Na trajektech Koperník a Polonia

Když jsem byl malý kluk, hltal jsem u dědy předválečné
časopisy „Letem Světem“, s dobrodružnými povídkami od
Otakara Batličky i jiných spisovatelů. Už tehdy ve mě zrála touha,
poznávat cizí světy a prožít spustu dobrodružství. No a konkrétně
snímek Kopernika v přístavu těsně před bouří mi velice připomíná
doprovodnou ilustraci k jedné z takových povídek. Dnes už jsem
starý pardál, ale duchem jsem, bohudík, pořád ten mladý dobrodruh a
snílek. Nikdy mi tyhle pohledy nezevšední a jsem rád, že je mohu předávat
dál.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Kopernik

Když jsem byl malý kluk, hltal jsem u dědy předválečné časopisy „Letem Světem“, s dobrodružnými povídkami od Otakara Batličky i jiných spisovatelů. Už tehdy ve mě zrála touha, poznávat cizí světy a prožít spustu dobrodružství. No a konkrétně snímek Kopernika v přístavu těsně před bouří mi velice připomíná doprovodnou ilustraci k jedné z takových povídek. Dnes už jsem starý pardál, ale duchem jsem, bohudík, pořád ten mladý dobrodruh a snílek. Nikdy mi tyhle pohledy nezevšední a jsem rád, že je mohu předávat dál.


Kopernik je poměrně nový trajekt, nástupce vysloužilého „Mikolaja Kopernika“. Pamětníci toho původního vyslovují jeho jméno s určitou skepsí a obavami neprávem. Jedná se o zcela odlišnou, krásnou, moderní loď a cestování na ní je dokonale pohodlné.

Kopernik patří k menším plavidlům co do počtu přepravovaných kamionů. Těch pojme pouze cca 60 na dvou palubách, za to však může na šesti stech metrech kolejí na tzv. přízemní palubě převézt ještě mnoho naložených vagonů a vlakových souprav.

Ani celkovou velikostí si nezadá s velkými trajekty. Měří na délku 160.7m, na šířku 21.6m, má výtlak 14.221 tun a dokáže plout rychlostí až 18 uzlů za hodinu.

{{reklama()}}

O pohodlí max. 360 cestujících je zde opět dokonale postaráno. Prostorné kajuty, bary, sauna, kafetérie, jídelny se skvělou kuchyní, obchody s nápoji či drogerií, herny, prostě vše, co si člověk k pohodlné cestě přes moře může přát, je zde k mání.

I tady, na Koperniku, mě ochotný kapitán pozval na můstek a předvedl mi mistrovství své posádky. Jak při vyplouvání z přístavu v Polsku, tak při vplouvání do přístavu ve Švédském Ystadu.


Polonia – „Perla Baltiku“

Tato nádherná loď je právem nazývána perlou Baltiku. Na přiložených fotografiích se můžete seznámit s nádhernou atmosférou heren, kde nechybí ani ruleta či „Black Jack“ apod., komfortem jídelen, které jsou rozděleny do několika tříd, i s luxusem na chodbách, v tanečním sále s živou hudbou, kavárnách, či v obchodech.

Polonia měří na délku 169.9m, na šířku 28m, pluje rychlostí až 20.2 uzlů za hodinu a má výtlak 29.875 tun. Převeze až 1000 pasažérů, 150 osobních automobilů a 120 kamionů. I tato loď má ve spodní nákladové palubě umístěno 600m kolejí pro přepravu vagonů.


Plavba na Polonii je opravdovým zážitkem. Již od vašeho příchodu do recepce se o vás na každém kroku pozorně starají krásné stewardky, káva a pití je po celou dobu plavby zdarma k disposici ve všech jídelnách a samozřejmostí je opět skvělá kuchyně s velkým výběrem chutných jídel.

Nevšedním zážitkem je procházka po horních, otevřených palubách za teplé noci před vyplutím, v osvětlených přístavech (viz. přiložené foto s pohledem na zakotveného Galileusze).

Rozepisovat se dále o všech lodích na této trase by bylo v podstatě opakováním již řečeného. Nechci vás také dále unavovat samými superlativy, ale skutečně jsem se u těchto společností nikdy s žádnými negativy, které by stály za řeč, nesetkal.


Než se ale pustím do popisu krás Švédska, seznámím vás aspoň ve stručnosti s cenami a lodním řádem. Ceny jsou dle mého názoru dostupné a určitě by mohly mnoho lidí zajímat.

Základní ceník lodních lístků:

Cesta trvá sedm až osm hodin, při neklidném moři déle

Pěší cestující

cestující tam tam i zpět
Dospělí cestující 590 SEK/233 PLN 940 SEK/372 PLN
Děti do 7 let zdarma zdarma
Mládež do 16 let + studenti do 26 let 490 SEK/194 PLN 820 SEK/324 PLN
Rodinný lístek do 5 osob 1330 SEK/527 PLN 2160 SEK/856 PLN

Motorizovaní cestující

cestující tam tam i zpět
Osobní automobil, minibus, karavan Výška do 2m, délka do 6m, + řidič 1150 SEK/455 PLN 1790 SEK/709 PLN
Osobní automobil, minibus, karavan Výška nad 2m, delší než 6m, + řidič 1730 SEK/685 PLN 2740 SEK/1085 PLN
Osobní automobil, minibus, karavan Výška do 2m, délka do 6m, + max. 5 osob 1640 SEK/649 PLN 2610 SEK/1034 PLN
Osobní automobil, minibus, karavan Výška nad 2m, delší než 6m, +max. 5 osob 2220 SEK/879 PLN 3560 SEK/1410 PLN

Toto jsou základní ceny za přepravu. Nejsou v nich započítány kajuty a strava. Ty je možné dokoupit a ceny dohodnout přímo na lodích a nejsou vždy stejné. Pro cestující bez kajut jsou však na všech lodích k disposici speciální kluby s pohodlnými, sklápěcími sedačkami jako v luxusních autobusech či v letadle a velkoplošnými televizory. Čas můžete ovšem strávit i v kavárnách, restauracích, za pěkného počasí na slunečních palubách apod.


Zde bych povídání o trajektech ukončil. Zajímavé fotografie těchto obřích krasavců budu postupně doplňovat. V následujících kapitolách se postupně přesuneme přes zajímavá města jižního Švédska, až do severnějších končin. Tam bych vám rád přiblížil místa, která rozhodně stojí za návštěvu a podělil se s vámi o své zkušenosti s touto krásnou a neuvěřitelně čistou zemí.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Kopernik

Když jsem byl malý kluk, hltal jsem u dědy předválečné časopisy „Letem Světem“, s dobrodružnými povídkami od Otakara Batličky i jiných spisovatelů. Už tehdy ve mě zrála touha, poznávat cizí světy a prožít spustu dobrodružství. No a konkrétně snímek Kopernika v přístavu těsně před bouří mi velice připomíná doprovodnou ilustraci k jedné z takových povídek. Dnes už jsem starý pardál, ale duchem jsem, bohudík, pořád ten mladý dobrodruh a snílek. Nikdy mi tyhle pohledy nezevšední a jsem rád, že je mohu předávat dál.


Kopernik je poměrně nový trajekt, nástupce vysloužilého „Mikolaja Kopernika“. Pamětníci toho původního vyslovují jeho jméno s určitou skepsí a obavami neprávem. Jedná se o zcela odlišnou, krásnou, moderní loď a cestování na ní je dokonale pohodlné.

Kopernik patří k menším plavidlům co do počtu přepravovaných kamionů. Těch pojme pouze cca 60 na dvou palubách, za to však může na šesti stech metrech kolejí na tzv. přízemní palubě převézt ještě mnoho naložených vagonů a vlakových souprav.

Ani celkovou velikostí si nezadá s velkými trajekty. Měří na délku 160.7m, na šířku 21.6m, má výtlak 14.221 tun a dokáže plout rychlostí až 18 uzlů za hodinu.

{{reklama()}}

O pohodlí max. 360 cestujících je zde opět dokonale postaráno. Prostorné kajuty, bary, sauna, kafetérie, jídelny se skvělou kuchyní, obchody s nápoji či drogerií, herny, prostě vše, co si člověk k pohodlné cestě přes moře může přát, je zde k mání.

I tady, na Koperniku, mě ochotný kapitán pozval na můstek a předvedl mi mistrovství své posádky. Jak při vyplouvání z přístavu v Polsku, tak při vplouvání do přístavu ve Švédském Ystadu.


Polonia – „Perla Baltiku“

Tato nádherná loď je právem nazývána perlou Baltiku. Na přiložených fotografiích se můžete seznámit s nádhernou atmosférou heren, kde nechybí ani ruleta či „Black Jack“ apod., komfortem jídelen, které jsou rozděleny do několika tříd, i s luxusem na chodbách, v tanečním sále s živou hudbou, kavárnách, či v obchodech.

Polonia měří na délku 169.9m, na šířku 28m, pluje rychlostí až 20.2 uzlů za hodinu a má výtlak 29.875 tun. Převeze až 1000 pasažérů, 150 osobních automobilů a 120 kamionů. I tato loď má ve spodní nákladové palubě umístěno 600m kolejí pro přepravu vagonů.


Plavba na Polonii je opravdovým zážitkem. Již od vašeho příchodu do recepce se o vás na každém kroku pozorně starají krásné stewardky, káva a pití je po celou dobu plavby zdarma k disposici ve všech jídelnách a samozřejmostí je opět skvělá kuchyně s velkým výběrem chutných jídel.

Nevšedním zážitkem je procházka po horních, otevřených palubách za teplé noci před vyplutím, v osvětlených přístavech (viz. přiložené foto s pohledem na zakotveného Galileusze).

Rozepisovat se dále o všech lodích na této trase by bylo v podstatě opakováním již řečeného. Nechci vás také dále unavovat samými superlativy, ale skutečně jsem se u těchto společností nikdy s žádnými negativy, které by stály za řeč, nesetkal.


Než se ale pustím do popisu krás Švédska, seznámím vás aspoň ve stručnosti s cenami a lodním řádem. Ceny jsou dle mého názoru dostupné a určitě by mohly mnoho lidí zajímat.

Základní ceník lodních lístků:

Cesta trvá sedm až osm hodin, při neklidném moři déle

Pěší cestující

cestující tam tam i zpět
Dospělí cestující 590 SEK/233 PLN 940 SEK/372 PLN
Děti do 7 let zdarma zdarma
Mládež do 16 let + studenti do 26 let 490 SEK/194 PLN 820 SEK/324 PLN
Rodinný lístek do 5 osob 1330 SEK/527 PLN 2160 SEK/856 PLN

Motorizovaní cestující

cestující tam tam i zpět
Osobní automobil, minibus, karavan Výška do 2m, délka do 6m, + řidič 1150 SEK/455 PLN 1790 SEK/709 PLN
Osobní automobil, minibus, karavan Výška nad 2m, delší než 6m, + řidič 1730 SEK/685 PLN 2740 SEK/1085 PLN
Osobní automobil, minibus, karavan Výška do 2m, délka do 6m, + max. 5 osob 1640 SEK/649 PLN 2610 SEK/1034 PLN
Osobní automobil, minibus, karavan Výška nad 2m, delší než 6m, +max. 5 osob 2220 SEK/879 PLN 3560 SEK/1410 PLN

Toto jsou základní ceny za přepravu. Nejsou v nich započítány kajuty a strava. Ty je možné dokoupit a ceny dohodnout přímo na lodích a nejsou vždy stejné. Pro cestující bez kajut jsou však na všech lodích k disposici speciální kluby s pohodlnými, sklápěcími sedačkami jako v luxusních autobusech či v letadle a velkoplošnými televizory. Čas můžete ovšem strávit i v kavárnách, restauracích, za pěkného počasí na slunečních palubách apod.


Zde bych povídání o trajektech ukončil. Zajímavé fotografie těchto obřích krasavců budu postupně doplňovat. V následujících kapitolách se postupně přesuneme přes zajímavá města jižního Švédska, až do severnějších končin. Tam bych vám rád přiblížil místa, která rozhodně stojí za návštěvu a podělil se s vámi o své zkušenosti s touto krásnou a neuvěřitelně čistou zemí.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Cesta života Rabiho Löwa

Letos 7. září uplyne 400 let od úmrtí věhlasného rabína Jehudy
Levy (Löwa) ben Becalela, zvaného v židovském prostředí Maharal.
Správa Pražského hradu a Židovské muzeum v Praze při této
příležitosti připravily v Císařské konírně velkou reprezentativní
výstavu Cesta života.

Letos 7. září (18. dne měsíce elul roku 5769 podle hebrejského kalendáře) uplyne 400 let od úmrtí věhlasného rabína Jehudy Levy (Löwa) ben Becalela, zvaného v židovském prostředí Maharal. Správa Pražského hradu a Židovské muzeum v Praze při této příležitosti připravily v Císařské konírně velkou reprezentativní výstavu Cesta života. Rabi Löw (kol. 1525–1609), která potrvá do 8. listopadu 2009. Židovské muzeum v Praze a Nakladatelství Academia k tomuto významnému výročí navíc vydaly rozsáhlý doprovodný katalog.

{{reklama()}}

Náboženský, pedagogický a filosofický odkaz rabiho Löwa, učence rudolfínské Prahy, zůstává dodnes živý a inspirující. Jen stěží lze najít jinou osobnost, ke které by se hlásilo tak pestré společenství ctitelů, lidí s výrazně odlišnou náboženskou, filosofickou a kulturní orientací.

