Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel
o rakouském Hintertuxu. Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat
nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast,
která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je
jediným přírodním ledovým palácem na světě.
Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel o rakouském Hintertuxu, který byl předloni na jaře testujícími SKIAREA určitě právem zvolen jako celosvětově „nejlepší lyžařská oblast na ledovci“. Z Prahy jedete zhruba 5 a půl hodiny, pokud se nedostanete do zácpy v Německu a najedete zhruba 560 km.
Jde o jediný rakouský rezort s celoročním lyžařským provozem a jediným známým též po celý rok otevřeným snowparkem v Evropě zvaným Betterpark Hintertux. V něm se lyžuje na osmnácti kilometrech tratí, na ně navazuje dalších asi 600 kilometrů v Zillertalském údolí. Vleky jezdí do nadmořské výšky 3250 metrů, kde je kouzelná a velká panoramatická vyhlídková terasa Gefrorene Wand s ještě kouzelnějším výhledem na všechny strany světa a na okolní třítisícovky, na Tuxské Alpy a vysokohorský přírodní park Zillertalské Alpy. Spatříte široké a zdá se Vám, že nekonečné moře horských vrcholů.
Rakouský Hintertux nabízí lyžování na 86 kilometrech sjezdovek a navíc od prosince do dubna můžete lyžování na ledovci kombinovat s ohromnou sítí sjezdovek v údolí Zillertal. Od loňska jsou zde organizovány lyžařské show Fire on SNOW (oheň na sněhu), které jsou provozovány v aréně Hinteranger v Tux-Lanersbachu.
Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast, která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je jediným přírodním ledovým palácem na světě. Vstup do ní se nachází 200 metrů od nejvyššího bodu na Hintertuxském ledovci. Do Ledovcového paláce je možno vyjet lanovkou. Nedaleko něj je i známá jeskyně Spannagelhohle, nejvýše položená přístupná jeskyně v Evropě.
Ledovcový palác, Fascinace ledem, je dobře zabezpečený, i když místy lezete po kovových žebřících a někteří turisté mají na nohou lyžáky, místo dobré na ledě neklouzavé obuvi, helmy, které zde zapůjčují vás ochrání, aby, pokud někomu sjede noha rovnou vám na hlavu, ji nerozbila. Bez zvláštní tělesné námahy se sem dostane každý, kdo má chuť obdivovat mystickou hru barev, která led podmalovává nebo jen zářivě modrou, kterou iluze desek ledu přirozeně vytváří, protože led odráží jen modré tóny. Po vstupní kontrole vašeho vybavení sejdete z kopce dolů (nejlépe, když si pro cestu sem necháte lyžařské hůlky) ke vstupní bráně, kde vás čeká chodba plná překrásných krystalů.
Celý systém prý vznikl bez jakéhokoli zásahu lidské ruky, jen byla nainstalována světla a žebříky. Krystaly neustále mění velikost a tvar působením vlhkosti a změnami teplot. Vejdete do Křišťálové komory pokryté jiskřícími ledovými krystaly až se Vám zatají dech. Ledová krása dýchne svou pomíjivostí a rozmanitostí. Zvláštností této komory je její dno, kdy přechod do Modré komory a později Ledové kapličky, která pro změnu svítí červeně, je tvořen zamrzlým ledovcovýcm jezerem.
Vlastní Ledový palác s obdivuhodnými výškami až do 15 metrů se nachází asi 25 metrů pod nejlépe upravenými sjezdovkami, což by nikdo nečekal. Člověk žasne nad neuvěřitelnými výtvory přírody, která je kreativnější než kdokoli z nás.
Ledovec s pořádným ponorem, Hintertuxský ledovec je v nejhlubším místě mocný až 120 metrů. Oblast (Gefrorene Wand Kees a Großes Riepenkees) zabírá cca. 6,3 km². Od Gefrorene Wand (3250m) až po chatu Tuxer Fernerhaus (2660m) je ledovec dlouhý 4,1 km. Hintertuxský ledovec je tvořen cca. 190 miliony kubických metrů ledu což odpovídá 171 miliardám litrů zmrzlé vody. I ledovce mají svou minulost. Starší sníh se v mrazu stává ledem a pohybuje se v rámci ledovce seshora z vyživovací oblasti dolů na dno ledovce. Led na ledovci se pohybuje za rok od 0 do 40 metrů. Tam lze najít nejstarší vrstvy ledu. Na jmenovaném Hintertuxském ledovci mají stáří až 1000 let.
Každý z lyžařů buď dobře zná, nebo jistě někdy slyšel o rakouském Hintertuxu, který byl předloni na jaře testujícími SKIAREA určitě právem zvolen jako celosvětově „nejlepší lyžařská oblast na ledovci“. Z Prahy jedete zhruba 5 a půl hodiny, pokud se nedostanete do zácpy v Německu a najedete zhruba 560 km.
Jde o jediný rakouský rezort s celoročním lyžařským provozem a jediným známým též po celý rok otevřeným snowparkem v Evropě zvaným Betterpark Hintertux. V něm se lyžuje na osmnácti kilometrech tratí, na ně navazuje dalších asi 600 kilometrů v Zillertalském údolí. Vleky jezdí do nadmořské výšky 3250 metrů, kde je kouzelná a velká panoramatická vyhlídková terasa Gefrorene Wand s ještě kouzelnějším výhledem na všechny strany světa a na okolní třítisícovky, na Tuxské Alpy a vysokohorský přírodní park Zillertalské Alpy. Spatříte široké a zdá se Vám, že nekonečné moře horských vrcholů.
Rakouský Hintertux nabízí lyžování na 86 kilometrech sjezdovek a navíc od prosince do dubna můžete lyžování na ledovci kombinovat s ohromnou sítí sjezdovek v údolí Zillertal. Od loňska jsou zde organizovány lyžařské show Fire on SNOW (oheň na sněhu), které jsou provozovány v aréně Hinteranger v Tux-Lanersbachu.
Ne každý ale ví, že je zde možné brouzdat nitrem ledovce v obrovské ledovcové trhlině nazvané Natur Eis Palast, která byla otevřena a zprovozněna pro návštěvníky roku 2008 a je jediným přírodním ledovým palácem na světě. Vstup do ní se nachází 200 metrů od nejvyššího bodu na Hintertuxském ledovci. Do Ledovcového paláce je možno vyjet lanovkou. Nedaleko něj je i známá jeskyně Spannagelhohle, nejvýše položená přístupná jeskyně v Evropě.
Ledovcový palác, Fascinace ledem, je dobře zabezpečený, i když místy lezete po kovových žebřících a někteří turisté mají na nohou lyžáky, místo dobré na ledě neklouzavé obuvi, helmy, které zde zapůjčují vás ochrání, aby, pokud někomu sjede noha rovnou vám na hlavu, ji nerozbila. Bez zvláštní tělesné námahy se sem dostane každý, kdo má chuť obdivovat mystickou hru barev, která led podmalovává nebo jen zářivě modrou, kterou iluze desek ledu přirozeně vytváří, protože led odráží jen modré tóny. Po vstupní kontrole vašeho vybavení sejdete z kopce dolů (nejlépe, když si pro cestu sem necháte lyžařské hůlky) ke vstupní bráně, kde vás čeká chodba plná překrásných krystalů.
Celý systém prý vznikl bez jakéhokoli zásahu lidské ruky, jen byla nainstalována světla a žebříky. Krystaly neustále mění velikost a tvar působením vlhkosti a změnami teplot. Vejdete do Křišťálové komory pokryté jiskřícími ledovými krystaly až se Vám zatají dech. Ledová krása dýchne svou pomíjivostí a rozmanitostí. Zvláštností této komory je její dno, kdy přechod do Modré komory a později Ledové kapličky, která pro změnu svítí červeně, je tvořen zamrzlým ledovcovýcm jezerem.
Vlastní Ledový palác s obdivuhodnými výškami až do 15 metrů se nachází asi 25 metrů pod nejlépe upravenými sjezdovkami, což by nikdo nečekal. Člověk žasne nad neuvěřitelnými výtvory přírody, která je kreativnější než kdokoli z nás.
Ledovec s pořádným ponorem, Hintertuxský ledovec je v nejhlubším místě mocný až 120 metrů. Oblast (Gefrorene Wand Kees a Großes Riepenkees) zabírá cca. 6,3 km². Od Gefrorene Wand (3250m) až po chatu Tuxer Fernerhaus (2660m) je ledovec dlouhý 4,1 km. Hintertuxský ledovec je tvořen cca. 190 miliony kubických metrů ledu což odpovídá 171 miliardám litrů zmrzlé vody. I ledovce mají svou minulost. Starší sníh se v mrazu stává ledem a pohybuje se v rámci ledovce seshora z vyživovací oblasti dolů na dno ledovce. Led na ledovci se pohybuje za rok od 0 do 40 metrů. Tam lze najít nejstarší vrstvy ledu. Na jmenovaném Hintertuxském ledovci mají stáří až 1000 let.
Přivezli jste si z výletu nebo z dovolené pěkné fotografie a
chtěli byste potěšit své známé? Připravte si svoje vlastní pohlednice
v programu Zone Photo Studio a pochlubte se! Pohlednice můžete posílat
do konce března. Pořadatelem soutěže je firma Zoner software, a. s., se
kterou dlouhodobě spolupracujeme.
Přivezli jste si z výletu nebo z dovolené pěkné fotografie a chtěli byste potěšit své známé? Připravte si svoje vlastní pohlednice a pochlubte se i nám! Informace a podmínky soutěže:
1. Svoje pohlednice zasílejte na e-mailovou adresu: kveta.filipi (at) zoner.cz. V předmětu uveďte „Vlastni pohlednice“.
2. Velikost souboru nesmí přesáhnout 5 MB.
3. Do soutěže je možné posílat i fotomontáže.
4. Pohlednice musí být připraveny v programu Zoner Photo Studio.
5. Každý soutěžící může přihlásit do soutěže maximálně 2 pohlednice.
6. Ukončení zasílání příspěvků do soutěže: 31. 3. 2011.
7. Ukončení soutěže a vyhlášení výsledků: 15. 4. 2011.
8. Vítězné pohlednice budou zveřejněny na stránkách www.zonerpress.cz a v galerii Zoner Press na stránkách www.zonerama.cz, případně na dalších webech společnosti ZONER software, a.s. 9. Vyhlašovatel si vyhrazuje právo na odmítnutí snímku, který by nebyl v souladu se zákony ČR, nebo se neslučuje s dobrými mravy.
10. Při zasílání soutěžních pohlednic nezapomeňte uvést Vaše kontaktní údaje (e-mail, adresu, případně telefon). Veškeré vaše údaje, které nám poskytnete, jsou v naší databázi chráněny před zneužitím.
11. Zasláním vlastních pohlednic dáváte souhlas s podmínkami soutěže.
Kriteria hodnocení: nápaditost a technické provedení.
Ceny:
1. cena Zoner Photo Studio 13 PRO + Pexeso Cestovatel
2. knihy Zoner Press v hodnotě 800 Kč + Pexeso Cestovatel
3. kniha Zoner Press + hrníček ZP + Pexeso Cestovatel
Podrobnosti o soutěži najdete na stránkách firmy Zoner
Přivezli jste si z výletu nebo z dovolené pěkné fotografie a chtěli byste potěšit své známé? Připravte si svoje vlastní pohlednice a pochlubte se i nám! Informace a podmínky soutěže:
1. Svoje pohlednice zasílejte na e-mailovou adresu: kveta.filipi (at) zoner.cz. V předmětu uveďte „Vlastni pohlednice“.
2. Velikost souboru nesmí přesáhnout 5 MB.
3. Do soutěže je možné posílat i fotomontáže.
4. Pohlednice musí být připraveny v programu Zoner Photo Studio.
5. Každý soutěžící může přihlásit do soutěže maximálně 2 pohlednice.
6. Ukončení zasílání příspěvků do soutěže: 31. 3. 2011.
7. Ukončení soutěže a vyhlášení výsledků: 15. 4. 2011.
8. Vítězné pohlednice budou zveřejněny na stránkách www.zonerpress.cz a v galerii Zoner Press na stránkách www.zonerama.cz, případně na dalších webech společnosti ZONER software, a.s. 9. Vyhlašovatel si vyhrazuje právo na odmítnutí snímku, který by nebyl v souladu se zákony ČR, nebo se neslučuje s dobrými mravy.
10. Při zasílání soutěžních pohlednic nezapomeňte uvést Vaše kontaktní údaje (e-mail, adresu, případně telefon). Veškeré vaše údaje, které nám poskytnete, jsou v naší databázi chráněny před zneužitím.
11. Zasláním vlastních pohlednic dáváte souhlas s podmínkami soutěže.
Kriteria hodnocení: nápaditost a technické provedení.
Ceny:
1. cena Zoner Photo Studio 13 PRO + Pexeso Cestovatel
2. knihy Zoner Press v hodnotě 800 Kč + Pexeso Cestovatel
3. kniha Zoner Press + hrníček ZP + Pexeso Cestovatel
Podrobnosti o soutěži najdete na stránkách firmy Zoner
Vyrobte vlastní pohlednici v programu Zoner Photo Studio 13 a pošlete ji do soutěže
Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného,
neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. S mým
kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc
peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky
nejdobrodružnější varianta.
Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.
Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.
Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.
Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.
Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.
Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.
Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.
Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.
Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.
Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.
Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.
Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.
Další článek jsem se rozhodl věnovat problematice a zážitkům ze stopování. Když se vrátím úplně na začátek své cesty za poznáváním světa, slovo, které se nejvíce tlačí na povrch je „stopování“. Bylo mi 18 let a strašně jsem chtěl udělat něco šíleného, neobvyklého a být mezi svými vrstevníky něčím výjimečný. Dnes už to tak samozřejmě nevnímám, cestování beru jako snahu o pochopení něčeho nového. S mým kamarádem Martinem jsme se rozhodli dobýt Dolomity. V tomto věku moc peněz nemáte a stopování se jevilo jako nejlevnější a taky nejdobrodružnější varianta.
Teď už se trochu posunu v čase, vidím sebe a Martina, jak naivně stojíme na vídeňské dálnici a držíme karimatku s nápisem München / Klagenfurt. Bylo to naše první velké cestování. Každé v dálce se objevené auto pro nás znamenalo naději, že už budeme konečně „na cestě“. Pořád jsme ještě nic zvláštního neudělali, kromě toho, že jsme lhali rodičům o tom, jakým způsobem budeme cestovat. A každé z těch aut nám sráželo sebevědomí níž a níž. Byl jsem tak ostýchavý, že vždy, když nás auto minulo, jsem se nemohl na šoféra podívat.
