Cestovatel.cz

Vidět jen Káhiru by znamenalo nebýt v Egyptě, a proto raději honem do Luxoru. Místo nekonečné cesty autobusem si zkušený cestovatel raději zaplatí cestu letadlem, místní letecká společnost nečekaně používá moderní airbusy, nicméně na nějakou zvláštní spolehlivost se u místní letecké společnosti spolehnout nemůžeme, ať už se jedná o letu na čas nebo o letu vůbec – při cestě zpátky jsem na letišti musel tvrdnout o čtyři hodiny déle jen proto, že ranní let zrušili, aniž by se to cestujícím namáhali řict.

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají příliš nadějně. V září ale bylo turistů pramálo, takže za Luxorem byly tyto nilské koráby zaparkované ve třech vrstvách.

{{reklama()}}

V blízkosti Luxoru je snad všechno, co dělá Egypt Egyptem. Chrám je prakticky uprostřed města, takže tam pohodlně dojdeme pěšky. S blízkým chrámovým komplexem v Karnaku je spojen Alejí sfing. Těch se sice zachovala jen hrstka, ale pro představu to rozhodně stačí. Do samotného chrámu se vstupuje jedním z nejpůsobivějších vchodů v Egyptě. Pylon byl vyzdoben motivem bitvy u Kadeše. Před pylonem stojí několik obřích soch Ramesse II a jeden ze dvou obelisků z červené žuly. Pokud se chceme pokochat jeho dvojčetem, musíme do Paříže.

Soustava chrámů

Spojení obou chrámů dnes existuje jen taxíkem. Karnacká soustava chrámů byla nepřetržitě budována po dobu téměř 2 000 let. Hlavním bohem, který zde byl uctíván, byl samozřejmě nejvyšší bůh Nové říše Amon, a jak se každý faraón snažil zalíbit Amonovi novou stavbou, chrámů utěšeně přibývalo. Když nepomyslíme na plochu komplexu, která nám v palčivém slunci dá nepochybně zabrat, budeme stát v úžasu nad gigantickými pylony, o nichž si jen těžko představíme, jak je tehdy dokázali postavit.

Chceme-li se zde alespoň trochu orientovat, měli bychom přicházet alejí lemovanou sfingami s hlavou berana, které byly zasvěcené bohu Amonovi. U druhého pylonu, který býval skutečných průčelím chrámu v Karnaku, nelze přehlédnout obrovské sochy Amona-Rea. Po pravé straně máme chrám Ramesse III a přímo proti nám je slavná velká hypostylová síň. Fotografickou horečku poněkud kazí monumentální rozměry, pokud se ale vydáme o kus dál, ze stínu se neomylně vynoří jeden z ozbrojených vojáků předstírajících ochranu a začne nabízet, že nás za mírný bakšiš nechá vylézt na nějaký strop menšího chrámu, kde je prakticky jediné místo, odkud se nám celý komplex vejde do hledáčku.

Okolí Luxoru, Údolí králů

Okolí Luxoru toho ale ještě skrývá mnohem víc, nedaleko je solidně zrestaurovaný chrám královny Hatshepsut, ve kterém si pravděpodobně nejlépe představíme, jak tyto chrámy asi kdysi vypadaly. Restaurování samozřejmě přináší nekonečné diskuze o tom, jestli má po tolika letech památka vypadat jako ze škatulky, nebo jestli má vypadat tak, jak na ní zapracoval zub času.

Nikdo asi nevynechá návštěvu známého Údolí králů, což bylo v minulosti velmi obtížně přístupné místo. Díky tomu se stalo ideální pro poslední odpočinek faraónů 18. až 20. dynastie. Evropští archeologové zde postupně objevují další a další hrobky králů, dnes jich je již přes 60, navíc nikdy předem nevíme, které hrobky jsou otevřené. Ale nemusíme se bát, v ceně prohlídky jsou vždy tři hrobky, za další se platí navíc. Zkušený průvodce většinou vybere trojici tak, abychom si vychutnali jednotlivé styly. Za další poplatek můžeme navštívit i slavnou hrobku faraóna Tutanchamona, jemuž k dnešní nepředstavitelné slávě pomohlo pouze objevení jeho hrobky, která byla jediná nevykradená a plná zlata. Ke slávě bezvýznamného faraóna napomohla i známá legenda o Tutanchamonově kletbě.

