Po několika víkendech proležených v průvodcích z celého
světa, internetu a Google Earth jsme se konečně s přítelkyní
Markétou rozhodli – naším letošním cílem bude Argentina! Jak jsme brzy
zjistili, tato jihoamerická země má tolik co nabídnout, že nám nezbude nic
jiného než obětovat naší dovolenou na celý rok.
Po několika víkendech proležených v průvodcích z celého světa, internetu a Google Earth jsme se konečně s přítelkyní Markétou rozhodli – naším letošním cílem bude Argentina! Jak jsme brzy zjistili, tato jihoamerická země má tolik co nabídnout, že nám nezbude nic jiného než obětovat naší dovolenou na celý rok. Tento osmi dílný „cestopis“ má za cíl spíše než popisování našich jednotlivých dnů, poskytnout co nejvíce zajímavých a hlavně užitečných informací o místech, které jsme navštívili (Buenos Aires, Patagonie, Esteros del Ibera, Iguazu, Salta, Cordóba). Mohli by se vám hodit, pokud se do Argentiny chystáte.
Tento první díl se zaměřuje na naše přípravy na cestu – kdy a kam do Argentiny, možnosti dopravy do a uvnitř Argentiny, turistické průvodce, mapy a co lze zařídit před odletem.
Kdy, kam a na jak dlouho?
Argentina je díky své velikosti v podstatě celoroční destinace, takže tyto otázky spolu velmi úzce souvisí. Ideální čas pro návštěvu Patagonie je jihoamerické léto (prosinec-únor), naopak v tomto termínu je na severu Argentiny (provincie Misiones, Chaco, Salta) nesnesitelné vedro – pro tuto oblast je ideální termín červen-srpen. Na druhou stranu, v těchto termínech je v těchto nejoblíbenějších destinacích samozřejmě nejvíce turistů. Z naší zkušenosti mohu maximálně doporučit jihoamerický podzim (březen – květen), na jihu Argentiny v Patagonii zažijete úžasně barevný podzim (i když v noci může být pěkná zima.
Doprava
Drtivá většina letů přistává na mezinárodním letišti Ezeiza v Buenos Aires. Z Prahy existuje několik možností letů – přes Londýn (British Airways), Paříž (Air France), Řím (Lufthansa) nebo Madrid (např. Aerolineas Argentinas).
Co se týče dopravy po Argentině, existují v podstatě dva způsoby – letadlo nebo autobus. Vlaková siť je velmi zastaralá a až na pár výjimek (Buenos Aires – Cordoba, okolí Buenos Aires) nepoužitelná. Naopak výběr autobusových linek je impozantní, z Buenos Aires se dostanete téměř do každého většího města v Argentině. Autobusy jsou velmi luxusní, v ceně je podle typu třídy (semi cama, cama, ejecutivo) množství jídla, pití, velmi pohodlná a velká sedadla s velkým úhlem naklopení (až 180° v nejvyšší třídě ejecutivo). Tomu bohužel ale také odpovídá cena, která může být někdy i vyšší než letecký spoj!!! (cca. 1 km = 1 Kč za cestu v třídě cama) Přestože jsou silnice na velmi slušné úrovni, vzdálenosti v Argentině jsou obrovské a pokud se chystáte projet Argentinu křížem krážem jako my, počítejte s tím že strávíte dost dní v autobuse. Např. cesta autobusem z Buenos Aires do Ohňové země trvá cca. 2 dny. Na druhou stranu se téměř vždy nalézt noční spoj, sice budete rozlámaní, ale ušetříte cenný čas. V Argentině existuje obrovská spousta společností, ceny jsou v drtivé většině téměř stejné, ale bohužel neexistuje jedna společnost, která by jezdila po celé zemi. Na druhou stranu je možné u některých společností koupit jízdenky přes internet (např. www.andesmar.com.ar), cena je stejná, ale máte jistou jízdenku což je zejména v sezóně velmi důležité:)
Cesta letadlem je samozřejmě mnohem rychlejší. Převážná většina letadel létá z a do Buenos Aires na vnitrostátní letiště Aeroparque Jorge Newberry. Národní dopravce Aerolineas Argentinas (www.aerolineas.com) létá téměř do každého většího města a do všech důležitých turistických destinací. Alternativu představují společnosti LADE a LanChile, které sice nenabízejí tolik spojů, ale většinou mají nižší cenu. Tyto dvě společnosti také nabízejí často spoje mezi důležitými turistickými destinacemi bez nutnosti transitu v Buenos Aires.
Turistické průvodce
Ještě nedávno platilo, že knižní průvodce do Argentiny je k dostání pouze v angličtině. Nicméně české vydání průvodce Argentina + DVD z nakladatelství Jota (vydání 2009, 829 stran, z anglického originálu Rough Guide to Argentina) konečně změnilo situaci:) V angličtině jsou dostání průvodce od Lonely Planet (poslední vydání z roku 2008, 704 stran), Rough Guide (vydání 2008, 900 stran), Footprint (vydání 2008, 722 stran), Bradt (vydání 2006, 432 stran) a Dorling Kindersley (Eyewitness Travel Guide, vydání 2008, 352 stran). Tyto všechny představují samostatné publikace pro Argentinu, značně zhuštěné informace můžete také nalézt v souborných průvodcích pro Jižní Ameriku – Lonely Planet South America on Shoestring, Rough Guide South America on Budget a zejména vynikajícím Footprint South America Handbook. Pokud se chystáte zejména na treking v Patagonii, určitě si nezapomeňte pročíst speciální edici Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. „Britské“ Falklandy (občané Argentiny zásadně neuznávají svrchovanost Británie) jsou navíc samostatně popsány v průvodci Lonely Planet Falklands and South Georgia Island a průvodce Bradt Falkland Islands.
Samostatných průvodců do Buenos Aires je velký výběr (všechny v angličtině) – Lonely Planet Buenos Aires, Lonely Planet Buenos Aires Encounter, Rough Guide Buenos Aires a Dorling and Kindersley (Eyewitness) Buenos Aires TOP 10.
Jaký s sebou?
Po prostudování všech a našich zkušenostech z Argentiny můžeme pro nezávislé delší cestování doporučit kombinaci anglického Lonely Planet Argentina, českého překladu Rough Guide Argentina od Joty + třeba ještě pár stran ze souborného Footprint a pasáže týkající se trekingu v argentinské Patagonii z průvodce Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. V průvodci Lonely Planet Argentina naleznete také několik desítek stran o Uruguay, což určitě oceníte, pokud se tam chystáte na výlet. Toto je samozřejmě „maximalistická“ konfigurace, každý z těchto tří průvodců je skvělá volba:) Pokud se chystáte zdržet více dní v Buenos Aires tak kapesní průvodce od Lonely Planet Encounter nebo Eywitness TOP 10 určitě přijde vhod.
Mapy
Existuje poměrně velké množství klasických automap Argentiny většinou v měřítku kolem 1:2 000 000 (např. Freytag & Berndt, ITM, Nelles apod.).
„Trekové mapy“ z publikací Lonely Planet jsou dostačující pro pohyb po hlavních turistických trasách v patagonských andách v parcích Los Glaciares a Torres del Paine. Klasické trekové mapy v měřítku 1:50 000 vydává argentinské nakladatelství Zagier & Urruty se sídlem v Ushuiay (www.patagoniashop.com). Nabízí mapy oblastí Los Glaciares, Fitz Roy, Torres del Paine, Tierra del Fuego, Aconcaqua apod. Toto nakladatelství také distribuuje velmi dobré automapy jednotlivých oblastí Argentiny z edice argentinského automotoklubu.
Topografické mapy jsou teoreticky k dostání v obchodě Instituto Geográfico Militar v Buenos Aires (www.igm.gov.ar), ale je možné je získat i přes Zagier & Urruty.
Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimojiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.
Po několika víkendech proležených v průvodcích z celého světa, internetu a Google Earth jsme se konečně s přítelkyní Markétou rozhodli – naším letošním cílem bude Argentina! Jak jsme brzy zjistili, tato jihoamerická země má tolik co nabídnout, že nám nezbude nic jiného než obětovat naší dovolenou na celý rok. Tento osmi dílný „cestopis“ má za cíl spíše než popisování našich jednotlivých dnů, poskytnout co nejvíce zajímavých a hlavně užitečných informací o místech, které jsme navštívili (Buenos Aires, Patagonie, Esteros del Ibera, Iguazu, Salta, Cordóba). Mohli by se vám hodit, pokud se do Argentiny chystáte.
Tento první díl se zaměřuje na naše přípravy na cestu – kdy a kam do Argentiny, možnosti dopravy do a uvnitř Argentiny, turistické průvodce, mapy a co lze zařídit před odletem.
Kdy, kam a na jak dlouho?
Argentina je díky své velikosti v podstatě celoroční destinace, takže tyto otázky spolu velmi úzce souvisí. Ideální čas pro návštěvu Patagonie je jihoamerické léto (prosinec-únor), naopak v tomto termínu je na severu Argentiny (provincie Misiones, Chaco, Salta) nesnesitelné vedro – pro tuto oblast je ideální termín červen-srpen. Na druhou stranu, v těchto termínech je v těchto nejoblíbenějších destinacích samozřejmě nejvíce turistů. Z naší zkušenosti mohu maximálně doporučit jihoamerický podzim (březen – květen), na jihu Argentiny v Patagonii zažijete úžasně barevný podzim (i když v noci může být pěkná zima.
Doprava
Drtivá většina letů přistává na mezinárodním letišti Ezeiza v Buenos Aires. Z Prahy existuje několik možností letů – přes Londýn (British Airways), Paříž (Air France), Řím (Lufthansa) nebo Madrid (např. Aerolineas Argentinas).
Co se týče dopravy po Argentině, existují v podstatě dva způsoby – letadlo nebo autobus. Vlaková siť je velmi zastaralá a až na pár výjimek (Buenos Aires – Cordoba, okolí Buenos Aires) nepoužitelná. Naopak výběr autobusových linek je impozantní, z Buenos Aires se dostanete téměř do každého většího města v Argentině. Autobusy jsou velmi luxusní, v ceně je podle typu třídy (semi cama, cama, ejecutivo) množství jídla, pití, velmi pohodlná a velká sedadla s velkým úhlem naklopení (až 180° v nejvyšší třídě ejecutivo). Tomu bohužel ale také odpovídá cena, která může být někdy i vyšší než letecký spoj!!! (cca. 1 km = 1 Kč za cestu v třídě cama) Přestože jsou silnice na velmi slušné úrovni, vzdálenosti v Argentině jsou obrovské a pokud se chystáte projet Argentinu křížem krážem jako my, počítejte s tím že strávíte dost dní v autobuse. Např. cesta autobusem z Buenos Aires do Ohňové země trvá cca. 2 dny. Na druhou stranu se téměř vždy nalézt noční spoj, sice budete rozlámaní, ale ušetříte cenný čas. V Argentině existuje obrovská spousta společností, ceny jsou v drtivé většině téměř stejné, ale bohužel neexistuje jedna společnost, která by jezdila po celé zemi. Na druhou stranu je možné u některých společností koupit jízdenky přes internet (např. www.andesmar.com.ar), cena je stejná, ale máte jistou jízdenku což je zejména v sezóně velmi důležité:)
Cesta letadlem je samozřejmě mnohem rychlejší. Převážná většina letadel létá z a do Buenos Aires na vnitrostátní letiště Aeroparque Jorge Newberry. Národní dopravce Aerolineas Argentinas (www.aerolineas.com) létá téměř do každého většího města a do všech důležitých turistických destinací. Alternativu představují společnosti LADE a LanChile, které sice nenabízejí tolik spojů, ale většinou mají nižší cenu. Tyto dvě společnosti také nabízejí často spoje mezi důležitými turistickými destinacemi bez nutnosti transitu v Buenos Aires.
Turistické průvodce
Ještě nedávno platilo, že knižní průvodce do Argentiny je k dostání pouze v angličtině. Nicméně české vydání průvodce Argentina + DVD z nakladatelství Jota (vydání 2009, 829 stran, z anglického originálu Rough Guide to Argentina) konečně změnilo situaci:) V angličtině jsou dostání průvodce od Lonely Planet (poslední vydání z roku 2008, 704 stran), Rough Guide (vydání 2008, 900 stran), Footprint (vydání 2008, 722 stran), Bradt (vydání 2006, 432 stran) a Dorling Kindersley (Eyewitness Travel Guide, vydání 2008, 352 stran). Tyto všechny představují samostatné publikace pro Argentinu, značně zhuštěné informace můžete také nalézt v souborných průvodcích pro Jižní Ameriku – Lonely Planet South America on Shoestring, Rough Guide South America on Budget a zejména vynikajícím Footprint South America Handbook. Pokud se chystáte zejména na treking v Patagonii, určitě si nezapomeňte pročíst speciální edici Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. „Britské“ Falklandy (občané Argentiny zásadně neuznávají svrchovanost Británie) jsou navíc samostatně popsány v průvodci Lonely Planet Falklands and South Georgia Island a průvodce Bradt Falkland Islands.
Samostatných průvodců do Buenos Aires je velký výběr (všechny v angličtině) – Lonely Planet Buenos Aires, Lonely Planet Buenos Aires Encounter, Rough Guide Buenos Aires a Dorling and Kindersley (Eyewitness) Buenos Aires TOP 10.
Jaký s sebou?
Po prostudování všech a našich zkušenostech z Argentiny můžeme pro nezávislé delší cestování doporučit kombinaci anglického Lonely Planet Argentina, českého překladu Rough Guide Argentina od Joty + třeba ještě pár stran ze souborného Footprint a pasáže týkající se trekingu v argentinské Patagonii z průvodce Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. V průvodci Lonely Planet Argentina naleznete také několik desítek stran o Uruguay, což určitě oceníte, pokud se tam chystáte na výlet. Toto je samozřejmě „maximalistická“ konfigurace, každý z těchto tří průvodců je skvělá volba:) Pokud se chystáte zdržet více dní v Buenos Aires tak kapesní průvodce od Lonely Planet Encounter nebo Eywitness TOP 10 určitě přijde vhod.
Mapy
Existuje poměrně velké množství klasických automap Argentiny většinou v měřítku kolem 1:2 000 000 (např. Freytag & Berndt, ITM, Nelles apod.).
„Trekové mapy“ z publikací Lonely Planet jsou dostačující pro pohyb po hlavních turistických trasách v patagonských andách v parcích Los Glaciares a Torres del Paine. Klasické trekové mapy v měřítku 1:50 000 vydává argentinské nakladatelství Zagier & Urruty se sídlem v Ushuiay (www.patagoniashop.com). Nabízí mapy oblastí Los Glaciares, Fitz Roy, Torres del Paine, Tierra del Fuego, Aconcaqua apod. Toto nakladatelství také distribuuje velmi dobré automapy jednotlivých oblastí Argentiny z edice argentinského automotoklubu.
Topografické mapy jsou teoreticky k dostání v obchodě Instituto Geográfico Militar v Buenos Aires (www.igm.gov.ar), ale je možné je získat i přes Zagier & Urruty.
Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimojiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.
Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů
z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové
ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím,
že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina,
příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá
shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a
po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do
islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.
Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.
Cesta tam
Jelikož z České republiky letadla na Island nelétají, jezdí se na letiště do berlínského Shoenefeldu, odkud let do Keflavíku (islandské letiště) trvá cca 3 hodiny a 20 minut. Pak se podél pobřeží vydáte autobusem na autobusové nádraží BSÍ v Reykjavíku. Tam se už můžete rozhodnout, co dál. Ubytovat se, jet do vnitrozemí, kempovat anebo si půjčit auto. Já jsem se rozhodla pro druhou možnost. Ale pozor, pokud chcete kempovat na Islandu, je důležité se správně vybavit. Spacák by měl být do nejméně –10°C, protože i v létě může mrznout, sněžit a podobně. Karimatka je nejlepší nafukovací – lépe izoluje a stan dvouplášťový. Mnohdy se výbava na Island hodně prodraží, ale je opravdu velice důležité ji nepodcenit.
První kemp, první zážitky a první túra
Z Reykjavíku, což v češtině znamená kouřící zátoka, se vydávám autobusem severovýchodně do kempu Hveravelir. Ten se rozkládá na rozsáhlé hrbolaté louce mezi dvěma ledovci – Langjökull a Hofsjökull. Cestou máme několik zastávek. První z nich je hned nejúchvatnější. Ze země erupuje až 30 m vysoký gejzír a to v asi šestiminutových intervalech. Lidé s připravenými fotoaparáty se snaží pořídit co možná nejdokonalejší fotografii, což je opravdu nadlidský výkon, jelikož výbuch trvá několik málo sekund. Od gejzíru pokračujeme dál přes vodopády Gulffos. Říká se jim zlaté vodopády. Jsou 31 metrů vysoké a skládají se ze dvou kaskád. Tady potkávám první japonské turisty s deštníky. Ano, prší.
Přijíždím do kempu, rozbaluji stan a vydávám se na túru lávovým polem ke kráteru. Začínám pociťovat nepříjemnou zimu, která mi leze za nehty, a tak se po dosažení cíle těším na první koupání v termálním jezírku, které se nachází přímo v prostranství kempu. V 7°C se svlékám do plavek a nořím se do čtyřicetistupňového jezírka. Pak už mě nic nerozhází a já spokojeně usínám zachumlaná ve svém spacáku.
Zvířecí budíček a návštěva města
Ráno mě probouzí bečení ovcí, které se procházejí mezi stany. Vždy chodí ve skupinách po třech. Matka a dvě mláďata. Není poznat, jestli jde o samce či samici, obě pohlaví mají rohy. Po pevnině se pohybují volně, až na podzim pastevci podnikají několikadenní treky a snaží se je nahnat do třídičky, kde si je pak s ostatními pastevci podle značek v uších rozeberou.
Rychle balím krosnu a vydávám se autobusem do města Akureyri, v překladu písečné louky. Se svými 17 500 obyvateli se udává jako hlavní město severu. První co mě praští do očí je dvouvěžový kostel. Jeho betonové věže mi svým vzhledem připomínají New York. Město nabízí mnoho způsobů, jak strávit volný čas. Od muzeí, přes operu až po teplý venkovní bazén. Islanďané ani krytý neznají. Rozhoduji se jinak a navštěvuji tamní proslulou cukrárnu. Od této doby jsem se stala závislá na horké čokoládě a každý den si jednu musím dopřát.
Líné ráno
Ani další ráno mne nemine zvířecí budíček. Tentokrát to jsou extrémně velké kachny, které chodí mezi stany. Navštěvuji první obchod. Jelikož mi došly zásoby z domova, tak objevuji kouzlo islandského tvarůžku jménem Skyr. Prodávají ho s různými příchutěmi a opravdu výborně nasytí. Dále kupuji slané máslo Smjör a islandský chléb Flatbraud.
Kouřící kopec – Reykjahlíd a 20 let mladá láva
Autobusem se dostáváme do Reykjahlídu. Cestou zastavujeme u vodopádů Godafoss, u kterých pobudeme déle při cestě na jih. Kempujeme u jezera Mývatn. Jde o rozsáhlé, čisté jezero zasazené do lávového pole, které nemá konce. Všude kolem je fascinující příroda. Vydávám se na výlet k ještě činné sopce Krafle. Odborníci předvídají erupci velice brzo. Naposledy vybuchla před asi 20 lety a tak se dá říct, že lávové pole je ještě mladé. Cesty přes něj vedou po vyznačených trasách a dřevěných můstcích, protože místy je láva ještě žhavá. Všude se z ní kouří, a proto není radno šlapat mimo vyznačená místa. Připadám si jak v Tolkienově Mordoru. Na dohled není nic než láva. Chybí už jen Sarumanovo oko.
Láva a zas jen láva
Vydávám se na 18 kilometrovou pěší túru. Cesta vede přes lávové pole, a tak je poněkud náročná. Bez pořádných pohorek bych ji nedoporučovala. Odkrývá se mi úžasná scenérie. Míjím několik metrů hlubokou díru, která je skoro po okraj zasněžená. Procházím parádními lávovými tunely, až se konečně dostávám na místo, kde se láva zastavila. Začíná pršet, nandávám si pláštěnku, která se za chvíli trhá. Stejně je ale k ničemu, protože na Islandu prší horizontálně, což zapříčiňuje silný mrazivý vítr. Cesta vede mnohdy přes pastevecké oblasti, a tak musím po pochybném žebříku překračovat ostnaté ploty. Konečně se přede mnou odkrývá město a navštěvuji tamní teplý venkovní bazén, abych se alespoň trochu ohřála před večerní projížďkou.
Den ještě nekončí
Opět nasedám do autobusu. Vystupujeme u skalních útvarů z lávy. Někdy připomínají obličej, jindy hrad. Před deštěm se schovávám v jeskyních, ale hned to vzdávám a déšť ne déšť vyrážím na okružní cestu mezi těmito úkazy.
Další zastávkou, která mě vyžene ze suchého autobusu, je místo, kde se stýkají dvě litosférické desky – euroasijská a severoamerická. Jednou nohou stojím na evropské a druhou na americké a připadám si vážně dobře.
Poslední, ale nejsilněji působící (hlavně na ten čichový smysl) zastávkou je místo zvané Dettifoss, kde ze země prýští silné páry se sirnatým zápachem. V bahnité zemi se rozkrývá několik bublajících jezírek, které mají přes 100°C. Všude kolem je tak neuvěřitelný puch jako z několika tisíců pukavců. Asi po hodině prohlížení opouštím toto „smradlavé“ místo a jedu zpět do kempu.
Askja
Druhý den se s dalšími cestovateli vydáváme ze stejného kempu na fascinující výlet k bývalé sopce Askja. Ta po erupci vytvořila obrovský masiv vzdálený 150 km od Severního ledového oceánu. Samotný kráter sopky má 50 km² a rozdělil se na dvě jezera. To větší – Oskjuvatna má 11 km², druhé – Viti (Peklo) není tak velké, ale musí se k němu sejít dosti prudká cesta. Pak se v něm můžete i vykoupat. Teplota vody je cca 22°C, ale pozor, zas je silně cítit sírou, což bez čisté vody ze sebe neodstraníte.
Cesta k ní
Cestou ke kráteru náš autobus brodí dvě islandské řeky. Jedna z nich ukrývá v sobě nejčerstvější vodu na Islandu a dá se z ní rovnou pít. Vidíme i třetí řeku, kterou ale nebrodíme, neboť by nás její neskutečně silný proud smetl jako nic.
Tento den je hezky a svítí sluníčko, takže se to výborně fotí. Celou cestu nám dělá společnost „královna Islandu“, hora Herdubreidarlindur s nadmořskou výškou 1682 m. Je to vyhledávané místo horolezců.
