Cestovatel.cz

V kostarickém národním parku Rincón de la Vieja

Kostarika je malý stát ve Střední Americe, známý mimo jiné aktivní vulkanickou činností a četnými erupcemi. Země nabízí nespočet míst naskýtajících příležitost vystoupit až do bezprostřední vzdálenosti sopek. Mezi nejznámější lokality patří všeobecně známé Poás, Irazú a nebo Arenal.

Cestovali jsme po Kostarice po dobu jednoho měsíce, a tak jsme měli dostatek času prozkoumat i některá méně probádaná místa. Na základě doporučení průvodce jsme se jednoho dne rozhodli, že se vydáme na severozápad Kostariky do blízkosti hranic s Nikaraguou a navštívíme Rincón de la Vieja Volcano National Park. Název parku je překládán ze španělštiny jako „Kout staré dámy“. Pojmenování vychází z legendy, kdy mladá dívka byla zamilována do mladíka, avšak její otec vztahu nepřál a hocha shodil do sopečného kráteru…

Národní park se nachází ve vzdálenosti 25 km od provinčního města Libería a asi 250 km od hlavního města San José. Samotný park není dostupný veřejnou dopravou, ale pouze soukromým terénním vozem. Rozloha čítá 400 km2. Nejvyšším bodem oblasti není překvapivě Rincón de la Vieja (1895 m n. m.), ale sopka Santa María dosahující výšky 1916 m n. m. Ta je tvořena již neaktivním kráterem o průměru 500 m. Vulkán Rincón de la Vieja patří do skupiny sedmi aktivních kostarických sopek. Jeho poslední zaznamenaná erupce proběhla v únoru 1998.

Národní park byl zřízen v roce 1973. Jeho relativní nepřístupnost mu zajistila zachovalý ráz krajiny a neporušenou divokou přírodu. Jelikož velkou část území pokrývá deštný les, je díky rozmanitosti tohoto biotopu zajištěna nesmírná různorodost fauny a flóry s výskytem vzácných společenstev a přítomností četných endemických druhů. Na svazích sopek najdeme i unikátní místa dokládající vývoj kostarické přírody, z toho důvodu je park často navštěvován vědeckými expedicemi z různých koutů světa.

Zázemí parku

Po předchozí rezervaci lze v národním parku přespat v některém z poměrně finančně náročných ubytovacích zařízení. Proto jsme zvolili rodinný penzion v nedaleké vesnici mimo park. Výhodou byl krásný výhled na západ slunce nad sopečnými vrcholy. Další předností toho ubytování byl bezprostřední kontakt se skupinou vřešťanů, prohánějících se v korunách stromů přímo na pozemku penzionu. V podvečer, když zapadlo slunce, jsme zaznamenali několik nezvaných hostů v blízkosti venkovního posezení, kde jsme právě večeřeli. Jednalo se o 5 exemplářů ropuchy obrovské Bufo marinus. Každá z nich dosahovala v průměru asi 20 cm. Skupinku obojživelníků sem přilákalo rozsvícené světlo na chodbě a zejména pak přítomnost poletujícího hmyzu. Ropuchy se nenápadně krčili v tmavém koutu a při nejbližší příležitosti ulovit mouchu, startovali po vysněné kořisti.

V areálu národního parku je možné podniknout řadu aktivit, mezi něž patří výstup k některému ze sopečných kráterů. Nejznámější trek vede ke zmíněnému kráteru Rincón de la Vieja, jež v sobě díky vysoké vzdušné vlhkosti, skýtá poměrně namáhavý celodenní výlet. Naopak pro pohodlnější výletníky anebo jako relaxační den lze zařadit pěknou vycházku k horkým vřídlům. Z informačního centra vede k pramenům nedlouhý turistický chodník, přičemž předností této aktivity je možnost koupání v hřejivém vodním jezírku.

My jsme se z důvodu deštivého počasí vypravili na středně dlouhou variantu vycházky pří úpatí vulkánu. Po nezbytné registraci v návštěvnickém centru Las Pailas Ranger Station, jsme se podrobněji seznámili s poskytnutou mapou okolí a vydali se na průzkum geotermálních pochodů a tamního deštného lesa.

První setkání s divokými vřešťany

Když jsme procházeli podél turistické trasy, všimli jsme si jakési šustící šňůry táhnoucí se napříč lesní pěšinou. Po podrobnějším prozkoumání jsme rozpoznali nekonečnou řadu mravenců stříhačů Atta cephalotes, nesoucích kousky čerstvého zeleného listí. Zmíněný druh mravenců je asi 10 mm dlouhý a má velice silná kusadla, kterými dokáže nastříhat i silné listy. Na tomto živném materiálu mravenci pěstují určitý druh houby, která je hlavní složkou jejich potravy.

Všude okolo nás se nacházela poměrně hustá vegetace často tvořená obrovskými stromy sahajícími do výšky až 50 m. Tropické stromy jsou charakteristické mohutným kmenem, který je při bázi zesílen a formován do všelijakých překladů a listů, umocňujících tak upevnění stromu ve věčně vlhké půdě. Zanedlouho jsme se blátivou cestou dostali k řece, kterou jsme překonali s použitím závěsného lanového mostu. Odtud jsme pozorovali menší vodopádky nacházející se protiproudu řeky. V tom jsme z dáli zaslechli výrazný hlas samce vřešťana pláštíkového Alaouatta palliata, který je slyšitelný na vzdálenost několika kilometrů. Samci vřešťanů tímto způsobem upozorňují okolí na svou přítomnost a jejich typický skřek je vyjádřením teritoriality. Dalším důvodem, kdy se samci takto ozývají, je moment ohrožení nebo podrážděni nelibým hlukem z okolí, např. prolétajícím letadlem. Vřešťani jsou vybaveni rozšířenou jazylkou a speciálním rezonančním vakem, který vznikl jako vychlípenina jícnu. Tito primáti jsou přisní vegetariáni a živí se převážně listy, poupaty, nektarem, plody a ořechy stromů. Obvykle tvoří menší skupiny okolo deseti jedinců.

Geotermální jevy a volně žijící živočichové

Ve zdejším sopečném pásmu není problémem objevit mnoho kuriózních postvulkanických projevů spočívajících ve výronu par, plynů, horkých pramenů, bublajícího bahna, atd. Po pár ušlých kilometrech kluzkou cestou prodírajíce se hustou vegetací jsme se konečně přiblížili k místu, kde jsme spatřili doutnající kráter s horkými vřídly. V kráteru bublala voda a vycházelo z něho velké množství vodní páry a oxidu uhličitého. Nechali jsme tak trochu dramaticky vyhlížející zemskou díru vřít a vydali se na další průzkum okolí.

