Vánoce v egyptské poušti

Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém
kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro
výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer,
zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec
nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky
stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového
salátu a smaženého kapra.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Ze Sinaje jedeme částečně podél řeky Nil. Zelený přelidněný břeh, plný políček cukrové třtiny, palem, pomerančů a jiných dozrávajících citrusů, arašíd, ostatní zeleniny a krmení pro osly vůbec nenapovídá, že je prosinec, vánoční atmosféru nám připomínají jen smsky z domova a zprávy a fotky na internetu. I když je zima, stále je dost teplo, nikde žádný stromek, žádná vánoční výzdoba, žádné předvánoční nákupní bláznění. Egypťané jsou muslimové a ty vzhledem ke svému náboženství Vánoce neslaví, jen turistické resorty se blýskají různobarevnými ozdobami, aby se turisté cítili opravdu vánočně. Stáčíme se zpět k pobřeží, Štědrý den se kvapem blíží a my stále stojíme na cestě.

{{reklama()}}

Copak ten Ježíšek asi přinese?

Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer, zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového salátu a smaženého kapra. Hmmm. Je pozdě, dáváme si rychlou jednoduchou večeři a jdeme spát.

Je 26. Dhu I-Hidjdja 1429, první svátek vánoční. Špatně! Buď je 26. Dhu I-Hidjdja 1429 a normální běžný den, nebo je první svátek vánoční a 25. prosince 2008. Vybíráme si raději ten svátek vánoční a jdeme užít atmosféry právě do jednoho z těch nazdobených resortů v Hurgadě. Z tašek hrabeme to nejlepší oblečení, abychom trochu zapadli mezi svátečně vystrojené osazenstvo. Výbornou večeří evropského stylu na nazdobených bufetových stolech pod ozdobenými větvičkami umělého smrčku si plníme vyhladovělá bříška a potápíme se do příjemné konverzace s naším kamarádem barmanem Moustafou, který si nás pamatoval z našeho krátkého pobytu v resortu s Reného sestrou, míchá nám pár výtečných koktejlů, které nám pomohou přežít zábavné karaoke vánočních koled.


Pod virtuální vánoční stromek si nadělujeme několik ponorů do dalších úžasných míst Rudého moře v Hurgadě, voda je trochu chladnější a potápění organizovaná z resortů jsou určitě noční můrou milovníků a ochránců podmořského světa. Představte si 10 až 20 lodí na jednom místě, počet záleží na sezóně, na každé lodi 7–10 lidí, někteří certifikovaní potápěči, ale někteří jen na prvním ponoru, všichni naskáčou do vody a neohrabaně se mrskají jako ryba, která právě polkla návnadu, být moréna či želva, také by se mi to moc nelíbilo a radši bych odplavala na jiné klidnější místo. I přesto, že zůstalo jen to, co nemohlo odplavat, si užíváme nádherného ticha mezi korálovými stěnami, ostrůvky a věžemi.

Jedeme cik cak, přes noční návštěvu Karnaku, Údolí králů a královen, Memnonovy kolosy zpět na pobřeží do El Quseir využít druhou polovinu nadílky. Počasí moc nepřeje, je celkem silný proud, tak se potápíme jen dvakrát a okružní podvodní cestou se prozatím loučíme s potápěním. V El Quseir dokupujeme zásoby a dáváme si kávu v malé místní kavárničce, kterou vlastní mladý Nubien Makram. Při odjezdu se zapovídáváme se dvěma Švýcary Brigitte a Chris, kteří jsou na okružní cestě Egyptem. Oba potápěči, oba žijící v Sharm el Sheik na Sinaji.


My se tu potápíme a brázdíme prašné cesty, zatímco v mešitách se slaví muslimský Nový rok – Maal Hijra. Dle islámského kalendáře Nový rok připadá na první den Muharram (první měsíc muslimského kalendáře), v našem roce 2008 je to 29. prosince. Má připomenout muslimům pouť – Hijra – Proroka Muhammada z Mekky do Mediny. Neprobíhají oslavy, na které jsme zvyklí, proto ani neregistrujeme, že nějaký se tu nějaký Nový rok slaví. Celý den slaví motlitbami, návštěvou mešity a zamýšlením se nad vlastním životem.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

S egyptskou vodkou do nového roku

Směr Aswan je přerušen. V Marsa Alam pípá telefon, což mění plán. Jedeme kamsi na jih a u vysušené nafukovací ryby z hlavní cesty odbočujeme na pěkné odlehlé závětrné místečko na pláži, kde Brigitte a Chris už začali přípravu na velkou Silvestrovskou noc. Renda s Chrisem rozdělávají oheň, okolo pokládají koberce, staví zástěnu proti větru. Společně si vaříme „zeleninový plný hrnec“, restované chobotničky, brambor a chlazené pivečko. Prostíráme talířky, mističky, skleničky a plné hrnce. Vše je připraveno. Sedíme a vychutnáváme si poslední věčeři dalšího krásného roku. Do Nového roku se za zvuku vln tříštících se o útesy propovídáváme při sklence vodky s kolou, kterou jsme pořídili v obchodě s alkoholem, jenž najdete pouze v městečkách s přívalem turistů. Novoroční ráno je teplé a prosluněné, obloha jasně modrá, jen nám je trochu hůř ;o). Jsme jedni z mála, kdo oslavuje. Loučíme se a pokračujeme směr Aswan, odkud se na nějaké kocábce máme přeplavit do největší země černého kontinentu.


U mrtvého velblouda

Trajekt volný není, zůstáme tedy v okolí Aswanské přehrady a několik dní prohlížíme okolí. To je náhoda! Brigitte a Chris jsou tu také, potkáváme se na trhu. Sraz a relax v kempu „U mrtvého velblouda“ (není to normální kemp, je to jen pěkné místo v poušti, název vznikl díky vyschlé mrtvole velblouda v blízkosti tábořiště). Ještě by to chtělo nějakou historickou památku nakonec.

Brzy ráno, připravení na cestu, čekáme na velkém parkovišti, až se sjedou všechny autobusy plný turistů a konečně vyrazíme na několikahodinový výlet kolem přehrady směr Súdánské hranice – Abu Simbel, Ramsesův chrám, který byl z důvodu postavení přehrady a zatopení údolí na toto místo přesunut francouzskými archeology, k zachování historické památky. Povinný je konvoj s policejním dohledem, který nenechá z hlavní silnice nikoho uhnout, nenechali nás ani odbočit k dalším dvěma chrámům, které jsou po cestě. Abu Simbel je permanentně plný celý den, rozhodujeme se počkat do rána a navštívit ho za východu slunce. Kempujeme na velkém parkovišti, nikam jinam nás totiž nepouští a ráno už v 5 hodin nás budí rachocesní prvních autobusů. A pak další a další a další… Zástupy turistů naplní cestičku do chrámu a my ztrácíme chuť na návštěvu. Necháváme všechny zase odjet a okolo oběda se jen René s Chrisem vydají na prohlídku.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Smuteční obřad


Je neděle, vor, v pravém slova smyslu, je připraven k naložení. Spolu s nějakými balíky, bednami, lednicemi, nábytkem, ovocem a zeleninou, potravinami a autodíly namačkají i čtyři terénní auta. Po několika hodinách podivná kocábka s nezdravě znějícím motorem opouští břehy Egypta. V hlavě nám leží otázka, zdali vůbec tento stroj zvaný trajekt do cíle dojede, my najdeme naše příbytky v provozuschopném stavu, nebo je to smuteční rozloučení a auta budou součástí pokladů, které potápěčům nabízí Aswanská přehrada. No uvidíme…


Ze Sinaje jedeme částečně podél řeky Nil. Zelený přelidněný břeh, plný políček cukrové třtiny, palem, pomerančů a jiných dozrávajících citrusů, arašíd, ostatní zeleniny a krmení pro osly vůbec nenapovídá, že je prosinec, vánoční atmosféru nám připomínají jen smsky z domova a zprávy a fotky na internetu. I když je zima, stále je dost teplo, nikde žádný stromek, žádná vánoční výzdoba, žádné předvánoční nákupní bláznění. Egypťané jsou muslimové a ty vzhledem ke svému náboženství Vánoce neslaví, jen turistické resorty se blýskají různobarevnými ozdobami, aby se turisté cítili opravdu vánočně. Stáčíme se zpět k pobřeží, Štědrý den se kvapem blíží a my stále stojíme na cestě.

{{reklama()}}

Copak ten Ježíšek asi přinese?

Najít příjemné a romantické místo v drsném kamenito-písčitém kraji je umění. Nemáme stromek a najít v obchodě ingredience pro výtečnou štědrovečerní večeři je nemožné. Je 9 hodin večer, zastavujeme mezi dunami kousek od resortů v Hurgadě. Okolí vůbec nepřipomíná vánoční atmosféru, jsme trošku smutní a jsou znát známky stezku po nazdobeném stromečku s vůní purpury, cukroví, bramborového salátu a smaženého kapra. Hmmm. Je pozdě, dáváme si rychlou jednoduchou večeři a jdeme spát.

Je 26. Dhu I-Hidjdja 1429, první svátek vánoční. Špatně! Buď je 26. Dhu I-Hidjdja 1429 a normální běžný den, nebo je první svátek vánoční a 25. prosince 2008. Vybíráme si raději ten svátek vánoční a jdeme užít atmosféry právě do jednoho z těch nazdobených resortů v Hurgadě. Z tašek hrabeme to nejlepší oblečení, abychom trochu zapadli mezi svátečně vystrojené osazenstvo. Výbornou večeří evropského stylu na nazdobených bufetových stolech pod ozdobenými větvičkami umělého smrčku si plníme vyhladovělá bříška a potápíme se do příjemné konverzace s naším kamarádem barmanem Moustafou, který si nás pamatoval z našeho krátkého pobytu v resortu s Reného sestrou, míchá nám pár výtečných koktejlů, které nám pomohou přežít zábavné karaoke vánočních koled.


Pod virtuální vánoční stromek si nadělujeme několik ponorů do dalších úžasných míst Rudého moře v Hurgadě, voda je trochu chladnější a potápění organizovaná z resortů jsou určitě noční můrou milovníků a ochránců podmořského světa. Představte si 10 až 20 lodí na jednom místě, počet záleží na sezóně, na každé lodi 7–10 lidí, někteří certifikovaní potápěči, ale někteří jen na prvním ponoru, všichni naskáčou do vody a neohrabaně se mrskají jako ryba, která právě polkla návnadu, být moréna či želva, také by se mi to moc nelíbilo a radši bych odplavala na jiné klidnější místo. I přesto, že zůstalo jen to, co nemohlo odplavat, si užíváme nádherného ticha mezi korálovými stěnami, ostrůvky a věžemi.

Jedeme cik cak, přes noční návštěvu Karnaku, Údolí králů a královen, Memnonovy kolosy zpět na pobřeží do El Quseir využít druhou polovinu nadílky. Počasí moc nepřeje, je celkem silný proud, tak se potápíme jen dvakrát a okružní podvodní cestou se prozatím loučíme s potápěním. V El Quseir dokupujeme zásoby a dáváme si kávu v malé místní kavárničce, kterou vlastní mladý Nubien Makram. Při odjezdu se zapovídáváme se dvěma Švýcary Brigitte a Chris, kteří jsou na okružní cestě Egyptem. Oba potápěči, oba žijící v Sharm el Sheik na Sinaji.


My se tu potápíme a brázdíme prašné cesty, zatímco v mešitách se slaví muslimský Nový rok – Maal Hijra. Dle islámského kalendáře Nový rok připadá na první den Muharram (první měsíc muslimského kalendáře), v našem roce 2008 je to 29. prosince. Má připomenout muslimům pouť – Hijra – Proroka Muhammada z Mekky do Mediny. Neprobíhají oslavy, na které jsme zvyklí, proto ani neregistrujeme, že nějaký se tu nějaký Nový rok slaví. Celý den slaví motlitbami, návštěvou mešity a zamýšlením se nad vlastním životem.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

S egyptskou vodkou do nového roku

Směr Aswan je přerušen. V Marsa Alam pípá telefon, což mění plán. Jedeme kamsi na jih a u vysušené nafukovací ryby z hlavní cesty odbočujeme na pěkné odlehlé závětrné místečko na pláži, kde Brigitte a Chris už začali přípravu na velkou Silvestrovskou noc. Renda s Chrisem rozdělávají oheň, okolo pokládají koberce, staví zástěnu proti větru. Společně si vaříme „zeleninový plný hrnec“, restované chobotničky, brambor a chlazené pivečko. Prostíráme talířky, mističky, skleničky a plné hrnce. Vše je připraveno. Sedíme a vychutnáváme si poslední věčeři dalšího krásného roku. Do Nového roku se za zvuku vln tříštících se o útesy propovídáváme při sklence vodky s kolou, kterou jsme pořídili v obchodě s alkoholem, jenž najdete pouze v městečkách s přívalem turistů. Novoroční ráno je teplé a prosluněné, obloha jasně modrá, jen nám je trochu hůř ;o). Jsme jedni z mála, kdo oslavuje. Loučíme se a pokračujeme směr Aswan, odkud se na nějaké kocábce máme přeplavit do největší země černého kontinentu.


U mrtvého velblouda

Trajekt volný není, zůstáme tedy v okolí Aswanské přehrady a několik dní prohlížíme okolí. To je náhoda! Brigitte a Chris jsou tu také, potkáváme se na trhu. Sraz a relax v kempu „U mrtvého velblouda“ (není to normální kemp, je to jen pěkné místo v poušti, název vznikl díky vyschlé mrtvole velblouda v blízkosti tábořiště). Ještě by to chtělo nějakou historickou památku nakonec.

Brzy ráno, připravení na cestu, čekáme na velkém parkovišti, až se sjedou všechny autobusy plný turistů a konečně vyrazíme na několikahodinový výlet kolem přehrady směr Súdánské hranice – Abu Simbel, Ramsesův chrám, který byl z důvodu postavení přehrady a zatopení údolí na toto místo přesunut francouzskými archeology, k zachování historické památky. Povinný je konvoj s policejním dohledem, který nenechá z hlavní silnice nikoho uhnout, nenechali nás ani odbočit k dalším dvěma chrámům, které jsou po cestě. Abu Simbel je permanentně plný celý den, rozhodujeme se počkat do rána a navštívit ho za východu slunce. Kempujeme na velkém parkovišti, nikam jinam nás totiž nepouští a ráno už v 5 hodin nás budí rachocesní prvních autobusů. A pak další a další a další… Zástupy turistů naplní cestičku do chrámu a my ztrácíme chuť na návštěvu. Necháváme všechny zase odjet a okolo oběda se jen René s Chrisem vydají na prohlídku.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Smuteční obřad


Je neděle, vor, v pravém slova smyslu, je připraven k naložení. Spolu s nějakými balíky, bednami, lednicemi, nábytkem, ovocem a zeleninou, potravinami a autodíly namačkají i čtyři terénní auta. Po několika hodinách podivná kocábka s nezdravě znějícím motorem opouští břehy Egypta. V hlavě nám leží otázka, zdali vůbec tento stroj zvaný trajekt do cíle dojede, my najdeme naše příbytky v provozuschopném stavu, nebo je to smuteční rozloučení a auta budou součástí pokladů, které potápěčům nabízí Aswanská přehrada. No uvidíme…

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Historie Salto Angel – jak byl objeven Nejvyšší vodopád světa

V Evropě se pomalu schyluje ke druhé světové válce, ale Jimmieho
Crawforda Angela s Gustavo Henym to pramálo zajímá. V Caracaské
hospodě si z nich kamarádi utahují, že jsou jak Lauer a Hardy.

Úryvek z připravované knihy Marka Audyho

Úryvek z připravované knihy Marka Audyho


V Evropě se pomalu schyluje ke druhé světové válce, ale Jimmieho Crawforda Angela s Gustavo Henym to pramálo zajímá. V Caracaské hospodě si z nich kamarádi utahují, že jsou jak Lauer a Hardy. Jimmiemu chybí do metráku sotva pár kilo a Gustavovi nikdo neřekne jinak, než Cabuya. Jeho vychrtlá vysoká postava skutečně připomíná suchopárné agáve. Samá ruka samá noha. Oba jsou velmi oblíbení pro své vypravěčské schopnosti. Cabuyovy lovecké historky ale vždy trumfuje Jimmie vyprávěním o jakémsi McCrackenovi: „Bylo to v roce 1920. Seděl jsem v jedné panamské hospodě nedaleko letiště a přišel tam podivný chlapík, který o sobě tvrdil, že je zlatokop z Kanady. Po pátém panáku vykřikoval na celou hospodu, že zaplatí 2000 $ tomu, kdo umí přistát „na čtvrťáku“. Nikdo ho nebral vážně. Ráno jsme se potkali na snídani za střízliva: „Já! Umím přistát na čtvrťáku, pane.“ Neměl jsem tehdy do čeho píchnou a riskovat lety s nákladem jamaiského rumu jako Al Capone se mi nechtělo. Královsky placený výlet do neprobádané oblasti Amazonie by mi přišel vhod. Myslel jsem si, že tenhle Cracken je výstřední milionář a šílenec. Dohodli jsme se, že mi zaplatí 5000 $. Navýšením sumy jsem se upsal k mlčenlivosti a zároveň vzdal podílu ze zisku, který měla tato cesta přinést. Během tří dnů jsme vyrazili. McCracken sám navigoval. Motali jsme se v kruzích nad zeleným peklem, jak říkal deštným lesům. Buď mi nevěřil nebo sám bloudil. Poslední místo, které jsem s jistotou poznal bylo Orinoko. Zhruba za tři hodiny letu nad pralesy bez známek civilizace se před námi zjevila skalní hradba vysoká aspoň tři kilometry! Dolů se vodopádem řítila neznámá řeka. Podle McCrakena před lety v jezírku pod vodopádem nasbíral zlato. Trvalo mu tenkrát týdny než se s ním dostal do civilizace.

Onen „čtvrťák“ byla krátká skalnatá plocha na této trhlinami rozervané stolové hoře. Přistáli jsme kupodivu bezpečně, bez problémů. McCraken se domníval, že z potoků a řek, které se nahoře sbírají, pochází jeho nugety. Ještě se ani nezastavila vrtule a McCraken již nedočkavě vyskakoval z letadla. Utíkal k rudě zbarvené řece. Zlato bylo všude okolo nás! Válelo se jen tak na černé skále! Během tří dnů, které jsme na hoře strávili, jsme ho nasbírali téměř 210 kilogramů!

{{reklama()}}

Jimmie byl od této chvíle posedlý vidinou, že viděl bájné El Dorado, starověké incké naleziště zlata, které poprvé popsal v roce 1540 Gonzalo Pizarro a Francisco de Orellana. Podle legendy se princ Manoa spolu s desítkami tisíc svých poddaných usadil v královském městě, hned vedle bohatých zlatých rýžovišť. Město leželo na břehu jezera s rozlohou Kaspického moře. Ve městě stálo několik pyramid a i střechy budov byly ze zlatého plechu.

Zlaté mámení vrátilo Jimmieho Angela do Venezuely až o deset let později, v roce 1930. Zřídil několik polních letišť v oblasti Gran Sabany a společně s důlním inženýrem Dickem Currym, hledačem diamantů v povodí řeky Caroní, pak létali nad stolovými horami. Zakreslovali vzájemné pozice pohoří a řek a vybírali možné přístupové trasy „po zemi“. Tepui se zlatými nugety však nemohli najít. Na jednom z nákresů ve svém deníku si Jimmie 16. listopadu 1933 poprvé poznačil „Velký vodopád“. Popis stolové hory odpovídá Auyán tepui – Ďáblově hoře. Tento název tehdy však Jimmie ještě neznal.


Jimmie se s Henym Cabuyou seznámil na počátku roku 1937. Při jednom z prvních společných letů přistáli v savaně nedaleko indiánské vesnice Uruién. Z Jimmieho mapek a poznámek vyplývalo, že nedaleko Uruiénu by měla být mýtina v nadmořské výšce přes 1000 m. Bylo to nejvýše položené otevřené místo, které Jimmie v okolí Auyánu našel. Zřídili zde relativně bezpečné polní letiště. Místní indiáni z kmene Pemonů tuhle louku nazývali Guayaraca.

Guayaraca (gvajaraka indiány vyslovováno častěji jako gvajarača) znamená v taurepánském nářečí voda v pánvičce nebo hrnci. Bylo to nejzazší místo, kam se domorodci odvážili jít. Věřili, že Auyán tepui je domov Audana, Mawaritona a Makunaimy – démonů zla.

Cabuya byl vášnivý lovec a zkušený zálesák. S pomocí Pemonů z Uruiénu si vzal na starost stavbu chaty na Guayaraca, budoucí základny při výpravách na vrchol Auyán tepui.

O Guayaracu se ve stejné době zajímal ještě další dobrodruh. Bývalý námořní kapitán Félix Cardona Puig (1903–1982). Oceán vyměnil za hledání diamantů a pionýrský život objevitele Guayánské vysočiny. Podobně jako Jimmie Angel vzduchem, on putoval po řekách okolo Auyánu i pod masivem Chimantá. Do Uruiénu doplul proti proudu řeky Carrao již o několik let dříve, než zde poprvé Jimmie přistál se svým letadlem. Félix měl před Jimmiem a Cabuyou náskok v podobě mapy obvodu Auyán tepui. V letech 1927 poprvé plul ve společnosti nestora kartografie Guayánské vysočiny, geodeta Juana María Mundó Freixas. Spolu tehdy zaměřili a nakreslili první mapu říční sítě přítoků Río Caroní pod Ďáblovou horou. Již tehdy se v Cardonově hlavě zrodila myšlenka, že Auyán je z části sopka a všechno zlato i diamanty rozptýlené v náplavech řek dole, pochází právě odsud.

Když v říčce Acha nedaleko nové chaty nalezli nugety velikosti mandlí, stmelila nové partnerství vidina zlata z opuštěných inckých dolů nebo sopky. Všichni se domnívali, že klíč k bohatství leží na stolové hoře přímo nad nimi. Cabuya s Félixem chtěli s pomocí Pemonů prosekat stezku až nahoru. Místní pověrčiví indiáni, ale i přes velkorysé nabídky, kategoricky odmítli vstoupit do horského lesa pokrývající příkrá úbočí. Félix proto přivezl lodí z horního toku řeky Caury vzdáleného několik set kilometrů příslušníky kmene Makiritarů, kteří na místní báje nevěřili. S jejich pomocí, v září roku 1937, Félix s Cabuyou poprvé vystoupili změtí skal na vrcholové plató. Félix Cardona se věnoval sběru endemických rostlin a Gustavo Cabuya Heny pořídil z této výpravy řadu na tehdejší dobu unikátních fotografií. Vysněné zlato ani sopku ale nenašli.

