Kamionem divokým Balkánem

Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak,
z pohledu řidiče kamionu. Poznal jsem už za svůj život mnoho
pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým
porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako
právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a
nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice
nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak, z pohledu řidiče kamionu. Vždy jsem toužil poznávat svět, za minulého režimu mi to však, bohužel, nebylo souzeno.


Po revoluci jsem sjezdil s rodinou dostupná místa v Evropě, snažil se vstřebávat krásu cizích krajin a zvyky jejich obyvatel. Začal jsem též podnikat, neměl jsem však v sobě dostatek patřičné tvrdosti, abych mohl být úspěšný. Spíš naopak. Propadal jsem se do stále větších dluhů a neměl jsem vůbec čas věnovat se psaní a focení.

V roce 2004 jsem byl rozhodnut s podnikáním skoncovat a věnovat fotografii, které se věnuji s určitými přestávkami 40 let a psaní veškerý svůj volný čas.

Vycestovali jsme se ženou do Brazílie, tam jsem absolvoval denně cca 100 až 300 km, poznával život v příměstských oblastech i v části Amazonie a v roce 2006 dopsal o této krásné zemi knížku s obrazovou publikací, která však čeká do dnes u vydavatele na vydání. Je prý zalomena a připravena k publikaci, ale stále není čas na dokončení pro zával brožur typu Život politiků a jejich manželek, story o celebritách apod.

{{reklama()}}

Lákaly mne i další oblasti, jako např. Kanada, Indonésie a další, nejvíce však Balkán, jeho historie, kouzlo rumunských Karpat, či bulharských Rodop a Pirinu a pochopitelně život tamějších obyvatel. Začal jsem hledat sponzory, to je dnes však čím dál, tím složitější. A pak jsem dostal spásný nápad. Celý totalitní režim jsem se živil jako řidič, tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným.

Nechal jsem se najmout jako řidič kamionu u firmy, která provozuje dopravu právě v oblastech Balkánu a veškeré povinné pauzy, které nařizuje „aetr“, věnuji poznávání těchto krásných, mnohdy divokých končin, doposud nepříliš zkažených výdobytky civilizace.


Své vyprávění začnu Rumunskem. Projedeme spolu určité trasy a povíme si něco o jejich historii a kulturních zajímavostech. Budu vám vyprávět i o příhodách, které mne na těchto cestách potkaly, o zvycích místních obyvatel, i o osudech a kolegialitě řidičů, se kterými jsem měl tu čest se setkat a kterých si velice vážím.

Poznal jsem už za svůj život mnoho pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.

Novodobí loupežníci a lapkové aneb reportáž psaná na vyplátce

Než se pustím do popisování přírodních krás, které mě na Balkánu tak uchvátily, rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci. Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáváme dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy.


Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.

Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.

Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. Června 2009. Váhu pomalu přejíždím a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým TP, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve sbalila mé peníze a povídá: „ Máte na druhé nápravě o 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“ povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.


Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek zmačkala, hodila do koše a mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.

Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval své peníze zpět, nebo že zavolám policii. „Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „My na vás podáme žalobu za urážku úřední osoby a necháme vás zavřít“.

Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.

Samozřejmě, že mne cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál.

„To předpokládám. Dejte 100 EUR, napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a dojet jsem musel. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.


Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jedu například z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.

Policista obchází auto, vše v pořádku. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám sjetý vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. „Problém“ praví policista. „Dejte mi váš pas!“ Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy „ne tak“, mi ho vrací zpět.

Vkládám tedy do pasu obvyklou, desetieurovou bankovku. Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet. Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na hodinu odstaví a budete čekat, až vás pustí dál.

Rumunští kamikadze

Velkým nebezpečím na rumunských silnicích jsou zdejší řidiči. V osobních vozidlech zde stále převládají cca v 70% staré Dacie, sotva držící po hromadě a díky palivu (snad nějaká směs petroleje), kterým je Rumuni napájejí, neuvěřitelně páchnoucí.


Motory v těchto „hrobkách“ mají dávno odslouženo, málokdy dosáhnou vyšší rychlosti než 60 km/h a tak se za nimi tvoří až několikakilometrové kolony. Ještě hůře je na tom vozový park nákladních aut. Staré Romany, Zily a podobně, jezdí ještě pomaleji. Dlouhé kolony pak řidiči rychlejších aut předjíždějí i v těch nejnemožnějších místech.

Nepřehledné zatáčky, dvojitá, nepřerušovaná čára, zákazy předjíždění – nic z toho nebrání zdejším pirátům předvést sílu svého stroje. A to nemluvím o množství koňských potahů, stádech ovcí a dobytka, či volně pobíhajících koních. To vše potkáte na rumunských i bulharských silnicích zcela běžně. Nejnebezpečnější je zde však jízda v noci a doporučuji každému, ať se jí pokud může, raději vyhne. Mohl uvést mnoho příkladů z vlastní zkušenosti, i z vyprávění kolegů.

V průběhu dalších kapitol se s vámi o některé zajímavé příběhy podělím, jednu povím hned.

Na prahu života a smrti.

Březen 2008

Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.

Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva. Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.


V těchto končinách se rychle stmívá. Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu. Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu. CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.

Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti za Sibiu a zalehnout ke spánku. Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou. Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.

Musel jsem ale rychle vešit situaci. Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout. Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři. Strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.

Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném. Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe. Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.

Ten den při mně museli stát všichni svatí. Vylézám z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici. Dál už jsem tu noc nepokračoval. Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok. Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko. Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.


Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla. Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct. Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.

Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky psát. Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.

Probudily mne něčí hlasy. Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.

Byl to jeden z dnů, na které do smrti nezapomenu.

Bulharské „přesné“ vážení

Uprostřed parného léta 2008 jsem byl vyslán do bulharského, horského městečka SATOVČA, pro černý mramor, určený stavební firmě na Slovensko. S obvyklými peripetiemi jsem přejel Maďarsko, Rumunsko a část Bulharska až do Sofie. Tady jsem strávil víkend a čerpal informace pro nejschůdnější cestu pro kamion, vysoko do horské oblasti v Rodopech.


Místní obyvatelé mi poradili cestu sice asi nejkratší, ale jak jsem měl později možnost zjistit, pro kamion vysoký čtyři metry zcela nevhodnou. Dostal jsem se do míst se dvěma mosty se světlou výškou tak tři metry šedesát! Musel jsem u každého vypustit všechny měchy i pneumatiky, ale projel jsem. Než jsem vždy za mosty vše znovu nafoukal, vytvořila se za mnou úctyhodná fronta. Pak jsem jel ale za odměnu nádhernou krajinou, až do výšky dvou tisíc metrů.

Trapná příhoda mne potkala kousek od řeckých hranic. Přijel jsem na křižovatku horských cest, kde jsem si nebyl jist, kterou z nich se dát. Navigace zde nefungovala. V tom projíždělo kolem policejní auto. Zastavil jsem jej a ptám se řidiče „Můžete mi poradit, jak se dostanu na Satovču?“ „Na právo“ povídá a jede dál. Byl jsem už dost unaven a vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem v Bulharsku, kde ano znamená ne, ne znamená ano a na právo je rovně. Jel jsem tedy doprava a byl jsem v Řecku. Naštěstí to byla jen cca 10km zajížďka a nic moc se nestalo.

Městečko Satovča leží vysoko v Rodopech, u stejnojmenného, 15km dlouhého jezera. Strávil jsem noc uprostřed obce s obavou o krádež nafty. Nádrže mi do rána nikdo nevypáčil, za to mi odborně a v tichosti odmontovali zdejší šikulové žebřík, uzamčený pod návěsem.


Ráno pro mne přijel majitel těžby. Následoval jsem jej sedm kilometrů prudkými zatáčkami z kopce na jakousi odstavnou plochu vedle cesty, kde již byly připraveny europalety a hromada mramoru. Jinak nikde nikdo, ani žádná váha a já byl zvědav, jak se tady asi bude nakládka vážit… Asi v devět hodin místního času přišly tři babky a začali rovnat pláty na palety. Když měly mramor asi tak po prsa (nebo po pupek – to bylo stejné), usoudily, že to by měla být ta správná váha a vše omotaly lepící fólií.

Takto „navážily“ 36 palet, majitel kamsi zavolal mobilem a přijel traktor, s vidlicemi místo radlice. Ten mi naložil palety na kamion, dostal jsem CMR s napsanou váhou 2192 kg, zakurtoval jsem a zaplachtoval a vyrazil z kopce k domovu.

Už po prvních pár metrech mi bylo jasné, že se babky ve svých výpočtech poněkud sekly. Jel jsem z kopce na nízký převodový stupeň, motorová brzda řvala a já začal tušit problémy na lodi a na hranicích. Do kopců jsem sotva vyjel na dvojku.


První potíže začaly při nájezdu na trajekt. Prasknul mi jeden ze zadních měchů. Musel jsem pod auto a zaslepit hadici, aby se vzduch dostal ke zbylým. Modlil jsem se, aby nepraskl další. Na rumunských hranicích jsem tehdy měl štěstí, měly porouchanou váhu. Horší už to bylo na hranicích z Rumunska do Maďarska. Tam mi navážili 26.800 kg, což se lišilo o více než 5 tun s váhou napsanou v CMR a navíc jsem měl o 1800kg víc, než bylo povoleno. Co s tím? Odložit to nebylo kde a jak, zpátky jsem nemohl. Celník našel opět řešení, tentokrát oprávněně. Bylo to opět velice drahé, ale nakonec jsem s nákladem šťastně dorazil až na Slovensko, do Zlatých Zámků.

Posbíráno na cestách

Někdy z jara r. 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum Caransebese. Rekonstruovaná katedrála a zachované základy původní, která kdysi vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.

Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem kamionu, jedoucího stejným směrem. To je dobrý zvyk v celé Evropě – cesta je tak bezpečnější a ubíhá mnohem rychleji. Povídali jsme o všem možném. Když se kolega s přezdívkou „Baron“ dozvěděl, že tuto práci dělám kvůli focení a psaní knížky o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbil následující: Jel tehdy plně naložen směrem na přívoz přes Dunaj někam do Bulharska v cikánských oblastech mezi Craiovou a Sadovou se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a neurvalý, cikánský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců podklesly koníkovi přední nohy a klesl na kolena.


Brunátný cikán seskočil z kozlíku a hnal se s bičem k hlavě nebohého zvířete. No a to už „Baron“, ač sám vyučen řezníkem nevydržel. Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat, kde vlastně je a že si v Rumunsku, v cikánské vesnici, dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno.

To už se ze všech stran začali sbíhat domorodci, včetně jednoho, v jakési uniformě. „Budou problémy“, říkal si v té chvíli Baron a rychle přemýšlel o možnostech obrany, či útěku, přesto však ještě pomohl utýranému a potem splavenému koni na nohy.

Vše ale dopadlo na štěstí zcela jinak, než předpokládal. Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na kopec. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil, chvilku mu upřeně hleděl do očí, pak mu položil levou ruku na rameno a pravou mu podával.

Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se na něj a z posunků, které směřovali k zamračenému vozkovi, bylo jasné, co si o něm myslí a že ho zde asi nikdo v lásce nemá.

Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdo nedostal, protože je to tam samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Pokusím se vám vyprávět o cestování po Balkánu trošku jinak, z pohledu řidiče kamionu. Vždy jsem toužil poznávat svět, za minulého režimu mi to však, bohužel, nebylo souzeno.


Po revoluci jsem sjezdil s rodinou dostupná místa v Evropě, snažil se vstřebávat krásu cizích krajin a zvyky jejich obyvatel. Začal jsem též podnikat, neměl jsem však v sobě dostatek patřičné tvrdosti, abych mohl být úspěšný. Spíš naopak. Propadal jsem se do stále větších dluhů a neměl jsem vůbec čas věnovat se psaní a focení.

V roce 2004 jsem byl rozhodnut s podnikáním skoncovat a věnovat fotografii, které se věnuji s určitými přestávkami 40 let a psaní veškerý svůj volný čas.

Vycestovali jsme se ženou do Brazílie, tam jsem absolvoval denně cca 100 až 300 km, poznával život v příměstských oblastech i v části Amazonie a v roce 2006 dopsal o této krásné zemi knížku s obrazovou publikací, která však čeká do dnes u vydavatele na vydání. Je prý zalomena a připravena k publikaci, ale stále není čas na dokončení pro zával brožur typu Život politiků a jejich manželek, story o celebritách apod.

{{reklama()}}

Lákaly mne i další oblasti, jako např. Kanada, Indonésie a další, nejvíce však Balkán, jeho historie, kouzlo rumunských Karpat, či bulharských Rodop a Pirinu a pochopitelně život tamějších obyvatel. Začal jsem hledat sponzory, to je dnes však čím dál, tím složitější. A pak jsem dostal spásný nápad. Celý totalitní režim jsem se živil jako řidič, tak jsem se rozhodl spojit příjemné s užitečným.

Nechal jsem se najmout jako řidič kamionu u firmy, která provozuje dopravu právě v oblastech Balkánu a veškeré povinné pauzy, které nařizuje „aetr“, věnuji poznávání těchto krásných, mnohdy divokých končin, doposud nepříliš zkažených výdobytky civilizace.


Své vyprávění začnu Rumunskem. Projedeme spolu určité trasy a povíme si něco o jejich historii a kulturních zajímavostech. Budu vám vyprávět i o příhodách, které mne na těchto cestách potkaly, o zvycích místních obyvatel, i o osudech a kolegialitě řidičů, se kterými jsem měl tu čest se setkat a kterých si velice vážím.

Poznal jsem už za svůj život mnoho pracovních odvětví, ale nikdy a nikde jsem se nesetkal s takovým porozuměním, kamarádstvím a ochotou pomoci kolegovi v nesnázích, jako právě zde. Jsou pochopitelně i výjimky. Ty však nejsou tak časté a nemohou ovlivnit můj kladný pohled na lidi, kteří této náročné a velice nebezpečné práci zasvětili celý svůj život.

Novodobí loupežníci a lapkové aneb reportáž psaná na vyplátce

Než se pustím do popisování přírodních krás, které mě na Balkánu tak uchvátily, rád bych poukázal na nešvary a státy trpěnou, či spíše podporovanou korupci. Na maďarských, rumunských i bulharských hranicích se s tímto problémem setkáváme dnes a denně. Jednou z místních specialit jsou váhy.


Projdete dvěma vahami bez problému a na třetích vám klidně naváží o tunu více na druhé nápravě. Pak vám celní úředník sdělí nehoráznou sumu jako pokutu a čeká, co nabídnete. Pokud máte nízkou váhu a chce z vás dostat nějaké to Euro, vždy si něco najde. Třeba digitálním metrem naměří o 2 cm větší výšku, či délku a situace se opakuje.

Jednou mi maďarský celník nemohl nic najít. Asi dvacet minut se mi tehdy hrabal v dokladech, až objevil chybějící razítko na jedné ze tří kopií CMR (mezinárodní nákladový list). Ačkoliv jsem mu za pomoci překladatelky, kterou jsem si k tomu nechal přivézt tvrdil, že to není žádný přestupek, ale nedostatek, který mohu na místě odstranit, nebylo mi to nic platné. Pokračovat v jízdě jsem mohl až po zaplacení 200 Euro pokuty.

Nejotřesnější případ jsem zaznamenal na hraniční váze při vjezdu do Rumunska, 1. Června 2009. Váhu pomalu přejíždím a jdu k okénku zakoupit silniční známku. Pokládám na pultík CMR, pas s vloženým TP, 55 EURO a žádám o silniční známku na týden. Celní úřednice nejprve sbalila mé peníze a povídá: „ Máte na druhé nápravě o 10.230 kg, což je 230 kg přes povolenou mez. Zaplatíte 230 EURO pokuty, nebo nám dáte 100 EURO bez dokladu. „Nesmysl“ povídám. „Mám na celém autě 18 tun, pravidelně rozložených po celé ploše a vpředu navíc dvě palety sólo. Nemohu mít ani 5 tun na nápravě. Ukažte mi vážní lístek“.


Celní úřednice v nažehlené uniformě s ledovým klidem před mýma očima vážní lístek zmačkala, hodila do koše a mých 55 EURO si s úsměškem zastrčila do kapsy. Za okénko mi vystrčila CMR a pas a spolu s dalšími třemi spolupracovníky gestikulují, abych okamžitě opustil vážní prostor.

Jsem znám svou klidnou povahou, ale tohle bylo už i na mne moc. Rozčílil jsem se a rezolutně požadoval své peníze zpět, nebo že zavolám policii. „Zavolejte“ povídá představitelka zákona. „My na vás podáme žalobu za urážku úřední osoby a necháme vás zavřít“.

Za mým autem už byla veliká fronta, řidiči troubili, nezbylo mi nic jiného, než odjet. Za dalších 60 EURO jsem zakoupil známku u stánku a teprve cca 150 km za hranicemi mne napadlo podívat se do pasu. Technický průkaz k vozidlu v něm nebyl, ten si nechala Rumunka také.

Samozřejmě, že mne cestou přes Bulharsko zastavila policejní kontrola. Když zjistila, že jedu bez technického průkazu, našla další závady, jako např. nedostačující vzorek na pneu, špatně nastavený tachograf při přejezdu lodí přes Dunaj apod. Napočítali to na 980 EURO pokuty, které prý musím zaplatit na nejbližší poště. Řekl jsem, že je nemám a policajt se jen usmál.

„To předpokládám. Dejte 100 EUR, napíšu vám doklad na dojetí a nechám vás odjet“. Měl jsem plné auto autobaterií a dojet jsem musel. Nezbývalo mi nic jiného, než opět zaplatit.


Nejsou to ale jen celníci, kteří si takto přivydělávají. Policie zde jedná obdobně. Jedu například z bulharského Slivenu na hraniční přechod Ruse a silniční hlídka mne navádí na odstavnou plochu. Vím předem, co bude následovat. Papíry mám v pořádku, malou výšku i váhu.

Policista obchází auto, vše v pořádku. Jak ze mne dostat peníze? S úsměvem mi sdělí, že na jedné z pneumatik mám sjetý vzorek a že to bude stát 200 Euro. Krčím rameny a zkroušeně říkám, že je nemám. „Problém“ praví policista. „Dejte mi váš pas!“ Podávám mu pas, prohlíží jej a se slovy „ne tak“, mi ho vrací zpět.

Vkládám tedy do pasu obvyklou, desetieurovou bankovku. Policista znovu nahlédne, opět mi doklad vrací zpátky a na prstech ukazuje známé véčko. To ovšem neznamená, že bych měl vyhráno. Dává mi tím najevo, že jsou dva. Přidávám tedy ještě 10 euro a čekám. Obchází znovu auto, vrací mi prázdný pas a se slovy “ OK, vše v pořádku „, mě s úsměvem na tváři nechává odjet. Na hraničních přechodech s Bulharskem je zcela běžné, že si celník bezostyšně řekne o 2 euro na kafe. Nemusíte mu je dát, ale hrozí vám, že vás třeba na hodinu odstaví a budete čekat, až vás pustí dál.

Rumunští kamikadze

Velkým nebezpečím na rumunských silnicích jsou zdejší řidiči. V osobních vozidlech zde stále převládají cca v 70% staré Dacie, sotva držící po hromadě a díky palivu (snad nějaká směs petroleje), kterým je Rumuni napájejí, neuvěřitelně páchnoucí.


Motory v těchto „hrobkách“ mají dávno odslouženo, málokdy dosáhnou vyšší rychlosti než 60 km/h a tak se za nimi tvoří až několikakilometrové kolony. Ještě hůře je na tom vozový park nákladních aut. Staré Romany, Zily a podobně, jezdí ještě pomaleji. Dlouhé kolony pak řidiči rychlejších aut předjíždějí i v těch nejnemožnějších místech.

Nepřehledné zatáčky, dvojitá, nepřerušovaná čára, zákazy předjíždění – nic z toho nebrání zdejším pirátům předvést sílu svého stroje. A to nemluvím o množství koňských potahů, stádech ovcí a dobytka, či volně pobíhajících koních. To vše potkáte na rumunských i bulharských silnicích zcela běžně. Nejnebezpečnější je zde však jízda v noci a doporučuji každému, ať se jí pokud může, raději vyhne. Mohl uvést mnoho příkladů z vlastní zkušenosti, i z vyprávění kolegů.

V průběhu dalších kapitol se s vámi o některé zajímavé příběhy podělím, jednu povím hned.

Na prahu života a smrti.

Březen 2008

Vracel jsem se tehdy z rumunského města Ploiesti přes krásné pohoří transylvánských Alp směrem na Brašov.

Přes den se tyto hory dají přejet, a když máte štěstí na počasí je to úchvatná podívaná. V této roční době jsou vrcholky zasněžené a při ranním, nebo podvečerním světle přecházejí ze stříbrné, až do zlatavé barvy. Stromy v nižších oblastech jsou tmavě hnědé a dole v nížinách už se zelená čerstvá tráva. Právě v takový podvečer jsem tehdy jel a kochal se krásnou krajinou, jako pan Hrušínský, ve „Vesničce Střediskové“. Občas jsem zastavil, střídal objektivy a fotil.


