem cyklistů neznámo kam, vznikla myšlenka proměnit tři volné dny v zajímavý trojboj. Nakonec se tak i stalo a zdravé jádro, absolvovalo každý den jinou disciplínu, při které se nesoutěžilo a tak bylo pouze vítězů a nikoliv poražených.

  • První disciplína: kombinovaná cyklistika
  • Druhá disciplína: frekvenční pěší turistika
  • Třetí disciplína: stíhací závod lodí

{{reklama()}}

Cyklistika

Cyklistická trasa měla nakonec za cíl Prášilské jezero. Původní verze byla dojet na Poledník. Vzhledem k tomu, že někteří se ze svých pyžámek dostali až těsně před polednem, a taky proto, že nás v Prášilech přepadl velký hlad, jsme celou trasu museli v průběhu přehodnotit.

Prášilské jezero je jedním z pěti českých šumavských ledovcových jezer. Leží na východním výběžku hory Poledník (1.315 m) ve výšce 1.080 m nad mořem asi 5 km jihovýchodně od obce Prášily a asi 10 km západojihozápadně od Srní. Naše trasa vedla z Annína přes Radešov, Malý Radkov, Malý Babylon, Prášily, Prášilské jezero a zpět přes Srní, Čeňkovu Pilu do Annína. Celkem najeto 53 km.


Pěší turistika

Pěší disciplína měla začít v 11,30 nástupem do autobusu v kempu Annín a odjezdem do Modravy. Na zastávce jsme se shromáždili a jedním okem zkontrolovali, jestli zjištěný autobus opravdu jede. A jel, jenže jenom v prázdninových měsících, což květen bohužel není! Je vidět, že v e-době zapomínáme kromě jiného i čtení jízdních řádů a dešifrování značek u odjezdů autobusů. Takže během chvilky došlo ke změně plánu pěší disciplíny a to tak, že místo odjezdu autobusem do Modravy, jsme naplánovali návrat pravidelnou linkou autobusu z Antýglu zpět do Annína. Tenhle autobus měl skutečně odjíždět v 16,38. Vyšli jsme tedy po silnici po červené značce z Annína směrem Čeňkova pila.


Cestou někteří z nás zatoužili dodat svým po večeru ochablým tělům energii v podobě dršťkové, pěti houskových nebo bramborových knedlíků s flákotou masa. Energii jsme tedy dobili na zahrádce hospůdky v Rejštejně. Hospodské zastavení znamenalo menší zpoždění v našem časovém harmonogramu a nebezpečí, že autobus z Antýglu odjede bez nás. Z Čeňkovy pily jsme nasadili značné tempo, což nám potvrdila i GPSka. Důvodem možná nebyl odjezd autobusu, ale pivo na Turnerově chatě. Jen stěží jsme při rychlosti 6 km za hodinu zvládali kochat se obrovskými balvany v korytě řeky Vydry. Turnerova chata byla ten slunečný den úplně plná a tak jsme odložili slibované pivečko až do kempu v Antýglu. Po krátké občerstvovací přestávce jsme se seřadili na zastávce a v 16,38 nastoupili do autobusu, který nás zavezl zpět do Annína s vyhlídkovou jízdou do Kašperských hor, kam pravidelná linka zajíždí. Celkem v nohou 18 km.

Třetí etapa trojboje

Vodácká etapa po středním úseku řeky Otavy byla domluvena z Radešova, kam nám kluci z Otava tour zavezli své lodě. Někdo se po bujarém večeru velmi těžko vzpamatovával a tak jsme se do Radešova trousili jako švábi na pivo.

V 11 jsme se nakonec seřadili na břehu u lodí a díky tomu, že na vodě nestaví policie a nenutí účastníky provozu k dechovým zkouškám, jsme se nebáli odstartovat naši plavbu. Vyrazilo 7 dvoučlených posádek, někdo zdatný a jiný méně zdatnější. Mokrý byl každý, někdo víc a někdo míň. Neutopil se nikdo, i když pár členů výpravy se o to pokoušelo. Po čtřech hodinách a jedné občerstvovačce v kempu Annín, jsme zakončili třetí etapu ve vodáckém táboře pod Sušicí.


Voda tekla, takže nebylo třeba vynakládat velkou sílu do pohonu lodí. Velkou část cesty bylo důležité sledovat cestu před sebou a odhadovat umístění kamenů v peřejích řeky Otavy. Cestou jsme překonali tři jezy a ještě dlouho po přiražení ke břehu vodáckého kempu za Sušicí, mi v uších znělo …aspoň potápěčem v hrnku se stát, chytit svoji vlnku s ní se prát, s krabičky mýdla mít vor a sjíždět vanu bez závor…. (Píseň skupiny Kryštov, Tak nějak málo tančím). Celkem v pažích 17 km.

Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Nejlepší boty pro cestovatele

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem
kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku,
seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně
ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů,
vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní
svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry
prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy
přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Tento článek je součástí společného projektu OBUV spolupracujících webů 1.outdoorova.eu. Na zúčastněných webech vyjde série několika článků na toto téma, z více úhlů pohledu. Odkazy na jednotlivé články:

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku, seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů, vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Jasně, plánujete-li polární výpravu, můžete mít menší problém vtěsnat do tenkých pásků teplé vlněné ponožky, při lezení na střechy světa se zas možná objeví nepohodlné připínání maček. Ve všech ostatních případech se ale ztratíte mezi místními obyvateli, často celoživotními sandálkáři.

{{reklama()}}

Postupem času jsem úplně přestal vozit jiné boty, čímž batoh značně zeštíhlel o těžké pohory a v igelitu balený, starý a smradlavý ponožky. I když jsem to občas fakt přehnal a zvolil obuv naprosto nevhodnou, či pro daný účel minimálně nezvyklou, musím říct, že to vždycky byla zábava a zážitky se díky tomu staly nezapomenutelnými:

Half Dome v Yosemitském národním parku

Po dvou měsících těžké práce v Michiganu sedím v autě mířícím na Západ. Ze dvou párů celkem slušných bot mi zbyly jen jedny roztrhaný kecky. Jdu do supermarketu a chci koupit aspoň něco, aby Baťa neměl pocit, že dvacet let házel hrách na stěnu, když se snažil obouvat svět. Je takové vedro, že si nedovedu představit nic, co má na sobě víc látky, než striptérka ke konci šichty.

Do oka mi padnou žabky klasického střihu, gumový pásek spojený mezi palcem a (asi bych to nazval) ukazováčkem.


O několik dní a několik stovek kilometrů jinde, v Campu 4, obouvám ráno žabky a vyrážím vstříc dominantě Yosemit – kopci s názvem Half Dome. Cesta se nijak nevleče, okolo několika vodopádů procházím přes celé údolí a blížím se zezadu k finálnímu výstupu. Ano, ostatní turisti se na moji obuv dívají s nedůvěrou. Já jsem rozhodnutý jít až tam, kam to půjde a kdyžtak se vrátit. Bez problémů se dostávám až pod vrchol. Natažená ocelová lana a hromada pracovních rukavic říkají, že finální výstup po hladké stěně na vrchol, nebude pro mou obuv úplně vhodný. Mýlim se. Jde to skvěle. Sranda začíná cestou zpět, z vrcholu až do kempu. Pásek se zařezává mezi prsty tak, že boty chvílemi raději sundávám.

Jestli to byly nebo nebyly vhodné boty z pohledu bezpečnosti, nechám na čtenáři, ale že je v žabkách za jeden dolar možné vystoupat na Half Dome, sestoupit dolů a druhý den ještě chodit, to si žádalo zápis do kroniky.

Fagaraš – přechod v sandálích

Při plánu přejít Fagaraš jsem chtěl zůstat věrný sandálnímu způsobu turistiky a blahosklonným úsměvem jsem odpovídal na rady ohledně rezervních pohorek. Při troše cviku můžete chodit po horách jako kamzík aniž by bota držela kotník pevností stisku ruského zápasníka ve volném stylu. Při troše cviku zdoláváte fagarašské štíty s lehkostí leoparda a vaši kamarádi vám jen těžko stačí ve dvoukilových botách. A co je nejlepší, naprosto bez cviku večer pouze oprášíte prach z nohou, které nesmrdí a nejsou vyzdobeny puchýři na nejnevhodnějších místech, zatímco kamarádi s chirurgickou trpělivostí a žaludkem patologa sundávají ponožky z nohou vlhkem zkrabatělých.

Když začne pršet, jste první, kdo má v botách mokro, ale pak taky první, kdo má sucho. Po několika dnech se v dalším úseku hor přeci jen objevuje drobný problém. Přicházíme k místu, kde je po kolena sněhu. Haha, prvních deset metrů je ohromná zábava, ale po sto metrech začínám přemýšlet nad čímkoliv, co oddělí prsty u nohou od sněhu.

Etna

Vrchol kopce, na kterém je umístěno Peklo. Námaha spojená s výstupem stojí za to. Různobarevný kouř, silný zápach jedovatých plynů, kameny sírou zbarvené do žluta a občasné zahřmění z hlubin dotváří dokonalou kulisu. A uprostřed všeho já, užívající si nejvyšší kopec dosažený v sandálech . Skvělý pocit, hlavně proto, že výstup nebyl po nějaké cestě, ale přímo vzhůru po lávovém svahu.

První krok sestupu ale odhaluje jiné peklo, než je to sírové. Ostré úlomky lávy se dostávají mezi podrážku a botu a já si rázem připadám jako fakír. Ale na rozdíl od fakíra mi to žádný příjemný pocity nepřináší. Naopak. Cesta dolů je však dlouhá a není jiná možnost než pořádně utáhnout sandále, zatnout zuby a pomaličku postupovat dolů. Dole vím jedno jistě, v sandálech už na žádnou sopku nikdy nelezu.

Tento článek je součástí společného projektu OBUV spolupracujících webů 1.outdoorova.eu. Na zúčastněných webech vyjde série několika článků na toto téma, z více úhlů pohledu. Odkazy na jednotlivé články:

V jednom cestopise (nebo spíše v jednom z mála, který jsem kdy dočetl do konce) jsem se, kromě teorie krvavého bifteku, seznámil s nejlepší obuví pro cestovatele. Později, četbou mírně ovlivněn, jsem se i já sám stal velkým zastáncem pantoflí, sandálů, vietnamek, žáb – čehokoliv, co dává mým prstům u nohou osobní svobodu a čerstvý vzduch. Není nic lepšího než tropické větry prohánějící se okolo prstů a praní cestovatelských ponožek navždy přenecháno geneticky jinak orientovaným jedincům.

Jasně, plánujete-li polární výpravu, můžete mít menší problém vtěsnat do tenkých pásků teplé vlněné ponožky, při lezení na střechy světa se zas možná objeví nepohodlné připínání maček. Ve všech ostatních případech se ale ztratíte mezi místními obyvateli, často celoživotními sandálkáři.

{{reklama()}}

Postupem času jsem úplně přestal vozit jiné boty, čímž batoh značně zeštíhlel o těžké pohory a v igelitu balený, starý a smradlavý ponožky. I když jsem to občas fakt přehnal a zvolil obuv naprosto nevhodnou, či pro daný účel minimálně nezvyklou, musím říct, že to vždycky byla zábava a zážitky se díky tomu staly nezapomenutelnými:

Half Dome v Yosemitském národním parku

Po dvou měsících těžké práce v Michiganu sedím v autě mířícím na Západ. Ze dvou párů celkem slušných bot mi zbyly jen jedny roztrhaný kecky. Jdu do supermarketu a chci koupit aspoň něco, aby Baťa neměl pocit, že dvacet let házel hrách na stěnu, když se snažil obouvat svět. Je takové vedro, že si nedovedu představit nic, co má na sobě víc látky, než striptérka ke konci šichty.

Do oka mi padnou žabky klasického střihu, gumový pásek spojený mezi palcem a (asi bych to nazval) ukazováčkem.


O několik dní a několik stovek kilometrů jinde, v Campu 4, obouvám ráno žabky a vyrážím vstříc dominantě Yosemit – kopci s názvem Half Dome. Cesta se nijak nevleče, okolo několika vodopádů procházím přes celé údolí a blížím se zezadu k finálnímu výstupu. Ano, ostatní turisti se na moji obuv dívají s nedůvěrou. Já jsem rozhodnutý jít až tam, kam to půjde a kdyžtak se vrátit. Bez problémů se dostávám až pod vrchol. Natažená ocelová lana a hromada pracovních rukavic říkají, že finální výstup po hladké stěně na vrchol, nebude pro mou obuv úplně vhodný. Mýlim se. Jde to skvěle. Sranda začíná cestou zpět, z vrcholu až do kempu. Pásek se zařezává mezi prsty tak, že boty chvílemi raději sundávám.

Jestli to byly nebo nebyly vhodné boty z pohledu bezpečnosti, nechám na čtenáři, ale že je v žabkách za jeden dolar možné vystoupat na Half Dome, sestoupit dolů a druhý den ještě chodit, to si žádalo zápis do kroniky.

Fagaraš – přechod v sandálích

Při plánu přejít Fagaraš jsem chtěl zůstat věrný sandálnímu způsobu turistiky a blahosklonným úsměvem jsem odpovídal na rady ohledně rezervních pohorek. Při troše cviku můžete chodit po horách jako kamzík aniž by bota držela kotník pevností stisku ruského zápasníka ve volném stylu. Při troše cviku zdoláváte fagarašské štíty s lehkostí leoparda a vaši kamarádi vám jen těžko stačí ve dvoukilových botách. A co je nejlepší, naprosto bez cviku večer pouze oprášíte prach z nohou, které nesmrdí a nejsou vyzdobeny puchýři na nejnevhodnějších místech, zatímco kamarádi s chirurgickou trpělivostí a žaludkem patologa sundávají ponožky z nohou vlhkem zkrabatělých.

Když začne pršet, jste první, kdo má v botách mokro, ale pak taky první, kdo má sucho. Po několika dnech se v dalším úseku hor přeci jen objevuje drobný problém. Přicházíme k místu, kde je po kolena sněhu. Haha, prvních deset metrů je ohromná zábava, ale po sto metrech začínám přemýšlet nad čímkoliv, co oddělí prsty u nohou od sněhu.

Etna

Vrchol kopce, na kterém je umístěno Peklo. Námaha spojená s výstupem stojí za to. Různobarevný kouř, silný zápach jedovatých plynů, kameny sírou zbarvené do žluta a občasné zahřmění z hlubin dotváří dokonalou kulisu. A uprostřed všeho já, užívající si nejvyšší kopec dosažený v sandálech . Skvělý pocit, hlavně proto, že výstup nebyl po nějaké cestě, ale přímo vzhůru po lávovém svahu.

První krok sestupu ale odhaluje jiné peklo, než je to sírové. Ostré úlomky lávy se dostávají mezi podrážku a botu a já si rázem připadám jako fakír. Ale na rozdíl od fakíra mi to žádný příjemný pocity nepřináší. Naopak. Cesta dolů je však dlouhá a není jiná možnost než pořádně utáhnout sandále, zatnout zuby a pomaličku postupovat dolů. Dole vím jedno jistě, v sandálech už na žádnou sopku nikdy nelezu.

