Nedotčená ledová Antarktida

A konečně na pevnině! Již kolem 8 hodiny ráno jsme se teple se
oblékli a naskákali do člunů směr Mikkelsen Harbour. Průvodce nás napřed
povozil kolem ledovcových stěn a potom jsme již vystoupili na pevninu mezi
hnízda tučňáků Gentoo. Byla jich tu celá kolonie roztroušena kolem vody a
na kopci.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě. Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky, kteří se o nás velmi dobře starají. Cesta lodí zatím trvala 3 dny.

Antarktida – první vylodění, tučňáci, tuleni a velryby


A konečně na pevnině! Již kolem 8 hodiny ráno jsme se teple se oblékli a naskákali do člunů směr Mikkelsen Harbour. Průvodce nás napřed povozil kolem ledovcových stěn a potom jsme již vystoupili na pevninu mezi hnízda tučňáků Gentoo. Byla jich tu celá kolonie roztroušena kolem vody a na kopci. Že jste mezi tučňáky bezpečně poznáte podle typického zápachu. K tučňákům můžete jít asi na 4 metry, ale tučňáci samotní to mohou porušit, a tak když se člověk přikrčí, často dojdou až na metr k Vám. Ke každému hnízdišti je pečlivě vyšlapaná cestička po které tučňáci chodí do moře pro potravu. V nedalekém jezírku někteří tučňáci nahánějí sami sebe a hrají si ve vodě. I když je venku kolem 3 stupňů nad nulou tučňákům to nevadí, jejich peří jim poskytuje skvělou tepelnou izolaci. Po důkladné návštěvě tohoto místa a s desítkami pěkných fotek již spěcháme na oběd.

Z lodi máme brzy krásný výhled na sluncem ozářenou zátoku Curtis, která je plná ledových ker a plovoucích úlomků z ledovců. Nádherný den na Antarktidě. Po chvíli odpočinku máme ještě lepší výhled přímo z člunů, kterými objíždíme celou zátoku, fotíme ledové kry a po chvíli zahlédneme ploutve velryby (Minke whale), která nám ale rychle zmizí. O kousek dál se na kusu ledu slunní tuleň. Z obřích ledovců se co chvíli odlomí větší či menší kus ledu a za hromového zvuku padá do vody. Pokračujeme v prohlídce a jednotlivé čluny si předávají zprávy o objevených zvířatech. Vidíme tak další tučňáky a o kousek dál máme také skvělý výhled na samičku sloního tuleně, jejíž velikost odpovídá jménu.


Po několikahodinovém zážitku na člunu jsme zpět na lodi, která se vydává na cestu jižněji k dalším zajímavým místům. Zátoka Curtis je opravdu zážitkem a z kapitánského můstku máme opravdu nezapomenutelný výhled na krajinu plnou ledu za stále ještě slunečného počasí. Máme štěstí a před námi se objevuje velryba (Humpback whale) a náš kapitán úspěšně kormidluje v blízkosti velryby. Asi půl hodiny si tak celá loď prohlíží tohoto krásného živočicha a všechny fotoaparáty jsou v akci. Po opravdu skvělé večeři následuje dokumentární film o místě, na které se vypravíme následující den.

  • Antarktida nepatří žádnému státu.
  • Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
  • Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
  • Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
  • Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel­.cz.
  • CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.

Kempování na Antarktidě

Vzbudili jsme se do chladného dne, ale zato v krásné zátoce v Port Lockroy, kde se nachází jedna z nejstarších chat (stanice), kde již před mnoha desítkami let pobývali britští výzkumníci. Chata je dnes zrekonstruována a nachází se na krásném místě v zátoce obklopena hnízdy tučňáků. Dnes slouží jako muzeum, jak tady žili lidé v minulém století, je zde taky funkční pošta, jediná na Antarktidě. A tak i většina z nás posílá pohledy a kupuje suvenýr z Antarktidy. Celé toto místo je obklopeno krásnými ledovci a vrcholky zasněžených hor, a tak za pěkného počasí se je na co dívat.


Před plavbou si člověk mohl připlatit za extra aktivity, jako jsou kajakování a horolezení. Pravidelně v určený čas se tak pasažéři rozdělí a jedna skupina vyráží kajakovat kolem ledovcového pobřeží a druhá skupina zase zdolávat blízké kopce či ledovcové vrcholy.

Kolem oběda vychází slunce a člověk si opět připadá jako v ráji! Všechno září neposkvrněnou bílou barvou a celý obrázek ještě vylepšuje velryba, která se líně potuluje v těsné blízkosti naší lodi, nádhera. Všichni lidé jsou na palubě a snaží se o nejlepší záběr, ke kterému je spousta příležitostí. Poté se přesunujeme kanálem, který nabízí opět skvostné pohledy na okolní přírodu, na další místo naší plavby. Po cestě míjíme několik velryb, dokonce hejno asi 10 Minke velryb. Celé odpoledne máme krásné slunečné počasí a klidné moře.


V pozdním odpoledni přijíždíme k ostrovu Pleanau a přilehlá zátoka nabízí asi nejlepší pohled v oblasti na ledové kry (icebergs) plovoucí ve vodě. Celá oblast působí jako vrakoviště odpadlých kusů ledu a zátoka je zaplněna nekonečným množstvím ledovců. Později nasedáme na malé čluny a vyrážíme do těsné blízkosti ledových ker, každý kus má svůj osobitý tvar, barvu, velikost a s jasné zářícím sluncem vytvářejí nádhernou podívanou. Celá zátoka je obklopena vysokými štíty zasněžených hor a je těžké si vybrat kterým směrem je lepší podívaná. Nedílnou součástí celé scenérie jsou slunící se tuleni a tučňáci. Zážitkem bylo i to, když se nedaleko našeho člunu objevilo asi 30 tučňáků v řadě vedle sebe a všichni najednou se vydali proti nám a vyskakovali z vody jako delfíni.

Po večeři, na základě krásného počasí a čisté oblohy, přišla další vzrušující část plavby a to kempování pod širým nebem na pevnině Antarktidy! Toto nocování je samozřejmě dobrovolné a minimálně polovina pasažérů nadšeně souhlasí. Opravdu skvělý zážitek uložit se do spacáku mezi hromady sněhu s výhledem na růžově ozářené kusy ledů a ledových ker. V naší těsné blízkosti se prochází zvědaví tučňáci Gentoo a opodál líně leží velký tuleň. Slunce zapadá kolem půlnoci a nabízí neuvěřitelnou podívanou, na bílé Antarktidě je hra světla opravdu zážitkem. Na hvězdnou oblohu samozřejmě nedojde, protože úplná tma tady za celou noc nenastane ani jednou. Když se člověk dobře obleče a navrství než zaleze do spacáku, tak je zima lehce snesitelná. Spal jsem jako zabitý asi do 6 hodiny ráno kdy nás vzbudil hluk tučňáků. Probouzet se uprostřed bíle krajiny bude určitě patřit k mým největším zážitkům z této expedice.


Polární výzkumná stanice a kolonie tučňáků

Zpět na lodi a po vydatné snídani se přesunujeme dále k jihu k argentinským ostrovům a kotvíme poblíž ukrajinské výzkumné stanice Vernadsky. Před sebou máme další naprosto nádherný den s čistou, jasně modrou oblohou. Jako obvykle se jednotlivé skupiny rozprchli z lodi k dalšímu programu. Navštívili jsme výzkumnou stanici, která byla velmi útulná a skvěle vybavená vším, co si dovedete představit, výkonná kuchyň, posilovna, ordinace, bar (s velkou zásobou vodky), kulečník, sauna, pracoviště pro zkoumání ozónové díry a mnohé další. Posádka na stanici je velmi milá a ochotně nám ukazuje celou stanici. V další zátoce navštěvujeme původní chatu, která sloužila výzkumníkům ve čtyřicátých letech a vše je zde skvěle zachované. Výhled na okolní ledovce a hory je za jasného počasí famózní. Nedaleko chaty se povalují 2 druhy tuleňů (Weddell a Fure seals), kteří se námi nenechávají rozptylovat.


Odpoledne trávíme několik hodin na ostrově Petermann, kde se nachází mnoho kolonií tučňáků. K vidění byli tučňáci Gentoo a Adelie, antarktičtí kormoráni, všichni v období rozmnožování rozloženi po okolních skalách. Je opravdu fascinující pozorovat život tučňáků z několika metrů, jak se starají o své vejce, jak si kamínek po kamínku budují své hnízdo, anebo jak vyrážejí svou houpavou a legrační chůzí k moři pro potravu.

Večer je pro nás přichystáno malé překvapení v podobě grilovaní na zádi lodi a celá večeře je pojata jako párty, hraje hudba, nalévá se svařák, kolem dokola jsou švédské stoly a panuje skvělá atmosféra. Kuchaři se opravdu činí, a tak máme skvělou večeři s výhledem na krásné ledovce a kolem lodi dokonce plave velryba. Lepší zakončení dne jsme si ani nemohli přát.

Ledovce, ledové kry a plavání na Antarktidě

Přesunuli jsme se do zátoky Paradise, která je celá lemována strmými ledovcovými stěnami. Na člunech vyrážíme na prohlídku a fotíme světle modré bloky ledu, kterých je tady opravdu hodně. Dnes je potřeba se pořádně obléct a přidat vrstvu navíc, při zatažené obloze a foukajícím větru není těžké pocítit chlad místního podnebí. Následuje vylodění na pevnině a výšlap na jeden menší kopec odkud je nádherný výhled na celou oblast. Cestou dolů používáme přírodní skluzavky ve sněhu a všichni se dobře baví. Kolem oběda opět vykukuje slunce a my pokračujeme k ostrovu Cuverville.


Odpolední vylodění probíhá v nádherné zátoce ostrova Cuverville při nádherném slunečném počasí. Krém na obličej, batoh na záda a asi čtyři z nás vyrážejí na tůru na nejvyšší kopec na ostrově. Mezi koloniemi tučňáků a kopci sněhu šlapeme vzhůru a asi po hodině stojíme na vrcholu a máme asi nejhezčí výhled během celého pobytu na Antarktidě. Počasí je neskutečné a pohled na zasněžené hory, modrou oblohu, zátoku plnou do modra zbarvených ledových ker vytváří scenérii, na kterou člověk nikdy nezapomene. Cesta dolů zvládáme velmi rychle, stačí se posadit na zadek a vytvořit si svou vlastní skluzavku směrem dolů.

Brzy po návratu na loď vedoucí skupiny vyhlásil koupání ve vodách Antarktidy pro ty otužilejší z nás. Slunečné počasí povzbuzuje k tomuto neobvyklému zážitku, ale teplota vody budí respekt, teploměr vody ukazuje 0° C. Nicméně člověk je tady možná jen jednou v životě, a tak to beru skokem z paluby ve 3. patře rovnou do hlubin, asi nemusím popisovat jak studená voda byla, pár temp podél lodi a rychle na loď a do sauny. Všichni se skvěle bavili a zážitek stál za to.

Po večeři kapitán hlásí na obzoru kosatky, tento druh jsme ještě během plavby nepotkali, během dvaceti minut je celá rodinka (asi 5 kosatek) v těsné blízkosti lodi a při západu slunce nabízí opět neobyčejné pohledy na divokou přírodu Antarktidy. Ještě během večera se přesunujeme směrem na sever k ostrovu Deception.

Deception Island a obří tuleňi


Ráno jsme dopluli k ostrovu Deception, který je známý svou vulkanickou činností a je stále aktivní. Oblíbeným místem jsou tak černé pláže, kde si můžete vyhloubit díru do písku a povalovat se v horké vodě, která je ohřívána horkou, sopečnou půdou. Kolem sebe máte výhled na zasněžené kopce a procházející se tučňáky.

Po obědě jsme se přesunuli o pár kilometrů dále k Elephant Point, kde nás čekalo poslední vylodění a pár hodin strávených na pevnině před tím než loď nabere směr zpět do Ushuaia. Měl jsem pocit, že už mě nic nepřekvapí, ale poslední procházka stála opravdu za to. Navštívili jsme pláž, kde se povalovaly desítky či stovky obřích sloních tuleňů. Tito „drobečkové“ váží kolem 1–2 tun a když se dali do pohybu, bylo se na co dívat. Opravdu fantastický pohled na pláž obsypanou masivními zvířaty, která se válejí jeden přes druhého. Mezi nimi se opět procházejí tučňáci a my se procházíme jen pár metrů vedle nich. Zvířata se téměř vůbec nebojí a to nám dovoluje si z Antarktidy odnést opravdu neobyčejné zážitky.


Zpátky do Argentiny

Po devíti dnech, co jsme vypluli z Uschuaia, se vydáváme zpět do Argentiny přes Drakeovu pasáž. Na palubě probíhá ještě vysílání a prezentace různých programů či filmů. Teď je vhodný čas zrekapitulovat si v hlavě celé končící dobrodružství anebo si prohlédnout spoustu nádherných fotek. O popularitě expedice na Antarktidu svědčí i fakt, že na lodi je několik lidí, kteří se sem vypravují opakovaně, jedná paní dokonce již po sedmé!

Celá plavba byla skvěle zorganizována, vše šlo tak, jak bylo naplánováno, jídlo bylo výborné, posádka byla příjemná, průvodci byli skvělí od začátku do konce, nabídnutý program mě každý den mile překvapil a počasí bylo bonusem navíc. Tento výlet na Antarktidu se tak stal neopakovatelným a výjimečným zážitkem, který těžko srovnávat s jiným místem na světě. Vřele doporučuji tuto plavbu na poslední kontinent světa, který Vás prostě nemůže zklamat.

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě. Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky, kteří se o nás velmi dobře starají. Cesta lodí zatím trvala 3 dny.

Antarktida – první vylodění, tučňáci, tuleni a velryby


A konečně na pevnině! Již kolem 8 hodiny ráno jsme se teple se oblékli a naskákali do člunů směr Mikkelsen Harbour. Průvodce nás napřed povozil kolem ledovcových stěn a potom jsme již vystoupili na pevninu mezi hnízda tučňáků Gentoo. Byla jich tu celá kolonie roztroušena kolem vody a na kopci. Že jste mezi tučňáky bezpečně poznáte podle typického zápachu. K tučňákům můžete jít asi na 4 metry, ale tučňáci samotní to mohou porušit, a tak když se člověk přikrčí, často dojdou až na metr k Vám. Ke každému hnízdišti je pečlivě vyšlapaná cestička po které tučňáci chodí do moře pro potravu. V nedalekém jezírku někteří tučňáci nahánějí sami sebe a hrají si ve vodě. I když je venku kolem 3 stupňů nad nulou tučňákům to nevadí, jejich peří jim poskytuje skvělou tepelnou izolaci. Po důkladné návštěvě tohoto místa a s desítkami pěkných fotek již spěcháme na oběd.

Z lodi máme brzy krásný výhled na sluncem ozářenou zátoku Curtis, která je plná ledových ker a plovoucích úlomků z ledovců. Nádherný den na Antarktidě. Po chvíli odpočinku máme ještě lepší výhled přímo z člunů, kterými objíždíme celou zátoku, fotíme ledové kry a po chvíli zahlédneme ploutve velryby (Minke whale), která nám ale rychle zmizí. O kousek dál se na kusu ledu slunní tuleň. Z obřích ledovců se co chvíli odlomí větší či menší kus ledu a za hromového zvuku padá do vody. Pokračujeme v prohlídce a jednotlivé čluny si předávají zprávy o objevených zvířatech. Vidíme tak další tučňáky a o kousek dál máme také skvělý výhled na samičku sloního tuleně, jejíž velikost odpovídá jménu.


Po několikahodinovém zážitku na člunu jsme zpět na lodi, která se vydává na cestu jižněji k dalším zajímavým místům. Zátoka Curtis je opravdu zážitkem a z kapitánského můstku máme opravdu nezapomenutelný výhled na krajinu plnou ledu za stále ještě slunečného počasí. Máme štěstí a před námi se objevuje velryba (Humpback whale) a náš kapitán úspěšně kormidluje v blízkosti velryby. Asi půl hodiny si tak celá loď prohlíží tohoto krásného živočicha a všechny fotoaparáty jsou v akci. Po opravdu skvělé večeři následuje dokumentární film o místě, na které se vypravíme následující den.

