Jeli jsme nazdařbůh do Jeseníků. Po víkendu stráveném na výletě na
Praděd, jsme v neděli zkusili jít přes Velké mechové jezírko do
Jeseníku. Ráno jsme si přivstali a za slunečného počasí vyrazili na
přibližně 17 kilometrů dlouhou procházku.
Jeli jsme nazdařbůh do Jeseníků. Po víkendu stráveném na výletě na Praděd, jsme v neděli zkusili jít přes Velké mechové jezírko do Jeseníku. Ráno jsme si přivstali a za slunečného počasí vyrazili na přibližně 17 kilometrů dlouhou procházku.
První, co nás čekalo, byla osada Rejvíz. Nečekaně zajímavá vesnice, která je tvořená převážně penziony podél silnice mezi Jeseníkem a Zlatými Horami. Přičítal bych svému regionálnímu ignorantismu, že jsem o tom ještě nikdy neslyšel. O to víc se mi tam líbilo. Ideální místo pro základnu na víkendové pěší nebo cyklistické výlety. Ideální hlavně proto, že se tam kříží několik turistických značek a i nějaká ta cyklostezka.
Rejvíz samotný leží v nadmořské výšce 780 m a má 65 obyvatel (wiki). Je to vlastně taková malá náhorní plošina, odkud je to všude jen z kopce (návraty jsou asi trochu horší).
My pokračovali dál a Rejvíz si nechali na doby pozdější, až se bude chtít méně spát ve stanu a více tahat nadbytečných věcí. Nedaleko vesnice je vstup do národní přírodní rezervace. Platí se vstupné, dostanete za to pohled s razítkem skřítka. Dospělí 20,– a děti a studenti 10,–. Stezka vede převážně po dřevěných chodnících, neboť se pohybujete po promočené krajině, která se směrem k jezírku postupně mění v rašeliniště. Rašelina dosahuje hloubky několika metrů. Oblast je velmi bohata na rostliny i drobné živočichy. Vyskytují se zde vzácné masožravé rosnatky a z živočichů nemůžeme nezmínit pavouky, kteří si lokalitu obzvláště oblíbili. Obojí je jen „prý“, protože ani rosnatku, ani pavouky jsme nepotkali.
Rejvíz má za maskota skřítka a opravdu má člověk pocit, že se prochází pohádkovým lesem. Být ještě mlha, jeden by se i bál.
Od jezírka jsme po modré turistické značce pokračovali do Jeseníku. Postupně jsme scházeli, potok tekoucí z rašeliniště měl zajímavou hnědou barvu. Poslední část, přes Dětřichov na nádraží v Jeseníku, byla už dost namáhavá a jen málo zajímavá.
Jeli jsme nazdařbůh do Jeseníků. Po víkendu stráveném na výletě na Praděd, jsme v neděli zkusili jít přes Velké mechové jezírko do Jeseníku. Ráno jsme si přivstali a za slunečného počasí vyrazili na přibližně 17 kilometrů dlouhou procházku.
První, co nás čekalo, byla osada Rejvíz. Nečekaně zajímavá vesnice, která je tvořená převážně penziony podél silnice mezi Jeseníkem a Zlatými Horami. Přičítal bych svému regionálnímu ignorantismu, že jsem o tom ještě nikdy neslyšel. O to víc se mi tam líbilo. Ideální místo pro základnu na víkendové pěší nebo cyklistické výlety. Ideální hlavně proto, že se tam kříží několik turistických značek a i nějaká ta cyklostezka.
Rejvíz samotný leží v nadmořské výšce 780 m a má 65 obyvatel (wiki). Je to vlastně taková malá náhorní plošina, odkud je to všude jen z kopce (návraty jsou asi trochu horší).
My pokračovali dál a Rejvíz si nechali na doby pozdější, až se bude chtít méně spát ve stanu a více tahat nadbytečných věcí. Nedaleko vesnice je vstup do národní přírodní rezervace. Platí se vstupné, dostanete za to pohled s razítkem skřítka. Dospělí 20,– a děti a studenti 10,–. Stezka vede převážně po dřevěných chodnících, neboť se pohybujete po promočené krajině, která se směrem k jezírku postupně mění v rašeliniště. Rašelina dosahuje hloubky několika metrů. Oblast je velmi bohata na rostliny i drobné živočichy. Vyskytují se zde vzácné masožravé rosnatky a z živočichů nemůžeme nezmínit pavouky, kteří si lokalitu obzvláště oblíbili. Obojí je jen „prý“, protože ani rosnatku, ani pavouky jsme nepotkali.
Rejvíz má za maskota skřítka a opravdu má člověk pocit, že se prochází pohádkovým lesem. Být ještě mlha, jeden by se i bál.
Od jezírka jsme po modré turistické značce pokračovali do Jeseníku. Postupně jsme scházeli, potok tekoucí z rašeliniště měl zajímavou hnědou barvu. Poslední část, přes Dětřichov na nádraží v Jeseníku, byla už dost namáhavá a jen málo zajímavá.
Hliněná stavení se slaměnou střechou, oprýskané obchůdky, domorodci
polehávající ve stínu stromů či pasoucí dobytek, ženy s kanystry
u pumpy či na okraji silnic prodávající zeleninu. Všude voní oheň,
popel, máslo, skot a grilované dobroty.
Psát se 16. století cestování po jižním cípu černého kontinentu by bylo opravdové dobrodružství. Žádné silnice, žádné supermarkety, žádná vyspělá města. Kromě spousty divoké zvěře nestresované v národních parcích, bychom také mohli potkat původní obyvatele, kterými byli lovci Křováci a pastevci Hotentóti, oba dohromady dnes zvaní Khoisan.
Je ale o 5 století později, píše se rok 2010 a cestování po Jihoafrické republice je mnohem jednodušší, pohodlnější, možná i záživnější, ale také nebezpečnější.
Nejlepší safari, velká vyspělá města, úžasná přírodní panorama, živá kultura dělá JAR famózní a velmi navštěvovanou destinací pro každý taste a pro každý rozpočet.
9 regionů, 3 hlavní města
Svou rozlohou 1.219.912 km2 a 49 miliony obyvatel zabírá JAR celou spodní špici afrického kontinentu, jejíž pobřeží omývá Atlantik i Indický oceán. 2800 km od pouště v Namibii přes nejjižnější výběžek kontinentu Střelkový mys (Cape Agulhas), ležící 161 km jižněji od Mysu Dobré naděje, až ke subtropickému Mozambiku, sousedící se Swazilandem, Mozambikem, Zimbabwe, Botswanou a Namibií a uvnitř rozlohy je jeden malý státeček Lesotho.
Celkově je rozdělena do 9 regionů kde se mluví isiZulu, isiXhona a Afrikans, se třemi hlavními městy, Kapské Město – zákonodárné, Pretoria – administrativní, Bloemfontein – soudnictví. Místní jsou především křesťané a to z 80%.
Nejvyspělejší je Kapsko a oblast okolo Pretorie zvaná Gauteng. Gauteng je průmyslové a obchodní centrum s jedním z hlavních měst Pretoria a městem postaveném na zlatě Johannesburg. Největší provincie KwaZulu Natal je zelenější, úrodnější s pozoruhodnou zeměpisnou pestrostí, plná národních parků, památečních míst z dob bitev a spousty jiných zajímavostí. Oblast je obydlená domorodci s místním drobným zemědělstvím a poli cukrové třtiny a rozsáhlými lesy. Po pobřeží západněji od KwaZulu Natal leží dlouhá oblast, provincie zvaná Oos Kaap dříve Transkei, část této provincie je po právu nazýváno Divoké pobřeží.
Pomyslnou bránou je město Port Shepstone z východu a East London ze západu, kde se člověk cítí jako ve správné Africe. Na celém území nenajdete téměř žádného bělocha, domorodci zde žijí dle starých kultur a to je znát i ve městě, na krajnicích sedí ženy a prodávají cokoliv, co vypěstují či ve velkém koupí na farmách. Po zvlněné krajině jsou posázeny kulaté domky různých barev, vystavěné vládou. Zhruba uprostřed vede rozbitá asfaltová silnice na krásnou pláž svádějící k relaxaci – Coffee bay. Od města Pretoria přes Bloemfontein ve vnitrozemí po celém severu až k pobřeží Atlantiku se rozkládají provincie Noord Kaap, Vrystad a West Kaap. Jsou to převážně vinařské, sadařské a farmářské oblasti. Nachází se zde také nejznámější plantáže čaje Roibos. Podobně je tomu i plodné Limpopo. Na jih od Limpopa se rozkládá důlní obast Mpumalanga, platina, zlato i měď je hlavní nerostné bohatství. Doly střídají lány cukrové třtiny.
Doly, farmy, textilky, oprava lodí, rybářství, průmysl, těžba zlata, platiny a diamantů, pěstování kukuřice, obilí, cukrové třtiny, citrusů, ananasů, sisalu, zeleniny a chov skotu jsou hlavními prvky hospodářství. Infrastruktura je na vysoké úrovni, republika celkově je velmi vyspělá.
Je libo slunečné safari či číhaná
Během dlouhých let apartheidu JAR trpěla nedostatkem turistiky. Což je ovšem na jednu stranu výhodou, neboť rozvíjejícím se turismem dochází ke zhoršování životního prostředí, devastaci přírodních krás a zkažení čistého charakteru místních obyvatel. Dnes se důkladnou péčí snaží ochránit a zabránit neblahému vlivu na přírodní bohatství, které tato země opravdu má.
Protože stát povoluje soukromé vlastnictví divoké zvěře, toulá se po jižním cípu „prý“ více divokých zvířat než před sto lety.
Rozmanitá krajina nabízí spousty příležitostí sledovat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Tiše pozorovat Velkou 7 (Big 7 – slon, buvol, nosorožec, lev, leopard, bílý žralok a velryba), antilopy, rozmanitý svět ptáků či korálových ryb je vzrušující. Leopard na lovu, hyena zápasící s jinými predátory o zbytek mršiny, plavání vedle 9m žraloka velrybího či se lepit na písečné dno a přečkat slídění Velkého bílého žraloka je nezapomenutelný zážitek, který je pevně spojen s vůní akácií, hlasem cikád a rudým západem žhavého slunce.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Takové africké chvíle nabízí kterýkoliv ze 600 národních parků a rezervací, např. Hluhluhwe-Imfolozi game reserve – založen 1895, je tedy nejstarší rezervací v Africe s rozlohou 96000km2 a celou kompletní Velkou pětkou „BIG 5“ (leopard, slon, nosorožec, lev a buvol) a pyšnící se největší populací bílého nosorožce. Na jihu pak Addo Elephant NP, De Hoop, Mountain Zebra, na severu v trojúhelníku hranic Kgalagadi Transfrontier NP a další a další. Také menší národní parky a přírodní rezervace nabízí příjemně strávené chvíle při safari. Jedním z nich je i Ithala game reserve nebo Phonghola nature reserve, poskytnou nezapomenutelné chvíle milovníkům pravé africké buše s voňavými akáciemi, vysokou zlatou trávu a nízkými křovisky, kde se prohání antilopy, gazely, nosorožci či žirafy. Oba se rozkládají poblíž hranic se Swazilandem. Jednou ráno, kousek za jižní brány parku Imfolozi se cosi prochází po asfaltové silnici vedoucí napříč parkem. Dojedeme blíž a jen zíráme na obrovskou smečku velké lví rodiny. 8 lvíčat, 3 lvi a 3 lvice se rojí z buše, v poklidu se kousek projdou po silnici, lvíčata udiveně sledují to obrovské plechové monstrum, které se připletlo do jejich rodiny, a pomalu, roztahaně s věčným poleháváním a hašteřením se ztrácejí v křoviskách. Nejvhodnější období pro safari je zima, kdy je vegetace suchá, není tak hustá a zvěř se stahuje k napajedlům.
Pro výhodné vstupné do SAN parků je vhodné si zakoupit kartu „Wild Card“, která umožňuje volný vstup zdarma do 88 SAN parků na dobu jednoho roku. Cena roční karty např. pro pár je cca 170eur.
Vítejte v JAR
Do Jihoafrické republiky vedou celkem tři cesty, po vodě, po zemi či vzduchem. Nejběžnější je letadlem a pro pohodlnější přemisťování se z bodu A do bodu B z důvodu velkých vzdáleností slouží i vnitrostátní lety mezi velkými městy. Samozřejmě majetnější návštěvníci si mohou sjednat let helikoptérou či soukromým letadlem. Není problém si pronajmout auto, republika je protkaná sinicemi o délce cca 73500km. Čerpací stanice, opravny pneu, servisy i náhradní díly jsou na každém rohu.
Přílet do Johannesburgu? Pokud si pro přistání vyberete toto letiště, není na škodu se tu trochu porozhlédnout po blízkém okolí, než se vydáte do centra dění. Johannesburg neboli Jo’burg, město postavené na zlatě je považován spíše za přestupní stanici, je zde pár zajímavostí jako například historická budova pošty na ulici Rissik, jež zahájila provoz v r. 1897. Muzeum Afrika, divadla v tržnici, umělecká galerie či ZOO převálcuje možnost návštěvy SOWETA (South West Township). Chudé a přelidněné předměstí silně kontrastuje s prosperujícím severním předměstím. Vedlejší Pretorie, zvaná Zahradní město, nabízí malebnější podívanou. Na jaře přibližně 60 tisíc stromů Jacaranda zahalí město do nachového závoje a se všemi rozkvetlými parky nabídne nádherný, barevný a květenou provoněný obraz.
Největším a nejnavštěvovanějším městem je Kapské město. Při troše štěstí a pár hodinám stoupání se ze Stolové hory naskytne pohled na město jako na dlani. Barevná čtvrť Bo-kaap, hrad Dobré naděje, Greenmarket Square se Starým městským domem z r.1761, Akvarium dvou oceánů, zahrady, galerie, muzea, hospůdky, kavárny a obchůdky zpestří procházku městem. Od města dál na jih na Kapském poloostrově by neměl být vynechán proslavený Mys Dobré naděje, původně pojmenován badatelem portugalského původu Bartolomeu Diaz Bouřlivý mys „Cape of Storm“. Známé rčení „Cílová destinace nemusí být tak zajímavá jako cesta, která nás k ní přivádí“ může platit i zde. Kolonie Tučňáka Afrického, Boulder beach, národní park Table mountain jsou součástí malého poloostrova. 161km jižněji se nachází nejjižnější bod černého kontinentu. Střelkový mys „Cape Agulhas“, kde se mísí teplý proud Agulhas se studeným Bengálským. Městský aktivní a luxusní život nabízí i další města po Garden Road či Wine Road, kde je v obchůdkách možnost ochutnávky vín z místních vinic.
Z přelidněných měst do hor a údolí
Hranice s Mozambikem jsou lemovány nejznámějším, největším a nejnavštěvovanějším národním parkem – NP Kruger. Rozlohou 2 mil. ha zabírá velkou část Mpumalangy i Limpopa. Byl spojen se zimbabwským Gonarezha, mozambickým Limpopo pod ucelený název Great Limpopo Transfrontier Reserve a rozlohou 35tis. km2. Dají se zde prožít zajímavá safari, ovšem jeden den stačit nebude. Kruger obklopují další soukromé rezervace, byly odstraněny ploty pro volnější pohyb zvěře. Odskočit a kochat se pohledem na přírodní úkaz „vzbuzující posvátnou úctu“ není velkou zajížďkou, kaňon řeky Blyde „Blyde River Canyon“ leží pár kilometrů od Krugerova NP.
Bitevní pole, památníky a pohřebiště přiblíží situaci z období Anglo-búrské války a bojů válečníků kmene Zulu či zatčení bývalého prezidenta Nelsona Mandely. Od parku Imfolozi až k Dračím horám v provincii KwaZulu Natal je takovýchto zajímavých míst nespočet.
A jsme u vysokohorské oblasti Dračích Hor „Dragensberg“. Na své si přijdou nejen milovníci vysokohorských treků, pro které je pohoří Dragensberg dosahující až 3400m ušitý na míru, ale i vášnivý lyžaři. Pro vášnivé offroad nadšence je perfektní poježdění dramatickou krajinou směr Lesotho, zvanou Sani pass.
Milujete ticho, jen tak si plavat jako ryba ve světě korálů a barevných ryb? Pak je pobřeží Jihoafrické republiky to pravé. Na své si přijdou jak rekrační potápěči vyhledávající krásu tichého světa, tak i adrenalinový, kteří se mohou potápět do extrémních hloubek i v kleci se žraloky bílými a krokodýly. Asi nejznámější a nejproslulejší je Sodwana Bay v provincii KwaZulu Natal. Milovníci si přijdou na cokoliv, od mělké vody plné barevných korálových ryb a nádherných korálů, přes místa navštěvovaná Mantami i obrovskými poklidnými velrybími žraloky až po velmi hluboké prolákliny s velkými kreaturami, jejichž přítomnost nažene i husí kůži.
Aktivity pro každou chuť i rozpočet
Kromě známých turistických atrakcí, jako je Garden road, Wine road kde je možná ochutnávka vín ze zdejších vinic, Jeskyně Cango „Cango caves , je zajímavé vybočit z hlavních tras a podívat se na zajímavosti jako je například Hraniční jeskyně „Border cave“, kde byla nalezena nejstarší kostra Homo Sapience. Z jeskyně je krásný výhled na úrodné lány cukrové třtiny ve Swazilandu.
