Cestovatel.cz

Jsme v Lijiangu – malebném turistickém městečku nacházející se v provincii Yúnnán. Staré centrum města je opravdu překrásné. A také proto turistama doslova přecpané. V době turistické špičky tu není k hnutí. Potřebujeme prostor, velký prostor. Proto se dnes ráno vydáváme do Soutěsky skákajícího tygra. Hurá do krásné přírody a překrásných hor!

Had do autobusu nepatří!

Autobusy do městečka Qiaotou by měly odjíždět podle Lonely Planet každou chvíli. To se nakonec ukazuje jako chyba. Autobus v 11:30 už byl plný a další jede až v 13:30. Náš autobus má hnedka 20 minut zpoždění. Řidič si totiž dohodnul kšeftík na odvoz nějakých beden. Tak čekáme, než to přinesou a naloží. Jízda autobusem v Číně, to je vždycky velké dobrodružství!

Aby cesta nebyla nudná, o neustálé vzrušení se stará řidič svým předjíždění do zatáček. Nejedeme sice nějak rychle, ale stejně by to byla pěkná rána. Naštěstí to prostě vždycky nějak vyjde. Cestou také míjíme u silnice Číňana s hadem. Jako kdyby na nás mával a snažil se nás zastavit. Jestli se takhle v Číně stopuje, těžko říct. Docela si oddechnu, náš řidič mu nezastavuje.

Šnečí jízdou s častým zatáčkopředjížděním se nakonec dostáváme za 2,5 h do Quiatou. Platíme 50 juanů vstupné a náš autobus zde cestu končí. Potřebujeme dál do soutěsky k Walnut Garden Guesthouse.

Strachojízdou do soutěsky

Sháníme dopravu. Po chvíli nás zastavuje nějaký Američan, jestli se prý nechceme podělit o dopravu. Kdo by nechtěl. Nabídka je férová, 20 juanů za každého. Američan je tu s Číňankou neidentifikova­telného věku. Jestli je to pronajatá přítelkyně, skutečná přítelkyně, kamarádka nebo snad manželka, těžko říct. Spíš než na nějaký trek je oblečená na předváděcí módní molo. Odjíždíme naším minibusem v plné náloži. Cesta je na začátku asfaltová, jen trošku úzká.

Oproti tomu, co nás ale čeká, je to skoro dálnice. Po chvíli se cesta ještě více zužuje. Části silnice jsou spadlé ze srázu dolů. V „lepším případě“ jsou na silnici jen popadané kameny, spíš tedy balvany. Některé úseky jsou jen uježděná a dnes rozbahněná silnice. Náš řidič ale jede, co to jen jde. Já na zadním sedadle nadskakuji jak po sednutí na vosí hnízdo. Vpravo od silnice je sráz dolů, asi tak 300 metrů hluboký. Raději tam nekoukám! Není to bezpečný pocit! Cestou se zastavujeme u peřejí. Voda hučí po skalinách, zemský ráj to na pohled…! Ano, je to tu moc krásný!

Nebezpečný průjezd

Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně. Asi po 30 minutách čekání to rozjíždí nějaký čínský maník s jeepem a projíždí. Sklízí potlesk. Bravo! Odvážlivec! Pak jede náklaďák, také bez problému.

Pro zpestření situace tu jedou dva Číňané na mulách. Chtějí také na druhou stranu. Po vzoru jeepu to co nejvíc rozjedou. Ale mulám se to nějak nezdá. V půlce muly zadrhávají a skákají jak na rodeu. První kovboj ale vítězoslavně projíždí. Druhá mula odskáče i se svým kovbojem do propasti! Kovboj i mula zmizeli. Obecenstvo ztichlo. Všichni čumí na sebe, co se děje, co dělat! K záchranné akci se nikdo nemá, nikdo nechce riskovat. Život v Číně takovou cenu nemá. Naštěstí tam nebyl sráz hned dolů a tak jak kovboj, tak i mula se zachytili. Po chvíli vylézají a přecházejí na druhou stranu. Chvilka napětí opadá.

Proud vody trošku opadává. Projíždějí první minibusy. Vůbec se mi to nelíbí, ale nakonec jedeme také. Takhle vystrašený jsem snad ještě nikdy nebyl. Náš řidič asi taky. Po přejezdu vodou začal radostně výskat a já si uvolnil napnuté svalstvo a uklidnil dech. Uf uf, přežili jsme to! Hurá! Nakonec vystupujeme už v Tina´s GuestHouse. Tu část cesty, kterou jsme chtěli dnes ještě projít, už bychom stíhali tak tak do setmění. Navíc prší a těch adrenalinových zážitků už bylo dneska opravdu až až. V Tina´s přespíme.

Nádherná cesta soutěskou do Quiatou

Ráno mírně prší. Rychle vstáváme a dáváme si co největší přísun energie. Omeletka, Naxi sendvič, jídlo eňo ňůňo. Tina´s doporučuji! Cesta od Tina’s jde strmě do kopce. Po našem tréninku na horu Emei to ale pro nás není problém (článek Míříme na posvátnou horu Emei). Vystoupáme tak asi 500m převýšení. Cesta není jednoduchá. Po blátě to občas dost klouže. Zase z nás leje jak z konve. Ale rychlý a ranní výšlap stojí za to. Nejsou tu žádní turisté. Užíváme si přírodní samotu a vychutnáváme krásné výhledy na soutěsku.

Po překonání 500m převýšení je cesta už víceméně po rovince. Sice po rovince, ale klidná procházka jako v Krkonoších to tu opravdu není. Půl metru od pěšinky je tak kilometrový sráz dolů. Jeden špatný krok nebo zakopnutí a je člověk na své konečné… Ty srázy dolů tu jsou opravdu hluboké a dělají soutěsku tak neuvěřitelně krásnou!

Asi za hodinku se i počasí umoudřuje. Přestává pršet. Vidíme vrcholky hor, na kterých se prohánějí mraky. Je to nádhera! Nejnebezpečnější, co se srázů týče, je cesta mezi Tina´s a Halfway GH. Od Halfway už je to docela takový skoro „lážo plážo“ pochod. Turistů dnes potkáváme opravdu málo (asi 50). Poměr západ vs Čína je tak 50:50. Zase tu tedy platí pravidlo: Kam nevede lanovka, tam Čína nechodí. Turistů sem asi opravdu moc nechodí, protože i stánků je tu jen pár. Anebo není sezóna.

Asi po 6,5h chůze (dle LP osm) přicházíme k Jane´s GH na začátku soutěsky. Dáváme velmi zasloužené pivečko. Minibusem za 20 juanů odjíždíme další kamikadze jízdou přímo do našeho hostelu Mama Naxi v Lijiangu. Cestou vidíme dvě bouračky. Náš šofér předjíždí ale hlava nehlava, nic ho nerozhází. Po našich adrenalinových zážitcích ze soutěsky to s námi už ale také ani nehne. Už jsme zvyklí.

Autor podnikl výlet do Soutěsky skákajícího 27. – 28. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.

Jsme v Lijiangu – malebném turistickém městečku nacházející se v provincii Yúnnán. Staré centrum města je opravdu překrásné. A také proto turistama doslova přecpané. V době turistické špičky tu není k hnutí. Potřebujeme prostor, velký prostor. Proto se dnes ráno vydáváme do Soutěsky skákajícího tygra. Hurá do krásné přírody a překrásných hor!

Had do autobusu nepatří!

Autobusy do městečka Qiaotou by měly odjíždět podle Lonely Planet každou chvíli. To se nakonec ukazuje jako chyba. Autobus v 11:30 už byl plný a další jede až v 13:30. Náš autobus má hnedka 20 minut zpoždění. Řidič si totiž dohodnul kšeftík na odvoz nějakých beden. Tak čekáme, než to přinesou a naloží. Jízda autobusem v Číně, to je vždycky velké dobrodružství!

Aby cesta nebyla nudná, o neustálé vzrušení se stará řidič svým předjíždění do zatáček. Nejedeme sice nějak rychle, ale stejně by to byla pěkná rána. Naštěstí to prostě vždycky nějak vyjde. Cestou také míjíme u silnice Číňana s hadem. Jako kdyby na nás mával a snažil se nás zastavit. Jestli se takhle v Číně stopuje, těžko říct. Docela si oddechnu, náš řidič mu nezastavuje.

Šnečí jízdou s častým zatáčkopředjížděním se nakonec dostáváme za 2,5 h do Quiatou. Platíme 50 juanů vstupné a náš autobus zde cestu končí. Potřebujeme dál do soutěsky k Walnut Garden Guesthouse.

Strachojízdou do soutěsky

Sháníme dopravu. Po chvíli nás zastavuje nějaký Američan, jestli se prý nechceme podělit o dopravu. Kdo by nechtěl. Nabídka je férová, 20 juanů za každého. Američan je tu s Číňankou neidentifikova­telného věku. Jestli je to pronajatá přítelkyně, skutečná přítelkyně, kamarádka nebo snad manželka, těžko říct. Spíš než na nějaký trek je oblečená na předváděcí módní molo. Odjíždíme naším minibusem v plné náloži. Cesta je na začátku asfaltová, jen trošku úzká.

Oproti tomu, co nás ale čeká, je to skoro dálnice. Po chvíli se cesta ještě více zužuje. Části silnice jsou spadlé ze srázu dolů. V „lepším případě“ jsou na silnici jen popadané kameny, spíš tedy balvany. Některé úseky jsou jen uježděná a dnes rozbahněná silnice. Náš řidič ale jede, co to jen jde. Já na zadním sedadle nadskakuji jak po sednutí na vosí hnízdo. Vpravo od silnice je sráz dolů, asi tak 300 metrů hluboký. Raději tam nekoukám! Není to bezpečný pocit! Cestou se zastavujeme u peřejí. Voda hučí po skalinách, zemský ráj to na pohled…! Ano, je to tu moc krásný!

