Cestovatel.cz

Hajdučka vrata jsou vápencovou skalní branou, položenou vysoko v pohoří Čvrsnica v Bosně a Hercegovině. Pověst praví, že kdokoli jimi za dávných časů prošel, tomu se pak vyhýbaly všechny kulky. I my toužili dobýt Hajdučka, abychom na nich mohli stanout a pohledět na blízkou i vzdálenější zubatinu velehorských hřebenů. Odrazil nás však nečekaný „nepřítel“ – rozlehlá sněhová pole… Kdo by je čekal v půli května kdesi na balkánském jihovýchodě?

Krásně je na horách

Krásně však bylo v Čvrsnici. Dole subtropická vedra a kožovité listy fíkovníků. Cestu nahoru lemoval nepěstěný prales, později přecházející v tajemný háj plný pokroucených buků, habrů, javorů. Bylo to jako cesta časem nazpátek, od léta až k brzkému předjaří, projevujícímu se menšími a menšími listy, nakonec pupeny. Jižní svahy pod hřebenem, tmavozelený ráj borovice s místním názvem munika. A ty výhledy po okolních horách: krasová pláň Čabulja, „hercegovské Himaláje“ Prenj s rozeklaným štítem Otiše, vzdálená Bjelašnica, Maglič, snad i černohorský Durmitor se ztrácel v oparu. Dole léto, nahoře dosud říše sněhu. Pocity dobyvatele Ťan – Šanu, Hindúkuše, Pamíru.

Bosna a Hercegovina – včera, dnes a zítra

Bosna a Hercegovina, dosud tajuplný stát, kam se mnoho nejezdí. Země s bohatou historií, která dala světu svébytnou kulturu, říznutou dávnými pohanskými věky, středověkým pravoslavím a pozdější vlnou islámu. Zdobené náhrobní kameny – stećky – patří ke světovým unikátům.

Bohužel je to i země nejsilněji poznamenaná balkánskými válkami. Ta poslední se odehrála v letech 1992 – 1995 po rozpadu jugoslávského impéria. Bosna tehdy čelila hrůzám válečných front, linií, minometných paleb, neslýchaných masakrů – ten nejznámější, u Srebrenice, si vyžádal víc než 8000 obětí. Do tehdejší doby relativně přátelské komunity, žijící pokojně v jednom státě, podlehly nenávistné propagandě. Bosna se propadla až na samotné dno a teprve Daytonské dohody ukončily krvavou válku. Přesto i dnes je stát složen z autonomní Republiky Srbské (která má vlastní vlajku), federace Bosna i Hercegovina a roztroušených chorvatských minorit. Srbové a Chorvati nadále odmítají být „Bosňany“, neboť se obávají ztotožnění s muslimskými „Bosňáky“. I přistěhovalec se musí někam začlenit – hovořili jsme s lesníkem Svatkem, původem z Ukrajiny, který na sebe vzal chorvatskou identitu. Bosenští Chorvaté a Srbové by rádi svázali své državy s „mateřskými“ státy – ti je ale odmítají jako chudší bratry i jako překážku k cestě do západních sfér. Výsledkem je křehká stabilita, která jinak velmi nesourodý útvar drží pohromadě.

Tamhle za kopcem je Sarajevo

Sarajevo – slavná metropole, na kterou dolehla válka s největší razancí. Tři roky vězelo v obklíčení srbských četníků, tři roky jej zachraňoval tunel vedoucí k letišti, jímž proudily zásoby jídla a vody. I v té strašlivé době se lidé snažili žít obyčejným životem – chodili do kin, divadel, dokonce prý proběhla soutěž Miss Sarajevo – to vše přes denní přestřelky a spršky granátů, s malým kelímkem pitné vody na osobu a den. Dnes působí Sarajevo dojmem moderního velkoměsta, posazeného v překrásném panoramatu okolních kopců. Nedávnou vojnu připomínají stopy kulek v zástavbě a množství rozlehlých hřbitovů. Jinak tepe rytmem lehce orientálního města – zejména centrální turecká čtvrť Baščaršija s několika mešitami, bazary, čajovnami i stínem mohutných platanů na každého zapůsobí.

Symbol rozdělení, symbol smíření?

Subtropický Mostar – sídlo na pomezí Středomoří a Orientu a metropole Hercegoviny – někdejší válku nezapře. Místy je to doslova město duchů: rozstřílená a vybydlená torza hotelů, zřícené domy, šedivá a zaprášená předměstí – vše prorostlé tmavými vykřičníky cypřišů a vějíři palem. Historická čtvrť byla srovnána se zemí, vzácný klenutý Hajruddínův most neodolal náporům vojsk. Centrum bylo později rekonstruováno a již opět žije krámečky kovotepců či prodavačů nargilé. Obnovy se dočkal i most, z jehož dvacetimetrové výše se za mohutného ryku obecenstva vrhají mostarští playboyové vstříc zelenomodrým, ledovým vodám krasové řeky Neretvy.

Dosud je Mostar rozdělen na levobřežní – muslimskou – část a na pravobřežní katolickou. Na ni shlížejí dvě novodobé, poválečné památky: kříž na kopci a stometrové betonové monstrum kostelní věže bez hodin, uprostřed panelového sídliště. Jak zvláštní, jak bizarní.

Pár postřehů na závěr

Toužíte – li navštívit Bosnu, vyplatí se sáhnout po turistickém průvodci. Hor se vám sice nabízí nepřeberně, hrozí v nich však nebezpečí minových polí. Většinou jsme se báli scházet z cesty. Viděli jsme prostranství ohraničená páskami s nápisy POZOR MINE, ba dokonce i „deminera“ s detektorem kovů přímo v akci. Risk nemusí být vždy zisk – nedlouho před naší návštěvou zahynul pastevec na jednom údajně odminovaném prostoru.

