Tunisko – Hurá na start!

Opouštíme břehy Evropy, auto je uloženo spolu s partou Hammeráků a
několika dalšími automobily různého vzezření do podpalubí a my do malé
nevětrané kabiny luxusní lodi italské společnosti. Většinu času jsme
probendili v prostorách lodi a psychicky se připravovali na začátek
cesty napříč černým kontinentem.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Opouštíme Evropu…

Je 17 hodin a my opouštíme břehy Evropy, auto je uloženo spolu s partou Hammeráků a několika dalšími automobily různého vzezření do podpalubí a my do malé nevětrané kabiny luxusní lodi italské společnosti. Většinu času jsme probendili v prostorách lodi a psychicky se připravovali na začátek cesty napříč černým kontinentem. Další den přibližně ve stejný čas 4 kola našeho offroadu vyjela na půdu prvního státu – Tuniska. Sedíme v autě plni očekávání a čekáme na celníky, aby nám jako první orazítkovali pasy. Chvíli to trvá, komunikace je složitější, jelikož angličtina není úředním jazykem. Po zhruba hodině opouštíme přístav, je podvečer a pomalu se stmívá. Vydáváme se do chaotických ulic a hledáme kemp poblíž Tunisu, kde trávíme 2 dny kvůli malé reorganizaci našeho pojízdného domečku.


Pistolníci nebo my – Ras ben Sakka?

Následující ráno uháníme na sever k nejsevernějšímu bodu Afriky, který se nazývá Ras ben Sakka, kde vlastně ta pravá cesta začíná. Projíždíme průtrží mračen, abychom zjistili, že takové místo jako je Ras ben Sakka neexistuje. Nebo místní o tom nemají ani ponětí. Trávíme hodiny a hodiny zjišťováním, kudy vede cesta na nejseverněji položený mys. Nakonec se nás, zoufalých hledačů, ujme starší muž, který vše uvede na pravou míru. Ras ben Sakkou bylo nazváno toto místo dle rodiny, která oblast v tu dobu spravovala. Dnes se místo nazývá Ras Enjella. “Ras” je arabský výraz českého “mys”.


Pracně nacházíme cestu, ale zastaví nás oplocení, vojenská oblast, naše noha tam nevstoupí. Bohužel jak na téměř celém pobřeží tak i zde sídlí armáda a veřejnosti je vstup zakázán. Rozhodujeme se pokračovat k alžírským hranicím kolem pobřeží. Pěkná poklidná cesta lemovaná eukalyptovými a cedrovými stromy s příkrými srázy do Středozemního moře se u Alžíru mění v hustý vlhký pralesní porost, kde není ani živáčka. Při propagované špatné reputaci Alžíru tu má člověk malinko stísněný pocit. Nic se nestane, nikdo nás za rukojmí nechce.

Proplétáme se vesničkami z cihlových a hliněných domků převážně obdélníkového tvaru s živými ploty z opuncií a s hromadami odpadků, po kterých se promenádují psi, slepice či jiné domácí zvířectvo a hledají něco na zub. Na políčkách chilli a v sadech olivy. Domorodci oblečeni v ležérním oblečení, mluvící víceméně jen arabsky jsou překvapeni návštěvou Evropana. Usmívají se a mávají.


Úkryt Berberů – Table de Joghurta

Po obvodu alžírských hranic se dostáváme k nádhernému místu s trefným názvem Table de Joghurta. 1271m vysoká stolová hora (od toho ten název), nazvaná dle Jugurthy, numidkého krále, který zde s Berbery našel úkryt v době nájezdu Římanů ve 2. stol. před Kristem. Později toto místo jako úkryt využívali i Římané. Dostat se nahoru je náročné, nejprve je třeba se registrovat na policii a zjistit přesně kudy cesta vede. Jako obvykle bloudíme, žádné směrovky, žádné cedule. Místní nám také nápomocni nejsou, neboť my neznáme arabštinu a oni ani francouzštinu či angličtinu. Na konci vesnice nalézáme malý obchůdek, kde nám úžasný majitel nejen vypráví, kde sám cestoval, ale i bezvadně popíše kudy kam. Nakonec se škrábeme rychlostí 20 km/h nahoru po dlouhé klikaté stezce, která je plná kamení a místy i dost příkrá a úzká. Ale ten okouzlující výhled na okolí nabízí odreagování od strastiplné cesty.

Na vrcholu nás čeká naše ochranka Hedi Ben Mohammed se psem, který nás prý musí strážit po celou noc. Někteří místní nemají evropské turisty zrovna v lásce a mohli by nás přijít obtěžovat. Vzhledem k tomu, že se stmívá a ochlazuje se, necháváme výstup na plochou špici na další den. Parkujeme u schodiště s kruhovou zídkou a překrásnou vyhlídkou na Tunisko a kousek Alžíru.

Domluva je za použití rukou a nohou, Hedi mluví jen arabsky a to nám nejde. Ale večeři si s námi vychutnává, jen vepřových klobás se ani nedotkne. Vždyť je muslim a ti vepřové nejí.

Po velmi chladné noci, hluboko pod 10°C, posnídáme a vyrážíme dlouhou řadou kamenných schodů až na vrchol bývalých úkrytů – jeskyní. Dočasní obyvatelé vlastnoručně vyhloubili jeskyně, kde se ukrývali. Prostory pro uskladnění potravy měly otvory z vrchu, aby se zvěř nedostala k potravinám. Místní byli na této kamenné “pláni” schopni dokonce pěstovat obilí na výrobu chleba. Nechybí zde ani mešita.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Mekka je daleko, tak zkus Kairouan

Po procházce po tomto “stole” historie nás nohy snesou zpět do auta, loučíme se a pokračujeme v cestě, tentokrát napříč Tuniskem do města Kairouan, které je po Mekce čtvrtým muslimským nejposvátnějším místem. “Sedm poutí do Kairouanu je pro muslimy jako jedna pouť do Mekky.” Silnici křižuje cokoliv a s čímkoliv. Jednou potkáváme osly s povozem, podruhé zase pickupy s nevšedním nákladem, třeba v podobě velbloudů či koně nebo poloviny plechové garáže, a občas také cyklisty. Po zábavné projížďce pár stovek kilometrů přijíždíme do města.

Procházíme úzkými uličkami Mediny s typickou arabskou architekturou, dnes bohužel znehodnocenou stánky, které nabízejí vše možné – nejen koření a suvenýry, ale také secondhandové oblečení z Evropy se štítky Červeného kříže či Charity a čínské smetí. Čína pohlcuje svět! Usedáme do malé kavárničky v prvním patře kamenného stavení s malými okny a pochutnáváme si na kávě a silném čaji s čerstvým lístkem máty v malinkých skleněných šálečcích, pozorujeme život v uličkách a jednu tradici, nyní turistickou atrakci, velblouda jako pumpaře. Pomocí velbloudů, dřevěného válce, lana a džberu místní tahali vodu z hlubokých studní. Na válci, který je součástí dřevěné konstrukce, je namotané lano, na jehož konci je připevněný velký džber. Okolo kamenné studny dokola krouží velbloud tlačící dřevěné tyče do tvaru hvězdice na středovém kůlu, který uvádí do pohybu válec, jenž navíjí lano, na němž je džber – tentokrát již plný vody… Pomalu dopíjíme čaj a loučíme se s velbloudem i jeho majitelem.


Sem tam a zase sem – z pláže rovnou do písku

Město opouštíme ještě týž den a po cestě na pobřeží Středozemního moře si kupujeme na ochutnání steaky z velblouda, které nám řezník dle našich představ odřeže přímo z půlky velblouda zavěšeného před obchodem přikrytého igelitem jako ochrana proti mouchám. I živých velbloudů je již vidět mnohem více, volně se potulují po širokých písečných pláních a pochutnávají si na opunciích či jiných trnitých lahůdkách. Krajina je příjemná a poklidná, míjíme spousty datlových palem osypané množstvím datlí a legračně obalené v igelitových taškách, nejspíš na ochranu proti mouchám. Nikam nespěcháme.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Západ slunce si užíváme na pobřeží s výtečnou chutí velbloudích steaků. Moře je studené, z koupání toho moc nebude, tak se vydáváme od pláže opět směr na západ pojezdit si v malých dunách a připravit se na tu pravou poušť. Přejíždíme solné jezero Chott el Jerid, první seznámení s pravými písečnými dunami, tedy jejími menšími sestrami, první zapadnutí… S našimi zkušenostmi nezbývá než poprvé použít vyprošťovací pomůcky. Raz, dva, tři a je hotovo, Renda bravurně vyjíždí ze “zákopu”. Je celkem pozdě, slunce nad tuniskou pouští zapadá. Co může být hezčí a romantičtější než zůstat noc v písečném moři s čistým, jasným nebem posetým tisíci hvězd. Další den se chceme do poslední obydlené a pro veřejnost dostupné vísky Ksar Gilen dostat zkratkou přes poušť, láká nás dobrodružství, ale vzápětí nám to nadšení překazí policisté, kteří nám s omluvou vysvětlují, že nám povolit přejezd nemůžou. Byli jsme pouze jedno auto a v takovém počtu se do pouště nedoporučuje vydávat.


Smutně jsme se rozjeli po hlavní silnici. Nicméně nepředstavujte si pod pojmem hlavní silnice nic převratného, tato cesta byla kamenitá s mnoha nerovnostmi. Zemím nikoho a ničeho (kamení a písku) se po pár hodinách konečně dostáváme na konec civilizace. Jedná se o o pár domečků, nebo spíše chatrčí, s jednou veselou benzínovou pumpou, tedy cihlovou chatrčí, s vyskládanými barely před vchodem, když je úspěšný den, plnými nafty. Přibíhají k nám děti, cpou se do otevřených okének auta a pokřikují “monnaie” či “stylo” – znamená: dej mi “peníze” či “pero”. Pozdravíme je a pokračujeme do jediného obrovského kempu s beduínskými stany, restaurací a společenskými prostory. Kemp je plný terénních aut a quoadů, vzhledem k tomu, že je u tohoto populárního místa jediný. Každý si sem přijede zařádit v oranžových dunách. Po děsně neklidné a hlučné noci se posilníme snídaní a vyrážíme na zábavný a tak trochu tréninkový výlet hlubokými písky ke zhruba 10 km vzdálené pevnosti – zbytkům pevnosti.

S poloprázdnou nádrží a veselým úsměvem z nabytých zážitků směřujeme na hranice s Lybií. Poslední tuniskou noc trávíme v olivovém háji, jak ráno zjišťujeme, nedaleko libyjských hranic.

Opouštíme Evropu…

Je 17 hodin a my opouštíme břehy Evropy, auto je uloženo spolu s partou Hammeráků a několika dalšími automobily různého vzezření do podpalubí a my do malé nevětrané kabiny luxusní lodi italské společnosti. Většinu času jsme probendili v prostorách lodi a psychicky se připravovali na začátek cesty napříč černým kontinentem. Další den přibližně ve stejný čas 4 kola našeho offroadu vyjela na půdu prvního státu – Tuniska. Sedíme v autě plni očekávání a čekáme na celníky, aby nám jako první orazítkovali pasy. Chvíli to trvá, komunikace je složitější, jelikož angličtina není úředním jazykem. Po zhruba hodině opouštíme přístav, je podvečer a pomalu se stmívá. Vydáváme se do chaotických ulic a hledáme kemp poblíž Tunisu, kde trávíme 2 dny kvůli malé reorganizaci našeho pojízdného domečku.


Pistolníci nebo my – Ras ben Sakka?

Následující ráno uháníme na sever k nejsevernějšímu bodu Afriky, který se nazývá Ras ben Sakka, kde vlastně ta pravá cesta začíná. Projíždíme průtrží mračen, abychom zjistili, že takové místo jako je Ras ben Sakka neexistuje. Nebo místní o tom nemají ani ponětí. Trávíme hodiny a hodiny zjišťováním, kudy vede cesta na nejseverněji položený mys. Nakonec se nás, zoufalých hledačů, ujme starší muž, který vše uvede na pravou míru. Ras ben Sakkou bylo nazváno toto místo dle rodiny, která oblast v tu dobu spravovala. Dnes se místo nazývá Ras Enjella. “Ras” je arabský výraz českého “mys”.


Pracně nacházíme cestu, ale zastaví nás oplocení, vojenská oblast, naše noha tam nevstoupí. Bohužel jak na téměř celém pobřeží tak i zde sídlí armáda a veřejnosti je vstup zakázán. Rozhodujeme se pokračovat k alžírským hranicím kolem pobřeží. Pěkná poklidná cesta lemovaná eukalyptovými a cedrovými stromy s příkrými srázy do Středozemního moře se u Alžíru mění v hustý vlhký pralesní porost, kde není ani živáčka. Při propagované špatné reputaci Alžíru tu má člověk malinko stísněný pocit. Nic se nestane, nikdo nás za rukojmí nechce.

Proplétáme se vesničkami z cihlových a hliněných domků převážně obdélníkového tvaru s živými ploty z opuncií a s hromadami odpadků, po kterých se promenádují psi, slepice či jiné domácí zvířectvo a hledají něco na zub. Na políčkách chilli a v sadech olivy. Domorodci oblečeni v ležérním oblečení, mluvící víceméně jen arabsky jsou překvapeni návštěvou Evropana. Usmívají se a mávají.


Úkryt Berberů – Table de Joghurta

Po obvodu alžírských hranic se dostáváme k nádhernému místu s trefným názvem Table de Joghurta. 1271m vysoká stolová hora (od toho ten název), nazvaná dle Jugurthy, numidkého krále, který zde s Berbery našel úkryt v době nájezdu Římanů ve 2. stol. před Kristem. Později toto místo jako úkryt využívali i Římané. Dostat se nahoru je náročné, nejprve je třeba se registrovat na policii a zjistit přesně kudy cesta vede. Jako obvykle bloudíme, žádné směrovky, žádné cedule. Místní nám také nápomocni nejsou, neboť my neznáme arabštinu a oni ani francouzštinu či angličtinu. Na konci vesnice nalézáme malý obchůdek, kde nám úžasný majitel nejen vypráví, kde sám cestoval, ale i bezvadně popíše kudy kam. Nakonec se škrábeme rychlostí 20 km/h nahoru po dlouhé klikaté stezce, která je plná kamení a místy i dost příkrá a úzká. Ale ten okouzlující výhled na okolí nabízí odreagování od strastiplné cesty.

Na vrcholu nás čeká naše ochranka Hedi Ben Mohammed se psem, který nás prý musí strážit po celou noc. Někteří místní nemají evropské turisty zrovna v lásce a mohli by nás přijít obtěžovat. Vzhledem k tomu, že se stmívá a ochlazuje se, necháváme výstup na plochou špici na další den. Parkujeme u schodiště s kruhovou zídkou a překrásnou vyhlídkou na Tunisko a kousek Alžíru.

Domluva je za použití rukou a nohou, Hedi mluví jen arabsky a to nám nejde. Ale večeři si s námi vychutnává, jen vepřových klobás se ani nedotkne. Vždyť je muslim a ti vepřové nejí.

