Opárenské údolí nejen na kole

Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním
z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak
především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu
síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast
skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také
malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným
výletním místem.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným výletním místem.


Opárenské údolí se táhne severně od Lovosic, pod svahem Lovoše. I když je v dnešních mapách a průvodcích za Opárenské údolí považován pouze dolní úsek údolí mezi Oparném a Žernoseky, původně tak bylo označováno celé údolí, které se začíná tvořit v oblasti u Vilemína. Protéká tudy také Milešovský potok, podél kterého se nabízí přes 5 km dlouhá, příjemná a nenáročná procházka. Údolí je ve své horní části lučinaté, ve střední a dolní partii pak převážně lesnaté, místy i skalnaté. Jeho úbočí po celé délce lemuje lokální železniční trať spojující města Lovosice a Teplice.

Dříve zde stávalo několik mlýnů. Poslední z nich byl v provozu ještě za 2. světové války. Za zmínku stojí také zřícenina gotického hradu Opárno, která stojí na zalesněném vršku nad stejnojmennou obcí. Hrad pochází ze 14. století a v jeho okolí jsou k vidění pozůstatky pravěkých lomů. Tomu, kdo si dá tu námahu a dojde až na hrad, se nabízí pěkný výhled na samotné údolí i vrcholky v blízkém okolí. V malebném Opárenském údolí je návštěvníkům od roku 2005 k dispozici moderní rekreační areál perfektně vybavený pro sport. K dispozici je například zázemí pro tenis, malou a velkou kopanou, volejbal, nohejbal, basketbal, badminton, petangue a další. Základna v Opárenském údolí nabízí jak aktivity uvnitř areálu, tak v okolní přírodě, která je ideálním místem pro turistiku, kondiční běh, vyjížďky na koni i zmiňovanou cyklistiku. Bylo myšleno samozřejmě také na děti, které si mohou vyhrát na nově postaveném dětském hřišti. Areál se nachází přímo na páteřní cyklomagistrále Most – Doksy, přívozem na Labi je dostupná i nedaleká evropská cyklomagistrála Greenways Hamburk – Vídeň.


V horní části Opárenského údolí jsou k vidění mohutné překlenovací oblouky dálnice D8. Opárenské údolí totiž leží na trase posledního dostavovaného úseku dálnice D8, jejíž součástí je i 275 metrů dlouhý most Oparno. Tato jedinečná stavba mostu v chráněné oblasti Českého středohoří byla zahájena počátkem roku 2008. Je unikátní už proto, že se tato část stavby dálnice D8 realizuje v krajinném pásmu, kde musí být splněny zvláštní požadavky na ochranu přírody. Stavaři tak vůbec nesmí vstoupit do údolí. Projektanti tak navrhli konstrukci, která celé údolí překlenuje bez nutnosti stavebního zásahu pod mostem samotným. Vznikl tak výjimečný obloukový most. Podle stavebních expertů jsou takto velké železobetonové obloukové mosty poměrně neobvyklé. Most Oparno je mezi nimi druhý největší. Větší je už jen Podolský most přes Orlík, který se stavěl před 70 lety a který měří o 15 metrů více.

Chráněná krajinná oblast Českého středohoří je z hlediska rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů jedna z nejbohatších přírodních lokalit u nás. Rozhodně stojí za to vydat se ať už na kole, či jinak touto krajinou a podívat se například na lokalitu Opárenského údolí, které se může pyšnit unikátní stavbou mostu Oparno, který nijak neubírá okolní přírodě na kráse.

Jedinečné území CHKO České středohoří je jedním z optimálních výchozích míst jak pro pěší turistiku, tak především cykloturistiku do širokého okolí. Napomáhá tomu bezesporu síť kvalitních cyklotras, které se neustále rozšiřují. Tato oblast skýtá pohled na nádhernou přírodu, jejímž úsekem prochází také malebné Opárenské údolí, které se v poslední době stalo oblíbeným výletním místem.


Opárenské údolí se táhne severně od Lovosic, pod svahem Lovoše. I když je v dnešních mapách a průvodcích za Opárenské údolí považován pouze dolní úsek údolí mezi Oparném a Žernoseky, původně tak bylo označováno celé údolí, které se začíná tvořit v oblasti u Vilemína. Protéká tudy také Milešovský potok, podél kterého se nabízí přes 5 km dlouhá, příjemná a nenáročná procházka. Údolí je ve své horní části lučinaté, ve střední a dolní partii pak převážně lesnaté, místy i skalnaté. Jeho úbočí po celé délce lemuje lokální železniční trať spojující města Lovosice a Teplice.

Dříve zde stávalo několik mlýnů. Poslední z nich byl v provozu ještě za 2. světové války. Za zmínku stojí také zřícenina gotického hradu Opárno, která stojí na zalesněném vršku nad stejnojmennou obcí. Hrad pochází ze 14. století a v jeho okolí jsou k vidění pozůstatky pravěkých lomů. Tomu, kdo si dá tu námahu a dojde až na hrad, se nabízí pěkný výhled na samotné údolí i vrcholky v blízkém okolí. V malebném Opárenském údolí je návštěvníkům od roku 2005 k dispozici moderní rekreační areál perfektně vybavený pro sport. K dispozici je například zázemí pro tenis, malou a velkou kopanou, volejbal, nohejbal, basketbal, badminton, petangue a další. Základna v Opárenském údolí nabízí jak aktivity uvnitř areálu, tak v okolní přírodě, která je ideálním místem pro turistiku, kondiční běh, vyjížďky na koni i zmiňovanou cyklistiku. Bylo myšleno samozřejmě také na děti, které si mohou vyhrát na nově postaveném dětském hřišti. Areál se nachází přímo na páteřní cyklomagistrále Most – Doksy, přívozem na Labi je dostupná i nedaleká evropská cyklomagistrála Greenways Hamburk – Vídeň.


V horní části Opárenského údolí jsou k vidění mohutné překlenovací oblouky dálnice D8. Opárenské údolí totiž leží na trase posledního dostavovaného úseku dálnice D8, jejíž součástí je i 275 metrů dlouhý most Oparno. Tato jedinečná stavba mostu v chráněné oblasti Českého středohoří byla zahájena počátkem roku 2008. Je unikátní už proto, že se tato část stavby dálnice D8 realizuje v krajinném pásmu, kde musí být splněny zvláštní požadavky na ochranu přírody. Stavaři tak vůbec nesmí vstoupit do údolí. Projektanti tak navrhli konstrukci, která celé údolí překlenuje bez nutnosti stavebního zásahu pod mostem samotným. Vznikl tak výjimečný obloukový most. Podle stavebních expertů jsou takto velké železobetonové obloukové mosty poměrně neobvyklé. Most Oparno je mezi nimi druhý největší. Větší je už jen Podolský most přes Orlík, který se stavěl před 70 lety a který měří o 15 metrů více.

Chráněná krajinná oblast Českého středohoří je z hlediska rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů jedna z nejbohatších přírodních lokalit u nás. Rozhodně stojí za to vydat se ať už na kole, či jinak touto krajinou a podívat se například na lokalitu Opárenského údolí, které se může pyšnit unikátní stavbou mostu Oparno, který nijak neubírá okolní přírodě na kráse.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Salento, Karibik Středomoří

Po návštěvě poloostrova Salento, mám Itálii zas o kousek raději.
Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem
klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady
znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně
bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho
nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu
uniká.


Po návštěvě poloostrova Salento (vidíte-li Itálii jako botu, pak je to ten podpatek), mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.

Oblast Salenta, nazývaná Karibik Středomoří, by se dokonce dala srovnat se Sardinií, neboť klima je zde téměř ostrovní, parádní pláže, dokonce více pamětihodností a památek pro poznávání. Ceny jsou v Salentu příznivější než v ostatních částech Itálie.

Cesta autem do Salenta je pohodlná díky tomu, že sem ze severu vede dálnice, která se navíc od Bari už neplatí.

Převážně zemědělský ráz krajiny, červená půda a nezvyklé plodiny, spolu s opravdu příjemnými a milými lidmi, výborným vínem a samozřejmě pobřežím teplého křišťálově čistého moře, tvoří charakteristický obraz, který si každý musí oblíbit.

{{reklama()}}

Přestože skoro nikde neuvidíte řeku, krajina je úrodná, neboť je napájená podzemními řekami. Tyto řeky navíc v několika místech vyvěrají přímo pod skálou v moři, kde v minulosti sloužily jako vzácný zdroj pitné vody námořníkům. Dnes už slouží jen jako ochlazení pro ty, kteří zrovna v tom místě skočí do vody.

Pohoda na pobřeží

Jónské moře je jedno z nejslanějších na světě a solí a jódem prosycené ovzduší je prospěšné na léčbu kožních a dýchacích onemocnění (astma, lupenka, ekzém apod.), oblíbená jsou proto i střediska uzpůsobená pro ozdravné pobyty rodičů s dětmi.

Mám rád moře, mám rád všechny typy pobřeží. Při svém výletě po Salentu, jsem se dostal na písčité pláže různých cenových kategorií a různých klimatických podmínek (bylo bohužel ještě před sezónou, tak počasí lehce zlobilo). Všechny pláže, které jsem navštívil, byly prima, obzvláště ta poslední, kterou zdobilo pár pěkných holek hraním beach volejbalu (pak odešly a nebe se zatáhlo).


Co mě však baví víc (než pláže, nikoliv než pěkné holky), malebné přístavy a rozervané útesy, které skoro přesně odráží mou zmučenou duši (vtip), a zároveň poskytují skvělé záběry pro fotografování. Přístavní městečko Castro se ukazuje jako perfektní místo právě pro obdivování drsné tváře pobřeží. V centru u přístavu, kromě zříceného domu, jehož majitel tajně přespříliš kutal ve sklepě, je klid. Nastupuji na loď a starý mořský vlk mě odváží na krátkou okružní jízdu po okolních útesech.


Východní pobřeží je tvořeno vysokými skalními útesy s krápníkovými jeskyněmi a je proto rájem potápěčů. Tato oblast navíc není příliš propagována a tak je ideální pro potápěče i výletníky preferující více klidu.

Západní pobřeží je naproti tomu tvořeno hlavně dlouhými bílými plážemi s jemným pískem, takže než drsné potápěče láká k rodinnému stavění hradů.

S celou lodí vplouváme do několika vodních jeskyní schovaných v útesech. Jednu romantickou jeskyni pro zamilované páry, odkud se prý dva vracejí jako tři, vynechávám, do vody neskáču a zůstávám potichu v lodi.

Alberobello – město trullů

Mezi vinicemi a olivovými háji se za jízdy autobusem snažím vyfotit kónickou, určením většinou hospodářskou stavbu, tzv. trullo (plurál trulli). Občas stihnu stavbu zaregistrovat a občas dokonce vyfotit. Dobře vyfotit se mi to ovšem nedaří ani jednou. Každý, kdo někdy fotil z autobusu, zná všechny nástrahy: když se vypořádáte s nečekanými zatáčkami, hupy a odrazy v oknech, tak v klíčovém okamžiku, kdy mačkáte spoušť, nečekaně se objeví tisíc let starý olivovník, který celou stavbu zakryje, případně dáma s obrovským slunečníkem, nebo třeba přistávající rogalo. Říkám si, že bych potřeboval zastavit a tuhle zajímavou stavbu vyfotit pořádně. Autobusák nad tím ale mává rukou.


Vjíždíme do města Alberobello a já doufám, že tu skutečně budou mít nějaký rozumně vyfotitelný Trulli. Historické centrum určitou naději dává, tak se těším. Prohlídka začíná kostelem, který má věžičky právě ve stylu staveb trulli. Fotím a říkám si, že aspoň něco.


Od kostelíka pokračujeme dolů, do historického centra. Projdu zatáčkou a zastavuji se v naprostém úžasu. Není tu jeden rozumně vyfotitelný, je jich tu dobrých tisíc. Tisíc bílých stavbiček, kam až je vidět. Kromě turistů se po ulicích pohybují i místní obyvatelé a já nemám pocit skanzenu, což občas památka UNESCO evokuje. Kdo někdy fascinovaně procházel Zlatou uličkou v Praze, bude stejně fascinovaně procházet ulicemi v Alberobellu.

Kromě klasických suvenýrů, které se prodávají na každém rohu, je možné ochutnat a nakoupit některý z různobarevných likérů. Ale pozor, sladké šťávičky jdou do hlavy docela rychle, tak volím nejprve vyhlídku na město a sklípek později.


Tzv. trulli, vápencová obydlí regionu Puglia, jsou pozoruhodné příklady výstavby „na sucho“, prehistorické stavební techniky, která se ještě stále v této oblasti používá. Trullo je vyrobené z hrubě opracovaných kamenů vápence, nasbíraných na polích. Nepoužívalo se žádných spojovacích materiálů, takže střecha šla kdykoliv rozebrat (říká se, že nedostavěné domy nebyly zatíženy žádnou daní a před příchodem výběrčích byly rozebrány).

Kameny se postupně vršily ve dvou vrstvách: vnitřní vrstva vápencových balvanů nahoře zajištěna ústředním kamenem oblouku (keystone) a vnější vrstva s plochých kamenů zajištujících ochranu proti dešti.

Stěny byly velice tlusté, s výbornými izolačními vlastnostmi. Bílé symboly na střechách mají různé religiózní a magické účely.

Pro jakékoliv minimální stavební úpravy stanovuje UNESCO velmi přísná pravidla, přesto by mě zajímalo, jak v té záplavě domečků poznají, že si je přičinliví obyvatelé Alberobella dál nepřistavují a památku tak neustále nerozšiřují.

Procházky po dalších městech Salenta

Města v Salentu, jako je hlavní město oblasti Lecce, nebo další větší město Gallipoli, jsou zajímavá svou architekturou, pohodovou atmosférou, příležitostmi k zevlování. Přesto mám jeden z největších zážitků z přístavu v Gallipoli, když sleduji, jak se po ránu k rybářské bárce sbíhají majitelé místních restaurací a začíná handrkování o cenu ulovených chobotniček, ryb, krevet a škeblí. Rybáři vytáhnou polystyrénové krabice s vyskládanými úlovky, majitelé restaurací zas zmuchlané bankovky a začíná smlouvání. Celý výstup nepostrádá ani obligátní odchod a opětovný návrat zákazníka. Nakonec je obchod uzavřen, peníze i ryby změní majitele a představení končí. Vypisování faktur mě už nezajímá. A nezajímá evidentně ani hlavní aktéry.


Být oslem v lisovně oleje

Celá jižní Itálie je velmi zemědělsky orientovaná. Jednou z nejdůležitějších plodin, které tu pěstují, jsou od nepaměti olivy. Na kamenitých políčkách rostou olivy na stromech, které jsou často stovky let staré, kmeny věkem rozpukané, pokroucené, často úplně rozdvojené. Projíždět takovou krajinou je nádhera.

Olivy, jako pochoutky k vínu nebo jako ozdobu na jednohubkách a pizze známe všichni, olivový olej používáme o malinko méně. V dávných dobách měl olivový olej spoustu využití a dá se považovat až za strategickou surovinu celé oblasti.


Ohýbám svůj hřbet a sestupuji do prastaré lisovny oleje v Gallipoli. Dům na jedné z hlavních ulic města má ve svém sklepení obrovské prostory vytesané ve skále. Uprostřed největší místnosti vidím obrovské kamenné kolo, které vypadá podobně jako v našich starých mlýnech. Jen na rozdíl od nich, tady nepoužívali sílu větru nebo vody, ale kolem obcházel do kola zapřažený osel. Olivy včetně pecek se tu takhle proměňovány v masu, která se dále, pod ohromným tlakem dřevěných lisů, měnila na samotný olej.

Pracovníci byli ze širokého okolí, tvrdou prací trávili celé dny, a ve sklepě v podstatě žili. Prý měli od města určitá privilegia, dokonce snad nemuseli chodit na mše, asi aby je debaty o lepších zítřkách nezdržovaly od práce. Privilegia ale rozhodně neměli oslíci, kteří se z podzemí dostali zpět na denní světlo až po smrti. Když skončila sezóna, tak si vzali pár měsíců volno a peníze odvezli svým rodinám – v tom lepším případě. V tom horším případě je někde ve městě propařili.