Nebezpečný průjezd

Po dvou kilometrech cesty nastává problém, který překvapuje i místní. Celý den pršelo a přes cestu se valí proud vody. Nikdo se to neodvažuje projet. Občas spadnou na cestu i nějaké kameny. Všichni čučí na proud vody, my taky. Nevypadá to vůbec bezpečně. Asi po 30 minutách čekání to rozjíždí nějaký čínský maník s jeepem a projíždí. Sklízí potlesk. Bravo! Odvážlivec! Pak jede náklaďák, také bez problému.

Pro zpestření situace tu jedou dva Číňané na mulách. Chtějí také na druhou stranu. Po vzoru jeepu to co nejvíc rozjedou. Ale mulám se to nějak nezdá. V půlce muly zadrhávají a skákají jak na rodeu. První kovboj ale vítězoslavně projíždí. Druhá mula odskáče i se svým kovbojem do propasti! Kovboj i mula zmizeli. Obecenstvo ztichlo. Všichni čumí na sebe, co se děje, co dělat! K záchranné akci se nikdo nemá, nikdo nechce riskovat. Život v Číně takovou cenu nemá. Naštěstí tam nebyl sráz hned dolů a tak jak kovboj, tak i mula se zachytili. Po chvíli vylézají a přecházejí na druhou stranu. Chvilka napětí opadá.

Proud vody trošku opadává. Projíždějí první minibusy. Vůbec se mi to nelíbí, ale nakonec jedeme také. Takhle vystrašený jsem snad ještě nikdy nebyl. Náš řidič asi taky. Po přejezdu vodou začal radostně výskat a já si uvolnil napnuté svalstvo a uklidnil dech. Uf uf, přežili jsme to! Hurá! Nakonec vystupujeme už v Tina´s GuestHouse. Tu část cesty, kterou jsme chtěli dnes ještě projít, už bychom stíhali tak tak do setmění. Navíc prší a těch adrenalinových zážitků už bylo dneska opravdu až až. V Tina´s přespíme.

Nádherná cesta soutěskou do Quiatou

Ráno mírně prší. Rychle vstáváme a dáváme si co největší přísun energie. Omeletka, Naxi sendvič, jídlo eňo ňůňo. Tina´s doporučuji! Cesta od Tina’s jde strmě do kopce. Po našem tréninku na horu Emei to ale pro nás není problém (článek Míříme na posvátnou horu Emei). Vystoupáme tak asi 500m převýšení. Cesta není jednoduchá. Po blátě to občas dost klouže. Zase z nás leje jak z konve. Ale rychlý a ranní výšlap stojí za to. Nejsou tu žádní turisté. Užíváme si přírodní samotu a vychutnáváme krásné výhledy na soutěsku.

Po překonání 500m převýšení je cesta už víceméně po rovince. Sice po rovince, ale klidná procházka jako v Krkonoších to tu opravdu není. Půl metru od pěšinky je tak kilometrový sráz dolů. Jeden špatný krok nebo zakopnutí a je člověk na své konečné… Ty srázy dolů tu jsou opravdu hluboké a dělají soutěsku tak neuvěřitelně krásnou!

Asi za hodinku se i počasí umoudřuje. Přestává pršet. Vidíme vrcholky hor, na kterých se prohánějí mraky. Je to nádhera! Nejnebezpečnější, co se srázů týče, je cesta mezi Tina´s a Halfway GH. Od Halfway už je to docela takový skoro „lážo plážo“ pochod. Turistů dnes potkáváme opravdu málo (asi 50). Poměr západ vs Čína je tak 50:50. Zase tu tedy platí pravidlo: Kam nevede lanovka, tam Čína nechodí. Turistů sem asi opravdu moc nechodí, protože i stánků je tu jen pár. Anebo není sezóna.

Asi po 6,5h chůze (dle LP osm) přicházíme k Jane´s GH na začátku soutěsky. Dáváme velmi zasloužené pivečko. Minibusem za 20 juanů odjíždíme další kamikadze jízdou přímo do našeho hostelu Mama Naxi v Lijiangu. Cestou vidíme dvě bouračky. Náš šofér předjíždí ale hlava nehlava, nic ho nerozhází. Po našich adrenalinových zážitcích ze soutěsky to s námi už ale také ani nehne. Už jsme zvyklí.

Autor podnikl výlet do Soutěsky skákajícího 27. – 28. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.

Ještě za časů letecké společnosti SkyEurope, respektive na jaře 2009, jsme podlehli nabídce levných letenek do Larnaky na Kypru. Odlet byl již v březnu, návrat pak počátkem dubna. A musím říci, že jsem dlouho vyháněl z hlavy myšlenku, že je to zkrátka ještě moc brzy na návštěvu Kypru. Tuto domněnku také utvrzoval fakt, že asi týden před odletem jsem u nás ještě odhraboval sníh. Ani pohled na předpověď počasí na Kypru ve mně nevzbudila příliš optimistické myšlenky, neboť na Kypru zrovna delší dobu pršelo a teplota se pohybovala maximálně kolem 15 stupňů. Nicméně jsem všechny možné úvahy hodil za hlavu a jasným cílem bylo nenechat letenky propadnout a na Kypr se podívat tak či tak s tím, že můžu být jen mile překvapen.

Počátek cesty – první příjemná překvapení

A musím říct, že překvapen jsem byl víc než mile. Ale k tomu se dostaneme. Do Larnaky jsme doletěli uprostřed noci, tudíž jsme po celou dobu letu neviděli nic kromě světel a tmy. Po odbavení jsme si přímo na letišti půjčili auto a nutno konstatovat, že cena za půjčení auta byla příjemným překvapením číslo jedna, neboť vzhledem k tomu, že nebyla sezóna, tak byly půjčovny vděčny za každého zákazníka a cena vyšla okolo 10 Euro na den.

Ještě za tmy jsme vyrazili v půjčeném autě směrem k pobřeží a pak dále na západ, přičemž cílem bylo objet celou řeckou část Kypru kolem do kola, zpět pak přes hory Troodos. Kousek za Larnakou jsme zalehli v autě a dospali probdělou noc. Moc dlouho jsme však nespali a hned ráno vyrazili dále po pobřeží směrem na město Limassol. Příjemná překvapení nás provázela i nadále, především to byla vegetace, které bylo všude dost a po zimních deštích bylo vše krásně zelené a čisté. Příjemné bylo nakonec i počasí, kdy se přes noc odtáhla mračna a krásně svítilo slunko, přes den bylo velmi příjemně, pro zimomřivé středoevropany přes poledne až moc teplo. Slunce již také nabralo na síle a člověk po zimě nezvyklý na slunko se tak lehce spálil. Vlivem předešlých dešťů byl také krásně pročištěn vzduch, což ještě umocňovalo kontrast zelených strání a modrého moře.

Governor´s beach a White rocks – další příjemná překvapení

Zhruba na půli cesty mezi Larnakou a Limassolem se nachází pláž Governor´s beach, na kterou jsme se dostali spíše jen náhodou, neboť jsme o ní ani nevěděli. O to více jsme byli překvapeni tím, jak je pláž vzorně udržovaná po celý rok a to přesto, že kromě nás zde snad žádní jiní turisté nebyli. Pláž v kombinaci s čistým mořem a sluncem nad hlavou nás snadno přesvědčila k tomu, abychom zde na chvíli zakotvili a zkusili se i vykoupat. Příjemným překvapením číslo čtyři byla teplota vody v moři, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se v tuto dobu dalo v moři normálně plavat, aniž by člověk byl celý promrzlý. Teplota vody byla opravdu přijatelná a plavání tak nebylo problém.

Governon´s beach je jednou ze zátok mezi bílými skálami (známá jako White Rocks), které dodávají pláži atmosféru, díky níž jsme zde strávili téměř celý den. Následky toho jsme pocítili hned večer, neboť jsme si neuvědomili, jakou sílu může mít zdejší slunce a první jarní spáleniny byly na světě, a to celkem solidní.

Město Paphos a poloostrov Akamas

Od Governon´s beach jsme jeli dále kolem pobřeží, přes Limassol až do města Paphos, jehož centrum je na seznamu UNESCO a opravdu stojí za návštěvu. V tomto případě má návštěva v březnu výhodu v tom, že zde nejsou obrovské davy turistů a dá se zde celkem normálně pohybovat. Poblíž Paphosu je také velké množství kulturních památek od hrobky králů, přes různé hrady a významná místa hlavně z období antiky, ale kulturní památky nebyly na programu dne, neboť naším hlavním cílem byl poloostrov Akamas, který je z přírodního hlediska jasně nejzajímavější částí celého pobřeží řecké části Kypru.

Velká část tohoto poloostrova je součástí národního parku Akamas a autem je jen těžko přístupná, což je z hlediska zachování zdejšího přírodního bohatství jen dobře. Na západní straně poloostrova Akamas se nachází vcelku rozlehlá Lara beach, která je veřejnosti přístupná jen z části, neboť je to významné evropské útočiště želv (karet středomořských), které sem každoročně připlouvají naklást své vejce. Podobné pláže jako Lara beach se táhnou podél celého západního pobřeží poloostrova. Na východní straně poloostrova Akamas podobných pláží již moc nenajdete, lze zde však navštívit tzv. „Afroditiny lázně“, což je v podstatě přírodní studna, kde se údajně koupala sama Afrodita. Toto místo je také výchozím bodem pro mnoho značených turistických okruhů (tracků) různé velikosti a náročnosti. Většina těchto okruhů vede podél pobřeží dále na severozápad, přičemž se cestou otvírají pěkné výhledy na celý poloostrov.

