Orlí Hnízdo pod alpskými štíty

Na světě je jen málo takto rozporuplných míst. Jsme na místě, které
vás v jeden okamžik uchvátí neuvěřitelně krásnými výhledy na
horské masívy, a zároveň dokáže Vaše srdce sevřít lítostí,
vzpomeneme-li na to, pro koho bylo zdejší pyšné sídlo zbudováno.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Ráno nad Berchtesgadenem

Na světě je jen málo takto rozporuplných míst. Sedíme na vrcholku Kehlsteinu, asi 150 kilometrů od bavorského Mnichova a necelých 30 km od rakouského Salzburgu. Hluboko v údolí pod námi je, v ranním slunci dobře patrný, Berchtesgaden, zatímco na obzoru z ranního oparu pomalu vystupuje masív Watzmannu. Jsme na místě, které vás v jeden okamžik uchvátí neuvěřitelně krásnými výhledy na horské masívy, a zároveň dokáže Vaše srdce sevřít lítostí, vzpomeneme-li na to, pro koho bylo zdejší pyšné sídlo zbudováno.

{{reklama()}}

Vzhůru na Kehlstein


Myšlenka na stavbu horské chaty v nadmořské výšce 1834 m. n. m. vznikla v roce 1937, kdy velikášské myšlenky nacistických vůdců byly v plném rozkvětu. Tehdejší „reichsleiter“ Martin Bormann, ve snaze zavděčit se svému vůdci Adolfu Hitlerovi a toužíce ukojit své megalomanské plány, se rozhodl věnovat budovu této vskutku originální čajovny Adolfu Hitlerovi při příležitosti jeho padesátých narozenin. Místo bylo vybráno jako lokalita s jedním z nejlepších výhledů na zdejší hornatou oblast. Na první pohled nenápadná stavba čajovny si však vynutila vybudování stavebně náročné infrastruktury. V exponovaném horském terénu vznikla během 13 měsíců horská silnice, překonávající převýšení 700 metrů za pomoci 5 silničních tunelů, o celkové délce 277 metrů. Stoupání je tu velmi prudké a tak je sem dnes vjezd povolen pouze speciálně zpřevodovaným autobusům. Silnička pouhé 4 metry široká, byla na několika místech rozšířena, aby se tu mohly míjet autobusy vyjíždějící současně z dolní i horní stanice. Cesta vzhůru na jejich palubě Vám umožňuje zrychlenou exkursi jednotlivými pásmy horského porostu.

Zatímco ve spodní části vede silnička vzrostlým horským lesem, s přibývajícími výškovými metry začíná ubývat porostu a za okny se stále častěji začínají otevírat výhledy hluboko do údolí. Jediná ostrá zatáčka na celé trase je doslova vytesaná ve skalách a poslední úsek cesty tak umožňuje dokonalý panoramatický výhled. Při představě toho, co vše tu bylo vybudováno pro potěchu jediného pošetilého muže, je nám trochu smutno. Nejen rozlehlé parkoviště, ale i 124 metrů dlouhý tunel a stejně hluboká výtahová šachta, kterou Vás výtah za 41 sekund vyveze až na vrchol, to vše tu bylo zbudováno ne pro širokou veřejnost, ale pro pohodlí pouze jednoho člověka (i když se zdráháme používat v této souvislosti označení člověk). Zatímco luxus kožených sedaček, mosazí zdobeného interiéru a mramorem obložených nástupišť nás nutí kroutit nevěřícně hlavou, pro autory náročného technického díla, máme jen slova uznání.


Ve službách říše

K označení vrcholu, na kterém stojíme, se používá hned několik názvů. Zatímco v češtině si vystačíme s prostým názvem Orlí Hnízdo, v německy mluvících zemích se nejčastěji používá výraz Kehlsteinhaus nebo Kehlstein Teehaus. Anglicky hovořící návštěvníci se spokojí s jednotným označením Eagle´s Nest. Vzhledem k poloze tohoto místa, je budova Orlího Hnízda otevřena pouze od začátku května do konce října. Pak se vše ponoří do jakési strnulosti a pod sněhovou pokrývkou vyčkává, až první jarní paprsky znovu oživí vrcholek Kehlsteinu. Pokud sem chcete zavítat mimo sezónu, musíte si nejen řádně namasírovat nohy, ale informovat se i o počasí. Nejen kvůli výhledu, ale hlavně kvůli prostému faktu, že zde ještě koncem dubna bývá hodně sněhu, a terén je prakticky neschůdný. Využíváme šťastné shody okolností, se kterou se nám podařilo vyjet na vrcholek jako jedni z prvních turistů tohoto dne. Ve výtahu jsme se setkali s pestrou směsicí cestujících. Nejen že tu vládla směsice němčiny, ruštiny, angličtiny a češtiny, ale ostře spolu kontrastovaly hlavně dámy v lodičkách a turisté v pohorkách, kteří využívají Kehlsteinu jako nástupního místa k hřebenovým túrám.

Zatímco dámy usedly k ranní kávě a turisté brzy zmizeli ve skalnatém terénu, my můžeme nerušeně obdivovat krásu hor. Jen když se zahledíme do údolí, trochu nás zamrazí. Místní průvodci by nám jistě ukázali místa, kde bydlel Hitler, Göring či Speer. Raději ani nemyslíme na to, že čajovna před námi hostila Mussoliniho, nebo Goebbelse, jemuž právě zde Hitler (přestože trpěl závratěmi a strachem z výšek) zakázal styky s Lídou Baarovou. Odsud s oblibou vyhlížela do kraje smutně proslulá Eva Braunová a v jednom ze salónků se vdávala její sestra. Co porad nacistické generality zde proběhlo, co zrůdných myšlenek tu vzniklo!


Kolem Berchtesgadenu po stopách minulosti

Orlí hnízdo je jen součástí – byť nejlépe viditelnou – celého komplexu budov propojených podzemními chodbami, které vznikly na místě horské vesnice Obersalzberg. Pro nacisty téměř až kultovním místem se již ve dvacátých létech minulého staletí stala chata Wachenfeld, v níž měla údajně vzniknout část Hitlerova životního díla – Mein Kampf. Samozřejmou součástí areálu, který v této oblasti během několika let vznikl, byly bunkry a podzemní úkryty, přičemž dominantou byl horský zámek, ve kterém přebýval samotný Hitler. Konec 2. světové války, znamenal zkázu i pro místo, kde si dávala dostaveníčko nacistická elita. 25. dubna 1945 doznal při spojeneckém náletu celý areál obrovských škod, přičemž na první pohled zranitelné a snadno zasažitelné Orlí hnízdo zůstalo nedotčeno. O několik let později zazněly výbuchy na úpatí Kehlsteinu znovu. Zbytky nacistických budov byly podminovány a vyhozeny do vzduchu.


V Německu po druhé světové válce nebyla vůle vzpomínat na Adolfa Hitlera. Orlí Hnízdo se stalo vděčným objektem pro filmaře a návštěvou ji poctil třeba pozdější prezident USA – Dwight Eisenhower. Jakoby toto místo nějakým zvláštním kouzlem lákalo vojenské mocnosti. Německou generalitu tu na dlouhé roky vystřídali vojáci američtí, kteří v okolí Berchtesgadenu a Obersalzbergu vybudovali vlastní rekreační střediska.

Nová doba Orlího Hnízda

Moderní doba snad konečně dokázala prolomit prokletí místa na svazích Kehlestinu. Na místě údolního areálu vyrostl nový moderní hotel a pro milovníky historie a kuriozit tu už zůstala jen čajovna na vrcholku a snad ještě motor z ponorky, který Vás ve výtahové kleci za 41 s, rychlostí 3 m/s dopraví na místo se smutnou historií, ale doufejme s optimistickou budoucností.

Ráno nad Berchtesgadenem

Na světě je jen málo takto rozporuplných míst. Sedíme na vrcholku Kehlsteinu, asi 150 kilometrů od bavorského Mnichova a necelých 30 km od rakouského Salzburgu. Hluboko v údolí pod námi je, v ranním slunci dobře patrný, Berchtesgaden, zatímco na obzoru z ranního oparu pomalu vystupuje masív Watzmannu. Jsme na místě, které vás v jeden okamžik uchvátí neuvěřitelně krásnými výhledy na horské masívy, a zároveň dokáže Vaše srdce sevřít lítostí, vzpomeneme-li na to, pro koho bylo zdejší pyšné sídlo zbudováno.

{{reklama()}}

Vzhůru na Kehlstein


Myšlenka na stavbu horské chaty v nadmořské výšce 1834 m. n. m. vznikla v roce 1937, kdy velikášské myšlenky nacistických vůdců byly v plném rozkvětu. Tehdejší „reichsleiter“ Martin Bormann, ve snaze zavděčit se svému vůdci Adolfu Hitlerovi a toužíce ukojit své megalomanské plány, se rozhodl věnovat budovu této vskutku originální čajovny Adolfu Hitlerovi při příležitosti jeho padesátých narozenin. Místo bylo vybráno jako lokalita s jedním z nejlepších výhledů na zdejší hornatou oblast. Na první pohled nenápadná stavba čajovny si však vynutila vybudování stavebně náročné infrastruktury. V exponovaném horském terénu vznikla během 13 měsíců horská silnice, překonávající převýšení 700 metrů za pomoci 5 silničních tunelů, o celkové délce 277 metrů. Stoupání je tu velmi prudké a tak je sem dnes vjezd povolen pouze speciálně zpřevodovaným autobusům. Silnička pouhé 4 metry široká, byla na několika místech rozšířena, aby se tu mohly míjet autobusy vyjíždějící současně z dolní i horní stanice. Cesta vzhůru na jejich palubě Vám umožňuje zrychlenou exkursi jednotlivými pásmy horského porostu.

Zatímco ve spodní části vede silnička vzrostlým horským lesem, s přibývajícími výškovými metry začíná ubývat porostu a za okny se stále častěji začínají otevírat výhledy hluboko do údolí. Jediná ostrá zatáčka na celé trase je doslova vytesaná ve skalách a poslední úsek cesty tak umožňuje dokonalý panoramatický výhled. Při představě toho, co vše tu bylo vybudováno pro potěchu jediného pošetilého muže, je nám trochu smutno. Nejen rozlehlé parkoviště, ale i 124 metrů dlouhý tunel a stejně hluboká výtahová šachta, kterou Vás výtah za 41 sekund vyveze až na vrchol, to vše tu bylo zbudováno ne pro širokou veřejnost, ale pro pohodlí pouze jednoho člověka (i když se zdráháme používat v této souvislosti označení člověk). Zatímco luxus kožených sedaček, mosazí zdobeného interiéru a mramorem obložených nástupišť nás nutí kroutit nevěřícně hlavou, pro autory náročného technického díla, máme jen slova uznání.


Ve službách říše

K označení vrcholu, na kterém stojíme, se používá hned několik názvů. Zatímco v češtině si vystačíme s prostým názvem Orlí Hnízdo, v německy mluvících zemích se nejčastěji používá výraz Kehlsteinhaus nebo Kehlstein Teehaus. Anglicky hovořící návštěvníci se spokojí s jednotným označením Eagle´s Nest. Vzhledem k poloze tohoto místa, je budova Orlího Hnízda otevřena pouze od začátku května do konce října. Pak se vše ponoří do jakési strnulosti a pod sněhovou pokrývkou vyčkává, až první jarní paprsky znovu oživí vrcholek Kehlsteinu. Pokud sem chcete zavítat mimo sezónu, musíte si nejen řádně namasírovat nohy, ale informovat se i o počasí. Nejen kvůli výhledu, ale hlavně kvůli prostému faktu, že zde ještě koncem dubna bývá hodně sněhu, a terén je prakticky neschůdný. Využíváme šťastné shody okolností, se kterou se nám podařilo vyjet na vrcholek jako jedni z prvních turistů tohoto dne. Ve výtahu jsme se setkali s pestrou směsicí cestujících. Nejen že tu vládla směsice němčiny, ruštiny, angličtiny a češtiny, ale ostře spolu kontrastovaly hlavně dámy v lodičkách a turisté v pohorkách, kteří využívají Kehlsteinu jako nástupního místa k hřebenovým túrám.

Zatímco dámy usedly k ranní kávě a turisté brzy zmizeli ve skalnatém terénu, my můžeme nerušeně obdivovat krásu hor. Jen když se zahledíme do údolí, trochu nás zamrazí. Místní průvodci by nám jistě ukázali místa, kde bydlel Hitler, Göring či Speer. Raději ani nemyslíme na to, že čajovna před námi hostila Mussoliniho, nebo Goebbelse, jemuž právě zde Hitler (přestože trpěl závratěmi a strachem z výšek) zakázal styky s Lídou Baarovou. Odsud s oblibou vyhlížela do kraje smutně proslulá Eva Braunová a v jednom ze salónků se vdávala její sestra. Co porad nacistické generality zde proběhlo, co zrůdných myšlenek tu vzniklo!


Kolem Berchtesgadenu po stopách minulosti

Orlí hnízdo je jen součástí – byť nejlépe viditelnou – celého komplexu budov propojených podzemními chodbami, které vznikly na místě horské vesnice Obersalzberg. Pro nacisty téměř až kultovním místem se již ve dvacátých létech minulého staletí stala chata Wachenfeld, v níž měla údajně vzniknout část Hitlerova životního díla – Mein Kampf. Samozřejmou součástí areálu, který v této oblasti během několika let vznikl, byly bunkry a podzemní úkryty, přičemž dominantou byl horský zámek, ve kterém přebýval samotný Hitler. Konec 2. světové války, znamenal zkázu i pro místo, kde si dávala dostaveníčko nacistická elita. 25. dubna 1945 doznal při spojeneckém náletu celý areál obrovských škod, přičemž na první pohled zranitelné a snadno zasažitelné Orlí hnízdo zůstalo nedotčeno. O několik let později zazněly výbuchy na úpatí Kehlsteinu znovu. Zbytky nacistických budov byly podminovány a vyhozeny do vzduchu.


V Německu po druhé světové válce nebyla vůle vzpomínat na Adolfa Hitlera. Orlí Hnízdo se stalo vděčným objektem pro filmaře a návštěvou ji poctil třeba pozdější prezident USA – Dwight Eisenhower. Jakoby toto místo nějakým zvláštním kouzlem lákalo vojenské mocnosti. Německou generalitu tu na dlouhé roky vystřídali vojáci američtí, kteří v okolí Berchtesgadenu a Obersalzbergu vybudovali vlastní rekreační střediska.

Nová doba Orlího Hnízda

Moderní doba snad konečně dokázala prolomit prokletí místa na svazích Kehlestinu. Na místě údolního areálu vyrostl nový moderní hotel a pro milovníky historie a kuriozit tu už zůstala jen čajovna na vrcholku a snad ještě motor z ponorky, který Vás ve výtahové kleci za 41 s, rychlostí 3 m/s dopraví na místo se smutnou historií, ale doufejme s optimistickou budoucností.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Výstup na Mt. Kenya aneb Jak se kluci z města vydali na hory

Posledních několik měsíců, co pracujeme v Nairobi, se nám
sportovní aktivity vyhýbaly, takže jsme bohužel postrádali jakoukoliv
fyzičku, přesto jsme se rozhodli zdolat posvátnou horu kmene Kikuyu – Mount
Kenya. V Nairobi jsme koupili mapu národního parku Mt. Kenya, přečetli
několik rad z průvodců, nabalili krosny a přichystali se zážitky
možné i nemožné.

Masív Mt. Kenya, druhá nejvyšší hora Afriky, je na rovníku ležící vyhaslá sopka, která má tří hlavní vrcholy. Batian (5 199 m n. m.) a Nelion (5 188 m n. m.) lze zdolat pouze za použití horolezecké techniky, třetí vrchol – Point Lenana (4 985 m n. m.) je možný zdolat turistiky. Naším cílem byl tedy ten „nejsnadnější“ vrchol, který pro nás i tak přestavoval obrovskou výzvu, stále se totiž jedná o horu vyšší než Mt. Blanc.


Netrénovaní kluci z města

Posledních několik měsíců, co pracujeme v Nairobi, se nám sportovní aktivity vyhýbaly, takže jsme bohužel postrádali jakoukoliv fyzičku, přesto jsme se rozhodli zdolat posvátnou horu kmene Kikuyu – Mount Kenya. V Nairobi jsme koupili mapu národního parku Mt. Kenya, přečetli několik rad z průvodců, nabalili krosny a přichystali se zážitky možné i nemožné. Ráno před odjezdem jsme ještě dokoupili zásoby, rukavice (nějak mě nenapadlo, že bych si do Afriky měl vzít rukavice), karimatku (tu jsem zapomněl v Evropě) a mohli jsme vyrazit matatu směr Nanyuki, naše výchozí město pro cestu Sirimon.

Přestože jsme plánovali vyrazit brzo ráno, jak je již v Nairobi zvykem, vše trvá déle, než člověk plánuje, takže jsme vyrazili okolo druhé hodiny odpoledne. Cesta byla překvapivě kvalitní, takže jsme do Nanyuki dorazili okolo páté. V městečku jsme najali auto, které nás zavezlo až k bráně do parku (2 650 m n. m.), kde nás však zaskočila striktní odpověď rangera, že nás do parku nepustí, protože je už pozdě.

Stanování před branami parku


Po neúspěšném půlhodinovém přemlouvání jsme to vzdali a postavili stany před branou do parku, dali si první „turistickou“ večeři a šli spát. Druhý den jsme vstávali okolo šesté ráno, abychom mohli vyrazit co nejdříve. Kolem stanu se nám procházeli zebry a my jsme nevěděli co fotit dříve, jestli východ slunce, nebo divokou zvěř.

Třídenní vstupné do parku stojí pro turisty 150 USD. My jsme se sice pokoušeli usmlouvat nižší vstupné, ale ani fakt, že v Nairobi již několik měsíců pracujeme, nám nepomohl. Po zaplacení plné ceny jsme se tedy vydali směr vrchol. Po asi třech hodinách stoupání jsme dorazili k Old Moses Chatě ve výšce 3 300 m n. m., kde jsme si dali oběd (polívka ze sáčku a zbytky chleba). Old Moses se většinou doporučuje jako místo prvního spaní, my jsme však byli plní sil, takže jsme se rozhodli pokračoval dál..

Dalším záchytným bodem je Shipton´s Kemp (doporučovaný jako místo druhého přespání) ve výšce 4 200 m n. m., který je však vzdálený 25 km od brány. My, znaveni stoupáním s dvacetikilovými batohy na zádech, ve kterých jsme si nesli stan, jídlo, vodu, oblečení a vše možné, jsme ukončili první den v parku asi šest kilometrů před Shipton´s Kempem. Okolo páté hodiny večer jsme si našli takovou malou jeskyňku, ve které jsme postavili stan, uvařili večeři a s výhledem na údolí zaplavené mraky šli spát.


Finální přiblížení k vrcholu

Ráno jsme opět vstávali s východem slunce, sbalili stan, nasnídali se a pokračovali v cestě. Po asi třech hodinách jsme dorazili do Shipton´s Kempu, kde jsme chvíli spočinuli, dali si další polévku na oběd a za mírného deště a sněžení stoupali další výškové metry kamenitým svahem.

Z kempu vede sice přímá cesta na vrchol Point Lenana, ale my jsme se rozhodli si celý masív obejít do chaty Austian Hut, kde jsme plánovali přespat a na vrchol se vydat až třetí den. Austrian Hut je vzdálená od Shipton´s kempu jen několik kilometrů, ale leží ve výšce 4 790 m n. m., což již představuje pro těla nezkušených výletníků slušnou zátěž.

Jardovi se již cestou dělalo špatně, těžce dýchal a každý krok pro něj byl utrpením. Proto nebylo divu, že jakmile jsme dorazili do Austrian Hut, zalezl do spacáku a vylezl z něj až druhý den v 4:00 ráno, když jsme se s čelovkama vydali na vrchol Point Lenana. Naším cílem bylo dosáhnout vrcholu dostatečně brzy, abychom viděli východ slunce.


Nemoc z převýšení a východ slunce

Na vrchol Lenany to bylo jen 200 výškových metrů, což však stačilo, aby se nám výšková nemoc představila v plném světle. Jarda již po několika metrech zvracel, ale i přes naléhání, že bychom se měli vrátit, pokračoval v cestě. Za zhruba hodinu jsme tedy oba stáli na vrcholu Point Lenana a těšili se na východ slunce. Jediné co jsme však viděli, byly mraky a mlha.