Při další výpravě dokonce prostoupili napříč skrz celý Auyán tepui. V hustém horském lese okolo nádherné rudé řeky Río Arcoiris bylo těžké najít vhodné místo na táboření. Dvojice se přes vegetaci probila až k 200 m vysoké skalní bariéře, kterou nazvali Segundo Muro (Druhá zeď). Stěnu se jim již překonat nepodařilo, ale založili zde bivak, dnes známý jako campamento Dragon.

Do tábora Guayaraca se z této druhé výpravy vrátili po 15-ti dnech 8. října 1937. Ve stejný den odpoledne tam také doletěl ve svém novém letadle značky „Ryan Flamingo“ čerstvě pokřtěným na „Río Caroní“ Jimmie Angel s manželkou Marií a s Henyho zahradníkem Miguelem Delgadem. Počasí bylo vynikající Jimmie proto naléhal k okamžitému odletu „pro Manoovo zlato“. „Neblázni Jimmie! Nedá se tam přistát!“ Rozmlouval mu let Cabuya. „Předevčírem jsme tam s Félixem byli a žádné vhodné místo k přistání jsme nenašli. Řekou Arcoiris, o které jsme ti minule vyprávěli jsme postoupili až do místa, kde začala padat vodopádem dolů. Félix si myslí, že je to río Churún z druhé strany. Ale ten tvůj vodopád tam jistě není. Z jednoho místa jsme viděli na dno údolí. Povím ti je to ďábelský kaňon, ale nemá hloubku větší než půl kilometru!“ „Nevěříš mi! Uděláme dnes tedy alespoň okružní let. Počasí je skvělé a můžeš si vodopád vyfotit. Félix zatím zprovozní tu svou benzinovou elektrocentrálu a vysílačku,“ reaguje Jimmie a už už znovu startuje ještě teplý motor Flaminga.

Za pouhých deset minut burácející motor vynesl letadlo o jeden a půl kilometru výš nad skalnatý povrch Auyán tepui. Cabuya měl konečně možnost pochopit její systém odvodňování. Poznal río Arcoiris, kde byl před pár dny. Její vody se řítily do hlubin nedaleko druhého, pro něj neznámého vodopádu. Ten byl později pojmenován salto Churún. Oba však byly vysoké sotva tři sta metrů. „Těmto schodkům říkáš deset tisíc stop!? Takových ti ukážu desítky!“ Huláká Cabuya na Jimmieho. „Však počkej. Podívej se támhle na severozápad!“ Jimmie ale už nic ukazovat nemusel. Cabuya s nalepeným nosem na okýnku sám pozoroval jak řeka, sbírající své vody v nejvyšších polohách Ďáblovy hory, mizí kdesi v kilometrové hloubce. „Přistanu tady na té louce! Dojdeme na hranu a uděláš fotku mýho vodopádu“ „Ne Jimmie! Neblázni! Je to rašeliniště, měkká bažina! Není to jak savana, dole. Navíc neznáme cestu přes Segundo muro. Zahyneme tady!“ Ke Cabuyovým protestům se přidává i Marie: „Připravíme vše večer – zásoby stan i lano a zkusíme to zítra. Dnes by to byl strašný hazard.“ Pro Jimmieho byla jeho María velkou autoritou a každý plán spolu vždy konzultovali. Vrátili se na Guyaraca.

Večer u ohně se společenství domluvilo nad strategií zítřejšího letu. Félix považoval celý plán za příliš riskantní. Byl unavený po nedávné cestě a po čerstvě nabytých zkušenostech přestával věřit, že existuje na Auyánu sopka s diamanty a zlatem. Pasoval se proto do role případného zachránce. Vysílačka s novým agregátem měla skvělý dosah a večer se Félixovi podařilo spojit dokonce s jeho ženou v Caracasu. Dobrodruzi tedy předpokládali, že si zítra budou bez problémů povídat mezi sebou i z vrcholu stolové hory. Pokud by se spojení přece jen nepodařilo navázat, Felix vezme s pomocí Makiritarů další zásoby a půjde je hledat.

Dopoledne 9. října 1937 Jimmie a Marie Angelovi, Miguel Delgado a Gustavo Cabuya Heny odletěli směr „velký vodopád“. Přistávací manévr byl krátký. Angel ještě jednou zakroužil nad loučkou, kterou den před tím vybral. Pak vypnul motor a odpojil všechny elektrické přístroje, aby při případné katastrofě nedošlo ke zkratu a ke vznícení paliva. V kabině bylo náhle napjaté ticho. Kola nového Flaminga po styku s podmáčeným povrchem tepui za sebou zanechávala hluboké koleje. Cabuya si náhle uvědomil, že osmimístný těžký stroj drží před zabořením do bažiny zatím vztlak křídel. Ze zadního sedadla začal křičet: „Zvedni to Jimmie!“ Při tom se pevně, oběma rukama chytil předního sedadla. Jeho slova však vzápětí přerušil prudký náraz. Přeletěl do přední části kabiny k Jimmiemu a Marii. Stroj se převrátil a zůstal zapíchnutý vrtulí dolů. Když vše ztichlo první promluvil Jimmie: „Jsi v pořádku Migueli?“ „Jo, ten ztracenej bágl se spacákama mě srazil pod sedačku. A co vy, jste v pohodě? Mám roztrženou ruku. Ta bude dobrá, ale nohu mám zapasovanou pod kniplem. Snad nebude zlomená. Marie jak si na tom? “ „Mám odřenou ruku, ale jinak v pořádku.“ Cabuya se mezitím jako první vymotal z lidského klubka a vyskočil ven dírou, která zbyla po utržených dvířkách.

První o co se ztroskotanci pokusili, bylo spojení s Felixem Cardonou. Vysílačka na Guayaraca byla ale tichá. Na stejné frekvenci se ale překvapivě ozvala až z Caracasu Lotti Johnson Cardonová – Felixova žena. Z krátkého nekvalitního spojení však nedokázala přesně vyhodnotit co se přesně událo. Z vysílačky neslyšela hlas svého manžela. Během následujících dnů proto poslala záchranné letadlo společnosti Linea Aeropostal. Pro špatné počasí byla však záchranná akce za tři dny zrušena.

Ztroskotanci se mezitím rozdělili na dvě části. Jimmie vykopal svoje letadlo z bahna a začal zjišťovat škody. Zpočátku všichni věřili, že „Río Caroní“ opraví. Bivak postavili na relativně suché skále na dohled od letadla. Cabuya mezitím podnikl několikadenní průzkumnou výpravu k Segundo Muro. Pokud by se mu podařilo sestoupit těch dvěstě metrů k Río Arcoiris, mají vyhráno. Cestu od řeky do základního tábora Guayaraca šel již před týdnem. Cabuya neúnavně prosekával mačetou houštiny bonétiií vyplňující jakž takž schůdné spáry mezi skalními věžemi Segundo Múro. Sám přenocoval pod skalním převisem, aby se nemusel vracet k rozbitému letadlu. Další den slanil dvacetimetrový stupeň. Doufal, že za ním se mu podaří sejít k řece již bez lana. I tato cesta však byla slepá. Za hustým lesem byly další skály a Cabuya se musel vrátit. V táboře byla atmosféra ještě skeptičtější. Bylo rozbité mazání motoru. Jimmie už věděl, že se mu letadlo opravit nepodaří. Zachránit se, znamenalo, vrátit se pěšky. Čtveřice ještě dalších pět dnů hledala průchod přes Segundo Múro. V noci se jim zdálo, že slyší Makiritary, kteří jim nesou jídlo, hamaky i teplejší oblečení. Byl to ale jen vítr svištící ve skalách. Záchranná četa Félixe Cardony s indiány nepřicházela.

Až po týdnu se Cabuyovi podařilo najít průchod k Río Arcoiris. Bylo vyhráno! Celá čtyřčlenná skupina se šťastně vrátila po 11 dnech strastiplného pochodu do základního tábora Guayaraca. Domnívali se, že Cardona měl cestou nějakou nehodu, a že se zde jistě setkají. Cardona zde ale nebyl. Až mnohem později se vše vysvětlilo. Cardona se domníval, že jeho společníci prchají, protože se s ním nechtějí dělit o zlato, které nakonec opravdu našli. Jimmie ani Cabuya toto fatální selhání Cardonovi nikdy neodpustili.

Historce s hromadami zlata na povrchu neznámé stolové hory věřil jen málokdo. Již před osudovým letem si Jimmie dobře uvědomoval, že bohatství Auyánu spočívá v „Jeho vodopádu“. Kdyby se mu podařilo přistát a upravit pak plochu tak, aby mohl k horní vyhlídce bezpečně vozit turisty, zbohatl by tak mnohem snadněji.


Na stránkách Marka Audyho audy.speleo.cz můžete mimo jiné najít mnoho fotografií z cest a speleologických objevitelských výprav.

Tento článek nám Marek zaslal jako příspěvek k diskuzi o možném přejmenování vodopádu Hugo Chávezem (zprávička).

Další odkazy

Co řekl Chavéz španělsky

Prakticky to samé česky (Novinky.cz)

Informace pamětníka objevu. Heny Cabuya si za tátou Charlese Brewera Caríase chodil spravovat zuby.

A ještě poznámka k názvosloví a hydrologii Salto Angelu:

Río Churún vzniká soutokem tří řek Churún, Cortina, Arcoiris. Všechny z Auyánu padají vodopádem ale žádný nemá víc jak 200m výšku. Salto Angel se připojuje zhruba v polovině tzv. Ďáblova kaňonu, kterým Churún protéká.

Název Kerepacupai historicky poprvé uvedl na mapě Cardona (1938– viz obrázek) Tito první „bílí“ prospektoři při plavbě po Río Carrao od Pemonů zjistili, že takto nazývají západní výspu hory. Nikoliv vodopád!!! Indiáni totiž nikdy Salto Angel před Angelovým objevem neviděli. Báli se zlého boha Makunaimi a proti proudu přítoku Río Churún se bez motoru nedá prakticky plout. O vodopádu nevěděl ani Mundo s Cardonou, když tudy pluli v roce 1928 a zakreslili tuhle první mapu. Publikovali ji až 1938. Ve chvíli kdy už měl Jimmie Angel několik fotek „svého“ vodopádu.

Prezidentem Chavézem navrhovaný název Salto Kerepacupai nemá historický podklad. Salto Churún je dokonce jiný vodopád.

Úryvek z připravované knihy Marka Audyho


V Evropě se pomalu schyluje ke druhé světové válce, ale Jimmieho Crawforda Angela s Gustavo Henym to pramálo zajímá. V Caracaské hospodě si z nich kamarádi utahují, že jsou jak Lauer a Hardy. Jimmiemu chybí do metráku sotva pár kilo a Gustavovi nikdo neřekne jinak, než Cabuya. Jeho vychrtlá vysoká postava skutečně připomíná suchopárné agáve. Samá ruka samá noha. Oba jsou velmi oblíbení pro své vypravěčské schopnosti. Cabuyovy lovecké historky ale vždy trumfuje Jimmie vyprávěním o jakémsi McCrackenovi: „Bylo to v roce 1920. Seděl jsem v jedné panamské hospodě nedaleko letiště a přišel tam podivný chlapík, který o sobě tvrdil, že je zlatokop z Kanady. Po pátém panáku vykřikoval na celou hospodu, že zaplatí 2000 $ tomu, kdo umí přistát „na čtvrťáku“. Nikdo ho nebral vážně. Ráno jsme se potkali na snídani za střízliva: „Já! Umím přistát na čtvrťáku, pane.“ Neměl jsem tehdy do čeho píchnou a riskovat lety s nákladem jamaiského rumu jako Al Capone se mi nechtělo. Královsky placený výlet do neprobádané oblasti Amazonie by mi přišel vhod. Myslel jsem si, že tenhle Cracken je výstřední milionář a šílenec. Dohodli jsme se, že mi zaplatí 5000 $. Navýšením sumy jsem se upsal k mlčenlivosti a zároveň vzdal podílu ze zisku, který měla tato cesta přinést. Během tří dnů jsme vyrazili. McCracken sám navigoval. Motali jsme se v kruzích nad zeleným peklem, jak říkal deštným lesům. Buď mi nevěřil nebo sám bloudil. Poslední místo, které jsem s jistotou poznal bylo Orinoko. Zhruba za tři hodiny letu nad pralesy bez známek civilizace se před námi zjevila skalní hradba vysoká aspoň tři kilometry! Dolů se vodopádem řítila neznámá řeka. Podle McCrakena před lety v jezírku pod vodopádem nasbíral zlato. Trvalo mu tenkrát týdny než se s ním dostal do civilizace.

Onen „čtvrťák“ byla krátká skalnatá plocha na této trhlinami rozervané stolové hoře. Přistáli jsme kupodivu bezpečně, bez problémů. McCraken se domníval, že z potoků a řek, které se nahoře sbírají, pochází jeho nugety. Ještě se ani nezastavila vrtule a McCraken již nedočkavě vyskakoval z letadla. Utíkal k rudě zbarvené řece. Zlato bylo všude okolo nás! Válelo se jen tak na černé skále! Během tří dnů, které jsme na hoře strávili, jsme ho nasbírali téměř 210 kilogramů!

{{reklama()}}

Jimmie byl od této chvíle posedlý vidinou, že viděl bájné El Dorado, starověké incké naleziště zlata, které poprvé popsal v roce 1540 Gonzalo Pizarro a Francisco de Orellana. Podle legendy se princ Manoa spolu s desítkami tisíc svých poddaných usadil v královském městě, hned vedle bohatých zlatých rýžovišť. Město leželo na břehu jezera s rozlohou Kaspického moře. Ve městě stálo několik pyramid a i střechy budov byly ze zlatého plechu.

Zlaté mámení vrátilo Jimmieho Angela do Venezuely až o deset let později, v roce 1930. Zřídil několik polních letišť v oblasti Gran Sabany a společně s důlním inženýrem Dickem Currym, hledačem diamantů v povodí řeky Caroní, pak létali nad stolovými horami. Zakreslovali vzájemné pozice pohoří a řek a vybírali možné přístupové trasy „po zemi“. Tepui se zlatými nugety však nemohli najít. Na jednom z nákresů ve svém deníku si Jimmie 16. listopadu 1933 poprvé poznačil „Velký vodopád“. Popis stolové hory odpovídá Auyán tepui – Ďáblově hoře. Tento název tehdy však Jimmie ještě neznal.


Jimmie se s Henym Cabuyou seznámil na počátku roku 1937. Při jednom z prvních společných letů přistáli v savaně nedaleko indiánské vesnice Uruién. Z Jimmieho mapek a poznámek vyplývalo, že nedaleko Uruiénu by měla být mýtina v nadmořské výšce přes 1000 m. Bylo to nejvýše položené otevřené místo, které Jimmie v okolí Auyánu našel. Zřídili zde relativně bezpečné polní letiště. Místní indiáni z kmene Pemonů tuhle louku nazývali Guayaraca.

Guayaraca (gvajaraka indiány vyslovováno častěji jako gvajarača) znamená v taurepánském nářečí voda v pánvičce nebo hrnci. Bylo to nejzazší místo, kam se domorodci odvážili jít. Věřili, že Auyán tepui je domov Audana, Mawaritona a Makunaimy – démonů zla.

Cabuya byl vášnivý lovec a zkušený zálesák. S pomocí Pemonů z Uruiénu si vzal na starost stavbu chaty na Guayaraca, budoucí základny při výpravách na vrchol Auyán tepui.

O Guayaracu se ve stejné době zajímal ještě další dobrodruh. Bývalý námořní kapitán Félix Cardona Puig (1903–1982). Oceán vyměnil za hledání diamantů a pionýrský život objevitele Guayánské vysočiny. Podobně jako Jimmie Angel vzduchem, on putoval po řekách okolo Auyánu i pod masivem Chimantá. Do Uruiénu doplul proti proudu řeky Carrao již o několik let dříve, než zde poprvé Jimmie přistál se svým letadlem. Félix měl před Jimmiem a Cabuyou náskok v podobě mapy obvodu Auyán tepui. V letech 1927 poprvé plul ve společnosti nestora kartografie Guayánské vysočiny, geodeta Juana María Mundó Freixas. Spolu tehdy zaměřili a nakreslili první mapu říční sítě přítoků Río Caroní pod Ďáblovou horou. Již tehdy se v Cardonově hlavě zrodila myšlenka, že Auyán je z části sopka a všechno zlato i diamanty rozptýlené v náplavech řek dole, pochází právě odsud.

Když v říčce Acha nedaleko nové chaty nalezli nugety velikosti mandlí, stmelila nové partnerství vidina zlata z opuštěných inckých dolů nebo sopky. Všichni se domnívali, že klíč k bohatství leží na stolové hoře přímo nad nimi. Cabuya s Félixem chtěli s pomocí Pemonů prosekat stezku až nahoru. Místní pověrčiví indiáni, ale i přes velkorysé nabídky, kategoricky odmítli vstoupit do horského lesa pokrývající příkrá úbočí. Félix proto přivezl lodí z horního toku řeky Caury vzdáleného několik set kilometrů příslušníky kmene Makiritarů, kteří na místní báje nevěřili. S jejich pomocí, v září roku 1937, Félix s Cabuyou poprvé vystoupili změtí skal na vrcholové plató. Félix Cardona se věnoval sběru endemických rostlin a Gustavo Cabuya Heny pořídil z této výpravy řadu na tehdejší dobu unikátních fotografií. Vysněné zlato ani sopku ale nenašli.

Při další výpravě dokonce prostoupili napříč skrz celý Auyán tepui. V hustém horském lese okolo nádherné rudé řeky Río Arcoiris bylo těžké najít vhodné místo na táboření. Dvojice se přes vegetaci probila až k 200 m vysoké skalní bariéře, kterou nazvali Segundo Muro (Druhá zeď). Stěnu se jim již překonat nepodařilo, ale založili zde bivak, dnes známý jako campamento Dragon.

Do tábora Guayaraca se z této druhé výpravy vrátili po 15-ti dnech 8. října 1937. Ve stejný den odpoledne tam také doletěl ve svém novém letadle značky „Ryan Flamingo“ čerstvě pokřtěným na „Río Caroní“ Jimmie Angel s manželkou Marií a s Henyho zahradníkem Miguelem Delgadem. Počasí bylo vynikající Jimmie proto naléhal k okamžitému odletu „pro Manoovo zlato“. „Neblázni Jimmie! Nedá se tam přistát!“ Rozmlouval mu let Cabuya. „Předevčírem jsme tam s Félixem byli a žádné vhodné místo k přistání jsme nenašli. Řekou Arcoiris, o které jsme ti minule vyprávěli jsme postoupili až do místa, kde začala padat vodopádem dolů. Félix si myslí, že je to río Churún z druhé strany. Ale ten tvůj vodopád tam jistě není. Z jednoho místa jsme viděli na dno údolí. Povím ti je to ďábelský kaňon, ale nemá hloubku větší než půl kilometru!“ „Nevěříš mi! Uděláme dnes tedy alespoň okružní let. Počasí je skvělé a můžeš si vodopád vyfotit. Félix zatím zprovozní tu svou benzinovou elektrocentrálu a vysílačku,“ reaguje Jimmie a už už znovu startuje ještě teplý motor Flaminga.

Za pouhých deset minut burácející motor vynesl letadlo o jeden a půl kilometru výš nad skalnatý povrch Auyán tepui. Cabuya měl konečně možnost pochopit její systém odvodňování. Poznal río Arcoiris, kde byl před pár dny. Její vody se řítily do hlubin nedaleko druhého, pro něj neznámého vodopádu. Ten byl později pojmenován salto Churún. Oba však byly vysoké sotva tři sta metrů. „Těmto schodkům říkáš deset tisíc stop!? Takových ti ukážu desítky!“ Huláká Cabuya na Jimmieho. „Však počkej. Podívej se támhle na severozápad!“ Jimmie ale už nic ukazovat nemusel. Cabuya s nalepeným nosem na okýnku sám pozoroval jak řeka, sbírající své vody v nejvyšších polohách Ďáblovy hory, mizí kdesi v kilometrové hloubce. „Přistanu tady na té louce! Dojdeme na hranu a uděláš fotku mýho vodopádu“ „Ne Jimmie! Neblázni! Je to rašeliniště, měkká bažina! Není to jak savana, dole. Navíc neznáme cestu přes Segundo muro. Zahyneme tady!“ Ke Cabuyovým protestům se přidává i Marie: „Připravíme vše večer – zásoby stan i lano a zkusíme to zítra. Dnes by to byl strašný hazard.“ Pro Jimmieho byla jeho María velkou autoritou a každý plán spolu vždy konzultovali. Vrátili se na Guyaraca.

Večer u ohně se společenství domluvilo nad strategií zítřejšího letu. Félix považoval celý plán za příliš riskantní. Byl unavený po nedávné cestě a po čerstvě nabytých zkušenostech přestával věřit, že existuje na Auyánu sopka s diamanty a zlatem. Pasoval se proto do role případného zachránce. Vysílačka s novým agregátem měla skvělý dosah a večer se Félixovi podařilo spojit dokonce s jeho ženou v Caracasu. Dobrodruzi tedy předpokládali, že si zítra budou bez problémů povídat mezi sebou i z vrcholu stolové hory. Pokud by se spojení přece jen nepodařilo navázat, Felix vezme s pomocí Makiritarů další zásoby a půjde je hledat.