Pohoří Troodos – cedry, kláštery a sníh

Ze severního pobřeží řecké části Kypru jsme vyrazili zpět do Larnaky, ale tentokrát již vnitrozemím přes jediné pohoří a další národní park Troodos. Již po pár kilometrech od pobřeží se začne reliéf dramaticky zvedat a po vystoupání asi do jednoho kilometru se začnou objevovat pěkná panoramata a cestou také narazíte na malebné horská městečka, z nichž je nejznámější Kykkos, což je také významné kyperské poutní místo s klášterem a arcibiskupstvím. Odtud lze již spatřit i nejvyšší horu Kypru Mt. Olympos (1 952 m n. m.). Cestou dále směrem na jih (Larnaku) jsme se k této hoře postupně přiblížili a další překvapení bylo na světě. Mt. Olympus společně i s několika okolními horami byl pokryt sněhem a dokonce byla v provozu i místní lyžařské středisko. My jsme neodolali, a i když jsme s sebou lyže neměli, tak jsme vyrazili sněhem až na vrchol a pak se klouzali po sněhu zpět. Bylo to jedinečné a naprosto nečekané zpestření po slunění se na plážích a koupání se v moři. Po tomto zážitku nás čekal jen zbytek cesty na letiště, kde jsme odevzdali půjčené auto a odletěli zpět do ČR.

Ještě za časů letecké společnosti SkyEurope, respektive na jaře 2009, jsme podlehli nabídce levných letenek do Larnaky na Kypru. Odlet byl již v březnu, návrat pak počátkem dubna. A musím říci, že jsem dlouho vyháněl z hlavy myšlenku, že je to zkrátka ještě moc brzy na návštěvu Kypru. Tuto domněnku také utvrzoval fakt, že asi týden před odletem jsem u nás ještě odhraboval sníh. Ani pohled na předpověď počasí na Kypru ve mně nevzbudila příliš optimistické myšlenky, neboť na Kypru zrovna delší dobu pršelo a teplota se pohybovala maximálně kolem 15 stupňů. Nicméně jsem všechny možné úvahy hodil za hlavu a jasným cílem bylo nenechat letenky propadnout a na Kypr se podívat tak či tak s tím, že můžu být jen mile překvapen.

Počátek cesty – první příjemná překvapení

A musím říct, že překvapen jsem byl víc než mile. Ale k tomu se dostaneme. Do Larnaky jsme doletěli uprostřed noci, tudíž jsme po celou dobu letu neviděli nic kromě světel a tmy. Po odbavení jsme si přímo na letišti půjčili auto a nutno konstatovat, že cena za půjčení auta byla příjemným překvapením číslo jedna, neboť vzhledem k tomu, že nebyla sezóna, tak byly půjčovny vděčny za každého zákazníka a cena vyšla okolo 10 Euro na den.

Ještě za tmy jsme vyrazili v půjčeném autě směrem k pobřeží a pak dále na západ, přičemž cílem bylo objet celou řeckou část Kypru kolem do kola, zpět pak přes hory Troodos. Kousek za Larnakou jsme zalehli v autě a dospali probdělou noc. Moc dlouho jsme však nespali a hned ráno vyrazili dále po pobřeží směrem na město Limassol. Příjemná překvapení nás provázela i nadále, především to byla vegetace, které bylo všude dost a po zimních deštích bylo vše krásně zelené a čisté. Příjemné bylo nakonec i počasí, kdy se přes noc odtáhla mračna a krásně svítilo slunko, přes den bylo velmi příjemně, pro zimomřivé středoevropany přes poledne až moc teplo. Slunce již také nabralo na síle a člověk po zimě nezvyklý na slunko se tak lehce spálil. Vlivem předešlých dešťů byl také krásně pročištěn vzduch, což ještě umocňovalo kontrast zelených strání a modrého moře.

Governor´s beach a White rocks – další příjemná překvapení

Zhruba na půli cesty mezi Larnakou a Limassolem se nachází pláž Governor´s beach, na kterou jsme se dostali spíše jen náhodou, neboť jsme o ní ani nevěděli. O to více jsme byli překvapeni tím, jak je pláž vzorně udržovaná po celý rok a to přesto, že kromě nás zde snad žádní jiní turisté nebyli. Pláž v kombinaci s čistým mořem a sluncem nad hlavou nás snadno přesvědčila k tomu, abychom zde na chvíli zakotvili a zkusili se i vykoupat. Příjemným překvapením číslo čtyři byla teplota vody v moři, ani ve snu by mě nenapadlo, že by se v tuto dobu dalo v moři normálně plavat, aniž by člověk byl celý promrzlý. Teplota vody byla opravdu přijatelná a plavání tak nebylo problém.

Governon´s beach je jednou ze zátok mezi bílými skálami (známá jako White Rocks), které dodávají pláži atmosféru, díky níž jsme zde strávili téměř celý den. Následky toho jsme pocítili hned večer, neboť jsme si neuvědomili, jakou sílu může mít zdejší slunce a první jarní spáleniny byly na světě, a to celkem solidní.

Město Paphos a poloostrov Akamas

Od Governon´s beach jsme jeli dále kolem pobřeží, přes Limassol až do města Paphos, jehož centrum je na seznamu UNESCO a opravdu stojí za návštěvu. V tomto případě má návštěva v březnu výhodu v tom, že zde nejsou obrovské davy turistů a dá se zde celkem normálně pohybovat. Poblíž Paphosu je také velké množství kulturních památek od hrobky králů, přes různé hrady a významná místa hlavně z období antiky, ale kulturní památky nebyly na programu dne, neboť naším hlavním cílem byl poloostrov Akamas, který je z přírodního hlediska jasně nejzajímavější částí celého pobřeží řecké části Kypru.

Velká část tohoto poloostrova je součástí národního parku Akamas a autem je jen těžko přístupná, což je z hlediska zachování zdejšího přírodního bohatství jen dobře. Na západní straně poloostrova Akamas se nachází vcelku rozlehlá Lara beach, která je veřejnosti přístupná jen z části, neboť je to významné evropské útočiště želv (karet středomořských), které sem každoročně připlouvají naklást své vejce. Podobné pláže jako Lara beach se táhnou podél celého západního pobřeží poloostrova. Na východní straně poloostrova Akamas podobných pláží již moc nenajdete, lze zde však navštívit tzv. „Afroditiny lázně“, což je v podstatě přírodní studna, kde se údajně koupala sama Afrodita. Toto místo je také výchozím bodem pro mnoho značených turistických okruhů (tracků) různé velikosti a náročnosti. Většina těchto okruhů vede podél pobřeží dále na severozápad, přičemž se cestou otvírají pěkné výhledy na celý poloostrov.

Pohoří Troodos – cedry, kláštery a sníh

Ze severního pobřeží řecké části Kypru jsme vyrazili zpět do Larnaky, ale tentokrát již vnitrozemím přes jediné pohoří a další národní park Troodos. Již po pár kilometrech od pobřeží se začne reliéf dramaticky zvedat a po vystoupání asi do jednoho kilometru se začnou objevovat pěkná panoramata a cestou také narazíte na malebné horská městečka, z nichž je nejznámější Kykkos, což je také významné kyperské poutní místo s klášterem a arcibiskupstvím. Odtud lze již spatřit i nejvyšší horu Kypru Mt. Olympos (1 952 m n. m.). Cestou dále směrem na jih (Larnaku) jsme se k této hoře postupně přiblížili a další překvapení bylo na světě. Mt. Olympus společně i s několika okolními horami byl pokryt sněhem a dokonce byla v provozu i místní lyžařské středisko. My jsme neodolali, a i když jsme s sebou lyže neměli, tak jsme vyrazili sněhem až na vrchol a pak se klouzali po sněhu zpět. Bylo to jedinečné a naprosto nečekané zpestření po slunění se na plážích a koupání se v moři. Po tomto zážitku nás čekal jen zbytek cesty na letiště, kde jsme odevzdali půjčené auto a odletěli zpět do ČR.

Viktoriino jezero a Kakamega forest, to byly dva hlavní cíle dalšího výletu na západ Keni. Viktoriino jezero je největší africké jezero a čtvrté na světě. Kakamega forest je rezervace, která uchovává poslední zbytky deštného pralesa v Keni.

Jezero velké jako celé Irsko

Viktoriino jezero s rozlohou téměř 70 tis km2 získalo svůj název od prvního Evropana, který jej spatřil, Johna Hanning Speke. Jezero leží na hranicích tří afrických států – Keni, Ugandy a Tanzánie. My jsme se k jezeru snažili dostat z keňské části, která však tvoří pouhých 6% celkové rozlohy.

Největším keňským městem na pobřeží jezera je Kisumu, které je s 350 tis. obyvateli třetí největší město této východoafrické země. Město nepřináší žádné velké zajímavosti pro turisty, proto bylo naším cílem především jezero a tradičně připravovaná ryba Tilapia.

Pokud máte zájem o projížďku motorovou loďkou po jezeře, musíte se obrnit trpělivostí při smlouvání ceny. Naše cena začínala na 120 € za hodinovou projížďku a po asi půlhodině smlouvání, odcházení od lodi a podobných technikách, jsme skončili na přijatelné ceně 3€ za osobu za hodinovou projížďku. Pravděpodobně se můžete dostat i na nižší cenu, ale nám už to stačilo a hlavně jsme se těšili na pozorování hrochů.

Hroši, ptáci, hadi a vyhubené ryby

Jezero je (bylo) domovem pro stovky druhů ryb, ptáků, ale i například hrochů, či hadů. Během naší projížďky jsme měli možnost pozorovat převážně skupinku hrochů, která si užívala vody kousek od nás.