Cesta života

Rabi Löw (kol. 1525–1609)

Výstava pořádaná Správou Pražského hradu a Židovským muzeem v Praze k 400. výročí úmrtí rabiho Jehudy Levy ben Becalela

Císařská konírna Pražského hradu

5. srpna – 8. listopadu 2009 denně od 10 do 18 hodin

Výstava se koná pod záštitou prezidenta České republiky Václava Klause, ministra kultury České republiky Václava Riedlbaucha a primátora hl. města Prahy Pavla Béma


Pojetí rabiho Löwa jako zosobnění tajuplnosti ghetta, divotvůrce, matematika a tvůrce umělé bytosti golema není sice historicky oprávněné, poskytlo však přebohatou inspiraci umělcům. S jejím odrazem se můžeme setkat jak v literatuře, tak ve výtvarném a dramatickém umění. „Své právo na existenci má pravý i vysněný rabi Löw, avšak rozpor mezi historickým obrazem této osobnosti a jejím převažujícím chápáním je propastný,“ říká kurátor výstavy Alexandr Putík z Židovského muzea. „Tato skutečnost je natolik významná, že posloužila jako základ pojetí celé výstavy, která má dvě hlavní části. První je věnována historickému rabimu Löwovi a autentickým tradicím s ním spojeným, druhá je zasvěcena odkazu rabiho Löwa a původu legend spjatých s jeho jménem.“

Jádro výstavy Cesta života, pojmenované po jednom z děl rabiho Löwa (Derech chajim), představuje na 200 jedinečných sbírkových předmětů, knih a archiválií především z Židovského muzea v Praze, mezi nimiž je však i 7 předmětů ze sbírek Správy Pražského hradu a dalších 69 vzácných artefaktů zapůjčených z 10 českých institucí. 13 neméně unikátních předmětů na výstavu zapůjčilo 7 zahraničních institucí.


Mezi nejdůležitější exponáty patří spisy rabiho Löwa doplněné úředními knihami a texty souvisejícími s jeho osobností. Unikátní je dokument ze Státního archivu ve Vídni z roku 1597 s podpisem tohoto židovského učence, který mimo jiné proslul svým setkáním s císařem Rudolfem II. na Pražském hradě. Stolní zvonek Rudolfa II. ze slitiny sedmi kovů dle kabalistického návodu, zapůjčený vídeňským Uměleckohistorickým muzeem, je další vzácností, kterou lze na výstavě zhlédnout.

Výstava rovněž představuje řadu objektů přímo či nepřímo spojených s rabim Löwem. Jedná se například o repliku náhrobku jeho příbuzného Leva Starého z roku 1540, jehož originál je na pražském Starém židovském hřbitově, o křeslo, na kterém prý rabi sedával při bohoslužbách ve Staronové synagoze, či o pohár pro kiduš, jenž byl podle ústní tradice majetkem rabiho Löwa. Originály náhrobku či křesla nebylo samozřejmě možné na výstavu zařadit, jsou však přístupné v rámci návštěvnického okruhu Židovského muzea v Praze.

Dílo rabiho Löwa vyniká svou komplexností a hloubkou – autor se zabýval nejen výkladem Tóry a Talmudu a židovským náboženským právem, ale také mystickou teologií, vzděláváním, významně ovlivnil chasidismus i moderní náboženský sionismus. „Ironií však je, že širší veřejnost dnes Jehudu ben Becalela zná především díky golemovské legendě, s níž byl spojen až v 19. století a již výstava rovněž představuje,“ říká další kurátor výstavy Arno Pařík. V Císařské konírně jsou tak k vidění texty německých romantiků Sippurim (hebrejsky Příběhy), jež vyšly v Praze v roce 1847 a jež uvedly soubor pověstí o rabim Löwovi a jeho golemovi do širokého povědomí, či soubory pověstí, do kterých golemovské legendy zařadil Alois Jirásek, Josef Svátek či Adolf Wenig.


Svého největšího rozšíření však golemovské legendy dosáhly na počátku 20. století. Výstava proto představí řadu literárních děl na toto téma od autorů jako J. Rosenberg, G. Meyrink nebo Ch. Bloch. Výtvarnou podobu rabiho Löwa a golema jako první zachytil ve svých kresbách Mikoláš Aleš, později Hugo Steiner-Prag, pomník rabiho Löwa vytvořil pro průčelí pražské Nové radnice sochař Ladislav Šaloun. Jeho model ze sbírek Židovského muzea v Praze je na výstavě rovněž k vidění. Hra o rabim Löwovi a jeho golemovi se hrála také v pražském Osvobozeném divadle. Největší ohlas však mělo filmové zpracování golemovských pověstí ve snímcích Paula Wegenera, Juliana Duviviéra nebo Martina Friče ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Vybrané ukázky z těchto filmů budou na výstavě také promítány.

Cesta života rovněž zahrnuje vývoj pražského ghetta a židovského hřbitova v době rabiho Löwa. Díky Muzeu hlavního města Prahy a společnosti KIT Digital Czech a. s. je možno zhlédnout v trojrozměrném zobrazení nejvýznačnější stavby pražského Židovského Města, jak je ve svém modelu zachytil v 18. století Antonín Langweil. Vedle domu rabiho Löwa jsou představeny nejvýznamnější veřejné stavby, náhrobky velkého učence a jeho potomků a dalších významných osobností konce 16. a počátku 17. století.

Více informací o výstavě naleznete na webu: www.jewishmuse­um.cz

Letos 7. září (18. dne měsíce elul roku 5769 podle hebrejského kalendáře) uplyne 400 let od úmrtí věhlasného rabína Jehudy Levy (Löwa) ben Becalela, zvaného v židovském prostředí Maharal. Správa Pražského hradu a Židovské muzeum v Praze při této příležitosti připravily v Císařské konírně velkou reprezentativní výstavu Cesta života. Rabi Löw (kol. 1525–1609), která potrvá do 8. listopadu 2009. Židovské muzeum v Praze a Nakladatelství Academia k tomuto významnému výročí navíc vydaly rozsáhlý doprovodný katalog.

{{reklama()}}

Náboženský, pedagogický a filosofický odkaz rabiho Löwa, učence rudolfínské Prahy, zůstává dodnes živý a inspirující. Jen stěží lze najít jinou osobnost, ke které by se hlásilo tak pestré společenství ctitelů, lidí s výrazně odlišnou náboženskou, filosofickou a kulturní orientací.

Cesta života

Rabi Löw (kol. 1525–1609)

Výstava pořádaná Správou Pražského hradu a Židovským muzeem v Praze k 400. výročí úmrtí rabiho Jehudy Levy ben Becalela

Císařská konírna Pražského hradu

5. srpna – 8. listopadu 2009 denně od 10 do 18 hodin

Výstava se koná pod záštitou prezidenta České republiky Václava Klause, ministra kultury České republiky Václava Riedlbaucha a primátora hl. města Prahy Pavla Béma


Pojetí rabiho Löwa jako zosobnění tajuplnosti ghetta, divotvůrce, matematika a tvůrce umělé bytosti golema není sice historicky oprávněné, poskytlo však přebohatou inspiraci umělcům. S jejím odrazem se můžeme setkat jak v literatuře, tak ve výtvarném a dramatickém umění. „Své právo na existenci má pravý i vysněný rabi Löw, avšak rozpor mezi historickým obrazem této osobnosti a jejím převažujícím chápáním je propastný,“ říká kurátor výstavy Alexandr Putík z Židovského muzea. „Tato skutečnost je natolik významná, že posloužila jako základ pojetí celé výstavy, která má dvě hlavní části. První je věnována historickému rabimu Löwovi a autentickým tradicím s ním spojeným, druhá je zasvěcena odkazu rabiho Löwa a původu legend spjatých s jeho jménem.“

Jádro výstavy Cesta života, pojmenované po jednom z děl rabiho Löwa (Derech chajim), představuje na 200 jedinečných sbírkových předmětů, knih a archiválií především z Židovského muzea v Praze, mezi nimiž je však i 7 předmětů ze sbírek Správy Pražského hradu a dalších 69 vzácných artefaktů zapůjčených z 10 českých institucí. 13 neméně unikátních předmětů na výstavu zapůjčilo 7 zahraničních institucí.


Mezi nejdůležitější exponáty patří spisy rabiho Löwa doplněné úředními knihami a texty souvisejícími s jeho osobností. Unikátní je dokument ze Státního archivu ve Vídni z roku 1597 s podpisem tohoto židovského učence, který mimo jiné proslul svým setkáním s císařem Rudolfem II. na Pražském hradě. Stolní zvonek Rudolfa II. ze slitiny sedmi kovů dle kabalistického návodu, zapůjčený vídeňským Uměleckohistorickým muzeem, je další vzácností, kterou lze na výstavě zhlédnout.

Výstava rovněž představuje řadu objektů přímo či nepřímo spojených s rabim Löwem. Jedná se například o repliku náhrobku jeho příbuzného Leva Starého z roku 1540, jehož originál je na pražském Starém židovském hřbitově, o křeslo, na kterém prý rabi sedával při bohoslužbách ve Staronové synagoze, či o pohár pro kiduš, jenž byl podle ústní tradice majetkem rabiho Löwa. Originály náhrobku či křesla nebylo samozřejmě možné na výstavu zařadit, jsou však přístupné v rámci návštěvnického okruhu Židovského muzea v Praze.

Dílo rabiho Löwa vyniká svou komplexností a hloubkou – autor se zabýval nejen výkladem Tóry a Talmudu a židovským náboženským právem, ale také mystickou teologií, vzděláváním, významně ovlivnil chasidismus i moderní náboženský sionismus. „Ironií však je, že širší veřejnost dnes Jehudu ben Becalela zná především díky golemovské legendě, s níž byl spojen až v 19. století a již výstava rovněž představuje,“ říká další kurátor výstavy Arno Pařík. V Císařské konírně jsou tak k vidění texty německých romantiků Sippurim (hebrejsky Příběhy), jež vyšly v Praze v roce 1847 a jež uvedly soubor pověstí o rabim Löwovi a jeho golemovi do širokého povědomí, či soubory pověstí, do kterých golemovské legendy zařadil Alois Jirásek, Josef Svátek či Adolf Wenig.


Svého největšího rozšíření však golemovské legendy dosáhly na počátku 20. století. Výstava proto představí řadu literárních děl na toto téma od autorů jako J. Rosenberg, G. Meyrink nebo Ch. Bloch. Výtvarnou podobu rabiho Löwa a golema jako první zachytil ve svých kresbách Mikoláš Aleš, později Hugo Steiner-Prag, pomník rabiho Löwa vytvořil pro průčelí pražské Nové radnice sochař Ladislav Šaloun. Jeho model ze sbírek Židovského muzea v Praze je na výstavě rovněž k vidění. Hra o rabim Löwovi a jeho golemovi se hrála také v pražském Osvobozeném divadle. Největší ohlas však mělo filmové zpracování golemovských pověstí ve snímcích Paula Wegenera, Juliana Duviviéra nebo Martina Friče ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Vybrané ukázky z těchto filmů budou na výstavě také promítány.

Cesta života rovněž zahrnuje vývoj pražského ghetta a židovského hřbitova v době rabiho Löwa. Díky Muzeu hlavního města Prahy a společnosti KIT Digital Czech a. s. je možno zhlédnout v trojrozměrném zobrazení nejvýznačnější stavby pražského Židovského Města, jak je ve svém modelu zachytil v 18. století Antonín Langweil. Vedle domu rabiho Löwa jsou představeny nejvýznamnější veřejné stavby, náhrobky velkého učence a jeho potomků a dalších významných osobností konce 16. a počátku 17. století.

Více informací o výstavě naleznete na webu: www.jewishmuse­um.cz

Paella na Mallorce

Kulinářské umění španělských kuchařů je všeobecně známé.
Zdejší kuchyně pochopitelně velmi často využívá ve svých receptech ryb
a ostatních darů moře. Ze všeho nejdříve však musíme zdůraznit, že
zdejší kuchyně je čerstvá, zakládá si na barevnosti a často nešetří
kořením.


Kulinářské umění španělských kuchařů je všeobecně známé. Zdejší kuchyně pochopitelně velmi často využívá ve svých receptech ryb a ostatních darů moře. Ze všeho nejdříve však musíme zdůraznit, že zdejší kuchyně je čerstvá, zakládá si na barevnosti a často nešetří kořením.

Jsme na jednom z jižních Baleárských ostrovů – Mallorce, pro niž jsou typické hned dvě jídla. Prvním je studená, ze zeleniny připravovaná polévka gazpacho. Neméně charakteristické pro jižní oblasti Španělska jsou kořeněné klobásky chorizos. Své speciality má samozřejmě i na darech moře závislý sever země. Není to však překvapivě pokrm z ryb, ale naopak králík s oříšky a čokoládou připravovaný na víně. Východ si pro změnu zakládá na kvalitních vínech, ale proslulá je i jejich zarzuela – směs z darů moře vařená v jednom hrnci.

{{reklama()}}

Odhlédněme pro tuto chvíli od sušené šunky, marinovaných paprikových lusků, salátu z grilované zeleniny, kotlet na červeném víně, pstruhů na mandlích a dalších specialit a pojďme se bavit o jídle, které Španělsko proslavilo nejvíce. A tím je jednoznačně paella!


Sedíme v jedné z romantických restaurací na španělské Mallorce v městečku Porto Petro. Toto malebné letovisko patří k těm místům na Mallorce, kde opravdu zapomenete na shon a ruch všedního života. I když sedíme prakticky v centru městečka, jen občas k našim uším dolehne lehký náznak provozu z malého přístavu, vzdáleného pár desítek metrů. Ze zahradní restaurace zastíněné přístřešky se nabízí nádherný výhled na zátoku, s neslyšně se pohybujícími plachetnicemi a s mořskými vlnkami, které lehce dorážejí na břeh jen pár metrů od našich nohou. Svěží vítr v poledním horku příjemně ochlazuje, a my už ani nepřemýšlíme nad jídelním lístkem. Máme jasno! Jsme ve Španělsku – tedy paella! Toto jídlo, vzhledem připomínající naše rizoto, patří k základní nabídce snad všech španělských restaurací. Zatímco v Itálii se žádná hospůdka neobejde bez pizzy, to samé platí o Španělsku a o paelle. Toto vpravdě národní jídlo má pochopitelně spoustu variant a způsobů přípravy.


Ještě dříve, než k nám takřka neslyšně „připluje“ číšník, je třeba si říci, že k základním pravidlům španělského oběda patří, vyhradit si dostatek času. Stejně jako je tomu u jiných národů kolem Středozemního moře, i zdejší obyvatelé si potrpí na klid a pohodu při stolování. A kde jinde by to mělo platit více, než na ostrovech. Pozorný personál restaurace Vám poskytne dostatek času na výběr z jídelního lístku, ale zároveň vystihne tu pravou chvíli, aby přispěchal ke stolu a vyslechl návštěvníkovu objednávku. Hbitě zmizí a Vám poskytne dostatek času na ochutnávku některého ze zdejších kvalitních vín. A to vše probíhá v tak klidné atmosféře, jako kdyby člověk seděl někde doma na zahradě. Snad jen to moře je tu jaksi navíc.