V průběhu trasy jsme zpozorovali jakýsi podezřelý zvuk. Mládě hlodavce zvaného aguti středoamerický Dasyprocta punctata se krmilo v přilehlém podrostu vegetace. Tento velký hlodavec vážící okolo 4 kg, se běžně vyskytuje ve Střední a Jižní Americe. Aguti se živí listy a plody rostlin, příležitostně vejci, někdy škodí na plantážích banánovníků a cukrové třtiny. Tato zvířata jsou známá tím, že putují krajinou společně s opicemi a sbírají spadané plody ze země. Ty si pak ukládají ve „spižírnách“ na období, kdy je dostupnost potravy horší. Občas ovšem zapomenou, kde si potravu uložili, a tak nastává šance semen k vyklíčení na místě notně vzdáleném od své původní mateřské rostliny. Aguti tvoří rodičovské páry na celý život. Pomocí análních žláz značí své teritorium o velikosti asi 1–2 ha. Při obraně území vydávají zvuky podobné štěkotu psů.

Na další z četných vyhlídek lze obdivovat jezírka s bublající tekutinou vypadající jako natavené stříbro. Bizarní to podívaná… I nadále jsme měli šanci pozorovat další z početných obyvatel tamního lesa, jako byli nejrůznější brouci, motýli a jiní bezobratlí, ještěrky, apod. Národní park je rovněž vhodnou oblastí pro pozorování ptáků, neboť se zde rozpoznává až 250 druhů, mezi nimiž jsou nejvýznamnějšími představiteli tukani, papoušci, kolibříci, sovy, dravci nebo takzvaný hoko z řádu hrabavých. Ze známých savců žijících v NP Rincón de la Vieja můžeme kromě zmíněných vřešťanů jmenovat například prasata pekari, pásovce, nosály, lenochody, tapíry, malou stromovou šelmu z čeledi medvídkovití kynkažu a několik druhů vysoké zvěře.

Na dosah činorodých fumarol

Po kmeni mohutného stromu ležícího přes proud řeky jsme se dostali do závěrečné třetiny okružní trasy okolo parku, v tu dobu už ale začínalo vydatně pršet. Nasadili jsme tedy pláštěnky a vydali se dál vstříc sopečným jevům. Po stoupání kamennou cestou do kopce jsme se konečně vyšplhali na vyvýšený plácek s četnými fumarolami a bahenními jezírky. Většina kráterů byla střídavě překryta kouřem a bylo cítit zápach sirovodíku. V určitých momentech byly výpary značně silné a tak nebylo radno zůstávat v těsném dosahu fumarol. Naopak bylo velice zajímavé pozorovat mnohé z drobných i poměrně větších jezírek s bublajícím světle-šedým viskózním bahnem dosahující teploty 100 až 200°C. Vroucí bahno vytvářelo neopakovatelné a neutuchající divadlo, stále se měnících kyprých tvarů.

Po Kostarice jsme cestovali v období dešťů, kdy se všeobecně geotermální aktivita zvyšuje a kdy stoupá množství vody, které se v sopečných útrobách ohřívá a následně dochází k její evaporaci. V tuto dobu je aktivita geotermálních jevů nejvyšší a tím pádem i atraktivní k pozorování. Sopečné krátery, horké prameny, dýmem zahalené fumaroly, bublající bahenní jezírka, to je jen krátký výčet geologických zajímavostí, které v sobě skýtá kostarický národní park Rincón de la Vieja. Magická atmosféra toho místa kombinovaná s pobytem v divoké, nenarušené přírodě z něj dělá ideální kombinaci pro lidi s dobrodružnou povahou.

V kostarickém národním parku Rincón de la Vieja

Kostarika je malý stát ve Střední Americe, známý mimo jiné aktivní vulkanickou činností a četnými erupcemi. Země nabízí nespočet míst naskýtajících příležitost vystoupit až do bezprostřední vzdálenosti sopek. Mezi nejznámější lokality patří všeobecně známé Poás, Irazú a nebo Arenal.

Cestovali jsme po Kostarice po dobu jednoho měsíce, a tak jsme měli dostatek času prozkoumat i některá méně probádaná místa. Na základě doporučení průvodce jsme se jednoho dne rozhodli, že se vydáme na severozápad Kostariky do blízkosti hranic s Nikaraguou a navštívíme Rincón de la Vieja Volcano National Park. Název parku je překládán ze španělštiny jako „Kout staré dámy“. Pojmenování vychází z legendy, kdy mladá dívka byla zamilována do mladíka, avšak její otec vztahu nepřál a hocha shodil do sopečného kráteru…

Národní park se nachází ve vzdálenosti 25 km od provinčního města Libería a asi 250 km od hlavního města San José. Samotný park není dostupný veřejnou dopravou, ale pouze soukromým terénním vozem. Rozloha čítá 400 km2. Nejvyšším bodem oblasti není překvapivě Rincón de la Vieja (1895 m n. m.), ale sopka Santa María dosahující výšky 1916 m n. m. Ta je tvořena již neaktivním kráterem o průměru 500 m. Vulkán Rincón de la Vieja patří do skupiny sedmi aktivních kostarických sopek. Jeho poslední zaznamenaná erupce proběhla v únoru 1998.

Národní park byl zřízen v roce 1973. Jeho relativní nepřístupnost mu zajistila zachovalý ráz krajiny a neporušenou divokou přírodu. Jelikož velkou část území pokrývá deštný les, je díky rozmanitosti tohoto biotopu zajištěna nesmírná různorodost fauny a flóry s výskytem vzácných společenstev a přítomností četných endemických druhů. Na svazích sopek najdeme i unikátní místa dokládající vývoj kostarické přírody, z toho důvodu je park často navštěvován vědeckými expedicemi z různých koutů světa.