Stopovali jsme asi 15 minut, ale mně se zdálo, jako by to byla věčnost. Začínal jsem mít pesimistické myšlenky. Jak už jsem psal, bylo to naše první stopování a já jsem si myslel, že nám budou všichni zastavovat jako bychom měli koupené jízdenky. Teď už vím, že stopovat hodinu či dvě není nic neobvyklého. Další z mnoha barevných, plechových vozítek projíždělo kolem nás, ale značně pomaleji než ostatní, až najednou stálo. Bylo to jako facka euforie. Postarší černé Volvo stálo asi 15 m od nás.
Jeden z nás se za ním rozběhl, aby zjistil, co bude dál. Když jsme se ujistili, že nás vezme, konečně mohla vypuknout radost v její nejčistší dětské podobě. Zmohl jsem se jen na slovo „jo“, které jsem opakoval stále dokola. S každým zakřičeným „jo“ jsem ze sebe uvolňoval tu radost, která mě tlačila pod kůží.
Jízda byla skvělá, bylo to staré prostorné Volvo, které mělo najeto 180 000 km, ale to na jeho komfortu nic neměnilo. Na rovinu vám řeknu, že i kdybych jel na korbě plné hnoje, stejně bych se v tu chvíli cítil jako král. Krásná plynulá letní jízda mě uspávala, sem tam jsem se podíval, kde jsme a letargicky jsem zíral na míhající se svodidla, od kterých se odráželo slunce. Martin už tak klidný nebyl, nemá rád rychlou jízdu a auto frčelo 200–220 km/h a u toho si náš řidič sem tam hrál s notebookem, který byl na sedadle spolujezdce. Jel do Německa, byl na služební cestě ve Vídni. Dodnes na toho člověka vzpomínám, zajel si k vůli nám asi 200 km navíc, a když jsme mu tlačili do rukou nějaká eura, odpověděl jen: “ I like driving“ usmál se a odjel.
Byli jsme uprostřed Mnichova a nutně jsme se potřebovali dostat na cestu, která vedla do Itálie. Na benzínce jsme prozkoumali mapu a vydali se nadzemkou k cestě, která otvírala cestu k horským velikánům.
Náš další cíl byla Itálie nebo přinejmenším Innsbruck. Zastavil nám mladý pár, který jel ve třídveřovém Peugeotu 206 (velmi malé autíčko), navíc měl plný kufr, takže jsme se nějak nasoukali dovnitř a vezli se asi 50 km. Vysadili nás kdesi uprostřed dálnice a my jsme v poklidu stopovali asi půl hodiny, když nám zastavilo černé BMW. Pobrali jsme všechny věci a jako o život jsme utíkali k autu, ale místo usměvavého řidiče se na nás za okýnkem smál odznak dálniční policie. Když jsme si nasedli, zjistili jsme, že se na dálnici nesmí stopovat. Naše výmluvy typu „My jsme to nevěděli“ nebo „U nás se to může“ nebrali moc na vědomí. Museli jsme předložit občanky, zapsali si nás do databáze a naštěstí se to obešlo jen s napomenutím bez pokuty. V tu chvíli jsme zjistili, že cestování je jako sex, jednou jsi nahoře a jednou dole. Zavezli nás na nejbližší odpočívadlo.
Tady jsme se dali do řeči s jedním mladým Němcem, který stopoval do Říma. S policajty už měl své zkušenosti a řekl nám, ať to moc neřešíme a prostě se máme ptát lidí, kteří odjíždějí z odpočívadla, jestli nás někam po cestě nehodí. Stálo při nás štěstí. Asi po 2 hodinách jsme našli odvoz v podobě mladé Němky. Dodnes se divím, že vzala dva takové otrhance.
Svezli jsme se s ní do Innsbrucku. Tady nás nabrali dva studenti, byl to pár. Hudba jim hrála naplno a cestu si užívali stejně jako my. Vezli jsme se až do Bolzána (Itálie), odtud to bylo už jen pár kilometrů do Cortiny.
Stopování v Dolomitech už bylo o mnoho jednodušší, tady vám zastaví skoro každý. Jediný větší stres jsme měli, když nás nabral postarší pár a řidič měl na volantu napsáno kde je pravá a levá strana. Při stopování poznáte opravdu spoustu lidí a každý je úplně jiný, záleží jen na vás, co si z toho setkání odnesete. Je to prostě náhoda, jaká osobnost a člověk vám zastaví. Myslím, že o tom, jestli vás právě dotyčný člověk nabere, rozhodují maličkosti, třeba barva trička, způsob držení palce atd.
Cestou zpět jsme tak tak ujeli italské policii, provinili jsme se stejným způsobem jako v Německu, strávili asi 4 hodiny stopováním v Innsbrucku, zažili nejhorší bouřku v životě a dali si skvělý hamburger v Brně. Po této cestě jsem zásadně změnil názor na stopaře, nemusí to být jen lidé bez peněz, kteří vám nemají co předat.
Stopování je kouzelná věc, někdy máte pocit, že můžete chodit po vodě, jindy jste psychicky dole a ani nevěříte v návrat domů, ale vždy jste naplněni novými pocity a zážitky a to je na něm to nádherné.
I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo
Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na
naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a
potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní
přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího
násilí.
I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího násilí.
Sem tam na nás mrkne Oscar cestou na Valachy, kde na nás čeká jeskyně Velryba. Domluveni jsme s Pavlem z Orcusácké skupiny – pobočky Vsetín. Vůbec nemáme představu, jak to dole vypadá a co nás čeká. Z náznaků vím, že se bude šplhat po laně, ale prý to není problém (jako vždy). Z jeskyní v Beskydech známe zatím Cyrilku a Kněhyni a to jsou docela prostorné jeskyně, takže uvidíme, co to bude za zabíračku.
Nakonec po dlouhých domluvách jedeme jen 3 – Tomek, Míla a já. Pobrali jsme všechny cajky, co jsme doma našli, a vyrazili za dobrodružstvím. Na místě jsme byli trochu dříve a čekali na pumpě přímo naproti Čertových skal. Bylo hezky a tak zde byly hloučky horolezců i turistů. S Pavlem jsme se sešli přesně a pokračovali směr Pulčín. Během chvilky jsme vyjeli tak vysoko, že nás překvapily krásné výhledy, jak na Slovensko, tak rovněž na Beskydy. V Pulčíně jsme zaparkovali u JZD naproti hospodě, a dále pokračovali asi 30 min do kopce a příjemně si povídali. Sluníčko nás hřálo do zad a povzbuzovalo k výšlapu. Došli jsme až většími skalnímu městečku dále po značce bychom pokračovali ve směru na Kohútku. O této lokalitě se stejně jako o všech podzemních prostorách v Beskydech traduje, že zde zbojníci ukryli poklady, které získali od nebohé šlechty.
Vstup do jeskyně se nachází na tektonické puklině a pod naším převlékacím stanovištěm je pořádný sráz asi 15 metrů. Rozhodně bych tam nechtěla zahučet. Při převlékání se vyskytl malý zádrhel, protože Miloš nechal moje fáráčky v autě. Mě zůstaly jen přiléhavé třičtvrteční lezecí kalhoty a holá lýtka. Miloš to rychle vyřešil a dal mi svůj overal a chtěl jít ve svátečních riflích. I toto se docela rychle vyřešilo, jelikož nástup do vstupních prostor byl hodně drsný a já další pokračování striktně zavrhla. Následovalo další převlékání a Miloš spěchal dohnat oba kolegy. Celková délka jeskyně je 250 metrů a kluci se zdrželi v podzemí celou hodinu. Některé pasáže jako skluzavka byly značně brutální a kluci tam měli problémy. Podařilo se jim tam spatřit i několik Myotisů, kteří se rozhodli zde přezimovat. V celku je jeskyně velice zajímavá a jsou zde nainstalovány měřiče pohybu skalních pískovcových bloků.
Kluci byli hodně nadšeni a spokojeni a to nás čekalo ještě jedno překvapení. Cestou zpět k autu jsme konstatovali, že je to zde opravdu kouzelný kout Valašska. Tomek si zavzpomínal, jak sem ještě za hluboké totality jezdili na čundry což je bratru 25 let zpátky. Pavel nám sliboval skvělý gulášek za lidové ceny. A byla to absolutní pravda. V hospůdce, která zvenčí vypadala jako Jednota a vevnitř jako z divokého západu, bylo teplo a vlídně. Skvělým guláškem a piviskem zakončujeme náš dnešní malý výlet do Valašského království. Pavel nám nabízí prohlídku dalších jeskyní, když se budou počítat netopýři. Rádi pomůžeme, když můžeme.
I přesto, že celá příroda se ukládá k odpočinku, tak Homo Sapiens ještě hýří aktivitou. Stále máme energii a chuť podívat se na naši planetu zespodu. Máme chuť roztrhat si overal o ostré pískovce a potom si zase měsíc lízat rány v teple domova a ostatní přesvědčovat, že modřiny nejsou z harašmentu nebo domácího násilí.
Sem tam na nás mrkne Oscar cestou na Valachy, kde na nás čeká jeskyně Velryba. Domluveni jsme s Pavlem z Orcusácké skupiny – pobočky Vsetín. Vůbec nemáme představu, jak to dole vypadá a co nás čeká. Z náznaků vím, že se bude šplhat po laně, ale prý to není problém (jako vždy). Z jeskyní v Beskydech známe zatím Cyrilku a Kněhyni a to jsou docela prostorné jeskyně, takže uvidíme, co to bude za zabíračku.
Nakonec po dlouhých domluvách jedeme jen 3 – Tomek, Míla a já. Pobrali jsme všechny cajky, co jsme doma našli, a vyrazili za dobrodružstvím. Na místě jsme byli trochu dříve a čekali na pumpě přímo naproti Čertových skal. Bylo hezky a tak zde byly hloučky horolezců i turistů. S Pavlem jsme se sešli přesně a pokračovali směr Pulčín. Během chvilky jsme vyjeli tak vysoko, že nás překvapily krásné výhledy, jak na Slovensko, tak rovněž na Beskydy. V Pulčíně jsme zaparkovali u JZD naproti hospodě, a dále pokračovali asi 30 min do kopce a příjemně si povídali. Sluníčko nás hřálo do zad a povzbuzovalo k výšlapu. Došli jsme až většími skalnímu městečku dále po značce bychom pokračovali ve směru na Kohútku. O této lokalitě se stejně jako o všech podzemních prostorách v Beskydech traduje, že zde zbojníci ukryli poklady, které získali od nebohé šlechty.
Vstup do jeskyně se nachází na tektonické puklině a pod naším převlékacím stanovištěm je pořádný sráz asi 15 metrů. Rozhodně bych tam nechtěla zahučet. Při převlékání se vyskytl malý zádrhel, protože Miloš nechal moje fáráčky v autě. Mě zůstaly jen přiléhavé třičtvrteční lezecí kalhoty a holá lýtka. Miloš to rychle vyřešil a dal mi svůj overal a chtěl jít ve svátečních riflích. I toto se docela rychle vyřešilo, jelikož nástup do vstupních prostor byl hodně drsný a já další pokračování striktně zavrhla. Následovalo další převlékání a Miloš spěchal dohnat oba kolegy. Celková délka jeskyně je 250 metrů a kluci se zdrželi v podzemí celou hodinu. Některé pasáže jako skluzavka byly značně brutální a kluci tam měli problémy. Podařilo se jim tam spatřit i několik Myotisů, kteří se rozhodli zde přezimovat. V celku je jeskyně velice zajímavá a jsou zde nainstalovány měřiče pohybu skalních pískovcových bloků.
Kluci byli hodně nadšeni a spokojeni a to nás čekalo ještě jedno překvapení. Cestou zpět k autu jsme konstatovali, že je to zde opravdu kouzelný kout Valašska. Tomek si zavzpomínal, jak sem ještě za hluboké totality jezdili na čundry což je bratru 25 let zpátky. Pavel nám sliboval skvělý gulášek za lidové ceny. A byla to absolutní pravda. V hospůdce, která zvenčí vypadala jako Jednota a vevnitř jako z divokého západu, bylo teplo a vlídně. Skvělým guláškem a piviskem zakončujeme náš dnešní malý výlet do Valašského království. Pavel nám nabízí prohlídku dalších jeskyní, když se budou počítat netopýři. Rádi pomůžeme, když můžeme.
I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel
o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je
rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život
a život celé své veliké rodiny.
Narodil jsem se v krásné severní oblasti Pákistánu – Gilgit. Je to jedna z nejkrásnějších částí světa, kam lidé cestují za dobrodružstvím a nádhernou přírodou. Zde se protínají tři světově nejvyšší hory světa. Vyrůstal jsem ve velké rodině, což je v Pákistánu normální. Bylo nás sedm sourozenců – čtyři bratři a tři sestry. Naše maminka byla žena v domácnosti, celý život o nás velmi dobře pečovala. Vždycky vstávala v pět hodin, aby vykonala první ranní modlitbu, stejně tak jako náš tatínek. My jako děti jsme v tu dobu ještě spaly. Potom připravovala snídani pro všechny, to znamená přichystat devět roti chlebů s vajíčky, někdy s džemem, máslem či medem a černý čaj s mlékem. Po snídani vyžehlila naše školní uniformy. Každá škola v Pákistánu má jinou barvu uniformy. Studenti nesmí přijít do školy v civilním oblečení. Učitelé jsou velmi přísní, a když uniformě něco chybí, pošlou vás domů nebo jinak potrestají. Příští den je pak velká kontrola, jestli je uniforma už v pořádku.
Proto maminka byla velmi pečlivá ohledně našich uniforem. Když jsme byli připravení, jeli jsme do školy buď školním autobusem nebo autem naším nebo našich příbuzných. Škola začínala každý den v osm hodin nastoupením studentů v uniformách na školní hřiště. Kdo se opozdil byť jen o pět minut, nebyl do školy vpuštěn. Musel stát ve zvláštní řadě, aby ho všichni ostatní žáci viděli a tím se cítil pokořen. Takto jsou studenti od útlého dětství učeni disciplíně. V pozoru si žáci vyslechnou státní hymnu, jeden ze studentů předčítá z koránu za naprostého ticha. Poté začíná výuka. Učitelé mají veliký respekt u studentů. Každý student považuje učitele za své duchovní rodiče. Oslovují učitele pane nebo madam. Učitelé mají dovoleno trestat žáky za vyrušování, nepřinesení úkolů, nepřipravení na test. Tresty jsou často fyzické. Za kouření hrozí i vyloučení ze školy. Studenti mají strach a jsou velmi poslušní. Nikdy jsem neviděl nikoho ze spolužáků kouřit, tak moc se báli. V Pákistánu jsou školy státní a soukromé. Většina lidí studuje na soukromých školách, protože ve státních není dobrý systém a výsledky studentů nejsou dobré, protože vláda nekontroluje jejich kvalitu. Státní školy učí v jazyce urdu, soukromé učí v angličtině. Soukromé školy jsou však placené a někteří lidé si je nemohou dovolit. Každý rodič si však přeje, aby jeho děti navštěvovaly soukromou školu a měly tak lepší budoucnost. Mohou si tak vybrat lepší povolání. Pokud v Pákistánu pracujete jako nekvalifikovaná síla, plat je velmi nízký.