Když však budete respektovat jinde v Evropě nevídaná pravidla, Bosna se vám štědře odmění a budete z ní odjíždět o poznání bohatší: o poznání plné radosti z příjemných setkání, rozeklaných velehor, útulných vesnic a městeček, to vše s příchutí smutku z lidské zloby a nenávisti.

Hajdučka vrata jsou vápencovou skalní branou, položenou vysoko v pohoří Čvrsnica v Bosně a Hercegovině. Pověst praví, že kdokoli jimi za dávných časů prošel, tomu se pak vyhýbaly všechny kulky. I my toužili dobýt Hajdučka, abychom na nich mohli stanout a pohledět na blízkou i vzdálenější zubatinu velehorských hřebenů. Odrazil nás však nečekaný „nepřítel“ – rozlehlá sněhová pole… Kdo by je čekal v půli května kdesi na balkánském jihovýchodě?

Krásně je na horách

Krásně však bylo v Čvrsnici. Dole subtropická vedra a kožovité listy fíkovníků. Cestu nahoru lemoval nepěstěný prales, později přecházející v tajemný háj plný pokroucených buků, habrů, javorů. Bylo to jako cesta časem nazpátek, od léta až k brzkému předjaří, projevujícímu se menšími a menšími listy, nakonec pupeny. Jižní svahy pod hřebenem, tmavozelený ráj borovice s místním názvem munika. A ty výhledy po okolních horách: krasová pláň Čabulja, „hercegovské Himaláje“ Prenj s rozeklaným štítem Otiše, vzdálená Bjelašnica, Maglič, snad i černohorský Durmitor se ztrácel v oparu. Dole léto, nahoře dosud říše sněhu. Pocity dobyvatele Ťan – Šanu, Hindúkuše, Pamíru.

Bosna a Hercegovina – včera, dnes a zítra

Bosna a Hercegovina, dosud tajuplný stát, kam se mnoho nejezdí. Země s bohatou historií, která dala světu svébytnou kulturu, říznutou dávnými pohanskými věky, středověkým pravoslavím a pozdější vlnou islámu. Zdobené náhrobní kameny – stećky – patří ke světovým unikátům.

Bohužel je to i země nejsilněji poznamenaná balkánskými válkami. Ta poslední se odehrála v letech 1992 – 1995 po rozpadu jugoslávského impéria. Bosna tehdy čelila hrůzám válečných front, linií, minometných paleb, neslýchaných masakrů – ten nejznámější, u Srebrenice, si vyžádal víc než 8000 obětí. Do tehdejší doby relativně přátelské komunity, žijící pokojně v jednom státě, podlehly nenávistné propagandě. Bosna se propadla až na samotné dno a teprve Daytonské dohody ukončily krvavou válku. Přesto i dnes je stát složen z autonomní Republiky Srbské (která má vlastní vlajku), federace Bosna i Hercegovina a roztroušených chorvatských minorit. Srbové a Chorvati nadále odmítají být „Bosňany“, neboť se obávají ztotožnění s muslimskými „Bosňáky“. I přistěhovalec se musí někam začlenit – hovořili jsme s lesníkem Svatkem, původem z Ukrajiny, který na sebe vzal chorvatskou identitu. Bosenští Chorvaté a Srbové by rádi svázali své državy s „mateřskými“ státy – ti je ale odmítají jako chudší bratry i jako překážku k cestě do západních sfér. Výsledkem je křehká stabilita, která jinak velmi nesourodý útvar drží pohromadě.

Tamhle za kopcem je Sarajevo

Sarajevo – slavná metropole, na kterou dolehla válka s největší razancí. Tři roky vězelo v obklíčení srbských četníků, tři roky jej zachraňoval tunel vedoucí k letišti, jímž proudily zásoby jídla a vody. I v té strašlivé době se lidé snažili žít obyčejným životem – chodili do kin, divadel, dokonce prý proběhla soutěž Miss Sarajevo – to vše přes denní přestřelky a spršky granátů, s malým kelímkem pitné vody na osobu a den. Dnes působí Sarajevo dojmem moderního velkoměsta, posazeného v překrásném panoramatu okolních kopců. Nedávnou vojnu připomínají stopy kulek v zástavbě a množství rozlehlých hřbitovů. Jinak tepe rytmem lehce orientálního města – zejména centrální turecká čtvrť Baščaršija s několika mešitami, bazary, čajovnami i stínem mohutných platanů na každého zapůsobí.

Symbol rozdělení, symbol smíření?

Subtropický Mostar – sídlo na pomezí Středomoří a Orientu a metropole Hercegoviny – někdejší válku nezapře. Místy je to doslova město duchů: rozstřílená a vybydlená torza hotelů, zřícené domy, šedivá a zaprášená předměstí – vše prorostlé tmavými vykřičníky cypřišů a vějíři palem. Historická čtvrť byla srovnána se zemí, vzácný klenutý Hajruddínův most neodolal náporům vojsk. Centrum bylo později rekonstruováno a již opět žije krámečky kovotepců či prodavačů nargilé. Obnovy se dočkal i most, z jehož dvacetimetrové výše se za mohutného ryku obecenstva vrhají mostarští playboyové vstříc zelenomodrým, ledovým vodám krasové řeky Neretvy.

Dosud je Mostar rozdělen na levobřežní – muslimskou – část a na pravobřežní katolickou. Na ni shlížejí dvě novodobé, poválečné památky: kříž na kopci a stometrové betonové monstrum kostelní věže bez hodin, uprostřed panelového sídliště. Jak zvláštní, jak bizarní.