JAR nabízí více, spousty aktivit různých příchutí od sportovních po dobrodružné. Turistika, hiking, jezdectví, rybaření, lov divoké zvěře, surfování, potápění, kriket, golf, rugby, dostihy, jízda na koni, vyhlídkové lety balónem, bungee jumping, rafting v peřejích i lyžování, horolezectví, návštěvu pštrosí farmy s projížďkou na pštrosu, návštěva rezervace s bílými lvy a desítky dalších aktivit.
Roční období jsou obrácená těm našim, nejteplejší období je leden, únor kdy je léto, turistika kvete a ceny ubytování a aktivit jsou až o dvojnásobek vyšší než v období zimy, kdy nejchladnějšími měsíci jsou červen až srpen. Nejvyšší naměřená teplota byla v roce 1948 na severu a dosáhl 51 stupňů, v zimním období může klesnout až na minus 15.
Vůně másla a popela
Při návštěvě Afriky by určitě neměla chybět návštěva venkovského života. A to v pravém slova smyslu. Zinscenované tradice a náhled do kmenových kultur je jistě zajímavý, ale nemá to tu správnou vůni másla a popela. Tradiční tanec, naleštěný vzhled domorodé vesnice nabízí organizace a turistická centra na spoustě míst, nejproslulejší jsou Zulu vesnice.
Ovšem mnohem silnější pocit a zřetelnější obraz venkovského života dostanete třeba na již zmíněném Divokém pobřeží „Wild Coast“, občas stačí vybočit z hlavních silnic a běžných turistických tras a jste ve správné černé Africe. Swaziland a KwaZulu Natal je rájem, zkuste Bazwana.
Hliněná stavení se slaměnou střechou, oprýskané obchůdky, domorodci polehávající ve stínu stromů či pasoucí dobytek, ženy s kanystry u pumpy či na okraji silnic prodávající zeleninu, ovoce, smažený „fet kek“ (hutná kobliha bez náplně), smažená ryba nebo grilované kozí maso či kuřecí žaludky jako špíz, děti bosky pobíhající po stráních a cestách. Všude voní oheň, popel, máslo, skot a grilované dobroty.
Povětšinou se nedoporučuje stravovat se na krajnicích cest nebo v lokálních hospodách. My zase povětšinou toto doporučení porušíme a zkoušíme, co se dá. A jsme živý a zdravý. I když jsou i „dobroty“, které radši oželíme, naposledy to byly grilované kuřecí pařáty. Byla by jistě škoda neochutnat pravou nefalšovanou tradiční africkou kuchyni. Pap – mili mil neboli kukuřičná kaše je základem jídelníčku každého černouška. Pokud vás neosloví tradiční kuchyně černých Afričanů, neopomeňte si uspořádat typickou grilovačku zvanou Braai s farmářským buřtem „boerewurs“. Dobrou chuť!
Zraky celého sportovního světa se upírají na JAR
V roce 1995 JAR hostila Rugby World Cup final o 15 let později se opět zraky sportovního světa upřou na tuto zemi. Tentokrát bude hostit FIFA WORLD CUP 2010 – fotbal. Přípravy jsou v plném proudu, staví se velkolepé stadióny, různá střediska, rozšiřují se silnice. Na větších křižovatkách stojí spousty černoušků a prodávají vlajky, vlaječky, trubky a jiné doplňky pro fanoušky. Po silnicích jezdí auta ověšená vlajkami účastnících se klubů, domorodci běhají ve žlutozelených tričkách domácího klubu Bafana. Policie rozšířila své stavy pro zajištění bezpečnosti návštěvníků, je ovšem nutno také počítat s vyšší kriminalitou, která JAR již tak posunula na přední místa ve světovém žebříčku. Ubytovací zařízení, safari balíčky, treky a další zajímavé výlety jsou připraveny. Jihoafrická republika očekává velký příval fanoušků a návštěvníků. Bude tomu tak?
Psát se 16. století cestování po jižním cípu černého kontinentu by bylo opravdové dobrodružství. Žádné silnice, žádné supermarkety, žádná vyspělá města. Kromě spousty divoké zvěře nestresované v národních parcích, bychom také mohli potkat původní obyvatele, kterými byli lovci Křováci a pastevci Hotentóti, oba dohromady dnes zvaní Khoisan.
Je ale o 5 století později, píše se rok 2010 a cestování po Jihoafrické republice je mnohem jednodušší, pohodlnější, možná i záživnější, ale také nebezpečnější.
Nejlepší safari, velká vyspělá města, úžasná přírodní panorama, živá kultura dělá JAR famózní a velmi navštěvovanou destinací pro každý taste a pro každý rozpočet.
9 regionů, 3 hlavní města
Svou rozlohou 1.219.912 km2 a 49 miliony obyvatel zabírá JAR celou spodní špici afrického kontinentu, jejíž pobřeží omývá Atlantik i Indický oceán. 2800 km od pouště v Namibii přes nejjižnější výběžek kontinentu Střelkový mys (Cape Agulhas), ležící 161 km jižněji od Mysu Dobré naděje, až ke subtropickému Mozambiku, sousedící se Swazilandem, Mozambikem, Zimbabwe, Botswanou a Namibií a uvnitř rozlohy je jeden malý státeček Lesotho.
Celkově je rozdělena do 9 regionů kde se mluví isiZulu, isiXhona a Afrikans, se třemi hlavními městy, Kapské Město – zákonodárné, Pretoria – administrativní, Bloemfontein – soudnictví. Místní jsou především křesťané a to z 80%.
Nejvyspělejší je Kapsko a oblast okolo Pretorie zvaná Gauteng. Gauteng je průmyslové a obchodní centrum s jedním z hlavních měst Pretoria a městem postaveném na zlatě Johannesburg. Největší provincie KwaZulu Natal je zelenější, úrodnější s pozoruhodnou zeměpisnou pestrostí, plná národních parků, památečních míst z dob bitev a spousty jiných zajímavostí. Oblast je obydlená domorodci s místním drobným zemědělstvím a poli cukrové třtiny a rozsáhlými lesy. Po pobřeží západněji od KwaZulu Natal leží dlouhá oblast, provincie zvaná Oos Kaap dříve Transkei, část této provincie je po právu nazýváno Divoké pobřeží.
Pomyslnou bránou je město Port Shepstone z východu a East London ze západu, kde se člověk cítí jako ve správné Africe. Na celém území nenajdete téměř žádného bělocha, domorodci zde žijí dle starých kultur a to je znát i ve městě, na krajnicích sedí ženy a prodávají cokoliv, co vypěstují či ve velkém koupí na farmách. Po zvlněné krajině jsou posázeny kulaté domky různých barev, vystavěné vládou. Zhruba uprostřed vede rozbitá asfaltová silnice na krásnou pláž svádějící k relaxaci – Coffee bay. Od města Pretoria přes Bloemfontein ve vnitrozemí po celém severu až k pobřeží Atlantiku se rozkládají provincie Noord Kaap, Vrystad a West Kaap. Jsou to převážně vinařské, sadařské a farmářské oblasti. Nachází se zde také nejznámější plantáže čaje Roibos. Podobně je tomu i plodné Limpopo. Na jih od Limpopa se rozkládá důlní obast Mpumalanga, platina, zlato i měď je hlavní nerostné bohatství. Doly střídají lány cukrové třtiny.
Doly, farmy, textilky, oprava lodí, rybářství, průmysl, těžba zlata, platiny a diamantů, pěstování kukuřice, obilí, cukrové třtiny, citrusů, ananasů, sisalu, zeleniny a chov skotu jsou hlavními prvky hospodářství. Infrastruktura je na vysoké úrovni, republika celkově je velmi vyspělá.
Je libo slunečné safari či číhaná
Během dlouhých let apartheidu JAR trpěla nedostatkem turistiky. Což je ovšem na jednu stranu výhodou, neboť rozvíjejícím se turismem dochází ke zhoršování životního prostředí, devastaci přírodních krás a zkažení čistého charakteru místních obyvatel. Dnes se důkladnou péčí snaží ochránit a zabránit neblahému vlivu na přírodní bohatství, které tato země opravdu má.
Protože stát povoluje soukromé vlastnictví divoké zvěře, toulá se po jižním cípu „prý“ více divokých zvířat než před sto lety.
Rozmanitá krajina nabízí spousty příležitostí sledovat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Tiše pozorovat Velkou 7 (Big 7 – slon, buvol, nosorožec, lev, leopard, bílý žralok a velryba), antilopy, rozmanitý svět ptáků či korálových ryb je vzrušující. Leopard na lovu, hyena zápasící s jinými predátory o zbytek mršiny, plavání vedle 9m žraloka velrybího či se lepit na písečné dno a přečkat slídění Velkého bílého žraloka je nezapomenutelný zážitek, který je pevně spojen s vůní akácií, hlasem cikád a rudým západem žhavého slunce.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Takové africké chvíle nabízí kterýkoliv ze 600 národních parků a rezervací, např. Hluhluhwe-Imfolozi game reserve – založen 1895, je tedy nejstarší rezervací v Africe s rozlohou 96000km2 a celou kompletní Velkou pětkou „BIG 5“ (leopard, slon, nosorožec, lev a buvol) a pyšnící se největší populací bílého nosorožce. Na jihu pak Addo Elephant NP, De Hoop, Mountain Zebra, na severu v trojúhelníku hranic Kgalagadi Transfrontier NP a další a další. Také menší národní parky a přírodní rezervace nabízí příjemně strávené chvíle při safari. Jedním z nich je i Ithala game reserve nebo Phonghola nature reserve, poskytnou nezapomenutelné chvíle milovníkům pravé africké buše s voňavými akáciemi, vysokou zlatou trávu a nízkými křovisky, kde se prohání antilopy, gazely, nosorožci či žirafy. Oba se rozkládají poblíž hranic se Swazilandem. Jednou ráno, kousek za jižní brány parku Imfolozi se cosi prochází po asfaltové silnici vedoucí napříč parkem. Dojedeme blíž a jen zíráme na obrovskou smečku velké lví rodiny. 8 lvíčat, 3 lvi a 3 lvice se rojí z buše, v poklidu se kousek projdou po silnici, lvíčata udiveně sledují to obrovské plechové monstrum, které se připletlo do jejich rodiny, a pomalu, roztahaně s věčným poleháváním a hašteřením se ztrácejí v křoviskách. Nejvhodnější období pro safari je zima, kdy je vegetace suchá, není tak hustá a zvěř se stahuje k napajedlům.
Pro výhodné vstupné do SAN parků je vhodné si zakoupit kartu „Wild Card“, která umožňuje volný vstup zdarma do 88 SAN parků na dobu jednoho roku. Cena roční karty např. pro pár je cca 170eur.
Vítejte v JAR
Do Jihoafrické republiky vedou celkem tři cesty, po vodě, po zemi či vzduchem. Nejběžnější je letadlem a pro pohodlnější přemisťování se z bodu A do bodu B z důvodu velkých vzdáleností slouží i vnitrostátní lety mezi velkými městy. Samozřejmě majetnější návštěvníci si mohou sjednat let helikoptérou či soukromým letadlem. Není problém si pronajmout auto, republika je protkaná sinicemi o délce cca 73500km. Čerpací stanice, opravny pneu, servisy i náhradní díly jsou na každém rohu.
Přílet do Johannesburgu? Pokud si pro přistání vyberete toto letiště, není na škodu se tu trochu porozhlédnout po blízkém okolí, než se vydáte do centra dění. Johannesburg neboli Jo’burg, město postavené na zlatě je považován spíše za přestupní stanici, je zde pár zajímavostí jako například historická budova pošty na ulici Rissik, jež zahájila provoz v r. 1897. Muzeum Afrika, divadla v tržnici, umělecká galerie či ZOO převálcuje možnost návštěvy SOWETA (South West Township). Chudé a přelidněné předměstí silně kontrastuje s prosperujícím severním předměstím. Vedlejší Pretorie, zvaná Zahradní město, nabízí malebnější podívanou. Na jaře přibližně 60 tisíc stromů Jacaranda zahalí město do nachového závoje a se všemi rozkvetlými parky nabídne nádherný, barevný a květenou provoněný obraz.
Největším a nejnavštěvovanějším městem je Kapské město. Při troše štěstí a pár hodinám stoupání se ze Stolové hory naskytne pohled na město jako na dlani. Barevná čtvrť Bo-kaap, hrad Dobré naděje, Greenmarket Square se Starým městským domem z r.1761, Akvarium dvou oceánů, zahrady, galerie, muzea, hospůdky, kavárny a obchůdky zpestří procházku městem. Od města dál na jih na Kapském poloostrově by neměl být vynechán proslavený Mys Dobré naděje, původně pojmenován badatelem portugalského původu Bartolomeu Diaz Bouřlivý mys „Cape of Storm“. Známé rčení „Cílová destinace nemusí být tak zajímavá jako cesta, která nás k ní přivádí“ může platit i zde. Kolonie Tučňáka Afrického, Boulder beach, národní park Table mountain jsou součástí malého poloostrova. 161km jižněji se nachází nejjižnější bod černého kontinentu. Střelkový mys „Cape Agulhas“, kde se mísí teplý proud Agulhas se studeným Bengálským. Městský aktivní a luxusní život nabízí i další města po Garden Road či Wine Road, kde je v obchůdkách možnost ochutnávky vín z místních vinic.
Z přelidněných měst do hor a údolí
Hranice s Mozambikem jsou lemovány nejznámějším, největším a nejnavštěvovanějším národním parkem – NP Kruger. Rozlohou 2 mil. ha zabírá velkou část Mpumalangy i Limpopa. Byl spojen se zimbabwským Gonarezha, mozambickým Limpopo pod ucelený název Great Limpopo Transfrontier Reserve a rozlohou 35tis. km2. Dají se zde prožít zajímavá safari, ovšem jeden den stačit nebude. Kruger obklopují další soukromé rezervace, byly odstraněny ploty pro volnější pohyb zvěře. Odskočit a kochat se pohledem na přírodní úkaz „vzbuzující posvátnou úctu“ není velkou zajížďkou, kaňon řeky Blyde „Blyde River Canyon“ leží pár kilometrů od Krugerova NP.
Bitevní pole, památníky a pohřebiště přiblíží situaci z období Anglo-búrské války a bojů válečníků kmene Zulu či zatčení bývalého prezidenta Nelsona Mandely. Od parku Imfolozi až k Dračím horám v provincii KwaZulu Natal je takovýchto zajímavých míst nespočet.
A jsme u vysokohorské oblasti Dračích Hor „Dragensberg“. Na své si přijdou nejen milovníci vysokohorských treků, pro které je pohoří Dragensberg dosahující až 3400m ušitý na míru, ale i vášnivý lyžaři. Pro vášnivé offroad nadšence je perfektní poježdění dramatickou krajinou směr Lesotho, zvanou Sani pass.
Milujete ticho, jen tak si plavat jako ryba ve světě korálů a barevných ryb? Pak je pobřeží Jihoafrické republiky to pravé. Na své si přijdou jak rekrační potápěči vyhledávající krásu tichého světa, tak i adrenalinový, kteří se mohou potápět do extrémních hloubek i v kleci se žraloky bílými a krokodýly. Asi nejznámější a nejproslulejší je Sodwana Bay v provincii KwaZulu Natal. Milovníci si přijdou na cokoliv, od mělké vody plné barevných korálových ryb a nádherných korálů, přes místa navštěvovaná Mantami i obrovskými poklidnými velrybími žraloky až po velmi hluboké prolákliny s velkými kreaturami, jejichž přítomnost nažene i husí kůži.
Aktivity pro každou chuť i rozpočet
Kromě známých turistických atrakcí, jako je Garden road, Wine road kde je možná ochutnávka vín ze zdejších vinic, Jeskyně Cango „Cango caves , je zajímavé vybočit z hlavních tras a podívat se na zajímavosti jako je například Hraniční jeskyně „Border cave“, kde byla nalezena nejstarší kostra Homo Sapience. Z jeskyně je krásný výhled na úrodné lány cukrové třtiny ve Swazilandu.
JAR nabízí více, spousty aktivit různých příchutí od sportovních po dobrodružné. Turistika, hiking, jezdectví, rybaření, lov divoké zvěře, surfování, potápění, kriket, golf, rugby, dostihy, jízda na koni, vyhlídkové lety balónem, bungee jumping, rafting v peřejích i lyžování, horolezectví, návštěvu pštrosí farmy s projížďkou na pštrosu, návštěva rezervace s bílými lvy a desítky dalších aktivit.
Roční období jsou obrácená těm našim, nejteplejší období je leden, únor kdy je léto, turistika kvete a ceny ubytování a aktivit jsou až o dvojnásobek vyšší než v období zimy, kdy nejchladnějšími měsíci jsou červen až srpen. Nejvyšší naměřená teplota byla v roce 1948 na severu a dosáhl 51 stupňů, v zimním období může klesnout až na minus 15.
Vůně másla a popela
Při návštěvě Afriky by určitě neměla chybět návštěva venkovského života. A to v pravém slova smyslu. Zinscenované tradice a náhled do kmenových kultur je jistě zajímavý, ale nemá to tu správnou vůni másla a popela. Tradiční tanec, naleštěný vzhled domorodé vesnice nabízí organizace a turistická centra na spoustě míst, nejproslulejší jsou Zulu vesnice.
Ovšem mnohem silnější pocit a zřetelnější obraz venkovského života dostanete třeba na již zmíněném Divokém pobřeží „Wild Coast“, občas stačí vybočit z hlavních silnic a běžných turistických tras a jste ve správné černé Africe. Swaziland a KwaZulu Natal je rájem, zkuste Bazwana.