  • Antarktida nepatří žádnému státu.
  • Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
  • Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
  • Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
  • Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel­.cz.
  • CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.

Kempování na Antarktidě

Vzbudili jsme se do chladného dne, ale zato v krásné zátoce v Port Lockroy, kde se nachází jedna z nejstarších chat (stanice), kde již před mnoha desítkami let pobývali britští výzkumníci. Chata je dnes zrekonstruována a nachází se na krásném místě v zátoce obklopena hnízdy tučňáků. Dnes slouží jako muzeum, jak tady žili lidé v minulém století, je zde taky funkční pošta, jediná na Antarktidě. A tak i většina z nás posílá pohledy a kupuje suvenýr z Antarktidy. Celé toto místo je obklopeno krásnými ledovci a vrcholky zasněžených hor, a tak za pěkného počasí se je na co dívat.


Před plavbou si člověk mohl připlatit za extra aktivity, jako jsou kajakování a horolezení. Pravidelně v určený čas se tak pasažéři rozdělí a jedna skupina vyráží kajakovat kolem ledovcového pobřeží a druhá skupina zase zdolávat blízké kopce či ledovcové vrcholy.

Kolem oběda vychází slunce a člověk si opět připadá jako v ráji! Všechno září neposkvrněnou bílou barvou a celý obrázek ještě vylepšuje velryba, která se líně potuluje v těsné blízkosti naší lodi, nádhera. Všichni lidé jsou na palubě a snaží se o nejlepší záběr, ke kterému je spousta příležitostí. Poté se přesunujeme kanálem, který nabízí opět skvostné pohledy na okolní přírodu, na další místo naší plavby. Po cestě míjíme několik velryb, dokonce hejno asi 10 Minke velryb. Celé odpoledne máme krásné slunečné počasí a klidné moře.


V pozdním odpoledni přijíždíme k ostrovu Pleanau a přilehlá zátoka nabízí asi nejlepší pohled v oblasti na ledové kry (icebergs) plovoucí ve vodě. Celá oblast působí jako vrakoviště odpadlých kusů ledu a zátoka je zaplněna nekonečným množstvím ledovců. Později nasedáme na malé čluny a vyrážíme do těsné blízkosti ledových ker, každý kus má svůj osobitý tvar, barvu, velikost a s jasné zářícím sluncem vytvářejí nádhernou podívanou. Celá zátoka je obklopena vysokými štíty zasněžených hor a je těžké si vybrat kterým směrem je lepší podívaná. Nedílnou součástí celé scenérie jsou slunící se tuleni a tučňáci. Zážitkem bylo i to, když se nedaleko našeho člunu objevilo asi 30 tučňáků v řadě vedle sebe a všichni najednou se vydali proti nám a vyskakovali z vody jako delfíni.

Po večeři, na základě krásného počasí a čisté oblohy, přišla další vzrušující část plavby a to kempování pod širým nebem na pevnině Antarktidy! Toto nocování je samozřejmě dobrovolné a minimálně polovina pasažérů nadšeně souhlasí. Opravdu skvělý zážitek uložit se do spacáku mezi hromady sněhu s výhledem na růžově ozářené kusy ledů a ledových ker. V naší těsné blízkosti se prochází zvědaví tučňáci Gentoo a opodál líně leží velký tuleň. Slunce zapadá kolem půlnoci a nabízí neuvěřitelnou podívanou, na bílé Antarktidě je hra světla opravdu zážitkem. Na hvězdnou oblohu samozřejmě nedojde, protože úplná tma tady za celou noc nenastane ani jednou. Když se člověk dobře obleče a navrství než zaleze do spacáku, tak je zima lehce snesitelná. Spal jsem jako zabitý asi do 6 hodiny ráno kdy nás vzbudil hluk tučňáků. Probouzet se uprostřed bíle krajiny bude určitě patřit k mým největším zážitkům z této expedice.


Polární výzkumná stanice a kolonie tučňáků

Zpět na lodi a po vydatné snídani se přesunujeme dále k jihu k argentinským ostrovům a kotvíme poblíž ukrajinské výzkumné stanice Vernadsky. Před sebou máme další naprosto nádherný den s čistou, jasně modrou oblohou. Jako obvykle se jednotlivé skupiny rozprchli z lodi k dalšímu programu. Navštívili jsme výzkumnou stanici, která byla velmi útulná a skvěle vybavená vším, co si dovedete představit, výkonná kuchyň, posilovna, ordinace, bar (s velkou zásobou vodky), kulečník, sauna, pracoviště pro zkoumání ozónové díry a mnohé další. Posádka na stanici je velmi milá a ochotně nám ukazuje celou stanici. V další zátoce navštěvujeme původní chatu, která sloužila výzkumníkům ve čtyřicátých letech a vše je zde skvěle zachované. Výhled na okolní ledovce a hory je za jasného počasí famózní. Nedaleko chaty se povalují 2 druhy tuleňů (Weddell a Fure seals), kteří se námi nenechávají rozptylovat.


Odpoledne trávíme několik hodin na ostrově Petermann, kde se nachází mnoho kolonií tučňáků. K vidění byli tučňáci Gentoo a Adelie, antarktičtí kormoráni, všichni v období rozmnožování rozloženi po okolních skalách. Je opravdu fascinující pozorovat život tučňáků z několika metrů, jak se starají o své vejce, jak si kamínek po kamínku budují své hnízdo, anebo jak vyrážejí svou houpavou a legrační chůzí k moři pro potravu.

Večer je pro nás přichystáno malé překvapení v podobě grilovaní na zádi lodi a celá večeře je pojata jako párty, hraje hudba, nalévá se svařák, kolem dokola jsou švédské stoly a panuje skvělá atmosféra. Kuchaři se opravdu činí, a tak máme skvělou večeři s výhledem na krásné ledovce a kolem lodi dokonce plave velryba. Lepší zakončení dne jsme si ani nemohli přát.

Ledovce, ledové kry a plavání na Antarktidě

Přesunuli jsme se do zátoky Paradise, která je celá lemována strmými ledovcovými stěnami. Na člunech vyrážíme na prohlídku a fotíme světle modré bloky ledu, kterých je tady opravdu hodně. Dnes je potřeba se pořádně obléct a přidat vrstvu navíc, při zatažené obloze a foukajícím větru není těžké pocítit chlad místního podnebí. Následuje vylodění na pevnině a výšlap na jeden menší kopec odkud je nádherný výhled na celou oblast. Cestou dolů používáme přírodní skluzavky ve sněhu a všichni se dobře baví. Kolem oběda opět vykukuje slunce a my pokračujeme k ostrovu Cuverville.


Odpolední vylodění probíhá v nádherné zátoce ostrova Cuverville při nádherném slunečném počasí. Krém na obličej, batoh na záda a asi čtyři z nás vyrážejí na tůru na nejvyšší kopec na ostrově. Mezi koloniemi tučňáků a kopci sněhu šlapeme vzhůru a asi po hodině stojíme na vrcholu a máme asi nejhezčí výhled během celého pobytu na Antarktidě. Počasí je neskutečné a pohled na zasněžené hory, modrou oblohu, zátoku plnou do modra zbarvených ledových ker vytváří scenérii, na kterou člověk nikdy nezapomene. Cesta dolů zvládáme velmi rychle, stačí se posadit na zadek a vytvořit si svou vlastní skluzavku směrem dolů.

Brzy po návratu na loď vedoucí skupiny vyhlásil koupání ve vodách Antarktidy pro ty otužilejší z nás. Slunečné počasí povzbuzuje k tomuto neobvyklému zážitku, ale teplota vody budí respekt, teploměr vody ukazuje 0° C. Nicméně člověk je tady možná jen jednou v životě, a tak to beru skokem z paluby ve 3. patře rovnou do hlubin, asi nemusím popisovat jak studená voda byla, pár temp podél lodi a rychle na loď a do sauny. Všichni se skvěle bavili a zážitek stál za to.

Po večeři kapitán hlásí na obzoru kosatky, tento druh jsme ještě během plavby nepotkali, během dvaceti minut je celá rodinka (asi 5 kosatek) v těsné blízkosti lodi a při západu slunce nabízí opět neobyčejné pohledy na divokou přírodu Antarktidy. Ještě během večera se přesunujeme směrem na sever k ostrovu Deception.

Deception Island a obří tuleňi


Ráno jsme dopluli k ostrovu Deception, který je známý svou vulkanickou činností a je stále aktivní. Oblíbeným místem jsou tak černé pláže, kde si můžete vyhloubit díru do písku a povalovat se v horké vodě, která je ohřívána horkou, sopečnou půdou. Kolem sebe máte výhled na zasněžené kopce a procházející se tučňáky.

Po obědě jsme se přesunuli o pár kilometrů dále k Elephant Point, kde nás čekalo poslední vylodění a pár hodin strávených na pevnině před tím než loď nabere směr zpět do Ushuaia. Měl jsem pocit, že už mě nic nepřekvapí, ale poslední procházka stála opravdu za to. Navštívili jsme pláž, kde se povalovaly desítky či stovky obřích sloních tuleňů. Tito „drobečkové“ váží kolem 1–2 tun a když se dali do pohybu, bylo se na co dívat. Opravdu fantastický pohled na pláž obsypanou masivními zvířaty, která se válejí jeden přes druhého. Mezi nimi se opět procházejí tučňáci a my se procházíme jen pár metrů vedle nich. Zvířata se téměř vůbec nebojí a to nám dovoluje si z Antarktidy odnést opravdu neobyčejné zážitky.


Zpátky do Argentiny

Po devíti dnech, co jsme vypluli z Uschuaia, se vydáváme zpět do Argentiny přes Drakeovu pasáž. Na palubě probíhá ještě vysílání a prezentace různých programů či filmů. Teď je vhodný čas zrekapitulovat si v hlavě celé končící dobrodružství anebo si prohlédnout spoustu nádherných fotek. O popularitě expedice na Antarktidu svědčí i fakt, že na lodi je několik lidí, kteří se sem vypravují opakovaně, jedná paní dokonce již po sedmé!

Celá plavba byla skvěle zorganizována, vše šlo tak, jak bylo naplánováno, jídlo bylo výborné, posádka byla příjemná, průvodci byli skvělí od začátku do konce, nabídnutý program mě každý den mile překvapil a počasí bylo bonusem navíc. Tento výlet na Antarktidu se tak stal neopakovatelným a výjimečným zážitkem, který těžko srovnávat s jiným místem na světě. Vřele doporučuji tuto plavbu na poslední kontinent světa, který Vás prostě nemůže zklamat.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Tip na knihu: Xibalba, Zbyněk Kučera Holub

Román Xibalba (vyslovuje se Šibalbá) nese jméno podle mýtického
podsvětí starých Mayů. Toto slovo pochází z mayského „xib“, což
označuje hrůzu nebo místo děsu. Xibalba je říší smrti, nacházel se
v ní soudní dvůr pro zemřelé a domy s různými druhy posmrtných
trestů.

Román Xibalba (vyslovuje se Šibalbá) nese jméno podle mýtického podsvětí starých Mayů. Toto slovo pochází z mayského „xib“, což označuje hrůzu nebo místo děsu. Xibalba je říší smrti, nacházel se v ní soudní dvůr pro zemřelé a domy s různými druhy posmrtných trestů. Do 16. století se podle tradice věřilo, že vchodem do Xibalby je jeskyně v okolí Cobánu v Guatemale. Někteří indiáni kmene Quiché ze skupiny Mayů tvrdí, že tato oblast je stále spojena se smrtí. Jeskynní systém v blízkém Belize je taktéž považován za možný vchod do Xibalby. Dalším ztělesněním cesty do Xibalby je podle indiánů Quiché tmavá brázda v Mléčné dráze. Mayské lidové pověsti tvrdí, že se Xibalba fyzicky nachází v Orionově pásu…


Tajemství Xibalby již po staletí přitahuje historiky, snílky i dobrodruhy. Autor knihy se nechal inspirovat indiánskými pověstmi (především mayským eposem Popol Vuh) a způsobem, jakým staří Mayové vnímali čas. Vznikl tak dobrodružný příběh s prvky fantastiky a mystiky, který je prodchnutý spoustou zajímavých informací o dávných kulturách Střední Ameriky. V románu se čtenář setkává s postavami z mayské mytologie a ožívají v něm místa, která dodnes vyhledávají lidé ze všech koutů světa.

Pokud byste se chtěli dozvědět o této knize více, můžete navštívit stránky nakladatelství Zoner Press (http://www.zo­nerpress.cz/…a­zie/xibalba).

O edici knih Zoner Fantazie se můžete dozvědět i na Facebooku

Román Xibalba (vyslovuje se Šibalbá) nese jméno podle mýtického podsvětí starých Mayů. Toto slovo pochází z mayského „xib“, což označuje hrůzu nebo místo děsu. Xibalba je říší smrti, nacházel se v ní soudní dvůr pro zemřelé a domy s různými druhy posmrtných trestů. Do 16. století se podle tradice věřilo, že vchodem do Xibalby je jeskyně v okolí Cobánu v Guatemale. Někteří indiáni kmene Quiché ze skupiny Mayů tvrdí, že tato oblast je stále spojena se smrtí. Jeskynní systém v blízkém Belize je taktéž považován za možný vchod do Xibalby. Dalším ztělesněním cesty do Xibalby je podle indiánů Quiché tmavá brázda v Mléčné dráze. Mayské lidové pověsti tvrdí, že se Xibalba fyzicky nachází v Orionově pásu…


Tajemství Xibalby již po staletí přitahuje historiky, snílky i dobrodruhy. Autor knihy se nechal inspirovat indiánskými pověstmi (především mayským eposem Popol Vuh) a způsobem, jakým staří Mayové vnímali čas. Vznikl tak dobrodružný příběh s prvky fantastiky a mystiky, který je prodchnutý spoustou zajímavých informací o dávných kulturách Střední Ameriky. V románu se čtenář setkává s postavami z mayské mytologie a ožívají v něm místa, která dodnes vyhledávají lidé ze všech koutů světa.

Pokud byste se chtěli dozvědět o této knize více, můžete navštívit stránky nakladatelství Zoner Press (http://www.zo­nerpress.cz/…a­zie/xibalba).

O edici knih Zoner Fantazie se můžete dozvědět i na Facebooku

Na „střeše“ Réunionu

Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny
s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých
rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé
v životě. Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se
ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy.

Piton des Neiges

Piton des Neiges je se svými 3 069 m. n. m. nejen nejvyšší horou celého ostrova, ale celého Indického oceánu, a proto jsme si nemohli nechat ujít možnost pokořit jeho vrchol, z kterého budeme mít celý ostrov jako na dlani.

Poněvadž někteří z nás chtěli ráno ještě do kaňonu, rozdělili jsme se na dvě skupiny. První tři odvážlivci vyrazili kolem oběda s tím, že přespí na chatě caverne Dufour a stan si brali jen jako zálohu. Já s Jardou jsme si ještě dopoledne seběhli kaňon Coin a po obědě se začali chystat na cestu, když v tom přišla SMSka od kluků. „Od 1 800 m prší, je hnusně a zima.“ Jardovi se najednou s pochopitelných důvodů nahoru nechtělo, ale když jsem mu řekl, že v průvodci píšou, že na Piton des Neiges prší na východ slunce jen třikrát do roka, nechal se ukecat. Za chvíli už nás Bořek vezl k nástupu na kopec.


Cesta nahoru, aneb i na Réunionu může být ošklivo

Ze Cilaos jedeme nádherným vzrostlým cypřišovým lesem po silnici D 242 vedoucí ze Cilaos do Bras Sec. Cesta autem pro nás končí na malém parkovišti ve výšce 1 380 m.n.m. kde je informační cedule a začátek trasy GR R1. Loučíme se s Bořkem a v lehkém májovém deštíku začínáme stoupat lesem nahoru. Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé v životě.


Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy. Z bílé mlhy, která těžce sedí všude okolo, jen tu a tam vykoukne větev či pokroucený strom porostlý dlouhým „fousatým“ lišejníkem, takže si připadáme jako v Temném hvozdu z Pána prstenů. Asi po hodince ostré chůze přicházíme k malé zchátralé chatce a pramenu vody ležících přibližně ve výšce 2 000 m. n. m. Neboť Elfové s lembasem v tomto Temném hvozdu nejsou, dáváme si müsli tyčku a pokračujeme dále nahoru.