Po vyučování jsme šli domů, kde čekala maminka s obědem. Pak jsme většinou tak hodinku spali a potom si hráli hrát s bratranci a kamarády ven. Večer jsme pak šli do mešity na náboženskou výuku a čtení koránu.
Moje dětství bylo pěkné. Vyrůstal jsem v milující rodině, obklopen mnoha příbuznými. Můj tatínek měl dobrou práci ve státních službách a mohl nás podporovat ve vzdělání na univerzitách. Je to neobvyklé, aby všechny děti v rodině byly vysokoškolsky vzdělané, ale my jsme měly to štěstí. Studoval jsem celkem šestnáct let v Pákistánu. Ukončil jsem moje studia jako IT inženýr. V tomto bodě jsem se rozhodoval co dál. Mnoho lidí má sen dostat se do Evropy a studovat tam nadále, protože s diplomem z evropské země máte šanci na mnohem vyšší mzdu a lepší práci v Pákistánu.
V Pákistánu je velmi těžké najít dobrou práci, i když máte ty nejlepší studijní výsledky ze dvou důvodů: je tam hodně lidí a málo práce a když už je práce, tak ji dostane někdo, kdo má známosti.
Měl jsem znova štěstí najít dobrou práci okamžitě po ukončení univerzity, protože můj tatínek pracoval ve velké firmě, kde jsem i já nastoupil jako IT specialista. Dva roky jsem pracoval a moje práce mě zaměstnávala po celý čas. V Pákistánu je volný pouze jeden den v týdnu, většinou neděle. V pátek jsou velké přestávky v práci na modlitby, takže můžete jít do mešity a vrátit se do práce později.
I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život a život celé své veliké rodiny. V Gilgitu jsme potkávali mnoho turistů, kteří nás okouzlili svým chováním, které bylo stejné, ať jste byl chudý nebo bohatý. Byli velmi přátelští. Mysleli jsme, že jsou všichni bohatí. Když si pronajali auto, seděli tam třeba jen dva, což je pro nás velké plýtvání, když můžeme svézt lidí sedm. Občas rozdávali sladkosti dětem, navštěvovali rodiny v Gilgitu. Vždy jsme je rádi viděli a pohostili.
Moje rozhodnutí odjet do Evropy bylo čím dál silnější. Rodiče se trošku báli, že chci odjet tak daleko a sám. Ale nakonec souhlasili a věřili, že mi Alláh pomůže. Hledal jsem na internetu, kde bych mohl studovat v Evropě zdarma. Našel jsem zemi, která byla vstřícná ke studentům z Pákistánu. Tím bylo Švédsko, kde vzdělání je zdarma a vítali pákistánské studenty. Poslal jsem své dokumenty a čekal. Během té doby jsem pokračoval v mé práci. Jednoho dne jsem šel na poštu a tam mi řekli, že mají pro mě dopis ze Švédska. Byl jsem velmi šťastný. Otevřel jsem ho dychtivě a tam stálo, že potvrzují mé přijetí na univerzitu ve švédském Linkopingu. Okamžitě jsem tuto radostnou novinku sděloval všem z mé rodiny, příbuzným, kolegům, přátelům. Ale ještě nebylo vyhráno. Hlavní je dostat vízum. Je to velmi těžké, protože ambasády mají velmi přísná pravidla a víza rozdávají velmi neradi. Musíte mít na kontě miliony pákistánských rupií, doložit spousty dokumentů, přeložit vše do angličtiny, všechny dokumenty ověřit na úřadech a když to všechno zvládnete, čeká vás pohovor na ambasádě.
Cesta do Evropy
Konečně jsem dostal vízum! Teď už mě nemohlo nic zastavit. Těšil jsem se, až vzlétnu z našeho maličkého letiště v Gilgitu a odletím do Islámábádu, kde přestoupím na letadlo směrem Doha, Curych a pak Stockholm.
Jenže v momentě, kdy jsem měl odlétat, jsem zažil velmi smutné okamžiky při loučení s mojí rodinou. Všichni jsme věděli, že to bude dlouhé odloučení a nemohli jsme zastavit slzy smutku. Ještě když jsem seděl v letadle, tak mi naposledy zazvonil telefon a když jsem ho zvedl, tak můj tatínek na druhém konci nemohl přes slzy mluvit. Byl jsem tak smutný a moje oči se naplnily slzami. Vzal jsem si černé brýle, aby ostatní cestující neviděli moje ubrečené oči.
Cesta probíhala bez problémů, až do katarské Dohy. V Curychu jsme přistáli a měli devět hodin čas pro příští let do Stockholmu. Začátek v Evropě byl pro mě hrozný. Na curyšském letišti mě zastavil imigrační policista. Vybíral si náhodné cestující k prohlídce. Vybral si mě. Vzal si můj pas a přikázal mi stát na místě. Díval se na ostatní cestující, ale nezastavil nikoho dalšího. Tam jsem poprvé zažil, co to znamená být z Pákistánu. Přede všemi se ke mně chovali, jako bych byl zločinec. Nakonec jsem úspěšně doletěl do Stockholmu.
Začátky ve Švédsku
Po počátečních zmatcích, kdy jsem nevěděl, jak se dostanu do Linkopingu, jak fungují autobusy, jsem se nakonec dostal na adresu, kde jsem se měl setkat s pákistánskými studenty, se kterými jsem byl v kontaktu již předtím. Objevoval jsem nový svět. Ve Švédsku jsem studoval jeden rok, pracoval jsem po nocích brigádně ve fast foodu. Lidé ve Švédsku byli vždy velmi milí. Škola byla moderně vybavená, učitelé velmi dobří. Hodně mi pomohla pákistánská studentská organizace, která se postarala o moje bydlení, registraci na univerzitě. Radili, kde mohu otevřít bankovní účet, kde nakoupit halal jídlo a mnoho dalšího. Díky nim jsem se ve Švédsku cítil jako doma. Byl jsem překvapený, kolik pákistánských studentů jsem tam viděl. Na začátku jsem sdílel bydlení se šesti dalšími studenty z Pákistánu, poté jsem se přestěhoval a bydlel pouze s jedním kamarádem.
To, co je tady samozřejmé, bylo pro mě velkým překvapením. Jako například autobusy. Nejenže autobusy vypadají daleko lépe ve Švédsku, ale v Pákistánu autobus neodjede, dokud nejsou všechna sedadla plná. Potom třeba topení, užíval jsem si v zimě být doma jen v tričku, i když venku byly velké mrazy. To je v Pákistánu nemyslitelné. Nemáme centrální vytápění, takže se používají jen drahé elektrické přímotopy, které ale nestačí vyhřát celý dům. Navíc musíte v zimě doma nosit několik vrstev oblečení a to i na spaní. Také se mi moc líbily obchody, spousta supermarketů, kde je možné koupit vše za příznivé ceny a hlavně v kontrolované kvalitě. Můj život plynul celkem rychle, protože v noci jsem pracoval obden a ve dne studoval. Ale pořád jsem se cítil velmi osamělý. Byl jsem zvyklý přece jen na jiný způsob života, na spoustu lidí kolem mě. Byl jsem v zimě ve Švédsku již půl roku a s rodinou a přáteli jsem byl v kontaktu jen přes telefon a internet.
Česká republika a nový začátek
Na internetu jsem také později našel svoji nynější manželku. Začali jsme si psát a volat, až se to pro mě stalo nepostradatelným. Necítil jsem se už tak osamělý, i když jsme byli daleko od sebe. Manželka bydlela v České republice.
Po několika měsících jsme se setkali v Praze a rozhodli jsme se žít spolu. Ukončil jsem tedy svá studia ve Švédsku a přestěhoval se do Čech.
Rezervoval jsem si cestu autobusem Bohemian travel. Na internetu byly fotky krásných a komfortních autobusů. V den, kdy jsem měl cestovat, byl jsem velmi překvapený, jaký autobus ve skutečnosti přijel. Nebyl to ten z obrázku, ale velmi nepohodlný. Když jsem přijel do České republiky, viděl jsem spousty lidí, kteří vypadali jako Pákistánci. Myslel jsem, že je tu hodně lidí z Pákistánu. Později mi manželka vysvětlila, že jsou to Romové.
Rád bych popsal život v České republice. Mám dobré i špatné zážitky. Už jenom se oženit bylo téměř nemožné. Trvalo to dva měsíce sehnat všechna potřebná razítka a dokumenty. Sňatek s cizincem, a zvlášť ze zemí mimo Evropu je velmi složitý. Nakonec jsme měli vše připravené a další problém byl sehnat dva svědky. Časem jsem zjistil, že vztahy jsou tu velmi problematické. Jak jsem zvyklý z Pákistánu sdílet život s rodinou a příbuznými, tady jsem viděl, že lidé mají k sobě hodně daleko. Sourozenci spolu často nemluví většinu života, s příbuznými se nestýkají a neví nic o jejich životě. Navíc je to vlastně ani nezajímá. Když už se setkávají, neprojevují moc city. Neviděl jsem žádnou harmonii, chovají se jako hosté na návštěvě, ne jako rodina. Většina starších lidí dožívá velmi osaměle a bez pomoci svých bližních. Tím, že žiji v České republice již třetí rok, tak jsem pronikl do vztahů a systému. V žádném případě nechci, aby tyto moje postřehy působily jako nevděk nebo kritika. Jen bych chtěl odhalit to, s jakými ideály a představami vidí Evropu lidé zvenku a jaká je pak realita. Stejně jako já i mnoho dalších lidí, kteří mají přání se do Evropy dostat a žít zde, vidí jen pozlátko. Myslí, že přijedou a vše bude snadné. Až tady jsem pochopil, jak je těžké vydělávat peníze. Jaké jsou pracovní podmínky, lidé uštvaní jen, aby si vydělali na základní lidské potřeby. Také jsem měl představu, že když tady člověk pracuje, může si žít krásný život bez omezování. To, že mzda stěží pokryje náklady na život, mě překvapilo opravdu hodně. Navíc se lidé neusmívají a nepůsobí příliš přátelsky, jak jsem byl zvyklý od turistů z Gilgitu. Musím říct, že Češi jsou rasisti. Snad i to je důvod, že tady nežije mnoho cizinců tmavé pleti. Když porovnáme ČR s ostatními zeměmi Evropy, kde jsou miliony cizinců, tak je vidět, že tady cizinci nejsou moc vítáni. Když jste tmavší pleti, lidé si myslí, že jste z nějaké džungle nebo jiné planety. Když se ucházíte o práci, jste vždy na konci seznamu uchazečů.
Samozřejmě, že podmínky k životu jsou tu mnohem lepší než u nás. Hlavně systém ve zdravotnictví je perfektně propracován. To, že člověk může jít k doktorovi, když potřebuje a že pojišťovna hradí i velmi nákladné operace. Také podpora v nezaměstnanosti. To je to, co v Pákistánu hodně chybí. Rodiny se musí postarat o potřebné samy. Na druhou stranu nepotřebujeme domy pro seniory, protože se o ně postaráme doma. Také školky nejsou potřeba. Většina žen je v domácnosti a o své děti se stará.
Další věcí je to, že tady lidé moc nevaří. Odbývají se studeným jídlem. Ve vozících nakupujících v supermarketu vidíte plné pytle rohlíků. Nejsou také zvyklí společně stolovat a jídlo si vychutnávat. Evropané na mě působí jako systematičtí plánovači. Všechno si plánují dopředu. Co budou dělat, za co utratí peníze, kdy budou mít děti, jaké auto si koupí.
Pak je tu výchova dětí. Děti mají přílišnou volnost a nikdo se nestará o to, jak tráví svůj volný čas. Není výjimkou vidět venku kouřit malé děti, líbat se. I proto se tu stává tak často, že dívky otěhotní ve velmi útlém věku a ani pořádně neví s kým.
Jen jedna věc je divná. Evropské děti jsou překrásné, mají zlaté vlásky a krásné modré oči, vypadají jako andílci. Máte chuť je zpusinkovat, pohladit, obejmout. Jenže nemůžete, aby vás někdo nepodezíral ze sexuálního motivu. To je politováníhodné.
Na závěr bych chtěl říct, že mám rád obě země. Rozhodl jsem se žít v České republice, tak akceptuji systém této země. Ať už je špatný nebo dobrý. Někdy je potřeba něco obětovat. Přál bych si dobrou budoucnost pro Českou republiku i Pákistán.
Narodil jsem se v krásné severní oblasti Pákistánu – Gilgit. Je to jedna z nejkrásnějších částí světa, kam lidé cestují za dobrodružstvím a nádhernou přírodou. Zde se protínají tři světově nejvyšší hory světa. Vyrůstal jsem ve velké rodině, což je v Pákistánu normální. Bylo nás sedm sourozenců – čtyři bratři a tři sestry. Naše maminka byla žena v domácnosti, celý život o nás velmi dobře pečovala. Vždycky vstávala v pět hodin, aby vykonala první ranní modlitbu, stejně tak jako náš tatínek. My jako děti jsme v tu dobu ještě spaly. Potom připravovala snídani pro všechny, to znamená přichystat devět roti chlebů s vajíčky, někdy s džemem, máslem či medem a černý čaj s mlékem. Po snídani vyžehlila naše školní uniformy. Každá škola v Pákistánu má jinou barvu uniformy. Studenti nesmí přijít do školy v civilním oblečení. Učitelé jsou velmi přísní, a když uniformě něco chybí, pošlou vás domů nebo jinak potrestají. Příští den je pak velká kontrola, jestli je uniforma už v pořádku.
Proto maminka byla velmi pečlivá ohledně našich uniforem. Když jsme byli připravení, jeli jsme do školy buď školním autobusem nebo autem naším nebo našich příbuzných. Škola začínala každý den v osm hodin nastoupením studentů v uniformách na školní hřiště. Kdo se opozdil byť jen o pět minut, nebyl do školy vpuštěn. Musel stát ve zvláštní řadě, aby ho všichni ostatní žáci viděli a tím se cítil pokořen. Takto jsou studenti od útlého dětství učeni disciplíně. V pozoru si žáci vyslechnou státní hymnu, jeden ze studentů předčítá z koránu za naprostého ticha. Poté začíná výuka. Učitelé mají veliký respekt u studentů. Každý student považuje učitele za své duchovní rodiče. Oslovují učitele pane nebo madam. Učitelé mají dovoleno trestat žáky za vyrušování, nepřinesení úkolů, nepřipravení na test. Tresty jsou často fyzické. Za kouření hrozí i vyloučení ze školy. Studenti mají strach a jsou velmi poslušní. Nikdy jsem neviděl nikoho ze spolužáků kouřit, tak moc se báli. V Pákistánu jsou školy státní a soukromé. Většina lidí studuje na soukromých školách, protože ve státních není dobrý systém a výsledky studentů nejsou dobré, protože vláda nekontroluje jejich kvalitu. Státní školy učí v jazyce urdu, soukromé učí v angličtině. Soukromé školy jsou však placené a někteří lidé si je nemohou dovolit. Každý rodič si však přeje, aby jeho děti navštěvovaly soukromou školu a měly tak lepší budoucnost. Mohou si tak vybrat lepší povolání. Pokud v Pákistánu pracujete jako nekvalifikovaná síla, plat je velmi nízký.
