Achtopol je místo, o kterém návštěvníci turistických
přímořských komplexů v Bulharsku nejspíš neslyšeli. Není divu a
vlastně pro ně ani škoda. Určitě by zdejší atmosféru patřičně
neocenili.
Achtopol je místo, o kterém návštěvníci turistických přímořských komplexů v Bulharsku nejspíš neslyšeli. Není divu a vlastně pro ně ani škoda. Určitě by zdejší atmosféru patřičně neocenili. Nejsou zde mnohakilometrové pláže, množství dunících diskoték a další charakteristické znaky míst, kam si lidé jezdí většinou „odpočinout“.
Achtopol je jedním z posledních míst na jižním pobřeží Bulharska před tureckými hranicemi zhruba 87 km jižně od Burgasu. Dál je již pouze Sinemorec a Rezovo. Na místě, kde se nynější Achtopol nachází, byly v minulosti thrácké osady. První zmínky o Achtopoli pochází ze šestého století před naším letopočtem, kdy tu stávala osada jménem Peronticus. Po invazi barbarů došlo k rekonstrukci města byzantským vojevůdcem Agatonem a ten ho nazval Agatopolis, které již připomíná dnešní název Achtopol. Achtopol byl bohužel smýkán také častými politickými změnami – chvíli náleželo pod Byzantskou říši, chvíli pod Bulharský stát. S návratem Otomanských armád na konci 14. století bylo pojmenováno Athenbolu. Achtopol byl nesčetněkrát vypálen a zdevastován mořskými piráty a vrcholem byl rok 1918, kdy bylo město kompletně zničeno. Jediné, co se do dnešních dob dochovalo, jsou zbytky městského opevnění a kašna s vyřezávaným jezdcem na koni. Poměrně skrytým před zraky návštěvníků je místní pravoslavný chrám Nanebevzetí, který stojí v podstatě na útesu nad mořem na okraji města. Lze jej poznat jen podle kříže na střeše, jinak totiž svoji výškou nepřesahuje sousední domky.
Uvnitř je mnoho krásných i vzácných ikon a slouží zde mladý, asi třicetiletý pravoslavný kněz i se svojí manželkou. Každý večer se spolu s ní prochází v sutaně po hlavní (není tak velká a ani široká) třídě, zdraví se s lidmi a snaží se navázat kontakt s těmi, kteří mají zájem. A protože naprostá většina návštěvníků jsou Bulhaři, jsou za tuto netradiční službu rádi.
Achtopol je malé městečko, kde za celou dobu nepotkáte cizince. I proto je zde tak levno. Ubytování je možné nalézt v soukromí, každý dům nabízí volné pokoje za 10 leva (asi 125 Kč).
Levné je i jídlo v obchodech, restauracích, levná je doprava minibusy do okolních vesnic (Rozenec, Sinemorec, Rezovo).
Večery jsou v Achtopoli krásné. Zapadající slunce vrhá nádherné světlo na zdejší malý rybářský přístav s molem i majákem. Každé ráno je možné u rybářů nakoupit čerstvé ryby.
Pláží je zde několik a každá zátoka skýtá možnost téměř osamělého koupání. Moře bývá občas bouřlivější, ale to prostě k moři patří. Pokud se ponoříte pod jeho hladinu, spatříte bohatství jeho života, které je díky málo slané vodě opravdu velmi pestré.
Stopem se dostanete (i minibusy za příznivou cenu) do okolních vesnic. Sám jsem to vyzkoušel, a přestože zastavují jen mladí řidiči, je jich dostatek. Nikdy jsem nečekal déle, než 15 minut.
Achtopol je místo, o kterém návštěvníci turistických přímořských komplexů v Bulharsku nejspíš neslyšeli. Není divu a vlastně pro ně ani škoda. Určitě by zdejší atmosféru patřičně neocenili. Nejsou zde mnohakilometrové pláže, množství dunících diskoték a další charakteristické znaky míst, kam si lidé jezdí většinou „odpočinout“.
Achtopol je jedním z posledních míst na jižním pobřeží Bulharska před tureckými hranicemi zhruba 87 km jižně od Burgasu. Dál je již pouze Sinemorec a Rezovo. Na místě, kde se nynější Achtopol nachází, byly v minulosti thrácké osady. První zmínky o Achtopoli pochází ze šestého století před naším letopočtem, kdy tu stávala osada jménem Peronticus. Po invazi barbarů došlo k rekonstrukci města byzantským vojevůdcem Agatonem a ten ho nazval Agatopolis, které již připomíná dnešní název Achtopol. Achtopol byl bohužel smýkán také častými politickými změnami – chvíli náleželo pod Byzantskou říši, chvíli pod Bulharský stát. S návratem Otomanských armád na konci 14. století bylo pojmenováno Athenbolu. Achtopol byl nesčetněkrát vypálen a zdevastován mořskými piráty a vrcholem byl rok 1918, kdy bylo město kompletně zničeno. Jediné, co se do dnešních dob dochovalo, jsou zbytky městského opevnění a kašna s vyřezávaným jezdcem na koni. Poměrně skrytým před zraky návštěvníků je místní pravoslavný chrám Nanebevzetí, který stojí v podstatě na útesu nad mořem na okraji města. Lze jej poznat jen podle kříže na střeše, jinak totiž svoji výškou nepřesahuje sousední domky.
Uvnitř je mnoho krásných i vzácných ikon a slouží zde mladý, asi třicetiletý pravoslavný kněz i se svojí manželkou. Každý večer se spolu s ní prochází v sutaně po hlavní (není tak velká a ani široká) třídě, zdraví se s lidmi a snaží se navázat kontakt s těmi, kteří mají zájem. A protože naprostá většina návštěvníků jsou Bulhaři, jsou za tuto netradiční službu rádi.
Achtopol je malé městečko, kde za celou dobu nepotkáte cizince. I proto je zde tak levno. Ubytování je možné nalézt v soukromí, každý dům nabízí volné pokoje za 10 leva (asi 125 Kč).
Levné je i jídlo v obchodech, restauracích, levná je doprava minibusy do okolních vesnic (Rozenec, Sinemorec, Rezovo).
Večery jsou v Achtopoli krásné. Zapadající slunce vrhá nádherné světlo na zdejší malý rybářský přístav s molem i majákem. Každé ráno je možné u rybářů nakoupit čerstvé ryby.
Pláží je zde několik a každá zátoka skýtá možnost téměř osamělého koupání. Moře bývá občas bouřlivější, ale to prostě k moři patří. Pokud se ponoříte pod jeho hladinu, spatříte bohatství jeho života, které je díky málo slané vodě opravdu velmi pestré.
Stopem se dostanete (i minibusy za příznivou cenu) do okolních vesnic. Sám jsem to vyzkoušel, a přestože zastavují jen mladí řidiči, je jich dostatek. Nikdy jsem nečekal déle, než 15 minut.
Podobně jako každý, kdo je v oblasti Huascaránu a je tam kvůli
horám (kvůli ničemu jinýmu tam snad ani být nemůže), jsme se i my
rozhodli pro lagunu 69 a Santa Cruz trek. Na vlastní pěst a v kuse.
V obavě, že nebude kde koupit voda, beru do batohu osvědčený
sedmilitrák.
Podobně jako každý, kdo je v oblasti Huascaránu a je tam kvůli horám (kvůli ničemu jinýmu tam snad ani být nemůže), jsme se i my rozhodli pro lagunu 69 a Santa Cruz trek. Na vlastní pěst a v kuse. Vybaveni mapou v knížečce distribuované zdarma od www.andeanexplorer.com (mimochodem nejlepší volně distribuovaná brožurka, co znám, neboť obsahuje, světe div se, i užitečné informace o oblasti). V obavě, že nebude kde koupit voda, beru do batohu osvědčený sedmilitrák.
O první části výletu, k laguně 69 (vysvětlete mi někdo ten název!), toho moc psát nechci, snad jen to, že jsme přespali na začátku trasy v kempíku Cebollapampa nad jezery Llanganuco, že jsme kosou proklepali noc, že to bylo dál a výš, než jsme tušili, že od tří hodin odpoledne už nejel žádný autobus do Vaquerie a my tudiž museli znova postavit stan ve stejném kempu a že jsem těch sedm litrů vynesl nahoru a snesl dolu.
Další den ráno, opět kosou proklepaná noc, stojíme u silnice a čekáme na autobus, projíždějící mezi osmou a devátou. Není to tak úplně autobus, spíš dodávka, má pár míst volných a tak nasedáme. Z nadmořské výšky 3.900 m n. m. šplháme do průsmyku ve výšce přes 4.700 m n. m. a sjíždíme do osady Vaqueria, kde začíná vybraná část Santa Cruz Treku (jde to jít i opačně a jde to jít i delší). Sedmilitrák je stále neotevřený a my míjíme pár místních maloprodejen. V nadmořské výšce přes 3.300 m a asi v jedenáct hodin, začínáme náš pochod. Podle podivuhodně přesné mapky přicházíme do druhého kempu, kde přespáváme. Další den nás čeká průsmyk Punta Union, nejvyšší bod celé trasy.
Ráno vycházíme jako první ze všech nocležníků (organizovaná skupinka Španělek, dva trempíci z Belgie a jeden britskej hipík). V sedmilitráku začíná pomalinku ubývat voda. Konečně. Procházíme lesem, který se pomalinku mění v křoví, které se pomalinku mění v mech, který se pomalinku mění v holé kameny. Když vidíme závěrečný stoupák do průsmyku v celé své kráse, bledneme. Když vidíme, jak se od severu dělá černo, bledneme ještě víc. V batohu máme šnorchl a ploutve, ale to neznamená, že jsme nějak připraveni na déšť. Průsmyku ve výšce 4.750 m n. m. dosahujeme za cenu naprostého vyčerpání. V sedmilitráku je stále přes pět litrů vody. Jestliže jsme dosud viděli jen obrovská horská údolí a zasněžené vrcholky, tak za průsmykem se otvírá pohled na parádní modré jezírko (mnohem lepší než ta šedesátdevítka).
Sbíháme od průsmyku k prvnímu kempu. Tam končí Španělky a britský hipík. Je sice krásně, ale co dělat, pořád ještě máme čtyři hodiny světla. Pokračujeme přes nekonečnou vysokohorskou pláň, za kterou mají být dvě jezera. Na břehu prvního – Laguna Jatuncocha vidíme vyšisovaný stan belgických trampíků, kteří někde zřejmě někde rybaří. Tady se nám stanovat nechce, jsme pořád docela vysoko. Pod spodním jezerem slibuje mapka další kemp. Začíná se připozdívat, tak docela mažeme. V batohu se natřásají i čtyři litry vody. Ukazuje se, že malá mapka má první nepřesnost. Žádný kemp pod prvním jezerem není. Přecházíme terénní vlnu a v dálce a nížce vidíme poslední kemp na cestě, kemp Llamacoral. Ještě do toho tedy šlapeme a se setměním do kempu přicházíme. Tam už je dokonce něco, co připomíná obchod a restauraci. K večeři je rybí polívka (voda s nudlemi, ve které plave pstruh) a čaj. Taky bychom si mohli koupit vodu nebo coca-colu, abychom ušetřili zásoby v sedmilitráku. Juchů.
Z hodinky, za kolik chodí z kempu do Cashapampy místní, se stávají dobré hodiny tři, které to další den jdeme my. Úžasně se mění krajina z nehostinné horské po bujnou nížinnou (přestože je Cashapampa stále ještě v téměř třech tisících!). Pak už nás čeká jen hodně strašidelná cesta téměř kolmým svahem obstarožním kolektivem do Carazu (2.250 m n. m.). Mimochodem velmi příjemného městečka, ve kterém bych radil založit základnu namísto nepříliš pěkného, rušného a smradlavého Huarazu.
Podobně jako každý, kdo je v oblasti Huascaránu a je tam kvůli horám (kvůli ničemu jinýmu tam snad ani být nemůže), jsme se i my rozhodli pro lagunu 69 a Santa Cruz trek. Na vlastní pěst a v kuse. Vybaveni mapou v knížečce distribuované zdarma od www.andeanexplorer.com (mimochodem nejlepší volně distribuovaná brožurka, co znám, neboť obsahuje, světe div se, i užitečné informace o oblasti). V obavě, že nebude kde koupit voda, beru do batohu osvědčený sedmilitrák.
O první části výletu, k laguně 69 (vysvětlete mi někdo ten název!), toho moc psát nechci, snad jen to, že jsme přespali na začátku trasy v kempíku Cebollapampa nad jezery Llanganuco, že jsme kosou proklepali noc, že to bylo dál a výš, než jsme tušili, že od tří hodin odpoledne už nejel žádný autobus do Vaquerie a my tudiž museli znova postavit stan ve stejném kempu a že jsem těch sedm litrů vynesl nahoru a snesl dolu.
Další den ráno, opět kosou proklepaná noc, stojíme u silnice a čekáme na autobus, projíždějící mezi osmou a devátou. Není to tak úplně autobus, spíš dodávka, má pár míst volných a tak nasedáme. Z nadmořské výšky 3.900 m n. m. šplháme do průsmyku ve výšce přes 4.700 m n. m. a sjíždíme do osady Vaqueria, kde začíná vybraná část Santa Cruz Treku (jde to jít i opačně a jde to jít i delší). Sedmilitrák je stále neotevřený a my míjíme pár místních maloprodejen. V nadmořské výšce přes 3.300 m a asi v jedenáct hodin, začínáme náš pochod. Podle podivuhodně přesné mapky přicházíme do druhého kempu, kde přespáváme. Další den nás čeká průsmyk Punta Union, nejvyšší bod celé trasy.
Ráno vycházíme jako první ze všech nocležníků (organizovaná skupinka Španělek, dva trempíci z Belgie a jeden britskej hipík). V sedmilitráku začíná pomalinku ubývat voda. Konečně. Procházíme lesem, který se pomalinku mění v křoví, které se pomalinku mění v mech, který se pomalinku mění v holé kameny. Když vidíme závěrečný stoupák do průsmyku v celé své kráse, bledneme. Když vidíme, jak se od severu dělá černo, bledneme ještě víc. V batohu máme šnorchl a ploutve, ale to neznamená, že jsme nějak připraveni na déšť. Průsmyku ve výšce 4.750 m n. m. dosahujeme za cenu naprostého vyčerpání. V sedmilitráku je stále přes pět litrů vody. Jestliže jsme dosud viděli jen obrovská horská údolí a zasněžené vrcholky, tak za průsmykem se otvírá pohled na parádní modré jezírko (mnohem lepší než ta šedesátdevítka).
Sbíháme od průsmyku k prvnímu kempu. Tam končí Španělky a britský hipík. Je sice krásně, ale co dělat, pořád ještě máme čtyři hodiny světla. Pokračujeme přes nekonečnou vysokohorskou pláň, za kterou mají být dvě jezera. Na břehu prvního – Laguna Jatuncocha vidíme vyšisovaný stan belgických trampíků, kteří někde zřejmě někde rybaří. Tady se nám stanovat nechce, jsme pořád docela vysoko. Pod spodním jezerem slibuje mapka další kemp. Začíná se připozdívat, tak docela mažeme. V batohu se natřásají i čtyři litry vody. Ukazuje se, že malá mapka má první nepřesnost. Žádný kemp pod prvním jezerem není. Přecházíme terénní vlnu a v dálce a nížce vidíme poslední kemp na cestě, kemp Llamacoral. Ještě do toho tedy šlapeme a se setměním do kempu přicházíme. Tam už je dokonce něco, co připomíná obchod a restauraci. K večeři je rybí polívka (voda s nudlemi, ve které plave pstruh) a čaj. Taky bychom si mohli koupit vodu nebo coca-colu, abychom ušetřili zásoby v sedmilitráku. Juchů.