Zázemí parku

Po předchozí rezervaci lze v národním parku přespat v některém z poměrně finančně náročných ubytovacích zařízení. Proto jsme zvolili rodinný penzion v nedaleké vesnici mimo park. Výhodou byl krásný výhled na západ slunce nad sopečnými vrcholy. Další předností toho ubytování byl bezprostřední kontakt se skupinou vřešťanů, prohánějících se v korunách stromů přímo na pozemku penzionu. V podvečer, když zapadlo slunce, jsme zaznamenali několik nezvaných hostů v blízkosti venkovního posezení, kde jsme právě večeřeli. Jednalo se o 5 exemplářů ropuchy obrovské Bufo marinus. Každá z nich dosahovala v průměru asi 20 cm. Skupinku obojživelníků sem přilákalo rozsvícené světlo na chodbě a zejména pak přítomnost poletujícího hmyzu. Ropuchy se nenápadně krčili v tmavém koutu a při nejbližší příležitosti ulovit mouchu, startovali po vysněné kořisti.

V areálu národního parku je možné podniknout řadu aktivit, mezi něž patří výstup k některému ze sopečných kráterů. Nejznámější trek vede ke zmíněnému kráteru Rincón de la Vieja, jež v sobě díky vysoké vzdušné vlhkosti, skýtá poměrně namáhavý celodenní výlet. Naopak pro pohodlnější výletníky anebo jako relaxační den lze zařadit pěknou vycházku k horkým vřídlům. Z informačního centra vede k pramenům nedlouhý turistický chodník, přičemž předností této aktivity je možnost koupání v hřejivém vodním jezírku.

My jsme se z důvodu deštivého počasí vypravili na středně dlouhou variantu vycházky pří úpatí vulkánu. Po nezbytné registraci v návštěvnickém centru Las Pailas Ranger Station, jsme se podrobněji seznámili s poskytnutou mapou okolí a vydali se na průzkum geotermálních pochodů a tamního deštného lesa.

První setkání s divokými vřešťany

Když jsme procházeli podél turistické trasy, všimli jsme si jakési šustící šňůry táhnoucí se napříč lesní pěšinou. Po podrobnějším prozkoumání jsme rozpoznali nekonečnou řadu mravenců stříhačů Atta cephalotes, nesoucích kousky čerstvého zeleného listí. Zmíněný druh mravenců je asi 10 mm dlouhý a má velice silná kusadla, kterými dokáže nastříhat i silné listy. Na tomto živném materiálu mravenci pěstují určitý druh houby, která je hlavní složkou jejich potravy.

Všude okolo nás se nacházela poměrně hustá vegetace často tvořená obrovskými stromy sahajícími do výšky až 50 m. Tropické stromy jsou charakteristické mohutným kmenem, který je při bázi zesílen a formován do všelijakých překladů a listů, umocňujících tak upevnění stromu ve věčně vlhké půdě. Zanedlouho jsme se blátivou cestou dostali k řece, kterou jsme překonali s použitím závěsného lanového mostu. Odtud jsme pozorovali menší vodopádky nacházející se protiproudu řeky. V tom jsme z dáli zaslechli výrazný hlas samce vřešťana pláštíkového Alaouatta palliata, který je slyšitelný na vzdálenost několika kilometrů. Samci vřešťanů tímto způsobem upozorňují okolí na svou přítomnost a jejich typický skřek je vyjádřením teritoriality. Dalším důvodem, kdy se samci takto ozývají, je moment ohrožení nebo podrážděni nelibým hlukem z okolí, např. prolétajícím letadlem. Vřešťani jsou vybaveni rozšířenou jazylkou a speciálním rezonančním vakem, který vznikl jako vychlípenina jícnu. Tito primáti jsou přisní vegetariáni a živí se převážně listy, poupaty, nektarem, plody a ořechy stromů. Obvykle tvoří menší skupiny okolo deseti jedinců.

Geotermální jevy a volně žijící živočichové

Ve zdejším sopečném pásmu není problémem objevit mnoho kuriózních postvulkanických projevů spočívajících ve výronu par, plynů, horkých pramenů, bublajícího bahna, atd. Po pár ušlých kilometrech kluzkou cestou prodírajíce se hustou vegetací jsme se konečně přiblížili k místu, kde jsme spatřili doutnající kráter s horkými vřídly. V kráteru bublala voda a vycházelo z něho velké množství vodní páry a oxidu uhličitého. Nechali jsme tak trochu dramaticky vyhlížející zemskou díru vřít a vydali se na další průzkum okolí.

V průběhu trasy jsme zpozorovali jakýsi podezřelý zvuk. Mládě hlodavce zvaného aguti středoamerický Dasyprocta punctata se krmilo v přilehlém podrostu vegetace. Tento velký hlodavec vážící okolo 4 kg, se běžně vyskytuje ve Střední a Jižní Americe. Aguti se živí listy a plody rostlin, příležitostně vejci, někdy škodí na plantážích banánovníků a cukrové třtiny. Tato zvířata jsou známá tím, že putují krajinou společně s opicemi a sbírají spadané plody ze země. Ty si pak ukládají ve „spižírnách“ na období, kdy je dostupnost potravy horší. Občas ovšem zapomenou, kde si potravu uložili, a tak nastává šance semen k vyklíčení na místě notně vzdáleném od své původní mateřské rostliny. Aguti tvoří rodičovské páry na celý život. Pomocí análních žláz značí své teritorium o velikosti asi 1–2 ha. Při obraně území vydávají zvuky podobné štěkotu psů.

Na další z četných vyhlídek lze obdivovat jezírka s bublající tekutinou vypadající jako natavené stříbro. Bizarní to podívaná… I nadále jsme měli šanci pozorovat další z početných obyvatel tamního lesa, jako byli nejrůznější brouci, motýli a jiní bezobratlí, ještěrky, apod. Národní park je rovněž vhodnou oblastí pro pozorování ptáků, neboť se zde rozpoznává až 250 druhů, mezi nimiž jsou nejvýznamnějšími představiteli tukani, papoušci, kolibříci, sovy, dravci nebo takzvaný hoko z řádu hrabavých. Ze známých savců žijících v NP Rincón de la Vieja můžeme kromě zmíněných vřešťanů jmenovat například prasata pekari, pásovce, nosály, lenochody, tapíry, malou stromovou šelmu z čeledi medvídkovití kynkažu a několik druhů vysoké zvěře.