Pár postřehů na závěr

Toužíte – li navštívit Bosnu, vyplatí se sáhnout po turistickém průvodci. Hor se vám sice nabízí nepřeberně, hrozí v nich však nebezpečí minových polí. Většinou jsme se báli scházet z cesty. Viděli jsme prostranství ohraničená páskami s nápisy POZOR MINE, ba dokonce i „deminera“ s detektorem kovů přímo v akci. Risk nemusí být vždy zisk – nedlouho před naší návštěvou zahynul pastevec na jednom údajně odminovaném prostoru.

Když však budete respektovat jinde v Evropě nevídaná pravidla, Bosna se vám štědře odmění a budete z ní odjíždět o poznání bohatší: o poznání plné radosti z příjemných setkání, rozeklaných velehor, útulných vesnic a městeček, to vše s příchutí smutku z lidské zloby a nenávisti.

Léto konečně klepe na dveře a já po dlouhém odkládání mířím do rumunských hor. V konečném výběru zůstala pohoří Suhard a Rodna. Nechce se mi v létě šlapat českou turistickou magistrálu Fagaraš, a nebo Retezat.

Sranda ve vlaku

Náš dvoučlenný tým odjíždí do Rumunska po až nudné cestě vlakem přes Budapešť. Ovšem hned na hranicích s Rumunskem začíná zábava. Nejdřív kupuju načerno od průvodčího v ECéčku jízdenku do Kluže, ve vlacích tu asi není zvykem prodávat jízdenky. Sice za polovinu ceny než podle tarifu, ale také bez jízdenky, takže ty další 4 hodiny jízdy vlakem třídy EC si moc v klidu neužiju. V Cluji kupuji jízdenku do Vatra Dornei. Jeden vlak do Vatra Dornei právě odjíždí. „To určitě bude až na ten příští,“ říkám si. Po hodině si prohlížím jízdenku, ale ta je fakt napsaná na vlak, co už dávno odjel. U okýnka na mě jen zavrtí paňmáma hlavou: „To si musíte vyměnit do půlhodiny po odjezdu vlaku, teď máte smůlu.“ „A jak to mám asi vědět…!!“ vesele se anglicky bavíme. Po několika marných pokusech to vzdávám, je to jak házet hrách na stěnu. Pro vysvětlení, v Rumunsku se do rychlíků (accelerato) a vyšších vlaků prodává pouze místenka, v jiném vlaku je neplatná. Parťák Kuře se po celou dobu jen vesele pošklebuje, má to na FIBku, mizera, jeho rodiče se zaprodali dráze. Naštěstí jedeme až kolem jedné ráno, průvodčí je utahaný a po kontrole Kuřete už moji jízdenku jen přejede pohledem a pořádně nečte čas. Asi to mám rozházené s nějakým dopravním bohem, Hermésem nebo kýmkoliv, protože nakonec i zpáteční vlak přes Maďarsko bude mít trasu, která je delší než ta zaplacená. Cesta je o pár hodin pomalejší a já bych za to ještě měl platit.

První dny v horách Suhard

Suhard je pohoří táhnoucí se od lázeňského městečka Vatra Dornei na severozápad. Cesta se od města příjemně zvedá, překračuje alpinské louky, na kterých se místy popásají stáda koní nebo ovcí vždy kus pod hřebenem se salašemi.

Oběd vaříme na ohni, konečně hory, kde se člověk cítí svobodně. Vyšší partie dosahují výšek 1500 – 1900 m. n. m., ale nejvyšší vrcholy cesta zpravidla obchází. Druhý den narážíme na salaš. Konverzace vázne, posunková řeč je možná univerzální, ale o počasí se s ní bavit nedá. Nakonec nakoupíme dvoukilovou nálož brynzy za dvě krabičky cigaret. To je tady v horách tvrdá měna, nejdřív po nás bača chtěl asi 400 korun.

Cesta skrz pohoří je dobře značená, krom jednoho místa před sedlem Rotunda, jinak je orientace bezproblémová. Po dvou dnech cesta klesá do sedla Pasul Prislop, kde opět nastoupává na sousední Rodnou.

Pohoří Rodnei

Rodnei je nejvyšší pohoří severní oblasti rumunských Karpat, nejvyšší vrcholy jsou Vf. Pietrosul (2303 m. n. m.) a Vf. Ineu (2279 m. n. m.). Celá oblast má status národního parku a to si každopádně zaslouží. Sice už není tak opuštěná jako Suhard nebo Maramureš, ale stále to ještě ujde. Za sedlem na nás konečně čeká trochu horského očistce. Cesta se vine kousek bokem kolem nádherného ledovcového Lacu ostrohem strmě nahoru přímo na vrchol sousedící s Vf. Ineu. Drápu se nahoru do stoprocentního stoupání, ramena protestují pod váhou pětadvacetikilového mazlíčka, slunce pálí, jak kdyby si mě spletlo s beduínem. Nahoře můžu chvíli popřemýšlet, co jsem tady nahoře vlastně našel??, a pokračujeme do sedla pod další krpál. Proč mě tahle šílenost vlastně baví? Asi bych měl vyhledat pomoc psychologa, možná psychiatra . V sedle mezi nimi je možnost nabrat v lacu vodu, až po Gargalau už se hluboko pod hřebeny člověk zapotí .

