Cestovatel.cz

Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou, pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře, tzv. olympijského přístavu, kde stojí majestátní Kolumbův sloup (Mirador de Colom), socha, která ukazuje k moři, a protíná staré čtvrti La Ciutat vella, Barri Gotic (gotická čtvrť, která má středověká náměstí) a arabskou čtvrť El Raval . Skončí na hlavním barcelonském náměstí Plaza de Catalunya. Kolumbův sloup připomíná návrat slavného mořeplavce do Španělska po objevení Ameriky. Monument Kryštofa Kolumba je vysoký 80 metrů a byl vztyčen roku 1888. Můžete se projít po Náměstí Place del Rei, jemuž vévodí královský palác Palau Reial ze 14. století. V paláci se nachází Saló del Tinell, kde Ferdinand II. Aragonský a Isabel I. Kastilská přivítali Kolumba po jeho návratu z amerického kontinentu (1492).

{{reklama()}}

Po obou stranách ulice La Rambla naleznete spoustu pouličních umělců, vystavovatelů i malířů obrázků. Je zde mnoho portrétních malířů jako na Karlově mostě a nechybí ani karikaturisté. Není nouze o hudebníky a tanečníky. Nevšední ráz dají ulici také mnohé živé sochy. Mezi sochami letošního léta nás nejvíce zaujal zlatočerný pán v cylindru, muž sedící ve vzduchoprázdnu. Nohu přes nohu. Na fígl jak se do polohy dostal a v ní udržel jsme ani po usilovném přemýšlení nepřišli. Dceru zaujal Sweeney Todd, který ji svými mnohými dlouhými a špičatými nůžkami doslova obklíčil, že se nebylo kam pohnout. Všechny dámy okouzlil nabělený pán na záchodku s cylindrem a frakem, který si nedbale přehazoval vně a mezi nožky, přičemž stihnul udržet v ruce denní tisk. Mně se nejvíce líbil starší manželský pár natřený keramickou hlínou, dáma měla v ruce růžovou růži a pán jí líbal ruku. Mylím, když v sedě vydrželi takto hodiny, museli mít pěkné bolesti zad za těch pár mincí na dece v misce. No živit se dá všelijak.

Ulice je plná hotelů, restaurací a kaváren, rychlého očerstvení a hlavně turistů. Část nejblíže přístavu je umělecká, další květinová, přímo zaplavená stánkaři s množstvím kvetoucích květin v květináčích i řezaných a vázaných do nádherných kytic léta. Zaběhnout se odtud dá do velkých trhů se zeleninou a ovocem rozsahů nebývalých. Nás nadchly tácky s velkým množstvím různého omytého ovoce, že člověk zobnul od každého něco, což by mohlo inspirovat i naše světem neprotřelé zelináře. V parnu a horku uprostřed velkoměsta nebylo nad tam prodávané ledové tříště s příchutí kiwi, manga, jahod, pomeranče nebo melounu či další příchutě, které jsme už neochutnali. Další část ulice je zaslíbena ptáčkům, v mnoha klecích jsou desítky papoušků, kanárků, andulek, radost pro děti.

Na východ od La Rambly leží prastará gotická čtvrť. Tato část města je považována za unikát. Nechte na sebe dýchat středověk ze spletitých uliček. Prohlédněte si staré domy a kamenné městské paláce, nádvoří, velmi staré kostely, kaple, uzounké uličky, malé obchůdky i kavárničky. Nepřehlédnete věž velké barcelonské Katedrály na Placa del Rei. Nedaleko ní najdete i hlavní turistické informace u Palau de la Generalitat. Známou ulicí je carrer Montcada, kde leží historická nemocnice Hospital de la Santa Creu, kláštery Sant Pau del Camp a Santa Maria de Pedralbes.

Západně od turistické třídy La Rambla žije islámská čtvrť El Raval. Mění se kolorit, šaty obyvatel a ulice. Turistů je tady také požehnaně a přes den bezpečno. Na konci La Rambly směrem k moři nedaleko Kolumbova sloupu se nachází Museum Marítim, námořní muzeum. Je v něm vidět historie španělského námořnictví. Zaujme Vás obrovské množství modelů lodí všech měřítek, tak i opravdové lodě, jimž dominuje obrovská historická veslice zabírající kolem třetiny plochy musea. Jsou zde ukázky oblečení a námořní kultury, nabízí i pohledy nebo vejití do jednotlivých kajut, , střílen i do podpalubního skladu.

Po celé ulici nepřehlédnete sólové houslisty, harmonikáře, žongléry, spousty stánků se suvenýry, chaos, hluk, show a komprimovaný život 24 hodin denně.

