Ukrajina už nemá jen cejch země, kde vybouchl Černobyl a kde se plnily
pětiletky v ohromných ocelárnách. Pomalu se stává i oblíbenou
turistickou destinací. Důkazem toho mohou být miliony turistů, kteří se
vyrážejí. V roce 2009 jich bylo celých 16 milionů. Velká
část z Ruska, ale po zrušení vízové povinnosti přibývá
i Američanů a ostatních Evropanů.
Ukrajina už nemá jen cejch země, kde vybouchl Černobyl a kde se plnily pětiletky v ohromných ocelárnách. Pomalu se stává i oblíbenou turistickou destinací. Důkazem toho mohou být miliony turistů, kteří se vyrážejí. V roce 2009 jich bylo celých 16 milionů. Velká část z Ruska, ale po zrušení vízové povinnosti přibývá i Američanů a ostatních Evropanů.
Nejvíce z nich zamíří po překročení hranic na poloostrov Krym. Oblast, dříve známá jako Taurida, byla oblíbeným dovolenkovým místem už ruských carů. Předurčily ji k tomu subtropické podnebí, oblázkové a písečné pláže, od nichž se zvedají mohutné skalní stěny a v neposlední řadě i spousta zajímavých míst. Díky poloze se na Krymu odnepaměti střetávala východní kultura se západní a ukrajinský poloostrov byl jakýmsi tavícím kotlíkem mnoha národů, kultur a stylů. I tahle pozoruhodná směs stojí za turistickým boomem, který tato oblast zažívá.
Až do roku 1994 byl ukrajinský Sevastopol naprosto nepřístupný civilistům. Žít v něm a navštěvovat ho mohli pouze vojáci, popřípadě lidé se zvláštním povolením. Nikdo jiný neměl za jeho brány přístup. Dnes patří k oblíbeným výletním cílům – dílem díky krásnému pobřeží, dílem kvůli několika stovkám pomníků válečných hrdinů, kterými je město prošpikované.
Za slavnou Bachčisarajskou fontánou
Vzpomínáte si na hodinu literatury a stejnojmenné dílo ruského velikána Alexandra Puškina? Možná jste si mysleli, že tahle fontána je jen výplodem básníkovy fantazie, ale takzvaná „fontána slz“ skutečně stojí a turisté sem vyrážejí po stovkách. Fontána stojí uprostřed orientálních zahrad chánského paláce v Bachčisaraji a pověst vypráví, že ji nechal postavit chán Girej na počet své manželky, kterou předtím ze žárlivosti zavraždil. Kromě fontány je dominantou města ještě Velká mešita. Bachčisaraj je totiž ukrajinské centrum islámského náboženství.
Ukrajinské Pompeje
Na předměstí Sevastopolu je možné vyrazit i k ruinám starého antického města, které bývalo před více než 2500 lety hlavním městem Tauridy. Občas je možné se tady setkat s označením „ukrajinské Pompeje“, popřípadě „ruská Troja“, nejčastěji ho ale v mapách a průvodcích najdete pod názvem Chersones Tauridský. Z antických dob se tady toho dochovalo celkem dost. Přístupné jsou obranný val, hradby, řecký chrám i římský amfiteátr. Koktejl stylů vynesl městečko Chersones až mezi sedm divů Ukrajiny. Vrásky na čele ale historikům dělá postupující mořská eroze. Dokonce je prý možné, že v nejbližších letech čeká „ukrajinské Pompeje“ zánik.
Na tvorbě tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel , která je specialistou na exotickou dovolenou. Dovolená Ukrajina – to je další země z její nabídky, která v její pestré nabídce zajezdů figuruje.
Právě v oblíbeném krymském letovisku se v únoru roku 1945 tvořily dějiny novodobé Evropy. Roosevelt, Churchill a Stalin, tedy trojička nejmocnějších mužů tehdejšího světa, si dali „dostaveníčko“ v jaltském paláci Livadia, v původním carském letním sídle. Kromě tohoto klasicistního paláce Jaltu proslavila pobřežní kolonáda lemovaná subtropickou flórou. Celoročně příjemné počasí je ostatně i dnes důvodem, proč je Jalta největším a nejnavštěvovanějším přímořským letoviskem celého regionu. Tento výčet byl jen stručným nástinem toho, co všechno Ukrajina a hlavně dnešní Krym nabízí, a bylo by velkou chybou omezit se při představě Ukrajiny jen na klišé v podobě jaderných elektráren a průmyslových kolosů. Pro ESO Travel napsala Lucie Štěrbová
Ukrajina už nemá jen cejch země, kde vybouchl Černobyl a kde se plnily pětiletky v ohromných ocelárnách. Pomalu se stává i oblíbenou turistickou destinací. Důkazem toho mohou být miliony turistů, kteří se vyrážejí. V roce 2009 jich bylo celých 16 milionů. Velká část z Ruska, ale po zrušení vízové povinnosti přibývá i Američanů a ostatních Evropanů.
Nejvíce z nich zamíří po překročení hranic na poloostrov Krym. Oblast, dříve známá jako Taurida, byla oblíbeným dovolenkovým místem už ruských carů. Předurčily ji k tomu subtropické podnebí, oblázkové a písečné pláže, od nichž se zvedají mohutné skalní stěny a v neposlední řadě i spousta zajímavých míst. Díky poloze se na Krymu odnepaměti střetávala východní kultura se západní a ukrajinský poloostrov byl jakýmsi tavícím kotlíkem mnoha národů, kultur a stylů. I tahle pozoruhodná směs stojí za turistickým boomem, který tato oblast zažívá.
Až do roku 1994 byl ukrajinský Sevastopol naprosto nepřístupný civilistům. Žít v něm a navštěvovat ho mohli pouze vojáci, popřípadě lidé se zvláštním povolením. Nikdo jiný neměl za jeho brány přístup. Dnes patří k oblíbeným výletním cílům – dílem díky krásnému pobřeží, dílem kvůli několika stovkám pomníků válečných hrdinů, kterými je město prošpikované.
Za slavnou Bachčisarajskou fontánou
Vzpomínáte si na hodinu literatury a stejnojmenné dílo ruského velikána Alexandra Puškina? Možná jste si mysleli, že tahle fontána je jen výplodem básníkovy fantazie, ale takzvaná „fontána slz“ skutečně stojí a turisté sem vyrážejí po stovkách. Fontána stojí uprostřed orientálních zahrad chánského paláce v Bachčisaraji a pověst vypráví, že ji nechal postavit chán Girej na počet své manželky, kterou předtím ze žárlivosti zavraždil. Kromě fontány je dominantou města ještě Velká mešita. Bachčisaraj je totiž ukrajinské centrum islámského náboženství.
Ukrajinské Pompeje
Na předměstí Sevastopolu je možné vyrazit i k ruinám starého antického města, které bývalo před více než 2500 lety hlavním městem Tauridy. Občas je možné se tady setkat s označením „ukrajinské Pompeje“, popřípadě „ruská Troja“, nejčastěji ho ale v mapách a průvodcích najdete pod názvem Chersones Tauridský. Z antických dob se tady toho dochovalo celkem dost. Přístupné jsou obranný val, hradby, řecký chrám i římský amfiteátr. Koktejl stylů vynesl městečko Chersones až mezi sedm divů Ukrajiny. Vrásky na čele ale historikům dělá postupující mořská eroze. Dokonce je prý možné, že v nejbližších letech čeká „ukrajinské Pompeje“ zánik.
Na tvorbě tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel , která je specialistou na exotickou dovolenou. Dovolená Ukrajina – to je další země z její nabídky, která v její pestré nabídce zajezdů figuruje.
Právě v oblíbeném krymském letovisku se v únoru roku 1945 tvořily dějiny novodobé Evropy. Roosevelt, Churchill a Stalin, tedy trojička nejmocnějších mužů tehdejšího světa, si dali „dostaveníčko“ v jaltském paláci Livadia, v původním carském letním sídle. Kromě tohoto klasicistního paláce Jaltu proslavila pobřežní kolonáda lemovaná subtropickou flórou. Celoročně příjemné počasí je ostatně i dnes důvodem, proč je Jalta největším a nejnavštěvovanějším přímořským letoviskem celého regionu. Tento výčet byl jen stručným nástinem toho, co všechno Ukrajina a hlavně dnešní Krym nabízí, a bylo by velkou chybou omezit se při představě Ukrajiny jen na klišé v podobě jaderných elektráren a průmyslových kolosů. Pro ESO Travel napsala Lucie Štěrbová
Subtropický ráz pobřeží činí z Krymu oblíbenou ukrajinskou rekreační oblast
V architektuře je patrné mísení vlivů různých kultur
Rozhodl jsem se udělat rozhovor s jedním z předních českých
horolezců panem Kamilem Bortelem, protože už jsem chtěl sakra něco vědět
o těch véééélkých horách, kterým bych chtěl být jednou aspoň na
pár minut roven.
Rozhodl jsem se udělat rozhovor s jedním z předních českých horolezců panem Kamilem Bortelem, protože už jsem chtěl sakra něco vědět o těch véééélkých horách, kterým bych chtěl být jednou aspoň na pár minut roven.
Jak už jsem psal výše, Kamil Bortel patří mezi přední české horolezce. Narodil se v roce 1964 a horolezectví se věnuje asi 20 let. Kromě škrábání se na střechy světa ho baví také sportovní lezení a sport jako takový. Většina asi neví, že dalším z jeho koníčků je mineralogie. Je to také nadšený fotograf, cestovatel a otec dvou dětí. Vyzvednout bych chtěl jeho aktivitu v práci s mládeží, protože pořádá přednášky pro školy.
Expedice
1995 Nepál-Island Peak 6189 m, dosažení vrcholu
2000 Pakistán-Broad Peak 8047 m, dosažená výška 7100 m
2003 Čína-přejezd centrální Čínou z Pekingu přez Chengdu do Lhasy
2003 Čína-projekt 2003 Shisha Pangma 8046 m, dosažená výška 6200 m
2005 Pakistán-Broad Peak 8047 m, dosažení vrcholu Rocky Summit 8035 m
2006 Nepál-Dhaulágiri 8167 m, dosažená výška 7800 m
2007 Pakistán-K2 8611 m, dosažená výška 8150 m
2009 Nepál-Cho Oyu 8201 m. dosažení vrcholu
2010 Nepál-Lhotse 8516 m, dosažená výška 7800 m
A teď už samotný rozhovor
Jak jste se dostal k horolezectví?
S kamarády jsme začali lézt na Kružberku, potom následovaly Tatry, Alpy, cesta do Nepálu na moji první vysokou horu Island Peak (6189 m), tam mě to chytlo a už nepustilo. Nejdříve jsem na ty hory zíral a říkal si „To se nedá vylézt“ a o několik dní později se mi to povedlo s mým kamarádem Romanem.
Jak jste se dostal do kontaktu s panem Sulovským? (pozn.autora Leopold Sulovský-vedoucí expedice K2 2007)
S Poldou jsem se potkal poprvé v roce 2005, když jsem se úspěšně pokoušel o vrchol Broad Peaku, Rocky Summit (8035 m). Na Broad Peaku jsme měli špatné počasí a věděli jsme , že se Polda se svou expedicí pokouší o vrchol K2, která je od Broad Peaku vzdálena vzdušnou čarou jen pár kilometrů. Udělali jsme si trek do BC* K2, kde byl Polda se svou expedicí. Jejich výstup na K2 neskončil dosažením vrcholu. Za pár měsíců po příjezdu domů se mi ozval s tím, že je v plánu expedice K2 2007 a že dává dohromady tým. Vytvořila se opravdu dobrá parta, která je jedním z důvodů, proč mě to na expedice pořád táhne.
Jaká byla vaše nejobtížnější expedice po fyzické a psychické stránce?
Po fyzické stránce to byla expedice K2 2007. Po psychické expedice Broad Peak 2005, kdy při záchranné akci, kde jsme z pod vrcholu stahovali Artura Hajzera, a mně se ten sestup stál málem osudným /proletěl jsem se stěnou/.
Dojem z expedice K2 2007?
Mám radost, protože expedice byla zásluhou Libora Uhera úspěšná. Přesto mám smíšené pocity.
Proč jsou smíšené?
V noci kolem 1 hod. jsme s Libanem** společně ve dvou odstartovali na rameno do neznáma, zřejmě cesta z předsazené 4 byl možná prvovýstup (cca 200 výškových metrů pod ramenem) s jedním lanem, které jsme stejně nepoužili, jelikož na to nebyl ani čas. Při krátkém odpočinku na rameni (8000m) nás dolezli Roman a Galoš***.. Mě trápily lehce omrzající nohy, dvojice se vyměnily, Liban, Galoš, Roman a já jsme šli dohromady. Vše bylo dopředu dohodnuto už v BC, že Rusové, kteří šli s kyslíkem, nám rozhrnou cestu, a my z ostatních expedicí se budeme střídat ve vedení. Libor a Galoš šel nad námi s Američany.
Cestou byl šílený vichr a já jsem viděl, jak skupinka nade mnou sestupuje zpět, myslel jsem si, že to jsou Rusové a že to prostě dál nejde, tak jsem řekl Romanovi, že musíme dolů. Ale ve čtvrtém táboře mi Polda sdělil, že Američané i s Liborem dosáhli vrcholu a že ve výšce 8300 m už byly dobré podmínky. Tenkrát mě to velice mrzelo, měl jsem výčitky i vůči Romanovi, že jsem tak špatně odhadl situaci. Ale později jsem pochopil, že to tak mělo být. Protože kdo ví /potom co bylo nahoře/ jestli bychom si tady ještě povídali.
Jak vypadala fyzická příprava na K2 2007?
Ze začátku se to nesmí přehánět s intenzitou, potřeba je hlavně objem. Je to jako stavět dům, nejdříve je potřeba vystavět dobré základy, ať máš na čem stavět. Intenzitu mi pomáhala určovat práce s tepem. Samozřejmě kolo, brusle, lezení.
Co byl váš nejstrašnější a naopak nejúžasnější zážitek?
Shodou okolností to bylo v jeden den. Při výstupu na vrchol Broad Peak jsme se já a můj kamarád Roman spojili s legendou polského horolezectví Piotrem Pustelnikem. Piotr je 23. člověk, který slezl všechny osmitisícovky a nejvyšší hory všech kontinentů a jeho parťákem Arturem. Úspěšně jsme stanuli na vrcholu Rocky Summit, ale bez Artura, mysleli jsme si, že to po cestě otočil dolů. Při sestupu jsme však viděli, že nad serákem**** svítí světlo, ale byli jsme si vědomi toho, že tam žádná cesta nevede. Šli jsme se tam tedy podívat. Byl to Artur, který vypadl ze stěny a měl zlomenou nohu. Tak jsme mu ji lanem trošičku zafixovali, ale čekala nás ještě pořádná práce, protože to bylo ve výšce kolem 7800 m. Romanovi navíc nebylo moc dobře a museli jsme rychle dolů. S Piotrem jsme Artura začali spouštět dolů. Slaňoval jsem jako poslední, chtěl jsem se slanit prostředkem seráku, ale byla tam trhlina a já jsem se propadl a zůstal jsem viset za batoh. V tu chvíli jsem si říkal, „Tak nahoře jsem byl a teď tady zůstanu v nějaké díře“, dostal jsem panickou hrůzu, protože trhliny a laviny nemusím. Nade mnou byl starý fix***** od nějaké předešlé expedice, tak jsem se na něj cvakl pomocí prusíku a karabiny a vší silou jsem se vyšvihl nahoru a doufal, že se zastavím na nějakém zamrzlém štandu, který bude pode mnou. Ale lano se přetrhlo a já jsem letěl kotrmelci dál. Vždycky si vzpomenu jak dole, když už bylo po všem a my seděli s Arturem v BC, se mě ptal, jestli se mi odehrál v tu danou chvíli ten film a proběhl mi celý život. Ne, nic takového nebylo…pouze strach a chtít to zastavit, protože pak je konec, nemyslel jsem na nic jiného. Ale teď jsem musel bez lana do toho šíleného svahu zpět k Piotrovi, protože jsem kolem nich po cestě prolítl. Cestou jsem zjistil, že mám v batohu zapíchlý cepín od nějaké předešlé expedice. Nakonec se nám povedlo Arthura bezpečně dopravit dolů a to byl ten nejúžasnější zážitek.
Jak se dá skloubit zaměstnání s tréninkem a expedicemi?
Závisí to na toleranci zaměstnavatele.
Zajímalo by mě, jak sháníte sponzory?
No to je tajemství know how. Ne, teď doopravdy. Chce to se obrnit spoustou trpělivosti. A není to vůbec jednoduché. Musíte vědět, co můžete nabídnout.
Jaká další expedice je v plánu?
No to je otázka. Po poslední expedici jsem uvažoval, že bych si zase rád udělal něco sám, tak 2 až 3 lidi. Možná, že se znovu pokusím o K2, kde se chci vrátit a dolézt ji. Ale tahle parta mi moc sedí a myslím, že jsme už sehraný tým pod vedením Poldy. Tak proč to rozbít, vyrazíme na Lhotse, alespoň se to tak jeví. Také mi tam zůstal batoh.
Pokusíte se o to už letos?
Bude to napřesrok.
*BC=base camp neboli základní tábor
**Liban=Libor Uher
***Galoš= Radovan Marek
****serák=ledovcový blok na příčných trhlinách na povrchu ledovce
*****starý fix=fixní lano, pomocí kterého se horolezci jistí.
Rozhodl jsem se udělat rozhovor s jedním z předních českých horolezců panem Kamilem Bortelem, protože už jsem chtěl sakra něco vědět o těch véééélkých horách, kterým bych chtěl být jednou aspoň na pár minut roven.
Jak už jsem psal výše, Kamil Bortel patří mezi přední české horolezce. Narodil se v roce 1964 a horolezectví se věnuje asi 20 let. Kromě škrábání se na střechy světa ho baví také sportovní lezení a sport jako takový. Většina asi neví, že dalším z jeho koníčků je mineralogie. Je to také nadšený fotograf, cestovatel a otec dvou dětí. Vyzvednout bych chtěl jeho aktivitu v práci s mládeží, protože pořádá přednášky pro školy.
Expedice
1995 Nepál-Island Peak 6189 m, dosažení vrcholu
2000 Pakistán-Broad Peak 8047 m, dosažená výška 7100 m
2003 Čína-přejezd centrální Čínou z Pekingu přez Chengdu do Lhasy
2003 Čína-projekt 2003 Shisha Pangma 8046 m, dosažená výška 6200 m
2005 Pakistán-Broad Peak 8047 m, dosažení vrcholu Rocky Summit 8035 m
2006 Nepál-Dhaulágiri 8167 m, dosažená výška 7800 m
2007 Pakistán-K2 8611 m, dosažená výška 8150 m
2009 Nepál-Cho Oyu 8201 m. dosažení vrcholu
2010 Nepál-Lhotse 8516 m, dosažená výška 7800 m
A teď už samotný rozhovor
Jak jste se dostal k horolezectví?
S kamarády jsme začali lézt na Kružberku, potom následovaly Tatry, Alpy, cesta do Nepálu na moji první vysokou horu Island Peak (6189 m), tam mě to chytlo a už nepustilo. Nejdříve jsem na ty hory zíral a říkal si „To se nedá vylézt“ a o několik dní později se mi to povedlo s mým kamarádem Romanem.