Zastavujeme se také na místě, známém pod pojmem měsíční krajina. To proto, že na ní Američané nacvičovali přistání na Měsíci. Obrovské šedé pole jen s občasným lávovým balvanem. Neuvěřitelné.
Cesta od ní
Když se vracíme zpět do Reykjahlídu, neodpoustíme si ještě zastávku v soutěsce Dreki, která je tvořena rozmanitými skálami. Ukrývá také malý vodopád. Teplota vzduchu se dokonce šplhá na 16°C, a tak svlékáme bundy a mikiny a opalujeme se v horském sluníčku. Jaké pak je překvapení, když se vedle mě ozývá čeština a posléze objevuje další a další mně neznámí Češi. Jsem zvídavá a dozvídám se od nich, že jich je tam celý autobus a že se na Island plavili lodí přes Faerské ostrovy, což trvá asi 2 dny. Po příjemném popovídání následuje cesta zpět do kempu. Během jízdy ještě míjíme hromady kamení nepříliš daleko vzdálené od sebe. Řidič vysvětluje, že jde o někdy i 200 let staré značky, jimiž si pastevci vyznačovali cesty za ovcemi.
Konečně na jih!
A je to tu, vyrážíme na jih do hor na místo zvané Landmannalaugar. Jen Češi těmto horám říkají duhové a je to více než přiléhavý název. Písek na horách je totiž barevně zbarven podle toho, jaký nerost zrovna obsahuje. Vidíme tedy téměř všechny barvy duhy a je to nádhera. Pokud se vám poštěstí, můžete nad horami vidět i duhu, protože toto místo je přeháňkami za svitu slunce proslulé. Cesta z Reykjahlídu tam trvá 8 hodin a 40 minut a jede se kolem vodopádu Aldeyjarfoss a pak kolem největšího islandského ledovce – Vatnajökul, který je nejrozsáhlejší v Evropě. Díky němu také Ledovce pokrývají 11 % Islandu.
Cesta autobusem je mrazivá, všude venku jsou obrovské nánosy sněhu a ledu. Mrzne a náš pan řidič ještě zapíná klimatizaci, a aby toho nebylo málo, tak na „čůracích“ zastávkách nechává otevřené dveře. Přestože mám na sobě asi šest vrstev, klepu se zimou. Utěšuji se tím, že jedu na jih a tam přeci musí být podle pravidel tepleji. A taky že je. V Landmannalaugar nás vítají duhové hory ozářené večerním sluncem. Hned je mi do zpěvu a pořizuji nekonečné množství fotek. Takovou nádheru jsem ještě nezažila.
Hory umějí být i zrádné!
O tom, že hory nejsou jen nádhera, se přesvědčuji následující den a vlastně už večer a ráno. Jelikož ve dne je krásně a jasno, večer je tak neuvěřitelná zima, že jsem i já ve svém extrémně teplém spacáku mrznu. Polární zář, na kterou čekám, se neukazuje a ráno mám na stanu neuvěřitelné množství jinovatky, až se divím, že nemám omrzliny. Nicméně se vzpamatovávám vklouznutím do horkého potoka opět v těsné blízkosti kempu a vyrážím na 30 kilometrovou túru po horách.
Cesta k cíli
Během túry se mi odkrývají neuvěřitelné pohledy na údolí lemované horami místy zasněženými. Připadá mi, jako kdyby hory byly namalované, jako by mi před oči někdo podstrčil obraz. Míjíme sněhové jazyky, stavíme sněhuláky, zastavujeme se u horkých sirnatých výparů, u kterých se ohříváme. Nedochází nám totiž, že pára zvlhčuje. Pokračujeme dál. Počasí se začíná kazit, fouká silný vítr a prší. Akorát dorážíme na obsidiánovou poušť. Poušť pokrytou sopečným sklem. Všude kolem nás jsou pomníčky horalů, kteří tuto cestu nezvládli. Náš 30 kilometrový úsek je totiž jen pětina normálního treku. Padá mlha a je vidět sotva od tyčky, vyznačující trasu, k tyčce. Dosáhli jsme ale cíle a spokojeně se vracíme do kempu. Když jsme na vrcholu poslední hory, která nás dělí od kýženého stanu, opravdu vidíme slabou duhu.
Počasí je proměnlivé
Na Islandu nikdy nevíte, jaké počasí vás překvapí. I když je ráno krásně, během několika málo okamžiků se může obloha zatáhnout a počasí se tak úplně změnit. Proto je důležité, když jdete někam na túru, vzít si do batůžku náhradní oblečení. Pokud se ale počasí změní během doby, co jste ve stanu, nic s tím nenaděláte. Ráno kolem 5 hodiny mě budí silný otřes a zvuk, připomínající jedoucí vlak. Je to neuvěřitelně silný vítr, který naráží do mého stanu a odfoukává jeho vrchní vrstvu. Vstávám a zjišťuji, že ležím v louži a že na mě prší. Okamžitě balím. Venku prší samozřejmě zas horizontálně a jen co přeběhnu do umýváren, jsem promoklá na kost. Hory, které ještě včera byly neuvěřitelně nádherné, se mění v šedé, zamlžené stíny. A místo na kterém jsme kempovali je samo o sobě také jedna velká louže.
Změna plánů
Poslední procházka přes hory se tedy už neuskuteční. Těší mě jen pohled na fotografie pořízené den předtím. Autobus do Reykjavíku jede v 15:00. Je 6:30. V umývárnách nechávám uschnout veškeré vybavení a jdu se občerstvit do předraženého jídelního autobusu, kde trávím co nejvíce času. Dozvídám se totiž od ostatních lidí, že to co nás postihlo, nebylo nic jiného než obávaný blizard.
Děkuji všem, že se mi tohle stalo poslední den a že mě už čeká jen sušení věcí v Reykjavíku, kde na mě čeká má hostitelská rodina.
Tento článek vychází v rámci tématu Do deště, společného tématu uskupení webů 1.Outdoorova.eu.
Ostatní články:
www.nakole.cz – Nepromokavé cyklobrašny Ať už jedete na cykloexpedici na druhý konec světa, nebo potřebujete jen o několik bloků dál na nákup, v dešti a plískanici to nikdy není příjemné. V takovém případě se vždy vyplatí, když máte věci bezpečně uložené v suchu. V následujícím článku najdete několik typů voděodolných brašen na kola, které jsou k dostání na českém trhu.
www.nakole.cz – Kamarád do deště: Podzimní Prahou na elektrokole Tento článek nebude o věrném přátelství Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho, jak by se na první pohled mohlo zdát. Následující příběh dokazuje, že i v dešti a nepohodě se může jezdit po Praze příjemně a navíc elegantně.
www.nakole.cz – Jak se jezdí v dešti Čeští cyklocestovatelé vyprávějí, jak si obvykle na cestách poradí s deštěm a s nepřízní počasí vůbec.
www.svetoutdooru.cz – Když začne pršet Vybavení do deště tvoří samostatnou kategorii prolínající snad všemi druhy outdoorového vybavení. Proti deštivému počasí se můžeme chránit speciálními doplňky – od pláštěnky až po sofistikované pončo, pořídit si outdorové nepropro vybavení, případně vhodně zkombinovat různé varianty. Připravili jsme přehled, co všechno je v tomto směru k dispozici.
www.hiking.sk – Čo všetko (ne)viete o zrážkach Rozhodujúcim faktorom pri plánovaní potuliek prírodou je počasie. Najradšej máme, ak svieti slnko, no zrážková činnosť je najdôležitejším prvkom pri rozhodovaní. Podľa zrážok prispôsobujeme oblečenie a obutie. Ak máte občas problém porozumieť slovníku meteorológov, ich predpovediam, modelom, družicovým záberom a meteogramom, tak nielen vám sú určené nasledovné riadky.
www.hydromagazin.cz – Kam na vodu, když prší? Déšť většinou není vodákův nepřítel, spíš spojenec. Hlavně zjara a na podzim, kdy je ta pravá sezona skalních pádlistů, kteří v práci netrpělivě kontrolují vodočty a snaží se odhadnout, kde to o víkendu poteče. A tak snad ani pohled HYDRA na společné deštivé téma webů 1.outdoorova.eu nemůže být jiný, než veskrze pozitivní.
www.hydromagazin.cz – Naschvály deště Situace, která se stala poměrně nedávno nám opět jasně dokázala, že déšť prostě neumí pršet ve správnou chvíli a my, kteří ho sledujeme již delší dobu, začínáme mít téměř jistotu, že to dělá naschvál. Fantomas vám vysvětlí proč…
www.svetoutdooru.cz – O vybavení do deště na Světě outdooru Při pořizování vybavení do deště se může hodit informace o zkušenostech s konkrétním vybavením, proto přinášíme přehled testů Světa outdooru, které se dotýkají uvedené problematiky, nebo jsou přímo o věcech do deště určených. Kromě názoru autora najdete další zkušenosti o konkrétním vybavení v komentářích k uvedeným článkům.
Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.
Cesta tam
Jelikož z České republiky letadla na Island nelétají, jezdí se na letiště do berlínského Shoenefeldu, odkud let do Keflavíku (islandské letiště) trvá cca 3 hodiny a 20 minut. Pak se podél pobřeží vydáte autobusem na autobusové nádraží BSÍ v Reykjavíku. Tam se už můžete rozhodnout, co dál. Ubytovat se, jet do vnitrozemí, kempovat anebo si půjčit auto. Já jsem se rozhodla pro druhou možnost. Ale pozor, pokud chcete kempovat na Islandu, je důležité se správně vybavit. Spacák by měl být do nejméně –10°C, protože i v létě může mrznout, sněžit a podobně. Karimatka je nejlepší nafukovací – lépe izoluje a stan dvouplášťový. Mnohdy se výbava na Island hodně prodraží, ale je opravdu velice důležité ji nepodcenit.
První kemp, první zážitky a první túra
Z Reykjavíku, což v češtině znamená kouřící zátoka, se vydávám autobusem severovýchodně do kempu Hveravelir. Ten se rozkládá na rozsáhlé hrbolaté louce mezi dvěma ledovci – Langjökull a Hofsjökull. Cestou máme několik zastávek. První z nich je hned nejúchvatnější. Ze země erupuje až 30 m vysoký gejzír a to v asi šestiminutových intervalech. Lidé s připravenými fotoaparáty se snaží pořídit co možná nejdokonalejší fotografii, což je opravdu nadlidský výkon, jelikož výbuch trvá několik málo sekund. Od gejzíru pokračujeme dál přes vodopády Gulffos. Říká se jim zlaté vodopády. Jsou 31 metrů vysoké a skládají se ze dvou kaskád. Tady potkávám první japonské turisty s deštníky. Ano, prší.
Přijíždím do kempu, rozbaluji stan a vydávám se na túru lávovým polem ke kráteru. Začínám pociťovat nepříjemnou zimu, která mi leze za nehty, a tak se po dosažení cíle těším na první koupání v termálním jezírku, které se nachází přímo v prostranství kempu. V 7°C se svlékám do plavek a nořím se do čtyřicetistupňového jezírka. Pak už mě nic nerozhází a já spokojeně usínám zachumlaná ve svém spacáku.
Zvířecí budíček a návštěva města
Ráno mě probouzí bečení ovcí, které se procházejí mezi stany. Vždy chodí ve skupinách po třech. Matka a dvě mláďata. Není poznat, jestli jde o samce či samici, obě pohlaví mají rohy. Po pevnině se pohybují volně, až na podzim pastevci podnikají několikadenní treky a snaží se je nahnat do třídičky, kde si je pak s ostatními pastevci podle značek v uších rozeberou.
Rychle balím krosnu a vydávám se autobusem do města Akureyri, v překladu písečné louky. Se svými 17 500 obyvateli se udává jako hlavní město severu. První co mě praští do očí je dvouvěžový kostel. Jeho betonové věže mi svým vzhledem připomínají New York. Město nabízí mnoho způsobů, jak strávit volný čas. Od muzeí, přes operu až po teplý venkovní bazén. Islanďané ani krytý neznají. Rozhoduji se jinak a navštěvuji tamní proslulou cukrárnu. Od této doby jsem se stala závislá na horké čokoládě a každý den si jednu musím dopřát.
Líné ráno
Ani další ráno mne nemine zvířecí budíček. Tentokrát to jsou extrémně velké kachny, které chodí mezi stany. Navštěvuji první obchod. Jelikož mi došly zásoby z domova, tak objevuji kouzlo islandského tvarůžku jménem Skyr. Prodávají ho s různými příchutěmi a opravdu výborně nasytí. Dále kupuji slané máslo Smjör a islandský chléb Flatbraud.
Kouřící kopec – Reykjahlíd a 20 let mladá láva
Autobusem se dostáváme do Reykjahlídu. Cestou zastavujeme u vodopádů Godafoss, u kterých pobudeme déle při cestě na jih. Kempujeme u jezera Mývatn. Jde o rozsáhlé, čisté jezero zasazené do lávového pole, které nemá konce. Všude kolem je fascinující příroda. Vydávám se na výlet k ještě činné sopce Krafle. Odborníci předvídají erupci velice brzo. Naposledy vybuchla před asi 20 lety a tak se dá říct, že lávové pole je ještě mladé. Cesty přes něj vedou po vyznačených trasách a dřevěných můstcích, protože místy je láva ještě žhavá. Všude se z ní kouří, a proto není radno šlapat mimo vyznačená místa. Připadám si jak v Tolkienově Mordoru. Na dohled není nic než láva. Chybí už jen Sarumanovo oko.
Láva a zas jen láva
Vydávám se na 18 kilometrovou pěší túru. Cesta vede přes lávové pole, a tak je poněkud náročná. Bez pořádných pohorek bych ji nedoporučovala. Odkrývá se mi úžasná scenérie. Míjím několik metrů hlubokou díru, která je skoro po okraj zasněžená. Procházím parádními lávovými tunely, až se konečně dostávám na místo, kde se láva zastavila. Začíná pršet, nandávám si pláštěnku, která se za chvíli trhá. Stejně je ale k ničemu, protože na Islandu prší horizontálně, což zapříčiňuje silný mrazivý vítr. Cesta vede mnohdy přes pastevecké oblasti, a tak musím po pochybném žebříku překračovat ostnaté ploty. Konečně se přede mnou odkrývá město a navštěvuji tamní teplý venkovní bazén, abych se alespoň trochu ohřála před večerní projížďkou.
Den ještě nekončí
Opět nasedám do autobusu. Vystupujeme u skalních útvarů z lávy. Někdy připomínají obličej, jindy hrad. Před deštěm se schovávám v jeskyních, ale hned to vzdávám a déšť ne déšť vyrážím na okružní cestu mezi těmito úkazy.
Další zastávkou, která mě vyžene ze suchého autobusu, je místo, kde se stýkají dvě litosférické desky – euroasijská a severoamerická. Jednou nohou stojím na evropské a druhou na americké a připadám si vážně dobře.
Poslední, ale nejsilněji působící (hlavně na ten čichový smysl) zastávkou je místo zvané Dettifoss, kde ze země prýští silné páry se sirnatým zápachem. V bahnité zemi se rozkrývá několik bublajících jezírek, které mají přes 100°C. Všude kolem je tak neuvěřitelný puch jako z několika tisíců pukavců. Asi po hodině prohlížení opouštím toto „smradlavé“ místo a jedu zpět do kempu.
Askja
Druhý den se s dalšími cestovateli vydáváme ze stejného kempu na fascinující výlet k bývalé sopce Askja. Ta po erupci vytvořila obrovský masiv vzdálený 150 km od Severního ledového oceánu. Samotný kráter sopky má 50 km² a rozdělil se na dvě jezera. To větší – Oskjuvatna má 11 km², druhé – Viti (Peklo) není tak velké, ale musí se k němu sejít dosti prudká cesta. Pak se v něm můžete i vykoupat. Teplota vody je cca 22°C, ale pozor, zas je silně cítit sírou, což bez čisté vody ze sebe neodstraníte.
Cesta k ní
Cestou ke kráteru náš autobus brodí dvě islandské řeky. Jedna z nich ukrývá v sobě nejčerstvější vodu na Islandu a dá se z ní rovnou pít. Vidíme i třetí řeku, kterou ale nebrodíme, neboť by nás její neskutečně silný proud smetl jako nic.
Tento den je hezky a svítí sluníčko, takže se to výborně fotí. Celou cestu nám dělá společnost „královna Islandu“, hora Herdubreidarlindur s nadmořskou výškou 1682 m. Je to vyhledávané místo horolezců.
Zastavujeme se také na místě, známém pod pojmem měsíční krajina. To proto, že na ní Američané nacvičovali přistání na Měsíci. Obrovské šedé pole jen s občasným lávovým balvanem. Neuvěřitelné.
Cesta od ní
Když se vracíme zpět do Reykjahlídu, neodpoustíme si ještě zastávku v soutěsce Dreki, která je tvořena rozmanitými skálami. Ukrývá také malý vodopád. Teplota vzduchu se dokonce šplhá na 16°C, a tak svlékáme bundy a mikiny a opalujeme se v horském sluníčku. Jaké pak je překvapení, když se vedle mě ozývá čeština a posléze objevuje další a další mně neznámí Češi. Jsem zvídavá a dozvídám se od nich, že jich je tam celý autobus a že se na Island plavili lodí přes Faerské ostrovy, což trvá asi 2 dny. Po příjemném popovídání následuje cesta zpět do kempu. Během jízdy ještě míjíme hromady kamení nepříliš daleko vzdálené od sebe. Řidič vysvětluje, že jde o někdy i 200 let staré značky, jimiž si pastevci vyznačovali cesty za ovcemi.
Konečně na jih!
A je to tu, vyrážíme na jih do hor na místo zvané Landmannalaugar. Jen Češi těmto horám říkají duhové a je to více než přiléhavý název. Písek na horách je totiž barevně zbarven podle toho, jaký nerost zrovna obsahuje. Vidíme tedy téměř všechny barvy duhy a je to nádhera. Pokud se vám poštěstí, můžete nad horami vidět i duhu, protože toto místo je přeháňkami za svitu slunce proslulé. Cesta z Reykjahlídu tam trvá 8 hodin a 40 minut a jede se kolem vodopádu Aldeyjarfoss a pak kolem největšího islandského ledovce – Vatnajökul, který je nejrozsáhlejší v Evropě. Díky němu také Ledovce pokrývají 11 % Islandu.
Cesta autobusem je mrazivá, všude venku jsou obrovské nánosy sněhu a ledu. Mrzne a náš pan řidič ještě zapíná klimatizaci, a aby toho nebylo málo, tak na „čůracích“ zastávkách nechává otevřené dveře. Přestože mám na sobě asi šest vrstev, klepu se zimou. Utěšuji se tím, že jedu na jih a tam přeci musí být podle pravidel tepleji. A taky že je. V Landmannalaugar nás vítají duhové hory ozářené večerním sluncem. Hned je mi do zpěvu a pořizuji nekonečné množství fotek. Takovou nádheru jsem ještě nezažila.
Hory umějí být i zrádné!
O tom, že hory nejsou jen nádhera, se přesvědčuji následující den a vlastně už večer a ráno. Jelikož ve dne je krásně a jasno, večer je tak neuvěřitelná zima, že jsem i já ve svém extrémně teplém spacáku mrznu. Polární zář, na kterou čekám, se neukazuje a ráno mám na stanu neuvěřitelné množství jinovatky, až se divím, že nemám omrzliny. Nicméně se vzpamatovávám vklouznutím do horkého potoka opět v těsné blízkosti kempu a vyrážím na 30 kilometrovou túru po horách.
Cesta k cíli
Během túry se mi odkrývají neuvěřitelné pohledy na údolí lemované horami místy zasněženými. Připadá mi, jako kdyby hory byly namalované, jako by mi před oči někdo podstrčil obraz. Míjíme sněhové jazyky, stavíme sněhuláky, zastavujeme se u horkých sirnatých výparů, u kterých se ohříváme. Nedochází nám totiž, že pára zvlhčuje. Pokračujeme dál. Počasí se začíná kazit, fouká silný vítr a prší. Akorát dorážíme na obsidiánovou poušť. Poušť pokrytou sopečným sklem. Všude kolem nás jsou pomníčky horalů, kteří tuto cestu nezvládli. Náš 30 kilometrový úsek je totiž jen pětina normálního treku. Padá mlha a je vidět sotva od tyčky, vyznačující trasu, k tyčce. Dosáhli jsme ale cíle a spokojeně se vracíme do kempu. Když jsme na vrcholu poslední hory, která nás dělí od kýženého stanu, opravdu vidíme slabou duhu.
Počasí je proměnlivé
Na Islandu nikdy nevíte, jaké počasí vás překvapí. I když je ráno krásně, během několika málo okamžiků se může obloha zatáhnout a počasí se tak úplně změnit. Proto je důležité, když jdete někam na túru, vzít si do batůžku náhradní oblečení. Pokud se ale počasí změní během doby, co jste ve stanu, nic s tím nenaděláte. Ráno kolem 5 hodiny mě budí silný otřes a zvuk, připomínající jedoucí vlak. Je to neuvěřitelně silný vítr, který naráží do mého stanu a odfoukává jeho vrchní vrstvu. Vstávám a zjišťuji, že ležím v louži a že na mě prší. Okamžitě balím. Venku prší samozřejmě zas horizontálně a jen co přeběhnu do umýváren, jsem promoklá na kost. Hory, které ještě včera byly neuvěřitelně nádherné, se mění v šedé, zamlžené stíny. A místo na kterém jsme kempovali je samo o sobě také jedna velká louže.
Změna plánů
Poslední procházka přes hory se tedy už neuskuteční. Těší mě jen pohled na fotografie pořízené den předtím. Autobus do Reykjavíku jede v 15:00. Je 6:30. V umývárnách nechávám uschnout veškeré vybavení a jdu se občerstvit do předraženého jídelního autobusu, kde trávím co nejvíce času. Dozvídám se totiž od ostatních lidí, že to co nás postihlo, nebylo nic jiného než obávaný blizard.
Děkuji všem, že se mi tohle stalo poslední den a že mě už čeká jen sušení věcí v Reykjavíku, kde na mě čeká má hostitelská rodina.
Tento článek vychází v rámci tématu Do deště, společného tématu uskupení webů 1.Outdoorova.eu.