Dopoledne 9. října 1937 Jimmie a Marie Angelovi, Miguel Delgado a Gustavo Cabuya Heny odletěli směr „velký vodopád“. Přistávací manévr byl krátký. Angel ještě jednou zakroužil nad loučkou, kterou den před tím vybral. Pak vypnul motor a odpojil všechny elektrické přístroje, aby při případné katastrofě nedošlo ke zkratu a ke vznícení paliva. V kabině bylo náhle napjaté ticho. Kola nového Flaminga po styku s podmáčeným povrchem tepui za sebou zanechávala hluboké koleje. Cabuya si náhle uvědomil, že osmimístný těžký stroj drží před zabořením do bažiny zatím vztlak křídel. Ze zadního sedadla začal křičet: „Zvedni to Jimmie!“ Při tom se pevně, oběma rukama chytil předního sedadla. Jeho slova však vzápětí přerušil prudký náraz. Přeletěl do přední části kabiny k Jimmiemu a Marii. Stroj se převrátil a zůstal zapíchnutý vrtulí dolů. Když vše ztichlo první promluvil Jimmie: „Jsi v pořádku Migueli?“ „Jo, ten ztracenej bágl se spacákama mě srazil pod sedačku. A co vy, jste v pohodě? Mám roztrženou ruku. Ta bude dobrá, ale nohu mám zapasovanou pod kniplem. Snad nebude zlomená. Marie jak si na tom? “ „Mám odřenou ruku, ale jinak v pořádku.“ Cabuya se mezitím jako první vymotal z lidského klubka a vyskočil ven dírou, která zbyla po utržených dvířkách.

První o co se ztroskotanci pokusili, bylo spojení s Felixem Cardonou. Vysílačka na Guayaraca byla ale tichá. Na stejné frekvenci se ale překvapivě ozvala až z Caracasu Lotti Johnson Cardonová – Felixova žena. Z krátkého nekvalitního spojení však nedokázala přesně vyhodnotit co se přesně událo. Z vysílačky neslyšela hlas svého manžela. Během následujících dnů proto poslala záchranné letadlo společnosti Linea Aeropostal. Pro špatné počasí byla však záchranná akce za tři dny zrušena.

Ztroskotanci se mezitím rozdělili na dvě části. Jimmie vykopal svoje letadlo z bahna a začal zjišťovat škody. Zpočátku všichni věřili, že „Río Caroní“ opraví. Bivak postavili na relativně suché skále na dohled od letadla. Cabuya mezitím podnikl několikadenní průzkumnou výpravu k Segundo Muro. Pokud by se mu podařilo sestoupit těch dvěstě metrů k Río Arcoiris, mají vyhráno. Cestu od řeky do základního tábora Guayaraca šel již před týdnem. Cabuya neúnavně prosekával mačetou houštiny bonétiií vyplňující jakž takž schůdné spáry mezi skalními věžemi Segundo Múro. Sám přenocoval pod skalním převisem, aby se nemusel vracet k rozbitému letadlu. Další den slanil dvacetimetrový stupeň. Doufal, že za ním se mu podaří sejít k řece již bez lana. I tato cesta však byla slepá. Za hustým lesem byly další skály a Cabuya se musel vrátit. V táboře byla atmosféra ještě skeptičtější. Bylo rozbité mazání motoru. Jimmie už věděl, že se mu letadlo opravit nepodaří. Zachránit se, znamenalo, vrátit se pěšky. Čtveřice ještě dalších pět dnů hledala průchod přes Segundo Múro. V noci se jim zdálo, že slyší Makiritary, kteří jim nesou jídlo, hamaky i teplejší oblečení. Byl to ale jen vítr svištící ve skalách. Záchranná četa Félixe Cardony s indiány nepřicházela.

Až po týdnu se Cabuyovi podařilo najít průchod k Río Arcoiris. Bylo vyhráno! Celá čtyřčlenná skupina se šťastně vrátila po 11 dnech strastiplného pochodu do základního tábora Guayaraca. Domnívali se, že Cardona měl cestou nějakou nehodu, a že se zde jistě setkají. Cardona zde ale nebyl. Až mnohem později se vše vysvětlilo. Cardona se domníval, že jeho společníci prchají, protože se s ním nechtějí dělit o zlato, které nakonec opravdu našli. Jimmie ani Cabuya toto fatální selhání Cardonovi nikdy neodpustili.

Historce s hromadami zlata na povrchu neznámé stolové hory věřil jen málokdo. Již před osudovým letem si Jimmie dobře uvědomoval, že bohatství Auyánu spočívá v „Jeho vodopádu“. Kdyby se mu podařilo přistát a upravit pak plochu tak, aby mohl k horní vyhlídce bezpečně vozit turisty, zbohatl by tak mnohem snadněji.


Na stránkách Marka Audyho audy.speleo.cz můžete mimo jiné najít mnoho fotografií z cest a speleologických objevitelských výprav.

Tento článek nám Marek zaslal jako příspěvek k diskuzi o možném přejmenování vodopádu Hugo Chávezem (zprávička).

Další odkazy

Co řekl Chavéz španělsky

Prakticky to samé česky (Novinky.cz)

Informace pamětníka objevu. Heny Cabuya si za tátou Charlese Brewera Caríase chodil spravovat zuby.

A ještě poznámka k názvosloví a hydrologii Salto Angelu:

Río Churún vzniká soutokem tří řek Churún, Cortina, Arcoiris. Všechny z Auyánu padají vodopádem ale žádný nemá víc jak 200m výšku. Salto Angel se připojuje zhruba v polovině tzv. Ďáblova kaňonu, kterým Churún protéká.

Název Kerepacupai historicky poprvé uvedl na mapě Cardona (1938– viz obrázek) Tito první „bílí“ prospektoři při plavbě po Río Carrao od Pemonů zjistili, že takto nazývají západní výspu hory. Nikoliv vodopád!!! Indiáni totiž nikdy Salto Angel před Angelovým objevem neviděli. Báli se zlého boha Makunaimi a proti proudu přítoku Río Churún se bez motoru nedá prakticky plout. O vodopádu nevěděl ani Mundo s Cardonou, když tudy pluli v roce 1928 a zakreslili tuhle první mapu. Publikovali ji až 1938. Ve chvíli kdy už měl Jimmie Angel několik fotek „svého“ vodopádu.

Prezidentem Chavézem navrhovaný název Salto Kerepacupai nemá historický podklad. Salto Churún je dokonce jiný vodopád.

Zděs nádo poženitsja

Hluboko v noci pod sebou vidím tisíce světélek, vycházející
z arménské metropole Jerevan. Maršrútka zastavuje v centru města
a Sargis hned mává na taxík, který mám ke své nelibosti zaplatit. Cestou
kamsi do neznáma se stavíme nakoupit řadu potravin – opět platím já.
Když jsem měl pak vyklopit i za gostinicu – 25 dolarů na
jednoho, vzbouřil jsem se.

Aneb tady se musíš oženit

Kurdský průvodce mě zve na pivo a dělá to tak rafinovaně, že nakonec zaplatím za sebe i za něj. Těsně před odjezdem maršrútky mi představí zamračeného fousatého blonďáka, který prý se jmenuje Sako, je Armén a postará se o mě jako o vlastního bratra. Nevím proč, ale dotyčný Sargis Manukjan je mi od první chvíle nesympatický. V dobách divokého západu bych mu zasyčel do ucha: „Cizinče, vaše tvář se mi nelíbí!“ Přes svých 24 let má vrásčitou tvář, podivné zelené oči a vůbec nezapadá do mých představ o podobě Arména. Zpočátku se se mnou baví úsečně a neochotně, jakmile však nasedneme do maršrútky, rázem se chová jako můj nejlepší kamarád. Upozorňuje mě, že onen Kurd nebyl ničím jiným než žebrákem a ať si na podobná setkání dám pozor. Teď prý se ale nemusím bát, protože on se o mě v Arménii postará a nedovolí nikomu, aby mi cokoliv provedl.


Tohle byla zkušenost z rodu těch, kterým se říká životní. Místo toho, abych tu nějak soudil či moralizoval, nabídnu vám několik úryvků z mého cestovního deníku. Na jejich základě si můžete udělat představu, jak to tehdy, kolem dne 7. 7. 2007, asi vypadalo.

První pochybnosti

Hluboko v noci pod sebou vidím tisíce světélek, vycházející z arménské metropole Jerevan. Maršrútka zastavuje v centru města a Sargis hned mává na taxík, který mám ke své nelibosti zaplatit. Cestou kamsi do neznáma se stavíme nakoupit řadu potravin – opět platím já. Když jsem měl pak vyklopit i za gostinicu – 25 dolarů na jednoho, vzbouřil jsem se. Sargisi, povídám ostře, to je u vás takový zvyk, že když někoho pozvete jako hosta, tak on všechno platí? Já jen, že u nás v Česku je to naopak! Co povídáš, urazí se Sargis, dneska platíš ty, zítra všechno zaplatím já! Není třeba se urážet, teď jsme jako dva bratři.

Hořká arménská pilulka

Sargise zajímá obsah mého batohu, dokonce se sápe po mojí peněžence! V tu chvíli jsem vykypěl a seřval ho jako malého kluka. „Co to je za zvyk koukat do cizích peněženek?“ hřímám. „Sargis, eto ně narmalno, panjatna? Ně narmalno!“ Probodávám ho pohledem. Sargis se zprvu zarazí a pak se tiše rozhovoří o tom, jak dokáží být někteří lidé nevděční. My dva jsme přece bratři, musíme o sobě tedy vědět všechno. Jako důkaz toho, že to myslí vážně, mi nabízí svoji cestovní tašku – jen si ji prohrabej, prohlídni! A pak řekl něco, co mě zdrtilo: „Na hranicích jsem podepsal svou zodpovědnost za tebe, Andrej, a tak se ode mě nehneš ani na krok. Ani na krok, rozumíš? Jinak z toho budeme mít problémy oba – tebe nepustí přes hranici zpátky a mě poženou k zodpovědnosti.“ „A to jako celou dobu?“ nevěřím vlastním uším. „Přesně tak, celou dobu! Co sis myslel?…“

V mysli se mi vybavují poučky známých, že urazit Arména je daleko horší než urazit Čecha. Proto beru situaci takovou jaká je, s tím, že se zatím pokusím přežít „bratrovi“ po boku. Pokud se naskytne vhodná příležitost, uteču. Prostě se zdekuju, klidně i taxík zastavím a zmizím někam daleko, kde začnu arménské putování sám a podle svých představ. Osud dokáže být někdy škodolibě krutý, a tak nakonec spím na manželské posteli s člověkem, z něhož na mě jde trochu hrůza.

Oslava na usmířenou?

Cestou do Aštaraku přisedli do autobusu dva Sargisovi kamoši. Jeden z nich, Edgar, se k nám připojuje a společně jdeme do ořeším zarostlého údolíčka řeky Kasach. Tam se nachází jakýsi piknikový plácek pod širým nebem: sedátka, stolek a zejména rošt na výrobu arménského šašliku. Sargis mi, s mým dovolením, zabavuje zbytek salámu, krájí, napichuje na železný prut a opéká nad žhoucím popelem. Improvizovaný šašlik je brzy hotov, můžeme jej pojíst a popít pravé „tutovky“ (vodky z moruší). To jsem ještě netušil, co bude následovat. Přípitek na přátelství. Na rodinu. Na naše země. Na nás. “Na těbja, Andrej, patamušto ty u nas v gosti.“ Začínám mít strach, že to neustojím. Pít však musím – jinak bych své hostitele těžce urazil, jak mi taktně a nevybíravě naznačili.

Co všechno mi zmizelo

I teď navečer panuje hrozné vedro, probouzím se v úplném jezeře potu. „Andrej, ty pijanyj!“ křičí Sargis zvenčí a přikazuje mi, abych ihned vylezl. Z jeho rozzlobených vět se dozvídám, že prý někam s Edgarem odešli a pověřili mě hlídáním věcí, zatímco já si klidně usnu! Přestože mi alkohol zakalil mysl, nic takového není pravda, pamatuju si všechno. Sargis však útočí dále: „Zděs nět moj paspart! Kde moj paspart, Andrej, ty chujovyj čelavěk?“ A to už s hrůzou vidím, že zpoza mého batohu zmizel i foťák a mobil. Dělá se mi znovu zle, ale už ne z alkoholu. „Mně ukráli aparat i mobilnik“, svěřuji se Sargisovi zkroušeně, ale ten vypadá opravdu rozlíceně a podezřívá mě z krádeže jeho pasu! Pro jistotu přesypu celý bágl: pas v něm pochopitelně není. Balíme věci a kráčíme z údolíčka k silnici. Edgar se mezitím rozloučil a zmizel. A já ti tolik věřil, hořekuje Sargis a hrozí, že případ předá policii a že mě na tři roky zabásnou!


A tu nastal hodně prapodivný obrat. Sako přivolává taxíka, platí mi cestu do Ošakanu a mizí jako pára nad hrncem. V první chvíli nevím, co si o tom všem mám myslet. Jsem psychicky na dně a pociťuji obrovskou úlevu, že ten nesympatický, nebezpečný týpek zmizel z mého zorného pole.

Postarší taxikář se trochu diví, proč jsem rozrušený, tak mu všechno vyprávím. Zároveň mi začíná svítat, že by to na mě Sargis s Edgarem jenom hráli a ve skutečnosti sami byli zloději? Proč Edgar tak znenáhla zmizel, nešel jen ukrýt lup do bezpečí? Nu dobrá, ale proč mě Sargis tak najednou opustil, když včera přísahal, že se od něj v Arménii nehnu ani na krok? To je záhada a já zatím netuším, že ještě dnes se dozvím pravdu.

Drsná skutečnost aneb co bude zítra

Setmělo se, zvedl se vítr a kolem duní hromy, po rozpáleném dni se chystá noční bouře. Vezeme se z Ošakanu kamsi na předměstí Aštaraku a taxikář se stavuje na pokec u známých. Já mezitím kontroluji batoh a vtom to přichází jako rána z pistole. KDE MÁM PENÍZE? Ještě odpoledne byla část dolarů pečlivě ukryta v lékárničce, část v diáři….a ty peníze jsou nadobro fuč! Raději důkladně prohrabávám celý batoh kousek po kousku, ale peníze skutečně nikde. A najednou je mi všechno jasné. Jak si to ten Sargis dokázal zařídit, to jsem ještě neviděl! Už v Tbilisi si mě začal systematicky omotávat kolem prstu řečičkami o vzájemném bratrství. Na hranici mi pomohl s vízem a podepsal reverz, že za mě ručí. Tím mi defacto svázal ruce. Jediná možnost z mé strany byl útěk. A Sargis sakra dobře věděl, že neuteču. Aspoň ne v nočním Jerevanu. Dnes mě vylákal na piknik, pod záminkou dalších nesmyslů o přátelství mě opil, uspal a pak důkladně prohlédl můj batoh. Našel prachy, našel foťák i mobil, všechno předal Edgarovi a pak mě probudil s tím, že tu byli zloději a za všechno můžu já. Edgar se mezitím nenápadně odporoučel.

Stojím nad vybaleným batohem na kryté betonové terase, kolem duní hromy a já absolutně nevím, co bude. Takový malér jsem dosud nezažil. Být čtyři tisíce kilometrů od domova prakticky bez peněz, s docházejícími zásobami jídla a obavami před mafiány – hodně tvrdá skutečnost. Taxikář a jeho známí mě soucitně sledují, přistavují mi židli, dávají napít, ale jinak pomoci nemůžou, sami jsou chudí jak kostelní myši. Když vidí moji nezáviděníhodnou situaci, snaží se vtipkovat: „zděs nádo poženitsja!“ Ne, že bych měl něco proti arménským slečnám, krásou se skoro vyrovnají nádherným gruzínkám, ale mou depresi to nijak nezmenšuje. „Tak pradať palatku!“ navrhuje můj hostitel taxikář. To už zní malinko lépe, stan bych skutečně mohl v Jerevanu zpeněžit. Rozhodně však hluboko pod prodejní cenou a i tak by byl problém s jeho udáním.

Hostitel mě veze na nocleh k sobě domů. Teprve nyní si uvědomuji nesmírnou bídu arménského venkova. Taxikář obývá spolu se svým synem polorozpadlé plechové staveníčko obklopené stepí. Skla v oknech jenom napůl, zbytek pokrývá ve větru se třepotající igelit. Vypelichané křeslo s trčícími péry a špinavým přehozem. Dveře se zavírají na petlici, jako zástrčka slouží rezavý hřebík. Od těchto lidí skutečně nemohu žádat nic víc než přespání. Majitel mi přesto vaří sladké kafe a pak spolu asi dvě hodiny debatujeme na téma mého průšvihu. Venku je nebezpečno, samí hadi, vypráví hostitel.


Copak se z Arménie nedostanu?

S díky se poroučím na maršrutku, která míří do centra Jerevanu. Tady začíná další veseloučké martyrium s pracovním názvem kterak informovat policajty. Používám zavedenou formuli ve znění: „Zdravstvujtě, u menja jesť balšaja prabléma, včera véčerom mně ukráli vsje děngi i ja ně znaju, kak dabraťsja damoj do Češskoj republiky…“ První uniformovaní strážci mě odkáží na jerevanskou centrálu. Tam mi sdělí, že jsem to měl řešit v Aštaraku, ne zde v Jerevanu. A navíc, chlape, „vaskreseně sivodňa!“ To mě taky mohlo napadnout, neděle v postsovětské republice je dnem doslova zakletým. Komíhám kolem polského velvyslanectví, ale ani tam neordinují a navíc prý nejsem jejich občan, nemám tedy právo zastání!

Vtip vězí v tom, že Česká republika nemá v Arménii velvyslance a není tu na koho se obrátit. Zbývá zkusit poslední možnost, vlak. Konečně se na mě usmálo trochu štěstí, vylíčil jsem paní u pokladny, že nemám moc peněz, klidně budu cestovat do Tbilisi dobytčákem, jen ať to stojí co nejmíň.

Záchrana přichází z domova

V budově pasolstva mě briskně spojí s českým konzulem. Postarší širší chlápek jménem Jan Polach vyslechne mé osudy a pak spustí záchrannou akci. Jedná se o převod peněz z ČR sem do Gruzie tak, abych si je ještě dnes mohl vyzvednout. Podmínkou je dovolat se příbuzným, nadiktovat jim složitou adresu a kódy gruzínské pobočky Western Union, požádat je, aby zaslali určitý obnos, a ještě před zavíračkou si ty peníze vyzvednout.

Lehko se řekne, hůř provede. Sedím v prázdné místnosti plné „nemocničního“ pachu, v ruce konzulův mobil a zkouším se dovolat. Nejdřív babičce, na niž jedinou si pamatuji číslo, ji pak žádám o číslo na rodiče, případně do Brna. Zkouším všechno obvolat, ale marně. Mou jedinou nadějí tedy zůstává babička. Vysvětluji jí, oč jde, ať se nebojí a hlavně ať pečlivě zaznamená, co ji nadiktuji. Ta však vůbec neví, jak s tím naložit, nevím to ani já a jak se později dozvídám, ani bankovní úředníci v Třebíči! Raději vše opakuji, hláskuji písmena, hlavně ať je to v pořádku.

Po návratu na velvyslanectví strávím s mobilem u ucha další propocenou hodinu. Konzul mi sice zařídil jídlo a pití, jinak se však chová vcelku nerudně, co chvíli se jeho hlava objeví ve dveřích a lamentuje, proč jsem se ještě nedovolal. Před čtvrtou se konečně dovolávám, babička mi sděluje kýžený kód a já jí mnohokrát děkuju za snahu. Nocleh mi už konzul zařídil za „skvělých“ 30 USD na noc, které musím pochopitelně uhradit z toho, co mi přijde z Čech. U bankovní překážky vytrpím další pětiminutovku nejistoty. A když slyším bouchání razítek, padá mi ze srdce balvan velikosti paneláku. V tuto chvíli mám na světě nejradši dvě osoby: svou babičku, které se podařilo peníze zaslat, a sličnou Khatunu Kuchukhidze, která mi peníze s úsměvem předává…


Co dodat? Živ a zdráv jsem se tehdy dostal domů a o dva roky později byl v Arménii znovu. Tentokrát s přáteli a neocenitelnou zkušeností: nedaroval jsem taxikářům zbytečně ani cent navíc. A bylo tam nádherně, je to opravdu skvělá země plná pohostinných lidí, z nichž se jen tu a tam rekrutuje pořádný darebák…

Aneb tady se musíš oženit

Kurdský průvodce mě zve na pivo a dělá to tak rafinovaně, že nakonec zaplatím za sebe i za něj. Těsně před odjezdem maršrútky mi představí zamračeného fousatého blonďáka, který prý se jmenuje Sako, je Armén a postará se o mě jako o vlastního bratra. Nevím proč, ale dotyčný Sargis Manukjan je mi od první chvíle nesympatický. V dobách divokého západu bych mu zasyčel do ucha: „Cizinče, vaše tvář se mi nelíbí!“ Přes svých 24 let má vrásčitou tvář, podivné zelené oči a vůbec nezapadá do mých představ o podobě Arména. Zpočátku se se mnou baví úsečně a neochotně, jakmile však nasedneme do maršrútky, rázem se chová jako můj nejlepší kamarád. Upozorňuje mě, že onen Kurd nebyl ničím jiným než žebrákem a ať si na podobná setkání dám pozor. Teď prý se ale nemusím bát, protože on se o mě v Arménii postará a nedovolí nikomu, aby mi cokoliv provedl.


Tohle byla zkušenost z rodu těch, kterým se říká životní. Místo toho, abych tu nějak soudil či moralizoval, nabídnu vám několik úryvků z mého cestovního deníku. Na jejich základě si můžete udělat představu, jak to tehdy, kolem dne 7. 7. 2007, asi vypadalo.

První pochybnosti

Hluboko v noci pod sebou vidím tisíce světélek, vycházející z arménské metropole Jerevan. Maršrútka zastavuje v centru města a Sargis hned mává na taxík, který mám ke své nelibosti zaplatit. Cestou kamsi do neznáma se stavíme nakoupit řadu potravin – opět platím já. Když jsem měl pak vyklopit i za gostinicu – 25 dolarů na jednoho, vzbouřil jsem se. Sargisi, povídám ostře, to je u vás takový zvyk, že když někoho pozvete jako hosta, tak on všechno platí? Já jen, že u nás v Česku je to naopak! Co povídáš, urazí se Sargis, dneska platíš ty, zítra všechno zaplatím já! Není třeba se urážet, teď jsme jako dva bratři.