Jak jste se dostal do kontaktu s panem Sulovským? (pozn.autora Leopold Sulovský-vedoucí expedice K2 2007)
S Poldou jsem se potkal poprvé v roce 2005, když jsem se úspěšně pokoušel o vrchol Broad Peaku, Rocky Summit (8035 m). Na Broad Peaku jsme měli špatné počasí a věděli jsme , že se Polda se svou expedicí pokouší o vrchol K2, která je od Broad Peaku vzdálena vzdušnou čarou jen pár kilometrů. Udělali jsme si trek do BC* K2, kde byl Polda se svou expedicí. Jejich výstup na K2 neskončil dosažením vrcholu. Za pár měsíců po příjezdu domů se mi ozval s tím, že je v plánu expedice K2 2007 a že dává dohromady tým. Vytvořila se opravdu dobrá parta, která je jedním z důvodů, proč mě to na expedice pořád táhne.
Jaká byla vaše nejobtížnější expedice po fyzické a psychické stránce?
Po fyzické stránce to byla expedice K2 2007. Po psychické expedice Broad Peak 2005, kdy při záchranné akci, kde jsme z pod vrcholu stahovali Artura Hajzera, a mně se ten sestup stál málem osudným /proletěl jsem se stěnou/.
Dojem z expedice K2 2007?
Mám radost, protože expedice byla zásluhou Libora Uhera úspěšná. Přesto mám smíšené pocity.
Proč jsou smíšené?
V noci kolem 1 hod. jsme s Libanem** společně ve dvou odstartovali na rameno do neznáma, zřejmě cesta z předsazené 4 byl možná prvovýstup (cca 200 výškových metrů pod ramenem) s jedním lanem, které jsme stejně nepoužili, jelikož na to nebyl ani čas. Při krátkém odpočinku na rameni (8000m) nás dolezli Roman a Galoš***.. Mě trápily lehce omrzající nohy, dvojice se vyměnily, Liban, Galoš, Roman a já jsme šli dohromady. Vše bylo dopředu dohodnuto už v BC, že Rusové, kteří šli s kyslíkem, nám rozhrnou cestu, a my z ostatních expedicí se budeme střídat ve vedení. Libor a Galoš šel nad námi s Američany.
Cestou byl šílený vichr a já jsem viděl, jak skupinka nade mnou sestupuje zpět, myslel jsem si, že to jsou Rusové a že to prostě dál nejde, tak jsem řekl Romanovi, že musíme dolů. Ale ve čtvrtém táboře mi Polda sdělil, že Američané i s Liborem dosáhli vrcholu a že ve výšce 8300 m už byly dobré podmínky. Tenkrát mě to velice mrzelo, měl jsem výčitky i vůči Romanovi, že jsem tak špatně odhadl situaci. Ale později jsem pochopil, že to tak mělo být. Protože kdo ví /potom co bylo nahoře/ jestli bychom si tady ještě povídali.
Jak vypadala fyzická příprava na K2 2007?
Ze začátku se to nesmí přehánět s intenzitou, potřeba je hlavně objem. Je to jako stavět dům, nejdříve je potřeba vystavět dobré základy, ať máš na čem stavět. Intenzitu mi pomáhala určovat práce s tepem. Samozřejmě kolo, brusle, lezení.
Co byl váš nejstrašnější a naopak nejúžasnější zážitek?
Shodou okolností to bylo v jeden den. Při výstupu na vrchol Broad Peak jsme se já a můj kamarád Roman spojili s legendou polského horolezectví Piotrem Pustelnikem. Piotr je 23. člověk, který slezl všechny osmitisícovky a nejvyšší hory všech kontinentů a jeho parťákem Arturem. Úspěšně jsme stanuli na vrcholu Rocky Summit, ale bez Artura, mysleli jsme si, že to po cestě otočil dolů. Při sestupu jsme však viděli, že nad serákem**** svítí světlo, ale byli jsme si vědomi toho, že tam žádná cesta nevede. Šli jsme se tam tedy podívat. Byl to Artur, který vypadl ze stěny a měl zlomenou nohu. Tak jsme mu ji lanem trošičku zafixovali, ale čekala nás ještě pořádná práce, protože to bylo ve výšce kolem 7800 m. Romanovi navíc nebylo moc dobře a museli jsme rychle dolů. S Piotrem jsme Artura začali spouštět dolů. Slaňoval jsem jako poslední, chtěl jsem se slanit prostředkem seráku, ale byla tam trhlina a já jsem se propadl a zůstal jsem viset za batoh. V tu chvíli jsem si říkal, „Tak nahoře jsem byl a teď tady zůstanu v nějaké díře“, dostal jsem panickou hrůzu, protože trhliny a laviny nemusím. Nade mnou byl starý fix***** od nějaké předešlé expedice, tak jsem se na něj cvakl pomocí prusíku a karabiny a vší silou jsem se vyšvihl nahoru a doufal, že se zastavím na nějakém zamrzlém štandu, který bude pode mnou. Ale lano se přetrhlo a já jsem letěl kotrmelci dál. Vždycky si vzpomenu jak dole, když už bylo po všem a my seděli s Arturem v BC, se mě ptal, jestli se mi odehrál v tu danou chvíli ten film a proběhl mi celý život. Ne, nic takového nebylo…pouze strach a chtít to zastavit, protože pak je konec, nemyslel jsem na nic jiného. Ale teď jsem musel bez lana do toho šíleného svahu zpět k Piotrovi, protože jsem kolem nich po cestě prolítl. Cestou jsem zjistil, že mám v batohu zapíchlý cepín od nějaké předešlé expedice. Nakonec se nám povedlo Arthura bezpečně dopravit dolů a to byl ten nejúžasnější zážitek.
Jak se dá skloubit zaměstnání s tréninkem a expedicemi?
Závisí to na toleranci zaměstnavatele.
Zajímalo by mě, jak sháníte sponzory?
No to je tajemství know how. Ne, teď doopravdy. Chce to se obrnit spoustou trpělivosti. A není to vůbec jednoduché. Musíte vědět, co můžete nabídnout.
Jaká další expedice je v plánu?
No to je otázka. Po poslední expedici jsem uvažoval, že bych si zase rád udělal něco sám, tak 2 až 3 lidi. Možná, že se znovu pokusím o K2, kde se chci vrátit a dolézt ji. Ale tahle parta mi moc sedí a myslím, že jsme už sehraný tým pod vedením Poldy. Tak proč to rozbít, vyrazíme na Lhotse, alespoň se to tak jeví. Také mi tam zůstal batoh.
Pokusíte se o to už letos?
Bude to napřesrok.
*BC=base camp neboli základní tábor
**Liban=Libor Uher
***Galoš= Radovan Marek
****serák=ledovcový blok na příčných trhlinách na povrchu ledovce
*****starý fix=fixní lano, pomocí kterého se horolezci jistí.
Party v plavkách. Ta nejznámější probíhá na přelomu roku na
slavné Copacabaně, na pomyslné paty jí ale šlape ta na thajském ostrově
Ko Phangan. Říká se jí také „úplňková party“ a probíhá
„nečekaně“ pokaždé, když je měsíc v úplňku. V hlavní
sezoně se na pláži Haad Rin sejde i třicet tisíc tanečníků.
Party v plavkách. Ta nejznámější probíhá na přelomu roku na slavné Copacabaně, na pomyslné paty jí ale šlape ta na thajském ostrově Ko Phangan. Říká se jí také „úplňková party“ a probíhá „nečekaně“ pokaždé, když je měsíc v úplňku. V hlavní sezoně se na pláži Haad Rin sejde i třicet tisíc tanečníků.
Úplňková party prý vznikla v 80. letech čistě náhodou. Prý jako spontánní oslava narozenin několika „baťůžkářů“. Pro velký úspěch ji další měsíc zopakovali znovu, pak znovu a znovu a … dnes už rozhodně nejde o demonstraci nezávislosti a svobody, ale o pečlivě řízenou masovou akci. Ta začíná v den lunárního úplňku se setměním. Na pláži se otevře několik desítek barů, prodejci suvenýrů rozloží své stánečky, objeví se první žongléři a artisté. Nakonec naplno spustí více než desítka soundsystémů, které utichnou až další den odpoledne.
Fosforeskující barvy a pití do kyblíčků
Poznávacím znamením Úplňkové party potom jsou fosforeskující barvy, kterými je natřená většina účastníků a také nádobky, do kterých vám tady nalijí pití. Nečekejte plastové kelímky nebo snad dokonce skleničky. Koktejly, vodka a rum se tady lijí do kyblíčků a báboviček na písek. Pokud vás zajímá, na kolik vás tahle kratochvíle přijde, pak vězte, že vstup na pláž Haad Rin je v den konání akce 100 bahtů, což v přepočtu vyjde na zhruba pětašedesát korun. Ceny drinků začínají na 200 bahtech a samozřejmě záleží na tom, co si dáte. Také je potřeba počítat s tím, že se na ostrov Ko Phangan musíte nějak dostat. Nejlepší spojení je z nedalekého ostrova Ko Samui (známého dovolenkového letoviska), ze kterého vyplouvají na Ko Phangan pravidelné lodní linky. Ty jsou v den konání party sice posílené, ale i tak se na ně nemusíte v podvečer dostat. Proto je lepší vyrazit už časně odpoledne. Odvoz na soukromém člunu, který je taky možný, totiž řádně provětrá peněženku.
Svá nepsaná pravidla má potom i samotný pobyt na party. Samozřejmě, nemusíte se jimi řídit, ale léty prověřená praxe říká, že rady od těch, kteří tuto událost absolvovali, mají svá opodstatnění. Takže na co si dát ještě pozor?
Na party vyrazte bez cenností. Mezi davy turistů totiž jen kvete kapsářství. Na pokrytí všech tužeb a potřeb během večera by vám mělo v pohodě vystačit maximálně 3000 bahtů. Víc peněz je zbytečnost a zároveň i risk.
Určitě si ale nezapomeňte boty! Party sice probíhá na pláži, ale pobyt na ní může předčasně ukončit jediný střep.
Rozhodně si s sebou neberte originály dokladů. Naopak by se ale mohly hodit jejich kopie. Když se vám povede ztratit tu, tak se nic nestane. S originálem by to bylo o poznání horší.
Nedrážděte zloděje a doma, respektive na hotelu, nechte i batohy a kabelky. Navíc vám nic nebude překážet při tanci.
Thajsko je pověstné svou přísností, co se týká drog. Velmi přísné jsou tresty i za „pouhou“ konzumaci. A právě na Úplňkové party pořádá policie čas od času namátkové kontroly.
Pokud termín lunárního úplňku připadá na některý buddhistický svátek, pak počítejte s tím, že se party přesouvá na jiný den. Na internetu není problém dohledat přesné termíny konání.
Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel, která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Thajska.
Pokud se chystáte na dovolenou do Thajska, ale nepodaří se vám trefit zrovna termín Úplňkové party, můžete vzít zavděk třeba „Black moon party“. Ta probíhá také na ostrově Ko Phangan na pláži Ban Tai a je ve znamení techna a UV barev. V mezidobí pak probíhají i tzv Half moon party. Takže když to vezmete kolem a kolem, na ostrově Ko Phangan probíhají velké plážové oslavy každý týden.
Party v plavkách. Ta nejznámější probíhá na přelomu roku na slavné Copacabaně, na pomyslné paty jí ale šlape ta na thajském ostrově Ko Phangan. Říká se jí také „úplňková party“ a probíhá „nečekaně“ pokaždé, když je měsíc v úplňku. V hlavní sezoně se na pláži Haad Rin sejde i třicet tisíc tanečníků.
Úplňková party prý vznikla v 80. letech čistě náhodou. Prý jako spontánní oslava narozenin několika „baťůžkářů“. Pro velký úspěch ji další měsíc zopakovali znovu, pak znovu a znovu a … dnes už rozhodně nejde o demonstraci nezávislosti a svobody, ale o pečlivě řízenou masovou akci. Ta začíná v den lunárního úplňku se setměním. Na pláži se otevře několik desítek barů, prodejci suvenýrů rozloží své stánečky, objeví se první žongléři a artisté. Nakonec naplno spustí více než desítka soundsystémů, které utichnou až další den odpoledne.
Fosforeskující barvy a pití do kyblíčků
Poznávacím znamením Úplňkové party potom jsou fosforeskující barvy, kterými je natřená většina účastníků a také nádobky, do kterých vám tady nalijí pití. Nečekejte plastové kelímky nebo snad dokonce skleničky. Koktejly, vodka a rum se tady lijí do kyblíčků a báboviček na písek. Pokud vás zajímá, na kolik vás tahle kratochvíle přijde, pak vězte, že vstup na pláž Haad Rin je v den konání akce 100 bahtů, což v přepočtu vyjde na zhruba pětašedesát korun. Ceny drinků začínají na 200 bahtech a samozřejmě záleží na tom, co si dáte. Také je potřeba počítat s tím, že se na ostrov Ko Phangan musíte nějak dostat. Nejlepší spojení je z nedalekého ostrova Ko Samui (známého dovolenkového letoviska), ze kterého vyplouvají na Ko Phangan pravidelné lodní linky. Ty jsou v den konání party sice posílené, ale i tak se na ně nemusíte v podvečer dostat. Proto je lepší vyrazit už časně odpoledne. Odvoz na soukromém člunu, který je taky možný, totiž řádně provětrá peněženku.
Svá nepsaná pravidla má potom i samotný pobyt na party. Samozřejmě, nemusíte se jimi řídit, ale léty prověřená praxe říká, že rady od těch, kteří tuto událost absolvovali, mají svá opodstatnění. Takže na co si dát ještě pozor?
Na party vyrazte bez cenností. Mezi davy turistů totiž jen kvete kapsářství. Na pokrytí všech tužeb a potřeb během večera by vám mělo v pohodě vystačit maximálně 3000 bahtů. Víc peněz je zbytečnost a zároveň i risk.
Určitě si ale nezapomeňte boty! Party sice probíhá na pláži, ale pobyt na ní může předčasně ukončit jediný střep.
Rozhodně si s sebou neberte originály dokladů. Naopak by se ale mohly hodit jejich kopie. Když se vám povede ztratit tu, tak se nic nestane. S originálem by to bylo o poznání horší.
Nedrážděte zloděje a doma, respektive na hotelu, nechte i batohy a kabelky. Navíc vám nic nebude překážet při tanci.
Thajsko je pověstné svou přísností, co se týká drog. Velmi přísné jsou tresty i za „pouhou“ konzumaci. A právě na Úplňkové party pořádá policie čas od času namátkové kontroly.
Pokud termín lunárního úplňku připadá na některý buddhistický svátek, pak počítejte s tím, že se party přesouvá na jiný den. Na internetu není problém dohledat přesné termíny konání.
Na vzniku tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel, která je specialistou na exotickou dovolenou a v její pestré nabídce zájezdů figurují i zájezdy do Thajska.
Pokud se chystáte na dovolenou do Thajska, ale nepodaří se vám trefit zrovna termín Úplňkové party, můžete vzít zavděk třeba „Black moon party“. Ta probíhá také na ostrově Ko Phangan na pláži Ban Tai a je ve znamení techna a UV barev. V mezidobí pak probíhají i tzv Half moon party. Takže když to vezmete kolem a kolem, na ostrově Ko Phangan probíhají velké plážové oslavy každý týden.
Se setměním se pláž Haad Rin mění ve velký taneční parket.
Dříve byla Úplňková party oblíbená mezi baťůžkáři, dnes jde o masovou komerční záležitost.
Své umění na Úplňkové party předvádějí i nejrůznější artisté (foto Victoria Peckham)
Se setměním se pláž Haad Rin mění ve velký taneční parket.
Dříve byla Úplňková party oblíbená mezi baťůžkáři, dnes jde o masovou komerční záležitost.
Ingvar, můj islandský kamarád žijící v Praze, mi jednou
u piva vyprávěl, že Islanďané prostě nepoužívají deštník. Kvůli
větru. A tak jediný, koho prý na ulicích Reykjavíku potkáte
s deštníkem, je cizinec.
Zkušenost Islanďana
Ingvar, můj islandský kamarád žijící v Praze, mi jednou u piva vyprávěl, že Islanďané prostě nepoužívají deštník. Kvůli větru. A tak jediný, koho prý na ulicích Reykjavíku potkáte s deštníkem, je cizinec.
Takže když jsem se v Praze balila na cestu, dlouho jsem váhala, zda vzít či nevzít. Na jedné straně já, která přikládám deštníku stejně důležité místo jako má onen proslulý RUČNÍK ze „Stopařova průvodce“, na druhé straně Ingvar, islandský domorodec s více než dvacetiletou zkušeností. No, nakonec jsem jedno paraple stejně přibalila.
Druhý den ráno po mém příjezdu na Island jsem se vydala do práce a na deštník ani nepomyslela. Byla tma, teplo a trochu mlha. Den jsem strávila trochu hekticky, jak už to u prvních dnů bývá, a večer, když jsem se chtěla vydat na obhlídku vybraných destinací nabízeného bydlení, zjistila jsem, že venku lije jak z konve. Nicméně rozhodnutí o bydlení jsem nechtěla oddalovat, tak jsem si řekla, že mám kabát s kapucí a že je to jen voda.
Když mě v práci viděli, jak se chystám ven, nejprve nabídli odvoz a po mém odmítnutí, jsem nekompromisně vyfasovala DEŠTNÍK. Od Islanďana. Po té přednášce, co nám udělal Ingvar, jsem se ho venku trochu zdráhala použít, ale nakonec proč neudělat vlastní zkušenost. Navíc se zdálo, že příliš nefouká.
Deštník byl od těch islandských větrů již dost poznamenaný, takže měl většinu z těch kovových paprsků trošku zohýbaných, ale tvar držel. Tedy alespoň do prvního poryvu větru, který přišel vzápětí. V té chvíli mě napadlo, jestli to nebyla malá zlomyslnost nebo spíš nějaký druh zkoušky, kterou tady musí projít každý. Faktem je, že během minuty byl deštník mokrý ze všech stran a ještě mi mrzly ruce, takže jsem ho složila a šla jen v kapuci.
Když jsem se dostala do uzavřenější ulice, zkusila jsem mu dát ještě jednu šanci. Vyzbrojena rukavicemi, zjistila jsem, že deštník lze v Reykjavíku používat za následujících předpokladů: procházíte uzavřenější ulicí, deštník nemáte už tolik jetý, jako byl ten můj, rukověť si stáhnete nakrátko, takže ho máte v podstatě posazený na hlavě, druhou rukou přidržujete okraj a podle zástavby okolí odhadujete, odkud přijde další poryv větru a pokud možno se na něj připravíte.
Po tomto výčtu je jasné, že mnohem efektivnější je projít deštěm bez deštníku, ale o to rychleji. Výsledek bude totožný a vy budete mít navíc suché rukavice, protože budete mít ruce v kapsách.
Další den jsem deštník s díky vrátila a během dne jsem po kanceláři objevila ještě další dva. Tak nevím, kdy je používají, možná v létě na slunce, protože na ulici opravdu Islanďana s deštníkem nepotkáte. Procházejí i v největším slejváku s odkrytou hlavou, v lepším případě v čepici. A to kdokoli – manažer s kufříkem, slečny na podpatcích, děda s nákupem. Nezáleží na věku, stavu ani pohlaví. Tak se snažím aklimatizovat, ale kapuce, to je základ. Zkoušela jsem to celý minulý týden.
Ingvar, můj islandský kamarád žijící v Praze, mi jednou u piva vyprávěl, že Islanďané prostě nepoužívají deštník. Kvůli větru. A tak jediný, koho prý na ulicích Reykjavíku potkáte s deštníkem, je cizinec.
Takže když jsem se v Praze balila na cestu, dlouho jsem váhala, zda vzít či nevzít. Na jedné straně já, která přikládám deštníku stejně důležité místo jako má onen proslulý RUČNÍK ze „Stopařova průvodce“, na druhé straně Ingvar, islandský domorodec s více než dvacetiletou zkušeností. No, nakonec jsem jedno paraple stejně přibalila.