Potkáváme skupinku rumunských studentů. Říkají, že jim cesta z Bukurešti sem na sever trvá vlakem 12 hodin, tedy stejně jako z Prahy na hranice s Rumunskem. Dost otřesná rychlost. Až doteď přející počasí se kazí, dává nám ochutnat trochu ze skotského šálku čaje. Naštěstí to nevydrží dlouho, chození v mlze ani moc nemusím. Ale z Ineu, nejvyšší hory na které budeme, samozřejmě nevidíme ani h… Dále stezka valí přes jako nůž ostré hřebínky (zas tak ostré ne). Opravdu lahůdka, super výhledy na obě strany, jedna z nejhezčích horských partií, co jsem viděl. Ale pozor dost často se jde pouze po uzoučkých pěšinách obklopených travou, za mokrého počasí opravdu nebezpečná kratochvíle.

Na jih masiv pozvolně klesá až do zalesněných klínů strží, na sever naopak prudce spadá do hluboce vyrytého údolí, v něm potok líně meandruje v oceánu zeleně, nahoře vidím skrz ostrý vítr jen a jen další hory, které nás obklopují. Trocha romantiky…

Rodnei se táhne v kompaktním hřebeni od východu na západ v rozloze, kterou lze přejít asi za 5 – 7 dní, my ale zahýbáme na sever za horou Gargalau do sedla Rotunda, spojovacího bodu mezi Rodnei a Maramurešem. Cestou pozorujeme stádo ovcí pasoucí se na ostrém výběžku hřebene, na který já bych se ani neodvážil dostat.

Na cestě jsem využil průvodce Rumunsko od nakladatelství JOTA ze série Rough Guides. Mohu ho se spokojeností doporučit i ostatním, kteří nejedou pouze do jedněch hor a zpět. Rozdělení podle regionů Rumunska je příhodné a mapy každého regionu jsou výhodou pro plánování cesty veřejnou dopravou anebo stopem.

Celkově byl obsah o oblastech, které jsem navštívil, velmi dobrý. Například když nám skupinka místních radila, během třiceti sekund se jich k nám seběhlo nejmíň dvanáct, kam se máme vydat dál, doporučili nám vesničku Sepuenca (Sapanta) a ejhle, tahle vesnička je vypíchnutá i v našem průvodci. Zkrátka jsem měl pocit, že obsah přijatelně koresponduje s realitou, což přiznejme si, s některými knížečkami bývá trochu na štíru.

Průvodce obsahuje i slovníček k základní domluvě. Bohužel, zrovna uvedená slovíčka mi v mých občas zapeklitých situacích moc nepomohla. Ale to není to, k čemu je průvodce primárně určen.

---

Další články z letních putování s průvodci od JOTY:

• Střední Amerika: Surfing in the rain
• Norsko: Hardangervidda – největší náhorní plošina Evropy

Rumunské vesnice

Během dalších pár dní ještě navštívíme župu Maramureše, dostaneme se autostopem do Sighetu a Sepuenci (pravopis asi jako Sapanta s diakritikou). O této oblasti se říká, že zde je k vidění staré Rumunsko. Nyní v každé vesnici, do které vede silnice, rostou betonové domy, mladí lidé se stěhují do měst, neudržují tradice a zapomínají na ně. Země je v tak divokém rozvoji, až ji to obrací vzhůru nohama. To není pouze z mého pozorování, ale podle slov lidí, kteří tam posledních několik let žijí. Na druhou stranu některá města opravdu žijí, také infrastruktura minibusové dopravy mezi vesnicemi je opravdu dobrá. Staré vesnické kultury lze asi v Rumunsku stále ještě najít, ale výhodou by byla vlastní doprava. Jinak se starší ráz kultury zachoval prý spíše v sousedním Moldavsku.

Rumunsko je stále zemí, kde lze nalézt opravdovou divočinu. V horách v drsném podnebí vás stále překvapí lidé, kteří neodmítnou pomoc, nebo hladového člověka pozvou na večeři. To se tak moc odlišuje od zvyklostí většiny lidí, že občas zatoužím po takové změně, a je škoda, že pokrokem se to vše ztrácí.

Pár informací k cestě

1lei = podle kurzu 6 – 8 korun

Zpáteční jízdenka pro jednoho do Oradey stojí kolem dvou tisíc, kupoval jsem ji u Wasteels na pražském hlavním nádraží. Po Rumunsku je jízda ECéčkem skutečně drahá, výhodnější jsou accelerata, je potřeba místenka, ta je nutná dokoupit i pro FIBku. Pro vlaky nižší třídy by místenka neměla být potřeba. Lze použít na vlak slevu Euro 26, ale nevím, jak velkou slevu dává. Kartu ISIC na nádraží nebrali. Cesta z Cluje do Vatra Dornei stála přibližně 40 lei, myslím, bez slevy. Výhodnou dopravou jsou minibusy, jezdí jednak do sousední vesnice a zpět, drahé asi jako u nás a jednak autobusy dálkové; cesta od Sighetu do Oradey stála 30 až 40 lei.

Kultura dopravy je spíš podobná Jižní Americe – stopnout autobus, zaplatit, baťoh dozadu a jede se, akorát se nesmlouvá. Autostopem se lze také dostat, ale lidé jezdí spíš na trasách město – vesnice a nazpátek, do vzdálenějších vesnic, které jsou kolmo na obvyklý směr aut, těžko něco stopnete. Většina lidí je zvyklá za stop dostat nějaké peníze. Cena jídla přibližně stejné jako u nás, i v nejzapadlejších vesničkách u hor byl aspoň jeden obchod.

Pokud člověk nemíří pouze do hor, ale i do Rumunska jako celku vyplatí se zvážit koupi průvodce. Využil jsem průvodce Rumunsko Rough Guides od nakladatelství Jota a se spokojeností ho mohu doporučit. Základy rumunštiny nejsou moc těžké, není složité po nějakém čase domluvit základní věci. I když má hodně podobných slov se španělštinou, tak španělsky to nefunguje.