Náš kapitán lodi a průvodce v jedné osobě nám však sdělil, že jezero bylo ještě před asi 60 lety plné ryb a to mnoha různých druhů. Pak ale v roce 1954 zde byl uměle vysazen druh Robalo nilský, sladkovodní predátor, který dorůstá váhy až 200 kg a způsobil zde ekologickou katastrofu – vyhynutí nebo téměř vyhubení několika stovek původních druhů ryb. Zpočátku byly výlovy Robala nilského ve Viktoriině jezeře malé, ale od počátku 80. let 20. století jeho výlov vzrostl až na 90 % ryb vylovených pomocí vlečných sítí.

Večer v Kisumu jsme si zpříjemnili místní specialitou, kterou však nyní již koupíte v celé Keni, a to rybou Tilapia s ugali. Ugali je bílá hmota, která vznikne uvařením mouky ve vodě. Sama o sobě je bez jakékoliv chuti, ale v Keni se hojně používá jako příloha k většině jídel.

Pokud budete v Kisumu trávit pár dní, určitě nezapomeňte využít služeb místních cyklo-taxíků. Kluci na kolech Vás svezou kdekoliv po městě za minimální cenu. Pokud se nebojíte jízdy na vzadu na nosiči, tak to pro Vás bude skvělý zážitek.

Orientační ceny

100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč

Spojení (stejné ceny platí pro cestu zpět)

Nairobi – Nakuru – 200 Ksh

Nakuru – Kisumu – 350 Ksh

Kisumu – Kakamega – 150 Ksh

Poslední zbytky deštného pralesa v Keni

Deštný prales Kakamega leží asi dvě hodiny jízdou matatu severně od Kisumu. Jeho rozloha je cca 230 km2 a jedná se o poslední pozůstatky původního Konžsko-Guinejského pralesa, který se kdysi táhl okolo rovníku od západního pobřeží Afriky až do Keni.

Přístup ke vstupní bráně je vzdálený od města Kakamega asi 12 km a neexistuje tam žádné autobusové spojení. Nejjednodušší variantou je zaplatit si motorku, která Vás tam doveze. Zároveň se jedná i o nejlevnější řešení, které mi přineslo další zajímavou zkušenost s jízdou na motorce s plnou krosnou na zádech .

Prales samotný nabízí asi největší krásy pro zájemce o ptactvo, jehož tu žijí stovky druhů různě pestrobarevných ptáků. Na své si však přijdou i milovníci květin, motýlů, hadů, či opic. Já jsem si raději najal průvodce, protože toulat se sám po pralese mi přišlo trošku nebezpečné. Můj průvodce byl zkušený, nebo se tak alespoň tvářil, podle zvuků, dokázal rozeznat různé druhy ptactva a opic.

Ráno jsme vyrazili na procházku spojenou s pozorováním východu slunce. Trvala asi 6 hodin a věřím, že je to dostatek, pokud nejste opravdu expert na faunu a flóru deštných pralesů, protože po šesti hodinách si toho opravdu už moc nepamatujete. Mně v hlavě uvízla jedna zajímavá informace. V rezervaci žije 35 druhů hadů z toho jich je 18 jedovatých. Takže takové 50 na 50…

Uvařit těstoviny, sbalit batoh a zase na cestu

V malém domku kousek od sídla správy rezervace, kde jsem přespal jednu noc, jsem si ráno ještě uvařil těstoviny s česnekem – poslední zásoby co jsem měl, sbalil batoh a opět na motorce vyrazil zpátky do městečka Kakamega. Zde následoval nákup jídla a už jsem si hledal autobus směr Kitale. Příští cíl – Mt. Elgon a solné jeskyně.

Orientační ceny

Motorkou z Kakamega do rezervace – 200 Ksh, Jízda na Cyklo-Taxi – 20–40 Ksh (záleží na vzdálenosti), Lodí po Viktoriině jezeře – 300 Ksh/osoba­/hodina, Ubytování v Kakamega forest rezervaci – 400 Ksh/noc, Vstupné do rezervace – 600 Ksh/den, Průvodce na dopolední 6-ti hodinovou procházku – 600 Ksh/osoba

Matatu = minibus, nejlevnější způsob hromadné dopravy. Jede, až když je plný, takže si občas můžete chvíli počkat.

Viktoriino jezero a Kakamega forest, to byly dva hlavní cíle dalšího výletu na západ Keni. Viktoriino jezero je největší africké jezero a čtvrté na světě. Kakamega forest je rezervace, která uchovává poslední zbytky deštného pralesa v Keni.

Jezero velké jako celé Irsko

Viktoriino jezero s rozlohou téměř 70 tis km2 získalo svůj název od prvního Evropana, který jej spatřil, Johna Hanning Speke. Jezero leží na hranicích tří afrických států – Keni, Ugandy a Tanzánie. My jsme se k jezeru snažili dostat z keňské části, která však tvoří pouhých 6% celkové rozlohy.

Největším keňským městem na pobřeží jezera je Kisumu, které je s 350 tis. obyvateli třetí největší město této východoafrické země. Město nepřináší žádné velké zajímavosti pro turisty, proto bylo naším cílem především jezero a tradičně připravovaná ryba Tilapia.

Pokud máte zájem o projížďku motorovou loďkou po jezeře, musíte se obrnit trpělivostí při smlouvání ceny. Naše cena začínala na 120 € za hodinovou projížďku a po asi půlhodině smlouvání, odcházení od lodi a podobných technikách, jsme skončili na přijatelné ceně 3€ za osobu za hodinovou projížďku. Pravděpodobně se můžete dostat i na nižší cenu, ale nám už to stačilo a hlavně jsme se těšili na pozorování hrochů.

Hroši, ptáci, hadi a vyhubené ryby

Jezero je (bylo) domovem pro stovky druhů ryb, ptáků, ale i například hrochů, či hadů. Během naší projížďky jsme měli možnost pozorovat převážně skupinku hrochů, která si užívala vody kousek od nás.

Náš kapitán lodi a průvodce v jedné osobě nám však sdělil, že jezero bylo ještě před asi 60 lety plné ryb a to mnoha různých druhů. Pak ale v roce 1954 zde byl uměle vysazen druh Robalo nilský, sladkovodní predátor, který dorůstá váhy až 200 kg a způsobil zde ekologickou katastrofu – vyhynutí nebo téměř vyhubení několika stovek původních druhů ryb. Zpočátku byly výlovy Robala nilského ve Viktoriině jezeře malé, ale od počátku 80. let 20. století jeho výlov vzrostl až na 90 % ryb vylovených pomocí vlečných sítí.

Večer v Kisumu jsme si zpříjemnili místní specialitou, kterou však nyní již koupíte v celé Keni, a to rybou Tilapia s ugali. Ugali je bílá hmota, která vznikne uvařením mouky ve vodě. Sama o sobě je bez jakékoliv chuti, ale v Keni se hojně používá jako příloha k většině jídel.

Pokud budete v Kisumu trávit pár dní, určitě nezapomeňte využít služeb místních cyklo-taxíků. Kluci na kolech Vás svezou kdekoliv po městě za minimální cenu. Pokud se nebojíte jízdy na vzadu na nosiči, tak to pro Vás bude skvělý zážitek.

Orientační ceny

100 Ksh = 1 euro = cca 26 Kč

Spojení (stejné ceny platí pro cestu zpět)

Nairobi – Nakuru – 200 Ksh

Nakuru – Kisumu – 350 Ksh

Kisumu – Kakamega – 150 Ksh

Poslední zbytky deštného pralesa v Keni

Deštný prales Kakamega leží asi dvě hodiny jízdou matatu severně od Kisumu. Jeho rozloha je cca 230 km2 a jedná se o poslední pozůstatky původního Konžsko-Guinejského pralesa, který se kdysi táhl okolo rovníku od západního pobřeží Afriky až do Keni.

Přístup ke vstupní bráně je vzdálený od města Kakamega asi 12 km a neexistuje tam žádné autobusové spojení. Nejjednodušší variantou je zaplatit si motorku, která Vás tam doveze. Zároveň se jedná i o nejlevnější řešení, které mi přineslo další zajímavou zkušenost s jízdou na motorce s plnou krosnou na zádech .

Prales samotný nabízí asi největší krásy pro zájemce o ptactvo, jehož tu žijí stovky druhů různě pestrobarevných ptáků. Na své si však přijdou i milovníci květin, motýlů, hadů, či opic. Já jsem si raději najal průvodce, protože toulat se sám po pralese mi přišlo trošku nebezpečné. Můj průvodce byl zkušený, nebo se tak alespoň tvářil, podle zvuků, dokázal rozeznat různé druhy ptactva a opic.

Ráno jsme vyrazili na procházku spojenou s pozorováním východu slunce. Trvala asi 6 hodin a věřím, že je to dostatek, pokud nejste opravdu expert na faunu a flóru deštných pralesů, protože po šesti hodinách si toho opravdu už moc nepamatujete. Mně v hlavě uvízla jedna zajímavá informace. V rezervaci žije 35 druhů hadů z toho jich je 18 jedovatých. Takže takové 50 na 50…

Uvařit těstoviny, sbalit batoh a zase na cestu

V malém domku kousek od sídla správy rezervace, kde jsem přespal jednu noc, jsem si ráno ještě uvařil těstoviny s česnekem – poslední zásoby co jsem měl, sbalil batoh a opět na motorce vyrazil zpátky do městečka Kakamega. Zde následoval nákup jídla a už jsem si hledal autobus směr Kitale. Příští cíl – Mt. Elgon a solné jeskyně.

Orientační ceny

Motorkou z Kakamega do rezervace – 200 Ksh, Jízda na Cyklo-Taxi – 20–40 Ksh (záleží na vzdálenosti), Lodí po Viktoriině jezeře – 300 Ksh/osoba­/hodina, Ubytování v Kakamega forest rezervaci – 400 Ksh/noc, Vstupné do rezervace – 600 Ksh/den, Průvodce na dopolední 6-ti hodinovou procházku – 600 Ksh/osoba

Matatu = minibus, nejlevnější způsob hromadné dopravy. Jede, až když je plný, takže si občas můžete chvíli počkat.