Na dosah činorodých fumarol

Po kmeni mohutného stromu ležícího přes proud řeky jsme se dostali do závěrečné třetiny okružní trasy okolo parku, v tu dobu už ale začínalo vydatně pršet. Nasadili jsme tedy pláštěnky a vydali se dál vstříc sopečným jevům. Po stoupání kamennou cestou do kopce jsme se konečně vyšplhali na vyvýšený plácek s četnými fumarolami a bahenními jezírky. Většina kráterů byla střídavě překryta kouřem a bylo cítit zápach sirovodíku. V určitých momentech byly výpary značně silné a tak nebylo radno zůstávat v těsném dosahu fumarol. Naopak bylo velice zajímavé pozorovat mnohé z drobných i poměrně větších jezírek s bublajícím světle-šedým viskózním bahnem dosahující teploty 100 až 200°C. Vroucí bahno vytvářelo neopakovatelné a neutuchající divadlo, stále se měnících kyprých tvarů.

Po Kostarice jsme cestovali v období dešťů, kdy se všeobecně geotermální aktivita zvyšuje a kdy stoupá množství vody, které se v sopečných útrobách ohřívá a následně dochází k její evaporaci. V tuto dobu je aktivita geotermálních jevů nejvyšší a tím pádem i atraktivní k pozorování. Sopečné krátery, horké prameny, dýmem zahalené fumaroly, bublající bahenní jezírka, to je jen krátký výčet geologických zajímavostí, které v sobě skýtá kostarický národní park Rincón de la Vieja. Magická atmosféra toho místa kombinovaná s pobytem v divoké, nenarušené přírodě z něj dělá ideální kombinaci pro lidi s dobrodružnou povahou.

Finsko?

Finsko, modrá obloha, písčitá pláž, azurová voda a jahody? Jde to dohromady? Většina našinců řekne, že nikoliv a při vyslovení této domněnky si ťukají na čelo, jak to vůbec někoho může napadnout. Ovšem zdaleka netuší, že se mýlí. Finsko není totiž jen bílým místem na mapě, které je známé svými nekonečnými pralesy s věčně zmrzlou půdou a psími spřeženími prohánějícími se po zamrzlých pláních na severu v Laponsku, či tisíci jezery se sauničkami rozprostřenými na jejich pobřežích ve střední a jižní části země. Ale je i místem, které poskytuje dostatek volnosti, soukromí a klidu. Málokdo si u nás uvědomí, že Finsko je dlouhé 1160 km, což je dvojnásobek délky naší republiky a tím pádem jeho klima není omezeno jen na arktické podnebí Laponska, ale nachází se i teplé středoevropské klima na jihu. A proto se není čemu divit, že můžete na jihozápadním pobřeží vylehávat na písčitých plážích, koupat se v obrovských jezerech či provozovat jakékoliv letní sporty s velkou výhodou letního slunovratu – i v noci. Do doby, než mi bylo nabídnuto jet do Finska na sběr jahod, jsem tuto zemi opomíjel stejně jako vy. A stejně jako mnozí z vás jsem se smál, že budu na severu Evropy dělat práci typickou pro jižní státy, jako je Španělsko či Itálie. Už první dny mi ale prozradily, že jsem se hluboce mýlil a mé teplé věci zůstaly po celou dobu pobytu takřka nedotknuté.

Jak jsem sehnal práci

Kolikrát mě někdo přepadne otázkou, jak jsem se vůbec dostal do Finska, kde a jak jsem hledal práci. V tu chvíli si uvědomím, že jsem měl obrovské štěstí, kterého si nesmírně vážím a které jsem snad i správně nasměroval. Totiž najít brigádu ve Finsku na farmě by až tak těžké nebylo, ale dostat se na malou rodinnou farmu, kde vás berou za téměř svého člena, je už těžší. Seveřané obecně jsou vůči lidem obezřetnější, ale vůbec ne nepřátelští. Když ve vás poznají dobrého přítele, jsou ochotní pro vás udělat první poslední, přátelství je upřímné a pevné. Proto se nikdo nemusí bát, že by mu při cestě za brigádou na sever hrozilo okradení či špatné zacházení. Je ovšem důležité si uvědomit, že obyvatelé severu jsou vskutku drsní lidé a jsou zvyklí tuze pracovat, tudíž od vás budou očekávat odpovídající pracovní morálku.

Abych se ale vrátil k mému štěstí. Konkrétně Finové jsou ze severských států asi největší nadšenci Slovanů, zejména střední Evropy. Zajímají se o naši kulturu, o naše technické výrobky – kupříkladu traktory Zetor či automobily Tatra a Škoda. Ve Finsku vůbec vítězí vzdělání technického směru než humanitního. A tak Finové rádi jezdí studovat v rámci kulturně – výměnného studijního programu Erasmus právě do českých vysokých škol. Čili tady vám už původ štěstí bude velmi napovězen. Můj dlouholetý kamarád, studující tehdy na vysoké škole, se seznámil s přátelským a sympatickým Finem, který jej vzápětí pozval na léto do Finska. Ale protože věděl, že pro nás jsou severské země drahé, domluvil jemu i mému bratrovi brigádu u rodinky žijící 50 km severně od bývalého hlavního města Turku, odkud je brával na různé výlety po jihozápadním pobřeží Finska. A tak se zrodila několikaletá spolupráce a hlavně opravdové přátelství.

Jako na Divokém Západě

Život uprostřed lesů a jezer je velmi klidný, leckterý obyvatel velkoměsta či penzista by toto místo považoval za učiněný ráj na zemi. Farma umístěná na mírném kopečku obehnaná poli a vzdálenějšími lesy, silnice prašné jako na Divokém Západě, potok a malé jezírko na dohled z kuchyně. Malé, asi dvoutisícové městečko vzdálené necelé tři kilometry, žijící téměř v duchovním rozpoložení, jehož atmosféru dotvářejí pánové posedávající s mariášem před malým činžovním domem, kluci prohánějící se po malém náměstíčku na mopedech, holky vysedávající na rampě skladu a auta střídající se před dvěma supermarkety. Nad městem ční kovová věž, z níž vzhlížíte na nekonečnou rovinu Finského jihu, pohled na stromy a louky ruší snad jen v západu slunce odrážející se lesklá nekonečná hladina jezera Pyhajarvi. Až na hlavní cesty spojující toto městečko s velikány jako je Turku, Eura či Loima, jsou zde převážně hlinito – kamenité cesty, vhodné jak pro bicykly, tak i auta. Po takové cestě se dostanete k jezeru, jež je široko daleko vyhlášeným rekreačním místem, ovšem neuvidíte zde přeplácané stavby hotelů, restaurací, barů a diskoték, nýbrž poklidné dřevěné sruby se zelenou upravenou trávou, stylovým zahradním nábytkem a naleštěnými Mercedesy.