Léto konečně klepe na dveře a já po dlouhém odkládání mířím do rumunských hor. V konečném výběru zůstala pohoří Suhard a Rodna. Nechce se mi v létě šlapat českou turistickou magistrálu Fagaraš, a nebo Retezat.

Sranda ve vlaku

Náš dvoučlenný tým odjíždí do Rumunska po až nudné cestě vlakem přes Budapešť. Ovšem hned na hranicích s Rumunskem začíná zábava. Nejdřív kupuju načerno od průvodčího v ECéčku jízdenku do Kluže, ve vlacích tu asi není zvykem prodávat jízdenky. Sice za polovinu ceny než podle tarifu, ale také bez jízdenky, takže ty další 4 hodiny jízdy vlakem třídy EC si moc v klidu neužiju. V Cluji kupuji jízdenku do Vatra Dornei. Jeden vlak do Vatra Dornei právě odjíždí. „To určitě bude až na ten příští,“ říkám si. Po hodině si prohlížím jízdenku, ale ta je fakt napsaná na vlak, co už dávno odjel. U okýnka na mě jen zavrtí paňmáma hlavou: „To si musíte vyměnit do půlhodiny po odjezdu vlaku, teď máte smůlu.“ „A jak to mám asi vědět…!!“ vesele se anglicky bavíme. Po několika marných pokusech to vzdávám, je to jak házet hrách na stěnu. Pro vysvětlení, v Rumunsku se do rychlíků (accelerato) a vyšších vlaků prodává pouze místenka, v jiném vlaku je neplatná. Parťák Kuře se po celou dobu jen vesele pošklebuje, má to na FIBku, mizera, jeho rodiče se zaprodali dráze. Naštěstí jedeme až kolem jedné ráno, průvodčí je utahaný a po kontrole Kuřete už moji jízdenku jen přejede pohledem a pořádně nečte čas. Asi to mám rozházené s nějakým dopravním bohem, Hermésem nebo kýmkoliv, protože nakonec i zpáteční vlak přes Maďarsko bude mít trasu, která je delší než ta zaplacená. Cesta je o pár hodin pomalejší a já bych za to ještě měl platit.

První dny v horách Suhard

Suhard je pohoří táhnoucí se od lázeňského městečka Vatra Dornei na severozápad. Cesta se od města příjemně zvedá, překračuje alpinské louky, na kterých se místy popásají stáda koní nebo ovcí vždy kus pod hřebenem se salašemi.

Oběd vaříme na ohni, konečně hory, kde se člověk cítí svobodně. Vyšší partie dosahují výšek 1500 – 1900 m. n. m., ale nejvyšší vrcholy cesta zpravidla obchází. Druhý den narážíme na salaš. Konverzace vázne, posunková řeč je možná univerzální, ale o počasí se s ní bavit nedá. Nakonec nakoupíme dvoukilovou nálož brynzy za dvě krabičky cigaret. To je tady v horách tvrdá měna, nejdřív po nás bača chtěl asi 400 korun.

Cesta skrz pohoří je dobře značená, krom jednoho místa před sedlem Rotunda, jinak je orientace bezproblémová. Po dvou dnech cesta klesá do sedla Pasul Prislop, kde opět nastoupává na sousední Rodnou.

Pohoří Rodnei

Rodnei je nejvyšší pohoří severní oblasti rumunských Karpat, nejvyšší vrcholy jsou Vf. Pietrosul (2303 m. n. m.) a Vf. Ineu (2279 m. n. m.). Celá oblast má status národního parku a to si každopádně zaslouží. Sice už není tak opuštěná jako Suhard nebo Maramureš, ale stále to ještě ujde. Za sedlem na nás konečně čeká trochu horského očistce. Cesta se vine kousek bokem kolem nádherného ledovcového Lacu ostrohem strmě nahoru přímo na vrchol sousedící s Vf. Ineu. Drápu se nahoru do stoprocentního stoupání, ramena protestují pod váhou pětadvacetikilového mazlíčka, slunce pálí, jak kdyby si mě spletlo s beduínem. Nahoře můžu chvíli popřemýšlet, co jsem tady nahoře vlastně našel??, a pokračujeme do sedla pod další krpál. Proč mě tahle šílenost vlastně baví? Asi bych měl vyhledat pomoc psychologa, možná psychiatra . V sedle mezi nimi je možnost nabrat v lacu vodu, až po Gargalau už se hluboko pod hřebeny člověk zapotí .

Potkáváme skupinku rumunských studentů. Říkají, že jim cesta z Bukurešti sem na sever trvá vlakem 12 hodin, tedy stejně jako z Prahy na hranice s Rumunskem. Dost otřesná rychlost. Až doteď přející počasí se kazí, dává nám ochutnat trochu ze skotského šálku čaje. Naštěstí to nevydrží dlouho, chození v mlze ani moc nemusím. Ale z Ineu, nejvyšší hory na které budeme, samozřejmě nevidíme ani h… Dále stezka valí přes jako nůž ostré hřebínky (zas tak ostré ne). Opravdu lahůdka, super výhledy na obě strany, jedna z nejhezčích horských partií, co jsem viděl. Ale pozor dost často se jde pouze po uzoučkých pěšinách obklopených travou, za mokrého počasí opravdu nebezpečná kratochvíle.

Na jih masiv pozvolně klesá až do zalesněných klínů strží, na sever naopak prudce spadá do hluboce vyrytého údolí, v něm potok líně meandruje v oceánu zeleně, nahoře vidím skrz ostrý vítr jen a jen další hory, které nás obklopují. Trocha romantiky…

Rodnei se táhne v kompaktním hřebeni od východu na západ v rozloze, kterou lze přejít asi za 5 – 7 dní, my ale zahýbáme na sever za horou Gargalau do sedla Rotunda, spojovacího bodu mezi Rodnei a Maramurešem. Cestou pozorujeme stádo ovcí pasoucí se na ostrém výběžku hřebene, na který já bych se ani neodvážil dostat.