Hořká arménská pilulka

Sargise zajímá obsah mého batohu, dokonce se sápe po mojí peněžence! V tu chvíli jsem vykypěl a seřval ho jako malého kluka. „Co to je za zvyk koukat do cizích peněženek?“ hřímám. „Sargis, eto ně narmalno, panjatna? Ně narmalno!“ Probodávám ho pohledem. Sargis se zprvu zarazí a pak se tiše rozhovoří o tom, jak dokáží být někteří lidé nevděční. My dva jsme přece bratři, musíme o sobě tedy vědět všechno. Jako důkaz toho, že to myslí vážně, mi nabízí svoji cestovní tašku – jen si ji prohrabej, prohlídni! A pak řekl něco, co mě zdrtilo: „Na hranicích jsem podepsal svou zodpovědnost za tebe, Andrej, a tak se ode mě nehneš ani na krok. Ani na krok, rozumíš? Jinak z toho budeme mít problémy oba – tebe nepustí přes hranici zpátky a mě poženou k zodpovědnosti.“ „A to jako celou dobu?“ nevěřím vlastním uším. „Přesně tak, celou dobu! Co sis myslel?…“

V mysli se mi vybavují poučky známých, že urazit Arména je daleko horší než urazit Čecha. Proto beru situaci takovou jaká je, s tím, že se zatím pokusím přežít „bratrovi“ po boku. Pokud se naskytne vhodná příležitost, uteču. Prostě se zdekuju, klidně i taxík zastavím a zmizím někam daleko, kde začnu arménské putování sám a podle svých představ. Osud dokáže být někdy škodolibě krutý, a tak nakonec spím na manželské posteli s člověkem, z něhož na mě jde trochu hrůza.

Oslava na usmířenou?

Cestou do Aštaraku přisedli do autobusu dva Sargisovi kamoši. Jeden z nich, Edgar, se k nám připojuje a společně jdeme do ořeším zarostlého údolíčka řeky Kasach. Tam se nachází jakýsi piknikový plácek pod širým nebem: sedátka, stolek a zejména rošt na výrobu arménského šašliku. Sargis mi, s mým dovolením, zabavuje zbytek salámu, krájí, napichuje na železný prut a opéká nad žhoucím popelem. Improvizovaný šašlik je brzy hotov, můžeme jej pojíst a popít pravé „tutovky“ (vodky z moruší). To jsem ještě netušil, co bude následovat. Přípitek na přátelství. Na rodinu. Na naše země. Na nás. “Na těbja, Andrej, patamušto ty u nas v gosti.“ Začínám mít strach, že to neustojím. Pít však musím – jinak bych své hostitele těžce urazil, jak mi taktně a nevybíravě naznačili.

Co všechno mi zmizelo

I teď navečer panuje hrozné vedro, probouzím se v úplném jezeře potu. „Andrej, ty pijanyj!“ křičí Sargis zvenčí a přikazuje mi, abych ihned vylezl. Z jeho rozzlobených vět se dozvídám, že prý někam s Edgarem odešli a pověřili mě hlídáním věcí, zatímco já si klidně usnu! Přestože mi alkohol zakalil mysl, nic takového není pravda, pamatuju si všechno. Sargis však útočí dále: „Zděs nět moj paspart! Kde moj paspart, Andrej, ty chujovyj čelavěk?“ A to už s hrůzou vidím, že zpoza mého batohu zmizel i foťák a mobil. Dělá se mi znovu zle, ale už ne z alkoholu. „Mně ukráli aparat i mobilnik“, svěřuji se Sargisovi zkroušeně, ale ten vypadá opravdu rozlíceně a podezřívá mě z krádeže jeho pasu! Pro jistotu přesypu celý bágl: pas v něm pochopitelně není. Balíme věci a kráčíme z údolíčka k silnici. Edgar se mezitím rozloučil a zmizel. A já ti tolik věřil, hořekuje Sargis a hrozí, že případ předá policii a že mě na tři roky zabásnou!


A tu nastal hodně prapodivný obrat. Sako přivolává taxíka, platí mi cestu do Ošakanu a mizí jako pára nad hrncem. V první chvíli nevím, co si o tom všem mám myslet. Jsem psychicky na dně a pociťuji obrovskou úlevu, že ten nesympatický, nebezpečný týpek zmizel z mého zorného pole.

Postarší taxikář se trochu diví, proč jsem rozrušený, tak mu všechno vyprávím. Zároveň mi začíná svítat, že by to na mě Sargis s Edgarem jenom hráli a ve skutečnosti sami byli zloději? Proč Edgar tak znenáhla zmizel, nešel jen ukrýt lup do bezpečí? Nu dobrá, ale proč mě Sargis tak najednou opustil, když včera přísahal, že se od něj v Arménii nehnu ani na krok? To je záhada a já zatím netuším, že ještě dnes se dozvím pravdu.

Drsná skutečnost aneb co bude zítra

Setmělo se, zvedl se vítr a kolem duní hromy, po rozpáleném dni se chystá noční bouře. Vezeme se z Ošakanu kamsi na předměstí Aštaraku a taxikář se stavuje na pokec u známých. Já mezitím kontroluji batoh a vtom to přichází jako rána z pistole. KDE MÁM PENÍZE? Ještě odpoledne byla část dolarů pečlivě ukryta v lékárničce, část v diáři….a ty peníze jsou nadobro fuč! Raději důkladně prohrabávám celý batoh kousek po kousku, ale peníze skutečně nikde. A najednou je mi všechno jasné. Jak si to ten Sargis dokázal zařídit, to jsem ještě neviděl! Už v Tbilisi si mě začal systematicky omotávat kolem prstu řečičkami o vzájemném bratrství. Na hranici mi pomohl s vízem a podepsal reverz, že za mě ručí. Tím mi defacto svázal ruce. Jediná možnost z mé strany byl útěk. A Sargis sakra dobře věděl, že neuteču. Aspoň ne v nočním Jerevanu. Dnes mě vylákal na piknik, pod záminkou dalších nesmyslů o přátelství mě opil, uspal a pak důkladně prohlédl můj batoh. Našel prachy, našel foťák i mobil, všechno předal Edgarovi a pak mě probudil s tím, že tu byli zloději a za všechno můžu já. Edgar se mezitím nenápadně odporoučel.

Stojím nad vybaleným batohem na kryté betonové terase, kolem duní hromy a já absolutně nevím, co bude. Takový malér jsem dosud nezažil. Být čtyři tisíce kilometrů od domova prakticky bez peněz, s docházejícími zásobami jídla a obavami před mafiány – hodně tvrdá skutečnost. Taxikář a jeho známí mě soucitně sledují, přistavují mi židli, dávají napít, ale jinak pomoci nemůžou, sami jsou chudí jak kostelní myši. Když vidí moji nezáviděníhodnou situaci, snaží se vtipkovat: „zděs nádo poženitsja!“ Ne, že bych měl něco proti arménským slečnám, krásou se skoro vyrovnají nádherným gruzínkám, ale mou depresi to nijak nezmenšuje. „Tak pradať palatku!“ navrhuje můj hostitel taxikář. To už zní malinko lépe, stan bych skutečně mohl v Jerevanu zpeněžit. Rozhodně však hluboko pod prodejní cenou a i tak by byl problém s jeho udáním.

Hostitel mě veze na nocleh k sobě domů. Teprve nyní si uvědomuji nesmírnou bídu arménského venkova. Taxikář obývá spolu se svým synem polorozpadlé plechové staveníčko obklopené stepí. Skla v oknech jenom napůl, zbytek pokrývá ve větru se třepotající igelit. Vypelichané křeslo s trčícími péry a špinavým přehozem. Dveře se zavírají na petlici, jako zástrčka slouží rezavý hřebík. Od těchto lidí skutečně nemohu žádat nic víc než přespání. Majitel mi přesto vaří sladké kafe a pak spolu asi dvě hodiny debatujeme na téma mého průšvihu. Venku je nebezpečno, samí hadi, vypráví hostitel.


Copak se z Arménie nedostanu?

S díky se poroučím na maršrutku, která míří do centra Jerevanu. Tady začíná další veseloučké martyrium s pracovním názvem kterak informovat policajty. Používám zavedenou formuli ve znění: „Zdravstvujtě, u menja jesť balšaja prabléma, včera véčerom mně ukráli vsje děngi i ja ně znaju, kak dabraťsja damoj do Češskoj republiky…“ První uniformovaní strážci mě odkáží na jerevanskou centrálu. Tam mi sdělí, že jsem to měl řešit v Aštaraku, ne zde v Jerevanu. A navíc, chlape, „vaskreseně sivodňa!“ To mě taky mohlo napadnout, neděle v postsovětské republice je dnem doslova zakletým. Komíhám kolem polského velvyslanectví, ale ani tam neordinují a navíc prý nejsem jejich občan, nemám tedy právo zastání!

Vtip vězí v tom, že Česká republika nemá v Arménii velvyslance a není tu na koho se obrátit. Zbývá zkusit poslední možnost, vlak. Konečně se na mě usmálo trochu štěstí, vylíčil jsem paní u pokladny, že nemám moc peněz, klidně budu cestovat do Tbilisi dobytčákem, jen ať to stojí co nejmíň.

Záchrana přichází z domova

V budově pasolstva mě briskně spojí s českým konzulem. Postarší širší chlápek jménem Jan Polach vyslechne mé osudy a pak spustí záchrannou akci. Jedná se o převod peněz z ČR sem do Gruzie tak, abych si je ještě dnes mohl vyzvednout. Podmínkou je dovolat se příbuzným, nadiktovat jim složitou adresu a kódy gruzínské pobočky Western Union, požádat je, aby zaslali určitý obnos, a ještě před zavíračkou si ty peníze vyzvednout.

Lehko se řekne, hůř provede. Sedím v prázdné místnosti plné „nemocničního“ pachu, v ruce konzulův mobil a zkouším se dovolat. Nejdřív babičce, na niž jedinou si pamatuji číslo, ji pak žádám o číslo na rodiče, případně do Brna. Zkouším všechno obvolat, ale marně. Mou jedinou nadějí tedy zůstává babička. Vysvětluji jí, oč jde, ať se nebojí a hlavně ať pečlivě zaznamená, co ji nadiktuji. Ta však vůbec neví, jak s tím naložit, nevím to ani já a jak se později dozvídám, ani bankovní úředníci v Třebíči! Raději vše opakuji, hláskuji písmena, hlavně ať je to v pořádku.

Po návratu na velvyslanectví strávím s mobilem u ucha další propocenou hodinu. Konzul mi sice zařídil jídlo a pití, jinak se však chová vcelku nerudně, co chvíli se jeho hlava objeví ve dveřích a lamentuje, proč jsem se ještě nedovolal. Před čtvrtou se konečně dovolávám, babička mi sděluje kýžený kód a já jí mnohokrát děkuju za snahu. Nocleh mi už konzul zařídil za „skvělých“ 30 USD na noc, které musím pochopitelně uhradit z toho, co mi přijde z Čech. U bankovní překážky vytrpím další pětiminutovku nejistoty. A když slyším bouchání razítek, padá mi ze srdce balvan velikosti paneláku. V tuto chvíli mám na světě nejradši dvě osoby: svou babičku, které se podařilo peníze zaslat, a sličnou Khatunu Kuchukhidze, která mi peníze s úsměvem předává…


Co dodat? Živ a zdráv jsem se tehdy dostal domů a o dva roky později byl v Arménii znovu. Tentokrát s přáteli a neocenitelnou zkušeností: nedaroval jsem taxikářům zbytečně ani cent navíc. A bylo tam nádherně, je to opravdu skvělá země plná pohostinných lidí, z nichž se jen tu a tam rekrutuje pořádný darebák…

Buenos Aires a okolí

Pokud budete v Buenos Aires přes víkend, zajděte na nedělní trh na
Plaza Dorrego. Navazující čtvrť La Boca je vyhlášená zejména uličkou
pestrobarevných budov Caminito, kterou najdete snad v každém
turistickém průvodci. Přímo v ní nebo v okolí najdete spoustu
Parillas s „typickým“ tango show pro turisty.


Pokud necestujete do Argentiny z některé okolní jihoamerické země, přiletíte určitě na mezinárodní letiště Ezeiza jihozápadně od Buenos Aires. Odtud se do centra dostanete nejlépe autobusem společnosti Manuel Tienda León (AR$ 80), taxi Vás vyjde levněji, pokud budete alespoň tři.

Ubytování a doprava

Buenos Aires, hlavní město Argentiny, nabízí obrovský výběr ubytování všech cenových kategorií. Můžete najít velké množství velmi dobrých hostelů v centru nebo poblíž centra za slušné ceny (většinou AR$ 40 a výše za osobu/noc se snídaní). Určitě je velmi dobré rezervovat pokoj předem přes internet, nejen že budete mít jistotu, ale velmi často i o dost lepší cenu než když přijdete bez internetové rezervace. Zkuste např. Hostelworld (www.hostelwor­ld.com), nabídka ubytování je široká a je zde velmi mnoho recenzí na jednotlivé hostely-hotely, které jsou užitečné pro hledání vhodného hostelu. Ve všech hostelech se domluvíte bez problémů anglicky, pokud nemluvíte moc španělsky, tak si to užijte, v dalších částech Argentiny tomu už tak často není. Nezapomeňte, že centrum a okolí Buenos Aires je velmi rušné 24 hodin denně, pokud budete mít smůlu a okna do ulice, ze spaní toho moc nebude. Pokud hledáte klidnější ubytování, zkuste čtvrť Palermo.


Městská hromadná doprava v Buenos Aires je zážitek sám o sobě. Město má 5 linek metra (AR$ 2.10) – A až E, určitě se projeďte linkou A, kde jezdí historické soupravy metra. Pokud budete pokračovat do dalších oblastí Argentiny autobusem, určitě využijete linku C, která končí na vnitrostátním autobusovém nádraží Retiro. Systém autobusových linek (AR$ 1.50) je nesmírné rozsáhlý (určitě hodně přes 100 linek), ale poměrně chaotický. Určitě se vyplatí zakoupit speciálního průvodce autobusovými linkami se zobrazením všech tras, je k dostání téměř všude (často ho nabízí i přímo v metru). Většina linek jezdí 24 hodin denně, jízdné se platí přímo v autobuse, ale mějte na paměti, že nelze platit bankovkami, URČITĚ si tedy udržujte dostatečnou zásobu kovových mincí. Další možností je využití poměrně levných taxi a tzv. remis, speciálních taxi na zavolání, kde se platí jednotné jízdné v rámci dané zóny Buenos Aires. Tuto službu, jak se zdá, využívá drtivá většina místních.

Jota

Lukáš, který tento článek o Buenos Aires napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimo jiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.

Zajímavosti


V Buenos Aires je určitě co vidět, pokud máte čas, zůstaňte alespoň 2–3 dny. První co můžete navštívit je např. proslulý hřbitov Recoleta, kde jsou pochováni všichni, kteří v argentinské historii zaujímali důležité místo (včetně proslavené Evity Perón). Vyrazte brzy ráno, abyste předběhli davy lidí, kteří na toto místo každodenně míří. Až Vás hrobky přestanou bavit, můžete se přesunout do blízké botanické, zoologické či japonské zahrady nebo pokračovat do blízké čtvrti Palermo, která je právem považovaná za nejhezčí čtvrť Buenos Aires. Blízko Recolety naleznete několik výborných kaváren a Parillas – argentinské steak-restaurace, kde můžete konečně poprvé ochutnat naprosto úžasné argentinské steaky (klasika je bife de chorizo). Sbírejte vždy letáky, které restaurace roznášejí, a následně chtějte menu na nich zobrazené, v opačném případě čekejte o dost větší ceny.

Druhá vhodná destinace je hlavní náměstí Buenos Aires – Plaza de Mayo. Odtud můžete pěšky vyrazit směrem na západ k Plaza de Congress, kde sídlí argentinský parlament (budova velmi podobná washingtonskému kapitolu). Pokud rádi navštěvujete různá muzea, tak je tato cesta pro Vás, po cestě jich najdete hned několik. Určitě udělejte malou odbočku na omrknutí Teatro Colón, klíčové operní, baletní a hudební scény v Argentině.


Jižní čtvrť San Telmo představuje jednu z historicky nejzachovalejších částí a určitě se vyplatí vyhradit nějaký čas na brouzdání úzkými uličkami. Pokud budete v Buenos Aires přes víkend, zajděte na nedělní trh na Plaza Dorrego. Navazující čtvrť La Boca je vyhlášená zejména uličkou pestrobarevných budov Caminito, kterou najdete snad v každém turistickém průvodci. Přímo v ní nebo v okolí najdete spoustu Parillas s „typickým“ tango show pro turisty, pokud ale stojíte o skutečné tango zajděte na některou tango show v centru Buenos Aires nebo ještě lépe, účastněte se výuky tanga, kterou velmi často organizují hostely na jejich terasách. V případě že chcete zažít „pravé“ pro turisty nenaleštěné Buenos Aires, jděte do čtvrti La Boca a příp. dále pěšky, ovšem bezpečnost Vám tady nikdo nezaručí. Po cestě ovšem můžete navštívit opravdové Parillas, pekárny nebo kavárny, kam chodí místní lidé.

Chcete-li si od rušného velkoměsta odpočinout, navštivte Reserva Ecologica Costanera Sur (v PO zavřeno) na východě Buenos Aires v ústí Rio de la Plata. Tato rozsáhlá bahenní oblast je ideální pro pozorování ptáků a určitě nebudete litovat, pokud si půjčíte u vchodu kolo (pouze v létě o víkendu).

Reklama: Informace o očkování a zdravotních rizicích vaši cesty vám poskytnou specialisté center Očkování a cestovní medicíny Avenier. Více informací najdete na www.ockovacicen­trum.cz.

Okolí Buenos Aires

Pokud už Vás Buenos Aires nebaví, naštěstí je dost možností vyrazit na jednodenní nebo i vícedenní výlety do okolí.


Městečko Tigre je ideálním místem na jednodenní výlet díky blízkosti delty řeky Paraná, největší argentinské řeky. Dostanete se do něj vlakem (věc v Argentině téměř nevídaná) z vlakového nádraží Retiro (AR$ 1.50, cca. 1 hodina cesty). Samotné městečko, které ze všeho nejvíc připomíná Benátky, je tvořeno soustavou budov, z nichž je velké množství umístěné na kůlech a plovoucích ostrovech, to vše je propojeno extenzivním systémem říčních kanálů. Toto městečko je domovem „smetánky“ z Buenos Aires, která zde vlastní chaty apod. Celou deltu křižují velké množství vodních taxi, díky nimž se dají velmi snadno navštívit odlehlejší oblasti delty a samotná řeka Río Paraná.

Další možností je např. navštívení hezkého městečka Colonia del Sacramento v Uruguyai, trajekty z Buenos Aires přes Rio de la Plata jezdí každou chvíli.


Pokud necestujete do Argentiny z některé okolní jihoamerické země, přiletíte určitě na mezinárodní letiště Ezeiza jihozápadně od Buenos Aires. Odtud se do centra dostanete nejlépe autobusem společnosti Manuel Tienda León (AR$ 80), taxi Vás vyjde levněji, pokud budete alespoň tři.

Ubytování a doprava

Buenos Aires, hlavní město Argentiny, nabízí obrovský výběr ubytování všech cenových kategorií. Můžete najít velké množství velmi dobrých hostelů v centru nebo poblíž centra za slušné ceny (většinou AR$ 40 a výše za osobu/noc se snídaní). Určitě je velmi dobré rezervovat pokoj předem přes internet, nejen že budete mít jistotu, ale velmi často i o dost lepší cenu než když přijdete bez internetové rezervace. Zkuste např. Hostelworld (www.hostelwor­ld.com), nabídka ubytování je široká a je zde velmi mnoho recenzí na jednotlivé hostely-hotely, které jsou užitečné pro hledání vhodného hostelu. Ve všech hostelech se domluvíte bez problémů anglicky, pokud nemluvíte moc španělsky, tak si to užijte, v dalších částech Argentiny tomu už tak často není. Nezapomeňte, že centrum a okolí Buenos Aires je velmi rušné 24 hodin denně, pokud budete mít smůlu a okna do ulice, ze spaní toho moc nebude. Pokud hledáte klidnější ubytování, zkuste čtvrť Palermo.


Městská hromadná doprava v Buenos Aires je zážitek sám o sobě. Město má 5 linek metra (AR$ 2.10) – A až E, určitě se projeďte linkou A, kde jezdí historické soupravy metra. Pokud budete pokračovat do dalších oblastí Argentiny autobusem, určitě využijete linku C, která končí na vnitrostátním autobusovém nádraží Retiro. Systém autobusových linek (AR$ 1.50) je nesmírné rozsáhlý (určitě hodně přes 100 linek), ale poměrně chaotický. Určitě se vyplatí zakoupit speciálního průvodce autobusovými linkami se zobrazením všech tras, je k dostání téměř všude (často ho nabízí i přímo v metru). Většina linek jezdí 24 hodin denně, jízdné se platí přímo v autobuse, ale mějte na paměti, že nelze platit bankovkami, URČITĚ si tedy udržujte dostatečnou zásobu kovových mincí. Další možností je využití poměrně levných taxi a tzv. remis, speciálních taxi na zavolání, kde se platí jednotné jízdné v rámci dané zóny Buenos Aires. Tuto službu, jak se zdá, využívá drtivá většina místních.

Jota

Lukáš, který tento článek o Buenos Aires napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimo jiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.

Zajímavosti


V Buenos Aires je určitě co vidět, pokud máte čas, zůstaňte alespoň 2–3 dny. První co můžete navštívit je např. proslulý hřbitov Recoleta, kde jsou pochováni všichni, kteří v argentinské historii zaujímali důležité místo (včetně proslavené Evity Perón). Vyrazte brzy ráno, abyste předběhli davy lidí, kteří na toto místo každodenně míří. Až Vás hrobky přestanou bavit, můžete se přesunout do blízké botanické, zoologické či japonské zahrady nebo pokračovat do blízké čtvrti Palermo, která je právem považovaná za nejhezčí čtvrť Buenos Aires. Blízko Recolety naleznete několik výborných kaváren a Parillas – argentinské steak-restaurace, kde můžete konečně poprvé ochutnat naprosto úžasné argentinské steaky (klasika je bife de chorizo). Sbírejte vždy letáky, které restaurace roznášejí, a následně chtějte menu na nich zobrazené, v opačném případě čekejte o dost větší ceny.