Říká se, že kdo neprošel touto nejznámější barcelonskou promenádou, pěší komunikací mezi mořem a centrem, a nepobyl zde aspoň 5 hodin jako by ani nebyl v Barceloně. Ulice je uznána za hlavní turistickou tepnu historického centra. Vede od pobřeží moře, tzv. olympijského přístavu, kde stojí majestátní Kolumbův sloup (Mirador de Colom), socha, která ukazuje k moři, a protíná staré čtvrti La Ciutat vella, Barri Gotic (gotická čtvrť, která má středověká náměstí) a arabskou čtvrť El Raval . Skončí na hlavním barcelonském náměstí Plaza de Catalunya. Kolumbův sloup připomíná návrat slavného mořeplavce do Španělska po objevení Ameriky. Monument Kryštofa Kolumba je vysoký 80 metrů a byl vztyčen roku 1888. Můžete se projít po Náměstí Place del Rei, jemuž vévodí královský palác Palau Reial ze 14. století. V paláci se nachází Saló del Tinell, kde Ferdinand II. Aragonský a Isabel I. Kastilská přivítali Kolumba po jeho návratu z amerického kontinentu (1492).

{{reklama()}}

Po obou stranách ulice La Rambla naleznete spoustu pouličních umělců, vystavovatelů i malířů obrázků. Je zde mnoho portrétních malířů jako na Karlově mostě a nechybí ani karikaturisté. Není nouze o hudebníky a tanečníky. Nevšední ráz dají ulici také mnohé živé sochy. Mezi sochami letošního léta nás nejvíce zaujal zlatočerný pán v cylindru, muž sedící ve vzduchoprázdnu. Nohu přes nohu. Na fígl jak se do polohy dostal a v ní udržel jsme ani po usilovném přemýšlení nepřišli. Dceru zaujal Sweeney Todd, který ji svými mnohými dlouhými a špičatými nůžkami doslova obklíčil, že se nebylo kam pohnout. Všechny dámy okouzlil nabělený pán na záchodku s cylindrem a frakem, který si nedbale přehazoval vně a mezi nožky, přičemž stihnul udržet v ruce denní tisk. Mně se nejvíce líbil starší manželský pár natřený keramickou hlínou, dáma měla v ruce růžovou růži a pán jí líbal ruku. Mylím, když v sedě vydrželi takto hodiny, museli mít pěkné bolesti zad za těch pár mincí na dece v misce. No živit se dá všelijak.

Ulice je plná hotelů, restaurací a kaváren, rychlého očerstvení a hlavně turistů. Část nejblíže přístavu je umělecká, další květinová, přímo zaplavená stánkaři s množstvím kvetoucích květin v květináčích i řezaných a vázaných do nádherných kytic léta. Zaběhnout se odtud dá do velkých trhů se zeleninou a ovocem rozsahů nebývalých. Nás nadchly tácky s velkým množstvím různého omytého ovoce, že člověk zobnul od každého něco, což by mohlo inspirovat i naše světem neprotřelé zelináře. V parnu a horku uprostřed velkoměsta nebylo nad tam prodávané ledové tříště s příchutí kiwi, manga, jahod, pomeranče nebo melounu či další příchutě, které jsme už neochutnali. Další část ulice je zaslíbena ptáčkům, v mnoha klecích jsou desítky papoušků, kanárků, andulek, radost pro děti.

Na východ od La Rambly leží prastará gotická čtvrť. Tato část města je považována za unikát. Nechte na sebe dýchat středověk ze spletitých uliček. Prohlédněte si staré domy a kamenné městské paláce, nádvoří, velmi staré kostely, kaple, uzounké uličky, malé obchůdky i kavárničky. Nepřehlédnete věž velké barcelonské Katedrály na Placa del Rei. Nedaleko ní najdete i hlavní turistické informace u Palau de la Generalitat. Známou ulicí je carrer Montcada, kde leží historická nemocnice Hospital de la Santa Creu, kláštery Sant Pau del Camp a Santa Maria de Pedralbes.

Západně od turistické třídy La Rambla žije islámská čtvrť El Raval. Mění se kolorit, šaty obyvatel a ulice. Turistů je tady také požehnaně a přes den bezpečno. Na konci La Rambly směrem k moři nedaleko Kolumbova sloupu se nachází Museum Marítim, námořní muzeum. Je v něm vidět historie španělského námořnictví. Zaujme Vás obrovské množství modelů lodí všech měřítek, tak i opravdové lodě, jimž dominuje obrovská historická veslice zabírající kolem třetiny plochy musea. Jsou zde ukázky oblečení a námořní kultury, nabízí i pohledy nebo vejití do jednotlivých kajut, , střílen i do podpalubního skladu.