V těchto končinách se rychle stmívá. Uklidil jsem tedy batoh s fotovýbavou, najedl se a připravil na dlouhý, poměrně rovinatý úsek z Brašova do Sibiu. Jedu v příjemné pohodě, pln dojmů a radosti z dobrého, fotografického lovu. CD přehrávač v rádiu mi náladu ještě vylepšuje písničkami Michala Tučného a já si v duchu promýšlím úpravy fotografií z dnešního dne.

Dívám se na hodinky, je půl jedenácté. V jednu hodinu po půlnoci bych chtěl být na parkovišti za Sibiu a zalehnout ke spánku. Nebude mi to však souzeno.

Přijíždím k levotočivé zatáčce, světla na černém, nerovném asfaltu kopírují dvojitou, plnou čáru. Podvědomě zapínám motorovou brzdu, když v tom se ze zatáčky vyřítí dva rumunské kamiony vedle sebe. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal. Mám jenom několik zlomků vteřin na rozmyšlenou. Často jsem slýchal, co vše se člověku dokáže v několika momentech před smrtí prohnat hlavou. Mohu to potvrdit.

Musel jsem ale rychle vešit situaci. Vlevo mám prudký kopec, hustě porostlý vzrostlými stromy, stejně bych tam ale dlouhý kamion před rychle se blížícími monstry nestihl protáhnout. Dobrzdit téměř čtyřicetitunové kolosy nemáme šanci, byli bychom na placku všichni tři. Strhávám tedy volant prudce doprava a vylétávám ze silnice ve směru, kde předtím světla mého vozu prořezávala jen černočernou, ničím nepřerušovanou tmu.

Světla dvou kamionů mizí v dálce (jejich řidiče ani nenapadlo zastavit a podívat se co způsobili), a já kodrcám po čemsi hrbolatém, ale bohudík, rovném. Dobrzďuji, zatahuji ruční brzdu, vypínám motor a vytřeštěně zírám před sebe. Srdce mi buší jako zvon z prožité hrůzy, ruce i nohy vypovídají poslušnost. Před autem rozeznávám jakési hnědé vlny a až po chvíli mi dochází, kde to vlastně jsem.

Ten den při mně museli stát všichni svatí. Vylézám z auta a stojím na poli, hned vedle polní cesty, která v těch místech navazuje na hlavní silnici. Dál už jsem tu noc nepokračoval. Chvíli jsem jen tak chodil po poli a snažil se rozchodit šok. Pak jsem se vrátil k autu, na třesoucích se nohách vylezl do kabiny, zatáhl záclonky a natáhl se na lůžko. Hlavou mi táhly tisíce myšlenek.


Myslel jsem na vnoučata, kterých jsem si doposud pro samou práci moc neužil a která toho ze mne – jako dědy – také zatím moc neměla. Na své čtyři děti, kterým bych toho chtěl ještě tolik říct. Na svou skvělou manželku, která se mnou dokázala statečně snášet všechny trable a životní nezdary i tolerovat mé náročné hobby.

Kdyby zde dnes nebylo pole, ale jeden z pověstných, až metr hlubokých pangejtů, které lemují rumunské silnice skoro všude, nebo stromy, či skály, neměl bych už šanci tyto řádky psát. Nakonec jsem k ránu přece jen usnul.

Probudily mne něčí hlasy. Odhrnul jsem závěsy a vylezl z kamionu, kolem kterého stálo pět Rumunů a opodál traktor. Vysvětlil jsem jim, co se mi stalo a obdaroval je cigaretami. S pomocí jejich traktoru jsem se pak dostal zpět na silnici a pomalu pokračoval v cestě domů.

Byl to jeden z dnů, na které do smrti nezapomenu.

Bulharské „přesné“ vážení

Uprostřed parného léta 2008 jsem byl vyslán do bulharského, horského městečka SATOVČA, pro černý mramor, určený stavební firmě na Slovensko. S obvyklými peripetiemi jsem přejel Maďarsko, Rumunsko a část Bulharska až do Sofie. Tady jsem strávil víkend a čerpal informace pro nejschůdnější cestu pro kamion, vysoko do horské oblasti v Rodopech.


Místní obyvatelé mi poradili cestu sice asi nejkratší, ale jak jsem měl později možnost zjistit, pro kamion vysoký čtyři metry zcela nevhodnou. Dostal jsem se do míst se dvěma mosty se světlou výškou tak tři metry šedesát! Musel jsem u každého vypustit všechny měchy i pneumatiky, ale projel jsem. Než jsem vždy za mosty vše znovu nafoukal, vytvořila se za mnou úctyhodná fronta. Pak jsem jel ale za odměnu nádhernou krajinou, až do výšky dvou tisíc metrů.

Trapná příhoda mne potkala kousek od řeckých hranic. Přijel jsem na křižovatku horských cest, kde jsem si nebyl jist, kterou z nich se dát. Navigace zde nefungovala. V tom projíždělo kolem policejní auto. Zastavil jsem jej a ptám se řidiče „Můžete mi poradit, jak se dostanu na Satovču?“ „Na právo“ povídá a jede dál. Byl jsem už dost unaven a vůbec mi v té chvíli nedošlo, že jsem v Bulharsku, kde ano znamená ne, ne znamená ano a na právo je rovně. Jel jsem tedy doprava a byl jsem v Řecku. Naštěstí to byla jen cca 10km zajížďka a nic moc se nestalo.

Městečko Satovča leží vysoko v Rodopech, u stejnojmenného, 15km dlouhého jezera. Strávil jsem noc uprostřed obce s obavou o krádež nafty. Nádrže mi do rána nikdo nevypáčil, za to mi odborně a v tichosti odmontovali zdejší šikulové žebřík, uzamčený pod návěsem.


Ráno pro mne přijel majitel těžby. Následoval jsem jej sedm kilometrů prudkými zatáčkami z kopce na jakousi odstavnou plochu vedle cesty, kde již byly připraveny europalety a hromada mramoru. Jinak nikde nikdo, ani žádná váha a já byl zvědav, jak se tady asi bude nakládka vážit… Asi v devět hodin místního času přišly tři babky a začali rovnat pláty na palety. Když měly mramor asi tak po prsa (nebo po pupek – to bylo stejné), usoudily, že to by měla být ta správná váha a vše omotaly lepící fólií.

Takto „navážily“ 36 palet, majitel kamsi zavolal mobilem a přijel traktor, s vidlicemi místo radlice. Ten mi naložil palety na kamion, dostal jsem CMR s napsanou váhou 2192 kg, zakurtoval jsem a zaplachtoval a vyrazil z kopce k domovu.

Už po prvních pár metrech mi bylo jasné, že se babky ve svých výpočtech poněkud sekly. Jel jsem z kopce na nízký převodový stupeň, motorová brzda řvala a já začal tušit problémy na lodi a na hranicích. Do kopců jsem sotva vyjel na dvojku.


První potíže začaly při nájezdu na trajekt. Prasknul mi jeden ze zadních měchů. Musel jsem pod auto a zaslepit hadici, aby se vzduch dostal ke zbylým. Modlil jsem se, aby nepraskl další. Na rumunských hranicích jsem tehdy měl štěstí, měly porouchanou váhu. Horší už to bylo na hranicích z Rumunska do Maďarska. Tam mi navážili 26.800 kg, což se lišilo o více než 5 tun s váhou napsanou v CMR a navíc jsem měl o 1800kg víc, než bylo povoleno. Co s tím? Odložit to nebylo kde a jak, zpátky jsem nemohl. Celník našel opět řešení, tentokrát oprávněně. Bylo to opět velice drahé, ale nakonec jsem s nákladem šťastně dorazil až na Slovensko, do Zlatých Zámků.

Posbíráno na cestách

Někdy z jara r. 2008 jsem byl fotit krásně renovované centrum Caransebese. Rekonstruovaná katedrála a zachované základy původní, která kdysi vyhořela, patří ke skvostům rumunské architektury.

Na cestě jsem se vysílačkou spojil s řidičem kamionu, jedoucího stejným směrem. To je dobrý zvyk v celé Evropě – cesta je tak bezpečnější a ubíhá mnohem rychleji. Povídali jsme o všem možném. Když se kolega s přezdívkou „Baron“ dozvěděl, že tuto práci dělám kvůli focení a psaní knížky o Balkánu, nabídl mi některé vlastní příběhy z těchto končin. Nejvíce se mi líbil následující: Jel tehdy plně naložen směrem na přívoz přes Dunaj někam do Bulharska v cikánských oblastech mezi Craiovou a Sadovou se v kopci dostal za naložený koňský povoz. Chudák koník nemohl těžký náklad do prudkého stoupání vytáhnout a neurvalý, cikánský vozka jej třískal bičem hlava nehlava. Před vrcholem kopce, už ve vesnici plné přihlížejících domorodců podklesly koníkovi přední nohy a klesl na kolena.


Brunátný cikán seskočil z kozlíku a hnal se s bičem k hlavě nebohého zvířete. No a to už „Baron“, ač sám vyučen řezníkem nevydržel. Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, vyskočil z kamionu a stačil doběhnout ještě včas. Vytrhl surovci bič z ruky a pořádně mu s ním nařezal. Tím ho ale přešel vztek a pomalu si začal uvědomovat, kde vlastně je a že si v Rumunsku, v cikánské vesnici, dovolil asi trochu víc, než bylo záhodno.

To už se ze všech stran začali sbíhat domorodci, včetně jednoho, v jakési uniformě. „Budou problémy“, říkal si v té chvíli Baron a rychle přemýšlel o možnostech obrany, či útěku, přesto však ještě pomohl utýranému a potem splavenému koni na nohy.

Vše ale dopadlo na štěstí zcela jinak, než předpokládal. Sbíhající se lidé se postavili za povoz a pomohli jej vytlačit na kopec. Pak teprve udělali kolem Barona kruh. Uniformovaný muž k němu přistoupil, chvilku mu upřeně hleděl do očí, pak mu položil levou ruku na rameno a pravou mu podával.

Lidé v kruhu začali cosi provolávat, smáli se na něj a z posunků, které směřovali k zamračenému vozkovi, bylo jasné, co si o něm myslí a že ho zde asi nikdo v lásce nemá.

Tenhle Baronův příběh mne velice zaujal. Často se totiž setkávám s názory lidí, že do Rumunska by je nikdo nedostal, protože je to tam samý lump a zloděj. Není to tak docela pravda.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Hardangervidda – největší náhorní plošina Evropy

Už nějaký pátek jsem pracoval v Norsku a stále jsem neviděl víc
než jen kus pobřeží u práce, ale i ten byl nádherný. Jen
vnitřní hlas mi stále napovídal, že by bylo příhodné počkat, až
roztaje sníh v okolních kopcích. Ukázalo se, že tenhle hlas je pěkný
pacholek.

Už nějaký pátek jsem pracoval v Norsku a stále jsem neviděl víc než jen kus pobřeží u práce, ale i ten byl nádherný. Jen vnitřní hlas mi stále napovídal, že by bylo příhodné počkat, až roztaje sníh v okolních kopcích. Ukázalo se, že tenhle hlas je pěkný pacholek.

Oblast Bergenu je místo s největším množstvím srážek v Evropě a tuhle vymoženost jsem si dosytnosti užil. Netřeba jezdit do tropů v období deště, abyste mokli každý den vaší letní dovolené a nadávali jak zedníci. Teď už vím, že nejlepší období na cestování je červen a né srpen, kdy začíná podzim.


V dešti u fjordů

Výhodou dešťové oblasti je výskyt většiny „nej“ fjordů Norska. Nejkrásnější – Sognefjord, nejužší – Naeroyfjorden a cesta k nim vede po jedné z nejstrmějších železnic Evropy.

Moc jsem se těšil na vlakovou horskou dráhu, pištění žen a skřípot brzd. Jen mě překvapila cena – do Myrdalu 101 Nk a odtud do Flam 230 Nk – což je jen 20 km a dá se jít i pěšky stále z kopce. Ale jízdenku už jsem měl koupenou z Voss, tak se nedalo nic dělat. A užil jsem si legrace. Celý vagon obsadili vždy připravení Japonci a s neochvějným klidem předčili jakýkoliv železniční zážitek. Evidentně neuměli anglicky a vždy se kochali z druhého okénka, než byl výhled, na který upozorňoval vlakový rozhlas. Takže ani u vodopádu, kde jsme mohli vystoupit, nezaregistrovali tuhle možnost a všichni se nahrnuli k okýnkům. Cítil jsem, jak se vlak naklonil. A když jsem jim otevřel dveře a naznačil, že můžou ven všichni důchodci, běželi. Hned, jak nacvakali úplně všechno, co mohli, vyfotili se ještě navzájem a naskákali zpět do vagonu. Jak byli rozrušení, tak jim soused musel i ukázat jak se otvírá wc. Dveře byly zasouvací. :)


S úsměvem na rtech jsem dorazil do Flam, začátku cest po fjordech. Jelikož bylo zataženo a vršky kopců zahaloval mrak, nijak jsem se nehnal do výšlapu a radši změnil lokalitu. Vyzkoušel jsem nejužší fjord, ale bylo tam stejně hnusně, tak jsem se vrátil do Flam a pokračoval do Aurlandu na nejkrásnější fjord. Počasí bylo stále nepříznivé, takže nebýt nočního poslechu kytovců, hodnotil bych fjordy jako velké zklamání.

Jota

Na téhle cestě jsem dostal možnost vyzkoušet průvodce po Norsku od nakladatelství JOTA, což je vlastně do češtiny přeložený a oblíbený Rough Guide. Byla to docela příjemná změna, i proto, že překlad je fakt dobrý, skvěle se čte i proto, že je průvodce psán docela zábavnou formou. Za obsahovou stránku ručí Rough Guide, takže průvodce nezbývá, než doporučit.

Další články z letních putování s průvodci od JOTY:

S deštěm v kopcích

Aurland je ale také výchozí a konečný bod pro nejoblíbenější jednodenní trek v Norsku. Trochu mě vyděsil počet lidí v autobuse a představa, že se se všemi budu potkávat a předcházet. Naštěstí nejoblíbenější trek je z Ostenboro dolů, kdežto já se ke všem otočil zády a vyrazil do kopce.


Řidič tu působí i jako pošťák, není tedy dobrý nápad spočítat si zastávky a vystoupit podle toho. Stačí v klidu počkat, až autobus vyšplhá 800 m převýšení a vystoupit s davem. A tam začíná putování na náhorní plošinu Hardangervida, dlouho jsem nedokázal nikomu říct, kam jdu, protože zapamatovat si tohle jméno mi dalo pořádně zabrat.


Z Ostenboro jsem šel tři pohodové dny po horských loukách a sněhu do Finse, nejvyššího místa na železnici do Osla. A tam začalo to pravé putování po nekonečných pláních, protkaných jezery a cestičkami. Bez mapy tu člověk nemám příliš šanci. Tady se plně projevilo počasí končícího léta, kdy jsem ze sedmi hodinové chůze strávil šest v dešti. V sandálech jsem se stále vyhýbal sněžným plotnám a zmrzlé nohy rozehříval jedivským myšlenkovým trikem, představou nohou v teplé oranžové tekutině a roztahování cév vůlí. Z cesty se stala zábavná opičí dráha, všechno bylo kluzké, zasněžené, občas jsem brodil říčky nebo skákalo po kamenech v ledovcovém jezeře. Tohle počasí mělo jednu obrovskou výhodu-létající piraně alias midges byly schované, tudíž šlo o stoprocentně úspěšný výlet.

Už nějaký pátek jsem pracoval v Norsku a stále jsem neviděl víc než jen kus pobřeží u práce, ale i ten byl nádherný. Jen vnitřní hlas mi stále napovídal, že by bylo příhodné počkat, až roztaje sníh v okolních kopcích. Ukázalo se, že tenhle hlas je pěkný pacholek.

Oblast Bergenu je místo s největším množstvím srážek v Evropě a tuhle vymoženost jsem si dosytnosti užil. Netřeba jezdit do tropů v období deště, abyste mokli každý den vaší letní dovolené a nadávali jak zedníci. Teď už vím, že nejlepší období na cestování je červen a né srpen, kdy začíná podzim.


V dešti u fjordů

Výhodou dešťové oblasti je výskyt většiny „nej“ fjordů Norska. Nejkrásnější – Sognefjord, nejužší – Naeroyfjorden a cesta k nim vede po jedné z nejstrmějších železnic Evropy.

Moc jsem se těšil na vlakovou horskou dráhu, pištění žen a skřípot brzd. Jen mě překvapila cena – do Myrdalu 101 Nk a odtud do Flam 230 Nk – což je jen 20 km a dá se jít i pěšky stále z kopce. Ale jízdenku už jsem měl koupenou z Voss, tak se nedalo nic dělat. A užil jsem si legrace. Celý vagon obsadili vždy připravení Japonci a s neochvějným klidem předčili jakýkoliv železniční zážitek. Evidentně neuměli anglicky a vždy se kochali z druhého okénka, než byl výhled, na který upozorňoval vlakový rozhlas. Takže ani u vodopádu, kde jsme mohli vystoupit, nezaregistrovali tuhle možnost a všichni se nahrnuli k okýnkům. Cítil jsem, jak se vlak naklonil. A když jsem jim otevřel dveře a naznačil, že můžou ven všichni důchodci, běželi. Hned, jak nacvakali úplně všechno, co mohli, vyfotili se ještě navzájem a naskákali zpět do vagonu. Jak byli rozrušení, tak jim soused musel i ukázat jak se otvírá wc. Dveře byly zasouvací. :)


S úsměvem na rtech jsem dorazil do Flam, začátku cest po fjordech. Jelikož bylo zataženo a vršky kopců zahaloval mrak, nijak jsem se nehnal do výšlapu a radši změnil lokalitu. Vyzkoušel jsem nejužší fjord, ale bylo tam stejně hnusně, tak jsem se vrátil do Flam a pokračoval do Aurlandu na nejkrásnější fjord. Počasí bylo stále nepříznivé, takže nebýt nočního poslechu kytovců, hodnotil bych fjordy jako velké zklamání.

Jota

Na téhle cestě jsem dostal možnost vyzkoušet průvodce po Norsku od nakladatelství JOTA, což je vlastně do češtiny přeložený a oblíbený Rough Guide. Byla to docela příjemná změna, i proto, že překlad je fakt dobrý, skvěle se čte i proto, že je průvodce psán docela zábavnou formou. Za obsahovou stránku ručí Rough Guide, takže průvodce nezbývá, než doporučit.

Další články z letních putování s průvodci od JOTY:

S deštěm v kopcích

Aurland je ale také výchozí a konečný bod pro nejoblíbenější jednodenní trek v Norsku. Trochu mě vyděsil počet lidí v autobuse a představa, že se se všemi budu potkávat a předcházet. Naštěstí nejoblíbenější trek je z Ostenboro dolů, kdežto já se ke všem otočil zády a vyrazil do kopce.


Řidič tu působí i jako pošťák, není tedy dobrý nápad spočítat si zastávky a vystoupit podle toho. Stačí v klidu počkat, až autobus vyšplhá 800 m převýšení a vystoupit s davem. A tam začíná putování na náhorní plošinu Hardangervida, dlouho jsem nedokázal nikomu říct, kam jdu, protože zapamatovat si tohle jméno mi dalo pořádně zabrat.


Z Ostenboro jsem šel tři pohodové dny po horských loukách a sněhu do Finse, nejvyššího místa na železnici do Osla. A tam začalo to pravé putování po nekonečných pláních, protkaných jezery a cestičkami. Bez mapy tu člověk nemám příliš šanci. Tady se plně projevilo počasí končícího léta, kdy jsem ze sedmi hodinové chůze strávil šest v dešti. V sandálech jsem se stále vyhýbal sněžným plotnám a zmrzlé nohy rozehříval jedivským myšlenkovým trikem, představou nohou v teplé oranžové tekutině a roztahování cév vůlí. Z cesty se stala zábavná opičí dráha, všechno bylo kluzké, zasněžené, občas jsem brodil říčky nebo skákalo po kamenech v ledovcovém jezeře. Tohle počasí mělo jednu obrovskou výhodu-létající piraně alias midges byly schované, tudíž šlo o stoprocentně úspěšný výlet.

Za rybími specialitami večerním Vrsarem

Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit
staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé
plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak
v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři.
A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku
nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.

