Bájný templářský poklad je již po celá staletí hledaný na všech
kontinentech světa, od října minulého roku v nebývalém měřítku
i v Česku. Stal se cílem tisíců profesionálních hledačů, ale
i příznivců templářské historie, kteří se zapojili do netradiční
dobrodružné hry „Najdi templářský poklad.“
V sobotu došlo v buchlovských lesích k senzačnímu objevu bájného templářského pokladu. Úspěšného nálezce k němu dovedl dobový šifrovaný pergamen, který byl součástí netradiční dobrodužné hry Templářských sklepů Čejkovice. K nálezu mu pomohla také dílčí řešení ostatních hledačů, se kterými se chtěl o výhru podělit.
Bájný templářský poklad je již po celá staletí hledaný na všech kontinentech světa, od října minulého roku v nebývalém měřítku i v Česku. Stal se cílem tisíců profesionálních hledačů, ale i příznivců templářské historie, kteří se zapojili do netradiční dobrodružné hry „Najdi templářský poklad.“
Poklad, resp. šek na jehož základě dojde k předání pokladu, byl objeven v blízkosti zříceniny Cimburk v buchlovských kopcích. Propojení hradu s templáři je jen zprostředkované, a to skrze Voka z Kravař. Naproti tomu šek, který šťastný nálezce objevil je zcela na místě, neboť templáři byli také skvělí finančníci a obdobu dnešních šeků běžně používali.
Hodnota pokladu sestávajícího se z mincí z drahých kovů je odhadována na 100 000 Kč, jejich skutečnou cenu však určí až čas. Již nyní je však jisté, že obsahuje mj. zlaté mince, jejichž hodnota bude stále růst a zrát s časem, stejně jako víno z Templářských sklepů Čejkovice, které jsou organizátorem celého dobrodružství. Bystrý nálezce si dokázal poradit s dešifrováním dobového pergamenu i originálních dopisů od samotného komtura Ekka, které byly součástí zaslaných indicií. Stejně tak si poradil s lopatou a aktuální sněhovou kalamitou a svoji hodnotnou truhličku si sám vykopal.
Sám však přiznává, že mu k objevení dopomohla i spolupráce s ostatními hledači a poznámky v diskusi, která se během průběhu soutěže mohutně rozpoutala na webových stránkách www.templarskypoklad.cz. Nabídl také, že se s hledači, jejichž dílčí řešení ho částečně navedla k cíli, rozdělí. K svému senzačnímu nálezu říká: „Šifra byla zajímavá a elegantní. Všichni jsme si výborně zaluštili a potrápili se. Jen ty slepé cesty nás dost zamotaly.“ Nálezce se na svůj poklad může těšit během několika dní, kdy dojde k oficiálnímu předání v Templářských sklepích Čejkovice. „Těším se z pokladu i za ostatní hledače. Lámali jsme si hlavu během dlouhých dní i nocí, konečně budeme zase v klidu spát.“ komentuje svůj úžasný objev.
V sobotu došlo v buchlovských lesích k senzačnímu objevu bájného templářského pokladu. Úspěšného nálezce k němu dovedl dobový šifrovaný pergamen, který byl součástí netradiční dobrodužné hry Templářských sklepů Čejkovice. K nálezu mu pomohla také dílčí řešení ostatních hledačů, se kterými se chtěl o výhru podělit.
Bájný templářský poklad je již po celá staletí hledaný na všech kontinentech světa, od října minulého roku v nebývalém měřítku i v Česku. Stal se cílem tisíců profesionálních hledačů, ale i příznivců templářské historie, kteří se zapojili do netradiční dobrodružné hry „Najdi templářský poklad.“
Poklad, resp. šek na jehož základě dojde k předání pokladu, byl objeven v blízkosti zříceniny Cimburk v buchlovských kopcích. Propojení hradu s templáři je jen zprostředkované, a to skrze Voka z Kravař. Naproti tomu šek, který šťastný nálezce objevil je zcela na místě, neboť templáři byli také skvělí finančníci a obdobu dnešních šeků běžně používali.
Hodnota pokladu sestávajícího se z mincí z drahých kovů je odhadována na 100 000 Kč, jejich skutečnou cenu však určí až čas. Již nyní je však jisté, že obsahuje mj. zlaté mince, jejichž hodnota bude stále růst a zrát s časem, stejně jako víno z Templářských sklepů Čejkovice, které jsou organizátorem celého dobrodružství. Bystrý nálezce si dokázal poradit s dešifrováním dobového pergamenu i originálních dopisů od samotného komtura Ekka, které byly součástí zaslaných indicií. Stejně tak si poradil s lopatou a aktuální sněhovou kalamitou a svoji hodnotnou truhličku si sám vykopal.
Sám však přiznává, že mu k objevení dopomohla i spolupráce s ostatními hledači a poznámky v diskusi, která se během průběhu soutěže mohutně rozpoutala na webových stránkách www.templarskypoklad.cz. Nabídl také, že se s hledači, jejichž dílčí řešení ho částečně navedla k cíli, rozdělí. K svému senzačnímu nálezu říká: „Šifra byla zajímavá a elegantní. Všichni jsme si výborně zaluštili a potrápili se. Jen ty slepé cesty nás dost zamotaly.“ Nálezce se na svůj poklad může těšit během několika dní, kdy dojde k oficiálnímu předání v Templářských sklepích Čejkovice. „Těším se z pokladu i za ostatní hledače. Lámali jsme si hlavu během dlouhých dní i nocí, konečně budeme zase v klidu spát.“ komentuje svůj úžasný objev.
Na částečně zatopené vápencové lomy Amerika můžete narazit docela
náhodou a to v Českém krasu nedaleko Karlštejna. Nevedou sem žádné
velké, těžko přehlédnutelné ukazatele, takže tuhle podívanou můžete
snadno minout. Leží u obce Mořina, vstup je sem oficiálně zakázán,
ale je tu několik přístupových cest a od krkolomného sestupu dolů
neodrazují ani výstražné cedule hrozící pokutou.
Vápencová Amerika
Mluvilo se o ní vždycky ve spojení se zakázaným trampováním, vyhledávaným místem nudistů a na schůdnějších místech snad i úkrytem bezdomovců.
Na částečně zatopené vápencové lomy Amerika můžete narazit docela náhodou a to v Českém krasu nedaleko Karlštejna. Nevedou sem žádné velké, těžko přehlédnutelné ukazatele, takže tuhle podívanou můžete snadno minout. Leží u obce Mořina, vstup je sem oficiálně zakázán, ale je tu několik přístupových cest a od krkolomného sestupu dolů neodrazují ani výstražné cedule hrozící pokutou.
Z parkoviště u silnice, které na první pohled nenabízí nic než odpadky a křoví a sem tam řidiče, který si sem jen “odskočil“. Najednou vás ohromí takový výhled, který by tu asi vůbec nikdo nečekal. V jeskyních uprostřed hladkých a příkrých skal můžete zahlédnout i jasné pozůstatky lidské přítomnosti, např. křeslo a musíte jen nevěřícně kroutit hlavou při představě zdolávání tak strmé stěny po laně s krosnou na zádech. Kousek od vás se navíc krčí smutný náhrobek s dřevěným křížkem, pomníček beze jména, varovná připomínka nebezpečí dalšího kroku.
Velká a Malá Amerika
Opuštěné a částečně zatopené lomy Velká a Malá Amerika patří mezi nejznámější. Ten větší z nich – Velká Amerika nebo také Východní lom je asi 70 – 80 m hluboký, na západě navazuje na lom U Kozolup, který je chráněnou přírodní památkou a místem paleontologických výzkumů.
Malá Amerika je zatopená a přístupná jen po vodě nebo horolezecky. Voda v zatopených částech lomů je průzračně modrá a hluboká, láká sem otužilce k potápění, hledače starých podzemních štol a jeskyní, i milovníky romantiky a fotografy, kteří sem přijdou objevovat tajemství kaňonů Divokého Západu, i když jsou jen pár kilometrů od Prahy.
Potápění a turistika
Oficiálně značená turistická stezka je tu někdy z doby kolem roku 2000. Je dlouhá asi 5 km, začíná asi 1 km od Karlštejna od Dubu sedmi bratří, který je jakousi křižovatkou dalších turistických tras a končí v obci Mořina.
Výpravy horolezců, potápěčů a trampů, a jakákoliv rekreační činnost byla a dodnes je považována za nelegální, i když boj proti ní je marný a nekonečný, a tak se celá oblast začíná v posledních letech turistům přizpůsobovat. Důvodem k neustálým zásahům byly rozpory s památkáři, ochránci přírody a jinými úřady, ale také velké množství těžkých zranění a smrtelných nehod při amatérském sestupování, do kterého se spousta výletníků stále ještě neohroženě pouští.
Vandalové si navíc zřídkakdy nechají ujít novou příležitost ke svému řádění. V přírodních jeskyních Ameriky zapalovali ohně, rušili přezimující netopýry, znečišťovali okolí a snažili se prolézat nebezpečnými důlními štolami, což skončilo nejedním vážným úrazem.
K potápění láká průzračně čistá a azurově modrá voda zatopených lomů, hlavně lomu Velká Amerika. Potápěči prozkoumávali zatopené vstupy do podzemních štol, jeskyně a vraky, a v prosinci se tu dokonce scházeli k uzavírání potápěčské sezóny.
Mexiko
Mexiko je známé také pod názvem Trestanecký lom a jeho minulost připomíná dvoumetrový kamenný pomník, vztyčený na počest politických vězňů, kteří si tu kdysi za nelidských podmínek odpykávali trest.
Lom Mexiko se nachází v oblasti lomu Velká Amerika a je součástí zmíněné turistické stezky, která je společným dílem společnosti Lomy Mořina, Klubu českých turistů a správy Chráněné krajinné oblasti Český kras. Lom Mexiko je hluboký asi 80 m a protože je neustále ponořený ve stínu, tak se mu lidově říká také Dešťový lom nebo lom „Shniloušák“.
Přírodní scenérie pro český western
Krásný přírodní kaňon Amerika samozřejmě přitahuje pozornost nadšených fotografů, ale také filmových tvůrců. Natáčela se tu naše slavná westernová parodie Limonádový Joe, ale také film Malá mořská víla. Nejen lomy Amerika, ale celé Berounsko a Český kras jsou oblíbenou lokalitou českých i zahraničních filmařů, v loňském roce tu německá televize natáčela dokument o místech proslulých geologickými a paleontologickými výzkumy.
Pověsti a legendy
Tajemné lomy jsou podle hrůzostrašných pověstí plné strašidel a duchů. Lidé sepisují desítky a stovky příběhů, popisují své zážitky z průzkumů, objevování jeskyní a táboření – slast zakázaného ovoce. Příběhy většinou končí strašlivou, záhadnou a nevysvětlitelnou smrtí někoho z účastníků výpravy. Plíživé kroky okovaných bot, zvláštní zvuky a jiné záhady jsou většinou spojovány s nejznámějším přízrakem lomů Amerika – Hagenem. Jde o nacistického vojáka, který se tu prý po válce dlouho ukrýval a okrádal a vraždil trampy.
Informace o Americe
Na těchto odkazech lomy_amerika.cz a stezka.cz se dozvíte mnoho dalších zajímavostí a přehledných podrobností o historii této oblasti, americkém způsobu těžby vápence, dále tu najdete také technické informace. Dozvíte se něco více o současných aktivitách a plánované budoucnosti oblasti lomů Amerika. Přečtěte si hrůzu nahánějící historky spojené s tímto tajemným místem a zážitky lidí, kteří svá dobrodružství sepsali, nafotili a věnovali lomům Amerika své vlastní weby.
Vápencová Amerika
Mluvilo se o ní vždycky ve spojení se zakázaným trampováním, vyhledávaným místem nudistů a na schůdnějších místech snad i úkrytem bezdomovců.
Na částečně zatopené vápencové lomy Amerika můžete narazit docela náhodou a to v Českém krasu nedaleko Karlštejna. Nevedou sem žádné velké, těžko přehlédnutelné ukazatele, takže tuhle podívanou můžete snadno minout. Leží u obce Mořina, vstup je sem oficiálně zakázán, ale je tu několik přístupových cest a od krkolomného sestupu dolů neodrazují ani výstražné cedule hrozící pokutou.
Z parkoviště u silnice, které na první pohled nenabízí nic než odpadky a křoví a sem tam řidiče, který si sem jen “odskočil“. Najednou vás ohromí takový výhled, který by tu asi vůbec nikdo nečekal. V jeskyních uprostřed hladkých a příkrých skal můžete zahlédnout i jasné pozůstatky lidské přítomnosti, např. křeslo a musíte jen nevěřícně kroutit hlavou při představě zdolávání tak strmé stěny po laně s krosnou na zádech. Kousek od vás se navíc krčí smutný náhrobek s dřevěným křížkem, pomníček beze jména, varovná připomínka nebezpečí dalšího kroku.
Velká a Malá Amerika
Opuštěné a částečně zatopené lomy Velká a Malá Amerika patří mezi nejznámější. Ten větší z nich – Velká Amerika nebo také Východní lom je asi 70 – 80 m hluboký, na západě navazuje na lom U Kozolup, který je chráněnou přírodní památkou a místem paleontologických výzkumů.
Malá Amerika je zatopená a přístupná jen po vodě nebo horolezecky. Voda v zatopených částech lomů je průzračně modrá a hluboká, láká sem otužilce k potápění, hledače starých podzemních štol a jeskyní, i milovníky romantiky a fotografy, kteří sem přijdou objevovat tajemství kaňonů Divokého Západu, i když jsou jen pár kilometrů od Prahy.
Potápění a turistika
Oficiálně značená turistická stezka je tu někdy z doby kolem roku 2000. Je dlouhá asi 5 km, začíná asi 1 km od Karlštejna od Dubu sedmi bratří, který je jakousi křižovatkou dalších turistických tras a končí v obci Mořina.
Výpravy horolezců, potápěčů a trampů, a jakákoliv rekreační činnost byla a dodnes je považována za nelegální, i když boj proti ní je marný a nekonečný, a tak se celá oblast začíná v posledních letech turistům přizpůsobovat. Důvodem k neustálým zásahům byly rozpory s památkáři, ochránci přírody a jinými úřady, ale také velké množství těžkých zranění a smrtelných nehod při amatérském sestupování, do kterého se spousta výletníků stále ještě neohroženě pouští.
Vandalové si navíc zřídkakdy nechají ujít novou příležitost ke svému řádění. V přírodních jeskyních Ameriky zapalovali ohně, rušili přezimující netopýry, znečišťovali okolí a snažili se prolézat nebezpečnými důlními štolami, což skončilo nejedním vážným úrazem.
K potápění láká průzračně čistá a azurově modrá voda zatopených lomů, hlavně lomu Velká Amerika. Potápěči prozkoumávali zatopené vstupy do podzemních štol, jeskyně a vraky, a v prosinci se tu dokonce scházeli k uzavírání potápěčské sezóny.
Mexiko
Mexiko je známé také pod názvem Trestanecký lom a jeho minulost připomíná dvoumetrový kamenný pomník, vztyčený na počest politických vězňů, kteří si tu kdysi za nelidských podmínek odpykávali trest.
Lom Mexiko se nachází v oblasti lomu Velká Amerika a je součástí zmíněné turistické stezky, která je společným dílem společnosti Lomy Mořina, Klubu českých turistů a správy Chráněné krajinné oblasti Český kras. Lom Mexiko je hluboký asi 80 m a protože je neustále ponořený ve stínu, tak se mu lidově říká také Dešťový lom nebo lom „Shniloušák“.
Přírodní scenérie pro český western
Krásný přírodní kaňon Amerika samozřejmě přitahuje pozornost nadšených fotografů, ale také filmových tvůrců. Natáčela se tu naše slavná westernová parodie Limonádový Joe, ale také film Malá mořská víla. Nejen lomy Amerika, ale celé Berounsko a Český kras jsou oblíbenou lokalitou českých i zahraničních filmařů, v loňském roce tu německá televize natáčela dokument o místech proslulých geologickými a paleontologickými výzkumy.
Pověsti a legendy
Tajemné lomy jsou podle hrůzostrašných pověstí plné strašidel a duchů. Lidé sepisují desítky a stovky příběhů, popisují své zážitky z průzkumů, objevování jeskyní a táboření – slast zakázaného ovoce. Příběhy většinou končí strašlivou, záhadnou a nevysvětlitelnou smrtí někoho z účastníků výpravy. Plíživé kroky okovaných bot, zvláštní zvuky a jiné záhady jsou většinou spojovány s nejznámějším přízrakem lomů Amerika – Hagenem. Jde o nacistického vojáka, který se tu prý po válce dlouho ukrýval a okrádal a vraždil trampy.
