Chorvatská Dalmácie

Cestujete do Chorvatska, konkrétně do oblasti zvané Dalmácie, a kromě
čistého moře a romantických pláží toužíte po poznání? Tak věřte,
že si tu přijdete na své.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Cestujete do Chorvatska, konkrétně do oblasti zvané Dalmácie, a kromě čistého moře a romantických pláží toužíte po poznání? Tak věřte, že si tu přijdete na své.

Dalmácie

Dalmácie je oblast rozkládající se při pobřeží Jaderského moře. Zasahuje nejen do jižního území Chorvatska, ale také do sousední Černé Hory. V minulosti však bylo toto území římské provincie mnohem větší – zahrnovalo například Albánii a také Istrii.

{{reklama()}}

Krásná příroda je pro tuto oblast přímo charakteristická. Jsou zde rozsáhlé krasové oblasti tvořené vápencem či dolomitem. Pokud vás omrzí slaná voda, tak můžete zavítat ke zdejším jezerům. Mimo jiné se tu nachází dvě ze tří největších přírodních jezer v Chorvatsku. Poblíž města Biograd je to jezero Vrana s rozlohou 30km2 a nedaleko Šibeniku pak jezero Prokljan o rozloze 11,5 km2.

Historii této oblasti je opravdu bohatá. Zpočátku byla pod nadvládou Římanů, poté se stala součástí Byzance. Ve středověku osídlili území kmeny Chorvatů a Srbů. Není se proto čemu divit, že zdejší města ukrývají množství památek a upoutají vás také architekturou různorodých slohů.


Šibenik

Šibenik je jedno z měst, které stojí za návštěvu. V tomto přístavním městě žije asi 50 tisíc obyvatel a je významným střediskem cestovního ruchu v této oblasti. Jste-li romantické duše určitě vás nadchne místní atmosféra.

Procházet se můžete ulicemi, kde vás budou lákat místní obchůdky s různými druhy zboží a útulné restaurace, v nichž se můžete občerstvit či zakusit chorvatské speciality. Jestliže cestou narazíte na stánek se zmrzlinou, tak se zastavte a ochutnejte! Nejen, že si budete moci vybrat z nepřeberného množství barev a příchutí, ale také je dost možné, že zažijete zábavnou show v podání prodavače zmrzliny. Ti totiž umí se zmrzlinou doslova čarovat a vytvářet z ní různé postavičky, což vám vykouzlí úsměv na rtech. Chcete-li však nasát pravou atmosféru tohoto města, zavítejte na místní trh. Ale pozor, nenechte se odradit zápachem mořských plodů, které se tu na každém rohu prodávají.


Jestliže vás přece jen více lákají památky, rozhodně si tu přijdete na své. Můžete začít například malým výšlapem ke zdejším pevnostem, které se majestátně tyčí nad městem. Jsou celkem tři – nejníže je pevnost sv. Anny, druhou je pevnost Šubičevac a nejvýše pak pevnost sv. Jana, která na město dohlíží z výšky 125 m. n. m. Procházka na toto místo stojí opravdu za to, je odtud krásný výhled do celého města a na moře, které díky místnímu přístavu křižuje množství lodí. Když půjdete zpět do města, zvolte cestu směřující ke katedrále sv. Jakuba. Ta je totiž největší chloubou města, od roku 2000 je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o katedrálu v goticko-renesančním slohu, jejíž stavba začala v 15. století. Určitě stojí za návštěvu, nejen z důvodu její nádherné sochařské výzdoby.

Prohlídku města pak můžete zakončit třeba procházkou po nábřeží, které je lemováno zakotvenými loděmi nebo se pohodlně usadit v nějaké restauraci a sledovat ruch města.


Primošten

Za dalším poznáním se musíte vydat trochu jižněji. Konkrétně do malého, ale malebného městečka Primošten, obklopeného vinicemi. Ve městě nežije ani 2000 obyvatel, ale za to turistů tu v létě najdete požehnaně. Nemusíte se však obávat, stále zde panuje klidná atmosféra.

Primošten, tedy jeho historická část, se rozkládá na poloostrově, jehož dominantou je kostel sv. Jiří. V minulosti bylo městečko obehnáno hradbami, které měly za úkol ubránit ho před Turky. Dnes je toto místo ideální na procházky zdejšími propletenými uličkami. S velkou pravděpodobností potkáte i pouliční umělce, kteří vám zpříjemní den zpěvem či namalováním vaší podobizny.


Pokud toužíte po adrenalinu, či nějakých sportovních aktivitách, stačí se přesunout na druhý konec města. Tam na vás čeká rozsáhlé turistické centrum s různými atrakcemi. Např. jízda na vodním skútru či let padákem za lodí. Druhá jmenovaná možnost je úžasným zážitkem, takže pokud vám nechybí kousek odvahy, není nad čím váhat. Shrnuto a podtrženo, Primošten je ideálním místem pro nenáročné turisty a rodiny s dětmi. Užijete si zde od každého trochu – historie, adrenalinových zážitků, zábavy a v neposlední řadě dobrého jídla. Místní restaurace nabízejí opravdu chutné jídlo za slušné ceny, na rozdíl od větších měst.

…a jedna praktická rada na závěr

Doprava automobilem je v této zemi nejjistější. Z mé zkušenosti vím, že řidiči místních autobusů slovo čas téměř neznají. V tom lepším případě autobusy jezdí i s hodinovým zpožděním a v tom horším nepřijedou vůbec.


Cestujete do Chorvatska, konkrétně do oblasti zvané Dalmácie, a kromě čistého moře a romantických pláží toužíte po poznání? Tak věřte, že si tu přijdete na své.

Dalmácie

Dalmácie je oblast rozkládající se při pobřeží Jaderského moře. Zasahuje nejen do jižního území Chorvatska, ale také do sousední Černé Hory. V minulosti však bylo toto území římské provincie mnohem větší – zahrnovalo například Albánii a také Istrii.

{{reklama()}}

Krásná příroda je pro tuto oblast přímo charakteristická. Jsou zde rozsáhlé krasové oblasti tvořené vápencem či dolomitem. Pokud vás omrzí slaná voda, tak můžete zavítat ke zdejším jezerům. Mimo jiné se tu nachází dvě ze tří největších přírodních jezer v Chorvatsku. Poblíž města Biograd je to jezero Vrana s rozlohou 30km2 a nedaleko Šibeniku pak jezero Prokljan o rozloze 11,5 km2.

Historii této oblasti je opravdu bohatá. Zpočátku byla pod nadvládou Římanů, poté se stala součástí Byzance. Ve středověku osídlili území kmeny Chorvatů a Srbů. Není se proto čemu divit, že zdejší města ukrývají množství památek a upoutají vás také architekturou různorodých slohů.


Šibenik

Šibenik je jedno z měst, které stojí za návštěvu. V tomto přístavním městě žije asi 50 tisíc obyvatel a je významným střediskem cestovního ruchu v této oblasti. Jste-li romantické duše určitě vás nadchne místní atmosféra.

Procházet se můžete ulicemi, kde vás budou lákat místní obchůdky s různými druhy zboží a útulné restaurace, v nichž se můžete občerstvit či zakusit chorvatské speciality. Jestliže cestou narazíte na stánek se zmrzlinou, tak se zastavte a ochutnejte! Nejen, že si budete moci vybrat z nepřeberného množství barev a příchutí, ale také je dost možné, že zažijete zábavnou show v podání prodavače zmrzliny. Ti totiž umí se zmrzlinou doslova čarovat a vytvářet z ní různé postavičky, což vám vykouzlí úsměv na rtech. Chcete-li však nasát pravou atmosféru tohoto města, zavítejte na místní trh. Ale pozor, nenechte se odradit zápachem mořských plodů, které se tu na každém rohu prodávají.


Jestliže vás přece jen více lákají památky, rozhodně si tu přijdete na své. Můžete začít například malým výšlapem ke zdejším pevnostem, které se majestátně tyčí nad městem. Jsou celkem tři – nejníže je pevnost sv. Anny, druhou je pevnost Šubičevac a nejvýše pak pevnost sv. Jana, která na město dohlíží z výšky 125 m. n. m. Procházka na toto místo stojí opravdu za to, je odtud krásný výhled do celého města a na moře, které díky místnímu přístavu křižuje množství lodí. Když půjdete zpět do města, zvolte cestu směřující ke katedrále sv. Jakuba. Ta je totiž největší chloubou města, od roku 2000 je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o katedrálu v goticko-renesančním slohu, jejíž stavba začala v 15. století. Určitě stojí za návštěvu, nejen z důvodu její nádherné sochařské výzdoby.

Prohlídku města pak můžete zakončit třeba procházkou po nábřeží, které je lemováno zakotvenými loděmi nebo se pohodlně usadit v nějaké restauraci a sledovat ruch města.


Primošten

Za dalším poznáním se musíte vydat trochu jižněji. Konkrétně do malého, ale malebného městečka Primošten, obklopeného vinicemi. Ve městě nežije ani 2000 obyvatel, ale za to turistů tu v létě najdete požehnaně. Nemusíte se však obávat, stále zde panuje klidná atmosféra.

Primošten, tedy jeho historická část, se rozkládá na poloostrově, jehož dominantou je kostel sv. Jiří. V minulosti bylo městečko obehnáno hradbami, které měly za úkol ubránit ho před Turky. Dnes je toto místo ideální na procházky zdejšími propletenými uličkami. S velkou pravděpodobností potkáte i pouliční umělce, kteří vám zpříjemní den zpěvem či namalováním vaší podobizny.


Pokud toužíte po adrenalinu, či nějakých sportovních aktivitách, stačí se přesunout na druhý konec města. Tam na vás čeká rozsáhlé turistické centrum s různými atrakcemi. Např. jízda na vodním skútru či let padákem za lodí. Druhá jmenovaná možnost je úžasným zážitkem, takže pokud vám nechybí kousek odvahy, není nad čím váhat. Shrnuto a podtrženo, Primošten je ideálním místem pro nenáročné turisty a rodiny s dětmi. Užijete si zde od každého trochu – historie, adrenalinových zážitků, zábavy a v neposlední řadě dobrého jídla. Místní restaurace nabízejí opravdu chutné jídlo za slušné ceny, na rozdíl od větších měst.

…a jedna praktická rada na závěr

Doprava automobilem je v této zemi nejjistější. Z mé zkušenosti vím, že řidiči místních autobusů slovo čas téměř neznají. V tom lepším případě autobusy jezdí i s hodinovým zpožděním a v tom horším nepřijedou vůbec.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Německý Rothenburg blízký, přesto neznámý

Člověk si znovu a znovu ověřuje pravdivost tvrzení, že by se měl
občas vracet do míst, která už procestoval, o kterých si myslí, že
je dobře zná. Nejen že si tak oživí vzpomínky a navštíví všechna ta
krásná místa, která poznal v minulosti. Občas se ale může stát, že
se setká s něčím, co při předešlých cestách opomenul, nebo prostě
nenašel.

Rothenburg neznámý

Člověk si znovu a znovu ověřuje pravdivost tvrzení, že by se měl občas vracet do míst, která už procestoval, o kterých si myslí, že je dobře zná. Nejen že si tak oživí vzpomínky a navštíví všechna ta krásná místa, která poznal v minulosti. Občas se ale může stát, že se setká s něčím, co při předešlých cestách opomenul, nebo prostě nenašel.


Město uliček

Pracovní povinnosti mě před několika dny zavedly asi 80 kilometrů od bavorského Norimberka – do městečka Rothenburg. Popravdě řečeno, očekával jsem typické bavorské městečko, ale to co mě tu čekalo, předčilo veškerá očekávání. Mírně zvlněná krajina v okolí Rothenburgu od der Tauber, je jakoby přímo předurčená k cyklistice. Když sem přijíždíte, vidíte jen obyčejné domky, pár pensionů, malou železniční stanici – prostě obyčejné provinční městečko. Pak však vyjedete ze zatáčky a najednou před Vámi vyroste pravé nefalšované, středověké město. Má vše, co si člověk představuje pod pojmem středověk. Jsou tu hradby, chránící zachovalé měšťanské domy. Jsou tu úzké uličky, pravá nefalšovaná radnice, nechybí kostely a v kašnách stejně tak jako před staletími zurčí voda. Stěny domů jsou tak báječně křivolaké, okna tak půvabně malá a místnosti tak útulně malé, že to ve Vás okamžitě vzbudí sympatie k tomuto památníku minulosti.