S poloostrovem Salento mě seznámily kamarádky z cestovky Apulia IN, které kouzlu této části Itálie úplně propadly a vědí snad všechno. Jsou prý ochotny komukoliv poskytnout jakékoliv informace, rady i tipy před cestou. Myslím, že nenajdete nikoho povolanějšího, proto je na tomto místě velice rád zmiňuji. Můžete zkusit jejich stránky: www.apulia-in.cz a www.salento.cz


Díky za chleba s řízkem!

A díky, že tyhle časy jsou už dávno pryč! Přesně tohle mě napadá, když mi na stůl fešná Jižanka položí skvělé lasagne, mořské plody nebo úžasnou mozarellu. Dneska už nezruinuje cestovní rozpočet, když si sednu do restaurace a dám místní specialitu.

Všimli jste si, že národy, které nevynikají přehnanou chutí do práce, zpravidla vynikají úžasnou kuchyní? Italská kuchyně je světoznámá, ale to nejlepší z italské kuchyně pořád najdete pouze v Itálii. Třeba zmíněná mozarella se podává zásadně čerstvá, ten den ráno dělaná. Teprve to, co zbude, zabalí se do igelitu a pošle do supermarketů k nám. Nebo aspoň tak bych to dělal já.


Po návštěvě poloostrova Salento (vidíte-li Itálii jako botu, pak je to ten podpatek), mám Itálii zas o kousek raději. Oproti bláznivému severu či divoké Sicílii, je tu všechno mnohem klidnější, příjemnější a vlídnější. Jasně, značka STOP i tady znamená jen přibrzdi a rozhlédni se a gestikulace je stejně bohatá, jak jsme v Itálii zvyklí. Oblast poloostrova Salento toho nabízí fakt docela dost a je škoda, že pozornosti českých turistů trochu uniká.

Oblast Salenta, nazývaná Karibik Středomoří, by se dokonce dala srovnat se Sardinií, neboť klima je zde téměř ostrovní, parádní pláže, dokonce více pamětihodností a památek pro poznávání. Ceny jsou v Salentu příznivější než v ostatních částech Itálie.

Cesta autem do Salenta je pohodlná díky tomu, že sem ze severu vede dálnice, která se navíc od Bari už neplatí.

Převážně zemědělský ráz krajiny, červená půda a nezvyklé plodiny, spolu s opravdu příjemnými a milými lidmi, výborným vínem a samozřejmě pobřežím teplého křišťálově čistého moře, tvoří charakteristický obraz, který si každý musí oblíbit.

{{reklama()}}

Přestože skoro nikde neuvidíte řeku, krajina je úrodná, neboť je napájená podzemními řekami. Tyto řeky navíc v několika místech vyvěrají přímo pod skálou v moři, kde v minulosti sloužily jako vzácný zdroj pitné vody námořníkům. Dnes už slouží jen jako ochlazení pro ty, kteří zrovna v tom místě skočí do vody.

Pohoda na pobřeží

Jónské moře je jedno z nejslanějších na světě a solí a jódem prosycené ovzduší je prospěšné na léčbu kožních a dýchacích onemocnění (astma, lupenka, ekzém apod.), oblíbená jsou proto i střediska uzpůsobená pro ozdravné pobyty rodičů s dětmi.

Mám rád moře, mám rád všechny typy pobřeží. Při svém výletě po Salentu, jsem se dostal na písčité pláže různých cenových kategorií a různých klimatických podmínek (bylo bohužel ještě před sezónou, tak počasí lehce zlobilo). Všechny pláže, které jsem navštívil, byly prima, obzvláště ta poslední, kterou zdobilo pár pěkných holek hraním beach volejbalu (pak odešly a nebe se zatáhlo).


Co mě však baví víc (než pláže, nikoliv než pěkné holky), malebné přístavy a rozervané útesy, které skoro přesně odráží mou zmučenou duši (vtip), a zároveň poskytují skvělé záběry pro fotografování. Přístavní městečko Castro se ukazuje jako perfektní místo právě pro obdivování drsné tváře pobřeží. V centru u přístavu, kromě zříceného domu, jehož majitel tajně přespříliš kutal ve sklepě, je klid. Nastupuji na loď a starý mořský vlk mě odváží na krátkou okružní jízdu po okolních útesech.


Východní pobřeží je tvořeno vysokými skalními útesy s krápníkovými jeskyněmi a je proto rájem potápěčů. Tato oblast navíc není příliš propagována a tak je ideální pro potápěče i výletníky preferující více klidu.

Západní pobřeží je naproti tomu tvořeno hlavně dlouhými bílými plážemi s jemným pískem, takže než drsné potápěče láká k rodinnému stavění hradů.

S celou lodí vplouváme do několika vodních jeskyní schovaných v útesech. Jednu romantickou jeskyni pro zamilované páry, odkud se prý dva vracejí jako tři, vynechávám, do vody neskáču a zůstávám potichu v lodi.

Alberobello – město trullů

Mezi vinicemi a olivovými háji se za jízdy autobusem snažím vyfotit kónickou, určením většinou hospodářskou stavbu, tzv. trullo (plurál trulli). Občas stihnu stavbu zaregistrovat a občas dokonce vyfotit. Dobře vyfotit se mi to ovšem nedaří ani jednou. Každý, kdo někdy fotil z autobusu, zná všechny nástrahy: když se vypořádáte s nečekanými zatáčkami, hupy a odrazy v oknech, tak v klíčovém okamžiku, kdy mačkáte spoušť, nečekaně se objeví tisíc let starý olivovník, který celou stavbu zakryje, případně dáma s obrovským slunečníkem, nebo třeba přistávající rogalo. Říkám si, že bych potřeboval zastavit a tuhle zajímavou stavbu vyfotit pořádně. Autobusák nad tím ale mává rukou.


Vjíždíme do města Alberobello a já doufám, že tu skutečně budou mít nějaký rozumně vyfotitelný Trulli. Historické centrum určitou naději dává, tak se těším. Prohlídka začíná kostelem, který má věžičky právě ve stylu staveb trulli. Fotím a říkám si, že aspoň něco.


Od kostelíka pokračujeme dolů, do historického centra. Projdu zatáčkou a zastavuji se v naprostém úžasu. Není tu jeden rozumně vyfotitelný, je jich tu dobrých tisíc. Tisíc bílých stavbiček, kam až je vidět. Kromě turistů se po ulicích pohybují i místní obyvatelé a já nemám pocit skanzenu, což občas památka UNESCO evokuje. Kdo někdy fascinovaně procházel Zlatou uličkou v Praze, bude stejně fascinovaně procházet ulicemi v Alberobellu.

Kromě klasických suvenýrů, které se prodávají na každém rohu, je možné ochutnat a nakoupit některý z různobarevných likérů. Ale pozor, sladké šťávičky jdou do hlavy docela rychle, tak volím nejprve vyhlídku na město a sklípek později.


Tzv. trulli, vápencová obydlí regionu Puglia, jsou pozoruhodné příklady výstavby „na sucho“, prehistorické stavební techniky, která se ještě stále v této oblasti používá. Trullo je vyrobené z hrubě opracovaných kamenů vápence, nasbíraných na polích. Nepoužívalo se žádných spojovacích materiálů, takže střecha šla kdykoliv rozebrat (říká se, že nedostavěné domy nebyly zatíženy žádnou daní a před příchodem výběrčích byly rozebrány).

Kameny se postupně vršily ve dvou vrstvách: vnitřní vrstva vápencových balvanů nahoře zajištěna ústředním kamenem oblouku (keystone) a vnější vrstva s plochých kamenů zajištujících ochranu proti dešti.

Stěny byly velice tlusté, s výbornými izolačními vlastnostmi. Bílé symboly na střechách mají různé religiózní a magické účely.

Pro jakékoliv minimální stavební úpravy stanovuje UNESCO velmi přísná pravidla, přesto by mě zajímalo, jak v té záplavě domečků poznají, že si je přičinliví obyvatelé Alberobella dál nepřistavují a památku tak neustále nerozšiřují.

Procházky po dalších městech Salenta

Města v Salentu, jako je hlavní město oblasti Lecce, nebo další větší město Gallipoli, jsou zajímavá svou architekturou, pohodovou atmosférou, příležitostmi k zevlování. Přesto mám jeden z největších zážitků z přístavu v Gallipoli, když sleduji, jak se po ránu k rybářské bárce sbíhají majitelé místních restaurací a začíná handrkování o cenu ulovených chobotniček, ryb, krevet a škeblí. Rybáři vytáhnou polystyrénové krabice s vyskládanými úlovky, majitelé restaurací zas zmuchlané bankovky a začíná smlouvání. Celý výstup nepostrádá ani obligátní odchod a opětovný návrat zákazníka. Nakonec je obchod uzavřen, peníze i ryby změní majitele a představení končí. Vypisování faktur mě už nezajímá. A nezajímá evidentně ani hlavní aktéry.


Být oslem v lisovně oleje

Celá jižní Itálie je velmi zemědělsky orientovaná. Jednou z nejdůležitějších plodin, které tu pěstují, jsou od nepaměti olivy. Na kamenitých políčkách rostou olivy na stromech, které jsou často stovky let staré, kmeny věkem rozpukané, pokroucené, často úplně rozdvojené. Projíždět takovou krajinou je nádhera.

Olivy, jako pochoutky k vínu nebo jako ozdobu na jednohubkách a pizze známe všichni, olivový olej používáme o malinko méně. V dávných dobách měl olivový olej spoustu využití a dá se považovat až za strategickou surovinu celé oblasti.


Ohýbám svůj hřbet a sestupuji do prastaré lisovny oleje v Gallipoli. Dům na jedné z hlavních ulic města má ve svém sklepení obrovské prostory vytesané ve skále. Uprostřed největší místnosti vidím obrovské kamenné kolo, které vypadá podobně jako v našich starých mlýnech. Jen na rozdíl od nich, tady nepoužívali sílu větru nebo vody, ale kolem obcházel do kola zapřažený osel. Olivy včetně pecek se tu takhle proměňovány v masu, která se dále, pod ohromným tlakem dřevěných lisů, měnila na samotný olej.

Pracovníci byli ze širokého okolí, tvrdou prací trávili celé dny, a ve sklepě v podstatě žili. Prý měli od města určitá privilegia, dokonce snad nemuseli chodit na mše, asi aby je debaty o lepších zítřkách nezdržovaly od práce. Privilegia ale rozhodně neměli oslíci, kteří se z podzemí dostali zpět na denní světlo až po smrti. Když skončila sezóna, tak si vzali pár měsíců volno a peníze odvezli svým rodinám – v tom lepším případě. V tom horším případě je někde ve městě propařili.

S poloostrovem Salento mě seznámily kamarádky z cestovky Apulia IN, které kouzlu této části Itálie úplně propadly a vědí snad všechno. Jsou prý ochotny komukoliv poskytnout jakékoliv informace, rady i tipy před cestou. Myslím, že nenajdete nikoho povolanějšího, proto je na tomto místě velice rád zmiňuji. Můžete zkusit jejich stránky: www.apulia-in.cz a www.salento.cz


Díky za chleba s řízkem!

A díky, že tyhle časy jsou už dávno pryč! Přesně tohle mě napadá, když mi na stůl fešná Jižanka položí skvělé lasagne, mořské plody nebo úžasnou mozarellu. Dneska už nezruinuje cestovní rozpočet, když si sednu do restaurace a dám místní specialitu.

Všimli jste si, že národy, které nevynikají přehnanou chutí do práce, zpravidla vynikají úžasnou kuchyní? Italská kuchyně je světoznámá, ale to nejlepší z italské kuchyně pořád najdete pouze v Itálii. Třeba zmíněná mozarella se podává zásadně čerstvá, ten den ráno dělaná. Teprve to, co zbude, zabalí se do igelitu a pošle do supermarketů k nám. Nebo aspoň tak bych to dělal já.

Malé lucemburské Švýcarsko

Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který
pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi
populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie,
Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi
evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své
nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje.


Malé, ale hezké, jak už se tak ve známém rčení traduje. Ano, i tak nějak jde bez nadsázky označit Lucemburské Švýcarsko, přírodní rezervaci ležící na severovýchodě Lucemburska v těsné blízkosti hranic s Německem. Petite Suisse Luxembourgeoise, Kleine Luxemburger Schweiz, Little Luxembourgish Switzerland, to vše jsou názvy v rozličných evropských jazycích označující místo, kam jsme se vydali na sklonku jara strávit několik dní prodlouženého víkendu. V našich krajích není tato lokalita příliš známa, nicméně naskýtá nevšední zážitky ne více než 500 km v dosahu od České Republiky.

Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie, Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje a užít správné outdoorové atmosféry.

Nejstarší město Lucemburska

Za zmínku stojí i samotné městečko Echternach, které je vůbec nejstarším městem Lucemburského království. V Echternachu trvale žije asi 5000 obyvatel, ale přechodně se počet výrazně zvyšuje, hlavně z důvodů turistického ruchu, ze kterého město hojně těží. Historické jádro je velmi atraktivní a nápaditě vyšperkované květinovou výzdobou. Jednou z nejpůvodnějších staveb ve městě je klášter, který byl založen již v roce 698 n. l. Okolo něj se posléze začala rozrůstat četná městská zástavba. V určitém období byla v bazilice provozována i tradiční výroba porcelánu. V současné době je areál klášterní katedrály přístupný veřejnosti a nabízí nevšední prohlídku vnitřní chorálové výzdoby. Na druhou stranu k ryze světskému lenošení vybízí nejedna kavárna nebo cukrárna situovaná na hlavní nákupní třídě Echternachu.


Vodácké radovánky na řece Suer

Řeka Suer tvoří přirozenou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Hojně oblíbenou činností, stejně jako u nás, je zapůjčení kánoe a sjíždění jmenovaného toku. Podél řeky je možné bez problému najít celou řadu dobře vybavených kempů. Nicméně v letních měsících mohou být některé z nich dosti obsazené, zejména německou klientelou. Takže je lepší si předem udělat rezervaci.

Pískovcové skalní město

Přímo z města vede značená turistická cesta strmě do kopce. Po delším úseku stoupání se naskýtá zcela zasloužený výhled do kraje na malebný Echternach, meandrující řeku Suer a oblé kopce okolní krajiny.


Pokračujeme dále do nitra Lucemburského Švýcarska vstříc bizarním pískovcovým útvarům. Posléze míjíme první skalnaté útvary, až se dostáváme do úzké průrvy v pískovcovém labyrintu, mezi nimiž pociťujeme výrazný chlad. Čas od času míjíme dřevěné lávky či můstky, které usnadňují přechod vodních zdrojů anebo morfologických disproporcí v terénu. Procházíme kratšími kamennými tunely, které se tu vyskytují přirozeně po mnoho staletí. V některých místech vidíme, jak pramínky vody stékají přímo přes pískovcové skály a při bázi skalních masívů vytvářejí menší jezírka. Dále cesta vede okolo potoka až pod mírný sráz, na jehož vrcholku se nachází zajímavá jeskyně. Jedná se o prostorné zázemí, jakoby z dob člověka neandertálského. Na vnitřních stranách nemůžeme přehlédnout černý nános sazí od nepovolených ohňů. Samotný vstup do jeskyně je zajímavý a tvoří ho několik půlkruhovitých otvorů přerušovaných podpěrnými sloupy.


Po dostatečném průzkumu jeskyně a jejího okolí se vydáváme přes místní komunikaci do návštěvnicky méně vytížené části parku. Od této chvíle je procházka o to více zasvěcena lesnímu porostu, četným potůčkům a ornitologické vášni, avšak s menším výskytem pískovcových útvarů. Ovšem asi po hodině chůze se dostáváme nazpět do hlavní části parku. Využíváme příležitosti a stoupáme uzounkým pískovcovým schodištěm vzhůru k vyhlídce na vrcholu jedněch z vysokých skal připomínající Adršpašské skály. Opět máme možnost spatřit místní husté lesy a zvlněný terén, ne nepodobný švýcarské krajině, přímo z ptačí perspektivy.