Informace o Americe
Na těchto odkazech lomy_amerika.cz a stezka.cz se dozvíte mnoho dalších zajímavostí a přehledných podrobností o historii této oblasti, americkém způsobu těžby vápence, dále tu najdete také technické informace. Dozvíte se něco více o současných aktivitách a plánované budoucnosti oblasti lomů Amerika. Přečtěte si hrůzu nahánějící historky spojené s tímto tajemným místem a zážitky lidí, kteří svá dobrodružství sepsali, nafotili a věnovali lomům Amerika své vlastní weby.
Do Súdánu jedině po vodě. Nezbývá nic jiného než přispět do
kasičky monopolu Mr. Salaha. Sedíme a čekáme na celní prohlídku. Spolu
s malajskou rodinkou a holandským párem se dohadujeme s žíznivými
úředníky o psaných zákonech, jenž vlastně ani neplatí. Oni si
tvoří nové, své vlastní zákony a pravidla, dle toho jak se vyspí či
jakou máte pleť.
Rozvrzanou kocábkou mezi zapomenuté pyramidy
Do Súdánu jedině po vodě. Nezbývá nic jiného než přispět do kasičky monopolu Mr. Salaha. Sedíme a čekáme na celní prohlídku. Spolu s malajskou rodinkou a holandským párem se dohadujeme s žíznivými úředníky o psaných zákonech, jenž vlastně ani neplatí. Oni si tvoří nové, své vlastní zákony a pravidla, dle toho jak se vyspí či jakou máte pleť. Po hodinách zbytečných dohadů jsme zaplatili to, co chtěli. A hurá do přístavu.
Proboha, co to je? Před námi se naparuje polorozpadlá kocábka, na kterou máme naložit naše dočasná obydlí. Trochu, tedy nejen trochu, ale pořádně nás zamrazí při pohledu na styl nakládání. Ani raději nechtějte vědět, jak jsou místní zruční, spíše nešikovní. Nakládání auto nakonec přežilo. Zvuk motoru a pohyb kocábky rozhodně nepotvrzuje slova pana podnikatele, který si za tyto služby účtuje astronomickou sumu, že auta budou ve Wadi Halfa nedočkavě čekat na náš příjezd.
Namačkáni jak sardinky se všemi Súdánci, Egypťany i dalšími cestovateli přežíváme 15 hodin plavby na velké lodi přes špinavé jezero, jenž na svém dně skrývá poklady zatopených núbijských vesnic. S východem slunce nás zdraví i Abu Simbel. Kotvíme! Je 16. Muharram 1430. V čase poskočíme o 579 let zpět. Wadi Halfa, malé přístavní městečko nás vítá. Naše auta ovšem nikde. Nemáme představu kde je jaký hotel, nasedáme do rozvrzaného minibusu, jemuž nefunguje ani startér, dveře musíme držet, abychom nevypadli ven. Platíme 3 USD na osobu a vrak se rozjíždí kamsi z přístavu. Po 700 m zastavuje a oznamuje, že jsme na místě. Hotely na návsi by byly bez nápisu k přehlédnutí. Dostáváme přidělený pokoj 2,5×2,5 m, 4 rozvrzané postele, snad jen propocené, špinavé matrace a zaprášené polštáře, jejichž potah pravděpodobně od koupě nebyl vyprán. Je hrozné dusno, zapínáme větrák, z kterého kromě prachu lítají i súdánští broučci a pavoučci. Uff. Tak aspoň nějakou sprchu! Nacházíme místnost s trubkou, z které vychází jen ledová voda. Je takové vedro, že nám to ani nevadí, dostává se nám ochlazení. Jdeme se zaregistrovat, povečeříme a uléháme ke spánku při teplotě okolo 20° C. Ráno nedočkavě vyrážíme do přístavu, auta nikde. Ostatní jsou již vylodění, ale po našich ani známka. V dáli zmerčíme cosi doutnajícího, snad ne naše kocábka? Monstrum s našimi auty pomalu táhnou ke břehu. Nepotopila se. Hurá! Nakonec po několika hodinách opět konečně skáčeme do našeho brouka.
Spolu s oběma posádkami se vydáváme na cestu necestu směr hlavní město. Asfalt střídá rozbitá cesta mezi kameny a pískem. Jsme stále nervózní, co nás zde čeká, co nám tato pekelná země fundamentalistů přinese. Ach ta média. Hned první dělníci sedící v jejich táboře na pokraji staveniště nové silnice na nás mávají a zvou nás na čaj. Odmítáme a pokračujeme. Projíždíme upravenými, čistými, poklidnými vesničkami s hliněnými staveními některé s dekorací jiné bez, s železnými zdobenými branami, mezi tím vším pobíhají děti a do mnoha barev zahalené ženy. Někteří mávají, jiní si nás nevšímají, ale někteří si i tu ručku natáhnou. U menší hory Jebel Barkal či Gebel Barkal se zastavujeme, navštívit Královské pohřebiště z roku 1450 před Kristem kdy Egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal, 98m vysoká na vrchu plochá hora, která sloužila jako orientační bod, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jsou jen minimálně, nakukujeme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé, dovolila bych si říct i v mnohem lepším stavu než v navštěvovaných egyptských pyramidách. Za doprovodu místního dozorce si v klidu bez zástupu turistů prohlížíme ornamenty a malby.
Nocujeme opět v písečném ráji, při plápolajícím ohni si vyprávíme pocity z prvních dnů v největší africké zemi. Občas nám to ale nevychází a kempujeme těsně vedle domorodé vesničky. Místním to nevadí, naopak nás ráno přijdou ještě pozdravit i popřát pěkný den a pak nás z dálky udiveně pozorují.
Po několika dnech se zastávkami i na domorodých trzích, kde opět nákupem výpěstků s radostí podpoříme místní komunu, se dostáváme do hlavního města Chartúmu. Bloudíme plným městem, proplétáme se mezi Rakšami (místní tříkolové minitaxi, vpředu jedno místo pro řidiče, vzadu pro dva zákazníky). Cestu nám kříží dva súdánští offroadový nadšenci, pomáhají nám nalézt kemp. Úžasný obrovský kemp plný černočerných tváří. Bělocha zde nenajdete, převážně jsou zde bývalí vojáci z válečných oblastí, kteří jsou přecvičováni na policisty. Pomalu se oťukávají a začínají s námi komunikovat, vždyť tam taky s nimi trávíme několik dnů. V hlavním městě vyřizujeme víza do dalších zemí a povolení k vjezdu na západ a východ Súdánu. Mezitím přijímáme pozvání Abdelsalama a Tahy na výbornou súdánskou večeři. Kdo si v Lonely Planet průvodci přečetl, že súdánská kuchyně jen o kisera a falafel, tak byl oklamán. Súdánská kuchyň je rozmanitá a velice chutná, drůbeží, hovězí, kozí a ovčí maso, zelenina, lehké šťávy, okra, kisera (čirokové tenounké placky), výborná káva, čaj z ibišku zvaný Karkadeyh, osvěžující nápoje z plodu stromu baobab, pivo vyráběné z čiroky zvané Merrisa či alkoholické Aragi ( pálenka z datlí, palem či čiroka) a jiné dobroty. Hostiny se účastní jen muži, muslimské ženy nejsou do společnosti zvány.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Ozbrojený únos či chlapecké hrátky?
Abdelsalam, Taha, Mohamad s dalšími přáteli nás berou na víkendovou pánskou jízdu. Hlavou nám prolétnou myšlenky… Co když vytáhnou nějaké zbraně a násilím nás někam odvlečou jako rukojmí… Není toho v TV málo?
Mezi políčky, malými domorodými vesničkami, skrz hustá křoviska, po cestě kde ani žádná cesta není, nás vedou kamsi mezi obrovské banánovníky a mangovníky. Jsme na místě. Otevírají kufry svých aut a opravdu vytahují nablýskané kanóny. No neříkali jsme to? Nakonec nám vysvětlují, že když už mají plné zuby městského života a chtějí si odpočinout od svých žen, jedou sem na banánovou plantáž pomoci kamarádovi zlikvidovat opice, které velice rádi devastují úrodu. Na ohni z velkého kotle se linula báječná vůně masíčka, jestli to byla opice nebo opravdu ovce nevíme stoprocentně, ale s pravým arabským chlebem a šatou (chilli s arašídovým máslem a citronem) to chutná. Jebana (súdánská káva) je to pravé zakončení. Opice v nedohlednu, odcházíme tedy na písčitý břeh řeky Modrý Nil. Než se setmí, naši přátelé odjíždějí a my zůstáváme nocovat se strážcem plantáže mezi zelenými banány.
Ráno s povolením v ruce vyrážíme na dlouhou cestu súdánskou savanou směr jihozápad. Čím více se vzdalujeme od Nilu, tím více stoupá rtuť teploměru. V autě je 42°C. Je to na plavky, ale jsme v muslimské zemi, musíme respektovat jejich kulturu a vyznání. Taha je skvělý organizátor, posvětil nám celou cestu až do cílové destinace. Ve městě El Obeid bydlí jeho sestra Ishan s rodinou. Rádi je poznáváme a jak je u Súdánců zvykem, neodjíždíme hned, ale zůstáváme do druhého dne, kdy nás mladší syn Ismail provede po místním trhu. Nevyhneme se výborné súdánské večeři a výtečné snídani. Odmítnout pozvání znamená urazit hostitele. S plnými bříšky a popohnáni vyprávěním o naší cílové destinaci skáčeme do auta a pokračujeme hlouběji do horkých krajů, posledních 300 km hrozné cesty do srdce kraje zmítaného 22letou občanskou válkou.
Nervózní? Ano jsme, vždyť do těchto končin zajíždí jen humanitární pomoci či místní nebo armáda. Strach? Taky máme, ale něco nás stále pohání vpřed. Proč tam tedy jedeme? Zajímají nás nejen lidé nejčernější z černých, ale také jejich kultura, prostředí, ve kterém žijí a jak se vlastně po takové dlouhé době prolévání krve vůbec cítí. Také proto, že cesta není poskvrněná turistickým ruchem. Poslední noc před nájezdem na hlavní město Jižního Kordofanu trávíme mezi akáciemi kousek od vesničky, nedaleko malého letiště. Horko, nervozita. Probudíme se ráno živý? Nepřepadnou a neokradou nás ty nebezpeční nejčernější z černých, kteří obývají právě jižní Súdán?
Rozvrzanou kocábkou mezi zapomenuté pyramidy
Do Súdánu jedině po vodě. Nezbývá nic jiného než přispět do kasičky monopolu Mr. Salaha. Sedíme a čekáme na celní prohlídku. Spolu s malajskou rodinkou a holandským párem se dohadujeme s žíznivými úředníky o psaných zákonech, jenž vlastně ani neplatí. Oni si tvoří nové, své vlastní zákony a pravidla, dle toho jak se vyspí či jakou máte pleť. Po hodinách zbytečných dohadů jsme zaplatili to, co chtěli. A hurá do přístavu.
Proboha, co to je? Před námi se naparuje polorozpadlá kocábka, na kterou máme naložit naše dočasná obydlí. Trochu, tedy nejen trochu, ale pořádně nás zamrazí při pohledu na styl nakládání. Ani raději nechtějte vědět, jak jsou místní zruční, spíše nešikovní. Nakládání auto nakonec přežilo. Zvuk motoru a pohyb kocábky rozhodně nepotvrzuje slova pana podnikatele, který si za tyto služby účtuje astronomickou sumu, že auta budou ve Wadi Halfa nedočkavě čekat na náš příjezd.
Namačkáni jak sardinky se všemi Súdánci, Egypťany i dalšími cestovateli přežíváme 15 hodin plavby na velké lodi přes špinavé jezero, jenž na svém dně skrývá poklady zatopených núbijských vesnic. S východem slunce nás zdraví i Abu Simbel. Kotvíme! Je 16. Muharram 1430. V čase poskočíme o 579 let zpět. Wadi Halfa, malé přístavní městečko nás vítá. Naše auta ovšem nikde. Nemáme představu kde je jaký hotel, nasedáme do rozvrzaného minibusu, jemuž nefunguje ani startér, dveře musíme držet, abychom nevypadli ven. Platíme 3 USD na osobu a vrak se rozjíždí kamsi z přístavu. Po 700 m zastavuje a oznamuje, že jsme na místě. Hotely na návsi by byly bez nápisu k přehlédnutí. Dostáváme přidělený pokoj 2,5×2,5 m, 4 rozvrzané postele, snad jen propocené, špinavé matrace a zaprášené polštáře, jejichž potah pravděpodobně od koupě nebyl vyprán. Je hrozné dusno, zapínáme větrák, z kterého kromě prachu lítají i súdánští broučci a pavoučci. Uff. Tak aspoň nějakou sprchu! Nacházíme místnost s trubkou, z které vychází jen ledová voda. Je takové vedro, že nám to ani nevadí, dostává se nám ochlazení. Jdeme se zaregistrovat, povečeříme a uléháme ke spánku při teplotě okolo 20° C. Ráno nedočkavě vyrážíme do přístavu, auta nikde. Ostatní jsou již vylodění, ale po našich ani známka. V dáli zmerčíme cosi doutnajícího, snad ne naše kocábka? Monstrum s našimi auty pomalu táhnou ke břehu. Nepotopila se. Hurá! Nakonec po několika hodinách opět konečně skáčeme do našeho brouka.
Spolu s oběma posádkami se vydáváme na cestu necestu směr hlavní město. Asfalt střídá rozbitá cesta mezi kameny a pískem. Jsme stále nervózní, co nás zde čeká, co nám tato pekelná země fundamentalistů přinese. Ach ta média. Hned první dělníci sedící v jejich táboře na pokraji staveniště nové silnice na nás mávají a zvou nás na čaj. Odmítáme a pokračujeme. Projíždíme upravenými, čistými, poklidnými vesničkami s hliněnými staveními některé s dekorací jiné bez, s železnými zdobenými branami, mezi tím vším pobíhají děti a do mnoha barev zahalené ženy. Někteří mávají, jiní si nás nevšímají, ale někteří si i tu ručku natáhnou. U menší hory Jebel Barkal či Gebel Barkal se zastavujeme, navštívit Královské pohřebiště z roku 1450 před Kristem kdy Egyptský faraón Thutmose III. rozšířil své území, jehož hranici udával právě Gebel Barkal, 98m vysoká na vrchu plochá hora, která sloužila jako orientační bod, kde bylo jednodušší zdolat velkou řeku na důležité obchodní cestě mezi střední Afrikou, Egyptem a Arábií. Pyramidy a hrobky El Kuru (El Kurru) jsou zvenku ve velmi špatném stavu, přístupné jsou jen minimálně, nakukujeme tedy aspoň do hrobky Kashta a jeho syna Piye. Malby jsou velmi zachovalé, dovolila bych si říct i v mnohem lepším stavu než v navštěvovaných egyptských pyramidách. Za doprovodu místního dozorce si v klidu bez zástupu turistů prohlížíme ornamenty a malby.
Nocujeme opět v písečném ráji, při plápolajícím ohni si vyprávíme pocity z prvních dnů v největší africké zemi. Občas nám to ale nevychází a kempujeme těsně vedle domorodé vesničky. Místním to nevadí, naopak nás ráno přijdou ještě pozdravit i popřát pěkný den a pak nás z dálky udiveně pozorují.
Po několika dnech se zastávkami i na domorodých trzích, kde opět nákupem výpěstků s radostí podpoříme místní komunu, se dostáváme do hlavního města Chartúmu. Bloudíme plným městem, proplétáme se mezi Rakšami (místní tříkolové minitaxi, vpředu jedno místo pro řidiče, vzadu pro dva zákazníky). Cestu nám kříží dva súdánští offroadový nadšenci, pomáhají nám nalézt kemp. Úžasný obrovský kemp plný černočerných tváří. Bělocha zde nenajdete, převážně jsou zde bývalí vojáci z válečných oblastí, kteří jsou přecvičováni na policisty. Pomalu se oťukávají a začínají s námi komunikovat, vždyť tam taky s nimi trávíme několik dnů. V hlavním městě vyřizujeme víza do dalších zemí a povolení k vjezdu na západ a východ Súdánu. Mezitím přijímáme pozvání Abdelsalama a Tahy na výbornou súdánskou večeři. Kdo si v Lonely Planet průvodci přečetl, že súdánská kuchyně jen o kisera a falafel, tak byl oklamán. Súdánská kuchyň je rozmanitá a velice chutná, drůbeží, hovězí, kozí a ovčí maso, zelenina, lehké šťávy, okra, kisera (čirokové tenounké placky), výborná káva, čaj z ibišku zvaný Karkadeyh, osvěžující nápoje z plodu stromu baobab, pivo vyráběné z čiroky zvané Merrisa či alkoholické Aragi ( pálenka z datlí, palem či čiroka) a jiné dobroty. Hostiny se účastní jen muži, muslimské ženy nejsou do společnosti zvány.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Ozbrojený únos či chlapecké hrátky?