Štěstí nám bohužel nepřálo a zrovna v den našeho výstupu byl vrchol zalit v mracích. Abychom měli alespoň nějaký důkaz, že jsme oba dosáhli vrcholu, udělali jsme nezbytné vrcholové foto, jako vyznavači geocachingu založili keš na vrcholu Pt. Lenana a razili zpátky k Austrian Hut. Vrchol byl místy pokryt sněhem a námrazou, takže výstup i sestup byl velmi pomalý.

Cesta domů

Od Austian Hut jsme se vydali, cestou Naro Moru, do stejnojmenného městečka. V průvodci je tato cesta popsaná jako nejčastěji používaná a mírně vlhká. Slovní spojení „mírně vlhká“ se stalo interním vtipem mezi mnou a Jardou, protože posledních cca 6 km před dosažením meteorologické stanice, jsme šli potokem, ve který se „mírně vlhká“ cesta změnila. Naši procházku potokem doprovázel pravidelný déšť, občas se přidaly i kroupy a silný vítr.


Organizovaná skupina sebevrahů

Cestou dolů jsme potkali asi 30 studentů z Nairobi, které jsme začali přezdívat „Organizovaná skupina sebevrahů“. Během jednoho dne plánovali dosáhnout vrchol Point Lenana a zpět, jejich vybavení se skládalo z botasek u kluků a letních botiček u holek, riflí a igelitových tašek s pitím. Přestože jsme se je snažili přemluvit, ať to otočí a jdou s námi zpátky, odvážně pokračovali potokem dál.

Naše skupina sebevrahů naštěstí později dostala rozum a my je potkali v meteorologické stanici, kde jsme se k nim přidali a společně razili k bráně parku. Asi šest kilometrů před branou na ně čekal autobus, do kterého jsme se, jako správní Češi, vecpali a svezli se až do městečka Naro Moru.


Závěr výletu

V Naro Moru jsme byli okolo páté hodiny odpoledne, ale neměli jsme dostatek sil cestovat ještě další tři až čtyři hodiny do Nairobi. Našli jsme si tedy levný hostel, pořádně se najedli v místní restauraci a do Nairobi vyrazili druhý den ráno.

Celkově jsme utratili 150 USD za vstup do parku a okolo 2 000 Ksh (asi 500 Kč) za ostatní služby (doprava z/do Nairobi, ubytování, jídlo, apod.), nafotili přes 500 fotek, nastoupali stovky výškových metrů, zvládli trek na 4 až 5 dní za 2,5 dne a zažili věci možné i nemožné. Oba jsme zdolali naši první „pětitisícovku“ (těch patnáct metrů, co chybí do pěti tisíc, mi snad odpustíte) a už teďka se těšíme na další zážitky na horách.

Masív Mt. Kenya, druhá nejvyšší hora Afriky, je na rovníku ležící vyhaslá sopka, která má tří hlavní vrcholy. Batian (5 199 m n. m.) a Nelion (5 188 m n. m.) lze zdolat pouze za použití horolezecké techniky, třetí vrchol – Point Lenana (4 985 m n. m.) je možný zdolat turistiky. Naším cílem byl tedy ten „nejsnadnější“ vrchol, který pro nás i tak přestavoval obrovskou výzvu, stále se totiž jedná o horu vyšší než Mt. Blanc.


Netrénovaní kluci z města

Posledních několik měsíců, co pracujeme v Nairobi, se nám sportovní aktivity vyhýbaly, takže jsme bohužel postrádali jakoukoliv fyzičku, přesto jsme se rozhodli zdolat posvátnou horu kmene Kikuyu – Mount Kenya. V Nairobi jsme koupili mapu národního parku Mt. Kenya, přečetli několik rad z průvodců, nabalili krosny a přichystali se zážitky možné i nemožné. Ráno před odjezdem jsme ještě dokoupili zásoby, rukavice (nějak mě nenapadlo, že bych si do Afriky měl vzít rukavice), karimatku (tu jsem zapomněl v Evropě) a mohli jsme vyrazit matatu směr Nanyuki, naše výchozí město pro cestu Sirimon.

Přestože jsme plánovali vyrazit brzo ráno, jak je již v Nairobi zvykem, vše trvá déle, než člověk plánuje, takže jsme vyrazili okolo druhé hodiny odpoledne. Cesta byla překvapivě kvalitní, takže jsme do Nanyuki dorazili okolo páté. V městečku jsme najali auto, které nás zavezlo až k bráně do parku (2 650 m n. m.), kde nás však zaskočila striktní odpověď rangera, že nás do parku nepustí, protože je už pozdě.

Stanování před branami parku


Po neúspěšném půlhodinovém přemlouvání jsme to vzdali a postavili stany před branou do parku, dali si první „turistickou“ večeři a šli spát. Druhý den jsme vstávali okolo šesté ráno, abychom mohli vyrazit co nejdříve. Kolem stanu se nám procházeli zebry a my jsme nevěděli co fotit dříve, jestli východ slunce, nebo divokou zvěř.

Třídenní vstupné do parku stojí pro turisty 150 USD. My jsme se sice pokoušeli usmlouvat nižší vstupné, ale ani fakt, že v Nairobi již několik měsíců pracujeme, nám nepomohl. Po zaplacení plné ceny jsme se tedy vydali směr vrchol. Po asi třech hodinách stoupání jsme dorazili k Old Moses Chatě ve výšce 3 300 m n. m., kde jsme si dali oběd (polívka ze sáčku a zbytky chleba). Old Moses se většinou doporučuje jako místo prvního spaní, my jsme však byli plní sil, takže jsme se rozhodli pokračoval dál..

Dalším záchytným bodem je Shipton´s Kemp (doporučovaný jako místo druhého přespání) ve výšce 4 200 m n. m., který je však vzdálený 25 km od brány. My, znaveni stoupáním s dvacetikilovými batohy na zádech, ve kterých jsme si nesli stan, jídlo, vodu, oblečení a vše možné, jsme ukončili první den v parku asi šest kilometrů před Shipton´s Kempem. Okolo páté hodiny večer jsme si našli takovou malou jeskyňku, ve které jsme postavili stan, uvařili večeři a s výhledem na údolí zaplavené mraky šli spát.


Finální přiblížení k vrcholu

Ráno jsme opět vstávali s východem slunce, sbalili stan, nasnídali se a pokračovali v cestě. Po asi třech hodinách jsme dorazili do Shipton´s Kempu, kde jsme chvíli spočinuli, dali si další polévku na oběd a za mírného deště a sněžení stoupali další výškové metry kamenitým svahem.

Z kempu vede sice přímá cesta na vrchol Point Lenana, ale my jsme se rozhodli si celý masív obejít do chaty Austian Hut, kde jsme plánovali přespat a na vrchol se vydat až třetí den. Austrian Hut je vzdálená od Shipton´s kempu jen několik kilometrů, ale leží ve výšce 4 790 m n. m., což již představuje pro těla nezkušených výletníků slušnou zátěž.

Jardovi se již cestou dělalo špatně, těžce dýchal a každý krok pro něj byl utrpením. Proto nebylo divu, že jakmile jsme dorazili do Austrian Hut, zalezl do spacáku a vylezl z něj až druhý den v 4:00 ráno, když jsme se s čelovkama vydali na vrchol Point Lenana. Naším cílem bylo dosáhnout vrcholu dostatečně brzy, abychom viděli východ slunce.


Nemoc z převýšení a východ slunce

Na vrchol Lenany to bylo jen 200 výškových metrů, což však stačilo, aby se nám výšková nemoc představila v plném světle. Jarda již po několika metrech zvracel, ale i přes naléhání, že bychom se měli vrátit, pokračoval v cestě. Za zhruba hodinu jsme tedy oba stáli na vrcholu Point Lenana a těšili se na východ slunce. Jediné co jsme však viděli, byly mraky a mlha.

Štěstí nám bohužel nepřálo a zrovna v den našeho výstupu byl vrchol zalit v mracích. Abychom měli alespoň nějaký důkaz, že jsme oba dosáhli vrcholu, udělali jsme nezbytné vrcholové foto, jako vyznavači geocachingu založili keš na vrcholu Pt. Lenana a razili zpátky k Austrian Hut. Vrchol byl místy pokryt sněhem a námrazou, takže výstup i sestup byl velmi pomalý.

Cesta domů

Od Austian Hut jsme se vydali, cestou Naro Moru, do stejnojmenného městečka. V průvodci je tato cesta popsaná jako nejčastěji používaná a mírně vlhká. Slovní spojení „mírně vlhká“ se stalo interním vtipem mezi mnou a Jardou, protože posledních cca 6 km před dosažením meteorologické stanice, jsme šli potokem, ve který se „mírně vlhká“ cesta změnila. Naši procházku potokem doprovázel pravidelný déšť, občas se přidaly i kroupy a silný vítr.


Organizovaná skupina sebevrahů

Cestou dolů jsme potkali asi 30 studentů z Nairobi, které jsme začali přezdívat „Organizovaná skupina sebevrahů“. Během jednoho dne plánovali dosáhnout vrchol Point Lenana a zpět, jejich vybavení se skládalo z botasek u kluků a letních botiček u holek, riflí a igelitových tašek s pitím. Přestože jsme se je snažili přemluvit, ať to otočí a jdou s námi zpátky, odvážně pokračovali potokem dál.

Naše skupina sebevrahů naštěstí později dostala rozum a my je potkali v meteorologické stanici, kde jsme se k nim přidali a společně razili k bráně parku. Asi šest kilometrů před branou na ně čekal autobus, do kterého jsme se, jako správní Češi, vecpali a svezli se až do městečka Naro Moru.


Závěr výletu

V Naro Moru jsme byli okolo páté hodiny odpoledne, ale neměli jsme dostatek sil cestovat ještě další tři až čtyři hodiny do Nairobi. Našli jsme si tedy levný hostel, pořádně se najedli v místní restauraci a do Nairobi vyrazili druhý den ráno.

Celkově jsme utratili 150 USD za vstup do parku a okolo 2 000 Ksh (asi 500 Kč) za ostatní služby (doprava z/do Nairobi, ubytování, jídlo, apod.), nafotili přes 500 fotek, nastoupali stovky výškových metrů, zvládli trek na 4 až 5 dní za 2,5 dne a zažili věci možné i nemožné. Oba jsme zdolali naši první „pětitisícovku“ (těch patnáct metrů, co chybí do pěti tisíc, mi snad odpustíte) a už teďka se těšíme na další zážitky na horách.

Přes hory a doly do Železné rudy

Rádi bychom Vás pozvali na cestu krátkou, ale o to zajímavější.
Na cestu šumavským krajem do samotného srdce krásné Šumavy. Když
dýchavičný motoráček opustí klatovské nádraží, obklopuje trať ještě
stále rovinatý kraj a jen na obzoru o sobě dává vědět Šumava.
Teprve, když kola motoráčku ustanou v pravidelném rytmu a zastaví se
na nádraží v Nýrsku, dýchne na nás ta pravá Šumava.

Rádi bychom Vás pozvali na cestu krátkou, ale o to zajímavější. Na cestu šumavským krajem do samotného srdce krásné Šumavy. Když dýchavičný motoráček opustí klatovské nádraží, obklopuje trať ještě stále rovinatý kraj a jen na obzoru o sobě dává vědět Šumava.


Za okny se střídají názvy více či méně známých železničních stanic. Bezděkov, Janovice nad Úhlavou, Petrovice nad Úhlavou se střídají v pravidelném rytmu a teprve, když kola motoráčku ustanou v pravidelném rytmu a zastaví se na nádraží v Nýrsku, dýchne na nás ta pravá Šumava. Vykouknete-li z okna vlaku, zjistíte, že se hornatý masív Šumavy přiblížil takřka na dosah. Plíce dychtivě nasávají svěží horský vzduch a nos vtahuje tu omamnou vůni jehličí a dřeva. Tady už železniční trať ztrácí svůj „obyčejný“ charakter a stává se z ní skutečná horská trať. Za nádražím v Nýrsku se ponoří do hlubokých, šumavských lesů, dlouhé, rovné úseky vystřídají táhlé zatáčky a koleje začnou stoupat výše a výše. Jen občas na nás vykoukne hladina Nýrské přehrady na pitnou vodu, která však pokaždé rychlí zmizí za zelenou hradbou lesů.

{{reklama()}}

Bylo by dobré ještě dříve, než vláček překoná velký oblouk nad Dešenicemi a prvním krátkým tunelem a dorazí do žst. Zelená Lhota, si připomenout trochu historie zdejší bezesporu zajímavé stavby, která výrazně ovlivnila život v tomto nádherném koutu Šumavy. Když v druhé polovině 19. století začínal nabývat konkrétních rozměrů projekt Plzeňsko-březenské dráhy, představoval úsek mezi Nýrskem a Železnou Rudou jednoznačně technicky nejnáročnější úsek. Nejenže tu na projektanty a dělníky čekaly nepříznivé sklonové poměry (stoupání až 20 promile), ale především se tu do cesty stavěly šumavské kopce. Když bylo v roce 1877 dílo dokončeno, byla to nejen první trať, která zamířila do samotného srdce Šumavy, ale zároveň první horská dráha Rakouska-Uherska.


Z Nýrska v nadmořské výšce 465 m. n. m. se úzká stužka kolejnic přes Zelenou Lhotu pomalu šplhá do v lesích schované stanice Hamry–Hojsova Stráž, kde dosahuje nadmořské výšky 740 m. n. m. Tady však stoupání ani zdaleka nekončí. Lokomotivy si tu jen trochu odpočinou před dalším obtížným úsekem, který je přivede do zastávky Brčálník, ve svahu nad romantickým údolím Úhlavy. Tady mají vlaky už to nejhorší za sebou, což však nemohli říci dělníci při budování zdejší trati. Čekal na ně totiž ten největší oříšek. Trať zde musela projít pod Špičáckým sedlem na úbočí hory Špičák, která dala jméno nejen tunelu, ale i blízkému a dnes velmi oblíbenému turistickému středisku. Do místa, které bylo poprvé zmiňováno v roce 1569, ale prakticky poprvé osídleno až v roce 1873, se sjelo na tisíc dělníků nejen z Čech, Německa a Slovenska. Jihočeská Firma Lanna, Schebek, Gröbe kromě nich najala i dělníky z Itálie a Chorvatska, kteří se specializovali především na ražbu zmiňovaného tunelu. Řada z tzv. „barabů“ zde našla smrt při nečekaných závalech a pracovních úrazech v temnotách hlubokých šachet. Tunel byl totiž ražen nejen ve směru od obou portálů, ale v trase tunelu byly postupně vybudovány i tři kolmé šachty, z nichž byly postupně raženy další sekce tunelu. Památku dělníků dnes připomíná malá kaplička u zastávky Železná Ruda – město a symbolický hřbitov při železniční trati mezi Špičákem a Železnou Rudou.

Dílo, které tu v samém srdci Šumavy vzniklo, bylo na svou dobu vskutku unikátní. 1747 metrů dlouhý, jednokolejný (byť budovaný jako dvoukolejný) tunel, se stal ve své době největším tunelářským dílem v tehdejším Rakousku-Uhersku a až do nedávné doby byl naším nejdelším jednokolejným tunelem. Již více jak 130 let protíná zdejší sedlo a přivádí kolejnice do nejvýše položené stanice na této trati – žst. Špičák. Dnes si už jen těžko představíme, kolik úsilí a umu museli vynaložit jeho stavitelé, či kolik rizika si vyžádalo odpálení téměř půl miliónu dynamitových náloží. Stavba tunelu umožnila nejen propojení české a bavorské strany hranice, ale přinesla výrazné oživení do zdejšího kraje. Snad nejmarkantněji se to projevilo na samotném Špičáku. Bývalá kantýna pro dělníky byla přebudována na hotel Prokop, který společně s dalším hotelem Rixi v roce 1890 položil základ ke vzniku turistiky na Šumavě. A že Šumava lákala, svědčí pohled do knihy návštěv – Jaroslav Vrchlický, Jan Neruda, Eliška Krásnohorská,…


Za Špičákem už trať rychle klesá do údolí Řezné a míří ke státní hranici. Proběhne žst. Železná Ruda – město, aby se vzápětí protáhla poslední překážkou. Tou je 198 metrů dlouhý tunel prakticky v centru Železné Rudy, bezprostředně před nově vybudovanou zastávkou Železná Ruda – centrum. A pak už je to jen kousek cesty do Alžbětína, kde přímo na hraniční čáře vzniklo společné česko-bavorské nádraží, s jehož existencí je spojena celá řada, někdy až paradoxních příběhů. Ale o tom snad zase někdy příště.

Máme za sebou krátké putování jedním z nejkrásnějších úseků šumavských železnic. Nechme teď stranou spekulace týkající se možné elektrifikace této trati. Nevšímejme si toho, zda z německého Plattlingu zajíždí na hranici moderní vozy RegioShuttle, zatímco od nás míří ke hranici „brejlovci“, stařičké motorové vozy, či problematické RegioNovy. Na to máme experty, lobbisty, politiky. Zastavme se raději na Brčálníku a shlédněme do romantického údolí, pohlédněme z Hojsovy Stráže k nádherně zelenému hraničnímu hřebeni, zadívejme se ze Špičáku na nádherné panorama okolních kopců, radujme se ze slunečných jiter a dnů. A až se budeme v romantickém večeru vyhřívat na stráni a údolí pod námi naplní „bafání“ motoráčku spěchajícího ke státní hranici, vzpomeňme umu a pracovitosti našich předků, kteří právě zde, v samém srdci Šumavy vybudovali dílo, před kterým nezbývá nic jiného, než se hluboce poklonit.

Rádi bychom Vás pozvali na cestu krátkou, ale o to zajímavější. Na cestu šumavským krajem do samotného srdce krásné Šumavy. Když dýchavičný motoráček opustí klatovské nádraží, obklopuje trať ještě stále rovinatý kraj a jen na obzoru o sobě dává vědět Šumava.


Za okny se střídají názvy více či méně známých železničních stanic. Bezděkov, Janovice nad Úhlavou, Petrovice nad Úhlavou se střídají v pravidelném rytmu a teprve, když kola motoráčku ustanou v pravidelném rytmu a zastaví se na nádraží v Nýrsku, dýchne na nás ta pravá Šumava. Vykouknete-li z okna vlaku, zjistíte, že se hornatý masív Šumavy přiblížil takřka na dosah. Plíce dychtivě nasávají svěží horský vzduch a nos vtahuje tu omamnou vůni jehličí a dřeva. Tady už železniční trať ztrácí svůj „obyčejný“ charakter a stává se z ní skutečná horská trať. Za nádražím v Nýrsku se ponoří do hlubokých, šumavských lesů, dlouhé, rovné úseky vystřídají táhlé zatáčky a koleje začnou stoupat výše a výše. Jen občas na nás vykoukne hladina Nýrské přehrady na pitnou vodu, která však pokaždé rychlí zmizí za zelenou hradbou lesů.

{{reklama()}}

Bylo by dobré ještě dříve, než vláček překoná velký oblouk nad Dešenicemi a prvním krátkým tunelem a dorazí do žst. Zelená Lhota, si připomenout trochu historie zdejší bezesporu zajímavé stavby, která výrazně ovlivnila život v tomto nádherném koutu Šumavy. Když v druhé polovině 19. století začínal nabývat konkrétních rozměrů projekt Plzeňsko-březenské dráhy, představoval úsek mezi Nýrskem a Železnou Rudou jednoznačně technicky nejnáročnější úsek. Nejenže tu na projektanty a dělníky čekaly nepříznivé sklonové poměry (stoupání až 20 promile), ale především se tu do cesty stavěly šumavské kopce. Když bylo v roce 1877 dílo dokončeno, byla to nejen první trať, která zamířila do samotného srdce Šumavy, ale zároveň první horská dráha Rakouska-Uherska.


Z Nýrska v nadmořské výšce 465 m. n. m. se úzká stužka kolejnic přes Zelenou Lhotu pomalu šplhá do v lesích schované stanice Hamry–Hojsova Stráž, kde dosahuje nadmořské výšky 740 m. n. m. Tady však stoupání ani zdaleka nekončí. Lokomotivy si tu jen trochu odpočinou před dalším obtížným úsekem, který je přivede do zastávky Brčálník, ve svahu nad romantickým údolím Úhlavy. Tady mají vlaky už to nejhorší za sebou, což však nemohli říci dělníci při budování zdejší trati. Čekal na ně totiž ten největší oříšek. Trať zde musela projít pod Špičáckým sedlem na úbočí hory Špičák, která dala jméno nejen tunelu, ale i blízkému a dnes velmi oblíbenému turistickému středisku. Do místa, které bylo poprvé zmiňováno v roce 1569, ale prakticky poprvé osídleno až v roce 1873, se sjelo na tisíc dělníků nejen z Čech, Německa a Slovenska. Jihočeská Firma Lanna, Schebek, Gröbe kromě nich najala i dělníky z Itálie a Chorvatska, kteří se specializovali především na ražbu zmiňovaného tunelu. Řada z tzv. „barabů“ zde našla smrt při nečekaných závalech a pracovních úrazech v temnotách hlubokých šachet. Tunel byl totiž ražen nejen ve směru od obou portálů, ale v trase tunelu byly postupně vybudovány i tři kolmé šachty, z nichž byly postupně raženy další sekce tunelu. Památku dělníků dnes připomíná malá kaplička u zastávky Železná Ruda – město a symbolický hřbitov při železniční trati mezi Špičákem a Železnou Rudou.