Stojíme na balkónu a díváme se na osvětlený Vrsar pod našimi nohami. Rybářské bárky, plachetnice i luxusní jachty se pyšně shlížejí na klidné hladině Jaderského moře, zatímco lucerny pouličního osvětlení, jako perlové náhrdelníky, zkrášlují a ukryté reflektory ozařují kamennou krásu tohoto města na Istrijském poloostrově, které vyrostlo na svazích strmého pahorku. Jakoby ráz města kopíroval zdejší skalnaté a velmi členité pobřeží s téměř 20 neobydlenými ostrovy. Horký letní večer se ujímá vlády nad městem, jehož historie je velmi stará, o čemž svědčí antické vykopávky, zbytky římského přístavního skladiště na poloostrově Montraker a zbytky římských vil u letoviska Funtana. Po odchodu Římanů toto místo znovu ožilo až ve 12. století jako letní sídlo vrsarských biskupů a i dnes se můžete celé hodiny toulat romantickými uličkami, aby jste náhle s překvapením stanuli třeba před barokním kostelem sv. Antonína (Sveti Antun), mariánským kostelem (Sveta Maria od mora) z 12. století, či před kostelem sv. Fosky (Sveta Foška, který dnes slouží jako koncertní síň. Jen litovat můžeme toho, že teď za tmy není možno se dostat k odkrytým základům starokřesťanského kostela ze 4. století.

Večerní procházení


Co však můžeme a chceme, je setkat a přivítat se po dlouhé době s mořem. S jeho nenapodobitelnou atmosférou, se slanou vůní i s uklidňující pravidelností jeho vln. Všude tu vládne ta zvláštní atmosféra malého přístavu, kde se snoubí klid a odpočinek vládnoucí na zakotvených plachetnicích, s ruchem nedalekého rybářského přístavu, ze kterého právě vyplouvají rybářské bárky na noční lov. Ke slané vůni moře patří samozřejmě i vůně ryb a jídel z nich připravovaných, jejichž vůně se teď line z hospůdek a restaurací se zahrádkami lemujícími přístavní mola zdejší zátoky. Tělo, zmučené túrami po italských Dolomitech, sice touží po odpočinku, hlava, nos i žaludek jsou však drážděny okouzlující směsicí vůní. Teď je večer, vlády se ujímá noc a není tedy možnost nákupu opravdu čerstvých ryb přímo z rybářských lodí či z místního trhu. Tím spíše však pokukujeme po jídelních lístcích s rybími specialitami, které visí snad na každém rohu, před vchodem každé restaurace. Jsme v Chorvatsku a Chorvaté ryby doslova milují.

Každá láska však něco stojí. Jaderské moře rybami zase až tak moc neoplývá, i když v nedalekém Limském zálivu se pěstují jak ryby, tak i oblíbené ústřice. Snad proto si zdejší obyvatelé ryb opravdu váží a považují je za lahůdku. Nelitují utracených peněz, kvůli poměrně vysokým cenám si jich váží a jejich konzumaci spojují téměř až s rituály. Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři. A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.


Snad už je to jakýsi rituál, možná se to někomu nebude zdát přitažlivé, ale my se vždy před návštěvou rybí restaurace rádi procházíme po přístavních molech, kolem rybářských bárek, rozvěšených sítí, vyrovnaných přepravek. Nemůžeme to dost dobře rozumově zdůvodnit, ale prostě tak činíme. Snad jen chceme nasát tu důvěrně známou vůni moře a ryb, snad si jen připomenout tu práci, která je nutná dříve, než rybí maso zavoní z bělostného talíře. Výjimku nečiníme ani ve Vrsaru, a tak se touláme kolem odpočívajících rybářských člunů, překračujeme vázací lana, kličkujeme mezi zavěšenými sítěmi a přitom si užíváme nádheru letního večera. Nikam nespěcháme. Jsme u moře a tady se čas neměří na minuty a vteřiny. Tady prostě život pomalu plyne.

Rybí speciality

Když konečně usedáme k prostřenému stolu, který stojí opravdu jen pár kroků od moře, cítíme se spokojeně. Noc je teprve na svém počátku a podle toho to kolem nás také vypadá. Stoly zhusta obsazené návštěvníky a mezi nimi se proplétají číšníci. Sice ne příliš čile (jsme v Chorvatsku), ale také ne příliš pomalu a ani po otrávených obličejích dnes není stopy. A tak můžeme přemýšlet o tom, co nám zdejší kuchyně nabídne.

Jako předkrm se tu nejčastěji servírují na oleji osmažené malé rybky (girice), podávané s chlebem. Zpracování ryb se tu provádí několika způsoby. Ryby i další „dary moře“ se tu vaří, pečou, smaží u a samozřejmě i marinují. Ne každá ryba se hodí na vše, a tak je dobré vědět (v restauraci to ví kuchaři), že na vaření je nejlepší kovač (pilobřich ostnitý). Že Oslič (hejk) je ryba univerzální a hodí se stejně dobře na vaření, pečení, smažení i grilování. Oku gurmána zalahodí a chuťové buňky stejně dobře potěší pečený barbun (parmice), bracin (mořský okoun) nebo skuša (makrela). Správná kuchyně má ve své nabídce i oradu, což je vynikající pražman zlatý. O všech bez výjimky platí, že se po přípravě přelijí olivovým olejem s česnekem a petrželí a servírují se s chlebem nebo vařenými bramborami.


Bát se není třeba ani rybích polévek, byť připravovaných ze škarpin (ropušnice), grdobin (mořský ďas) nebo mačky (máčky skvrnité). Názvy sice vzbuzují podezření, výsledek je však vynikající.

Pozornosti je možno doporučit také olihně. Pro nás středoevropany mohou být poněkud nezvyklé, ale věřte, že takové kroužky z olihně (lignje nebo kalamari), obalené v trojobalu a smažené na oleji jsou opravdu velmi chutné a třeba zrovna tady ve Vrsaru velmi oblíbené. To samé se dá tvrdit i o malých exemplářích, které se smaží celé v oleji a podávají opět polité olivovým olejem s česnekem. Skutečnou pochoutkou pro milovníky delikates jsou olihně plněné pršutem a ovčím sýrem. Pro zpestření je možno již zmiňované hlavonožce obměnit třeba sépií.

Milovníky „darů moře“ uspokojí i zdejší rizota. Na výběr je rizoto černé nebo bílé, do kterého se přidávají kousky hlavonožců, přičemž černé barvy se dosahuje přimícháváním obsahu inkoustových váčků těchto hlavonožců. Vynikající jsou i saláty s kousky chobotnic (hobotnica). Ve studené formě jsou uvařené chobotnice promíchány s cibulkou, petrželí, olivovým olejem a vinným octem, zatímco u teplé varianty se přidávají vařená vejce a brambory.


Tím ale nabídka zdaleka ještě nekončí. Ve zdejších restauracích se setkáte i s mušlemi, z nichž nejčastější jsou černé slávky (školjki), dušené v bílém víně s obvyklými ingrediencemi (tedy česnek, olivový olej, petrželka) a na závěr sypané opraženou strouhankou. Mořští raci, garnáti a krevety se většinou ukrývají pod jednotným názvem škampi a připravují se většinou jednoduše na roštu s kapkou oleje. Finančně náročnější jsou langusty (jastog), které sice pocházejí z Jadranu, ale jejich nedostatečné množství žene ceny neustále vzhůru, draze se tu prodávají i klasické ústřice.

Sedíme nasyceni a spokojeni v rybí restauraci pod nočním nebem a kocháme se osvětlenou siluetou města, romantickým přístavem před námi a šplouchajícím mořem u našich nohou. Chuťové buňky jsou uspokojeny spořádanými dobrotami a v žaludku už také není další místo na mořské úhoře, makrely, kraby ani tuňáky. Sílu už nemáme ani na roztomile znějící šproty (papalini). A tak snad ještě dopít sklenku vynikajícího vína a pomalu usínajícím Vrsarem vyrazit ke svému přechodnému domovu u vod Jaderského moře.

Stojíme na balkónu a díváme se na osvětlený Vrsar pod našimi nohami. Rybářské bárky, plachetnice i luxusní jachty se pyšně shlížejí na klidné hladině Jaderského moře, zatímco lucerny pouličního osvětlení, jako perlové náhrdelníky, zkrášlují a ukryté reflektory ozařují kamennou krásu tohoto města na Istrijském poloostrově, které vyrostlo na svazích strmého pahorku. Jakoby ráz města kopíroval zdejší skalnaté a velmi členité pobřeží s téměř 20 neobydlenými ostrovy. Horký letní večer se ujímá vlády nad městem, jehož historie je velmi stará, o čemž svědčí antické vykopávky, zbytky římského přístavního skladiště na poloostrově Montraker a zbytky římských vil u letoviska Funtana. Po odchodu Římanů toto místo znovu ožilo až ve 12. století jako letní sídlo vrsarských biskupů a i dnes se můžete celé hodiny toulat romantickými uličkami, aby jste náhle s překvapením stanuli třeba před barokním kostelem sv. Antonína (Sveti Antun), mariánským kostelem (Sveta Maria od mora) z 12. století, či před kostelem sv. Fosky (Sveta Foška, který dnes slouží jako koncertní síň. Jen litovat můžeme toho, že teď za tmy není možno se dostat k odkrytým základům starokřesťanského kostela ze 4. století.

Večerní procházení


Co však můžeme a chceme, je setkat a přivítat se po dlouhé době s mořem. S jeho nenapodobitelnou atmosférou, se slanou vůní i s uklidňující pravidelností jeho vln. Všude tu vládne ta zvláštní atmosféra malého přístavu, kde se snoubí klid a odpočinek vládnoucí na zakotvených plachetnicích, s ruchem nedalekého rybářského přístavu, ze kterého právě vyplouvají rybářské bárky na noční lov. Ke slané vůni moře patří samozřejmě i vůně ryb a jídel z nich připravovaných, jejichž vůně se teď line z hospůdek a restaurací se zahrádkami lemujícími přístavní mola zdejší zátoky. Tělo, zmučené túrami po italských Dolomitech, sice touží po odpočinku, hlava, nos i žaludek jsou však drážděny okouzlující směsicí vůní. Teď je večer, vlády se ujímá noc a není tedy možnost nákupu opravdu čerstvých ryb přímo z rybářských lodí či z místního trhu. Tím spíše však pokukujeme po jídelních lístcích s rybími specialitami, které visí snad na každém rohu, před vchodem každé restaurace. Jsme v Chorvatsku a Chorvaté ryby doslova milují.

Každá láska však něco stojí. Jaderské moře rybami zase až tak moc neoplývá, i když v nedalekém Limském zálivu se pěstují jak ryby, tak i oblíbené ústřice. Snad proto si zdejší obyvatelé ryb opravdu váží a považují je za lahůdku. Nelitují utracených peněz, kvůli poměrně vysokým cenám si jich váží a jejich konzumaci spojují téměř až s rituály. Lidé spojení s mořem byli většinou moudří, tak proč nevěřit staré přímořské moudrosti mluvící o tom, že ryba by měla poprvé plavat v přirozeném prostředí čisté vody. Podruhé pak v olivovém oleji při přípravě a při servírování na talíři. A nakonec by měla spočinout ve víně při konzumaci. Možná trošku nadsazené, ale ve svém jádru pravdivé.


Snad už je to jakýsi rituál, možná se to někomu nebude zdát přitažlivé, ale my se vždy před návštěvou rybí restaurace rádi procházíme po přístavních molech, kolem rybářských bárek, rozvěšených sítí, vyrovnaných přepravek. Nemůžeme to dost dobře rozumově zdůvodnit, ale prostě tak činíme. Snad jen chceme nasát tu důvěrně známou vůni moře a ryb, snad si jen připomenout tu práci, která je nutná dříve, než rybí maso zavoní z bělostného talíře. Výjimku nečiníme ani ve Vrsaru, a tak se touláme kolem odpočívajících rybářských člunů, překračujeme vázací lana, kličkujeme mezi zavěšenými sítěmi a přitom si užíváme nádheru letního večera. Nikam nespěcháme. Jsme u moře a tady se čas neměří na minuty a vteřiny. Tady prostě život pomalu plyne.

Rybí speciality

Když konečně usedáme k prostřenému stolu, který stojí opravdu jen pár kroků od moře, cítíme se spokojeně. Noc je teprve na svém počátku a podle toho to kolem nás také vypadá. Stoly zhusta obsazené návštěvníky a mezi nimi se proplétají číšníci. Sice ne příliš čile (jsme v Chorvatsku), ale také ne příliš pomalu a ani po otrávených obličejích dnes není stopy. A tak můžeme přemýšlet o tom, co nám zdejší kuchyně nabídne.

Jako předkrm se tu nejčastěji servírují na oleji osmažené malé rybky (girice), podávané s chlebem. Zpracování ryb se tu provádí několika způsoby. Ryby i další „dary moře“ se tu vaří, pečou, smaží u a samozřejmě i marinují. Ne každá ryba se hodí na vše, a tak je dobré vědět (v restauraci to ví kuchaři), že na vaření je nejlepší kovač (pilobřich ostnitý). Že Oslič (hejk) je ryba univerzální a hodí se stejně dobře na vaření, pečení, smažení i grilování. Oku gurmána zalahodí a chuťové buňky stejně dobře potěší pečený barbun (parmice), bracin (mořský okoun) nebo skuša (makrela). Správná kuchyně má ve své nabídce i oradu, což je vynikající pražman zlatý. O všech bez výjimky platí, že se po přípravě přelijí olivovým olejem s česnekem a petrželí a servírují se s chlebem nebo vařenými bramborami.


Bát se není třeba ani rybích polévek, byť připravovaných ze škarpin (ropušnice), grdobin (mořský ďas) nebo mačky (máčky skvrnité). Názvy sice vzbuzují podezření, výsledek je však vynikající.

Pozornosti je možno doporučit také olihně. Pro nás středoevropany mohou být poněkud nezvyklé, ale věřte, že takové kroužky z olihně (lignje nebo kalamari), obalené v trojobalu a smažené na oleji jsou opravdu velmi chutné a třeba zrovna tady ve Vrsaru velmi oblíbené. To samé se dá tvrdit i o malých exemplářích, které se smaží celé v oleji a podávají opět polité olivovým olejem s česnekem. Skutečnou pochoutkou pro milovníky delikates jsou olihně plněné pršutem a ovčím sýrem. Pro zpestření je možno již zmiňované hlavonožce obměnit třeba sépií.

Milovníky „darů moře“ uspokojí i zdejší rizota. Na výběr je rizoto černé nebo bílé, do kterého se přidávají kousky hlavonožců, přičemž černé barvy se dosahuje přimícháváním obsahu inkoustových váčků těchto hlavonožců. Vynikající jsou i saláty s kousky chobotnic (hobotnica). Ve studené formě jsou uvařené chobotnice promíchány s cibulkou, petrželí, olivovým olejem a vinným octem, zatímco u teplé varianty se přidávají vařená vejce a brambory.


Tím ale nabídka zdaleka ještě nekončí. Ve zdejších restauracích se setkáte i s mušlemi, z nichž nejčastější jsou černé slávky (školjki), dušené v bílém víně s obvyklými ingrediencemi (tedy česnek, olivový olej, petrželka) a na závěr sypané opraženou strouhankou. Mořští raci, garnáti a krevety se většinou ukrývají pod jednotným názvem škampi a připravují se většinou jednoduše na roštu s kapkou oleje. Finančně náročnější jsou langusty (jastog), které sice pocházejí z Jadranu, ale jejich nedostatečné množství žene ceny neustále vzhůru, draze se tu prodávají i klasické ústřice.

Sedíme nasyceni a spokojeni v rybí restauraci pod nočním nebem a kocháme se osvětlenou siluetou města, romantickým přístavem před námi a šplouchajícím mořem u našich nohou. Chuťové buňky jsou uspokojeny spořádanými dobrotami a v žaludku už také není další místo na mořské úhoře, makrely, kraby ani tuňáky. Sílu už nemáme ani na roztomile znějící šproty (papalini). A tak snad ještě dopít sklenku vynikajícího vína a pomalu usínajícím Vrsarem vyrazit ke svému přechodnému domovu u vod Jaderského moře.

S poutníky do Lurd

Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam
každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků,
leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských
hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které
člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha
svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete
pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se
v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem
je „služba“.

Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků, leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem je „služba“.


Příběh o Bernardetě

Až do roku 1858 bylo městečko Lurdy nevýznamnou obcí s hradem na kopci, pár chaloupkami a nezbytným kostelem. Na francouzsko-španělském pohraničí nebylo mnoho zločinců, přesto i zde musely být věznice. Právě ta lurdská se vyjímala tím, že v ní převážnou část svého života prožila Sv. Bernadeta. Ve zmíněném roce to ještě byla malá Bernadetka, velmi neduživé dítě, které se spíše stranilo ostatních, než by vyhledávalo veselou dětskou společnost. Téměř každý den chodila Bernadeta s děvčaty pro dřevo k nedaleké jeskyni a často se stávalo, že nestačila jejich tempu a zůstávala vzadu sama. V ten osudný rok se Bernadeta setkala u jeskyně s „krásnou paní“, jak zjevení nazývala. Doma byla večer bita, poněvadž jí příběh nikdo nevěřil a v polovině 19. století, době sekularizace společnosti a mnoha církevních koncilů, nebylo radno na sebe upoutávat pozornost. Krásná paní se Bernadetě zjevila ještě několikrát a v jednom zjevení si přála, aby byl v jeskyni vyhlouben pramen.


Dívka paní poslechla a posléze se k pramenu začalo sjíždět mnoho poutníků, neboť jeho voda činila nevídané zázraky. Léčivá moc pramene pohnula i vírou místního faráře, který se o zjevení začal zajímat. Bernadetě bylo uvěřeno po posledním zjevení, kdy krásná paní prohlásila „jsem neposkvrněné početí“. Tento termín byl použit před několika měsíci na koncilu, kde se církevní hodnostáři dohodli na neposkvrněném početí Ježíše Krista, což byla záležitost vysoké teologie, o které mladá holka z malého města neměla ani ponětí. Pokud se chce návštěvník nejprve podívat na atmosféru města, celkem přesně ji vystihuje záběr z filmu Skafandr a motýl, jehož malá část se natáčela přímo v Lurdech. Uličky neustále žijí čilým ruchem, lze zde koupit plno svíček, křížků, křížů, růženců, nádob na vodu, sošek, obrazů a různých jiných suvenýrů. Je mnoho těch, kteří zakusili zázračnost pramene a pomohl jim od jejich potíží, ale je více těch, kterým se žádný zázrak nepřihodil.

150-ti leté výročí

Od prvního zjevení uplynulo letos 151 let, tudíž jsme měli loni v létě šanci poznat město uprostřed oslav stopadesátiletého výročí od prvního zjevení Panny Marie. V rámci tohoto výročí bylo možno získat tzv. plnomocný odpustek po navštívení zázračného pramene, domu, kde se Bernadeta narodila, kostela, kde byla pokřtěná a kláštera, ve kterém nakonec zemřela. Odpustek je duchovní záležitost, ale jeho fyzická podoba vypadala jako plastové kolečko, na které se na každém z těchto míst nalepila barevná samolepka. Nedaleko kláštera vede silnice, na které zdánlivě nebylo nic zajímavého, ale právě v den, kdy se nám podařilo zavítat do kláštera, projížděl Lurdami peleton náročného cyklistického závodu Tour de France. Sešlo se nás tam náhodou pár Čechů, tak jsme mohli zafandit Romanu Kreuzigerovi: „Romanééé, Českooo!“ Po odstranění zátaras se zase městečko vrátilo ke svému božskému klidu.


Neobvyklá infrastruktura

Jak může vše fungovat ve městě, kde je neustále tolik lidí, stále přijíždí další a další a mnoho poutníků je upoutáno na pojízdné křeslo? Systém městečka jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Povinností každého ubytovaného návštěvníka (zejména skautů) v kempu vysoko nad městem je vykonat několik služeb dole ve městě. Centrálním místem, kde jsou poutníci ubytováni, zejména starší lidé či lidé na vozíku je budova blízko řeky, kterou mají na starosti řádové sestry. Aby návštěvníci nemuseli po městě či na průvodech chodit, je zajištěn vždy určitý počet tahačů speciálních kárek, ve kterých se dá pohodlně sedět, a dokonce mají sklopitelnou střechu pro případ deště. Velkým problémem pro nás byl zdejší dorozumívací jazyk – francouzština. Dovézt několik babiček z bohoslužby k autobusu, kterým zde byli na zájezdu, není zase takový problém, do tuhého začíná jít, když babička něco potřebuje. Celá akce naloďování do autobusů naštěstí dopadla ke spokojenosti všech dobře, i když myslím, že pro příště by raději volili nějaké francouzské pomocníky.

Do Lurd však nejezdí jen autobusy. Druhý den brzy ráno jsme byli vysláni na nádraží, abychom do centra dopravili skupinku Italů. Tady nám nepomohla ani chabá zásoba francouzských obratů a pouze jedna paní se orientovala a zasvěceně nás přiřadila – Czechoslovakia. S těžkým srdcem jsme nechávali italské poutníky po vyčerpávající cestě v nádražní hale a vraceli se pro další. Následovalo převážení do speciálních autobusů a pro ně ještě náročná cesta na ubytovnu. Opravdu jsme jim přáli nějaký zázrak, když tohle museli absolvovat. Mnohem příjemnější je pro méně pohyblivé lidi vyjížďka nahoru nad Lurdy. O co více jsme se oproti nádraží nadřeli do kopce, o to skvělejší byl pocit vzájemného usmívání se na sebe, když jsme společně na vrcholu jedli sušenky se šťávou.