Z hodinky, za kolik chodí z kempu do Cashapampy místní, se stávají dobré hodiny tři, které to další den jdeme my. Úžasně se mění krajina z nehostinné horské po bujnou nížinnou (přestože je Cashapampa stále ještě v téměř třech tisících!). Pak už nás čeká jen hodně strašidelná cesta téměř kolmým svahem obstarožním kolektivem do Carazu (2.250 m n. m.). Mimochodem velmi příjemného městečka, ve kterém bych radil založit základnu namísto nepříliš pěkného, rušného a smradlavého Huarazu.
Laguna 69 jako odměna za celodenní výstup
Huascarán v pozadí, mezi českými horolezci nechvalně proslulá hora
K létu patří cestování. Už jste například objevili krásu
Podyjí a kochali jste se nádherou barokních komnat zámku ve Vranově nad
Dyjí? Naplánujte si sem jednu z prázdninových cest a můžete se
seznámit i s neřestmi a zálibami aristokratů 18. a 19. století.
Zdejší kočárovna totiž láká k nahlédnutí do pánského salonu.
K létu patří cestování. Už jste například objevili krásu Podyjí a kochali jste se nádherou barokních komnat zámku ve Vranově nad Dyjí? Naplánujte si sem jednu z prázdninových cest a můžete se seznámit i s neřestmi a zálibami aristokratů 18. a 19. století. Zdejší kočárovna totiž láká k nahlédnutí do pánského salonu.
Prostřednictvím sezonní výstavy na zámku Vranov nad Dyjí můžete nahlédnout do tajů, zálib a koníčků šlechty. Fiktivní pánský pokoj skýtá netušená tajemství, jež často zahrnují i odvážnou erotickou literaturu a malby, nad nimiž se člověk zardívá.
Na povrchu se může pánský salon jevit jako místo každodenního života, kde neřesti a hazard nemají místo. Běžné věci jako kalamář, těžítko, pečetidlo či zápisníky v nikom nevzbudí sebemenší zdání, že se zde můžou nacházet i předměty v příkrém rozporu s dobrými mravy. Po bližším ohledání však objevíte pečlivě skryté lascivní výjevy a knihy zabývající se erotickou tematikou! Málokdo tuší, že dózička na tabák má zdvojené víčko. Jen jejich majitel věděl, co se uvnitř skrývá za neslušnou malbu.
Je vidět, že vysoce postavení pánové minulých staletí byli vynalézaví. Nestydaté obrázky ukrývali dokonce i do vnitřních pouzder hodinek.
Karban i šachy
A co patřilo k oblíbeným neřestem? Mnoho času strávili aristokraté hraním hazardních her, mezi něž náležely kostky, vrhcáby a karty. Tyto hry nezřídka přispěly i ke krachu celých rodin. Výjimku mezi hrami představovaly šachy, které sloužily k procvičování logického myšlení a strategie. S hazardem se pojilo i nestřídmé popíjení alkoholických nápojů, především domácího či dováženého vína a pálenek. Oblíbené bylo také pokuřování a šňupání tabáku.
Protože ke vzdělání mladých aristokratů patřilo krom jiného i studium hudby a zpěvu, mnozí z nich velmi dobře hráli na nějaký hudební nástroj a někteří se stali i skladateli. Bez nadsázky tak jde říci, že žádné společenské setkání 18. a 19. století se neobešlo bez poslechu hudby.
Knihovny i obrazové kolekce
K životu šlechty však patřila i touha po vzdělání, nutnost reprezentace a také rostoucí kontakty s aristokratickými dvory v jižní a západní Evropě. To vše přispívalo k rozvoji mecenášství, sběratelských aktivit šlechticů a růstu kulturní úrovně u nás. Připomínkou této doby jsou rozsáhlé knihovny, početné obrazové kolekce i různorodé sbírky, mezi nimiž jsou například soubory antických památek, starověkých a renesančních mincí a medailí, přírodnin i kuriozit. V době manýrismu se sběratelství postupně vyhraňovalo a mnozí příslušníci šlechty se v průběhu 18. a 19. století stali respektovanými znalci a mecenáši.
Výstavu „Pánský salon na šlechtických sídlech“ můžete navštívit až do 30. září 2010. V červenci a srpnu probíhají prohlídky s výjimkou pondělí denně, vždy od 9,30 do 17 hodin. V září lze výstavu zhlédnout pouze o víkendech od 9,30 hodin do 16 hodin. Pro zájemce jsou připraveny také komentované prohlídky – ve čtvrtek 15. července 2010 a v pátek 20. srpna 2010, vždy od 17 hodin. Na tyto speciální prohlídky je nutno se registrovat.
K létu patří cestování. Už jste například objevili krásu Podyjí a kochali jste se nádherou barokních komnat zámku ve Vranově nad Dyjí? Naplánujte si sem jednu z prázdninových cest a můžete se seznámit i s neřestmi a zálibami aristokratů 18. a 19. století. Zdejší kočárovna totiž láká k nahlédnutí do pánského salonu.
Prostřednictvím sezonní výstavy na zámku Vranov nad Dyjí můžete nahlédnout do tajů, zálib a koníčků šlechty. Fiktivní pánský pokoj skýtá netušená tajemství, jež často zahrnují i odvážnou erotickou literaturu a malby, nad nimiž se člověk zardívá.
Na povrchu se může pánský salon jevit jako místo každodenního života, kde neřesti a hazard nemají místo. Běžné věci jako kalamář, těžítko, pečetidlo či zápisníky v nikom nevzbudí sebemenší zdání, že se zde můžou nacházet i předměty v příkrém rozporu s dobrými mravy. Po bližším ohledání však objevíte pečlivě skryté lascivní výjevy a knihy zabývající se erotickou tematikou! Málokdo tuší, že dózička na tabák má zdvojené víčko. Jen jejich majitel věděl, co se uvnitř skrývá za neslušnou malbu.
Je vidět, že vysoce postavení pánové minulých staletí byli vynalézaví. Nestydaté obrázky ukrývali dokonce i do vnitřních pouzder hodinek.
Karban i šachy
A co patřilo k oblíbeným neřestem? Mnoho času strávili aristokraté hraním hazardních her, mezi něž náležely kostky, vrhcáby a karty. Tyto hry nezřídka přispěly i ke krachu celých rodin. Výjimku mezi hrami představovaly šachy, které sloužily k procvičování logického myšlení a strategie. S hazardem se pojilo i nestřídmé popíjení alkoholických nápojů, především domácího či dováženého vína a pálenek. Oblíbené bylo také pokuřování a šňupání tabáku.
Protože ke vzdělání mladých aristokratů patřilo krom jiného i studium hudby a zpěvu, mnozí z nich velmi dobře hráli na nějaký hudební nástroj a někteří se stali i skladateli. Bez nadsázky tak jde říci, že žádné společenské setkání 18. a 19. století se neobešlo bez poslechu hudby.
Knihovny i obrazové kolekce
K životu šlechty však patřila i touha po vzdělání, nutnost reprezentace a také rostoucí kontakty s aristokratickými dvory v jižní a západní Evropě. To vše přispívalo k rozvoji mecenášství, sběratelských aktivit šlechticů a růstu kulturní úrovně u nás. Připomínkou této doby jsou rozsáhlé knihovny, početné obrazové kolekce i různorodé sbírky, mezi nimiž jsou například soubory antických památek, starověkých a renesančních mincí a medailí, přírodnin i kuriozit. V době manýrismu se sběratelství postupně vyhraňovalo a mnozí příslušníci šlechty se v průběhu 18. a 19. století stali respektovanými znalci a mecenáši.
Výstavu „Pánský salon na šlechtických sídlech“ můžete navštívit až do 30. září 2010. V červenci a srpnu probíhají prohlídky s výjimkou pondělí denně, vždy od 9,30 do 17 hodin. V září lze výstavu zhlédnout pouze o víkendech od 9,30 hodin do 16 hodin. Pro zájemce jsou připraveny také komentované prohlídky – ve čtvrtek 15. července 2010 a v pátek 20. srpna 2010, vždy od 17 hodin. Na tyto speciální prohlídky je nutno se registrovat.
Češi patří určitě mezi národy, které milují cestování. Je to
možná způsobené také tím, že jsme tak dlouho cestovat nesměli. Sám mám
v živé paměti zážitek z léta 1989, kdy jsme jeli
s kamarádem na čundr z Prahy na Slovensko s významnou
zastávkou ve vinném sklípku ve Znojmě. Do Znojma jsme se svezli místní
lokálkou, která jela nedaleko od státní hranice s Rakouskem. Někde
v dálce za zadrátovanou hranicí jsme z vlaku uviděli dům, který
podle všeho už stál v Rakousku. Nevím, co bych v tu chvíli býval
dal za to, abych se mohl podívat alespoň k tomu jednomu pitomému
rakouskému baráku a říct si: „Byl jsem v Rakousku.“
Češi patří určitě mezi národy, které milují cestování. Je to možná způsobené také tím, že jsme tak dlouho cestovat nesměli. Sám mám v živé paměti zážitek z léta 1989, kdy jsme jeli s kamarádem na čundr z Prahy na Slovensko s významnou zastávkou ve vinném sklípku ve Znojmě. Do Znojma jsme se svezli místní lokálkou, která jela nedaleko od státní hranice s Rakouskem. Někde v dálce za zadrátovanou hranicí jsme z vlaku uviděli dům, který podle všeho už stál v Rakousku. Nevím, co bych v tu chvíli býval dal za to, abych se mohl podívat alespoň k tomu jednomu pitomému rakouskému baráku a říct si: „Byl jsem v Rakousku.“ To jsme samozřejmě ještě netušili, co bude následovat za pouhých pár měsíců…
Popisovat tu explozi, která v oblasti cestování a turistiky proběhla během následujících dvaceti let a vlastně pokračuje dodnes, nemůžu, protože bych tím zaplnil celé tyto stránky, a ani se mi do toho moc nechce, protože to stejně každý ví. Byl to skok z cestovatelských prvohor do kosmického věku. Od roku nula, který jsme všichni začínali cestou do Vídně, se společnost z cestovatelského hlediska poměrně rychle rozvrstvila na turisty a cestovatele, včetně jejich různých odrůd, kombinací a mutací. Budoucí turisté začali jezdit počátkem 90. let socialistickými autobusy značky Karosa do Bibione v Itálii, zatímco budoucí cestovatelé v té době postávali u nájezdů na všechny možné západoevropské dálnice se vztyčeným palcem a krosnou plnou lančmítů …
Tento článek je reklamním sdělením agentury Poznejte svět.
Pokud zůstaneme u „škatulkování“, i dnes bychom mohli Čechy cestující do zahraničí zařadit na pomyslné „stupnici dobrodružství“ – na jednom konci této stupnice jsou lidé, pro které je vrcholem cestování poležení u hotelového bazénu v Hurghadě a na druhém konci bychom našli ostřílené dobrodruhy, kteří se jezdí rozptýlit třeba do afghánských hor. Lidé, kteří se svým založením blíží k jednomu z těchto extrémů, mají s cestováním celkem jasno – jedni si vyberou některý z klasických zájezdů, které nabízejí stovky cestovních kanceláří, zatímco ti druzí si za všech okolností poradí sami.
Všem ostatním bychom chtěli nabídnout naše služby. Agentura Poznejte Svět (www.poznejtesvet.cz) patří na českém trhu k průkopníkům v oblasti zajišťování individuálních cest do zahraničí a dovolených na míru. Skutečná dovolená na míru – právě toto slovní spojení asi nejvýstižněji charakterizuje služby, které poskytujeme naším zákazníkům. Dokážeme Vám vybrat, naplánovat a zorganizovat jakoukoliv cestu přesně podle Vašeho individuálního přání, do kteréhokoliv koutu na Zemi. Individuální cestování se ve své podstatě výrazně odlišuje od klasické hromadné turistiky. Jeho prostřednictvím získáte opravdové zážitky na celý život. Na základě našich vlastních zkušeností z cest zejména do zemí Asie a Ameriky (Severní i Latinské) a s využitím velkého množství aktuálních informačních zdrojů nabízíme pomoc jak zkušeným cestovatelům tak i těm, kteří s nezávislým cestováním do exotických zemí zatím příliš zkušeností nemají, ale láká je to.
Individuální cestování, které nabízíme, bývá někdy označováno anglickým termínem „responsible travelling“, čili odpovědné cestování. Jeho podstatou je snaha cestovat s otevřenou myslí, pokusit se s navštívenou zemí sžít (byť jen třeba na dva týdny), respektovat ji a nepůsobit tam jako cizí a rušivý nebo dokonce nepřátelský element.
Pokud se rozhodnete využít našich služeb, Vy sami určíte, jak bude Vaše dovolená vypadat. Individuální cestování může mít řadu podob. Můžeme Vám všechno předem zajistit a vás vést krok za krokem nebo Vám poskytneme jen základní doporučení a informace a ostatní necháme na Vás…
Ať už se rozhodnete jakkoliv, dovolená na míru od nás Vás určitě příjemně překvapí.
{{reklama()}}
Češi patří určitě mezi národy, které milují cestování. Je to možná způsobené také tím, že jsme tak dlouho cestovat nesměli. Sám mám v živé paměti zážitek z léta 1989, kdy jsme jeli s kamarádem na čundr z Prahy na Slovensko s významnou zastávkou ve vinném sklípku ve Znojmě. Do Znojma jsme se svezli místní lokálkou, která jela nedaleko od státní hranice s Rakouskem. Někde v dálce za zadrátovanou hranicí jsme z vlaku uviděli dům, který podle všeho už stál v Rakousku. Nevím, co bych v tu chvíli býval dal za to, abych se mohl podívat alespoň k tomu jednomu pitomému rakouskému baráku a říct si: „Byl jsem v Rakousku.“ To jsme samozřejmě ještě netušili, co bude následovat za pouhých pár měsíců…
Popisovat tu explozi, která v oblasti cestování a turistiky proběhla během následujících dvaceti let a vlastně pokračuje dodnes, nemůžu, protože bych tím zaplnil celé tyto stránky, a ani se mi do toho moc nechce, protože to stejně každý ví. Byl to skok z cestovatelských prvohor do kosmického věku. Od roku nula, který jsme všichni začínali cestou do Vídně, se společnost z cestovatelského hlediska poměrně rychle rozvrstvila na turisty a cestovatele, včetně jejich různých odrůd, kombinací a mutací. Budoucí turisté začali jezdit počátkem 90. let socialistickými autobusy značky Karosa do Bibione v Itálii, zatímco budoucí cestovatelé v té době postávali u nájezdů na všechny možné západoevropské dálnice se vztyčeným palcem a krosnou plnou lančmítů …
Tento článek je reklamním sdělením agentury Poznejte svět.
Pokud zůstaneme u „škatulkování“, i dnes bychom mohli Čechy cestující do zahraničí zařadit na pomyslné „stupnici dobrodružství“ – na jednom konci této stupnice jsou lidé, pro které je vrcholem cestování poležení u hotelového bazénu v Hurghadě a na druhém konci bychom našli ostřílené dobrodruhy, kteří se jezdí rozptýlit třeba do afghánských hor. Lidé, kteří se svým založením blíží k jednomu z těchto extrémů, mají s cestováním celkem jasno – jedni si vyberou některý z klasických zájezdů, které nabízejí stovky cestovních kanceláří, zatímco ti druzí si za všech okolností poradí sami.
