Po stopách šumavských pohraničních rot

Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to
bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do
toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když
zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu
člověk našel něco zajímavého, krásného.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu člověk našel něco zajímavého, krásného.

Na toulkách Šumavou

Když se dnes potuluji Šumavou, stále častěji si uvědomuji, jak člověk rychle přivykl svobodě. Jak přivykl faktu, že může svobodně překročit bavorskou či rakouskou hranici a neméně snadno se zase vrátit – fakt, který byl ještě před nějakými 20 lety nemyslitelný. Je zajímavé, jak přirozeně a snadno se člověk sžívá s faktem nově nabyté svobody a jak s ještě větší lehkostí zapomínáme na časy minulé. I proto se při svých toulkách Šumavou dívám kolem sebe a hledám připomínky minulosti. Ne snad z nostalgie, ale z prosté zvědavosti, z pouhého zájmu nahlédnout do časů, kdy bavorská hranice byla ostře střeženou zónou, do které se dalo proniknout jen pod bedlivým dozorem pohraničníků a kdy se každý, kdo se byť jen přiblížil hraničnímu pásmu, dostal do hledáčku policie, pohraničníků nebo jejich pomocníků z řad obyvatel.


Stopy minulosti

Ještě dnes tady může člověk najít dost připomínek na tu absurdní dobu. Nechce se mi však odsuzovat všechny ty, kteří zde žili trvale nebo tu trávili 2 roky svého vojenského života. Prostě na vojnu museli a přiděleni byli právě sem. Taková byla doba! Samozřejmě se tu našlo, především mezi důstojníky z povolání, dost „kovaných“ soudruhů. Přesto vím z vyprávění některých Šumaváků o rotách, které opravdu držely pohromadě, a kde se i v rámci tehdejších pokřivených vztahů dalo mluvit o opravdovém, chlapském kamarádství. Je logické, že tomu tak bylo především na odlehlých pohraničních rotách, které v zimním období zapadaly metry sněhu, a obyčejné zásobování potravinami se rázem stalo velkým problémem. Jen namátkou jmenujme třeba roty na Javoří pile, Polomu, Plešném jezeře, Březníku, Pramenech Vltavy, Knížecích Pláních, Žďárku, Novém Údolí, … Jen těžko si můžeme představit tu dřinu, kterou si vyžadovalo jak zajištění každodenního chodu útvaru, tak i samozřejmě nepřetržité zajišťované kontrolní činnosti na hranicích.

Když dnes člověk putuje Šumavou a zavítá do míst, kde v drsných podmínkách Šumavy sloužili lidé, mísí se v jeho mysli často protichůdné myšlenky. Na jednu stranu je to odpor k nesmyslnému politickému řádu, na druhou stranu obdiv k lidem, kteří za dlouhých zim, za podzimních vytrvalých dešťů vyráželi na dlouhé hodiny střežit státní hranici. Snad jen namátkou pár zastavení na místech, která byla ještě před pár lety obyčejnému smrtelníkovi zapovězena.

Po stopách pohraničních rot

Velmi krásnou polohu měla pohraniční rota, sídlící u Černého jezera. Její budovy by podle posledních zpráv měly být již zlikvidovány, ale pokud budete z hráze Černého jezera sledovat asfaltovou silničku, jež Vás po přibližně po 300 metrech dovede k bývalému vojenskému objektu, ještě tu naleznete místo, kde bývalá pohraniční rota sídlila. Po roce 1989 přešel celý objekt do vlastnictví NP Šumava, ale dalšího využití se již nedočkal. Co však snad ještě dosud stojí, je budova původní roty, která se tak trochu schovává v lese na pravém břehu jezera, vzdálena jen pár desítek metrů od vodní hladiny.

Jedním z mála míst, které nebyly po roce 1989 opuštěny, je (nebo lépe řečeno bývalo) sídlo bývalé pohraniční roty v Borových Ladách nedaleko Kvildy. Sloužilo jako sídlo Cizinecké policie, odkud vyrážely i nadále hlídky na pravidelné kontroly. Po roce 1989 už ale ve zcela jiné atmosféře. K jejím úkolům patřilo nejen střežení hranic, ale třeba i hledání zbloudilých turistů. Není to však jediný objekt, který zůstal zachován a nadále slouží svému účelu. V bývalých hraničářských objektech dnes sídlí Cizinecká policie například na Debrníku u Železné Rudy, v Českých Žlebech, v obci Prášily.

Jako mlčenlivé memento působí areál bývalého pohraničního praporu na Kvildě. Budovy i celý areál chátrá, zatímco se stále dokola vedou spory o způsobu jeho využití. Kolik už jen diskusí a sporů zavládlo kolem této problematiky. Od skromných plánů, uvažujících o vybudování malého muzea Šumavy, se došlo až k těm megalomanským, počítajícím se vznikem muzea „železné opony“ a s instalací obřích balistických raket z arzenálu americké a ruské armády. Nic z toho nebylo realizováno a dodnes v centru Kvildy zvolna chátrají objekty, připomínající neveselou minulost těchto míst.


Pohledy do minulosti

Podstatně lépe dopadla budova stojící na jednom z nejnádhernějších míst Šumavy – v údolí Březníku. Tady, takřka na dohled bavorské hranice, s nádherným výhledem na vrch Luzný, stojí budova bývalé hájovny, která jediná připomíná existenci bývalé osady Březník (Pürstling). I ta byla v poválečných letech využívána jako sídlo pohraničníků. Nu, jediné co bylo možné těm chlapům závidět, byla nádherná, neporušená příroda všude okolo. To bylo ale asi tak jediné. Do civilizace daleko, dvaceti i třicetistupňové mrazy a metry sněhu v zimě, podzimní lijáky, letní bouře… Asi si oddychli, když jejich základna v rámci redislokace byla přesunuta přeci jen hlouběji do vnitrozemí. Dnes ve zrekonstruovaném objektu najdete informační středisko a terénní pracoviště správy NP Šumava.


Lepších časů se dožila i Klostermannova chata na Modravě, v jejíž prostorách pohraničníci také několik let sídlili. Soukromý vlastník v ní před několika lety provedl kompletní rekonstrukci a objekt teď nabízí ubytování těm movitějším návštěvníkům Šumavy. K vidění už naštěstí není dost obludná, železobetonová konstrukce budovy pohraniční roty, do které se vojáci přestěhovali z již zmiňované turistické chaty. Po roce 1989 zůstala nedostavěná třípatrová budova stát na svém místě jako problematická ekologická zátěž. A tak jako dar z nebes přišla nabídka podnikatele Bakaly na odkoupení tohoto objektu, a jeho přestavbu na soukromý rekreační objekt.

Z dochovaných objektů je třeba zmínit i Poledník, kde z bývalé vojenské radarové stanice zůstala zachována pouze původní odposlouchávací věž. Té se v roce 1998 dostalo pečlivé rekonstrukce a dnes spolu s vybudovaným zázemím a bufetem nabízí turistům nádherné výhledy nejen na podstatnou část Šumavy a Bavorského Lesa, ale za příznivého počasí i na Brdy, či dokonce alpský masív. Vše ostatní bylo srovnáno se zemí, zmizely betonové ohrady i ostnaté dráty a místo bylo navráceno přírodě.

Poslední zprávy hovoří i o tom, že srovnány se zemí byly i objekty v areálu bývalé jednotky protivzdušné obrany na Zhůří. Tady, nad údolím Vydry, na planině s nádherným výhledem na šumavské vrcholky, dlouhou dobu stálo a chátralo hned několik vojenských objektů. Když jsme tudy každoročně projížděli na běžkách, bylo dobře patrné, jak rychle zde zub času hlodal.

Vzpomínky, které odvál čas

Na Šumavě je však spousta míst, kde zmizely veškeré stopy po vojenské přítomnosti. Jako první byly samozřejmě zlikvidovány drátěné zátarasy a hlídkové věže, na jejichž existenci dnes už upozorňují již jen postupně zarůstající lesní průseky. Stopy po nich jsou dobře patrné pod Holubí Skálou, cestou z Kvildy na Bučinu nebo Prameny Vltavy, na trase z Tříjezerní Slatě k Javoří Pile, z již zmiňované Javoří Pily k Prášilům nebo u Černého jezera.

Srovnány se zemí byly objekty pohraničních rot na Knížecích Pláních, Žďárku, v Novém Údolí. Už jen holou pláň najdete u Plešného jezera, kde stála od roku 1911 Lucemburská chata, v letech padesátých přeměněná na ubikace pohraničníků. Bývalá Pešlova chata na Bučině při cestě z Kvildy do Finsterau, se dočkala svého znovuvzkříšení v podobě zrekonstruovaného pensionu, a jen pamětníci vědí, že i ona několik let sloužila pohraničníkům a zároveň i jako rušička vysílání Svobodné Evropy. Jen asfaltová cesta a kus rovné plochy připomíná existenci roty na Polomu, pár kilometrů od Železné Rudy. Zmizela pozorovatelna nad Kvildou a po lesních silničkách se už k signální stěně neřítí ani „gazíky“ s „poplachovkou“. Dochovaly se objekty v prostoru roty na úpatí Svarohu západně od Železné Rudy. Většinu z nich už zub času notně ohlodal, ale část slouží jako skautská turistická základna. Prakticky beze stopy zmizel objekt PS na březích jezera Laka a jen betonové základy a jednu dochovanou budovu naleznete z areálu pod Poledníkem.


Již dávno příroda zahladila stopy po rotě na Knížecích Pláních, která se v roce 1984 přestěhovala do nového objektu v Borových Ladách. S přibývajícími léty a oteplováním vztahů mezi Východem a Západem, došlo i k přeskupování pohraničních vojsk na Šumavě. Vznikly nové vojenské objekty v Nové Peci, Stožci, Strážném, do kterých se přestěhovali pohraničníci z tak odlehlých rot, jako byla například ta na Třístoličníku (rok 1951), Stoce nedaleko Plešného jezera nebo u Roklanské nádrže v srdci Modravských slatí. Snad by se daly tehdejším pohraničníkům závidět procházky nádhernou šumavskou přírodou a výhledy, které jiným zůstaly upřeny. Ale třeba na již zmiňované Stoce byl celý úsek pokryt nekonečnými lesy a z roty samotné se otevíral jediný výhled – vzhůru na nebe.

Vzpomenout a nezapomenout

Opona času jakoby milosrdně zatahovala oponu za tímto nevydařeným obdobím našich dějin. Za obdobím, kdy šumavské lesy nepatřily svobodymilovným turistům, ale bohužel fungovaly jako předmět nesmyslného ideologického boje. Až budete procházet šumavské končiny, vzpomeňte na fakt, že tomu tak nebylo vždy a važte si o to více dnešního stavu, kdy hranice jako kdyby přestala existovat a otevřela celou Šumavu opravdu pro všechny.

Bylo vždy zajímavé toulat se malebnou, romantickou Šumavou. Ať už to bylo za mých mladých let, kdy jsem se svými rodiči často zajížděl do toho nádherného koutu naší zemičky, či v letech pozdějších, když zmizely drátěné zátarasy, hraniční pásmo a nesmyslná omezení. Vždy tu člověk našel něco zajímavého, krásného.

Na toulkách Šumavou

Když se dnes potuluji Šumavou, stále častěji si uvědomuji, jak člověk rychle přivykl svobodě. Jak přivykl faktu, že může svobodně překročit bavorskou či rakouskou hranici a neméně snadno se zase vrátit – fakt, který byl ještě před nějakými 20 lety nemyslitelný. Je zajímavé, jak přirozeně a snadno se člověk sžívá s faktem nově nabyté svobody a jak s ještě větší lehkostí zapomínáme na časy minulé. I proto se při svých toulkách Šumavou dívám kolem sebe a hledám připomínky minulosti. Ne snad z nostalgie, ale z prosté zvědavosti, z pouhého zájmu nahlédnout do časů, kdy bavorská hranice byla ostře střeženou zónou, do které se dalo proniknout jen pod bedlivým dozorem pohraničníků a kdy se každý, kdo se byť jen přiblížil hraničnímu pásmu, dostal do hledáčku policie, pohraničníků nebo jejich pomocníků z řad obyvatel.


Stopy minulosti

Ještě dnes tady může člověk najít dost připomínek na tu absurdní dobu. Nechce se mi však odsuzovat všechny ty, kteří zde žili trvale nebo tu trávili 2 roky svého vojenského života. Prostě na vojnu museli a přiděleni byli právě sem. Taková byla doba! Samozřejmě se tu našlo, především mezi důstojníky z povolání, dost „kovaných“ soudruhů. Přesto vím z vyprávění některých Šumaváků o rotách, které opravdu držely pohromadě, a kde se i v rámci tehdejších pokřivených vztahů dalo mluvit o opravdovém, chlapském kamarádství. Je logické, že tomu tak bylo především na odlehlých pohraničních rotách, které v zimním období zapadaly metry sněhu, a obyčejné zásobování potravinami se rázem stalo velkým problémem. Jen namátkou jmenujme třeba roty na Javoří pile, Polomu, Plešném jezeře, Březníku, Pramenech Vltavy, Knížecích Pláních, Žďárku, Novém Údolí, … Jen těžko si můžeme představit tu dřinu, kterou si vyžadovalo jak zajištění každodenního chodu útvaru, tak i samozřejmě nepřetržité zajišťované kontrolní činnosti na hranicích.

Když dnes člověk putuje Šumavou a zavítá do míst, kde v drsných podmínkách Šumavy sloužili lidé, mísí se v jeho mysli často protichůdné myšlenky. Na jednu stranu je to odpor k nesmyslnému politickému řádu, na druhou stranu obdiv k lidem, kteří za dlouhých zim, za podzimních vytrvalých dešťů vyráželi na dlouhé hodiny střežit státní hranici. Snad jen namátkou pár zastavení na místech, která byla ještě před pár lety obyčejnému smrtelníkovi zapovězena.

Po stopách pohraničních rot

Velmi krásnou polohu měla pohraniční rota, sídlící u Černého jezera. Její budovy by podle posledních zpráv měly být již zlikvidovány, ale pokud budete z hráze Černého jezera sledovat asfaltovou silničku, jež Vás po přibližně po 300 metrech dovede k bývalému vojenskému objektu, ještě tu naleznete místo, kde bývalá pohraniční rota sídlila. Po roce 1989 přešel celý objekt do vlastnictví NP Šumava, ale dalšího využití se již nedočkal. Co však snad ještě dosud stojí, je budova původní roty, která se tak trochu schovává v lese na pravém břehu jezera, vzdálena jen pár desítek metrů od vodní hladiny.

Jedním z mála míst, které nebyly po roce 1989 opuštěny, je (nebo lépe řečeno bývalo) sídlo bývalé pohraniční roty v Borových Ladách nedaleko Kvildy. Sloužilo jako sídlo Cizinecké policie, odkud vyrážely i nadále hlídky na pravidelné kontroly. Po roce 1989 už ale ve zcela jiné atmosféře. K jejím úkolům patřilo nejen střežení hranic, ale třeba i hledání zbloudilých turistů. Není to však jediný objekt, který zůstal zachován a nadále slouží svému účelu. V bývalých hraničářských objektech dnes sídlí Cizinecká policie například na Debrníku u Železné Rudy, v Českých Žlebech, v obci Prášily.

Jako mlčenlivé memento působí areál bývalého pohraničního praporu na Kvildě. Budovy i celý areál chátrá, zatímco se stále dokola vedou spory o způsobu jeho využití. Kolik už jen diskusí a sporů zavládlo kolem této problematiky. Od skromných plánů, uvažujících o vybudování malého muzea Šumavy, se došlo až k těm megalomanským, počítajícím se vznikem muzea „železné opony“ a s instalací obřích balistických raket z arzenálu americké a ruské armády. Nic z toho nebylo realizováno a dodnes v centru Kvildy zvolna chátrají objekty, připomínající neveselou minulost těchto míst.


Pohledy do minulosti

Podstatně lépe dopadla budova stojící na jednom z nejnádhernějších míst Šumavy – v údolí Březníku. Tady, takřka na dohled bavorské hranice, s nádherným výhledem na vrch Luzný, stojí budova bývalé hájovny, která jediná připomíná existenci bývalé osady Březník (Pürstling). I ta byla v poválečných letech využívána jako sídlo pohraničníků. Nu, jediné co bylo možné těm chlapům závidět, byla nádherná, neporušená příroda všude okolo. To bylo ale asi tak jediné. Do civilizace daleko, dvaceti i třicetistupňové mrazy a metry sněhu v zimě, podzimní lijáky, letní bouře… Asi si oddychli, když jejich základna v rámci redislokace byla přesunuta přeci jen hlouběji do vnitrozemí. Dnes ve zrekonstruovaném objektu najdete informační středisko a terénní pracoviště správy NP Šumava.


Lepších časů se dožila i Klostermannova chata na Modravě, v jejíž prostorách pohraničníci také několik let sídlili. Soukromý vlastník v ní před několika lety provedl kompletní rekonstrukci a objekt teď nabízí ubytování těm movitějším návštěvníkům Šumavy. K vidění už naštěstí není dost obludná, železobetonová konstrukce budovy pohraniční roty, do které se vojáci přestěhovali z již zmiňované turistické chaty. Po roce 1989 zůstala nedostavěná třípatrová budova stát na svém místě jako problematická ekologická zátěž. A tak jako dar z nebes přišla nabídka podnikatele Bakaly na odkoupení tohoto objektu, a jeho přestavbu na soukromý rekreační objekt.

Z dochovaných objektů je třeba zmínit i Poledník, kde z bývalé vojenské radarové stanice zůstala zachována pouze původní odposlouchávací věž. Té se v roce 1998 dostalo pečlivé rekonstrukce a dnes spolu s vybudovaným zázemím a bufetem nabízí turistům nádherné výhledy nejen na podstatnou část Šumavy a Bavorského Lesa, ale za příznivého počasí i na Brdy, či dokonce alpský masív. Vše ostatní bylo srovnáno se zemí, zmizely betonové ohrady i ostnaté dráty a místo bylo navráceno přírodě.

Poslední zprávy hovoří i o tom, že srovnány se zemí byly i objekty v areálu bývalé jednotky protivzdušné obrany na Zhůří. Tady, nad údolím Vydry, na planině s nádherným výhledem na šumavské vrcholky, dlouhou dobu stálo a chátralo hned několik vojenských objektů. Když jsme tudy každoročně projížděli na běžkách, bylo dobře patrné, jak rychle zde zub času hlodal.

Vzpomínky, které odvál čas

Na Šumavě je však spousta míst, kde zmizely veškeré stopy po vojenské přítomnosti. Jako první byly samozřejmě zlikvidovány drátěné zátarasy a hlídkové věže, na jejichž existenci dnes už upozorňují již jen postupně zarůstající lesní průseky. Stopy po nich jsou dobře patrné pod Holubí Skálou, cestou z Kvildy na Bučinu nebo Prameny Vltavy, na trase z Tříjezerní Slatě k Javoří Pile, z již zmiňované Javoří Pily k Prášilům nebo u Černého jezera.

Srovnány se zemí byly objekty pohraničních rot na Knížecích Pláních, Žďárku, v Novém Údolí. Už jen holou pláň najdete u Plešného jezera, kde stála od roku 1911 Lucemburská chata, v letech padesátých přeměněná na ubikace pohraničníků. Bývalá Pešlova chata na Bučině při cestě z Kvildy do Finsterau, se dočkala svého znovuvzkříšení v podobě zrekonstruovaného pensionu, a jen pamětníci vědí, že i ona několik let sloužila pohraničníkům a zároveň i jako rušička vysílání Svobodné Evropy. Jen asfaltová cesta a kus rovné plochy připomíná existenci roty na Polomu, pár kilometrů od Železné Rudy. Zmizela pozorovatelna nad Kvildou a po lesních silničkách se už k signální stěně neřítí ani „gazíky“ s „poplachovkou“. Dochovaly se objekty v prostoru roty na úpatí Svarohu západně od Železné Rudy. Většinu z nich už zub času notně ohlodal, ale část slouží jako skautská turistická základna. Prakticky beze stopy zmizel objekt PS na březích jezera Laka a jen betonové základy a jednu dochovanou budovu naleznete z areálu pod Poledníkem.