Po vyučování jsme šli domů, kde čekala maminka s obědem. Pak jsme většinou tak hodinku spali a potom si hráli hrát s bratranci a kamarády ven. Večer jsme pak šli do mešity na náboženskou výuku a čtení koránu.
Moje dětství bylo pěkné. Vyrůstal jsem v milující rodině, obklopen mnoha příbuznými. Můj tatínek měl dobrou práci ve státních službách a mohl nás podporovat ve vzdělání na univerzitách. Je to neobvyklé, aby všechny děti v rodině byly vysokoškolsky vzdělané, ale my jsme měly to štěstí. Studoval jsem celkem šestnáct let v Pákistánu. Ukončil jsem moje studia jako IT inženýr. V tomto bodě jsem se rozhodoval co dál. Mnoho lidí má sen dostat se do Evropy a studovat tam nadále, protože s diplomem z evropské země máte šanci na mnohem vyšší mzdu a lepší práci v Pákistánu.
V Pákistánu je velmi těžké najít dobrou práci, i když máte ty nejlepší studijní výsledky ze dvou důvodů: je tam hodně lidí a málo práce a když už je práce, tak ji dostane někdo, kdo má známosti.
Měl jsem znova štěstí najít dobrou práci okamžitě po ukončení univerzity, protože můj tatínek pracoval ve velké firmě, kde jsem i já nastoupil jako IT specialista. Dva roky jsem pracoval a moje práce mě zaměstnávala po celý čas. V Pákistánu je volný pouze jeden den v týdnu, většinou neděle. V pátek jsou velké přestávky v práci na modlitby, takže můžete jít do mešity a vrátit se do práce později.
I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život a život celé své veliké rodiny. V Gilgitu jsme potkávali mnoho turistů, kteří nás okouzlili svým chováním, které bylo stejné, ať jste byl chudý nebo bohatý. Byli velmi přátelští. Mysleli jsme, že jsou všichni bohatí. Když si pronajali auto, seděli tam třeba jen dva, což je pro nás velké plýtvání, když můžeme svézt lidí sedm. Občas rozdávali sladkosti dětem, navštěvovali rodiny v Gilgitu. Vždy jsme je rádi viděli a pohostili.
Moje rozhodnutí odjet do Evropy bylo čím dál silnější. Rodiče se trošku báli, že chci odjet tak daleko a sám. Ale nakonec souhlasili a věřili, že mi Alláh pomůže. Hledal jsem na internetu, kde bych mohl studovat v Evropě zdarma. Našel jsem zemi, která byla vstřícná ke studentům z Pákistánu. Tím bylo Švédsko, kde vzdělání je zdarma a vítali pákistánské studenty. Poslal jsem své dokumenty a čekal. Během té doby jsem pokračoval v mé práci. Jednoho dne jsem šel na poštu a tam mi řekli, že mají pro mě dopis ze Švédska. Byl jsem velmi šťastný. Otevřel jsem ho dychtivě a tam stálo, že potvrzují mé přijetí na univerzitu ve švédském Linkopingu. Okamžitě jsem tuto radostnou novinku sděloval všem z mé rodiny, příbuzným, kolegům, přátelům. Ale ještě nebylo vyhráno. Hlavní je dostat vízum. Je to velmi těžké, protože ambasády mají velmi přísná pravidla a víza rozdávají velmi neradi. Musíte mít na kontě miliony pákistánských rupií, doložit spousty dokumentů, přeložit vše do angličtiny, všechny dokumenty ověřit na úřadech a když to všechno zvládnete, čeká vás pohovor na ambasádě.
Cesta do Evropy
Konečně jsem dostal vízum! Teď už mě nemohlo nic zastavit. Těšil jsem se, až vzlétnu z našeho maličkého letiště v Gilgitu a odletím do Islámábádu, kde přestoupím na letadlo směrem Doha, Curych a pak Stockholm.
Jenže v momentě, kdy jsem měl odlétat, jsem zažil velmi smutné okamžiky při loučení s mojí rodinou. Všichni jsme věděli, že to bude dlouhé odloučení a nemohli jsme zastavit slzy smutku. Ještě když jsem seděl v letadle, tak mi naposledy zazvonil telefon a když jsem ho zvedl, tak můj tatínek na druhém konci nemohl přes slzy mluvit. Byl jsem tak smutný a moje oči se naplnily slzami. Vzal jsem si černé brýle, aby ostatní cestující neviděli moje ubrečené oči.
Cesta probíhala bez problémů, až do katarské Dohy. V Curychu jsme přistáli a měli devět hodin čas pro příští let do Stockholmu. Začátek v Evropě byl pro mě hrozný. Na curyšském letišti mě zastavil imigrační policista. Vybíral si náhodné cestující k prohlídce. Vybral si mě. Vzal si můj pas a přikázal mi stát na místě. Díval se na ostatní cestující, ale nezastavil nikoho dalšího. Tam jsem poprvé zažil, co to znamená být z Pákistánu. Přede všemi se ke mně chovali, jako bych byl zločinec. Nakonec jsem úspěšně doletěl do Stockholmu.
Začátky ve Švédsku
Po počátečních zmatcích, kdy jsem nevěděl, jak se dostanu do Linkopingu, jak fungují autobusy, jsem se nakonec dostal na adresu, kde jsem se měl setkat s pákistánskými studenty, se kterými jsem byl v kontaktu již předtím. Objevoval jsem nový svět. Ve Švédsku jsem studoval jeden rok, pracoval jsem po nocích brigádně ve fast foodu. Lidé ve Švédsku byli vždy velmi milí. Škola byla moderně vybavená, učitelé velmi dobří. Hodně mi pomohla pákistánská studentská organizace, která se postarala o moje bydlení, registraci na univerzitě. Radili, kde mohu otevřít bankovní účet, kde nakoupit halal jídlo a mnoho dalšího. Díky nim jsem se ve Švédsku cítil jako doma. Byl jsem překvapený, kolik pákistánských studentů jsem tam viděl. Na začátku jsem sdílel bydlení se šesti dalšími studenty z Pákistánu, poté jsem se přestěhoval a bydlel pouze s jedním kamarádem.
To, co je tady samozřejmé, bylo pro mě velkým překvapením. Jako například autobusy. Nejenže autobusy vypadají daleko lépe ve Švédsku, ale v Pákistánu autobus neodjede, dokud nejsou všechna sedadla plná. Potom třeba topení, užíval jsem si v zimě být doma jen v tričku, i když venku byly velké mrazy. To je v Pákistánu nemyslitelné. Nemáme centrální vytápění, takže se používají jen drahé elektrické přímotopy, které ale nestačí vyhřát celý dům. Navíc musíte v zimě doma nosit několik vrstev oblečení a to i na spaní. Také se mi moc líbily obchody, spousta supermarketů, kde je možné koupit vše za příznivé ceny a hlavně v kontrolované kvalitě. Můj život plynul celkem rychle, protože v noci jsem pracoval obden a ve dne studoval. Ale pořád jsem se cítil velmi osamělý. Byl jsem zvyklý přece jen na jiný způsob života, na spoustu lidí kolem mě. Byl jsem v zimě ve Švédsku již půl roku a s rodinou a přáteli jsem byl v kontaktu jen přes telefon a internet.
Česká republika a nový začátek
Na internetu jsem také později našel svoji nynější manželku. Začali jsme si psát a volat, až se to pro mě stalo nepostradatelným. Necítil jsem se už tak osamělý, i když jsme byli daleko od sebe. Manželka bydlela v České republice.
Po několika měsících jsme se setkali v Praze a rozhodli jsme se žít spolu. Ukončil jsem tedy svá studia ve Švédsku a přestěhoval se do Čech.
Rezervoval jsem si cestu autobusem Bohemian travel. Na internetu byly fotky krásných a komfortních autobusů. V den, kdy jsem měl cestovat, byl jsem velmi překvapený, jaký autobus ve skutečnosti přijel. Nebyl to ten z obrázku, ale velmi nepohodlný. Když jsem přijel do České republiky, viděl jsem spousty lidí, kteří vypadali jako Pákistánci. Myslel jsem, že je tu hodně lidí z Pákistánu. Později mi manželka vysvětlila, že jsou to Romové.
Rád bych popsal život v České republice. Mám dobré i špatné zážitky. Už jenom se oženit bylo téměř nemožné. Trvalo to dva měsíce sehnat všechna potřebná razítka a dokumenty. Sňatek s cizincem, a zvlášť ze zemí mimo Evropu je velmi složitý. Nakonec jsme měli vše připravené a další problém byl sehnat dva svědky. Časem jsem zjistil, že vztahy jsou tu velmi problematické. Jak jsem zvyklý z Pákistánu sdílet život s rodinou a příbuznými, tady jsem viděl, že lidé mají k sobě hodně daleko. Sourozenci spolu často nemluví většinu života, s příbuznými se nestýkají a neví nic o jejich životě. Navíc je to vlastně ani nezajímá. Když už se setkávají, neprojevují moc city. Neviděl jsem žádnou harmonii, chovají se jako hosté na návštěvě, ne jako rodina. Většina starších lidí dožívá velmi osaměle a bez pomoci svých bližních. Tím, že žiji v České republice již třetí rok, tak jsem pronikl do vztahů a systému. V žádném případě nechci, aby tyto moje postřehy působily jako nevděk nebo kritika. Jen bych chtěl odhalit to, s jakými ideály a představami vidí Evropu lidé zvenku a jaká je pak realita. Stejně jako já i mnoho dalších lidí, kteří mají přání se do Evropy dostat a žít zde, vidí jen pozlátko. Myslí, že přijedou a vše bude snadné. Až tady jsem pochopil, jak je těžké vydělávat peníze. Jaké jsou pracovní podmínky, lidé uštvaní jen, aby si vydělali na základní lidské potřeby. Také jsem měl představu, že když tady člověk pracuje, může si žít krásný život bez omezování. To, že mzda stěží pokryje náklady na život, mě překvapilo opravdu hodně. Navíc se lidé neusmívají a nepůsobí příliš přátelsky, jak jsem byl zvyklý od turistů z Gilgitu. Musím říct, že Češi jsou rasisti. Snad i to je důvod, že tady nežije mnoho cizinců tmavé pleti. Když porovnáme ČR s ostatními zeměmi Evropy, kde jsou miliony cizinců, tak je vidět, že tady cizinci nejsou moc vítáni. Když jste tmavší pleti, lidé si myslí, že jste z nějaké džungle nebo jiné planety. Když se ucházíte o práci, jste vždy na konci seznamu uchazečů.
Samozřejmě, že podmínky k životu jsou tu mnohem lepší než u nás. Hlavně systém ve zdravotnictví je perfektně propracován. To, že člověk může jít k doktorovi, když potřebuje a že pojišťovna hradí i velmi nákladné operace. Také podpora v nezaměstnanosti. To je to, co v Pákistánu hodně chybí. Rodiny se musí postarat o potřebné samy. Na druhou stranu nepotřebujeme domy pro seniory, protože se o ně postaráme doma. Také školky nejsou potřeba. Většina žen je v domácnosti a o své děti se stará.
Další věcí je to, že tady lidé moc nevaří. Odbývají se studeným jídlem. Ve vozících nakupujících v supermarketu vidíte plné pytle rohlíků. Nejsou také zvyklí společně stolovat a jídlo si vychutnávat. Evropané na mě působí jako systematičtí plánovači. Všechno si plánují dopředu. Co budou dělat, za co utratí peníze, kdy budou mít děti, jaké auto si koupí.
Pak je tu výchova dětí. Děti mají přílišnou volnost a nikdo se nestará o to, jak tráví svůj volný čas. Není výjimkou vidět venku kouřit malé děti, líbat se. I proto se tu stává tak často, že dívky otěhotní ve velmi útlém věku a ani pořádně neví s kým.
Jen jedna věc je divná. Evropské děti jsou překrásné, mají zlaté vlásky a krásné modré oči, vypadají jako andílci. Máte chuť je zpusinkovat, pohladit, obejmout. Jenže nemůžete, aby vás někdo nepodezíral ze sexuálního motivu. To je politováníhodné.
Na závěr bych chtěl říct, že mám rád obě země. Rozhodl jsem se žít v České republice, tak akceptuji systém této země. Ať už je špatný nebo dobrý. Někdy je potřeba něco obětovat. Přál bych si dobrou budoucnost pro Českou republiku i Pákistán.
Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu
si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně
uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už
nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě
nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí
voda a nefungující klimatizace.
Autorkou článku je Lenka Schröpferová, účastnice tříměsíční odborné stáže v organizaci Search and Groom v Lagosu v rámci programu GLEN. Více článků o pobytu v Nigérii naleznete na lendin.webgarden.cz.
Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí voda a nefungující klimatizace. Umím pít vodu z plastových pytlíků, aniž bych přitom půlku obsahu vylila na sebe. Mým nejoblíbenějším jídlem se stala „suya“, kousky masa pečené večer na ulici nad žhavými uhlíky. Prostě se ze mě stává nigerijská žena, jak se smíchem někdy poznamenají mí kolegové a kamarádi.
Občas se kamarádi opravdu nestačí divit. „Kde jste byly celý den?“ ptají se večer v baru. „No, ještě jsme nebyly na procházce v centru, tak jsme si udělaly malý výlet,“ směju se, ještě plná dojmů. „A kde jste sehnaly auto?“ „Nikde, jely jsme samy autobusem.“ Odpovědí je pobavený smích. „To ti teda nevěřím, pěkně kecáš.“ „Fakt, úplně samy jsme prošly celý Lagos Island.“ „Tak mi teda řekni, jak jste se tam dostaly,“ chce vědět. „No úplně jednoduše. Došly jsme na trh, kde je stanoviště busů, vlezly do toho, co křičel ʽObalende CMSʼ a ten nás svezl na autobusák do města. Tam jsme si chytily tříkolku a nechaly se hodit k muzeu. No a stejně tak i zpáteční cestou.“ Jeho obdivný pohled mi dělá vyloženě dobře.