O kousek dál na vás vykoukne menší záliv s jemným pískem, oblými kameny a molem. Voda dle síly větru naráží na břeh větší či menší silou, rozbíjí se o zdejší kameny a zejména při západu slunce skýtá dojemnou podívanou na hru přírody. Vedlejší záliv už tak klidný není, ovšem pro lidské pohodlí přívětivější, nabízí Finskou tradici a zároveň sen mnoha cestovatelů – saunu přímo u jezera. Krom této jedinečnosti Finska je zde krásná pláž s jemným pískem, při větších vlnách si zde připadáte jako u vod Atlantiku. Zaskočí-li vás špatné počasí, můžete grilovat v zastřešeném altánku s rožništěm uprostřed. Finové rádi takové místa využívají k relaxaci, saunu, pláž a grilování propojují do jednoho velmi příjemného dne, kdy získáte energii na rozdávání. Že je venku přes třicet stupňů a voda v jezeře je teplá? Nevadí, do sauny se jde i tak. Z ní se skáče šipka rovnou do jezera a následovně se sedí na pláži, sluní se a popíjí výtečné pivo Karhu , Karjala, Olvi či alkoholický sladký nápoj Koff. Na utěšení žaludků se griluje, zpívá a pije. Nakonec se spokojení Finové naloží do aut, rozezní se motory jejich leckdy silných aut a vydávají se na cestu domů, odkud pak často pokračují do měst za zábavou, nejznámější asi Karaoke.

A jde se pracovat

I při práci se zdejší život vyhýbá jakémukoliv stresu. Ráno v poklidu snídají, jak jinak než stylem západního souseda, Švédska. Tento výmysl je velmi vytříbený, neboť se najíte do syta a s radostí, jako byste byli pozváni na královskou hostinu. Na pole tedy nastupujete v plné síle, práce začíná kolem osmé hodiny ranní, kdy slunce už je dávno na obzoru a začíná rozpalovat první paprsky, takže zanedlouho ze sebe svlékáte i ty nejspodnější vrstvy. Krkavci slyšíce vaše kroky odlétají od jahod, jichž se zřejmě stihli pořádně najíst a vám tak přidělat práci navíc, protože špatné jahody musíte vyhazovat. Špatné jsou špatnými i pro to, že jsou často velmi nasáklé vodou a musíte je ze stonku opatrně brát, abyste neshodili okolní. Jahody se sbírají do malých, laminátových košíčků, které při naplnění váží nejvýše pět kilogramů. Výhodou přátelského prostředí je, že s vámi pracují i dvě rozdováděné dcerky farmáře, které se vás marně snaží naučit Finsky a když vidí, že v té hatmatylce plavete, od hrdla se začnou smát, až vás to popadne také.

Než se nadějete, je zde jedenáctá hodina a to je čas oběda. Žena farmáře rozprostře na stůl jídlo, obrovské kastroly plné brambor, masa a omáčky či polévky. Ve Finsku oběd nemá dva chody jako v tuzemsku, ale pouze jeden. Čili buď je na oběd jen polévka zahuštěná brambory a zeleninou, či jen druhý chod obsahující většinou brambory. Milovníci brambor, zeleniny a masa budou ve Finsku jásat, zdejší obyvatelé na ně nedají dopustit. Oběd je ještě obohacen o chleba s máslem, který se podává před začátkem jídelního obřadu. K pití je nabízeno často mléko či finsky mehua, tedy limonáda či šťáva. Po obědě vás nohy zanesou zpět na pole, těžko ohýbáte své přecpané tělo a v poledním žáru byste nejradši lehli na pláž a spali. Naštěstí už doděláváte zbylé řádky a za dvě hodiny na vás dvě malé slečny volají „kahviii“. A to „kahviii“ znamená často i konec směny. Opět se setkáváte s farmářem, jeho osmdesátiletým otcem, s nímž se dá krásně hrát na harmoniku, zpívat ruskou Katjusku a popíjet Finský „konjak“.

Odpoledne jako z ráje

Po siestě se dozvíte, v kolik hodin bude sauna, a v poklidu se přesunete do sprchy a vzápětí už sedíte na kole směrem do malého městečka Ylane, kde na vás v knihovně čeká internet a milá, přátelská obsluha, s kterou rádi vyměníte pár slov. V blízkém supermarketu si nakoupíte osvěžení a hurá směr jezero a pláž, tedy vyhlášenou rekreační oblast Kallika. Nemusíte se bát ani přeplněných pláží jako na pobřeží Costa Brava, ani placených pláží jako na Italské Riviéře. Jezero Pyhajarvi měří na délku kolem 60 km a skýtá tolik pláží s chatičkami a saunami, že opravdu každý si zde své místo najde. Tu a tam jsou pláže plnější, zejména v parných víkendech, kdy lidé z měst, stejně jako u nás, prchají do klidu přírody. A tak si dle své libosti lehnete na tuhle pláž, anebo na pláž o kousek dále. Zaplavete v modrých vodách jezera, které ač nejsou srovnatelné s teplotou Středozemního moře, jsou dostatečně teplé pro to, abyste zde uvolnili své prací zmožené tělo. Po pár tempech ve vlnách jezera se uchýlíte buďto na písčitou pláž, anebo dřevěné molo čnící nad vodou, odkud posloucháte zpěv ptactva, chytáte bronz od rozpáleného slunce nad vámi či posloucháte hudbu a díváte se na úžasnou scenérii jezera a jeho pobřeží. Pro milovníky četby je doslova rájem, lehnete-li si s knihou na molo v podvečerních hodinách, hladina jezera mírně šplouchá o pobřeží a vzduch již není tak neúprosně propálený.

Plně odpočatí a těšící se na saunu projíždíte na kole kolem krásných dřevěných srubů ozářených oranžovým slunečním svitem, až dorazíte na rozcestí, odkud se můžete vydat několika směry, ale vždy vás dovedou k farmě. Jedete-li přes městečko, míjíte po pravé straně starý dřevěný kostel, který stejně jako většina staveb ve Finsku je natřena sytou červenou barvou. Je-li kolem desáté hodiny večerní, červená barva doslova září v oranžové záři zapadajícího slunce. Lehce vjedete přímo na náves, kde ještě stihnete nakoupit trochu jídla a prohodit pár slov s místní mládeží. Tato pauza je téměř nutná, jelikož nastává těžší část cesty zpět na farmu, a tedy mírně do kopce, posléze z kopce a jak naschvál, ještě jednou do prudšího krátkého kopce. Následuje krátká rovinka a jste přímo na farmě.