Po celodenní túře pískovcovým labyrintem se rádi vracíme do „civilizace“ a s nadšením využíváme pohostinnosti jedné místní restaurace se skvělou nabídkou zmrzlinových pohárů. Pro akčnější povahy se pak nabízí možnost výstupu na nejvyšší vrchol tohoto bezpochyby zajímavého kantonu, nacházející se nedaleko města Beaufort a dosahující nadmořské výšky „neuvěřitelných“ 414 m.


Malé, ale hezké, jak už se tak ve známém rčení traduje. Ano, i tak nějak jde bez nadsázky označit Lucemburské Švýcarsko, přírodní rezervaci ležící na severovýchodě Lucemburska v těsné blízkosti hranic s Německem. Petite Suisse Luxembourgeoise, Kleine Luxemburger Schweiz, Little Luxembourgish Switzerland, to vše jsou názvy v rozličných evropských jazycích označující místo, kam jsme se vydali na sklonku jara strávit několik dní prodlouženého víkendu. V našich krajích není tato lokalita příliš známa, nicméně naskýtá nevšední zážitky ne více než 500 km v dosahu od České Republiky.

Malé lucemburské Švýcarsko se nalézá v kantonu Echternach, který pokrývá celých 7% plochy Lucemburska. Tato část Lucemburska je velmi populární, zejména pro kempery sjíždějící se z přilehlé Belgie, Německa, Francie a Holandska. Oblast je rovněž velmi oblíbená mezi evropskými motorkáři, kteří přijíždějí „provětrat“ své nablýskané a úzkostlivě opečovávané stroje a užít správné outdoorové atmosféry.

Nejstarší město Lucemburska

Za zmínku stojí i samotné městečko Echternach, které je vůbec nejstarším městem Lucemburského království. V Echternachu trvale žije asi 5000 obyvatel, ale přechodně se počet výrazně zvyšuje, hlavně z důvodů turistického ruchu, ze kterého město hojně těží. Historické jádro je velmi atraktivní a nápaditě vyšperkované květinovou výzdobou. Jednou z nejpůvodnějších staveb ve městě je klášter, který byl založen již v roce 698 n. l. Okolo něj se posléze začala rozrůstat četná městská zástavba. V určitém období byla v bazilice provozována i tradiční výroba porcelánu. V současné době je areál klášterní katedrály přístupný veřejnosti a nabízí nevšední prohlídku vnitřní chorálové výzdoby. Na druhou stranu k ryze světskému lenošení vybízí nejedna kavárna nebo cukrárna situovaná na hlavní nákupní třídě Echternachu.


Vodácké radovánky na řece Suer

Řeka Suer tvoří přirozenou hranici mezi Lucemburskem a Německem. Hojně oblíbenou činností, stejně jako u nás, je zapůjčení kánoe a sjíždění jmenovaného toku. Podél řeky je možné bez problému najít celou řadu dobře vybavených kempů. Nicméně v letních měsících mohou být některé z nich dosti obsazené, zejména německou klientelou. Takže je lepší si předem udělat rezervaci.

Pískovcové skalní město

Přímo z města vede značená turistická cesta strmě do kopce. Po delším úseku stoupání se naskýtá zcela zasloužený výhled do kraje na malebný Echternach, meandrující řeku Suer a oblé kopce okolní krajiny.


Pokračujeme dále do nitra Lucemburského Švýcarska vstříc bizarním pískovcovým útvarům. Posléze míjíme první skalnaté útvary, až se dostáváme do úzké průrvy v pískovcovém labyrintu, mezi nimiž pociťujeme výrazný chlad. Čas od času míjíme dřevěné lávky či můstky, které usnadňují přechod vodních zdrojů anebo morfologických disproporcí v terénu. Procházíme kratšími kamennými tunely, které se tu vyskytují přirozeně po mnoho staletí. V některých místech vidíme, jak pramínky vody stékají přímo přes pískovcové skály a při bázi skalních masívů vytvářejí menší jezírka. Dále cesta vede okolo potoka až pod mírný sráz, na jehož vrcholku se nachází zajímavá jeskyně. Jedná se o prostorné zázemí, jakoby z dob člověka neandertálského. Na vnitřních stranách nemůžeme přehlédnout černý nános sazí od nepovolených ohňů. Samotný vstup do jeskyně je zajímavý a tvoří ho několik půlkruhovitých otvorů přerušovaných podpěrnými sloupy.


Po dostatečném průzkumu jeskyně a jejího okolí se vydáváme přes místní komunikaci do návštěvnicky méně vytížené části parku. Od této chvíle je procházka o to více zasvěcena lesnímu porostu, četným potůčkům a ornitologické vášni, avšak s menším výskytem pískovcových útvarů. Ovšem asi po hodině chůze se dostáváme nazpět do hlavní části parku. Využíváme příležitosti a stoupáme uzounkým pískovcovým schodištěm vzhůru k vyhlídce na vrcholu jedněch z vysokých skal připomínající Adršpašské skály. Opět máme možnost spatřit místní husté lesy a zvlněný terén, ne nepodobný švýcarské krajině, přímo z ptačí perspektivy.

Po celodenní túře pískovcovým labyrintem se rádi vracíme do „civilizace“ a s nadšením využíváme pohostinnosti jedné místní restaurace se skvělou nabídkou zmrzlinových pohárů. Pro akčnější povahy se pak nabízí možnost výstupu na nejvyšší vrchol tohoto bezpochyby zajímavého kantonu, nacházející se nedaleko města Beaufort a dosahující nadmořské výšky „neuvěřitelných“ 414 m.

Thajský plovoucí trh Damnoen Saduak

Díky kvalitní půdě v okolí se tu dařilo velmi kvalitnímu ovoci a
zelenině, které se brzy stala vyhlášenými v širokém okolí.
S kvalitním zbožím se dá dobře obchodovat, řekli si místní, a
protože nejlepší a nepohodlnější místo pro prodej zdejších
“výpěstků” nabízela síť zdejších kanálů, vyrostl na nich během
několika let velmi populární plovoucí trh.

Ráno v Bangkoku bylo horké. Ani noc nedokázala srazit teplotu na rozumnou mez, ale ve stínu hotelové recepce bylo I díky ventilátorům docela příjemně. Snídaně ve stylu Americano (smažené vejce, opékaná slanina, máslo, džem a sendvičový chléb) nebyla sice omračujícím kulinářským zážitkem, ale na zasycení to stačilo. Nás čekala téměř dvouhodinová jízda do 105 km vzdáleného městečka Dumnoen Saduak se známým plovoucím trhem.


Do provincie Ratchaburi

Po jedné z frekventovaných výpadovek jsme opustili thajskou metropoli a zamířili do provincie Ratchaburi. Cesta nadúrovňovou dálnicí po kvalitní asfaltce ubíhala rychle, jen posledních zhruba 30 kilometrů vedlo po nekvalitních, místy opravdu hodně rozbitých „okreskách”. Alespoň jsme měli čas si trochu přiblížit cíl naší cesty. Plovoucí trh ve městečku Damnoen Saduak vznikl zhruba před 140 lety, na přímý rozkaz tehdejšího krále Ramy IV. Původně to byl jen pouhý, 32 kilometrů dlouhý, kanál spojující řeky Mae Klong a Tacheen, ale díky kvalitní půdě v okolí se tu dařilo velmi kvalitnímu ovoci a zelenině, které se brzy stala vyhlášenými v širokém okolí. S kvalitním zbožím se dá dobře obchodovat, řekli si místní, a protože nejlepší a nepohodlnější místo pro prodej zdejších “výpěstků” nabízela síť zdejších kanálů, vyrostl na nich během několika let velmi populární plovoucí trh. Vodní hladina se stala místem setkání prodávajících i nakupujících, protože jedni i druzí sem přijížděli na člunech, aby tu, obklopeni svěží přírodou, přátelsky promluvili s přáteli, s obchodníky, v poklidu zahájili nový den a samozřejmě nakoupili štědré a hlavně velmi chutné dary matky přírody.

Vzhůru na trh

Naše cesta za kouzlem plovoucích trhů doopravdy začala v kotvišti silných motorových člunů. Provoz zde ožívá už kolem šesté hodiny ranní, ale opravdový “cvrkot” nastává kolem desáté hodiny dopolední, kdy sem začínají přijíždět výpravy turistů ze 100 km vzdáleného Bangkoku. Ti sem míří nejen za kouzlem, v západním světě už pomalu mizícího, tradičního prodeje a nákupu ovoce a zeleniny v poněkud netradičním prostředí. Možná trochu vratká, zato však velmi silným, automobilovým motorem vybavená bárka s námi vyrazila na hladinu kanálu. První metry byly trochu opatrné, přesto svižné. Vodní kanál tu přeci jen nebyl ještě dostatečně široký, ale už o pár stovek metrů dále, se mohutné forte lodního motoru rozeznělo naplno. Domky na dřevěných, do dna kanálů zaražených kůlech, začaly ubíhat rychle dozadu a ani naši spolucestující z Japonska, nestačili na své fotoaparáty a videokamery zaznamenávat tu zvláštní atmosféru městečka na vodě. Nad našimi hlavami občas proplula visutá lávka, spojující jeden břeh se druhým, stejně tak jako obyčejný přechod spojuje jednu stranu ulice s druhou. Jsme totiž v městečku, kde ulice nahradily vodní kanály. Všude kolem nás stály obyčejné domky, ve kterých lidé žijí své obyčejné životy. V Thajsku není místo pro soukromí. Tady se žije, v symbolickém slova smyslu “na ulici”. Tady nikdo netají co má k snídani, obědu, večeři, jaké má vybavení bytu, kolik má peněz. V jeden jediný okamžik se tu připravuje třeba snídaně, pere prádlo a zároveň vystavuje to, co je zrovna k prodeji.


Ve víru obchodů

Život na centrálním tržišti začíná brzo. Již kolem šesté hodiny ranní ožívá síť kanálů, které původně měly sloužit k dopravě, ale nakonec se z nich stala plnohodnotná tržnice. Blížící se tržnici lze rozpoznat snadno. Všude kolem Vás začne najednou zesilovat provoz a vy stále častěji potkáváte dlouhé loďky, většinou poháněné a zároveň kormidlované pádlem v rukách žen, které nejsou pod svými slaměnými klobouky skoro ani vidět. Náklad projíždějících lodí je rozličný. Uvidíte tu ovoce v podobě banánů, kokosových ořechů i s jejich lahodnou šťávou, ananasy. Ale nechybí ani zelenina v nejrůznějších barvách a druzích včetně ingredience, bez níž thajské jídlo není thajským jídlem – chilli papričky. K atmosféře trhu patří lomoz motorů, zápach jejich výfuků, ale také šplouchání vody, kymácení lodí a časté jsou, i byť jemné, vzájemné nárazy proplouvajících loděk. Není výjimkou, že se někdy do úzkého kanálu všechny loďky prostě nevejdou a dokonale ucpou úzký průjezd. Pak nastupují ochotné ruce, pádla, síla paží a lodních motorů, aby celý propletenec co nejdříve rozpletly.

Úsměvy na vodní hladině

A pak je tu jedna věc, která na plovoucí tržnici nikdy nechybí – úsměv. Ať je špatné počasí a provazce lijáků bičují vodní hladiny kanálů, nebo ať sluníčko praží ze všech sil, přesto se na Vás ze všech stran usmívají dobrotivé tváře obchodníků i kormidelníků. Když se pomalu posunujete podél břehů, které jsou lemovány obchůdky se suvenýry, ošacením ovocem, zeleninou, nerozpoznáte úspěšnost jednotlivých obchodníků. Pokaždé se na Vás usměje tvář člověka, který zde den co den trpělivě vysedává, trpělivě posouvá jednu loďku za druhou a při pouhém náznaku zájmu je Vám ochoten předvést veškerý sortiment svého zboží. Stále stejné tváře, stejné úsměvy,…


Domky „duchů“

A snad ještě jeden postřeh, který se však dá aplikovat na celé území Thajska. Na zdejším plovoucím trhu, v Bangkoku, na severu, jihu, východě i západě země, prostě všude najdete malinké, pestře zbarvené domečky. Odpověď na otázku po účelu jejich vzniku, hledejme v hlubokém náboženském cítění Thajců, které jim vštěpuje snahu příznivě si naklonit duchy, žijící všude kolem nich. Proto se žádná stavba, ba ani rozšíření původního objektu, neobejde bez ceremonie výstavby nového sídla pro duchy a přesně stanovených obřadů, které mají za úkol přimět duchy k tomu, aby přesídlili do nového sídla a příznivě shlíželi na nové obyvatele. Jejich náklonnost je však vrtkavá, a tak se květiny, vonné tyčinky i jídlo objevují před příbytky duchů každého rána znovu a znovu.

Směr Bangkok

Blíží se poledne a z modré oblohy pálí slunko víc a víc. Chladivé prostředí klimatizovaného mikrobusu je příjemné. Co na tom, že se tím zařadíme mezi rozmazlené turisty! Do Bangkoku jsou to přeci jen dvě hodiny jízdy, což je na výrobu několika podušených a propečených „ovárků“ času více než dost!

Ráno v Bangkoku bylo horké. Ani noc nedokázala srazit teplotu na rozumnou mez, ale ve stínu hotelové recepce bylo I díky ventilátorům docela příjemně. Snídaně ve stylu Americano (smažené vejce, opékaná slanina, máslo, džem a sendvičový chléb) nebyla sice omračujícím kulinářským zážitkem, ale na zasycení to stačilo. Nás čekala téměř dvouhodinová jízda do 105 km vzdáleného městečka Dumnoen Saduak se známým plovoucím trhem.


Do provincie Ratchaburi

Po jedné z frekventovaných výpadovek jsme opustili thajskou metropoli a zamířili do provincie Ratchaburi. Cesta nadúrovňovou dálnicí po kvalitní asfaltce ubíhala rychle, jen posledních zhruba 30 kilometrů vedlo po nekvalitních, místy opravdu hodně rozbitých „okreskách”. Alespoň jsme měli čas si trochu přiblížit cíl naší cesty. Plovoucí trh ve městečku Damnoen Saduak vznikl zhruba před 140 lety, na přímý rozkaz tehdejšího krále Ramy IV. Původně to byl jen pouhý, 32 kilometrů dlouhý, kanál spojující řeky Mae Klong a Tacheen, ale díky kvalitní půdě v okolí se tu dařilo velmi kvalitnímu ovoci a zelenině, které se brzy stala vyhlášenými v širokém okolí. S kvalitním zbožím se dá dobře obchodovat, řekli si místní, a protože nejlepší a nepohodlnější místo pro prodej zdejších “výpěstků” nabízela síť zdejších kanálů, vyrostl na nich během několika let velmi populární plovoucí trh. Vodní hladina se stala místem setkání prodávajících i nakupujících, protože jedni i druzí sem přijížděli na člunech, aby tu, obklopeni svěží přírodou, přátelsky promluvili s přáteli, s obchodníky, v poklidu zahájili nový den a samozřejmě nakoupili štědré a hlavně velmi chutné dary matky přírody.

