Na workcamp do jihozápadní Keni

O návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem snila od
dětství, kdy mě zcela pohltily film a knížka Volání divočiny.
I když se to zdálo i mně zprvu neuvěřitelné, nakonec jsem
skutečně odletěla a poznala tak obě tváře kouzelného černého kontinentu
– krásnou přírodu i neskutečnou chudobu. A to vše skrz workcamp
v jihozápadní Keni.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

O návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem snila od dětství, kdy mě zcela pohltily film a knížka Volání divočiny. I když se to zdálo i mně zprvu neuvěřitelné, nakonec jsem skutečně odletěla a poznala tak obě tváře kouzelného černého kontinentu – krásnou přírodu i neskutečnou chudobu. A to vše skrz workcamp v jihozápadní Keni.

Šok čerstvého řidiče

Jako největší problém celého výletu se ukázala letenka, tedy lépe řečeno místo odletu. Po prozkoumání téměř všech možných i nemožných spojů jsem se rozhodla pro let přes Dubaj se společností Emirates za příjemných patnáct tisíc. Cesta letadlem z Mnichova směrem na Arabský poloostrov a poté do Nairobi trvala skoro celý den. Prvním ostrým kontrastem oproti Evropě a hlavně luxusu Spojených arabských emirátů byli po zuby ozbrojení vojáci na letišti a nepříjemný a podezřívavý personál na odbavení. Nejprve se jim moc nezdálo moje vízum, které vydala britská ambasáda v Praze, poté mě zpovídali, co že to vezu v batohu. Marně jsem lovila v paměti anglická slovíčka pro spodní prádlo a hygienické potřeby. Na letišti už čekali k mé velké úlevě zástupci Kenya Voluntary Development Association a dopravili mě do předem objednaného hotelu. Cesta v taxíku byla trochu šokem. V Keni se podle britských pravidel jezdí vlevo, to ale nebylo z jízdy mého řidiče vůbec poznat, jakožto čerstvý absolvent autoškoly jsem napočítala kolem deseti různých dopravních přestupků.


Masajské volání divočiny

Před začátkem workcampu jsem se spolu se čtyřmi dalšími dobrovolníky vypravila na safari. V oblasti parku Maasai Mara žijí převážně Masajové, jeden z dvaačtyřiceti keňských kmenů. Přestože nepatří ani k největším, ani ke kulturně nejvyspělejším považuje se díky dokumentárním filmům za jakýsi symbol Keni. Masajský štít symbolizující odvahu a bojovnost se dokonce stal součástí keňské vlajky. Masajové věří, že bůh jim věnoval veškerý skot na světě a podle toho se také chovají. Tradičně se živí pastevectvím a život celé vesnice čítající zpravidla kolem stovky obyvatel se točí výhradně kolem domácích zvířat. Přes den děti a muži hlídají stáda a ženy zatím ve vesnici staví domy a vyrábí upomínkové předměty pro turisty, vaří a starají se o děti. Oproti ostatním kmenům vstupují Masajové do manželství mnohem později, dívky obvykle ve věku mezi sedmnácti a dvaceti lety, muži se žení ve dvaadvaceti nebo později. Typické pro masajskou rodinu je mnohoženství, které dokazuje zámožnost manžela, jelikož ze zvyku muž povinně za manželku platí její rodině dvacet krav. Rodiče a všechny děti bydlí v jednom domku zvaném „maňata“. Synové zůstávají v matčině domě do doby, než se ožení, poté nabývají naprosté samostatnosti a rodina se o ně přestává zajímat.

Cesta za slony do nejznámějšího národního parku Maasai Mara Rezervace Maasai Mara sousedí s tanzanským Serengeti. Místo lovců s puškami dnes nahání zvířata turisté s fotoaparáty. Linus, náš řidič a průvodce parkem, byl v hledání zvířat opravdu velmi zkušený, často jsme ani netušili, proč tak najednou uhnul z cesty, a pak se před námi vynořil párek pštrosů, skupina zeber či rodinka levhartů.


Druhý den v parku jsme míjeli jedno z mála jezírek, najednou vynořila se zpoza keře sloní samice a zastavila se asi pět metrů od auta. Stála a prohlížela si nás a my jí, vytáhli jsme foťáky a začali fotit, k našemu překvapení se slonice otočila přímo na nás, roztáhla uši, a pak se ještě zvolna otočila o devadesát stupňů. „Úplná modelka,“ smáli jsme se. Díky slonímu setkání nás přepadl hlad, že bychom „snědli i slona“, a tak přišla na řadu svačinová pauza. Vždycky jsem si myslela, že okrást se těmi malými milými opičkami může nechat jen opravdový turista-blb, ale pokud se nechci za takového považovat, musím svůj názor přehodnotit. Ihned po rozbalení svačin, začal nefalšovaný opičí útok. Organizovaná tlupa paviánů se na nás vrhla stylem kapsářů z Václaváku. Zatímco nejmenší člen rodinky odlákal pozornost pokusem ukrást banán, opičí samec skočil na stůl a ukradl celou krabici s kuřetem, sendvičem a ovocem. Linus nás však uklidnil tím, že okradených je devět skupin z deseti. Pokud prý se chceme pomstít, ať příště uděláme jednu krabici navíc a sendviče naplníme feferonkami. To jsme sice nestihli, ale příště to určitě zkusíme.

Třetí den safari jsme vyrazili na cesty velmi brzy, ještě před svítáním. Nutno podotknout, že díky poloze těsně kolem rovníku trvají keňské dny a noci stejnou dobu, a proto ke svítání dochází kolem sedmé hodiny. Rána jsou velmi chladná a pro příště si balím i podzimní bundu a rukavice, nicméně pozorování pasoucích se zvířat při východu slunce je nezapomenutelný zážitek a teplé kakao při pozdní snídani v anglickém stylu prohřeje i nejzmrzlejší části těla. Snad každý v tuto chvíli pocítí důvod, proč byla Afrika tak oblíbeným místem pro dobrodruhy století páry.

Výškové budovy a slum? Vítejte v Nairobi!

V den odjezdu na workcamp jsem měla úžasnou možnost poznat pravou tvář Nairobi. Toto nepříliš staré město, postavené na železniční trase z přímořské Mombasy do Kisumu, největšího přístavu Viktoriina jezera, je také městem obrovských rozporů. V nové části se honosí vysokými kancelářskými budovami z šedesátých let, konferenčním centrem Kenyatta International Conference Centre a nově postaveným sportovním stadionem pro třicet tisíc lidí, většina tamějších obyvatel však žije v Kibeře, druhém největším africkém slumu. Doprava se potýká s obrovskými problémy a horko spolu s výfukovými plyny z prastarých aut dotváří tíživou atmosféru dusícího se města. Po několika minutách chůze směrem na autobusové nádraží jsme byli od typického afrického prachu špinaví od hlavy až k patě. „Vážně nevím, jak to místní zvládají, vypadat pořád tak čistě,“ polemizoval jeden z kolegů – dobrovolníků.


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Reklama v autobuse

Cestování po Keni je pokaždé velký zážitek, a to i pokud vás nepostihnou žádné nehody ani defekty. Řidiči autobusů, kteří by se z fleku mohli přihlásit na Rallye Paříž – Dakar s velkou šancí na úspěch, absolutně neberou v potaz katastrofální stav cest a pravidelné zastávky po čtyřech hodinách jim opravdu nic neříkají. Místo u nás tak oblíbených promítání filmů během cest prochází uličkou obchodníci a prodávají všemožné zboží, někteří dokonce využívají prvků telemarketingu, který nás velice pobavil, přestože celé představení probíhalo ve svahilštině. Po osmi hodinách cesty jsme konečně vystoupili z autobusu v naději, že jde konečnou zastávkou. Nicméně nás po šesti až sedmi lidech naskládali do taxíků a jelo se dál. „Tohle nemůžu říct nikdy našim,“ vysoukala jsem ze sebe francouzsky přemýšlejíc o tom, jak by reagovali rodiče na náš způsob přepravy. To jsem ještě netušila, že přijdou časy, kdy nás v tom autě bude dvanáct.

Jsem boháč, protože mám mobil

Přivítání obyvatel Kuria West bylo více než srdečné, přestože jsme se cítili opravdu velice unaveni po dlouhé cestě, nemohli jsme netancovat s místními. Ve dvaceti prostě neodmítnete, když vás o tanec požádá šedesátiletý stařík.

Divize Kuria West je považována za jednu z nejchudších částí Keni. Lidé se živí převážně zemědělstvím, méně často pak pastevectvím. Kmen Kuria patří mezi minoritní a jejich jazykem mluví velké množství lidí v sousední Tanzanii. „Do Tanzanie to dojdete pěšky, vždyť je to jen třicet mil,“ sdělil nám místní stařík.

Při povinné představovací návštěvě v lokálních úřadech jsme se stali svědky další pro Afričany tolik typické vlastnosti, krom faktu, jak moc si potrpí na oficiality, veřejné proslovy ze svých úst a tituly, tak stejně tolik nevěnují pozornost komukoli jinému. Během oficiálního představování africký protějšek klidně bez omluvy zvedl zvonící mobilní telefon a se slovy:„Go on, please,“ začal telefonovat. Mobil slouží v Keni jako důkaz, že jste bohatí. Nebo spíše, že si na bohatého hrajete, protože drtivá většina majitelů telefonů nemá zavedenou doma elektřinu, a tak i za dobíjení musí platit.

Pole plná trávy

Jedním z hlavních vývozních artiklů Keni je tabák. Jeho pěstování na malebných kopečkách jihozápadní Keni mimo jiné způsobuje, že velké množství tamějších dětí vymění studium za okamžitý výdělek na poli. Nicméně nedostatek vzdělání i peněz nedovolí místním produkovat skutečně kvalitní plodiny, pole zůstávají zpravidla zarostlá trávou a jiným plevelem. O to tragikomičtěji pak vyzní několik prosperujících rostlin marihuany uprostřed skomírající kukuřice, která slouží místním jako základ stravování. Mhindi (svahilský výraz pro kukuřici) se připravuje buď pečená v ohni, jak jï známe i my v podobě kaše zvané porridge, nebo jako ugali, keňské variaci na houskový knedlík.


Syn Afriky aneb Obamamánie

Po dvou týdnech strávených návštěvami domů a domečků místních lidí a zapojování se do kultury komunity Nyamagagana jsme se rozhodli zbaběle utéct na víkend do míst s elektřinou a teplou vodou. Jelikož z Migori, „krajského města“ naší oblasti, to do Kisumu trvá jen kolem dvou a půl hodin podle autodopravce, což v evropském časy znamená čtyři hodinky cesty, cíl cesty byl jasný. Přístav Kisumu je třetí největší město v Keni, dnes známé celému světu zejména díky blízkosti rodného domu babičky Barracka Obamy. „Born Africa, manage America,“ hlásají snad všechny plakáty ve městě a hrdě zobrazují černošského prezidenta před vlajícími vlajkami USA a Keni. Pýchu na svého syna nezkalí ani fakt, že během červencové návštěvy Afriky prezident Obama navštívil Ghanu a ne „rodnou“ Keňu. I tak počet dětí se jménem Barrack Obama raketově vzrostl. Sama jsem měla tu čest jednoho chovat, zatímco jeho matka nám pobaveně ukazovala, jak dostat všudypřítomný oranžový prach z oblečení.

Nessie ve Viktoriině jezeru

Největší jezero černého kontinentu se kromě své rozlohy pyšní i jednou z největších kolonií vodního ptactva a skupinou hrochů, kteří jsou zde přísně chráněni. Jelikož nejsme žádní ornitologové, naše zvědavost nás zavedla do hroší zátoky. Díky citlivé kůži tráví tlustokožci celý den ponořeni do vody, a tak jsme se vydali „na hrochy“ k večeru. Loďka nás dovezla za šera asi na sto metrů od rodinky líně si plavajících obrů, kteří z dálky a v šeru připomínali fotky dokazující přítomnost pravěké příšery ve skotském Loch Ness. Blíž jsme se k nejnebezpeč­nějšímu zvířeti Afriky neodvážili.

Všechny turistické průvodce považují Kisumu za ideální místo pro nákup typicky afrických „crafts“, a proto jsme neodolali a vydali se na tržiště. Snaha prodejců vzbudit soucit provází Muzungu (svahilský výraz pro bělocha) na každém kroku a je opravdu nutné se obrnit, jelikož prodejci suvenýrů opravdu nepatří mezi chudinu. Co je pro Evropana pakatel, vydělá průměrný Keňan za měsíc. Bez smlouvání to nejde a neškodí ani drobné divadlo na téma „odcházím, protože naproti to prodávají za polovic“.


Nesnáším loučení

Odjezd se nesnesitelně blížil a my si uvědomovali, jak moc si lidé na sebe zvyknou během měsíce a jak málo vlastně potřebujeme k životu. Během posledních dní jsme dokončili práci na škole, rozloučili se s místními a slíbili, že hned jak se vrátíme zpět do Keni, určitě je navštívíme. Také začaly naplno přípravy na projekt zaměřený proti ženské obřízce, tak hojně praktikované v afrických zemích, a na podporu středoškolského vzdělání dívek. S těžkým srdcem a velkolepými plány jsme dojeli zpět do Nairobi a odtud každý sám domů.

Když jsme se poprvé setkali s naším campleaderem, řekl nám: „Pamatujte si, co cítíte, až budete opouštět Afriku, a řekněte to doma všem.“ Štěstí, že uvidím své blízké, se mísí se smutkem z opouštění té kouzelné země, kde děti chtějí chodit do školy, ale nemůžou, a dospělí doufají v lepší budoucnost, která v nejbližší době nepřijde.

O návštěvě Afriky a jejích národních parků jsem snila od dětství, kdy mě zcela pohltily film a knížka Volání divočiny. I když se to zdálo i mně zprvu neuvěřitelné, nakonec jsem skutečně odletěla a poznala tak obě tváře kouzelného černého kontinentu – krásnou přírodu i neskutečnou chudobu. A to vše skrz workcamp v jihozápadní Keni.