Celkově dělám věci, které „oyibos“, jak se bílým lidem v Lagosu říká, většinou nedělají. Jezdím autobusem, jím místní jídlo z pouličních stánků, piju vodu z pytlíků, chodím pěšky v dešti a k nelibosti místních obchodníků vím přesně, kolik co stojí. Nevlastním řidiče, kuchaře ani uklízečku jako většina cizinců, kteří sem přijeli pracovat pro nějakou velkou mezinárodní společnost. Přijela jsem sem jako dobrovolník na tříměsíční stáž do neziskové organizace Search and Groom přes program GLEN. Mám tak možnost poznat Nigérii daleko víc zblízka než při pouhém cestování. Ale i to je v plánu, zrovna zítra vyrážíme s mou německou tandem partnerkou Helen na zaslouženou desetidenní dovču na sever Nigérie. A místo jednoduchého letu ze stáže zpět domů máme v plánu dojet autobusem z Nigérie až do Maroka. Teprve odtamtud se poletí domů.
INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.
Nejen zábavy, ale i práce máme víc než dost. Nejdříve jsme připravovaly týdenní prázdninový program pro děti a realizovaly ho ve čtyřech čtvrtích Lagosu. V naší domovské a celkem bohaté čtvrti Ikeja, ale i v Ajegunle, největším africkém slumu, kde na malém prostoru žijí přes tři miliony lidí. Byl to docela záběr, ale současně veliká legrace. Dětí bylo najednou i přes sto padesát a my měly k ruce jen pár místních dobrovolníků, naštěstí šikovných, protože bez nich bychom to těžko zvládly. Děti nás každý den překvapovaly svým neuvěřitelným talentem a kreativitou při fotbale, hrách i workshopech.
Opravdová práce začala při realizaci našeho vlastního projektu „Fempower – kick your boundaries away.“ Search and Groom používá fotbal jako prostředek pro rozvoj a ve stejném duchu jsme vytvořily náš projekt. Zatímco stávající programy Search and Groom pracují převážně s kluky, náš program je zaměřen výhradně na ženy a dívky. Vytvořily jsme ženský fotbalový tým, který s Helen, která je nejen fotbalistka, ale i profesionální trenérka, trénuje dvakrát týdně. Členky pocházejí z nejrůznějších částí Lagosu. Musí brzy vstávat, aby trénink v sedm ráno stihly, a pro mnohé je velmi těžké sehnat peníze na autobus, aby mohly vůbec přijet. Kromě tréninku pro ně připravujeme vzdělávací semináře, v plánu je výuka různých praktických dovedností, propojení našeho týmu s německým klubem a v červenci účast na mezinárodních turnajích a přátelských utkáních v Německu.
Teď nám nejvíc času zabírají setkání a schůzky s potenciálními sponzory našeho projektu. S těmi nigerijskými je to komplikované, člověk musí v dané firmě někoho znát, aby si vůbec mohl nějakou schůzku domluvit. A tak se zaměřujeme hlavně na ty německé a obcházíme nadace, ambasády, kulturní centra a konference a sbíráme kontakty a užitečné rady. Trávíme tak dny cestami z jednoho konce Lagosu na druhý a hodiny v internetových kavárnách rozesíláním žádostí. Čekají nás rozhovory s novináři a televizí. Někdy jsme úplně nadšené, protože se náš projekt zatím slibně rozjíždí, a jindy zase úplně zklamané, když se nám do cesty staví další a další překážky. Na začátek května plánujeme návrat zpět do Nigérie, musíme přece dovést náš projekt do zdárného konce. Tak nám držte palce!
Autorkou článku je Lenka Schröpferová, účastnice tříměsíční odborné stáže v organizaci Search and Groom v Lagosu v rámci programu GLEN. Více článků o pobytu v Nigérii naleznete na lendin.webgarden.cz.
Už něco přes dva měsíce pobývám v Lagosu v Nigérii a pomalu si tu začínám připadat jako doma. Při procházce ulicemi města obratně uskakuji řítícím se okádám a autům, jejich nepřetržité troubení už nevnímám, stejně tak jako hluk nezbytných generátorů. Už mě nepřekvapují neustálé výpadky proudu a v důsledku toho netekoucí voda a nefungující klimatizace. Umím pít vodu z plastových pytlíků, aniž bych přitom půlku obsahu vylila na sebe. Mým nejoblíbenějším jídlem se stala „suya“, kousky masa pečené večer na ulici nad žhavými uhlíky. Prostě se ze mě stává nigerijská žena, jak se smíchem někdy poznamenají mí kolegové a kamarádi.
Občas se kamarádi opravdu nestačí divit. „Kde jste byly celý den?“ ptají se večer v baru. „No, ještě jsme nebyly na procházce v centru, tak jsme si udělaly malý výlet,“ směju se, ještě plná dojmů. „A kde jste sehnaly auto?“ „Nikde, jely jsme samy autobusem.“ Odpovědí je pobavený smích. „To ti teda nevěřím, pěkně kecáš.“ „Fakt, úplně samy jsme prošly celý Lagos Island.“ „Tak mi teda řekni, jak jste se tam dostaly,“ chce vědět. „No úplně jednoduše. Došly jsme na trh, kde je stanoviště busů, vlezly do toho, co křičel ʽObalende CMSʼ a ten nás svezl na autobusák do města. Tam jsme si chytily tříkolku a nechaly se hodit k muzeu. No a stejně tak i zpáteční cestou.“ Jeho obdivný pohled mi dělá vyloženě dobře.
Celkově dělám věci, které „oyibos“, jak se bílým lidem v Lagosu říká, většinou nedělají. Jezdím autobusem, jím místní jídlo z pouličních stánků, piju vodu z pytlíků, chodím pěšky v dešti a k nelibosti místních obchodníků vím přesně, kolik co stojí. Nevlastním řidiče, kuchaře ani uklízečku jako většina cizinců, kteří sem přijeli pracovat pro nějakou velkou mezinárodní společnost. Přijela jsem sem jako dobrovolník na tříměsíční stáž do neziskové organizace Search and Groom přes program GLEN. Mám tak možnost poznat Nigérii daleko víc zblízka než při pouhém cestování. Ale i to je v plánu, zrovna zítra vyrážíme s mou německou tandem partnerkou Helen na zaslouženou desetidenní dovču na sever Nigérie. A místo jednoduchého letu ze stáže zpět domů máme v plánu dojet autobusem z Nigérie až do Maroka. Teprve odtamtud se poletí domů.
INEX – Sdružení dobrovolných aktivit (INEX-SDA) je nevládní nezisková organizace působící od roku 1991 v oblasti mezinárodního dobrovolnictví. Zprostředkováváme dobrovolnické projekty po celém světě a pro zahraniční zájemce organizujeme podobné pobyty u nás. Ročně vyšleme do světa na krátkodobé či dlouhodobé projekty kolem 700 dobrovolníků a pro 400 zahraničních zajišťujeme program v Česku. Cílem naší činnosti je umožňovat lidem, aby prostřednictvím dobrovolné práce pomáhali tam, kde je potřeba, a věnovali svůj čas aktivitám, které prospějí dobré věci a obohatí i je samotné.
Nejen zábavy, ale i práce máme víc než dost. Nejdříve jsme připravovaly týdenní prázdninový program pro děti a realizovaly ho ve čtyřech čtvrtích Lagosu. V naší domovské a celkem bohaté čtvrti Ikeja, ale i v Ajegunle, největším africkém slumu, kde na malém prostoru žijí přes tři miliony lidí. Byl to docela záběr, ale současně veliká legrace. Dětí bylo najednou i přes sto padesát a my měly k ruce jen pár místních dobrovolníků, naštěstí šikovných, protože bez nich bychom to těžko zvládly. Děti nás každý den překvapovaly svým neuvěřitelným talentem a kreativitou při fotbale, hrách i workshopech.
Opravdová práce začala při realizaci našeho vlastního projektu „Fempower – kick your boundaries away.“ Search and Groom používá fotbal jako prostředek pro rozvoj a ve stejném duchu jsme vytvořily náš projekt. Zatímco stávající programy Search and Groom pracují převážně s kluky, náš program je zaměřen výhradně na ženy a dívky. Vytvořily jsme ženský fotbalový tým, který s Helen, která je nejen fotbalistka, ale i profesionální trenérka, trénuje dvakrát týdně. Členky pocházejí z nejrůznějších částí Lagosu. Musí brzy vstávat, aby trénink v sedm ráno stihly, a pro mnohé je velmi těžké sehnat peníze na autobus, aby mohly vůbec přijet. Kromě tréninku pro ně připravujeme vzdělávací semináře, v plánu je výuka různých praktických dovedností, propojení našeho týmu s německým klubem a v červenci účast na mezinárodních turnajích a přátelských utkáních v Německu.
Teď nám nejvíc času zabírají setkání a schůzky s potenciálními sponzory našeho projektu. S těmi nigerijskými je to komplikované, člověk musí v dané firmě někoho znát, aby si vůbec mohl nějakou schůzku domluvit. A tak se zaměřujeme hlavně na ty německé a obcházíme nadace, ambasády, kulturní centra a konference a sbíráme kontakty a užitečné rady. Trávíme tak dny cestami z jednoho konce Lagosu na druhý a hodiny v internetových kavárnách rozesíláním žádostí. Čekají nás rozhovory s novináři a televizí. Někdy jsme úplně nadšené, protože se náš projekt zatím slibně rozjíždí, a jindy zase úplně zklamané, když se nám do cesty staví další a další překážky. Na začátek května plánujeme návrat zpět do Nigérie, musíme přece dovést náš projekt do zdárného konce. Tak nám držte palce!
Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi
velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod
v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát
sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti,
neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší
respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut
rovni.
Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.
Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.
Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.
Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.
V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.
Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.
Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.
V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.
Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.
*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky
Kromě cestování za poznáváním nových kultur, cestuji také za horami. Prostředí hor a jejich kouzlo se dají jen těžko popsat, to si musí člověk zažít. Pocit příjemné klaustrofobie, když se ocitnete v údolí mezi velikány je elektrizující. Nutí vás to se vyškrábat na nejvyšší bod v okolí, abyste se mohli opět nadechnout z plných plic a nasát sebeuspokojení. Když se dostanu na pomyslný trůn nějaké oblasti, neříkám si, že jsem horu pokořil, ale chovám k ní ještě větší respekt a pokoru. Je to moment, kdy si můžete být aspoň na 10 minut rovni. Některé hory jsou „jen“ obcházeny, protože jsou posvátné a je k nim chován obrovský respekt a úcta. Příští rok máme v plánu zdolat Štít Korženěvského, ale prozatím je naším nejvyšším zdolaným vrcholem Elbrus. Nebyl to můj nejtěžší výstup, ale vše, co mu předcházelo, bylo jedinečné. A proto jsem si k popisu vybral právě Elbrus.
Loni v červnu jsme se s kamarádem Martinem rozhodli, že vyrazíme na nejvyšší horu Ruska a podle starého zeměpisu, také nejvyšší horu Evropy- Elbrus (5642 m n. m.). Cestování po Rusku bylo naplánováno zhruba na 3 týdny a cesta na Elbrus byla zařazena až nakonec. Svoji pouť na vrchol jsme začali ve stejnojmenné vesnici Elbrus. . Přijeli jsme do ní něco kolem 17 hodiny. Prioritou bylo doplnit zásoby jídla, zaregistrovat se u místní horské služby z ryze bezpečnostních důvodů a ne těch byrokratických, jak je v Rusku zvykem. Vesnička Elbrus se nachází ve výšce kolem 2000 m n. m. Rozhodli jsme se, že do setmění ještě něco ujdeme. Prvním cílem byla spodní stanice lanovky, která už byla mimo provozní hodiny. Jelikož lanovky na horách nevyužíváme, nějak nás to nemrzelo a pokračovali jsme ve svahu pod ní. Při západu slunce jsme se dostali pod horní stanici lanovky.
Stan jsme si postavili na betonových základech, najedli se a šli spát, protože nás čekal další den plný potu a dřiny, měli jsme za cíl dostat se do výšky 4500 m n. m. (Pastuchovské kameny – bod odkud se většinou vychází na vrchol ).Ušli jsme asi 200–300 výškových metrů, když se za námi vyřítil zásobovací náklaďák plný propanbutanových bomb a z korby na nás pokřikovala střapatá, blonďatá hlava ať naskočíme, že nás vezmou nahoru. Ušetřili nám asi 200 výškových metrů. Byla to dvojice Francouzů, muž a žena. Na korbě jsme se dali do řeči. Zjistili jsme, že se zde jeli aklimatizovat před výstupem na Pik Lenina (7134 m n. m.). Ani jeden bychom v tu chvíli neřekli, že za rok nás bude užírat stejná sedmitisícová myšlenka. Myšlenka, která vás nutí podřídit vše ostatní tomu jedinému vrcholovému kroku, abyste mohli s hrdostí říct: „Dokázal jsem to“. Kodrcavá cesta skončila a my jsme byli pod spodní stanicí druhé lanovky. Tady jsme si mohli zase po pár měsících sáhnout na sníh. Cesta už vedla jen po sněhu a bez větších obtíží jsme dorazili do výšky 4100 m. Bylo zde skvělé místo na rozbití tábora. Sice jsme ten den nedobyli Pastuchovské kameny, ale toto skvělé místo nešlo odmítnout, protože zde byl pramen a nemuseli jsme jako blázni roztápět sníh. Další den bylo v plánu dojít do 5000 m n. m. a zpět z důvodu aklimatizace. S cestou jsme si moc hlavu nedělali a vyšli jsme až v 11 hodin a našeho cíle, přesněji pěti-tisíc-šesti metrů, jsme dosáhli asi za dvě a půl hodiny. Martin přikládal velkou váhu tomu, abychom se dostali nad 5000 m. Náš výškový osobák byl pokořen. Musím přiznat, že mi nebylo zrovna nejlépe a centimetrové kolečko poctivé Tesco vysočiny jsem do sebe soukal asi 5 minut. Otočili jsme to dolů s tím, že další den staneme na vrcholu. V našem základním táboře jsme byli asi za hodinku. Pořádně jsme si užívali chůzi dolů v měkkém poledním sněhu. Po příchodu ke stanu jsme si zalezli dovnitř a spali jako zabití.
Když jsme se vzbudili kolem 17:00, venku už to vypadalo, jako kdybyste přišli domů z práce, vaši manželku nachytali při nevěře a jediná možnost jak uvolnit svůj vztek by byla házet na náš stan sníh. Takovou změnu počasí jsem ještě nezažil. Viditelnost byla sotva 5 m. Čekal nás tedy „příjemný“ zbytek dne ve stanu o rozměrech 2×2 metry s osobou, se kterou jste už více než dva týdny v kuse. Tématem zabývajícím se „ponorkou“ bych se chtěl ještě v nějakém dalším článku zaobírat, ale teď zpět do stanu. Když jsem šel večer vykonat potřebu, potkal jsem chlapíčka z horské služby. Byli jsme pozváni na večeři. Nedaleko od nás měli záchranáři zbudovanou provizorní stanici. Uvnitř bylo teplo a hlavně nám dali najíst normálního jídla namísto naší instantní stravy. Strávili jsme s nimi asi hodinku a dověděli jsme se spoustu nových informací o Jordánsku a Afghánistánu, doufám, že je jednou využijeme v praxi. Zeptali jsme se na počasí na další dny. Předpověď nevypadala vůbec dobře, příští tři dny měl vládnout počasí stejný manžel – hrůza. Zklamaní jsme se rozloučili. Ve stanu jsme s nadějí nastavili budík na 4 ráno. Při tom tupém zvonění mobilu jsme doufali v zázrak, který nepřišel. Čekal nás další den ve stanu. Dali jsme si ultimátum, buď bude zítra hezky, nebo jdeme dolů. Pocity frustrace, které jsem zažíval, se mi jen těžko popisují. Tisíce kilometrů od domova, Elbrus na dosah a vše přijde vniveč kvůli počasí. Byl to velice tichý den. Upřímně, těšil jsem se, až usnu.