Celodenní výlet: Pustevny – Radegast – Radhošť

Vydejte se na 4 km dlouhou procházku, na které uvidíte krásné
Jurkovičovy stavby na Pustevnách, vyfotíte se u sochy pohanského boha
Radegasta a rozhlédnete se po kraji z vrcholu hory Radhoště. Pak vás
ovšem čekají opět 4 km zpátky na parkoviště.

Vydejte se na 4 km dlouhou procházku, na které uvidíte krásné Jurkovičovy stavby na Pustevnách, vyfotíte se u sochy pohanského boha Radegasta a rozhlédnete se po kraji z vrcholu hory Radhoště. Pak vás ovšem čekají opět 4 km zpátky na parkoviště.

{{reklama()}}

Pustevny

Horské sídlo Pustevny (1018 m) patří mezi nejoblíbenější turistické cíle Beskyd. Dříve zde žili poustevníci, z nichž poslední zemřel v roce 1874. O pár let později zde členové frenštátského spolku Pohorská jednota Radhošť postavili dvě útulny Pústevňu a Šumnou. V roce 1899 byly otevřeny další dvě útulny: Maměnka a Libušín. Jejich projektantem byl slovenský architekt Dušan Jurkovič. Na výzdobě interiéru se podílel také Mikoláš Aleš.

Další rozvoj Pustevny zaznamenaly po 1. světové válce, kdy byl postaven horský hotel Tanečnica (1926) a přibyl také skokanský můstek. Během 2. světové války byly na Pustevnách ubytovávány německé jednotky Hitlerjugend a maďarské asistenční oddíly. Také proto se stavby rychle dostávaly do havarijního stavu, až fungoval pouze hotel Tanečnica.

Útulnám hrozil zánik, téměř osmdesátiletý Jurkovič se však přimluvil za jejich zachování, i když se měl vyjádřit, že by takto již nestavěl. Valašské muzeum v přírodě začalo útulny v roce 1995 rekonstruovat. Při rekonstrukci se dodržovaly původní stavební technologie, přednost měla ruční práce. Veškeré vybavení bylo opraveno nebo vyrobeno podle původních vzorů. Libušín, postaven v secesním stylu, byl slavnostně znovuotevřen v roce 1999 a nyní funguje jako restaurace. Maměnka byla zpřístupněna v roce 2003 a slouží jako hotel. Areál Pusteven se v roce 1995 stal Národní kulturní památkou.


Socha Radegast

Radegast byl uctíván jako pohanský bůh hojnosti a úrody. Autorem původní sochy byl Albín Polášek, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, působící v USA. Nynější podobu díla vytvořil Novákův ateliér v Praze – mužské tělo, na lví hlavě je přilbice s podobou býčí hlavy s rohy, pravá ruka svírá roh hojnosti s kačenou, levá sekeru. Jeho zjev je velmi majestátní. Radegasta Polášek dokončil v roce 1930 a věnoval jej místním lidem. Socha byla vyrobena z umělého kamene, měřila 320 cm, vážila 2 tuny a byla v roce 1931 instalována do výšky 1100 m nad mořem, zády k přicházejícím.

Zde však během následujících let utrpěla vlivem počasí a vandalů četná poškození. V roce 1982 byla částečně rekonstruována, pouze však s dočasným efektem. Když už téměř hrozilo její zhroucení, bylo rozhodnuto o výrobě kopie. Zakázku dostali v roce 1996 Jan Sobek a Miroslav Zubíček z Leskovce u Vsetína. Na práci dohlížel akademický sochař Miroslav Machala. Jejich Radegast je vytesán z přírodní žuly, která bude výborně odolávat extrémním klimatickým podmínkám. Váha se zvýšila na sedm tun. Originál nyní stojí ve vstupní hale frenštátské radnice. Kopie Radegasta byla slavnostně odhalena na původním místě 4. července 1998.

Radhošť


Staré legendy říkají, že hora Radhošť (1129 m) je sídlem pohanského boha Radegasta. Na vrcholu hory byla prý jeho modla, kterou však nechali odstranit soluňští věrozvěstové Cyril a Metoděj v 9. století, kdy sem údajně zavítali. Při cestě z Pusteven na vrchol Radhoště se můžete z deseti informačních cedulí dozvědět více o zajímavostech na této stezce, např. o životě poustevníků, jež zde kdysi žili, nebo o pseudokrasových vápencových jeskyních, jimiž je tento horský masív protkán. Z historických pramenů je patrné, že místní lidé hojně oslavovali období letního slunovratu. V nynější době se zde v červenci konají cyrilometodějské poutě, které navštěvuje několik tisíc lidí.

Na vrcholu Rahoště příchozí vítá další sochařské dílo Albína Poláška: sousoší sv. Cyrila a Metoděje. Je duté, měří 260 cm, váží 800 kg a je ulito z bronzu. Stojí na žulovém podstavci, měřícím 160 cm, jež je zdoben zlatým citátem z Bible: Spravedliví budou na věky živi (Kniha moudrosti). Sousoší symbolizuje bratrství a sjednocení. Ležící pohanský bůžek u jejich nohou znázorňuje poražené pohanství. Sv. Cyril se soustředěním drží rozevřenou knihu, ve které je v hlaholici napsáno: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh,“ (Evangelium sv. Jana). Sv. Metoděj ukazuje na písmo a zdvihá trojramenný byzantský kříž.

Historické zápisy a mapy ukazují, že první kaple na vrcholu Radhoště stála už ve 2. polovině 18. století. Ví se jen, že byla dřevěná, ale není známa ani její podoba, ani data vzniku a zániku.

Dominantou Radhoště je ovšem kaple sv. Cyrila a Metoděje. Byla navržena ve stylu byzantských staveb architektem Skibinským, a vysvěcena 11. 9. 1898 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Byla poloviční než dnes a celá kamenná, s kupolí v byzantském stylu. Stavba byla částečně financována z veřejné sbírky, na jednom z trámů je vytesán nápis: Valaši sobě.

Uvnitř kaple je několik uměleckých děl, např. mramorový cyrilometodějský oltář sochaře Neumanna z Kroměříže, nebo obraz Piety (zobrazení truchlící Panny Marie s tělem Ježíše Krista). Osm oken kaple zdobí mozaiky, zobrazující výjevy ze života svatých (Cyrila a Metoděje, Hedviky, Ludmily, Václava, Jana Nepomuckého).


Jelikož do stavby stále zatékalo a špatně se udržovala, byla v letech 1924 - 1926 provedena rekonstrukce. Kaple byla omítnuta a obložena šindelem, aby lépe odolávala místnímu klimatu. Přibyla také zvonice v řecko-unitářském stylu, která se dočkala rekonstrukce v roce 2000. Všechny opravy řídil spolek Matice radhošťská, v jejíž správě je kaple od svého vysvěcení.

Zajímavým faktem je, že kaplí prochází hranice Zlínského a Moravskoslezského kraje. Stavba tedy částí stojí v Trojanovicích a částí v Dolní Bečvě.

Odborné informace jsou čerpány z internetových stránek Pustevny.cz a Beskydy.org. Stránky jsou vhodné také pro naplánování vašeho výletu a pro získání podrobnějších a aktuálních informací.

Vydejte se na 4 km dlouhou procházku, na které uvidíte krásné Jurkovičovy stavby na Pustevnách, vyfotíte se u sochy pohanského boha Radegasta a rozhlédnete se po kraji z vrcholu hory Radhoště. Pak vás ovšem čekají opět 4 km zpátky na parkoviště.

{{reklama()}}

Pustevny

Horské sídlo Pustevny (1018 m) patří mezi nejoblíbenější turistické cíle Beskyd. Dříve zde žili poustevníci, z nichž poslední zemřel v roce 1874. O pár let později zde členové frenštátského spolku Pohorská jednota Radhošť postavili dvě útulny Pústevňu a Šumnou. V roce 1899 byly otevřeny další dvě útulny: Maměnka a Libušín. Jejich projektantem byl slovenský architekt Dušan Jurkovič. Na výzdobě interiéru se podílel také Mikoláš Aleš.

Další rozvoj Pustevny zaznamenaly po 1. světové válce, kdy byl postaven horský hotel Tanečnica (1926) a přibyl také skokanský můstek. Během 2. světové války byly na Pustevnách ubytovávány německé jednotky Hitlerjugend a maďarské asistenční oddíly. Také proto se stavby rychle dostávaly do havarijního stavu, až fungoval pouze hotel Tanečnica.

Útulnám hrozil zánik, téměř osmdesátiletý Jurkovič se však přimluvil za jejich zachování, i když se měl vyjádřit, že by takto již nestavěl. Valašské muzeum v přírodě začalo útulny v roce 1995 rekonstruovat. Při rekonstrukci se dodržovaly původní stavební technologie, přednost měla ruční práce. Veškeré vybavení bylo opraveno nebo vyrobeno podle původních vzorů. Libušín, postaven v secesním stylu, byl slavnostně znovuotevřen v roce 1999 a nyní funguje jako restaurace. Maměnka byla zpřístupněna v roce 2003 a slouží jako hotel. Areál Pusteven se v roce 1995 stal Národní kulturní památkou.


Socha Radegast

Radegast byl uctíván jako pohanský bůh hojnosti a úrody. Autorem původní sochy byl Albín Polášek, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, působící v USA. Nynější podobu díla vytvořil Novákův ateliér v Praze – mužské tělo, na lví hlavě je přilbice s podobou býčí hlavy s rohy, pravá ruka svírá roh hojnosti s kačenou, levá sekeru. Jeho zjev je velmi majestátní. Radegasta Polášek dokončil v roce 1930 a věnoval jej místním lidem. Socha byla vyrobena z umělého kamene, měřila 320 cm, vážila 2 tuny a byla v roce 1931 instalována do výšky 1100 m nad mořem, zády k přicházejícím.

Zde však během následujících let utrpěla vlivem počasí a vandalů četná poškození. V roce 1982 byla částečně rekonstruována, pouze však s dočasným efektem. Když už téměř hrozilo její zhroucení, bylo rozhodnuto o výrobě kopie. Zakázku dostali v roce 1996 Jan Sobek a Miroslav Zubíček z Leskovce u Vsetína. Na práci dohlížel akademický sochař Miroslav Machala. Jejich Radegast je vytesán z přírodní žuly, která bude výborně odolávat extrémním klimatickým podmínkám. Váha se zvýšila na sedm tun. Originál nyní stojí ve vstupní hale frenštátské radnice. Kopie Radegasta byla slavnostně odhalena na původním místě 4. července 1998.

Radhošť


Staré legendy říkají, že hora Radhošť (1129 m) je sídlem pohanského boha Radegasta. Na vrcholu hory byla prý jeho modla, kterou však nechali odstranit soluňští věrozvěstové Cyril a Metoděj v 9. století, kdy sem údajně zavítali. Při cestě z Pusteven na vrchol Radhoště se můžete z deseti informačních cedulí dozvědět více o zajímavostech na této stezce, např. o životě poustevníků, jež zde kdysi žili, nebo o pseudokrasových vápencových jeskyních, jimiž je tento horský masív protkán. Z historických pramenů je patrné, že místní lidé hojně oslavovali období letního slunovratu. V nynější době se zde v červenci konají cyrilometodějské poutě, které navštěvuje několik tisíc lidí.

Na vrcholu Rahoště příchozí vítá další sochařské dílo Albína Poláška: sousoší sv. Cyrila a Metoděje. Je duté, měří 260 cm, váží 800 kg a je ulito z bronzu. Stojí na žulovém podstavci, měřícím 160 cm, jež je zdoben zlatým citátem z Bible: Spravedliví budou na věky živi (Kniha moudrosti). Sousoší symbolizuje bratrství a sjednocení. Ležící pohanský bůžek u jejich nohou znázorňuje poražené pohanství. Sv. Cyril se soustředěním drží rozevřenou knihu, ve které je v hlaholici napsáno: „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh,“ (Evangelium sv. Jana). Sv. Metoděj ukazuje na písmo a zdvihá trojramenný byzantský kříž.

Historické zápisy a mapy ukazují, že první kaple na vrcholu Radhoště stála už ve 2. polovině 18. století. Ví se jen, že byla dřevěná, ale není známa ani její podoba, ani data vzniku a zániku.

Dominantou Radhoště je ovšem kaple sv. Cyrila a Metoděje. Byla navržena ve stylu byzantských staveb architektem Skibinským, a vysvěcena 11. 9. 1898 olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem. Byla poloviční než dnes a celá kamenná, s kupolí v byzantském stylu. Stavba byla částečně financována z veřejné sbírky, na jednom z trámů je vytesán nápis: Valaši sobě.

Uvnitř kaple je několik uměleckých děl, např. mramorový cyrilometodějský oltář sochaře Neumanna z Kroměříže, nebo obraz Piety (zobrazení truchlící Panny Marie s tělem Ježíše Krista). Osm oken kaple zdobí mozaiky, zobrazující výjevy ze života svatých (Cyrila a Metoděje, Hedviky, Ludmily, Václava, Jana Nepomuckého).


Jelikož do stavby stále zatékalo a špatně se udržovala, byla v letech 1924 - 1926 provedena rekonstrukce. Kaple byla omítnuta a obložena šindelem, aby lépe odolávala místnímu klimatu. Přibyla také zvonice v řecko-unitářském stylu, která se dočkala rekonstrukce v roce 2000. Všechny opravy řídil spolek Matice radhošťská, v jejíž správě je kaple od svého vysvěcení.

Zajímavým faktem je, že kaplí prochází hranice Zlínského a Moravskoslezského kraje. Stavba tedy částí stojí v Trojanovicích a částí v Dolní Bečvě.

Odborné informace jsou čerpány z internetových stránek Pustevny.cz a Beskydy.org. Stránky jsou vhodné také pro naplánování vašeho výletu a pro získání podrobnějších a aktuálních informací.

Na „fish and chips“ do Brightonu

Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha
různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam
sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království,
aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.

Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království, aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.

V poledne si můžete udělat romantický piknik na pláži, nebo vyrazit s rodinou na zábavní molo, kde na vás čeká spousta krkolomných atrakcí, herních automatů, krámků s cukrovou vatou a americkými koblihami. Dále je tu spousta malých obchůdků, kde vám od hlavy až k patě potetovaný mužík nabídne stejné ozdoby – piercing, běžná, a dokonce i smývatelná tetování.

{{reklama()}}

Večer se vám otevírá nevázanost nočního života v Brightonu a to v pravém slova smyslu. Brighton je proslavený množstvím klubů, barů, tanečních zábav a diskoték, hospod a restaurací, ale díky velké gay komunitě také speciálních nočních klubů a hospůdek pro tuto menšinu.

Do Brightonu je z Londýna velmi dobré vlakové spojení a autem trvá cesta asi hodinu. Problém může být s parkováním a s velkými zácpami na silnicích směrem k pobřeží, vyplatí se vyrazit brzy ráno. Pláže v Brightonu jsou pro obyvatele Londýna nejrychleji a nejlépe dostupné. Nelze se proto divit, že stačí jedna slibná předpověď počasí a všichni vyrážejí za sluncem a zábavou právě tam.