Mezi protrhanými mraky se nám občas objeví Cilaos, a tak se nám s nadějí na lepší zítřek šlape hned veseleji a téměř se západem Slunce dorážíme na chatu ve výšce 2 479 m.n.m., kde by měli být kluci. Když však vstoupíme do společné jídelny a rozhlížíme se, kde sedí naši, vidíme jen spoustu cizích obličejů, které na nás koukají a usmívají se. S mírnými rozpaky tedy projdeme jídelnou a začneme hledat okolo chaty a v pokojích v přízemí. Kluky jsme sice nenašli, ale našli jsme jednu Francouzku, která se nám taky smála a uměla anglicky, takže jsme se od ní dozvěděli, čemu se všichni při pohledu na nás tak smějí. Mohlo za to naše společné oblečení od Hannahu, v kterém jsme byli již několikrát viděni na celém ostrově a dnes už jsme tady druhá „červeno kalhotová“ skupina. Taky jsme se dozvěděli, že předchozí trojice červených kalhot vyrazila směrem k vrcholu. Rozloučili jsme se tedy se sympatickou Francouzkou a vydali se následovat naše kamarády.


Tmou, mlhou a deštěm až na vrchol

Protože jsme blízko rovníku, Slunce zde zapadá velmi rychle, a tak jsme začali pomalu stoupat při svitu čelovek za úplné tmy. Vzhledem k tomu, že většina turistů z chaty vyráží na vrchol na východ Slunce také za svitu čelovek, je tomu i krásně přizpůsobena cesta, která je hustě značena bílými puntíky, které na tmavé skále působí jako skvělé odrazky. S přibývající výškou a postupující nocí se začíná citelně ochlazovat, zvedá se východní vítr a ten s sebou přinesl jemné husté mrholení. Ke slovu tak přicházejí gore-texové bundy a já lituji Jardu, kterému se ztratili boty a celý výstup absolvuje jen v sandálech.


Nic však netrvá věčně a asi po dvou hodinkách chůze od chaty jsme z mlhy zaslechli „Chalani, ahoj!“ To nás zdravil zbytek skupiny, který už měl v pěkné kamenné ohrádce proti větru postaven stan. Prohodili jsme s nimi pár slov, zanadávali si na počasí a vyrazili jsme si s Jardou hledat místo na stan. To se nám celkem bez problémů podařilo, a tak jsme si chvíli před devátou večer postavili i my svůj útočný stan od Hannahu v jedné z mnoha kamenných ohrádek.

Protože má GPS ukazovala výšku 3 028 m. n. m., nedalo mi to a rozhodl jsem se vrchol dobýt ještě dnes. V silném ledovém větru jsem tedy vyrazil na nedaleký vrchol. Na vršku se na chvíli na západě protrhaly mraky a já tak pod sebou spatřil světla Cilaosu a pár světýlek z Îlet à Cordes. Chvíli jsem strávil v tichém rozjímání, a když mi začala být zima, vrátil jsem se k Jardovi do stanu. Po malé večeři jsme šli spát s nadějí, že zítra ráno bude jasno a zažijeme nádherný východ Slunce nad Indickým oceánem.

Počasí je jak na houpačce

Ráno jsme měli budíček v pět hodin a ani jsme nemuseli vylézat ze stanu, abychom zjistili, že venku je hnusně, fouká silný vítr a prší. I tak jsme se odhodlali, nabalili na sebe všechno oblečení a začali se soukat do té sibérie. Když jsme vylezli, spatřili jsme pod sebou ve tmě had čelovek horalů, kteří spali na chatě a teď houfně vyráží na východ Slunce na vrchol.

Na vrcholu se nás tedy v dešti, větru, tmě a zimě tísnilo asi sedmdesát a všichni jsme doufali, že se to zlomí a přeci jen něco uvidíme. Kolem šesté se začalo dělat světlo, ale sluníčko vidět nebylo, jen bylo lépe vidět na to, jak je hnusně. Když už to téměř všichni vzdali a na vrcholu jsme zůstali jen my a dvojice francouzů, počasí se umoudřilo a my na chvíli mohli spatřit Slunce nad inverzní oblačností a na západní straně jsme mohli pohlédnout do cirque de Cilaos a částečně i do cirque de Mafate.


Mohli jsme si také prohlédnout pořádně vrchol hory, který byl temně červenohnědý, a občas se zde objevovaly kusy lávy, které vypadaly jako zkamenělé kmeny stromů, což dávalo jasně tušit, že tento vrchol (ostatně stejně jako celý ostrov) je sopečného původu.

Když jsme se dosyta nabažili pohledy do hlubin a do dálky, vrátili jsme se ke stanům, posnídali, chvíli se ještě prospali a začali pomalu balit. Než jsme však dobalili stany, opět se zatáhlo a začalo pršet. Sestup jsme tak zahájili opět v bundách a mlze, takže z plánovaného focení úžasných výhledů nebylo nic a my pomalu a beze slov klesali mezi řídkými zakrslými keříky až k chatě, kde již nebylo ani živáčka. Chvíli jsme si odpočali, najedli se z vlastních zásob a vydali se na další sestup.


Cesta dolů je opět v dešti

Asi ve výšce 2 000 metrů přestalo pršet a z mraků se pod námi začalo klubat Cilaos s nádhernou duhou vedoucí z Cilaos kamsi do džungle. Mimo pohledů dolů se kocháme i okolní úžasně živou a pestrou přírodou tropického lesa. Dolů na parkoviště le Bloc jsme dorazili už za krásného slunečného počasí. Na parkovišti nás vyzvedl Miro a společně jsme vyrazili obdivovat hospůdky v Cilaos, kde jsme si v jedné z nich dali réunionskou specialitu „carri poulet de vanille“. Jedná se o kuřecí maso na omáčce sestávající se z rajčat, cibule, česneku, zázvoru, tymiánu, šafránu a místní přírodní vanilky, která masu dodá zajímavou chuť a nádherné aroma. Jako příloha se podává vařená rýže s čočkou a velmi pálivá chilli omáčka. Tato výborná kulinářská tečka zapitá místním pivem Bourbon byla tím nejlepším zakončením výstupu na nejvyšší vrchol Réunionu i celého Indického oceánu.

Piton des Neiges

Piton des Neiges je se svými 3 069 m. n. m. nejen nejvyšší horou celého ostrova, ale celého Indického oceánu, a proto jsme si nemohli nechat ujít možnost pokořit jeho vrchol, z kterého budeme mít celý ostrov jako na dlani.

Poněvadž někteří z nás chtěli ráno ještě do kaňonu, rozdělili jsme se na dvě skupiny. První tři odvážlivci vyrazili kolem oběda s tím, že přespí na chatě caverne Dufour a stan si brali jen jako zálohu. Já s Jardou jsme si ještě dopoledne seběhli kaňon Coin a po obědě se začali chystat na cestu, když v tom přišla SMSka od kluků. „Od 1 800 m prší, je hnusně a zima.“ Jardovi se najednou s pochopitelných důvodů nahoru nechtělo, ale když jsem mu řekl, že v průvodci píšou, že na Piton des Neiges prší na východ slunce jen třikrát do roka, nechal se ukecat. Za chvíli už nás Bořek vezl k nástupu na kopec.


Cesta nahoru, aneb i na Réunionu může být ošklivo

Ze Cilaos jedeme nádherným vzrostlým cypřišovým lesem po silnici D 242 vedoucí ze Cilaos do Bras Sec. Cesta autem pro nás končí na malém parkovišti ve výšce 1 380 m.n.m. kde je informační cedule a začátek trasy GR R1. Loučíme se s Bořkem a v lehkém májovém deštíku začínáme stoupat lesem nahoru. Cestu, která je dole dostatečně široká a pohodlná lemují rostliny s ohromnými plochými listy, obří kapradiny a plno jiných zajímavých rostlin, které neumí nikdo z nás pojmenovat a vidí je poprvé v životě.


Jak stoupáme výš a výš, přestává pršet, začíná se ochlazovat a okolní les se halí do husté mlhy. Z bílé mlhy, která těžce sedí všude okolo, jen tu a tam vykoukne větev či pokroucený strom porostlý dlouhým „fousatým“ lišejníkem, takže si připadáme jako v Temném hvozdu z Pána prstenů. Asi po hodince ostré chůze přicházíme k malé zchátralé chatce a pramenu vody ležících přibližně ve výšce 2 000 m. n. m. Neboť Elfové s lembasem v tomto Temném hvozdu nejsou, dáváme si müsli tyčku a pokračujeme dále nahoru.

Mezi protrhanými mraky se nám občas objeví Cilaos, a tak se nám s nadějí na lepší zítřek šlape hned veseleji a téměř se západem Slunce dorážíme na chatu ve výšce 2 479 m.n.m., kde by měli být kluci. Když však vstoupíme do společné jídelny a rozhlížíme se, kde sedí naši, vidíme jen spoustu cizích obličejů, které na nás koukají a usmívají se. S mírnými rozpaky tedy projdeme jídelnou a začneme hledat okolo chaty a v pokojích v přízemí. Kluky jsme sice nenašli, ale našli jsme jednu Francouzku, která se nám taky smála a uměla anglicky, takže jsme se od ní dozvěděli, čemu se všichni při pohledu na nás tak smějí. Mohlo za to naše společné oblečení od Hannahu, v kterém jsme byli již několikrát viděni na celém ostrově a dnes už jsme tady druhá „červeno kalhotová“ skupina. Taky jsme se dozvěděli, že předchozí trojice červených kalhot vyrazila směrem k vrcholu. Rozloučili jsme se tedy se sympatickou Francouzkou a vydali se následovat naše kamarády.


Tmou, mlhou a deštěm až na vrchol

Protože jsme blízko rovníku, Slunce zde zapadá velmi rychle, a tak jsme začali pomalu stoupat při svitu čelovek za úplné tmy. Vzhledem k tomu, že většina turistů z chaty vyráží na vrchol na východ Slunce také za svitu čelovek, je tomu i krásně přizpůsobena cesta, která je hustě značena bílými puntíky, které na tmavé skále působí jako skvělé odrazky. S přibývající výškou a postupující nocí se začíná citelně ochlazovat, zvedá se východní vítr a ten s sebou přinesl jemné husté mrholení. Ke slovu tak přicházejí gore-texové bundy a já lituji Jardu, kterému se ztratili boty a celý výstup absolvuje jen v sandálech.


Nic však netrvá věčně a asi po dvou hodinkách chůze od chaty jsme z mlhy zaslechli „Chalani, ahoj!“ To nás zdravil zbytek skupiny, který už měl v pěkné kamenné ohrádce proti větru postaven stan. Prohodili jsme s nimi pár slov, zanadávali si na počasí a vyrazili jsme si s Jardou hledat místo na stan. To se nám celkem bez problémů podařilo, a tak jsme si chvíli před devátou večer postavili i my svůj útočný stan od Hannahu v jedné z mnoha kamenných ohrádek.

Protože má GPS ukazovala výšku 3 028 m. n. m., nedalo mi to a rozhodl jsem se vrchol dobýt ještě dnes. V silném ledovém větru jsem tedy vyrazil na nedaleký vrchol. Na vršku se na chvíli na západě protrhaly mraky a já tak pod sebou spatřil světla Cilaosu a pár světýlek z Îlet à Cordes. Chvíli jsem strávil v tichém rozjímání, a když mi začala být zima, vrátil jsem se k Jardovi do stanu. Po malé večeři jsme šli spát s nadějí, že zítra ráno bude jasno a zažijeme nádherný východ Slunce nad Indickým oceánem.

Počasí je jak na houpačce

Ráno jsme měli budíček v pět hodin a ani jsme nemuseli vylézat ze stanu, abychom zjistili, že venku je hnusně, fouká silný vítr a prší. I tak jsme se odhodlali, nabalili na sebe všechno oblečení a začali se soukat do té sibérie. Když jsme vylezli, spatřili jsme pod sebou ve tmě had čelovek horalů, kteří spali na chatě a teď houfně vyráží na východ Slunce na vrchol.

Na vrcholu se nás tedy v dešti, větru, tmě a zimě tísnilo asi sedmdesát a všichni jsme doufali, že se to zlomí a přeci jen něco uvidíme. Kolem šesté se začalo dělat světlo, ale sluníčko vidět nebylo, jen bylo lépe vidět na to, jak je hnusně. Když už to téměř všichni vzdali a na vrcholu jsme zůstali jen my a dvojice francouzů, počasí se umoudřilo a my na chvíli mohli spatřit Slunce nad inverzní oblačností a na západní straně jsme mohli pohlédnout do cirque de Cilaos a částečně i do cirque de Mafate.


Mohli jsme si také prohlédnout pořádně vrchol hory, který byl temně červenohnědý, a občas se zde objevovaly kusy lávy, které vypadaly jako zkamenělé kmeny stromů, což dávalo jasně tušit, že tento vrchol (ostatně stejně jako celý ostrov) je sopečného původu.

Když jsme se dosyta nabažili pohledy do hlubin a do dálky, vrátili jsme se ke stanům, posnídali, chvíli se ještě prospali a začali pomalu balit. Než jsme však dobalili stany, opět se zatáhlo a začalo pršet. Sestup jsme tak zahájili opět v bundách a mlze, takže z plánovaného focení úžasných výhledů nebylo nic a my pomalu a beze slov klesali mezi řídkými zakrslými keříky až k chatě, kde již nebylo ani živáčka. Chvíli jsme si odpočali, najedli se z vlastních zásob a vydali se na další sestup.


Cesta dolů je opět v dešti

Asi ve výšce 2 000 metrů přestalo pršet a z mraků se pod námi začalo klubat Cilaos s nádhernou duhou vedoucí z Cilaos kamsi do džungle. Mimo pohledů dolů se kocháme i okolní úžasně živou a pestrou přírodou tropického lesa. Dolů na parkoviště le Bloc jsme dorazili už za krásného slunečného počasí. Na parkovišti nás vyzvedl Miro a společně jsme vyrazili obdivovat hospůdky v Cilaos, kde jsme si v jedné z nich dali réunionskou specialitu „carri poulet de vanille“. Jedná se o kuřecí maso na omáčce sestávající se z rajčat, cibule, česneku, zázvoru, tymiánu, šafránu a místní přírodní vanilky, která masu dodá zajímavou chuť a nádherné aroma. Jako příloha se podává vařená rýže s čočkou a velmi pálivá chilli omáčka. Tato výborná kulinářská tečka zapitá místním pivem Bourbon byla tím nejlepším zakončením výstupu na nejvyšší vrchol Réunionu i celého Indického oceánu.

Tip na knihu: Rybí muž

Martin Strel vypadá jako typický chlapík středního věku. Jako plavec
však zdolává nejdelší řeky světa, aby upozornil na naléhavou potřebu
zachování čisté vody. Proto se také rozhodl absolvovat nejnebezpečnější
plavbu v historii – nebo při ní zemřít. V roce 2007, po
66 dnech, se stal prvním člověkem, který proplaval celou Amazonku.


Martin Strel vypadá jako typický chlapík středního věku. Jako plavec však zdolává nejdelší řeky světa, aby upozornil na naléhavou potřebu zachování čisté vody. Proto se také rozhodl absolvovat nejnebezpečnější plavbu v historii – nebo při ní zemřít. V roce 2007, po 66 dnech, se stal prvním člověkem, který proplaval celou Amazonku, 5268 kilometrů od Peruánských And po břehy Atlantiku v Brazílii. Miliony lidí na internetu sledovaly jeho postup. Strel na této neuvěřitelné cestě unikal před piraňami a říčními piráty a setkával se s domorodými kmeny, které jej buď uctívaly jako boha nebo pronásledovaly s mačetami. Jako průkopníci, kteří zdolali Everest a prozkoumali póly, i on posunul hranice lidských schopností. Jeho příběh – o boji s vyčerpáním a nemocí, o statečnosti a odhodlání – je inspirací pro lidi všude na světě.