O kus dál je Champollionem pojmenované Údolí královen, kde byly pohřbívány královny a jejich děti. Hrobky jsou často mnohem dokonaleji vyzdobené, turisté ale houfně dávají přednost místům posledního odpočinku faraónů. Prohlédnout si můžeme i hrobku královny Nefertari, kterou v roce 1904 objevil Ital Schaiparelli. Ta je zcela bezpochybně ze všech nejkrásnější (také nejlépe zrestaurovaná). Egypská vláda si však z turistů dělá dobrý den, nejdříve ji ze strachu před zkázou uzavřela úplně, potom ji otevírala jen pár dnů v měsíci, a dnes si ji může prohlídnout jen movitý turista, který sáhne do peněženky pro deset tisíc dolarů. Tak tomu bylo za mé návštěvy, dnes to může být zase úplně jinak.

Stranou zájmu bývá vesnička Deir al-Medina, která dnes vypadá stejně jako v době, kdy zde bydleli dělníci pracující na královských hrobkách. Ti movitější byli pohřbíváni zde, takže si dnes můžeme prohlédnout mnohem skromnější, o to působivější hrobky zdobené tentokráte světskými motivy. Vadou na kráse je Egypťan krčící se v každé z nich, který okamžitě přiskočí, ofukuje turistu kusem papundeklu a druhou ruku nastrkuje pro bakšiš. Arabský svět v plné kráse.

Dendara

Kapitolou samou pro sebe je potom návštěva chrámu Dendara. Celá oblast je považována za nebezpečnou, proto se v určenou hodinu připraví kolona autobusů a mikrobusů, která pod těžkou vojenskou ochranou vyrazí. Zablokována je každá křižovatka a most, někde stojí armáda, někde policie a na menších mostech jsou po zuby ozbrojení civilisté. Kolona řítící se maximální rychlostí po uzavřené silnici připomíná přejezdy kremelských papalášů a po pravdě řečeno docela chápu, že pokud musí místní obyvatelé čekat v horku půlhodinku na přechod silnice jenom proto, že okolo pojedou bílí sáhibové, nemají turisty zrovna v lásce. Chrám ale stojí za pár nepříjemných pocitů.

Několik kilometrů před ním se kolona rozdělí a většina míří směrem na Abu Simbel, dál jsem jel jen s průvodcem a osamoceným náklaďákem s několika vojáky. Pozoruhodně zachovalý chrám, který se až do 19. století skrýval pod pískem, jsme tedy měli sami pro sebe. Vnitřní výzdoba je dost poškozená, pozdější obyvatelé pracně vytloukli reliéfy, zato venku už jim píle došla. Mezi tisícem reliéfů si můžeme prohlédnout i vzácný, údajně jediný reliéf s Kleopatrou. Turistů sem zavítá tak málo, že je to snad jediný chrám, kde nikdo neotravuje a stráž se spokojí s propisovací tužkou.

Čas v Egyptě utekl rychleji, než bych čekal. Zbýval jen poslední večer, trávený pozorováním slunce zapadajícího nad skalami a barvícího pomalu tekoucí Nil do oranžova. Pomalé faluky s rybáři vypadaly stejně jako v dobách faraónů a zdálo se, že se zastavil čas. Jen hlahol pivem rozjařených anglických turistů mne opakovaně vracel do nepříjemné reality dneška.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Vidět jen Káhiru by znamenalo nebýt v Egyptě, a proto raději honem do Luxoru. Místo nekonečné cesty autobusem si zkušený cestovatel raději zaplatí cestu letadlem, místní letecká společnost nečekaně používá moderní airbusy, nicméně na nějakou zvláštní spolehlivost se u místní letecké společnosti spolehnout nemůžeme, ať už se jedná o letu na čas nebo o letu vůbec – při cestě zpátky jsem na letišti musel tvrdnout o čtyři hodiny déle jen proto, že ranní let zrušili, aniž by se to cestujícím namáhali řict.

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají příliš nadějně. V září ale bylo turistů pramálo, takže za Luxorem byly tyto nilské koráby zaparkované ve třech vrstvách.