Již dávno příroda zahladila stopy po rotě na Knížecích Pláních, která se v roce 1984 přestěhovala do nového objektu v Borových Ladách. S přibývajícími léty a oteplováním vztahů mezi Východem a Západem, došlo i k přeskupování pohraničních vojsk na Šumavě. Vznikly nové vojenské objekty v Nové Peci, Stožci, Strážném, do kterých se přestěhovali pohraničníci z tak odlehlých rot, jako byla například ta na Třístoličníku (rok 1951), Stoce nedaleko Plešného jezera nebo u Roklanské nádrže v srdci Modravských slatí. Snad by se daly tehdejším pohraničníkům závidět procházky nádhernou šumavskou přírodou a výhledy, které jiným zůstaly upřeny. Ale třeba na již zmiňované Stoce byl celý úsek pokryt nekonečnými lesy a z roty samotné se otevíral jediný výhled – vzhůru na nebe.

Vzpomenout a nezapomenout

Opona času jakoby milosrdně zatahovala oponu za tímto nevydařeným obdobím našich dějin. Za obdobím, kdy šumavské lesy nepatřily svobodymilovným turistům, ale bohužel fungovaly jako předmět nesmyslného ideologického boje. Až budete procházet šumavské končiny, vzpomeňte na fakt, že tomu tak nebylo vždy a važte si o to více dnešního stavu, kdy hranice jako kdyby přestala existovat a otevřela celou Šumavu opravdu pro všechny.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Speciality havajského menu

Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo
k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned
první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku
různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a
povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je
ochutnat od všeho trochu.

Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je ochutnat od všeho trochu.

Ostrov Kaua´i

Z vody do bahna, shora dolů


Naše cestovatelská parta na tomto zeleném ostrově, strávila šest a půl dne. Kaua ´i je ostrov tak maličký, že autem objedete silnici, která lemuje ¾ ostrova, za necelé tři hodiny. Přesto bychom si zábavu našli i na více než šest dní. O adrenalinové zážitky se postarají vodopády Wailua Falls nebo Kipu Falls. Pohodové válení a krásné šnorchlování si můžete vychutnat na nádherných plážích Hanalei Beach, Tunnels Beach a Ke´e Beach na severu ostrova. Na jižní straně ostrova se zastavte na Poipu Beach. Součástí této pláže je totiž místo přezdívané „Tortugs“ – podle výskytu velkých želv, karet obrovských. Flegmatické želvy levitují v blízkosti břehu a líně okousávají plankton z korálů, při čemž je můžete pod vodou sledovat z bezprostřední blízkosti. Stejně tak si je můžete detailně prohlédnout i na břehu, když se želva rozhodne si chvíli odpočinout či se prospat. Na Kaua´i se můžete také vydat na cestu do pravěku. Alaka´i Swamp Trail vás po dřevěných chodníčcích zavede mezi orchideje, obří přesličky a kapradiny. Chcete-li si sejít do miniatury Grand-Canyonu, i to vám Kaua´i umožní. Waimea Canyon se od arizonského Velkého kaňonu liší svoji velikostí, zeleností ale také jasnějším výhledem (hlavně z Waimea Canyon Lookout) bez přítomnosti smogového oparu. Největší nadšení v nás ale vzbudily hory. Moc pěkná byla túra na Sleeping Giant nebo vyhlídky v Koke´e NP, ale nic se nevyrovná výletu po Na Pali Coast.


Tak tohle je ráj

Dominantou zeleného ostrova je určitě Na Pali Coast – pohoří lemující severozápadní část ostrova. Rozeklané zelené pohoří vytváří nádhernou barevnou fantazii v kombinaci s azurovým mořem, které ho oblévá. Čím dále po „Kalalau Trail“, která pohořím vede, ujdete, tím krásnější výhledy se vám otevřou. Trek se rozděluje do třech částí. První dlouhé 2 míle (cca jedna hod chůze), druhá je dlouhá 4 míle (cca 2 hod chůze) a třetí je pětimílová (cca dvě a půl hod). K vydání se na tuto rajskou cestu potřebujete povolení a podle domorodců a průvodců alespoň 2 dny. Povolení se stejně jako permity na nocleh vydávají v hlavním městě Lihue. Kontrola je údajně přísná, obzvlášť ve státních parcích a hrozí pokuta až $150 (v případě povolení k noclehu). Povolení k vydání se na Kalalu Trail je bezplatné, nesmíte ovšem dojít dále než na konec druhé části (Hanakapi Valley). Chcete-li pohoří přejít celé, musíte si zakoupit permit k noclehu na konci Trailu v Kalalau Valley za $10/osoba. Když jsme odvážně požadovali toto povolení, že trasu zvládneme ujít v jednom dni, dostalo se nám pouze výsměšného:“You will never make it!“ („To nikdy nedáte!“). Potvrzení byla navíc na půlroku dopředu vyprodána. Letos by údajně jeho zakoupení mělo být možné i online. I když jsme nemohli jít „Kalalau Trail“ celou, udělala na nás obrovský dojem. Ochutnali jsme také místní tropické plody žluté kvajávy. Později jsme se od domorodců dozvěděli, že je to právě kvajáva, která má tak blahodárný účinek na naše vyměšování.

Havajský ostrov Big Island

Respirátor do kapsy


Hawai´i neboli Big Island definují hlavně sopky. Z pěti přítomných jsou hned 3 mezi světovými „nej“. Nejvíce aktivní Kilauea, kolem které můžete jednoduše jet okružní cestou Crater Rim Drive. Další dvě sopky jsou havajské největší, a kdyby se jejich velikost měřila už od mořského dna, byly by také nejvyšší sopky světové (dosahovaly by cca 10000 m). Mauna Loa se 4170 m a Mauna Kea s 4205 m. Přístupné jsou oba vrcholy. My jsme se vydali na Maunu Lou. Přijeli jsme do výšky 3300 m, kde jsme strávili noc, abychom se aklimatizovali. Teplotní rozdíl oproti pláži byl tak obrovský, že jsme museli spát i obutí v pohorkách. Po dobu výšlapu jsme veškeré oblečení nesli v batozích, slunce do nás nemilosrdně pálilo. Je dobré jít středním tempem a mít dostatek odpočinku, přísunu energie i tekutin. Jinak by se mohly dostavit projevy výškové nemoci. Celá naše posádka, včetně jednoho astmatika, výstup díky dodržení bezpečnostních doporučení úspěšně zvládla. Odměnou nám byla kadibudka s výhledem do kráteru a spálené obličeje. Trasu Observatory Trail dlouhou celkem 12 km jsme šli 6,5 hod.

Hledá se Nemo

Kromě sopek mělo pro nás na ostrově Big Island prim také šnorchlování. Zajet se potápět k monumentu Cpt. Cooka je povinnost! Půjčili jsme si kajaky v ubytovacím zařízení Pineapple Park v Kealakekuu Bay za bezkonkurenční cenu $18/osoba na 4 hodiny a vyrazili jsme. Zátoku jsme po moři v půjčených dvojkajacích zdolali za 25 minut. U monumentu jsme si užili 90 minut opravdu nádherného šnorchlinku. Pestrobarevné rybky v hejnech, malé černé rybičky skákající nad hladinu, sasanky, havajská národní ryba „Humuhumunuku­nukuapua´a“ (název znamená „ryba s prasečím čumákem“) a mnoho dalších nejrůznějších druhů, až nám přecházel zrak. Šťastlivci tady můžou vidět i hejna delfínů „Spinner Dolphins“, ale my jsme bohužel žádné nepotkali.


Ostrov Maui

Výlet na Měsíc


Na třetím ostrově, který jsme navštívili, jsme už více odpočívali a nakupovali suvenýry. Maui má především dovolenkový potenciál. Zámožní lidé sem jezdí na dovolené a líbánky, čemuž odpovídají také četné luxusní hotelové komplexy podél pobřeží. Ta tam je neposkvrněnost Kaua´i a živelnost Big Islandu. Lenošivá atmosféra nás částečně ukonejšila a částečně zlákala. Rozhodli jsme se pro pohodlnější pobyt bez námahy. Zakoupili jsme výlet na sousední ostrov Molokini, jednu z desíti nejoblíbenějších šnorchlovacích destinací na světě. Ostrov má tvar měsíčního srpku, což způsobily pokusy amerického námořnictva za 2. světové války. Cena zájezdu ($52 /osoba) zahrnovala snídani, oběd, dopravu, zapůjčení výbavy a přejezd do zátoky Turtle Town, kde žijí karety obrovské. Za želvami nás sympatická posádka kvůli nepříznivým podmínkám ale nezavezla. Šnorchlování u Molokini, bez želví zátoky, pro nás pak bylo trochu zklamáním. U Cpt. Cooka na ostrově Big Island se nám potápění zamlouvalo více. Místo želv nám udělali poznávací plavbu s komentářem kolem sousedních ostrovů. Dozvěděli jsme se, že svatební veselku na ostrově Maui pořádal i Bill Gates, který si za tímto účelem pronajal všechny hotely i lodě, aby se do jeho blízkosti nedostal žádný paparazzi. Jednomu se to přece povedlo a Billa to nakonec stálo hodně peněz. To bychom radši viděli ty želvy…

Východ slunce po havajsku


Co na Maui ale nikdy nezklame, je východ Slunce nad místním kráterem Haleakalou. Přespali jsme v nejbližším kempu Hosmer Grove a autem ke kráteru vyrazili v pět ráno. Na chlup jsme stihli obsadit místa vhodná k fotografování barevné podívané. Na vyhlídce u Visitor Centra už se tísnily desítky lidí. Východ slunce uvedly odstíny tmavé fialové, modré, rudé, oranžové a žluté, až postupně kráter zalily světlé prameny slunečního svitu. Dalším nej na ostrově Maui je bezesporu Hana Road. Tuto 45 mil dlouhou cestu, čítající 600 zatáček a 54 jednosměrných mostů, má na seznamu top míst k vidění každý turista. Nutno podotknout, že od toho se odvíjí také průjezdnost cesty, která nakonec není tak výborným zážitkem, jaký vybásnili v průvodcích. Celkem nám projetí této opěvované silnice trvalo čtyři hodiny. Stojí za to se párkrát cestou zastavit (např. u Twin Falls – vodopády dva km od silnice s jezírkem, možnost koupání, ovocný stánek), ale rozhodně neposlouchat všechny tipy průvodce k zastávkám. Často vedly k vodopádu, který vypadal jak česká horská studánka. Za Hana Road jsme vjeli do národního parku Halekala. Za zmínku stojí túra po Pipiwai Trail, cca 2 míle dlouhá, vedoucí k Waimoku Falls s velmi působivou scenérií. Navíc při cestě procházíte kvajávovým, bambusovým a banyanovým lesem.


Nejznámější ostrov Oahu

Válečné memento

Na nejznámějším z ostrovů – Oahu, jsme pobyli už jen velmi krátce, 2 dny. Cestovnímu ruchu se tu daří nejlépe. Turisty lákají lekce surfování na známé Waikiki Beach, zdolání Diamond Head – pozůstatku vybuchlého kráteru, který byl svého času užíván pro vojenské účely a v neposlední řadě návštěva Pearl Harboru. Nejjednodušší způsob dopravy do Pearl Harboru je autem, ale jezdí tam i autobusy. V Pearl Harboru se nabízejí prohlídky USS Arizona Memorial (památníku potopené válečné lodi), ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri Memorial. Vstupenky s určeným časem prohlídky do USS Arizona Monumentu si můžete bezplatně vyzvednout na pokladně. V celém objektu platí přísná bezpečnostní opatření, a proto s sebou nenoste kabelky ani větší fotoaparáty.


Prohlídka zahrnuje návštěvu Visitor Centra, součástí které je i třicetiminutový dokumentární film o Pearl Harboru, a posléze návštěva Památníku potopené válečné lodě USS Arizona. K památníku se z přístavu převáží kyvadlovou lodní dopravou. Část těla lodi Arizona je zrekonstruována přesně v místě, kde se 7. 12. 1941 po neočekávaném bombardování japonskými letadly potopila válečná loď pod hladinu moře i s 80% její posádky. Boční okna i průhledy v podlaze umožňují vidět pozůstatky válečné lodě a představit si, jakých rozměrů dosahovala. Součástí trupu lodi je také památeční síň s mramorovou deskou nesoucí 1177 jmen námořníku, kteří na lodi zahynuli. Zajímáte- li se o válečné události více, jistě si nenecháte ujít ani prohlídku ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri. Obě tyto atrakce už jsou placené: Bowfin $10/osoba a Missuri $15/osoba. Nám už ale jejich návštěvu čas nedovolil. Nabrali jsme směr New York, abychom po téměř měsíci cestování políbili rodnou hroudu.

Havajské ostrovy mohou na neznalce působit jako monotónní místo k cestování. Jen samé pláže a válení. Ale opak je pravdou. Hned první ostrov, který jsme navštívili, nám nabídl výběr vskutku různorodý. Na své si přijde milovník mořských aktivit či opalování a povalování u moře, horský turista, ale i dobrodruh. Nejlepší je ochutnat od všeho trochu.

Ostrov Kaua´i

Z vody do bahna, shora dolů


Naše cestovatelská parta na tomto zeleném ostrově, strávila šest a půl dne. Kaua ´i je ostrov tak maličký, že autem objedete silnici, která lemuje ¾ ostrova, za necelé tři hodiny. Přesto bychom si zábavu našli i na více než šest dní. O adrenalinové zážitky se postarají vodopády Wailua Falls nebo Kipu Falls. Pohodové válení a krásné šnorchlování si můžete vychutnat na nádherných plážích Hanalei Beach, Tunnels Beach a Ke´e Beach na severu ostrova. Na jižní straně ostrova se zastavte na Poipu Beach. Součástí této pláže je totiž místo přezdívané „Tortugs“ – podle výskytu velkých želv, karet obrovských. Flegmatické želvy levitují v blízkosti břehu a líně okousávají plankton z korálů, při čemž je můžete pod vodou sledovat z bezprostřední blízkosti. Stejně tak si je můžete detailně prohlédnout i na břehu, když se želva rozhodne si chvíli odpočinout či se prospat. Na Kaua´i se můžete také vydat na cestu do pravěku. Alaka´i Swamp Trail vás po dřevěných chodníčcích zavede mezi orchideje, obří přesličky a kapradiny. Chcete-li si sejít do miniatury Grand-Canyonu, i to vám Kaua´i umožní. Waimea Canyon se od arizonského Velkého kaňonu liší svoji velikostí, zeleností ale také jasnějším výhledem (hlavně z Waimea Canyon Lookout) bez přítomnosti smogového oparu. Největší nadšení v nás ale vzbudily hory. Moc pěkná byla túra na Sleeping Giant nebo vyhlídky v Koke´e NP, ale nic se nevyrovná výletu po Na Pali Coast.


Tak tohle je ráj

Dominantou zeleného ostrova je určitě Na Pali Coast – pohoří lemující severozápadní část ostrova. Rozeklané zelené pohoří vytváří nádhernou barevnou fantazii v kombinaci s azurovým mořem, které ho oblévá. Čím dále po „Kalalau Trail“, která pohořím vede, ujdete, tím krásnější výhledy se vám otevřou. Trek se rozděluje do třech částí. První dlouhé 2 míle (cca jedna hod chůze), druhá je dlouhá 4 míle (cca 2 hod chůze) a třetí je pětimílová (cca dvě a půl hod). K vydání se na tuto rajskou cestu potřebujete povolení a podle domorodců a průvodců alespoň 2 dny. Povolení se stejně jako permity na nocleh vydávají v hlavním městě Lihue. Kontrola je údajně přísná, obzvlášť ve státních parcích a hrozí pokuta až $150 (v případě povolení k noclehu). Povolení k vydání se na Kalalu Trail je bezplatné, nesmíte ovšem dojít dále než na konec druhé části (Hanakapi Valley). Chcete-li pohoří přejít celé, musíte si zakoupit permit k noclehu na konci Trailu v Kalalau Valley za $10/osoba. Když jsme odvážně požadovali toto povolení, že trasu zvládneme ujít v jednom dni, dostalo se nám pouze výsměšného:“You will never make it!“ („To nikdy nedáte!“). Potvrzení byla navíc na půlroku dopředu vyprodána. Letos by údajně jeho zakoupení mělo být možné i online. I když jsme nemohli jít „Kalalau Trail“ celou, udělala na nás obrovský dojem. Ochutnali jsme také místní tropické plody žluté kvajávy. Později jsme se od domorodců dozvěděli, že je to právě kvajáva, která má tak blahodárný účinek na naše vyměšování.

Havajský ostrov Big Island

Respirátor do kapsy


Hawai´i neboli Big Island definují hlavně sopky. Z pěti přítomných jsou hned 3 mezi světovými „nej“. Nejvíce aktivní Kilauea, kolem které můžete jednoduše jet okružní cestou Crater Rim Drive. Další dvě sopky jsou havajské největší, a kdyby se jejich velikost měřila už od mořského dna, byly by také nejvyšší sopky světové (dosahovaly by cca 10000 m). Mauna Loa se 4170 m a Mauna Kea s 4205 m. Přístupné jsou oba vrcholy. My jsme se vydali na Maunu Lou. Přijeli jsme do výšky 3300 m, kde jsme strávili noc, abychom se aklimatizovali. Teplotní rozdíl oproti pláži byl tak obrovský, že jsme museli spát i obutí v pohorkách. Po dobu výšlapu jsme veškeré oblečení nesli v batozích, slunce do nás nemilosrdně pálilo. Je dobré jít středním tempem a mít dostatek odpočinku, přísunu energie i tekutin. Jinak by se mohly dostavit projevy výškové nemoci. Celá naše posádka, včetně jednoho astmatika, výstup díky dodržení bezpečnostních doporučení úspěšně zvládla. Odměnou nám byla kadibudka s výhledem do kráteru a spálené obličeje. Trasu Observatory Trail dlouhou celkem 12 km jsme šli 6,5 hod.

Hledá se Nemo

Kromě sopek mělo pro nás na ostrově Big Island prim také šnorchlování. Zajet se potápět k monumentu Cpt. Cooka je povinnost! Půjčili jsme si kajaky v ubytovacím zařízení Pineapple Park v Kealakekuu Bay za bezkonkurenční cenu $18/osoba na 4 hodiny a vyrazili jsme. Zátoku jsme po moři v půjčených dvojkajacích zdolali za 25 minut. U monumentu jsme si užili 90 minut opravdu nádherného šnorchlinku. Pestrobarevné rybky v hejnech, malé černé rybičky skákající nad hladinu, sasanky, havajská národní ryba „Humuhumunuku­nukuapua´a“ (název znamená „ryba s prasečím čumákem“) a mnoho dalších nejrůznějších druhů, až nám přecházel zrak. Šťastlivci tady můžou vidět i hejna delfínů „Spinner Dolphins“, ale my jsme bohužel žádné nepotkali.


Ostrov Maui

Výlet na Měsíc


Na třetím ostrově, který jsme navštívili, jsme už více odpočívali a nakupovali suvenýry. Maui má především dovolenkový potenciál. Zámožní lidé sem jezdí na dovolené a líbánky, čemuž odpovídají také četné luxusní hotelové komplexy podél pobřeží. Ta tam je neposkvrněnost Kaua´i a živelnost Big Islandu. Lenošivá atmosféra nás částečně ukonejšila a částečně zlákala. Rozhodli jsme se pro pohodlnější pobyt bez námahy. Zakoupili jsme výlet na sousední ostrov Molokini, jednu z desíti nejoblíbenějších šnorchlovacích destinací na světě. Ostrov má tvar měsíčního srpku, což způsobily pokusy amerického námořnictva za 2. světové války. Cena zájezdu ($52 /osoba) zahrnovala snídani, oběd, dopravu, zapůjčení výbavy a přejezd do zátoky Turtle Town, kde žijí karety obrovské. Za želvami nás sympatická posádka kvůli nepříznivým podmínkám ale nezavezla. Šnorchlování u Molokini, bez želví zátoky, pro nás pak bylo trochu zklamáním. U Cpt. Cooka na ostrově Big Island se nám potápění zamlouvalo více. Místo želv nám udělali poznávací plavbu s komentářem kolem sousedních ostrovů. Dozvěděli jsme se, že svatební veselku na ostrově Maui pořádal i Bill Gates, který si za tímto účelem pronajal všechny hotely i lodě, aby se do jeho blízkosti nedostal žádný paparazzi. Jednomu se to přece povedlo a Billa to nakonec stálo hodně peněz. To bychom radši viděli ty želvy…

Východ slunce po havajsku


Co na Maui ale nikdy nezklame, je východ Slunce nad místním kráterem Haleakalou. Přespali jsme v nejbližším kempu Hosmer Grove a autem ke kráteru vyrazili v pět ráno. Na chlup jsme stihli obsadit místa vhodná k fotografování barevné podívané. Na vyhlídce u Visitor Centra už se tísnily desítky lidí. Východ slunce uvedly odstíny tmavé fialové, modré, rudé, oranžové a žluté, až postupně kráter zalily světlé prameny slunečního svitu. Dalším nej na ostrově Maui je bezesporu Hana Road. Tuto 45 mil dlouhou cestu, čítající 600 zatáček a 54 jednosměrných mostů, má na seznamu top míst k vidění každý turista. Nutno podotknout, že od toho se odvíjí také průjezdnost cesty, která nakonec není tak výborným zážitkem, jaký vybásnili v průvodcích. Celkem nám projetí této opěvované silnice trvalo čtyři hodiny. Stojí za to se párkrát cestou zastavit (např. u Twin Falls – vodopády dva km od silnice s jezírkem, možnost koupání, ovocný stánek), ale rozhodně neposlouchat všechny tipy průvodce k zastávkám. Často vedly k vodopádu, který vypadal jak česká horská studánka. Za Hana Road jsme vjeli do národního parku Halekala. Za zmínku stojí túra po Pipiwai Trail, cca 2 míle dlouhá, vedoucí k Waimoku Falls s velmi působivou scenérií. Navíc při cestě procházíte kvajávovým, bambusovým a banyanovým lesem.