Všem ostatním bychom chtěli nabídnout naše služby. Agentura Poznejte Svět (www.poznejtesvet.cz) patří na českém trhu k průkopníkům v oblasti zajišťování individuálních cest do zahraničí a dovolených na míru. Skutečná dovolená na míru – právě toto slovní spojení asi nejvýstižněji charakterizuje služby, které poskytujeme naším zákazníkům. Dokážeme Vám vybrat, naplánovat a zorganizovat jakoukoliv cestu přesně podle Vašeho individuálního přání, do kteréhokoliv koutu na Zemi. Individuální cestování se ve své podstatě výrazně odlišuje od klasické hromadné turistiky. Jeho prostřednictvím získáte opravdové zážitky na celý život. Na základě našich vlastních zkušeností z cest zejména do zemí Asie a Ameriky (Severní i Latinské) a s využitím velkého množství aktuálních informačních zdrojů nabízíme pomoc jak zkušeným cestovatelům tak i těm, kteří s nezávislým cestováním do exotických zemí zatím příliš zkušeností nemají, ale láká je to.
Individuální cestování, které nabízíme, bývá někdy označováno anglickým termínem „responsible travelling“, čili odpovědné cestování. Jeho podstatou je snaha cestovat s otevřenou myslí, pokusit se s navštívenou zemí sžít (byť jen třeba na dva týdny), respektovat ji a nepůsobit tam jako cizí a rušivý nebo dokonce nepřátelský element.
Pokud se rozhodnete využít našich služeb, Vy sami určíte, jak bude Vaše dovolená vypadat. Individuální cestování může mít řadu podob. Můžeme Vám všechno předem zajistit a vás vést krok za krokem nebo Vám poskytneme jen základní doporučení a informace a ostatní necháme na Vás…
Ať už se rozhodnete jakkoliv, dovolená na míru od nás Vás určitě příjemně překvapí.
Byli jste někde daleko? Máte zážitky z exotických zemí a chcete se
o ně podělit? Nabízíme vám možnost přednášky v rámci
CESTOVATELSKÝCH STŘED, které se uskuteční v podzimním semestru
2010.
Byli jste někde daleko? Máte zážitky z exotických zemí a chcete se o ně podělit? Nabízíme vám možnost přednášky v rámci CESTOVATELSKÝCH STŘED, které se uskuteční v podzimním semestru 2010.
{{reklama()}}
Byli jste někde daleko? Máte zážitky z exotických zemí a chcete se o ně podělit? Nabízíme vám možnost přednášky v rámci CESTOVATELSKÝCH STŘED, které se uskuteční v podzimním semestru 2010.
Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie,
čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté
najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na
mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde
rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica
neurčitého veku s európsko-arabským šarmom.
Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie, čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica neurčitého veku s európsko-arabským šarmom. Verte či nie, oplýva premnohými prednosťami a hýrivým pôvabom, z ktorého vykukujú možno aj malé chybičky krásy, no tie k dokonalosti vari aj patria.
Sevilla – kam stúpiš, všade dýcha história
Sevillu založili ešte starí Feničania. Presný dátum nie je podstatný, prekryl ho tok storočí, ktorý tvorí, prekrýva staré novším, niečo nechá prežiť a niečo zas stratiť sa v nenávratne vekov. Feničania boli známi ako skvelí obchodníci, dobre vedeli, čo robia. Z osady, ktorú založili, vyrástol dôležitý riečny prístav, ktorý sa ocitol postupne v rukách Rimanov, Vizigótov, Arabov a napokon kastílskych kráľov, čím sa začala španielska éra v histórii mesta. Najmä bohatstvo emirov berberskej almohadskej dynastie a neskôr riava zlata a iného bohatstva zo zámorských výprav Španielov sa zhmotnili do pozoruhodných historických pamiatok a zaujímavostí mesta. Je príznačné, že práve zo Sevilly v roku 1492 vyplával za objavom Ameriky moreplavec Krištof Kolumbus. Kruh jeho života sa napokon v Seville aj uzavrel. Svoj posledný prístav našiel v chýrnej sevillskej katedrále, Kolumbov náhrobok tvorí skupina štyroch kráľov, ktorí vlastnoručne na pleciach nesú moreplavcovu rakvu. Výrečnejšie už azda ani nejde vyjadriť poctu a vďaku za príspevok k prosperite Španielska. Spomínaná sevillská katedrála, mimochodom rozlohou tretia najväčšia svete, je v určitom zmysle Sevilla v menšom. Katedrála je výsledkom stáročného ľudského snaženia ľudí síce rôznej konfesie no so spoločným znakom- zmyslom pre krásu. Výsledok je zhmotnený do jedinečného pletenca gotickej a arabskej architektúry, obe v tejto jedinečnej symbióze priťahujú denne davy turistov. Vari ani jeden turista, ktorý vkročí do katedrály, neobíde chýrnu Giraldu, mimochodom jeden zo symbolov mesta. Giralda je bývalý minaret, pozostatok pôvodnej almohadskej mešity, okolo ktorej kastílski dobyvatelia Sevilly začali stavať katolícky chrám. Fantastický výhľad z Giraldy do všetkých kútov perly Andalúzie si treba zaslúžiť. Zaslúžiť aj preto, že po náročnej prehliadke skvostov vnútra katedrály, detaily ktorých ľudské oči sotva môžu všetky obsiahnuť, musíte na vrchol veže vyšliapať obklopený hojným počtom turistov po 34 šikmých rovinách. Rovinách a nie schodoch preto, aby sa v minulosti arabskí muezíni mohli niekoľko krát denne dostať na vrchol minaretu na chrbte koňa a zvolávať súkmeňovcov k modlitbe.
Sevilla v minulosti zažila nepochybne mnohé tučné obdobia. No aj vtedy bolo ľudom jasné, že dosiahnutá hospodárska prosperita nie je daná raz navždy. Vari preto si Sevilla už v roku 1503 vybojovala monopol na obchodovanie Španielska s americkými krajinami a kráľovná Izabella Kastílska zriadila dokonca osobitný úrad, aby nad týmto obchodom dozeral. Sídlo mal v Alcazáre, rezidencii berberských Almohadov a od polovice 13. storočia aj kastílskych kráľov. Bohatstvo tečúce do Sevilly muselo byť obrovské, lebo kastílski králi okrem osobitného úradu poverili dozorom nad svojím zámorským obchodom aj zástupkyňu božskej moci, špeciálnu Pannu Máriu. Tá dodnes drží roztiahnutý ochranný plášť na trojkrídľovom oltári v spomínanom úrade nad Krištofom Kolumbom, jeho karavelami a nad Sevillou. Azda je to aj potrebné pri dnešnej 20% nezamestnanosti v Španielsku.
Omnia cum tempore! Aj časom nasýteným zlatom nastal v Španielsku koniec. Zostalo všeličo, napríklad aj dvanásťhranná veža Torre del Oro (Zlatá veža) na brehu Gaudalquivíru. Pravda, už bez zlatých kachličiek na kupole, ktoré spomína legenda. Dnes v Zlatej veži sídli námorné múzeum, do ktorého prúdia najmä školské výpravy. Celkom oprávnene, lebo tu možno vidieť veľa konkrétneho z dejín španielskeho námorníctva, potápania a námorných víťazstiev krajiny. Súčasne sa mladšia generácia môže priučiť k nadhľadu a určitej tolerancii k tomu, čo bolo v minulosti. Na stenách veže vari na najvyššom, treťom poschodí, visia totiž aj portréty z dnešného uhla pohľadu spornejších osobností španielskeho verejného života, napríklad španielskeho diktátora z 20. rokov 20. storočia Prima de Riveru, či admirála Louisa C. Blanca, pravú ruku generála Franka. Našincovi musí napadnúť, aká hara – vara by nastala v obdobnom prípade kdesi v srdci Európy…
Sevilla – mesto univerzít
Sevilla síce dýcha stáročiami, no je zároveň mestom mladým a mladých, čo jej dodáva pestrú a dynamickú krásu. Jej rezervoárom sú mladí ľudia. Ako pôvabné motýle, aké môže stvoriť len Matka príroda, sa náhlia na bicykloch, malých skútroch či verejnými dopravnými prostriedkami všetkými možnými smermi. Niet divu, v Seville sa nachádza nielen množstvo základných a stredných škôl, ale sídlia tu až štyri univerzity, z nich Univerzita Ferdinanda III. je prvou súkromnou univerzitou v Andalúzii. Najväčšia je však Sevillská univerzita s viac ako pätnástimi fakultami, na ktorých študuje približne 70 tisíc študentov. Zrodila sa začiatkom 16. storočia. Rektorát univerzity dnes sídli v zrenovovanej starej tabakovej továrni zo 16. storočia, ktorá spolu s ohnivou cigánskou robotníčkou Carmen inšpirovala Prospera Meriméeho k napísaniu libreta k svetoznámej rovnomennej opere.
Zaujímavá je aj ďalšia sevillská univerzita, ktorá nesie meno peruánsko-španielskeho politika, právnika a spisovateľa Pabla de Olavideho, ktorý významne prispel k reštrukturalizácii mesta Sevilla a Sevillskej univerzity. Univerzita Pabla de Olavideho, na ktorej študuje približne desaťtisíc študentov na obchodnej, právnickej, filozofickej, športovej, polytechnickej fakulte, fakulte spoločenských vied a prírodných vied je najmladšou verejnou vysokou školou v Španielsku. Je aj šiestou najmenšou. Ako naznačuje už meno tútora univerzity, Universidad Pablo de Olavide sa orientuje predovšetkým na kultúrnu a vedeckú spoluprácu s latinskoamerickými univerzitami, no aj s univerzitami v severnej Afrike, Amerike a Ázii.
Univerzita Pabla de Olavide bola založená v roku 1997, v tom istom roku ako aj tri z novších slovenských univerzít, no rozlohou (univerzitný campus sa rozkladá na ploche približne 136 hektárov) a vybavením stoja slovenské príbuzné v hlbokom tieni svojej sevillskej sestry. V univerzitnom areáli sa nachádza približne pätnásť rozľahlých jedno – až trojposchodových budov, ktoré všetky slúžia na výučbu a administráciu. Spojitosť najmä s latinskoamerickým svetom sa premieta aj do skutočnosti, že každá budova nesie meno významnej osobnosti latinskoamerického, prípadne španielskeho sveta aj s krátkym popisom prínosu danej osoby. Univerzita vlastní na naše pomery obrovskú knižnicu s posluchárňou pre takmer tisíc ľudí, je tu šesť študovní, v ktorých študentom slúži na štyridsať počítačov a desať multimediálnych staníc. Študentom je okrem kníh v tlačenej podobe k dispozícii aj 190 tisíc kníh v elektronickej podobe a desaťtisíc elektronických časopisov. Popredné španielske denníky ako El Mundo, ABC a iné dodávajú niekoľkokrát týždenne do areálu univerzity svoje noviny na voľný odber. V priestoroch univerzity je pobočka banky, optika, papiernictvo aj kníhkupectvo, v ňom sme našli okrem kníh španielskych a svetových autorov aj pomerne nové dielo Pavla Kohouta Hviezdna hodina vrahov, avšak dielo žiadneho Slováka. Aj o telo je skvele postarané v dvoch bufetoch a veľkej jedálni vo vnútri, ďalší veľký bufet sa rozkladá v tieni všade prítomných pomarančovníkov apaliem. V univerzitnom areáli sa neustále buduje. Zdá sa, že slnko a mesiac, ktoré má univerzita v svojom znaku, nad touto inštitúciou ešte dlho nezapadnú…
V Seville sa dialo a deje…
Do tváre mesta vryli v novšej histórii nezmazateľné stopy najmä dve podujatia: Iberskoamerická výstava v roku 1929 a svetová výstava Expo´ 92. Iberskoamerickou výstavou Sevilla ako predstaviteľka Andalúzie demonštrovala spätosť Španielska s latinskoamerickým svetom, Expom 92 sa Sevilla otvorila celému svetu. Prvé spomínané podujatie zanechalo užitočné plody – veľa krásnych zariadení, ktoré ľudia doteraz navštevujú a využívajú. Azda najkrajšou budovou Iberskoamerickej výstavy je Španielsky pavilón na Španielskom námestí. Je postavený do polkruhu, v spodnej časti sa každá španielska provincia predstavuje obrazom zo svojich dejín, ktorý je umne vytvorený z prekrásne maľovaných obkladačiek –azulejos, pozostatok arabskej remeselnej zručnosti. V hornej časti paláca za arkádami sa nachádzajú rôzne úrady, na otvorenej chodbe výreční a hluční obchodníci so všeličím, napríklad s pestrofarebnými vejármi, obrazmi a kastanetami a s vaším časom, lebo keď zacítia príležitosť, sú vás schopní zadržať na ľubovoľne dlhú dobu, kým niečo nekúpite. Súčasťou Iberskoamerickej výstavy boli aj pavilóny krajín, v ktorých sú dnes veľvyslanectvá alebo rôzne kultúrne ustanovizne. Jeden z najkrajších a najmä každému prístupný pozostatok výstavy je Park Márie Lujzy. Sestra kráľovnej Izabely II. darovala Seville tento zelený raj s vodnými bazénmi a fontánami pri príležitosti výstavy, jej skromná medenkou pokrytá socha stojí v jednom zo skvele udržiavaných zákutí parku. Veľa návštevníkov, najmä však školské skupiny, pravidelne postoja nielen pri sediacej soche donátorky, no napríklad aj pri súsoší alegórie lásky. Súsošiu dominuje významný španielsky básnik 19. storočia Gustavo Adolfo Bécquer, veď práve on sa väčšinu svojho krátkeho života doslova brodil zákutiami lásky v osobnom aj poetickom živote. Je takmer isté, že žiaci si pri spomienke na trefné súsošie a na návštevu tohto skvelého parku aj po rokoch spomenú na významného zakladateľa modernej španielskej lyriky.
V porovnaní s Iberskoamerickou výstavou z roku 1929 svetová výstava Expo´92, ktorej mottom bolo 500. výročie objavenia Ameriky, napomohla síce k zlepšeniu infraštruktúry mesta, veď sa postavilo až sedem nových mostov ponad Guadalquivír a zriadila sa vysokorýchlostná železnica do Madridu, no na druhej strane po výstave zostala dnes akási stavebno-duchovná polospúšť. Na pôvodnom výstavisku sa dnes okrem zopár zamestnancov ponajviac bezpečnostných firiem preháňajú najviac vari duchovia Expa. No sotva duchovia priviedli to, čo zostalo z Expa, do takého stavu, v akom je dnes. Na každom druhom kroku na človeka zíza niečo pokazené, vytrhnuté, rozbité či zarastené burinou. Je to tak, či ide o nástennú keramickú mozaiku čílskeho surrealistu Roberta Mattu či sochu Brita Anisha Kapoora a Davida Connora Ticho alebo schátralú maľbu na dreve ukrajinského umelca Ilju Kabakova Žena s modrým tanierom. Mimochodom, tanier žene vraj ukradli ešte pred oficiálnym otvorením výstavy. Za šesť mesiacov trvania Expa´92 Sevillu navštívilo pätnásť miliónov návštevníkov, približne toľko zavítalo aj na výstavu. Dnes možno ešte zvedavých na areál počítať na prstoch rúk.