Po celé ulici nepřehlédnete sólové houslisty, harmonikáře, žongléry, spousty stánků se suvenýry, chaos, hluk, show a komprimovaný život 24 hodin denně.

Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce. Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech města.

Málokdo ví, že Antonio Gaudí se narodil jako páté dítě kováři Francescovi Gaudímu a Antonii Cornetové v červnu 1852 v Reusu . Do Barcelony se dostal až roku 1869, když sem přijel s bratrem na studia. Měl za sebou nesnadné dětství plné nemocí, zejména plicních infekcí, ze kterých vzešla vleklá revmatická artritida. Po té co vystudoval přírodovědeckou fakultu dokončil ještě roku 1878 architekturu. Stal se významným představitelem secese do níž přenesl prvky své osobnosti, především lásku k přírodě. Mnozí ho nazývali bláznem. Byl vegetarián, samotář, snílek, zbožňoval geometrii, uctíval stromy, byl pracant až dříč, filantrop, který se od roku 1914 až do své smrti 1926 sám daroval stavbě Sagrada Familia. Jeho posledním přáním bylo, aby stavba byla dokončena pouze z darů a tak se staví až dodnes.

{{reklama()}}

Díky jeho modernistickému pojetí a originálním motivům z živé přírody s kapkou osobitého španělského orientu, který se promítá v zářivých a výrazných kombinacích barev, jsou dnes Gaudího stavby pro Barcelonu totéž, co pro Prahu Karlův most nebo Pražský hrad. Žádný turista nemůže minout alespoň ty, které jsou dnes turisticky přístupné. Řadu staveb lze pozorovat jen zvenčí, protože v nich dodnes žijí potomci původních vlastníků. Do výčtu Gaudího nepřehlédnutelné architektury patří: Fanals Pl. Reial (1878–1879), Casa Vicens (1878–1885), Finca Güell (1884–1887), Teresines (1888–1890), Palau Güell (1886–1891), Sagrada Família (1884–1926), Bellesguard (1900–1902), Casa Calvet (1898–1904), Casa Battló (1904–1906), Parc Güell (1900–1914), Casa Milà – La Pedrera (1906–1910), Colònia Güell (1898–1915). Více se rozepíšu jen o těch nejlépe přístupných, které dodají městu jeho pravý kolorit.

Barcelonu jsem po několikáté navštívila letos v červenci a nejdéle jsem se zdržela v Güellově parku. Ten je položen severně od centra Barcelony na svahu hory Turó del Carmel. Dostanete se tam metrem, stanice Vallcarca. Vstup je zdarma.

Park leží vysoko nad Barcelonou, takže z něj jsou překrásné výhledy na město. Je poměrně rozlehlý (17,8 ha). Gaudí zde výrazně pracoval s terénem. Kopce, kde jsou členitě cesty, kolonády pod sloupy, které připomínají stalagnity, promenády, které jsou lemovány sloupy ve tvaru stromů, menší Gaudího stavby, viadukty, kamenná loubí a velké výhledové prostory, terasy lemované mozaikami. Podařilo se zde v plné míře zharmonizovat přírodu s architekturou.

Centrální dominantou je schodiště od hlavní Dračí brány, kde na prvním podlaží drak chrlí vodu, je též celý vykládaný mozaikou. Najdete nad ním tzv. Síň sta sloupů, kde obvykle různí umělci hrají či zpívají pro potěšení turistů. Sloupů je ve skutečnosti 86. Nad sloupy je realizována velká terasa, hlavní vyhlídka na město lemovaná dlouhou linkou k sezení, která je vykládána glazovanými keramickými či skleněnými mozaikami po celém svém obvodu, které se říká nekonečná lavice. Prostor parku byl původně navržen jako zahradní město se 60 parcelami dle zakázky průmyslníka Eusebi Güella, namísto něj se zde realizoval park, protože jediný kdo odkoupil parcely byl průmyslník a architekt. V parku jsou také 2 domy, kde bydlel Eusebi Güell a dům, kde žil katalánský architekt Gaudí. Dnes je zde jeho muzeum.