Šok čerstvého řidiče

Jako největší problém celého výletu se ukázala letenka, tedy lépe řečeno místo odletu. Po prozkoumání téměř všech možných i nemožných spojů jsem se rozhodla pro let přes Dubaj se společností Emirates za příjemných patnáct tisíc. Cesta letadlem z Mnichova směrem na Arabský poloostrov a poté do Nairobi trvala skoro celý den. Prvním ostrým kontrastem oproti Evropě a hlavně luxusu Spojených arabských emirátů byli po zuby ozbrojení vojáci na letišti a nepříjemný a podezřívavý personál na odbavení. Nejprve se jim moc nezdálo moje vízum, které vydala britská ambasáda v Praze, poté mě zpovídali, co že to vezu v batohu. Marně jsem lovila v paměti anglická slovíčka pro spodní prádlo a hygienické potřeby. Na letišti už čekali k mé velké úlevě zástupci Kenya Voluntary Development Association a dopravili mě do předem objednaného hotelu. Cesta v taxíku byla trochu šokem. V Keni se podle britských pravidel jezdí vlevo, to ale nebylo z jízdy mého řidiče vůbec poznat, jakožto čerstvý absolvent autoškoly jsem napočítala kolem deseti různých dopravních přestupků.


Masajské volání divočiny

Před začátkem workcampu jsem se spolu se čtyřmi dalšími dobrovolníky vypravila na safari. V oblasti parku Maasai Mara žijí převážně Masajové, jeden z dvaačtyřiceti keňských kmenů. Přestože nepatří ani k největším, ani ke kulturně nejvyspělejším považuje se díky dokumentárním filmům za jakýsi symbol Keni. Masajský štít symbolizující odvahu a bojovnost se dokonce stal součástí keňské vlajky. Masajové věří, že bůh jim věnoval veškerý skot na světě a podle toho se také chovají. Tradičně se živí pastevectvím a život celé vesnice čítající zpravidla kolem stovky obyvatel se točí výhradně kolem domácích zvířat. Přes den děti a muži hlídají stáda a ženy zatím ve vesnici staví domy a vyrábí upomínkové předměty pro turisty, vaří a starají se o děti. Oproti ostatním kmenům vstupují Masajové do manželství mnohem později, dívky obvykle ve věku mezi sedmnácti a dvaceti lety, muži se žení ve dvaadvaceti nebo později. Typické pro masajskou rodinu je mnohoženství, které dokazuje zámožnost manžela, jelikož ze zvyku muž povinně za manželku platí její rodině dvacet krav. Rodiče a všechny děti bydlí v jednom domku zvaném „maňata“. Synové zůstávají v matčině domě do doby, než se ožení, poté nabývají naprosté samostatnosti a rodina se o ně přestává zajímat.

Cesta za slony do nejznámějšího národního parku Maasai Mara Rezervace Maasai Mara sousedí s tanzanským Serengeti. Místo lovců s puškami dnes nahání zvířata turisté s fotoaparáty. Linus, náš řidič a průvodce parkem, byl v hledání zvířat opravdu velmi zkušený, často jsme ani netušili, proč tak najednou uhnul z cesty, a pak se před námi vynořil párek pštrosů, skupina zeber či rodinka levhartů.


Druhý den v parku jsme míjeli jedno z mála jezírek, najednou vynořila se zpoza keře sloní samice a zastavila se asi pět metrů od auta. Stála a prohlížela si nás a my jí, vytáhli jsme foťáky a začali fotit, k našemu překvapení se slonice otočila přímo na nás, roztáhla uši, a pak se ještě zvolna otočila o devadesát stupňů. „Úplná modelka,“ smáli jsme se. Díky slonímu setkání nás přepadl hlad, že bychom „snědli i slona“, a tak přišla na řadu svačinová pauza. Vždycky jsem si myslela, že okrást se těmi malými milými opičkami může nechat jen opravdový turista-blb, ale pokud se nechci za takového považovat, musím svůj názor přehodnotit. Ihned po rozbalení svačin, začal nefalšovaný opičí útok. Organizovaná tlupa paviánů se na nás vrhla stylem kapsářů z Václaváku. Zatímco nejmenší člen rodinky odlákal pozornost pokusem ukrást banán, opičí samec skočil na stůl a ukradl celou krabici s kuřetem, sendvičem a ovocem. Linus nás však uklidnil tím, že okradených je devět skupin z deseti. Pokud prý se chceme pomstít, ať příště uděláme jednu krabici navíc a sendviče naplníme feferonkami. To jsme sice nestihli, ale příště to určitě zkusíme.

Třetí den safari jsme vyrazili na cesty velmi brzy, ještě před svítáním. Nutno podotknout, že díky poloze těsně kolem rovníku trvají keňské dny a noci stejnou dobu, a proto ke svítání dochází kolem sedmé hodiny. Rána jsou velmi chladná a pro příště si balím i podzimní bundu a rukavice, nicméně pozorování pasoucích se zvířat při východu slunce je nezapomenutelný zážitek a teplé kakao při pozdní snídani v anglickém stylu prohřeje i nejzmrzlejší části těla. Snad každý v tuto chvíli pocítí důvod, proč byla Afrika tak oblíbeným místem pro dobrodruhy století páry.

Výškové budovy a slum? Vítejte v Nairobi!

V den odjezdu na workcamp jsem měla úžasnou možnost poznat pravou tvář Nairobi. Toto nepříliš staré město, postavené na železniční trase z přímořské Mombasy do Kisumu, největšího přístavu Viktoriina jezera, je také městem obrovských rozporů. V nové části se honosí vysokými kancelářskými budovami z šedesátých let, konferenčním centrem Kenyatta International Conference Centre a nově postaveným sportovním stadionem pro třicet tisíc lidí, většina tamějších obyvatel však žije v Kibeře, druhém největším africkém slumu. Doprava se potýká s obrovskými problémy a horko spolu s výfukovými plyny z prastarých aut dotváří tíživou atmosféru dusícího se města. Po několika minutách chůze směrem na autobusové nádraží jsme byli od typického afrického prachu špinaví od hlavy až k patě. „Vážně nevím, jak to místní zvládají, vypadat pořád tak čistě,“ polemizoval jeden z kolegů – dobrovolníků.


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

Reklama v autobuse

Cestování po Keni je pokaždé velký zážitek, a to i pokud vás nepostihnou žádné nehody ani defekty. Řidiči autobusů, kteří by se z fleku mohli přihlásit na Rallye Paříž – Dakar s velkou šancí na úspěch, absolutně neberou v potaz katastrofální stav cest a pravidelné zastávky po čtyřech hodinách jim opravdu nic neříkají. Místo u nás tak oblíbených promítání filmů během cest prochází uličkou obchodníci a prodávají všemožné zboží, někteří dokonce využívají prvků telemarketingu, který nás velice pobavil, přestože celé představení probíhalo ve svahilštině. Po osmi hodinách cesty jsme konečně vystoupili z autobusu v naději, že jde konečnou zastávkou. Nicméně nás po šesti až sedmi lidech naskládali do taxíků a jelo se dál. „Tohle nemůžu říct nikdy našim,“ vysoukala jsem ze sebe francouzsky přemýšlejíc o tom, jak by reagovali rodiče na náš způsob přepravy. To jsem ještě netušila, že přijdou časy, kdy nás v tom autě bude dvanáct.

Jsem boháč, protože mám mobil

Přivítání obyvatel Kuria West bylo více než srdečné, přestože jsme se cítili opravdu velice unaveni po dlouhé cestě, nemohli jsme netancovat s místními. Ve dvaceti prostě neodmítnete, když vás o tanec požádá šedesátiletý stařík.

Divize Kuria West je považována za jednu z nejchudších částí Keni. Lidé se živí převážně zemědělstvím, méně často pak pastevectvím. Kmen Kuria patří mezi minoritní a jejich jazykem mluví velké množství lidí v sousední Tanzanii. „Do Tanzanie to dojdete pěšky, vždyť je to jen třicet mil,“ sdělil nám místní stařík.

Při povinné představovací návštěvě v lokálních úřadech jsme se stali svědky další pro Afričany tolik typické vlastnosti, krom faktu, jak moc si potrpí na oficiality, veřejné proslovy ze svých úst a tituly, tak stejně tolik nevěnují pozornost komukoli jinému. Během oficiálního představování africký protějšek klidně bez omluvy zvedl zvonící mobilní telefon a se slovy:„Go on, please,“ začal telefonovat. Mobil slouží v Keni jako důkaz, že jste bohatí. Nebo spíše, že si na bohatého hrajete, protože drtivá většina majitelů telefonů nemá zavedenou doma elektřinu, a tak i za dobíjení musí platit.

Pole plná trávy

Jedním z hlavních vývozních artiklů Keni je tabák. Jeho pěstování na malebných kopečkách jihozápadní Keni mimo jiné způsobuje, že velké množství tamějších dětí vymění studium za okamžitý výdělek na poli. Nicméně nedostatek vzdělání i peněz nedovolí místním produkovat skutečně kvalitní plodiny, pole zůstávají zpravidla zarostlá trávou a jiným plevelem. O to tragikomičtěji pak vyzní několik prosperujících rostlin marihuany uprostřed skomírající kukuřice, která slouží místním jako základ stravování. Mhindi (svahilský výraz pro kukuřici) se připravuje buď pečená v ohni, jak jï známe i my v podobě kaše zvané porridge, nebo jako ugali, keňské variaci na houskový knedlík.


Syn Afriky aneb Obamamánie

Po dvou týdnech strávených návštěvami domů a domečků místních lidí a zapojování se do kultury komunity Nyamagagana jsme se rozhodli zbaběle utéct na víkend do míst s elektřinou a teplou vodou. Jelikož z Migori, „krajského města“ naší oblasti, to do Kisumu trvá jen kolem dvou a půl hodin podle autodopravce, což v evropském časy znamená čtyři hodinky cesty, cíl cesty byl jasný. Přístav Kisumu je třetí největší město v Keni, dnes známé celému světu zejména díky blízkosti rodného domu babičky Barracka Obamy. „Born Africa, manage America,“ hlásají snad všechny plakáty ve městě a hrdě zobrazují černošského prezidenta před vlajícími vlajkami USA a Keni. Pýchu na svého syna nezkalí ani fakt, že během červencové návštěvy Afriky prezident Obama navštívil Ghanu a ne „rodnou“ Keňu. I tak počet dětí se jménem Barrack Obama raketově vzrostl. Sama jsem měla tu čest jednoho chovat, zatímco jeho matka nám pobaveně ukazovala, jak dostat všudypřítomný oranžový prach z oblečení.

Nessie ve Viktoriině jezeru

Největší jezero černého kontinentu se kromě své rozlohy pyšní i jednou z největších kolonií vodního ptactva a skupinou hrochů, kteří jsou zde přísně chráněni. Jelikož nejsme žádní ornitologové, naše zvědavost nás zavedla do hroší zátoky. Díky citlivé kůži tráví tlustokožci celý den ponořeni do vody, a tak jsme se vydali „na hrochy“ k večeru. Loďka nás dovezla za šera asi na sto metrů od rodinky líně si plavajících obrů, kteří z dálky a v šeru připomínali fotky dokazující přítomnost pravěké příšery ve skotském Loch Ness. Blíž jsme se k nejnebezpeč­nějšímu zvířeti Afriky neodvážili.

Všechny turistické průvodce považují Kisumu za ideální místo pro nákup typicky afrických „crafts“, a proto jsme neodolali a vydali se na tržiště. Snaha prodejců vzbudit soucit provází Muzungu (svahilský výraz pro bělocha) na každém kroku a je opravdu nutné se obrnit, jelikož prodejci suvenýrů opravdu nepatří mezi chudinu. Co je pro Evropana pakatel, vydělá průměrný Keňan za měsíc. Bez smlouvání to nejde a neškodí ani drobné divadlo na téma „odcházím, protože naproti to prodávají za polovic“.


Nesnáším loučení

Odjezd se nesnesitelně blížil a my si uvědomovali, jak moc si lidé na sebe zvyknou během měsíce a jak málo vlastně potřebujeme k životu. Během posledních dní jsme dokončili práci na škole, rozloučili se s místními a slíbili, že hned jak se vrátíme zpět do Keni, určitě je navštívíme. Také začaly naplno přípravy na projekt zaměřený proti ženské obřízce, tak hojně praktikované v afrických zemích, a na podporu středoškolského vzdělání dívek. S těžkým srdcem a velkolepými plány jsme dojeli zpět do Nairobi a odtud každý sám domů.

Když jsme se poprvé setkali s naším campleaderem, řekl nám: „Pamatujte si, co cítíte, až budete opouštět Afriku, a řekněte to doma všem.“ Štěstí, že uvidím své blízké, se mísí se smutkem z opouštění té kouzelné země, kde děti chtějí chodit do školy, ale nemůžou, a dospělí doufají v lepší budoucnost, která v nejbližší době nepřijde.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Na skok k Lochneské příšeře

Až na severu Skotska, v oblasti horských velikánů a krajiny
několika se rozléhajících jezer má údajně žít proslulá Nessie. Často
nazývána jako Ness, Lochneská příšera či dokonce Lochneská nestvůra.
Byl by určitě obrovský hřích navštívit Skotsko a nevydat se po stopách
tajuplného stvoření. Nezbývá, než zamířit do oblasti Highlands, kde se
nachází nejen samotné jezero Loch Ness, ale i malebně se
rozprostírající horské masivy a údolí.

Až na severu Skotska, v oblasti horských velikánů a krajiny několika se rozléhajících jezer má údajně žít proslulá Nessie. Často nazývána jako Ness, Lochneská příšera či dokonce Lochneská nestvůra. Byl by určitě obrovský hřích navštívit Skotsko a nevydat se po stopách tajuplného stvoření. Nezbývá, než zamířit do oblasti Highlands, kde se nachází nejen samotné jezero Loch Ness, ale i malebně se rozprostírající horské masivy a údolí.

Skotský Robin Hood

Již od rána hustě prší. Nezmění to však nic na tom, že se snažím vypátrat Lochneskou příšeru. Cílem je národní park Trossachs, kde se nachází spousta příležitostí pro poznávání místní přírody. Jako první míří naše výprava do údolí Balquhidder, které se nachází kousek od městečka Callender. V tomto místě si přijdou na své zvláště vyznavači historie. Nachází se zde hrob Roba Roye, který bojoval proti Angličanům. Skotský národní hrdina může být mnohým známý především díky romanopisci Waltru Scottovi, který o něm pojednává ve svém historickém románu. Někdo Rob Roye nazývá místním Robinem Hoodem a to díky jeho hrdinským činům. Nesmíme ztrácet čas, jen se na okamžik skloníme nad hrobem Roba a hned poté vyrážíme za dalším poznáváním.