V centru se tyčí hlavní třípatrová katedrála, která je dominantou lurdského náměstí. V nejvyšším patře nedaleko oltáře stojí socha Panny Marie, kterou sama Bernadeta označila za nejpodobnější svému zjevení. Před katedrálou se rozprostírá prostranství sloužící k průvodům a také k celebrování mší a slavností. I když je v městečku mnoho vysokých budov a kopců, všechny vstupy a povrchy jsou přizpůsobeny ježdění na vozíku či v kočárku. Vedle monumentální katedrály je zde mnoho kostelů modernějšího ražení a vedle baziliky Sv. Petra bylo vybudováno muzeum Sv. Bernadety, ve kterém se dá shlédnout film o městečku a jeho zázracích v češtině.

Večerní Lurdy


Nejrušnější je městečko večer. Mimo různé koncerty a bohoslužby se každý den v devět hodin konaly mariánské průvody se svíčkami. Celý náš pobyt v údolí Lurd provázely modlitby a zpěv, večerní světýlka prosvěcovala náměstí a předříkávaly se posvátné texty v mnoha jazycích. „Ave, ave, ave Maria…“ Dokonalá harmonie. Na poslední večer nezapomeneme určitě. Ocitli jsme se na opačném konci provazu než ti ostatní. Instrukce byly jasné: „tady stůjte, tudy půjdou lidi, tudy jít nikdo nesmí, posílejte je tam, na tohle dávejte bacha, atd.“ Jazyková bariéra zde nehrála tak velkou roli, jako bariéra náboženská. Vždycky bylo poutníkům jasné, co jsme jim řekli, ale ne vždy bylo jasné, že to opravdu mají udělat a z nás se rázem stali „ti zlí“, kteří je nechtějí pustit touto cestou pro vodu nebo do průvodu anebo jsme jim prostě neudělali místo.

Dojemnou atmosféru naprosto zkazí, když vám vedlejší „sekuriťák“ naznačuje, že musíme trochu posunout dav a před vámi stojí babička s kanystrem v ruce a úpěnlivě vás prosí, že opravdu musí projít. Nemůžeme se nechat zviklat, protože průvod už přichází ke kostelu. „Ave, ave…“ Zahlédnu, jak jedné paní s nepřítomným pohledem chytne papírový kalíšek a z malé svíčky se stává nebezpečná pochodeň. „Excuse me“, zkouším jemně. Nic. „Paní, hoří vám to!“, zaječím na ní a to už se vzpamatovává ze svého vytržení a šlape společně s dalšími pěti lidmi po plápolajícím kalichu na zemi.

Po náročném večeru zalehneme a okamžitě spíme. Ráno odjíždíme před úsvitem, kdy bude jistě i všudypřítomné AVE ještě spát. V září téhož roku navštívil Paříž a Lurdy papež Benedikt XVI. Docela by mne zajímalo, jak se zdánlivě poklidné městečko změnilo tentokrát…

Lurdy, malinké městečko proslulé několika zjeveními Panny Marie, kam každoročně proudí tisíce věřících i nevěřících poutníků, leží v podhůří Pyrenejských hor téměř u francouzských hranic. Posvátná atmosféra sálá ze všech koutů a uliček, které člověka pohltí ve dne, natož pak v noci při svitu mnoha a mnoha svíček. Jak se však může změnit pohled na toto místo, když sem nejedete pouze navštívit světově proslulá místa, ale ubytujete se v nejbližším kempu se skupinou francouzských skautů, jejichž heslem je „služba“.


Příběh o Bernardetě

Až do roku 1858 bylo městečko Lurdy nevýznamnou obcí s hradem na kopci, pár chaloupkami a nezbytným kostelem. Na francouzsko-španělském pohraničí nebylo mnoho zločinců, přesto i zde musely být věznice. Právě ta lurdská se vyjímala tím, že v ní převážnou část svého života prožila Sv. Bernadeta. Ve zmíněném roce to ještě byla malá Bernadetka, velmi neduživé dítě, které se spíše stranilo ostatních, než by vyhledávalo veselou dětskou společnost. Téměř každý den chodila Bernadeta s děvčaty pro dřevo k nedaleké jeskyni a často se stávalo, že nestačila jejich tempu a zůstávala vzadu sama. V ten osudný rok se Bernadeta setkala u jeskyně s „krásnou paní“, jak zjevení nazývala. Doma byla večer bita, poněvadž jí příběh nikdo nevěřil a v polovině 19. století, době sekularizace společnosti a mnoha církevních koncilů, nebylo radno na sebe upoutávat pozornost. Krásná paní se Bernadetě zjevila ještě několikrát a v jednom zjevení si přála, aby byl v jeskyni vyhlouben pramen.


Dívka paní poslechla a posléze se k pramenu začalo sjíždět mnoho poutníků, neboť jeho voda činila nevídané zázraky. Léčivá moc pramene pohnula i vírou místního faráře, který se o zjevení začal zajímat. Bernadetě bylo uvěřeno po posledním zjevení, kdy krásná paní prohlásila „jsem neposkvrněné početí“. Tento termín byl použit před několika měsíci na koncilu, kde se církevní hodnostáři dohodli na neposkvrněném početí Ježíše Krista, což byla záležitost vysoké teologie, o které mladá holka z malého města neměla ani ponětí. Pokud se chce návštěvník nejprve podívat na atmosféru města, celkem přesně ji vystihuje záběr z filmu Skafandr a motýl, jehož malá část se natáčela přímo v Lurdech. Uličky neustále žijí čilým ruchem, lze zde koupit plno svíček, křížků, křížů, růženců, nádob na vodu, sošek, obrazů a různých jiných suvenýrů. Je mnoho těch, kteří zakusili zázračnost pramene a pomohl jim od jejich potíží, ale je více těch, kterým se žádný zázrak nepřihodil.

150-ti leté výročí

Od prvního zjevení uplynulo letos 151 let, tudíž jsme měli loni v létě šanci poznat město uprostřed oslav stopadesátiletého výročí od prvního zjevení Panny Marie. V rámci tohoto výročí bylo možno získat tzv. plnomocný odpustek po navštívení zázračného pramene, domu, kde se Bernadeta narodila, kostela, kde byla pokřtěná a kláštera, ve kterém nakonec zemřela. Odpustek je duchovní záležitost, ale jeho fyzická podoba vypadala jako plastové kolečko, na které se na každém z těchto míst nalepila barevná samolepka. Nedaleko kláštera vede silnice, na které zdánlivě nebylo nic zajímavého, ale právě v den, kdy se nám podařilo zavítat do kláštera, projížděl Lurdami peleton náročného cyklistického závodu Tour de France. Sešlo se nás tam náhodou pár Čechů, tak jsme mohli zafandit Romanu Kreuzigerovi: „Romanééé, Českooo!“ Po odstranění zátaras se zase městečko vrátilo ke svému božskému klidu.


Neobvyklá infrastruktura

Jak může vše fungovat ve městě, kde je neustále tolik lidí, stále přijíždí další a další a mnoho poutníků je upoutáno na pojízdné křeslo? Systém městečka jsme si mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Povinností každého ubytovaného návštěvníka (zejména skautů) v kempu vysoko nad městem je vykonat několik služeb dole ve městě. Centrálním místem, kde jsou poutníci ubytováni, zejména starší lidé či lidé na vozíku je budova blízko řeky, kterou mají na starosti řádové sestry. Aby návštěvníci nemuseli po městě či na průvodech chodit, je zajištěn vždy určitý počet tahačů speciálních kárek, ve kterých se dá pohodlně sedět, a dokonce mají sklopitelnou střechu pro případ deště. Velkým problémem pro nás byl zdejší dorozumívací jazyk – francouzština. Dovézt několik babiček z bohoslužby k autobusu, kterým zde byli na zájezdu, není zase takový problém, do tuhého začíná jít, když babička něco potřebuje. Celá akce naloďování do autobusů naštěstí dopadla ke spokojenosti všech dobře, i když myslím, že pro příště by raději volili nějaké francouzské pomocníky.

Do Lurd však nejezdí jen autobusy. Druhý den brzy ráno jsme byli vysláni na nádraží, abychom do centra dopravili skupinku Italů. Tady nám nepomohla ani chabá zásoba francouzských obratů a pouze jedna paní se orientovala a zasvěceně nás přiřadila – Czechoslovakia. S těžkým srdcem jsme nechávali italské poutníky po vyčerpávající cestě v nádražní hale a vraceli se pro další. Následovalo převážení do speciálních autobusů a pro ně ještě náročná cesta na ubytovnu. Opravdu jsme jim přáli nějaký zázrak, když tohle museli absolvovat. Mnohem příjemnější je pro méně pohyblivé lidi vyjížďka nahoru nad Lurdy. O co více jsme se oproti nádraží nadřeli do kopce, o to skvělejší byl pocit vzájemného usmívání se na sebe, když jsme společně na vrcholu jedli sušenky se šťávou.


V centru se tyčí hlavní třípatrová katedrála, která je dominantou lurdského náměstí. V nejvyšším patře nedaleko oltáře stojí socha Panny Marie, kterou sama Bernadeta označila za nejpodobnější svému zjevení. Před katedrálou se rozprostírá prostranství sloužící k průvodům a také k celebrování mší a slavností. I když je v městečku mnoho vysokých budov a kopců, všechny vstupy a povrchy jsou přizpůsobeny ježdění na vozíku či v kočárku. Vedle monumentální katedrály je zde mnoho kostelů modernějšího ražení a vedle baziliky Sv. Petra bylo vybudováno muzeum Sv. Bernadety, ve kterém se dá shlédnout film o městečku a jeho zázracích v češtině.

Večerní Lurdy


Nejrušnější je městečko večer. Mimo různé koncerty a bohoslužby se každý den v devět hodin konaly mariánské průvody se svíčkami. Celý náš pobyt v údolí Lurd provázely modlitby a zpěv, večerní světýlka prosvěcovala náměstí a předříkávaly se posvátné texty v mnoha jazycích. „Ave, ave, ave Maria…“ Dokonalá harmonie. Na poslední večer nezapomeneme určitě. Ocitli jsme se na opačném konci provazu než ti ostatní. Instrukce byly jasné: „tady stůjte, tudy půjdou lidi, tudy jít nikdo nesmí, posílejte je tam, na tohle dávejte bacha, atd.“ Jazyková bariéra zde nehrála tak velkou roli, jako bariéra náboženská. Vždycky bylo poutníkům jasné, co jsme jim řekli, ale ne vždy bylo jasné, že to opravdu mají udělat a z nás se rázem stali „ti zlí“, kteří je nechtějí pustit touto cestou pro vodu nebo do průvodu anebo jsme jim prostě neudělali místo.

Dojemnou atmosféru naprosto zkazí, když vám vedlejší „sekuriťák“ naznačuje, že musíme trochu posunout dav a před vámi stojí babička s kanystrem v ruce a úpěnlivě vás prosí, že opravdu musí projít. Nemůžeme se nechat zviklat, protože průvod už přichází ke kostelu. „Ave, ave…“ Zahlédnu, jak jedné paní s nepřítomným pohledem chytne papírový kalíšek a z malé svíčky se stává nebezpečná pochodeň. „Excuse me“, zkouším jemně. Nic. „Paní, hoří vám to!“, zaječím na ní a to už se vzpamatovává ze svého vytržení a šlape společně s dalšími pěti lidmi po plápolajícím kalichu na zemi.

Po náročném večeru zalehneme a okamžitě spíme. Ráno odjíždíme před úsvitem, kdy bude jistě i všudypřítomné AVE ještě spát. V září téhož roku navštívil Paříž a Lurdy papež Benedikt XVI. Docela by mne zajímalo, jak se zdánlivě poklidné městečko změnilo tentokrát…

Dobrodružství v Pacifiku – Tonga

V jižním Pacifiku leží spousta zajímavých a pro nás, Evropany,
velmi exotických ostrovů. Tonžské království patří k těm méně
turistickým destinacím v této oblasti, a právě proto se náš výlet
stal takovým malým dobrodružstvím. Let na Tongu trvá zhruba 3 hodiny a
po přistání je nejeden turista překvapen při zjištění, že na Tonze
nefungují žádné jiné mobilní telefony, než ty místní. Pokud se tedy na
Tongu vydáte, dejte ještě před odletem vědět všem známým, že se
pravděpodobně nebudete ozývat.

Jak se na Tongu dostat?

V jižním Pacifiku leží spousta zajímavých a pro nás, Evropany, velmi exotických ostrovů. Tonžské království patří k těm méně turistickým destinacím v této oblasti, a právě proto se náš výlet stal takovým malým dobrodružstvím. Tonga je zřejmě také nejlevnější volba. Air New Zealand provozují přímou linku Auckland-Nuku’alofa, přičemž zpáteční letenka koupená v 3měsíčním předstihu vyjde na cca 5 000 CZK. Na Tongu z Nového Zélandu létají také Pacific Blue – místní nízkonákladová společnost, která ale bohužel ruší lety poměrně často, a tak se vám může stát, že v případě horšího počasí (to se také lehce může stát) vůbec neodletíte. Asi nemusím dodávat, že nízkorozpočtové aerolinky neposkytují žádnou náhradu v případě zrušení letu z důvodu, jako je špatné počasí.


Mobily nechte doma

Let na Tongu trvá zhruba 3 hodiny a po přistání je nejeden turista překvapen při zjištění, že na Tonze nefungují žádné jiné mobilní telefony, než ty místní. Pokud se tedy na Tongu vydáte, dejte ještě před odletem vědět všem známým, že se pravděpodobně nebudete ozývat, protože to bez použití telefonu nebo za použití velmi pomalého internetu prakticky není možné.

Na Tonze je o hodinu víc než na Novém Zélandu a o 11 hodin víc než v Čechách, respektive je to jedno z nejvzdálenějších míst, kam můžete z Evropy vyrazit, protože na východ od Tongy není už nic jiného, než časová hranice oddělující dnešek od včerejška. Na Tonze jako první vítají Nový rok a pokud se přehoupnete do vedlejšího časového pásma, ušetříte den svého života.


Toni’s guesthouse – cíl všech turistů

Ještě na letišti je dobré si vyměnit místní měnu. Směnárna byla otevřená i navečer. Na nás po příletu čekal odvoz do guesthousu, který jsme si objednali předem. Ačkoliv na internetu lze najít některé z hotelů, guesthousů a rezortů, nicméně, jedná spíš o ty dražší. Na místě pak není těžké sehnat levnější ubytování. My jsme zvolili Toni’s guesthouse, který leží zhruba 10 minut jízdy z centra Nuku’alofy. Nebyli jsme jediní a vypadá to, že do tohoto guesthousu míří možná tak polovina pasažérů na palubě letadla. Ubytování je zde velmi levné, 15 – 20 tonžských dolarů a není si zde na co stěžovat. Jediné, co trochu shazuje image tohoto hostelu, je sám majitel, postarší Brit Toni, který se jednou dočetl v časopise o Tonze, přijel sem, založil guesthouse a oženil se s místní ženou. Možná si je vědom, že přijíždějící turisté nemají tolik na vybranou, možná jen neumí jednat s lidmi. Avšak vše má dobře promyšlené a jeho služby se hodí. Za dolar vás sveze svou dodávkou do města (guesthouse je položen za Nuku‘alofou), za několikanásobně víc na pláž. Dokonce pořádá jednodenní poznávací výlety po ostrově i s koupáním a obědem. My jsme se zúčastnili jedné akce, a to tzv. drinking kava (pití kavy, pozor, ne kávy!). Kava je nápoj s utlumujícími účinky, trochu opačnými než káva. Pije se z kalíšků vyrobených z kokosové skořápky a je to taková společenská událost. Kalíšky se posílají v kruhu a základem je uchovat jejich oběh.


U Toniho jsme zůstali tři noci. První den jsme se vydali na nejzápadnější pláž ostrova, která vypadala jako z katalogů cestovních kanceláří. Palmy, zlatavý písek, slunce a hlavně, nikde nikdo! Na začátku září je na Tonze příjemné teplo, které není tak vlezlé, že by se člověku nechtělo dělat nic jiného, než pouze ležet na pláži. To se nechtělo ani nám, a tak jsme se po hodince a půl u moře vydali na procházku po okolí. Zamířili jsme do malinkaté vesničky, kde zrovna skončila mše a místní mířili zpět z kostela do svých domovů. To naši šestičlennou skupinu s šesti fotoaparáty velmi zaujalo, a tak blesky z Nikonů, Canonů a Panasoniců jen lítaly. Naštěstí byl zájem na obou stranách, představovali jsme jeden pro druhého velkou exotiku.


Nuku’alofa – hlavní město nebo vesnice?

Druhý den jsme se nechali Tonim dovézt do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé. To, že Tonga je jednou z nejzaostalejších ekonomik světa, vyvolává pocit, že tu bude levně. Co se jídla týče, pravda to moc není. V čínských obchodech se smíšeným zbožím po celém ostrově koupíte produkty dovezené převážně ze Samoy, Fidži a Nového Zélandu. Bylo nám velmi líto, že jsme si do našich batohů nepřibalili nějakou tu konzervu ještě na Zélandu, protože by to vyšlo levněji.


Pro představu, chléb na způsob toastového (jediný na ostrově k sehnání) vyjde na 1,50 $T, litr mléka na 3,70 $T, voda 1,5 l na 3 $T, balení cornflakes 6 $T, vejce 0,60 $T/kus, fazolové a masové konzervy 2–6 $T. Výběr není moc velký a na vymoženiny, jako je šunka, sýr nebo jogurt, během pobytu na Tonze zapomeňte. Čerstvá zelenina je k pořízení na Talamahu trhu v centru Nuku’alofy, ale ceny také nejsou z nejnižších. Trhovci většinou ze svých zásob udělají kupičky, které pak prodávají pohromadě. Čtyři okurky nebo osm rajčat vyjde na 3 $T, meloun na 5 – 8 $T. Jedinou jistotou, která vás zachrání, když už dochází peníze a je potřeba nějaká ta energie, jsou kokosy. Těch je tu na palmách spousta, avšak je zřetelně jednodušší si kokos koupit a nechat rozdělat za cenu v rozmezí 1 – 2 $T.

Talamahu trh je také asi nejvhodnějším místem pro nákup suvenýrů. K dostání tu je nesčetně náramků, náhrdelníků a přívěšků z mušlí a obroušených kostí, ručně vyráběné pohledy, všemožné košíky, ťapky a brašny ze slámy nebo výrobky z kokosové skořápky. To, že jste turista, nezapřete, a tak se místní budou snažit prodat za co nejvyšší cenu. Neváhejte a smlouvejte, s cenou se hýbat ve většině případů dá.

Jak se na Tongu dostat?

V jižním Pacifiku leží spousta zajímavých a pro nás, Evropany, velmi exotických ostrovů. Tonžské království patří k těm méně turistickým destinacím v této oblasti, a právě proto se náš výlet stal takovým malým dobrodružstvím. Tonga je zřejmě také nejlevnější volba. Air New Zealand provozují přímou linku Auckland-Nuku’alofa, přičemž zpáteční letenka koupená v 3měsíčním předstihu vyjde na cca 5 000 CZK. Na Tongu z Nového Zélandu létají také Pacific Blue – místní nízkonákladová společnost, která ale bohužel ruší lety poměrně často, a tak se vám může stát, že v případě horšího počasí (to se také lehce může stát) vůbec neodletíte. Asi nemusím dodávat, že nízkorozpočtové aerolinky neposkytují žádnou náhradu v případě zrušení letu z důvodu, jako je špatné počasí.


Mobily nechte doma

Let na Tongu trvá zhruba 3 hodiny a po přistání je nejeden turista překvapen při zjištění, že na Tonze nefungují žádné jiné mobilní telefony, než ty místní. Pokud se tedy na Tongu vydáte, dejte ještě před odletem vědět všem známým, že se pravděpodobně nebudete ozývat, protože to bez použití telefonu nebo za použití velmi pomalého internetu prakticky není možné.

Na Tonze je o hodinu víc než na Novém Zélandu a o 11 hodin víc než v Čechách, respektive je to jedno z nejvzdálenějších míst, kam můžete z Evropy vyrazit, protože na východ od Tongy není už nic jiného, než časová hranice oddělující dnešek od včerejška. Na Tonze jako první vítají Nový rok a pokud se přehoupnete do vedlejšího časového pásma, ušetříte den svého života.