Na cestě jsem využil průvodce Rumunsko od nakladatelství JOTA ze série Rough Guides. Mohu ho se spokojeností doporučit i ostatním, kteří nejedou pouze do jedněch hor a zpět. Rozdělení podle regionů Rumunska je příhodné a mapy každého regionu jsou výhodou pro plánování cesty veřejnou dopravou anebo stopem.

Celkově byl obsah o oblastech, které jsem navštívil, velmi dobrý. Například když nám skupinka místních radila, během třiceti sekund se jich k nám seběhlo nejmíň dvanáct, kam se máme vydat dál, doporučili nám vesničku Sepuenca (Sapanta) a ejhle, tahle vesnička je vypíchnutá i v našem průvodci. Zkrátka jsem měl pocit, že obsah přijatelně koresponduje s realitou, což přiznejme si, s některými knížečkami bývá trochu na štíru.

Průvodce obsahuje i slovníček k základní domluvě. Bohužel, zrovna uvedená slovíčka mi v mých občas zapeklitých situacích moc nepomohla. Ale to není to, k čemu je průvodce primárně určen.

---

Další články z letních putování s průvodci od JOTY:

• Střední Amerika: Surfing in the rain
• Norsko: Hardangervidda – největší náhorní plošina Evropy

Rumunské vesnice

Během dalších pár dní ještě navštívíme župu Maramureše, dostaneme se autostopem do Sighetu a Sepuenci (pravopis asi jako Sapanta s diakritikou). O této oblasti se říká, že zde je k vidění staré Rumunsko. Nyní v každé vesnici, do které vede silnice, rostou betonové domy, mladí lidé se stěhují do měst, neudržují tradice a zapomínají na ně. Země je v tak divokém rozvoji, až ji to obrací vzhůru nohama. To není pouze z mého pozorování, ale podle slov lidí, kteří tam posledních několik let žijí. Na druhou stranu některá města opravdu žijí, také infrastruktura minibusové dopravy mezi vesnicemi je opravdu dobrá. Staré vesnické kultury lze asi v Rumunsku stále ještě najít, ale výhodou by byla vlastní doprava. Jinak se starší ráz kultury zachoval prý spíše v sousedním Moldavsku.

Rumunsko je stále zemí, kde lze nalézt opravdovou divočinu. V horách v drsném podnebí vás stále překvapí lidé, kteří neodmítnou pomoc, nebo hladového člověka pozvou na večeři. To se tak moc odlišuje od zvyklostí většiny lidí, že občas zatoužím po takové změně, a je škoda, že pokrokem se to vše ztrácí.

Pár informací k cestě

1lei = podle kurzu 6 – 8 korun

Zpáteční jízdenka pro jednoho do Oradey stojí kolem dvou tisíc, kupoval jsem ji u Wasteels na pražském hlavním nádraží. Po Rumunsku je jízda ECéčkem skutečně drahá, výhodnější jsou accelerata, je potřeba místenka, ta je nutná dokoupit i pro FIBku. Pro vlaky nižší třídy by místenka neměla být potřeba. Lze použít na vlak slevu Euro 26, ale nevím, jak velkou slevu dává. Kartu ISIC na nádraží nebrali. Cesta z Cluje do Vatra Dornei stála přibližně 40 lei, myslím, bez slevy. Výhodnou dopravou jsou minibusy, jezdí jednak do sousední vesnice a zpět, drahé asi jako u nás a jednak autobusy dálkové; cesta od Sighetu do Oradey stála 30 až 40 lei.

Kultura dopravy je spíš podobná Jižní Americe – stopnout autobus, zaplatit, baťoh dozadu a jede se, akorát se nesmlouvá. Autostopem se lze také dostat, ale lidé jezdí spíš na trasách město – vesnice a nazpátek, do vzdálenějších vesnic, které jsou kolmo na obvyklý směr aut, těžko něco stopnete. Většina lidí je zvyklá za stop dostat nějaké peníze. Cena jídla přibližně stejné jako u nás, i v nejzapadlejších vesničkách u hor byl aspoň jeden obchod.

Pokud člověk nemíří pouze do hor, ale i do Rumunska jako celku vyplatí se zvážit koupi průvodce. Využil jsem průvodce Rumunsko Rough Guides od nakladatelství Jota a se spokojeností ho mohu doporučit. Základy rumunštiny nejsou moc těžké, není složité po nějakém čase domluvit základní věci. I když má hodně podobných slov se španělštinou, tak španělsky to nefunguje.

Jak to nedělat aneb Expedice LEDOBORLBEC

Krásná Marmolada. Sluníčko se opírá o majestátné štíty částečně zakryté bílou peřinou sněhu. Je časné ráno, když si náš tým v základním táboře balí ve veselé náladě a perfektní kondici úvazy, lano, helmy a proviant. Na nohy pohorky a hurá zdolávat náš výškový rekord.

Již předem získané informace ze třetí ruky o tom, že cesta na nahoru je rozměklý vyšlapaný chodníček, nás ukolébá a nechá usnout na vavřínech sladké vidiny vrcholu. Tempo udržujeme poměrně svižné, je nám veselo, tím spíš, když díky azurovému nebi nás provází jedinečný výhled na okolní hory.