Hliněná stavení se slaměnou střechou, oprýskané obchůdky, domorodci polehávající ve stínu stromů či pasoucí dobytek, ženy s kanystry u pumpy či na okraji silnic prodávající zeleninu, ovoce, smažený „fet kek“ (hutná kobliha bez náplně), smažená ryba nebo grilované kozí maso či kuřecí žaludky jako špíz, děti bosky pobíhající po stráních a cestách. Všude voní oheň, popel, máslo, skot a grilované dobroty.
Povětšinou se nedoporučuje stravovat se na krajnicích cest nebo v lokálních hospodách. My zase povětšinou toto doporučení porušíme a zkoušíme, co se dá. A jsme živý a zdravý. I když jsou i „dobroty“, které radši oželíme, naposledy to byly grilované kuřecí pařáty. Byla by jistě škoda neochutnat pravou nefalšovanou tradiční africkou kuchyni. Pap – mili mil neboli kukuřičná kaše je základem jídelníčku každého černouška. Pokud vás neosloví tradiční kuchyně černých Afričanů, neopomeňte si uspořádat typickou grilovačku zvanou Braai s farmářským buřtem „boerewurs“. Dobrou chuť!
Zraky celého sportovního světa se upírají na JAR
V roce 1995 JAR hostila Rugby World Cup final o 15 let později se opět zraky sportovního světa upřou na tuto zemi. Tentokrát bude hostit FIFA WORLD CUP 2010 – fotbal. Přípravy jsou v plném proudu, staví se velkolepé stadióny, různá střediska, rozšiřují se silnice. Na větších křižovatkách stojí spousty černoušků a prodávají vlajky, vlaječky, trubky a jiné doplňky pro fanoušky. Po silnicích jezdí auta ověšená vlajkami účastnících se klubů, domorodci běhají ve žlutozelených tričkách domácího klubu Bafana. Policie rozšířila své stavy pro zajištění bezpečnosti návštěvníků, je ovšem nutno také počítat s vyšší kriminalitou, která JAR již tak posunula na přední místa ve světovém žebříčku. Ubytovací zařízení, safari balíčky, treky a další zajímavé výlety jsou připraveny. Jihoafrická republika očekává velký příval fanoušků a návštěvníků. Bude tomu tak?
Dnes zůstaneme nezvykle celou dobu na malém místě, které nepatří
k vyhledávaným cestovatelským cílům, ba právě naopak. Řeč bude
o hraničních přechodech. V pasu mám dvě stránky razítek
z hranic ukrajinsko-slovenských a ukrajinsko-maďarských a ke každému
se váže alespoň jedna historka, ať už úsměvná, poučná či smutná.
Dnes zůstaneme nezvykle celou dobu na malém místě, které nepatří k vyhledávaným cestovatelským cílům, ba právě naopak. Řeč bude o hraničních přechodech. V pasu mám dvě stránky razítek z hranic ukrajinsko-slovenských a ukrajinsko-maďarských a ke každému se váže alespoň jedna historka, ať už úsměvná, poučná či smutná. O ty nejzajímavější se nyní podělím.
Poprvé na Ukrajinu
Puťák na Podkarpatské Rusi v létě 2006 nám přichystal spoustu překvapení a první z nich už na hranici. S představou, že linkový autobus z Michalovců do Užhorodu dojede podle jízdního řádu, jsme se rozloučili už spatřivše dlouhou kolonu aut před hranicí. Avšak to jsme ještě netušili, že o první hodiny zpoždění se postarají už bratři Slováci. Jak jsme se doslechli, celníci se nedokázali shodnout, zda jeden z pasažérů, snad odkudsi z Portorika, potřebuje či nepotřebuje slovenské vízum a tak nevěděli, zda jej mají zavřít za nelegální pobyt či nechat vycestovat. A aby toho nebylo málo, po zadání čísla jeho pasu do počítače se jim prý úplně zhroutil (tedy ten počítač, nikoliv Portoričan). Značně prekérní situaci údajně řešilo až ministerstvo v Bratislavě, konečný verdikt byl naštěstí ve prospěch onoho cizince, takže se zatýkání nekonalo.
S velkou slávou popojíždíme několik stovek metrů k celnici ukrajinské. Řidič nám rozdává asi desetikolonkové imigrační karty (ty se vyplňují doposud) a dlouhatánské celní prohlášení, se kterým se naštěstí už dnes nesetkáte. Nemůžeme se ubránit dojmu, že formulář pamatuje Sovětský svaz, neboť do azbukou nadepsaných kolonek se mají napsat nejen zbraně a cenné předměty, ale i léky, knihy, tiskopisy a informační materiály. Vyplňování formuláře přerušují jen zoufalé dotazy typu: „To chtějí vědět počet tablet nebo počet nebo počet balení?“ nebo „Mám jim tam vypisovat všechny mapy?!“
A přichází vojáci s velkýma čepicema, úplně všechno z autobusu ven, vezměte si věci a za námi do budovy. Postupně nás kontrolují a nestačím se divit, co všechno je zajímá. Kamarád vysvětluje nechápajícímu celníkovi: „To je ži-vo-či-šné uhlí.“ „???“ „Na průjem.“ „???“ „Sračka!“ A já jsem moc rád, že jsem existenci lékárničky v prohlášení zatajil a mám ji až vespod batohu. To ale netuším, že kontrola bude pokračovat rentgenem zavazadel. Další celník vždy koukne na prastarý monitor, zapíchne někam prst a pronese: „Ščo éto?“ Kolegové ho pracně přesvědčují, že jejich nože jsou dostatečně malé a já si zatím uvědomuju, že v mém batohu jsou nejen kotlíky, ale i plynové bomby pro celou výpravu. Držím se vzadu a očekávám, že několik kilogramů kapalnéno propan-butanu vyvolá mezinárodní konflikt. Jako poslední pokládám batoh na pás a úkosem sleduji, co se objeví na monitoru. Zřejmě jsem kovové věci složil k sobě tak těsně, že přes celý batoh je sytě černá plocha. Je ve mě malá dušička, avšak celník z nepochopitelného důvodu máchne rukou, ať pokračuju dál a já se snažím při zvedání batohu předstírat, že je lehký jako pírko a rychle zmizet.
Následující roky už zavazadla tak poctivě nekontrolují a tak se ostřílení cestující po příjezdu na hranici začtou do knížky s vědomím, že je čekat věčně nenechají, tak o co vlastně jde, že?
Hůře jsou na tom řidiči autobusů a náklaďáků, celníci vymyslí pokaždé několik nových obstrukcí, aby dostali úplatek. Varianta: „Mám žízeň, dones mi kafe nebo pivo,“ je ještě nejmírnější. Jednou našemu řidiči předložili formulář, kam musel sehnat čtyři razítka. Tři nějaká pochopitelná, čtvrté od veterináře. Vysvětlování, že žádná zvířata nevezeme, bylo zbytečné. „Veterinář“ ve vojenské uniformě byl tak opilý, že se držel stolu, aby nespadl ze židle a jediné, co dokázat vyslovit, bylo: „Surok (čtyřicet) euro.“
Jeden řidič mi vyprávěl, že jednou jel na Ukrajinu s přívěsem a nepustili jej přes hranici. Počkal tedy, až celníkům skončí osmihodinová směna a zkusil to znova. Projel po čtvrtém střídání.
Cesta po kolejích
Úplně jinak vypadá přejezd vlakem. Vyjíždíme z Čierné nad Tisou a vzápětí zastavujeme přesně na hranici Schengenu. V tomto směru není prohlídka zdaleka tak důkladná jako opačně, takže po chvíli pokračujeme dále. Po příjezdu do Čopu stojí od vagónu k nádražní budově kordon policistů, kteří nás směřují do správných dveří. Tam fasujeme na vyplnění známé imigrační karty a pak po jednom přistupujeme k celníkům zodpovídat dotěrné otázky a zběžně ukázat batohy: „Kudi vi jděše?“„Krasna, Svidovec,“ odpovídám názvy známých pohoří. „Ščo tam?“„Tutistika,“ o plánované pomoci v klášteře se v zájmu další cesty nezmiňujeme. „Mistectvo?“ ptá se celník na umělecká díla. „Ne“, přece nepovezu v krosně míšeňský porcelán… „Zbroja?“„Ne“ odpovídám, spoléhaje že sekera je důkladně zatočená v karimatce. „Marihuana?“„Ne“„Prečo ni?“ Zřejmě i celníci mají smysl pro humor…
Vlakem nazpátek
Cesta vlakem zpátky na Slovensko mohla proběhnout celkem hladce, nebýt jednoho setkání, které zpočátku vypadalo celkem mile. Na ukrajinském nádraží se s námi dává do řeči Slovenka středního věku a po chvíli se zmíní: „Koupila jsem tady více cigaret než můžu provézt, moc by mi pomohlo, kdybyste mi pár kartonů vzali přes hranici.“ Nemám dostatek odhodlání tuto nepříliš lákavou nabídku kategoricky odmítnout za celou skupinu a tak trpně sleduji, jak se balíky cigaret stěhují do batohů mých kolegů.
Nastupujeme do vagónu, který je zřejmě určen jen na popojíždění přes hranici tam a zpátky, neboť je kompletně rozkládací. Proč? Vysvětlím vzápětí. První kolo rozebírání probíhá hned po nástupu, když několik „obchodních cestujících“ schovává cigarety a lahve vodky do sedaček, pod kryty kabelů, nad stropní podhledy a do rozličných jiných úkrytů. Druhé kolo je o chvíli později v režii slovenských celníků, kteří se snaží co nejvíce skrýší vyprázdnit.
Kolegové začínají své ochoty převážet cigarety litovat už ve chvíli, kdy dostanou k vyplnění čtyřstránkový „formulář o dovozu zboží podléhajícího clu“. Celníkům je zřejmě jasné, že cigarety nevezou pro sebe, neboť si svoji pozici vyloženě užívají: „Vy fajčíte?“ zahajuje celník výslech. „Ne, nekouřím.“„A prečo teda veziete tie cigarety?“ ptá se vysloveně podezíravě. „Pro otce.“„A otec fajčí?“„Tak trochu…“„A prečo ste nenapísal číslo tovaru?“„A co tam mám napsat?“„Keď dovážate cigarety do EÚ, musíte vedieť, že majú číslo 54231!“
V Čierné nad Tisou přestupujeme do vlaku na Košice a naše „známá“, kterou již hodnou chvíli proklínáme, také. Na plošině vozu stojí dva chlapíci v tričkách s nápisem policie, asi ne náhodou. Pašeračka se dožaduje cigaret, kterých se milarádi zbavíme, a potvrzených celních prohlášení, které ji samozřejmě nedáme, protože jsou tam všechny osobní údaje včetně velikosti bot. Nakonec vztekle bere kartony do tašky a chystá se vystupovat. V tom okamžiku přiskakují policisté: „Dobrý deň pani Kováčová, čo to veziete? A to ste priviezla z Ukrajiny legálne? Tak oni vám to venovali? No, to nám vysvetlíte na stanici.“ A my jsme moc rádi, že nejsme zatčeni také.
Na závěr nutno podotknout, že často celní kontrola obnáší pouze hodinu či dvě čekání a žádná nemilá překvapení, takže s dobrou knížkou může být i celkem příjemná. Návštěva krásných polonin a kraje Nikoly Šuhaje za chvíli zdržení na hranicích rozhodně stojí.
Dnes zůstaneme nezvykle celou dobu na malém místě, které nepatří k vyhledávaným cestovatelským cílům, ba právě naopak. Řeč bude o hraničních přechodech. V pasu mám dvě stránky razítek z hranic ukrajinsko-slovenských a ukrajinsko-maďarských a ke každému se váže alespoň jedna historka, ať už úsměvná, poučná či smutná. O ty nejzajímavější se nyní podělím.
Poprvé na Ukrajinu
Puťák na Podkarpatské Rusi v létě 2006 nám přichystal spoustu překvapení a první z nich už na hranici. S představou, že linkový autobus z Michalovců do Užhorodu dojede podle jízdního řádu, jsme se rozloučili už spatřivše dlouhou kolonu aut před hranicí. Avšak to jsme ještě netušili, že o první hodiny zpoždění se postarají už bratři Slováci. Jak jsme se doslechli, celníci se nedokázali shodnout, zda jeden z pasažérů, snad odkudsi z Portorika, potřebuje či nepotřebuje slovenské vízum a tak nevěděli, zda jej mají zavřít za nelegální pobyt či nechat vycestovat. A aby toho nebylo málo, po zadání čísla jeho pasu do počítače se jim prý úplně zhroutil (tedy ten počítač, nikoliv Portoričan). Značně prekérní situaci údajně řešilo až ministerstvo v Bratislavě, konečný verdikt byl naštěstí ve prospěch onoho cizince, takže se zatýkání nekonalo.
S velkou slávou popojíždíme několik stovek metrů k celnici ukrajinské. Řidič nám rozdává asi desetikolonkové imigrační karty (ty se vyplňují doposud) a dlouhatánské celní prohlášení, se kterým se naštěstí už dnes nesetkáte. Nemůžeme se ubránit dojmu, že formulář pamatuje Sovětský svaz, neboť do azbukou nadepsaných kolonek se mají napsat nejen zbraně a cenné předměty, ale i léky, knihy, tiskopisy a informační materiály. Vyplňování formuláře přerušují jen zoufalé dotazy typu: „To chtějí vědět počet tablet nebo počet nebo počet balení?“ nebo „Mám jim tam vypisovat všechny mapy?!“
A přichází vojáci s velkýma čepicema, úplně všechno z autobusu ven, vezměte si věci a za námi do budovy. Postupně nás kontrolují a nestačím se divit, co všechno je zajímá. Kamarád vysvětluje nechápajícímu celníkovi: „To je ži-vo-či-šné uhlí.“ „???“ „Na průjem.“ „???“ „Sračka!“ A já jsem moc rád, že jsem existenci lékárničky v prohlášení zatajil a mám ji až vespod batohu. To ale netuším, že kontrola bude pokračovat rentgenem zavazadel. Další celník vždy koukne na prastarý monitor, zapíchne někam prst a pronese: „Ščo éto?“ Kolegové ho pracně přesvědčují, že jejich nože jsou dostatečně malé a já si zatím uvědomuju, že v mém batohu jsou nejen kotlíky, ale i plynové bomby pro celou výpravu. Držím se vzadu a očekávám, že několik kilogramů kapalnéno propan-butanu vyvolá mezinárodní konflikt. Jako poslední pokládám batoh na pás a úkosem sleduji, co se objeví na monitoru. Zřejmě jsem kovové věci složil k sobě tak těsně, že přes celý batoh je sytě černá plocha. Je ve mě malá dušička, avšak celník z nepochopitelného důvodu máchne rukou, ať pokračuju dál a já se snažím při zvedání batohu předstírat, že je lehký jako pírko a rychle zmizet.
Následující roky už zavazadla tak poctivě nekontrolují a tak se ostřílení cestující po příjezdu na hranici začtou do knížky s vědomím, že je čekat věčně nenechají, tak o co vlastně jde, že?
Hůře jsou na tom řidiči autobusů a náklaďáků, celníci vymyslí pokaždé několik nových obstrukcí, aby dostali úplatek. Varianta: „Mám žízeň, dones mi kafe nebo pivo,“ je ještě nejmírnější. Jednou našemu řidiči předložili formulář, kam musel sehnat čtyři razítka. Tři nějaká pochopitelná, čtvrté od veterináře. Vysvětlování, že žádná zvířata nevezeme, bylo zbytečné. „Veterinář“ ve vojenské uniformě byl tak opilý, že se držel stolu, aby nespadl ze židle a jediné, co dokázat vyslovit, bylo: „Surok (čtyřicet) euro.“
Jeden řidič mi vyprávěl, že jednou jel na Ukrajinu s přívěsem a nepustili jej přes hranici. Počkal tedy, až celníkům skončí osmihodinová směna a zkusil to znova. Projel po čtvrtém střídání.
Cesta po kolejích
Úplně jinak vypadá přejezd vlakem. Vyjíždíme z Čierné nad Tisou a vzápětí zastavujeme přesně na hranici Schengenu. V tomto směru není prohlídka zdaleka tak důkladná jako opačně, takže po chvíli pokračujeme dále. Po příjezdu do Čopu stojí od vagónu k nádražní budově kordon policistů, kteří nás směřují do správných dveří. Tam fasujeme na vyplnění známé imigrační karty a pak po jednom přistupujeme k celníkům zodpovídat dotěrné otázky a zběžně ukázat batohy: „Kudi vi jděše?“„Krasna, Svidovec,“ odpovídám názvy známých pohoří. „Ščo tam?“„Tutistika,“ o plánované pomoci v klášteře se v zájmu další cesty nezmiňujeme. „Mistectvo?“ ptá se celník na umělecká díla. „Ne“, přece nepovezu v krosně míšeňský porcelán… „Zbroja?“„Ne“ odpovídám, spoléhaje že sekera je důkladně zatočená v karimatce. „Marihuana?“„Ne“„Prečo ni?“ Zřejmě i celníci mají smysl pro humor…
Vlakem nazpátek
Cesta vlakem zpátky na Slovensko mohla proběhnout celkem hladce, nebýt jednoho setkání, které zpočátku vypadalo celkem mile. Na ukrajinském nádraží se s námi dává do řeči Slovenka středního věku a po chvíli se zmíní: „Koupila jsem tady více cigaret než můžu provézt, moc by mi pomohlo, kdybyste mi pár kartonů vzali přes hranici.“ Nemám dostatek odhodlání tuto nepříliš lákavou nabídku kategoricky odmítnout za celou skupinu a tak trpně sleduji, jak se balíky cigaret stěhují do batohů mých kolegů.