{{reklama()}}

Rothenburg historický

Historie města se datuje od roku 1142, kdy byl mocným rodem Stauferů na náhorní rovině nad řekou Tauber vybudován říšský hrad. Během dvou staletí kolem něho vyrostlo prosperující město, čítající na konci 14. stol. již 6000 obyvatel. Pak ale přišla třicetiletá válka, s ní úpadek, chudoba, zapomnění. Z Rothenburgu se stalo nevýznamné venkovské městečko.


Co tehdejší obyvatele určitě štěstím nenaplňovalo, se paradoxně stalo vkladem do budoucnosti. Nedostatek peněz způsobil, že se zde neprováděly takřka žádné úpravy a už vůbec žádné přestavby zdejších domů. Město tím zůstalo ušetřeno rušivých zásahů v podobě moderních stavebních stylů a uchovalo si dokonalou tvář středověkého města. Pohled do historie však ukazuje, že Rothenburg několikrát utržil dost těžké rány osudu. Tou první bylo mohutné zemětřesení v roce 1356, kdy byla část, tehdy již“svobodného říšského města“, srovnána se zemí. Ještě ničivější však zřejmě bylo spojenecké bombardování za druhé světové války. Snad jen zázraku lze děkovat za to, že většina historického jádra zůstala nepoškozena. Přesto trvalo desítky let a bylo potřeba darů i ze zahraničí, aby skvostný Rothenburg povstal do nové krásy.

Městem krok za krokem

Přirozeným centrem města je gotická radnice s radniční věží, zbudovaná na přelomu 13. a 14. století. Vedle jejího hlavního vchodu naleznete staré „rothenburgské“ míry. Pro turistické informace si zajdete do Radniční vinárny, která stojí hned vedle radnice a je nejznámější budovou Rothenburgu. Vděčí tomu jednak hlavním hodinám, které tu měří čas již od roku 1683 a také oknům pod nimi, která se otevírají každou hodinu mezi 11.00 a 15.00 hod. a večer mezi 20.00 a 22.00 hod. Postavy za nimi zpodobňují legendu o záchraně tehdy protestantského města před katolickými vojsky. Generál Tilly velící katolickým vojskům v roce 1631nezplundroval město, když tehdy jeden z radních pánů, na základě zjevného rozmaru zmiňovaného generála, dokázal najednou vypít korbel se 3 litry vína, a splnit tak požadavek vojenského pána… Inu, radní pánové měli asi natrénováno ze zasedání městské rady?!


Tím však výčet pamětihodností města ani zdaleka nekončí, je tu kašna sv. Jiří, protestantský kostel sv. Jakuba z roku 1311, Říšské městské muzeum, Františkánský kostel, či kostel sv. Jana – jeden ze dvou katolických kostelů ve městě. Raritu nabízí kostel sv. Wolfganga, který jako obranný objekt má podzemní kasemata a obranný ochoz. I sousední věž Klingenturm lze považovat za zvláštnost – svého času sloužila jako vodárenská věž. Návštěva Burggartenu (Hradní zahrada) je zároveň návštěvou bývalého říšského hradu, který dal vzniknout městu Rothenburg. Po mohutném zemětřesení v roce 1356 byla obnovena pouze kaple sv. Blassia a ostatní materiál z hradních rozvalin byl použit na výstavbu hradeb. Při návratu do města stojí za pozornost hned dvě zajímavosti. Tou první je maska v horní části Hradní brány (Burgtor), jejímž otvorem vylévali obránci města na hlavy útočníků vařící smůlu. Úděsná představ, alke neměli si začínat! A přímo v bráně naleznete dvířka, kterými se mohla současně protáhnout pouze jedna osoba. Jednoduché opatření proti nočnímu útoku nepřítele a ke kontrole osob vstupujících v nočním čase do města.


Radniční náměstí není jediným náměstím v Rothenburgu. Vaši pozornost si zaslouží malé náměstíčko Plönlein tvořené ulicí přicházející od Radničního náměstí a ulicemi z jižního předměstí a z tauberského údolí. Při procházce po volně přístupných městských hradbách se můžeme postupně seznamovat s věžemi celého obranného systému. Začít se dá hned u již zmiňovaného náměstíčka Sieberovou věží, od níž po hradebním ochozu dojdeme k Röderově bráně. Šibeniční bránu nalezneme v ulici, kde skutečně stávalo staré popraviště a která se pochopitelně jmenuje Šibeniční. Ze 12. stol. pochází Bílá brána, na niž navazuje Židovská tančírna – centrum židovského kulturního života ve středověku.

Za zmínku však stojí i jednotlivé domy. Ať již ty erby zdobené v Panské ulici, nebo špitál, či hrázděný dům, ve kterém ještě před 40 lety pracoval kovář. Jen kousek od Markusovy věže stojí jedno z bývalých vězení a jen o kousek dál ve Starém městském příkopu, v domě z roku 1270 je expozice historie zdejších starobylých řemesel


Rothenburg vánoční

Nádherná atmosféra musí panovat ve zdejších uličkách v předvánočním čase. Trochu z té sváteční atmosféry můžete nasát ve vánoční vesničce i v těsně přiléhajícím vánočním muzeu, ale přesto to nedokážře nahradit kouzlo skutečné zimy, kdy se procházíte pod rozžatými lucernami, do tváří Vás štípe mráz a pod nohama křupe nefalšovaný sníh a na hlavu se snášejí sněhové vločky.

Do Rothenburgu za krásou, romantikou i poučením

Je toho mnoho co Vám toto romantické město na řec Tauber nabídne. Má pro Vás připravenu neopakovatelnou atmosféru svých uliček. Do historických stejnokrojů odění vojáci doprovodí dělovými salvami večerní vystoupení tanečníků a hudebníků. Figury na Radniční vinárně znovu připomenou městskou legendu a z Hradní zahrady se Vám otevře nádherný výhled na řeku Tauber v 80 m hlubokém údolí, i na okolní krajinu. Vyzvánění kostelních zvonů vás bude doprovázet při toulání křivolakými uličkami, vroubených malými útulnými hotýlky. A když pak léto vystřídá zima a do uliček padnou první sněhové vločky, pak jako kdyby se zdejší vánoční muzeum rozeběhlo do ulic a vytvořilo jednu velkou vánoční pohádku.

Přijeďte si něco z toho zažít. Přijeďte objevit a poznat perlu jménem Rothenburg.

Rothenburg neznámý

Člověk si znovu a znovu ověřuje pravdivost tvrzení, že by se měl občas vracet do míst, která už procestoval, o kterých si myslí, že je dobře zná. Nejen že si tak oživí vzpomínky a navštíví všechna ta krásná místa, která poznal v minulosti. Občas se ale může stát, že se setká s něčím, co při předešlých cestách opomenul, nebo prostě nenašel.


Město uliček

Pracovní povinnosti mě před několika dny zavedly asi 80 kilometrů od bavorského Norimberka – do městečka Rothenburg. Popravdě řečeno, očekával jsem typické bavorské městečko, ale to co mě tu čekalo, předčilo veškerá očekávání. Mírně zvlněná krajina v okolí Rothenburgu od der Tauber, je jakoby přímo předurčená k cyklistice. Když sem přijíždíte, vidíte jen obyčejné domky, pár pensionů, malou železniční stanici – prostě obyčejné provinční městečko. Pak však vyjedete ze zatáčky a najednou před Vámi vyroste pravé nefalšované, středověké město. Má vše, co si člověk představuje pod pojmem středověk. Jsou tu hradby, chránící zachovalé měšťanské domy. Jsou tu úzké uličky, pravá nefalšovaná radnice, nechybí kostely a v kašnách stejně tak jako před staletími zurčí voda. Stěny domů jsou tak báječně křivolaké, okna tak půvabně malá a místnosti tak útulně malé, že to ve Vás okamžitě vzbudí sympatie k tomuto památníku minulosti.

{{reklama()}}

Rothenburg historický

Historie města se datuje od roku 1142, kdy byl mocným rodem Stauferů na náhorní rovině nad řekou Tauber vybudován říšský hrad. Během dvou staletí kolem něho vyrostlo prosperující město, čítající na konci 14. stol. již 6000 obyvatel. Pak ale přišla třicetiletá válka, s ní úpadek, chudoba, zapomnění. Z Rothenburgu se stalo nevýznamné venkovské městečko.


Co tehdejší obyvatele určitě štěstím nenaplňovalo, se paradoxně stalo vkladem do budoucnosti. Nedostatek peněz způsobil, že se zde neprováděly takřka žádné úpravy a už vůbec žádné přestavby zdejších domů. Město tím zůstalo ušetřeno rušivých zásahů v podobě moderních stavebních stylů a uchovalo si dokonalou tvář středověkého města. Pohled do historie však ukazuje, že Rothenburg několikrát utržil dost těžké rány osudu. Tou první bylo mohutné zemětřesení v roce 1356, kdy byla část, tehdy již“svobodného říšského města“, srovnána se zemí. Ještě ničivější však zřejmě bylo spojenecké bombardování za druhé světové války. Snad jen zázraku lze děkovat za to, že většina historického jádra zůstala nepoškozena. Přesto trvalo desítky let a bylo potřeba darů i ze zahraničí, aby skvostný Rothenburg povstal do nové krásy.

Městem krok za krokem

Přirozeným centrem města je gotická radnice s radniční věží, zbudovaná na přelomu 13. a 14. století. Vedle jejího hlavního vchodu naleznete staré „rothenburgské“ míry. Pro turistické informace si zajdete do Radniční vinárny, která stojí hned vedle radnice a je nejznámější budovou Rothenburgu. Vděčí tomu jednak hlavním hodinám, které tu měří čas již od roku 1683 a také oknům pod nimi, která se otevírají každou hodinu mezi 11.00 a 15.00 hod. a večer mezi 20.00 a 22.00 hod. Postavy za nimi zpodobňují legendu o záchraně tehdy protestantského města před katolickými vojsky. Generál Tilly velící katolickým vojskům v roce 1631nezplundroval město, když tehdy jeden z radních pánů, na základě zjevného rozmaru zmiňovaného generála, dokázal najednou vypít korbel se 3 litry vína, a splnit tak požadavek vojenského pána… Inu, radní pánové měli asi natrénováno ze zasedání městské rady?!


Tím však výčet pamětihodností města ani zdaleka nekončí, je tu kašna sv. Jiří, protestantský kostel sv. Jakuba z roku 1311, Říšské městské muzeum, Františkánský kostel, či kostel sv. Jana – jeden ze dvou katolických kostelů ve městě. Raritu nabízí kostel sv. Wolfganga, který jako obranný objekt má podzemní kasemata a obranný ochoz. I sousední věž Klingenturm lze považovat za zvláštnost – svého času sloužila jako vodárenská věž. Návštěva Burggartenu (Hradní zahrada) je zároveň návštěvou bývalého říšského hradu, který dal vzniknout městu Rothenburg. Po mohutném zemětřesení v roce 1356 byla obnovena pouze kaple sv. Blassia a ostatní materiál z hradních rozvalin byl použit na výstavbu hradeb. Při návratu do města stojí za pozornost hned dvě zajímavosti. Tou první je maska v horní části Hradní brány (Burgtor), jejímž otvorem vylévali obránci města na hlavy útočníků vařící smůlu. Úděsná představ, alke neměli si začínat! A přímo v bráně naleznete dvířka, kterými se mohla současně protáhnout pouze jedna osoba. Jednoduché opatření proti nočnímu útoku nepřítele a ke kontrole osob vstupujících v nočním čase do města.