Abdelsalam, Taha, Mohamad s dalšími přáteli nás berou na víkendovou pánskou jízdu. Hlavou nám prolétnou myšlenky… Co když vytáhnou nějaké zbraně a násilím nás někam odvlečou jako rukojmí… Není toho v TV málo?
Mezi políčky, malými domorodými vesničkami, skrz hustá křoviska, po cestě kde ani žádná cesta není, nás vedou kamsi mezi obrovské banánovníky a mangovníky. Jsme na místě. Otevírají kufry svých aut a opravdu vytahují nablýskané kanóny. No neříkali jsme to? Nakonec nám vysvětlují, že když už mají plné zuby městského života a chtějí si odpočinout od svých žen, jedou sem na banánovou plantáž pomoci kamarádovi zlikvidovat opice, které velice rádi devastují úrodu. Na ohni z velkého kotle se linula báječná vůně masíčka, jestli to byla opice nebo opravdu ovce nevíme stoprocentně, ale s pravým arabským chlebem a šatou (chilli s arašídovým máslem a citronem) to chutná. Jebana (súdánská káva) je to pravé zakončení. Opice v nedohlednu, odcházíme tedy na písčitý břeh řeky Modrý Nil. Než se setmí, naši přátelé odjíždějí a my zůstáváme nocovat se strážcem plantáže mezi zelenými banány.
Ráno s povolením v ruce vyrážíme na dlouhou cestu súdánskou savanou směr jihozápad. Čím více se vzdalujeme od Nilu, tím více stoupá rtuť teploměru. V autě je 42°C. Je to na plavky, ale jsme v muslimské zemi, musíme respektovat jejich kulturu a vyznání. Taha je skvělý organizátor, posvětil nám celou cestu až do cílové destinace. Ve městě El Obeid bydlí jeho sestra Ishan s rodinou. Rádi je poznáváme a jak je u Súdánců zvykem, neodjíždíme hned, ale zůstáváme do druhého dne, kdy nás mladší syn Ismail provede po místním trhu. Nevyhneme se výborné súdánské večeři a výtečné snídani. Odmítnout pozvání znamená urazit hostitele. S plnými bříšky a popohnáni vyprávěním o naší cílové destinaci skáčeme do auta a pokračujeme hlouběji do horkých krajů, posledních 300 km hrozné cesty do srdce kraje zmítaného 22letou občanskou válkou.
Nervózní? Ano jsme, vždyť do těchto končin zajíždí jen humanitární pomoci či místní nebo armáda. Strach? Taky máme, ale něco nás stále pohání vpřed. Proč tam tedy jedeme? Zajímají nás nejen lidé nejčernější z černých, ale také jejich kultura, prostředí, ve kterém žijí a jak se vlastně po takové dlouhé době prolévání krve vůbec cítí. Také proto, že cesta není poskvrněná turistickým ruchem. Poslední noc před nájezdem na hlavní město Jižního Kordofanu trávíme mezi akáciemi kousek od vesničky, nedaleko malého letiště. Horko, nervozita. Probudíme se ráno živý? Nepřepadnou a neokradou nás ty nebezpeční nejčernější z černých, kteří obývají právě jižní Súdán?
Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny
může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou
neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř.
Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají
bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě
miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů.
Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř. Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů. Geologové by řekli na jurských vápencích. Říčky zde mizí v propastech a vyvěrají za horami, potoky tečou po kaskádách ve skalnatých kaňonech a v bílých skalních stěnách zejí černé chřtány podzemí.
Ke krajině neodmyslitelně patří i její obyvatelé. Šureánské osady často tvoří samoty rozeseté po kopcích, kde k životu patří o mnoho více koně a povozy než auta. Horské vesničky tvoří hlavně pastviny a ohrady. Cesty jimi prochází, jen je potřeba za sebou zavírat brány, jinak krávy půjdou na výlet. Psi pocestným ukáží zuby, zaštěkají, ale projít člověka nechají, mají respekt z poutnické hole.
Nutno ještě zmínit trosky pevnosti Sarmisegetusa, dávné metropole Dácké říše, nacházející se v srdci hor. Ale teď už k naší letošní cestě.
Ponor, vystupujeme, rychle! Otevři ty dveře! Kopni do nich! Pořádně! Do háje! Jaká je další stanice?
Předchozí autentické výroky snad osvětlují, proč po vystoupení z vlaku v Pui dlouze a trochu nešťastně studujeme mapu. Než se vydáme na cestu, dovolím si nás krátce představit. Je nás osm, každoročně vyrážíme na puťáky do hor a letos to vyhrálo Rumunsko. Právě jsme přešli Retezat a Parâng, Şureanu bude poslední částí našeho putování. Ale zpátky na nádraží. Na obloze se objevují první hvězdy a my vyrážíme ven z města. Nejlepší mapa, kterou je možno pro tuto oblast sehnat, je topografická stovka, takže ve spleti uliček brzy ztrácíme jistotu. Ptáme se místního pána na cestu a dlouze konverzujeme, aniž bychom si cokoliv rozuměli. Ochota místních nás opět příjemně překvapuje – onen dobrodinec se s námi vydává na cestu, vede nás ven z města a loučí se až v místě, kde nemůžeme zabloudit. Vzhledem k pozdní hodině jdeme jen k prvnímu hájku a uléháme, abychom si řádně odpočali na zítřejší náročný den.
Slunečné ráno, modrá obloha. Stoupáme po loukách směrem, kde tušíme Fizeşti. Postupně nabýváme jistoty, že jsme na dobré cestě, a utržená jablíčka nám dodávají dobrou náladu. Najednou stojíme v sedle a otevírá se nám pohled na vesničku, která je naším nejbližším cílem. Vidíme chalupy rozeseté po kraji, hluboké údolí, strmé zalesněné svahy se světlými skalami, louky s barevnými stromy i staříka v černých šatech pasoucího krávy. Začínáme vnímat božský klid i děsivou osamělost. Dál nás vede pěšina, po které chodí lidé i zvířata. Obdivujeme studánky s laťkovými dvířky a hrnečkem na pití i všudypřítomné ploty, plůtky a ohrady.
Přicházíme ke spodnímu konci Valea Văratecului, údolí potoka Varatce. Jásejte a radujte se, je tu turistická značka. Jistota v území, jehož solidní mapa neexistuje. Záruka, že cesta neskončí. Kdo jen mohl tušit, že tato značka neoznačuje trasu schůdnou, ale zajímavou? Že je určena nejspíše vyznavačům canoningu a nenapravitelným dobrodruhům? Vesele jdeme podle potůčku a po chvíli vylézáme po první travertinové hrázi. Potom již jdeme více potokem než po břehu a po obou stranách se zdvíhají strmé skály. Divoká krása. Nádherná (ne)cesta. Dokonalý výlet – nebýt toho, že před námi je ještě pěkný kus cesty a někteří vypadají dost unaveně.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
Údolí se rozšiřuje a my s lehkým srdcem opouštíme turistickou značku, po chvíli i potok a stoupáme pěšinou přes louky i lesíky. Obdivujeme stohy sena okolo suchých stromů – geniální karpatský vynález. Procházíme osadou. To znamená, že často otvíráme brány v ohradách a občas uzříme střechu mezi stromy. Potkáváme staršího muže nesoucího kládu a ptáme se na cestu k jeskyni, kam dnes chceme dojít. Povídáme dlouho. Slovům rozumíme málo, ale řeči obstojně, alespoň tomu věříme. Podle jeho rady vyrážíme do sedla. Nádherné pastviny královsky vypadajících koní, lemované barevnými stromy, v záři zapadajícího slunce. Scházíme do Valea Morii, s blížícím se cílem zapomínáme na únavu a radostně stavíme stany na loučce u horské říčky. Prý tu žije spousta medvědů, raději proto vaříme na druhém břehu, aby po čichu nepřišli až do tábora. Očividně to funguje, neboť nerušeně spíme až do rána.
Zatímco si někteří užívají paprsků ranního slunce, čtveřice jeskyňářů má jasný cíl. Je jím Peştera Cioclovina, místo kde ponorná řeka opouští království netopýrů. Vyrážíme proti vodě přes kaskády, jezírka a vodopády. Skáčeme po kamenech, lezeme po mokrých skalách a najednou se proti nám tyčí obrovská bílá skála a v ní temný otvor – úplná brána do Morie. Zapínáme čelovky a postupujeme podél podzemní řeky. Skalní římsa nad temnou vodou. Lezení okolo hlubokých tůní. Postupujeme podle hučící vody dál do nitra hory. Po chvíli nezbývá než zanechat pohorky na kameni a po kolena se brodit ledovou vodou. Při pohledu vzhůru se světlo čelovek rozpouští ve tmě – na strop nedohlédneme. Najednou vcházíme do rozlehlé síně a voda pod nohama se ztrácí. Přitéká z úzké boční chodby, kde voda po pás střídá několik metrů hluboké skalní hrnce, jejich oblezení vyžaduje všechno horolezecké umění. Říčka se klikatí, občas je skalním oknem vidět hučící voda o kus výš či hloub. Zpátky do suché síně. Zkoušíme stvořit nějaké jeskynní fotky a po chvíli, ač je před námi spousta neprozkoumaných chodeb, se rozhodujeme pro návrat. I tak jsme v podzemí strávili dobré dvě hodiny.
Po šťastném shledání se zbytkem výpravy obědváme, uklízíme tábořiště a vyrážíme směrem, kde tušíme nížinu. Jdeme barevným údolím po vozové cestě, procházíme vesničkami a s přibývajícími kilometry v nohách vítězí přesvědčení, že bychom nepohrdli nějakým odvozem. Což je poměrně utopistické přání, zatím totiž nejelo jediné auto. Najednou se však myšlenka stává skutečností, a nejen to, vytváříme nový stopařský rekord – pět lidí s batohy berou dva Rumuni do svého Golfa. Skládáme se na zadní sedačky a do kufru, bagáž skáče na vozíku v oblacích prachu za autem. Zanedlouho se loučíme u nádraží v Calanu, potkáváme zbytek výpravy a čekáme na vlak.
Čeká nás už jen závěrečná hostina v restauraci v Subcetate, zjištění, že v maďarských vagónech jde spát jedině na nosičích zavazadel (ale zato velice pohodlně) a návrat ke každodenním povinnostem, kde nám budou chybět nebetyčné hory, hluboké lesy, ledové říčky a čistý vzduch. Prostě všechno to, kvůli čemu má cenu vydat se do Rumunska.
Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:
Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř. Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů. Geologové by řekli na jurských vápencích. Říčky zde mizí v propastech a vyvěrají za horami, potoky tečou po kaskádách ve skalnatých kaňonech a v bílých skalních stěnách zejí černé chřtány podzemí.
Ke krajině neodmyslitelně patří i její obyvatelé. Šureánské osady často tvoří samoty rozeseté po kopcích, kde k životu patří o mnoho více koně a povozy než auta. Horské vesničky tvoří hlavně pastviny a ohrady. Cesty jimi prochází, jen je potřeba za sebou zavírat brány, jinak krávy půjdou na výlet. Psi pocestným ukáží zuby, zaštěkají, ale projít člověka nechají, mají respekt z poutnické hole.
Nutno ještě zmínit trosky pevnosti Sarmisegetusa, dávné metropole Dácké říše, nacházející se v srdci hor. Ale teď už k naší letošní cestě.
Ponor, vystupujeme, rychle! Otevři ty dveře! Kopni do nich! Pořádně! Do háje! Jaká je další stanice?
Předchozí autentické výroky snad osvětlují, proč po vystoupení z vlaku v Pui dlouze a trochu nešťastně studujeme mapu. Než se vydáme na cestu, dovolím si nás krátce představit. Je nás osm, každoročně vyrážíme na puťáky do hor a letos to vyhrálo Rumunsko. Právě jsme přešli Retezat a Parâng, Şureanu bude poslední částí našeho putování. Ale zpátky na nádraží. Na obloze se objevují první hvězdy a my vyrážíme ven z města. Nejlepší mapa, kterou je možno pro tuto oblast sehnat, je topografická stovka, takže ve spleti uliček brzy ztrácíme jistotu. Ptáme se místního pána na cestu a dlouze konverzujeme, aniž bychom si cokoliv rozuměli. Ochota místních nás opět příjemně překvapuje – onen dobrodinec se s námi vydává na cestu, vede nás ven z města a loučí se až v místě, kde nemůžeme zabloudit. Vzhledem k pozdní hodině jdeme jen k prvnímu hájku a uléháme, abychom si řádně odpočali na zítřejší náročný den.
Slunečné ráno, modrá obloha. Stoupáme po loukách směrem, kde tušíme Fizeşti. Postupně nabýváme jistoty, že jsme na dobré cestě, a utržená jablíčka nám dodávají dobrou náladu. Najednou stojíme v sedle a otevírá se nám pohled na vesničku, která je naším nejbližším cílem. Vidíme chalupy rozeseté po kraji, hluboké údolí, strmé zalesněné svahy se světlými skalami, louky s barevnými stromy i staříka v černých šatech pasoucího krávy. Začínáme vnímat božský klid i děsivou osamělost. Dál nás vede pěšina, po které chodí lidé i zvířata. Obdivujeme studánky s laťkovými dvířky a hrnečkem na pití i všudypřítomné ploty, plůtky a ohrady.
Přicházíme ke spodnímu konci Valea Văratecului, údolí potoka Varatce. Jásejte a radujte se, je tu turistická značka. Jistota v území, jehož solidní mapa neexistuje. Záruka, že cesta neskončí. Kdo jen mohl tušit, že tato značka neoznačuje trasu schůdnou, ale zajímavou? Že je určena nejspíše vyznavačům canoningu a nenapravitelným dobrodruhům? Vesele jdeme podle potůčku a po chvíli vylézáme po první travertinové hrázi. Potom již jdeme více potokem než po břehu a po obou stranách se zdvíhají strmé skály. Divoká krása. Nádherná (ne)cesta. Dokonalý výlet – nebýt toho, že před námi je ještě pěkný kus cesty a někteří vypadají dost unaveně.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
Údolí se rozšiřuje a my s lehkým srdcem opouštíme turistickou značku, po chvíli i potok a stoupáme pěšinou přes louky i lesíky. Obdivujeme stohy sena okolo suchých stromů – geniální karpatský vynález. Procházíme osadou. To znamená, že často otvíráme brány v ohradách a občas uzříme střechu mezi stromy. Potkáváme staršího muže nesoucího kládu a ptáme se na cestu k jeskyni, kam dnes chceme dojít. Povídáme dlouho. Slovům rozumíme málo, ale řeči obstojně, alespoň tomu věříme. Podle jeho rady vyrážíme do sedla. Nádherné pastviny královsky vypadajících koní, lemované barevnými stromy, v záři zapadajícího slunce. Scházíme do Valea Morii, s blížícím se cílem zapomínáme na únavu a radostně stavíme stany na loučce u horské říčky. Prý tu žije spousta medvědů, raději proto vaříme na druhém břehu, aby po čichu nepřišli až do tábora. Očividně to funguje, neboť nerušeně spíme až do rána.
Zatímco si někteří užívají paprsků ranního slunce, čtveřice jeskyňářů má jasný cíl. Je jím Peştera Cioclovina, místo kde ponorná řeka opouští království netopýrů. Vyrážíme proti vodě přes kaskády, jezírka a vodopády. Skáčeme po kamenech, lezeme po mokrých skalách a najednou se proti nám tyčí obrovská bílá skála a v ní temný otvor – úplná brána do Morie. Zapínáme čelovky a postupujeme podél podzemní řeky. Skalní římsa nad temnou vodou. Lezení okolo hlubokých tůní. Postupujeme podle hučící vody dál do nitra hory. Po chvíli nezbývá než zanechat pohorky na kameni a po kolena se brodit ledovou vodou. Při pohledu vzhůru se světlo čelovek rozpouští ve tmě – na strop nedohlédneme. Najednou vcházíme do rozlehlé síně a voda pod nohama se ztrácí. Přitéká z úzké boční chodby, kde voda po pás střídá několik metrů hluboké skalní hrnce, jejich oblezení vyžaduje všechno horolezecké umění. Říčka se klikatí, občas je skalním oknem vidět hučící voda o kus výš či hloub. Zpátky do suché síně. Zkoušíme stvořit nějaké jeskynní fotky a po chvíli, ač je před námi spousta neprozkoumaných chodeb, se rozhodujeme pro návrat. I tak jsme v podzemí strávili dobré dvě hodiny.