Vzhůru na trh

Naše cesta za kouzlem plovoucích trhů doopravdy začala v kotvišti silných motorových člunů. Provoz zde ožívá už kolem šesté hodiny ranní, ale opravdový “cvrkot” nastává kolem desáté hodiny dopolední, kdy sem začínají přijíždět výpravy turistů ze 100 km vzdáleného Bangkoku. Ti sem míří nejen za kouzlem, v západním světě už pomalu mizícího, tradičního prodeje a nákupu ovoce a zeleniny v poněkud netradičním prostředí. Možná trochu vratká, zato však velmi silným, automobilovým motorem vybavená bárka s námi vyrazila na hladinu kanálu. První metry byly trochu opatrné, přesto svižné. Vodní kanál tu přeci jen nebyl ještě dostatečně široký, ale už o pár stovek metrů dále, se mohutné forte lodního motoru rozeznělo naplno. Domky na dřevěných, do dna kanálů zaražených kůlech, začaly ubíhat rychle dozadu a ani naši spolucestující z Japonska, nestačili na své fotoaparáty a videokamery zaznamenávat tu zvláštní atmosféru městečka na vodě. Nad našimi hlavami občas proplula visutá lávka, spojující jeden břeh se druhým, stejně tak jako obyčejný přechod spojuje jednu stranu ulice s druhou. Jsme totiž v městečku, kde ulice nahradily vodní kanály. Všude kolem nás stály obyčejné domky, ve kterých lidé žijí své obyčejné životy. V Thajsku není místo pro soukromí. Tady se žije, v symbolickém slova smyslu “na ulici”. Tady nikdo netají co má k snídani, obědu, večeři, jaké má vybavení bytu, kolik má peněz. V jeden jediný okamžik se tu připravuje třeba snídaně, pere prádlo a zároveň vystavuje to, co je zrovna k prodeji.


Ve víru obchodů

Život na centrálním tržišti začíná brzo. Již kolem šesté hodiny ranní ožívá síť kanálů, které původně měly sloužit k dopravě, ale nakonec se z nich stala plnohodnotná tržnice. Blížící se tržnici lze rozpoznat snadno. Všude kolem Vás začne najednou zesilovat provoz a vy stále častěji potkáváte dlouhé loďky, většinou poháněné a zároveň kormidlované pádlem v rukách žen, které nejsou pod svými slaměnými klobouky skoro ani vidět. Náklad projíždějících lodí je rozličný. Uvidíte tu ovoce v podobě banánů, kokosových ořechů i s jejich lahodnou šťávou, ananasy. Ale nechybí ani zelenina v nejrůznějších barvách a druzích včetně ingredience, bez níž thajské jídlo není thajským jídlem – chilli papričky. K atmosféře trhu patří lomoz motorů, zápach jejich výfuků, ale také šplouchání vody, kymácení lodí a časté jsou, i byť jemné, vzájemné nárazy proplouvajících loděk. Není výjimkou, že se někdy do úzkého kanálu všechny loďky prostě nevejdou a dokonale ucpou úzký průjezd. Pak nastupují ochotné ruce, pádla, síla paží a lodních motorů, aby celý propletenec co nejdříve rozpletly.

Úsměvy na vodní hladině

A pak je tu jedna věc, která na plovoucí tržnici nikdy nechybí – úsměv. Ať je špatné počasí a provazce lijáků bičují vodní hladiny kanálů, nebo ať sluníčko praží ze všech sil, přesto se na Vás ze všech stran usmívají dobrotivé tváře obchodníků i kormidelníků. Když se pomalu posunujete podél břehů, které jsou lemovány obchůdky se suvenýry, ošacením ovocem, zeleninou, nerozpoznáte úspěšnost jednotlivých obchodníků. Pokaždé se na Vás usměje tvář člověka, který zde den co den trpělivě vysedává, trpělivě posouvá jednu loďku za druhou a při pouhém náznaku zájmu je Vám ochoten předvést veškerý sortiment svého zboží. Stále stejné tváře, stejné úsměvy,…


Domky „duchů“

A snad ještě jeden postřeh, který se však dá aplikovat na celé území Thajska. Na zdejším plovoucím trhu, v Bangkoku, na severu, jihu, východě i západě země, prostě všude najdete malinké, pestře zbarvené domečky. Odpověď na otázku po účelu jejich vzniku, hledejme v hlubokém náboženském cítění Thajců, které jim vštěpuje snahu příznivě si naklonit duchy, žijící všude kolem nich. Proto se žádná stavba, ba ani rozšíření původního objektu, neobejde bez ceremonie výstavby nového sídla pro duchy a přesně stanovených obřadů, které mají za úkol přimět duchy k tomu, aby přesídlili do nového sídla a příznivě shlíželi na nové obyvatele. Jejich náklonnost je však vrtkavá, a tak se květiny, vonné tyčinky i jídlo objevují před příbytky duchů každého rána znovu a znovu.

Směr Bangkok

Blíží se poledne a z modré oblohy pálí slunko víc a víc. Chladivé prostředí klimatizovaného mikrobusu je příjemné. Co na tom, že se tím zařadíme mezi rozmazlené turisty! Do Bangkoku jsou to přeci jen dvě hodiny jízdy, což je na výrobu několika podušených a propečených „ovárků“ času více než dost!

Život v sedle aneb cyklistika na nizozemský způsob

Nizozemci nepovažují jízdu na kole za sport. Je to prostě způsob
přepravy, která funguje za každého počasí a je imunní vůči dopravním
zácpám. Taky je bezpečná, i když se to nám cizincům na první pohled
nemusí zdát. Cyklostezky vás dovedou všude.

FIETS (vyslovujte FIC) je nizozemské označení pro jízdní kolo. A to si dobře zapamatujte, protože je to v Nizozemsku jedno z nejpoužívanějších slov vůbec. Jedna z teorií praví, že se používá už od první poloviny 19. století, jde o slovo zvukomalebné a má napodobovat zvuk projíždějícího cyklisty. FIETS kolem vás a je pryč!


Jízda zručnosti

A Nizozemci opravdu sviští. Jsou rychlí a především zruční. Není divu, vždyť na kole vyrůstají. Je celkem běžné vidět matku vezoucí v koši na řidítkách týdenní nákup a vzadu na nosiči dvě děti. Nebo má takzvaný „bakfiets“, který je velkým rodinám a nákupům přímo uzpůsoben.


Velmi kuriózní je pak pozorovat mládež třeba o páteční noci (spíše o sobotním brzkém ránu), kdy ve značně podroušeném stavu nasedá před hospůdkou na bicykly a šněruje si to od kraje ke kraji domů. Nutno podotknout, že cesta často vede kolem grachtu a ten občas není ohrazen zábradlím. Kola ve vodě nejsou ojedinělým jevem, na články o utopených cyklistech jsem však v novinách asi nikdy nenarazila.

Za střízliva pak běžně uvidíte slečnu v minisukni a s vysokými podpatky, jak veze na nosiči další slečnu v minisukni – ta elegantně zaujímá boční posed, v ruce drží mobil a během kodrcavé jízdy po dlažebních kostkách esemeskuje. To, že se dokáží bravurně vyhnout na úzké cyklostezce, asi nemusím zdůrazňovat. Já jsem vždycky trnula strachy, že o sebe s protijedoucím „drnkneme“ řídítky.

Kolo za 5 EUR

A jak vypadá takové běžné kolo běžného Nizozemce? Když pomineme bakfiets…. Silniční městské kolo s velkým a bytelným rámem a bez přehazovačky, často vypadá jako po babičce. Čekali jste něco sofistikovanějšího, když na něm tráví tolik času? Jenže to by pak lákalo zloděje, kteří bloudí ulicemi s kleštěmi a kteří by se jej obratem ruky snažili na nádraží prodat za 5 EUR, aby měli třeba na drogy.


Je fakt, že tohle se týká spíše větších měst a je taky fakt, že v posledních letech se situace v tomto směru hodně zlepšila. Především díky razantnímu postupu policie, která jde tvrdě nejen po překupnících, ale taky jejich zákaznících. Zdá se mi, že na ulicích přibývá krásných nových kol kultovních nizozemských značek Gazelle nebo Batavus. Obchod s kradenými koly už asi tak nekvete a lidé se tedy o ně tolik nebojí. To však neplatí pro ty, co jezdí do práce vlakem a kolo nechávají celý den například před amsterodamským nádražím.

Postrašila jsem vás? Žádné strachy. Ve městech stačí dodržovat pár zásadních bezpečnostních pravidel a můžete být v pohodě.

1. Pořiďte si festovní zámek – nejlépe v Nizozemsku a hned po příjezdu. Seženete jej i na tržišti od 15 EUR. Je sice těžší (protože tlustší) než „naše“ zámky, ale odlehčí vám od starostí.

2. Zámek vždy protáhněte rámem + předním kolem (to jde totiž snadno odmontovat) a upevněte ke stojanu či zábradlí.

3. Zamykejte více kol k sobě.

A ještě jedno upozornění: za tmy musí jezdit cyklisté se světlem či blikačkou (bílou vpředu a a červenou vzadu). Policie to kontroluje a pokutuje. A taky rada: pořiďte si kryt na sedlo, aby vám za deště nenavlhlo, když kolo necháte někde stát. Nizozemci běžně používají igelitový pytlík a gumičku.



Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s cestovní kanceláří Mundo, která pořádá zájezd Holandsko na kole a také další cyklozájezdy.

Dobré vědět

Nizozemci nepovažují jízdu na kole za sport. Je to prostě způsob přepravy, která funguje za každého počasí a je imunní vůči dopravním zácpám. Taky je bezpečná, i když se to nám cizincům na první pohled nemusí zdát. Cyklostezky vás dovedou všude. Mají zvláštní přejezdy na křižovatkách a zvláštní semafory. Pokud stezka křižuje silnici a semafor či značka chybí, má cyklista absolutní přednost před auty. Nizozemští řidiči jsou maximálně ohleduplní a trpěliví.

Cyklostezky jsou přehledně značeny rozcestníky s udáním vzdálenosti a/nebo číslem. Existuje síť národních tras označených LF (Landelijke Fietsroutes) a číslem, případně rozlišením a, b, c, která spojují větší města a všechny provincie. Jsou to delší trasy, a pokud byste se jich drželi, provezly by vás celým Nizozemskem.


Kanceláře turistických informací označených VVV vám nabídnou (ne vždy zdarma) cyklomapy. Ale pro pohyb v Nizozemsku si vystačíte s jakoukoliv mapou. Systém značení je takřka dokonalý. Na internetu si můžete trasu na kole dokonce plánovat a poté stáhnout do GPS. Pěkně vychytané plánovače jsou například na www.lekkerweg.nl nebo www.fietsen.123­.nl.

FIETS (vyslovujte FIC) je nizozemské označení pro jízdní kolo. A to si dobře zapamatujte, protože je to v Nizozemsku jedno z nejpoužívanějších slov vůbec. Jedna z teorií praví, že se používá už od první poloviny 19. století, jde o slovo zvukomalebné a má napodobovat zvuk projíždějícího cyklisty. FIETS kolem vás a je pryč!


Jízda zručnosti

A Nizozemci opravdu sviští. Jsou rychlí a především zruční. Není divu, vždyť na kole vyrůstají. Je celkem běžné vidět matku vezoucí v koši na řidítkách týdenní nákup a vzadu na nosiči dvě děti. Nebo má takzvaný „bakfiets“, který je velkým rodinám a nákupům přímo uzpůsoben.


Velmi kuriózní je pak pozorovat mládež třeba o páteční noci (spíše o sobotním brzkém ránu), kdy ve značně podroušeném stavu nasedá před hospůdkou na bicykly a šněruje si to od kraje ke kraji domů. Nutno podotknout, že cesta často vede kolem grachtu a ten občas není ohrazen zábradlím. Kola ve vodě nejsou ojedinělým jevem, na články o utopených cyklistech jsem však v novinách asi nikdy nenarazila.

Za střízliva pak běžně uvidíte slečnu v minisukni a s vysokými podpatky, jak veze na nosiči další slečnu v minisukni – ta elegantně zaujímá boční posed, v ruce drží mobil a během kodrcavé jízdy po dlažebních kostkách esemeskuje. To, že se dokáží bravurně vyhnout na úzké cyklostezce, asi nemusím zdůrazňovat. Já jsem vždycky trnula strachy, že o sebe s protijedoucím „drnkneme“ řídítky.

Kolo za 5 EUR

A jak vypadá takové běžné kolo běžného Nizozemce? Když pomineme bakfiets…. Silniční městské kolo s velkým a bytelným rámem a bez přehazovačky, často vypadá jako po babičce. Čekali jste něco sofistikovanějšího, když na něm tráví tolik času? Jenže to by pak lákalo zloděje, kteří bloudí ulicemi s kleštěmi a kteří by se jej obratem ruky snažili na nádraží prodat za 5 EUR, aby měli třeba na drogy.


Je fakt, že tohle se týká spíše větších měst a je taky fakt, že v posledních letech se situace v tomto směru hodně zlepšila. Především díky razantnímu postupu policie, která jde tvrdě nejen po překupnících, ale taky jejich zákaznících. Zdá se mi, že na ulicích přibývá krásných nových kol kultovních nizozemských značek Gazelle nebo Batavus. Obchod s kradenými koly už asi tak nekvete a lidé se tedy o ně tolik nebojí. To však neplatí pro ty, co jezdí do práce vlakem a kolo nechávají celý den například před amsterodamským nádražím.

Postrašila jsem vás? Žádné strachy. Ve městech stačí dodržovat pár zásadních bezpečnostních pravidel a můžete být v pohodě.

1. Pořiďte si festovní zámek – nejlépe v Nizozemsku a hned po příjezdu. Seženete jej i na tržišti od 15 EUR. Je sice těžší (protože tlustší) než „naše“ zámky, ale odlehčí vám od starostí.

2. Zámek vždy protáhněte rámem + předním kolem (to jde totiž snadno odmontovat) a upevněte ke stojanu či zábradlí.

3. Zamykejte více kol k sobě.

A ještě jedno upozornění: za tmy musí jezdit cyklisté se světlem či blikačkou (bílou vpředu a a červenou vzadu). Policie to kontroluje a pokutuje. A taky rada: pořiďte si kryt na sedlo, aby vám za deště nenavlhlo, když kolo necháte někde stát. Nizozemci běžně používají igelitový pytlík a gumičku.



Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s cestovní kanceláří Mundo, která pořádá zájezd Holandsko na kole a také další cyklozájezdy.

Dobré vědět

Nizozemci nepovažují jízdu na kole za sport. Je to prostě způsob přepravy, která funguje za každého počasí a je imunní vůči dopravním zácpám. Taky je bezpečná, i když se to nám cizincům na první pohled nemusí zdát. Cyklostezky vás dovedou všude. Mají zvláštní přejezdy na křižovatkách a zvláštní semafory. Pokud stezka křižuje silnici a semafor či značka chybí, má cyklista absolutní přednost před auty. Nizozemští řidiči jsou maximálně ohleduplní a trpěliví.

Cyklostezky jsou přehledně značeny rozcestníky s udáním vzdálenosti a/nebo číslem. Existuje síť národních tras označených LF (Landelijke Fietsroutes) a číslem, případně rozlišením a, b, c, která spojují větší města a všechny provincie. Jsou to delší trasy, a pokud byste se jich drželi, provezly by vás celým Nizozemskem.


Kanceláře turistických informací označených VVV vám nabídnou (ne vždy zdarma) cyklomapy. Ale pro pohyb v Nizozemsku si vystačíte s jakoukoliv mapou. Systém značení je takřka dokonalý. Na internetu si můžete trasu na kole dokonce plánovat a poté stáhnout do GPS. Pěkně vychytané plánovače jsou například na www.lekkerweg.nl nebo www.fietsen.123­.nl.

Solověcké ostrovy – výprava na konec světa

Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání
nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc
rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází
k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme
bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka,
chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí.

Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.


Cesta na Solovky

Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.

Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.


Solověcký klášter

Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.

Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.


Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.

Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.

Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.


Solověcká příroda

Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.

Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.

Hora Sekirná

Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.

Ostrov Velká Muksalma

Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.

Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.


Pár doporučení na závěr

Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.

Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.

Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.

Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.


Cesta na Solovky

Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.

Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.


Solověcký klášter

Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.

Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.


Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.

Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.

Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.


Solověcká příroda

Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.

Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.

Hora Sekirná

Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.

Ostrov Velká Muksalma

Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.

Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.


Pár doporučení na závěr

Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.

Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.

Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.

Stopem po Polsku

Ráno jsme se sbalili, majitelka kempu nás ochotně hodila do rezervace
zubrů, odkud jsme pěšky pokračovali do Narevky (17 km). Celou dobu nás
míjeli cyklisté a ohromně se smáli, že jdeme pěšky. No není se čemu
divit, v Polsku se pěší turistika pěstuje především na horách.