Mezi horskými velikány

Krajina v této oblasti má spíše zalesněný charakter a tím se odlišuje od typických rozlehlých, nezalesněných údolí s pasoucími se stády ovcí. Strmé vrcholky hor, z nichž stékají volně potůčky přebytečné dešťové vody, které hora není schopna pohltit, dotvářejí místu pravou atmosféru. Míříme dál na sever a v našem výhledu se táhne pohoří Three Sister, pod nímž se sklání údolí Glen Coe. Dokonce jsme poctěni pohledem na nejvyšší horu Ben Nevis. Se svými 1344 metry je dokonce nejvyšší horou Velké Británie. Touha uvidět Lochnesku je však větší než zdolat právě tuto horu a proto mi musí stačit jen pohled na ni. Zdolám pouze menší horu Ben Ann, na jejímž vrcholu je perfektní výhled na některá jezera.

Jazyková škola Elvis pořádá kvalitní kurzy angličtiny. Výuka angličtiny se Vám může hodit, ať už jedete do Skotska, Anglie, či jiné anglicky mluvící země.

Fort Augustus a jeho „nej“

A jelikož jsem zvědavá, zda na mě Nessie čeká, míříme do vesnice Fort Augustus, které je cílem turistů bažících se setkat s tajemným stvořením. V tomto městečku se naskýtá také zajímavá podívaná na soustavu zdymadel na Kaledonském kanále. Kaledonský kanál je nejdelším ve Skotsku. Pozorovat funkci zdymadel na tomto kanále je možné právě ve Fort Augustu. Pokochám se pohledem na plavidla zdolávající díky tomuto zařízení výškový rozdíl a po této podívané už mě snad nic nezabrání v tom porozhlédnout se po příšerce.


Tváří v tvář Lochnesce

Nasedám na loď a jsem připravena na plavbu po jezeru Loch Ness. Před touto cestou jsem si pokládala otázku kdo, nebo co to vlastně je Lochneská příšera. Při mém pátrání jsem narazila na několik názorů. Podle některých vědců se jedná o druh zvířete, přesněji řečeno hada. Jiní se domnívají, že to je dinosaurus, druh ryby nebo dokonce vodní řasy. Jisté však je, že v této oblasti je na tomto tajuplném stvoření postaven slušný business. Není snad ani jeden obchůdek, kde by se nenašel suvenýr s podobou Nessie.


Také na lodi nás obchází jeden člen posádky a snaží se všechny přesvědčit o tom, jak příšeru viděl na vlastní oči. Vytahuje svůj mobilní telefon a chlubí se pořízenou fotografií s neidentifiko­vatelným objektem, který údajně má být příšerka. Na lodi jsou také různé sonary, radary, nebo alespoň jejich věrohodné napodobeniny, které neustále ukazují, v jaké hloubce se nacházíme a mají nám ohlásit případný výskyt toho úžasného monstra. Atmosféra perfektní až na to, že stále prší. Přestávám věřit, že zrovna mě se Lochneska zjeví a trochu zklamaně odcházím do podpalubí. A tam přišla ta dlouho očekávaná chvíle. Ano, skutečně Nessie přímo na obzoru. Honem vytahuji fotoaparát a mačkám spoušť, jako o závod. Pokud jste tedy ještě nikdy neviděli Lochneskou příšeru na vlastní oči, je čas vyrazit směr Skotsko a nechat se povozit po místním Loch Nesském jezeře. A jestli vás toulky za záhadným zjevením nelákají, jistě nebudete litovat, když vyrazíte za poznáním některého z dalších jezer, na které v této oblasti narazíte.

Až na severu Skotska, v oblasti horských velikánů a krajiny několika se rozléhajících jezer má údajně žít proslulá Nessie. Často nazývána jako Ness, Lochneská příšera či dokonce Lochneská nestvůra. Byl by určitě obrovský hřích navštívit Skotsko a nevydat se po stopách tajuplného stvoření. Nezbývá, než zamířit do oblasti Highlands, kde se nachází nejen samotné jezero Loch Ness, ale i malebně se rozprostírající horské masivy a údolí.

Skotský Robin Hood

Již od rána hustě prší. Nezmění to však nic na tom, že se snažím vypátrat Lochneskou příšeru. Cílem je národní park Trossachs, kde se nachází spousta příležitostí pro poznávání místní přírody. Jako první míří naše výprava do údolí Balquhidder, které se nachází kousek od městečka Callender. V tomto místě si přijdou na své zvláště vyznavači historie. Nachází se zde hrob Roba Roye, který bojoval proti Angličanům. Skotský národní hrdina může být mnohým známý především díky romanopisci Waltru Scottovi, který o něm pojednává ve svém historickém románu. Někdo Rob Roye nazývá místním Robinem Hoodem a to díky jeho hrdinským činům. Nesmíme ztrácet čas, jen se na okamžik skloníme nad hrobem Roba a hned poté vyrážíme za dalším poznáváním.


Mezi horskými velikány

Krajina v této oblasti má spíše zalesněný charakter a tím se odlišuje od typických rozlehlých, nezalesněných údolí s pasoucími se stády ovcí. Strmé vrcholky hor, z nichž stékají volně potůčky přebytečné dešťové vody, které hora není schopna pohltit, dotvářejí místu pravou atmosféru. Míříme dál na sever a v našem výhledu se táhne pohoří Three Sister, pod nímž se sklání údolí Glen Coe. Dokonce jsme poctěni pohledem na nejvyšší horu Ben Nevis. Se svými 1344 metry je dokonce nejvyšší horou Velké Británie. Touha uvidět Lochnesku je však větší než zdolat právě tuto horu a proto mi musí stačit jen pohled na ni. Zdolám pouze menší horu Ben Ann, na jejímž vrcholu je perfektní výhled na některá jezera.

Jazyková škola Elvis pořádá kvalitní kurzy angličtiny. Výuka angličtiny se Vám může hodit, ať už jedete do Skotska, Anglie, či jiné anglicky mluvící země.

Fort Augustus a jeho „nej“

A jelikož jsem zvědavá, zda na mě Nessie čeká, míříme do vesnice Fort Augustus, které je cílem turistů bažících se setkat s tajemným stvořením. V tomto městečku se naskýtá také zajímavá podívaná na soustavu zdymadel na Kaledonském kanále. Kaledonský kanál je nejdelším ve Skotsku. Pozorovat funkci zdymadel na tomto kanále je možné právě ve Fort Augustu. Pokochám se pohledem na plavidla zdolávající díky tomuto zařízení výškový rozdíl a po této podívané už mě snad nic nezabrání v tom porozhlédnout se po příšerce.


Tváří v tvář Lochnesce

Nasedám na loď a jsem připravena na plavbu po jezeru Loch Ness. Před touto cestou jsem si pokládala otázku kdo, nebo co to vlastně je Lochneská příšera. Při mém pátrání jsem narazila na několik názorů. Podle některých vědců se jedná o druh zvířete, přesněji řečeno hada. Jiní se domnívají, že to je dinosaurus, druh ryby nebo dokonce vodní řasy. Jisté však je, že v této oblasti je na tomto tajuplném stvoření postaven slušný business. Není snad ani jeden obchůdek, kde by se nenašel suvenýr s podobou Nessie.


Také na lodi nás obchází jeden člen posádky a snaží se všechny přesvědčit o tom, jak příšeru viděl na vlastní oči. Vytahuje svůj mobilní telefon a chlubí se pořízenou fotografií s neidentifiko­vatelným objektem, který údajně má být příšerka. Na lodi jsou také různé sonary, radary, nebo alespoň jejich věrohodné napodobeniny, které neustále ukazují, v jaké hloubce se nacházíme a mají nám ohlásit případný výskyt toho úžasného monstra. Atmosféra perfektní až na to, že stále prší. Přestávám věřit, že zrovna mě se Lochneska zjeví a trochu zklamaně odcházím do podpalubí. A tam přišla ta dlouho očekávaná chvíle. Ano, skutečně Nessie přímo na obzoru. Honem vytahuji fotoaparát a mačkám spoušť, jako o závod. Pokud jste tedy ještě nikdy neviděli Lochneskou příšeru na vlastní oči, je čas vyrazit směr Skotsko a nechat se povozit po místním Loch Nesském jezeře. A jestli vás toulky za záhadným zjevením nelákají, jistě nebudete litovat, když vyrazíte za poznáním některého z dalších jezer, na které v této oblasti narazíte.

Ráj pro botaniky na ostrově Guadeloupe

Na karibské ostrovy jezdíme z řady důvodů – někdo se rozloží
na pláži, jiný si jede nakoupit špičkový rum, další za přírodou.
A právě tuhle možnost nabízí karibský ostrov Guadeloupe, který
šéfuje francouzské části Karibiku.

Na karibské ostrovy jezdíme z řady důvodů – někdo se rozloží na pláži, jiný si jede nakoupit špičkový rum, další za přírodou. A právě tuhle možnost nabízí karibský ostrov Guadeloupe, který šéfuje francouzské části Karibiku.

Oba ostrovy se od sebe značně liší, placatý Grande-Terre je turistickým rájem, zatímco hornatý a deštným pralesem pokrytý Basse-Terre má sice pláží také víc než dost, ale písek je našedlý až černý, takže opticky láká mnohem méně. Na Basse-Terre si na své přijde zejména turista milující klid a pokud navíc touží po přírodě, může si jí dopřát, co srdce ráčí. Největší lákadla jsou dvě: jedním je 20 000 hektarový zázrak tropické přírody v podobě parku Parc National de la Guadeloupe, kde si odvážlivec (hrozí mu tak akorát promoknutí, zato téměř pořád) může prohlédnout nejen tropický dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a v případě spolupracující přírody i téměř 1 500 metrů vysokou sopku La Soufiere. Coby lenoch jsem odmítl osmihodinovou expedici na sopku a spíše jsem se snažil juknout sopce do soukromí z pohodlí silnice kroužící kolem ostrova a především z města Basse-Terre. Po pravdě řečeno nepodařilo se, La Soufiere byla zahalena do závoje mraku a mlhy. To mne poněkud utěšilo, protože o moc víc bych neviděl ani, kdybych se potil cestou nahoru pěšky.


Botanická zahrada

Druhým lákadlem je zcela mimořádná botanická zahrada, kterou najdeme nad ospalým městečkem Deshaies. Budeme k tomu potřebovat auto, neboť místní veřejná doprava má do dokonalosti daleko, cesta však bude stát za to. Na sedmi hektarech je naprostý botanický ráj, nabízející na jedné straně více než 200 místních rostlin a dřevin, ale také bohatý výměr importované flóry. Je nutné si uvědomit, že prakticky všechny komerčně důležité rostliny a stromy se do Karibiku dostaly až s bělochy.


Vstupné není z nejnižších, 13 a půl eura na první chvíli zarazí, když se ale pustíme do cestiček mezi jezírky a vodopády, brzy přestaneme litovat investované valuty a ani nám nepřijde, že zahrada existuje jenom něco málo přes 20 let. Vše je nejen velice solidně popsáno, ale navíc často složeno do společných oblastí, takže na jednom kuse můžeme obdivovat roje kolibříků létajících kolem desítek velkých kultivarů Bougainvileí, o kus dál se zase procházíme stromořadím plným orchidejí. S nimi se zde určitě nenadřou, na Guadeloupe jich roste nejméně 100 druhů. Následuje háj ibišků, vystřídaný pestrobarevnými zázvory. Zapomenout se nedá ani na arboretum, zaměřené zejména na palmy. Zlatím hřebem je desetimetrový vodopád, jehož strany jsou věnovány vodomilným rostlinám, milovníci fotografií ale musí přijít odpoledne, jinak je vodopád proti slunci.

Vše za poplatek

Celá zahrada je zajímavou směsí poklidem dýchající přírody a na ospalý Karibik nečekaného smyslu pro kšeft. U velkého rybníku obrostlého bambusovým hájem a plném leknínů si za jedno euro můžeme v automatu koupit pytlík krmiva pro pestrobarevné ryby ve vodě, na druhé straně zahrady je zase poměrně velká voliéra, do které je možné vstoupit. Zatímco pro Ary a Amazoňany tady byly kreolské domečky vybarvené tak, aby ladily s papoušky, menší Lori se volně pohybovali po voliéře a spokojeně pózovali nadšeným turistům. A aby ne, na kraji stojí další automat a za další euro dostaneme pytlík s oříšky.

Venku potom čekají další tématické okruhy, kterých je celkem patnáct – nejdříve stromy s jedlými plody, i když tady je to spíše jako procházka světem – kokosová palma a papája přišla z Indie, litchi z Číny, avokádo z Brazílie, mango ze vzdáleného Réunionu, chlebovník z Polynésie. A následuje kousek věnovaný masožravým rostlinám, za nimi se u země krčí kaktusy a sukulenty. Pozornost získává kaktus se snad nejpodivuhodnější historií – Gymnocalycium michalovichii. Pokud si botanici úplně nevymýšlejí, tak jej objevil Michalovic v kulturách po atomovém výbuchu v Hirošimě. Zatímco amatéři občas považují červenou část za květ či plod, ve skutečnosti červená Gymnocalycia ztratila chlorofyl, takže přežívá pouze po naroubování na jiný kaktus, nejčastěji Hylocereus. Zahrada je opravdu okouzlující, navíc kvetoucí keře a rostliny se občas doslova prohýbají pod motýly, a pokud při procházce několika kilometry pěšinek neuvidíme desítky kolibříků, měli bychom po návratu navštívit očního doktora


Pokud se hodláme plácnout přes kapsu, na kraji botanické zahrady je malý hotýlek a několik vil k pronájmu. Neomezený přístup do botanické zahrady je v obou případech samozřejmostí. Velké zahradnictví hned za dveřmi v nás Evropanech asi vzbudí spíše závist, ale můžeme se s ním procházet do libosti a ověřit si přitom, co jsme si z botanické zahrady zapamatovali.

Ať již jsme sem přijeli za jakýmkoliv účelem, odlétat budeme spokojení, opálení a ověnčení taškami s rumem. A jelikož mateřská Francie drží ceny letenek na mimořádně příznivé úrovni, nepochybně se sem příští rok zase vrátíme. Pro rum, pro dotek kreolské pohody a pro krásu zdejší přírody.