Finský styl saunování

Po návratu na farmu už vás vítá farmář s pivem v ruce, zve vás ke stolu a dává vám na výběr z nápojů. Až dostatečně vychladnete a teplota v sauně je tak akorát, vlezete dovnitř a debata probíhá uprostřed vedra, kde tu a tam farmář chrstne vodu na kamna a vám se náporem tepla ztratí slova v neznámu. Sledujete jeho vysmátý a spokojený obličej, slibujete si, že příště náraz tepla nedáte na sobě znát, avšak chlapi severu jsou silnější. Sauna ve Finsku je vůbec odlišná té naší. Zatímco my jsme zvyklí si v sauně poležet delší dobu ve snesitelných teplotách, Finové jsou razantnější a vylévají vodu na rozpálené kameny jako o závod, což způsobuje rychlou absorpci tepla do prostoru. Vzduch je ale dýchatelnější, neboť voda se mění v páru a způsobuje mnohem vlhčí vzduch, než je tomu tak v našich plynově vytápěných saunách. V sauně tedy stráví kolem deseti minut, posléze vysedávají venku, popíjejí pivo a vesele se baví. V případě, že je sauna u jezera, se skáče ihned do vody, kde si i řádně zaplavete a po nepatrné chvíli na souši opět zalézáte do sauny. Po řádném vypocení vás čeká grilované maso, zelenina a pivo. Příjemná debata se všemi členy rodiny, po níž uleháte do postýlky ve svém podkrovním bytě s výhledem na zelenou louku a modrou oblohu.

Noční projížďka

Jste-li aktivní a nechcete jít hned spát, můžete si po chvíli odpočinutí vyrazit na lehkou vyjížďku na kole, byť je dvacettři hodin v noci. Polární den způsobuje, že tma začátkem července ve Finsku defacto neexistuje, začátkem srpna je asi od půlnoci do dvou či třech hodin rána. Můžu tedy vřele doporučit tuto noční vyjížďku, neboť vše je absolutně ztichlé, zapadající slunce vytváří neuvěřitelné obrazy severské divočiny a válející se mlha podél potoků tomu všemu dodává svůj půvab, což je pastva nejen pro oči a duši, ale i pro objektiv. Tu a tam můžete na noční vyjížďce zažít i nevídané dobrodružství, neboť v tamních hlubokých lesích se ukrývá pestrá škála zvěře, včetně vlků. A to se mi právě jednou, při návratu od jezera, přihodilo, že na silnici proti mně stojí vlk s jeho modrýma očima upřenýma přímo na mě. Krve by se mě člověk ve mě nedořezal v oné chvíli, avšak vlk jako jedinec je neškodný. Krom tohoto nebezpečí na vás žádné snad nečíhá, spíše ty příjemné okamžiky.

Takže…pojedete do Finska?

Takhle vypadá běžný pracovní den na samotném jihu Finska, v oblasti, kde žije drtivá většina obyvatel země. I přesto, že osídlení je zde mnohem hustší než na severu, vzdálenosti proti naší zemi jsou nesrovnatelné. Pro Finy, stejně jako Američany, pár desítek kilometrů sem, a pár desítek kilometrů tam nic neznamenají. Tamní lidé jsou zvyklí na cestování, které je v drtivě většině spojenou s osobními auty. Veřejná doprava zde tolik rozvinutá není. A pokud jede, je drahá. Proto lidé, když nemají k dispozici auto, využívají raději taxi služby, než samotné autobusové či vlakové spoje.

Sami vidíte, že i na jihu Finska můžete zažít krásné, slunné a teplé léto. Potkat úžasné, přátelské a obětavé lidi. Obdivovat čistotu, pořádek a dodržování pravidel. Seznamovat se s usměvavými, chytrými a anglicky mluvícími lidmi. Finsko je zemí, kde si každý najde své místo.

Finsko?

Finsko, modrá obloha, písčitá pláž, azurová voda a jahody? Jde to dohromady? Většina našinců řekne, že nikoliv a při vyslovení této domněnky si ťukají na čelo, jak to vůbec někoho může napadnout. Ovšem zdaleka netuší, že se mýlí. Finsko není totiž jen bílým místem na mapě, které je známé svými nekonečnými pralesy s věčně zmrzlou půdou a psími spřeženími prohánějícími se po zamrzlých pláních na severu v Laponsku, či tisíci jezery se sauničkami rozprostřenými na jejich pobřežích ve střední a jižní části země. Ale je i místem, které poskytuje dostatek volnosti, soukromí a klidu. Málokdo si u nás uvědomí, že Finsko je dlouhé 1160 km, což je dvojnásobek délky naší republiky a tím pádem jeho klima není omezeno jen na arktické podnebí Laponska, ale nachází se i teplé středoevropské klima na jihu. A proto se není čemu divit, že můžete na jihozápadním pobřeží vylehávat na písčitých plážích, koupat se v obrovských jezerech či provozovat jakékoliv letní sporty s velkou výhodou letního slunovratu – i v noci. Do doby, než mi bylo nabídnuto jet do Finska na sběr jahod, jsem tuto zemi opomíjel stejně jako vy. A stejně jako mnozí z vás jsem se smál, že budu na severu Evropy dělat práci typickou pro jižní státy, jako je Španělsko či Itálie. Už první dny mi ale prozradily, že jsem se hluboce mýlil a mé teplé věci zůstaly po celou dobu pobytu takřka nedotknuté.

Jak jsem sehnal práci

Kolikrát mě někdo přepadne otázkou, jak jsem se vůbec dostal do Finska, kde a jak jsem hledal práci. V tu chvíli si uvědomím, že jsem měl obrovské štěstí, kterého si nesmírně vážím a které jsem snad i správně nasměroval. Totiž najít brigádu ve Finsku na farmě by až tak těžké nebylo, ale dostat se na malou rodinnou farmu, kde vás berou za téměř svého člena, je už těžší. Seveřané obecně jsou vůči lidem obezřetnější, ale vůbec ne nepřátelští. Když ve vás poznají dobrého přítele, jsou ochotní pro vás udělat první poslední, přátelství je upřímné a pevné. Proto se nikdo nemusí bát, že by mu při cestě za brigádou na sever hrozilo okradení či špatné zacházení. Je ovšem důležité si uvědomit, že obyvatelé severu jsou vskutku drsní lidé a jsou zvyklí tuze pracovat, tudíž od vás budou očekávat odpovídající pracovní morálku.