Druhý den ráno po mém příjezdu na Island jsem se vydala do práce a na deštník ani nepomyslela. Byla tma, teplo a trochu mlha. Den jsem strávila trochu hekticky, jak už to u prvních dnů bývá, a večer, když jsem se chtěla vydat na obhlídku vybraných destinací nabízeného bydlení, zjistila jsem, že venku lije jak z konve. Nicméně rozhodnutí o bydlení jsem nechtěla oddalovat, tak jsem si řekla, že mám kabát s kapucí a že je to jen voda.
Když mě v práci viděli, jak se chystám ven, nejprve nabídli odvoz a po mém odmítnutí, jsem nekompromisně vyfasovala DEŠTNÍK. Od Islanďana. Po té přednášce, co nám udělal Ingvar, jsem se ho venku trochu zdráhala použít, ale nakonec proč neudělat vlastní zkušenost. Navíc se zdálo, že příliš nefouká.
Deštník byl od těch islandských větrů již dost poznamenaný, takže měl většinu z těch kovových paprsků trošku zohýbaných, ale tvar držel. Tedy alespoň do prvního poryvu větru, který přišel vzápětí. V té chvíli mě napadlo, jestli to nebyla malá zlomyslnost nebo spíš nějaký druh zkoušky, kterou tady musí projít každý. Faktem je, že během minuty byl deštník mokrý ze všech stran a ještě mi mrzly ruce, takže jsem ho složila a šla jen v kapuci.
Když jsem se dostala do uzavřenější ulice, zkusila jsem mu dát ještě jednu šanci. Vyzbrojena rukavicemi, zjistila jsem, že deštník lze v Reykjavíku používat za následujících předpokladů: procházíte uzavřenější ulicí, deštník nemáte už tolik jetý, jako byl ten můj, rukověť si stáhnete nakrátko, takže ho máte v podstatě posazený na hlavě, druhou rukou přidržujete okraj a podle zástavby okolí odhadujete, odkud přijde další poryv větru a pokud možno se na něj připravíte.
Po tomto výčtu je jasné, že mnohem efektivnější je projít deštěm bez deštníku, ale o to rychleji. Výsledek bude totožný a vy budete mít navíc suché rukavice, protože budete mít ruce v kapsách.
Další den jsem deštník s díky vrátila a během dne jsem po kanceláři objevila ještě další dva. Tak nevím, kdy je používají, možná v létě na slunce, protože na ulici opravdu Islanďana s deštníkem nepotkáte. Procházejí i v největším slejváku s odkrytou hlavou, v lepším případě v čepici. A to kdokoli – manažer s kufříkem, slečny na podpatcích, děda s nákupem. Nezáleží na věku, stavu ani pohlaví. Tak se snažím aklimatizovat, ale kapuce, to je základ. Zkoušela jsem to celý minulý týden.
Překvapilo nás chování jednotlivých druhů zvířat, jako by se tu
odehrávalo divadlo s přesně stanoveným scénářem. V jeden moment
utichly veškeré typické africké zvuky a po chvíli se znenadání na scéně
objevil mohutný lví samec a všechny žirafy otočily a nenápadně se
vytratily kdesi v přilehlém křoví.
Po několikaletém plánování, přemítání a nezbytných přípravách jsme se konečně rozhodli vypravit se na poznávací cestu do Afriky a to konkrétně do Namibie. Pro tuto cestu jsme vybrali říjnový termín, abychom se vyvarovali hlavní turistické sezoně a zároveň deštivému období. Po prozkoumání dostupných materiálů jako jsou internetové zdroje, průvodce a mapa zvolené oblasti, jsme si vytýčili několik nejzajímavějších bodů, které bychom rozhodně nechtěli minout. Mezi nimi i proslulý Národní park Etosha, známý českým posluchačům především z televizních pořadů o přírodě.
Národní park Etosha se rozkládá na severo-západě Namibie, na rozloze 22 000 km2. Patří k jedněm z nejstarších národních parků na světě, byl zřízen již v roce 1907. Tento park je snadno dostupný po asfaltové silnici, která vede z hlavního města Windhoek. Během jednodenní jízdy autem (450 km) se lze bez problému dopravit na dosah parku. V našem případě jsme zvolili variatu „to nejlepší nakonec“. V rámci závěrečné části cesty okolo namibijských přírodních a geografických skvostů jsme zamířili navštívit zmíněnou lokalitu, vyhlášenou rozmanitostí africké fauny.
Po příjezdu k jednomu z hlavních vstupů do parku – Namutoni, jsme zaplatili vstupné na dobu tří dnů a obdrželi informační leták a podrobnou mapu parku s jednotlivými trasami a hlavně napáječkami pro zvěř. Na první noc jsme neměli rezervaci ohledně ubytování, zjistili jsme, že státní kemp nacházející se přímo v srdci parku je již obsazen, a tak jsme si museli hledat náhradní řešení v soukromém kempu za hranicemi parku. Naštěstí jsme uspěli. Ještě ten den na večer jsme vyjeli zapůjčeným terénním vozem na podvečerní průzkum severo-východní části parku. Obecně večerní a brzké ranní hodiny, kdy teplota lehce poklesne, jsou ideální dobou pro pozorování zvířat. Téměř okamžitě jsme spatřili vzácné impaly černočelé, klátivě skotačící párek žiraf, stádo pakoní pasoucí se společně s elegantně pruhovanými zebrami. Z ptačí říše jsme zahlédli dropy a hrdě kráčejícího hadilova písaře pochodujícího vyschlým travním porostem a hledajícího potravu.
Vodní napajedla, místo mezidruhové komunikace
Na druhý den jsme si připravili větší přejezd z jedné strany národního parku na druhý. Cestu jsme si zpestřili několika výjezdy na tematicky laděné okruhy jako je například Dik-dik drive, Elephant drive, Rhino drive, atd. Trasa spojující Namutoni centrum s Okaukuejo měří asi 150 km a vede po dobře udržované cestě. V Okaukuejo centru jsme již měli vyřízenou rezervaci na kempovací místo, takže v tomto případě to bylo bez problému. Nicméně kemp je značně vytížený. Na druhou stranu jeho velkou předností je přítomnost napajedla s možností celodenního výhledu na žíznivá africká zvířata, která se přicházejí napojit z širokého okolí.
Využili jsme této příležitosti a chodili pravidelně „na díru“ v rozdílných denních dobách, abychom viděli, jak se mění druhová pestrost. Asi nejzajímavější výhledy nabízí díra v nočních hodinách, kdy je lehce nasvícena reflektory a návštěvníci kempu mají možnost pozorovat zvěř z přilehlých laviček a pozorovatelen. Měli jsme štěstí a spatřili jsme vzácná africká zvířata, jako je ohrožený nosorožec černý, nosorožec bílý, ohromné stádo slonů čítající asi 50 členů sloní rodiny, smečku lvů a překvapivě velmi nenápadného levharta.
Překvapilo nás zejména chování jednotlivých druhů zvířat, jako by se tu odehrávalo divadlo s přesně stanoveným scénářem. V jeden moment utichly veškeré typické africké zvuky a po chvíli se znenadání na scéně objevil mohutný lví samec. V tuto chvíli se všechny žirafy otočily a nenápadně se vytratily kdesi v přilehlém křoví. Nosorožčí samice přivolaly svá mláďata a schovaly je za svými baculatými těly, vyčkávajíc bez sebemenšího pohybu, co se bude dít v nadcházejících momentech. Lev jako by se snažil ukázat ostatním návštěvníkům napajedla svoji nezpochybnitelnou pozici v hierarchii živočišné říše. Po nezbytném napojení se začal nebezpečně přibližovat k jedné samici nosorožce a vyhrožoval napadením mláděte. Samice byla však velmi ostražitá a mládě chránila tělem tak, aby bylo vždy na vzdálenější straně těla matky. Po chvíli oba účastníci střetu „vychladli“ a pokračovali v každodenním rituálu napájení, krmení, jako by se nic nestalo. Unaveni pozorováním až do pozdních ranních hodin, jsme se s vděky zachumlali do spacáků a ponořili se do africké noci, nevšedně osvícené jižní oblohou plnou hvězd. K ránu nás ale vzbudil mohutný lví řev a šakalí vytí, rozléhající se po širokém okolí. Nic moc příjemného, přesto jsme se utěšovali tím, že kemp je oddělen od zbytku divoké přírody plotem.
Další den, kdy už od časného rána pražilo slunce a bylo opravdu velké horko, jsme nasedli do auta vstříc dalším africkým zážitkům, plni očekávání, co nám tento výjezd přichystá. Toho dne jsme se vypravili směrem na centrum Halali, které leží asi ve středu parku v blízkosti samotné pánve. Halali kemp nabízí návštěvníkům příjemné koupání v bazénu, které jsme s nadšením uvítali. S odcházejícím poledním vedrem jsme se vydali na další pozorování vodních napajedel. Napajedla jsou v Etoshi oázou pro všudypřítomná zvířata, neboť celá pánev je po většinu roku vyprahlá, zejména na podzim, těsně před příchodem deštivého období.
U jednoho napajedla jsme zpozorovali ohromného sloního samce celého pokrytého bílým prachem, který je typický pro tuto suchou oblast. Roztržitě pobíhající perličky a frankolíni nás vždy mile rozesmáli svým legračním chováním a pískotem. Naši pozornost ale upoutala elegantně přicházející mladá samice hyeny. Budila u ostatních druhů zvířat, zvláště antilop a dalších přežvýkavců velký respekt. Bezprostředně po napití se vydala směrem k našemu autu. I my jsme zpozorněli, nicméně hyena prošla s úplným klidem okolo našeho auta a pokračovala dále kamsi do africké savany. Pro nás byl toto velký zážitek a příležitost spatřit obávaného predátora z očí do očí. Jen neradi jsme opouštěli pánev Etosha po třech dnech strávených v přírodě na dosah africkým zvířatům směřujíce nazpět do civilizace třetího tisíciletí…
Po několikaletém plánování, přemítání a nezbytných přípravách jsme se konečně rozhodli vypravit se na poznávací cestu do Afriky a to konkrétně do Namibie. Pro tuto cestu jsme vybrali říjnový termín, abychom se vyvarovali hlavní turistické sezoně a zároveň deštivému období. Po prozkoumání dostupných materiálů jako jsou internetové zdroje, průvodce a mapa zvolené oblasti, jsme si vytýčili několik nejzajímavějších bodů, které bychom rozhodně nechtěli minout. Mezi nimi i proslulý Národní park Etosha, známý českým posluchačům především z televizních pořadů o přírodě.
Národní park Etosha se rozkládá na severo-západě Namibie, na rozloze 22 000 km2. Patří k jedněm z nejstarších národních parků na světě, byl zřízen již v roce 1907. Tento park je snadno dostupný po asfaltové silnici, která vede z hlavního města Windhoek. Během jednodenní jízdy autem (450 km) se lze bez problému dopravit na dosah parku. V našem případě jsme zvolili variatu „to nejlepší nakonec“. V rámci závěrečné části cesty okolo namibijských přírodních a geografických skvostů jsme zamířili navštívit zmíněnou lokalitu, vyhlášenou rozmanitostí africké fauny.
Po příjezdu k jednomu z hlavních vstupů do parku – Namutoni, jsme zaplatili vstupné na dobu tří dnů a obdrželi informační leták a podrobnou mapu parku s jednotlivými trasami a hlavně napáječkami pro zvěř. Na první noc jsme neměli rezervaci ohledně ubytování, zjistili jsme, že státní kemp nacházející se přímo v srdci parku je již obsazen, a tak jsme si museli hledat náhradní řešení v soukromém kempu za hranicemi parku. Naštěstí jsme uspěli. Ještě ten den na večer jsme vyjeli zapůjčeným terénním vozem na podvečerní průzkum severo-východní části parku. Obecně večerní a brzké ranní hodiny, kdy teplota lehce poklesne, jsou ideální dobou pro pozorování zvířat. Téměř okamžitě jsme spatřili vzácné impaly černočelé, klátivě skotačící párek žiraf, stádo pakoní pasoucí se společně s elegantně pruhovanými zebrami. Z ptačí říše jsme zahlédli dropy a hrdě kráčejícího hadilova písaře pochodujícího vyschlým travním porostem a hledajícího potravu.
Vodní napajedla, místo mezidruhové komunikace
Na druhý den jsme si připravili větší přejezd z jedné strany národního parku na druhý. Cestu jsme si zpestřili několika výjezdy na tematicky laděné okruhy jako je například Dik-dik drive, Elephant drive, Rhino drive, atd. Trasa spojující Namutoni centrum s Okaukuejo měří asi 150 km a vede po dobře udržované cestě. V Okaukuejo centru jsme již měli vyřízenou rezervaci na kempovací místo, takže v tomto případě to bylo bez problému. Nicméně kemp je značně vytížený. Na druhou stranu jeho velkou předností je přítomnost napajedla s možností celodenního výhledu na žíznivá africká zvířata, která se přicházejí napojit z širokého okolí.
Využili jsme této příležitosti a chodili pravidelně „na díru“ v rozdílných denních dobách, abychom viděli, jak se mění druhová pestrost. Asi nejzajímavější výhledy nabízí díra v nočních hodinách, kdy je lehce nasvícena reflektory a návštěvníci kempu mají možnost pozorovat zvěř z přilehlých laviček a pozorovatelen. Měli jsme štěstí a spatřili jsme vzácná africká zvířata, jako je ohrožený nosorožec černý, nosorožec bílý, ohromné stádo slonů čítající asi 50 členů sloní rodiny, smečku lvů a překvapivě velmi nenápadného levharta.
Překvapilo nás zejména chování jednotlivých druhů zvířat, jako by se tu odehrávalo divadlo s přesně stanoveným scénářem. V jeden moment utichly veškeré typické africké zvuky a po chvíli se znenadání na scéně objevil mohutný lví samec. V tuto chvíli se všechny žirafy otočily a nenápadně se vytratily kdesi v přilehlém křoví. Nosorožčí samice přivolaly svá mláďata a schovaly je za svými baculatými těly, vyčkávajíc bez sebemenšího pohybu, co se bude dít v nadcházejících momentech. Lev jako by se snažil ukázat ostatním návštěvníkům napajedla svoji nezpochybnitelnou pozici v hierarchii živočišné říše. Po nezbytném napojení se začal nebezpečně přibližovat k jedné samici nosorožce a vyhrožoval napadením mláděte. Samice byla však velmi ostražitá a mládě chránila tělem tak, aby bylo vždy na vzdálenější straně těla matky. Po chvíli oba účastníci střetu „vychladli“ a pokračovali v každodenním rituálu napájení, krmení, jako by se nic nestalo. Unaveni pozorováním až do pozdních ranních hodin, jsme se s vděky zachumlali do spacáků a ponořili se do africké noci, nevšedně osvícené jižní oblohou plnou hvězd. K ránu nás ale vzbudil mohutný lví řev a šakalí vytí, rozléhající se po širokém okolí. Nic moc příjemného, přesto jsme se utěšovali tím, že kemp je oddělen od zbytku divoké přírody plotem.
Další den, kdy už od časného rána pražilo slunce a bylo opravdu velké horko, jsme nasedli do auta vstříc dalším africkým zážitkům, plni očekávání, co nám tento výjezd přichystá. Toho dne jsme se vypravili směrem na centrum Halali, které leží asi ve středu parku v blízkosti samotné pánve. Halali kemp nabízí návštěvníkům příjemné koupání v bazénu, které jsme s nadšením uvítali. S odcházejícím poledním vedrem jsme se vydali na další pozorování vodních napajedel. Napajedla jsou v Etoshi oázou pro všudypřítomná zvířata, neboť celá pánev je po většinu roku vyprahlá, zejména na podzim, těsně před příchodem deštivého období.
U jednoho napajedla jsme zpozorovali ohromného sloního samce celého pokrytého bílým prachem, který je typický pro tuto suchou oblast. Roztržitě pobíhající perličky a frankolíni nás vždy mile rozesmáli svým legračním chováním a pískotem. Naši pozornost ale upoutala elegantně přicházející mladá samice hyeny. Budila u ostatních druhů zvířat, zvláště antilop a dalších přežvýkavců velký respekt. Bezprostředně po napití se vydala směrem k našemu autu. I my jsme zpozorněli, nicméně hyena prošla s úplným klidem okolo našeho auta a pokračovala dále kamsi do africké savany. Pro nás byl toto velký zážitek a příležitost spatřit obávaného predátora z očí do očí. Jen neradi jsme opouštěli pánev Etosha po třech dnech strávených v přírodě na dosah africkým zvířatům směřujíce nazpět do civilizace třetího tisíciletí…
Není překvapením, že hlavní město Skotska je rájem filmařů.
Zahlédli jste ho možná už v klasice Fantomas kontra Scotlandyard, či
ve filmu Mělký hrob, Iluzionista nebo kultovním snímku Trainspotting.
Pokud jste přijeli do Skotska, kocháte se jeho krásami a občas se zastavíte s pocitem, že je vám to tu či onde nějaké povědomé, nelekejte se. Nejspíš jste ve Skotsku prožili jeden ze svých minulých životů. Anebo jste, což je asi pravděpodobnější, strávili část nynějšího života sledováním jednoho ze stovek zde natočených filmů.
Natáčení v Edinburghu
Není překvapením, že hlavní město Skotska je rájem filmařů. Zahlédli jste ho možná už v klasice Fantomas kontra Scotlandyard (1967). Točila se zde černá komedie Mělký hrob (Shalow Grave, 1994), nebo na Oskara nominovaný animovaný film Iluzionista (2010). Asi nejslavnějším filmem z Edinbughu je ale kultovní snímek Trainspotting (1996) natočený na motivy knihy místního rodáka Irvina Welshe. Projít se ve stopách jeho hrdinů má své kouzlo dodnes.
Trochu jiný pohled na toto město najdeme třeba v romantickém dramatu Hallam Foe (2007) nebo komedii Festival (2005) inspirované srpnovým festivalem komedie.
Rosslyn Chapel
Kousek na jih od Edinburghu stojí na první pohled obyčejný kostelík z 15. století. Davy návštěvníků sem ale každý den váží cestu a ochotně platí za prohlídku s výkladem. Důvod? Film s Tomem Hanksem v hlavní roli, natočený podle kontroverzní knihy Dana Browna: Leonardova šifra (2006).
Návštěva rozhodně stojí za to. Při pohledu na zdi kaple pokryté tajemnými znaky se opravdu tají dech a konspirační teorie najednou znějí vcelku uvěřitelně.
Skotské filmové hrady
Doune Castle je mohutný hrad z 13. století asi hodinu cesty od Edinburghu. Návštěvníky ovšem neláká jen na zachovalé hradby a pár rezavých brnění. Stal se totiž poutním místem fanoušků komediálního uskupení Monty Pythonův létající cirkus a jejich filmu Monty Python a Svatý grál (1975). Právě u tohoto hradu totiž bájný král Artuš narazil na odpor poťouchlých Francouzů.
Eilean Donan Castle je dalším impozantním filmovým hradem. Stojí na severu po cestě na ostrov Skye a byl využit ve slavném filmu Highlander (1986), ve kterém (trochu paradoxně) Američan Christopher Lambert hraje Skota a Skot Sean Connery hraje Španěla. A oba jsou nesmrtelní, aby to dávalo smysl.
V anketě z roku 2008 diváci právě Lamberta označili za herce s nejméně přesvědčivým skotským akcentem. Druhé místo obsadil Mel Gibson za film Statečné srdce a třetí Robin Williams za Mrs. Doubtfire – táta v sukni.