Po šťastném shledání se zbytkem výpravy obědváme, uklízíme tábořiště a vyrážíme směrem, kde tušíme nížinu. Jdeme barevným údolím po vozové cestě, procházíme vesničkami a s přibývajícími kilometry v nohách vítězí přesvědčení, že bychom nepohrdli nějakým odvozem. Což je poměrně utopistické přání, zatím totiž nejelo jediné auto. Najednou se však myšlenka stává skutečností, a nejen to, vytváříme nový stopařský rekord – pět lidí s batohy berou dva Rumuni do svého Golfa. Skládáme se na zadní sedačky a do kufru, bagáž skáče na vozíku v oblacích prachu za autem. Zanedlouho se loučíme u nádraží v Calanu, potkáváme zbytek výpravy a čekáme na vlak.
Čeká nás už jen závěrečná hostina v restauraci v Subcetate, zjištění, že v maďarských vagónech jde spát jedině na nosičích zavazadel (ale zato velice pohodlně) a návrat ke každodenním povinnostem, kde nám budou chybět nebetyčné hory, hluboké lesy, ledové říčky a čistý vzduch. Prostě všechno to, kvůli čemu má cenu vydat se do Rumunska.
Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:
Jezero Bogoria je známé především jako útočiště stovek tisíc
plameňáků. Přestože se nejedná o tak známou destinaci jako je
blízké jezero Nakuru i zde můžete bez problémů spatřit tyto
růžové krasavce, kteří okupují břehy jezera a tvoří místy až několik
desítek metrů široké růžové plochy.
Národní rezervace Lake Bogoria
Národní rezervace Lake Bogoria leží asi dvě hodiny severně od známějšího jezera Nakuru, a přestože jej mnoho turistů přehlíží, určitě stojí za minimálně jednodenní zastávku při Vaší cestě na západ Keni. Mimo populaci téměř dvou milionů plameňáků můžete obdivovat horké prameny a gejzíry, víc než 300 druhů ptactva, zebry, želvy, či stáda buvolů.
Velké riftové údolí
Jezero Bogoria o rozloze 34 km2 je součástí riftového údolí, které se táhne západní částí Keni. Z Nairobi se k jezeru dostanete cestou přes Nakuru, kde musíte změnit matatu směr Marigat. Z malého městečka Marigat je to již jen několik kilometrů k severní bráně rezervace, přesto je výhodnější zaplatit matatu, než jít tuto cestu pěšky. Matatu Vás zaveze až k bráně Loboi, což je hlavní vstup do rezervace.
Vstup na vlastní nebezpečí, aneb noční procházka parkem
K parku jsme přijeli okolo šesté hodiny večer a hned jsme se vydali směrem ke vstupní bráně. Jaké pak bylo naše zklamání, když nás z bezpečnostních důvodů do parku nepustili. Od letošního jara nedovolují stanovat v národní rezervaci a vstup bez vozidla je po setmění zakázaný. Prý kvůli lvům, ale že nás za 50 USD svezou k jezeru a zpátky. Takže jsme pochopili, že se jedná o klasický trik na západní turisty a začali smlouvat.
Mezi pravidly vstupu do parku je napsáno, že návštěvníci vstupují na vlastní nebezpečí, takže po asi hodinovém smlouvání, hádání se a zase smlouvání se nám podařilo vstoupit do národní rezervace Bogoria „na vlastní nebezpečí“. Bohužel se již blížila noc, takže jsme se jen trochu prošli po okolí a již za tmy jsme se vrátili k bráně, kde jsme postavili stany a šli spát.
Plameňáci, gejzíry a školní výlet
Jezero Bogoria je známé především jako útočiště stovek tisíc plameňáků. Přestože se nejedná o tak známou destinaci jako je blízké jezero Nakuru i zde můžete bez problémů spatřit tyto růžové krasavce, kteří okupují břehy jezera a tvoří místy až několik desítek metrů široké růžové plochy.
Mimo plameňáků jsou obrovským lákadlem jezera i horké prameny a gejzíry, jichž zde má být až 200. Jelikož jsem krátce před cestováním po Keni pobýval na Islandu, byl jsem velmi skeptický, ale po několika malých „bublaninách“ jsme objevili docela luxusní gejzíry, které dosahovaly výše několika metrů.
U jednoho z gejzírů jsme se potkali s autobusem školáků z nedaleké základky, kteří zde byli na exkurzi. Připojili jsme se k nim právě ve chvíli, když jim pan učitel vysvětloval, jak fungují horké prameny. Jako praktickou demonstraci si vybral vaření. Do igelitového pytlíku vložil několik vajec a poté je ponořil do bublající vody. Po asi deseti minutách vajíčka vytáhl a mohlo se svačit.
Pokud se budete pohybovat v této oblasti a nebude zrovna spěchat, za návštěvu stojí i jezero Baringo, které je jen několik kilometrů severně. Pokud budete mít štěstí, uvidíte hrochy, krokodýly a mnoho jiného. My jsme bohužel neměli času nazbyt, takže tuto lokalitu jsme museli vynechat.
Oběd, safari a pokračujeme v cestě
S učiteli jsme se domluvili, že nás vezmou autobusem zpátky k bráně, která byla od nás vzdálená asi 20 km, takže jsme si v klidu a stínu snědli nachystaný oběd a vyčkali konec přednášky o tektonice a zvířeně oblasti. Cestou zpátky jsme ještě navštívili zátoku, kde odpočívaly zebry, a už se na nás valily otázky typu: A jaké je to žít v Evropě? Máte tam taky zebry? A jaktože máš tak jemné vlasy? Cestu k bráně parku jsme tedy strávili ve společnosti velmi zvědavých školáků v přeplněném autobuse.
V kempu u parku rezervace jsme si dali zaslouženou chlazenou Coca-Colu, sbalili stany a vydali se do další destinace. Příští cíl – Viktoriino jezero!
Matatu = minibus, nejlevnější způsob hromadné dopravy. Jede, až když je plný, takže si občas můžete chvíli počkat.
Orientační ceny
100 Ksh=1 euro=cca 26 Kč
Spojení (stejné ceny platí pro cestu zpět)
Nairobi – Nakuru – 200 Ksh
Nakuru – Marigat – 200 Ksh
Marigat – Bogoria – 75 Ksh
Oběd v Marigat – 100 Ksh/osoba
Vstupné do rezervace – 2 000 Ksh/den
Povolení ke kempování – 500 Ksh/stan/noc
Národní rezervace Lake Bogoria
Národní rezervace Lake Bogoria leží asi dvě hodiny severně od známějšího jezera Nakuru, a přestože jej mnoho turistů přehlíží, určitě stojí za minimálně jednodenní zastávku při Vaší cestě na západ Keni. Mimo populaci téměř dvou milionů plameňáků můžete obdivovat horké prameny a gejzíry, víc než 300 druhů ptactva, zebry, želvy, či stáda buvolů.
Velké riftové údolí
Jezero Bogoria o rozloze 34 km2 je součástí riftového údolí, které se táhne západní částí Keni. Z Nairobi se k jezeru dostanete cestou přes Nakuru, kde musíte změnit matatu směr Marigat. Z malého městečka Marigat je to již jen několik kilometrů k severní bráně rezervace, přesto je výhodnější zaplatit matatu, než jít tuto cestu pěšky. Matatu Vás zaveze až k bráně Loboi, což je hlavní vstup do rezervace.
Vstup na vlastní nebezpečí, aneb noční procházka parkem
K parku jsme přijeli okolo šesté hodiny večer a hned jsme se vydali směrem ke vstupní bráně. Jaké pak bylo naše zklamání, když nás z bezpečnostních důvodů do parku nepustili. Od letošního jara nedovolují stanovat v národní rezervaci a vstup bez vozidla je po setmění zakázaný. Prý kvůli lvům, ale že nás za 50 USD svezou k jezeru a zpátky. Takže jsme pochopili, že se jedná o klasický trik na západní turisty a začali smlouvat.
Mezi pravidly vstupu do parku je napsáno, že návštěvníci vstupují na vlastní nebezpečí, takže po asi hodinovém smlouvání, hádání se a zase smlouvání se nám podařilo vstoupit do národní rezervace Bogoria „na vlastní nebezpečí“. Bohužel se již blížila noc, takže jsme se jen trochu prošli po okolí a již za tmy jsme se vrátili k bráně, kde jsme postavili stany a šli spát.
Plameňáci, gejzíry a školní výlet
Jezero Bogoria je známé především jako útočiště stovek tisíc plameňáků. Přestože se nejedná o tak známou destinaci jako je blízké jezero Nakuru i zde můžete bez problémů spatřit tyto růžové krasavce, kteří okupují břehy jezera a tvoří místy až několik desítek metrů široké růžové plochy.
Mimo plameňáků jsou obrovským lákadlem jezera i horké prameny a gejzíry, jichž zde má být až 200. Jelikož jsem krátce před cestováním po Keni pobýval na Islandu, byl jsem velmi skeptický, ale po několika malých „bublaninách“ jsme objevili docela luxusní gejzíry, které dosahovaly výše několika metrů.
U jednoho z gejzírů jsme se potkali s autobusem školáků z nedaleké základky, kteří zde byli na exkurzi. Připojili jsme se k nim právě ve chvíli, když jim pan učitel vysvětloval, jak fungují horké prameny. Jako praktickou demonstraci si vybral vaření. Do igelitového pytlíku vložil několik vajec a poté je ponořil do bublající vody. Po asi deseti minutách vajíčka vytáhl a mohlo se svačit.
Pokud se budete pohybovat v této oblasti a nebude zrovna spěchat, za návštěvu stojí i jezero Baringo, které je jen několik kilometrů severně. Pokud budete mít štěstí, uvidíte hrochy, krokodýly a mnoho jiného. My jsme bohužel neměli času nazbyt, takže tuto lokalitu jsme museli vynechat.
Oběd, safari a pokračujeme v cestě
S učiteli jsme se domluvili, že nás vezmou autobusem zpátky k bráně, která byla od nás vzdálená asi 20 km, takže jsme si v klidu a stínu snědli nachystaný oběd a vyčkali konec přednášky o tektonice a zvířeně oblasti. Cestou zpátky jsme ještě navštívili zátoku, kde odpočívaly zebry, a už se na nás valily otázky typu: A jaké je to žít v Evropě? Máte tam taky zebry? A jaktože máš tak jemné vlasy? Cestu k bráně parku jsme tedy strávili ve společnosti velmi zvědavých školáků v přeplněném autobuse.
V kempu u parku rezervace jsme si dali zaslouženou chlazenou Coca-Colu, sbalili stany a vydali se do další destinace. Příští cíl – Viktoriino jezero!
Matatu = minibus, nejlevnější způsob hromadné dopravy. Jede, až když je plný, takže si občas můžete chvíli počkat.
Se svými 119 500 obyvateli je Reykjavík nejrušnější město
Islandu. Dočtete se, co stojí za to vidět, jak je Reykjavík drahý, ale
popíšu vám i to, jací Islanďané jsou, neboť jsem v jedné
rodině strávila celý týden a nasbírala spoustu zkušeností.
Se svými 119 500 obyvateli je Reykjavík nejrušnější město Islandu. Dočtete se, co stojí za to vidět, jak je Reykjavík drahý, ale popíšu vám i to, jací Islanďané jsou, neboť jsem v jedné rodině strávila celý týden a nasbírala spoustu zkušeností.
První dojmy
První věc mě zarazila hned na začátku, když jsem se svou dvacetiletou hostitelkou Bárou Finnsdötir ubírala autem směrem k jejímu domovu na předměstí Reykjavíku. Městská doprava je tam tak řídká, že v jednom autobuse sedí v průměru jen dva lidé, všichni totiž jezdí auty. Cesta od hlavního autobusového nádraží nám trvala cca 10 minut, takže je vidět, že Reykjavík projedete coby dup. Byl srpen. Teplota se pohybovala kolem 9 stupňů, ale vítr foukající od oceánu způsoboval dojem, že bylo mnohem chladněji. V jejím řadovém domku jsem dostala vlastní pokoj s koupelnou. Pak jsme si sedli k opečenému toastu se slaným máslem – nejčastějším jídlem a povídali si o všem, co nás napadlo. A Bára mi ukázala křišťálový servis z Prahy, co její otec kdysi dovezl z dovolené.
Muzea a kultura
Během jednoho týdne jsme prošli snad všechny muzea, co se na islandu nacházejí. Národní muzeum, kde je vystaveno plno vykopávek po Vikinzích, Arbaer muzeum neboli skanzen, který se snaží připomenout dobovou architekturu, způsob středověkého života a tradiční domácí zvířata, muzeum Einara Jónssona, jednoho z nejslavnějších sochařů, nejstarší a nejmenší dům, nacházející se v centru. Saga muzeum, ve kterém se vypráví legendy o prvních obyvatelích Islandu a prohlédnout si tam můžete jejich voskové podobizny. Muzeum Sigurjóna Óláfssona, dalšího sochaře a umělce a nakonec Námořní muzeum, které vás zavede i do vnitřku lodi. Mimo to jsme navštívili i tamní botanickou zahradu a zoologickou zahradu, kde si za v přepočtu stokorunu můžete prohlédnout domácí zvířata. Na Islandu se staví i druhá opera, která ale kvůli krizi nemůže být dostavěna.
Zajímavost v tvorbě jmen
Islandská příjmení se tvoří stále starým způsobem. Vždy se použije otcovo křestní jméno a k němu se přidá koncovka son pro chlapce a nebo döttir pro holčičku. Zjistíme tedy, že Bářin otec se jmenuje Finn. Její bratr se jmenuje Hjálmar. Bratrovo jméno tedy bude Hjálmar Finnsson. Není to ale příjmení na jaké jsme zvyklí. Nikdy se nesmí použít samostatně bez křestního jména.
Náš projekt
V pondělí 24. 8. byl první školní den. Na středních a základních školách výuka začíná deset minut po osmé hodině. S Bárou jsem se vydala na její vyšší odbornou školu zaměřenou na estetickou výchovu. Tam nás přivítala skupina učitelek a už jsme se vrhli na tvorbu animací a zvukových doplňků, které měly být součástí našeho projektu – e-learningové učebnice anglického jazyka, za jejíž tvorbou jsme na Island vlastně jeli. Vybavená škola moc dobře nebyla a vůbec i její úroveň mi nepřipadala dostačující. Snad to tak ale není i s ostatními vysokými školami.
Tradiční jídlo, pití a islandské pivo
Nejobvyklejším jídlem na Islandu je jehněčí a to na všelijaké způsoby. V každém obchodě ho koupíte uzené. To ale chutná hodně po kouři. Více než jsme zvyklí u nás. Zato jehněčí steaky jsou delikátní. Měli jsme je grilované s opečenými brambory v alobalu, s rukolou, u příležitosti Bářiných jednadvacátých narozenin, kdy se k nám domů sjela celá její rodina. Dříve se z jehněčího využívalo všechno. Krev se pila a sušila, z jater se dělal puding, hlavy se opekly a největší pochoutkou byly beraní varlata.
Jako předkrm se podávaly langusty, což je taky jedna ze specialit. Dezert byla zmrzlina, přes to, jak bylo chladno. Zmrzlinu můžete koupit v obrovském papírovém kornoutu, k tomu si ještě můžete zakousnout lékořicové bonbony a horkou tekutou čokoládu. Lahůdka!
Hodně vyhledávané jsou také solené sušené ryby, které se nechávají odstát zhruba na 3 měsíce. Ale pozor na ten zápach! Pečivo je jinak žitné, pečlivě si přečtěte obal, ať nekoupíte sladký chléb místo obyčejného. K pití se podává často obyčejná voda, která je zadarmo k dispozici v každé kavárně a restauraci. Jinak jsou Islanďané velkými milovníky piva. Půllitr stojí v přepočtu 150 Kč, jejich pivo značky Viking mi ale příliš nechutnalo. Bylo hodně hořké a jakoby rozředěné. Dalším oblíbeným pitím je kořalka Brenivín přezdívaná „černá smrt“. Má kmínový nádech. A vodka Opal, která je, věřte tomu nebo ne, slaná! Od stejné značky jsou i lékořicové bonbony, také slané!
Islandský design a móda
Na Islandu stojí za povšimnutí móda. Známá je například outdoorová značka 66 º North face, která působí už od začátku minulého století, a pak hlavně obrovské množství designérských obchodů. Nakoupit můžete všelijaké módní výstřelky z ovčí vlny. Oblíbená je značka Varma. Ručně vyráběné šperky z lávy a obsidiánů. Keramika, doplňky do interiéru a plno dalšího. Islanďana od turisty rozeznáte na první pohled. Jsou to módní znalci. Dbají na svou postavu a na to, aby vypadali pěkně.