Nejznámější ostrov Oahu

Válečné memento

Na nejznámějším z ostrovů – Oahu, jsme pobyli už jen velmi krátce, 2 dny. Cestovnímu ruchu se tu daří nejlépe. Turisty lákají lekce surfování na známé Waikiki Beach, zdolání Diamond Head – pozůstatku vybuchlého kráteru, který byl svého času užíván pro vojenské účely a v neposlední řadě návštěva Pearl Harboru. Nejjednodušší způsob dopravy do Pearl Harboru je autem, ale jezdí tam i autobusy. V Pearl Harboru se nabízejí prohlídky USS Arizona Memorial (památníku potopené válečné lodi), ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri Memorial. Vstupenky s určeným časem prohlídky do USS Arizona Monumentu si můžete bezplatně vyzvednout na pokladně. V celém objektu platí přísná bezpečnostní opatření, a proto s sebou nenoste kabelky ani větší fotoaparáty.


Prohlídka zahrnuje návštěvu Visitor Centra, součástí které je i třicetiminutový dokumentární film o Pearl Harboru, a posléze návštěva Památníku potopené válečné lodě USS Arizona. K památníku se z přístavu převáží kyvadlovou lodní dopravou. Část těla lodi Arizona je zrekonstruována přesně v místě, kde se 7. 12. 1941 po neočekávaném bombardování japonskými letadly potopila válečná loď pod hladinu moře i s 80% její posádky. Boční okna i průhledy v podlaze umožňují vidět pozůstatky válečné lodě a představit si, jakých rozměrů dosahovala. Součástí trupu lodi je také památeční síň s mramorovou deskou nesoucí 1177 jmen námořníku, kteří na lodi zahynuli. Zajímáte- li se o válečné události více, jistě si nenecháte ujít ani prohlídku ponorky USS Bowfin nebo památník válečné lodi Missouri. Obě tyto atrakce už jsou placené: Bowfin $10/osoba a Missuri $15/osoba. Nám už ale jejich návštěvu čas nedovolil. Nabrali jsme směr New York, abychom po téměř měsíci cestování políbili rodnou hroudu.

Súdánská svatba na hranicích krvavé války

Bouchání do plechové cisterny, pokřikování dětí, mečení koz
spásajících vše co se válí po ulicích a stoupající teplota, tradiční
budíček, jež nás budí každé ráno. Každé ráno mladík prochází
ulicemi, na trakaři taženým oslem má velkou plechovou cisternu plnou pitné
vody ze studny, kterou za poplatek nabízí domácnostem.

Bouchání do plechové cisterny, pokřikování dětí, mečení koz spásajících vše co se válí po ulicích a stoupající teplota, tradiční budíček, jež nás budí každé ráno. Každé ráno mladík prochází ulicemi, na trakaři taženým oslem má velkou plechovou cisternu plnou pitné vody ze studny, kterou za poplatek nabízí domácnostem. Máme čas, posnídáme čerstvý súdánský chléb a čaj a jdeme se toulat po městě, znovu zabloudíme na trh koupit něco na zub, tentokrát to však nejsou súdánské čipsy – restované kobylky, tentokrát si pochutnáváme na „tameeya“ (smažené placičky z mletého zeleného hrášku). Zastavujeme se ještě na malé kávě u naší kávové Lady, kde posedávají i naši kamarádi. Sedí tu s námi i jeden blázen. Bohužel si moc nepokecáme, anglicky totiž neumí, nicméně v této oblasti je více takových bláznů, jsou postiženi, utrpěli nejen psychickou újmu v období nekonečné krvavé války.


Tento díl seriálu Afrikou od severu k jihu je volným pokračováním článku Na hranici krvavé války.

Bílá súdánská „Aris a Arus“

Dle domluvy dorážíme do vesnice přesně v poledne. Ženy se už klepou nedočkavostí, pod velkým stromem je prostřeno. Ženský průvod přivádí Andreu z hliněné chatrče. Zpívají a tančí. Pod strom se již seběhla část vesnice. V běžném životě nemají muži na tento Henna kávový ceremoniál přístup, René je jediný mužský a je to jen výjimečně. Andrea sedí na angrebu-dřevěné posteli s lýkovým výpletem, okolo spousty zvědavých dětí a žen. Vše je připraveno, voňavá káva, čerstvé ovoce na občerstvení a kerkadah na osvěžení. Fatima, mladá slečna převzala funkci překladatele. Nejprve se hmota z rozmělněných listů nanese na chodidla, špičky prstů u nohou a na špičky prstů na rukou, nechá se působit, mezitím se může začít malovat na jiných místech.


Typické svatební Henna zdobení nevěst je z vrchu od prstů k předloktí a přes oba kotníky na obou nohách směr ke kolenům. Jak hodně, hustě a kam záleží na každé nevěstě. Ženich má také zdobení, avšak pouze jen na jedné ruce. K předsvatebnímu ceremoniálu také patří různé zkrášlovací masky a saunování „dukhan“ a kompletní holení. Žena má být pro svého muže krásná s hedvábnou kůží a nádherným zdobením. Pro jemnou kůži a vůni se ženy saunují. Zapálí dřevo zvané Taleh (druh akácie) speciální pro tyto účely. Sednou si pod velkou nejlépe kravskou kůži a nechají se tzv. udit. Kůže získá sametovou hebkost a barvu.

Pro ženské je velká zábava zdobit světlou kůži, každá si chce zkusit aspoň kousek, igelitovým pytlíkem s malou dírkou v rohu, naplněným barvící hmotou malují ornamenty i tam, kde se běžně nemaluje.


Po zdárném dokončení nás pouze ženy berou místním minibusem na pravou nefalšovanou předsvatební dámskou párty. Opět jsme středem zájmu, Andrea s hennou ještě více místní mate. Děti se opět zdráhají, dospělí se radostně seznamují, tančí se, zpívá se i trochu legrace se daří. Malý chlapec s jednou rukou plnou dobrot, se omýlá okolo našeho křesla, nevědomky s hlavou otočenou na jinou stranu se chytá Andreiné ruky, otočí se za svou rukou a už je vidět jen obrovské vytřeštěné oči, úskok, otevřená pusa a upuštěné dobroty na zem. Chudinka malá ve svém životě neviděl bělocha a teď mu tady v jeho domku sedí hned dva a ještě s Hennou. Chvíli stojí opodál a pak se pomalu plíží blíž, aby nás spolu s ostatními dětmi mohl škádlit. Nádherná atmosféra, veselí, vůně kávy, kerkadah a čerstvého ovoce navozuje příjemnou náladu. Ve městě se lidé za Andreou otáčí, usmívají se a obdivují výraznost zdobení na kůži. Rodina nevěsty nás zve na druhý den na svatební obřad, sice přijímáme, ale nakonec se ho bohužel neúčastníme.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Zlé mocnosti se zlobí.

Po jednom odpočinkovém dni jdeme konečně navštívit Jabirovo rodinu a kmen Kadja. Maminka nám servíruje kisru a „balilu“, což jsou ve vodě uvařené rozemleté arašídy a čirok. Chvíli si s námi i povídá, tedy mluví na nás svým jazykem Rotana a její dcera nám to překládá, ale má nějakou práci, tak nás po chvilce opouští. Abychom o něco nepřišli, Jabir nás bere do místního baru. V jedné místní chatrči jedné malé vesničky si slečna vybudovala vlastní soukromí bar, uprostřed je malý stůl okolo rozestavěné angreby a plastové židle, po stěnách se pnou rostliny, servíruje se zde domácky vyrobené pivo „Marisa“ ze sorgam (vykvašený čiruk) a „Araki“ (silná pálenka z kukuřice, čiruku nebo datlí). René s Jabirem si dávají nějakou tu sklenku a Andrea radši zůstává jen u čaje a smažené ryby, po cestě zpět k Jabirovo rodině se zastavujeme na kávu a mléko u kávové lady, před ulehnutím si na rozloučení prohlédneme pár fotek Jabirovo rodiny a přátel a jak vypadá okolí po období dešťů. Na druhý den plánujeme odjezd.

V noci se ale vše mění. Andrea dostává horečku, potí se a žaludeční a střevní potíže ji nenechají odpočinout. Žaludek nic nebere, ani vodu a jídlo už vůbec ne. Druhý den do ní kluci ládují aspoň banány, nedaří se, vše jde ven. Teplota okolí stoupá, v noci je aspoň chladněji, ale přes den je asi 42 ve stínu a to se velmi špatně marodí. Jabirovo rodiče nám vymlouvají odjezd, v takovém stavu nelze cestovat. Nezabírají ani léky, ani čaje. Zůstáváme tedy další noc. Druhý den je o trochu lépe, René jako zdravá část výpravy se loučí se všemi, večer se opět Andrey zdravotní stav zhoršuje, opět těžká noc. Následné ráno je lépe, v lepším zdravotním stavu a plni úžasných zážitků vyjíždíme se zastávkou u Tahovo sestry Ishan v El Obeid směr Chartúm.


Rest a léčba v Chartúmu

Do Chartúmu jsme se vraceli jen vyřídit potřebné a vydat se dál na jih Afriky, avšak Andree stále není dobře, jak jsme napsali, v takových vedrech, jaké jsou tady,se velmi těžko udělá lépe. Naše súdánská rodinka nás ubytovává v části domu pro hosty a pro jistotu volá svého rodinného doktora. Andrea dostává antibiotika. Víza nám bohužel končí, předposlední den na místním trhu nakupujeme čerstvé mléko, domácí máslo, nějakou zeleninu a ovoce, paní domu a maminka našeho kamaráda Tahy nám na cestu balí nějaké dobroty, lunch box a její výbornou domácí mangovou zmrzlinu. Naštěstí máme lednici, kam hned ty dobrůtky uložíme. Sice neradi, ale loučíme se a po hlavní asfaltové silnici pokračujeme na hraniční přechod Gallabat.

Bouchání do plechové cisterny, pokřikování dětí, mečení koz spásajících vše co se válí po ulicích a stoupající teplota, tradiční budíček, jež nás budí každé ráno. Každé ráno mladík prochází ulicemi, na trakaři taženým oslem má velkou plechovou cisternu plnou pitné vody ze studny, kterou za poplatek nabízí domácnostem. Máme čas, posnídáme čerstvý súdánský chléb a čaj a jdeme se toulat po městě, znovu zabloudíme na trh koupit něco na zub, tentokrát to však nejsou súdánské čipsy – restované kobylky, tentokrát si pochutnáváme na „tameeya“ (smažené placičky z mletého zeleného hrášku). Zastavujeme se ještě na malé kávě u naší kávové Lady, kde posedávají i naši kamarádi. Sedí tu s námi i jeden blázen. Bohužel si moc nepokecáme, anglicky totiž neumí, nicméně v této oblasti je více takových bláznů, jsou postiženi, utrpěli nejen psychickou újmu v období nekonečné krvavé války.


Tento díl seriálu Afrikou od severu k jihu je volným pokračováním článku Na hranici krvavé války.

Bílá súdánská „Aris a Arus“

Dle domluvy dorážíme do vesnice přesně v poledne. Ženy se už klepou nedočkavostí, pod velkým stromem je prostřeno. Ženský průvod přivádí Andreu z hliněné chatrče. Zpívají a tančí. Pod strom se již seběhla část vesnice. V běžném životě nemají muži na tento Henna kávový ceremoniál přístup, René je jediný mužský a je to jen výjimečně. Andrea sedí na angrebu-dřevěné posteli s lýkovým výpletem, okolo spousty zvědavých dětí a žen. Vše je připraveno, voňavá káva, čerstvé ovoce na občerstvení a kerkadah na osvěžení. Fatima, mladá slečna převzala funkci překladatele. Nejprve se hmota z rozmělněných listů nanese na chodidla, špičky prstů u nohou a na špičky prstů na rukou, nechá se působit, mezitím se může začít malovat na jiných místech.


Typické svatební Henna zdobení nevěst je z vrchu od prstů k předloktí a přes oba kotníky na obou nohách směr ke kolenům. Jak hodně, hustě a kam záleží na každé nevěstě. Ženich má také zdobení, avšak pouze jen na jedné ruce. K předsvatebnímu ceremoniálu také patří různé zkrášlovací masky a saunování „dukhan“ a kompletní holení. Žena má být pro svého muže krásná s hedvábnou kůží a nádherným zdobením. Pro jemnou kůži a vůni se ženy saunují. Zapálí dřevo zvané Taleh (druh akácie) speciální pro tyto účely. Sednou si pod velkou nejlépe kravskou kůži a nechají se tzv. udit. Kůže získá sametovou hebkost a barvu.

Pro ženské je velká zábava zdobit světlou kůži, každá si chce zkusit aspoň kousek, igelitovým pytlíkem s malou dírkou v rohu, naplněným barvící hmotou malují ornamenty i tam, kde se běžně nemaluje.


Po zdárném dokončení nás pouze ženy berou místním minibusem na pravou nefalšovanou předsvatební dámskou párty. Opět jsme středem zájmu, Andrea s hennou ještě více místní mate. Děti se opět zdráhají, dospělí se radostně seznamují, tančí se, zpívá se i trochu legrace se daří. Malý chlapec s jednou rukou plnou dobrot, se omýlá okolo našeho křesla, nevědomky s hlavou otočenou na jinou stranu se chytá Andreiné ruky, otočí se za svou rukou a už je vidět jen obrovské vytřeštěné oči, úskok, otevřená pusa a upuštěné dobroty na zem. Chudinka malá ve svém životě neviděl bělocha a teď mu tady v jeho domku sedí hned dva a ještě s Hennou. Chvíli stojí opodál a pak se pomalu plíží blíž, aby nás spolu s ostatními dětmi mohl škádlit. Nádherná atmosféra, veselí, vůně kávy, kerkadah a čerstvého ovoce navozuje příjemnou náladu. Ve městě se lidé za Andreou otáčí, usmívají se a obdivují výraznost zdobení na kůži. Rodina nevěsty nás zve na druhý den na svatební obřad, sice přijímáme, ale nakonec se ho bohužel neúčastníme.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Zlé mocnosti se zlobí.

Po jednom odpočinkovém dni jdeme konečně navštívit Jabirovo rodinu a kmen Kadja. Maminka nám servíruje kisru a „balilu“, což jsou ve vodě uvařené rozemleté arašídy a čirok. Chvíli si s námi i povídá, tedy mluví na nás svým jazykem Rotana a její dcera nám to překládá, ale má nějakou práci, tak nás po chvilce opouští. Abychom o něco nepřišli, Jabir nás bere do místního baru. V jedné místní chatrči jedné malé vesničky si slečna vybudovala vlastní soukromí bar, uprostřed je malý stůl okolo rozestavěné angreby a plastové židle, po stěnách se pnou rostliny, servíruje se zde domácky vyrobené pivo „Marisa“ ze sorgam (vykvašený čiruk) a „Araki“ (silná pálenka z kukuřice, čiruku nebo datlí). René s Jabirem si dávají nějakou tu sklenku a Andrea radši zůstává jen u čaje a smažené ryby, po cestě zpět k Jabirovo rodině se zastavujeme na kávu a mléko u kávové lady, před ulehnutím si na rozloučení prohlédneme pár fotek Jabirovo rodiny a přátel a jak vypadá okolí po období dešťů. Na druhý den plánujeme odjezd.

V noci se ale vše mění. Andrea dostává horečku, potí se a žaludeční a střevní potíže ji nenechají odpočinout. Žaludek nic nebere, ani vodu a jídlo už vůbec ne. Druhý den do ní kluci ládují aspoň banány, nedaří se, vše jde ven. Teplota okolí stoupá, v noci je aspoň chladněji, ale přes den je asi 42 ve stínu a to se velmi špatně marodí. Jabirovo rodiče nám vymlouvají odjezd, v takovém stavu nelze cestovat. Nezabírají ani léky, ani čaje. Zůstáváme tedy další noc. Druhý den je o trochu lépe, René jako zdravá část výpravy se loučí se všemi, večer se opět Andrey zdravotní stav zhoršuje, opět těžká noc. Následné ráno je lépe, v lepším zdravotním stavu a plni úžasných zážitků vyjíždíme se zastávkou u Tahovo sestry Ishan v El Obeid směr Chartúm.


Rest a léčba v Chartúmu

Do Chartúmu jsme se vraceli jen vyřídit potřebné a vydat se dál na jih Afriky, avšak Andree stále není dobře, jak jsme napsali, v takových vedrech, jaké jsou tady,se velmi těžko udělá lépe. Naše súdánská rodinka nás ubytovává v části domu pro hosty a pro jistotu volá svého rodinného doktora. Andrea dostává antibiotika. Víza nám bohužel končí, předposlední den na místním trhu nakupujeme čerstvé mléko, domácí máslo, nějakou zeleninu a ovoce, paní domu a maminka našeho kamaráda Tahy nám na cestu balí nějaké dobroty, lunch box a její výbornou domácí mangovou zmrzlinu. Naštěstí máme lednici, kam hned ty dobrůtky uložíme. Sice neradi, ale loučíme se a po hlavní asfaltové silnici pokračujeme na hraniční přechod Gallabat.

Sequoia park – když stromy milují oheň

Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější
z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti
káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven,
neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš
vhodná.


Máme před sebou celou jihozápadní část Spojených států amerických a tři týdny dovolené. Právě jsme na cestě horkou Kalifornií, míjíme sady s ovocnými stromy, vyprahlé pastviny s dobytkem a čas od času nějaký ranč nebo usedlost. Krajina se zdá pustá a nekonečně rozsáhlá, jen občas se dostaneme na křižovatku cest s nezbytným supermarketem a benzínkou. Z autorádia posloucháme příznačnou country muziku a těšíme se na dobrodružství, které nám tato rozlehlá země přichystala.

Stoupáme z horké kotliny do prudkého kopce a cítíme, jak se s přibývajícími metry nadmořské výšky výrazně ochlazuje. Právě míjíme hranice vytyčeného cíle Sequoia Kings Canyon National Parku. Tyto dva parky ležící v těsné blízkosti jeden vedle druhého, jsou vzdáleny přibližně 350 km od San Francisca a jižním směrem nedaleko od známého pohoří Sierra Nevada. Národní park má dlouholetou historii, neboť byl založen již v roce 1890. Rozkládá se na území 1600 km2.

Nejmohutnější stromy světa

Vysoké hory, hluboké kaňony, velké množství návštěvnicky nepříliš známých jeskyní s endemickým jeskyním životem a hlavně největší atrakce parku – nejmohutnější stromy světa. Dovolte, abych vám představila jeho veličenstvo sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum neboli Giant sequoia patřící do rodiny cypřišovitých stromů.

Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven, neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš vhodná. Tento pozoruhodný druh roste přirozeně pouze v úzkém horském pásmu v rozmezí 1700 – 2500 m n. m. a to výhradně na západním úbočí pohoří Sierra Nevada. V muzeu zasvěceném fylogenezi a biologii sekvojovců se dozvídáme, že tito obři vyžadují velice zvláštní podmínky růstu, jako je vysoká vzdušná vlhkost a specifické složení půdy. Mnohé ze sekvojovců rostoucí v parku jsou i několik tisíc let staré.


Bizarní způsob rozmnožování sekvojovců obrovských

Samostatnou kapitolou je rozmnožování sekvojovců obrovských. Dospělý strom vyprodukuje až tisíce šišek a ještě více semen, která velmi dlouhou dobu dozrávají. V těchto horských končinách dochází poměrně často k silným bouřkám doprovázených blesky. Ty způsobují vznik četných požárů. V dřívějších dobách se přírodovědci snažili ohňům zabránit, aby uchránili vzácné stromy. Zmíněné opatření, však následně způsobilo pokles množství semenáčků. Posléze se zjistilo, že je oheň nebytný pro vyklíčení semen, jednak jako iniciační faktor klíčení a dále k likvidaci konkurence v okolí vlastních semen tak, aby se k nim dostalo co nejvíce světla, výživy a vody. Navíc sekvojovce produkují malá semena, která pokud nejsou v přímém kontaktu s půdním povrchem, tak nemohou vyklíčit. Oheň je tedy také důležitý k odstranění zaschlých rostlinných zbytků. Na druhou stranu se přišlo na to, že dospělým stromům oheň nevadí, protože jsou chráněny silnou vrstvou kůry. Zrzavě zbarvená borka je složena ze tří vrstev, které dokonale chrání strom nejen před požáry, ale i parazitickými houbami a škůdci. Díky chladným zimám, které v těchto končinách panují, jsou kmeny sekvojovců v některých částech lesa bohatě porostlé lišejníkama.


Pod gigantickými sekvojemi

Mezi nejmonumentálnější stromy v parku patří General Grant Tree, jenž je absolutně nejmohutnějším stromem světa. Jeho míry jsou následující: výška 84 m, objem dřeva 1500 m3, stáří úctyhodných 2500 let! Tento drobeček roste na planině Grant Grove v Kings Canyon Parku. V jeho blízkosti je vytvořeno ochranné pásmo, okolo něhož vede stezka. První setkání s těmito jedinečnými stromy pocházejícími už z druhohor, na nás zanechalo velký dojem. Pod jejich korunami jsme si připadali doslova jako mravenečci.


Po předešlé procházce v Grant Grove (Grantovém háji) jsme se vydali do nedalekého tábořiště. Jelikož v nadmořské výšce bezmála dvou tisíc metrů není až zas tak velké teplo, rozdělali jsme si oheň a při té příležitosti připravili skvělé barbecue v americkém stylu. V polovině května, kdy jsme celý výlet uskutečnili, jsou sice baribalové vzdáleni v méně přístupných končinách a probouzejí se ze zimního spánku, ale samo sebou jsme uložili veškeré potraviny, kosmetiku a další „voňavé“ záležitosti do kovové skříňky, k tomuto účelu speciálně nainstalované ke každému místu na stan.

Jelikož jsme se ještě vyrovnávali s časovým posunem, tak jsme následující den velmi časně ráno zamířili směrem k druhému nejmohutnějšímu stromu světa General Sherman Tree, sídlícímu v Giant Forest neboli Obřím lese. Obě lokality Grant Grove – Giant Forest jsou mezi sebou propojeny komfortní silnicí Generals Highway. V Giant Forest jsme následovali delší z turistických chodníků, který vede okolo význačných mamutích stromů. Příjemná lesní cesta vedoucí po úbočí svahu, nás přivedla až k Senátu. Takto je označeno husté seskupení několika desítek vzrostlých sekvojovců, připomínající politické seskupení mocných v horní sněmovně Parlamentu. Při troše fantazie, zajímavá to podívaná…


Přírodní rozmanitosti Sequoia parku

Kromě opěvovaných gigantů je v sekvojovém háji možné spatřit i jiné obdivuhodné dřeviny. Jedněmi z nich je borovice lambertova Pinus lambertiana v angličtině Sugar pine. Tento druh je považován za vůbec největší borovici, běžně dorůstající výšky 80 – 100 m. Borovice lambertova roste převážně v horských areálech Severní Ameriky. Je charakteristická velmi dlouhými šiškami okolo 30 cm a jedlými nasládlými semeny.

Ze zvířecí říše lze v Sequoia parku bez problémů spatřit mnohé bezobratlé živočichy, zejména roztodivné brouky, drobné ptactvo, neohrožené dravce, čiperné veverky, lišky a vysokou zvěř. Určité šance na setkání, takzvaně z očí do očí, se naskýtá i s medvědem baribalem Ursus americanus. Tento druh medvěda je v USA nejčastěji zastoupen. Jedná se o menšího, převážně býložravého medvěda černé barvy, dosahující živé hmotnosti až 150 kg.

Tunel napříč mamutím stromem


Tak jako mnozí, jsme neodolali populární atrakci nazvané Tunnel Log, což je strom položený přes silnici. K incidentu došlo již v roce 1937, kdy strom z přirozených příčin spadl a zatarasil cestu. Aby byla opět provozuschopná, byl posléze vybudován v kmeni otvor tak, že jím může bezproblémově projet osobní automobil.

Nedaleko tohoto místa se nachází i další zajímavé místo Crescent Meadow. Po zaparkování na přilehlém parkovišti jsme se vydali na průzkum louky nacházející se uprostřed gigantického háje. Louka je posetá rozličnými rostlinami včetně typicky horských kýchavic. Uprostřed palouku vede potok, kde jsme se zastavili, abychom obdivovali hbité pstruhy lovící poletující hmyz nad hladinou vody. Výhodou Crescent Meadow je, že odsud lze podniknout řadu pěších výletů do okolních sekvojových lesů. Taktéž jsme se tedy vydali vstříc štěstí trochu hlouběji do lesa, kam zavítá méně návštěvníků. Po chvíli chůze jsme spatřili typického savce žijícího v tomto biotopu – jelence ušatého. Samice se v poklidu pásla pod bezmála stometrovými sekvojovci a nenechala se příliš rušit naší přítomností. Místní zvěř je zjevně aklimatizována na každodenní nával turistů, zejména pak v letních měsících, kdy vrcholí turistická sezóna.

Pokračovali jsme v obhlídce centrální části Sequoia parku a zanedlouho dorazili na místo nazývající se Mono Rock. Jedná se o granitovou skálu, na jejíž vrchol vede nedlouhá cesta. Na nejvyšším bodě v nadmořské výšce 2050 m se našinci naskýtá úchvatné panorama jak na údolí San Joaquin, tak na pohoří Sierra Nevada s vrcholy dosahující výšky až 4000 m n. m., včetně nejvyššího bodu USA Mount Whitney 4417 m n. m. (počítáno bez území Aljašky).


Bezproblémové cestování po USA

Nespornou předností národních parků USA je fakt, že ke vstupu je možné použít celoročně platnou permanentku, jejíž cena v době našeho pobytu nepřesahovala 80 dolarů a je platná pro čtyři dospělé osoby a jedno auto.

Sequoia Kings Canyon National Park je místo, které by nemělo chybět v itineráři žádného cestovatele pohybujícího se po jihozápadních USA. Možná se zdá, že je tato lokalita příliš známá a často navštěvovaná, nicméně určitě se sem vyplatí zajet.


Máme před sebou celou jihozápadní část Spojených států amerických a tři týdny dovolené. Právě jsme na cestě horkou Kalifornií, míjíme sady s ovocnými stromy, vyprahlé pastviny s dobytkem a čas od času nějaký ranč nebo usedlost. Krajina se zdá pustá a nekonečně rozsáhlá, jen občas se dostaneme na křižovatku cest s nezbytným supermarketem a benzínkou. Z autorádia posloucháme příznačnou country muziku a těšíme se na dobrodružství, které nám tato rozlehlá země přichystala.

Stoupáme z horké kotliny do prudkého kopce a cítíme, jak se s přibývajícími metry nadmořské výšky výrazně ochlazuje. Právě míjíme hranice vytyčeného cíle Sequoia Kings Canyon National Parku. Tyto dva parky ležící v těsné blízkosti jeden vedle druhého, jsou vzdáleny přibližně 350 km od San Francisca a jižním směrem nedaleko od známého pohoří Sierra Nevada. Národní park má dlouholetou historii, neboť byl založen již v roce 1890. Rozkládá se na území 1600 km2.

Nejmohutnější stromy světa

Vysoké hory, hluboké kaňony, velké množství návštěvnicky nepříliš známých jeskyní s endemickým jeskyním životem a hlavně největší atrakce parku – nejmohutnější stromy světa. Dovolte, abych vám představila jeho veličenstvo sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum neboli Giant sequoia patřící do rodiny cypřišovitých stromů.

Ve skutečnosti tyto stromy nejsou nejvyšší, nýbrž nejmohutnější z hlediska množství dřevní hmoty. Sekvojovce byly v minulosti káceny za účelem těžby dřeva, ale po určité době byl proces zastaven, neboť kvalita dřeva nebyla pro zpracovatelské využití příliš vhodná. Tento pozoruhodný druh roste přirozeně pouze v úzkém horském pásmu v rozmezí 1700 – 2500 m n. m. a to výhradně na západním úbočí pohoří Sierra Nevada. V muzeu zasvěceném fylogenezi a biologii sekvojovců se dozvídáme, že tito obři vyžadují velice zvláštní podmínky růstu, jako je vysoká vzdušná vlhkost a specifické složení půdy. Mnohé ze sekvojovců rostoucí v parku jsou i několik tisíc let staré.


Bizarní způsob rozmnožování sekvojovců obrovských

Samostatnou kapitolou je rozmnožování sekvojovců obrovských. Dospělý strom vyprodukuje až tisíce šišek a ještě více semen, která velmi dlouhou dobu dozrávají. V těchto horských končinách dochází poměrně často k silným bouřkám doprovázených blesky. Ty způsobují vznik četných požárů. V dřívějších dobách se přírodovědci snažili ohňům zabránit, aby uchránili vzácné stromy. Zmíněné opatření, však následně způsobilo pokles množství semenáčků. Posléze se zjistilo, že je oheň nebytný pro vyklíčení semen, jednak jako iniciační faktor klíčení a dále k likvidaci konkurence v okolí vlastních semen tak, aby se k nim dostalo co nejvíce světla, výživy a vody. Navíc sekvojovce produkují malá semena, která pokud nejsou v přímém kontaktu s půdním povrchem, tak nemohou vyklíčit. Oheň je tedy také důležitý k odstranění zaschlých rostlinných zbytků. Na druhou stranu se přišlo na to, že dospělým stromům oheň nevadí, protože jsou chráněny silnou vrstvou kůry. Zrzavě zbarvená borka je složena ze tří vrstev, které dokonale chrání strom nejen před požáry, ale i parazitickými houbami a škůdci. Díky chladným zimám, které v těchto končinách panují, jsou kmeny sekvojovců v některých částech lesa bohatě porostlé lišejníkama.


Pod gigantickými sekvojemi

Mezi nejmonumentálnější stromy v parku patří General Grant Tree, jenž je absolutně nejmohutnějším stromem světa. Jeho míry jsou následující: výška 84 m, objem dřeva 1500 m3, stáří úctyhodných 2500 let! Tento drobeček roste na planině Grant Grove v Kings Canyon Parku. V jeho blízkosti je vytvořeno ochranné pásmo, okolo něhož vede stezka. První setkání s těmito jedinečnými stromy pocházejícími už z druhohor, na nás zanechalo velký dojem. Pod jejich korunami jsme si připadali doslova jako mravenečci.


Po předešlé procházce v Grant Grove (Grantovém háji) jsme se vydali do nedalekého tábořiště. Jelikož v nadmořské výšce bezmála dvou tisíc metrů není až zas tak velké teplo, rozdělali jsme si oheň a při té příležitosti připravili skvělé barbecue v americkém stylu. V polovině května, kdy jsme celý výlet uskutečnili, jsou sice baribalové vzdáleni v méně přístupných končinách a probouzejí se ze zimního spánku, ale samo sebou jsme uložili veškeré potraviny, kosmetiku a další „voňavé“ záležitosti do kovové skříňky, k tomuto účelu speciálně nainstalované ke každému místu na stan.

Jelikož jsme se ještě vyrovnávali s časovým posunem, tak jsme následující den velmi časně ráno zamířili směrem k druhému nejmohutnějšímu stromu světa General Sherman Tree, sídlícímu v Giant Forest neboli Obřím lese. Obě lokality Grant Grove – Giant Forest jsou mezi sebou propojeny komfortní silnicí Generals Highway. V Giant Forest jsme následovali delší z turistických chodníků, který vede okolo význačných mamutích stromů. Příjemná lesní cesta vedoucí po úbočí svahu, nás přivedla až k Senátu. Takto je označeno husté seskupení několika desítek vzrostlých sekvojovců, připomínající politické seskupení mocných v horní sněmovně Parlamentu. Při troše fantazie, zajímavá to podívaná…


Přírodní rozmanitosti Sequoia parku

Kromě opěvovaných gigantů je v sekvojovém háji možné spatřit i jiné obdivuhodné dřeviny. Jedněmi z nich je borovice lambertova Pinus lambertiana v angličtině Sugar pine. Tento druh je považován za vůbec největší borovici, běžně dorůstající výšky 80 – 100 m. Borovice lambertova roste převážně v horských areálech Severní Ameriky. Je charakteristická velmi dlouhými šiškami okolo 30 cm a jedlými nasládlými semeny.

Ze zvířecí říše lze v Sequoia parku bez problémů spatřit mnohé bezobratlé živočichy, zejména roztodivné brouky, drobné ptactvo, neohrožené dravce, čiperné veverky, lišky a vysokou zvěř. Určité šance na setkání, takzvaně z očí do očí, se naskýtá i s medvědem baribalem Ursus americanus. Tento druh medvěda je v USA nejčastěji zastoupen. Jedná se o menšího, převážně býložravého medvěda černé barvy, dosahující živé hmotnosti až 150 kg.

Tunel napříč mamutím stromem


Tak jako mnozí, jsme neodolali populární atrakci nazvané Tunnel Log, což je strom položený přes silnici. K incidentu došlo již v roce 1937, kdy strom z přirozených příčin spadl a zatarasil cestu. Aby byla opět provozuschopná, byl posléze vybudován v kmeni otvor tak, že jím může bezproblémově projet osobní automobil.

Nedaleko tohoto místa se nachází i další zajímavé místo Crescent Meadow. Po zaparkování na přilehlém parkovišti jsme se vydali na průzkum louky nacházející se uprostřed gigantického háje. Louka je posetá rozličnými rostlinami včetně typicky horských kýchavic. Uprostřed palouku vede potok, kde jsme se zastavili, abychom obdivovali hbité pstruhy lovící poletující hmyz nad hladinou vody. Výhodou Crescent Meadow je, že odsud lze podniknout řadu pěších výletů do okolních sekvojových lesů. Taktéž jsme se tedy vydali vstříc štěstí trochu hlouběji do lesa, kam zavítá méně návštěvníků. Po chvíli chůze jsme spatřili typického savce žijícího v tomto biotopu – jelence ušatého. Samice se v poklidu pásla pod bezmála stometrovými sekvojovci a nenechala se příliš rušit naší přítomností. Místní zvěř je zjevně aklimatizována na každodenní nával turistů, zejména pak v letních měsících, kdy vrcholí turistická sezóna.

Pokračovali jsme v obhlídce centrální části Sequoia parku a zanedlouho dorazili na místo nazývající se Mono Rock. Jedná se o granitovou skálu, na jejíž vrchol vede nedlouhá cesta. Na nejvyšším bodě v nadmořské výšce 2050 m se našinci naskýtá úchvatné panorama jak na údolí San Joaquin, tak na pohoří Sierra Nevada s vrcholy dosahující výšky až 4000 m n. m., včetně nejvyššího bodu USA Mount Whitney 4417 m n. m. (počítáno bez území Aljašky).


Bezproblémové cestování po USA

Nespornou předností národních parků USA je fakt, že ke vstupu je možné použít celoročně platnou permanentku, jejíž cena v době našeho pobytu nepřesahovala 80 dolarů a je platná pro čtyři dospělé osoby a jedno auto.

Sequoia Kings Canyon National Park je místo, které by nemělo chybět v itineráři žádného cestovatele pohybujícího se po jihozápadních USA. Možná se zdá, že je tato lokalita příliš známá a často navštěvovaná, nicméně určitě se sem vyplatí zajet.

Havaj – 22 zapeklitých dní v ráji

Rčení „To je ale Havaj!“ nabírá po pobytu na tomto
„pohodářském“ souostroví vše vysvětlující rozměr. Člověk si tady
opravdu může užít božskou pohodičku, pokud ovšem nezatouží vytěžit
z havajského menu co nejvíce. Stejně jako naše šestičlenná
posádka.


Rčení „To je ale Havaj!“ nabírá po pobytu na tomto „pohodářském“ souostroví vše vysvětlující rozměr. Člověk si tady opravdu může užít božskou pohodičku, pokud ovšem nezatouží vytěžit z havajského menu co nejvíce. Stejně jako naše šestičlenná posádka.

Dopravní maratón

Chcete-li letět na Havaj přímým spojením z New Yorku, musíte vyrazit pouze z newyorského Newark Liberty International Airport, z jiných letišť se na Havaj nelétá. Je proto výhodné tomu přizpůsobit také odlet domů do ČR, abyste se vyhnuli zdlouhavým a nákladným transferům mezi letišti. My jsme přesun z Newarku na letiště JFK absolvovali – zdlouhavou variantu, při které jsme za 2,5 hodiny vystřídali autobus, vlak, metro a air train za cenu $11.

Máte fobii z létání? Vezměte jed na to, že se jí snadno zbavíte. Letadlo se na čas stane vaším druhým domovem. Naše posádka celkem za toto léto nastoupila do letadla, počítám-li také dopravu z ČR do USA a zpět, patnáctkrát! Zvyknete si na neustále se opakující check-in, sundávání bot a pásků, monotónní kolovrátek stevardek i přetlak v uších. V porovnání s obrovskými boeingy dopravujícími cestující z Evropy do USA, jsou letadýlka, zajišťující přesun mezi jednotlivými ostrovy, opravdu malinkatá. Pojmou maximálně 30 lidí a přistávají někdy i za 20 minut, skoro ve stejné době, kdy zadýchaná letuška teprve končí svůj výklad.


Které společnosti se vyhnout? Při letu z USA do Honolulu se vyhněte United Airlines (odbavení zavazadla na letišti za $20 a jídlo na palubě od $10), raději vyberte společnost Continental Airlines (neplatí se za odbavení zavazadla a jídlo na palubě dostanete zdarma).

V meziostrovních transferech se nám neosvědčila Go! Messa Airlines (zpoplatněné zavazadlo za 10$ a velmi častá zpoždění, nebo dokonce zrušení letů). Budete-li mít na vybranou, leťte s Hawaiian Airlines (bez poplatků a spolehlivý spoj).

Kolik stojí cesta do ráje?

Přesun z USA na Hawaii a zpět stál jednu osobu $571 a meziostrovní přelety vyšly na $334, celkem se tedy výdaje za dopravu vyšplhaly na $905. Zpáteční letenka do USA zakoupená na jaře 2009 stála 12 600 Kč.

Cestujete-li na Hawaii sami nebo ve dvou, můžete ušetřit a projet si jednotlivé ostrovy stopem. Ovšem často za cenu toho, že neuvidíte z časových důvodů vše, co byste si přáli. Naše posádka čítala 6 osob, půjčovali jsme si tedy na každém ostrově auto. Využili jsme služeb společnosti Enterprise Car Rental . Jednak jde o společnost s velmi solidním jednáním, a auto si můžete zabukovat přes internet dopředu, což u lokálních havajských společností nejde.