Toni’s guesthouse – cíl všech turistů

Ještě na letišti je dobré si vyměnit místní měnu. Směnárna byla otevřená i navečer. Na nás po příletu čekal odvoz do guesthousu, který jsme si objednali předem. Ačkoliv na internetu lze najít některé z hotelů, guesthousů a rezortů, nicméně, jedná spíš o ty dražší. Na místě pak není těžké sehnat levnější ubytování. My jsme zvolili Toni’s guesthouse, který leží zhruba 10 minut jízdy z centra Nuku’alofy. Nebyli jsme jediní a vypadá to, že do tohoto guesthousu míří možná tak polovina pasažérů na palubě letadla. Ubytování je zde velmi levné, 15 – 20 tonžských dolarů a není si zde na co stěžovat. Jediné, co trochu shazuje image tohoto hostelu, je sám majitel, postarší Brit Toni, který se jednou dočetl v časopise o Tonze, přijel sem, založil guesthouse a oženil se s místní ženou. Možná si je vědom, že přijíždějící turisté nemají tolik na vybranou, možná jen neumí jednat s lidmi. Avšak vše má dobře promyšlené a jeho služby se hodí. Za dolar vás sveze svou dodávkou do města (guesthouse je položen za Nuku‘alofou), za několikanásobně víc na pláž. Dokonce pořádá jednodenní poznávací výlety po ostrově i s koupáním a obědem. My jsme se zúčastnili jedné akce, a to tzv. drinking kava (pití kavy, pozor, ne kávy!). Kava je nápoj s utlumujícími účinky, trochu opačnými než káva. Pije se z kalíšků vyrobených z kokosové skořápky a je to taková společenská událost. Kalíšky se posílají v kruhu a základem je uchovat jejich oběh.


U Toniho jsme zůstali tři noci. První den jsme se vydali na nejzápadnější pláž ostrova, která vypadala jako z katalogů cestovních kanceláří. Palmy, zlatavý písek, slunce a hlavně, nikde nikdo! Na začátku září je na Tonze příjemné teplo, které není tak vlezlé, že by se člověku nechtělo dělat nic jiného, než pouze ležet na pláži. To se nechtělo ani nám, a tak jsme se po hodince a půl u moře vydali na procházku po okolí. Zamířili jsme do malinkaté vesničky, kde zrovna skončila mše a místní mířili zpět z kostela do svých domovů. To naši šestičlennou skupinu s šesti fotoaparáty velmi zaujalo, a tak blesky z Nikonů, Canonů a Panasoniců jen lítaly. Naštěstí byl zájem na obou stranách, představovali jsme jeden pro druhého velkou exotiku.


Nuku’alofa – hlavní město nebo vesnice?

Druhý den jsme se nechali Tonim dovézt do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé. To, že Tonga je jednou z nejzaostalejších ekonomik světa, vyvolává pocit, že tu bude levně. Co se jídla týče, pravda to moc není. V čínských obchodech se smíšeným zbožím po celém ostrově koupíte produkty dovezené převážně ze Samoy, Fidži a Nového Zélandu. Bylo nám velmi líto, že jsme si do našich batohů nepřibalili nějakou tu konzervu ještě na Zélandu, protože by to vyšlo levněji.


Pro představu, chléb na způsob toastového (jediný na ostrově k sehnání) vyjde na 1,50 $T, litr mléka na 3,70 $T, voda 1,5 l na 3 $T, balení cornflakes 6 $T, vejce 0,60 $T/kus, fazolové a masové konzervy 2–6 $T. Výběr není moc velký a na vymoženiny, jako je šunka, sýr nebo jogurt, během pobytu na Tonze zapomeňte. Čerstvá zelenina je k pořízení na Talamahu trhu v centru Nuku’alofy, ale ceny také nejsou z nejnižších. Trhovci většinou ze svých zásob udělají kupičky, které pak prodávají pohromadě. Čtyři okurky nebo osm rajčat vyjde na 3 $T, meloun na 5 – 8 $T. Jedinou jistotou, která vás zachrání, když už dochází peníze a je potřeba nějaká ta energie, jsou kokosy. Těch je tu na palmách spousta, avšak je zřetelně jednodušší si kokos koupit a nechat rozdělat za cenu v rozmezí 1 – 2 $T.

Talamahu trh je také asi nejvhodnějším místem pro nákup suvenýrů. K dostání tu je nesčetně náramků, náhrdelníků a přívěšků z mušlí a obroušených kostí, ručně vyráběné pohledy, všemožné košíky, ťapky a brašny ze slámy nebo výrobky z kokosové skořápky. To, že jste turista, nezapřete, a tak se místní budou snažit prodat za co nejvyšší cenu. Neváhejte a smlouvejte, s cenou se hýbat ve většině případů dá.

Večírek v evropské metropoli

V létě naše cesty směřují hlavně do přírody a za
dobrodružnějšími cíli. Když se ochladí, mnohem častěji obracíme
pozornost k městům. V muzeích, galeriích nebo klubech se
plískanicím čelí přece jen lépe. Jaké ubytování volíte při
návštěvě měst? V poslední době roste popularita apartmánů.
A o co se jedná?


V létě naše cesty směřují hlavně do přírody a za dobrodružnějšími cíli. Když se ochladí, mnohem častěji obracíme pozornost k městům. V muzeích, galeriích nebo klubech se plískanicím čelí přece jen lépe. Jaké ubytování volíte při návštěvě měst? Připadají vám hotely neúměrně drahé? Zažili jste v hostelech krádeže nebo „hygienickou“ kalamitu? Napadlo vás, že si můžete jednoduše pronajmout byt? V poslední době popularita apartmánů strmě roste. Poskytnou vám soukromí, dostatek prostoru a ceny na úrovni hostelů.

Apartmán i pro batůžkáře

V západní Evropě už kouzlo apartmánů dávno objevili a momentálně jsou asi nejrychleji rostoucím segmentem v oblasti ubytování. Ceny letenek spadly na dno (zvláště mezi evropskými městy), a tak není problém vyrazit si třeba jen na víkend a uspořádat večírek v sousední metropoli. Apartmány jsou k tomu jako stvořené. Najdete zde vše potřebné od fénu, internetové připojení zdarma až po zařízený obývák s televizí – v duchu a stylu konkrétního města. Dříve majitelé vyžadovali dlouhodobé pronájmy, dnes se touto formou můžete ubytovat třeba na jediný den.


Obliba apartmánů není dána jen komfortem, ale také cenou. Pokud cestujete sami a nejste zrovna businessman, který potřebuje v klidu přijímat návštěvy, apartmán se vám nevyplatí. Jakmile vyrazíte s přáteli nebo s rodinou, těžko budete hledat lepší nabídku. Průměrný apartmán třeba v Barceloně stojí pro čtyři osoby 130 eur na den (lze najít levnější i dražší). Na osobu tak vychází 32,5 eur.

V Římě, který patří mezi nejdražší města Evropy, se ubytujete za podobnou cenu. Částky jsou konečné včetně všech daní a lokálních poplatků, pouze se jednorázově připočítává suma několika eur za konečný úklid.

Jak s apartmánem ještě více ušetřit?

Kolik utratíte na cestách za jídlo? Vždycky si lze vypomoci různými bufety, ale není to ono. V apartmánu máte lednici a zařízenou kuchyni se vším potřebným nádobím. Není nic jednoduššího, než si připravit vlastní jídlo. Apartmány jsou navíc situovány v centrech a turisticky zajímavých lokalitách. Nebudete to mít daleko, když si budete chtít dát doma siestu a něco zakousnout.

Velikost podle vašich požadavků

Vzpomínáte si, jak byly velké hotelové a hostelové pokoje, ve kterých jste naposled nocovali? I ten nejmenší jednoložnicový apartmán má oddělenou ložnici a obývací pokoj, je to takový byteček 1+ 1. Jede vás velká parta? Není problém si pronajmout tříložnicový apartmán, který má 130 metrů čtverečních. Když se na cestu vypraví tři páry, každý může mít svůj vlastní pokoj a k tomu navíc zázemí v podobě obývacího pokoje a kuchyně. Apartmány této velikosti navíc často mají dvě koupelny, takže ani zde se nebudete tlačit. Pohodlně se ubytují až desetičlenné skupiny – přičemž při tomto počtu lidí pořídíte ubytování skutečně za hubičku.

Jak najít apartmán?

Pokud jste si už někdy rezervovali přes internet hotel, nebude mít problém ani s apartmánem. Vše probíhá v podstatě podobnými rezervačními systémy. Jednoduše si může zvolit lokalitu ve městě, velikost bytu, dozvědět se vše o jeho vybavení a prohlédnout si fotky. Výhodou je, že při rezervaci neplatíte žádnou zálohu, pobyt uhradíte až na místě.

Na ubytování v apartmánech v evropských metropolích se již několik let specializuje česká společnost Suricata (www.suricata­.cz).


V létě naše cesty směřují hlavně do přírody a za dobrodružnějšími cíli. Když se ochladí, mnohem častěji obracíme pozornost k městům. V muzeích, galeriích nebo klubech se plískanicím čelí přece jen lépe. Jaké ubytování volíte při návštěvě měst? Připadají vám hotely neúměrně drahé? Zažili jste v hostelech krádeže nebo „hygienickou“ kalamitu? Napadlo vás, že si můžete jednoduše pronajmout byt? V poslední době popularita apartmánů strmě roste. Poskytnou vám soukromí, dostatek prostoru a ceny na úrovni hostelů.

Apartmán i pro batůžkáře

V západní Evropě už kouzlo apartmánů dávno objevili a momentálně jsou asi nejrychleji rostoucím segmentem v oblasti ubytování. Ceny letenek spadly na dno (zvláště mezi evropskými městy), a tak není problém vyrazit si třeba jen na víkend a uspořádat večírek v sousední metropoli. Apartmány jsou k tomu jako stvořené. Najdete zde vše potřebné od fénu, internetové připojení zdarma až po zařízený obývák s televizí – v duchu a stylu konkrétního města. Dříve majitelé vyžadovali dlouhodobé pronájmy, dnes se touto formou můžete ubytovat třeba na jediný den.


Obliba apartmánů není dána jen komfortem, ale také cenou. Pokud cestujete sami a nejste zrovna businessman, který potřebuje v klidu přijímat návštěvy, apartmán se vám nevyplatí. Jakmile vyrazíte s přáteli nebo s rodinou, těžko budete hledat lepší nabídku. Průměrný apartmán třeba v Barceloně stojí pro čtyři osoby 130 eur na den (lze najít levnější i dražší). Na osobu tak vychází 32,5 eur.

V Římě, který patří mezi nejdražší města Evropy, se ubytujete za podobnou cenu. Částky jsou konečné včetně všech daní a lokálních poplatků, pouze se jednorázově připočítává suma několika eur za konečný úklid.

Jak s apartmánem ještě více ušetřit?

Kolik utratíte na cestách za jídlo? Vždycky si lze vypomoci různými bufety, ale není to ono. V apartmánu máte lednici a zařízenou kuchyni se vším potřebným nádobím. Není nic jednoduššího, než si připravit vlastní jídlo. Apartmány jsou navíc situovány v centrech a turisticky zajímavých lokalitách. Nebudete to mít daleko, když si budete chtít dát doma siestu a něco zakousnout.

Velikost podle vašich požadavků

Vzpomínáte si, jak byly velké hotelové a hostelové pokoje, ve kterých jste naposled nocovali? I ten nejmenší jednoložnicový apartmán má oddělenou ložnici a obývací pokoj, je to takový byteček 1+ 1. Jede vás velká parta? Není problém si pronajmout tříložnicový apartmán, který má 130 metrů čtverečních. Když se na cestu vypraví tři páry, každý může mít svůj vlastní pokoj a k tomu navíc zázemí v podobě obývacího pokoje a kuchyně. Apartmány této velikosti navíc často mají dvě koupelny, takže ani zde se nebudete tlačit. Pohodlně se ubytují až desetičlenné skupiny – přičemž při tomto počtu lidí pořídíte ubytování skutečně za hubičku.

Jak najít apartmán?

Pokud jste si už někdy rezervovali přes internet hotel, nebude mít problém ani s apartmánem. Vše probíhá v podstatě podobnými rezervačními systémy. Jednoduše si může zvolit lokalitu ve městě, velikost bytu, dozvědět se vše o jeho vybavení a prohlédnout si fotky. Výhodou je, že při rezervaci neplatíte žádnou zálohu, pobyt uhradíte až na místě.

Na ubytování v apartmánech v evropských metropolích se již několik let specializuje česká společnost Suricata (www.suricata­.cz).

Diashow turné: Slovensko

Země našich nejbližších sousedů – Slovensko – je tématem
celovečerního diashow, které pro letošní podzim připravil cestovatel a
fotograf Martin Loew. A protože Slovensko je Česku blízké nejen
geograficky, je tato nová diashow příjemným balzámem na každou
cestovatelskou duši.


ve 14 městech ČR uvádí cestovatel Martin Loew

listopad 2009 až leden 2010

Pod záštitou Slovenské agentury pro cestovní ruch, Informace najdete na: www.promitani.cz , www.slovakia.tra­vel

Země našich nejbližších sousedů – Slovensko – je tématem celovečerního diashow, které pro letošní podzim připravil cestovatel a fotograf Martin Loew. A protože Slovensko je Česku blízké nejen geograficky, je tato nová diashow příjemným balzámem na každou cestovatelskou duši. Programem se prolínají krásné fotografie, autentická hudba i živé cestovatelovo vyprávění. Vše je moderně sestaveno do atraktivní digitální projekce. Více informací na www.promitani­.cz/slovensko.

Diashow doplňuje internetová soutěž o nejlepší komentář fotografiím ze Slovenska. Vyhrát lze víkendový pobyt na Slovensku, předplatné časopisu, průvodce a další ceny. Více na fotobanka.pro­mitani.cz/slo­vensko

O své nové diashow Martin Loew říká:

„Zatímco většinou se v mých diashow vydáváme do zemí vzdálených, tentokrát jsem si zvolil cizinu nám nejbližší. Ukážu nejen místa známá, kde mnozí z diváků jistě už byli, ale i místa známá méně, abych posloužil inspirací pro další cesty. Během večera tak procestujeme Slovensko doslova křížem krážem. Od Bratislavy po Bardějov, od maďarských hranic po Vysoké Tatry. Uvidíme historická města, majestátní hrady i lidovou architekturu, tatranské štíty, krápníkové jeskyně, hluboké soutěsky Slovenského ráje i mnoho dalšího.

Slovensko je země plná přírodních i historických krás a přitom je dost malá na to, že nestrávíte dlouhé hodiny přesuny z místa na místo. Ovšem veřejná doprava i ubytování funguje skvěle, se všemi si rozumíte, lidé jsou tu srdeční a přátelští. A to nemluvím o skvělé slovenské kuchyni.

Přijďte se v mé diashow přesvědčit, že Slovensko stojí za mnohem více pozornosti, než mu věnujeme.“

Program celého diashow turné Slovensko

  • 4.11. St – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
  • 12.11. Čt – Ústí nad Labem, Aula PF UJEP – 19:00
  • 18.11. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
  • 19.11. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 20.11. Pá – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
  • 23.11. Po – Pardubice, KD Hronovická – 18:00
  • 24.11. Út – Praha, KC Novodvorská – 19:00
  • 27.11. Pá – Praha, Palác Akropolis – 19:00 – zkrácená verze před koncertem skupiny Vidiek
  • 30.11. Po – Olomouc, U-klub – 19:00
  • 1.12. Út – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
  • 3.12. Čt – Jablonec nad Nisou, kino Junior – 17:00
  • 7.12. Po – Litoměřice, Dům kultury – 18:00
  • 9.12. St – Chrudim, Městské kino – 18:00
  • 10.12. Čt – Tábor, Divadlo Oskara Nedbala – 19:00
  • 15.12. Út – Teplice, Dům kultury – 19:00
  • 28. 1. 2010 Čt – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00

Obrázek: Vesnička Vlkolínec nedaleko Ružomberoku je skutečně unikátně zachovalou ukázkou liptovské lidové architektury. Však také byla zařazena na seznam světového dědictví UNESCO.


ve 14 městech ČR uvádí cestovatel Martin Loew

listopad 2009 až leden 2010

Pod záštitou Slovenské agentury pro cestovní ruch, Informace najdete na: www.promitani.cz , www.slovakia.tra­vel

Země našich nejbližších sousedů – Slovensko – je tématem celovečerního diashow, které pro letošní podzim připravil cestovatel a fotograf Martin Loew. A protože Slovensko je Česku blízké nejen geograficky, je tato nová diashow příjemným balzámem na každou cestovatelskou duši. Programem se prolínají krásné fotografie, autentická hudba i živé cestovatelovo vyprávění. Vše je moderně sestaveno do atraktivní digitální projekce. Více informací na www.promitani­.cz/slovensko.

Diashow doplňuje internetová soutěž o nejlepší komentář fotografiím ze Slovenska. Vyhrát lze víkendový pobyt na Slovensku, předplatné časopisu, průvodce a další ceny. Více na fotobanka.pro­mitani.cz/slo­vensko

O své nové diashow Martin Loew říká:

„Zatímco většinou se v mých diashow vydáváme do zemí vzdálených, tentokrát jsem si zvolil cizinu nám nejbližší. Ukážu nejen místa známá, kde mnozí z diváků jistě už byli, ale i místa známá méně, abych posloužil inspirací pro další cesty. Během večera tak procestujeme Slovensko doslova křížem krážem. Od Bratislavy po Bardějov, od maďarských hranic po Vysoké Tatry. Uvidíme historická města, majestátní hrady i lidovou architekturu, tatranské štíty, krápníkové jeskyně, hluboké soutěsky Slovenského ráje i mnoho dalšího.

Slovensko je země plná přírodních i historických krás a přitom je dost malá na to, že nestrávíte dlouhé hodiny přesuny z místa na místo. Ovšem veřejná doprava i ubytování funguje skvěle, se všemi si rozumíte, lidé jsou tu srdeční a přátelští. A to nemluvím o skvělé slovenské kuchyni.

Přijďte se v mé diashow přesvědčit, že Slovensko stojí za mnohem více pozornosti, než mu věnujeme.“

Program celého diashow turné Slovensko

  • 4.11. St – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
  • 12.11. Čt – Ústí nad Labem, Aula PF UJEP – 19:00
  • 18.11. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
  • 19.11. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
  • 20.11. Pá – Mladá Boleslav, Škoda Auto Muzeum – 19:00
  • 23.11. Po – Pardubice, KD Hronovická – 18:00
  • 24.11. Út – Praha, KC Novodvorská – 19:00
  • 27.11. Pá – Praha, Palác Akropolis – 19:00 – zkrácená verze před koncertem skupiny Vidiek
  • 30.11. Po – Olomouc, U-klub – 19:00
  • 1.12. Út – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
  • 3.12. Čt – Jablonec nad Nisou, kino Junior – 17:00
  • 7.12. Po – Litoměřice, Dům kultury – 18:00
  • 9.12. St – Chrudim, Městské kino – 18:00
  • 10.12. Čt – Tábor, Divadlo Oskara Nedbala – 19:00
  • 15.12. Út – Teplice, Dům kultury – 19:00
  • 28. 1. 2010 Čt – Plzeň, Západočeské muzeum – 18:00

Obrázek: Vesnička Vlkolínec nedaleko Ružomberoku je skutečně unikátně zachovalou ukázkou liptovské lidové architektury. Však také byla zařazena na seznam světového dědictví UNESCO.

Maurská Andalusie

Španělská historie se od té portugalské příliš neliší, pouze snad
na dědictví po Maurech se tam ohlížejí poněkud smířlivěji. A není
divu, Maurové své državy milovali a zvláště Andalusie se jim zapsala do
srdce.

Římané, kteří se na Iberijském poloostrově objevili před 2 200 lety, nazývali celý poloostrov Hispánskem, nicméně oblast mezi řekami Tagus a Douro označovali jako Lusitanii. Většinu oblastí potom ovládli Maurové a trvalo to až do roku 1139, kdy se objevil první portugalský král Alfonso I. Španělská historie se od té portugalské příliš neliší, pouze snad na dědictví po Maurech se tam ohlížejí poněkud smířlivěji. A není divu, Maurové své državy milovali a zvláště Andalusie se jim zapsala do srdce. Následující násilná katolizace byla pro obyvatele často drastičtější, nežli uměnímilovná vláda Maurů.


Andalusie nejkrásnější část Španělska

Španělsko je natolik rozlehlé a rozmanité, že není možné v krátkosti jednotlivé oblasti ani přiblížit. Připojím se tedy k miliónům cestovatelů (turisté upřednostní jihovýchodní pobřeží) a přiznám, že jsem si obzvláště zamiloval Andalusii. Ta bezpochyby patří mezi nejkrásnější oblasti celé země. Úžasná je tzv. Jižní cesta, tradičně nazývaná cestou Kalifů, neboť to byla cesta, kterou si maurští panovníci nejen opevnili, ale také nejvíce oblíbili. Cesta z Cordoby vede nejdříve nekonečnými lány slunečnic, které zhruba uprostřed, díky zhoršené kvalité půdy, vystřídají stejně nedozírné olivové háje. Zastavit se můžeme prakticky v každém městečku, neboť každé z nich má několik památek, nad kterými bychom ve zbytku Evropy stáli v němém úžasu. Pokud budeme zastavovat všude, zhruba 180 kilometrů dlouhou cestu pravděpodobně nikdy nedokončíme.