A je tu sobota a s ní začátek cesty do Polska!

Nakupování jídla a dalších zbytečností, průvodce stojí stejně jako jízdenka do Hajnovki, v knihovně jsou půjčený, tak na to kašlem a kupujem svýho; marné shánění reflexních pásek. Balení a vážení batohů – já se 16 kg a Tom s 23 kily – docela pohodička.

Půlnoční vlak do Varšavy, hodně dlouhý, přes celé nástupiště, a spousta vagónů, které se odpojovaly během cesty, ten náš byl až na konci perónu, je fakt dobré s tím počítat předem a vybrat si to správné místo.

Hajnówka idos zná jako Hajnovka, trochu složité vysvětlování paní za přepážkou na nádraží. Ve vlaku do Ostravy chodili zloději a nakukovali do každého kupéčka, je fajn se nezamykat a neusínat.


Cesta byla v pohodě, na hranicích jsme opět nabrali zpoždění, které nám dost zkomplikovalo další cestu. Ve Varšavě jsme měli půl hodiny na přestup na další rychlík jedoucí do Hajnovky, bohužel zpoždění se nezkrátilo. Přijeli jsme na nádraží Varšava centrala a dívali se na právě odjíždějící rychlík. Prý stačilo se domluvit s konduktorem, aby pozdržel náš vlak. No nic, čekali jsme hodinu ve Varšavě a jeli divnými spoji až do Hajnovky, v Siedlci čekali asi 6 hodin na šinobus – moderní vlakotramvaj, na polské poměry hodně moderní, napolské koleje docela absurdní. No cesta hadr.

V Hajnovce nás místní poslali na busík, který měl nějaké to zpoždění. Ještě štěstí, že se Tom otočil a doběhl zpět na zastávku, kde zrovna stál. Jinak bychom museli jít na náš první autostop. V Bialověži jsme natrefili na kemp, kde noc stála 16 zl (a to díky tomu, že jsme byli studenti z Čech, jinak cena byla 20 zl). To byl nejdražší kemp za celou dobu v Polsku. Je třeba dodat, že jsme jeli ve dvojici Tom a Monča, která polsky umí dobře už od narození.

Bialověža

V 10 hodin se před PTTK (český ČTK) schází skupinka turistů, která pak jde s průvodcem do parku. Čím více lidí, tím levněji vyjde průvodce. Polský průvodce stojí 114 zl, anglicky mluvící 160 zl (výklad je srozumitelný a názorný, lze porozumět i v polštině). Komentovaná prohlídka trvá asi tři hodiny. Bělověžský prales je rozdělený na císařský park a samotný prales, který vede jedna cestička pro turisty kolem nejzajímavějších jevů (staré stromy, borovice vejmutovka atd.). Výklad je dost odlehčený a rádoby vtipný (podle nálady průvodce).

Po překročení brány vedoucí do samotného pralesa, se nám naskytl jedinečný pohled na autentický pralesní porost, zelená tma, vzrostlé a silné stromy, kmeny porostlé mechem. Úplně jiný pohled než na českou monokulturu.


Cesta do Narevky

Naše cesta měla jeden cíl – navštívit Bělověžský prales a domluvit spolupráci s místním správcem, jehož sídlo se nacházelo v Narevce. Ráno jsme se sbalili, majitelka kempu nás ochotně hodila do rezervace zubrů, odkud jsme pěšky pokračovali do Narevky (17 km). Celou dobu nás míjeli cyklisté a ohromně se smáli, že jdeme pěšky. No není se čemu divit, v Polsku se pěší turistika pěstuje především na horách. Cestou jsme narazili na královské duby (staré stromy nesoucí jména polských králů a knížat), na starou a zasypanou úzkokolejku a dva studenty monitorující pohyb zubrů s anténou (to bylo zajímavé). Po celodenní túře jsme došli odpoledne do Narevky, prohlídli si pravoslavný kostel, kterých je v této oblasti hodně. V restauraci jsme ochutnali polskou raritu – pivo s malinovou štávou a bez pěny. Něco nepředstavitelného pro Čecha.


Setkání s Andrzejem Karczewskim a cesta do Gyžicka

Setkání s Andrzejem Karczewskim, správcem části BNP, domluva společného projektu, který pak zkrachoval. Z Narevky jsme se rozhodli stopovat do Bialystoku, protože autobus nejel žádný. Chvilku jsme postávali u silnice s řádnou cedulkou a pak přijela pohraniční stráž, která se nás dotazovala, odkud jdeme a kde jsme spali a napsala si nás do sešitku. Sice jsme mluvili polsky, v rozhovoru s pohraničníky jsme mluvili česky s výraznými gesty. A nechali nás být – ochránci hranic EU. Pak přijelo divné auto s divným tlustým mužem, který si nás dost významně prohlížel. Radši jsme zmizeli a šli stopovat jinam.

Zastavilo nám auto s civilním radiem – pro nás neznalé docela novinka. Z auta jsme si prohlídli centrum Bialegostoku – mešitu, staré ulice (taková autoturistika). Za chvilku nám jel bus do Gižycka. Venku lilo a my jeli busem, spali a koukali na stereotypní ráz krajiny. Polské autobusy nejsou příliš luxusní, ale aj tak to bylo docela pohodlné a bezpečné. Gyžicko je turistické centrum Mazur (relaxační centrum pro Varšaváky), velký kemp s opilou mládeží a placenou toaletou, lodě a plachetnice, kolotoče a hudba všude.

Frčíme dál do Malborku

Dopoledne jsme si prohlédli městečko, poslali pohledy, koukli na pevnost Toyen z vnějšku a šli zase na stopa směr středověký hrad Malbork. V Olsztynu jsme se vyhli dešti a zvolili pohodlnější cestu autobusem a vlakem. Z okna jsme pozorovali měnící se ráz krajiny. Už to nebyly malebné pastviny, lesy a jezera. Teď to bylo samé pole a pak zase pole. Zemědělská země. Malbork nás překvapil svou rozlehlostí. Původně jsme počítali, že to bude malá vesnička, která profituje z největšího polského hradu. Ve skutečnosti je Malbork docela velké město s rozvinutou infrastrukturou. Kemp jsme našli za chvilku (naproti hradu). Platilo se opět všechno – stan, jednotlivá osoba a také toaleta. Člověk díky svým fyziologickým potřebám utratí půlku výplaty. Vydělávat se dá na všem.

Polsko je město moderních kostelů, čápů, hubených a krásných holek.

Špatných silnic, řidičů-pirátů, řidičů-arogantů, řidičů-nebračů stopařů.

Polsko je země památek, krásné přírody, rozlehlých polí, lesů, čistých jezer.

Polsko je země vodky a dobrého piva s malinovou šťávou.

Polsko je země, kde teď pořád staví silnice a dálnice a pořád něco staví.

Polsko je platných toalet v kempech a všeho platného.

Zadarmo ani polské kuře nehrabe.

Malbork – perla polského středověku

Ráno jsme nelenili a brzy vyrazili na prohlídku hradu. Vstupenka pro studenta stála necelých 18 zl a prohlídka trvala skoro tři hodiny. Za málo peněz muziky až po krk. Prohlídka nás dost zmohla. Hrad byl úžasný, rozlehlý, výklad byl poutavý. K našemu úžasu je Malbork hrad s nějvětší koncentrací Čechů, potkali jsme celkem 5 krajanů za dopoledne.

Po skromném obědě jsme vyrazili na stopa. Bohužel jsme zpočátku stáli na špatné výpadovce, ale pak jsme se zorientovali, vytáhli cedulku a nechali se svézt až do Gdaňska. Tam jsme hned našli TIC a doptali se na známý kemp v Kamenném Potoku (kam jeli moji rodiče na svatební cestu, heč). V trojměstí jezdí tzv. SKM – szybka kolej miejska. Něco jako vlakové metro nad zemí, levné, rychlé a dostupné. Tak jsme tím jezdili furt sem a tam.


Moře, moře a zase moře

Na cestách po Polsku jsme už týden. A stále se nám tu líbí, až na to zachmuřené počasí. Na koupání v moři nebylo odpovědné počasí, tak jsme jeli prohédnout si trojměstí. V Gdaňsku jsme si prohlédli náměstí, okolní malé uličky, port, středověký jeřáb, památník Solidarity a hlavně jsme objevili geniální vegetariánskou jídelnu. Ta nám zvedla náladu a udělala průvan v peněžence. Stihli jsme ještě prohlídku Sopot, na poslední Gdyni už nezbyl čas.

Kaszuby a polské Švýcarsko

Původně jsme plánovali, že bychom se podívali do národního parku Łeba, kde jsou pohyblivé duny a je tam atypická středomořská fauna. Bohužel počasí bylo odporné, studené a na nějaké chození po dunách to nevypadalo. Tak jsme se vydali do centra Kašub – do města Kartuzy. K našemu překvapení jsme tam potkali skupinku malých dětí v krojích a pak jsme zjistili, že ve městě probíhá kašubský folklorní festival. Ale to nás moc nelákalo. Šli jsme po turistické značce, která celou dobu vedla po silnici, docela rušné komunikaci. K tomu počasí se dost pohoršilo, foukalo a vůbec to nevypadalo na příjemný vandr. Tak jsme se vrátili zpátky do města a šli na stopa, který byl dlouhý, ale nakonec úspěšný. Polský řidič nejedl, nespal, pouze kouřil a byl dost fajn. Na noc jsme zakempovali v lese a v noci si užili příhodu se smradlavým zvířetem, co nám občůralo stan.


Toruń a Gniezdno

Ráno jsme rychle sbalili naše krámy a vyrazili na stopa, cestou autem jsme si prohlídli město Grudziadz a dojeli až do Toruně – města Mikoláše Koperníka. Centrum je nádherné, staré domy, kašny se sochou žáby a voraře podle staré legendy, kdy vorař zachránil město od dotěrných žab (podobně jako krysař ve mestě Hammeln). Prohlédli jsme si město, které je v době poledního klidu liduprázdné. Holt oběd je oběd. Poté jsme dojeli busem do dalšího městečka, odkud jsme stopovali do Gniezdna. Tam jsme využili mládežnickou ubytovnu, která nebyla zas tak levná, ale zato docela komfortní.

Poznań a Slońsk

Ráno jsme si prohlédli Gniezdno, je to město, které se pojí s kultem sv. Vojtěcha. Mimo jiné jeho ostatky jsou v katedrále pod stříbrným sarkofágem. Jenže to stejně bylo houby vidět, protože vnitřek kostela byl v rekonstrukci. Opět jsme šli na stopa a vzal nás dobrý týpek, co byl dřív bandita, ale dobrá víra ho napravila. Na cestách člověk potká zvláštní lidi. Vyhodil nás v Poznani. Tam jsme narazili na neskutečně dobrou restauraci ve sklepě, kde vařili vegetariánsky. Napráskli jsme si pupky a vydali se na náměstí sejít se s přáteli (Bartek a Monika), kteří nás provedli městem a vyprávěli různé legendy a historky. Např. v Poznani mají kozly, kteří utekli kuchaři z pekáče a schovali se na věži radnice. Abychom nemuseli šlapat na výpadovku, svezli jsme se busem za město a šli na stopa. Čekali jsme dlouho, neboť v tomto kraji se obecně špatně stopuje, to nám potvrdili naši kamarádi. Nakonec nás vzal profesor medicíny v dosti drahém voze a pak si nás vyzvedla polská teta, která nás hostila pár dní u sebe.

A to pak začala tour de příbuzní, strýc a mamka v Trutnově. Do widzenia.

A je tu sobota a s ní začátek cesty do Polska!

Nakupování jídla a dalších zbytečností, průvodce stojí stejně jako jízdenka do Hajnovki, v knihovně jsou půjčený, tak na to kašlem a kupujem svýho; marné shánění reflexních pásek. Balení a vážení batohů – já se 16 kg a Tom s 23 kily – docela pohodička.

Půlnoční vlak do Varšavy, hodně dlouhý, přes celé nástupiště, a spousta vagónů, které se odpojovaly během cesty, ten náš byl až na konci perónu, je fakt dobré s tím počítat předem a vybrat si to správné místo.

Hajnówka idos zná jako Hajnovka, trochu složité vysvětlování paní za přepážkou na nádraží. Ve vlaku do Ostravy chodili zloději a nakukovali do každého kupéčka, je fajn se nezamykat a neusínat.


Cesta byla v pohodě, na hranicích jsme opět nabrali zpoždění, které nám dost zkomplikovalo další cestu. Ve Varšavě jsme měli půl hodiny na přestup na další rychlík jedoucí do Hajnovky, bohužel zpoždění se nezkrátilo. Přijeli jsme na nádraží Varšava centrala a dívali se na právě odjíždějící rychlík. Prý stačilo se domluvit s konduktorem, aby pozdržel náš vlak. No nic, čekali jsme hodinu ve Varšavě a jeli divnými spoji až do Hajnovky, v Siedlci čekali asi 6 hodin na šinobus – moderní vlakotramvaj, na polské poměry hodně moderní, napolské koleje docela absurdní. No cesta hadr.

V Hajnovce nás místní poslali na busík, který měl nějaké to zpoždění. Ještě štěstí, že se Tom otočil a doběhl zpět na zastávku, kde zrovna stál. Jinak bychom museli jít na náš první autostop. V Bialověži jsme natrefili na kemp, kde noc stála 16 zl (a to díky tomu, že jsme byli studenti z Čech, jinak cena byla 20 zl). To byl nejdražší kemp za celou dobu v Polsku. Je třeba dodat, že jsme jeli ve dvojici Tom a Monča, která polsky umí dobře už od narození.

Bialověža

V 10 hodin se před PTTK (český ČTK) schází skupinka turistů, která pak jde s průvodcem do parku. Čím více lidí, tím levněji vyjde průvodce. Polský průvodce stojí 114 zl, anglicky mluvící 160 zl (výklad je srozumitelný a názorný, lze porozumět i v polštině). Komentovaná prohlídka trvá asi tři hodiny. Bělověžský prales je rozdělený na císařský park a samotný prales, který vede jedna cestička pro turisty kolem nejzajímavějších jevů (staré stromy, borovice vejmutovka atd.). Výklad je dost odlehčený a rádoby vtipný (podle nálady průvodce).

Po překročení brány vedoucí do samotného pralesa, se nám naskytl jedinečný pohled na autentický pralesní porost, zelená tma, vzrostlé a silné stromy, kmeny porostlé mechem. Úplně jiný pohled než na českou monokulturu.


Cesta do Narevky

Naše cesta měla jeden cíl – navštívit Bělověžský prales a domluvit spolupráci s místním správcem, jehož sídlo se nacházelo v Narevce. Ráno jsme se sbalili, majitelka kempu nás ochotně hodila do rezervace zubrů, odkud jsme pěšky pokračovali do Narevky (17 km). Celou dobu nás míjeli cyklisté a ohromně se smáli, že jdeme pěšky. No není se čemu divit, v Polsku se pěší turistika pěstuje především na horách. Cestou jsme narazili na královské duby (staré stromy nesoucí jména polských králů a knížat), na starou a zasypanou úzkokolejku a dva studenty monitorující pohyb zubrů s anténou (to bylo zajímavé). Po celodenní túře jsme došli odpoledne do Narevky, prohlídli si pravoslavný kostel, kterých je v této oblasti hodně. V restauraci jsme ochutnali polskou raritu – pivo s malinovou štávou a bez pěny. Něco nepředstavitelného pro Čecha.


Setkání s Andrzejem Karczewskim a cesta do Gyžicka

Setkání s Andrzejem Karczewskim, správcem části BNP, domluva společného projektu, který pak zkrachoval. Z Narevky jsme se rozhodli stopovat do Bialystoku, protože autobus nejel žádný. Chvilku jsme postávali u silnice s řádnou cedulkou a pak přijela pohraniční stráž, která se nás dotazovala, odkud jdeme a kde jsme spali a napsala si nás do sešitku. Sice jsme mluvili polsky, v rozhovoru s pohraničníky jsme mluvili česky s výraznými gesty. A nechali nás být – ochránci hranic EU. Pak přijelo divné auto s divným tlustým mužem, který si nás dost významně prohlížel. Radši jsme zmizeli a šli stopovat jinam.