Skotská Vysočina je opravdovým miláčkem kamery i přes své typicky deštivé počasí a otravný hmyz. Oblíbenou lokací je údolí Glen Coe, které najdeme například ve filmu Orel deváté legie (The Eagle, 2011) omílajícím populární téma neúspěšného boje Římanů s místními válečnými kmeny. Podobný film Centurion (2010) se natáčel na východě Skotska v pohoří Cairngorms.
Statečné srdce (1995), jeden z nejznámějších filmů o Skotsku, se natáčel v Irsku. Naštěstí ale ne úplně. Všechny záběry majestátních hor a údolí jsou z Glen Coe a romantický začátek filmu se odehrává na pozadí údolí Glen Nevis u Fort Williamu.
Ve stejném místě se natáčel i další film o historickém skotském hrdinovi, Rob Roy (1995). Z jiného soudku je pak například fantasy Hvězdný prach (2007), která si pro neokoukané exteriéry dojela až na slavný ostrov Skye. A když už jsme u té fantasy…
Na západ od Fort Williamu narazíte na horami okleštěné jezero Loch Shiel a památník věnovaný hrdinům válek za nezávislost. Toto místo je hojně navštěvováno a má i své vlastní informační centrum. Ukrývá ale i něco opravdu speciálního pro filmové nadšence. Železniční viadukt, přes který jede vlak až do pohádkových Bradavic.
Pravidelně je tu k vidění i parní lokomotiva, takže není divu, že emotivnější milovníci Harryho Pottera zde běžně omdlévají. Hned tři díly této ságy se natáčeli ve Skotsku a samotná autorka knih J. K. Rowlingová žije v Edinburghu.
Výčet zde natočených filmů nebere konce. Možná jste viděli Ohnivé vozy (1981), Místní hrdina (1983), 2001: Vesmírná odysea (1968) od režiséra Stanley Kubricka, kultovní The Wicker Man (1973) nebo třeba béčkový horor Psí vojáci (2002).
A filmy budou jen přibývat. V současnosti Ridley Scott údajně obhlíží Fort William a Inverness pro nový film o Vetřelcích. Takže pokud vám při vaší návštěvě Skotska nějaké místo připadá povědomé, zeptejte se, co se tam natáčelo. A pokud jste ten film neviděli, pak to asi bude ta reinkarnace.
Pokud jste přijeli do Skotska, kocháte se jeho krásami a občas se zastavíte s pocitem, že je vám to tu či onde nějaké povědomé, nelekejte se. Nejspíš jste ve Skotsku prožili jeden ze svých minulých životů. Anebo jste, což je asi pravděpodobnější, strávili část nynějšího života sledováním jednoho ze stovek zde natočených filmů.
Natáčení v Edinburghu
Není překvapením, že hlavní město Skotska je rájem filmařů. Zahlédli jste ho možná už v klasice Fantomas kontra Scotlandyard (1967). Točila se zde černá komedie Mělký hrob (Shalow Grave, 1994), nebo na Oskara nominovaný animovaný film Iluzionista (2010). Asi nejslavnějším filmem z Edinbughu je ale kultovní snímek Trainspotting (1996) natočený na motivy knihy místního rodáka Irvina Welshe. Projít se ve stopách jeho hrdinů má své kouzlo dodnes.
Trochu jiný pohled na toto město najdeme třeba v romantickém dramatu Hallam Foe (2007) nebo komedii Festival (2005) inspirované srpnovým festivalem komedie.
Rosslyn Chapel
Kousek na jih od Edinburghu stojí na první pohled obyčejný kostelík z 15. století. Davy návštěvníků sem ale každý den váží cestu a ochotně platí za prohlídku s výkladem. Důvod? Film s Tomem Hanksem v hlavní roli, natočený podle kontroverzní knihy Dana Browna: Leonardova šifra (2006).
Návštěva rozhodně stojí za to. Při pohledu na zdi kaple pokryté tajemnými znaky se opravdu tají dech a konspirační teorie najednou znějí vcelku uvěřitelně.
Skotské filmové hrady
Doune Castle je mohutný hrad z 13. století asi hodinu cesty od Edinburghu. Návštěvníky ovšem neláká jen na zachovalé hradby a pár rezavých brnění. Stal se totiž poutním místem fanoušků komediálního uskupení Monty Pythonův létající cirkus a jejich filmu Monty Python a Svatý grál (1975). Právě u tohoto hradu totiž bájný král Artuš narazil na odpor poťouchlých Francouzů.
Eilean Donan Castle je dalším impozantním filmovým hradem. Stojí na severu po cestě na ostrov Skye a byl využit ve slavném filmu Highlander (1986), ve kterém (trochu paradoxně) Američan Christopher Lambert hraje Skota a Skot Sean Connery hraje Španěla. A oba jsou nesmrtelní, aby to dávalo smysl.
V anketě z roku 2008 diváci právě Lamberta označili za herce s nejméně přesvědčivým skotským akcentem. Druhé místo obsadil Mel Gibson za film Statečné srdce a třetí Robin Williams za Mrs. Doubtfire – táta v sukni.
Skotská Vysočina je opravdovým miláčkem kamery i přes své typicky deštivé počasí a otravný hmyz. Oblíbenou lokací je údolí Glen Coe, které najdeme například ve filmu Orel deváté legie (The Eagle, 2011) omílajícím populární téma neúspěšného boje Římanů s místními válečnými kmeny. Podobný film Centurion (2010) se natáčel na východě Skotska v pohoří Cairngorms.
Statečné srdce (1995), jeden z nejznámějších filmů o Skotsku, se natáčel v Irsku. Naštěstí ale ne úplně. Všechny záběry majestátních hor a údolí jsou z Glen Coe a romantický začátek filmu se odehrává na pozadí údolí Glen Nevis u Fort Williamu.
Ve stejném místě se natáčel i další film o historickém skotském hrdinovi, Rob Roy (1995). Z jiného soudku je pak například fantasy Hvězdný prach (2007), která si pro neokoukané exteriéry dojela až na slavný ostrov Skye. A když už jsme u té fantasy…
Na západ od Fort Williamu narazíte na horami okleštěné jezero Loch Shiel a památník věnovaný hrdinům válek za nezávislost. Toto místo je hojně navštěvováno a má i své vlastní informační centrum. Ukrývá ale i něco opravdu speciálního pro filmové nadšence. Železniční viadukt, přes který jede vlak až do pohádkových Bradavic.
Pravidelně je tu k vidění i parní lokomotiva, takže není divu, že emotivnější milovníci Harryho Pottera zde běžně omdlévají. Hned tři díly této ságy se natáčeli ve Skotsku a samotná autorka knih J. K. Rowlingová žije v Edinburghu.
Výčet zde natočených filmů nebere konce. Možná jste viděli Ohnivé vozy (1981), Místní hrdina (1983), 2001: Vesmírná odysea (1968) od režiséra Stanley Kubricka, kultovní The Wicker Man (1973) nebo třeba béčkový horor Psí vojáci (2002).
A filmy budou jen přibývat. V současnosti Ridley Scott údajně obhlíží Fort William a Inverness pro nový film o Vetřelcích. Takže pokud vám při vaší návštěvě Skotska nějaké místo připadá povědomé, zeptejte se, co se tam natáčelo. A pokud jste ten film neviděli, pak to asi bude ta reinkarnace.
Již v minulosti jsme pod hlavičkou Cestovatele pořádali ve
spolupráci s dalšími organizacemi několik vzdělávacích
fotografických akcí. Protože se setkaly s pozitivním ohlasem, rozhodli
jsme se na ně navázat projektem Fotokurz.cz.
V rámci projektu připravujeme, fotoworkshopy, fotovycházky
i větší víkendové fotokurzy spojené s výukou úpravy
fotografií na PC učebně.
Již v minulosti jsme pod hlavičkou Cestovatele pořádali ve spolupráci s dalšími organizacemi několik nízkorozpočtových fotografických akcí. Protože se setkaly s pozitivním ohlasem, rozhodli jsme se na ně navázat projektem Fotokurz.cz.
V rámci projektu připravujeme, fotoworkshopy, fotovycházky i větší víkendové fotokurzy. Do budoucna připravujeme i kurzy úpravy digitálních fotografií na počítačové učebně.
Fotoworkshopy jsou určeny mírně i více pokročilým uživatelům a budou se věnovat konkrétnímu tématu. Teorie se během nich bude řešit minimálně – spíše se zaměříme na praxi…
Fotovycházky jsou pro začátečníky – nové i věčné a zájemce o konkrétní téma nebo lokalitu. Vycházku povede lektor tak, abyste na místě byli v ideálním čase a pomůže vám nastavit fotoaparát, abyste dokázali lépe zachytit místo…
Vícedenní fotokurzy poskytnou prostor na úvodní teorii, praktické procvičení probíraného tématu i neformální diskuzi nad pořízenými fotografiemi.
Letos neplánujeme nízkorozpočtové víkendovky, protože si v dnešní době nemůžeme dovolit dotovat program a jeho zajištění a sponzoři se na takto malé akce nehrnou. Ceny akcí se ale snažíme udržet při zemi!
V nejbližší době proběhnou následující akce:
Základy makro a botanické fotografie 9.4. – jednodenní workshop v Moravském krasu (lektoruje Topí Pigula)
Topího fotograficko-botanický seriál Co právě kvete a další články lektora najdete na jeho autorské stránce.
Fotografování v jeskyních 16.4. – jednodenní spíše zážitkový workshop (lektoruje Vlastimil Hanuš) (článek o lokalitě)
Cesta železa Moravkým krasem a stará řemesla 7.5. – jednodení fotodokumentačně zážitkový workshop (lektoruje Milan Kylar)
Fotokurz „Dokumentace akcí“13.-15.5. – třídenní intenzivní kurz fotodokumentování a zpracování snímků (lektorují Topí Pigula, Vlastimil Hanuš a Milan Kylar)
Fotografování ohňostrojů 27.5.-29.5. – blok přednášek a workshopů na téma jak fotografovat ohňostroje během festivalu Ignis Brunensis (akce potrvají do 8.6. a budou upřesněny)
Fotokurz „Dokumentace akcí“ září – opět třídenní kurz fotodokumentaristiky, podobný jarnímu, pouze s jinou lokací a dokumentovanou akcí
Fotokurz „Fotografování v podzemí“ koncem října – víkendový kurz fotografování v podzemí s teoretickou i praktickou částí… (lektorují Marek Audy a Vlastimil Hanuš) – termín, program a průběh akce bude upřesněn…
Mimo to připravujeme fotograficko-stmelovací kurz focení v okolí Rudice. Loni jsme si ověřili, že to samé umíme uspořádat i v podorlicku. Školní a poznávací výlety Moravským krasem nabídneme nejen školám. Firmám, školám a agenturám jsme schopni nabídnout podobné kurzy na klíč.
Podrobnosti o jednotlivých akcích a přihlášky najdete na stránkách Fotokurzu
Již v minulosti jsme pod hlavičkou Cestovatele pořádali ve spolupráci s dalšími organizacemi několik nízkorozpočtových fotografických akcí. Protože se setkaly s pozitivním ohlasem, rozhodli jsme se na ně navázat projektem Fotokurz.cz.
V rámci projektu připravujeme, fotoworkshopy, fotovycházky i větší víkendové fotokurzy. Do budoucna připravujeme i kurzy úpravy digitálních fotografií na počítačové učebně.
Fotoworkshopy jsou určeny mírně i více pokročilým uživatelům a budou se věnovat konkrétnímu tématu. Teorie se během nich bude řešit minimálně – spíše se zaměříme na praxi…
Fotovycházky jsou pro začátečníky – nové i věčné a zájemce o konkrétní téma nebo lokalitu. Vycházku povede lektor tak, abyste na místě byli v ideálním čase a pomůže vám nastavit fotoaparát, abyste dokázali lépe zachytit místo…
Vícedenní fotokurzy poskytnou prostor na úvodní teorii, praktické procvičení probíraného tématu i neformální diskuzi nad pořízenými fotografiemi.
Letos neplánujeme nízkorozpočtové víkendovky, protože si v dnešní době nemůžeme dovolit dotovat program a jeho zajištění a sponzoři se na takto malé akce nehrnou. Ceny akcí se ale snažíme udržet při zemi!
V nejbližší době proběhnou následující akce:
Základy makro a botanické fotografie 9.4. – jednodenní workshop v Moravském krasu (lektoruje Topí Pigula)
Topího fotograficko-botanický seriál Co právě kvete a další články lektora najdete na jeho autorské stránce.
Fotografování v jeskyních 16.4. – jednodenní spíše zážitkový workshop (lektoruje Vlastimil Hanuš) (článek o lokalitě)
Cesta železa Moravkým krasem a stará řemesla 7.5. – jednodení fotodokumentačně zážitkový workshop (lektoruje Milan Kylar)
Fotokurz „Dokumentace akcí“13.-15.5. – třídenní intenzivní kurz fotodokumentování a zpracování snímků (lektorují Topí Pigula, Vlastimil Hanuš a Milan Kylar)
Fotografování ohňostrojů 27.5.-29.5. – blok přednášek a workshopů na téma jak fotografovat ohňostroje během festivalu Ignis Brunensis (akce potrvají do 8.6. a budou upřesněny)
Fotokurz „Dokumentace akcí“ září – opět třídenní kurz fotodokumentaristiky, podobný jarnímu, pouze s jinou lokací a dokumentovanou akcí
Fotokurz „Fotografování v podzemí“ koncem října – víkendový kurz fotografování v podzemí s teoretickou i praktickou částí… (lektorují Marek Audy a Vlastimil Hanuš) – termín, program a průběh akce bude upřesněn…
Mimo to připravujeme fotograficko-stmelovací kurz focení v okolí Rudice. Loni jsme si ověřili, že to samé umíme uspořádat i v podorlicku. Školní a poznávací výlety Moravským krasem nabídneme nejen školám. Firmám, školám a agenturám jsme schopni nabídnout podobné kurzy na klíč.
Podrobnosti o jednotlivých akcích a přihlášky najdete na stránkách Fotokurzu
Bulharsko patrí nesporne k chudobnejším krajinám Európy, no
obyvatelia tejto častokrát a ťažko skúšanej krajiny, ako je to na Balkáne
pomerne bežné, sú hrdí na svoju históriu a štátnosť.
Bulharsko patrí nesporne k chudobnejším krajinám Európy, no obyvatelia tejto častokrát a ťažko skúšanej krajiny, ako je to na Balkáne pomerne bežné, sú hrdí na svoju históriu a štátnosť. S formovaním bulharského štátu je neoddeliteľne späté mesto Veliko Tarnovo. Kedysi Tarnovgrad, mesto cárov, jedno z najstarších a najsvojráznejších miest krajiny, leží na Tarnovskej planine v severnej časti stredného Bulharska, vzdialené od hlavného mesta Sofie približne dvestopäťdesiat kilometrov. Od nepamäti, či od kedy tak môže konštatovať súčasná archeológia, si na území dnešného mesta v povodí rieky Jantry ľudia zakladali svoje obydlia. Mestu dominuje okrem spomínanej rieky majestátna pevnosť Carevec. Už názov naznačuje, že tu mali svojho času sídlo bulharskí cári.
V meste na troch kopcoch je zakliata história Bulharska
Návštevník Velikeho Tarnova si rýchle uvedomí, že menej ako v iných mestách chodí po rovine a že mestu vlastne dominujú tri kopce: Carevec, Trapezica a Sveta Gora. Tieto mestské kopce sú aj dnes sčasti pokryté lesnatým porastom. Spája a zároveň ich oddeľuje rieka Jantra; toto slovo v jazyku Trákov značí rýchle plynúca. Možno to tak bolo v minulosti, no dnes je Jantra, aspoň na území Tarnova, skôr široký, lenivo tečúci a zarastený tok. Kopce Carevec, Trapezica a Sveta Gora špecificky modelujú mesto, sú jeho súčasťou, no zároveň existujú akoby samy pre seba.
Klenotom Velikeho Tarnova a cieľom vari každého návštevníka, ktorý zavíta do mesta, je dobre zrekonštruovaná pevnosť Carevec, postavená na rovnomennom kopci. Mimochodom, v cestovných bedekroch som našla zmienku, že za rekonštrukciu Carevca Bulhari vďačia Sovietskej armáde. Celkom ma táto myšlienka zaujala a tak som sa spýtala niekoľkých Tarnovčanov, či je to naozaj tak. Všetci, ako sa vraví „do jedného muža“, túto myšlienku odmietli a rozhodne mi tvrdili, že Carevec dala opraviť bulharská vláda. Pravda, ešte za socializmu…
Rozložitú pevnosť, ktorej vysunuté veže stoja aj na postranných menších kopčekoch, a ktorá v časoch svojho rozkvetu bola samostatným mestom pre viac ako päťtisíc ľudí, začali stavať ešte v šiestom storočí nášho letopočtu Rimania. Ďalší dobyvatelia a zároveň obyvatelia Tarnova pevnosť zveľaďovali a rozširovali ako útočište v nebezpečných časoch. Všetci, pravda, okrem Turkov, ktorí Carevec zničili. Za osmanskej éry mohlo Bulharsko totiž len stagnovať. Turci dokonca nepovoľovali stavať ani kostoly s vežami, živou výčitkou tých čias je prekrásny kostol Nanebovzatia Pána zo 17. storočia v blízkom Arbanasi, ktorý v dôsledku drakonických opatrení osmanskej nadvlády vyzerá zvonka ako obrovská stodola.
Pevnosť Carevec bola v časoch druhého bulharského cárstva (1185–1393) sídlom bulharských cárov a mesto Veliko Tarnovo alias Tarnovgrad (tak nazvaný do roku 1879) hlavným mestom ríše. Vzhľadom nato, akú úlohu malo mesto v minulosti krajiny, je len pochopiteľné, že keď ruská armáda pod vedením generála Gurka oslobodila Tarnovgrad a krajinu spod takmer päťstoročného tureckého jarma, práve tu v roku 1879 spísali bulharskú ústavu a napokon dňa 22. septembra 1908 presne na poludnie vo Velikom Tarnove aj vyhlásili nezávislosť Bulharska. Ferdinand I. Coburg, ktorý je spätý aj so Slovenskom, bol v tento deň ustanovený v tarnovskom Kostole štyridsiatich mučeníkov za bulharského cára.
Oslavy vyhlásenia nezávislosti Bulharska
Osobne som sa zúčastnila na oslavách vyhlásenia nezávislosti Bulharska v septembri minulého roku. Ich organizácia, priebeh a vyjadrenie hrdosti na bulharskú štátnosť zanechali vo mne hlboký dojem. Slávnosti sa začali liturgiou v Kostole štyridsiatich mučeníkov, ktorú slávil velikotarnovský metropolita Grigorij spolu s ďalšími piatimi kňazmi.
Keď som sa pred deviatou hodinou rannou ponáhľala zo svojho hotela na Stambolovej ulici (Stefan Stambolov bol významný bulharský politik, básnik a novinár 19. storočia, aj predseda vlády) na slávnostnú liturgiu, po drevenom vstupnom moste do pevnosti Carevec už pochodovala čata bulharských vojakov. Doteraz mám pred očami, ako slnkom prežiareným vzduchom odletúvali ívery z drevených podvalov, po ktorých vojaci vykračovali.