Ne-Bojte se adrenalinu


Havajské ostrovy nabízejí opravdu peprné speciality. Hned první den na zeleném ostrově Kaua´i jsme jednu ochutnali. U silniční vyhlídky na Wailua Falls (četnost vodopádů na havajských ostrovech určitě přispěla k tomu, že se Havaji říká „perla Pacifiku“) jsme si nechali poradit od místního prodavače náramků a i přes varovnou značku „Danger Do Not Go Beyond This Wall“ (Nebezpečí, nechoď ze tuto zeď) jsme se vydali až dolů k vodopádům. Ze silniční vyhlídky jsme se pomocí lan navázaných v pralesovém porostu dostali na úroveň vodopádu. Wailua Falls neboli „Dvě vody“ se s obrovským šumem valí z výšky 52 metrů do hlubokého jezírka. Naši chuť hltat adrenalin plnými doušky jsme hodlali uspokojit cestou pod vodopády, přímo za valící se proudy vody. Balancujíc na oslizlých kamenech za stěnou vodopádů, jsme pak plnými doušky hltali taky přívaly vody, které nás současně oslepovaly. Když jsme nacuclí jak houby vylévali vodu z pohorek, živí a zdraví, domorodec se uznale usmíval.

Adrenalin ale můžete podstoupit i nedobrovolně. Například, když se letadla zpozdí o 5 hodin (Go!Messa Airlines) a nevratně vám pozmění časový harmonogram, jak se to stalo nám. Půjčovna Enterprise na dalším ostrově už byla zavřená, takže jsme půjčili auto u jiné společnosti – havajské, což se odrazilo na ceně a přístupu k pojištění vozu. Také krádeže nejsou na Havaji ničím neobvyklým. Ani my jsme nezůstali ušetřeni. Do auta se nám vloupali zadním oknem a odnesli elektroniku a cigarety – věk zlodějíčků je tedy zřejmý. Přivolaný policista byl empatický. Ovšem vůči zlodějům. „Víte je krize, tady na ostrově není práce a je tu tak draho.“ Grifem profesionála sejmul otisky prstů, vždyť to taky na stejném parkovišti už dělal toho dne potřetí. Vyplynulo pro nás jednoznačné poučení – poslouchat varování o nebezpečích v průvodci.


Třetí injekci adrenalinu vám může připravit počasí a příroda. Změny počasí jsou docela běžné. Dvakrát jsme vyšli vstříc úžasným vyhlídkám a výhledům a dočkali jsme se jen husté mlhy, co by se dala krájet, v horším případě jsme u toho ještě řádně promokli. Zahrávat si nelze ani s lávovým povrchem. Na ostrově Big Island jsme podnikli výšlap k vyhlídce na Napau Crater a bohužel jsme sešli z bezpečné cesty značené mohylkami z kusů lávy. V praxi to znamenalo pár jizev, které nám na holeních září dodnes. Láva „pahoehoe“ (má větší tekutost a hladkost povrchu po zatuhnutí než „´a´a“ láva, která je hrubější a nedoteče daleko) je totiž tak zkřehlá, že se snadno prolomí a dá vám okusit své ostrosti. Na lehkou váhu by se neměla brát ani varování před leptospirozou, která se přenáší z hlodavců, potulných psů, nebo divokých prasat stykem s infikovanou vodou. Oblasti s výskytem jsou označeny varovnými cedulemi a taky zmíněny v průvodcích. Voda by se neměla nejen pít, ale ani dostat do kontaktu s otevřenými ranami či sliznicemi. Naše posádka se snažila v daných oblastech vodu nepít, ale například brodění se vodou jsme přečkali bez infikování.

Vrať se, až přestaneš mutovat


Havaj vás nepřestane překvapovat. Chcete-li kempovat, je to možné, ale s permitem (povolením), které vám vystaví na příslušných místech v hlavních městech a to ve všedních dnech a v předem určené době. Plni pochopení jsou vám ovšem ochotni vypsat permit i na místě noclehu. Jednalo se o $5/ osoba na noc a kontrolovali a vybírali opravdu poctivě, ale párkrát jsme přece jen měli štěstí. Naším druhým nočním domovem bez poplatků se tak stal Lydgate Park na ostrově Kaua´i a Papalua Beach Park na ostrově Mau´i. První noc na Kaua´i byla výjimečná taky budíčkem, o který se v brzkých ranních hodinách postaralo hejno slepic a kohoutů. Hned jsme pochopili, proč je tento ostrov spojován se symbolem kohouta. K přemnožení divoké drůbeže tu došlo hned z několika důvodů – vypuštění bojových kohoutů do přírody v období hurikánu, jejich přemnožení a nepřítomnost hadů nebo šelem, kteří by udržovali jejich počet v limitu. Proto vás klidně i o půlnoci může vzbudit nehorázné skřehotání kohoutů, prohánějících se kolem vašich hlav a hledajících svůj správný dospělý kohoutí hlas. Ale ani na Big Islandu nemáte se spánkem vyhráno. Hejna kohoutů tu střídají hejna žab „coqui“. Puertorické žabky velikosti čtvrťáku tady nenacházejí predátora, který by je ohrozil. Proto se jejich árie dosahující hlasitosti až 100 decibelů (ekvivalentní hlasitosti např. vysavače) mohou „poklidně“ rozléhat do noci.

Vyber si svůj havajský sendvič

Když roku 1778 Havaj pro Evropany objevil britský cestovatel James Cook, pojmenoval souostroví „Sandwich Islands“ na počest svého sponzora Johna Montana IV., hraběte ze Sandwiche. Z nabídky „sendvičových ostrovů“ si musí vybrat opravdu všichni. Bohaté menu nabízí tyto speciality:

  • Kaua´i – Svěží sendvič s čerstvým nebeským salátem
  • Big Island -Ďábelský sendvič z rozpálené pece
  • Maui – Dozlatova opečený sendvič pro gurmány
  • Oahu –Vojínův sendvič přímo z Harbouru


I když se havajské souostroví skládá z 8 hlavních ostrovů a ten devátý už pomalu vzniká pod mořským dnem, k návštěvě jsou nejvíce doporučovány právě 4 zmíněné ostrovy. Jak jsme si je naservírovali jeden po druhém, si můžete přečíst v dalším dílu.


Rčení „To je ale Havaj!“ nabírá po pobytu na tomto „pohodářském“ souostroví vše vysvětlující rozměr. Člověk si tady opravdu může užít božskou pohodičku, pokud ovšem nezatouží vytěžit z havajského menu co nejvíce. Stejně jako naše šestičlenná posádka.

Dopravní maratón

Chcete-li letět na Havaj přímým spojením z New Yorku, musíte vyrazit pouze z newyorského Newark Liberty International Airport, z jiných letišť se na Havaj nelétá. Je proto výhodné tomu přizpůsobit také odlet domů do ČR, abyste se vyhnuli zdlouhavým a nákladným transferům mezi letišti. My jsme přesun z Newarku na letiště JFK absolvovali – zdlouhavou variantu, při které jsme za 2,5 hodiny vystřídali autobus, vlak, metro a air train za cenu $11.

Máte fobii z létání? Vezměte jed na to, že se jí snadno zbavíte. Letadlo se na čas stane vaším druhým domovem. Naše posádka celkem za toto léto nastoupila do letadla, počítám-li také dopravu z ČR do USA a zpět, patnáctkrát! Zvyknete si na neustále se opakující check-in, sundávání bot a pásků, monotónní kolovrátek stevardek i přetlak v uších. V porovnání s obrovskými boeingy dopravujícími cestující z Evropy do USA, jsou letadýlka, zajišťující přesun mezi jednotlivými ostrovy, opravdu malinkatá. Pojmou maximálně 30 lidí a přistávají někdy i za 20 minut, skoro ve stejné době, kdy zadýchaná letuška teprve končí svůj výklad.


Které společnosti se vyhnout? Při letu z USA do Honolulu se vyhněte United Airlines (odbavení zavazadla na letišti za $20 a jídlo na palubě od $10), raději vyberte společnost Continental Airlines (neplatí se za odbavení zavazadla a jídlo na palubě dostanete zdarma).

V meziostrovních transferech se nám neosvědčila Go! Messa Airlines (zpoplatněné zavazadlo za 10$ a velmi častá zpoždění, nebo dokonce zrušení letů). Budete-li mít na vybranou, leťte s Hawaiian Airlines (bez poplatků a spolehlivý spoj).

Kolik stojí cesta do ráje?

Přesun z USA na Hawaii a zpět stál jednu osobu $571 a meziostrovní přelety vyšly na $334, celkem se tedy výdaje za dopravu vyšplhaly na $905. Zpáteční letenka do USA zakoupená na jaře 2009 stála 12 600 Kč.

Cestujete-li na Hawaii sami nebo ve dvou, můžete ušetřit a projet si jednotlivé ostrovy stopem. Ovšem často za cenu toho, že neuvidíte z časových důvodů vše, co byste si přáli. Naše posádka čítala 6 osob, půjčovali jsme si tedy na každém ostrově auto. Využili jsme služeb společnosti Enterprise Car Rental . Jednak jde o společnost s velmi solidním jednáním, a auto si můžete zabukovat přes internet dopředu, což u lokálních havajských společností nejde.


Ne-Bojte se adrenalinu


Havajské ostrovy nabízejí opravdu peprné speciality. Hned první den na zeleném ostrově Kaua´i jsme jednu ochutnali. U silniční vyhlídky na Wailua Falls (četnost vodopádů na havajských ostrovech určitě přispěla k tomu, že se Havaji říká „perla Pacifiku“) jsme si nechali poradit od místního prodavače náramků a i přes varovnou značku „Danger Do Not Go Beyond This Wall“ (Nebezpečí, nechoď ze tuto zeď) jsme se vydali až dolů k vodopádům. Ze silniční vyhlídky jsme se pomocí lan navázaných v pralesovém porostu dostali na úroveň vodopádu. Wailua Falls neboli „Dvě vody“ se s obrovským šumem valí z výšky 52 metrů do hlubokého jezírka. Naši chuť hltat adrenalin plnými doušky jsme hodlali uspokojit cestou pod vodopády, přímo za valící se proudy vody. Balancujíc na oslizlých kamenech za stěnou vodopádů, jsme pak plnými doušky hltali taky přívaly vody, které nás současně oslepovaly. Když jsme nacuclí jak houby vylévali vodu z pohorek, živí a zdraví, domorodec se uznale usmíval.

Adrenalin ale můžete podstoupit i nedobrovolně. Například, když se letadla zpozdí o 5 hodin (Go!Messa Airlines) a nevratně vám pozmění časový harmonogram, jak se to stalo nám. Půjčovna Enterprise na dalším ostrově už byla zavřená, takže jsme půjčili auto u jiné společnosti – havajské, což se odrazilo na ceně a přístupu k pojištění vozu. Také krádeže nejsou na Havaji ničím neobvyklým. Ani my jsme nezůstali ušetřeni. Do auta se nám vloupali zadním oknem a odnesli elektroniku a cigarety – věk zlodějíčků je tedy zřejmý. Přivolaný policista byl empatický. Ovšem vůči zlodějům. „Víte je krize, tady na ostrově není práce a je tu tak draho.“ Grifem profesionála sejmul otisky prstů, vždyť to taky na stejném parkovišti už dělal toho dne potřetí. Vyplynulo pro nás jednoznačné poučení – poslouchat varování o nebezpečích v průvodci.


Třetí injekci adrenalinu vám může připravit počasí a příroda. Změny počasí jsou docela běžné. Dvakrát jsme vyšli vstříc úžasným vyhlídkám a výhledům a dočkali jsme se jen husté mlhy, co by se dala krájet, v horším případě jsme u toho ještě řádně promokli. Zahrávat si nelze ani s lávovým povrchem. Na ostrově Big Island jsme podnikli výšlap k vyhlídce na Napau Crater a bohužel jsme sešli z bezpečné cesty značené mohylkami z kusů lávy. V praxi to znamenalo pár jizev, které nám na holeních září dodnes. Láva „pahoehoe“ (má větší tekutost a hladkost povrchu po zatuhnutí než „´a´a“ láva, která je hrubější a nedoteče daleko) je totiž tak zkřehlá, že se snadno prolomí a dá vám okusit své ostrosti. Na lehkou váhu by se neměla brát ani varování před leptospirozou, která se přenáší z hlodavců, potulných psů, nebo divokých prasat stykem s infikovanou vodou. Oblasti s výskytem jsou označeny varovnými cedulemi a taky zmíněny v průvodcích. Voda by se neměla nejen pít, ale ani dostat do kontaktu s otevřenými ranami či sliznicemi. Naše posádka se snažila v daných oblastech vodu nepít, ale například brodění se vodou jsme přečkali bez infikování.

Vrať se, až přestaneš mutovat


Havaj vás nepřestane překvapovat. Chcete-li kempovat, je to možné, ale s permitem (povolením), které vám vystaví na příslušných místech v hlavních městech a to ve všedních dnech a v předem určené době. Plni pochopení jsou vám ovšem ochotni vypsat permit i na místě noclehu. Jednalo se o $5/ osoba na noc a kontrolovali a vybírali opravdu poctivě, ale párkrát jsme přece jen měli štěstí. Naším druhým nočním domovem bez poplatků se tak stal Lydgate Park na ostrově Kaua´i a Papalua Beach Park na ostrově Mau´i. První noc na Kaua´i byla výjimečná taky budíčkem, o který se v brzkých ranních hodinách postaralo hejno slepic a kohoutů. Hned jsme pochopili, proč je tento ostrov spojován se symbolem kohouta. K přemnožení divoké drůbeže tu došlo hned z několika důvodů – vypuštění bojových kohoutů do přírody v období hurikánu, jejich přemnožení a nepřítomnost hadů nebo šelem, kteří by udržovali jejich počet v limitu. Proto vás klidně i o půlnoci může vzbudit nehorázné skřehotání kohoutů, prohánějících se kolem vašich hlav a hledajících svůj správný dospělý kohoutí hlas. Ale ani na Big Islandu nemáte se spánkem vyhráno. Hejna kohoutů tu střídají hejna žab „coqui“. Puertorické žabky velikosti čtvrťáku tady nenacházejí predátora, který by je ohrozil. Proto se jejich árie dosahující hlasitosti až 100 decibelů (ekvivalentní hlasitosti např. vysavače) mohou „poklidně“ rozléhat do noci.

Vyber si svůj havajský sendvič

Když roku 1778 Havaj pro Evropany objevil britský cestovatel James Cook, pojmenoval souostroví „Sandwich Islands“ na počest svého sponzora Johna Montana IV., hraběte ze Sandwiche. Z nabídky „sendvičových ostrovů“ si musí vybrat opravdu všichni. Bohaté menu nabízí tyto speciality:

  • Kaua´i – Svěží sendvič s čerstvým nebeským salátem
  • Big Island -Ďábelský sendvič z rozpálené pece
  • Maui – Dozlatova opečený sendvič pro gurmány
  • Oahu –Vojínův sendvič přímo z Harbouru


I když se havajské souostroví skládá z 8 hlavních ostrovů a ten devátý už pomalu vzniká pod mořským dnem, k návštěvě jsou nejvíce doporučovány právě 4 zmíněné ostrovy. Jak jsme si je naservírovali jeden po druhém, si můžete přečíst v dalším dílu.

Výstup na Monte Cinto

Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává
na 10–11 hodin, je proto dobré vyrazit takto brzy z důvodu
dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu
největšího žáru.

Monte Cinto (2706 m. n. m.) – nejvyšší vrchol Korsiky

Osmý den strávený na ostrově Korsika nás v rámci itineráře zájezdu cestovní kanceláře Alpina (www.alpina.cz) čekal výstup na nejvyšší horu již zmiňovaného ostrova – Monte Cinto (2706 m. n. m.). Přesto že tato hora není nejvíce navštěvovaná na ostrově, jelikož neleží na dálkové trase „GR 20“ každý však může tuto horu považovat za svůj „skalp“ zdolání nejvyšší hory v zemi.


Jako jeden z průvodců stanovuji odchod z kempu nad obcí „Lozzi – 1040 m. n. m.“ docela brzy, jelikož samotný výstup a sestup z předmětné hory je docela časově náročný. Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává na cca 10–11 hodin. Je dobré vyrazit takto brzy z důvodu dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu největšího žáru. Na „Monte Cinto“ se rozhodlo vystoupit celkem 10 klientů.

A jde se na vrchol


Cesta vede hned ze začátku kolem ohrady, kde se pasou krávy. Dle mapy je to cca 8 km k chatě „Erco – 1650“. Čeká nás tedy na začátek cca 600 m převýšení, které postupně nabíráme po štěrkové cestě, která má nekonečný počet zatáček. Cestu si lze zkrátit pomocí spojnic nacházejících se mezi jednotlivými zatáčkami. V průběhu výstupu nás míjí dva offroady, které jsou plné klientů, kteří si zaplatili výjezd téměř až k chatě „ergo“. Po asi 30 minutách chůze se nám již v plné kráse ukazuje celý skalnatý masív vč. nejvyššího bodu – Monte Cinto. Hory nám velice připomínají charakter našich hodně dobře známých „Vysokých Tater“. Pomalu ale jistě svítá a my fotíme východ slunce.

Počasí nám však moc nepřeje, začíná se hned z rána trochu kazit. Je 7:30 hodin a my se ocitáme na naší první delší pauze u chaty „Erco – 1650“, která nabízí vše, na co si turista vzpomene. V chatě se nacházejí palandy na spaní pro cca 15 osob, lze si zde i zatopit a usušit tak případně mokré věci. Hned vedle chaty se nachází sociální zařízení, které mělo vysokou úroveň. Nachází se zde WC, na které jsme zvyklí v kempech a mnohdy i lepší, umývárna, ve které voda do umyvadla (umyvadlo má i sifon) teče stále…. Využívá se zde horského potůčku, který stále zurčí.


Dáváme si něco na posilnění, doplňujeme zásoby vody a po 30 minutách vyrážíme směr vrchol. Počasí se kazí více a více…:-( Hned nad chatou začíná výstupový chodník, který je veden v suti. Stoupání po něm je velice nepříjemné a zdlouhavé. Po hodině se dostáváme k prvním skalám. Pod námi jde vidět chata „Erco“ a začínají se nám otevírat pohledy směr jihovýchod až k našemu výchozímu místu – kempu. U skalního začátku si dáváme krátkou pauzu a z důvodu zhoršeného počasí vyrážíme co nejdříve nahoru. Na začátku skalních bloků se nám objevuje i první turistické značení, které bylo do tohoto místa obtížné hledat. Značení je však v dosti zuboženém stavu, místy vidíme nějaké ty mužíčky, ale více jak na značení se spoléháme na náš orientační smysl.

Nádherný výhled na okolní hory Korsiky

Během dalších dvou hodin po několika lehčích lezeckých partiích (stačí znalost tří základních bodů) se ocitáme na vrcholu, kterého zdobí podivný dřevěný kříž, který zde drží silou vůle. Hodinky nám ukazují 11:10 hodin. Počasí je v tuto chvíli průměrné, na chvíli se nám otevírají pohledy do okolí na sousední vrcholy, kterým dominuje velice známý a oblíbený vrchol Korsiky – Paglia Orba – 2525 m. n. m. Směrem na jih jde vidět i přehradní nádrž „Calacuccia“. Ještě pár fotek a pomalu směřujeme dolů.

Cesta dolů vede po stejné linii jako nahoru, člověk však musí být při jeho sestupu velice opatrný. Suť se v tomto případě stává velice nebezpečnou. U chaty „Erco“ nás zastihl již déšť, rozhodujeme se v tomto případě nějakou dobu počkat zda-li se počasí alespoň částečně umoudří. Po vynucené 40 minutové pauze vyrážíme směr kemp. Cesta dolů od chaty „Erco“ – kemp je velice příjemná a kolem 15:00 hodiny se ocitáme již v kempu plni zážitků a spokojenosti.


Závěrem bych chtěl podotknout, že výstup na „Monte Cinto“ nepatří určitě mezi ty jednoduché, už vzhledem k jeho délce výstupu a sestupu. Je nutné se také obrnit trpělivostí při hledání možné cesty výstupu při nedostatečně označeném úseku značení. Výhledy jsou však z vrcholu nádherné a za jasného počasí lze shlédnout východní i západní pobřeží krásného ostrova zvaného KORSIKA.

Monte Cinto (2706 m. n. m.) – nejvyšší vrchol Korsiky

Osmý den strávený na ostrově Korsika nás v rámci itineráře zájezdu cestovní kanceláře Alpina (www.alpina.cz) čekal výstup na nejvyšší horu již zmiňovaného ostrova – Monte Cinto (2706 m. n. m.). Přesto že tato hora není nejvíce navštěvovaná na ostrově, jelikož neleží na dálkové trase „GR 20“ každý však může tuto horu považovat za svůj „skalp“ zdolání nejvyšší hory v zemi.