Ostatní články:
www.nakole.cz – Nepromokavé cyklobrašny Ať už jedete na cykloexpedici na druhý konec světa, nebo potřebujete jen o několik bloků dál na nákup, v dešti a plískanici to nikdy není příjemné. V takovém případě se vždy vyplatí, když máte věci bezpečně uložené v suchu. V následujícím článku najdete několik typů voděodolných brašen na kola, které jsou k dostání na českém trhu.
www.nakole.cz – Kamarád do deště: Podzimní Prahou na elektrokole Tento článek nebude o věrném přátelství Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho, jak by se na první pohled mohlo zdát. Následující příběh dokazuje, že i v dešti a nepohodě se může jezdit po Praze příjemně a navíc elegantně.
www.nakole.cz – Jak se jezdí v dešti Čeští cyklocestovatelé vyprávějí, jak si obvykle na cestách poradí s deštěm a s nepřízní počasí vůbec.
www.svetoutdooru.cz – Když začne pršet Vybavení do deště tvoří samostatnou kategorii prolínající snad všemi druhy outdoorového vybavení. Proti deštivému počasí se můžeme chránit speciálními doplňky – od pláštěnky až po sofistikované pončo, pořídit si outdorové nepropro vybavení, případně vhodně zkombinovat různé varianty. Připravili jsme přehled, co všechno je v tomto směru k dispozici.
www.hiking.sk – Čo všetko (ne)viete o zrážkach Rozhodujúcim faktorom pri plánovaní potuliek prírodou je počasie. Najradšej máme, ak svieti slnko, no zrážková činnosť je najdôležitejším prvkom pri rozhodovaní. Podľa zrážok prispôsobujeme oblečenie a obutie. Ak máte občas problém porozumieť slovníku meteorológov, ich predpovediam, modelom, družicovým záberom a meteogramom, tak nielen vám sú určené nasledovné riadky.
www.hydromagazin.cz – Kam na vodu, když prší? Déšť většinou není vodákův nepřítel, spíš spojenec. Hlavně zjara a na podzim, kdy je ta pravá sezona skalních pádlistů, kteří v práci netrpělivě kontrolují vodočty a snaží se odhadnout, kde to o víkendu poteče. A tak snad ani pohled HYDRA na společné deštivé téma webů 1.outdoorova.eu nemůže být jiný, než veskrze pozitivní.
www.hydromagazin.cz – Naschvály deště Situace, která se stala poměrně nedávno nám opět jasně dokázala, že déšť prostě neumí pršet ve správnou chvíli a my, kteří ho sledujeme již delší dobu, začínáme mít téměř jistotu, že to dělá naschvál. Fantomas vám vysvětlí proč…
www.svetoutdooru.cz – O vybavení do deště na Světě outdooru Při pořizování vybavení do deště se může hodit informace o zkušenostech s konkrétním vybavením, proto přinášíme přehled testů Světa outdooru, které se dotýkají uvedené problematiky, nebo jsou přímo o věcech do deště určených. Kromě názoru autora najdete další zkušenosti o konkrétním vybavení v komentářích k uvedeným článkům.
Zima se blíží, první dny začíná být sychravo a vlezlo. „Na golf to
dnes, miláčku, už asi nebude.“ „Když já bych si rád zahrál.“ Co
teď? Poslat ho do kryté haly, ale tam to nemá rád – lepší je příroda a
procházka po luxusním greenu. Řešení je velice zajímavé a dá se využít
i jako dárek k blížícím se vánocům. Je téměř stoprocentně
zaručený velký úspěch s takovýmto dárkem. „Golfové safari po
Jihoafrické republice,“ to zní dobře. Ale co když já golf nehraji, nebudu
se nudit?
Zima se blíží, první dny začíná být sychravo a vlezlo. „Na golf to dnes, miláčku, už asi nebude.“ „Když já bych si rád zahrál,“ slýchávají partnerky milovníků golfu. Co teď? Poslat ho do kryté haly, ale tam to nemá rád – lepší je příroda a procházka po luxusním greenu. Řešení je velice zajímavé a dá se využít i jako dárek k blížícím se vánocům. Je téměř stoprocentně zaručený velký úspěch s takovýmto dárkem. „Golfové safari po Jihoafrické republice,“ to zní dobře. Ale co když já golf nehraji, nebudu se nudit? To jsou úvahy partnerek, nebo v opačném případě partnerů vášnivých golfistů či golfistek.
Tak nejprve co celé golfové safari je!
Golfový okruh je určený pro náročné hráče, ale i pro jejich doprovod. Jedná se devíti denní okruh na palubě luxusního vlaku Rovos Rail, kdy si hráči vyzkouší své golfové umění na šesti různých hřištích. Pro doprovod hráčů je připraven volitelný program mimo golfová hřiště. Čekají je safari po národních parcích, prohlídky měst i návštěvy historicky zajímavých míst.
Tato speciální cesta začíná v Pretorii a směřuje na východ k Nelspruitu. Zahrát si můžete na hřišti Hans Merensky Golf Estate nebo navštívit světově známý Krugrův park. Na vaše golfové umění čeká i Royal Swazi Golf Club u Manzini v Svazijském království, zatímco ne-hráči navštíví sklárny Ngwenya, poobědvají u Malandelas a následně si prohlídnou přírodní rezervaci Mkhaya. Další zastávkou je území Zulů a rezervace Hluhluwe. V Durbanu si hráči zahrají na jednom z nejhezčích hřišť jižní Afriky a to na Durban Beachwood Club a nehrající partnerky se vydají na prohlídku města. U úpatí hor Drakensberg naleznete impozantní 18-ti jamkové hřiště při Champagne Sports Resort. Odtud je možné absolvovat výlet s průvodcem na bitevní pole. Poslední částí Golf-safari je v San City hřiště Gary Player Country Club. Celý okruh opět končí v Pretorii.
Dočetla jsem se, že jde o cestování vlakem. To jsem nikdy neslyšela. Co to znamená?
Již první krok po vstupu na palubu soukromých vlaků Rovos Rail napoví, že se jedná o jedny z nejluxusnějších vlaků na světě ne-li ty nejluxusnější. Od svého vzniku v roce 1989 si vlaková společnost Rovos Rail získala mezinárodní reputaci světové třídy cestování. Dřevem vykládaný interiér s jemnými detaily, vynikající kuchyně a přepych pětihvězdičkové úrovně služeb, vás bude rozmazlovat během cesty za golfovými hřišti Jihoafrické republiky. Vlak vás vrátí do romantického času minulých dob cestování s vymoženostmi dnešní moderní doby. Zkušení cestovatelé zde naleznou nové možnosti, jak poznat kouzlo a tajemství Afriky a přitom si užít relaxace a elegantního stylu.
Vlaky mohou být taženy parní, elektrickou nebo dieslovu lokomotivou. Maximální počet hostů v 36 restaurovaných vagónech je 72 osob. Společnost si vybudovala v Pretorii soukromé nádraží, které slouží pouze pro vlaky Rovos. Můžete zde nalézt malé železniční museum. Celé nádraží se rozkládá na 10 tisíc m2 a má 15 železničních tratí, jde opravdu o honosný domov této společnosti, který stojí za zhlédnutí. Toto místo je začátkem i koncem celého Golf Safari.
Restaurované vagóny určené k nočnímu spánku i k odpočinku během dne nabízí vše z moderní doby v eleganci dávných dob. Každá ze suit je klimatizována a určena pro dvojici pasažérů. Jejich typické Edwardovské rysy zachycuje přepych luxusního dřeva a kovaných doplňků. Lůžka v kupé jsou v manželské úpravě nebo odděleny. Všechny suity nabízí hostům mimo lůžka i psací stůl, úložný prostor, vlastní trezor na cennosti a minibar s občerstvením. Pokojový servis je vám k dispozici celých 24 hodin denně. V připojené koupelně naleznete dobové prvky propojené s moderním standardem dnešní doby, ať už jde o zásuvku, fén či sprchu.
Vlaky vezou tři různé druhy kupé. Royal Suites – každé z těchto královských kupé zabírá polovinu vagónu a je zde k dispozici 16 m2 elegantního luxusu. Naleznete zde oddělenou obývací část a koupelnu s viktoriánskou vanou a samostatným sprchovým koutem. Deluxe Suite – zabírá 11 m2 a je určena pro dva cestující, kteří mohou volit mezi manželskou postelí nebo oddělenými lůžky. V koupelně je sprchový kout, toaleta a umyvadlo. Pullman Suite – je třetí možnost ubytování ve vlacích Rovos Rail. Jeho velikost je 7 m2, v koupelně naleznete sprchový kout, toaletu a umyvadlo. Lůžka jsou v obytné části na noční spánek umístěna nad sebe a během dne se upravují na pohodlný gauč.
Život na palubě se dá jednoduše nazvat elegance, zážitky a styl. Každý z hostů by před cestou měl na tuto skutečnost pomyslet a nezapomenout si zabalit večerní šaty, které se vám hodí při každodenní večeři. Snídaně jsou podávány z bohatých švédských stolů. Výborní kuchaři si nechávají na večeřích záležet a připravují pro vás, své hosty, tříchodová menu skládající se z předkrmu, hlavního jídla a moučníku. Každý má navíc výběr, zda zvolí hlavní pokrm masový nebo rybu eventuálně pouze vegetariánské jídlo. Stejné je to i s obědem. Restaurační vozy jsou určeny výhradně pro nekuřáky. Kuřácký salónek se nachází u vozu umístěného na konci vlaku zvaného Observation car, kde je ideální místo ke sledování ubíhající krajiny. Obývací vagón slouží také k odpočinku, sklence vína či odpočinku u televize.
A co ceny? A kdy se na cestu můžu vydat?
Golf safari na 8 nocí vás přijde v termínu 7. 4. - 15. 4. 2010 na 84 660 Kč v Pullman Suit a 125 460 Kč v Deluxe kupé na osobu. Poslední místa se najdou i před vánoci a to v termínu 2. 12. – 10. 12. 2009, cena činní 69 360 Kč v Pullman kupé, 102 000 Kč Deluxe kupé na osobu. Ceny letenek do Johannesburgu jsou pak dle aktuální nabídky na trhu (od 30 tisíc včetně tax). Víza ani očkování nejsou nutná.
Kde si můžu Golf Safari koupit?
Cestu Vám zabezpečí a pomůže naplánovat specializovaná cestovní kancelář pro vlakové cesty Dovolená Snů s.r.o. Kompletní příprava cesty zahrnuje rezervaci letenky, vlakový program eventuálně ubytování v hotelu, transfery, cestovní pojištění a další služby pro zpříjemnění dovolené včetně zajištění přepravy golfech holí. Podrobnosti o jednotlivých programech najdete na www.DovolenaSnu.cz . Vaše dovolená bude přesně taková, jakou jste si vybrali.
Zima se blíží, první dny začíná být sychravo a vlezlo. „Na golf to dnes, miláčku, už asi nebude.“ „Když já bych si rád zahrál,“ slýchávají partnerky milovníků golfu. Co teď? Poslat ho do kryté haly, ale tam to nemá rád – lepší je příroda a procházka po luxusním greenu. Řešení je velice zajímavé a dá se využít i jako dárek k blížícím se vánocům. Je téměř stoprocentně zaručený velký úspěch s takovýmto dárkem. „Golfové safari po Jihoafrické republice,“ to zní dobře. Ale co když já golf nehraji, nebudu se nudit? To jsou úvahy partnerek, nebo v opačném případě partnerů vášnivých golfistů či golfistek.
Tak nejprve co celé golfové safari je!
Golfový okruh je určený pro náročné hráče, ale i pro jejich doprovod. Jedná se devíti denní okruh na palubě luxusního vlaku Rovos Rail, kdy si hráči vyzkouší své golfové umění na šesti různých hřištích. Pro doprovod hráčů je připraven volitelný program mimo golfová hřiště. Čekají je safari po národních parcích, prohlídky měst i návštěvy historicky zajímavých míst.
Tato speciální cesta začíná v Pretorii a směřuje na východ k Nelspruitu. Zahrát si můžete na hřišti Hans Merensky Golf Estate nebo navštívit světově známý Krugrův park. Na vaše golfové umění čeká i Royal Swazi Golf Club u Manzini v Svazijském království, zatímco ne-hráči navštíví sklárny Ngwenya, poobědvají u Malandelas a následně si prohlídnou přírodní rezervaci Mkhaya. Další zastávkou je území Zulů a rezervace Hluhluwe. V Durbanu si hráči zahrají na jednom z nejhezčích hřišť jižní Afriky a to na Durban Beachwood Club a nehrající partnerky se vydají na prohlídku města. U úpatí hor Drakensberg naleznete impozantní 18-ti jamkové hřiště při Champagne Sports Resort. Odtud je možné absolvovat výlet s průvodcem na bitevní pole. Poslední částí Golf-safari je v San City hřiště Gary Player Country Club. Celý okruh opět končí v Pretorii.
Dočetla jsem se, že jde o cestování vlakem. To jsem nikdy neslyšela. Co to znamená?
Již první krok po vstupu na palubu soukromých vlaků Rovos Rail napoví, že se jedná o jedny z nejluxusnějších vlaků na světě ne-li ty nejluxusnější. Od svého vzniku v roce 1989 si vlaková společnost Rovos Rail získala mezinárodní reputaci světové třídy cestování. Dřevem vykládaný interiér s jemnými detaily, vynikající kuchyně a přepych pětihvězdičkové úrovně služeb, vás bude rozmazlovat během cesty za golfovými hřišti Jihoafrické republiky. Vlak vás vrátí do romantického času minulých dob cestování s vymoženostmi dnešní moderní doby. Zkušení cestovatelé zde naleznou nové možnosti, jak poznat kouzlo a tajemství Afriky a přitom si užít relaxace a elegantního stylu.
Vlaky mohou být taženy parní, elektrickou nebo dieslovu lokomotivou. Maximální počet hostů v 36 restaurovaných vagónech je 72 osob. Společnost si vybudovala v Pretorii soukromé nádraží, které slouží pouze pro vlaky Rovos. Můžete zde nalézt malé železniční museum. Celé nádraží se rozkládá na 10 tisíc m2 a má 15 železničních tratí, jde opravdu o honosný domov této společnosti, který stojí za zhlédnutí. Toto místo je začátkem i koncem celého Golf Safari.
Restaurované vagóny určené k nočnímu spánku i k odpočinku během dne nabízí vše z moderní doby v eleganci dávných dob. Každá ze suit je klimatizována a určena pro dvojici pasažérů. Jejich typické Edwardovské rysy zachycuje přepych luxusního dřeva a kovaných doplňků. Lůžka v kupé jsou v manželské úpravě nebo odděleny. Všechny suity nabízí hostům mimo lůžka i psací stůl, úložný prostor, vlastní trezor na cennosti a minibar s občerstvením. Pokojový servis je vám k dispozici celých 24 hodin denně. V připojené koupelně naleznete dobové prvky propojené s moderním standardem dnešní doby, ať už jde o zásuvku, fén či sprchu.
Vlaky vezou tři různé druhy kupé. Royal Suites – každé z těchto královských kupé zabírá polovinu vagónu a je zde k dispozici 16 m2 elegantního luxusu. Naleznete zde oddělenou obývací část a koupelnu s viktoriánskou vanou a samostatným sprchovým koutem. Deluxe Suite – zabírá 11 m2 a je určena pro dva cestující, kteří mohou volit mezi manželskou postelí nebo oddělenými lůžky. V koupelně je sprchový kout, toaleta a umyvadlo. Pullman Suite – je třetí možnost ubytování ve vlacích Rovos Rail. Jeho velikost je 7 m2, v koupelně naleznete sprchový kout, toaletu a umyvadlo. Lůžka jsou v obytné části na noční spánek umístěna nad sebe a během dne se upravují na pohodlný gauč.
Život na palubě se dá jednoduše nazvat elegance, zážitky a styl. Každý z hostů by před cestou měl na tuto skutečnost pomyslet a nezapomenout si zabalit večerní šaty, které se vám hodí při každodenní večeři. Snídaně jsou podávány z bohatých švédských stolů. Výborní kuchaři si nechávají na večeřích záležet a připravují pro vás, své hosty, tříchodová menu skládající se z předkrmu, hlavního jídla a moučníku. Každý má navíc výběr, zda zvolí hlavní pokrm masový nebo rybu eventuálně pouze vegetariánské jídlo. Stejné je to i s obědem. Restaurační vozy jsou určeny výhradně pro nekuřáky. Kuřácký salónek se nachází u vozu umístěného na konci vlaku zvaného Observation car, kde je ideální místo ke sledování ubíhající krajiny. Obývací vagón slouží také k odpočinku, sklence vína či odpočinku u televize.
A co ceny? A kdy se na cestu můžu vydat?
Golf safari na 8 nocí vás přijde v termínu 7. 4. - 15. 4. 2010 na 84 660 Kč v Pullman Suit a 125 460 Kč v Deluxe kupé na osobu. Poslední místa se najdou i před vánoci a to v termínu 2. 12. – 10. 12. 2009, cena činní 69 360 Kč v Pullman kupé, 102 000 Kč Deluxe kupé na osobu. Ceny letenek do Johannesburgu jsou pak dle aktuální nabídky na trhu (od 30 tisíc včetně tax). Víza ani očkování nejsou nutná.
Kde si můžu Golf Safari koupit?
Cestu Vám zabezpečí a pomůže naplánovat specializovaná cestovní kancelář pro vlakové cesty Dovolená Snů s.r.o. Kompletní příprava cesty zahrnuje rezervaci letenky, vlakový program eventuálně ubytování v hotelu, transfery, cestovní pojištění a další služby pro zpříjemnění dovolené včetně zajištění přepravy golfech holí. Podrobnosti o jednotlivých programech najdete na www.DovolenaSnu.cz . Vaše dovolená bude přesně taková, jakou jste si vybrali.
Domácí i zahraniční turisty v Kappadokii lákají jedinečné
přírodní krásy, zejména prapodivné vulkanické vyvřeliny pozoruhodných
tvarů a velikostí, a podzemní města.
Země známá i neznámá, starodávný kus země omýván třemi moři na rozhraní Evropy a Asie a v současné době oblíbený exotický cíl slovenských a českých rekreantů.
Turecko. Stát, který dostal od Stvořitele všechno. Klíče k mořskému bohatství, vysoká, řídce zalesněná pohoří, životadárné úrodné nížiny protkané řekami, jezery a přehrady, urbanizovanou krajinu s vyspělými městy a množství přírodních pozoruhodností a historických památek roztroušených po zemi jako perly na hermelínovém plášti.
A samozřejmě i nejrůznější protiklady. Turecko je po všech stránkách nesmírně zajímavá a svérázná krajina s evropským nátěrem na masivním asijském podkladě. Za tuto dvojjedinost Turci vděčí největšímu ze svých synů, velkému Mustafa Kemalu Atatürkovi, kterého si v zemi ještě i 70 let po smrti právem ctí jako zakladatele moderního Turecka. V Turecku vnímavý turista velmi rychle zachytí ještě další přednost země: lidé jsou tu nesmírně milí a pohostinní – tedy oplývají vlastnostmi, na které jsme my, středoevropani, v poslední době trochu pozapomněli.
K nejnavštěvovanějším oblastem Turecka právem patří Kappadokie (počeštěně též Kapadocie). Po geografické stránce jde o oblast o rozloze přibližně 300 km2, která se rozkládá mezi Ankarou a Sivas a dále mezi městy Konya a Malatay. Kdysi byla Kappadokie srdcem Chetitské říše a později i římskou provincií. Hlavními centry dnešní Kappadokie jsou města Ürgüp a Göreme. Ve staré perštine slovo Kappadokie vyjadřovalo, že šlo o zemi krásných koní. Za Římanů byl prodej věhlasných kapadócských klisen prý zatížen speciální daní. Koní už však dnes v Kappadokii není příliš vidět. Ze čtyřnohých společníků člověka zde spíše postřehneme zatoulané a často velmi vyhublé psy, sem tam velbloudy, ale jen jako atrakci pro turisty, pokud ovšem nezvolí jako způsob dopravy balón.
Domácí i zahraniční turisty v Kappadokii lákají jedinečné přírodní krásy, zejména prapodivné vulkanické vyvřeliny pozoruhodných tvarů a velikostí, a podzemní města. Naše skupinka navštívila oba typy kappadocských pozoruhodností. Nejprve jsme vyhledali podivné kuželovité skalní věže v přírodním muzeu nedaleko města Göreme.
Peri bacalan (z turečtiny pohádkové komíny) v pradávných dobách vytvořila příroda ze ztvrdlého tufu (sopečného popela). Naší výchozí základnou bylo asi 60tisícové město Nevsehir, hlavní město stejnojmenné provincie. Do Nevsehiru jsme přijeli autobusem z Adany – je dobré si zajistit jízdenky předem v cestovní kanceláři. Cesta moderním klimatizovaným a čistým autobusem z Adany do Nevsehiru trvala zhruba 4 hodiny. Jednosměrný lístek na cestu Adana – Nevsehir stál 30 tureckých lir, t. j. cca 15 eur.
Cesta dálkovým autobusem v Turecku je příjemný zážitek. Během cesty podával průvodce dvakrát čaj nebo kávu, jednou koláček, balenou vodu kolikrát kdo chtěl a několikrát nabízel k osvěžení kolínsku vodu, kterou si cestující potřel ruce, ramena a zátylek. Průvodce stříkal kolínskou dokonce i do klimatizace.
Přibližně po dvou hodinách jízdy je přestávka u nějakého restauračního zařízení. Cestující tráví přestávku různě, obvykle vyhledají toalety, zakoupí si ayran, což je skvělé, vychlazené jemně slané jogurtové mléko; mnozí, i ženy, kouří. Je trochu zvláštní vidět mladé ženy s šátkem na hlavě a zahalenými rameny, sukní až po kotníky (podle přísnějšího chápání koránu tyto části ženina těla mají zůstat skryty před cizíma očima a mají být ponechány pouze pro manžela), s dítětem na jedné ruce, a v druhé svírající cigaretu…
V Nevsehiru se vyplatí přespat v turistickém hotelu, který kompletně vedou studenti přidružené střední hotelové školy. Z hotelových pokojů je krásný výhled na místní pevnost na kopci. Za hotelem a školou jsou sportovní zařízení, která může nevsehirské škole závidět ledajaké školské zařízení u nás: běžecká dráha, dvě fotbalová hřiště a tenisový kurt. Nocleh v turistickém hotelu stojí jen 21 lir (tj. asi 10,5 EUR) včetně s obrovskou snídaní. Evropanovi (a ještě více Evropance) jsou Turci ve vnitrozemí schopni snést doslova i modré z nebe.
Městečko Göreme, v němž je zmiňované muzeum v přírodě, je vzdálené jen 12 km od Nevsehiru, obě lokality jsou dobře spojeny autobusovými linkami nebo dolmuši, což jsou vlastně dodávky s počtem cca 17 cestujících. Přírodní muzeum je umístěno v pahorkatině, asi 3 – 4 km za městem Göreme. Na horkém slunci, které určuje počasí v létě ve střední Anatolii, může být procházka mírně stoupajícím terénem k skalnatému muzeu dosti namáhavá.