No zvyšky po svetovej výstave sú azda jediná škvrnka na tvári Sevilly, hoci iste aj toto mesto sa pasuje so svojimi problémami, ktoré turista na prvý pohľad nezbadá. Tie vari neprekryje ani omamná vôňa všadeprítomných pomarančovníkov, ktoré sú za kvetu obsypané bielou záplavou ako nevesta, ale plody majú kyslé a horké ako niekedy život. No jednako, kto raz navštívil Sevillu, nielenže spozná, čo je zázrak, ale spomienky na túto hrdú baštu Andalúzie ho už nikdy neopustia. Iste je to spôsobené aj nápaditým rébusom, NO8DO, s ktorým sa v Seville človek stretne vari na každom kroku: na poklopoch kanalizácie, autobusoch, pomníkoch, taxíkoch. Je to výrok kastílskeho kráľa Alfonz X. Múdreho v kombinácii písaného a vysloveného, keď sa ho obyvatelia Sevilly zastali proti synovi bažiacemu po moci. Alfonz X. mal vtedy vyhlási: No madeja do, čo značí: Neopustila ma, Sevilla ma neopustila. Naozaj, vstúpte hoci len raz do Sevilly a toto mesto budete ešte dlho nosiť v hlave aj v srdci.
Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie, čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica neurčitého veku s európsko-arabským šarmom. Verte či nie, oplýva premnohými prednosťami a hýrivým pôvabom, z ktorého vykukujú možno aj malé chybičky krásy, no tie k dokonalosti vari aj patria.
Sevilla – kam stúpiš, všade dýcha história
Sevillu založili ešte starí Feničania. Presný dátum nie je podstatný, prekryl ho tok storočí, ktorý tvorí, prekrýva staré novším, niečo nechá prežiť a niečo zas stratiť sa v nenávratne vekov. Feničania boli známi ako skvelí obchodníci, dobre vedeli, čo robia. Z osady, ktorú založili, vyrástol dôležitý riečny prístav, ktorý sa ocitol postupne v rukách Rimanov, Vizigótov, Arabov a napokon kastílskych kráľov, čím sa začala španielska éra v histórii mesta. Najmä bohatstvo emirov berberskej almohadskej dynastie a neskôr riava zlata a iného bohatstva zo zámorských výprav Španielov sa zhmotnili do pozoruhodných historických pamiatok a zaujímavostí mesta. Je príznačné, že práve zo Sevilly v roku 1492 vyplával za objavom Ameriky moreplavec Krištof Kolumbus. Kruh jeho života sa napokon v Seville aj uzavrel. Svoj posledný prístav našiel v chýrnej sevillskej katedrále, Kolumbov náhrobok tvorí skupina štyroch kráľov, ktorí vlastnoručne na pleciach nesú moreplavcovu rakvu. Výrečnejšie už azda ani nejde vyjadriť poctu a vďaku za príspevok k prosperite Španielska. Spomínaná sevillská katedrála, mimochodom rozlohou tretia najväčšia svete, je v určitom zmysle Sevilla v menšom. Katedrála je výsledkom stáročného ľudského snaženia ľudí síce rôznej konfesie no so spoločným znakom- zmyslom pre krásu. Výsledok je zhmotnený do jedinečného pletenca gotickej a arabskej architektúry, obe v tejto jedinečnej symbióze priťahujú denne davy turistov. Vari ani jeden turista, ktorý vkročí do katedrály, neobíde chýrnu Giraldu, mimochodom jeden zo symbolov mesta. Giralda je bývalý minaret, pozostatok pôvodnej almohadskej mešity, okolo ktorej kastílski dobyvatelia Sevilly začali stavať katolícky chrám. Fantastický výhľad z Giraldy do všetkých kútov perly Andalúzie si treba zaslúžiť. Zaslúžiť aj preto, že po náročnej prehliadke skvostov vnútra katedrály, detaily ktorých ľudské oči sotva môžu všetky obsiahnuť, musíte na vrchol veže vyšliapať obklopený hojným počtom turistov po 34 šikmých rovinách. Rovinách a nie schodoch preto, aby sa v minulosti arabskí muezíni mohli niekoľko krát denne dostať na vrchol minaretu na chrbte koňa a zvolávať súkmeňovcov k modlitbe.
Sevilla v minulosti zažila nepochybne mnohé tučné obdobia. No aj vtedy bolo ľudom jasné, že dosiahnutá hospodárska prosperita nie je daná raz navždy. Vari preto si Sevilla už v roku 1503 vybojovala monopol na obchodovanie Španielska s americkými krajinami a kráľovná Izabella Kastílska zriadila dokonca osobitný úrad, aby nad týmto obchodom dozeral. Sídlo mal v Alcazáre, rezidencii berberských Almohadov a od polovice 13. storočia aj kastílskych kráľov. Bohatstvo tečúce do Sevilly muselo byť obrovské, lebo kastílski králi okrem osobitného úradu poverili dozorom nad svojím zámorským obchodom aj zástupkyňu božskej moci, špeciálnu Pannu Máriu. Tá dodnes drží roztiahnutý ochranný plášť na trojkrídľovom oltári v spomínanom úrade nad Krištofom Kolumbom, jeho karavelami a nad Sevillou. Azda je to aj potrebné pri dnešnej 20% nezamestnanosti v Španielsku.
Omnia cum tempore! Aj časom nasýteným zlatom nastal v Španielsku koniec. Zostalo všeličo, napríklad aj dvanásťhranná veža Torre del Oro (Zlatá veža) na brehu Gaudalquivíru. Pravda, už bez zlatých kachličiek na kupole, ktoré spomína legenda. Dnes v Zlatej veži sídli námorné múzeum, do ktorého prúdia najmä školské výpravy. Celkom oprávnene, lebo tu možno vidieť veľa konkrétneho z dejín španielskeho námorníctva, potápania a námorných víťazstiev krajiny. Súčasne sa mladšia generácia môže priučiť k nadhľadu a určitej tolerancii k tomu, čo bolo v minulosti. Na stenách veže vari na najvyššom, treťom poschodí, visia totiž aj portréty z dnešného uhla pohľadu spornejších osobností španielskeho verejného života, napríklad španielskeho diktátora z 20. rokov 20. storočia Prima de Riveru, či admirála Louisa C. Blanca, pravú ruku generála Franka. Našincovi musí napadnúť, aká hara – vara by nastala v obdobnom prípade kdesi v srdci Európy…
Sevilla – mesto univerzít
Sevilla síce dýcha stáročiami, no je zároveň mestom mladým a mladých, čo jej dodáva pestrú a dynamickú krásu. Jej rezervoárom sú mladí ľudia. Ako pôvabné motýle, aké môže stvoriť len Matka príroda, sa náhlia na bicykloch, malých skútroch či verejnými dopravnými prostriedkami všetkými možnými smermi. Niet divu, v Seville sa nachádza nielen množstvo základných a stredných škôl, ale sídlia tu až štyri univerzity, z nich Univerzita Ferdinanda III. je prvou súkromnou univerzitou v Andalúzii. Najväčšia je však Sevillská univerzita s viac ako pätnástimi fakultami, na ktorých študuje približne 70 tisíc študentov. Zrodila sa začiatkom 16. storočia. Rektorát univerzity dnes sídli v zrenovovanej starej tabakovej továrni zo 16. storočia, ktorá spolu s ohnivou cigánskou robotníčkou Carmen inšpirovala Prospera Meriméeho k napísaniu libreta k svetoznámej rovnomennej opere.
Zaujímavá je aj ďalšia sevillská univerzita, ktorá nesie meno peruánsko-španielskeho politika, právnika a spisovateľa Pabla de Olavideho, ktorý významne prispel k reštrukturalizácii mesta Sevilla a Sevillskej univerzity. Univerzita Pabla de Olavideho, na ktorej študuje približne desaťtisíc študentov na obchodnej, právnickej, filozofickej, športovej, polytechnickej fakulte, fakulte spoločenských vied a prírodných vied je najmladšou verejnou vysokou školou v Španielsku. Je aj šiestou najmenšou. Ako naznačuje už meno tútora univerzity, Universidad Pablo de Olavide sa orientuje predovšetkým na kultúrnu a vedeckú spoluprácu s latinskoamerickými univerzitami, no aj s univerzitami v severnej Afrike, Amerike a Ázii.
Univerzita Pabla de Olavide bola založená v roku 1997, v tom istom roku ako aj tri z novších slovenských univerzít, no rozlohou (univerzitný campus sa rozkladá na ploche približne 136 hektárov) a vybavením stoja slovenské príbuzné v hlbokom tieni svojej sevillskej sestry. V univerzitnom areáli sa nachádza približne pätnásť rozľahlých jedno – až trojposchodových budov, ktoré všetky slúžia na výučbu a administráciu. Spojitosť najmä s latinskoamerickým svetom sa premieta aj do skutočnosti, že každá budova nesie meno významnej osobnosti latinskoamerického, prípadne španielskeho sveta aj s krátkym popisom prínosu danej osoby. Univerzita vlastní na naše pomery obrovskú knižnicu s posluchárňou pre takmer tisíc ľudí, je tu šesť študovní, v ktorých študentom slúži na štyridsať počítačov a desať multimediálnych staníc. Študentom je okrem kníh v tlačenej podobe k dispozícii aj 190 tisíc kníh v elektronickej podobe a desaťtisíc elektronických časopisov. Popredné španielske denníky ako El Mundo, ABC a iné dodávajú niekoľkokrát týždenne do areálu univerzity svoje noviny na voľný odber. V priestoroch univerzity je pobočka banky, optika, papiernictvo aj kníhkupectvo, v ňom sme našli okrem kníh španielskych a svetových autorov aj pomerne nové dielo Pavla Kohouta Hviezdna hodina vrahov, avšak dielo žiadneho Slováka. Aj o telo je skvele postarané v dvoch bufetoch a veľkej jedálni vo vnútri, ďalší veľký bufet sa rozkladá v tieni všade prítomných pomarančovníkov apaliem. V univerzitnom areáli sa neustále buduje. Zdá sa, že slnko a mesiac, ktoré má univerzita v svojom znaku, nad touto inštitúciou ešte dlho nezapadnú…
V Seville sa dialo a deje…
Do tváre mesta vryli v novšej histórii nezmazateľné stopy najmä dve podujatia: Iberskoamerická výstava v roku 1929 a svetová výstava Expo´ 92. Iberskoamerickou výstavou Sevilla ako predstaviteľka Andalúzie demonštrovala spätosť Španielska s latinskoamerickým svetom, Expom 92 sa Sevilla otvorila celému svetu. Prvé spomínané podujatie zanechalo užitočné plody – veľa krásnych zariadení, ktoré ľudia doteraz navštevujú a využívajú. Azda najkrajšou budovou Iberskoamerickej výstavy je Španielsky pavilón na Španielskom námestí. Je postavený do polkruhu, v spodnej časti sa každá španielska provincia predstavuje obrazom zo svojich dejín, ktorý je umne vytvorený z prekrásne maľovaných obkladačiek –azulejos, pozostatok arabskej remeselnej zručnosti. V hornej časti paláca za arkádami sa nachádzajú rôzne úrady, na otvorenej chodbe výreční a hluční obchodníci so všeličím, napríklad s pestrofarebnými vejármi, obrazmi a kastanetami a s vaším časom, lebo keď zacítia príležitosť, sú vás schopní zadržať na ľubovoľne dlhú dobu, kým niečo nekúpite. Súčasťou Iberskoamerickej výstavy boli aj pavilóny krajín, v ktorých sú dnes veľvyslanectvá alebo rôzne kultúrne ustanovizne. Jeden z najkrajších a najmä každému prístupný pozostatok výstavy je Park Márie Lujzy. Sestra kráľovnej Izabely II. darovala Seville tento zelený raj s vodnými bazénmi a fontánami pri príležitosti výstavy, jej skromná medenkou pokrytá socha stojí v jednom zo skvele udržiavaných zákutí parku. Veľa návštevníkov, najmä však školské skupiny, pravidelne postoja nielen pri sediacej soche donátorky, no napríklad aj pri súsoší alegórie lásky. Súsošiu dominuje významný španielsky básnik 19. storočia Gustavo Adolfo Bécquer, veď práve on sa väčšinu svojho krátkeho života doslova brodil zákutiami lásky v osobnom aj poetickom živote. Je takmer isté, že žiaci si pri spomienke na trefné súsošie a na návštevu tohto skvelého parku aj po rokoch spomenú na významného zakladateľa modernej španielskej lyriky.
V porovnaní s Iberskoamerickou výstavou z roku 1929 svetová výstava Expo´92, ktorej mottom bolo 500. výročie objavenia Ameriky, napomohla síce k zlepšeniu infraštruktúry mesta, veď sa postavilo až sedem nových mostov ponad Guadalquivír a zriadila sa vysokorýchlostná železnica do Madridu, no na druhej strane po výstave zostala dnes akási stavebno-duchovná polospúšť. Na pôvodnom výstavisku sa dnes okrem zopár zamestnancov ponajviac bezpečnostných firiem preháňajú najviac vari duchovia Expa. No sotva duchovia priviedli to, čo zostalo z Expa, do takého stavu, v akom je dnes. Na každom druhom kroku na človeka zíza niečo pokazené, vytrhnuté, rozbité či zarastené burinou. Je to tak, či ide o nástennú keramickú mozaiku čílskeho surrealistu Roberta Mattu či sochu Brita Anisha Kapoora a Davida Connora Ticho alebo schátralú maľbu na dreve ukrajinského umelca Ilju Kabakova Žena s modrým tanierom. Mimochodom, tanier žene vraj ukradli ešte pred oficiálnym otvorením výstavy. Za šesť mesiacov trvania Expa´92 Sevillu navštívilo pätnásť miliónov návštevníkov, približne toľko zavítalo aj na výstavu. Dnes možno ešte zvedavých na areál počítať na prstoch rúk.
No zvyšky po svetovej výstave sú azda jediná škvrnka na tvári Sevilly, hoci iste aj toto mesto sa pasuje so svojimi problémami, ktoré turista na prvý pohľad nezbadá. Tie vari neprekryje ani omamná vôňa všadeprítomných pomarančovníkov, ktoré sú za kvetu obsypané bielou záplavou ako nevesta, ale plody majú kyslé a horké ako niekedy život. No jednako, kto raz navštívil Sevillu, nielenže spozná, čo je zázrak, ale spomienky na túto hrdú baštu Andalúzie ho už nikdy neopustia. Iste je to spôsobené aj nápaditým rébusom, NO8DO, s ktorým sa v Seville človek stretne vari na každom kroku: na poklopoch kanalizácie, autobusoch, pomníkoch, taxíkoch. Je to výrok kastílskeho kráľa Alfonz X. Múdreho v kombinácii písaného a vysloveného, keď sa ho obyvatelia Sevilly zastali proti synovi bažiacemu po moci. Alfonz X. mal vtedy vyhlási: No madeja do, čo značí: Neopustila ma, Sevilla ma neopustila. Naozaj, vstúpte hoci len raz do Sevilly a toto mesto budete ešte dlho nosiť v hlave aj v srdci.
V červnu byla vydána nová verze Cyklotras 2.20, počítačového
programu pro plánování a evidenci tras. Přináší lepší spojování a
rozpojování oblastí, aktualizace map přímo z programu, označení
startu a směru trasy v mapě, změny ve vykreslování mapy, širší
možnosti exportu a importu stop z GPS a další novinky.
V červnu byla vydána nová verze Cyklotras 2.20, počítačového programu pro plánování a evidenci tras. Přináší lepší spojování a rozpojování oblastí, aktualizace map přímo z programu, označení startu a směru trasy v mapě, změny ve vykreslování mapy, širší možnosti exportu a importu stop z GPS a další novinky.
Cyklotrasy jsou počítačový program určený pro stolní počítače, notebooky či netbooky s operačním systémem Windows. V současné době obsahují 70 českých, 25 slovenských a 4 zahraniční mapy. Cyklotrasy dokáží hledat trasu po všech cestách, které jsou zakresleny v mapách, včetně cest pěších, lesních, polních, horských a vozových. Poklepáním do mapy můžete do trasy přidat libovolné křížení cest nebo pěšin. Hledání trasy se dá ovlivnit nastavením povolených cest, povoleného značení, preferencí trasy nejkratší, nejméně nebo nejvíce terénní, nejméně nebo nejvíce do kopců, preferencí turistického nebo cyklistického značení. Síla preference se dá nastavit.