Jako jeden z průvodců stanovuji odchod z kempu nad obcí „Lozzi – 1040 m. n. m.“ docela brzy, jelikož samotný výstup a sestup z předmětné hory je docela časově náročný. Odchod je stanoven na 5:30 hodin. Délka návštěvy Monte Cinta se udává na cca 10–11 hodin. Je dobré vyrazit takto brzy z důvodu dosažení vrcholu ještě před polednem a vyhnout se tak při výstupu největšího žáru. Na „Monte Cinto“ se rozhodlo vystoupit celkem 10 klientů.

A jde se na vrchol


Cesta vede hned ze začátku kolem ohrady, kde se pasou krávy. Dle mapy je to cca 8 km k chatě „Erco – 1650“. Čeká nás tedy na začátek cca 600 m převýšení, které postupně nabíráme po štěrkové cestě, která má nekonečný počet zatáček. Cestu si lze zkrátit pomocí spojnic nacházejících se mezi jednotlivými zatáčkami. V průběhu výstupu nás míjí dva offroady, které jsou plné klientů, kteří si zaplatili výjezd téměř až k chatě „ergo“. Po asi 30 minutách chůze se nám již v plné kráse ukazuje celý skalnatý masív vč. nejvyššího bodu – Monte Cinto. Hory nám velice připomínají charakter našich hodně dobře známých „Vysokých Tater“. Pomalu ale jistě svítá a my fotíme východ slunce.

Počasí nám však moc nepřeje, začíná se hned z rána trochu kazit. Je 7:30 hodin a my se ocitáme na naší první delší pauze u chaty „Erco – 1650“, která nabízí vše, na co si turista vzpomene. V chatě se nacházejí palandy na spaní pro cca 15 osob, lze si zde i zatopit a usušit tak případně mokré věci. Hned vedle chaty se nachází sociální zařízení, které mělo vysokou úroveň. Nachází se zde WC, na které jsme zvyklí v kempech a mnohdy i lepší, umývárna, ve které voda do umyvadla (umyvadlo má i sifon) teče stále…. Využívá se zde horského potůčku, který stále zurčí.


Dáváme si něco na posilnění, doplňujeme zásoby vody a po 30 minutách vyrážíme směr vrchol. Počasí se kazí více a více…:-( Hned nad chatou začíná výstupový chodník, který je veden v suti. Stoupání po něm je velice nepříjemné a zdlouhavé. Po hodině se dostáváme k prvním skalám. Pod námi jde vidět chata „Erco“ a začínají se nám otevírat pohledy směr jihovýchod až k našemu výchozímu místu – kempu. U skalního začátku si dáváme krátkou pauzu a z důvodu zhoršeného počasí vyrážíme co nejdříve nahoru. Na začátku skalních bloků se nám objevuje i první turistické značení, které bylo do tohoto místa obtížné hledat. Značení je však v dosti zuboženém stavu, místy vidíme nějaké ty mužíčky, ale více jak na značení se spoléháme na náš orientační smysl.

Nádherný výhled na okolní hory Korsiky

Během dalších dvou hodin po několika lehčích lezeckých partiích (stačí znalost tří základních bodů) se ocitáme na vrcholu, kterého zdobí podivný dřevěný kříž, který zde drží silou vůle. Hodinky nám ukazují 11:10 hodin. Počasí je v tuto chvíli průměrné, na chvíli se nám otevírají pohledy do okolí na sousední vrcholy, kterým dominuje velice známý a oblíbený vrchol Korsiky – Paglia Orba – 2525 m. n. m. Směrem na jih jde vidět i přehradní nádrž „Calacuccia“. Ještě pár fotek a pomalu směřujeme dolů.

Cesta dolů vede po stejné linii jako nahoru, člověk však musí být při jeho sestupu velice opatrný. Suť se v tomto případě stává velice nebezpečnou. U chaty „Erco“ nás zastihl již déšť, rozhodujeme se v tomto případě nějakou dobu počkat zda-li se počasí alespoň částečně umoudří. Po vynucené 40 minutové pauze vyrážíme směr kemp. Cesta dolů od chaty „Erco“ – kemp je velice příjemná a kolem 15:00 hodiny se ocitáme již v kempu plni zážitků a spokojenosti.


Závěrem bych chtěl podotknout, že výstup na „Monte Cinto“ nepatří určitě mezi ty jednoduché, už vzhledem k jeho délce výstupu a sestupu. Je nutné se také obrnit trpělivostí při hledání možné cesty výstupu při nedostatečně označeném úseku značení. Výhledy jsou však z vrcholu nádherné a za jasného počasí lze shlédnout východní i západní pobřeží krásného ostrova zvaného KORSIKA.

Most Svinesund, brána do země Trolů

Hranici mezi Švédskem a Norskem tvoří dva mosty u Svinesundu.
Překlenují ústí zálivu Idefjord. Starší, dvouproudový most z roku
1946 ještě krajinu stále zdobí a je funkční, ale pro současnou
dopravu po dálnici E6, spojující Göteborg ve Švédsku a Oslem v Norsku
se již stal nevyhovujícím. Proto zde byl 10. června 2005 uveden do
provozu další, největší jednoobloukový most na světě.

Hranici mezi Švédskem a Norskem tvoří dva mosty u Svinesundu. Překlenují ústí zálivu Idefjord. Starší, dvouproudový most z roku 1946 ještě krajinu stále zdobí a je funkční, ale pro současnou dopravu po dálnici E6, spojující Göteborg ve Švédsku a Oslem v Norsku se již stal nevyhovujícím. Proto zde byl 10. června 2005 uveden do provozu další, největší jednoobloukový most na světě. Byl otevřen při příležitosti oslav 100. výročí nezávislosti Norska na Švédsku.


Most je vzdálen 500 metrů od otevřeného moře, je dlouhý 704 m, 28 m široký a maximální výška nad hladinou je 92 m. Rozpětí oblouku je 247 m. Je postaven ze železobetonu a hmotnost ocelové konstrukce je přibližně 7600 tun. Mostovka se skládá ze dvou dutých ocelových nosníků, zavěšených po obou stranách nosného oblouku ve výšce 60 m nad hladinou. Profil pro průjezd lodí je tak 55×70 m. Na švédské straně bylo třeba pro příjezdovou část vybudovat čtyři pilíře, na norské straně je pouze jeden. Vzhledem k mimořádně velkému rozpětí působí konstrukce velmi štíhle a architektonicky odvážně.

Stavba mostu byla mimořádně náročná hlavně z důvodu neobyčejně velkého rozpětí oblouku. Trvala tři roky, celkové náklady činily přibližně 63 miliónů EUR a byla financována Švédskem i Norskem. Protože most leží z větší části na švédské straně, podílelo se Švédsko na investici 60 % a Norsko 40 %. Na realizaci projektu se účastnili i čeští specialisté – společnost Hutní montáže Ostrava. Přes most přejíždí přibližně 15 000 vozidel denně a pochopitelně se zde vybírá nemalé mýtné. V současné době činí cca 120 Sek za průjezd kamionu.


Norsko je celkově překrásná země. Jeho obyvatelé jsou si toho vědomi a jsou na svou vlast patřičně hrdi. Když jsou doma, vyvěšují například státní vlajku, tak jako se u nás oznamuje přítomnost prezidenta na hradě.

V říši zimní královny


Ačkoliv je Norsko nádherné ve všech ročních obdobích, já osobně jej mám nejraději v zimě. Silné mrazy a hromady sněhu mi k této zemi nějak přirozeně patří. Nemusíte při tom jezdit ani příliš daleko. Hned zde, poblíž Svinesundu, naleznete spoustu zajímavostí. Na snímku s vodotryskem je přístav v Mossu, který slouží k přepravě osob i nákladní dopravy do Hortenu, ležícího na druhém pobřeží fjordu.

Další fotografie jsou z přístavního města Halden. Leží již hlouběji ve vnitrozemí, a protože se sem již nedostanou ani teplé golfské proudy, ani vysoké vlny, za silných mrazů v zimě zcela zamrzá. V době pořizování obrázků jsem zde trávil víkend a bylo 25 stupňů pod nulou. V pátek rozbíjeli dělníci zamrzlý vjezd do přístavu ledoborci a protiledovou technikou, v sobotu ráno již bylo vše opět ve stavu, jaký vidíte na fotografiích. Nejhůře jsou na tom majitelé menších, rybářských lodí. Pokud jim lodě zamrznou u břehu, jsou většinou odsouzeni k čekání na jaro a musí si najít jinou, příležitostnou, práci. Lodě přes nekrutější období pouze temperují a nechávají běhat motory, aby jim mráz techniku zcela neroztrhal. Nad přístavem a nad městem se na kopci tyčí nikdy nedobitá pevnost „Fredriksten“. Je pro Norsko jakousi náhradou za pevnost „Bohus“ (mimochodem také nikdy nedobitou), o kterou Norové přišli v roce 1658 tzv. „Roskildskou smlouvou“, podle níž byla provincie Wiken – nebo též Bohusia postoupena Švédsku. Naproti pevnosti stojí pomník švédského krále Karla XII., který zde byl při obléhání pevnosti v r. 1718 zastřelen.


Fjordy – nefjordy

Další snímky jsou z oblasti Buskerud, cca 50 km nad Oslem, směrem na Bergen. Je na nich jezero Tyrifjorden. I zálivům těchto jezer se říká fjordy, i když nejsou s mořem propojeny. Naleznete zde nádherná jezera s obrovskou hloubkou (nejhlubším jezerem je Hornindalsvatnet – hl. 514m), nebo s velikou rozlehlostí a spoustou obydlených ostrovů.

Tyrifjorden má největší hloubku 330m a rozlohu přes 138 km2. I tady se mnoho ostrovanů, či domorodců, žijících na pobřeží živí rybařinou, dokud jezero nezamrzne. Pak jezdí za prací na sněžných skútrech až do vzdálených měst.


Život v těchto místech se může zdát nezávislému pozorovateli příliš drsný a těžký. Je to však otázka zvyku a priorit. Člověk, navyklý městskému ruchu by si zde zvykal asi opravdu těžko. Milovníky nezkažené a opravdu divoké, krásné přírody, musí tato místa uchvátit již při první návštěvě. Osobně si dovedu mnohem lépe představit život na březích těchto jezer, než v centru velkých, hlukem a smogem zamořených měst. Navíc jsem fotograf a večerní a ranní světlo v celé Skandinávii, obloha stále pokryta zajímavými mračny, přístavy plné lodí, to vše je pro tyto země charakteristické a proto jsem si je tak zamiloval.

Poslední záběry jsou opět z okolí jordu, mezi Mossem a Svinesundem. Je to místo nedaleko hlavního tahu z Osla do Göteborgu. Stačí zastavit na benzinové pumpě „Shell“, cca 6km za Mossem, obejít kopec, za kterým je záliv ukryt, a jste u vody.


Norsko, cesta Trolů, Lofoty, oblast Bergenu a další místa jsou natolik zajímavá, že stojí za samostatné povídání, které se pokusím shrnout v jiné knížce. Příště se však ještě vrátíme zpět do Švédska a podíváme se druhým směrem, od západního pobřeží směrem na východ.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Hranici mezi Švédskem a Norskem tvoří dva mosty u Svinesundu. Překlenují ústí zálivu Idefjord. Starší, dvouproudový most z roku 1946 ještě krajinu stále zdobí a je funkční, ale pro současnou dopravu po dálnici E6, spojující Göteborg ve Švédsku a Oslem v Norsku se již stal nevyhovujícím. Proto zde byl 10. června 2005 uveden do provozu další, největší jednoobloukový most na světě. Byl otevřen při příležitosti oslav 100. výročí nezávislosti Norska na Švédsku.


Most je vzdálen 500 metrů od otevřeného moře, je dlouhý 704 m, 28 m široký a maximální výška nad hladinou je 92 m. Rozpětí oblouku je 247 m. Je postaven ze železobetonu a hmotnost ocelové konstrukce je přibližně 7600 tun. Mostovka se skládá ze dvou dutých ocelových nosníků, zavěšených po obou stranách nosného oblouku ve výšce 60 m nad hladinou. Profil pro průjezd lodí je tak 55×70 m. Na švédské straně bylo třeba pro příjezdovou část vybudovat čtyři pilíře, na norské straně je pouze jeden. Vzhledem k mimořádně velkému rozpětí působí konstrukce velmi štíhle a architektonicky odvážně.

Stavba mostu byla mimořádně náročná hlavně z důvodu neobyčejně velkého rozpětí oblouku. Trvala tři roky, celkové náklady činily přibližně 63 miliónů EUR a byla financována Švédskem i Norskem. Protože most leží z větší části na švédské straně, podílelo se Švédsko na investici 60 % a Norsko 40 %. Na realizaci projektu se účastnili i čeští specialisté – společnost Hutní montáže Ostrava. Přes most přejíždí přibližně 15 000 vozidel denně a pochopitelně se zde vybírá nemalé mýtné. V současné době činí cca 120 Sek za průjezd kamionu.


Norsko je celkově překrásná země. Jeho obyvatelé jsou si toho vědomi a jsou na svou vlast patřičně hrdi. Když jsou doma, vyvěšují například státní vlajku, tak jako se u nás oznamuje přítomnost prezidenta na hradě.

V říši zimní královny


Ačkoliv je Norsko nádherné ve všech ročních obdobích, já osobně jej mám nejraději v zimě. Silné mrazy a hromady sněhu mi k této zemi nějak přirozeně patří. Nemusíte při tom jezdit ani příliš daleko. Hned zde, poblíž Svinesundu, naleznete spoustu zajímavostí. Na snímku s vodotryskem je přístav v Mossu, který slouží k přepravě osob i nákladní dopravy do Hortenu, ležícího na druhém pobřeží fjordu.

Další fotografie jsou z přístavního města Halden. Leží již hlouběji ve vnitrozemí, a protože se sem již nedostanou ani teplé golfské proudy, ani vysoké vlny, za silných mrazů v zimě zcela zamrzá. V době pořizování obrázků jsem zde trávil víkend a bylo 25 stupňů pod nulou. V pátek rozbíjeli dělníci zamrzlý vjezd do přístavu ledoborci a protiledovou technikou, v sobotu ráno již bylo vše opět ve stavu, jaký vidíte na fotografiích. Nejhůře jsou na tom majitelé menších, rybářských lodí. Pokud jim lodě zamrznou u břehu, jsou většinou odsouzeni k čekání na jaro a musí si najít jinou, příležitostnou, práci. Lodě přes nekrutější období pouze temperují a nechávají běhat motory, aby jim mráz techniku zcela neroztrhal. Nad přístavem a nad městem se na kopci tyčí nikdy nedobitá pevnost „Fredriksten“. Je pro Norsko jakousi náhradou za pevnost „Bohus“ (mimochodem také nikdy nedobitou), o kterou Norové přišli v roce 1658 tzv. „Roskildskou smlouvou“, podle níž byla provincie Wiken – nebo též Bohusia postoupena Švédsku. Naproti pevnosti stojí pomník švédského krále Karla XII., který zde byl při obléhání pevnosti v r. 1718 zastřelen.


Fjordy – nefjordy

Další snímky jsou z oblasti Buskerud, cca 50 km nad Oslem, směrem na Bergen. Je na nich jezero Tyrifjorden. I zálivům těchto jezer se říká fjordy, i když nejsou s mořem propojeny. Naleznete zde nádherná jezera s obrovskou hloubkou (nejhlubším jezerem je Hornindalsvatnet – hl. 514m), nebo s velikou rozlehlostí a spoustou obydlených ostrovů.

Tyrifjorden má největší hloubku 330m a rozlohu přes 138 km2. I tady se mnoho ostrovanů, či domorodců, žijících na pobřeží živí rybařinou, dokud jezero nezamrzne. Pak jezdí za prací na sněžných skútrech až do vzdálených měst.


Život v těchto místech se může zdát nezávislému pozorovateli příliš drsný a těžký. Je to však otázka zvyku a priorit. Člověk, navyklý městskému ruchu by si zde zvykal asi opravdu těžko. Milovníky nezkažené a opravdu divoké, krásné přírody, musí tato místa uchvátit již při první návštěvě. Osobně si dovedu mnohem lépe představit život na březích těchto jezer, než v centru velkých, hlukem a smogem zamořených měst. Navíc jsem fotograf a večerní a ranní světlo v celé Skandinávii, obloha stále pokryta zajímavými mračny, přístavy plné lodí, to vše je pro tyto země charakteristické a proto jsem si je tak zamiloval.

Poslední záběry jsou opět z okolí jordu, mezi Mossem a Svinesundem. Je to místo nedaleko hlavního tahu z Osla do Göteborgu. Stačí zastavit na benzinové pumpě „Shell“, cca 6km za Mossem, obejít kopec, za kterým je záliv ukryt, a jste u vody.


Norsko, cesta Trolů, Lofoty, oblast Bergenu a další místa jsou natolik zajímavá, že stojí za samostatné povídání, které se pokusím shrnout v jiné knížce. Příště se však ještě vrátíme zpět do Švédska a podíváme se druhým směrem, od západního pobřeží směrem na východ.

Z Honzových cest vzniká několik cestopisných knih, které je možné získat na adrese http://www.pho­tojankrasa.com/

Zvolenský Pustý hrad

Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad
Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol
zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba
skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná
brána.


Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná brána. V roku 1992 sa začalo s archeologickým výskumom, ktorý až do svojej predčasnej smrti (23. 4. 2009) viedol Václav Hanuliak. Prvé veľké prekvapenie prinieslo zmeranie hradného areálu. Hradný komplex (horný a dolný hrad a spojovacia časť) má rozlohu 7,6 ha, čím sa mu nemôže vyrovnať žiadna zo slovenských stredovekých pevností. Zvolenčania s dávkou lokálpatriotizmu dokonca tvrdia, že ich hrad nemá – čo sa týka rozlohy – konkurenciu na celom európskom kontinente.

Na Pustý hrad smerujú z centra mesta a od hlavnej osobnej železničnej stanice modré turistické značky. Upravený chodník, po ktorom sa na hrad dostaneme asi za jeden a pol hodiny, je zároveň chodníkom náučným s informačnými tabuľami, ktoré nám približujú nielen slávnu históriu hradu, ale aj prírodné pozoruhodnosti hradného vrchu. Náučný chodník, ktorý má začiatok na malom parkovisku za zimným štadiónom, sa vracia do východiska okolo vyhľadávaného a upraveného prameňa minerálnej vody nazývanej Červený medokýš.

{{reklama()}}

Vlani bol hrad sprístupnený pevnými lesnými cestami. Vjazdu áut síce zabraňujú rampy (súhlas k vjazdu dáva Mestský lesný podnik), no kvalitné cesty uvítajú najmä tí, ktorí sa rozhodnú vyšliapať na vrchol v sedle bicykla.


Z horopisného hľadiska patrí masív Pustého hradu do Javoria, teda do pohoria, ktoré sa rozprestiera južne až juhovýchodne od Zvolena a ktoré rovnomenným vrchom dosahuje maximálnu výšku 1 044 m n. m. Javorie je od susedných Štiavnických vrchov oddelené Pliešovskou kotlinou a od Kremnických vrchov sedlom Stráže, ktorým tiekol Hron v dávnych geologických dobách, teda predtým, než si vyerodoval kaňonovitý prielom medzi Pustým hradom a Strážami.

Chotár Zvolena patrí medzi tie územia Slovenska, ktoré boli osídlené človekom už od najstarších čias. Z paleolitu sa našli silicitové úštepy a jadrá, a to na Bakovej jame a na Hrádku pri Lieskovci. Neskorú dobu kamennú – eneolit (4 200 – 2 200 rokov pred n. l.) – dokumentujú už aj nálezy priamo z Pustého hradu a z miest na jeho úpätí (Haputka, Pod Dráhami). Rušno tu bolo najmä v mladšej a neskorej dobe bronzovej (1 300 – 700 rokov pred n. l.), keď tu žil ľud patriaci do okruhu lužickej kultúry. V tej dobe bolo zrejme na hradnom kopci výšinné opevnenie a pod ním rozkvitajúce osady, po ktorých sa našlo rozsiahle pohrebisko, ale aj päť bronzových depotov a kamenný kadlub na odlievanie bronzových výrobkov.