Göremské muzeum v přírodě je od roku 1985 zapsáno ve světovém dědictví UNESCO. Jde o kolekci byzantských kostelů, kaplí, příbytků, klášterů, které byly vytesány do sopečných skalních vyvřelin, některé z útvarů vypadají jakoby vznikly na dvakrát, t. j. na jedné vyvřelině je jakoby přistavený druhý útvar. Země místy trochu připomíná měsíční krajinu. V muzeu se v člověku probudí zbytky fantazie, potlačené moderní dobou, a vnitřním okem zde rozpoznáte fantastické věci. Z poměrně vlnitého terénu vystupují špičaté nebo i hranatější útvary, do kterých člověk nebo příroda vyryli různé otvory: okna, dveře a dokonce holubníky.
Hned při vstupu do göremského muzea je ve skále ženský klášter. Lze však vidět pouze jídelnu a schody do kaple, zbytek sedmipatrového objektu je zavřený. Nedaleko stojí obdobný mužský klášter. Ve skalním městečku se nachází několik křesťanských kostelů, všechny vytesány do skal: kostel sv. Bazila, sv. Gregora, kaple sv. Kateřiny, Tmavý kostel, Jablkový kostel, Kostel se sandály. Kostely jsou většinou jednolodní, s okrouhlou klenbou a často s apsidami. Téměř ve všech lze obdivovat překrásné a zachovalé byzantské fresky, většinou v červené barvě. Kostely pocházejí z 11. – 13.století. Všechny jsou přístupné v rámci vstupného, jen do Pokřiveného kostela je třeba ještě zvlášť zaplatit vstupné. Do některých z kostelů je třeba vystoupit po úzkém žebříku. Téměř u všech kostelů, dokonce i těch ve výšce, se v minulosti pochovávalo. Pár hrobů je dokonce odkrytých a lze vidět lidské kosti.
Vstupné do muzea je 15 lir, studenti mají slevu. Hned při vstupu je stanoviště policie, která zajišťuje bezpečnost turistů.
Samotné městečko Göreme je také atraktivní, velmi čisté, s citelnou arabskou jiskrou. Arabský ráz navozují zejména do ulice otevřené malé restaurace a prodejny s hrnčířskými výrobky a pestrými koberci s překrásnými vzory. Druhou stranu ulice lemuje řada menších či větších restaurací přilepených k vyschlému potoku, přes který vede pět dřevěných mostů. Prodejny nebo i menší restaurace jsou dokonce i na mostech.
Ze specialit si lze za velmi rozumnou cenu pochutnat například na Yaprak Sarmase, jde o plněný vinný list, naplněný nádivkou z rýže a rozinek nebo s rýží a mletým masem, dále na sigara bores, což jsou tyčinky z lístkového těsta plněné sýrem smíchaným s petrželkou , vypražené na oleji, zkusit se může i Caciky – jogurt smíchaný s jemně nakrájenou okurkou a rozdrcením česnekem. Na uhašení žízně je vždy vhodný výborný turecký čaj. Turistovi často domácí nabídnou čaj jen tak z přátelství a kdekoli. Je zajímavé, že v Turecku se pěstuje na náhorních plošinách několik druhů čaje. Turci pijí čaj stále a kdekoli, často s velkým množstvím cukru.
Země známá i neznámá, starodávný kus země omýván třemi moři na rozhraní Evropy a Asie a v současné době oblíbený exotický cíl slovenských a českých rekreantů.
Turecko. Stát, který dostal od Stvořitele všechno. Klíče k mořskému bohatství, vysoká, řídce zalesněná pohoří, životadárné úrodné nížiny protkané řekami, jezery a přehrady, urbanizovanou krajinu s vyspělými městy a množství přírodních pozoruhodností a historických památek roztroušených po zemi jako perly na hermelínovém plášti.
A samozřejmě i nejrůznější protiklady. Turecko je po všech stránkách nesmírně zajímavá a svérázná krajina s evropským nátěrem na masivním asijském podkladě. Za tuto dvojjedinost Turci vděčí největšímu ze svých synů, velkému Mustafa Kemalu Atatürkovi, kterého si v zemi ještě i 70 let po smrti právem ctí jako zakladatele moderního Turecka. V Turecku vnímavý turista velmi rychle zachytí ještě další přednost země: lidé jsou tu nesmírně milí a pohostinní – tedy oplývají vlastnostmi, na které jsme my, středoevropani, v poslední době trochu pozapomněli.
K nejnavštěvovanějším oblastem Turecka právem patří Kappadokie (počeštěně též Kapadocie). Po geografické stránce jde o oblast o rozloze přibližně 300 km2, která se rozkládá mezi Ankarou a Sivas a dále mezi městy Konya a Malatay. Kdysi byla Kappadokie srdcem Chetitské říše a později i římskou provincií. Hlavními centry dnešní Kappadokie jsou města Ürgüp a Göreme. Ve staré perštine slovo Kappadokie vyjadřovalo, že šlo o zemi krásných koní. Za Římanů byl prodej věhlasných kapadócských klisen prý zatížen speciální daní. Koní už však dnes v Kappadokii není příliš vidět. Ze čtyřnohých společníků člověka zde spíše postřehneme zatoulané a často velmi vyhublé psy, sem tam velbloudy, ale jen jako atrakci pro turisty, pokud ovšem nezvolí jako způsob dopravy balón.
Domácí i zahraniční turisty v Kappadokii lákají jedinečné přírodní krásy, zejména prapodivné vulkanické vyvřeliny pozoruhodných tvarů a velikostí, a podzemní města. Naše skupinka navštívila oba typy kappadocských pozoruhodností. Nejprve jsme vyhledali podivné kuželovité skalní věže v přírodním muzeu nedaleko města Göreme.
Peri bacalan (z turečtiny pohádkové komíny) v pradávných dobách vytvořila příroda ze ztvrdlého tufu (sopečného popela). Naší výchozí základnou bylo asi 60tisícové město Nevsehir, hlavní město stejnojmenné provincie. Do Nevsehiru jsme přijeli autobusem z Adany – je dobré si zajistit jízdenky předem v cestovní kanceláři. Cesta moderním klimatizovaným a čistým autobusem z Adany do Nevsehiru trvala zhruba 4 hodiny. Jednosměrný lístek na cestu Adana – Nevsehir stál 30 tureckých lir, t. j. cca 15 eur.
Cesta dálkovým autobusem v Turecku je příjemný zážitek. Během cesty podával průvodce dvakrát čaj nebo kávu, jednou koláček, balenou vodu kolikrát kdo chtěl a několikrát nabízel k osvěžení kolínsku vodu, kterou si cestující potřel ruce, ramena a zátylek. Průvodce stříkal kolínskou dokonce i do klimatizace.
Přibližně po dvou hodinách jízdy je přestávka u nějakého restauračního zařízení. Cestující tráví přestávku různě, obvykle vyhledají toalety, zakoupí si ayran, což je skvělé, vychlazené jemně slané jogurtové mléko; mnozí, i ženy, kouří. Je trochu zvláštní vidět mladé ženy s šátkem na hlavě a zahalenými rameny, sukní až po kotníky (podle přísnějšího chápání koránu tyto části ženina těla mají zůstat skryty před cizíma očima a mají být ponechány pouze pro manžela), s dítětem na jedné ruce, a v druhé svírající cigaretu…
V Nevsehiru se vyplatí přespat v turistickém hotelu, který kompletně vedou studenti přidružené střední hotelové školy. Z hotelových pokojů je krásný výhled na místní pevnost na kopci. Za hotelem a školou jsou sportovní zařízení, která může nevsehirské škole závidět ledajaké školské zařízení u nás: běžecká dráha, dvě fotbalová hřiště a tenisový kurt. Nocleh v turistickém hotelu stojí jen 21 lir (tj. asi 10,5 EUR) včetně s obrovskou snídaní. Evropanovi (a ještě více Evropance) jsou Turci ve vnitrozemí schopni snést doslova i modré z nebe.
Městečko Göreme, v němž je zmiňované muzeum v přírodě, je vzdálené jen 12 km od Nevsehiru, obě lokality jsou dobře spojeny autobusovými linkami nebo dolmuši, což jsou vlastně dodávky s počtem cca 17 cestujících. Přírodní muzeum je umístěno v pahorkatině, asi 3 – 4 km za městem Göreme. Na horkém slunci, které určuje počasí v létě ve střední Anatolii, může být procházka mírně stoupajícím terénem k skalnatému muzeu dosti namáhavá.
Göremské muzeum v přírodě je od roku 1985 zapsáno ve světovém dědictví UNESCO. Jde o kolekci byzantských kostelů, kaplí, příbytků, klášterů, které byly vytesány do sopečných skalních vyvřelin, některé z útvarů vypadají jakoby vznikly na dvakrát, t. j. na jedné vyvřelině je jakoby přistavený druhý útvar. Země místy trochu připomíná měsíční krajinu. V muzeu se v člověku probudí zbytky fantazie, potlačené moderní dobou, a vnitřním okem zde rozpoznáte fantastické věci. Z poměrně vlnitého terénu vystupují špičaté nebo i hranatější útvary, do kterých člověk nebo příroda vyryli různé otvory: okna, dveře a dokonce holubníky.
Hned při vstupu do göremského muzea je ve skále ženský klášter. Lze však vidět pouze jídelnu a schody do kaple, zbytek sedmipatrového objektu je zavřený. Nedaleko stojí obdobný mužský klášter. Ve skalním městečku se nachází několik křesťanských kostelů, všechny vytesány do skal: kostel sv. Bazila, sv. Gregora, kaple sv. Kateřiny, Tmavý kostel, Jablkový kostel, Kostel se sandály. Kostely jsou většinou jednolodní, s okrouhlou klenbou a často s apsidami. Téměř ve všech lze obdivovat překrásné a zachovalé byzantské fresky, většinou v červené barvě. Kostely pocházejí z 11. – 13.století. Všechny jsou přístupné v rámci vstupného, jen do Pokřiveného kostela je třeba ještě zvlášť zaplatit vstupné. Do některých z kostelů je třeba vystoupit po úzkém žebříku. Téměř u všech kostelů, dokonce i těch ve výšce, se v minulosti pochovávalo. Pár hrobů je dokonce odkrytých a lze vidět lidské kosti.
Vstupné do muzea je 15 lir, studenti mají slevu. Hned při vstupu je stanoviště policie, která zajišťuje bezpečnost turistů.
Samotné městečko Göreme je také atraktivní, velmi čisté, s citelnou arabskou jiskrou. Arabský ráz navozují zejména do ulice otevřené malé restaurace a prodejny s hrnčířskými výrobky a pestrými koberci s překrásnými vzory. Druhou stranu ulice lemuje řada menších či větších restaurací přilepených k vyschlému potoku, přes který vede pět dřevěných mostů. Prodejny nebo i menší restaurace jsou dokonce i na mostech.
Ze specialit si lze za velmi rozumnou cenu pochutnat například na Yaprak Sarmase, jde o plněný vinný list, naplněný nádivkou z rýže a rozinek nebo s rýží a mletým masem, dále na sigara bores, což jsou tyčinky z lístkového těsta plněné sýrem smíchaným s petrželkou , vypražené na oleji, zkusit se může i Caciky – jogurt smíchaný s jemně nakrájenou okurkou a rozdrcením česnekem. Na uhašení žízně je vždy vhodný výborný turecký čaj. Turistovi často domácí nabídnou čaj jen tak z přátelství a kdekoli. Je zajímavé, že v Turecku se pěstuje na náhorních plošinách několik druhů čaje. Turci pijí čaj stále a kdekoli, často s velkým množstvím cukru.
stromeček s džbánky, každý džbán symbolizuje přání
Hroby uvnitř kostela
Atatürk a turecko-slovenské přátelství v praxi: turecká študentka Pelin a autorka článku
Po dlouhé roky ospalé městečko v centru Floridy získalo
v šedesátých letech postavením vesmírného střediska Kennedy Center
v oblasti Cape Canaveral nový dech, v roce 1971 se slavnostně
otevřely brány Disney Worldu a sláva Orlanda jako hlavního města americké
zábavy mohla začít v nespoutané síle.
Po dlouhé roky ospalé městečko v centru Floridy získalo v šedesátých letech postavením vesmírného střediska Kennedy Center v oblasti Cape Canaveral nový dech, v roce 1971 se slavnostně otevřely brány Disney Worldu a sláva Orlanda jako hlavního města americké zábavy mohla začít v nespoutané síle. Ze třicetitisícového městečka uprostřed jezer je dnes metropole s miliónem obyvatel, z nichž většinu živí zábavný průmysl. Kdo z turistů si dnes vzpomene vojáka Orlanda Reevese, který v roce 1835 kupodivu na břehu jezera Lake Eola nespal na stráži a všiml si plavoucích Indiánů, kteří se snažili vojáky přepadnout. Právě od tohoto čackého vojáka pochází jméno Orlando.
Hotely, hotely, hotely
Zvědavý návštěvník se má na co těšit, díky fenomenálnímu úspěchu postaviček z disneyovek narůstají hotely jako houby po dešti, s nimi přicházejí nejrůznější více či méně kýčovité turistické pasti, rostoucí turistická infrastruktura láká další atrakce a kruh se uzavírá. Hotely se staví stále větší, když opomeneme nejrůznější věžičky, to jak se Američané zoufale snaží, aby jejich současná architektura alespoň trochu odrážela staré evropské hotely, tak jsou to budovy povětšině ohyzdné, uvnitř na první pohled samý mramor a chrom, ale při bližším podívání nejlevnější plastik a natřené atrapy. Na výběr je toho ale hodně, od hotelů předstírajících 5 hvězdiček až po letoviska s nejrůznějšími tématy, od filmů až po hotely z divočiny Západního pobřeží Ameriky.
Jen atrakcí živ je člověk
O to více je tu atrakcí, neboť hotely je nutno nějak naplnit. Radní města kdysi dali Disneymu právo autonomní vlády nad pozemky, z čehož dodnes plynou zvláště mizivé daně a vlastní vodovody. Od doby, kdy branami Disney Worldu prošel první zvědavec, těch atrakcí přibylo požehnaně – jen namátkou vzpomeňme Epcot, SeaWorld, Disney-MGM Studios, Universal Orlando, Bush Gardens, Discovery Cove, Gatorland nebo Wet’n’Wild, a to jsem zcela určitě na něco zapomněl. Doba poklidných procházek na březích jezer a v pomerančových hájích je dávno pryč, do Orlanda se musí nacpat všechno, včetně repliky hlavního schodiště z Titaniku, a pokud město půjde cestičkou vyšlapanou Las Vegas, dočkáme se i Eiffelovy věže. Celé to všechno funguje jako obrovský vysavač na peníze, celodenní vstupné do některého z větších zábavných parků stojí až 48 dolarů na osobu, k tomu připočtěme 7 dolarů za parkoviště, něco na jídlo. Rodinná kasa se v každém případě prohne.
Turistický ráj
Přes chvílemi až neuvěřitelnou kýčovitost se sem však Američané všeho stáří sbíhají jako vosy na med a pro Evropany je až překvapující, že většinu návštěvníků netvoří děti, ale dospělí. Atrakce jsou také již dávno zaměřeny spíše na dospívající mládež nežli na mrňousy toužící po objetí Myšákem nebo Minie, na řadu atrakcí zejména v Universal Studiu či Islands or Adventuge menší děti z bezpečnostních důvodů ani nemohou.
Unaven zástupy Američanů odděných v jednotnou uniformu návštěvníků Orlanda, tj. bílého trička, šortek a tenisek, a davy dětí s plastickýma ušima disneyových myšáků, zajel jsem raději do předměstí Orlanda, kde v blízkosti Slovenské zahrady a hned za rohem od Stefánokovy ulice leží pohostinný podnik česko-slovenských emigrantů Chef Henry’s Cafe. Henrich vaří dokonalou svíčkovou jako od maminky, Estera zase peče božský štrůdl posypaný malinami a ostružinami. V restauraci se otáčejí dvě dcery. Očekával jsem, že sál bude plný různě melancholických starých i nových emigrantů, kterým se zastesklo po rodném jídle, ale překvapivě jsem byl v celé restauraci jediným Čechem, zřejmě se pověst šéfa Henryho donesla k lidem unaveným převahou hamburgerových království. Dokonce mne pozvali i ke stolu, kde osm Američanů oslavovalo u pečené kachny nedávnou expedici na Slovensko. O Slovensku jsem se toho moc nedozvěděl, možná pouze něco o množství vypité borovičky a slivovice, něco o snědených haluškách a spoustu o spoře odděných průvodkyních, jejichž nepatrné spodní prádlo lehce pohoršovalo místní ženy. V každém případě se jim však na Slovensku natolik zalíbilo, že příští rok tam pojedou znovu.
Orlando je místo rozhodně zajímavé, pokud však s sebou nemáme malé děti nebo netoužíme po davech lidí, nezajímají nás ani atrakce plné kolotočů a horských drah, ani obchody pyšnící se dvěma tisíci triček, asi pro nás nebude to pravé ořechové a uděláme lépe, když se mu velkým obloukem vyhneme.
Po dlouhé roky ospalé městečko v centru Floridy získalo v šedesátých letech postavením vesmírného střediska Kennedy Center v oblasti Cape Canaveral nový dech, v roce 1971 se slavnostně otevřely brány Disney Worldu a sláva Orlanda jako hlavního města americké zábavy mohla začít v nespoutané síle. Ze třicetitisícového městečka uprostřed jezer je dnes metropole s miliónem obyvatel, z nichž většinu živí zábavný průmysl. Kdo z turistů si dnes vzpomene vojáka Orlanda Reevese, který v roce 1835 kupodivu na břehu jezera Lake Eola nespal na stráži a všiml si plavoucích Indiánů, kteří se snažili vojáky přepadnout. Právě od tohoto čackého vojáka pochází jméno Orlando.
Hotely, hotely, hotely
Zvědavý návštěvník se má na co těšit, díky fenomenálnímu úspěchu postaviček z disneyovek narůstají hotely jako houby po dešti, s nimi přicházejí nejrůznější více či méně kýčovité turistické pasti, rostoucí turistická infrastruktura láká další atrakce a kruh se uzavírá. Hotely se staví stále větší, když opomeneme nejrůznější věžičky, to jak se Američané zoufale snaží, aby jejich současná architektura alespoň trochu odrážela staré evropské hotely, tak jsou to budovy povětšině ohyzdné, uvnitř na první pohled samý mramor a chrom, ale při bližším podívání nejlevnější plastik a natřené atrapy. Na výběr je toho ale hodně, od hotelů předstírajících 5 hvězdiček až po letoviska s nejrůznějšími tématy, od filmů až po hotely z divočiny Západního pobřeží Ameriky.
Jen atrakcí živ je člověk
O to více je tu atrakcí, neboť hotely je nutno nějak naplnit. Radní města kdysi dali Disneymu právo autonomní vlády nad pozemky, z čehož dodnes plynou zvláště mizivé daně a vlastní vodovody. Od doby, kdy branami Disney Worldu prošel první zvědavec, těch atrakcí přibylo požehnaně – jen namátkou vzpomeňme Epcot, SeaWorld, Disney-MGM Studios, Universal Orlando, Bush Gardens, Discovery Cove, Gatorland nebo Wet’n’Wild, a to jsem zcela určitě na něco zapomněl. Doba poklidných procházek na březích jezer a v pomerančových hájích je dávno pryč, do Orlanda se musí nacpat všechno, včetně repliky hlavního schodiště z Titaniku, a pokud město půjde cestičkou vyšlapanou Las Vegas, dočkáme se i Eiffelovy věže. Celé to všechno funguje jako obrovský vysavač na peníze, celodenní vstupné do některého z větších zábavných parků stojí až 48 dolarů na osobu, k tomu připočtěme 7 dolarů za parkoviště, něco na jídlo. Rodinná kasa se v každém případě prohne.
Turistický ráj
Přes chvílemi až neuvěřitelnou kýčovitost se sem však Američané všeho stáří sbíhají jako vosy na med a pro Evropany je až překvapující, že většinu návštěvníků netvoří děti, ale dospělí. Atrakce jsou také již dávno zaměřeny spíše na dospívající mládež nežli na mrňousy toužící po objetí Myšákem nebo Minie, na řadu atrakcí zejména v Universal Studiu či Islands or Adventuge menší děti z bezpečnostních důvodů ani nemohou.
Unaven zástupy Američanů odděných v jednotnou uniformu návštěvníků Orlanda, tj. bílého trička, šortek a tenisek, a davy dětí s plastickýma ušima disneyových myšáků, zajel jsem raději do předměstí Orlanda, kde v blízkosti Slovenské zahrady a hned za rohem od Stefánokovy ulice leží pohostinný podnik česko-slovenských emigrantů Chef Henry’s Cafe. Henrich vaří dokonalou svíčkovou jako od maminky, Estera zase peče božský štrůdl posypaný malinami a ostružinami. V restauraci se otáčejí dvě dcery. Očekával jsem, že sál bude plný různě melancholických starých i nových emigrantů, kterým se zastesklo po rodném jídle, ale překvapivě jsem byl v celé restauraci jediným Čechem, zřejmě se pověst šéfa Henryho donesla k lidem unaveným převahou hamburgerových království. Dokonce mne pozvali i ke stolu, kde osm Američanů oslavovalo u pečené kachny nedávnou expedici na Slovensko. O Slovensku jsem se toho moc nedozvěděl, možná pouze něco o množství vypité borovičky a slivovice, něco o snědených haluškách a spoustu o spoře odděných průvodkyních, jejichž nepatrné spodní prádlo lehce pohoršovalo místní ženy. V každém případě se jim však na Slovensku natolik zalíbilo, že příští rok tam pojedou znovu.
Orlando je místo rozhodně zajímavé, pokud však s sebou nemáme malé děti nebo netoužíme po davech lidí, nezajímají nás ani atrakce plné kolotočů a horských drah, ani obchody pyšnící se dvěma tisíci triček, asi pro nás nebude to pravé ořechové a uděláme lépe, když se mu velkým obloukem vyhneme.
Vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných
1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta
ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody.
S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné
výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde
je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě.
Aneb Zázrak Emoce Radost Majestátnost A Trochu Tajemna
Odjezd do krásného neznáma
Do neznáma se odjíždí vždy těžko, ale když člověk tak trochu ví, co ho čeká, je to hned příjemnější. A my tak trochu tušili. Ve 23:15 vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných 1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody. S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě. Pro sebevrahy je to tu opravdový ráj, stačí „zapomenout“ zatočit volantem a máte to jisté. A co teprve když potkáte autobus, to jsou teprve krušné chvíle. Potkáváme spoustu cyklistů a motorkářů, opravdový ráj.
Někdy odpoledne dojíždíme do vesničky Täsch, zhruba 5 km před Zermattem. Místní kemp se stává naším domovem na následující týden. Stavíme stan a nedočkavě sedáme na kolo a vyrážíme do Zermattu. Nemůžu se dočkat, až spatřím tu úžasnou horu – Matterhorn. Je fakt nádherná a celý týden se jí nemůžu nabažit. Narychlo projíždíme Zermatt a ještě kousek vyjíždíme do kopce nad městečko. Mimochodem jinam než do kopce tu cesty nevedou. Co taky čekat, když v Zermattu končí silnice, normální auta sem nesmí a kolem vás se tyčí nádherné majestátní hory.