Po velmi chladné noci, hluboko pod 10°C, posnídáme a vyrážíme dlouhou řadou kamenných schodů až na vrchol bývalých úkrytů – jeskyní. Dočasní obyvatelé vlastnoručně vyhloubili jeskyně, kde se ukrývali. Prostory pro uskladnění potravy měly otvory z vrchu, aby se zvěř nedostala k potravinám. Místní byli na této kamenné “pláni” schopni dokonce pěstovat obilí na výrobu chleba. Nechybí zde ani mešita.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Mekka je daleko, tak zkus Kairouan

Po procházce po tomto “stole” historie nás nohy snesou zpět do auta, loučíme se a pokračujeme v cestě, tentokrát napříč Tuniskem do města Kairouan, které je po Mekce čtvrtým muslimským nejposvátnějším místem. “Sedm poutí do Kairouanu je pro muslimy jako jedna pouť do Mekky.” Silnici křižuje cokoliv a s čímkoliv. Jednou potkáváme osly s povozem, podruhé zase pickupy s nevšedním nákladem, třeba v podobě velbloudů či koně nebo poloviny plechové garáže, a občas také cyklisty. Po zábavné projížďce pár stovek kilometrů přijíždíme do města.

Procházíme úzkými uličkami Mediny s typickou arabskou architekturou, dnes bohužel znehodnocenou stánky, které nabízejí vše možné – nejen koření a suvenýry, ale také secondhandové oblečení z Evropy se štítky Červeného kříže či Charity a čínské smetí. Čína pohlcuje svět! Usedáme do malé kavárničky v prvním patře kamenného stavení s malými okny a pochutnáváme si na kávě a silném čaji s čerstvým lístkem máty v malinkých skleněných šálečcích, pozorujeme život v uličkách a jednu tradici, nyní turistickou atrakci, velblouda jako pumpaře. Pomocí velbloudů, dřevěného válce, lana a džberu místní tahali vodu z hlubokých studní. Na válci, který je součástí dřevěné konstrukce, je namotané lano, na jehož konci je připevněný velký džber. Okolo kamenné studny dokola krouží velbloud tlačící dřevěné tyče do tvaru hvězdice na středovém kůlu, který uvádí do pohybu válec, jenž navíjí lano, na němž je džber – tentokrát již plný vody… Pomalu dopíjíme čaj a loučíme se s velbloudem i jeho majitelem.


Sem tam a zase sem – z pláže rovnou do písku

Město opouštíme ještě týž den a po cestě na pobřeží Středozemního moře si kupujeme na ochutnání steaky z velblouda, které nám řezník dle našich představ odřeže přímo z půlky velblouda zavěšeného před obchodem přikrytého igelitem jako ochrana proti mouchám. I živých velbloudů je již vidět mnohem více, volně se potulují po širokých písečných pláních a pochutnávají si na opunciích či jiných trnitých lahůdkách. Krajina je příjemná a poklidná, míjíme spousty datlových palem osypané množstvím datlí a legračně obalené v igelitových taškách, nejspíš na ochranu proti mouchám. Nikam nespěcháme.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Západ slunce si užíváme na pobřeží s výtečnou chutí velbloudích steaků. Moře je studené, z koupání toho moc nebude, tak se vydáváme od pláže opět směr na západ pojezdit si v malých dunách a připravit se na tu pravou poušť. Přejíždíme solné jezero Chott el Jerid, první seznámení s pravými písečnými dunami, tedy jejími menšími sestrami, první zapadnutí… S našimi zkušenostmi nezbývá než poprvé použít vyprošťovací pomůcky. Raz, dva, tři a je hotovo, Renda bravurně vyjíždí ze “zákopu”. Je celkem pozdě, slunce nad tuniskou pouští zapadá. Co může být hezčí a romantičtější než zůstat noc v písečném moři s čistým, jasným nebem posetým tisíci hvězd. Další den se chceme do poslední obydlené a pro veřejnost dostupné vísky Ksar Gilen dostat zkratkou přes poušť, láká nás dobrodružství, ale vzápětí nám to nadšení překazí policisté, kteří nám s omluvou vysvětlují, že nám povolit přejezd nemůžou. Byli jsme pouze jedno auto a v takovém počtu se do pouště nedoporučuje vydávat.


Smutně jsme se rozjeli po hlavní silnici. Nicméně nepředstavujte si pod pojmem hlavní silnice nic převratného, tato cesta byla kamenitá s mnoha nerovnostmi. Zemím nikoho a ničeho (kamení a písku) se po pár hodinách konečně dostáváme na konec civilizace. Jedná se o o pár domečků, nebo spíše chatrčí, s jednou veselou benzínovou pumpou, tedy cihlovou chatrčí, s vyskládanými barely před vchodem, když je úspěšný den, plnými nafty. Přibíhají k nám děti, cpou se do otevřených okének auta a pokřikují “monnaie” či “stylo” – znamená: dej mi “peníze” či “pero”. Pozdravíme je a pokračujeme do jediného obrovského kempu s beduínskými stany, restaurací a společenskými prostory. Kemp je plný terénních aut a quoadů, vzhledem k tomu, že je u tohoto populárního místa jediný. Každý si sem přijede zařádit v oranžových dunách. Po děsně neklidné a hlučné noci se posilníme snídaní a vyrážíme na zábavný a tak trochu tréninkový výlet hlubokými písky ke zhruba 10 km vzdálené pevnosti – zbytkům pevnosti.

S poloprázdnou nádrží a veselým úsměvem z nabytých zážitků směřujeme na hranice s Lybií. Poslední tuniskou noc trávíme v olivovém háji, jak ráno zjišťujeme, nedaleko libyjských hranic.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Tip na kino: Na sever (recenze)

Jaký máme dojem z filmu? Váháte, jestli do kina jít nebo nejít?
Přečtěte si naši recenzi.

Po nervovém zhroucení se lyžař Jomar uchyluje do samoty coby hlídač lyžařského areálu. Když se dozví, že někde na severu se narodilo jeho dítě, vydá se na podivnou a poetickou cestu Norskem na sněhové rolbě. S sebou si nevezme jiné zásoby, než 5 litrů alkoholu.

Mám rád skandinávské filmy, protože člověk nikdy dopředu neví, co může čekat. Zažil jsem třeba příjemný rodinný film, který se vyvinul v schizofrenní horor. Zažil jsem schizofrenní horor, který se vyvinul v milostné drama. Film NA SEVER ničím takovým (naštěstí) není. Přesto je to film skandinávsky překvapující (a já raděj nezmíním nic, co ve filmu uvidíte).


Nečekejte spektakulární Norskou krajinku z dokumentu National Geografic, ani nic ve stylu Svérázu národního lovu. Čekejte prostě lehce melancholický film o cestě jednoho třicetiletého zkrachovalce na sever.

Film je skvěle natočený, perfektně a vtipně vystihuje atmosféru každé situace, do které se hlavní hrdina dostává a ukazuje Norsko jako obrovskou drsnou a studenou zemi plnou osamocených, lehce podivínských lidí.

Jeden palec nahoru je za příjemnou hodinku a půl v kině a druhý palec nahoru je za pár příjemných myšlenek, který ten film vyvolal druhý den. Jednoznačně doporučuji k vidění.

-tp-

P.S.: S sebou si vemte čepici, rukavice a možná i trochu vodky.

Proč tento film?

„Složenky, všude mraky lidí, počasí se kazí, stres. A pak najednou setmělý sál kina a na plátně se pomalu začnou odečítat kilometry z 900km dlouhé Jomarovy cesty za znovunalezením smyslu jeho existence. Typický suchý severský humor v nejlepším režisérském i hereckém podání. Odcházím z kina v úplně jiném – antidepresivním – rozpoložení. A taky proto tento film chceme distribuovat.“

Ivo Andrle, Aerofilms

Z natáčení


„Celé filmové putování je 1100 km dlouhé. Abychom ušetřili čas a peníze, museli jsme soustředit natáčení do dvou oblastí. Všechny scény, které se odehrají předtím, než Jomar vyrazí na cestu, jsme natočili v okolí města Trondheim ve středním Norsku a zbytek pak na severu v kraji Troms. Tato oblast se nachází asi 500 km severně od polárního kruhu. Natáčelo se v únoru a březnu, což jsou ty nejdrsnější zimní měsíce, a celý štáb dostával pořádně zabrat. Už jenom přesunout se o pár metrů kvůli dalšímu záběru byl obrovský problém. Ta sněhová bouře ve scéně, kdy Jomar zápasí se svým bývalým nejlepším kamarádem, je opravdová a jen podtrhuje napjatou atmosféru. Na plátně je jasně vidět, že bouře končí se střihem na další obraz. S počasím jsme vůbec zažili několik neuvěřitelných situací. Ta scéna, ve které Jomar projíždí na sněhové rolbě centrem Trondheimu, se natáčela uprostřed noci a dvě hodiny předtím, než se ozvalo známé Klapka!, na ulicích nebyla ani vločka sněhu.“


Na sever

Norsko 2009 78 min Režie: Rune Denstad Langlo Norská verze, české titulky 35 mm (3 kopie) | 2,35:1, DVD

Premiéra: 15. 10. 2009

Kino Aero – Kino Světozor – Bio Oko

{{reklama()}}

Po nervovém zhroucení se lyžař Jomar uchyluje do samoty coby hlídač lyžařského areálu. Když se dozví, že někde na severu se narodilo jeho dítě, vydá se na podivnou a poetickou cestu Norskem na sněhové rolbě. S sebou si nevezme jiné zásoby, než 5 litrů alkoholu.

Mám rád skandinávské filmy, protože člověk nikdy dopředu neví, co může čekat. Zažil jsem třeba příjemný rodinný film, který se vyvinul v schizofrenní horor. Zažil jsem schizofrenní horor, který se vyvinul v milostné drama. Film NA SEVER ničím takovým (naštěstí) není. Přesto je to film skandinávsky překvapující (a já raděj nezmíním nic, co ve filmu uvidíte).


Nečekejte spektakulární Norskou krajinku z dokumentu National Geografic, ani nic ve stylu Svérázu národního lovu. Čekejte prostě lehce melancholický film o cestě jednoho třicetiletého zkrachovalce na sever.

Film je skvěle natočený, perfektně a vtipně vystihuje atmosféru každé situace, do které se hlavní hrdina dostává a ukazuje Norsko jako obrovskou drsnou a studenou zemi plnou osamocených, lehce podivínských lidí.

Jeden palec nahoru je za příjemnou hodinku a půl v kině a druhý palec nahoru je za pár příjemných myšlenek, který ten film vyvolal druhý den. Jednoznačně doporučuji k vidění.

-tp-

P.S.: S sebou si vemte čepici, rukavice a možná i trochu vodky.

Proč tento film?

„Složenky, všude mraky lidí, počasí se kazí, stres. A pak najednou setmělý sál kina a na plátně se pomalu začnou odečítat kilometry z 900km dlouhé Jomarovy cesty za znovunalezením smyslu jeho existence. Typický suchý severský humor v nejlepším režisérském i hereckém podání. Odcházím z kina v úplně jiném – antidepresivním – rozpoložení. A taky proto tento film chceme distribuovat.“

Ivo Andrle, Aerofilms

Z natáčení


„Celé filmové putování je 1100 km dlouhé. Abychom ušetřili čas a peníze, museli jsme soustředit natáčení do dvou oblastí. Všechny scény, které se odehrají předtím, než Jomar vyrazí na cestu, jsme natočili v okolí města Trondheim ve středním Norsku a zbytek pak na severu v kraji Troms. Tato oblast se nachází asi 500 km severně od polárního kruhu. Natáčelo se v únoru a březnu, což jsou ty nejdrsnější zimní měsíce, a celý štáb dostával pořádně zabrat. Už jenom přesunout se o pár metrů kvůli dalšímu záběru byl obrovský problém. Ta sněhová bouře ve scéně, kdy Jomar zápasí se svým bývalým nejlepším kamarádem, je opravdová a jen podtrhuje napjatou atmosféru. Na plátně je jasně vidět, že bouře končí se střihem na další obraz. S počasím jsme vůbec zažili několik neuvěřitelných situací. Ta scéna, ve které Jomar projíždí na sněhové rolbě centrem Trondheimu, se natáčela uprostřed noci a dvě hodiny předtím, než se ozvalo známé Klapka!, na ulicích nebyla ani vločka sněhu.“


Na sever

Norsko 2009 78 min Režie: Rune Denstad Langlo Norská verze, české titulky 35 mm (3 kopie) | 2,35:1, DVD

Premiéra: 15. 10. 2009

Kino Aero – Kino Světozor – Bio Oko

{{reklama()}}

Gastronomie Kypru

Ze začátku to vypadá velmi prostě. Usednete ke stolu a číšníci pomalu
začnou nosit jídlo, za chvíli je stůl plný a myslíte si, že už vám
přinesli všechno, co mají. Nejprve přijde na stůl mísa zelených salátů
s rajčaty a několik malých misek s pomazánkami, mezi nimiž snad
vždycky bude pomazánka z tresčích jiker zvaná
„tarmosalada“.

Co všechno můžeme na Kypru zažít?

Jet na dovolenou na Kypr neznamená nutně „grilovat“ se na pláži a potloukat se po přelidněných letoviskách. Na Kypru je toho hodně k vidění. Kdo má zájem, ten odjíždí z ostrova plný nových a zajímavých zážitků. Může se rozhodnout, chce-li objevit Afroditin ostrov lásky a vydat se na cestu na místa spojená s bohyní lásky. A těch je na Kypru dost. Pro někoho bude vrcholem blaha okukovat všechny ty skvostné starořímské mozaikové podlahy hlavně v městě Pafos. Jiní plni obdivu budou putovat od jednoho půvabného kostelíku z byzantského období ke druhému a s úctou budou hledět na staré zachovalé fresky, které zdobí všechny kostelíky. Pro duše turistické je jako stvořený poloostrov Kamás a také pohoří Troodos. Oboje ocení i cyklonadšenci. A pokud odjedete na Kypr na jaře nebo na podzim, přibalte si i lyže, protože v pohoří Troodos jsou v tu dobu v provozu sjezdovky. A samozřejmě pro nás všechny jsou to i zážitky plné zajímavé gastronomie.


Ochutnáme Commandarii – Apoštola vín

Tak a nejdřív ochutnáme Commandarii. Commandaria je víno vyrobené z napůl usušených hroznů. Svou chutí připomíná jemné portské víno. Je výborné. Poutním a kultovním místem všech ctitelů tohoto kyperského vína je Colosssi – pevnost nedaleko Limassolu. Rytíři řádu sv. Jana, johanité, získali velké panství Kolossi západně od Limassolu. Z vinné révy, které se tam dosud výborně daří, dělali johanité sladké dezertní víno s 15 % alkoholu. Víno pojmenovali podle rytířského sídla Commandaria. Tak se ve 12. st. zrodilo první značkové víno na světě. Z někdejší Commandarie se v Kolossi zachovala pouze část, již dominuje hranolová věž s mostem před hradní příkop. Johanité byli podnikaví a víno vyváželi na královské dvory v Evropě. Při soutěži vín na dvoře francouzského krále Filipa Augusta v roce 1223 byla Commandaria nazvána „Apoštolem vín“. Její pití se potom stalo znakem kultury a vznešenosti.