Dílo, které tu v samém srdci Šumavy vzniklo, bylo na svou dobu vskutku unikátní. 1747 metrů dlouhý, jednokolejný (byť budovaný jako dvoukolejný) tunel, se stal ve své době největším tunelářským dílem v tehdejším Rakousku-Uhersku a až do nedávné doby byl naším nejdelším jednokolejným tunelem. Již více jak 130 let protíná zdejší sedlo a přivádí kolejnice do nejvýše položené stanice na této trati – žst. Špičák. Dnes si už jen těžko představíme, kolik úsilí a umu museli vynaložit jeho stavitelé, či kolik rizika si vyžádalo odpálení téměř půl miliónu dynamitových náloží. Stavba tunelu umožnila nejen propojení české a bavorské strany hranice, ale přinesla výrazné oživení do zdejšího kraje. Snad nejmarkantněji se to projevilo na samotném Špičáku. Bývalá kantýna pro dělníky byla přebudována na hotel Prokop, který společně s dalším hotelem Rixi v roce 1890 položil základ ke vzniku turistiky na Šumavě. A že Šumava lákala, svědčí pohled do knihy návštěv – Jaroslav Vrchlický, Jan Neruda, Eliška Krásnohorská,…


Za Špičákem už trať rychle klesá do údolí Řezné a míří ke státní hranici. Proběhne žst. Železná Ruda – město, aby se vzápětí protáhla poslední překážkou. Tou je 198 metrů dlouhý tunel prakticky v centru Železné Rudy, bezprostředně před nově vybudovanou zastávkou Železná Ruda – centrum. A pak už je to jen kousek cesty do Alžbětína, kde přímo na hraniční čáře vzniklo společné česko-bavorské nádraží, s jehož existencí je spojena celá řada, někdy až paradoxních příběhů. Ale o tom snad zase někdy příště.

Máme za sebou krátké putování jedním z nejkrásnějších úseků šumavských železnic. Nechme teď stranou spekulace týkající se možné elektrifikace této trati. Nevšímejme si toho, zda z německého Plattlingu zajíždí na hranici moderní vozy RegioShuttle, zatímco od nás míří ke hranici „brejlovci“, stařičké motorové vozy, či problematické RegioNovy. Na to máme experty, lobbisty, politiky. Zastavme se raději na Brčálníku a shlédněme do romantického údolí, pohlédněme z Hojsovy Stráže k nádherně zelenému hraničnímu hřebeni, zadívejme se ze Špičáku na nádherné panorama okolních kopců, radujme se ze slunečných jiter a dnů. A až se budeme v romantickém večeru vyhřívat na stráni a údolí pod námi naplní „bafání“ motoráčku spěchajícího ke státní hranici, vzpomeňme umu a pracovitosti našich předků, kteří právě zde, v samém srdci Šumavy vybudovali dílo, před kterým nezbývá nic jiného, než se hluboce poklonit.

Kuk (kook) v El Salvadoru

Znáte běžný surfařský slang? Znamená to, že umíte surfovat nebo jste
jen další suchožralok?

Letošní léto mi na pár dní vypadl program – sopky v okolí Antigui v Guatemale jsou nedostupné (na Volcán de Agua minimálně 4 lidi, sám za 200 dolarů, na Acatenangu se před třemi týdny střílelo – turisti mají zákaz a Fuego je příliš aktivní). Nabízí se možnost jet na 3 dni do El Salvadoru k moři. Jsem z té duševní přípravy na šplhání po vulkánech nějak vyřízený i fyzicky, takže odpočinek na pláži, koupačka, šnorchlovačka nezní špatně. Volba padla na Playa El Tunco – jak reklamní poutač hrdě dodává – jedno z nejlepších míst na surfování ve Střední Americe. S odstupem času si říkám, že už tady se mi nabízely alespoň hrubé indicie a mohlo začít mé podezření. Jenže já byl tak nadšený myšlenkou na smočení svých stále suchých ploutví, které blokují půl batohu, že jsem vnímal jen podměty a přívlastky – stačilo vidět „pláž“ a „nejlepší místo“ a v té v chvíli bylo úplně jedno na co.

Do ráje surfařů jsem spolu se skupinou několika Holanďanů a Němců, kteří jak se ukázalo, mají v životě nasurfováno asi tolik co já – nic, dorazil v podvečer a zbylo tedy ještě pár minut světla na porozhlédnutí se po místě. Jak se záhy ukázalo, pár minut bylo na průzkum pláže El Tunco přesně třikrát tolik, než je potřeba. Směrem na východ mě po několika desítkách metrů zastavuje ústí říčky podezřelé barvy, cesta na západ po černém písku je o něco delší, provede vás kolem řetězu hotelů a restaurací, ale dál než k velkému kamenu pod skálou nemá cenu chodit. Pak už je jen betonový plot. Nerad to říkám, ale ať už je místo, kterým jsem právě prošel „nejlepší“ na cokoliv, musím uznat, že ve srovnání se svým okolí je opravdu výjimečné. Za mnou hotelová ulice u silnice, přede mnou moře a v něm hrůzu nahánějící hukot přemílajících se kamenů velikosti kokosových ořechů, to jak si s nimi vlnky v západu Slunci, který tuším za bouřkou na obzoru, sem tam pohazují. Ponurost celé té scenerie soumraku nad černou pláží zahalenou do nejrůznějších vývržků moře i odpadků přinesených z druhé strany tu a tam rozsvícená odrazem blesku na pěně tříštící se masy ničivých vln tak trochu připomíná precizně zrežírovanou scénu katastrofického sci-fi filmu.


A do toho všeho apokalypsou zlomení tvorové obývající tuto část planety. Chodí se zrakem upřeným před sebe nebo na širé moře, pohybují se jakoby nepřítomně, osamoceně, v naprosté tichosti a bez výjimky je každý z nich kabelem napojen na bílý předmět pod paží, který nemůže být nic jiného, než zásobník v atmosféře již nedostupných životně důležitých látek.

Při pohledu na zjevné silné a slabé stránky pláže El Tunco a na stovky surfařů cíleně přítomných právě zde mi naplno dochází jednoúčelovost místa a vybavím si, že slovo „surfování“ jsem v poslední době někde viděl. TŘI DNI?!?!? TADY!?!? Cítím se tak trochu izolován. Je to asi jako kdybyste člověka, který nikdy nelyžoval, vzali do jinak tolik zajímavého Lahti, vyvezli ho v pátek na stotřicítku můstek, dali mu na nohy 2,5 metrů dlouhé lyže, zatančili krátké stepařské sólo zakončené rozhozením paží do hlubokého prostoru pod vámi a se zuby vyceněnými v nadšeném úsměvu prohodili „Bav se, vyzvedneme tě v neděli“. Zítra půjdu poprvé v životě surfovat.

Probouzím se do rána jako stvořeného pro sportovní výkony, popadám výbavu a spěchám k moři. Tedy zatím jen foto výbavu, potřebuju studijní materiál. Přicházím akorát včas, trénink na závod křesťanské asociace surfařů právě začíná. Borci už se rozježďují. Jen mi tak s ohledem na velikost zběsile rychle surfujících postav a mé dnešní průkopnické záměry nesedí výška vln. Hlášení rozhlasu vše vysvětlí – jde o kategorii 8–12 let.


Tak to se mi uleví hned dvakrát – nejen že jsem srovnával vlny s výškou nedospělého člověka, ještě navíc to, co chlapci předvádějí, se dá ovládnout během 10 let. No mám na to už jen dva dny, takže rychle do plavek, sehnat prkno, koupací čepici a ukázat těm přerostlým vodním skluzavkám, kdo je pánem planety.

Do půjčovny surfů jdu společně a dvěma Holanďany, kteří sem se mnou z Guatemaly přijeli právě kvůli pokoření jedněch z nejdelších vln….., ale o tom už jsme mluvili. Vzrušení a nedočkavost je znát na každém z nás. V půjčovně tak trochu naznačili, že moře je už dost rozbouřené na nováčky, ale nemůžete někoho, kdo se vláčí dlouhou cestu z Evropy právě kvůli tomuto okamžiku, nechat stát před branami poznání. Beru do ruky prkno a hned je zřejmé, že zde něco nesedí. Všichni okolo nosí prkna velikosti širšího snowboardu s ladnou, ostrou, zvednutou špičkou. Nevím, k čemu to je, ale mají to všichni. To, co tak tak zvednu ze země, má plochou tupou špičku v moři a druhý konec ještě v půjčovně za pláží. To nemyslí vážně! Chodím okolo toho a nevěřícně hledám nějaké naperforované řezy – jako jestli to nejsou 3 prkna spojené z výroby v jeden celek, ze kterého si každý to své odtrhne. Kdepak, jeden kus poctivého lodního průmyslu. Kolega je na tom ještě hůř, tedy z estetického hlediska – jeho koráb je stejné velikosti, ale navíc není bílý nýbrž v barvě dřeva. Víte jak důležité je pro surfaře, který se prochází po pláži, občas se jde v tom vedru smočit do vody, ale jak říkám, hlavně se prochází po pláži, dobře vypadat? Každičký detail, žraločí zuby v náhrdelníku, provokativní část tetování umně zakrytá pramenem Sluncem vybělených dlouhých vlasů, prkno z kolekce léto 09/10, to všechno hraje svou roli a vláčet se s kusem kmene sekvojovce obrovského je jistým společenským pohřbem každého surfaře (a to mu ani nenabízím svou masku, šnorchl a ploutve). Jenže my tu jsme hlavně kvůli sportu. Tři vybělení hoši zdaleka, co po cestě z půjčovny na pláži na pláž s prknem v levé ruce, v pravé, na hlavě, na provázku za sebou třikrát odpočívají. Do řečí se s nikým radši moc nedávají. Ne že by někdo chtěl. Stejně by se konverzace motala jen kolem jednoho: „Čus trus! Z Evropy, he? A to jste přiletěli nebo přijeli na tomhle“?

V každém případě vlny jsou obrovské. Bohužel ještě nejsme ve fázi, kdy by takovýto fakt dal přednost vzniku pocitu blaženosti před svíravou nejistotou, nevolností až panikou. Ještě nikdy jsem v takovýchto vlnách neplaval. A obavy jsou vidět i na větrem ošlehaných tvářích potomků holandských mořeplavců. Jejich naříkání, že oni na moři takové vlny nemají a přichází tak o tréninkové zázemí se smířlivostí Čechům vlastní ignoruju. Je třeba nechat mluvit činy.

COWABUNGA!!!! Surfari začíná!!! Hele, ranní sklo to sice není, ale karbanátek nevidím, utáhnu šňůrku na pytláčích, popadnu špalek, hodím pár želvotoček a jsem v zóně. BANZAI!!! Svatej Kahuno!!! To je dvorek kostí!!! Místo ušního mazu za stojku v zeleným pokoji nudlový ruce, dělová koule v polívce a tolik Neptunova koktejlu, že skoro prodávám Buicky…. ehm, pardon, tak jsem se znovu vžil do okamžiku, že mi sepnula i surfařská slovní zásoba. Pokud by chtěl někdo text rozkódovat, přikládám stručný česko-anglicko-výkladový slovník surfařského slangu.

Český výkladový slovník surfařského slangu s anglickými ekvivalenty

BANZAI – nadšené zvolání surfaře, když chytí vlnu COWABUNGA – (viz. Banzai) Dělová koule (cannon ball) – „bezpečná“ poloha plodu surfaře po smetení z vlny Dvorek kostí (bone yard) – místo, kde se lámou vlny HO BRAH – drž se kamaráde!, zvolání používané před popisem něčeho úžasného Kahuna – Havajský bůh Slunce, písku a surfařů Karbanátek (meat ball) – žlutý prapor s černým kruhem značící „Nesurfovat“ Kuk (také kook) – 1. začínající surfař; 2. někdo, kdo se dostává do problémů kvůli vlastní nezkušenosti; 3. někdo, kdo předstírá, že je někým jiným; 4. naprosto neohrabaný a mizerný surfař (velmi hanlivé) Neptunův koktejl (Neptune Cocktail)- vetší množství slané vody nalokané během smetení z vlny Nudlový (noodle) – unavený Pískoksicht (sand facial) – výsledek smetení z vlny a tažení po dně moře – obličejem dolů Polévka (soup) – napěněná „bílá“ voda Prodávat Buicky (selling Buicks) – zvracet, původ výrazu se různí, možná je asociace zvuku motoru Buicka a zvuku zvracení Pytláče (baggies) – přehnaně velké, volné kraťasy surfaře Ranní sklo (morning glass) – klidná hladina za podmínek brzkých ranních hodin Stojka (handstand) – stojka při jízdě na prkně (ale no ták HO BRAH, tomu snad nikdo nevěří) Suchožralok (landshark)- člověk, který pouze říká, že je surfař Surfari – surfovací výlet Špalek (log) – také tank, tanker – 1. prkno delší než 9 stop; 2. prkno ze dřeva Ušní maz (earwax) – borec, který projede nejdelším tunelem Zelený pokoj (green room) – také barel – tunel vytvořený z překlápějící se vlny Zóna (the zone) – místo, kde už se vlny nelámou, ale hroutí Želvotočka (turtle turn) – překonání hroutící se vlny otočením se prknem nahoru

Dále už následuje popis akce se vším všudy středoevropský. Že mám surfing „nakoukaný“, že mi pomůže kajakářská minulost a že budu mít celý den co dýchat, jsem věřil do doby, než mě s kusem hmoty velikosti křídla letadla přivázaným k noze tváří v tvář poprvé zastihla masa běsnící vody. Z tohoto pohledu to všechno vypadá tak trochu jinak. Ještě, že vím přesně co dělat. Rychle na prkno, kolmo k vlně a jak ta stvůra přijde, potopím pěkně špičku a budu na druhé straně. Na druhé straně jsem – na zádech a několikrát. Nevím co se dělo a kolik dalších lidí na pacifickém pobřeží Střední Ameriky to postihlo, ale poučení jsem si vzal – tuhle špičku nepotopím, jsem tam kde před chvílí. Než se z toho vymotám, je tu další úder. Času je málo a jsem přichycen nepřipraven. A zde přichází na řadu příprava teoretická. „Ve chvílích, kdy ztratíš kontrolu nad vlnou, rychlostí, stabilitou, prknem, orientací, prostě když ztratíš všechno včetně denního světla, zaujmi polohu plodu“, radí mi Nizozemec, který moře doma má. S pasivním zachumláním se do klubíčka a čekáním, jestli o vás jeden z ostrých stabilizátorů rozdivočelého prkna létajícího na šňůře kolem zavadí či nikoliv, se smířit nehodlám. Dávám přednost poloze vítězky Wimbledonu a jako talíř pevně svírám hrany prkna, děj se co děj.


Dochází mi, že vítězem budu, pokud se alespoň jednou dostanu s tou věcí do míst, kde se vlny teprve začínají lámat a nezůstanu uvězněn v přibližně stometrovém pásu bílé vířivky u břehu. Někdy i výhodou moře jsou nepravidelnosti ve vlnovém rytmu. Občas jakoby vlna přebývá, jindy chybí. Teď tu jedna chyběla a já jsem se dostal do oblasti, kde vás vlny sice pořádně houpou, ale netopí.

Jsem tu, připraven polochtat vlny délek v Evropě nepředstavitelných. Na řadu přichází další rada nad zlato. „Hele, neber každou vlnu. Lež tam a vyčkávej. Tu co tě sveze, poznáš, bude mít na sobě napsaný tvoje jméno“. Když to zase slyším, úplně mi z té HO BRAH situace naskakuje husí kůže. A už je to tady. Po chvíli oddychu (která, jak se později ukázalo, úplně stačila na důkladně spálená záda) je tu vlna, na které velkými písmeny čtu „Pro Jáchyma“. Jde se na to, šteluju se do pozice startující rakety. Mohutnými záběry nabírám rychlost a už mě chytá, už to frčí. Mám asi třetinu vteřiny na to uvědomit si a zareagovat na skutečnost, že jsem na prkně moc vepředu. Vlna v prvním patře stále ještě zvedá konec prkna, zatímco já s ním vzniklým sklonem nabírám i vertikální rychlost, takže se špička v přízemí vlny dost prudce zapichuje pod vodu a soustavu surfaře s prknem na místě zastavuje. Pak že nejde špička potopit. Zmůžu se akorát na vítězku Wimbledonu. Nebyl to podpis na vlně, ale určení adresáta pro vzkaz na její druhé straně – „tuhle neber hovado, na tu nemáš, z ní budeš mít pískoksicht“.

Jistý pokrok tu ale znát je, důležitá motivace pro další snažení. Vrcholem mého vystoupení toho dne bylo nalezení vyvážené polohy, do které jsem byl schopen se po rozpádlování dostat a bez litru mořské vody v plicích dojet na vlně až do míst, kde jsem ji dobrovolně opustil. TO CELÉ VLEŽE SAMOZŘEJMĚ!!!!!!!! Na nějaké zvedání se nebo dokonce klečení není při surfování vůbec čas. Kluci z pod tulipánů dosáhli přibližně stejných výkonů, byli ale unaveni méně (pasivní poloha plodu není tak energeticky náročná jako moje vítězka Wimbledonu) a rozhodli se, že nechají prkna na břehu a nechají se odnést mořským proudem, aby jim životy zachránil pohotový, opravdový surfař.

Varování – za tři dni pět lidí odneseno proudem od pobřeží

Počet obětí zrádných proudů na pacifickém pobřeží Střední Ameriky nemám potvrzen a nebudu s ním strašit. Za 3 dni v El Salvadrou jsem však byl svědkem 5 zachraňovaných osob. 2 Holanďané, 2 Němky a jedna místní paní. Právě její případ považuji za alarmující – neb šlo nejen o místní, člověk by řekl poměrů znalou občanku, ale hlavně o matku 4 dětí. Na pláži El Tunco jsou dva silné proudy (zejména v období dešťů), ale žádná cedule, která by na ně upozorňovala. Proud vás může strhávat, i když máte vodu jen po hrudník. Naopak se surfem se bát nemusíte. Pokud nepomáhá ani vyplavání z proudu rovnoběžně s pobřežím, snažte se upoutat pozornost surfařů. I tuto paní zachránil jeden z nich. Rodina na pláži se objala, mladí lidé zatleskali, staří se pomodlili a všichni se rozešli. Život šel tentokrát dál. Kéž by to tak vždycky dopadlo.

Fyzicky vysílen odpočívám na soumrakem tichnoucí pláži. Na ne příliš atraktivní prostředí pláže El Tunco jsem si zvyknul a blesky dnes mraky nad obzorem Pacifiku nezdobí. Přesto mi ta dnešní večerní podívaná na skotačící ufony ve vlnách připadá daleko více sci-fi než včera. Těžko říct, jestli jsem sebe ohrozil méně než na sopkách Acatenango nebo Fuego, Agui jsem si ale užil dost.

Letošní léto mi na pár dní vypadl program – sopky v okolí Antigui v Guatemale jsou nedostupné (na Volcán de Agua minimálně 4 lidi, sám za 200 dolarů, na Acatenangu se před třemi týdny střílelo – turisti mají zákaz a Fuego je příliš aktivní). Nabízí se možnost jet na 3 dni do El Salvadoru k moři. Jsem z té duševní přípravy na šplhání po vulkánech nějak vyřízený i fyzicky, takže odpočinek na pláži, koupačka, šnorchlovačka nezní špatně. Volba padla na Playa El Tunco – jak reklamní poutač hrdě dodává – jedno z nejlepších míst na surfování ve Střední Americe. S odstupem času si říkám, že už tady se mi nabízely alespoň hrubé indicie a mohlo začít mé podezření. Jenže já byl tak nadšený myšlenkou na smočení svých stále suchých ploutví, které blokují půl batohu, že jsem vnímal jen podměty a přívlastky – stačilo vidět „pláž“ a „nejlepší místo“ a v té v chvíli bylo úplně jedno na co.