Nakonec máme tento den na kontě 987 km v autě a 17,5 km na kole. No samozřejmě ty bikové km jsou příjemnější. Přijíždíme do kempu a do půl hodiny se spouští déšť a pomalu se blíží švýcarská bouřka. Naštěstí jsme ve stanu, takže pohodička… dobrou noc.
Na kole pod Matterhornem
Z kempu vyrážíme v 11:15 do Zermattu, cesta do kopce nám trvá zhruba půl hodinky. Tady se rozhodujeme, zda vyjedeme nahoru lanovkou nebo si to vyšlápnem na kole. No nakonec zvítězilo kolo a jedeme. Menší problémy s hledáním cesty se nám trošku vymstily, protože tlačíme kola po úzké cestě, která má sklon nevhodný pro cyklisty. Malé zaváhání a skončili bychom několik desítek metrů v rokli. Vysílení odpočíváme v půli kopce a kolemjdoucí Ital nás ujišťuje, že to za 5 minut bude lepší. A světe div se, měl pravdu. Nechápu, že sem mu rozuměla, když italsky nevládnu, asi vůle boží nás zachránila. Po neskutečném stoupání na Sunnegga Paradise (2288 m. n. m.) si užíváme nádherné výhledy, i když Matterhorn se nám schovává za mlhu.
Odpočíváme u jezera Leisee a užíváme si krásných výhledů na Matterhorn a okolní hory. Vyrážíme dál, ale po chvíli pro jistotu otáčíme kola a sjíždíme zpátky dolů. Z údolí za námi se valí černota a déšť. Není to příjemné, když víme, že právě v tom údolí je náš kemp. No netrvá to ani deset minut a jsme mokří od hlavy až k patě, švýcarský déšť má opravdu svoje kouzlo. Mokří, ale spokojení přijíždíme do kempu. Najeto 31 km – půlka do kopce, půlka z kopce – typický profil našich tras.
Pěšky, vlakem nebo vrtulníkem?
Dnes volíme odpočinkový den, nějak nás asi ten první zmohl. Kola necháváme zahálet a vyrážíme do Zermattu pěšky lesíkem podél železnice, která je pro tuto oblast hodně typická. Když přijedete do této oblasti, tak dál jak do vesničky Täsch se autem nedostanete. Zbývají dvě možnosti, využít místních taxíků anebo nasednout na vláček a vyjet vzhůru. Jízdenka přijde zhruba na 7 CHF. Zermatt se řadí k ekologickým městům, takže jakmile přejedete hranice města, tak tu auto nepotkáte. Na začátku je záchytné parkoviště, asi pro místní obyvatele. Po městě jezdí jen vtipně vypadající elektroautíčka. Procházíme Zermatt – nádherné dřevěné domečky jsou na sobě nahuštěny tak, že si lidé vidí vzájemně do oken. Prostě tu není místo na velké pozemky kolem, údolí se nezvětší. Neustále nám nad hlavami hlučí helikoptéry, ty tu slouží k vyhlídkovým letům, záchranářům a přes léto i jako doprava stavebního materiálu do vysokých hor. Léto je jediná možnost, kdy se dají lanovky, vleky a restaurace nahoře zmodernizovat.
Sněhová královna
Dnes máme v plánu něco náročnějšího a tak vstáváme už v 6:30. V 8 hodin sedáme na kola a opět stoupáme do Zermattu. Už nám to skoro připadá skoro jako rovina. Kola parkujeme u dolní stanice lanovky, strach o ně rozhodně nemáme. Rozhlížím se kolem a vidím, že tu parkují daleko zajímavější biky, než máme my. Lanovkou vyjíždíme do stanice Trockener Steg ve výšce 2939 m. n. m. Výhledy jsou impozantní a pohádkové. Ale my nemáme dost a stoupáme vzhůru za sněhem, nemůžeme se ho dočkat. Kupodivu je tu nádherně, sluníčko, ani mráček a krásné teploučko. Kdo by to byl řekl, když se pomalu blížíme k ledovci. Možná právě proto postupně mizí a za pár desítek, možná spíš stovek let už tu nebude. Na sněhu si užíváme, překročili jsme hranici 3000 m. n. m. Sníh je studený a mokrý, ale v tomhle počasí je to příjemné osvěžení. Připadám si jako moderní sněhová královna. Vracíme se dolů k lanovce a odtud se vydáváme po značené turistické trase kolem ledovcových jezírek – pořád se blížíme k Matterhornu, té dominantní skále, která se v minulosti stala osudnou řadě horolezců. Tahle hora je právem považována za jednu z nejkrásnějších hor v Alpách, přestože nepatří k nejvyšším, má „pouhých“ 4478 m. n. m. Dlouhou dobu byla považována za nezdolatelnou alpskou čtyřtisícovku, poprvé byl pokořen až v roce 1865.
Procházíme kolem jezer po trase Matterhorn glacier trail. Cesta vede po ledovci, který je pokryt kameny a sutí. Pak už sestupujeme stále jen dolů. Kdo si ale myslí, že to je jednoduchý sestup tak ani náhodou. Překonat převýšení zhruba 1500 metrů je pěkný záhul pro kolena. A že si občas připadáme jak kamzíci? Na to si postupně zvykáme. Jsme opravdu rádi, že na nás dole čekají kola a můžeme se svézt bez námahy do kempu. Na kole máme 10 km, pěšky zhruba 18 km.
I biker tu najde svůj ráj
Už to je trochu trapný, ale opět po ránu na kole do Zermattu. Původní plán byl zjistit lanovku, vrátit se do kempu, sbalit věci a přespat nahoře na sněhu. Ale poslední lanovku nestíháme a tak měníme plány a nakonec to stojí zato. Zhruba v 15:30 vyrážíme na kolo, je nádherně. V 16 hodin chytáme lanovku na Sunnegga paradise (2288 m. n. m.) a odtud jedeme překrásnou bikovou trasu kolem celého údolí. Projíždíme kolem horských jezer Leisee, Moisee a Grünsee až ke stanici lanovky Riffealp (2211 m. n. m.). Trasa místy náročná a nesjízdná, místy nádherná a pohodová. Cestou nepotkáme ani živáčka, přece jen všichni turisté už jsou dávno dole. Cestou dolů si užíváme západ slunce za Matterhornem, nezapomenutelný zážitek. Do kempu se vracíme po osmé večer. Najeto za celý den celkem 45 km, z toho nahoře po kopcích 25 km.
Švýcarské vyvrcholení v nebi
Přiblížil se poslední den, který strávíme v okolí Zermattu a je to vlastně takový vrchol našeho výletu. Vyjedeme nejvýš, kam to jen jde. Cíl této nejvýše položené horské lanovky v Evropě je na hoře Klein Matterhorn ve výšce 3883 m. n. m., převýšení z 1650 m. n. m. je více než slušné. Lanovkou s námi jedou lyžaři, no jsme blázni my nebo oni? Teplotní rozdíl je asi 15°C, taky slušný. Nahoře chladno a 0°C. Jsme rádi za teplé oblečení, čepice a rukavice. Nahoře je to jako v nebi nebo v pohádce, popravdě nemůžu najít ten správný výraz. Počasí nádherné, všude kolem jen hory a modrá obloha – není to trochu kýč? Sousední hora se jmenuje Breithorn, měří 4164 metrů a vidíme spoustu horolezců, kteří se ji vydávají pokořit. Docela slušnej provoz nahoru a dolů. Breithorn je považován za nejlehčí čtyřtisícovku v Evropě, ale i tak se bez cepínu a maček neobejdete. Já tohle vybavení nemám a tak se jen procházím po horských zasněžených pláních, pozoruju hory kolem a lyžaře na nich a říkám si, zda někdy ještě budu výš, než jsem právě teď. Kdoví… Přece jen mám z hor respekt a horolezecké ambice nemám. Výhled na Matterhorn z téhle strany je stále nádherný, ale už nepůsobí tak dominantně jako z Zermattu. Najednou splývá s okolními horami a už byste ji skoro ani nepoznali. Je ale pozdní odpoledne, a tak sedáme na lanovku a opět se vracíme do nížiny, do horkého srpnového dne.
Nádherných 6 dní v Zermattu a okolí uteklo jako voda a nám zůstane spousta krásných vzpomínek na aktivní horskou dovolenou. A výsledek? Švýcarsko jsem si zařadila na seznam nejkrásnějších míst na zemi. Při odjezdu doufáme, že tu nejsme naposled. Kdoví, třeba se sem za pár měsíců vrátíme s lyžemi v kufru.
Aneb Zázrak Emoce Radost Majestátnost A Trochu Tajemna
Odjezd do krásného neznáma
Do neznáma se odjíždí vždy těžko, ale když člověk tak trochu ví, co ho čeká, je to hned příjemnější. A my tak trochu tušili. Ve 23:15 vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných 1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody. S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě. Pro sebevrahy je to tu opravdový ráj, stačí „zapomenout“ zatočit volantem a máte to jisté. A co teprve když potkáte autobus, to jsou teprve krušné chvíle. Potkáváme spoustu cyklistů a motorkářů, opravdový ráj.
Někdy odpoledne dojíždíme do vesničky Täsch, zhruba 5 km před Zermattem. Místní kemp se stává naším domovem na následující týden. Stavíme stan a nedočkavě sedáme na kolo a vyrážíme do Zermattu. Nemůžu se dočkat, až spatřím tu úžasnou horu – Matterhorn. Je fakt nádherná a celý týden se jí nemůžu nabažit. Narychlo projíždíme Zermatt a ještě kousek vyjíždíme do kopce nad městečko. Mimochodem jinam než do kopce tu cesty nevedou. Co taky čekat, když v Zermattu končí silnice, normální auta sem nesmí a kolem vás se tyčí nádherné majestátní hory.
Nakonec máme tento den na kontě 987 km v autě a 17,5 km na kole. No samozřejmě ty bikové km jsou příjemnější. Přijíždíme do kempu a do půl hodiny se spouští déšť a pomalu se blíží švýcarská bouřka. Naštěstí jsme ve stanu, takže pohodička… dobrou noc.
Na kole pod Matterhornem
Z kempu vyrážíme v 11:15 do Zermattu, cesta do kopce nám trvá zhruba půl hodinky. Tady se rozhodujeme, zda vyjedeme nahoru lanovkou nebo si to vyšlápnem na kole. No nakonec zvítězilo kolo a jedeme. Menší problémy s hledáním cesty se nám trošku vymstily, protože tlačíme kola po úzké cestě, která má sklon nevhodný pro cyklisty. Malé zaváhání a skončili bychom několik desítek metrů v rokli. Vysílení odpočíváme v půli kopce a kolemjdoucí Ital nás ujišťuje, že to za 5 minut bude lepší. A světe div se, měl pravdu. Nechápu, že sem mu rozuměla, když italsky nevládnu, asi vůle boží nás zachránila. Po neskutečném stoupání na Sunnegga Paradise (2288 m. n. m.) si užíváme nádherné výhledy, i když Matterhorn se nám schovává za mlhu.
Odpočíváme u jezera Leisee a užíváme si krásných výhledů na Matterhorn a okolní hory. Vyrážíme dál, ale po chvíli pro jistotu otáčíme kola a sjíždíme zpátky dolů. Z údolí za námi se valí černota a déšť. Není to příjemné, když víme, že právě v tom údolí je náš kemp. No netrvá to ani deset minut a jsme mokří od hlavy až k patě, švýcarský déšť má opravdu svoje kouzlo. Mokří, ale spokojení přijíždíme do kempu. Najeto 31 km – půlka do kopce, půlka z kopce – typický profil našich tras.
Pěšky, vlakem nebo vrtulníkem?
Dnes volíme odpočinkový den, nějak nás asi ten první zmohl. Kola necháváme zahálet a vyrážíme do Zermattu pěšky lesíkem podél železnice, která je pro tuto oblast hodně typická. Když přijedete do této oblasti, tak dál jak do vesničky Täsch se autem nedostanete. Zbývají dvě možnosti, využít místních taxíků anebo nasednout na vláček a vyjet vzhůru. Jízdenka přijde zhruba na 7 CHF. Zermatt se řadí k ekologickým městům, takže jakmile přejedete hranice města, tak tu auto nepotkáte. Na začátku je záchytné parkoviště, asi pro místní obyvatele. Po městě jezdí jen vtipně vypadající elektroautíčka. Procházíme Zermatt – nádherné dřevěné domečky jsou na sobě nahuštěny tak, že si lidé vidí vzájemně do oken. Prostě tu není místo na velké pozemky kolem, údolí se nezvětší. Neustále nám nad hlavami hlučí helikoptéry, ty tu slouží k vyhlídkovým letům, záchranářům a přes léto i jako doprava stavebního materiálu do vysokých hor. Léto je jediná možnost, kdy se dají lanovky, vleky a restaurace nahoře zmodernizovat.
Sněhová královna
Dnes máme v plánu něco náročnějšího a tak vstáváme už v 6:30. V 8 hodin sedáme na kola a opět stoupáme do Zermattu. Už nám to skoro připadá skoro jako rovina. Kola parkujeme u dolní stanice lanovky, strach o ně rozhodně nemáme. Rozhlížím se kolem a vidím, že tu parkují daleko zajímavější biky, než máme my. Lanovkou vyjíždíme do stanice Trockener Steg ve výšce 2939 m. n. m. Výhledy jsou impozantní a pohádkové. Ale my nemáme dost a stoupáme vzhůru za sněhem, nemůžeme se ho dočkat. Kupodivu je tu nádherně, sluníčko, ani mráček a krásné teploučko. Kdo by to byl řekl, když se pomalu blížíme k ledovci. Možná právě proto postupně mizí a za pár desítek, možná spíš stovek let už tu nebude. Na sněhu si užíváme, překročili jsme hranici 3000 m. n. m. Sníh je studený a mokrý, ale v tomhle počasí je to příjemné osvěžení. Připadám si jako moderní sněhová královna. Vracíme se dolů k lanovce a odtud se vydáváme po značené turistické trase kolem ledovcových jezírek – pořád se blížíme k Matterhornu, té dominantní skále, která se v minulosti stala osudnou řadě horolezců. Tahle hora je právem považována za jednu z nejkrásnějších hor v Alpách, přestože nepatří k nejvyšším, má „pouhých“ 4478 m. n. m. Dlouhou dobu byla považována za nezdolatelnou alpskou čtyřtisícovku, poprvé byl pokořen až v roce 1865.
Procházíme kolem jezer po trase Matterhorn glacier trail. Cesta vede po ledovci, který je pokryt kameny a sutí. Pak už sestupujeme stále jen dolů. Kdo si ale myslí, že to je jednoduchý sestup tak ani náhodou. Překonat převýšení zhruba 1500 metrů je pěkný záhul pro kolena. A že si občas připadáme jak kamzíci? Na to si postupně zvykáme. Jsme opravdu rádi, že na nás dole čekají kola a můžeme se svézt bez námahy do kempu. Na kole máme 10 km, pěšky zhruba 18 km.
I biker tu najde svůj ráj
Už to je trochu trapný, ale opět po ránu na kole do Zermattu. Původní plán byl zjistit lanovku, vrátit se do kempu, sbalit věci a přespat nahoře na sněhu. Ale poslední lanovku nestíháme a tak měníme plány a nakonec to stojí zato. Zhruba v 15:30 vyrážíme na kolo, je nádherně. V 16 hodin chytáme lanovku na Sunnegga paradise (2288 m. n. m.) a odtud jedeme překrásnou bikovou trasu kolem celého údolí. Projíždíme kolem horských jezer Leisee, Moisee a Grünsee až ke stanici lanovky Riffealp (2211 m. n. m.). Trasa místy náročná a nesjízdná, místy nádherná a pohodová. Cestou nepotkáme ani živáčka, přece jen všichni turisté už jsou dávno dole. Cestou dolů si užíváme západ slunce za Matterhornem, nezapomenutelný zážitek. Do kempu se vracíme po osmé večer. Najeto za celý den celkem 45 km, z toho nahoře po kopcích 25 km.
Švýcarské vyvrcholení v nebi
Přiblížil se poslední den, který strávíme v okolí Zermattu a je to vlastně takový vrchol našeho výletu. Vyjedeme nejvýš, kam to jen jde. Cíl této nejvýše položené horské lanovky v Evropě je na hoře Klein Matterhorn ve výšce 3883 m. n. m., převýšení z 1650 m. n. m. je více než slušné. Lanovkou s námi jedou lyžaři, no jsme blázni my nebo oni? Teplotní rozdíl je asi 15°C, taky slušný. Nahoře chladno a 0°C. Jsme rádi za teplé oblečení, čepice a rukavice. Nahoře je to jako v nebi nebo v pohádce, popravdě nemůžu najít ten správný výraz. Počasí nádherné, všude kolem jen hory a modrá obloha – není to trochu kýč? Sousední hora se jmenuje Breithorn, měří 4164 metrů a vidíme spoustu horolezců, kteří se ji vydávají pokořit. Docela slušnej provoz nahoru a dolů. Breithorn je považován za nejlehčí čtyřtisícovku v Evropě, ale i tak se bez cepínu a maček neobejdete. Já tohle vybavení nemám a tak se jen procházím po horských zasněžených pláních, pozoruju hory kolem a lyžaře na nich a říkám si, zda někdy ještě budu výš, než jsem právě teď. Kdoví… Přece jen mám z hor respekt a horolezecké ambice nemám. Výhled na Matterhorn z téhle strany je stále nádherný, ale už nepůsobí tak dominantně jako z Zermattu. Najednou splývá s okolními horami a už byste ji skoro ani nepoznali. Je ale pozdní odpoledne, a tak sedáme na lanovku a opět se vracíme do nížiny, do horkého srpnového dne.
Nádherných 6 dní v Zermattu a okolí uteklo jako voda a nám zůstane spousta krásných vzpomínek na aktivní horskou dovolenou. A výsledek? Švýcarsko jsem si zařadila na seznam nejkrásnějších míst na zemi. Při odjezdu doufáme, že tu nejsme naposled. Kdoví, třeba se sem za pár měsíců vrátíme s lyžemi v kufru.
Příjemně strávit dovolenou jde i v mnoha částech České
republiky. I já jsem se letos přesvědčil, že jsou zde místa,
o kterých jsem neměl tušení a dokážou mile překvapit. Nejen
památkami, ale také krásnou přírodou. Dokonalou oblastí pro sportovní
aktivity, odpočinek a poznávání památek jsou Beskydy a jejich okolí.
Příjemně strávit dovolenou jde i v mnoha částech České republiky. I já jsem se letos přesvědčil, že jsou zde místa, o kterých jsem neměl tušení a dokážou mile překvapit. Nejen památkami, ale také krásnou přírodou. Dokonalou oblastí pro sportovní aktivity, odpočinek a poznávání památek jsou Beskydy a jejich okolí.
Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm
První den naší dovolené jsme se rozhodli strávit poměrně klidně, vzhledem k tomu, že s námi byly i menší děti. Vydali jsme se proto do Rožnova pod Radhoštěm, kde se nachází krásný skanzen lidové architektury. Zajímavostí je, že Valašské muzeum v přírodě, patří k nejstarším ve střední Evropě. Založeno bylo kolem roku 1925, když se ve městě konal Valašský folklórní festival, na popud bratří Jaroňků. Během dalších let se areál muzea postupně rozrůstal a přibývaly další stavby lidové architektury.
Po zaplacení vstupného a vyřádění dětí na kolotočích a jiných atrakcí jsme se vydali na skutečnou prohlídku. První částí skanzenu jsme se procházeli zcela sami, bez průvodců, pouze v některých objektech na nás čekali zaměstnanci v dobových kostýmech, kteří byli na požádání ochotni poskytnout potřebné informace. Vše důležité jsme se samozřejmě dozvěděli také z velkého množství informačních tabulí. Z několika opravdu skvostných staveb nás zaujal především kostel sv. Anny z Větřkovic, jenž byl postaven mezi léty 1939 až 1941. Pozoruhodný byl také malý hřbitov rozprostírající se kolem kostela. Zdejší malé hrobečky, vzpomínají na významné rodáky okolního kraje. Nejedná se ovšem o pravé hroby, pouze o jakési památníky, které mají připomínat významné osobnosti. Najdete tu například jméno slavného Emila Zátopka, jehož rodištěm byla nedaleká Kopřivnice.
Přibližně po hodině proplétání se mezi historickými stavbami jsme se vydali do další části muzea – Mlýnské doliny. Ta představuje „průmyslovou“ část skanzenu. Tentokrát jsme byli již od počátku doprovázeni průvodcem, jenž nám poskytl informace o jednotlivých funkčních stavbách. Již podle názvu je patrné, že se jednalo o mlýn, dále hamr, pilu či lisovnu oleje. Unikátní je, že většina nářadí ve stavbách je dodnes zcela funkční a tak se tu dočkáte i názorné ukázky.
Po příjemně stráveném dopoledni, jsme si dali pozdní oběd. Pochutnali jsme si tak na pravé valašské kyselici a haluškách. Svůj výlet do Rožnova pod Radhoštěm jsme nakonec zakončili v místním aquaparku, což ocenili především děti.
Na kolech na Pusteny
Následující dny jsme se rozhodli zasvětit sportu. Přesněji řečeno cyklistice, jelikož místní kopce jsou na kolo doslova ideální. Na poprvé jsme se pustili do výšlapu na Pustevny. Pravdou je, že nás lehce zmohl, ale měli jsme dobrý pocit, že jsme nedali přednost cyklobusu. Zastávka na vrcholu Pousteven sloužila tedy k odpočinku, občerstvení, ale také prohlídce zdejších staveb. Ty jsou ostatně také součástí Valašského muzea v přírodě.
Na konci 19. století proudili na Pustevny a nedaleký Radhošť davy turistů, a proto zde byly budovy, jež sloužily pro přenocování a občerstvení poutníků. V roce 1899 byly přistavěny další, jelikož kapacita stávajících byla malá. Projektu se chopil architekt Dušan Jurikovič, jenž vtiskl stavbám nenapodobitelný rukopis. Součástí areálu je i malá dřevěná zvonička, která je dílem téhož architekta.
Po kratší přestávce jsme pokračovali v naší jízdě dál, tentokrát přes hřeben na Radhošť. Po příjezdu nás však čekalo nemilé překvapení. Bájná socha Radegasta, jenž na fotkách a pohlednicích vypadala velkolepě, byla neuvěřitelně malá. Tudíž jsme si jen smutně pořídili fotky a naše kroky následovali k mnohem hezčí kapli sv. Cyrila a Metoděje. Postavena byla v roce 1898 a v nedávné minulosti byla restaurována do dnešní podoby. Obložena je dřevem, ovšem její vnitřek je kamenný. Kámen však těžko odolával nepříznivým podmínkám, a proto bylo nutné jej pokrýt dřevem.