Na karibské ostrovy jezdíme z řady důvodů – někdo se rozloží na pláži, jiný si jede nakoupit špičkový rum, další za přírodou. A právě tuhle možnost nabízí karibský ostrov Guadeloupe, který šéfuje francouzské části Karibiku.

Oba ostrovy se od sebe značně liší, placatý Grande-Terre je turistickým rájem, zatímco hornatý a deštným pralesem pokrytý Basse-Terre má sice pláží také víc než dost, ale písek je našedlý až černý, takže opticky láká mnohem méně. Na Basse-Terre si na své přijde zejména turista milující klid a pokud navíc touží po přírodě, může si jí dopřát, co srdce ráčí. Největší lákadla jsou dvě: jedním je 20 000 hektarový zázrak tropické přírody v podobě parku Parc National de la Guadeloupe, kde si odvážlivec (hrozí mu tak akorát promoknutí, zato téměř pořád) může prohlédnout nejen tropický dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a v případě spolupracující přírody i téměř 1 500 metrů vysokou sopku La Soufiere. Coby lenoch jsem odmítl osmihodinovou expedici na sopku a spíše jsem se snažil juknout sopce do soukromí z pohodlí silnice kroužící kolem ostrova a především z města Basse-Terre. Po pravdě řečeno nepodařilo se, La Soufiere byla zahalena do závoje mraku a mlhy. To mne poněkud utěšilo, protože o moc víc bych neviděl ani, kdybych se potil cestou nahoru pěšky.


Botanická zahrada

Druhým lákadlem je zcela mimořádná botanická zahrada, kterou najdeme nad ospalým městečkem Deshaies. Budeme k tomu potřebovat auto, neboť místní veřejná doprava má do dokonalosti daleko, cesta však bude stát za to. Na sedmi hektarech je naprostý botanický ráj, nabízející na jedné straně více než 200 místních rostlin a dřevin, ale také bohatý výměr importované flóry. Je nutné si uvědomit, že prakticky všechny komerčně důležité rostliny a stromy se do Karibiku dostaly až s bělochy.


Vstupné není z nejnižších, 13 a půl eura na první chvíli zarazí, když se ale pustíme do cestiček mezi jezírky a vodopády, brzy přestaneme litovat investované valuty a ani nám nepřijde, že zahrada existuje jenom něco málo přes 20 let. Vše je nejen velice solidně popsáno, ale navíc často složeno do společných oblastí, takže na jednom kuse můžeme obdivovat roje kolibříků létajících kolem desítek velkých kultivarů Bougainvileí, o kus dál se zase procházíme stromořadím plným orchidejí. S nimi se zde určitě nenadřou, na Guadeloupe jich roste nejméně 100 druhů. Následuje háj ibišků, vystřídaný pestrobarevnými zázvory. Zapomenout se nedá ani na arboretum, zaměřené zejména na palmy. Zlatím hřebem je desetimetrový vodopád, jehož strany jsou věnovány vodomilným rostlinám, milovníci fotografií ale musí přijít odpoledne, jinak je vodopád proti slunci.

Vše za poplatek

Celá zahrada je zajímavou směsí poklidem dýchající přírody a na ospalý Karibik nečekaného smyslu pro kšeft. U velkého rybníku obrostlého bambusovým hájem a plném leknínů si za jedno euro můžeme v automatu koupit pytlík krmiva pro pestrobarevné ryby ve vodě, na druhé straně zahrady je zase poměrně velká voliéra, do které je možné vstoupit. Zatímco pro Ary a Amazoňany tady byly kreolské domečky vybarvené tak, aby ladily s papoušky, menší Lori se volně pohybovali po voliéře a spokojeně pózovali nadšeným turistům. A aby ne, na kraji stojí další automat a za další euro dostaneme pytlík s oříšky.

Venku potom čekají další tématické okruhy, kterých je celkem patnáct – nejdříve stromy s jedlými plody, i když tady je to spíše jako procházka světem – kokosová palma a papája přišla z Indie, litchi z Číny, avokádo z Brazílie, mango ze vzdáleného Réunionu, chlebovník z Polynésie. A následuje kousek věnovaný masožravým rostlinám, za nimi se u země krčí kaktusy a sukulenty. Pozornost získává kaktus se snad nejpodivuhodnější historií – Gymnocalycium michalovichii. Pokud si botanici úplně nevymýšlejí, tak jej objevil Michalovic v kulturách po atomovém výbuchu v Hirošimě. Zatímco amatéři občas považují červenou část za květ či plod, ve skutečnosti červená Gymnocalycia ztratila chlorofyl, takže přežívá pouze po naroubování na jiný kaktus, nejčastěji Hylocereus. Zahrada je opravdu okouzlující, navíc kvetoucí keře a rostliny se občas doslova prohýbají pod motýly, a pokud při procházce několika kilometry pěšinek neuvidíme desítky kolibříků, měli bychom po návratu navštívit očního doktora


Pokud se hodláme plácnout přes kapsu, na kraji botanické zahrady je malý hotýlek a několik vil k pronájmu. Neomezený přístup do botanické zahrady je v obou případech samozřejmostí. Velké zahradnictví hned za dveřmi v nás Evropanech asi vzbudí spíše závist, ale můžeme se s ním procházet do libosti a ověřit si přitom, co jsme si z botanické zahrady zapamatovali.

Ať již jsme sem přijeli za jakýmkoliv účelem, odlétat budeme spokojení, opálení a ověnčení taškami s rumem. A jelikož mateřská Francie drží ceny letenek na mimořádně příznivé úrovni, nepochybně se sem příští rok zase vrátíme. Pro rum, pro dotek kreolské pohody a pro krásu zdejší přírody.

Město na vápencovém útese – italské Vieste

Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá
jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně
rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží
lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas
zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se
snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát.

Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát. Místní mají situaci pod kontrolou.

Středobod světa


Vzhůru k nebi vybíhající kamenný monolit Pizzomuno, označován často za středobod světa a po jeho levé straně se na bíle zářícím vápencovém útese nad mořem rozprostírající historické město Vieste. Místo, kde je cítit pravá jižanská atmosféra je vzdálené 1350 km od Mikulova.

Ubytování v této oblasti nabízí jak hotely, tak soukromé apartmány. Pro méně náročné jsou k dispozici kempy, které jsou většinou situovány mimo historické městečko. Nachází se v okrajové části vzdálené v průměru asi půl hodiny chůze od města. Většina kempů je od prostorné písečné pláže s pozvolným vstupem do vody vzdálena jen pár kroků. Po chodníku vedoucímu podél pobřeží a pomocí ukazatelů mířím směrem ke starému městu, jehož bílé domečky vystavěné na skále jsou vidět již zdáli. Cestou lze narazit na hrad, katedrálu, maják, ale především projít i ty nejmenší uličky a zákoutí a poznat tak skutečný život místních lidí, kteří neodešli do rozrůstajících se moderních měst, ale zůstali dál skromně žít v jejich Vieste. Tady pro mě teprve začíná pravá Itálie. Místní kavárničky a restaurace jsou ve večerních hodinách přeplněné lidmi užívajícími si noční život a ve vzduchu je cítit vůně pravé italské pizzy.

Na pláž výtahem


Toto místo je proslavené především spoustou jeskyní nacházejících se směrem dolů od Vieste. Neztrácíme čas a vydáváme se na výlet na moře. Podél pobřeží svištíme na motorové loďce jižně od Vieste. Díky italskému průvodci a delegátovi české cestovky, který slouží jako překladatel, se o okolí dozvíme řadu informací. Projíždíme kolem Testa del Gargano – Hlava Gargána, koupeme se na oblázkové pláži, která je po povalování na písečných plážích zpestřením, míjíme zátoku Baia di Campa (Zátoka polní), zátoku Portogreco až k zátoce Baia delle Zagare (Zátoka pomerančových květů), což je jedna z turistických částí městečka Mattinata. V průběhu cesty lze na několika místech vidět mezi skalisky malé romantické plážičky. Tyto pláže jsou obklopeny skálou a k přístupu k moři tady slouží především výtahy, vestavěné ve skále. Z lodě je jich možné zpozorovat.

Pohádkovou oblast tvoří především jeskyně různých tvarů tzv. grotty. Každá má své jméno – Rajčatová jeskyně, Velký zvon, Probořená, Malířova paleta, Jeskyně snů a spousty dalších. Ke svému jménu přicházejí většinou podle toho, co je specifikuje nebo čemu se podobají (např. Jeskyně dvou očí – podle otvorů, připomínajících oči). Úzkými skulinami, kde propluje stěží jedna loďka, se dostáváme až do samotného nitra jeskyně. Je tu krásně. Gargáno má zkrátka co nabídnout.


Jak se dostat do Vieste?

Naše trasa z ČR vedla z Mikulova směrem na Vídeň, dále pak na Klagenfurt, Tarvisio, Rimini, Anconu, Pescaru až do Vieste. Nejlepší je do této oblasti zvolit cestu autem, nebo pokud si netroufáte řídit sami, tak autobusem. Pobytové zájezdy do této oblasti pořádá poměrně hodně cestovních kanceláří. V srpnu má hodně Italů dovolenou, takže je zde docela přelidněno, rušno a dochází ke zdražování cen služeb, neboť Italové tráví dovolenou také v přímořských oblastech. Některé cestovní kanceláře dokonce srpnové termíny nemají ve své nabídce. Proto je lepší na dovolenou vyrazit v červnu, červenci nebo září.

Na samotném nejvýchodnějším výběžku italské boty se rozléhá jadranským mořem omývaný poloostrov Gargáno. Na rozdíl od převážně rovinaté oblasti na sever od Gargána, tady začínají mořské pobřeží lemovat skaliska, jeskyně a zátoky. I přesto, že oblast bývá občas zachvácena požáry a v okolí se rozléhá zvuk vrtulníků, které se snaží zkrotit nebezpečné plameny z výšky, není čeho se bát. Místní mají situaci pod kontrolou.

Středobod světa


Vzhůru k nebi vybíhající kamenný monolit Pizzomuno, označován často za středobod světa a po jeho levé straně se na bíle zářícím vápencovém útese nad mořem rozprostírající historické město Vieste. Místo, kde je cítit pravá jižanská atmosféra je vzdálené 1350 km od Mikulova.

Ubytování v této oblasti nabízí jak hotely, tak soukromé apartmány. Pro méně náročné jsou k dispozici kempy, které jsou většinou situovány mimo historické městečko. Nachází se v okrajové části vzdálené v průměru asi půl hodiny chůze od města. Většina kempů je od prostorné písečné pláže s pozvolným vstupem do vody vzdálena jen pár kroků. Po chodníku vedoucímu podél pobřeží a pomocí ukazatelů mířím směrem ke starému městu, jehož bílé domečky vystavěné na skále jsou vidět již zdáli. Cestou lze narazit na hrad, katedrálu, maják, ale především projít i ty nejmenší uličky a zákoutí a poznat tak skutečný život místních lidí, kteří neodešli do rozrůstajících se moderních měst, ale zůstali dál skromně žít v jejich Vieste. Tady pro mě teprve začíná pravá Itálie. Místní kavárničky a restaurace jsou ve večerních hodinách přeplněné lidmi užívajícími si noční život a ve vzduchu je cítit vůně pravé italské pizzy.

Na pláž výtahem


Toto místo je proslavené především spoustou jeskyní nacházejících se směrem dolů od Vieste. Neztrácíme čas a vydáváme se na výlet na moře. Podél pobřeží svištíme na motorové loďce jižně od Vieste. Díky italskému průvodci a delegátovi české cestovky, který slouží jako překladatel, se o okolí dozvíme řadu informací. Projíždíme kolem Testa del Gargano – Hlava Gargána, koupeme se na oblázkové pláži, která je po povalování na písečných plážích zpestřením, míjíme zátoku Baia di Campa (Zátoka polní), zátoku Portogreco až k zátoce Baia delle Zagare (Zátoka pomerančových květů), což je jedna z turistických částí městečka Mattinata. V průběhu cesty lze na několika místech vidět mezi skalisky malé romantické plážičky. Tyto pláže jsou obklopeny skálou a k přístupu k moři tady slouží především výtahy, vestavěné ve skále. Z lodě je jich možné zpozorovat.

Pohádkovou oblast tvoří především jeskyně různých tvarů tzv. grotty. Každá má své jméno – Rajčatová jeskyně, Velký zvon, Probořená, Malířova paleta, Jeskyně snů a spousty dalších. Ke svému jménu přicházejí většinou podle toho, co je specifikuje nebo čemu se podobají (např. Jeskyně dvou očí – podle otvorů, připomínajících oči). Úzkými skulinami, kde propluje stěží jedna loďka, se dostáváme až do samotného nitra jeskyně. Je tu krásně. Gargáno má zkrátka co nabídnout.


Jak se dostat do Vieste?

Naše trasa z ČR vedla z Mikulova směrem na Vídeň, dále pak na Klagenfurt, Tarvisio, Rimini, Anconu, Pescaru až do Vieste. Nejlepší je do této oblasti zvolit cestu autem, nebo pokud si netroufáte řídit sami, tak autobusem. Pobytové zájezdy do této oblasti pořádá poměrně hodně cestovních kanceláří. V srpnu má hodně Italů dovolenou, takže je zde docela přelidněno, rušno a dochází ke zdražování cen služeb, neboť Italové tráví dovolenou také v přímořských oblastech. Některé cestovní kanceláře dokonce srpnové termíny nemají ve své nabídce. Proto je lepší na dovolenou vyrazit v červnu, červenci nebo září.

Expedice do slovenských jeskyní

Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela.
U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec
neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a
Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled
na Velkou Fatru.

Slovákia MINIEXPE 21. – 23. 8. 2009

Personální složení: Pavel Kotrla, Dalibor Pastorek, Tomáš Pastrňák, Pavel Piskoř, Martina Šmídová, Martina Žourková

Tak tahle hora vápence nás vyprovokovala k zorganizování mini expedice na Slovensko a dala do kupy partu úžasných lidiček. Všechny nás totiž spojila snaha prožít něco nevšedního a taky obrovská zvědavost a zvídavost, jaké krásy skrývá Slovenské podzemí.