Radniční náměstí není jediným náměstím v Rothenburgu. Vaši pozornost si zaslouží malé náměstíčko Plönlein tvořené ulicí přicházející od Radničního náměstí a ulicemi z jižního předměstí a z tauberského údolí. Při procházce po volně přístupných městských hradbách se můžeme postupně seznamovat s věžemi celého obranného systému. Začít se dá hned u již zmiňovaného náměstíčka Sieberovou věží, od níž po hradebním ochozu dojdeme k Röderově bráně. Šibeniční bránu nalezneme v ulici, kde skutečně stávalo staré popraviště a která se pochopitelně jmenuje Šibeniční. Ze 12. stol. pochází Bílá brána, na niž navazuje Židovská tančírna – centrum židovského kulturního života ve středověku.

Za zmínku však stojí i jednotlivé domy. Ať již ty erby zdobené v Panské ulici, nebo špitál, či hrázděný dům, ve kterém ještě před 40 lety pracoval kovář. Jen kousek od Markusovy věže stojí jedno z bývalých vězení a jen o kousek dál ve Starém městském příkopu, v domě z roku 1270 je expozice historie zdejších starobylých řemesel


Rothenburg vánoční

Nádherná atmosféra musí panovat ve zdejších uličkách v předvánočním čase. Trochu z té sváteční atmosféry můžete nasát ve vánoční vesničce i v těsně přiléhajícím vánočním muzeu, ale přesto to nedokážře nahradit kouzlo skutečné zimy, kdy se procházíte pod rozžatými lucernami, do tváří Vás štípe mráz a pod nohama křupe nefalšovaný sníh a na hlavu se snášejí sněhové vločky.

Do Rothenburgu za krásou, romantikou i poučením

Je toho mnoho co Vám toto romantické město na řec Tauber nabídne. Má pro Vás připravenu neopakovatelnou atmosféru svých uliček. Do historických stejnokrojů odění vojáci doprovodí dělovými salvami večerní vystoupení tanečníků a hudebníků. Figury na Radniční vinárně znovu připomenou městskou legendu a z Hradní zahrady se Vám otevře nádherný výhled na řeku Tauber v 80 m hlubokém údolí, i na okolní krajinu. Vyzvánění kostelních zvonů vás bude doprovázet při toulání křivolakými uličkami, vroubených malými útulnými hotýlky. A když pak léto vystřídá zima a do uliček padnou první sněhové vločky, pak jako kdyby se zdejší vánoční muzeum rozeběhlo do ulic a vytvořilo jednu velkou vánoční pohádku.

Přijeďte si něco z toho zažít. Přijeďte objevit a poznat perlu jménem Rothenburg.

Územím tetřeva hlušce

V letošním roce se poprvé otevírá hraniční přechod Poledník,
který umožní přechod z Modravy do Buchenau, rovněž tak
nejdiskutovanější přechod Modrý sloup, který povede turisty novou cestou
přes Špičník a po hraně Luzenského údolí. Oba přechody jsou otevřeny
od 15. července do 15. listopadu. Některá místa zůstanou však
nepřístupná i letos. Zůstávají vyhrazena jen tetřevu hlušci.


Šumava nabízí nově v letošním roce možnost vidět přírodu z míst, kam po dlouhá desetiletí nemohl vstoupit žádný turista.

Nové hraniční přechody

V letošním roce se poprvé otevírá hraniční přechod Poledník, který umožní přechod z Modravy do Buchenau, rovněž tak nejdiskutovanější přechod Modrý sloup, který povede turisty novou cestou přes Špičník a po hraně Luzenského údolí. Oba přechody jsou otevřeny od 15. července do 15. listopadu. Některá místa zůstanou však nepřístupná i letos. Zůstávají vyhrazena jen tetřevu hlušci.

Tetřev Hlušec je kriticky ohrožený hrabavý pták, dříve často lovený, dnes spíše ohrožovaný lesní těžbou. Více na webu www.priroda.cz

{{reklama()}}

Dalším přechodem, ten je otevřen celoročně, je Sedmiskalí. Úchvatný pohled na Šumavu z Roklanu (1.452 m.) je bohužel uzavřen kvůli tetřevům, ale dostanete se sem přes Železnou Rudu nebo přes Strážný od nádherných, i když méně známých, ledovcových jezer. Odtud lze vystoupat na Roklan.


Vezměte s sebou kolo

Těm aktivnějším nabízí Šumava neuvěřitelné množství cyklostezek, náročnější na Železnorudsku, mírné až rovinaté pak na Lipensku. Mezi milovníky in-line bruslí je velice oblíbená trasa Nová Pec – Stožec – Haidmühle. Tam a zpět vede trasa (asi 42 km) nádhernou přírodou s krásnými výhledy. Další trasa je dlouhá 5 km a vede podél přehradní nádrže z Lipna na Frymburk.

A večer? Co říkáte odpočinku ve wellness centru? Šumava má hned několik významných wellness center. Mezi nejznámější patří Wellness Hotel Horizont a Wellness Hotel Frymburk. Horizont je jedním z nejvýše položených hotelů na Šumavě, proto je výhled, který nabízí naprosto bezkonkurenční: údolí a nejvyšší hora Šumavy Velký Javor. Frymburk zase proslul díky velikému aquaparku a poloze, stojí na břehu Lipna. Za svou nabídku dokonce získal první cenu v soutěži Kudy z nudy, kategorie voda a vodní sporty. Vlastní hotelové molo s flotilou kajutových plachetnic. Samozřejmostí jsou u obou relaxační procedury, Frymburk navíc nabízí thajské masáže. Pokud vás unaví turistika a cykloturistika, můžete další den vyrazit lodí. Třeba z paluby zahlédnete vzácného tetřeva hlušce.



Šumava nabízí nově v letošním roce možnost vidět přírodu z míst, kam po dlouhá desetiletí nemohl vstoupit žádný turista.

Nové hraniční přechody

V letošním roce se poprvé otevírá hraniční přechod Poledník, který umožní přechod z Modravy do Buchenau, rovněž tak nejdiskutovanější přechod Modrý sloup, který povede turisty novou cestou přes Špičník a po hraně Luzenského údolí. Oba přechody jsou otevřeny od 15. července do 15. listopadu. Některá místa zůstanou však nepřístupná i letos. Zůstávají vyhrazena jen tetřevu hlušci.

Tetřev Hlušec je kriticky ohrožený hrabavý pták, dříve často lovený, dnes spíše ohrožovaný lesní těžbou. Více na webu www.priroda.cz

{{reklama()}}

Dalším přechodem, ten je otevřen celoročně, je Sedmiskalí. Úchvatný pohled na Šumavu z Roklanu (1.452 m.) je bohužel uzavřen kvůli tetřevům, ale dostanete se sem přes Železnou Rudu nebo přes Strážný od nádherných, i když méně známých, ledovcových jezer. Odtud lze vystoupat na Roklan.


Vezměte s sebou kolo

Těm aktivnějším nabízí Šumava neuvěřitelné množství cyklostezek, náročnější na Železnorudsku, mírné až rovinaté pak na Lipensku. Mezi milovníky in-line bruslí je velice oblíbená trasa Nová Pec – Stožec – Haidmühle. Tam a zpět vede trasa (asi 42 km) nádhernou přírodou s krásnými výhledy. Další trasa je dlouhá 5 km a vede podél přehradní nádrže z Lipna na Frymburk.

A večer? Co říkáte odpočinku ve wellness centru? Šumava má hned několik významných wellness center. Mezi nejznámější patří Wellness Hotel Horizont a Wellness Hotel Frymburk. Horizont je jedním z nejvýše položených hotelů na Šumavě, proto je výhled, který nabízí naprosto bezkonkurenční: údolí a nejvyšší hora Šumavy Velký Javor. Frymburk zase proslul díky velikému aquaparku a poloze, stojí na břehu Lipna. Za svou nabídku dokonce získal první cenu v soutěži Kudy z nudy, kategorie voda a vodní sporty. Vlastní hotelové molo s flotilou kajutových plachetnic. Samozřejmostí jsou u obou relaxační procedury, Frymburk navíc nabízí thajské masáže. Pokud vás unaví turistika a cykloturistika, můžete další den vyrazit lodí. Třeba z paluby zahlédnete vzácného tetřeva hlušce.


Lada vyjela z Brna do Mongolska

Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna směr Mongolsko až 21.
v neděli kolem 12 hodiny… Přinášíme úryvky
z cestovního deníku expedice Žigulíkem do
Mongolska.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na
východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku.
V závěru cesty podpoří budoucí školáky v Mongolsku.


Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna až 21. v neděli kolem 12 hodiny směr Bratislava. Na dálnici byl klid, na Slovensku jsme jeli po staré silnici. Chtěli jsme si zkrátit cestu za strýčkem v Bratislavě, bohužel to zkončilo jenom projíždkou po národním parku. Železnou závoru na koci cesty se nám nepodařila prorazit, zkouška odjet jí se nevydařila. Zadní kolo zůstalo ve vzduchu a měli jsme co dělat dostat Laďu na silnici a projet park zpět. Tentokrát to zkončilo naštěstí bez pokuty.

Večer jsme pokračovali do Maďarska na Budapešť. Za hranicemi začal blbnout volnoběh, prostě při zastavení zhasl. Ten den jsme jeli až do noci. Spali jsme asi 50km od srbských hranic. Ráno volnoběh nedržel, po očištění kontaktů se situace trochu zlepšila, ale nic moc. Pošteloval jsem to od ucha a Laďa frčí pěkně.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim ještě přidá kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.


Celníci na hranicích jsou zábavní a dá se říct že nám fandí, prostě charašoj mašina, Spotřeba je kolem 9L/100km což nás mile překvapilo stejně jako Bulhaři. Fajn země. Benzín po Turecko 26–29 Kč/l. Bohužel v Turecku stojí kolem 35Kč a to už je hoší. Naštěstí sme o ceně bezínu věděli už z domu, tak před tureckými hranicemi jsme nabrali do kanystrů a s přetékající nádrží jsem upalovali do Turecka.

Istanbul se svými 16milóny obyvateli je fááááááááákt obrovský město, po padesátikilome­trovém předměsti sme se regulelně ztratili. Dělníci nám dali čaj, poradili a drnkali jsme se podívat na centrum. Paráda, v lidech vzbuzujeme sympatie, koukají, smějí se, fandí, safari, safari, smích prostě paráda.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska

Obrovský dík patří Víťovi a Kačce do Tvarožné, jejich výdrž byla neuvěřitelná při přípravách Ladíka. Momentálně se nacházíme za Istanbulem v jedné lezecké oblasti a relaxujeme po 1654km. Je tu krásně, spíme nedaleko silnic, vaříme si, je pohoda. Potrvzuje se nám nepsané pravidlo: čím dál jedete na východ tím jsou lidé pohostinější.

Turci nás zvou na snídaně, obědy, dávájí nám ovoce, zvou nás na čaj, jsou super. Trochu nás oba zmáhá nemoc(rýma, zanícené průdušky) ale léčíme se, večer a ráno slivovička… Snad to bude dobrý. V nejbližích dnech se chystáme na východ Turecka do hor, někam kde bude klid a málo lidí. Děkujeme Všem kdo nás podpořili, podporují a podpoří. {{reklama()}}

Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna až 21. v neděli kolem 12 hodiny směr Bratislava. Na dálnici byl klid, na Slovensku jsme jeli po staré silnici. Chtěli jsme si zkrátit cestu za strýčkem v Bratislavě, bohužel to zkončilo jenom projíždkou po národním parku. Železnou závoru na koci cesty se nám nepodařila prorazit, zkouška odjet jí se nevydařila. Zadní kolo zůstalo ve vzduchu a měli jsme co dělat dostat Laďu na silnici a projet park zpět. Tentokrát to zkončilo naštěstí bez pokuty.