I Karel IV. ochutnal Commandarii a pilo se i na počest Afrodity

Prvním Kypřanem, který navštívil Čechy, byl kyperský král Peter I. V dnešní době bychom mohli prohlásit, že to byl první kyperský turista u nás. Ten prý přivezl Commandarii našemu „otci vlasti“ Karlu IV., kterého prosil o podporu při další křižácké výpravě. Všichni víme, že „král Karel s Buškem z Velhartic vypili už mnohou sklenku spolu…“, a určitě si také pamatujeme ze školy, že to víno se zdálo trpké a tak sladká Commandaria určitě Karlu IV. moc chutnala, když ji „ku půnebí tiskl“. Karel IV. ji ale neměl tolik, aby ji mohl pít hojně.

Kyperské mýty vypráví o kyperské „Namě“, což bylo slaďoučké víno a hojně se pilo při pohanských oslavách svátku zrození bohyně lásky Afrodity, která se podle báje zrodila z mořské pěny v místě nazvaném Petra tou Romiou. A rozhodně si vybrala moc pěkné místo ke svému zrodu.

Kyperské meze snad nemají meze

Ze začátku to vypadá velmi prostě. Usednete ke stolu a číšníci pomalu začnou nosit jídlo, za chvíli je stůl plný a myslíte si, že už vám přinesli všechno, co mají. Nejprve přijde na stůl mísa zelených salátů s rajčaty a několik malých misek s pomazánkami, mezi nimiž snad vždycky bude pomazánka z tresčích jiker zvaná „tarmosalada“ a sezamová pasta s citronovou šťávou, olivovým olejem a česnekem zvaná „tachini“, také mistička s olivami a další miska s malými nakládanými papričkami.


Potom přijdou na řadu různé vynikající předkrmy, které většinou obsahují nějakou zeleninu, jako je chřest nebo špenát s vajíčkem, lilkový nebo pravý hummus, což je jakási omáčka či pomazánka z cizrny, olivového oleje, česneku a petrželky. Dále plněné vinné listy zvané „koupepia“, petržel s rajčaty a kořením, cuketa plněná masem a sýrem. No a nesmím zapomenout na „talatoúri“, což jsou řecké tzatziki. K ochutnání je také moussaka, naložená cibulka, zapečené žampiony, závitky s listového těsta plněné sýrem a šunkou, smažené kousky sladkých brambor. Už teď to vypadá jako v té slavné písničce „Představte si, představte si, co jsem měl dnes k večeři…“.

Ale to ještě zdaleka nejsme u konce s jídlem. To byly jen samé chuťovky, teď přijde něco hutnějšího. Téměř nikdy nechybí typický kyperský sýr holoumi. Je vyrobený ze směsi kozího, ovčího a kravského mléka s přidáním trošky máty. Podává se pečený nebo grilovaný s různým kořením, ale může se i smažit, vařit, strouhat a jíst jen tak čerstvý. Sýr holoumi se používal již před tisíci lety. Nevím, jak chutnal našim předkům, ale nám chutnal převelice. Potom se objeví talíře s masovými kuličkami a souvlaki, až se přísun masa rozroste na velké mísy plné vepřových, jehněčích a kuřecích pečení. Všechny šťavnaté a výborně upečené. A kdo by do sebe nedostal ještě výborné kléftiko ve velkém kameninovém hrnci, který je plný výborného měkoučkého skopového masa, pečeného ve velkých pecích se speciálním kořením. Uf, uff, ufff… Tak pokud se člověk prokouše tou horou jídla, tak mu hrozí, že praskne. Samozřejmě, že „meze“ si neobjednávají lidé ve dvou, ale je určeno pro větší skupiny strávníků. Ale stejně kyperské „meze“ nemají meze.


Pro milovníky ryb a rybích specialit je příhodné vyhledat rybí „meze neboli fish meze“. To pak sedíte u stolu plného ryb, chobotnic, olihní, sépií, krevet a krabů pečených, grilovaných, marinovaných a vodní tvorové na vás z talířku tupě zírají. Ať už na vás koukají nebo ne, stejně zaplní váš stůl od předkrmu až po velkou pečenou rybu na konec stolování, kdy už úplně odfukujete. Mořských potvůrek jste naplněni víc než vrchovatě.

Pivo, káva, ořechy

V kyperské gastronomii je hodně chutí převzatých z Řecka, ale i z arabského světa a anglický vliv je v kuchyni také poznat. Ale mnohé, co se používá v kyperské kuchyni se tak říkajíc sbírá u cesty, například kapary a kaparové výhonky, šneci, ale i máta nebo tymián.

K jídlu se pije místí víno, voda anebo místní pivo Keo. Na závěr přijde káva připravovaná na turecký způsob, buď středně sladká zvaná metrio, neslazená sketo nebo naopak velmi sladká gliki. Mléko se do ní nedává.

V pohoří Troodos se daří různým druhům ořechů, vedle vlašských a lískových jsou to také u nás neznámé ořechy zvané pekanové. I když vypadají jinak, chutí jsou velmi podobné vlašským ořechům. Hodně ovoce a ořechů se konzervuje nakládáním do oleje a medu, čímž vznikají vynikající, i když dost sladké cukrovinky, které často končí v zavazadlech turistů jako výborný suvenýr.

Co všechno můžeme na Kypru zažít?

Jet na dovolenou na Kypr neznamená nutně „grilovat“ se na pláži a potloukat se po přelidněných letoviskách. Na Kypru je toho hodně k vidění. Kdo má zájem, ten odjíždí z ostrova plný nových a zajímavých zážitků. Může se rozhodnout, chce-li objevit Afroditin ostrov lásky a vydat se na cestu na místa spojená s bohyní lásky. A těch je na Kypru dost. Pro někoho bude vrcholem blaha okukovat všechny ty skvostné starořímské mozaikové podlahy hlavně v městě Pafos. Jiní plni obdivu budou putovat od jednoho půvabného kostelíku z byzantského období ke druhému a s úctou budou hledět na staré zachovalé fresky, které zdobí všechny kostelíky. Pro duše turistické je jako stvořený poloostrov Kamás a také pohoří Troodos. Oboje ocení i cyklonadšenci. A pokud odjedete na Kypr na jaře nebo na podzim, přibalte si i lyže, protože v pohoří Troodos jsou v tu dobu v provozu sjezdovky. A samozřejmě pro nás všechny jsou to i zážitky plné zajímavé gastronomie.


Ochutnáme Commandarii – Apoštola vín

Tak a nejdřív ochutnáme Commandarii. Commandaria je víno vyrobené z napůl usušených hroznů. Svou chutí připomíná jemné portské víno. Je výborné. Poutním a kultovním místem všech ctitelů tohoto kyperského vína je Colosssi – pevnost nedaleko Limassolu. Rytíři řádu sv. Jana, johanité, získali velké panství Kolossi západně od Limassolu. Z vinné révy, které se tam dosud výborně daří, dělali johanité sladké dezertní víno s 15 % alkoholu. Víno pojmenovali podle rytířského sídla Commandaria. Tak se ve 12. st. zrodilo první značkové víno na světě. Z někdejší Commandarie se v Kolossi zachovala pouze část, již dominuje hranolová věž s mostem před hradní příkop. Johanité byli podnikaví a víno vyváželi na královské dvory v Evropě. Při soutěži vín na dvoře francouzského krále Filipa Augusta v roce 1223 byla Commandaria nazvána „Apoštolem vín“. Její pití se potom stalo znakem kultury a vznešenosti.

I Karel IV. ochutnal Commandarii a pilo se i na počest Afrodity

Prvním Kypřanem, který navštívil Čechy, byl kyperský král Peter I. V dnešní době bychom mohli prohlásit, že to byl první kyperský turista u nás. Ten prý přivezl Commandarii našemu „otci vlasti“ Karlu IV., kterého prosil o podporu při další křižácké výpravě. Všichni víme, že „král Karel s Buškem z Velhartic vypili už mnohou sklenku spolu…“, a určitě si také pamatujeme ze školy, že to víno se zdálo trpké a tak sladká Commandaria určitě Karlu IV. moc chutnala, když ji „ku půnebí tiskl“. Karel IV. ji ale neměl tolik, aby ji mohl pít hojně.

Kyperské mýty vypráví o kyperské „Namě“, což bylo slaďoučké víno a hojně se pilo při pohanských oslavách svátku zrození bohyně lásky Afrodity, která se podle báje zrodila z mořské pěny v místě nazvaném Petra tou Romiou. A rozhodně si vybrala moc pěkné místo ke svému zrodu.

Kyperské meze snad nemají meze

Ze začátku to vypadá velmi prostě. Usednete ke stolu a číšníci pomalu začnou nosit jídlo, za chvíli je stůl plný a myslíte si, že už vám přinesli všechno, co mají. Nejprve přijde na stůl mísa zelených salátů s rajčaty a několik malých misek s pomazánkami, mezi nimiž snad vždycky bude pomazánka z tresčích jiker zvaná „tarmosalada“ a sezamová pasta s citronovou šťávou, olivovým olejem a česnekem zvaná „tachini“, také mistička s olivami a další miska s malými nakládanými papričkami.


Potom přijdou na řadu různé vynikající předkrmy, které většinou obsahují nějakou zeleninu, jako je chřest nebo špenát s vajíčkem, lilkový nebo pravý hummus, což je jakási omáčka či pomazánka z cizrny, olivového oleje, česneku a petrželky. Dále plněné vinné listy zvané „koupepia“, petržel s rajčaty a kořením, cuketa plněná masem a sýrem. No a nesmím zapomenout na „talatoúri“, což jsou řecké tzatziki. K ochutnání je také moussaka, naložená cibulka, zapečené žampiony, závitky s listového těsta plněné sýrem a šunkou, smažené kousky sladkých brambor. Už teď to vypadá jako v té slavné písničce „Představte si, představte si, co jsem měl dnes k večeři…“.

Ale to ještě zdaleka nejsme u konce s jídlem. To byly jen samé chuťovky, teď přijde něco hutnějšího. Téměř nikdy nechybí typický kyperský sýr holoumi. Je vyrobený ze směsi kozího, ovčího a kravského mléka s přidáním trošky máty. Podává se pečený nebo grilovaný s různým kořením, ale může se i smažit, vařit, strouhat a jíst jen tak čerstvý. Sýr holoumi se používal již před tisíci lety. Nevím, jak chutnal našim předkům, ale nám chutnal převelice. Potom se objeví talíře s masovými kuličkami a souvlaki, až se přísun masa rozroste na velké mísy plné vepřových, jehněčích a kuřecích pečení. Všechny šťavnaté a výborně upečené. A kdo by do sebe nedostal ještě výborné kléftiko ve velkém kameninovém hrnci, který je plný výborného měkoučkého skopového masa, pečeného ve velkých pecích se speciálním kořením. Uf, uff, ufff… Tak pokud se člověk prokouše tou horou jídla, tak mu hrozí, že praskne. Samozřejmě, že „meze“ si neobjednávají lidé ve dvou, ale je určeno pro větší skupiny strávníků. Ale stejně kyperské „meze“ nemají meze.


Pro milovníky ryb a rybích specialit je příhodné vyhledat rybí „meze neboli fish meze“. To pak sedíte u stolu plného ryb, chobotnic, olihní, sépií, krevet a krabů pečených, grilovaných, marinovaných a vodní tvorové na vás z talířku tupě zírají. Ať už na vás koukají nebo ne, stejně zaplní váš stůl od předkrmu až po velkou pečenou rybu na konec stolování, kdy už úplně odfukujete. Mořských potvůrek jste naplněni víc než vrchovatě.

Pivo, káva, ořechy

V kyperské gastronomii je hodně chutí převzatých z Řecka, ale i z arabského světa a anglický vliv je v kuchyni také poznat. Ale mnohé, co se používá v kyperské kuchyni se tak říkajíc sbírá u cesty, například kapary a kaparové výhonky, šneci, ale i máta nebo tymián.

K jídlu se pije místí víno, voda anebo místní pivo Keo. Na závěr přijde káva připravovaná na turecký způsob, buď středně sladká zvaná metrio, neslazená sketo nebo naopak velmi sladká gliki. Mléko se do ní nedává.

V pohoří Troodos se daří různým druhům ořechů, vedle vlašských a lískových jsou to také u nás neznámé ořechy zvané pekanové. I když vypadají jinak, chutí jsou velmi podobné vlašským ořechům. Hodně ovoce a ořechů se konzervuje nakládáním do oleje a medu, čímž vznikají vynikající, i když dost sladké cukrovinky, které často končí v zavazadlech turistů jako výborný suvenýr.

Šumavské vzpomínky

Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté,
vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor,
přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné
chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce
poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný
půvab?

Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté, vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor, přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný půvab? Nebo je to nádhera svěžích jiter a romantika prosluněných večerů? Nebo mě sem snad přitahuje nádhera alpských vyhlídek z Bučiny, Poledníku, Boubína, Lipna?


Cílem každého turisty mířícího do určité lokality jsou místní pamětihodnosti, zajímavosti, vrcholy,… I Šumava má v tomto směru co nabídnout. K vidění jsou tu plavební kanály kličkující pohraničními hvozdy a dokumentující um, šikovnost i vzdělanost našich předků. Jsou tu husté lesy, naplňující naše plíce čerstvým vzduchem a oblažující naše nosy omamující vůní pryskyřice, dřeva a jehličí. Naše uši pohladí zurčení a bublání horských potůčků a respekt vzbudí divoké burácení řek po vydatných deštích, které často zahalí Šumavu šedavým pláštěm mraků. Jako blyštivé perly poházené po kraji působí zdejší jezera a jezírka, která schraňují pro přírodu nejvzácnější tekutinu – vodu.

Jen pomalu zarůstají bývalé hraniční průseky, kudy se po dlouhé roky táhly drátěné ploty. Zvolna a neochotně se zacelují místa dřívějších pohraničních rot, radarových hlásek, strážních věží. Svou nekonečnou píseň zpívají turbíny vodních elektráren na Františkově, pod Černým jezerem, na lipenské přehradě. Nekonečné ticho rušené jen šuměním větru a deště panuje na místech zaniklých vsí. Místo štěkotu psů, bučení krav a lidských hlasů tu naleznete jen kameny s názvem původních vsí – Knížecí Pláně, Bučina, Krásná Hora, Zhůří, Přední Paště, Březník.

Krásně je všude na té naší Šumavě. Přestože je tu tolik zajímavých míst, musím říci, že to hlavní, za čím sem přijíždím, jsou lidé. Nádherné jsou toulky rozkvetlými jarními loukami na Zhůří, nezapomenutelně pestré rozkvetlé modravské stráně, neskutečně barevné podzimní údolí Březníku, a poeticky bílé zimní Kvildské pláně. Ale ještě krásnější a srdce mírem naplňující jsou chvíle v šumavských chalupách ve společnosti na pohled chladných, ve svém nitru však srdečných lidí.