Cesta se vinula mezi Emeradovým jezerem a jezerem Ducha, což jsou dvě nádherně zbarvená jezera, lákající k zastavení a odpočinku. Jasná barva jejich vod je výsledkem odrazu světla od hlubokých nánosů jemných usazenin zbytků miliard škeblí sladkovodních měkkýšů. Podle toho z jakého úhlu se na jezero díváte, se voda mění z jasně zelené přes blankytně modrou až po ostře tyrkysovou. Z východu se na jezera dívá majestátní vrchol hory Caribou. Když se cesta přiblíží k městečku Carcross, mine miniaturní poušť, vytvořenou pravidelnými jižními větry ženoucími s sebou jemňoučké písečné nánosy, které za sebou zanechal ledovcový splaz. Po pravdě řečeno, procházka písečnými dunami zrovna na Aljašce, kterou má každý z nás v podvědomí jako zemi sněhu a ledu, působí značně bizardně.

Caribou Crossing

Město Carcross, ležící na uzoučké šíji mezi dvěma jezery Bennett a Nares, se původně jmenovalo Caribou Crossing, protože těmito místy pravidelně táhly stáda jelenů karibu. Obyvatelé ale po čase začali mít dost toho, že se jim ztrácela pošta, kterou pošťáci doručovali všude tam, kde v názvu našli buď Caribou nebo Crossing. A tak přišli na nápad svojí lstivostí hodný bájného Odysea: město přejmenovat, až z toho vznikl dnešní Carcross. V jediné zdejší restauraci, a nebyla jen tak ledajaká, byla v nejstarším nonstop fungujícím hotelu na celém Yukonu, jsme se zastavili oběd, který nám přinesla ukoptěná indiánská dívka, které nebylo více než šestnáct let. Z okna jsme pozorovali chmurné zbytky parníku, který kdysi odsud jezdil až do Dawson City, ale z kterého po nedávném požáru zbyla jen špička a ohořelé zbytky strojovny. U okolních stolů se zatím občerstvovalo několik indiánských rodin, jejichž oblečení naznačovalo, že se živí spravováním silnic, což ve zdejších podmínkách musí být nadlidská a nikdy nekončící práce. Ale zase to má člověk jako job až do důchodu, protože silnice vyžadují doslova neustálou péči.

O kilometr dál leží domorodá vesnička obydlená především Indiány kmene Tagish a Tlingit. Na jejím hřbitově spí svůj věčný sen Tagish Charlie, který se navždy zapsal do zdejších dějin svou spoluúčastí při nálezu zlata na Klondiku. Čerstvá kytice fireweeds ukazovala, že na něj stále ještě někdo vzpomíná.

Frederick Schwatka

Silnice se kroutí kolem Tagish Lake, na druhé straně jezera ční pískovcové útesy a v jezeře jsou ostrůvky, vypadající jako rozházené valouny. Největší ostrov se jmenuje Bove. Je to jeden z pozůstatků jmen, které zde za své objevitelské cesty po Yukonu v roce 1883 marnotratně rozdával americký cestovatel Frederick Schwatka. Dopálil tím mnoho Kanaďanů, protože Schwatka přejmenoval řadu míst, které už dávno své jméno měly, a dodnes panuje v názvosloví určitý zmatek, někdo používá původní názvy, někdo Schwatkovy, a některé musela kanadská vláda opět přejmenovat. O kus dál je Zmučené údolí, jehož dno je pokryto stovkami jezírek, vyhloubených v žulové skále ustupujícím ledovcem. Ledovcové rýhy jsou zde ještě velice dobře rozeznatelné. Jelikož je tu velmi málo půdy, vedle lišejníků a mechů je tu jen minimální vegetace, pouze zakrslé borovice se občas snaží zachytit se na holé skále. Zimní větry vanoucí z okolních hor ohnuly stromy do podivných tvarů. Na konci údolí stávala indiánská vesnice, později malý kamp se stanovištěm kanadské jízdní policie. Během zimy to tu vypadalo celkem dobře, ale když sníh roztál, tábor se změnil v moře bahna.

Jeden z projíždějících kněží to v roce 1898 popsal slovy: “Tak špinavé místo jsem ještě nikdy neviděl. Nebezpečně vypadající psi se potulují mezi stany a perou se o hnijící koňské maso. Umaštěné ženy, děti v cárem a špinaví muži se procházejí v moři bahna a špíny.”

Skagway je na dohled

Silnice překročila slavný průsmyk White Pass a prudce klesá směrem k moři. Na levé straně je prudká propast, z pravé strany burácí nesčetné vodopády, končící v bělostných vodách Skagway River tekoucí hluboko pod námi. Brzy se naskýtá první pohled na město Skagway, nazývaný kdysi místem jen o trošku lepším než je peklo na zemi. Indiáni ho snad původně nazývali Skagua, Město severního větru, a domnívali se, že je to místo nevhodné pro lidi. Když však v roce 1887 připlul kapitán William Moore, viděl před sebou nekonečné možnosti. Byl to zkušený člověk, veterán většiny zlatých horeček, a byl tehdy hluboce přesvědčen, že příští velké naleziště zlata bude někde u Yukonu a že budoucí prospektoři budou potřebovat solidní přístav jako východiště. Na jaře 1887 prozkoumal s pomocí Indiána zvaného Skookum Jim průsmyk White Pass.

Dnešní Skagway je už jen nostalgickou vzpomínkou na dobu dávno minulé slávy. Nebýt turistů, asi by se z něj už dávno stal dalším městem duchů, navštěvovaným jen těmi nejskalnějšími. My jsme sem dorazili vpodvečer. Když jsme se vydali na procházku městem, míjeli jsme vzorně upravené domy, které vypadaly, jako kdyby v nich včera filmaři z Holywoodu natáčeli další kovbojku. Jen lidí se po městě procházelo proklatě málo, a tak jsme uvažovali, jak se vlastně město na konci silnice může uživit.

Červená cibule

Jak jinak, zakotvili jsme v prvním baru, který jsme našli. V krásném baru nazvaném Červená cibule nás obsluhovala obtloustlá barmanka s pavím pérem nonšalantně zapíchnutým v drdolu, mezi kyprými ňadry jí vykukovala dolarová bankovka. Nevím, jestli to byla inspirace pro zákazníky, aby zvýšili spropitné, zaplatil jsem zcela prozaicky kreditní kartou. Účtenku mi přinesla na tácku, takže ani ta plastiková kartička se s jejím záňadřím neseznámila. Veliké zrcadlo za barem matně odráželo světla lokálu, u dveří brnkal pán v černé buřince na honkytonkové piáno divoký ragtime. Poctivý mahagonový bar ohlazený drsnými dlaněmi budoucích zlatokopů doplňovala dobová výzdoba, prostřílený strop připomínal drsné doby zašlé slávy. V takovémto stylovém prostředí bylo nutné přejít z ginu s tonikem na pořádnou whisky.

Červená cibule byla původně jedním z mnoha zdejších bordelů, strategicky umístěných hned u přístavu, aby je námořníci a zlatokopové přijíždějící na nesčetných lodích prostě nemohli minout. V té době zde používali neobyčejně zajímavý systém. Nad barem stála řada hadrových panenek, každá představovala jednu dívku, oblažující nahoře v malinkých kójích zákazníky. Která dívka měla právě zákazníka, její panenka byla obrácena tváří k zrcadlu. Peníze nebo zlaté nugety padaly trubkou přímo do pokladny za pultem.

Po několika zcela poctivých sklenicích neředěného bourbonu jsem začínal mít poněkud rozostřené oči a vznikal pocit, že ze schodů přichází jedna z dívek ze staré doby, kdy byl zdejší podnik proslaven po celém okolí, ale byla to jen další z převlečených slečen, která se přicházela tužit za bar. Zvedli jsme se a šli dál, pár od piána nám na rozloučenou smekl věkem vyleštěný tvrďák a byli jsme zase na ulici.

Nejslavnější ze zdejších slečen jsme pak druhý den mohli navštívit na místním hřbitově, její hrob má nápis “Dala svoji čest za život Skagwaye”, což je drobná parafráze oslavného nápisu na hrobě místního hrdiny Franka Reida, který se zasloužil o to, že ve zdejším městě zvítězil zákon. Při závěrečné přestřelce přišel o život, ale vděčné město mu dalo na hrob vyrýt nápis “Dal svůj život za čest Skagwaye”.

Procházka po zdejších hřbitovech je smutná i zajímavá současně. Jeden z nich je věnován památce 70 lidí zasypaných v průsmyku Chilkoot lavinou, na dalším spí svůj věčný sen o zlatých nugetech ti, kteří nedorazili dál než sem. Většina z nich přišla do Skagwaye s vidinou zlata a rychlého zbohatnutí, nikdo nečekal, že se po smrti stane turistickou atrakcí. Přicházeli a umírali mladí i staří, nacházeli jsme náhrobky i mnoha dětí. Podle jmen pocházeli zlatokopové nejen z Ameriky, ale i z celé Evropy.

Loď plná spásy

Druhý den vypadal Skagway úplně jinak. Přijela první loď plná výletníků a tak se do města nahrnulo více než tisíc lidí. Seděli jsme zrovna u snídaně, a tak jsme oknem restaurace pozorovali zástupy mastňáků, dámy v drahých róbách a na jehlových podpatcích, babičky s růžovými přelivy na dokonale naondulovaných hlavách, znuděné děti, otrávené povinným přídělem historie, otce znepokojeně počítající zvyšující se náklady výletu, nafintěné gigoly a jejich obstarožní milenky. Večer kolem šesté hodiny se město zase vylidní, jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Loď odjíždí o kus dál a město zase patří turistům ve špinavých teniskách s batohem na zádech.