Novozrekonštruovaný chrám štyridsiatich mučeníkov je pamätným miestom pre Bulharov. Nielen chrám no aj celý areál je perfektne zrekonštruovaný a udržiavaný. V okolí kostola sú pochovaní viacerí bulharskí cári a členovia asenovskej cárskej rodiny. Takmer všetci návštevníci sa zastavujú pri sivom ploskom kameni, na ktorom sú vymenovaní v chronologickom poradí všetci cháni, cári a vôbec akíkoľvek panovníci, ktorí sa objavili v histórii Bulharska. V samotnom kostole je pochovaný srbský národný svätec Sáva a bulharskí svätci. Kostol štyridsiatich mučeníkov dostal meno už v 13. storočí od cára Ivana Asena II. ako upomienku na víťazstvo nad byzantským despotom Teodorom v deň mučeníkov (2. marec).
Slávnostnej liturgie sa zúčastnili predstavitelia Velikého Tarnova a družobného mesta Gabrova, tí aj zaplnili neveľký chrám. Civilov bolo možné porátať na prstoch dvoch rúk. Vari aj preto, ako mi naznačili niektorí Tarnovčania, že Bulhari za socializmu odvykli pravidelným návštevám chrámov, chodia sa do kostola väčšinou len sobášiť a krstiť deti, no a v nových časoch sú naplno zamestnaní inými, existenčnými záležitosťami. Liturgiu precítene dopĺňali spevy štyroch spevákov (bez organu alebo iného hudobného nástroja, pravoslávie neuznáva používanie hudobných nástrojov počas bohoslužieb). Na záver, ešte v chráme, bola slávnostne prečítaná pôvodna deklarácia vyhlásenia nezávislosti Bulharska. Tento dokument, mimochodom, čítali potom počas osláv ešte trikrát. Najskôr pred spomínaným chrámom, kde už okrem vojenskej jednotky a ďalších oficiálnych predstaviteľov bolo aj pomerne veľa občanov a potom ešte v rámci pokračujúcich oficiálnych osláv v priestoroch cárskeho paláca na Carevci a naposledy na večernom zhromaždení na námestí Cára Asena pod Carevcom.
Najdojímavejšia chvíľa nastala práve na večernom zhromaždení, keď metropolita Grigorij vyzval prítomných, aby sa pomodlili za Bulharsko. Celé zhromaždenie, včítane oficiálnych predstaviteľov, pokľaklo a zostalo v tichom rozjímaní niekoľko chvíľ. Večerná slávnosť, kde udávala ráz najmä armáda, sa skončila ohňostrojom a veľkolepou audiovizuálnou show z pevnosti Carevec (mimochodom, jeden z jej spolutvorcov pochádza z Českej republiky). Priam dojímalo, že na oslavách vyhlásenia nezávislosti sa zúčastnilo veľmi veľa ľudí, aj mladých, hoci sviatok padol na nedeľu. Slávnosť snímala oficiálna bulharská štátna televízia a rádio. Z bulharských štátnych predstaviteľov bola prítomná predsedníčka bulharského národného zhromaždenia Tsetska Tsacheva, zástupci jednotlivých politických strán, spoločenských, kultúrnych a vzdelávacích inštitúcií. Zo zahraničných zastúpení medzi prvými kládli vence k pamätníku Matky Bulharska zástupci Vietnamu a Ruska. Je smutné, že tak slovenské ako aj české veľvyslanectvo v Sofii sa nijakým spôsobom nezúčastnilo na pripomenutí si najdôležitejšej udalosti štátu, s ktorým sme mali ani nie v tak dávnej minulosti priateľské ba priam bratské vzťahy. Poslanie venca, kytice či aspoň zdravice by bolo gestom slušnosti, zastrel by sa tak dojem, že naša orientácia v medzinárodných vzťahoch je už, bohužiaľ, nasmerovaná niekam inam.
Okrem Carevca je historickou dominantou mesta aj hora Trapezica. O nej sa dnes predpokladá, že tu v 12. storočí bolo rodinné sídlo bulharských bojarov Teodora a Assena, ktorí v roku 1186 v Tarnovgrade podnietili povstanie proti byzantskej nadvláde. Za čo len trocha lepšieho počasia vidno, ako sa po Trapezici hmýria drobné, pestré mravce. Sú to dobrovoľníci, ktorí v rámci rôznych dobrovoľníckych akcií na Trapezici už zopár rokov vykonávajú archeologický prieskum, lebo financií z oficiálnych zdrojov, ako ináč, je nedostatok. Predpokladá sa, že historické nálezy na Trapezici by mohli byť ešte staršie ako na mohutnejšom a lepšie udržiavanom Carevci.
Do tretice všetko dobré, ako tvrdí jedno z našich prísloví. Platí aj vo Velikom Tarnove, lebo na treťom kopci, ktorý dominuje mestu, na Svetej Gore, má sídlo Univerzita sv. Cyrila a Metoda. Je to jedna z najprestížnejších bulharských univerzít, ktorá bola založená v roku 1963 ako pedagogický inštitút. Zároveň sa univerzita hlási k prastarým tradíciam vzdelanosti v Bulharsku. Univerzita svätého Cyrila a Metoda nadväzuje totiž na tradície literárnej školy, ktorú v roku 1371 v Tarnovgrade založil patriarcha svätý Euthimius. Tento asketický svätec je dodnes opradený viacerými legendami, tie však patria ku každému správnemu mestu a miestu. Podľa jednej z legiend patriarcha Euthimius v roku 1393, keď Tarnovgrad padol do rúk Turkom, skrýval ľudí pred prenasledovaním a ako posledná autorita hájil bulharskú pravoslávnu vieru a bulharský štát. Tureckí mocipáni ho napokon chytili, uväznili a odsúdili na trest smrti sťatím. Avšak vo chvíli, keď kat pozdvihol meč, aby vykonal rozsudok, ruka mu skamenela a meč z nej vypadol. Turci, ako väčšina Orientálcov, sú poverčiví, zaraz uverili, že Alah či patriarchov Boh si nepraje tento trest a trest smrti nahradili Euthimiovi doživotným väzením.
Univerzita aj mesto sú bezpochyby dodnes pod ochranou tohto mocného svätca. Pred vstupom do areálu univerzity a zároveň na okraji brala Svetej Gory, z ktorej sa za slnečného počasia ponúka nádherný výhľad na mesto, stojí obrovská, vari desaťmetrová socha svätého Euthimia. Scenéria tak trocha pripomína Rio de Janiero so žehnajúcim Kristom. Aj patriarcha Euthimius má pozdvihnuté obe ruky a žehná mestu. No povráva sa aj, že ak okolo svätca prejde panna, svätcovi ruky poklesnú, aby požehnal dotyčnú. Štipľavé jazyky nezabudnú ešte poznamenať, že napriek vysokej frekvencii mládeže navôkol a teda bulharských aj cudzokrajných krásavíc, zatiaľ sa takýto zázrak ešte neudial.
Veliko Tarnovo- Mekka študentov
Apropos, keď spomínam študentov, tými sa Veliko Tarnovo doslova hmýri. Menšia časť vysokoškolskej mládeže študuje na vojenskej akadémii Vasila Levského a väčšia, približne šťrnásťtisíc študentov, medzi nimi aj veľa zahraničných, na ôsmych fakultách Univerzity sv. Cyrila a Metoda. Je zaujímavé, že okrem bežných katedier na univerzite pracuje šesťnásť centier pre štúdium jazyka a kultúry cudzích národov, medzi nimi centrá polonistiky, arabistiky, amerikanistiky, rusistiky, japonského jazyka a kultúry, hispanistiky a ďalších, no je tu aj silné medzinárodné centrum bulharistiky. V tomto centre od 80. rokov 20. storočia doteraz študovalo bulharský jazyk a kultúru viac ako tridsaťtisíc študentov z celého sveta. Na Velikotarnovskej univerzite svätých Cyrila a Metoda študuje každý rok veľa zahraničných študentov z celej Európy aj v rámci vzdelávacích programov EU, v tomto akademickom roku je to viac ako šesťdesiat. Je zaujímavé, že hoci sa zahraniční študenti stretávajú v Tarnove, či v Bulharsku celkove, určite s chudobnejšími životnými pomermi ako v domovine, predsa mnohí z nich hľadajú príležitosť, ako si tu študijný pobyt predĺžiť alebo sa do Tarnova vrátiť.
Mesto Veliko Tarnovo má možno nižšiu úroveň infraštruktúry, na akú sme zvyknutí my, no nesporne ho obklopuje osobité čaro, ktorého základnými prvkami sú historické pamiatky a srdeční ľudia s akousi historicky zakódovanou vyššou mierou životnej odolnosti. Pôvab a osobitný ráz Tarnova upútal viacerých skvelých bulharských spisovateľov, napríklad Jordana Jovkova, Kalčeva, no najmä skvelého novelistu Emilyana Staneva, ktorý priamo z Tarnova pochádzal. Stanev svojmu rodnému mestu postavil literárny pomník v skvelej novele Tarnovská princezná, ktorú do slovenčiny umne preložil a nám sprostredkoval zanietený, dnes už nebohý bulharista, básnik a prekladateľ Ján Koška.
Na tomto mieste sa mi žiada dodať, ako som sa dostala k čítaniu bulharskej literatúry. Večer pred odchodom z Velikého Tarnova som sa zoznámila pri kostole sv. Juraja, ktorý v 17. storočí dali postaviť manželia Paraskevovci, s občasným kurátorom tohto polorozpadnutého kostolíka obkoleseného viničom. Na záver nášho rozhovoru (v ruštine; pred návštevou vnútrozemia Bulharska vrele odporúčam oprášiť si znalosti ruštiny, minimálne stredná generácia hovorí týmto jazykom perfektne, dotyčný pán určite lepšie ako ja…) sa ma kurátor, ktorý pracuje aj ako občasný novinár, spýtal, ktorých bulharských básnikov a prozaikov poznám. S hanbou som musela priznať, že žiadneho. Zato on mi vymenoval aspoň desiatku starších i novších slovenských básnikov, ktorých prečítal, medzi nimi Válka, Mihálika, Solivajsovú, atď. Všetko zlé je na niečo dobré, vďaka neznámemu, na začiatku možno trocha odmeranému ochrancovi, sa mi otvorili dvere do sveta skvelej bulharskej literatúry. Odporúčam každému, aby vstúpil…
Bulharsko patrí nesporne k chudobnejším krajinám Európy, no obyvatelia tejto častokrát a ťažko skúšanej krajiny, ako je to na Balkáne pomerne bežné, sú hrdí na svoju históriu a štátnosť. S formovaním bulharského štátu je neoddeliteľne späté mesto Veliko Tarnovo. Kedysi Tarnovgrad, mesto cárov, jedno z najstarších a najsvojráznejších miest krajiny, leží na Tarnovskej planine v severnej časti stredného Bulharska, vzdialené od hlavného mesta Sofie približne dvestopäťdesiat kilometrov. Od nepamäti, či od kedy tak môže konštatovať súčasná archeológia, si na území dnešného mesta v povodí rieky Jantry ľudia zakladali svoje obydlia. Mestu dominuje okrem spomínanej rieky majestátna pevnosť Carevec. Už názov naznačuje, že tu mali svojho času sídlo bulharskí cári.
V meste na troch kopcoch je zakliata história Bulharska
Návštevník Velikeho Tarnova si rýchle uvedomí, že menej ako v iných mestách chodí po rovine a že mestu vlastne dominujú tri kopce: Carevec, Trapezica a Sveta Gora. Tieto mestské kopce sú aj dnes sčasti pokryté lesnatým porastom. Spája a zároveň ich oddeľuje rieka Jantra; toto slovo v jazyku Trákov značí rýchle plynúca. Možno to tak bolo v minulosti, no dnes je Jantra, aspoň na území Tarnova, skôr široký, lenivo tečúci a zarastený tok. Kopce Carevec, Trapezica a Sveta Gora špecificky modelujú mesto, sú jeho súčasťou, no zároveň existujú akoby samy pre seba.
Klenotom Velikeho Tarnova a cieľom vari každého návštevníka, ktorý zavíta do mesta, je dobre zrekonštruovaná pevnosť Carevec, postavená na rovnomennom kopci. Mimochodom, v cestovných bedekroch som našla zmienku, že za rekonštrukciu Carevca Bulhari vďačia Sovietskej armáde. Celkom ma táto myšlienka zaujala a tak som sa spýtala niekoľkých Tarnovčanov, či je to naozaj tak. Všetci, ako sa vraví „do jedného muža“, túto myšlienku odmietli a rozhodne mi tvrdili, že Carevec dala opraviť bulharská vláda. Pravda, ešte za socializmu…
Rozložitú pevnosť, ktorej vysunuté veže stoja aj na postranných menších kopčekoch, a ktorá v časoch svojho rozkvetu bola samostatným mestom pre viac ako päťtisíc ľudí, začali stavať ešte v šiestom storočí nášho letopočtu Rimania. Ďalší dobyvatelia a zároveň obyvatelia Tarnova pevnosť zveľaďovali a rozširovali ako útočište v nebezpečných časoch. Všetci, pravda, okrem Turkov, ktorí Carevec zničili. Za osmanskej éry mohlo Bulharsko totiž len stagnovať. Turci dokonca nepovoľovali stavať ani kostoly s vežami, živou výčitkou tých čias je prekrásny kostol Nanebovzatia Pána zo 17. storočia v blízkom Arbanasi, ktorý v dôsledku drakonických opatrení osmanskej nadvlády vyzerá zvonka ako obrovská stodola.
Pevnosť Carevec bola v časoch druhého bulharského cárstva (1185–1393) sídlom bulharských cárov a mesto Veliko Tarnovo alias Tarnovgrad (tak nazvaný do roku 1879) hlavným mestom ríše. Vzhľadom nato, akú úlohu malo mesto v minulosti krajiny, je len pochopiteľné, že keď ruská armáda pod vedením generála Gurka oslobodila Tarnovgrad a krajinu spod takmer päťstoročného tureckého jarma, práve tu v roku 1879 spísali bulharskú ústavu a napokon dňa 22. septembra 1908 presne na poludnie vo Velikom Tarnove aj vyhlásili nezávislosť Bulharska. Ferdinand I. Coburg, ktorý je spätý aj so Slovenskom, bol v tento deň ustanovený v tarnovskom Kostole štyridsiatich mučeníkov za bulharského cára.
Oslavy vyhlásenia nezávislosti Bulharska
Osobne som sa zúčastnila na oslavách vyhlásenia nezávislosti Bulharska v septembri minulého roku. Ich organizácia, priebeh a vyjadrenie hrdosti na bulharskú štátnosť zanechali vo mne hlboký dojem. Slávnosti sa začali liturgiou v Kostole štyridsiatich mučeníkov, ktorú slávil velikotarnovský metropolita Grigorij spolu s ďalšími piatimi kňazmi.
Keď som sa pred deviatou hodinou rannou ponáhľala zo svojho hotela na Stambolovej ulici (Stefan Stambolov bol významný bulharský politik, básnik a novinár 19. storočia, aj predseda vlády) na slávnostnú liturgiu, po drevenom vstupnom moste do pevnosti Carevec už pochodovala čata bulharských vojakov. Doteraz mám pred očami, ako slnkom prežiareným vzduchom odletúvali ívery z drevených podvalov, po ktorých vojaci vykračovali.
Novozrekonštruovaný chrám štyridsiatich mučeníkov je pamätným miestom pre Bulharov. Nielen chrám no aj celý areál je perfektne zrekonštruovaný a udržiavaný. V okolí kostola sú pochovaní viacerí bulharskí cári a členovia asenovskej cárskej rodiny. Takmer všetci návštevníci sa zastavujú pri sivom ploskom kameni, na ktorom sú vymenovaní v chronologickom poradí všetci cháni, cári a vôbec akíkoľvek panovníci, ktorí sa objavili v histórii Bulharska. V samotnom kostole je pochovaný srbský národný svätec Sáva a bulharskí svätci. Kostol štyridsiatich mučeníkov dostal meno už v 13. storočí od cára Ivana Asena II. ako upomienku na víťazstvo nad byzantským despotom Teodorom v deň mučeníkov (2. marec).
Slávnostnej liturgie sa zúčastnili predstavitelia Velikého Tarnova a družobného mesta Gabrova, tí aj zaplnili neveľký chrám. Civilov bolo možné porátať na prstoch dvoch rúk. Vari aj preto, ako mi naznačili niektorí Tarnovčania, že Bulhari za socializmu odvykli pravidelným návštevám chrámov, chodia sa do kostola väčšinou len sobášiť a krstiť deti, no a v nových časoch sú naplno zamestnaní inými, existenčnými záležitosťami. Liturgiu precítene dopĺňali spevy štyroch spevákov (bez organu alebo iného hudobného nástroja, pravoslávie neuznáva používanie hudobných nástrojov počas bohoslužieb). Na záver, ešte v chráme, bola slávnostne prečítaná pôvodna deklarácia vyhlásenia nezávislosti Bulharska. Tento dokument, mimochodom, čítali potom počas osláv ešte trikrát. Najskôr pred spomínaným chrámom, kde už okrem vojenskej jednotky a ďalších oficiálnych predstaviteľov bolo aj pomerne veľa občanov a potom ešte v rámci pokračujúcich oficiálnych osláv v priestoroch cárskeho paláca na Carevci a naposledy na večernom zhromaždení na námestí Cára Asena pod Carevcom.
Najdojímavejšia chvíľa nastala práve na večernom zhromaždení, keď metropolita Grigorij vyzval prítomných, aby sa pomodlili za Bulharsko. Celé zhromaždenie, včítane oficiálnych predstaviteľov, pokľaklo a zostalo v tichom rozjímaní niekoľko chvíľ. Večerná slávnosť, kde udávala ráz najmä armáda, sa skončila ohňostrojom a veľkolepou audiovizuálnou show z pevnosti Carevec (mimochodom, jeden z jej spolutvorcov pochádza z Českej republiky). Priam dojímalo, že na oslavách vyhlásenia nezávislosti sa zúčastnilo veľmi veľa ľudí, aj mladých, hoci sviatok padol na nedeľu. Slávnosť snímala oficiálna bulharská štátna televízia a rádio. Z bulharských štátnych predstaviteľov bola prítomná predsedníčka bulharského národného zhromaždenia Tsetska Tsacheva, zástupci jednotlivých politických strán, spoločenských, kultúrnych a vzdelávacích inštitúcií. Zo zahraničných zastúpení medzi prvými kládli vence k pamätníku Matky Bulharska zástupci Vietnamu a Ruska. Je smutné, že tak slovenské ako aj české veľvyslanectvo v Sofii sa nijakým spôsobom nezúčastnilo na pripomenutí si najdôležitejšej udalosti štátu, s ktorým sme mali ani nie v tak dávnej minulosti priateľské ba priam bratské vzťahy. Poslanie venca, kytice či aspoň zdravice by bolo gestom slušnosti, zastrel by sa tak dojem, že naša orientácia v medzinárodných vzťahoch je už, bohužiaľ, nasmerovaná niekam inam.
Okrem Carevca je historickou dominantou mesta aj hora Trapezica. O nej sa dnes predpokladá, že tu v 12. storočí bolo rodinné sídlo bulharských bojarov Teodora a Assena, ktorí v roku 1186 v Tarnovgrade podnietili povstanie proti byzantskej nadvláde. Za čo len trocha lepšieho počasia vidno, ako sa po Trapezici hmýria drobné, pestré mravce. Sú to dobrovoľníci, ktorí v rámci rôznych dobrovoľníckych akcií na Trapezici už zopár rokov vykonávajú archeologický prieskum, lebo financií z oficiálnych zdrojov, ako ináč, je nedostatok. Predpokladá sa, že historické nálezy na Trapezici by mohli byť ešte staršie ako na mohutnejšom a lepšie udržiavanom Carevci.