Nastupujeme do vagónu, který je zřejmě určen jen na popojíždění přes hranici tam a zpátky, neboť je kompletně rozkládací. Proč? Vysvětlím vzápětí. První kolo rozebírání probíhá hned po nástupu, když několik „obchodních cestujících“ schovává cigarety a lahve vodky do sedaček, pod kryty kabelů, nad stropní podhledy a do rozličných jiných úkrytů. Druhé kolo je o chvíli později v režii slovenských celníků, kteří se snaží co nejvíce skrýší vyprázdnit.
Kolegové začínají své ochoty převážet cigarety litovat už ve chvíli, kdy dostanou k vyplnění čtyřstránkový „formulář o dovozu zboží podléhajícího clu“. Celníkům je zřejmě jasné, že cigarety nevezou pro sebe, neboť si svoji pozici vyloženě užívají: „Vy fajčíte?“ zahajuje celník výslech. „Ne, nekouřím.“„A prečo teda veziete tie cigarety?“ ptá se vysloveně podezíravě. „Pro otce.“„A otec fajčí?“„Tak trochu…“„A prečo ste nenapísal číslo tovaru?“„A co tam mám napsat?“„Keď dovážate cigarety do EÚ, musíte vedieť, že majú číslo 54231!“
V Čierné nad Tisou přestupujeme do vlaku na Košice a naše „známá“, kterou již hodnou chvíli proklínáme, také. Na plošině vozu stojí dva chlapíci v tričkách s nápisem policie, asi ne náhodou. Pašeračka se dožaduje cigaret, kterých se milarádi zbavíme, a potvrzených celních prohlášení, které ji samozřejmě nedáme, protože jsou tam všechny osobní údaje včetně velikosti bot. Nakonec vztekle bere kartony do tašky a chystá se vystupovat. V tom okamžiku přiskakují policisté: „Dobrý deň pani Kováčová, čo to veziete? A to ste priviezla z Ukrajiny legálne? Tak oni vám to venovali? No, to nám vysvetlíte na stanici.“ A my jsme moc rádi, že nejsme zatčeni také.
Na závěr nutno podotknout, že často celní kontrola obnáší pouze hodinu či dvě čekání a žádná nemilá překvapení, takže s dobrou knížkou může být i celkem příjemná. Návštěva krásných polonin a kraje Nikoly Šuhaje za chvíli zdržení na hranicích rozhodně stojí.
Ukrajinský vlak
Industriální krajina poblíž hranice
Ukrajinské celní prohlášení, se kterým se dnes už nesetkáte.
V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko
nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila,
který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj
patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii.
V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila, který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii. Jestli je to pravda nebo ne, jsme se rozhodli zjistit v rámci čtyřdenní pěší túry.
Trasa začíná v Maney Bhanjangu
Je sobota 17.4.2010, půl deváté ráno a my čekáme v malé restauraci našeho dárdžilingského hotelu na průvodce Amira, který nakonec dorazil s dvacetiminutovým zpožděním v 8:50, protože uvízl v dopravní zácpě. My ale byli rádi, že vůbec přišel, protože veškeré věci spojené s výletem včetně placení (průvodce stál 600 rupií na den) jsme řešili včera s jeho nadřízeným a tady v Indii člověk nikdy neví, jestli náhodou nenaletěl podvodníkům.
Amir nás zavedl na centrální zastávku džípů, kde mj. jezdily spoje do městečka Maney Bhanjang, výchozího bodu trasy. Vlezli jsme si do jednoho ze zaparkovaných vozidel a čekali, co bude. Uvnitř nás sedělo celkem pět, ale pár míst bylo k naší smůle ještě volných. Známá věc – auto vyjíždí, až se zaplní, jenže další pasažéři ne a ne nastoupit. Čas běžel a rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že bychom mohli v nejbližší době odjet. Nezbylo nám tedy nic jiného, než zaplatit řidiči další 2 místa navíc. Ach jo, dneska holt jedeme „čtyři“ celkem za 160 rupií (INR), tj. přibližně 70 Kč, což naštěstí není žádná horentní suma. Alespoň jsme se nemuseli na sedačce s nikým jiným mačkat jako obvykle a měli na očích i náš velký batoh – lepší než ho mít nepřivázaný na střeše a modlit se, aby za jízdy nespadl někam do propasti.
Úsek z Dárdžilingu do Maney Bhanjangu měří jen 27 km, ale jízda po zdejších úzkých silničkách plných ostrých zatáček a výmolů zabrala téměř 1,5 hodiny. Džíp nás vysadil u vojenské kontroly, kde jsme se museli zapsat do návštěvní knihy. Na druhém konci městečka v kanceláři národního parku Singalila nás čekala registrace číslo 2 včetně zaplacení vstupného (150 INR/os. a 50 INR za fotoaparát). Když jsme měli všechny vstupní formality zdárně za sebou, mohli jsme v klidu vyrazit do hor.
V mlze a dešti do Tumlingu
Z Maney Bhanjangu (2 130 m) jsme vycházeli v 11:30 za poměrně špatného počasí: mlha, dusno, občas vítr a ve vzduchu byl cítit déšť. Nic překvapujícího, minulých 10 dní v této oblasti bylo rovněž ve znamení nulové viditelnosti, lijáků a bouřek. Ale pořád jsme doufali, že se alespoň na jeden den vyčasí a my spatříme sněhem pokryté osmitisícovky.
Začali jsme stoupat po asfaltové silničce, která se kroutila do kopců jako had, poměrně těžký úsek hned na startu. Po 2 km jsme se vyčerpaní doplazili do vesničky Chitray, kde jsme si mohli v malé restauraci na chvíli odpočinout a dát si občerstvení v podobě čaje a sušenek.
Následující úseky už nebyly tak prudké a náročné, ale přišel klasický odpolední déšť, bouřka a hned bylo o zábavu postaráno. Před nepřízní počasí nás zachránila další bouda (restaurace) u cesty, kde jsme velmi ocenili střechu nad hlavou, teplou polévku a další šálek čaje.
Ven do deště se nám rozhodně nechtělo, ale zhruba po hodině byl nejvyšší čas. Pršelo jen slabě, což znamenalo jediné – rychle vyrazit, než přijde další pořádný slejvák. Nikde jsme se už nezdržovali a v 16:50 dorazili zmoklí do vesničky Tumling (2 970 m) ležící na indicko-nepálské hranici. Těšilo nás, že máme dnešní jednotvárný a poměrně nezajímavý úsek (velkou roli zde sehrála i všudypřítomná mlha) o délce 11 km za sebou.
V jedné z ubytoven jsme dostali pokoj za 250 INR, teplou vodu do kbelíku, ale díky za ní v takové zimě. Navečeřeli jsme se a chvíli si povídali s naším průvodcem. Nabídl nám na ochutnání nepálský alkoholický nápoj „Roxy“ (jde o rýžový destilát se 7–8% alkoholu, v podstatě jakýsi slabší arak) – chuť zajímavá, ale příliš nás neoslovila. Náš Jägermeister, kterého si v Indii povinně dáváme téměř po každém jídle, chutná rozhodně lépe.
Spát jsme šli brzy, ve 20:30, únava po náročném dni byla znát. Venku se mezitím rozpršelo a přišla další bouřka. Ať si klidně prší celou noc, hlavně když bude zítra pěkně.
Nepálská zkratka
Sice jsme si ráno mohli prohlédnout Tumling a jeho nejbližší okolí, ale Himálaje opět zůstaly utajeny za velkou bílou oponou. Počasí se bohužel ovlivnit nedá, ale nevadí, ještě máme nějaké dny v zásobě a snad se vše v dobré obrátí.
Dnes nás čekala nejnáročnější část túry – přibližně 18 km do Sandakphu (3 636 m), což je nejvyšší bod na trase a ideální místo na himálajské výhledy. Nasnídali jsme se a v 8:00 vyrazili po kamenité stezce do mlhy, naštěstí vedla víceméně po rovince. Prošli jsme branou parku a následující 2 hodiny strávili na nepálské straně, čímž jsme si o kousek zkrátili cestu. Největší zdejší vesnice se nazývá Jaubari (2 750 m), najdete v ní pár obchůdků se základními potravinami a několik slušnějších domků. Nejchudší lidé jinak žijí v obydlích ze dřeva, kamení a rákosovou střechou, u kterých volně pobíhají kozy s kůzlaty, ovce nebo se pasou krávy. Život tu rozhodně nebude jednoduchý.
Sestoupili jsme do osady Gairibans (2 621 m), rozloučili se s Nepálem a snazší část dnešní trasy byla úspěšně za námi. Do cíle zbývalo asi 10 km s převýšením 1 015 metrů, z čehož jsme moc velkou radost neměli. Udělali jsme si nucenou několikaminutovou přestávku kvůli registraci u indické vojenské posádky a pokračovali hned dál.
Desetikilometrové stoupání do Sandakphu
Z Gairibans jsme začali stoupat nepříjemnými serpentinami, které nám daly pořádně zabrat. Navíc nebyla ani možnost kochat se horskou krajinou, protože při maximální viditelnosti 30 metrů si okolní les, horské stráně, stromy a keře můžete pouze představovat.
V pravé poledne jsme konečně dorazili do vesnice Kalpokhari (3 186 m), kde byla k naší radosti přestávka na malý oběd (nudlová polévka, čaj a trocha rýže) a za hodinu pokračovali směle dál. Míjeli jsme další prostá obydlí, vyfotili pár roztomilých místních dětí, a když mlha na chvíli dovolila, mohli jsme si prohlédnout i několik krásně kvetoucích rododendronů podél cesty, které na rozdíl od Česka měly podobu stromů.
Poslední 4 km do prudkého kopce byly určitě nejtěžší, každopádně jsme je s vypětím sil zvládli a v 15:20 byli konečně v Sandakphu, které by se s nadsázkou dalo označit jako hlavní město mlžného království. Dohlédli jsme sotva na 10 metrů, navíc začínalo poprchávat a jen co jsme za sebou zavřeli dveře do ubytovny, spustil se silný liják. Příchod jsme si zkrátka načasovali skvěle.
Spíme v ložnici s 8 postelemi, jsme v ní jen my dva a platíme dohromady 125 INR (naše nejlevnější indické ubytování). Následně jsme dostali večeři, umyli se a chystali se brzo spát. Déšť sice ustal, ale silný vítr dělal neskutečný kravál. Naše chata burácela a chvílemi jsme nabývali dojmu, že její střecha musí každou chvíli odletět. Jinými slovy, spát se téměř nedalo.
Himálaj a rododendrony
Vítr v noci rozfoukal hustá mračna a jasná obloha plná hvězd dávala naději na ranní výhledy. V 5:00 nám zaklepal na dveře průvodce se skvělou zprávou, že jsou vidět hory. Rychle jsme na sebe hodili veškeré oblečení a vyběhli ven do větru a zimy.
Dva dny chození v dešti a mlze skončily a my si konečně mohli vychutnat Himálaj! V celé své kráse se nám ukázala nejvyšší indická hora Kangchenjunga (8 586 m), která se tyčila vysoko nad závojem mlhy v údolí a doslova zářila na modrém nebi! Postupem času se před námi začaly odkrývat i další části himálajského hřebene včetně osmitisícových velikánů Lhotse (8 516 m), Makalu (8 462 m) a Mount Everestu (8 850 m), ačkoli samotná „střecha světa“ byla velmi daleko a v jemném oparu. Chodili jsme od vyhlídky k vyhlídce, fotili, natáčeli a těšili se z úžasného zážitku, kvůli kterému se národní park Singalila vlastně navštěvuje.
Po skromné snídani (čaj, placky, ovesná kaše) jsme sbalili věci do batohů a v 9:10 se vydali na čtrnáctikilometrový „lahůdkový“ sestup do Sri Kholy (1 900 m). Nejdříve jsme procházeli jehličnatými lesy, které postupně vystřídaly stráně plné kvetoucích rododendronů. Bezpochyby šlo o nejkrásnější část celé túry. Bílá, červená a růžová všude, kam oko dohlédlo – nic podobného jsme v životě neviděli. Duben lze označit za měsíc ideální „rododendronové“ sezóny, zatímco počasí je spíše sázkou do loterie. V říjnu a listopadu je sice obloha jasná každý den, hory se neschovají, avšak na druhou stranu nic nekvete a je zima.
Rododendronové stráně nahradil hustší bambusový les a následně svahy kopců s terasovitými políčky, občas nějaký ten domek. Klesání bylo místy velmi prudké, hlavně kolena a kyčle dostávaly pekelně zabrat. Únava narůstala a dostavil se hlad, takže jsme s chutí uvítali polední pauzu na oběd ve vesničce vzdálené pouze 4 km od Sri Kholy.
Po dobrém jídle a odpočinku trvajícím více než hodinu jsme se museli hodně přemlouvat, abychom šli dál. Nejnáročnější úseky byly naštěstí za námi, a ačkoli nás hodně bolely nohy, zbývající kilometry převážně z mírného kopce nebyly obtížné.
Sri Khola a Rimbik
Pomyslnou cílovou pásku ve Sri Khole jsme proťali ve 14:50. Průvodce nám domluvil malý pokoj za 300 INR, žádná sláva to nebyla, ale na odpočinek a přespání stačil. Ještě jsme zvládli kratičkou obhlídku okolí, sprchu, večeři a v 19:45 usnuli, jako když nás do vody hodí. Únava byla obrovská, nicméně celý den jsme si náramně užili. Počasí také zázračně vyšlo, ale od 18. hodiny zase venku prší…
Ze včerejšího permanentního sestupu jsme byli pěkně rozlámaní, bolely nás snad všechny svaly na nohou, takže chůze nic moc. Dobrá zpráva ale byla, že zbylých 7 km do Rimbiku (2 286 m) vede po vrstevnici nad řekou, žádné prudké výstupy či sestupy nás tedy nečekaly.
Posnídali jsme palačinky (nejlepší, co jsme v Indii jedli) s bhútánskou pomerančovou marmeládou a v 8:50 jsme začali odkrajovat poslední porci kilometrů. Cesta se proplétala údolím mezi strmými svahy porostlými stromy, a stejně jako včera nechyběla ani terasovitá políčka a skromná obydlí. Mnohem více než přírodní scenérii jsme si užili pozorování a zachycování každodenního života lidí v malých horských osadách i v Rimbiku samotném, kam jsme dorazili v 10:30.
Naposledy jsme se zaregistrovali u vojenské kontroly a měli 50 km zdárně za sebou! Koupili jsme si lístky na džíp do Dárdžilingu (100 INR/os.), naobědvali se a ve 12:25 se odjíždělo. Trasu o délce 86 km opět přes Maney Bhanjang, kde jsme se rozloučili s naším průvodcem Amirem, jsme zvládli přesně za 4 hodiny.
Ačkoli nás čtyřdenní túra v národním parku Singalila dost zmohla (v Dárdžilingu jsme nemohli ani pořádně vystoupit z auta, jak nás bolely nohy), považovali jsme ji za velmi vydařenou, protože i přes počáteční nepřízeň počasí jsme viděli to hlavní – pohoří Himálaj s nejvyššími horami světa, stovky kvetoucích rododendronů a zajímavý život v horských vesničkách.
V nejsevernějším výběžku indického státu Západní Bengálsko nedaleko města Dárdžiling (Darjeeling) se nachází národní park Singalila, který díky nedotčené horské přírodě a úchvatným výhledům na Himálaj patří údajně k nejkrásnějším v celé Indii. Jestli je to pravda nebo ne, jsme se rozhodli zjistit v rámci čtyřdenní pěší túry.
Trasa začíná v Maney Bhanjangu
Je sobota 17.4.2010, půl deváté ráno a my čekáme v malé restauraci našeho dárdžilingského hotelu na průvodce Amira, který nakonec dorazil s dvacetiminutovým zpožděním v 8:50, protože uvízl v dopravní zácpě. My ale byli rádi, že vůbec přišel, protože veškeré věci spojené s výletem včetně placení (průvodce stál 600 rupií na den) jsme řešili včera s jeho nadřízeným a tady v Indii člověk nikdy neví, jestli náhodou nenaletěl podvodníkům.
Amir nás zavedl na centrální zastávku džípů, kde mj. jezdily spoje do městečka Maney Bhanjang, výchozího bodu trasy. Vlezli jsme si do jednoho ze zaparkovaných vozidel a čekali, co bude. Uvnitř nás sedělo celkem pět, ale pár míst bylo k naší smůle ještě volných. Známá věc – auto vyjíždí, až se zaplní, jenže další pasažéři ne a ne nastoupit. Čas běžel a rozhodně nic nenasvědčovalo tomu, že bychom mohli v nejbližší době odjet. Nezbylo nám tedy nic jiného, než zaplatit řidiči další 2 místa navíc. Ach jo, dneska holt jedeme „čtyři“ celkem za 160 rupií (INR), tj. přibližně 70 Kč, což naštěstí není žádná horentní suma. Alespoň jsme se nemuseli na sedačce s nikým jiným mačkat jako obvykle a měli na očích i náš velký batoh – lepší než ho mít nepřivázaný na střeše a modlit se, aby za jízdy nespadl někam do propasti.