Odpoledne jsme se vypravili na výlet po vlastní ose. Do batohu jsme naskládali zásoby, lahve s vodou a vyrazili jsme. Nikde nikdo, akorát pár křemenáčů se na nás smálo z mechu, a tak jsme odhodlaně vykračovali dál a dál lesem, minuli temné jezero uprostřed kopců, přešli bažinu po kládách, až jsme došli zase dolů k moři. Krásná skalnatá zátoka původně skrývala pilu poháněnou vodou z potoka. Po pile zbyla jen hromada ohořelých trámů, ale ten potok tam teče dodnes. Bylo už kolem šesté, což na Aljašku nic neznamená, protože stmívat se v létě začne někdy kolem desáté večer, ale les přeci jenom znatelně temněl, a moje manželka viditelně znervózněla. Nejdříve se jí nelíbilo, že dupeme takovou pustinou sami, co prý se stane, když si vymkne kotník. Okoukl jsem její muší váhu a sebevědomě odvětil, že se těch zbývajících pár kilometrů sice pronese, ale že si na to přece jenom troufnu a že jí určitě nebude čekat osud novodobého Meresjeva, hlavně ať se nepostaví na balvan a nezačne řečnit, nebo dopadne jako dědeček ze Saturnina. Pokud ale nepřestane s podobným sýčkováním, tak ji osobně strčím do bažiny, ke které jsme se právě blížili. To ji na chvilku umlčelo, takže další kilometr jsme šlapali mlčky, a slyšet bylo akorát pravidelné syčení spreje proti moskytům, neboť těch pisklavých potvor se v tamějších bažinatých lesech tohoto roku urodilo měrou opravdu nesmírnou.

Cesta zpátky byla přece jenom poněkud z kopce a tak se nám vykračovalo celkem zlehka. Už skoro na konci cesty jsme narazili na zvláštní čtveřici turistů, kteří se doplahočili pouze na začátek stezky, odkud byl překrásný výhled na zátoku a na Skagway, ale zato byli vyzbrojeni několika láhvemi bílého vína, které si pohostinně servírovali na bělostném ubruse, ledabyle rozprostřeném na piknikovém stole. Ani led na chlazení jim nechyběl. Asi jsme vypadali moc překvapeně nebo neobyčejně vysíleně, ale ti dobří lidé nám dali napít. Musím přiznat, že to víno až z daleké Austrálie chutnalo skvěle.

Cesta se vinula mezi Emeradovým jezerem a jezerem Ducha, což jsou dvě nádherně zbarvená jezera, lákající k zastavení a odpočinku. Jasná barva jejich vod je výsledkem odrazu světla od hlubokých nánosů jemných usazenin zbytků miliard škeblí sladkovodních měkkýšů. Podle toho z jakého úhlu se na jezero díváte, se voda mění z jasně zelené přes blankytně modrou až po ostře tyrkysovou. Z východu se na jezera dívá majestátní vrchol hory Caribou. Když se cesta přiblíží k městečku Carcross, mine miniaturní poušť, vytvořenou pravidelnými jižními větry ženoucími s sebou jemňoučké písečné nánosy, které za sebou zanechal ledovcový splaz. Po pravdě řečeno, procházka písečnými dunami zrovna na Aljašce, kterou má každý z nás v podvědomí jako zemi sněhu a ledu, působí značně bizardně.

Caribou Crossing

Město Carcross, ležící na uzoučké šíji mezi dvěma jezery Bennett a Nares, se původně jmenovalo Caribou Crossing, protože těmito místy pravidelně táhly stáda jelenů karibu. Obyvatelé ale po čase začali mít dost toho, že se jim ztrácela pošta, kterou pošťáci doručovali všude tam, kde v názvu našli buď Caribou nebo Crossing. A tak přišli na nápad svojí lstivostí hodný bájného Odysea: město přejmenovat, až z toho vznikl dnešní Carcross. V jediné zdejší restauraci, a nebyla jen tak ledajaká, byla v nejstarším nonstop fungujícím hotelu na celém Yukonu, jsme se zastavili oběd, který nám přinesla ukoptěná indiánská dívka, které nebylo více než šestnáct let. Z okna jsme pozorovali chmurné zbytky parníku, který kdysi odsud jezdil až do Dawson City, ale z kterého po nedávném požáru zbyla jen špička a ohořelé zbytky strojovny. U okolních stolů se zatím občerstvovalo několik indiánských rodin, jejichž oblečení naznačovalo, že se živí spravováním silnic, což ve zdejších podmínkách musí být nadlidská a nikdy nekončící práce. Ale zase to má člověk jako job až do důchodu, protože silnice vyžadují doslova neustálou péči.

O kilometr dál leží domorodá vesnička obydlená především Indiány kmene Tagish a Tlingit. Na jejím hřbitově spí svůj věčný sen Tagish Charlie, který se navždy zapsal do zdejších dějin svou spoluúčastí při nálezu zlata na Klondiku. Čerstvá kytice fireweeds ukazovala, že na něj stále ještě někdo vzpomíná.

Frederick Schwatka

Silnice se kroutí kolem Tagish Lake, na druhé straně jezera ční pískovcové útesy a v jezeře jsou ostrůvky, vypadající jako rozházené valouny. Největší ostrov se jmenuje Bove. Je to jeden z pozůstatků jmen, které zde za své objevitelské cesty po Yukonu v roce 1883 marnotratně rozdával americký cestovatel Frederick Schwatka. Dopálil tím mnoho Kanaďanů, protože Schwatka přejmenoval řadu míst, které už dávno své jméno měly, a dodnes panuje v názvosloví určitý zmatek, někdo používá původní názvy, někdo Schwatkovy, a některé musela kanadská vláda opět přejmenovat. O kus dál je Zmučené údolí, jehož dno je pokryto stovkami jezírek, vyhloubených v žulové skále ustupujícím ledovcem. Ledovcové rýhy jsou zde ještě velice dobře rozeznatelné. Jelikož je tu velmi málo půdy, vedle lišejníků a mechů je tu jen minimální vegetace, pouze zakrslé borovice se občas snaží zachytit se na holé skále. Zimní větry vanoucí z okolních hor ohnuly stromy do podivných tvarů. Na konci údolí stávala indiánská vesnice, později malý kamp se stanovištěm kanadské jízdní policie. Během zimy to tu vypadalo celkem dobře, ale když sníh roztál, tábor se změnil v moře bahna.

Jeden z projíždějících kněží to v roce 1898 popsal slovy: “Tak špinavé místo jsem ještě nikdy neviděl. Nebezpečně vypadající psi se potulují mezi stany a perou se o hnijící koňské maso. Umaštěné ženy, děti v cárem a špinaví muži se procházejí v moři bahna a špíny.”

Skagway je na dohled

Silnice překročila slavný průsmyk White Pass a prudce klesá směrem k moři. Na levé straně je prudká propast, z pravé strany burácí nesčetné vodopády, končící v bělostných vodách Skagway River tekoucí hluboko pod námi. Brzy se naskýtá první pohled na město Skagway, nazývaný kdysi místem jen o trošku lepším než je peklo na zemi. Indiáni ho snad původně nazývali Skagua, Město severního větru, a domnívali se, že je to místo nevhodné pro lidi. Když však v roce 1887 připlul kapitán William Moore, viděl před sebou nekonečné možnosti. Byl to zkušený člověk, veterán většiny zlatých horeček, a byl tehdy hluboce přesvědčen, že příští velké naleziště zlata bude někde u Yukonu a že budoucí prospektoři budou potřebovat solidní přístav jako východiště. Na jaře 1887 prozkoumal s pomocí Indiána zvaného Skookum Jim průsmyk White Pass.

Dnešní Skagway je už jen nostalgickou vzpomínkou na dobu dávno minulé slávy. Nebýt turistů, asi by se z něj už dávno stal dalším městem duchů, navštěvovaným jen těmi nejskalnějšími. My jsme sem dorazili vpodvečer. Když jsme se vydali na procházku městem, míjeli jsme vzorně upravené domy, které vypadaly, jako kdyby v nich včera filmaři z Holywoodu natáčeli další kovbojku. Jen lidí se po městě procházelo proklatě málo, a tak jsme uvažovali, jak se vlastně město na konci silnice může uživit.

Červená cibule

Jak jinak, zakotvili jsme v prvním baru, který jsme našli. V krásném baru nazvaném Červená cibule nás obsluhovala obtloustlá barmanka s pavím pérem nonšalantně zapíchnutým v drdolu, mezi kyprými ňadry jí vykukovala dolarová bankovka. Nevím, jestli to byla inspirace pro zákazníky, aby zvýšili spropitné, zaplatil jsem zcela prozaicky kreditní kartou. Účtenku mi přinesla na tácku, takže ani ta plastiková kartička se s jejím záňadřím neseznámila. Veliké zrcadlo za barem matně odráželo světla lokálu, u dveří brnkal pán v černé buřince na honkytonkové piáno divoký ragtime. Poctivý mahagonový bar ohlazený drsnými dlaněmi budoucích zlatokopů doplňovala dobová výzdoba, prostřílený strop připomínal drsné doby zašlé slávy. V takovémto stylovém prostředí bylo nutné přejít z ginu s tonikem na pořádnou whisky.