Večer jsme pokračovali do Maďarska na Budapešť. Za hranicemi začal blbnout volnoběh, prostě při zastavení zhasl. Ten den jsme jeli až do noci. Spali jsme asi 50km od srbských hranic. Ráno volnoběh nedržel, po očištění kontaktů se situace trochu zlepšila, ale nic moc. Pošteloval jsem to od ucha a Laďa frčí pěkně.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim ještě přidá kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.


Celníci na hranicích jsou zábavní a dá se říct že nám fandí, prostě charašoj mašina, Spotřeba je kolem 9L/100km což nás mile překvapilo stejně jako Bulhaři. Fajn země. Benzín po Turecko 26–29 Kč/l. Bohužel v Turecku stojí kolem 35Kč a to už je hoší. Naštěstí sme o ceně bezínu věděli už z domu, tak před tureckými hranicemi jsme nabrali do kanystrů a s přetékající nádrží jsem upalovali do Turecka.

Istanbul se svými 16milóny obyvateli je fááááááááákt obrovský město, po padesátikilome­trovém předměsti sme se regulelně ztratili. Dělníci nám dali čaj, poradili a drnkali jsme se podívat na centrum. Paráda, v lidech vzbuzujeme sympatie, koukají, smějí se, fandí, safari, safari, smích prostě paráda.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska

Obrovský dík patří Víťovi a Kačce do Tvarožné, jejich výdrž byla neuvěřitelná při přípravách Ladíka. Momentálně se nacházíme za Istanbulem v jedné lezecké oblasti a relaxujeme po 1654km. Je tu krásně, spíme nedaleko silnic, vaříme si, je pohoda. Potrvzuje se nám nepsané pravidlo: čím dál jedete na východ tím jsou lidé pohostinější.

Turci nás zvou na snídaně, obědy, dávájí nám ovoce, zvou nás na čaj, jsou super. Trochu nás oba zmáhá nemoc(rýma, zanícené průdušky) ale léčíme se, večer a ráno slivovička… Snad to bude dobrý. V nejbližích dnech se chystáme na východ Turecka do hor, někam kde bude klid a málo lidí. Děkujeme Všem kdo nás podpořili, podporují a podpoří. {{reklama()}}

Ostrov svaté Lucky

Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na
každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet
čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi
s sebou používají patois, který je založen na francouzštině.
A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.


Nejdříve ostrov objevili mírumilovní Arawakové, později mnohem militantnější Caribové. O přesném datu objevu tohoto karibského ostrova bělochy kupodivu nemáme přesné údaje. Řada historiků je přesvědčena o tom, že ostrov poprvé spatřil v roce 1499 Kolumbův navigátor Juan de la Cosa, další sází přímo na Kolumba a 13. prosinec roku 1502, jiní zase tvrdí, že to byli sice Španělé, ale o něco později. Každopádně s příchodem Evropanů zmizel původní název Hewanorra.

Dobrých 80 let ostrov využívali jen piráti, následovalo několik pokusů o trvalé osídlení, ale Karibové byli vždy proti. Úspěch měla až v roce 1651 francouzská výprava z blízkého Martiniku, která si navíc úspěch pojistila hned dvakrát – první budovou byla pořádná vojenská pevnost a vedoucí výpravy si vzal Indiánku za ženu. Kolonisté brzy začali expandovat a první město stojí v podobě dnešního Castries dodnes.

{{reklama()}}

Potom se už opakovala historie ostatních ostrovů, St. Lucia se začala líbit každému a bojů mezi Angličany a Francouzi bylo během 100 let tolik, že ostrov měnil své pány hned 14×. Nakonec připadl Pařížskou smlouvou z roku 1763 Francii. Klid ale dlouho nevydržel a boje trvaly až do roku 1814, kdy novou Pařížskou smlouvou ostrov připadl pro změnu Británii.

Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi s sebou používají patois, který je založen na francouzštině. A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.

Drahý ráj


St. Lucia dnes patří mezi oblíbené turistické destinace, paradoxně však již před mnoha lety vsadila na luxusní resorty typu All inclusive. Tam sice skutečně nebudeme muset nic platit (na rozdíl třeba od Mexika zde nějaké to dýško vysloveně zakazují), zato se nám ovšem protočí panenky při placení celkového účtu. Pět set dolarů za pokoj není nic neobvyklého a znamená spíše spodní cenovou hladinu.

Podobné hotely dnes mají na ostrově většinu, což pomalu ale jistě začíná místním obchodníkům pít krev, protože jim konečně dochází, že většinu peněz spolknou spíše zahraniční cestovní kanceláře a zbytek zahraniční majitelé rezortů. Hýčkaní turisté často rezort vůbec neopustí, takže místním obchodům zbývají oči pro pláč. Snaží se to proto vynahradit jinak – na ostrově by hostům nejraději účtovali i vánek a šplouchání moře. Na plážích jsou turisté vystaveni neustálému dotírání prodavačů, každý taxík či mikrobus s turisty opakovaně zastavuje na místech, kde je parkoviště do posledního centimetru obsazeno prodavači agresivně nabízejícími turistický šunt, takže z vyhlídky toho moc nebude. Navíc nás řidič či průvodce bude celou cestu krmit tím, jak manželka/dcera­/maminka má rakovinu a kolik léčba, kterou musí podstupovat na Martiniku, stojí. Když už jsem to slyšel během prvního týdne potřetí, musel jsem se začít smát.


Prášky do kapsy

Doprava je poněkud speciální – ostrov je velice hornatý, takže rovné úseky silnice jsou vzácné. Když k tomu přidáme jízdu vlevo, je jasné, že mimo Angličanů se nikdo do pronájmu aut nehrne. Do většiny rezortů nás sice dopraví zdarma, součástí rezervace ale bývá varování o tom, že prášky proti mořské nemoci jsou nezbytností. Pro ty více zvracející nešťastníky potom existuje možnost dopravy do lepších hotelů pomocí vrtulníku. Nabídky cestovních kanceláří nejsou nejlepší, pokud je nás víc, vyplatí se domluva s nějakým taxíkářem, anglicky umí každý. Ale pozor, cenu přesně dohodnout předem.

A když už jsme u toho letiště: pro českého turistu je příjemná skutečnost, že na St. Lucii konečně nepotřebujeme vízum. To potěší zejména ty, kteří ostrov využívali jako mezičlánek pro putování po dalších ostrovech. Dříve nutné vízum totiž bývalo platné jen pro jeden vstup, takže zpátky jsme museli buď jinudy, nebo platit dvakrát. Letiště jsou navíc na ostrově dvě, mezinárodní a lokální, a vzdálenost mezi nimi je velká.

Největší trhák

Pro turisty bývá největším lákadlem sopka Qualibou, téměř výhradně inzerovaná jako jediná aktivní drive-in sopka na světě. Samozřejmě to není tak docela pravda. Jednak to co vidíme, vlastně aktivní sopka není, a potom si autem neprojedeme sopkou, ale dostaneme se akorát na parkoviště. Dál se mezi smrdutými sirnými výpary budeme pohybovat v zástupu turistů. Kdysi jsme se mohli pohybovat volně, potom se ale jeden průvodce propadl tenkou slupkou do horké vody a tak turistům courání zatrhli. Co dnes uvidíme, budou jezírka vařícího se bahna, místa odkud z nitra země vystupuje horká pára a několik míst, která síra zabarvila do žluta. Kdo má zájem a čas, může si o kus dál dopřát koupel v sirných jezírkách. Zajímavé to tady rozhodně je, ale kdo čekal nějaký vulkán jako hrom, bude zklamán.

Jet nebo nejet


Ostrov si naši návštěvu určitě zaslouží, ať už se hodláme válet u bazénu (díky hornatému ostrovu nemá každý rezort přístup k moři nebo se často alespoň pořádně projdeme) nebo po ostrově skutečně putovat či dokonce šplhat na jeden z dvojice Pitonů. K tomu ovšem budeme potřebovat nejen povolení, ale i oficiálního průvodce, jedná se přece jenom o solidní sportovní výkon. Musíme ale počítat s tím, že všechno je opravdu spíše na drahé straně. Odměnou ale bude nejen krásná příroda, ale i vynikající jídlo. Pro to ale budeme muset rezorty s all inclusive opustit. Rozhodnutí přijet na návštěvu jsem rozhodně nelitoval, ale opakovat tuto expedici asi nebudu. Karibik rozhodně nabízí cenově dostupnější a v podstatě i zajímavější ostrovy.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Nejdříve ostrov objevili mírumilovní Arawakové, později mnohem militantnější Caribové. O přesném datu objevu tohoto karibského ostrova bělochy kupodivu nemáme přesné údaje. Řada historiků je přesvědčena o tom, že ostrov poprvé spatřil v roce 1499 Kolumbův navigátor Juan de la Cosa, další sází přímo na Kolumba a 13. prosinec roku 1502, jiní zase tvrdí, že to byli sice Španělé, ale o něco později. Každopádně s příchodem Evropanů zmizel původní název Hewanorra.

Dobrých 80 let ostrov využívali jen piráti, následovalo několik pokusů o trvalé osídlení, ale Karibové byli vždy proti. Úspěch měla až v roce 1651 francouzská výprava z blízkého Martiniku, která si navíc úspěch pojistila hned dvakrát – první budovou byla pořádná vojenská pevnost a vedoucí výpravy si vzal Indiánku za ženu. Kolonisté brzy začali expandovat a první město stojí v podobě dnešního Castries dodnes.

{{reklama()}}

Potom se už opakovala historie ostatních ostrovů, St. Lucia se začala líbit každému a bojů mezi Angličany a Francouzi bylo během 100 let tolik, že ostrov měnil své pány hned 14×. Nakonec připadl Pařížskou smlouvou z roku 1763 Francii. Klid ale dlouho nevydržel a boje trvaly až do roku 1814, kdy novou Pařížskou smlouvou ostrov připadl pro změnu Británii.

Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi s sebou používají patois, který je založen na francouzštině. A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.

Drahý ráj


St. Lucia dnes patří mezi oblíbené turistické destinace, paradoxně však již před mnoha lety vsadila na luxusní resorty typu All inclusive. Tam sice skutečně nebudeme muset nic platit (na rozdíl třeba od Mexika zde nějaké to dýško vysloveně zakazují), zato se nám ovšem protočí panenky při placení celkového účtu. Pět set dolarů za pokoj není nic neobvyklého a znamená spíše spodní cenovou hladinu.

Podobné hotely dnes mají na ostrově většinu, což pomalu ale jistě začíná místním obchodníkům pít krev, protože jim konečně dochází, že většinu peněz spolknou spíše zahraniční cestovní kanceláře a zbytek zahraniční majitelé rezortů. Hýčkaní turisté často rezort vůbec neopustí, takže místním obchodům zbývají oči pro pláč. Snaží se to proto vynahradit jinak – na ostrově by hostům nejraději účtovali i vánek a šplouchání moře. Na plážích jsou turisté vystaveni neustálému dotírání prodavačů, každý taxík či mikrobus s turisty opakovaně zastavuje na místech, kde je parkoviště do posledního centimetru obsazeno prodavači agresivně nabízejícími turistický šunt, takže z vyhlídky toho moc nebude. Navíc nás řidič či průvodce bude celou cestu krmit tím, jak manželka/dcera­/maminka má rakovinu a kolik léčba, kterou musí podstupovat na Martiniku, stojí. Když už jsem to slyšel během prvního týdne potřetí, musel jsem se začít smát.


Prášky do kapsy

Doprava je poněkud speciální – ostrov je velice hornatý, takže rovné úseky silnice jsou vzácné. Když k tomu přidáme jízdu vlevo, je jasné, že mimo Angličanů se nikdo do pronájmu aut nehrne. Do většiny rezortů nás sice dopraví zdarma, součástí rezervace ale bývá varování o tom, že prášky proti mořské nemoci jsou nezbytností. Pro ty více zvracející nešťastníky potom existuje možnost dopravy do lepších hotelů pomocí vrtulníku. Nabídky cestovních kanceláří nejsou nejlepší, pokud je nás víc, vyplatí se domluva s nějakým taxíkářem, anglicky umí každý. Ale pozor, cenu přesně dohodnout předem.