Výlet po Beskydských kopcích by byl úžasným zážitkem, nebýt tak velkého množství turistů, jenž obklopovali každou stavbu a památku.
Muzeum Tatry
V posledních dnech naší dovolené jsme absolvovali tak trochu pánský výlet. Cílem bylo muzeum Tatry v Kopřivnici. Muzeum vzniklo v roce 1947 z původně soukromé sbírky jednoho z místních obyvatel. Postupně se začalo rozrůstat až do dnešní podoby a zrodila se tak unikátní sbírka. Desítky, nejen osobních, automobilů potěší snad každého muže. Navíc se zde ukrývá velké množství dalších pokladů souvisejících s automobilovým průmyslem. Součástí Kopřivnice je také muzeum fojtství, jenž nabízí ukázku života lidí z dob minulých. Na návštěvu tohoto areálu nám ovšem již nezbyl čas.
Týden v českých krajích jsme si výborně užili. Zasportovali jsme si a také poznali nová místa, která nám doposud unikala. Jelikož jsme nestihli navštívit všechno, co nám tento valašský kraj nabízí, určitě se na toto místo ještě vrátíme. Výhodu je, že „na své“ si tu přijdou i děti.
Příjemně strávit dovolenou jde i v mnoha částech České republiky. I já jsem se letos přesvědčil, že jsou zde místa, o kterých jsem neměl tušení a dokážou mile překvapit. Nejen památkami, ale také krásnou přírodou. Dokonalou oblastí pro sportovní aktivity, odpočinek a poznávání památek jsou Beskydy a jejich okolí.
Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm
První den naší dovolené jsme se rozhodli strávit poměrně klidně, vzhledem k tomu, že s námi byly i menší děti. Vydali jsme se proto do Rožnova pod Radhoštěm, kde se nachází krásný skanzen lidové architektury. Zajímavostí je, že Valašské muzeum v přírodě, patří k nejstarším ve střední Evropě. Založeno bylo kolem roku 1925, když se ve městě konal Valašský folklórní festival, na popud bratří Jaroňků. Během dalších let se areál muzea postupně rozrůstal a přibývaly další stavby lidové architektury.
Po zaplacení vstupného a vyřádění dětí na kolotočích a jiných atrakcí jsme se vydali na skutečnou prohlídku. První částí skanzenu jsme se procházeli zcela sami, bez průvodců, pouze v některých objektech na nás čekali zaměstnanci v dobových kostýmech, kteří byli na požádání ochotni poskytnout potřebné informace. Vše důležité jsme se samozřejmě dozvěděli také z velkého množství informačních tabulí. Z několika opravdu skvostných staveb nás zaujal především kostel sv. Anny z Větřkovic, jenž byl postaven mezi léty 1939 až 1941. Pozoruhodný byl také malý hřbitov rozprostírající se kolem kostela. Zdejší malé hrobečky, vzpomínají na významné rodáky okolního kraje. Nejedná se ovšem o pravé hroby, pouze o jakési památníky, které mají připomínat významné osobnosti. Najdete tu například jméno slavného Emila Zátopka, jehož rodištěm byla nedaleká Kopřivnice.
Přibližně po hodině proplétání se mezi historickými stavbami jsme se vydali do další části muzea – Mlýnské doliny. Ta představuje „průmyslovou“ část skanzenu. Tentokrát jsme byli již od počátku doprovázeni průvodcem, jenž nám poskytl informace o jednotlivých funkčních stavbách. Již podle názvu je patrné, že se jednalo o mlýn, dále hamr, pilu či lisovnu oleje. Unikátní je, že většina nářadí ve stavbách je dodnes zcela funkční a tak se tu dočkáte i názorné ukázky.
Po příjemně stráveném dopoledni, jsme si dali pozdní oběd. Pochutnali jsme si tak na pravé valašské kyselici a haluškách. Svůj výlet do Rožnova pod Radhoštěm jsme nakonec zakončili v místním aquaparku, což ocenili především děti.
Na kolech na Pusteny
Následující dny jsme se rozhodli zasvětit sportu. Přesněji řečeno cyklistice, jelikož místní kopce jsou na kolo doslova ideální. Na poprvé jsme se pustili do výšlapu na Pustevny. Pravdou je, že nás lehce zmohl, ale měli jsme dobrý pocit, že jsme nedali přednost cyklobusu. Zastávka na vrcholu Pousteven sloužila tedy k odpočinku, občerstvení, ale také prohlídce zdejších staveb. Ty jsou ostatně také součástí Valašského muzea v přírodě.
Na konci 19. století proudili na Pustevny a nedaleký Radhošť davy turistů, a proto zde byly budovy, jež sloužily pro přenocování a občerstvení poutníků. V roce 1899 byly přistavěny další, jelikož kapacita stávajících byla malá. Projektu se chopil architekt Dušan Jurikovič, jenž vtiskl stavbám nenapodobitelný rukopis. Součástí areálu je i malá dřevěná zvonička, která je dílem téhož architekta.
Po kratší přestávce jsme pokračovali v naší jízdě dál, tentokrát přes hřeben na Radhošť. Po příjezdu nás však čekalo nemilé překvapení. Bájná socha Radegasta, jenž na fotkách a pohlednicích vypadala velkolepě, byla neuvěřitelně malá. Tudíž jsme si jen smutně pořídili fotky a naše kroky následovali k mnohem hezčí kapli sv. Cyrila a Metoděje. Postavena byla v roce 1898 a v nedávné minulosti byla restaurována do dnešní podoby. Obložena je dřevem, ovšem její vnitřek je kamenný. Kámen však těžko odolával nepříznivým podmínkám, a proto bylo nutné jej pokrýt dřevem.
Výlet po Beskydských kopcích by byl úžasným zážitkem, nebýt tak velkého množství turistů, jenž obklopovali každou stavbu a památku.
Muzeum Tatry
V posledních dnech naší dovolené jsme absolvovali tak trochu pánský výlet. Cílem bylo muzeum Tatry v Kopřivnici. Muzeum vzniklo v roce 1947 z původně soukromé sbírky jednoho z místních obyvatel. Postupně se začalo rozrůstat až do dnešní podoby a zrodila se tak unikátní sbírka. Desítky, nejen osobních, automobilů potěší snad každého muže. Navíc se zde ukrývá velké množství dalších pokladů souvisejících s automobilovým průmyslem. Součástí Kopřivnice je také muzeum fojtství, jenž nabízí ukázku života lidí z dob minulých. Na návštěvu tohoto areálu nám ovšem již nezbyl čas.
Týden v českých krajích jsme si výborně užili. Zasportovali jsme si a také poznali nová místa, která nám doposud unikala. Jelikož jsme nestihli navštívit všechno, co nám tento valašský kraj nabízí, určitě se na toto místo ještě vrátíme. Výhodu je, že „na své“ si tu přijdou i děti.
Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst,
jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a
podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního
města Helsingborg.
Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst, jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního města Helsingborg.
Historie
Helsingborg je jedno z nejstarších Švédských měst. Oficiálně se datuje k 21. květnu 1085. Leží v nejužším místě Sund, pouhé 4 km od Dánského ostrova Sjælland. Dlouho byl klíčovým místem pro Dánsko, které kontrolovalo až do roku 1658 oba břehy průlivu. Od roku 1429 Dánsko vybíralo poplatek od všech lodí, které tudy projížděly. Peníze pocházející z mýtného tvořily důležitou část příjmů Dánské Koruny.
Při švédsko-dánské válce v letech 1657–1658 vyhrál jih skandinávského poloostrova Charles X Gustav. Dánové se však ještě toto strategické území několikrát snažili dobýt. Naposledy v roce 1710. Až do poloviny 19. století byl Helsingborg jen malé městečko s maximálně 4.000 obyvatel. Od roku 1850 se však stal jedním z nejrychleji rostoucích měst ve Švédsku. V roce 1890 měl již 20.000 obyvatel a v roce 1930 to bylo téměř 56.000. Dnes má město již přes 100.000 obyvatel. Od roku 1892 spojují Švédsko s Dánskem trajekty.
U poslední války a švédského, konečného vítězství u Helsingborgu, bych rád připomenul velké zásluhy hraběte Magnuse Stenbocka. Jeho socha na koni v nadživotní velikosti stojí před zdejší, neogotickou radnicí Rådhuset. Na přiloženém snímku s restaurovanými pozůstatky původního hradu a věží pevnosti KÄRNAN v pozadí.
Hrabě Magnus Stenbock (*1664-†1717)
Magnus Stenbock vstoupil v roce 1688 do nizozemského vojska a bojoval pod markrabětem Ludvíkem Badenským proti Francouzům.
R. 1697 přešel jako plukovník do švédské armády, vyznamenal se pod Karlem XII. u Narvy (1700) a zúčastnil se výpravy proti Augustu Saskému. R. 1706 byl jmenován guvernérem ve Skane.
Po porážce Karla XII. u Poltavy napadl Skane (jižní region, kam patří i Helsingborg), dánský král Bedřich IV.
Stenbock měl za úkol chránit zemi s vojskem chatrně oděným i vyzbrojeným, v pevnostech bez jakéhokoliv spojení a zcela bez zásob. Povolal tehdy do zbraně 16.000 sedláků a u Helsingborgu Dány r. 1710 porazil a donutil je opustit Švédsko.
V roce 1712 vtrhl do Německa, osvobodil obležený Stralsund, porazil Dány u Gadebusche, vypudil je z Brém i Verdenu, spálil Altonu a přezimoval v Holštýnsku. Tady byl Dány, Rusy a Sasy roku 1713 obklíčen, sevřen v pevnosti Töningen a donucen vzdát se s celým svým vojskem. Jako zajatec byl odvezen do Kodaně, kde r. 1717 zemřel. Později byl jmenován polním maršálem In memoriam.
Stál jsem dlouho před jeho sochou a nechával se ve fantazii přenést do doby před téměř třemi sty lety. Historicky bezpochyby zajímavá éra, ale žít bych v ní nechtěl.
KÄRNAN
Chystám se vystoupit po schodech k dalšímu klenotu Helsingborgu, věži Kärnan, která se dochovala jako jediný pozůstatek středověkého hradu, který jinak švédsko-dánským válečným výbojům padl zcela za oběť.
Pod krásnými, dominantně se tyčícími hradbami, je řada stojanů na kola. Nechávám zde tedy svou oprýskanou, ale velice praktickou skládačku a hledám zámek. Musel jsem se však trošku zastydět za své uvažování cizince, zvyklého ze své země na skutečnost, že to co nezamknu, bude mi nepochybně ukradeno. Směrem ke schodům stojí celá řada dalších stojanů, v nichž čekalo na své majitele cca 50 kol různých typů a kvalit, ale ani jedno nebylo zamčeno. Švédové nekradou, tudíž ani nepředpokládají, že mohou krást druzí. Kdo zná Švédsko a mentalitu jeho obyvatelstva delší dobu, ví dobře, že ještě před pár lety jste zde mohli opravdu klidně nechat ležet batoh, či peněženku třeba na lavičce. Když jste se vrátili druhý den, bylo vše na svém místě.
Poslední dobou, vlivem otevření hranic a velkého přílivu obyvatel bulharské, rumunské, polské a bohužel i české národnosti, se tato situace velice mění. I zde již dochází k prořezání plachet nákladních automobilů, odcizení zboží atd. Nikdy to však není práce domácích obyvatel.
Nechávám tedy kolo ve stojanu neuzamčené a stoupám nahoru, na hradby. Pohled na město a na přístav je nezapomenutelným zážitkem a každému jej doporučuji. Trajekty, pomalu vplouvající do přístavu, barevně pestré, probleskující majáky, udržované střechy domů i pěkně řešené náměstí Stortorget, to vše ve vás nechává příjemný pocit z pohledu na město, postavené s velkým citem a smyslem pro pořádek.
Samotná věž KÄRNAN ve středu hradního opevnění z r. 1310, tvořila nedobytnou pevnost. Tvoří ji pět obranných podlaží + vrchní terasa, které jsou propojeny úzkým, točitým schodištěm se 146 schody. Tyčí se 71m nad přístavem a je z ní nádherný pohled na město a široké okolí. Její interiér od té doby nedoznal větších změn. Nachází se tu středověká kuchyně a kaple a před věží terasa krále Oscara II. Za pěkného počasí je krásně udržovaný park, obklopující věž a sahající až k okraji vysokého opevnění přímo stvořen pro relaxaci a příjemný odpočinek s panoramatickým výhledem na celé město. Strávil jsem zde focením a sbíráním informací celé dopoledne.
Původně jsem chtěl ještě zajet nafotit zámek Sofiero s jeho nádherným parkem a oranžerií. Emocionální zážitek z těchto míst byl však tak silný, že jsem zde raději zůstal až do večera a přejezd k zámku, ležícím na druhém konci města nechal až na příští den.
SOFIERO
Další, krásný podvečer v Helsigborgu. Sedám na kolo a vyrážím spáchat reportáž na zámku Sofiero, cca 7 km severně od švédského Helsingborgu, na pobřeží Oresundu. Nechal jej vybudovat v r. 1864 Oscar II. a později ho předal jako svatební dar Gustavu VI. Adolfovi. Dlouho sloužil jako královské letní sídlo švédským panovníkům.
Dorazil jsem sem k zámecké bráně v 18 hod. a právě zavírali nádherný park, přístupný veřejnosti za 60 SK. To se mi přesně hodilo. Ochotný vrátný mě po předložení novinářského průkazu opět vpustil dovnitř, ukázal mi dotykové čidlo, abych se později mohl dostat ven a já měl celou, nádhernou zahradu a oranžerii k dispozici jen pro sebe.
Byl to zvláštní, velice příjemný pocit. Absolutní ticho, jen štěbetání ptactva a zurčení fontán. Procházím nikým nerušen s fotoaparátem a stativem přes rameno celým parkem vzrostlých stromů, oranžerií s rozkvetlými záhony a stromky obsypanými plody a večerní slunce mi dopřává krásné světlo a stíny pro focení. Vdechuji zhluboka vůni květin a fantazie pracuje na plné obrátky. Vidím krásně oblečené komtesy se slunečníky, posedávající na lavičkách a děti v dobových šatičkách, hrající si u udržovaných jezírek. Opodál si zase představuji pány z „vyšších kruhů“, procházející se po upravených cestách a zasvěceně hovořící o politické situaci, či o obchodu. A mezi tím vším zahradníky a jejich mistrovskou práci.
To už ale zabočuji do nitra své romantické duše snílka a fantasty, daleko od současné reality. Dnes již zámek královská rodina nevyužívá. Je plně k dispozici veřejnosti a každému, kdo tuto část Švédska navštíví jeho prohlídku, vřele doporučuji.
Turistické zajímavosti v centru
Dalším skvostem historické tváře Helsingborgu je cihlový kostel Mariakyrkan z 15. století (původně stavba z 12. století, dnešní podobu získala v r. 1450) s impozantním interiérem. Moderní architekturu naopak reprezentuje budova domu kultury Dunkers Kulturhaus. V tomto kulturním domě, fungujícím teprve šestým rokem, lze navštívit muzea, posedět v restauraci nebo zajít na koncert. Jednotlivé budovy ve středu města jsou ze 14. –17.stolletí, jako např. v ulici Norra Storgatan Gamlegård (č. 9), Henckelska gård (č. 12, starý kupecký dům se dvorem), dům Jacob-Hansena z r. 1641, před nímž je studna, připomínající slavného astronoma Tycho de Brahe, který tu po určitou dobu žil.
K pozoruhodnostem města patří i Sjofartsmonumentet (pomník plavby) od švédského sochaře Carl Millese, postavený bezprostředně u moře na náměstí Hamntorg, (původně stavba z 12. stol., dnešní podoba z r. 1450). Městské muzeum (Stadsmuseum) zahrnuje kulturně historické sbírky. Řada parků (Slottshagen, Pålsjoskog, městský park s osvětlenou fontánou), rekreační místo Fredriksdal s divadlem. Na jihu ve vilové čtvrti léčivé zřídlo Ramlosa halsobrunn objevené r. 1707
Průmysl
Helsingborg je hlavní centrum obchodu a dopravy. Tři přepravní společnosti dopravují osoby a náklad ze Švédska od Dánska 24 hodin denně. Společnost IKEA má mezinárodní korporační ředitelství v Helsingborgu. Vyrábí se zde nikotinové žvýkačky Nicorette. Plní se zde také minerální voda Ramlösa v Ramlösa Brunn, což je jižní předměstí města.
Tolik o Helsingborgu, příště se přesuneme na této trase, kterou bych vás chtěl postupně zavést až k hranicím s Norskem do města Falkenberg.
Po prohlídce Trelleborgu přeskočím několik velice zajímavých měst, jako je např. Malmö, Lanskrona apod. (k těm se vrátím později) a podíváme se do dalšího, krásného a historicky zajímavého, přístavního města Helsingborg.
Historie
Helsingborg je jedno z nejstarších Švédských měst. Oficiálně se datuje k 21. květnu 1085. Leží v nejužším místě Sund, pouhé 4 km od Dánského ostrova Sjælland. Dlouho byl klíčovým místem pro Dánsko, které kontrolovalo až do roku 1658 oba břehy průlivu. Od roku 1429 Dánsko vybíralo poplatek od všech lodí, které tudy projížděly. Peníze pocházející z mýtného tvořily důležitou část příjmů Dánské Koruny.
Při švédsko-dánské válce v letech 1657–1658 vyhrál jih skandinávského poloostrova Charles X Gustav. Dánové se však ještě toto strategické území několikrát snažili dobýt. Naposledy v roce 1710. Až do poloviny 19. století byl Helsingborg jen malé městečko s maximálně 4.000 obyvatel. Od roku 1850 se však stal jedním z nejrychleji rostoucích měst ve Švédsku. V roce 1890 měl již 20.000 obyvatel a v roce 1930 to bylo téměř 56.000. Dnes má město již přes 100.000 obyvatel. Od roku 1892 spojují Švédsko s Dánskem trajekty.
U poslední války a švédského, konečného vítězství u Helsingborgu, bych rád připomenul velké zásluhy hraběte Magnuse Stenbocka. Jeho socha na koni v nadživotní velikosti stojí před zdejší, neogotickou radnicí Rådhuset. Na přiloženém snímku s restaurovanými pozůstatky původního hradu a věží pevnosti KÄRNAN v pozadí.
Hrabě Magnus Stenbock (*1664-†1717)
Magnus Stenbock vstoupil v roce 1688 do nizozemského vojska a bojoval pod markrabětem Ludvíkem Badenským proti Francouzům.
R. 1697 přešel jako plukovník do švédské armády, vyznamenal se pod Karlem XII. u Narvy (1700) a zúčastnil se výpravy proti Augustu Saskému. R. 1706 byl jmenován guvernérem ve Skane.
Po porážce Karla XII. u Poltavy napadl Skane (jižní region, kam patří i Helsingborg), dánský král Bedřich IV.
Stenbock měl za úkol chránit zemi s vojskem chatrně oděným i vyzbrojeným, v pevnostech bez jakéhokoliv spojení a zcela bez zásob. Povolal tehdy do zbraně 16.000 sedláků a u Helsingborgu Dány r. 1710 porazil a donutil je opustit Švédsko.
V roce 1712 vtrhl do Německa, osvobodil obležený Stralsund, porazil Dány u Gadebusche, vypudil je z Brém i Verdenu, spálil Altonu a přezimoval v Holštýnsku. Tady byl Dány, Rusy a Sasy roku 1713 obklíčen, sevřen v pevnosti Töningen a donucen vzdát se s celým svým vojskem. Jako zajatec byl odvezen do Kodaně, kde r. 1717 zemřel. Později byl jmenován polním maršálem In memoriam.
Stál jsem dlouho před jeho sochou a nechával se ve fantazii přenést do doby před téměř třemi sty lety. Historicky bezpochyby zajímavá éra, ale žít bych v ní nechtěl.
KÄRNAN
Chystám se vystoupit po schodech k dalšímu klenotu Helsingborgu, věži Kärnan, která se dochovala jako jediný pozůstatek středověkého hradu, který jinak švédsko-dánským válečným výbojům padl zcela za oběť.
Pod krásnými, dominantně se tyčícími hradbami, je řada stojanů na kola. Nechávám zde tedy svou oprýskanou, ale velice praktickou skládačku a hledám zámek. Musel jsem se však trošku zastydět za své uvažování cizince, zvyklého ze své země na skutečnost, že to co nezamknu, bude mi nepochybně ukradeno. Směrem ke schodům stojí celá řada dalších stojanů, v nichž čekalo na své majitele cca 50 kol různých typů a kvalit, ale ani jedno nebylo zamčeno. Švédové nekradou, tudíž ani nepředpokládají, že mohou krást druzí. Kdo zná Švédsko a mentalitu jeho obyvatelstva delší dobu, ví dobře, že ještě před pár lety jste zde mohli opravdu klidně nechat ležet batoh, či peněženku třeba na lavičce. Když jste se vrátili druhý den, bylo vše na svém místě.
Poslední dobou, vlivem otevření hranic a velkého přílivu obyvatel bulharské, rumunské, polské a bohužel i české národnosti, se tato situace velice mění. I zde již dochází k prořezání plachet nákladních automobilů, odcizení zboží atd. Nikdy to však není práce domácích obyvatel.
Nechávám tedy kolo ve stojanu neuzamčené a stoupám nahoru, na hradby. Pohled na město a na přístav je nezapomenutelným zážitkem a každému jej doporučuji. Trajekty, pomalu vplouvající do přístavu, barevně pestré, probleskující majáky, udržované střechy domů i pěkně řešené náměstí Stortorget, to vše ve vás nechává příjemný pocit z pohledu na město, postavené s velkým citem a smyslem pro pořádek.
Samotná věž KÄRNAN ve středu hradního opevnění z r. 1310, tvořila nedobytnou pevnost. Tvoří ji pět obranných podlaží + vrchní terasa, které jsou propojeny úzkým, točitým schodištěm se 146 schody. Tyčí se 71m nad přístavem a je z ní nádherný pohled na město a široké okolí. Její interiér od té doby nedoznal větších změn. Nachází se tu středověká kuchyně a kaple a před věží terasa krále Oscara II. Za pěkného počasí je krásně udržovaný park, obklopující věž a sahající až k okraji vysokého opevnění přímo stvořen pro relaxaci a příjemný odpočinek s panoramatickým výhledem na celé město. Strávil jsem zde focením a sbíráním informací celé dopoledne.