Brightonské molo

Zábavní park na Brightonském molu (Brighton Pier), je velkým lákadlem pro děti, ale i skvělou zábavou pro dospělé. Byl otevřen poprvé v roce 1899. Nedaleko od něj stojí druhé, opuštěné molo, jehož vyhořelé torzo je tu stále ponecháno na obdiv. Nynější molo je už třetí a má za sebou velký požár v roce 2003. Škody se však podařilo rychle opravit a molo bylo znovu otevřeno druhý den.

Díky pulsujícímu životu a pouťovým radovánkám se může zdát neuvěřitelné, že spousta návštěvníků si sem jezdí odpočinout, zaposlouchat se do šumivých zvuků moře, nechat se unášet romantikou přímořského města, posedět na pláži nebo na lavičkách, lemujících přístavní hráz, a dívat se na západ slunce.


Přímořská pochoutka – “Fish and Chips“

V překladu zní docela prostě – “ryba s hranolky.“ Jde však o lahůdku natolik tradiční, že při návštěvě Brightonu, nebo jakéhokoliv jiného města na pobřeží, bychom si ji rozhodně neměli nechat ujít.

Bude vám přinesena treska na způsob trojobalu, není to však náš známý trojobal, připomíná spíš strouhanku na kuřecích křídlech z KFC. K tomu velké hranolky, většinou ochucené solí a octem, popř. kečupem a tzv. hnědou omáčkou (brown sauce), dále si k tomu můžete dát okurku, nebo lisovaný hrášek. V těchto oblastech se k vám ryba dostane naprosto čerstvá, proto je lépe vychutnat si ji tady než v restauracích v centru Londýna.

Sedět na pláži, na patnících, nebo i na zemi a pojídat rybu s hranolky z mastného papíru, zapíjet ji pivem a odhánět dotěrné racky je typickým zakončením úžasného dne na pobřeží v Brightonu.


Plážové kamínky

Pláže v Brightonu nejsou písčité, jak by se dalo předpokládat, ale kamenité, plné oblázků, mušlí a jiných “pokladů“, jakoby připravené pro všechny malé průzkumníky. Děti se většinou baví tím, že hledají nejhezčí mušle nebo kamínky, někdy i malé ráčky. Kamenité pláže rozhodně neodrazují spoustu nadšenců, kteří si sem přicházejí zaplavat a to dokonce i v době dávno před nebo po sezóně.

Při procházce po pláži máte možnost obdivovat umělecká díla mnoha výtvarníků, kteří tu vystavují a prodávají svá díla, jsou tu krámky se suvenýry a mnoho plážových kavárniček, restaurací a klubů.

Směrem na východ, mezi přístavem a molem, je vyznačena jedna z mála nudistických pláží v dosud mírně “konzervativní“ Anglii. Ve městě jako je Brighton, které občas budí dojem, že se tu zastavilo období hippies, něco takového nemůže chybět.

Královský pavilon, Muzeum Brightonu a Galerie umění

Ani ve svobodomyslném a extravagantním Brightonu nám není dáno zapomenout, že jsme v zemi, které vládne monarchie.

Stavba, které se zde říká “Královský pavilon“, však nemá nic společného s anglickými královskými sídly, která můžeme vidět jinde. Kolem roku 1783 ho koupil mladý princ a následník trůnu pro svou milenku, se kterou se posléze v Londýně tajně oženil. Nelegální svazek s katoličkou ohrožoval princův nárok na trůn, a tak Brighton, tehdy malé, rybářské městečko bylo dokonalým místem k úkrytu před nelibostí dvora.

Když od roku 1811 převzal princ většinu panovnických povinností po svém otci a s nimi i volnost a moc, začal s přestavbou svého domu v Brightonu, do podoby orientálního paláce po vzoru architektury v Indii. Interiéry jsou zařízené jakousi svéráznou směsicí čínského a indického stylu. Palác byl dokončen v roce 1823. Jeho majitel, tehdy již král Georgie IV., zemřel v roce 1830 a po něm toto sídlo občas využíval král William IV. a královna Viktorie. Ta však dávala přednost jiným svým rezidencím a v roce 1850 prodala palác městu Brighton.


Při návštěvě můžete využít audio průvodce v mnoha jazycích, včetně angličtiny pro začátečníky a verze výkladu pro děti, rovněž v angličtině.

Vedle Královského pavilonu je budova Muzea a umělecké galerie, které nabízejí k vidění zajímavé sbírky dekorativního světového umění, kolekce kostýmů a sbírky týkající se místní historie.

“Duhový“ Brighton


Brighton je mimo jiné proslavený svou velmi početnou komunitou homosexuálů. Není proto divu, že se tu koná jeden z největších gay festivalů ve Velké Británii. Podniky, které se zaměřují na tuto skupinu klientů, se tu označují vlajkou v barvách duhy. Barů, hospod a nočních klubů s takovým označením je tu víc než dost. Festival s názvem “Brighton Pride“ začíná veselým průvodem duhových barev v ulicích města a pokračuje v jednom z městských parků.

Brighton však nabízí v sezóně festivalů mnohem víc a každý si tu jistě přijde na své. Koncerty všech hudebních žánrů a množství tanečních a divadelních vystoupení během jara a léta uspokojí každého. Navíc do většiny galerií a muzeí v Brightonu je vstup zdarma, jako ostatně i v jiných anglických městech včetně Londýna, což je, vzhledem k relativně drahým vstupenkám do historických objektů, jistě příjemné.

Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království, aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.

V poledne si můžete udělat romantický piknik na pláži, nebo vyrazit s rodinou na zábavní molo, kde na vás čeká spousta krkolomných atrakcí, herních automatů, krámků s cukrovou vatou a americkými koblihami. Dále je tu spousta malých obchůdků, kde vám od hlavy až k patě potetovaný mužík nabídne stejné ozdoby – piercing, běžná, a dokonce i smývatelná tetování.

{{reklama()}}

Večer se vám otevírá nevázanost nočního života v Brightonu a to v pravém slova smyslu. Brighton je proslavený množstvím klubů, barů, tanečních zábav a diskoték, hospod a restaurací, ale díky velké gay komunitě také speciálních nočních klubů a hospůdek pro tuto menšinu.

Do Brightonu je z Londýna velmi dobré vlakové spojení a autem trvá cesta asi hodinu. Problém může být s parkováním a s velkými zácpami na silnicích směrem k pobřeží, vyplatí se vyrazit brzy ráno. Pláže v Brightonu jsou pro obyvatele Londýna nejrychleji a nejlépe dostupné. Nelze se proto divit, že stačí jedna slibná předpověď počasí a všichni vyrážejí za sluncem a zábavou právě tam.

Brightonské molo

Zábavní park na Brightonském molu (Brighton Pier), je velkým lákadlem pro děti, ale i skvělou zábavou pro dospělé. Byl otevřen poprvé v roce 1899. Nedaleko od něj stojí druhé, opuštěné molo, jehož vyhořelé torzo je tu stále ponecháno na obdiv. Nynější molo je už třetí a má za sebou velký požár v roce 2003. Škody se však podařilo rychle opravit a molo bylo znovu otevřeno druhý den.

Díky pulsujícímu životu a pouťovým radovánkám se může zdát neuvěřitelné, že spousta návštěvníků si sem jezdí odpočinout, zaposlouchat se do šumivých zvuků moře, nechat se unášet romantikou přímořského města, posedět na pláži nebo na lavičkách, lemujících přístavní hráz, a dívat se na západ slunce.


Přímořská pochoutka – “Fish and Chips“

V překladu zní docela prostě – “ryba s hranolky.“ Jde však o lahůdku natolik tradiční, že při návštěvě Brightonu, nebo jakéhokoliv jiného města na pobřeží, bychom si ji rozhodně neměli nechat ujít.

Bude vám přinesena treska na způsob trojobalu, není to však náš známý trojobal, připomíná spíš strouhanku na kuřecích křídlech z KFC. K tomu velké hranolky, většinou ochucené solí a octem, popř. kečupem a tzv. hnědou omáčkou (brown sauce), dále si k tomu můžete dát okurku, nebo lisovaný hrášek. V těchto oblastech se k vám ryba dostane naprosto čerstvá, proto je lépe vychutnat si ji tady než v restauracích v centru Londýna.

Sedět na pláži, na patnících, nebo i na zemi a pojídat rybu s hranolky z mastného papíru, zapíjet ji pivem a odhánět dotěrné racky je typickým zakončením úžasného dne na pobřeží v Brightonu.


Plážové kamínky

Pláže v Brightonu nejsou písčité, jak by se dalo předpokládat, ale kamenité, plné oblázků, mušlí a jiných “pokladů“, jakoby připravené pro všechny malé průzkumníky. Děti se většinou baví tím, že hledají nejhezčí mušle nebo kamínky, někdy i malé ráčky. Kamenité pláže rozhodně neodrazují spoustu nadšenců, kteří si sem přicházejí zaplavat a to dokonce i v době dávno před nebo po sezóně.

Při procházce po pláži máte možnost obdivovat umělecká díla mnoha výtvarníků, kteří tu vystavují a prodávají svá díla, jsou tu krámky se suvenýry a mnoho plážových kavárniček, restaurací a klubů.

Směrem na východ, mezi přístavem a molem, je vyznačena jedna z mála nudistických pláží v dosud mírně “konzervativní“ Anglii. Ve městě jako je Brighton, které občas budí dojem, že se tu zastavilo období hippies, něco takového nemůže chybět.

Královský pavilon, Muzeum Brightonu a Galerie umění

Ani ve svobodomyslném a extravagantním Brightonu nám není dáno zapomenout, že jsme v zemi, které vládne monarchie.

Stavba, které se zde říká “Královský pavilon“, však nemá nic společného s anglickými královskými sídly, která můžeme vidět jinde. Kolem roku 1783 ho koupil mladý princ a následník trůnu pro svou milenku, se kterou se posléze v Londýně tajně oženil. Nelegální svazek s katoličkou ohrožoval princův nárok na trůn, a tak Brighton, tehdy malé, rybářské městečko bylo dokonalým místem k úkrytu před nelibostí dvora.

Když od roku 1811 převzal princ většinu panovnických povinností po svém otci a s nimi i volnost a moc, začal s přestavbou svého domu v Brightonu, do podoby orientálního paláce po vzoru architektury v Indii. Interiéry jsou zařízené jakousi svéráznou směsicí čínského a indického stylu. Palác byl dokončen v roce 1823. Jeho majitel, tehdy již král Georgie IV., zemřel v roce 1830 a po něm toto sídlo občas využíval král William IV. a královna Viktorie. Ta však dávala přednost jiným svým rezidencím a v roce 1850 prodala palác městu Brighton.


Při návštěvě můžete využít audio průvodce v mnoha jazycích, včetně angličtiny pro začátečníky a verze výkladu pro děti, rovněž v angličtině.

Vedle Královského pavilonu je budova Muzea a umělecké galerie, které nabízejí k vidění zajímavé sbírky dekorativního světového umění, kolekce kostýmů a sbírky týkající se místní historie.

“Duhový“ Brighton


Brighton je mimo jiné proslavený svou velmi početnou komunitou homosexuálů. Není proto divu, že se tu koná jeden z největších gay festivalů ve Velké Británii. Podniky, které se zaměřují na tuto skupinu klientů, se tu označují vlajkou v barvách duhy. Barů, hospod a nočních klubů s takovým označením je tu víc než dost. Festival s názvem “Brighton Pride“ začíná veselým průvodem duhových barev v ulicích města a pokračuje v jednom z městských parků.

Brighton však nabízí v sezóně festivalů mnohem víc a každý si tu jistě přijde na své. Koncerty všech hudebních žánrů a množství tanečních a divadelních vystoupení během jara a léta uspokojí každého. Navíc do většiny galerií a muzeí v Brightonu je vstup zdarma, jako ostatně i v jiných anglických městech včetně Londýna, což je, vzhledem k relativně drahým vstupenkám do historických objektů, jistě příjemné.

Brněnské ohňostroje se rozzáří nad polovypuštěnou přehradou

Maraton festivalů Brno, město uprostřed Evropy pokračuje již
jedenáctým ročníkem přehlídky ohňostrojů Ignis Brunensis. Letošní
ročník festivalu bude probíhat za ztížených podmínek. Brněnská
přehrada se totiž čistí od sinic a její hladina je o několik metrů
snížená.


Maraton festivalů Brno, město uprostřed Evropy pokračuje již jedenáctým ročníkem přehlídky ohňostrojů Ignis Brunensis. Tu již tradičně zahájily dva ohňostroje odpálené v centru města skupinou Theatrum Pyroboli. Jednalo se o malý ohňostroj na závěr Slavnosti masek Zjevení draka (brněnského) odpálený na Zelném trhu a ohňostrojné prelude Tance draka odpálené z teras pod Petrovem.

Letošní ročník festivalu, který si získal vysoký kredit i v mezinárodním měřítku, bude probíhat za ztížených podmínek. Brněnská přehrada se totiž čistí od sinic a její hladina je o několik metrů snížená dokonce do té míry, že letos nevypluly ani výletní lodě. Diváci tak do jisté míry příjdou o efekty vytvářené odrazy na hladině. Divácké prostory jsou vymezeny původními břehy přehrady a vstup do vypuštěných částí nebude z bezpečnostních důvodů možný.

Stručný návod pro ty, kteří by chtěli zkusit ohňostroje vyfotografovat, jsme uveřejnili v jednom z našich starších článků

Podrobný program festivalových akcí najdete na stránkách Ignis brunensis


Maraton festivalů Brno, město uprostřed Evropy pokračuje již jedenáctým ročníkem přehlídky ohňostrojů Ignis Brunensis. Tu již tradičně zahájily dva ohňostroje odpálené v centru města skupinou Theatrum Pyroboli. Jednalo se o malý ohňostroj na závěr Slavnosti masek Zjevení draka (brněnského) odpálený na Zelném trhu a ohňostrojné prelude Tance draka odpálené z teras pod Petrovem.

Letošní ročník festivalu, který si získal vysoký kredit i v mezinárodním měřítku, bude probíhat za ztížených podmínek. Brněnská přehrada se totiž čistí od sinic a její hladina je o několik metrů snížená dokonce do té míry, že letos nevypluly ani výletní lodě. Diváci tak do jisté míry příjdou o efekty vytvářené odrazy na hladině. Divácké prostory jsou vymezeny původními břehy přehrady a vstup do vypuštěných částí nebude z bezpečnostních důvodů možný.

Stručný návod pro ty, kteří by chtěli zkusit ohňostroje vyfotografovat, jsme uveřejnili v jednom z našich starších článků

Podrobný program festivalových akcí najdete na stránkách Ignis brunensis

Výprava na Kolínsko a zámek Kačina

Zámek je nejvýznamnější a nejkvalitnější stavbou v empírovém
architektonickém slohu u nás. Najdete tu i muzeum prezentující
význam českého venkova, které je skutečně unikátní a svou odborností
podtrhuje nevšednost a výjimečnost celého zámku.

V České republice je dost národních kulturních památek, kterým se věnuje podstatně méně pozornosti než jiným. Třeba jen proto, že jsou v oblasti příliš vzdálené od známějších a vyhledávanějších míst, tak jsou neprávem přehlíženy a opomíjeny. Dal by se mezi ně zařadit i zámek Kačina na Kolínsku, mimo jiné i proto, že byl dlouho uzavřený veřejnosti.