Ale zpět do centra. Na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století stojí známý dům Casa Batlló, který má přístupné první patro. To patřilo majiteli domu. Možná proto je byt i nejhonosnější a největší rozměrem. V dalších patrech se nachází soukromé byty. Je možno kolem nich vyjít schodištěm osvětleným světlíkem do podkroví a na střešní terasu. Po cestě Vás zaujmou překrásné kachlíky. Na tomto domě Gaudí dovedl k vrcholu své tvarosloví organické architektury. Mnoho prvků napodobuje kus živé přírody. Střecha s keramickými šupinami vypadá jako zvlněný hřbet prehistorického ještěra, schodiště je páteří, lustr obří lastura, zábradlí balkónů vypadají jako ozubená rybí ústa. Vyžívá se jako na jiných stavbách v materiálech jako jsou barevné mozaiky glazovaných kachlů, střepů skel a lakovaného dřeva. Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky najdeme na střeše.

Na křižovatce ulic Passeig de Gràcia a Carrer de Provenca je situován dům Casa Milà, přezdívaný „La Pedrera“. I zde na střeše najdete Gaudího oblíbené dračí hlavy. Navíc i komíny kombinované s vyhlídkami ve tvaru abstraktních zvonic v kontrastu s prvky připomínajícími rytířské helmy. Roku 1984 byla tato masívní a nezdobená stavba připsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. Připomíná hladkou přírodní skálu protkanou okny a působí velmi ladně. V domě jsou provozovány výstavní síně s kratšími expozicemi ,kde je vstup zdarma. Kulturní centrum Caixa a část budovy je celoročně zpřístupněna turistům. Prohlídka bez průvodce, s možností audio výkladu vede skrze část přízemí, první patro, podkrovní prostory s expozicí o stavbě budovy až na střechu s vyhlídkou. Zde je možno prohlédnout komíny a vrátit se zpět do prvního patra, kde je umístěn velký obchod se suvenýry.

Největším dílem Gaudího života, které překračuje rámec jedné lidské generace a ve stavbě pokračuje i za našich dní je stavba Chrám Sagrada Família ,česky Chrám smíření zasvěcený Svaté rodině. Autor mu věnoval celý svůj život aniž tušil, že se stane symbolem města a nejstarším staveništěm světa. Chrám je situován mezi dvěma parky severovýchodně od centra mezi ulicemi C. de Provenca a C. de Mallorca. Zastávka metra Sagrada Família je přímo u chrámu a nese jeho jméno.

Stavba byla započata roku 1882 a jejím úkolem bylo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Gaudí převzal projekt roku 1883. Stavba pokračovala pomalu a zdlouhavě. V posledních letech je na tom nejlépe, protože všechno vstupné, které se vybere od tisíců turistů, jde přímo do fondů na její dostavbu a tak můžete vidět jeřáby, které zvedají velké kusy stavebního materiálu vzhůru ke hvězdám. I v červenci za provozu byla stavba plná nejen turistů, ale hlavně stavebních dělníků, kteří v potu tváře realizovali poslední monstrózní svatyni křesťanství. Stavbu bohatou na křesťanské symboly mezi 18 věžemi. Ty reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Panu Marii a ta nejvyšší, která má být doplněna obrovským křížem bude zasvěcena Ježíši Kristu. Věže evangelistů mají mít znaky – sochy, které jsou symboly těchto světců. Tedy sv. Lukáš tu má mít sochu býka, sv. Matouš anděla, sv. Jan orla a sv. Marek lva.

Dnes stojí dostavěná dvě průčelí. Každé má po čtyřech věžích. Jinak jsou odlišná. Průčelí jsou vyzdobena množstvím modernistických až kubizujících soch s biblickými výjevy. Věže obou průčelí jsou přístupné. Nahoru se dostanete výtahem a dolů pěšky. Z obou je výhled na město i na samotnou stavbu, která vykazuje prvky maurské architektury. Dále lze projít vnitřkem stavby po vnitřním obvodu chrámu od jednoho průčelí k druhému. Jsou tak k vidění úplně nové části stavby. Přístupná je i krypta. V sezoně jsou ale fronty tak dlouhé, že kdo jede organizovaně pouze autobusem a na místě má zastávku 20 minut, nemůže prohlídku stačit a chrám může obdivovat pouze zvenčí. I tak určitě stojí za to ho vidět a obejít ze všech stran.

I dnes se stavaři snaží držet původních Gaudího plánů a skic a dostavět tuto velkolepou stavbu v jeho duchu. Mnozí však pochybují o tom, že nedávno dostavěná fasáda, která představuje Kristovo utrpení, je podobná Gaudího stylu a myšlence. Také víme, že Gaudí miloval barvy, zdobení, sklo a keramiku. Kdo ví, zda by stavba zůstala celá přírodní béžová, kdyby ještě byl mezi námi.