Prvý z bronzových pokladov sa našiel na Pustom hrade pri kopaní zákopov na jeseň 1944 a obsahoval 78 nástrojov, zbraní a ozdôb. Časť z nich sa podarilo zachrániť a umiestniť do miestneho múzea. V roku 2001 sa archeológovia vrátili na miesto „partizánskeho“ nálezu a ani tentoraz nevyšli naprázdno. V historických expozíciách vo Zvolenskom zámku, ktoré sú dnes súčasťou Lesníckeho a drevárskeho múzea, nechýbajú ani pamiatky na dobu halštatskú, laténsku a rímsku. Centrom Slovanov sa stal Hrádok (Priekopa) nad Môťovou (táto kedysi samostatná dedina je dnes súčasťou mesta). Asi v 11. stor. prevzal správnu funkciu hrad Zvolen (Starý Zvolen, teda dnešný Pustý hrad). Podľa zmienky v Anonymovej kronike, ktorý opisuje život kráľa Belu III., ho dal postaviť knieža Borš, a to údajne na mieste, kde skolil mohutného jeleňa. Hrad sa stal nielen centrom feudálneho panstva, ale aj strediskom rozsiahlej župy, ktorá siahala od Hrona až na Liptov, Oravu a do Turca.

Jej podstatnú časť zaberali pralesy bohaté na zver a tak sa Zvolenský les stal jedným veľkým kráľovským poľovným revírom. Najneskôr v čase panovania Belu III. postavili na vrchole hradného kopca obytnú vežu. Mohutné základy o rozmeroch 10,8×11,7 m naznačujú, že mohlo ísť až o osempodlažnú stavbu. Ani Zvolenský hrad neobišli Tatári pri svojom pustošení v roku 1241. Aj s podporou kráľa Belu IV. sa však dočkal rýchlej opravy. Belo IV. pri svojej návšteve na hrade koncom roka 1243 obnovil mestské práva Zvolena, keďže pôvodná listina zhorela v ohni bojov. Na hrade sídlili zvolenskí župani, z ktorých sa v pamäti uchoval najmä legendárny rytier Donč na začiatku 14. stor. Donč sa síce najprv pridal na stranu „pána Váhu a Tatier“ Matúša Čáka Trenčianskeho, no neskôr si osvojil reformné snahy nového kráľa Karola I. Róberta z Anjou, podporoval ich a uplatnil sa aj v diplomatických službách. Do Dončových čias spadá aj najväčšia stavebná úprava horného hradu, preto bádatelia nazvali jeho časť Dončovým hradom. Už o polstoročie neskôr však sláva Starého Zvolena začala pohasínať. V rokoch 1370 – 82 totiž Karolov nástupca Ľudovít I. Veľký dal priamo v meste vybudovať nový zámok, do ktorého sa presťahovala aj správa župy.


Zvolenský zámok bol sídlom Jana Jiskru z Brandýsa, ktorý na starom hrade umiestnil vojenskú posádku. Pri útoku Huňadyho vojsk hrad vyhorel, no ešte v časoch tureckého nebezpečenstva (16. – 17. stor.) bola na hrade strážna veža – vartovka, čo nám dokladá aj Willenbergova kresba z roku 1599. V tom čase – ako ukázal archeologický výskum – tu bdeli a bojovali žoldnieri až z ďalekého Valónska. Od 17. stor. však hrad definitívne zapadal prachom a stal sa naozaj Pustým. Samozrejme, že kamene z jeho múrov využili na výstavbu mesta a o zvyšok sa postaral neúprosný zub času. Prvý archeologický prieskum tu urobil v rokoch 1886 – 89 Jozef Könyöki, no so systematickým výskumom i s konzerváciou zachovaných zvyškov sa začalo – ako som už uviedol – až v roku 1992 pod vedením Václava Hanuliaka.


Súvislým odlesnením bolo temeno hradného vrchu „vyholené“, takže dnes sa z neho otvárajú nerušené výhľady nielen na mesto Zvolen, ale aj do údolia Hrona a na okolité pohoria (Poľanu, Javorie, Kremnické a Štiavnické vrchy, Veľkú Fatru a Nízke Tatry). Členovia združenia Priaznivci Pustého hradu za pomoci mesta a sponzorov postavili na hrade chatku, ktorá však slúži predovšetkým archeologickému výskumu, no v letných víkendových dňoch v nej môžeme dostať aj drobné občerstvenie a suveníry. Pred rokom postavili na hrade zastrešenú terasu, kde sa môžu návštevníci ukryť pri daždi alebo nepríjemnej páľave.

Na hradnom vrchu nie je prameň vody. Tá sa v čase, keď bol hrad obývaný, zadržiavala v obrovskej cisterne. Legendy o tom, že práve cez túto cisternu bol hrad spojený podzemnou chodbou s mestom, sú len bájkami. A či prejdú do ríše bájok aj plány na výstavbu lanovky, alebo sa napokon pristúpi k jej realizácii, to ukáže budúcnosť. V každom prípade mesto Zvolen podporuje ďalší archeologický výskum na Pustom hrade a na jeho prebudovanie na príťažlivý rekreačný lesopark.


Pred dvoma desaťročiami málokto tušil, čo sa skrýva na kopci nad Zvolenom s príznačným názvom Pustý hrad. Už vtedy to síce bol zaujímavý cieľ turistickej vychádzky, ale spod nánosu zeme trčali iba skromné zvyšky múrov a jedinou zachovalejšou stavbou bola vstupná brána. V roku 1992 sa začalo s archeologickým výskumom, ktorý až do svojej predčasnej smrti (23. 4. 2009) viedol Václav Hanuliak. Prvé veľké prekvapenie prinieslo zmeranie hradného areálu. Hradný komplex (horný a dolný hrad a spojovacia časť) má rozlohu 7,6 ha, čím sa mu nemôže vyrovnať žiadna zo slovenských stredovekých pevností. Zvolenčania s dávkou lokálpatriotizmu dokonca tvrdia, že ich hrad nemá – čo sa týka rozlohy – konkurenciu na celom európskom kontinente.

Na Pustý hrad smerujú z centra mesta a od hlavnej osobnej železničnej stanice modré turistické značky. Upravený chodník, po ktorom sa na hrad dostaneme asi za jeden a pol hodiny, je zároveň chodníkom náučným s informačnými tabuľami, ktoré nám približujú nielen slávnu históriu hradu, ale aj prírodné pozoruhodnosti hradného vrchu. Náučný chodník, ktorý má začiatok na malom parkovisku za zimným štadiónom, sa vracia do východiska okolo vyhľadávaného a upraveného prameňa minerálnej vody nazývanej Červený medokýš.

{{reklama()}}

Vlani bol hrad sprístupnený pevnými lesnými cestami. Vjazdu áut síce zabraňujú rampy (súhlas k vjazdu dáva Mestský lesný podnik), no kvalitné cesty uvítajú najmä tí, ktorí sa rozhodnú vyšliapať na vrchol v sedle bicykla.


Z horopisného hľadiska patrí masív Pustého hradu do Javoria, teda do pohoria, ktoré sa rozprestiera južne až juhovýchodne od Zvolena a ktoré rovnomenným vrchom dosahuje maximálnu výšku 1 044 m n. m. Javorie je od susedných Štiavnických vrchov oddelené Pliešovskou kotlinou a od Kremnických vrchov sedlom Stráže, ktorým tiekol Hron v dávnych geologických dobách, teda predtým, než si vyerodoval kaňonovitý prielom medzi Pustým hradom a Strážami.

Chotár Zvolena patrí medzi tie územia Slovenska, ktoré boli osídlené človekom už od najstarších čias. Z paleolitu sa našli silicitové úštepy a jadrá, a to na Bakovej jame a na Hrádku pri Lieskovci. Neskorú dobu kamennú – eneolit (4 200 – 2 200 rokov pred n. l.) – dokumentujú už aj nálezy priamo z Pustého hradu a z miest na jeho úpätí (Haputka, Pod Dráhami). Rušno tu bolo najmä v mladšej a neskorej dobe bronzovej (1 300 – 700 rokov pred n. l.), keď tu žil ľud patriaci do okruhu lužickej kultúry. V tej dobe bolo zrejme na hradnom kopci výšinné opevnenie a pod ním rozkvitajúce osady, po ktorých sa našlo rozsiahle pohrebisko, ale aj päť bronzových depotov a kamenný kadlub na odlievanie bronzových výrobkov.


Prvý z bronzových pokladov sa našiel na Pustom hrade pri kopaní zákopov na jeseň 1944 a obsahoval 78 nástrojov, zbraní a ozdôb. Časť z nich sa podarilo zachrániť a umiestniť do miestneho múzea. V roku 2001 sa archeológovia vrátili na miesto „partizánskeho“ nálezu a ani tentoraz nevyšli naprázdno. V historických expozíciách vo Zvolenskom zámku, ktoré sú dnes súčasťou Lesníckeho a drevárskeho múzea, nechýbajú ani pamiatky na dobu halštatskú, laténsku a rímsku. Centrom Slovanov sa stal Hrádok (Priekopa) nad Môťovou (táto kedysi samostatná dedina je dnes súčasťou mesta). Asi v 11. stor. prevzal správnu funkciu hrad Zvolen (Starý Zvolen, teda dnešný Pustý hrad). Podľa zmienky v Anonymovej kronike, ktorý opisuje život kráľa Belu III., ho dal postaviť knieža Borš, a to údajne na mieste, kde skolil mohutného jeleňa. Hrad sa stal nielen centrom feudálneho panstva, ale aj strediskom rozsiahlej župy, ktorá siahala od Hrona až na Liptov, Oravu a do Turca.

Jej podstatnú časť zaberali pralesy bohaté na zver a tak sa Zvolenský les stal jedným veľkým kráľovským poľovným revírom. Najneskôr v čase panovania Belu III. postavili na vrchole hradného kopca obytnú vežu. Mohutné základy o rozmeroch 10,8×11,7 m naznačujú, že mohlo ísť až o osempodlažnú stavbu. Ani Zvolenský hrad neobišli Tatári pri svojom pustošení v roku 1241. Aj s podporou kráľa Belu IV. sa však dočkal rýchlej opravy. Belo IV. pri svojej návšteve na hrade koncom roka 1243 obnovil mestské práva Zvolena, keďže pôvodná listina zhorela v ohni bojov. Na hrade sídlili zvolenskí župani, z ktorých sa v pamäti uchoval najmä legendárny rytier Donč na začiatku 14. stor. Donč sa síce najprv pridal na stranu „pána Váhu a Tatier“ Matúša Čáka Trenčianskeho, no neskôr si osvojil reformné snahy nového kráľa Karola I. Róberta z Anjou, podporoval ich a uplatnil sa aj v diplomatických službách. Do Dončových čias spadá aj najväčšia stavebná úprava horného hradu, preto bádatelia nazvali jeho časť Dončovým hradom. Už o polstoročie neskôr však sláva Starého Zvolena začala pohasínať. V rokoch 1370 – 82 totiž Karolov nástupca Ľudovít I. Veľký dal priamo v meste vybudovať nový zámok, do ktorého sa presťahovala aj správa župy.


Zvolenský zámok bol sídlom Jana Jiskru z Brandýsa, ktorý na starom hrade umiestnil vojenskú posádku. Pri útoku Huňadyho vojsk hrad vyhorel, no ešte v časoch tureckého nebezpečenstva (16. – 17. stor.) bola na hrade strážna veža – vartovka, čo nám dokladá aj Willenbergova kresba z roku 1599. V tom čase – ako ukázal archeologický výskum – tu bdeli a bojovali žoldnieri až z ďalekého Valónska. Od 17. stor. však hrad definitívne zapadal prachom a stal sa naozaj Pustým. Samozrejme, že kamene z jeho múrov využili na výstavbu mesta a o zvyšok sa postaral neúprosný zub času. Prvý archeologický prieskum tu urobil v rokoch 1886 – 89 Jozef Könyöki, no so systematickým výskumom i s konzerváciou zachovaných zvyškov sa začalo – ako som už uviedol – až v roku 1992 pod vedením Václava Hanuliaka.


Súvislým odlesnením bolo temeno hradného vrchu „vyholené“, takže dnes sa z neho otvárajú nerušené výhľady nielen na mesto Zvolen, ale aj do údolia Hrona a na okolité pohoria (Poľanu, Javorie, Kremnické a Štiavnické vrchy, Veľkú Fatru a Nízke Tatry). Členovia združenia Priaznivci Pustého hradu za pomoci mesta a sponzorov postavili na hrade chatku, ktorá však slúži predovšetkým archeologickému výskumu, no v letných víkendových dňoch v nej môžeme dostať aj drobné občerstvenie a suveníry. Pred rokom postavili na hrade zastrešenú terasu, kde sa môžu návštevníci ukryť pri daždi alebo nepríjemnej páľave.

Na hradnom vrchu nie je prameň vody. Tá sa v čase, keď bol hrad obývaný, zadržiavala v obrovskej cisterne. Legendy o tom, že práve cez túto cisternu bol hrad spojený podzemnou chodbou s mestom, sú len bájkami. A či prejdú do ríše bájok aj plány na výstavbu lanovky, alebo sa napokon pristúpi k jej realizácii, to ukáže budúcnosť. V každom prípade mesto Zvolen podporuje ďalší archeologický výskum na Pustom hrade a na jeho prebudovanie na príťažlivý rekreačný lesopark.

Nový Zéland a cesta po West Coast

Nový Zéland se dělí celkem na 16 regionů (distriktů). Jedním
z těchto distriktů je také West Coast, který se táhne podél
západního pobřeží Jižního ostrovu. Vzhledem k převládajícím
západním větrům a vysokým horám (Jižní Alpy) je právě West Coast zcela
určitě nejdeštivějším regionem celého Nového Zélandu.

Nový Zéland se dělí celkem na 16 regionů (distriktů). Jedním z těchto distriktů je také West Coast, který se táhne podél západního pobřeží Jižního ostrovu. Vzhledem k převládajícím západním větrům a vysokým horám (Jižní Alpy, 3 754 m. n. m.) je právě West Coast zcela určitě nejdeštivějším regionem celého Nového Zélandu. Ročně zde spadne přes 2 000 mm srážek a po většinu roku je zde zataženo a deštivo. Pravděpodobně také vzhledem k tomuto nepříliš příznivému počasí zde na více jak 23 000 km2 žije pouze asi 32 tisíc obyvatel (tj. 1,4 ob. /km2).

Navzdory počasí a opravdu nízkému zalidnění je region turisticky významný. Hlavním centrem regionu West coast je město Hokitika, které je také významným turistickým centrem a jedním z výchozích bodů do blízkých národních parků Westland a Mt. Cook national park, kde se také nachází nejvyšší hora Nového Zélandu (Mt. Cook – 3 754 m. n. m.) a dva největší ledovce (Fox glacier a Franz Josef glacier). Unikátem národního parku Westland jsou ledovce, které sestupují z hor až do temperátních vždyzelených pralesů, které se nacházejí podél celého západního pobřeží.


Chvilka bez deště

Pokud má člověk tu možnost, tak je samozřejmě nejlepší počkat s návštěvou tohoto regionu na příznivější a slunečné počasí, což může představovat často i několikatýdenní čekání, které se však opravdu velmi vyplatí, neboť za slunečního svitu teprve vynikne krása zdejší přírody. Navíc tím, že zde často prší, je vzduch neustále čistý a při slunečném počasí vyniknou všechny možné barvy a viditelnost je vynikající. Já jsem vděčný za to, že jsem měl možnost a navštívil West Coast během příznivého počasí, i když „čekací doba“ nebyla krátká.

Podél pobřeží

Nejlepší varianta, jak poznat tento region, je jej projet od severu na jih či naopak, což je ovšem docela časově náročné, protože to dělá asi 600 kilometrů. Severně od města Hokitiki se nachází město Greymouth, které je ospalým a zašedlým těžebním městem, ze kterého pravidelně vyjíždí tzv. „scenic train“, který vozí turisty po staré železnici, která byla zbudována pro dopravu vytěženého materiálu (uhlí, zlato, atd.) a která vede romantickou horskou krajinou s krásnými výhledy na Jižní Alpy. Dále severně od města Greymouth je další těžební městečko West Port.


NP Raparoa

A právě mezi těmito dvěma městy se nachází další národní park, tentokrát se jedná o NP Paparoa, který vznikl až v roce 1987, a to z důvodu ochrany vápencových skalních útvarů před těžbou rud a dřeva. V tomto národním parku narazíte na skalní útvary všech možných tvarů prakticky kdekoliv, nejznámější skalní útvary se ovšem nachází přímo na pobřeží. Známé jsou pod domorodým názvem „Punakaiki“ nebo také „Pancake rocks“, za což může pravděpodobně jejich „palačinková“ skladba. Jednotlivé sklaní útvary tak vypadají jako spousta ne sebe naskládaných palačinek. Z „Pancake rocks“ existuje mnoho krásných pohledů na okolní pobřeží, které je typické právě temperátními lesy a bílými písčitými plážemi.


Za vhodný konec (vydáte-li se z jihu na sever) či začátek (vydáte-li se ze severu na jih) cesty lze považovat městečko West Port, které je také hlavním přístavním městem tohoto regionu a odkud se také dříve odvážely vytěžené suroviny (uhlí a zlato). Pokud do West Portu přijedete z jihu, tak se můžete dále vydat buď na východ, směrem do úrodného regionu Marlborough nebo dále na sever do Národního parku Abel Tasman.

Nový Zéland se dělí celkem na 16 regionů (distriktů). Jedním z těchto distriktů je také West Coast, který se táhne podél západního pobřeží Jižního ostrovu. Vzhledem k převládajícím západním větrům a vysokým horám (Jižní Alpy, 3 754 m. n. m.) je právě West Coast zcela určitě nejdeštivějším regionem celého Nového Zélandu. Ročně zde spadne přes 2 000 mm srážek a po většinu roku je zde zataženo a deštivo. Pravděpodobně také vzhledem k tomuto nepříliš příznivému počasí zde na více jak 23 000 km2 žije pouze asi 32 tisíc obyvatel (tj. 1,4 ob. /km2).

Navzdory počasí a opravdu nízkému zalidnění je region turisticky významný. Hlavním centrem regionu West coast je město Hokitika, které je také významným turistickým centrem a jedním z výchozích bodů do blízkých národních parků Westland a Mt. Cook national park, kde se také nachází nejvyšší hora Nového Zélandu (Mt. Cook – 3 754 m. n. m.) a dva největší ledovce (Fox glacier a Franz Josef glacier). Unikátem národního parku Westland jsou ledovce, které sestupují z hor až do temperátních vždyzelených pralesů, které se nacházejí podél celého západního pobřeží.


Chvilka bez deště

Pokud má člověk tu možnost, tak je samozřejmě nejlepší počkat s návštěvou tohoto regionu na příznivější a slunečné počasí, což může představovat často i několikatýdenní čekání, které se však opravdu velmi vyplatí, neboť za slunečního svitu teprve vynikne krása zdejší přírody. Navíc tím, že zde často prší, je vzduch neustále čistý a při slunečném počasí vyniknou všechny možné barvy a viditelnost je vynikající. Já jsem vděčný za to, že jsem měl možnost a navštívil West Coast během příznivého počasí, i když „čekací doba“ nebyla krátká.

Podél pobřeží

Nejlepší varianta, jak poznat tento region, je jej projet od severu na jih či naopak, což je ovšem docela časově náročné, protože to dělá asi 600 kilometrů. Severně od města Hokitiki se nachází město Greymouth, které je ospalým a zašedlým těžebním městem, ze kterého pravidelně vyjíždí tzv. „scenic train“, který vozí turisty po staré železnici, která byla zbudována pro dopravu vytěženého materiálu (uhlí, zlato, atd.) a která vede romantickou horskou krajinou s krásnými výhledy na Jižní Alpy. Dále severně od města Greymouth je další těžební městečko West Port.


NP Raparoa

A právě mezi těmito dvěma městy se nachází další národní park, tentokrát se jedná o NP Paparoa, který vznikl až v roce 1987, a to z důvodu ochrany vápencových skalních útvarů před těžbou rud a dřeva. V tomto národním parku narazíte na skalní útvary všech možných tvarů prakticky kdekoliv, nejznámější skalní útvary se ovšem nachází přímo na pobřeží. Známé jsou pod domorodým názvem „Punakaiki“ nebo také „Pancake rocks“, za což může pravděpodobně jejich „palačinková“ skladba. Jednotlivé sklaní útvary tak vypadají jako spousta ne sebe naskládaných palačinek. Z „Pancake rocks“ existuje mnoho krásných pohledů na okolní pobřeží, které je typické právě temperátními lesy a bílými písčitými plážemi.