A když už jsme u toho letiště: pro českého turistu je příjemná skutečnost, že na St. Lucii konečně nepotřebujeme vízum. To potěší zejména ty, kteří ostrov využívali jako mezičlánek pro putování po dalších ostrovech. Dříve nutné vízum totiž bývalo platné jen pro jeden vstup, takže zpátky jsme museli buď jinudy, nebo platit dvakrát. Letiště jsou navíc na ostrově dvě, mezinárodní a lokální, a vzdálenost mezi nimi je velká.

Největší trhák

Pro turisty bývá největším lákadlem sopka Qualibou, téměř výhradně inzerovaná jako jediná aktivní drive-in sopka na světě. Samozřejmě to není tak docela pravda. Jednak to co vidíme, vlastně aktivní sopka není, a potom si autem neprojedeme sopkou, ale dostaneme se akorát na parkoviště. Dál se mezi smrdutými sirnými výpary budeme pohybovat v zástupu turistů. Kdysi jsme se mohli pohybovat volně, potom se ale jeden průvodce propadl tenkou slupkou do horké vody a tak turistům courání zatrhli. Co dnes uvidíme, budou jezírka vařícího se bahna, místa odkud z nitra země vystupuje horká pára a několik míst, která síra zabarvila do žluta. Kdo má zájem a čas, může si o kus dál dopřát koupel v sirných jezírkách. Zajímavé to tady rozhodně je, ale kdo čekal nějaký vulkán jako hrom, bude zklamán.

Jet nebo nejet


Ostrov si naši návštěvu určitě zaslouží, ať už se hodláme válet u bazénu (díky hornatému ostrovu nemá každý rezort přístup k moři nebo se často alespoň pořádně projdeme) nebo po ostrově skutečně putovat či dokonce šplhat na jeden z dvojice Pitonů. K tomu ovšem budeme potřebovat nejen povolení, ale i oficiálního průvodce, jedná se přece jenom o solidní sportovní výkon. Musíme ale počítat s tím, že všechno je opravdu spíše na drahé straně. Odměnou ale bude nejen krásná příroda, ale i vynikající jídlo. Pro to ale budeme muset rezorty s all inclusive opustit. Rozhodnutí přijet na návštěvu jsem rozhodně nelitoval, ale opakovat tuto expedici asi nebudu. Karibik rozhodně nabízí cenově dostupnější a v podstatě i zajímavější ostrovy.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.

Finalisté ankety Strom roku 2009 jsou známí

V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují
do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom
života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost
ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku
stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska.

O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude
rozhodovat sama veřejnost od 1. srpna do 10. října prostřednictvím
dárcovských SMS zpráv nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané
peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby
stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství.


V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska, která v roce 2009 věnovala na činnost programu Strom života pět milionů korun.

„V letošním roce jsme obdrželi 65 nominací jednotlivců, obcí, škol, firem či občanských sdružení. Většinou to byly pečlivě zpracované návrhy, do kterých se se značným úsilím zapojilo velké množství lidí. Některé stromy poukazují na úzké sepětí s dlouholetou historií obce či města, jiné jsou vyjádřením odporu proti znečišťování životního prostředí. Rozhodování poroty tedy rozhodně nebylo lehké,“ uvedla Adéla Badáňová z Nadace Partnerství. „V minulém roce podali obyvatelé Římova při sbírání hlasů pro svou vítěznou Lípu Jana Gurreho neuvěřitelný výkon – díky rozsáhlé kampani se jim podařilo nasbírat plných 33 967 hlasů. Pro svůj strom sháněli příznivce z okolních obcí a škol, do kampaně se podařilo zapojit také řadu místních firem. Uvidíme, jak si finalisté povedou letos,“ doplnila Magdaléna Dobišová ze společnosti Skanska.


Program Strom života Nadace Partnerství pomáhá nevládním organizacím, obcím a dalším partnerům vytvářet zdravé a příjemné prostředí pro každodenní život, a to zejména podporou výsadeb stromů a péče o krajinu či veřejná prostranství. Péči o stromy mohou lidé podporovat formou veřejné sbírky, každoročním hlasováním v anketě Strom roku nebo přímou účastí při výsadbách. Generálním partnerem programu Strom života je již pátým rokem společnost Skanska.

Od 1. srpna do 10. října můžete hlasovat o stromu roku 2009 prostřed­nictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo prostřednictvím zpoplatněných hlasovacích archů. Podrobnosti o projektu najdete na stránkách projektu Strom života

Letošní finálový výběr je velice pestrý, uspělo šest lip, dva duby, skupina vrb, jasan, hrušeň a oskeruše. „Lípa je každoročně nejčastěji navrhovaným druhem stromu. V letošním roce jich do finále postoupilo šest a to nejen díky úctyhodnému stáří a krásnému vzhledu, ale také díky jejich zajímavé historii. Raritou je lípa v zámeckém parku v Kamenici nad Lipou, na jejíž vodorovných větvích stál údajně taneční parket, dodala Adéla Badáňová. Detailní informace o jednotlivých finalistech budou v nejbližší době k dispozici na stránkách www.stromzivo­ta.cz/anketa.

Kromě finalistů ankety Strom roku 2009 vybrala porota také čtyři stromy, které získaly titul „Strom hrdina“. Jedná se o stromy, které v současné době poškozuje, či v minulosti poškozovala lidská činnost. Například hrušeň v Borovanech v Jihočeském kraji přežila již několik pokusů o likvidaci trávením neznámým pachatelem.

{{reklama()}}

O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude rozhodovat sama veřejnost. Hlasovat bude možné od 1. srpna do 10. října prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství. Vítězný strom Nadace Partnerství slavnostně vyhlásí 22. října na Koncertu pro stromy, kde zazpívá Marta Kubišová.

Dvanáct finalistů ankety Strom roku 2009:

  • Žižkova hrušeň v Otěvěku – Jihočeský kraj
  • Lípa Samaritánka v Hradišti – Jihomoravský kraj
  • Pozořické vrby – Jihomoravský kraj
  • Lípa u fary v Horním Maršově – Královéhradecký kraj
  • Lípa v obci Kotel-Osečná – Liberecký kraj
  • Jasan ve Světlé Hoře – Vévoda z Morgenlandu – Moravskoslezský kraj
  • Mladějovická lípa – Olomoucký kraj
  • Dub u kláštera v Kladrubech – Plzeňský kraj
  • Dub u Postupic – Středočeský kraj
  • Žeberská lípa – Ústecký kraj
  • Lípa v Kamenici nad Lipou – kraj Vysočina

Titul Strom hrdina 2009:

  • Písecký akát – Jihočeský kraj
  • Borovanská hrušeň – Jihočeský kraj
  • Buk na Vinařské v Brně – Jihomoravský kraj
  • Douchův doubek v Kochánově – kraj Vysočina


V úterý 23. června zvolila porota dvanáct stromů, které postupují do celostátní ankety Strom roku 2009 vyhlašované programem Strom života Nadace Partnerství a Ministerstvem životního prostředí. Oblíbenost ankety, v níž se setkávají příběhy stromů a lidí, rok od roku stoupá. Anketu podporuje společnost Skanska, která v roce 2009 věnovala na činnost programu Strom života pět milionů korun.

„V letošním roce jsme obdrželi 65 nominací jednotlivců, obcí, škol, firem či občanských sdružení. Většinou to byly pečlivě zpracované návrhy, do kterých se se značným úsilím zapojilo velké množství lidí. Některé stromy poukazují na úzké sepětí s dlouholetou historií obce či města, jiné jsou vyjádřením odporu proti znečišťování životního prostředí. Rozhodování poroty tedy rozhodně nebylo lehké,“ uvedla Adéla Badáňová z Nadace Partnerství. „V minulém roce podali obyvatelé Římova při sbírání hlasů pro svou vítěznou Lípu Jana Gurreho neuvěřitelný výkon – díky rozsáhlé kampani se jim podařilo nasbírat plných 33 967 hlasů. Pro svůj strom sháněli příznivce z okolních obcí a škol, do kampaně se podařilo zapojit také řadu místních firem. Uvidíme, jak si finalisté povedou letos,“ doplnila Magdaléna Dobišová ze společnosti Skanska.


Program Strom života Nadace Partnerství pomáhá nevládním organizacím, obcím a dalším partnerům vytvářet zdravé a příjemné prostředí pro každodenní život, a to zejména podporou výsadeb stromů a péče o krajinu či veřejná prostranství. Péči o stromy mohou lidé podporovat formou veřejné sbírky, každoročním hlasováním v anketě Strom roku nebo přímou účastí při výsadbách. Generálním partnerem programu Strom života je již pátým rokem společnost Skanska.

Od 1. srpna do 10. října můžete hlasovat o stromu roku 2009 prostřed­nictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo prostřednictvím zpoplatněných hlasovacích archů. Podrobnosti o projektu najdete na stránkách projektu Strom života

Letošní finálový výběr je velice pestrý, uspělo šest lip, dva duby, skupina vrb, jasan, hrušeň a oskeruše. „Lípa je každoročně nejčastěji navrhovaným druhem stromu. V letošním roce jich do finále postoupilo šest a to nejen díky úctyhodnému stáří a krásnému vzhledu, ale také díky jejich zajímavé historii. Raritou je lípa v zámeckém parku v Kamenici nad Lipou, na jejíž vodorovných větvích stál údajně taneční parket, dodala Adéla Badáňová. Detailní informace o jednotlivých finalistech budou v nejbližší době k dispozici na stránkách www.stromzivo­ta.cz/anketa.

Kromě finalistů ankety Strom roku 2009 vybrala porota také čtyři stromy, které získaly titul „Strom hrdina“. Jedná se o stromy, které v současné době poškozuje, či v minulosti poškozovala lidská činnost. Například hrušeň v Borovanech v Jihočeském kraji přežila již několik pokusů o likvidaci trávením neznámým pachatelem.

{{reklama()}}

O vítězi celorepublikové ankety Strom roku 2009 již bude rozhodovat sama veřejnost. Hlasovat bude možné od 1. srpna do 10. října prostřednictvím dárcovských SMS zpráv ve tvaru DMS STROM1–12 odeslaných na číslo 87 777 nebo zpoplatněných hlasovacích archů. Vybrané peníze poputují do veřejné sbírky a budou přerozděleny na výsadby stromů a pokácených alejí nebo zvelebování veřejných prostranství. Vítězný strom Nadace Partnerství slavnostně vyhlásí 22. října na Koncertu pro stromy, kde zazpívá Marta Kubišová.

Dvanáct finalistů ankety Strom roku 2009:

  • Žižkova hrušeň v Otěvěku – Jihočeský kraj
  • Lípa Samaritánka v Hradišti – Jihomoravský kraj
  • Pozořické vrby – Jihomoravský kraj
  • Lípa u fary v Horním Maršově – Královéhradecký kraj
  • Lípa v obci Kotel-Osečná – Liberecký kraj
  • Jasan ve Světlé Hoře – Vévoda z Morgenlandu – Moravskoslezský kraj
  • Mladějovická lípa – Olomoucký kraj
  • Dub u kláštera v Kladrubech – Plzeňský kraj
  • Dub u Postupic – Středočeský kraj
  • Žeberská lípa – Ústecký kraj
  • Lípa v Kamenici nad Lipou – kraj Vysočina

Titul Strom hrdina 2009:

  • Písecký akát – Jihočeský kraj
  • Borovanská hrušeň – Jihočeský kraj
  • Buk na Vinařské v Brně – Jihomoravský kraj
  • Douchův doubek v Kochánově – kraj Vysočina

Nekuřácké restaurace

Také vám vadí, když po návštěvě restaurace po zbytek dne větráte
z oblečení nezaměnitelné „aroma“ cigaretového kouře?
Současná podoba protikuřáckého zákona bohužel kouření
v restauracích nezakazuje a Sněmovnou schválené znění jej skoro
podporuje. Server Cestovatel.cz se rozhodl podpořit ty, kteří
provozují nekuřáckou hospodu, restauraci, kavárnu, cukrárnu,
kiosek, či bar zejména v menších městech a na
vesnicích.