Mnozí z vás jistě už někdy byli v Barceloně a mnozí znají alespoň zběžně dílo výše jmenovaného. Mnohým z vás jistě vyrazila dech stavba stále nedostavěné katedrály Sagrada Família, která má být dokončena roku 2026, což je 100 let po smrti svého tvůrce. Zkusme si říci něco o životě a díle tohoto vskutku originálního architekta a pak se projít Barcelonou po jeho dodnes blýskavých klenotech města.

Málokdo ví, že Antonio Gaudí se narodil jako páté dítě kováři Francescovi Gaudímu a Antonii Cornetové v červnu 1852 v Reusu . Do Barcelony se dostal až roku 1869, když sem přijel s bratrem na studia. Měl za sebou nesnadné dětství plné nemocí, zejména plicních infekcí, ze kterých vzešla vleklá revmatická artritida. Po té co vystudoval přírodovědeckou fakultu dokončil ještě roku 1878 architekturu. Stal se významným představitelem secese do níž přenesl prvky své osobnosti, především lásku k přírodě. Mnozí ho nazývali bláznem. Byl vegetarián, samotář, snílek, zbožňoval geometrii, uctíval stromy, byl pracant až dříč, filantrop, který se od roku 1914 až do své smrti 1926 sám daroval stavbě Sagrada Familia. Jeho posledním přáním bylo, aby stavba byla dokončena pouze z darů a tak se staví až dodnes.

{{reklama()}}

Díky jeho modernistickému pojetí a originálním motivům z živé přírody s kapkou osobitého španělského orientu, který se promítá v zářivých a výrazných kombinacích barev, jsou dnes Gaudího stavby pro Barcelonu totéž, co pro Prahu Karlův most nebo Pražský hrad. Žádný turista nemůže minout alespoň ty, které jsou dnes turisticky přístupné. Řadu staveb lze pozorovat jen zvenčí, protože v nich dodnes žijí potomci původních vlastníků. Do výčtu Gaudího nepřehlédnutelné architektury patří: Fanals Pl. Reial (1878–1879), Casa Vicens (1878–1885), Finca Güell (1884–1887), Teresines (1888–1890), Palau Güell (1886–1891), Sagrada Família (1884–1926), Bellesguard (1900–1902), Casa Calvet (1898–1904), Casa Battló (1904–1906), Parc Güell (1900–1914), Casa Milà – La Pedrera (1906–1910), Colònia Güell (1898–1915). Více se rozepíšu jen o těch nejlépe přístupných, které dodají městu jeho pravý kolorit.

Barcelonu jsem po několikáté navštívila letos v červenci a nejdéle jsem se zdržela v Güellově parku. Ten je položen severně od centra Barcelony na svahu hory Turó del Carmel. Dostanete se tam metrem, stanice Vallcarca. Vstup je zdarma.

Park leží vysoko nad Barcelonou, takže z něj jsou překrásné výhledy na město. Je poměrně rozlehlý (17,8 ha). Gaudí zde výrazně pracoval s terénem. Kopce, kde jsou členitě cesty, kolonády pod sloupy, které připomínají stalagnity, promenády, které jsou lemovány sloupy ve tvaru stromů, menší Gaudího stavby, viadukty, kamenná loubí a velké výhledové prostory, terasy lemované mozaikami. Podařilo se zde v plné míře zharmonizovat přírodu s architekturou.

Centrální dominantou je schodiště od hlavní Dračí brány, kde na prvním podlaží drak chrlí vodu, je též celý vykládaný mozaikou. Najdete nad ním tzv. Síň sta sloupů, kde obvykle různí umělci hrají či zpívají pro potěšení turistů. Sloupů je ve skutečnosti 86. Nad sloupy je realizována velká terasa, hlavní vyhlídka na město lemovaná dlouhou linkou k sezení, která je vykládána glazovanými keramickými či skleněnými mozaikami po celém svém obvodu, které se říká nekonečná lavice. Prostor parku byl původně navržen jako zahradní město se 60 parcelami dle zakázky průmyslníka Eusebi Güella, namísto něj se zde realizoval park, protože jediný kdo odkoupil parcely byl průmyslník a architekt. V parku jsou také 2 domy, kde bydlel Eusebi Güell a dům, kde žil katalánský architekt Gaudí. Dnes je zde jeho muzeum.