Abych se ale vrátil k mému štěstí. Konkrétně Finové jsou ze severských států asi největší nadšenci Slovanů, zejména střední Evropy. Zajímají se o naši kulturu, o naše technické výrobky – kupříkladu traktory Zetor či automobily Tatra a Škoda. Ve Finsku vůbec vítězí vzdělání technického směru než humanitního. A tak Finové rádi jezdí studovat v rámci kulturně – výměnného studijního programu Erasmus právě do českých vysokých škol. Čili tady vám už původ štěstí bude velmi napovězen. Můj dlouholetý kamarád, studující tehdy na vysoké škole, se seznámil s přátelským a sympatickým Finem, který jej vzápětí pozval na léto do Finska. Ale protože věděl, že pro nás jsou severské země drahé, domluvil jemu i mému bratrovi brigádu u rodinky žijící 50 km severně od bývalého hlavního města Turku, odkud je brával na různé výlety po jihozápadním pobřeží Finska. A tak se zrodila několikaletá spolupráce a hlavně opravdové přátelství.

Jako na Divokém Západě

Život uprostřed lesů a jezer je velmi klidný, leckterý obyvatel velkoměsta či penzista by toto místo považoval za učiněný ráj na zemi. Farma umístěná na mírném kopečku obehnaná poli a vzdálenějšími lesy, silnice prašné jako na Divokém Západě, potok a malé jezírko na dohled z kuchyně. Malé, asi dvoutisícové městečko vzdálené necelé tři kilometry, žijící téměř v duchovním rozpoložení, jehož atmosféru dotvářejí pánové posedávající s mariášem před malým činžovním domem, kluci prohánějící se po malém náměstíčku na mopedech, holky vysedávající na rampě skladu a auta střídající se před dvěma supermarkety. Nad městem ční kovová věž, z níž vzhlížíte na nekonečnou rovinu Finského jihu, pohled na stromy a louky ruší snad jen v západu slunce odrážející se lesklá nekonečná hladina jezera Pyhajarvi. Až na hlavní cesty spojující toto městečko s velikány jako je Turku, Eura či Loima, jsou zde převážně hlinito – kamenité cesty, vhodné jak pro bicykly, tak i auta. Po takové cestě se dostanete k jezeru, jež je široko daleko vyhlášeným rekreačním místem, ovšem neuvidíte zde přeplácané stavby hotelů, restaurací, barů a diskoték, nýbrž poklidné dřevěné sruby se zelenou upravenou trávou, stylovým zahradním nábytkem a naleštěnými Mercedesy.

O kousek dál na vás vykoukne menší záliv s jemným pískem, oblými kameny a molem. Voda dle síly větru naráží na břeh větší či menší silou, rozbíjí se o zdejší kameny a zejména při západu slunce skýtá dojemnou podívanou na hru přírody. Vedlejší záliv už tak klidný není, ovšem pro lidské pohodlí přívětivější, nabízí Finskou tradici a zároveň sen mnoha cestovatelů – saunu přímo u jezera. Krom této jedinečnosti Finska je zde krásná pláž s jemným pískem, při větších vlnách si zde připadáte jako u vod Atlantiku. Zaskočí-li vás špatné počasí, můžete grilovat v zastřešeném altánku s rožništěm uprostřed. Finové rádi takové místa využívají k relaxaci, saunu, pláž a grilování propojují do jednoho velmi příjemného dne, kdy získáte energii na rozdávání. Že je venku přes třicet stupňů a voda v jezeře je teplá? Nevadí, do sauny se jde i tak. Z ní se skáče šipka rovnou do jezera a následovně se sedí na pláži, sluní se a popíjí výtečné pivo Karhu , Karjala, Olvi či alkoholický sladký nápoj Koff. Na utěšení žaludků se griluje, zpívá a pije. Nakonec se spokojení Finové naloží do aut, rozezní se motory jejich leckdy silných aut a vydávají se na cestu domů, odkud pak často pokračují do měst za zábavou, nejznámější asi Karaoke.

A jde se pracovat

I při práci se zdejší život vyhýbá jakémukoliv stresu. Ráno v poklidu snídají, jak jinak než stylem západního souseda, Švédska. Tento výmysl je velmi vytříbený, neboť se najíte do syta a s radostí, jako byste byli pozváni na královskou hostinu. Na pole tedy nastupujete v plné síle, práce začíná kolem osmé hodiny ranní, kdy slunce už je dávno na obzoru a začíná rozpalovat první paprsky, takže zanedlouho ze sebe svlékáte i ty nejspodnější vrstvy. Krkavci slyšíce vaše kroky odlétají od jahod, jichž se zřejmě stihli pořádně najíst a vám tak přidělat práci navíc, protože špatné jahody musíte vyhazovat. Špatné jsou špatnými i pro to, že jsou často velmi nasáklé vodou a musíte je ze stonku opatrně brát, abyste neshodili okolní. Jahody se sbírají do malých, laminátových košíčků, které při naplnění váží nejvýše pět kilogramů. Výhodou přátelského prostředí je, že s vámi pracují i dvě rozdováděné dcerky farmáře, které se vás marně snaží naučit Finsky a když vidí, že v té hatmatylce plavete, od hrdla se začnou smát, až vás to popadne také.

Než se nadějete, je zde jedenáctá hodina a to je čas oběda. Žena farmáře rozprostře na stůl jídlo, obrovské kastroly plné brambor, masa a omáčky či polévky. Ve Finsku oběd nemá dva chody jako v tuzemsku, ale pouze jeden. Čili buď je na oběd jen polévka zahuštěná brambory a zeleninou, či jen druhý chod obsahující většinou brambory. Milovníci brambor, zeleniny a masa budou ve Finsku jásat, zdejší obyvatelé na ně nedají dopustit. Oběd je ještě obohacen o chleba s máslem, který se podává před začátkem jídelního obřadu. K pití je nabízeno často mléko či finsky mehua, tedy limonáda či šťáva. Po obědě vás nohy zanesou zpět na pole, těžko ohýbáte své přecpané tělo a v poledním žáru byste nejradši lehli na pláž a spali. Naštěstí už doděláváte zbylé řádky a za dvě hodiny na vás dvě malé slečny volají „kahviii“. A to „kahviii“ znamená často i konec směny. Opět se setkáváte s farmářem, jeho osmdesátiletým otcem, s nímž se dá krásně hrát na harmoniku, zpívat ruskou Katjusku a popíjet Finský „konjak“.