{{reklama()}}

V blízkosti Luxoru je snad všechno, co dělá Egypt Egyptem. Chrám je prakticky uprostřed města, takže tam pohodlně dojdeme pěšky. S blízkým chrámovým komplexem v Karnaku je spojen Alejí sfing. Těch se sice zachovala jen hrstka, ale pro představu to rozhodně stačí. Do samotného chrámu se vstupuje jedním z nejpůsobivějších vchodů v Egyptě. Pylon byl vyzdoben motivem bitvy u Kadeše. Před pylonem stojí několik obřích soch Ramesse II a jeden ze dvou obelisků z červené žuly. Pokud se chceme pokochat jeho dvojčetem, musíme do Paříže.

Soustava chrámů

Spojení obou chrámů dnes existuje jen taxíkem. Karnacká soustava chrámů byla nepřetržitě budována po dobu téměř 2 000 let. Hlavním bohem, který zde byl uctíván, byl samozřejmě nejvyšší bůh Nové říše Amon, a jak se každý faraón snažil zalíbit Amonovi novou stavbou, chrámů utěšeně přibývalo. Když nepomyslíme na plochu komplexu, která nám v palčivém slunci dá nepochybně zabrat, budeme stát v úžasu nad gigantickými pylony, o nichž si jen těžko představíme, jak je tehdy dokázali postavit.

Chceme-li se zde alespoň trochu orientovat, měli bychom přicházet alejí lemovanou sfingami s hlavou berana, které byly zasvěcené bohu Amonovi. U druhého pylonu, který býval skutečných průčelím chrámu v Karnaku, nelze přehlédnout obrovské sochy Amona-Rea. Po pravé straně máme chrám Ramesse III a přímo proti nám je slavná velká hypostylová síň. Fotografickou horečku poněkud kazí monumentální rozměry, pokud se ale vydáme o kus dál, ze stínu se neomylně vynoří jeden z ozbrojených vojáků předstírajících ochranu a začne nabízet, že nás za mírný bakšiš nechá vylézt na nějaký strop menšího chrámu, kde je prakticky jediné místo, odkud se nám celý komplex vejde do hledáčku.

Okolí Luxoru, Údolí králů

Okolí Luxoru toho ale ještě skrývá mnohem víc, nedaleko je solidně zrestaurovaný chrám královny Hatshepsut, ve kterém si pravděpodobně nejlépe představíme, jak tyto chrámy asi kdysi vypadaly. Restaurování samozřejmě přináší nekonečné diskuze o tom, jestli má po tolika letech památka vypadat jako ze škatulky, nebo jestli má vypadat tak, jak na ní zapracoval zub času.

Nikdo asi nevynechá návštěvu známého Údolí králů, což bylo v minulosti velmi obtížně přístupné místo. Díky tomu se stalo ideální pro poslední odpočinek faraónů 18. až 20. dynastie. Evropští archeologové zde postupně objevují další a další hrobky králů, dnes jich je již přes 60, navíc nikdy předem nevíme, které hrobky jsou otevřené. Ale nemusíme se bát, v ceně prohlídky jsou vždy tři hrobky, za další se platí navíc. Zkušený průvodce většinou vybere trojici tak, abychom si vychutnali jednotlivé styly. Za další poplatek můžeme navštívit i slavnou hrobku faraóna Tutanchamona, jemuž k dnešní nepředstavitelné slávě pomohlo pouze objevení jeho hrobky, která byla jediná nevykradená a plná zlata. Ke slávě bezvýznamného faraóna napomohla i známá legenda o Tutanchamonově kletbě.

O kus dál je Champollionem pojmenované Údolí královen, kde byly pohřbívány královny a jejich děti. Hrobky jsou často mnohem dokonaleji vyzdobené, turisté ale houfně dávají přednost místům posledního odpočinku faraónů. Prohlédnout si můžeme i hrobku královny Nefertari, kterou v roce 1904 objevil Ital Schaiparelli. Ta je zcela bezpochybně ze všech nejkrásnější (také nejlépe zrestaurovaná). Egypská vláda si však z turistů dělá dobrý den, nejdříve ji ze strachu před zkázou uzavřela úplně, potom ji otevírala jen pár dnů v měsíci, a dnes si ji může prohlídnout jen movitý turista, který sáhne do peněženky pro deset tisíc dolarů. Tak tomu bylo za mé návštěvy, dnes to může být zase úplně jinak.