Druhá vhodná destinace je hlavní náměstí Buenos Aires – Plaza de Mayo. Odtud můžete pěšky vyrazit směrem na západ k Plaza de Congress, kde sídlí argentinský parlament (budova velmi podobná washingtonskému kapitolu). Pokud rádi navštěvujete různá muzea, tak je tato cesta pro Vás, po cestě jich najdete hned několik. Určitě udělejte malou odbočku na omrknutí Teatro Colón, klíčové operní, baletní a hudební scény v Argentině.


Jižní čtvrť San Telmo představuje jednu z historicky nejzachovalejších částí a určitě se vyplatí vyhradit nějaký čas na brouzdání úzkými uličkami. Pokud budete v Buenos Aires přes víkend, zajděte na nedělní trh na Plaza Dorrego. Navazující čtvrť La Boca je vyhlášená zejména uličkou pestrobarevných budov Caminito, kterou najdete snad v každém turistickém průvodci. Přímo v ní nebo v okolí najdete spoustu Parillas s „typickým“ tango show pro turisty, pokud ale stojíte o skutečné tango zajděte na některou tango show v centru Buenos Aires nebo ještě lépe, účastněte se výuky tanga, kterou velmi často organizují hostely na jejich terasách. V případě že chcete zažít „pravé“ pro turisty nenaleštěné Buenos Aires, jděte do čtvrti La Boca a příp. dále pěšky, ovšem bezpečnost Vám tady nikdo nezaručí. Po cestě ovšem můžete navštívit opravdové Parillas, pekárny nebo kavárny, kam chodí místní lidé.

Chcete-li si od rušného velkoměsta odpočinout, navštivte Reserva Ecologica Costanera Sur (v PO zavřeno) na východě Buenos Aires v ústí Rio de la Plata. Tato rozsáhlá bahenní oblast je ideální pro pozorování ptáků a určitě nebudete litovat, pokud si půjčíte u vchodu kolo (pouze v létě o víkendu).

Reklama: Informace o očkování a zdravotních rizicích vaši cesty vám poskytnou specialisté center Očkování a cestovní medicíny Avenier. Více informací najdete na www.ockovacicen­trum.cz.

Okolí Buenos Aires

Pokud už Vás Buenos Aires nebaví, naštěstí je dost možností vyrazit na jednodenní nebo i vícedenní výlety do okolí.


Městečko Tigre je ideálním místem na jednodenní výlet díky blízkosti delty řeky Paraná, největší argentinské řeky. Dostanete se do něj vlakem (věc v Argentině téměř nevídaná) z vlakového nádraží Retiro (AR$ 1.50, cca. 1 hodina cesty). Samotné městečko, které ze všeho nejvíc připomíná Benátky, je tvořeno soustavou budov, z nichž je velké množství umístěné na kůlech a plovoucích ostrovech, to vše je propojeno extenzivním systémem říčních kanálů. Toto městečko je domovem „smetánky“ z Buenos Aires, která zde vlastní chaty apod. Celou deltu křižují velké množství vodních taxi, díky nimž se dají velmi snadno navštívit odlehlejší oblasti delty a samotná řeka Río Paraná.

Další možností je např. navštívení hezkého městečka Colonia del Sacramento v Uruguyai, trajekty z Buenos Aires přes Rio de la Plata jezdí každou chvíli.

Turistické trasy – software pro vaše výlety

Pokud hledáte nástroj, s pomocí kterého naplánujete váš pěší
výlet, zajímá vás výškový profil libovolné trasy, chcete evidovat vámi
prošlé výlety, poslat kamarádovi e-mailem vlastní trasu, nebo ji vystavit
na internetu, případně jste fanda geocachingu, mohl by Vás zajímat program
Turistické trasy.

Pokud hledáte nástroj, s pomocí kterého naplánujete váš pěší výlet, zajímá vás výškový profil libovolné trasy, chcete evidovat vámi prošlé výlety, poslat kamarádovi e-mailem vlastní trasu, nebo ji vystavit na internetu, případně jste fanda geocachingu, mohl by Vás zajímat program Turistické trasy. {{reklama()}} Turistické trasy jsou český mapový software určený pro PC s operačním systémem Windows 98 a novějším. Dají se volně stáhnout ze stránek www.trasy.net, oddíl Stažení. V současné době obsahuje program turistické mapy 60 českých, šesti slovenských a třech zahraničních oblastí. Uživatel může otevřít jednu nebo více map najednou. Na mapě jsou vyznačeny všechny rozcestníky, značené turistické cesty, naučné stezky. U všech míst se zobrazuje nadmořská výška a zeměpisná poloha, u vybraných míst i fotografie nebo text. U cest je zadána jejich délka, druh, značení, případně výškový profil.

Zadat místo do trasy můžeme z rejstříku nebo poklepáním na libovolné křížení cest v mapě. Jakmile jsou v trase alespoň dvě místa, začne se kreslit výškový profil, ze kterého se dá vyčíst převýšení, délka trasy, barva značení, názvy průchozích míst a druhy cest. Přepneme-li se do itineráře trasy, jsou zde navíc uvedeny poznámky k místům a cestám, údaje o kilometráži, stoupání, klesání, sklonu, názvy značení atd. Posledním pohledem na vytvářenou trasu je statistika. Ta říká, které místo v trase je nejvýš a nejníže, jaké je celkové převýšení, nejprudší sklon z kopce a do kopce, kolik procent trasy tvoří jaký druh cesty atd.

Turistické trasy vyhledávají mezi zvolenými místy trasu na základě uživatelského nastavení. Je možné povolit jen některé druhy cest nebo značení, vyhledávat trasu nejkratší, s nejmenším nebo naopak největším stoupáním, nebo trasu, která se bude co nejvíce držet turistických značek. Hotová trasa se dá uložit, vytisknout, vložit do deníku výletů nebo exportovat. Export je možný do souboru vhodného pro GPS, do obrázku, do tabulky nebo do webové stránky. Jednoduše tak můžeme vytvořenou trasu umístit na web, poslat ji kamarádovi e-mailem, nebo si ji nahrát do GPS.

Deník slouží k evidenci uskutečněných výletů. Ke každému výletu se dá zadat název, datum a čas konání, počasí, poznámka a průběh trasy z programu Turistické trasy nebo přímo stopa z GPS. Deníků je možno vést více, třeba pro účely vícečlenné rodiny. Program dokáže z deníku vygenerovat webové stránky, na kterých jsou výlety rozděleny podle roků a obsahují výškové profily, mapy, itineráře, GPS soubory tras a další dostupné údaje.


Turistické trasy dále umožňují otevírat stopy, trasy a body ze souborů GPX v textové (itinerář, statistika) i grafické (mapa a výškový profil) podobě. Program dokáže zobrazovat v mapě informace o keších ze souborů LOC a GPX, případně slučovat tyto soubory dohromady. Důležitá je také možnost administrace mapy. Uživatel díky ní může jednoduchým způsobem doplňovat nebo upravovat cesty, místa, objekty, fotografie a texty.

Volně dostupná verze programu uživatele omezuje nutností opisovat při používání neregistrovaných map desetimístné číslo. Toto jediné omezení se vytratí placenou registrací. Platí se zvlášť za program a zvlášť za jednotlivé mapy. Jaké mapy si uživatel pořídí, záleží jen na něm, v budoucnu může jakoukoli mapu do programu přikoupit.

Do 24. 12. 2009 běží na stránkách www.trasy.net akce Předvánoční sleva -20 %. Cena programu je po slevě 119,– Kč a cena jedné mapy 55,– Kč. Aktualizace jednotlivých map jsou na webu dostupné zdarma.

Pokud hledáte nástroj, s pomocí kterého naplánujete váš pěší výlet, zajímá vás výškový profil libovolné trasy, chcete evidovat vámi prošlé výlety, poslat kamarádovi e-mailem vlastní trasu, nebo ji vystavit na internetu, případně jste fanda geocachingu, mohl by Vás zajímat program Turistické trasy. {{reklama()}} Turistické trasy jsou český mapový software určený pro PC s operačním systémem Windows 98 a novějším. Dají se volně stáhnout ze stránek www.trasy.net, oddíl Stažení. V současné době obsahuje program turistické mapy 60 českých, šesti slovenských a třech zahraničních oblastí. Uživatel může otevřít jednu nebo více map najednou. Na mapě jsou vyznačeny všechny rozcestníky, značené turistické cesty, naučné stezky. U všech míst se zobrazuje nadmořská výška a zeměpisná poloha, u vybraných míst i fotografie nebo text. U cest je zadána jejich délka, druh, značení, případně výškový profil.

Zadat místo do trasy můžeme z rejstříku nebo poklepáním na libovolné křížení cest v mapě. Jakmile jsou v trase alespoň dvě místa, začne se kreslit výškový profil, ze kterého se dá vyčíst převýšení, délka trasy, barva značení, názvy průchozích míst a druhy cest. Přepneme-li se do itineráře trasy, jsou zde navíc uvedeny poznámky k místům a cestám, údaje o kilometráži, stoupání, klesání, sklonu, názvy značení atd. Posledním pohledem na vytvářenou trasu je statistika. Ta říká, které místo v trase je nejvýš a nejníže, jaké je celkové převýšení, nejprudší sklon z kopce a do kopce, kolik procent trasy tvoří jaký druh cesty atd.

Turistické trasy vyhledávají mezi zvolenými místy trasu na základě uživatelského nastavení. Je možné povolit jen některé druhy cest nebo značení, vyhledávat trasu nejkratší, s nejmenším nebo naopak největším stoupáním, nebo trasu, která se bude co nejvíce držet turistických značek. Hotová trasa se dá uložit, vytisknout, vložit do deníku výletů nebo exportovat. Export je možný do souboru vhodného pro GPS, do obrázku, do tabulky nebo do webové stránky. Jednoduše tak můžeme vytvořenou trasu umístit na web, poslat ji kamarádovi e-mailem, nebo si ji nahrát do GPS.

Deník slouží k evidenci uskutečněných výletů. Ke každému výletu se dá zadat název, datum a čas konání, počasí, poznámka a průběh trasy z programu Turistické trasy nebo přímo stopa z GPS. Deníků je možno vést více, třeba pro účely vícečlenné rodiny. Program dokáže z deníku vygenerovat webové stránky, na kterých jsou výlety rozděleny podle roků a obsahují výškové profily, mapy, itineráře, GPS soubory tras a další dostupné údaje.


Turistické trasy dále umožňují otevírat stopy, trasy a body ze souborů GPX v textové (itinerář, statistika) i grafické (mapa a výškový profil) podobě. Program dokáže zobrazovat v mapě informace o keších ze souborů LOC a GPX, případně slučovat tyto soubory dohromady. Důležitá je také možnost administrace mapy. Uživatel díky ní může jednoduchým způsobem doplňovat nebo upravovat cesty, místa, objekty, fotografie a texty.

Volně dostupná verze programu uživatele omezuje nutností opisovat při používání neregistrovaných map desetimístné číslo. Toto jediné omezení se vytratí placenou registrací. Platí se zvlášť za program a zvlášť za jednotlivé mapy. Jaké mapy si uživatel pořídí, záleží jen na něm, v budoucnu může jakoukoli mapu do programu přikoupit.

Do 24. 12. 2009 běží na stránkách www.trasy.net akce Předvánoční sleva -20 %. Cena programu je po slevě 119,– Kč a cena jedné mapy 55,– Kč. Aktualizace jednotlivých map jsou na webu dostupné zdarma.

Po stopách starobylé Petry

Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou
chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na
břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme
vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou
teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny.

Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny. Zatímco vpravo je vidět široké, vyschlé řečiště, jehož koryto se naplňuje jen za zimních dešťů, na opačné straně se objevuje obrovské parkoviště, zaplněné stovkami čekajících kamionů. Všechny do jednoho míří do zmiňovaného přístavu, ale protože čas je drahý a všude se za něj platí, tak tady řidiči čekají na pravou chvíli, kdy budou moci sjet do přístavního překladiště a složit zde svůj náklad. Je zajímavé pozorovat nekonečnou masu náklaďáků, zvláště když se občas za jejich záděmi tyčí k obloze zadky jejich řidičů, kteří ani ve výhni arabského slunce nezapomínají na své zbožné povinnosti a konají tu pravidelný modlitební rituál.

Hned za parkovištěm se silnice srovnává a míří k jordánské metropoli – Ammánu. Zatímco po levé ruce ubíhá krajina vyschlého řečiště, z pravé strany na nás dýchá výheň pouštní oblasti Wádí Rum. Skal postupně ubývá a podél silnice se stále více objevuje typická pouštní krajina, ze které jen občas vystupují skalní masívy. Čas od času se u silnice jako malá fata morgana zjeví vesnička, která však ve vládnoucím poledním vedru vypadá jako po vymření. Nelehký musí být život v této pustině! O to více musí člověk obdivovat rodiny beduínů, jejichž tmavě zbarvené stany a občas i provizorní chatrče občas zahlédneme v jinak jednotvárné krajině.


Vesnice Ar Rashidya nebo Ras An Naqab na nás působí jako malé majáky naděje v této jinak bezútěšné krajině. První výběžky Šárijského pohoří konečně předznamenávají blízkost jednoho z nejnavštěvo­vanějších míst Jordánska i celého Arabského poloostrova – skalního města Petry. Okolní krajina je vyhlíží vpravdě biblicky. Na jednu stranu krajina mírně stoupá do výhně pustiny Wádí Rum, na stranu druhou zvolna klesá do prolákliny Mrtvého moře. Není se co divit, že za místo k vybudování jednoho ze svých letních sídel si ho vybral i samotný jordánský král, jehož sídlo se rozkládá nad jedním ze silničních odpočívadel. Krajina je tu vyprahlá, výhled však dokonalý. Údolí hluboko pod námi ukrývá romantické a zároveň tak trochu biblické městečko Wádí Musá. Městečko žije minulostí, člověk se však neubrání dojmu, že se tak děje především z ekonomických pohnutek, přičemž odkaz předků zůstává jaksi na vedlejší koleji.

Je dobře patrné, jaký vliv má turistický ruch na život prostých lidí. Ve jménu výdělku a obživy opustili místa, ve kterých žili celé generace jejich předků. Dnes tato místa slouží turistům a velmi často archeologům, kteří v tomto na nálezy bohatém kraji, již desítky let pátrají po vzácných památkách, dokumentujících pestrou minulost Arabského poloostrova. Vše je podřízeno obchodu. Dokonce i jedna z původních vesnic byla odkoupena investory a její obyvatelé byli přestěhováni do nových domů o pár kilometrů dále. Opuštěné domky obyvatel přebudovány v luxusní hotelový resort. Jejich původní vzhled byl zachován, původně skromné, snad až nuzné interiéry, však teď skrývají luxus a přepych. Kromě movitých turistů jej využívají přední umělci z celého světa, kteří sem každoročně přijíždějí na kulturní vystoupení konaná v kulisách starobylého města.

Představme si místo, které každodenně přitahuje pozornost tisícovek návštěvníků. Petra je starověkým městem, které bylo doslova vytesáno do skal na jihu Jordánska, přibližně 40 km od městečka Maan. Město (jehož název v řečtině znamená skálu či kámen) založili přibližně 1000 př. n. l. Edomité. O jejich původu a způsobu života se historické prameny příliš nezmiňují, ale o jejich následovnících – národu Nabatejců, už máme informací více. Když přibližně 300 let př. n. l. z Petry vyhnali Edomity, národ, který se spíše než obchodem živil přepadáváním obchodních karavan a vedl nomádský způsob života. Teprve když zde, na důležité křižovatce obchodních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií, vybudovali svá výstavná sídla, reprezentující a zároveň chránící jejich bohatství, pochopili, že nastal čas i na změnu způsobu obživy. Došlo jim, že přepadávání karavan je přeci jen poněkud staromódní a proto změnili taktiku. Z lupičů se stali ochránci, kteří za ochranu procházejících karavan vybírali nemalý poplatek. A protože se tak často dělo v naturáliích, přiučili se i obchodním dovednostem při jejich následném prodeji.

V 1. století našeho letopočtu, tedy v době největšího rozkvětu Petry, tu žilo na třicet tisíc obyvatel. Do jejich osudů i do osudu města se nesmazatelně zapsalo zemětřesení v 6. století n. l., po němž obyvatelé Petry začali houfně odcházet a ve 14. století n. l. už o existenci města vědělo jen pár beduínů, úzkostlivě tající jeho existenci. Místo upadlo v zapomnění a nebýt švýcarského badatele Johanna Ludwiga Burckhardta, zůstalo by tomu tak dodnes.


V roce 1812 sem vstoupil v přestrojení za Araba a pro celý svět objevil neopakovatelnou krásu tohoto přírodního a zároveň stavebního skvostu. Právě jemu se dá připsat největší zásluha na znovuobjevení bývalé nabatejské metropole, ale první opravdu vědecké nákresy pořídili až v roce 1826 jeho následovníci – učený hrabě Leon de Laborde a inženýr Maurice Linaut, kteří se tu jako první pustili do opravdu systematické práce. Nicméně vykopávky byly zahájeny teprve roku 1929 a základy města znovu spatřily světlo světa o téměř třicet let později.

Je symbolické, že bývalé hlavní město Nabatejců vzniklo na styku hned tří údolí, která jakoby symbolizovala tři důležité obchodní oblasti, do kterých mířily odtud vycházející karavany. Hlavní osu celého komplexu tvoří údolí Vádí Al-Araba vedoucí od Mrtvého moře k Akabskému zálivu.

Naše návštěva je vlastně návratem do daleké historie, v níž však nalézáme důkazy o tom, jak vyspělým národem Nabatejci byli. Nejen obrovský skalní komplex v Petře, ale i další památky třeba v sousední Saudské Arábii jsou unikátním dokladem přerodu kočovné společnosti ve společnost městského typu. Celý areál není pouhou sbírkou zdobných staveb, ale také do posledních detailů promyšleným celkem. Za zmínku stojí především systém, kterým byl skalní komplex chráněn před náhlými povodněmi. V místě, kde se cesta zakusuje mezi skalnaté masívy a vstupuje do 1200 metrů dlouhé soutěsky „Siq“, vznikla jakási hráz, která nejen že v období dešťů zadržovala přebytečnou vodu a soustavou potrubí ji odváděla do pouště, ale zároveň mohla v období sucha naopak sloužit jako její zásobárna. Mohutný skalní oblouk a brána na začátku soutěsky jsou pro změnu dokladem toho, jaký vliv měly návštěvy významných hodnostářů na zkvalitňování života v Petře. Kupříkladu zmiňovaná brána souvisí s návštěvou římského císaře Hadriána, na jehož počest vyrostla nejen tato stavba, ale plochými kameny byla vydlážděna celá soutěska a pro pohodlí vzácné návštěvy bylo vybudováno ještě několik dalších staveb. Vraťme se však do soutěsky samotné, po jejíchž stranách jsou dobře patrné kamenné žlaby, jimiž proudila pitná voda do nádrží o pár set metrů dále. Čím více se ponořujeme do labyrintu, tím více chápeme, jak dokonalou ochranu poskytovaly skály a jeskyně v nich vybudované zdejším obyvatelům, a proč byla Petra dobyta Římany teprve v roce 106 př. n. l.


Návštěvníci si Petru nejčastěji spojují s narůžovělou barvou, převažující v nejrůznějších odstínech v celém údolí. Erozní činnost větru má na svědomí to, že u řady staveb byly jejich skalní fasády odroleny a změněny k nepoznání. Mezi řadou archeologů panuje přesvědčení, že původní fasády byly štukové a v celém areálu dominovaly úplně jiné barvy, než je tomu dnes. Nejvýraznější ze zdejších staveb je bezesporu 40 metrů vysoká a 30 metrů široká Klenotnice (El Khazneh). Ohromuje mohutností průčelí i jeho zdobností, ale ze všeho nejpůsobivější je fakt, že stavba zůstává zrakům návštěvníků ukryta do poslední možné chvíle. O to více pak ohromuje svou mohutností a vznešeností, když se v jedné jediné vteřině objeví v plné kráse. Jakoby chtěla šokovat návštěvníky a zároveň nastavit vysokou laťku ostatním stavbám, které následují v rychlém sledu.

Je tu římské divadlo s 33 řadami kamenných sedadel, které by měly údajně pojmout až 3000 diváků. Míjíme spoustu chrámů, královských hrobek, seřadiště karavan,… Přirozeným centrem celého areálu je kolonáda. Bohužel jen představovat si můžeme představovat původní podobu tržiště, které stávalo po naší levé ruce, a kde dnes najdeme spousty keramických střípků. Ty by snad všude jinde putovaly do rukou archeologů, ale tady je tak nepřeberné množství historického materiálu, že Vám nikdo nebrání, si nějakou malou připomínku minulosti odnést sebou. Jen ve své fantazii si můžeme bohužel představovat podobu Nymphaea s chladivou, pitnou vodou, byzantského kostela, či Nabatejských lázní. Brána Temenosb kdysi zřejmě představovala vstup do posvátné oblasti, jejíž duší býval chrám Qasr al Bint. Při pohledu vzhůru spatříme další dominanty. Je tu, na špičce jedné z okolních skal vybudovaný symbolický oltář (Al Madbah), klášter (Al Der), nebo ve skále vytesaná „Lví tlama“.

Celé dny by se dalo toulat nekonečnými prostorami táhlých údolí nebo šplhat na okolní skály. A všude návštěvní pokaždé narazí na díla starověkých mistrů.

My teď však trochu odbočujeme od hlavní prohlídkové trasy. Pokřik obchodníků a poháněčů oslíků, velbloudů a koníků utichá a my jsme konečně na místě, kde vládne ticho a klid. Teprve teď jsme skutečně sami a můžeme na sebe nechat působit atmosféru místa, které tolik pamatuje. Je tak trochu symbolické, že kulisu nám k tomu vytváří celá řada královských hrobek, vystupujících ze skalní stěny před námi. Mohutné, zdobné fasády se staly charakteristickými jak pro Nabatejce, tak i pro později vládnoucí Římany. Jedno mají všechny, ve skalách vytesané stavby, společné. Zhlédli-li jste v kině dobrodružný velkofilm Indiana Jones a poslední křížová výprava, viděli jste i hned několik záběrů z tohoto místa.