Ale zpět do centra. Na třídě Passeig de Grácia mezi dalšími secesními domy významných modernistů z počátku 20. století stojí známý dům Casa Batlló, který má přístupné první patro. To patřilo majiteli domu. Možná proto je byt i nejhonosnější a největší rozměrem. V dalších patrech se nachází soukromé byty. Je možno kolem nich vyjít schodištěm osvětleným světlíkem do podkroví a na střešní terasu. Po cestě Vás zaujmou překrásné kachlíky. Na tomto domě Gaudí dovedl k vrcholu své tvarosloví organické architektury. Mnoho prvků napodobuje kus živé přírody. Střecha s keramickými šupinami vypadá jako zvlněný hřbet prehistorického ještěra, schodiště je páteří, lustr obří lastura, zábradlí balkónů vypadají jako ozubená rybí ústa. Vyžívá se jako na jiných stavbách v materiálech jako jsou barevné mozaiky glazovaných kachlů, střepů skel a lakovaného dřeva. Gaudího oblíbené dračí hlavy a fantaskní věžičky najdeme na střeše.

Na křižovatce ulic Passeig de Gràcia a Carrer de Provenca je situován dům Casa Milà, přezdívaný „La Pedrera“. I zde na střeše najdete Gaudího oblíbené dračí hlavy. Navíc i komíny kombinované s vyhlídkami ve tvaru abstraktních zvonic v kontrastu s prvky připomínajícími rytířské helmy. Roku 1984 byla tato masívní a nezdobená stavba připsána do seznamu Světového dědictví UNESCO. Připomíná hladkou přírodní skálu protkanou okny a působí velmi ladně. V domě jsou provozovány výstavní síně s kratšími expozicemi ,kde je vstup zdarma. Kulturní centrum Caixa a část budovy je celoročně zpřístupněna turistům. Prohlídka bez průvodce, s možností audio výkladu vede skrze část přízemí, první patro, podkrovní prostory s expozicí o stavbě budovy až na střechu s vyhlídkou. Zde je možno prohlédnout komíny a vrátit se zpět do prvního patra, kde je umístěn velký obchod se suvenýry.

Největším dílem Gaudího života, které překračuje rámec jedné lidské generace a ve stavbě pokračuje i za našich dní je stavba Chrám Sagrada Família ,česky Chrám smíření zasvěcený Svaté rodině. Autor mu věnoval celý svůj život aniž tušil, že se stane symbolem města a nejstarším staveništěm světa. Chrám je situován mezi dvěma parky severovýchodně od centra mezi ulicemi C. de Provenca a C. de Mallorca. Zastávka metra Sagrada Família je přímo u chrámu a nese jeho jméno.

Stavba byla započata roku 1882 a jejím úkolem bylo podnítit návrat k učení římskokatolické církve. Gaudí převzal projekt roku 1883. Stavba pokračovala pomalu a zdlouhavě. V posledních letech je na tom nejlépe, protože všechno vstupné, které se vybere od tisíců turistů, jde přímo do fondů na její dostavbu a tak můžete vidět jeřáby, které zvedají velké kusy stavebního materiálu vzhůru ke hvězdám. I v červenci za provozu byla stavba plná nejen turistů, ale hlavně stavebních dělníků, kteří v potu tváře realizovali poslední monstrózní svatyni křesťanství. Stavbu bohatou na křesťanské symboly mezi 18 věžemi. Ty reprezentují 12 apoštolů, 4 evangelisty, Panu Marii a ta nejvyšší, která má být doplněna obrovským křížem bude zasvěcena Ježíši Kristu. Věže evangelistů mají mít znaky – sochy, které jsou symboly těchto světců. Tedy sv. Lukáš tu má mít sochu býka, sv. Matouš anděla, sv. Jan orla a sv. Marek lva.

Dnes stojí dostavěná dvě průčelí. Každé má po čtyřech věžích. Jinak jsou odlišná. Průčelí jsou vyzdobena množstvím modernistických až kubizujících soch s biblickými výjevy. Věže obou průčelí jsou přístupné. Nahoru se dostanete výtahem a dolů pěšky. Z obou je výhled na město i na samotnou stavbu, která vykazuje prvky maurské architektury. Dále lze projít vnitřkem stavby po vnitřním obvodu chrámu od jednoho průčelí k druhému. Jsou tak k vidění úplně nové části stavby. Přístupná je i krypta. V sezoně jsou ale fronty tak dlouhé, že kdo jede organizovaně pouze autobusem a na místě má zastávku 20 minut, nemůže prohlídku stačit a chrám může obdivovat pouze zvenčí. I tak určitě stojí za to ho vidět a obejít ze všech stran.

I dnes se stavaři snaží držet původních Gaudího plánů a skic a dostavět tuto velkolepou stavbu v jeho duchu. Mnozí však pochybují o tom, že nedávno dostavěná fasáda, která představuje Kristovo utrpení, je podobná Gaudího stylu a myšlence. Také víme, že Gaudí miloval barvy, zdobení, sklo a keramiku. Kdo ví, zda by stavba zůstala celá přírodní béžová, kdyby ještě byl mezi námi.