Červená cibule byla původně jedním z mnoha zdejších bordelů, strategicky umístěných hned u přístavu, aby je námořníci a zlatokopové přijíždějící na nesčetných lodích prostě nemohli minout. V té době zde používali neobyčejně zajímavý systém. Nad barem stála řada hadrových panenek, každá představovala jednu dívku, oblažující nahoře v malinkých kójích zákazníky. Která dívka měla právě zákazníka, její panenka byla obrácena tváří k zrcadlu. Peníze nebo zlaté nugety padaly trubkou přímo do pokladny za pultem.

Po několika zcela poctivých sklenicích neředěného bourbonu jsem začínal mít poněkud rozostřené oči a vznikal pocit, že ze schodů přichází jedna z dívek ze staré doby, kdy byl zdejší podnik proslaven po celém okolí, ale byla to jen další z převlečených slečen, která se přicházela tužit za bar. Zvedli jsme se a šli dál, pár od piána nám na rozloučenou smekl věkem vyleštěný tvrďák a byli jsme zase na ulici.

Nejslavnější ze zdejších slečen jsme pak druhý den mohli navštívit na místním hřbitově, její hrob má nápis “Dala svoji čest za život Skagwaye”, což je drobná parafráze oslavného nápisu na hrobě místního hrdiny Franka Reida, který se zasloužil o to, že ve zdejším městě zvítězil zákon. Při závěrečné přestřelce přišel o život, ale vděčné město mu dalo na hrob vyrýt nápis “Dal svůj život za čest Skagwaye”.

Procházka po zdejších hřbitovech je smutná i zajímavá současně. Jeden z nich je věnován památce 70 lidí zasypaných v průsmyku Chilkoot lavinou, na dalším spí svůj věčný sen o zlatých nugetech ti, kteří nedorazili dál než sem. Většina z nich přišla do Skagwaye s vidinou zlata a rychlého zbohatnutí, nikdo nečekal, že se po smrti stane turistickou atrakcí. Přicházeli a umírali mladí i staří, nacházeli jsme náhrobky i mnoha dětí. Podle jmen pocházeli zlatokopové nejen z Ameriky, ale i z celé Evropy.

Loď plná spásy

Druhý den vypadal Skagway úplně jinak. Přijela první loď plná výletníků a tak se do města nahrnulo více než tisíc lidí. Seděli jsme zrovna u snídaně, a tak jsme oknem restaurace pozorovali zástupy mastňáků, dámy v drahých róbách a na jehlových podpatcích, babičky s růžovými přelivy na dokonale naondulovaných hlavách, znuděné děti, otrávené povinným přídělem historie, otce znepokojeně počítající zvyšující se náklady výletu, nafintěné gigoly a jejich obstarožní milenky. Večer kolem šesté hodiny se město zase vylidní, jakoby někdo mávl kouzelným proutkem. Loď odjíždí o kus dál a město zase patří turistům ve špinavých teniskách s batohem na zádech.

Odpoledne jsme se vypravili na výlet po vlastní ose. Do batohu jsme naskládali zásoby, lahve s vodou a vyrazili jsme. Nikde nikdo, akorát pár křemenáčů se na nás smálo z mechu, a tak jsme odhodlaně vykračovali dál a dál lesem, minuli temné jezero uprostřed kopců, přešli bažinu po kládách, až jsme došli zase dolů k moři. Krásná skalnatá zátoka původně skrývala pilu poháněnou vodou z potoka. Po pile zbyla jen hromada ohořelých trámů, ale ten potok tam teče dodnes. Bylo už kolem šesté, což na Aljašku nic neznamená, protože stmívat se v létě začne někdy kolem desáté večer, ale les přeci jenom znatelně temněl, a moje manželka viditelně znervózněla. Nejdříve se jí nelíbilo, že dupeme takovou pustinou sami, co prý se stane, když si vymkne kotník. Okoukl jsem její muší váhu a sebevědomě odvětil, že se těch zbývajících pár kilometrů sice pronese, ale že si na to přece jenom troufnu a že jí určitě nebude čekat osud novodobého Meresjeva, hlavně ať se nepostaví na balvan a nezačne řečnit, nebo dopadne jako dědeček ze Saturnina. Pokud ale nepřestane s podobným sýčkováním, tak ji osobně strčím do bažiny, ke které jsme se právě blížili. To ji na chvilku umlčelo, takže další kilometr jsme šlapali mlčky, a slyšet bylo akorát pravidelné syčení spreje proti moskytům, neboť těch pisklavých potvor se v tamějších bažinatých lesech tohoto roku urodilo měrou opravdu nesmírnou.

Cesta zpátky byla přece jenom poněkud z kopce a tak se nám vykračovalo celkem zlehka. Už skoro na konci cesty jsme narazili na zvláštní čtveřici turistů, kteří se doplahočili pouze na začátek stezky, odkud byl překrásný výhled na zátoku a na Skagway, ale zato byli vyzbrojeni několika láhvemi bílého vína, které si pohostinně servírovali na bělostném ubruse, ledabyle rozprostřeném na piknikovém stole. Ani led na chlazení jim nechyběl. Asi jsme vypadali moc překvapeně nebo neobyčejně vysíleně, ale ti dobří lidé nám dali napít. Musím přiznat, že to víno až z daleké Austrálie chutnalo skvěle.

Jeden z nejkrásnějších úseků na cestě z Aradu přes Devu, Sebes, Sibiu, R. Valcea, Pitesti atd., atd., až do hlavního města Bucuresti, popřípadě dál, přes hraniční přechod Giurgiu/Ruse – až do Bulharska.

Na této trase jsem zažil mnoho příhod a nafotil stovky snímků. Postupně se k nim dostanu také, ale nyní bych se chtěl věnovat zmíněnému kaňonu. Táhne se v délce cca 80km od Talmaciu k R. Valcea.

{{reklama()}}

Téměř celou cestu se nad vámi vlevo tyčí pohoří Padure Muntii Fägaräsuii s nejvyššími vrcholy Moldoveanu (2544m) a Negoiu (2535m), vpravo Muntii Cindrel ( Cindrel – 2244m), Muntii Lotrului (Vf. Steflesti – 2242m) a Muntii Capatanei (Mandra-2518m).

Hlubokým údolím kaňonu vás provází řeka Olt a vede tudy i oblíbená železniční trať. Pohled na majestátní svahy po obou stranách je opravdu úchvatný a kdo si jej alespoň jednou neprojede, nemůže tvrdit, že zná Rumunsko. Naleznete zde i spoustu historických památek. Kousek za vesnicí Boita se nad břehem Oltu hrdě vypíná ruina věže, ještě z dob prvního osídlení Římany př. n. l. Sloužila ještě dlouho v 16. Století jako mýtná věž na hranici mezi královstvím Transylvánským a Valašským.

O něco níže, pod hrází přehrady u Calimanesti, jsou zase poměrně dobře zachovalé pozůstatky římské legie. Legie strážily a kontrolovaly plavidla na Oltu. Obchodníci, plavící se po řece na svých lodích a vorech také tyto legie využívali k výměnnému obchodu.

Brezoi

Malé městečko v horní části kaňonu. Za pěkného počasí vhodné místo k zaparkování auta na některém z místních parkovišť, pochutnat si na místních specialitách na grilu, uzených sýrech, nebo rumunské specialitě – ovar z uzeného kolena s místními fazolemi. To je mé nejoblíbenější jídlo v Rumunsku a zdejší kuchaři jej umí opravdu skvěle. Často jsem zde parkoval a vydával se proti proudu řeky Lotru, směrem k náhornímu jezeru Lacul Vidra. Lotru je na rozdíl od Oltu velmi čistá řeka a několikrát jsem se v ní v horkém létě koupal. Tady, v kouzelném údolí, lemovaném vrcholky hor, jsem také potkal nádherné, polodivoké obyvatele těchto končin, nezkažených moderní civilizací.

Balada o divokých koních

Stojím u rumunské řeky Lotru, v hlubokém údolí, mezi horami Vf. Robului (1899m) a Preota (1954m). Kochám se divokou krásou karpatské přírody, batoh na zádech, fotoaparát připravený na krku, když slyším tiché, ostražité zaržání. Ohlédnu se, opatrně usedám na kámen a ani se nehnu. Z kopců přichází téměř neslyšně stádečko neokovaných koní. Vpředu hřebec, vůdce stáda, hodnotí situaci. Pak se ohlédne po ostatních a pomalu, stále mě sledujíc pohledem, přistupuje k řece. Ponoří svou krásnou hlavu do vody a začíná tichounce, jak to umí snad jen tito nádherní tvorové, pít. Potom odfrkne, pohodí hlavou směrem ke stádečku a to pomalu vchází do řeky za svým vůdcem. Pak už si mne nevšímají a neruší je ani cvakání spouště. Vychutnávají si v 37 stupňovém vedru chladivé účinky proudící řeky, cachtají se a dovádějí a dovolují mi tyto neopakovatelné zážitky zachytit obrazem. Vydržel bych tam sedět a dívat se na ně do nekonečna. Po cca hodině však stejně klidně, jak přišli, odcházejí zpět do kopců.

Seděl jsem ještě dlouho na břehu řeky a prožíval znova a znova ty úžasné chvilky klidu a přátelství a bylo mi hrozně dobře. Vezmi čert všechny problémy na rumunských silnicích, trápení s celními úředníky, zkorumpovanou rumunskou policií a podobně. Kdo jednou poznal krásu divoké přírody Karpat, vždy se sem bude chtít opět vrátit.

Království vlků

Kousek od Calimanesti je stará, dnes již opuštěná benzinová pumpa. Tady se dá dobře zaparkovat přímo u silnice a hrozí poměrně malé nebezpečí, že by člověk po návratu z výletu auto nenalezl. Je tady dosti silný provoz. Odtud vede lesní pěšina kolem prudce tekoucí řeky vzhůru, k horským vodopádům.