Původně jsem chtěl ještě zajet nafotit zámek Sofiero s jeho nádherným parkem a oranžerií. Emocionální zážitek z těchto míst byl však tak silný, že jsem zde raději zůstal až do večera a přejezd k zámku, ležícím na druhém konci města nechal až na příští den.
SOFIERO
Další, krásný podvečer v Helsigborgu. Sedám na kolo a vyrážím spáchat reportáž na zámku Sofiero, cca 7 km severně od švédského Helsingborgu, na pobřeží Oresundu. Nechal jej vybudovat v r. 1864 Oscar II. a později ho předal jako svatební dar Gustavu VI. Adolfovi. Dlouho sloužil jako královské letní sídlo švédským panovníkům.
Dorazil jsem sem k zámecké bráně v 18 hod. a právě zavírali nádherný park, přístupný veřejnosti za 60 SK. To se mi přesně hodilo. Ochotný vrátný mě po předložení novinářského průkazu opět vpustil dovnitř, ukázal mi dotykové čidlo, abych se později mohl dostat ven a já měl celou, nádhernou zahradu a oranžerii k dispozici jen pro sebe.
Byl to zvláštní, velice příjemný pocit. Absolutní ticho, jen štěbetání ptactva a zurčení fontán. Procházím nikým nerušen s fotoaparátem a stativem přes rameno celým parkem vzrostlých stromů, oranžerií s rozkvetlými záhony a stromky obsypanými plody a večerní slunce mi dopřává krásné světlo a stíny pro focení. Vdechuji zhluboka vůni květin a fantazie pracuje na plné obrátky. Vidím krásně oblečené komtesy se slunečníky, posedávající na lavičkách a děti v dobových šatičkách, hrající si u udržovaných jezírek. Opodál si zase představuji pány z „vyšších kruhů“, procházející se po upravených cestách a zasvěceně hovořící o politické situaci, či o obchodu. A mezi tím vším zahradníky a jejich mistrovskou práci.
To už ale zabočuji do nitra své romantické duše snílka a fantasty, daleko od současné reality. Dnes již zámek královská rodina nevyužívá. Je plně k dispozici veřejnosti a každému, kdo tuto část Švédska navštíví jeho prohlídku, vřele doporučuji.
Turistické zajímavosti v centru
Dalším skvostem historické tváře Helsingborgu je cihlový kostel Mariakyrkan z 15. století (původně stavba z 12. století, dnešní podobu získala v r. 1450) s impozantním interiérem. Moderní architekturu naopak reprezentuje budova domu kultury Dunkers Kulturhaus. V tomto kulturním domě, fungujícím teprve šestým rokem, lze navštívit muzea, posedět v restauraci nebo zajít na koncert. Jednotlivé budovy ve středu města jsou ze 14. –17.stolletí, jako např. v ulici Norra Storgatan Gamlegård (č. 9), Henckelska gård (č. 12, starý kupecký dům se dvorem), dům Jacob-Hansena z r. 1641, před nímž je studna, připomínající slavného astronoma Tycho de Brahe, který tu po určitou dobu žil.
K pozoruhodnostem města patří i Sjofartsmonumentet (pomník plavby) od švédského sochaře Carl Millese, postavený bezprostředně u moře na náměstí Hamntorg, (původně stavba z 12. stol., dnešní podoba z r. 1450). Městské muzeum (Stadsmuseum) zahrnuje kulturně historické sbírky. Řada parků (Slottshagen, Pålsjoskog, městský park s osvětlenou fontánou), rekreační místo Fredriksdal s divadlem. Na jihu ve vilové čtvrti léčivé zřídlo Ramlosa halsobrunn objevené r. 1707
Průmysl
Helsingborg je hlavní centrum obchodu a dopravy. Tři přepravní společnosti dopravují osoby a náklad ze Švédska od Dánska 24 hodin denně. Společnost IKEA má mezinárodní korporační ředitelství v Helsingborgu. Vyrábí se zde nikotinové žvýkačky Nicorette. Plní se zde také minerální voda Ramlösa v Ramlösa Brunn, což je jižní předměstí města.
Tolik o Helsingborgu, příště se přesuneme na této trase, kterou bych vás chtěl postupně zavést až k hranicím s Norskem do města Falkenberg.
Je to země obývaná lidmi, kteří žijí naplno, lidmi, kteří milují
život a náležitě ho prožívají. Země plná olivových hájů, které se
v záři slunce lesknou stříbrnými odlesky a vůněmi jehličnanů,
bylin a různých středozemních květů. Procestujte Černou Horu od moře
přes hory po kaňony řek a budete ji milovat, protože neznám zemi
v Evropě, která toho nabízí tolik na tak malém území.
Když se rozhodnete navštívit Černou Horu (Monte Negro, Crna Gora), mohou někteří lidé reagovat slovy: Balkán, odpadky, bývalá Jugoslávie. Můžete jim věřit, ale to není vůbec tato země.
Černá Hora je nádherná, romantická, dramatická, přátelská země plná úchvatných scenérií hor, kouzelných kaňonů s řekami v barvě azurové a tyrkysové, čistého moře s vrcholky okolních kopců a hor, které končí až na březích moře.
Je to země obývaná lidmi, kteří žijí naplno, lidmi, kteří milují život a náležitě ho prožívají. Země plná olivových hájů, které se v záři slunce lesknou stříbrnými odlesky a vůněmi jehličnanů, bylin a různých středozemních květů. Procestujte Černou Horu od moře přes hory po kaňony řek a budete ji milovat, protože neznám zemi v Evropě, která toho nabízí tolik na tak malém území. Nebudu Vás zahrnovat historickými údaji, i když právě historie ovlivnila tuto zemi nejvíce. Hrdost místních obyvatel se formovala právě historií země a Černohorci jsou právem hrdí na své Njegoše (Petar II. Petrović Njegoš státník a spisovatel).
Cestovat po Černé Hoře můžete vlakem (hlavní a vlastně jediná černohorská trať začíná v Baru a pokračuje přes Bělehrad až do Nového Sadu), autobusem (mezi velkými městy bývalé Jugoslávie – Dubrovníkem, Sarajevem, Bělehradem, Mostarem a dále západní Evropou a Tureckem je zavedena autobusová síť). Po celé Černé Hoře pak autobusy jezdí i přes většinu přímořských měst, např. Herceg Novi, Kotor, Bar, Ulcinj.
Samozřejmě se dá cestovat i letadlem, a také na kole. Nejpohodlnější od jara do podzimu je automobil a to z toho důvodu, že silnice jsou v tomto období zcela sjízdné a většina v docela dobrém stavu. I Durmitor (národní park, velkolepé scenérie pohoří) můžete projet v jeho jedné z nádherných částí právě autem a zastavit si, kde potřebujete. Menší cesty jsou jako ve všech těchto zemích úzké a vyhýbání se protijedoucím autům je na oboustranné domluvě. Ale Černohorci mají ve vyhýbání velikou praxi a ve většině případů Vám uhnou sami. Slušné je po té poděkovat. V tomto malém cestopisu Vám nepředstavím ani zdaleka všechny krásy této země, ale ukážu Vám několik úžasných míst, kterými se můžete pohodlně kochat během 14denní dovolené a to i s využitím mořských pláží a tzv. válení u moře.
Ubytování v Černé Hoře je stejně jednoduché sehnat jako v každé podobné zemi. Předem přes internet nebo přímo na místě v informačním středisku nebo turistické kanceláři. Také i okolo silnic postává či posedává mnoho místních s cedulemi SOBE (pokoje), ale ne vždy jsou jejich sliby pravdivé. Já doporučuji ubytování někde v okolí moře a přímořského letoviska. Mezi Budvou a Ulcinjem je mnoho možností. My jsme se ubytovali v soukromí v rybářské vesničce Utjeha. Apartmán byl nový, s balkónem a výhledem na moře. Majitelé byli velice příjemní a ochotní, a i když většina Černohorců neumí jiný jazyk než vlastní, domluvíte se. Většina ubytování má i vlastní plac na koupání v moři, s naším apartmánem jsme měli betonové desky na skalách, nebo možnost oblázkové Male plaze či hlavní pláž vesnice. Každý si vybere. Stravování je na Vás, v každé, i malé vesnici, je v sezóně nějaký stánek se vším k životu potřebným a většinou i jeden s ovocem a zeleninou. Ve městech už najdete i hypermarkety a samoobsluhy, restaurace, banky, pošty, apod. V dnešní době už je také v každém větším městě i nejméně jeden bankomat, čemuž do nedávna tak nebylo.
První výlet – Skadarské jezero
Největší balkánské jezero, Skadarské, má tvar delfína a rozlohu 40 000 hektarů; 391 km2 samotné jezero. Jedná se o jedno z největších jezer v Evropě. Krásná cesta s neuvěřitelnými výhledy je z Baru přes Tudemili do Virpazaru. Tato stará cesta směrem na Podgorici vede přes vrcholky místních kopců a před Virpazarem se Vám Skadarské jezero ukáže v celé své rozlehlé kráse. Skadarské jezero je národní park, zajímavý svým povrchem pokrytým kvetoucími lekníny a 270 druhy ptáků. Jedná se o největší ptačí rezervaci v Evropě, kde jsou poslední známá evropská hnízdiště Pelikána kadeřavého a Ibise černého, a o jednu z turisticky nejatraktivnějších lokalit v Černé Hoře. Je náhoda vidět pelikána, když nevyjedete brzy ráno za svítání, kdy samice loví ryby a krmí svá mláďata. Vyjížďky po jezeře Vám zajistí místní v okolí jezera ve Virpazaru, nebo přes most ve Vranjini. Stačí jen vystoupit z auta a už Vás někdo osloví s možností projížďky. Cena za tuto velmi příjemnou zastávku je od 20 do 30 EUR za loďku i s průvodcem na 1 hodinu.
Pobřeží Skadarského jezera
Po obvodu celého Skadarského jezera může zvídavý návštěvník najít a navštívit množství pravoslavných kostelů a jiných kulturních památek. Z projížďky po jezeře si ženy odvezou leknín, který pro Vás, jakoby výjimečně, utrhne pohotový průvodce. Potom se můžete najíst v jedné z restaurací ve Virpazaru, ve které místní doporučují specialitu telecí steak s bramborovým salátem či rybí polévku. Nebo v restauraci přímo za mostem, který vede jako hlavní tah přes Skadarské jezero, zde Vás čeká spíše grilovaná klasika; jídlo moc chutné nebylo.
Ze Skadarského jezera do Murići
Od Skadarského jezera zpět přes Virpazar směrem na Ulcijn uhněte asi v polovině trasy dolů k moři. Vede tam strmá vedlejší silnice, která klesá do ospalé vesnice Murići kolem mešity. Murići leží přímo u jižního okraje jezera lemovaná ostrůvky a nádhernou scenérií s ostrovy a s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a klášterem Starčevo, nebo ostrov Beška s dalšími kostely. V Murići je velice pěkný a čistý kemp, s možností ubytování v dřevěných chatkách a restaurací přímo u jezera. Doporučuji místní specialitu „uzený kapr“. Z jedné porce v této restauraci se nají i se salátem dvě osoby. Poté určitě využijte procházku po okolí a na nejjižnějším cípu Murići, když bude dostatek vody, je úžasné koupání v průzračně čisté vodě s romantickým výhledem na okolní ostrovy.
Z Murići se pořádají výlety lodí na okolní ostrovy a po jezeře až do Virpazaru. Ale i bez vyjížďky po jezeře je toto místo klidné a příjemné k malé zastávce a nasání atmosféry či pozorování ptáků,kteří tady hnízdí po celém břehu. My jsme při návštěvě moc štěstí neměli, ale i kachny, vrabci, vrány a jeřábi přispěli k okouzlení zvláštní atmosférou tohoto místa.
Sveti Stefan – malebný ostrov
Tento klenot pobřeží Černé Hory je spojen s pevninou úzkým mostem, je to ostrov obklopený čistými písečnými plážemi a červenými střechami místních domků. Zajímavé je, že ostrov je majetkem jednoho člověka a celé toto úchvatné dílo je hotel. V době naší návštěvy byl v rekonstrukci, připravován pro návrat minulých časů pro bohatou klientelu, hvězdy filmového a hudebního nebe. Prostě pro světovou smetánku.
Určitě doporučuji vykoupání pod některým ze slunečníku na čistě udržované pláži s výhledem na Sveti Stefan. A také posedět v jedné z příjemných restaurací přímo naproti ostrovu s výhledem na tento klenot pobřeží, např. Famelja Kentera, nebo Drago s chutnou kuchyní a příjemným personálem.
Okolí Sveteho Stefanu – Petrovac
Kousek jižně od Svetiho Stefanu se nachází město s neuvěřitelným historickým centrem a úžasnými plážemi. V sezóně velice zalidněné, proto bych návštěvu města doporučovala jindy, ale jestli nemáte na výběr, toto místo nemůžete minout. Centrum města je prosyceno vůněmi. Zajímavá je kousek za městem také oblázková pláž Buljarica s nepříliš udržovaným kempem. Pláž je dlouhá tak, že na jejím konci budete úplně sami. My jsme si užívali její rozlehlosti těsně před deštěm a poté se v dešti koupali. Neopakovatelná atmosféra tohoto místa nás velice překvapila a nabila novou energií.
Lovćen
Pohoří Lovćen jakoby vyrůstalo přímo z moře. Tyčí se blízko pobřeží, nedaleko Kotoru (Boky Kotorské). Lovćen znamená „ do hor v Černé Hoře“. Pohoří není co do rozlohy veliké, ale každý Černohorec jej zná a každému vřele doporučí jeho návštěvu. Vždyť dalo název celé zemi.
Nejvyšší vrchol je majestátní Štirovnik. Jeden z výletů by Vám určitě neměl uniknout a to na horu Jezerski vrh s mramorovou sochou a mauzoleem panovníka Petera II Petrovišče Njegoše. Zdoláte asi 460 schodů a za samotným památníkem, projitím do zadní části spatříte úžasnou vyhlídku, kdy si budete připadat jako v nebi nebo na konci světa. Památník je opravdu majestátní, ale výhled do okolí je stejně úchvatný jako tato stavba na konci světa!
Obdivovat v pohoří Lovćen můžeme také množství propastí, kotlin a jiných vápencových útvarů či jen prostě smočit nohy v Lovcenském jezeře ve výšce 1620 metrů.
Jedny z nejkrásnějších hor na světě – Durmitor
Vůbec nepřeháním! Když poprvé vidíme úchvatné scenérie tohoto překrásného pohoří, říkáme si, že jsme neviděli nic krásnějšího. Matka příroda se na tomto místě neuvěřitelně vyřádila a vy budete nasávat krásu a klid tohoto místa pořád a pořád a pořád nebudete mít dost. Doporučuji cestu přes Podgorici (hlavní město Černé Hory) přes Kolašin okolo řeky Tary, kde na Vás čekají úžasné výhledy na její kaňon, až do Žabljaku – na okraj pohoří Durmitor. Tyto hory jsou minimálně na týden horské turistiky, ale Vám bude prozatím, než se sem jednou vrátíte, stačit cesta na kole či autem po kvalitní cestě mezi vrcholky do Boričje. Směrem z Durmitoru se pak cesta trochu zhorší, ale je v pohodě průjezdná až k úžasnému klesání do kaňonu řeky Pivy. U řeky je pak možnost zůstat také alespoň den, je tu krásná příroda a koupání.
Kaňon řeky Tary, který se zařezává do okolních kopců a skal, je jedním z nejkrásnějších v Evropě a nejen to, je i nejhlubší v Evropě. Jeho maximální hloubka je 1300 m, což je jen o 200m méně než coloradský Grand Canyon. K řece Taře patří i výlety na raftu, které v okolí řeky nabízí mnoho agentur. Sjezd řeky patří prý k jednomu z nejlepších na světě. Cestou Vás čeká i scenérie v podobě výhledu a přejezdu mostu Lazara Jaukoviće, který ho navrhl a postavil.
Nyní se přesouváme do Žabljaku. Jsme na vrcholcích hor a krajina se najednou celá mění. Ze začátku nás obklopuje rovná travnatá krajina plná malých stád krav a koní a místních domků s nádechem kůč slovenských bačů. Čím více se blížíme ke středu vysokohorského města, udivuje nás bizardnost nových staveb za účelem ubytovat turisty. Takové je i centrum Žabljaku , hodně lidí stánků, turistů, ale kousek za městem po silničce směrem na Sovin Kuk jste opět sami a obklopeni horami, jejich majestátností a klidem.
Po chvíli se dostáváme na začátek pohoří Durmitor. Zadržte dech, jste v jednom z nejkrásnějších míst na zemi.
Durmitor
Na severu Černé Hory u hranic s Bosnou a Hercegovinou se rozkládá Durmitor. Je to přírodní klenot zapsaný do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. V létě můžete podnikat zajímavé výlety pěšky, na kole či autem, nebo se v zimě zarelaxovat při lyžování na jeho strmých svazích. Pohoří s nejvyšší horou Bobotov Kuk (2523 m. n. m.) je porostlé nízkými stromy, klečí, mechem a lišejníkem, poseté balvany, takže se můžete neustále kochat výhledem do okolí. Durmitor je tvořen vápencem, který vytváří množství proláklin, jeskyní a dalších krasových útvarů. Narazíte zde také na vysokohorská jezera, která jsou tvořena po dešti vodou, která vyvěrá z proláklin skal. Nejznámější z nich je Černé jezero. Dá se v něm dokonce i koupat, jeho voda je zde totiž příjemně teplá.
Ke kaňonu řeky Pivy sjíždíte serpentinami vytesanými přímo do skály. Zastavte si na výhled na kaňon s řekou tak modrou jako čistá obloha, jako jarní modřínky. Kopce, které vyrůstají přímo z řeky, jsou jako klobouky položené na zrcadle, s řekou čistou jako pitná voda z kohoutku bez chlóru:) Černá Hora je plná překvapivých míst a každé z těch míst je jiné. Jiná příroda, jiná barva vody, jiné výhledy a jiná panorama. Překvapivá, nádherná země.
Další ze zajímavých míst v Černé Hoře jsou určitě: Bar a jeho okolí (Stari Grad), Cetinje – Rijeka Crnojevića – Virpazar, Stará Maslina v Baru, Ulcijn, Kotor a Boka Kotorská, Budva a mnoho dalšího.
Když se rozhodnete navštívit Černou Horu (Monte Negro, Crna Gora), mohou někteří lidé reagovat slovy: Balkán, odpadky, bývalá Jugoslávie. Můžete jim věřit, ale to není vůbec tato země.
Černá Hora je nádherná, romantická, dramatická, přátelská země plná úchvatných scenérií hor, kouzelných kaňonů s řekami v barvě azurové a tyrkysové, čistého moře s vrcholky okolních kopců a hor, které končí až na březích moře.
Je to země obývaná lidmi, kteří žijí naplno, lidmi, kteří milují život a náležitě ho prožívají. Země plná olivových hájů, které se v záři slunce lesknou stříbrnými odlesky a vůněmi jehličnanů, bylin a různých středozemních květů. Procestujte Černou Horu od moře přes hory po kaňony řek a budete ji milovat, protože neznám zemi v Evropě, která toho nabízí tolik na tak malém území. Nebudu Vás zahrnovat historickými údaji, i když právě historie ovlivnila tuto zemi nejvíce. Hrdost místních obyvatel se formovala právě historií země a Černohorci jsou právem hrdí na své Njegoše (Petar II. Petrović Njegoš státník a spisovatel).
Cestovat po Černé Hoře můžete vlakem (hlavní a vlastně jediná černohorská trať začíná v Baru a pokračuje přes Bělehrad až do Nového Sadu), autobusem (mezi velkými městy bývalé Jugoslávie – Dubrovníkem, Sarajevem, Bělehradem, Mostarem a dále západní Evropou a Tureckem je zavedena autobusová síť). Po celé Černé Hoře pak autobusy jezdí i přes většinu přímořských měst, např. Herceg Novi, Kotor, Bar, Ulcinj.
Samozřejmě se dá cestovat i letadlem, a také na kole. Nejpohodlnější od jara do podzimu je automobil a to z toho důvodu, že silnice jsou v tomto období zcela sjízdné a většina v docela dobrém stavu. I Durmitor (národní park, velkolepé scenérie pohoří) můžete projet v jeho jedné z nádherných částí právě autem a zastavit si, kde potřebujete. Menší cesty jsou jako ve všech těchto zemích úzké a vyhýbání se protijedoucím autům je na oboustranné domluvě. Ale Černohorci mají ve vyhýbání velikou praxi a ve většině případů Vám uhnou sami. Slušné je po té poděkovat. V tomto malém cestopisu Vám nepředstavím ani zdaleka všechny krásy této země, ale ukážu Vám několik úžasných míst, kterými se můžete pohodlně kochat během 14denní dovolené a to i s využitím mořských pláží a tzv. válení u moře.
Ubytování v Černé Hoře je stejně jednoduché sehnat jako v každé podobné zemi. Předem přes internet nebo přímo na místě v informačním středisku nebo turistické kanceláři. Také i okolo silnic postává či posedává mnoho místních s cedulemi SOBE (pokoje), ale ne vždy jsou jejich sliby pravdivé. Já doporučuji ubytování někde v okolí moře a přímořského letoviska. Mezi Budvou a Ulcinjem je mnoho možností. My jsme se ubytovali v soukromí v rybářské vesničce Utjeha. Apartmán byl nový, s balkónem a výhledem na moře. Majitelé byli velice příjemní a ochotní, a i když většina Černohorců neumí jiný jazyk než vlastní, domluvíte se. Většina ubytování má i vlastní plac na koupání v moři, s naším apartmánem jsme měli betonové desky na skalách, nebo možnost oblázkové Male plaze či hlavní pláž vesnice. Každý si vybere. Stravování je na Vás, v každé, i malé vesnici, je v sezóně nějaký stánek se vším k životu potřebným a většinou i jeden s ovocem a zeleninou. Ve městech už najdete i hypermarkety a samoobsluhy, restaurace, banky, pošty, apod. V dnešní době už je také v každém větším městě i nejméně jeden bankomat, čemuž do nedávna tak nebylo.
První výlet – Skadarské jezero
Největší balkánské jezero, Skadarské, má tvar delfína a rozlohu 40 000 hektarů; 391 km2 samotné jezero. Jedná se o jedno z největších jezer v Evropě. Krásná cesta s neuvěřitelnými výhledy je z Baru přes Tudemili do Virpazaru. Tato stará cesta směrem na Podgorici vede přes vrcholky místních kopců a před Virpazarem se Vám Skadarské jezero ukáže v celé své rozlehlé kráse. Skadarské jezero je národní park, zajímavý svým povrchem pokrytým kvetoucími lekníny a 270 druhy ptáků. Jedná se o největší ptačí rezervaci v Evropě, kde jsou poslední známá evropská hnízdiště Pelikána kadeřavého a Ibise černého, a o jednu z turisticky nejatraktivnějších lokalit v Černé Hoře. Je náhoda vidět pelikána, když nevyjedete brzy ráno za svítání, kdy samice loví ryby a krmí svá mláďata. Vyjížďky po jezeře Vám zajistí místní v okolí jezera ve Virpazaru, nebo přes most ve Vranjini. Stačí jen vystoupit z auta a už Vás někdo osloví s možností projížďky. Cena za tuto velmi příjemnou zastávku je od 20 do 30 EUR za loďku i s průvodcem na 1 hodinu.