V oblasti mexického letoviska Cancunu je mayských památek celá řada. Jednou z těch méně známých je Coba, ke které jsem se vydal z obav před přesilou ukřičených turistů. Nasedl jsem do otřískané Toyoty a vydal se směrem k památkám. Ve chvíli, kdy jsem opustil frekventovanou silnici plnou turistických autobusů a viděl, že posledních třicet kilometrů jsem potkal jen dvě auta, bylo jasné, že je vyhráno.

O co jde?

Coba má dvě tváře – pro experty je to pravděpodobněji nejdůležitější archeologické místo celé oblasti a v době své největší slávy se pyšnilo rozlohou 80 čtverečních kilometrů. Pyramida Nohoch Mul je se 42 metry dodnes nejvyšší na celém Yucatanu a ještě k tomu si na ní můžeme vyšlápnout.

Coba nebyla nikdy plně zapomenuta, ale prvním výpravám se do vnitrozemí moc nechtělo a dlouhé občanské války archeologii také nepřály. Solidní popis existuje až z třicátých let, vykopávky ale začaly až ve chvíli, kdy úřady začaly plánovat rezort v Cancunu. Začátkem osmdesátých let byla konečně vyasfaltována silnice a Coba přestala být místem pro pár fajnšmekrů.

Z pohledu návštěvníka

Z tohoto pohledu je Coba tak trochu nechtěným dítětem. Leží stranou, a i když je pro turisty otevřena již téměř 40 let, z džungle se podařilo vykopat, z celkového počtu nejméně 6 tisíc, opravdu jen pár pyramid. Ty navíc nejsou vedle sebe, ale jsou v pěti skupinách. Hitem mohou být mayské cesty sacbe, které se sbíhaly právě do Cobe. Řadu z nich si můžeme projít i teď, i když o jejich původní délce přes 100 km (v některých případech) si můžeme už jen nechat zdát.

Výšlap na Nohoch Mul

Na zaprášeném parkovišti jsem byl sám, u vchodu jsem musel pracně najít a probudit spícího strážce, který mi s mručením prodal vstupenku. Potom už stačilo jen odmítnout všechny průvodce (v Coba vybavené kolem) a ruiny byly moje. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jednotlivé skupiny jsou od sebe pěkně vzdáleny, tak jsem zapuzení cyklistů hořce litoval.

Samozřejmě největším trhákem je výšlap na Nohoch Mul. Zdola se to nezdálo ani tak strašné, navíc jsou cesty v přívětivém stínu. Na schody ale naplno praží mexické slunce a zbytky schodů jsou ve značně dezolátním stavu. Nahoru to ještě šlo, vyhlídka do okolí je majestátní a občas je možné ze zvlnění džungle odhadovat, kde se skrývají další pyramidy (což ostatně z mravenčího pohledu ze země vidíme také, protože kolem mnoha kopečků, ze kterých se občas valí nějaké nahrubo opracované kameny, chodíme dost často). Pokud cesta nahoru nebyla nic moc, cesta dolu byla ještě horší. Protože jsem se nahoře kochal poněkud déle, vyšplhal se ke mně jeden dýchavičný Kanaďan a jedna tělnatá Američanka. Po pár krocích dolů mi došlo, že pozorovat sestup téhle dvojice bude stát za to. A měl jsem pravdu.

Kanaďan sestupoval s využíváním pohostinného lana, které je ovšem upevněné jen poněkud symbolicky nahoře a dole, takže uprostřed bychom se potřebovali plazit. Navíc po každých pěti krocích usedl a kapesníkem si utíral pleš. Americká dáma zahájila sestup pěkně pozadu a po čtyřech, což mi připadalo poněkud riskantní, protože ve chvíli, kdy by se jí smekla noha, bude se kutálet až dolu. Někde uprostřed jí to došlo také, takže zbytek sešupu zrealizovala potupně po zadku.

A co dál

V okolí Coba dnes žije jen pár domorodců, což vede k zadumání nad tím, jak mohlo stotisícové město takto zaniknout. Nicméně hlad byl hlad, a tak jsem si našel chatrč na břehu jednoho ze dvou místních jezer. Od jezera příjemně profukovalo, grilované kuře po sportovním výkonu mimořádně chutnalo a byl jsem rád, že si mohu natáhnout nohy. Radost mě přešla ve chvíli, kdy z jezera začal vylézat krokodýl úctyhodných rozměrů. I to kuře mi přestalo chutnat a při placení jsem na nějaké vracení drobných rozhodně nečekal.