Noční život
Islanďané se rádi baví. V pátek večer je doslova risk jít do města do nějakého klubu. Je tam tak narváno, a to přesto, že klubů je na každém rohu několik. My jsme takhle vyrazili. Myslela jsem, že se každým okamžikem ztratím. Pořád mě někdo oslovoval, neboť v outdoorovém oblečení jsem vypadala jako cizinka na první pohled. Musím říct, že Islanďané si neberou žádné servítky. Jsou energičtí a nespoutaní. Tančí divoce. Noční život pro ně začíná až po půlnoci a končí v ranních hodinách. V jednom rockovém klubu jsme zahlédli Björk. Když jsme si ji chtěli vyfotit, začala se bránit.
Jací doopravdy jsou?
Můžou se vám zdát chladní, drsní, ne moc otevření, vlažní a neoblomní, ale když jim dáte čas, poznáte, že jsou vstřícní, citliví, poetičtí, loajální. Všemu se rádi naučí. Umějí perfektně anglicky. Rychle se přizpůsobí a rozvíjejí své schopnosti na co nejvyšší úroveň. I když se před vámi neukážou přesně v té pozici, jací jsou v přítomnosti svých přátel a blízkých, také před vámi nic nezatají. Klidně se s nimi dá přátelit.
Poslední den
Nastal pro mě poslední den v Bářině rodině. Ráno mě vzbudila, k snídani jsme si daly zas jeden toast. Vždycky se divila, když mi to nestačilo a brala jsem si druhý. Odpoledne jsme vyrazily na kolech podél oceánu, kde se nějací opilí odvážlivci koupali v ledové vodě. Jely jsme se podívat na hřbitov a později jsme šly sbírat borůvky. Tam jsem poprvé spatřila něco jako nízký smrkový les. Vrátily jsme se a Bára mi borůvky přenechala jako dárek. K večeři její strýc uvařil výbornou rybu a ještě dlouho do noci jsme si povídali. Pak jsem šla naposledy spát do své letadlové postele s vědomím, že je konec a že zítra touhle dobou už budu v Berlíně. Usínala jsem s vděčnými vzpomínkami a přemítala o všem krásném, co jsem zažila.
Se svými 119 500 obyvateli je Reykjavík nejrušnější město Islandu. Dočtete se, co stojí za to vidět, jak je Reykjavík drahý, ale popíšu vám i to, jací Islanďané jsou, neboť jsem v jedné rodině strávila celý týden a nasbírala spoustu zkušeností.
První dojmy
První věc mě zarazila hned na začátku, když jsem se svou dvacetiletou hostitelkou Bárou Finnsdötir ubírala autem směrem k jejímu domovu na předměstí Reykjavíku. Městská doprava je tam tak řídká, že v jednom autobuse sedí v průměru jen dva lidé, všichni totiž jezdí auty. Cesta od hlavního autobusového nádraží nám trvala cca 10 minut, takže je vidět, že Reykjavík projedete coby dup. Byl srpen. Teplota se pohybovala kolem 9 stupňů, ale vítr foukající od oceánu způsoboval dojem, že bylo mnohem chladněji. V jejím řadovém domku jsem dostala vlastní pokoj s koupelnou. Pak jsme si sedli k opečenému toastu se slaným máslem – nejčastějším jídlem a povídali si o všem, co nás napadlo. A Bára mi ukázala křišťálový servis z Prahy, co její otec kdysi dovezl z dovolené.
Muzea a kultura
Během jednoho týdne jsme prošli snad všechny muzea, co se na islandu nacházejí. Národní muzeum, kde je vystaveno plno vykopávek po Vikinzích, Arbaer muzeum neboli skanzen, který se snaží připomenout dobovou architekturu, způsob středověkého života a tradiční domácí zvířata, muzeum Einara Jónssona, jednoho z nejslavnějších sochařů, nejstarší a nejmenší dům, nacházející se v centru. Saga muzeum, ve kterém se vypráví legendy o prvních obyvatelích Islandu a prohlédnout si tam můžete jejich voskové podobizny. Muzeum Sigurjóna Óláfssona, dalšího sochaře a umělce a nakonec Námořní muzeum, které vás zavede i do vnitřku lodi. Mimo to jsme navštívili i tamní botanickou zahradu a zoologickou zahradu, kde si za v přepočtu stokorunu můžete prohlédnout domácí zvířata. Na Islandu se staví i druhá opera, která ale kvůli krizi nemůže být dostavěna.
Zajímavost v tvorbě jmen
Islandská příjmení se tvoří stále starým způsobem. Vždy se použije otcovo křestní jméno a k němu se přidá koncovka son pro chlapce a nebo döttir pro holčičku. Zjistíme tedy, že Bářin otec se jmenuje Finn. Její bratr se jmenuje Hjálmar. Bratrovo jméno tedy bude Hjálmar Finnsson. Není to ale příjmení na jaké jsme zvyklí. Nikdy se nesmí použít samostatně bez křestního jména.
Náš projekt
V pondělí 24. 8. byl první školní den. Na středních a základních školách výuka začíná deset minut po osmé hodině. S Bárou jsem se vydala na její vyšší odbornou školu zaměřenou na estetickou výchovu. Tam nás přivítala skupina učitelek a už jsme se vrhli na tvorbu animací a zvukových doplňků, které měly být součástí našeho projektu – e-learningové učebnice anglického jazyka, za jejíž tvorbou jsme na Island vlastně jeli. Vybavená škola moc dobře nebyla a vůbec i její úroveň mi nepřipadala dostačující. Snad to tak ale není i s ostatními vysokými školami.
Tradiční jídlo, pití a islandské pivo
Nejobvyklejším jídlem na Islandu je jehněčí a to na všelijaké způsoby. V každém obchodě ho koupíte uzené. To ale chutná hodně po kouři. Více než jsme zvyklí u nás. Zato jehněčí steaky jsou delikátní. Měli jsme je grilované s opečenými brambory v alobalu, s rukolou, u příležitosti Bářiných jednadvacátých narozenin, kdy se k nám domů sjela celá její rodina. Dříve se z jehněčího využívalo všechno. Krev se pila a sušila, z jater se dělal puding, hlavy se opekly a největší pochoutkou byly beraní varlata.
Jako předkrm se podávaly langusty, což je taky jedna ze specialit. Dezert byla zmrzlina, přes to, jak bylo chladno. Zmrzlinu můžete koupit v obrovském papírovém kornoutu, k tomu si ještě můžete zakousnout lékořicové bonbony a horkou tekutou čokoládu. Lahůdka!
Hodně vyhledávané jsou také solené sušené ryby, které se nechávají odstát zhruba na 3 měsíce. Ale pozor na ten zápach! Pečivo je jinak žitné, pečlivě si přečtěte obal, ať nekoupíte sladký chléb místo obyčejného. K pití se podává často obyčejná voda, která je zadarmo k dispozici v každé kavárně a restauraci. Jinak jsou Islanďané velkými milovníky piva. Půllitr stojí v přepočtu 150 Kč, jejich pivo značky Viking mi ale příliš nechutnalo. Bylo hodně hořké a jakoby rozředěné. Dalším oblíbeným pitím je kořalka Brenivín přezdívaná „černá smrt“. Má kmínový nádech. A vodka Opal, která je, věřte tomu nebo ne, slaná! Od stejné značky jsou i lékořicové bonbony, také slané!
Islandský design a móda
Na Islandu stojí za povšimnutí móda. Známá je například outdoorová značka 66 º North face, která působí už od začátku minulého století, a pak hlavně obrovské množství designérských obchodů. Nakoupit můžete všelijaké módní výstřelky z ovčí vlny. Oblíbená je značka Varma. Ručně vyráběné šperky z lávy a obsidiánů. Keramika, doplňky do interiéru a plno dalšího. Islanďana od turisty rozeznáte na první pohled. Jsou to módní znalci. Dbají na svou postavu a na to, aby vypadali pěkně.
Noční život
Islanďané se rádi baví. V pátek večer je doslova risk jít do města do nějakého klubu. Je tam tak narváno, a to přesto, že klubů je na každém rohu několik. My jsme takhle vyrazili. Myslela jsem, že se každým okamžikem ztratím. Pořád mě někdo oslovoval, neboť v outdoorovém oblečení jsem vypadala jako cizinka na první pohled. Musím říct, že Islanďané si neberou žádné servítky. Jsou energičtí a nespoutaní. Tančí divoce. Noční život pro ně začíná až po půlnoci a končí v ranních hodinách. V jednom rockovém klubu jsme zahlédli Björk. Když jsme si ji chtěli vyfotit, začala se bránit.
Jací doopravdy jsou?
Můžou se vám zdát chladní, drsní, ne moc otevření, vlažní a neoblomní, ale když jim dáte čas, poznáte, že jsou vstřícní, citliví, poetičtí, loajální. Všemu se rádi naučí. Umějí perfektně anglicky. Rychle se přizpůsobí a rozvíjejí své schopnosti na co nejvyšší úroveň. I když se před vámi neukážou přesně v té pozici, jací jsou v přítomnosti svých přátel a blízkých, také před vámi nic nezatají. Klidně se s nimi dá přátelit.
Poslední den
Nastal pro mě poslední den v Bářině rodině. Ráno mě vzbudila, k snídani jsme si daly zas jeden toast. Vždycky se divila, když mi to nestačilo a brala jsem si druhý. Odpoledne jsme vyrazily na kolech podél oceánu, kde se nějací opilí odvážlivci koupali v ledové vodě. Jely jsme se podívat na hřbitov a později jsme šly sbírat borůvky. Tam jsem poprvé spatřila něco jako nízký smrkový les. Vrátily jsme se a Bára mi borůvky přenechala jako dárek. K večeři její strýc uvařil výbornou rybu a ještě dlouho do noci jsme si povídali. Pak jsem šla naposledy spát do své letadlové postele s vědomím, že je konec a že zítra touhle dobou už budu v Berlíně. Usínala jsem s vděčnými vzpomínkami a přemítala o všem krásném, co jsem zažila.
Tady se dříve pralo prádlo v horkých pramenech (u botanické zahrady)
V krásném přírodním okolí Petřína a přitom v centru Prahy,
je vyhledávaná turisty, studenty, školáky i zamilovanými páry. Je
prostě jedním ze symbolů hlavního města a oblíbeným místem snad všech
Pražanů. Výhled přes malostranské střechy na celou okolní Prahu je
nezapomenutelný, když máte štěstí na počasí. Kromě českého
středohoří a Řípu můžete vidět i Krkonoše a Sněžku.
Petřín a česká Eiffelovka
Se svou výškou šedesáti metrů sice nepatří k nejvyšším, je spíš známá jako zmenšená verze pařížské Eiffelovky, ale už proto, že stojí v nadmořské výšce 324 m. V krásném přírodním okolí Petřína a přitom v centru Prahy, je vyhledávaná turisty, studenty, školáky i zamilovanými páry. Je prostě jedním ze symbolů hlavního města a oblíbeným místem snad všech Pražanů. Výhled přes malostranské střechy na celou okolní Prahu je nezapomenutelný, když máte štěstí na počasí. Kromě českého středohoří a Řípu můžete vidět i Krkonoše a Sněžku, vzdálenou 150 km od Petřína.
Rozhledna byla postavena u příležitosti Zemské jubilejní výstavy v roce 1891, podle plánu inženýrů Františka Prášila a Julia Součka. Ocelová konstrukce je volnou kopií Eiffeovy věže v Paříži a váží 175 tun. Jsou tu dvě točitá schodiště, jedno pro výstup nahoru a druhé pro sestup dolů – 299 schodů, výtah pro osoby se sníženou pohyblivostí a dvě vyhlídkové plochy, vyšší je 55 m nad zemí.
Jára Cimrman
V podzemních prostorách Petřínské rozhledny je malá, zajímavá výstava o životě a díle fiktivního českého génia Járy Cimrmana, známého hlavně ze Svěrákových a Smoljakových her. K vidění jsou tu kuriózní Cimrmanovy vynálezy a jiné zajímavosti. Je tu také stálá expozice Klubu českých turistů a výstava exponátů ke 150 výročí založení Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy.
Zrcadlové bludiště
Je atrakcí, která se při návštěvě Petřínské rozhledny nedá vynechat. Stejně jako ona je i Zrcadlové bludiště projektem Klubu českých turistů. Do síně smíchu se zakřivenými zrcadly se táhnou davy turistů, odcházejí uslzení od smíchu, rozpačití, možná i uražení. Připravte se na ojedinělou a bláznivou přehlídku svých vlastních karikatur!
Protože se na Petříně konají i svatby, můžete tu potkat i čerstvě oddaný pár, se smíchem pózující pro své nanejvýš originální svatební fotografie. Za východem z bludiště je vyobrazen výjev z konce třicetileté války, kdy byla Praha dobývána Švédy. Vyobrazením v životní velikosti vtahuje návštěvníky přímo do středu krvavé bitvy. Zrcadlové bludiště je v provozu celoročně, nejlépe se k němu dostanete pěšky od tramvaje z Malostranského náměstí nebo lanovkou.
Lanovkou na Petřín
Petřínská lanovka je oblíbenou atrakcí pro děti, (právě kvůli jízdě lanovkou můžete děti snadno zlákat k výletu na Petřín), ale i pro dospělé, kteří se prostě jen nechtějí šplhat do vysokého kopce. Lanovka je součástí městské hromadné dopravy a proto nebudete potřebovat žádné zvláštní jízdenky, jsou tu platné stejné lístky jako na metro a tramvaj.
Lanovka je dlouhá 510.4 m a byla vybudována ve stejné době a stejnými zakladateli a staviteli jako Petřínská rozhledna. Na lanovce probíhají každoročně několikatýdenní kontroly a případné opravy, jinak bývá v provozu denně od 9.00 do cca 23.30 hod.
Hladová zeď
Masívní hradba na Petříně, zvaná Hladová nebo taky Zubatá zeď, měla v letech 1360 – 1362 posílit opevnění Pražského hradu a Malé strany. V roce 1361, kdy v zemi vypukl hladomor, poskytla údajně stavba zdi obživu těm nejchudším a právě v té době si získala své jméno.
Zeď byla původně asi 4.5 m vysoká a 1.8 m široká. Prošla mnoha úpravami, v době Marie Terezie i dostavbami a rozšiřováním, v pozdější době bylo probouráno a zase zazděno několik průchodů skrz hradbu. Nechal ji postavit král Karel IV., existuje dokonce legenda, že se sám osobně podílel na stavbě jako dělník.
Jak napsal Bohuslav Balbín: „Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.”
Štefánikova hvězdárna
Hvězdárna byla založena Českou astronomickou společností v roce 1928. V sedmdesátých letech prošla rekonstrukcí a od roku 1979 je součástí organizace Hvězdárny a Planetária hl. m.Prahy. Jsou tu dokonce i uloženy ostatky astronomů Štycha a Anděla, kteří se na vzniku hvězdárny podíleli.
Hvězdárna pořádá nejrůznější přednášky a výstavy pro veřejnost, je tu možné absolvovat i astronomický kurs. V některých obdobích v roce se tu můžete věnovat pozorování Slunce, planet na noční obloze a objevovat zajímavosti nekonečného světa nad námi.
Romantická oáza uprostřed metropole
V šedesátých letech si Petřín užil své jako symbol volné lásky a všech, kdo ji vyznávali. Právě touto svou symbolikou se tolik proslavil a je dodnes vyhledáván mladými lidmi a mileneckými páry.
I socha K. H. Máchy podtrhuje poetickou atmosféru Petřína. Přestože je tu zvěčněn jako zosobnění nesmělosti a romantické cudnosti, tak jak působí i jeho literární tvorba, právě on byl ve svém osobním životě ukázkou nevázanosti a výstřednosti. V každém případě sem neodmyslitelně patří a je zasněným strážcem všech, kdo se kolem něho ruku v ruce procházejí. Na 1. máje pak mnozí z nich přijdou položit kytičku k nohám bohémského básníka a zahájit tak další “milostnou sezónu“ na Petříně.
Zasněžený Petřín
Do jara je daleko, ale Petřín stojí za procházku i v zimě. Po zablácených vánocích se možná začátkem příštího roku dočkáme nějaké sněhové nadílky, a když aspoň pár dnů vydrží, posilněte se voňavým svařákem, zahřejte se výstupem k rozhledně a pak si dopřejte krásný výhled na zasněženou Prahu.
Petřín a česká Eiffelovka
Se svou výškou šedesáti metrů sice nepatří k nejvyšším, je spíš známá jako zmenšená verze pařížské Eiffelovky, ale už proto, že stojí v nadmořské výšce 324 m. V krásném přírodním okolí Petřína a přitom v centru Prahy, je vyhledávaná turisty, studenty, školáky i zamilovanými páry. Je prostě jedním ze symbolů hlavního města a oblíbeným místem snad všech Pražanů. Výhled přes malostranské střechy na celou okolní Prahu je nezapomenutelný, když máte štěstí na počasí. Kromě českého středohoří a Řípu můžete vidět i Krkonoše a Sněžku, vzdálenou 150 km od Petřína.