Dobrodruh Martin Strel je držitelem čtyř rekordů v Guinessově knize v dálkovém plavání. Jako první přeplaval v roce 1997 z Afriky do Evropy, v roce 2000 zdolal od pramene k ústí Dunaj a v roce 2002 celou Mississippi. Autor Matthew Mohlke působil jako říční průvodce v Martinově amazonském týmu.

Martin Strel, obtloustlý padesátník, dokáže zorganizovat celosvětově sledovaný projekt, jehož středem je on sám, den za dnem plavající v Amazonce. Z knihy je cítit obrovská vůle, kterou ten člověk musí mít, stejně jako potřeba něco pro naši planetu udělat. Samotný život Martina Strela, tak jak se s ním čtenář postupně seznamuje, je ukázkou obrovské odhodlanosti.

Kniha vyšla v nakladatelství JOTA

Na tuhle knihu jsem se tedy docela těšil. Né, že bych byl fanoušek všemožných světových rekordů v čemkoliv, ale prostě proto, že příběh splutí celé Amazonky slibovalo pěkné počtení. Amazonie je úžasný kus Země ať se na ni díváme z jakéhokoliv pohledu. Kniha provádí čtenáře od horních úseků v Peru až po deltu v Brazílii. Autor, americký městský kluk sice plavbu popisuje tak, že jsem si vzpomněl na Otakara Batličku a jeho knihu Na vlnách odvahy a dobrodružství, ale alespoň je to velmi čtivé. Případné zájemce o návštěvu Amazonie by však mohla dobrodružství, která se málem stala trochu odradit. Já jsem si knihu vychutnal od první po poslední stránku a Martinu Strelovi přeji hodně štěstí do dalších podniků, i když nevím, co víc by si mohl vymyslet.

Ukázku k filmu, který z toho také vznikl, můžete sledovat na YouTube

{{reklama()}}

Martin Strel vypadá jako typický chlapík středního věku. Jako plavec však zdolává nejdelší řeky světa, aby upozornil na naléhavou potřebu zachování čisté vody. Proto se také rozhodl absolvovat nejnebezpečnější plavbu v historii – nebo při ní zemřít. V roce 2007, po 66 dnech, se stal prvním člověkem, který proplaval celou Amazonku, 5268 kilometrů od Peruánských And po břehy Atlantiku v Brazílii. Miliony lidí na internetu sledovaly jeho postup. Strel na této neuvěřitelné cestě unikal před piraňami a říčními piráty a setkával se s domorodými kmeny, které jej buď uctívaly jako boha nebo pronásledovaly s mačetami. Jako průkopníci, kteří zdolali Everest a prozkoumali póly, i on posunul hranice lidských schopností. Jeho příběh – o boji s vyčerpáním a nemocí, o statečnosti a odhodlání – je inspirací pro lidi všude na světě.

Dobrodruh Martin Strel je držitelem čtyř rekordů v Guinessově knize v dálkovém plavání. Jako první přeplaval v roce 1997 z Afriky do Evropy, v roce 2000 zdolal od pramene k ústí Dunaj a v roce 2002 celou Mississippi. Autor Matthew Mohlke působil jako říční průvodce v Martinově amazonském týmu.

Martin Strel, obtloustlý padesátník, dokáže zorganizovat celosvětově sledovaný projekt, jehož středem je on sám, den za dnem plavající v Amazonce. Z knihy je cítit obrovská vůle, kterou ten člověk musí mít, stejně jako potřeba něco pro naši planetu udělat. Samotný život Martina Strela, tak jak se s ním čtenář postupně seznamuje, je ukázkou obrovské odhodlanosti.

Kniha vyšla v nakladatelství JOTA

Na tuhle knihu jsem se tedy docela těšil. Né, že bych byl fanoušek všemožných světových rekordů v čemkoliv, ale prostě proto, že příběh splutí celé Amazonky slibovalo pěkné počtení. Amazonie je úžasný kus Země ať se na ni díváme z jakéhokoliv pohledu. Kniha provádí čtenáře od horních úseků v Peru až po deltu v Brazílii. Autor, americký městský kluk sice plavbu popisuje tak, že jsem si vzpomněl na Otakara Batličku a jeho knihu Na vlnách odvahy a dobrodružství, ale alespoň je to velmi čtivé. Případné zájemce o návštěvu Amazonie by však mohla dobrodružství, která se málem stala trochu odradit. Já jsem si knihu vychutnal od první po poslední stránku a Martinu Strelovi přeji hodně štěstí do dalších podniků, i když nevím, co víc by si mohl vymyslet.

Ukázku k filmu, který z toho také vznikl, můžete sledovat na YouTube

{{reklama()}}

ZOO Dusit v Bangkoku

Je to jako malý zázrak, jako malý ostrůvek živé přírody uprostřed
sice životem kypícího, ale zároveň přelidněného a smogem zahlceného
Bangkoku. Projdeme–li se ulicemi, které ve dne, v noci žijí
horečnatým životem a snad jen k ránu trochu zvolní ve svém hektickém
tempu, pochopíme, proč ta touha zdejších obyvatel po kousku zeleně, kousku
přírody.

Je to jako malý zázrak, jako malý ostrůvek živé přírody uprostřed sice životem kypícího, ale zároveň přelidněného a smogem zahlceného Bangkoku. Projdeme–li se ulicemi, které ve dne, v noci žijí horečnatým životem a snad jen k ránu trochu zvolní ve svém hektickém tempu, pochopíme, proč ta touha zdejších obyvatel po kousku zeleně, kousku přírody.


Zoologická zahrada Dusit byla původně součástí královských zahrad, od kterých je dělila pouze dnešní ulice Ramy V. Patřila k ní i druhově pestrá a rozsáhlá botanická zahrada, ale když byla v roce 1938 ZOO zpřístupněna veřejnosti, plně se zaměřila na chov zvířat. Když se z ní v roce 1954 stala opravdu plnohodnotnou zoologickou zahradou, zaměřovala se již výhradně na chov zvířat. Na poměrně nevelké rozloze 47 akrů vznikly expozice, ve kterých návštěvníci shlédnou na 1000 ptáků, 300 savců a 300 plazů. V celé své historii se tato instituce těšila výrazné podpoře thajského krále, díky jehož intervenci byla přijata do mezinárodní asociace zoologických zahrad. Zahrada není však oblíbena pouze panovníkem, ale výrazné popularitě se těší i u thajského obyvatelstva. Vždyť během jednoho jediného roku sem přišlo na 2,5 miliónu návštěvníků. Srovnáme-li rozlohu třeba pražské ZOO s rozlohou té bangkocké, je nám jasné, že v době státních svátků a podobných příležitostí, tu musí být pěkně těsno!

Asi nejlepší je zavítat do zdejší ZOO hned po osmé hodině ranní, kdy se její prostory otevírají návštěvníkům. Ještě trochu ospalí varani skvrnití na Vás zamžourají ze zdejšího jezírka, ve kterém se pohodlně převalují. Dovolit si to mohou. Jsou v Thajsku, kde teplota vzduchu i vody setrvává na velmi příjemných teplotách prakticky po celý rok. Chtěl bych je vidět třeba v Praze za zimních mrazíků. To by byl jiný cvrkot! Dalšího povaleče načapáme hned v zápětí. Hroch se povaluje ve svém bazénu a my se jen dohadujeme, jakou teplotu jeho lázeň může dosahovat. Asi dost vysokou. Třeba tu už bude odpoledne plavat pár metráků hrošího ovárku! Opice nemají nic lepšího na práci, než si vybírat „blechy“ z kožichu a orangutaní madam se přebírá ve snídani a hezky pomalu přemítá nad tím, co si dát k snědku. Sakra, proč mi pořád dere na mysl naše poslanecká sněmovna, senátoři,…?!


Čekali jsme, že s přibývajícím časem trochu vzroste aktivita zdejších „sportsmenů“, ale byla to jen bláhová naděje. Medvědi baribalové se povalovali na zádech a přemýšleli nad tím, zda by jim vedení zahrady nemohlo pořídit třeba „holuby, které by jim sami lítali do tlamy“. Krajty, anakondy, kobry, leguáni a další „cháska“ z pavilonu plazů a obojživelníků taky ještě pospávala, a tak jsme se tu cítili skoro jako doma. Poslanecká sněmovna po obědě – asi tak!

Gaviálové a krokodýlové mrtvolně strnulí s pootevřenými tlamami to taky zrovna „nerozproudili“, a tak hvězdou dne byl nakonec umělý pterodactylus na neméně umělé skále, který měl alespoň roztažená křídla a evidentně se chystal vzlétnout. Odvážný umělecký záměr v této jinak „bujaré“ atmosféře!


Ale teď zase chvilku vážně. Dusit zoo je jednou ze zoologických zahrad, která se musí pokoušet na malém prostoru nabídnout návštěvníkům co nejpestřejší podívanou. Nemá kolem sebe prostor, do kterého by mohla expandovat. Nemůže rozšiřovat výběhy, přistavovat expozice. Přesto tu však nabízí poměrně pestrou, i když většinou na faunu asijského kontinentu zaměřenou, exkurzi do živočišné říše a pokouší se v rámci skrovných možností nabídnout návštěvníkům to, co má správná ZOO nabízet. Zábavu, relaxaci, ale také poučení a setkání s přírodou v její ryzí podobě.

Je to jako malý zázrak, jako malý ostrůvek živé přírody uprostřed sice životem kypícího, ale zároveň přelidněného a smogem zahlceného Bangkoku. Projdeme–li se ulicemi, které ve dne, v noci žijí horečnatým životem a snad jen k ránu trochu zvolní ve svém hektickém tempu, pochopíme, proč ta touha zdejších obyvatel po kousku zeleně, kousku přírody.


Zoologická zahrada Dusit byla původně součástí královských zahrad, od kterých je dělila pouze dnešní ulice Ramy V. Patřila k ní i druhově pestrá a rozsáhlá botanická zahrada, ale když byla v roce 1938 ZOO zpřístupněna veřejnosti, plně se zaměřila na chov zvířat. Když se z ní v roce 1954 stala opravdu plnohodnotnou zoologickou zahradou, zaměřovala se již výhradně na chov zvířat. Na poměrně nevelké rozloze 47 akrů vznikly expozice, ve kterých návštěvníci shlédnou na 1000 ptáků, 300 savců a 300 plazů. V celé své historii se tato instituce těšila výrazné podpoře thajského krále, díky jehož intervenci byla přijata do mezinárodní asociace zoologických zahrad. Zahrada není však oblíbena pouze panovníkem, ale výrazné popularitě se těší i u thajského obyvatelstva. Vždyť během jednoho jediného roku sem přišlo na 2,5 miliónu návštěvníků. Srovnáme-li rozlohu třeba pražské ZOO s rozlohou té bangkocké, je nám jasné, že v době státních svátků a podobných příležitostí, tu musí být pěkně těsno!

Asi nejlepší je zavítat do zdejší ZOO hned po osmé hodině ranní, kdy se její prostory otevírají návštěvníkům. Ještě trochu ospalí varani skvrnití na Vás zamžourají ze zdejšího jezírka, ve kterém se pohodlně převalují. Dovolit si to mohou. Jsou v Thajsku, kde teplota vzduchu i vody setrvává na velmi příjemných teplotách prakticky po celý rok. Chtěl bych je vidět třeba v Praze za zimních mrazíků. To by byl jiný cvrkot! Dalšího povaleče načapáme hned v zápětí. Hroch se povaluje ve svém bazénu a my se jen dohadujeme, jakou teplotu jeho lázeň může dosahovat. Asi dost vysokou. Třeba tu už bude odpoledne plavat pár metráků hrošího ovárku! Opice nemají nic lepšího na práci, než si vybírat „blechy“ z kožichu a orangutaní madam se přebírá ve snídani a hezky pomalu přemítá nad tím, co si dát k snědku. Sakra, proč mi pořád dere na mysl naše poslanecká sněmovna, senátoři,…?!


Čekali jsme, že s přibývajícím časem trochu vzroste aktivita zdejších „sportsmenů“, ale byla to jen bláhová naděje. Medvědi baribalové se povalovali na zádech a přemýšleli nad tím, zda by jim vedení zahrady nemohlo pořídit třeba „holuby, které by jim sami lítali do tlamy“. Krajty, anakondy, kobry, leguáni a další „cháska“ z pavilonu plazů a obojživelníků taky ještě pospávala, a tak jsme se tu cítili skoro jako doma. Poslanecká sněmovna po obědě – asi tak!

Gaviálové a krokodýlové mrtvolně strnulí s pootevřenými tlamami to taky zrovna „nerozproudili“, a tak hvězdou dne byl nakonec umělý pterodactylus na neméně umělé skále, který měl alespoň roztažená křídla a evidentně se chystal vzlétnout. Odvážný umělecký záměr v této jinak „bujaré“ atmosféře!


Ale teď zase chvilku vážně. Dusit zoo je jednou ze zoologických zahrad, která se musí pokoušet na malém prostoru nabídnout návštěvníkům co nejpestřejší podívanou. Nemá kolem sebe prostor, do kterého by mohla expandovat. Nemůže rozšiřovat výběhy, přistavovat expozice. Přesto tu však nabízí poměrně pestrou, i když většinou na faunu asijského kontinentu zaměřenou, exkurzi do živočišné říše a pokouší se v rámci skrovných možností nabídnout návštěvníkům to, co má správná ZOO nabízet. Zábavu, relaxaci, ale také poučení a setkání s přírodou v její ryzí podobě.

Poznávání Kaliningradské oblasti

V poloprázdném nočním vlaku z Vilniusu do Kaliningradu jsme
byli asi jediní cizinci – dva Češi a jeden Slovák. Ráno jsme byli
v Kaliningradu, vlak zastavil na nádraží pamatujícím ještě Německou
říší, kde jsme se v místní noclehárně ubytovali. Bylo na čase
vyrazit objevovat nejzápadnější ruskou oblast…

V poloprázdném nočním vlaku z Vilniusu do Kaliningradu jsme byli asi jediní cizinci – dva Češi a jeden Slovák. Ráno jsme byli v Kaliningradu, vlak zastavil na nádraží pamatujícím ještě Německou říší, kde jsme se v místní noclehárně ubytovali. Bylo na čase vyrazit objevovat nejzápadnější ruskou oblast…

Poznávání západního Ruska – Kaliningrad


Kaliningrad je zvláštní město, snoubí se tu německá, sovětská a ruská architektura a jen ta německá ale vypadá zajímavě. Před nádražím míjíme sochu Michaila Kalinina, sovětského funkcionáře, který dal městu jméno. Procházíme německou městskou branou, za kterou se nachází několik starých ‚chruščovek‘, paneláků, které se začaly stavět za Chruščova. Když si je fotíme, přichází k nám Vitalij, už má trochu přihnuto a dlouho nám vysvětluje, kam se máme jít podívat a jak se mu žije, nakonec se ptá, jestli si vydělal na pivo a když ho dostane, spokojeně vypráví dál.

Za chvílí již kráčíme po Leninově prospektu k největší dominantě Kaliningradu – Královecké katedrále, umístěné na ostrově uprostřed řeky Pregolji. Barokní stavba ze 14. století je nově zrekonstruována, ale chrám je zavřený, a tak si ji aspoň prohlížíme zvenčí, v severní stěně je hrob Immanuela Kanta. Naproti přes řeku kdysi stával Královecký zámek, za války byl zničen, a tak se komunisté rozhodli postavit tam budovu sovětu, stavěli ji asi 40 let (kvůli špatnému podloží) a pořád vypadá nedokončeně. Někde jsem četl, že se umístila hodně vysoko na žebříčku nejošklivějších sovětských staveb.


Jdeme dále po nábřeží řeky až k námořnímu muzeu, mají tu ponorku, tak se jdeme podívat. Ponorka je mrňavá, připadá mi, že kromě nás tří a průvodce by se tam už nikdo nevešel, ale prý tam normálně žilo několik desítek námořníků. To si neumím moc představit. Vidět Kaliningrad skrz periskop stálo za to.

Večer se procházíme v centru, hlavní náměstí je zrekonstruované a kromě nového pravoslavného chrámu prakticky nic nepřipomíná, že jsme v Rusku. Ještě se koukneme, kde sídlí Baltská flotila (německá budova před kterou stojí socha Petra I.), vyfotíme si divadlo a vedlejšími uličkami kolem kaskády rybníků se vracíme zpátky na nádraží.