Cyklotrasy během vytváření trasy okamžitě zobrazují výškový profil, ve kterém jsou vidět názvy míst, cyklistické značení, turistické značení a druhy cest. Okamžitě se také zobrazují statistické údaje o trase, jako délka, převýšení, název nejvyššího a nejnižšího místa, maximální sklon nahoru a dolů nebo zastoupení jednotlivých druhů cest v trase. Z itineráře trasy lze vyčíst poznámky k místům a cestám, nadmořské výšky, délky jednotlivých úseků nebo zobrazit fotografie vybraných míst. Hotovou trasu můžeme uložit, vytisknout, exportovat do obrázku, udělat z ní automaticky webovou stránku, exportovat do souboru vhodného pro navigaci (formáty GPX, KML, KMZ a PLT) nebo poslat přímo do veřejného deníku http://denik.klenot.cz.
Cyklotrasy dokáží zobrazovat body a stopy ze souborů z GPS, jich výškové profily, statistické údaje, ukládat je v jiném formátu, upravovat, tisknout nebo vytvářet z nich webové stránky. V mapách se dají též prohlížet a slučovat soubory skrýší z geocachingu (formáty GPX nebo LOC). Vaše projeté trasy můžete evidovat v osobním cyklistickém deníku, včetně záznamů o datu a čase, počasí, větru, průměrné a maximální rychlosti, vydané energii, frekvenci šlapání, srdečním tepu nebo jakékoli další poznámce. K výletům z deníku dokáže program vytvořit statistiku včetně grafů za jednotlivá období. Evidovat se v Cyklotrasách dají také servisní zásahy na kole. Jednotlivé mapy se dají přímo v programu upravovat. Ke každé mapě je připraveno několik hotových tras.
V nové verzi 2.20 bylo zlepšeno spojování více map dohromady. Zavedeno bylo také rozpojování map. Mapy se nyní aktualizují přímo z programu. Na začátku trasy se v mapě nově zobrazuje šipka, která určuje směr trasy. Při exportu mapy do obrázku nebo webové stránky se dá nyní nastavit okraj mapy. Byla rozšířena podpora navigačních formátů GPX, PLT, KML a KMZ v exportu trasy, importu stopy, v deníku výletů a při generování webových stránek. Mapy v programu dostaly nové barvy, jinak se nyní vykresluje také značení. Od vydání minulé verze Cyklotras přibyly slovenské mapy Malá Fatra, Stredné Považie, Kysuce a Javorníky a rakouská mapa Solná komora. Znovu byla vytvořena mapa Lounska a desítky map byly aktualizovány.
Cyklotrasy se dají volně stáhnout z webu www.cyklotrasy.info , jediným omezením dostupné verze je opisování čísla během práce s programem. Pokud se uživatel rozhodne nějaké mapy registrovat, zmizí při práci s nimi také opisování čísla. Cena registrace programu na prohlížení map je 189,– Kč, cena jednotlivých map 89,– Kč. Při větším množství zakoupených map jsou zavedeny slevy až do výše 50%. Aktualizace registrovaných i neregistrovaných map jsou dostupné zdarma. Výstupy z Cyklotras, jako jsou mapy, profily, generované webové stránky nebo soubory pro navigace, je možno s uvedením zdroje volně šířit po internetu.
V červnu byla vydána nová verze Cyklotras 2.20, počítačového programu pro plánování a evidenci tras. Přináší lepší spojování a rozpojování oblastí, aktualizace map přímo z programu, označení startu a směru trasy v mapě, změny ve vykreslování mapy, širší možnosti exportu a importu stop z GPS a další novinky.
Cyklotrasy jsou počítačový program určený pro stolní počítače, notebooky či netbooky s operačním systémem Windows. V současné době obsahují 70 českých, 25 slovenských a 4 zahraniční mapy. Cyklotrasy dokáží hledat trasu po všech cestách, které jsou zakresleny v mapách, včetně cest pěších, lesních, polních, horských a vozových. Poklepáním do mapy můžete do trasy přidat libovolné křížení cest nebo pěšin. Hledání trasy se dá ovlivnit nastavením povolených cest, povoleného značení, preferencí trasy nejkratší, nejméně nebo nejvíce terénní, nejméně nebo nejvíce do kopců, preferencí turistického nebo cyklistického značení. Síla preference se dá nastavit.
Cyklotrasy během vytváření trasy okamžitě zobrazují výškový profil, ve kterém jsou vidět názvy míst, cyklistické značení, turistické značení a druhy cest. Okamžitě se také zobrazují statistické údaje o trase, jako délka, převýšení, název nejvyššího a nejnižšího místa, maximální sklon nahoru a dolů nebo zastoupení jednotlivých druhů cest v trase. Z itineráře trasy lze vyčíst poznámky k místům a cestám, nadmořské výšky, délky jednotlivých úseků nebo zobrazit fotografie vybraných míst. Hotovou trasu můžeme uložit, vytisknout, exportovat do obrázku, udělat z ní automaticky webovou stránku, exportovat do souboru vhodného pro navigaci (formáty GPX, KML, KMZ a PLT) nebo poslat přímo do veřejného deníku http://denik.klenot.cz.
Cyklotrasy dokáží zobrazovat body a stopy ze souborů z GPS, jich výškové profily, statistické údaje, ukládat je v jiném formátu, upravovat, tisknout nebo vytvářet z nich webové stránky. V mapách se dají též prohlížet a slučovat soubory skrýší z geocachingu (formáty GPX nebo LOC). Vaše projeté trasy můžete evidovat v osobním cyklistickém deníku, včetně záznamů o datu a čase, počasí, větru, průměrné a maximální rychlosti, vydané energii, frekvenci šlapání, srdečním tepu nebo jakékoli další poznámce. K výletům z deníku dokáže program vytvořit statistiku včetně grafů za jednotlivá období. Evidovat se v Cyklotrasách dají také servisní zásahy na kole. Jednotlivé mapy se dají přímo v programu upravovat. Ke každé mapě je připraveno několik hotových tras.
V nové verzi 2.20 bylo zlepšeno spojování více map dohromady. Zavedeno bylo také rozpojování map. Mapy se nyní aktualizují přímo z programu. Na začátku trasy se v mapě nově zobrazuje šipka, která určuje směr trasy. Při exportu mapy do obrázku nebo webové stránky se dá nyní nastavit okraj mapy. Byla rozšířena podpora navigačních formátů GPX, PLT, KML a KMZ v exportu trasy, importu stopy, v deníku výletů a při generování webových stránek. Mapy v programu dostaly nové barvy, jinak se nyní vykresluje také značení. Od vydání minulé verze Cyklotras přibyly slovenské mapy Malá Fatra, Stredné Považie, Kysuce a Javorníky a rakouská mapa Solná komora. Znovu byla vytvořena mapa Lounska a desítky map byly aktualizovány.
Cyklotrasy se dají volně stáhnout z webu www.cyklotrasy.info , jediným omezením dostupné verze je opisování čísla během práce s programem. Pokud se uživatel rozhodne nějaké mapy registrovat, zmizí při práci s nimi také opisování čísla. Cena registrace programu na prohlížení map je 189,– Kč, cena jednotlivých map 89,– Kč. Při větším množství zakoupených map jsou zavedeny slevy až do výše 50%. Aktualizace registrovaných i neregistrovaných map jsou dostupné zdarma. Výstupy z Cyklotras, jako jsou mapy, profily, generované webové stránky nebo soubory pro navigace, je možno s uvedením zdroje volně šířit po internetu.
Tradiční tavba železa u rudického Větřáku bude letos
v novém. Kromě tavby železa ve slovanské peci a ukázce práce kováře
přibudou ukázky dalších činností spojených s kovem, sklem a
keramikou. Hlavní program 14. ročníku začne již v sobotu 3. července
2010.
Tradiční tavba železa u rudického Větřáku bude letos v novém. Kromě tavby železa ve slovanské peci a ukázce práce kováře přibudou ukázky dalších činností spojených s kovem, sklem a keramikou. Hlavní program 14. ročníku Slavností železa začne v sobotu 3. července 2010 od 10. hod. v zahradě u větrného mlýna v Rudici u Blanska.
{{reklama()}}
Mezi nové atrakce patří ukázky tavby bronzu a dalšího zpracování kovů z keltského období našich dějin. Kromě toho keltové se sdružení Bacrie připraví ochutnávku starých plodin a potravin z pravěké kuchyně, včetně dobového piva. Z keltské osady ISARNO opět přijedou válečníci, kteří předvedou bojové ukázky a napojí všechny medovinou.
Aktivní návštěvníci se budou moci zapojit do výroby keramiky, skleněných perliček a jednoduchých šperků. Zejména pro děti (v jakémkoliv věku) bude připravena lukostřelba, hod oštěpem a také možnost projížďky na monoxylonu (člunu vydlabaném z jednoho kmene). Během slavností bude možné si zakoupit i místní výrobky z Moravského krasu a samozřejmě i občerstvení.
Tým archeologa Petra Kose připravil experimentální pálení vápna v historické peci, která je součástí rudického Geoparku. Pálení vápna bude probíhat od sobotního dopoledne, zhruba do nedělního oběda. Po skončení tohoto výpalu vápna z místního vápence ale program neskončí.
Na Slavnosti železa letos poprvé naváže několikadenní řemeslný workshop pro zájemce o řemesla, živou historii a archeologii. Během workshopu se jeho účastníci seznámí s historií dobývání železa v Moravském krasu a tradičními řemesly, která si budou moci vyzkoušet. Navštíví také atraktivní místa v okolí Rudice (NS Rudické doly), tajemnou jeskyni Býčí skála, expozici Technického muzea v Josefově (Starou huť) a výstavu „Moravský kras známý a neznámý“ v Moravském zemském muzeu v Brně, vše s odborným výkladem.
Zájemci o historii, archeologii, ale i obyvatelé a víkendoví návštěvníci Rudice se mohou zúčastnit celého workshopu, nebo jen jednotlivých aktivit.
Slavnosti železa a řemeslný workshop mají nové internetové stránky www.slavnostizeleza.cz, kde se dozvíte podrobné informace. Novinky také naleznete na Facebooku
Akci pořádá Obec Rudice společně s občanským sdružením Větřák. Na akci se dále podílejí občanské sdružení Bacrie, Keltský skanzen ISARNO Letovice, Technické muzem v Brně, MAS Moravský kras, TOM Nová země a Cestovatel.cz.
Tradiční tavba železa u rudického Větřáku bude letos v novém. Kromě tavby železa ve slovanské peci a ukázce práce kováře přibudou ukázky dalších činností spojených s kovem, sklem a keramikou. Hlavní program 14. ročníku Slavností železa začne v sobotu 3. července 2010 od 10. hod. v zahradě u větrného mlýna v Rudici u Blanska.
{{reklama()}}
Mezi nové atrakce patří ukázky tavby bronzu a dalšího zpracování kovů z keltského období našich dějin. Kromě toho keltové se sdružení Bacrie připraví ochutnávku starých plodin a potravin z pravěké kuchyně, včetně dobového piva. Z keltské osady ISARNO opět přijedou válečníci, kteří předvedou bojové ukázky a napojí všechny medovinou.
Aktivní návštěvníci se budou moci zapojit do výroby keramiky, skleněných perliček a jednoduchých šperků. Zejména pro děti (v jakémkoliv věku) bude připravena lukostřelba, hod oštěpem a také možnost projížďky na monoxylonu (člunu vydlabaném z jednoho kmene). Během slavností bude možné si zakoupit i místní výrobky z Moravského krasu a samozřejmě i občerstvení.
Tým archeologa Petra Kose připravil experimentální pálení vápna v historické peci, která je součástí rudického Geoparku. Pálení vápna bude probíhat od sobotního dopoledne, zhruba do nedělního oběda. Po skončení tohoto výpalu vápna z místního vápence ale program neskončí.
Na Slavnosti železa letos poprvé naváže několikadenní řemeslný workshop pro zájemce o řemesla, živou historii a archeologii. Během workshopu se jeho účastníci seznámí s historií dobývání železa v Moravském krasu a tradičními řemesly, která si budou moci vyzkoušet. Navštíví také atraktivní místa v okolí Rudice (NS Rudické doly), tajemnou jeskyni Býčí skála, expozici Technického muzea v Josefově (Starou huť) a výstavu „Moravský kras známý a neznámý“ v Moravském zemském muzeu v Brně, vše s odborným výkladem.
Zájemci o historii, archeologii, ale i obyvatelé a víkendoví návštěvníci Rudice se mohou zúčastnit celého workshopu, nebo jen jednotlivých aktivit.
Slavnosti železa a řemeslný workshop mají nové internetové stránky www.slavnostizeleza.cz, kde se dozvíte podrobné informace. Novinky také naleznete na Facebooku
Akci pořádá Obec Rudice společně s občanským sdružením Větřák. Na akci se dále podílejí občanské sdružení Bacrie, Keltský skanzen ISARNO Letovice, Technické muzem v Brně, MAS Moravský kras, TOM Nová země a Cestovatel.cz.
Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého
hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně
oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten
nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích
se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach,
přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa.
Opuštěná divočina
Z divoké a středověké Etiopie zadní západní cestou kolem jezera Turkána překračujeme legální avšak neoficiální hranice kousek za vesnicí Omorate na východním břehu řeky Omo. Původně jsme měli v plánu navštívit západní stranu řeky, ale most, který se tam buduje již spoustu let, není stále dokončen a asi ani dlouho dokončen nebude. A objíždět to zpět přes Arba Minch kamsi k Jimce se nám nechce. Špatnou cestou tolik kilometrů, ne, ne! V malém domku dostáváme razítka do pasů a vyjíždíme do vyprahlé krajiny, kde po spousty desítek kilometrů nenajdete ani živáčka, jen písek, suchá křoviska, vyschlá koryta řek a kamení. Letos je větší sucho, než v posledních letech. A to napětí je znát i mezi jednotlivými kmeny. Krajina působí opuštěně, nepotkáváme ani divokou a ani domácí zvěř, občas někde opuštěnou vesnice kmene Turkana, někde velbloudy. Velký úsek cesty byla kamenitá měsíční krajina, kde fičí pěkný vítr. Nejhorší oblastí je krajina po obvodu národního parku Sibiloi, skrz niž se dostáváme do prvního městečka North Horr, no městečka, spíš do první osady a tam začalo dobrodružství – hon za naftou, část první. Vyhráváme, naftu nám prodává na misii a my můžeme pokračovat po již zmapované cestě přes Baragoi do slavného pravého keňského města Maralal.
Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach, přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa – trojúhelníková taštička plněná buď mletým kozím či hovězím masem či čočkou. Ovšem koupit si, kromě veškerých normálních věcí, můžete i tradiční nůž určený k obřízce ženy i muže, pro ženy, respektive dívky je nůž trochu jiného tvaru než pro chlapce. Hodně připomíná špachtle, podivné, přebíhá nám mráz po zádech. Například neobřezanou ženu by nikdo nechtěl. Ženy musí být obřezané, neboť se muži obávají, že pokud budou mít sex s neobřezanou ženou, stanou se impotentní a pokud by žena klitoris měla, měla by ze sexu jiný pocit a mohla by mít zájem o jiného muže. Na trhu se můžete i docela slušně obléknout do secondového oblečení s cedulkou Červeného kříže, které tam prodává například baculatá Němka provdaná za válečníka kmene Samburu.