Paella, kterou jsme si vybrali dnešnímu obědu, patří asi k tomu „nejklasičtějšímu“, co nám může španělská kuchyně nabídnout. Servírovaná je na nízké rovné pánvi, podle které získala i název. Za místo jejího původu je všeobecně považováno město Valencie na španělské pevnině, ale za oblíbené jídlo je považována i na ostrovech – Mallorcu nevyjímaje. Zatímco je nám šafránem zbarvená, pestrá rýžová směs servírována číšníkem na talíře, zjišťujeme, že k mořským ráčkům, slávkám – mořským škeblím a kuřecímu masu, se tu přidává ještě celá řada dalších ingrediencí. Jsou tu fazole, fazolové lusky, sépie, artyčoky, rajčata, papriky, česnek atd. Tedy bohatství chutí, které se slévá v konečný (a vynikající) festival chutí, vzájemně se dobře doplňujících.


Na paellu narazíte ve všech koutech Španělska a pokaždé Vám bude prezentována jako to nejlepší, co španělská kuchyně může nabídnout. I když se bude lišit v závislosti na místě, kraji, provincii, přesto vždy poskytne skvělý kulinářský zážitek nejen pro Vaše chuťové buňky, ale i pro oči i nos. Pokaždé v sobě bude mít španělskou pestrost, barevnost a pikantnost. A věřte, že stojí za to, této nabídky využít!


Kulinářské umění španělských kuchařů je všeobecně známé. Zdejší kuchyně pochopitelně velmi často využívá ve svých receptech ryb a ostatních darů moře. Ze všeho nejdříve však musíme zdůraznit, že zdejší kuchyně je čerstvá, zakládá si na barevnosti a často nešetří kořením.

Jsme na jednom z jižních Baleárských ostrovů – Mallorce, pro niž jsou typické hned dvě jídla. Prvním je studená, ze zeleniny připravovaná polévka gazpacho. Neméně charakteristické pro jižní oblasti Španělska jsou kořeněné klobásky chorizos. Své speciality má samozřejmě i na darech moře závislý sever země. Není to však překvapivě pokrm z ryb, ale naopak králík s oříšky a čokoládou připravovaný na víně. Východ si pro změnu zakládá na kvalitních vínech, ale proslulá je i jejich zarzuela – směs z darů moře vařená v jednom hrnci.

{{reklama()}}

Odhlédněme pro tuto chvíli od sušené šunky, marinovaných paprikových lusků, salátu z grilované zeleniny, kotlet na červeném víně, pstruhů na mandlích a dalších specialit a pojďme se bavit o jídle, které Španělsko proslavilo nejvíce. A tím je jednoznačně paella!


Sedíme v jedné z romantických restaurací na španělské Mallorce v městečku Porto Petro. Toto malebné letovisko patří k těm místům na Mallorce, kde opravdu zapomenete na shon a ruch všedního života. I když sedíme prakticky v centru městečka, jen občas k našim uším dolehne lehký náznak provozu z malého přístavu, vzdáleného pár desítek metrů. Ze zahradní restaurace zastíněné přístřešky se nabízí nádherný výhled na zátoku, s neslyšně se pohybujícími plachetnicemi a s mořskými vlnkami, které lehce dorážejí na břeh jen pár metrů od našich nohou. Svěží vítr v poledním horku příjemně ochlazuje, a my už ani nepřemýšlíme nad jídelním lístkem. Máme jasno! Jsme ve Španělsku – tedy paella! Toto jídlo, vzhledem připomínající naše rizoto, patří k základní nabídce snad všech španělských restaurací. Zatímco v Itálii se žádná hospůdka neobejde bez pizzy, to samé platí o Španělsku a o paelle. Toto vpravdě národní jídlo má pochopitelně spoustu variant a způsobů přípravy.


Ještě dříve, než k nám takřka neslyšně „připluje“ číšník, je třeba si říci, že k základním pravidlům španělského oběda patří, vyhradit si dostatek času. Stejně jako je tomu u jiných národů kolem Středozemního moře, i zdejší obyvatelé si potrpí na klid a pohodu při stolování. A kde jinde by to mělo platit více, než na ostrovech. Pozorný personál restaurace Vám poskytne dostatek času na výběr z jídelního lístku, ale zároveň vystihne tu pravou chvíli, aby přispěchal ke stolu a vyslechl návštěvníkovu objednávku. Hbitě zmizí a Vám poskytne dostatek času na ochutnávku některého ze zdejších kvalitních vín. A to vše probíhá v tak klidné atmosféře, jako kdyby člověk seděl někde doma na zahradě. Snad jen to moře je tu jaksi navíc.


Paella, kterou jsme si vybrali dnešnímu obědu, patří asi k tomu „nejklasičtějšímu“, co nám může španělská kuchyně nabídnout. Servírovaná je na nízké rovné pánvi, podle které získala i název. Za místo jejího původu je všeobecně považováno město Valencie na španělské pevnině, ale za oblíbené jídlo je považována i na ostrovech – Mallorcu nevyjímaje. Zatímco je nám šafránem zbarvená, pestrá rýžová směs servírována číšníkem na talíře, zjišťujeme, že k mořským ráčkům, slávkám – mořským škeblím a kuřecímu masu, se tu přidává ještě celá řada dalších ingrediencí. Jsou tu fazole, fazolové lusky, sépie, artyčoky, rajčata, papriky, česnek atd. Tedy bohatství chutí, které se slévá v konečný (a vynikající) festival chutí, vzájemně se dobře doplňujících.


Na paellu narazíte ve všech koutech Španělska a pokaždé Vám bude prezentována jako to nejlepší, co španělská kuchyně může nabídnout. I když se bude lišit v závislosti na místě, kraji, provincii, přesto vždy poskytne skvělý kulinářský zážitek nejen pro Vaše chuťové buňky, ale i pro oči i nos. Pokaždé v sobě bude mít španělskou pestrost, barevnost a pikantnost. A věřte, že stojí za to, této nabídky využít!

FotoLéto – fotosoutěž o zajímavé ceny

Letos vlastní fotosoutěž nepořádáme, ale stali jsme se partnery
soutěže FotoLéto . V této letní
fotosoutěži můžete vyhrát i fotoaparát, tiskárnu, poukázky na věci
do přírody, knihy a průvodce…

Letos vlastní fotosoutěž nepořádáme, ale stali jsme se partnery soutěže FotoLéto .


V této letní fotosoutěži můžete vyhrát i fotoaparát, tiskárnu, poukázky na věci do přírody, knihy a průvodce…

Pro všechny vyznavatele pobytu v přírodě, dobrodružství na cestách, letních rekreačních sportů je tu letní fotografická soutěž Fotoléto. Společnost ZONER software a její partneři pro vás připravili řadu hodnotných cen pro každou ze čtyř soutěžních kategorií – Odvaha a dobrodružství, Pohoda na cestách, Na cestách světem a Toulky českou krajinou.

Nejlepší fotografové v každé kategorii získají odolný 10 Mpx digitální fotoaparát do přírody, nákupní poukázky do značkových outdoorových prodejen, skvělé knihy o fotografování, turistické průvodce či roční předplatné outdoorového časopisu. Soutěžní fotografie jsou zveřejňovány na portálu ZONERAMA společnosti ZONER software.

{{reklama()}}

Soutěžní kategorie

Hlavním tématem fotografické soutěže jsou fotografie spojené s nejrůznějšími outdoorovými aktivitami, turistikou, ale i letními rekreačními sporty. Právě aktivní trávení volného času v přírodě, na cestách a při rekreačním sportování charakterizují fotografie, které se mohou zúčastnit soutěžního klání v některé ze čtyř soutěžních kategorií. Nezáleží, zda cestujete pěšky, na kole, lezete po horách a po skalách, máte rádi divokou vodu či vítr, či jen poznáváte krásy přírody. Určitě mezi svými fotografiemi najdete takové fotografické úlovky, které si zaslouží vyhrát.

  1. kategorie – Odvaha a dobrodružství
  2. kategorie – Pohoda na cestách
  3. kategorie – Na cestách světem
  4. kategorie – Toulky českou krajinou

Další informace, pravidla a formulář pro přihlášení naleznete na www.fotoleto.cz

Letos vlastní fotosoutěž nepořádáme, ale stali jsme se partnery soutěže FotoLéto .


V této letní fotosoutěži můžete vyhrát i fotoaparát, tiskárnu, poukázky na věci do přírody, knihy a průvodce…

Pro všechny vyznavatele pobytu v přírodě, dobrodružství na cestách, letních rekreačních sportů je tu letní fotografická soutěž Fotoléto. Společnost ZONER software a její partneři pro vás připravili řadu hodnotných cen pro každou ze čtyř soutěžních kategorií – Odvaha a dobrodružství, Pohoda na cestách, Na cestách světem a Toulky českou krajinou.

Nejlepší fotografové v každé kategorii získají odolný 10 Mpx digitální fotoaparát do přírody, nákupní poukázky do značkových outdoorových prodejen, skvělé knihy o fotografování, turistické průvodce či roční předplatné outdoorového časopisu. Soutěžní fotografie jsou zveřejňovány na portálu ZONERAMA společnosti ZONER software.

{{reklama()}}

Soutěžní kategorie

Hlavním tématem fotografické soutěže jsou fotografie spojené s nejrůznějšími outdoorovými aktivitami, turistikou, ale i letními rekreačními sporty. Právě aktivní trávení volného času v přírodě, na cestách a při rekreačním sportování charakterizují fotografie, které se mohou zúčastnit soutěžního klání v některé ze čtyř soutěžních kategorií. Nezáleží, zda cestujete pěšky, na kole, lezete po horách a po skalách, máte rádi divokou vodu či vítr, či jen poznáváte krásy přírody. Určitě mezi svými fotografiemi najdete takové fotografické úlovky, které si zaslouží vyhrát.

  1. kategorie – Odvaha a dobrodružství
  2. kategorie – Pohoda na cestách
  3. kategorie – Na cestách světem
  4. kategorie – Toulky českou krajinou

Další informace, pravidla a formulář pro přihlášení naleznete na www.fotoleto.cz

Herrenchiemsee – památka na Ludvíka II.

Jen těžko budeme v evropských i světových dějinách hledat
kontroverznějšího, záhadnějšího a podivnějšího panovníka, než
Ludvíka Bavorského. Dějiny ho znají jako muže, o jehož zdravém
rozumu by se dalo s úspěchem pochybovat, ale i jako panovníka, po
němž zůstala řada stavebních skvostů. Prvním zastávkou na našem
putování je zámek Herrenchiemsee v kouzelném prostředí Bavorska, na
jezeře Chiemsee.


Jen těžko budeme v evropských i světových dějinách hledat kontroverznějšího, záhadnějšího a podivnějšího panovníka, než Ludvíka Bavorského.

Ludvík II. – muž plný rozporů

Dějiny ho znají jako muže, o jehož zdravém rozumu by se dalo s úspěchem pochybovat, ale i jako panovníka, po němž zůstala řada stavebních skvostů. Prvním zastávkou na našem putování je zámek Herrenchiemsee v kouzelném prostředí Bavorska, na jezeře Chiemsee. Počasí nám bohužel vůbec nepřeje. Husté provazce bičují hladinu jezera a městečko Prien, z jehož přístavu odjíždějí motorové lodě na zdejší ostrovy, nás vítá loužemi na parkovišti a zataženou oblohou nad námi. Navzdory špatnému počasí potkáváme během plavby na ostrov Herrenworth hned několik plachetnic, které i přes nepřízeň počasí křižují vodní plochu. V duchu obdivujeme sportovního ducha jejich posádek, vyrážejících, byť vybaveni kvalitními nepromokavými oděvy, i v takto nepříznivých podmínkách na plavbu.

{{reklama()}}

Vzhůru na ostrov

Motorová loď přepravující nás z pevniny na ostrov Herrenworth uprostřed jezera Chiemsee, se pomalu blíží ke svému cíli. Jeho paluba je poloprázdná, naprostá většina cestujících se skrývá před deštěm a větrem na chráněné části paluby. Ještě před přistáním se nám v lesním průseku na pár okamžiků otevře pohled na zámeckou budovu. Trvá to jen chvíli. Během několika vteřin silueta zámku mizí za oponou stromů, a nám to připadá jako přelud. Vzájemně se ujišťujeme, že to nebylo mámení smyslů, že se nám to nezdálo. Po přístavním molu vstupujeme na ostrov, který i v nepříznivém počasí vládne svým půvabem.


Pod korunami stromů, jako by na chvíli polevil vytrvalý déšť, a jen jeho šumění v listoví nám dává najevo, že stále prší. Zámecký park je protkán desítkami písčitých cest, které však vedou ke stejnému cíli. Každá z nich Vás dříve či později vyvede z lesa a nabídne Vám pohled na krásu vpravdě výjimečnou. Na okamžik si připadáme, jako kdybychom se během několika vteřin posunuli o pár set kilometrů dále – do sladké Francie. Silueta zámku, park, písčité pěšiny, sochy, vodotrysky – to všechno nápadně připomíná Versailles. Čekáme, že se každou chvíli objeví šlechtici a šlechtičny, i dvořanstvo v dobovém ošacení a oživí park krásou staré Francie. Radost by z nás měl Ludvík Bavorský! Vždyť právě takový byl jeho záměr, když zde roku 1873 zakoupil 230 ha pozemků a v roce 1878 se tu architekt Georg Dollman pustil do práce. Právě proto sem přivezl ty nejlepší architekty, ty nejlepší zahradníky, aby zde, uprostřed Bavorska vykouzlili půvab tehdy moderního pařížského stylu. Je třeba říci, že se mu to podařilo.

V zámku Herrenchiemsee

Ještě než vstoupíme do vnitřních prostor zámku a necháme se ohromit prostorností i zdobností jeho interiérů, je třeba říci, že inspirace francouzským Versailles je zde patrná na každém kroku. Ať už je to schodiště s proskleným stropem, skýtajícím těmto prostorám přirozené osvětlení denním světlem, nebo oválná okna pečlivě kopírující své francouzské vzory. Procházíme jednotlivými pokoji a klademe si otázku, zda právě zde nepřekonali umělci a architekti zdobnost francouzských originálů. Je pravdou, že v některých chvílích působí některé interiéry dojmem „přeplácanosti“, Ponechme však každému právo na individuální dojem.