Do těchto končin se mi podařilo v minulosti zavítat pouze dvakrát a vyfotit jen jeden z vodopádů. Nazval jsem jej „Draculův pláč“. Za to jsem tady zažil nezapomenutelnou příhodu. Je to příběh o toleranci a vzájemné úctě, příběh, na který určitě nikdy nezapomenu.

Cestu k vodopádům znám a vím, že se prudké stoupání k vrcholům několikrát stáčí. Rozhodl jsem se tedy, že si ji tentokrát zkrátím lesem. Stativ s nasazeným fotoaparátem používám jako hůl a pomalu stoupám nahoru. I když je v hustém lese chladněji než na cestě, na kterou se opírá prudké slunce, brzy se mi batoh s fotovýbavou lepí na záda a pomalu začínám litovat, že jsem raději nešel okolo. Na cestu stále nemohu narazit a už jsem zpocený jako kůň. Pak se přede mnou otevře malá planina a mohu si konečně odpočinout.

Usedám na pařez a chystám se shodit batoh ze zad, když zpozoruji pohyb v blízkém houští. Sedí tam malé štěně a upřeně mě pozoruje. Opatrně, pomaličku se zvedám, roztahuji nohy stativu, sundávám krytku z objektivu a zaostřuji. Jsem tak zabrán do čtení dat v hledáčku, přípravou kompozice a expozice, že úplně zapomínám na své okolí. Najednou začínám mít divný pocit. Něco není v pořádku. Slyším tiché, varovné, hrdelní zvuky a pomalu zvedám hlavu od mušle aparátu.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Přiznám, že ve mně tehdy byla velice malá dušička. V duchu jsem se modlil a usilovně přemýšlel, jak se zachovat. Pokud by na mě všichni čtyři zaútočili, neměl bych nejmenší šanci. Pomalu, velice pomaličku, jako ve zpomaleném filmu jsem se narovnával a se stativem, připraveným před sebou k chabé obraně pomaličku couval zpět ke stráni, po které jsem sem, nahoru přišel.

Na svahu jsem se musel na chviličku otočit, abych zkontroloval cestu. Když jsem se ohlédl zpět, planina byla jako vymetená. Po vlcích a štěněti ani památky, nikde nic. Vrátil jsem se dolů na cestu a zpět do auta. Udělal jsem si kafe a dlouho přemýšlel, k čemu to tady vlastně došlo. Snad mi pomohlo mé klidné počínání, které nezavdalo šelmám pocit ohrožení, snad tady sehrálo svou roli něco zcela jiného. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek. Ono to s těmi vlky a Karkulkami asi nebude tak žhavé, jak se v pohádkách vypravuje.

Jeden z nejkrásnějších úseků na cestě z Aradu přes Devu, Sebes, Sibiu, R. Valcea, Pitesti atd., atd., až do hlavního města Bucuresti, popřípadě dál, přes hraniční přechod Giurgiu/Ruse – až do Bulharska.

Na této trase jsem zažil mnoho příhod a nafotil stovky snímků. Postupně se k nim dostanu také, ale nyní bych se chtěl věnovat zmíněnému kaňonu. Táhne se v délce cca 80km od Talmaciu k R. Valcea.

{{reklama()}}

Téměř celou cestu se nad vámi vlevo tyčí pohoří Padure Muntii Fägaräsuii s nejvyššími vrcholy Moldoveanu (2544m) a Negoiu (2535m), vpravo Muntii Cindrel ( Cindrel – 2244m), Muntii Lotrului (Vf. Steflesti – 2242m) a Muntii Capatanei (Mandra-2518m).

Hlubokým údolím kaňonu vás provází řeka Olt a vede tudy i oblíbená železniční trať. Pohled na majestátní svahy po obou stranách je opravdu úchvatný a kdo si jej alespoň jednou neprojede, nemůže tvrdit, že zná Rumunsko. Naleznete zde i spoustu historických památek. Kousek za vesnicí Boita se nad břehem Oltu hrdě vypíná ruina věže, ještě z dob prvního osídlení Římany př. n. l. Sloužila ještě dlouho v 16. Století jako mýtná věž na hranici mezi královstvím Transylvánským a Valašským.

O něco níže, pod hrází přehrady u Calimanesti, jsou zase poměrně dobře zachovalé pozůstatky římské legie. Legie strážily a kontrolovaly plavidla na Oltu. Obchodníci, plavící se po řece na svých lodích a vorech také tyto legie využívali k výměnnému obchodu.

Brezoi

Malé městečko v horní části kaňonu. Za pěkného počasí vhodné místo k zaparkování auta na některém z místních parkovišť, pochutnat si na místních specialitách na grilu, uzených sýrech, nebo rumunské specialitě – ovar z uzeného kolena s místními fazolemi. To je mé nejoblíbenější jídlo v Rumunsku a zdejší kuchaři jej umí opravdu skvěle. Často jsem zde parkoval a vydával se proti proudu řeky Lotru, směrem k náhornímu jezeru Lacul Vidra. Lotru je na rozdíl od Oltu velmi čistá řeka a několikrát jsem se v ní v horkém létě koupal. Tady, v kouzelném údolí, lemovaném vrcholky hor, jsem také potkal nádherné, polodivoké obyvatele těchto končin, nezkažených moderní civilizací.

Balada o divokých koních

Stojím u rumunské řeky Lotru, v hlubokém údolí, mezi horami Vf. Robului (1899m) a Preota (1954m). Kochám se divokou krásou karpatské přírody, batoh na zádech, fotoaparát připravený na krku, když slyším tiché, ostražité zaržání. Ohlédnu se, opatrně usedám na kámen a ani se nehnu. Z kopců přichází téměř neslyšně stádečko neokovaných koní. Vpředu hřebec, vůdce stáda, hodnotí situaci. Pak se ohlédne po ostatních a pomalu, stále mě sledujíc pohledem, přistupuje k řece. Ponoří svou krásnou hlavu do vody a začíná tichounce, jak to umí snad jen tito nádherní tvorové, pít. Potom odfrkne, pohodí hlavou směrem ke stádečku a to pomalu vchází do řeky za svým vůdcem. Pak už si mne nevšímají a neruší je ani cvakání spouště. Vychutnávají si v 37 stupňovém vedru chladivé účinky proudící řeky, cachtají se a dovádějí a dovolují mi tyto neopakovatelné zážitky zachytit obrazem. Vydržel bych tam sedět a dívat se na ně do nekonečna. Po cca hodině však stejně klidně, jak přišli, odcházejí zpět do kopců.

Seděl jsem ještě dlouho na břehu řeky a prožíval znova a znova ty úžasné chvilky klidu a přátelství a bylo mi hrozně dobře. Vezmi čert všechny problémy na rumunských silnicích, trápení s celními úředníky, zkorumpovanou rumunskou policií a podobně. Kdo jednou poznal krásu divoké přírody Karpat, vždy se sem bude chtít opět vrátit.

Království vlků

Kousek od Calimanesti je stará, dnes již opuštěná benzinová pumpa. Tady se dá dobře zaparkovat přímo u silnice a hrozí poměrně malé nebezpečí, že by člověk po návratu z výletu auto nenalezl. Je tady dosti silný provoz. Odtud vede lesní pěšina kolem prudce tekoucí řeky vzhůru, k horským vodopádům.

Do těchto končin se mi podařilo v minulosti zavítat pouze dvakrát a vyfotit jen jeden z vodopádů. Nazval jsem jej „Draculův pláč“. Za to jsem tady zažil nezapomenutelnou příhodu. Je to příběh o toleranci a vzájemné úctě, příběh, na který určitě nikdy nezapomenu.

Cestu k vodopádům znám a vím, že se prudké stoupání k vrcholům několikrát stáčí. Rozhodl jsem se tedy, že si ji tentokrát zkrátím lesem. Stativ s nasazeným fotoaparátem používám jako hůl a pomalu stoupám nahoru. I když je v hustém lese chladněji než na cestě, na kterou se opírá prudké slunce, brzy se mi batoh s fotovýbavou lepí na záda a pomalu začínám litovat, že jsem raději nešel okolo. Na cestu stále nemohu narazit a už jsem zpocený jako kůň. Pak se přede mnou otevře malá planina a mohu si konečně odpočinout.

Usedám na pařez a chystám se shodit batoh ze zad, když zpozoruji pohyb v blízkém houští. Sedí tam malé štěně a upřeně mě pozoruje. Opatrně, pomaličku se zvedám, roztahuji nohy stativu, sundávám krytku z objektivu a zaostřuji. Jsem tak zabrán do čtení dat v hledáčku, přípravou kompozice a expozice, že úplně zapomínám na své okolí. Najednou začínám mít divný pocit. Něco není v pořádku. Slyším tiché, varovné, hrdelní zvuky a pomalu zvedám hlavu od mušle aparátu.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Přiznám, že ve mně tehdy byla velice malá dušička. V duchu jsem se modlil a usilovně přemýšlel, jak se zachovat. Pokud by na mě všichni čtyři zaútočili, neměl bych nejmenší šanci. Pomalu, velice pomaličku, jako ve zpomaleném filmu jsem se narovnával a se stativem, připraveným před sebou k chabé obraně pomaličku couval zpět ke stráni, po které jsem sem, nahoru přišel.

Na svahu jsem se musel na chviličku otočit, abych zkontroloval cestu. Když jsem se ohlédl zpět, planina byla jako vymetená. Po vlcích a štěněti ani památky, nikde nic. Vrátil jsem se dolů na cestu a zpět do auta. Udělal jsem si kafe a dlouho přemýšlel, k čemu to tady vlastně došlo. Snad mi pomohlo mé klidné počínání, které nezavdalo šelmám pocit ohrožení, snad tady sehrálo svou roli něco zcela jiného. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek. Ono to s těmi vlky a Karkulkami asi nebude tak žhavé, jak se v pohádkách vypravuje.