Andalusie nám nabídne vše, co si pod pojmem Španělsko můžeme představit. Úchvatné architektonické památky prakticky všech stavebních slohů, možnost koupání a desítky zajímavých pláží, býčí zápasy, sherry, olivový olej, či výstupy na pohoří Sierra Nevada a procházky v několika přírodních parcích. Po několikadenní návštěvě nám bude jasné, proč sami Španělé považují Andalusii za nejkrásnější část své země a proč poslední Kalif, odcházející po porážce katolickými armádami z Andalusie, plakal lítostí.

Cestování po Andalusii

Andalusie však vedle přírody proslula i svojí historií, země prožila nájezdy snad všech bojovných kmenů a národů, od Féničanů přes Římany, Visigóty a Maury. V roce 1492 se v Granadě vzdal poslední maurský vládce Boabdil a začalo období násilné katolizace. Maurové byli vyháněni nebo obraceni na novou víru, Židé byli pro jistotu pouze vyháněni. Stavební vlivy nájezdníků však v městech a městečkách Andalusie můžeme vidět dodnes, a v žádné části světa dnes nenajdeme takové množství maurských památek jako zde. Města jako Granada, Sevilla či Cordoba jsou jich doslova plná, na své si ale přijdou také milovníci renezance a baroka.


Jižní cesta

Pro prohlídku Andalusie jsem si vybral dva směry cesty mezi Granadou a Cordobou, jižní a severní. I když jsou obě silnice od sebe vzdálené jen relativně nepatrně, připadalo mi, jako bych cestoval dvěma odlišnými zeměmi. O jižní cestě již byla řeč. A tak se zmíním jen o těch nejvíce malebných místech, i když je mi jasné, že jsem vynechal spoustu dalších, stejně cenných a zajímavých památek. Město Estejo chrání mohutný stejnojmenný hrad postavený Kalifem z Cordoby, o kus dál je ještě krásnější a zachovalejší hrad Alcala la Real, strážící přístup do údolí řeky Guadalquivir a do města Granada. Kdysi se zde opevnili již Římané, ale teprve během šest set let trvající nadvlády Maurů zde vznikl dnešní hrad. Z toho později vyjeli katoličtí panovníci Ferdinand a Isabela, aby slavnostně převzali klíče od Granady.

Pevnost Castillo de La Mota má dvě hlavní části, vlastní citadelu ze tří mohutných kamenných věží strážících původní muslimské městečko, a chátrající opatství Santa Maria Mayor. Tam najdeme i původní gotický kostel Iglesia San Miguel s renezanční fasádou a obrazem El Greca a mešitu přestavěnou v roce 1341 na kostel Santo Domingo de Silos. Pokud nás neodradí panující vedro, z věže pevnosti je nádherný pohled jak do celého okolí, tak i do starobylého městečka pod hradbami.


Milovníci renezance si přijdou na své v malém městečku Baeza, které za svoji krásu vděčí skutečnosti, že bylo jako první andaluské město osvobozeno od Maurů. Mezi desítkami památek stojí za zmínku především majestátní katedrála z roku 1567. Milovníci středověkých opevnění si zase vychutnají zastávku v městě Moclín, kde na prohlídku zdánlivě nekonečných opevnění budou potřebovat několik hodin.

Severní cesta

Severní cesta je naprosto odlišná. Příroda je zde sice stejně krásná, nicméně desítky fungujících velkých i menších cementáren halí celé velké oblasti do šedých mraků. Díky pokračujícímu vykupování menších cementáren působí celé velké části krajiny velmi zchátralým a chudým dojmem. Nemůžeme zde ani příliš fotit, protože všudypřítomný prach a smog schovává krajinu na dlouhé kilometry do prašné pokrývky.


Za zastavení stojí středověké centrum Jaen s mohutným maurským hradem Castillo de Santa Catalina v místě, kde kdysi vystavěl první obrannou věž již Hannibal, a katedrála ze 16. století. Dále jsou to krásně zachované maurské lázně z 11. století, kostel Iglesia San Ildefonso, který má každou stranu fasády v jiném stavebním stylu, a klášter Real Monasterio de Santa Clara ze 13. století. Gotický charakter města dokazují uzoučké uličky, ve kterých si naše šoférské umění přijde na své.

Když se vydáme ještě severněji, projedeme první podhůří Sierra Nevada a dostaneme se do oblasti Almeira, kde nehostinná příroda nabízí podívanou natolik připomínající americký Divoký západ, že zde byla natočena většina špagetových westernů sedmdesátých a osmdesátých let. V blízké oblasti Chanca si lidé po staletí vydlabávali svá obydlí v měkkých skalách. Někteří to tak dělají dodnes, což je pro vyvinutou Evropu jen těžko pochopitelné.

Výlet na sever lze zakončit prohlídkou podivuhodné stavby renezančního hradu Lacalahorra z červených cihel. Nejkrásnější je přijet sem na jaře, protože cihlová barva pevnosti se neuvěřitelně odráží od zasněžených vrcholů Sierra Nevada. V létě o tento požitek přijdeme a hrad vypadá poněkud uprášeně.

Ať se ale v Andalusii vydáme kamkoliv, nebudeme litovat.

Římané, kteří se na Iberijském poloostrově objevili před 2 200 lety, nazývali celý poloostrov Hispánskem, nicméně oblast mezi řekami Tagus a Douro označovali jako Lusitanii. Většinu oblastí potom ovládli Maurové a trvalo to až do roku 1139, kdy se objevil první portugalský král Alfonso I. Španělská historie se od té portugalské příliš neliší, pouze snad na dědictví po Maurech se tam ohlížejí poněkud smířlivěji. A není divu, Maurové své državy milovali a zvláště Andalusie se jim zapsala do srdce. Následující násilná katolizace byla pro obyvatele často drastičtější, nežli uměnímilovná vláda Maurů.


Andalusie nejkrásnější část Španělska

Španělsko je natolik rozlehlé a rozmanité, že není možné v krátkosti jednotlivé oblasti ani přiblížit. Připojím se tedy k miliónům cestovatelů (turisté upřednostní jihovýchodní pobřeží) a přiznám, že jsem si obzvláště zamiloval Andalusii. Ta bezpochyby patří mezi nejkrásnější oblasti celé země. Úžasná je tzv. Jižní cesta, tradičně nazývaná cestou Kalifů, neboť to byla cesta, kterou si maurští panovníci nejen opevnili, ale také nejvíce oblíbili. Cesta z Cordoby vede nejdříve nekonečnými lány slunečnic, které zhruba uprostřed, díky zhoršené kvalité půdy, vystřídají stejně nedozírné olivové háje. Zastavit se můžeme prakticky v každém městečku, neboť každé z nich má několik památek, nad kterými bychom ve zbytku Evropy stáli v němém úžasu. Pokud budeme zastavovat všude, zhruba 180 kilometrů dlouhou cestu pravděpodobně nikdy nedokončíme.


Andalusie nám nabídne vše, co si pod pojmem Španělsko můžeme představit. Úchvatné architektonické památky prakticky všech stavebních slohů, možnost koupání a desítky zajímavých pláží, býčí zápasy, sherry, olivový olej, či výstupy na pohoří Sierra Nevada a procházky v několika přírodních parcích. Po několikadenní návštěvě nám bude jasné, proč sami Španělé považují Andalusii za nejkrásnější část své země a proč poslední Kalif, odcházející po porážce katolickými armádami z Andalusie, plakal lítostí.

Cestování po Andalusii

Andalusie však vedle přírody proslula i svojí historií, země prožila nájezdy snad všech bojovných kmenů a národů, od Féničanů přes Římany, Visigóty a Maury. V roce 1492 se v Granadě vzdal poslední maurský vládce Boabdil a začalo období násilné katolizace. Maurové byli vyháněni nebo obraceni na novou víru, Židé byli pro jistotu pouze vyháněni. Stavební vlivy nájezdníků však v městech a městečkách Andalusie můžeme vidět dodnes, a v žádné části světa dnes nenajdeme takové množství maurských památek jako zde. Města jako Granada, Sevilla či Cordoba jsou jich doslova plná, na své si ale přijdou také milovníci renezance a baroka.


Jižní cesta

Pro prohlídku Andalusie jsem si vybral dva směry cesty mezi Granadou a Cordobou, jižní a severní. I když jsou obě silnice od sebe vzdálené jen relativně nepatrně, připadalo mi, jako bych cestoval dvěma odlišnými zeměmi. O jižní cestě již byla řeč. A tak se zmíním jen o těch nejvíce malebných místech, i když je mi jasné, že jsem vynechal spoustu dalších, stejně cenných a zajímavých památek. Město Estejo chrání mohutný stejnojmenný hrad postavený Kalifem z Cordoby, o kus dál je ještě krásnější a zachovalejší hrad Alcala la Real, strážící přístup do údolí řeky Guadalquivir a do města Granada. Kdysi se zde opevnili již Římané, ale teprve během šest set let trvající nadvlády Maurů zde vznikl dnešní hrad. Z toho později vyjeli katoličtí panovníci Ferdinand a Isabela, aby slavnostně převzali klíče od Granady.

Pevnost Castillo de La Mota má dvě hlavní části, vlastní citadelu ze tří mohutných kamenných věží strážících původní muslimské městečko, a chátrající opatství Santa Maria Mayor. Tam najdeme i původní gotický kostel Iglesia San Miguel s renezanční fasádou a obrazem El Greca a mešitu přestavěnou v roce 1341 na kostel Santo Domingo de Silos. Pokud nás neodradí panující vedro, z věže pevnosti je nádherný pohled jak do celého okolí, tak i do starobylého městečka pod hradbami.


Milovníci renezance si přijdou na své v malém městečku Baeza, které za svoji krásu vděčí skutečnosti, že bylo jako první andaluské město osvobozeno od Maurů. Mezi desítkami památek stojí za zmínku především majestátní katedrála z roku 1567. Milovníci středověkých opevnění si zase vychutnají zastávku v městě Moclín, kde na prohlídku zdánlivě nekonečných opevnění budou potřebovat několik hodin.

Severní cesta

Severní cesta je naprosto odlišná. Příroda je zde sice stejně krásná, nicméně desítky fungujících velkých i menších cementáren halí celé velké oblasti do šedých mraků. Díky pokračujícímu vykupování menších cementáren působí celé velké části krajiny velmi zchátralým a chudým dojmem. Nemůžeme zde ani příliš fotit, protože všudypřítomný prach a smog schovává krajinu na dlouhé kilometry do prašné pokrývky.


Za zastavení stojí středověké centrum Jaen s mohutným maurským hradem Castillo de Santa Catalina v místě, kde kdysi vystavěl první obrannou věž již Hannibal, a katedrála ze 16. století. Dále jsou to krásně zachované maurské lázně z 11. století, kostel Iglesia San Ildefonso, který má každou stranu fasády v jiném stavebním stylu, a klášter Real Monasterio de Santa Clara ze 13. století. Gotický charakter města dokazují uzoučké uličky, ve kterých si naše šoférské umění přijde na své.

Když se vydáme ještě severněji, projedeme první podhůří Sierra Nevada a dostaneme se do oblasti Almeira, kde nehostinná příroda nabízí podívanou natolik připomínající americký Divoký západ, že zde byla natočena většina špagetových westernů sedmdesátých a osmdesátých let. V blízké oblasti Chanca si lidé po staletí vydlabávali svá obydlí v měkkých skalách. Někteří to tak dělají dodnes, což je pro vyvinutou Evropu jen těžko pochopitelné.

Výlet na sever lze zakončit prohlídkou podivuhodné stavby renezančního hradu Lacalahorra z červených cihel. Nejkrásnější je přijet sem na jaře, protože cihlová barva pevnosti se neuvěřitelně odráží od zasněžených vrcholů Sierra Nevada. V létě o tento požitek přijdeme a hrad vypadá poněkud uprášeně.

Ať se ale v Andalusii vydáme kamkoliv, nebudeme litovat.

Na kole Českým Rájem

Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta
začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý
orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým
vlastním automobilem. Tady nacházíme rozcestník pěších
i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá,
posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do
malebných lázní Sedmihorky.

Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým vlastním automobilem.


S parkováním tu není problém, a tak nic nebrání nasednout do sedel a vydat se k železniční zastávce Turnov. Od hlavního nádraží vyjíždíme na hlavní ulici, dáváme se vpravo a na konci ulice uhýbá na chodník, kde nás orientační šipka nasměruje žádaným směrem, tedy k zastávce ČSD. Po cyklostezce sledujeme hlavní dopravní tepnu, kterou po několika stovkách metrů opustíme a sjedeme k bývalému židovskému hřbitovu. Pak už zbývá jen podjezd pod silnicí a místní komunikace nás po pár desítkách metrů přivádí k železniční zastávce Turnov.

{{reklama()}}

Tady nacházíme rozcestník pěších i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá, posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do malebných lázní Sedmihorky, když předtím ještě mineme kemp u rybníka Bažantík. Jedná se o velmi malé, ale o to malebnější lázničky, které návštěvníka osloví už jenom svou tichou malebnou atmosférou. Najdete zde pět samostatných budov, různě posazených ve zdejším lesoparku. I přes svou malou rozlohu se jedná o nejstarší vodoléčebné lázně v Čechách. V souvislosti s jejich historií je třeba zmínit především dr. Václava Šlechtu z nedalekého Turnova, který se o jejich vznik v r. 1841 nejvíce zasloužil. Poděkování však patří i rytíři z Aehrentalu, Aloisovi Lexovi, na jehož pozemcích byly lázně vybudovány. A že se nejednalo o provinční, bezvýznamné místo, svědčí kniha návštěv. Najdeme v ní Jana Nerudu, E. Krásnohorskou a jiné – kteří údajně jako první začali užívat označení Český Ráj pro tuto oblast. A nemůže samozřejmě chybět ani pamětní deska u příležitosti návštěvy prezidenta republiky – T. G. Masaryka. Jen si představujeme, jaký zde musí vládnout klid během týdne, kdy zmizí skupiny turistů a cyklistů, kteří tudy ve volných dnech proudí v celých davech. I když bývalé lázeňské objekty dnes už slouží pouze ubytovacím účelům a z lázeňské kolonády vznikl turistický hotel, přesto lze toto místo vřele doporučit milovníkům klidně strávené dovolené.

Za Sedmihorkami zůstáváme věrní modré značce, která nás bude provázet po většinu cesty a povede nás po asfaltce malebným krajem pod Troskami, jejichž nezaměnitelná silueta se nám co chvíli ukazuje na obzoru. Spíše než vesničky míjíme jednotlivé chalupy roztroušené po kraji, které se jen občas shlukují do malých obcí. Vesměs lze jejich obyvatelům závidět ten klid a pohodu, kterou zde musí prožívat, když usednou na zápraží a poslouchají nádherné ticho, rušené jen zpěvem ptáků a šuměním větru, kochajíce se přitom výhledy do kraje. Zahrádky jsou upravené, pečlivě udržované občas přikrášlené třeba dřevěnou zvoničkou nebo podobnou stavbou. Snad jen jediné nás zaráží – telefonní budka z dob reálného socialismu uprostřed zahrady!


Ke každé správné vyjížďce patří trocha toho bloudění. Takže až projedete Doubravicí a vyjedete z lesa na silnici u Rokytnického rybníka, musíte se dát po silnici vlevo. Chybí tady značka (nebo alespoň my jsme ji nenašli), a tak se musíte držet silnice směr Borek pod Troskami. O kus dále na značku znovu narazíte a ta Vás dovede až ke státní silnici spojující Turnov s Jičínem. My tuto silničku opouštíme první odbočkou doprava a na řadu přichází tříkilometrové stoupání přes Kopaninu až pod Trosky. Útěchou v horkém letním dni je nám fakt, že naprostá většina stoupání je zastíněna lesem, a když se pak les rozestoupí, odměnou za námahu se nabízí výhled na krajinu Českého Ráje.

Odbočka z hlavní silnice, ani prohlídka hradu nezabere příliš mnoho času. Nicméně turistická známka za 30,– korun (normální cena je 25,– Kč) nás odrazuje od oběda. Přesto hrad tyčící se na dvou čedičových vrcholech stojí za návštěvu. Že tato stavba, poprvé zmiňovaná v roce 1396, byla vpravdě bytelná, svědčí to, že nebyla dobyta ani během husitských válek a podlehla teprve vojskům Jiříka z Poděbrad v roce 1467. Pak už to však šlo s hradem rychle z kopce a po třicetileté válce je již zmiňován jako opuštěný. Jako ke každé správné zřícenině, se i k této váže legenda o pokladu. Pod podlahou dnes již zasypané nejspodnější světničky věže Panna by měla ležet přinejmenším část opatovického pokladu.


Trochu odpočinku přináší velmi příjemný sjezd přes Troskovice do Podtroseckých údolí. Kolem cesty se začínají objevovat první skaliska a do cesty se nám staví rybník Věžák, jehož exteriéry posloužily k natáčení hned několika celovečerních filmů. Celý systém zdejších rybníků tu byl vybudován v 16. století z rozsáhlých mokřadů a od roku 1999 je tato oblast chráněna jako přírodní rezervace.

Za rybníkem točíme ostře doleva a údolní silničkou míříme podél toku Žehrovky k Pleskotskému mlýnu. Na křižovatce před ním se uhýbáme vpravo a pouštíme se do táhlého stoupání. Odpočinek je možný u Pekařovy Brány – skaliska, které se klene nad silnicí a vytváří skutečnou skalní bránu. Tato gotická brána byla vytesána při stavbě nové silnice ve skalisku zvaném Mnich, jehož vrcholek je zpřístupněn vytesaným schodištěm. Působivé dílo lidských rukou nese jméno po českém historikovi Josefu Pekařovi, stejně tak jako stezka spojující Valdštejn s hradem Kost. Po chvíli odpočinku testujeme fyzickou kondici v kilometrovém stoupání do Lažan. Přesto naší pozornosti neunikne veverka, která nás juká z koruny jednoho stromů v těsné blízkosti silnice. Se zájmem pozoruje funící postavičky na bicyklech a nechápe!


Konečně máme to nejhorší za sebou a mírně zvlněným terénem dorážíme do Vyskeře s jeho dřevěnou zvonicí z 15. století. Pro ty, kdo mají dost sil, se nabízí možnost výstupu křížovou cestou se 14 zastaveními ke kapli sv. Anny na stejnojmenném vrcholu nad obcí. Věřícím se tu již od roku 1830 dostávalo nejen zbožného rozjímání, ale i nádherného výhledu do kraje, který však zmizel po roce 1886, kdy byl celý vrch zalesněn. Za pozornost stojí i již zmiňovaná zvonice na zdejším hřbitově či kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl novorománsky přestavěn v roce 1914 a v němž za pozornost stojí především raně gotický portál ze 13. století. Tak trošku paradoxní nám připadá, že kostel dostal v roce 1723 jako dar 314 kg těžký zvon, který se však ukázal být příliš těžký pro kostelní věž a musel být umístěn na sousední dřevěnou zvonici. Obě stavby stojí nedaleko pensionu, zbudovaného v budově bývalé školy, kde čeká zasloužené občerstvení. Sedět se tu dá na terase, ze které máme výhled nejen na svá kola, ale i do dalekého kraje.

Po dobrém, byť pozdním obědě se necháme vést cyklistickou trasou č. 14 po silnici, která nejdříve kličkuje mezi poli a skýtá nám možnost vyhlídky na kopec s kaplí nad Vyskeří. Posléze začíná prudce klesat do údolí a přivádí nás do Kacanov. Nenápadná obec o 180 obyvatelích se může pochlubit překvapivě bohatou historií. První zmínka o vsi pochází z roku 1514, ale další prameny většinou mluví o těžkých životních podmínkách zdejších obyvatel. Kromě možnosti občerstvení ve zdejším pensionu Králíček můžete za příznivého počasí osvěžit své tělo na zdejším koupališti a pak už posledním krátkým stoupáním zamířit k cíli naší cesty – k Turnovu. Po necelých třech kilometrech jízdy přijíždíme ke stejné železniční stanici, odkud jste ráno startovali. A pak už zbývá dojet po staré známé trase k hlavnímu vlakovému nádraží.

Máme za sebou 32 km dlouhé příjemné putování, velmi náročné stoupání na Trosky a Vyskeř bohatě vynahrazují nádherné výhledy a možnost koupání v některém z rybníků po cestě.

A tak tedy vzhůru do sedel!