Úsek z Dárdžilingu do Maney Bhanjangu měří jen 27 km, ale jízda po zdejších úzkých silničkách plných ostrých zatáček a výmolů zabrala téměř 1,5 hodiny. Džíp nás vysadil u vojenské kontroly, kde jsme se museli zapsat do návštěvní knihy. Na druhém konci městečka v kanceláři národního parku Singalila nás čekala registrace číslo 2 včetně zaplacení vstupného (150 INR/os. a 50 INR za fotoaparát). Když jsme měli všechny vstupní formality zdárně za sebou, mohli jsme v klidu vyrazit do hor.
V mlze a dešti do Tumlingu
Z Maney Bhanjangu (2 130 m) jsme vycházeli v 11:30 za poměrně špatného počasí: mlha, dusno, občas vítr a ve vzduchu byl cítit déšť. Nic překvapujícího, minulých 10 dní v této oblasti bylo rovněž ve znamení nulové viditelnosti, lijáků a bouřek. Ale pořád jsme doufali, že se alespoň na jeden den vyčasí a my spatříme sněhem pokryté osmitisícovky.
Začali jsme stoupat po asfaltové silničce, která se kroutila do kopců jako had, poměrně těžký úsek hned na startu. Po 2 km jsme se vyčerpaní doplazili do vesničky Chitray, kde jsme si mohli v malé restauraci na chvíli odpočinout a dát si občerstvení v podobě čaje a sušenek.
Následující úseky už nebyly tak prudké a náročné, ale přišel klasický odpolední déšť, bouřka a hned bylo o zábavu postaráno. Před nepřízní počasí nás zachránila další bouda (restaurace) u cesty, kde jsme velmi ocenili střechu nad hlavou, teplou polévku a další šálek čaje.
Ven do deště se nám rozhodně nechtělo, ale zhruba po hodině byl nejvyšší čas. Pršelo jen slabě, což znamenalo jediné – rychle vyrazit, než přijde další pořádný slejvák. Nikde jsme se už nezdržovali a v 16:50 dorazili zmoklí do vesničky Tumling (2 970 m) ležící na indicko-nepálské hranici. Těšilo nás, že máme dnešní jednotvárný a poměrně nezajímavý úsek (velkou roli zde sehrála i všudypřítomná mlha) o délce 11 km za sebou.
V jedné z ubytoven jsme dostali pokoj za 250 INR, teplou vodu do kbelíku, ale díky za ní v takové zimě. Navečeřeli jsme se a chvíli si povídali s naším průvodcem. Nabídl nám na ochutnání nepálský alkoholický nápoj „Roxy“ (jde o rýžový destilát se 7–8% alkoholu, v podstatě jakýsi slabší arak) – chuť zajímavá, ale příliš nás neoslovila. Náš Jägermeister, kterého si v Indii povinně dáváme téměř po každém jídle, chutná rozhodně lépe.
Spát jsme šli brzy, ve 20:30, únava po náročném dni byla znát. Venku se mezitím rozpršelo a přišla další bouřka. Ať si klidně prší celou noc, hlavně když bude zítra pěkně.
Nepálská zkratka
Sice jsme si ráno mohli prohlédnout Tumling a jeho nejbližší okolí, ale Himálaje opět zůstaly utajeny za velkou bílou oponou. Počasí se bohužel ovlivnit nedá, ale nevadí, ještě máme nějaké dny v zásobě a snad se vše v dobré obrátí.
Dnes nás čekala nejnáročnější část túry – přibližně 18 km do Sandakphu (3 636 m), což je nejvyšší bod na trase a ideální místo na himálajské výhledy. Nasnídali jsme se a v 8:00 vyrazili po kamenité stezce do mlhy, naštěstí vedla víceméně po rovince. Prošli jsme branou parku a následující 2 hodiny strávili na nepálské straně, čímž jsme si o kousek zkrátili cestu. Největší zdejší vesnice se nazývá Jaubari (2 750 m), najdete v ní pár obchůdků se základními potravinami a několik slušnějších domků. Nejchudší lidé jinak žijí v obydlích ze dřeva, kamení a rákosovou střechou, u kterých volně pobíhají kozy s kůzlaty, ovce nebo se pasou krávy. Život tu rozhodně nebude jednoduchý.
Sestoupili jsme do osady Gairibans (2 621 m), rozloučili se s Nepálem a snazší část dnešní trasy byla úspěšně za námi. Do cíle zbývalo asi 10 km s převýšením 1 015 metrů, z čehož jsme moc velkou radost neměli. Udělali jsme si nucenou několikaminutovou přestávku kvůli registraci u indické vojenské posádky a pokračovali hned dál.
Desetikilometrové stoupání do Sandakphu
Z Gairibans jsme začali stoupat nepříjemnými serpentinami, které nám daly pořádně zabrat. Navíc nebyla ani možnost kochat se horskou krajinou, protože při maximální viditelnosti 30 metrů si okolní les, horské stráně, stromy a keře můžete pouze představovat.
V pravé poledne jsme konečně dorazili do vesnice Kalpokhari (3 186 m), kde byla k naší radosti přestávka na malý oběd (nudlová polévka, čaj a trocha rýže) a za hodinu pokračovali směle dál. Míjeli jsme další prostá obydlí, vyfotili pár roztomilých místních dětí, a když mlha na chvíli dovolila, mohli jsme si prohlédnout i několik krásně kvetoucích rododendronů podél cesty, které na rozdíl od Česka měly podobu stromů.
Poslední 4 km do prudkého kopce byly určitě nejtěžší, každopádně jsme je s vypětím sil zvládli a v 15:20 byli konečně v Sandakphu, které by se s nadsázkou dalo označit jako hlavní město mlžného království. Dohlédli jsme sotva na 10 metrů, navíc začínalo poprchávat a jen co jsme za sebou zavřeli dveře do ubytovny, spustil se silný liják. Příchod jsme si zkrátka načasovali skvěle.
Spíme v ložnici s 8 postelemi, jsme v ní jen my dva a platíme dohromady 125 INR (naše nejlevnější indické ubytování). Následně jsme dostali večeři, umyli se a chystali se brzo spát. Déšť sice ustal, ale silný vítr dělal neskutečný kravál. Naše chata burácela a chvílemi jsme nabývali dojmu, že její střecha musí každou chvíli odletět. Jinými slovy, spát se téměř nedalo.
Himálaj a rododendrony
Vítr v noci rozfoukal hustá mračna a jasná obloha plná hvězd dávala naději na ranní výhledy. V 5:00 nám zaklepal na dveře průvodce se skvělou zprávou, že jsou vidět hory. Rychle jsme na sebe hodili veškeré oblečení a vyběhli ven do větru a zimy.
Dva dny chození v dešti a mlze skončily a my si konečně mohli vychutnat Himálaj! V celé své kráse se nám ukázala nejvyšší indická hora Kangchenjunga (8 586 m), která se tyčila vysoko nad závojem mlhy v údolí a doslova zářila na modrém nebi! Postupem času se před námi začaly odkrývat i další části himálajského hřebene včetně osmitisícových velikánů Lhotse (8 516 m), Makalu (8 462 m) a Mount Everestu (8 850 m), ačkoli samotná „střecha světa“ byla velmi daleko a v jemném oparu. Chodili jsme od vyhlídky k vyhlídce, fotili, natáčeli a těšili se z úžasného zážitku, kvůli kterému se národní park Singalila vlastně navštěvuje.
Po skromné snídani (čaj, placky, ovesná kaše) jsme sbalili věci do batohů a v 9:10 se vydali na čtrnáctikilometrový „lahůdkový“ sestup do Sri Kholy (1 900 m). Nejdříve jsme procházeli jehličnatými lesy, které postupně vystřídaly stráně plné kvetoucích rododendronů. Bezpochyby šlo o nejkrásnější část celé túry. Bílá, červená a růžová všude, kam oko dohlédlo – nic podobného jsme v životě neviděli. Duben lze označit za měsíc ideální „rododendronové“ sezóny, zatímco počasí je spíše sázkou do loterie. V říjnu a listopadu je sice obloha jasná každý den, hory se neschovají, avšak na druhou stranu nic nekvete a je zima.
Rododendronové stráně nahradil hustší bambusový les a následně svahy kopců s terasovitými políčky, občas nějaký ten domek. Klesání bylo místy velmi prudké, hlavně kolena a kyčle dostávaly pekelně zabrat. Únava narůstala a dostavil se hlad, takže jsme s chutí uvítali polední pauzu na oběd ve vesničce vzdálené pouze 4 km od Sri Kholy.
Po dobrém jídle a odpočinku trvajícím více než hodinu jsme se museli hodně přemlouvat, abychom šli dál. Nejnáročnější úseky byly naštěstí za námi, a ačkoli nás hodně bolely nohy, zbývající kilometry převážně z mírného kopce nebyly obtížné.
Sri Khola a Rimbik
Pomyslnou cílovou pásku ve Sri Khole jsme proťali ve 14:50. Průvodce nám domluvil malý pokoj za 300 INR, žádná sláva to nebyla, ale na odpočinek a přespání stačil. Ještě jsme zvládli kratičkou obhlídku okolí, sprchu, večeři a v 19:45 usnuli, jako když nás do vody hodí. Únava byla obrovská, nicméně celý den jsme si náramně užili. Počasí také zázračně vyšlo, ale od 18. hodiny zase venku prší…
Ze včerejšího permanentního sestupu jsme byli pěkně rozlámaní, bolely nás snad všechny svaly na nohou, takže chůze nic moc. Dobrá zpráva ale byla, že zbylých 7 km do Rimbiku (2 286 m) vede po vrstevnici nad řekou, žádné prudké výstupy či sestupy nás tedy nečekaly.
Posnídali jsme palačinky (nejlepší, co jsme v Indii jedli) s bhútánskou pomerančovou marmeládou a v 8:50 jsme začali odkrajovat poslední porci kilometrů. Cesta se proplétala údolím mezi strmými svahy porostlými stromy, a stejně jako včera nechyběla ani terasovitá políčka a skromná obydlí. Mnohem více než přírodní scenérii jsme si užili pozorování a zachycování každodenního života lidí v malých horských osadách i v Rimbiku samotném, kam jsme dorazili v 10:30.
Naposledy jsme se zaregistrovali u vojenské kontroly a měli 50 km zdárně za sebou! Koupili jsme si lístky na džíp do Dárdžilingu (100 INR/os.), naobědvali se a ve 12:25 se odjíždělo. Trasu o délce 86 km opět přes Maney Bhanjang, kde jsme se rozloučili s naším průvodcem Amirem, jsme zvládli přesně za 4 hodiny.
Ačkoli nás čtyřdenní túra v národním parku Singalila dost zmohla (v Dárdžilingu jsme nemohli ani pořádně vystoupit z auta, jak nás bolely nohy), považovali jsme ji za velmi vydařenou, protože i přes počáteční nepřízeň počasí jsme viděli to hlavní – pohoří Himálaj s nejvyššími horami světa, stovky kvetoucích rododendronů a zajímavý život v horských vesničkách.
Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík
se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka
ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během
dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá
dobrodružství.
Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá dobrodružství.
{{reklama()}}
Jsme na cestách už více jak měsíc. Ukazatel tachometru našich kol se překulil přes tisícovku a my máme ve sbírce zatím jen trochu lezení na Ostaši, bouřkový výšlap na Jizeru, velkou jízdu na Velkou Deštnou a průchod hustou hradbou mraků na uslzenou Križnu (Velká Fatra). Počasí nám při našich výstupech doposud moc nepřálo a na výrazné zlepšení to v nejbližší době nevypadá. Náladu si tím ale v žádném případě kazit nenecháme. A když už se náhodou schyluje k náznakům trudnomyslnosti, naše tři děti chmury brzy zase zaplaší. Když je vidíte vískat a dovádět v potůčcích, které se zčistajasna hrnou dolů z hor tam, kde ještě před pár minutami zely smutné prašné jizvy, způsobené předchozími lijáky, všechny černé myšlenky rychle získají zpět barvy duhy. Už vás ani nenapadne myslet na to, kdy a kde to všechno zase usušíte a jestli cestu nezabalit, když vás vede od lijáku k lijáku.
Dnes to ale, zdá se, vypadá slibně. Dokonce se ukázalo sluníčko. Kola odpočívají, s laskavým svolením kluků a holek, kteří přijeli na dobrovolnou výpomoc do poničených Tater, pod dřevěným přístřeškem za plotem u paty hor. Podařilo se nám vstát a vyrazit brzy. Aspoň na naše poměry. Kolem deváté jsme po snídani a nalehko, jen s batůžkem s větrovkami a trochou jídla a pití, stoupáme po nejbližší turistické značce příkře vzhůru. Cestou sbíráme borůvky, což je příjemné, a odpadky, z čehož je nám smutno. Igelitce roste břicho o poznání rychleji než mě. (Zmínila jsem se, že budeme mít v zimě miminko?) Trochu jednotvárný postup vzhůru se těmito činnostmi výrazně zpestřuje a po dvou krátkých odpočinkových pauzách na svačinu už vidíme vrchol Barance (2185 m n. m.) – cíl naší dnešní etapy. Děti skotačí vpředu, za nimi Aleš, kochá se a fotí a hned v závěsu funím já. Posledních pár set metrů je náročnějších. Vítr nám strhává kšiltovky z hlavy a na řadu přišly větrovky. Čtyřletý Daník – zatím nejmladší člen „expedice“ – mi přichází oznámit: „Mami, jestli chceš, tak já bych ti dal ruku.“ Což já rozhodně vítám, neboť se mi dětské balancování po úzkém hřebeni v tak silném větru příliš nezamlouvá a nejradši bych k sobě připoutala i straší kluky. To jim ale nemohu udělat. A když vidím jejich hrdé zápisy ve vrcholové knize, jsem pyšná i já. Tak ještě společné foto a rychle dolů. Teploměr ve skříňce na betonovém rozcestníku ukazuje 11 stupňů, na to, že je srpen – nic moc. Tak ať tady nenastydneme.
Zpátky to bereme oklikou ještě kus po hřebeni. Fascinující horské výhledy si nemůžeme nechat ujít. Proti nám se vynořuje slovenský pár ve středním věku. Paní je očividně udivená přítomností dětí a ptá se: „A teho malého ako ste sem vytrepali?“ Pobaveně odpovídáme, že přeci vyšel sám a těšíme se do závětří kamenného bloku, kde chystáme ovesnou kaši. Už jsme měli pořádný hlad. Pod námi svítí v odpoledním slunci malá horská oka a šumí potůčky ubíhající do údolí. Je nám fajn.
Cesta ale ještě není u konce a čas utíká rychleji než bychom si přáli, takže po chvilce odpočinku opět zvedáme kotvy a zanedlouho už přeskakujeme po kamenech v suťovém poli a osvěžujeme se čerstvou vodou z pramínků a stružek, které teď máme přímo pod našimi nohami. Začínám se cítit opotřebovaně a zdá se mi až neskutečné, že děti si stále udržují značný náskok, bez sebemenší známky únavy. A když se konečně dostáváme z horské pěšinky na asfaltku, rozhodují se starší „chlapi“ Matěj a Šimon, že na nás už nebudou čekat. Nechali si vysvětlit cestu, která je dovede k našemu stanu a mizí v nedohlednu. Zbytek výpravy, díky mě, postupuje výrazně pomaleji, takže oproti dětskému předvoji ztrácíme a shledáváme se všichni opět až za hodinu a půl. Poslední dva kilometry zmohly i Daníka, takže jej Aleš nese na ramenou. Na základnu dorážíme s osmou hodinou večerní. Rychle chystám vydatnou polévku a společně s dětmi brzy zalézám do spacáku. Spánek na sebe nenechá dlouho čekat, jedenáctihodinová túra vykonala své. Aleš neodolal a ještě nějakou dobu zůstává vzhůru a baví se s ostatními při ohni pod hvězdami. Byl to nádherný den.
A ráno zas na kola, vstříc novým zážitkům. Naše putování pokračuje.
www.Hiking.sk – Už sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.
www.SvetOutdooru.cz – Rostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí
www.Hydromagazin.cz – Jak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity
www.Hydromagazin.cz – Na vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…
www.Hydromagazin.cz – Youngsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.
A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:
Píše se léto r. 2006. Tři bicykly, jedno závěsné kolo a jeden vozík se valí českými a slovenskými horami a směřují do Polska. Jejich posádka ve složení táta, máma a tři děti ve věku od 4 do 9 let během dvou měsíců nakonec urazí 1901 km. A zažijí i mnohá dobrodružství.
{{reklama()}}
Jsme na cestách už více jak měsíc. Ukazatel tachometru našich kol se překulil přes tisícovku a my máme ve sbírce zatím jen trochu lezení na Ostaši, bouřkový výšlap na Jizeru, velkou jízdu na Velkou Deštnou a průchod hustou hradbou mraků na uslzenou Križnu (Velká Fatra). Počasí nám při našich výstupech doposud moc nepřálo a na výrazné zlepšení to v nejbližší době nevypadá. Náladu si tím ale v žádném případě kazit nenecháme. A když už se náhodou schyluje k náznakům trudnomyslnosti, naše tři děti chmury brzy zase zaplaší. Když je vidíte vískat a dovádět v potůčcích, které se zčistajasna hrnou dolů z hor tam, kde ještě před pár minutami zely smutné prašné jizvy, způsobené předchozími lijáky, všechny černé myšlenky rychle získají zpět barvy duhy. Už vás ani nenapadne myslet na to, kdy a kde to všechno zase usušíte a jestli cestu nezabalit, když vás vede od lijáku k lijáku.