Rozhledna byla postavena u příležitosti Zemské jubilejní výstavy v roce 1891, podle plánu inženýrů Františka Prášila a Julia Součka. Ocelová konstrukce je volnou kopií Eiffeovy věže v Paříži a váží 175 tun. Jsou tu dvě točitá schodiště, jedno pro výstup nahoru a druhé pro sestup dolů – 299 schodů, výtah pro osoby se sníženou pohyblivostí a dvě vyhlídkové plochy, vyšší je 55 m nad zemí.
Jára Cimrman
V podzemních prostorách Petřínské rozhledny je malá, zajímavá výstava o životě a díle fiktivního českého génia Járy Cimrmana, známého hlavně ze Svěrákových a Smoljakových her. K vidění jsou tu kuriózní Cimrmanovy vynálezy a jiné zajímavosti. Je tu také stálá expozice Klubu českých turistů a výstava exponátů ke 150 výročí založení Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy.
Zrcadlové bludiště
Je atrakcí, která se při návštěvě Petřínské rozhledny nedá vynechat. Stejně jako ona je i Zrcadlové bludiště projektem Klubu českých turistů. Do síně smíchu se zakřivenými zrcadly se táhnou davy turistů, odcházejí uslzení od smíchu, rozpačití, možná i uražení. Připravte se na ojedinělou a bláznivou přehlídku svých vlastních karikatur!
Protože se na Petříně konají i svatby, můžete tu potkat i čerstvě oddaný pár, se smíchem pózující pro své nanejvýš originální svatební fotografie. Za východem z bludiště je vyobrazen výjev z konce třicetileté války, kdy byla Praha dobývána Švédy. Vyobrazením v životní velikosti vtahuje návštěvníky přímo do středu krvavé bitvy. Zrcadlové bludiště je v provozu celoročně, nejlépe se k němu dostanete pěšky od tramvaje z Malostranského náměstí nebo lanovkou.
Lanovkou na Petřín
Petřínská lanovka je oblíbenou atrakcí pro děti, (právě kvůli jízdě lanovkou můžete děti snadno zlákat k výletu na Petřín), ale i pro dospělé, kteří se prostě jen nechtějí šplhat do vysokého kopce. Lanovka je součástí městské hromadné dopravy a proto nebudete potřebovat žádné zvláštní jízdenky, jsou tu platné stejné lístky jako na metro a tramvaj.
Lanovka je dlouhá 510.4 m a byla vybudována ve stejné době a stejnými zakladateli a staviteli jako Petřínská rozhledna. Na lanovce probíhají každoročně několikatýdenní kontroly a případné opravy, jinak bývá v provozu denně od 9.00 do cca 23.30 hod.
Hladová zeď
Masívní hradba na Petříně, zvaná Hladová nebo taky Zubatá zeď, měla v letech 1360 – 1362 posílit opevnění Pražského hradu a Malé strany. V roce 1361, kdy v zemi vypukl hladomor, poskytla údajně stavba zdi obživu těm nejchudším a právě v té době si získala své jméno.
Zeď byla původně asi 4.5 m vysoká a 1.8 m široká. Prošla mnoha úpravami, v době Marie Terezie i dostavbami a rozšiřováním, v pozdější době bylo probouráno a zase zazděno několik průchodů skrz hradbu. Nechal ji postavit král Karel IV., existuje dokonce legenda, že se sám osobně podílel na stavbě jako dělník.
Jak napsal Bohuslav Balbín: „Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.”
Štefánikova hvězdárna
Hvězdárna byla založena Českou astronomickou společností v roce 1928. V sedmdesátých letech prošla rekonstrukcí a od roku 1979 je součástí organizace Hvězdárny a Planetária hl. m.Prahy. Jsou tu dokonce i uloženy ostatky astronomů Štycha a Anděla, kteří se na vzniku hvězdárny podíleli.
Hvězdárna pořádá nejrůznější přednášky a výstavy pro veřejnost, je tu možné absolvovat i astronomický kurs. V některých obdobích v roce se tu můžete věnovat pozorování Slunce, planet na noční obloze a objevovat zajímavosti nekonečného světa nad námi.
Romantická oáza uprostřed metropole
V šedesátých letech si Petřín užil své jako symbol volné lásky a všech, kdo ji vyznávali. Právě touto svou symbolikou se tolik proslavil a je dodnes vyhledáván mladými lidmi a mileneckými páry.
I socha K. H. Máchy podtrhuje poetickou atmosféru Petřína. Přestože je tu zvěčněn jako zosobnění nesmělosti a romantické cudnosti, tak jak působí i jeho literární tvorba, právě on byl ve svém osobním životě ukázkou nevázanosti a výstřednosti. V každém případě sem neodmyslitelně patří a je zasněným strážcem všech, kdo se kolem něho ruku v ruce procházejí. Na 1. máje pak mnozí z nich přijdou položit kytičku k nohám bohémského básníka a zahájit tak další “milostnou sezónu“ na Petříně.
Zasněžený Petřín
Do jara je daleko, ale Petřín stojí za procházku i v zimě. Po zablácených vánocích se možná začátkem příštího roku dočkáme nějaké sněhové nadílky, a když aspoň pár dnů vydrží, posilněte se voňavým svařákem, zahřejte se výstupem k rozhledně a pak si dopřejte krásný výhled na zasněženou Prahu.
Máte rádi pravidelný pohyb a nebojíte se moderních technologických
strojků a jejich možností? Pak by vás mohl zajímat volně šiřitelný
prográmek SportyPal, který s využitím GPS modulu vašeho telefonu či
PDA zaznamená a analyzuje vybrané sportovní výkony. Stojí-li tréninky
opravdu zato, můžete je pomocí webové aplikace uchovávat, sdílet či
publikovat.
Je těsně po Novém roce a možná i vám ještě zbylo nějaké to novoroční předsevzetí. Sportu chtivým by neměl uniknout SportyPal – aplikace do mobilních zařízení, s jejíž pomocí máte přehled o vašich venkovních pohybových aktivitách – chůze, běhu, cyklistice, in-line bruslení apod. Po snadné instalaci (program je zdarma dostupný pro běžné operační systémy – Android, Windows Mobile, Apple iPhone, Blackberry a telefony s podporou Java) a nastavení máte k dispozici nástroj, který po zahájení tréninku zobrazuje čas pohybu, překonanou vzdálenost, aktuální a průměrnou rychlost a spotřebované kalorie. Zobrazit můžete i jednoduchý mapový pohled, kdy se za vámi vykresluje stopa vašeho pohybu. V každou chvíli vašeho tréninku tak máte přehled o aktuálním průběhu vaší aktivity.
Analýza údajů
Výše popisované funkce asi nijak neohromí uživatele běžných GPS aplikací. Jsou to hlavně dostupné potréninkové analýzy, kterými se SportyPal odlišuje. Své zaznamenané výkony si můžete prohlížet v jednoduché podobě přímo v mobilním zařízení, do kterého lze po skončení tréninku přes dostupnou datovou službu jedním klikem stáhnout satelitní mapu z Google zobrazující celou absolvovanou trasu.
Jedním stiskem tlačítka lze ukončený trénink také odeslat na váš „účet“ webového prostředí http://sportypal.com/Workouts, kde si lze výkony prohlížet ve větším detailu. Samozřejmostí je mapa z Google obsahující grafické znázornění trasy, kterou navíc doplňují různé ikony (nejvyšší rychlost, nejvyšší bod). Mapu můžete doplnit i o rychlostní a výškový graf (na vodorovné ose zobrazuje kilometry, na svislé levé ose rychlost a na svislé pravé ose nadmořskou výšku). Po najetí kurzoru na jakoukoliv část vykreslené křivky se v mapě světle modře zobrazí úsek, kde byly tyto hodnoty dosaženy. Trénink je popsán i několika zajímavými čísly – časem startu, ukončení, nastoupanou i sestoupanou výškou, nejrychlejším úsekem apod. Velmi povedené jsou grafy zobrazující dlouhodobý tréninkový výkon a vývoj. K dispozici jsou čtyři sloupcové grafy znázorňující průměrnou rychlost, celkovou vzdálenost, čas strávený tréninkem a spotřebovanou energii na časové ose s volitelným rozlišením. Sloupce grafů lze barevně vymezit pro různé aktivity, jejichž celkové zastoupení v tréninku znázorňuje koláčový graf. K dispozici jsou i tabulky nejlepších záznamů a nechybí ani možnost exportovat data do formátu GPX pro další zpracování.
Sportující společenství – zábava i motivace
Další rozměr získává SportyPal sdílíte-li své úsilí s ostatními. Můžete tak činit buď v rámci SportyPalu nebo pomocí jiných sociálních webů jako je Twitter nebo Facebook. Se Sportypalem můžete prohlížet záznamy ostatních uživatelů, definovat své kamarády (či najít nové) a předhánět se v nasbíraných kilometrech, spálených kaloriích. Možná i vy popojdete o něco dále nebo popojedete o něco rychleji s vědomím, že vaší průměrnou rychlost pak budete obhajovat před tréninkovými kolegy. Pokud k motivaci nestačí názor ostatních, nastavte si sami cíl. Zadejte typ cíle (počet kilometrů, čas strávený tréninkem, apod.), aktivitu, časový interval a sledujte, jak cíl naplňujete.
Soukromí
Tvůrci SportyPalu mysleli i na vaší ochranu. Lze asi namítnout, že takováto geografická expozice vašeho působení by se dala nepříjemně zneužít – zvědavci vědí, kde se pohybujete, kde možná bydlíte, mohou vysledovat pravidelnost a vědět kde a kdy si s dřevěnou palicí vyzvednout vaše mobilní GPS zařízení nebo stejně tak využít vaší nepřítomnosti u vás doma. Proto lze každému tréninku přiřadit režim zobrazování ve třech úrovních – pro nikoho, pro vaše definované kamarády, pro všechny. Takto si můžete nechat své pravidelné počínání pouze pro sebe a následně pak překvapit všechny svou průměrnou rychlostí v závodě Dolomitenman.
Rád bych vyzdvihl několik dojmů z krátkodobého testování SportyPalu. Především oceňuji jednoduchost a funkčnost celého prostředí, jak v mobilním zařízení, tak webové aplikace. Vše je přehledné, plně funkční a ještě navíc to moc dobře vypadá. Přestože je třeba brát některé výstupy s rezervou (vertikální pohyb odečítán z GPS výšky, nikoliv z elektronického barometru, spotřeba energie odvíjena z výšky, váhy a rychlosti váhy, bez ohledu na srdeční frekvenci), považuji SportyPal s ohledem na množství a prezentaci dat získaných jen několika povely za velmi šikovný a povedený nástroj pro sledování venkovních sportovních aktivit (SportyPal myslí i na majitele vodotěsných přístrojů a jako jednu z mnoha voleb pohybu nabízí i plavání). Donedávna byla moje představa analýzy běžeckého tréninku následující: na mapě Googlu si měřítkem oklikám pravidelné kolečko. Ty potom v tréninku počítám a doma pak zanesu s datem do Excelu, který mi přes jednoduché vzorce vypočítá překonanou vzdálenost. Se SportyPalem doběhnu pod schody, kde trénink jedním tlačítkem vypnu a druhým odešlu. Než vyjdu shody nahoru, což s ohledem na právě absolvovaný výkon a složitost adresářové struktury mého domácího počítače trvá asi tak dlouho jako bych hledal onen excelový soubor s tréninky, doma už mohou prohlížet, kde jsem měl dnes nejrychlejších 500 metrů a kolikrát jsem vyčerpánim spadnul na zem.
Vlastníte-li telefon s GPS, který si na běhání či na kolo stejně berete, proč nevyužít jen další z jeho funkcí? Žijeme v takové té době, kterou si lidé kdysi představovali. Běžíme venku s nevelkou krabičkou, ze které posloucháme přímý přenos hokejového utkání nebo spartakiádní hudbu v MP3, s krabičkou, která zároveň zaznamenává náš pohyb do mapy, s krabičkou, na kterou nám kamarád z Ruska může kdykoliv doprostřed hlubokých lesů zavolat, že americká armáda vypnula družice GPS a že můžeme zastavit, protože soupeře v Japonsku dnes svým výkonem na SportyPalu neoslníme. Jen v jednom se předci ve svých představách mýlili. Můj popis začal slovem „běžíme“ – malé raketky na zádech s sebou všude ještě nenosíme………
Zatím jsem se snažil přiblížit právě dostupnou verzi 1.1.1. Pokud vás zajímá, kterým směrem by se mohl program dále vyvíjet, projděte si návrhy uživatelů a reakce tvůrců v diskuzích internetových stránek SportPalu. Nápadů je hodně, od hlasových informací, po přepínač chůze-běh v průběhu tréninku, offline „stínový“ závod proti předešlému výkonu, online závody odstratované GPS časem apod. Pokud vám jde ale především o pohyb, určitě vám verze 1.1.1 bude stačit. Vlastně k venkovnímu pohybu SportPal vůbec nepotřebujete, když ono je to tak jednoduché a zábavné.
Je těsně po Novém roce a možná i vám ještě zbylo nějaké to novoroční předsevzetí. Sportu chtivým by neměl uniknout SportyPal – aplikace do mobilních zařízení, s jejíž pomocí máte přehled o vašich venkovních pohybových aktivitách – chůze, běhu, cyklistice, in-line bruslení apod. Po snadné instalaci (program je zdarma dostupný pro běžné operační systémy – Android, Windows Mobile, Apple iPhone, Blackberry a telefony s podporou Java) a nastavení máte k dispozici nástroj, který po zahájení tréninku zobrazuje čas pohybu, překonanou vzdálenost, aktuální a průměrnou rychlost a spotřebované kalorie. Zobrazit můžete i jednoduchý mapový pohled, kdy se za vámi vykresluje stopa vašeho pohybu. V každou chvíli vašeho tréninku tak máte přehled o aktuálním průběhu vaší aktivity.
Analýza údajů
Výše popisované funkce asi nijak neohromí uživatele běžných GPS aplikací. Jsou to hlavně dostupné potréninkové analýzy, kterými se SportyPal odlišuje. Své zaznamenané výkony si můžete prohlížet v jednoduché podobě přímo v mobilním zařízení, do kterého lze po skončení tréninku přes dostupnou datovou službu jedním klikem stáhnout satelitní mapu z Google zobrazující celou absolvovanou trasu.
Jedním stiskem tlačítka lze ukončený trénink také odeslat na váš „účet“ webového prostředí http://sportypal.com/Workouts, kde si lze výkony prohlížet ve větším detailu. Samozřejmostí je mapa z Google obsahující grafické znázornění trasy, kterou navíc doplňují různé ikony (nejvyšší rychlost, nejvyšší bod). Mapu můžete doplnit i o rychlostní a výškový graf (na vodorovné ose zobrazuje kilometry, na svislé levé ose rychlost a na svislé pravé ose nadmořskou výšku). Po najetí kurzoru na jakoukoliv část vykreslené křivky se v mapě světle modře zobrazí úsek, kde byly tyto hodnoty dosaženy. Trénink je popsán i několika zajímavými čísly – časem startu, ukončení, nastoupanou i sestoupanou výškou, nejrychlejším úsekem apod. Velmi povedené jsou grafy zobrazující dlouhodobý tréninkový výkon a vývoj. K dispozici jsou čtyři sloupcové grafy znázorňující průměrnou rychlost, celkovou vzdálenost, čas strávený tréninkem a spotřebovanou energii na časové ose s volitelným rozlišením. Sloupce grafů lze barevně vymezit pro různé aktivity, jejichž celkové zastoupení v tréninku znázorňuje koláčový graf. K dispozici jsou i tabulky nejlepších záznamů a nechybí ani možnost exportovat data do formátu GPX pro další zpracování.
Sportující společenství – zábava i motivace
Další rozměr získává SportyPal sdílíte-li své úsilí s ostatními. Můžete tak činit buď v rámci SportyPalu nebo pomocí jiných sociálních webů jako je Twitter nebo Facebook. Se Sportypalem můžete prohlížet záznamy ostatních uživatelů, definovat své kamarády (či najít nové) a předhánět se v nasbíraných kilometrech, spálených kaloriích. Možná i vy popojdete o něco dále nebo popojedete o něco rychleji s vědomím, že vaší průměrnou rychlost pak budete obhajovat před tréninkovými kolegy. Pokud k motivaci nestačí názor ostatních, nastavte si sami cíl. Zadejte typ cíle (počet kilometrů, čas strávený tréninkem, apod.), aktivitu, časový interval a sledujte, jak cíl naplňujete.