Turnov, zastávka ČD – červená a bílá cyklotrasa – Sedmihorky (6 km) – modrá cyklotrasa – Doubravice (8 km) – modrá cyklotrasa – Borek pod Troskami (10,5 km) – modrá cyklotrasa – odbočka na hrad Trosky (14 km) – modrá cyklotrasa – Troskovice (14, 5 km) – modrá cyklotrasa – Želejov (17 km) – modrá cyklotrasa – Věžák (18,5 km) – modrá cyklotrasa – Pleskotský mlýn (20 km) – cyklotrasa č. 14 – Vyskeř (23,5 km) – cyklotrasa č. 14 -Kacanovy (27 km) – cyklotrasa č. 14 a modrá cyklotrasa – Turnov, zastávka ČD (31 km)

Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým vlastním automobilem.


S parkováním tu není problém, a tak nic nebrání nasednout do sedel a vydat se k železniční zastávce Turnov. Od hlavního nádraží vyjíždíme na hlavní ulici, dáváme se vpravo a na konci ulice uhýbá na chodník, kde nás orientační šipka nasměruje žádaným směrem, tedy k zastávce ČSD. Po cyklostezce sledujeme hlavní dopravní tepnu, kterou po několika stovkách metrů opustíme a sjedeme k bývalému židovskému hřbitovu. Pak už zbývá jen podjezd pod silnicí a místní komunikace nás po pár desítkách metrů přivádí k železniční zastávce Turnov.

{{reklama()}}

Tady nacházíme rozcestník pěších i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá, posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do malebných lázní Sedmihorky, když předtím ještě mineme kemp u rybníka Bažantík. Jedná se o velmi malé, ale o to malebnější lázničky, které návštěvníka osloví už jenom svou tichou malebnou atmosférou. Najdete zde pět samostatných budov, různě posazených ve zdejším lesoparku. I přes svou malou rozlohu se jedná o nejstarší vodoléčebné lázně v Čechách. V souvislosti s jejich historií je třeba zmínit především dr. Václava Šlechtu z nedalekého Turnova, který se o jejich vznik v r. 1841 nejvíce zasloužil. Poděkování však patří i rytíři z Aehrentalu, Aloisovi Lexovi, na jehož pozemcích byly lázně vybudovány. A že se nejednalo o provinční, bezvýznamné místo, svědčí kniha návštěv. Najdeme v ní Jana Nerudu, E. Krásnohorskou a jiné – kteří údajně jako první začali užívat označení Český Ráj pro tuto oblast. A nemůže samozřejmě chybět ani pamětní deska u příležitosti návštěvy prezidenta republiky – T. G. Masaryka. Jen si představujeme, jaký zde musí vládnout klid během týdne, kdy zmizí skupiny turistů a cyklistů, kteří tudy ve volných dnech proudí v celých davech. I když bývalé lázeňské objekty dnes už slouží pouze ubytovacím účelům a z lázeňské kolonády vznikl turistický hotel, přesto lze toto místo vřele doporučit milovníkům klidně strávené dovolené.

Za Sedmihorkami zůstáváme věrní modré značce, která nás bude provázet po většinu cesty a povede nás po asfaltce malebným krajem pod Troskami, jejichž nezaměnitelná silueta se nám co chvíli ukazuje na obzoru. Spíše než vesničky míjíme jednotlivé chalupy roztroušené po kraji, které se jen občas shlukují do malých obcí. Vesměs lze jejich obyvatelům závidět ten klid a pohodu, kterou zde musí prožívat, když usednou na zápraží a poslouchají nádherné ticho, rušené jen zpěvem ptáků a šuměním větru, kochajíce se přitom výhledy do kraje. Zahrádky jsou upravené, pečlivě udržované občas přikrášlené třeba dřevěnou zvoničkou nebo podobnou stavbou. Snad jen jediné nás zaráží – telefonní budka z dob reálného socialismu uprostřed zahrady!


Ke každé správné vyjížďce patří trocha toho bloudění. Takže až projedete Doubravicí a vyjedete z lesa na silnici u Rokytnického rybníka, musíte se dát po silnici vlevo. Chybí tady značka (nebo alespoň my jsme ji nenašli), a tak se musíte držet silnice směr Borek pod Troskami. O kus dále na značku znovu narazíte a ta Vás dovede až ke státní silnici spojující Turnov s Jičínem. My tuto silničku opouštíme první odbočkou doprava a na řadu přichází tříkilometrové stoupání přes Kopaninu až pod Trosky. Útěchou v horkém letním dni je nám fakt, že naprostá většina stoupání je zastíněna lesem, a když se pak les rozestoupí, odměnou za námahu se nabízí výhled na krajinu Českého Ráje.

Odbočka z hlavní silnice, ani prohlídka hradu nezabere příliš mnoho času. Nicméně turistická známka za 30,– korun (normální cena je 25,– Kč) nás odrazuje od oběda. Přesto hrad tyčící se na dvou čedičových vrcholech stojí za návštěvu. Že tato stavba, poprvé zmiňovaná v roce 1396, byla vpravdě bytelná, svědčí to, že nebyla dobyta ani během husitských válek a podlehla teprve vojskům Jiříka z Poděbrad v roce 1467. Pak už to však šlo s hradem rychle z kopce a po třicetileté válce je již zmiňován jako opuštěný. Jako ke každé správné zřícenině, se i k této váže legenda o pokladu. Pod podlahou dnes již zasypané nejspodnější světničky věže Panna by měla ležet přinejmenším část opatovického pokladu.


Trochu odpočinku přináší velmi příjemný sjezd přes Troskovice do Podtroseckých údolí. Kolem cesty se začínají objevovat první skaliska a do cesty se nám staví rybník Věžák, jehož exteriéry posloužily k natáčení hned několika celovečerních filmů. Celý systém zdejších rybníků tu byl vybudován v 16. století z rozsáhlých mokřadů a od roku 1999 je tato oblast chráněna jako přírodní rezervace.

Za rybníkem točíme ostře doleva a údolní silničkou míříme podél toku Žehrovky k Pleskotskému mlýnu. Na křižovatce před ním se uhýbáme vpravo a pouštíme se do táhlého stoupání. Odpočinek je možný u Pekařovy Brány – skaliska, které se klene nad silnicí a vytváří skutečnou skalní bránu. Tato gotická brána byla vytesána při stavbě nové silnice ve skalisku zvaném Mnich, jehož vrcholek je zpřístupněn vytesaným schodištěm. Působivé dílo lidských rukou nese jméno po českém historikovi Josefu Pekařovi, stejně tak jako stezka spojující Valdštejn s hradem Kost. Po chvíli odpočinku testujeme fyzickou kondici v kilometrovém stoupání do Lažan. Přesto naší pozornosti neunikne veverka, která nás juká z koruny jednoho stromů v těsné blízkosti silnice. Se zájmem pozoruje funící postavičky na bicyklech a nechápe!


Konečně máme to nejhorší za sebou a mírně zvlněným terénem dorážíme do Vyskeře s jeho dřevěnou zvonicí z 15. století. Pro ty, kdo mají dost sil, se nabízí možnost výstupu křížovou cestou se 14 zastaveními ke kapli sv. Anny na stejnojmenném vrcholu nad obcí. Věřícím se tu již od roku 1830 dostávalo nejen zbožného rozjímání, ale i nádherného výhledu do kraje, který však zmizel po roce 1886, kdy byl celý vrch zalesněn. Za pozornost stojí i již zmiňovaná zvonice na zdejším hřbitově či kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl novorománsky přestavěn v roce 1914 a v němž za pozornost stojí především raně gotický portál ze 13. století. Tak trošku paradoxní nám připadá, že kostel dostal v roce 1723 jako dar 314 kg těžký zvon, který se však ukázal být příliš těžký pro kostelní věž a musel být umístěn na sousední dřevěnou zvonici. Obě stavby stojí nedaleko pensionu, zbudovaného v budově bývalé školy, kde čeká zasloužené občerstvení. Sedět se tu dá na terase, ze které máme výhled nejen na svá kola, ale i do dalekého kraje.

Po dobrém, byť pozdním obědě se necháme vést cyklistickou trasou č. 14 po silnici, která nejdříve kličkuje mezi poli a skýtá nám možnost vyhlídky na kopec s kaplí nad Vyskeří. Posléze začíná prudce klesat do údolí a přivádí nás do Kacanov. Nenápadná obec o 180 obyvatelích se může pochlubit překvapivě bohatou historií. První zmínka o vsi pochází z roku 1514, ale další prameny většinou mluví o těžkých životních podmínkách zdejších obyvatel. Kromě možnosti občerstvení ve zdejším pensionu Králíček můžete za příznivého počasí osvěžit své tělo na zdejším koupališti a pak už posledním krátkým stoupáním zamířit k cíli naší cesty – k Turnovu. Po necelých třech kilometrech jízdy přijíždíme ke stejné železniční stanici, odkud jste ráno startovali. A pak už zbývá dojet po staré známé trase k hlavnímu vlakovému nádraží.

Máme za sebou 32 km dlouhé příjemné putování, velmi náročné stoupání na Trosky a Vyskeř bohatě vynahrazují nádherné výhledy a možnost koupání v některém z rybníků po cestě.

A tak tedy vzhůru do sedel!

Turnov, zastávka ČD – červená a bílá cyklotrasa – Sedmihorky (6 km) – modrá cyklotrasa – Doubravice (8 km) – modrá cyklotrasa – Borek pod Troskami (10,5 km) – modrá cyklotrasa – odbočka na hrad Trosky (14 km) – modrá cyklotrasa – Troskovice (14, 5 km) – modrá cyklotrasa – Želejov (17 km) – modrá cyklotrasa – Věžák (18,5 km) – modrá cyklotrasa – Pleskotský mlýn (20 km) – cyklotrasa č. 14 – Vyskeř (23,5 km) – cyklotrasa č. 14 -Kacanovy (27 km) – cyklotrasa č. 14 a modrá cyklotrasa – Turnov, zastávka ČD (31 km)

Havajský ostrov Maui je „no ka oi“

Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“,
nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského
souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků
souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle
stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov
vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát.


Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“, nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát. Přes desítky hotelů předhánějících se v nabídce luxusu, od golfových hřišť přes stopy monokulturního pěstování cukrové třtiny či stovky restaurací či butiků a obchůdků se suvenýry, je stále ještě většina ostrova zachována v plné kráse, jak tomu bylo v dobách, kdy sem poprvé zavítal běloch v osobě kapitána Cooka. Tohle všechno jsem věděl z pilné četby turistických průvodců, nebylo to ale nic proti tomu, co jsem zde později viděl a zažil.

Slunce osvětlovalo oranžové a rudé květy všudypřítomných ibišků, z dálky se ozývaly kytarou podbarvené zpěvy, a my jsme se vydávali na dlouhou cestu do Hany. Netušili jsme, co nás čeká, a tak jsme spokojeně odpovídali na pozdravy domorodců, usmívali se a těšili se na poklidný výlet čarokrásnou krajinou. Po několika kilometrech jsme se zastavili v městečku Paia na kafe. V šedesátých letech měla Paia pověst hlavního města hippies na Havaji, soudě podle vzhledu lidí, kteří proudili kolem bistra, moc se tady nezměnilo.


617 zatáček

Další cesta do Hany začala docela nevinně, plantáže cukrové třtiny vystřídaly bambusové háje, občas jsme zastavili a obdivovali exotikou vonící pestrobarevné květy divokých zázvorů. Po několika kilometrech jsme však poznali, že to nebude tak jednoduché. Na této cestě se domorodí Havajané, kteří jsou velcí žertéři, především na úkor turistů, skutečně vyřádili. Značky u silnice byly chvilku v kilometrech, chvilku v Americe v mnohem více obvyklých mílích, uprostřed cesty se jim povedlo nejen silnici přečíslovat, takže mapa byla najednou zbytečná, protože takovými drobnostmi se přece oficiální mapa ostrova nebude zdržovat, ale i vzdálenost najednou začínala od nuly. Co ale následovalo, byla noční můra. Na sedmdesáti kilometrech cesty nás očekávalo 617 zatáček a 56 mostů, povětšinou tak úzkých, že se tam vešlo stěží jedno auto. Ještě že každou chvilku bylo možné zastavit, trošku si odpočinout, pokochat se vyhlídkou, projít se k jednomu z desítek vodopádů, vykoupat se v jezírku nebo alespoň posedět ve stínu opičího stromu, majícího korunu připomínající deštník. Z neproniknutelného deštného pralesa se ozývají skřeky neznámých ptáků, které v hustých korunách není možné vidět. Štíhlé kmeny papájí či banánovníky skrývají květy barevných zázvorů, ibišků, anthurií či divokých haleconií. Okolo visí bělostné, fialové i namodralé orchideje, které by v evropských obchodech vzbudily zasloužený úžas. Cesta do „nebeské“ Hany je vlastně nikdy nekončící projížďkou botanickou zahradou. Silnice povětšinou sleduje pradávné stezky, které zde existovaly dávno před příjezdem kapitána Cooka. Až do roku 1960 byla silnice prašná, ale o nic méně kroucená.


Na chvilku se zastavujeme i na černé pláži vytvořené drobným obsidiánovým pískem. Je to zvláštní pocit, stát na písku, který není ani cukrově bílý jako na Floridě, ani nažloutlý jako všude jinde, ale černý jako nejtemnější noc. Člověk se chvilku musí zbavovat pocitu, že se o písek umaže. Moře je ale příliš bouřlivé, takže do vln se raději neodvažujeme a jen němě obdivujeme domorodé kluky, kteří se odvážně pouštějí na svých surfech do těch nejvyšších vln. Vedle těchto dětí, které rejdí po vlnách jako pestrobarevné korkové zátky, jsou na pláži ještě sýrovitě vypadající turisté z Německa, leskle černý písek ještě více zdůrazňuje jejich chorobnou bledost. Večer asi budou litovat, slunce se od černé pláže odráží a opaluje dvojnásobně silně.

Ospalá vesnice

Konečně přijíždíme do Hany. Cesta se rozšiřuje, provoz slábne. Hana je ospalá vesnice, z kostela, postaveného ze zvláštní, nicméně malebné a očividně trvanlivé směsi lávových balvanů a mořského korálu, se ozývá zbožná píseň popisující božskou krásu života v Haně. Pak ještě pár domků, pošta otevřená jen hodinu denně. Původně to byla vesnice, jejíž obyvatelé se živili pěstováním cukrové třtiny. Po poklesu zájmu o třtinu hrozila Haně záhuba. Naštěstí někoho napadlo přeměnit pole na pastviny, dodnes jsou kopce kolem Hany jako poseté dobytkem. Nadšení obyvatelé Hany majiteli ranče po jeho smrti postavili na kopci velký kříž.

O pár mil za Hanou je vysoko na skále hrob Charlese Lindberga, který zde v roce 1974 zemřel. Hrob je zcela neokázalý, pokrytý lávovým štěrkem z blízké pláže, vše jak si Lindberg přál. Pochován byl v eukalyptové rakvi, v nejoblíbenější košili, pracovních kalhotách a bos. Samuel Pryor, Lindbergův přítel, od něhož Lindberg svůj pozemek vlastně koupil, si na borovici na zahradě přitloukl prkno s nápisem: „Jestliže je nebe na zemi, pak je to tady.“

Růžová pláž

Honem se na chvíli protáhnout na zdejší pláži Hokuula, která nemá sobě rovnou na celé Havaji – její písek je růžově červený. Ono se ale řekne protáhnout se na pláži, nejdříve ji člověk musí najít. Je to pláž velice solidně utajená, nikde žádné značení, po delším hledání jsem přišel na to, že je nutné nejdříve přejít jakousi louku, protáhnout se kolem plotu, přejít přes hřbitov a pak po srázu dolů. Konečně jsem ji našel. Vypadá to, jakoby sem ten růžový písek dovezli turistům pro radost. Pláž je tvořena vulkanickým popelem, který ztuhl, zoxidoval a změnil svoji barvu z původní šedi na načervenalou hněď. Ukázalo se ale, že pláž patří nudistům, takže jsem měl po fotografování a s brašnou na foťák na zádech jsem vypadal jako cvok. Jestli se ale někdo domnívá, že jsem si pokochal mé obézní Amerikou poněkud vyprahlé oko okukováním nahatých polynéských krasavic, mohu ho uklidnit, přítomné dámy měly všechny přes metrák.

Sedm posvátných jezer

Je tu ještě jeden turistický magnet, Sedm posvátných jezer, v poslední době se stále více používá původní, byť těžko vyslovitelný název Ohe o Gulch. A poprávu, jezer totiž není sedm ale dvacet čtyři, a dokonce nebyly domorodci nikdy považovány za posvátné. Název Sedm posvátných jezer si někdy v padesátých letech vymyslel podnikavý ředitel hotelu z Hany, který měl dojem, že je toho léta nějak málo turistů.

Od parkoviště vede k jezírkům krátká a celkem pohodlná cesta, takže to ani tak moc dlouho netrvá, když se konečně objeví spodní z mnoha jezírek. Již dva dny nepršelo, takže vodopády spojující jednotlivá jezera se smrskly do drobných potůčků a jezírka připomínají menší tůňky. Normálně je v jezírkách příjemně chladivé vykoupání, dnes je zde vody sotva po kolena. Vyšplhali jsme se až nahoru k sedmému nejmenšímu jezeru, občas jsme se museli probrodit tmavým bahnem, kameny nebezpečně klouzaly, ale za odměnu jsme se potěšili nádherným výhledem na divoké moře. Cesta sem a případné koupání není bez nebezpečí a každoročně několik turistů zaplatí za touhu po exotice životem, zraněné tady ani nepočítají. Pár nezbytných fotografií a zase zpátky. Cesta to bude dlouhá. Jelikož Maui jako ostatně žádný z havajských ostrovů mimo plně civilizovaného a tedy i nejméně zajímavého ostrova Oahu nelze autem objet dokola, čekají nás ty nekonečné zatáčky ještě jednou.

Kráter Haleakala

Ostrov Maui vznikl obrovským výbuchem dvou sopek, nižší Puu Kukui na západě a téměř 4000 m vysoké sopky Haleakala na východě. Masiv Haleakaly je tak enormní, že její láva vyplnila prostor mezi oběma vulkány a vznikl jeden velký ostrov, dnešní Maui. Také proto se ostrovu Maui říká Ostrov údolí. Sopečný kužel se většinou skrývá v oblacích. Pro domorodce je Haleakala, nazývaná Dům slunce, posvátná. Bylo to zde, kde podle staré polynéské legendy polobůh Maui chytil pomocí šestnácti las slunce a držel ho v zajetí. Propustil ho až po slibu, že se bude po obloze pohybovat pomaleji. Neudělal to z žádného sobectví, nebyl to žádný milionář, který ukradl slunce, ale proto, aby svému lidu zajistil více slunečního svitu. Dodnes nacházíme na znamení úcty na jejím okraji obětní kamínky zabalené do listu banánovníku. Ničit tyto obětní kamínky prý přináší smůlu.


Haleakala je spící vulkán, naposledy chrlil lávu v roce 1790, zato tak pořádně, že dolétla až k jižním břehům ostrova, k zátoce La Perouse. Cesta na její vrchol neustále stoupá a kroutí se přitom jako nekonečný had. Přestože je podle odhadů odborníků Haleakala již dávno vyhaslá a poslední výbuch nastal před více než dvěma sty lety, v určitých oblastech nutí sirné výpary ke kašli. Zvolili jsme zdejší specialitu – jízdu na kole spojenou s vítáním rozbřesku na okraji vulkánu. Ne že bychom toužili šlapat 15 kilometrů do kopce, na to jsme moc líní, až nahoru nás pohodlně vyvezou vyhřátým autobusem a ještě cestou dostaneme snídani. Zabaleni ve větrovkách tápeme spolu s ostatními ve tmě a vzdorujeme mrazu a ledovému větru, jehož nárazy nevěští nic dobrého. Snažíme se do nikoho nenarazit, ve tmě bychom ho lehce mohli srazit do propasti. Najednou oranžový paprsek slunce dole hluboko pod námi protíná oblohu jako ohnivý meč, kráter se pomalu projasňuje oranžovou září, nad mořem sílí světlemodrý pruh, obloha získává namodralý nádech, začíná nový den. Chvíli stojíme v němém úžasu, potom se pomalu a mlčky rozcházíme po jednotlivých stezkách vedoucích do nitra enormního kráteru, jeho plocha je 40 čtverečních kilometrů. Vybíráme si tu nejjednodušší a nejkratší cestu, protože ve zdejší vysoké nadmořské výšce brzy lapáme po vzduchu. Pomalu sestupujeme dolů, sopečný prach přechází z tmavošedivé barvy přes oranžovou do zelené a zase zpět, každý krok zvedá malinké obláčky prachu. Nad námi se tyčí oválné obrysy kráteru, mezi nimi se prohánějí první obláčky. Moc rád bych si vzal kousek lávy na památku, ale manželka mi káravě připomíná bohyni ohně Pelé, která podobné suvenýry považuje celkem oprávněně za krádež a trestá věčnou smůlou. Průvodci nám ráno vyprávěli o nesčíslných balíčcích, které havajské pošty dostávají každoročně z celého světa. Obsahují kousky lávy a omluvu nesmiřitelné bohyni ohně.