Stranou zájmu bývá vesnička Deir al-Medina, která dnes vypadá stejně jako v době, kdy zde bydleli dělníci pracující na královských hrobkách. Ti movitější byli pohřbíváni zde, takže si dnes můžeme prohlédnout mnohem skromnější, o to působivější hrobky zdobené tentokráte světskými motivy. Vadou na kráse je Egypťan krčící se v každé z nich, který okamžitě přiskočí, ofukuje turistu kusem papundeklu a druhou ruku nastrkuje pro bakšiš. Arabský svět v plné kráse.

Dendara

Kapitolou samou pro sebe je potom návštěva chrámu Dendara. Celá oblast je považována za nebezpečnou, proto se v určenou hodinu připraví kolona autobusů a mikrobusů, která pod těžkou vojenskou ochranou vyrazí. Zablokována je každá křižovatka a most, někde stojí armáda, někde policie a na menších mostech jsou po zuby ozbrojení civilisté. Kolona řítící se maximální rychlostí po uzavřené silnici připomíná přejezdy kremelských papalášů a po pravdě řečeno docela chápu, že pokud musí místní obyvatelé čekat v horku půlhodinku na přechod silnice jenom proto, že okolo pojedou bílí sáhibové, nemají turisty zrovna v lásce. Chrám ale stojí za pár nepříjemných pocitů.

Několik kilometrů před ním se kolona rozdělí a většina míří směrem na Abu Simbel, dál jsem jel jen s průvodcem a osamoceným náklaďákem s několika vojáky. Pozoruhodně zachovalý chrám, který se až do 19. století skrýval pod pískem, jsme tedy měli sami pro sebe. Vnitřní výzdoba je dost poškozená, pozdější obyvatelé pracně vytloukli reliéfy, zato venku už jim píle došla. Mezi tisícem reliéfů si můžeme prohlédnout i vzácný, údajně jediný reliéf s Kleopatrou. Turistů sem zavítá tak málo, že je to snad jediný chrám, kde nikdo neotravuje a stráž se spokojí s propisovací tužkou.

Čas v Egyptě utekl rychleji, než bych čekal. Zbýval jen poslední večer, trávený pozorováním slunce zapadajícího nad skalami a barvícího pomalu tekoucí Nil do oranžova. Pomalé faluky s rybáři vypadaly stejně jako v dobách faraónů a zdálo se, že se zastavil čas. Jen hlahol pivem rozjařených anglických turistů mne opakovaně vracel do nepříjemné reality dneška.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Ve stínu padišaha

Vzpomínky na Karla Maye byly asi to první, co mne ve chvíli, kdy jsem s kufrem vyšel před káhirské letiště, napadlo. Představa o stovkách taxíkářů bojujících o turistu, vzala za své ve chvíli, kdy jsem se deset minut marně rozhlížel po jediném autě. Nakonec jsem se musel pracně vlísat do přízně někoho, kdo přislíbil získat auto, a za pouhou půlhodinku na slunci a smogu jsem se konečně v rozpadajícím se Peugeotu prodíral káhirskou zácpou k hotelu.

Hned první dojem, který se potom opakovaně potvrzoval ve všech městech, které jsem v Egyptě navštívil, byla gigantická kasárna. Desetiletí výjimečného stavu spolu s obavami, že nějaký další atentát muslimských fanatiků zabije slepici přinášející zlatá vejce, naplnila Egypt ozbrojenci natolik, že na první pohled není ani bájný Fort Knox chráněn lépe.

{{reklama()}}

Druhý pohled však ukáže realitu – policista ve špinavé košili, chránící pětihvězdičkový hotel, se ve chvíli, kdy jsem vyšel ze dveří, okamžitě přestal zajímat o případné teroristy a převedl mne přes ulici, aby na druhé straně natáhl špinavou dlaň a požádal o jedno Euro. A pak už to pokračovalo – ozbrojenců v nejrůznějších uniformách bylo všude víc než normálních lidí, v každém vchodu se procházelo detektorem kovů, nicméně bílý sahiv klidně s taškou na rameni. Show převeliká, účinnost minimální.