Do ráje surfařů jsem spolu se skupinou několika Holanďanů a Němců, kteří jak se ukázalo, mají v životě nasurfováno asi tolik co já – nic, dorazil v podvečer a zbylo tedy ještě pár minut světla na porozhlédnutí se po místě. Jak se záhy ukázalo, pár minut bylo na průzkum pláže El Tunco přesně třikrát tolik, než je potřeba. Směrem na východ mě po několika desítkách metrů zastavuje ústí říčky podezřelé barvy, cesta na západ po černém písku je o něco delší, provede vás kolem řetězu hotelů a restaurací, ale dál než k velkému kamenu pod skálou nemá cenu chodit. Pak už je jen betonový plot. Nerad to říkám, ale ať už je místo, kterým jsem právě prošel „nejlepší“ na cokoliv, musím uznat, že ve srovnání se svým okolí je opravdu výjimečné. Za mnou hotelová ulice u silnice, přede mnou moře a v něm hrůzu nahánějící hukot přemílajících se kamenů velikosti kokosových ořechů, to jak si s nimi vlnky v západu Slunci, který tuším za bouřkou na obzoru, sem tam pohazují. Ponurost celé té scenerie soumraku nad černou pláží zahalenou do nejrůznějších vývržků moře i odpadků přinesených z druhé strany tu a tam rozsvícená odrazem blesku na pěně tříštící se masy ničivých vln tak trochu připomíná precizně zrežírovanou scénu katastrofického sci-fi filmu.


A do toho všeho apokalypsou zlomení tvorové obývající tuto část planety. Chodí se zrakem upřeným před sebe nebo na širé moře, pohybují se jakoby nepřítomně, osamoceně, v naprosté tichosti a bez výjimky je každý z nich kabelem napojen na bílý předmět pod paží, který nemůže být nic jiného, než zásobník v atmosféře již nedostupných životně důležitých látek.

Při pohledu na zjevné silné a slabé stránky pláže El Tunco a na stovky surfařů cíleně přítomných právě zde mi naplno dochází jednoúčelovost místa a vybavím si, že slovo „surfování“ jsem v poslední době někde viděl. TŘI DNI?!?!? TADY!?!? Cítím se tak trochu izolován. Je to asi jako kdybyste člověka, který nikdy nelyžoval, vzali do jinak tolik zajímavého Lahti, vyvezli ho v pátek na stotřicítku můstek, dali mu na nohy 2,5 metrů dlouhé lyže, zatančili krátké stepařské sólo zakončené rozhozením paží do hlubokého prostoru pod vámi a se zuby vyceněnými v nadšeném úsměvu prohodili „Bav se, vyzvedneme tě v neděli“. Zítra půjdu poprvé v životě surfovat.

Probouzím se do rána jako stvořeného pro sportovní výkony, popadám výbavu a spěchám k moři. Tedy zatím jen foto výbavu, potřebuju studijní materiál. Přicházím akorát včas, trénink na závod křesťanské asociace surfařů právě začíná. Borci už se rozježďují. Jen mi tak s ohledem na velikost zběsile rychle surfujících postav a mé dnešní průkopnické záměry nesedí výška vln. Hlášení rozhlasu vše vysvětlí – jde o kategorii 8–12 let.


Tak to se mi uleví hned dvakrát – nejen že jsem srovnával vlny s výškou nedospělého člověka, ještě navíc to, co chlapci předvádějí, se dá ovládnout během 10 let. No mám na to už jen dva dny, takže rychle do plavek, sehnat prkno, koupací čepici a ukázat těm přerostlým vodním skluzavkám, kdo je pánem planety.

Do půjčovny surfů jdu společně a dvěma Holanďany, kteří sem se mnou z Guatemaly přijeli právě kvůli pokoření jedněch z nejdelších vln….., ale o tom už jsme mluvili. Vzrušení a nedočkavost je znát na každém z nás. V půjčovně tak trochu naznačili, že moře je už dost rozbouřené na nováčky, ale nemůžete někoho, kdo se vláčí dlouhou cestu z Evropy právě kvůli tomuto okamžiku, nechat stát před branami poznání. Beru do ruky prkno a hned je zřejmé, že zde něco nesedí. Všichni okolo nosí prkna velikosti širšího snowboardu s ladnou, ostrou, zvednutou špičkou. Nevím, k čemu to je, ale mají to všichni. To, co tak tak zvednu ze země, má plochou tupou špičku v moři a druhý konec ještě v půjčovně za pláží. To nemyslí vážně! Chodím okolo toho a nevěřícně hledám nějaké naperforované řezy – jako jestli to nejsou 3 prkna spojené z výroby v jeden celek, ze kterého si každý to své odtrhne. Kdepak, jeden kus poctivého lodního průmyslu. Kolega je na tom ještě hůř, tedy z estetického hlediska – jeho koráb je stejné velikosti, ale navíc není bílý nýbrž v barvě dřeva. Víte jak důležité je pro surfaře, který se prochází po pláži, občas se jde v tom vedru smočit do vody, ale jak říkám, hlavně se prochází po pláži, dobře vypadat? Každičký detail, žraločí zuby v náhrdelníku, provokativní část tetování umně zakrytá pramenem Sluncem vybělených dlouhých vlasů, prkno z kolekce léto 09/10, to všechno hraje svou roli a vláčet se s kusem kmene sekvojovce obrovského je jistým společenským pohřbem každého surfaře (a to mu ani nenabízím svou masku, šnorchl a ploutve). Jenže my tu jsme hlavně kvůli sportu. Tři vybělení hoši zdaleka, co po cestě z půjčovny na pláži na pláž s prknem v levé ruce, v pravé, na hlavě, na provázku za sebou třikrát odpočívají. Do řečí se s nikým radši moc nedávají. Ne že by někdo chtěl. Stejně by se konverzace motala jen kolem jednoho: „Čus trus! Z Evropy, he? A to jste přiletěli nebo přijeli na tomhle“?

V každém případě vlny jsou obrovské. Bohužel ještě nejsme ve fázi, kdy by takovýto fakt dal přednost vzniku pocitu blaženosti před svíravou nejistotou, nevolností až panikou. Ještě nikdy jsem v takovýchto vlnách neplaval. A obavy jsou vidět i na větrem ošlehaných tvářích potomků holandských mořeplavců. Jejich naříkání, že oni na moři takové vlny nemají a přichází tak o tréninkové zázemí se smířlivostí Čechům vlastní ignoruju. Je třeba nechat mluvit činy.

COWABUNGA!!!! Surfari začíná!!! Hele, ranní sklo to sice není, ale karbanátek nevidím, utáhnu šňůrku na pytláčích, popadnu špalek, hodím pár želvotoček a jsem v zóně. BANZAI!!! Svatej Kahuno!!! To je dvorek kostí!!! Místo ušního mazu za stojku v zeleným pokoji nudlový ruce, dělová koule v polívce a tolik Neptunova koktejlu, že skoro prodávám Buicky…. ehm, pardon, tak jsem se znovu vžil do okamžiku, že mi sepnula i surfařská slovní zásoba. Pokud by chtěl někdo text rozkódovat, přikládám stručný česko-anglicko-výkladový slovník surfařského slangu.

Český výkladový slovník surfařského slangu s anglickými ekvivalenty

BANZAI – nadšené zvolání surfaře, když chytí vlnu COWABUNGA – (viz. Banzai) Dělová koule (cannon ball) – „bezpečná“ poloha plodu surfaře po smetení z vlny Dvorek kostí (bone yard) – místo, kde se lámou vlny HO BRAH – drž se kamaráde!, zvolání používané před popisem něčeho úžasného Kahuna – Havajský bůh Slunce, písku a surfařů Karbanátek (meat ball) – žlutý prapor s černým kruhem značící „Nesurfovat“ Kuk (také kook) – 1. začínající surfař; 2. někdo, kdo se dostává do problémů kvůli vlastní nezkušenosti; 3. někdo, kdo předstírá, že je někým jiným; 4. naprosto neohrabaný a mizerný surfař (velmi hanlivé) Neptunův koktejl (Neptune Cocktail)- vetší množství slané vody nalokané během smetení z vlny Nudlový (noodle) – unavený Pískoksicht (sand facial) – výsledek smetení z vlny a tažení po dně moře – obličejem dolů Polévka (soup) – napěněná „bílá“ voda Prodávat Buicky (selling Buicks) – zvracet, původ výrazu se různí, možná je asociace zvuku motoru Buicka a zvuku zvracení Pytláče (baggies) – přehnaně velké, volné kraťasy surfaře Ranní sklo (morning glass) – klidná hladina za podmínek brzkých ranních hodin Stojka (handstand) – stojka při jízdě na prkně (ale no ták HO BRAH, tomu snad nikdo nevěří) Suchožralok (landshark)- člověk, který pouze říká, že je surfař Surfari – surfovací výlet Špalek (log) – také tank, tanker – 1. prkno delší než 9 stop; 2. prkno ze dřeva Ušní maz (earwax) – borec, který projede nejdelším tunelem Zelený pokoj (green room) – také barel – tunel vytvořený z překlápějící se vlny Zóna (the zone) – místo, kde už se vlny nelámou, ale hroutí Želvotočka (turtle turn) – překonání hroutící se vlny otočením se prknem nahoru

Dále už následuje popis akce se vším všudy středoevropský. Že mám surfing „nakoukaný“, že mi pomůže kajakářská minulost a že budu mít celý den co dýchat, jsem věřil do doby, než mě s kusem hmoty velikosti křídla letadla přivázaným k noze tváří v tvář poprvé zastihla masa běsnící vody. Z tohoto pohledu to všechno vypadá tak trochu jinak. Ještě, že vím přesně co dělat. Rychle na prkno, kolmo k vlně a jak ta stvůra přijde, potopím pěkně špičku a budu na druhé straně. Na druhé straně jsem – na zádech a několikrát. Nevím co se dělo a kolik dalších lidí na pacifickém pobřeží Střední Ameriky to postihlo, ale poučení jsem si vzal – tuhle špičku nepotopím, jsem tam kde před chvílí. Než se z toho vymotám, je tu další úder. Času je málo a jsem přichycen nepřipraven. A zde přichází na řadu příprava teoretická. „Ve chvílích, kdy ztratíš kontrolu nad vlnou, rychlostí, stabilitou, prknem, orientací, prostě když ztratíš všechno včetně denního světla, zaujmi polohu plodu“, radí mi Nizozemec, který moře doma má. S pasivním zachumláním se do klubíčka a čekáním, jestli o vás jeden z ostrých stabilizátorů rozdivočelého prkna létajícího na šňůře kolem zavadí či nikoliv, se smířit nehodlám. Dávám přednost poloze vítězky Wimbledonu a jako talíř pevně svírám hrany prkna, děj se co děj.


Dochází mi, že vítězem budu, pokud se alespoň jednou dostanu s tou věcí do míst, kde se vlny teprve začínají lámat a nezůstanu uvězněn v přibližně stometrovém pásu bílé vířivky u břehu. Někdy i výhodou moře jsou nepravidelnosti ve vlnovém rytmu. Občas jakoby vlna přebývá, jindy chybí. Teď tu jedna chyběla a já jsem se dostal do oblasti, kde vás vlny sice pořádně houpou, ale netopí.

Jsem tu, připraven polochtat vlny délek v Evropě nepředstavitelných. Na řadu přichází další rada nad zlato. „Hele, neber každou vlnu. Lež tam a vyčkávej. Tu co tě sveze, poznáš, bude mít na sobě napsaný tvoje jméno“. Když to zase slyším, úplně mi z té HO BRAH situace naskakuje husí kůže. A už je to tady. Po chvíli oddychu (která, jak se později ukázalo, úplně stačila na důkladně spálená záda) je tu vlna, na které velkými písmeny čtu „Pro Jáchyma“. Jde se na to, šteluju se do pozice startující rakety. Mohutnými záběry nabírám rychlost a už mě chytá, už to frčí. Mám asi třetinu vteřiny na to uvědomit si a zareagovat na skutečnost, že jsem na prkně moc vepředu. Vlna v prvním patře stále ještě zvedá konec prkna, zatímco já s ním vzniklým sklonem nabírám i vertikální rychlost, takže se špička v přízemí vlny dost prudce zapichuje pod vodu a soustavu surfaře s prknem na místě zastavuje. Pak že nejde špička potopit. Zmůžu se akorát na vítězku Wimbledonu. Nebyl to podpis na vlně, ale určení adresáta pro vzkaz na její druhé straně – „tuhle neber hovado, na tu nemáš, z ní budeš mít pískoksicht“.

Jistý pokrok tu ale znát je, důležitá motivace pro další snažení. Vrcholem mého vystoupení toho dne bylo nalezení vyvážené polohy, do které jsem byl schopen se po rozpádlování dostat a bez litru mořské vody v plicích dojet na vlně až do míst, kde jsem ji dobrovolně opustil. TO CELÉ VLEŽE SAMOZŘEJMĚ!!!!!!!! Na nějaké zvedání se nebo dokonce klečení není při surfování vůbec čas. Kluci z pod tulipánů dosáhli přibližně stejných výkonů, byli ale unaveni méně (pasivní poloha plodu není tak energeticky náročná jako moje vítězka Wimbledonu) a rozhodli se, že nechají prkna na břehu a nechají se odnést mořským proudem, aby jim životy zachránil pohotový, opravdový surfař.

Varování – za tři dni pět lidí odneseno proudem od pobřeží

Počet obětí zrádných proudů na pacifickém pobřeží Střední Ameriky nemám potvrzen a nebudu s ním strašit. Za 3 dni v El Salvadrou jsem však byl svědkem 5 zachraňovaných osob. 2 Holanďané, 2 Němky a jedna místní paní. Právě její případ považuji za alarmující – neb šlo nejen o místní, člověk by řekl poměrů znalou občanku, ale hlavně o matku 4 dětí. Na pláži El Tunco jsou dva silné proudy (zejména v období dešťů), ale žádná cedule, která by na ně upozorňovala. Proud vás může strhávat, i když máte vodu jen po hrudník. Naopak se surfem se bát nemusíte. Pokud nepomáhá ani vyplavání z proudu rovnoběžně s pobřežím, snažte se upoutat pozornost surfařů. I tuto paní zachránil jeden z nich. Rodina na pláži se objala, mladí lidé zatleskali, staří se pomodlili a všichni se rozešli. Život šel tentokrát dál. Kéž by to tak vždycky dopadlo.

Fyzicky vysílen odpočívám na soumrakem tichnoucí pláži. Na ne příliš atraktivní prostředí pláže El Tunco jsem si zvyknul a blesky dnes mraky nad obzorem Pacifiku nezdobí. Přesto mi ta dnešní večerní podívaná na skotačící ufony ve vlnách připadá daleko více sci-fi než včera. Těžko říct, jestli jsem sebe ohrozil méně než na sopkách Acatenango nebo Fuego, Agui jsem si ale užil dost.

Ostrovy Tonžského království

Na Euě se kromě chození v přírodě dá zorganizovat vyjížďka
lodí za velrybami, kterých v době naší návštěvy prý kolem
ostrůvku mohlo plavat zhruba šest. Avšak vyjížďka za velrybami je pro
místní výhodný business a vyjde poměrně draho, zvláště když vám nikdo
nezaručí, že velryby uvidíte. Eua je také vhodným místem pro potápění.
A pokud se vám nechce utrácet ani za to, stačí si nasadit plavecké
brýle, pořádně se nadechnout a prozkoumat dno moře přímo na pláži na
úplném jihu ostrova.

Z hlavního ostrova Tongy – Tongatapu jsme se vydali na sousední ostrov Eua. Cesta trvala zhruba 2,5 hodiny a lístek vyšel na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě. Podnikli jsme pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán na samém jihu ostrova Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, kam nás doprovázeli 3 průvodci. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost.


Málo turistů, atrakcí hodně

Na Euě se kromě chození v přírodě dá zorganizovat vyjížďka lodí za velrybami, kterých v době naší návštěvy prý kolem ostrůvku mohlo plavat zhruba šest. Avšak vyjížďka za velrybami je pro místní výhodný business a vyjde poměrně draho, zvláště když vám nikdo nezaručí, že velryby uvidíte. Eua je také vhodným místem pro potápění. A pokud se vám nechce utrácet ani za to, stačí si nasadit plavecké brýle, pořádně se nadechnout a prozkoumat dno moře přímo na pláži na úplném jihu ostrova. Sem tam se vytvořila laguna, ale jinak mělké moře je plné pestrobarevných ryb a korálů. Tuto pláž doporučuji také proto, že jsou zde k vidění tzv. blowholes – řada skalisek, která vykukují z moře asi ve 20-ti metrové vzdálenosti od pevniny a o která se rozbíjí každá přicházející vlna. Vlna se dostane do kanálků, které skaliska tvoří a po několika vteřinách se o půl metrů dál objeví nesčetně gejzírů. Je to zajímavá podívaná. Tuto pláž počítám k těm nejkrásnějším na Tonze s důrazem na fakt, že jsme na ní znovu byli úplně sami. Místní se nekoupou a turisté tu nejsou.


Unikátní místní oslavy

V době našeho pobytu na ostrově byl zrovna konec školního roku. U této příležitosti se konal bál, kde se všichni obyvatelé Euy sešli v sále místní školy, ženy nazdobené čerstvými květinami, žáci ve školních uniformách, a za zvuku nám všem známých diskotékových písniček nebo hitů Michaela Jacksona předváděli své taneční dovednosti. Večerem provázela velmi tlustá žena, pořádaly se taneční soutěže a pak nám všem rozdali „výslužku“ – talíř s místními bramborami, osmaženým párkem a kuřecím masem s vajíčkem.

Miniostrov Pangaimotu – jedna velká pláž

V sobotu v 5 ráno nás manžel naší ubytovatelky Tainy odvezl do přístavu. (Je totiž zároveň kapitánem na trajektu mezi Tongatapu a Euou.) Naložili jsme naše batohy, pak místní natlačili do trajektu koně a vyrazili jsme zpět do Nuku’alofy. Moře bylo tentokrát klidné a východ slunce nezapomenutelný. Kolem osmé jsme dorazili na místo a rozhodli se, že vyrazíme na jednodenní výlet na ostrov Pangaimotu vzdálený 15 minut plavby. Zpáteční cesta stojí 20 $T a loď vyjíždí každý den v 10 a 11 hodin dopoledne tam a ve 4 a 5 hodin odpoledne zpět, v neděli dokonce ještě častěji. Pangaimotu je velmi malý ostrov, který lze obejít za 15 minut kolem dokola. Žádné stavby, kromě jedné restaurace, tu nejsou. Pouze palmy a pláž a znovu téměř žádní turisté. Ve zmíněné restauraci půjčují šnorchl s ploutvemi, ale my jsme byli po zážitku na Euě zklamaní. Moře bylo zakalené a kromě dvaceticentime­trových hvězdic jsme nic neviděli.


Není guesthouse jako guesthouse

Poslední část našeho pobytu na Tonze jsme strávili v guesthousu pojmenovaném Good Samaritan na západním pobřeží Tongatapu. Ačkoliv na pláži, Good Samaritan vypadal jako luxusní rezort, ze kterého zbylo pár zchátralých chatek. Na místě nám došlo, proč bylo právě toto ubytování tak levné (75 $T za 4 osoby na jednu noc včetně minivečeře). Náš poslední den na Tonze byla neděle. Zamířili jsme do metodistického kostela, kde jsme měli možnost slyšet krásné 4-hlasné zpěvy místních žen a mužů. Mše trvala téměř dvě hodiny a sešla se tam spousta lidí. Všichni měli kolem pasu uvázanou slaměnou sukni, každá rodina jiný vzor. V průvodcích se píše, že se tyto sukně nosí, když umře člen rodiny. My jsme je ale mohli vidět snad úplně na každém.

Ozdobte si také hrob lahvemi od piva!


Místní hroby jsou také věc, která zaujme. Jednak proto, že jsou k vidění velmi často ve volné přírodě nebo u cesty a jsou pestrobarevně zdobené různými látkami, koulemi a dokonce i lahvemi od piva. Měsíc před tím, než jsme na Tongu zamířili, se tam potopila loď s více než stovkou lidí. Měsíc poté, co jsme na Tonze byli, tam přišla tsunami, která s sebou smetla spoustu domů a také desítku lidí. Měli jsme velké štěstí, a přesto to byl nezapomenutelný zážitek. Tonga je ještě nezkažená západním světem, lidé tu jsou důvěřiví a neumí vás obrat, ba naopak. Občas si sami neumí spočítat, kolik jim vlastně dlužíte. Všichni se na vás usmívají a většinou umí anglicky. Rádi vám poradí, ne-li vás rovnou odvezou, kam potřebujete. Na druhou stranu se mezi nimi najdou tací, kteří vám nejdřív nabídnou spoustu suvenýrů nebo odvoz jako dárek a pak si řeknou o peníze. Pevně doufám, že i přes rozvoj cestovního ruchu, který by této zemi ekonomicky velmi pomohl, místní odolají negativním vlivům rozvinutého světa.