Nejzápadnější ruské město – Baltijsk

Ráno vyrážíme mimo Kaliningrad, pojedeme do Baltijsku, nejzápadnějšího ruského města a zároveň hlavního přístavu Baltské flotily. Prý proto, že je to vojensky důležité město se před ním provádí vojenské kontroly a jako cizinci bychom prý měli mít propustku. Paní průvodčí v autobuse však nevěděla, jestli propustku opravdu musíme mít nebo ne a nakonec se zeptala, jakou barvu mají naše pasy. Když jsme řekli, že červenou, řekla, že Rusové mají taky červené pasy a ať při kontrole ukážeme jen obal, třeba si podle barvy nevšimnou, že nejsme Rusové. Nakonec autobus zastavuje na kontrolním stanovišti, ale vystoupila jen paní průvodčí, pozdravila se s nějakou vojákyní a jedeme dál.


Baltijsk je vojenské město, Rusové tu mají armádu, Němci tu měli armádu, předtím tu Švédové měli armádu, a tak ve městě vidíme staré německé vojenské domy, starou švédskou pevnost (ta je dost zdevastovaná a zavřená) a jednoho sovětského Lenina. Naše první kroky směřují k moři, došli jsme až k dlouhému ostrohu, kam se sešlo snad celé mužské obyvatelstvo města, aby lovilo ryby. Jdeme okolo nich a vypadá to, že ulovit rybu se povedlo málokomu. Hlavním cílem tohoto rybaření však asi bude pokec s kamarády, pití vodky a relaxace bez manželek. Vracíme se zpátky do centra, působí hodně ospale, ještě ho rychle procházíme, mají tu starý maják a sochu Petra. Válečné lodě jsme neviděli žádné. Pak už ale musíme zpátky do Kaliningradu, kluci jedou večer do Varšavy a máme na knap.

Přímořské město Zelenogradsk

Kluci už jsou v Polsku a já vyrážím autobusem do Zelenogradsku, lázní na pobřeží Baltu. Cesta trvá asi půl hodiny.

Zelenogradsk je malé město, připomíná spíše vesnici. Je zde plno malých domečků, podobných těm, které jsou vidět v českém pohraničí. Procházím několika ulicemi, moc se mi líbí starý hotel, před ním je opět socha Lenina, který spíše připomíná lázeňského hosta, než státníka. Ještě pár kroku a jsem u moře. Nedá mi to a jdu se projít kousek po pláži. Je nedělní poledne a stejná procházka napadla spoustu dalších lidí, pláž se mění v promenádu. Pláž je oblázkovopísečná s navátými dunami, kousek odtud začíná Kurská kosa, na tu ale nemám čas. Začíná poprchávat a já se vracím zpátky do města. Opět procházím uličkami, v jedné z nich je starý luteránský kostel, rusky se mu říká kircha, nyní však slouží pravoslavným věřícím. Vypadá moc zajímavě, vevnitř má pravoslavný ikonostas a zvenku na věži, kde dřív byly hodiny je ikona.


Dorážím k nádraží, doufám, že pojede autobus do Světlogorsku, dalších lázní. Podle jízdního řádu by měl jet, ale žádný se neobjevuje. Začíná mnohem víc pršet a tak bude nejlepší vrátit se do Kaliningradu. Autobus taky žádný, ale zrovna bude odjíždět električka. Prý se dá lístek koupit ve vlaku, nakonec jsem jediný z celého vagónu nemusel platit. Nechápu to, asi pozornost vůči turistům…

Kaliningradská oblast není hledanou turistickou destinací, přesto však má své kouzlo a dokáže příjemně překvapit. Rozhodně se sem musím někdy vrátit.

Doprava a vstup do oblasti Kaliningradu

Ke vstupu do oblasti je potřeba ruské vízům. Pokud cizinec jede do Kaliningradu z vlastního Ruska, musí mít alespoň dvouvstupové vízum (a samozřejmě běloruské tranzitní vízum), přejezd přes země oddělující Rusko a Kaliningrad se totiž počítá jako opuštění ruského teritoria a to i když jedete např. přímým vlakem Moskva – Kaliningrad. Jediná možnost, jak se do Kaliningradu dostat s vízem na jeden vstup, je letecky. Vnitrostátní letenky do Kaliningradu jsou často levnější než vlak. Z České republiky do Kaliningradu přímé spojení neexistuje. Jednou denně jezdí do Kaliningradu vlak z Berlína. Autobusová společnost Eurolines spojuje Kaliningrad s pobaltskými státy, společnost Königsavto zajišťuje spoj do Gdaňsku.


Ubytovat se v Kaliningradu je možné přímo na nádraží (Južnyj vokzal), kde je v hlavní budově zřízen poměrně komfortní a levný hostel. Noc v třílůžkovém pokoji stojí přibližně 300 korun na osobu. Cestování po Kaliningradské oblasti je snadné. Z autobusového nádraží, které leží hned vedle železničního, odjíždějí autobusy do všech významnějších měst oblasti.

V poloprázdném nočním vlaku z Vilniusu do Kaliningradu jsme byli asi jediní cizinci – dva Češi a jeden Slovák. Ráno jsme byli v Kaliningradu, vlak zastavil na nádraží pamatujícím ještě Německou říší, kde jsme se v místní noclehárně ubytovali. Bylo na čase vyrazit objevovat nejzápadnější ruskou oblast…

Poznávání západního Ruska – Kaliningrad


Kaliningrad je zvláštní město, snoubí se tu německá, sovětská a ruská architektura a jen ta německá ale vypadá zajímavě. Před nádražím míjíme sochu Michaila Kalinina, sovětského funkcionáře, který dal městu jméno. Procházíme německou městskou branou, za kterou se nachází několik starých ‚chruščovek‘, paneláků, které se začaly stavět za Chruščova. Když si je fotíme, přichází k nám Vitalij, už má trochu přihnuto a dlouho nám vysvětluje, kam se máme jít podívat a jak se mu žije, nakonec se ptá, jestli si vydělal na pivo a když ho dostane, spokojeně vypráví dál.

Za chvílí již kráčíme po Leninově prospektu k největší dominantě Kaliningradu – Královecké katedrále, umístěné na ostrově uprostřed řeky Pregolji. Barokní stavba ze 14. století je nově zrekonstruována, ale chrám je zavřený, a tak si ji aspoň prohlížíme zvenčí, v severní stěně je hrob Immanuela Kanta. Naproti přes řeku kdysi stával Královecký zámek, za války byl zničen, a tak se komunisté rozhodli postavit tam budovu sovětu, stavěli ji asi 40 let (kvůli špatnému podloží) a pořád vypadá nedokončeně. Někde jsem četl, že se umístila hodně vysoko na žebříčku nejošklivějších sovětských staveb.


Jdeme dále po nábřeží řeky až k námořnímu muzeu, mají tu ponorku, tak se jdeme podívat. Ponorka je mrňavá, připadá mi, že kromě nás tří a průvodce by se tam už nikdo nevešel, ale prý tam normálně žilo několik desítek námořníků. To si neumím moc představit. Vidět Kaliningrad skrz periskop stálo za to.

Večer se procházíme v centru, hlavní náměstí je zrekonstruované a kromě nového pravoslavného chrámu prakticky nic nepřipomíná, že jsme v Rusku. Ještě se koukneme, kde sídlí Baltská flotila (německá budova před kterou stojí socha Petra I.), vyfotíme si divadlo a vedlejšími uličkami kolem kaskády rybníků se vracíme zpátky na nádraží.

Nejzápadnější ruské město – Baltijsk

Ráno vyrážíme mimo Kaliningrad, pojedeme do Baltijsku, nejzápadnějšího ruského města a zároveň hlavního přístavu Baltské flotily. Prý proto, že je to vojensky důležité město se před ním provádí vojenské kontroly a jako cizinci bychom prý měli mít propustku. Paní průvodčí v autobuse však nevěděla, jestli propustku opravdu musíme mít nebo ne a nakonec se zeptala, jakou barvu mají naše pasy. Když jsme řekli, že červenou, řekla, že Rusové mají taky červené pasy a ať při kontrole ukážeme jen obal, třeba si podle barvy nevšimnou, že nejsme Rusové. Nakonec autobus zastavuje na kontrolním stanovišti, ale vystoupila jen paní průvodčí, pozdravila se s nějakou vojákyní a jedeme dál.


Baltijsk je vojenské město, Rusové tu mají armádu, Němci tu měli armádu, předtím tu Švédové měli armádu, a tak ve městě vidíme staré německé vojenské domy, starou švédskou pevnost (ta je dost zdevastovaná a zavřená) a jednoho sovětského Lenina. Naše první kroky směřují k moři, došli jsme až k dlouhému ostrohu, kam se sešlo snad celé mužské obyvatelstvo města, aby lovilo ryby. Jdeme okolo nich a vypadá to, že ulovit rybu se povedlo málokomu. Hlavním cílem tohoto rybaření však asi bude pokec s kamarády, pití vodky a relaxace bez manželek. Vracíme se zpátky do centra, působí hodně ospale, ještě ho rychle procházíme, mají tu starý maják a sochu Petra. Válečné lodě jsme neviděli žádné. Pak už ale musíme zpátky do Kaliningradu, kluci jedou večer do Varšavy a máme na knap.

Přímořské město Zelenogradsk

Kluci už jsou v Polsku a já vyrážím autobusem do Zelenogradsku, lázní na pobřeží Baltu. Cesta trvá asi půl hodiny.

Zelenogradsk je malé město, připomíná spíše vesnici. Je zde plno malých domečků, podobných těm, které jsou vidět v českém pohraničí. Procházím několika ulicemi, moc se mi líbí starý hotel, před ním je opět socha Lenina, který spíše připomíná lázeňského hosta, než státníka. Ještě pár kroku a jsem u moře. Nedá mi to a jdu se projít kousek po pláži. Je nedělní poledne a stejná procházka napadla spoustu dalších lidí, pláž se mění v promenádu. Pláž je oblázkovopísečná s navátými dunami, kousek odtud začíná Kurská kosa, na tu ale nemám čas. Začíná poprchávat a já se vracím zpátky do města. Opět procházím uličkami, v jedné z nich je starý luteránský kostel, rusky se mu říká kircha, nyní však slouží pravoslavným věřícím. Vypadá moc zajímavě, vevnitř má pravoslavný ikonostas a zvenku na věži, kde dřív byly hodiny je ikona.


Dorážím k nádraží, doufám, že pojede autobus do Světlogorsku, dalších lázní. Podle jízdního řádu by měl jet, ale žádný se neobjevuje. Začíná mnohem víc pršet a tak bude nejlepší vrátit se do Kaliningradu. Autobus taky žádný, ale zrovna bude odjíždět električka. Prý se dá lístek koupit ve vlaku, nakonec jsem jediný z celého vagónu nemusel platit. Nechápu to, asi pozornost vůči turistům…

Kaliningradská oblast není hledanou turistickou destinací, přesto však má své kouzlo a dokáže příjemně překvapit. Rozhodně se sem musím někdy vrátit.

Doprava a vstup do oblasti Kaliningradu

Ke vstupu do oblasti je potřeba ruské vízům. Pokud cizinec jede do Kaliningradu z vlastního Ruska, musí mít alespoň dvouvstupové vízum (a samozřejmě běloruské tranzitní vízum), přejezd přes země oddělující Rusko a Kaliningrad se totiž počítá jako opuštění ruského teritoria a to i když jedete např. přímým vlakem Moskva – Kaliningrad. Jediná možnost, jak se do Kaliningradu dostat s vízem na jeden vstup, je letecky. Vnitrostátní letenky do Kaliningradu jsou často levnější než vlak. Z České republiky do Kaliningradu přímé spojení neexistuje. Jednou denně jezdí do Kaliningradu vlak z Berlína. Autobusová společnost Eurolines spojuje Kaliningrad s pobaltskými státy, společnost Königsavto zajišťuje spoj do Gdaňsku.


Ubytovat se v Kaliningradu je možné přímo na nádraží (Južnyj vokzal), kde je v hlavní budově zřízen poměrně komfortní a levný hostel. Noc v třílůžkovém pokoji stojí přibližně 300 korun na osobu. Cestování po Kaliningradské oblasti je snadné. Z autobusového nádraží, které leží hned vedle železničního, odjíždějí autobusy do všech významnějších měst oblasti.

Cesta na Antarktidu

Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny
které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých
ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve
vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli
i velryby.

Měl jsem to štěstí se vydat na 11ti denní plavbu na jedinečný kontinent Antarktidy v prosinci 2009. Poslední kontinent, který je uchován ve své panenské čistotě bez zásahů civilizace a je domovem největšího množství zvířat na světě. Většina těchto plaveb (expedicí) vyplouvá ze samého jihu Jižní Ameriky, a tak i má cesta začínala příletem do Argentiny.


Buenos Aires


Město přezdívané stará Paříž, město tanga a fotbalu, to je Buenos Aires. Toto město má několik zcela odlišných částí, a tak i při své druhé návštěvě stále objevuji nepoznané místa a zajímavosti. Turisticky nejoblíbenější částí města je dělnická čtvrť La Boca, kde najdete uličky s pestrobarevnými baráčky a tango se tančí na každém rohu. Tato čtvrť společně se čtvrtí San Telmo je považována za místo, kde Tango vzniklo a domácí jsou na to patřičně hrdí. Stejně tak jako na svůj fotbalový klub Boca Juniors, kde kdysi válel sám Maradona. Ve čtvrti San Telmo to nejvíce žije v neděli kdy jsou zde trhy a celá čtvrť je doslova obsypána turisty.

V centru města najdete oblíbené třídy plné obchodů, ve čtvrti Palermo Hollywood a Palermo Soho zase trendové obchůdky a stylové boutique hotely. Buenos Aires je město mnoha tváří, kde můžete najít atmosféru starobylé Paříže a stejně tak moderní čtvrtě plné stylových barů.


Po prozkoumání města jsem se vydal také na celodenní výlet do Uruguaje, historického městečka Colonia, které je vzdáleno jen asi hodinu jízdy trajektem z Buenos Aires. Starobylé uličky a historické domečky si získávají pravidelně velkou pozornost turistů.

Velmi oblíbeným výletem je přelet na vodopády Iguazu, na tento výlet Vám stačí pár dnů a můžete se na vlastní oči přesvědčit proč je tento komplex vodopádů považován za jeden z nejhezčích na světě. Toto místo jsem již navštívil v nedávné minulosti, a tak má cesta pokračuje přeletem do Ohňové země, města Ushuaia.

Ushuaia a Ohňová země

Na rozdíl od horkého Buenos Aires nás vítá studené, horské počasí a teplota uprostčed léta kolem 7 stupnů celsia. Ale pohled na zasněžené vrcholky hor odrážející se na hladině moře vše vynahrazuje. Vítete v nejjižnějším městě světa! Menší městečko se svou osobitou atmosférou je obklopeno vrcholky hor a národními parky Patagonie. Již první den se přesvědčuji o tom, že počasí se tady mění každých 5 minut. Větším překvapením však bylo když v 10 hodin večer je stále ještě světlo a slunce teprve pomalu zapadá. Žádny div, že většina lidí zde večeří až kolem 9 hodiny večerní.

Následující volný den využívám k celodennímu výletu do nedalekého národního parku Tierra del Fuego. Sešla se příjemná skupinka lidí se kterou kajakujeme po řece až k Beaglovu kanálu, dále pak lodí na ostrov s tučnáky, navštěvujeme ranč prvních osadníků a výlet zakončujeme procházkou v krásné přírodě a úžasnými výhledy na národní park a jezera.

  • Antarktida nepatří žádnému státu.
  • Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
  • Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
  • Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
  • Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel­.cz.
  • CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.


Nalodění v Ushuaia

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě.

Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky. Kabiny na lodi jsou velmi útulné, většinou jsou pro 2 osoby a k mému překvapení je zde hodně úložného prostoru na všechny naše věci. Přímo v kajutě máme také psací stůl, pohovku, umyvadlo a okýnko ven.