Do tretice všetko dobré, ako tvrdí jedno z našich prísloví. Platí aj vo Velikom Tarnove, lebo na treťom kopci, ktorý dominuje mestu, na Svetej Gore, má sídlo Univerzita sv. Cyrila a Metoda. Je to jedna z najprestížnejších bulharských univerzít, ktorá bola založená v roku 1963 ako pedagogický inštitút. Zároveň sa univerzita hlási k prastarým tradíciam vzdelanosti v Bulharsku. Univerzita svätého Cyrila a Metoda nadväzuje totiž na tradície literárnej školy, ktorú v roku 1371 v Tarnovgrade založil patriarcha svätý Euthimius. Tento asketický svätec je dodnes opradený viacerými legendami, tie však patria ku každému správnemu mestu a miestu. Podľa jednej z legiend patriarcha Euthimius v roku 1393, keď Tarnovgrad padol do rúk Turkom, skrýval ľudí pred prenasledovaním a ako posledná autorita hájil bulharskú pravoslávnu vieru a bulharský štát. Tureckí mocipáni ho napokon chytili, uväznili a odsúdili na trest smrti sťatím. Avšak vo chvíli, keď kat pozdvihol meč, aby vykonal rozsudok, ruka mu skamenela a meč z nej vypadol. Turci, ako väčšina Orientálcov, sú poverčiví, zaraz uverili, že Alah či patriarchov Boh si nepraje tento trest a trest smrti nahradili Euthimiovi doživotným väzením.
Univerzita aj mesto sú bezpochyby dodnes pod ochranou tohto mocného svätca. Pred vstupom do areálu univerzity a zároveň na okraji brala Svetej Gory, z ktorej sa za slnečného počasia ponúka nádherný výhľad na mesto, stojí obrovská, vari desaťmetrová socha svätého Euthimia. Scenéria tak trocha pripomína Rio de Janiero so žehnajúcim Kristom. Aj patriarcha Euthimius má pozdvihnuté obe ruky a žehná mestu. No povráva sa aj, že ak okolo svätca prejde panna, svätcovi ruky poklesnú, aby požehnal dotyčnú. Štipľavé jazyky nezabudnú ešte poznamenať, že napriek vysokej frekvencii mládeže navôkol a teda bulharských aj cudzokrajných krásavíc, zatiaľ sa takýto zázrak ešte neudial.
Veliko Tarnovo- Mekka študentov
Apropos, keď spomínam študentov, tými sa Veliko Tarnovo doslova hmýri. Menšia časť vysokoškolskej mládeže študuje na vojenskej akadémii Vasila Levského a väčšia, približne šťrnásťtisíc študentov, medzi nimi aj veľa zahraničných, na ôsmych fakultách Univerzity sv. Cyrila a Metoda. Je zaujímavé, že okrem bežných katedier na univerzite pracuje šesťnásť centier pre štúdium jazyka a kultúry cudzích národov, medzi nimi centrá polonistiky, arabistiky, amerikanistiky, rusistiky, japonského jazyka a kultúry, hispanistiky a ďalších, no je tu aj silné medzinárodné centrum bulharistiky. V tomto centre od 80. rokov 20. storočia doteraz študovalo bulharský jazyk a kultúru viac ako tridsaťtisíc študentov z celého sveta. Na Velikotarnovskej univerzite svätých Cyrila a Metoda študuje každý rok veľa zahraničných študentov z celej Európy aj v rámci vzdelávacích programov EU, v tomto akademickom roku je to viac ako šesťdesiat. Je zaujímavé, že hoci sa zahraniční študenti stretávajú v Tarnove, či v Bulharsku celkove, určite s chudobnejšími životnými pomermi ako v domovine, predsa mnohí z nich hľadajú príležitosť, ako si tu študijný pobyt predĺžiť alebo sa do Tarnova vrátiť.
Mesto Veliko Tarnovo má možno nižšiu úroveň infraštruktúry, na akú sme zvyknutí my, no nesporne ho obklopuje osobité čaro, ktorého základnými prvkami sú historické pamiatky a srdeční ľudia s akousi historicky zakódovanou vyššou mierou životnej odolnosti. Pôvab a osobitný ráz Tarnova upútal viacerých skvelých bulharských spisovateľov, napríklad Jordana Jovkova, Kalčeva, no najmä skvelého novelistu Emilyana Staneva, ktorý priamo z Tarnova pochádzal. Stanev svojmu rodnému mestu postavil literárny pomník v skvelej novele Tarnovská princezná, ktorú do slovenčiny umne preložil a nám sprostredkoval zanietený, dnes už nebohý bulharista, básnik a prekladateľ Ján Koška.
Na tomto mieste sa mi žiada dodať, ako som sa dostala k čítaniu bulharskej literatúry. Večer pred odchodom z Velikého Tarnova som sa zoznámila pri kostole sv. Juraja, ktorý v 17. storočí dali postaviť manželia Paraskevovci, s občasným kurátorom tohto polorozpadnutého kostolíka obkoleseného viničom. Na záver nášho rozhovoru (v ruštine; pred návštevou vnútrozemia Bulharska vrele odporúčam oprášiť si znalosti ruštiny, minimálne stredná generácia hovorí týmto jazykom perfektne, dotyčný pán určite lepšie ako ja…) sa ma kurátor, ktorý pracuje aj ako občasný novinár, spýtal, ktorých bulharských básnikov a prozaikov poznám. S hanbou som musela priznať, že žiadneho. Zato on mi vymenoval aspoň desiatku starších i novších slovenských básnikov, ktorých prečítal, medzi nimi Válka, Mihálika, Solivajsovú, atď. Všetko zlé je na niečo dobré, vďaka neznámemu, na začiatku možno trocha odmeranému ochrancovi, sa mi otvorili dvere do sveta skvelej bulharskej literatúry. Odporúčam každému, aby vstúpil…
Veliko Tarnovo – kávu varenú na piesku dostať tu
Veliko Tarnovo – pohľad na galériu a pomník Asenov
Oslava vyhlásenia nezávislosti Bulharska – zástupci protitureckého odboja
22. septembra na Carevci
Sme mladí a milujeme Bulharsko!
Sv. Euthimius pred univerzitou sv. Cyrila a Metoda
Veliko Tarnovo – univerzita-prípravy na nový akademicky rok
Veliko Tarnovo – Pomník Matky Bulharsko
Veliko Tarnovo – sv. Cyril a Metod s autorkou, v pozadí rozostavany pravoslávny chrám-súčasť univerzity
Veliko Tarnovo – pevnosť Carevec
Veliko Tarnovo – Trapezica
Veliko Tarnovo – kostol Nanebo vzatia Panny Marie
Veliko Tarnovo – kostol štyridsiatich mučeníkov
Veliko Tarnovo – pevnosť Carevec a pod ním rieka Jantra
Veliko Tarnovo – vnútrajšok kostola štyridsiatich mučeníkov
Velikotarnovský patriarcha Grigorij
Arbenasi – chrám
Arbenasi – kostol
Oslavy vyhlásenia nezávislosti Bulharska na Carevci
Nedaleké horké minerální prameny, objevené v devadesátých letech,
daly název celé této oblasti a jsou zajištěním její prosperity,
návštěvníkům se tu však nabízí mnohem víc. Výlety do starobylých
klášterů v horách nebo na posvátnou horu Sinaj jsou požitkem pro
milovníky historie i dobrodružství.
Letovisko Ain Soukhna v Egyptě
Ain Soukhna je jedním z nejnovějších turistických letovisek na pobřeží Rudého moře, vzdálené asi 120 km od Káhiry a asi 60 km od Suezského průplavu. Díky své poloze by se dalo nazvat skutečnou oázou uprostřed pouště. Kromě průzračného moře lemovaného zlatým pískem soukromých pláží, nabízí i léčivou sílu horkých minerálních pramenů.
Právě díky tomu se stal z nepříliš vyhledávané oblasti rázem turistický cíl číslo jedna, přestože Egypťané sem jezdí z hlavního města trávit své “relax“ víkendy už dávno. Dnešní lázeňské atmosféře luxusních hotelových komplexů a úžasným podmínkám pro vodní a plážové sporty také není proč odolávat. V Ain Soukhna rozhodně neplatí tvrzení, že egyptský luxus většinou nedosáhne ani na evropský standard.
Resort Stella di Mare – „Hvězda Rudého moře“
Stella di Mare je jedním z mnoha místních hotelových komplexů a už z názvů jednotlivých hotelů vyplívá, že si tu přijdou na své i úplně odlišné typy turistů. Stella Grand Hotel je přirozeně největší a vyhledávaný rodinami s dětmi. Najdete tu soukromou pláž, obrovský přírodní bazén, Spa centrum, několik restaurací, ale i večerní bary, diskotéku a spoustu zábavných programů pro děti. Stella Golf Hotel nabízí k tomu všemu krásná golfová hřiště a kurzy, chlubí se navíc nádhernou podívanou přímo ve vstupní hale, která díky efektu slunečního světla na mramorový a alabastrový strop mění barvu v průběhu dne. Stella Sea Club Hotel nabízí ubytování v komplexu vilek s bazény, obklopených zahradami s úžasnou zelení. Několik dalších hotelů je stále ve výstavbě, protože díky oblibě a růstu návštěvnosti se celá oblast neustále rozrůstá.
Termální prameny v Ain Soukhna
Nedaleké horké minerální prameny, objevené v devadesátých letech, daly název celé této oblasti a jsou zajištěním její prosperity, návštěvníkům se tu však nabízí mnohem víc. Výlety do starobylých klášterů v horách nebo na posvátnou horu Sinaj jsou požitkem pro milovníky historie i dobrodružství. Kláštery sv. Antonína a sv. Pavla patří k nejstarším na světě a dodnes tu přežívají dávné rituály a přísná pravidla, nutná dodržovat i turisty. Pokud vám nebude vadit asi 1,5 hod trvající a celkem nezáživná cesta pouští, (většinou v klimatizovaných minibusech zajištěných cestovní agenturou), můžete se vypravit i do Káhiry. Tam si rozhodně nenechte ujít třeba Egyptské národní muzeum nebo Sfingu obklopující pyramidy v Gize.
Volný čas a zábava
Dalo by se říct, že v porovnání s egyptskými letovisky jako je Hurghada nebo Sharm El Sheikh, Ain Soukhna není ještě mezi českými turisty tak “profláknuté“. Přesto je nejlepší dorazit sem třeba jen pár týdnů před sezónou, kdy nejlépe oceníte zdejší pohodovou, téměř rodinnou atmosféru. Kdo chce jet do Egypta kvůli potápění nebo za noční zábavou, měl by se ovšem poohlédnout jinde. V tomto směru toho Ain Soukhna příliš nenabízí. V hotelu si sice můžete zaplatit potápěčské kurzy, organizované potápění ve vodním centru i výbavu pro šnorchlování, ale ideální podmínky na otevřeném moři nejsou. Oblíbenější jsou tu proto výlety na lodích s proskleným dnem nebo zdejší krásné vodní parky. Co se týče nočních radovánek, žádné bulváry, kde se večer rozzáří neony nočních klubů, tady nečekejte. Ain Soukhna je uzavřená a přísně zabezpečená oblast hotelů, kam jejich ostraha nepustí ani cizí taxík, veškerou dopravu si sjednávají sami spolu s vaším cestovním agentem, který je za vás po dobu pobytu zodpovědný a jakékoliv výlety a vyjížďky za zábavou vám zorganizuje.
Z prachu pouště do smogu Káhiry
Výlet do Káhiry byl pro nás při návštěvě Egypta samozřejmostí, i přes téměř dvouhodinovou cestu prachem pouště a během ní téměř ničím zajímavým k vidění. První mrakodrapy brzy ustoupily rozpadlým stavbám a špinavým “fast foodům“ a mě napadlo, že tohle asi v mnohém překoná moje představy, bohužel v negativním slova smyslu. Pyramidy v Gize určitě stojí za váš čas, ale jejich blízkost k přeplněným ulicím města (takřka přes ulici) uvádí trochu do rozpaků, stejně jako neodbytní trhovci a dokonce i policisté na velbloudech loudících “bakšiš“, tím nejdrzejším možným způsobem. Doprava prakticky bez silničních pravidel je kapitola sama o sobě a zácpám polorozpadlých, troubících vraků, ve kterých nejspíš strávíte půl dne, se dá vyhnout jen těžko. Uspěchaný jednodenní výlet v úmorném vedru a špíně “méně udržovaných“ čtvrtí egyptské metropole byl tak jedním z těch “méně okouzlujících“ zážitků, i když slavná mešita Al-Azhar a večerní jízda lodí po Nilu můj dojem trochu vylepšily. Investujte proto do slušného hotelu, připlaťte si za pohodlný způsob dopravy a nechte si na poznávání Káhiry aspoň dva až tři dny, ať je ta vaše zkušenost o něco příjemnější.
Sahara a písečná bouře
Ne, nemám osobní zkušenost s nefalšovanou písečnou bouří v její plné síle uprostřed Sahary a nejsem natolik dobrodružný typ, abych po něčem takovém toužila. (Přesto jsem si cestou po “matce pouští“ prostě musela několikrát vzpomenout na pouštní scény z filmu Anglický pacient a jeho děj z předválečného Egypta, přestože se tu ve skutečnosti nenatáčel.) Nejsou tu ani pověstné písečné duny úžasně souměrných tvarů, ani nekonečnost jemného písku, jak to známe z mnohých filmů. Sahara je prašná, většinou kamenitá, občas připomínající vyschlé zorané pole nebo řečiště, někdy se na jejím obzoru vynoří z prachu obrysy hor, skal a ztichlých vulkánů. Žádná romantika, jen nudné, až hrozivé osamění, smrtící síla žáru slunce a sem tam benzinová pumpa, vábící na přítomnost života, civilizace a na nehorázně předraženou vodu.
Menší písečná bouře nás zastihla jen okrajově a uprostřed noci, na cestě z výpravy na horu Sinaj. V bezpečí bytelného stavení zdejších obyvatel se mi ji podařilo celou zaspat. Následující tropické ráno a blankytně modrá obloha budily dojem, že se nám živel asi milosrdně vyhnul. Teprve návrat do hotelu, kde ještě vytahovali slunečníky a lehátka napadaná do bazénu a vymetali písek z balkonů, mě vyvedl z omylu.
Do lázní a wellness v Ain Soukhna
Ain Soukhna nabízí jedny z největších lázní a terapeutických center na Středním východě. Výběr vířivých bazénů, léčivých koupelí a masážních stylů je tu skutečně nekonečný. Většina kosmetických a dalších služeb je přizpůsobena evropským normám a poptávka po nich stoupá spíš díky atraktivním exotickým názvům, většinou se jmény egyptských bohů a králů. Za zkoušku ale určitě stojí oblíbené aromaterapeutické koupele, nebo masáže pomocí medu, vonných parfémů a bylin. Dámy bývají většinou zvědavé na tzv. Kleopatřinu lázeň – ta obsahuje mléko a ovocné šťávy a podle všeho je velmi osvěžující a blahodárná.
Proč se (ne)bát „faraónovy pomsty“?
Egypťané mají smysl pro humor a někdy si z nás, chudáků turistů, rádi tropí nemístné žerty. Zmiňují se například o hrozbě tzv. “Faraónovy pomsty“, která sužuje někdy i celé turistické skupiny a kdo se jí vyhne, může skutečně mluvit o štěstí. Nejedná se ovšem ani o písečnou bouři, ani o záhadnou ztrátu zavazadel, ale o těžší průběh střevních potíží, způsobených vlivem změny klimatu, stravováním ale i jinou úrovní hygienických norem. Není však nutné předem propadat panice a vézt s sebou kufr plný léků, stačí řídit se několika pravidly:
používat jen balenou vodu z lahví, na pití i pro osobní hygienu, nepít vodu z kohoutku nebo při sprchování,
nepřehánět to s konzumací mořských plodů a raději se vyhnout veškerému stravování na ulicích a v tržnicích,
včas se informovat o dostupnosti a úrovni lékařské péče ve vašem hotelu.
Suezský průplav
Suezský průplav spojující Středozemní a Rudé moře je vzdálený necelých 60 km od centra Ain Soukhn,a a proto se i sem můžete vypravit, když vás přestane bavit chytat bronz na pláži nebo u bazénu. Je důležitou tepnou lodní dopravy, umožňuje lodím cestovat mezi oběma moři bez nutnosti obeplouvání celého kontinentu. Šířka a ponor lodí však musí splňovat jistá omezení, kanál je příliš úzký a mělký například pro obrovské cisternové lodě (supertankery), které musí Afriku objíždět. Pod průplavem vede od roku 1995 nový silniční tunel postavený uvnitř původního, který prosakoval. Od roku 2001 vede přes průplav silniční i železniční most.
Současná situace v Egyptě a její vliv na cestovní ruch
Egypt byl v posledních letech jednou z nejoblíbenějších destinací českých turistů, snadná dostupnost exotiky cizího kontinentu (délka letu asi 3,5 – 4 hod) zlákala skoro 200 000 Čechů ročně. Nedávné vyostření politické situace budí samozřejmě obavy a nechuť k cestování do Egypta a bude mít rozhodně negativní dopad na zdejší turistiku, hlavně v letošní sezóně. Cestovní kanceláře nyní však znovu nabízejí zájezdy do nejznámějších přímořských letovisek, kde se dosud napjatá atmosféra podle všeho nijak znatelně neprojevuje. Krásy, památky a unikáty Egypta, které jinde na světě nenajdeme, by bylo určitě škoda do budoucna zavrhnout.
Letovisko Ain Soukhna v Egyptě
Ain Soukhna je jedním z nejnovějších turistických letovisek na pobřeží Rudého moře, vzdálené asi 120 km od Káhiry a asi 60 km od Suezského průplavu. Díky své poloze by se dalo nazvat skutečnou oázou uprostřed pouště. Kromě průzračného moře lemovaného zlatým pískem soukromých pláží, nabízí i léčivou sílu horkých minerálních pramenů.
Právě díky tomu se stal z nepříliš vyhledávané oblasti rázem turistický cíl číslo jedna, přestože Egypťané sem jezdí z hlavního města trávit své “relax“ víkendy už dávno. Dnešní lázeňské atmosféře luxusních hotelových komplexů a úžasným podmínkám pro vodní a plážové sporty také není proč odolávat. V Ain Soukhna rozhodně neplatí tvrzení, že egyptský luxus většinou nedosáhne ani na evropský standard.
Resort Stella di Mare – „Hvězda Rudého moře“
Stella di Mare je jedním z mnoha místních hotelových komplexů a už z názvů jednotlivých hotelů vyplívá, že si tu přijdou na své i úplně odlišné typy turistů. Stella Grand Hotel je přirozeně největší a vyhledávaný rodinami s dětmi. Najdete tu soukromou pláž, obrovský přírodní bazén, Spa centrum, několik restaurací, ale i večerní bary, diskotéku a spoustu zábavných programů pro děti. Stella Golf Hotel nabízí k tomu všemu krásná golfová hřiště a kurzy, chlubí se navíc nádhernou podívanou přímo ve vstupní hale, která díky efektu slunečního světla na mramorový a alabastrový strop mění barvu v průběhu dne. Stella Sea Club Hotel nabízí ubytování v komplexu vilek s bazény, obklopených zahradami s úžasnou zelení. Několik dalších hotelů je stále ve výstavbě, protože díky oblibě a růstu návštěvnosti se celá oblast neustále rozrůstá.