Káhira

Většina zkušených cestovatelů přiletí do Káhiry. Hotelů je zde více než dost, náročný Evropan by ale neměl sáhnout po ničem, co se nechlubí nejméně čtyřmi hvězdičkami, jinak sice neriskuje ani život ani zdraví, o pohodlí se mu však pravděpodobně bude pouze zdát. Hodnocení hotelů totiž s evropským standardem nemá mnoho společného, Pokud nás přemůže dobrodružná povaha a sáhneme po něčem opravdu levném, odměnou sice bude zajímavý zážitek v místní restauraci, ale také vysoká pravděpodobnost faraonovy pomsty. V každém lepším hotelu je restaurací více než dost, většinou se však jedná o jakési egyptské modifikace jednotlivých etnických skupin, s podezřele převládající kuchyní italskou. Žádné kulinářské orgie nás tedy nečekají, a zájemce o víno musím před egyptským vínem varovat. Zkoušel jsem šest různých značek (víc jich nenabízejí ani ty nejdražší restaurace) a žádná nestála za nic.

Samotná Káhira nabízí turistům tři okruhy – muslimskou historii, křesťansko-židovskou (často nazývanou kopskou), a samozřejmě památky na dobu faraonů. Průvodce si můžeme najmout v každém hotelu a ceny jsou všude přibližně stejné. Auto s řidičem a průvodcem bývá samozřejmostí. Soukromou prohlídku sice nabízí každý druhý taxikář, který má automaticky bratrance v městě, do kterého se za pár dnů z Káhiry vydáváme, ale úspora se nemusí vyplatit – průvodce nejenže mluví mnohem lépe anglicky, ale také toho o památkách ví neporovnatelně víc a ještě jeho auto nehrozí rozpadnutím na každém rohu.

Kostely a mešity jsou sice historicky cenné a zajímavé, za jeden den je ale pohodlně zvládneme. Moje prohlídky byly vylepšené blížícími se volbami, takže ulice naplněné pestrobarevnými prapory a transparenty, poněkud připomínaly Nepál. Líbily se mi až do chvíle, kdy mne průvodce poněkud zamračeně upozornil na to, že sice opěvují klady donekonečna znovuvoleného prezidenta, že ale nejsou znamením lásky lidu, ale prozaického strachu ze stolibrové pokuty tomu, kdo svou náklonnost nevystaví na veřejnosti.

Slavné muzeum

Egyptské muzeum za prohlídku samozřejmě stojí, kvalita vystavených objektů bere dech. O to menší péče je věnována samotnému způsobu, jak jsou památky setřepány dohromady, některé popisy jsou v několika jazycích, ostatní jsou očividně původní cedulky napsané původními objeviteli, takže často budeme muset pátrat v paměti nad zbytky znalostí dalších jazyků. A pokud se někomu v rozpálených místnostech dělá nevolno, musím připomenout, že klimatizaci si vysloužily jen dvě místnosti vystavující nejcennější památky z Tutanchamonovy hrobky. Do muzea nás navíc nepustí ani s videokamerou (na což upozorní u vchodu), ale ani s foťákem, se kterým nás vyhodí obsluha detektoru kovů, takže nás zaženou do poněkud nesolidně vypadající úschovny, a frontu u vchodu si vystojíme podruhé.

A konečně se dostáváme k pyramidám. Pokud nás do Egypta dovedla fanatická láska ke všemu opravdu starému, potom se vyplatí investovat poslední korunu a stihnout maximum. Všichni ostatní udělají lépe, pokud věnují nějaký čas plánování a potom jdou najisto. Řadu památek, které jsou automaticky na programu všech cestovních kanceláří, lze s klidným srdcem a svědomím vynechat, aniž bychom o něco přišli. Klasickým příkladem je Memphis, který sice byl skutečně založen před 5 000 lety, ale dnes je z něj zaprášená vesnička s muzeem, za kterým se člověk nemusí hodinu vláčet. Za zmínku stojí snad jen obrovitá socha Ramsese II, se kterou se kdysi Britové nehodlali vláčet až do Londýna. Většina expedic nám navíc neukáže prakticky nic ani z blízkého pohřebiště v Sakkaře.

Pyramidy

Pyramidy v Gíze, což je dnes předměstí Káhiry, si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Ta nejslavnější je známá pod jménem vládce, který ji nechal postavit, faraóna Chufeva, řecky Cheopse. Je to největší dodnes stojící pyramida a na dlouhá tisíciletí to bylo největší dílo lidských rukou vůbec. Se čtvercovou základnou o straně 230 metrů a původní výškou 146 m si naše představivost až do chvíle, kdy budeme stát těsně u ní, asi těžko poradí.