Odpoledne jako z ráje

Po siestě se dozvíte, v kolik hodin bude sauna, a v poklidu se přesunete do sprchy a vzápětí už sedíte na kole směrem do malého městečka Ylane, kde na vás v knihovně čeká internet a milá, přátelská obsluha, s kterou rádi vyměníte pár slov. V blízkém supermarketu si nakoupíte osvěžení a hurá směr jezero a pláž, tedy vyhlášenou rekreační oblast Kallika. Nemusíte se bát ani přeplněných pláží jako na pobřeží Costa Brava, ani placených pláží jako na Italské Riviéře. Jezero Pyhajarvi měří na délku kolem 60 km a skýtá tolik pláží s chatičkami a saunami, že opravdu každý si zde své místo najde. Tu a tam jsou pláže plnější, zejména v parných víkendech, kdy lidé z měst, stejně jako u nás, prchají do klidu přírody. A tak si dle své libosti lehnete na tuhle pláž, anebo na pláž o kousek dále. Zaplavete v modrých vodách jezera, které ač nejsou srovnatelné s teplotou Středozemního moře, jsou dostatečně teplé pro to, abyste zde uvolnili své prací zmožené tělo. Po pár tempech ve vlnách jezera se uchýlíte buďto na písčitou pláž, anebo dřevěné molo čnící nad vodou, odkud posloucháte zpěv ptactva, chytáte bronz od rozpáleného slunce nad vámi či posloucháte hudbu a díváte se na úžasnou scenérii jezera a jeho pobřeží. Pro milovníky četby je doslova rájem, lehnete-li si s knihou na molo v podvečerních hodinách, hladina jezera mírně šplouchá o pobřeží a vzduch již není tak neúprosně propálený.

Plně odpočatí a těšící se na saunu projíždíte na kole kolem krásných dřevěných srubů ozářených oranžovým slunečním svitem, až dorazíte na rozcestí, odkud se můžete vydat několika směry, ale vždy vás dovedou k farmě. Jedete-li přes městečko, míjíte po pravé straně starý dřevěný kostel, který stejně jako většina staveb ve Finsku je natřena sytou červenou barvou. Je-li kolem desáté hodiny večerní, červená barva doslova září v oranžové záři zapadajícího slunce. Lehce vjedete přímo na náves, kde ještě stihnete nakoupit trochu jídla a prohodit pár slov s místní mládeží. Tato pauza je téměř nutná, jelikož nastává těžší část cesty zpět na farmu, a tedy mírně do kopce, posléze z kopce a jak naschvál, ještě jednou do prudšího krátkého kopce. Následuje krátká rovinka a jste přímo na farmě.

Finský styl saunování

Po návratu na farmu už vás vítá farmář s pivem v ruce, zve vás ke stolu a dává vám na výběr z nápojů. Až dostatečně vychladnete a teplota v sauně je tak akorát, vlezete dovnitř a debata probíhá uprostřed vedra, kde tu a tam farmář chrstne vodu na kamna a vám se náporem tepla ztratí slova v neznámu. Sledujete jeho vysmátý a spokojený obličej, slibujete si, že příště náraz tepla nedáte na sobě znát, avšak chlapi severu jsou silnější. Sauna ve Finsku je vůbec odlišná té naší. Zatímco my jsme zvyklí si v sauně poležet delší dobu ve snesitelných teplotách, Finové jsou razantnější a vylévají vodu na rozpálené kameny jako o závod, což způsobuje rychlou absorpci tepla do prostoru. Vzduch je ale dýchatelnější, neboť voda se mění v páru a způsobuje mnohem vlhčí vzduch, než je tomu tak v našich plynově vytápěných saunách. V sauně tedy stráví kolem deseti minut, posléze vysedávají venku, popíjejí pivo a vesele se baví. V případě, že je sauna u jezera, se skáče ihned do vody, kde si i řádně zaplavete a po nepatrné chvíli na souši opět zalézáte do sauny. Po řádném vypocení vás čeká grilované maso, zelenina a pivo. Příjemná debata se všemi členy rodiny, po níž uleháte do postýlky ve svém podkrovním bytě s výhledem na zelenou louku a modrou oblohu.

Noční projížďka

Jste-li aktivní a nechcete jít hned spát, můžete si po chvíli odpočinutí vyrazit na lehkou vyjížďku na kole, byť je dvacettři hodin v noci. Polární den způsobuje, že tma začátkem července ve Finsku defacto neexistuje, začátkem srpna je asi od půlnoci do dvou či třech hodin rána. Můžu tedy vřele doporučit tuto noční vyjížďku, neboť vše je absolutně ztichlé, zapadající slunce vytváří neuvěřitelné obrazy severské divočiny a válející se mlha podél potoků tomu všemu dodává svůj půvab, což je pastva nejen pro oči a duši, ale i pro objektiv. Tu a tam můžete na noční vyjížďce zažít i nevídané dobrodružství, neboť v tamních hlubokých lesích se ukrývá pestrá škála zvěře, včetně vlků. A to se mi právě jednou, při návratu od jezera, přihodilo, že na silnici proti mně stojí vlk s jeho modrýma očima upřenýma přímo na mě. Krve by se mě člověk ve mě nedořezal v oné chvíli, avšak vlk jako jedinec je neškodný. Krom tohoto nebezpečí na vás žádné snad nečíhá, spíše ty příjemné okamžiky.

Takže…pojedete do Finska?

Takhle vypadá běžný pracovní den na samotném jihu Finska, v oblasti, kde žije drtivá většina obyvatel země. I přesto, že osídlení je zde mnohem hustší než na severu, vzdálenosti proti naší zemi jsou nesrovnatelné. Pro Finy, stejně jako Američany, pár desítek kilometrů sem, a pár desítek kilometrů tam nic neznamenají. Tamní lidé jsou zvyklí na cestování, které je v drtivě většině spojenou s osobními auty. Veřejná doprava zde tolik rozvinutá není. A pokud jede, je drahá. Proto lidé, když nemají k dispozici auto, využívají raději taxi služby, než samotné autobusové či vlakové spoje.

Sami vidíte, že i na jihu Finska můžete zažít krásné, slunné a teplé léto. Potkat úžasné, přátelské a obětavé lidi. Obdivovat čistotu, pořádek a dodržování pravidel. Seznamovat se s usměvavými, chytrými a anglicky mluvícími lidmi. Finsko je zemí, kde si každý najde své místo.