Vzpomínám na nezapomenutelné borůvkové koláče paní Honessové na Churáňově ke kterým jsme usedali, když nás vytrvalé podzimní deště přinutily setrvat na chalupě. Ještě dnes cítím vynikající klobásy a jitrnice od paní Tittlové z Horské Kvildy a vynikající housky, rohlíky z kvildské pekárny. Před očima mám kouřící česnečku na Filipově Huti, na kterou se člověk těšil během celodenní túry na běžkách a pro kterou se stálo za to, plahočit se ještě potom již potemnělou Šumavou do svého pensionu. Zapomenout se nedá na večerní chvíle pohody u pana Fraňka na Kvildě. Když přihodil polena do krbu, sednicí se nesl praskot polen stravovaných ohněm, zatímco za oknem se začala pomalu rozsvěcet první světla Kvildy, a z oblohy se začaly, už nevím po kolikáté toho dne, znovu snášet sněhové vločky. Rád si vzpomenu i na chvilky při svíčkách u manželů Hamrových na Šindlově, když několikadenní vytrvalé sněžení pokrylo Šumavu silnou vrstvou sněhu a přerušilo elketrické vedení. A tak bych mohl pokračovat od báječných palačinek paní Oldřichové na Churáňově, přes nezapomenutelné šumavské topinky na Zadově, bramboračku paní Hamrové na Šindlově až po skvělé řízečky Bohouše Skryji na Srní. Ale to by byla spíše kuchařka, než povídání.


Šumava však nejsou jen kuchaři a majitelé pensionů. Jsou tu třeba pekaři z nedalekého Vacova, kteří nám na Horskou Kvildu ještě leckdy před prvním pluhem přiváželi čerstvé pečivo. Jen těžko pátrám v paměti, jestli jsem již někdy viděl místního starostu osobně odklízet sníh před obecním úřadem. Snad jen na Šumavě se člověk, byť obyčejný návštěvník, dokáže během týdenního pobytu natolik ztotožnit se zdejším prostředím, že si tu připadá jako doma. Vždyť kde se můžete zdravit se silničáři jako se starými známými, kde jinde se Vám dostane prostého přání dobrého jitra nebo narazíte na uklidňující, shovívavý úsměv a rychlou pomoc, když s autem uvíznete ve sněhové závěji?

Šumava je ojedinělým souborem všeho, co nám v našem ve všedním životě chybí. Má pro Vás připraven čerstvý vzduch, hluboké lesy, horské vrcholy, průzračné bystřiny, daleké rozhledy. Žijí tu lidé, kteří Vás přijmou s otevřenou náručí a kteří ve Vás dokážou probudit náklonnost i k té deštivé, mraky zahalené, Šumavě. Především tu ale najdete obyčejné lidské přátelství, což není v dnešní podivné době vůbec málo.

Když tak sedím za volantem a nedočkavě, nevím už po kolikáté, vyhlížím důvěrně známý obrys šumavských pohraničních hor, přemítám nad tím, proč sem už dlouhé roky mířím v každé volné chvilce. Co mě sem tak táhne? Je to snad příroda, která byť těžce poznamenaná kůrovcovými kalamitami, zachovává si svůj nezaměnitelný půvab? Nebo je to nádhera svěžích jiter a romantika prosluněných večerů? Nebo mě sem snad přitahuje nádhera alpských vyhlídek z Bučiny, Poledníku, Boubína, Lipna?


Cílem každého turisty mířícího do určité lokality jsou místní pamětihodnosti, zajímavosti, vrcholy,… I Šumava má v tomto směru co nabídnout. K vidění jsou tu plavební kanály kličkující pohraničními hvozdy a dokumentující um, šikovnost i vzdělanost našich předků. Jsou tu husté lesy, naplňující naše plíce čerstvým vzduchem a oblažující naše nosy omamující vůní pryskyřice, dřeva a jehličí. Naše uši pohladí zurčení a bublání horských potůčků a respekt vzbudí divoké burácení řek po vydatných deštích, které často zahalí Šumavu šedavým pláštěm mraků. Jako blyštivé perly poházené po kraji působí zdejší jezera a jezírka, která schraňují pro přírodu nejvzácnější tekutinu – vodu.

Jen pomalu zarůstají bývalé hraniční průseky, kudy se po dlouhé roky táhly drátěné ploty. Zvolna a neochotně se zacelují místa dřívějších pohraničních rot, radarových hlásek, strážních věží. Svou nekonečnou píseň zpívají turbíny vodních elektráren na Františkově, pod Černým jezerem, na lipenské přehradě. Nekonečné ticho rušené jen šuměním větru a deště panuje na místech zaniklých vsí. Místo štěkotu psů, bučení krav a lidských hlasů tu naleznete jen kameny s názvem původních vsí – Knížecí Pláně, Bučina, Krásná Hora, Zhůří, Přední Paště, Březník.

Krásně je všude na té naší Šumavě. Přestože je tu tolik zajímavých míst, musím říci, že to hlavní, za čím sem přijíždím, jsou lidé. Nádherné jsou toulky rozkvetlými jarními loukami na Zhůří, nezapomenutelně pestré rozkvetlé modravské stráně, neskutečně barevné podzimní údolí Březníku, a poeticky bílé zimní Kvildské pláně. Ale ještě krásnější a srdce mírem naplňující jsou chvíle v šumavských chalupách ve společnosti na pohled chladných, ve svém nitru však srdečných lidí.


Vzpomínám na nezapomenutelné borůvkové koláče paní Honessové na Churáňově ke kterým jsme usedali, když nás vytrvalé podzimní deště přinutily setrvat na chalupě. Ještě dnes cítím vynikající klobásy a jitrnice od paní Tittlové z Horské Kvildy a vynikající housky, rohlíky z kvildské pekárny. Před očima mám kouřící česnečku na Filipově Huti, na kterou se člověk těšil během celodenní túry na běžkách a pro kterou se stálo za to, plahočit se ještě potom již potemnělou Šumavou do svého pensionu. Zapomenout se nedá na večerní chvíle pohody u pana Fraňka na Kvildě. Když přihodil polena do krbu, sednicí se nesl praskot polen stravovaných ohněm, zatímco za oknem se začala pomalu rozsvěcet první světla Kvildy, a z oblohy se začaly, už nevím po kolikáté toho dne, znovu snášet sněhové vločky. Rád si vzpomenu i na chvilky při svíčkách u manželů Hamrových na Šindlově, když několikadenní vytrvalé sněžení pokrylo Šumavu silnou vrstvou sněhu a přerušilo elketrické vedení. A tak bych mohl pokračovat od báječných palačinek paní Oldřichové na Churáňově, přes nezapomenutelné šumavské topinky na Zadově, bramboračku paní Hamrové na Šindlově až po skvělé řízečky Bohouše Skryji na Srní. Ale to by byla spíše kuchařka, než povídání.


Šumava však nejsou jen kuchaři a majitelé pensionů. Jsou tu třeba pekaři z nedalekého Vacova, kteří nám na Horskou Kvildu ještě leckdy před prvním pluhem přiváželi čerstvé pečivo. Jen těžko pátrám v paměti, jestli jsem již někdy viděl místního starostu osobně odklízet sníh před obecním úřadem. Snad jen na Šumavě se člověk, byť obyčejný návštěvník, dokáže během týdenního pobytu natolik ztotožnit se zdejším prostředím, že si tu připadá jako doma. Vždyť kde se můžete zdravit se silničáři jako se starými známými, kde jinde se Vám dostane prostého přání dobrého jitra nebo narazíte na uklidňující, shovívavý úsměv a rychlou pomoc, když s autem uvíznete ve sněhové závěji?

Šumava je ojedinělým souborem všeho, co nám v našem ve všedním životě chybí. Má pro Vás připraven čerstvý vzduch, hluboké lesy, horské vrcholy, průzračné bystřiny, daleké rozhledy. Žijí tu lidé, kteří Vás přijmou s otevřenou náručí a kteří ve Vás dokážou probudit náklonnost i k té deštivé, mraky zahalené, Šumavě. Především tu ale najdete obyčejné lidské přátelství, což není v dnešní podivné době vůbec málo.

Kdo byli Vikingové

O Vikinzích toho bylo napsáno již mnoho a Trelleborg je jedním
z míst, kde máme díky mravenčí práci archeologů a místních
nadšenců možnost do jejich života nahlédnout. Ve zdejším muzeu se
můžeme seznámit s originály i s replikami dobových nástrojů a
zbroje. Prohlédnout si zde můžete i menší loď, sloužící
k rybolovu a obchodním cestám mezi osadami. Naleznete zde
i skutečnou bojovou přilbu, která mnoho lidí vyvede z jednoho
z velkých omylů.

Vikingové byli stejně jako Germáni, Slované a Keltové vyznavači pohanského náboženství. To znamená, že jejich víra vyznávala ne jednoho – jediného boha, ale každá činnost, měla za patrona jiného boha. Božstva pak byla rozdělena na různá odvětví ( Ásartú, Vanatrú, Skertrú a Odinismus). Některá božstva upřednostňovali např. zemědělci, jiná zase obchodníci, bojovníci atd. Hlavním, nejvyšším bohem však zůstával samozřejmě Odin.


Původ slova „Viking“ dodnes trápí badatele a názory na jeho vznik se liší. Může pocházet ze slova vík (zátoka, záliv, fjord), nebo víg (boj, bitva), nebo od místního jména Vík (kraj na obou březích Oslofjordu). Cizí národy nazývaly Vikingy různě. Irové jim říkali Gall (cizinec), Frankové Normanni, Angličané Dani, Španělé Madjus (pohanští kouzelníci), Němci Ascomanné (jasanoví muž), Varjagové, atd, atd. Každopádně to byl národ velice zajímavý.

Vikingové byli velice zdatnými řemeslníky i zemědělci. Jejich lodě, hradby, domy – to vše bylo stavěno bez výkresů s neuvěřitelnou přesností a dokonalostí.

Především však byli Vikingové vynikajícími válečníky a obávanými dobyvateli. Už ve velmi ranném věku dostávali chlapci dřevěné štíty a meče, o které se opírali, sotva začali chodit. Postupně ovládali obrovská území, a pokud se někde objevily jejich válečné lodě, zdobené na přídích velkými, dračími hlavami, způsobovaly mezi místním obyvatelstvem naprosté zděšení a hrůzu.


V r. 793 – podnikli Vikingové nájezd na anglický klášter v Lindisfarne a vyplenili jej. Odtud je datována doba Vikingská.

Následovaly další úspěšné výpady do blízkých i vzdálených zemí. Postupně si podrobili Skotsko, Orkneje, Shetlendy, Faerské ostrovy, ale i evropská pobřežní střediska.

Vikingové byli velkými znalci runového písma a zanechali po sobě velké množství zpráv. Psali téměř na vše, na co se dalo, ale nejvíce informací o jejich životě se pravděpodobně dochovalo na tzv. runových kamenech. Je ovšem otázkou, zdali si jejich odkazy vykládáme vždy správně. Runové písmo má mnoho významů a postupem času bylo i různě upravováno. Výsledné přeložení runových textů může být proto mnohdy poněkud zavádějící. Původ run je totiž přinejmenším stejně starý jako Hebrejština a postupem času se vyvíjel. Za původní runovou abecedu se pokládá FUTHARK, složený z 24 run. Ten vypadal následovně:


O Vikinzích toho bylo napsáno již mnoho a Trelleborg je jedním z míst, kde máme díky mravenčí práci archeologů a místních nadšenců možnost do jejich života nahlédnout. Ve zdejším muzeu se můžeme seznámit s originály i s replikami dobových nástrojů a zbroje. Prohlédnout si zde můžete i menší loď, sloužící k rybolovu a obchodním cestám mezi osadami. Naleznete zde i skutečnou bojovou přilbu, která mnoho lidí vyvede z jednoho z velkých omylů. Na ilustracích ke knížkám, či ve filmech o těchto úspěšných dobyvatelích je často vídáme s helmicemi, zdobenými buvolími rohy. Ty však nikdy válečníci nenosili do boje. Sloužily pouze k rituálním obřadům. Rohy by ránu mečem, která se má po hladké přílbě smeknout do strany, naopak zadržely. Navíc by byla příliš těžká.

Tak jako u nás vystupují skupiny historického šermu, tak i ve Švédsku existují spolky nadšenců, které pořádají oslavy svých předků. Předvádějí souboje v plné zbroji, řemeslné práce, dobové oblečení atd. V Trelleborgu jsou tyto akce pořádány právě v prostorách jmenované tvrze.

Skupiny vyznavačů a znalců života těchto bojovných seveřanů však existují po celém světě.


I u nás jsou spolky, které mají velice dobře zmapovánu nejslavnější éru Vikingů. Ta je obecně datována od jejich vpádu do Anglie a vyplenění kláštera Lindisfarne v roce 793, až po její zánik v raném počátku druhého tisíciletí, kdy se do Skandinávie rozšířilo západní křesťanství.

Na internetu je možné vyhledat několik velice dobře zpracovaných stránek, na kterých se mohou zájemci seznámit se životem Vikingů, jejich náboženstvím, řemeslnou zručností, i archeologickými nálezy.

Tolik o Trelleborgu, příště Helsingborg.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Vikingové byli stejně jako Germáni, Slované a Keltové vyznavači pohanského náboženství. To znamená, že jejich víra vyznávala ne jednoho – jediného boha, ale každá činnost, měla za patrona jiného boha. Božstva pak byla rozdělena na různá odvětví ( Ásartú, Vanatrú, Skertrú a Odinismus). Některá božstva upřednostňovali např. zemědělci, jiná zase obchodníci, bojovníci atd. Hlavním, nejvyšším bohem však zůstával samozřejmě Odin.


Původ slova „Viking“ dodnes trápí badatele a názory na jeho vznik se liší. Může pocházet ze slova vík (zátoka, záliv, fjord), nebo víg (boj, bitva), nebo od místního jména Vík (kraj na obou březích Oslofjordu). Cizí národy nazývaly Vikingy různě. Irové jim říkali Gall (cizinec), Frankové Normanni, Angličané Dani, Španělé Madjus (pohanští kouzelníci), Němci Ascomanné (jasanoví muž), Varjagové, atd, atd. Každopádně to byl národ velice zajímavý.

Vikingové byli velice zdatnými řemeslníky i zemědělci. Jejich lodě, hradby, domy – to vše bylo stavěno bez výkresů s neuvěřitelnou přesností a dokonalostí.

Především však byli Vikingové vynikajícími válečníky a obávanými dobyvateli. Už ve velmi ranném věku dostávali chlapci dřevěné štíty a meče, o které se opírali, sotva začali chodit. Postupně ovládali obrovská území, a pokud se někde objevily jejich válečné lodě, zdobené na přídích velkými, dračími hlavami, způsobovaly mezi místním obyvatelstvem naprosté zděšení a hrůzu.


V r. 793 – podnikli Vikingové nájezd na anglický klášter v Lindisfarne a vyplenili jej. Odtud je datována doba Vikingská.

Následovaly další úspěšné výpady do blízkých i vzdálených zemí. Postupně si podrobili Skotsko, Orkneje, Shetlendy, Faerské ostrovy, ale i evropská pobřežní střediska.