Také vám vadí, když se na služební cestě stavíte na oběd v restauraci a po zbytek dne větráte z oblečení nezaměnitelné hospodské aroma? Nelíbí se vám, když se s rodinou na výletě stavíte třeba jen doplnit tekutiny a dětičky se pak v klidu mohou ztratit v hlubokém lese, protože je i na dálku identifikujete po čichu, jelikož se stihly proměnit v pobíhající popelníky? Čekáte na vlak raději v nádražní hale s kelímkem z automatu, nebo lahví nějakého pití ze sámošky naproti, místo toho, abyste zašli na jedno orosené do zakouřené nádražní restaurace? Vadí vám na restauračních zahrádkách kuřáci „strategicky“ umístění na návětrné straně dopřávající obtěžující čichové vjemy zbytku osazenstva? Pak vězte, že takto „divní“ nejste sami.

Kdyby záleželo jen na hostech, bylo by v českých hospodách dýchatelno už dávno. Podle průzkumu veřejného mínění agentury CVVM z února 2008 je pro zákaz kouření v restauracích 59% Čechů. Větší tolerance panuje vůči kouření v kavárnách a barech (39% pro zákaz). Pokud ale senátem projde protikuřácký zákon v té podobě, jak ho v červnu 2009 schválila Poslanecká sněmovna, tak se zlepšení asi nedočkáme. Málokterý hospodský, zvlášť v menších městech a obcích, si asi sám od sebe troufne vyhlásit svůj podnik za nekuřácký v obavě, aby nepřišel o hosty.

Cestovatel.cz podpoří provozovatele nekuřáckých restaurací

Protože i my chceme mít možnost zastavovat se na svých cestách v nezakouřených občerstvovnách, rozhodli jsme se, že na Cestovateli podpoříme majitele a provozovatele nekuřáckých restaurací.

Přehled nekuřáckých restaurací najdete na serveru České koalice proti tabáku Podobná databáze je i na portálu Nekuřácké restaurace, jehož technickým poskytovatelem je www.banan.cz Přehled najdete i na Seznamu Menší přehled je na portálu Nekouříme.cz Přehled nekuřáckých restaurací v Brně a okolí

Kromě toho, že tento článek budeme průběžně aktualizovat přidáváním odkazů na databáze a vyhledávače zaměřené na nekuřácké restaurace a ubytovací zařízení, nabízíme možnost uveřejňování krátkých článků (do 1 stránky v textovém editoru), ve kterých se mohou jednotlivé nekuřácké podniky zviditelnit. Přeci jen bychom ale rádi zůstali serverem cestovatelským a ne gastronomickým. Podle toho by měly vypadat i příslušné články. To znamená, že články by měly obsahovat alespoň stručnou informaci o tom, jaké zajímavé cíle je možné navštívit v okolí. Pokud se nekuřácký podnik nachází v blízkosti nějakého místa, o kterém jsme již na Cestovateli psali, máte ušetřenou práci. Napište nám a my informaci v rozsahu zhruba 10 řádků vložíme do článku ve zvláštním rámečku.

Protože nekuřácké restaurace ve velkých městech se úbytku zákazníků bát nemusí (spíše naopak), připadá nám férové, když budeme v rámci našeho projektu upřednostňovat ty, které se nacházejí mimo krajská města. V krajských městech podpoříme nekuřácké restaurace a kluby, které pravidelně dělají něco pro cestovatele (výstavy, promítání, cestovatelská knihovna,…).

Článek by měl být doplněn dvěma až pěti fotografiemi, na kterých bude nejen příslušný podnik, ale také ony cíle v okolí.

Autory, kteří nám dodají kvalitní článek, který nebude primárně věnovaný restauracím, ale například formou tipu na výlet bude informovat o zajímavém místě, aktivitě, nebo trase, kde je možné se stavit v nekuřáckém podniku, budeme dle možností drobně honorovat. Odměníme také ty autory, kteří zpracují informace o větším množství nekuřáckých podniků.

Projekt ukončíme v okamžiku, kdy vejde v platnost taková verze protikuřáckého zákona, která jej učiní bezpředmětným. Potom články, které ztratí aktuálnost přesuneme do archivu.

Pár informací o tom, jak psát článek a v jakém formátu posílat na Cestovatele fotografie, najdete na http://www.ces­tovatel.cz/…psat-clanek/ Články zasílejte na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz a do předmětu uveďte heslo „nekuřáci“

Své tipy můžete samozřejmě přidávat i do diskuse pod článkem.

{{reklama()}}

Také vám vadí, když se na služební cestě stavíte na oběd v restauraci a po zbytek dne větráte z oblečení nezaměnitelné hospodské aroma? Nelíbí se vám, když se s rodinou na výletě stavíte třeba jen doplnit tekutiny a dětičky se pak v klidu mohou ztratit v hlubokém lese, protože je i na dálku identifikujete po čichu, jelikož se stihly proměnit v pobíhající popelníky? Čekáte na vlak raději v nádražní hale s kelímkem z automatu, nebo lahví nějakého pití ze sámošky naproti, místo toho, abyste zašli na jedno orosené do zakouřené nádražní restaurace? Vadí vám na restauračních zahrádkách kuřáci „strategicky“ umístění na návětrné straně dopřávající obtěžující čichové vjemy zbytku osazenstva? Pak vězte, že takto „divní“ nejste sami.

Kdyby záleželo jen na hostech, bylo by v českých hospodách dýchatelno už dávno. Podle průzkumu veřejného mínění agentury CVVM z února 2008 je pro zákaz kouření v restauracích 59% Čechů. Větší tolerance panuje vůči kouření v kavárnách a barech (39% pro zákaz). Pokud ale senátem projde protikuřácký zákon v té podobě, jak ho v červnu 2009 schválila Poslanecká sněmovna, tak se zlepšení asi nedočkáme. Málokterý hospodský, zvlášť v menších městech a obcích, si asi sám od sebe troufne vyhlásit svůj podnik za nekuřácký v obavě, aby nepřišel o hosty.

Cestovatel.cz podpoří provozovatele nekuřáckých restaurací

Protože i my chceme mít možnost zastavovat se na svých cestách v nezakouřených občerstvovnách, rozhodli jsme se, že na Cestovateli podpoříme majitele a provozovatele nekuřáckých restaurací.

Přehled nekuřáckých restaurací najdete na serveru České koalice proti tabáku Podobná databáze je i na portálu Nekuřácké restaurace, jehož technickým poskytovatelem je www.banan.cz Přehled najdete i na Seznamu Menší přehled je na portálu Nekouříme.cz Přehled nekuřáckých restaurací v Brně a okolí

Kromě toho, že tento článek budeme průběžně aktualizovat přidáváním odkazů na databáze a vyhledávače zaměřené na nekuřácké restaurace a ubytovací zařízení, nabízíme možnost uveřejňování krátkých článků (do 1 stránky v textovém editoru), ve kterých se mohou jednotlivé nekuřácké podniky zviditelnit. Přeci jen bychom ale rádi zůstali serverem cestovatelským a ne gastronomickým. Podle toho by měly vypadat i příslušné články. To znamená, že články by měly obsahovat alespoň stručnou informaci o tom, jaké zajímavé cíle je možné navštívit v okolí. Pokud se nekuřácký podnik nachází v blízkosti nějakého místa, o kterém jsme již na Cestovateli psali, máte ušetřenou práci. Napište nám a my informaci v rozsahu zhruba 10 řádků vložíme do článku ve zvláštním rámečku.

Protože nekuřácké restaurace ve velkých městech se úbytku zákazníků bát nemusí (spíše naopak), připadá nám férové, když budeme v rámci našeho projektu upřednostňovat ty, které se nacházejí mimo krajská města. V krajských městech podpoříme nekuřácké restaurace a kluby, které pravidelně dělají něco pro cestovatele (výstavy, promítání, cestovatelská knihovna,…).

Článek by měl být doplněn dvěma až pěti fotografiemi, na kterých bude nejen příslušný podnik, ale také ony cíle v okolí.

Autory, kteří nám dodají kvalitní článek, který nebude primárně věnovaný restauracím, ale například formou tipu na výlet bude informovat o zajímavém místě, aktivitě, nebo trase, kde je možné se stavit v nekuřáckém podniku, budeme dle možností drobně honorovat. Odměníme také ty autory, kteří zpracují informace o větším množství nekuřáckých podniků.

Projekt ukončíme v okamžiku, kdy vejde v platnost taková verze protikuřáckého zákona, která jej učiní bezpředmětným. Potom články, které ztratí aktuálnost přesuneme do archivu.

Pár informací o tom, jak psát článek a v jakém formátu posílat na Cestovatele fotografie, najdete na http://www.ces­tovatel.cz/…psat-clanek/ Články zasílejte na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz a do předmětu uveďte heslo „nekuřáci“

Své tipy můžete samozřejmě přidávat i do diskuse pod článkem.

{{reklama()}}

Nový Zéland – NP Nelson Lakes

Uprostřed jižní zimy (srpen 2007) se nám naskytla možnost navštívit
Národní park Nelson Lakes na Novém Zélandu. Tento výlet jsme měli
v plánu delší dobu, jen jsme čekali na dobré počasí, protože vydat
se do hor za nepříznivého počasí ve většině případů nemá smysl ani
očekávaný efekt.


Uprostřed jižní zimy (srpen 2007) se nám naskytla možnost navštívit Národní park Nelson Lakes na Novém Zélandu. Tento výlet jsme měli v plánu delší dobu, jen jsme čekali na dobré počasí, protože vydat se do hor za nepříznivého počasí ve většině případů nemá smysl ani očekávaný efekt.

Národní Park Nelson Lakes se nachází na severu Jižního ostrova, na území Tasmánského distriktu. NP Nelson lakes byl zřízen roku 1956 a rozkládá se na 1020 km2. Národní park je tvořen hlavně horskými hřbety a údolími, kde tečou řeky, které napájejí dvě hlavní jezera ledovcového původu, což také vyplývá i ze samotného názvu národního parku. Větší ze dvou hlavních jezer se jmenuje Rotoroa, druhé jezero pak Rotoiti. Hřebeny hor tvoří nejsevernější součást pohoří Jižní Alpy.

{{reklama()}}

Cesta do NP Nelson Lakes

Do národního parku jsme vyrazili z našeho přechodného bydliště ve městě Blenheim, což je centrum oblasti Marlborough na východním pobřeží. Z Bleihemu vede údolím řeky Wairau silnice (highway) číslo 63, která spojuje Blenheim se západním pobřežím. Během prvních asi 30 kilometrů nevidíte kolem silnice prakticky nic jiného než vinohrady. Dolní část údolí řeky Wairau je již dost široká a pro vinici se zde nacházejí ideální podmínky, navíc každým rokem vinic stále přibývá. Asi po 100 kilometrech silnice č. 63 narazíte na městečko St. Arnaut, které je hlavním centrem a výchozím bodem národního parku. Městečko st. Arnaut leží na březích jezera Rotoiti, takže se zde nachází i hlavní molo na jezeře. Samotné městečko disponuje kvalitním zázemím a kompletní infrastrukturou pro turisty a návštěvníky. St. Arnaud je také výchozím bodem k nedalekému Rainbow ski areálu. V Národním Parku Nelson Lakes tak můžete na horách lyžovat a na jezerech třeba chytat ryby (koupat se dá jen v létě).