Zaprášení, zpocení, unavení a hladoví nasedáme na kola a pomaloučku se pouštíme po silnici dolů do údolí. Slunce svítí, okolo je jen pestrobarevný sopečný prach, z něj občas vyráží rostlina připomínající plamenný meč. Proto jí také říkají stříbrný meč. Havajsky se jí říká ahinahina, pro vzdělance přidávám latinský název Argyroxiphium sandwicense. Je velice vzácná, kvete jen jednou za dvacet pět let na pouhý jeden měsíc, takže každý kvetoucí exemplář je po zásluze obsypán zuřivě fotografujícími turisty. Kdysi zde bývala velice běžná, rostla v tak velkých plochách, že za měsíčního svitu měnila barvu sopky na stříbrnou. Dobytek, divoké kozy a prasata, a také asi trocha nenechavých rukou tuto nádhernou rostlinu dohnaly na pokraj záhuby.

Na několika místech stále vyvěrají sopečné plyny, smrdí to tu jako v blízkosti plynárny, některá místa mají nažloutlý nádech od krystalků čisté síry. Stále rychleji se řítíme dolů, proti nám se do kopce drápou autobusy přivážející první, dorůžova vyspané turisty. Plni zážitků jim ani nezávidíme. Slunce brzy vystřídají mraky. Ne, nezkazilo se počasí, to jsme jen sjeli níž a právě projíždíme vrstvou mraků, které při pohledu od moře zahalují celý vulkán. Silnice je navlhlá, brzdit se moc nedoporučuje. Před každou zatáčkou bychom nejraději zavřeli oči, přitom provoz směrem vzhůru houstne. Konečně prorážíme mlžná oblaka a krajina se zase zcela mění, Haleakala je najednou zbarvená do zelena, jsme v oblasti pastvin. Na svazích sopky kovbojové oblečení jak na Divokém Západě objíždějí velké stádo krav, bláznům na bicyklech nevěnují žádnou pozornost.

Projíždíme snad nejúrodnějším územím na celém ostrově. Zdejší pastviny a na nich pracující honáci, vyučení od Portugalců, kteří vlastně přivezly ukulele na Havaj, daly vyrůst i malé město Paniolos, město havajských kovbojů. Dnes zde žije snad největší koncentrace věštkyň, astrologů a podobných podfukářů na celém světě. Nejvíce se mi ale líbil nápis na hospodě s mexickým jídelníčkem: „Pojď se ke mně najíst nebo umřeme hladem oba dva“.

Lahaina

Lahaina, dnes rušné město tak plné turistů, že v něm po deváté hodině ranní nenajdete místo na zaparkování, bylo kdysi sídlem králů a hlavním městem ostrova. Se svým dvorem i se svými jednadvaceti manželkami zde v první polovině 19. století sídlil mocný král Kamehameha I. Jeho nejdůležitější manželka, vlastní sestra Keupuolani, je zde dokonce pohřbená. Poté, co havajští panovníci přestěhovali svá sídla do Honolulu, se v Lahaině usídlili misionáři a posléze velrybáři. První z lodí velrybářů připlula v roce 1819. Dodnes po nich zůstala celá řada památek, misionářská obydlí přebudovaná na muzea, hotely či restaurace. Právě kvůli nim Lahaina dodnes neztratila svoje zvláštní kouzlo.

Nejdříve jsme poklidně poseděli pod údajně největším fíkusem na světě. Před 125 lety sem byl přivezen z Indie na oslavu padesátiletého výročí křesťanské misie. To byl pouhé dva metry vysoký. Dnes je to obr mající dvanáct spojených kmenů, jejichž větve se rozpínají do úctyhodné 70ti metrové vzdálenosti a poskytují příjemný stín celému náměstí. Hrají si tu děti, občas je tu nějaká výstava pod širým nebem, vlastně pod stromem, na kraji někdo hraje na kytaru, na druhém kraji se nějaký potulný kazatel snaží vnutit posluchačům svůj výklad bible.

Procházeli jsme se zbytky pevnosti, postavené na obranu obyvatel proti příliš čiperným velrybářům. Ti se totiž cítili uraženi novými zákony zakazujícími nahým domorodým ženám v pověstném plavání vstříc přijíždějícím lodím, a zahájili na Lahainu palbu z palubních děl. Zajímavá byla i stará radnice, která původně obsahovala celnici, poštu, výběrčí daní, úřadovnu guvernéra, soudní síň, policejní stanici a místnost, kde soudci nechávali porotu hladovět tak dlouho, dokud se porotci neshodli na jednohlasném výroku o vině či nevině souzeného nebožáka.

Večer se obrací větry, chladnější vítr od moře ochlazuje rozpálenou ulici, v přístavu se objevují lodě místních rybářů a úlovky ryb s exotickými jmény ahi, oho či mahimahi, občas je k vidění i korálová rybka humuhumunukunu­kuapua’a, symbol státu Havaj.


Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“, nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát. Přes desítky hotelů předhánějících se v nabídce luxusu, od golfových hřišť přes stopy monokulturního pěstování cukrové třtiny či stovky restaurací či butiků a obchůdků se suvenýry, je stále ještě většina ostrova zachována v plné kráse, jak tomu bylo v dobách, kdy sem poprvé zavítal běloch v osobě kapitána Cooka. Tohle všechno jsem věděl z pilné četby turistických průvodců, nebylo to ale nic proti tomu, co jsem zde později viděl a zažil.

Slunce osvětlovalo oranžové a rudé květy všudypřítomných ibišků, z dálky se ozývaly kytarou podbarvené zpěvy, a my jsme se vydávali na dlouhou cestu do Hany. Netušili jsme, co nás čeká, a tak jsme spokojeně odpovídali na pozdravy domorodců, usmívali se a těšili se na poklidný výlet čarokrásnou krajinou. Po několika kilometrech jsme se zastavili v městečku Paia na kafe. V šedesátých letech měla Paia pověst hlavního města hippies na Havaji, soudě podle vzhledu lidí, kteří proudili kolem bistra, moc se tady nezměnilo.


617 zatáček

Další cesta do Hany začala docela nevinně, plantáže cukrové třtiny vystřídaly bambusové háje, občas jsme zastavili a obdivovali exotikou vonící pestrobarevné květy divokých zázvorů. Po několika kilometrech jsme však poznali, že to nebude tak jednoduché. Na této cestě se domorodí Havajané, kteří jsou velcí žertéři, především na úkor turistů, skutečně vyřádili. Značky u silnice byly chvilku v kilometrech, chvilku v Americe v mnohem více obvyklých mílích, uprostřed cesty se jim povedlo nejen silnici přečíslovat, takže mapa byla najednou zbytečná, protože takovými drobnostmi se přece oficiální mapa ostrova nebude zdržovat, ale i vzdálenost najednou začínala od nuly. Co ale následovalo, byla noční můra. Na sedmdesáti kilometrech cesty nás očekávalo 617 zatáček a 56 mostů, povětšinou tak úzkých, že se tam vešlo stěží jedno auto. Ještě že každou chvilku bylo možné zastavit, trošku si odpočinout, pokochat se vyhlídkou, projít se k jednomu z desítek vodopádů, vykoupat se v jezírku nebo alespoň posedět ve stínu opičího stromu, majícího korunu připomínající deštník. Z neproniknutelného deštného pralesa se ozývají skřeky neznámých ptáků, které v hustých korunách není možné vidět. Štíhlé kmeny papájí či banánovníky skrývají květy barevných zázvorů, ibišků, anthurií či divokých haleconií. Okolo visí bělostné, fialové i namodralé orchideje, které by v evropských obchodech vzbudily zasloužený úžas. Cesta do „nebeské“ Hany je vlastně nikdy nekončící projížďkou botanickou zahradou. Silnice povětšinou sleduje pradávné stezky, které zde existovaly dávno před příjezdem kapitána Cooka. Až do roku 1960 byla silnice prašná, ale o nic méně kroucená.


Na chvilku se zastavujeme i na černé pláži vytvořené drobným obsidiánovým pískem. Je to zvláštní pocit, stát na písku, který není ani cukrově bílý jako na Floridě, ani nažloutlý jako všude jinde, ale černý jako nejtemnější noc. Člověk se chvilku musí zbavovat pocitu, že se o písek umaže. Moře je ale příliš bouřlivé, takže do vln se raději neodvažujeme a jen němě obdivujeme domorodé kluky, kteří se odvážně pouštějí na svých surfech do těch nejvyšších vln. Vedle těchto dětí, které rejdí po vlnách jako pestrobarevné korkové zátky, jsou na pláži ještě sýrovitě vypadající turisté z Německa, leskle černý písek ještě více zdůrazňuje jejich chorobnou bledost. Večer asi budou litovat, slunce se od černé pláže odráží a opaluje dvojnásobně silně.

Ospalá vesnice

Konečně přijíždíme do Hany. Cesta se rozšiřuje, provoz slábne. Hana je ospalá vesnice, z kostela, postaveného ze zvláštní, nicméně malebné a očividně trvanlivé směsi lávových balvanů a mořského korálu, se ozývá zbožná píseň popisující božskou krásu života v Haně. Pak ještě pár domků, pošta otevřená jen hodinu denně. Původně to byla vesnice, jejíž obyvatelé se živili pěstováním cukrové třtiny. Po poklesu zájmu o třtinu hrozila Haně záhuba. Naštěstí někoho napadlo přeměnit pole na pastviny, dodnes jsou kopce kolem Hany jako poseté dobytkem. Nadšení obyvatelé Hany majiteli ranče po jeho smrti postavili na kopci velký kříž.

O pár mil za Hanou je vysoko na skále hrob Charlese Lindberga, který zde v roce 1974 zemřel. Hrob je zcela neokázalý, pokrytý lávovým štěrkem z blízké pláže, vše jak si Lindberg přál. Pochován byl v eukalyptové rakvi, v nejoblíbenější košili, pracovních kalhotách a bos. Samuel Pryor, Lindbergův přítel, od něhož Lindberg svůj pozemek vlastně koupil, si na borovici na zahradě přitloukl prkno s nápisem: „Jestliže je nebe na zemi, pak je to tady.“

Růžová pláž

Honem se na chvíli protáhnout na zdejší pláži Hokuula, která nemá sobě rovnou na celé Havaji – její písek je růžově červený. Ono se ale řekne protáhnout se na pláži, nejdříve ji člověk musí najít. Je to pláž velice solidně utajená, nikde žádné značení, po delším hledání jsem přišel na to, že je nutné nejdříve přejít jakousi louku, protáhnout se kolem plotu, přejít přes hřbitov a pak po srázu dolů. Konečně jsem ji našel. Vypadá to, jakoby sem ten růžový písek dovezli turistům pro radost. Pláž je tvořena vulkanickým popelem, který ztuhl, zoxidoval a změnil svoji barvu z původní šedi na načervenalou hněď. Ukázalo se ale, že pláž patří nudistům, takže jsem měl po fotografování a s brašnou na foťák na zádech jsem vypadal jako cvok. Jestli se ale někdo domnívá, že jsem si pokochal mé obézní Amerikou poněkud vyprahlé oko okukováním nahatých polynéských krasavic, mohu ho uklidnit, přítomné dámy měly všechny přes metrák.

Sedm posvátných jezer

Je tu ještě jeden turistický magnet, Sedm posvátných jezer, v poslední době se stále více používá původní, byť těžko vyslovitelný název Ohe o Gulch. A poprávu, jezer totiž není sedm ale dvacet čtyři, a dokonce nebyly domorodci nikdy považovány za posvátné. Název Sedm posvátných jezer si někdy v padesátých letech vymyslel podnikavý ředitel hotelu z Hany, který měl dojem, že je toho léta nějak málo turistů.

Od parkoviště vede k jezírkům krátká a celkem pohodlná cesta, takže to ani tak moc dlouho netrvá, když se konečně objeví spodní z mnoha jezírek. Již dva dny nepršelo, takže vodopády spojující jednotlivá jezera se smrskly do drobných potůčků a jezírka připomínají menší tůňky. Normálně je v jezírkách příjemně chladivé vykoupání, dnes je zde vody sotva po kolena. Vyšplhali jsme se až nahoru k sedmému nejmenšímu jezeru, občas jsme se museli probrodit tmavým bahnem, kameny nebezpečně klouzaly, ale za odměnu jsme se potěšili nádherným výhledem na divoké moře. Cesta sem a případné koupání není bez nebezpečí a každoročně několik turistů zaplatí za touhu po exotice životem, zraněné tady ani nepočítají. Pár nezbytných fotografií a zase zpátky. Cesta to bude dlouhá. Jelikož Maui jako ostatně žádný z havajských ostrovů mimo plně civilizovaného a tedy i nejméně zajímavého ostrova Oahu nelze autem objet dokola, čekají nás ty nekonečné zatáčky ještě jednou.

Kráter Haleakala

Ostrov Maui vznikl obrovským výbuchem dvou sopek, nižší Puu Kukui na západě a téměř 4000 m vysoké sopky Haleakala na východě. Masiv Haleakaly je tak enormní, že její láva vyplnila prostor mezi oběma vulkány a vznikl jeden velký ostrov, dnešní Maui. Také proto se ostrovu Maui říká Ostrov údolí. Sopečný kužel se většinou skrývá v oblacích. Pro domorodce je Haleakala, nazývaná Dům slunce, posvátná. Bylo to zde, kde podle staré polynéské legendy polobůh Maui chytil pomocí šestnácti las slunce a držel ho v zajetí. Propustil ho až po slibu, že se bude po obloze pohybovat pomaleji. Neudělal to z žádného sobectví, nebyl to žádný milionář, který ukradl slunce, ale proto, aby svému lidu zajistil více slunečního svitu. Dodnes nacházíme na znamení úcty na jejím okraji obětní kamínky zabalené do listu banánovníku. Ničit tyto obětní kamínky prý přináší smůlu.


Haleakala je spící vulkán, naposledy chrlil lávu v roce 1790, zato tak pořádně, že dolétla až k jižním břehům ostrova, k zátoce La Perouse. Cesta na její vrchol neustále stoupá a kroutí se přitom jako nekonečný had. Přestože je podle odhadů odborníků Haleakala již dávno vyhaslá a poslední výbuch nastal před více než dvěma sty lety, v určitých oblastech nutí sirné výpary ke kašli. Zvolili jsme zdejší specialitu – jízdu na kole spojenou s vítáním rozbřesku na okraji vulkánu. Ne že bychom toužili šlapat 15 kilometrů do kopce, na to jsme moc líní, až nahoru nás pohodlně vyvezou vyhřátým autobusem a ještě cestou dostaneme snídani. Zabaleni ve větrovkách tápeme spolu s ostatními ve tmě a vzdorujeme mrazu a ledovému větru, jehož nárazy nevěští nic dobrého. Snažíme se do nikoho nenarazit, ve tmě bychom ho lehce mohli srazit do propasti. Najednou oranžový paprsek slunce dole hluboko pod námi protíná oblohu jako ohnivý meč, kráter se pomalu projasňuje oranžovou září, nad mořem sílí světlemodrý pruh, obloha získává namodralý nádech, začíná nový den. Chvíli stojíme v němém úžasu, potom se pomalu a mlčky rozcházíme po jednotlivých stezkách vedoucích do nitra enormního kráteru, jeho plocha je 40 čtverečních kilometrů. Vybíráme si tu nejjednodušší a nejkratší cestu, protože ve zdejší vysoké nadmořské výšce brzy lapáme po vzduchu. Pomalu sestupujeme dolů, sopečný prach přechází z tmavošedivé barvy přes oranžovou do zelené a zase zpět, každý krok zvedá malinké obláčky prachu. Nad námi se tyčí oválné obrysy kráteru, mezi nimi se prohánějí první obláčky. Moc rád bych si vzal kousek lávy na památku, ale manželka mi káravě připomíná bohyni ohně Pelé, která podobné suvenýry považuje celkem oprávněně za krádež a trestá věčnou smůlou. Průvodci nám ráno vyprávěli o nesčíslných balíčcích, které havajské pošty dostávají každoročně z celého světa. Obsahují kousky lávy a omluvu nesmiřitelné bohyni ohně.

Zaprášení, zpocení, unavení a hladoví nasedáme na kola a pomaloučku se pouštíme po silnici dolů do údolí. Slunce svítí, okolo je jen pestrobarevný sopečný prach, z něj občas vyráží rostlina připomínající plamenný meč. Proto jí také říkají stříbrný meč. Havajsky se jí říká ahinahina, pro vzdělance přidávám latinský název Argyroxiphium sandwicense. Je velice vzácná, kvete jen jednou za dvacet pět let na pouhý jeden měsíc, takže každý kvetoucí exemplář je po zásluze obsypán zuřivě fotografujícími turisty. Kdysi zde bývala velice běžná, rostla v tak velkých plochách, že za měsíčního svitu měnila barvu sopky na stříbrnou. Dobytek, divoké kozy a prasata, a také asi trocha nenechavých rukou tuto nádhernou rostlinu dohnaly na pokraj záhuby.

Na několika místech stále vyvěrají sopečné plyny, smrdí to tu jako v blízkosti plynárny, některá místa mají nažloutlý nádech od krystalků čisté síry. Stále rychleji se řítíme dolů, proti nám se do kopce drápou autobusy přivážející první, dorůžova vyspané turisty. Plni zážitků jim ani nezávidíme. Slunce brzy vystřídají mraky. Ne, nezkazilo se počasí, to jsme jen sjeli níž a právě projíždíme vrstvou mraků, které při pohledu od moře zahalují celý vulkán. Silnice je navlhlá, brzdit se moc nedoporučuje. Před každou zatáčkou bychom nejraději zavřeli oči, přitom provoz směrem vzhůru houstne. Konečně prorážíme mlžná oblaka a krajina se zase zcela mění, Haleakala je najednou zbarvená do zelena, jsme v oblasti pastvin. Na svazích sopky kovbojové oblečení jak na Divokém Západě objíždějí velké stádo krav, bláznům na bicyklech nevěnují žádnou pozornost.

Projíždíme snad nejúrodnějším územím na celém ostrově. Zdejší pastviny a na nich pracující honáci, vyučení od Portugalců, kteří vlastně přivezly ukulele na Havaj, daly vyrůst i malé město Paniolos, město havajských kovbojů. Dnes zde žije snad největší koncentrace věštkyň, astrologů a podobných podfukářů na celém světě. Nejvíce se mi ale líbil nápis na hospodě s mexickým jídelníčkem: „Pojď se ke mně najíst nebo umřeme hladem oba dva“.

Lahaina

Lahaina, dnes rušné město tak plné turistů, že v něm po deváté hodině ranní nenajdete místo na zaparkování, bylo kdysi sídlem králů a hlavním městem ostrova. Se svým dvorem i se svými jednadvaceti manželkami zde v první polovině 19. století sídlil mocný král Kamehameha I. Jeho nejdůležitější manželka, vlastní sestra Keupuolani, je zde dokonce pohřbená. Poté, co havajští panovníci přestěhovali svá sídla do Honolulu, se v Lahaině usídlili misionáři a posléze velrybáři. První z lodí velrybářů připlula v roce 1819. Dodnes po nich zůstala celá řada památek, misionářská obydlí přebudovaná na muzea, hotely či restaurace. Právě kvůli nim Lahaina dodnes neztratila svoje zvláštní kouzlo.

Nejdříve jsme poklidně poseděli pod údajně největším fíkusem na světě. Před 125 lety sem byl přivezen z Indie na oslavu padesátiletého výročí křesťanské misie. To byl pouhé dva metry vysoký. Dnes je to obr mající dvanáct spojených kmenů, jejichž větve se rozpínají do úctyhodné 70ti metrové vzdálenosti a poskytují příjemný stín celému náměstí. Hrají si tu děti, občas je tu nějaká výstava pod širým nebem, vlastně pod stromem, na kraji někdo hraje na kytaru, na druhém kraji se nějaký potulný kazatel snaží vnutit posluchačům svůj výklad bible.

Procházeli jsme se zbytky pevnosti, postavené na obranu obyvatel proti příliš čiperným velrybářům. Ti se totiž cítili uraženi novými zákony zakazujícími nahým domorodým ženám v pověstném plavání vstříc přijíždějícím lodím, a zahájili na Lahainu palbu z palubních děl. Zajímavá byla i stará radnice, která původně obsahovala celnici, poštu, výběrčí daní, úřadovnu guvernéra, soudní síň, policejní stanici a místnost, kde soudci nechávali porotu hladovět tak dlouho, dokud se porotci neshodli na jednohlasném výroku o vině či nevině souzeného nebožáka.

Večer se obrací větry, chladnější vítr od moře ochlazuje rozpálenou ulici, v přístavu se objevují lodě místních rybářů a úlovky ryb s exotickými jmény ahi, oho či mahimahi, občas je k vidění i korálová rybka humuhumunukunu­kuapua’a, symbol státu Havaj.