Dnes to ale, zdá se, vypadá slibně. Dokonce se ukázalo sluníčko. Kola odpočívají, s laskavým svolením kluků a holek, kteří přijeli na dobrovolnou výpomoc do poničených Tater, pod dřevěným přístřeškem za plotem u paty hor. Podařilo se nám vstát a vyrazit brzy. Aspoň na naše poměry. Kolem deváté jsme po snídani a nalehko, jen s batůžkem s větrovkami a trochou jídla a pití, stoupáme po nejbližší turistické značce příkře vzhůru. Cestou sbíráme borůvky, což je příjemné, a odpadky, z čehož je nám smutno. Igelitce roste břicho o poznání rychleji než mě. (Zmínila jsem se, že budeme mít v zimě miminko?) Trochu jednotvárný postup vzhůru se těmito činnostmi výrazně zpestřuje a po dvou krátkých odpočinkových pauzách na svačinu už vidíme vrchol Barance (2185 m n. m.) – cíl naší dnešní etapy. Děti skotačí vpředu, za nimi Aleš, kochá se a fotí a hned v závěsu funím já. Posledních pár set metrů je náročnějších. Vítr nám strhává kšiltovky z hlavy a na řadu přišly větrovky. Čtyřletý Daník – zatím nejmladší člen „expedice“ – mi přichází oznámit: „Mami, jestli chceš, tak já bych ti dal ruku.“ Což já rozhodně vítám, neboť se mi dětské balancování po úzkém hřebeni v tak silném větru příliš nezamlouvá a nejradši bych k sobě připoutala i straší kluky. To jim ale nemohu udělat. A když vidím jejich hrdé zápisy ve vrcholové knize, jsem pyšná i já. Tak ještě společné foto a rychle dolů. Teploměr ve skříňce na betonovém rozcestníku ukazuje 11 stupňů, na to, že je srpen – nic moc. Tak ať tady nenastydneme.
Zpátky to bereme oklikou ještě kus po hřebeni. Fascinující horské výhledy si nemůžeme nechat ujít. Proti nám se vynořuje slovenský pár ve středním věku. Paní je očividně udivená přítomností dětí a ptá se: „A teho malého ako ste sem vytrepali?“ Pobaveně odpovídáme, že přeci vyšel sám a těšíme se do závětří kamenného bloku, kde chystáme ovesnou kaši. Už jsme měli pořádný hlad. Pod námi svítí v odpoledním slunci malá horská oka a šumí potůčky ubíhající do údolí. Je nám fajn.
Cesta ale ještě není u konce a čas utíká rychleji než bychom si přáli, takže po chvilce odpočinku opět zvedáme kotvy a zanedlouho už přeskakujeme po kamenech v suťovém poli a osvěžujeme se čerstvou vodou z pramínků a stružek, které teď máme přímo pod našimi nohami. Začínám se cítit opotřebovaně a zdá se mi až neskutečné, že děti si stále udržují značný náskok, bez sebemenší známky únavy. A když se konečně dostáváme z horské pěšinky na asfaltku, rozhodují se starší „chlapi“ Matěj a Šimon, že na nás už nebudou čekat. Nechali si vysvětlit cestu, která je dovede k našemu stanu a mizí v nedohlednu. Zbytek výpravy, díky mě, postupuje výrazně pomaleji, takže oproti dětskému předvoji ztrácíme a shledáváme se všichni opět až za hodinu a půl. Poslední dva kilometry zmohly i Daníka, takže jej Aleš nese na ramenou. Na základnu dorážíme s osmou hodinou večerní. Rychle chystám vydatnou polévku a společně s dětmi brzy zalézám do spacáku. Spánek na sebe nenechá dlouho čekat, jedenáctihodinová túra vykonala své. Aleš neodolal a ještě nějakou dobu zůstává vzhůru a baví se s ostatními při ohni pod hvězdami. Byl to nádherný den.
A ráno zas na kola, vstříc novým zážitkům. Naše putování pokračuje.
www.Hiking.sk – Už sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.
www.SvetOutdooru.cz – Rostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí
www.Hydromagazin.cz – Jak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity
www.Hydromagazin.cz – Na vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…
www.Hydromagazin.cz – Youngsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.
A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:
Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík,
teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť
na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou
vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od
začátku.
Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.
Bylo po Vánocích. Znáte to; návštěvy příbuzných, vyvařování, nic moc odpočinek. Tak jsem manžovi navrhla, že by po těch dvou týdnech neuškodil nějaký menší výlet. Asi si teď řekněte, že ženská pár týdnů před porodem má trochu jiné starosti, než trajdat v zimě po památkách, ale to bych nebyla já. Manžu už v tomhle ohledu nic nepřekvapí, takže se jen věcně zeptal, kamže bych si to jako představovala. „No, mám šílenou chuť na štramberský uši,“ já na to. Chvíli to vypadalo, že mi to projde, než manžovi došlo, že ony výborné kousky perníku nekonzumuji jinak než ještě teplé a koupené v místě původu. „Cože, ses zbláznila, ne? V tomhle počasí a v tvým stavu?“ Suše jsem konstatovala, že když jsem mohla při prvním těhotenství v osmém měsíci slézt Bílou Opavu a Praděd, tak mě trocha sněhu v kopcích nerozháže. Zkoušel na mě všechno možné, až nasadil tvrdý kalibr: „Vždyť nemáš boty!“ To je fakt, v kozačkách do těch kopců nemůžu. „No co, tak si vezmu tvoje, máš ještě jedny.“ „Do těch druhých teče,“ hodil po mně zoufalý pohled. „Venku je osm stupňů pod nulou, co by ti do nich asi nateklo?“ Vyhrála jsem, jeli jsme.
Ve Štramberku se nám podařilo zaparkovat až nahoře na náměstí, co jsem se při stavu cest docela divila (a v duchu se mockrát omluvila našemu dieselovému volvinku, že jsem ho kdysi nechtěla koupit). Vystoupili jsme a vypustili divou zvěř – myšlen náš dvouletý synek Gábísek, který okamžitě zapadl do sněhu a odmítal jít po cestě. Tak jsme se pomaličku šourali nahoru k štramberské Trúbě. Věž zvaná Trúba, vstupní brána a zbytky hradeb – to je vše, co se zachovalo z hradu Štramberk, založeného ve 13. století. O tři století později začal hrad chátrat a zdivo a kameny si postupně rozebralo domků chtivé obyvatelstvo, takže dole ve městě tu a tam zahlédnete trčet ze zdi některého ze starších domů kameny roztodivných tvarů (proč je stavitel alespoň trochu nepřitesali, zůstává mi záhadou). K hradu Štramberk se váže také jedna pěkná pověst. On totiž ten kopec, na který jsme se horko těžko škrábali, abychom se dostali na hrad, mohl být také kopcem docela obyčejným. Původně se totiž hrad měl stavět na vedlejším kopci zvaném Kotouč, ale místní černí trpaslíci z Čertovy díry byli radikálně proti, vše postavené přes noc zbourali a i jinak škodili, takže stavba hradu byla nakonec přesunuta o kopec dál.
Když dolů, tak s parádou!
My jsme se pomaličku došourali až k hradní bráně. Pěkně tu foukalo, takže jen rychlý pohled přes hradby, pár fotografií a hurá dolů. Rozhlednu, která byla kupodivu otevřená, jsem tedy v tomhle počasí zdolávat nehodlala a manža si viditelně oddechl. Ale ne na dlouho. On totiž mrňous pochopil cestu dolů po svém, podjely mu nožičky a šupajdil si to po zadku z kopce dolů. Za hlasitého smíchu, samozřejmě. Moje drahá polovička se statečně vrhla vpřed, ale uklouzla taky a svištěli dolů oba. Prckovi se to líbilo, manžovi už míň. A já? Já počkala, a když je o kus dál zastavila hromada sněhu, kterou Gábísek hned začal zdolávat, pomaličku jsem sešla dolů. Čekala jsem kázání o praštěných ženských, ale nekonalo se. Aha, takže si to budu muset doma vyžehlit. Chjo…
Cestou dolů jsem zaplula do prvního krámku a koupila si své vytoužené štramberáky a radši v několika baleních, za odměnu pro ty moje kluky. Napadá mě, víte, proč se tomu kousku perníku říká právě uši? No kdysi prý do Štramberku vtrhli Tataři a lidé se vyděšeně uchýlili na čarodějný kopec Kotouč, kde je nepřátelé obklíčili. Lidé se však vroucně modlili a v odpověď se z nebe snesly obrovské přívaly vody a celé tatarské vojsko spláchly. A protože Tataři byli proslavení tím, že poraženým nepřátelům utínali uši a posílali je v pytlích sultánovi, na památku těchto událostí si štramberští pečou svoje uši – z perníku.
Ze zimy do tropů
Poslední zastávkou našeho neobyčejného výletu se stala místní expozice tropických zvířat AQUA TERRA, kterou najdete na náměstí pod schody vedoucími na hrad. Přechod z třeskuté zimy přímo do tropů byl nečekaný, ale vůbec ne nepříjemný. Hned v první místnosti na nás bafla velká sladkovodní akvária. Zatímco manža se obdivoval piraňám, Gábísek lítal od jednoho ke druhé a volal „Rybičký, rybičký,“ až se pan majitel došel podívat, cože se to děje. Chvíli to šlo, z domova je prcek učený do skla nebouchat, tak se nic moc nedělo, tedy do té doby, než začal špekulovat, kterou rybičku bychom si mohli odvézt domů do akvárka. Zavelela jsem k postupu do další místnosti.
Ale jako kdybych se prošla z deště pod okap. V prvních teráriích se plazili a syčeli hadi, to bylo OK, ale kousek dál se vyhřívaly agamy, varani, gekoni a jiní ještěři a to byl zase mrňous ve svém živlu. Hned zjišťoval, jestli se taky můžou pochovat, jako ti, co máme doma. Vysvětlila jsem mu, že ne, že by se pan chovatel zlobil a chtěla udělat pár fotek. Ale najednou byl Gabča pryč. Hned se zase objevil, ale táhl za sebou poněkud vyjeveného pana majitele a vysvětloval mu, že je hodný, že ještěrkám nic neudělá a že je chce pohladit. Rudá až za ušima jsem se omlouvala a že se ještě chvilku podíváme a už půjdeme. Do toho se ale vložil manža, že by se rád dostal domů dřív, než ten sníh v jeho botě napadne roztát.
Vraceli jsme se domů plni (ne)zapomenutelných zážitků, cpali se štramberskýma ušima (neuvěříte, kolik jich dvouletý kluk spořádá) a kupodivu ani doma se žádné hromobití nekonalo. Ale já už stejně zase špekuluju, kam bychom vyrazili. Vždyť do termínu mi ještě zbývá 14 dní a to se dá ještě stihnout ledacos, ne?
www.Hiking.sk – Už sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.
www.SvetOutdooru.cz – Rostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí
www.Hydromagazin.cz – Jak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity
www.Hydromagazin.cz – Na vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…
www.Hydromagazin.cz – Youngsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.
A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:
Tříčlenná rodina – manželka v 9. měsíci, dvouletý hošík, teplomilující manža a k tomu všemu 15 cm sněhu a šílená chuť na Štramberské uši… Věřte, nebo nevěřte, ale i takhle mohou vypadat dobré předpoklady pro nezapomenutelný výlet. Ale vezmu to od začátku.
Bylo po Vánocích. Znáte to; návštěvy příbuzných, vyvařování, nic moc odpočinek. Tak jsem manžovi navrhla, že by po těch dvou týdnech neuškodil nějaký menší výlet. Asi si teď řekněte, že ženská pár týdnů před porodem má trochu jiné starosti, než trajdat v zimě po památkách, ale to bych nebyla já. Manžu už v tomhle ohledu nic nepřekvapí, takže se jen věcně zeptal, kamže bych si to jako představovala. „No, mám šílenou chuť na štramberský uši,“ já na to. Chvíli to vypadalo, že mi to projde, než manžovi došlo, že ony výborné kousky perníku nekonzumuji jinak než ještě teplé a koupené v místě původu. „Cože, ses zbláznila, ne? V tomhle počasí a v tvým stavu?“ Suše jsem konstatovala, že když jsem mohla při prvním těhotenství v osmém měsíci slézt Bílou Opavu a Praděd, tak mě trocha sněhu v kopcích nerozháže. Zkoušel na mě všechno možné, až nasadil tvrdý kalibr: „Vždyť nemáš boty!“ To je fakt, v kozačkách do těch kopců nemůžu. „No co, tak si vezmu tvoje, máš ještě jedny.“ „Do těch druhých teče,“ hodil po mně zoufalý pohled. „Venku je osm stupňů pod nulou, co by ti do nich asi nateklo?“ Vyhrála jsem, jeli jsme.
Ve Štramberku se nám podařilo zaparkovat až nahoře na náměstí, co jsem se při stavu cest docela divila (a v duchu se mockrát omluvila našemu dieselovému volvinku, že jsem ho kdysi nechtěla koupit). Vystoupili jsme a vypustili divou zvěř – myšlen náš dvouletý synek Gábísek, který okamžitě zapadl do sněhu a odmítal jít po cestě. Tak jsme se pomaličku šourali nahoru k štramberské Trúbě. Věž zvaná Trúba, vstupní brána a zbytky hradeb – to je vše, co se zachovalo z hradu Štramberk, založeného ve 13. století. O tři století později začal hrad chátrat a zdivo a kameny si postupně rozebralo domků chtivé obyvatelstvo, takže dole ve městě tu a tam zahlédnete trčet ze zdi některého ze starších domů kameny roztodivných tvarů (proč je stavitel alespoň trochu nepřitesali, zůstává mi záhadou). K hradu Štramberk se váže také jedna pěkná pověst. On totiž ten kopec, na který jsme se horko těžko škrábali, abychom se dostali na hrad, mohl být také kopcem docela obyčejným. Původně se totiž hrad měl stavět na vedlejším kopci zvaném Kotouč, ale místní černí trpaslíci z Čertovy díry byli radikálně proti, vše postavené přes noc zbourali a i jinak škodili, takže stavba hradu byla nakonec přesunuta o kopec dál.
Když dolů, tak s parádou!
My jsme se pomaličku došourali až k hradní bráně. Pěkně tu foukalo, takže jen rychlý pohled přes hradby, pár fotografií a hurá dolů. Rozhlednu, která byla kupodivu otevřená, jsem tedy v tomhle počasí zdolávat nehodlala a manža si viditelně oddechl. Ale ne na dlouho. On totiž mrňous pochopil cestu dolů po svém, podjely mu nožičky a šupajdil si to po zadku z kopce dolů. Za hlasitého smíchu, samozřejmě. Moje drahá polovička se statečně vrhla vpřed, ale uklouzla taky a svištěli dolů oba. Prckovi se to líbilo, manžovi už míň. A já? Já počkala, a když je o kus dál zastavila hromada sněhu, kterou Gábísek hned začal zdolávat, pomaličku jsem sešla dolů. Čekala jsem kázání o praštěných ženských, ale nekonalo se. Aha, takže si to budu muset doma vyžehlit. Chjo…
Cestou dolů jsem zaplula do prvního krámku a koupila si své vytoužené štramberáky a radši v několika baleních, za odměnu pro ty moje kluky. Napadá mě, víte, proč se tomu kousku perníku říká právě uši? No kdysi prý do Štramberku vtrhli Tataři a lidé se vyděšeně uchýlili na čarodějný kopec Kotouč, kde je nepřátelé obklíčili. Lidé se však vroucně modlili a v odpověď se z nebe snesly obrovské přívaly vody a celé tatarské vojsko spláchly. A protože Tataři byli proslavení tím, že poraženým nepřátelům utínali uši a posílali je v pytlích sultánovi, na památku těchto událostí si štramberští pečou svoje uši – z perníku.
Ze zimy do tropů
Poslední zastávkou našeho neobyčejného výletu se stala místní expozice tropických zvířat AQUA TERRA, kterou najdete na náměstí pod schody vedoucími na hrad. Přechod z třeskuté zimy přímo do tropů byl nečekaný, ale vůbec ne nepříjemný. Hned v první místnosti na nás bafla velká sladkovodní akvária. Zatímco manža se obdivoval piraňám, Gábísek lítal od jednoho ke druhé a volal „Rybičký, rybičký,“ až se pan majitel došel podívat, cože se to děje. Chvíli to šlo, z domova je prcek učený do skla nebouchat, tak se nic moc nedělo, tedy do té doby, než začal špekulovat, kterou rybičku bychom si mohli odvézt domů do akvárka. Zavelela jsem k postupu do další místnosti.
Ale jako kdybych se prošla z deště pod okap. V prvních teráriích se plazili a syčeli hadi, to bylo OK, ale kousek dál se vyhřívaly agamy, varani, gekoni a jiní ještěři a to byl zase mrňous ve svém živlu. Hned zjišťoval, jestli se taky můžou pochovat, jako ti, co máme doma. Vysvětlila jsem mu, že ne, že by se pan chovatel zlobil a chtěla udělat pár fotek. Ale najednou byl Gabča pryč. Hned se zase objevil, ale táhl za sebou poněkud vyjeveného pana majitele a vysvětloval mu, že je hodný, že ještěrkám nic neudělá a že je chce pohladit. Rudá až za ušima jsem se omlouvala a že se ještě chvilku podíváme a už půjdeme. Do toho se ale vložil manža, že by se rád dostal domů dřív, než ten sníh v jeho botě napadne roztát.