Jezera

Obě dvě hlavní jezera, Rotoiti i Rotoroa, jsou vyhledávány hlavně rybáři, kteří touží po kvalitním rybolovu. Prakticky se zde nechytá nic jiného než pstruzi. Nejvíce vyhlášení a nejoblíbenější jsou pstruzi hnědí (tzv. „brown trouts“). Kromě jezer se k rybaření hojně využívají také okolní řeky, říčky a potoky, které jsou také plné velkých hnědých či duhových pstruhů. Ti, kteří o rybaření v NP Nelson Lakes uvažují, si musí zakoupit v st. Arnaud rybářskou povolenku. Na den vyjde tato povolenka na cca 150 korun.

Na jezeře Rotoiti, poblíž mola u st. Arnaud, se zabydlelo větší množství kačen, kteří se tak stávají turistickou zajímavostí a na krmení od turistů jsou více než zvyklé.


Břehy jezera Rotoiti jsou u města St. Arnaud upraveny na oblázkové pláže, jedná se však pouze asi o 200 metrů. Nástup do jezera je pomalý a plavání v čisté vodě se zasněženými vrcholky hor v okolí je výborným zážitkem. Pro vyznavače prudkého a náhlého vstupu do vody je určeno molo, respektive dvě mola, přičemž každé je umístěno na jednom konci pláže.

Kromě rybaření či plavání v jezerech je možné si vypůjčit loďku a obě jezera důkladně probrázdit. Asi největším zážitkem je západ slunce. Pokud je jasná obloha tak se při západu slunce jezera zbarví do červena a spolu s okolními bílými vrcholky hor tak vznikne netradičně barevná kulisa, na kterou je dobré si počkat do západu slunce.

Jezero Rotoroa je větší a více odsazené od centra dění. Na rozdíl od jezera Rotoiti není v blízkosti žádné významnější středisko a tak je jezero Rotoroa vyhledáváno spíše pro svůj klid. Aktivity a možnosti jsou však na obou jezerech přibližně stejné. Jezero Rotoroa je přístupné z osady Rotoroa, na severním břehu jezera, kde je i malá oblázková pláž a možnost pronajmout si loďku.


Hory

Nejvyšší horou národního parku je Hora Beznaděje (Mt. Hopeless, 2278 m n.m.). Nedaleko této hory se nachází Rainbow ski areál, který je jediným ski areálem na území národního parku. Lyžovat se zde dá přibližně do června do září, v noci se tratě zasněžují sněhovými děly. Jedná spíše o menší lyžařský areál, kde hlavní sjezdovky mají převýšení pouze 218 metrů. Areál je však dobře vybaven všemi potřebnými službami. Dostupný je autem, většinou však je nutné mít auto s pohonem na všechny čtyři kola, nebo alespoň sněhové řetězy.

V létě je hlavním důvodem návštěvy NP Nelson Lakes horská turistika. Velmi atraktivní je přechod po hřebeni, a to ze St. Arnaud přes Mt. Robert, dále po hřebeni až k jezeru Angelu, odtud pak k jezeru Rotoroa. Lze naplánovat velké množství tratí či okruhů. Nejdelší a nejznámější okruh, tzv. „The Travers-Sabine circuit“ se doporučuje rozplánovat na pět dní. Během přechodu narazíte na horská plesa, potůčky a vodopády, které tak vytvářejí často velmi rozmanitou mozaiku, které je doplněna zasněženými vrcholy hor.

I přesto, že Nelson Lakes patří spíše mezi méně známé národní parky Nového Zélandu, tak nejen českého cestovatele uchvátí obrovská rozmanitost terénu i vegetace stejně jako klid a divoká liduprázdná příroda.


Uprostřed jižní zimy (srpen 2007) se nám naskytla možnost navštívit Národní park Nelson Lakes na Novém Zélandu. Tento výlet jsme měli v plánu delší dobu, jen jsme čekali na dobré počasí, protože vydat se do hor za nepříznivého počasí ve většině případů nemá smysl ani očekávaný efekt.

Národní Park Nelson Lakes se nachází na severu Jižního ostrova, na území Tasmánského distriktu. NP Nelson lakes byl zřízen roku 1956 a rozkládá se na 1020 km2. Národní park je tvořen hlavně horskými hřbety a údolími, kde tečou řeky, které napájejí dvě hlavní jezera ledovcového původu, což také vyplývá i ze samotného názvu národního parku. Větší ze dvou hlavních jezer se jmenuje Rotoroa, druhé jezero pak Rotoiti. Hřebeny hor tvoří nejsevernější součást pohoří Jižní Alpy.

{{reklama()}}

Cesta do NP Nelson Lakes

Do národního parku jsme vyrazili z našeho přechodného bydliště ve městě Blenheim, což je centrum oblasti Marlborough na východním pobřeží. Z Bleihemu vede údolím řeky Wairau silnice (highway) číslo 63, která spojuje Blenheim se západním pobřežím. Během prvních asi 30 kilometrů nevidíte kolem silnice prakticky nic jiného než vinohrady. Dolní část údolí řeky Wairau je již dost široká a pro vinici se zde nacházejí ideální podmínky, navíc každým rokem vinic stále přibývá. Asi po 100 kilometrech silnice č. 63 narazíte na městečko St. Arnaut, které je hlavním centrem a výchozím bodem národního parku. Městečko st. Arnaut leží na březích jezera Rotoiti, takže se zde nachází i hlavní molo na jezeře. Samotné městečko disponuje kvalitním zázemím a kompletní infrastrukturou pro turisty a návštěvníky. St. Arnaud je také výchozím bodem k nedalekému Rainbow ski areálu. V Národním Parku Nelson Lakes tak můžete na horách lyžovat a na jezerech třeba chytat ryby (koupat se dá jen v létě).


Jezera

Obě dvě hlavní jezera, Rotoiti i Rotoroa, jsou vyhledávány hlavně rybáři, kteří touží po kvalitním rybolovu. Prakticky se zde nechytá nic jiného než pstruzi. Nejvíce vyhlášení a nejoblíbenější jsou pstruzi hnědí (tzv. „brown trouts“). Kromě jezer se k rybaření hojně využívají také okolní řeky, říčky a potoky, které jsou také plné velkých hnědých či duhových pstruhů. Ti, kteří o rybaření v NP Nelson Lakes uvažují, si musí zakoupit v st. Arnaud rybářskou povolenku. Na den vyjde tato povolenka na cca 150 korun.

Na jezeře Rotoiti, poblíž mola u st. Arnaud, se zabydlelo větší množství kačen, kteří se tak stávají turistickou zajímavostí a na krmení od turistů jsou více než zvyklé.


Břehy jezera Rotoiti jsou u města St. Arnaud upraveny na oblázkové pláže, jedná se však pouze asi o 200 metrů. Nástup do jezera je pomalý a plavání v čisté vodě se zasněženými vrcholky hor v okolí je výborným zážitkem. Pro vyznavače prudkého a náhlého vstupu do vody je určeno molo, respektive dvě mola, přičemž každé je umístěno na jednom konci pláže.

Kromě rybaření či plavání v jezerech je možné si vypůjčit loďku a obě jezera důkladně probrázdit. Asi největším zážitkem je západ slunce. Pokud je jasná obloha tak se při západu slunce jezera zbarví do červena a spolu s okolními bílými vrcholky hor tak vznikne netradičně barevná kulisa, na kterou je dobré si počkat do západu slunce.

Jezero Rotoroa je větší a více odsazené od centra dění. Na rozdíl od jezera Rotoiti není v blízkosti žádné významnější středisko a tak je jezero Rotoroa vyhledáváno spíše pro svůj klid. Aktivity a možnosti jsou však na obou jezerech přibližně stejné. Jezero Rotoroa je přístupné z osady Rotoroa, na severním břehu jezera, kde je i malá oblázková pláž a možnost pronajmout si loďku.


Hory

Nejvyšší horou národního parku je Hora Beznaděje (Mt. Hopeless, 2278 m n.m.). Nedaleko této hory se nachází Rainbow ski areál, který je jediným ski areálem na území národního parku. Lyžovat se zde dá přibližně do června do září, v noci se tratě zasněžují sněhovými děly. Jedná spíše o menší lyžařský areál, kde hlavní sjezdovky mají převýšení pouze 218 metrů. Areál je však dobře vybaven všemi potřebnými službami. Dostupný je autem, většinou však je nutné mít auto s pohonem na všechny čtyři kola, nebo alespoň sněhové řetězy.

V létě je hlavním důvodem návštěvy NP Nelson Lakes horská turistika. Velmi atraktivní je přechod po hřebeni, a to ze St. Arnaud přes Mt. Robert, dále po hřebeni až k jezeru Angelu, odtud pak k jezeru Rotoroa. Lze naplánovat velké množství tratí či okruhů. Nejdelší a nejznámější okruh, tzv. „The Travers-Sabine circuit“ se doporučuje rozplánovat na pět dní. Během přechodu narazíte na horská plesa, potůčky a vodopády, které tak vytvářejí často velmi rozmanitou mozaiku, které je doplněna zasněženými vrcholy hor.

I přesto, že Nelson Lakes patří spíše mezi méně známé národní parky Nového Zélandu, tak nejen českého cestovatele uchvátí obrovská rozmanitost terénu i vegetace stejně jako klid a divoká liduprázdná příroda.

Česká Kanada

Přírodní park Česká Kanada se rozkládá na území mezi Jindřichovým
Hradcem, Novou Bystřicí, Slavonicemi, Českým Rudolcem a Kunžákem. Hluboké
lesy s osamocenými žulovými útvary, louky zpestřené borovicovými
remízky, nespočet rybníků, plno historických skvostů, čistého vzduchu a
mnoho dalšího, jí dává magické kouzlo, které vás zaručeně
uchvátí.


Přírodní park Česká Kanada se rozkládá na území mezi Jindřichovým Hradcem, Novou Bystřicí, Slavonicemi, Českým Rudolcem a Kunžákem. Hluboké lesy s osamocenými žulovými útvary, louky zpestřené borovicovými remízky, nespočet rybníků, plno historických skvostů, čistého vzduchu a mnoho dalšího, jí dává magické kouzlo, které vás zaručeně uchvátí.

I my jsme chtěli okusit její atmosféru, tak jsme se tam o velikonočních prázdninách vydali. Naše pouť začala nedaleko Nové Bystřice, odkud jsme pak dále pokračovali autobusem do Albeře. První atrakcí se pro většinu z nás stala místní hospoda, ve které jsme byli nuceni počkat na zbytek týmu. Nedaleko Albeře jsme se také na noc utábořili a ráno se už v plné sestavě vydali napříč Českou Kanadou směrem na Slavonice.

{{reklama()}}

Míjeli jsme Klášter, malou vísku ve které, jak název napovídá, stojí klášter, jenž byl postaven v 15. st. při pramenech, které byly považovány za léčivé. Tento klášter byl však zapálen a zničen, následně pak obnoven. Budovy kláštera byly odstraněny ve dvacátém století, zůstala zde jen tzv. Červená chodba, která přiléhá ke kostelíku, náležícímu ke klášteru.


Kromě kostela je veřejně přístupná i část původních podzemních chodeb. Dále nás uchvátily bunkry československého opevnění posázené kolem cest. Mnohé objekty jsou stále opuštěné. Část z nich je možné zhlédnout zevnitř a dozvědět se něco málo z jejich historie. Pozornosti nám neunikla ani ohrada se stádem bizonů v obci Veclov nedaleko Starého Města pod Landštejnem. A samozřejmě Landštejn, zřícenina středověkého hradu, jenž je považována za nejrozsáhlejší zříceninu románského hradu v české zemi.


V odpoledních hodinách jsme se dobelhali do Slavonic. V podzemí zde probíhají každodenní prohlídky. Tři kilometry odsud vzdálená víska Maříž, je proslulá svou ručně malovanou mařížskou keramikou. Ve Slavonicích je možnost si v obchodu s keramikou namalovat pestrobarevný a veselý hrnek, který si po pár strávených hodinách, můžete vypálený odnést domů. Po cestě dál můžete stejně jako my, navštívit zahradu plnou samorostů. Místní sběratel neustále doplňuje svojí sbírku o pozoruhodné skvosty, které stojí za shlédnutí. Už jsme měli v nohách pěkných 25 km, a tak jsme se rozhodli zalehnout.