Zastavilo nám auto s civilním radiem – pro nás neznalé docela novinka. Z auta jsme si prohlídli centrum Bialegostoku – mešitu, staré ulice (taková autoturistika). Za chvilku nám jel bus do Gižycka. Venku lilo a my jeli busem, spali a koukali na stereotypní ráz krajiny. Polské autobusy nejsou příliš luxusní, ale aj tak to bylo docela pohodlné a bezpečné. Gyžicko je turistické centrum Mazur (relaxační centrum pro Varšaváky), velký kemp s opilou mládeží a placenou toaletou, lodě a plachetnice, kolotoče a hudba všude.

Frčíme dál do Malborku

Dopoledne jsme si prohlédli městečko, poslali pohledy, koukli na pevnost Toyen z vnějšku a šli zase na stopa směr středověký hrad Malbork. V Olsztynu jsme se vyhli dešti a zvolili pohodlnější cestu autobusem a vlakem. Z okna jsme pozorovali měnící se ráz krajiny. Už to nebyly malebné pastviny, lesy a jezera. Teď to bylo samé pole a pak zase pole. Zemědělská země. Malbork nás překvapil svou rozlehlostí. Původně jsme počítali, že to bude malá vesnička, která profituje z největšího polského hradu. Ve skutečnosti je Malbork docela velké město s rozvinutou infrastrukturou. Kemp jsme našli za chvilku (naproti hradu). Platilo se opět všechno – stan, jednotlivá osoba a také toaleta. Člověk díky svým fyziologickým potřebám utratí půlku výplaty. Vydělávat se dá na všem.

Polsko je město moderních kostelů, čápů, hubených a krásných holek.

Špatných silnic, řidičů-pirátů, řidičů-arogantů, řidičů-nebračů stopařů.

Polsko je země památek, krásné přírody, rozlehlých polí, lesů, čistých jezer.

Polsko je země vodky a dobrého piva s malinovou šťávou.

Polsko je země, kde teď pořád staví silnice a dálnice a pořád něco staví.

Polsko je platných toalet v kempech a všeho platného.

Zadarmo ani polské kuře nehrabe.

Malbork – perla polského středověku

Ráno jsme nelenili a brzy vyrazili na prohlídku hradu. Vstupenka pro studenta stála necelých 18 zl a prohlídka trvala skoro tři hodiny. Za málo peněz muziky až po krk. Prohlídka nás dost zmohla. Hrad byl úžasný, rozlehlý, výklad byl poutavý. K našemu úžasu je Malbork hrad s nějvětší koncentrací Čechů, potkali jsme celkem 5 krajanů za dopoledne.

Po skromném obědě jsme vyrazili na stopa. Bohužel jsme zpočátku stáli na špatné výpadovce, ale pak jsme se zorientovali, vytáhli cedulku a nechali se svézt až do Gdaňska. Tam jsme hned našli TIC a doptali se na známý kemp v Kamenném Potoku (kam jeli moji rodiče na svatební cestu, heč). V trojměstí jezdí tzv. SKM – szybka kolej miejska. Něco jako vlakové metro nad zemí, levné, rychlé a dostupné. Tak jsme tím jezdili furt sem a tam.


Moře, moře a zase moře

Na cestách po Polsku jsme už týden. A stále se nám tu líbí, až na to zachmuřené počasí. Na koupání v moři nebylo odpovědné počasí, tak jsme jeli prohédnout si trojměstí. V Gdaňsku jsme si prohlédli náměstí, okolní malé uličky, port, středověký jeřáb, památník Solidarity a hlavně jsme objevili geniální vegetariánskou jídelnu. Ta nám zvedla náladu a udělala průvan v peněžence. Stihli jsme ještě prohlídku Sopot, na poslední Gdyni už nezbyl čas.

Kaszuby a polské Švýcarsko

Původně jsme plánovali, že bychom se podívali do národního parku Łeba, kde jsou pohyblivé duny a je tam atypická středomořská fauna. Bohužel počasí bylo odporné, studené a na nějaké chození po dunách to nevypadalo. Tak jsme se vydali do centra Kašub – do města Kartuzy. K našemu překvapení jsme tam potkali skupinku malých dětí v krojích a pak jsme zjistili, že ve městě probíhá kašubský folklorní festival. Ale to nás moc nelákalo. Šli jsme po turistické značce, která celou dobu vedla po silnici, docela rušné komunikaci. K tomu počasí se dost pohoršilo, foukalo a vůbec to nevypadalo na příjemný vandr. Tak jsme se vrátili zpátky do města a šli na stopa, který byl dlouhý, ale nakonec úspěšný. Polský řidič nejedl, nespal, pouze kouřil a byl dost fajn. Na noc jsme zakempovali v lese a v noci si užili příhodu se smradlavým zvířetem, co nám občůralo stan.


Toruń a Gniezdno

Ráno jsme rychle sbalili naše krámy a vyrazili na stopa, cestou autem jsme si prohlídli město Grudziadz a dojeli až do Toruně – města Mikoláše Koperníka. Centrum je nádherné, staré domy, kašny se sochou žáby a voraře podle staré legendy, kdy vorař zachránil město od dotěrných žab (podobně jako krysař ve mestě Hammeln). Prohlédli jsme si město, které je v době poledního klidu liduprázdné. Holt oběd je oběd. Poté jsme dojeli busem do dalšího městečka, odkud jsme stopovali do Gniezdna. Tam jsme využili mládežnickou ubytovnu, která nebyla zas tak levná, ale zato docela komfortní.

Poznań a Slońsk

Ráno jsme si prohlédli Gniezdno, je to město, které se pojí s kultem sv. Vojtěcha. Mimo jiné jeho ostatky jsou v katedrále pod stříbrným sarkofágem. Jenže to stejně bylo houby vidět, protože vnitřek kostela byl v rekonstrukci. Opět jsme šli na stopa a vzal nás dobrý týpek, co byl dřív bandita, ale dobrá víra ho napravila. Na cestách člověk potká zvláštní lidi. Vyhodil nás v Poznani. Tam jsme narazili na neskutečně dobrou restauraci ve sklepě, kde vařili vegetariánsky. Napráskli jsme si pupky a vydali se na náměstí sejít se s přáteli (Bartek a Monika), kteří nás provedli městem a vyprávěli různé legendy a historky. Např. v Poznani mají kozly, kteří utekli kuchaři z pekáče a schovali se na věži radnice. Abychom nemuseli šlapat na výpadovku, svezli jsme se busem za město a šli na stopa. Čekali jsme dlouho, neboť v tomto kraji se obecně špatně stopuje, to nám potvrdili naši kamarádi. Nakonec nás vzal profesor medicíny v dosti drahém voze a pak si nás vyzvedla polská teta, která nás hostila pár dní u sebe.

A to pak začala tour de příbuzní, strýc a mamka v Trutnově. Do widzenia.

Na křídlech Etihad Airways

Cestovat letadlem společnosti Etihad Airways, znamená luxus a pohodlí pro
každého. Nikdo tu nedělá rozdíl mezi těmi, kdo mají levně zakoupenou
letenku a mezi plně platícími cestujícími. Každý má svoji obrazovku, kde
si může vybírat v záplavě písniček, filmů, nebo informací
týkajících se trasy letu. Servis začíná ještě před startem, kdy
stevardky roznáší balenou vodu, ale s plnou „vervou“ se na Vás
vrhnou až po startu.

Otázka ceny za dopravu je dnes alfou i omegou u naprosté většiny cestovatelů. Přepravit se z jednoho konce světa na druhý není technický, ale někdy spíš finanční problém. Nakonec proč vydávat nějaké horentní sumy peněz, když se na ně „třesou“ naši zákonodárci, daňové úřady, zdravotní pojišťovny,…

Jak se dostat do exotického cíle za levný peníz?

Jít cestou nízkonákladových aerolinií možná znamená relativně levné řešení, avšak s notnou dávkou adrenalinu. Zvláště některé z ukrajinských a ruských aerolinek dokáží takovou cestu povýšit na úroveň „ruské rulety“. Doletím, nedoletím? Ne! Touto cestou jsme se rozhodně nehodlali ubírat. Nezbylo než zvolit osvědčené letecké společnosti a ve velkém předstihu se probírat jejich nabídkami. Postupně ze hry vypadli Turkish airlines, Finnair, KLM, Swissair,… Nakonec na nás zhruba 3 měsíce před odletem vyskočila z internetových stránek nabídka společnosti Etihad Airways. Kdo to je? Jaké služby nabídne?


Letmý pohled do počítače nás poinformoval, že se jedná o vlajkového leteckého dopravce Spojených Arabských Emirátů. No, dojmy to vzbudilo rozporuplné. Současná atmosféra vzájemné nedůvěry a podezírání mezi arabským světem a zbytkem světa trošku nahlodávala náš záměr svěřit své tělesné schránky arabské společnosti. Nicméně informace o leteckém parku těchto aerolinek a hlavně cena za dopravu a kompletní servis z Mnichova do Bangkoku a zpět ve výši necelých 12 tisíc korun za osobu, byly přesvědčivé. Koneckonců dopravit se do Mnichova, není až takový problém. Autem to zvládnete za necelé čtyři hodiny.


Nicméně když jsme za časného listopadového rána postávali v odletové hale letiště F. J. Strausse v Mnichově, měli jsme pocity smíšené. Mohu říci již v tuto chvíli, že zcela neopodstatněné. Personál v uniformách letecké společnosti, jenž už na první pohled nezapřel arabský styl, na nás zapůsobil příznivým dojmem už při odbavení. Vše rychlé, bezproblémové a stejná slova je možno použít i pro servis na palubě Airbusu 300, který se z betonové plochy mnichovského letiště odlepil přesně podle letového řádu. Palubní personál na leteckých spojích společnosti Etihad Airways, to je pestrá přehlídka stevardek a stevardů snad z celého světa. V jednotném stejnokroji se na Vás usmívají stejně tak arabské stevardky, jako třeba Rusky, Švédky, Rumunky, Finky, Ukrajinky, nebo jako v našem případě – Slovenka. A tak jsme se dočkali toho paradoxu, že ač na výsostné půdě arabských emirátů, 11 tisíc metrů vysoko nad územím Íránu, přečasto se nám linula do uší libozvučná slovenština.

Luxus s Etihad Airways


Cestovat letadlem společnosti Etihad Airways, znamená luxus a pohodlí pro každého. Nikdo tu nedělá rozdíl mezi těmi, kdo mají levně zakoupenou letenku a mezi plně platícími cestujícími. Každý má svoji obrazovku, kde si může vybírat v záplavě písniček, filmů, nebo informací týkajících se trasy letu. Servis začíná ještě před startem, kdy stevardky roznáší balenou vodu, ale s plnou „vervou“ se na Vás vrhnou až po startu. Každý dostane přikrývku, návleky na nohy, špunty do uší,… a sluchátka. Jejich účel je jasný na první pohled, protože všichni cestující mají na opěradle před sebou vlastní obrazovku a každý z nich si může po celou dobu letu volit svůj vlastní program. Každý je svým pánem. Ještě než si všechno to „nadělení“ uklidíte, je tu personál s nápoji a jídelním lístkem. Ano jídelním lístkem, protože tady si vybíráte ze tří druhů jídel. V nabídce se nejčastěji objevuje kuřecí maso, losos, mleté maso v podobě karbanátků, nejčastěji doplňované rýží, brambory nebo luštěninovými saláty. Deserty, zmrzlina, káva jsou už pochopitelně jednotné, ale personál Vám rád doporučí vynikající bílé, nebo červené víno, bailley´s, atd.


Je třeba říci, že posádky Etihad Airways se o Vás profesionálně postarají po celou dobu letu, ale pokud se jedná o noční let, respektuje přání většiny cestujících toužících po spánku. Během našeho nočního letu z Abu Dhabí do Bangkoku nám stihli naservírovat jídlo i pití, ale většina času nám zbyla na spánek.

Shrnout naše zkušenosti z cestování se zmiňovanou leteckou společností, znamená konstatovat naprostou spokojenost během všech letů, které jsme s touto společností absolvovali. Ochota personálu spolu s vysokou kvalitou používaných letadel Vás určitě nezklamou a při cestě na dovolenou přesvědčí, že sázka na ně nebyla rizikem, ale jistotou. Síť jejich leteckých linek se zahušťuje i ve směru do Evropy a na seznamu jejich cílových letišť se objevují další a další názvy. Od letošního roku by se mezi nimi měla objevit i Praha.

Tak tedy hodně štěstí na cestách s Etihad Airways.

Otázka ceny za dopravu je dnes alfou i omegou u naprosté většiny cestovatelů. Přepravit se z jednoho konce světa na druhý není technický, ale někdy spíš finanční problém. Nakonec proč vydávat nějaké horentní sumy peněz, když se na ně „třesou“ naši zákonodárci, daňové úřady, zdravotní pojišťovny,…

Jak se dostat do exotického cíle za levný peníz?

Jít cestou nízkonákladových aerolinií možná znamená relativně levné řešení, avšak s notnou dávkou adrenalinu. Zvláště některé z ukrajinských a ruských aerolinek dokáží takovou cestu povýšit na úroveň „ruské rulety“. Doletím, nedoletím? Ne! Touto cestou jsme se rozhodně nehodlali ubírat. Nezbylo než zvolit osvědčené letecké společnosti a ve velkém předstihu se probírat jejich nabídkami. Postupně ze hry vypadli Turkish airlines, Finnair, KLM, Swissair,… Nakonec na nás zhruba 3 měsíce před odletem vyskočila z internetových stránek nabídka společnosti Etihad Airways. Kdo to je? Jaké služby nabídne?


Letmý pohled do počítače nás poinformoval, že se jedná o vlajkového leteckého dopravce Spojených Arabských Emirátů. No, dojmy to vzbudilo rozporuplné. Současná atmosféra vzájemné nedůvěry a podezírání mezi arabským světem a zbytkem světa trošku nahlodávala náš záměr svěřit své tělesné schránky arabské společnosti. Nicméně informace o leteckém parku těchto aerolinek a hlavně cena za dopravu a kompletní servis z Mnichova do Bangkoku a zpět ve výši necelých 12 tisíc korun za osobu, byly přesvědčivé. Koneckonců dopravit se do Mnichova, není až takový problém. Autem to zvládnete za necelé čtyři hodiny.


Nicméně když jsme za časného listopadového rána postávali v odletové hale letiště F. J. Strausse v Mnichově, měli jsme pocity smíšené. Mohu říci již v tuto chvíli, že zcela neopodstatněné. Personál v uniformách letecké společnosti, jenž už na první pohled nezapřel arabský styl, na nás zapůsobil příznivým dojmem už při odbavení. Vše rychlé, bezproblémové a stejná slova je možno použít i pro servis na palubě Airbusu 300, který se z betonové plochy mnichovského letiště odlepil přesně podle letového řádu. Palubní personál na leteckých spojích společnosti Etihad Airways, to je pestrá přehlídka stevardek a stevardů snad z celého světa. V jednotném stejnokroji se na Vás usmívají stejně tak arabské stevardky, jako třeba Rusky, Švédky, Rumunky, Finky, Ukrajinky, nebo jako v našem případě – Slovenka. A tak jsme se dočkali toho paradoxu, že ač na výsostné půdě arabských emirátů, 11 tisíc metrů vysoko nad územím Íránu, přečasto se nám linula do uší libozvučná slovenština.