Z hlavního ostrova Tongy – Tongatapu jsme se vydali na sousední ostrov Eua. Cesta trvala zhruba 2,5 hodiny a lístek vyšel na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě. Podnikli jsme pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán na samém jihu ostrova Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, kam nás doprovázeli 3 průvodci. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost.


Málo turistů, atrakcí hodně

Na Euě se kromě chození v přírodě dá zorganizovat vyjížďka lodí za velrybami, kterých v době naší návštěvy prý kolem ostrůvku mohlo plavat zhruba šest. Avšak vyjížďka za velrybami je pro místní výhodný business a vyjde poměrně draho, zvláště když vám nikdo nezaručí, že velryby uvidíte. Eua je také vhodným místem pro potápění. A pokud se vám nechce utrácet ani za to, stačí si nasadit plavecké brýle, pořádně se nadechnout a prozkoumat dno moře přímo na pláži na úplném jihu ostrova. Sem tam se vytvořila laguna, ale jinak mělké moře je plné pestrobarevných ryb a korálů. Tuto pláž doporučuji také proto, že jsou zde k vidění tzv. blowholes – řada skalisek, která vykukují z moře asi ve 20-ti metrové vzdálenosti od pevniny a o která se rozbíjí každá přicházející vlna. Vlna se dostane do kanálků, které skaliska tvoří a po několika vteřinách se o půl metrů dál objeví nesčetně gejzírů. Je to zajímavá podívaná. Tuto pláž počítám k těm nejkrásnějším na Tonze s důrazem na fakt, že jsme na ní znovu byli úplně sami. Místní se nekoupou a turisté tu nejsou.


Unikátní místní oslavy

V době našeho pobytu na ostrově byl zrovna konec školního roku. U této příležitosti se konal bál, kde se všichni obyvatelé Euy sešli v sále místní školy, ženy nazdobené čerstvými květinami, žáci ve školních uniformách, a za zvuku nám všem známých diskotékových písniček nebo hitů Michaela Jacksona předváděli své taneční dovednosti. Večerem provázela velmi tlustá žena, pořádaly se taneční soutěže a pak nám všem rozdali „výslužku“ – talíř s místními bramborami, osmaženým párkem a kuřecím masem s vajíčkem.

Miniostrov Pangaimotu – jedna velká pláž

V sobotu v 5 ráno nás manžel naší ubytovatelky Tainy odvezl do přístavu. (Je totiž zároveň kapitánem na trajektu mezi Tongatapu a Euou.) Naložili jsme naše batohy, pak místní natlačili do trajektu koně a vyrazili jsme zpět do Nuku’alofy. Moře bylo tentokrát klidné a východ slunce nezapomenutelný. Kolem osmé jsme dorazili na místo a rozhodli se, že vyrazíme na jednodenní výlet na ostrov Pangaimotu vzdálený 15 minut plavby. Zpáteční cesta stojí 20 $T a loď vyjíždí každý den v 10 a 11 hodin dopoledne tam a ve 4 a 5 hodin odpoledne zpět, v neděli dokonce ještě častěji. Pangaimotu je velmi malý ostrov, který lze obejít za 15 minut kolem dokola. Žádné stavby, kromě jedné restaurace, tu nejsou. Pouze palmy a pláž a znovu téměř žádní turisté. Ve zmíněné restauraci půjčují šnorchl s ploutvemi, ale my jsme byli po zážitku na Euě zklamaní. Moře bylo zakalené a kromě dvaceticentime­trových hvězdic jsme nic neviděli.


Není guesthouse jako guesthouse

Poslední část našeho pobytu na Tonze jsme strávili v guesthousu pojmenovaném Good Samaritan na západním pobřeží Tongatapu. Ačkoliv na pláži, Good Samaritan vypadal jako luxusní rezort, ze kterého zbylo pár zchátralých chatek. Na místě nám došlo, proč bylo právě toto ubytování tak levné (75 $T za 4 osoby na jednu noc včetně minivečeře). Náš poslední den na Tonze byla neděle. Zamířili jsme do metodistického kostela, kde jsme měli možnost slyšet krásné 4-hlasné zpěvy místních žen a mužů. Mše trvala téměř dvě hodiny a sešla se tam spousta lidí. Všichni měli kolem pasu uvázanou slaměnou sukni, každá rodina jiný vzor. V průvodcích se píše, že se tyto sukně nosí, když umře člen rodiny. My jsme je ale mohli vidět snad úplně na každém.

Ozdobte si také hrob lahvemi od piva!


Místní hroby jsou také věc, která zaujme. Jednak proto, že jsou k vidění velmi často ve volné přírodě nebo u cesty a jsou pestrobarevně zdobené různými látkami, koulemi a dokonce i lahvemi od piva. Měsíc před tím, než jsme na Tongu zamířili, se tam potopila loď s více než stovkou lidí. Měsíc poté, co jsme na Tonze byli, tam přišla tsunami, která s sebou smetla spoustu domů a také desítku lidí. Měli jsme velké štěstí, a přesto to byl nezapomenutelný zážitek. Tonga je ještě nezkažená západním světem, lidé tu jsou důvěřiví a neumí vás obrat, ba naopak. Občas si sami neumí spočítat, kolik jim vlastně dlužíte. Všichni se na vás usmívají a většinou umí anglicky. Rádi vám poradí, ne-li vás rovnou odvezou, kam potřebujete. Na druhou stranu se mezi nimi najdou tací, kteří vám nejdřív nabídnou spoustu suvenýrů nebo odvoz jako dárek a pak si řeknou o peníze. Pevně doufám, že i přes rozvoj cestovního ruchu, který by této zemi ekonomicky velmi pomohl, místní odolají negativním vlivům rozvinutého světa.

Autokurem po Guatemale

Nahrazují někde v MHD piktogramy „Uvolněte, prosím, místo
starším spoluobčanům“ obrázkem navádějícím k
„Uvolněte, prosím, místo mladším slepicím“? Chyťte
si svého autokura!

„Vážené dámy a pánové, jménem posádky vás chci přivítat na naší pravidelné lince z Prahy do Londýna. Jste přepravováni špičkovým autokarem holandské výroby BOVA….“, tak nás před více než 10 lety hlasem pilota třípodlažního Airbusu A390, který si ve volném čase sám navrhl, postavil a pokřtil křestním jménem své milenky – palubní krotitelky kočkovitých šelem, vítal řidič společnosti provozující autobusovou dopravu do Velké Británie. Doba se měnila, linky byly vskutku pravidelné, řidič vítal cestující a ti už navíc nejezdili autobusem, ale autokarem. A doba se mění stále, frekvence přepravy tak vysoká, že z pravidelné je nepravidelně souvislá (v tomto srovnání spíše krok kupředu), řidič vítá hudbou a člověk nejezdí autokarem, ale autokurem.


Autokur je můj volný překlad anglického výrazů chicken-bus. Toto slovní spojení je hojně používáno cestovateli a turisty pro označení vysloužilých školních autobusů ze Spojených států, které v zemích Střední Ameriky chytily druhý dech, aby cestující s nižším rozpočtem nemuseli ke svižnějšímu přesunu běhat a chytat tak svůj první.

Americký žlutý školní autobus

Sedm dní roku 1939 bylo potřeba, aby vzniklo 45 norem pro konstrukci prostředku nové éry přepravy amerických žáků a studentů do škol. A byl to dobře strávený čas. Školní autobusy jsou největším hromadným přepravním systémem v USA. Téměř půl milionu autobusů přepravuje 24 milionů studentů. Za jediný rok je tak uskutečněno okolo 10 miliard „studentojízd“.

Původní koncepce se za doprovodu pochopitelných úprav vyvolávaných technologickým pokrokem dočkala 21. století (viz vize školního autobusu společnosti Blue Bird pro rok 2009 na http://www.blue-bird.com/produc­t.aspx?…)

Použité autobusy jsou k mání na e-bay od přibližně 500 dolarů.

{{reklama()}}

Původ označení chicken-bus není jednoznačně vysvětlován, ovšem nejčastěji je drůbeží prvek jména připisován zvýšené pravděpodobnosti, že se o svůj cestovní prostor budete dělit s příslušníky širšího biologického spektra. O autokurech už bylo napsáno tolik, že všechno ani pravda být nemůže a já bych tímto rád, s nadhledem ptačího pohledu, přidal svůj bezprostřední vjem založený na zkušenostech z cest, silnic a dálnic Guatemaly – tedy prostředí pro autokury typického.

Národní přepravní standard středoamerického státu se v očích zvrácených požitkářů zvenčí stává opěvovaným fenoménem na základě sloučení několika svých typických vlastností, ze kterých bych za sebe jako základní jmenoval tyto:

1. Vzhled

Původní zbarvení amerických autobusů dalo ve vzornících barvářských výrobců jedné barvě jméno – school-bus yellow. Žlutá v kombinaci s černými nápisy byla zvolena, aby dopravní prostředek plný dětí viděli všichni i za špatných světelných podmínek při rozbřesku a soumraku a aby nápisy všichni bezpečně přečetli (vidíte to posilování sebevědomí amerických prvňáčků – nemusíš umět číst, stačí, když ti správně namícháme barvy). Přestože existují výjimky, autobusy po přesunu do střední Ameriky odhodily žlutou školní uniformu a jako by si chtěly vynahradit z módního hlediska zpackané mládí nebo se asimilovat s původními obyvateli nového působiště, navlékly se do tak pestrobarevného ohozu, že když zastaví v centru města, nepoznáte, co je ještě tržnice a co už je autokur ani kde autokur končí a už začíná shluk nerovnoměrně opálených těl belgických turistů. Barva střídá barvu, a jakmile se dá celá tato směsice tónů, které různě ladí i neladí do pohybu, roztančí se v až nereálně vyleštěných plochách chromovaných doplňků odrazy němě přihlížejícího okolí.


Ano, jsou mezi nimi i zaskočení starší Američané, kteří chromové doplňky na svých školních autobusech neměli a jako dospívající puberťáci si tak každé ráno u autobusu nemohli v odraze rámu chladiče kontrolovat vývoj svých druhotných pohlavních znaků. 99% populace Země už by byla kombinací barevného provedení a záře chromu esteticky uspokojena, ale pro opravdové znalce dokonalosti připravila početná skupina majitelů autokurů nemalé překvapení. Troufám si říci, že alespoň čtvrtina autokarů je zvenku a/nebo zevnitř vyzdobena kresbami postaviček Looney Tunes. Tasmánský čert, Road Runner, Marťan Marvin, Tweety – stačí si jen vybrat. Proč byla do společnosti křesťanských ikon a sloganů vybrána právě tato esa světové kultury jsem neměl čas zjišťovat. Rozhodoval jsem se, jestli jet s Bugs Bunnym nebo Porky Pigem.

2. Kapacita

Myslím, že vtip, který vypráví místní senzacechtivým zahraničním spolucestujícím v autokurech znají i ti, co se ve střední Americe nepohybovali, možná ho zaslechli v jiné obdobné formě nízkorozpočtové pozemní přepravy na jiném místě, možná ani to ne. Fórek ale přesto jako úvodní slovo využiju:

„Víte kolik se vejde do autokuru lidí? Ještě jeden.„

No vidíte, znají ho všichni. Je krátký a výstižný. Lidé a kuřata, kteří autokurem nikdy nejeli se smějí a míra pobavení těch co pohodlí autokuru okusili, je přímo úměrná době, která uplynula od jejich posledního 30 minutového plazení se horní třetinou autobusu k východu, tedy jak se později ukázalo spíše pouze k místu, kde ho tušili.

Postupné zužování vaší osobní zóny na absolutní nulu je ostatně další z možných vysvětlení původu označení chicken-bus. Někomu autobusový transport takto kompaktní živé hmoty připomíná přepravu kuřat v klecích. Myslím, že nepřísluší organismům bez hebkého peří a holých chodidel, aby těžkosti přepravy na těsno k čemukoliv přirovnávali.

Standardní školní americký autobus typu C (převážná většina autokurů spadá právě do této kategorie) pojme 36–78 pasažérů. Přestože velikost typického guatemalského cestujícího není zcela vzdálena od modelové postavy tvůrců uspořádání sedaček a jejich rozestupů, jakékoliv podobné číslo nezaokrouhlené na stovky budí na tvářích domorodců pohrdavé pousmání. Jde o údaj, který je v Guatemale přijat asi stejně jako cifra 45 cm – minimální požadavek na velikost červeného šestiúhelníku s nápisem STOP na pohyblivém rameni na levoboku autobusu k identifikaci úmyslu zastavení, jak jej stanovuje Federální a Kanadská bezpečnostní směrnice pro motorová vozidla č. 217. V autokuru se kapacita nepočítá na sedící pasažéry, ale na volné centimetry krychlové vevnitř a volné centimetry čtvereční na střeše. Neexistuje prázdný autokur a každá další zastávka vás přesvědčí, že neexistuje ani plný. Plnější neznamená, že žádné sedadlo není volné, plnější znamená, že žádné sedadlo už není vidět. Sedadla mi v autokurech vlastně vždycky přišla tak trochu na škodu. Jsem vyšší postavy a vzdálenost mezi řadami mi tak trochu neumožňuje sedět kolmo ve směru jízdy a musím nohy natočit trochu do strany. Tím ale vedle mých kolen vytvářím prostor na přibližně půlku menšího psa, který ne vždy zůstává vyplněn. Ovšem jen do doby, než se dá autokur do pohybu. Živá hmota se s pomocí podpůrných vnějších prostředků jako jsou ostřejší zatáčky nebo zpomalovací pruhy pěkně sesedne, usadí a utěsní veškeré skulinky. V zájmu umožnění dýchání prokypří místa, kde původně bývala ulička, svým občasným průlezem výběrčí jinak celkem symbolického jízdného. Střecha je určena výhradně k nákladní přepravě. Designéři autobusů vůbec nemysleli na situace, kdy si budou žáci chtít vzít do školy metrák pomerančů nebo tříletou kozu a odpovídající úložné prostory v interiéru úplně chybí. Velmi často budou na střeše končit i vaše zavazadla a pro příjemnější čas strávený na palubě 1 doporučuji uvěřit povídačkám, že o palubu výš batohy někdo přivazuje. To, že tomu věřit nebudete, nic na střeše pevněji nepřidrží.

3. Výkon

Pokud se do autokuru vejde vždy ještě jeden cestující, uveze vždy ještě další dva. Jestli je motor o obsahu něco přes 7 litrů disponující 180 koni pro 15 tunový sporťák moc nebo málo bych od stolu říci nedokázal, ale když v něm na panamerické dálnici do kopce předjíždíte motorku, je jasné, že jenom rychlý řidič by nestačil. Do kopců není třeba ani v plném autokuru podřazovat, řidiči předjíždí všechno (samozřejmě s výjimkou dalších autokurů) a v rozletu je brzdí jen zatáčky. Ale i v nich nastupuje další silná zbraň jejich speciálu – opravdu tvrdě laděný, listový sportovní podvozek. Není potřeba do zatáček zpomalovat tolik, autokur udrží dost a je na obsahu jeho kabiny jak se s tím vypořádá. Pomáhá připravenost. Pokud je autobus ještě téměř prázdný, takže vidíte alespoň kousíček pilota, sledujte jeho pohyby. Jakmile se nakloní vpravo, jakoby zuby sbíral čtvrťák z podlahy autobusu, připravuje se na pravotočivou zatáčku. Odstředivé síle při změně směru vlevo se brání pevným uchycením levou rukou za otevřené okénko. Neříkám, že sledování řidiče a kopírování jeho snažení vás ochrání před nárazy o stěny, strop, podlahu a držadla autokuru, ale máte tak alespoň větší šanci zůstat uvnitř. Vlastně to jsou chvíle, kdy se těšíte, až autobus zastaví a nastoupí další lidé, kteří nebezpečné mezery ucpou. Netěší se akorát děti u oken….

4. Úroveň dopravního obsloužení

Zde bych se rád pozastavil nad autokurem nikoliv jako jednotlivcem, ale nad jejich životem ve společenství. Celá soustava funguje dokonale. Přestože člověk musí často přestupovat a jezdit přes místa, kam vysloveně nepotřebuje, vše mu přijde jak ve zrychleném filmu a čas pádí stejně jako autokur v uzoučké jednosměrce.


Kdy, odkud, za kolik a jak rychle jede navazující autobus, nemá vůbec smysl řešit – jede ode dveří tohoto spoje, hned jak se otevřou, vy seženete zavazadlo a přestoupíte, zase za 3 quetzaly a zase nejrychleji ze všech. Někdy je odbavení v nástupním terminálu tak sofistikované, že se o batoh ani nemusíte starat – je automaticky přepraven (spíše hozen než po přepravníku) na střechu vašeho dalšího spoje. Autokury jsou navíc vybaveny externí ruční brzdou (v přehnaně futuristickém stylu reklam automobilového průmyslu na použité systémy by možná dostala funkce honosnější označení – PBST – Personal Bus-stop Teleporting.) Stačí stát u silnice, mávnout rukou, autokur zastaví a vy se tak během vteřin přenášíte z ulice přímo na zastávku autobusu. Vždy tu budou stát připravené turistické dodávky, které vás za 10-ti násobek odvezou „ihned“ „přesně“ tam kam chcete. Zda existují nějaké závazné jízdní řády autokurů nevím – ovšem lidé od dodávek je znají nazpaměť, s ustaraným výrazem o vaše veličenstvo vám rádi sdělí za kolik hodin a přes kolik vesnic další autokur jede. Risknul bych nevěřit a mávnul si na jednoduchost, účinnost, láci a atmosféru, která nemůže být dále než pár chvil strávených zevlováním na místě, kam jsem se vydal dobrovolně.

„Vážené dámy a pánové, jménem posádky vás chci přivítat na naší pravidelné lince z Prahy do Londýna. Jste přepravováni špičkovým autokarem holandské výroby BOVA….“, tak nás před více než 10 lety hlasem pilota třípodlažního Airbusu A390, který si ve volném čase sám navrhl, postavil a pokřtil křestním jménem své milenky – palubní krotitelky kočkovitých šelem, vítal řidič společnosti provozující autobusovou dopravu do Velké Británie. Doba se měnila, linky byly vskutku pravidelné, řidič vítal cestující a ti už navíc nejezdili autobusem, ale autokarem. A doba se mění stále, frekvence přepravy tak vysoká, že z pravidelné je nepravidelně souvislá (v tomto srovnání spíše krok kupředu), řidič vítá hudbou a člověk nejezdí autokarem, ale autokurem.


Autokur je můj volný překlad anglického výrazů chicken-bus. Toto slovní spojení je hojně používáno cestovateli a turisty pro označení vysloužilých školních autobusů ze Spojených států, které v zemích Střední Ameriky chytily druhý dech, aby cestující s nižším rozpočtem nemuseli ke svižnějšímu přesunu běhat a chytat tak svůj první.

Americký žlutý školní autobus

Sedm dní roku 1939 bylo potřeba, aby vzniklo 45 norem pro konstrukci prostředku nové éry přepravy amerických žáků a studentů do škol. A byl to dobře strávený čas. Školní autobusy jsou největším hromadným přepravním systémem v USA. Téměř půl milionu autobusů přepravuje 24 milionů studentů. Za jediný rok je tak uskutečněno okolo 10 miliard „studentojízd“.

Původní koncepce se za doprovodu pochopitelných úprav vyvolávaných technologickým pokrokem dočkala 21. století (viz vize školního autobusu společnosti Blue Bird pro rok 2009 na http://www.blue-bird.com/produc­t.aspx?…)

Použité autobusy jsou k mání na e-bay od přibližně 500 dolarů.

{{reklama()}}

Původ označení chicken-bus není jednoznačně vysvětlován, ovšem nejčastěji je drůbeží prvek jména připisován zvýšené pravděpodobnosti, že se o svůj cestovní prostor budete dělit s příslušníky širšího biologického spektra. O autokurech už bylo napsáno tolik, že všechno ani pravda být nemůže a já bych tímto rád, s nadhledem ptačího pohledu, přidal svůj bezprostřední vjem založený na zkušenostech z cest, silnic a dálnic Guatemaly – tedy prostředí pro autokury typického.