Soukromí
Tvůrci SportyPalu mysleli i na vaší ochranu. Lze asi namítnout, že takováto geografická expozice vašeho působení by se dala nepříjemně zneužít – zvědavci vědí, kde se pohybujete, kde možná bydlíte, mohou vysledovat pravidelnost a vědět kde a kdy si s dřevěnou palicí vyzvednout vaše mobilní GPS zařízení nebo stejně tak využít vaší nepřítomnosti u vás doma. Proto lze každému tréninku přiřadit režim zobrazování ve třech úrovních – pro nikoho, pro vaše definované kamarády, pro všechny. Takto si můžete nechat své pravidelné počínání pouze pro sebe a následně pak překvapit všechny svou průměrnou rychlostí v závodě Dolomitenman.
Rád bych vyzdvihl několik dojmů z krátkodobého testování SportyPalu. Především oceňuji jednoduchost a funkčnost celého prostředí, jak v mobilním zařízení, tak webové aplikace. Vše je přehledné, plně funkční a ještě navíc to moc dobře vypadá. Přestože je třeba brát některé výstupy s rezervou (vertikální pohyb odečítán z GPS výšky, nikoliv z elektronického barometru, spotřeba energie odvíjena z výšky, váhy a rychlosti váhy, bez ohledu na srdeční frekvenci), považuji SportyPal s ohledem na množství a prezentaci dat získaných jen několika povely za velmi šikovný a povedený nástroj pro sledování venkovních sportovních aktivit (SportyPal myslí i na majitele vodotěsných přístrojů a jako jednu z mnoha voleb pohybu nabízí i plavání). Donedávna byla moje představa analýzy běžeckého tréninku následující: na mapě Googlu si měřítkem oklikám pravidelné kolečko. Ty potom v tréninku počítám a doma pak zanesu s datem do Excelu, který mi přes jednoduché vzorce vypočítá překonanou vzdálenost. Se SportyPalem doběhnu pod schody, kde trénink jedním tlačítkem vypnu a druhým odešlu. Než vyjdu shody nahoru, což s ohledem na právě absolvovaný výkon a složitost adresářové struktury mého domácího počítače trvá asi tak dlouho jako bych hledal onen excelový soubor s tréninky, doma už mohou prohlížet, kde jsem měl dnes nejrychlejších 500 metrů a kolikrát jsem vyčerpánim spadnul na zem.
Vlastníte-li telefon s GPS, který si na běhání či na kolo stejně berete, proč nevyužít jen další z jeho funkcí? Žijeme v takové té době, kterou si lidé kdysi představovali. Běžíme venku s nevelkou krabičkou, ze které posloucháme přímý přenos hokejového utkání nebo spartakiádní hudbu v MP3, s krabičkou, která zároveň zaznamenává náš pohyb do mapy, s krabičkou, na kterou nám kamarád z Ruska může kdykoliv doprostřed hlubokých lesů zavolat, že americká armáda vypnula družice GPS a že můžeme zastavit, protože soupeře v Japonsku dnes svým výkonem na SportyPalu neoslníme. Jen v jednom se předci ve svých představách mýlili. Můj popis začal slovem „běžíme“ – malé raketky na zádech s sebou všude ještě nenosíme………
Zatím jsem se snažil přiblížit právě dostupnou verzi 1.1.1. Pokud vás zajímá, kterým směrem by se mohl program dále vyvíjet, projděte si návrhy uživatelů a reakce tvůrců v diskuzích internetových stránek SportPalu. Nápadů je hodně, od hlasových informací, po přepínač chůze-běh v průběhu tréninku, offline „stínový“ závod proti předešlému výkonu, online závody odstratované GPS časem apod. Pokud vám jde ale především o pohyb, určitě vám verze 1.1.1 bude stačit. Vlastně k venkovnímu pohybu SportPal vůbec nepotřebujete, když ono je to tak jednoduché a zábavné.
Údaje, které SportyPal zobrazuje v mobilním zařízení v průběhu tréninku
Rozbor tréninku ve webové aplikaci. Po najetí na oblast grafu v dolní části se zobrazí textové okno s datovými údaji a na mapě se světle modrou barvou lokalizuje příslušný úsek.
Po dokončení tréninku lze do vašeho mobilního zařízení jedním stiskem získat mapu zobrazující celý jeho průběh
Ve webové aplikaci lze tréninky zobrazit na společné mapě
Zobrazení změn rychlosti v mobilním zařízení
Jednoduché hlavní menu, ze kterého se tréninky tvoří nebo prohlíží
Hlavní stránka vlastního účtu webové aplikace se seznamem tréninků
Jednoduché mapové znázornění, které lze získat přímo v průběhu tréninku
Jedním stiskem zahájíme nový trénink
Ihned po skončení tréninku lze výkon odeslat datovou službou na váš webový účet
Základní údaje každého tréninku dostupné v mobilním zařízení
Zobrazení běhu a chůze ve zvoleném časovém intervalu
Čas strávený běháním a spotřebované kalorie ve zvoleném časovém intervalu
Seznam tréninků v mobilním zařízení
Úvodní stránka SportyPalu při jeho spouštění
Menu pro zvolení aktivity – mobilní verze nabízí 5 aktivit, webové rozhraní jich dnes nabízí 18
I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný
uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech
na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor.
Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin,
tlejících padlých stromů a lesních paloučků.
Ač je Munţii Parâng jedno z nejrozlehlejších rumunských pohoří, většina návštěvníků míří jen na jeho nejvyšší hřeben, který ohromuje svou divokostí. Na jihu strmě klesají travnaté svahy do hlubokých údolí, ze severu jsou však hory na mnoha místech jak ukousnuté – skalní stěny padají do ohromných kamenných kotlů, kde se lesknou hladiny horských jezer. Ne vždy dohlédneme až dolů, občas v údolích leží jak bílá pokrývka nízké mraky, jindy je mlha všude okolo. Krušno je pocestným v takovém nečase na vrcholech Paringu. I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.
Ač je možno se dopravit rozličnými silničními vozidly až k hotelu Rusu na strmém úpatí Paringu, vydáváme se v pozdním odpoledni na cestu z města Petroşani, ležícího sedm kilometrů před zmíněným místem. Už za poslední ulicí města vidíme, že nebudeme litovat – jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme na malebném venkově. Celodřevěné ohrady, roubená stavení, ovocné stromy. Obrázky této krajiny by se hodily do učebnic lidové architektury, brožur o ekologickém zemědělství i knih o geniu loci. Zřejmě jsme ztratili značku – cesta postupně mizí a čím dál častěji přelézáme ohrady. Naštěstí hory před námi stále ukazují správný směr. Dlouho nám to nevadí a naplno si užíváme atmosféry míst, kterými nás vede náš orientační smysl, ale nakonec se utěšujeme tím, že i Rychlé šípy by již nahlédly do mapy a podle ní snadno nacházíme správnou stezku. Hurá, už dlouho jsem neměl z červenobílých pruhů takovou radost. Jdeme přes pastviny i lesíky, otvírají se nám výhledy na Parâng před námi i nazpět na Petroşani. Pomalu se stmívá, závěrečný úsek jdeme už s čelovkami. Stany stavíme u ochotných lidí na zahradě a usínáme s výhledem na náročný zítřek.
Ráno se dělíme na kamzíky, které láká pohyb vzhůru po vlastních nohách, a inženýry, jež zajímá lanovka. S první skupinou v potu tváře dosahujeme horní stanice lanovky 1700 metrů nad mořem a s překvapením zjišťujeme, že ostatní nedorazili. Jak by také mohli, když má lanovka poruchu. Přichází až o dobré dvě hodiny později, také po svých. Chtějí si pochopitelně odpočinout a hlad se už také ozývá, obědváme tedy a operativně zkracujeme denní plán.
Společnost nám dělá místní psík. Mnohokrát jsme slyšeli, že rumunské psy nemáme hladit, ale proč bychom ho nepodrbali za ušima, když vypadá tak roztomile a hravě? Odpověď se dozvídáme až večer – na památku totiž některým zůstalo přítulné zvířátko, kterého se jen tak nezbavili. Že blechy psí na člověka nejdou, můžeme tedy s jistotou vyvrátit.
Pozvolna stoupáme po travnatém hřebeni a otevírají se nám výhledy hluboko dolů do lesnatých údolí, kde se převalují nízké mraky. Po několika hodinách se blížíme k vrcholu Cârja a najednou naše zraky spočinou na malé kamenné chaloupce přilepené ke skále. Toto je Refugiul Cârja, jedno z útočišť pro pocestné na hřebenech. Vevnitř je jen stůl a lavice, na podlaze místo tak akorát na osm karimatek. Zabydlujeme se a kuchtíme večeři, když tu slyšíme zvenku Maki křičící: „Medvěd, medvěd!“ Chvíli nám trvá, než nám dojde, že ji nežere ani za ní neběží, ale je v údolí a máme se na něj jít podívat. Bohužel, než jsme se vyhrabali na skálu, méďa zmizel a už se neobjevil.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
Přes Parângul Mare k jezeru Câlcescu
Další den nás čeká nejvyšší část hřebenovky. Cesta vede střídavě po trávě i kamenných polích; ve chvílích, kdy se roztrhnou mraky, máme výhled do skalnatých kotlů s ostrůvky kleče. Po několika hodinách vycházíme na nejvyšší vrchol Parângul Mare, 2519 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, nezbytnou fotku Maki s lízátkem a rychle scházíme někam, kde nebude tolik foukat.
Řešíme dilema, zda pokračovat dál či sejít k jezeru Mândra. Rozhoduje nedostatek vody. Jediná otázka je kudy dolů – v mapě cesta není a mezi námi a jezerem jsou strmé skály. O kus dál v sedle nacházíme smyté značky, podle kterých slézáme po stupňovité a mokré skále. Nad jezerem je rovinka jako dělaná na několik stanů, čehož rádi využíváme a rychle zalézáme před zimou a deštěm do našich příbytků.
Ráno nás vítá kousky modré oblohy a sluneční září slézající po strmých skalách k jezeru. Jdeme se vykoupat, voda je úžasná, ledová a očišťující. Avšak než se stačíme nasnídat a zabalit, přichází mrak a do sedla se škrábeme v mlze.
Po většinu cesty vidíme jen bílo všude okolo, mlhy se trhají až odpoledne. To zrovna přicházíme do sedla Şaua Piatra Tăiată. Pod sebou vidíme rybníček mezi kamením – Zănoaga Mare a jezero mezi loukami a klečí – Lacul Câlcescu. Cestou k druhému zmíněnému obdivujeme stádo krásných oslíků a oslátek a zůstáváme na loučce těsně nad vodou. Vaříme večeři, zatímco odvážlivci si jdou zaplavat do jezera.
Sestup z hor
Časně vstáváme s výhledem na cestu do civilizace a přejezd do pohoří Şureanu. Vyrážíme od průzračného jezera dolů po cestičce klečí, přes kořeny, potůčky a skalky. Hory jako by nám chtěly vynahradit předchozí pošmourné dny – horské louky jsou zality sluncem, skalnaté svahy se tyčí proti modré obloze a po dlouhé době je zas čas na trička a krátké kalhoty.
Postupně se objevují osamělé stromy, po chvíli přestávají být osamělé a najednou je kolem nás les. Z cesty se stává cestička a najednou jsme ztraceni uprostřed pralesa. Přelézáme trouchnivějící kmeny, obcházíme houštiny a stále se držíme potoka zurčícího přes kaskády. Pějeme píseň proti trudomyslnosti, zaháníme žal sušenkami a posíláme dobrovolníky na průzkum. Třikrát sláva objevitelům, nalezena nejen mufloní lebka, ale i červený kříž na bílém čtverci značící naši cestu. Stále klesáme, pěšina se postupně rozšiřuje, až se z ní stává silnička.
Obědváme, určujeme sraz v hospodě v Petroşani a rozdělujeme se do dvojic na stopování. O chvíli později přijíždí chlápek s terénní Toyotou, postupně sbírá všechny dvojice na korbu a řítíme se k chatě Obârşia Lotrului. Auto řeže zatáčky, vlasy vlají ve větru a štíty hor mizí v dáli. Což je dobrá tečka za několika dny strávenými v náručí Paringu.
Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:
Ač je Munţii Parâng jedno z nejrozlehlejších rumunských pohoří, většina návštěvníků míří jen na jeho nejvyšší hřeben, který ohromuje svou divokostí. Na jihu strmě klesají travnaté svahy do hlubokých údolí, ze severu jsou však hory na mnoha místech jak ukousnuté – skalní stěny padají do ohromných kamenných kotlů, kde se lesknou hladiny horských jezer. Ne vždy dohlédneme až dolů, občas v údolích leží jak bílá pokrývka nízké mraky, jindy je mlha všude okolo. Krušno je pocestným v takovém nečase na vrcholech Paringu. I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.
Ač je možno se dopravit rozličnými silničními vozidly až k hotelu Rusu na strmém úpatí Paringu, vydáváme se v pozdním odpoledni na cestu z města Petroşani, ležícího sedm kilometrů před zmíněným místem. Už za poslední ulicí města vidíme, že nebudeme litovat – jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme na malebném venkově. Celodřevěné ohrady, roubená stavení, ovocné stromy. Obrázky této krajiny by se hodily do učebnic lidové architektury, brožur o ekologickém zemědělství i knih o geniu loci. Zřejmě jsme ztratili značku – cesta postupně mizí a čím dál častěji přelézáme ohrady. Naštěstí hory před námi stále ukazují správný směr. Dlouho nám to nevadí a naplno si užíváme atmosféry míst, kterými nás vede náš orientační smysl, ale nakonec se utěšujeme tím, že i Rychlé šípy by již nahlédly do mapy a podle ní snadno nacházíme správnou stezku. Hurá, už dlouho jsem neměl z červenobílých pruhů takovou radost. Jdeme přes pastviny i lesíky, otvírají se nám výhledy na Parâng před námi i nazpět na Petroşani. Pomalu se stmívá, závěrečný úsek jdeme už s čelovkami. Stany stavíme u ochotných lidí na zahradě a usínáme s výhledem na náročný zítřek.
Ráno se dělíme na kamzíky, které láká pohyb vzhůru po vlastních nohách, a inženýry, jež zajímá lanovka. S první skupinou v potu tváře dosahujeme horní stanice lanovky 1700 metrů nad mořem a s překvapením zjišťujeme, že ostatní nedorazili. Jak by také mohli, když má lanovka poruchu. Přichází až o dobré dvě hodiny později, také po svých. Chtějí si pochopitelně odpočinout a hlad se už také ozývá, obědváme tedy a operativně zkracujeme denní plán.
Společnost nám dělá místní psík. Mnohokrát jsme slyšeli, že rumunské psy nemáme hladit, ale proč bychom ho nepodrbali za ušima, když vypadá tak roztomile a hravě? Odpověď se dozvídáme až večer – na památku totiž některým zůstalo přítulné zvířátko, kterého se jen tak nezbavili. Že blechy psí na člověka nejdou, můžeme tedy s jistotou vyvrátit.
Pozvolna stoupáme po travnatém hřebeni a otevírají se nám výhledy hluboko dolů do lesnatých údolí, kde se převalují nízké mraky. Po několika hodinách se blížíme k vrcholu Cârja a najednou naše zraky spočinou na malé kamenné chaloupce přilepené ke skále. Toto je Refugiul Cârja, jedno z útočišť pro pocestné na hřebenech. Vevnitř je jen stůl a lavice, na podlaze místo tak akorát na osm karimatek. Zabydlujeme se a kuchtíme večeři, když tu slyšíme zvenku Maki křičící: „Medvěd, medvěd!“ Chvíli nám trvá, než nám dojde, že ji nežere ani za ní neběží, ale je v údolí a máme se na něj jít podívat. Bohužel, než jsme se vyhrabali na skálu, méďa zmizel a už se neobjevil.
Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina – Cesty za dobrodružstvím, která pořádá Zájezdy do Rumunska.
Přes Parângul Mare k jezeru Câlcescu
Další den nás čeká nejvyšší část hřebenovky. Cesta vede střídavě po trávě i kamenných polích; ve chvílích, kdy se roztrhnou mraky, máme výhled do skalnatých kotlů s ostrůvky kleče. Po několika hodinách vycházíme na nejvyšší vrchol Parângul Mare, 2519 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, nezbytnou fotku Maki s lízátkem a rychle scházíme někam, kde nebude tolik foukat.