Luxus s Etihad Airways


Cestovat letadlem společnosti Etihad Airways, znamená luxus a pohodlí pro každého. Nikdo tu nedělá rozdíl mezi těmi, kdo mají levně zakoupenou letenku a mezi plně platícími cestujícími. Každý má svoji obrazovku, kde si může vybírat v záplavě písniček, filmů, nebo informací týkajících se trasy letu. Servis začíná ještě před startem, kdy stevardky roznáší balenou vodu, ale s plnou „vervou“ se na Vás vrhnou až po startu. Každý dostane přikrývku, návleky na nohy, špunty do uší,… a sluchátka. Jejich účel je jasný na první pohled, protože všichni cestující mají na opěradle před sebou vlastní obrazovku a každý z nich si může po celou dobu letu volit svůj vlastní program. Každý je svým pánem. Ještě než si všechno to „nadělení“ uklidíte, je tu personál s nápoji a jídelním lístkem. Ano jídelním lístkem, protože tady si vybíráte ze tří druhů jídel. V nabídce se nejčastěji objevuje kuřecí maso, losos, mleté maso v podobě karbanátků, nejčastěji doplňované rýží, brambory nebo luštěninovými saláty. Deserty, zmrzlina, káva jsou už pochopitelně jednotné, ale personál Vám rád doporučí vynikající bílé, nebo červené víno, bailley´s, atd.


Je třeba říci, že posádky Etihad Airways se o Vás profesionálně postarají po celou dobu letu, ale pokud se jedná o noční let, respektuje přání většiny cestujících toužících po spánku. Během našeho nočního letu z Abu Dhabí do Bangkoku nám stihli naservírovat jídlo i pití, ale většina času nám zbyla na spánek.

Shrnout naše zkušenosti z cestování se zmiňovanou leteckou společností, znamená konstatovat naprostou spokojenost během všech letů, které jsme s touto společností absolvovali. Ochota personálu spolu s vysokou kvalitou používaných letadel Vás určitě nezklamou a při cestě na dovolenou přesvědčí, že sázka na ně nebyla rizikem, ale jistotou. Síť jejich leteckých linek se zahušťuje i ve směru do Evropy a na seznamu jejich cílových letišť se objevují další a další názvy. Od letošního roku by se mezi nimi měla objevit i Praha.

Tak tedy hodně štěstí na cestách s Etihad Airways.

Dobro došli u Ravnu

Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý
rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod… Po
krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na
workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní
s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem
okamžitě ztratila.

Štěpánka Burešová je dlouholetá dobrovolnice INEX-SDA. Je jí 27 let, vystudovala humanitní studia a indologii. Velmi ráda cestuje a vůbec nejradši poznává cizí země a kultury skrz workcampy.

Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod…


Po krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem okamžitě ztratila. Přesto mě po česko-srbské výměně zmatených úsměvů a nechápavých výrazů fešák v uniformě pustil do prostoru nástupiště. A v autobusu určeném nejspíš pro nějaké liliputy (při svých 170 cm a uměřených mírách jsem se na sedadlo skoro nevešla) mezi poli a kopci tradá na jihovýchod. Nádražíčku v Knjaževaci dodávaly poryvy větru, vynášející do oblak různé harampádí, dojem místa spíše pro sjezd duchů než sraz dobrovolníků. Nicméně se toho večera šťastnou náhodou sešlo hned šest krasavic – dvě drobné Baskyně Ane a Irune, workcampy protřelá Madriďanka Gema nespecifikova­telného věku, Ruska Irina s tváří Jelcina, Ukrajinka Mirka s aurou Janis Joplin a moje maličkost. Ivan a Voja, dva chrabří Srbové, nás našli a dovezli do malé vísky Ravny, kde se skrývá „archeo-etno park“ (ten byl po deset následujících dní naším domovem) a přilehlé vykopávky římského vojenského tábora zvané Timacum Minus.

První večeře se nesla v duchu uctivého mlčení, neb francouzští holoubci Sarah a Quentin, kteří dorazili na workcamp jako první, uvařili špagety (bez soli) s kousky párku. A pak že francouzská kuchyně je proslulá… První den pršelo, proto na pohled nevinná „vrchní velitelka“ workcampu Nevena připravila spolu s Vojou, z něhož se vtipy za každé situace jen hrnou, spoustu organizované zábavy, prý abychom se lépe poznali a ztratili zábrany… nu, lepší než si navzájem vybírat blechy. Nezbytnou součástí workcampu bylo rozdělení do „cooking & cleaning“ týmů na všech devět dnů. Odpoledne dorazil „medvídkoidní“ Napolitánec (byl na svůj sopečný domov hrdý) Davide a „čertíkovsko-bertíkovský“ Francouz Arnold a jako omluvu za pozdní příjezd nám přivezli sluneční svit, který nás do konce workcampu nehodlal opustit!


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

S krumpáči, hráběmi, kopáčky a zbrusu novými pracovními rukavicemi jsme se vypravili očistit Timacum Minus od plev a uhladit cestičky kolem zdí z kamenů a cihel, které přečkávají s jistým poločasem rozpadu již 17. století! Pánové chtěli dát slečnám ochutnat aspoň ždibec ze své mužné síly a ke zděšení dohlížejících archeologů rvali tuhé stvoly hlava nehlava, až cihly i kameny lítaly! Zmoženi po pracovním výkonu jsme se cestou domů občerstvili obřími ostružinami. A nadešel vlahý večer… čas vína, lásky a rozjímání. Z polí se vraceli zemědělci na veteránských traktorech či kravských povozech a hned se ukázalo, kdo viděl filmy Emira Kusturici. Za soumraku jsme koštovali výtečné moky z vinařství Jovič, největší obdiv sklidila tamější raritka „višňica“ – vínko granátové barvy vyráběné výhradně z višní. S hvězdnou oblohou nad hlavou houpavou jsme hravě odhodili všechny počáteční pochyby o sobě i druhých a u improvizované večeře z pita chlebů a zbytků zeleniny od oběda jsme půl hodinky před půlnocí pojedli v družné zábavě.


Třetího dne časně ráno jsme v minibusu za zvuku nakřáplého turbofolku z autorádia bez antény dorazili do okresního města Zaječar, kde se nachází Archeologické muzeum a kousek opodál další archeologický skvost, staré římské městečko Felix Romuliana. Spouště foťáků cvakaly jako o závod – tu sloupořadí, tam mozaika či oltář pro zvířecí obětiny. Vždyť naší metou bylo vytvořit propagační materiály pro turistickou kancelář v Knjaževaci! Odpoledne jsme naposledy použili hrubé síly k vytrhání neposedné trávy, které se k nelibosti správců archeo-etno parku zalíbilo na kamenných chodníčcích zavádějících senzacechtivé návštěvníky od jednoho starého lidového stavení ke druhému. Od té doby nás čekaly už jen rajské rozkoše v podobě výletů za pamětihodnostmi a zajímavostmi tamějšího kraje.

Knjaževac, kde žije a tvoří jeden ze známých srbských malířů Dragoslav Živkovič, jehož postava, duch i obrazy jsou snově mohutné, přičemž inspiraci čerpá asi jen z hladiny říčky Timok, když na „Mostíku lásky“ vede dialog se svým druhým já, neb nic víc turisticky atraktivního jsme neobjevili. Stará Planina, pompézní pohoří při hranicích s Bulharskem, jemuž vévodí hora zvaná Babin Zub, budoucí ski areál a sportovců ráj! Kostel Panenky Marie a klášter svaté Trojice, u něhož pramení „živá voda“, povznesou na duchu i toho nejzarytějšího ateistu – krásné fresky a úctyhodné stáří malebných staveb jsou vskutku ojedinělé.


Nejen duchem živ je člověk, proto jsme pátého dne, když nám pořádně vytrávilo po výstupu na jedno z nesčetných posvátných míst (naší průvodkyni, kouzelné babičce s obřím hrbem, jsme cestou do kopce skoro nestačili!), bohatýrsky pojedli pečeně a popili rakije v „rádoby-budoucím“ penzionu ve vísce Lubetinac.

Poslední tři dny workcampu jsme napjali tětivy naší představivosti a vystřelili šípy do míst na mapě, která byla odbornou komisí ve složení dobrovolníci a Milena, pracovnice turistické kanceláře a oblastního muzea, uznána za viděníhodná, případně záviděníhodná. Malůvky a krkolomnou angličtinou barvitě opsané osobní dojmy se vlepily do „old-fashioned“ cestovatelského deníku a z fotek kvapně upravených ve Photoshopu vznikly návrhy pohlednic, které v onom kraji doposud jaksi nejsou k mání.

Vrcholem celého našeho snažení byla „vernisáž“ s ochutnávkou italských (pizza), francouzských (citronový koláč a zapečená zelenina), ukrajinských (rozdrobená maková buchta zvaná „žiža“), španělských (sangría) a baskických (mřížkový koláč) kulinářských výtvorů. No a já konečně využila pro strýčka příhodu pečlivě střeženou becherovku. Pozvaní hosté, ať už obyvatelé Ravny či umělci a VIP z Knjaževace, také přispěli svou troškou do mezinárodního mlýna, a tak jsme okusili srbské dobroty dosud nepoznané. Za přítomnosti reportérů z oblastní televize jsme si všichni navzájem poděkovali a v dobrém rozmaru slavili až do rána. S těmi otužilejšími jsme se nad ránem symbolicky „očistili“ v říčce Timok (naštěstí byla tma a odpadky ani žabinec nebyly vidět…).


Protože byl náš workcamp netradičně krátký a skončil by sotva jsme se stali jednou rodinou, prodloužili jsme si jej společnou cestou do Bělehradu. Ale to už by byla nová kapitola.

Co dodat na závěr? Hm, nevím, jestli v tom má prsty rakije, cikády, hvězdy, zlatavá pole, nabobtnalé ostružiny, cyrilice, pohostinnost místních nebo prdící traktory, Srbsko je pro mě navzdory patrné bídě a sociálním problémům ráj na zemi, protože lidé se tam ještě umějí radovat z maličkostí (a to není klišé!) a život neutíká tak zběsilým tempem jako v přetechnizovaných a „předčasně“ vyspělých zemích. Navidimo!

Štěpánka Burešová je dlouholetá dobrovolnice INEX-SDA. Je jí 27 let, vystudovala humanitní studia a indologii. Velmi ráda cestuje a vůbec nejradši poznává cizí země a kultury skrz workcampy.

Rok se s rokem sešel, čas workcampů nadešel. Tentokrát mě vrtkavý rozum, rozmary duše a přízemní pudy zavedly na živelný jihovýchod…


Po krátkém zastaveníčku v srbské metropoli Bělehrad jsem se vydala na workcamp, směr Knjaževac! S jízdenkou na autobus mi načesaná paní s výhružně červenými nehtíky darovala také žetonek, který jsem okamžitě ztratila. Přesto mě po česko-srbské výměně zmatených úsměvů a nechápavých výrazů fešák v uniformě pustil do prostoru nástupiště. A v autobusu určeném nejspíš pro nějaké liliputy (při svých 170 cm a uměřených mírách jsem se na sedadlo skoro nevešla) mezi poli a kopci tradá na jihovýchod. Nádražíčku v Knjaževaci dodávaly poryvy větru, vynášející do oblak různé harampádí, dojem místa spíše pro sjezd duchů než sraz dobrovolníků. Nicméně se toho večera šťastnou náhodou sešlo hned šest krasavic – dvě drobné Baskyně Ane a Irune, workcampy protřelá Madriďanka Gema nespecifikova­telného věku, Ruska Irina s tváří Jelcina, Ukrajinka Mirka s aurou Janis Joplin a moje maličkost. Ivan a Voja, dva chrabří Srbové, nás našli a dovezli do malé vísky Ravny, kde se skrývá „archeo-etno park“ (ten byl po deset následujících dní naším domovem) a přilehlé vykopávky římského vojenského tábora zvané Timacum Minus.

První večeře se nesla v duchu uctivého mlčení, neb francouzští holoubci Sarah a Quentin, kteří dorazili na workcamp jako první, uvařili špagety (bez soli) s kousky párku. A pak že francouzská kuchyně je proslulá… První den pršelo, proto na pohled nevinná „vrchní velitelka“ workcampu Nevena připravila spolu s Vojou, z něhož se vtipy za každé situace jen hrnou, spoustu organizované zábavy, prý abychom se lépe poznali a ztratili zábrany… nu, lepší než si navzájem vybírat blechy. Nezbytnou součástí workcampu bylo rozdělení do „cooking & cleaning“ týmů na všech devět dnů. Odpoledne dorazil „medvídkoidní“ Napolitánec (byl na svůj sopečný domov hrdý) Davide a „čertíkovsko-bertíkovský“ Francouz Arnold a jako omluvu za pozdní příjezd nám přivezli sluneční svit, který nás do konce workcampu nehodlal opustit!


INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.

S krumpáči, hráběmi, kopáčky a zbrusu novými pracovními rukavicemi jsme se vypravili očistit Timacum Minus od plev a uhladit cestičky kolem zdí z kamenů a cihel, které přečkávají s jistým poločasem rozpadu již 17. století! Pánové chtěli dát slečnám ochutnat aspoň ždibec ze své mužné síly a ke zděšení dohlížejících archeologů rvali tuhé stvoly hlava nehlava, až cihly i kameny lítaly! Zmoženi po pracovním výkonu jsme se cestou domů občerstvili obřími ostružinami. A nadešel vlahý večer… čas vína, lásky a rozjímání. Z polí se vraceli zemědělci na veteránských traktorech či kravských povozech a hned se ukázalo, kdo viděl filmy Emira Kusturici. Za soumraku jsme koštovali výtečné moky z vinařství Jovič, největší obdiv sklidila tamější raritka „višňica“ – vínko granátové barvy vyráběné výhradně z višní. S hvězdnou oblohou nad hlavou houpavou jsme hravě odhodili všechny počáteční pochyby o sobě i druhých a u improvizované večeře z pita chlebů a zbytků zeleniny od oběda jsme půl hodinky před půlnocí pojedli v družné zábavě.


Třetího dne časně ráno jsme v minibusu za zvuku nakřáplého turbofolku z autorádia bez antény dorazili do okresního města Zaječar, kde se nachází Archeologické muzeum a kousek opodál další archeologický skvost, staré římské městečko Felix Romuliana. Spouště foťáků cvakaly jako o závod – tu sloupořadí, tam mozaika či oltář pro zvířecí obětiny. Vždyť naší metou bylo vytvořit propagační materiály pro turistickou kancelář v Knjaževaci! Odpoledne jsme naposledy použili hrubé síly k vytrhání neposedné trávy, které se k nelibosti správců archeo-etno parku zalíbilo na kamenných chodníčcích zavádějících senzacechtivé návštěvníky od jednoho starého lidového stavení ke druhému. Od té doby nás čekaly už jen rajské rozkoše v podobě výletů za pamětihodnostmi a zajímavostmi tamějšího kraje.

Knjaževac, kde žije a tvoří jeden ze známých srbských malířů Dragoslav Živkovič, jehož postava, duch i obrazy jsou snově mohutné, přičemž inspiraci čerpá asi jen z hladiny říčky Timok, když na „Mostíku lásky“ vede dialog se svým druhým já, neb nic víc turisticky atraktivního jsme neobjevili. Stará Planina, pompézní pohoří při hranicích s Bulharskem, jemuž vévodí hora zvaná Babin Zub, budoucí ski areál a sportovců ráj! Kostel Panenky Marie a klášter svaté Trojice, u něhož pramení „živá voda“, povznesou na duchu i toho nejzarytějšího ateistu – krásné fresky a úctyhodné stáří malebných staveb jsou vskutku ojedinělé.


Nejen duchem živ je člověk, proto jsme pátého dne, když nám pořádně vytrávilo po výstupu na jedno z nesčetných posvátných míst (naší průvodkyni, kouzelné babičce s obřím hrbem, jsme cestou do kopce skoro nestačili!), bohatýrsky pojedli pečeně a popili rakije v „rádoby-budoucím“ penzionu ve vísce Lubetinac.

Poslední tři dny workcampu jsme napjali tětivy naší představivosti a vystřelili šípy do míst na mapě, která byla odbornou komisí ve složení dobrovolníci a Milena, pracovnice turistické kanceláře a oblastního muzea, uznána za viděníhodná, případně záviděníhodná. Malůvky a krkolomnou angličtinou barvitě opsané osobní dojmy se vlepily do „old-fashioned“ cestovatelského deníku a z fotek kvapně upravených ve Photoshopu vznikly návrhy pohlednic, které v onom kraji doposud jaksi nejsou k mání.