{{reklama()}}

Za chvíli se nám naskytne první pohled na nástup na ferratu, který začíná těsně nad bílou svážnou plochou hustě zasypanou sutí. Na ní se právě nachází snad tři tucty lidí. Jejich tempo výstupu se nám zdá tuze pomalé, u mnohých se zdá, že se nehýbou vůbec. Smějeme se a s vervou sobě vlastní se vydáváme nahoru s egoistickým cílem všechny je předejít. Když se dosoukáme výš, zjišťujeme, proč stáli na místě. Nazouvali mačky. My mačky nemáme a tak se nahlas přesvědčujeme, že mačky jsou díky kamenům naprostou zbytečností a hloupostí. Ale kameny se postupně mění na kamínky až štěrk a s přibývající nadmořskou výškou přímo úměrně řídnou. A řídnou tak, že po poměrně krátké době došlapujeme na s bídou centimetrové kamínky rozsypané spíše již jen jakoby náhodou v uctivých vzdálenostech od sebe.

Začínám se bát, že se něco pokazilo. Náš šestičlenný tým se roztrhal po celé délce i šířce ledovce, výstup všem dává zabrat víc a víc a lano si leží spokojeně na dně Honzova batohu. Šťastni jsou ti, kteří mají alespoň teleskopické hůlky. Nešťastni zas ti, co se dostanou do místa, odkud není možné jít dál. Tam ani zpátky. Jirka je už příliš vysoko a příliš vlevo, kde je ledovec nejstrmější a úplně holý, a tak setrvává na místě v nepříjemném stínu.

Láďa sedí na velkém balvanu, a když k němu dojdu, vidím, jak ustaraně se tváří. „To jsme přehnali, oni to nezvládnou!“, říká a upírá pohled na Květu s Honzou trápících se o notných pár metrů pod námi. „Zvládnou!“, oponuji mu. Ale mýlím se. Ve vteřině leží Květa na zemi, v další vteřině jede dolů. Namísto kýženého zastavení se po několika metrech nabírá rychlost. Co se docela určitě v tu chvíli zastavilo, bylo moje srdce. Nemůžeme nic dělat, jsme příliš daleko. Ale nakonec nemůže dělat nic ani Honza, který byl v době pádu metr od ní. Jen bezmocně přihlížíme, jak se její tělo sesouvá stále níž a níž. Trvá to nekonečnou dobu, než to vypadá, že se její tělo zastaví o větší kámen, ale kámen zradí. O dalších několik metrů níž je zastavení definitivní. Zůstává bezvládně ležet, Láďa vyskakuje na nohy a neuvěřitelnou rychlostí, o níž si myslím, že ani ledovec za normálních okolností nedovoluje, sestupuje k manželce. Za chvíli na mě volá, že potřebuje lékárnu, která zůstala v Květině batohu a ten mám na zádech já. A tak sestupuji také. Mám půjčenou Jendovu hůlku, jinak bych docela určitě Květu následovala v rychlosjezdu. Poté, co jsem viděla, že se Květa začala hýbat a vypadá relativně v pořádku, jsem nabyla mylný dojem, že jí nic moc nebude. Když stanu přímo u nich, vidím na plochém kameni obří krvavou skvrnu a tisíc malých kolem a dojde mi naše donebevolající hloupost.

Květa je tvrdá žena, svůj stav pobírá poměrně dobře. Je potlučená, oblečení rozervané kde se dá, ale to je naštěstí všechno. Po rychlém ošetření se navazují na lano a sestupují dolů, což je asi první dnešní rozumná věc.

Mezitím se Jirky uvíznuvšího nahoře na strmém ledovém svahu zželelo dvěma dokonale vybaveným Polákům a jali se ho zachraňovat. V mačkách byli v pár vteřinách u něj, navázali ho na lano a do ruky strčili cepín. Byl vysvobozen ze svého vězení uprostřed ledového pole. Nyní byla situace taková, že Květa s Láďou jsou dole, já s Honzou uprostřed, Jirka s Jednou nahoře. Hulákáním na lesy (na hory) se těžce domluvíme na dalším postupu. Já s Honzou sestoupíme s jištěním dolů, ti nahoře lano nemají, pokračují tedy ferratou vzhůru doufajíc, že na druhé straně bude sestupová cesta schůdnější.

Aby nám hory daly náležitě najevo svoji sílu, jako takový bonbonek na závěr se kdesi nahoře uvolnil obří kámen a řítil se dolů nabírajíce s každým dalším odrazem na rychlosti. To by samo o sobě nevadilo, kdyby ovšem dole nebyli Láďa s Květou a kdyby se balvan neřítil přímo na ně. Minul je asi o tři metry, ale od nás shora to vypadalo jako třicet centimetrů. Dnes již podruhé se o mě pokoušely mrákoty a dech mi uvízl kdesi na půli cesty.

Cestou dolů jsme si nadávali do nezodpovědných šílenců a hlupců. Honzu čekal ještě další úkol – dojet pro zbylé členy týmu, kteří se zdárně dostali bez další újmy na jakousi horskou chatu, kde ukončili dnešní sebevražedné aktivity.

V základním táboře mě zalévalo nevýslovné štěstí. Mohlo to dopadnout i mnohem hůř… Hora má nad člověkem vždycky navrch, a když si usmyslí, že vás na svůj vrchol nepustí, nic neuděláte. Můžete být pak jen rádi, že se vám za vaši drzost nepomstila víc.

Jak to nedělat aneb Expedice LEDOBORLBEC

Krásná Marmolada. Sluníčko se opírá o majestátné štíty částečně zakryté bílou peřinou sněhu. Je časné ráno, když si náš tým v základním táboře balí ve veselé náladě a perfektní kondici úvazy, lano, helmy a proviant. Na nohy pohorky a hurá zdolávat náš výškový rekord.