Vyjeli jsme z OV v 16.30 a se zastávkami v Petřvaldě a Příboře jsme byli v Lískovej v 20.15. Našli jsme se s kamarády z Ružomberské skupiny bez nějakých problémů, protože nás prozradil netopýr na kufru. Po zběžné lustraci co, kdo, jak a proč jsme vybalili, postavili stany a hlavně se pustili do konzumace hory zásob. Jak jsme později zjistili, chleba měl každý hořčici nikdo. Slovenské jeskyňáře očividně rozradostnil ostravský mls – což je domácí kořalka Š+J+H (mix švestky, jablka, hrušky). Nastala pružnější komunikace a najednou jsme se bavili jako bychom se znali celou věčnost a byli velmi dobří známí. Každý mlsal na co měl chuť a přitom jsme vstřebávali důležité informace o jeskyni. Já měla jen představu, že to je klasický nenáročný choďák podle videa, které mají na stránkách, a proto jsem vzala i dva úplné začátečníky. Uf, kde že byla pravda. Při opékání z kluků začalo vypadávat, kde jsou náročné lezecí partie a mně začal docházet optimismus a představa co se může stát, mi nedopřála klidného spánku.


Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru. Probrali se i Slovenští bratia Miro, Miro a Maro. Miro Jurečka nám při snídani povídal o historii jeskyně, jenž je velice zajímavá.

Název kopce, kde se jeskyně nachází je údajně odvozen od červených mnichů (Templářů), kteří zde údajně pobývali a snad zde zanechali i nějakou bednu s pokladem. Ovšem jeskyně byla známa už od dob eneolitu, o čem svědčí nálezy kosterní, keramické a ozdobné. Jednoznačně nejvýznamnějším je objev měděného býčího dvojzápřahu, který je datován do roku 4 tis. p. n. l. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že takové výtvarné zpracování domestikovaného zvířete nemá na Slovensku obdobu. Navíc podobný nález byl zaznamenán ještě v Polské Bytyni, ale všeobecně se předpokládá import těchto výrobků ze středomoří či Mezopotámie. Poté byla jeskyně obývána i v období kultur lužické, púchovské, v době římské a také částečně ve středověku.

V poslední době sloužila jako úkryt partyzánů během Slovenského Národního Povstání. Poté už nastala éra, kdy začali v jeskyni pracovat jeskyňáři, kteří jeskyně nedrancují, ale starají se o jejich záchranu pro příští generace.

Dobrodružství začíná

Kolem desáté hodiny jsme vlezli celí nadržení do jeskyně a podle Mira nás čeká 6hodinový pobyt v podzemí. Náležitě jsme se na to vybavili pitím, tatrankama a chlebem. Nejdříve jsme procházeli docela prostorné úvodní partie a nestačili obdivovat a fotit tu nádheru kolem nás. Poté se kluci rozhodli zpestřit nám prohlídku i náročnějšími partiemi. Když jsem se asi po dvacáté soukala do plazivky, která byla evidentně uzší než některé mé partie abdikovala jsem na funkci vůdce smečky a už jsem volila pobyt jen v prostorách, kde se dala narovnat záda a nehoblovaly se hýždě. V partiích zvané hotel B jsme potkali jinou skupinu jeskyňářů, kterou vedl Ken a ke které jsme se připojili. Prošli jsme si další hodně prostorné části jeskyně a ta méně korpulentní část výpravy pokračovala dál a já jsem se rozhodla prozkoumat terén i na povrchu. Venku svítilo sluníčko, a tak můj zablácený overal brzy oschnul a všude přítomné bláto šlo pěkně dolů.


Vydávám se prohlídnout si vodopád Lúčky a pociťuji hlad. Vracím se do Lískovej a odpočívám. Najednou ke mně kráčejí dva lidé, mám obavy, co se stalo. Ovšem oni byli krajané z Kopřivnice a došli na pokec. Už jsem měla strach, že je to krvelačný starosta Lískové a roztrhá mě na kusy. Po nějaké chvíli přicházejí celá banda a všeci zdrávi. Jsou jedna velká kula bahna. Dojmů je spousta a nabíráme směr hospoda na nějaké fajné papíno. Usnuli jsme jako by nás hodili do vody.

Dëmenovská ladová jeskyně

Druhý den jsme se probudili do ne moc příjemného počasí, prší a je chladno. To nás ovšem neodradí od návštěvy Dëmenovské ladové jeskyně, kde jako jeskyňáři máme vstup zdarma. Všem se nám prohlídka líbila, ale jsme zvyklí na něco jiného. Tak nám kluci slíbili, že nás příště vezmou do nepřístupných částí. Loučíme se opět u dobrého jídla v Mikuláši a po té nabíráme směr Ostrava.


Byl to zase jednou povedený víkend plný prožitků a zážitků, na které jen tak brzy nezapomene. Hlavní ale bylo, že se podařilo dát dohromady 10 super lidiček, kteří mají společnou lásku k přírodě a jsou ochotni pro ni také něco obětovat. Hodně mě překvapilo, že v Ružomberské skupině jsou i studenti tedy mlaďoši, kteří místo sobotní diskotéky tráví čas v bahně jeskyní. Klobouk dolů.

Dojeli jsme v pořádku akorád si nějakou dobu budeme lízat rány. Asi po třech dnech za mnou přišla sekretářka s otázkou, jestli mě doma přítel nebije, protože jsem byla samá modřina. Těžce jsem ji přesvědčovala, že na mě nikdo nesáhl, že za vše může můj obdiv k podzemním prostorám.

Už se těším na další akce v podzemí a zase vám o nich podám report.

Slovákia MINIEXPE 21. – 23. 8. 2009

Personální složení: Pavel Kotrla, Dalibor Pastorek, Tomáš Pastrňák, Pavel Piskoř, Martina Šmídová, Martina Žourková

Tak tahle hora vápence nás vyprovokovala k zorganizování mini expedice na Slovensko a dala do kupy partu úžasných lidiček. Všechny nás totiž spojila snaha prožít něco nevšedního a taky obrovská zvědavost a zvídavost, jaké krásy skrývá Slovenské podzemí.

Vyjeli jsme z OV v 16.30 a se zastávkami v Petřvaldě a Příboře jsme byli v Lískovej v 20.15. Našli jsme se s kamarády z Ružomberské skupiny bez nějakých problémů, protože nás prozradil netopýr na kufru. Po zběžné lustraci co, kdo, jak a proč jsme vybalili, postavili stany a hlavně se pustili do konzumace hory zásob. Jak jsme později zjistili, chleba měl každý hořčici nikdo. Slovenské jeskyňáře očividně rozradostnil ostravský mls – což je domácí kořalka Š+J+H (mix švestky, jablka, hrušky). Nastala pružnější komunikace a najednou jsme se bavili jako bychom se znali celou věčnost a byli velmi dobří známí. Každý mlsal na co měl chuť a přitom jsme vstřebávali důležité informace o jeskyni. Já měla jen představu, že to je klasický nenáročný choďák podle videa, které mají na stránkách, a proto jsem vzala i dva úplné začátečníky. Uf, kde že byla pravda. Při opékání z kluků začalo vypadávat, kde jsou náročné lezecí partie a mně začal docházet optimismus a představa co se může stát, mi nedopřála klidného spánku.


Ráno jsem byla na nohách jako první, protože mne vzbudily zvony kostela. U nás se zvoní v šest a na Slovensku v pět. Ostatní vůbec neměli pochopení pro moje brzké vstávání, ale nakonec vylezli. Dali a Pavel spali v portále jeskyně a odtamtud se naskýtal úžasný výhled na Velkou Fatru. Probrali se i Slovenští bratia Miro, Miro a Maro. Miro Jurečka nám při snídani povídal o historii jeskyně, jenž je velice zajímavá.

Název kopce, kde se jeskyně nachází je údajně odvozen od červených mnichů (Templářů), kteří zde údajně pobývali a snad zde zanechali i nějakou bednu s pokladem. Ovšem jeskyně byla známa už od dob eneolitu, o čem svědčí nálezy kosterní, keramické a ozdobné. Jednoznačně nejvýznamnějším je objev měděného býčího dvojzápřahu, který je datován do roku 4 tis. p. n. l. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že takové výtvarné zpracování domestikovaného zvířete nemá na Slovensku obdobu. Navíc podobný nález byl zaznamenán ještě v Polské Bytyni, ale všeobecně se předpokládá import těchto výrobků ze středomoří či Mezopotámie. Poté byla jeskyně obývána i v období kultur lužické, púchovské, v době římské a také částečně ve středověku.

V poslední době sloužila jako úkryt partyzánů během Slovenského Národního Povstání. Poté už nastala éra, kdy začali v jeskyni pracovat jeskyňáři, kteří jeskyně nedrancují, ale starají se o jejich záchranu pro příští generace.

Dobrodružství začíná

Kolem desáté hodiny jsme vlezli celí nadržení do jeskyně a podle Mira nás čeká 6hodinový pobyt v podzemí. Náležitě jsme se na to vybavili pitím, tatrankama a chlebem. Nejdříve jsme procházeli docela prostorné úvodní partie a nestačili obdivovat a fotit tu nádheru kolem nás. Poté se kluci rozhodli zpestřit nám prohlídku i náročnějšími partiemi. Když jsem se asi po dvacáté soukala do plazivky, která byla evidentně uzší než některé mé partie abdikovala jsem na funkci vůdce smečky a už jsem volila pobyt jen v prostorách, kde se dala narovnat záda a nehoblovaly se hýždě. V partiích zvané hotel B jsme potkali jinou skupinu jeskyňářů, kterou vedl Ken a ke které jsme se připojili. Prošli jsme si další hodně prostorné části jeskyně a ta méně korpulentní část výpravy pokračovala dál a já jsem se rozhodla prozkoumat terén i na povrchu. Venku svítilo sluníčko, a tak můj zablácený overal brzy oschnul a všude přítomné bláto šlo pěkně dolů.


Vydávám se prohlídnout si vodopád Lúčky a pociťuji hlad. Vracím se do Lískovej a odpočívám. Najednou ke mně kráčejí dva lidé, mám obavy, co se stalo. Ovšem oni byli krajané z Kopřivnice a došli na pokec. Už jsem měla strach, že je to krvelačný starosta Lískové a roztrhá mě na kusy. Po nějaké chvíli přicházejí celá banda a všeci zdrávi. Jsou jedna velká kula bahna. Dojmů je spousta a nabíráme směr hospoda na nějaké fajné papíno. Usnuli jsme jako by nás hodili do vody.

Dëmenovská ladová jeskyně

Druhý den jsme se probudili do ne moc příjemného počasí, prší a je chladno. To nás ovšem neodradí od návštěvy Dëmenovské ladové jeskyně, kde jako jeskyňáři máme vstup zdarma. Všem se nám prohlídka líbila, ale jsme zvyklí na něco jiného. Tak nám kluci slíbili, že nás příště vezmou do nepřístupných částí. Loučíme se opět u dobrého jídla v Mikuláši a po té nabíráme směr Ostrava.


Byl to zase jednou povedený víkend plný prožitků a zážitků, na které jen tak brzy nezapomene. Hlavní ale bylo, že se podařilo dát dohromady 10 super lidiček, kteří mají společnou lásku k přírodě a jsou ochotni pro ni také něco obětovat. Hodně mě překvapilo, že v Ružomberské skupině jsou i studenti tedy mlaďoši, kteří místo sobotní diskotéky tráví čas v bahně jeskyní. Klobouk dolů.

Dojeli jsme v pořádku akorád si nějakou dobu budeme lízat rány. Asi po třech dnech za mnou přišla sekretářka s otázkou, jestli mě doma přítel nebije, protože jsem byla samá modřina. Těžce jsem ji přesvědčovala, že na mě nikdo nesáhl, že za vše může můj obdiv k podzemním prostorám.

Už se těším na další akce v podzemí a zase vám o nich podám report.

Bourbonová stezka v Kentucky

Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou
nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může
hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa,
až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků
v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska.

Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa, až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska. Celkem nepřekvapí, že někteří s sebou přinesli i znalosti potřebné k výrobě whisky. Kukuřici se v kentuckém podnebí dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale kukuřičná mouka má malé uplatnění. Od té doby pochází americký zvyk kukuřicí krmit dobytek. Nicméně šikovní osadníci přišli i na možnost použít k výrobě whisky místo obvyklé pšenice „přebytečnou“ kukuřici.


Koukneme se do historie bourbonu

Většina historických a odborných knih se dušuje, že někdy kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, nikdo neví. Nepravdivá je prý také historka o tom, že objevitel byl vlastně lenoch a lakomec, protože si při vypalování odskočil, sud uvnitř spálil a z lakoty přece jenom použil.

Kdo byl první

Ani to není příliš jasné. Občas bývá za prvního výrobce kentucké whisky považován generál James Wilkinson, který údajně vybudoval destilovnu v roce 1774 v Harrod­sburgu. První doklady o tom, že rodina Wilkinsonů do Harrodsburgu dorazila, ale pocházejí až z doby o 10 let pozdější, takže to s tou destilovnou bude všelijaké. První doložená destilovna patřila v roce 1776 jistému Stephenovi Ritchiemu v okrese Nelson County. Nicméně si musíme pamatovat, že v té době pálil cosi, co by se při troše dobré snahy dalo nazývat whisky, každý osadník s přístupem ke kukuřici. A navíc pod pojmem destilovna tehdy neměli na mysli tovární výrobu, ale každou větší chajdu.


Jméno dostal bourbon po stejnojmenném okrese, kde je dodnes většina destiloven, a nahradil tak název Kentucká whisky, který jednoduše odlišoval původ nápoje od ostatních kukuřičných a obilních pálenek, které se vyráběly prakticky v každém státě americké Unie. Údajně došlo ke změně názvu proto, že na jihu Ameriky měly novou whisky v mimořádné oblibě a odmítali mít splašky, které jim posílali z jiných států. Tady se znovu dostáváme k postavě zbožného Elijaha Craiga. O tom, jak chutnala jeho whisky, dnes nevíme nic, ale jeho postavení kazatele pomáhalo vylepšovat pověst nové whisky. A za odměnu i dnes jeden bourbon s jeho jménem existuje.

Za bourbonem do Kentucky

Jelikož je stát Kentucky na svůj nápoj patřičně pyšný, funguje i solidní marketing. Jeho součástí je dnes turistická atrakce v podobě Bourbonové stezky. Když si vyrazíme za Louisville, brzy se k první destilovně dostaneme a potom už to jde ráz na ráz, u silnic je víc ukazatelů směru k další destilovně nežli k dalšímu městu. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, ne každá ale stojí za návštěvu. Ty největší jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a i pokud si je můžeme prohlédnout, nic mimořádného čekat nemůžeme. Prakticky největším zklamáním je právě ta nejznámější, Jim Beam. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic mimořádného nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje již zmíněný bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí, zatímco skladiště, kde bourbon stárne, jsou na okolních kopcích. Ničivý požár postupně zachvátil i skladiště a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. Kdo při ochutnávání zvedne zrak ke stropu, překvapeně uvidí Davidovu hvězdu. To proto, že rodina pěti bratrů Shapirů, která se stala po prohibici vlastníky, byla židovského původu.