V 1:30 ráno mě probudilo volání přírody, slyšel jsem křupání sněhu. Při pohledu ven bylo vidět několik, mihotajících se světýlek, které stoupaly nahoru. Zvedl jsem hlavu a mé oči zaplavila záře hvězd. Ten pocit nikdy nezapomenu.
Měl jsem chuť skočit na stan a vzbudit tím Martina, každý jiný způsob se mi v tu chvíli zdál zdlouhavý. Měl jsem v sobě tolik euforie a nadšení, že udělat tři kroky a rozepnout zip stanu mi připadalo jako hadžadž*. Takže jsme posnídali a vyrazili na cestu.
Šlo se nám skvěle a už v 5:00 jsme předešli většinu lidí, kteří vyrazili buď hodinu před námi nebo o 400 m výše z Pastuchovských kamenů. Tady se mi začal Martin vzdalovat. Takže to byl pro každého z nás sólo výstup. Byla mi hrozná zima na nohy, protože boty HanWag Alaska nejsou přímo určené na ledovec a nemají v podrážce izolační vrstvu, ale chuť dostat se tam nahoru byla silnější, než cokoliv jiného.
V sedle 5300 m n. m. jsme se konečně dostali na slunce, sice to moc nepomohlo, ale aspoň byly hezké fotky. V 5500 jsem musel v úzké traverze předběhnout dva Poláky. Potom už mě čekala jen cesta na vrchol. Martin tam byl asi o půl hodiny dříve. S hrdostí můžu říct, že to byl dobrý sportovní výkon. 4100 – 5642 m jsme zvládli za necelých 6 hodin a v ten den jsme tam byli první a moc jsme si užívali pocit klidu, který nahoře vládl. Strávili jsme nahoře půl hodiny, když přišli zmiňovaní dva Poláci. Prohodili jsme pár slov a otočili se směrem dolů. Po cestě nás zastavilo mnoho lidí a gratulovalo nám k výstupu Z toho jsme nabyli vědomí, že Elbrus už nebyl „jen“ kopec z Beskyd (se vší úctou k nim). Při cestě dolů jsme moc nemluvili, oba jsme se tak nějak uzavřeli a vstřebávali tu ohromnou radost ze života. Byl jsem spokojený sám se sebou a s tím co dělám.
Když jsme dorazili ke stanu, dopřáli jsme si trochu spánku. Byli jsme tak unavení, že jsme si řekli: „další výstup až za hodně, hodně dlouho“, ale asi za měsíc jsme už podnikli další.
*hadžadž – jeden z pěti pilířů muslimské víry, jedná se o pouť do Mekky
Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské
želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných
vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva,
skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to
vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.
Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva, skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.
Národní park Totuguero leží na karibském pobřeží Kostariky asi 100 km severovýchodně od hlavního města San José, v provincii Limón. Název je odvozen od španělského výrazu pro želvu „tortuga“. Park je proslulý především jako místo, kam každoročně připlouvají chráněné mořské želvy ze skupiny Chelonioidea, jmenovitě kareta obrovská Chelonia Midas a dále kareta pravá Eretmochelys imbricata, kareta obecná Caretta caretta a kožatka velká Dermochelys coriacea naklást vejce a dát tak život další generaci těchto úžasných želv.
Tortuguero, jakožto první národní park v Kostarice byl zřízen v roce 1970 z podnětu neziskové organizace Caribbean Conservation Corporation CCC (www.cccturtle.org) a skupiny biologů zabývajících se ochranou mořských želv. V 50. letech minulého století byla situace ohledně lovu želv, sběru vajec a s ním spojeného i nezákonného obchodu nejkritičtější (zpracování na kosmetické přípravky, afrodiziaka, léky, apod.). Proto byl zahájen proces ochrany želví populace a jejich přirozeného prostředí. Celou akci velmi intenzivně vedl známý herpetolog a ochránce přírody, Američan doktor Archie Carr.
Nejdéle probíhající výzkum velkých mořských želv na světě
V současné době sídlí ve vesnici Tortuguero výzkumné pracoviště CCC. Právě zde probíhá výzkumný program záchrany jmenovaných druhů mořských želv. Centrum se již padesát let nepřetržitě zabývá monitoringem situace na pobřeží v Tortugueru. Hlavní pozorovací sezóna je mezi červencem až říjnem, kdy připlouvá více než 2600 samic karety obrovské za účelem snůšky vajec, posléze od března do května se objevuje okolo stovky jedinců kožatky velké, které připlouvají ze stejného důvodu. Vědci se zde zabývají sledováním chování mořských želv, vyhodnocováním stavu želví populace a jejich ochranou. Dobrovolníci společně s profesionálními biology počítají četnost snůšky vajec, měří délku krunýře jednotlivých exemplářů, pomáhají se záznamem a zpracováním dat. V některých případech se provádí odběr biologického materiálu za účelem DNA analýzy.
V roce 2000 byl zahájen projekt satelitního pozorování čtyř kusů karety obrovské a dvou karet pravých. Tento experiment si klade za cíl prozkoumat možné migrační tratě želv. Další z významných činností výzkumného centra je osvěta návštěvníků parku z hlediska biologie a etologie mořských želv prostřednictvím menší výstavy a filmového záznamu, jenž jsou dostupné v návštěvnickém centru. V neposlední řadě se středisko snaží propojit původní obyvatele a jejich zvyky s novými možnostmi, které nabízí ekoturismus. Ekoturismus je prostředkem, ve kterém se střetává ochrana přírodních zdrojů spolu s potřebami a zvyky místní komunity. Nyní je pro vesničany v Tortuguero evidentní, že existence živých žel je daleko přínosnější, než nesmyslné vybíjení a zpracování želvích produktů na výrobky, které nejsou k životu nezbytně nutné.
Systém vodních kanálů – klíč k biodiversitě v Tortugueru
Oblast Tortuguera je tvořena souostrovím vulkanického původu tvořeného sedimenty (naplaveninami) z hor. Dna řek jsou písčitá a říční toky vytvářejí bohatou vodní síť s četnými ostrůvky a mokřadními plochami. Charakterem se jedná o lokalitu nížinných oblastí s občasnými sopečnými vrcholy dosahujícími maximální nadmořské výšky 100 až 300 m. V tomto ekosystému dochází k mísení sladké vody z vnitrozemských řek a slané mořské vody, čímž vznikají unikátní podmínky brakických vod s mimořádnou biologickou rozmanitostí. Území parku se rozkládá při mořských pobřežních vodách, plážích, četných lagunách, bažinách, úchvatných vodních kanálů, spletitých porostů mangrove, ale hlavně tropických deštných lesů. Národní park je značně rozlehlý a zabírá plochu asi 20 ha na své pevninské části a přibližně 50 ha mořské plochy. Tento biotop patří k velmi teplým a zejména vlhkým, se značně vysokým ročním úhrnem srážek (6000 mm). I přesto, že se Kostarika nachází v tropickém pásmu s typickým střídáním suchého období s obdobím monzunů, můžete při návštěvě parku očekávat opravdu vydatný déšť téměř každým momentem.
Jak je vidět, v Tortugueru není nejlepším způsobem poznání tamní přírodu procházka lesem, ani pozorování volně žijících zvířat z terénního vozu, jako je tomu například na safari v Africe. Ve skutečnosti je ideálním prostředkem pro prohlídku parku obyčejná kanoe na ruční pohon, eventuálně s tichým motorem. Z paluby lodi vás místní průvodce ochotně seznámí s nejčastěji se vyskytujícími druhy živočichů a rostlin. Do parku není možné se vydat takzvaně na vlastní pěst. Tak jako tak, průvodcem je člověk žijící v této lokalitě již od dětství, proto dokáže vypátrat i zvířata dobře ukrytá v husté trávě, houštinách, vysoko v korunách stromů a velmi bujné tropické vegetaci. Po chvíli plavby spletitou soustavou vodních toků se cesta stává nejenom dobrodružná, ale co víc, zjistíte, že jste se ocitli uprostřed divočiny, ze které vlastně nevíte kudy nazpět do vesnice. Kromě již zmíněné plavby loďkou, je další možností jak nejlépe poznat Tortuguero, výstup na horu zvanou Cerro Tortuguero. Vrchol hory se šplhá do výšky 119 m. n. m. a samotný výstup v sobě skýtá nejenom úžasný výhled na okolní laguny, tropické lesy, mořské pobřeží, ale i určitý sportovní výkon, protože teplota a vlhkost okolního prostředí není pro tento typ aktivity zrovna nejpříznivější.
Je známo, že se v národním parku vyskytuje okolo 2200 druhů rostlin a více než 400 druhů zvířat, čímž se řadí k místům s nejvyšší biodiverzitou nejenom v Kostarice, ale na světě vůbec. Všímavý návštěvník může po krátké chvilce zpozorovat nespočet ptačích druhů (okolo 350), jako jsou například elegantní volavky, zajímaví volavčíci člunozobí, tygrovaní bukači středoameričtí, pestrobarevní tukani a anhingy. Početní jsou taktéž rybaříci zelení a ledňáci obrovští. Samozřejmostí tropických pásem je přítomnost štěbetajících papoušků. V Tortugueru žije asi 25–30 párů velmi ohroženého ary zeleného (Ara ambiguus). Početní tyranovití ptáci, jako tyran velkozobý a tyran žlutobřichý, jsou charakteristickými obyvateli tohoto biotopu. V některých případech je těžké od sebe jednotlivé druhy tyranovitých odlišit, takže nejlepší způsob určení je na základě vokalizace. Svým vzhledem je obdivuhodná modro-bílá sojka modrokřídlá, jíž není možné díky výraznému hlasu přehlédnout.
Všude přítomní jsou neposední kolibříci vehementně opylující žluto-červené květy helikónií. V neposlední řadě vás může zaujmout pták, nazývající se ostnák trnitý Jacana spinosa. Tento typický zástupce ptačí říše ve Střední Americe se nejčastěji vyskytuje v oblastech s četnými bažinami a jezery. Ostnák patří se svou tělesnou délkou 17–23 cm mezi středně velké ptáky a je kromě výrazně žlutého čelního štítku a zobáku, charakteristický mimořádně dlouhými prsty na končetinách. Speciálně uzpůsobené končetiny mu umožňují se bez problému pohybovat po plovoucím rostlinstvu, kde vyhledává potravu. Hlavní součástí potravy jsou bezobratlí, především hmyz a semena rostlin. Ptáci ze skupiny Jacana obvykle staví hnízdo přímo na vodní hladině, do něhož samice snese dvě menší hnědá vejce. Na vejcích sedí výhradně samec. Naproti tomu samice, která je o něco větší než samec, brání hnízdo vůči rivalům.
Jak je možné si všimnout, Tortuguero je skvělé místo pro milovníky pozorování ptactva. Navíc se zde, nachází i značné množství korýšů a asi 30 druhů sladkovodních ryb. Pravděpodobně nejvzácnějším druhem z taxonomické skupiny ryb je až 1,5 m dlouhý gar tropický. Tento živočich je považován za živoucí fosílii. Kostarika je rovněž světově proslulá hojností obojživelníků, zejména žab. Z plazů je možné spatřit především hady (několik druhů chřestýšů), leguány, želvy žijící v říčním labyrintu, kajmany a krokodýly. Často se vyskytujícím ještěrem je elegantní bazilišek zelený Basiliscus plumifrons. Tento druh obvykle obývá vegetaci v blízkosti řek. Jeho typickým znakem je kromě výrazné zelené barvy s modrými skvrnami, vysoký hřeben na hlavě a hřbetě. Samci jsou velmi teritoriální a neváhají své teritorium hájit bojem vůči protivníkovi.
V této části centrální Ameriky není složité se z očí do očí setkat i s několika druhy velkých savců. Při troše štěstí lze zahlédnou kdesi ve větvích spícího stromového mravenečníka. Mravenečník dokáže výborně šplhat v korunách stromů a je spíše aktivní v nočních hodinách, kdy vyhledává termity, kteří jsou převažující složkou jeho jídelníčku. Další zajímavostí je kupříkladu pozorování lenochoda hnědokrkého z blízka, kdy vás může překvapit přítomnost řas rostoucích v jeho srsti. Zelené řasy lenochodovi umožňují zvýšit intenzitu maskování v korunách stromů. Na druhou stranu on je jako protislužbu vynáší do vyšších pater tropické vegetace, kde je intenzivnější sluneční záření, umožňující fotosyntetické pochody. V Tortugueru se bez problému můžete setkat s netopýry. Dosud ovšem není známo, kolik druhů v národním parku vlastně žije. Také vydra říční, pekari páskovaný nebo s 1 3 kg vážící hlodavec aguti jsou typickými zástupci místní fauny. Zahlédnout některé plaché savce jako jsou tapír středoamerický, medvídkovitá šelma kynkažu, ocelot a jaguár americký vyžaduje opravdu zkušeného pozorovatele a delší časové období.
Mimochodem rozsah populace jaguára v Tortugueru není přesně určen, nicméně pravděpodobně je zastoupení stále poměrně vysoké, neboť v období snůšky vajec želv mořských, je téměř každou noc ulovena jedna želva. V lesních porostech můžete dokonce zahlédnout tři ze čtyř známých druhů primátů, kteří žijí v Kostarice. Konkrétně se vysoko v korunách stromů vyskytuje vřešťan pláštíkový Alouatta palliata a ohrožený chápan středoamerický Ateles geoffroyi, který nikdy nesestupuje na zem. Třetím druhem primáta žijícím v místním tropickém lese je malpa kapucínská Cebus capucinus. Obzvláště kapucíny lze snadno zpozorovat, neboť tento druh je notně zvídavý, takže jakmile opice zpozorují připlouvající člun s turisty, rády přiběhnou příchozí návštěvníky lesa prozkoumat zblízka. V současné době je jedním z vůbec nejvzácnějších savců tohoto ekosystémů kapustňák indický Trichechus manatus. Tento mohutný vodní savec dosahuje délky 3 – 4 m a hmotnosti okolo 500 kg. Kapustňák je býložravec, proto převážnou část dne tráví pastvou v mělkých bahnitých vodách. Mezi potravu kapustňáků patří také plody stromu pachira Pachira aquatica, která je v Evropě známa jako pokojová rostlina. V minulosti byla často tato mírumilovná zvířata lovena pro maso. Momentálně je druh ohrožený vyhynutím a přísně chráněný.