Reálnou byla i fasáda již zmiňované klenotnice, do které vstupoval filmový hrdina. Vše ostatní už ale byla fikce a dílo filmových triků. Vnitřní prostory zdejších skalních staveb totiž ani zdaleka neodpovídají rozměrům jejich fasád, za nimiž se často skrývají prostory o velikosti jen několika krychlových metrů. Nekárejme však starověké stavitele a neobviňujme je ze záměrného klamání. Oni pracovali, jak nejlépe uměli, jak jim dovolila tehdejší stavební technika. A tak teď sedíme v úlevu poskytujícím stínu a v podvečerním slunci vyhlížíme do údolí, které tolik pamatuje. S úctou se díváme na díla našich předků, pamatující dobu rozkvětu i úpadku. Jako mlčenliví svědci se tyčí nad údolím, v němž po celá staletí pravidelně pulsovalo srdce města, kde žili své osudy a prožívali své životy lidé, a kam dnes přicházíme my, abychom načerpali něco málo ze studnice moudrosti našich předků.

Jen neochotně člověk opouští toto fascinující místo. S přicházejícím večerem Petra ožívá dechem minulosti. Snad jen naše vlastní fantazie v nás vzbuzuje pocit, jako kdyby ze skalních otvorů vystupovali duchové dávných obyvatel, aby se ujaly na pár hodin noční temnoty znovu vlády nad tímto podivuhodným místem. Nakonec, proč ne? Jsou tu přeci doma! To my, blouzniví poutníci, jsme tady pouhými hosty! Když se pak cestou k izraelským hranicím, pohledem loučíme se sluncem zapadajícím kamsi do prolákliny Mrtvého moře, jen těžko odtrháváme pohled od míst, kde se ukrývá jeden z divů světa – skalní město Petra. Od míst, kam se snad zase jednou vrátíme.

Slunce na jordánské náhorní plošině nemilosrdně pálí. Před malou chvilkou jsme vyrazili z významného jordánského přístavu Aqaba na břehu Rudého moře, který velmi rychle zmizel za skalními masívy. Stoupáme vytrvale vzhůru po silnici, mířící do jordánského vnitrozemí, kterou teď obklopují sluncem rozpálené kamenné stěny. Zatímco vpravo je vidět široké, vyschlé řečiště, jehož koryto se naplňuje jen za zimních dešťů, na opačné straně se objevuje obrovské parkoviště, zaplněné stovkami čekajících kamionů. Všechny do jednoho míří do zmiňovaného přístavu, ale protože čas je drahý a všude se za něj platí, tak tady řidiči čekají na pravou chvíli, kdy budou moci sjet do přístavního překladiště a složit zde svůj náklad. Je zajímavé pozorovat nekonečnou masu náklaďáků, zvláště když se občas za jejich záděmi tyčí k obloze zadky jejich řidičů, kteří ani ve výhni arabského slunce nezapomínají na své zbožné povinnosti a konají tu pravidelný modlitební rituál.

Hned za parkovištěm se silnice srovnává a míří k jordánské metropoli – Ammánu. Zatímco po levé ruce ubíhá krajina vyschlého řečiště, z pravé strany na nás dýchá výheň pouštní oblasti Wádí Rum. Skal postupně ubývá a podél silnice se stále více objevuje typická pouštní krajina, ze které jen občas vystupují skalní masívy. Čas od času se u silnice jako malá fata morgana zjeví vesnička, která však ve vládnoucím poledním vedru vypadá jako po vymření. Nelehký musí být život v této pustině! O to více musí člověk obdivovat rodiny beduínů, jejichž tmavě zbarvené stany a občas i provizorní chatrče občas zahlédneme v jinak jednotvárné krajině.


Vesnice Ar Rashidya nebo Ras An Naqab na nás působí jako malé majáky naděje v této jinak bezútěšné krajině. První výběžky Šárijského pohoří konečně předznamenávají blízkost jednoho z nejnavštěvo­vanějších míst Jordánska i celého Arabského poloostrova – skalního města Petry. Okolní krajina je vyhlíží vpravdě biblicky. Na jednu stranu krajina mírně stoupá do výhně pustiny Wádí Rum, na stranu druhou zvolna klesá do prolákliny Mrtvého moře. Není se co divit, že za místo k vybudování jednoho ze svých letních sídel si ho vybral i samotný jordánský král, jehož sídlo se rozkládá nad jedním ze silničních odpočívadel. Krajina je tu vyprahlá, výhled však dokonalý. Údolí hluboko pod námi ukrývá romantické a zároveň tak trochu biblické městečko Wádí Musá. Městečko žije minulostí, člověk se však neubrání dojmu, že se tak děje především z ekonomických pohnutek, přičemž odkaz předků zůstává jaksi na vedlejší koleji.

Je dobře patrné, jaký vliv má turistický ruch na život prostých lidí. Ve jménu výdělku a obživy opustili místa, ve kterých žili celé generace jejich předků. Dnes tato místa slouží turistům a velmi často archeologům, kteří v tomto na nálezy bohatém kraji, již desítky let pátrají po vzácných památkách, dokumentujících pestrou minulost Arabského poloostrova. Vše je podřízeno obchodu. Dokonce i jedna z původních vesnic byla odkoupena investory a její obyvatelé byli přestěhováni do nových domů o pár kilometrů dále. Opuštěné domky obyvatel přebudovány v luxusní hotelový resort. Jejich původní vzhled byl zachován, původně skromné, snad až nuzné interiéry, však teď skrývají luxus a přepych. Kromě movitých turistů jej využívají přední umělci z celého světa, kteří sem každoročně přijíždějí na kulturní vystoupení konaná v kulisách starobylého města.

Představme si místo, které každodenně přitahuje pozornost tisícovek návštěvníků. Petra je starověkým městem, které bylo doslova vytesáno do skal na jihu Jordánska, přibližně 40 km od městečka Maan. Město (jehož název v řečtině znamená skálu či kámen) založili přibližně 1000 př. n. l. Edomité. O jejich původu a způsobu života se historické prameny příliš nezmiňují, ale o jejich následovnících – národu Nabatejců, už máme informací více. Když přibližně 300 let př. n. l. z Petry vyhnali Edomity, národ, který se spíše než obchodem živil přepadáváním obchodních karavan a vedl nomádský způsob života. Teprve když zde, na důležité křižovatce obchodních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií, vybudovali svá výstavná sídla, reprezentující a zároveň chránící jejich bohatství, pochopili, že nastal čas i na změnu způsobu obživy. Došlo jim, že přepadávání karavan je přeci jen poněkud staromódní a proto změnili taktiku. Z lupičů se stali ochránci, kteří za ochranu procházejících karavan vybírali nemalý poplatek. A protože se tak často dělo v naturáliích, přiučili se i obchodním dovednostem při jejich následném prodeji.

V 1. století našeho letopočtu, tedy v době největšího rozkvětu Petry, tu žilo na třicet tisíc obyvatel. Do jejich osudů i do osudu města se nesmazatelně zapsalo zemětřesení v 6. století n. l., po němž obyvatelé Petry začali houfně odcházet a ve 14. století n. l. už o existenci města vědělo jen pár beduínů, úzkostlivě tající jeho existenci. Místo upadlo v zapomnění a nebýt švýcarského badatele Johanna Ludwiga Burckhardta, zůstalo by tomu tak dodnes.


V roce 1812 sem vstoupil v přestrojení za Araba a pro celý svět objevil neopakovatelnou krásu tohoto přírodního a zároveň stavebního skvostu. Právě jemu se dá připsat největší zásluha na znovuobjevení bývalé nabatejské metropole, ale první opravdu vědecké nákresy pořídili až v roce 1826 jeho následovníci – učený hrabě Leon de Laborde a inženýr Maurice Linaut, kteří se tu jako první pustili do opravdu systematické práce. Nicméně vykopávky byly zahájeny teprve roku 1929 a základy města znovu spatřily světlo světa o téměř třicet let později.

Je symbolické, že bývalé hlavní město Nabatejců vzniklo na styku hned tří údolí, která jakoby symbolizovala tři důležité obchodní oblasti, do kterých mířily odtud vycházející karavany. Hlavní osu celého komplexu tvoří údolí Vádí Al-Araba vedoucí od Mrtvého moře k Akabskému zálivu.

Naše návštěva je vlastně návratem do daleké historie, v níž však nalézáme důkazy o tom, jak vyspělým národem Nabatejci byli. Nejen obrovský skalní komplex v Petře, ale i další památky třeba v sousední Saudské Arábii jsou unikátním dokladem přerodu kočovné společnosti ve společnost městského typu. Celý areál není pouhou sbírkou zdobných staveb, ale také do posledních detailů promyšleným celkem. Za zmínku stojí především systém, kterým byl skalní komplex chráněn před náhlými povodněmi. V místě, kde se cesta zakusuje mezi skalnaté masívy a vstupuje do 1200 metrů dlouhé soutěsky „Siq“, vznikla jakási hráz, která nejen že v období dešťů zadržovala přebytečnou vodu a soustavou potrubí ji odváděla do pouště, ale zároveň mohla v období sucha naopak sloužit jako její zásobárna. Mohutný skalní oblouk a brána na začátku soutěsky jsou pro změnu dokladem toho, jaký vliv měly návštěvy významných hodnostářů na zkvalitňování života v Petře. Kupříkladu zmiňovaná brána souvisí s návštěvou římského císaře Hadriána, na jehož počest vyrostla nejen tato stavba, ale plochými kameny byla vydlážděna celá soutěska a pro pohodlí vzácné návštěvy bylo vybudováno ještě několik dalších staveb. Vraťme se však do soutěsky samotné, po jejíchž stranách jsou dobře patrné kamenné žlaby, jimiž proudila pitná voda do nádrží o pár set metrů dále. Čím více se ponořujeme do labyrintu, tím více chápeme, jak dokonalou ochranu poskytovaly skály a jeskyně v nich vybudované zdejším obyvatelům, a proč byla Petra dobyta Římany teprve v roce 106 př. n. l.


Návštěvníci si Petru nejčastěji spojují s narůžovělou barvou, převažující v nejrůznějších odstínech v celém údolí. Erozní činnost větru má na svědomí to, že u řady staveb byly jejich skalní fasády odroleny a změněny k nepoznání. Mezi řadou archeologů panuje přesvědčení, že původní fasády byly štukové a v celém areálu dominovaly úplně jiné barvy, než je tomu dnes. Nejvýraznější ze zdejších staveb je bezesporu 40 metrů vysoká a 30 metrů široká Klenotnice (El Khazneh). Ohromuje mohutností průčelí i jeho zdobností, ale ze všeho nejpůsobivější je fakt, že stavba zůstává zrakům návštěvníků ukryta do poslední možné chvíle. O to více pak ohromuje svou mohutností a vznešeností, když se v jedné jediné vteřině objeví v plné kráse. Jakoby chtěla šokovat návštěvníky a zároveň nastavit vysokou laťku ostatním stavbám, které následují v rychlém sledu.

Je tu římské divadlo s 33 řadami kamenných sedadel, které by měly údajně pojmout až 3000 diváků. Míjíme spoustu chrámů, královských hrobek, seřadiště karavan,… Přirozeným centrem celého areálu je kolonáda. Bohužel jen představovat si můžeme představovat původní podobu tržiště, které stávalo po naší levé ruce, a kde dnes najdeme spousty keramických střípků. Ty by snad všude jinde putovaly do rukou archeologů, ale tady je tak nepřeberné množství historického materiálu, že Vám nikdo nebrání, si nějakou malou připomínku minulosti odnést sebou. Jen ve své fantazii si můžeme bohužel představovat podobu Nymphaea s chladivou, pitnou vodou, byzantského kostela, či Nabatejských lázní. Brána Temenosb kdysi zřejmě představovala vstup do posvátné oblasti, jejíž duší býval chrám Qasr al Bint. Při pohledu vzhůru spatříme další dominanty. Je tu, na špičce jedné z okolních skal vybudovaný symbolický oltář (Al Madbah), klášter (Al Der), nebo ve skále vytesaná „Lví tlama“.

Celé dny by se dalo toulat nekonečnými prostorami táhlých údolí nebo šplhat na okolní skály. A všude návštěvní pokaždé narazí na díla starověkých mistrů.

My teď však trochu odbočujeme od hlavní prohlídkové trasy. Pokřik obchodníků a poháněčů oslíků, velbloudů a koníků utichá a my jsme konečně na místě, kde vládne ticho a klid. Teprve teď jsme skutečně sami a můžeme na sebe nechat působit atmosféru místa, které tolik pamatuje. Je tak trochu symbolické, že kulisu nám k tomu vytváří celá řada královských hrobek, vystupujících ze skalní stěny před námi. Mohutné, zdobné fasády se staly charakteristickými jak pro Nabatejce, tak i pro později vládnoucí Římany. Jedno mají všechny, ve skalách vytesané stavby, společné. Zhlédli-li jste v kině dobrodružný velkofilm Indiana Jones a poslední křížová výprava, viděli jste i hned několik záběrů z tohoto místa.


Reálnou byla i fasáda již zmiňované klenotnice, do které vstupoval filmový hrdina. Vše ostatní už ale byla fikce a dílo filmových triků. Vnitřní prostory zdejších skalních staveb totiž ani zdaleka neodpovídají rozměrům jejich fasád, za nimiž se často skrývají prostory o velikosti jen několika krychlových metrů. Nekárejme však starověké stavitele a neobviňujme je ze záměrného klamání. Oni pracovali, jak nejlépe uměli, jak jim dovolila tehdejší stavební technika. A tak teď sedíme v úlevu poskytujícím stínu a v podvečerním slunci vyhlížíme do údolí, které tolik pamatuje. S úctou se díváme na díla našich předků, pamatující dobu rozkvětu i úpadku. Jako mlčenliví svědci se tyčí nad údolím, v němž po celá staletí pravidelně pulsovalo srdce města, kde žili své osudy a prožívali své životy lidé, a kam dnes přicházíme my, abychom načerpali něco málo ze studnice moudrosti našich předků.

Jen neochotně člověk opouští toto fascinující místo. S přicházejícím večerem Petra ožívá dechem minulosti. Snad jen naše vlastní fantazie v nás vzbuzuje pocit, jako kdyby ze skalních otvorů vystupovali duchové dávných obyvatel, aby se ujaly na pár hodin noční temnoty znovu vlády nad tímto podivuhodným místem. Nakonec, proč ne? Jsou tu přeci doma! To my, blouzniví poutníci, jsme tady pouhými hosty! Když se pak cestou k izraelským hranicím, pohledem loučíme se sluncem zapadajícím kamsi do prolákliny Mrtvého moře, jen těžko odtrháváme pohled od míst, kde se ukrývá jeden z divů světa – skalní město Petra. Od míst, kam se snad zase jednou vrátíme.

První česká letecká Gemma

Když vylezete ze stanu ve vysokých horách a první, co uvidíte, je
vycházející slunko a čtvrtina Albánie pod vašima nohama, řeknete si –
tenhle den nemůže skončit špatně. A přesto málem skončil, ale
k tomu se dostaneme.

Když vylezete ze stanu ve vysokých horách a první, co uvidíte, je vycházející slunko a čtvrtina Albánie pod vašima nohama, řeknete si – tenhle den nemůže skončit špatně. A přesto málem skončil, ale k tomu se dostaneme…

Se skalním masivem v zádech jsem dolezli až k místu, kde začínal být hřeben silně neschůdný, možná skoro horolezecký. Odložili jsme bágly na skalní plošinu a vypravili se omrknout situaci. Leoš nahoru, já dolů po suti a mezi pichlavými křovíčky. Když jsem se navrátil, nevěřil jsem svým očím: moje Gemma, ležící až dosud na plošině nad osmdesátimetrovou skalní stěnou – která tu vytvářela jakýsi přirozený hranol – nikde. Foťák, ležící na krosně, taky v čoudu. Jediná peněženka tu zůstala. Zmocnilo se mě zlé tušení, které ještě podtrhoval občasný poryv silného vichru. Podívali jsme se s ostatními dolů do propasti – a asi tři sta metrů pod námi ležela na suti podlouhlá tmavá tečka…


V tu chvíli jsem myslel, že to končím. V batohu jsem měl všechno: jídlo, oblečení, spacák… Jestli se to za dlouhého letu a kotrmelcích po suťovisku zničilo, jsem takříkajíc v háji zeleném. Rychle jsem seskotačil dolů do rozsáhlé doliny a Leoš mě shůry navigoval, jak se k batohu co nejrychleji dostat. Pak ještě zahulákal, že na mě počkají v sousední dolině u dalšího sněhového pole, a zmizel.

Krosna v suti skýtala dost žalostný pohled: byla sice v celku, ale s roztrženou horní kapsou, prasklými švy a prohnutou kovovou konstrukcí. Jak jsem brzy zjistil, během nedobrovolného „výletu“ z ní vypadly oba benzinové vařiče, sáčky s cigaretami, kávou a bonbóny, šusťáková souprava a karimatka. Nějakou dobu jsem pohřešoval i pas se zpáteční jízdenkou, ale ty naštěstí trčely zapadené v hloubi zádové kapsy. Zoufale jsem se ve slunečním žáru rozběhl vzhůru do sutě a hledal známky svých věcí. Suťovisko postupně přecházelo ve skalní stěnu a na jejích výčnělcích jsem tu a tam zmerčil zrníčko kávy, pádem rozdrcenou hašlerku nebo poletující mikrotenový sáček. Pod jedním skalním stupněm ležely oba vařiče: držely sice pohromadě, ale jak jsme později zjistili, fungoval jen jeden z nich. Tři metry nad nimi – věřte nevěřte – foťák! Vytáhl jsem ho s pouzdra: pohmožděné baterie a vypadená karta nevypadaly moc nadějně: zkusil jsem aparát zprovoznit a málem u toho spadl ze skály nadšením – on FOTIL!!! Ani osmdesát metrů volného pádu a dalších dvě stě metrů otloukání o skálu ho nedokázalo rozbít. Nakonec jsem objevil i šusťáky, jen karimatka odlétla neznámo kam a už jsem ji nikdy neviděl.


S pochroumanou Gemmou jsme přelezl hřbítek do sousedního údolí ke kamarádům, kteří mě přivítali chechtotem a já se k nim hned rád přidal. Leoš mi půjčil režnou niť, ať si zaštupuju díry: sám s Lindušou a Mirou mezitím na plyňáku rozpouštěli sníh, aby jím mohli rychleji naplnit láhve. Po hodině práce byly flašky plné – a Gemma narovnaná, zašitá, schopná další existence.

Když vylezete ze stanu ve vysokých horách a první, co uvidíte, je vycházející slunko a čtvrtina Albánie pod vašima nohama, řeknete si – tenhle den nemůže skončit špatně. A přesto málem skončil, ale k tomu se dostaneme…

Se skalním masivem v zádech jsem dolezli až k místu, kde začínal být hřeben silně neschůdný, možná skoro horolezecký. Odložili jsme bágly na skalní plošinu a vypravili se omrknout situaci. Leoš nahoru, já dolů po suti a mezi pichlavými křovíčky. Když jsem se navrátil, nevěřil jsem svým očím: moje Gemma, ležící až dosud na plošině nad osmdesátimetrovou skalní stěnou – která tu vytvářela jakýsi přirozený hranol – nikde. Foťák, ležící na krosně, taky v čoudu. Jediná peněženka tu zůstala. Zmocnilo se mě zlé tušení, které ještě podtrhoval občasný poryv silného vichru. Podívali jsme se s ostatními dolů do propasti – a asi tři sta metrů pod námi ležela na suti podlouhlá tmavá tečka…


V tu chvíli jsem myslel, že to končím. V batohu jsem měl všechno: jídlo, oblečení, spacák… Jestli se to za dlouhého letu a kotrmelcích po suťovisku zničilo, jsem takříkajíc v háji zeleném. Rychle jsem seskotačil dolů do rozsáhlé doliny a Leoš mě shůry navigoval, jak se k batohu co nejrychleji dostat. Pak ještě zahulákal, že na mě počkají v sousední dolině u dalšího sněhového pole, a zmizel.

Krosna v suti skýtala dost žalostný pohled: byla sice v celku, ale s roztrženou horní kapsou, prasklými švy a prohnutou kovovou konstrukcí. Jak jsem brzy zjistil, během nedobrovolného „výletu“ z ní vypadly oba benzinové vařiče, sáčky s cigaretami, kávou a bonbóny, šusťáková souprava a karimatka. Nějakou dobu jsem pohřešoval i pas se zpáteční jízdenkou, ale ty naštěstí trčely zapadené v hloubi zádové kapsy. Zoufale jsem se ve slunečním žáru rozběhl vzhůru do sutě a hledal známky svých věcí. Suťovisko postupně přecházelo ve skalní stěnu a na jejích výčnělcích jsem tu a tam zmerčil zrníčko kávy, pádem rozdrcenou hašlerku nebo poletující mikrotenový sáček. Pod jedním skalním stupněm ležely oba vařiče: držely sice pohromadě, ale jak jsme později zjistili, fungoval jen jeden z nich. Tři metry nad nimi – věřte nevěřte – foťák! Vytáhl jsem ho s pouzdra: pohmožděné baterie a vypadená karta nevypadaly moc nadějně: zkusil jsem aparát zprovoznit a málem u toho spadl ze skály nadšením – on FOTIL!!! Ani osmdesát metrů volného pádu a dalších dvě stě metrů otloukání o skálu ho nedokázalo rozbít. Nakonec jsem objevil i šusťáky, jen karimatka odlétla neznámo kam a už jsem ji nikdy neviděl.


S pochroumanou Gemmou jsme přelezl hřbítek do sousedního údolí ke kamarádům, kteří mě přivítali chechtotem a já se k nim hned rád přidal. Leoš mi půjčil režnou niť, ať si zaštupuju díry: sám s Lindušou a Mirou mezitím na plyňáku rozpouštěli sníh, aby jím mohli rychleji naplnit láhve. Po hodině práce byly flašky plné – a Gemma narovnaná, zašitá, schopná další existence.

Česká republika má svůj první košer hotel!

Praha se stala prvním místem v České republice, kde je možné
zajistit bezstarostný pobyt i těch nejnáročnějších ortodoxních
židovských klientů. Přispěla k tomu společnost Euroagentur, která po
mnoha měsících náročných příprav otevřela unikátní Friendly Kosher
Hotel Downtown ****.

Praha má v židovské tradici zcela mimořádné postavení a pojem Židovská Praha je fenomén, který nemá ve světě obdoby.