Nyní je však tento mimořádný objekt znovu přístupný a přesto, že je vzdálen 90 km od Prahy, stojí za to se sem vypravit, protože význam tohoto zámku a jeho okolí je rozsáhlejší a zajímavější, než se může na první pohled zdát.


Empírová hraběcí rezidence

Zámek Kačina stojí na místě zaniklé středověké vesnice jménem Kačín. Nechal jej postavit Jan Rudolf Chotek, nejvyšší purkrabí Království českého, s výraznou pomocí dvou významných architektů – Johanna Philippa Joendla z Čech a Christiana Franze Schurichta z Drážďan. Zámek je nejvýznamnější a nejkvalitnější stavbou v empírovém architektonickém slohu u nás. Stavební návrh, předložený zmíněným drážďanským architektem, byl návrhem jedné z nejhonosnějších rezidencí své doby. Stavba probíhala v letech 1802 – 1823. Kolem zámku byl vytvořen nádherný anglický park, na jehož vzniku se podílel významný vídeňský botanik Nikolaus Joseph Jacquine. Zámek patřil rodu Chotků do roku 1911. Poté došlo k několika stavebním úpravám během let 1927 – 1930 a během války došlo ke značnému poškození interiérů zámku. Zámek Kačina je ve státním vlastnictví od roku 1945.

Muzeum zemědělství a expozice českého venkova

Muzeum prezentující význam českého venkova je skutečně unikátní a svou odborností podtrhuje nevšednost a výjimečnost celého zámku. Expozice se zaměřuje na současnost i historii v oblasti zemědělství a potravinářství.


Tři samostatné prohlídkové okruhy mají více než 3000 m. První okruh nás seznamuje s pěstováním nejrůznějších druhů zemědělských plodin, chovem dobytka a koní a můžeme zde vidět ukázky nejrůznějších hospodářských řemesel od středověku po současnost. Tento okruh je možné projít samostatně bez průvodce, další dva už pouze s průvodcem. Druhý okruh je věnován zakladatelskému rodu Chotků a jeho historii, dozvíme se mnoho zajímavostí nejen o nich, ale i o pozoruhodném životě jiných předních českých šlechticů. Třetí okruh vás zavede do knihovny rodu Chotků a do zámeckého divadla a dále do zahrad a skleníků zahrnutých ve venkovní expozici, za pozornost stojí například zahrada léčivých bylin.

Akce a slavnosti na zámku Kačina

Každoročně se v areálu a zahradách zámku Kačina koná cukrářská pouť. Letos proběhla začátkem dubna a k vidění byla výroba mnoha druhů sladkostí, dortů, ale i květinových aranžmá a mnoho dalších atrakcí. Pokud jste tuto “sladkou“ pouť na Kačině nestihli, máte možnost si to vynahradit tradičními Chotkovskými slavnostmi, které se letos konají 24. května. Jedná se o slavnosti na počest stavitele a majitele zámku J. R. Chotka.

Na pozadí nádherného zámku a okolí, si můžete prohlédnout umění starodávných řemesel a zvyklostí v doprovodu dechovky, účastnit se mnoha soutěží a ochutnat výborné speciality staročeské kuchyně.

Ve dnech 1. 6. – 31. 10. se koná výstava s názvem “Mezi rančerem a kolchozníkem“, která prezentuje podrobný přehled evropského a světového zemědělství, nevyjímaje současnou situaci zemědělství českého.


Začátkem října probíhá také akce s názvem Hubertova jízda a slavnosti brambor, kterou provází ochutnávka likérů, výstava brambor a bramborové speciality. 13. prosince si pak můžete vychutnat tu pravou atmosféru venkovských Vánoc na Kačině – pečení vánoček, cukroví, domácího chleba a pečiva, čeká vás také výstava betlémů a pravá vesnická zabijačka.

Na zámku probíhala v nedávné době rekonstrukce, kvůli které musely být dočasně zrušeny tyto expozice – šlechtitelství a semenářství, lnářství, včelařství, potravinářství, cukrářství, venkovské stavby a řemesla. Nové expozice by měly být zpřístupněny znovu během letošního a příštího roku. Před návštěvou bude lepší podívat se přímo na webové stránky zámku, nebo se dotázat telefonicky, pro aktuální informace.

Venkovské sídlo Kačina – ráj filmařů i snoubenců

Bílý honosný zámek, stojící uprostřed nádherného parku, jehož půdorys je ve tvaru luku vyhnutého západním směrem, se svými čtvrtkruhovými kolonádami, iónskými a dórskými sloupy, mohl být jen těžko opomenut filmovými štáby a režiséry. Nejen pro tvorbu filmů a dokumentů, ale i pro natáčení komerčních snímků a reklam. Zámecké interiéry, zvláště pak přízemní kruhový sál, jsou skutečně reprezentační a připomínají spíše prostory paláce hodné královské rodiny, což zejména filmoví tvůrci mohou dobře využít.

Zámek, nanejvýš romantický, je samozřejmě k dispozici pro svatební obřady, jak v samotné kapli, nebo v tanečním sále, tak i v zámeckém parku, pro dokonalou atmosféru v hezkém počasí.


Jak, kudy a za kolik?

Zámek Kačina se nachází v obci Sv. Mikuláš a vede k němu červená turistická stezka z Kutné Hory přes Sedlec a Nové Dvory. Vlakem se vypravíte do Kutné Hory, hl. nádraží, na trati – Praha, Havlíčkův Brod, Brno. Z Kutné Hory pak vedou linkové autobusy přímo k zámku. Z Prahy je zámek Kačina vzdálen asi 90 km, přímo u zámku je velmi dobré parkování.

Vstupné do zámku je kolem 60 Kč, rodinné vstupné 150 Kč, děti a studenti 30 Kč. Otevřeno je většinou od 8.00 do 17.00, poslední prohlídka v 16.00, mimo státní svátky, více informací na webu zámku.

Jiné památky na Kolínsku

Kromě historické Kutné Hory, která je vzdálená jen několik kilometrů, je v okolí zámku Kačina i mnoho jiných památek, které stojí za pozornost. Přímo v Kolíně je k vidění např. radnice, chrám sv. Bartoloměje, kostel sv. Víta, mezi rarity patří úzkokolejná řepařská dráha, kostel sv. Václava v Nové Vsi, městské opevnění v Kouřimi, zámek Bečváry a mnohé jiné.

V České republice je dost národních kulturních památek, kterým se věnuje podstatně méně pozornosti než jiným. Třeba jen proto, že jsou v oblasti příliš vzdálené od známějších a vyhledávanějších míst, tak jsou neprávem přehlíženy a opomíjeny. Dal by se mezi ně zařadit i zámek Kačina na Kolínsku, mimo jiné i proto, že byl dlouho uzavřený veřejnosti.

Nyní je však tento mimořádný objekt znovu přístupný a přesto, že je vzdálen 90 km od Prahy, stojí za to se sem vypravit, protože význam tohoto zámku a jeho okolí je rozsáhlejší a zajímavější, než se může na první pohled zdát.


Empírová hraběcí rezidence

Zámek Kačina stojí na místě zaniklé středověké vesnice jménem Kačín. Nechal jej postavit Jan Rudolf Chotek, nejvyšší purkrabí Království českého, s výraznou pomocí dvou významných architektů – Johanna Philippa Joendla z Čech a Christiana Franze Schurichta z Drážďan. Zámek je nejvýznamnější a nejkvalitnější stavbou v empírovém architektonickém slohu u nás. Stavební návrh, předložený zmíněným drážďanským architektem, byl návrhem jedné z nejhonosnějších rezidencí své doby. Stavba probíhala v letech 1802 – 1823. Kolem zámku byl vytvořen nádherný anglický park, na jehož vzniku se podílel významný vídeňský botanik Nikolaus Joseph Jacquine. Zámek patřil rodu Chotků do roku 1911. Poté došlo k několika stavebním úpravám během let 1927 – 1930 a během války došlo ke značnému poškození interiérů zámku. Zámek Kačina je ve státním vlastnictví od roku 1945.

Muzeum zemědělství a expozice českého venkova

Muzeum prezentující význam českého venkova je skutečně unikátní a svou odborností podtrhuje nevšednost a výjimečnost celého zámku. Expozice se zaměřuje na současnost i historii v oblasti zemědělství a potravinářství.


Tři samostatné prohlídkové okruhy mají více než 3000 m. První okruh nás seznamuje s pěstováním nejrůznějších druhů zemědělských plodin, chovem dobytka a koní a můžeme zde vidět ukázky nejrůznějších hospodářských řemesel od středověku po současnost. Tento okruh je možné projít samostatně bez průvodce, další dva už pouze s průvodcem. Druhý okruh je věnován zakladatelskému rodu Chotků a jeho historii, dozvíme se mnoho zajímavostí nejen o nich, ale i o pozoruhodném životě jiných předních českých šlechticů. Třetí okruh vás zavede do knihovny rodu Chotků a do zámeckého divadla a dále do zahrad a skleníků zahrnutých ve venkovní expozici, za pozornost stojí například zahrada léčivých bylin.

Akce a slavnosti na zámku Kačina

Každoročně se v areálu a zahradách zámku Kačina koná cukrářská pouť. Letos proběhla začátkem dubna a k vidění byla výroba mnoha druhů sladkostí, dortů, ale i květinových aranžmá a mnoho dalších atrakcí. Pokud jste tuto “sladkou“ pouť na Kačině nestihli, máte možnost si to vynahradit tradičními Chotkovskými slavnostmi, které se letos konají 24. května. Jedná se o slavnosti na počest stavitele a majitele zámku J. R. Chotka.

Na pozadí nádherného zámku a okolí, si můžete prohlédnout umění starodávných řemesel a zvyklostí v doprovodu dechovky, účastnit se mnoha soutěží a ochutnat výborné speciality staročeské kuchyně.

Ve dnech 1. 6. – 31. 10. se koná výstava s názvem “Mezi rančerem a kolchozníkem“, která prezentuje podrobný přehled evropského a světového zemědělství, nevyjímaje současnou situaci zemědělství českého.


Začátkem října probíhá také akce s názvem Hubertova jízda a slavnosti brambor, kterou provází ochutnávka likérů, výstava brambor a bramborové speciality. 13. prosince si pak můžete vychutnat tu pravou atmosféru venkovských Vánoc na Kačině – pečení vánoček, cukroví, domácího chleba a pečiva, čeká vás také výstava betlémů a pravá vesnická zabijačka.

Na zámku probíhala v nedávné době rekonstrukce, kvůli které musely být dočasně zrušeny tyto expozice – šlechtitelství a semenářství, lnářství, včelařství, potravinářství, cukrářství, venkovské stavby a řemesla. Nové expozice by měly být zpřístupněny znovu během letošního a příštího roku. Před návštěvou bude lepší podívat se přímo na webové stránky zámku, nebo se dotázat telefonicky, pro aktuální informace.

Venkovské sídlo Kačina – ráj filmařů i snoubenců

Bílý honosný zámek, stojící uprostřed nádherného parku, jehož půdorys je ve tvaru luku vyhnutého západním směrem, se svými čtvrtkruhovými kolonádami, iónskými a dórskými sloupy, mohl být jen těžko opomenut filmovými štáby a režiséry. Nejen pro tvorbu filmů a dokumentů, ale i pro natáčení komerčních snímků a reklam. Zámecké interiéry, zvláště pak přízemní kruhový sál, jsou skutečně reprezentační a připomínají spíše prostory paláce hodné královské rodiny, což zejména filmoví tvůrci mohou dobře využít.

Zámek, nanejvýš romantický, je samozřejmě k dispozici pro svatební obřady, jak v samotné kapli, nebo v tanečním sále, tak i v zámeckém parku, pro dokonalou atmosféru v hezkém počasí.


Jak, kudy a za kolik?

Zámek Kačina se nachází v obci Sv. Mikuláš a vede k němu červená turistická stezka z Kutné Hory přes Sedlec a Nové Dvory. Vlakem se vypravíte do Kutné Hory, hl. nádraží, na trati – Praha, Havlíčkův Brod, Brno. Z Kutné Hory pak vedou linkové autobusy přímo k zámku. Z Prahy je zámek Kačina vzdálen asi 90 km, přímo u zámku je velmi dobré parkování.

Vstupné do zámku je kolem 60 Kč, rodinné vstupné 150 Kč, děti a studenti 30 Kč. Otevřeno je většinou od 8.00 do 17.00, poslední prohlídka v 16.00, mimo státní svátky, více informací na webu zámku.

Jiné památky na Kolínsku

Kromě historické Kutné Hory, která je vzdálená jen několik kilometrů, je v okolí zámku Kačina i mnoho jiných památek, které stojí za pozornost. Přímo v Kolíně je k vidění např. radnice, chrám sv. Bartoloměje, kostel sv. Víta, mezi rarity patří úzkokolejná řepařská dráha, kostel sv. Václava v Nové Vsi, městské opevnění v Kouřimi, zámek Bečváry a mnohé jiné.

Réunion: K návštěvě stačí občanka

Máte-li pocit, že už vás Evropská unie nemůže ničím překvapit, že
jste sedmadvacítku procestovali křížem krážem a napříště už chcete
zamířit do exotických končin, ještě to s Unií nevzdávejte. Po
dvanácti hodinách letu z Paříže, poté co přeletíte velkou část
Afriky a minete Madagaskar, dosednete s obrovským Boeingem na provinční
letiště Rolanda Garrose na ostrově Réunion.

A světe div se, nebudete potřebovat víc než občanský průkaz, platit budete eurem a obejdete se bez jakéhokoliv očkování. Přistáli jste totiž v jednom z francouzských departementů a neopustili prostor EU, byť během letu se pod vámi rozprostřel nádherný africký reliéf. Réunion je relativně malý ostrov v Indickém oceánu, má 70 km na délku, 50 km na šířku a jako svůj domov ho uvádí 750 tisíc obyvatel.


Na ostrově jsem s rodinou před pár lety strávila šest týdnů během takzvané zimní sezóny, která trvá od června do září. Pro nás Evropany je to na ostrově nejlepší doba, protože se vyhneme velkému teplotnímu skoku a za příjemného stabilního počasí kolem 25 stupňů můžeme ostrov objevovat, aniž bychom upadali do bezvědomí z vedra. A ačkoliv místní mají pocit, že je touto dobou příroda málo barevná, my Evropané se cítíme jako v pohádkovém světě. Barvy a vůně jsou tím nejintenzivnějším dojmem, který si na ostrově vytvoříme.

Rozvoj i zachování tradic

Réunion – dříve také Bourbonský ostrov – jedna z bývalých francouzských kolonií, prodělal za posledních padesát let překotný hospodářský rozvoj. A ten jakoby ne všichni místní obyvatelé stačili vstřebat. Těsně po skončení druhé světové války patřil ostrov k nejchudším místům na světě, chyběla mu rozvinutá infrastruktura a nacházel se hluboko v hospodářské krizi. Dnes zde nalezneme nechvalně proslavenou “nejdražší silnici Evropy” a související čilý, či spíše neúnosný automobilový ruch, komerční a obchodní centra, banky a drahé hotely. Z velké části vděčí Reunionci tomuto trendu EU a jejím finančním tokům, především strukturálním fondům.