A jedeme dál

Když už jsme u těch prohlídek – ještě relativně nedávno bylo možné destilovny sice prohlížet, ale na nějaké ochutnávání jsme mohli zapomenout, někde nám dali přivonět, jinde špunt od sudu a v další alespoň půlku čokoládového bombónu namočeného ve whisky. Tuto úspornost dodnes praktikuje jedna Wild Turkey, kde návštěvníky odbydou bourbonovou zmrzlinou. Ostatní destilovny ale naštěstí prohlédly a tak si ve většině z nich cvaknout můžeme, často nám dokonce nabídnou i ty nejstarší a nejkvalitnější bourbony. Hlavními atrakcemi zůstávají destilovny Maker’s Mark a Woodford’s Reserve, především proto, že jsou nejmalebnější a ještě k tomu produkují nejlepší bourbon.

V některých případech se vlastníci mění rychleji, než je v kraji zvykem. Po celém světě (mimo Spojených států) je třeba velice oceňovaný bourbon Four Roses. Ten ale dlouhou dobu patřil japonskému výrobci whisky, který jeho prodej ve Spojených státech nepovolil. A tak teprve teď se tato značka pracně snaží proniknout na domácí trh. A protože výprodej pokračuje, Wild Turkey patřila delší dobu Francouzům, kteří výrobu vyždímali do maxima a do samotné budovy neinvestovali ani pětník, takže je dnes na spadnutí. Nový majitel (italská firma Campari) bude mít co dělat. Naopak velice prosperující je destilovna Buffalo Trace, jen by si při ochutnávání mohla nechat svoji vodku, vychvalovanou jako nejlepší na světě. Při poslední prohlídce byli přítomni i experti ze švédského Absolutu a málem při těch komentářích dostali infarkt.


I jinde než v Kentucky

Základní pravidla týkající se kvality bourbonu uzákonil v roce 1964 americký Kongres. Není jich mnoho, hlavní je nutnost použít minimálně 51 procent kukuřice a zákaz přidávat cokoliv jiného nežli destilát a vodu. Překvapivě mezi pravidly není lokalita, takže bourbon nemusí pocházet z Kentucky. Destilovnu proto najdeme i jinde, zejména v Tennessee, kde sídlí mimořádně známá značka Jack Daniel. Najít maličkou vesničku Lynchburg není snadné, prohlídka destilovny však za trochu námahy rozhodně stojí a osobně ji považuji za nejzajímavější. Prohlídnout nás nechají opravdu hodně, takže uvidíme jednu specialitu této whisky, speciální filtraci přes kádě s dřevěným uhlím. Jack Daniel není právě proto označován jako bourbon, neboť aktivní uhlí je považováno za nedovolené přidání. Vynechat nemůžeme ani pracovnu zakladatele palírny, kde si můžeme sáhnout na trezor, díky kterému vzteklý Jack přišel o život. Jednou totiž nemohl trezor otevřít a tak do něj vzteky kopl. Narazil si palec, následovala infekce a sněť, na jejíž následky nakonec Jack Daniels zemřel.

Americký stát Kentucky je ve světě pověstný jen minimem věcí. Tou nejslavnější bude asi bourbon. Jak tomu často bývá, za jeho vznik může hned několik náhod najednou, od kvalitní vody, přírodně zbavené železa, až po migraci pravých Evropanů v pravý čas. Řada usedlíků v tehdy poloprázdné Kentucky totiž pocházela ze Skotska. Celkem nepřekvapí, že někteří s sebou přinesli i znalosti potřebné k výrobě whisky. Kukuřici se v kentuckém podnebí dařilo mnohem lépe nežli pšenici, ale kukuřičná mouka má malé uplatnění. Od té doby pochází americký zvyk kukuřicí krmit dobytek. Nicméně šikovní osadníci přišli i na možnost použít k výrobě whisky místo obvyklé pšenice „přebytečnou“ kukuřici.


Koukneme se do historie bourbonu

Většina historických a odborných knih se dušuje, že někdy kolem roku 1789 přišel baptistický farář Elijah Craig náhodou na to, že ze sudů uvnitř vypálených do černa vylil mnohem lepší bourbon nežli ze sudů obyčejných. Ostatní se toho chytli a počátky dnešního průmyslu byly na světě. Chris Morris, hlavní destilátor koncernu Brown and Forman, ale tvrdí, že pověst o ctihodném Craigovi je jej barvitou historkou a o tom, kdo objevil vypalování sudů, nikdo neví. Nepravdivá je prý také historka o tom, že objevitel byl vlastně lenoch a lakomec, protože si při vypalování odskočil, sud uvnitř spálil a z lakoty přece jenom použil.

Kdo byl první

Ani to není příliš jasné. Občas bývá za prvního výrobce kentucké whisky považován generál James Wilkinson, který údajně vybudoval destilovnu v roce 1774 v Harrod­sburgu. První doklady o tom, že rodina Wilkinsonů do Harrodsburgu dorazila, ale pocházejí až z doby o 10 let pozdější, takže to s tou destilovnou bude všelijaké. První doložená destilovna patřila v roce 1776 jistému Stephenovi Ritchiemu v okrese Nelson County. Nicméně si musíme pamatovat, že v té době pálil cosi, co by se při troše dobré snahy dalo nazývat whisky, každý osadník s přístupem ke kukuřici. A navíc pod pojmem destilovna tehdy neměli na mysli tovární výrobu, ale každou větší chajdu.


Jméno dostal bourbon po stejnojmenném okrese, kde je dodnes většina destiloven, a nahradil tak název Kentucká whisky, který jednoduše odlišoval původ nápoje od ostatních kukuřičných a obilních pálenek, které se vyráběly prakticky v každém státě americké Unie. Údajně došlo ke změně názvu proto, že na jihu Ameriky měly novou whisky v mimořádné oblibě a odmítali mít splašky, které jim posílali z jiných států. Tady se znovu dostáváme k postavě zbožného Elijaha Craiga. O tom, jak chutnala jeho whisky, dnes nevíme nic, ale jeho postavení kazatele pomáhalo vylepšovat pověst nové whisky. A za odměnu i dnes jeden bourbon s jeho jménem existuje.

Za bourbonem do Kentucky

Jelikož je stát Kentucky na svůj nápoj patřičně pyšný, funguje i solidní marketing. Jeho součástí je dnes turistická atrakce v podobě Bourbonové stezky. Když si vyrazíme za Louisville, brzy se k první destilovně dostaneme a potom už to jde ráz na ráz, u silnic je víc ukazatelů směru k další destilovně nežli k dalšímu městu. Většinu z fungujících destiloven můžeme navštívit, ne každá ale stojí za návštěvu. Ty největší jsou v podstatě velké průmyslové továrny na bourbon a i pokud si je můžeme prohlédnout, nic mimořádného čekat nemůžeme. Prakticky největším zklamáním je právě ta nejznámější, Jim Beam. Heaven Hill Distilleries sice nabízí Centrum odkazu bourbonu, ale vedle prohlídky skladiště sudů se nic mimořádného nedozvíme. Nicméně destilovna je to pěkná a velice zajímavá, nejen tím, že produkuje již zmíněný bourbon se jménem „zakladatele“ Elijaha Craiga, ale je také jedinou samostatnou destilovnou v Kentucky. Navíc proslula požárem v roce 1996. Destilovna je totiž, přes název naznačující božský kopec, v údolí, zatímco skladiště, kde bourbon stárne, jsou na okolních kopcích. Ničivý požár postupně zachvátil i skladiště a na film, který v destilovně promítají, těžko někdo zapomene. Vzpomínka na lavinu hořícího bourbonu, která se valila z kopců, je pro milovníky tohoto nápoje skutečně bolestná. Kdo při ochutnávání zvedne zrak ke stropu, překvapeně uvidí Davidovu hvězdu. To proto, že rodina pěti bratrů Shapirů, která se stala po prohibici vlastníky, byla židovského původu.


A jedeme dál

Když už jsme u těch prohlídek – ještě relativně nedávno bylo možné destilovny sice prohlížet, ale na nějaké ochutnávání jsme mohli zapomenout, někde nám dali přivonět, jinde špunt od sudu a v další alespoň půlku čokoládového bombónu namočeného ve whisky. Tuto úspornost dodnes praktikuje jedna Wild Turkey, kde návštěvníky odbydou bourbonovou zmrzlinou. Ostatní destilovny ale naštěstí prohlédly a tak si ve většině z nich cvaknout můžeme, často nám dokonce nabídnou i ty nejstarší a nejkvalitnější bourbony. Hlavními atrakcemi zůstávají destilovny Maker’s Mark a Woodford’s Reserve, především proto, že jsou nejmalebnější a ještě k tomu produkují nejlepší bourbon.

V některých případech se vlastníci mění rychleji, než je v kraji zvykem. Po celém světě (mimo Spojených států) je třeba velice oceňovaný bourbon Four Roses. Ten ale dlouhou dobu patřil japonskému výrobci whisky, který jeho prodej ve Spojených státech nepovolil. A tak teprve teď se tato značka pracně snaží proniknout na domácí trh. A protože výprodej pokračuje, Wild Turkey patřila delší dobu Francouzům, kteří výrobu vyždímali do maxima a do samotné budovy neinvestovali ani pětník, takže je dnes na spadnutí. Nový majitel (italská firma Campari) bude mít co dělat. Naopak velice prosperující je destilovna Buffalo Trace, jen by si při ochutnávání mohla nechat svoji vodku, vychvalovanou jako nejlepší na světě. Při poslední prohlídce byli přítomni i experti ze švédského Absolutu a málem při těch komentářích dostali infarkt.


I jinde než v Kentucky

Základní pravidla týkající se kvality bourbonu uzákonil v roce 1964 americký Kongres. Není jich mnoho, hlavní je nutnost použít minimálně 51 procent kukuřice a zákaz přidávat cokoliv jiného nežli destilát a vodu. Překvapivě mezi pravidly není lokalita, takže bourbon nemusí pocházet z Kentucky. Destilovnu proto najdeme i jinde, zejména v Tennessee, kde sídlí mimořádně známá značka Jack Daniel. Najít maličkou vesničku Lynchburg není snadné, prohlídka destilovny však za trochu námahy rozhodně stojí a osobně ji považuji za nejzajímavější. Prohlídnout nás nechají opravdu hodně, takže uvidíme jednu specialitu této whisky, speciální filtraci přes kádě s dřevěným uhlím. Jack Daniel není právě proto označován jako bourbon, neboť aktivní uhlí je považováno za nedovolené přidání. Vynechat nemůžeme ani pracovnu zakladatele palírny, kde si můžeme sáhnout na trezor, díky kterému vzteklý Jack přišel o život. Jednou totiž nemohl trezor otevřít a tak do něj vzteky kopl. Narazil si palec, následovala infekce a sněť, na jejíž následky nakonec Jack Daniels zemřel.

Dobrodružstvo v oblakoch

Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú
oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie.
Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú
plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.


Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.

Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.


Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.

Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.

Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“


Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.

Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.


Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.

Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.


O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.

Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.


Každoročne rogalisti a paraglidisti známi ako „padáčkari“ otvárajú oblohu prvými letmi. Inak tomu nebolo ani jedno slnečné sobotné popoludnie. Bez foťáku ani na krok. A vyrazila som na neďalekú otvorenú trávnatú plochu kúsok za centrom Myjavy, pre miestnych známu ako U Vankov.

Už po príchode ma zaujal veľký počet nadšencov tohto mierne adrenalínového športu. Sadnúc do slnkom vyhriatej trávy začala som pozorovať dianie okolo. Veľmi som bola zvedavá obzvlášť na padáčkarov, no tých nikde. Za to rogalisti stáli pri svojich rogalách pekne za sebou a každý sa venoval posledným úpravám a kontrole svojho stroja. Začala som ich obchádzať a robiť zábery pred prvými letmi. Čas utekal a na poli sa začali objavovať aj muži s veľkými vrtuľami a padákmi. Tak predsa.


Ako prví vzlietali toho roku rogalisti s veľkým hukotom motorov, ktoré však rýchlo utíchlo ako sa začali vzďaľovať za horizont strácajúc sa v oblakoch.

Čakanie. Nikto nevzlietol, nikto nepristál. Viac ma lákali padáčkari, ale akoby sa im hore ani nechcelo. Akoby čakali na rogalistov, ktorí im po návrate z prvého letu oznámia, či už sú vhodné podmienky alebo to tu zabalia. Padáky nachystané a nie a nie zapnúť motor a vyletieť. Asi z toho dnes nič nebude. Pomyslela som si. Prvé skúšobné fotky z takejto akcie. Keby som sa tak dostala hore.

Obďaleč ležali v tráve dvaja muži pri rozloženom padáku, ktorý sa mierne nafukoval v smere vetra. Isto sa chystajú na štart. Urobiť tak fotku ako sa paraglidista práve odráža zo zeme tesne nado mnou, to by bolo niečo. Kompozične som tú fotku úplne mala pred očami. Prakticky však nemožné ľahnúť si padáčkarovi s ťažkou motorovou vrtuľou na chrbte do cesty. Ak by padák nestačil včas zodvihnúť, odniesol by si to nielen môj foťák. Mysliac na toto riziko a blížiac sa k padáku som však stále kráčala po okraji vzletovej a zároveň pristávacej dráhy. Urobím aspoň pár detailných fotiek. Z mojich myšlienok ma prebudil jeden z ležiacich mužov. „Nechceš si zalietať?“ „A to vážne môžem?“ „Jasne, sadaj a pripútaj sa.“ Niekde v zmesi pocitov – prekvapenie, radosť, šťastie – som začula mužov hlas, ktorý zanikal v hukote štartujúceho motora. „Som Jožo, budem ti robiť inštruktora, poriadne si zapni vetrovku lebo hore je riadna z…“


Než som sa stačila spamätať, Jožo sedel predo mnou. Stroj sa pohol vpred. Na hrboľatom teréne som mala pocit ako by som sedela v nejakej minikáre. Tento pocit ale netrval dlho. Plynule sme sa odlepili zo zeme a vzlietnuť sa podarilo na prvýkrát. „Uau, to je úžasné!“ „Nebojíš sa?“ spýtal sa Jožo trochu neveriacky, opatrne letiac len tri – štyri metre nad zemou. „Nie, leťme vyššie!“ Ďalej sme sa dorozumievali už len posunkami, či je všetko v poriadku. Cez hučiaci motor to inak ani nešlo.