Vikingové byli velkými znalci runového písma a zanechali po sobě velké množství zpráv. Psali téměř na vše, na co se dalo, ale nejvíce informací o jejich životě se pravděpodobně dochovalo na tzv. runových kamenech. Je ovšem otázkou, zdali si jejich odkazy vykládáme vždy správně. Runové písmo má mnoho významů a postupem času bylo i různě upravováno. Výsledné přeložení runových textů může být proto mnohdy poněkud zavádějící. Původ run je totiž přinejmenším stejně starý jako Hebrejština a postupem času se vyvíjel. Za původní runovou abecedu se pokládá FUTHARK, složený z 24 run. Ten vypadal následovně:


O Vikinzích toho bylo napsáno již mnoho a Trelleborg je jedním z míst, kde máme díky mravenčí práci archeologů a místních nadšenců možnost do jejich života nahlédnout. Ve zdejším muzeu se můžeme seznámit s originály i s replikami dobových nástrojů a zbroje. Prohlédnout si zde můžete i menší loď, sloužící k rybolovu a obchodním cestám mezi osadami. Naleznete zde i skutečnou bojovou přilbu, která mnoho lidí vyvede z jednoho z velkých omylů. Na ilustracích ke knížkám, či ve filmech o těchto úspěšných dobyvatelích je často vídáme s helmicemi, zdobenými buvolími rohy. Ty však nikdy válečníci nenosili do boje. Sloužily pouze k rituálním obřadům. Rohy by ránu mečem, která se má po hladké přílbě smeknout do strany, naopak zadržely. Navíc by byla příliš těžká.

Tak jako u nás vystupují skupiny historického šermu, tak i ve Švédsku existují spolky nadšenců, které pořádají oslavy svých předků. Předvádějí souboje v plné zbroji, řemeslné práce, dobové oblečení atd. V Trelleborgu jsou tyto akce pořádány právě v prostorách jmenované tvrze.

Skupiny vyznavačů a znalců života těchto bojovných seveřanů však existují po celém světě.


I u nás jsou spolky, které mají velice dobře zmapovánu nejslavnější éru Vikingů. Ta je obecně datována od jejich vpádu do Anglie a vyplenění kláštera Lindisfarne v roce 793, až po její zánik v raném počátku druhého tisíciletí, kdy se do Skandinávie rozšířilo západní křesťanství.

Na internetu je možné vyhledat několik velice dobře zpracovaných stránek, na kterých se mohou zájemci seznámit se životem Vikingů, jejich náboženstvím, řemeslnou zručností, i archeologickými nálezy.

Tolik o Trelleborgu, příště Helsingborg.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Jak se žije v Pákistánu

V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do
Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce
varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není
nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se
stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali
jezdit.


Pákistán – muslimská země, o které většina Čechů moc neví. Země, kam nejezdí moc turistů. Média ukazují jen jednu tvář: bombové útoky, spoustu mrtvých, nebezpečí, Taliban, zemětřesení. Pákistán je ráj pro horolezce, milovníky přírody a turisty, kteří hledají něco jiného než prosluněné pláže. V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali jezdit.

{{reklama()}}

I přesto všechno má Pákistán stále co nabídnout celému světu. Nejsou to jen nádherné hory v Gilgitu, velkolepé stavby v Láhauru, historie v Péšávaru, kosmopolitní Karáčí, melodická tradiční hudba, velmi chutná kuchyně, ale hlavně soudržnost pákistánských rodin, pospolitost, úcta, laskavost, srdečnost, pohostinnost.


Rodina je v Pákistánu na prvním místě. Lidé to tu berou vážně, není to jen fráze. Rodiny jsou tu velké, když to porovnáme s českou rodinou, která má většinou jedno nebo dvě děti. Tady se počty dětí v každé rodině pohybují okolo šesti a více. Ženy většinou nepracují, starají se o početné rodiny a dům. Je to celodenní směna, která začíná brzy ráno, když vstávají někteří členové rodiny do práce nebo do školy. Žena připravuje snídani, která se skládá většinou z chlebových placek „roti“, vajíček usmažených jako volská oka a čaje s mlékem. Snídaně stejně jako další jídla se servíruje na zemi, na igelitovém ubrusu. Všichni členové rodiny, případně návštěvy se sesednou kolem ubrusu a každý se obslouží. Když přijde na návštěvu další rodina, tak je to příprava jídla pro dalších cca deset lidí. Ženy v domě se musí postarat o to, aby pořád bylo dost jídla pro rodinu a případné příchozí. Nepodat příchozímu občerstvení je veliká hanba. Dcery v domě pomáhají se všemi domácími pracemi a většina rodin má ještě „pomocníky“. Jsou to většinou chlapci z vesnic, kteří nemají práci. Pomáhají v rodinách s vařením, úklidem, opravami, nákupy, někdy dělají rodině řidiče. To vše za stravu a ubytování a malou výplatu. Domů do své chudé vesnice jezdí třeba jen dvakrát do roka.


Rodinný systém v Pákistánu funguje trošku jinak než u nás. Děti bydlí v domě se svými rodiči po celý život. Když dospějí, rodiče nebo další příbuzní jim vybírají životní partnery. Doporučí někoho vhodného a když všichni zúčastnění souhlasí, začne se vyjednávat. V úvahu připadají i sestřenice a bratranci. Sňatky mezi příbuznými jsou tu velice časté. Rodina je vítá, protože do rodiny nepřijde někdo „cizí“. Další důležitá věc, kterou je třeba brát v úvahu je víra. Obvykle se nesmí vzít dva lidi jiného vyznání. I když jsou oba muslimové, mohou být z jiné větve Islámu, tzn. šííté a sunnité. Vládne mezi nimi nevraživost a toto spojení by vyvolalo nesváry. Stává se, že se zamilují dvojice, ale když pak zjistí, že jsou odlišného vyznání, musí na lásku zapomenout. Je to kruté, ale je to otázka cti. Lidé tu také hodně věří na magii. Chodí se radit s jasnovidci, vykladači karet a různými dalšími spiritualisty s nadpřirozenými schopnostmi. Ti mnohdy rozhodnou, jestli se k sobě dva lidé hodí nebo ne.


A jak probíhají námluvy? Rodiče syna jdou požádat o ruku nevěsty její rodiče. Ti si pak vezmou několik dní na rozmyšlenou. V těchto dnech si zjišťují všechny možné informace o ženichovi, aby se mohli rozhodnout. Pak rodině sdělí své ANO nebo NE. Když řeknou ANO, konají se zásnuby – nikah. Je to smlova mezi ženichem a nevěstou, podle islámských pravidel. Obvykle se uskuteční v mešitě, ale je možné podepsat nikah také doma za přítomnosti svědků a islámského učence z mešity tímto pověřeného. Od této chvíle může uplynout i několik let, než se koná svatba. Do té doby se nevěsta a ženich nemohou stýkat. Maximálně za přítomnosti rodičů.

Když se vdá dcera, následuje svého manžela do jeho rodiny, do jejich domu. Když se ožení syn, jeho manželka ho následuje do jeho rodiny, do jeho domu. Je to taková „výměna dcer“.

Samotná svatba je veliká událost, která trvá tři dny a účastní se jí stovky lidí. Jsou to opravdu stovky lidí, bez přehánění. Musí se pozvat všichni příbuzní, přátelé, kolegové, sousedé. Každý přijde s celou početnou rodinou a někdy si přivede ještě kamarády. Byla by velká urážka, kdyby se na někoho zapomnělo. První den se nazývá „mehandi“. Ženy a dívky z rodiny ženicha přijdou do domu novomanželky s hennou. Novomanželka připraví večeři pro hosty a pak jí hosté (ženy) zdobí hennou ruce. Poté se baví za doprovodu tradiční hudby a tančí. Druhý den se nazývá „rukhsati“. Novomanžel přijde se svou rodinou, přáteli a kolegy do rodiny novomanželky, která také pozve své příbuzné a přátele, aby se rodiny seznámily. Rodina novomanželky připraví oběd pro všechny a po obědě novomanžel pozve svou nastávající a všechny do svého domu, kde se podává večeře. Rodina předá své dceři dary do domácnosti jako nábytek, spotřebiče, šperky, nádobí, šaty. Toto všechno si odnese do svého nového domu. Poslední den svatby manžel pozve celou rodinu manželky na oběd nebo večeři. Tento závěrečný den se nazývá „waleema“. Pro každý den si nevěsta i celá rodina obléká speciální šaty bohatě zdobené. Ne bílé, ale v pestrých barvách jako červená, růžová nebo oranžová.

Pákistánci milují děti. Je jich všude plno a jsou nádherné. Mnohé z nich si bohužel neužijí své dětství kvůli chudobě. Musí pracovat a pomáhat rodičům. Spousta lidí žije na hranici chudoby. Sociální systém tady neexistuje. Nevyplácí se podpora v nezaměstnanosti nebo v nemoci. Zdravotnictví se musí platit. Nenajdete tu žádné pensiony pro seniory, protože nejsou potřeba. Když rodiče zestárnou, děti se o ně postarají doma. Rodina vše prožívá společně. Šťastné chvíle i bolesti. I přesto, že někdy to není lehké, jsou tu lidé šťastní. Užívají si život a doufají v lepší zítřky. Inshallah.


Pákistán – muslimská země, o které většina Čechů moc neví. Země, kam nejezdí moc turistů. Média ukazují jen jednu tvář: bombové útoky, spoustu mrtvých, nebezpečí, Taliban, zemětřesení. Pákistán je ráj pro horolezce, milovníky přírody a turisty, kteří hledají něco jiného než prosluněné pláže. V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali jezdit.

{{reklama()}}

I přesto všechno má Pákistán stále co nabídnout celému světu. Nejsou to jen nádherné hory v Gilgitu, velkolepé stavby v Láhauru, historie v Péšávaru, kosmopolitní Karáčí, melodická tradiční hudba, velmi chutná kuchyně, ale hlavně soudržnost pákistánských rodin, pospolitost, úcta, laskavost, srdečnost, pohostinnost.


Rodina je v Pákistánu na prvním místě. Lidé to tu berou vážně, není to jen fráze. Rodiny jsou tu velké, když to porovnáme s českou rodinou, která má většinou jedno nebo dvě děti. Tady se počty dětí v každé rodině pohybují okolo šesti a více. Ženy většinou nepracují, starají se o početné rodiny a dům. Je to celodenní směna, která začíná brzy ráno, když vstávají někteří členové rodiny do práce nebo do školy. Žena připravuje snídani, která se skládá většinou z chlebových placek „roti“, vajíček usmažených jako volská oka a čaje s mlékem. Snídaně stejně jako další jídla se servíruje na zemi, na igelitovém ubrusu. Všichni členové rodiny, případně návštěvy se sesednou kolem ubrusu a každý se obslouží. Když přijde na návštěvu další rodina, tak je to příprava jídla pro dalších cca deset lidí. Ženy v domě se musí postarat o to, aby pořád bylo dost jídla pro rodinu a případné příchozí. Nepodat příchozímu občerstvení je veliká hanba. Dcery v domě pomáhají se všemi domácími pracemi a většina rodin má ještě „pomocníky“. Jsou to většinou chlapci z vesnic, kteří nemají práci. Pomáhají v rodinách s vařením, úklidem, opravami, nákupy, někdy dělají rodině řidiče. To vše za stravu a ubytování a malou výplatu. Domů do své chudé vesnice jezdí třeba jen dvakrát do roka.


Rodinný systém v Pákistánu funguje trošku jinak než u nás. Děti bydlí v domě se svými rodiči po celý život. Když dospějí, rodiče nebo další příbuzní jim vybírají životní partnery. Doporučí někoho vhodného a když všichni zúčastnění souhlasí, začne se vyjednávat. V úvahu připadají i sestřenice a bratranci. Sňatky mezi příbuznými jsou tu velice časté. Rodina je vítá, protože do rodiny nepřijde někdo „cizí“. Další důležitá věc, kterou je třeba brát v úvahu je víra. Obvykle se nesmí vzít dva lidi jiného vyznání. I když jsou oba muslimové, mohou být z jiné větve Islámu, tzn. šííté a sunnité. Vládne mezi nimi nevraživost a toto spojení by vyvolalo nesváry. Stává se, že se zamilují dvojice, ale když pak zjistí, že jsou odlišného vyznání, musí na lásku zapomenout. Je to kruté, ale je to otázka cti. Lidé tu také hodně věří na magii. Chodí se radit s jasnovidci, vykladači karet a různými dalšími spiritualisty s nadpřirozenými schopnostmi. Ti mnohdy rozhodnou, jestli se k sobě dva lidé hodí nebo ne.


A jak probíhají námluvy? Rodiče syna jdou požádat o ruku nevěsty její rodiče. Ti si pak vezmou několik dní na rozmyšlenou. V těchto dnech si zjišťují všechny možné informace o ženichovi, aby se mohli rozhodnout. Pak rodině sdělí své ANO nebo NE. Když řeknou ANO, konají se zásnuby – nikah. Je to smlova mezi ženichem a nevěstou, podle islámských pravidel. Obvykle se uskuteční v mešitě, ale je možné podepsat nikah také doma za přítomnosti svědků a islámského učence z mešity tímto pověřeného. Od této chvíle může uplynout i několik let, než se koná svatba. Do té doby se nevěsta a ženich nemohou stýkat. Maximálně za přítomnosti rodičů.

Když se vdá dcera, následuje svého manžela do jeho rodiny, do jejich domu. Když se ožení syn, jeho manželka ho následuje do jeho rodiny, do jeho domu. Je to taková „výměna dcer“.

Samotná svatba je veliká událost, která trvá tři dny a účastní se jí stovky lidí. Jsou to opravdu stovky lidí, bez přehánění. Musí se pozvat všichni příbuzní, přátelé, kolegové, sousedé. Každý přijde s celou početnou rodinou a někdy si přivede ještě kamarády. Byla by velká urážka, kdyby se na někoho zapomnělo. První den se nazývá „mehandi“. Ženy a dívky z rodiny ženicha přijdou do domu novomanželky s hennou. Novomanželka připraví večeři pro hosty a pak jí hosté (ženy) zdobí hennou ruce. Poté se baví za doprovodu tradiční hudby a tančí. Druhý den se nazývá „rukhsati“. Novomanžel přijde se svou rodinou, přáteli a kolegy do rodiny novomanželky, která také pozve své příbuzné a přátele, aby se rodiny seznámily. Rodina novomanželky připraví oběd pro všechny a po obědě novomanžel pozve svou nastávající a všechny do svého domu, kde se podává večeře. Rodina předá své dceři dary do domácnosti jako nábytek, spotřebiče, šperky, nádobí, šaty. Toto všechno si odnese do svého nového domu. Poslední den svatby manžel pozve celou rodinu manželky na oběd nebo večeři. Tento závěrečný den se nazývá „waleema“. Pro každý den si nevěsta i celá rodina obléká speciální šaty bohatě zdobené. Ne bílé, ale v pestrých barvách jako červená, růžová nebo oranžová.

Pákistánci milují děti. Je jich všude plno a jsou nádherné. Mnohé z nich si bohužel neužijí své dětství kvůli chudobě. Musí pracovat a pomáhat rodičům. Spousta lidí žije na hranici chudoby. Sociální systém tady neexistuje. Nevyplácí se podpora v nezaměstnanosti nebo v nemoci. Zdravotnictví se musí platit. Nenajdete tu žádné pensiony pro seniory, protože nejsou potřeba. Když rodiče zestárnou, děti se o ně postarají doma. Rodina vše prožívá společně. Šťastné chvíle i bolesti. I přesto, že někdy to není lehké, jsou tu lidé šťastní. Užívají si život a doufají v lepší zítřky. Inshallah.