Vrcholem celého našeho snažení byla „vernisáž“ s ochutnávkou italských (pizza), francouzských (citronový koláč a zapečená zelenina), ukrajinských (rozdrobená maková buchta zvaná „žiža“), španělských (sangría) a baskických (mřížkový koláč) kulinářských výtvorů. No a já konečně využila pro strýčka příhodu pečlivě střeženou becherovku. Pozvaní hosté, ať už obyvatelé Ravny či umělci a VIP z Knjaževace, také přispěli svou troškou do mezinárodního mlýna, a tak jsme okusili srbské dobroty dosud nepoznané. Za přítomnosti reportérů z oblastní televize jsme si všichni navzájem poděkovali a v dobrém rozmaru slavili až do rána. S těmi otužilejšími jsme se nad ránem symbolicky „očistili“ v říčce Timok (naštěstí byla tma a odpadky ani žabinec nebyly vidět…).


Protože byl náš workcamp netradičně krátký a skončil by sotva jsme se stali jednou rodinou, prodloužili jsme si jej společnou cestou do Bělehradu. Ale to už by byla nová kapitola.

Co dodat na závěr? Hm, nevím, jestli v tom má prsty rakije, cikády, hvězdy, zlatavá pole, nabobtnalé ostružiny, cyrilice, pohostinnost místních nebo prdící traktory, Srbsko je pro mě navzdory patrné bídě a sociálním problémům ráj na zemi, protože lidé se tam ještě umějí radovat z maličkostí (a to není klišé!) a život neutíká tak zběsilým tempem jako v přetechnizovaných a „předčasně“ vyspělých zemích. Navidimo!

Masopust po italsku, Carnevale di Venezia

Hlavní karnevalový program se odehrává na nejznámějším benátském
náměstí Piazza San Marco a přilehlém nábřeží, kudy rovněž prochází
tradiční masopustní průvod, který byste si při návštěvě karnevalu
neměli nechat ujít. Ovšem karnevalem žije celé historické centrum města,
je možné navštívit spoustu koncertů, divadelních a pouličních
představení.

V únoru na karneval


Benátský karneval je asi nejznámější evropský masopustní rej (carne-maso, vale-sbohem). Každý rok v únoru se do Benátek sjíždí tisíce návštěvníků zažít nezapomenutelnou atmosféru slavnosti, jejichž historie sahá až do patnáctého století. Benátský karneval byl světově známý a hojně navštěvovaný již před několika sty lety. Anonymita pod maskou bourala všechny zábrany, třídní rozdíly byly smazány a masopustní festival v Benátkách dostával podobu starověkých pohanských slavností. Díky přispění církve v 18. století byla masopustní oslava na více než sto let v Benátkách zakázána. K obnovení karnevalu došlo až v druhé polovině 20. století.

Nová podoba karnevalu se stala spíše turistickou atrakcí než bujarou nespoutaností jako kdysi, avšak i dnes stojí za to slavný italský masopustní festival masek navštívit. Uprostřed romantického města, plného křivolakých úzkých uliček protkaných bezpočtem vodních kanálů, které se hemží černými gondolami, můžeme nasát nezapomenutelnou atmosféru, kterou Benátky oplývají. Město plné maškar v historických kostýmech vás naprosto uchvátí.

Hlavní karnevalový program se odehrává na nejznámějším benátském náměstí Piazza San Marco a přilehlém nábřeží, kudy rovněž prochází tradiční masopustní průvod, který byste si při návštěvě karnevalu neměli nechat ujít. Ovšem karnevalem žije celé historické centrum města, je možné navštívit spoustu koncertů, divadelních a pouličních představení a karneval si lze užít, aniž byste si museli plánovat pevný program. Stačí se jen prostě zatoulat v bludišti benátských ulic a karneval si vás sám najde. Ačkoli se lze celé hodiny potulovat historickým jádrem města, spletí uliček, které jsou nezřídka úzké na šířku ramen a ve které je prakticky nemožné se orientovat (na naší návštěvě jsme potkali i šílence snažící se spletité bludiště rozluštit v mapě), nakonec vás uličky, můstky a průchody vždy bezpečně dovedou na známá místa a nemusíte mít obavu, že byste se ve městě ztratili, na každém rohu můžete najít směrovky, které vám poradí cestu a směr (vetšinou napovídají, že všechny směry, kterými se vydáte, jsou správné).


Bez masky neodejdem!

Maškary benátského karnevalu jsou vyhlášené a typické svou pestrostí. Můžete potkat nepředstavitelné kostýmy všech tvarů a barev, které jsou často rodinným pokladem a dědictvím místních obyvatel a ti jsou na své převleky náležitě pyšní. Ale každý návštěvník má možnost se schovat pod roušku masky, kterou si může pořídit na každém rohu či v každém druhém benátském obchůdku, a záleží jen na něm, zda je to jen škraboška na obličej za pár Euro či nákladný kostým, jehož cena může vystoupat do tisíců. Pokud nestojíte o plastovou alternativu od pouličních prodejců, tak při troše trpělivosti není obtížné narazit na obchůdek-dílničku, kde nakoupíte ručně vyráběné a malované masky v cenách ne příliš odlišných od jinde nabízeného průmyslového zboží. Každopádně nelitujte obětovat deset-dvacet Euro za masku, která se při odjezdu stane krásným suvenýrem, stejně tak jako hromada fotografií maškar, které ochotně zapózují před vaším hladovým objektivem.


Benátky nejsou jen karneval

Na náměstí San Marco vám rozhodně nemůže ujít jeho dominanta věž Kampanila (Campanile), ze které lze krásně zhlédnout na celé město, Bazilika Svatého Marka (Basilica di San Marco), bohatě zdobená díly slavných italských mistrů, Dóžecí palác (Palazzo Ducale), sídlo benátských panovníků, které je pomocí slavného mostu vzdechů (Ponte dei Sospiri) spojené s někdejším vězením. I v období karnevalu má dozajista smysl navštívit aspoň ty nejznámější benátská místa, i když právě v této době je potřeba počítat s vysokou návštěvností a u vstupů se tvoří nemalé fronty. Je téměř povinností se vydat na výlet lodí „vaporetti“ (obdobou našich městských autobusů) nebo na gondole po Canal Grande a proplout pod největším z místních mostů* Ponte Rialto. Ponte Rialto je most rozdělený do tří částí, z dvou krajních se můžete kochat pohledem na kanál a jeho čilý život zatímco v prostřední části mostu naleznete množství obchůdků, převážně se zlatnickým zbožím. Dalším místem k zastavení je *Galleria dell´Academia, galerie s největší sbírkou benátského umění plná děl těch nejznámějších nejen italských mistrů. Benátky jsou městem umění, a pokud nejste příznivci složitého plánování a rozvrhů nezoufejte, umělecká díla a zážitky na vás čekají snad na každém rohu. Nelze spočítat množství galerií, muzeí, kostelů a paláců, které na procházce městem potkáte.


Pohodlně do Benátek

Rozhodnete-li se vydat na benátský karneval, máte několik možností. Tou asi nejsnazší je pomocí cestovní kanceláře. Téměř každá cestovní kancelář má ve své nabídce dvou nebo jednodenní návštěvu karnevalu, pomocí autokaru. Ovšem upozorňuji, že jednodenní návštěva byť lákavá svou nízkou cenou, je na karneval těchto rozměrů opravdu málo. Výhodou výletu s CK je, že o ubytování s dopravou je postaráno a vždy je po ruce kvalifikovaný průvodce, který vám alespoň v prvotní orientaci po Benátkách a karnevalu ochotně poradí. Další možností dopravy je vozem, cca 700 km za volantem sice není úkol nezvladatelný ovšem z důvodu úspor sil na samotnou slavnost, bych volil variantu třetí a to vlakem. Z České Republiky není problém vyhledat vhodné vlakové spojení přímo do Benátek s nočním přejezdem. A ve vagónu s lůžkovou úpravou se jedná o jeden z nepohodlnějších a cenově dostupných způsobů přepravy.


Ubytování je možné sehnat přímo v Benátkách, ačkoli cenově je jistě přijatelnější rezervovat si ubytování v některém přilehlém letovisku poblíž samotného města například v Mestre či Lido di Jesolo. Rozhodnete-li se o cestu ve vlastní režii je nutné si ubytování zajistit s dostatečným předstihem, karneval je hojně navštěvován a době samotné slavnosti by mohlo být poměrně náročné snad přímo nemožné sehnat volný hotel či penzion. Doprava z letovisek do samotných Benátek je dobře zajišťována hromadnou dopravou (lodě a autobusy), která v pravidelných a dostatečně krátkých intervalech toto spojení zajišťuje, takže není potřeba tak úplně pečlivě sledovat jízdní řády všech společností, ovšem alespoň všeobecná představa o odjezdech směrem k místu vašeho bydlení není nikdy na škodu.

Karneval v Benátkách je skvělý tip na začátek cestovatelské sezóny roku. Slavnost barev vás po dlouhé a šedivé zimě naladí, k dalším cestám za poznáním a zážitky.

V únoru na karneval


Benátský karneval je asi nejznámější evropský masopustní rej (carne-maso, vale-sbohem). Každý rok v únoru se do Benátek sjíždí tisíce návštěvníků zažít nezapomenutelnou atmosféru slavnosti, jejichž historie sahá až do patnáctého století. Benátský karneval byl světově známý a hojně navštěvovaný již před několika sty lety. Anonymita pod maskou bourala všechny zábrany, třídní rozdíly byly smazány a masopustní festival v Benátkách dostával podobu starověkých pohanských slavností. Díky přispění církve v 18. století byla masopustní oslava na více než sto let v Benátkách zakázána. K obnovení karnevalu došlo až v druhé polovině 20. století.

Nová podoba karnevalu se stala spíše turistickou atrakcí než bujarou nespoutaností jako kdysi, avšak i dnes stojí za to slavný italský masopustní festival masek navštívit. Uprostřed romantického města, plného křivolakých úzkých uliček protkaných bezpočtem vodních kanálů, které se hemží černými gondolami, můžeme nasát nezapomenutelnou atmosféru, kterou Benátky oplývají. Město plné maškar v historických kostýmech vás naprosto uchvátí.

Hlavní karnevalový program se odehrává na nejznámějším benátském náměstí Piazza San Marco a přilehlém nábřeží, kudy rovněž prochází tradiční masopustní průvod, který byste si při návštěvě karnevalu neměli nechat ujít. Ovšem karnevalem žije celé historické centrum města, je možné navštívit spoustu koncertů, divadelních a pouličních představení a karneval si lze užít, aniž byste si museli plánovat pevný program. Stačí se jen prostě zatoulat v bludišti benátských ulic a karneval si vás sám najde. Ačkoli se lze celé hodiny potulovat historickým jádrem města, spletí uliček, které jsou nezřídka úzké na šířku ramen a ve které je prakticky nemožné se orientovat (na naší návštěvě jsme potkali i šílence snažící se spletité bludiště rozluštit v mapě), nakonec vás uličky, můstky a průchody vždy bezpečně dovedou na známá místa a nemusíte mít obavu, že byste se ve městě ztratili, na každém rohu můžete najít směrovky, které vám poradí cestu a směr (vetšinou napovídají, že všechny směry, kterými se vydáte, jsou správné).


Bez masky neodejdem!

Maškary benátského karnevalu jsou vyhlášené a typické svou pestrostí. Můžete potkat nepředstavitelné kostýmy všech tvarů a barev, které jsou často rodinným pokladem a dědictvím místních obyvatel a ti jsou na své převleky náležitě pyšní. Ale každý návštěvník má možnost se schovat pod roušku masky, kterou si může pořídit na každém rohu či v každém druhém benátském obchůdku, a záleží jen na něm, zda je to jen škraboška na obličej za pár Euro či nákladný kostým, jehož cena může vystoupat do tisíců. Pokud nestojíte o plastovou alternativu od pouličních prodejců, tak při troše trpělivosti není obtížné narazit na obchůdek-dílničku, kde nakoupíte ručně vyráběné a malované masky v cenách ne příliš odlišných od jinde nabízeného průmyslového zboží. Každopádně nelitujte obětovat deset-dvacet Euro za masku, která se při odjezdu stane krásným suvenýrem, stejně tak jako hromada fotografií maškar, které ochotně zapózují před vaším hladovým objektivem.


Benátky nejsou jen karneval

Na náměstí San Marco vám rozhodně nemůže ujít jeho dominanta věž Kampanila (Campanile), ze které lze krásně zhlédnout na celé město, Bazilika Svatého Marka (Basilica di San Marco), bohatě zdobená díly slavných italských mistrů, Dóžecí palác (Palazzo Ducale), sídlo benátských panovníků, které je pomocí slavného mostu vzdechů (Ponte dei Sospiri) spojené s někdejším vězením. I v období karnevalu má dozajista smysl navštívit aspoň ty nejznámější benátská místa, i když právě v této době je potřeba počítat s vysokou návštěvností a u vstupů se tvoří nemalé fronty. Je téměř povinností se vydat na výlet lodí „vaporetti“ (obdobou našich městských autobusů) nebo na gondole po Canal Grande a proplout pod největším z místních mostů* Ponte Rialto. Ponte Rialto je most rozdělený do tří částí, z dvou krajních se můžete kochat pohledem na kanál a jeho čilý život zatímco v prostřední části mostu naleznete množství obchůdků, převážně se zlatnickým zbožím. Dalším místem k zastavení je *Galleria dell´Academia, galerie s největší sbírkou benátského umění plná děl těch nejznámějších nejen italských mistrů. Benátky jsou městem umění, a pokud nejste příznivci složitého plánování a rozvrhů nezoufejte, umělecká díla a zážitky na vás čekají snad na každém rohu. Nelze spočítat množství galerií, muzeí, kostelů a paláců, které na procházce městem potkáte.


Pohodlně do Benátek

Rozhodnete-li se vydat na benátský karneval, máte několik možností. Tou asi nejsnazší je pomocí cestovní kanceláře. Téměř každá cestovní kancelář má ve své nabídce dvou nebo jednodenní návštěvu karnevalu, pomocí autokaru. Ovšem upozorňuji, že jednodenní návštěva byť lákavá svou nízkou cenou, je na karneval těchto rozměrů opravdu málo. Výhodou výletu s CK je, že o ubytování s dopravou je postaráno a vždy je po ruce kvalifikovaný průvodce, který vám alespoň v prvotní orientaci po Benátkách a karnevalu ochotně poradí. Další možností dopravy je vozem, cca 700 km za volantem sice není úkol nezvladatelný ovšem z důvodu úspor sil na samotnou slavnost, bych volil variantu třetí a to vlakem. Z České Republiky není problém vyhledat vhodné vlakové spojení přímo do Benátek s nočním přejezdem. A ve vagónu s lůžkovou úpravou se jedná o jeden z nepohodlnějších a cenově dostupných způsobů přepravy.


Ubytování je možné sehnat přímo v Benátkách, ačkoli cenově je jistě přijatelnější rezervovat si ubytování v některém přilehlém letovisku poblíž samotného města například v Mestre či Lido di Jesolo. Rozhodnete-li se o cestu ve vlastní režii je nutné si ubytování zajistit s dostatečným předstihem, karneval je hojně navštěvován a době samotné slavnosti by mohlo být poměrně náročné snad přímo nemožné sehnat volný hotel či penzion. Doprava z letovisek do samotných Benátek je dobře zajišťována hromadnou dopravou (lodě a autobusy), která v pravidelných a dostatečně krátkých intervalech toto spojení zajišťuje, takže není potřeba tak úplně pečlivě sledovat jízdní řády všech společností, ovšem alespoň všeobecná představa o odjezdech směrem k místu vašeho bydlení není nikdy na škodu.

Karneval v Benátkách je skvělý tip na začátek cestovatelské sezóny roku. Slavnost barev vás po dlouhé a šedivé zimě naladí, k dalším cestám za poznáním a zážitky.