Po zabydlení se v teplé kabině následuje seznámení se s posádkou a přivítání na lodi. Všichni se chovají velmi přátelsky a na lodi se opravdu setkávají lidé z celého světa. Loď je původem ruská a tak i posádka je převážně ruská. Kromě posádky je tady asi 7 členný tým anglicky hovořících zaměstnanců, kteří se budou starat o naše pohodlí, odborné informace,vylodění na břeh apod. Loď má asi 7 podlaží a je relativně jednoduché se po ní pohybovat. Dnešní část plavby je velice klidná, a tak není problém vyjít na jednu z venkovních plošin a vychutnávat si okolní zasněžené hory pomalu se vzdalujícího kontinentu Jižní Ameriky. Následuje bohatá večeře a poté se již jdeme uložit k první noci na lodi.


Drakeova pasáž

Probuzení nebylo nejlepší, protože se nikdo moc nevyspal, v noci jsme vpluli do známe Drakeovy pasáže a houpání lodi způsobilo neklidný spánek. Ti kdo si včera po večeři nevzali tabletku proti mořské nemoci raději ani nesnídali. Na to, že Drakeova pasáž není z nejklidnějších jsem byl připraven, a tak v pravidelných intervalech do sebe soukám tabletky, abych předešel nepříjemnému času na toaletách.

Cesta touto pasáží k ostrovům Jižní Shetlandy trvá asi 2 dny. Po tyto dny je na programu odborný výklad o přírodě a zvířatech, která bychom měli vidět, dále promítání videa v konferenční místnosti a také nezbytné školení o bezpečnostních procedurách na lodi. Hned na začátku plavby jsme si tak vyzkoušeli cvičení pro evakuaci lodi do polárních záchranných člunů, které jsou celé uzavřeny, mají vlastní motor, zásobu jídla i vody na několik dnů. Musím se přiznat, že kromě zmiňovaných instruktáží jsem většinu dne prospal unaven neustálým houpáním naší lodi.


Jižní Shetlandské ostrovy

Po klidné noci na moři hned člověka napadne, že tu nejhorší část Drakeovy pasáže má za sebou, ale omyl. Kolem snídaně se zvedly vlny a loď začala tancovat nejvíc od našeho vyplutí. Snídani jsem tím pádem víceméně vynechal a šel si vzít pilulku proti mořské nemoci a lehnout si. Pro upřesnění, nebylo to tak špatné, věřím, že to může být i horší a záleží na každém jednotlivci, jak to snáší. Někteří pasažéři si i tuto neklidnou část plavby užívali a pravidelně hodovali v jídelně. Dnes večer bychom měli konečně dorazit k Jižním Shetlandským ostrovům, kde by se mělo zklidnit i moře a my bychom měli mít klidnou plavbu.

Na oběd už bylo všechno lepší, já se dobře najedl a vyrazil se podívat na kapitánský můstek odkud je nejlepší výhled. Vůbec mě překvapilo, jak je celá loď přístupná nám pasažérům, můžeme se jít podívat kamkoliv a sledovat ovládání lodi, navigaci apod.

Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli i velryby.


Na lodi je mimo jiného k dispozici i sauna, takže se člověk může ze studeného počasí pěkně prohřát. Odpoledne už mají lidé fotky prvních ledovců. Následuje instruktáž o tom, jak budeme postupovat následující den při vylodění na pevninu, doplněná o přednášku o jedinečnosti Antarktidy a zachování její čistoty.

Konečně stojíme na pevnině a jsme plni očekávání, co všechno nám Antarktida nabídne.

Měl jsem to štěstí se vydat na 11ti denní plavbu na jedinečný kontinent Antarktidy v prosinci 2009. Poslední kontinent, který je uchován ve své panenské čistotě bez zásahů civilizace a je domovem největšího množství zvířat na světě. Většina těchto plaveb (expedicí) vyplouvá ze samého jihu Jižní Ameriky, a tak i má cesta začínala příletem do Argentiny.


Buenos Aires


Město přezdívané stará Paříž, město tanga a fotbalu, to je Buenos Aires. Toto město má několik zcela odlišných částí, a tak i při své druhé návštěvě stále objevuji nepoznané místa a zajímavosti. Turisticky nejoblíbenější částí města je dělnická čtvrť La Boca, kde najdete uličky s pestrobarevnými baráčky a tango se tančí na každém rohu. Tato čtvrť společně se čtvrtí San Telmo je považována za místo, kde Tango vzniklo a domácí jsou na to patřičně hrdí. Stejně tak jako na svůj fotbalový klub Boca Juniors, kde kdysi válel sám Maradona. Ve čtvrti San Telmo to nejvíce žije v neděli kdy jsou zde trhy a celá čtvrť je doslova obsypána turisty.

V centru města najdete oblíbené třídy plné obchodů, ve čtvrti Palermo Hollywood a Palermo Soho zase trendové obchůdky a stylové boutique hotely. Buenos Aires je město mnoha tváří, kde můžete najít atmosféru starobylé Paříže a stejně tak moderní čtvrtě plné stylových barů.


Po prozkoumání města jsem se vydal také na celodenní výlet do Uruguaje, historického městečka Colonia, které je vzdáleno jen asi hodinu jízdy trajektem z Buenos Aires. Starobylé uličky a historické domečky si získávají pravidelně velkou pozornost turistů.

Velmi oblíbeným výletem je přelet na vodopády Iguazu, na tento výlet Vám stačí pár dnů a můžete se na vlastní oči přesvědčit proč je tento komplex vodopádů považován za jeden z nejhezčích na světě. Toto místo jsem již navštívil v nedávné minulosti, a tak má cesta pokračuje přeletem do Ohňové země, města Ushuaia.

Ushuaia a Ohňová země

Na rozdíl od horkého Buenos Aires nás vítá studené, horské počasí a teplota uprostčed léta kolem 7 stupnů celsia. Ale pohled na zasněžené vrcholky hor odrážející se na hladině moře vše vynahrazuje. Vítete v nejjižnějším městě světa! Menší městečko se svou osobitou atmosférou je obklopeno vrcholky hor a národními parky Patagonie. Již první den se přesvědčuji o tom, že počasí se tady mění každých 5 minut. Větším překvapením však bylo když v 10 hodin večer je stále ještě světlo a slunce teprve pomalu zapadá. Žádny div, že většina lidí zde večeří až kolem 9 hodiny večerní.

Následující volný den využívám k celodennímu výletu do nedalekého národního parku Tierra del Fuego. Sešla se příjemná skupinka lidí se kterou kajakujeme po řece až k Beaglovu kanálu, dále pak lodí na ostrov s tučnáky, navštěvujeme ranč prvních osadníků a výlet zakončujeme procházkou v krásné přírodě a úžasnými výhledy na národní park a jezera.

  • Antarktida nepatří žádnému státu.
  • Na Antarktidě byla naměřena nejnižší teplota na světě.
  • Na Antarktidě nenajdete žádné lední medvědy (ti žijí na severu).
  • Antarktida je poslední nedotčený kontinent světa s nádhernou přírodou.
  • Nejlepší ceny, největší výběr zájezdů na Antarktidu najdete na www.vivatravel­.cz.
  • CK Viva Travel – specialista na Antarktidu a celou Jižní Ameriku.


Nalodění v Ushuaia

Konečně přišel den, kdy se jdu nalodit na loď v přístavu nejjižnějšího města světa Ushuaia v Argentině. Odpoledne jsou všichni pasažéři na lodi a my můžeme vyplout k břehům posledního kontinentu nedotčeného lidskou rukou, Antarktidě.

Naše loď nepatří k největším a má kapacitu asi 60 pasažérů a 20 členů posádky. Kabiny na lodi jsou velmi útulné, většinou jsou pro 2 osoby a k mému překvapení je zde hodně úložného prostoru na všechny naše věci. Přímo v kajutě máme také psací stůl, pohovku, umyvadlo a okýnko ven.

Po zabydlení se v teplé kabině následuje seznámení se s posádkou a přivítání na lodi. Všichni se chovají velmi přátelsky a na lodi se opravdu setkávají lidé z celého světa. Loď je původem ruská a tak i posádka je převážně ruská. Kromě posádky je tady asi 7 členný tým anglicky hovořících zaměstnanců, kteří se budou starat o naše pohodlí, odborné informace,vylodění na břeh apod. Loď má asi 7 podlaží a je relativně jednoduché se po ní pohybovat. Dnešní část plavby je velice klidná, a tak není problém vyjít na jednu z venkovních plošin a vychutnávat si okolní zasněžené hory pomalu se vzdalujícího kontinentu Jižní Ameriky. Následuje bohatá večeře a poté se již jdeme uložit k první noci na lodi.


Drakeova pasáž

Probuzení nebylo nejlepší, protože se nikdo moc nevyspal, v noci jsme vpluli do známe Drakeovy pasáže a houpání lodi způsobilo neklidný spánek. Ti kdo si včera po večeři nevzali tabletku proti mořské nemoci raději ani nesnídali. Na to, že Drakeova pasáž není z nejklidnějších jsem byl připraven, a tak v pravidelných intervalech do sebe soukám tabletky, abych předešel nepříjemnému času na toaletách.

Cesta touto pasáží k ostrovům Jižní Shetlandy trvá asi 2 dny. Po tyto dny je na programu odborný výklad o přírodě a zvířatech, která bychom měli vidět, dále promítání videa v konferenční místnosti a také nezbytné školení o bezpečnostních procedurách na lodi. Hned na začátku plavby jsme si tak vyzkoušeli cvičení pro evakuaci lodi do polárních záchranných člunů, které jsou celé uzavřeny, mají vlastní motor, zásobu jídla i vody na několik dnů. Musím se přiznat, že kromě zmiňovaných instruktáží jsem většinu dne prospal unaven neustálým houpáním naší lodi.


Jižní Shetlandské ostrovy

Po klidné noci na moři hned člověka napadne, že tu nejhorší část Drakeovy pasáže má za sebou, ale omyl. Kolem snídaně se zvedly vlny a loď začala tancovat nejvíc od našeho vyplutí. Snídani jsem tím pádem víceméně vynechal a šel si vzít pilulku proti mořské nemoci a lehnout si. Pro upřesnění, nebylo to tak špatné, věřím, že to může být i horší a záleží na každém jednotlivci, jak to snáší. Někteří pasažéři si i tuto neklidnou část plavby užívali a pravidelně hodovali v jídelně. Dnes večer bychom měli konečně dorazit k Jižním Shetlandským ostrovům, kde by se mělo zklidnit i moře a my bychom měli mít klidnou plavbu.

Na oběd už bylo všechno lepší, já se dobře najedl a vyrazil se podívat na kapitánský můstek odkud je nejlepší výhled. Vůbec mě překvapilo, jak je celá loď přístupná nám pasažérům, můžeme se jít podívat kamkoliv a sledovat ovládání lodi, navigaci apod.

Z můstku byl opravdu pěkný výhled na divoký oceán a masivní vlny které bezpečně proráží naše loď. Kromě velkého množství různých ptáků, z kterých poznávám jen albatrosy, jsme dnes viděli skákat ve vodě podél lodi i čtyři tučňáky. Objevit by se brzo měli i velryby.


Na lodi je mimo jiného k dispozici i sauna, takže se člověk může ze studeného počasí pěkně prohřát. Odpoledne už mají lidé fotky prvních ledovců. Následuje instruktáž o tom, jak budeme postupovat následující den při vylodění na pevninu, doplněná o přednášku o jedinečnosti Antarktidy a zachování její čistoty.

Konečně stojíme na pevnině a jsme plni očekávání, co všechno nám Antarktida nabídne.

150 metrů na laně

Konečně jsme se po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení,
dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na
hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“
koukali dolů na tu nádheru.

Kaňony na ostrově Réunion


Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.

Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.

Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.

Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.

Do nitra deštného pralesa


Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.

Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.


Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.

Vzhůru dolů


První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.

Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.


Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.

Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.

Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění

Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.


Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.

Dlouhá cesta zpět do civilizace


Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.

Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.

Kaňony na ostrově Réunion


Neboť východní pobřeží, kde leží námi vytoužené kaňony Trou de Fer, Bras Magasin a Takamaka je už čtvrtý den zaléváno přívaly vody, rozhodujeme se pro náhradní program v podobě kaňonu Eli 2. Tento kaňon ležící nedaleko hlavního města St. Denis se sice nemůže pochlubit tříset metrovým vodopádem jako Trou de Fer, ale i tak patří k deseti nejlépe hodnoceným kaňonům na ostrově a jeho prostup patří k nádherným a sportovně hodnotným podnikům.

Večer balíme všechen potřebný materiál, studujeme různá topa a přeložené průvodce a s lahví místního vína se připravujeme na náš zítřejší nejnáročnější podnik zde na Réunionu. Když je vše přichystáno a víno vypito odcházíme se vyspat na pláž.

Ráno se probouzíme pod slunečnou oblohu a po vydatné snídani vyrážíme autem do St. Denis. Nakonec jsme zbyli jen tři – já, Miro a Jarda. Ostatní se nechali zlákat sjezdem na horských kolech z Majdo ( 2 205 m. n. m.) až k moři. Pro nás to znamená jednu nemilou věc, že totiž všechen materiál budeme muset odnést na zádech jen ve třech.

Po malých problémech s parkováním dodávky v příkrých kopcích, kdy se i zabržděná sunula pomalu dolů, jsme si s Jardou naložily na záda každý batoh se 170 metry lan, neoprenem, sedákem a karabinami, Miro si nahodil na hřbet velkou aku vrtačku a dostatek nýtů a pomalu jsme vyrazili k nástupu.

Do nitra deštného pralesa


Zpočátku jdeme po pohodlné pěšince, která se klikatí džunglí okolo kreolských baráčků. Dokonce zde potkáváme dvojici turistů s GPS, kterým se tato cesta však moc nelíbí a u prvních stromů padlých přes cestu to otáčí. My pokračujeme dál do nitra tohoto úžasného deštného pralesa a cesta se nám doslova ztrácí pod nohama, až se z ní stane jen jakási řidčeji zarostlá džungle. Občas se na stromě objeví nějaký kus látky, nebo igelitové pásky, které nás utvrzují, že jdeme správně. Mnohem častěji se však setkáváme s obřími žlutočernými pavouky rodu Nephila, kteří díky bohu nejsou jedovatí a jen jedovatě vypadají. Asi po hodině prodírání se džunglí tak přichází ke slovu i naše mačeta, kterou si klestíme cestu skrz hustou spleť rostlin. Při prodírání se pralesem jsme si také všimli nádherného chameloeona, který před námi měnil barvy ze světle hnědé přes oranžovou až do temně rudé a obzvláště se mu líbilo naše zářivě žluté lano od Tendonu, s kterým se však ne a ne trefit na stejnou barevnou notu.

Vysoká vlhkost a dusno tvoří z této cesty opravdu peklo, a tak jsme byli rádi, když jsme se konečně po necelých třech hodinách, celí zpocení a zničení, dostali k nástupu do kaňonu. Stáli jsme sami tři uprostřed pralesa na hraně 150 metrů vysokého vodopádu a s otevřenou „hubou“ koukali dolů na tu nádheru. Hluboko pod námi se od tohoto obrovského vodopádu vinul úzký kaňon sevřený mezi příkré stometrové srázy porostlé bujnou vegetací. Takto nějak musí vypadat Trou de Fer, jen je ještě větší a majestátnější.


Po chvíli rozjímání, když jsme se vzpamatovali z té nádhery, jsme vybalili naše lana a průvodce a vydali se hledat nýty. Kaskáda se dala slanit buď 80 m za strom a zbytek za nýty, ale tato varianta s křivým ne zrovna silným stromem rostoucím nad hranou stopadesát metrů hluboké díry se nám zrovna moc nelíbila, a tak jsme raději zvolili druhou variantu. Ta byla sice se dvěma přestupy, zato však po nýtech. Poslední kontrola sedáků, rozmotání lan a pak už letí obě lana firmy Tendon vyrobené speciálně pro tuto expedici dolů.

Vzhůru dolů


První jde dolů Miro. Je to sice starý ostřílený kaňonář, který již má něco za sebou, ale i tak je v jeho tváři vidět respekt a pokora před tímto vodopádem. Já jdu hned za ním, abych mohl fotit. První délka vede po šikmé skále porostlé bujnou vegetací s velkými listy a pak se stěna ostře zlomí a kousek pod zlomem je první štand, kde na mě již čeká Miro. Když se zajistím do štandu a odložím těžký batoh s neopreny a vrtačkou, teprve si uvědomuji tu nádheru všude kolem.