Afrikou od severu k jihu

Rozhodli jsme se projet celou Afriku vlastním autem od severu – Tunis,
přes státy východního pobřeží dolů na nejjižnější místo Cape
Agulhas v JAR. Protože celá trasa je cca 15 tisíc km přímo a se
všemi zajížďkami a návštěvami zajímavých míst, se tachometr přetočí
o možná i 35 tisíc km, k tomu nějaká prácička,
odhadujeme celý pobyt na 5–7 měsíců. Možná i déle.

Rozhodli jsme se projet celou Afriku vlastním autem od severu – Tunis, přes státy východního pobřeží dolů na nejjižnější místo Cape Agulhas v JAR. Samozřejmě náš výlet, expedice nebo jakkoliv to nazveme, začíná v Evropě, ve Vojkovicích u Karlových Varů, kde jsme se na celou cestu připravovali. Protože celá trasa je cca 15 tisíc km přímo a se všemi zajížďkami a návštěvami zajímavých míst, se tachometr přetočí o možná i 35 tisíc km, k tomu nějaká prácička, odhadujeme celý pobyt na 5–7 měsíců. Možná i déle. Záleží na okolnostech (víza, možnost vstupu atd.).

Toto je úvodní článek k seriálu z cesty po Africe. Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Jedeme 2 lidi, 1 auto, spoustu věcí a hlavně energie a nadšení. Avšak musím přiznat, že posledních pár dnů příprav bylo energii kradoucích… Už je ale vše hotovo a my jsme na cestě. V době kdy budete číst tento článek, už budeme mít za sebou uvítací ceremonial tuniských celníků a budeme brázdit cesty černého kontinentu.


Proč vlastně Afrika?

Byl to můj tak trochu tajný sen již od školních let, přečetla jsem spousty dostupné literatury, škoda, že o pravdivé historii a jednotlivých kmenech se téměř nikde v českých knihách či překladech nedočtete! Lidé by mohli a měli vědět víc. Pocity při sledování dokumentů, či čtení knih ani nevím jak popsat, lákalo mě to vše vidět a zažít… Ale vzhledem k celkem vysokým nákladům na cestu, jsem odsunula tento sen v hlavě někam dozadu a později ho vyměnila za podstatně dostupnější 1,5 roční pracovní a cestovní pobyt na Novém Zélandu, kde jsme se také s Reném poznali. Po návratu do vystresované, šedivé Evropy plné honbou za penězi a luxusem (který na Novém Zélandu není zvykem), africké bubny někde hluboko ve vnitru zesílily. A přes myšlenky o dobrovolné práci, za kterou nedostanete zaplaceno, a za Vaši snahu, kterou nabídnete musíte ještě platit i několik tisíc eur, které na tento kontinent do daného místa přes všechny ty agentury a úředníčky, kteří své obohacování za dobrovolnou činnost jen schovávají, ani nepřijdou, jsme se rozhodli procestovat tento kontinent a případnou práci (týkající se spíše zvířat, rezervací a národních parků) si najít na vlastní pěst.

Láká nás poznat krásy a bohatství jedinečné přírody, specifickou vůni a zvuky tohoto kontinentu se všemi různými národy a jejich jedinečnými kulturami, které pomalu, díky šílenství turistů, v budoucnu zůstanou jen vzpomínkami. Asi úplně nejvíc ze všeho se těšíme právě na zvířectvo a přírodu celkově, která je jedinečná a která je, jak mnozí již uznali, srdce a duši beroucí. Pro Afriku je jedno takové rčení: „Jednou Afrika navždy Afrika.” Tak uvidíme, jestli a proč je toto rčení ke slovu „AFRIKA“ tak připjaté.

Příprava na cestu


Na netu jsme objevili, že cestovat po tomto kontinentu jede nadšenců stejného smýšlení dost. Bohužel né z České republiky, což si myslím, je velká škoda, že lidi nemají zájem poznávat krajiny, kontinenty a národy, kteří by nám ukázali, kde je pravá hodnota a priorita lidského bytí a žití. Ne drahé auto, tučné konto a luxus kolem nás, ale zdraví, mezilidské vztahy, komunikace, umění relaxovat a těšit se s každého dne, který žijeme. Že s přírodou je třeba žít, ne ji ničit pro naše pohodlí, že příroda je to co my lidé potřebujeme k životu a je možno ji využívat ne zneužívat.

Toto je naše první cesta do Afriky a o výbavě jsme sbírali informace na všech dostupných místech. U lidí, kteří se z Afriky vrátili, na cestovatelských serverech, u některých ostřílených cestovatelů, na offroadfórech, od zkušených offroaďáků, na různých informačních serverech atd. Vzhledem k našemu rozhodnutí jet vlastním autem bylo potřeba kromě nás se spoustou očkování, prohlídek, víz, pasů a různých dokumentů, vybavit také auto. Našemu Nissan Patrol teréňáčku jsme dali spousta nových dílů, speciálně pro vyšší zátěže. Bratr a otec svými zkušenostmi a dovednostmi vyšlechtili karosérii pevnostními nárazníky s různými držáky na potřebné kanystry, naviják a rezervu. V teplých krajinách potřebnou lednici Engel vhodnou pro cestovatele, plachty a sítě proti slunci a pro safari a na Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení nám poskytli partneři naší cesty www.Dalix.cz, www.Humidor.cz a www.Drthiel.de, které naše cesta zaujala, a podpořili nás. Ostatní výbavu (najdete na našich stránkách v odkaze “vybavení”) jsme chystali víceméně svépomocí. Náklady, na které jsme si vydělávali téměř 3-letou prací ve Švédsku a v Anglii (tam jsme si samozřejmě i trochu z nich procestovali), jsou vyšší, ale jistě to stojí za poznání.

Něco málo o nás

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na naše stránky www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká – 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer – 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig

Je zde i pár fotografií z některých našich ostatních cest, z Nového Zélandu, Anglie a Švédska. Každá země, každý kontinent má něco do sebe a všude je možno vidět spousta krásných míst, poznat skvělé pohodové lidi. Ale také je možno vidět chudoba, špína, nepořádek a lidé, kteří zrovna nejsou nadšeni Vaši návštěvou. Dobré je, že na to záporné se vždy po čase zapomene a ve vzpomínkách zůstanou ty krásné zážitky.

Rozhodli jsme se projet celou Afriku vlastním autem od severu – Tunis, přes státy východního pobřeží dolů na nejjižnější místo Cape Agulhas v JAR. Samozřejmě náš výlet, expedice nebo jakkoliv to nazveme, začíná v Evropě, ve Vojkovicích u Karlových Varů, kde jsme se na celou cestu připravovali. Protože celá trasa je cca 15 tisíc km přímo a se všemi zajížďkami a návštěvami zajímavých míst, se tachometr přetočí o možná i 35 tisíc km, k tomu nějaká prácička, odhadujeme celý pobyt na 5–7 měsíců. Možná i déle. Záleží na okolnostech (víza, možnost vstupu atd.).

Toto je úvodní článek k seriálu z cesty po Africe. Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Jedeme 2 lidi, 1 auto, spoustu věcí a hlavně energie a nadšení. Avšak musím přiznat, že posledních pár dnů příprav bylo energii kradoucích… Už je ale vše hotovo a my jsme na cestě. V době kdy budete číst tento článek, už budeme mít za sebou uvítací ceremonial tuniských celníků a budeme brázdit cesty černého kontinentu.


Proč vlastně Afrika?

Byl to můj tak trochu tajný sen již od školních let, přečetla jsem spousty dostupné literatury, škoda, že o pravdivé historii a jednotlivých kmenech se téměř nikde v českých knihách či překladech nedočtete! Lidé by mohli a měli vědět víc. Pocity při sledování dokumentů, či čtení knih ani nevím jak popsat, lákalo mě to vše vidět a zažít… Ale vzhledem k celkem vysokým nákladům na cestu, jsem odsunula tento sen v hlavě někam dozadu a později ho vyměnila za podstatně dostupnější 1,5 roční pracovní a cestovní pobyt na Novém Zélandu, kde jsme se také s Reném poznali. Po návratu do vystresované, šedivé Evropy plné honbou za penězi a luxusem (který na Novém Zélandu není zvykem), africké bubny někde hluboko ve vnitru zesílily. A přes myšlenky o dobrovolné práci, za kterou nedostanete zaplaceno, a za Vaši snahu, kterou nabídnete musíte ještě platit i několik tisíc eur, které na tento kontinent do daného místa přes všechny ty agentury a úředníčky, kteří své obohacování za dobrovolnou činnost jen schovávají, ani nepřijdou, jsme se rozhodli procestovat tento kontinent a případnou práci (týkající se spíše zvířat, rezervací a národních parků) si najít na vlastní pěst.

Láká nás poznat krásy a bohatství jedinečné přírody, specifickou vůni a zvuky tohoto kontinentu se všemi různými národy a jejich jedinečnými kulturami, které pomalu, díky šílenství turistů, v budoucnu zůstanou jen vzpomínkami. Asi úplně nejvíc ze všeho se těšíme právě na zvířectvo a přírodu celkově, která je jedinečná a která je, jak mnozí již uznali, srdce a duši beroucí. Pro Afriku je jedno takové rčení: „Jednou Afrika navždy Afrika.” Tak uvidíme, jestli a proč je toto rčení ke slovu „AFRIKA“ tak připjaté.

Příprava na cestu


Na netu jsme objevili, že cestovat po tomto kontinentu jede nadšenců stejného smýšlení dost. Bohužel né z České republiky, což si myslím, je velká škoda, že lidi nemají zájem poznávat krajiny, kontinenty a národy, kteří by nám ukázali, kde je pravá hodnota a priorita lidského bytí a žití. Ne drahé auto, tučné konto a luxus kolem nás, ale zdraví, mezilidské vztahy, komunikace, umění relaxovat a těšit se s každého dne, který žijeme. Že s přírodou je třeba žít, ne ji ničit pro naše pohodlí, že příroda je to co my lidé potřebujeme k životu a je možno ji využívat ne zneužívat.

Toto je naše první cesta do Afriky a o výbavě jsme sbírali informace na všech dostupných místech. U lidí, kteří se z Afriky vrátili, na cestovatelských serverech, u některých ostřílených cestovatelů, na offroadfórech, od zkušených offroaďáků, na různých informačních serverech atd. Vzhledem k našemu rozhodnutí jet vlastním autem bylo potřeba kromě nás se spoustou očkování, prohlídek, víz, pasů a různých dokumentů, vybavit také auto. Našemu Nissan Patrol teréňáčku jsme dali spousta nových dílů, speciálně pro vyšší zátěže. Bratr a otec svými zkušenostmi a dovednostmi vyšlechtili karosérii pevnostními nárazníky s různými držáky na potřebné kanystry, naviják a rezervu. V teplých krajinách potřebnou lednici Engel vhodnou pro cestovatele, plachty a sítě proti slunci a pro safari a na Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení nám poskytli partneři naší cesty www.Dalix.cz, www.Humidor.cz a www.Drthiel.de, které naše cesta zaujala, a podpořili nás. Ostatní výbavu (najdete na našich stránkách v odkaze “vybavení”) jsme chystali víceméně svépomocí. Náklady, na které jsme si vydělávali téměř 3-letou prací ve Švédsku a v Anglii (tam jsme si samozřejmě i trochu z nich procestovali), jsou vyšší, ale jistě to stojí za poznání.

Něco málo o nás

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na naše stránky www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká – 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer – 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig

Je zde i pár fotografií z některých našich ostatních cest, z Nového Zélandu, Anglie a Švédska. Každá země, každý kontinent má něco do sebe a všude je možno vidět spousta krásných míst, poznat skvělé pohodové lidi. Ale také je možno vidět chudoba, špína, nepořádek a lidé, kteří zrovna nejsou nadšeni Vaši návštěvou. Dobré je, že na to záporné se vždy po čase zapomene a ve vzpomínkách zůstanou ty krásné zážitky.

Trelleborg – město Vikingů

Přístavy mají svou neopakovatelnou atmosféru. Potkáte zde lidi všech
možných národností a směsice různých jazyků, doprovázená křikem
všudypřítomných racků, rybáků, kormoránů a dalšího pobřežního
ptactva dodává člověku zvláštní, neopakovatelnou náladu.


V minulých kapitolách jsem vás provedl po palubách trajektů a tak se nyní přesuneme z Polského přístavu Svinoujscie do Švédského Trelleborgu. Přístavy mají svou neopakovatelnou atmosféru. Ať už to jsou bizardní mračna, jako Asperatus na prvním snímku, nebo pohledy na lodě, vplouvající z volného moře do přístavních doků.

Potkáte zde lidi všech možných národností a směsice různých jazyků, doprovázená křikem všudypřítomných racků, rybáků, kormoránů a dalšího pobřežního ptactva dodává člověku zvláštní, neopakovatelnou náladu.

Poznal jsem mnoho přístavů a pobřežních měst. Trelleborg (vysvětlováno jako pevnost vystavěná otroky) s cca 40.000 obyvateli a bohatou historií, patří k mým nejoblíbenějším, proto se v něm zdržíme o něco déle.

Zavedu vás postupně do kostela S:t Nicolai a k pozůstatkům františkánského kostela z r. 829, podíváme se na hlavní náměstí s dračí fontánou. V samostatné kapitole nahlédneme do dávné historie tohoto krásného města a jeho původního osídlení Vikingy u doposud nejlépe zrekonstruované části kruhové pevnosti, obehnané palisádami. Součástí pevnosti je i vikinské muzeum, o něž se stará skupina místních nadšenců.


Prochodil jsem Trelleborg již mnohokrát, nafotil zde spoustu snímků, ale vždy jsem toužil prohlédnout ji jej také z ptačí perspektivy. Podařilo se mi to až po postupném, ročním poznávání tohoto města.

Trelleborg z pohledu racků

Je páteční ráno, před sebou mám celý víkend a čas, abych nafotil Trelleborg i z ptačí perspektivy.

Z přístavu mířím na kole rovnou k nejvyšší budově ve městě, kavárně z roku 1912. Vypadá to však, že mám smůlu. Věž je zavřená, obehnaná lešením a sítí a celá v rekonstrukci. Přemlouvám dělníky, aby mne nechali vylézt nahoru, ti o tom však nechtějí ani slyšet. Co dělat? Tolik času už mít dlouho nebudu a dnes je navíc nádherné počasí. Beru si tedy kontakt na stavbyvedoucího. Cestou k jeho kanceláři si připravuji řeč a modlím se, aby byl vstřícnější, než jeho podřízení.


Tentokrát byly obavy zbytečné. Příjemný, usměvavý chlapík koukl na novinářský průkaz, broukl „all right“, na hlavu mi narazil bezpečnostní přilbu a vydali jsme se k věži. Cesta nahoru nebyla zrovna nejpříjemnější, ale pohled na přístav z té výšky stál za to. Na přiložených snímcích můžete poznat Trelleborg z trošku širšího pohledu, i onoho sympaťáka. Šel se mnou ochotně až nahoru a rád i zapózoval.