Bohatě zdobené audienční místnosti, ložnice, obývací pokoje, se tu střídají v rychlém sledu a z každého z nich doslova dýchá Ludvíkova touha po přepychu, okázalosti, výjimečnosti. Znovu a znovu se jasně rýsuje inspirace francouzským stylem. Jak Velká zrcadlová síň, tak i státní apartmány jsou rovněž kopiemi těch Versailleských, ale svůj rukopis jim vtiskl i již zmiňovaný architekt Georg Dollmana. To, že celý zámek byl koncipován tak, aby středem veškerého dění byla ložnice Ludvíka II, jen dotvrzuje zvláštnosti jeho povahy. V místnosti, které dominuje ohromná postel (3×2,60 metru), měl v ranním i večerním čase přijímat návštěvy, čemuž odpovídá i honosná výzdoba. A poslední důkaz Ludvíkovy záliby ve francouzském stylu života – všude naleznete podobizny jeho francouzského oblíbenců – Ludvíka XIV a XV.

Zámek paradoxů a kontrastů

Že postaru se žít nedá, ani v případě kopie starobylého šlechtického sídla, dokumentuje třeba rozlehlá koupelna s mramorovým schodištěm. Samozřejmě, že všechen ten přepych stál nemálo peněz a Ludvíkovi Bavorskému se stalo to, co řadě jeho předchůdců – došly mu peníze. Je pravda, že Ludvík II. od počátku počítal s tím, že zámek nikdy nebude dokončen. Dokonce i v projektu se počítalo se zazděnými okny a holými sádrovými zdmi, které měly pouze zaplňovat volný prostor. I s tím se setkáte během prohlídky zámku. Z bohatě zdobených místností najednou vstupujeme na schodiště, kde na nás čeká malý šok. Všude kolem vidíme jen holé zdi! A to doslova! Nejsou tu žádné sochy, žádné obrazy, žádná zrcadla. Ani stopy po omítkách. Všude jen holé cihly. Procházíme schodištěm, spojovací chodbou, přízemními místnostmi a všude nacházíme jen a jen prázdnotu. Jak zvláštně to působí v porovnání s předcházející nádherou! Člověk se neubrání myšlenkám na muže, který zde dokázal utratit tolik peněz pro splnění svého snu, v jehož jménu nechal vybudovat sice krásnou, přesto však dekoraci…


Rozloučení s Ludvíkem

Vycházíme do zámeckého parku a chladný, prudký déšť nás vrací do reality. Nasazujeme kapuce, ohrnujeme límce a míříme zpět do přístaviště. Za námi zůstává zhmotněný sen muže, jenž mu zasvětil velkou část svého života. Šedivá vodní hladina a šedivý závoj deště nás doprovází i při cestě zpět na pevninu. Posádky plachetnic neztratily nic ze svého elánu, snad jich paradoxně na jezeru ještě přibylo. Připlouváme do přístavu, ze kterého již od roku 1845 vyjíždí parníky. Na pevnině, v městečku Prien am Chiemsee, na chvíli zastavujeme u technické zajímavosti, kterým je historická parní lokomotiva, tahající vagóny historické úzkokolejky. Bohužel špatné počasí ani čas nám nedovolují byť malou procházku mezi tradičními domky vybudovanými v horno-bavorském stylu, návštěvu Staré Radnice nebo řemeslnické čtvrti s historickými domy. Provazci deště zmáčené městečko, jako kdyby se i za nás symbolicky loučilo s památkou panovníka, který i přes svou nemoc dokázal zhmotnit své sny. Přestože si uvědomoval, že ho s postupující chorobou bude čekat osamění a potupa, přesto nezatrpkl a dokázal své srdce naplnit láskou. Byť jen k hudbě a vzpomínkám!


Jen těžko budeme v evropských i světových dějinách hledat kontroverznějšího, záhadnějšího a podivnějšího panovníka, než Ludvíka Bavorského.

Ludvík II. – muž plný rozporů

Dějiny ho znají jako muže, o jehož zdravém rozumu by se dalo s úspěchem pochybovat, ale i jako panovníka, po němž zůstala řada stavebních skvostů. Prvním zastávkou na našem putování je zámek Herrenchiemsee v kouzelném prostředí Bavorska, na jezeře Chiemsee. Počasí nám bohužel vůbec nepřeje. Husté provazce bičují hladinu jezera a městečko Prien, z jehož přístavu odjíždějí motorové lodě na zdejší ostrovy, nás vítá loužemi na parkovišti a zataženou oblohou nad námi. Navzdory špatnému počasí potkáváme během plavby na ostrov Herrenworth hned několik plachetnic, které i přes nepřízeň počasí křižují vodní plochu. V duchu obdivujeme sportovního ducha jejich posádek, vyrážejících, byť vybaveni kvalitními nepromokavými oděvy, i v takto nepříznivých podmínkách na plavbu.

{{reklama()}}

Vzhůru na ostrov

Motorová loď přepravující nás z pevniny na ostrov Herrenworth uprostřed jezera Chiemsee, se pomalu blíží ke svému cíli. Jeho paluba je poloprázdná, naprostá většina cestujících se skrývá před deštěm a větrem na chráněné části paluby. Ještě před přistáním se nám v lesním průseku na pár okamžiků otevře pohled na zámeckou budovu. Trvá to jen chvíli. Během několika vteřin silueta zámku mizí za oponou stromů, a nám to připadá jako přelud. Vzájemně se ujišťujeme, že to nebylo mámení smyslů, že se nám to nezdálo. Po přístavním molu vstupujeme na ostrov, který i v nepříznivém počasí vládne svým půvabem.


Pod korunami stromů, jako by na chvíli polevil vytrvalý déšť, a jen jeho šumění v listoví nám dává najevo, že stále prší. Zámecký park je protkán desítkami písčitých cest, které však vedou ke stejnému cíli. Každá z nich Vás dříve či později vyvede z lesa a nabídne Vám pohled na krásu vpravdě výjimečnou. Na okamžik si připadáme, jako kdybychom se během několika vteřin posunuli o pár set kilometrů dále – do sladké Francie. Silueta zámku, park, písčité pěšiny, sochy, vodotrysky – to všechno nápadně připomíná Versailles. Čekáme, že se každou chvíli objeví šlechtici a šlechtičny, i dvořanstvo v dobovém ošacení a oživí park krásou staré Francie. Radost by z nás měl Ludvík Bavorský! Vždyť právě takový byl jeho záměr, když zde roku 1873 zakoupil 230 ha pozemků a v roce 1878 se tu architekt Georg Dollman pustil do práce. Právě proto sem přivezl ty nejlepší architekty, ty nejlepší zahradníky, aby zde, uprostřed Bavorska vykouzlili půvab tehdy moderního pařížského stylu. Je třeba říci, že se mu to podařilo.

V zámku Herrenchiemsee

Ještě než vstoupíme do vnitřních prostor zámku a necháme se ohromit prostorností i zdobností jeho interiérů, je třeba říci, že inspirace francouzským Versailles je zde patrná na každém kroku. Ať už je to schodiště s proskleným stropem, skýtajícím těmto prostorám přirozené osvětlení denním světlem, nebo oválná okna pečlivě kopírující své francouzské vzory. Procházíme jednotlivými pokoji a klademe si otázku, zda právě zde nepřekonali umělci a architekti zdobnost francouzských originálů. Je pravdou, že v některých chvílích působí některé interiéry dojmem „přeplácanosti“, Ponechme však každému právo na individuální dojem.


Bohatě zdobené audienční místnosti, ložnice, obývací pokoje, se tu střídají v rychlém sledu a z každého z nich doslova dýchá Ludvíkova touha po přepychu, okázalosti, výjimečnosti. Znovu a znovu se jasně rýsuje inspirace francouzským stylem. Jak Velká zrcadlová síň, tak i státní apartmány jsou rovněž kopiemi těch Versailleských, ale svůj rukopis jim vtiskl i již zmiňovaný architekt Georg Dollmana. To, že celý zámek byl koncipován tak, aby středem veškerého dění byla ložnice Ludvíka II, jen dotvrzuje zvláštnosti jeho povahy. V místnosti, které dominuje ohromná postel (3×2,60 metru), měl v ranním i večerním čase přijímat návštěvy, čemuž odpovídá i honosná výzdoba. A poslední důkaz Ludvíkovy záliby ve francouzském stylu života – všude naleznete podobizny jeho francouzského oblíbenců – Ludvíka XIV a XV.

Zámek paradoxů a kontrastů

Že postaru se žít nedá, ani v případě kopie starobylého šlechtického sídla, dokumentuje třeba rozlehlá koupelna s mramorovým schodištěm. Samozřejmě, že všechen ten přepych stál nemálo peněz a Ludvíkovi Bavorskému se stalo to, co řadě jeho předchůdců – došly mu peníze. Je pravda, že Ludvík II. od počátku počítal s tím, že zámek nikdy nebude dokončen. Dokonce i v projektu se počítalo se zazděnými okny a holými sádrovými zdmi, které měly pouze zaplňovat volný prostor. I s tím se setkáte během prohlídky zámku. Z bohatě zdobených místností najednou vstupujeme na schodiště, kde na nás čeká malý šok. Všude kolem vidíme jen holé zdi! A to doslova! Nejsou tu žádné sochy, žádné obrazy, žádná zrcadla. Ani stopy po omítkách. Všude jen holé cihly. Procházíme schodištěm, spojovací chodbou, přízemními místnostmi a všude nacházíme jen a jen prázdnotu. Jak zvláštně to působí v porovnání s předcházející nádherou! Člověk se neubrání myšlenkám na muže, který zde dokázal utratit tolik peněz pro splnění svého snu, v jehož jménu nechal vybudovat sice krásnou, přesto však dekoraci…


Rozloučení s Ludvíkem

Vycházíme do zámeckého parku a chladný, prudký déšť nás vrací do reality. Nasazujeme kapuce, ohrnujeme límce a míříme zpět do přístaviště. Za námi zůstává zhmotněný sen muže, jenž mu zasvětil velkou část svého života. Šedivá vodní hladina a šedivý závoj deště nás doprovází i při cestě zpět na pevninu. Posádky plachetnic neztratily nic ze svého elánu, snad jich paradoxně na jezeru ještě přibylo. Připlouváme do přístavu, ze kterého již od roku 1845 vyjíždí parníky. Na pevnině, v městečku Prien am Chiemsee, na chvíli zastavujeme u technické zajímavosti, kterým je historická parní lokomotiva, tahající vagóny historické úzkokolejky. Bohužel špatné počasí ani čas nám nedovolují byť malou procházku mezi tradičními domky vybudovanými v horno-bavorském stylu, návštěvu Staré Radnice nebo řemeslnické čtvrti s historickými domy. Provazci deště zmáčené městečko, jako kdyby se i za nás symbolicky loučilo s památkou panovníka, který i přes svou nemoc dokázal zhmotnit své sny. Přestože si uvědomoval, že ho s postupující chorobou bude čekat osamění a potupa, přesto nezatrpkl a dokázal své srdce naplnit láskou. Byť jen k hudbě a vzpomínkám!

Návštěva u Shakespeara

Zatímco se procházíme po jedné z nejstarších ulic ve Stratfordu,
potkáváme mnoho skupinek turistů. Všichni byli navštívit ono slavné
místo – rodný dům Williama Shakespeara. Roubený dům, kde slavný dramatik
vyrůstal, je nejcennější památkou ve městě. Již více než 250 let
patří k poutním místům, které touží navštívit davy lidí.


Stratford upon Avon, neboli Stratford nad Avonou. Že jste o tomto místě nikdy neslyšeli? Tak se zkuste vrátit do svých školních let, konkrétně do hodin literatury a vzpomeňte si na nejslavnějšího dramatika všech dob Williama Shakespeara. Stratford nad Avonou je totiž místo, kde přišel na svět.

Jsem si jist, že nebýt té slavné události, která se tu v roce 1564 stala, ono místo by upadlo v zapomnění a málokdo by ho znal. Vše je ale jinak, dnes toto město, rozkládající se na březích říčky Avony, patří k nejdůležitějším turistickým destinacím ve Velké Británii. A kdeže vlastně Stratford najdeme? Nachází se v oblasti Warwickshire, asi 35 kilometrů jihovýchodně od Birminghamu.

{{reklama()}}

Po stopách Shakespeara

První věc, kterou jsem ve Stratfordu uviděl, a zároveň mě překvapila, bylo množství lodí, které se plavily po řece Avoně. Jak jsem se později dozvěděl, již v 18. století zde byl vybudován splavný kanál. Velice populární byl v první polovině 19. století, ale později jeho obliba začala upadat. V 60. letech 20. století byl opět obnoven pro rekreační využití a jak je vidět je hojně využíván. Lidé se tu plaví v hausbótech či lodičkách a kochají se pohledem nejen na město, ale také na krásnou přírodu v celém Warwickshire.

Pokračuji dál a ukazatelé, které míjím, ukazují směrem na Henley Street. Netrvá tedy dlouho a stojím na počátku ulice, která vypadá, že se od středověku nezměnila. Nádherné dřevěné a cihlové domy, jež dnes slouží jako restaurace, útulné kavárničky či obchody s upomínkovými předměty, vypadají opravdu pohádkově.


Zatímco se procházíme po jedné z nejstarších ulic ve Stratfordu, potkáváme mnoho skupinek turistů. Všichni byli navštívit ono slavné místo – rodný dům Williama Shakespeara. Roubený dům, kde slavný dramatik vyrůstal, je nejcennější památkou ve městě. Již více než 250 let patří k poutním místům, které touží navštívit davy lidí. Zavítáte-li přímo do domu, prohlédnete si výstavu věnovanou jak jinak než Shakespearovi, ale také dobový nábytek či rukavičku, která pochází z dílny otce Williama.