Další den nás čekala spíše příroda České Kanady. Její kraj je málo osídlený, tu a tam menší vesnice či obec, ale jinak spíše zelenající se louky na jemně zvlněném terénu, který je vhodný také pro cyklistiku. No a tu bych doporučil asi nejvíc, chcete-li se sem vydat.

Cestami tohoto kraje jsme procházeli mnoha vesnicemi a městy (Český Rudolec, Matějovec, Heřmaneč,..). Také jsme občas v nějakém rybníku smočili unavené nohy. Během cesty se objevilo pár studánek, díky kterým jsme doplnili zásoby vody k pití. Jarní počasí při nás opravdu stálo, nepostihla nás ani kapka deště. V podzimních měsících se často tento kraj zahalí do mlhy. Díky ní si také oblast vysloužila přezdívku Kanada. Nám ale ukázala svůj příjemný sluneční jarní půvab. Díky krásné přírodě jsme měli v nohách o další tři desítky kilometrů více. Následující den nás čekala prohlídka krásné Telče, proto jsme se jí tento den snažili co nejvíce přiblížit.


Poslední den už nás od Telče dělilo pouhých pár kilometrů. Nejstarší dochovaná zmínka o Telči pochází ze 14.st. Nejen díky svému zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO je Telč cílem návštěvníků z celého světa. Je zde k vidění mnoho kostelů; radnice, navrhnuta italským stavitelem; a v neposlední řadě zámek, kterému sousedí nádherný přírodní park, ve kterém stojí už několik stovek let mohutný dutý strom. Celá Telč, včetně krásně zdobeného náměstí, stojí za návštěvu.

Pokud se do České Kanady chcete vydat v letních měsících, máte možnost se svést unikátní úzkokolejkou na tratích: Jindřichův Hradec – Obrataň či Jindřichův Hradec – Nová Bystřice. Z dalších zajímavostí: např. zámek Červená Lhota či město Dačice, kde jistý pan Kryštof Rad začal poprvé vyrábět kostky cukru namísto tehdejších homolí.


Přírodní park Česká Kanada se rozkládá na území mezi Jindřichovým Hradcem, Novou Bystřicí, Slavonicemi, Českým Rudolcem a Kunžákem. Hluboké lesy s osamocenými žulovými útvary, louky zpestřené borovicovými remízky, nespočet rybníků, plno historických skvostů, čistého vzduchu a mnoho dalšího, jí dává magické kouzlo, které vás zaručeně uchvátí.

I my jsme chtěli okusit její atmosféru, tak jsme se tam o velikonočních prázdninách vydali. Naše pouť začala nedaleko Nové Bystřice, odkud jsme pak dále pokračovali autobusem do Albeře. První atrakcí se pro většinu z nás stala místní hospoda, ve které jsme byli nuceni počkat na zbytek týmu. Nedaleko Albeře jsme se také na noc utábořili a ráno se už v plné sestavě vydali napříč Českou Kanadou směrem na Slavonice.

{{reklama()}}

Míjeli jsme Klášter, malou vísku ve které, jak název napovídá, stojí klášter, jenž byl postaven v 15. st. při pramenech, které byly považovány za léčivé. Tento klášter byl však zapálen a zničen, následně pak obnoven. Budovy kláštera byly odstraněny ve dvacátém století, zůstala zde jen tzv. Červená chodba, která přiléhá ke kostelíku, náležícímu ke klášteru.


Kromě kostela je veřejně přístupná i část původních podzemních chodeb. Dále nás uchvátily bunkry československého opevnění posázené kolem cest. Mnohé objekty jsou stále opuštěné. Část z nich je možné zhlédnout zevnitř a dozvědět se něco málo z jejich historie. Pozornosti nám neunikla ani ohrada se stádem bizonů v obci Veclov nedaleko Starého Města pod Landštejnem. A samozřejmě Landštejn, zřícenina středověkého hradu, jenž je považována za nejrozsáhlejší zříceninu románského hradu v české zemi.


V odpoledních hodinách jsme se dobelhali do Slavonic. V podzemí zde probíhají každodenní prohlídky. Tři kilometry odsud vzdálená víska Maříž, je proslulá svou ručně malovanou mařížskou keramikou. Ve Slavonicích je možnost si v obchodu s keramikou namalovat pestrobarevný a veselý hrnek, který si po pár strávených hodinách, můžete vypálený odnést domů. Po cestě dál můžete stejně jako my, navštívit zahradu plnou samorostů. Místní sběratel neustále doplňuje svojí sbírku o pozoruhodné skvosty, které stojí za shlédnutí. Už jsme měli v nohách pěkných 25 km, a tak jsme se rozhodli zalehnout.


Další den nás čekala spíše příroda České Kanady. Její kraj je málo osídlený, tu a tam menší vesnice či obec, ale jinak spíše zelenající se louky na jemně zvlněném terénu, který je vhodný také pro cyklistiku. No a tu bych doporučil asi nejvíc, chcete-li se sem vydat.

Cestami tohoto kraje jsme procházeli mnoha vesnicemi a městy (Český Rudolec, Matějovec, Heřmaneč,..). Také jsme občas v nějakém rybníku smočili unavené nohy. Během cesty se objevilo pár studánek, díky kterým jsme doplnili zásoby vody k pití. Jarní počasí při nás opravdu stálo, nepostihla nás ani kapka deště. V podzimních měsících se často tento kraj zahalí do mlhy. Díky ní si také oblast vysloužila přezdívku Kanada. Nám ale ukázala svůj příjemný sluneční jarní půvab. Díky krásné přírodě jsme měli v nohách o další tři desítky kilometrů více. Následující den nás čekala prohlídka krásné Telče, proto jsme se jí tento den snažili co nejvíce přiblížit.


Poslední den už nás od Telče dělilo pouhých pár kilometrů. Nejstarší dochovaná zmínka o Telči pochází ze 14.st. Nejen díky svému zápisu na Seznam světového dědictví UNESCO je Telč cílem návštěvníků z celého světa. Je zde k vidění mnoho kostelů; radnice, navrhnuta italským stavitelem; a v neposlední řadě zámek, kterému sousedí nádherný přírodní park, ve kterém stojí už několik stovek let mohutný dutý strom. Celá Telč, včetně krásně zdobeného náměstí, stojí za návštěvu.

Pokud se do České Kanady chcete vydat v letních měsících, máte možnost se svést unikátní úzkokolejkou na tratích: Jindřichův Hradec – Obrataň či Jindřichův Hradec – Nová Bystřice. Z dalších zajímavostí: např. zámek Červená Lhota či město Dačice, kde jistý pan Kryštof Rad začal poprvé vyrábět kostky cukru namísto tehdejších homolí.

Nová Kaledonie – Ostrovy věčného jara

Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem
kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož
mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly
své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků.
A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy
věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného
parna.


Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.

Francie

Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.

{{reklama()}}

Botanikův ráj

Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.

Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.


Jídlo

Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.

Okolní ostrovy

Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.


Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.

Cesta domů

Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.


Oficiální název ostrovů je Nová Kaledonie, spojený se jménem kapitána Cooka, který ostrovy v roce 1774 objevil. A jelikož mu tehdy nehostinné ostrovy připomínaly pobřeží Skotska, ostrovy získaly své jméno. Mnohem méně známý je domorodý název, Země Kanaků. A existuje ještě jméno třetí, za který mohou turisté. Jméno Ostrovy věčného jara by mělo připomínat relativně stálé počasí, bez dusného parna. To, že se na druhé straně zeměkoule používá stejný název pro Madeiru, to už nikoho nezajímá.

Francie

Mateřská Francie, které Nová Kaledonie po staletí patří, původně využívala tyto ostrovy stejně jako Británie Austrálii, tj. jako trestaneckou kolonii. Památky na tuto dobu nacházíme dodnes, buď v podobě hřbitovů, nebo zbytky domků propuštěných trestanců. A dnes je již jedno, jestli se jednalo o prosté zločince, o politické vyhnance z dob Pařížské komuny nebo pozdější vzpoury v Alžíru. Celkem jich bylo do Nové Kaledonie deportováno 21 tisíc.

{{reklama()}}

Botanikův ráj

Dnes je však Nová Kaledonie prosperující kolonií, která je, především díky rozsáhlým nalezištím niklu, hospodářsky samostatná, což se o většině podobných zemí nedá říci. Za prosperitu se ovšem i tady platí, slévárny niklu vytvořily z poloviny hlavního města poněkud odpornou záležitost.

Botanicky inklinující turisté považují Novou Kaledonii za ráj na zemi, neboť díky dlouhé izolaci je značná část místní flory naprosto unikátní. Koneckonců 2 551 endemických druhů na jednom ostrově, to není jen tak. Pro nejrůznější kapradě, vranečky nebo nejbližší příbuzné nejstarších známých kvetoucích rostlin si botanik připadá, jakoby se ocitl v druhohorách.


Jídlo

Část mého pobytu jsem věnoval také oblastem kulinářského umění. Hlavní město Noumea nezapře svůj francouzský vliv. Zřejmě neexistuje restaurace, ve které by si turista nepochutnal, a pokud nezajdeme do nějaké pětihvězdičkové, ceny jsou snesitelné. Mimořádně jsem si vychutnával rozkoše z opakovaných konzumací tatarského bifteku. To samozřejmě není pro českého turistu nic mimořádně zajímavého, ale pro toho, kdo přijede ze Spojených států, je to ovšem mana nebeská. Nad talířem s tatarákem jsem se dokonce seznámil s velice příjemnou česko-slovenskou dvojicí, v jejichž bytě jsem potom u vynikajícího červeného vína dlouhé hodiny pokuřoval propašované kubánské doutníky a pozorovat z dvanáctého patra pinožení etnického festivalu hluboko pod námi.

Okolní ostrovy

Pláže jsou sice nádherné, nicméně když už jsem se trmácel tak daleko, přece jenom mne zvědavost hnala dál. Na oblíbený a blízký ostrůvek Phare jsem se dostal hned nadvakrát, poprvé totiž pro značný vítr loď nejezdila. Pohled z ochozu starého majáku na korálové útesy obklopující ostrov byl opravdu jedinečný a stál i za trochu strachu z korálových hadů, kterými se ostrov jen hemží. A aby si někdo nemyslel, že přeháním, jedná se o velice jedovatého hada Laticauda semisasciata. Proč turisty nevarují, to mi není jasné.


Hadi mne ale neodradili od další expedice. Ile des Pins je mezi ostrovy Nové Kaledonie poněkud unikátní. Pro turisty toužící po cukrových plážích s mořem, jehož barvy nabízejí všechny možnosti modrého spektra, je to ostrov zřejmě nejpohostinnější, musí ale vzít za vděk jedním ze dvou hotelů, jinde se totiž nenajedí. Turisté zvědavější na historické události si zase mohou dopřát nejvíce památek na doby, kdy většinu obyvatel tvořili trestanci. Zájemci o novodobou historii Nové Kaledonie zase ocení skutečnost, že je to jeden z posledních ostrovů, kde domorodci žijí v kmenové zřízení stejným způsobem, jak tomu bylo po staletí. Přísnost zákazů sahá tak daleko, že takový windsurfing je povolen pouze na dvou plážích. Čas se prostě zastavil.

Cesta domů

Doba určená k pobytu na Nové Kaledonii příjemně a nečekaně rychle utekla, a tak jsem se musel s pohostinnou zemí rozloučit. Ráno čekal před hotelem taxík a já se vydal na šedesát kilometrů dlouhou cestu na letiště. Blíž totiž není dostatečná rovina. Na letišti jsem si dal na rozloučení poslední sklenici francouzského koňaku a nastoupil do letadla směrem do Austrálie.

Americka-chalupa

Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.

Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.