Termální prameny v Ain Soukhna
Nedaleké horké minerální prameny, objevené v devadesátých letech, daly název celé této oblasti a jsou zajištěním její prosperity, návštěvníkům se tu však nabízí mnohem víc. Výlety do starobylých klášterů v horách nebo na posvátnou horu Sinaj jsou požitkem pro milovníky historie i dobrodružství. Kláštery sv. Antonína a sv. Pavla patří k nejstarším na světě a dodnes tu přežívají dávné rituály a přísná pravidla, nutná dodržovat i turisty. Pokud vám nebude vadit asi 1,5 hod trvající a celkem nezáživná cesta pouští, (většinou v klimatizovaných minibusech zajištěných cestovní agenturou), můžete se vypravit i do Káhiry. Tam si rozhodně nenechte ujít třeba Egyptské národní muzeum nebo Sfingu obklopující pyramidy v Gize.
Volný čas a zábava
Dalo by se říct, že v porovnání s egyptskými letovisky jako je Hurghada nebo Sharm El Sheikh, Ain Soukhna není ještě mezi českými turisty tak “profláknuté“. Přesto je nejlepší dorazit sem třeba jen pár týdnů před sezónou, kdy nejlépe oceníte zdejší pohodovou, téměř rodinnou atmosféru. Kdo chce jet do Egypta kvůli potápění nebo za noční zábavou, měl by se ovšem poohlédnout jinde. V tomto směru toho Ain Soukhna příliš nenabízí. V hotelu si sice můžete zaplatit potápěčské kurzy, organizované potápění ve vodním centru i výbavu pro šnorchlování, ale ideální podmínky na otevřeném moři nejsou. Oblíbenější jsou tu proto výlety na lodích s proskleným dnem nebo zdejší krásné vodní parky. Co se týče nočních radovánek, žádné bulváry, kde se večer rozzáří neony nočních klubů, tady nečekejte. Ain Soukhna je uzavřená a přísně zabezpečená oblast hotelů, kam jejich ostraha nepustí ani cizí taxík, veškerou dopravu si sjednávají sami spolu s vaším cestovním agentem, který je za vás po dobu pobytu zodpovědný a jakékoliv výlety a vyjížďky za zábavou vám zorganizuje.
Z prachu pouště do smogu Káhiry
Výlet do Káhiry byl pro nás při návštěvě Egypta samozřejmostí, i přes téměř dvouhodinovou cestu prachem pouště a během ní téměř ničím zajímavým k vidění. První mrakodrapy brzy ustoupily rozpadlým stavbám a špinavým “fast foodům“ a mě napadlo, že tohle asi v mnohém překoná moje představy, bohužel v negativním slova smyslu. Pyramidy v Gize určitě stojí za váš čas, ale jejich blízkost k přeplněným ulicím města (takřka přes ulici) uvádí trochu do rozpaků, stejně jako neodbytní trhovci a dokonce i policisté na velbloudech loudících “bakšiš“, tím nejdrzejším možným způsobem. Doprava prakticky bez silničních pravidel je kapitola sama o sobě a zácpám polorozpadlých, troubících vraků, ve kterých nejspíš strávíte půl dne, se dá vyhnout jen těžko. Uspěchaný jednodenní výlet v úmorném vedru a špíně “méně udržovaných“ čtvrtí egyptské metropole byl tak jedním z těch “méně okouzlujících“ zážitků, i když slavná mešita Al-Azhar a večerní jízda lodí po Nilu můj dojem trochu vylepšily. Investujte proto do slušného hotelu, připlaťte si za pohodlný způsob dopravy a nechte si na poznávání Káhiry aspoň dva až tři dny, ať je ta vaše zkušenost o něco příjemnější.
Sahara a písečná bouře
Ne, nemám osobní zkušenost s nefalšovanou písečnou bouří v její plné síle uprostřed Sahary a nejsem natolik dobrodružný typ, abych po něčem takovém toužila. (Přesto jsem si cestou po “matce pouští“ prostě musela několikrát vzpomenout na pouštní scény z filmu Anglický pacient a jeho děj z předválečného Egypta, přestože se tu ve skutečnosti nenatáčel.) Nejsou tu ani pověstné písečné duny úžasně souměrných tvarů, ani nekonečnost jemného písku, jak to známe z mnohých filmů. Sahara je prašná, většinou kamenitá, občas připomínající vyschlé zorané pole nebo řečiště, někdy se na jejím obzoru vynoří z prachu obrysy hor, skal a ztichlých vulkánů. Žádná romantika, jen nudné, až hrozivé osamění, smrtící síla žáru slunce a sem tam benzinová pumpa, vábící na přítomnost života, civilizace a na nehorázně předraženou vodu.
Menší písečná bouře nás zastihla jen okrajově a uprostřed noci, na cestě z výpravy na horu Sinaj. V bezpečí bytelného stavení zdejších obyvatel se mi ji podařilo celou zaspat. Následující tropické ráno a blankytně modrá obloha budily dojem, že se nám živel asi milosrdně vyhnul. Teprve návrat do hotelu, kde ještě vytahovali slunečníky a lehátka napadaná do bazénu a vymetali písek z balkonů, mě vyvedl z omylu.
Do lázní a wellness v Ain Soukhna
Ain Soukhna nabízí jedny z největších lázní a terapeutických center na Středním východě. Výběr vířivých bazénů, léčivých koupelí a masážních stylů je tu skutečně nekonečný. Většina kosmetických a dalších služeb je přizpůsobena evropským normám a poptávka po nich stoupá spíš díky atraktivním exotickým názvům, většinou se jmény egyptských bohů a králů. Za zkoušku ale určitě stojí oblíbené aromaterapeutické koupele, nebo masáže pomocí medu, vonných parfémů a bylin. Dámy bývají většinou zvědavé na tzv. Kleopatřinu lázeň – ta obsahuje mléko a ovocné šťávy a podle všeho je velmi osvěžující a blahodárná.
Proč se (ne)bát „faraónovy pomsty“?
Egypťané mají smysl pro humor a někdy si z nás, chudáků turistů, rádi tropí nemístné žerty. Zmiňují se například o hrozbě tzv. “Faraónovy pomsty“, která sužuje někdy i celé turistické skupiny a kdo se jí vyhne, může skutečně mluvit o štěstí. Nejedná se ovšem ani o písečnou bouři, ani o záhadnou ztrátu zavazadel, ale o těžší průběh střevních potíží, způsobených vlivem změny klimatu, stravováním ale i jinou úrovní hygienických norem. Není však nutné předem propadat panice a vézt s sebou kufr plný léků, stačí řídit se několika pravidly:
používat jen balenou vodu z lahví, na pití i pro osobní hygienu, nepít vodu z kohoutku nebo při sprchování,
nepřehánět to s konzumací mořských plodů a raději se vyhnout veškerému stravování na ulicích a v tržnicích,
včas se informovat o dostupnosti a úrovni lékařské péče ve vašem hotelu.
Suezský průplav
Suezský průplav spojující Středozemní a Rudé moře je vzdálený necelých 60 km od centra Ain Soukhn,a a proto se i sem můžete vypravit, když vás přestane bavit chytat bronz na pláži nebo u bazénu. Je důležitou tepnou lodní dopravy, umožňuje lodím cestovat mezi oběma moři bez nutnosti obeplouvání celého kontinentu. Šířka a ponor lodí však musí splňovat jistá omezení, kanál je příliš úzký a mělký například pro obrovské cisternové lodě (supertankery), které musí Afriku objíždět. Pod průplavem vede od roku 1995 nový silniční tunel postavený uvnitř původního, který prosakoval. Od roku 2001 vede přes průplav silniční i železniční most.
Současná situace v Egyptě a její vliv na cestovní ruch
Egypt byl v posledních letech jednou z nejoblíbenějších destinací českých turistů, snadná dostupnost exotiky cizího kontinentu (délka letu asi 3,5 – 4 hod) zlákala skoro 200 000 Čechů ročně. Nedávné vyostření politické situace budí samozřejmě obavy a nechuť k cestování do Egypta a bude mít rozhodně negativní dopad na zdejší turistiku, hlavně v letošní sezóně. Cestovní kanceláře nyní však znovu nabízejí zájezdy do nejznámějších přímořských letovisek, kde se dosud napjatá atmosféra podle všeho nijak znatelně neprojevuje. Krásy, památky a unikáty Egypta, které jinde na světě nenajdeme, by bylo určitě škoda do budoucna zavrhnout.
Konstantně pomalým tempem nás loďka unášela hlouběji do pralesa po
přítoku řeky Amazonky, Pacaye. Souznění břehů, u kterých se
tetelila pestrobarevná motýlí křídla, lián mangrovníků žíznivě
ponořených do koryta řeky, hukotu pralesa, který nás obklopoval z obou
stran, a pralesního ptactva působilo okouzlujícím a harmonickým dojmem.
Kousek Peru s sebou do Česka
Člověk, který jede do méně civilizovaných částí světa a jede tam poprvé, si s sebou většinou veze obavy a katastrofické scénáře plné nejnebezpečnějších zážitků, které nám předkládají v průvodcích. Nebyla jsem výjimkou. Tato závaží ze mě ale rychle spadla a po měsíci a půl dlouhém cestování jsem se stala už trochu Peruáncem. Peru jsem si zamilovala! V zemi Inků si musí přijít na své úplně každý. Nabízí pětitisícovky And (s nejvyšší horou Huascarán (6768 m n. m), doposud činné sopky, ruinami posázené Cuzco a jeho okolí, pobřeží Pacifiku, nejvýše položené jezero na světě – Titicacu, novodobý div světa Machu Picchu, velké písečné duny, amazonský prales, světoznámé linie Nazca nebo tzv. malé Galapágy – Islas Ballestas. Pojďte se mnou nahlédnout do pestrých vzpomínek na peruánskou rozmanitost.
Kudy do pralesa?
Nevšední zkušeností se stala návštěva peruánské Amazonie, kterou provázelo mnoho svérázných zážitků, často kontrastních. Do džungle se můžete podívat na jihu – rezervace Manu, nedaleko od města Cuzca, nebo na samotném severu země – rezervace Pacaya-Samiria s výchozím bodem v městě Iquitos. Manu má podstatně menší rozlohu, ale tím pádem i větší pravděpodobnost vidět více z pralesní fauny. Nachází se zde „zaručené“ oblasti, kde se vyskytují papoušci Ara nebo místa, kam v noci chodí olizovat sůl tapíři. Šance je vidět může být vyšší, než na obrovském území rezervace Pacaya Samiria. V Peru ale nelze téměř nic definitivně slíbit a zaručit, natož tak v peruánském pralese. Naší posádce se do itineráře hodila severní část Amazonie, do které jsme se vydali ohřát z vysokých And.
Do amazonské oblasti nevedou pozemní komunikace (silnice spojuje až přístavní město Nauta a pralesní velkoměsto Iquitos, což je finální část cesty). Můžete tedy buď letět, nebo se plavit. Ekonomičtější je samozřejmě několikadenní plavba. Nákladnější cirka hodinu a půl trvající přepravu si zaplatíte, zvolíte-li leteckou dopravu. V našem případě jsme vyzkoušeli oba druhy dopravy. Plavba lodí trvala 2 dny a 2 noci a stála 60 solů (420 Kč) pokud jste se rozhodli spát v hamace zavěšené na palubě (případně ve spacím pytli na podlaze) nebo 120 solů (840 Kč) za nocleh v kajutě. Cena zahrnovala samozřejmě stravu (3× denně) a dokonce i možnost jakési provizorní sprchy. Na stravu jsme se nemohli stěžovat, z porce pro jednoho by se dosyta najedli i dva. Obvykle servírovali rýži (na kari nebo se šťávou), kousek masa, vařený platan, zeleninu nebo fazole. Chcete – li plavbu podniknout, musíte si donést vlastní nádobí, hamaku nebo spací pytel. Samozřejmě vše lze koupit na poslední chvíli v přístavu, Peruánci vycítí kšeft ve všem. Zpáteční cestu jsme kvůli úspoře času absolvovali s Peruvian Airlines za $115 (2300 Kč).
Hon na průvodce anebo hon na zákazníky?
Při volbě severní části Amazonie nám hrály do karet také reference na domorodého průvodce Elia Navarra, díky kterému si z džungle můžete odnést nekomerční zážitek. Znali jsme jeho jméno i telefonní číslo, ale spojení se nám bohužel nepodařilo navázat. Vydali jsme se tedy směrem do Iquitosu, kde se to cestovními kancelářemi jen hemží. Kdo je v peruánském cestovním ruchu naháněn, není průvodce, ale gringo – bílý zákazník. Není se čemu divit, že si nás v Yurimaguas, odkud jsme se měli 2 dny plavit do Nauty, našli „naháněči“ sami. Neznámá žena naskočila do našeho mototaxi a už se nás nepustila. Mávala před námi sešitem s referencemi na jejího snoubence, který dělá pralesního průvodce. Slíbili jsme, že o nabídce popřemýšlíme. Představila se jako Hevia a bez váhání si nás nastěhovala do svojí chatrče na kuří noze. Za nocleh v děsném vedru na podlaze a také za nezaměnitelnou „koupel“ jsme nemuseli nic platit. Sprchový kout se nacházel na dvoře ve zděném výklenku bez závěsu. Sdíleli jsme jeden kbelík, kterým jsme nabírali studenou vodu z provizorní studny. Koupelnu jsme, kromě krys běhajících jak po dvoře, tak ve spodních částech příbytku, sdíleli i s dalšími čtyřmi rodinami, jejichž chatrče dvůr obklopovaly z dalších stran. Jedinečný zážitek! Osvěžující očista byla v tomto klimatu opravdu k nezaplacení. Třešničkou na dortu bylo zjištění, že průvodce – Heviin snoubenec – je samotný Elio Navarro. Ten Elio, kterého jsme hledali. Snažili jsme se s ním vyjednat cenu přes telefon, ale o moc neslevil. Jedině s ním uvidíme úplně vše: opice, aligátory, delfíny, papoušky, lenochody, piraně a možná přijde i mravenečník! Vyzkoušíme si lov piraní, můžeme být svědky lovu aligátora, spát v pralese, jíst pralesní jídlo, navštívit šamana, vidět ústí Amazonky. Kývli jsme a za slíbený výčet aktivit zaplatili 400 dolarů.
Eliova mačeta
Zážitky, které jsme očekávaly, se samozřejmě lišily od toho, jak se výlet do pralesa vyvíjel. Myslím, že právě tady jsme nejvíce pocítili pravou peruánskou povahu. Rozhodně to poznávání vyžadovalo hodně asertivity. Hlavní problém byl v komunikaci. Když jsme si byli jisti, že Elio rozumí naší anglicko-španělštině, narazili jsme na neschopnost myslet prakticky. Na druhou stranu Elio více než dobře splnil náš požadavek, aby byl výlet opravdově peruánský a nekomerční. Elio má povahu typického dobrodruha, který si bez váhání nasadí sluneční brýle a nechá si do obličeje plivnout krajtu, jen abyste to viděli.
Se stejným entuziasmem a odhodláním se nám rozhodl ukázat lenochoda spícího vysoko v korunách stromů. Ve svých 52 letech se vyšplhal na strom a provokoval lenochoda k pohybu. Lenochod se opravdu dal do pohybu (zřejmě nejrychlejšího za celý jeho život) a nakonec Eliovým útokům unikl. Podívaná pro otrlé, ale bohužel jsme Elia nedokázali nijak zastavit. Při našem pralesním výletě jsme se plavili v plýtké dřevěné bárce, kterou popoháněl odnímatelný motor na tyči. Konstantně pomalým tempem nás loďka unášela hlouběji do pralesa po přítoku řeky Amazonky, Pacaye. Souznění břehů, u kterých se tetelila pestrobarevná motýlí křídla, lián mangrovníků žíznivě ponořených do koryta řeky, hukotu pralesa, který nás obklopoval z obou stran, a pralesního ptactva působilo okouzlujícím a harmonickým dojmem. To jsme ovšem netušili, že nás budou konejšit téměř celý náš výlet. Plavba byla totiž hlavní náplní. Zastávky sloužily k procházkám a k bádání v pralese, k přípravě jídla, spánku, plavání a také k chytání piraní na háček. K lovení těchto dravých ryb nás Elio vyzval asi 20 metrů od místa, které nám doporučil na koupání. Ujišťoval nás, že by nezaútočily. Je třeba je přivábit na syrové maso, potřebují cítit krev. Úlovky nechal Elio pouze na nás, ale úpravu jídla už zařídil sám (s Hevií, kormidelníkem a jeho synem). Polévka z piraní, která nás podle Elia měla ochránit od moskytů, nebyla ničím výjimečná. Mnohem lépe chutnala piraňa opečená na ohni.
Další extra zážitek, který nám temperamentní Elio přichystal, byl noční lov aligátora. V realitě tříhodinová plavba s čelovkami. První hodinu zřejmě díky adrenalinu kolujícímu v našich žilách, celkem zajímavá. Druhou hodinu úsměvná, protože naše jízlivé poznámky o aligátorovi, jakého svět ještě neviděl, nebraly konce. Poslední hodina už nestála za nic, byli jsme utahaní a Toma navíc začaly trápit křeče v břiše. (Žádný div! Kakaová řeka byla řekou pro všechno. Posloužila k plavbě, ke koupeli, k mytí nádobí saponátem a následně k přípravě večeře a kávy.) Po neúspěšném lovu nás čekala noc v hamakách v okrajové části džungle. Přespání v útrobách pralesa, které po celou noc hladově hučely, se pro většinu z nás stalo bezesným, ale za zkoušku rozhodně stálo. Ranní průzkum pralesa se nesl ve znamení Eliova loveckého pudu. Rozhodl se, že podle vřískotu vystopujeme vřešťana, což se nám zdálo stejně jednoduché jako hledání jehly v kupce sena. I když se mačeta jen blýskala, jak se s ní Elio blesku rychle oháněl v hustém porostu, opičáka jsme nenašli. Zato jsme viděli kaučukovník, veliké pralesní mravence, po jejichž kousnutí vás bude několik dní trápit horečka, termitiště, skupinky malp prohánějící se ve větvích, ptactvo, bujnou vegetaci džungle nebo pili vodu z liány (vypadala spíše jako tenká větev, v jejímž řezu si lze všimnout velkých pórů, které vodu propouští).
Celý výlet trval 4 dny, první a poslední noc jsme strávili v chatrči v malé pralesní vesničce Arequipě, druhou noc v hamakách uvnitř pralesa. O catering se starala Eliova snoubenka Hevia a na kaloriích nešetřila. Snídali, obědvali i večeřeli jsme velmi vydatně (rýže, smažená ryba, smažený banán, slepičí vývar, smažené vejce a mastnotu splachovali sladkou kávou z kalného pralesního toku.
Zachrání Rakušanka Amazonii?
Naprosto kontrastní přístup k životu v Amazonii jsme zažili při návštěvě motýlí farmy a současně zvířecího sirotčince v Iquitosu – „Pilpintuwasi Butterfy Farm“ (www.amazonanimalorphanage.org). Do Pipintuwasi, ležící ve vesnici nedaleko nejhezčí iquitoské pláže Nanay, vás převeze loď za 3 sol / osoba / jedna cesta, za prohlídku farmy zaplatíte 10 solů.