Židovské město bylo po celá staletí nejmenším katastrálním územím metropole. V minulosti bylo velmi živé, pulzující a plné lidí. Vždyť Židovské město bylo nejdůležitějším obchodním centrem staré Prahy, kde se po dlouhá staletí nic nevyrábělo, ale velmi pilně se obchodovalo.

V průběhu staletí Židovské město zažilo vzestupy i pády, čelilo pogromům i drancování, málem ho vyhubil mor, pustošily ho ničivé požáry i pravidelné povodně. Žít zde nebylo jednoduché.


Židovské město dnes patří k vyhlášeným turistickým magnetům Prahy. Kroky návštěvníků Prahy směřují na Starý židovský hřbitov, který je bez nadsázky památkou světového významu. Hřbitov, na kterém se pohřbívalo 350 let, se rozkládá na rozloze zhruba 11 000 m2. Nachází se tu asi 12 000 náhrobních kamenů, ale rituálně uložených ostatků tu je o mnoho více (čísla se různí a uvádí se i okolo 40 000).

Jen pár kroků od Starého židovského hřbitova se nachází Staronová synagoga, která je nejstarší zachovanou stavbou Židovského města a současně je jednou z nejstarších synagog v České republice a dokonce i v Evropě, kde do dnešních dnů probíhají náboženské obřady. Při její výstavbě byla dodržena všechna náboženská pravidla. Sloužila jako modlitebna, veřejné shromaždiště, úřadovna rabína i škola.

Tím ale prohlídka Židovského města nekončí. Nesmíme zapomenout na Maislovu synagogu, Pinkasovu synagogu a další významné památky. A také golém – homunculus – člověk z hlíny, je neodmyslitelný symbol židovské Prahy. Tato snad nejslavnější pověst je spojována s rabbi Lowem, jehož 400. výročí úmrtí jsme si připomněli v letošním roce.

Do Prahy směřuji každoročně milióny turistů z celého světa, kteří mají nejrůznější nároky, potřeby a přání. Nabídka služeb turistům se neustále rozšiřuje a zkvalitňuje.

Praha se stala prvním místem v České republice, kde je možné zajistit bezstarostný pobyt i těch nejnáročnějších ortodoxních židovských klientů. Přispěla k tomu společnost Euroagentur, která po mnoha měsících náročných příprav otevřela unikátní Friendly Kosher Hotel Downtown ****.


Židovská klientela dodržuje mnoho předepsaných povinností, zásad, zvyků a pravidel judaismu.

Personál hotelu byl speciálně vyškolen pod rabínským dozorem a také přímo v hotelu byla provedena řada technických a technologických úprav.

V prostorách hotelu se nachází i synagoga. Místo, kde se věřící židé scházejí k modlitbě, ke studiu a k společenským aktivitám. Synagoga byla upravena podle tradičních pravidel a rituálně vysvěcena Rabínem.

Speciálně upraveny a vysvěceny byly i další prostory hotelu zejména kuchyně a snídárna.

Jídla budou klientům připravovat zahraniční košer kuchaři, kteří budou dovážet i část surovin z Vídně a Paříže. Při přípravě košer pokrmů se kuchaři musí vyhnout jakémukoliv mísení masa a mléka a to jak při vaření tak i při servírování jídel. Hotel také musel zakoupit dostatek košer vysvěceného nádobí a souprav, speciálně byly upraveny i místa pro skladování a mytí nádobí.

Při vstupu do snídárny je dodržováno přísné pravidlo rituální čistoty, stejně tak jako tomu je i při jiných situacích, například po práci nebo toaletě.

V době šabatu, což je v judaismu sedmý den v týdnu, je zakázáno pracovat. Také se nesmí provádět činnosti spojené s prací jako například dotýkat se elektrických přístrojů a ty uvádět v činnost. Proto bylo nutné vyřešit například ovládání výtahu stiskem ovládacích tlačítek, otevírání dveří prostřednictvím kartových zámkových systémů nebo rozsvěcovat či zhasínat světla společných prostor a pokojů.

„Zásahy po technické stránce nebyly jednoduché, ale vše potřebné jsme upravili tak, abychom pravidla judaismu dodrželi. Velmi si ceníme spolupráce s Židovskou obcí v Praze, odkud jsme čerpali poznatky a rady. Jsme rádi, že náš Friendly Kosher Hotel Downtown **** je pod denním rabínským dozorem a tudíž je skutečně připraven poskytovat dokonalé služby pro židovskou klientelu,“ říká generální ředitel společnosti Euroagentur Viliam Sivek. Otevření prvního košer hotelu v Praze je naprosto unikátním počinem v České republice a nepochybně přispěje k dalšímu zvýšení počtu zahraničních návštěvníků v Praze.

Praha má v židovské tradici zcela mimořádné postavení a pojem Židovská Praha je fenomén, který nemá ve světě obdoby.

Židovské město bylo po celá staletí nejmenším katastrálním územím metropole. V minulosti bylo velmi živé, pulzující a plné lidí. Vždyť Židovské město bylo nejdůležitějším obchodním centrem staré Prahy, kde se po dlouhá staletí nic nevyrábělo, ale velmi pilně se obchodovalo.

V průběhu staletí Židovské město zažilo vzestupy i pády, čelilo pogromům i drancování, málem ho vyhubil mor, pustošily ho ničivé požáry i pravidelné povodně. Žít zde nebylo jednoduché.


Židovské město dnes patří k vyhlášeným turistickým magnetům Prahy. Kroky návštěvníků Prahy směřují na Starý židovský hřbitov, který je bez nadsázky památkou světového významu. Hřbitov, na kterém se pohřbívalo 350 let, se rozkládá na rozloze zhruba 11 000 m2. Nachází se tu asi 12 000 náhrobních kamenů, ale rituálně uložených ostatků tu je o mnoho více (čísla se různí a uvádí se i okolo 40 000).

Jen pár kroků od Starého židovského hřbitova se nachází Staronová synagoga, která je nejstarší zachovanou stavbou Židovského města a současně je jednou z nejstarších synagog v České republice a dokonce i v Evropě, kde do dnešních dnů probíhají náboženské obřady. Při její výstavbě byla dodržena všechna náboženská pravidla. Sloužila jako modlitebna, veřejné shromaždiště, úřadovna rabína i škola.

Tím ale prohlídka Židovského města nekončí. Nesmíme zapomenout na Maislovu synagogu, Pinkasovu synagogu a další významné památky. A také golém – homunculus – člověk z hlíny, je neodmyslitelný symbol židovské Prahy. Tato snad nejslavnější pověst je spojována s rabbi Lowem, jehož 400. výročí úmrtí jsme si připomněli v letošním roce.

Do Prahy směřuji každoročně milióny turistů z celého světa, kteří mají nejrůznější nároky, potřeby a přání. Nabídka služeb turistům se neustále rozšiřuje a zkvalitňuje.

Praha se stala prvním místem v České republice, kde je možné zajistit bezstarostný pobyt i těch nejnáročnějších ortodoxních židovských klientů. Přispěla k tomu společnost Euroagentur, která po mnoha měsících náročných příprav otevřela unikátní Friendly Kosher Hotel Downtown ****.


Židovská klientela dodržuje mnoho předepsaných povinností, zásad, zvyků a pravidel judaismu.

Personál hotelu byl speciálně vyškolen pod rabínským dozorem a také přímo v hotelu byla provedena řada technických a technologických úprav.

V prostorách hotelu se nachází i synagoga. Místo, kde se věřící židé scházejí k modlitbě, ke studiu a k společenským aktivitám. Synagoga byla upravena podle tradičních pravidel a rituálně vysvěcena Rabínem.

Speciálně upraveny a vysvěceny byly i další prostory hotelu zejména kuchyně a snídárna.

Jídla budou klientům připravovat zahraniční košer kuchaři, kteří budou dovážet i část surovin z Vídně a Paříže. Při přípravě košer pokrmů se kuchaři musí vyhnout jakémukoliv mísení masa a mléka a to jak při vaření tak i při servírování jídel. Hotel také musel zakoupit dostatek košer vysvěceného nádobí a souprav, speciálně byly upraveny i místa pro skladování a mytí nádobí.

Při vstupu do snídárny je dodržováno přísné pravidlo rituální čistoty, stejně tak jako tomu je i při jiných situacích, například po práci nebo toaletě.

V době šabatu, což je v judaismu sedmý den v týdnu, je zakázáno pracovat. Také se nesmí provádět činnosti spojené s prací jako například dotýkat se elektrických přístrojů a ty uvádět v činnost. Proto bylo nutné vyřešit například ovládání výtahu stiskem ovládacích tlačítek, otevírání dveří prostřednictvím kartových zámkových systémů nebo rozsvěcovat či zhasínat světla společných prostor a pokojů.

„Zásahy po technické stránce nebyly jednoduché, ale vše potřebné jsme upravili tak, abychom pravidla judaismu dodrželi. Velmi si ceníme spolupráce s Židovskou obcí v Praze, odkud jsme čerpali poznatky a rady. Jsme rádi, že náš Friendly Kosher Hotel Downtown **** je pod denním rabínským dozorem a tudíž je skutečně připraven poskytovat dokonalé služby pro židovskou klientelu,“ říká generální ředitel společnosti Euroagentur Viliam Sivek. Otevření prvního košer hotelu v Praze je naprosto unikátním počinem v České republice a nepochybně přispěje k dalšímu zvýšení počtu zahraničních návštěvníků v Praze.

Munţii Retezat, třetí nejvyšší hory Rumunska

Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se
skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými
obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny
navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky
i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale
i turistům.

Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům. Vydáš-li se na ně v letních měsících, uvidíš stáda všech těchto stvoření. My jsme vyrazili až v polovině září a samotu rozptylovalo jen několik oslíků a pár poutníků objevivších se v mlhách.


Vzhůru do hor!

„Gura Zlata?“, táže se na náš cíl jakýsi Rumun hned po vystoupení z vlaku v Subcetate. Zdá se, že problém, jak se dopravit do hor, je právě vyřešen. Zbývá jen o čtvrtinu usmlouvat cenu a počkat, až přivolá druhý taxík, protože do jediného se opravdu nevejdeme. A už se řítíme po malých silničkách, hory na obzoru rostou a rostou, až se tyčí všude okolo. Vystupujeme u horské chaty, kde velká část výprav začíná či končí přechod pohoří. Do setmění stíháme už jenom navázat družbu, vyměnit zkušenosti s Čechy, kteří právě svou cestu končí, a postavit stany na nedaleké louce.


Nazítří nás čeká náročný nástup na hřeben. Vyrážíme podél potoka Radeşu Mare po cestě značené červenými trojúhelníčky. Brzy se noříme do bujného pralesa. Stezka nikterak nenarušuje divokou přírodu, lávka přes potok je dokonce tvořena staletým padlým bukem a tenkým kmínkem coby zábradlím. Stoupáme a stoupáme, batohy se zdají být stále těžší a my se snažíme zahnat myšlenky na znavené nohy debatami o nejrůznějších tématech. Najednou je únava ta tam a vrháme se střemhlav do husté smrčiny. Ocitli jsme se totiž v houbařském ráji. Počáteční nadšení po chvíli střídá konstatování „tak teď už jen pravé hřiby“ a nakonec musíme vyhlásit na všechny houby embargo, i tak bude problém je spořádat.

Smrky postupně přechází v kleč a jalovce a ty zase uvolňují místo horským loukám. Užíváme si zaslouženého odpočinku, sluníčka a výhledů na pohoří Ţarcu, působící dojmem rozlehlé poloniny. Čeká nás ještě hodinka cesty klečí a po travnatém hřebeni, než spatříme kotlinu s modravým plesem, jezerem Zănoaga, nejhlubším v celém Retezatu. Dlouze se kocháme výhledem a pak sestupujeme. Táboříme poblíž stanice horské služby. Celý Retezat je totiž národním parkem a stanovat se smí pouze na vyhrazených místech, kterých je však dostatek a jsou zdarma.


Do jezerní kotliny

Po snídani a seznámení s místními oslíky vyrážíme po hřebeni do centrální části hor. Z prosluněného rána se stává zamračené dopoledne pokračující poledním krupobitím. Do sedla Saua Judele přicházíme v pošmourném, avšak příjemném počasí a otevírá se nám fantastický pohled na dolinu s šesti jezery ohraničenou ze tří stran ostrými skalnatými štíty. Nejbližší z nich, Vârful Judele, se zdá být na dosah ruky a rozcestník tvrdí 20 minut. Představa kamzičího výletu nalehko nás všechny láká a tak batohy zůstávají opuštěny v sedle a lezeme po skalách vzhůru. Vrcholovou euforii kazí nedaleké zahřmění. Zjistit, kdo z nás je lepším hromosvodem, by byl zajisté význačný objev, ale asi nemáme to správné nadšení pro vědu, a tak rychle sestupujeme.

Chtěli jsme nalehko vyběhnout na Vârful Retezat, kterýžto je popisován jako nejkrásnější vrchol celého horstva a rozhodně za čtyřhodinovou zacházku stojí. Avšak plány se často mění, obzvláště když padají provazy deště a bouřka mlátí za nejbližším hřebenem. Sestupujeme po značce přes několik kamenných polí k jezeru Bucura. Tam se nachází další z řady legálních tábořišť, stanice horské služby a hlavně přístřešek se stolem a lavicemi, který ihned obsazujeme. Oblékáme teplé a suché vrstvy a vzápětí si uvědomujeme stížnosti ze strany našich žaludků – je totiž okolo čtvrté hodiny odpolední a oběd se zatím, vzhledem k útěku před bouřkou, nekonal. Tuto chybu ihned napravujeme, vaříme tortellini a hladově je hltáme.


Co se zbytkem dne, když je takový nečas? Stavíme tři stany, ale slézáme se v jediném a zakládáme diskusní klub. Stan, jehož kapacita je překročena alespoň trojnásobně, po chvíli připomíná více saunu než cokoli jiného, ale to nevadí, ba právě naopak.

Vrcholky v mracích

Probouzíme se do krásného dne, snídáme vločky a sledujeme, jak se sluníčko blíží po svahu hory až k našemu táboru. Mohlo nám svítit celý den, nebýt černočerného mraku, jenž se vynořil zpoza skal a pozřel je. To některým sebralo vrcholové odhodlání, dělíme se tedy a jedna skupina míří na nejvyšší část hřebenovky, druhá plánuje dosáhnout dnešního cíle kratší cestou dolinami. My nadšenější stoupáme mezi klečí a kamením, s nadmořskou výškou přibývá mlhy a vítr nabírá na síle. Dosahujeme vrcholu Peleagy, s 2509 metry nejvyšší hory Retezatu, všude kolem je bílo a mrazivo, takže výhledy si můžeme leda představovat drkotajíce zuby. Sestupujeme a vichřice nás chce sfouknout dolů ze skal, na hřebeni se držíme zuby nehty a hlavně nezdolným odhodláním. Najednou od nás odlítá cosi bílého a vzápětí mizí v dálce, neubráním se sprostým nadávkám – právě jsme přišli o mapu. Scházíme do sedla, kde se mezi mraky otevírá pohled na jezera, a lezeme na Papušu, která je o metr nižší než Peleaga a skýtá naprosto stejný výhled – to jest bílo. Obdivujeme však myšku pobíhající mezi kameny, která bourá naše představy o pustých a mrtvých vrcholcích.


Pokračujeme po hřebeni, mraky se trhají a my, posilněni obědem, v dobré náladě zdoláváme Custuru, poslední dnešní vrchol. Dále už klesáme, postupně se objevuje tráva, po chvíli kleč a nakonec osamělé stromy. Pod sedlem se potkáváme s druhou skupinou, která na nás již čeká.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Malý Retezat

Dalšího dne vyrážíme směrem, kde tušíme Malý Retězat. Nutno zdůraznit, že po včerejší ztrátě mapy je nejspolehlivějším a téměř jediným vodítkem náš orientační smysl. Cestička klečí mizící v mlze vypadá jako z pohádky či jako z hororu, záleží na úhlu pohledu. Až okolo poledního se mlhy zvedají a konečně před sebou vidíme ostrý vápencový hřeben. Stoupáme mělkou roklí z bílých kamenů a zanedlouho jsme na hřebeni se spoustou skalek, škrapů a závrtů. Na dohled od nás se tyčí Piatra Iorgovanului, Jorgovanův kámen, vyhlížející jako obrovitý hrad všemocného pána hor či jako hříčka dávných obrů, jenž nakupili na vrchol hory ty největší a nejbělejší kameny. Po chvíli lezeme na vrchol tohoto skalního divu a odpočíváme vyhlížejíce daleko do kraje.


Kochat se pohledem na hory bychom vydrželi opravdu dlouho, ale tábořiště Câmpuşel leží o osm set metrů níže – radši tedy zahajujeme sestup. Klesání je to opravdu náročné. Rozdělujeme se na ty, kteří si nemohou vynachválit své hůlky, a ty, kteří ostatním hůlky tiše závidí a hledají si vhodné sukovice. Konečně jsme dole. Čeká nás ještě poslední noc na Retezatu a zítra ráno cesta stopem a autobusem do Petroşani. A také nástup na pohoří Parâng, ale o tom až někdy příště.

Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:

www.Pavucina.or­g/pruvodce

Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům. Vydáš-li se na ně v letních měsících, uvidíš stáda všech těchto stvoření. My jsme vyrazili až v polovině září a samotu rozptylovalo jen několik oslíků a pár poutníků objevivších se v mlhách.


Vzhůru do hor!

„Gura Zlata?“, táže se na náš cíl jakýsi Rumun hned po vystoupení z vlaku v Subcetate. Zdá se, že problém, jak se dopravit do hor, je právě vyřešen. Zbývá jen o čtvrtinu usmlouvat cenu a počkat, až přivolá druhý taxík, protože do jediného se opravdu nevejdeme. A už se řítíme po malých silničkách, hory na obzoru rostou a rostou, až se tyčí všude okolo. Vystupujeme u horské chaty, kde velká část výprav začíná či končí přechod pohoří. Do setmění stíháme už jenom navázat družbu, vyměnit zkušenosti s Čechy, kteří právě svou cestu končí, a postavit stany na nedaleké louce.


Nazítří nás čeká náročný nástup na hřeben. Vyrážíme podél potoka Radeşu Mare po cestě značené červenými trojúhelníčky. Brzy se noříme do bujného pralesa. Stezka nikterak nenarušuje divokou přírodu, lávka přes potok je dokonce tvořena staletým padlým bukem a tenkým kmínkem coby zábradlím. Stoupáme a stoupáme, batohy se zdají být stále těžší a my se snažíme zahnat myšlenky na znavené nohy debatami o nejrůznějších tématech. Najednou je únava ta tam a vrháme se střemhlav do husté smrčiny. Ocitli jsme se totiž v houbařském ráji. Počáteční nadšení po chvíli střídá konstatování „tak teď už jen pravé hřiby“ a nakonec musíme vyhlásit na všechny houby embargo, i tak bude problém je spořádat.

Smrky postupně přechází v kleč a jalovce a ty zase uvolňují místo horským loukám. Užíváme si zaslouženého odpočinku, sluníčka a výhledů na pohoří Ţarcu, působící dojmem rozlehlé poloniny. Čeká nás ještě hodinka cesty klečí a po travnatém hřebeni, než spatříme kotlinu s modravým plesem, jezerem Zănoaga, nejhlubším v celém Retezatu. Dlouze se kocháme výhledem a pak sestupujeme. Táboříme poblíž stanice horské služby. Celý Retezat je totiž národním parkem a stanovat se smí pouze na vyhrazených místech, kterých je však dostatek a jsou zdarma.


Do jezerní kotliny

Po snídani a seznámení s místními oslíky vyrážíme po hřebeni do centrální části hor. Z prosluněného rána se stává zamračené dopoledne pokračující poledním krupobitím. Do sedla Saua Judele přicházíme v pošmourném, avšak příjemném počasí a otevírá se nám fantastický pohled na dolinu s šesti jezery ohraničenou ze tří stran ostrými skalnatými štíty. Nejbližší z nich, Vârful Judele, se zdá být na dosah ruky a rozcestník tvrdí 20 minut. Představa kamzičího výletu nalehko nás všechny láká a tak batohy zůstávají opuštěny v sedle a lezeme po skalách vzhůru. Vrcholovou euforii kazí nedaleké zahřmění. Zjistit, kdo z nás je lepším hromosvodem, by byl zajisté význačný objev, ale asi nemáme to správné nadšení pro vědu, a tak rychle sestupujeme.

Chtěli jsme nalehko vyběhnout na Vârful Retezat, kterýžto je popisován jako nejkrásnější vrchol celého horstva a rozhodně za čtyřhodinovou zacházku stojí. Avšak plány se často mění, obzvláště když padají provazy deště a bouřka mlátí za nejbližším hřebenem. Sestupujeme po značce přes několik kamenných polí k jezeru Bucura. Tam se nachází další z řady legálních tábořišť, stanice horské služby a hlavně přístřešek se stolem a lavicemi, který ihned obsazujeme. Oblékáme teplé a suché vrstvy a vzápětí si uvědomujeme stížnosti ze strany našich žaludků – je totiž okolo čtvrté hodiny odpolední a oběd se zatím, vzhledem k útěku před bouřkou, nekonal. Tuto chybu ihned napravujeme, vaříme tortellini a hladově je hltáme.


Co se zbytkem dne, když je takový nečas? Stavíme tři stany, ale slézáme se v jediném a zakládáme diskusní klub. Stan, jehož kapacita je překročena alespoň trojnásobně, po chvíli připomíná více saunu než cokoli jiného, ale to nevadí, ba právě naopak.

Vrcholky v mracích

Probouzíme se do krásného dne, snídáme vločky a sledujeme, jak se sluníčko blíží po svahu hory až k našemu táboru. Mohlo nám svítit celý den, nebýt černočerného mraku, jenž se vynořil zpoza skal a pozřel je. To některým sebralo vrcholové odhodlání, dělíme se tedy a jedna skupina míří na nejvyšší část hřebenovky, druhá plánuje dosáhnout dnešního cíle kratší cestou dolinami. My nadšenější stoupáme mezi klečí a kamením, s nadmořskou výškou přibývá mlhy a vítr nabírá na síle. Dosahujeme vrcholu Peleagy, s 2509 metry nejvyšší hory Retezatu, všude kolem je bílo a mrazivo, takže výhledy si můžeme leda představovat drkotajíce zuby. Sestupujeme a vichřice nás chce sfouknout dolů ze skal, na hřebeni se držíme zuby nehty a hlavně nezdolným odhodláním. Najednou od nás odlítá cosi bílého a vzápětí mizí v dálce, neubráním se sprostým nadávkám – právě jsme přišli o mapu. Scházíme do sedla, kde se mezi mraky otevírá pohled na jezera, a lezeme na Papušu, která je o metr nižší než Peleaga a skýtá naprosto stejný výhled – to jest bílo. Obdivujeme však myšku pobíhající mezi kameny, která bourá naše představy o pustých a mrtvých vrcholcích.