Ve všech přístavech je vždy dosti povětrno, ale tady nahoře, na samém vrcholku věže, byl stativ téměř nepoužitelný. Panorama města bych bez něj však nenafotil a tak jsem musel poměrně dlouho čekat na trochu alespoň relativního klidu.

Na fotografiích vidíte kotvící i připlouvající trajekty, hlavní, čtvercové náměstí s dračí fontánou, přírodní divadlo v městském parku, sympatického šéfa stavby a věž, tyčící se vysoko nad městem.


Na dalších snímcích je část anglického parku, který zde nechal v roce 1896 vybudovat král Oscar II., nádherný kostel S:t Nikolaj s bohatými interiéry, jehož původ sahá až do r. 1210 a nedaleká oplocená zahrádka, v níž jsou pozůstatky františkánského kostelíka z r. 829. Prastaré stromy s obrovskými kmeny stojí v dalším parku, obklopujícím kostel S:t. Nikolai. K tomu se vrátíme později, nyní se půjdeme podívat na vikinskou tvrz a povíme si něco o jejich historii.


Vikinská tvrz v Trelleborgu

Trelleborg je jedním ze šesti míst, na kterých se nacházejí nejlépe zachovalé, nebo zrekonstruované tzv. kruhové pevnosti – dřevěné hrady.

Největší z nich je v Aggersborgu v Dánsku.

Hrad je umístěn nedaleko Aggersundu na sever od Limfjordu. Je složený z kruhového opevnění a je obklopen příkopem. Čtyři hlavní cesty se křižují v hradním centru a směřují do vnějšího kruhu. Cesty byly vykopány pod vnějším opevněním tak, aby struktura kruhů zůstala neporušená. V pevnosti se nacházelo 48 domů¨, každý z nich byl dlouhý 32 metrů.


Druhou pevností je Fyrkat.

Stojí na severovýchodě Jutského poloostrova a byl založen okolo roku 980. Leží blízko města Hobro, kousek od Mariager Fjordu v severním Jutlandu. Byl vybudován na úzkém kousku s řekou na jedné straně a bažinatou oblastí okolo, takže mohli jeho obyvatelé kontrolovat dopravu na hlavní cestě mezi Alborgem a Aarhusem. Pevnost byla široká 120 metrů. Bylo v ní 16 domů, každý z nich měřil 28.5 metrů.

Třetí z doposud objevených pevností je Nonnebakken

V překladu Sesterský kopec, nebo Kopec jeptišek. Je to jeden ze čtyř kruhových hradů v Dánsku, na vrchu, v městě Odense. Patří mezi čtyři pevnosti, postavené během vlády Svena Vidlího Vouse, syna krále Haralda Modrozuba. Sven svého otce vyhnal ze země a ten nalezl útočiště u Jomských Vikingů ve Wolini (oblast v severním Polsku) okolo roku 975. Jméno pevnosti odkazuje na Benediktinský klášter, který zde stál v dřívějších dobách. Na konci 12 století odtud jeptišky odešly a postavili si nový kostel v Dalumi na severovýchodě, v nynějším předměstí města Odense. Hrad má v průměru 120 m a datuje se k roku 980 až 1000, podobně jako ostatní kruhové hrady.


Čtvrtým hradem je Trelleborg severozápadně od Slagelse na dánském ostrově Zealand.

Pevnost byla postavena na výběžku v bažinách mezi dvěma řekami. Byla spojena jezerem Velký Belt (prostřední z dánských úžin, které spojují Baltské moře a průliv Kattegat). Jezero Vikingové využívali k plavbě svých lodí, dokud nezmizelo. Dánský Trelleborg byl postaven také okolo roku 980. Vnitřní průměr je 136 metrů, bylo v něm 16 domů, každý dům měřil 29.42 metru.

Dalším místem je pevnost ve Švédském městě Borgeby

To se teprve chystám navštívit.

Konečně šestou pevností je Trelleborg v Trelleborgu

A právě z této pevnosti přináším aktuální fotografie. I tato byla postavena okolo roku 980, stejně jako Fyrkat a dánský Trelleborg. Je velmi pravděpodobné, že byly postaveny na popud jednoho krále. Průměr pevnosti je 125 metrů.


Zajímavé je využití volného prostoru uvnitř hradeb. V obdobích klidu či sucha vtahovali Vikingové své lodě, zbavené dračích hlav, branami do pevnosti. Poté je otočili dnem vzhůru, podepřeli kůly a využili je jako dočasná obydlí.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/


V minulých kapitolách jsem vás provedl po palubách trajektů a tak se nyní přesuneme z Polského přístavu Svinoujscie do Švédského Trelleborgu. Přístavy mají svou neopakovatelnou atmosféru. Ať už to jsou bizardní mračna, jako Asperatus na prvním snímku, nebo pohledy na lodě, vplouvající z volného moře do přístavních doků.

Potkáte zde lidi všech možných národností a směsice různých jazyků, doprovázená křikem všudypřítomných racků, rybáků, kormoránů a dalšího pobřežního ptactva dodává člověku zvláštní, neopakovatelnou náladu.

Poznal jsem mnoho přístavů a pobřežních měst. Trelleborg (vysvětlováno jako pevnost vystavěná otroky) s cca 40.000 obyvateli a bohatou historií, patří k mým nejoblíbenějším, proto se v něm zdržíme o něco déle.

Zavedu vás postupně do kostela S:t Nicolai a k pozůstatkům františkánského kostela z r. 829, podíváme se na hlavní náměstí s dračí fontánou. V samostatné kapitole nahlédneme do dávné historie tohoto krásného města a jeho původního osídlení Vikingy u doposud nejlépe zrekonstruované části kruhové pevnosti, obehnané palisádami. Součástí pevnosti je i vikinské muzeum, o něž se stará skupina místních nadšenců.


Prochodil jsem Trelleborg již mnohokrát, nafotil zde spoustu snímků, ale vždy jsem toužil prohlédnout ji jej také z ptačí perspektivy. Podařilo se mi to až po postupném, ročním poznávání tohoto města.

Trelleborg z pohledu racků

Je páteční ráno, před sebou mám celý víkend a čas, abych nafotil Trelleborg i z ptačí perspektivy.

Z přístavu mířím na kole rovnou k nejvyšší budově ve městě, kavárně z roku 1912. Vypadá to však, že mám smůlu. Věž je zavřená, obehnaná lešením a sítí a celá v rekonstrukci. Přemlouvám dělníky, aby mne nechali vylézt nahoru, ti o tom však nechtějí ani slyšet. Co dělat? Tolik času už mít dlouho nebudu a dnes je navíc nádherné počasí. Beru si tedy kontakt na stavbyvedoucího. Cestou k jeho kanceláři si připravuji řeč a modlím se, aby byl vstřícnější, než jeho podřízení.


Tentokrát byly obavy zbytečné. Příjemný, usměvavý chlapík koukl na novinářský průkaz, broukl „all right“, na hlavu mi narazil bezpečnostní přilbu a vydali jsme se k věži. Cesta nahoru nebyla zrovna nejpříjemnější, ale pohled na přístav z té výšky stál za to. Na přiložených snímcích můžete poznat Trelleborg z trošku širšího pohledu, i onoho sympaťáka. Šel se mnou ochotně až nahoru a rád i zapózoval.

Ve všech přístavech je vždy dosti povětrno, ale tady nahoře, na samém vrcholku věže, byl stativ téměř nepoužitelný. Panorama města bych bez něj však nenafotil a tak jsem musel poměrně dlouho čekat na trochu alespoň relativního klidu.

Na fotografiích vidíte kotvící i připlouvající trajekty, hlavní, čtvercové náměstí s dračí fontánou, přírodní divadlo v městském parku, sympatického šéfa stavby a věž, tyčící se vysoko nad městem.


Na dalších snímcích je část anglického parku, který zde nechal v roce 1896 vybudovat král Oscar II., nádherný kostel S:t Nikolaj s bohatými interiéry, jehož původ sahá až do r. 1210 a nedaleká oplocená zahrádka, v níž jsou pozůstatky františkánského kostelíka z r. 829. Prastaré stromy s obrovskými kmeny stojí v dalším parku, obklopujícím kostel S:t. Nikolai. K tomu se vrátíme později, nyní se půjdeme podívat na vikinskou tvrz a povíme si něco o jejich historii.


Vikinská tvrz v Trelleborgu

Trelleborg je jedním ze šesti míst, na kterých se nacházejí nejlépe zachovalé, nebo zrekonstruované tzv. kruhové pevnosti – dřevěné hrady.

Největší z nich je v Aggersborgu v Dánsku.

Hrad je umístěn nedaleko Aggersundu na sever od Limfjordu. Je složený z kruhového opevnění a je obklopen příkopem. Čtyři hlavní cesty se křižují v hradním centru a směřují do vnějšího kruhu. Cesty byly vykopány pod vnějším opevněním tak, aby struktura kruhů zůstala neporušená. V pevnosti se nacházelo 48 domů¨, každý z nich byl dlouhý 32 metrů.


Druhou pevností je Fyrkat.

Stojí na severovýchodě Jutského poloostrova a byl založen okolo roku 980. Leží blízko města Hobro, kousek od Mariager Fjordu v severním Jutlandu. Byl vybudován na úzkém kousku s řekou na jedné straně a bažinatou oblastí okolo, takže mohli jeho obyvatelé kontrolovat dopravu na hlavní cestě mezi Alborgem a Aarhusem. Pevnost byla široká 120 metrů. Bylo v ní 16 domů, každý z nich měřil 28.5 metrů.

Třetí z doposud objevených pevností je Nonnebakken

V překladu Sesterský kopec, nebo Kopec jeptišek. Je to jeden ze čtyř kruhových hradů v Dánsku, na vrchu, v městě Odense. Patří mezi čtyři pevnosti, postavené během vlády Svena Vidlího Vouse, syna krále Haralda Modrozuba. Sven svého otce vyhnal ze země a ten nalezl útočiště u Jomských Vikingů ve Wolini (oblast v severním Polsku) okolo roku 975. Jméno pevnosti odkazuje na Benediktinský klášter, který zde stál v dřívějších dobách. Na konci 12 století odtud jeptišky odešly a postavili si nový kostel v Dalumi na severovýchodě, v nynějším předměstí města Odense. Hrad má v průměru 120 m a datuje se k roku 980 až 1000, podobně jako ostatní kruhové hrady.


Čtvrtým hradem je Trelleborg severozápadně od Slagelse na dánském ostrově Zealand.

Pevnost byla postavena na výběžku v bažinách mezi dvěma řekami. Byla spojena jezerem Velký Belt (prostřední z dánských úžin, které spojují Baltské moře a průliv Kattegat). Jezero Vikingové využívali k plavbě svých lodí, dokud nezmizelo. Dánský Trelleborg byl postaven také okolo roku 980. Vnitřní průměr je 136 metrů, bylo v něm 16 domů, každý dům měřil 29.42 metru.

Dalším místem je pevnost ve Švédském městě Borgeby

To se teprve chystám navštívit.

Konečně šestou pevností je Trelleborg v Trelleborgu

A právě z této pevnosti přináším aktuální fotografie. I tato byla postavena okolo roku 980, stejně jako Fyrkat a dánský Trelleborg. Je velmi pravděpodobné, že byly postaveny na popud jednoho krále. Průměr pevnosti je 125 metrů.


Zajímavé je využití volného prostoru uvnitř hradeb. V obdobích klidu či sucha vtahovali Vikingové své lodě, zbavené dračích hlav, branami do pevnosti. Poté je otočili dnem vzhůru, podepřeli kůly a využili je jako dočasná obydlí.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Ranní probouzení Saint Malo

Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou
mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů
okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji
však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště
do paprsků slunce a opačně.


Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště do paprsků slunce a opačně.

Přede mnou se tyčí mohutné hradby města, s jehož jménem je spjat slavný spisovatel Francois René de Chateaubriand, skladatel Louis Aubert, korzáři René Duguay – Trouin a Robert Surcouf, či herci Alain Cuny nebo Daiel Gélin. Město vybudované na přímořském skalisku se teď tváří chladně a neústupně. Jakoby chtělo návštěvníka odradit od návštěvy, jakoby ho nechtělo nechat proniknout do jeho uliček, nasát jeho atmosféru, zamilovat se do něho. Saint Malo vypadá nedobytně a nedobytné být muselo, když bylo za druhé světové války doslova rozbombardováno a z jeho pyšných hradeb a vznosných budov zůstaly jen trosky.

{{reklama()}}

Původně jsem sem přijel proto, abych obdivoval hradby ze 13 – 14. století. Abych z nich shlédl na romanticky skalnaté pobřeží i s jeho plážemi, kde se čára přílivu neustále pohybuje tu jedním, tu opačným směrem. Procházím se po hradbách, když si uvědomím jednu změnu. Necítím už touhu po poznání historie města, nechci ani teď objevovat jeho památky. Celé mé tělo, má duše, jakoby najednou vstřebávaly tu specifickou, pro nás nezvyklou atmosféru probouzejícího se města. Pro nás středoevropany snad o to zajímavější, že ji nedokážeme prožít, vychutnat. Snad právě proto nás zdejší rána tak okouzlují svou bezprostředností a klidnou atmosférou. Není tu ani stopy po uspěchanosti. Když kráčím svěžím jitrem, čím dále častěji se stáčí můj zrak k obytným domům na opačné straně hradeb. V tuto chvíli mě nezajímá výhled na moře, ani skalnatý ostrůvek Grande Bé, na kterém byl podle svého přání pohřben romantický spisovat Francois de Chateaubriand – tedy směrem k větru a moři.


To, co mě teď zajímá daleko více, je ukryto za zdmi a okny domů. Tam v útulných bytech obyvatelé Saint Malo teprve vstávají a uličky a hradby svého města ponechávají jen zahraničním turistům. Je třeba říci, že bretaňské snídaně, stejně jako francouzské, neoplývají příliš fantazií. Průměrný obyvatel tohoto kraje si vystačí s kávou, croissantem nebo bagetou. Přesto se mezi nimi však najdou i ti, kteří si ranní chvilku pohody před celodenním shonem zpestří nějakou tou crépes se sýrovou, rybí, nebo jinou slanou či sladkou náplní. Míchaná vajíčka a pečená slanina sem zřejmě dorazily s turisty z jiných částí Evropy a Ameriky. Bramborové koblížky, již zmiňované omelety, placky z kynutého těsta či „finisterský farsach“ se sušenými švestkami, jsou srdcím i jazykům roduvěrných bretonců jistě bližší.


A je tu ještě něco jiného, co se line z okolních oken. Kromě vůně ranní kávy a čerstvého pečiva Vás pohladí vlídnost a shovívavost těch, kterým s jistým ostychem a mírným studem nahlížíte do jejich soukromí. Pověstný bretaňský chlad a odstup, jakoby zde neplatil. Nejenže se Vám nedostane odmítavých posunků, ale naopak zamávání a vlídný úsměv je vám odpovědí na Vaši zvědavost. Spokojeně usazeni v pohodlných křeslech u doširoka otevřených oken si zdejší obyvatelé vychutnávají svůj ranní šálek kávy. Není tu místo na spěch, nervozitu, stres. Jakoby tím chtěli i věčně spěchajícím turistům naznačit, aby se na chvíli zastavili a vychutnali si tu vzácnou chvilku, kdy nový den vchází do zdejších uliček, ale nečiní tak násilně, ve spěchu.