Na dlouhé rozjímání však není čas, máme před sebou ještě celý kaňon a výstup z něj a tak rychle natahujeme druhou délku a Jardovi dáváme vysílačkou signál, ať jde dolů. Zatímco Miro se opět jako první spouští druhou, asi nejkrásnější délku, já fotím o stošest a Jarda se prodírá vegetací a slaňuje ke mně. Když je u mě na štandu, opatrně stahujeme lana a doufáme, že se nám nikde nezaseknou za zdejší vegetaci a dáváme pozor na padající kameny, které bychom mohli lanem strhnout. Druhý jdu opět já a lhal bych, kdybych vám tvrdil, že jsem se nebál. Pod sebou nějakých 110 metrů a já visel ve třech nýtech zatlučených v porézní skále sopečného původu. Pomalu jsem se spouštěl a snažil se co nejvíce vstřebat a vrýt si do paměti tu nádhernou scenérii všude kolem. Jsem jako malinký trpaslík uprostřed obřího vodopádu, který mi na chvíli dovolil stát se jeho součástí a zažít ten nádherný pocit jedinečnosti a dobrodružství a zároveň maličkosti a nicotnosti v celé té přírodní scenérii.


Na posledním štandu s Mirem natahuji poslední délku a jdu nyní jako první, abych mohl zespoda fotit. Nejprve jdu kousek po mokré kluzké skále, až najednou nemám pod nohama nic a visím v prostoru. Vodopád je v této části převislý a já tak asi 30 metrů slaňuji vzduchem a znovu zažívám, nyní ještě intenzivněji, ten zvláštní pocit maličkosti a nicotnosti ve srovnání s tímto majestátním vodopádem, který tu již takto teče tisíce let, a já se teď na pár okamžiků vetřel do jeho nerušeného soukromí.

Dole se v padající vodě dělá duha a tak fotím jako divý duhu a Jardu s Mirem, kteří právě stahují druhou nejdelší délku a v obřím vodopádu působí ti dva „pidižvíci“ opravdu komicky. Když se i oni dostanou šťastně dolů a podaří se nám bez problémů stáhnout všechna lana, chvíli stojíme a snažíme se nabažit toho krásného pocitu z právě „pokořeného“ vodopádu.

Ještě není vyhráno, aneb dalších deset slanění

Z rozjímání nás vytrhne až realita. Tou je fakt, že před námi je ještě deset slanění v úzké soutěsce a čtyři kilometry chůze řekou zpět do civilizace. Oblékáme tedy neopreny, balíme 110 metrová lana na dna batohů a vydáváme se k prvnímu vodopádu. Vodopády již nejsou tak vysoké, nejdelší z nich měl necelých 30 metrů, ale to nic neubírá na jejich kráse a technické náročnosti.


Stěny kaňonu jsou porostlé tmavě zeleným mechem a zářivě zelenými kapradinami a my si tak připadáme jako v cestě do pravěku. Vodopády, pod kterými jsou bílá zpěněná vývařiště, se střídají s dlouhými klidnými tůněmi s temně zelenou vodou, které je nutno proplavávat, což s batohem plným mokrých lan není zrovna jednoduché. Některé vodopády se slaňují vedle proudu vody po kluzké temně hnědé skále, jiné se jdou přímo proudem dravé vody, která nám podtrhává nohy a mlátí s námi o ostré skály. Některé vodopády jsou položené, jiné kolmé a tak se ani chvilku nenudíme a asi po dvou hodinách v soutěsce přicházíme na její konec, kde se kaňon rozšiřuje a po chvíli se vlévá do řeky St. Denis tekoucí do stejnojmenného města.

Dlouhá cesta zpět do civilizace


Řeka je široká a mělká, na dně přes tisíc metrů hlubokého údolí. Z pravé strany do řeky přitéká mnoho přítoků, z nichž každý tvoří nádherný, mnohdy přes sto metrů vysoký vodopád, takže je stále na co koukat. Jediné co nám znepříjemňuje cestu, jsou těžké batohy plné mokrých lan, takže váží nějakých 30–40 kg a hlavně kluzké kameny, díky nimž se každou chvíli někdo z nás válí po zemi. Asi v polovině cesty řekou si vysílení dáváme poslední zbytky jídla a pak již asi po hodině a půl trmácení korytem řeky přicházíme do civilizace. Nejprve procházíme kolem smrdutých chatrčí a hromad odpadků, po té přicházíme k silničce a barákům, kde ze sebe konečně shazujeme těžké bágly a neopreny.

Problém, jak se dostat k devět kilometrů vzdálenému autu, za nás řeší jeden sympatický mladý kreolec, který se s námi dal do řeči. Po chvíli zjistil, co jsme právě absolvovali, nabídl se, že Jardu hodí zpět k autu. S Mirem jsme se mezitím umyli, sbalili věci, a když začínalo pršet, přijel Jarda, který nás naložil a plni dojmů a úžasných zážitků jsme vyjeli zpět do kempu pochlubit se naším výkonem ostatním kaňonářům, kteří dnes místo úžasného kaňonu zvolili neméně krásný sjezd na horských kolech.

Příhody a zkušenosti z Thajska

Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí
spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete
nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás
obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám
podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů.

Thajsko – země úsměvů

Thajsko, země téměř 10 000 km daleko od našich hranic, každoročně láká k návštěvě tisíce našich občanů. Důvodem je krásná příroda, architektura, bohatá historie, plovoucí trhy, teplo, nádherné moře. Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů. Ale vše s úsměvem. Prostě tady se nešetří na tom, co by mělo být i v našem běžném životě samozřejmostí, ale bohužel není!


Úsměv nebo maska?

V rámci objektivity však třeba říci, že úsměv na nás při našem pobytu nezářil z každého rohu. Když jsme se procházeli v pozdních hodinách centrem Bangkoku a míjeli pouliční prodavače občerstvení, kteří bůhví kolik hodin postávali u své pojízdné živnosti, viděli jsme, že už občas nemají sílu k nějakému tomu úsměvu, přesto však zůstávali zdvořilí a nesnížili se k tomu, aby dali najevo svou rozmrzelost, nebo dokonce vztek. Těžko říci, co je toho příčinou. Je snad zdvořilost a úsměv Thajcům vrozená, nebo je to jen pouhá maska, za kterou se skrývá obyčejný člověk se svými radostmi i starostmi?

Během pobytu v této nádherné zemi, jsme měli možnost mnohokrát se setkat s příslovečnou pohostinností a otevřeností zdejších obyvatel. Jedním dechem je však třeba dodat i to, že i zde se můžete setkat s ne úplně upřímným jednáním, a i zde je dobré mít se na pozoru před některými „šikuly“.

„Tuk-Tukem“ levně i draze


Je jen málo věcí, které jsou natolik typické pro oblast Asie jako populární, dnes už prakticky bez výjimky motorové, tříkolky „tuk-tuk“. Toto oblíbené vozítko se stejně hbitě prohání přelidněnými ulicemi Bangkoku jako po poněkud méně přelidněných venkovských silnicích. Každé vozítko je charakterizováno specifickou výzdobou, která jej odlišuje od ostatních. Přepravit se na něm dá téměř vše. Od turistů, kteří jej mají v oblibě pro jeho rychlost, kterou se dokáže proplétat hustým městským provozem, i pro jeho vzdušnost, kterou pasažér ocení zvláště v parných dnech, až po balíky nejrůznějšího zboží. Teď už však po zkušenostech z Thajska, takové nadšení pro tento dopravní prostředek nesdílíme.

První zkušenost s tímto fenoménem asijských ulic vypadala pohodově. Odmítli jsme nabídku tuk-tuků tam, kde se pohybovala spousta cizinců, a zamířili za památkami hezky po svých. Když jsme studovali mapu, abychom se ve městě trochu zorientovali, přitočil se k nám solidně vyhlížející pán, poradil, za kterými památkami máme vyrazit. Vypadal sympaticky, proč mu tedy nevěřit, když nám doporučil žlutě natřené „tuk-tuky“ s tím, že se jedná o městem dotovanou skupinu motorových tříkolek, které za velmi malý peníz (20 Bht – 10 Kč) nabídnou okružní cestu po některých nejvýznamnějších památkách města.

Jak už asi tušíte, pravda byla jiná. Dva vesele se zubící dědové za řidítky „tuk-tuků“ působili důvěryhodně, nabídnutá trasa byla lákavá, dohodnutá cena podezřele levná, ale znáte to, jsme na dovolené a člověk nad ledasčím mávne rukou. Ještě jsme stihli navštívit chrám Šťastného Buddhy, ale tím také „slavné“ putování po památkách skončilo. Z řidičů se vyklubali obyčejní naháněči jednoho z četných obchodů a pokračování v cestě po památkách bylo najednou podmíněno návštěvou a hlavně nákupem v obchodě, před kterým jsme zastavili. No dopadlo to tak, jak muselo! Nedohodli jsme se a jsme rádi, že jsme thajštině nerozuměli, protože ty výrazy, kterými nás počastovali, určitě nebyly slušné.

Reklama: Informace o očkování a zdravotních rizicích vaši cesty vám poskytnou specialisté center Očkování a cestovní medicíny Avenier. Více informací najdete na www.ockovacicen­trum.cz.

Pokračování toho dne už bylo tedy po vlastních nohách, ale když jsme pozdě odpoledne ukončili putování po zdejších vodních kanálech, chystali jsme se zamířit zpátky do našeho hotelu. Co čert nechtěl, hned po výstupu z lodi jsme opět narazili na „hnízdo“ „tuk-tukařů“. Ti chlapi jsou snad všude! Žádný taxík v dohledu, my v tom vedru a smogu už pěkně utahaní a tak jsme se rozhodli risknout tříkolku ještě jednou. Nepochodili jsme! Pokud nepřistoupíte na jejich hru s návštěvou obchodu, máte smůlu. Ani když jsme chtěli odvézt jen do hotelu, a byli jsme ochotni přistoupit na vyšší cenu, měli jsme „smolíka“!

Thajští „holubáři“

Při toulkách kolem královského paláce je dobré si pro změnu dát pozor na „šikuly“, kteří ke své obživě využívají hejna holubů, která se tu jakoby náhodně „popásají“ na volném prostranství. Nenápadně se k Vám přitočí babka, nabízející pytlíky s kukuřicí, pochopitelně na krmení holubů. Jeden z nich Vám vrazí do ruky, chytne Vás za ni a celý obsah mini pytlíku vysype holubům na zem a bez mrknutí oka požaduje zaplacení 150 bahtů.


Taxíkem po ostrově Ko Chang

Někdy až moc šikovní jsou i thajští taxíkáři. Zatímco v Bangkoku jsme s nimi neměli sebemenší problémy, trochu jiné zkušenosti se nám dostalo na ostrově Koh Chang u kambodžských hranic. Zatímco doprava z přístavu do hotelového resortu byla bez sebemenších problémů a cena velmi příjemná (60 bahtů za osobu), doprava v dalších dnech už tak idylická nebyla. Když jsme jednoho večera chtěli vyrazit asi do patnáct kilometrů vzdáleného přístavu Bang Bao, byla najednou taxa dvojnásobná a taxíkář nijak nehodlal smlouvat. A při návratu pozdě večer se cena vyšplhala dokonce na 150 bahtů. Na dotaz po příčině těchto podivných kalkulací každý z těch „šikulů“ jen pokrčil rameny a pronesl elegantní formulku „evening time“. Takže v turistických lokalitách raději pronajmout mopeda a jezdit hezky po vlastní ose.

Je třeba říci, že tyto tři příhody byl jediné, které trošku poupravily náš pohled na tuto kouzelnou zemi v srdci Asie. V drtivé většině převažovaly opravdu upřímné a milé úsměvy, které nás doprovázely po všechny dny našeho pobytu v kouzelném srdci Asie.

Thajsko – země úsměvů

Thajsko, země téměř 10 000 km daleko od našich hranic, každoročně láká k návštěvě tisíce našich občanů. Důvodem je krásná příroda, architektura, bohatá historie, plovoucí trhy, teplo, nádherné moře. Země úsměvů – je další jinotaj, který je s touto zemí spojený. Už při prvním kontaktu s touto zemí, si toho nemůžete nevšimnout. Usmívá se na Vás prodavačka v obchodě, úsměvem Vás obdaří taxíkář, úsměvu se Vám dostane i od policisty, který Vám podá i ruku, ale vzápětí zkasíruje třeba po 500 bahtů. Ale vše s úsměvem. Prostě tady se nešetří na tom, co by mělo být i v našem běžném životě samozřejmostí, ale bohužel není!


Úsměv nebo maska?

V rámci objektivity však třeba říci, že úsměv na nás při našem pobytu nezářil z každého rohu. Když jsme se procházeli v pozdních hodinách centrem Bangkoku a míjeli pouliční prodavače občerstvení, kteří bůhví kolik hodin postávali u své pojízdné živnosti, viděli jsme, že už občas nemají sílu k nějakému tomu úsměvu, přesto však zůstávali zdvořilí a nesnížili se k tomu, aby dali najevo svou rozmrzelost, nebo dokonce vztek. Těžko říci, co je toho příčinou. Je snad zdvořilost a úsměv Thajcům vrozená, nebo je to jen pouhá maska, za kterou se skrývá obyčejný člověk se svými radostmi i starostmi?

Během pobytu v této nádherné zemi, jsme měli možnost mnohokrát se setkat s příslovečnou pohostinností a otevřeností zdejších obyvatel. Jedním dechem je však třeba dodat i to, že i zde se můžete setkat s ne úplně upřímným jednáním, a i zde je dobré mít se na pozoru před některými „šikuly“.

„Tuk-Tukem“ levně i draze


Je jen málo věcí, které jsou natolik typické pro oblast Asie jako populární, dnes už prakticky bez výjimky motorové, tříkolky „tuk-tuk“. Toto oblíbené vozítko se stejně hbitě prohání přelidněnými ulicemi Bangkoku jako po poněkud méně přelidněných venkovských silnicích. Každé vozítko je charakterizováno specifickou výzdobou, která jej odlišuje od ostatních. Přepravit se na něm dá téměř vše. Od turistů, kteří jej mají v oblibě pro jeho rychlost, kterou se dokáže proplétat hustým městským provozem, i pro jeho vzdušnost, kterou pasažér ocení zvláště v parných dnech, až po balíky nejrůznějšího zboží. Teď už však po zkušenostech z Thajska, takové nadšení pro tento dopravní prostředek nesdílíme.

První zkušenost s tímto fenoménem asijských ulic vypadala pohodově. Odmítli jsme nabídku tuk-tuků tam, kde se pohybovala spousta cizinců, a zamířili za památkami hezky po svých. Když jsme studovali mapu, abychom se ve městě trochu zorientovali, přitočil se k nám solidně vyhlížející pán, poradil, za kterými památkami máme vyrazit. Vypadal sympaticky, proč mu tedy nevěřit, když nám doporučil žlutě natřené „tuk-tuky“ s tím, že se jedná o městem dotovanou skupinu motorových tříkolek, které za velmi malý peníz (20 Bht – 10 Kč) nabídnou okružní cestu po některých nejvýznamnějších památkách města.

Jak už asi tušíte, pravda byla jiná. Dva vesele se zubící dědové za řidítky „tuk-tuků“ působili důvěryhodně, nabídnutá trasa byla lákavá, dohodnutá cena podezřele levná, ale znáte to, jsme na dovolené a člověk nad ledasčím mávne rukou. Ještě jsme stihli navštívit chrám Šťastného Buddhy, ale tím také „slavné“ putování po památkách skončilo. Z řidičů se vyklubali obyčejní naháněči jednoho z četných obchodů a pokračování v cestě po památkách bylo najednou podmíněno návštěvou a hlavně nákupem v obchodě, před kterým jsme zastavili. No dopadlo to tak, jak muselo! Nedohodli jsme se a jsme rádi, že jsme thajštině nerozuměli, protože ty výrazy, kterými nás počastovali, určitě nebyly slušné.