Začala som si vychutnávať výhľad. Nevedela som, na ktorú stranu sa pozrieť prv, až som zabudla fotiť. „A fotiť si nechcela?“ pripomenul mi po chvíli môj pôvodný zámer. Až potom, spamätajúc sa, opatrne som vytiahla foťák so skrehnutými prstami a kŕčovito ho držiac snažila som sa zdokumentovať tú nádheru z výšky – okolité kopce, srnky bežiace po poliach lemovaných pásmi lesov, Myjavu, zapadajúce slnko i ďalších padáčkarov, ktorých bola zrazu plná obloha. Páni, tu je ozaj riadna zima.


Vtom hučanie motora prestalo. Čo sa stalo? skúmavo som sa pozrela vpred. Až teraz som pocítila mierny strach. „Funguje to aj bez motora, ale dlho by sme si nezalietali. Chceš si vyskúšať riadenie? Je to jednoduché.“ To už motor opäť bežal a ja som v rukách držala až pochybne tenké lanká, pomocoou ktorých sa riadil padák. Začala som si viac všímať čo sa technicky deje okolo mňa. Veľká motorová vrtuľa stále nepríjemne hlučne hučala, nado mnou obrovský padák ktorý bol z nejakého tenkého materiálu, k nemu pripevnené tenké lanká… A riadenie celého tohto stroja, nevediac ako funguje, som mala v rukách ja. Doprava, doľava, povoliť, zatiahnuť… Začala som vnímať svoj pulz a tú zimu tu hore. Nadšenie, zážitok, adrenalín,… a hlavne rešpekt.

Slnko sa rýchlo blížilo k horizontu a tak riadenie prebral môj inštruktor. Z malých bodiek kdesi dolu na zemi som rýchlo začala rozpoznávať ľudí a ani neviem ako, hučanie motora stíchlo a my sme hladko pristali.


O týždeň neskôr, napriek tomu že teplomer ukazoval už takmer 25 ºC, ja som sedela doma s poriadnou nádchou a nadšene si pozerala rozmazané fotky z paraglidingu. Dnes, keď si spomeniem na svoj prvý let,… úžasný pocit slobody tam hore, hneď by som išla zase.

Z môjho pohľadu úplného amatéra je to oveľa jednoduchšie ako riadiť auto. Aj premávka je tam hore o čosi prehľadnejšia. Avšak viac ako len adrenalínový zážitok vo mne ostal pocit rešpektu.

Pěšky z Německa až do Tibetu

Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít
devětadvacetiletý němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený
nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít
například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu
Tibetu.

Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít devětadvacetiletý Němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu Tibetu.

Koho by tohle napadlo?


Stephan sám říká, že má rád turistiku, a proto se také kdysi vydal na Svatojakubskou cestu z Francie do Santiago de Compostela. Po této zkušenosti se rozhodl, že potřebuje další výzvu, která by ho naplnila a zvolil si tedy o něco málo delší cestu a to rovnou až do Číny. Z Mnichova v Německu chce dojít až do Lhasy, hlavního města Tibetu. Podle jeho vlastních odhadů by měla cesta trvat asi dva roky s tím, že každých asi 400 km bude jeden odpočinkový den.

Stephan se rozhodl svoje dobrodružství sdílet se širokou veřejností, a proto si píše internetový deník, kde publikuje nejen svoje nápady, ale i mnoho dalších informací o Tibetu, různých kampaních za lidská práva, apod. Jeho blog je v angličtině, aby byl přístupný co nejvíce lidem. Mimo blog jej také můžete sledovat na Facebooku a Twitteru.

Kudy se vlastně Stephan chystá jít?

Při cestě po zemi do Tibetu existují vlastně dvě varianty, tzv. Severní stezka a Jižní stezka. Severní trasa znamená cestu přes Ukrajinu, Rusko a Kazachstán. Jižní varianta vede přes Irán, Pákistán, Indii a Nepál. Německý dobrodruh se rozhodl pro jižní variantu, která však skýtá několik problematických oblastí.

Během své pouti bohužel mine Českou republiku, ale pokud byste měli zájem, můžete se s ním potkat třeba v Bratislavě. Předběžný nástin cesty obsahuje tyto města: Linz, Vídeň, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, Istanbul, Ankara, Teherán, Nové Dillí, Káthmándú, Darjeeling, Thimphu a Lhasa. Podrobnější trasu můžete vyčíst z mapky.


Co vše je potřeba před cestou?

Stephan přípravu nepodceňuje, je si velmi dobře vědom toho, že takto dlouhá výprava potřebuje 100 % nasazení. Mimo shánění sponzorů a partnerů se tedy vrhl i na osobní přípravu, ve které si vytyčil tři základní cíle.

  1. Víza a očkování – během své cesty bude potřebovat vízum do Číny, Indie, Nepálu, Iránu a Pákistánu. Očkování na základní choroby je samozřejmostí.
  2. Kurz přežití – Stephan se potřebuje naučit jak přežít sám v pustině, jak navigovat s kompasem, jak si vytvořit přístřešek, či jak se chovat v případě únosu.
  3. Kurz dokumentární fotografie – Skvělé fotky budou základem mediálního úspěchu, proto základní kurz fotografie určitě nebude na škodu.


„Most mezi Evropou a Asii“

Během plánování se naskytly již první potíže a to v překročení pomyslné hranice mezi Evropou a Asií – úžinu Bospor. Město Istanbul je rozděleno na dvě části, jedna leží na Evropském kontinentu a druhá již na Asijském. Istanbulu se často říká „Most mezi Evropou a Asii“ a právě v tom je problém. Ve městě existují pouze dva mosty spojující oba břehy a ani jeden z nich není pro pěší.

Stephan plánuje jít celou cestu pěšky a již zde naráží na první problém. Jak se dostat přes most, když je pouze pro automobily? Existují dvě řešení. Každý rok v říjnu se běží Istanbulský maraton, což je jediný den v roce, kdy jsou mosty otevřené pro pěší. To by však musel Stephan svůj výlet odložit o několik měsíců, protože podle nynějšího plánu bude v Turecku v březnu. V tuto chvíli se Stephan snaží s Tureckou ambasádou v Německu vyjednat výjimku, která by mu povolila přechod přes most.

Zde se Stephanovi jeho plány vydaří, můžeme sledovat na jeho blogu.

Více než 10 000 km se během dvou let rozhodl ujít devětadvacetiletý Němec Stephan Meurisch. Myslíte si, že je to šílený nápad? A to jste ještě neviděli jeho trasu – hodlá projít například Iránem, či Pákistánem a v Číně propagovat svobodu Tibetu.

Koho by tohle napadlo?


Stephan sám říká, že má rád turistiku, a proto se také kdysi vydal na Svatojakubskou cestu z Francie do Santiago de Compostela. Po této zkušenosti se rozhodl, že potřebuje další výzvu, která by ho naplnila a zvolil si tedy o něco málo delší cestu a to rovnou až do Číny. Z Mnichova v Německu chce dojít až do Lhasy, hlavního města Tibetu. Podle jeho vlastních odhadů by měla cesta trvat asi dva roky s tím, že každých asi 400 km bude jeden odpočinkový den.

Stephan se rozhodl svoje dobrodružství sdílet se širokou veřejností, a proto si píše internetový deník, kde publikuje nejen svoje nápady, ale i mnoho dalších informací o Tibetu, různých kampaních za lidská práva, apod. Jeho blog je v angličtině, aby byl přístupný co nejvíce lidem. Mimo blog jej také můžete sledovat na Facebooku a Twitteru.

Kudy se vlastně Stephan chystá jít?

Při cestě po zemi do Tibetu existují vlastně dvě varianty, tzv. Severní stezka a Jižní stezka. Severní trasa znamená cestu přes Ukrajinu, Rusko a Kazachstán. Jižní varianta vede přes Irán, Pákistán, Indii a Nepál. Německý dobrodruh se rozhodl pro jižní variantu, která však skýtá několik problematických oblastí.

Během své pouti bohužel mine Českou republiku, ale pokud byste měli zájem, můžete se s ním potkat třeba v Bratislavě. Předběžný nástin cesty obsahuje tyto města: Linz, Vídeň, Bratislava, Budapešť, Bukurešť, Istanbul, Ankara, Teherán, Nové Dillí, Káthmándú, Darjeeling, Thimphu a Lhasa. Podrobnější trasu můžete vyčíst z mapky.


Co vše je potřeba před cestou?

Stephan přípravu nepodceňuje, je si velmi dobře vědom toho, že takto dlouhá výprava potřebuje 100 % nasazení. Mimo shánění sponzorů a partnerů se tedy vrhl i na osobní přípravu, ve které si vytyčil tři základní cíle.

  1. Víza a očkování – během své cesty bude potřebovat vízum do Číny, Indie, Nepálu, Iránu a Pákistánu. Očkování na základní choroby je samozřejmostí.
  2. Kurz přežití – Stephan se potřebuje naučit jak přežít sám v pustině, jak navigovat s kompasem, jak si vytvořit přístřešek, či jak se chovat v případě únosu.
  3. Kurz dokumentární fotografie – Skvělé fotky budou základem mediálního úspěchu, proto základní kurz fotografie určitě nebude na škodu.


„Most mezi Evropou a Asii“

Během plánování se naskytly již první potíže a to v překročení pomyslné hranice mezi Evropou a Asií – úžinu Bospor. Město Istanbul je rozděleno na dvě části, jedna leží na Evropském kontinentu a druhá již na Asijském. Istanbulu se často říká „Most mezi Evropou a Asii“ a právě v tom je problém. Ve městě existují pouze dva mosty spojující oba břehy a ani jeden z nich není pro pěší.

Stephan plánuje jít celou cestu pěšky a již zde naráží na první problém. Jak se dostat přes most, když je pouze pro automobily? Existují dvě řešení. Každý rok v říjnu se běží Istanbulský maraton, což je jediný den v roce, kdy jsou mosty otevřené pro pěší. To by však musel Stephan svůj výlet odložit o několik měsíců, protože podle nynějšího plánu bude v Turecku v březnu. V tuto chvíli se Stephan snaží s Tureckou ambasádou v Německu vyjednat výjimku, která by mu povolila přechod přes most.

Zde se Stephanovi jeho plány vydaří, můžeme sledovat na jeho blogu.

Pákistánský ráj nejen pro horolezce

Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou
kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt,
Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další
oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl
Pákistán.

Ráj pro horolezce

Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt, Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl Pákistán. Možná u vášnivých horolezců, pro které je Pákistán rájem. Každý z nich sní o pohoří Karakoram, Hindúkuš a o Himalájích. Vždyť tady se slézají nejvyšší hory světa. Pět ze čtrnácti nejvyšších hor světa naleznete právě tady. Takzvané osmitisícovky. A ten kdo je pokoří, je na to náležitě pyšný. Z těch nejznámějších je to K2, Nanga Parbat, Gasherbrum, Broad Peak. Nejpříhodnější čas vyrazit tam je od května do konce září.


Pákistán určitě nadchne všechny nádhernou přírodou, spoustou jezer, krásných údolí, pohostinnými lidmi, krásnými stavbami i dobrými cenami.

Hlavní město Islámábád

Po příletu do Pákistánu určitě stojí za to poznat hlavní město Islámábád, které působí velice upraveně a udržovaně. Je hlavním městem teprve několik desítek let. Předtím jím bylo Karáčí. Pákistánci říkají, že Islámábád má své dvojče Rawalpindi, které je téměř součástí Islámábádu. Je to vlastně dvojměsto. Rawalpindi jen nepůsobí tak uhlazeně. Je to spíše město plné bazarů. V Islámábádu je vidět, že se tu o vzhled města pravidelně starají zahradníci. Obrubníky jsou natřené bíločerně a všude je čisto. Nemusíte se bát, že zabloudíte, vše je tu velice srozumitelně označené, uvidíte spoustu směrovek. Na ulicích je v každou denní i noční dobu plno lidí, aut, taxíků, pouličních prodavačů, ale i žebrajících. Na silnicích je i dost policistů, kteří vás mohou kdykoliv zkontrolovat. Hlavně zastavují auta s otázkami, co vezou, kam jedou, kdo je v autě. Často se musíte prokázat dokladem totožnosti a ukázat náklad. Na druhou stranu jde přece o bezpečnost.


Nenechte si ujít v Islámábádu

Islámábád je reprezentativní adresou. Bydlení je tu o mnoho dražší než v dalších městech Pákistánu. Je to úřednické město plné světoznámých bank, velvyslanectví, poboček a kanceláří slavných společností.

Místa, která určitě stojí za to navštívit, jsou Mešita šáha Fajsala, která je pojmenovaná po saúdskoarabském králi, který financoval její výstavbu. Bílá mešita se svými čtyřmi minarety působí opravdu velkolepě.

Dále stojí za zmínku prezidentské sídlo a budova parlamentu. Sami Pákistánci vám poradí, abyste nevynechali výhled na město z kopce, který se jmenuje Daman-E-Koh. Je to místo vhodné na piknik se zahradami a terasami.

Oázou klidu v Islámábádu je ZOO. Není velká, ale je pěkně zařízená a čistá. Zvířata tady mají dobré podmínky. Uvidíte slony, levharty, jeleny, opice, medvědy, pumy a hodně druhů ptáků.

Je tady spousta míst, kam si vyjít na oběd či večeři. Najíte se levně, ale i když si vyberete honosnější restauraci, pořád vás vyjde celkem přijatelně. V každé restauraci mě překvapilo, kolik lidí se tu uživí. Personálu je zdánlivě více, než je třeba. Všichni se však chovají velice uctivě a splní vám každé přání.