Druhou část vyprávěni o Egyptě najdete ve článku Luxor, památky plnými doušky

Další dvě pyramidy nejsou o nic méně impresivní, a tři velké jehlany se sfingou v popředí jsou snad nejčastěji používaným symbolem Egypta. Udivující je, že vznikly již v raném počátku egyptské civilizace a státnost, za vlády 4. dynastie. Fotografují se ale prachmizerně, Káhira končí doslova na jejich úpatí a smog dělá z modrého nebe nepříjemně šedivé pozadí. Před slavnou Sfingou si navíc většinou jen tiše povzdechneme zklamáním, tak maličká se totiž na pozadí Cheopsovy pyramidy zdá být.

Tohle všechno neznamená, že by návštěva Egypta nestála za to, nebo že by se z něj měla stát opravdu jen země pro last minute zájezdy k moři. Nabídnout nám toho může na mnohaměsíční pobyt, jenom se asi budeme muset smířit s tím, že arabský svět je přece jenom od evropské civilizace dál, než si myslíme.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Ve stínu padišaha

Vzpomínky na Karla Maye byly asi to první, co mne ve chvíli, kdy jsem s kufrem vyšel před káhirské letiště, napadlo. Představa o stovkách taxíkářů bojujících o turistu, vzala za své ve chvíli, kdy jsem se deset minut marně rozhlížel po jediném autě. Nakonec jsem se musel pracně vlísat do přízně někoho, kdo přislíbil získat auto, a za pouhou půlhodinku na slunci a smogu jsem se konečně v rozpadajícím se Peugeotu prodíral káhirskou zácpou k hotelu.

Hned první dojem, který se potom opakovaně potvrzoval ve všech městech, které jsem v Egyptě navštívil, byla gigantická kasárna. Desetiletí výjimečného stavu spolu s obavami, že nějaký další atentát muslimských fanatiků zabije slepici přinášející zlatá vejce, naplnila Egypt ozbrojenci natolik, že na první pohled není ani bájný Fort Knox chráněn lépe.

{{reklama()}}

Druhý pohled však ukáže realitu – policista ve špinavé košili, chránící pětihvězdičkový hotel, se ve chvíli, kdy jsem vyšel ze dveří, okamžitě přestal zajímat o případné teroristy a převedl mne přes ulici, aby na druhé straně natáhl špinavou dlaň a požádal o jedno Euro. A pak už to pokračovalo – ozbrojenců v nejrůznějších uniformách bylo všude víc než normálních lidí, v každém vchodu se procházelo detektorem kovů, nicméně bílý sahiv klidně s taškou na rameni. Show převeliká, účinnost minimální.

Káhira

Většina zkušených cestovatelů přiletí do Káhiry. Hotelů je zde více než dost, náročný Evropan by ale neměl sáhnout po ničem, co se nechlubí nejméně čtyřmi hvězdičkami, jinak sice neriskuje ani život ani zdraví, o pohodlí se mu však pravděpodobně bude pouze zdát. Hodnocení hotelů totiž s evropským standardem nemá mnoho společného, Pokud nás přemůže dobrodružná povaha a sáhneme po něčem opravdu levném, odměnou sice bude zajímavý zážitek v místní restauraci, ale také vysoká pravděpodobnost faraonovy pomsty. V každém lepším hotelu je restaurací více než dost, většinou se však jedná o jakési egyptské modifikace jednotlivých etnických skupin, s podezřele převládající kuchyní italskou. Žádné kulinářské orgie nás tedy nečekají, a zájemce o víno musím před egyptským vínem varovat. Zkoušel jsem šest různých značek (víc jich nenabízejí ani ty nejdražší restaurace) a žádná nestála za nic.

Samotná Káhira nabízí turistům tři okruhy – muslimskou historii, křesťansko-židovskou (často nazývanou kopskou), a samozřejmě památky na dobu faraonů. Průvodce si můžeme najmout v každém hotelu a ceny jsou všude přibližně stejné. Auto s řidičem a průvodcem bývá samozřejmostí. Soukromou prohlídku sice nabízí každý druhý taxikář, který má automaticky bratrance v městě, do kterého se za pár dnů z Káhiry vydáváme, ale úspora se nemusí vyplatit – průvodce nejenže mluví mnohem lépe anglicky, ale také toho o památkách ví neporovnatelně víc a ještě jeho auto nehrozí rozpadnutím na každém rohu.