Za vhodný konec (vydáte-li se z jihu na sever) či začátek (vydáte-li se ze severu na jih) cesty lze považovat městečko West Port, které je také hlavním přístavním městem tohoto regionu a odkud se také dříve odvážely vytěžené suroviny (uhlí a zlato). Pokud do West Portu přijedete z jihu, tak se můžete dále vydat buď na východ, směrem do úrodného regionu Marlborough nebo dále na sever do Národního parku Abel Tasman.

Na hranici krvavé války

Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde
právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody.
V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky
pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském
oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení
Tobe.


Ráno jsme živí a se všemi věcmi včetně auta, nebrání nic než vyrazit na posledních pár kilometrů do centra dění. Je 29. Muharram 1430, jsme stále několik set let nazpět. Vše kolem je suché a vyprahlé, děsně se práší. Kolemjdoucí nevěřícně pozorují, kdo a kam to jede. Stále máme trochu strach.

Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody. V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, což je dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy. Nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů. Vesele se usmívají a povídají si s ostatními ženami i muži. Už tímto se liší od jiných arabských zemí. Nesedí doma zavřené starající se jen o domácnost a rodinu. Zde se ženy účastní běžného života, nakupují, prodávají, pracují, sedí u kávové lady a povídají si. Vše působí mnohem více uvolněně než například sousední Egypt a absolutní Libye. Horký vzduch provoněla káva Jebannah, smažené ryby a koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškěré zbylé známky strachu. Tak takové je mětečko na pomyslné hranici severního a jižního Súdánu.


„Místo čipsů podáváme restované kobylky!“

Přijíždí Hafiz, Tahovo kamarád, který pracuje vojenské základně. Ubytovává nás v jeho domě, respektive na terase, neboť v noci je takové vedro, že ani větráky nepomáhají. Seznamuje nás s mladým, pohledným, šikovným černočerným Jabirem. Vždycky je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo, dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najímáme si tedy na příští dva dny Jabira jako našeho osobního průvodce. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLM/A (Sudan people’s Liberation movement/army), nám pro začátek vysvětluje co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. Po 22 letech v lednu roku 2005 jižní černý Súdán a severní arabský Súdán podepsali příměří, ke kterému vládu přinutili i jednotky OSN. A díky tomu, že je tu prozatím relativní klid, můžeme tuto zajímavou část navštívit (pozn. autora – v době naší návštěvy, tj. počátek roku 2009, bohužel dnes v roce 2010 se situace velice zhoršila).

Zastavujeme se na trhu plném secondového oblečení z Evropy, čínských krámů a místních produktů, arabský gumovník, ovoce, zelenina, mléko, olej, vejce, falafel, kovářské výrobky a mezi tím vším i africké čipsy. Restované kobylky nevypadají vábně, ovšem chutnají právě jako čipsy. A jsou zdravé ;-) Jabir plánuje návštěvu okolí a kmen, který dal jméno dnes hlavnímu městu Kordofan – Kadúglí. Projíždíme vyprahlou savanu, kolem malých i větších vesniček s kulatými hliněnými staveními a slaměnou rákosovou střechou zvané „ghotiya“, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Jednu vesnici musíme přetnout, abychom se dostali po náročné kamenité cestě k uměle vytvořené vodní nádrži Miri Miri. Ještě, že máme s sebou našeho průvodce, jinak bychom se sem bez vstupného nedostali. Vstupné? Hmmm… Nádherný klid, jen ptáci zpívají. Ještě dnes je možné vidět památky po zpívajících kulometech a trosky opuštěných vesnic.


Po cestě nazpět se zastavujeme v nejstarší vesnici Hadjaralmak, což znamená „náčelníkovo křeslo“. Náčelník Mohamad Rahal Mohamad Rahal se právě vrátil ze své poutě do Mekky. Seznamuje nás se zhruba 300 let starým kmenem Kadúglí, který dal jméno právě tomuto městu, původně zvaný Kodogole. Má něco přes 2000 obyvatel. Jsou to muslimové. Původními obyvateli dnešního Súdánu byli černí lidé, zvaní Mereotic people, až do roku 641, kdy podlehli nájezdům Arabů-Egypťanů, kteří s sebou přivezli tzv. Islámskou válku a značně potlačili křesťanství. V 19. století arabský obchod s černými otroky a se slonovinou plně rozkvetl. Od té doby se Súdán potýkal s nadvládou Arabů, která se prolínala s vlivem Britů. Nakonec nastoupil vládu Bašír, který důrazně dává najevo nenávist k černé části této země.

Dle slov Mohamada Rahala prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severosúdánské kmeny, které se zde později usídlili a pomalu se začali mixovat s jihosúdánskými kmeny a tím také rozšiřovat islámské náboženství. Oblast je zemědělská a mezi jednotlivými kmeny je soužití poklidné. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty, avšak vzkvétající cestovní ruch byl narušen válečnými nepokoji utlačovaných Jihosúdánců.

Den běžně začíná šálkem čaje, po té pozdní snídaní, která obsahuje fazole, játra, salát a chléb. Hlavní potravinou je obilnina „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.

Loučíme se. Dostáváme se nám pozvání na slavnostní oběd na počest Mohameda Rahalovo úspěšné poutě do Mekky. Pro nás je to potěšení a pro vesnici prý pocta, účast Evropanů na slavnostní hostině, kde budou účastni náčelníkové ostatních kmenů a starosta města Kadúglí.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Je pozdě, jedeme zpět do města, posedět s Jabirem a jeho přáteli u naší oblíbené kávové lady na rohu velké křižovatky u benzínové pumpy. Tma, nikde ani světélko, občas malý ohýnek či rozpálené dřevěné uhlí kávových lady. Z některých míst se ozývá generátor, aby aspoň na kosti smažené ryby Samak bylo vidět. Teplota neklesá, je stále teplo, náš teploměr ukazuje 28°C. Po sklenici teplého sladce-kořeněného mléka a voňavé kávě jdeme spát, den byl dlouhý a ráno nás čeká projížďka po okolí. Suché a vyprahlé okolí, všude pobíhají děti, pokud tedy zrovna nejsou v obrovské škole s velkým hřištěm, barevně oblečené ženy s nádobami vody na hlavách a košíky zeleniny v rukách. Po stráních se pase dobytek, slunce praží a z celé krajiny i přes horko sálá pohoda a radost.


Levá ruka je rukou ďábla!

Na třetí hodinu přijíždíme do Hadjaralmak. Všude jsou rozestavěny stoličky, kolem plastové židle a spousty lidí, tedy přesněji spousty mužů většinou v bílých jallabíyích a turbanem na hlavě. Po přivítání starostou města Kadúglí usedáme spolu s náčelníky, stařešinou a ostatními okolo stoliček. Ženy přinášejí lahodný, studený nápoj z plodů stromu Baobab, zvaný Karkadah, který v takovém horkém počasí výtečně osvěží. Následuje omytí rukou a už se servíruje. Na obrovských kulatých podnosech je prostřeno několik místních dobrot, z kterých se vůně line přímo pod nos, včetně arabského kulatého, placatého chleba. Chuťové buňky začínají pracovat. Pravou rukou, neboť jsme mezi Muslimy a pro ty je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, uštipujeme kousky opečeného hovězího masa, které namáčíme do omáček a do pěkně ďábelsky ostré pasty zvané „šata“ (vyrobená z arašídové pasty, limetkové šťávy a rozdrcených červených či zelených chilli papriček), na zelenině si můžeme pochutnat jak na čerstvé, tak na restované. Restované ochucené vnitřnosti se zeleninou, „okra“ (což je rozvařená miniaturní cuketka v želatinové omáčce), „kisera“ tenounké nakyslé velké placky z obilniny čiruka, arabský chléb v polévce a kozí maso jsou speciality místního uhelného lidu. Naše první pořádná zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jednou. Moc práce nám to ale nedalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se bez jakýhkoliv známek opovržení či protestu.


Komunikace není složitá, protože ačkoliv o jižním Súdánu nekolují žádné radostné zprávy a lidem se zde v místních podmínkách žije rozhodně hůře než třeba v hojně dotované Etiopii či zkorumpované Keni, spousty místních, až překvapivě, ovládají angličtinu a pokud ne, tak se i přesto snaží s námi jakýmkoliv způsobem komunikovat. Po hostině následuje nejen chladná voda na zapití lahůdek, ale také voňavá silná sladká káva. To už mezi námi pobíhají děti, a jak je zvykem, přišla na řadu i „Kambala“, slavnostní tanec mužů, jejichž oděv činí delší slaměná sukně, okolo kotníků zvonky z plechovek a na hlavách kravské rohy. Ženy zpívají a okolí tleská, zpívá a raduje se. Fotíme a natáčíme celý tento seremoniál, jenž používají při vítání a loučení se s obdobím dešťů, které je zde od června do září. Děti i dospělí se předhánějí, kdo bude vícekrát a dříve focen a děsně se jim líbí jednotlivé nafocené momentky, které je i rozesmějí.


U poslední kávy se dozvídáme spousty zajímavostí o okolí a kmenech, o civilní válce. Zajímá je náš příběh, proč zrovna Afrika byla naším cílem, co nás vedlo k takové zajížďce do pohoří Nuba, kam turisté nejezdí, jež je poznamenáno dlouholetými boji. Příjemné odpoledne uteklo velmi rychle, ovšem na řadu ještě přichází trojka – ženy, Andreina světlounká kůže a tradiční zdobení Hennou. Ale dnes už ne.


Ráno jsme živí a se všemi věcmi včetně auta, nebrání nic než vyrazit na posledních pár kilometrů do centra dění. Je 29. Muharram 1430, jsme stále několik set let nazpět. Vše kolem je suché a vyprahlé, děsně se práší. Kolemjdoucí nevěřícně pozorují, kdo a kam to jede. Stále máme trochu strach.

Hlavní silnice je asfaltovaná. Jako první nás vítá jakýsi tábor, kde právě velká skupina žen, celé v bílém, nacvičují pochody. V ulicích a prašných uličkách mezi hliněnými i zděnými domky pobíhají muži v domorodých Jallabiyích i elegantním evropském oblečení, mezi nimi ženy oděny do barevného tradičního oblečení Tobe, což je dlouhý pruh látky omotán okolo těla jako sukně, přehozen přes ramena, zakrývající i ruce a hlavu. Ženy zde nenosí Hijab, což je pokrývka hlavy. Nejsou kompletně zahalené do tmavých odstínů. Vesele se usmívají a povídají si s ostatními ženami i muži. Už tímto se liší od jiných arabských zemí. Nesedí doma zavřené starající se jen o domácnost a rodinu. Zde se ženy účastní běžného života, nakupují, prodávají, pracují, sedí u kávové lady a povídají si. Vše působí mnohem více uvolněně než například sousední Egypt a absolutní Libye. Horký vzduch provoněla káva Jebannah, smažené ryby a koření. Takové lákavé vůně se linuli z městského trhu. Uvolněná atmosféra a přátelskost lidí z nás setřepala veškěré zbylé známky strachu. Tak takové je mětečko na pomyslné hranici severního a jižního Súdánu.


„Místo čipsů podáváme restované kobylky!“

Přijíždí Hafiz, Tahovo kamarád, který pracuje vojenské základně. Ubytovává nás v jeho domě, respektive na terase, neboť v noci je takové vedro, že ani větráky nepomáhají. Seznamuje nás s mladým, pohledným, šikovným černočerným Jabirem. Vždycky je lepší mít po ruce místního, nejen, že se lépe komunikuje, ale člověk se také dostane tam, kam by se mu to samotnému nepodařilo, dozví se spoustu zajímavostí přímo ze zdroje. Najímáme si tedy na příští dva dny Jabira jako našeho osobního průvodce. Spolu s jeho kamarády z kanceláře SPLM/A (Sudan people’s Liberation movement/army), nám pro začátek vysvětluje co, jak a proč se tenkrát na počátku 80tých let stalo, kdy se tento relativně poklidný kraj změnil v krvavé peklo. Po 22 letech v lednu roku 2005 jižní černý Súdán a severní arabský Súdán podepsali příměří, ke kterému vládu přinutili i jednotky OSN. A díky tomu, že je tu prozatím relativní klid, můžeme tuto zajímavou část navštívit (pozn. autora – v době naší návštěvy, tj. počátek roku 2009, bohužel dnes v roce 2010 se situace velice zhoršila).

Zastavujeme se na trhu plném secondového oblečení z Evropy, čínských krámů a místních produktů, arabský gumovník, ovoce, zelenina, mléko, olej, vejce, falafel, kovářské výrobky a mezi tím vším i africké čipsy. Restované kobylky nevypadají vábně, ovšem chutnají právě jako čipsy. A jsou zdravé ;-) Jabir plánuje návštěvu okolí a kmen, který dal jméno dnes hlavnímu městu Kordofan – Kadúglí. Projíždíme vyprahlou savanu, kolem malých i větších vesniček s kulatými hliněnými staveními a slaměnou rákosovou střechou zvané „ghotiya“, ve stínu pod stromy posedávají vesničané a u sklenky vody, kávy či čaje debatují. Jednu vesnici musíme přetnout, abychom se dostali po náročné kamenité cestě k uměle vytvořené vodní nádrži Miri Miri. Ještě, že máme s sebou našeho průvodce, jinak bychom se sem bez vstupného nedostali. Vstupné? Hmmm… Nádherný klid, jen ptáci zpívají. Ještě dnes je možné vidět památky po zpívajících kulometech a trosky opuštěných vesnic.


Po cestě nazpět se zastavujeme v nejstarší vesnici Hadjaralmak, což znamená „náčelníkovo křeslo“. Náčelník Mohamad Rahal Mohamad Rahal se právě vrátil ze své poutě do Mekky. Seznamuje nás se zhruba 300 let starým kmenem Kadúglí, který dal jméno právě tomuto městu, původně zvaný Kodogole. Má něco přes 2000 obyvatel. Jsou to muslimové. Původními obyvateli dnešního Súdánu byli černí lidé, zvaní Mereotic people, až do roku 641, kdy podlehli nájezdům Arabů-Egypťanů, kteří s sebou přivezli tzv. Islámskou válku a značně potlačili křesťanství. V 19. století arabský obchod s černými otroky a se slonovinou plně rozkvetl. Od té doby se Súdán potýkal s nadvládou Arabů, která se prolínala s vlivem Britů. Nakonec nastoupil vládu Bašír, který důrazně dává najevo nenávist k černé části této země.

Dle slov Mohamada Rahala prvními bělochy, jež navštívili tuto oblast Nuba byli Turkové, kteří se sem vydali hledat zlato. Na pomoc si vzali některé severosúdánské kmeny, které se zde později usídlili a pomalu se začali mixovat s jihosúdánskými kmeny a tím také rozšiřovat islámské náboženství. Oblast je zemědělská a mezi jednotlivými kmeny je soužití poklidné. Do počátku 80tých let byla tato oblast navštěvovaná i turisty, avšak vzkvétající cestovní ruch byl narušen válečnými nepokoji utlačovaných Jihosúdánců.

Den běžně začíná šálkem čaje, po té pozdní snídaní, která obsahuje fazole, játra, salát a chléb. Hlavní potravinou je obilnina „millet“ z kterého se připravuje hustá rosolovitá kaše „asida“ či tenká placka-chléb kisra. Maso je svátečně a to buď velbloudí, kozí případně hovězí. Zpracovávají i vnitřnosti, kompletně vše je zužitkované, včetně střev.

Loučíme se. Dostáváme se nám pozvání na slavnostní oběd na počest Mohameda Rahalovo úspěšné poutě do Mekky. Pro nás je to potěšení a pro vesnici prý pocta, účast Evropanů na slavnostní hostině, kde budou účastni náčelníkové ostatních kmenů a starosta města Kadúglí.


Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjou­rney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Je pozdě, jedeme zpět do města, posedět s Jabirem a jeho přáteli u naší oblíbené kávové lady na rohu velké křižovatky u benzínové pumpy. Tma, nikde ani světélko, občas malý ohýnek či rozpálené dřevěné uhlí kávových lady. Z některých míst se ozývá generátor, aby aspoň na kosti smažené ryby Samak bylo vidět. Teplota neklesá, je stále teplo, náš teploměr ukazuje 28°C. Po sklenici teplého sladce-kořeněného mléka a voňavé kávě jdeme spát, den byl dlouhý a ráno nás čeká projížďka po okolí. Suché a vyprahlé okolí, všude pobíhají děti, pokud tedy zrovna nejsou v obrovské škole s velkým hřištěm, barevně oblečené ženy s nádobami vody na hlavách a košíky zeleniny v rukách. Po stráních se pase dobytek, slunce praží a z celé krajiny i přes horko sálá pohoda a radost.


Levá ruka je rukou ďábla!

Na třetí hodinu přijíždíme do Hadjaralmak. Všude jsou rozestavěny stoličky, kolem plastové židle a spousty lidí, tedy přesněji spousty mužů většinou v bílých jallabíyích a turbanem na hlavě. Po přivítání starostou města Kadúglí usedáme spolu s náčelníky, stařešinou a ostatními okolo stoliček. Ženy přinášejí lahodný, studený nápoj z plodů stromu Baobab, zvaný Karkadah, který v takovém horkém počasí výtečně osvěží. Následuje omytí rukou a už se servíruje. Na obrovských kulatých podnosech je prostřeno několik místních dobrot, z kterých se vůně line přímo pod nos, včetně arabského kulatého, placatého chleba. Chuťové buňky začínají pracovat. Pravou rukou, neboť jsme mezi Muslimy a pro ty je levá ruka špinavá, je to ruka ďábla, uštipujeme kousky opečeného hovězího masa, které namáčíme do omáček a do pěkně ďábelsky ostré pasty zvané „šata“ (vyrobená z arašídové pasty, limetkové šťávy a rozdrcených červených či zelených chilli papriček), na zelenině si můžeme pochutnat jak na čerstvé, tak na restované. Restované ochucené vnitřnosti se zeleninou, „okra“ (což je rozvařená miniaturní cuketka v želatinové omáčce), „kisera“ tenounké nakyslé velké placky z obilniny čiruka, arabský chléb v polévce a kozí maso jsou speciality místního uhelného lidu. Naše první pořádná zkušenost sytit se pouze rukama a k tomu ještě jednou. Moc práce nám to ale nedalo. Uštědřili jsme i obdivné pohledy místních, kteří nezakrývali radost z našeho přizpůsobení se bez jakýhkoliv známek opovržení či protestu.


Komunikace není složitá, protože ačkoliv o jižním Súdánu nekolují žádné radostné zprávy a lidem se zde v místních podmínkách žije rozhodně hůře než třeba v hojně dotované Etiopii či zkorumpované Keni, spousty místních, až překvapivě, ovládají angličtinu a pokud ne, tak se i přesto snaží s námi jakýmkoliv způsobem komunikovat. Po hostině následuje nejen chladná voda na zapití lahůdek, ale také voňavá silná sladká káva. To už mezi námi pobíhají děti, a jak je zvykem, přišla na řadu i „Kambala“, slavnostní tanec mužů, jejichž oděv činí delší slaměná sukně, okolo kotníků zvonky z plechovek a na hlavách kravské rohy. Ženy zpívají a okolí tleská, zpívá a raduje se. Fotíme a natáčíme celý tento seremoniál, jenž používají při vítání a loučení se s obdobím dešťů, které je zde od června do září. Děti i dospělí se předhánějí, kdo bude vícekrát a dříve focen a děsně se jim líbí jednotlivé nafocené momentky, které je i rozesmějí.


U poslední kávy se dozvídáme spousty zajímavostí o okolí a kmenech, o civilní válce. Zajímá je náš příběh, proč zrovna Afrika byla naším cílem, co nás vedlo k takové zajížďce do pohoří Nuba, kam turisté nejezdí, jež je poznamenáno dlouholetými boji. Příjemné odpoledne uteklo velmi rychle, ovšem na řadu ještě přichází trojka – ženy, Andreina světlounká kůže a tradiční zdobení Hennou. Ale dnes už ne.