Pokračujeme na jih. Krátkou zastávku volíme v soukromé rezervaci Mugie v centru Keni, safari bylo krátké, ale hned ze začátku se nám daří zahlédnout nosorožce tuponosého a hnedle s mládětem, trochu si s námi hrají na schovávanou, při projížďce parkem se nám daří jen ve velké dálce zaregistrovat slony, žirafy a zebry Grévyho, po lvech ani památka. Opouštíme park a nyní již trochu zelenější oblastní se vydáváme k jezeru, které se rozlévá do třech zemí a překrývá tak trojúhelníkové hranice Ugandy, Keni a Tanzánie – Viktoriino jezero. Zhruba 68 tisíc km2 velké jezero bylo pojmenováno Britem Spekem po královně Viktorii.
České korálky zdobí Keňské ženy
V Keni žije několik kmenů Kikuyu, Pokot, Rendill, Orma, Kamba a další, spousty jich jsou k nerozeznání, neboť tradiční oblečení vyměnili za evropské rifle a košile či trika. Turkana a Samburu a k nim velice příbuzní Maasajové jsou hrdí na to, z jakého kmene pochází, stále se drží svých tradic i v oblečení. Jejich mohutné ozdoby, kruhy, náramky a náušnice zdobí zbytek těla, jež není pokryt látkou převážně červené možno i fialové barvy. Mimo jiné korálky, které používají k výrobě svých šperků, pocházejí z České republiky.
Asfaltová silnice nás svádí okolo jezera dolů k tanzanským hranicím a podél nich se stáčíme polní cestou k parku Maasai Mara (neboli Maasajská dekorace). Je po vydatném dešti a tak je i cesta samá louže a bláto, oranžová hlína nasáklá vodou zdobí naše auto až po střechu, do toho začíná opět pěkně pršet. Kolemjdoucí pokřikují „Jambo! Habari…. a vesele mávají na pozdrav. Nikde žádný kemp, nejsme si až tak jisti bezpečností v této oblasti a zastavujeme se tedy na zdejší katolické misii ve vesnici Lolgoria, otec Maasai Selempo je velice vstřícný a nechává nás kempovat na velké zahradě.
Voňavá Nyama Choma a kalabaš plná čerstvého mléka
Zatímco Andrea se pokouší za silného deště pod velkou plachtou uvařit guláš z velbloudího masa, René si mezitím dopřává sucha a dává si na zahřátí do každé nohy jednoho panáka nějakého keňského šnapsu a se Selempem se přátelí. Druhý den ráno nás přichází pozdravit nejen Selempo, ale i mama Jaja, Risbah a Selempovo pomocník Meteme, bývalý maasajský válečník, který beze zbraní, dle tradic, vlastníma rukama zabil lva. (Dnes se tradice změnila, zabití lva se zaměnilo za skákání, jako válečník musí skákat velmi vysoko…). Zajímá je naše cesta a jsou tak nadšený, že nám nabízí zůstat, aby nám mohli ukázat nejen okolí, ale i trochu ze svého kmene. První co nás láká navštívit, byl místní trh. Turisté se sem nedostanou a bělochů ani v okolí moc není. Jedna část byla plná stánečků a obrovských dek na kterých místní ženy oděné do tradičního oblečení prodávaly obrovská avokáda, banány, zeleninu, místní podivné výpěstky a koření, mezi tím nějaké domácí potřeby a semena včetně kukuřice.
Koukají na nás, jako kdybychom byli z jiného světa, chvilinku jim to trvá, ale osmělují se a za velice nízké ceny nám nabízí jejich ekologické dobroty. V druhé části na velkém prostranství stojí Masajové v evropském ale i tradičním oblečení válečníka a nabízejí kozy, krávy a slepice. Pozornost se stáčí k nám, a když i pánové se trochu osmělili, nabízejí nám jen ty nejlepší a nejlépe živené kozy a krávy. Neprojde to, do auta se nám nevejde ani kůzle.
Večer Masajové zabíjí kozu a mama Jaja připravuje výborné Nyama choma (pečené maso na ohni) a Ugali (hustá kaše z kukuřičné mouky) a na cibuli restovanou zeleninu zvanou Chisaga a jakýsi masový kotlík. Všude se line nádherná vůně pečeného masa a restované zeleniny.
Na druhý den se jedeme poohlédnout po okolí jednoho z nejznámějších národních parků. Projíždíme po cestě nad srázem přímo do Maasai Mara NP. Přes cestu nám přebíhají zebry, antilopy, sem tam nějaká žirafa a blíže k parku i buvoli a pakoně. Zastavujeme se v jedné masajské vesnici „Enkang esoit“. Poslal nás tam Selempo, ale byla to jedna z těch vesnic, kam cestovní kanceláře vozí své turisty. Komerční. To moc rádi nemáme, tedy tím myslím, že spíše nenavštěvujeme taková místa, i když někdy také není jiného zbytí. Na uvítanou nám ženy zpívají, ale spíše než radost, cítíme zklamání. Jsme tedy v Africe na cirkusovém vystoupení. Vysvětlují nám rozestavění chatrčí v jednotlivých vesnicích. Jsou obehnány plotem z větví akácií a jiných trnitých keřů, jako ochrana před divokou zvěří. Počet vchodů značí počet rodin ve vesnici a počet domů zase počet vdaných žen. Jsou vesměs stavěné do kruhů, jeden větší obývají dospělí, menší obývají děti a uprostřed je soudní místnost, kam není ženám vstup povolen. Kousek dál je pak suchý záchod. Stavení staví ženy pro sebe a svého ženicha, materiálem jsou kůly či větve jako konstrukce, na kterou „plácají“ směs hlíny a kravských lejn, střecha ze slámy. Muž nevlastní žádný, přebíhá od jedné ženy k druhé. Žena obstará veškerou práci včetně výchovy dětí. Muži zastávají ty jednodušší funkce. V 15 letech je čeká obřízka. Nezbytný krok stát se válečníkem. Ženit se však smí jen jako dospělák a pro vstup do světa dospěláků je třeba vlastnoručně zabít lva. To je tradiční rituál, ovšem dnes pro ochranu krásných divokých zvířat tradice byla pozměněna, dnes jsou Masajové pověstní svými vysokými výskoky a tanci.
Okolní keře a stromy neslouží jen jako materiál ke stavbě plotu, ale i v medicíně. Osokonoi – keňské zelené srdce například pomáhá v léčení malárie, při a po porodech, Divoká oliva funguje jako desinfekce, zubní kartáček a listy se pálí při různých rituálech a oslavách. Jídelníček Masajů ani dnes není sestaven z jiných dobrot než dříve, pochutnat si člověk s nimi může na krvi, čerstvém mléce, medu a mase. I přesto, že lidé v této vesnici mají jen pár metrů k řece Mara, kde se nám poštěstilo a mezi hrochy nachytali několik sumců a jiných ryb, oni nerybaří. Ryba je prý slizký had, který žije ve vodě a to se prý nejí. No neví co je dobré, ale aspoň toho zbude více pro nás.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Hrnek plný teplé krve jako přípitek na uvítanou…
Nabytí informacemi se setkáváme s Metemem, který nás bere ukázat nám půdu jeho rodiny. Přímo na okraji srázu nad Maasai Mara. Nádherný výhled na Mara park a v dálce kousek Serengeti v Tanzánii. Pozorujeme v dáli spousty teček na pláních a u napajedel, tu to jsou žirafy, tu zase stádo slonů a tamhle zase buvoli či zebry. René s Metemem rozdělávají oheň a za volání divočiny si vychutnáváme západ slunce nad rájem zvířat. Ryby nejí, tak jsme mu nabídli čínskou nudlovou polévku. Na začátku nadšeně nabírá první plnou lžíci, nebyla jen první, ale také poslední. Raději si nechává donést od maminky podlouhlou (cuketového tvaru) ozdobenou kalabaš plnou čerstvého teplého čaje s mlékem.
Brzy ráno, kdy kolem nás pobíhají antilopy, vyrážíme zpět na misii, po cestě se nám dostává pozvání na masajské hodování. Je to pro nás čest, hlavně pro Andreu, na taková místa a na takové akce mají ženy vstup přísně zakázán. Ale prý je to běloška, tak udělají světlou výjimku. Z buše se line kouř a libá vůně čerstvě pečeného masa, uprostřed mezi stromy a keři je několik ohnišť a spousty mužů, tentokrát již ne v tradičních oděvech. Na každém ohni stojí velký hrnec, kde to bublá a dýmá. Na tom největším jsou zapíchané klacky, na kterých se pečou pěkné kusy libovoučkého masa, z kterých si každý svou vlastní mačetou ukrajuje již opečené části, jako talíř fungovalo listí, maso na něm dostává takový šmrnc. Někteří hodují, někteří čistí kůže, někteří vaří a grilují a všichni se vesele baví o všem, co přijde na mysl. V tuto chvíli asi o účasti bělochů na vážené akci stařešiny a válečníků kmene. Naštěstí jsme přišli později a vyhnuli se tak uvítacímu přípitku čerstvé krve přímo z rány chudáka krávy.
Pakoní ukolébavka na rozloučenou
Na misii při rozlučce připravujeme něco zase po evropskou. Dýňová polévka, na kterou Andrea získala recept od dýňové královny na Novém Zélandu, byla oceněna a velký hrnec z 3kilové dýně je během chvilky pryč. A nakonec i Masajové ochutnávají Reného specialitu ryby pečené v alobalu s vařeným bramborem.
Loučíme se, na domorodém trhu kupujeme více zdravých eco dobrot a vyjíždíme směr východ a bílé pláže s uklánějícími se kokosovými palmami. Na poslední noc v této oblasti si vybíráme obrovskou pláň přímo nad Maasai Mara, kde jsme předtím viděli velké množství lebek pakoňů a antilop. Doufáme, že se nám poštěstí vidět lva v akci. Nepoštěstilo, asi byli po hodování. Dostáváme se ale přímo do středu obrovského stáda pakoňů, mezi kterými se procházejí hyeny a antilopy. Abychom je nevyrušili, nezbývá nic jiného než nocovat v autě. Usínáme za poslechu kvílení hyen a legračního bručení pakoňů při otevřeném okénku. Vstávání nám zpříjemňuje jeden osamělý slon, několik hyen a spousty antilop, pakoňů, zeber a žiraf. Jaké krásné ráno.
Není jiného zbití, čas se krátí, je třeba se vydat dál. Zůstáváme na této prašné cestě směr městečko Narok a jezero Naivasha. Je to jedna z nejhezčích cest, které jsme v Keni stačili projet.
Opuštěná divočina
Z divoké a středověké Etiopie zadní západní cestou kolem jezera Turkána překračujeme legální avšak neoficiální hranice kousek za vesnicí Omorate na východním břehu řeky Omo. Původně jsme měli v plánu navštívit západní stranu řeky, ale most, který se tam buduje již spoustu let, není stále dokončen a asi ani dlouho dokončen nebude. A objíždět to zpět přes Arba Minch kamsi k Jimce se nám nechce. Špatnou cestou tolik kilometrů, ne, ne! V malém domku dostáváme razítka do pasů a vyjíždíme do vyprahlé krajiny, kde po spousty desítek kilometrů nenajdete ani živáčka, jen písek, suchá křoviska, vyschlá koryta řek a kamení. Letos je větší sucho, než v posledních letech. A to napětí je znát i mezi jednotlivými kmeny. Krajina působí opuštěně, nepotkáváme ani divokou a ani domácí zvěř, občas někde opuštěnou vesnice kmene Turkana, někde velbloudy. Velký úsek cesty byla kamenitá měsíční krajina, kde fičí pěkný vítr. Nejhorší oblastí je krajina po obvodu národního parku Sibiloi, skrz niž se dostáváme do prvního městečka North Horr, no městečka, spíš do první osady a tam začalo dobrodružství – hon za naftou, část první. Vyhráváme, naftu nám prodává na misii a my můžeme pokračovat po již zmapované cestě přes Baragoi do slavného pravého keňského města Maralal.
Prašné ulice plné krámků, hospůdek a dokonce i občas nějakého hotýlku, ve stínu polehávají jak jinak než domorodci převážně oblečení do evropského oblečení. Mísí se zde několik kmenů, ovšem ten nejrozrostlejší v této oblasti je kmen Turkana a Samburu. Ve stáncích se prodává zelenina, nějaké ovoce, kozí, kravské a velbloudí maso, prach, přes zápach dobytka občas zavoní smažená samosa – trojúhelníková taštička plněná buď mletým kozím či hovězím masem či čočkou. Ovšem koupit si, kromě veškerých normálních věcí, můžete i tradiční nůž určený k obřízce ženy i muže, pro ženy, respektive dívky je nůž trochu jiného tvaru než pro chlapce. Hodně připomíná špachtle, podivné, přebíhá nám mráz po zádech. Například neobřezanou ženu by nikdo nechtěl. Ženy musí být obřezané, neboť se muži obávají, že pokud budou mít sex s neobřezanou ženou, stanou se impotentní a pokud by žena klitoris měla, měla by ze sexu jiný pocit a mohla by mít zájem o jiného muže. Na trhu se můžete i docela slušně obléknout do secondového oblečení s cedulkou Červeného kříže, které tam prodává například baculatá Němka provdaná za válečníka kmene Samburu.
Pokračujeme na jih. Krátkou zastávku volíme v soukromé rezervaci Mugie v centru Keni, safari bylo krátké, ale hned ze začátku se nám daří zahlédnout nosorožce tuponosého a hnedle s mládětem, trochu si s námi hrají na schovávanou, při projížďce parkem se nám daří jen ve velké dálce zaregistrovat slony, žirafy a zebry Grévyho, po lvech ani památka. Opouštíme park a nyní již trochu zelenější oblastní se vydáváme k jezeru, které se rozlévá do třech zemí a překrývá tak trojúhelníkové hranice Ugandy, Keni a Tanzánie – Viktoriino jezero. Zhruba 68 tisíc km2 velké jezero bylo pojmenováno Britem Spekem po královně Viktorii.
České korálky zdobí Keňské ženy
V Keni žije několik kmenů Kikuyu, Pokot, Rendill, Orma, Kamba a další, spousty jich jsou k nerozeznání, neboť tradiční oblečení vyměnili za evropské rifle a košile či trika. Turkana a Samburu a k nim velice příbuzní Maasajové jsou hrdí na to, z jakého kmene pochází, stále se drží svých tradic i v oblečení. Jejich mohutné ozdoby, kruhy, náramky a náušnice zdobí zbytek těla, jež není pokryt látkou převážně červené možno i fialové barvy. Mimo jiné korálky, které používají k výrobě svých šperků, pocházejí z České republiky.
Asfaltová silnice nás svádí okolo jezera dolů k tanzanským hranicím a podél nich se stáčíme polní cestou k parku Maasai Mara (neboli Maasajská dekorace). Je po vydatném dešti a tak je i cesta samá louže a bláto, oranžová hlína nasáklá vodou zdobí naše auto až po střechu, do toho začíná opět pěkně pršet. Kolemjdoucí pokřikují „Jambo! Habari…. a vesele mávají na pozdrav. Nikde žádný kemp, nejsme si až tak jisti bezpečností v této oblasti a zastavujeme se tedy na zdejší katolické misii ve vesnici Lolgoria, otec Maasai Selempo je velice vstřícný a nechává nás kempovat na velké zahradě.