Pro toho kdo hledá destinaci s divokou přírodou, hojnou tropickou faunou a flórou, navíc v kombinaci s poklidnou atmosférou přilehlé vesničky, je Tortuguero místem, kde může objevit nečekané zážitky a načerpat nové zkušenosti.
Divoké mořské pobřeží, tmavé písečné pláže, ohrožené mořské želvy, bujná tropická vegetace, komplikovaná síť zdánlivě nekonečných vodních kanálů, říček, řek a lagun, nespočet druhů ptactva, skotačící primáti, ukazující svůj denní rituál ve větvích stromů, to vše a mnohé více je možné objevit v národním parku Tortuguero.
Národní park Totuguero leží na karibském pobřeží Kostariky asi 100 km severovýchodně od hlavního města San José, v provincii Limón. Název je odvozen od španělského výrazu pro želvu „tortuga“. Park je proslulý především jako místo, kam každoročně připlouvají chráněné mořské želvy ze skupiny Chelonioidea, jmenovitě kareta obrovská Chelonia Midas a dále kareta pravá Eretmochelys imbricata, kareta obecná Caretta caretta a kožatka velká Dermochelys coriacea naklást vejce a dát tak život další generaci těchto úžasných želv.
Tortuguero, jakožto první národní park v Kostarice byl zřízen v roce 1970 z podnětu neziskové organizace Caribbean Conservation Corporation CCC (www.cccturtle.org) a skupiny biologů zabývajících se ochranou mořských želv. V 50. letech minulého století byla situace ohledně lovu želv, sběru vajec a s ním spojeného i nezákonného obchodu nejkritičtější (zpracování na kosmetické přípravky, afrodiziaka, léky, apod.). Proto byl zahájen proces ochrany želví populace a jejich přirozeného prostředí. Celou akci velmi intenzivně vedl známý herpetolog a ochránce přírody, Američan doktor Archie Carr.
Nejdéle probíhající výzkum velkých mořských želv na světě
V současné době sídlí ve vesnici Tortuguero výzkumné pracoviště CCC. Právě zde probíhá výzkumný program záchrany jmenovaných druhů mořských želv. Centrum se již padesát let nepřetržitě zabývá monitoringem situace na pobřeží v Tortugueru. Hlavní pozorovací sezóna je mezi červencem až říjnem, kdy připlouvá více než 2600 samic karety obrovské za účelem snůšky vajec, posléze od března do května se objevuje okolo stovky jedinců kožatky velké, které připlouvají ze stejného důvodu. Vědci se zde zabývají sledováním chování mořských želv, vyhodnocováním stavu želví populace a jejich ochranou. Dobrovolníci společně s profesionálními biology počítají četnost snůšky vajec, měří délku krunýře jednotlivých exemplářů, pomáhají se záznamem a zpracováním dat. V některých případech se provádí odběr biologického materiálu za účelem DNA analýzy.
V roce 2000 byl zahájen projekt satelitního pozorování čtyř kusů karety obrovské a dvou karet pravých. Tento experiment si klade za cíl prozkoumat možné migrační tratě želv. Další z významných činností výzkumného centra je osvěta návštěvníků parku z hlediska biologie a etologie mořských želv prostřednictvím menší výstavy a filmového záznamu, jenž jsou dostupné v návštěvnickém centru. V neposlední řadě se středisko snaží propojit původní obyvatele a jejich zvyky s novými možnostmi, které nabízí ekoturismus. Ekoturismus je prostředkem, ve kterém se střetává ochrana přírodních zdrojů spolu s potřebami a zvyky místní komunity. Nyní je pro vesničany v Tortuguero evidentní, že existence živých žel je daleko přínosnější, než nesmyslné vybíjení a zpracování želvích produktů na výrobky, které nejsou k životu nezbytně nutné.
Systém vodních kanálů – klíč k biodiversitě v Tortugueru
Oblast Tortuguera je tvořena souostrovím vulkanického původu tvořeného sedimenty (naplaveninami) z hor. Dna řek jsou písčitá a říční toky vytvářejí bohatou vodní síť s četnými ostrůvky a mokřadními plochami. Charakterem se jedná o lokalitu nížinných oblastí s občasnými sopečnými vrcholy dosahujícími maximální nadmořské výšky 100 až 300 m. V tomto ekosystému dochází k mísení sladké vody z vnitrozemských řek a slané mořské vody, čímž vznikají unikátní podmínky brakických vod s mimořádnou biologickou rozmanitostí. Území parku se rozkládá při mořských pobřežních vodách, plážích, četných lagunách, bažinách, úchvatných vodních kanálů, spletitých porostů mangrove, ale hlavně tropických deštných lesů. Národní park je značně rozlehlý a zabírá plochu asi 20 ha na své pevninské části a přibližně 50 ha mořské plochy. Tento biotop patří k velmi teplým a zejména vlhkým, se značně vysokým ročním úhrnem srážek (6000 mm). I přesto, že se Kostarika nachází v tropickém pásmu s typickým střídáním suchého období s obdobím monzunů, můžete při návštěvě parku očekávat opravdu vydatný déšť téměř každým momentem.
Jak je vidět, v Tortugueru není nejlepším způsobem poznání tamní přírodu procházka lesem, ani pozorování volně žijících zvířat z terénního vozu, jako je tomu například na safari v Africe. Ve skutečnosti je ideálním prostředkem pro prohlídku parku obyčejná kanoe na ruční pohon, eventuálně s tichým motorem. Z paluby lodi vás místní průvodce ochotně seznámí s nejčastěji se vyskytujícími druhy živočichů a rostlin. Do parku není možné se vydat takzvaně na vlastní pěst. Tak jako tak, průvodcem je člověk žijící v této lokalitě již od dětství, proto dokáže vypátrat i zvířata dobře ukrytá v husté trávě, houštinách, vysoko v korunách stromů a velmi bujné tropické vegetaci. Po chvíli plavby spletitou soustavou vodních toků se cesta stává nejenom dobrodružná, ale co víc, zjistíte, že jste se ocitli uprostřed divočiny, ze které vlastně nevíte kudy nazpět do vesnice. Kromě již zmíněné plavby loďkou, je další možností jak nejlépe poznat Tortuguero, výstup na horu zvanou Cerro Tortuguero. Vrchol hory se šplhá do výšky 119 m. n. m. a samotný výstup v sobě skýtá nejenom úžasný výhled na okolní laguny, tropické lesy, mořské pobřeží, ale i určitý sportovní výkon, protože teplota a vlhkost okolního prostředí není pro tento typ aktivity zrovna nejpříznivější.
Je známo, že se v národním parku vyskytuje okolo 2200 druhů rostlin a více než 400 druhů zvířat, čímž se řadí k místům s nejvyšší biodiverzitou nejenom v Kostarice, ale na světě vůbec. Všímavý návštěvník může po krátké chvilce zpozorovat nespočet ptačích druhů (okolo 350), jako jsou například elegantní volavky, zajímaví volavčíci člunozobí, tygrovaní bukači středoameričtí, pestrobarevní tukani a anhingy. Početní jsou taktéž rybaříci zelení a ledňáci obrovští. Samozřejmostí tropických pásem je přítomnost štěbetajících papoušků. V Tortugueru žije asi 25–30 párů velmi ohroženého ary zeleného (Ara ambiguus). Početní tyranovití ptáci, jako tyran velkozobý a tyran žlutobřichý, jsou charakteristickými obyvateli tohoto biotopu. V některých případech je těžké od sebe jednotlivé druhy tyranovitých odlišit, takže nejlepší způsob určení je na základě vokalizace. Svým vzhledem je obdivuhodná modro-bílá sojka modrokřídlá, jíž není možné díky výraznému hlasu přehlédnout.
Všude přítomní jsou neposední kolibříci vehementně opylující žluto-červené květy helikónií. V neposlední řadě vás může zaujmout pták, nazývající se ostnák trnitý Jacana spinosa. Tento typický zástupce ptačí říše ve Střední Americe se nejčastěji vyskytuje v oblastech s četnými bažinami a jezery. Ostnák patří se svou tělesnou délkou 17–23 cm mezi středně velké ptáky a je kromě výrazně žlutého čelního štítku a zobáku, charakteristický mimořádně dlouhými prsty na končetinách. Speciálně uzpůsobené končetiny mu umožňují se bez problému pohybovat po plovoucím rostlinstvu, kde vyhledává potravu. Hlavní součástí potravy jsou bezobratlí, především hmyz a semena rostlin. Ptáci ze skupiny Jacana obvykle staví hnízdo přímo na vodní hladině, do něhož samice snese dvě menší hnědá vejce. Na vejcích sedí výhradně samec. Naproti tomu samice, která je o něco větší než samec, brání hnízdo vůči rivalům.
Jak je možné si všimnout, Tortuguero je skvělé místo pro milovníky pozorování ptactva. Navíc se zde, nachází i značné množství korýšů a asi 30 druhů sladkovodních ryb. Pravděpodobně nejvzácnějším druhem z taxonomické skupiny ryb je až 1,5 m dlouhý gar tropický. Tento živočich je považován za živoucí fosílii. Kostarika je rovněž světově proslulá hojností obojživelníků, zejména žab. Z plazů je možné spatřit především hady (několik druhů chřestýšů), leguány, želvy žijící v říčním labyrintu, kajmany a krokodýly. Často se vyskytujícím ještěrem je elegantní bazilišek zelený Basiliscus plumifrons. Tento druh obvykle obývá vegetaci v blízkosti řek. Jeho typickým znakem je kromě výrazné zelené barvy s modrými skvrnami, vysoký hřeben na hlavě a hřbetě. Samci jsou velmi teritoriální a neváhají své teritorium hájit bojem vůči protivníkovi.
V této části centrální Ameriky není složité se z očí do očí setkat i s několika druhy velkých savců. Při troše štěstí lze zahlédnou kdesi ve větvích spícího stromového mravenečníka. Mravenečník dokáže výborně šplhat v korunách stromů a je spíše aktivní v nočních hodinách, kdy vyhledává termity, kteří jsou převažující složkou jeho jídelníčku. Další zajímavostí je kupříkladu pozorování lenochoda hnědokrkého z blízka, kdy vás může překvapit přítomnost řas rostoucích v jeho srsti. Zelené řasy lenochodovi umožňují zvýšit intenzitu maskování v korunách stromů. Na druhou stranu on je jako protislužbu vynáší do vyšších pater tropické vegetace, kde je intenzivnější sluneční záření, umožňující fotosyntetické pochody. V Tortugueru se bez problému můžete setkat s netopýry. Dosud ovšem není známo, kolik druhů v národním parku vlastně žije. Také vydra říční, pekari páskovaný nebo s 1 3 kg vážící hlodavec aguti jsou typickými zástupci místní fauny. Zahlédnout některé plaché savce jako jsou tapír středoamerický, medvídkovitá šelma kynkažu, ocelot a jaguár americký vyžaduje opravdu zkušeného pozorovatele a delší časové období.
Mimochodem rozsah populace jaguára v Tortugueru není přesně určen, nicméně pravděpodobně je zastoupení stále poměrně vysoké, neboť v období snůšky vajec želv mořských, je téměř každou noc ulovena jedna želva. V lesních porostech můžete dokonce zahlédnout tři ze čtyř známých druhů primátů, kteří žijí v Kostarice. Konkrétně se vysoko v korunách stromů vyskytuje vřešťan pláštíkový Alouatta palliata a ohrožený chápan středoamerický Ateles geoffroyi, který nikdy nesestupuje na zem. Třetím druhem primáta žijícím v místním tropickém lese je malpa kapucínská Cebus capucinus. Obzvláště kapucíny lze snadno zpozorovat, neboť tento druh je notně zvídavý, takže jakmile opice zpozorují připlouvající člun s turisty, rády přiběhnou příchozí návštěvníky lesa prozkoumat zblízka. V současné době je jedním z vůbec nejvzácnějších savců tohoto ekosystémů kapustňák indický Trichechus manatus. Tento mohutný vodní savec dosahuje délky 3 – 4 m a hmotnosti okolo 500 kg. Kapustňák je býložravec, proto převážnou část dne tráví pastvou v mělkých bahnitých vodách. Mezi potravu kapustňáků patří také plody stromu pachira Pachira aquatica, která je v Evropě známa jako pokojová rostlina. V minulosti byla často tato mírumilovná zvířata lovena pro maso. Momentálně je druh ohrožený vyhynutím a přísně chráněný.
Pro toho kdo hledá destinaci s divokou přírodou, hojnou tropickou faunou a flórou, navíc v kombinaci s poklidnou atmosférou přilehlé vesničky, je Tortuguero místem, kde může objevit nečekané zážitky a načerpat nové zkušenosti.
Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě
proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře,
kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo
něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za
5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie.
Abych se pro začátek trochu prezentoval, rozhodl jsem se, že napíšu o cestování v kontrastu s dovolenou. Pro některé to může být impuls, aby s cestováním začali, někteří se zde možná shlédnou, některé naopak odradím nebo se mnou nebudou souhlasit.
Když jsem cestoval po Maroku, přespal jsem pár nocí u člověka jménem Rashid, Zeptal se mě, co bych chtěl na večeři.
Řekl jsem mu: „Chci ochutnat typické marocké jídlo“. Ihned ze sebe vychrlil „tadjin“ s tím, že si ho uvaříme, ale nejdříve se musíme vypravit na trh. Když přeskočím všechno ostatní a dostanu se k hlavní ingredienci, kterou bylo kuře, mnozí z vás si ho představí jako bílou hmotu pokrytou „husí kůží“ zabalenou do celofánu, která se na vás směje zpoza chladicího boxu. Zde bylo asi 9 hodin večer a na trhu bylo stále rušno jako ve dne, každý měl otevřeno. Přistoupili jsme tedy ke stánku s kuřaty. Rashid mě pobídnul, abych si na jedno ukázal. S ostychem jsem vyřkl ortel smrti nad jedním z nich. To bylo odneseno a asi za 5 minut se prodavač vrátil s opracovaným kuřetem v sáčku. Podával mi ho přes pult. Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře, kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za 5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie. Byl to takový malý šok, ale příjemný. Sice jsem nedostal esteticky nejhezčí večeři stylu „hotel Plaza“ (velký talíř a uprostřed pěkně ozdobený plivanec jídla), ale vše co jí předcházelo, z ní dělalo jedno z nejlepších jídel v mém životě.
To je jeden z mnoha zážitků, které jsem pocítil na vlastní kůži a jsem si jist, že kdybych nejel na vlastní pěst, mám jen velmi malou šanci něco takového zažít.