Vraceli jsme se domů plni (ne)zapomenutelných zážitků, cpali se štramberskýma ušima (neuvěříte, kolik jich dvouletý kluk spořádá) a kupodivu ani doma se žádné hromobití nekonalo. Ale já už stejně zase špekuluju, kam bychom vyrazili. Vždyť do termínu mi ještě zbývá 14 dní a to se dá ještě stihnout ledacos, ne?
www.Hiking.sk – Už sa začína to pravé dobrodružstvo Nesprístupnená jaskyňa dáva človeku zažiť nádherný pocit skutočného objavovania. Objavovania niečoho, čo neuvidí drvivá väčšina ostatných ľudí. Niečoho, kde nie je aspoň na chvíľku súčasťou sivej masy, niečoho, čo dá človeku len v skutočne absolútnej tme s kulisou padajúcich kvapiek pocit jedinečnosti, skutočného okamihu a dôkaz jeho bezvýznamnosti. A pokore. To hlavne. Toto všetko som chcel dopriať našej dcére v tom správnom veku, ktorý práve má.
www.SvetOutdooru.cz – Rostou outdoorové děti Současná generace dětí má jako vůbec první možnost těšit se větší pozornosti outdoorových výrobců. Od roku 2007, kdy se dětské vybavení stalo ústředním tématem předního evropského veletrhu OutDoor, přibývají každým rokem další a další oblasti outdooru, které zahrnují speciální dětské výrobky. Připravili jsme přehled možností, které dnešním dětem outdoorové vybavení nabízí
www.Hydromagazin.cz – Jak pustit děti k vodě? Říká se, že začátky jsou vždycky těžké. Jak to tedy udělat, aby se dětem na vodě líbilo, vybudovaly si k ní pozitivní vztah a jednou třeba samy, dobrovolně a rády, rozšířily vodáckou rodinu? Co radí vodácké kapacity
www.Hydromagazin.cz – Na vodě s dětmi Kdo jiný by patřil na vodu víc, než děti? Alespoň na tu nerozzlobenou vodu. Děti a voda jsou živly, které se shodnou. Vodáctví přináší spolupráci, zvládnutelné dobrodružství, soužití s přírodou, akceptování nepohodlí a přírodních rozmarů, schopnost se o sebe postarat. To jsou zkušenosti a návyky, které by se měly vyvažovat zlatem. A co se v mládí naučíš…
www.Hydromagazin.cz – Youngsters Camp České Vrbné 2010 České Vrbné se stalo o minulém víkendu dějištěm již třetího Youngsters Campu rodea na divoké vodě. Účastníků se tady sešlo přes tři desítky a pod svá křídla si je rozdělilo podle jejich dovedností několik zkušených padlerů a pádlerek.
A na Cestovateli si v tomto týdnu ještě připomeneme články:
Doklady, to je asi to nejdůležitější, co byste měli na každé cestě mít. Co si vzít sebou? Co radši nechat doma? Co dělat, když se ocitnu bez peněz, bez dokladů?
Doklady, to je asi to nejdůležitější, co byste měli na každé cestě mít. Co si vzít sebou? Co radši nechat doma? Co dělat, když se ocitnu bez peněz, bez dokladů? To jsou otázky, které by si měl položit každý, kdo se vydává na cestu za hranice. Níže je popsáno, jak to dělám já a co se mi osvědčilo.
Doklady
Cestovní pas Pro případ ztráty mějte s sebou 2 cestovní pasy uložené na jiných místech. (Na vystavení pasu v cizině je lhůta až 120 dni). Naopak pokud cestujete po Evropě, měli byste si vystačit s občanským průkazem a pas zbytečně nebrat.
Ostatní doklady Je dobré udělat si kopii zadní strany pasu, kopie zpáteční letenky či jízdenky, kopie víz, očkovacího průkazu. Vše uložit na jiném místě než originály. Všechny originály mít naskenované na mailu pro případ, že se ocitnete bez dokladů. Jaké si s sebou vzít?
Spousty pasových fotografii, které se hodí na vyřízení různých povolení a víz.
Mezinárodní řidičský průkaz (Pozor, Neplatí bez českého!)
Pokud jste student, tak se vyplatí vzít si ISIC. V Asii jsem s ním sice moc nepořídil (kolikrát splnil stejnou funkci úsměv), ale každopádně bych ho doma nenechával.
Očkovací průkaz
Pojištění
Protože jsou doklady během cesty vystavené nepřízni počasí, je dobré mít je v nepromokavých obalech.
Informace o vaši cesty vám poskytnou specialisté center .
Peníze
Aktuální kurzy měn: nebo http://www.oanda.comPlatební karty Platební karty jsou určitě dobrou volbou, pokud cestujete po Evropě. Při návštěvě exotičtějších destinací ale budete mít často problém najít bankomat. V některých zemích lze na kartu vybrat hotovost přímo u přepážky zahraniční banky (takový lidský bankomat). Může se stát, že evropské karty nebudou vůbec přijímat. Před cestou si proto zjistěte, zda v dané zemi budou vaše karty akceptovány, a pokud vás jede víc, je dobré mít platební karty různých společností. Bankomaty v jednotlivých zemích: , www.visa.comHotovost Hotovost, na rozdíl od kreditní karty , berou všude. Zato je u ní větší riziko krádeže, proto ji mějte rozdělenou a schovanou alespoň na třech místech, čímž snížíte riziko, že se ocitnete úplně bez peněz. Všude, vyjma Evropy, nejlépe pořídíte s dolary, které můžete vyměnit za místní měnu. Co se týče výměny peněz na místní měnu – je lepší jít do banky, než měnit peníze někde na ulici, kde kurzy výhodnější většinou nebývají a ještě vás mohou snadno okrást. Hodí se jak malé bankovky (úplatky, placení za drobnosti v dolarech), tak velké bankovky (malé vám ve směnárně nevymění). Pokud přijíždíte do nového státu po zemi, nevyměňujte si peníze na hranicích a počkejte do nejbližšího většího města (přinejlepším byste dostali jen špatný kurz, ale spíš se „přepočítají“ a okradou vás). Cestovní šeky Cestovní šeky jsou další možností, jak převážet peníze. Jejich výhoda je, že v případě ztráty nebo krádeže získáte peníze zpět. Nevýhodou je, že za ně často budete platit poplatky a vystavení cestovních šeků není úplně snadnou záležitostí.
V případě nouze
Domluvte se doma, kam vám může rodina v případě potřeby poslat peníze. V krajní situaci, kdy se ocitnete bez peněz či dokonce bez dokladů, je nejrychlejší způsob zaslání peněz z domova do zahraničí prostřednictví transferu hotovosti společností Western Union. V České republice zprostředkovává tuto službu např. Česká pošta. Jestliže zadáte několik údajů a budete znát odpověď na kontrolní otázku zadanou odesílatelem, můžete si peníze vyzvednout během několika minut od odeslání i bez průkazu totožnosti (více o službě na jejich stránkách). Jak to děláte s doklady a penězi na cestách Vy? Doklady, to je asi to nejdůležitější, co byste měli na každé cestě mít. Co si vzít sebou? Co radši nechat doma? Co dělat, když se ocitnu bez peněz, bez dokladů? To jsou otázky, které by si měl položit každý, kdo se vydává na cestu za hranice. Níže je popsáno, jak to dělám já a co se mi osvědčilo.
Doklady
Cestovní pas Pro případ ztráty mějte s sebou 2 cestovní pasy uložené na jiných místech. (Na vystavení pasu v cizině je lhůta až 120 dni). Naopak pokud cestujete po Evropě, měli byste si vystačit s občanským průkazem a pas zbytečně nebrat.
Ostatní doklady Je dobré udělat si kopii zadní strany pasu, kopie zpáteční letenky či jízdenky, kopie víz, očkovacího průkazu. Vše uložit na jiném místě než originály. Všechny originály mít naskenované na mailu pro případ, že se ocitnete bez dokladů. Jaké si s sebou vzít?
Spousty pasových fotografii, které se hodí na vyřízení různých povolení a víz.
Mezinárodní řidičský průkaz (Pozor, Neplatí bez českého!)
Pokud jste student, tak se vyplatí vzít si ISIC. V Asii jsem s ním sice moc nepořídil (kolikrát splnil stejnou funkci úsměv), ale každopádně bych ho doma nenechával.
Očkovací průkaz
Pojištění
Protože jsou doklady během cesty vystavené nepřízni počasí, je dobré mít je v nepromokavých obalech.
Informace o vaši cesty vám poskytnou specialisté center .
Peníze
Aktuální kurzy měn: nebo http://www.oanda.comPlatební karty Platební karty jsou určitě dobrou volbou, pokud cestujete po Evropě. Při návštěvě exotičtějších destinací ale budete mít často problém najít bankomat. V některých zemích lze na kartu vybrat hotovost přímo u přepážky zahraniční banky (takový lidský bankomat). Může se stát, že evropské karty nebudou vůbec přijímat. Před cestou si proto zjistěte, zda v dané zemi budou vaše karty akceptovány, a pokud vás jede víc, je dobré mít platební karty různých společností. Bankomaty v jednotlivých zemích: , www.visa.comHotovost Hotovost, na rozdíl od kreditní karty , berou všude. Zato je u ní větší riziko krádeže, proto ji mějte rozdělenou a schovanou alespoň na třech místech, čímž snížíte riziko, že se ocitnete úplně bez peněz. Všude, vyjma Evropy, nejlépe pořídíte s dolary, které můžete vyměnit za místní měnu. Co se týče výměny peněz na místní měnu – je lepší jít do banky, než měnit peníze někde na ulici, kde kurzy výhodnější většinou nebývají a ještě vás mohou snadno okrást. Hodí se jak malé bankovky (úplatky, placení za drobnosti v dolarech), tak velké bankovky (malé vám ve směnárně nevymění). Pokud přijíždíte do nového státu po zemi, nevyměňujte si peníze na hranicích a počkejte do nejbližšího většího města (přinejlepším byste dostali jen špatný kurz, ale spíš se „přepočítají“ a okradou vás). Cestovní šeky Cestovní šeky jsou další možností, jak převážet peníze. Jejich výhoda je, že v případě ztráty nebo krádeže získáte peníze zpět. Nevýhodou je, že za ně často budete platit poplatky a vystavení cestovních šeků není úplně snadnou záležitostí.
V případě nouze
Domluvte se doma, kam vám může rodina v případě potřeby poslat peníze. V krajní situaci, kdy se ocitnete bez peněz či dokonce bez dokladů, je nejrychlejší způsob zaslání peněz z domova do zahraničí prostřednictví transferu hotovosti společností Western Union. V České republice zprostředkovává tuto službu např. Česká pošta. Jestliže zadáte několik údajů a budete znát odpověď na kontrolní otázku zadanou odesílatelem, můžete si peníze vyzvednout během několika minut od odeslání i bez průkazu totožnosti (více o službě na jejich stránkách). Jak to děláte s doklady a penězi na cestách Vy?
Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu,
ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem,
ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně
patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto
města, plného krásné architektury ale zcela bez lidí a pohybu,
přivezl.
Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.
Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.
Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.
Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.
Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.
Město duchů
Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.
Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.
Sbohem západnímu pobřeží
V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.
Ještě než opustíme západní pobřeží Švédska, rád bych vás pozval na prohlídku města, které se mělo stát v minulosti hlavní dominantou této oblasti a mělo pro to veškeré předpoklady.
Švédské město Landskrona má bohatou historii. V roce 1410 zde byl založen karmelitánský klášter, r. 1412 dostali královským rozhodnutím ve městě privilegia angličtí kupci a r. 1413 dostalo město královská práva.
Landskrona byla v době svého vzniku nejlepším přírodním přístavem na západním pobřeží Švédska. Král Eric Pomořanský ji využil jako město s protihanzovní politikou, jejímž cílem bylo konkurovat dánským městům pod kontrolou Hanzy. Když byla oblast Scania postoupena v roce 1658 Švédsku, stala se Landskrona díky strategickému umístění a své pevnosti obchodním centrem nabytých území a zahraničního obchodu. Samotný hrad, známý jako „Landskronská Citadela“ byl posílen baštami, obehnán vodními příkopy a vnitřní část byla rozšířena na 400×400m. Ve své době byl považován za nejmodernější pevnost ve Skandinávii.
Svých výhod si však toto město dlouho neužilo. Po krátkém obléhání 8. července až 2. srpna 1676 jej dobyli Dánové. Podle dochovaných zpráv měl na dobytí pevnosti největší vinu její velitel, plukovník Hieronymus Lindberg, který prý nepříteli brány pevnosti otevřel. Každopádně byl později odsouzen k trestu smrti jako vlastizrádce a popraven.
Jakékoliv další plány prosadit Landskronu nejdůležitějším městem jižního pobřeží Švédska se nenaplnily. Pro věčné půtky a pokračující švédsko-dánské války byla upřednostněna Karlskrona. Nacházela se v bezpečnější vzdálenosti od Dánska a nahradila Landskronu i jako hlavní vojenská základna. I když bylo opevnění Landskrony značně rozšířeno v letech 1747 – 1788, post nejdůležitějšího obchodního města získalo Malmö. Vojenská posádka zde byla definitivně zrušena r. 1869. Pevnost, opevnění, vodní příkopy i valy s kanóny jsou dodnes perfektně udržovány a využívány jako rekreační oblast, běžně známá jako „Lanndskronská Citadela“, mezi místními domorodci prostě „Citadelet“.
Město duchů
Snad je to znalostí výše uvedených faktů, ale na mne osobně vždy toto město působí velmi zvláštním, pochmurným dojmem. Byl jsem zde již několikrát, v různou roční i denní dobu, ale pocit byl vždy stejný. Jako bych procházel městem duchů, nebo městem, ve kterém všichni lidé podlehli jakési depresi. Snad je to dostatečně patrné i ze snímků, které jsem z poslední návštěvy tohoto města, plného krásné architektury, ale zcela bez lidí a pohybu, přivezl.
Procházel jsem zde ulicemi uprostřed města, přístavem, zašel jsem i na nádraží poslední den v únoru 2010 a to mezi 15. až 17. hodinou. Nafotil jsem tady desítky záběrů a všechny se stejným výsledkem. Ze všech čiší dojem mrtvého města bez života, bez pohybu, bez hluku. Ačkoliv je to město velice pěkné a jeho architektura včetně pevnosti zajímavá, byl jsem docela rád, když jsem jej se smíšenými pocity opouštěl.
Sbohem západnímu pobřeží
V následujících kapitolách opustíme západní pobřeží a vydáme se vnitrozemím Švédska směrem k jihovýchodnímu pobřeží. Nejprve se podíváme na losy v rezervaci u Halarydu, podél jedné z nejdelších řek, Lagan, dojedeme k druhému největšímu jezeru Vättern s 15 km dlouhým ostrovem Visingsö u města Jönköping a zakotvíme na chvilku u zříceniny tvrze Brahehus, která se nad tímto nádherným jezerem vypíná a ke které se váže také zajímavé vyprávění. Pak budeme pokračovat přes Linköping, Norrköping a Nyköping na večerní pobřeží u Oxelösundu, dál až do Stockholmu a k zajímavému překvapení u města Gävle, 170 km severně nad hlavním městem. Zde postavili Číňané věrnou kopii tzv. Dragon Gatte, kterou jsem měl také možnost navštívit a nafotit.
Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných
barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý.
Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí
ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!
Když jsem nasedal do autobusu z Reykjavíku do Landmannalaugaru jen se stanem a batohem s fotovybavením, byl jsem trochu rozechvělý. Landmannalaugar jsem naposledy navštívil před třemi lety a strávil jsem tam asi tři hodiny. Vím, co dokáže Islandské počasí: vichřice, která vám bere slova z úst a déšť, co se dostane skrz nepromokavé oblečení až na kůži během několik málo minut. A co teprve, když na to bude mít týden? A moje nejčernější obavy z takového nečasu se měly naplnit.
Autobus zastavil po sto kilometrech a řidič nám oznámil, že kemp Landmannalaugar je uzavřený a hřebenové tůry zakázané, kvůli orkánu a dešti, který tam prý vládne už několik dní. Většina spolucestujících využila nabídky a přestoupila do jiných autobusů mířících kamsi, jen ne do Duhových hor. Zůstalo nás sedět pár a po chvíli jsme se vydali na cestu po štěrkových cestách, které jsou v Islandském vnitrozemí vzletně nazývány silnicemi.
Šedivý den a vlhká noc
V horách černo, obzor šedivý, viditelnost pár metrů. Provazy deště stékaly po stěnách mého stanu. Stavěl jsem ho proti vůli hlídačů v kempu. Nakonec se jim ale nepodařilo mě vyhnat. Ten den už žádný autobus nejel a tak jsem neustoupil a zůstal.
Noc byla dost děsivá. Větrné poryvy co chvíli nadzvedávaly stan, takže jsem měl pocit, že každou chvíli uletím až do nedaleké řeky. Nicméně přežil jsem. Ráno bylo opět šedivé a velmi bahnité. Navíc teploty klesaly k nule, ve vzduchu byl cítit sníh a to všechno uprostřed srpna! Přemýšlel jsem, že odjedu jinam, ale na druhou stranu jsem věděl, že tohle počasí nemůže vydržel celý týden. A měl jsem pravdu.