Sousedé z vedlejších ostrovů – Madagaskaru a Mauricia – si o životní úrovni Réunionců mohou nechat jen zdát. Zároveň si řada místních ponechala své zvyky a tradice či desetiletími navyklý způsob života. Vedle moderních paneláků nebo tradičních kreolských budov se krčí skromné plechové boudy. Obyvatelé jedněch i druhých se setkávají na stejném tržišti a klábosí na lavičkách jako před lety.

Zbožňovaná i odmítaná Francie

Citlivý pozorovatel se však neubrání obavám z dalšího modernizačního procesu, který ostrov unifikuje s takzvaným vyspělým světem a okrádá o mnohé, co jej činí zajímavým. Cítí zde nelogičnost a hrubost, kterou zanechává civilizační kvalt. Ochrana životního prostředí lidem moc neříká. Okouzlení bujícím konzumem je silnější. Místní se zbavují svých odpadků vskutku necitlivě. Staré pračky, ledničky a harampádí všeho druhu se často povaluje na břehu oceánu i v odlehlých horách. Osvěta i praxe naplňování běžných návyků ekologicky šetrného života jsou pouze zbožnou fantazií.


Etnické složení obyvatel se udává následovně: Indové, Afričané, Evropané a Asiati. Ostrov obývají se svou kulturou také Kreolci – tedy potomci černých otroků a později příchozích Asiatů, Indů a Evropanů. Hovoří francouzsky nebo kreolsky a svého prezidenta Nicolase Sarkozyho mají všichni v Elysejském paláci v Paříži. Kontinentální Francie je pro ně metropole, kterou zbožňují i odmítají zároveň. Většina obyvatel podléhá kouzlu Bollywoodských filmových hvězd, ale ještě více touží po tom, podívat se na Paříž z Eiffellovky. Podaří se to většinou jen těm bohatším a také mladým lidem, kteří – za pomoci různých stipendií – odcházejí studovat do Evropy.

Multikultura v praxi

Ostrovní populace je mladá, a proto se každým rokem otevírají nové školky a školy. Děti hrající si na školním dvoře nám můžou připadat jako kompars ve filmu o multikulturní výchově, tady jde ale o přirozenou skladbu etnik a kultur tak, jak ji nikde jinde asi nenajdeme.

A jak je to na ostrově s náboženstvím? Pohodově a podle hesla, čím víc, tím líp – na škodu nemůže být nic! Součet udávaných náboženství při dotazníkovém šetření vydá přes sto procent, protože řada obyvatel se hlásí k více než jedné konfesi. V neděli se jde do křesťanského kostela, a když je člověku těžko, zajde si i do tamulského chrámu. Náboženská praxe na ostrově se dá s čistým svědomím označit za ekumenickou v nejširším smyslu toho slova.

Měnící se klima

Stvořitel – ať už jím byl kdokoliv – byl k ostrovu štědrý. Na malém prostoru zde naleznete tolik rozmanitých krajinných scenérií a kontrastní klima jako málokde. Klidné a písčité pláže na západním pobřeží, skalnaté břehy a bouřící oceán na východě. Během několika málo kilometrů se zelená tropická krajina a třtinová pole promění v měsíční poušť, nad níž se majestátně tyčí vulkán, který pravidelně – rok co rok – předvádí úžasný ohňostroj a chrlí proud rozžhavené lávy, která se vine krajinou, aby svedla vzrušující boj s chladnými vlnami oceánu. Ostrované očekávají tuto podívanou se vzrušením již týdny dopředu a podivují se obavám, které tato zpráva vyvolává u nově příchozích.


Také teplotní rozdíl kolísá na rozloze 50 kilometrů vzdušnou čarou o 15 stupňů Celsia a literatura udává, že se na ostrově vyskytuje až 200 různých mikroklimat. Na písčitých plážích s korálovými útesy se můžete slunit a oddávat pozorování pestrého a úchvatného podmořského spektáklu a ve stejný okamžik fouká vysoko v horách studený vítr, který vás donutí obléknout si bundu a ohřát se teplým čajem. Výborně se zde daří tropickým rostlinám. Mezi nejúžasnější se řadí nádherné a pestrobarevné orchideje, mezi něž patří také vanilka, dnes známá a ceněná téměř po celém světě jako bourbonská.

Dobrou chuť!


Kreolská kuchyně, stejně jako veškerá kreolská kultura, se vyznačuje kombinací celé řady vlivů – Asie, Indie, Afriky a Evropy. Nejčastější přílohu k hlavnímu pokrmu tvoří, stejně jako v Asii a Indii, rýže. Kromě té bílé mají Kreolci rádi rýži kombinovanou s luštěninami – nejčastěji hnědými fazolkami. Příprava takovéto přílohy není náročná a výsledkem je pro nás neobvyklá, ale velice chutná a sytá pochoutka. Do osmahnuté, na proužky nakrájené cibulky vsypeme lžičku kurkumy (místní jí říkají selský šafrán) a omyté fazolky. Vše zalijeme vodou. Jakmile fazolky změknou, přisypeme pečlivě propláchnutou rýži a celou směs vaříme doměkka. Přisolíme a servírujeme jako přílohu.

Nejčastějším hlavním pokrmem je takzvané curi, doprovázené omáčkou, které se říká rougail (čti rugaj). Cari a rugail jsou indická slova a oba pokrmy vařily původně indické ženy, které na ostrov přišly. Cari má shodný základ pro celou řadu pokrmů, ať už jsou z masa, ryb či zeleniny. Velice jednoduché je například zelné cari: Cibulku pokrájíme na proužky, spolu s nasekaným česnekem a zázvorem osmahneme na oleji. Zasypeme kurkumou, posolíme a přidáme oloupaná a nakrájená rajčata. Krátce osmahneme a přidáme na proužky pokrájenou hlávku zelí. Dusíme, dokud zelí nezměkne. V případě ryb nebo masa postupujeme obdobně, místo zelí přidáme do rajčatového základu kousky masa či ryb. Vyvarujeme se při tom rajčatových protlaků – Kreolci vaří pouze z čerstvých rajčat, kterých je vždy dostatek.


Článek nám napsala Kateřina Jacques ze Strany zelených, která v cestování hledá příjemný odpočinek od dlouhých debat v poslanecké sněmovně.

Omáčku rougail připravíme z různých druhů zeleniny. Nejčastější je rajčatový. Pokrájené rajče vložíme do hmoždíře spolu s česnekem, zázvorem a několika chilli papričkami. Osolíme, případně okořeníme, vše podrtíme a podáváme studené jako přílohu hlavního pokrmu. Díky lánům cukrové třtiny mají Réunionci v oblibě rum a punč, který si sami připravují. Například kávový rum – který se nesmí zaměnit s českým Tuzemákem – připravíme tak, že do láhve vhodíme jeden lusk čerstvé vanilky a několik kávových zrn. Můžeme osladit třtinovým cukrem a nejméně tři měsíce macerujeme.

Dobrou chuť, na zdraví a hlavně šťastnou cestu!

Fotografie dodal autor Michal Setnička, vyznavač aktivit všeho druhu, canyoningu a ferrat obzvláště.

A světe div se, nebudete potřebovat víc než občanský průkaz, platit budete eurem a obejdete se bez jakéhokoliv očkování. Přistáli jste totiž v jednom z francouzských departementů a neopustili prostor EU, byť během letu se pod vámi rozprostřel nádherný africký reliéf. Réunion je relativně malý ostrov v Indickém oceánu, má 70 km na délku, 50 km na šířku a jako svůj domov ho uvádí 750 tisíc obyvatel.


Na ostrově jsem s rodinou před pár lety strávila šest týdnů během takzvané zimní sezóny, která trvá od června do září. Pro nás Evropany je to na ostrově nejlepší doba, protože se vyhneme velkému teplotnímu skoku a za příjemného stabilního počasí kolem 25 stupňů můžeme ostrov objevovat, aniž bychom upadali do bezvědomí z vedra. A ačkoliv místní mají pocit, že je touto dobou příroda málo barevná, my Evropané se cítíme jako v pohádkovém světě. Barvy a vůně jsou tím nejintenzivnějším dojmem, který si na ostrově vytvoříme.

Rozvoj i zachování tradic

Réunion – dříve také Bourbonský ostrov – jedna z bývalých francouzských kolonií, prodělal za posledních padesát let překotný hospodářský rozvoj. A ten jakoby ne všichni místní obyvatelé stačili vstřebat. Těsně po skončení druhé světové války patřil ostrov k nejchudším místům na světě, chyběla mu rozvinutá infrastruktura a nacházel se hluboko v hospodářské krizi. Dnes zde nalezneme nechvalně proslavenou “nejdražší silnici Evropy” a související čilý, či spíše neúnosný automobilový ruch, komerční a obchodní centra, banky a drahé hotely. Z velké části vděčí Reunionci tomuto trendu EU a jejím finančním tokům, především strukturálním fondům.


Sousedé z vedlejších ostrovů – Madagaskaru a Mauricia – si o životní úrovni Réunionců mohou nechat jen zdát. Zároveň si řada místních ponechala své zvyky a tradice či desetiletími navyklý způsob života. Vedle moderních paneláků nebo tradičních kreolských budov se krčí skromné plechové boudy. Obyvatelé jedněch i druhých se setkávají na stejném tržišti a klábosí na lavičkách jako před lety.

Zbožňovaná i odmítaná Francie

Citlivý pozorovatel se však neubrání obavám z dalšího modernizačního procesu, který ostrov unifikuje s takzvaným vyspělým světem a okrádá o mnohé, co jej činí zajímavým. Cítí zde nelogičnost a hrubost, kterou zanechává civilizační kvalt. Ochrana životního prostředí lidem moc neříká. Okouzlení bujícím konzumem je silnější. Místní se zbavují svých odpadků vskutku necitlivě. Staré pračky, ledničky a harampádí všeho druhu se často povaluje na břehu oceánu i v odlehlých horách. Osvěta i praxe naplňování běžných návyků ekologicky šetrného života jsou pouze zbožnou fantazií.


Etnické složení obyvatel se udává následovně: Indové, Afričané, Evropané a Asiati. Ostrov obývají se svou kulturou také Kreolci – tedy potomci černých otroků a později příchozích Asiatů, Indů a Evropanů. Hovoří francouzsky nebo kreolsky a svého prezidenta Nicolase Sarkozyho mají všichni v Elysejském paláci v Paříži. Kontinentální Francie je pro ně metropole, kterou zbožňují i odmítají zároveň. Většina obyvatel podléhá kouzlu Bollywoodských filmových hvězd, ale ještě více touží po tom, podívat se na Paříž z Eiffellovky. Podaří se to většinou jen těm bohatším a také mladým lidem, kteří – za pomoci různých stipendií – odcházejí studovat do Evropy.

Multikultura v praxi

Ostrovní populace je mladá, a proto se každým rokem otevírají nové školky a školy. Děti hrající si na školním dvoře nám můžou připadat jako kompars ve filmu o multikulturní výchově, tady jde ale o přirozenou skladbu etnik a kultur tak, jak ji nikde jinde asi nenajdeme.

A jak je to na ostrově s náboženstvím? Pohodově a podle hesla, čím víc, tím líp – na škodu nemůže být nic! Součet udávaných náboženství při dotazníkovém šetření vydá přes sto procent, protože řada obyvatel se hlásí k více než jedné konfesi. V neděli se jde do křesťanského kostela, a když je člověku těžko, zajde si i do tamulského chrámu. Náboženská praxe na ostrově se dá s čistým svědomím označit za ekumenickou v nejširším smyslu toho slova.

Měnící se klima

Stvořitel – ať už jím byl kdokoliv – byl k ostrovu štědrý. Na malém prostoru zde naleznete tolik rozmanitých krajinných scenérií a kontrastní klima jako málokde. Klidné a písčité pláže na západním pobřeží, skalnaté břehy a bouřící oceán na východě. Během několika málo kilometrů se zelená tropická krajina a třtinová pole promění v měsíční poušť, nad níž se majestátně tyčí vulkán, který pravidelně – rok co rok – předvádí úžasný ohňostroj a chrlí proud rozžhavené lávy, která se vine krajinou, aby svedla vzrušující boj s chladnými vlnami oceánu. Ostrované očekávají tuto podívanou se vzrušením již týdny dopředu a podivují se obavám, které tato zpráva vyvolává u nově příchozích.


Také teplotní rozdíl kolísá na rozloze 50 kilometrů vzdušnou čarou o 15 stupňů Celsia a literatura udává, že se na ostrově vyskytuje až 200 různých mikroklimat. Na písčitých plážích s korálovými útesy se můžete slunit a oddávat pozorování pestrého a úchvatného podmořského spektáklu a ve stejný okamžik fouká vysoko v horách studený vítr, který vás donutí obléknout si bundu a ohřát se teplým čajem. Výborně se zde daří tropickým rostlinám. Mezi nejúžasnější se řadí nádherné a pestrobarevné orchideje, mezi něž patří také vanilka, dnes známá a ceněná téměř po celém světě jako bourbonská.

Dobrou chuť!


Kreolská kuchyně, stejně jako veškerá kreolská kultura, se vyznačuje kombinací celé řady vlivů – Asie, Indie, Afriky a Evropy. Nejčastější přílohu k hlavnímu pokrmu tvoří, stejně jako v Asii a Indii, rýže. Kromě té bílé mají Kreolci rádi rýži kombinovanou s luštěninami – nejčastěji hnědými fazolkami. Příprava takovéto přílohy není náročná a výsledkem je pro nás neobvyklá, ale velice chutná a sytá pochoutka. Do osmahnuté, na proužky nakrájené cibulky vsypeme lžičku kurkumy (místní jí říkají selský šafrán) a omyté fazolky. Vše zalijeme vodou. Jakmile fazolky změknou, přisypeme pečlivě propláchnutou rýži a celou směs vaříme doměkka. Přisolíme a servírujeme jako přílohu.

Nejčastějším hlavním pokrmem je takzvané curi, doprovázené omáčkou, které se říká rougail (čti rugaj). Cari a rugail jsou indická slova a oba pokrmy vařily původně indické ženy, které na ostrov přišly. Cari má shodný základ pro celou řadu pokrmů, ať už jsou z masa, ryb či zeleniny. Velice jednoduché je například zelné cari: Cibulku pokrájíme na proužky, spolu s nasekaným česnekem a zázvorem osmahneme na oleji. Zasypeme kurkumou, posolíme a přidáme oloupaná a nakrájená rajčata. Krátce osmahneme a přidáme na proužky pokrájenou hlávku zelí. Dusíme, dokud zelí nezměkne. V případě ryb nebo masa postupujeme obdobně, místo zelí přidáme do rajčatového základu kousky masa či ryb. Vyvarujeme se při tom rajčatových protlaků – Kreolci vaří pouze z čerstvých rajčat, kterých je vždy dostatek.


Článek nám napsala Kateřina Jacques ze Strany zelených, která v cestování hledá příjemný odpočinek od dlouhých debat v poslanecké sněmovně.

Omáčku rougail připravíme z různých druhů zeleniny. Nejčastější je rajčatový. Pokrájené rajče vložíme do hmoždíře spolu s česnekem, zázvorem a několika chilli papričkami. Osolíme, případně okořeníme, vše podrtíme a podáváme studené jako přílohu hlavního pokrmu. Díky lánům cukrové třtiny mají Réunionci v oblibě rum a punč, který si sami připravují. Například kávový rum – který se nesmí zaměnit s českým Tuzemákem – připravíme tak, že do láhve vhodíme jeden lusk čerstvé vanilky a několik kávových zrn. Můžeme osladit třtinovým cukrem a nejméně tři měsíce macerujeme.