Pobřeží Skadarského jezera
Po obvodu celého Skadarského jezera může zvídavý návštěvník najít a navštívit množství pravoslavných kostelů a jiných kulturních památek. Z projížďky po jezeře si ženy odvezou leknín, který pro Vás, jakoby výjimečně, utrhne pohotový průvodce. Potom se můžete najíst v jedné z restaurací ve Virpazaru, ve které místní doporučují specialitu telecí steak s bramborovým salátem či rybí polévku. Nebo v restauraci přímo za mostem, který vede jako hlavní tah přes Skadarské jezero, zde Vás čeká spíše grilovaná klasika; jídlo moc chutné nebylo.
Ze Skadarského jezera do Murići
Od Skadarského jezera zpět přes Virpazar směrem na Ulcijn uhněte asi v polovině trasy dolů k moři. Vede tam strmá vedlejší silnice, která klesá do ospalé vesnice Murići kolem mešity. Murići leží přímo u jižního okraje jezera lemovaná ostrůvky a nádhernou scenérií s ostrovy a s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a klášterem Starčevo, nebo ostrov Beška s dalšími kostely. V Murići je velice pěkný a čistý kemp, s možností ubytování v dřevěných chatkách a restaurací přímo u jezera. Doporučuji místní specialitu „uzený kapr“. Z jedné porce v této restauraci se nají i se salátem dvě osoby. Poté určitě využijte procházku po okolí a na nejjižnějším cípu Murići, když bude dostatek vody, je úžasné koupání v průzračně čisté vodě s romantickým výhledem na okolní ostrovy.
Z Murići se pořádají výlety lodí na okolní ostrovy a po jezeře až do Virpazaru. Ale i bez vyjížďky po jezeře je toto místo klidné a příjemné k malé zastávce a nasání atmosféry či pozorování ptáků,kteří tady hnízdí po celém břehu. My jsme při návštěvě moc štěstí neměli, ale i kachny, vrabci, vrány a jeřábi přispěli k okouzlení zvláštní atmosférou tohoto místa.
Sveti Stefan – malebný ostrov
Tento klenot pobřeží Černé Hory je spojen s pevninou úzkým mostem, je to ostrov obklopený čistými písečnými plážemi a červenými střechami místních domků. Zajímavé je, že ostrov je majetkem jednoho člověka a celé toto úchvatné dílo je hotel. V době naší návštěvy byl v rekonstrukci, připravován pro návrat minulých časů pro bohatou klientelu, hvězdy filmového a hudebního nebe. Prostě pro světovou smetánku.
Určitě doporučuji vykoupání pod některým ze slunečníku na čistě udržované pláži s výhledem na Sveti Stefan. A také posedět v jedné z příjemných restaurací přímo naproti ostrovu s výhledem na tento klenot pobřeží, např. Famelja Kentera, nebo Drago s chutnou kuchyní a příjemným personálem.
Okolí Sveteho Stefanu – Petrovac
Kousek jižně od Svetiho Stefanu se nachází město s neuvěřitelným historickým centrem a úžasnými plážemi. V sezóně velice zalidněné, proto bych návštěvu města doporučovala jindy, ale jestli nemáte na výběr, toto místo nemůžete minout. Centrum města je prosyceno vůněmi. Zajímavá je kousek za městem také oblázková pláž Buljarica s nepříliš udržovaným kempem. Pláž je dlouhá tak, že na jejím konci budete úplně sami. My jsme si užívali její rozlehlosti těsně před deštěm a poté se v dešti koupali. Neopakovatelná atmosféra tohoto místa nás velice překvapila a nabila novou energií.
Lovćen
Pohoří Lovćen jakoby vyrůstalo přímo z moře. Tyčí se blízko pobřeží, nedaleko Kotoru (Boky Kotorské). Lovćen znamená „ do hor v Černé Hoře“. Pohoří není co do rozlohy veliké, ale každý Černohorec jej zná a každému vřele doporučí jeho návštěvu. Vždyť dalo název celé zemi.
Nejvyšší vrchol je majestátní Štirovnik. Jeden z výletů by Vám určitě neměl uniknout a to na horu Jezerski vrh s mramorovou sochou a mauzoleem panovníka Petera II Petrovišče Njegoše. Zdoláte asi 460 schodů a za samotným památníkem, projitím do zadní části spatříte úžasnou vyhlídku, kdy si budete připadat jako v nebi nebo na konci světa. Památník je opravdu majestátní, ale výhled do okolí je stejně úchvatný jako tato stavba na konci světa!
Obdivovat v pohoří Lovćen můžeme také množství propastí, kotlin a jiných vápencových útvarů či jen prostě smočit nohy v Lovcenském jezeře ve výšce 1620 metrů.
Jedny z nejkrásnějších hor na světě – Durmitor
Vůbec nepřeháním! Když poprvé vidíme úchvatné scenérie tohoto překrásného pohoří, říkáme si, že jsme neviděli nic krásnějšího. Matka příroda se na tomto místě neuvěřitelně vyřádila a vy budete nasávat krásu a klid tohoto místa pořád a pořád a pořád nebudete mít dost. Doporučuji cestu přes Podgorici (hlavní město Černé Hory) přes Kolašin okolo řeky Tary, kde na Vás čekají úžasné výhledy na její kaňon, až do Žabljaku – na okraj pohoří Durmitor. Tyto hory jsou minimálně na týden horské turistiky, ale Vám bude prozatím, než se sem jednou vrátíte, stačit cesta na kole či autem po kvalitní cestě mezi vrcholky do Boričje. Směrem z Durmitoru se pak cesta trochu zhorší, ale je v pohodě průjezdná až k úžasnému klesání do kaňonu řeky Pivy. U řeky je pak možnost zůstat také alespoň den, je tu krásná příroda a koupání.
Kaňon řeky Tary, který se zařezává do okolních kopců a skal, je jedním z nejkrásnějších v Evropě a nejen to, je i nejhlubší v Evropě. Jeho maximální hloubka je 1300 m, což je jen o 200m méně než coloradský Grand Canyon. K řece Taře patří i výlety na raftu, které v okolí řeky nabízí mnoho agentur. Sjezd řeky patří prý k jednomu z nejlepších na světě. Cestou Vás čeká i scenérie v podobě výhledu a přejezdu mostu Lazara Jaukoviće, který ho navrhl a postavil.
Nyní se přesouváme do Žabljaku. Jsme na vrcholcích hor a krajina se najednou celá mění. Ze začátku nás obklopuje rovná travnatá krajina plná malých stád krav a koní a místních domků s nádechem kůč slovenských bačů. Čím více se blížíme ke středu vysokohorského města, udivuje nás bizardnost nových staveb za účelem ubytovat turisty. Takové je i centrum Žabljaku , hodně lidí stánků, turistů, ale kousek za městem po silničce směrem na Sovin Kuk jste opět sami a obklopeni horami, jejich majestátností a klidem.
Po chvíli se dostáváme na začátek pohoří Durmitor. Zadržte dech, jste v jednom z nejkrásnějších míst na zemi.
Durmitor
Na severu Černé Hory u hranic s Bosnou a Hercegovinou se rozkládá Durmitor. Je to přírodní klenot zapsaný do seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. V létě můžete podnikat zajímavé výlety pěšky, na kole či autem, nebo se v zimě zarelaxovat při lyžování na jeho strmých svazích. Pohoří s nejvyšší horou Bobotov Kuk (2523 m. n. m.) je porostlé nízkými stromy, klečí, mechem a lišejníkem, poseté balvany, takže se můžete neustále kochat výhledem do okolí. Durmitor je tvořen vápencem, který vytváří množství proláklin, jeskyní a dalších krasových útvarů. Narazíte zde také na vysokohorská jezera, která jsou tvořena po dešti vodou, která vyvěrá z proláklin skal. Nejznámější z nich je Černé jezero. Dá se v něm dokonce i koupat, jeho voda je zde totiž příjemně teplá.
Ke kaňonu řeky Pivy sjíždíte serpentinami vytesanými přímo do skály. Zastavte si na výhled na kaňon s řekou tak modrou jako čistá obloha, jako jarní modřínky. Kopce, které vyrůstají přímo z řeky, jsou jako klobouky položené na zrcadle, s řekou čistou jako pitná voda z kohoutku bez chlóru:) Černá Hora je plná překvapivých míst a každé z těch míst je jiné. Jiná příroda, jiná barva vody, jiné výhledy a jiná panorama. Překvapivá, nádherná země.
Další ze zajímavých míst v Černé Hoře jsou určitě: Bar a jeho okolí (Stari Grad), Cetinje – Rijeka Crnojevića – Virpazar, Stará Maslina v Baru, Ulcijn, Kotor a Boka Kotorská, Budva a mnoho dalšího.
Z fotografií, které jsem si kdysi přivezla ze Skotska, je ještě
teď cítit ten nepříjemný, vlezlý chlad a atmosféra dnů
v nekonečných deštích a poryvech větru, pod hrozivou tíhou stínů
hor a skal. Přesto mě vždycky zahřejí na duši a na tváři vyloudí
úsměv. Byli jsme čtyři, dva páry lidí znuděných městským životem,
prahnoucích po dobrodružství, a náš malý karavan, naleštěný a zvyklý
neopouštět příliš často prostor naší garáže.
Z fotografií, které jsem si kdysi přivezla ze Skotska, je ještě teď cítit ten nepříjemný, vlezlý chlad a atmosféra dnů v nekonečných deštích a poryvech větru, pod hrozivou tíhou stínů hor a skal. Přesto mě vždycky zahřejí na duši a na tváři vyloudí úsměv. Byli jsme čtyři, dva páry lidí znuděných městským životem, prahnoucích po dobrodružství, a náš malý karavan, naleštěný a zvyklý neopouštět příliš často prostor naší garáže.
Z Edinburghu jsme vyrazili brzy ráno, počasí bylo slunečné a tak přispělo k naší neotřesitelně dobré náladě, byli jsme (teoreticky) připraveni na všechno. Když se vám podaří při návštěvě Skotska chytit jeden den hezkého počasí z týdne, dá se mluvit o štěstí. Právě v takový den jsme vyjeli. Nekonečnost krajiny, čerstvé a šťavnaté zeleně typické pro tento kraj, rozlehlost a pestrost země, kterou jsme míjeli, nás naprosto okouzlila. Stáda ovcí, koz a krav se bezstarostně potulovala všude kolem, jako by je někdo namaloval na ten či onen kopec a tak se stala jeho součástí. Našim cílem bylo jezero Loch Ness, kam jezdí stovky turistů, aby zahlédli tu legendární příšeru, o jejíž existenci se tady nikdo neodváží pochybovat.
Vyrazili jsme po sezóně. Okolní lesy, jezera a drsné skály působí kouzlem nedotčené divoké přírody, u jednoho z nich jsme zastavili a rozhodli se přenocovat. Losovali jsme, kdo bude spát v karavanu a kdo venku ve stanu. Počasí se zhoršilo už odpoledne, od jezera se navíc zvednul silný vítr a tak jsme u ohně na pláži nevydrželi moc dlouho, i když jsme si libovali nad romantikou a tajuplností odlehlého místa. Trvalo dost dlouho, než jsme našli vhodné místo, kde postavit stan. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že každý centimetr travnaté země je pokryt ovčím a kozím trusem, který nám klouzal pod nohama a lepil se na boty.
Spadly první kapky deště a my jsme konečně zatloukli poslední kolík. Stan stál, ale celý se třásl a ohýbal v sílícím větru a my dva, kdo jsme si vylosovali, že v něm strávíme první noc, jsme dostali nepříjemný pocit, že se asi moc klidně nevyspíme. Neměli jsme tušení, jaká nefalšovaná noc hrůzy nás čeká, nezamhouřili jsme oko až do rána. Bez pohnutí a v němém strachu jsme sledovali třesoucí se konstrukci, která se nám lámala nad hlavou, čekali jsme, že každou chvíli se celá plachta zvedne a poletí směrem k vodě, kde ji v noci nebude mít cenu hledat. Déšť zesílil během několika minut a já jsem si přísahala, že jestli ten uragán přežijeme, bude to můj první a poslední pokus o camping.
Nevím už, jak dlouho celý ten noční běs trval, k ránu nejspíš bouře polevila a nám se podařilo usnout, protože mě najednou probudil strašný a jakoby přidušený ryk. Dlouho jsem si lámala hlavu s tím, co to může být. Znělo to, jako by někde blízko někoho škrtili, za žádnou cenu jsem to nehodlala jít zkoumat ven a když jsme byli po chvíli vzhůru oba, usoudili jsme, že to je ovce. Nikdy by mě nenapadlo, že ovce může vydávat takové zvuky, poděšené bečení spojené s jakýmsi dusivým, přímo tuberáckým kašlem. Ráno se jich několik páslo v blízkosti stanu a kolem karavanu, žádná ani nehlesla. Pobavilo mě jejich zbarvení, černé hlavy a nohy, zbytek těla tmavě hnědý, jakoby ohořelý. Vypadaly, jako kdyby utekly z hořící stodoly.
Nebe bylo čisté, ale vzduch zůstal mrazivě studený a vlhký. My dva jsme se vypotáceli s napuchlými obličeji a očima zarudlýma z nevyspání, ale naši spolucestovatelé nevypadali o moc líp. Vítr vyrazil okénka a do karavanu foukalo ze všech stran, napršelo do všech lůžkovin a do spacáků a nebylo jak je vysušit. Převlékli jsme se aspoň z mokrého do vlhkého, jiná možnost nebyla a přestože jsme chtěli udržet výlohy na minimu, všichni jsme se shodli v tom, že příští noc přespíme v hotelu.
Náš karavan dávno ztratil lesk a cosi varovně skřípalo v motoru, přesto nás ve zdraví dovezl k jezeru Loch Ness, kde jsme strávili úžasný a nezapomenutelný den. Ruiny hradu Urquhart a tajemné jezero, které ho obklopuje, vzbuzuje opravdu zvláštní pocit. Urquhart patří nejen ve Skotsku, ale v celé Anglii k takovým monumentům, jako je Stonehenge nebo londýnský Big Ben. Když pomalu sledujete pohledem tu vlnící se, klidnou hladinu jezera, přistihnete se při očekávání – vynoří se?
K večeru jsme se snažili najít nocleh v nejbližším okolí. Bylo po sezóně a bylo to znát. Všechny hotely zavřené, byla vypnutá dokonce i pouliční světla. Všude naprostá tma a opuštěnost, bezútěšnost města bez života. Nakonec jsme narazili na malý penzion, otevřela nám stará paní, nejdřív trochu nedůvěřivě, ale pak s typickou vstřícností skotských a irských domorodců. Ukázala nám pokojíčky jako z domečku pro panenky, vymalované žlutě, zeleně, růžově a modře, v každém bylo povlečení, závěsy a dekorace ve stejných barvách jako barva stěn. Ráno jsme posnídali toasty se šunkou a vejci a nezapomenutelné domácí koblihy s malinovým džemem, na které opravdu dodnes vzpomínám. Povídala nám o sobě a o životě v drsných horách, připadala nám stejně kouzelná jako celý její příbytek a malý stařičký pes, na jedno oko slepý, kterého chovala na klíně a který jí vděčil za záchranu života. Ráno jsme se rozloučili a rozhodli se vyrazit civilizovanějším směrem. Nějakou dobu jsem se pak nemohla zbavit pocitu, že ta stařenka, její penzionek a pes, zmizeli stejně nečekaně po našem odjezdu z povrchu zemského, jako se v tu noc objevili. Toto místo, jezero Loch Ness a jeho okolí má svoji legendu a kouzelnou atmosféru, a jestli se tam někdy vrátím, bude na mě určitě působit stejně úchvatným a i trochu strašidelným dojmem.
Z fotografií, které jsem si kdysi přivezla ze Skotska, je ještě teď cítit ten nepříjemný, vlezlý chlad a atmosféra dnů v nekonečných deštích a poryvech větru, pod hrozivou tíhou stínů hor a skal. Přesto mě vždycky zahřejí na duši a na tváři vyloudí úsměv. Byli jsme čtyři, dva páry lidí znuděných městským životem, prahnoucích po dobrodružství, a náš malý karavan, naleštěný a zvyklý neopouštět příliš často prostor naší garáže.
Z Edinburghu jsme vyrazili brzy ráno, počasí bylo slunečné a tak přispělo k naší neotřesitelně dobré náladě, byli jsme (teoreticky) připraveni na všechno. Když se vám podaří při návštěvě Skotska chytit jeden den hezkého počasí z týdne, dá se mluvit o štěstí. Právě v takový den jsme vyjeli. Nekonečnost krajiny, čerstvé a šťavnaté zeleně typické pro tento kraj, rozlehlost a pestrost země, kterou jsme míjeli, nás naprosto okouzlila. Stáda ovcí, koz a krav se bezstarostně potulovala všude kolem, jako by je někdo namaloval na ten či onen kopec a tak se stala jeho součástí. Našim cílem bylo jezero Loch Ness, kam jezdí stovky turistů, aby zahlédli tu legendární příšeru, o jejíž existenci se tady nikdo neodváží pochybovat.
Vyrazili jsme po sezóně. Okolní lesy, jezera a drsné skály působí kouzlem nedotčené divoké přírody, u jednoho z nich jsme zastavili a rozhodli se přenocovat. Losovali jsme, kdo bude spát v karavanu a kdo venku ve stanu. Počasí se zhoršilo už odpoledne, od jezera se navíc zvednul silný vítr a tak jsme u ohně na pláži nevydrželi moc dlouho, i když jsme si libovali nad romantikou a tajuplností odlehlého místa. Trvalo dost dlouho, než jsme našli vhodné místo, kde postavit stan. Při bližším zkoumání jsme zjistili, že každý centimetr travnaté země je pokryt ovčím a kozím trusem, který nám klouzal pod nohama a lepil se na boty.
Spadly první kapky deště a my jsme konečně zatloukli poslední kolík. Stan stál, ale celý se třásl a ohýbal v sílícím větru a my dva, kdo jsme si vylosovali, že v něm strávíme první noc, jsme dostali nepříjemný pocit, že se asi moc klidně nevyspíme. Neměli jsme tušení, jaká nefalšovaná noc hrůzy nás čeká, nezamhouřili jsme oko až do rána. Bez pohnutí a v němém strachu jsme sledovali třesoucí se konstrukci, která se nám lámala nad hlavou, čekali jsme, že každou chvíli se celá plachta zvedne a poletí směrem k vodě, kde ji v noci nebude mít cenu hledat. Déšť zesílil během několika minut a já jsem si přísahala, že jestli ten uragán přežijeme, bude to můj první a poslední pokus o camping.
Nevím už, jak dlouho celý ten noční běs trval, k ránu nejspíš bouře polevila a nám se podařilo usnout, protože mě najednou probudil strašný a jakoby přidušený ryk. Dlouho jsem si lámala hlavu s tím, co to může být. Znělo to, jako by někde blízko někoho škrtili, za žádnou cenu jsem to nehodlala jít zkoumat ven a když jsme byli po chvíli vzhůru oba, usoudili jsme, že to je ovce. Nikdy by mě nenapadlo, že ovce může vydávat takové zvuky, poděšené bečení spojené s jakýmsi dusivým, přímo tuberáckým kašlem. Ráno se jich několik páslo v blízkosti stanu a kolem karavanu, žádná ani nehlesla. Pobavilo mě jejich zbarvení, černé hlavy a nohy, zbytek těla tmavě hnědý, jakoby ohořelý. Vypadaly, jako kdyby utekly z hořící stodoly.
Nebe bylo čisté, ale vzduch zůstal mrazivě studený a vlhký. My dva jsme se vypotáceli s napuchlými obličeji a očima zarudlýma z nevyspání, ale naši spolucestovatelé nevypadali o moc líp. Vítr vyrazil okénka a do karavanu foukalo ze všech stran, napršelo do všech lůžkovin a do spacáků a nebylo jak je vysušit. Převlékli jsme se aspoň z mokrého do vlhkého, jiná možnost nebyla a přestože jsme chtěli udržet výlohy na minimu, všichni jsme se shodli v tom, že příští noc přespíme v hotelu.
Náš karavan dávno ztratil lesk a cosi varovně skřípalo v motoru, přesto nás ve zdraví dovezl k jezeru Loch Ness, kde jsme strávili úžasný a nezapomenutelný den. Ruiny hradu Urquhart a tajemné jezero, které ho obklopuje, vzbuzuje opravdu zvláštní pocit. Urquhart patří nejen ve Skotsku, ale v celé Anglii k takovým monumentům, jako je Stonehenge nebo londýnský Big Ben. Když pomalu sledujete pohledem tu vlnící se, klidnou hladinu jezera, přistihnete se při očekávání – vynoří se?
K večeru jsme se snažili najít nocleh v nejbližším okolí. Bylo po sezóně a bylo to znát. Všechny hotely zavřené, byla vypnutá dokonce i pouliční světla. Všude naprostá tma a opuštěnost, bezútěšnost města bez života. Nakonec jsme narazili na malý penzion, otevřela nám stará paní, nejdřív trochu nedůvěřivě, ale pak s typickou vstřícností skotských a irských domorodců. Ukázala nám pokojíčky jako z domečku pro panenky, vymalované žlutě, zeleně, růžově a modře, v každém bylo povlečení, závěsy a dekorace ve stejných barvách jako barva stěn. Ráno jsme posnídali toasty se šunkou a vejci a nezapomenutelné domácí koblihy s malinovým džemem, na které opravdu dodnes vzpomínám. Povídala nám o sobě a o životě v drsných horách, připadala nám stejně kouzelná jako celý její příbytek a malý stařičký pes, na jedno oko slepý, kterého chovala na klíně a který jí vděčil za záchranu života. Ráno jsme se rozloučili a rozhodli se vyrazit civilizovanějším směrem. Nějakou dobu jsem se pak nemohla zbavit pocitu, že ta stařenka, její penzionek a pes, zmizeli stejně nečekaně po našem odjezdu z povrchu zemského, jako se v tu noc objevili. Toto místo, jezero Loch Ness a jeho okolí má svoji legendu a kouzelnou atmosféru, a jestli se tam někdy vrátím, bude na mě určitě působit stejně úchvatným a i trochu strašidelným dojmem.