Toto útočiště s ušlechtilým cílem zachovat při životě ohrožené druhy zvířat z džungle anebo zachránit jedince, kteří byli zraněni lovci, založila Rakušankou Gudrun Sperrer. Do Iquitosu přijela, stejně jako my, coby turista. Roční pobyt rakouské sociální pracovnice se protáhl na dosavadních 28 let. Veškeré vědomosti potřebné k zachování motýlích druhů (její prvotní záměr) nabyla sama, pomocí pokusů. I pralesní motýli jsou totiž v ohrožení. Lovci nastraží do sítí směs krve, trusu a alkoholu. Motýla přiláká pach, ale jakmile se napije alkoholu, malý otvor ze sítě už nenajde. Lovci motýly ledabyle zahubí, pak většinou více než polovinu těl vyhodí, protože mají poškozená křídla. V Pilpintuwasi můžete navštívit „skleník“, ve kterém pestrobarevní pralesní motýli žijí. Nejlépe uděláte, přijdete – li ráno, protože s přibývajícím sluncem se motýli začínají ukrývat. Gudrun nám vysvětlila jejich specifický vývojový cyklus, při němž se líhnou například 6 měsíců, ale coby pestrobarevní motýli žijí jen 2 týdny s cílem rozmnožit se. Navštívili jsme také skleník, který slouží jako líheň. Mohli jsme si prohlédnout několik hostitelských rostlin a motýly v různých vývojových stádiích. Gudrun mluví plynnou perfektní angličtinou, takže jsme v Peru zažili první a poslední opravdu detailní přísun informací. Své jazykové vybavenosti (kromě angličtiny, němčiny mluví perfektně španělsky a částečně francouzsky) využívá také k osvětě.
Pořádá školní exkurze, při kterých uvádí na pravou míru mylné domněnky, jež vedou k zabíjení motýlů a zvířat. Součástí prohlídky je i prohlídka výběhů, v kterých žijí zotavující se sirotci nebo ti, kteří musí být izolovaní (jaguár, nebo malpy, kterým se jejich prvotní řemeslo, pouliční zlodějčina, natolik vryla pod kůži, že by lidi okrádali i tady). Další opičí sirotci se v areálu pohybují volně. Z ošklivých zranění se tehdy léčili mravenečník, lenochod a nosál. Gudrun je ve většině případů v zachraňování úspěšná. Popisovala nám, jak ošemetný je boj o život mláděte lenochoda. Z 90 % zemřou z nedostatku mateřského tepla na zápal plic. Mláďata jsou silně fixovaná na matku, potřebují její mléko a teplo, a nepřesáhne – li jejich hmotnost 1 kg, umírají. Z šesti lenochodů, v sirotčinci přežil jen jeden. Zotavená zvířata se s výjimkou tapírů, už do džungle vrátit nemohou, protože příliš důvěřují člověku a pravděpodobně by se nedožila ani druhého dne. Životní příběhy sirotků nás vzaly za srdce, takže jsme při odchodu finančně přispěli k rozvoji tohoto zvířecího azylu. Současná situace není vůbec příznivá a ani budoucnost se nejeví optimisticky. V celé severní Amazonii není jiného místa než Pilpintuwasi, které by se snažilo o záchranu ohrožených druhů a bojovalo proti nelegálnímu lovu a laxnímu přístupu peruánské vlády.
Tržiště nebo „pohřebiště“?
Tuto smutnou bilanci jen podtrhla návštěva snad nejraritnějšího trhu v Peru – v chudinské čtvrti města Iquitos s názvem Bellén. Obrovské tržiště se nachází v přilehlých částech řeky Nanay, takže se v období dešťů lidé mezi svými domy plaví na loďkách. Při naší návštěvě sice pršelo, což dodalo trhu ještě syrovější atmosféru, ale trh jsme mezi splašky a loužemi, prošli po svých. Peruánské tržnice jsme si oblíbili už od samého začátku, ale tohle předčilo všechny doposavad navštívené. Nespočet těsnajících se stánků nabízel sortiment všeho druhu, přes občerstvení (typickém pro amazonskou oblast, př. smažené banány, ryby nebo juane = kopec kari rýže, s kouskem kuřete či ryby, zabalený v banánovém listu), tabák, pralesní suvenýry, náramky, či lektvary a afrodiziaka. V některých stáncích bylo bohužel k dostání také maso z želv nebo tapírů. Procházku po tržišti jsme chtěly ukončit nahlédnutím do přilehlých uliček vedoucích k řece. Protože jsme tentokrát vyrazily bez našich mužských ochránců, nabídli nám své služby security guards. Musím uznat, že nám jejich pomoc přišla vhod, obytné části byly nehostinné. Opět další specifický zážitek za námi. Sečteno a podtrženo: návštěva džungle a Iquitosu byla jedinečná! Zřejmě proto, že byla tak opravdová a spolu s pozitivy přinesla i negativní momenty vedoucí k zamyšlení.
Kousek Peru s sebou do Česka
Člověk, který jede do méně civilizovaných částí světa a jede tam poprvé, si s sebou většinou veze obavy a katastrofické scénáře plné nejnebezpečnějších zážitků, které nám předkládají v průvodcích. Nebyla jsem výjimkou. Tato závaží ze mě ale rychle spadla a po měsíci a půl dlouhém cestování jsem se stala už trochu Peruáncem. Peru jsem si zamilovala! V zemi Inků si musí přijít na své úplně každý. Nabízí pětitisícovky And (s nejvyšší horou Huascarán (6768 m n. m), doposud činné sopky, ruinami posázené Cuzco a jeho okolí, pobřeží Pacifiku, nejvýše položené jezero na světě – Titicacu, novodobý div světa Machu Picchu, velké písečné duny, amazonský prales, světoznámé linie Nazca nebo tzv. malé Galapágy – Islas Ballestas. Pojďte se mnou nahlédnout do pestrých vzpomínek na peruánskou rozmanitost.
Kudy do pralesa?
Nevšední zkušeností se stala návštěva peruánské Amazonie, kterou provázelo mnoho svérázných zážitků, často kontrastních. Do džungle se můžete podívat na jihu – rezervace Manu, nedaleko od města Cuzca, nebo na samotném severu země – rezervace Pacaya-Samiria s výchozím bodem v městě Iquitos. Manu má podstatně menší rozlohu, ale tím pádem i větší pravděpodobnost vidět více z pralesní fauny. Nachází se zde „zaručené“ oblasti, kde se vyskytují papoušci Ara nebo místa, kam v noci chodí olizovat sůl tapíři. Šance je vidět může být vyšší, než na obrovském území rezervace Pacaya Samiria. V Peru ale nelze téměř nic definitivně slíbit a zaručit, natož tak v peruánském pralese. Naší posádce se do itineráře hodila severní část Amazonie, do které jsme se vydali ohřát z vysokých And.
Do amazonské oblasti nevedou pozemní komunikace (silnice spojuje až přístavní město Nauta a pralesní velkoměsto Iquitos, což je finální část cesty). Můžete tedy buď letět, nebo se plavit. Ekonomičtější je samozřejmě několikadenní plavba. Nákladnější cirka hodinu a půl trvající přepravu si zaplatíte, zvolíte-li leteckou dopravu. V našem případě jsme vyzkoušeli oba druhy dopravy. Plavba lodí trvala 2 dny a 2 noci a stála 60 solů (420 Kč) pokud jste se rozhodli spát v hamace zavěšené na palubě (případně ve spacím pytli na podlaze) nebo 120 solů (840 Kč) za nocleh v kajutě. Cena zahrnovala samozřejmě stravu (3× denně) a dokonce i možnost jakési provizorní sprchy. Na stravu jsme se nemohli stěžovat, z porce pro jednoho by se dosyta najedli i dva. Obvykle servírovali rýži (na kari nebo se šťávou), kousek masa, vařený platan, zeleninu nebo fazole. Chcete – li plavbu podniknout, musíte si donést vlastní nádobí, hamaku nebo spací pytel. Samozřejmě vše lze koupit na poslední chvíli v přístavu, Peruánci vycítí kšeft ve všem. Zpáteční cestu jsme kvůli úspoře času absolvovali s Peruvian Airlines za $115 (2300 Kč).
Hon na průvodce anebo hon na zákazníky?
Při volbě severní části Amazonie nám hrály do karet také reference na domorodého průvodce Elia Navarra, díky kterému si z džungle můžete odnést nekomerční zážitek. Znali jsme jeho jméno i telefonní číslo, ale spojení se nám bohužel nepodařilo navázat. Vydali jsme se tedy směrem do Iquitosu, kde se to cestovními kancelářemi jen hemží. Kdo je v peruánském cestovním ruchu naháněn, není průvodce, ale gringo – bílý zákazník. Není se čemu divit, že si nás v Yurimaguas, odkud jsme se měli 2 dny plavit do Nauty, našli „naháněči“ sami. Neznámá žena naskočila do našeho mototaxi a už se nás nepustila. Mávala před námi sešitem s referencemi na jejího snoubence, který dělá pralesního průvodce. Slíbili jsme, že o nabídce popřemýšlíme. Představila se jako Hevia a bez váhání si nás nastěhovala do svojí chatrče na kuří noze. Za nocleh v děsném vedru na podlaze a také za nezaměnitelnou „koupel“ jsme nemuseli nic platit. Sprchový kout se nacházel na dvoře ve zděném výklenku bez závěsu. Sdíleli jsme jeden kbelík, kterým jsme nabírali studenou vodu z provizorní studny. Koupelnu jsme, kromě krys běhajících jak po dvoře, tak ve spodních částech příbytku, sdíleli i s dalšími čtyřmi rodinami, jejichž chatrče dvůr obklopovaly z dalších stran. Jedinečný zážitek! Osvěžující očista byla v tomto klimatu opravdu k nezaplacení. Třešničkou na dortu bylo zjištění, že průvodce – Heviin snoubenec – je samotný Elio Navarro. Ten Elio, kterého jsme hledali. Snažili jsme se s ním vyjednat cenu přes telefon, ale o moc neslevil. Jedině s ním uvidíme úplně vše: opice, aligátory, delfíny, papoušky, lenochody, piraně a možná přijde i mravenečník! Vyzkoušíme si lov piraní, můžeme být svědky lovu aligátora, spát v pralese, jíst pralesní jídlo, navštívit šamana, vidět ústí Amazonky. Kývli jsme a za slíbený výčet aktivit zaplatili 400 dolarů.
Eliova mačeta
Zážitky, které jsme očekávaly, se samozřejmě lišily od toho, jak se výlet do pralesa vyvíjel. Myslím, že právě tady jsme nejvíce pocítili pravou peruánskou povahu. Rozhodně to poznávání vyžadovalo hodně asertivity. Hlavní problém byl v komunikaci. Když jsme si byli jisti, že Elio rozumí naší anglicko-španělštině, narazili jsme na neschopnost myslet prakticky. Na druhou stranu Elio více než dobře splnil náš požadavek, aby byl výlet opravdově peruánský a nekomerční. Elio má povahu typického dobrodruha, který si bez váhání nasadí sluneční brýle a nechá si do obličeje plivnout krajtu, jen abyste to viděli.
Se stejným entuziasmem a odhodláním se nám rozhodl ukázat lenochoda spícího vysoko v korunách stromů. Ve svých 52 letech se vyšplhal na strom a provokoval lenochoda k pohybu. Lenochod se opravdu dal do pohybu (zřejmě nejrychlejšího za celý jeho život) a nakonec Eliovým útokům unikl. Podívaná pro otrlé, ale bohužel jsme Elia nedokázali nijak zastavit. Při našem pralesním výletě jsme se plavili v plýtké dřevěné bárce, kterou popoháněl odnímatelný motor na tyči. Konstantně pomalým tempem nás loďka unášela hlouběji do pralesa po přítoku řeky Amazonky, Pacaye. Souznění břehů, u kterých se tetelila pestrobarevná motýlí křídla, lián mangrovníků žíznivě ponořených do koryta řeky, hukotu pralesa, který nás obklopoval z obou stran, a pralesního ptactva působilo okouzlujícím a harmonickým dojmem. To jsme ovšem netušili, že nás budou konejšit téměř celý náš výlet. Plavba byla totiž hlavní náplní. Zastávky sloužily k procházkám a k bádání v pralese, k přípravě jídla, spánku, plavání a také k chytání piraní na háček. K lovení těchto dravých ryb nás Elio vyzval asi 20 metrů od místa, které nám doporučil na koupání. Ujišťoval nás, že by nezaútočily. Je třeba je přivábit na syrové maso, potřebují cítit krev. Úlovky nechal Elio pouze na nás, ale úpravu jídla už zařídil sám (s Hevií, kormidelníkem a jeho synem). Polévka z piraní, která nás podle Elia měla ochránit od moskytů, nebyla ničím výjimečná. Mnohem lépe chutnala piraňa opečená na ohni.
Další extra zážitek, který nám temperamentní Elio přichystal, byl noční lov aligátora. V realitě tříhodinová plavba s čelovkami. První hodinu zřejmě díky adrenalinu kolujícímu v našich žilách, celkem zajímavá. Druhou hodinu úsměvná, protože naše jízlivé poznámky o aligátorovi, jakého svět ještě neviděl, nebraly konce. Poslední hodina už nestála za nic, byli jsme utahaní a Toma navíc začaly trápit křeče v břiše. (Žádný div! Kakaová řeka byla řekou pro všechno. Posloužila k plavbě, ke koupeli, k mytí nádobí saponátem a následně k přípravě večeře a kávy.) Po neúspěšném lovu nás čekala noc v hamakách v okrajové části džungle. Přespání v útrobách pralesa, které po celou noc hladově hučely, se pro většinu z nás stalo bezesným, ale za zkoušku rozhodně stálo. Ranní průzkum pralesa se nesl ve znamení Eliova loveckého pudu. Rozhodl se, že podle vřískotu vystopujeme vřešťana, což se nám zdálo stejně jednoduché jako hledání jehly v kupce sena. I když se mačeta jen blýskala, jak se s ní Elio blesku rychle oháněl v hustém porostu, opičáka jsme nenašli. Zato jsme viděli kaučukovník, veliké pralesní mravence, po jejichž kousnutí vás bude několik dní trápit horečka, termitiště, skupinky malp prohánějící se ve větvích, ptactvo, bujnou vegetaci džungle nebo pili vodu z liány (vypadala spíše jako tenká větev, v jejímž řezu si lze všimnout velkých pórů, které vodu propouští).
Celý výlet trval 4 dny, první a poslední noc jsme strávili v chatrči v malé pralesní vesničce Arequipě, druhou noc v hamakách uvnitř pralesa. O catering se starala Eliova snoubenka Hevia a na kaloriích nešetřila. Snídali, obědvali i večeřeli jsme velmi vydatně (rýže, smažená ryba, smažený banán, slepičí vývar, smažené vejce a mastnotu splachovali sladkou kávou z kalného pralesního toku.
Zachrání Rakušanka Amazonii?
Naprosto kontrastní přístup k životu v Amazonii jsme zažili při návštěvě motýlí farmy a současně zvířecího sirotčince v Iquitosu – „Pilpintuwasi Butterfy Farm“ (www.amazonanimalorphanage.org). Do Pipintuwasi, ležící ve vesnici nedaleko nejhezčí iquitoské pláže Nanay, vás převeze loď za 3 sol / osoba / jedna cesta, za prohlídku farmy zaplatíte 10 solů.
Toto útočiště s ušlechtilým cílem zachovat při životě ohrožené druhy zvířat z džungle anebo zachránit jedince, kteří byli zraněni lovci, založila Rakušankou Gudrun Sperrer. Do Iquitosu přijela, stejně jako my, coby turista. Roční pobyt rakouské sociální pracovnice se protáhl na dosavadních 28 let. Veškeré vědomosti potřebné k zachování motýlích druhů (její prvotní záměr) nabyla sama, pomocí pokusů. I pralesní motýli jsou totiž v ohrožení. Lovci nastraží do sítí směs krve, trusu a alkoholu. Motýla přiláká pach, ale jakmile se napije alkoholu, malý otvor ze sítě už nenajde. Lovci motýly ledabyle zahubí, pak většinou více než polovinu těl vyhodí, protože mají poškozená křídla. V Pilpintuwasi můžete navštívit „skleník“, ve kterém pestrobarevní pralesní motýli žijí. Nejlépe uděláte, přijdete – li ráno, protože s přibývajícím sluncem se motýli začínají ukrývat. Gudrun nám vysvětlila jejich specifický vývojový cyklus, při němž se líhnou například 6 měsíců, ale coby pestrobarevní motýli žijí jen 2 týdny s cílem rozmnožit se. Navštívili jsme také skleník, který slouží jako líheň. Mohli jsme si prohlédnout několik hostitelských rostlin a motýly v různých vývojových stádiích. Gudrun mluví plynnou perfektní angličtinou, takže jsme v Peru zažili první a poslední opravdu detailní přísun informací. Své jazykové vybavenosti (kromě angličtiny, němčiny mluví perfektně španělsky a částečně francouzsky) využívá také k osvětě.
Pořádá školní exkurze, při kterých uvádí na pravou míru mylné domněnky, jež vedou k zabíjení motýlů a zvířat. Součástí prohlídky je i prohlídka výběhů, v kterých žijí zotavující se sirotci nebo ti, kteří musí být izolovaní (jaguár, nebo malpy, kterým se jejich prvotní řemeslo, pouliční zlodějčina, natolik vryla pod kůži, že by lidi okrádali i tady). Další opičí sirotci se v areálu pohybují volně. Z ošklivých zranění se tehdy léčili mravenečník, lenochod a nosál. Gudrun je ve většině případů v zachraňování úspěšná. Popisovala nám, jak ošemetný je boj o život mláděte lenochoda. Z 90 % zemřou z nedostatku mateřského tepla na zápal plic. Mláďata jsou silně fixovaná na matku, potřebují její mléko a teplo, a nepřesáhne – li jejich hmotnost 1 kg, umírají. Z šesti lenochodů, v sirotčinci přežil jen jeden. Zotavená zvířata se s výjimkou tapírů, už do džungle vrátit nemohou, protože příliš důvěřují člověku a pravděpodobně by se nedožila ani druhého dne. Životní příběhy sirotků nás vzaly za srdce, takže jsme při odchodu finančně přispěli k rozvoji tohoto zvířecího azylu. Současná situace není vůbec příznivá a ani budoucnost se nejeví optimisticky. V celé severní Amazonii není jiného místa než Pilpintuwasi, které by se snažilo o záchranu ohrožených druhů a bojovalo proti nelegálnímu lovu a laxnímu přístupu peruánské vlády.
Tržiště nebo „pohřebiště“?
Tuto smutnou bilanci jen podtrhla návštěva snad nejraritnějšího trhu v Peru – v chudinské čtvrti města Iquitos s názvem Bellén. Obrovské tržiště se nachází v přilehlých částech řeky Nanay, takže se v období dešťů lidé mezi svými domy plaví na loďkách. Při naší návštěvě sice pršelo, což dodalo trhu ještě syrovější atmosféru, ale trh jsme mezi splašky a loužemi, prošli po svých. Peruánské tržnice jsme si oblíbili už od samého začátku, ale tohle předčilo všechny doposavad navštívené. Nespočet těsnajících se stánků nabízel sortiment všeho druhu, přes občerstvení (typickém pro amazonskou oblast, př. smažené banány, ryby nebo juane = kopec kari rýže, s kouskem kuřete či ryby, zabalený v banánovém listu), tabák, pralesní suvenýry, náramky, či lektvary a afrodiziaka. V některých stáncích bylo bohužel k dostání také maso z želv nebo tapírů. Procházku po tržišti jsme chtěly ukončit nahlédnutím do přilehlých uliček vedoucích k řece. Protože jsme tentokrát vyrazily bez našich mužských ochránců, nabídli nám své služby security guards. Musím uznat, že nám jejich pomoc přišla vhod, obytné části byly nehostinné. Opět další specifický zážitek za námi. Sečteno a podtrženo: návštěva džungle a Iquitosu byla jedinečná! Zřejmě proto, že byla tak opravdová a spolu s pozitivy přinesla i negativní momenty vedoucí k zamyšlení.