Národní přepravní standard středoamerického státu se v očích zvrácených požitkářů zvenčí stává opěvovaným fenoménem na základě sloučení několika svých typických vlastností, ze kterých bych za sebe jako základní jmenoval tyto:

1. Vzhled

Původní zbarvení amerických autobusů dalo ve vzornících barvářských výrobců jedné barvě jméno – school-bus yellow. Žlutá v kombinaci s černými nápisy byla zvolena, aby dopravní prostředek plný dětí viděli všichni i za špatných světelných podmínek při rozbřesku a soumraku a aby nápisy všichni bezpečně přečetli (vidíte to posilování sebevědomí amerických prvňáčků – nemusíš umět číst, stačí, když ti správně namícháme barvy). Přestože existují výjimky, autobusy po přesunu do střední Ameriky odhodily žlutou školní uniformu a jako by si chtěly vynahradit z módního hlediska zpackané mládí nebo se asimilovat s původními obyvateli nového působiště, navlékly se do tak pestrobarevného ohozu, že když zastaví v centru města, nepoznáte, co je ještě tržnice a co už je autokur ani kde autokur končí a už začíná shluk nerovnoměrně opálených těl belgických turistů. Barva střídá barvu, a jakmile se dá celá tato směsice tónů, které různě ladí i neladí do pohybu, roztančí se v až nereálně vyleštěných plochách chromovaných doplňků odrazy němě přihlížejícího okolí.


Ano, jsou mezi nimi i zaskočení starší Američané, kteří chromové doplňky na svých školních autobusech neměli a jako dospívající puberťáci si tak každé ráno u autobusu nemohli v odraze rámu chladiče kontrolovat vývoj svých druhotných pohlavních znaků. 99% populace Země už by byla kombinací barevného provedení a záře chromu esteticky uspokojena, ale pro opravdové znalce dokonalosti připravila početná skupina majitelů autokurů nemalé překvapení. Troufám si říci, že alespoň čtvrtina autokarů je zvenku a/nebo zevnitř vyzdobena kresbami postaviček Looney Tunes. Tasmánský čert, Road Runner, Marťan Marvin, Tweety – stačí si jen vybrat. Proč byla do společnosti křesťanských ikon a sloganů vybrána právě tato esa světové kultury jsem neměl čas zjišťovat. Rozhodoval jsem se, jestli jet s Bugs Bunnym nebo Porky Pigem.

2. Kapacita

Myslím, že vtip, který vypráví místní senzacechtivým zahraničním spolucestujícím v autokurech znají i ti, co se ve střední Americe nepohybovali, možná ho zaslechli v jiné obdobné formě nízkorozpočtové pozemní přepravy na jiném místě, možná ani to ne. Fórek ale přesto jako úvodní slovo využiju:

„Víte kolik se vejde do autokuru lidí? Ještě jeden.„

No vidíte, znají ho všichni. Je krátký a výstižný. Lidé a kuřata, kteří autokurem nikdy nejeli se smějí a míra pobavení těch co pohodlí autokuru okusili, je přímo úměrná době, která uplynula od jejich posledního 30 minutového plazení se horní třetinou autobusu k východu, tedy jak se později ukázalo spíše pouze k místu, kde ho tušili.

Postupné zužování vaší osobní zóny na absolutní nulu je ostatně další z možných vysvětlení původu označení chicken-bus. Někomu autobusový transport takto kompaktní živé hmoty připomíná přepravu kuřat v klecích. Myslím, že nepřísluší organismům bez hebkého peří a holých chodidel, aby těžkosti přepravy na těsno k čemukoliv přirovnávali.

Standardní školní americký autobus typu C (převážná většina autokurů spadá právě do této kategorie) pojme 36–78 pasažérů. Přestože velikost typického guatemalského cestujícího není zcela vzdálena od modelové postavy tvůrců uspořádání sedaček a jejich rozestupů, jakékoliv podobné číslo nezaokrouhlené na stovky budí na tvářích domorodců pohrdavé pousmání. Jde o údaj, který je v Guatemale přijat asi stejně jako cifra 45 cm – minimální požadavek na velikost červeného šestiúhelníku s nápisem STOP na pohyblivém rameni na levoboku autobusu k identifikaci úmyslu zastavení, jak jej stanovuje Federální a Kanadská bezpečnostní směrnice pro motorová vozidla č. 217. V autokuru se kapacita nepočítá na sedící pasažéry, ale na volné centimetry krychlové vevnitř a volné centimetry čtvereční na střeše. Neexistuje prázdný autokur a každá další zastávka vás přesvědčí, že neexistuje ani plný. Plnější neznamená, že žádné sedadlo není volné, plnější znamená, že žádné sedadlo už není vidět. Sedadla mi v autokurech vlastně vždycky přišla tak trochu na škodu. Jsem vyšší postavy a vzdálenost mezi řadami mi tak trochu neumožňuje sedět kolmo ve směru jízdy a musím nohy natočit trochu do strany. Tím ale vedle mých kolen vytvářím prostor na přibližně půlku menšího psa, který ne vždy zůstává vyplněn. Ovšem jen do doby, než se dá autokur do pohybu. Živá hmota se s pomocí podpůrných vnějších prostředků jako jsou ostřejší zatáčky nebo zpomalovací pruhy pěkně sesedne, usadí a utěsní veškeré skulinky. V zájmu umožnění dýchání prokypří místa, kde původně bývala ulička, svým občasným průlezem výběrčí jinak celkem symbolického jízdného. Střecha je určena výhradně k nákladní přepravě. Designéři autobusů vůbec nemysleli na situace, kdy si budou žáci chtít vzít do školy metrák pomerančů nebo tříletou kozu a odpovídající úložné prostory v interiéru úplně chybí. Velmi často budou na střeše končit i vaše zavazadla a pro příjemnější čas strávený na palubě 1 doporučuji uvěřit povídačkám, že o palubu výš batohy někdo přivazuje. To, že tomu věřit nebudete, nic na střeše pevněji nepřidrží.

3. Výkon

Pokud se do autokuru vejde vždy ještě jeden cestující, uveze vždy ještě další dva. Jestli je motor o obsahu něco přes 7 litrů disponující 180 koni pro 15 tunový sporťák moc nebo málo bych od stolu říci nedokázal, ale když v něm na panamerické dálnici do kopce předjíždíte motorku, je jasné, že jenom rychlý řidič by nestačil. Do kopců není třeba ani v plném autokuru podřazovat, řidiči předjíždí všechno (samozřejmě s výjimkou dalších autokurů) a v rozletu je brzdí jen zatáčky. Ale i v nich nastupuje další silná zbraň jejich speciálu – opravdu tvrdě laděný, listový sportovní podvozek. Není potřeba do zatáček zpomalovat tolik, autokur udrží dost a je na obsahu jeho kabiny jak se s tím vypořádá. Pomáhá připravenost. Pokud je autobus ještě téměř prázdný, takže vidíte alespoň kousíček pilota, sledujte jeho pohyby. Jakmile se nakloní vpravo, jakoby zuby sbíral čtvrťák z podlahy autobusu, připravuje se na pravotočivou zatáčku. Odstředivé síle při změně směru vlevo se brání pevným uchycením levou rukou za otevřené okénko. Neříkám, že sledování řidiče a kopírování jeho snažení vás ochrání před nárazy o stěny, strop, podlahu a držadla autokuru, ale máte tak alespoň větší šanci zůstat uvnitř. Vlastně to jsou chvíle, kdy se těšíte, až autobus zastaví a nastoupí další lidé, kteří nebezpečné mezery ucpou. Netěší se akorát děti u oken….

4. Úroveň dopravního obsloužení

Zde bych se rád pozastavil nad autokurem nikoliv jako jednotlivcem, ale nad jejich životem ve společenství. Celá soustava funguje dokonale. Přestože člověk musí často přestupovat a jezdit přes místa, kam vysloveně nepotřebuje, vše mu přijde jak ve zrychleném filmu a čas pádí stejně jako autokur v uzoučké jednosměrce.


Kdy, odkud, za kolik a jak rychle jede navazující autobus, nemá vůbec smysl řešit – jede ode dveří tohoto spoje, hned jak se otevřou, vy seženete zavazadlo a přestoupíte, zase za 3 quetzaly a zase nejrychleji ze všech. Někdy je odbavení v nástupním terminálu tak sofistikované, že se o batoh ani nemusíte starat – je automaticky přepraven (spíše hozen než po přepravníku) na střechu vašeho dalšího spoje. Autokury jsou navíc vybaveny externí ruční brzdou (v přehnaně futuristickém stylu reklam automobilového průmyslu na použité systémy by možná dostala funkce honosnější označení – PBST – Personal Bus-stop Teleporting.) Stačí stát u silnice, mávnout rukou, autokur zastaví a vy se tak během vteřin přenášíte z ulice přímo na zastávku autobusu. Vždy tu budou stát připravené turistické dodávky, které vás za 10-ti násobek odvezou „ihned“ „přesně“ tam kam chcete. Zda existují nějaké závazné jízdní řády autokurů nevím – ovšem lidé od dodávek je znají nazpaměť, s ustaraným výrazem o vaše veličenstvo vám rádi sdělí za kolik hodin a přes kolik vesnic další autokur jede. Risknul bych nevěřit a mávnul si na jednoduchost, účinnost, láci a atmosféru, která nemůže být dále než pár chvil strávených zevlováním na místě, kam jsem se vydal dobrovolně.

Pýcha Čechů, ráj golfistů – Karlštejn

Nedaleko od Prahy, v dostupné blízkosti mnoha dalších památek a
zajímavostí – “…bleskly mi věže karlštejnské…,“ jak se
praví ve Vrchlického muzikálové komedii. Film Noc na Karlštejně,
který všichni dobře známe, se tu vybaví asi každému. Ze všech zdí a
z každého koutu se tu na své návštěvníky dívá česká
historie.


Nedaleko od Prahy, v dostupné blízkosti mnoha dalších památek a zajímavostí – “…bleskly mi věže karlštejnské…,“ jak se praví ve Vrchlického muzikálové komedii. Film Noc na Karlštejně, který všichni dobře známe, se tu vybaví asi každému. Ze všech zdí a z každého koutu se tu na své návštěvníky dívá česká historie.

Karlštejn byl založen českým králem a římským císařem Karlem IV., vystavěn byl v letech 1348 – 1355,(dostavba a vysvěcení Kaple sv. Kříže – 1365). Za nedobytnými hradbami tu byly uloženy korunovační klenoty a jiné poklady, královské i církevní, cenné listiny a dokumenty.

Zřejmě nejlákavějším skvostem je Kaple sv. Kříže a v ní největší galerie českých panovníků. Ještě před vstupem do hradu se můžete pokochat jedinečným výhledem z hradeb, nevynechejte ani Studniční věž s hradní studnou, hlubokou neuvěřitelných 78 m.

Prohlídkové trasy

Karlštejn je přístupný veřejnosti ve dvou prohlídkových trasách, první trasa zahrnuje interiéry dvou pater Císařského paláce a Mariánskou věž. Impozantní jsou prostory Královského sálu předků, Karlovy ložnice s kaplí sv. Václava, Rytířský sál s kaplí sv. Mikuláše, Hodovní a Audienční síň, hradní pokladnice a klenotnice, nebo interiéry děkanství z období renesance.


Pro druhou trasu je nutná rezervace po telefonu nebo přes internet. V letošním roce jsou prostory druhé trasy přístupné od června do listopadu. Tento prohlídkový okruh nabízí nejcennější historické interiéry hradu, hradní obrazárny a knihovnu, bývalou sakristii, kostel Nanebevzetí Panny Marie, Kapli sv. Kříže, lapidárium aj.

Obě trasy jsou s průvodcem, záleží trochu na štěstí, který zrovna přijde na řadu pro vaši skupinu. Kromě studentů, kteří si tu tímto způsobem přivydělávají, můžete totiž narazit i na vysloužilého profesora, kterému není příliš rozumět a který tráví většinu vámi placeného času napomínáním nejmladších účastníků, zívajících a věnujících se svým mobilům, místo aby sledovali jeho nezáživný projev.

První okruh trvá asi hodinu, výklad je v českém jazyce a vstupné stojí 150 Kč, s cizojazyčným výkladem 250 Kč.

Druhý okruh, včetně unikátní Kaple sv. Kříže stojí 300 Kč za osobu a trvá asi 1 hod 40 min.

Milovníkům suvenýrů

Ještě než vystoupáte k té gotické dominantě, vyčnívající z okolních lesů, možná vás zaujme život pod ní. Na první pohled je vidět, že tahle velkolepá turistická atrakce zajišťuje příjem celé obce. Na hlavní trase vedoucí k hradu jsou docela obyčejné rodinné domky přeměněné v malebné obchůdky se suvenýry, českým sklem, krajkami, obrázky a samozřejmě rychlým občerstvením. Mezi nimi je na výběr ze spousty restaurací s nefalšovanou českou kuchyní, zkrátka zase jeden ráj pro turisty, který my Češi, dokážeme vybudovat úplně všude. A aby toho nebylo málo, ani tady nechybí hned několik koňských spřežení, která vás dovezou z parkoviště až na nádvoří.


Ražení mincí

Podívanou na ukázku drobných kovářských výrobků a ražení mincí si můžete dopřát na hradním nádvoří. Minci si můžete odnést na památku i jako skvělý suvenýr pro sběratele upomínek z cest, z informačního centra nebo z automatu u pošty.

Akce a slavnosti na Karlštejně v nejbližších dnech

29. listopadu 2009, v den výročí úmrtí Karla IV., se v kapli sv. Mikuláše koná zádušní mše. Začátek je ve 14.00 hod. a vstup je volný.

Adventní slavnosti začínají na Karlštejně 29. listopadu 2009. V prosinci, kromě pěveckých a tanečních vystoupeních v obci se na Karlštejně v Rytířském sále koná Česká mše vánoční (20. prosince 2009) a Vánoční koncert (27. prosince 2009).

Karlštejn a golf

Karlštejn je zvyklý i na nájezdy sportuchtivých turistů. Rozlehlé golfové hřiště na kopci s úžasnou vyhlídkou na hrad a okolní lesy je oblíbeným exkluzivním a nanejvýš atraktivním rezortem milovníků golfu. Stejně jako sám hrad Karlštejn, i karlštejnské golfové hřiště je považováno za “nejprofláknu­tější“. K turnajům se tu scházejí i celebrity, které více či méně propadly téhle zálibě. Zkrátka, kdo chce proniknout do světa golfu, neměl by chybět na akcích golfového klubu Karlštejn. Uvítacím logem na webových stránkách klubu je řečeno téměř vše – „The wonder has a name – Golf Resort Karlštejn.“

Svatby na Karlštejně

Karlštejn samozřejmě nemůže chybět v dlouhé řadě českých hradů a zámků, mezi jejichž služby patří i svatební servis. Ceny za sňatek na Karlštejně se pohybují od 9 do 12 tisíc korun. Obřady mimo prostory Purkrabství, ve vybraných částech hradu, stojí 20 tisíc korun. Více informací najdete na oficiálních webových stránkách hradu Karlštejn.


V blízkém okolí

Výlet na Karlštejn můžete rozšířit o nejednu zajímavou památku v jeho okolí. Nejblíže jsou hrady Žebrák a Točník, nedaleko je proslulé Konopiště, Koněpruské jeskyně a další historický klenot – hrad Křivoklát.

Info: V interiérech Karlštejna se nesmí fotografovat ani natáčet na videokameru. Asi 2 km od hradu je placené parkoviště, není tu autobusová doprava, vlakové nádraží Karlštejn je přibližně 2 km od hradu. Karlštejn v současnosti nezajišťuje bezbariérový přístup.


Nedaleko od Prahy, v dostupné blízkosti mnoha dalších památek a zajímavostí – “…bleskly mi věže karlštejnské…,“ jak se praví ve Vrchlického muzikálové komedii. Film Noc na Karlštejně, který všichni dobře známe, se tu vybaví asi každému. Ze všech zdí a z každého koutu se tu na své návštěvníky dívá česká historie.

Karlštejn byl založen českým králem a římským císařem Karlem IV., vystavěn byl v letech 1348 – 1355,(dostavba a vysvěcení Kaple sv. Kříže – 1365). Za nedobytnými hradbami tu byly uloženy korunovační klenoty a jiné poklady, královské i církevní, cenné listiny a dokumenty.

Zřejmě nejlákavějším skvostem je Kaple sv. Kříže a v ní největší galerie českých panovníků. Ještě před vstupem do hradu se můžete pokochat jedinečným výhledem z hradeb, nevynechejte ani Studniční věž s hradní studnou, hlubokou neuvěřitelných 78 m.

Prohlídkové trasy

Karlštejn je přístupný veřejnosti ve dvou prohlídkových trasách, první trasa zahrnuje interiéry dvou pater Císařského paláce a Mariánskou věž. Impozantní jsou prostory Královského sálu předků, Karlovy ložnice s kaplí sv. Václava, Rytířský sál s kaplí sv. Mikuláše, Hodovní a Audienční síň, hradní pokladnice a klenotnice, nebo interiéry děkanství z období renesance.


Pro druhou trasu je nutná rezervace po telefonu nebo přes internet. V letošním roce jsou prostory druhé trasy přístupné od června do listopadu. Tento prohlídkový okruh nabízí nejcennější historické interiéry hradu, hradní obrazárny a knihovnu, bývalou sakristii, kostel Nanebevzetí Panny Marie, Kapli sv. Kříže, lapidárium aj.

Obě trasy jsou s průvodcem, záleží trochu na štěstí, který zrovna přijde na řadu pro vaši skupinu. Kromě studentů, kteří si tu tímto způsobem přivydělávají, můžete totiž narazit i na vysloužilého profesora, kterému není příliš rozumět a který tráví většinu vámi placeného času napomínáním nejmladších účastníků, zívajících a věnujících se svým mobilům, místo aby sledovali jeho nezáživný projev.

První okruh trvá asi hodinu, výklad je v českém jazyce a vstupné stojí 150 Kč, s cizojazyčným výkladem 250 Kč.

Druhý okruh, včetně unikátní Kaple sv. Kříže stojí 300 Kč za osobu a trvá asi 1 hod 40 min.

Milovníkům suvenýrů

Ještě než vystoupáte k té gotické dominantě, vyčnívající z okolních lesů, možná vás zaujme život pod ní. Na první pohled je vidět, že tahle velkolepá turistická atrakce zajišťuje příjem celé obce. Na hlavní trase vedoucí k hradu jsou docela obyčejné rodinné domky přeměněné v malebné obchůdky se suvenýry, českým sklem, krajkami, obrázky a samozřejmě rychlým občerstvením. Mezi nimi je na výběr ze spousty restaurací s nefalšovanou českou kuchyní, zkrátka zase jeden ráj pro turisty, který my Češi, dokážeme vybudovat úplně všude. A aby toho nebylo málo, ani tady nechybí hned několik koňských spřežení, která vás dovezou z parkoviště až na nádvoří.


Ražení mincí

Podívanou na ukázku drobných kovářských výrobků a ražení mincí si můžete dopřát na hradním nádvoří. Minci si můžete odnést na památku i jako skvělý suvenýr pro sběratele upomínek z cest, z informačního centra nebo z automatu u pošty.

Akce a slavnosti na Karlštejně v nejbližších dnech

29. listopadu 2009, v den výročí úmrtí Karla IV., se v kapli sv. Mikuláše koná zádušní mše. Začátek je ve 14.00 hod. a vstup je volný.

Adventní slavnosti začínají na Karlštejně 29. listopadu 2009. V prosinci, kromě pěveckých a tanečních vystoupeních v obci se na Karlštejně v Rytířském sále koná Česká mše vánoční (20. prosince 2009) a Vánoční koncert (27. prosince 2009).

Karlštejn a golf

Karlštejn je zvyklý i na nájezdy sportuchtivých turistů. Rozlehlé golfové hřiště na kopci s úžasnou vyhlídkou na hrad a okolní lesy je oblíbeným exkluzivním a nanejvýš atraktivním rezortem milovníků golfu. Stejně jako sám hrad Karlštejn, i karlštejnské golfové hřiště je považováno za “nejprofláknu­tější“. K turnajům se tu scházejí i celebrity, které více či méně propadly téhle zálibě. Zkrátka, kdo chce proniknout do světa golfu, neměl by chybět na akcích golfového klubu Karlštejn. Uvítacím logem na webových stránkách klubu je řečeno téměř vše – „The wonder has a name – Golf Resort Karlštejn.“

Svatby na Karlštejně

Karlštejn samozřejmě nemůže chybět v dlouhé řadě českých hradů a zámků, mezi jejichž služby patří i svatební servis. Ceny za sňatek na Karlštejně se pohybují od 9 do 12 tisíc korun. Obřady mimo prostory Purkrabství, ve vybraných částech hradu, stojí 20 tisíc korun. Více informací najdete na oficiálních webových stránkách hradu Karlštejn.