Třetí den ráno mě vzbudilo neobvyklé ticho. Vítr byl ten tam a déšť pomalu ustával. Vydal jsem se na první tůru po kopcích, opačným směrem než turisté, kteří se vyvalili z autobusů. Během dvou hodin jsem vystoupal na kopec, který se tyčil nad hlavní hřeben Barmuru. Po obloze se valily zbytky šedivých mračen, mezi nimi sem tam problesklo několik paprsků Slunce. Nad jezerem Frostastadavatn zářila duha jako vystřižená z dětské omalovánky a všude, kam oko dohlédlo se rozprostírala krajina, jako z palety surrealistického malíře. Krásná, klidná, ale zároveň seversky drsná.
Na jiné planetě
Stál jsem a zíral na tu scenérii pod mýma nohama. Neuvěřitelně sytě barevné kopce se zvedají k nebi podobně jako vlnobití a mezi nimi si derou svoje cesty desítky stříbrných potoků. Proženou se černým lávovým polem a hned zase padají do červených a mordých soutěsek, aby se nakonec spojily s šedivou ledovcovou řekou, která se líně vine až k obzoru, kde se dá tušit moře.
Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!
Když jsem nasedal do autobusu z Reykjavíku do Landmannalaugaru jen se stanem a batohem s fotovybavením, byl jsem trochu rozechvělý. Landmannalaugar jsem naposledy navštívil před třemi lety a strávil jsem tam asi tři hodiny. Vím, co dokáže Islandské počasí: vichřice, která vám bere slova z úst a déšť, co se dostane skrz nepromokavé oblečení až na kůži během několik málo minut. A co teprve, když na to bude mít týden? A moje nejčernější obavy z takového nečasu se měly naplnit.
Autobus zastavil po sto kilometrech a řidič nám oznámil, že kemp Landmannalaugar je uzavřený a hřebenové tůry zakázané, kvůli orkánu a dešti, který tam prý vládne už několik dní. Většina spolucestujících využila nabídky a přestoupila do jiných autobusů mířících kamsi, jen ne do Duhových hor. Zůstalo nás sedět pár a po chvíli jsme se vydali na cestu po štěrkových cestách, které jsou v Islandském vnitrozemí vzletně nazývány silnicemi.
Šedivý den a vlhká noc
V horách černo, obzor šedivý, viditelnost pár metrů. Provazy deště stékaly po stěnách mého stanu. Stavěl jsem ho proti vůli hlídačů v kempu. Nakonec se jim ale nepodařilo mě vyhnat. Ten den už žádný autobus nejel a tak jsem neustoupil a zůstal.
Noc byla dost děsivá. Větrné poryvy co chvíli nadzvedávaly stan, takže jsem měl pocit, že každou chvíli uletím až do nedaleké řeky. Nicméně přežil jsem. Ráno bylo opět šedivé a velmi bahnité. Navíc teploty klesaly k nule, ve vzduchu byl cítit sníh a to všechno uprostřed srpna! Přemýšlel jsem, že odjedu jinam, ale na druhou stranu jsem věděl, že tohle počasí nemůže vydržel celý týden. A měl jsem pravdu.
Třetí den ráno mě vzbudilo neobvyklé ticho. Vítr byl ten tam a déšť pomalu ustával. Vydal jsem se na první tůru po kopcích, opačným směrem než turisté, kteří se vyvalili z autobusů. Během dvou hodin jsem vystoupal na kopec, který se tyčil nad hlavní hřeben Barmuru. Po obloze se valily zbytky šedivých mračen, mezi nimi sem tam problesklo několik paprsků Slunce. Nad jezerem Frostastadavatn zářila duha jako vystřižená z dětské omalovánky a všude, kam oko dohlédlo se rozprostírala krajina, jako z palety surrealistického malíře. Krásná, klidná, ale zároveň seversky drsná.
Na jiné planetě
Stál jsem a zíral na tu scenérii pod mýma nohama. Neuvěřitelně sytě barevné kopce se zvedají k nebi podobně jako vlnobití a mezi nimi si derou svoje cesty desítky stříbrných potoků. Proženou se černým lávovým polem a hned zase padají do červených a mordých soutěsek, aby se nakonec spojily s šedivou ledovcovou řekou, která se líně vine až k obzoru, kde se dá tušit moře.
Nejsem na Zemi. Tohle musí být jiná planeta! Planeta neuvěřitelných barev, svět bez jediného stromu nebo keře a přesto ne smutný ani strohý. Svět, který dostane každého na první pohled. Kdo sem jednou přijede, musí ho vidět znova. Jednou rozhodně nestačí!
Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil,
„ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy
společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na
Baťově kanále.
Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.
Na zimní výpravě v Jizerských horách vznikl nápad strávit první květnové dny plavbou na Baťově kanále. Pak už stačilo jen zarezervovat hausbót a čekat několik měsíců, až nastane ten květen. Start i cíl naší plavby byl ve Starém Městě u Uherského Hradiště.
Příjezd na místo činu, teda pár kilometrů od místa činu jsme naplánovali na 30. dubna v pátek. Celá partička se ubytovala ve stanech v kempu ve Velehradě. Pálení čarodějnic se sice nekonalo, ale po několika Svijanských 11° se podařilo podpálit i malý ohníček, dostatečný pro opečení pár buřtíků a k umlčení těch, kteří si 30. dubna bez oranžových plamenů nedokážou představit. Od ohýnku nás vyhnal déšť, který byl předpovídán na celý májový víkend. Donutil nás zalézt do stanů a usnout s nepříjemnou myšlenkou, co budeme na hausbótech dělat, když celý víkend proprší? V sobotu bylo naplánováno mezi 8 a 10 hodinou přebírání lodí, školení kapitánů, zkušební jízda a následné vyplutí. V přístavišti už na nás čekal hausbót Havaj a Rochus.
Trošku složitější bylo určit kapitány, lodníky a další zodpovědné osoby, které by neměly po dobu plavby požívat alkoholické nápoje ani jiné omamné látky a měly by být schopni loď bez větších obtíží udržet v korytě bez jejich větší újmy. Nakonec se někteří podřídili nátlaku většiny a nechali se proškolit, vyzkoušeli jízdu s doprovodem a pak sedli ke kormidlu s cílem odstartovat víkend plný dobrodružství. Naplánováno bylo minimálně 6 plavebních komor a proplutí Kostelan nad Moravou, Uherského Ostroha, Veselí nad Moravou, Vnor, Strážnice a zakotvení v Petrově. Nakonec nepršelo a dokonce se vyčasilo tak, že pár odvážlivců okusilo první koupání! Po několika hodinách strávených na palubě mnohým z nás vytrávilo a tak kapitánové ukotvili oba hausbóty v přístavišti ve Veselí nad Moravou. Tady se zrovna konala slavnost spojená s otevíráním sezóny v Baťově kanále. Vynechali jsme tuto společenskou akci a raději se přemístili do jedné z místních hospod, abychom doplnili energii. Po obědě v restauraci, která určitě neobdržela a asi nikdy neobdrží hvězdičku od známého kuchaře Zdeňka P., jsme se vydali zpět k plavidlům. A vypluli jsme dál. Cílem pro tento den měla být vesnička Petrov, kde se nacházejí pověstné vinné sklepy – Petrovické Plže. Několika vinařům jsme trochu pokazili náladu, když jsme se po doplutí a pevném ukotvení lodí rozhodli, že zůstaneme popíjet pivko z Černé Hory v přístavišti. Ustlali jsme si na palubách a těšili se na klidný spánek pod širým nebem. Déšť nám ho překazil a tak se téměř celá partička nacpala do podpalubí větší lodi. Noc jsme přežili. A po ranní hygieně v nově otevřených WC v přístavišti opustili Petrov se slibem, že se sem ještě vrátíme a splníme přání všem milovníkům vína.
Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz
Neděle byla opakem krásně prosluněné soboty, poprchávalo a sluníčko se schovalo kdoví kam. Začátek plavby byl velmi poklidný a v ničem se nepodobal divoké sobotní jízdě. Obzvláště pak klidně se po vodě pohybovala menší lodička, osazenstvo již netančilo na střeše lodi za libých zvuků kytary a nešněrovalo koryto kanálu zprava do leva a naopak. Na palubách, když zrovna nepršelo, probíhalo zápolení v oblíbených hrách Evropa a Česko. Klidná plavba pokračovala až k občerstvovací zastávce v Saloonu Mississippi, který ještě nebyl připraven na zahájení sezóny a kde probíhalo právě zapojování záchodů a zásobování kuchyně základními potravinami. Pivo nám natočili, ohřáli klobásky a dokonce nám nalili zelenou, abychom měli lepší náladu a dělali jejich hospůdce pozitivní PR. Nálada se viditelně zlepšila a došlo k několika honičkám v korytě řeky Moravy a k menší srážce Havaje s břehem, která však po přidání plného plynu skončila ohlodaným lodním šroubem. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že tímto tempem zaručeně nestihneme vrátit plavidla v pět a možná taky zůstaneme před poslední plavební komorou a budeme přemlouvat hlídku, aby nás po zavíračce propustila dál. To, že se zásoby pohonných hmot ztenčovali, nás velmi znepokojovalo a nutilo nás vymýšlet kritické scénáře. Nakonec jsme se před šestou doplavili do cíle. V půjčovně již čekali všichni její zaměstnanci a s velkým zájmem sledovali nás i lodě. Asi se od některých hlídek plavebních komor doslechli, že naše partička pořádá s hausbóty závody, občas se netrefí rovně do plavební komory, nemluvě o divokých tancích na střeše!
Osobní ztráty již byly vypočteny před doplutím: rozsednutý foťák, ztracený mobil, zapomenuté pouzdro na kytaru. O ztrátách na plavidlech jsme pouze spekulovali, pár součástek chybělo, něco se zlomilo a lodní šroub zůstal obroušený od kamenů a kořenů, které nás zachytily u břehu. Tyhle ztráty nám naneštěstí spočetli zaměstnanci půjčovny a nešetřili nás. Naší obhajoby se ujalo trojčlenné právní osazenstvo našich plavidel a podařilo se jim domluvit odečtení několika tisícovek z vratné zálohy, kterou jsme před vyplutím neradi v půjčovně nechávali a odvezení lodního šroubu se slibem, že seženeme levnější a lepší.
Ztráty na životech se naštěstí nekonaly! I když o někoho se po sdělení konečného verdiktu pokoušely mrákoty. Byla to jedna velká „hausbouda“, ale veselá a nezapomenutelná! Tak zase někdy příště s mnohem většími zkušenostmi a lodním šroubem do zásoby, nashle na kanále!
Pro info: Plavební komory jsou otevřeny od 10 do 18. Detaily k proplouvání a provozu plavebních komor najdete zde. Komplexní informaci o Baťově kanále si přečtěte na www.batacanal.cz.
Rozsedlý foťák, zapomenuý obal na kytaru, ztracený mobil, „ohlodaná“ vrtule a Řepkův vlastní gól! Ptáte se, co mají tyto pojmy společného? Odpověď je jednoduchá, jde o jednu velkou hausboudu na Baťově kanále.
Na zimní výpravě v Jizerských horách vznikl nápad strávit první květnové dny plavbou na Baťově kanále. Pak už stačilo jen zarezervovat hausbót a čekat několik měsíců, až nastane ten květen. Start i cíl naší plavby byl ve Starém Městě u Uherského Hradiště.
Příjezd na místo činu, teda pár kilometrů od místa činu jsme naplánovali na 30. dubna v pátek. Celá partička se ubytovala ve stanech v kempu ve Velehradě. Pálení čarodějnic se sice nekonalo, ale po několika Svijanských 11° se podařilo podpálit i malý ohníček, dostatečný pro opečení pár buřtíků a k umlčení těch, kteří si 30. dubna bez oranžových plamenů nedokážou představit. Od ohýnku nás vyhnal déšť, který byl předpovídán na celý májový víkend. Donutil nás zalézt do stanů a usnout s nepříjemnou myšlenkou, co budeme na hausbótech dělat, když celý víkend proprší? V sobotu bylo naplánováno mezi 8 a 10 hodinou přebírání lodí, školení kapitánů, zkušební jízda a následné vyplutí. V přístavišti už na nás čekal hausbót Havaj a Rochus.
Trošku složitější bylo určit kapitány, lodníky a další zodpovědné osoby, které by neměly po dobu plavby požívat alkoholické nápoje ani jiné omamné látky a měly by být schopni loď bez větších obtíží udržet v korytě bez jejich větší újmy. Nakonec se někteří podřídili nátlaku většiny a nechali se proškolit, vyzkoušeli jízdu s doprovodem a pak sedli ke kormidlu s cílem odstartovat víkend plný dobrodružství. Naplánováno bylo minimálně 6 plavebních komor a proplutí Kostelan nad Moravou, Uherského Ostroha, Veselí nad Moravou, Vnor, Strážnice a zakotvení v Petrově. Nakonec nepršelo a dokonce se vyčasilo tak, že pár odvážlivců okusilo první koupání! Po několika hodinách strávených na palubě mnohým z nás vytrávilo a tak kapitánové ukotvili oba hausbóty v přístavišti ve Veselí nad Moravou. Tady se zrovna konala slavnost spojená s otevíráním sezóny v Baťově kanále. Vynechali jsme tuto společenskou akci a raději se přemístili do jedné z místních hospod, abychom doplnili energii. Po obědě v restauraci, která určitě neobdržela a asi nikdy neobdrží hvězdičku od známého kuchaře Zdeňka P., jsme se vydali zpět k plavidlům. A vypluli jsme dál. Cílem pro tento den měla být vesnička Petrov, kde se nacházejí pověstné vinné sklepy – Petrovické Plže. Několika vinařům jsme trochu pokazili náladu, když jsme se po doplutí a pevném ukotvení lodí rozhodli, že zůstaneme popíjet pivko z Černé Hory v přístavišti. Ustlali jsme si na palubách a těšili se na klidný spánek pod širým nebem. Déšť nám ho překazil a tak se téměř celá partička nacpala do podpalubí větší lodi. Noc jsme přežili. A po ranní hygieně v nově otevřených WC v přístavišti opustili Petrov se slibem, že se sem ještě vrátíme a splníme přání všem milovníkům vína.
Prohlédněte si autorčin blog věnovaný designu na www.tamatam.cz
Neděle byla opakem krásně prosluněné soboty, poprchávalo a sluníčko se schovalo kdoví kam. Začátek plavby byl velmi poklidný a v ničem se nepodobal divoké sobotní jízdě. Obzvláště pak klidně se po vodě pohybovala menší lodička, osazenstvo již netančilo na střeše lodi za libých zvuků kytary a nešněrovalo koryto kanálu zprava do leva a naopak. Na palubách, když zrovna nepršelo, probíhalo zápolení v oblíbených hrách Evropa a Česko. Klidná plavba pokračovala až k občerstvovací zastávce v Saloonu Mississippi, který ještě nebyl připraven na zahájení sezóny a kde probíhalo právě zapojování záchodů a zásobování kuchyně základními potravinami. Pivo nám natočili, ohřáli klobásky a dokonce nám nalili zelenou, abychom měli lepší náladu a dělali jejich hospůdce pozitivní PR. Nálada se viditelně zlepšila a došlo k několika honičkám v korytě řeky Moravy a k menší srážce Havaje s břehem, která však po přidání plného plynu skončila ohlodaným lodním šroubem. Dalším nepříjemným zjištěním bylo, že tímto tempem zaručeně nestihneme vrátit plavidla v pět a možná taky zůstaneme před poslední plavební komorou a budeme přemlouvat hlídku, aby nás po zavíračce propustila dál. To, že se zásoby pohonných hmot ztenčovali, nás velmi znepokojovalo a nutilo nás vymýšlet kritické scénáře. Nakonec jsme se před šestou doplavili do cíle. V půjčovně již čekali všichni její zaměstnanci a s velkým zájmem sledovali nás i lodě. Asi se od některých hlídek plavebních komor doslechli, že naše partička pořádá s hausbóty závody, občas se netrefí rovně do plavební komory, nemluvě o divokých tancích na střeše!
Osobní ztráty již byly vypočteny před doplutím: rozsednutý foťák, ztracený mobil, zapomenuté pouzdro na kytaru. O ztrátách na plavidlech jsme pouze spekulovali, pár součástek chybělo, něco se zlomilo a lodní šroub zůstal obroušený od kamenů a kořenů, které nás zachytily u břehu. Tyhle ztráty nám naneštěstí spočetli zaměstnanci půjčovny a nešetřili nás. Naší obhajoby se ujalo trojčlenné právní osazenstvo našich plavidel a podařilo se jim domluvit odečtení několika tisícovek z vratné zálohy, kterou jsme před vyplutím neradi v půjčovně nechávali a odvezení lodního šroubu se slibem, že seženeme levnější a lepší.
Ztráty na životech se naštěstí nekonaly! I když o někoho se po sdělení konečného verdiktu pokoušely mrákoty. Byla to jedna velká „hausbouda“, ale veselá a nezapomenutelná! Tak zase někdy příště s mnohem většími zkušenostmi a lodním šroubem do zásoby, nashle na kanále!
Pro info: Plavební komory jsou otevřeny od 10 do 18. Detaily k proplouvání a provozu plavebních komor najdete zde. Komplexní informaci o Baťově kanále si přečtěte na www.batacanal.cz.