Již předem získané informace ze třetí ruky o tom, že cesta na nahoru je rozměklý vyšlapaný chodníček, nás ukolébá a nechá usnout na vavřínech sladké vidiny vrcholu. Tempo udržujeme poměrně svižné, je nám veselo, tím spíš, když díky azurovému nebi nás provází jedinečný výhled na okolní hory.

{{reklama()}}

Za chvíli se nám naskytne první pohled na nástup na ferratu, který začíná těsně nad bílou svážnou plochou hustě zasypanou sutí. Na ní se právě nachází snad tři tucty lidí. Jejich tempo výstupu se nám zdá tuze pomalé, u mnohých se zdá, že se nehýbou vůbec. Smějeme se a s vervou sobě vlastní se vydáváme nahoru s egoistickým cílem všechny je předejít. Když se dosoukáme výš, zjišťujeme, proč stáli na místě. Nazouvali mačky. My mačky nemáme a tak se nahlas přesvědčujeme, že mačky jsou díky kamenům naprostou zbytečností a hloupostí. Ale kameny se postupně mění na kamínky až štěrk a s přibývající nadmořskou výškou přímo úměrně řídnou. A řídnou tak, že po poměrně krátké době došlapujeme na s bídou centimetrové kamínky rozsypané spíše již jen jakoby náhodou v uctivých vzdálenostech od sebe.

Začínám se bát, že se něco pokazilo. Náš šestičlenný tým se roztrhal po celé délce i šířce ledovce, výstup všem dává zabrat víc a víc a lano si leží spokojeně na dně Honzova batohu. Šťastni jsou ti, kteří mají alespoň teleskopické hůlky. Nešťastni zas ti, co se dostanou do místa, odkud není možné jít dál. Tam ani zpátky. Jirka je už příliš vysoko a příliš vlevo, kde je ledovec nejstrmější a úplně holý, a tak setrvává na místě v nepříjemném stínu.

Láďa sedí na velkém balvanu, a když k němu dojdu, vidím, jak ustaraně se tváří. „To jsme přehnali, oni to nezvládnou!“, říká a upírá pohled na Květu s Honzou trápících se o notných pár metrů pod námi. „Zvládnou!“, oponuji mu. Ale mýlím se. Ve vteřině leží Květa na zemi, v další vteřině jede dolů. Namísto kýženého zastavení se po několika metrech nabírá rychlost. Co se docela určitě v tu chvíli zastavilo, bylo moje srdce. Nemůžeme nic dělat, jsme příliš daleko. Ale nakonec nemůže dělat nic ani Honza, který byl v době pádu metr od ní. Jen bezmocně přihlížíme, jak se její tělo sesouvá stále níž a níž. Trvá to nekonečnou dobu, než to vypadá, že se její tělo zastaví o větší kámen, ale kámen zradí. O dalších několik metrů níž je zastavení definitivní. Zůstává bezvládně ležet, Láďa vyskakuje na nohy a neuvěřitelnou rychlostí, o níž si myslím, že ani ledovec za normálních okolností nedovoluje, sestupuje k manželce. Za chvíli na mě volá, že potřebuje lékárnu, která zůstala v Květině batohu a ten mám na zádech já. A tak sestupuji také. Mám půjčenou Jendovu hůlku, jinak bych docela určitě Květu následovala v rychlosjezdu. Poté, co jsem viděla, že se Květa začala hýbat a vypadá relativně v pořádku, jsem nabyla mylný dojem, že jí nic moc nebude. Když stanu přímo u nich, vidím na plochém kameni obří krvavou skvrnu a tisíc malých kolem a dojde mi naše donebevolající hloupost.

Květa je tvrdá žena, svůj stav pobírá poměrně dobře. Je potlučená, oblečení rozervané kde se dá, ale to je naštěstí všechno. Po rychlém ošetření se navazují na lano a sestupují dolů, což je asi první dnešní rozumná věc.

Mezitím se Jirky uvíznuvšího nahoře na strmém ledovém svahu zželelo dvěma dokonale vybaveným Polákům a jali se ho zachraňovat. V mačkách byli v pár vteřinách u něj, navázali ho na lano a do ruky strčili cepín. Byl vysvobozen ze svého vězení uprostřed ledového pole. Nyní byla situace taková, že Květa s Láďou jsou dole, já s Honzou uprostřed, Jirka s Jednou nahoře. Hulákáním na lesy (na hory) se těžce domluvíme na dalším postupu. Já s Honzou sestoupíme s jištěním dolů, ti nahoře lano nemají, pokračují tedy ferratou vzhůru doufajíc, že na druhé straně bude sestupová cesta schůdnější.

Aby nám hory daly náležitě najevo svoji sílu, jako takový bonbonek na závěr se kdesi nahoře uvolnil obří kámen a řítil se dolů nabírajíce s každým dalším odrazem na rychlosti. To by samo o sobě nevadilo, kdyby ovšem dole nebyli Láďa s Květou a kdyby se balvan neřítil přímo na ně. Minul je asi o tři metry, ale od nás shora to vypadalo jako třicet centimetrů. Dnes již podruhé se o mě pokoušely mrákoty a dech mi uvízl kdesi na půli cesty.

Cestou dolů jsme si nadávali do nezodpovědných šílenců a hlupců. Honzu čekal ještě další úkol – dojet pro zbylé členy týmu, kteří se zdárně dostali bez další újmy na jakousi horskou chatu, kde ukončili dnešní sebevražedné aktivity.

V základním táboře mě zalévalo nevýslovné štěstí. Mohlo to dopadnout i mnohem hůř… Hora má nad člověkem vždycky navrch, a když si usmyslí, že vás na svůj vrchol nepustí, nic neuděláte. Můžete být pak jen rádi, že se vám za vaši drzost nepomstila víc.