Kostely a mešity jsou sice historicky cenné a zajímavé, za jeden den je ale pohodlně zvládneme. Moje prohlídky byly vylepšené blížícími se volbami, takže ulice naplněné pestrobarevnými prapory a transparenty, poněkud připomínaly Nepál. Líbily se mi až do chvíle, kdy mne průvodce poněkud zamračeně upozornil na to, že sice opěvují klady donekonečna znovuvoleného prezidenta, že ale nejsou znamením lásky lidu, ale prozaického strachu ze stolibrové pokuty tomu, kdo svou náklonnost nevystaví na veřejnosti.

Slavné muzeum

Egyptské muzeum za prohlídku samozřejmě stojí, kvalita vystavených objektů bere dech. O to menší péče je věnována samotnému způsobu, jak jsou památky setřepány dohromady, některé popisy jsou v několika jazycích, ostatní jsou očividně původní cedulky napsané původními objeviteli, takže často budeme muset pátrat v paměti nad zbytky znalostí dalších jazyků. A pokud se někomu v rozpálených místnostech dělá nevolno, musím připomenout, že klimatizaci si vysloužily jen dvě místnosti vystavující nejcennější památky z Tutanchamonovy hrobky. Do muzea nás navíc nepustí ani s videokamerou (na což upozorní u vchodu), ale ani s foťákem, se kterým nás vyhodí obsluha detektoru kovů, takže nás zaženou do poněkud nesolidně vypadající úschovny, a frontu u vchodu si vystojíme podruhé.

A konečně se dostáváme k pyramidám. Pokud nás do Egypta dovedla fanatická láska ke všemu opravdu starému, potom se vyplatí investovat poslední korunu a stihnout maximum. Všichni ostatní udělají lépe, pokud věnují nějaký čas plánování a potom jdou najisto. Řadu památek, které jsou automaticky na programu všech cestovních kanceláří, lze s klidným srdcem a svědomím vynechat, aniž bychom o něco přišli. Klasickým příkladem je Memphis, který sice byl skutečně založen před 5 000 lety, ale dnes je z něj zaprášená vesnička s muzeem, za kterým se člověk nemusí hodinu vláčet. Za zmínku stojí snad jen obrovitá socha Ramsese II, se kterou se kdysi Britové nehodlali vláčet až do Londýna. Většina expedic nám navíc neukáže prakticky nic ani z blízkého pohřebiště v Sakkaře.

Pyramidy

Pyramidy v Gíze, což je dnes předměstí Káhiry, si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Ta nejslavnější je známá pod jménem vládce, který ji nechal postavit, faraóna Chufeva, řecky Cheopse. Je to největší dodnes stojící pyramida a na dlouhá tisíciletí to bylo největší dílo lidských rukou vůbec. Se čtvercovou základnou o straně 230 metrů a původní výškou 146 m si naše představivost až do chvíle, kdy budeme stát těsně u ní, asi těžko poradí.

Druhou část vyprávěni o Egyptě najdete ve článku Luxor, památky plnými doušky

Další dvě pyramidy nejsou o nic méně impresivní, a tři velké jehlany se sfingou v popředí jsou snad nejčastěji používaným symbolem Egypta. Udivující je, že vznikly již v raném počátku egyptské civilizace a státnost, za vlády 4. dynastie. Fotografují se ale prachmizerně, Káhira končí doslova na jejich úpatí a smog dělá z modrého nebe nepříjemně šedivé pozadí. Před slavnou Sfingou si navíc většinou jen tiše povzdechneme zklamáním, tak maličká se totiž na pozadí Cheopsovy pyramidy zdá být.

Tohle všechno neznamená, že by návštěva Egypta nestála za to, nebo že by se z něj měla stát opravdu jen země pro last minute zájezdy k moři. Nabídnout nám toho může na mnohaměsíční pobyt, jenom se asi budeme muset smířit s tím, že arabský svět je přece jenom od evropské civilizace dál, než si myslíme.

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.