Pro příklad, když navštívíte nějakou čistě turistickou destinaci, je vám před očima vytvořena opona. Opona, která zakrývá vše, co je pro národ či oblast typické. Záměrně nepíšu stát, protože hranice podle mě nedělají rozdíl mezi člověkem na jedné a druhé straně. Rozdíl dělá kultura, která je tvořena mnoha projevy, jako je jazyk, zvyky, hudba a dalšími aspekty národního dědictví. Tato opona byla vytvořena ke spokojenosti turistů a ne cestovatelů, protože turista si chce užít svých 14 dní dovolené a nebýt zaskočen ničím neobvyklým. Kdežto cestovatel vyhledává rozdíly, je hladový po tom, aby dostal, jak já říkám, „kulturní facku“. Chce být šokován, chce poznat něco nového. Cítit nové pachy, chutnat nová jídla, vidět plody, u nichž neví, zda-li je to ovoce nebo zelenina, chce slyšet melodie či zvuky, které ho zaskočí svou neobvyklostí.
Jak jste asi již pochopili, chtěl jsem vám dát najevo, že cestování doslova válcuje všechny vaše smysly a není o tom, že zajdete do cestovky a položíte jim na stůl tisíce, aby vám „nalajnovali“ život na příští 3 týdny a vy budete plnit jejich instrukce s přesností německého řidiče autobusu. Cestování není ani to, když vyrazíte do Londýna, seženete si hotel a obcházíte značkové výprodeje, je to sice cesta na vlastní pěst, ale to samé můžete dělat doma u internetu, podobou nakupování v e-shopech. Tím chci říct, že cestování není dovolená.
Nemyslím tím, abyste jezdili na druhý konec světa, když pochopíte o čem TO je, můžete cestovat po Česku a bude TO skvělé. Důležité je vyhledávat místa, která jsou původní, ještě nezkažená turismem, protože turismus je rakovina cestování. Alespoň to je můj názor. Reagovat můžete v diskuzi.
Abych se pro začátek trochu prezentoval, rozhodl jsem se, že napíšu o cestování v kontrastu s dovolenou. Pro některé to může být impuls, aby s cestováním začali, někteří se zde možná shlédnou, některé naopak odradím nebo se mnou nebudou souhlasit.
Když jsem cestoval po Maroku, přespal jsem pár nocí u člověka jménem Rashid, Zeptal se mě, co bych chtěl na večeři.
Řekl jsem mu: „Chci ochutnat typické marocké jídlo“. Ihned ze sebe vychrlil „tadjin“ s tím, že si ho uvaříme, ale nejdříve se musíme vypravit na trh. Když přeskočím všechno ostatní a dostanu se k hlavní ingredienci, kterou bylo kuře, mnozí z vás si ho představí jako bílou hmotu pokrytou „husí kůží“ zabalenou do celofánu, která se na vás směje zpoza chladicího boxu. Zde bylo asi 9 hodin večer a na trhu bylo stále rušno jako ve dne, každý měl otevřeno. Přistoupili jsme tedy ke stánku s kuřaty. Rashid mě pobídnul, abych si na jedno ukázal. S ostychem jsem vyřkl ortel smrti nad jedním z nich. To bylo odneseno a asi za 5 minut se prodavač vrátil s opracovaným kuřetem v sáčku. Podával mi ho přes pult. Chytil jsem sáček ze spod a něco bylo jinak. Hned mi v hlavě proběhlo „to není možné, na prstech cítím teplo, vždyť je to kuře, kuře má být studené, tuhé a nehybné“. Pro kluka z města to bylo něco nového a v zápětí jsem si uvědomil, že z něj za 5 minut nemůže vyprchat všechna životní energie. Byl to takový malý šok, ale příjemný. Sice jsem nedostal esteticky nejhezčí večeři stylu „hotel Plaza“ (velký talíř a uprostřed pěkně ozdobený plivanec jídla), ale vše co jí předcházelo, z ní dělalo jedno z nejlepších jídel v mém životě.
To je jeden z mnoha zážitků, které jsem pocítil na vlastní kůži a jsem si jist, že kdybych nejel na vlastní pěst, mám jen velmi malou šanci něco takového zažít.
Pro příklad, když navštívíte nějakou čistě turistickou destinaci, je vám před očima vytvořena opona. Opona, která zakrývá vše, co je pro národ či oblast typické. Záměrně nepíšu stát, protože hranice podle mě nedělají rozdíl mezi člověkem na jedné a druhé straně. Rozdíl dělá kultura, která je tvořena mnoha projevy, jako je jazyk, zvyky, hudba a dalšími aspekty národního dědictví. Tato opona byla vytvořena ke spokojenosti turistů a ne cestovatelů, protože turista si chce užít svých 14 dní dovolené a nebýt zaskočen ničím neobvyklým. Kdežto cestovatel vyhledává rozdíly, je hladový po tom, aby dostal, jak já říkám, „kulturní facku“. Chce být šokován, chce poznat něco nového. Cítit nové pachy, chutnat nová jídla, vidět plody, u nichž neví, zda-li je to ovoce nebo zelenina, chce slyšet melodie či zvuky, které ho zaskočí svou neobvyklostí.
Jak jste asi již pochopili, chtěl jsem vám dát najevo, že cestování doslova válcuje všechny vaše smysly a není o tom, že zajdete do cestovky a položíte jim na stůl tisíce, aby vám „nalajnovali“ život na příští 3 týdny a vy budete plnit jejich instrukce s přesností německého řidiče autobusu. Cestování není ani to, když vyrazíte do Londýna, seženete si hotel a obcházíte značkové výprodeje, je to sice cesta na vlastní pěst, ale to samé můžete dělat doma u internetu, podobou nakupování v e-shopech. Tím chci říct, že cestování není dovolená.
Nemyslím tím, abyste jezdili na druhý konec světa, když pochopíte o čem TO je, můžete cestovat po Česku a bude TO skvělé. Důležité je vyhledávat místa, která jsou původní, ještě nezkažená turismem, protože turismus je rakovina cestování. Alespoň to je můj názor. Reagovat můžete v diskuzi.
První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické
vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu
Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na
nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Důvod nebyl ani tak pocit,
že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl
památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná
teplota.
Kdo si vyjede do Mexika, především potom do oblasti Cancunu, má v podstatě dvě možnosti – pohodlně se vyvalovat u bazénu (fajnšmekři vědí, že místí moře zase tak dokonalé není) nebo jezdit jako šílenci po památkách. Ti šikovnější volí zlatou střední cestu a střídají den u bazénu, případně bazénového baru, se dnem věnovaným starým Mayům. A i to lze zkusit dvěma způsoby – pohodlně v autobusu naplněným k prasknutí turisty nebo méně pohodlně ve vypůjčeném autě. Na stopování jsem v místním vedru neměl ani pomyšlení.
Ta nejslavnější
První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Autem je to nejméně 2 až 3 hodiny, to podle toho, na kterém konci nekonečného řetězu hotelů Cancunu vlastně bydlíme. Načasoval jsem to výtečně, na parkovišti ještě nikdo nebyl a vstupenku jsem kupoval od ještě zívajícího strážce. Důvod nebyl ani tak pocit, že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná teplota.
Trocha historie nikoho nezabije
Město bylo založeno někdy kolem 5. století, pro dnešní stav byly důležitější doby o 200 až 300 let později, kdy vznikl dnešní puucký styl, a čas po invazi Toltéků, s králem jménem Kukulcan (známější v podobě Quetzalcoalt). Název překládaný povětšinou jako „Na okraji studny Itzá“ připomíná dvě posvátné cenote, mimo jiné využívané k lidským obětem pro usmíření bohů deště. Přes opakované snahy vylovit maximum není počet kosterních zbytků nijak mimořádně vysoký.
Největším hitem je samozřejmě schodovitá pyramida Opeřeného hada, kterou milují nejrůznější milovníci tajemství či kouzel s čísly. Pyramida má na každé straně schodiště s 91 schody, a když přičteme poslední sokl nahoře, dostaneme počet dnů v roce. O záhadu je postaráno. Zajímavější je spíše to, že celá stavba je orientována tak, že při západu slunce o jarní rovnodennosti se zdá, že se po boku pyramidy plazí had. To sem v tomto období celkem pochopitelně přitahuje tisíce nadšenců. Pokud si pocit mizícího hada chceme zažít na vlastní kůži, musíme ale počítat s tím, že v okolí desítek kilometrů jsou hotýlky přeplněné. Nutno ale připomenout, že pyramid s podobným trikem je na Yucatanu víc.
Já měl ještě to štěstí, že jsem se na pyramidu mohl vyšplhat, dnes je to zakázané. Schody jsou sice rekonstruované, takže na první pohled vypadají méně nebezpečně nežli v Coba. Nicméně i tak je pohled shora jen pro silné nervy a ten, kdo se bojí i na mostě, má o nervový záchvat postaráno.
Nejen jedna pyramida
Celý komplex toho samozřejmě může nabídnout mnohem víc. Já se těšil zejména na hřiště na pelotu, což byla hra na uctění slunce. Cílem bylo dostat míč obručí ve výši 7 metrů, což ve chvíli, kdy se nemohly použít ruce, nemohlo být nic jednoduchého. Navíc se traduje, že jedno z mužstev bylo na konci hry obětováno, někteří tvrdí, že ti co prohráli, jiní naopak jsou přesvědčeni o tom, že právě pro výherce to byla pocta. A třetí se potom dušují, že jde o mýtus. Mně osobně na hřišti poněkud kazila dojem obruč, která vypadá jako ze sádry. Tady myslím zašla rekonstrukce až moc daleko, ostatně podobný pocit jsem měl u řady rekonstruovaných staveb, které archeologové před lety rozebrali do posledního kamene, vyleštili a složili zpátky. Při pohledu na naleštěné stavby jsem mohl jen doufat, že věděli co dělají a neskládali to podle svých představ, jako třeba kdysi na Krétě.
Kolem poledne jsem toho měl tak akorát dost. Když jsem odcházel, proti mně se hrnuly davy turistů, které sem pod tlakem valil turistický pendl. Docela jsem je litoval, po pár krocích z autobusu už byli unavení a upocení, 40 ve stínu dělalo svoji povinnost. Mne čekaly už jen dvě a půl hodiny cesty k hotelovému bazénu.
Kdo si vyjede do Mexika, především potom do oblasti Cancunu, má v podstatě dvě možnosti – pohodlně se vyvalovat u bazénu (fajnšmekři vědí, že místí moře zase tak dokonalé není) nebo jezdit jako šílenci po památkách. Ti šikovnější volí zlatou střední cestu a střídají den u bazénu, případně bazénového baru, se dnem věnovaným starým Mayům. A i to lze zkusit dvěma způsoby – pohodlně v autobusu naplněným k prasknutí turisty nebo méně pohodlně ve vypůjčeném autě. Na stopování jsem v místním vedru neměl ani pomyšlení.
Ta nejslavnější
První volba pochopitelně padla na památku nejslavnější, magické vykopávky Chichen Itzá, které se dostaly do nedávna vyhlášeného seznamu Nové sedmičky divů světa. Ráno jsem nezaváhal a nastavil budík na nekřesťanskou hodinu a ještě za šera vyrazil. Autem je to nejméně 2 až 3 hodiny, to podle toho, na kterém konci nekonečného řetězu hotelů Cancunu vlastně bydlíme. Načasoval jsem to výtečně, na parkovišti ještě nikdo nebyl a vstupenku jsem kupoval od ještě zívajícího strážce. Důvod nebyl ani tak pocit, že musím být všude první, ale jednak únik před turisty, takže jsem měl památky k fotografování prakticky bez lidí, a jednak snesitelná teplota.
Trocha historie nikoho nezabije
Město bylo založeno někdy kolem 5. století, pro dnešní stav byly důležitější doby o 200 až 300 let později, kdy vznikl dnešní puucký styl, a čas po invazi Toltéků, s králem jménem Kukulcan (známější v podobě Quetzalcoalt). Název překládaný povětšinou jako „Na okraji studny Itzá“ připomíná dvě posvátné cenote, mimo jiné využívané k lidským obětem pro usmíření bohů deště. Přes opakované snahy vylovit maximum není počet kosterních zbytků nijak mimořádně vysoký.
Největším hitem je samozřejmě schodovitá pyramida Opeřeného hada, kterou milují nejrůznější milovníci tajemství či kouzel s čísly. Pyramida má na každé straně schodiště s 91 schody, a když přičteme poslední sokl nahoře, dostaneme počet dnů v roce. O záhadu je postaráno. Zajímavější je spíše to, že celá stavba je orientována tak, že při západu slunce o jarní rovnodennosti se zdá, že se po boku pyramidy plazí had. To sem v tomto období celkem pochopitelně přitahuje tisíce nadšenců. Pokud si pocit mizícího hada chceme zažít na vlastní kůži, musíme ale počítat s tím, že v okolí desítek kilometrů jsou hotýlky přeplněné. Nutno ale připomenout, že pyramid s podobným trikem je na Yucatanu víc.
Já měl ještě to štěstí, že jsem se na pyramidu mohl vyšplhat, dnes je to zakázané. Schody jsou sice rekonstruované, takže na první pohled vypadají méně nebezpečně nežli v Coba. Nicméně i tak je pohled shora jen pro silné nervy a ten, kdo se bojí i na mostě, má o nervový záchvat postaráno.
Nejen jedna pyramida
Celý komplex toho samozřejmě může nabídnout mnohem víc. Já se těšil zejména na hřiště na pelotu, což byla hra na uctění slunce. Cílem bylo dostat míč obručí ve výši 7 metrů, což ve chvíli, kdy se nemohly použít ruce, nemohlo být nic jednoduchého. Navíc se traduje, že jedno z mužstev bylo na konci hry obětováno, někteří tvrdí, že ti co prohráli, jiní naopak jsou přesvědčeni o tom, že právě pro výherce to byla pocta. A třetí se potom dušují, že jde o mýtus. Mně osobně na hřišti poněkud kazila dojem obruč, která vypadá jako ze sádry. Tady myslím zašla rekonstrukce až moc daleko, ostatně podobný pocit jsem měl u řady rekonstruovaných staveb, které archeologové před lety rozebrali do posledního kamene, vyleštili a složili zpátky. Při pohledu na naleštěné stavby jsem mohl jen doufat, že věděli co dělají a neskládali to podle svých představ, jako třeba kdysi na Krétě.
Kolem poledne jsem toho měl tak akorát dost. Když jsem odcházel, proti mně se hrnuly davy turistů, které sem pod tlakem valil turistický pendl. Docela jsem je litoval, po pár krocích z autobusu už byli unavení a upocení, 40 ve stínu dělalo svoji povinnost. Mne čekaly už jen dvě a půl hodiny cesty k hotelovému bazénu.