Řešíme dilema, zda pokračovat dál či sejít k jezeru Mândra. Rozhoduje nedostatek vody. Jediná otázka je kudy dolů – v mapě cesta není a mezi námi a jezerem jsou strmé skály. O kus dál v sedle nacházíme smyté značky, podle kterých slézáme po stupňovité a mokré skále. Nad jezerem je rovinka jako dělaná na několik stanů, čehož rádi využíváme a rychle zalézáme před zimou a deštěm do našich příbytků.
Ráno nás vítá kousky modré oblohy a sluneční září slézající po strmých skalách k jezeru. Jdeme se vykoupat, voda je úžasná, ledová a očišťující. Avšak než se stačíme nasnídat a zabalit, přichází mrak a do sedla se škrábeme v mlze.
Po většinu cesty vidíme jen bílo všude okolo, mlhy se trhají až odpoledne. To zrovna přicházíme do sedla Şaua Piatra Tăiată. Pod sebou vidíme rybníček mezi kamením – Zănoaga Mare a jezero mezi loukami a klečí – Lacul Câlcescu. Cestou k druhému zmíněnému obdivujeme stádo krásných oslíků a oslátek a zůstáváme na loučce těsně nad vodou. Vaříme večeři, zatímco odvážlivci si jdou zaplavat do jezera.
Sestup z hor
Časně vstáváme s výhledem na cestu do civilizace a přejezd do pohoří Şureanu. Vyrážíme od průzračného jezera dolů po cestičce klečí, přes kořeny, potůčky a skalky. Hory jako by nám chtěly vynahradit předchozí pošmourné dny – horské louky jsou zality sluncem, skalnaté svahy se tyčí proti modré obloze a po dlouhé době je zas čas na trička a krátké kalhoty.
Postupně se objevují osamělé stromy, po chvíli přestávají být osamělé a najednou je kolem nás les. Z cesty se stává cestička a najednou jsme ztraceni uprostřed pralesa. Přelézáme trouchnivějící kmeny, obcházíme houštiny a stále se držíme potoka zurčícího přes kaskády. Pějeme píseň proti trudomyslnosti, zaháníme žal sušenkami a posíláme dobrovolníky na průzkum. Třikrát sláva objevitelům, nalezena nejen mufloní lebka, ale i červený kříž na bílém čtverci značící naši cestu. Stále klesáme, pěšina se postupně rozšiřuje, až se z ní stává silnička.
Obědváme, určujeme sraz v hospodě v Petroşani a rozdělujeme se do dvojic na stopování. O chvíli později přijíždí chlápek s terénní Toyotou, postupně sbírá všechny dvojice na korbu a řítíme se k chatě Obârşia Lotrului. Auto řeže zatáčky, vlasy vlají ve větru a štíty hor mizí v dáli. Což je dobrá tečka za několika dny strávenými v náručí Paringu.
Jirka a jeho kamarádi postupně budují sbírku průvodců, určených poutníkům, trampům, skautům, cestovatelům a podobné havěti vyrážející do hor za obzorem. Mrkněte se:
Máte rádi nejrůznější (nejen silvestrovské) akce, kde se pořádají
ohňostroje a možná se je také s oblibou pokoušíte zvěčnit?
Silvestrem to rozhodně nekončí, a jestli jste třeba v loňském roce
tuhle akcičku propásli, letos si ji nenechte ujít. Na Nový rok kolem šesté
hodiny večer se tradičně spouští velkolepý Novoroční ohňostroj
v Praze na Letné a noční nebe nad hlavním městem se tak podruhé
rozzáří tisíci barevných světel a ornamentů.
Zůstáváte letos na Silvestra v Praze? Máte rádi nejrůznější (nejen silvestrovské) akce, kde se pořádají ohňostroje a možná se je také s oblibou pokoušíte zvěčnit? Silvestrem to rozhodně nekončí, a jestli jste třeba v loňském roce tuhle akcičku propásli, letos si ji nenechte ujít. Na Nový rok kolem šesté hodiny večer se tradičně spouští velkolepý Novoroční ohňostroj v Praze na Letné a noční nebe nad hlavním městem se tak podruhé rozzáří tisíci barevných světel a ornamentů.
Kam raději nejít na Silvestra
K vánoční a novoroční atmosféře patří také prodírání se v davech a dost těžko se tomu dá vyhnout. Pokud budete letos slavit někde v centru Prahy a chcete, aby vše proběhlo v klidu a bez konfliktů, vyhněte se hodně frekventovaným místům, např. nejbližšímu okolí Karlova mostu. Právě sem totiž těsně před půlnocí spěchají davy oslavujících z nejbližších klubů, restaurací, hospod a diskoték, samozřejmě už náležitě “pod vlivem“, aby odtud sledovali a fotili ohňostroj. Karlův most tak každoročně doslova praská ve švech, a jestli se vám sem podaří dostat, připravte se na neprodyšnou tlačenici, petardy, rozbušky a slzný plyn házený do davu a nepříjemné chování nezřízeně opilých turistů. Může se vám také stát, že odejdete nejen nepříjemně rozladění, pomačkaní a polití pivem nebo bůhví čím, ale také bez peněženky nebo bez mobilu.
Jste-li ovšem obvykle natolik uneseni Silvestrovskou atmosférou a něco podobného považujete za běžné adrenalinové kousky patřící k novoročnímu veselí, nic proti vašemu gustu.
Ohňostroj z nábřeží
Nejvíc lidí se každoročně schází na nábřeží, odkud je podívaná na tradiční ohňostroj ještě umocněna odrazy světel ve Vltavě. Chystáte-li se sem letos poprvé, přijměte dobře míněnou radu. Ti z vás, kdo jsou pravidelnými účastníky, už o tom asi víte své.
Snažte se vyrazit z domova co nejdřív, ne těsně před šestou, chcete-li se vyhnout těm největším davům a neskutečně přeplněným tramvajím. Sejděte se třeba někde v kavárně poblíž nábřeží už v pět hodin nebo i dřív, ušetříte si nepříjemné strkanice.
Jak se fotí ohňostroj?
Správně a dokonale nafotit ohňostroj bývá každoroční výzvou (nejen) pro amatérské fotografy. Možná vás napadne, jakápak výzva s dnešním “superfunkčním digitálem?“ Ten toho opravdu zvládne spoustu za vás a nemusíte mít ani žádné velké schopnosti a talent, ale když je právě ten talent, nadšení a trocha schopností, nemusíte mít ten nejdražší a nejnovější foťák, abyste byli pyšní na to, co a jak vyfotíte. Především se ujistěte, že svůj fotoaparát dokonale ovládáte. Ohňostroj trvá většinou kolem 15 minut, nebude tedy příliš mnoho času ale ani světla na hledání a zkoumání, kde a jak se to vlastně zapíná, zaostřuje a podobně.
Vyberte si včas místo, odkud budete mít dobrý výhled, kde vám v něm nebudou bránit větve stromů, pouliční lampy nebo spousta lidí, obvykle mnohem vyšších než vy. Velmi vhodné bude použít stativ, pokud máte tuhle možnost, dávejte pozor, aby stál pevně, rovně a aby nestál tam, kde ho může někdo snadno porazit. Pokud máte zrcadlovku, budete určitě ve výhodě – typ zaostření na nekonečno, středně zaclonit, co nejnižší citlivost a dlouhý, pokud možno flexibilní čas. Bez zrcadlovky stačí alespoň možnost zaostření na nekonečno, autofocus není nutný. Výhodná je nastavitelná funkce přímo pro focení ohňostroje, kterou nabízejí některé typy digitálů, ale je dobré si ji předem vyzkoušet.
Jak už řečeno, citlivost nastavte pokud možno co nejnižší, stačí 100 – 50 ISO, záleží také na rychlosti závěrky – režim “B“. Někdy se doporučuje čas asi od tří až pěti sekund, je také možnost použití kabelové spouště, závěrku tak máte otevřenou a čekáte jen na vhodný okamžik.
Na objektivu zvolte co nejkratší zoom, abyste zachytili co největší prostor a fotografujte pokud možno v nejvyšším rozlišení. Snažte se nafotit co nejvíc obrázků, ať máte větší šanci získat dostatek těch povedených. Nepoužívejte blesk. Pokud fotografie nakonec přece jen nevyjdou podle vašich představ, nezoufejte. Digitální fotografie nabízí možnost dodatečných úprav přes počítač, a tak se dají různé nedostatky, včetně sytosti barev a celkové ostrosti snadno vylepšit.
Ohňostroje v Anglii
V Anglii se příchod nového roku sice také slaví ohňostrojem, ale tyhle noční radovánky si tu mnohem víc užívají už 5. listopadu, při příležitosti pokusu o vyhození do povětří budovu anglického parlamentu v roce 1605. Guy Fawkes, muž, který se tímto zločinem proslavil, je tak každoročně v tento den znovu a znovu symbolicky upalován (přestože skutečný způsob jeho popravy byl ještě strašnější) a po celé zemi burácejí ohňostroje a rachejtle, jako připomínka této plánované katastrofy, kterou se podařilo včas odvrátit.
Zábavní pyrotechnika
A na závěr pár malých rad, jak přežít Silvestra a Nový rok ve zdraví a bez úrazu. Špejle na raketách nezkracujte ani je neodstraňujte, špejli nezapichujte, slouží jako stabilizátor, aby raketa letěla vzhůru. Neodpalujte rachejtle z balkónu, vyberte si raději dostatečně velký a odlehlý prostor. Dodržujte postup zacházení předepsaný na výrobcích a udržujte odstup alespoň pěti metrů od zapálené rachejtle.
A pokud vám jde o opravdu krásné světelné efekty, připravujete větší akci a chcete profesionálně zapůsobit, zapomeňte na rakety a kupte třeba směs kompaktních baterií nebo kulových pum. Zapůsobit můžete také tzv. římskými svícemi a fontánami (gejzíry). V každém případě se poraďte s odborníkem a nekupujte neznámé produkty na vlastní pěst. V bytě nepoužívejte klasické “stromečkové“ prskavky! Odstrašující případy shořelých stromků a vyhořelých bytů jsou bohužel skutečné a hovoří za vše.
PF 2010
Přeji všem čtenářům a cestovatelům co nejvíc nových zážitků a dobrodružství v celém příštím roce a častá setkání na stránkách Cestovatele.
Zůstáváte letos na Silvestra v Praze? Máte rádi nejrůznější (nejen silvestrovské) akce, kde se pořádají ohňostroje a možná se je také s oblibou pokoušíte zvěčnit? Silvestrem to rozhodně nekončí, a jestli jste třeba v loňském roce tuhle akcičku propásli, letos si ji nenechte ujít. Na Nový rok kolem šesté hodiny večer se tradičně spouští velkolepý Novoroční ohňostroj v Praze na Letné a noční nebe nad hlavním městem se tak podruhé rozzáří tisíci barevných světel a ornamentů.
Kam raději nejít na Silvestra
K vánoční a novoroční atmosféře patří také prodírání se v davech a dost těžko se tomu dá vyhnout. Pokud budete letos slavit někde v centru Prahy a chcete, aby vše proběhlo v klidu a bez konfliktů, vyhněte se hodně frekventovaným místům, např. nejbližšímu okolí Karlova mostu. Právě sem totiž těsně před půlnocí spěchají davy oslavujících z nejbližších klubů, restaurací, hospod a diskoték, samozřejmě už náležitě “pod vlivem“, aby odtud sledovali a fotili ohňostroj. Karlův most tak každoročně doslova praská ve švech, a jestli se vám sem podaří dostat, připravte se na neprodyšnou tlačenici, petardy, rozbušky a slzný plyn házený do davu a nepříjemné chování nezřízeně opilých turistů. Může se vám také stát, že odejdete nejen nepříjemně rozladění, pomačkaní a polití pivem nebo bůhví čím, ale také bez peněženky nebo bez mobilu.
Jste-li ovšem obvykle natolik uneseni Silvestrovskou atmosférou a něco podobného považujete za běžné adrenalinové kousky patřící k novoročnímu veselí, nic proti vašemu gustu.
Ohňostroj z nábřeží
Nejvíc lidí se každoročně schází na nábřeží, odkud je podívaná na tradiční ohňostroj ještě umocněna odrazy světel ve Vltavě. Chystáte-li se sem letos poprvé, přijměte dobře míněnou radu. Ti z vás, kdo jsou pravidelnými účastníky, už o tom asi víte své.
Snažte se vyrazit z domova co nejdřív, ne těsně před šestou, chcete-li se vyhnout těm největším davům a neskutečně přeplněným tramvajím. Sejděte se třeba někde v kavárně poblíž nábřeží už v pět hodin nebo i dřív, ušetříte si nepříjemné strkanice.
Jak se fotí ohňostroj?
Správně a dokonale nafotit ohňostroj bývá každoroční výzvou (nejen) pro amatérské fotografy. Možná vás napadne, jakápak výzva s dnešním “superfunkčním digitálem?“ Ten toho opravdu zvládne spoustu za vás a nemusíte mít ani žádné velké schopnosti a talent, ale když je právě ten talent, nadšení a trocha schopností, nemusíte mít ten nejdražší a nejnovější foťák, abyste byli pyšní na to, co a jak vyfotíte. Především se ujistěte, že svůj fotoaparát dokonale ovládáte. Ohňostroj trvá většinou kolem 15 minut, nebude tedy příliš mnoho času ale ani světla na hledání a zkoumání, kde a jak se to vlastně zapíná, zaostřuje a podobně.
Vyberte si včas místo, odkud budete mít dobrý výhled, kde vám v něm nebudou bránit větve stromů, pouliční lampy nebo spousta lidí, obvykle mnohem vyšších než vy. Velmi vhodné bude použít stativ, pokud máte tuhle možnost, dávejte pozor, aby stál pevně, rovně a aby nestál tam, kde ho může někdo snadno porazit. Pokud máte zrcadlovku, budete určitě ve výhodě – typ zaostření na nekonečno, středně zaclonit, co nejnižší citlivost a dlouhý, pokud možno flexibilní čas. Bez zrcadlovky stačí alespoň možnost zaostření na nekonečno, autofocus není nutný. Výhodná je nastavitelná funkce přímo pro focení ohňostroje, kterou nabízejí některé typy digitálů, ale je dobré si ji předem vyzkoušet.
Jak už řečeno, citlivost nastavte pokud možno co nejnižší, stačí 100 – 50 ISO, záleží také na rychlosti závěrky – režim “B“. Někdy se doporučuje čas asi od tří až pěti sekund, je také možnost použití kabelové spouště, závěrku tak máte otevřenou a čekáte jen na vhodný okamžik.
Na objektivu zvolte co nejkratší zoom, abyste zachytili co největší prostor a fotografujte pokud možno v nejvyšším rozlišení. Snažte se nafotit co nejvíc obrázků, ať máte větší šanci získat dostatek těch povedených. Nepoužívejte blesk. Pokud fotografie nakonec přece jen nevyjdou podle vašich představ, nezoufejte. Digitální fotografie nabízí možnost dodatečných úprav přes počítač, a tak se dají různé nedostatky, včetně sytosti barev a celkové ostrosti snadno vylepšit.
Ohňostroje v Anglii
V Anglii se příchod nového roku sice také slaví ohňostrojem, ale tyhle noční radovánky si tu mnohem víc užívají už 5. listopadu, při příležitosti pokusu o vyhození do povětří budovu anglického parlamentu v roce 1605. Guy Fawkes, muž, který se tímto zločinem proslavil, je tak každoročně v tento den znovu a znovu symbolicky upalován (přestože skutečný způsob jeho popravy byl ještě strašnější) a po celé zemi burácejí ohňostroje a rachejtle, jako připomínka této plánované katastrofy, kterou se podařilo včas odvrátit.
Zábavní pyrotechnika
A na závěr pár malých rad, jak přežít Silvestra a Nový rok ve zdraví a bez úrazu. Špejle na raketách nezkracujte ani je neodstraňujte, špejli nezapichujte, slouží jako stabilizátor, aby raketa letěla vzhůru. Neodpalujte rachejtle z balkónu, vyberte si raději dostatečně velký a odlehlý prostor. Dodržujte postup zacházení předepsaný na výrobcích a udržujte odstup alespoň pěti metrů od zapálené rachejtle.
A pokud vám jde o opravdu krásné světelné efekty, připravujete větší akci a chcete profesionálně zapůsobit, zapomeňte na rakety a kupte třeba směs kompaktních baterií nebo kulových pum. Zapůsobit můžete také tzv. římskými svícemi a fontánami (gejzíry). V každém případě se poraďte s odborníkem a nekupujte neznámé produkty na vlastní pěst. V bytě nepoužívejte klasické “stromečkové“ prskavky! Odstrašující případy shořelých stromků a vyhořelých bytů jsou bohužel skutečné a hovoří za vše.
PF 2010
Přeji všem čtenářům a cestovatelům co nejvíc nových zážitků a dobrodružství v celém příštím roce a častá setkání na stránkách Cestovatele.