Voňavá Nyama Choma a kalabaš plná čerstvého mléka
Zatímco Andrea se pokouší za silného deště pod velkou plachtou uvařit guláš z velbloudího masa, René si mezitím dopřává sucha a dává si na zahřátí do každé nohy jednoho panáka nějakého keňského šnapsu a se Selempem se přátelí. Druhý den ráno nás přichází pozdravit nejen Selempo, ale i mama Jaja, Risbah a Selempovo pomocník Meteme, bývalý maasajský válečník, který beze zbraní, dle tradic, vlastníma rukama zabil lva. (Dnes se tradice změnila, zabití lva se zaměnilo za skákání, jako válečník musí skákat velmi vysoko…). Zajímá je naše cesta a jsou tak nadšený, že nám nabízí zůstat, aby nám mohli ukázat nejen okolí, ale i trochu ze svého kmene. První co nás láká navštívit, byl místní trh. Turisté se sem nedostanou a bělochů ani v okolí moc není. Jedna část byla plná stánečků a obrovských dek na kterých místní ženy oděné do tradičního oblečení prodávaly obrovská avokáda, banány, zeleninu, místní podivné výpěstky a koření, mezi tím nějaké domácí potřeby a semena včetně kukuřice.
Koukají na nás, jako kdybychom byli z jiného světa, chvilinku jim to trvá, ale osmělují se a za velice nízké ceny nám nabízí jejich ekologické dobroty. V druhé části na velkém prostranství stojí Masajové v evropském ale i tradičním oblečení válečníka a nabízejí kozy, krávy a slepice. Pozornost se stáčí k nám, a když i pánové se trochu osmělili, nabízejí nám jen ty nejlepší a nejlépe živené kozy a krávy. Neprojde to, do auta se nám nevejde ani kůzle.
Večer Masajové zabíjí kozu a mama Jaja připravuje výborné Nyama choma (pečené maso na ohni) a Ugali (hustá kaše z kukuřičné mouky) a na cibuli restovanou zeleninu zvanou Chisaga a jakýsi masový kotlík. Všude se line nádherná vůně pečeného masa a restované zeleniny.
Na druhý den se jedeme poohlédnout po okolí jednoho z nejznámějších národních parků. Projíždíme po cestě nad srázem přímo do Maasai Mara NP. Přes cestu nám přebíhají zebry, antilopy, sem tam nějaká žirafa a blíže k parku i buvoli a pakoně. Zastavujeme se v jedné masajské vesnici „Enkang esoit“. Poslal nás tam Selempo, ale byla to jedna z těch vesnic, kam cestovní kanceláře vozí své turisty. Komerční. To moc rádi nemáme, tedy tím myslím, že spíše nenavštěvujeme taková místa, i když někdy také není jiného zbytí. Na uvítanou nám ženy zpívají, ale spíše než radost, cítíme zklamání. Jsme tedy v Africe na cirkusovém vystoupení. Vysvětlují nám rozestavění chatrčí v jednotlivých vesnicích. Jsou obehnány plotem z větví akácií a jiných trnitých keřů, jako ochrana před divokou zvěří. Počet vchodů značí počet rodin ve vesnici a počet domů zase počet vdaných žen. Jsou vesměs stavěné do kruhů, jeden větší obývají dospělí, menší obývají děti a uprostřed je soudní místnost, kam není ženám vstup povolen. Kousek dál je pak suchý záchod. Stavení staví ženy pro sebe a svého ženicha, materiálem jsou kůly či větve jako konstrukce, na kterou „plácají“ směs hlíny a kravských lejn, střecha ze slámy. Muž nevlastní žádný, přebíhá od jedné ženy k druhé. Žena obstará veškerou práci včetně výchovy dětí. Muži zastávají ty jednodušší funkce. V 15 letech je čeká obřízka. Nezbytný krok stát se válečníkem. Ženit se však smí jen jako dospělák a pro vstup do světa dospěláků je třeba vlastnoručně zabít lva. To je tradiční rituál, ovšem dnes pro ochranu krásných divokých zvířat tradice byla pozměněna, dnes jsou Masajové pověstní svými vysokými výskoky a tanci.
Okolní keře a stromy neslouží jen jako materiál ke stavbě plotu, ale i v medicíně. Osokonoi – keňské zelené srdce například pomáhá v léčení malárie, při a po porodech, Divoká oliva funguje jako desinfekce, zubní kartáček a listy se pálí při různých rituálech a oslavách. Jídelníček Masajů ani dnes není sestaven z jiných dobrot než dříve, pochutnat si člověk s nimi může na krvi, čerstvém mléce, medu a mase. I přesto, že lidé v této vesnici mají jen pár metrů k řece Mara, kde se nám poštěstilo a mezi hrochy nachytali několik sumců a jiných ryb, oni nerybaří. Ryba je prý slizký had, který žije ve vodě a to se prý nejí. No neví co je dobré, ale aspoň toho zbude více pro nás.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Hrnek plný teplé krve jako přípitek na uvítanou…
Nabytí informacemi se setkáváme s Metemem, který nás bere ukázat nám půdu jeho rodiny. Přímo na okraji srázu nad Maasai Mara. Nádherný výhled na Mara park a v dálce kousek Serengeti v Tanzánii. Pozorujeme v dáli spousty teček na pláních a u napajedel, tu to jsou žirafy, tu zase stádo slonů a tamhle zase buvoli či zebry. René s Metemem rozdělávají oheň a za volání divočiny si vychutnáváme západ slunce nad rájem zvířat. Ryby nejí, tak jsme mu nabídli čínskou nudlovou polévku. Na začátku nadšeně nabírá první plnou lžíci, nebyla jen první, ale také poslední. Raději si nechává donést od maminky podlouhlou (cuketového tvaru) ozdobenou kalabaš plnou čerstvého teplého čaje s mlékem.
Brzy ráno, kdy kolem nás pobíhají antilopy, vyrážíme zpět na misii, po cestě se nám dostává pozvání na masajské hodování. Je to pro nás čest, hlavně pro Andreu, na taková místa a na takové akce mají ženy vstup přísně zakázán. Ale prý je to běloška, tak udělají světlou výjimku. Z buše se line kouř a libá vůně čerstvě pečeného masa, uprostřed mezi stromy a keři je několik ohnišť a spousty mužů, tentokrát již ne v tradičních oděvech. Na každém ohni stojí velký hrnec, kde to bublá a dýmá. Na tom největším jsou zapíchané klacky, na kterých se pečou pěkné kusy libovoučkého masa, z kterých si každý svou vlastní mačetou ukrajuje již opečené části, jako talíř fungovalo listí, maso na něm dostává takový šmrnc. Někteří hodují, někteří čistí kůže, někteří vaří a grilují a všichni se vesele baví o všem, co přijde na mysl. V tuto chvíli asi o účasti bělochů na vážené akci stařešiny a válečníků kmene. Naštěstí jsme přišli později a vyhnuli se tak uvítacímu přípitku čerstvé krve přímo z rány chudáka krávy.
Pakoní ukolébavka na rozloučenou
Na misii při rozlučce připravujeme něco zase po evropskou. Dýňová polévka, na kterou Andrea získala recept od dýňové královny na Novém Zélandu, byla oceněna a velký hrnec z 3kilové dýně je během chvilky pryč. A nakonec i Masajové ochutnávají Reného specialitu ryby pečené v alobalu s vařeným bramborem.
Loučíme se, na domorodém trhu kupujeme více zdravých eco dobrot a vyjíždíme směr východ a bílé pláže s uklánějícími se kokosovými palmami. Na poslední noc v této oblasti si vybíráme obrovskou pláň přímo nad Maasai Mara, kde jsme předtím viděli velké množství lebek pakoňů a antilop. Doufáme, že se nám poštěstí vidět lva v akci. Nepoštěstilo, asi byli po hodování. Dostáváme se ale přímo do středu obrovského stáda pakoňů, mezi kterými se procházejí hyeny a antilopy. Abychom je nevyrušili, nezbývá nic jiného než nocovat v autě. Usínáme za poslechu kvílení hyen a legračního bručení pakoňů při otevřeném okénku. Vstávání nám zpříjemňuje jeden osamělý slon, několik hyen a spousty antilop, pakoňů, zeber a žiraf. Jaké krásné ráno.
Není jiného zbití, čas se krátí, je třeba se vydat dál. Zůstáváme na této prašné cestě směr městečko Narok a jezero Naivasha. Je to jedna z nejhezčích cest, které jsme v Keni stačili projet.
Běžný trh v Keni
Nože na obřízku vlevo pro chlapce, vpravo pro dívky
Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí
davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem
dříví, výpěstků na hlavách nebo zádech. Hospůdky a bary jsou plné
domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky
jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny
HIV pozitivní.
Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem dříví, výpěstků či jiných produktů na hlavách nebo zádech. Bosy či ve vyšlápnutých botkách. Všude plno lidí, plno hospod. Ty jsou zde v Etiopii častější než krámky s potravinami. Hospůdky a bary jsou plné domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny HIV pozitivní. S uvolněnou sexuální morálkou v Etiopii není ani divu, že počet nakažených rapidně stoupá. Všude pobíhají kozy, slepice, občas i nějaký pes. Etiopané posedávají v dřevěných stáncích či na velkých dekách na okraji silnice a nabízí k prodeji různé výpěstky a produkty nebo jen tak polehávají ve stínu. Spousty žebrajících dětí i dospěláků. Paradoxem je, že i v tak úrodné zemi lidé trpí nedostatkem jídla. Velmi často se dočítáme o ohrožení Etiopanů hladomorem, nedostatkem jídla, vody a léčiv, ovšem čísla mluví o jiné skutečnosti. V 50-tých letech byla populace v Etiopii sečtena na 12 milionů, o 60 let později je to 6× více, tedy plných 82 milionů, o téměř 1,2 milionu obyvatel ročně více.
Cestujeme i v čase. Je právě 13 Boojj giixaani 2001 a o šest hodin méně. Den i první hodina začínají úsvitem. Etiopie se rozkládá na území zhruba 1.120tisíc km2, hornatá krajina povětšinou v nadmořské výšce 2000 – 2500 m, sahající až do 4620 a náhorní plošina jsou od sebe oddělené tzv. Great Rift Valley, které je obklopeno nížinou, savanou a polopouští, na západě je to zase hustý tropický deštný prales.
Odjíždíme z Gallabat, vstříc etiopskému dobrodružství. To začíná už po pár kilometrech, kdy se pěkná asfaltová silnice mění v drastickou polní cestu. Rychlostí 30km/h urážíme do setmění pouze pár kilometrů, jsme nuceni si za jednou vesnicí rozbalit kemp. Kupodivu nikdo nenakukuje do talíře. Přes národní park pohoří Simiens zanesený v seznamu UNESCA, kde se nachází nejvyšší hora Etiopie Ras Dashen, dále přes pramen řeky Nil a Merkato trh v hlavním městě Addis Ababa si to míříme rovnou na východ k somálským hranicím. Jednak jsme opět chtěli vyjet z běžných turistických tras, jako jsou Axum – Lalibela – Bahir Dar – Omo Valley, ale také jsme zaslechli zajímavost, která není tak běžná, tudíž stojí za to, osvěžit si cestování takovým zážitkem.
„Sedni a čekej!“
Okolo jezera Basaka a národního parku Awasha se po 500kmetrové asfaltové silnici klikaté jako had kroutíme v pahorkaté zelené slunečné krajině k cílové stanici. Vesničky jsou rozeseté po krajině, po pastvinách se pase dobytek, po krajnicích jedné ze 4 asfaltovaných silnic putují lidé za nákupy a za prací, políčko na políčku. Právě je doba orby, tak na některých políčkách vidíme muže orajícího tradičním středověkým nářadím – dřevěný pluh taženým volem. Slunce svítí, všichni se usmívají, z některých chatrčích stoupá dým, ženy na ohni vaří oběd. Krajinu občas ozdobí i zrezivělý vrak obrněného transportéru či tanku z doby okupací. Harar – město položené na vrcholu etiopského pohoří tyčícího se až do výše 1885 m s přibližně 122 tisíci obyvateli různých afro-asijských etnických skupin jako například Harari, Somali, Oromo, Amhara a Tigray, které po staletí bylo hlavním komerčním centrem na obchodní cestě je dnes zapsáno mezi světovými památkami UNESCA jako čtvrté posvátné islámské město s 82 mešitami. Je také známé produkcí výborné kávy a pivem produkovaném v místním pivovaru, na jehož výstavbě se podíleli i Češi.
Ovšem jednou z největší atrakcí tohoto města jsou hyeny. Jinak divoké a nebezpečné zvíře se zde chová téměř jako domácí mazlíček. Na svých dovolených si každý v hotelu rezervuje pokoj s výhledem na moře, zde si může rezervovat pokoj s výhledem na hyeny. Opravdu, s výhledem na hyeny! Také si jeden takový pokoj objednáváme, v hotelu Tewodros. Moc těm povídačkám nevěříme, a tak vyrážíme do vyhlášené restaurace Hirut. Příjemná, útulná restaurace s poměrně velkou nabídkou výborných etiopských specialit. Vybíráme si kozí kotlík na dřevěném uhlí a velký tác s injerou a různými omáčkami různých příchutí a mas. I pro dva toho je dost, nakonec si dáváme pravou etiopskou kávu, která provoněla celou restauraci. Pěkně nacpaní se procházkou vracíme k hotelu, v polovině cesty nás nakládá do auta majitel restaurace a přibližuje nás k domovu.
Hned v pokoji z okna vidíme cosi se pohybovat na smetišti vedle hřiště, jsou to ony. Nakonec je spatřujeme u hlavní brány policejní stanice, jak posedávají kolem policajtů a nechávají se krmit. Jdeme se podívat, chvilku pozorujeme, nakonec se Andrea nechá policajty přemluvit a ten pocit při náletu na klacek s kouskem masa si užívá také. V tuto chvíli si člověk ani neuvědomuje, jak nebezpečné toto zvíře ve skutečnosti je. Pár jich je okolo policejní stanice, pár jich stále likviduje zbytky jídel na smetišti za hotelem a některé se poklidně procházejí mezi domorodci a turisty po městě. Vracíme se na hotel, za hotelem jich je asi čtrnáct a v noci nadělají pěkný rámus.
Další den odjíždíme dolů do barevného údolí tradičních kmenů zvané Omo Valley.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Velká pohřební oslava, ale nafta nikde
Cestou dolů se zastavujeme v 514 km2 národním parku Nechisar rozkládajícím se na území dvou jezer jižní Chamo, severní Abaya, které odděluje tzv. Bridge of God a velké pláně kde se prohání zebra, dik dik, gazely, Kudu, Lesoň, kočkodani i šakalové. Také je důležitá zastávka v posledním větším městě Arba Minch – 40 pramenů, kde si potřebujeme dotankovat a doplnit zásoby. Ke vší smůle nejde elektrika, internet také a na pumpě právě dochází zásoby nafty. Z dálky krátce vidíme jakýsi velký průvod, všichni v bílém, něco nesou, jsou upravení, křičí a zpívají. Odhadujeme, že se jedná o pohřeb. Dobereme zbytek kapek nafty a vyrážíme cestou necestou dolu přes Konso k řece Omo.