V roce 1582, kdy bylo Williamovi teprve 18 let, se rozezněly svatební zvony. Bral si tehdy 26-ti letou Anne Hathaway. A právě dům Anne je druhé nejnavštěvovanější místo ve Stratfrodu. S výstavbou domu se začalo již v letech 1460 a dodnes si zde můžete prohlédnout originální nábytek, zahrnující i postel Anne.


Součástí města, které je se Shakespearem neodmyslitelně spjato je také jeho divadlo, přesněji Royal Shakespeare Theatre. Dnešní moderní podoba divadla vznikla v roce 1932 po požáru, který divadlo zachvátil v roce 1926. Zajímavostí je, že se vůbec poprvé podílela na nějaké významné stavbě ve Velké Británii žena. Byla jí architektka Elisabeth Scott. V budoucnosti se chystá významná přestavba divadla, jejíž cílem je, aby všichni diváci mohli sledovat představení v jedné místnosti tak, jak tomu bylo v dobách Shakespeara.

Motýlí království

Aby nebylo Shakespeara příliš, zavítat můžete do místní motýlí farmy a odpočinout si tak pohledem na úžasné tvory. Největší motýlí farma v Evropě je opravdový ráj. Připadáte si jako ve zcela jiném světě, nad hlavami vám lítají exotičtí, barevní motýli a vše umocňuje prostředí plné tropických rostlin. Farma však není domovem jen motýlů, ale také různého hmyzu. Trpíte-li arachnofobií, pak nedoporučuji návštěvu části s pavouky. Za bezpečnostním sklem na vás čeká největší pavouk na světě, či jeho jedovatí kamarádi.

Nezapomenutelné místo

Stratford nad Avonou je nezapomenutelné místo, dýchající nezaměnitelnou atmosférou. Městečko jako ze středověkého obrázku, Shakespeare doslova na každém kroku, obchůdky, jejichž výlohy jsou už v červenci vyzdobené vánočními motivy. To všechno jsou překvapení, které zde na vás čekají…


Stratford upon Avon, neboli Stratford nad Avonou. Že jste o tomto místě nikdy neslyšeli? Tak se zkuste vrátit do svých školních let, konkrétně do hodin literatury a vzpomeňte si na nejslavnějšího dramatika všech dob Williama Shakespeara. Stratford nad Avonou je totiž místo, kde přišel na svět.

Jsem si jist, že nebýt té slavné události, která se tu v roce 1564 stala, ono místo by upadlo v zapomnění a málokdo by ho znal. Vše je ale jinak, dnes toto město, rozkládající se na březích říčky Avony, patří k nejdůležitějším turistickým destinacím ve Velké Británii. A kdeže vlastně Stratford najdeme? Nachází se v oblasti Warwickshire, asi 35 kilometrů jihovýchodně od Birminghamu.

{{reklama()}}

Po stopách Shakespeara

První věc, kterou jsem ve Stratfordu uviděl, a zároveň mě překvapila, bylo množství lodí, které se plavily po řece Avoně. Jak jsem se později dozvěděl, již v 18. století zde byl vybudován splavný kanál. Velice populární byl v první polovině 19. století, ale později jeho obliba začala upadat. V 60. letech 20. století byl opět obnoven pro rekreační využití a jak je vidět je hojně využíván. Lidé se tu plaví v hausbótech či lodičkách a kochají se pohledem nejen na město, ale také na krásnou přírodu v celém Warwickshire.

Pokračuji dál a ukazatelé, které míjím, ukazují směrem na Henley Street. Netrvá tedy dlouho a stojím na počátku ulice, která vypadá, že se od středověku nezměnila. Nádherné dřevěné a cihlové domy, jež dnes slouží jako restaurace, útulné kavárničky či obchody s upomínkovými předměty, vypadají opravdu pohádkově.


Zatímco se procházíme po jedné z nejstarších ulic ve Stratfordu, potkáváme mnoho skupinek turistů. Všichni byli navštívit ono slavné místo – rodný dům Williama Shakespeara. Roubený dům, kde slavný dramatik vyrůstal, je nejcennější památkou ve městě. Již více než 250 let patří k poutním místům, které touží navštívit davy lidí. Zavítáte-li přímo do domu, prohlédnete si výstavu věnovanou jak jinak než Shakespearovi, ale také dobový nábytek či rukavičku, která pochází z dílny otce Williama.

V roce 1582, kdy bylo Williamovi teprve 18 let, se rozezněly svatební zvony. Bral si tehdy 26-ti letou Anne Hathaway. A právě dům Anne je druhé nejnavštěvovanější místo ve Stratfrodu. S výstavbou domu se začalo již v letech 1460 a dodnes si zde můžete prohlédnout originální nábytek, zahrnující i postel Anne.


Součástí města, které je se Shakespearem neodmyslitelně spjato je také jeho divadlo, přesněji Royal Shakespeare Theatre. Dnešní moderní podoba divadla vznikla v roce 1932 po požáru, který divadlo zachvátil v roce 1926. Zajímavostí je, že se vůbec poprvé podílela na nějaké významné stavbě ve Velké Británii žena. Byla jí architektka Elisabeth Scott. V budoucnosti se chystá významná přestavba divadla, jejíž cílem je, aby všichni diváci mohli sledovat představení v jedné místnosti tak, jak tomu bylo v dobách Shakespeara.

Motýlí království

Aby nebylo Shakespeara příliš, zavítat můžete do místní motýlí farmy a odpočinout si tak pohledem na úžasné tvory. Největší motýlí farma v Evropě je opravdový ráj. Připadáte si jako ve zcela jiném světě, nad hlavami vám lítají exotičtí, barevní motýli a vše umocňuje prostředí plné tropických rostlin. Farma však není domovem jen motýlů, ale také různého hmyzu. Trpíte-li arachnofobií, pak nedoporučuji návštěvu části s pavouky. Za bezpečnostním sklem na vás čeká největší pavouk na světě, či jeho jedovatí kamarádi.

Nezapomenutelné místo

Stratford nad Avonou je nezapomenutelné místo, dýchající nezaměnitelnou atmosférou. Městečko jako ze středověkého obrázku, Shakespeare doslova na každém kroku, obchůdky, jejichž výlohy jsou už v červenci vyzdobené vánočními motivy. To všechno jsou překvapení, které zde na vás čekají…

Cestování a modrý poklad – H20

V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené
vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při
výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových
státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat
v Evropě běžné hygienické standardy. Jak se na cestách staráte
o vodu vy?


Jednou ze základních potřeb cestovatelů do exotických (ale i méně vzdálených regionů) je přístup ke kvalitní pitné vodě. Voda je veřejným statkem, ke kterému by podle OSN (v množství minimálně 20 litrů/den) měli mít přístup všichni obyvatelé planety. Pitná voda je nicméně vzácná a více než 450 miliónů obyvatel z 26 států světa dosud nemá přístup ani k tomuto minimálnímu množství. Kromě hojnosti vody v jednotlivých regionech je při cestování důležitou otázkou její nezávadnost. Prestižní organizace US EPA uvádí, že přibližně 90 % sladkovodních povrchových zdrojů vody je mikrobiologicky kontaminováno. Zdraví nebezpečné mikroorganismy většinou pochází z lidských a zvířecích exkrementů. Protože nikdy nemůžeme předem odhadnout kvalitu vody z kohoutku ani nemůžeme znát situaci na horním toku řeky, je vhodné jakoukoliv povrchovou vodu v přírodě před konzumací vždy ošetřit.

{{reklama()}}

V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat v Evropě běžné hygienické standardy.


Pro obdivovatele divoké přírody není lehké smířit se s neekologickou a nepohodlnou přepravou vody v plastových PET lahvích, která je obtížná nebo dokonce, u náročnějších a delších expedic, nemožná. Při poznávacím cestování je v důsledku časté změny prostředí přístup k pitné vodě náročnější než při pobytu ve volné přírodě. Přesto se uvědomělý cestovatel nemusí podrobit egoistickým pravidlům PET businessu. Balená voda, pocházející z veřejného vodovodu, bývá přepravována ze stovky kilometrů do oblasti s hojnými zdroji vody, přestože náklady přepravy mnohonásobně převyšují cenu vlastního produktu. Paradoxní je, že současně s nárůstem světového objemu konzumované balené vody narůstá počet obyvatel světa, kteří nemají přístup k pitné vodě. Přitom podle propočtů OSN by rozpočet pouhých 10.000 mil. EUR investovaných do výstavby vodovodů a kanalizací umožnil do roku 2015 snížit počet osob bez přístupu k pitné vodě na polovinu. Tato suma je mnohonásobně nižší než 70 mld. EUR, které se na světě v zemích, které disponují kvalitní pitnou vodou z vodovodní sítě, ročně vydají za balenou vodu.

Má cestovatel na výběr?


Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje cestovatelům vedle cestovní lékárničky také prověřený dezinfekční prostředek nebo kvalitní a dobře udržovaný filtr k přípravě pitné vody.

Filtrace je moderní metoda, při které jsou nečistoty a mikroby z vody mechanicky odstraněny prostřednictvím mikromembrány. Ta může být vyrobena ze speciální keramiky, skelného vlákna nebo plastu. Propustnost membrány schopné odstranit z vody améby a prvoky jako Kryptosporidium nebo Giardia by neměla být větší než 1 mikron (0,001 mm). Filtry vybavené přesnou membránou s porézností menší než 0,3 mikronu jsou navíc schopny z vody odstranit i nebezpečné fekální a koliformní bakterie. Filtrace představuje pohotový a ekonomický způsob přípravy pitné vody ve volné přírodě nebo v ubytovacích zařízeních, kde si nemůžeme být jisti původem a kvalitou vody z vodovodu. Kvalitním cestovním filtrem můžeme vodu vyčistit také od zákalu, který je způsoben přítomností nerozpuštěných (suspendovaných) částic. Většinou se jedná o neškodné usazeniny, které však mohou být překážkou účinné dezinfekce vody. S přenosným mikrofilmem o hmotnosti několik set gramů můžeme připravit 1 litr mikrobů prosté vody přibližně za minutu. V závislosti na typu filtračního systému se náklady pohybují přibližně od 20 haléřů do 2 Kč / litr s tím, že keramické filtry jsou z dlouhodobého hlediska ekonomičtějším řešením. Mezi hlavní předností cestovních a outdoorových filtrů patří skutečnost, že umožňují vyčištění vody bez toho, abychom do ní přidávali jakékoliv chemické látky.


Dezinfekce je chemický způsob ošetření pitné vody, při kterém prostřednictvím vysokého množství účinné látky (nejčastěji sloučeniny chloru nebo jodu) zahubíme veškeré živé organizmy ve vodě. Při konzumaci dezinfikované vody, konzumujeme jak dezinfekční látku a pomocné látky daného přípravku, tak mrtvé tělesné schránky mikroorganizmů. Pokud je dezinfikovaná voda zakalená, riskujeme, že dezinfektant některé mikroby nezahubí. Kromě vyšší ceny na litr upravené vody je hlavní nevýhodou dezinfekce přítomnost chemických látek v upravené vodě a vyšší časová náročnost přípravy vody (v řádu desítek minut až několika hodin). Pomocí dechloračního činidla prodávaného v outdoorových prodejnách a lékárnách, můžeme z vody chlor odstranit. Alternativním způsobem odstranění chemických látek jako je chlor nebo jod je využití technologie absorpce aktivního uhlíku, kterou je dnes vybavena většina cestovních filtrů.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?

Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Pište v diskuzi pod prvním dílem

Tento článek pro vás připravil web www.bezpecnavo­da.cz


Jednou ze základních potřeb cestovatelů do exotických (ale i méně vzdálených regionů) je přístup ke kvalitní pitné vodě. Voda je veřejným statkem, ke kterému by podle OSN (v množství minimálně 20 litrů/den) měli mít přístup všichni obyvatelé planety. Pitná voda je nicméně vzácná a více než 450 miliónů obyvatel z 26 států světa dosud nemá přístup ani k tomuto minimálnímu množství. Kromě hojnosti vody v jednotlivých regionech je při cestování důležitou otázkou její nezávadnost. Prestižní organizace US EPA uvádí, že přibližně 90 % sladkovodních povrchových zdrojů vody je mikrobiologicky kontaminováno. Zdraví nebezpečné mikroorganismy většinou pochází z lidských a zvířecích exkrementů. Protože nikdy nemůžeme předem odhadnout kvalitu vody z kohoutku ani nemůžeme znát situaci na horním toku řeky, je vhodné jakoukoliv povrchovou vodu v přírodě před konzumací vždy ošetřit.

{{reklama()}}

V rozvinutých zemích může cestovatel spoléhat na dodávky balené vody, které nicméně mohou být špatně skladovány nebo kontaminovány při výrobě. Riziko u balené vody je podstatně vyšší v rozvojových státech, kde ani velké nadnárodní společnosti nemusí splňovat v Evropě běžné hygienické standardy.


Pro obdivovatele divoké přírody není lehké smířit se s neekologickou a nepohodlnou přepravou vody v plastových PET lahvích, která je obtížná nebo dokonce, u náročnějších a delších expedic, nemožná. Při poznávacím cestování je v důsledku časté změny prostředí přístup k pitné vodě náročnější než při pobytu ve volné přírodě. Přesto se uvědomělý cestovatel nemusí podrobit egoistickým pravidlům PET businessu. Balená voda, pocházející z veřejného vodovodu, bývá přepravována ze stovky kilometrů do oblasti s hojnými zdroji vody, přestože náklady přepravy mnohonásobně převyšují cenu vlastního produktu. Paradoxní je, že současně s nárůstem světového objemu konzumované balené vody narůstá počet obyvatel světa, kteří nemají přístup k pitné vodě. Přitom podle propočtů OSN by rozpočet pouhých 10.000 mil. EUR investovaných do výstavby vodovodů a kanalizací umožnil do roku 2015 snížit počet osob bez přístupu k pitné vodě na polovinu. Tato suma je mnohonásobně nižší než 70 mld. EUR, které se na světě v zemích, které disponují kvalitní pitnou vodou z vodovodní sítě, ročně vydají za balenou vodu.

Má cestovatel na výběr?


Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje cestovatelům vedle cestovní lékárničky také prověřený dezinfekční prostředek nebo kvalitní a dobře udržovaný filtr k přípravě pitné vody.