V blízkém okolí

Výlet na Karlštejn můžete rozšířit o nejednu zajímavou památku v jeho okolí. Nejblíže jsou hrady Žebrák a Točník, nedaleko je proslulé Konopiště, Koněpruské jeskyně a další historický klenot – hrad Křivoklát.

Info: V interiérech Karlštejna se nesmí fotografovat ani natáčet na videokameru. Asi 2 km od hradu je placené parkoviště, není tu autobusová doprava, vlakové nádraží Karlštejn je přibližně 2 km od hradu. Karlštejn v současnosti nezajišťuje bezbariérový přístup.

Biokovo – ráj na zemi

Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet
Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou
riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům
musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den
pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.

Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.

Brána Biokova

Jednoho úterního červencového rána sedím společně s dvanáctičlennou skupinkou turistů, složenou s Čechů a Slováků, v mikrobusu a s napjetím očekávám, jaké zážitky nám výlet, díky němuž jsem se stala o několik kun lehčí, přichystá. Z Podgory ujedeme pár kilometrů a už se před námi objevuje ukazatel s nápisem Park prirode Biokovo. To se před námi otevírá „brána“ do Národního parku Biokovo. Pokračujeme serpentinovou cestičkou dál a mnohdy se nám tají dech, když projíždíme místy, kde vede cesta hned vedle obrovského srázu. Svodidla na těchto místech byly asi místními vyhodnoceny jako velký přepych, a tak musím věřit našemu řidiči, že jeho řidičské schopnosti budou natolik dobré, aby mikrobus udržely na cestě. Serpentinové cesty nejsou sice pro Chorvatsko netypické, ale tady, aby toho nebylo málo, se nevejdou vedle sebe ani dvě auta. Když proti nám míří auto, nezbývá než počkat na rozšířeném místě u silnice až auto přejede. Dokonce jsme se nevyhnuli ani couvání. Náš řidič, však působil profesionálně, což obavy o můj život poměrně zklidnilo.


Pohled jako na obrázku

První zastávka ve výšce zhruba 400 metrů nad mořem, nevypadala zpočátku moc dobře. Valící se bílé mraky byly téměř všude a výhled žádný. Za okamžik se však valící oblaka rozplynula a pod námi se otevřel naprosto nezapomenutelný obraz. Širé, nekončící moře se skloubilo s blankytně modrým nebem a vytvořilo nezapomenutelnou scenérii. Pod námi se rozprostíral pohled snad na celou Makarskou riviéru. Celý ten nádherný obraz ještě dotvořily plachetnice plující po mořské hladině, které vypadaly jako by se ztrácely v tom nekončícím blankytu.

Biokovská flóra a fauna

Jen co se krajinou pokocháme a všechno nafotíme, pokračujeme dál, abychom se zas o něco přiblížili samotnému vrcholu Biokova. Cestou se od průvodce dovídáme spoustu zajímavostí o tomto národním parku. Roste zde obrovské množství rostlin, některé snad nerostou ani nikde jinde na světě, jako například zvonek biokovský. Své zázemí tady má také řada různých druhů zvířat, ať už jsou to ptáci, za všechny jmenuji orla, různé druhy hadů, nebo netopýři, kamzíci či koně. Vodu, nezbytnou k životu tady zvířata a rostliny, získávají z puklin a prohlubní v kamenech, do nichž se voda vsakuje a zachycuje po dešti. Celé pohoří funguje jako jedna velká nasáklá houba.


Život v horách

Opět opouštíme minibus a jdeme se podívat po okolí. Naprosto úžasná jsou políčka umístěná na dně obrovských prohlubní. Opravdu zarážející podívaná, když se člověk zamyslí nad tím, kolik to musí dát práce se dostat až na dno propasti a pěstovat zde plodiny. Cílem naší zastávky je prohlídka polorozbořeného kamenného „domu“. Domeček jako z pohádky, vedle něj už však stojí novostavba. V horách už dnes nikdo nežije. Místní se po velkém zemětřesení odstěhovali na pobřeží a domy v horách si dnes staví spíše pro rekreaci. Postavit si zde dům však podléhá přísným normám. Musí se dbát na to, aby nové stavby nenarušovaly krásu přírodního parku. Proto musí být třeba okna pouze zelené barvy a na střechu nesmí používat žádné moderní krytiny. Od průvodce dostane každý štamprličku místní pálenky travarice a jedeme dál.

Falešný kamzík

Míříme k nejvyššímu vrcholu Biokova – Sveti Jure, na němž se tyčí televizní vysílač. Každý z naší skupiny pozoruje místní vrcholky kopců a doufá, že spatří nějakého kamzíka na obzoru. Bohužel asi nám nebude přáno. Poplach spustila sice jedna ze slovenských turistek, která zakřičela, že vidí kamzíka. Po chvíli, ale situaci přehodnotila a prohlásila, že je to zelená kravička. Vypadá to, že té travarice vypila asi víc, než je zdrávo anebo fialová kravička Milka už ztratila na oblibě, tak místní začali chovat krávy zelené. Kdo, ví.

Na vrcholu

Po zdolání posledních serpentin stojíme na samém vrcholu Biokova. Vrchol Sv. Jure se svými 1762 metry nad mořem umožňuje naprosto perfektní podívanou. Tentokrát vidíme v dáli rozprostírající se Bosnu a Hercegovinu, ale i nově vybudovanou chorvatskou dálnici, která vypadá z výšky jako úzká táhnoucí se nitka. Tady nahoře si člověk uvědomí, jak je malý. Pod nohama nám leží celý svět a nad hlavou pluje nekonečná nebeská modř. Najednou jako bych se ocitla ve středu země. No prostě ráj na zemi.


Návrat z hor

Nahoře můžeme být jen 15 minut a pak musíme odjet. Tím se snaží předejít tomu, aby se zde nenahromadilo velké množství aut a mikrobusů, které by si nemohly vyhnout při cestě zpět. Čas je neúprosný, a tak se naposled rozhlédnu a nastupuji do našeho dopravního prostředku. Teď už cesta bez zastávky zpět do Podgory. Když se ozve opět výkřik jedné z turistek, že vidí kamzíka, nechává mě to celkem v klidu, neboť čekám zase nějaký přelud. A co myslíte, byl tam? No to víte, že byl. Poskakoval po vápencových kamenech. Spatřit na vlastní oči kamzíka bylo příjemným zpestřením na závěr výletu.

Jak se do hor dostat

Tak až budete trávit dovolenou v oblasti Makarské riviéry, určitě nezapomeňte, na skok zavítat do hor. Park je autům přístupný pouze přes den. V noci by cesta klikatou cestou mohla být nebezpečná. Pokud nemáte zrovna své auto, jistě vám zážitek zprostředkují místní, kteří umožňují tento zážitek absolvovat minibusem. Zakázaná není ani pěší turistika nebo cyklistika, ale myslím, že těchto možností by měli využít spíše trénovanější jedinci. Co pro vás bude nejlepší, to už posuďte sami.

Tento článek přinaší/sponzoruje: Ubytovanivchor­vatsku.cz


Každý rok míří do Chorvatska trávit letní dovolenou obrovský počet Čechů. Ani já nedokážu odolat a vyrážím k Jadranu na Makarskou riviéru. Povalování na pláži a vystavování těla slunečním paprskům musím ale pokaždé doplnit akčnějším programem. A tak se čtvrtý den pobytu v Podgoře rozhodnu vypravit na výlet do hor.

Brána Biokova

Jednoho úterního červencového rána sedím společně s dvanáctičlennou skupinkou turistů, složenou s Čechů a Slováků, v mikrobusu a s napjetím očekávám, jaké zážitky nám výlet, díky němuž jsem se stala o několik kun lehčí, přichystá. Z Podgory ujedeme pár kilometrů a už se před námi objevuje ukazatel s nápisem Park prirode Biokovo. To se před námi otevírá „brána“ do Národního parku Biokovo. Pokračujeme serpentinovou cestičkou dál a mnohdy se nám tají dech, když projíždíme místy, kde vede cesta hned vedle obrovského srázu. Svodidla na těchto místech byly asi místními vyhodnoceny jako velký přepych, a tak musím věřit našemu řidiči, že jeho řidičské schopnosti budou natolik dobré, aby mikrobus udržely na cestě. Serpentinové cesty nejsou sice pro Chorvatsko netypické, ale tady, aby toho nebylo málo, se nevejdou vedle sebe ani dvě auta. Když proti nám míří auto, nezbývá než počkat na rozšířeném místě u silnice až auto přejede. Dokonce jsme se nevyhnuli ani couvání. Náš řidič, však působil profesionálně, což obavy o můj život poměrně zklidnilo.


Pohled jako na obrázku

První zastávka ve výšce zhruba 400 metrů nad mořem, nevypadala zpočátku moc dobře. Valící se bílé mraky byly téměř všude a výhled žádný. Za okamžik se však valící oblaka rozplynula a pod námi se otevřel naprosto nezapomenutelný obraz. Širé, nekončící moře se skloubilo s blankytně modrým nebem a vytvořilo nezapomenutelnou scenérii. Pod námi se rozprostíral pohled snad na celou Makarskou riviéru. Celý ten nádherný obraz ještě dotvořily plachetnice plující po mořské hladině, které vypadaly jako by se ztrácely v tom nekončícím blankytu.

Biokovská flóra a fauna

Jen co se krajinou pokocháme a všechno nafotíme, pokračujeme dál, abychom se zas o něco přiblížili samotnému vrcholu Biokova. Cestou se od průvodce dovídáme spoustu zajímavostí o tomto národním parku. Roste zde obrovské množství rostlin, některé snad nerostou ani nikde jinde na světě, jako například zvonek biokovský. Své zázemí tady má také řada různých druhů zvířat, ať už jsou to ptáci, za všechny jmenuji orla, různé druhy hadů, nebo netopýři, kamzíci či koně. Vodu, nezbytnou k životu tady zvířata a rostliny, získávají z puklin a prohlubní v kamenech, do nichž se voda vsakuje a zachycuje po dešti. Celé pohoří funguje jako jedna velká nasáklá houba.


Život v horách

Opět opouštíme minibus a jdeme se podívat po okolí. Naprosto úžasná jsou políčka umístěná na dně obrovských prohlubní. Opravdu zarážející podívaná, když se člověk zamyslí nad tím, kolik to musí dát práce se dostat až na dno propasti a pěstovat zde plodiny. Cílem naší zastávky je prohlídka polorozbořeného kamenného „domu“. Domeček jako z pohádky, vedle něj už však stojí novostavba. V horách už dnes nikdo nežije. Místní se po velkém zemětřesení odstěhovali na pobřeží a domy v horách si dnes staví spíše pro rekreaci. Postavit si zde dům však podléhá přísným normám. Musí se dbát na to, aby nové stavby nenarušovaly krásu přírodního parku. Proto musí být třeba okna pouze zelené barvy a na střechu nesmí používat žádné moderní krytiny. Od průvodce dostane každý štamprličku místní pálenky travarice a jedeme dál.

Falešný kamzík

Míříme k nejvyššímu vrcholu Biokova – Sveti Jure, na němž se tyčí televizní vysílač. Každý z naší skupiny pozoruje místní vrcholky kopců a doufá, že spatří nějakého kamzíka na obzoru. Bohužel asi nám nebude přáno. Poplach spustila sice jedna ze slovenských turistek, která zakřičela, že vidí kamzíka. Po chvíli, ale situaci přehodnotila a prohlásila, že je to zelená kravička. Vypadá to, že té travarice vypila asi víc, než je zdrávo anebo fialová kravička Milka už ztratila na oblibě, tak místní začali chovat krávy zelené. Kdo, ví.

Na vrcholu

Po zdolání posledních serpentin stojíme na samém vrcholu Biokova. Vrchol Sv. Jure se svými 1762 metry nad mořem umožňuje naprosto perfektní podívanou. Tentokrát vidíme v dáli rozprostírající se Bosnu a Hercegovinu, ale i nově vybudovanou chorvatskou dálnici, která vypadá z výšky jako úzká táhnoucí se nitka. Tady nahoře si člověk uvědomí, jak je malý. Pod nohama nám leží celý svět a nad hlavou pluje nekonečná nebeská modř. Najednou jako bych se ocitla ve středu země. No prostě ráj na zemi.


Návrat z hor

Nahoře můžeme být jen 15 minut a pak musíme odjet. Tím se snaží předejít tomu, aby se zde nenahromadilo velké množství aut a mikrobusů, které by si nemohly vyhnout při cestě zpět. Čas je neúprosný, a tak se naposled rozhlédnu a nastupuji do našeho dopravního prostředku. Teď už cesta bez zastávky zpět do Podgory. Když se ozve opět výkřik jedné z turistek, že vidí kamzíka, nechává mě to celkem v klidu, neboť čekám zase nějaký přelud. A co myslíte, byl tam? No to víte, že byl. Poskakoval po vápencových kamenech. Spatřit na vlastní oči kamzíka bylo příjemným zpestřením na závěr výletu.

Jak se do hor dostat

Tak až budete trávit dovolenou v oblasti Makarské riviéry, určitě nezapomeňte, na skok zavítat do hor. Park je autům přístupný pouze přes den. V noci by cesta klikatou cestou mohla být nebezpečná. Pokud nemáte zrovna své auto, jistě vám zážitek zprostředkují místní, kteří umožňují tento zážitek absolvovat minibusem. Zakázaná není ani pěší turistika nebo cyklistika, ale myslím, že těchto možností by měli využít spíše trénovanější jedinci. Co pro vás bude nejlepší, to už posuďte sami.

Tento článek přinaší/sponzoruje: Ubytovanivchor­vatsku.cz


Po šumavských osadách Vchynicko-tetovského plavebního kanálu

Dnes se sem nešplháme za dalekými výhledy na okolní kopce, ani se
nechceme podívat na údolí Vydry pěkně z nadhledu. Žene nás sem touha
poznat okolí plavebního kanálu a místa, kde žili a dnes už většinou
nežijí lidé. První místem k zastavení je bývalá osada, která
vlastně dala jméno nedalekému plavebnímu kanálu.

Sedíme v časném sobotním dopoledni u hradlového mostu na začátku Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Tato unikátní technická památka zbudovaná v letech 1779 – 1801 inženýrem Josefem Rosenauerem, nás v tuto chvíli však příliš nezajímá. Ponechme tento technický unikát pozornosti turistů a vydejme se do svahů nad údolím Vydry.

Nad údolím Vydry

Dnes se sem nešplháme za dalekými výhledy na okolní kopce, ani se nechceme podívat na údolí Vydry pěkně z nadhledu. Žene nás sem touha poznat okolí plavebního kanálu a místa, kde žili a dnes už většinou nežijí lidé. První místem k zastavení je bývalá osada, která vlastně dala jméno nedalekému plavebnímu kanálu. Osada původně vznikla při sklářské huti v roce 1792, později v ní však téměř výlučně žili dřevaři, kterým okolní lesy sloužily jako zdroj obživy. Dnes těch několik málo budov, které z původní osady zbyly, nalezneme ve stráni nad levým břehem Vydry, ve směru na Rokytu. Převážná většina stavení slouží k rekreačním účelům a katastrálně spadá pod Modravu.


O osadě pracně vyrvané šumavskému pralesu se zmiňuje i Karel Klostermann ve svých dílech „Kam spějí děti“ a „Zmizelá Osada“. Mluví se v nich o stejných, dřevěných budovách s kamennými podezdívkami a postranními lomenicemi podél cesty z Rehberku (dnešní Srní) do Mádru (dnešní Modrava). Ke každému stavení náležel úzký lán, který sbíhal až na levý břeh řeky Vydry hluboko v údolí, a od sousedních byl oddělen kamennými hrázemi. Jako zakladatel je uváděn hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, na jehož počest byla osada také pojmenována. Že tu život nebyl jednoduchý, svědčí i údaje o nadmořské výšce. Terén tu klesal z nadmořské výšky 1050 m. n. m. až do 937 m. n. m., sníh tu ležel nezřídka déle jak půl roku a sklizeň obilí probíhala zčásti až v září. Dařilo se zde ovsu, bramborám, zelí a především lnu, přičemž okolní louky dávaly hojnost kvalitního sena. Spíše než s dochovanými chalupami se tu dnes setkáte s kamennými křížky, které dávají vzpomenout osady, která zde stávala a dala jméno unikátnímu technickému dílu hluboko v údolí.

Vchynice-Tetov v proměnách roku


Dnes, když tudy procházíme cestou z Modravy na Rokytu, kocháme se nádhernými výhledy do údolí pod námi, a zároveň si připadáme jako v hledišti obrovského přírodního divadla. Kolikrát už jsme tudy procházeli nebo projížděli a pokaždé se nám nabízel jiný pohled. Ať už to bylo na svěže zelenou a rozkvetlou jarní Šumavu, pod blankytně modrou oblohou omamně vonící letní přírodu, nebo neuvěřitelnou paletu barev podzimní krajiny. Při putování na běžkách se tu také vyplatí na chvíli zastavit. Důvěrně známá místa pod bělostnou sněhovou pokrývkou získávají nové kouzlo. A když se tu zastavíte po pravé letní bouřce, ve chvíli, kdy slunce vyjde zpoza mraků a nad údolím se rozklene nádherně barevná duha, pak není vůbec přehnané tvrdit, že „zemský ráj to napohled“.

Podél plavebního kanálu

V širším okolí kanálu dnes nalezneme několik buď zcela zaniklých, nebo částečně dochovaných osad. Zmiňme jen jako příklad Vchynice – Tetov I u bývalé švarcenberské hájovny, která dnes slouží jako informační středisko Národního parku Šumava. Za kopcem se nám dochovalo i několik chalup z bývalé osady Hrádky, o níž se také zmiňoval Karel Klostermann ve svých dílech.

Večer na Zelenohorských Chalupách

Ty však dnes ponecháme stranou naší pozornosti a vydáme se podél toku plavebního kanálu. Teprve za vtokovým objektem vodního díla Mechov, na křižovatce turistických cest, překročíme jeho tok a začneme stoupat do táhlého svahu Jezerního hřbetu. Po zhruba 1,5 km stoupání les kolem nás mizí a před námi se doširoka otevírá svažitá louka. Stojíme na místě bývalé osady Zelenohorské Chalupy, která vyrostla také pěkně vysoko v horách – v 1007 m. n. m. Dnes to tak vůbec nevypadá, ale přesto ještě v minulém století tu stálo na padesát stavení. Jsme na Šumavě a tak se nemůžeme divit, že zde stála i sklářská huť. Dnes už jen zdobené křížky upomínají na dobu, kdy zde vysoko v horách žili svým nuzným, ale přesto spokojeným způsobem života, lidé.


Pokud si dáte tu námahu a vystoupáte sem od kanálu, odměnou Vám za to bude nádherný výhled na nedaleké Srní, na Zhůřskou planinu, údolí Vydry i na uklidňující zeleň okolních lesů. Snad nejkrásnější jsou tu západy slunce. Zatímco Srní ještě ozařují jeho paprsky, tady již panuje večerní stín a v šeru, vystupujícím z okolních lesů, jako kdyby ožívali dřívější obyvatelé. Člověk by mohl přísahat, že v tom velebném tichu přicházející noci, zaslechl lidské hlasy, zabučení kravky, zaržání koně. Nic z toho ale není pravdou. To snad jen naše fantazie a zvuky doléhající sem z údolí, podnítily naši fantazii. Nechce se nám jen tak rychle opustit toto království ticha a tak stoupáme cestou vedoucí šikmo svahem až nahoru pod les. Odtud se nabízí ještě hezčí pohled na část Šumavy i s jeho podhůřím. Ve chvíli, kdy se na bezmračném nebi rozsvítí první hvězda, jakoby zešeřelé podhůří dostalo pokyn, a hluboko pod námi se začínají rozsvěcet světla měst, vesnic, osad a samot. Člověk neví, zda pozorovat dříve tu fascinující hru světel na obloze nebo naopak na zemi. Užíváme si chvíle ticha a pohody a čím dál více chápeme naše předky, proč přicházeli až sem, do samého nitra, tehdy ještě mnohem drsnější, Šumavy. Zde totiž našli svůj domov!

Sedíme v časném sobotním dopoledni u hradlového mostu na začátku Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Tato unikátní technická památka zbudovaná v letech 1779 – 1801 inženýrem Josefem Rosenauerem, nás v tuto chvíli však příliš nezajímá. Ponechme tento technický unikát pozornosti turistů a vydejme se do svahů nad údolím Vydry.