Dobrou chuť, na zdraví a hlavně šťastnou cestu!

Fotografie dodal autor Michal Setnička, vyznavač aktivit všeho druhu, canyoningu a ferrat obzvláště.

Výstup na Gašerbrum I

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma
dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří
světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na
hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou
pro mnohé horolezce a dobrodruhy.

Expedice HUMI Outdoor 2009 – výstup na Gašerbrum I. klasickou cestou


Úvod: seznámení

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou pro mnohé horolezce a dobrodruhy. Tato drsná krajina se stala i cílem horolezecké expedice HUMI Outdoor Gašerbrum 2009.

{{reklama()}}

S myšlenkou vystoupit v tomto roce na vrchol osmitisícovky Gašerbrum I. přišel lezec Mára Holeček, člen reprezentačního horolezeckého týmu ČR. Má za sebou prvovýstupy v Asii i Jižní Americe, z nichž některé byly oceněny jako české výstupy roku od českého horolezeckého svazu. Spolu s ním se o výstup pokusí i Zdeňek Hrubý, dvojnásobný držitel ocenění „výstup roku“, vedoucí několika expedic v minulých letech na osmitisícové vrcholy (K2, Everest). Oba lezci se pokusí o unikátní prvovýstup na vrchol Gašerbrumu I. dosud neslezenou cestou, svůj projekt nazvali „Klättermusen New Decision 2009“. K této akci se připojí i expedice HUMI Outdoor 2009, skupina horolezců z Plzně, kteří mají také v plánu vystoupit na Gašerbrum I., ovšem klasickou výstupovou cestou.


Připojujeme se po bok našeho tradičního partnera Humi OUTDOOR a budeme vás informovat o průběhu expedice výstupu na Gašerbrum I. I když se jedná spíše o sportovní výkon, účastníci expedice slíbili i pár zajímavých cestovatelských tipů a triků. Nechejme se překvapit a držme palce!

Gasherbrum I. (8068 m.n.m) je jedenáctou nejvyšší horou světa a třetí nejvyšší horou Pákistánu. Název pochází z místního jazyka Baltí, kde rgasha znamená krásný a brum znamená hora, dohromady tedy Krásná hora. Anglicky bývá také nazýván Hidden Peak, tedy Skrytý štít. Hora je součástí masívu Gasherbrum, který se nachází na hranici mezi Pákistánem a Čínou v již zmíněném pohoří Karákoram, k dalším vrcholům tohoto masívu patří i Gašerbrum II, zvaný též K4, a Gačerbumy III. a IV. Oblast Karákoramu patří mezi nejsušší na světe ve svých nižších polohách, letní monzun sem prakticky nezasahuje. Jedná se o jakousi vysokohorskou poušť, kde teploty dosahují hranice 40 stupňů. Nad hranicí 5000 m. n. m však mizí srážkový stín a podnebí se stává vlhčím – až 4000 mm srážek ročně, čímž je umožněno mohutné zalednění, toto pohoří je nejvíce zaledněným pohořím na světě. Tyto nelehké klimatické podmínky v kombinaci s nadmořskou výškou činí z výstupu fyzicky velmi náročnou záležitost, i když technicky nepatří Gasherbrum mezi nejobtížnější. Jednou z oblastí tohoto odlehlého regionu je i království Hunza, kterým v minulosti procházela slavná Hedvábná stezka. Dnes tudy prochází neméně slavná silnice zvaná poněkud nadneseně Karákoram Highway.


Čtveřice plzeňských horolezců, Matrin Liška, Honza Tráva, Kuba Vaněk a expediční lékař Kamil Havlíček, se pokusí o výstup v červenci až srpnu tohoto roku. Téměř dvouměsíční cesta začne letem do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Poté bude následovat cesta místními prostředky do města Skardu na severu po již zmíněné Karákoram Highway, a následně do Askole, brány k masívu Gašerbrum. V Askole začne po nezbytných přípravách zhruba šestidenní trek do base campu, vedoucí jednou z nejkrásnějších vysokohorských oblastí světa, po ledovci Baltoro. Cesta vede v blízkosti dalších dvou karákoramských osmitisícovkek, slavné K2 a Broad peaku. V base campu začne zhruba měsíční zápolení s přírodou, nadmořskou výškou, drsným klimatem, ledem a sněhem a především se sebou samým. Jak doufáme, bude odměněno nezapomenutelnými zážitky na vrcholu Gašerbrumu.

Po návratu z expedice bude následovat série promítání filmového i fotografického materiálu na různých místech ČR, vyprávění z cesty na vlnách Plzeňského rozhlasu a řada dalších mediálních výstupů, kde se dozvíte více o podrobnostech a zážitcích z této doufáme že zajímavé akce. Již nyní naleznete více na www.gasherbrum­.cz, kde budeme pokud možno co nejaktuálněji informovat o expedici a o událostech přímo z cesty, pokud to technické podmínky dovolí.

Expedice HUMI Outdoor 2009 – výstup na Gašerbrum I. klasickou cestou


Úvod: seznámení

Pohoří Karákoram na severozápadě Pakistánu, ležící mezi dvěma dalšími velehorami Pamírem a Himálajem, je druhé nejvyšší pohoří světa. Jedná se o odlehlý region zaledněných sedmi a osmitisícovek na hranici Pakistánu, Číny a Indie. Vyniká divokou krásou a byl vždy výzvou pro mnohé horolezce a dobrodruhy. Tato drsná krajina se stala i cílem horolezecké expedice HUMI Outdoor Gašerbrum 2009.

{{reklama()}}

S myšlenkou vystoupit v tomto roce na vrchol osmitisícovky Gašerbrum I. přišel lezec Mára Holeček, člen reprezentačního horolezeckého týmu ČR. Má za sebou prvovýstupy v Asii i Jižní Americe, z nichž některé byly oceněny jako české výstupy roku od českého horolezeckého svazu. Spolu s ním se o výstup pokusí i Zdeňek Hrubý, dvojnásobný držitel ocenění „výstup roku“, vedoucí několika expedic v minulých letech na osmitisícové vrcholy (K2, Everest). Oba lezci se pokusí o unikátní prvovýstup na vrchol Gašerbrumu I. dosud neslezenou cestou, svůj projekt nazvali „Klättermusen New Decision 2009“. K této akci se připojí i expedice HUMI Outdoor 2009, skupina horolezců z Plzně, kteří mají také v plánu vystoupit na Gašerbrum I., ovšem klasickou výstupovou cestou.


Připojujeme se po bok našeho tradičního partnera Humi OUTDOOR a budeme vás informovat o průběhu expedice výstupu na Gašerbrum I. I když se jedná spíše o sportovní výkon, účastníci expedice slíbili i pár zajímavých cestovatelských tipů a triků. Nechejme se překvapit a držme palce!

Gasherbrum I. (8068 m.n.m) je jedenáctou nejvyšší horou světa a třetí nejvyšší horou Pákistánu. Název pochází z místního jazyka Baltí, kde rgasha znamená krásný a brum znamená hora, dohromady tedy Krásná hora. Anglicky bývá také nazýván Hidden Peak, tedy Skrytý štít. Hora je součástí masívu Gasherbrum, který se nachází na hranici mezi Pákistánem a Čínou v již zmíněném pohoří Karákoram, k dalším vrcholům tohoto masívu patří i Gašerbrum II, zvaný též K4, a Gačerbumy III. a IV. Oblast Karákoramu patří mezi nejsušší na světe ve svých nižších polohách, letní monzun sem prakticky nezasahuje. Jedná se o jakousi vysokohorskou poušť, kde teploty dosahují hranice 40 stupňů. Nad hranicí 5000 m. n. m však mizí srážkový stín a podnebí se stává vlhčím – až 4000 mm srážek ročně, čímž je umožněno mohutné zalednění, toto pohoří je nejvíce zaledněným pohořím na světě. Tyto nelehké klimatické podmínky v kombinaci s nadmořskou výškou činí z výstupu fyzicky velmi náročnou záležitost, i když technicky nepatří Gasherbrum mezi nejobtížnější. Jednou z oblastí tohoto odlehlého regionu je i království Hunza, kterým v minulosti procházela slavná Hedvábná stezka. Dnes tudy prochází neméně slavná silnice zvaná poněkud nadneseně Karákoram Highway.


Čtveřice plzeňských horolezců, Matrin Liška, Honza Tráva, Kuba Vaněk a expediční lékař Kamil Havlíček, se pokusí o výstup v červenci až srpnu tohoto roku. Téměř dvouměsíční cesta začne letem do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Poté bude následovat cesta místními prostředky do města Skardu na severu po již zmíněné Karákoram Highway, a následně do Askole, brány k masívu Gašerbrum. V Askole začne po nezbytných přípravách zhruba šestidenní trek do base campu, vedoucí jednou z nejkrásnějších vysokohorských oblastí světa, po ledovci Baltoro. Cesta vede v blízkosti dalších dvou karákoramských osmitisícovkek, slavné K2 a Broad peaku. V base campu začne zhruba měsíční zápolení s přírodou, nadmořskou výškou, drsným klimatem, ledem a sněhem a především se sebou samým. Jak doufáme, bude odměněno nezapomenutelnými zážitky na vrcholu Gašerbrumu.

Po návratu z expedice bude následovat série promítání filmového i fotografického materiálu na různých místech ČR, vyprávění z cesty na vlnách Plzeňského rozhlasu a řada dalších mediálních výstupů, kde se dozvíte více o podrobnostech a zážitcích z této doufáme že zajímavé akce. Již nyní naleznete více na www.gasherbrum­.cz, kde budeme pokud možno co nejaktuálněji informovat o expedici a o událostech přímo z cesty, pokud to technické podmínky dovolí.

Plavba jachtou po ostrovech Whitsundays

Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do
Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se
nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays. Tyto ostrůvky jsou
oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte
se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte.

Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays.

Tyto ostrůvky jsou oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte. Velké množství a členitost ostrůvků nabízí dostatečný klid a dokonalé místo pro relaxaci. Po většinu roku zde můžete bez obtíží najít romantická místa, kde můžete mít celou pláž jen pro sebe. Jedním z největších lákadel je asi nejhezčí pláž celé Austrálie, vyhlášená Whiteheaven beach, na které najdete ten nejbělejší písek, jaký si dovedete představit.


Ostrovy ležící v tropickém pásmu nabízejí během celého roku příjemné počasí a mnoho slunečných dnů. Celá oblast je známá ideálními podmínkami pro sailování a plavbu lodí. Nabízí se tři možnosti, jak strávit Vaši dovolenou na těchto ostrovech. Vybrat si můžete z bohaté nabídky jednodenních až sedmidenních plaveb kolem ostrůvků s veškerým servisem nebo si také můžete vybrat pobyt na jednom z ostrůvků v luxusním resortu. Třetí možností je pronajmutí jachty jen pro Vás! K tomu dokonce nemusíte být ani držiteli žádné licence a můžete být kapitánem na Vámi vybrané jachtě či motorové lodi. Zní to neuvěřitelné, ale je to tak, oblast patří k nejbezpečnějším, a pokud mate přece jen strach, můžete si najmout kapitána či si vybrat jednu z několika nabízených plaveb s plným servisem.

  • Whitsundays se skládají ze 74 ostrovů.
  • Nacházejí se v blízkosti jižního konce Velkého bariérového útesu.
  • Nejlepší čas se sem vydat je od srpna do konce roku, případně na jaře.

Výchozím místem Vašeho dobrodružství je městečko Airlie Beach, kde se nachází mnoho ubytovacích kapacit všech kategorii, umělá laguna na koupání a přístav plný plachetnic. Samotné městečko je hlavně místem pro turisty před jejich plavbou po ostrovech. Samotné plavení se na jachtě je zážitkem, vítr se Vám opírá do plachet a Vy si připadáte jako v dobrodružném filmu. Všude kolem jsou ostrovy porostlé bujnou vegetací a Vy můžete byt za kormidlem lodi nebo si v klidu na palubě užívat sluníčka.


Moře je většinou klidně, protože se většinu času pohybujete nedaleko ostrovů. Celé oblasti dominují dva velké ostrovy Hook Island a Whitsunday Island, které nabízejí nesčetné množství krásných a liduprázdných pláží. Severní pláže jsou vyhlášené pro úžasné šnorchlovaní, což jenom potvrzuje blízkost Velkého bariérového útesu. Zátoky jako Manta Ray jsou posety barevnými korály a hejny barevných ryb. Za každým rohem se skrývá nějaká zajímavost, a tak můžete narazit na velké mořské želvy, krmit velké ryby přímo z lodi, nebo se koupat na písečném výběžku, který se objevuje s odlivem a mizí s přílivem.


Taková dovolená Vám dá pocit neskutečné svobody, člověk může jet téměř všude, kam se mu zachce, zastavit na jakékoliv pláži a mít soukromí, jakého se Vám na podobných místech málokdy dostane. Nádherné jsou také večery, kdy si můžete opravdu vychutnávat dovolenou v naprosté izolovanosti, s úžasnou oblohou plnou hvězd nad Vámi. Pokud máte rádi společnost, můžete naplánovat zastávku v jednom z resortu a zajít si na skleničku do baru. Lodě samotné jsou dostatečně pohodlné a komfortní pro klidný spánek. Interiér lodi je příjemný jak pro vaření, tak pro posezení s přáteli. Většina lodí má gril a výjimkou není televize s DVD přehrávačem. Možností noclehu se nabízí více, ale pokud spíte na lodi (doporučuji) samozřejmostí by mělo být kotvení v klidných a tomu vyhrazených zátokách, kde loď není vystavena houpání vln. Pokud se rozhodnete obeplout tyto ostrovy dokola, budete na to potřebovat alespoň 1 týden. Populární jsou rovněž třídenní výlety.


Nejhezčím místem, pokud se dá vůbec nějaké vybrat, je zátoka Hill Inlet u Whiteheaven beach. Z nedaleké vyhlídky se Vám při odlivu, kdy voda klesne až o 4 m, naskytne úžasný pohled na nejhezčí pláž a zátoku v Austrálii, Whiteheaven beach. Na první pohled to vypadá, jak kdyby někdo přenesl mléčnou dráhu z oblohy do moře. Nekonečné množství třpytivě bílého písku vystupuje z křišťálové vody a vypadá, že nemá konce. Člověk cítí, že by chtěl seběhnout do zátoky a brouzdat se ve vytvořených jezírkách. A proč ne? Z vyhlídky je to jen 10 minut do zátoky a rázem se cítíte jak v ráji. Při koupáni uprostřed vzniklé laguny s průzračnou vodou můžete vidět množství malých rejnoků, kteří se prohání ve Vaší blízkosti. Pro člověka zvyklého na srnky a zajíce je na Whitsundays nezvyklých zvířat plno, vidět můžete papoušky, velké ještěry a na některých ostrovech dokonce i klokany.

Autor článku je provozovatelem www.viva-australie.cz, specializuje se na Austrálii, Nový Zéland a Fiji. Pomůže naplánovat dovolenou v těchto končinách.