Filtrace je moderní metoda, při které jsou nečistoty a mikroby z vody mechanicky odstraněny prostřednictvím mikromembrány. Ta může být vyrobena ze speciální keramiky, skelného vlákna nebo plastu. Propustnost membrány schopné odstranit z vody améby a prvoky jako Kryptosporidium nebo Giardia by neměla být větší než 1 mikron (0,001 mm). Filtry vybavené přesnou membránou s porézností menší než 0,3 mikronu jsou navíc schopny z vody odstranit i nebezpečné fekální a koliformní bakterie. Filtrace představuje pohotový a ekonomický způsob přípravy pitné vody ve volné přírodě nebo v ubytovacích zařízeních, kde si nemůžeme být jisti původem a kvalitou vody z vodovodu. Kvalitním cestovním filtrem můžeme vodu vyčistit také od zákalu, který je způsoben přítomností nerozpuštěných (suspendovaných) částic. Většinou se jedná o neškodné usazeniny, které však mohou být překážkou účinné dezinfekce vody. S přenosným mikrofilmem o hmotnosti několik set gramů můžeme připravit 1 litr mikrobů prosté vody přibližně za minutu. V závislosti na typu filtračního systému se náklady pohybují přibližně od 20 haléřů do 2 Kč / litr s tím, že keramické filtry jsou z dlouhodobého hlediska ekonomičtějším řešením. Mezi hlavní předností cestovních a outdoorových filtrů patří skutečnost, že umožňují vyčištění vody bez toho, abychom do ní přidávali jakékoliv chemické látky.


Dezinfekce je chemický způsob ošetření pitné vody, při kterém prostřednictvím vysokého množství účinné látky (nejčastěji sloučeniny chloru nebo jodu) zahubíme veškeré živé organizmy ve vodě. Při konzumaci dezinfikované vody, konzumujeme jak dezinfekční látku a pomocné látky daného přípravku, tak mrtvé tělesné schránky mikroorganizmů. Pokud je dezinfikovaná voda zakalená, riskujeme, že dezinfektant některé mikroby nezahubí. Kromě vyšší ceny na litr upravené vody je hlavní nevýhodou dezinfekce přítomnost chemických látek v upravené vodě a vyšší časová náročnost přípravy vody (v řádu desítek minut až několika hodin). Pomocí dechloračního činidla prodávaného v outdoorových prodejnách a lékárnách, můžeme z vody chlor odstranit. Alternativním způsobem odstranění chemických látek jako je chlor nebo jod je využití technologie absorpce aktivního uhlíku, kterou je dnes vybavena většina cestovních filtrů.

Jak řešíte problémy s pitnou vodou na cestách vy?

Napište nám své názory, zkušenosti, tipy a doporučení!

Pište v diskuzi pod prvním dílem

Tento článek pro vás připravil web www.bezpecnavo­da.cz

Malo ni o Tokelau – vítejte na Tokelau!

Představení knihy 200 dní na Tokelau: „Zvykli jsme si na
hledání civilizací nepostižených národů v džungli nebo
v nepřístupných horách. Ale co takhle tichomořský ráj?“
Tomáš, redakce

Toto nejodlehlejší místo naší planety leží v Tichomoří a tvoří ho tři atoly s magickými jmény Atafu, Nukunonu a Fakaofo. Jediné spojení s vnějším světem zajišťuje loď, která sem jezdí jednou za měsíc. Zdejší život vypadá na první pohled rajsky – žádná auta, turisté, vězení, žádné noviny, televize ani reklama. Za peníze se dá koupit jen pár základním potravin. Školné i lékařská péče jsou zdarma. Dosud zde přežívá polynéský komunismus při dělbě práce i společného úlovku ryb. Každému atolu vládne rada starších taupulega a nejvyšším zákonem je tu staré zvykové právo faka Tokelau. Tradičnímu životu Tokelauanů však hrozí zánik. V důsledku globálního oteplování dojde během 50 let ke kompletnímu zatopení ostrovů, přesto domorodci odmítají opustit svou rodnou zemi.


Tak začíná úvod knihy o ostrovech Tokelau. Kdo mě zná, tak ví, že o cizích zemích čtu nerad, protože se mi pak zabalený batoh plete i na cestě na toaletu. Přesto mě tahle kniha zaujala, já ji otevřel a hned první moment se začetl tak, že jsem šel spát až dlouho po půlnoci. Přestože na čtenáře dýchne dálka, není to cestopis, spíš jakási sonda do naprosto odlišného společenství. Zvykli jsme si na hledání civilizací nepostižených národů v džungli nebo v nepřístupných horách. Ale co takhle tichomořský ráj?

Kniha vyšla v nakladatelství Práh v roce 2009:

www.prah.cz/200-dni-na-tokelau

Velmi dobře napsaná kniha přináší pravdivý příběh novinářky Anke Richterové a jejího manžela Franka, který byl na ostrovy vyslán jako lékař. Oba Evropané jsou nejdříve okouzleni bezprostředností a pohostinstvím domorodců. Postupně však odkrývají i temné stránky „ráje“ – bigotní křesťanství, utlačování žen a středověké metody výchovy dětí. Pak Anke otěhotní a onemocní. Gravidní ženy musejí dodržovat přísné zákony, které Anke svazují…


Úkázka z první kapitoly: Jiná země

Nukukehe

Zbývalo nám posledních pár týdnů do odletu z Nového Zélandu na Samou, když jsme se náhodou dozvěděli, že nedávno za zvláštních okolností na Tokelau zemřela jedna africká lékařka. Paní doktorka Tayo Afolabiová pocházela z Ugandy, specializovala se na reprodukční medicínu* a účastnila se programu OSN na pomoc rozvojovým státům. Jako kvalifikované dobrovolnici jí byla na začátku devadesátých let svěřena dvouletá lékařská mise na maličkém ostrůvku v jižní části Tichého oceánu. Bylo to Atafu, jeden ze tří atolů souostroví Tokelau. Tehdy zde existovalo jediné pravidelné lodní spojení, a to s 500 kilometrů vzdálenou Samoou. Pravidelnost spočívala v jednom jediném spoji za celé tři měsíce. Loď na Tokelau plula tři dny a přivážela konzervy, pytle s rýží, basy piva a poštu od příbuzných Tokelauanů, kteří se vystěhovali do Austrálie nebo na Nový Zéland. Pouhých šest měsíců od svého příjezdu do Tichomoří si vzala africká lékařka život.

„Co je to izolace, pochopíte, až když ji zažijete na vlastní kůži,“ tvrdil mi právě Petr Adam a významně se při tom usmíval. Byl trochu skoupý na slovo, ale jinak velice přátelský. Tady na Novém Zélandu pracoval jako koordinátor zajišťující lékařskou péči na Tokelau. Tento státeček patří k nejmenším a snad i nejodlehlejším místům na celé zeměkouli. Mně osobně se podařilo najít první zmínku o Tokelau na jedné webové stránce, která uváděla velmi podrobný seznam ministrů zdravotnictví ve státech celého jižního Tichomoří. Naše nastávající ostrovní dobrodružství bylo vlastně výsledkem jedné akce, kdy jsme s mužem v lehce ovínělé náladě prostě jen tak zkusili brouzdat křížem krážem stránkami Polynésie, Mikronésie a Melanésie. Rozeslali jsme přitom e-mailem a faxem pár dotazů na zaměstnání a obdrželi jsme kladnou odpověď. Pak dal můj manžel Frank Küppers výpověď ze svého zaměstnání urologa ve fakultní nemocnici v německém Kielu a poznali jsme Novozélanďana Petra Adama, který manžela vyslal na nejsevernější atol souostroví Tokelau. Chystali jsme se na ten samý ostrov, kde před pár lety působila zesnulá africká lékařka. Žilo tam asi 500 domorodců ve vesnické komunitě, všichni byli tamější, žádný cizinec. Palagi*, jak Polynésané nazývají bílé cizince, zabloudili na tento konec světa jen náhodou. Byli to zpravidla dobrovolníci na misích v rozvojovém světě, učitelé, lékaři nebo dobrodruzi plavící se po jižních mořích…

Tak si tady hovíme uprostřed Pacifiku, mezi rovníkem a Samoou. Máme už za sebou skoro dva měsíce pobytu a můžeme si snad dovolit první zhodnocení naší situace. Člověk se sem kodrcá přes půlku zeměkoule. Když sem konečně přijede, třesou se mu kosti ze všech těch letadel a lodí a on uvažuje, jestli se nemá rovnou rozklepat ještě víc – strachem, protože tu mohou číhat lecjaká nebezpečenství a jemu i jeho drahým nemusí jít takovýto smělý počin vůbec k duhu. Rodiče, kteří strčí svou kariéru k ledu a vystaví tříletého špunta nebezpečí nevyzpytatelné Oceánie*, by si možná zasloužili, aby je navštívila sociálka a nebohé dítě jim rovnou zabavila. Navíc je tento povedený páreček tak lehkomyslný, že si hned po příjezdu do hrozivého Pacifiku zadělá na dítě číslo dva. Vás doma hýčká vyspělá zdravotnická péče, dovedete si ještě vůbec představit těhotenství bez ultrazvuku? My s Anke máme naštěstí mezi svými známými na slovo vzaté experty, kteří neskrblí naprosto nezištnými radami, aby nám dvěma lehkovážníkům osvětlili, jaká nebezpečí na nás tady všude kolem číhají – například smrtelně jedovatý útesový rejnok. Už se nám dokonce dostalo i rad, co dělat, když nám bude hrozit útok žraloka. Když k tomu dojde, je nejlepší se vůbec nehýbat, řvát jako tur a nenápadně ale současně bleskurychle vylézt z vody na břeh. V živých obrazech jsme se dozvěděli, jakou hrozbou jsou padající kokosové ořechy. Kdybychom z toho všeho vyvázli přece jen se zdravou kůží, přižene se okamžitě tajfun a ostrov bude zalévat jedna vlna za druhou. V té chvíli je nezbytné se okamžitě připoutat k palmě, což v jednom holywoodském filmu spasilo celou bělošskou rodinu před jistou záhubou. Když se těchto odborných instrukcí budeme držet, zachráníme si určitě alespoň holé životy!

Co na tyto katastrofické scénáře říká rodilý domorodec? Běžný Tokelauan se vyznačuje mimořádnou mírou duševního klidu a zbožnosti. Podle něj se přírodní katastrofy dějí dle vůle boží, a když to tak náš milý bůh chce, nelze na tom stejně nic změnit. Nějaký útesový rejnok nebo žraloci? No jo, ti tady jsou a asi budou i nebezpeční. Kdy tady naposled někoho zranili? Kolik lidí jim třeba vloni padlo za oběť? Domorodec se zamyslí, podrbe na hlavě a odtuší: „No, ono se tady vlastně ještě nikomu nic nestalo.“ Dokonce se křížem krážem atolem nepotácí ani žádný nešťastník praštěný kokosovým ořechem. Povídá se sice, že to opravdu jednou někoho potkalo – někde na Samoi, ale to už bude drahných deset let! A co ty hororové žraločí povídačky? Inu, údajně krvelační žraloci nejeví zájem o zbožné duše, které se třikrát týdně objeví na mši. To je vskutku vysoká cena za nesežrání! Ale asi je to to nejmenší, co mohu udělat, abych svou milovanou rodinku ochránil. Doufám, že to samé zabírá i na obávaného zabijáka, útesového rejnoka. No, co by člověk neudělal pro rodinu z čirého pocitu zodpovědnosti!

A co jiné hrozby Pacifiku? Třeba sluneční úžeh? Tak ten je každopádně pravděpodobnější než útok žraloka. Pravda je, že my se zrovna mermomocí netoužíme smažit na prudkém slunci, ale nic nenaučí člověka tolik jako vlastní zkušenost. Já jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že hrát bosky tenis na betonu má za následek bolestivé puchýře od popálení a že se dá i při nevinných volejbalových hrátkách ošklivě vymknout kotník. Takže toliko k zdejším nebezpečenstvím.

Co když přijde tajfun? „Máme se ihned připoutat k palmě?“ zeptal jsem se odborníka na slovo vzatého. Elias je něco jako místní velevážený školní rada, navíc je to velmi vzdělaný a moudrý muž. Na můj dotaz odvětil lakonicky: „Franku, to s tím přišněrováním na palmu je fakt prima tip. To je asi jediná reálná šance, jak se nechat zabít padajícím kokosovým ořechem.“

{{reklama()}}

Toto nejodlehlejší místo naší planety leží v Tichomoří a tvoří ho tři atoly s magickými jmény Atafu, Nukunonu a Fakaofo. Jediné spojení s vnějším světem zajišťuje loď, která sem jezdí jednou za měsíc. Zdejší život vypadá na první pohled rajsky – žádná auta, turisté, vězení, žádné noviny, televize ani reklama. Za peníze se dá koupit jen pár základním potravin. Školné i lékařská péče jsou zdarma. Dosud zde přežívá polynéský komunismus při dělbě práce i společného úlovku ryb. Každému atolu vládne rada starších taupulega a nejvyšším zákonem je tu staré zvykové právo faka Tokelau. Tradičnímu životu Tokelauanů však hrozí zánik. V důsledku globálního oteplování dojde během 50 let ke kompletnímu zatopení ostrovů, přesto domorodci odmítají opustit svou rodnou zemi.


Tak začíná úvod knihy o ostrovech Tokelau. Kdo mě zná, tak ví, že o cizích zemích čtu nerad, protože se mi pak zabalený batoh plete i na cestě na toaletu. Přesto mě tahle kniha zaujala, já ji otevřel a hned první moment se začetl tak, že jsem šel spát až dlouho po půlnoci. Přestože na čtenáře dýchne dálka, není to cestopis, spíš jakási sonda do naprosto odlišného společenství. Zvykli jsme si na hledání civilizací nepostižených národů v džungli nebo v nepřístupných horách. Ale co takhle tichomořský ráj?