V oblasti mexického letoviska Cancunu je mayských památek celá řada. Jednou z těch méně známých je Coba, ke které jsem se vydal z obav před přesilou ukřičených turistů. Nasedl jsem do otřískané Toyoty a vydal se směrem k památkám. Ve chvíli, kdy jsem opustil frekventovanou silnici plnou turistických autobusů a viděl, že posledních třicet kilometrů jsem potkal jen dvě auta, bylo jasné, že je vyhráno.

O co jde?

Coba má dvě tváře – pro experty je to pravděpodobněji nejdůležitější archeologické místo celé oblasti a v době své největší slávy se pyšnilo rozlohou 80 čtverečních kilometrů. Pyramida Nohoch Mul je se 42 metry dodnes nejvyšší na celém Yucatanu a ještě k tomu si na ní můžeme vyšlápnout.

Coba nebyla nikdy plně zapomenuta, ale prvním výpravám se do vnitrozemí moc nechtělo a dlouhé občanské války archeologii také nepřály. Solidní popis existuje až z třicátých let, vykopávky ale začaly až ve chvíli, kdy úřady začaly plánovat rezort v Cancunu. Začátkem osmdesátých let byla konečně vyasfaltována silnice a Coba přestala být místem pro pár fajnšmekrů.

Z pohledu návštěvníka

Z tohoto pohledu je Coba tak trochu nechtěným dítětem. Leží stranou, a i když je pro turisty otevřena již téměř 40 let, z džungle se podařilo vykopat, z celkového počtu nejméně 6 tisíc, opravdu jen pár pyramid. Ty navíc nejsou vedle sebe, ale jsou v pěti skupinách. Hitem mohou být mayské cesty sacbe, které se sbíhaly právě do Cobe. Řadu z nich si můžeme projít i teď, i když o jejich původní délce přes 100 km (v některých případech) si můžeme už jen nechat zdát.

Výšlap na Nohoch Mul

Na zaprášeném parkovišti jsem byl sám, u vchodu jsem musel pracně najít a probudit spícího strážce, který mi s mručením prodal vstupenku. Potom už stačilo jen odmítnout všechny průvodce (v Coba vybavené kolem) a ruiny byly moje. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jednotlivé skupiny jsou od sebe pěkně vzdáleny, tak jsem zapuzení cyklistů hořce litoval.

Samozřejmě největším trhákem je výšlap na Nohoch Mul. Zdola se to nezdálo ani tak strašné, navíc jsou cesty v přívětivém stínu. Na schody ale naplno praží mexické slunce a zbytky schodů jsou ve značně dezolátním stavu. Nahoru to ještě šlo, vyhlídka do okolí je majestátní a občas je možné ze zvlnění džungle odhadovat, kde se skrývají další pyramidy (což ostatně z mravenčího pohledu ze země vidíme také, protože kolem mnoha kopečků, ze kterých se občas valí nějaké nahrubo opracované kameny, chodíme dost často). Pokud cesta nahoru nebyla nic moc, cesta dolu byla ještě horší. Protože jsem se nahoře kochal poněkud déle, vyšplhal se ke mně jeden dýchavičný Kanaďan a jedna tělnatá Američanka. Po pár krocích dolů mi došlo, že pozorovat sestup téhle dvojice bude stát za to. A měl jsem pravdu.

Kanaďan sestupoval s využíváním pohostinného lana, které je ovšem upevněné jen poněkud symbolicky nahoře a dole, takže uprostřed bychom se potřebovali plazit. Navíc po každých pěti krocích usedl a kapesníkem si utíral pleš. Americká dáma zahájila sestup pěkně pozadu a po čtyřech, což mi připadalo poněkud riskantní, protože ve chvíli, kdy by se jí smekla noha, bude se kutálet až dolu. Někde uprostřed jí to došlo také, takže zbytek sešupu zrealizovala potupně po zadku.

A co dál

V okolí Coba dnes žije jen pár domorodců, což vede k zadumání nad tím, jak mohlo stotisícové město takto zaniknout. Nicméně hlad byl hlad, a tak jsem si našel chatrč na břehu jednoho ze dvou místních jezer. Od jezera příjemně profukovalo, grilované kuře po sportovním výkonu mimořádně chutnalo a byl jsem rád, že si mohu natáhnout nohy. Radost mě přešla ve chvíli, kdy z jezera začal vylézat krokodýl úctyhodných rozměrů. I to kuře mi přestalo chutnat a při placení jsem na nějaké vracení drobných rozhodně nečekal.