  • Zpáteční letenka ČR – Austrálie již od 25 500 Kč.
  • Pronájem jachty pro 6 lidí od 7 000 Kč na den.


Za zmínku stojí ještě 2 ostrovy, a to Hayman Island, na kterém se nachází luxusní letoviska, výborné podmínky pro šnorchlování a také krásné pláže, na které si můžete zaletět třeba helikoptérou a strávit tak den na opuštěném ostrůvku. Druhým ostrovem je Hamilton Island, který je ideálním místem pro noční život, zahrát si zde můžete golf nebo si aspoň v golfovém autíčku projet část ostrova. Taktéž je zde přístav pro doplnění zásob a letiště pro snadný přístup na Whitsundays ostrovy. Takže pokud přemyslíte nad ideálním místem pro dovolenou Vašich snu, Whitsundays může být tím pravým místem!

Že jste o těchto ostrovech nikdy neslyšeli? Vezmu Vás na výlet do Austrálie, přesněji řečeno nedaleko Velkého bariérového útesu, kde se nachází 74 tropických ostrůvků Whitsundays.

Tyto ostrůvky jsou oblíbenou destinací Australanů a turistů z celého světa, ale nenechte se zmást, na pravý turistický ruch zde nenarazíte. Velké množství a členitost ostrůvků nabízí dostatečný klid a dokonalé místo pro relaxaci. Po většinu roku zde můžete bez obtíží najít romantická místa, kde můžete mít celou pláž jen pro sebe. Jedním z největších lákadel je asi nejhezčí pláž celé Austrálie, vyhlášená Whiteheaven beach, na které najdete ten nejbělejší písek, jaký si dovedete představit.


Ostrovy ležící v tropickém pásmu nabízejí během celého roku příjemné počasí a mnoho slunečných dnů. Celá oblast je známá ideálními podmínkami pro sailování a plavbu lodí. Nabízí se tři možnosti, jak strávit Vaši dovolenou na těchto ostrovech. Vybrat si můžete z bohaté nabídky jednodenních až sedmidenních plaveb kolem ostrůvků s veškerým servisem nebo si také můžete vybrat pobyt na jednom z ostrůvků v luxusním resortu. Třetí možností je pronajmutí jachty jen pro Vás! K tomu dokonce nemusíte být ani držiteli žádné licence a můžete být kapitánem na Vámi vybrané jachtě či motorové lodi. Zní to neuvěřitelné, ale je to tak, oblast patří k nejbezpečnějším, a pokud mate přece jen strach, můžete si najmout kapitána či si vybrat jednu z několika nabízených plaveb s plným servisem.

  • Whitsundays se skládají ze 74 ostrovů.
  • Nacházejí se v blízkosti jižního konce Velkého bariérového útesu.
  • Nejlepší čas se sem vydat je od srpna do konce roku, případně na jaře.

Výchozím místem Vašeho dobrodružství je městečko Airlie Beach, kde se nachází mnoho ubytovacích kapacit všech kategorii, umělá laguna na koupání a přístav plný plachetnic. Samotné městečko je hlavně místem pro turisty před jejich plavbou po ostrovech. Samotné plavení se na jachtě je zážitkem, vítr se Vám opírá do plachet a Vy si připadáte jako v dobrodružném filmu. Všude kolem jsou ostrovy porostlé bujnou vegetací a Vy můžete byt za kormidlem lodi nebo si v klidu na palubě užívat sluníčka.


Moře je většinou klidně, protože se většinu času pohybujete nedaleko ostrovů. Celé oblasti dominují dva velké ostrovy Hook Island a Whitsunday Island, které nabízejí nesčetné množství krásných a liduprázdných pláží. Severní pláže jsou vyhlášené pro úžasné šnorchlovaní, což jenom potvrzuje blízkost Velkého bariérového útesu. Zátoky jako Manta Ray jsou posety barevnými korály a hejny barevných ryb. Za každým rohem se skrývá nějaká zajímavost, a tak můžete narazit na velké mořské želvy, krmit velké ryby přímo z lodi, nebo se koupat na písečném výběžku, který se objevuje s odlivem a mizí s přílivem.


Taková dovolená Vám dá pocit neskutečné svobody, člověk může jet téměř všude, kam se mu zachce, zastavit na jakékoliv pláži a mít soukromí, jakého se Vám na podobných místech málokdy dostane. Nádherné jsou také večery, kdy si můžete opravdu vychutnávat dovolenou v naprosté izolovanosti, s úžasnou oblohou plnou hvězd nad Vámi. Pokud máte rádi společnost, můžete naplánovat zastávku v jednom z resortu a zajít si na skleničku do baru. Lodě samotné jsou dostatečně pohodlné a komfortní pro klidný spánek. Interiér lodi je příjemný jak pro vaření, tak pro posezení s přáteli. Většina lodí má gril a výjimkou není televize s DVD přehrávačem. Možností noclehu se nabízí více, ale pokud spíte na lodi (doporučuji) samozřejmostí by mělo být kotvení v klidných a tomu vyhrazených zátokách, kde loď není vystavena houpání vln. Pokud se rozhodnete obeplout tyto ostrovy dokola, budete na to potřebovat alespoň 1 týden. Populární jsou rovněž třídenní výlety.


Nejhezčím místem, pokud se dá vůbec nějaké vybrat, je zátoka Hill Inlet u Whiteheaven beach. Z nedaleké vyhlídky se Vám při odlivu, kdy voda klesne až o 4 m, naskytne úžasný pohled na nejhezčí pláž a zátoku v Austrálii, Whiteheaven beach. Na první pohled to vypadá, jak kdyby někdo přenesl mléčnou dráhu z oblohy do moře. Nekonečné množství třpytivě bílého písku vystupuje z křišťálové vody a vypadá, že nemá konce. Člověk cítí, že by chtěl seběhnout do zátoky a brouzdat se ve vytvořených jezírkách. A proč ne? Z vyhlídky je to jen 10 minut do zátoky a rázem se cítíte jak v ráji. Při koupáni uprostřed vzniklé laguny s průzračnou vodou můžete vidět množství malých rejnoků, kteří se prohání ve Vaší blízkosti. Pro člověka zvyklého na srnky a zajíce je na Whitsundays nezvyklých zvířat plno, vidět můžete papoušky, velké ještěry a na některých ostrovech dokonce i klokany.

Autor článku je provozovatelem www.viva-australie.cz, specializuje se na Austrálii, Nový Zéland a Fiji. Pomůže naplánovat dovolenou v těchto končinách.

  • Zpáteční letenka ČR – Austrálie již od 25 500 Kč.
  • Pronájem jachty pro 6 lidí od 7 000 Kč na den.


Za zmínku stojí ještě 2 ostrovy, a to Hayman Island, na kterém se nachází luxusní letoviska, výborné podmínky pro šnorchlování a také krásné pláže, na které si můžete zaletět třeba helikoptérou a strávit tak den na opuštěném ostrůvku. Druhým ostrovem je Hamilton Island, který je ideálním místem pro noční život, zahrát si zde můžete golf nebo si aspoň v golfovém autíčku projet část ostrova. Taktéž je zde přístav pro doplnění zásob a letiště pro snadný přístup na Whitsundays ostrovy. Takže pokud přemyslíte nad ideálním místem pro dovolenou Vašich snu, Whitsundays může být tím pravým místem!

Chavín de Huántar, odkaz staré peruánské kultury

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva
tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité
šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě
zvaném Chavín de Huántar.

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě zvaném Chavín de Huántar, což je nejstarší, nejzajímavější a zároveň nejnavštěvovanější archeologická památka oblasti Huarázu a Cordillery Blanca.


Odjezd

Na miniaturním autobusovém terminálu společnosti Chavín Express jsme byli v 7:30. Do odjezdu zbývala ještě půlhodina, kterou jsme využili ke snídani a pozorování nejbližšího okolí. Zjistili jsme, že se pojede obstarožním autobusem výrazně zelené barvy, ale dovnitř jsme zatím nemohli, jelikož zaměstnanci autobusové společnosti nakládali do zavazadlového prostoru a na střechu všechno možné i nemožné – batohy, tašky, dlouhé plastové trubky, klece s drůbeží a zahlédli jsme dokonce i ovce. Po naložení veškerého nákladu mohli všichni nastoupit a v 8:00 se z Huarázu skutečně vyjíždělo.

Autobusoví mluvkové

Asfaltová silnice vedla údolím k městečku Catac, odkud se dále stoupalo do hor. Cestu nám téměř od začátku „zpříjemňoval“ člověk, který si stoupl do uličky a začal hlasitě vykládat o tom, jak je on či někdo z jeho rodiny nemocný, nemá na léky či pobyt v nemocnici apod. Po svém cca desetiminutovém projevu obešel celý autobus a rozdával karamelky. Lidé, co si nějaký ten bonbon vzali, mu museli dát peníze. Tento způsob „přivýdělku“ je v peruánských autobusech velmi častý.

Když jeho výstup skončil, postavil se do uličky další muž, tentokráte v obleku a na rozdíl od předchozího „mluvky“ vypadal velmi solidně. Začal vyprávět něco o globálních problémech lidstva, jak se na zemi zhoršuje ovzduší, klesá kvalita vody atd., a proto má spousta lidí oslabený imunitní systém. A právě na celkovou tělesnou slabost a únavu tu byl jeho slavný produkt – jakýsi výtažek z řas v prášku. Povídal, jak je tato „medicína“ úžasná a pár cestujícím, kteří měli zájem a zvedli ruku, dal dokonce ochutnat vzorek. Říkal, že pravidelné užívání tohoto preparátu udělá divy a za pár solů (7 nebo 10, záleželo na množství) bude jejich. Docela nás překvapilo, kolik Peruánců si to koupilo.

Serpentiny, horský tunel a zase serpentiny

Projeli jsme Catacem a zanedlouho se dostali k jezeru Querococha (3980 m), obklopeném zasněženými vrcholky Pucaraju (5322 m) a Yanamarey (5237 m). Okolní krajina byla velmi zajímavá, takže jsme se z otevřeného okénka snažili za jízdy něco vyfotit. Po chvíli jsme okno radši zavřeli, protože po skle začala stékat jakási zapáchající látka – byl to ptačí trus, který produkovaly slepice umístěné v klíckách na střeše autobusu.


Kvalita silnice se neustále zhoršovala a mírné zatáčky byly nahrazeny ostrými a nebezpečnými serpentinami. Řidič autobusu měl co dělat, aby je vůbec vytočil, ale nakonec to zvládl na jedničku. Projeli jsme tunelem Cahuish (4178 m), což byl nejvyšší bod naší trasy procházející vysokohorským průsmykem stejného jména, poté následovalo už „jen“ klesání do městečka Chavín.

Silnice, která se klikatila mezi skalami, byla otřesná a rozhodně horší než na druhé straně hor. Ve vozovce se nacházely desítky obrovských hlubokých děr, každá z nich byla okroužkována oranžovým sprejem a měla své vlastní číslo, takže když jsme např. míjeli díru číslo 120, věděli jsme, že nás ještě dalších 119 čeká. V některých úsecích se musela činit těžká technika, aby odstranila následky sesuvů půdy a padajícího kamení. Ze silnice zůstal jen písčitý hrbolatý podklad, po stranách stály náklaďáky a bagry, které znepříjemňovaly průjezd ostatním vozidlům, zvláště autobusům. Když jsme koukali z okna a pod námi jen propast, nebylo nám příjemně po těle.

Archeologické naleziště

Přibližně po dvou a tři čtvrtě hodinách jízdy (110 km z Huarázu) jsme vystupovali v Chavínu na křižovatce poblíž hlavního náměstí. Naleziště jsme sice zahlédli již z autobusu, ale trvalo přes 20 minut, než jsme se tam dostali – místo cesty přes město jsme nesprávně zvolili hlavní silnici, čímž se naše trasa o 2 km prodloužila.

Zaplatili jsme vstup (11 solů na osobu) a vydali se na průzkum areálu. Nejdříve jsme si prohlédli kamennou desku, do které byly vytesány podoby chavínských božstev – šlo o směs zvířecích a lidských hlav propojených různými bizarními ornamenty, alespoň tak jsem to viděl já, laik. Další kroky nám zpříjemňovala skupinka různě barevných lam, které se procházely a pásly v naší těsné blízkosti. Jsou to opravdu krásná zvířata.


Zabočili jsme doprava k travnatému centrálnímu náměstí a následně se vydali k největší a nejdůležitější budově celého komplexu, tzv. Castillu (výška 13 metrů a půdorys 75 m2). Hlavním vchodem se dovnitř projít nedalo, a tak jsme zamířili na pravou stranu, kde bylo několik vstupů do podzemí. V jednom místě, kde se čtyři úzké chodby sbíhaly, se nacházel zlatý hřeb celého komplexu, tzv. Lanzón de Chavín – zhruba 5 m vysoký zdobený kámen ve tvaru dýky, jenž byl zabodnut hluboko do země. Škoda jen, že ho od nás oddělovala železná mříž.

Když jsme vylezli ven z podzemního labyrintu, pokračovali jsme k zadní části Castilla. Na jedné zdi jsme objevili kamennou hlavu, jejíž úsměv zdobily velké špičaté zuby. Byl to však jediný takto „upravený“ kámen, který se dochoval na původním místě, protože ostatní byly přeneseny do vybraných peruánských muzeí.

Jedno miniaturní muzeum se nacházelo i tady. Před budovou byla zahrada s nádhernými exotickými květinami a replikou Lanzónu de Chavín a uvnitř výstavka několika bizarních kamenných hlav, pár zajímavých fotografií a kamenné desky s obrazy zvířecích i lidských božstev. O vystavených předmětech jsme se příliš nedozvěděli, protože veškeré popisky byly ve španělštině.


Morče k obědu

Ruiny Chavínu de Huántar jsme opustili v 12:30 a pospíchali do městečka na oběd. Zapadli jsme do takové obyčejné a ne zrovna luxusní restaurace, kde nás mile přivítal (asi) její majitel. Sedli jsme si ven do jídelní zahrádky, kde byla udusaná hlína, trámová konstrukce s ledabyle postavenou střechou a tři rozviklané stoly s postaršími dřevěnými židlemi. Prohlédli jsme si jídelní lístek a za pár okamžiků jsme měli vybráno.

Předkrm obstarala pražená zrnka kukuřice, jež chutí připomínala spíše lískové oříšky, a po kroupové polévce jsme se dočkali hlavního chodu. Kromě tradičního jídla (kombinace rýže, brambor, kuřecího masa a omáčky) jsme chtěli zkusit něco nevšedního a dali si typickou andskou specialitu – „cuy“ neboli morče, přesněji čtvrtku pečeného morčete s bramborami a tmavě oranžovou pálivou omáčku.

Pečínka „ozdobená“ křečovitě zkroucenou pacičkou s drápky a občasnými malými chloupky v křupavé kůrčičce nepůsobila na první pohled nikterak vábně. Každopádně se to jíst dalo – chuťově bych morče přirovnal k tužšímu králičímu masu. Stejně je přinejmenším zvláštní, že zvířátko, které se v Česku chová jako domácí mazlíček, končí v Peru jako pochoutka na jídelním stole.