Reklama: Informace o očkování a zdravotních rizicích vaši cesty vám poskytnou specialisté center Očkování a cestovní medicíny Avenier. Více informací najdete na www.ockovacicen­trum.cz.

Pokračování toho dne už bylo tedy po vlastních nohách, ale když jsme pozdě odpoledne ukončili putování po zdejších vodních kanálech, chystali jsme se zamířit zpátky do našeho hotelu. Co čert nechtěl, hned po výstupu z lodi jsme opět narazili na „hnízdo“ „tuk-tukařů“. Ti chlapi jsou snad všude! Žádný taxík v dohledu, my v tom vedru a smogu už pěkně utahaní a tak jsme se rozhodli risknout tříkolku ještě jednou. Nepochodili jsme! Pokud nepřistoupíte na jejich hru s návštěvou obchodu, máte smůlu. Ani když jsme chtěli odvézt jen do hotelu, a byli jsme ochotni přistoupit na vyšší cenu, měli jsme „smolíka“!

Thajští „holubáři“

Při toulkách kolem královského paláce je dobré si pro změnu dát pozor na „šikuly“, kteří ke své obživě využívají hejna holubů, která se tu jakoby náhodně „popásají“ na volném prostranství. Nenápadně se k Vám přitočí babka, nabízející pytlíky s kukuřicí, pochopitelně na krmení holubů. Jeden z nich Vám vrazí do ruky, chytne Vás za ni a celý obsah mini pytlíku vysype holubům na zem a bez mrknutí oka požaduje zaplacení 150 bahtů.


Taxíkem po ostrově Ko Chang

Někdy až moc šikovní jsou i thajští taxíkáři. Zatímco v Bangkoku jsme s nimi neměli sebemenší problémy, trochu jiné zkušenosti se nám dostalo na ostrově Koh Chang u kambodžských hranic. Zatímco doprava z přístavu do hotelového resortu byla bez sebemenších problémů a cena velmi příjemná (60 bahtů za osobu), doprava v dalších dnech už tak idylická nebyla. Když jsme jednoho večera chtěli vyrazit asi do patnáct kilometrů vzdáleného přístavu Bang Bao, byla najednou taxa dvojnásobná a taxíkář nijak nehodlal smlouvat. A při návratu pozdě večer se cena vyšplhala dokonce na 150 bahtů. Na dotaz po příčině těchto podivných kalkulací každý z těch „šikulů“ jen pokrčil rameny a pronesl elegantní formulku „evening time“. Takže v turistických lokalitách raději pronajmout mopeda a jezdit hezky po vlastní ose.

Je třeba říci, že tyto tři příhody byl jediné, které trošku poupravily náš pohled na tuto kouzelnou zemi v srdci Asie. V drtivé většině převažovaly opravdu upřímné a milé úsměvy, které nás doprovázely po všechny dny našeho pobytu v kouzelném srdci Asie.

Oblékání a móda v Pákistánu

Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve
kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však
ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka
je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží
ji všemožně „vyzdobit“.

Pákistánský oděv shalwar kameez

Stačí se projít po ulicích Pákistánu a hned zjistíte, že je něco jinak. Lidé oblečení v šatech různých a mnohdy pestrobarevných barev, co nejvíce zahalující tělo. Tradiční pákistánský oděv se nazývá shalwar kameez. Nosí se i v Indii. Shalwar jsou kalhoty, které tak trochu připomínají hodně volné pyžamo. Jsou hodně široké nahoře a dole u kotníků se zužují. Většinou jsou v pase na gumu nebo na tkaničku, kterou si uvážete, jak potřebujete. Kameez je dlouhá halena, která končí někde v úrovni kolen. Na bocích je otevřená, abyste se mohli lépe a volněji pohybovat. Často je látka bohatě vyšívaná a zdobená různými kamínky, flitry a ornamenty. Barvy se používají pestré až zářivé. Ženy si mohou dosyta užívat při nákupech látek. Hotové shalwar kameez se většinou moc nekupují. Nebývají dobře ušité a určitě vám nepadnou tak, jako když si zajdete do krejčovského salonu, kde vám oděv ušijí na míru. Krejčí jsou v Pákistánu na každém rohu. Stejně jako většinu zaměstnání v Pákistánu, i šití provozují hlavně muži. Přinesete jim koupenou látku, oni si vás změří a domluví se na zkoušce, případně předání hotových šatů. Není radno se však na termín spoléhat. Krejčí jsou limitování elektřinou, která tu tak často vypadává. Někdy nejde celé hodiny i dny.


Salwar kameez můžete pořídit velmi levně, ale i velmi draho. To když půjdete nakupovat do butiků ve velkých městech, kde najdete kousky od známých módních návrhářů. Nejdražší šaty se pořizují na svatby. Vyjdou v přepočtu na několik desítek tisíc českých korun. Bývají z nejjemnějších látek jako je šifon, samet, hedvábí a organza. Svatební šaty musí být perfektní. V Pákistánu nevěsty nenosí bílou, ale hlavně červenou, hnědou, oranžovou, zelenou, zlatou. Každá nevěsta si tu musí připadat jako princezna. Celá se blyští, šaty šustí a vlají.

Náboženství určuje módu


I když do Pákistánu proudí západní módní styly, pořád převládá tradice jako kulturní dědictví. Západní vliv není v zemi moc vítán. Módní návrháři se západní módou nechávají jen inspirovat. Hlavně pokud se jedná o nové vzory a výšivky. V Pákistánu je způsob, jakým se oblékáte, velmi důležitý. Lidé vás vnímají podle vašich šatů. Pákistán je, více než cokoliv jiného, muslimská země.

Čádor, dupatta, burka

Ať už se jedná o ženy či muže, všichni by měli nosit oblečení, které toho co nejvíce zakrývá. To znamená co nejdelší a volné. Ženy by navíc měly mít zahalené vlasy šátkem – čádor, nebo šálou – dupatta, která je stylovým doplňkem. Nosí se přes ramena nebo kolem hrudi. Zakryté vlasy musí být tím spíš, pokud jdou ženy ven nebo do mešity. Také v případě, že do jejich domu vstoupí cizí muž. Náboženství stanoví jistá pravidla. Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží ji všemožně „vyzdobit“.

V Pákistánu je spousta možností, kde nakoupit. Jsou tu tržiště, nespočteně mnoho malých obchůdků, ale i větší obchodní centra, která vznikají hlavně ve větších městech. Největší tržby mají obchodníci na konci muslimského svátku Ramadánu, kdy si všichni kupují nové šaty, aby mohli oslavit Eid v novém.


Šperky ženy milují

Muslimové říkají, že čádor je největší ozdobou ženy. Je to její šperk. Ženy milují i další šperky. Nezáleží už na tom, jestli jsou ze zlata, stříbra, drahých kamenů nebo je to jen blýskavá bižuterie. Šperky hrají velkou úlohu a jsou důležitými doplňky. Hodně se používají kameny, které se vsazují do prstenů a přívěsků. Jsou to třeba granáty, topaz, modrý safír. Kameny jsou v mnoha barvách, což pomáhá sladit šaty se šperky. Prsteny zde nosí i muži. Často u nich uvidíte dost velké prsteny se vsazenými kameny většinou černé nebo tyrkysové barvy.

Bižuterii je možné koupit na trzích, kde se cena dá docela slušně usmlouvat. Šperky jsou v Pákistánu považovány za dobrou investici. Lépe situovaní obyvatelé nosí bohatě zdobené zlaté šperky s diamanty, rubíny, smaragdy, perlami. Ne tolik movití Pákistánci nosí stříbro a jiné obecné kovy. Drahokamy se nenosí jen jako módní doplňky, ale často i na doporučení astrologů a duchovních vůdců.


Salóny krásy a barvení hennou

Další zkrášlování si ženy užijí v salónech krásy, kterých je také více než dost. Mohou si tady objednat úpravu obočí, která se provádí prastarou metodou – vytrháváním nití. Mezi další služby patří depilace voskem, která je velmi žádaná, líčení, které bývá dost výrazné. Symbolem krásy je zde co nejsvětlejší pokožka. Výsledkem líčení tedy bývá bílá tvář přepudrovaná velkou vrstvou. Ženy se tu líčí málo. Je to i proto, že se 5× denně modlí a před Alláha musíte přijít bez make upu. Stejné je to i s lakováním nehtů. Můžete si nechat vytvořit složitý účes nebo si nechat vlasy obarvit hennou. Henna se používá i ke zdobení rukou. Henna se používá více než 5000 let. Ženy se zdobí hlavně na svatbu a jiné slavnostní příležitosti. Na zápěstí i nohy kolem kotníků se malují velmi složité vzorce, které vydrží několik týdnů a pak zmizí. Aplikace henny je bezbolestná.

Výsadou žen jsou tedy salóny krásy, muži chodí do holičství. Holičství jsou jen pro muže, ženy sem nesmí. V Pákistánu opravdu muži využívají holičství k oholení, jak tomu u nás už je jen výjimečně. Pracují tu jen muži, holí a stříhají, povídají, popíjí čaj s mlékem. Manžel také využil jejich služeb při naší cestě do Pákistánu. Měl ve vlasech světlý melír a holiče to moc zajímalo. Vyptávali se, jak se to dělá v Evropě, co používají, jaká je technika :-).

Myslím si, že Pákistán nás může v módě inspirovat. Ať už je to používání pestrých barev, které povzbudí a rozveselí ducha, ale i používání „ženských“ šatů a ozdob. Naše ulice můžou být pestřejší a naše tváře usměvavější.

Pákistánský oděv shalwar kameez

Stačí se projít po ulicích Pákistánu a hned zjistíte, že je něco jinak. Lidé oblečení v šatech různých a mnohdy pestrobarevných barev, co nejvíce zahalující tělo. Tradiční pákistánský oděv se nazývá shalwar kameez. Nosí se i v Indii. Shalwar jsou kalhoty, které tak trochu připomínají hodně volné pyžamo. Jsou hodně široké nahoře a dole u kotníků se zužují. Většinou jsou v pase na gumu nebo na tkaničku, kterou si uvážete, jak potřebujete. Kameez je dlouhá halena, která končí někde v úrovni kolen. Na bocích je otevřená, abyste se mohli lépe a volněji pohybovat. Často je látka bohatě vyšívaná a zdobená různými kamínky, flitry a ornamenty. Barvy se používají pestré až zářivé. Ženy si mohou dosyta užívat při nákupech látek. Hotové shalwar kameez se většinou moc nekupují. Nebývají dobře ušité a určitě vám nepadnou tak, jako když si zajdete do krejčovského salonu, kde vám oděv ušijí na míru. Krejčí jsou v Pákistánu na každém rohu. Stejně jako většinu zaměstnání v Pákistánu, i šití provozují hlavně muži. Přinesete jim koupenou látku, oni si vás změří a domluví se na zkoušce, případně předání hotových šatů. Není radno se však na termín spoléhat. Krejčí jsou limitování elektřinou, která tu tak často vypadává. Někdy nejde celé hodiny i dny.


Salwar kameez můžete pořídit velmi levně, ale i velmi draho. To když půjdete nakupovat do butiků ve velkých městech, kde najdete kousky od známých módních návrhářů. Nejdražší šaty se pořizují na svatby. Vyjdou v přepočtu na několik desítek tisíc českých korun. Bývají z nejjemnějších látek jako je šifon, samet, hedvábí a organza. Svatební šaty musí být perfektní. V Pákistánu nevěsty nenosí bílou, ale hlavně červenou, hnědou, oranžovou, zelenou, zlatou. Každá nevěsta si tu musí připadat jako princezna. Celá se blyští, šaty šustí a vlají.

Náboženství určuje módu


I když do Pákistánu proudí západní módní styly, pořád převládá tradice jako kulturní dědictví. Západní vliv není v zemi moc vítán. Módní návrháři se západní módou nechávají jen inspirovat. Hlavně pokud se jedná o nové vzory a výšivky. V Pákistánu je způsob, jakým se oblékáte, velmi důležitý. Lidé vás vnímají podle vašich šatů. Pákistán je, více než cokoliv jiného, muslimská země.

Čádor, dupatta, burka

Ať už se jedná o ženy či muže, všichni by měli nosit oblečení, které toho co nejvíce zakrývá. To znamená co nejdelší a volné. Ženy by navíc měly mít zahalené vlasy šátkem – čádor, nebo šálou – dupatta, která je stylovým doplňkem. Nosí se přes ramena nebo kolem hrudi. Zakryté vlasy musí být tím spíš, pokud jdou ženy ven nebo do mešity. Také v případě, že do jejich domu vstoupí cizí muž. Náboženství stanoví jistá pravidla. Některé ženy nosí burky, což je černý vše zahalující hábit, ve kterém je vidět jen obličej. V ortodoxnějších rodinách si však ženy zakrývají i obličej a z burky jim vykukují pouze oči. Burka je důležitou součástí pákistánského oblečení a návrháři se snaží ji všemožně „vyzdobit“.

V Pákistánu je spousta možností, kde nakoupit. Jsou tu tržiště, nespočteně mnoho malých obchůdků, ale i větší obchodní centra, která vznikají hlavně ve větších městech. Největší tržby mají obchodníci na konci muslimského svátku Ramadánu, kdy si všichni kupují nové šaty, aby mohli oslavit Eid v novém.


Šperky ženy milují

Muslimové říkají, že čádor je největší ozdobou ženy. Je to její šperk. Ženy milují i další šperky. Nezáleží už na tom, jestli jsou ze zlata, stříbra, drahých kamenů nebo je to jen blýskavá bižuterie. Šperky hrají velkou úlohu a jsou důležitými doplňky. Hodně se používají kameny, které se vsazují do prstenů a přívěsků. Jsou to třeba granáty, topaz, modrý safír. Kameny jsou v mnoha barvách, což pomáhá sladit šaty se šperky. Prsteny zde nosí i muži. Často u nich uvidíte dost velké prsteny se vsazenými kameny většinou černé nebo tyrkysové barvy.

Bižuterii je možné koupit na trzích, kde se cena dá docela slušně usmlouvat. Šperky jsou v Pákistánu považovány za dobrou investici. Lépe situovaní obyvatelé nosí bohatě zdobené zlaté šperky s diamanty, rubíny, smaragdy, perlami. Ne tolik movití Pákistánci nosí stříbro a jiné obecné kovy. Drahokamy se nenosí jen jako módní doplňky, ale často i na doporučení astrologů a duchovních vůdců.


Salóny krásy a barvení hennou

Další zkrášlování si ženy užijí v salónech krásy, kterých je také více než dost. Mohou si tady objednat úpravu obočí, která se provádí prastarou metodou – vytrháváním nití. Mezi další služby patří depilace voskem, která je velmi žádaná, líčení, které bývá dost výrazné. Symbolem krásy je zde co nejsvětlejší pokožka. Výsledkem líčení tedy bývá bílá tvář přepudrovaná velkou vrstvou. Ženy se tu líčí málo. Je to i proto, že se 5× denně modlí a před Alláha musíte přijít bez make upu. Stejné je to i s lakováním nehtů. Můžete si nechat vytvořit složitý účes nebo si nechat vlasy obarvit hennou. Henna se používá i ke zdobení rukou. Henna se používá více než 5000 let. Ženy se zdobí hlavně na svatbu a jiné slavnostní příležitosti. Na zápěstí i nohy kolem kotníků se malují velmi složité vzorce, které vydrží několik týdnů a pak zmizí. Aplikace henny je bezbolestná.

Výsadou žen jsou tedy salóny krásy, muži chodí do holičství. Holičství jsou jen pro muže, ženy sem nesmí. V Pákistánu opravdu muži využívají holičství k oholení, jak tomu u nás už je jen výjimečně. Pracují tu jen muži, holí a stříhají, povídají, popíjí čaj s mlékem. Manžel také využil jejich služeb při naší cestě do Pákistánu. Měl ve vlasech světlý melír a holiče to moc zajímalo. Vyptávali se, jak se to dělá v Evropě, co používají, jaká je technika :-).

Myslím si, že Pákistán nás může v módě inspirovat. Ať už je to používání pestrých barev, které povzbudí a rozveselí ducha, ale i používání „ženských“ šatů a ozdob. Naše ulice můžou být pestřejší a naše tváře usměvavější.