Úžasná pákistánská příroda

Pokud chcete odpočívat v přírodě, dýchat čistý horský vzduch, relaxovat, pak musíte navštívit místa, jako jsou GILGIT – území v severním Pákistánu. Kousek od města Gilgit najdete krásnou skalní rytinu Buddhy ze 7. století. Za zmínku stojí slavný visutý most přes řeku Gilgit, který je 182 metrů dlouhý. Nemůže přes něj projet víc než jeden džíp. Lidé tu rádi loví pstruhy, hlavně v překrásném údolí Naltar. Je to zelené a zalesněné údolí bohaté na srážky. Stejně tak Astore vás překvapí krásnou přírodou, jezery, pramenitou řekou, která je v létě hodně divoká. Řeky jsou tu nebezpečné, protože většina lidí tu neumí plavat.

Lidé v Astoru hodně jezdí na koních a koně zde chovají. Koně také potřebují pro tolik oblíbený sport v Pákistánu – polo. Největší světové hřiště pro polo hru je v Gizeru. Pořádají se tu velmi sledované zápasy v pólu, které jsou velmi oblíbené a hojně navštěvované. Jinak více než u nás fotbal je tu oblíbený kriket. Na ten se také hodně vsází. Gizer vám určitě učaruje svými překrásnými jezery. Jsou to místa stvořená pro piknik.

Velice oblíbené místo pro výlety je Hunza, krásné údolí obklopené horami, kde se nachází Baltit Fort, což je panovnická pevnost z 13. století. Průvodce vám vyloží velice zajímavé informace o historii, ukáže dochované nádobí, nábytek, koberce. Celá stavba je velice zajímavá a hlavně je z ní krásný výhled, protože k ní musíte vyšlapat pěkně strmý kopec.

Mini Švýcarsko v Pákistánu

Také v Pákistánu najdete oblast, které se říká mini Švýcarsko. Nachází se ve středu úpatí pohoří Hindúkuš a jmenuje se Swat. Najdete tu pohodlné hotely, čistou řeku, vodopády, jezera, pastviny, ledovce, svěží zelené hory a lesy.


V Pákistánu jsou na turisty připravení. Je tady spousta hotelů a restaurací. Restaurace jsou někdy na dost odlehlých místech, protože vše je tu od sebe vzdálené stovky kilometrů. Pokud jedete autem, je dobré natankovat plnou nádrž. Nejbližší benzínka nemusí být zrovna blízko:-). Jelikož rodiny jsou tady opravdu velké, bylo by dost drahé na každé jídlo navštívit restauraci. Často si lidé doma uvaří a vozí jídlo s sebou a v restauraci si ho nechají ohřát. Restaurace si pak účtuje poplatek za použití nádobí a servis.

Co říci na závěr? Cestu do Pákistánu mohu určitě doporučit. Budete mile překvapeni pohádkovou přírodou, přátelskými lidmi a velmi živou a veselou atmosférou, která panuje všude kolem. Nebudete se chtít vrátit!

Ráj pro horolezce

Kdyby kdokoliv z Čechů dostal nabídku, že si může vybrat dovolenou kdekoliv na světě, tak pravděpodobně uslyšíte názvy jako Egypt, Španělsko, Itálie, Řecko, Spojené arabské emiráty, Seychely a další oblíbené destinace českých turistů. Nejsem si jistá, zda by tam zazněl Pákistán. Možná u vášnivých horolezců, pro které je Pákistán rájem. Každý z nich sní o pohoří Karakoram, Hindúkuš a o Himalájích. Vždyť tady se slézají nejvyšší hory světa. Pět ze čtrnácti nejvyšších hor světa naleznete právě tady. Takzvané osmitisícovky. A ten kdo je pokoří, je na to náležitě pyšný. Z těch nejznámějších je to K2, Nanga Parbat, Gasherbrum, Broad Peak. Nejpříhodnější čas vyrazit tam je od května do konce září.


Pákistán určitě nadchne všechny nádhernou přírodou, spoustou jezer, krásných údolí, pohostinnými lidmi, krásnými stavbami i dobrými cenami.

Hlavní město Islámábád

Po příletu do Pákistánu určitě stojí za to poznat hlavní město Islámábád, které působí velice upraveně a udržovaně. Je hlavním městem teprve několik desítek let. Předtím jím bylo Karáčí. Pákistánci říkají, že Islámábád má své dvojče Rawalpindi, které je téměř součástí Islámábádu. Je to vlastně dvojměsto. Rawalpindi jen nepůsobí tak uhlazeně. Je to spíše město plné bazarů. V Islámábádu je vidět, že se tu o vzhled města pravidelně starají zahradníci. Obrubníky jsou natřené bíločerně a všude je čisto. Nemusíte se bát, že zabloudíte, vše je tu velice srozumitelně označené, uvidíte spoustu směrovek. Na ulicích je v každou denní i noční dobu plno lidí, aut, taxíků, pouličních prodavačů, ale i žebrajících. Na silnicích je i dost policistů, kteří vás mohou kdykoliv zkontrolovat. Hlavně zastavují auta s otázkami, co vezou, kam jedou, kdo je v autě. Často se musíte prokázat dokladem totožnosti a ukázat náklad. Na druhou stranu jde přece o bezpečnost.


Nenechte si ujít v Islámábádu

Islámábád je reprezentativní adresou. Bydlení je tu o mnoho dražší než v dalších městech Pákistánu. Je to úřednické město plné světoznámých bank, velvyslanectví, poboček a kanceláří slavných společností.

Místa, která určitě stojí za to navštívit, jsou Mešita šáha Fajsala, která je pojmenovaná po saúdskoarabském králi, který financoval její výstavbu. Bílá mešita se svými čtyřmi minarety působí opravdu velkolepě.

Dále stojí za zmínku prezidentské sídlo a budova parlamentu. Sami Pákistánci vám poradí, abyste nevynechali výhled na město z kopce, který se jmenuje Daman-E-Koh. Je to místo vhodné na piknik se zahradami a terasami.

Oázou klidu v Islámábádu je ZOO. Není velká, ale je pěkně zařízená a čistá. Zvířata tady mají dobré podmínky. Uvidíte slony, levharty, jeleny, opice, medvědy, pumy a hodně druhů ptáků.

Je tady spousta míst, kam si vyjít na oběd či večeři. Najíte se levně, ale i když si vyberete honosnější restauraci, pořád vás vyjde celkem přijatelně. V každé restauraci mě překvapilo, kolik lidí se tu uživí. Personálu je zdánlivě více, než je třeba. Všichni se však chovají velice uctivě a splní vám každé přání.


Úžasná pákistánská příroda

Pokud chcete odpočívat v přírodě, dýchat čistý horský vzduch, relaxovat, pak musíte navštívit místa, jako jsou GILGIT – území v severním Pákistánu. Kousek od města Gilgit najdete krásnou skalní rytinu Buddhy ze 7. století. Za zmínku stojí slavný visutý most přes řeku Gilgit, který je 182 metrů dlouhý. Nemůže přes něj projet víc než jeden džíp. Lidé tu rádi loví pstruhy, hlavně v překrásném údolí Naltar. Je to zelené a zalesněné údolí bohaté na srážky. Stejně tak Astore vás překvapí krásnou přírodou, jezery, pramenitou řekou, která je v létě hodně divoká. Řeky jsou tu nebezpečné, protože většina lidí tu neumí plavat.

Lidé v Astoru hodně jezdí na koních a koně zde chovají. Koně také potřebují pro tolik oblíbený sport v Pákistánu – polo. Největší světové hřiště pro polo hru je v Gizeru. Pořádají se tu velmi sledované zápasy v pólu, které jsou velmi oblíbené a hojně navštěvované. Jinak více než u nás fotbal je tu oblíbený kriket. Na ten se také hodně vsází. Gizer vám určitě učaruje svými překrásnými jezery. Jsou to místa stvořená pro piknik.

Velice oblíbené místo pro výlety je Hunza, krásné údolí obklopené horami, kde se nachází Baltit Fort, což je panovnická pevnost z 13. století. Průvodce vám vyloží velice zajímavé informace o historii, ukáže dochované nádobí, nábytek, koberce. Celá stavba je velice zajímavá a hlavně je z ní krásný výhled, protože k ní musíte vyšlapat pěkně strmý kopec.

Mini Švýcarsko v Pákistánu

Také v Pákistánu najdete oblast, které se říká mini Švýcarsko. Nachází se ve středu úpatí pohoří Hindúkuš a jmenuje se Swat. Najdete tu pohodlné hotely, čistou řeku, vodopády, jezera, pastviny, ledovce, svěží zelené hory a lesy.


V Pákistánu jsou na turisty připravení. Je tady spousta hotelů a restaurací. Restaurace jsou někdy na dost odlehlých místech, protože vše je tu od sebe vzdálené stovky kilometrů. Pokud jedete autem, je dobré natankovat plnou nádrž. Nejbližší benzínka nemusí být zrovna blízko:-). Jelikož rodiny jsou tady opravdu velké, bylo by dost drahé na každé jídlo navštívit restauraci. Často si lidé doma uvaří a vozí jídlo s sebou a v restauraci si ho nechají ohřát. Restaurace si pak účtuje poplatek za použití nádobí a servis.

Co říci na závěr? Cestu do Pákistánu mohu určitě doporučit. Budete mile překvapeni pohádkovou přírodou, přátelskými lidmi a velmi živou a veselou atmosférou, která panuje všude kolem. Nebudete se chtít vrátit!

Poznávání okolí Nairobi

„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto
začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na
okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého
života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu
s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.

„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.


Karen Blixen a její vztah k Nairobi

Baronka Karen von Blixen-Finecke (1885 – 1962) je dánská spisovatelka, která publikovala především pod pseudonymem Isak Dinesen. V roce 1913 se vdala za svého bratrance a švédského barona Bror von Blixen-Finecke a spolu s ním se odstěhovala do Nairobi, kde založili kávovou farmu. Život v africké divočině popisuje v několika knihách, z nichž nejznámější je „Vzpomínky na Afriku“.

Pokud jste již v Nairobi a nechystáte se rychle z města do některého z národních parků, nebo na pobřeží, tak byste návštěvu domu, ve kterém spisovatelka žila, neměli vynechat. Přestože je muzeum složené pouze z několika místností, jedná se o jednu z nejstarších a nejzajímavějších staveb v Nairobi a jeho okolí.


Kolem honosných vil až na konec Nairobi

K muzeu se dostanete pomocí matatu (mikrobusu) směrem čtvrť Karen, kde sídlí například i ministerský předseda. Když řidiči řeknete Karen Blixen Muzeum, tak Vám zastaví hned před vchodem. Cesta z centra trvá asi hodinu jízdy mikrobusem, pokud tedy nastoupíte do správného vozidla.

Návštěva muzea není na celý den, lze ji zvládnout prakticky do dvou hodin, takže pokud jste již na této straně Nairobi, můžete si výlet prodloužit o procházku v blízkých kopcích Ngong Hills, jejichž nejvyšší vrchol sahá do výše 2 460 m n. m., což není v Keni moc, ale pořád se jedná o pěkné kopečky.

Nejprve se musíte dostat do městečka Ngong Down vzdáleného asi 45 min jízdy v matatu z centra Nairobi. V Ngong town lze nakoupit zásoby a pokračovat ve výletu. Z městečka je možno podniknout asi 25 kilometrovou túru po okolních kopcích s výhledem na Riftové údolí, které tvoří přírodní rozdělení západní a jihovýchodní části Afriky. Cestou zpátky k matatu budete mít velkou šanci potkat paviány, kteří se zde prohánějí ve stádech o desítkách kusů.

Pokud se rozhodnete podnikat výlety z Nairobi, tak Ngong Hills je pěkná destinace pro jedno až dvou denní výlety.


Orientační ceny:

100 Ksh = 1€ = cca 26 Kč

  • Vstupné do muzea – 800 Ksh
  • Jízda v matatu z Nairobi 50 – 100 Ksh

„Měla jsem farmu v Africe na úpatí Ngong Hills…“, takto začíná kniha Vzpomínky na Afriku od dánské spisovatelky Karen Blixen. Na okraji Nairobi dodnes stojí dům, ve kterém strávila 18 let svého života a kde se odehrává také příběh stejnojmenného oskarového filmu s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem v režii Sydnyho Pollacka.


Karen Blixen a její vztah k Nairobi

Baronka Karen von Blixen-Finecke (1885 – 1962) je dánská spisovatelka, která publikovala především pod pseudonymem Isak Dinesen. V roce 1913 se vdala za svého bratrance a švédského barona Bror von Blixen-Finecke a spolu s ním se odstěhovala do Nairobi, kde založili kávovou farmu. Život v africké divočině popisuje v několika knihách, z nichž nejznámější je „Vzpomínky na Afriku“.

Pokud jste již v Nairobi a nechystáte se rychle z města do některého z národních parků, nebo na pobřeží, tak byste návštěvu domu, ve kterém spisovatelka žila, neměli vynechat. Přestože je muzeum složené pouze z několika místností, jedná se o jednu z nejstarších a nejzajímavějších staveb v Nairobi a jeho okolí.


Kolem honosných vil až na konec Nairobi

K muzeu se dostanete pomocí matatu (mikrobusu) směrem čtvrť Karen, kde sídlí například i ministerský předseda. Když řidiči řeknete Karen Blixen Muzeum, tak Vám zastaví hned před vchodem. Cesta z centra trvá asi hodinu jízdy mikrobusem, pokud tedy nastoupíte do správného vozidla.

Návštěva muzea není na celý den, lze ji zvládnout prakticky do dvou hodin, takže pokud jste již na této straně Nairobi, můžete si výlet prodloužit o procházku v blízkých kopcích Ngong Hills, jejichž nejvyšší vrchol sahá do výše 2 460 m n. m., což není v Keni moc, ale pořád se jedná o pěkné kopečky.

Nejprve se musíte dostat do městečka Ngong Down vzdáleného asi 45 min jízdy v matatu z centra Nairobi. V Ngong town lze nakoupit zásoby a pokračovat ve výletu. Z městečka je možno podniknout asi 25 kilometrovou túru po okolních kopcích s výhledem na Riftové údolí, které tvoří přírodní rozdělení západní a jihovýchodní části Afriky. Cestou zpátky k matatu budete mít velkou šanci potkat paviány, kteří se zde prohánějí ve stádech o desítkách kusů.

Pokud se rozhodnete podnikat výlety z Nairobi, tak Ngong Hills je pěkná destinace pro jedno až dvou denní výlety.


Orientační ceny:

100 Ksh = 1€ = cca 26 Kč

  • Vstupné do muzea – 800 Ksh
  • Jízda v matatu z Nairobi 50 – 100 Ksh