Kniha vyšla v nakladatelství Práh v roce 2009:

www.prah.cz/200-dni-na-tokelau

Velmi dobře napsaná kniha přináší pravdivý příběh novinářky Anke Richterové a jejího manžela Franka, který byl na ostrovy vyslán jako lékař. Oba Evropané jsou nejdříve okouzleni bezprostředností a pohostinstvím domorodců. Postupně však odkrývají i temné stránky „ráje“ – bigotní křesťanství, utlačování žen a středověké metody výchovy dětí. Pak Anke otěhotní a onemocní. Gravidní ženy musejí dodržovat přísné zákony, které Anke svazují…


Úkázka z první kapitoly: Jiná země

Nukukehe

Zbývalo nám posledních pár týdnů do odletu z Nového Zélandu na Samou, když jsme se náhodou dozvěděli, že nedávno za zvláštních okolností na Tokelau zemřela jedna africká lékařka. Paní doktorka Tayo Afolabiová pocházela z Ugandy, specializovala se na reprodukční medicínu* a účastnila se programu OSN na pomoc rozvojovým státům. Jako kvalifikované dobrovolnici jí byla na začátku devadesátých let svěřena dvouletá lékařská mise na maličkém ostrůvku v jižní části Tichého oceánu. Bylo to Atafu, jeden ze tří atolů souostroví Tokelau. Tehdy zde existovalo jediné pravidelné lodní spojení, a to s 500 kilometrů vzdálenou Samoou. Pravidelnost spočívala v jednom jediném spoji za celé tři měsíce. Loď na Tokelau plula tři dny a přivážela konzervy, pytle s rýží, basy piva a poštu od příbuzných Tokelauanů, kteří se vystěhovali do Austrálie nebo na Nový Zéland. Pouhých šest měsíců od svého příjezdu do Tichomoří si vzala africká lékařka život.

„Co je to izolace, pochopíte, až když ji zažijete na vlastní kůži,“ tvrdil mi právě Petr Adam a významně se při tom usmíval. Byl trochu skoupý na slovo, ale jinak velice přátelský. Tady na Novém Zélandu pracoval jako koordinátor zajišťující lékařskou péči na Tokelau. Tento státeček patří k nejmenším a snad i nejodlehlejším místům na celé zeměkouli. Mně osobně se podařilo najít první zmínku o Tokelau na jedné webové stránce, která uváděla velmi podrobný seznam ministrů zdravotnictví ve státech celého jižního Tichomoří. Naše nastávající ostrovní dobrodružství bylo vlastně výsledkem jedné akce, kdy jsme s mužem v lehce ovínělé náladě prostě jen tak zkusili brouzdat křížem krážem stránkami Polynésie, Mikronésie a Melanésie. Rozeslali jsme přitom e-mailem a faxem pár dotazů na zaměstnání a obdrželi jsme kladnou odpověď. Pak dal můj manžel Frank Küppers výpověď ze svého zaměstnání urologa ve fakultní nemocnici v německém Kielu a poznali jsme Novozélanďana Petra Adama, který manžela vyslal na nejsevernější atol souostroví Tokelau. Chystali jsme se na ten samý ostrov, kde před pár lety působila zesnulá africká lékařka. Žilo tam asi 500 domorodců ve vesnické komunitě, všichni byli tamější, žádný cizinec. Palagi*, jak Polynésané nazývají bílé cizince, zabloudili na tento konec světa jen náhodou. Byli to zpravidla dobrovolníci na misích v rozvojovém světě, učitelé, lékaři nebo dobrodruzi plavící se po jižních mořích…

Tak si tady hovíme uprostřed Pacifiku, mezi rovníkem a Samoou. Máme už za sebou skoro dva měsíce pobytu a můžeme si snad dovolit první zhodnocení naší situace. Člověk se sem kodrcá přes půlku zeměkoule. Když sem konečně přijede, třesou se mu kosti ze všech těch letadel a lodí a on uvažuje, jestli se nemá rovnou rozklepat ještě víc – strachem, protože tu mohou číhat lecjaká nebezpečenství a jemu i jeho drahým nemusí jít takovýto smělý počin vůbec k duhu. Rodiče, kteří strčí svou kariéru k ledu a vystaví tříletého špunta nebezpečí nevyzpytatelné Oceánie*, by si možná zasloužili, aby je navštívila sociálka a nebohé dítě jim rovnou zabavila. Navíc je tento povedený páreček tak lehkomyslný, že si hned po příjezdu do hrozivého Pacifiku zadělá na dítě číslo dva. Vás doma hýčká vyspělá zdravotnická péče, dovedete si ještě vůbec představit těhotenství bez ultrazvuku? My s Anke máme naštěstí mezi svými známými na slovo vzaté experty, kteří neskrblí naprosto nezištnými radami, aby nám dvěma lehkovážníkům osvětlili, jaká nebezpečí na nás tady všude kolem číhají – například smrtelně jedovatý útesový rejnok. Už se nám dokonce dostalo i rad, co dělat, když nám bude hrozit útok žraloka. Když k tomu dojde, je nejlepší se vůbec nehýbat, řvát jako tur a nenápadně ale současně bleskurychle vylézt z vody na břeh. V živých obrazech jsme se dozvěděli, jakou hrozbou jsou padající kokosové ořechy. Kdybychom z toho všeho vyvázli přece jen se zdravou kůží, přižene se okamžitě tajfun a ostrov bude zalévat jedna vlna za druhou. V té chvíli je nezbytné se okamžitě připoutat k palmě, což v jednom holywoodském filmu spasilo celou bělošskou rodinu před jistou záhubou. Když se těchto odborných instrukcí budeme držet, zachráníme si určitě alespoň holé životy!

Co na tyto katastrofické scénáře říká rodilý domorodec? Běžný Tokelauan se vyznačuje mimořádnou mírou duševního klidu a zbožnosti. Podle něj se přírodní katastrofy dějí dle vůle boží, a když to tak náš milý bůh chce, nelze na tom stejně nic změnit. Nějaký útesový rejnok nebo žraloci? No jo, ti tady jsou a asi budou i nebezpeční. Kdy tady naposled někoho zranili? Kolik lidí jim třeba vloni padlo za oběť? Domorodec se zamyslí, podrbe na hlavě a odtuší: „No, ono se tady vlastně ještě nikomu nic nestalo.“ Dokonce se křížem krážem atolem nepotácí ani žádný nešťastník praštěný kokosovým ořechem. Povídá se sice, že to opravdu jednou někoho potkalo – někde na Samoi, ale to už bude drahných deset let! A co ty hororové žraločí povídačky? Inu, údajně krvelační žraloci nejeví zájem o zbožné duše, které se třikrát týdně objeví na mši. To je vskutku vysoká cena za nesežrání! Ale asi je to to nejmenší, co mohu udělat, abych svou milovanou rodinku ochránil. Doufám, že to samé zabírá i na obávaného zabijáka, útesového rejnoka. No, co by člověk neudělal pro rodinu z čirého pocitu zodpovědnosti!

A co jiné hrozby Pacifiku? Třeba sluneční úžeh? Tak ten je každopádně pravděpodobnější než útok žraloka. Pravda je, že my se zrovna mermomocí netoužíme smažit na prudkém slunci, ale nic nenaučí člověka tolik jako vlastní zkušenost. Já jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že hrát bosky tenis na betonu má za následek bolestivé puchýře od popálení a že se dá i při nevinných volejbalových hrátkách ošklivě vymknout kotník. Takže toliko k zdejším nebezpečenstvím.

Co když přijde tajfun? „Máme se ihned připoutat k palmě?“ zeptal jsem se odborníka na slovo vzatého. Elias je něco jako místní velevážený školní rada, navíc je to velmi vzdělaný a moudrý muž. Na můj dotaz odvětil lakonicky: „Franku, to s tím přišněrováním na palmu je fakt prima tip. To je asi jediná reálná šance, jak se nechat zabít padajícím kokosovým ořechem.“

{{reklama()}}

Žigulík projel Gruzii, Ázerbajdžán a Turkmenistán

Dva studenti, jeden kameraman a stará Lada se vydali z Brna do
Mongolska. Projeli Gruzii, Ázerbajdžán a Turkmenistán. Sledujte reportáž
z cesty.


Od dob kdy jsme psali posledně, se toho událo opravdu mnoho, jsme plní zažitků a dojmů z Turecka a mile nás překvapili Gruzínci. Co se týče našeho Ladíka jede NA JEDNIČKU. Zatím nám jen dělají problémy větší kopce, do kterých vyjíždíme na jedničku, ale dá se (nevýhoda motoru 1300). Holt jsme naložení moc věcma. Dáváme pauzičky, jak se dá, jedem pomaličku, máme prázniny ne?.

Stav silnic byl posledních tisíc kilometrů velmi zvláštní, asfatku následovala polňačka, díry cca 20 cm, mosty byly. Při cestě do hor jsme ujeli 60 km po krásném, klikatém polygonu.

Turecko je země, velká a plná dobrodružství. Doporučujeme. Trošku nám budou chybět posezeníčka u čaje na motorestech. Bohužel ale bylo celkem draho. Tři dny jsme strávili v pohoří Kačkar, kde sme pilně funěli do kopců a sedel. Výsledkem je několik tisíc výškových metrů a small Mt.Kačkar 3400n.n.m.

Počasí nám vychází. V Turecku teplo, slunce, nyní v Gruzii příjemné středoevropské klima. Vůbec v Gruzii je příjemě, s Ondrou to srovnáváme, jako u nás před dvaceti lety. Potkali jsme pár lidiček u silnice, kteří chůzí cik cak naznačovali že muslimové určitě nejsou.

{{reklama()}}

Museli jsme kompletně vyčistit karburátor, protože Turci nám prodali na trochu řízlý benzín s vodou, katastrofa.

Zrovna se válíme na poli nedaleko řeky a připravujeme se na odjezd smět Tbilisi a večer do Ázerbajdžánu, do Baku, kde 5. července o půlnoci vyzvedneme třetího člena cesty Jirku. Tranzitní víza na tři dny nám platí od půlnoci. Snad tam hranice normálně funguje i přes noc, jinak ztratíme drahocenný vízový čas. Jsme zvědaví, kam se všichni se všemi věcmi naskládáme.


Zatím chválíme vteřinové lepidlo od firmy Wurtz (díky strýcu), které nám drží vypouštěcí šroub od chladiče. Včera se mi ho podařilo při povolování odtrhnout. Voda nám neuniká, ale pro sichr dnes seženeme náhradní chladič. Konečně cítíme trošku jistoty, i když není potřeba, žigulíků tu je milión pět.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.

Tak jsme konečně v plném počtu. tři členové posádky a Ladík, úspěšně překročili Ázerbajdžánsko-Turkmenskou hranici. Momentálně se nacházíme uprostřed písečných dun pouště Karakum. Naláda je dobrá a daří se nám ukrajovat další kilometry.

Náš Ladík od Gruzie začal mírně zlobit, včera se nám oba přední tlumiče propadly dovnitř, naštěstí nedaleko města. Po cca hodině a půl bylo vše namontováno, zavařeno a pokračovali dál, svár se zdá být dobrý. Včera jsme jeli do půl jedné a vše ok.


Přes poledne je tu kolem 45–50 stupňů. Kdyby nefoukalo, tak snad umřeme teplem. Turkmenci jsou v poho. Včera jsme poprvé viděli velbloudy a v dílně večer nafasovali Litr a půl velbloudího mléka – dobrůtka.

Chystáme se na celkové odlehčení Ladíka. Nedokážeme si představit že s takovou váhou budeme jezdit do kopců. Vyhážeme co nebude potřeba.


Co se týče Asijské byrokracie, je neuvěřitelná. třeba za vstup do Turkmenistánu jsme platili 200 dolarů, za loď 11 000 Kč. Celkem nás to překvapuje. Moc nejíme a naše konta se přes to dost ztenčila. Uvidíme, snad to bude lepší. Počítáme, že poplatky nás neminou ani dál na východ.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska


Od dob kdy jsme psali posledně, se toho událo opravdu mnoho, jsme plní zažitků a dojmů z Turecka a mile nás překvapili Gruzínci. Co se týče našeho Ladíka jede NA JEDNIČKU. Zatím nám jen dělají problémy větší kopce, do kterých vyjíždíme na jedničku, ale dá se (nevýhoda motoru 1300). Holt jsme naložení moc věcma. Dáváme pauzičky, jak se dá, jedem pomaličku, máme prázniny ne?.

Stav silnic byl posledních tisíc kilometrů velmi zvláštní, asfatku následovala polňačka, díry cca 20 cm, mosty byly. Při cestě do hor jsme ujeli 60 km po krásném, klikatém polygonu.

Turecko je země, velká a plná dobrodružství. Doporučujeme. Trošku nám budou chybět posezeníčka u čaje na motorestech. Bohužel ale bylo celkem draho. Tři dny jsme strávili v pohoří Kačkar, kde sme pilně funěli do kopců a sedel. Výsledkem je několik tisíc výškových metrů a small Mt.Kačkar 3400n.n.m.

Počasí nám vychází. V Turecku teplo, slunce, nyní v Gruzii příjemné středoevropské klima. Vůbec v Gruzii je příjemě, s Ondrou to srovnáváme, jako u nás před dvaceti lety. Potkali jsme pár lidiček u silnice, kteří chůzí cik cak naznačovali že muslimové určitě nejsou.

{{reklama()}}

Museli jsme kompletně vyčistit karburátor, protože Turci nám prodali na trochu řízlý benzín s vodou, katastrofa.

Zrovna se válíme na poli nedaleko řeky a připravujeme se na odjezd smět Tbilisi a večer do Ázerbajdžánu, do Baku, kde 5. července o půlnoci vyzvedneme třetího člena cesty Jirku. Tranzitní víza na tři dny nám platí od půlnoci. Snad tam hranice normálně funguje i přes noc, jinak ztratíme drahocenný vízový čas. Jsme zvědaví, kam se všichni se všemi věcmi naskládáme.


Zatím chválíme vteřinové lepidlo od firmy Wurtz (díky strýcu), které nám drží vypouštěcí šroub od chladiče. Včera se mi ho podařilo při povolování odtrhnout. Voda nám neuniká, ale pro sichr dnes seženeme náhradní chladič. Konečně cítíme trošku jistoty, i když není potřeba, žigulíků tu je milión pět.

Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim přidal kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.

Tak jsme konečně v plném počtu. tři členové posádky a Ladík, úspěšně překročili Ázerbajdžánsko-Turkmenskou hranici. Momentálně se nacházíme uprostřed písečných dun pouště Karakum. Naláda je dobrá a daří se nám ukrajovat další kilometry.