Nad údolím Vydry

Dnes se sem nešplháme za dalekými výhledy na okolní kopce, ani se nechceme podívat na údolí Vydry pěkně z nadhledu. Žene nás sem touha poznat okolí plavebního kanálu a místa, kde žili a dnes už většinou nežijí lidé. První místem k zastavení je bývalá osada, která vlastně dala jméno nedalekému plavebnímu kanálu. Osada původně vznikla při sklářské huti v roce 1792, později v ní však téměř výlučně žili dřevaři, kterým okolní lesy sloužily jako zdroj obživy. Dnes těch několik málo budov, které z původní osady zbyly, nalezneme ve stráni nad levým břehem Vydry, ve směru na Rokytu. Převážná většina stavení slouží k rekreačním účelům a katastrálně spadá pod Modravu.


O osadě pracně vyrvané šumavskému pralesu se zmiňuje i Karel Klostermann ve svých dílech „Kam spějí děti“ a „Zmizelá Osada“. Mluví se v nich o stejných, dřevěných budovách s kamennými podezdívkami a postranními lomenicemi podél cesty z Rehberku (dnešní Srní) do Mádru (dnešní Modrava). Ke každému stavení náležel úzký lán, který sbíhal až na levý břeh řeky Vydry hluboko v údolí, a od sousedních byl oddělen kamennými hrázemi. Jako zakladatel je uváděn hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, na jehož počest byla osada také pojmenována. Že tu život nebyl jednoduchý, svědčí i údaje o nadmořské výšce. Terén tu klesal z nadmořské výšky 1050 m. n. m. až do 937 m. n. m., sníh tu ležel nezřídka déle jak půl roku a sklizeň obilí probíhala zčásti až v září. Dařilo se zde ovsu, bramborám, zelí a především lnu, přičemž okolní louky dávaly hojnost kvalitního sena. Spíše než s dochovanými chalupami se tu dnes setkáte s kamennými křížky, které dávají vzpomenout osady, která zde stávala a dala jméno unikátnímu technickému dílu hluboko v údolí.

Vchynice-Tetov v proměnách roku


Dnes, když tudy procházíme cestou z Modravy na Rokytu, kocháme se nádhernými výhledy do údolí pod námi, a zároveň si připadáme jako v hledišti obrovského přírodního divadla. Kolikrát už jsme tudy procházeli nebo projížděli a pokaždé se nám nabízel jiný pohled. Ať už to bylo na svěže zelenou a rozkvetlou jarní Šumavu, pod blankytně modrou oblohou omamně vonící letní přírodu, nebo neuvěřitelnou paletu barev podzimní krajiny. Při putování na běžkách se tu také vyplatí na chvíli zastavit. Důvěrně známá místa pod bělostnou sněhovou pokrývkou získávají nové kouzlo. A když se tu zastavíte po pravé letní bouřce, ve chvíli, kdy slunce vyjde zpoza mraků a nad údolím se rozklene nádherně barevná duha, pak není vůbec přehnané tvrdit, že „zemský ráj to napohled“.

Podél plavebního kanálu

V širším okolí kanálu dnes nalezneme několik buď zcela zaniklých, nebo částečně dochovaných osad. Zmiňme jen jako příklad Vchynice – Tetov I u bývalé švarcenberské hájovny, která dnes slouží jako informační středisko Národního parku Šumava. Za kopcem se nám dochovalo i několik chalup z bývalé osady Hrádky, o níž se také zmiňoval Karel Klostermann ve svých dílech.

Večer na Zelenohorských Chalupách

Ty však dnes ponecháme stranou naší pozornosti a vydáme se podél toku plavebního kanálu. Teprve za vtokovým objektem vodního díla Mechov, na křižovatce turistických cest, překročíme jeho tok a začneme stoupat do táhlého svahu Jezerního hřbetu. Po zhruba 1,5 km stoupání les kolem nás mizí a před námi se doširoka otevírá svažitá louka. Stojíme na místě bývalé osady Zelenohorské Chalupy, která vyrostla také pěkně vysoko v horách – v 1007 m. n. m. Dnes to tak vůbec nevypadá, ale přesto ještě v minulém století tu stálo na padesát stavení. Jsme na Šumavě a tak se nemůžeme divit, že zde stála i sklářská huť. Dnes už jen zdobené křížky upomínají na dobu, kdy zde vysoko v horách žili svým nuzným, ale přesto spokojeným způsobem života, lidé.


Pokud si dáte tu námahu a vystoupáte sem od kanálu, odměnou Vám za to bude nádherný výhled na nedaleké Srní, na Zhůřskou planinu, údolí Vydry i na uklidňující zeleň okolních lesů. Snad nejkrásnější jsou tu západy slunce. Zatímco Srní ještě ozařují jeho paprsky, tady již panuje večerní stín a v šeru, vystupujícím z okolních lesů, jako kdyby ožívali dřívější obyvatelé. Člověk by mohl přísahat, že v tom velebném tichu přicházející noci, zaslechl lidské hlasy, zabučení kravky, zaržání koně. Nic z toho ale není pravdou. To snad jen naše fantazie a zvuky doléhající sem z údolí, podnítily naši fantazii. Nechce se nám jen tak rychle opustit toto království ticha a tak stoupáme cestou vedoucí šikmo svahem až nahoru pod les. Odtud se nabízí ještě hezčí pohled na část Šumavy i s jeho podhůřím. Ve chvíli, kdy se na bezmračném nebi rozsvítí první hvězda, jakoby zešeřelé podhůří dostalo pokyn, a hluboko pod námi se začínají rozsvěcet světla měst, vesnic, osad a samot. Člověk neví, zda pozorovat dříve tu fascinující hru světel na obloze nebo naopak na zemi. Užíváme si chvíle ticha a pohody a čím dál více chápeme naše předky, proč přicházeli až sem, do samého nitra, tehdy ještě mnohem drsnější, Šumavy. Zde totiž našli svůj domov!

Toulky po tichomořském ostrově Eua

Dorazili jsme do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského
království. V úterý a v pátek jezdí trajekt na sousední ostrov
Eua. Cesta trvá zhruba 2,5 hodiny a lístek vyjde na 25 $T za jednu cestu.
Byli jsme téměř jediní turisté na palubě a v domnění, že si
uděláme příjemné odpoledne na moři, jsme si těsně před vyplutím
všichni koupili kokos. To jsme ale ještě nevěděli, jaké zlo tím svému
tělu působíme.

Dorazili jsme do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé.

Krásné pláže, ale také skládky a močály – tonžská realita


V Nuku’alofě stojí za zhlédnutí královský palác, královská hrobka a bazilika svatého Antonia z Paduy. Vše je v pěšky dosažitelné vzdálenosti a nenáročné na čas. Pro ty, co se rádi orientují, doporučuji zajít do místního informačního centra na Vuna road. Mají tam mapu a spoustu typů na ubytování. My jsme si na zbytek dne půjčili kola v minipůjčovně na Vuna road. Za 10 $T dostanete spíše podprůměrné kolo (à la babička jede na nákup) na 24 hodin. Není se ale čeho bát, hlavní ostrov Tongy – Tongatapu, je jedna velká placka, takže i na sebehorším kole se při projížďce moc nezadýcháte. My jsme se vydali na pláž, avšak z důvodu lenosti a nedbalosti sledování mapy jsme se trochu ztratili a zavítali do tonžských končin plných zátok, močálů, nepořádků a kouře ze spalování starých věcí. Projeli jsme několik zákoutí, která vypadala jako cikánské doupě. Primitivnější obydlí, nepořádek a prasata kolem. Avšak jedna věc nám neseděla. U domů měli místní zaparkovaná nová moderní auta. Holt se tu nehraje na krásné domy, ale jezdí se v pořádných autech.


Návštěva ostrova Eua je povinností každého turisty!

V úterý a v pátek jezdí trajekt na sousední ostrov Eua. Odjezd bývá kolem půl jedné odpoledne z ferry terminálu z Nuku’alofy. Cesta trvá zhruba 2,5 hodiny a lístek vyjde na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě a v domnění, že si uděláme příjemné odpoledne na moři, jsme si těsně před vyplutím všichni koupili kokos. To jsme ale ještě nevěděli, jaké zlo tím svému tělu působíme. Zhruba po hodině plavby přišly velké vlny, že se loď kymácela z jedné strany na druhou tak, až jsme se bály o svou batožinu ležérně pohozenou kdesi na vyvýšeném místě na lodi. V žaludku nám zatím ještě vesele šplouchalo kokosové mléko. Rozbouřené moře nás z paluby zahnalo dovnitř, kde se do pěti minut udělalo téměř každému špatně (včetně několika místních). V těchto momentech jsme byli velmi vděční za to, že jsme měli dost igelitových sáčků. Od té doby někteří z nás už nemohli kokos ani cítit a nazpátek se dostali letecky. Let mezi Euou a Tongatapu je se svou délkou 8 minut nejkratší oficiální pravidelný let na světě a cenově vyjde na 80 $T.


Taina’s place – nezapomenutelné ubytování

Podnikatelé, a zejména vlastníci hotelů, guesthousů a plážových rezortů, se mezi sebou na Tonze pochopitelně znají. Někteří si vzájemné vypomáhají, a proto jsme se my dostali do Taina’s guesthouse na Euě. Taina je přibližně padesátiletá majitelka nejhezčího guesthousu, který jsem na Tonze viděla. Jedná se o několik chatiček a jednu velkou chatu se společenskou místností, kuchyní a jídelním stolem. Sprchy jsou zvlášť a jsou jen dvě. Nicméně moc nás tam nebylo, takže s tím nebyl problém. Vodu tam používali, ostatně jako na celé Tonze, dešťovou. My jsme si ji nejdřív převařovali, pak jsme přestali a problém s tím nebyl. Byli jsme ale očkovaní na žloutenku A i B.

Výhodou tonžských guesthousů je, že vám neposkytnou pouze ubytování, ale také odvoz a dovoz k lodi, transport po ostrově, průvodce nebo dokonce nabídnou, že uvaří. Ubytování u Tainy stálo 20 $T/noc s tím, že jsme dostali slevu, protože jsme se odkázali na Toniho guesthouse, ve kterém jsme strávili předešlé tři noci. Běžná cena je 25 $T. Odvoz/dovoz na loď stojí 5 $T/osoba a na pláž jsme se svezli dokonce zdarma. Jeden den jsme si od Tainy nechali uvařit večeři za 18 $T (prý další sleva, běžná cena 25 $T). Jednalo se o rybu, salát a místní fialové brambory. V salátu byly kusy masa, a když jsme se v domnění, že to je nějaká místní specialita, ptali na to, co je to za maso, tak nám Tainy pomocnice přinesla ukázat plechovku, kterou v Čechách konzumujeme v krajních případech na trampu. Vypadá to, že na Tonze dají plechovkám ještě za vděk, protože jinak je maso málo dostupné.


Nejen na pláž, ale také na procházky do místní buše

Pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán se dá podniknout na samém jihu Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. My jsme potkali i divoké koně a jednoho vězně. Šel proti nám, s mačetou v ruce. Začal na nás mluvit. Prý jestli jde někdo za námi či ne. Pak jsme se ho zeptali, na co má tu mačetu. Odpověděl nám, že je vězeň, chvíli jsme na sebe koukali a pak odešel. Dodnes si říkáme, co by se nám stalo, kdyby za námi nebyla druhá polovička naší skupiny. Po návratu do guesthousu jsme se dozvěděli, že měsíc před naším příjezdem tu jeden místní člověk znásilnil dvě Američanky, a kdyby kolem nejelo náhodné auto, tak by je ještě potetoval nožem na prsou. Ještě milejší zpráva byla, že na Euě je vězení pro muže, ale ti se pohybují jen v ohrazeném prostoru. Dokonce tu mají tzv. Prisoner’s market (vězeňský trh), kde jsou k dostání výrobky vězňů. My dodnes nevíme, jestli si z nás dělal ten člověk na jihu Euy legraci či ne.

Mačeta – nezbytné vybavení každého tonžského muže


Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, do kterého není radno chodit bez průvodce. Spousta cest je zavádějících a k mnoha zajímavým místům se jde úplně mimo cestu. Taina má pomocníky na všechno, a tak s námi šli na celý den do národního parku tři průvodci – respektive tři kluci a mačetami. Zadarmo to nebylo, kluci nás vyšli celkově na 60 $T, ale bez nich bychom byli ztracení. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost. Zde jsem pochopila, proč je mačeta nezbytnou součástí vybavení každého tonžského muže. Mačetou se dá totiž prosekat cesta lesem nebo otevřít kokos anebo prostě NĚCO sekat. Jeden z kluků, našich průvodců, se nám přiznal, že pro Tainu pracuje proto, že za něj zaplatila soudu pokutu. Klučina se vydal trajektem na výlet z hlavního ostrova Tongatapu na Euu, ještě na trajektu se příšerně opil, a proto pak byl pokutován. Na zaplacení neměl, a tak mu Taina pomohla. Původně zamýšlené prázdniny se tak rázem staly pracovním výletem.

Dorazili jsme do Nuku’alofy – hlavního města Tonžského království. V Čechách by Nuku’alofa byla považována nejspíš za malé městečko či větší vesnici. V samotném centru je banka, pošta, informační středisko, trh a spousta čínských obchůdků a ve všech mají úplně to samé.

Krásné pláže, ale také skládky a močály – tonžská realita


V Nuku’alofě stojí za zhlédnutí královský palác, královská hrobka a bazilika svatého Antonia z Paduy. Vše je v pěšky dosažitelné vzdálenosti a nenáročné na čas. Pro ty, co se rádi orientují, doporučuji zajít do místního informačního centra na Vuna road. Mají tam mapu a spoustu typů na ubytování. My jsme si na zbytek dne půjčili kola v minipůjčovně na Vuna road. Za 10 $T dostanete spíše podprůměrné kolo (à la babička jede na nákup) na 24 hodin. Není se ale čeho bát, hlavní ostrov Tongy – Tongatapu, je jedna velká placka, takže i na sebehorším kole se při projížďce moc nezadýcháte. My jsme se vydali na pláž, avšak z důvodu lenosti a nedbalosti sledování mapy jsme se trochu ztratili a zavítali do tonžských končin plných zátok, močálů, nepořádků a kouře ze spalování starých věcí. Projeli jsme několik zákoutí, která vypadala jako cikánské doupě. Primitivnější obydlí, nepořádek a prasata kolem. Avšak jedna věc nám neseděla. U domů měli místní zaparkovaná nová moderní auta. Holt se tu nehraje na krásné domy, ale jezdí se v pořádných autech.


Návštěva ostrova Eua je povinností každého turisty!

V úterý a v pátek jezdí trajekt na sousední ostrov Eua. Odjezd bývá kolem půl jedné odpoledne z ferry terminálu z Nuku’alofy. Cesta trvá zhruba 2,5 hodiny a lístek vyjde na 25 $T za jednu cestu. Byli jsme téměř jediní turisté na palubě a v domnění, že si uděláme příjemné odpoledne na moři, jsme si těsně před vyplutím všichni koupili kokos. To jsme ale ještě nevěděli, jaké zlo tím svému tělu působíme. Zhruba po hodině plavby přišly velké vlny, že se loď kymácela z jedné strany na druhou tak, až jsme se bály o svou batožinu ležérně pohozenou kdesi na vyvýšeném místě na lodi. V žaludku nám zatím ještě vesele šplouchalo kokosové mléko. Rozbouřené moře nás z paluby zahnalo dovnitř, kde se do pěti minut udělalo téměř každému špatně (včetně několika místních). V těchto momentech jsme byli velmi vděční za to, že jsme měli dost igelitových sáčků. Od té doby někteří z nás už nemohli kokos ani cítit a nazpátek se dostali letecky. Let mezi Euou a Tongatapu je se svou délkou 8 minut nejkratší oficiální pravidelný let na světě a cenově vyjde na 80 $T.


Taina’s place – nezapomenutelné ubytování

Podnikatelé, a zejména vlastníci hotelů, guesthousů a plážových rezortů, se mezi sebou na Tonze pochopitelně znají. Někteří si vzájemné vypomáhají, a proto jsme se my dostali do Taina’s guesthouse na Euě. Taina je přibližně padesátiletá majitelka nejhezčího guesthousu, který jsem na Tonze viděla. Jedná se o několik chatiček a jednu velkou chatu se společenskou místností, kuchyní a jídelním stolem. Sprchy jsou zvlášť a jsou jen dvě. Nicméně moc nás tam nebylo, takže s tím nebyl problém. Vodu tam používali, ostatně jako na celé Tonze, dešťovou. My jsme si ji nejdřív převařovali, pak jsme přestali a problém s tím nebyl. Byli jsme ale očkovaní na žloutenku A i B.

Výhodou tonžských guesthousů je, že vám neposkytnou pouze ubytování, ale také odvoz a dovoz k lodi, transport po ostrově, průvodce nebo dokonce nabídnou, že uvaří. Ubytování u Tainy stálo 20 $T/noc s tím, že jsme dostali slevu, protože jsme se odkázali na Toniho guesthouse, ve kterém jsme strávili předešlé tři noci. Běžná cena je 25 $T. Odvoz/dovoz na loď stojí 5 $T/osoba a na pláž jsme se svezli dokonce zdarma. Jeden den jsme si od Tainy nechali uvařit večeři za 18 $T (prý další sleva, běžná cena 25 $T). Jednalo se o rybu, salát a místní fialové brambory. V salátu byly kusy masa, a když jsme se v domnění, že to je nějaká místní specialita, ptali na to, co je to za maso, tak nám Tainy pomocnice přinesla ukázat plechovku, kterou v Čechách konzumujeme v krajních případech na trampu. Vypadá to, že na Tonze dají plechovkám ještě za vděk, protože jinak je maso málo dostupné.


Nejen na pláž, ale také na procházky do místní buše

Pěkný jednodenní výlet s výhledy na oceán se dá podniknout na samém jihu Euy. Vede tam prašná cesta, podél které se pasou krávy, rostou kokosové palmy a při troše štěstí narazíte i na zralou papáju. My jsme potkali i divoké koně a jednoho vězně. Šel proti nám, s mačetou v ruce. Začal na nás mluvit. Prý jestli jde někdo za námi či ne. Pak jsme se ho zeptali, na co má tu mačetu. Odpověděl nám, že je vězeň, chvíli jsme na sebe koukali a pak odešel. Dodnes si říkáme, co by se nám stalo, kdyby za námi nebyla druhá polovička naší skupiny. Po návratu do guesthousu jsme se dozvěděli, že měsíc před naším příjezdem tu jeden místní člověk znásilnil dvě Američanky, a kdyby kolem nejelo náhodné auto, tak by je ještě potetoval nožem na prsou. Ještě milejší zpráva byla, že na Euě je vězení pro muže, ale ti se pohybují jen v ohrazeném prostoru. Dokonce tu mají tzv. Prisoner’s market (vězeňský trh), kde jsou k dostání výrobky vězňů. My dodnes nevíme, jestli si z nás dělal ten člověk na jihu Euy legraci či ne.

Mačeta – nezbytné vybavení každého tonžského muže


Na průzkum Euy stačí tři dny. Na ostrově je v podstatě pouze jedna silnice a mnoho prašných cest. Velkou část rozlohy zaujímá národní park, do kterého není radno chodit bez průvodce. Spousta cest je zavádějících a k mnoha zajímavým místům se jde úplně mimo cestu. Taina má pomocníky na všechno, a tak s námi šli na celý den do národního parku tři průvodci – respektive tři kluci a mačetami. Zadarmo to nebylo, kluci nás vyšli celkově na 60 $T, ale bez nich bychom byli ztracení. Ochotně s námi prošli les, vzali nás na několik vyhlídek, do jeskyní a pak kvůli nám lezli na palmu a shazovali kokosy pro ty, co jich ještě neměli dost. Zde jsem pochopila, proč je mačeta nezbytnou součástí vybavení každého tonžského muže. Mačetou se dá totiž prosekat cesta lesem nebo otevřít kokos anebo prostě NĚCO sekat. Jeden z kluků, našich průvodců, se nám přiznal, že pro Tainu pracuje proto, že za něj zaplatila soudu pokutu. Klučina se vydal trajektem na výlet z hlavního ostrova Tongatapu na Euu, ještě na trajektu se příšerně opil, a proto pak byl pokutován. Na zaplacení neměl, a tak mu Taina pomohla. Původně zamýšlené prázdniny se tak rázem staly pracovním výletem.