Z hlavní cesty z Konso odbočujeme mírně na sever k bráně do světa kmene Mursi a jiných nádherně barevných domorodých kmenů, město Jinka. Otevírá se nám pohled na nádherné údolí 760km dlouhé řeky Omo. Počkáme si na sobotní místní trh. Nocujeme kousek od města u větší louže a ráno, kdy ještě snídáme pomalu se stahují domorodci do Jinky. Spousty jich tu je v běžném obyčejném oblečení, na návsi se začínají rozkládat deky s kořením, semeny, úrodou, plastovými produkty, ovocem, zeleninou a dalším. Mezi tím vším se prodávají i domácky vyráběné cigarety, alkohol zvaný Araki. Tato část trhu je nejnavštěvovanější. Na jednom místě je k nalezení i dobytek. Objevují se zde i domorodci v tradičním oblečení, například Tsamajové, muži nosí pouze krátké sukénky a spousty náramků a ozdob z červeno-modro-černých českých korálků, jimiž si zdobí vlasy spletené do copánků, krk, zápěstí, nadloktí i pod koleny, Hamaři – například ženy nosí kožené sukénky posázené korálky a mušličkami, kterými se dříve platilo, vlasy mají spletené do zvláštních copánků a potřené směsí hlíny a másla podobné jako Himba v Namibii, přichází i pár Mursiů napůl v tradičním oblečení ovšem bez terakotových talířků, zvaných pelele a tradiční malby. Jediné co je zdobí stále, jsou jizvové tetování. Procházíme se po trhu, tajně fotíme, Mursiové žebrají o fotku a nabízejí se jen za zlomek ceny, kterou si za fotografii běžně účtují při návštěvě domorodé vesnice v národním parku Margo. Sami nakupujeme nějaké ovoce, zeleninu a na zkoušku i Araki. Trh se nám líbí, ale je čas se posunout dál. Podle mapy si volíme cestu, která není tak běžná a je to znát.
Trochu bloudíme, na jedné křižovatce nás míjí bílá Toyota se dvěma Evropany a dvěma Hamary. Nasměrovávají nás na vesnici Dimeka a mizí v buši. I přes všechny nejistoty o směru nelitujeme, krajina lemující cestu je opravdu nádherná. Téměř neobydlená savana. Ještě si u studny nabereme vodu do zásoby a pokračujeme dál. Dvě sličné Hamarky nás lákají na vesnickou oslavu, ale vzhledem k oranžově zářící kontrolce nádrže s poděkováním odmítáme. Za šera dorážíme do Dimeky, sháníme naftu a cestu nám opět křižuje Clement a Jerome s Toyotou. Posedíme s nimi v místní hospůdce, je období půstu, tak se vaří bezmase. Dáváme si injeru a zeleninovou směs. Náčelník Hamarské vesnice Damajti z bílé Toyoty nás zve na noc k nim do vesnice. Nejprve nás přichází pozdravit všechny ženy, hamarský dlouhý pozdrav si ani nepamatujeme, pak všechny děti a nakonec usedáme mezi muže. Hned na začátku se radši zeptáme Clementa, který s Hamary v této vesnici žil téměř 6 měsíců, zda-li můžeme fotit. Zamítnuto! Toto není turistická vesnice. Akceptujeme a užíváme si příjemného posezení na kravských kůžích mezi stařešinou. Ženy na velkém ohni vaří kávu, nabírají ji dlouhou kalabasou sloužící jako naběračka a lijí ji do půlek velkých usušených vydlabaných kalabas ozdobených mušličkami, které slouží jako hrnek i talíř. Před napitím probíhá kávový rituál, stařešina tak prosí bohy o seslání deště, tento rok byl sušší než ty předešlé. Po té pokračuje debata. Nakonec ženy ve velkých půlených kalabasách servírují sorgamové šišky a ve vysoké, o kterou se všichni střídáme, čerstvé teplé mléko, vše voní máslem a popelem. Kluci nám musí vše překládat a následně překládají i naše vyprávění. Po dlouhé veselé debatě, do které se zapojili i ženy, jdeme spát. Ráno nás čeká brzký budíček a výlet na barevný trh ve vesnici Turmi.
Přijíždíme na trh, všude je plno Hamarů v tradičním oblečení, zboží, které zde nabízí, již není tak rozmanité jako v Jince. Ovšem je pěkný slunečný den a po trhu se procházejí ženy v krásných kožených sukénkách a přehozech přes hruď, muži v sukénkách, pomalovaní včetně všech svých šperků a v rukách klacek a borkoto (dřevěná stolička, která slouží jako polštář i jako sedátko), kolem pobíhají děti a tahají nás k jejich rodinám. Všichni se usmívají, před sluncem se schovávají do stínu pod stromy, debatují, pokřikují a nabízejí nám nejen možnost fotografování, ale i vlastní oblečení na památku na barevné údolí řeky Omo. Naplněni zážitky odjíždíme náročnou cestou z Turmi do Omorate, neobvyklý hraniční přechod do Keni.
Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem dříví, výpěstků či jiných produktů na hlavách nebo zádech. Bosy či ve vyšlápnutých botkách. Všude plno lidí, plno hospod. Ty jsou zde v Etiopii častější než krámky s potravinami. Hospůdky a bary jsou plné domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny HIV pozitivní. S uvolněnou sexuální morálkou v Etiopii není ani divu, že počet nakažených rapidně stoupá. Všude pobíhají kozy, slepice, občas i nějaký pes. Etiopané posedávají v dřevěných stáncích či na velkých dekách na okraji silnice a nabízí k prodeji různé výpěstky a produkty nebo jen tak polehávají ve stínu. Spousty žebrajících dětí i dospěláků. Paradoxem je, že i v tak úrodné zemi lidé trpí nedostatkem jídla. Velmi často se dočítáme o ohrožení Etiopanů hladomorem, nedostatkem jídla, vody a léčiv, ovšem čísla mluví o jiné skutečnosti. V 50-tých letech byla populace v Etiopii sečtena na 12 milionů, o 60 let později je to 6× více, tedy plných 82 milionů, o téměř 1,2 milionu obyvatel ročně více.
Cestujeme i v čase. Je právě 13 Boojj giixaani 2001 a o šest hodin méně. Den i první hodina začínají úsvitem. Etiopie se rozkládá na území zhruba 1.120tisíc km2, hornatá krajina povětšinou v nadmořské výšce 2000 – 2500 m, sahající až do 4620 a náhorní plošina jsou od sebe oddělené tzv. Great Rift Valley, které je obklopeno nížinou, savanou a polopouští, na západě je to zase hustý tropický deštný prales.
Odjíždíme z Gallabat, vstříc etiopskému dobrodružství. To začíná už po pár kilometrech, kdy se pěkná asfaltová silnice mění v drastickou polní cestu. Rychlostí 30km/h urážíme do setmění pouze pár kilometrů, jsme nuceni si za jednou vesnicí rozbalit kemp. Kupodivu nikdo nenakukuje do talíře. Přes národní park pohoří Simiens zanesený v seznamu UNESCA, kde se nachází nejvyšší hora Etiopie Ras Dashen, dále přes pramen řeky Nil a Merkato trh v hlavním městě Addis Ababa si to míříme rovnou na východ k somálským hranicím. Jednak jsme opět chtěli vyjet z běžných turistických tras, jako jsou Axum – Lalibela – Bahir Dar – Omo Valley, ale také jsme zaslechli zajímavost, která není tak běžná, tudíž stojí za to, osvěžit si cestování takovým zážitkem.
„Sedni a čekej!“
Okolo jezera Basaka a národního parku Awasha se po 500kmetrové asfaltové silnici klikaté jako had kroutíme v pahorkaté zelené slunečné krajině k cílové stanici. Vesničky jsou rozeseté po krajině, po pastvinách se pase dobytek, po krajnicích jedné ze 4 asfaltovaných silnic putují lidé za nákupy a za prací, políčko na políčku. Právě je doba orby, tak na některých políčkách vidíme muže orajícího tradičním středověkým nářadím – dřevěný pluh taženým volem. Slunce svítí, všichni se usmívají, z některých chatrčích stoupá dým, ženy na ohni vaří oběd. Krajinu občas ozdobí i zrezivělý vrak obrněného transportéru či tanku z doby okupací. Harar – město položené na vrcholu etiopského pohoří tyčícího se až do výše 1885 m s přibližně 122 tisíci obyvateli různých afro-asijských etnických skupin jako například Harari, Somali, Oromo, Amhara a Tigray, které po staletí bylo hlavním komerčním centrem na obchodní cestě je dnes zapsáno mezi světovými památkami UNESCA jako čtvrté posvátné islámské město s 82 mešitami. Je také známé produkcí výborné kávy a pivem produkovaném v místním pivovaru, na jehož výstavbě se podíleli i Češi.
Ovšem jednou z největší atrakcí tohoto města jsou hyeny. Jinak divoké a nebezpečné zvíře se zde chová téměř jako domácí mazlíček. Na svých dovolených si každý v hotelu rezervuje pokoj s výhledem na moře, zde si může rezervovat pokoj s výhledem na hyeny. Opravdu, s výhledem na hyeny! Také si jeden takový pokoj objednáváme, v hotelu Tewodros. Moc těm povídačkám nevěříme, a tak vyrážíme do vyhlášené restaurace Hirut. Příjemná, útulná restaurace s poměrně velkou nabídkou výborných etiopských specialit. Vybíráme si kozí kotlík na dřevěném uhlí a velký tác s injerou a různými omáčkami různých příchutí a mas. I pro dva toho je dost, nakonec si dáváme pravou etiopskou kávu, která provoněla celou restauraci. Pěkně nacpaní se procházkou vracíme k hotelu, v polovině cesty nás nakládá do auta majitel restaurace a přibližuje nás k domovu.
Hned v pokoji z okna vidíme cosi se pohybovat na smetišti vedle hřiště, jsou to ony. Nakonec je spatřujeme u hlavní brány policejní stanice, jak posedávají kolem policajtů a nechávají se krmit. Jdeme se podívat, chvilku pozorujeme, nakonec se Andrea nechá policajty přemluvit a ten pocit při náletu na klacek s kouskem masa si užívá také. V tuto chvíli si člověk ani neuvědomuje, jak nebezpečné toto zvíře ve skutečnosti je. Pár jich je okolo policejní stanice, pár jich stále likviduje zbytky jídel na smetišti za hotelem a některé se poklidně procházejí mezi domorodci a turisty po městě. Vracíme se na hotel, za hotelem jich je asi čtrnáct a v noci nadělají pěkný rámus.
Další den odjíždíme dolů do barevného údolí tradičních kmenů zvané Omo Valley.
Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web www.ourwildjourney.com, Andrea Kaucká, 34 let, vzdělání ve společném stravování, z Vojkovic u Karlových Varů; René Bauer, 29 let, vzdělání v cestovním ruchu, z Weimaru – Leipzig.
Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.
Velká pohřební oslava, ale nafta nikde
Cestou dolů se zastavujeme v 514 km2 národním parku Nechisar rozkládajícím se na území dvou jezer jižní Chamo, severní Abaya, které odděluje tzv. Bridge of God a velké pláně kde se prohání zebra, dik dik, gazely, Kudu, Lesoň, kočkodani i šakalové. Také je důležitá zastávka v posledním větším městě Arba Minch – 40 pramenů, kde si potřebujeme dotankovat a doplnit zásoby. Ke vší smůle nejde elektrika, internet také a na pumpě právě dochází zásoby nafty. Z dálky krátce vidíme jakýsi velký průvod, všichni v bílém, něco nesou, jsou upravení, křičí a zpívají. Odhadujeme, že se jedná o pohřeb. Dobereme zbytek kapek nafty a vyrážíme cestou necestou dolu přes Konso k řece Omo.
Z hlavní cesty z Konso odbočujeme mírně na sever k bráně do světa kmene Mursi a jiných nádherně barevných domorodých kmenů, město Jinka. Otevírá se nám pohled na nádherné údolí 760km dlouhé řeky Omo. Počkáme si na sobotní místní trh. Nocujeme kousek od města u větší louže a ráno, kdy ještě snídáme pomalu se stahují domorodci do Jinky. Spousty jich tu je v běžném obyčejném oblečení, na návsi se začínají rozkládat deky s kořením, semeny, úrodou, plastovými produkty, ovocem, zeleninou a dalším. Mezi tím vším se prodávají i domácky vyráběné cigarety, alkohol zvaný Araki. Tato část trhu je nejnavštěvovanější. Na jednom místě je k nalezení i dobytek. Objevují se zde i domorodci v tradičním oblečení, například Tsamajové, muži nosí pouze krátké sukénky a spousty náramků a ozdob z červeno-modro-černých českých korálků, jimiž si zdobí vlasy spletené do copánků, krk, zápěstí, nadloktí i pod koleny, Hamaři – například ženy nosí kožené sukénky posázené korálky a mušličkami, kterými se dříve platilo, vlasy mají spletené do zvláštních copánků a potřené směsí hlíny a másla podobné jako Himba v Namibii, přichází i pár Mursiů napůl v tradičním oblečení ovšem bez terakotových talířků, zvaných pelele a tradiční malby. Jediné co je zdobí stále, jsou jizvové tetování. Procházíme se po trhu, tajně fotíme, Mursiové žebrají o fotku a nabízejí se jen za zlomek ceny, kterou si za fotografii běžně účtují při návštěvě domorodé vesnice v národním parku Margo. Sami nakupujeme nějaké ovoce, zeleninu a na zkoušku i Araki. Trh se nám líbí, ale je čas se posunout dál. Podle mapy si volíme cestu, která není tak běžná a je to znát.
Trochu bloudíme, na jedné křižovatce nás míjí bílá Toyota se dvěma Evropany a dvěma Hamary. Nasměrovávají nás na vesnici Dimeka a mizí v buši. I přes všechny nejistoty o směru nelitujeme, krajina lemující cestu je opravdu nádherná. Téměř neobydlená savana. Ještě si u studny nabereme vodu do zásoby a pokračujeme dál. Dvě sličné Hamarky nás lákají na vesnickou oslavu, ale vzhledem k oranžově zářící kontrolce nádrže s poděkováním odmítáme. Za šera dorážíme do Dimeky, sháníme naftu a cestu nám opět křižuje Clement a Jerome s Toyotou. Posedíme s nimi v místní hospůdce, je období půstu, tak se vaří bezmase. Dáváme si injeru a zeleninovou směs. Náčelník Hamarské vesnice Damajti z bílé Toyoty nás zve na noc k nim do vesnice. Nejprve nás přichází pozdravit všechny ženy, hamarský dlouhý pozdrav si ani nepamatujeme, pak všechny děti a nakonec usedáme mezi muže. Hned na začátku se radši zeptáme Clementa, který s Hamary v této vesnici žil téměř 6 měsíců, zda-li můžeme fotit. Zamítnuto! Toto není turistická vesnice. Akceptujeme a užíváme si příjemného posezení na kravských kůžích mezi stařešinou. Ženy na velkém ohni vaří kávu, nabírají ji dlouhou kalabasou sloužící jako naběračka a lijí ji do půlek velkých usušených vydlabaných kalabas ozdobených mušličkami, které slouží jako hrnek i talíř. Před napitím probíhá kávový rituál, stařešina tak prosí bohy o seslání deště, tento rok byl sušší než ty předešlé. Po té pokračuje debata. Nakonec ženy ve velkých půlených kalabasách servírují sorgamové šišky a ve vysoké, o kterou se všichni střídáme, čerstvé teplé mléko, vše voní máslem a popelem. Kluci nám musí vše překládat a následně překládají i naše vyprávění. Po dlouhé veselé debatě, do které se zapojili i ženy, jdeme spát. Ráno nás čeká brzký budíček a výlet na barevný trh ve vesnici Turmi.
Přijíždíme na trh, všude je plno Hamarů v tradičním oblečení, zboží, které zde nabízí, již není tak rozmanité jako v Jince. Ovšem je pěkný slunečný den a po trhu se procházejí ženy v krásných kožených sukénkách a přehozech přes hruď, muži v sukénkách, pomalovaní včetně všech svých šperků a v rukách klacek a borkoto (dřevěná stolička, která slouží jako polštář i jako sedátko), kolem pobíhají děti a tahají nás k jejich rodinám. Všichni se usmívají, před sluncem se schovávají do stínu pod stromy, debatují, pokřikují a nabízejí nám nejen možnost fotografování, ale i vlastní oblečení na památku na barevné údolí řeky Omo. Naplněni zážitky odjíždíme náročnou cestou z Turmi do Omorate, neobvyklý hraniční přechod do Keni.