Náš Ladík od Gruzie začal mírně zlobit, včera se nám oba přední tlumiče propadly dovnitř, naštěstí nedaleko města. Po cca hodině a půl bylo vše namontováno, zavařeno a pokračovali dál, svár se zdá být dobrý. Včera jsme jeli do půl jedné a vše ok.


Přes poledne je tu kolem 45–50 stupňů. Kdyby nefoukalo, tak snad umřeme teplem. Turkmenci jsou v poho. Včera jsme poprvé viděli velbloudy a v dílně večer nafasovali Litr a půl velbloudího mléka – dobrůtka.

Chystáme se na celkové odlehčení Ladíka. Nedokážeme si představit že s takovou váhou budeme jezdit do kopců. Vyhážeme co nebude potřeba.


Co se týče Asijské byrokracie, je neuvěřitelná. třeba za vstup do Turkmenistánu jsme platili 200 dolarů, za loď 11 000 Kč. Celkem nás to překvapuje. Moc nejíme a naše konta se přes to dost ztenčila. Uvidíme, snad to bude lepší. Počítáme, že poplatky nás neminou ani dál na východ.

Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) ces­tovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska

Trajektem přes vlny Baltu

Na velkých trajektech se mi podařilo udělat několik exkluzivních
reportáží. Díky tomu vám budu moci přiblížit nejen život na palubách,
které si komfortem mnohdy nezadají s nejluxusnějšími hotely, ale
i do míst, kam se běžný pasažér jen tak nedostane. Podíváme se
spolu na kapitánský můstek i hluboko do podpalubí, do strojoven, kde
tlučou obrovská srdce těchto námořních kolosů.


Chtěl bych vás formou reportáži provést Skandinávií, konkrétně Švédskem a Norskem. Nejprve se ale do těchto zemí musíme nějak dostat. Proto začnu u trajektů a lodí, které převážejí pasažéry z německého Rostocku a polského přístavu Swinoujscie do švédských přístavních měst Trelleborg a Ystad.

Na velkých trajektech se mi podařilo udělat několik exkluzivních reportáží. Díky tomu vám budu moci přiblížit nejen život na palubách, které si komfortem mnohdy nezadají s nejluxusnějšími hotely, ale i do míst, kam se běžný pasažér jen tak nedostane. Podíváme se spolu na kapitánský můstek i hluboko do podpalubí, do strojoven, kde tlučou obrovská srdce těchto námořních kolosů.

{{reklama()}}

O vytížení lodí se starají hansovní společnosti „TT-LINE“, „SCAN-LINE“ a „UNITTY-LINE“. Je jich samozřejmě víc, ale my si budeme povídat o těchto třech, respektive o některých jejich lodích. V přiložené galerii si můžete prohlédnout trajekty TOM SOWYER, HUCLEBERY FINN, NILS DUCK, MECLENBURG, ROBIN HOOD, SCANE a PETER PAN. To jsou lodě zastupované dvěma prvními, německými a švédskými společnostmi. O trajektech POLONIA, SCANIA, KOPERNIK, JAN SWIDNIECKY, GRYF a *GALILEUSZ *, zastoupenými polskou společností UNITY-LINE si toho povíme trochu víc. Plavil jsem se mnohokrát na všech jmenovaných lodích, ale kuchařské umění, lidský přístup a vstřícnost polských posádek mi nějak více přirostly k srdci.

První lodí, jejíž kapitán Waldemar Frankiewicz, hlavní steward Ryszard Wnuk a hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski mi umožnili přístup do míst přísně „tabu“, byl Galileusz. Nepatří rozhodně k největším, ale i tak jsou její parametry úctyhodné.


Tento 152,42m dlouhý, 23,40m široký a cca 20 m vysoký trajekt o výtlaku 15848t, s ponorem 6m, byl postaven v loděnicích Van der Giesen – De Noord B.V. Holland v roce 1992. Kompletně přestavěn a zmodernizován byl v r. 2006 a je registrován v přístavu Limasol. Majitelem je firma Euroafrica Shipping Lines a plaví se pod Cyperskou Vlajkou.

Na dvě, z celkem deseti palub, které slouží jako nákladní, se vejde až 100 kamionů. Pasažérům jsou zde k dispozici pohodlné a vkusně vybavené kajuty se vším komfortem, herny, jídelna s velkou obrazovou televizí, recepce, shopy a samozřejmě tzv. sluneční paluby, na kterých můžete trávit čas za pěkného počasí.

Kapitánský můstek

Na kapitánském můstku jsem měl tu čest sledovat perfektní práci a souhru kapitána Waldemara Frankiewicze , prvního důstojníka a kormidelníka.


Dle kapitánova příkazu jsem se dostavil přesně 10 minut před vyplutím na můstek, bylo mi umožněno nafotit pár záběrů. Do dnes mi není jasné, jak se mohou v tom množství echolotů, různých pák a ovládacích panelů vyznat. Pak už jsem jen poslouchal příkazy kapitána a jejich přesné plnění.

Přístavní personál odpoutal silná lana, poutající loď k tzv. pacholatům, navijáky je vytáhly na palubu, motory byly spuštěny a kolos se pomaličku dával do pohybu.

„ 10 vlevo „ zněl stručný příkaz kapitána. První důstojník rozkaz opakoval, kormidelník jej vykonal a opakoval splnění „ 10 vlevo“. Pak už následovaly krátké a stejně stručné příkazy, které byly do puntíku vykonány. „ 8 vpravo“, „2 vlevo“ atd. Obrovský trajekt se pomaličku proplétal mezi zakotvenými loděmi , s centimetrovou přesností míjel přístavní mola a bóje a po chvíli jsme vypluli bez sebemenší kolize na volné moře.

Skvělý zážitek. Snad jsem vám jej aspoň v tomto stručném popisu trošku přiblížil.

Strojovna

Po návštěvě kapitánského můstku jsem byl pozván na nafocení strojovny. Stále ochotný a usměvavý hl. steward Ryszard Wnuk mne zavedl po strmých, železných schodech hluboko do podpalubí, kde už na mne čekal hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski.


Ukázal mi dva obrovské motory, každý o výkonu 7.000 ks. Loď tedy pohání 14.000 koní a spotřebují za cestu do Trelleborgu a zpět do Swinoujscie, což je zhruba 380 km cca 16.000 l nafty. Další zajímavostí jsou opět dva velké, japonské agregáty. Zásobují celou loď elektrickým proudem. Do kabin jde 220 V, všechny přístroje však jsou napájeny proudem o 400 V. Oba dva nicméně pracují pouze při manévrech v přístavech a při obtížných situacích za bouře. Po vyplutí na volné moře za příznivých podmínek stačí k provozu pouze jeden.

Relativně malá skříň je tzv. stabilizátor. Ten sleduje výkyvy lodi. Pokud se za silného větru a bouře zvednou vlny nad určitou mez, vysune na bocích jakási 2m široká a 4m dlouhá křídla, která zajišťují lepší stabilitu.

Ovládací panel, u kterého sedí Ing. Zbyszko Felski, kontroluje činnost veškerého zařízení ve strojovně. Dva monitory mohou obsluze ukázat jakoukoliv závadu, či nesprávnou činnost strojů.


Na posledním snímku je zcela běžná dílna. Stejně jako v autodopravě, musí i zde být neustále k dispozici mechanik, který je schopen uvést loď v případě poruchy do takového stavu, aby mohla bezpečně dovézt pasažéry a náklad do přístavu.

Po prohlídce a nafocení strojovny mne pan Felski, velice přátelský a milý člověk pozval do své kajuty, pohostil kávou a keksy a dal se do vyprávění o životě na moři. Celkem pětatřicetičlenná posádka zde tráví polovinu svého života. 14 dní na moři, 14 dní doma. A tak to jde stále dokola.

S podobnou ochotou jsem se doposud setkal pouze na jednom z nejmenších trajektů, na lodi KOPERNIK. O tom ale zase až příště.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


Chtěl bych vás formou reportáži provést Skandinávií, konkrétně Švédskem a Norskem. Nejprve se ale do těchto zemí musíme nějak dostat. Proto začnu u trajektů a lodí, které převážejí pasažéry z německého Rostocku a polského přístavu Swinoujscie do švédských přístavních měst Trelleborg a Ystad.

Na velkých trajektech se mi podařilo udělat několik exkluzivních reportáží. Díky tomu vám budu moci přiblížit nejen život na palubách, které si komfortem mnohdy nezadají s nejluxusnějšími hotely, ale i do míst, kam se běžný pasažér jen tak nedostane. Podíváme se spolu na kapitánský můstek i hluboko do podpalubí, do strojoven, kde tlučou obrovská srdce těchto námořních kolosů.

{{reklama()}}

O vytížení lodí se starají hansovní společnosti „TT-LINE“, „SCAN-LINE“ a „UNITTY-LINE“. Je jich samozřejmě víc, ale my si budeme povídat o těchto třech, respektive o některých jejich lodích. V přiložené galerii si můžete prohlédnout trajekty TOM SOWYER, HUCLEBERY FINN, NILS DUCK, MECLENBURG, ROBIN HOOD, SCANE a PETER PAN. To jsou lodě zastupované dvěma prvními, německými a švédskými společnostmi. O trajektech POLONIA, SCANIA, KOPERNIK, JAN SWIDNIECKY, GRYF a *GALILEUSZ *, zastoupenými polskou společností UNITY-LINE si toho povíme trochu víc. Plavil jsem se mnohokrát na všech jmenovaných lodích, ale kuchařské umění, lidský přístup a vstřícnost polských posádek mi nějak více přirostly k srdci.

První lodí, jejíž kapitán Waldemar Frankiewicz, hlavní steward Ryszard Wnuk a hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski mi umožnili přístup do míst přísně „tabu“, byl Galileusz. Nepatří rozhodně k největším, ale i tak jsou její parametry úctyhodné.


Tento 152,42m dlouhý, 23,40m široký a cca 20 m vysoký trajekt o výtlaku 15848t, s ponorem 6m, byl postaven v loděnicích Van der Giesen – De Noord B.V. Holland v roce 1992. Kompletně přestavěn a zmodernizován byl v r. 2006 a je registrován v přístavu Limasol. Majitelem je firma Euroafrica Shipping Lines a plaví se pod Cyperskou Vlajkou.

Na dvě, z celkem deseti palub, které slouží jako nákladní, se vejde až 100 kamionů. Pasažérům jsou zde k dispozici pohodlné a vkusně vybavené kajuty se vším komfortem, herny, jídelna s velkou obrazovou televizí, recepce, shopy a samozřejmě tzv. sluneční paluby, na kterých můžete trávit čas za pěkného počasí.

Kapitánský můstek

Na kapitánském můstku jsem měl tu čest sledovat perfektní práci a souhru kapitána Waldemara Frankiewicze , prvního důstojníka a kormidelníka.


Dle kapitánova příkazu jsem se dostavil přesně 10 minut před vyplutím na můstek, bylo mi umožněno nafotit pár záběrů. Do dnes mi není jasné, jak se mohou v tom množství echolotů, různých pák a ovládacích panelů vyznat. Pak už jsem jen poslouchal příkazy kapitána a jejich přesné plnění.

Přístavní personál odpoutal silná lana, poutající loď k tzv. pacholatům, navijáky je vytáhly na palubu, motory byly spuštěny a kolos se pomaličku dával do pohybu.

„ 10 vlevo „ zněl stručný příkaz kapitána. První důstojník rozkaz opakoval, kormidelník jej vykonal a opakoval splnění „ 10 vlevo“. Pak už následovaly krátké a stejně stručné příkazy, které byly do puntíku vykonány. „ 8 vpravo“, „2 vlevo“ atd. Obrovský trajekt se pomaličku proplétal mezi zakotvenými loděmi , s centimetrovou přesností míjel přístavní mola a bóje a po chvíli jsme vypluli bez sebemenší kolize na volné moře.

Skvělý zážitek. Snad jsem vám jej aspoň v tomto stručném popisu trošku přiblížil.

Strojovna

Po návštěvě kapitánského můstku jsem byl pozván na nafocení strojovny. Stále ochotný a usměvavý hl. steward Ryszard Wnuk mne zavedl po strmých, železných schodech hluboko do podpalubí, kde už na mne čekal hlavní lodní inženýr Zbyszko Felski.


Ukázal mi dva obrovské motory, každý o výkonu 7.000 ks. Loď tedy pohání 14.000 koní a spotřebují za cestu do Trelleborgu a zpět do Swinoujscie, což je zhruba 380 km cca 16.000 l nafty. Další zajímavostí jsou opět dva velké, japonské agregáty. Zásobují celou loď elektrickým proudem. Do kabin jde 220 V, všechny přístroje však jsou napájeny proudem o 400 V. Oba dva nicméně pracují pouze při manévrech v přístavech a při obtížných situacích za bouře. Po vyplutí na volné moře za příznivých podmínek stačí k provozu pouze jeden.

Relativně malá skříň je tzv. stabilizátor. Ten sleduje výkyvy lodi. Pokud se za silného větru a bouře zvednou vlny nad určitou mez, vysune na bocích jakási 2m široká a 4m dlouhá křídla, která zajišťují lepší stabilitu.

Ovládací panel, u kterého sedí Ing. Zbyszko Felski, kontroluje činnost veškerého zařízení ve strojovně. Dva monitory mohou obsluze ukázat jakoukoliv závadu, či nesprávnou činnost strojů.


Na posledním snímku je zcela běžná dílna. Stejně jako v autodopravě, musí i zde být neustále k dispozici mechanik, který je schopen uvést loď v případě poruchy do takového stavu, aby mohla bezpečně dovézt pasažéry a náklad do přístavu.

Po prohlídce a nafocení strojovny mne pan Felski, velice přátelský a milý člověk pozval do své kajuty, pohostil kávou a keksy a dal se do vyprávění o životě na moři. Celkem pětatřicetičlenná posádka zde tráví polovinu svého života. 14 dní na moři, 14 dní doma. A tak to jde stále dokola.

S podobnou ochotou jsem se doposud setkal pouze na jednom z nejmenších trajektů, na lodi KOPERNIK. O tom ale zase až příště.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/