Sestupuji do městských uliček a připadám, jako bych já byl tím ranním poslem. Jako kdyby všichni ti pekaři, prodavači, restauratéři čekali na můj pokyn, aby s rachocením rolet a cvakáním klíčů v zámcích otevřeli svá království. A činí tak s úsměvem, s radostí nad tím, že zase mohou přivítat své zákazníky, že se mohou radovat z nového dne. A tak i já nechávám unášet tou prostou atmosférou radosti, optimismu a přátelství, navzdory těžkým, dešťovým mračnům nad Saint Malo.

Spolu s bretoňci vám z deštěm skrápěného francouzského pobřeží přejeme krásný den.


Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště do paprsků slunce a opačně.

Přede mnou se tyčí mohutné hradby města, s jehož jménem je spjat slavný spisovatel Francois René de Chateaubriand, skladatel Louis Aubert, korzáři René Duguay – Trouin a Robert Surcouf, či herci Alain Cuny nebo Daiel Gélin. Město vybudované na přímořském skalisku se teď tváří chladně a neústupně. Jakoby chtělo návštěvníka odradit od návštěvy, jakoby ho nechtělo nechat proniknout do jeho uliček, nasát jeho atmosféru, zamilovat se do něho. Saint Malo vypadá nedobytně a nedobytné být muselo, když bylo za druhé světové války doslova rozbombardováno a z jeho pyšných hradeb a vznosných budov zůstaly jen trosky.

{{reklama()}}

Původně jsem sem přijel proto, abych obdivoval hradby ze 13 – 14. století. Abych z nich shlédl na romanticky skalnaté pobřeží i s jeho plážemi, kde se čára přílivu neustále pohybuje tu jedním, tu opačným směrem. Procházím se po hradbách, když si uvědomím jednu změnu. Necítím už touhu po poznání historie města, nechci ani teď objevovat jeho památky. Celé mé tělo, má duše, jakoby najednou vstřebávaly tu specifickou, pro nás nezvyklou atmosféru probouzejícího se města. Pro nás středoevropany snad o to zajímavější, že ji nedokážeme prožít, vychutnat. Snad právě proto nás zdejší rána tak okouzlují svou bezprostředností a klidnou atmosférou. Není tu ani stopy po uspěchanosti. Když kráčím svěžím jitrem, čím dále častěji se stáčí můj zrak k obytným domům na opačné straně hradeb. V tuto chvíli mě nezajímá výhled na moře, ani skalnatý ostrůvek Grande Bé, na kterém byl podle svého přání pohřben romantický spisovat Francois de Chateaubriand – tedy směrem k větru a moři.


To, co mě teď zajímá daleko více, je ukryto za zdmi a okny domů. Tam v útulných bytech obyvatelé Saint Malo teprve vstávají a uličky a hradby svého města ponechávají jen zahraničním turistům. Je třeba říci, že bretaňské snídaně, stejně jako francouzské, neoplývají příliš fantazií. Průměrný obyvatel tohoto kraje si vystačí s kávou, croissantem nebo bagetou. Přesto se mezi nimi však najdou i ti, kteří si ranní chvilku pohody před celodenním shonem zpestří nějakou tou crépes se sýrovou, rybí, nebo jinou slanou či sladkou náplní. Míchaná vajíčka a pečená slanina sem zřejmě dorazily s turisty z jiných částí Evropy a Ameriky. Bramborové koblížky, již zmiňované omelety, placky z kynutého těsta či „finisterský farsach“ se sušenými švestkami, jsou srdcím i jazykům roduvěrných bretonců jistě bližší.


A je tu ještě něco jiného, co se line z okolních oken. Kromě vůně ranní kávy a čerstvého pečiva Vás pohladí vlídnost a shovívavost těch, kterým s jistým ostychem a mírným studem nahlížíte do jejich soukromí. Pověstný bretaňský chlad a odstup, jakoby zde neplatil. Nejenže se Vám nedostane odmítavých posunků, ale naopak zamávání a vlídný úsměv je vám odpovědí na Vaši zvědavost. Spokojeně usazeni v pohodlných křeslech u doširoka otevřených oken si zdejší obyvatelé vychutnávají svůj ranní šálek kávy. Není tu místo na spěch, nervozitu, stres. Jakoby tím chtěli i věčně spěchajícím turistům naznačit, aby se na chvíli zastavili a vychutnali si tu vzácnou chvilku, kdy nový den vchází do zdejších uliček, ale nečiní tak násilně, ve spěchu.

Sestupuji do městských uliček a připadám, jako bych já byl tím ranním poslem. Jako kdyby všichni ti pekaři, prodavači, restauratéři čekali na můj pokyn, aby s rachocením rolet a cvakáním klíčů v zámcích otevřeli svá království. A činí tak s úsměvem, s radostí nad tím, že zase mohou přivítat své zákazníky, že se mohou radovat z nového dne. A tak i já nechávám unášet tou prostou atmosférou radosti, optimismu a přátelství, navzdory těžkým, dešťovým mračnům nad Saint Malo.

Spolu s bretoňci vám z deštěm skrápěného francouzského pobřeží přejeme krásný den.

St. Wolfgang – perla Solné komory

Stojím na břehu Wolfgangského jezera a za svými zády mám jedno
z nejromantič­tějších městeček Salzkammergutu (Solná komora)
– St. Wolfgang. Toto místo je oblíbeným centrem letní i zimní
turistiky a množství návštěvníků sem přijíždí i v čase
adventním, kdy městečko získá neopakovatelnou vánoční atmosféru a na
hladinu jezera Wolfgangsee vypluje obří lucerna.


Stojím na břehu Wolfgangského jezera a za svými zády mám jedno z nejromantič­tějších městeček Salzkammergutu (Solná komora) – St. Wolfgang. Toto místo je oblíbeným centrem letní i zimní turistiky a množství návštěvníků sem přijíždí i v čase adventním, kdy městečko získá neopakovatelnou vánoční atmosféru a na hladinu jezera Wolfgangsee vypluje obří lucerna.

Je jedno, v jakém čase sem přijedete. St. Wolfgang Vás pokaždé pohladí svou neopakovatelnou atmosférou. Podmaní si Vás stejně dobře za horkých, letních dní, kdy se slunce odráží v lehce zčeřené hladině jezera, či za zimních dní, kdy se město i okolní masívy Höllengebirge, Dachstein, Totes Gebirge, Feuerkogel či Tennegebirge odějí do bělostného hávu a břehy jezera olemuje ledový příkrov.

Zabývat se historií městečka s oblíbenými lázněmi, znamená pohybovat se na rozhraní legendy a skutečnosti. Pokud se budeme držet legendy, dozvíme se, že základem St. Wolfgangu se stalo několik budov vybudovaných kolem kaple na břehu jezera. Ty měl znovu podle legendy nechat zbudovat biskup Wolfgang z Regensburgu, po němž nese dnes jméno i městečko. Jeho srdcem je již historicky doložený kostel na břehu jezera, který v 15. století nahradil zmiňovanou kapli a který vřele doporučujeme k návštěvě. Nejen pozdně gotický oltář z dílny Michaela Pachera, ale i nádherně dekorovaná kazatelna od Meinharda Guggenbichlera za pozornost stojí. Je jen spekulací, zda se městečko stalo významným poutním místem díky již zminovanému biskupovi Wolfgangovi, či zda bylo náhodou, že se o tom místě ve svém projevu zmínil v roce 1183, i tehdejší papež Lucius III.

{{reklama()}}

Trochu oslněn sluncem vycházím z přítmí kostela. Není to jen přemírou slunce, ale i nádherným pohledem na hladinu jezera, který se mi teď naskýtá. Svatostánek i naprostá většina městečka jsou takřka přilepeny na břehu jezera. Řada pensionů těží z této polohy a láká své hosty k ubytování v pokojích s romantickou vyhlídkou na jezero a na okolní vrcholy. Pochutnávat si na specialitách zdejší kuchyně si můžete na terasách, které Vám, jak jinak, znovu k jídlu nabízí jako doplněk nádherné panorama. Není se pak co divit tomu, že některé ze zdejších exteriérů posloužily k natáčení romantických seriálů.


Hlavní atrakcí městečka je bezesporu zubačková dráha na Schafberg – Shafbergbahn. Během 40 minut Vás dýmající lokomotiva o rozchodu 1000 mm za nemalý peníz „dohrkotá“ na horní stanici ve výšce 1190 m n. n., odkud se Vám v případě příznivého počasí nabídne neopakovatelný výhled na okolní vrcholky a jezera Wolfgangsee, Atersee, Mondsee,…. Zajímavý je i pohled na samotné lokomotivy a vagóny, které jsou již svou konstrukcí uzpůsobeny strmému srázu o průměrném sklonu 205 promile. Naprostá většina lokomotiv má parní pohon, s úpravou pro provoz na Abtově ozubnicovém systému. Ten je instalován po celé délce 5,86 km dlouhé tratě. Jen dvě lokomotivy, byť zvenku připomínají parní stroje, mají vlastně dieselový pohon. A tak když teď stojím na nádražíčku, kousek od pobřežní promenády, mísí se mi v nose charakteristický zápach páry, uhelného kouře a nafty.


Pomalu se vracím do městečka, které zalito podvečerním slunkem, vypadá ještě romantičtěji. Od přístavního mola odráží výletní loď na podvečerní vyjížďku po 10 km dlouhé, dva kilometry široké a 114 m hluboké vodní ploše. Od její přídě se ozývá cákání vody, z paluby se nese křik dětí, cestující mávají, jen jedno je jaksi v nepořádku. Lodní motor! Neslyším typické brumlání naftového motoru. Ten je tu totiž nahrazen elektrickým motorem. Ano i takovým detailům zde věnují pozornost, aby si zde, 50 km od Salzburgu, udrželo jezero svou čistotu a městečko St. Wolfgang s jeho 2 800 obyvatel, nádhernou atmosféru pohádkového místa. Jeho půvab ještě více vynikne ve chvíli, kdy se začnou v nadcházejícím soumraku rozžínat jeho první světla a vlády nad krajem se začne ujímat noc..

Co vidět: jezera Atersee, Mondsee a Wolfgangsee. Křídlový oltář, promenáda.


Stojím na břehu Wolfgangského jezera a za svými zády mám jedno z nejromantič­tějších městeček Salzkammergutu (Solná komora) – St. Wolfgang. Toto místo je oblíbeným centrem letní i zimní turistiky a množství návštěvníků sem přijíždí i v čase adventním, kdy městečko získá neopakovatelnou vánoční atmosféru a na hladinu jezera Wolfgangsee vypluje obří lucerna.

Je jedno, v jakém čase sem přijedete. St. Wolfgang Vás pokaždé pohladí svou neopakovatelnou atmosférou. Podmaní si Vás stejně dobře za horkých, letních dní, kdy se slunce odráží v lehce zčeřené hladině jezera, či za zimních dní, kdy se město i okolní masívy Höllengebirge, Dachstein, Totes Gebirge, Feuerkogel či Tennegebirge odějí do bělostného hávu a břehy jezera olemuje ledový příkrov.

Zabývat se historií městečka s oblíbenými lázněmi, znamená pohybovat se na rozhraní legendy a skutečnosti. Pokud se budeme držet legendy, dozvíme se, že základem St. Wolfgangu se stalo několik budov vybudovaných kolem kaple na břehu jezera. Ty měl znovu podle legendy nechat zbudovat biskup Wolfgang z Regensburgu, po němž nese dnes jméno i městečko. Jeho srdcem je již historicky doložený kostel na břehu jezera, který v 15. století nahradil zmiňovanou kapli a který vřele doporučujeme k návštěvě. Nejen pozdně gotický oltář z dílny Michaela Pachera, ale i nádherně dekorovaná kazatelna od Meinharda Guggenbichlera za pozornost stojí. Je jen spekulací, zda se městečko stalo významným poutním místem díky již zminovanému biskupovi Wolfgangovi, či zda bylo náhodou, že se o tom místě ve svém projevu zmínil v roce 1183, i tehdejší papež Lucius III.

{{reklama()}}

Trochu oslněn sluncem vycházím z přítmí kostela. Není to jen přemírou slunce, ale i nádherným pohledem na hladinu jezera, který se mi teď naskýtá. Svatostánek i naprostá většina městečka jsou takřka přilepeny na břehu jezera. Řada pensionů těží z této polohy a láká své hosty k ubytování v pokojích s romantickou vyhlídkou na jezero a na okolní vrcholy. Pochutnávat si na specialitách zdejší kuchyně si můžete na terasách, které Vám, jak jinak, znovu k jídlu nabízí jako doplněk nádherné panorama. Není se pak co divit tomu, že některé ze zdejších exteriérů posloužily k natáčení romantických seriálů.


Hlavní atrakcí městečka je bezesporu zubačková dráha na Schafberg – Shafbergbahn. Během 40 minut Vás dýmající lokomotiva o rozchodu 1000 mm za nemalý peníz „dohrkotá“ na horní stanici ve výšce 1190 m n. n., odkud se Vám v případě příznivého počasí nabídne neopakovatelný výhled na okolní vrcholky a jezera Wolfgangsee, Atersee, Mondsee,…. Zajímavý je i pohled na samotné lokomotivy a vagóny, které jsou již svou konstrukcí uzpůsobeny strmému srázu o průměrném sklonu 205 promile. Naprostá většina lokomotiv má parní pohon, s úpravou pro provoz na Abtově ozubnicovém systému. Ten je instalován po celé délce 5,86 km dlouhé tratě. Jen dvě lokomotivy, byť zvenku připomínají parní stroje, mají vlastně dieselový pohon. A tak když teď stojím na nádražíčku, kousek od pobřežní promenády, mísí se mi v nose charakteristický zápach páry, uhelného kouře a nafty.


Pomalu se vracím do městečka, které zalito podvečerním slunkem, vypadá ještě romantičtěji. Od přístavního mola odráží výletní loď na podvečerní vyjížďku po 10 km dlouhé, dva kilometry široké a 114 m hluboké vodní ploše. Od její přídě se ozývá cákání vody, z paluby se nese křik dětí, cestující mávají, jen jedno je jaksi v nepořádku. Lodní motor! Neslyším typické brumlání naftového motoru. Ten je tu totiž nahrazen elektrickým motorem. Ano i takovým detailům zde věnují pozornost, aby si zde, 50 km od Salzburgu, udrželo jezero svou čistotu a městečko St. Wolfgang s jeho 2 800 obyvatel, nádhernou atmosféru pohádkového místa. Jeho půvab ještě více vynikne ve chvíli, kdy se začnou v nadcházejícím soumraku rozžínat jeho první světla a vlády nad krajem se začne ujímat noc..

Co vidět: jezera Atersee, Mondsee a Wolfgangsee. Křídlový oltář, promenáda.