Jízda v zavazadlovém prostoru

Vrátili jsme se na hlavní křižovatku a doufali v brzký příjezd nějakého dopravního prostředku. Místní lidé říkali, že autobus dorazí v 16:00, ale čekat více než dvě hodiny jsme rozhodně neměli v plánu. Záchranou se zdálo být prázdné colectivo směřující do Catacu (10 solů na osobu), které přijelo v 14:15. Spokojeně jsme se usadili uvnitř vozidla, jenže kromě čtyř Peruánců nikdo další nenastoupil. Bylo nám jasné, že vozidlo nepojede, dokud se nenaplní, takže jsme byli ve stejné situaci jako před půl hodinou.

Mezitím se objevilo taxi a taxikář prohlásil, že jede za 15 solů až do Huarázu. Museli jsme se rychle rozhodnout: buďto zaplatit víc a odjet, nebo ušetřit a čekat. Zvítězila první varianta, avšak nebyli jsme dostatečně rychlí – ostatní vyběhli z colectiva dříve a naskákali rovnou do auta. Všechny sedačky byly rázem obsazeny, ale taxikář chtěl vydělat co nejvíce a naznačil nám, že si můžeme vlézt do kufru. Představa, že pojedeme jako zavazadla, nás zprvu zaskočila, ale řekli jsme si, že to zkrátka nějak přežijeme. Nasoukali jsme se dovnitř, zaujali polohu skrčence, malý batoh si dali na nohy a přepychová jízda mohla začít. Celkově nás v taxikářské Toyotě kombi sedělo devět – řidič, spolujezdec, čtyři lidé na zadní sedačce a tři v kufru (kromě nás ještě jeden malý Peruánec).

Sotva jsme opustili Chavín, stopla nás policejní kontrola. Taxikář vystoupil, šel ke strážcům zákona a musel jim asi sáhodlouze vysvětlovat, proč má v autě tolik lidí a některé dokonce v kufru. Zhruba po pěti minutách se s nimi „domluvil“ (dal jim s největší pravděpodobností nějaký úplatek) a mohli jsme jet dál.

Byli jsme vzadu narvaní jak sardinky bez možnosti sebemenšího pohybu, což znamenalo dělat i nadále skrčence. Peruánec vedle nás byl evidentně v pohodě, aby ne, když měřil sotva metr šedesát. Zadek a nohy nás šíleně bolely a pociťovali jsme každou nerovnost silnice připomínající tankodrom. Zpočátku jsme se domnívali, že po cestě někdo vystoupí – toto přání se nám bohužel nesplnilo. Jízda se zdála být nekonečná, ale nemohli jsme nic dělat, jen trpělivě sedět a čekat, až zastavíme.


Vysvobození v Catacu

Utrpení skončilo po dvou úmorných hodinách. Zastavili jsme u benzínové pumpy v Catacu, abychom doplnili palivo, a při té příležitosti jsme byli na chvíli vysvobozeni ze zajetí kufru. Bylo skvělé narovnat se, udělat pár kroků a protáhnout rozlámané tělo. Za pár minut jsme zavazadlový prostor opustili nadobro – taxikář zastavil u colectiva jedoucího do Huarázu a nás všechny „kufrové“ pasažéry přemístil dovnitř. Konečně jsme měli každý svou pohodlnou sedačku.

Když se vozidlo z poloviny zaplnilo, nastal čas odjezdu. Neuplynulo však ani čtvrt hodiny a vedle nás se objevila povědomá bílá Toyota kombi. Řidič, se kterým jsme jeli z Chavínu, měl zřejmě další problémy s policií, a proto musel rychle najít náhradní dopravu pro zbytek své posádky. Všichni lidé z taxíku se tak opět sešli a v 17:30 jsme společně a bez problémů dorazili do Huarázu.

Chavínská kultura existovala na území dnešního Peru téměř dva tisíce let před slavnou říší Inků a uctívala především kočkovité šelmy – jaguára či pumu. Její pozůstatky se zachovaly právě na místě zvaném Chavín de Huántar, což je nejstarší, nejzajímavější a zároveň nejnavštěvovanější archeologická památka oblasti Huarázu a Cordillery Blanca.


Odjezd

Na miniaturním autobusovém terminálu společnosti Chavín Express jsme byli v 7:30. Do odjezdu zbývala ještě půlhodina, kterou jsme využili ke snídani a pozorování nejbližšího okolí. Zjistili jsme, že se pojede obstarožním autobusem výrazně zelené barvy, ale dovnitř jsme zatím nemohli, jelikož zaměstnanci autobusové společnosti nakládali do zavazadlového prostoru a na střechu všechno možné i nemožné – batohy, tašky, dlouhé plastové trubky, klece s drůbeží a zahlédli jsme dokonce i ovce. Po naložení veškerého nákladu mohli všichni nastoupit a v 8:00 se z Huarázu skutečně vyjíždělo.

Autobusoví mluvkové

Asfaltová silnice vedla údolím k městečku Catac, odkud se dále stoupalo do hor. Cestu nám téměř od začátku „zpříjemňoval“ člověk, který si stoupl do uličky a začal hlasitě vykládat o tom, jak je on či někdo z jeho rodiny nemocný, nemá na léky či pobyt v nemocnici apod. Po svém cca desetiminutovém projevu obešel celý autobus a rozdával karamelky. Lidé, co si nějaký ten bonbon vzali, mu museli dát peníze. Tento způsob „přivýdělku“ je v peruánských autobusech velmi častý.

Když jeho výstup skončil, postavil se do uličky další muž, tentokráte v obleku a na rozdíl od předchozího „mluvky“ vypadal velmi solidně. Začal vyprávět něco o globálních problémech lidstva, jak se na zemi zhoršuje ovzduší, klesá kvalita vody atd., a proto má spousta lidí oslabený imunitní systém. A právě na celkovou tělesnou slabost a únavu tu byl jeho slavný produkt – jakýsi výtažek z řas v prášku. Povídal, jak je tato „medicína“ úžasná a pár cestujícím, kteří měli zájem a zvedli ruku, dal dokonce ochutnat vzorek. Říkal, že pravidelné užívání tohoto preparátu udělá divy a za pár solů (7 nebo 10, záleželo na množství) bude jejich. Docela nás překvapilo, kolik Peruánců si to koupilo.

Serpentiny, horský tunel a zase serpentiny

Projeli jsme Catacem a zanedlouho se dostali k jezeru Querococha (3980 m), obklopeném zasněženými vrcholky Pucaraju (5322 m) a Yanamarey (5237 m). Okolní krajina byla velmi zajímavá, takže jsme se z otevřeného okénka snažili za jízdy něco vyfotit. Po chvíli jsme okno radši zavřeli, protože po skle začala stékat jakási zapáchající látka – byl to ptačí trus, který produkovaly slepice umístěné v klíckách na střeše autobusu.


Kvalita silnice se neustále zhoršovala a mírné zatáčky byly nahrazeny ostrými a nebezpečnými serpentinami. Řidič autobusu měl co dělat, aby je vůbec vytočil, ale nakonec to zvládl na jedničku. Projeli jsme tunelem Cahuish (4178 m), což byl nejvyšší bod naší trasy procházející vysokohorským průsmykem stejného jména, poté následovalo už „jen“ klesání do městečka Chavín.

Silnice, která se klikatila mezi skalami, byla otřesná a rozhodně horší než na druhé straně hor. Ve vozovce se nacházely desítky obrovských hlubokých děr, každá z nich byla okroužkována oranžovým sprejem a měla své vlastní číslo, takže když jsme např. míjeli díru číslo 120, věděli jsme, že nás ještě dalších 119 čeká. V některých úsecích se musela činit těžká technika, aby odstranila následky sesuvů půdy a padajícího kamení. Ze silnice zůstal jen písčitý hrbolatý podklad, po stranách stály náklaďáky a bagry, které znepříjemňovaly průjezd ostatním vozidlům, zvláště autobusům. Když jsme koukali z okna a pod námi jen propast, nebylo nám příjemně po těle.

Archeologické naleziště

Přibližně po dvou a tři čtvrtě hodinách jízdy (110 km z Huarázu) jsme vystupovali v Chavínu na křižovatce poblíž hlavního náměstí. Naleziště jsme sice zahlédli již z autobusu, ale trvalo přes 20 minut, než jsme se tam dostali – místo cesty přes město jsme nesprávně zvolili hlavní silnici, čímž se naše trasa o 2 km prodloužila.

Zaplatili jsme vstup (11 solů na osobu) a vydali se na průzkum areálu. Nejdříve jsme si prohlédli kamennou desku, do které byly vytesány podoby chavínských božstev – šlo o směs zvířecích a lidských hlav propojených různými bizarními ornamenty, alespoň tak jsem to viděl já, laik. Další kroky nám zpříjemňovala skupinka různě barevných lam, které se procházely a pásly v naší těsné blízkosti. Jsou to opravdu krásná zvířata.


Zabočili jsme doprava k travnatému centrálnímu náměstí a následně se vydali k největší a nejdůležitější budově celého komplexu, tzv. Castillu (výška 13 metrů a půdorys 75 m2). Hlavním vchodem se dovnitř projít nedalo, a tak jsme zamířili na pravou stranu, kde bylo několik vstupů do podzemí. V jednom místě, kde se čtyři úzké chodby sbíhaly, se nacházel zlatý hřeb celého komplexu, tzv. Lanzón de Chavín – zhruba 5 m vysoký zdobený kámen ve tvaru dýky, jenž byl zabodnut hluboko do země. Škoda jen, že ho od nás oddělovala železná mříž.

Když jsme vylezli ven z podzemního labyrintu, pokračovali jsme k zadní části Castilla. Na jedné zdi jsme objevili kamennou hlavu, jejíž úsměv zdobily velké špičaté zuby. Byl to však jediný takto „upravený“ kámen, který se dochoval na původním místě, protože ostatní byly přeneseny do vybraných peruánských muzeí.

Jedno miniaturní muzeum se nacházelo i tady. Před budovou byla zahrada s nádhernými exotickými květinami a replikou Lanzónu de Chavín a uvnitř výstavka několika bizarních kamenných hlav, pár zajímavých fotografií a kamenné desky s obrazy zvířecích i lidských božstev. O vystavených předmětech jsme se příliš nedozvěděli, protože veškeré popisky byly ve španělštině.


Morče k obědu

Ruiny Chavínu de Huántar jsme opustili v 12:30 a pospíchali do městečka na oběd. Zapadli jsme do takové obyčejné a ne zrovna luxusní restaurace, kde nás mile přivítal (asi) její majitel. Sedli jsme si ven do jídelní zahrádky, kde byla udusaná hlína, trámová konstrukce s ledabyle postavenou střechou a tři rozviklané stoly s postaršími dřevěnými židlemi. Prohlédli jsme si jídelní lístek a za pár okamžiků jsme měli vybráno.

Předkrm obstarala pražená zrnka kukuřice, jež chutí připomínala spíše lískové oříšky, a po kroupové polévce jsme se dočkali hlavního chodu. Kromě tradičního jídla (kombinace rýže, brambor, kuřecího masa a omáčky) jsme chtěli zkusit něco nevšedního a dali si typickou andskou specialitu – „cuy“ neboli morče, přesněji čtvrtku pečeného morčete s bramborami a tmavě oranžovou pálivou omáčku.

Pečínka „ozdobená“ křečovitě zkroucenou pacičkou s drápky a občasnými malými chloupky v křupavé kůrčičce nepůsobila na první pohled nikterak vábně. Každopádně se to jíst dalo – chuťově bych morče přirovnal k tužšímu králičímu masu. Stejně je přinejmenším zvláštní, že zvířátko, které se v Česku chová jako domácí mazlíček, končí v Peru jako pochoutka na jídelním stole.


Jízda v zavazadlovém prostoru

Vrátili jsme se na hlavní křižovatku a doufali v brzký příjezd nějakého dopravního prostředku. Místní lidé říkali, že autobus dorazí v 16:00, ale čekat více než dvě hodiny jsme rozhodně neměli v plánu. Záchranou se zdálo být prázdné colectivo směřující do Catacu (10 solů na osobu), které přijelo v 14:15. Spokojeně jsme se usadili uvnitř vozidla, jenže kromě čtyř Peruánců nikdo další nenastoupil. Bylo nám jasné, že vozidlo nepojede, dokud se nenaplní, takže jsme byli ve stejné situaci jako před půl hodinou.

Mezitím se objevilo taxi a taxikář prohlásil, že jede za 15 solů až do Huarázu. Museli jsme se rychle rozhodnout: buďto zaplatit víc a odjet, nebo ušetřit a čekat. Zvítězila první varianta, avšak nebyli jsme dostatečně rychlí – ostatní vyběhli z colectiva dříve a naskákali rovnou do auta. Všechny sedačky byly rázem obsazeny, ale taxikář chtěl vydělat co nejvíce a naznačil nám, že si můžeme vlézt do kufru. Představa, že pojedeme jako zavazadla, nás zprvu zaskočila, ale řekli jsme si, že to zkrátka nějak přežijeme. Nasoukali jsme se dovnitř, zaujali polohu skrčence, malý batoh si dali na nohy a přepychová jízda mohla začít. Celkově nás v taxikářské Toyotě kombi sedělo devět – řidič, spolujezdec, čtyři lidé na zadní sedačce a tři v kufru (kromě nás ještě jeden malý Peruánec).

Sotva jsme opustili Chavín, stopla nás policejní kontrola. Taxikář vystoupil, šel ke strážcům zákona a musel jim asi sáhodlouze vysvětlovat, proč má v autě tolik lidí a některé dokonce v kufru. Zhruba po pěti minutách se s nimi „domluvil“ (dal jim s největší pravděpodobností nějaký úplatek) a mohli jsme jet dál.

Byli jsme vzadu narvaní jak sardinky bez možnosti sebemenšího pohybu, což znamenalo dělat i nadále skrčence. Peruánec vedle nás byl evidentně v pohodě, aby ne, když měřil sotva metr šedesát. Zadek a nohy nás šíleně bolely a pociťovali jsme každou nerovnost silnice připomínající tankodrom. Zpočátku jsme se domnívali, že po cestě někdo vystoupí – toto přání se nám bohužel nesplnilo. Jízda se zdála být nekonečná, ale nemohli jsme nic dělat, jen trpělivě sedět a čekat, až zastavíme.


Vysvobození v Catacu

Utrpení skončilo po dvou úmorných hodinách. Zastavili jsme u benzínové pumpy v Catacu, abychom doplnili palivo, a při té příležitosti jsme byli na chvíli vysvobozeni ze zajetí kufru. Bylo skvělé narovnat se, udělat pár kroků a protáhnout rozlámané tělo. Za pár minut jsme zavazadlový prostor opustili nadobro – taxikář zastavil u colectiva jedoucího do Huarázu a nás všechny „kufrové“ pasažéry přemístil dovnitř. Konečně jsme měli každý svou pohodlnou sedačku.

Když se vozidlo z poloviny zaplnilo, nastal čas odjezdu. Neuplynulo však ani čtvrt hodiny a vedle nás se objevila povědomá bílá Toyota kombi. Řidič, se kterým jsme jeli z Chavínu, měl zřejmě další problémy s policií, a proto musel rychle najít náhradní dopravu pro zbytek své posádky. Všichni lidé z taxíku se tak opět sešli a v 17:30 jsme společně a bez problémů dorazili do Huarázu.