Pokračujeme po hřebeni, mraky se trhají a my, posilněni obědem, v dobré náladě zdoláváme Custuru, poslední dnešní vrchol. Dále už klesáme, postupně se objevuje tráva, po chvíli kleč a nakonec osamělé stromy. Pod sedlem se potkáváme s druhou skupinou, která na nás již čeká.


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.

Malý Retezat

Dalšího dne vyrážíme směrem, kde tušíme Malý Retězat. Nutno zdůraznit, že po včerejší ztrátě mapy je nejspolehlivějším a téměř jediným vodítkem náš orientační smysl. Cestička klečí mizící v mlze vypadá jako z pohádky či jako z hororu, záleží na úhlu pohledu. Až okolo poledního se mlhy zvedají a konečně před sebou vidíme ostrý vápencový hřeben. Stoupáme mělkou roklí z bílých kamenů a zanedlouho jsme na hřebeni se spoustou skalek, škrapů a závrtů. Na dohled od nás se tyčí Piatra Iorgovanului, Jorgovanův kámen, vyhlížející jako obrovitý hrad všemocného pána hor či jako hříčka dávných obrů, jenž nakupili na vrchol hory ty největší a nejbělejší kameny. Po chvíli lezeme na vrchol tohoto skalního divu a odpočíváme vyhlížejíce daleko do kraje.


Kochat se pohledem na hory bychom vydrželi opravdu dlouho, ale tábořiště Câmpuşel leží o osm set metrů níže – radši tedy zahajujeme sestup. Klesání je to opravdu náročné. Rozdělujeme se na ty, kteří si nemohou vynachválit své hůlky, a ty, kteří ostatním hůlky tiše závidí a hledají si vhodné sukovice. Konečně jsme dole. Čeká nás ještě poslední noc na Retezatu a zítra ráno cesta stopem a autobusem do Petroşani. A také nástup na pohoří Parâng, ale o tom až někdy příště.

Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:

www.Pavucina.or­g/pruvodce

Divoký západ na Rudém moři

Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu,
objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme
mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď
nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před
námi se rozprostírá opět jen písek a duny.

Opiový Sinai

„Dej sem peníze!“


Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu, objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před námi se rozprostírá opět jen písek a duny. Dokonce i přes silnice a cesty jsou písečné duny, ty jsou ale vytvořeny armádou, aby byl znemožněn přístup k izraelským hranicím. Nekonečné napětí mezi Izraelem a Egyptem je cítit ve vzduchu i z opuštěné písečné krajiny. Pokračujeme na jih, láká nás zastávka na pláži, nikde ani živáčka, ani v průzračně čisté vodě není vidět jediná mušle či rybka. Ropné věže dělají své. Nelíbí se nám tam, pokračujeme tedy dál, křižujeme Sinaj jedinou asfaltovou silnicí na východ, písek zmizel, okolí zkamenělo a zeskalnatělo. Destinací je Mojžíšova Hora – Mt. Sinai. Klid mezi skalami nás láká ke kempování, zastavujeme kdesi za rohem, tedy za skalou. Netrvá ani 5minut, nestačí vyhořet ani Reného cigareta a je tu první návštěvník. Nevíme, odkud přišel a co je zač, nikde žádné stavení či světlo, na cestě ani živáčka. Žádá o cigaretu, snaží se diskutovat nohama, rukama, anglicky sice neumí, ale pár důležitých slov zná. Dokuřuje a hned jeho další otázkou je: „Dej mi peníze.“ René říká, že žádné nemáme, pocestný se nenechá odradit a mele dokola: „Give money!“ Ani důrazné vysvětlení, že prostě nic nemáme, nepomáhá a on pokračuje: „Jsi běloch a nemáš peníze?“ Začínáme být nervózní, raději tedy skáčeme do auta a pro náš klid hledáme oplocený kemp.


Jeden je naštěstí přímo pod Mojžíšovo horou – „U pouštní lišky“. Nacházíme si útulné místečko pro zaparkování, rozbalujeme naše bydleníčko a jdeme se ohřát, je totiž dost pod deset stupňů. U plápolajícího ohně v beduínském stanu spolu se dvěma Francouzi, Švýcarkou a Egypťanem večeříme typické egyptské menu, vodovou polévku, pečené kuře, rýži, zeleninový salát, placatý arabský chléb a falafel, zapíjíme čím jiným, než horkým velmi sladkým čajem s lístkem máty. Také se dozvídáme, proč je lepší využívat služeb kempů a hotelů. Sinaj je známý jako „Divoký západ v Egyptě“. Mezi skalisky v této nehostinné krajině se daří pěstitelům a dealerům „poppy“ a jiných možných drog. Místní neznají bratra ani sestru, jsou drsní, a když se na jejich tajném políčku objeví nezvaný host, dojde i na kalašnikov.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Snickers na Mojžíšově hoře


Brzy ráno se vydáváme na celodenní výlet na vrchol hory Sinai – křesťanské posvátné hory, kde Mojžíš na své dlouhé pouti obdržel deset přikázání. Chceme se vyhnout otravným plonkařům a povinným průvodcům, tak stoupáme zadem, kotlinou. Cestu si musíme vybírat, škrábeme se na velké balvany a přeskakujeme trhliny, kousek pokračujeme velbloudí stezkou, kde potkáváme jednoho velblouda, který si usmyslil, že ho to v karavaně už nebaví a radši se vrátí do vesnice. Sluníčko pěkně praží, ale fouká studený vítr, takže výstup je celkem příjemný. Nakonec se po 3 hodinách dostáváme k posledním pár metrům schodiště na samý vrchol. Klid je ten tam. Vedle sebe na každém volném kousku stojí Arab se svým stánkem s vetešnictvím, suvenýry či občerstvením. Stánky nejsou v pěkném stavu a na toto místo se nehodí. Postavte si stánek s vetešnictvím vedle Mekky a hned vás potrestají za zneuctění Islámu na svaté půdě. Křesťané jsou velmi tolerantní. Nemáme s sebou dostatek vody, tak, i když se nám moc nechce, zastavujeme na krátké občerstvení, žízeň nás přechází, 60,–Kč za půl litru vody a stejnou cenu za snickers nejsme ochotni zaplatit. Z posledních sil se drápeme k vrcholu. Hurá! Jsme nahoře, ve výšce 2268 m. Člověk si musí dát pozor, aby pokud chce navštívit kostel, nevlezl do špatných dveří. Ano, dveří je tam několik, jedny vedle kostelíku na křesťanské hoře otevírají cestu do mešity. Jsme celkem zklamaní, co zde nacházíme. Odpočíváme a kocháme se pohledem na skalnaté okolí. Přímo před námi je o kousek vyšší hora Svaté Kateřiny, ze které je prý krásný výhled na obě pobřeží poloostrova Sinaj a možná i mlhavě Saudskou Arábii.

Chvilku před setměním seskakujeme několik stovek kamenných schodů a vracíme se do kempu, kde se vrháme na teplou večeři. Příští ráno pokračujeme dále na jihovýchod.


Hluboká modrá temnota

Naplánovali jsme si jen pár dní na břehu Rudého moře, trochu si zašnorchlovat. Dahab (arabský název pro Zlato) – v roce 2006 terčem teroristického útoku, přímořské letovisko, ráj potápěčů a surfařů a zároveň beduínská rybářská osada, která si i přes svých několik moderních hotelových resortů ponechává svou osobitost ušmudlaného, prašného egyptského městečka s kavárničkami a fast foody plnými místních chlapíků. Zastavujeme a po cestě do obchodu náš pohled přitáhnou fotografie krás Rudého moře. Protože je zimní sezóna nabídky, potápěčských center také nejsou špatné, takže z původního plánu jen použít šnorchel a masku, vzešlo zkusit něco víc. Hned zítra začínáme, kurzy pro začátečníky se odehrávají rovnou v moři, takže hned od začátku můžete pozorovat, jak vás okukují barevné rybky, a povětšinou na místě zvaném „The Lighthouse – Maják“.

Tak do neoprenu, masku na nos, dýchací přístroj na záda a hup do vody. Jsme nervózní. Renému se moc nechce, tmavá temnota pod hladinou ho zužuje, avšak on je ten, kdo veškeré úkoly v kurzu bez problémů plní, Andrea to má horší. Dýchání pod vodou je přeci jen malinko jiné, a jakmile dochází na plavání bez masky v hloubce 9 metrů, je konec, neponořuje se.


Těžko říct, co je příčinou, nicméně Andrea je neúnavná a opakovaně to zkouší znovu a znovu. Moustafa, náš egyptský instruktor, má hodně trpělivosti a je to instruktor na pravém místě. Spolu s další partou míříme na „Three pools – Tři bazény“. Měníme místo a mění se i výsledek, nakonec se Andree daří a plní další úkoly, večer přichází na řadu písemná část, kterou oba plníme s plným počtem bodů. Hurá, máme to!

Moustafa je mazaný instruktor a super potápěč, prý když už jsme zvládli kurz a všechny úkoly do 18 metrů, je určitě pro nás dobré prodloužit hloubku až do 30 metrů, to jsou vlastně jen samotné ponory bez protivných úkolů a na spoustu míst bychom jen s 18 metry – Open water – nemohli, neboť zajímavá místa jsou hlouběji. Nemusí nás dlouho přemlouvat, jdeme do toho. Rudé moře, v průměru 490 m hluboké, je nádhernou destinací pro milovníky podmořských krás a pěkně vás rozmazlí. Bohatý a rozmanitý ekosystém, kde bylo zaregistrováno více než 1200 druhů ryb, z toho 45 hluboko žijících ryb a 10 % z celkového počtu žijí právě jen v Rudém moři.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Na programu jsou čtyři ponory předepsané, jeden výběrový a dva si ještě doplácíme. Vybíráme si noční potápění, to se nám ale nelíbí, je horší počasí a první zkušenost je právě tím silným proudem a špatnou viditelností strašidelná. Dostáváme se na zajímavá a moc pěkná místa jako jsou „Canyon – Kaňon 30 m“ se skleněnými rybkami, „The Islands – Ostrovy 15 m“ s velkou skupinou Barakud, „Moray garden – Zahrada morén 18 m“ z písku se tyčícími úhoři, „El Bells – Zvonky 32 m“ a populární „Blue Hole – Modrá jáma 100m“. Spolu s nepřeberným množstvím různobarevných malých rybek, až 2m morén, chobotnic, želv, vodních hadů a včetně žraloků proplouváme mezi korálovými věžemi, stěnami, zahradou či klenbami v krajině ticha, kde slyšíme jen svůj dech. Nádhera.


Večery trávíme spolu s celou naší potapěčskou partou u ohně na pláži či u kávy v některé ze zářících kaváren na pobřeží. Nakonec se po 10 dnech loučíme zlatým hřebem, ponorem v El Bells a Blue hole. Po nohách skáčeme do zhruba 0,6m široké trhliny, asi v 24 m podplouváme klenbu a dostáváme se tak do hloubky 31m, kolem korálové stěny plujeme směrem k cíli. Často jsou v těchto místech vidět i větší vodní obyvatelé jako žraloci, želvy, náhodně manty a spousta jiných mořských kousků. Nám štěstí dopřála jen zhruba 1m velká ryba s názvem Napoleon a jiné korálové i větší rybky. Pokračujeme kolem korálové stěny, 26 m nahoru na hladinu a několik set metrů modrého prostoru pod námi, jako velké, hluboké, modré nic. Po několika minutách doplouváme do „Blue Hole“. 30 m široká a 100 m hluboká jáma s nádhernými korálovými stěnami ztrácejícími se v hluboké temnotě. Ani se nám nechce ven, ale computer ukazuje nízký stav vzduchu v nádobě. Takto zakončujeme pobyt na poloostrově Sinaj a smutní se vydáváme zpět se přeplavit do Egypta.

Opiový Sinai

„Dej sem peníze!“


Z oáz projíždíme Káhirou, kde si vyřizujeme víza do Súdánu, objíždíme pyramidy, zahlédneme jen špičky a bez zastávky se vydáváme mírně na sever, na malý trajekt na Sinajský poloostrov. Jednoduchá loď nás převáží přes Suezský kanál. Vyjíždíme z městečka a před námi se rozprostírá opět jen písek a duny. Dokonce i přes silnice a cesty jsou písečné duny, ty jsou ale vytvořeny armádou, aby byl znemožněn přístup k izraelským hranicím. Nekonečné napětí mezi Izraelem a Egyptem je cítit ve vzduchu i z opuštěné písečné krajiny. Pokračujeme na jih, láká nás zastávka na pláži, nikde ani živáčka, ani v průzračně čisté vodě není vidět jediná mušle či rybka. Ropné věže dělají své. Nelíbí se nám tam, pokračujeme tedy dál, křižujeme Sinaj jedinou asfaltovou silnicí na východ, písek zmizel, okolí zkamenělo a zeskalnatělo. Destinací je Mojžíšova Hora – Mt. Sinai. Klid mezi skalami nás láká ke kempování, zastavujeme kdesi za rohem, tedy za skalou. Netrvá ani 5minut, nestačí vyhořet ani Reného cigareta a je tu první návštěvník. Nevíme, odkud přišel a co je zač, nikde žádné stavení či světlo, na cestě ani živáčka. Žádá o cigaretu, snaží se diskutovat nohama, rukama, anglicky sice neumí, ale pár důležitých slov zná. Dokuřuje a hned jeho další otázkou je: „Dej mi peníze.“ René říká, že žádné nemáme, pocestný se nenechá odradit a mele dokola: „Give money!“ Ani důrazné vysvětlení, že prostě nic nemáme, nepomáhá a on pokračuje: „Jsi běloch a nemáš peníze?“ Začínáme být nervózní, raději tedy skáčeme do auta a pro náš klid hledáme oplocený kemp.


Jeden je naštěstí přímo pod Mojžíšovo horou – „U pouštní lišky“. Nacházíme si útulné místečko pro zaparkování, rozbalujeme naše bydleníčko a jdeme se ohřát, je totiž dost pod deset stupňů. U plápolajícího ohně v beduínském stanu spolu se dvěma Francouzi, Švýcarkou a Egypťanem večeříme typické egyptské menu, vodovou polévku, pečené kuře, rýži, zeleninový salát, placatý arabský chléb a falafel, zapíjíme čím jiným, než horkým velmi sladkým čajem s lístkem máty. Také se dozvídáme, proč je lepší využívat služeb kempů a hotelů. Sinaj je známý jako „Divoký západ v Egyptě“. Mezi skalisky v této nehostinné krajině se daří pěstitelům a dealerům „poppy“ a jiných možných drog. Místní neznají bratra ani sestru, jsou drsní, a když se na jejich tajném políčku objeví nezvaný host, dojde i na kalašnikov.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Snickers na Mojžíšově hoře


Brzy ráno se vydáváme na celodenní výlet na vrchol hory Sinai – křesťanské posvátné hory, kde Mojžíš na své dlouhé pouti obdržel deset přikázání. Chceme se vyhnout otravným plonkařům a povinným průvodcům, tak stoupáme zadem, kotlinou. Cestu si musíme vybírat, škrábeme se na velké balvany a přeskakujeme trhliny, kousek pokračujeme velbloudí stezkou, kde potkáváme jednoho velblouda, který si usmyslil, že ho to v karavaně už nebaví a radši se vrátí do vesnice. Sluníčko pěkně praží, ale fouká studený vítr, takže výstup je celkem příjemný. Nakonec se po 3 hodinách dostáváme k posledním pár metrům schodiště na samý vrchol. Klid je ten tam. Vedle sebe na každém volném kousku stojí Arab se svým stánkem s vetešnictvím, suvenýry či občerstvením. Stánky nejsou v pěkném stavu a na toto místo se nehodí. Postavte si stánek s vetešnictvím vedle Mekky a hned vás potrestají za zneuctění Islámu na svaté půdě. Křesťané jsou velmi tolerantní. Nemáme s sebou dostatek vody, tak, i když se nám moc nechce, zastavujeme na krátké občerstvení, žízeň nás přechází, 60,–Kč za půl litru vody a stejnou cenu za snickers nejsme ochotni zaplatit. Z posledních sil se drápeme k vrcholu. Hurá! Jsme nahoře, ve výšce 2268 m. Člověk si musí dát pozor, aby pokud chce navštívit kostel, nevlezl do špatných dveří. Ano, dveří je tam několik, jedny vedle kostelíku na křesťanské hoře otevírají cestu do mešity. Jsme celkem zklamaní, co zde nacházíme. Odpočíváme a kocháme se pohledem na skalnaté okolí. Přímo před námi je o kousek vyšší hora Svaté Kateřiny, ze které je prý krásný výhled na obě pobřeží poloostrova Sinaj a možná i mlhavě Saudskou Arábii.

Chvilku před setměním seskakujeme několik stovek kamenných schodů a vracíme se do kempu, kde se vrháme na teplou večeři. Příští ráno pokračujeme dále na jihovýchod.


Hluboká modrá temnota

Naplánovali jsme si jen pár dní na břehu Rudého moře, trochu si zašnorchlovat. Dahab (arabský název pro Zlato) – v roce 2006 terčem teroristického útoku, přímořské letovisko, ráj potápěčů a surfařů a zároveň beduínská rybářská osada, která si i přes svých několik moderních hotelových resortů ponechává svou osobitost ušmudlaného, prašného egyptského městečka s kavárničkami a fast foody plnými místních chlapíků. Zastavujeme a po cestě do obchodu náš pohled přitáhnou fotografie krás Rudého moře. Protože je zimní sezóna nabídky, potápěčských center také nejsou špatné, takže z původního plánu jen použít šnorchel a masku, vzešlo zkusit něco víc. Hned zítra začínáme, kurzy pro začátečníky se odehrávají rovnou v moři, takže hned od začátku můžete pozorovat, jak vás okukují barevné rybky, a povětšinou na místě zvaném „The Lighthouse – Maják“.

Tak do neoprenu, masku na nos, dýchací přístroj na záda a hup do vody. Jsme nervózní. Renému se moc nechce, tmavá temnota pod hladinou ho zužuje, avšak on je ten, kdo veškeré úkoly v kurzu bez problémů plní, Andrea to má horší. Dýchání pod vodou je přeci jen malinko jiné, a jakmile dochází na plavání bez masky v hloubce 9 metrů, je konec, neponořuje se.


Těžko říct, co je příčinou, nicméně Andrea je neúnavná a opakovaně to zkouší znovu a znovu. Moustafa, náš egyptský instruktor, má hodně trpělivosti a je to instruktor na pravém místě. Spolu s další partou míříme na „Three pools – Tři bazény“. Měníme místo a mění se i výsledek, nakonec se Andree daří a plní další úkoly, večer přichází na řadu písemná část, kterou oba plníme s plným počtem bodů. Hurá, máme to!

Moustafa je mazaný instruktor a super potápěč, prý když už jsme zvládli kurz a všechny úkoly do 18 metrů, je určitě pro nás dobré prodloužit hloubku až do 30 metrů, to jsou vlastně jen samotné ponory bez protivných úkolů a na spoustu míst bychom jen s 18 metry – Open water – nemohli, neboť zajímavá místa jsou hlouběji. Nemusí nás dlouho přemlouvat, jdeme do toho. Rudé moře, v průměru 490 m hluboké, je nádhernou destinací pro milovníky podmořských krás a pěkně vás rozmazlí. Bohatý a rozmanitý ekosystém, kde bylo zaregistrováno více než 1200 druhů ryb, z toho 45 hluboko žijících ryb a 10 % z celkového počtu žijí právě jen v Rudém moři.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Na programu jsou čtyři ponory předepsané, jeden výběrový a dva si ještě doplácíme. Vybíráme si noční potápění, to se nám ale nelíbí, je horší počasí a první zkušenost je právě tím silným proudem a špatnou viditelností strašidelná. Dostáváme se na zajímavá a moc pěkná místa jako jsou „Canyon – Kaňon 30 m“ se skleněnými rybkami, „The Islands – Ostrovy 15 m“ s velkou skupinou Barakud, „Moray garden – Zahrada morén 18 m“ z písku se tyčícími úhoři, „El Bells – Zvonky 32 m“ a populární „Blue Hole – Modrá jáma 100m“. Spolu s nepřeberným množstvím různobarevných malých rybek, až 2m morén, chobotnic, želv, vodních hadů a včetně žraloků proplouváme mezi korálovými věžemi, stěnami, zahradou či klenbami v krajině ticha, kde slyšíme jen svůj dech. Nádhera.


Večery trávíme spolu s celou naší potapěčskou partou u ohně na pláži či u kávy v některé ze zářících kaváren na pobřeží. Nakonec se po 10 dnech loučíme zlatým hřebem, ponorem v El Bells a Blue hole. Po nohách skáčeme do zhruba 0,6m široké trhliny, asi v 24 m podplouváme klenbu a dostáváme se tak do hloubky 31m, kolem korálové stěny plujeme směrem k cíli. Často jsou v těchto místech vidět i větší vodní obyvatelé jako žraloci, želvy, náhodně manty a spousta jiných mořských kousků. Nám štěstí dopřála jen zhruba 1m velká ryba s názvem Napoleon a jiné korálové i větší rybky. Pokračujeme kolem korálové stěny, 26 m nahoru na hladinu a několik set metrů modrého prostoru pod námi, jako velké, hluboké, modré nic. Po několika minutách doplouváme do „Blue Hole“. 30 m široká a 100 m hluboká jáma s nádhernými korálovými stěnami ztrácejícími se v hluboké temnotě. Ani se nám nechce ven, ale computer ukazuje nízký stav vzduchu v nádobě. Takto zakončujeme pobyt na poloostrově Sinaj a smutní se vydáváme zpět se přeplavit do Egypta.